Sanatorium Fleur de lis

*V bezvědomí netušila, co přesně se děje. Ale nakonec se ocitla tady, v budově, ve které nebyla už sto let a na kterou neměla žádné pěkné vzpomínky. Naposledy tady umírali lidé na španělskou chřipku. Ale ona tu tehdy nebyla kvůli pomáhání, byla tu kvůli Genevieve. A tady jí taky později zabila, stejně tak i její kamarádku. A teď je tu znovu. Kouzlo, které Monique provedla, po několika vteřinách zabralo a ona otevřela oči. První, co spatřila, byl bílý strop, a zároveň si uvědomila, že leží na nějaké ne příliš pohodlné posteli. Ale mohla být ráda, že tady aspoň zůstala matrace. O povlečení mohla jenom snít. Zkusila se pohnout, ale nešlo to, něco jí v tom bránila. Pohledem přejela svoje tělo, které bylo připoutáno k posteli. Za jiných okolností by si s tím snadno poradilo, ale teď v sobě měla příliš mnoho vlkodlačího jedu. Potom si konečně všimla té, která tohle měla na svědomí, nebo alespoň to, kde se najednou ocitla.* Ty... *Zavrčela a znovu se pokusila dostat z těch kožených řemínků. Možná že po nějaké době by opravdu povolili.*

*Její jméno jí bylo popravdě naprosto ukradené. Stačilo ji vědět, že to je jedna z těch čarodějek, které už od začátku spolupracují s Benjamin. Věděla, že ta druhá je mrtvá a netušila, proč tahle furt spolupracuje s Benjaminem, ale bylo jí to jedno. Zaujala ji spíš ta další slova. Tu falešnou lítost ignorovala, ale při narážce na Hayley zpozorněla. I když ji neříkala nic překvapujícího. Že se budou chtěli zabít dítě věděla, a že přitom odstraní Hayley z cesty se dalo čekat. Mohla pouze doufat, že jejím sourozencům se podaří dostat se tam včas i přes nesnáze, které jim nachystaly. Ale zmínka, že někdo možná umřel, byla překvapující.* Kdo? *Zeptala se, i když jedna odpověď ji napadala. Byli Původní dali se zabít jenom jednou zbraní, ale Alisea ne. Ta byla nejzranitelnější a i když měla svoji magii, tak ani dcera Původní čarodějky by nedokázala ustát útok příliš mnoho čarodějů a vlkodlaků. Ale z jejích myšlenek ji dostane bolest, kterou pocítí v rukách a nohách a které byly zapříčiněné koženými řemínkami.* To zjistíš za chvíli, jestli mě nepustíš. *Odpověděla kousavě na její otázku. Byla v tom skrytá i výhružka, ačkoliv momentálně se nezdála splnitelná.*

To je nemožné... *Zamumlala jako reakci na její odpověď. Nemohli umřít, byli Původní. Ale pak si vzpomněla, jak velkou má Benjamin moc. A Alisea se je kdysi pokoušela zabít kouzlem, co když se pokusil o to samé? Jako první si vzpomněla na Elijaha a Klause, který byli v sídle. Ale pak si uvědomila, že mezitím se mohlo něco dít Kolovi nebo Finnovi. Měla strach o všechny a byla v nevědomosti, co se komu stalo. Ale z toho ji na chvíli rozptýlili řemínky zařezávají se do kůže a následná bolest hlavy. Kdyby mohla, tak by se chytla za spánky, ale nemohla, akorát se jí při pokusu uvolnit ruku zaryly řemínky víc do kůže. Začínala pochybovat, jestli se ty řemínky můžou zarýt ještě víc. Ještě chvíli a nepůjde poznat kde začínají řemínky a kde její ruka. Nakonec to její organismus v tomhle oslabeném stavu nevydržel a ona ztratila na nějakou chvíli vědomí. Nějakou dobu pak byla mimo, dokud se neprobrala. To už tam Monique nebyla, místo toho tam viděla spoustu jiných lidí. Nemocných lidí, kteří umírali na španělskou chřipku. Viděla dva muže, jak odnášejí nějaké mrtvé tělo. Viděla muže, jak vykašlává krev. Nakonec otočila hlavu doprava a na sousední posteli viděla jenom nějaké tělo, které ale bylo překryté bílým prostěradlem jako kdyby zakrývalo někoho už mrtvého. Ale pak se ten někdo začal zvedat, prostěradlo sklouzlo dolů a ona uviděla, kdo se tam ukrýval. Genevieve, bledá a s krví kolem pusy, tak jak vypadala, když umřela, a natahovala k ní ruku. Chyběl kousek, aby se jí dotkla a ona ani nemohla uhnout. V jejích očích viděla ten obviňující pohled, za to, že ji zabila.* Ne! *Vyjekla a pak najednou byla Genevieve pryč. Nikdo tu najednou nebyl, místnost byla prázdná a holá, tak jak to bylo teď v současnosti a oknem dovnitř začaly dopadat první paprsky slunce. Ani nevěděla, jak dlouho byla mimo. Ale věděla, že se odsud musí dostat, co nejrychleji, a tak napínala svaly, aby řemínky povolily. Benjamin možná zrovna teď zabíjel její neteř a bůhví co se mezitím stalo ostatním. Ale její samota netrvala až tak dlouho. Někdy kolem svítání zaslechla kroky, které se k ní přibližovaly. Nakonec spatřila ve dveřích Marcela.* Marceli... *Vydechla. Marcel několika rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a hned se dal do rozvazování řemínků.* Rebekah... Vydrž, hned tě odsud dostanu. *Jakmile měla volné ruce, tak ani nečekala na rozvázání nohou a objala ho. Byla hrozně ráda, že ho vidí, že je v pořádku.* Marceli... Co se stalo? *Objetí netrvalo dlouho, protože Marcel ji skoro ihned pustil a podíval se jí do očí. Už z jeho výrazu mohla poznat, že se něco děje.* Co se stalo? *Zopakovala svoji otázku, ale teď už bylo v její tváři znát mnohem víc obav.* Prohráli jsme... Vlkodlaci zabili všechny upíry, Benjamin dostal dítě a vytvořil kouzlo na zabití Původního upíra a použil... Beko, z vaší rodiny jsi zbyla jenom ty... *Nemohla uvěřit tomu, co slyší. Ne, její rodina nemohla být mrtvá. Oni byli Původní, silní a vždycky všechno přežili, kromě Finna a Kola. Ale Klaus ten tu byl vždycky, i když se o jeho smrt pokoušelo hodně lidí, chvílemi tomu napomáhala i ona sama. Ale nakonec vždycky přežil.* To nemůže být pravda... *Odmítala tu pravdu. Nechtěla tomu věřit.* Ale ty jsi naživu, takže Klaus musí žít, jinak bys tu nebyl ty. *Chytla se toho jednoho stébla, které ji teď napadlo. Ale Marcel hned zavrtěl hlavou.* Davina ze mě stihla udělat včas člověka. Já... jsem se rozhodl pro normální lidský život. Pravda je, že jsem ho chtěl po celou dobu, jenom ne s tebou. *Tahle slova pro ni byla jako dýka do srdce.* Ne... Ty lžeš! *Marcel opět vrtěl hlavou a poodstoupil od ní.* Je to pravda, Beko. Nikdy jsem tě nemiloval. A ted jenom nastal čas, abys viděla tu pravdu. Proto jsem si tak snadno vybral Claire. *Během svých slov postupně couval, až se dostal ke dveřím.* Promiň. *Pokrčil rameny a pak odešel pryč. Zůstala tam zase sama a zase připoutaná k posteli. Znovu se dala do pokusu o svoje osvobození.*

*Trvalo jí ještě dlouhou dobu, než se zbavila pout. Musela napínat všechny svaly těla a tlačit proti řemínkám, které se jí tím víc zařezávaly do kůže. K její smůle byly kvalitní a dost pevné. V jednu chvíli měla pocit, že povolují, ale pletla se. V jiných chvílích by se jich hned, ale ne teď když byla nemocná. A tušila, že se to bude ještě zhoršovat. Zbývalo jí ještě asi 40 hodin, než se zbaví vlkodlačího jedu. Halucinace už měla za svítání, a chvíli poté, co se venku pořádně rozednilo, přišel i kašel a vykašlávání krve. O hodně krve přišla během boje, teď další ztrácela během příznaků jedu.* 

Ubohá Rebekah... *Rozlehl se místností známý hlas. Otočila za tím hlasem hlavu a uviděla Genevieve, jak k ní kráčí.* 

Genevieve... *Vydechla a mírně se pousmála. Genevieve byla její kamarádka, ta ji pomůže. Jenže ta se pouze zastavila u její postele a k jejímu rozvazování se nijak neměla. Místo toho se rozhlédla okolo.* 

Za to jedno století se tohle místo hodně změnilo. Pamatuju si, jak tady bylo všude bílo, pacienti, doktoři, sestry, ale také krev a umírající lidé. Ale tu dobu si určitě pamatuješ, tehdy jsi mě přece zabila, ne? *Na závěr svých slov se podívala na Rebekah. Ten způsob, jakým mluvila, nebyl nepřátelský. Naopak byl laskavý, milý, pomáhalo tomu ještě to, že se Genevieve usmívala, ale za tím vším bylo schované něco dalšího.* A potom jsi po století přišla za mnou a žádala mě o odpuštění? Opravdu myslíš, že se dá něco takového odpustit? Zabila jsi mě. Nechala jsi mě umírat v bolestech. *Při těchto slovech už se neusmívala, ani se už netvářila nijak vlídně. Teď se na Rebekah dívala obviňujícím pohledem.* 

Ale... *Chtěla na to něco namítnout, říct ji, že toho lituje a že ji to mrzí. Jenže to nestihla říct, protože se rozkašlala a vykašlala trochu krve. Bohužel v tomhle stavu nebyla ani schopná dát si ruku před pusu či si utřít pusu od krve.* 

Teď konečně můžeš cítit, jak jsem se cítila já. *Ušklíbla se nad tím Genevieve. Poté přisunula pojízdný stolek blíž k posteli Rebekah a vzala z něj látkový kapesník.* Jsi nemocná. Ale naštěstí pomáhat nemocným byla vždy moje parketa. *Kapesníkem pak otřela Rebekah tu krev, která byla na jejím obličeji.* 

Genevieve, je mi to líto. *Zamumlala přitom Rebekah.* 

Ale na to už je pozdě. *Zavrtěla nad tím hlavou Genevieve. Ten špinavý kapesník dala kamsi stranou. Na stolku mam vzala z malé mističky rostlinku sporýše a přesunula jí do větší misky, ve která byla horká voda. Stolek byl dostatečně blízko a nízko, takže Rebekah mohla vidět co dělá. Genevieve se pak obrátila znovu k Rebekah.* 

Už tehdy jsem poznala, že vám Původním se nedá věřit. Ale dařilo se mi předstírat, že vás mám ráda a vy jste mi to uvěřili. Hlavně Kol. *Zasmála se nad tím.* Naštěstí se mi podařilo vzkřísit svého bratra a s ním jsme mohli rozjet náš plán. Byla jsem dobrá herečka, že ano? *Na odpověď ale nečekala. Otočila se pak opět ke stolku a další čistý látkový kapesník namočila do vody se sporýšem. Nechala ho tam několik vteřin, než nasál bodu a vzala ho pak znovu do ruky. Usmála se na Rebekah.* A teď můj bratr zabíjí ty tvé a ty jsi tady, bezmocná a čekající na smrt. Jakmile budou tvoji bratři vyřízení, přijde Benjamin sem. Ale nemusíš se bát, že by tě zabil. On ze mě jen sejme kouzlo kotvy. A potom to budu já, kdo tě zabije. Ale do té doby si můžeme užít ještě spoustu legrace. *Rychlým pohybem pak přiložila Rebekah k puse kapesník nasáklý sporýšem. Sporýš ji ihned začal pálit a ona začala křičet, ale kapesník ten její křik tlumil. Zároveň i napínala svaly a snažila se vymanit z pout a odstrčit ruku Genevieve. Úpěla do kapesníku, napínala svaly a Genevieve se ďábelsky usmívala, až nakonec popruhy povolily. Byla volná, aspoň v oblasti rukou, nohy měla stále připoutané. Jednou rukou odstrčila ruku Genevieve a druhou chňapla po jejím hrdle. Genevieve to zřejmě nečekala, nestihla zareagovat. A tak jí stačilo přitáhnout si ji blíž a zakousnout se jí ze strany do krku. Zakousla se hodně silně, protože během pár vteřin ji prokousla hrdlo. Alespoň na pár chvil jí zaplavila ústa a krk ta blahodárná tekutina a dodala jí aspoň na chvíli pocit síly. Jenže hned na to se Genevieve rozplynula a zmizela. 

Byla tam opět sama, ale tentokrát už volná. Během její halucinace, když napínala svaly, povolily popruhy i v realitě. Opravdu byla volná. Konečně se jí něco dařilo. Rozpletla i ty zbylé řemínky a slezla z postele. Ale hned se o ní zase opřela, protože stát na nohou bylo příliš mnoho úsilí. Ale ona musela jít, musela zjistit, co se děje a pomoct ostatním. Zachránit svoji rodinu, sourozence a neteř. Klopýtala místností a když měla možnost, tak se opřela o něco, aby usnadnila svým nohám. Chvílemi se trochu motala a nedokázala jít úplně rovně, ale hlavní bylo, že vůbec jít dokázala. Dostala se do jedné dlouhé chodby, ale jakmile tam vešla, hned se zarazila. Viděla před sebou dva malé chlapce, dvojčata, jak tam stojí a zírají na ní, ani se nehýbou. Ale jakmile mrkla, byly pryč. Vydala se pak tou chodbou a míjela různé místnosti. Skoro ve všech někoho zahlédla. Jednou to byl kluk sedící na posteli a držíc si u pusy zakrvácený kapesník, další byla dívka sedíc ve vaně s krví u pusy a s krvavými fleky na noční košili, další byl muž, který vykašlával krev přímo na zem. Všechno se to snažila ignorovat, i když jejich bolestné sténání se jí rozléhalo v uších, a pokračovala dál. 

Zastavila se až na chodbě u místnosti, ve které viděla na zemi mrtvoly. Jenže tyhle mrtvoly znala. Byla to její rodina. Na zemi viděla tělo Elijaha, ale jeho hlava ležela o kus dál, hned vedle těla Kola. Opodál zase ležel Finn a vedle Alisea, na které bylo jasně vidět její těhotné břicho. Ale nebyla jediná s těhotným břichem v místnosti, protože v rohu byla v polosedu mrtvá Hayley. A nad tím vším byl Klaus, který byl na stěně naproti dveřím s rukami roztaženými jako na kříži a z hrudi mu čouhal kůl z bílého dubu. Věděla, kdo měl tohle na svědomí, protože viník byl v místnosti také. Benjamin stál přímo před Klausem v ruce držel zakrvácenou dýku a v druhé ruce dítě. Věděla, že to dítě je Hope a stejně tak věděla, že je ještě naživu, protože její křik se rozléhal budovou. Jenže než stihla cokoliv udělat, než se stihla vůbec pohnout, Benjamin napřáhl ruku a zabodl dýku do dítěte.* 

Ne! *Vykřikla, ale už bylo pozdě. Už tam nebyl žádný pláč. A tím křikem na sebe navíc upozornila, protože Benjmin zvedl hlavu a podíval se přímo na ní. Dítě upustil na zem, jako kdyby se jednalo jen o nějakou věc, a nedbal na její srdceryvné vzlyky. Nemohla to být pravda, nemohli být všichni mrtví. A ona je nedokázala zachránit, selhala, a jenom sledovala, jak Benjamin zabíjí Hope. Ani pořádně nevnímala, jak Benjamin uchopil kůl z bílého dubu, který byl pořád v Klausovi a vytáhl ho z něj. Klaus tím pádem spadl na zem přímo na svojí mrtvou dceru.* 

Další... *Namířil Benjamin kůl na Rebekah a vydal se k ní. A ona věděla, že musí pryč. Začala opět klopýtat chodbou a za sebou slyšela kroky, které se stále a stále přibližovaly. Nakonec rozrazila dveře na konci chodby a vrazila do další místnosti. Kroky za ní pak ustaly. 

Jenže přímo přede dveřmi něco bylo, ona o to klopýtla a spadla na zem. Ohlédla se, aby zjistila, o co zakopla. Byla to mrtvola, ale tentokrát Marcela.* 

Ne... *Vzlykla a doplazila se až k němu. Takže i on. Vzala jeho obličej do dlaní.* Marceli... *Oslovila ho, jako kdyby se měl probrat. Jako kdyby jen spal a ona ho dokázala probudit. Jenže on se neprobouzel.* 

Je mrtvý, Rebekah. Už se neprobere. *Ozvalo se za ní. Ohlédla se a uviděla Klause, živého a zdravého.* 

Niku... *Ulevilo se jí, že ho viděla naživu. Nebýt toho, že tu byl mrtvý Marcel, tak by se i nad tím usmála. Klaus byl naživu a netvářil se nijak nešťastně, ale taky šťastně. Jeho tvář spíš připomínala chladnokrevného vraha. Znala tenhle výraz, takhle se tvářil vždy, když měl někoho zabít nebo potrestat. Jen nechápala, proč se tak tváří. A asi to byla intuice, protože její pohled sklouzl na jeho ruku. V té držel srdce. Otočila hlavu a podívala se opět na Marcela. Právě on měl v hrudi krvavou díru, přesně v místě, kde měl mít srdce. Podívala se pak opět na Niklause, ale to už vstávala na vlastní nohy.* Ty jsi ho zabil... *Řekla nevěřícně.* 

Ne, Rebekah, já jsem ho nezabil. *Zavrtěl nad tím hlavou a srdce upustil na zem.* To ty. *Ukázal na ní prstem.* Bylo to tvoje rozhodnutí přivolat Mikaela do města, které ho zabila. Zradil mě kvůli tobě a tak za to zemřel. A ty... *Hlavu otočil stranou na přicházejícího Elijaha, který se tu najednou objevil a v ruce nesl kůl z bílého dubu, který podával Niklausovi.* 

Elijahu... *Vydechla. Očima ho prosila o pomoc. Od Klause by to čekala, ale ne od Elijaha, který vždycky tolik lpěl na rodině a snažil se klidnit Klause.* 

Je mi to líto, Rebekah. Ale zklamala jsi nás, zklamala jsi celou rodinu. *Zavrtěl nad tím hlavou a díval se na ní odsuzujícím pohledem. 

Vzápětí se tam jakoby odnikud upíří rychlostí objevil Finn a Kol. Oba dva ji popadli za ruce a přitlačili ji ke zdi a drželi ji tam, aby se nemohla pohnout, nebo se nějak pokusit o útěk.* 

Finne, Kole... *Vysílala k nim prosebné pohledy, ale ani jeden z nich se k nějaké pomoci neměl.* 

Jsi největší monstrum téhle rodiny. *Řekl jí jen Finn.* 

Lituju, že se mi tě nepodařilo zabít už tehdy v Mystic Falls. *Dodal ještě Kol.* 

To máš pravdu, Kole. Měl jsem ti tehdy pomoct a zabít tu zrádkyni. *Pronesl Klaus, který už přicházel k Rebekah s kolíkem v ruce. Koutkem oka ještě zahlédla, jak vedle Elijaha stála i Alisea, ale ani ona se neměla k tomu, aby jí nějak pomohla. Ona a Elijah to jen sledovali, chladně a bez nějakého soucitu s ní.* 

Niklausi... Niku... Bráško... Prosím... *Vysílala k němu všechny prosby, prosila ho o svůj holý život, ale na něj prosby neplatily. Ne když měl takový pohled, bez citu, bez emocí. Nakonec se před ní zastavil Klaus a podíval se jí do očí.* 

Můžeš si za to sama. Za všechno si můžeš sama. Vždycky a navždycky si za to budeš moct sama. *Řekl jí jen a pak se napřáhl a zabodl jí kůl do srdce. V moment dopadu zavřela oči a pocítila bolest v hrudi. Cítila, jak opravdu slábne, jak ji její síly opouštějí. Na moment pootevřela oči a uviděla ve své hrudi opravdový dřevěný kůl, ale tenhle svírali její ruce. Ty vzápětí ochably a ona ztratila vědomí. 

Visela tam takhle pár hodin, než opět nabila vědomí. V tu chvíli už muselo být někdy dopoledne. Zamžourala do světla. Stále cítila ostrou bolest v hrudi, ten kůl tam pořád byl a byl zaražený do zdi. Zavřela oči, uchopila kůl a vytáhla ho ze sebe. Tím ztratila oporu a nohy to nedokázaly vydržet a ona spadla na zem. I když by si přála tam ležet delší dobu a prostě si odpočinout, nemohla. Věděla, že ztratila hodně času, během kterých se mohlo stát bůhvíco. Musela se odsud dostat. A navíc teď už to měla na dosah. Byla v místnosti, kde byly vchodové dveře. Vzepřela se proto na rukou a postupně se jí podařilo postavit. Doklopýtala až ke dveřím a zabrala za kliku. Jenže to nešlo. Dveře byly těžké a zamčené. Zatlačila tedy, snažila se, aby povolily, vypadly z pantů, či něco podobného. Jenže jí to nešlo, i když se zapřela celým tělem. Byla slabá.* Zatraceně... *Zaklela a naštvaně uhodila do dveří.* 

Hej, proč tak vztekle? *Ozvalo se jí těsně u ucha a pocítila něčí dech na krku. Skoro přitom nadskočila leknutím, ale uklidnila se, když ji ten někdo položil ruce na ramena. Sklonil pak hlavu a políbil jí ze strany na krk. Pomalu si jí pak k sobě otočil a ona spatřila jeho tvář. Viděla ty světle modré oči, kterými pozoroval každý rys její tváře. Viděla světlé, vlnité, polodlouhé vlasy, které lemovaly jeho tvář. Viděla ty vousy, které si jen málokdy holil, a které ji pošimraly na tváři, když vzal její obličej do dlaní a políbil jí. Polibek mu opětovala, zapomněla současné problémy, její mysl se odebrala do minulosti. Zapomněla na starost o rodinu, prostě si užívala tenhle polibek.* 

Lorente... *Vydechla, jakmile se jejich tváře na vteřinku oddělily.* 

Vypadáš úžasně... *Byla odpověď. I když ve skutečnosti ve svém stavu vypadala všelijak, jen ne úžasně, tak teď to tak nikdo z nich nevnímal. Teď byla zdravá, měla na sobě středověké šaty a dlouhé vlasy do půli zad, zatímco on toho na sobě tolik neměl. Kromě bot, kalhot a vestičky na hrudi, toho na sobě moc neměl. Jí to nevadilo, protože takhle se mohly aspoň její ruce vydat na pouti po jeho hrudi. On jí ty dotyky oplácel. Kromě toho, že jednou rukou svíral její pozadí, druhou se jí snažil vysvobodit z šatů.* 

Miluju tě... *Zašeptala a jako odpověď očekávala něco podobného. Jenže to nepřicházelo, místo toho jeho ruce dál zkoumaly její tělo. Ale jí se na tom právě přestávalo něco zdát. On jí to neřekl. Vlastně nikdy jí to neřekl.* 

Přestaň... *Vyhrkla najednou, jenže on nepřestával. Dál se na ní mačkal, dál ji osahával a dál ji svlékal ze šatů.* Lorente, přestaň. *Zopakovala to a snažila se ho už od sebe odstrčit. Ale nešlo to, byl silnější a on od ní nehodlal ustoupit, ne v t uhle chvíli.* Řekla jsem přestaň! *Řekla o dost důrazněji a tentokrát ho od sebe odstrčila, protože do toho vložila i svoji magii.* 

Co je? *Podíval se na ní nechápavě. Byl vážně zklamaný, že to takhle přerušila. Jemu zbývalo rozvázat už jenom jednu tkaničku a ona by už byla bez šatů. Takhle to na ní sotva drželo.* 

Řekni mi, co ke mně cítíš. *Řekla mu rozhodně a nesmlouvavě. Ale on mlčel, nic neříkal, jen se na ní díval a prohlížel si jí. Měla pocit, jakoby si ji ani neprohlížel jako člověka, ale jako tělo, které tu slouží k jeho pobavení.* Řekni mi to! *Zopakovala to znovu a důrazněji.* 

Fajn. Chce znáš pravdu? Necítím k tobě nic. Jsi pro mě nic, jenom obyčejná čarodějka, která slouží na dvě věci. Sex a čarování. Akorát to druhé už mám. *Pozvedl ruku, na které měl prsten, který mu pracně vytvořila.* A to první... No, to nebylo nic moc. I když doufal jsem, že třeba by ses časem zlepšila, jakmile by ses trochu otrkala a třeba kdyby si s tebou užilo ještě pár dalších, tak by si pak bylo lepší. Ale jak vidím, tak to nemá cenu. *Pokrčil rameny a obrátil se k odchodu, který by směřoval z lesa k jeho vesnici.* 

Ne... Řekni, že to není pravda... *Už během jeho slov se jí nahrnuly do očích slzy a teď jí stékaly slzy po tvářích v plném proud. Ale ona se ho nechtěla vzdát, nechtěla, aby odešel. Proto ho dohnala a chytla ho za rameno. Snažila se ho zadržet a otočit se ho k sobě. 

A on se opravdu otočil a to úmyslně, ale takovým způsobem, že se přitom rozmáchl rukou, praštil ji a ona spadla na zem. Podíval se pak na ní, jak tam se děla na zemi s červenající tváří a ubrečenýma očima, jako kdyby byla něco podřadného. Zavrtěl hlavou.* Vzdej to. *Pak se otočil a vydal se pryč. 

Rebekah tam zůstala sedět, brečela a ani pořádně nevnímala, kdy přesně skončila halucinace a ona se přesunula do současnosti. Nejprve brečela kvůli Lorentovi a halucinaci, ale někde v průběhu přechodu do současnosti to začalo být nad její rodinou, obavami o ně a její bezmocí jim pomoci.*

*Z jejího pláče jí vyrušilo rozražení dveří, ale než stihla otočit hlavu a podívat se, kdo sem přišel, Marcel už klečel u ní.* Marceli *Vydechla úlevou. Byla tak strašně ráda, že ho vidí, živého a zdravého, se srdcem, s hlavou a nijak neprobodnutého. Pousmála se po té větě, kterou řekl. Raději ani nechtěla vidět, jak teď vypadá. S horečkou, zpocená, lesknoucí se pleť, znavená, s nevyléčenými ránami, zkrvavená, zesláblá.* Ten rozmazaný makeup by se v tom stejně ztratil. *Na ta slova se mu vrhla kolem krku a objala ho, jako kdyby potřebovala vědět, jestli je vážně naživu. 

Připomnělo jí to její první halucinaci a právě to ji zarazilo. Jak se tohle liší od těch předchozích? Co když je tohle další halucinace? Čím víc nad tím přemýšlela, tím se jí to zdálo pravděpodobnější, a tím její objetí polevovalo, až ho nakonec pustila úplně. Zmizel ten šťastný výraz, který měla ve tváři, když přišel.* Ne... Tohle není pravda, takové štěstí nemám... Ty nejsi skutečný. Tohle je další halucinace. *Chytla se za hlavu a pevně zavřela oči.* Nejsi tady. Jsi halucinace. *Opakovala si to jako nějakou modlu a nakonec se pustila a znovu se na něj podívala. Pořád tam byl, nezmizel, i když si to v tu chvíli přála. Byla už z těch halucinací zmatená a těžko rozeznávala realitu. Proto od něj začala couvat, i když stále seděla, takže to bylo spíš jenom pomalé odsunování dozadu.* Nejsi skutečný. Za chvíli se něco stane. Ty... něco řekneš. Že jsi mě nikdy nemiloval anebo... nebo tě Klaus zabije, protože za to můžu já. Nebo tě zabije Benjamin... *Chvílemi tohle připomínalo nesouvislé blábolení pomateného člověku. A v tuhle chvíli byla její mysl pod vlivem vlkodlačího jedu opravdu pomatená.* 

Tak trochu máš pravdu. *Ozval se hlas ze strany. Otočila se za tím hlasem a uviděla tam Claire, jak kráčí pomalu k ní.* 

Ty... Co tady děláš? *Vyhrkla, protože pochybovala, že ona by sem přišla s Marcelem ji zachránit.* 

No, Monique mi řekla, že jsi tady. Napadlo jí, že bych chtěla se ti pomstít. Bohužel, ta poslední pomsta mi moc nevyšla. Ale teď jsi oslabená, takže ti to můžu všechno oplatit. *Ušklíbla se. To už došla až k Marcelovi, který byl opět na nohách, a usmála se na něj. V její halucinaci se i on usmál na ní, než se k ní naklonil, a políbil jí. Měla pocit, že jí tohle dělají naschvál. Obzvlášť Claire, která se k němu viditelně až moc tiskla. Ale nakonec se od sebe odtrhli a Claire se na ní podívala znovu.* A Marcel byl ochotný mě sem zavézt. Akorát nám trochu trvalo tě najít a Marcel byl prostě rychlejší. *Pokrčila nad tím rameny. Ještě se pak krátce podívala na Marcela.* Pomůžeš mi s ní? *Usmála se na něj mile a on přikývl.* 

Jistě, lásko. *Oplatil jí úsměv a pak se podíval na Rebekah. Přesunul se upíří rychlostí za ní a chytl jí za ruce. Pevně jí je držel, že se nemohla hýbat, couvat či cokoliv jiného dělat. Oproti těm vlkodlakům to měl snazší, byla oslabenější. Claire mezitím sebrala ze země zakrvácený kůl, shodou okolností ten, který do sebe předtím Rebekah sama zabodla. Pomalu přešla k Rebekah a poklekla k ní. Pak jí zabodla kůl do břicha.* 

Bolí to? *Na tváři měla ďábelský úsměv, zatímco Rebekah měla na tváři výraz značící spíš bolest. Tvář se jí zkřivila bolestí ještě víc, když otočila kolíkem.* A to jsem ještě neskončila. *Claire z ní kolík prudce vytáhla a přesunula ho o trochu výš. Tentokrát mířila na srdce a chystala se ho zabodnout. 

Ve skutečnosti to ale vypadalo všechno úplně jinak. Jakmile Rebekah spatřila Claire, tak se na ní opravdu podívala, mluvila s ní a poslouchala co říká. Akorát ten kůl si do sebe Rebekah opět zabodávala sama.*

*Marcelovi nevěřila, ne v tuhle chvíli. Nevěřila jeho slovům, protože nevěřila svému mozku a svým očím. Zrazovaly ji a ukazovaly jí všechno, co nechtěla vidět. V podstatě se jí za poslední noc a ráno ukázal její strach o rodinu v několika různých podobách, stejně jako její obava o Marcela a to, co mezi nimi bylo. A Marcel mohl říkat co chtěl, ale ve chvíli, kdy se objevila Claire, se už jeho slova k ní nedostávala. Dostávalo se k ní jenom to, co řekl jako halucinace, i když tam víc mluvila Claire. Ale tahle halucinace skončila, když se pokoušela probodnout si srdce a Marcel jí vzal kolík. Najednou před ní nebyla Claire, ale Marcel. Zpočátku byla zmatená, trvalo jí chvíli, než si uvědomila, že to byla halucinace. Dívala se Marcelovi do očí a zpočátku nic neříkala. Snažila se dát jeho slova do souvislosti s tím, co cítila a co před chvílí viděla. Cítila bolest na břiše a docházelo jí, že si jí způsobila sama. Její top už pomalu přestával připomínat top, ale spíš proděravělý kus hadru. Tohle už byla třetí díra, která se tam objevila. Jednu měla na svědomí Claire a dvě ona sama. Když ji Marcel na chvíli pustil a vydal se k oknu napsat zprávu, tak se rozkašlala. Automaticky si dala ruku před pusu a na ní se objevila krev. Tenhle záchvat kašle se ztrátou červené tělní tekutiny trval snad minutu. Začínala se divit, kde se v ní ještě tolik krve bere. Spoustu ztratila při boji, něco pak vykašlala a ještě si sama způsobovala zranění. Není divu, že jejímu srdci po probodnutí kůlem trvalo několik hodin, než se dalo dohromady. Jenže ona neměla čas otálet a zkoumat svoje zranění. Začala se sbírat ze země, což jí dalo taky dost práce a trvalo jí to déle než klasicky, ale nakonec tam stála na vlastních nohách a ani moc nevrávorala.* Marceli... *Podívala se na něj.* Vezmi mě odsud. K ostatním. Musíme jim pomoct. *Sice ona by jim moc platná nebyla a možná už bylo pozdě, ale musela zjistit co se děje a zjistit jak jim může pomoci. Pomalu se klopýtavým krokem vydala ke dveřím.*