Po smrti svého jediného příbuzného - kromě svého bratra, kterého vídala jen zřídka, protože byl plně oddán covenu a jeho záležitostem - byla malá Genevieve zdrcená. Na věčnost odešla její babička Jacqueline, která se o ni starala celých dvanáct let poté, co zemřeli její rodiče – matka při jejím porodu, otec krátce na to našel svůj konec kvůli žalu, který pociťoval ze ztráty své choti. Babička pro ni byla osobou nejbližší, také jí nenutila čarodějnické věci v takové míře. Nechala ji užívat si plnými doušky svého naivního dětství. Ačkoliv stejně nebyla jako ostatní děti ve třídě, ráda si s nimi hrála a bavila se. Ale v nitru už jako takhle mala holka byla vyspělejší než ostatní z její věkové kategorie. Zapříčinilo to i to, že se poslední měsíce musela o babičku postarat ona, ne ona o ni. Byla už velmi nemocná a Genevieve se jí snažila vše ulehčit. Vařila, uklízela, prala. Dalo by se říct, že už v tak útlém věku byla samostatná. Také se díky těmto povinnostem začala vzdalovat ostatním.
Naopak, Benjamina nijak zvlášť smrt babičky nevzala, vlastně vůbec, i když k ní pociťoval respekt, jakožto ke své blízké rodině. Stýkal se s ní velmi málo a jediná věc, na které mu opravdu záleželo, byl coven. Poté, co zemřeli jeho rodiče, se od všech distancoval a uzavřel se do sebe. Řekl si, že už nikdy nechce pocítit žádné emoce. Smutek, štěstí, lásku, zklamání. Tohle všechno už nikdy nechtěl cítit, a tak se taky stalo. Dalo by se říct, jako by vypnul své emoce a soustředil se jen na jedinou věc - magii. Každým dnem své schopnosti rozšiřoval a učil se novým kouzlům, když mu bylo konečně osmnáct let, tak se odstěhoval od babičky a Genevieve a našel si své bydlení. V té době byl už jedním z nejlepších mágů v covenu, ale pořád to nebylo dost. Samozřejmě nejlepší čarodějky z covenu byli jejich vůdci, takzvané Starší. Teď ve svých dvaceti jedna letech už byl nejlepší, ale bohužel ne nejmocnější, aby převzal vůdcovství nad covenem. A toho on chtěl dosáhnout za každou cenu.
S Benjaminem, jak už bylo řečeno, se Genevieve moc nevídala, ale vždy, když spolu někde byli ve společnosti i s babičkou, vzhlížela k němu jako k velkému bratrovi. To ještě nevěděla, co ji čeká.
Když babička zemřela, pohřeb měl na starosti on. Ona by jako čerstvě dvanáctiletá nic nezmohla. Samozřejmě, zajímal se i coven, protože Genevieve teď neměla, kam jít. Po schůzi covenu se rozhodlo, že Gen půjde ke svému bratrovi. Těšila se, i když smutek nad ztrátou babicky to nepřebilo.
Teď stojí oba na hřbitově, u hrobky své rodiny. Ona v černých šatech lemovaných krajkou s vlasy má vyčesanými do drdolu, ovázanými černou stuhou, on v černém obleku. Benjamin se modlil, aby duše jeho babičky dosáhla klidu a byla na věky spojená s předky. V ruce držel svíčku, jak se patří, díval se na vyrytá jména na hrobce a přemýšlel o životě a smrti. Je hodně zajímavé, jak smrt jednoho jedince může změnit tolik věcí v životě ostatních.
Benjamin stál naproti ní. Někdy k němu zvedla zrak a uplakanýma očima na něm doslova visela, jako by hledala podporu a oporu. Je mezi nimi velký věkový rozdíl skoro devíti let. Doufala, že si budou blízcí. Chtěla by, aby byli. Netouží být na tomhle světě sama, nemít nikoho, Ben byl její bratr a ona chce být jeho sestra. Společné bydlení by jim v tom mělo pomoct.
Ben na sobě cítil pohled Genevieve, ale oplatil jí ho jen jednou. Nemohl se dívat na svou sestru, jak pláče nad tím, že jim umřela babička. Ne protože by mu bylo líto své sestry nebo že by se pak poddal taky svým emocím a vyjádřil trochu smutku nad smrtí babičky, ale protože prostě neměl rád, když někdo brečel. Nenáviděl slzy, vzlyky, smutek a všechno z čeho čišelo zoufalství. Nechápal lidi, kteří nedokáží zůstat silní a přenést se přes něco, co čeká každého z nich, smrt. Je to přirozený koloběh života. Někdo umře a někdo se zas narodí, tak to prostě je a každý to ví, tak proč plýtvat slzy nad něčím, co každý čeká? Na tváři měl neutrální výraz, trochu až tvrdý vzhledem k tomu, co se mu dělo před nosem. V očích se mu nezračilo nic, naprostý chlad a nezájem. Jeho sestra na rozdíl od něj vyjadřovala emoce za ně oba.
Když konečně přestala upírat zrak na Bena, bylo jí líto, že její pohledy nijak zvlášť neopětoval. Ale pak si řekla, že se možná jen chce soustředit na modlitby a nechce se nechat rozptylovat tím, že by se koukal, jak ona brečí. Podívala se na hrobku, kam zrovna ukládali tělo babičky. Mohutně zavzlykala. Ten vzlyk se jí vydral z úst naprosto samovolně a nechtěně. Zavřela oči a slzy nechala stékat po tvářích. Dál se modlila za to, aby babička našla mezi předky důstojné místo, které si zaslouží. Byla ten nejlepší člověk. A teď bude mezi předky s matkou a otcem, které ona nikdy nepoznala. Třeba jí o nich bude Ben vyprávět.
Její bratr tam chvíli ještě stál, položil svíčku vedle hrobky. Ona udělala to samé. Světlo ji bude provázet na její cestě za předky. Benjamin se nakonec vydal ze hřbitova pryč. Téhle šarády už měl dost. Jestliže někdo chce truchlit za zemřelé, tak ať to dělá sám. A nejlepší způsob, jak truchlit, je, že se bude modlit k duši zemřelé osoby a ne, že bude brečet a předvádět divadlo na veřejnosti.
Když Ben začal odcházet, otočila se za ním. Chtěla ještě truchlit, ale on jí k tomu nedal příležitost. A ona tu teď zrovna nechtěla být sama. Tedy, jsou tu členové covenu, ale ti jsou pro ni cizí. Proto odlepila svoje nohy od země a vydala se za ním. Stále má uplakanou tvář, ale snaží se, aby víc neplakala. Došla ho. Musela přidat do kroku.
Benjamin tak nějak čekal, že Genevieve ještě zůstane a bude truchlit, ale zmýlil se. Slyšel její kroky za ním, a pak jí už viděl vedle sebe. Věnovala mu pohled.
„Jdeme domů?“ pozvedla tázavě obočí.
Benjamin kývl.
„Ano, jdeme. Můžeš se za ní modlit i doma a bude to mít stejný efekt, jako kdybys pořád stála u hrobky,“ odmlčel se na nějakou chvíli, ale pak znovu spustil.
„Teď už se nemůžeš chovat jako malá holka Genevieve. Musíš se chovat jako dospělá a soustředit se na svou moc a přinést něco také do covenu. Už to nebude o tobě, ale o covenu a to vždycky. Nemůžeš se zaseknout na jednom místě, protože umřel někdo tobě blízký, musíš jít dál, přenést se přes to a soustředit se na něco jiného, nemůžeš ukázat světu, jak jsi slabá, lidé toho využívají ve svůj prospěch, aby tě zlomili a dosáhli svého,“ vážně se na ni podíval.
Tohle není zrovna to, co by chtěla, aby jí řekl. Tedy očividně to byla slova podpory, ale ne taková, jaký by čekala. Byla to spíše slova podpory pro coven než pro ni.
„Nemůžu jen tak přestat myslet na babičku. Měla jsem ji moc ráda, byla nejlepší.“ Po tváří jí stekla další slza. Zároveň obhajuje to, proč pro ni chce a bude stále truchlit. Nejde to jen tak odříznout, přestat brečet a myslet na coven. Ten pro ni byl cizí. Všichni vyhlíželi tak chladně. Vzedme se v ní nová vlna zármutku.
Benjamin jde dál směrem ke svému domu, sleduje cestu a na Genevieve už se nepodívá.
„Nikdo neříká, abys na ni přestala myslet. Říkám ti, abys to nedávala veřejně tak najevo. Některé lidi to může i otravovat a nebudou se s tebou párat a čekat až přestaneš truchlit.“
Těmi lidmi myslel spíše sebe. On rozhodně nebude tolerovat to, že Genevieve truchlí a nebude jí všechno usnadňovat. Měla by se naučit, jak správně naložit se svými emocemi a ne jen tak plýtvat slzy.
Genevieve se náhle zastaví se a obejme Bena, jako by čekala, že ji podpoří alespoň teď. Byla zdrcená. Potřebovala cítit lásku, potřebovala někoho, kým pro ni byla babička. Chtěla, aby to byl Ben.
„Je mi jedno, co si myslí ostatní. Já vím, že bych se neměla trápit dlouho. Tedy, že sama bych neměla vyhledávat zármutek, ale teď je to tak čerstvé,“ popotáhne a stále je zabořená do jeho saka.
„Bude to trvat, každému to trvá, i když se s tím vypořádají jiným způsobem, každému to trvá.“ Umíněně a zrazeně si stojí za svým. „Proč musela umřít?" Byla to spíše řečnická otázka, ale musela ji ze sebe vypustit. Děti se na takové věci prostě ptají. Možná byla vyspělejší než ostatní, ale tohle pro ni bylo těžké jako pro každé jiné dítě.
Když se Genevieve zastaví, tak to ani nepostřehne, ale během sekundy ho přinutí se zastavit také, když ho obejme. Objetí jí neopětuje, ruce má svěšené kolem těla. I když je to jeho sestra, tak jí nebude projevovat sourozeneckou lásku nebo snad oporu.
„A to je tvůj problém. Je ti jedno, co si ostatní budou o tobě myslet. Budou si myslet, že jsi slabá a nikdy tě nepřijmou mezi sebe, nikdy nebudeš mít v covenu patřičné místo, vždy budeš jen podřadná čarodějka, která se využije jen proto, aby ostatní získali. A proč musela umřít? Protože lidé umírají, měla bys to pochopit a ne se tak hloupě ptát,“ znechuceně vydechne a nad její hloupostí a protočí oči.
Možná je Genevieve malá holka ještě, ale on v jejích letech byl silný a nedával na sobě jen tak něco znát. Byl ze svých vrstevníků nejlepší a dokonce ho pak zařadili mezi starší čaroděje, aby se učil už složitější kouzla než ostatní kluci a holky v jeho letech.
„Mně to trvalo dva dny se s tím vypořádat,“ řekl chladně. Myslel tím ztrátu rodičů, když umřela jejich matka, tak to snášel špatně, ale vypořádal se s tím opravdu rychle, a když už umřel jeho otec, tak to snášel mimořádně dobře nebo spíš už docela bez emocí.
„Bene,“ vydechne jen jeho jméno a silně ho zmáčkne.
Ještě chvíli snáší to její objetí, ale po chvíli jí odstrčí od sebe a rozejde se zas dál.
„Tohle není nejlepší nápad, jak truchlit.“
Když jí objetí neopětuje, je smutná. Teď právě by potřebovala silné objetí. Potřebovala cítit, že její bratr stojí při ní, ale když ji dokonce odstrčí, tak ví, že se toho nedočká. Podívala se do jeho očí. Byly tak zvláštně chladné. Následuje ho, když vykročil.
„Já... jen jsem myslela... jsi můj bratr,“ vymámí ze sebe nakonec.
„Vím, že jsem tvůj bratr, kdybych nebyl, tak tady dnes nejsem a soustředím se na důležitější věci.“
Nakonec se rozhodla, že jeho slova přeci jen tak nenechá a znovu spustila: „Babička vždycky říkala, že není důležité, co si o tobě ostatní myslí. Buď tě přijmou takového, jaký jsi, nebo tě nepřijmou. A pokud ti u někoho záleží, co si o tobě myslí, máš to brát tak, jak to je,“ podívá se na něj. Oči má stále zarudlé, ale už nepláče.
„Když truchlíš, přeci to neznamená, že jsme slabí, ale měli jsme toho člověka rádi,“ namítne.
„Jenže babičku už tady nemáš, aby ti poskytovala moudré rady nebo snad ano?“ povytáhne obočí a stočí pohled na ni. „Máš jen mě a měla bys poslouchat moc dobře, co ti říkám a ne lpět na minulosti.“
Ty její otázky ho vyvádějí z míry. Možná si slíbil, že už nikdy nebude nic cítit, ale když ho někdo štve tak, jako jeho malá sestra, prostě musí vypustit páru.
„Ne, babička už tu není,“ sklopí zrak a chvíli kouká do země. „Proč jsi to řekl? Proč bych měla být podřadná?“ zamračí se na něj. Proč jí tohle dělá? Vždyť ona ho má ráda, ale má pocit, jako by on ji ne.
„Protože pokud budeš furt bulet, tak tě nikdo nebude brát vážně. V covenu nestojí o slabé čarodějky, které brečí kvůli všemu. V covenu potřebujeme silné lidi, lidi kteří nebudou brát ohledy na to, co cítí a budou poslouchat předky ať se děje, co se děje.“
Díval se na ni a člověk by řekl, že jen pohled na něj v tuhle chvíli může vyděsit některé lidi.
„Babička není pláč kvůli všemu. Ona byla jedinečná.“ Dál oponovala. Nelíbilo se jí, jak mluvil o někom, kdo ji celý život vychovával a staral se. Pečovala i o Bena, i když ten se de facto vždy zajímal jen o coven.
Genevieve byla dobře vychovaná. Někdy sice odmlouvala, ale to dělá každé dítě. V jádru byla dobrý člověk. „Ale to je přeci špatné, aby nebrali na nic ohledy,“ podívá se na něj a pak se vrátí k tématu jejích rodičů.
„O tom, co je špatné a co je dobré rozhodují předci a ne ty.“
Předci. Asi má Ben pravdu. Ti přeci musí vědět, co je správné a co ne. Dohlíží na čarodějky a čaroděje už hodně dlouho a stejně tak na okolní dění. Předkům by měl jistě náležet respekt. A to ona ctí. Je mezi nimi i její rodina.
„Dva dny,“ zašeptá a dál mele pantem. „Ty jsi je neměl rád? Babička říkala, že to byli hodní lidé. Dala mi jejich fotky. Povídala, že až vyrostu, budu celá máma. Ty jsi hodně podobný tátovi, aspoň tedy podle fotky.“
Snaží se s ním držet krok a stále na něj upírá svůj zrak. Benjaminovi už vážně začíná lézt krkem, jak neustále mluví jen o babičce. Sice ji vychovávala, nějakou chvíli i jeho, ale to neznamená, že on ji musel mít rád. Cítil k ní akorát respekt a hlavně, proto se postaral o její pohřeb. Genevieve se měla začít starat o coven už dříve a třeba by už dávno pochopila, jak to v jejich životě chodí. Nebudou brát na ní ohledy a on také ne.
„Jaké věci jsou vlastně důležitější? Já pro tebe nejsem dost důležitá?“ Tohle jí rozhodně není jedno. Možná si myslel, že význam jeho slov nepochopí, že tomu jako dvanáctiletá holka nebude rozumět, ale chápe to moc dobře.
Když se pak ještě ptá na jejich rodiče, tak se prostě už neudrží a vrazí Genevieve facku. „Nikdy přede mnou nevyslovuj něco takového, je ti to jasné? Nebudu se s tebou bavit o nich.“ Nedokáže vyslovit ani "rodiče" nazývá je prostě "oni". Na její poslední otázku už ani neodpoví, poté už má ve tváři zas jeho známý výraz, neutrální a chladný.
Když jí přilítne facka, ze z toho překvapená a taky v šoku. Všechno, na co právě myslela, se jí rozplynulo. Na chvíli jen tak stojí a nereaguje, potom se od něj odvrátí a jde jiným směrem než on.
„Nepůjdu s tebou domů. Starala jsem se poslední měsíce o babičku, postarám se sama o sebe. Budu bydlet u ní.“
Znovu je jí do breku. Je to zvídavé dítě, které objevuje svět a chtělo se dozvědět něco víc o rodičích. Hledalo oporu a lásku. Tohle nepřipomínalo ani jedno z toho.
Když Ben zpozoroval, že se od něj odvrátila a jde jiným směrem, tak se otočí, natáhne ruku a použije na ni kouzlo, které jí znemožní pokračovat v chůzi.
„Půjdeš se mnou domů, nebudeš dělat tyhle svoje teatrální výstupy, nebudeš odmlouvat a budeš mě poslouchat na slovo. A u ní v žádném případě bydlet nebudeš a už to ani není možné, dům jsem dal na prodej.“ Sice ten dům odkázala babička celý Genevieve, ale protože jí ještě není osmnáct let, tak spravuje její majetek on a on se rozhodl, že dům prodá.
„Takže budeš se chovat, tak jak jsem řekl nebo chceš ještě nějak více poučit?“ pokračuje ve svém kázání.
Když ji kouzlem zastavil, byla tam jak solný sloup a nemohla se hnout. Podívala se na něj, když k ní přišel a začala mu rozhořčeně oponovat.
„Ne! Nemůžeš ho prodat. Ten dům je plný vzpomínek a památek. Chci v něm bydlet. A pokud ne teď, tak až vyrostu, až budu dospělá!“ Je jí jasné, že zákonitě se od něj dřív než ve své plnoletosti nedostane. I dvanáctiletá holka si dokázala postavit hlavu a Genevieve byla umíněná, když chtěla. Hlavně, když se jednalo o její milovanou babičku. A poté, co s ní Ben takhle jednal, nestála o to, aby s ním žila.
„Nech mě jít. Chci být chvíli sama,“ řekla naprostý opak, než ještě před chvílí chtěla.
Ben přešel pomalým krokem k ní.
„Můžu a udělám to. Ten dům, babička, všechno o čem ty mluvíš, je minulost. Lpíš na něčem, co už tady dávno není. Vzpomínky? K čemu jsou vzpomínky? K tomu, aby ses zasekla v minulosti, prohrabávala se fotkami a brečela nad nimi? Říkala si, jak to bylo krásné? Něco ti řeknu. Život není o vzpomínkách, úvahách, minulosti. Život je o přítomnosti a budoucnosti a náš život náleží covenu, takže by ses tak měla začít chovat. Pokud v něm chceš bydlet, až ti bude osmnáct,“ pokrčil rameny a pokračoval, „Fajn, ale budeš si ho muset zase koupit. Nikdo ti jen tak nic nedá zadarmo. Budeš muset dřít, aby ses někam dostala, tak jako já. Chceš mít můj respekt a chceš, abych plnil tvá přání? První udělej něco užitečného, a pak mě můžeš poprosit o laskavost. Takže teď prostě půjdeš se mnou domů, vyspíš se z téhle své nálady a začneš pracovat na své osobnosti a začneš pořádně rozvíjet svou moc. Pak tě možná nechám chvíli o samotě, ale do té doby mě budeš poslouchat.“
Zruší kouzlo, takže se Genevieve zas může pohnout.
„Pokud se vydáš jiným směrem než je můj dům, tak už nezůstanu jen u malého kouzla, který tě znehybní.“ Řekl zcela vážně až tvrdě.
Ano, některé Benovy argumenty jsou opravdu dobré. Je to vynikající řečník. Samozřejmě, že se nesmí zaseknout v minulosti a musí jít dál. Nemá v plánu žít minulostí, ale vzpomínky si chce uchovat, protože ráda vzpomíná, hlavně na hezké věci, aby všem pomohly zažehnat chmury. Ona bude myslet na to, jak to s babičkou bylo báječné, ale teď musí začít znovu. V tom měl jistě Ben pravdu. Ale už teď si uvědomovala, že pokud má její život ovládat coven, bude ho ovládat její bratr. A ona už po téhle malé chvíli, strávené s ním, věděla, že tohle přesně nechce. Ben se možná vypořádá se vším rychle, ale Genevieve je křehká dívka, citlivá a emočně založená. Řídí se svými city a nejde to jen tak vypnout. Na druhou stranu Ben chce, aby byla silná a nenechala se využívat a manipulovat. Co když je tohle jen zkouška?
Celou dobu ho poslouchala. Podle toho, co říkal, měla být neustále pod jeho dozorem. Nevěděla, jestli to myslí opravdu tak, jak to říká, nebo bude moci normálně chodit ven a do školy s ostatními dětmi. Dost se teď od nich distancovala, ale chtěla to napravit. Třeba jí pomohou dostat se ze smutku nad její ztrátou.
S vidinou toho, že ji Ben jen zkouší, vykročí jiným směrem. Chvíli jde a už už si říká, že to byla opravdu jen zkouška, i když hrubá a nevybraná.
Všechno, co teď Ben říkal, myslel zcela vážně. Není zvyklý se starat o dítě, kterým Genevieve ještě je, takže s ní bude zacházet tak, jak on uzná za vhodné a nikdo mu v tom nezabrání. Neměl dost silné nervy na to, aby poslouchal její vzlyky a to, co chce ona. On chtěl být vůdcem covenu a zatím jím nebyl. Ale aby toho dosáhl, nemůže být slabý a nemůže ho oslabovat jeho vlastní sestra. Musí si zachovat chladnou tvář a chovat se tak, jak se choval doteď. Nebude přívětivější nebo milý, bude prostě vůdce, i když coven zatím neovládá, může aspoň ovládat svou sestru.
Když vidí, že se dala zas jiným směrem, než měla, tak ji kouzlem podlomí nohy a ona skončí na kolenou. Vypadá to, jako by se snad měla sklánět před ním.
„Řekl jsem snad něco jasně, ne? Jdeš se mnou domů!“ Zvýšil hlas a u každého auta, které od něj stojí cirka pět metrů, se rozletí okna na střepy.
Prudce sebou škubla, když všem autům vyletěla okna. Velice opatrně zvedla k Benovi zrak. V očích měla strach. Strach z něj, z toho, co bude. Co když jí zakáže chodit ven? Co když bude zavřená? Co když nebude moci chodit do školy? Zažene tyhle myšlenky. Možná, když s ním opravdu půjde domů a poslechne ho, nebude to tak hrozné.
Když Genevieve nějakou chvíli mlčí a on čeká na odpověď, přemýšlí, co s ní vlastně bude dělat. Na prvním místě rozhodně bude výuka magie. Musí rozvinout své schopnosti a kontrolovat svou magii, aby byla silná a snad má Genevieve i nějaké jeho vlastnosti. Pokud ne, tak to s ní bude opravdu těžké.
„Ano, bratře, půjdu se tebou,“ kývla nakonec hlavou.
Když konečně Genevieve promluvila, pousměje se. Přejde zase k ní, chytne ji za paži a pomůže jí vstát. Potom vidí, jak má sedřená kolena z toho pádu, tak jí je vyléčí. Udělala konečně správné rozhodnutí, takže on na oplátku udělal něco pro ni, ale rozhodně by si na to neměla zvykat. Nechce ale zas, aby někdo viděl, že má modřiny nebo odřeniny hned první den v jeho péči.
„Takhle se mi to líbí. Takže teď půjdeme domů a tam se vyspíš. Rozuměla jsi, Vie?“ podíval se na ni, ale nečekal na odpověď a rovnou se rozešel ke svému domu.
Jakmile viděla pousmání na jeho tváři, začne si namlouvat, že to možná nebude tak zlé. Pokud ho bude poslouchat, možná ji bude mít rád. Protože teď měla pocit, že tomu tak není. Tohle všechno ji nesmírně bolelo. Ztráta babičky a hned po tom tohle. Bylo toho na ni moc. Možná to bude zítra lepší. Třeba, až se vyspí do nového dne, to nebude zas tak černé, jak si myslí.
„Rozuměla jsem,“ řekla tichým hlasem a zamířila za ním k jeho domu. Teď i k jejímu novému domovu. Byla celkem zvědavá na svůj pokoj.
Ben už celou cestu potom mlčel. Věděl, že Genevieve už rozhodně nikam nepůjde a dneska mu už odporovat nebude. Konečně je spokojený, když dosáhl svého. Nějakou chvíli ještě uvažuje, co s Genevieve. Jestli ji pošle do školy zpátky nebo řekne někomu, aby ji učil. Kouzla jí rozhodně chce učit on sám. Rozhodne se, že to promyslí až později, ještě má čas.
Genevieve jde potichu za ním se sklopenou hlavou. Vyhovuje jí, že Ben mlčí, protože ji přešla nálada cokoliv říkat. Možná je tohle všechno způsobené tím věkovým rozdílem. Asi teď byla opravdu dost drzá a odmlouvačná. Babička jí vždycky říkala, aby se chovala slušně. Na druhou stranu jí také říkala, že by se měla řídit svým vlastním pocitem. Někdy měla dojem, že v jejím pocitu se skrývá něco víc, že to byla jakási magická intuice. Tenhle senzor jí teď říkal, ať se otočí a běží daleko od Bena. Ale neudělala to.
Autoři: Benjamin a Genevieve
Předmět: Rok 1903 - část první: Pohřeb 
Tue Aug 19, 2014 2:34 pm
