Kapitola třetí – Am I his new object of interest? Yes, I am.

Další dny nebyly už tak zajímavé. Zranění na krku jsem se zbavila a už jsem si nemusela dělat obavy s nějakým vysvětlováním. Žila jsem svůj život dál. Chodila do školy, připravovala se na státnice, chodila do práce… A občas jsem si zapsala něco do deníku.
10. 2. 2010
Dnes tam byl zase. Nic moc neříkal, jenom si objednal a pak tam dlouhou dobu seděl a jenom se díval. Především na mě. Nahlásila bych ho na policii jako voyera, ale pochybuju, že proti němu něco zmůžou.
Po čase jsem nebyla jediná, kdo si toho začal všímat.
„Víš, že na tebe ten v rohu kouká?“ zeptala se mě Anne. „Už asi půl hodiny.“
Podívala jsem se ke stolku v rohu. Ani jsem si nevšimla, že přišel. Nejspíš si objednával u Anne nebo Maggie, protože před ním stál hrnek kávy. Ale díval se přímo na mě. Trochu jsem se začervenala.
„No, tak kouká,“ pokrčila jsem rameny a pokračovala jsem ve stavění sklenic na můj tác.
„Ty se červenáš!“ vyhrkla Anne. „Tobě se líbí.“
„Nečervenám,“ ohradila jsem se. Moje tváře tvrdily opak.
Maggie, která zaslechla náš rozhovor a podívala se, o kom mluvíme, poznamenala: „Tenhle sem chodí často poslední měsíc. A pokaždé na ní kouká.“
„Hmm… a už s tebou zkusil promluvit?“ pozvedla Anne obočí.
„Párkrát jsme spolu mluvili,“ pokrčila jsem rameny a chtěla jsem jít odnést lidem jejich pití, ale Anne mě zarazila.
„Neodejdeš, dokud nám neřekneš podrobnosti,“ sdělila mi. „Řekl ti svoje jméno? Víš o něm něco bližšího?“
„Jmenuje se Klaus a dává velká dýška.“ Jo, a ještě je to upír. „To je všechno,“ pokrčila jsem rameny a roznesla jsem pití. Bohužel po mém kolečku kolem stolů a po mém návratu k baru výslech pokračoval.
„Běž za ním a promluv s ním, když se ti líbí,“ naléhala na mě Anne.
„Nepůjdu,“ zavrtěla jsem rozhodně hlavou. „Maximálně až si bude chtít objednat nebo zaplatit.“
„Proč ne? Vždyť se ti líbí,“ namítla Anne.
„Nelíbí,“ zavrtěla jsem hlavou. „Není můj typ.“
„Vždyť se ti líbí takovýhle světlovlasý,“ podotkla.
„Jenže tohle není typ pro mě,“ sdělila jsem jí. „On je… prostě je to takový… padouch. Je bohatý, ale bůhvíjak ty peníze získal. Prostě není pro mě.“
„Jasně, padouch,“ ušklíbla se Anne. „Tak si ho hned nemusíš brát. Sex s padouchem není tak špatný… A jestli je bohatý tak bude mít velkou a pohodlnou postel. To bude pokrok od té tvojí staré rozvrzané.“ Podívala se směrem k němu a usmála se. „A myslím, že možná chce další hrnek kafe.“
Ohlédla jsem se. Vážně něco chtěl. No, tak jsem za ním nakonec musela jít. „Co to bude? Další káva?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ usmál se. „Zaslechl jsem, že tvoje postel je ve špatném stavu. Je to pravda?“
„Zaprvé neposlouchej cizí rozhovory. Zadruhé tak trochu je. Chceš si to ověřit?“ Podívala jsem se mu do očí a usmála jsem se. Dřív než stihl odpovědět, tak jsem dodala: „Jestli jo, tak máš smůlu.“
S tím jsem se otočila a odešla jsem zpátky, kde na mě protentokrát čekala Maggie.
„Nějaký pokrok?“ zeptala se mě.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a nalila jsem kávu do hrnečku. Poté jsem se otočila a chtěla jsem mu ji donést, jenže jsem zjistila, že je jeho místo prázdné. Na jeho stole jenom ležel papírek, který jsem viděla i z dálky. Vrátila jsem se k jeho stolu a vzala jsem ho do ruky. Pod ním ležela padesátidolarová bankovka. Opět nešetří na dýšku. Podívala jsem se na papírek a přečetla jsem si ho.
Nikdy nedráždi upíra ohledně sexu. Jinak to bude brát jako výzvu.
Mírně jsem se zamračila. Tohle má být výhružka? Oznámení, že teď jsem objektem jeho zájmu? Jak jinak si to mám vyložit? Ale ať byl jeho vzkaz jakkoliv záhadný a tajuplný, jedno pozitivum by tu bylo. Opět jsem dostala od něj velké dýško.
Ten den se tam už znovu objevil. Ani jsem nečekala, že by se tam znovu objevil. Vždycky přijde jenom jednou za den, dlouho tu sedí a poté odejde. Takže ho uvidím až zítra a zeptám se ho, jak to myslel.
Ale stejně jsem si nemohla pomoct a cestou domů jsem na něj myslela. Vlastně na něj poslední dobou myslím pokaždé, když chodím touhle uličkou, ve které jsme na sebe poprvé narazili. Od té doby jsme se tu potkali jenom jednou, když jsem si tu byla pro šálu. Přesto mám častokrát pocit, že je tady někde také a sleduje mě. Nebo jsem jenom paranoidní?
Za sebou jsem něco zaslechla. Že by to byl on? Ohlédla jsem se. Ne, nic tam nebylo. Začínám být paranoidní.
„Musím na něj přestat tolik myslet…“ řekla jsem si potichu sama pro sebe.
„Na koho?“ ozval se hlas za mnou. V první vteřině mi srdce poskočilo radostí, že tu přeci jen je. V druhé vteřině jsem se okřikla, že se z toho raduju. Ve třetí vteřině jsem si uvědomila, že ten hlas není jeho.
Otočila jsem se. Nikdo tam nebyl. Ale ten hlas jsem slyšela naprosto jasně. Určitě to musí být nějaký upír. Neváhala jsem a rozběhla jsem se k východu uličky. Jenže běhat po náledí není moc dobrý nápad. Zvládla jsem uběhnout sotva dva metry, než mi podklouzla noha a já jsem se rozplácla na zemi. Ošklivě jsem se uhodila do hlavy, ale to jsem v tu chvíli ignorovala. Víc mě zajímala ta ruka, která mě chytila zezadu za krk a hrubě mě vytáhla na nohy.
„Snad bys neutíkala…“ zamumlal ten neznámý hlas těsně u mého krku. Cítila jsem, jak chladnou rukou odhrnuje moje vlasy a šálu.
Jenže já se jen tak nevzdám. Zatímco jsem se ho levou rukou snažila praštit, což muselo působit směšně, kdy si vzpomenu na to, jak mám málo síly v rukách. Ale tohle bylo jenom rozptýlení, protože pravou rukou jsem zajela do svojí kabelky a nahmatala jsem tam dřevěný kolík. Pevně jsem ho stiskla a schovala za svoji ruku.
Mezitím se začal svými zuby přibližovat k mému krku. Neměla jsem moc času na rozhodování. Jeho ruce mě pevně drželi kolem ramen a jeho hruď byla těsně přitisknutá k té mojí. Ale jelikož jsem štíhlejší a on širší, část hrudi nic kromě oblečení nezakrývala. A byla to zrovna ta levá část hrudi, kde by měl mít srdce. Posunula jsem se, co nejvíc doprava, rozmáchla jsem se vší silou a kůl jsem namířila těsně vedle svého levého prsu.
Bylo slyšet nějaké křupnutí, pravděpodobně se mi podařilo zlomit nějaká žebra. Zasyčel bolestí. Upírovo držení se oslabilo a mě se podařilo dostat se od něj. Ohlédla jsem se. Neviděla jsem mu do tváře, protože měl hlavu skloněnou a díval se na kůl v sobě. V tu chvíli mi došlo, že se nedostal až tak hluboko, jak jsem doufala. Minula jsem srdce.
Upír si snadno vytáhnul kůl ze sebe a pak se na mě podíval. Než jsem stihla něco udělat, byl u mě. Popadl mě a praštil mnou o zeď.
Dopadla jsem na zeď tvrdě a pořádně jsem se přitom bouchla do hlavy. Možná to je otřes mozku a určitě spousta modřin. Tu bolest jsem si uvědomila hned, jak jsem dopadla na tvrdou a studenou zem. Zároveň se mi zatmělo před očima, ale jak jsem ležela na zemi, zrak se mi začal vracet. Viděla jsem upírovy nohy, jak pomalu kráčejí ke mně. Vzápětí mě hrubě popadl za vlasy a donutil mě podívat se mu do obličeje. Moc se z jeho obličeje přes ty upírské rysy rozpoznat nedalo.
„Uvědomuješ si, jak moc bolí, když do někoho něco zabodneš?“ zavrčel na mě. Aby potvrdil pravdivost svých slov, kůl mi zabodl do stehna.
„Auuu!“ zaúpěla jsem bolestí, která se najednou objevila v mojí noze.
„Už chápeš tu bolest?“ zeptal se upír a vytáhnul kolík z mojí nohy. Znovu jsem zaúpěla bolestí. „A co teprve kdybych ti ten kolík zabodnul třeba do břicha? Pro člověka to musí být hodně nepříjemné.“
Rozmáchl se rukou a chtěl svoji výhružku splnit. Jenže najednou zmizel. Viděla jsem jenom jednu šmouhu a pak už najednou přede mnou nestál.
A pak se najednou přede mnou objevil Klaus a skláněl se ke mně. „Ty jsi nepoučitelná. Jak dlouho ještě budeš chodit touhle uličkou? Dokud tě tu někdo jednou nezabije?“
„Možná tudy budu chodit i po smrti,“ pousmála jsem se.
Nad mojí poznámkou se usmál a potom se podíval na moji krvácející nohu. „Tohle nevypadá dobře,“ poznamenal. Jeho obličej se poté změnil a kousnul se do své vlastní ruky. Svoje zranění mi strčil přímo před obličej. Bylo mi jasné, proč to dělá, a tak jsem se napila jeho krve.
Poté jsem se na něj podívala. „Teď znovu zmizíš?“ zeptala jsem se ho.
„A riskovat, že tě za rohem znovu někdo napadne?“ usmál se a vzal mě za ruku. Pomohl mi postavit se, ale moji ruku nepouštěl. „Obzvlášť když ti ujel autobus.“
Podívala jsem se směrem, kudy se šlo k zastávce. Ne, že bych něco mohla vidět. „Sakra,“ zamumlala jsem.
„Chceš odvézt domů?“ zeptal se mě.
Přejela jsem pohledem zpět na něj. „A neuneseš mě do svého tajemného, temného, upířího sídla plného rakví?“
„Kdybych chtěl něco takového udělat, tak tě rovnou unesu a nenabízím ti odvoz. Ačkoliv to bych si napřed musel pořídit ty rakve.“
Usmála jsem se. „Kde parkuješ?“
Neodpověděl mi, jenom mě vedl uličkou dál. Pak jsem zjistila, že parkuje hned za rohem. Ani mě nepřekvapilo, že jeho auta nepatří zrovna mezi levné. Patřilo mu velké, černé BMW. A jakožto správný, bůh ví, kolik let starý, gentleman mi otevřel dveře od auta na místě spolujezdce a zavřel je za mnou, když jsem se posadila.
„Kam zmizel tamten upír?“ zeptala jsem se, když se posadil na místo řidiče. „Co se s ním stalo?“
„Nemyslím si, že chceš vědět pravdu,“ odpověděl mi, zatímco startoval auto. „Ale dám ti jednu radu. Příště až do nějakého upíra zarazíš napůl kolík, ujisti se, že trefíš srdce.“
„Asi si to, co se mu stalo, domyslím,“ podotkla jsem a zadívala jsem se na cestu. Po několika minutách jízdy jsem si uvědomila, že míří ulicemi k mému domu, ačkoliv jsem mu neřekla, kudy má jet. „Jak víš, kde bydlím?“ podívala jsem se na něho.
„Zjistil jsem si o tobě pár informací,“ přiznal, ale nespouštěl pohled z cesty.
„Jaké například?“ pozvedla jsem obočí.
„Že jsi sirotek, rodiče ti zemřeli před pěti lety při autonehodě. Studuješ poslední ročník psychologie a pomalu se ti blíží státnice. Kromě toho se trochu věnuješ žurnalistice, protože občas píšeš články do časopisů.“ Jakmile domluvil, přejel pohledem na mě.
„Kolik lidí jsi zabil, aby ses tohle dozvěděl?“ zeptala jsem se.
„Kupodivu ani jednoho. Jenom jsem jich pár ovlivnil,“ opět se podíval na cestu a zastavil před domem, kde bydlím. Opět mi stejně jako předtím otevřel dveře auta a pomohl mi vystoupit.
„Je pěkné vidět, že se i v dnešní době najde nějaký gentleman,“ poznamenala jsem. „Ačkoliv pocházíš ze staré doby.“
„A to tě dokonce i doprovodím i ke dveřím,“ pousmál se a nabídnul mi rámě. Podívala jsem se na jeho ruku a nakonec jsem se do něj zavěsila. Pomalu mě vedl ke dveřím, před dveřmi dřív, než jsem stihla něco udělat, mi zajel rukou do kapsy bundy a vyndal klíče.
„Odkud víš, kam si dávám klíče?“ zeptala jsem se ho.
„Jsem prostě všímavý,“ pokrčil rameny a odemknul dveře. Ve výtahu mi vrátil klíče a zmáčknul tlačítko pro sedmé patro.
„Už se radši ani nebudu ptát, jak víš, v které patře bydlím,“ poznamenala jsem a opřela jsem se zády o stěnu výtahu. „Je vůbec něco, co o mě nevíš?“
„Ano,“ přikývl. „Jak tě vystrašit.“ Pohlédl mi do očí. „Což mi připomíná, bála ses dnes?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nestihla jsem to. Spíš jsem myslela na to, jak utéct. Na strach jsem v hlavě neměla místo.“
Výtah zastavil a my jsme oba dva vystoupili. Zastavila jsem se před mými dveřmi a otočila jsem se na něj. Prohlédla jsem si ho. V jeho tváři jsem viděla stopu zklamání. „Nemusíš vypadat zklamaně kvůli tomu, že jsem nezačala panikařit. Nebo si budu myslet, že se zajímáš jenom o to, jak mě vystrašit.“
„Vlastně to byl můj původní záměr s tebou. Počkat si na chvíli, kdy budeš vyděšená. Ale dneska…“ Přistoupil ke mně blíž a podíval se mi do očí. „Ode dneška jsi pro mě výzva.“
Pochopila jsem tu narážku a jeho vzkaz. To jsem si pěkně naběhla. „A proč já?“ zeptala jsem se ho a kousla jsem se do rtu. Zády jsem se opřela o dveře do mého bytu.
„Protože ona svým světlem rozsvěcuje svíce. Jak v černochově uchu náušnice. Na tvář temné noci jasně plane. Nedostupná jak zlato zakopané hluboko pod zemí. Ostatní panny vedle té holubice jsou jak vrány. Tanec už skončil. Půjdu honem za ní, chci z její ruky přijmout požehnání. Já že jsem miloval? To jsem byl slepý. Tohle je křišťál. Tamto byly střepy.“
Usmála jsem se, když jsem uslyšela, jak cituje Shakespeara. Natáhnul ruku a pohladil mě po tváři.
„Vás dotýkat se neurvalou dlaní je stejný hřích jako svátost znesvětit, ale mé rty, poutníci uzardění, spěchají polibkem tu vinu smýt.“
„Křivdíš své ruce, poutníčku můj milý,“ přidala jsem se k jeho hře. „Vždyť poutá moji ruku oddaně. Tím dotykem se obě políbily. Jak při modlitbě jsou teď spoutané.“
„Člověk se modlí nejen rukama,“ namítnul.
„Máš pravdu. K modlení jsou také rty,“ souhlasila jsem s ním a tušila jsem, kam tohle povede.
„Dopřej jim taky zbožnost, lásko má,“ pokračoval a naklonil hlavu ke mně. „Ať v modlitbě jsou k sobě sepjaty.“
„Mé rty jsou němé, prahnou po modlení,“ naklonila jsem k němu také hlavu.
„Mlč, světice, a dej mi rozhřešení,“ znovu naklonil hlavu ke mně, a když už nás dělil jenom centimetr, otočila jsem hlavu na stranu.
„Asi už bych měla jít,“ zamumlala jsem a hlavu jsem si opřela o zeď. Znovu jsem se na něj podívala. Tentokrát na něm žádné zklamání nebylo vidět. Buď to dobře maskoval, nebo já mám moc velké sebevědomí.
„Tak dobrou noc,“ řekl mi. Z jeho obličeje se teď nedalo nic vyčíst.
„Dobrou… a mimochodem je pravda to o tom, že upíra musím pozvat, aby mohl vstoupit?“
„Je,“ pozvedl obočí. „Proč? Hodláš mě pozvat?“
„Ne, dívka musí dělat drahoty a ne si hned zvát cizího muže do bytu. Chtěla jsem jenom vědět, jestli můžu v noci klidně spát.“ Zajela jsem rukou do kapsy a vytáhla jsem klíče. Odemkla jsem si byt a pak jsem se ohlédla přes ramena na Klause. Právě si přivolávala výtah. Chvíli jsem váhala, jestli mám udělat to, co mě teď napadlo. Po desíti vteřinách uvažování jsem se rozhodla.
Otočila jsem se a překonala jsem těch pár metrů mezi námi. Otočil se na mě, nevěděl, co mám v plánu. Usmála jsem se a naklonila jsem se k němu. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych ho mohla políbit na tvář, a pak jsem přesunula svoje rty k jeho uchu. „Děkuju za záchranu života,“ zašeptala jsem.
Pak jsem se narovnala a podívala jsem se mu do očí. „Tak dobrou noc,“ kousla jsem se do rtu a vydala jsem se ke svému bytu. Neohlédla jsem se za ním, ačkoliv jsem věděla, že mě sleduje. Měla jsem chuť se podívat na to, jak se tváří, ale odolala jsem. Zavřela jsem za sebou dveře bytu a zamknula jsem. Sundala jsem si kabát a rovnou jsem zamířila do svého pokoje ke svému deníčku.
11. 2. 2010
Dnešní večer byl šílený. Napřed mě jeden upír napadne a málem zabije (a udělal mi díru do mých džínů), potom jiného upíra políbím. Teda byla to jenom taková malá pusa, ale když si vzpomenu, že mě před měsícem kousnul a já jsem pak dostala praštěný nápad, že se pomstím a budu lovkyní upírů (to bych se napřed musela učit mířit), tak je tohle absurdní. A mnohem absurdnější je, že se mi možná začíná pomalu líbit.

Autor: Alisea Mikaelson