21. století

Všechny flashbacky, které se udály ve 21. století našeho letopočtu.

rok 2014

(Claire a Marcel dnes měli jít na společnou večeři, ale bohužel, nevyšlo jim to. Marcel musel řešit své upíří záležitosti a ona nechtěla sedět doma jako pecka a tak se vydala do města. Nejen že si zakousla jednu krásnou mladou turistku, ale také koupila sobě a Marcelovi na večer pěkně drahé víno. Mohli by si vlézt do vany a k tomu si dát to víno. Už při té představě skoro zavírala oči slastí. Jakmile se vrátila do sídla, uklidila víno a oblékla si na sebe bílé tílko, Marcelovu mikinu a černé legíny. Vlasy si ledabyle zapletla do copu a pak se začala rozhlížet po Marcelovi. Nejdříve ho šla hledat do jeho pokoje, tam avšak nebyl.) Marceli? (Zvolala, avšak ne moc hlasitě. Doufala, že už je doma. Říkal, že se brzy vrátí, tak ho snad něco nezdrželo. Opřela se o futra dveří a zaposlouchala se, zda něco neuslyší.)

(Byl naštvaný, že musel dnešní večeři zrušit, na dnešní večer se velmi těšil. Měli ho mít celý jenom pro sebe. Užít si skvělou večeři, pak možná další skvělou večeři v podobě nějakého chutného človíčka a pak nakonec skvělý sex. Dlouho neměli večer čistě jenom pro sebe a proto se rozhodl jí dnešní plány vynahradit. Potom, co něco důležitého dořešil, zašel koupit něco do krámu. Vajíčka, čerstvá zelenina, dobrý, tmavý chleba nesl v nákupní tašce. Připadal si jako úplně normální člověk, který prostě jenom nese nákup, aby doma mohl uvařit pro svou milovanou rodinu. On ale vařil jenom pro svou milovanou Claire. Pro nikoho se jenom tak nerozhodl vařit, protože to ani neumí. Tohle dnešní jídlo nebude žádné speciální, ale on to nevaří, aby se dobře najedli, ale aby jí udělal radost. Dojde zpátky do sídla a rovnou obsadí kuchyni. Po dlouhém hledání konečně najde pánvičku, která se při doteku nerozpadá. Zapnul plotýnku a dal na ní pánev, na tu nalil nějaký olej a rozkřápl na ní pár vajíček. Ano, jejich romantická večeře budou míchaná vajíčka s oblohou a chlebem. Velmi romantické. Osolil vajíčka a nandal na talíř. Ty donesl na stůl, který je v kuchyni. Musel ho nejdřív uklidit, jelikož všude na něm byl alkohol a sklenky od něj. Přinesl dokonce i svíčky a dal je doprostřed stolu. Pokusil se i ozdobně nazdobit ubrousky, ale nakonec je tam prostě nechal ve tvaru trojúhelníku. Nakrájel chléb a na prkénku ho položil na stůl. Papriku, okurku, rajčata, jarní cibulku a další kusy zeleniny nakrájel a nasypal do misky. Dal do ní vidličku a další dvě dal vedle talířků. Všechno bylo připravené, takže už jenom zbývalo nějaké to pití. Začal vyndavat sklenky, když uslyšel velmi známý hlas.) Jsem v kuchyni. (Se smíchem v hlase řekl. Jemu samotnému to znělo blbě. Přeci jenom nikdy netrávil moc času v této místnosti a raději se jí vyhýbal. Vařit nikdy neuměl a je rád, že tyhle vajíčka nespálil jako obvykle. Položil tedy ještě sklenky vedle talířku a posadil se na stranu stolu, aby viděl Clairin obličej, když vejde. Lokty si opřel o dřevěný stůl a spojil si prsty.)

(Oba dva je jistě mrzelo, že to dnes museli zrušit, ale co se dalo dělat. Tak si na večeři prostě dojdou jindy a dnes, když budou mít čas, můžou podniknout něco jiného. Třeba si zahrát nějakou společenskou hru, nebo jít někam tančit, to se ještě uvidí. Třeba zůstanou jen v posteli, to bylo taky dost možné. Ať už to ale mělo být cokoliv, Claire se na to těšila a bude dělat skoro cokoliv, jen aby to bylo příjemné. Netušila, kdy se Marcel vrátí domů, ale doufala, že brzy. A kdyby ne, tak by šla někam sama. Nebo by si sedla na balkón a pozorovala večerní New Orleans s knížkou v ruce. Vždy se jí líbilo večerní New Orleans, ať už jako rušné náměstí, nebo klidná úzká ulička. Řekla by, že si New Orleans zamilovala a rozhodně neměla v plánu z něj odjíždět. Tedy, pokud by to nebylo velmi nutné a důležité, ale ona nechce odjíždět. Nechce opustit tohle město, ani Marcela či kohokoliv jiného. Především ale jeho. Nakonec tu stála opřená v futrech Marcelova pokoje a vyčkávala. Nakonec zaslechla jeho hlas a odpověď, která jí překvapila. V kuchyni? Trochu povytáhla obočí a pomalým krokem se tam vydala. Čím blíže k kuchyni byla, tím více sílila příjemná vůně, kterou Claire nasávala nosem a vždy slastně přivřela oči. Netušila, že by Marcel vařil. Spíše to tipovala, že něco objednal a nebo někoho ovlivnil, aby jim uvařil. Jakmile ale vešla do kuchyně, její pohled ihned padl na stůl s jídlem, svíčkami a Marcelem, který to všechno uvařil, což jí velmi udivovalo. Vlastně byla velmi překvapená, protože jí přišlo, že Marcel není moc velký romantik. Trochu rozevřela ústa a vzápětí se usmála.) Marceli. (Vydechla radostně. V jejích očích se cosi rozzářilo. Bylo to sladké, bylo to roztomilé, bylo to DOKONALÉ. Měla chuť mu ihned skočit kolem krku a políbit ho, ale jakoby byla přilepené k podlaze. Jen na to zírala. Po chvilce se odhodlala a došla až ke stolu, všechno si to tak prohlížela, jako kdyby tomu nemohla uvěřit.) Kdybych to věděla, lépe bych se oblékla. (Pohlédla mu do očí a zářivě se usmála. Dokonce cítila, jak lehce začala červenat. Nakonec k němu došla, sklonila se k němu a jemně ho políbila na rty. Nebylo to nic výjimečného, ale Marcel tak mohl lépe pocítit, jaký dojem to na ní udělalo. Nakonec se odtáhla a došla k židli, která byla připravena. Usadila se a pohlédla znovu na Marcela. Ruce si položila na stůl a mlsně se zadívala na jídlo, které jí skoro vyzývalo, aby ihned začala jíst, ale chtěla počkat na Marcela.)

(Možná by bylo lepší, kdyby si prostě někoho ovlivnil, aby jim uvařil. A nebo, aby objednal nějaké opravdu dobré jídlo. Ale tahle večeře neměla být, aby se dobře najedli, má úplně jiný význam. Chce jí tím, že si udělá čas a tu námahu, aby něco uvařil, dokázat jak je pro něj důležitá. Do Claire se zamiloval poměrně rychle. Nejdřív to byl jenom takový nezávazný sex, ale později to bylo jiné. Něco v něm zlomila, probudila to, co dávno zakopal kvůli Rebece. Jeho city k ní rostou každým dnem. Proto dnes taky uvařil tohle jídlo. Nikdy pro nikoho neuvařil a počítá s tím, že se o další vaření nebude pokoušet. Sice to jsou jenom hloupá, míchaná vajíčka, ale je to od něj jakési romantické gesto. Připravoval poslední věc, když uslyšel velmi příjemný hlas. Okamžitě odpověděl a sám se nad tím usmál.On a kuchyně. Dvě věci, které se odpuzují. Raději sedí za stolem a čeká na to, co mu kuchař připraví, ale dnes ne. Dneska chtěl pohostit pro něj velmi důležitého člověka. Pohlédl na Claire, která mezitím přišla, a na jeho tváři se objevil  úsměv plný radosti. Prsty rozpletl a ruce položil do klína. Chtěl se postavit, dojít za ní a políbit jí, ale pohled, který se mu právě naskytoval mu bohatě stačil. Viděl na ní, jak jí to překvapilo, ale zároveň potěšilo. Cítil, že si zatím vede velmi dobře. Pozoruje jí, jak k němu přichází a jeho úsměv se při každém jejím kroku víc rozzáří. Nestihl nijak reagovat na její slova, jelikož jeho rty zaměstnala Claire. Byl to jemný polibek, ale pro něj i tohle znamenalo hodně. Rukama si jí při polibku podržel za boky.) Vypadáš nádherně. (Řekl tichým hlasem, když se od něj odtáhla. Pozoroval jí, jak od něho odcházela, aby se mohla usadit naproti němu.) Není to žádné kulinářské dílo a vlastně by tohle mohlo uvařit i patnáctileté dítě..Ale. (Na pár chvil ztichl a věnoval jí dlouhý pohled.) Chtěl jsem pro tebe připravit něco speciálního. (Dořekne s jemným úšklebkem.) A pochybuji, že už ti někdo na romantickou večeři uvařil míchaná vajíčka. (Zasmál se a pak vstal s tím, že dojde pro nějaký alkohol. Bez pití přece nemůžou začít jíst, to by nešlo. Obejde stůl a na pár chvil se zastaví u Claire.) Dojdu ještě pro něco k pití a pak se už můžeme najíst. (Tiše jí pošeptá do ucha a jemně jí pohladí po rameni a tváři. Odejde z místnosti a rychle někde nějaké dobré víno a pak se vrátí zpět. Vytáhne špunt z flašky a nalije každému do sklenky. Jednu podá Claire a s tou druhou si jde sednout na své místo. Pozvedne sklenku s úsměvem.) Tak na mě. (Se svým typickým úšklebkem řekne. Nemohl si odpustit tuhle poznámku, protože to by to pak nebyl on.)

(Ať už dnešní večer má dopadnout jakkoliv, Claire se na něj prostě těší. Není to pro to, že bude dělat něco co jí baví a do ráda dělá, nebo co jí bude příjemné, ale proto, že ten čas bude trávit s Marcelem. Avšak vůbec netuší, že Marcel vařil. Kdyby to věděla, tak by si také něco jistě připravila, něco pěkného, nebo by mu pomohla. Ale to on zřejmě nechtěl, protože jí nic neřekl. Zřejmě to chtěl udělat sám a překvapit jí, což se mu povedlo. Takovéhle gesto od Marcela nečekala, ani nevěděla proč. Možná, že ho nečekala prostě dnes. Jistě, jejich vztah nezačal úplně ideálně a romanticky, avšak stalo se z toho něco více. Když se potkali první den, cítila jak to mezi nimi jiskří, cítila tu chemii, která mezi nimi byla. A ona ani moc netušila, jak to cítil Marcel, ale ona věděla, že v tenhle moment, že v tuhle chvíli s ním chce být, chová k němu city větší, než si kdy představovala a děsí jí pomyšlení, že by ho snad měla někdy ztratit. Tuhle myšlenku ihned zapudila, jelikož na to nechtěla myslet zrovna teď a ani nikdy jindy. Ano, opravdu ho milovala. Všechno se to stalo tak náhle. Vždy, když nad tím přemýšlela, tak se strašně usmívala. Viděla, že i jeho těší, že ji udělal radost a mile ji překvapil. Viděla, že i jeho oči se rozzářily a díky tomu měla takový ten nepříjemný pocit v břiše. Nepříjemně příjemný. Jakmile jí pochválil její povalečský a neupravený vzhled, musela se ušklíbnout, avšak její úšklebek se přeměnil v upřímný úsměv.) Ty taky nevypadáš špatně. (Zasmála se a pak už se šla usadit. Nechce tuhle chvilku nijak překazit. Jakmile se usadí, pohlédne mu do očí. Pozorně ho poslouchá a snaží se být naprosto vážná, ale nakonec to nevydrží a pořádně, zeširoka se usměje.) Vajíčka mi nikdo na romantickou večeři ještě nikdy neuvařil. A vlastně tohle je poprvé, co mi někdo vaří romantickou večeři. (Pousměje se posléze trochu rozpačitě a ruce si složí do klína. Pozoruje ho, jak vstává a jde směrem k ní. Jakmile jí objasní, proč vstal, jen přikývne a při jeho doteku zavře oči. Zatím mu ho, ale nijak neopětuje. Jakmile Marcel odejde, zůstane na chvilku sama. Hladově zírá na misku se zeleninou. Neodolá a napíchne na vidličku kousek papriky, který ihned strčí do pusy a sní. Vidličku rychle vrátí do misky a obrátí se na Marcela, který se právě vrátil. dělá že se nic nestalo a pohlédne na něj. Sleduje víno, tu lahodnou tekutinu, jak ho Marcel nalévá do skleniček. Vezme si od Marcela sklenku a když Marcel pozvedne sklenku, pozvedne jí také.) Na nás. (Slovo nás trochu zvýrazní a pohlédne mu při tom očí. Lehce se pousměje a poté se napije.
Společně se pustí do jídla. Netrvá to moc dlouho a už je všechno snědeno a víno vypito. Při jídle nejsou potichu, mluví spolu, baví se skoro o všem možném. Kam se téma stočí, tam se ubírá jejich konverzace. Nakonec už není co sníst a tak se Claire zvedne, dojde až k Marcelovi a upřeně se mu podívá do očí.) Děkuji ti za dnešní večeři. Bylo to výborné a mile jsi mě překvapil. (Pousměje se a pohladí ho po tváři. Svou ruku však přesune na jeho rameno, kde s ní chce ještě chvilku setrvat. Znovu se k Marcelovi, políbí ho, avšak tentokrát hlouběji. Chvilku si polibek vychutnává a poté se od něj odtáhne, ač nerada.) A co teď, můj králi? (Věděla, že mu toto oslovení polichotí. Znala ho. On měl rád, snad jako každý chlap, když ho někdo za něco pochválil, nebo ho prostě oslovoval tak, jak on chtěl. Opřela se bokem o dřevěný stůl a oblízla si horní ret.)

(Tento večer si oba dva užijí a on udělá cokoliv, aby jim to nic a nikdo nepřekazil. Často se věnuje své "práci" a hodně zapomíná na to, že by neměl zanedbávat Claire. Nechce, aby si myslela, že je pro něj důležitá jen kvůli sexu. Tak to vůbec není. Jejich začátek tedy nebyl nejlepší, jelikož se spolu potkali v baru, kde se opili a pak skončili v posteli. Potom se spolu ale častěji setkávali a pak to najednou vzrostlo v něco, čemu normální lidé říkají láska. Lásku necítil už velmi dlouhou dobu. Do této doby doopravdy miloval jenom jednu ženu a to Rebeku. Nejdřív to byla taková dětská láska, pak velké přátelství a nakonec překrásná, ačkoliv zakázaná láska. K ní opravdu cítil něco opravdového. Něco, za co stojí bojovat a proto podnikl i několik hloupých opatření. Ta ho ale o Bex připravily. Kvůli tomu, jak moc s ní chtěl být, o ní přišel. Proto na takovou dobu odehnal něco jako láska na druhou kolej a možná ještě dál. Bál se, že svými činy od sebe toho člověka zase odežene, že o něj přijde. Ale u Claire si nemohl pomoci. Prolomila jeho slupku, ukázala mu druhou stranu mince a on se do ní zamiloval. Claire je úplně odlišná, jiná než ostatní ženy a dívky, ale přesto chce to stejné jako všechny ostatní.  Někoho, komu může věřit. Někoho, kdo jí bude milovat, kdo jí udrží v bezpečí. A to vše jí chce poskytnout a ona ho snad nechá. Doufá, že je v životě nepotká něco, co by ho donutilo jí třeba opustit. V jeho životě je ale možné hodně věcí a často to nejsou dobré věci. Navíc s tím, co dělá, má mnoho nepřátel. Lidí, kteří by dali cokoliv za to, aby našli způsob, jakým mu ublížit a u něj by se jich dalo najít hodně. Jak říkal jeho starý přítel "Láska je upírova největší slabost" . Z jejího pohledu usoudil, že tohle jí vážně udělalo radost. Jemu zase udělal radost ten úsměv, kterým ho obdarovala. Nad její odpovědí se jenom usmál. Chtěl dodat nějakou tu narcistickou hlášku jako třeba "Já vždycky vypadám skvěle" nebo tak podobně. To mu bylo podobné, ale pro tentokrát se jenom mile usmál a pozoroval jí, jak usedá naproti němu. Udiveně se na ní podívá, když mu poví, že jí nikdy ještě nikdo neudělal romantickou večeři. Opravdu si nemyslel, že bude první, ale potěšilo ho to. Sladce se uculil.) Takže jsem tvůj první. (S vážným výrazem podotkl, ale nakonec se krátce zasmál. Vstane a dojde směrem k ní, poví jí, kam má namířeno a zanedlouho se vrátí i s pokladem zpátky. Rozlije víno do skleniček a usadí se zpátky na své místo. Tentokrát se nijak neubrání a pronese něco pro něj typického. Claire ho však opraví a on cítí, že opravdu je něco jako "oni". Jsou pár. Přikývne na její slova a v jeho očích je vidět radost, ačkoliv na jeho tváři není známka po úsměvu. Tváří se spíše udiveně a možná až překvapeně. Kopne do sebe celý obsah skleničky a pak jí s tichým prásknutím odloží na stůl. Pustí se do jídla, při kterém stihnou probrat poměrně dost věcí. Oba dva nakonec dojí a na stole zbylo jen prázdné nádobí a jedna lahev. Upřeně pozoruje Claire, která se k němu pomalu blíží. Přisune si jí k sobě trochu blíž tím, že jí chytí za boky, jakoby nechtěl, aby mu někam utekla.) Já jsem plný překvapení. (Odpoví s letmým úsměvem a jednou rukou jí pustí, přemístí jí k její tváři a jemně jí pohladí, než se jejich rty spojí. Tentokrát je jejich polibek o něco delší a víc procítěný. Odtáhne se od ní, ačkoliv by v tomhle mohl pokračovat ještě dost dlouho. Nad jejím oslovením se musí usmát. Líbilo se mu, když mu tak někdo říká. Zvláště pokud to vyjde z úst milovaného člověka. Ruce stáhl zpátky k tělu a postavil se před Claire, kterou opřel více o stůl. Vyhoupl jí na stůl, položil ruce na kolena a roztáhl její nohy. Přisunul se k ní blíž a jednou rukou si jí chytil za záda a druhou jemně za tvář. Vášnivě jí políbil a, když se odtahoval, jemně jí kousl do rtu.) Můžeme se jít projít. Cestou si dát ještě něco lepšího, než jsou míchaná vajíčka. (Navrhne a udělá krok dozadu. Ruku, kterou měl na jejích zádech, dá zase zpátky podél těla a druhou rukou přejede od tváře k její ruce. Něžně jí chytí za ruku a pak zatáhne, aby jí naznačil, ať sleze. Vyjde z kuchyně a stále drží Claire za ruku. Dojde s ní ke dveřím a ani nějak nepočítá s tím, že by se třeba chtěla převléci. Sám si z věšáku vezme bundu, aby nevypadal divně, že v takovémhle období vyjde ven pouze v tričku. Otevře dveře a vyjde na ulici, která už je téměř prázdná a klidná. Obklopuje je jenom svit pouličních lamp, hluk, který vychází z rušnější části New Orleans a mnoho spadaných listů. Podzim měl vždycky nejradši. Barevné listí, stromy zářící stovkami barev, jemný vítr, deštivé noci, dýchatelné ovzduší. Zastaví se na chodníku a proplete si prsty s Claire, druhou ruku si schová do kapsy.) Kam půjdeme? (Zeptá se s rozzářeným úsměvem a s jiskřičkami v očích.) Zajdeme si poslechnout nadané hudebníky? Podívat se na malíře, kteří se snaží zachytit krásy tohohle města? Nebo...do hospody a ožereme se jako prasata? (To poslední dodal se smíchem a kroutil u toho hlavou. Ne, to nemyslel nijak vážně, ale klidně by s ní někam zašel. Bylo mu jedno, kde bude, ale hlavně, že bude s ní. Sleduje jí s očekáváním v očích a s vlídným úsměvem. Sice právě zkazil ten romantický nádech jeho slov, ale nechtěl znít, jak nějaký poblázněný blbec. Ačkoliv jím trochu byl.)

(Poslední dobou měla pocit, jako by se s Marcelem míjeli. Možná to bylo kvůli tomu, že musel stále řešit nějaké záležitosti se svými upíry. Ona mu to ale nevyčítala. Kdyby spolu byli pořád, jistě by to bylo skvělé, ale po chvíli by to oběma začalo lézt na nervy. Tou dnešní večeří jí to možná chtěl nějak vynahradit, nebo jí prostě jen někam chtěl vzít. Bohužel jim to nevyšlo, ale nakonec ji Marcel překvapil něčím jiným a možná ještě hezčím.  Vlastně je to trochu zvláštní. Ji sem do New Orleans přivedlo to, že se doslechla, že zde čarodějky mají velkou moc. Chtěla se stát hybridem, ale jelikož jí to nevyšlo, smířila se s tím, že bude prostě upírem. Žádná z čarodějek jí nechtěla pomoct a Klaus by z ní jen tak svého hybrida neudělal. S Klausem si tak nějak nepadli do noty. Zato ale měla Marcela. A i když to byl „jen“ upír, jí bohatě stačilo to, co jí nabízel. A vlastně jí toho někdy dával i více, než kdy chtěla.  Dával jí pocit domova, lásky, bezpečí. Spousta lidí na jejich vztah měla zajisté námitky, ať už, že on je černý a ona bílá, nebo že on je Král Francouzské čtvrti a ona jen holka, co přicestovala. Ano, ale byla starší jak Marcel a její síla byla větší jak jeho, ale stejně. Pro ni byli dokonalí. Přišlo jí, že se k sobě hodí, že k sobě prostě patří. Je pravda, že o sobě ještě hodně věcí neví, ale to se dá vždy napravit. Pravdou bylo, že i když toho měli s Marcelem co hodně dohánět, tak jí jejich láska velmi naplňovala a dělala šťastnou. Především Marcel jí dělal šťastnou a ona se snažila udělat šťastným jeho. Marcelovo uculení ji přišlo velmi roztomilé a tak se nechtěně uculila také. Lehce jí zrůžověly tváře díky Marcelovým slovům. Všechno jí to přišlo tak zvláštní, ale dokázala by si na to zvyknout. Pak už to jde všechno velmi rychle. Nakonec se mu Claire rozhodne poděkovat. Zatím jen polibkem, nechává na Marcelovi, jestli dnes bude i něco víc. Chvíli se nechávali unášet blízkostí toho druhého, stejně tak doteky. Claire nestála a nekoukala, tedy neseděla a nekoukala, ale také se Marcelovi věnovala. Svými rukami se dotýkala jeho holé kůže a rty se vpíjela do těch jeho. Nakonec se Marcel odtáhl a navrhl jí, co by mohli dělat teď. Přikývne. Nechá se jím za ruku vést z pokoje až ven. Venku je vcelku klid. Claire velmi dobře vnímá, jak jí na holou kůži proudí studený poryv větru a jak jí obalil čerstvý vzduch, ale jí není zima. Upírovi nikdy není zima. Podívá se na Marcela, když si s ní proplete prsty a jen se usměje. Jakmile se jí Marcel zeptá a znovu jí udělá několik návrhů, jen se zasměje tomu poslednímu a pohlédne mu trochu tajemně do očí.) Mám lepší nápad. (Pronese, přitáhne si ho k sobě a upíří rychlostí se s ním přemístí na jedno místo, které není nijak extra, ale je výjimečné. Je odtamtud totiž skvělý výhled na město a dokonce k nim doléhá pozvolná, krásná hudba. Pomalá, tak akorát na tančení. Nad nimi je krásný výhled na hvězdy, které úplně září a Claire má najednou pocit, že se s ní zastavil svět. Nejradši by se v tomhle okamžiku zastavila navždy. Pohlédne na Marcela.) Tuhle mám celkem ráda. (Usměje se a naznačí mu, co by ráda. Chce tančit. Marcel neváhal a ihned zaujal taneční pozici. Claire se k němu přitiskla a začala s ním pomalu tančit. K jejím uším doléhaly lidské hlasy a vřelý smích. Obličej si přitiskla na Marcelovo rameno a rty se otřela o jeho ušní lalůček.) Miluji tě, Marceli Gerarde. (Pošeptá mu do ucha. Všude okolo nich je tma, jen Měsíc jim trochu osvětluje prostor, kde se nachází.) Slíbíš mi, že to tak bude navždy? (Přitiskla se k němu ještě více. Skoro mu dýchala do ucha. Své ruce přesunula kolem jeho krku a pevně ho obejmula. Nechtěla ho nikdy pustit, nechtěla ho nikdy nikomu dát, nechtěla se ho nikdy vzdát. Chtěla s ním být napořád. Chtěla, aby jejich láska vydržela.)

Rok 2014
(Sklizeň nedopadla tak dobře, jak všichni očekávali. Coven chtěl obětovat čtyři dívky, aby jim předci poskytli větší moc, ale to se nestalo. Místo toho Marcel a jeho upíři celou Sklizeň narušili ve snaze zabránit čarodějkám zabít mladé dívky. Při tom zabili několik členů covenu, ale ani oni nedosáhli svého cíle. Dvě mladé čarodějky byly zabity rukou Bastiany a Monique od smrti také nebyla daleko, i když to nakonec zvládla a žije. Jenže po tomhle všem se všechno změnilo. Marcel získal na svou stranu Davinu, která teď získala moc dvou mrtvých dívek. Upíří komunita se díky tomu stala mocnější a Marcel získal, co chtěl. Nadvládu proti ostatním komunitám. Byl to král New Orleans, jak si rád sám říkal. V covenu zavládl chaos a někteří členové se rozhodli pro útěk z New Orleans. Nemohli používat svou magii, jinak by byli zabiti a tudíž ani neměli šanci proti Marcelovi a jeho bandě. Ostatní se smířili s tím, jak to teď funguje, ale někteří ne. Pořád tu byli tací, kteří chtěli svrhnout Marcela z trůnu, vzít mu jeho největší zbraň – Davinu a dokončit Sklizeň a mezi nimi byla i Sophie. Je to celkem ironické, že právě ona chce dokončit Sklizeň, když se první pokus nevyvedl jen díky ní. Jenže i čarodějky jsou jen lidé, kteří chybují. Nevěřila v nějaký dávný rituál, kdy se obětují mladé čarodějky a za rok zase oživnou. Bála se, že její neteř se už nikdy neprobudí. A strach je nesilnější emoce, nikdo se nemůže divit, že takhle Sophie jednala. Ale to už je teď stejně jedno. Minulost nikdo nezmění, Sophie se jen může pokusit to nějak odčinit. Jenže sama to nezvládne a popravdě nikdo z covenu není tak silný, aby jí dokázal pomoct. Potřebuje někoho mocného, kdo se jen tak něčeho nezalekne a kdo je zkušený čaroděj. Jenže kde někoho takového najít? Čaroděje zvenčí nemůže jen tak zasvětit do věcí covenu a jediná Starší, která přežila – Bastiana, utekla pryč.
Uběhlo pár týdnů a situace ve městě byla pořád stejná. Upíři každou chvíli zatápěli čarodějkám a čarodějky se nemohly nijak bránit. Jenže Sophie už měla plán, a pokud vyjde, všechno se změní. Už týden sháněla informace, kdo všechno byl Starším za posledních 200 let. Když nemá žádného Staršího po ruce, bude muset nějakého oživit. K tomu bude ale potřebovat veškerou sílu, kterou má. Ale také bude muset někoho obětovat. Ukázalo se, že jedna čarodějka už nechtěla dál snášet tyranii Marcela a chtěla ho zabít. Samozřejmě jí to každý vymlouval, jen Sophie se jako jediná zdržela komentáře. Potřebovala, aby někdo použil magii a byl za to zabit, potřebovala využít situace a oživit čarodějku, která se stane jejím spojencem a pomůže jí svrhnout Marcela.
Celý den chodila po hřbitově a rozhodovala se. I když už věděla, kdo byl v minulosti vůdce covenu, nemohla se rozhodnout, koho oživí. Bylo to těžké rozhodnutí. Neznala ty lidi a nemohla vědět, zda jí zrovna ten pomůže. Jenže risknout to musela. Uběhlo dalších pár hodin a jí nezbývalo už moc času, musela se rozhodnout a to hned. Čarodějky se často nechávají vést svou intuicí a to také Sophie udělá. Zavře oči, utiší všechny své myšlenky a nechá svou intuici, aby jí vedla. Když se zastaví a otevře oči, pohled jí padne na náhrobek, kde je vyryté jméno Genevieve Rousseau.) Snad budeš ta pravá. (Zhluboka se nadechne, klekne si na kolena a dá se do práce. Nastal čas, aby se konečně všechno změnilo, aby měla i komunita čarodějek někoho silného a konečně dokončit Sklizeň. Započne kouzlo ve chvíli, kdy jí její kamarádka Sabine oznámí, že je ta správná chvíle. Kouzlo samotné netrvá moc dlouho, ale za to je velice náročné a Sophie je naprosto vyčerpaná. A teď jen může čekat, až se Genevieve vzbudí. Chvíli stojí před hrobkou, ale brzy jí dojde, že je naprosto zbytečné tady čekat. Může trvat i hodiny, než se Genevieve probudí. Rozhodne se počkat v hrobce, která je hlavním útočištěm čarodějek a uchovávají tam důležité magické předměty a další věci. Tam si aspoň může v klidu sednout a odpočívat. Je si jistá, že Genevieve jí tady najde. Bude přesně vědět, kam má jít,  jako Sophie věděla, koho má oživit.)

(Dlouho... dlouho se potýkala s hlasy předků, které k ní rozhodně nebyly nijak přívětivé. Chtěla se dohodnout s upíry, uzavřít mír a s jednou z nich se dokonce začala přátelit tak, až se nechala zneužít. V posledních měsících možná neučinila moc šťastných rozhodnutí, ale stále by zůstala u toho, že je potřeba, aby se frakce usmířily a dokázaly spolupracovat. Naštěstí věděla, že po její smrti nastoupila na její místo taková čarodějka, která tyto její plány opravdu uskuteční. Byla jí ve všem nápomocná už za jejího života. Teď velí covenu a velí mu tak, aby došlo k dohodám, které by zajistily mír mezi dvěma frakcemi, které v posledních letech provázela válka mezi sebou. Hlasy předků byly ale samozřejmě vlezlé. A ona byla teď mezi nimi a nevěděla, jak z toho ven. Jednotlivé hlasy od sebe nedokázala rozeznat, ale možná mezi nimi byl někde i její bratr. Možná, že byl slyšet nejvíc, i když ona hlasitost nevnímala, protože se jí všechen ten šepot vlíval do jedné velké změti hlasů. Co si ale dokázala uvědomit, že to rozhodně nebyly povzbuzující věci ani tóny. I po smrti se tedy musela vypořádat s něčím, co nebylo jen tak jednoduché. Ale zažila to už jednou. Při Sklizni. Teď to má být ale na věky věků a ona nevěděla, jak to vydrží. Časem jí došlo, že pokud mezi předky kdy byly nějaké duše, které nebažily po pomstě a naprosté nadvládě čarodějek, teď už tu nejsou, protože ty duše naprosto umlátily ti ostatní, ti, co převládali. A pokud nejsou dobré duše umlácené někde v koutě a nemlčí, podařilo se předkům obrátit je na svou stranu a staly se součástí masy, která ovládala čarodějky New Orleans. Ne, opravdu se nedalo říct, že by čarodějky byly samostatná jednotka a mohly si dělat, co chtějí. Do jisté míry možná ano, ale u předků mělo všechno své meze. A i když čarodějka, která nastoupila na místo ní, odolávala statečně všem námitkám předků, taky to nevydrží dlouho. Bude muset přijít nějaký ústupek. Je to jen otázka času. Postupem let se naučila ty hlasy tlumit. Byly tu stále, ale ona je už nevnímala tolik jako předtím. Že by si zrovna touhle formou někdy představovala život po smrti, to tedy zrovna ne. Ani se nedivila těm duším, které napřed oponovaly, ale nakonec se přidaly k mase nenávistných předků. Koho by to bavilo vydržet tak dlouho? Kdo by se z toho nezbláznil? I když šlo to vlastně? Zbláznit se po smrti? Předci jsou vlastně šílení dost, takže by vsázela na to, že vlastně tenhle hřbitov, kde teď odpočívá v pokoji taky ona, je plný bláznů.
Jednoho dne se hlasy rozezněly mnohem intenzivněji, než by ráda. Kdyby byla živá, řekla by, že jí to trhá ušní bubínky. Ona byla vlastně dlouhou dobu takovým nečinným členem předků. Chtěla svůj klid. Aspoň jednou v životě ho už opravdu chtěla. Ale tohle ji přimělo k tomu, aby se probrala. Obrazně probrala, samozřejmě. Něco se dělo. A jak poznala z hlasů, které pustila k sobě, někdo se chystal oživit jednoho předka kvůli situaci, která teď v New Orleans nastala. Původní byli zpět, Marcel využívá Davinu k tomu, aby šla proti čarodějkám. A teď tu byla vůdkyně covenu, která vlastně zapříčinila nadvládu Marcela nad městem. Možná, že stála o klid, ale věděla, že s předky se toho nikdy nedočká stejně, i když je mrtvá. Raději by řešila problémy živých, než aby musela poslouchat to vše, co se děje tady v záhrobí. Na hřbitově teď bylo opravdu veselo. Duše předků byly všude. Ale Sophie je neviděla, protože duše nechtěly být viděny. I ona si šla protáhnout svoje nohy ducha a zastavila se u svého hrobu. Najednou, jako by se probudila z nějaké letargie. Byla ochotná udělat pro tu zpáteční jízdenku do světa živých cokoliv. Možná by tomu měla trochu pomoci. Předci jen koukali na to, až si Sophie někoho vybere. Idioti. Ona už si zařídí, aby si zvolila ji. Když se Sophie zastaví u hrobky, kde odpočívala v pokoji ona a její bratr - druhá hrobka Rousseauových, kde leželi jejich rodiče, prarodiče a pár dalších předků, ležela hned vedle - přešla k Sophie. Ona ji samozřejmě neviděla stejně jako ostatní. Nechtěla být viděna, zatím ne. Viděla, jak se k ní řítil i Benjamin, který měl zřejmě naprosto stejný nápad jako ona. Podívala se na něj a musela se zeširoka škodolibě usmát. Tenhle moment si užívala, i kdyby to mělo znamenat, že hlas Benjamina ji bude do další smrti pronásledovat v její hlavě. Naklonila se k Sophie a pošeptala jí.) Vyber si mě. Genevieve. (Samozřejmě, Sophie ten hlas neslyšela, ale zůstal v ní jakýsi pocit. Jako by jí opravdu někdo říkal, že má oživit zrovna ji. Tyhle pocity bývají nazývány intuicí, šestým smyslem, ale pravdou bylo, že mnohdy to byli prostě jen duchové, kteří nám našeptávali, co bychom měli udělat. Tak nějak ji to donutilo přemýšlet o tom, jestli její osobní šestý smysl je stejný. Jestli při ní vždy stála nějaká duše, která jí radila a kterou vlastně skoro nikdy neposlechla. A pak toho mohla jen litovat. Sophie uklekla a bylo jasné, že svou volbu měla. Benjamin se objevil pozdě.) Smůla bratře. Tahle jízdenka je moje. Sežeň si jinou. (Ušklíbla se a po těchto slovech zmizela. Samozřejmě, hlasy předků teď promlouvaly k ní. Ona už měla svůj plán. Vymyslela ho opravdu rychle, i když zatím nevěděla, jak to provede, věděla, co chce provést. I když coven do pořádku dá. To předkům slíbila a hodlá to udělat. Čarodějky by neměly být takto utlačované. Trvalo ještě pár hodin, než se opravdu ve své hrobce probrala. Přeci jen, už byla sto let mrtvá, takže proces nějakou dobu trval.) Ten zápach. Blah. (Šklebila se a chytila se za nos, aby ten puch necítila. Pak jen mávla rukou a cihly, které zazdívaly její tělo vyletěly ven. Snad tohle malé kouzlo neotřese celou upíří základnou. Ale nemělo by. Vlastně by tenhle záchvěv magie neměla pocítit ani Davina, protože tohle nestálo za pozornost. Benjamin zůstal hezky zazděný. Patřilo mu to. Když se dostala z hrobky ven, musela se oprášit. Samozřejmě, že její účes ani oblečení neodpovídaly dnešní módě, ale tohle teď neměla čas řešit. Musela za Sophie, která jistě již čekala, kdy se konečně objeví. Zamířila tam, kde ji cítila. Bylo to zvláštní, ale ona a Sophie spolu teď měly jakési spojení. Cítila ji, a tak věděla moc dobře, kde se právě nachází. Objevila se v portále, který lemoval vchod hrobky.) Sophie Deveraux. Ta, která vše zkazila a teď se to snaží napravit. (Přimhouřila oči a zaměřila pohled na ni.) Předkům se nelíbí, co jsi udělala, ale rozhodli se vyslyšet tvé volání o pomoc. (Blbost. Kdyby to bylo na předcích, klidně by Sophie zabili, aby povstal někdo, kdo by se opravdu o vše postaral. S největší pravděpodobností její bratr. Ale ona byla rychlá a vychytralá. Teď už nemohou udělat nic. Jen opravdu doufat, že se toho ona zhostí a udělá, co se od ní žádá.)

(Po náročném oživujícím kouzle byla Sophie opravdu vyčerpaná a není divu, že při čekání na Genevieve skoro usnula. Neusnula snad jen díky nepohodlí, které v hrobce měla. Všechno kolem ní bylo z kamene. Zeď, o kterou se opírala, zem na které seděla a díky tomu jí začínalo bolet celé tělo, jenže neměla sílu ani vůli se postavit na nohy. Člověk by řekl, že si na prostředí hrobky dostatečně zvykla, když tu v dětství trávila mnoho času kvůli jejím proklatým rodičům, ale tak to nebylo. Těch několik hodin trávila většinu času přemýšlením. Udělala správně, když si vybrala Genevieve? A jak vlastně dostanou Davinu zpátky, když ani neví, kde jí Marcel schovává? A zvládnou to včas, než ten příliv moci pohltí Davinu a spolu s ní celé New Orleans? Na tyhle otázky snad bude mít už brzy odpověď, ale jen v případě, že si vybrala správně a Genevieve nebude jen další fanatik, který dychtí po větší moci. Teď může jen doufat.
Po nějaké chvíli konečně ucítí přítomnost někoho jiného a je si na sto procent jistá, že tím někdo je Genevieve. S největší pravděpodobností by cítila Genevieve hned, jak se probudila, ale to by se musela aspoň trochu soustředit. S přemáháním se zvedne na nohy ve chvíli, kdy zaslechne své jméno. Pohledem vyhledá Genevieve, která stála ve vchodu do hrobky. V rychlosti jí sjede pohledem od hlavy až k patě. No, v těhle hadrech do nynějšího New Orleans rozhodně nezapadne, leda by se něco slavilo a vyžadovalo se oblečení ze začátku 20. století. Tohle by teď neměla řešit, byly tady z jiného důvodu. Ušklíbne se díky jejím slovům. Co jí je do toho, co si myslí předci? Nedělá to kvůli nim, ale kvůli své neteři a kvůli svému domovu. Rozhodně to nedělá kvůli nim.) Nevím o tom, že bych žádala předky o pomoc. Přesněji řečeno žádám jen tebe o pomoc, ale oni si můžou myslet, co chtějí. (Mávne rukou. Fajn, tohle bylo možná moc drzé, když si vezme, že to je ona, kdo potřebuje pomoc od Genevieve a ne naopak, ale Sophie jen tak nemůže změnit své chování a vlastně ani nechce.)

(Sjela si Sophie pohledem. Byla by možná dobrý vůdce covenu, ale to by ovšem musela mít ve věcech jasno a neplácat se od jednoho názoru ke druhému. Musela by jít tvrdě za svým, ať už by se to okolí líbilo nebo ne. Když si to vzala kolem a kolem. Její bratr byl vlastně také dobrým vůdcem. Vše, co dělal, dělal s přesvědčením a s tím, že jsou to správné věci pro společnost, kterou chtěl vytvořit. A šel si za tím tvrdě a neshodilo a neodradilo ho nic. Tento plán se mu vryl do hlavy tak, že by mu ho nikdo nikdy nevymluvil. Ani ona, i když se o to mnohokrát pokoušela. Sophie Deveraux se rozhodla postavit pradávnému rituálu a zastavit ho. Zachránila tak dvě dívky před smrtí, která by ovšem byla jen dočasná. Ale i tak by to pro ně byl šok a až by se probudily, nemusely by být už nikdy jako předtím. Jenomže to, co následovalo, se Sophie docela vymstilo. A ona se najednou rozhodla, že je třeba Sklizeň dokončit. No, nezní to zrovna dobře. Životy, které se rozhodla ochránit, teď chce znovu vsadit. A ty dvě dívky už moc dobře ví, co je čeká. Vědí, že zemřou. Jak asi chcete nahnat dvě nedospělé dívky dobrovolně na popraviště? Zpackala to, jak mohla. Ale měla pravdu, byla tu, aby jí pomohla to napravit, i když to rozhodně nebude jednoduchý a krátký proces. Ale dostane nakonec Marcela na kolena tak, že Davina bude její. Pokud někdo totiž může zpackat Marcelovi život, bude to ona se svým malým tajemstvím. Ale bude to chtít kapku času. Nejdříve si musí nějak zajistit pozornost nějakého Původního. Nejlépe Klause, samozřejmě. Pak to totiž půjde všechno mnohem lépe. Vsadí se, že Rebekah ji tak "moc ráda" uvidí. A až bude Sklizeň dokončena, najde způsob, jak se zbavit předků a žít si vlastní život. Ale do té doby si předci musí myslet, že ona je na jejich straně, že snad konečně přišla k rozumu a vše, co bude dělat, dokonce i paktovat se s Původním, bude proto, aby mohla čarodějkám přiřknout ztracenou slávu a zničit Původního jiného. Všechno popořádku. Střelila po Sophie pohledem. Byla drzá, měla v sobě nějaký ten potenciál, ale teď vypadala pateticky. Ona, že nežádala o pomoc předky? A kdo je pak ona?) Pozor na jazyk. Mrtví se urážejí snad ještě lépe a rychleji než živí. Samozřejmě, že jsi požádala o pomoc předky. A ti se ti rozhodli vyhovět. Kdyby ne, myslíš, že bych vyslyšela tvoje volání? Bylo na mně, abych se rozhodla. Pomohu ti, nechám tě na holičkách, ať si vyžereš, co jsi zpackala... (Založí si ruce na prsou a odfrkne si. Rozhodně si tu nepřišla dělat kamarády. Byla chladná a panovačná. Byla to mrcha, protože se jí rozhodla být. Teď už s ní nebude nikdo mávat. Ona bude mávat s ostatními. A někteří si to třeba ani nebudou uvědomovat.) Prokaž trochu úcty a respektu, čarodějko! (Samozřejmě, že jí neprozradila, že to ona jí našeptala, aby si ji vybrala. Měla samozřejmě i svoje postranní úmysly. Ale bude je schovávat, jak jen to půjde, za plán pomoci covenu. Ale Sophie se nemusí bát. Pomůže jí dát coven dohromady.)

(Bylo opravdu ironické, že Sophie teď stála na hřbitově a snažila se napravit své činy. Nejprve chtěla zabránit Sklizni, aby ochránila svou neteř. Kdo by také chtěl vidět umírat milovaného člověka a rok se modlit za to, aby se probudil? Nikde neměla jistotu, že se to povede a její neteř bude žít. Jenže teď už nemá co ztratit. Buď se Sklizeň nedokončí a Davina s Monique umřou a s největší pravděpodobností zničí celé New Orleans nebo se Sklizeň dokončí, Davina s Monique budou zabity a v tom lepším případě se pak probudí, v tom horším zůstanou mrtvé. Tak či tak konec byl stejný a ona se musí pokusit zachránit komunitu čarodějek. Už tak kvůli ní umřelo mnoho členů covenu a nemůže dovolit, aby byl zabit někdo další, protože to Marcel chce. Není vůdce a vlastně se před dvěma lety zřekla své komunity a opustila New Orleans, jenže nějakým způsobem jí lidé z covenu poslouchali a stáli za ní. Někteří jí sice nevěřili a dávali to dost jasně najevo, ale někteří v ní věřili. Ale Sophie to v tuhle chvíli bylo jedno, i kdyby byl celý coven proti ní, ona by si stála za svým a dnes by stejně stála na tomto místě a čekala by na Genevieve, no možná na někoho jiného, ale to už nestojí za řeč. Protočí oči. Tady někdo nejspíše nepochopil její narážku. Genevieve byla předek a Sophie požádala o pomoc jí, ale jen a jen jí. Ne všechny předky. I když dokázala by oživit Genevieve, kdyby to předci nechtěli? Určitě ne.) Fajn, to je fuk. (Vydechne a zavrtí nechápavě hlavou. Předci. Myslí si, jak jsou nejmocnější a mohou je všechny ovládat. „Když ti to nedovolíme, tak to taky neuděláš. Bla, bla, bla.“ Zajímalo by jí, co by předci dělali bez živých členů covenu. Už by nemohli nikoho otravovat. Povytáhne obočí.) Všichni jste stejný hm? Jak jsem si mohla myslet, že ty bys mohla být jiná. (Zavrtí nevěřícně hlavou nad svojí naivitou.) Prokazuji respekt jen těm, kteří si to zaslouží, a v mých očích jsi neudělala ještě nic kromě vydávání naštvaného skřehotu z tvých úst. A nemusíš se obtěžovat s řečmi: Pokud se nezačneš chovat slušně, nepomůžu ti a napravuj si své chyby sama. Pokud se nedokončí Sklizeň, všechny čarodějky přijdou o moc a to včetně tebe a předků, nemam pravdu? Nehledě na to, že tu stejně nezůstane nic a nikdo. (Takhle si první setkání Sophie nepředstavovala, ale lidé vždy očekávají lepší verzi, ne tu horší. Pokud tedy nejste jeden z těch pesimistů.)

(Samozřejmě, že je si vědoma toho, že požádala o pomoc ji a ne všechny předky. Možná, že kdyby si o to sama neřekla, nakonec by byl teď naživu někdo úplně jiný. Možná, že i její bratr. A ať si tu teď Sophie stěžuje, jak si stěžuje, tak ona opravdu neví, jaká Genevieve je a jak by to mohlo vypadat, kdyby se tu ocitl někdo jiný. Bylo dost možné, že například Benjamin by možná Sophie hned zabil, aby se mohl ujmout nadvlády covenu a dát ho do pořádku po svém. Ten by se nezalekl něčeho takového jako je mladá čarodějka, která by ho mohla vystopovat. Používal by magii od první chvíle a dával by tak všem najevo, že se nebojí a že je správným vůdcem, který coven povede zpět k jeho zašlé slávě, který měl kdysi. Ano, kdysi, protože už pár generací coven rozhodně nebyl frakcí, která by nějak víc dominovala. A vlastně to tak bylo dobře, protože nedominoval nikdo. A kdyby Sophie nezabránila Sklizni, tak by Marcel nezískal nadvládu nad městem. Ale už se tak stalo. A teď už zbývá jen jediné. Postarat se o to, aby byla Sklizeň dokončena.) Ne, všichni nejsme stejní. Ale všechny žene jedna touha. Aby byl coven to, co býval. Aby se už čarodějky nemusely skrývat před Marcelem a mohly používat svou moc. O tohle jde všem předkům, ať jsou, jací jsou. Nezáleží na tom. Popravdě jsem přišla soustředit se na cíl. Na znovuobnovení covenu a dokončení Sklizně. Cos čekala? Přátelskou konverzaci u kávy s poplácáním ramene, jak bude vše dobré a že za nic nemůžeš? Neznáš mě, já neznám tebe, ale zapamatuj si, že já ráda říkám vše na rovinu a jak si myslím. Podle tvých drzých slov si to samé myslím i o tobě. Věz ale, že někdy se nevyplácí být drzá na někoho, koho jsi požádala o pomoc. A ne, nebudu ti říkat, že ti nemusím pomáhat, když proti mně použiješ křivých slov. Ale můžu ti říct, že coven mohu dát do kupy i sama. Tebe k tomu nepotřebuju. (Podívala se na ni chladně a bylo samozřejmě jasné, co tím myslela. Až na to, že by to neudělala, i když tím vyhrožuje. Nezabila by Sophie, ani by ji nijak neodstranila z cesty. Tohle by byla Benova metoda. Raději s ní bude tisíckrát spolupracovat, než aby jí vzala život. Ale jasně řekla, že tu opravdu není pro to, aby se kamarádila. Dá vše do pořádku, to je její cíl.)

(Sophie si myslela, že Genevieve je naprosto stejná jako všichni ostatní předci a čarodějky, kteří jsou oddání jen předkům. Vyžadovala od ní respekt a úctu. Je pravda, že by jí úctu měla prokázat. Genevieve je přeci jenom silnější a zkušenější čarodějka, než ona samotná, ale takhle to u Sophie nechodilo. Respekt a úctu si u ní člověk nezískal postavením, ale činy. A když se opravdu zamyslí, tak nikdy nikoho zcela nerespektovala. Částečně respektuje svou sestru, ale i u ní se najdou chvíle, kdy tohle neplatí. Jane-Anne jí totiž občas připomínala rodiče. Stejně zapálená do magie, věrná covenu a předkům. A snad díky tomu u Sophie její sestra neměla stoprocentní respekt. Takže proč by teď měla prokazovat respekt někomu, koho vidí poprvé? No možná proto, že to je ona, kdo potřebuje pomoc a ne Genevieve? Kravina, takhle zoufalá zase není. Založí si ruce na hrudi a s pohledem upřeným na Genevieve, začne poslouchat její proslov. Nebo to snad nebyl proslov? Fajn, Sophie by si měla přestat pokládat tak stupidní otázky a věnovat se tomu hlavnímu, proč tady byly.) Fajn, takže všichni chceme to samé. Netřeba zbytečných slov ne? Nikdo neříká, že z nás musí být kamarádky. Myslím, že to nechceme ani jedna. Stačí, jen když budeme spolupracovat. Možná mě nepotřebuješ, ale já potřebuju tebe a dokážu to přiznat, protože to je pravda a já se před pravdou neskrývám. Je taky pravda, že všechno jsem zpackala já, a proto se to snažím nějak napravit. Už umřelo dost čarodějek a mezitím, co se my dvě tady hádáme, tak může umřít další. (Pravdou bylo, že tohle vše chtěla napravit hlavně kvůli své neteři, coven byl pro ní až na druhém místě. Správně by měl být coven zároveň její rodinou, ale takhle to Sophie prostě nikdy necítila. Vlastně rodinou jí byli nejvíce lidé, kteří ani do covenu nepatřili.) Takže můžeme se do toho pustit nebo máš ještě další moudro? (Tázavě se na ni podívá. Opravdu doufá, že už konečně začnou něco dělat. Je sice drzá a často se s někým hádá, ale tohle bylo naprosto zbytečné a ztrácejí tím čas.) Možná začneme s tím, že ti seženeme nové oblečení, abys zapadla? Navíc, kdo by se chtěl procházet v hadrech, které jsou tak sto let staré a smrdí zatuchlinou? Možná by ti bodla i sprcha. (Nakloní hlavu na stranu a pozvedne obočí. Stojí od Genevieve celkem daleko a tak opravdu nemůže vědět, zda ty šaty smrdí po zatuchlinou nebo ne, ale nemůže se v tomhle procházet po New Orleans celou dobu přeci ne? A po tom všem můžou prodiskutovat jejich první krok k dosažení společného cíle. A až bude po všem, každá si půjde svou cestou. Sophie zmizí i s Monique pryč z New Orleans, pokud se všechno povede dobře a Genevieve si klidně může vládnout covenu nebo cokoliv jiného, co bude chtít, ale je jisté, že Sophie toho nebude součástí, nebude součástí už ničeho, co by obsahovalo nadpřirozeno a hlavně ne tenhle coven.)

(Samozřejmě, že kdyby Sophie potkala Genevieve před sto lety, tak by si rozhodně neřekla, že je to nafoukaná a netečná sebevědomá mrcha, která má potřebu toho druhého shazovat a vyžadovat si respekt. I ona uznávala respekt, který vyvěral z vás jako osobnosti, který mluvil za vaše činy. Ne takový, o který si člověk musí říkat, nebo k němu někoho nutit. Ale právě teď se musí chovat jako předek, protože ví, že ji sledují. Každý její krok. Rozhodně tady na hřbitově ano. Kdo by byl po sto letech v hrobě milý a příjemný na okolní svět? Ještě k tomu, když její vrah si vlastně svobodně běhá znovu po městě? Myslí si, že předci tohle všechno vědí a že tentokrát věří v to, že bude poslušná a bude dělat to, co se od ní očekává. Tak na 75% to tak bude. Opravdu. Hodlala napravit tuhle situaci kolem čarodějek, ale taky potřebovala zařídit, aby tu už zůstala a nemusela znovu zemřít, protože věděla, že až splní úkol, tohle přijde. A ona nechtěla znovu zemřít. Ale i když by se takhle asi normálně nechovala, vlastně tenhle způsob nyní vítala. Opravdu si sem nepřišla dělat kamarády. Nechtěla být znovu tak naivní a věřit někomu, kdo ji posléze podvede a na to zabije. Odvede svou práci, zjistí při tom, jak se odpoutat od tohohle kolotoče... pak zmizí. Povytáhla obočí, když slyšela, co jí na vše Sophie odpověděla. Dokázala ocenit, když někdo uměl přiznat chybu.) Vím, co se stalo. Nevěřila jsi dost, neměla jsi víru v coven a jeho praktiky, tak jsi zastavila rituál, který se na území Francouzské čtvrti odehrává již po staletí. Pochybovalas o svých druzích. Každý má někdy pocit, že něco není správné, nebo se to může vymknout kontrole, ale tohle se, jak už jsi sama přiznala, vymklo kontrole jen kvůli tobě. Kdyby Sklizeň proběhla, všechno by bylo jinak. Ale kdyby neexistuje, že? Můžu tě ale ujistit, pokud bys měla nějaké pochybnosti stále, že Sklizeň opravdu funguje. Mně samotné bylo podříznuto hrdlo. A za rok jsem se probrala a pár let ještě žila. (Ušklíbla se, protože to nebylo zase tak dlouho. Vlastně zhruba jen asi 11 let po Sklizni, které si ještě mohla užít, než skončila rukou Rebekah Mikaelson mrtvá.) A jistě, když nebudeš osina v zadku, nebudu se s tebou mít proč dohadovat. Cíl máme stejný. Jen zajistit tu spolupráci. Něco si ujasníme ale rovnou. Pokud ti řeknu, že máš něco udělat, tak to uděláš bez řečí, abychom, jak jsi tu teď podotýkala, neohrožovaly další čarodějky kvůli zbytečným konfliktům na životě. Konec to má ale jediný. Sklizeň bude dokončena a rovnováha se tím obnoví. Coven bude v lepší pozici. (Přislíbí to. Opravdu si je touhle věcí jistá.) Ne, další moudra už pro tuhle chvíli nemám. (Odsekla jí. Obě byly vlastně takové povahy, že se nebály být drzé a dost upřímné. Tohle bude asi opravdu skřípat. Ale spolupracovat prostě musí. Musí se aspoň donutit. A další připomínka přiletěla ze strany Sophie. Ale tentokrát má opravdu recht. V těchto šatech se asi jen těžko může promenádovat po New Orleans. Leda by tvrdila, že jde z nějakého tematického večírku. Tohle je naprosto jiná doba a když sjela pohledem Sophie a to, co měla na sobě, tak už teď nevěděla, jak si na to zvykne. Bude muset.) Ano, nové oblečení by mi opravdu přišlo vhod. (Vlasy měla sepnuté sponami do tradičního účesu, který se tehdy nosil. Vypadalo to, jako by měla krátké vlasy, ale pravda byla naprosto jiná. Prostě si vytáhla spony z vlasů a najednou před Sophie stála dlouhovlasá zrzka, která mohla být na svoje kadeře náležitě pyšná.) Ten účes už byl jistě taky nemoderní. (Prohodila jen a pak vyšla z hrobky ven. Samozřejmě čekala, že Sophie udělá to samé. Mířila ze hřbitova pryč, ale čekala, že se brzy ujme vedení Sophie a zavede ji někam, kde by mohla udělat všechny ty činnosti, o kterých Sophie před chvílí mluvila.)

(Poprvé si Genevieve pořádně prohlédne od hlavy až k patě. Na první pohled nevypadala nijak zle, pokud člověk nepočítá ty šaty z minulého století, které už dávno ztratily své kouzlo, ale v tuhle chvíli Sophie neposuzuje její oblečení. Genevieve měla ve tváři něco, co nutilo člověka se pozastavit a prohlédnout si ji nebo to snad dělaly její neobvykle zrzavé vlasy? Na světě se najde málo přírodních zrzek a právě ty zrzavé vlasy jí dělaly na pohled jemnou dívkou, i když opak byl jasně vidět. Tohle rozhodně nebyla žádná křehká květinka, která se snaží o celosvětový mír a nechá sebou zametat. Její postavení už tak jemné nebylo. Její postoj jasně značil, že ona je tady teď šéfem a Sophie jí bude muset poslouchat, ať se jí to líbí nebo ne a ona sama teď ví, že se jí to rozhodně nebude líbit. Nemá ráda, když jí někdo rozkazuje, natož naprosto cizí člověk. Zhluboka se nadechne a přejde ze svého dosavadního místa na jiné blíže ke zdi hrobky. Zadívá se na moment do světla svíčky a přemýšlí, kam se to dostala. Připadá jí to jako včera, kdy byla v Rio de Janeiro a užívala si svého svobodného života. A dneska řeší problémy čarodějek. Kdo by to byl řekl, že zrovna ona se ocitne na takovém místě? Dalo by se dopředu předpokládat, že zrovna ona pokazí Sklizeň. Byla vždycky lehkovážná a věci covenu nebrala nikdy vážně, nikdy dostatečně nevěřila. Ale nikdo, kdo jí znal, by neuvěřil, že ona se bude snažit o záchranu covenu. Bylo neuvěřitelné, jak rychle se dokáže člověku obrátit život vzhůru nohama. Otočí se na Genevieve a řekne jí pár dalších slov k věci. Už nebyla tak vzpurná jako na začátku, ale jen díky tomu, že ty jejich hádky nikam nevedly a ona už se chtěla dostat z hřbitova, který jí začal nahánět hrůzu. Ironie, že ano? Místo, které je pro čarodějky útočiště a Sophie se tu cítí nesvá. Skousne si spodní ret.) Ono je těžké věřit v rituál, při kterém musí umřít čtyři mladé čarodějky a jedna z nich je má neteř. Člověk zrovna nepřemýšlí, když ho pohání strach o milovanou osobu nebo možná přemýšlí až moc? (Zamyslí se, ale za pár sekund toho nechá a mávne nad tím rukou. Proč by nad takovou věcí měla přemýšlet zrovna teď?) To je fuk vlastně. Ale díky za ujištění. (Pokud Genevieve byla součástí Sklizně, tak ten rituál opravdu funguje. Stála tady před ní dospělá žena a ne mladá pubertální holka, která umřela při Sklizni a už nikdy se neprobrala. Takže pokud se Sklizeň dokončí, její neteř se za necelý rok opět probudí. Mají šanci, konečně. Ale touhle informací si Sophie právě uvědomuje, že může něco ztratit. Pokud se totiž Sklizeň nedokončí, přijde o svou neteř trvale. Ušklíbne se při jejích slovech? Osina v zadku? Tuhle spolupráci si rozhodně nebude užívat ani jedna z nich.) Tohle ti slíbit nemůžu. Možná se to bez řečí neobejde. Svoboda slova. (Pokrčí rameny a přitom se usměje. No co, když má Sophie něco na srdci nebo na jazyku, prostě to řekne a nebude to v sobě dusit jako poslušná malá holčička, která neodmlouvá. Taková ona prostě není. Aspoň že už nebudou žádné dlouhé proslovy ze strany Genevieve. Přejde díky tomu k prvnímu kroku, co se musí udělat. Genevieve sem musí zapadnout a aby toho dosáhla, potřebuje nové oblečení. Postřehne, jak si jí Genevieve prohlédla.) Neboj, tobě najdeme něco, co ti víc sedne. Ne každý se obléká jako já. (Popravdě si nedokáže Genevieve představit v krátkém topu a v džínech, které mají díry na kolenou. I když i u Sophhie v šatníku se najdou nějaké vhodnější kousky oblečení, ale stejně by nemohla Genevieve půjčit ani jedno triko nebo kalhoty. Sophie je o dost menší než Genevieve, takže všechno oblečení by jí bylo malé. Dívá se na ni, když si rozpustí vlasy. Rozhodně nečekala, že má až tak dlouhé vlasy.) Jo, rozhodně lepší. (Kývne hlavou. Zamíří pryč z hřbitova stejně jako Genevieve a zavede ji do menšího obchodu s oblečením, který měl otevřeno i ve večerní hodinu jako je tahle. Tam si Genevieve vybere nějaké oblečení, které jí padne a pak se společně vydají k Sophie do baru, nad kterým je obytná část domu, kde má svůj byt i Sophie.
Vstoupí do baru zadními dveřmi a poté se vydá nahoru po schodech. Zastaví se před dveřmi bytu v předposledním patře a odemkne dveře. Vejde dovnitř a počká, až to samé udělá i Genevieve, pak za nimi dveře zavře a zamíří do obývacího pokoje.) Koupelna je tam. Najdeš tam všechno, co potřebuješ. Šampon na vlasy, kondicionér, mýdlo, zubní pasta, měli by tam být určitě i nějaké nové zabalené kartáčky na zuby, a pokud ne, tak tam jistě najdeš aspoň ústní vodu a zítra si můžeš dokoupit další potřebné věci. Můžeš prozatím bydlet v tomhle bytě, já bydlím o patro výš, takže aspoň to k sobě nebudeme mít daleko, když budeme potřebovat něco probrat. Pokud se teda nechceš vrátit do rodného domu, pokud se tedy neprodal nebo tak něco. (Povytáhne tázavě obočí.)

(Opravdu nebyla křehkou květinkou, i když její vzhled tomu mohl napovídat. No, vlastně, jak se to vezme. V minulosti rozhodně byla křehkým kvítkem, který se rozsypal hned, jakmile jste ho utrhli. Ale tuhle chybu rozhodně opakovat nehodlá. Jistým způsobem se vážně poučila, ale rozhodně nikdy neodpustí předkům to, co musela skoro celý svůj život trpět. Moc dobře věděli, jak se k ní její bratr choval, ale nechávali to tak. Nepomohli jí, nikdy za to Benjamina nepotrestali, že se takhle chová ke své sestře. Naopak, byla to ona, kdo byl kárán, že si po tom všem, co jí Ben provedl, dovolí odpor. Bylo jí z nich na zvracení, vždycky. Ale teď má dobrou příležitost, jak by se jich mohla zbavit. Ale bude na to potřebovat čas, příležitost a hlavně prostředky. Musí jen doufat, že se jí toho dostane. Ona už nechce zemřít znovu. Kdyby nebylo zbytí, musela by odtud utéct bez toho, aby se odpoutala, ale to nechce. Zůstane na tomto světě, i když doba je rozhodně jiná. Tím se ale rozhodně nenechá nijak semlít. Sophie lehkovážně zničila to, na čem předci stavěli po celá staletí. Ale nedá se říct, že jí by to nějak hodně vadilo. Díky tomu může být přeci tady. Musí se ale hrozně tvářit, jakou velkou špatnou věc Sophie udělala a že může být ráda, že vůbec ještě dýchá. No, to vlastně mohla být ráda, protože si není jistá, co by se stalo, kdyby si vybrala někoho jiného a ne ji. Ona nemá zájem na tom, aby zabíjela čarodějky. Coven se opravdu potřeboval dát dohromady. Sklizeň musela být dokončena. Jinak by ty dívky skončily mrtvé a čarodějky téměř bez moci. Tohle asi nechtěl nikdo. A Sophie si to zřejmě uvědomila též a snaží se všechno napravit. Nebude to zas až tak snadné, ale půjde to. Marce Gerard po nějaké době vůbec nebude představovat překážku. Zkřivila svoje rty do mírného úšklebku a zakroutila hlavou.) Tak lehkovážná. Zkoušela sis vůbec nějak zjistit, jestli opravdu ten rituál nefunguje? Záznamy o tom jistě nějaké existují. Ale asi ses po nějakých důkazech nepídila, prostě jsi šla a udělala něco, co pak stálo opravdu hodně. Lehkovážnost se opravdu nevyplácí. (Vydechla. Skoro, jako by snad sama věděla, o čem mluví. Věděla. Byla lehkovážná, když se rozhodla důvěřovat Rebece Mikaelson. Byla lehkovážná, když si nezjistila, že je za tím něco víc, než jen přátelské setkání rodiny. Skoro by se tomu teď zasmála, jak naivní byla a jak kvůli tomu skončila.) Strach o milovanou osobu. Pěkné. (Procedila. Nebude se jí tady svěřovat, že jí podřízl hrdlo její vlastní bratr. Vlastně to klidně mohla vědět, kdyby si pořádně před tím, než vkročila na hřbitov, že někoho oživí, něco zjistila.) Vsadím se ale, že tvá lehkovážnost pokračovala. Když jsi vkročila na hřbitov, věděla jsi, koho chceš oživit? Jistě, že ne. (odpověděla za ni. Mohla klidně oživit třeba jejího bratra... No, to by pak byla opravdu zábava. A nemusel to být její bratr, mohl to být jiný naprosto maniacký předek. Sophie Deveraux svou hlavu asi moc nepoužívala. V téhle záležitosti rozhodně ne. Ujistila ale Sophie, že Sklizeň opravdu funguje. To bylo teď tak to jediné, co mohla udělat. Sophie nesměla zaváhat znovu, nesměla být na pochybách, že by teď dělala něco špatného. Tohle si nemohou dovolit. Teď musí jednat a musí být zajedno. Možná i proto jí řekla, že ji bude muset poslouchat. Bez řečí. Ale ani tohle jí Sophie jen tak neodkývala a musela k tomu mít poznámky. Zatím to vypadá, že to bude pěkná osina v zadku.) Svoboda slova. Ale jistě, žiješ ve 21. století. Chápu, že se každý rád ohání svými právy. Ale dost bylo keců. Jak jsi sama řekla, činy jsou mnohem lepší. (Přešly nakonec k tomu, že by měla nějak zapadnout a v těchto šatech to opravdu nepůjde. To měla pravdu. Sjela ji pohledem a když se jí dostalo od Sophie ujištění, že ji rozhodně neoblíkne jako sebe, jen pokývala hlavou. Tady na hřbitově už jen těžko něco udělají, takže se odebraly nejdříve do obchodu s oblečením, kde si vybrala něco, co jí padlo, i když se v tom zatím cítila zvláštně. Bude to jen o síle zvyku. Zvykla si už na leccos, oblečení pro ni bude opravdu malý oříšek v porovnání s tím vším, co se jí dělo v minulosti. Pak už zamířili k domu, kde Sophie bydlela. Ten dům jí byl hodně známý. Dole byl bar. Bar, který vlastnila její rodina, kam i ona chodívala. Rozptylovala se tím. Musela se pousmát, že tohle je teď místo, kde bude přebývat. Vůbec jí to nevadilo. Vlastně to uvítala stejně tak, jako že bude mít vlastní byt, který jí Sophie nabídla. Bylo dobře, že budou při sobě, přesně jak řekla.) Děkuji, postarám se o sebe. A zůstanu tady. Do domu, kde jsem vyrůstala, mě to netáhne... zatím. (Nemohla říct, že už tam nikdy nevkročí, i když její vzpomínky nebyly dobré. Ale v tom domě se toho hodně odehrálo a taky v něm bylo ukryto dost věcí a informací. Možná, že bude potřeba, aby se tam jednoho dne vrátila. Když ne napořád, tak alespoň na malou chvíli, aby odtamtud něco získala. Otočila se na Sophie a pár slovy jí dala najevo, že dneska již nebude potřebovat její služby ani její přítomnost.) Můžeš odejít. (Nebylo to zrovna vybrané, ale vstání z mrtvých taky není zrovna žůžo věc, díky které by byla hned nabitá energií. Popravdě byla ona sama taky docela vyčerpaná. A věděla, že Sophie na tom není lépe. To kouzlo ji muselo vyčerpat. Tím skončil první den, kdy byla znovu naživu. Neudálo se nic závratného, ale nikdo nemohl čekat, že by hned první den skočila po Marcelovi a vydrápala mu oči. Tohle chce svůj čas. Nemá ho mnoho, ale bude ho mít dostatek na to, aby to udělala tak, jak chtěla.)

(A opět ji Genevieve kárala. Možná nikdy neustanou ty řeči, jak Sophie Deveraux pokazila velmi důležitý rituál a ani u toho nepřemýšlela. Už se stalo a minulost vrátit nejde. Všichni dělají, jak kdyby nikdy nechybovali, jak kdyby se nikdy nesnažili chránit sobě blízkou osobu. Zhluboka se nadechne a vydechne. Raději mlčí, než aby ta nekončící debata o Sklizni pokračovala dokola a ona poslouchala stále se opakující fráze. Genevieve pokračuje. Vážně jí bude ještě kárat za tohle? Kdo sakra je, aby jí vyčítala naprosto každý krok, který se rozhodne Sophie udělat.) Vážně mě budeš peskovat ještě za tohle? Potřebovala jsem Staršího a tady jsi. Máš pravdu, nepromyslela jsem to pořádně. Nečetla jsem si deníky každého Staršího v minulosti, abych věděla do čeho jdu. Neměla jsem zrovna moc času na rozmyšlenou. Měla jsem jen jednu šanci. Takže si nech ty kecy o lehkovážnosti. Přestaň mě poučovat, protože to stejně nikam nepovede. (Už toho měla tak akorát. Nepotřebuje rady do života. Nepotřebuje poučovat. Nezáleželo jí na tom, zda jí ten někdo, koho oživí zabije, stejně by skončila později mrtvá rukou Marcela, tím se byla jistá. Neměla co ztratit, a pokud Genevieve viděla vše kolem Sklizně, věděla to sama. Takže na ní neplatí ani výhružky smrti. Nebojí se o svůj život. Genevieve ji ujistí, že Sklizeň opravdu funguje. O to více chce Sophie dokončit Sklizeň, ale také si uvědomuje, že má co ztratit.
Následovala další výměna názorů. Sophie možná Genevieve poslouchat bude, ale rozhodně se to občas neobejde bez nějakých těch keců. Pokud na to Sophie bude mít vlastní názor, řekne ho zřetelně nahlas. Ale teď už se k tomu nevyjadřuje. Nakonec se přestanou hádat a konečně se na něčem shodnou. Genevieve sem musí zapadnout a v tomhle oblečení to půjde jen těžko. Odeberou se proto do obchodu s oblečením. Není to sice nejlepší butik v New Orleans, ale měli otevřeno i v tuto pozdní večerní hodinu, což neměl každý. Poté co si vybere Genevieve něco na sebe, zavede ji Sophie do bytu, který byl v obytné části domu, který Sophie vlastní i s barem Rousseau's. Možná se Genevieve rozhodne bydlet v jejím rodném domě, ale tady to pro ně bylo víc praktické. Sophie má byt přímo nad tímto bytem, takže to k sobě nebudou mít rozhodně daleko. Lehce jí překvapí Genina odpověď. Snad každý by první šel do svého rodného domu, ale Genevieve ne. Raději zůstává v tomto malém bytě nad barem. Ale tím lépe pro Sophie. Aspoň za ní nebude muset každou chvíli jezdit, když bude potřebovat něco probrat. Kývne hlavou a pomalu vyjde z bytu a zamíří nahoru do svého, kde se osprchuje a zalehne do postele. Byla opravdu vyčerpaná z toho kouzla, takže není divu, že usne skoro hned, jak zavře oči.
Druhý den se probudí někdy kolem dopoledne. Provede ranní hygienu, oblékne se a zamíří rovnou dolů do baru. Snídani si může dát rovnou tam, takže s tímhle se u sebe v bytě nezdržuje. Možná by měla zajít za Genevieve, ale prozatím jí nechce rušit. Třeba ještě spí nebo si zvyká. Dá jí prostě trochu času osamotě. Sophie stejně netuší, co bude jejich první krok. I když má po boku silnou čarodějku, nemůžou jen tak nakráčet za Marcelem a vzít si Davinu. Ani s Genevieve by tohle nezvládla. Ne, potřebují plán a potřebují ho naplánovat. Ale třeba už Genevieve nějaký má, to se uvidí později. V baru už byl John a obsluhoval první zákazníky, kteří přišli na snídani. Právě včas se objevila Sophie, jelikož John a vaření? To nejde moc dohromady. Sophie si připraví kávu a i s ní odkráčí do kuchyně, kde začne připravovat objednávku pro zákazníky. A rovnou si začne dělat snídani i sama pro sebe.)(A opět ji Genevieve kárala. Možná nikdy neustanou ty řeči, jak Sophie Deveraux pokazila velmi důležitý rituál a ani u toho nepřemýšlela. Už se stalo a minulost vrátit nejde. Všichni dělají, jak kdyby nikdy nechybovali, jak kdyby se nikdy nesnažili chránit sobě blízkou osobu. Zhluboka se nadechne a vydechne. Raději mlčí, než aby ta nekončící debata o Sklizni pokračovala dokola a ona poslouchala stále se opakující fráze. Genevieve pokračuje. Vážně jí bude ještě kárat za tohle? Kdo sakra je, aby jí vyčítala naprosto každý krok, který se rozhodne Sophie udělat.) Vážně mě budeš peskovat ještě za tohle? Potřebovala jsem Staršího a tady jsi. Máš pravdu, nepromyslela jsem to pořádně. Nečetla jsem si deníky každého Staršího v minulosti, abych věděla do čeho jdu. Neměla jsem zrovna moc času na rozmyšlenou. Měla jsem jen jednu šanci. Takže si nech ty kecy o lehkovážnosti. Přestaň mě poučovat, protože to stejně nikam nepovede. (Už toho měla tak akorát. Nepotřebuje rady do života. Nepotřebuje poučovat. Nezáleželo jí na tom, zda jí ten někdo, koho oživí zabije, stejně by skončila později mrtvá rukou Marcela, tím se byla jistá. Neměla co ztratit, a pokud Genevieve viděla vše kolem Sklizně, věděla to sama. Takže na ní neplatí ani výhružky smrti. Nebojí se o svůj život. Genevieve ji ujistí, že Sklizeň opravdu funguje. O to více chce Sophie dokončit Sklizeň, ale také si uvědomuje, že má co ztratit.
Následovala další výměna názorů. Sophie možná Genevieve poslouchat bude, ale rozhodně se to občas neobejde bez nějakých těch keců. Pokud na to Sophie bude mít vlastní názor, řekne ho zřetelně nahlas. Ale teď už se k tomu nevyjadřuje. Nakonec se přestanou hádat a konečně se na něčem shodnou. Genevieve sem musí zapadnout a v tomhle oblečení to půjde jen těžko. Odeberou se proto do obchodu s oblečením. Není to sice nejlepší butik v New Orleans, ale měli otevřeno i v tuto pozdní večerní hodinu, což neměl každý. Poté co si vybere Genevieve něco na sebe, zavede ji Sophie do bytu, který byl v obytné části domu, který Sophie vlastní i s barem Rousseau's. Možná se Genevieve rozhodne bydlet v jejím rodném domě, ale tady to pro ně bylo víc praktické. Sophie má byt přímo nad tímto bytem, takže to k sobě nebudou mít rozhodně daleko. Lehce jí překvapí Genina odpověď. Snad každý by první šel do svého rodného domu, ale Genevieve ne. Raději zůstává v tomto malém bytě nad barem. Ale tím lépe pro Sophie. Aspoň za ní nebude muset každou chvíli jezdit, když bude potřebovat něco probrat. Kývne hlavou a pomalu vyjde z bytu a zamíří nahoru do svého, kde se osprchuje a zalehne do postele. Byla opravdu vyčerpaná z toho kouzla, takže není divu, že usne skoro hned, jak zavře oči.
Druhý den se probudí někdy kolem dopoledne. Provede ranní hygienu, oblékne se a zamíří rovnou dolů do baru. Snídani si může dát rovnou tam, takže s tímhle se u sebe v bytě nezdržuje. Možná by měla zajít za Genevieve, ale prozatím jí nechce rušit. Třeba ještě spí nebo si zvyká. Dá jí prostě trochu času osamotě. Sophie stejně netuší, co bude jejich první krok. I když má po boku silnou čarodějku, nemůžou jen tak nakráčet za Marcelem a vzít si Davinu. Ani s Genevieve by tohle nezvládla. Ne, potřebují plán a potřebují ho naplánovat. Ale třeba už Genevieve nějaký má, to se uvidí později. V baru už byl John a obsluhoval první zákazníky, kteří přišli na snídani. Právě včas se objevila Sophie, jelikož John a vaření? To nejde moc dohromady. Sophie si připraví kávu a i s ní odkráčí do kuchyně, kde začne připravovat objednávku pro zákazníky. A rovnou si začne dělat snídani i sama pro sebe.)