Rok 1907 - část třetí: Sklizeň

Ráno se Benjamin vzbudí celkem brzy. A i když vlastně nespal tolik hodin, kolik by si přál, unavený není ba naopak, má energie na rozdávání. Dneska je ten den, den Sklizně. Bude se dívat své sestře do očí a pak jí s úsměvem podřízne hrdlo, ale samozřejmě to nebude mít tak jednoduché, nejprve bude koukat, jak podřezává hrdlo jejím kamarádkám, jak všude bude téct krev a ony budou padat na zem jako ovce. Měl z toho všeho radost, i když věděl, že to je docela zvrácené. Ale neměl z toho výčitky, ty dívky se za rok probudí a budou silnější, takže je to výhra pro ně všechny. Předci dostanou své oběti, coven bude mít větší sílu, on bude mít požitek z trápení a zabití své sestry a ony budou vládnout větší mocí. Nakonec se možná z jedné z nich stane Starší, ale to by předbíhal, protože všechny jsou dost mladé a on se dělit o vůdcovství nechce.

V koupelně stráví celkem dlouhou dobu. Nakonec se v ložnici oblékne do slavnostního obleku a ujistí se po rozhovoru s Alice - ženou, kterou pověřil přípravami na rituál - že všechno je v pořádku. Vezme si svou obřadní dýku, zastrčí ji do pouzdra a zandá do vnitřní kapsy saka. Po cestě dolů zabuší na dveře pokoje, který patřil Genevieve a sejde dolů. Udělá si čaj a namaže chleba máslem. Usedne ke stolu a začne upíjet čaj a do toho zakusuje chleba. Rituál mohl být sice proveden klidně až večer a někteří večerní hodiny upřednostňovali k rituálům, ale on měl raději ranní hodiny, vlastně neví proč.

Probudí ji bušení na dveře. Chvíli jí trvá, než od sebe odlepí oči a uvědomí si, kde vlastně je a co se stalo. To na ni plnou vahou dolehne, když si konečně sedne na postel a podívá se na sebe, jak vypadá. Bude se muset pořádně umýt. Vstala z postele a přešla ke dveřím. Kouzlo na nich už není, takže je bez problému otevře a zaleze si do koupelny, kde stráví mnohem více času než Ben, protože potřebuje smýt špínu a zaschlou krev. Ránu na noze si konečně uzdraví úplně. Když se umyje, dojde zpět do svého pokoje, kde si v šatníku vezme šaty, které jí Ben na tuhle příležitost koupil. Jak zvrácené myšlení. Skoro nic jí nedovolí, ale šaty jí kupuje, aby si snad lidé něco nemysleli. Ty šaty byly vážně pěkné. Sněhově bílé s krajkami. Obleče se do nich, postaví se před zrcadlo a upraví si vlasy do pečlivě sčesaného drdolu. Pak jde konečně dolů.

Během chvíle má Ben vypitý čaj a snědený chleba. Proto si dojde ještě ven na schody pro noviny, které jim tu nechával každé ráno poslíček. Vrátí se zpátky ke stolu a začne si je číst. Velký titulek hlásal, že byla včera v noci nalezena mrtvola přímo na silnici, která byla skoro celá pod vodou, a všude byly urvané patníky. Povytáhne nad tím obočí. Genevieve toho chudáka nakonec zabila. Neví sice, co mu udělala, ale on umřel. Nebo ho možná někdo dorazil později, kdo ví. Otočí list na další stranu, kde byly samé politické žvásty. To ho nezajímalo, oni měli vlastní politiku, kterou se zabývali. Položí noviny na stůl a složí je.

Gen projde kolem stolu, ani nehlesne, nepozdraví, nic. Nalije si mléko a vezme si koblihy. Byla to její poslední snídaně na dlouhou dobu. Ben se na ni podívá a zřetelně si jí prohlédne. „Musíš uznat, že mám vkus.“

Podívá se na něj s povytaženým obočím. Co čeká? Čeká snad, že bude poslušně kývat na všechno a bude před ním sklápět zrak hanbou, pokořením, či snad souhlasně pokyvovat a dávat mu za pravdu? Ano, ty šaty byly vážně krásné, líbily se jí. Ale je to stejně jen navlečená maškaráda. Benovi spíš záleželo na tom rituálu, a aby na něm vypadala slavnostně, až jí bude podřezávat hrdlo, takže s tímhle si na ni nepřjde. „Slušelo by mi to, i kdybych na sobě měla pytel,“ procedí. Je si vědoma své krásy, ale nikdy to nevyužívala nijak ve svůj prospěch, nebyla kvůli tomu nafoukaná, neodsunovala někoho na jinou kolej jenom proto, že ona byla krásnější. Vlastně si to ani nemohla dovolit, protože se s ní přátelila stejně jen Clara. „Nebo nahá. Tvoji přátelé to dokázali ocenit,“ podotkne jedovatě. Je to, jako by ji někdo bodnul přímo do srdce. Taková bolest a znechucení.

Překvapí ho lehce, že Genevieve je stále drzá, ale neodmlouvá jako dříve. Na její drzost si zvykl, bylo v tom něco, za čím mohla skrýt své pravé pocity, jako je on skrýval za svou maskou, kdy se tvářil pořád stejně neutrálně a nikdy nevyvedeně z míry. I když ona to už vlastně maska nebyla, byla to jeho prvá tvář, jeho podstata. Naučil se potlačovat své emoce, ale některé situace je prostě vyžadovaly nebo k tomu byl donucený. „Když si tak věříš.“ Pokrčí rameny. Ano z Genevieve se stala už žena a byla opravdu krásná, ale on takovou krásu nedokázal ocenit. Dokázal ocenit jen krásu moci a vítězství. „Moji přátele dokáží ocenit mnohé a Oliver obzvlášť. Líbí se mu tvá bojovná povaha. Víš, kdyby ses mu včera nebránila, tak by ho asi přešla hned chuť, ale ty jsi vlastně dělala, to co on chtěl,“ řekne nezainteresovaně.

Když se začal Ben zmiňovat o Oliverovi, jen se držela, aby tam nezačala z plna hrdla křičet, aby přehlušila ty Benovy řeči. Včera byla vyděšená k smrti a bránila se, byl to instinkt, byl to pud. A jim se to ještě líbilo, zvlášť Oliverovi. Jak je tahle společnost jenom zkažená. A ona je její součástí. A nejhorší na tom je, že ona se už taky stává zkaženou. Už to není neviňátko.

Ben posune noviny dál od sebe a upře na ně pohled. „Měla by sis je přečíst. Je tam docela zajímavá zmínka o něčem, co se stalo včera v noci.“ Zvedne pohled opět k Genevieve. Pro něj samozřejmě včerejšek neexistoval. Skoro jako by se nic nestalo, ale ví, že Genevieve ho teď musí proklínat a bude ho proklínat ještě hodně dlouhou dobu.

Když jí řekne, ať se podívá na noviny, vezme si je a soustředěně si přečte titulek. Trochu se zarazí a čte dál. Pane bože, ona toho člověka zabila, stal se z ní vrah. Včera říkala, jak nechce být stejná jako Benjamin, ale ona... ona už stejná je. Zabila člověka. Po zádech jí přejede mráz. Před očima se jí vybavila vzpomínka, jak byla ještě malá holčička a byla veselá a nic ji netrápilo a teď? Bože, kdo vlastně je? Podívá se na Bena, když dočte ty noviny. Pootevře ústa, že něco řekne, ale nakonec z nich nic nevyjde a ona jen vstane a sklidí ze stolu špinavé nádobí.

Už má na starosti několik životů. Ano, několik, protože může i za smrt Alana. Proč sakra včera Bena jenom nezabila? Vyšlo by to na stejno, jenom prostě o jeden křížek víc. Zakroutí prudce hlavou. Ne, takhle nesmí uvažovat. Nesmí se z ní stát zrůda, která bere životy na potkání. Ne. Nesmí se z ní opravdu stát její bratr.

Benjamin vstane od stolu a poupraví si oblek, pohled obrátí k oknu a sleduje dění venku, ale nic zajímavého se tam nedělo, takže otočil pohled opět na Genevieve. „Ubránila jsi svůj život za jakoukoliv cenu. To se mi líbí,“ usměje se tím svým zlomyslným a až hrůzou nahánějícím úsměvem. „Teď ses stala opravdovou čarodějkou. A už pohni zadkem nebo přijdeme pozdě.“ Přísně se na ní podívá a zamíří ke vchodovým dveřím.

Když ji svým způsobem konečně taky jednou pochválí, není z toho nadšená, hnusí se jí to, protože jí právě pochválil za to, že někoho zabila. Ten člověk ji možná chtěl unést, ale bylo jí jasné, že ji chtěl přivést Benjaminovi. Vlastně neměl záměr nijak jí ublížit. Asi si jen chtěl přivydělat.

Vyjde ven a nadechne se čerstvého vzduchu. Zanedlouho už bude dokončený nejdůležitější rituál, který tenhle coven mohl zažít. Samozřejmě tento rituál Sklizně se prováděl už i dříve, ale ne každá generace má to štěstí se toho zúčastnit a on má ještě to štěstí být vůdcem, který tento rituál provede.

Vyšla z domu hned za Benem a v hlavě jí vířilo milion otázek a myšlenek. Jak se asi na rituálu zachová? Je si jistá, že si ji Ben nechá až nakonec, aby se dívala. Najednou jí přes tvář přejede letmý úsměv. Ví přesně, jak bude reagovat na všechnu tu hrůzu. A ano, asi je Benjaminovi dost podobná. Ale nebylo to tím, že by se pro to rozhodla ona, bylo to tím, že se pro to rozhodl její bratr.

Zamířili na hřbitov. Ben celou cestu mlčel a jen si díval kolem sebe. Procházeli ulicí, kde zrovna nějaký muž hrál na housle, nijak zvlášť ho to nezaujalo. Hudba je pro mnohé lidi okouzlujícím a uklidňujícím prostředkem, ale ne pro něj. Pro něj hudba neznamenala nic. Sám od sebe si nikdy nepustil žádnou desku, i když gramofon doma samozřejmě měl. A když slyšel hudbu z ulice, nijak zvlášť na to nereagoval. Hudba mu nevadila, ale ani nenadchla.

Když procházeli kolem hudebníka s houslemi, na chvíli se zastavila a zaposlouchala se. Rok žádnou hudbu neuslyší a tak tohle byla pro její uši naprostá slast. Když otevřela oči a všimla si, že Ben už je docela daleko, došla ho rázným krokem. Nechtěla na sebe upozorňovat ještě před rituálem. Ano, je to tak. Za chvíli jí prořízne hrdlo. Představuje si, jak tam stojí a ona na ni upírá svůj pohled. Ale tentokrát není chladný, ale usmívá se, že může podříznout hrdlo své sestře jen tak beztrestně.


Po chvíli dojdou už konečně na hřbitov k obřadnímu kameni. Cesta netrvala moc dlouho vzhledem k tomu, že bydleli kousek od hřbitova. Všechno bylo už připravené a čekalo se jen na ně. Nepřišli pozdě, ale ostatní přišli mnohem dříve. Nikdo se nechtěl zpozdit a zameškat rituál Sklizně a nikdo nechtěl ztratit body u Benjamina nedochvilností. Mezi přítomnými byl i Oliver, Troy a Dylan. Benjamin došel až k obřadnímu kameni a postavil se čelem před přítomné. Gestem ruky vyzval Olivera, Troye a Dylana, aby přišli k němu, což také udělali.

„Sešli jsme se tady, aby se vykonal rituál Sklizně, ale ze všeho nejdříve bych vám chtěl představit nové tři členy našeho covenu.“ Rukou poukáže na ty tři, kteří se k němu připojili. „Někteří je možná znáte a někteří ne. Dříve byli součástí covenu, ale byli vyloučeni za chybu, kterou provedli. Nyní jim tato chyba byla prominuta a od tohoto okamžiku jsou právoplatnými členy covenu. Přestavuji vám Olivera, Troye a Dylana.“ Podívá se na ně a kývne hlavou. Oliver i Troy se vrátí na svá místa s úsměvem, ale Dylan stojí na místě dál a upírá svůj pohled na Genevieve. Nemohl se zbavit pocitu viny za včerejší událost. Nemohl k ní přijít a říct „Promiň“. Tohle žádná omluva nespraví. Nelíbilo se mu, co se včera stalo. Měl se pokusit to zarazit nebo prostě měl odmítnout a odejít pryč. Ale nic z toho nezvládl a byl si jistý, že za každé jiné rozhodnutí než učinil, by byl potrestán. A Benjamin by ho určitě jen tak nezabil, trpěl by a to hodně. Až pak by možná zemřel. Nakonec jen sklopí pohled a vrátí se mezi Olivera a Troye.

Gen si hned všimne těch tří. Benjamin je ohlásí, jako by byli nějací pánové. Jako by to nebyli jen bezduchá prasata. I když věděla, že Dylan je jiný, ale už proto, že je jiný, to měl zarazit. Neměl se toho účastnit. Když se na ni celou tu dobu dívá, opětuje mu jeho pohledy. Ne snad, že by mu to odpustila, ale není z něj tak zhnusená jako z těch dvou. Věděla, že je jen další myš zahnaná do kouta stejně jako ona. Benjamin nestrpěl neposlušnost a Dylan si prostě chránil svůj život, protože věděl, že by to nepřežil bez úhony. Ale to neznamenalo, že by chtěla Gen vídat nebo se s ním bavit. Stejně se teď roku bude bavit jen s předky, kteří ji budou mučit stejně jako Ben. Stála tam v řadě se všemi dívkami vedle Clary. A jen si říkala, jak se asi všechny zachovají, až uvidí, že jejich kamarádkám jsou podřezávána hrdla. Rozutečou se? Neutečou daleko. Budou plakat? Nebude jim to k ničemu. Budou stát a dívat se, jako se to chystala udělat ona? To neví.

Benjamin si ani nevšiml, že Dylan zůstal stát na místě o něco déle. Díval se na dívky, které měli být za nemalou chvíli obětovány. Všechny čtyři stály vedle sebe a ne sobě měly bíle šaty. Teď pokyne gestem ruky jim, aby se postavili vedle něj.

Jakmile se vedle něj postaví všechny dívky, otočí na ně pohled a mile se na ně pousměje. No aspoň jeho výraz vypadal milý, v jádru takový rozhodně nebyl a vědělo to jen pár lidí, kteří tady jsou. Vystoupí na obřadní kámen. „Naše magie slábne, protože naše spojení s magií našich předků se časem oslabí. Ale proto jsme se tady dnes sešli, abychom jim nabídli oběť a oni nás za to obdarovali další a větší mocí.“ Zvedne ruce a vzhlédne nahoru a podívá se na nebe, jako by se snad mohl dívat na předky. Zavře oči a představí si vůně čerstvě posekané trávy, vůni země. „Země spojte tyto dívky s našimi předky.“ Po chvíli ucítí malý záchvěv země. Teď si představí, jak na něj dopadají kapky vody. „Voda vás vyléčí.“ Skoro to nestihne ani doříct a už na ně všechny dopadají kapky vody, i když na nebi není ani mráček. Představí si vítr, který jim všem rozcuchá vlasy a tak se také stane, aniž by ještě něco vyslovil. „Vítr vás zanese zpět k předkům. A oheň vás očistí.“ Spustí ruce opět podél těla a rozhoří se pochodně, které jsou umístěni do čtverce kolem obřadního kamene. Vytáhne si svou dýku z vnitřní kapsy saka a vyndá ji z pouzdra, které si dá zpět do kapsy. Natáhne ruku s dýkou nad jednu pochodeň a nechá ji tam chvíli. Poté se obrátí k dívkám.

Sleduje všechny ty efekty, co tady Ben předvádí, dělat by to nemusel, ale je to opravdu dobré divadýlko. Hlavně, že říkal, že nemáme zapotřebí dělat cirkusové triky. Ale na efekt to opravdu zapůsobilo a všechny dívky byly ještě nadšenější, což ona rozhodně nebyla.

„Clara Summerlin,“vyzve ji, aby před něj předstoupila, a ona tak také udělá s úsměvem na tváři. „Máš víru?“ zeptá se jí a pohlédne jí do očí. Ona samozřejmě kývne a natáhne k němu ruku. On ji chytne za ruku, ale místo toho, aby ji řízl do ruky, jak jim říkali, podřízne jí hrdlo a přitom všem se dívá na svou sestru, jak na tohle reaguje.

Jakmile vyzve Claru, sleduje ji svým pohledem, jak jde přímo k Benovi, naprosto smířená s tím, že ji Ben píchne do dlaně. Ale tak se nestane, prostě ji čapne a nahne se k jejímu hrdlu a potom jí ho prořízne. Obě dvě další dívky začaly křičet a panikařit. Pobíhaly, chtěly pryč, ale jednu čapnul Troy a druhou Dylan, protože by mu dali, kdyby ji nechal utéct. Genevieve chtěl čapnout Oliver, taky to udělal, ale ona ihned jeho ruce setřásla a zamračila se. „Utíkám snad někam?“ procedila mezi zuby a otočila se zpět na Bena a sledovala to, jak se na ni dívá, jak čeká, jak bude šílet spolu s dalšími. Ale ona mu tu radost neudělá. Tohle přesně ještě zopakoval s dalšími dvěma dívkami, které se zmítaly v područí Dylana a Troye, ale nebylo jim to nic platné. Skončily stejně jako Clara. A ona už byla poslední. Všichni upírali zrak na ni.

Dívá se na Genevieve a její reakci. Křik a vzlyky ostatních dívek ignoruje, jako by tam ani nebyli. Ale Genevieve se ani nepohne a neprojeví kousek citu nad její právě zemřelou kamarádkou. Nemělo by ho to překvapovat. Řekl jí, co se stane a ona ví, že se za rok všechny probudí, takže proč by měla vyvádět? No myslel si, že alespoň odvrátí pohled a nebude se chtít dívat na svou kamarádku, která se utápí ve své vlastní krvi. Po celou dobu, co podřezává hrdlo i ostatním dívkám se dívá na Genevieve, ale v jejím pohledu se nezmění nic. Troy a Dylan mezitím ty tři dívky položí vedle sebe na obřadní kámen.

„Genevieve Rosseau.“ Upře na ní pohled a natáhne k ní ruku, čímž ji vyzve, aby předstoupila před něj.
Přiblížila se k Benovi a čekala na jeho otázku, na kterou mu bude muset dát lživou odpověď.

Podívá se jí do očí, poté se k ní nakloní a řekne jí šeptem do ucha. „Vím, že nevěříš a předci to ví také, ale zkus to předstírat.“ Oddálí se od ní a pozvedne obočí. Dylan místo, aby šel opět na své místo, zůstane stát na obřadním kameni kousek od Genevieve, aby ji mohl včas zachytit. Ví, že bude mrtvá a pád neucítí, ale přes to nechtěl, aby sebou sekla na zem jako ostatní tři dívky. Mohl to brát jako první pokus o své odčinění za to, co udělal, i když tohle to samozřejmě neodčiní, ale může na tom pracovat a postupně pro ni dělat i větší gesta, jen aby mu prominula, i když se toho třeba nikdy nedočká.

Stále upírá zrak jen před sebe a čeká, až Benjamin zaujme pózu. Ví, že musí předstírat před ostatními, ale rovněž ví, že před předky se neschová. Přesně, jak říkal Ben. Oni to vědí. Říká si, jestli ve své smrti bude mít čas taky na to, aby přemýšlela o tom, jak z toho všeho ven, až se vrátí mezi živé. No, bude se muset nechat překvapit. Snad ji předci nebudou napomínat v kuse.

„Máš víru?“ zeptá se Benjamin své sestry a upře na ní tázavý, ale i přísný pohled.

Podívá se na Benjamina, když se jí zeptá, jestli má víru, pak sklouzne mírně pohledem na Dylana. Chudák, tak moc se snaží, aby dokázal, že on není jako ostatní, tak moc se snaží, aby si snad jednou zasloužil její odpuštění, ale ani ona sama neví, jestli se ho dočká. Ovšem to, že bude padat do jeho náruče, nechala být. Chtěl udělat uctivé gesto, alespoň teď. I včera ho udělal, když předstíral a svoje dílo nedokončil, ale začal ho. To bylo to důležité, co mu nemohla jen tak prominout ze dne na den, možná nikdy, kdo ví. Stočila pohled zpět na Bena. „Ano, mám,“ kývla hlavou, polkla, zavřela oči a čekala, až ucítí teplo, které se jí rozlije po krku.

Když Genevieve vysloví svá slova, která tu už zazněla třikrát, kývne hlavou. Ona mu už na rozdíl od Clary nepodává ruku a na rozdíl od zbylých dvou dívek nekřičí a nebrečí. Koutkem oka se podívá na Dylana, který stojí opodál, přesně tak, aby mohl Gen zachytit při jejím pádu. Nechá ho, aby tam stál. Jemu bylo jedno zda Genevieve bude padat na zem nebo do jeho náruče, už nic přeci neucítí. Zvedne k ní ruku se svou dýkou a jedním rychlým tahem jí podřízne hrdlo. Celou dobu se jí dívá do očí. Z jeho pohledu nejde vyčíst nic. Vlastně si to ani tak neužíval, jak si myslel. Na vraždění jeho sestry nebylo nic zábavného ani uspokojujícího. Necítil se nijak. Nepocítil žádnou změnu.

Dívá se, jak Genevieve krvácí a padá. Dylan samozřejmě včas zakročí a chytne jí dřív, než by mohla padnout na tvrdý kámen, pak ji jemně položí na zem vedle zbylých třech dívek. Poté se opět postaví mezi ostatní.

Cítí, jak se jí na krku otevře rána, ale oči neotevírá. Krvácí, silně. Její krev stéká dolů a posléze lepí. Je jí teplo a najednou už neví nic, ale padá a padá, až dopadne do náruče Dylana. Má před sebou tmu, nic necítí, nic nevidí. Žádní předci. Jenomže neví, že ji ještě nepohřbili, ani to nemůže vědět. Nevnímá.

Benjamin pohlédne na všechny, kteří k nim upírali po celou dobu zrak. „Dnes jsme učinili největší oběť a nabídli tyto čtyři dívky našim předkům, abychom projevili stále nehynoucí víru k nim a oni nás za to odměnili. Za rok se tady sejdeme znovu, vzkřísíme společně dívky, které učinili z nás všech největší oběť a pocítíme novou a větší sílu, která nám dodá odvahy pokračovat v našich cílech.“

Poté všichni kývnou hlavou. Jsou tak nadšení a vzrušení z toho, co tady dneska prožili. Viděli rituál Sklizně na vlastní oči a věřili. Po tomhle všichni společně uloží dívky do hrobek k jejich předkům a zapálí svíčku.

Když ji konečně pohřbí, chvíli se ještě nic neděje a pak najednou začne slyšet hlasy. Je to zvláštní, slyší je z dálky a přibližují se. Jsou naštvané a vyčítavé. Jsou nekonečné.

Autoři: Benjamin a Genevieve