Rok 1904 - Lekce do života

Právě teď je pondělí ráno. Genevieve zaspala, protože byla donucená Benem cvičit až do hluboké noci. Už byla tím vším vyčerpaná a potřebovala se prospat, protože už byla zesláblá z velkého výdeje energie, který se jí nevracel zpět. Klidně spí.

Ben akorát vstává z postele, pak se šel do koupelny umýt. Dával si pěkně dlouhou sprchu. Pak se převlékl a sešel dolů do kuchyně, kde jak sám zjistí, ho nečeká žádná snídaně ani žádné noviny. Zamračí se, ale nahoru pro Genevieve nejde. Sama ví, co ji pak bude čekat, až vstane. Sám si tedy dojde před dům pro noviny a poté si udělá kafe a menší snídani, se kterou se usadí u stolu a v klidu si ji dopřává. Když se pak nají a dočte noviny, nechá špinavé nádobí na stole a na sporáku. Poté vezme dvě sklenky z poličky nad dřezem a upustí je na zem, samozřejmě schválně. A aby toho nebylo málo, rozbije ještě v kuchyni dva květináče, takže všude po zemi a na lince je teď hlína, pak pustí vodu ve dřezu a pomocí kouzla vodu nasměruje na zem, takže teď je tam opravdu nepořádek. Genevieve pořád nevstala, buď spí hodně tvrdě, nebo to jen předstírá. Dojde tedy nahoru do jejího pokoje a jak jinak než bez klepání vejde dovnitř, dojde až k její posteli a chvíli si ji jen tak prohlíží. Nakonec ale natáhne ruku přímo k její hlavě, chytne ji za vlasy a silně zatahá, aby se na té posteli posadila. „Malá princezna tady spí a dole je nepořádek, až z toho člověka mrazí, takže co kdyby ses uráčila vstát a uklidila to tam? A to rychle, protože za hodinu má přijít pan Brook a nehodlám, aby mě začal pomlouvat kvůli tomu, že mám v domě nepořádek.“

Bylo to pro ni hodně nepohodlné a bolestivé probuzení. Vykřikla bolestí, když ji Ben donutil tím, že ji tahal za vlasy, posadit se. „Au, au.“ vydechne párkrát a pak se podívá na Bena s bolestným výrazem ve tváři. Tohle je zlé. Ben už je vzhůru a ona klidně spala. „Bene, prosím, odpusť, já jsem byla hodně vyčerpaná po tom včerejšku. Potřebovala bych se jednou pořádně vyspat. Já... už nemám sílu, jsem vyčerpaná... Nepořádek? Jaký nepořádek. Včera v noci jsem všechno uklidila, vážně, přísahám.“

Pustí jí ty vlasy, když je konečně vzhůru a posadí se na posteli. „Když se pořádně naučíš používat svou magii, tak budeš mít čas na odpočinek. Do té doby na to nemáš nárok. Zaviňuješ si to sama tím, že se pořádně nesnažíš. Máš do toho dát všechnu svou sílu a duši a ne tam jen postávat a říkat si, tak snad to vyjde, a pokud ne tak ne,“ dívá se na ni tvrdě a neústupně. „A ano je tam bordel, asi jsi neuklidila pořádně. Takže se dej do úklidu,“ naposled se na ni podívá a pak odejde z jejího pokoje na půdu, kde se zavře.

„Ale já se snažím! Snažím se, jak nejlépe můžu, ale už nemám sílu, nemám dostatek energie na to všechno.“ Pořádně nespí, pořádně nejí, protože přednější je vždy Ben. Udělá Benovi jídlo, a když si ho jde dělat sobě, tak ho nedodělá, protože Ben chce ještě tohle a támhleto, nebo urgentně musí udělat tohle a tamto. Už je doslova kost a kůže. Ale Bena to nezajímá. Neslyší na její protesty, zase jen prostě odešel na půdu. Převlékla se tedy a vydala se dolů.

Když uviděla tu spoušť, bylo jí jasné, že tu Ben udělal ten nepořádek schválně. A ona zase nemá čas se najíst, než přijde pan Brook. Pustí se do uklízení a zrovna ždímala mokrý hadr, když zazněl zvonek. Brook byl tu. A ona akorát vše uklidila. Došla otevřít, přivítala se s Alanem. Dneska měli dvě hodiny španělštiny. Došli do salonku, ona mu nabídla samozřejmě pohoštění. Dal si její domácí zázvorovou limonádu. Oblíbil si ji. Dělala ji pro něj ráda. Potom se posadili a začali konverzovat ve španělštině. Brook jí vyprávěl různé vtipy a ona se smála. Bože, jak dlouho se už nesmála? Ani si to snad nepamatuje. Potřebovala takovou nějakou vzpruhu. Smáli se spolu a nahlas. Jazyk jim kmital. Genevieve byla vážně dobrá. Skoro jako by snad mluvila anglicky. A pan Brook nešetřil chválou.

Benjamin na půdě opět dělal to, co obvykle. Pročítal si své poznámky a vymýšlel k nim další a další. Zdokonaloval své plány. Pak, když už ho nenapadalo nic, si procvičoval další kouzla. Na půdě měl také hodně staré a mocné magické předměty, o kterých nikdo nevěděl, nikdo nevěděl ani, že existují, protože je našel sám a nikomu nic neřekl. Jako malý si rád pročítal deníky různých čarodějů a někteří do svých deníků napsali, kam ukryli svoje předměty, ale tak, aby to jen tak někdo nenašel, a jemu se to povedlo.

Když skončil s prací, tak sešel zas dolů, aby se jako vždy podíval, jak to probíhá při učení Genevieve a pana Brooka. Už ze shora slyšel hodně hlasitý smích a to se mu dvakrát nelíbilo. Dojde dolů a podívá se na ty dva. Brooka slušně pozdraví, a když se pak nedívá, tak po Genevieve střelí pohledem, který jasně značí, že tohle není v pravidlech a pěkně si to vyžere. Řekne panu Brookovi, že by potřeboval mluvit se svou sestrou o samotě, pokud by je nechal. Alan samozřejmě souhlasí a chystá se k odchodu.

Když vidí Benův výraz, když přijde, tak ji zamrazí a naběhne jí husí kůže. Bojí se ho, ano, ví to, bojí se svého bratra, jako se v životě nebála kohokoliv jiného. Když se pan Brook chystá k odchodu, tak ho nechce pustit. „Přeci jsme ještě neskončili, máme ještě půl hodiny. On,“ osloví tak svého bratra, „má celý den. My máme dnes jen dvě hodiny,“ protestuje, ale Alan ctí přání Bena. Myslí si, že je to jistě něco velice důležitého, když je vyrušil z hodiny. Netuší, jak se k Genevieve Ben chová. V jeho společnosti byla veselá. Ano, jeho společnost si užívala jako přítomnost nikoho jiného. Sebere si tedy všechny věci, rozloučí se s oběma a vyjde ven z domu. Genevieve vstane, jako by snad tušila, že bude potřeba utíkat.

Počká, než pan Brook odejde a pak přejde k Genevive, podívá se jí do očí. „Tak takhle se dnes mládež učí? Že si s učitelem vypráví vtipy a smějí se? Mám za to, že ses chtěla učit a ne se popadat za břicho jako nějaká malá husa, která se usměje na prvního člověka, který k ní projeví trochu náklonosti.“ Napřáhne se a vrazí jí facku, tentokrát nešetří na síle.

Dost dobře se před Benem ani utéct nedá, a tak stojí a dívá se na něj, když on jí dává kázání. Pan Brook byl jediná osoba, se kterou se stýkala mimo svého bratra. Už neměla žádné kamarády, protože ani neměla čas je mít. A nejen, že je neměla, ale vlivem všeho se z ní stal prostě samotář, i když v hloubi duše stále doufající, že jednou bude mít nějakou spřízněnou duši. Když jí dá facku, tak se jí otočí hlava. Byla to pořádná rána a díky tomu jí hned začala nabíhat a červenat tvář. Vyhrknou jí slzy, motá se jí hlava a zvoní jí v uších.

„Do kuchyně, máme lekci. Pokud nevíš, co znamená výuka, rád ti to připomenu.“ Člověk, který ho nezná, by řekl, že je naštvaný, ale to on není. Prostě se mu tohle jen nelíbilo, a proto Genevieve teď trestá. Pokud se mu něco nelíbí, tak na to člověk vždy doplatí a to kterýkoliv.

Genevieve se otočí zpět čelem k němu. „Proč mi bereš všechnu radost,“ hlesne tiše, protože už opravdu nemá sílu na nic. Dnes ještě nejedla, nepila, pořádně se nevyspala, nemá skoro žádnou energii, smích ji tu energii dodával, ale nestačilo to. V hlavě jí duní, má vyprahlo, ve tváři jí tepe. Jeho další slova nevnímá. Jako by je slyšela jen z dálky. Co ale slyší opravdu zřetelně, je tlukot jejího srdce. Najednou se před Benem poroučí k zemi. Omdlela a upadla do bezvědomí z toho všeho stresu, nátlaku a fyziologických příčin, které poslední dobou zažívala.

Ben se otočil, že půjde do kuchyně, ale pak uslyší ránu. Otočí se zpět a uvidí, že Genevieve leží na zemi v bezvědomí. Omdlela a je si jistý, že to nepředstírá. Chvíli se na ní jen dívá a přemýšlí, jestli ji tady má nechat a nestarat se, nebo se starat. Nakonec zvolí druhou možnost. Možná byl bezcitný, ale je to jeho sestra a nenechal by ji umřít, i když teď má k smrti daleko. Chce, aby z ní byla mocná čarodějka jako je on a aby jméno Rosseau získalo respekt a zůstalo to tak i dlouho poté, co on tady nebude a jediný, kdo to tak může zajistit je ona. Vezme ji tedy do náruče a položí ji na gauč, pak jí dojde udělat bylinkový čaj, který jí dodá energii. Čaje udělá trochu více, aby ve zbytku pak namočil ručník, který jí dá na čelo. Čaj položí na stolek vedle gauče. Chvilku se dívá, jak je pořád mimo. Ani trochu není podobná jemu, jak vzhledově, tak povahově. Možná by si byli povahově podobní, kdyby jejich matka neumřela a on si nezakázal nikdy už nic cítit, ale to se už nedozví. Vezme ji za ruku a předá jí trochu své energie. Tohle by jí mělo stačit na to, aby se za chvíli probrala a nebyla tak vyčerpaná, i když trochu vyčerpaná bude nejspíš stále. Odejde pak do své ložnice, kde si vyřídí nějaké telefonáty ohledně výuky Genevieve.

Gen byla mimo docela dlouho. Ani se nebylo čemu divit. Když se probrala, tak se pomalu zvedla. Ručník jí spadl z čela. Zkoumavě si ho prohlížela, pak se koukla kolem sebe. Zjistila, že leží na pohovce a vedle ní stojí silný bylinný čaj. Vzala si ho do ruky a začala plnými doušky pít. Pak hrnek odložila a promnula si krk. Nějak si moc nepamatovala, co se vlastně stalo. Snažila se se zamračeným výrazem vzpomenout.

Jakmile jí svitlo a vše se jí začalo vracet, rozhodla se, že tohle musí skončit. Možná jí bylo jen třináct, ale i za ten rok tady u Bena dospěla víc, než by asi kdekoliv mohla. Babička přispěla k tomu, že byla dospělejší než ostatní a Ben to dokončil, i když naprosto jiným způsobem. Tohle už nemohlo pokračovat dál. Muselo to skončit. Musela se mu postavit. Vstala, a když ho dole nikde nenašla, vyšla do schodů, šla po chodbě až k jeho ložnici a zaklepala. Skoro ani nepočká na vyzvání a vstoupí. „Končím,“ spustí a upírá na něj zrak. „Končím s tímhle přístupem, končím s otroctvím, končím s tvým vykořisťováním. Nejsem stroj a nebudu stroj. Nejsem jako ty a nebudu jako ty a rozhodně ani nechci.“

Ben sedí u svého stolu v ložnici. Akorát dotelefonoval s panem Brookem a oznámil mu, že nebude muset už chodit vyučovat Genevieve. Když někdo zaklepe na dveře, tak se otočí a podívá se na Genevieve, která mezitím vešla. Vyposlechne si její slova. „Co přesně máš na mysli tím, že končíš?“ povytáhne obočí. „Chceš se odstěhovat nebo snad mě prostě jen přestaneš poslouchat a budeš si dělat věci po svém? Řekl bych, že já toleruji tvé chování už hodně dlouho.“

„Toleruješ moje chování?“ podívá se na něj nevěřícně. „Pokud jsi neměl na to, abych tu s tebou žila tak, že se budeme respektovat navzájem, a ty mě rozhodně nerespektuješ, neměl sis mě sem stěhovat. Klidně bych žila i v lyceu raději než teď tady. Tohle není domov a ty se nechováš jako bratr, ale jako můj vlastník. A já nejsem věc, abys mě vlastnil,“ zní, jako kdyby to říkala mnohem starší dívka či dokonce žena. Kdyby tohle jen tak někdo slyšel na ulici a neviděl by jí do obličeje, jistě by tipoval, že je mnohem starší, Kdyby dotyčný ale viděl, kdo se za tím hláskem skrývá, byl by dost překvapen, že je to třináctiletá dívka.

Ne, máš pravdu. Ale ty sis můj respekt pořád nezasloužila. Pořád jsi stejná jako před rokem. Odmlouváš a každou chvíli něco zkazíš. A neříkej mi tady něco o tom, že každý člověk občas chybuje,“ koukne na ni vážně. „Já, že jsem tyran? Já se tě tady něco snažím naučit, i když si teď myslíš, že to je naprosto k ničemu. Možná mi jednoho dne poděkuješ za to, že jsem se choval takhle, jak se chovám a naučil jsem tě toho tolik. Víc než, co by ses naučila v lyceu,“ zavrtí nad tím hlavou. „A nechávám tě v klidu hrát na ty tvoje hloupé housle, které ti dal Brook. Vyhověl jsem ti v tom, že se chceš učit. Takže ne, nekončíš. Budeš stále tady. Budeš mě stále poslouchat, učit se nová kouzla a mimo jiné novinka, budeš chodit do školy.“

„Odmlouvám? Už si ani nepamatuju, kdy jsem to udělala naposledy, kromě dneška. A jo, představ si, že věci kazím. Nebudu ti říkat, že člověk chybuje, i když je to pravda, ale jen ti zopakuju, že nejsem stroj. Jsi tyran,“ stojí si na svém a upře na něj svůj zrak. „Tenhle přístup není normální. A já bych chtěla, aby byl. Aby učení se kouzel bylo něco víc než jen hloupá povinnost, která je vynucená tebou. Začínám to díky tobě nesnášet,“ podívá se na něj vážně. Poprvé za tu dobu konečně pořádně říká, co si myslí. „Jsem opravdu jako tvůj otrok. Ani se pořádně nevyspím a nenajím, protože ty stále něco máš! Já už to takhle dál nechci,“ podívá se na něj naléhavě. Chce to změnit, chce, aby spolu vycházeli dobře. „Housle. Rozhodně na ně nehraji tak často, jak bych chtěla, protože ani nemám dostatek času na to, abych na ně pořádně hrála. Pan Brook je učitel s velkým U. Ty si jen na mentora hraješ. Respekt tvé osoby nevychází z tvé přirozenosti ale ze strachu.“ Pak se na chvíli zarazí a kouká na něj trochu nevěřícně. „Budu chodit do školy? Vážně?“

„Představ si to. Ano, budeš chodit do školy. Ale nečekej, že se vrátíš do své staré. Budeš chodit do školy, kam chodí jen tvůj druh. Takže zapomeň na to, že by ses dál vídala se svými starými lidskými přáteli.“

„Aha. Jistě, elitní škola pro čaroděje.“ Vydechne, ale lepší, než stále tvrdnout tady.

Dívá se jí přímo do očí a pozorně ji poslouchá. Pro ni možná tenhle přístup není normální, ale pro něj ano. Učí ji vlastně docela podstatné věci. A pokud on k ní není hodný, kdo ve venkovním světě bude? „Dobře tedy,“ zvedne se ze židle. „Nelíbí se ti můj přístup, nelíbí se ti má výuka, nesnášíš učení se kouzel a nejsi ani spokojená, že budeš ve škole mezi svými? Běž tedy. Můžeš si teď žít sama a podle svého. Je mi jedno kde budeš spát a je mi jedno, jak budeš žít.“ Vytáhne ze šuplíku balíček dolarů a podá je Genevieve. „Nevydrží ti celý život, ale to je mi jedno, protože ty tady přeci nechceš být.“ Natáhne ruku ke dveřím a naznačí jí tím, aby šla, že jí bránit nebude.

Vážně nečekala, že by Ben mohl svolit najednou tak snadno. Zkoušela to už dřív, ale nikdy nepovolil, tak co je teď jiné, že jí tady dává peníze a říká jí, že pokud chce, tak klidně může jít? Zkoumavě se na něj dívá, ale z jeho tváře nevyčte vůbec nic. Vezme si od něj balíček peněz a ona teď též začne držet svoje emoce na uzdě a chová se naprosto netečně až chladně, stejně jako Benjamin. „Ano, odejdu a starat se o mně nemusíš, vím, že o mě stejně žádný zájem nemáš. Jistě se ti uleví, až budu pryč. Jen, asi si budeš muset najmout služebnou, už ti nebude mít kdo dělat otroka,“ ušklíbne se a otočí se na podpatku. „Sbohem, Bene.“ On ji poslouchá, ale už nic neodpoví. Jen se dívá, jak odešla z jeho pokoje.

Gen si ve svém pokoji sbalí svoje věci do dvou kufrů. Vejdou se jí tam i housle. Samozřejmě nezapomene na babiččinu kuchařku, ve které má fotografie. Potom vyjde z pokoje, ještě upře pohled na Benovu ložnici a pak s výdechem sejde dolů po schodech a vyjde ven na ulici. Ovane ji čerstvý vánek. Usměje se pro sebe. Je volná, konečně je volná. Vydá se ulicí pryč.

Když uslyší pak, že bouchly hlavní dveře, tak přejde k oknu a dívá se, jak odchází od domu. Přejde pak telefonu a zavolá jednomu známému, který není zrovna nějaké neviňátko. Řekne mu, že chce vyděsit svojí sestru, která právě odešla z domu a má u sebe peníze. Takže ať jí přepadnou a peníze si pak může nechat jako odměnu. On souhlasil a řekl, že s sebou vezme ještě dva svoje kamarády. Když dotelefonuje, kouká ještě chvíli z okna. Nakonec se vydá pryč z domu a pomalu jde směrem, kterým šla Genevieve.

Hned, jak jeden ze třech mužů, Troy, dotelefonoval s Benjaminem, okamžitě vše řeklsvým dvěma kamarádům. Vydají se tedy společně směrem k Benjaminovu domu, aby po cestě někde potkali malou Genevieve, kterou už samozřejmě párkrát viděli, takže ví, jak vypadá.

Genevieve zhluboka dýchala, aby si mohla užít toho čerstvého vzduchu. Očima hledala nějaký hotel či ubytovnu. Na téhle ulici ale, jak se zdálo, žádný nebyl. Přemýšlela, jaký vlastně bude život bez Bena. No, tedy rozhodně lepší, tím si byla jistá. Bude chodit do své staré školy, bude si vydělávat klidně hrou na housle nebo bude pomáhat v nějakém krámku s potravinami. Práce se vážně nebála a bude alespoň moci být sama sebou. Zašla do malé uličky, která vedla na tu nejrušnější třídu v New Orleans.

Po nějaké chvilce ji Troy spatřil nedaleko od nich. Zabočí do uličky, do které právě zašla Genevieve. Ulička byla celkem dlouhá, takže se nebáli, že je někdo jen tak uvidí z jiné ulice. Pomalu ji dojdou a jeden z nich, Oliver, přidá trochu do kroku a projde kolem Genevieve. Když je teď Genevieve za ním tak dva metry, zastaví se a otočí se na ni. „Copak dělá taková malá slečna v tak velkém městě sama?“ nakloní hlavu na stranu a mírně se usměje. Úsměv, ale rozhodně nevypadá mile, ale spíš zlomyslně. Zbývající dva muži se zastaví za Genevieve.

Když jde tou uličkou, cítí za sebou pohyb. Ale neotáčí se, i když její instinkt jí říká, že tohle nebude jen tak. Pak uslyší, jak jeden z nich přidal do kroku. Přidá taky, naprosto nenásilně a plynule, ale ten muž ji dojde a postaví se před ni. Když k němu vzhlédne a uvidí jeho zlomyslný úsměv, polkne. Cítí, že za ní stojí dva další muži. Pak se naprosto uklidní a podívá se do očí tomu, co stojí před ní. „Hledám hotel. Klidně mi můžete pomoct nějaký najít, pokud budete tak ochotní,“ chce se mermomocí dostat na rušnou ulici. „Ale pokud ne, tak mě prosím omluvte. Spěchám.,“ projde kolem muže a jde dál.

„Znám jeden krásný hotel a vlastně je nedaleko,“ otočí se, když Genevieve projde zas kolem něj. Chytne ji za paži a vytrhne jí z ruky jeden kufr. „Vlastně bych tě tam mohl doprovodit a moji kamarádi půjdou taky jistě rádi. Přeci bychom nenechali mladou slečnu, aby se tady potulovala tak sama a s tak těžkými kufry.“ Troy přejde taky k Genevieve a vytrhne jí z ruky ten druhý kufr. Rozepne ho a vysype celý obsah na zem a najde tam ten balíček peněz. Oliver na to koukne. „Ale, ale, ale slečna snad vykradla banku, že má u sebe takový obnos?“ povytáhne obočí.

Když jí začnou trhat kufry z rukou, nechá je. Kufry ji teď nezajímají, i když je v nich pár věcí, o které by přijít nechtěla. Podívá se na toho prvního, když se jí zeptá, jestli vykradla banku. „Klidně si ty peníze nechte, nic víc už u sebe ale nemám. Takže, co kdybyste teď prostě šli a užili si ty peníze? Já si půjdu prostě po svých.“ Začne couvat, ale nespouští ty tři z očí.

Oliver se zamračí: „Myslel jsem, že tě doprovodíme do toho hotelu a co si předtím ještě užít trochu zábavy?“ Když začne Genevieve couvat, tak jde pomalu k ní.

Vzhlédla nahoru. Mezi domy vedla nějaká trubka. Bylo jí jedno, co tou trubkou vede. Zasoustředila se, ta trubka rupla a padala dolů. Nasměruje svou energii a tou trubkou práskne ty tři do břicha. Pak se rychle otočí a začne utíkat pryč.

Uslyší nějakou ránu a vzhlédne na padající trubku, trochu se uhne, ale ne dostatečně a trubka ho též zasáhne jako zbylé dva muže, ale jeho jen okrajem, takže se rychle vzpamatuje z rány a pádu na zem. Vstane ze země a rozběhne se za Genevieve, dohoní ji rychle. Chytne ji za ruku a přitáhne si ji k tělu, tak, že ji teď drží obě ruce u těla.

Troy se vzpamatuje krátce po Oliverovi. Zvedne se také ze země a vezme nějaký šátek, co se vysypal z jejího kufru. Dojde k těm dvěma a Genevieve obmotá šátek kolem očí.

Když ji ten první chytí, chce se mu vymanit, ale má až moc pevný stisk, takže jí nezbývá, než se mu podřídit. Pak ji zaváží oči a ona nic nevidí. Něco jiného je, když koncentruje svoji magii a zavře přitom na chvíli oči, ale tohle... Nevidí nic už od začátku. Neví, kde přesně stojí, neví, kam by měla zaměřit svou energii. Je bezmocná.

„Mladá čarodějka, jak pozoruhodné, řekne Oliver. Kývne na Troye a na třetího muže – Dylana. Ti jí chytnou ruce, takže on ji pustí. „No, kde jsme to skončili? Och, ano. Užijeme si trochu zábavy.“ Vytáhne si z kapsy nůž, přejde zas k Genevieve a přejede tím nožem lehce po její tváři a trochu ji i řízne.
Když ji přejede nožem po tváři, začne se trochu chvět a cukne sebou. „Pomozte mi někdo!!!“ začne řvát z plných plic Prosím!!!“ Snaží se vyklouznout těm dvěma ze stisku, ale drží ji až příliš pevně. Jen tam sebou komicky mele.

Nožem jí sjede až k ramenům a tam jí rozřízne ramínko od šatů, takže šaty jí teď visí jen na jednom. Druhou rukou jí pak chytne pod krkem, ale ne zas tak moc silně vzhledem k tomu, že je o dost menší než on. Ti dva jí mezitím pořád drží ruce. „Jak jsem řekl, moc malá holka na velké město. A nenarazila jsi zrovna na ty nejlepší muže v New Orleans. Jsi čarodějka, a přesto se nemůžeš pořádně bránit. Jak tragické,“ zasměje se a nožem jí pak odhrne vlasy z tváře. „Copak s tebou jen uděláme?“ Prohlíží si j, i když ona to nemůže vidět, jak má ten šátek.

Když jí přeřízne ramínko šatů, začne potichu popotahovat. Potom už se ani nesnaží zakrývat, že brečí. Myslela si, že všechno sama zvládne, ale nepočítala s tím, že by ji hned někdo přepadl. Naprosto selhala. Ta trubka by asi fungovala, ale ona ji nedokázala nasměrovat dost dobře tak, aby zasáhla všechny pořádně. A teď je tady a čeká, co s ní ti chlápci udělají.

Benjamin šel od domu velmi pomalu, aby jim dal čas pořádně Genevieve vystrašit. Po chvíli už došel k uličce, kde právě byli oni tři a Genevieve. Ona už měla zavázané oči a křičela o pomoc. Chvíli se na to koukal a pak došel do uličky. Zastavil se kousek od nich a pomocí své síly odhodil nůž z ruky svému známému, pro Genevieve jen neznámému chlapovi. Pak ho odhodil na zeď, ale ne tak silně, jak by to býval udělal, kdyby nevěděl, o co se tady jedná. Muž vykřikne bolestí, když narazí na zeď. Zbylé dva pak odhodí do stran od Genevieve. Když se na něj pak kouknou, tak jen kývnou hlavou a zmizí pryč. Ještě si po cestě hlasitě zanadávají, jak jim nějaký blbec překazil plán, aby tomu Genevieve opravdu uvěřila. Benjamin pak dojde až k Genevieve, rozváže jí šátek na očích. Přejede jí prsty po tváři a během sekundy má opět tvář jako dříve, nezraněnou. Nic ale neřekne a jen se na ní pak podívá.

Najednou je ale všechno jinak. Genevieve cítí, že se něco děje. Slyší rány a naříkání a dokonce i nadávání. Někdo přišel, někdo ji zachránil. Někdo z čarodějů. Když jí Ben rozváže šátek, tak zamrká. Potom vzhlédne ke svému zachránci, a když zjistí, že je to Ben, spory nespory, přístup nepřístup, vrhne se mu kolem pasu a silně ho obejme. Po tvářích jí ještě stále tečou slzy z toho strachu a šoku, který právě zažila. „Děkuju,“ šeptne.

Nechá se od Genevieve obejmout a dokonce jí i pohladí po vlasech, aby jí dal najevo, že mu na ní záleží. Vlastně záleží mu na ní, ale nedává to najevo a nechová se tak k ní. Pomohl by jí, kdyby jí chtěl někdo ublížit, ale respekt k ní nechová, kvůli tomu, jak slabá je a dává to velice najevo. Snaží se z ní vytvořit průbojnou dívku, slečnu a později ženu, která se jen tak něčeho nezalekne.

Kdyby se Ben neobjevil, neví, co by s ní bylo. Zachránil ji. Přeci jen mu na ní záleží, přeci jen ji musí mít rád, když ji zachránil. To vůbec netuší, že tohle celé má na svědomí Ben. „Kdybys nepřišel...“ odmlčí se, pak se na něj podívá. „Bene, omlouvám se, prosím, odpusť mi, jak jsem s tebou dnes jednala. Byla jsem unáhlená. Máš pravdu, tys mě učil, připravoval jsi mě na tenhle svět a já tím pohrdala. Odpusť mi to. Prosím tě, můžu se vrátit? Budu poslouchat všechno, co budeš říkat,“ myslí to vážně. Tahle událost jí otevřela oči. Kdyby jen tak tušila, že tohle je přesně to, co Ben chtěl. Chtěl ji jen ovládat a tohle se mu náramně hodilo. Genevieve by rebelovala dál, kdyby ji nepustil. Takhle ji mohl dát lekci, kterou si ji k sobě ještě více připoutá a ona bude dokonce nucena snášet jeho jednání a nebude proti tomu smět protestovat. Bude snášet jeho tyranii, i když věděla, že je to špatně.

Ben si vyslechne její slova a pak jen kývne: „Jistě, jsi má sestra přeci ne?“ Dal jí lekci a ona udělala naprosto přesně to, co on chtěl. Vběhla mu do náruče a omluvila se. Teď ho bude poslouchat na slovo, protože se bude bát, co by jí tady venku mohlo čekat samotnou a nepřipravenou. Po chvíli ji od sebe odtáhne a přejde k věcem, které jsou rozházené na zemi. Dá je zpátky do kufru a pak popadne ty dva kufry a zamíří zpátky do domu.

Kývne hlavou, když řekne, že je přeci jeho sestra. U Benjamina bude alespoň v bezpečí. Tedy v bezpečí před okolním světem, ne v bezpečí před ním. Ale třeba to nebude tak hrozné. Když ho bude opravdu poslouchat ve všem, tak to bude jistě dobré. A s kouzly se bude snažit ne na sto procent, ale na dvě stě, aby se učila opravdu rychle a Ben na ni mohl být třeba i pyšný. Vlastně si říká to samé, jako když se k němu stěhovala. Tohle byla příležitost pro nový začátek a ona doufá, že to nový začátek opravdu bude. Prostě se musí udržet na uzdě a zamknou si pusu na zámek, aby neříkala nic nemístného. A navíc, bude chodit do školy. Třeba si tam najde nové kamarády. A bude s nimi moci taky procvičovat kouzla. Když jí Ben popadne kufry, tak ho následuje a jde po jeho boku zpátky do domu.

Celou cestu k domu mlčí. Vejde dovnitř a postaví kufry na zem před schody, pak koukne na Genevieve. Prohlédne si ji. „Měla by ses převlíknout a taky si připravit nějaké věci do školy. Nastupuješ hned zítra. Do školy tě bude vozit řidič a zpátky ze školy také, takže se nemusíš bát, že by se ti po cestě něco stalo. Budete se tam učit i trochu magie, takže pokud ti to půjde dobře tam, tak doma se nebudeš muset tolik učit. Škola ti začíná každý den v osm hodin ráno a končí ve 3 odpoledne. Dneska lekci vynecháme a ty by sis měla odpočinout.“ Ano, opravdu dneska lekci vynechá. Chce, aby si Genevieve odpočinula, ale také aby hned zase nezačala odporovat. Manipuluje s ní a docela se mu to i daří. Pošle ji do školy, aby byla více spokojená a nefňukala pořád, že nemá kamarády, ale sama zjistí, že ta škola není nic pro ni. Učitelé tam jsou velice přísní a rozhodně ji nebudou vyprávět vtípky jako pan Brook. A lekce kouzel jí opravdu sníží, pokud jí to ve škole půjde, ale vlastně na tom bude pořád stejně.

„Dobře. Zítra jdu do školy!“ tváří se nadšeně. „Vážně? Když mi to půjde, tak budu mít víc volna? To je báječné! Budu se snažit co nejvíc, abych se pak mohla věnovat svým houslím a taky procvičováním jazyků. Vážně mě to baví, “rozpovídá se. „V osm začátek a ve tři konec. Rozumím. A vlastní řidič? No páni!“ vykulí oči a pak se zasměje se. „Jo, jdu se převléknout,“ kývne hlavou.
Vydechne a protočí oči nad jejím nadšením. Nechápe, co to s dnešními dětmi je, že jsou nadšené naprosto ze všeho a usmívají se hned, jak se k nim člověk začne chovat mile. Osobního řidiče mít bude, ale ne, aby měla nějaké pohodlí, ale aby si byl jistý, že se po škole někde netoulá. Všechno, co dělal, mělo větší výhody pro něj než pro ni. Odejde pak do kuchyně a udělá si čaj.

Gen si vezme kufry a odtáhne je zpět nahoru. Pak se převlékne a usmívá se sama pro sebe. I potom, co se jí stalo, má celkem teď dobrou náladu. Ben na ni byl celkem milý a dovolil jí odpočinout si. Pak jí hrozně zakručí v břiše. „Jasně, ještě jsem nejedla.“ Vydá se dolů do kuchyně, kde si Ben vařil čaj. Už dlouho nedělala sýrové placky. Má na ně chuť. Začne je tedy dělat, a když je osmaží, udělá si taky ještě čaj. Placky položí doprostřed stolu, čímž naznačuje, že jsou i pro Bena. Jednu si vezme a zakousne se do ní. Upíjí k tomu čaj a stále má na rtech úsměv.

V kuchyni se pak snaží Genevieve ignorovat, jak tam tak pobíhá a vaří. Napije se čaje a podívá se na sýrové placky, které položila Genevieve na stůl. Jednu si vezme a trochu se zarazí, když ucítí jejich chuť. Polkne a nedojedenou sýrovou placku položí na stůl a i s čajem pak mlčky odejde nahoru do své ložnice.

Když si Ben vezme sýrovou placku, tak ho pozoruje, chce vědět, jak mu bude chutnat. Trochu se zamračí, když ji najednou položí a pak odejde. Nechápe, co to mělo být. Vždyť jsou dobré. S kořením to nepřehnala. Je možné, že mu prostě nechutnají, ale stejně, tohle byla až moc podivné reakce. Jen ho očima sleduje, když odchází, ale neprotestuje ani se neptá, prostě jen pokrčí rameny, že je to jeho smůla a zdolá pak všechny placky sama. Konečně se pořádně najedla. Čaj si pak udělá ještě jeden, vypije ho. Potom se jde naložit do vany, kde se zrelaxuje. Vezme si noční košili a jde si lehnout do své ložnice. Po chvíli ale vstane, protože si zapomněla připravit věci do školy. Když to udělá, vezme si z kufru babiččinu kuchařku a vytáhne si zase fotky rodičů a babičky.

Benjamin dojde do své ložnice a usadí se u stolu. Upije čaj a zavře oči, opře se o opěradlo křesla. Když si dole bral tu sýrovou placku, věděl, že to je TA placka, tu vůni cítil celou dobu, ale nečekal, že bude chutnat naprosto stejně, jako když je dělala babička a máma. Ale mohl to čekat. Tenhle recept se předával ženám z jejich rodu z generace na generaci a každá žena v jejich rodině je dělala stejně, a i když je Genevieve ještě malá holka, naučila se je rychle. Zavrtí hlavou a přestane vzpomínat a myslet na ty zatracené placky. Dopije svůj čaj a odejde se vysprchovat. Převleče se do oblečení na spaní a lehne si do postele. Velmi brzy pak usne.

Autoři: Benjamin a Genevieve