Je neděle a Genevieve právě snídá chleba s máslem a k tomu upíjí mléko. Benjamin vejde do kuchyně za ní, podívá se na Genevieve a jde si udělat kafe. Pak si sedne naproti ní. „Doufám, že víš co se máš dnes učit za kouzla. Protože dvakrát ti to říkat nebudu a pokud je nebudeš večer umět alespoň trochu, tak víš, co tě čeká, že ano?“ povytáhl obočí. „Dneska budu skoro celej den pryč, tak ať pak večer nepřijdu a neuvidím tě, jak se flákáš.
„Ano, vím, co se mám naučit a naučím se je. Budeš se mnou spokojený.“ dodá k tomu a automaticky si promne svou levou ruku, na které má ještě pozůstatky modřin z minula. Nechce, aby ji Ben sešlehal znovu, ale stejně má pocit, že on si něco vždy najde pro to, aby to mohl udělat.
„Tak snad říkáš pravdu a bude to tak.“ Napije se kafe a podívá se na tu ruku, kterou si Genevieve promnula, hned na to ale uhne zas pohledem od její ruky a podívá se jí zpět do obličeje.
„Nebudu se flákat. Budu připravená na přezkoušení.“ řekne poslušně a pak si dá do pusy poslední sousto chleba a dopije mléko.
„Fajn. A neuškodilo by někdy, kdyby ses naučila něco navíc než to, co ti dávám já za úkoly. Možná bych tě aspoň za snahu nějak odměnil.“ Upije znovu z hrnku kafe a podívá se na hodiny. Nejvyšší čas jít na schůzi.
Odměnil. Řekne si Genevieve v duchu. Dal bys mi pár facek navíc?
Ben vstane od stolu a zamíří pryč z kuchyně. „Takže večer.“ Neotočí se ani a pokračuje v cestě. Dojde až k hlavním dveřím, které otevře a vyjde ven. Rozejde se do lycea, kde se koná schůzka rady ve které on je, alespoň má prozatím nějaké důležité postavení v covenu, když se nestal ještě vůdcem.
Sleduje, jak odchází, zavře oči, a když slyší bouchnutí dveří, tak je zase otevře. Užívala si okamžiky, kdy Ben nebyl doma. I když většinou musela pilně cvičit kouzla, nebylo tu takové dusno, jako když by tu byl.
Vstala a sklidila ze stolu všechno nádobí, které za snídani ušpinili, než se naděje, tak zazvoní zvonek. Zamračí se. Nikoho nečekali a Ben by jí jistě řekl, kdyby měl někdo přijít a ona ho měla nějakým způsobem odbýt. Vydechne a jde otevřít.
Jaké překvapení ji čeká, když je za dveřmi Clara. „Claro, co tady děláš?“ vykuleně se na ni podívá.
„No to je mi tedy přivítání,“ opáčí jí Clara. „Přišla jsem se na tebe podívat. Ještě nikdy jsi mě nepozvala k vám. A ty už jsi u nás byla, takže teď jsi prostě na řadě.“ Vejde do domu a začne se rozhlížet.
„Jo, jo, promiň, ale můj bratr moc nemá rád, když mu někdo šmejdí po domě.“ omlouvá se Genevieve. „Ale Claro, já… Nemám teď čas. Musím se učit kouzla. Slíbila jsem to Benovi. On, až přijde, tak si mě vyzkouší, musím ta kouzla umět. Nechci ho zklamat.“ začne protestovat, že tu Clara nemůže být. Nechce Bena zklamat, ano, ale hlavně proto, aby ji zase nezbil.
„Ale prosím tě,“ mávne rukou Clara. „Vždyť jsi nejlepší z našeho ročníku, takže nebude vadit, když jeden den prostě vynecháš a budeme si spolu povídat a hrát,“ pokrčí rameny a rozeběhne se nahoru. „Chyť si mě,“ směje se.
„Ne, Claro, prosím, počkej, neběhej tu. Co když se Ben vrátí. Prosím.“ Ale to už je Clara nahoře, tak Gen vyběhne za ní, aby ji mohla chytit a opravdu jí vysvětlit, že tu nemůže takhle pobíhat, ale nemůže ji najít. Hledá Claru ve všech místnostech, ale nikde není. Dokonce se osmělila i do Benovy ložnice, ale tam taky nebyla. Nakonec se podívá na dveře vedoucí na půdu. Polkne a otevře je.
„Claro?“ zavolá.
„Ano, tady jsem!“ ozve se Clara z půdy. „Páni, tady je ale věcí.“ ozývá se z vrchu dál.
„ Ne, tam nesmíme, Claro!“ Gen se zděsí a vyběhne nahoru na půdu. „Claro, pojď dolů.“
„Wow, páni, Genevieve, koukej na to.“ Clara vezme do ruky nějaký předmět a začne si ho prohlížet. „Vypadá to, že jsou to všechno magické předměty. A mají dost velkou sílu,“ dodá k tomu. „Ne, Claro, na nic nesahej!“ napomene ji a vytrhne jí předmět z ruky, projede jí velká síla, radši to položí zpět. „Tady nesmíme být, Ben mi to zakázal. Musíme okamžitě dolů, než přijde. Tohle nejde!“ řekne zoufale. Clara ji ale neposlouchá, protože je konsternovaná tím vším, co vidí. Couvá, aby měla dostatečný rozhled, a narazí do komody. Z komody spadne na zem nějaký zápisník a otevře se. Gen k němu přistoupí a zvedne ho. Ne, že by to udělala záměrně, ale projede očima, co je tam napsané. A docela se zarazí. Najednou se nestará o to, že by tu neměly být, ale začne listovat zápisníkem dál a čím dál víc se mračí. V zápisníku byl plán na ovládnutí covenu a nebyly v něm zrovna ty nejhezčí věci. Nakonec zápisník položí na své místo, ale nevěděla, že ho položila obrácenou stranou. Jde ke Claře, chytne ji za paži a odtáhne ji dolů. Clara protestuje, ale nakonec se teda podvolí. „No s tebou mi je vážně zábava,“ zabrblá, „tak já teda půjdu, když tu nejsem vítaná,“ zakroutí hlavou a nakonec odejde z domu. Gen se uleví. Jde do kuchyně a začne cvičit kouzla.
Schůzka rady byla nakonec hodně krátká. Pak se Ben jen sešel se svým známým a probírali nějaké plány, které se zanedlouho stanou skutečností. Přijde domů o něco dříve, než měl. Rozhlédne se po předsíni a pak zamíří do kuchyně. Uvidí Genevieve, jak cvičí pečlivě kouzla. „Za hodinu tě přezkouším. Teď mám ještě nějakou práci nahoře, tak chvíli můžeš ještě cvičit.“ Odejde zas z kuchyně a rozejde se nahoru na půdu.
Gen vydechne, když odejde a modlí se, aby nepřišel na to, že na půdě se něco dělo. Nebylo by to potom totiž pěkné. Zaregistrovala, že se přestává soustředit, takže se zase pěkně začala koncentrovat na to, aby kouzlila bez chyb a bez toho, aby myslela na něco jiného.
Ben mezitím vyjde schody a rozhlédne se po půdě. Něco mu tady nesedí, a to hodně. Projede očima celou půdu a nakonec se zastaví pohledem na komodě, kde má zápisník. Přejde k ní a prohlídne si ten zápisník, vezme ho do ruky. Ví přesně, kam vždy pokládá věci a vždy je dává na stejné místo a tenhle zápisník sice byl na stejném místě, ale byl položený obráceně. „Genevieve!“ procedí skrz zuby. Odejde z půdy a chce jít dolů do kuchyně, ale rozmyslí si to a místo toho jde do Genina pokoje. Začne jí tam prohledávat všechny věci, ale nic užitečného nenajde. Najednou zahlédne nějakou kuchařku a vzpomene si, že Genevieve chtěla nějakou babiččinu kuchařku tehdy ve skladu. Přejde k ní a vezme ji do ruky, zamíří pryč z pokoje, ale z kuchařky vypadnou nějaké dvě fotky. Podívá se na ně na zem a zvedne je. Hluboce vydechne, když uvidí fotku rodičů, hned jí položí na postel, ale fotku babičky si nechá. Kuchařku nakonec taky položí na postel. Pak sejde dolů do kuchyně a podívá se na Genevieve.
„Změna plánu. Lekce první, zastav silnějšího čaroděje, než jsi ty sama a zruš jeho kouzlo.“ Zvedne ruku s fotkou, tak aby Genevieve viděla čí ta fotka je a pak jí zapálí. Hoří pomalu. Soustředí se na fotku, tak aby Genevieve jen tak nemohla fotku uhasit.
Když najednou přijde Ben do kuchyně, tak se prudce otočí, protože neví, co to po ní chce. Pak uvidí fotku svojí babičky, kterou měla schovanou v kuchařce ve svém pokoji. Vykulí oči a bezděky máchne rukou a Benovi se vyrazí fotka z rukou. Nepřemýšlela nad tím, prostě to udělala. Fotka ale stále hořela, vstala a přešla k ní, vzala si utěrku a začala fotku hasit, dokud ji neuhasila. Fotka byla ale už dost poškozená.
Když mu vyletí fotka z ruky, nepřekvapí ho to ani nezaskočí. Pořád se koncentruje na to, aby hořela, a když jí pak Genevieve uhasí utěrkou, znova se zasoustředí a fotka opět vzplane. „Řekl jsem, zruš kouzlo a ne uhas fotku jako obyčejný člověk.“ Zadívá se na Genevieve, která z jeho obličeje určitě nemůže vyčíst, co si myslí a proč to dělá. Svůj zápisník má v zadní kapse u kalhot, takže ani tak to nemůže Genevieve zjistit. Fotka hoří přesně kolem postavy babičky a pomalu oheň zasahuje už i na ni a ne jen na pozadí, kde stála.
Ví, že proti Benovi nemá šanci. Když bude chtít, ta fotka shoří celá, podívá se na tu fotku a v duchu se s ní už rozloučila, pak se podívá na Bena a věnuje mu dost tvrdý pohled. „Do toho. Jen ji nech shořet. To tys mi tvrdil, že už nemám žít minulostí. Fajn. Tak nech tu fotku shořet. Já se s tím vyrovnám. Je to jenom fotka. Hloupá fotka, co nic neznamená,“ řekne to až děsivě chladně a stále se na něj dívá, nespouští z něj zrak a nechá tu fotku dál hořet.
Podívá se na Genevieve a lehce povytáhne obočí. Tímhle ho překvapila a neví, jestli to na něj jen hraje nebo to myslí vážně. Zatne dlaň do pěstí a fotka shoří na popel.
Když fotka shoří na popel, ani se na ni nepodívá. Uvnitř se jí chtělo křičet, ale navenek je chladná jako kus ledu. Když si chce Ben hrát, budou si hrát. Už se od něj leccos naučila. Možná ji mlátí, možná ji nedá chvíli pokoj, ale ona stále není úplně v jeho moci. Stále ho dokáže překvapit a to je dobře.
Povolí zas dlaň a vytáhne si z kapsy svůj poznámkový deník a hodí ho na stůl. „Jasně jsem ti řekl, že na tu půdu chodit nemáš a ty jsi mě neposlechla. Co všechno sis přečetla? Co jsi tam vůbec dělala?“ zvýší o něco hlas, ale výraz si zachovává až mrazivě klidný, nic neříkající. „Tohle jsi vážně neměla dělat, holčičko, takže mi teď odpověz popravdě na moje otázky.“
Sleduje pohledem ten zápisník, když ho položí na stůl. Teď už chápe, proč to divadlo. Ale lhát mu nehodlá. Řekne mu pravdu. „Přišla moje kamarádka ze školy. Naprosto nečekaně. Řekla jsem jí, že nemám čas, ale vlítla do domu a chtěla, abych ji chytla. Zaběhla nahoru na půdu a já ji chtěla odtáhnout pryč, ale zavadila při svojí prohlídce o komodu a spadl z ní ten zápisník. Zvedla jsem ho, že ho dám na své místo, ale byl otevřený a já přes něj prostě prolétla očima… Zajímavé zápisky, jen co je pravda.“ začne s ním mluvit, jako on hovoří s ní. Chladně a kalkulovaně.
Poslouchá ji a nespouští z ní zrak. Možná teď nedává své emoce najevo, ale za chvíli rozhodně bude. „Takže tvoje kamarádka ze školy přišla do mého domu a ty jsi ji nechala vběhnout na půdu, do mého soukromí, a ještě sis přečetla moje zápisky?“ kývne hlavou. „Fajn tedy. Jak že se jmenuje tvá kamarádka? A nezkoušej ji obhajovat nebo lhát, stejně bych si to zjistil i sám.“ Přejde pomalu k ní a podívá se jí do očí.
„Ano, já za to můžu, ne ona. Já ji sem pustila, Já ji nehlídala a nechala jsem ji vniknout na půdu a já jsem si četla ty zápisky. Ona o ničem neví.“ Jistě, tímhle ji obhajovala, snažila se všechnu pozornost svalit na sebe, nechce, aby se Claře něco stalo. Nechce říct její jméno, ale má pravdu, stejně by si to zjistil a byl by kvůli tomu ještě víc rozhořčený. „Clara Summerlin.“
„Clara Summerlin,“ zopakuje její jméno, aby si ho zapamatoval, a přemýšlí, co s ní udělá, ale nakonec to nechá na později a soustředí se na Genevieve. Otočí se k ní zpět. Povytáhne jeden koutek úst. „Zajímavé, rozhodně, a ty bys nevymyslela nikdy ani jeden plán, který jsem vymyslel já. A vlastně bys ani neměla to srdce je zrealizovat, jenže já ano. Víš, je mi jedno, co se stane s ostatními, a jsou mi ukradené životy ostatních.“ Otočí se k ní zády a přejde ke stolu, kde si vezme zas svůj zápisník. „Zajímavé, jak jedna smrt dokáže změnit životy druhých. Jen takový postřeh.“ Tím jí řekl, jaký plán vlastně chce uskutečnit a jemu je to jedno, protože Genevieve se neopováží nikomu nic říct.
„Je mi jedno, kolik plánů dokážeš vymyslet. Tohle ti nemůže projít! Nemůžeš to udělat! Prosazuješ tu přede mnou vždy coven, říkal jsi, že můj život mu patří a ty ho chceš bojkotovat?“ podívá se na něj nevěřícně. „Neprojde ti to. Přijdou na to.“
„Nemůže mi to projít? Proč myslíš? Projde mi to a ty s tím nic neuděláš, ani nikdo jiný,“ semkne zas rty do úzké rovné linie. „Jistě, tvůj život patří covenu a taky mně a pak bude patřit už jen mně, protože já budu coven. Chci mít jen největší moc. Jsem nejsilnější člen covenu, ani Starší se mi už nevyrovnají, takže proč by oni měli vést coven, když jsou slabí? Nedokáží ani učinit důležitá rozhodnutí, která coven potřebuje. Změním to,“ zadívá se jí do očí.
„Změníš coven? A jaká rozhodnutí ohledně covenu chceš učinit? Hleďte si svého, nespoléhejte se na ostatní a nepomáhejte jim? Já jsem král a poslouchejte pouze mě, jinak za to budete pykat? Myslím, že to se naprosto vymyká myšlence covenu New Orleans,“ snaží se mu oponovat, nějakým způsobem mu to rozmluvit. „Copak se neslyšíš? Jsi naprosto posedlý mocí!“ podívá se na něj skoro až vyděšeně z toho, co říká.
„Jaká rozhodnutí ohledně covenu učiním, je jen moje věc a sama to pak zjistíš. Neboj se, coven zůstane, jak má, jen to, co bude coven dělat, se změní,“ vydechne. „Jsem možná posedlý mocí, ale tak nějak mám pořád větší a větší moc. Takže moje plány vycházejí. A teď, co s tebou?“ nakloní hlavu do strany a skousne si dolní ret. „Už vím. Co kdybys mě doprovodila nahoru na půdu?“ povytáhne jedno obočí a narovná opět hlavu.
Když řekne, že ho má doprovodit na půdu, neví proč, ale zamrazí ji z toho. „Myslím, že zůstanu tady dole,“ řekne klidně.
Jakmile Genevieve řekne, že zůstane dole, mávne rukou a její nohy i přes její odmítání udělají pět kroků dopředu. „Ale ano půjdeš se mnou nahoru, ať chceš nebo ne, stejně tam dojdeš. Takže radši bys měla jít po dobrém než po zlém. Pak to totiž bude jen a jen horší.“
Má z něj čím dál větší hrůzu, protože on je tak posedlý mocí, že se nerozhlíží kolem sebe. On vidí jen a jen sebe. Na vrcholu, na naprostém vrcholu ledovce a všichni se před ním budou sklánět. Jestli se tak stane, tak to s ním teprve bude k nevydržení. Ale už teď si byla jistá, že i když získá coven, tak nebude mít dost. Nikdy nebude mít dost, když už takhle jednou přičichl k moci. „Bene, prosím, nech mě, jednou mě nech,“ podívá se na něj, ale udělá další a další kroky. Zakroutí hlavou a kouká na něj s prosebně zamračeným výrazem, ale stejně to nepomáhá.
„Teď mě prosíš, abych tě nechal? Měla jsi mě poslechnout a na tu půdu nechodit. Měla jsi udržet svou kamarádku z dosahu tohohle domu nebo alespoň z dosahu půdy, když už tady byla. Kdyby sem přišla a nechodila na půdu, tak bych to nechal, ale obě jste byly na půdě, takže trestu se nevyhneš,“ sleduje ji, jak nechce jít, ale vlivem kouzla jde.
Takhle dojde až je schodům a pak se nakonec opravdu rozhodne ty schody vyjít sama a dojít na tu půdu. Postaví se doprostřed místnosti a čeká, co má Ben v plánu. Najednou je všechno na půdě mnohem děsivější.
Jde hned za ní a dojde s ní až na půdu. Zavře za sebou dveře. Přejde k jedné tašce, která leží v rohu místnosti a vytáhne z ní bič.
Jen když viděla ten bič, tak vykulila oči a začala se třást, podívala se na Bena. Ještě jí ani nic neudělal, ale ona už začala plakat jen při pohledu na ten bič. „Bene, prosím tě,“ zajíkala se, „ne, tohle ne. Prosím, měj smilování,“ vypískne a začne ještě víc vzlykat.
Ben se postaví před Genevieve, jen se na ni chladně podívá a pak ji obejde a postaví se za ni. Jedním švihem biče jí roztrhne šaty, které má na sobě.
Když jí Ben roztrhne šaty, ví, že se nezastaví. Oblečení jí sklouzlo z ramen. Stála před ním skoro nahá. Na sobě teď měla jenom spodní prádlo.
„Kolik, že má můj zápisník popsaných stran? Ach, dvacet stran, takže dvacet ran.“ Zasoustředí se na Genevieve, aby se nemohla ani pohnout.
Jakmile řekne, že dostane dvacet ran, tak si pomyslí, že to nemůže vydržet. Nahlas zanaříká. „Bene, prosím tě, zapřísahám tě, nedělej mi to,“ snaží se ho obměkčit. Najednou cítila, jak ztuhla vlivem kouzla a nemohla se hnout.
Švihne ji bičem plnou silou přes záda. Takhle to udělá ještě devatenáctkrát, až má Genevieve celá záda od krve a ta jí pořád pomalu stéká ze zad po nohách až na zem.
Už když ji švihnul poprvé, nehorázně vykřikla. S každou ranou se její křik a nářek jenom stupňoval. Kdyby nebyla zmražená kouzlem, tak by se neudržela na nohou a teď už by klečela, ne-li ležela. Ale ona stála, i když se jí tak moc chtělo padat. Přes slzy už ani nic neviděla. Cítila jen svou krev, jak jí stéká dolů po těle až na zem. Její záda nebyly k poznání. Spíš to teď bylo jedno velké řečiště krve. Chtělo se jí omdlít.
Neposlouchá žádné její slovo. Jako by neslyšel vůbec nic. Její slova, její nářek, křik, prostě nic. Jen se na ni chladně díval. Pak povolil kouzlo a ona se konečně mohla hýbat. Půda je dobře stavěná, takže ven na ulici nešlo slyšet ani slovo nebo jediný výkřik.
Spadla na zem, tím hrknutím jí záda zabolely, takže vykřikla znovu. Zrak měla rozmazaný, začala se klepat, upadala do šoku.
Díval se, jak padá na zem a klepe se. Neřeší to. Genevieve si za to může sama. Měla ho poslouchat a nechodit na půdu, neměla si číst jeho zápisky. Teď musel přistoupit k nejhoršímu trestu, jaký kdy zažila. Nemohl připustit, aby si Genevieve otevřela pusu dokořán a všem řekla, co má v plánu, a tohle mu to zajistilo. Po tomhle Genevieve určitě nic neřekne. Dojde uklidit ten bič zpátky do tašky a pak se postaví před Genevieve. „Tohle tě pro příště odnaučí neposlouchat.“ Nechá ji tam takhle na zemi a odejde z půdy do své ložnice. Způsobil jí fyzickou bolest a možná i nějaké psychické trauma, a i kdyby upadla do bezvědomí, tak se zanedlouho probere. Rány se časem zahojí a nemusí jí tam pak ani zůstat jizva, pokud bude konečně poslouchat na slovo. Nezpůsobil jí až taková zranění, na které by mohla vykrvácet, takže o její život se nebojí.
Cítí, jak čím dál víc slábne, ale přesto se nepřestává třást a bolest jí v zádech nepřestává pulsovat. V duchu si jen říká, že nesmí omdlít, že to musí vydýchat, že nesmí upadnout do bezvědomí. Také si řekla, že by se mohla vyléčit, Pak by bylo vše snazší, ale jednak si nebyla jistá, že by na to teď měla dostatek síly a jednak věděla, že kdyby se vyléčila, Ben by zuřil a udělal by jí možná ještě něco horšího. Snaží se vstát, ale její tělo ji neposlouchá. Nakonec to přeci jen nevydýchá a skončí a podlaze, nahá, v bezvědomí, v kaluži svojí krve.
Autoři: Benjamin a Genevieve
Předmět: Rok 1905: Na půdě 
Sat Aug 23, 2014 1:10 pm
