Rok 1903 - část třetí: Elementy

Druhý den ráno sešel Ben z půdy, vysprchoval se a převlékl, pak odešel dolů do obývacího pokoje a zavolal jednomu muži z covenu a požádal ho, zda by mohl učit Genevieve doma. Souhlasil a řekl, že se za chvíli zastaví a promluví si s Genevieve o tom, co všechno se ve škole učili a co dále budou tedy probírat, a pak jí ještě vezme do toho skladu, aby si mohla vzít nějaké věci.

Genevieve se probrala brzy, protože si potřebovala nachystat svačinu do školy. Učebnice si vzala do kožené kabely a běžela dolů ze schodů, prolítla kolem obýváku do kuchyně a začala si omývat ovoce.

Když Genevieve kolem něj prolítla, rozhodl se jít za ní, protože jí musí nejprve oznámit, že žádná škola se dnes ani jiný den nekoná. Došel do kuchyně a se založenýma rukama na hrudi se postavil kousek od ní. „Jestli takhle spěcháš do školy, tak nemusíš, protože od zítřejšího dne máš domácí výuku. Za chvíli tady bude tvůj domácí učitel a chce s tebou probrat nějaké věci ohledně učiva, pak tě zavede do toho skladu. Budeš mít takhle více času na učení kouzel. Popravdě celá škola se mi zdá zbytečná, stejně se tam učíte samé nepodstatné věci, které jako čarodějka nebudeš potřebovat.

Když Ben přišel a řekl, že do školy spěchat nemusí, zarazila se. Těšila se tam. Chtěla se zase sblížit s ostatními dětmi, aby lépe zapomněla na zármutek, který ji provází s odchodem babičky.

„Ne, to ne! Já chci chodit do školy. Ráda tam chodím. Jsem tam mezi svými.“ Myslela tím ostatní děti. „Nechci žádnou soukromou výuku. Bráško, prosím, moc chci do školy. Není k ničemu, je užitečná. Baví mě hodně jazyky. Kromě angličtiny a francouzštiny jsem chodila i na španělštinu. A baví mě historie a chci tam být s ostatními dětmi.“ Vypadala až nešťastně, když se dozvěděla tenhle fakt. Toho se bála. „Vždyť… Vždyť takhle budu sama,“ hlesla. „Nebudu mít kamarády, budu pořád tady,“ snaží se ho přesvědčit.

Benjamin čekal nějakou takovou reakci, takže ho to nějak nezarazí, ale ve tváři má rozhodný výraz, který nasvědčuje tomu, že nepovolí.

„Mezi svými budeš v covenu. Až se pořádně naučíš používat svou moc a naučíš se nějaká nová kouzla, tak se můžeme bavit o tom, že budeš opět chodit do lycea, ale to, co se učíte ve škole, se můžeš učit v klidu doma. Jsem si jistý, že pan Brooke tě naučí všechny jazyky, které jste tam měli a historii také. Nebudeš chodit do normální školy a rozhodně nebudeš sama, budeš mít kamarády, ale sobě rovné a ne žádný obyčejný lidi, kteří nám nestojí ani za pozdrav,“ podívá se na ní vážně.

„Proč říkáš o lidech, že nám nestojí ani za pozdrav? Většina z nich umí hrát na hudební nástroj, zpívat, tančit, bavit se a…“ zarazí se a nepokračuje dál, když vidí jeho tvrdý výraz. Ani na to nečeká odpověď, ta opravdu nepřišla. Benjamin neměl náladu na její ustavičné otázky. Ale ona věděla své. Lidé nejsou horší než čarodějky. Jsou prostě jen jiní.

„Na něčem jsme se včera snad dohodli ne? Že mě budeš poslouchat…“ Po těchto jeho slovech je slyšet zvuk domovního zvonku.

„Teď se budeš chovat slušně jako správně vychovaná mladá slečna, jasné?“ Ve tváři má až tvrdý výraz, který značí, že pokud by se slušně nechovala, tak ji čeká trest. Dojde pro pana Brookea ke dveřím a odvede ho za Genevieve. On sám si stoupne opodál a jen je pozoruje.

„ Já vím, dohodli, ale…“ snažila se zadržet slzy. Podařilo se jí to možná právě díky zvonku, který se rozezněl po domě. Pak už jen kývla, protože se Benjamin stejně otočil a šel otevřít jejímu novému učiteli. Ona poslušně čekala, až ho přivede.

Jakmile se dočkala, slušně se poklonila a pozdravila. Vypadala ale spíš jako hromádka neštěstí a uzlíček nervů. Tak moc teď chtěla být s normálními dětmi a probírat s Fredem Parkerem, jak si koupili nový automobil, nebo s Francescou Beauchampovou, jak k nim přijela tetička z Evropy. Pak s nimi chtěla jít na hřiště a hrát si s nimi. Ráda trávila čas venku a tady se začíná dusit už teď. Z přemýšlení ji vytrhl až hlas Alana Brooka.

„Těší mě, mladá slečno,“ usměje se na ni mile, ale ona se dál tváří, jak kdyby ji tím úsměvem spíše mučil. „Copak se ti stalo?“ zeptá se se zájmem, i když přesně tuší, co tuhle malou dívku sužuje.

Jakmile se Brook zeptá, co s jeho sestrou je, podívá se na Genevieve a čeká na její odpověď.

„Chtěla bych do školy,“ hlesla.
Když odpoví, Ben po ní střelí pohledem. Tohle se mu rozhodně nelíbilo, ale nebude na ni křičet, když je tady on. Nechce, aby si pan Brook myslel něco špatného, a tím by třeba i poškodil své postavení v covenu. Podívá se na pana Brooka: „Pro Genevieve určitě bude lepší, když ji budete učit tady u nás doma. Myslím, že ji více naučíte, když vás bude mít jen sama pro sebe, a může se vás bez okolků na všechno zeptat, když nebude rozumět. Podle mě učitelé ve škole, kde ve třídě je třicet žáků, nemají čas se studentům věnovat jednotlivě a některé děti toho pak málo pochytí.“ Benjamin se podívá na Genevieve a dá jí tím najevo, že od tohoto rozhodnutí neodstoupí

„Ano. S tím jistě musím souhlasit. Soukromá výuka je vhodná,“ Alan přikývne na Benjaminovu řeč.

Genevieve má pocit, jako by jí to snad dělal všechno naschvál. Poslouchá jeho argumenty a pak se podívá na Brooka: „Ale já tam chci být právě s jinými dětmi,“ stěžuje si dál, ale marně. Dvanáctiletou holku prostě nikdo neposlouchá.

„Já se teď odeberu nahoru a vy si tady projděte vše důležité, pak můžete rovnou zajít do toho skladu pro nějaké ty věci. Genevieve, nabídni tady panu Brookovi něco k pití nebo snědku a nestůj tady, jak solný sloup,“ omluvně se podívá na pana Brooka, projde kolem něj, dá mu klíče od skladu a pak odejde nahoru do své ložnice připravit věci na lekci kouzel pro Genevieve.

Když ji bratr napomene a následně odejde, podívá se na pana Brooka a spustí skleslým tónem: „Dáte si kávu, čaj, vodu? Nebo můžu rychle udělat domácí zázvorovou limonádu. K jídlu bohužel nic nemám. Nečekala jsem, že přijde nějaký host. Nic jsem nepřipravila, ale klidně se teď do toho mohu dát a udělat vám třeba sýrové placičky.“

Brook se usměje a nadchne se pro myšlenku domácí zázvorové limonády. Je to vlastně celkem pohledný blonďatý mladík. Jistě není o moc starší než Ben, může mu být nějakých třiadvacet. Placky její babičky jsou asi vyhlášené široko daleko, protože Alan přesně ví, co jsou ty sýrové placky zač, ale nenutí ji, aby je narychlo dělala. „Dám si je třeba někdy příště. Rád je ochutnám zase od někoho jiného než jen od tvé babičky. Ale jistě je umíš přinejmenším stejně tak dobře,“ je plný entuziazmu a stále se jen usmívá.

Když konečně Genevieve dodělá tu limonádu, naleje ji Alanovi do sklenice a postaví ji před něj. „Prosím, snad vám bude chutnat,“ věnuje mu přeci jen jeden nesmělý úsměv. Brook ji pochválí za to, jak je úžasně samostatná. Přeci jen věděl, že si ji bude muset nejdřív nějak získat, protože tohle všechno pro ni bude z počátku velký nezvyk. Nakonec se jí vyptává, co ji ve škole baví, nebo zda jí něco nebaví či dokonce nejde. Všechno mu vypoví. Nakonec se spolu vydají do toho skladu. Cestou si povídají. Ona se konečně trochu víc rozmluví a neodpovídá povinně jen na Alanovy otázky, ale dokonce se ho ptá na různé věci sama. A on jí s ochotou odpovídá na vše.

Ve skladu chvíli trvá, než se Genevieve zorientuje a nalezne, co hledala – babiččinu kuchařku. Vezme si tam ještě pár dalších věcí a pak se společně s Alanem vydá zase domů. Přede dveřmi ji Brook předá klíče od skladu se slovy, ať pozdravuje Bena a že zítra se uvidí. Poté se vydá domů. Ona vstoupí i s věcmi do domu a vydá se s nimi hned do pokoje.

Mezitím, co byli Genevieve a pan Brook na cestě do skladu, on připravoval vše potřebné na dnešní výuku. Když všechno najde u sebe v ložnici nebo v obýváku, tak se přesune do kuchyně, kde všechno rozloží na stůl. Připravil tam knihu s jednoduššími kouzly, které se ale ještě Genevieve neučila, a pokud ano, tak ne pořádně. Pak tam má ještě sklenky s různými bylinkami a kamennou solí, různé předměty, které pomáhají při kouzlech. Když pak uslyší, že Genevieve je už doma, nechá ji tak pět minut samotnou, pak za ní dojde do jejího pokoje. Samozřejmě, on neklepe, je u sebe doma přeci. „Pojď dolů, čeká tě naše první pořádná lekce.“

Genevieve si zrovna uklízela na polici babiččinu kuchařku, když Ben vešel do jejího pokoje. Samozřejmě bez zaklepání, což se jí nelíbilo, protože to nectilo zásady soukromí. Ona vždycky klepala – všude. Otočila se na něj: „Prosím tě, mohl bys taky klepat na dveře, když vcházíš?“ zeptá se ho slušně.

„Samozřejmě,“ odpoví jí, ale ví, že to stejně nesplní, protože on je zvyklý dělat to, co se mu zrovna zachce.
Gen pak jen kývne hlavou a poslušně jde za ním do kuchyně, kde si začne všechno zvědavě prohlížet. Ben se postaví ke stolu a vezme do ruky kapesní kompas. „Prvně tě seznámím s věcmi, jako je tenhle kompas. Různé předměty ti mohou pomáhat při nějakém náročnějším kouzle, nebo když nemáš zrovna dostatek síly. Například kompas ti pomůže při lokačním kouzle, kapesní hodinky,“ položí kompas na stůl a ukáže na hodinky, „ti mohou pomoct, když chceš nějaké kouzlo svázat například s úplňkem, měsícem, západem či východem slunce, prostě s časem. Dýka slouží většinou na to, když potřebuješ ke kouzlu krev. Řízneš se do ruky nebo někoho jiného a necháš krev stéct, kam potřebuješ. Nebo ti také může poskytnout více moci, když je nabitá energií.“

Jakmile začal její bratr mluvit, tak ho se zájmem a soustředěním poslouchala. Větu od věty, slovo od slova. Takže naprosto všední věci mohou napomoct magické síle,“ dívá se na kompas a hodinky. Na dýku se ale podívá se zájmem. Ta jeho byla hezky zdobená. Pravá obřadní dýka. Líbila se jí, chtěla by taky takovou. „A můžu mít své vlastní athame?“ použije správný název těchto dýk. Snad možná, aby se na něj snažila zapůsobit. Chce mu ukázat, že není tak hloupá, jak si on myslí.

„Ano, naprosto všední věci, ale někdy to tak být nemusí. Schválně zkus si vzít do ruky ten kompas a řekni mi, co cítíš.“ Neřekne jí hned, že to je magický předmět, začarovaný čarodějkou už před sto lety, chce zkusit její intuici a moc. „ A k té athame. Jistě, že můžeš, ale až ti bude patnáct let. Pak si můžeš vybrat, jakou chceš, nebo si jí nechat udělat na zakázku.“

Vezme si ten kompas do ruky, potěžká si ho, pak ho pevně sevře. Najednou jí projede vlna energie, hodně silné a mocné energie, až z ní ucouvne o krok zpátky. „Je to magický předmět,“ vzhlédne k němu, „Dost silný. Minimálně sto let starý,“ pokračuje dál. Pak si ze zvědavosti vezme do ruky ještě ty kapesní hodinky. Síla ji donutí zavřít oči. Bělmo jí kmitá, před očima má nějaký výjev. Pak zprudka otevře oči a zvolá: „Ty jsou dědečkovy! Tedy byly,“ opraví se, protože dědeček nežije už dávno. Skrývá se v ní hodně velký potenciál, má v sobě velkou sílu, oheň, nezkrotný oheň, který potřeboval jen nasměrovat, ale rozhodně by se neměl hasit nebo přidušovat, protože pokud bude umět Genevieve využít správně svůj oheň, který v sobě má, bude hodně mocná. Mohla by se s jistotou vyrovnat Benovi, možná být i lepší, kdo ví.

Ben kývne, když řekne, že to je magický předmět a docela ho překvapí, jak dokázala odhadnout jeho stáří. Když si vezme do ruky hodinky a vykřikne po chvíli, že hodinky byly dědečkovy, změří si ji pohledem. „Jo, byly, ale už nejsou.“ Vezme jí je z ruky a položí zas na stůl. Možná odhadne stáří magického předmětu a pozná, čí byly hodinky, ale stále je to pořád malá holka, která se až moc rychle nadchne a taky je tak trochu naivní. Rozhodne se pokračovat v lekci. „Pak tady máme různé druhy minerálů, které jsou určeny vždy pro konkrétní kouzla a také byliny, které jsou využívány snad u každého kouzla, které používáme, ale musíš dát pozor na to, v jakém množství je používáš a jestli zrovna používáš správnou, pokud se spleteš a použiješ třeba šalvěj místo sporýše, tak to může mít i katastrofální následky.“

Když se zmíní o bylinkách, tak to už je absolutně ve svém živlu. Bylinky ji zajímaly asi ze všeho nejvíc. Ne, že by o nich věděla naprosto vše, ale babička byla vyhlášená kořenářka. Vždy, když manipulovala s bylinami, tak ji nechala pomáhat a učila ji.

„Splést si sporýš se šalvějí?“ kouká na něj pobaveně. „Ne, to určitě ne.“ Všechny byliny na stole jsou v sušeném stavu, takže se daly hůře rozpoznat. Rozdrolila si mezi prsty postupně snítku od každé byliny a přičichla k ní. Pak vzhlédla a začala jmenovat v pořadí, ve kterém jsou na stole. „Sporýš, meduňka, šalvěj, rozrazil a to poslední je jasné, to je máta,“ podívá se na něj s očekáváním, že třeba trochu uvolní ten svůj hrozivě chladný výraz, že s ní bude spokojený.

„Koukám, že v lyceu nakonec neučí jen samé kraviny. Netvař se tak pobaveně, když jsi rozrušená a děláš kouzlo narychlo, tak si můžeš splést naprosto cokoliv, „dívá se na ni, když začne vyjmenovávat byliny a jen kýve hlavou, že to je správně, ale pochvaly se rozhodně Genevieve nedočká.

„Jako poslední - kamenná sůl, se kterou nikdy nic nezkazíš. Vlastně tím vždy posílíš kouzlo, které provádíš.“ podívá se na ni.

„Ano, kamenná sůl. Stejně jako posvěcená křída se může použit k vytvoření magických symbolů a ochranných bariér,“ předvede mu část svých znalostí.

„Fajn, když jsme probrali teorii, tak zkusíme kouzla. Včera jsi předvedla, že umíš vyvolat oheň, ale co třeba vzduch?“ povytáhne obočí. Zvedne ruku a mávne s ní směrem ke stropu, kde se okamžitě rozhoupe vlivem vyvolaného větru lustr.

„Vzduch...“ vydechne a podívá se nahoru na houpající se lustr. „Zkusím to,“ pokývne hlavou, zavře oči a představí si točící se spirálu vzduchu. Povede se jí rozcuchat si malým větříkem vlasy.

Když se Genevieve začne soustředit na vyvolání vzduchu, tak čeká. Pak se koukne na její vlasy. „Slabé, ale aspoň něco.“

Usmívala se, protože se jí zase povedlo hodně nových věcí, vůbec nevěděla, že v ní je i něco takového jako to, že pozná magické předměty. Pak jí ale úsměv zase opadne, když se od bratra nedočká ani uznání, ani pochvaly, ani alespoň jediného úsměvu, byť třeba malého. Když dokonce řekne, že to její kouzlo bylo slabé, tak sklopí zrak a chvíli se zahanbeně dívá do země, pak se v ní ale vzedme nová vlna a ona mu pohlédne do očí. „Jsem dítě, nejsem dospělá, nejsem ty. Neumím kouzla jako ty a je to logické,“ říká to, jako kdyby nebyla dítě, ale dospělý člověk, který si je moc dobře vědom toho, co se děje okolo něho a jaká křivda se na něm páchá.

Podívá se jí také do očí. „Myslel jsem si, že jsi dost vyspělá a samostatná, když jsi to tak říkala venku, a že se dokážeš postarat sama o sebe… A najednou jsi dítě. Něco ti řeknu, Vie. Nikoho nezajímá, že ti je pouhých dvanáct let, ani dokonce mě ne. Pokud chceš, abych se k tobě choval, jak ty chceš, tak si to musíš zasloužit a být aspoň trochu užitečná, protože teď jsi naprosto k ničemu, jsi nic, chápeš? V covenu, venku, tady v mém domě a v mém životě jsi nic,“ zřetelně vyslovuje slovo po slově a na slovo "nic" dává velký důraz.

„Dokážu se o sebe postarat, dokázala bych se postarat, kdybys mě nechal,“ podívá se na něj a když jí začne stále dokola opakovat, jaká je nicka a že nic neznamená pro nikoho ani pro něj, začnou se jí chvět rty. Ve tváři má zklamaný výraz. A jeho slova, že v jeho životě je nic, bolí ze všeho nejvíc. Tak už se konečně dočkala té kýžené odpovědi na jeho chlad. Je pro něj nic, nic, nic... Zní jí to pořád v hlavě.

„Teď voda,“ zavelí Ben a jedním malým gestem ruky oddělí kapku vody ze sklenky před ním a zvedne ji do vzduchu, pak ji zas nechá spadnout do sklenky.

Když Benjamin oddělí kapku vody ze sklenky a zase ji tam vrátí zpět, je už mírně rozladěná z toho, jak se k ní chová a jak je chladný. Místo toho, aby ho napodobila, se nechá unést emocemi a zvrhne na něj tu sklenku s vodou, takže je teď celý mokrý. On jí dá pohlavek. „Vidíš, co jsem si říkal? Jsi k ničemu.“ To, že je mokrý teď nějak neřeší, natočí do sklenky zase vodu a postaví ji před Genevieve. „Znova!“

Když jí dá pohlavek a zopakuje, že je k ničemu, semkne k sobě pevně víčka a křečovitě je u sebe drží. Na řasách se jí objeví první slzy. On se na Genevieve se ani nepodívá, protože ví, že pohled na ní by ho akorát znechutil. Ona používá emoce a on ne, nemá rád projevy emocí a ví, že Genevieve se teď cítí ublíženě a viděl by to na ní. Nechápe, jak někoho můžou zranit jen pouhá slova, pro něj slova neznamenala nic. Když mu někdo říkal nějakou kritiku, tak si to nikdy nebral a že slyšel kritiku jen málo, protože on byl přeci nejlepší ze všech a bude brzy nejmocnější ze všech, už ho nic nezastaví, nikdy.

Jakmile před Gen postaví tu sklenici s vodou, ještě ani nestihne pořádně uhnout ruku a sklenice se roztříští. Samozřejmě, že Bena jeden ze střepů zasáhne do ruky. Ona nevnímá. Ještě se zavřenýma očima se otočí, pak je konečně otevře a běží ke vchodovým dveřím. Musí se dostat pryč, musí, než se tady udusí.

Dívá se na sklenku, když se roztříští a střep ho zasáhne do ruky. Sykne trochu bolestí, vyndá si střep z ruky a rána se mu brzy zahojí vlivem kouzla. Otočí se pak směrem, kudy utíká Genevieve, a pomocí hraničního kouzla jí znemožní utéct ven, pak jí jedním máchnutím ruky složí na zem, kde Genevieve leží nehybně a nemůže se hnout. Pomalu k ní přejde, klekne si a podívá se jí do očí. „Emoce, tak odporná lidská vlastnost a stejně je každý používá, dokonce i ty nejodpornější zrůdy na světě, upíři, kteří cítí neustále hlad. A víš, co se stane, holčičko, až se s nimi setkáš, neovládneš své emoce a prohraješ? Zakousnou se ti do krku a pomalu z tebe budou vysávat život, bude to bolestné a budeš si přát, abys umřela, ale víš ty co? Oni tě nenechají umřít, oni tě nechají trpět. Když už budeš na pokraji smrti, tak ti dají svou krev a promění tě ve stejnou zrůdu, jakou jsou oni. Budeš se krmit krví, budeš zabíjet nevinné lidi a tvá babička? Bude se na tebe dívat z druhé strany a přát si, abys nebyla její vnučkou. Nebudeš cítit nic než hlad. Svou moc ztratíš a ztratíš všechny z covenu. A pak přijdu já a proženu ti srdcem kolík.“

Když jí Ben zabrání v tom, aby utekla, a dokonce ji srazí k zemi a nedovolí jí se ani pohnout, tak už slzy nezahání, ale tečou jí proudem po tvářích. Nechce tu být, tak moc tu nechce být. Tak moc ji to všechno mučí, tak moc ji to tady všechno bolí, tak moc se jí to tu hnusí. Tenhle dům je vězení a její bratr je krutý otrokář. Je takový snad celý coven? To má být ve společenství lidí, kteří jsou takhle krutí a chladní? To má být taková i ona? Má v sobě všechno potlačit? Ne, ona nechce nic potlačovat. Nechce se zbavit citů. Podívá se na něj vzdorovitě. „Pokud jsou všichni v covenu takoví, jako jsi ty, o co jsou upíři horší?“

„Chceš vědět, jací jsou upíři? Fajn, sama sis o to řekla.“ Chytl ji silně za spánky, zavřel oči a ukázal jí vlastní vzpomínku na jednoho upíra, kterého pak sám i zabil. Ve vzpomínce ukáže, jak asi před rokem šel ulicí a po chvíli narazil na upíra, který se právě krmil z nějaké mladé holky, které nemohlo být skoro ani 16 let. Jde vidět, jak si to ten upír užíval a nepoužil na ni ani ovlivnění, takže holka křičela o pomoc, co jí plíce stačily. Po chvíli se od ní upír odtrhnul, usmál se a všude na puse měl její krev, která mu kapala na zem. Nechal ji pak chvíli běžet a pak jí zase zatarasil cestu a opět se do ní zakousnul, užíval si to. V uličce bylo pár dalších lidí, ale nikdo si toho nevšímal, nechtěli být další obětí. Upír nakonec dívce utrhnul hlavu a tělo se sesunulo na zem. Hlavu odhodil dál od těla a pak ho Benjamin zabil svou mocí.

Když ji Ben chytl za spánky, je nucená zavřít oči, protože se jí před očima míhá vzpomínka, kterou ji Ben dopřával k nahlédnutí. Byla to strašlivá vzpomínka. Ten upír, ten upír byl monstrum, tohle udělat nevinné dívce. Takhle si s ní hrát a mučit ji. Ta dívka si myslela, že z toho vyvázla, ale on si s ní jen sprostě hrál a pak ji dorazil. Tak krutě. Prostě jí srazil hlavu k zemi, jako by snad byla z papíru. Mohutně vydechla, když se vrátila zpátky do reálného světa a otevřela oči. Podívala se na Bena. Možná, že upíři jsou vážně mnohem větší monstra. Byla ještě dítě a netušila, že i upírství má své světlé stránky. Tedy hlavně, že ne všichni upíři jsou stejní. Všichni jí vždycky vtloukali do hlavy, že upíři jsou monstra, která je potřeba zničit. A ona se nikdy s žádným nesetkala, aby si to ověřila.

Otevřel oči a zvedne se ze země. „Takhle hrozní upíři jsou a ty jsi pro ně jen potrava, oběť a hračka. Takže teď se vrať zpátky do kuchyně a začni se pořádně snažit.“ Zruší kouzlo, které Genevieve drželo na zemi, ale hraniční kouzlo zachová, kdyby se chtěla pokusit zas o útěk.

Když Ben povolil to kouzlo, vstala. Chtělo se jí z toho všeho zvracet. „Potřebuju trochu vzduchu.“ Šla pomalu ke dveřím. Pomyslela snad i na to, že kdyby se na ten vzduch dostala, stejně by utíkala jako o závod, vzpomínka nevzpomínka. Vezme za kliku, a když chce projít, tak se zasekne mezi futry. Nejde to. Asi jí opravdu nezbyde nic jiného, než se vrátit do té kuchyně.

Ben se podíval na Genevieve, když vstala a řekla, že chce na vzduch, a sledoval její zoufalý pokus dostat se ven. „Neřekl jsem, že můžeš opustit tento dům. Dokud se nenaučíš správnému chování a nebudeš umět kontrolovat své emoce, tak se ven nedostaneš. Kouzlo bude fungovat v celém domě a až do chvíle, kdy já budu chtít. Klidně týden nebo měsíc nebo dokonce rok, takže je jen na tobě, jak dlouho tady budeš.“ Ukáže rukou směrem ke kuchyni. „Dámy mají přednost,“ upřeně se na ni podívá a čeká, až se vydá do kuchyně, aby mohl jít za ní.

Dívá se zoufale na ulici, když jí Benjamin říká, že se odsud nedostane jen tak. Že tohle kouzlo může trvat klidně i rok. Chvíli se prostě jen dívá na tu rušnou ulici. Na to, jak o tohle všechno přichází, protože její bratr je despota. Místo toho, aby si teď hrála s dětmi venku, tvrdne tady v tom vězení, které se tváří jako její domov. Točí se jí z toho hlava. Dostane závrať. Pomalu se otočí, už ani nevnímá Benova slova, že dámy mají přednost. Začalo jí pískat v uších a měla pocit, jako by se měla každou chvíli poroučet k zemi a omdlít. Dojde chodbou až do kuchyně, tak se to v ní všechno vzedme tak, že rychle běží k prázdné kádi a vyzvrací se.

Čekal, co bude Genevieve dělat. Když se rozejde do kuchyně, tak jde hned za ní, zastaví se ve dveřích, protože se Genevieve rozběhla a teď zvrací. Protočí nad tím oči. Tak slabá, tak emocionálně založená, tak naivní, tak slaboduchá. Zavrtí nad tím hlavou a vydechne. „Fajn pro dnešek končíme. Ukliď to tady a ve svém pokoji si procvičuj kouzla ze strany jedna až pět.“ ukáže na knihu, která leží na stole. „Jdu si něco zařídit a večer mi ukážeš, co ses za ten den naučila. A pokud si sem pozveš návštěvu, tak tě přetrhnu, jasný?“ koukne na ni vážně a pak odejde z kuchyně a následovně i z domu, protože kouzlo působí jen na Genevieve, on ven může.

Na žádná z jeho slov nereaguje. Sklání se nad kádí a hlasitě vydechuje. Tohle, co teď prožívá, by se dalo připsat záchvatu paniky. Nevěděla, co má dělat, nevěděla nic... Nic. Zase to slovo. Zavřela oči a v hlavě jí duněla Benova slova... Nic, jsi nic. K ničemu. Podřadná. Mlelo se to v ní stále dokola. Když za sebou zabouchl dveře a byl z domu pryč, svezla se na zem a hlasitě se rozvzlykala a rozbrečela. Takhle zůstala asi hodinu, než se jakž takž uklidnila. Postarala se o tu káď. Pořádně ji vyčistila a pak si vzala ze stolu tu knížku a šla do svého pokoje. Kdo by to byl řekl, že v tak malém tělíčku se najde tak nezlomný duch. I když… Bylo jen otázkou času, kdy se zlomí, kdy oheň uhasne. Procvičovala až do večera kouzla, která jí Ben nařídil. Pak si potřebovala odpočinout, takže se na chvíli natáhla na posteli.

Ben odešel do města vyřídit si pár věcí a nakonec se zastavil na pár hodin v lycea, kde se sešel s nejdůležitějšími členy z covenu a probírali, co se má udělat pro dobro covenu a čarodějů z New Orleans a co je čeká. Pak pomáhal mladým čarodějkám rozvíjet a kontrolovat svou moc, i když sice nechtěl žádné z nich pomáhat, musel. Všichni přeci chtěli, aby členové z covenu byli silní a dokázali se ubránit, kdyby šlo do tuhého, a navíc coven musel mít dobré čarodějky, naučené. Když už se stmívalo, tak se vracel zase domů, aby zkontroloval Genevieve a aby mu hlavně ukázala, co vše se naučila. Nedal jí na procvičení zas tak těžká kouzla. Většina byla na vyvolání živlů nebo na jejich kontrolování a také telekineze, čili pohybování věcmi pomoci mysli. Přijde domů, a když nenajde Genevieve dole, dojde nahoru. Bez klepání opět vstoupí do jejího pokoje, i když ho žádala, aby klepal. Ne, on rozhodně nebude klepat ve vlastním domě a Genevieve na to brzy přijde. Koukne se na ni, jak leží v posteli. „Hádám, že už všechno umíš, když ses rozhodla odpočívat.“

Prudce se otočí, když Benjamin vešel do dveří. Prosila ho, aby klepal, pootevřela ústa, že něco řekne, ale pak je zase zavře, jako by si to rozmyslela. Vlastně si to rozmyslela, protože věděla, že to nemělo cenu. On ji nebude respektovat, nebude ctít její soukromí. „Byla jsem unavená a vyčerpaná. Potřebovala jsem si chvilku odpočinout,“ promluví po chvíli. Teprve až teď si pořádně uvědomovala, že za celý den nic nejedla a ani moc nepila. A to, jak zvracela, ji dehydratovalo ještě víc. Sedne si na postel a vezme si sklenici s vodou, kterou má na nočním stolku. Vypije ji až do dna.

„No tak předpokládám, že teď máš zase síly na rozdávání a konečně zvládneš kouzla, která po tobě chci. Vezmi si knihu a zpátky do kuchyně a ujišťuji tě, že z ní neodejdeš, dokud mi nepředvedeš alespoň dvě kouzla správně bez chyby,“ s vážným výrazem na tváři se na ni podívá, pak se zas otočí a vyjde z jejího pokoje. Sejde schody dolů a dojde do kuchyně. Připraví tam opět sklenici s vodou jako předtím a čeká, až přijde Genevieve.

Zvedne se z postele a se sklopeným zrakem následuje Bena dolů do kuchyně. Když před ni postaví sklenici s vodou, už ví, co má dělat. I když by ji nejraději vylila Benovi do obličeje a nejen ji, ale klidně tisíc takových sklenic s vodou. Podívá se odhodlaně na tu sklenici. Zhluboka se nadechne a nechá sebou prostoupit energii. Natáhne ruku a pomalu začne vztyčovat ukazovák nahoru. Začne se oddělovat jedna kapka. Jakmile se tak stane, tak začne zvedat prostředník a oddělí se druhá kapka a stoupá vzhůru jako ta první. Takhle to opakuje i s ostatními prsty, až je ve vzduchu pět kapek, které plují po neviditelné hladině vzduchu. Pak semkne ruku v pěst a kapky se spojí v jednu velkou. Nakonec skloní ruku dolů a jedna velká kapka spadne zpět do skleničky. Podívá se na Bena. Je si jistá, že tohle nečekal. Ale stejně ji nepochválí, to už ví. Jen měla pocit, že tím aspoň ukazuje, že něco umí. Dává mu najevo, že se mu nehodlá vzdát.

Pozoruje Genevieve, když začne s kouzlem. Pak se podívá na sklenici, ze které teď nahoru stoupá kapka vody, pozoruje kapku. Docela ho překvapí, když se z vody ve sklence oddělá druhá, pak třetí, čtvrtá a pátá kapka vody. Povytáhne lehce obočí, ale hned ho zas narovná. Kývne hlavou a podívá se na Genevieve. „Skvělé, ale mohla jsi to předvést už na poprvé, mohli jsme si ušetřit čas.

Jistě. Čekala to. Vždycky si na ní něco najde. Nenechá na ní nit suchou. Bude si na to muset zvyknou a obrnit se proti tomu. Jen tak to zvládne. Jen tak si zachová zdravý rozum a možná ji nakonec bude i Benjamin tolerovat a respektovat.

„Tak teď čtvrtý přírodní element, země.“ Ben se zhluboka se nadechne a natáhne dlaně směrem k zemi, ruce má spuštěné u těla. Chvilku se jen soustředí a pak už jen cítí malý záchvěv země. „Tohle samozřejmě zkoušet nemusíš, protože ovládnout zemi v takové míře nezvládneš určitě, takže...“ otočí se a vezme do ruky květináč ve které je zvadlá květina, pak ho položí před Genevieve na stůl. „Dodej té květině opět život.“

Když před ni postaví tu kytku. Rozhodne se to udělat jiným způsobem, než očekává. Rozhodne se použít všechny čtyři živly, aby mu ukázala, že se s ní musí počítat. Možná nebude vždy neomylná a budou jí některá kouzla trvat déle, ale není nic. Rozhodla se. Není nic a dokáže mu to. A když ne jemu, dokáže to sama sobě. Bude silná a vydrží to. Podívá se na květinu. Mávne rukou a zvadlá a odkvetlá kvítka se oddělí od květiny a roznesou se po stole. Pak semkne pěst a zase ji povolí a kvítka shoří na prach. Pak použije kapky vody ze sklenice tím, že přenese vodu ze sklenice a zaleje jím květináč, aby měla kytka dostatečné množství vody, až ji Genevieve vdechne život. Pak se nakloní ke květináči a dýchne na prázdný stonek. Začnou na něm rašit nová kvítka. „Tak. Hotovo,“ založí si ruce na prsou.

Pozoroval Genevieve, co všechno dělá s tou květinou. Neohromí ho to, je spíš spokojený, že jeho sestra zvládla něco dobře. Konečně se snad poučila ze svých chyb a bude dělat teď všechno správně. „Pěkné, ale žádal jsem tě o oživení a ne o show pro turisty.“ Vezme květináč s kytkou a položí ho zpátky na místo, kde byl. Nemá rád, když jsou věci položené na místě, kam nepatří. „Teď mi ukážeš, jak dobře umíš pohybovat s věcmi.“ Mávne rukou k židli, která je za Genevieve, a ta se rychle šoupne po zemi přímo k Genevieve tak, že do ní vrazí a jí se tím pádem podlomí nohy a sedne přímo na židli. „Vyber si jakýkoliv předmět v místnosti a posuň ho, kam chceš, ale nejprve řekni jakou věc, chceš posunout a kam.“

Hrknlo to s ní, když se jí podlomily  nohy a ona si hrcne na židli. Ano, jistě. Předešlé kouzlo v něm zase nevyvovalo nic, co by Genevieve dalo nějakou motivaci do budoucna. Ale už to neřeší. Podívá se na něj a pomyslí si - Co třeba tebe do vesmíru?  Potom se podívá po místnosti a zrak jí nakonec utkví na tom květináči, který Ben postavil zpět na parapet. „Třeba ten květináč na druhou stranu parapetu,“ řekne mu a nečeká na odpověď, rovnou se zasoustředí a začne pomalu hýbat očima do směru, kam by se měl květináč pohnout. Jde to ztuha, ale jde to. Květináč se zasekává, ale nakonec se doplahočí až na druhou stranu parapetu.

Kývl, když řekla, že přesune květináč na druhou stranu parapetu. „Fajn.“ Podívá se na ten květináč. Opravdu to nějakou chvíli trvá, než se tam došoupá, ale zvládne to. Nakonec asi jeho sestra nebude tak k ničemu, ale pořád se má hodně, co učit a on ji bude učit, dokud nebude aspoň o něco méně dobrá, než je on. „Fajn, tak pro dnešek končíme. Zítra si budeš procvičovat ta samá kouzla, jaká jsi tady dnes předvedla, a uvidíme, zda ti půjdou lépe a ve větší míře. Teď tady skliď naprosto vše z toho stolu,“ posune květináč zpět na své místo, podívá se na Genevieve a pak odejde do své ložnice.

„Dobře. Dám si ještě večeři, sklidím to až po ní,“ řekla mu na to, že to tam má uklidit ještě, než odejde. Znatelně se jí uleví, když zmizí. Podívala se na ten květináč, který Ben znovu předělal na druhou stranu. Pozvedla obočí, chytla ten květináč a postavila ho tam, kam ho předtím došoupala. Možná toho bude zítra litovat, ale nedalo jí to a musela projevit trochu rebelie, i když jen v podobě pitomého květináče. Potom si namazala chléb s máslem, posypala ho solí a konečně se najedla. Udělala si k němu teplé kakao. Žaludek se alespoň trochu zaplnil. Pak tedy vše poklidila, aby nebyl v kuchyni žádný nepořádek a vydala se nahoru do svojí ložnice. Vytáhla babiččinu kuchařku a vzala z ní fotky svých rodičů a taky fotku babičky. Prohlížela si je. Fotky svých rodičů si prohlížela před spaním každý den. Teď k nim přibyla i babička.

Autoři: Benjamin a Genevieve