Dowager Fauline Cottage

Sanatorium pro magií zlomené čarodějky. Jeho historie se začala psát od doby, kdy zde byly díky Klausovi Mikaelsonovi uvězněny dvě čarodějky, které v té době spolupracovaly s Kolem Mikaelsonem.

Tak tohle byl ten Estheřin slavný plán. Chtěla ji přesunout do těla Camille. A zajisté, že tajně, aby o tom pokud možno nikdo neměl ani tušení, nebo aby to zjistili až pozdě. Její bratr Niklaus si toho ale všiml a samozřejmě, že to nemohl nechat jen tak. Za celé ty měsíce, co tu Esther byla, se konečně setkal s matkou, aby jí řekl, že na ni a její pravidla prostě kašle. On možná toužila po normálním životě, kde by snad jednou mohla mít i rodinu, ale za cenu toho, že bude okupovat tělo Cami? Esther se asi zbláznila. A věděla moc dobře, že kdyby jí to prozradila, nesouhlasila by a snažila by se dělat vše proto, aby ji zastavila. A proto Esther nechtěla vyzradit to, jaké že tělo pro ni vlastně připravuje. Měla to tušit. Tedy ne, že by za tím nečula nějaký podraz, ale tohle přerůstalo docela do velkých rozměrů. Ač tedy opravdu jistým způsobem toužila po lidském těle, po normálním životě, její sourozenci byli stejně přednější. Klaus si mohl myslet, že je to jen malá rozmazlená holčička, která je až příliš naivní na to, aby se v normálním životě vůbec udržela. A ona si zase mohla myslet, jak chtěla, že její starší bratr ničí její štěstí a baví se tím, že je z toho někdy až zoufalá. Na konci dne jsou to ale stejně bratr a sestra, kteří by pro sebe navzájem zabíjeli a šli by proti všem, kdyby se ten druhý ocitl v nebezpečí. A teď tu šlo o tělo Cami. Camille nebyla jen tak obyčejná žena. Vnášela do života jejího bratra v posledních týdnech světlo. Možná, že s ním moc nemluvila od té doby, co byla znovu venku z rakve. Přeci jen, musela být nějaký ten čas pořádně uražená, než by mu mohla odpustit, ale to neznamenalo, že nezaznamenala změnu, která u Nika nastala. A aby ona najednou okupovala tělo ženy, do které se Klaus zamiloval? Možná, že jako pomsta by to bylo ideální, ale s tímhle nechtěla mít nic společného. On možná její štěstí ničí, ale to neznamenalo, že by ona kdy chtěla zničit to jeho, pokud ho konečně našel. Navíc by byla proti sobě. Pokud bude spokojený Klaus, možná tak nechá taky být spokojenou ji. Dohodli se společně na tom, že tohle rozhodně není to, co by chtěla. Nebude okupovat tělo Camille. A tak se stala jediná rozumná věc, která se stát mohla. Přišla její sestra, aby zastavila tohle šílenství, co tu rozpoutala Esther. Všechno vypadalo, že se spraví, všechno... až do té doby, než se probudila.

Otevřela oči v domnění, že bude stále v Abattoir a všechno bude v pořádku. Jakmile se ale rozhlédla, zjistila, že tady nebylo v pohodě naprosto nic. Nebyla v Abattoir. Nebyla ani na žádném jiném místě, které by poznávala. Rozeznala jen nějaký pokoj a to, že ležela na posteli. Pomalu začala vstávat.) Kde to zatraceně jsem? (Řekla si sama pro sebe a musela se zarazit, protože ten hlas, který mluvil, rozhodně nebyl její. Ale nebyl ani Camille, což bylo alespoň trochu uklidňující, i když ne zcela. Zarazila se. Byla na cizím místě a jak bylo zřejmé, tak v cizím těle. Najednou vyskočila z postele a místo nemísto, právě jí nezajímalo nic jiného, než její podoba. Už podle rukou zjistila, že je tmavé pleti a když konečně předstoupila před zrcadlo, byl to pro ni docela šok vidět své já v naprosto jiném těle. Takhle si to zrovna nepředstavovala. Esther měla záložní plán. Musela mít. Pokud to nevyšlo s Cami, jako že nemohlo, protože ona teď obývá tělo někoho jiného, tak Esther musela mít připravené tělo náhradní.) Ta jedovatá mrcha. (Procedí skrz zuby do zrcadla a pak se konečně začne zajímat o to, kde že to vlastně je a jak by se odsud mohla dostat. Slyšela zpovzdálí nějaký křik a šla za ním. Sešla po schodech dolů, už byla tma a i když slyšela znepokojující zvuky, stále nikoho neviděla. Její trochu nejisté kroky mířily rovnou ke vchodovým dveřím, stále se za sebe ohlížela a když si byla jistá, že s ní nikdo v hale není, rozeběhla se a zabrala za kliku. Ovšem dveře se nechtěly otevřít. Lomcovala s nimi, jakou jen silou to v tomhle lidském těle šlo, ale bez výsledku. Začala do dveří bušit a nakonec k tomu přidala i zoufalé volání o pomoc.) Pomozte mi! Jsem Rebekah Mikaelson! Dostaňte mě někdo odsud! Slyšíte? Jsem Rebekah Mikaelson! Nepatřím sem. Dostaňte mě odsud! (Nikdo venku ji ale zřejmě neslyšel, protože nikdo nepřišel ke vchodovým dveřím, aby je zvenku otevřel. Stále lomcovala a bušila do dveří, ale samozřejmě, že si to vyžádalo pozornost nežádoucích. Absolutně netušila, kde to může být. Byla v cizím prostředí v těle, na které nebyla zvyklá – v lidském a smrtelném těle. Tohle měl být zřejmě Estheřin trest za neakceptování jejích podmínek. Ať se jde ta vrána, která si říkala její matka, vycpat. Někdo ji čapnul zezadu. Silné ruce, mužské ruce. Začala křičet a vyvádět. Kopat kolem sebe, ale nebylo jí to nic platné.) Pusťte mě! Jsem Rebekah Mikaelson! Za tohle zaplatíte! (Někdo ji táhnul až nahoru a ona tak mohla vidět, že rozhodně není sama. Za mužem, který jí čapnul, se totiž ukázaly další postavy. To když ji ten chlap hodil na postel, to se pak všichni jali mu pomáhat, aby jí mohl do úst nacpat nějaké prášky. Povedlo se jim to. Ale oni nevědí, s kým si tady zahrávají a ona jim ještě ukáže, čeho je schopná a že si s ní neměli začínat. To všechno ale bude muset počkat, protože jí se právě chtělo neuvěřitelně spát. A i když se probrala teprve před chvílí, tak se zase pohroužila ke spánku, i když nedobrovolnému.)            
Probrala se až ráno. Jako by ji přejel parní válec. Snažila se rozpomenout, co se vlastně všechno stalo. Jakmile si vzpomněla, prudce se zvedla z postele a rozhlížela se kolem sebe. Bohužel to nebyl jen sen a ona se neprobrala zpátky ve svém těle s blonďatou hřívou. Když se chtěla z postele zvednout úplně, přišli ti, co ji včera večer čapli a odtáhli sem do ložnice a nadopovali ji prášky. Samozřejmě, že nesli další a ona se pro dobro situace, chovala slušně. Opravdu nestála o to, aby do ní rvali ty prášky a ona tak prospala další celý den. Musela nějak jednat. Hlavně potřebovala zjistit, kde se zrovna nachází a jak by se odsud mohla dostat, protože na tomhle místě se jí rozhodně nelíbí.  Vzala si poslušně prášky, dělala, že je polyká a lehla si zpátky na postel. Ti, co to tu zřejmě vedli, byli vážně ti největší tupouni, které snad potkala. Skočili jí na to. Zavřela oči a čekala, až odejdou. Netrvalo to moc dlouho, ale ona přeci jen ještě čekala, než si bude opravdu jistá, že sem nikdo nevejde. Otevřela oči, nahnula hlavu na stranu a vyplivla prášky do své ruky. Potom je schovala pod polštář. Ji už tu nikdo dopovat nebude.) Elitářští pitomci. (Zabručela si pro sebe a vstala z postele. Zřejmě byl čas, aby se zde trochu porozhlédla. Jedno si už pamatovala. Nesmí dělat bordel a hluk, protože jinak na sebe strhne pozornost a bude zle. Nejdříve se ještě zastavila u zrcadla, aby se opět pořádně prohlédla. Nebyla by to ona, kdyby se nepokoukala v zrcadle, co že jí to vlastně její nové tělo nabízí.) No, dá se s tím pracovat. (Usoudila nakonec, že to není zase až tak špatné. Rozhodně si na své nové tělo bude muset zvyknout, ale pokud se nějak dostane odsud, tak zvyk bude to poslední, co by jí vadilo. Vyšla pomalu z místnosti a začala chodit po domě. Všude kolem ní byli lidé, kteří na tom po duševní stránce nevypadali zrovna nejlépe. Vypadalo to, jako by byla uvězněná v nějaké léčebně. Ale stále si nemohla být jistá tím, co tady vlastně dělá a kde přesně se právě nachází. Jak tak chodila a rozhlížela se kolem, narazila ramenem do nějaké mladé ženy. Mohla být tak ve stejném věku jako ona.) Omlouvám se. (Pousměje se na ni docela vlídně. Rozhodně si tu teď nemohla dělat nepřátele. Musela se spíše kamarádit a najít nějaké východisko, jak odsud zatraceně vypadnout, i kdyby měla vzít celý barák s sebou, tak na to přijde.  Žena se na ni jen podívala a mávla rukou, že to nevadí. Pak se na ni ale zadívala a naklonila hlavu.) Ty jsi Rebekah Mikaelson, že? Já jsem Lucy. (Beka se na ni podívala trochu podezřívavě.) Slyšelas to moje včerejší vystoupení? Kdo ho zřejmě neslyšel. (Odfrkla si a založila si ruce na prsou.) Ano, jsem Rebekah Mikaelson. Ty mi to věříš? Vypadá to tady na... (Rozhlédla se kolem sebe po všech těch šíleně vypadajících lidech a pak se vrátila pohledem zpět na ženu.) … veselou společnost. Kde že to vlastně jsem? (Povytáhla obočí a stále nespouštěla zrak z té ženy. Vypadalo to, že by jí snad mohla i věřit, že je tím, kým je, i když si nebyla jistá, jestli to nebyl jen její stav mysli, který by jí to dovoloval, a nebo je zcela při smyslech a vážně jí věří, že by mohla být někdo jiný.) Slyšela jsem o vás, o vaší rodině, než jsem se dostala sem. A tady v New Orleans je možné všechno. Proč bych nevěřila? (Žena pokrčila rameny a Rebeka při tom mírně našpulila rty. Jo, ta ženská je rozhodně blázen, ale pokud to má na chvíli přetrpět, aby zjistila, kde je, tak to udělá.) A pokud jde o toto místo... (Na chvíli se odmlčela a pak se rozešla směrem dál do domu. Rebekah ji následovala, protože samozřejmě nechtěla, aby přišla o jediné slovo, které bude říkat.) … Jsi v sanatoriu pro čarodějky. (Rebekah se podmračila. Takže v tomhle domě jsou samé čarodějky a čarodějové, kteří to nemají v hlavě v pořádku? No tak to je vážně parádní. Lepší to být ani nemohlo.) A dál? Řekneš mi k tomu něco víc? Tohle je totiž docela dost široký pojem. (Oponovala. Jaktěživ neslyšela o nějakém sanatoriu pro čarodějky. Možná proto, že se o to ani nezajímala. Chtěla toho tedy vědět víc, protože čím víc o tomhle místě bude vědět, tím lépe se jí bude prchat. Tedy alespoň v to doufá.) Tohle sanatorium je tady v New Orleans jediné svého druhu. (Žena se zastavila u nějakých fotek.) Jeho minulost se začala psát od dob, co tu byly uvězněny tyto dvě čarodějky. Mary-Alice a Astrid. (Mary-Alice a Astrid? Tyhle dvě jména jí byly povědomé. Podívala se na dvě fotky, které vyobrazovaly čarodějky a bylo jí to jasné. Tyhle dvě spolupracovaly s Kolem. A Kol to pak šeredně schytal, protože se snažil pomstít se Klausovi. A ona k tomu taky přispěla. Tehdy Kola zradila.) Od doby, co tu byly díky kouzlu zavřené, se sem odklízely další a další čarodějky, které byly zlomené magií. (Chvíli se ještě dívala na ty portréty a pak obrátila pohled k ženě.) Chápu. Takže jsme v tajemné začarované chaloupce, kterou hlídá skupinka ježibab. ( Podívala se na jednu ženu, která byla včera u toho, když se ji snažili zklidnit pomocí prášků. Čekala taky, že díky téhle své poznámce se dozví, kdo je vlastně takhle skupinka zač. Kdo jim dal právo tady velet.) Dostali se sem proto, že podlehli černé magii. Zřejmě víc, než bylo dobré. Ihned tady převzali velení. (Dovysvětlí jí Lucy. Takže už tak nějak celkem ví, kde to vlastně je a s kým má co do činění. Esther byla vážně pořádná mrcha, že ji uvěznila zrovna tady. Ale ona tu nebude dlouho. Dostane se odtud, i kdyby měla udělat bůh ví co.) Takže všichni, co tu jsme, jsem čarodějky. A máme magii, magii, která nám je v jistém ohledu na nic, protože se díky ní stejně nedostaneme ven. (Uvažuje nahlas a rozhlíží se kolem sebe. Lucy mezitím někam odběhla. Zřejmě už jí nebavilo vyprávět někomu o historii tohoto zařízení. Její zrak ulpěl na kostičkách s písmenky. Scrabble.) Možná se nedostaneme pomocí magie odsud sami, ale co kdyby přišel někdo pro nás? (Povytáhla obočí a pousmála se pro sebe. Sbalila kostičky Scrabblu a zamířila s nimi do svého pokoje.) Možná, že tuhle hru začnu mít i ráda. (Podotkne si sama pro sebe, zavře dveře a rozhodí kostičky po zemi. Potom z nich složí jednoduchý vzkaz.)

SOS RMIKAELSON WTCHASYLM

(Její bratři by to mohli zachytit. Nebo alespoň jeden z nich. S magií nemá zkušenost a bude ráda, když to vůbec někomu přijde. Sedla si před kostičky s písmenky, ze kterých byl vytvořen vzkaz a začne něco říkat tou čarodějnickou hatmatilkou, díky které by se mělo stát, že pro ni někdo přijde. Doufala, že to bude fungovat a ona se tak dočká nějaké té záchrany, protože pokud ne, tak by se tady z toho klidně mohla zcvoknout stejně, jako všichni ostatní. Několikrát zopakovala to kouzlo, ale když uslyšela kroky, musela přestat. Otevřely se dveře a ona v tu chvíli zrovna vstávala. Jeden z těch kápů přišel, aby jí oznámil, že je jídlo. Fajn, půjde se najíst. Třeba pak přijde pozorováním ještě na něco, jak by se odsud dalo dostat. Nemohla říct, že by jí jídlo zrovna nějak extra chutnalo. Vlastně to byla šlichta, až musela přemýšlet, jestli jí náhodou nezůstala chuť na krev. Ale to bylo dost nepravděpodobné. Po tom otřesném obědě se vrátila zpátky na svůj pokoj. Zkoušela otevřít okna, ale ani to nešlo.) Zatracená Esther! (Kopla do komody, která stála opodál.)

*Tisíc dlhých a nekonečných rokov. Tiahli sa za sebou ako šváby, malé slizké červy, ktoré nikdy nenájdu svoju cestu v premene na motýle. Jeden krátky rok života, tisíc ďalších rokov spánku. Živého a dlhého bdenia, ktoré zabráni jej kostiam spráchnivieť, jej telu zostarnúť, jej tvári pocítiť vrásky, následky, ktoré si so sebou život prirodzene berie. Lenže on jej toho vzal omnoho viac. Viac, než by si hocikto dokázal vo svojej malej, úbohej mysli predstaviť, vytvoriť ilúziu trýznenia, ktorým si prešla. Nič na nej viac nebolo prirodzené, svetlo z jej očí vyhaslo ako tie plamene sviečok, ktoré obklopovali ich telá, keď zaspali a ktoré dávno dohoreli, keď ich opäť otvorila. Všetko, čo videla, bola tma, prázdnota, ktorá ju celé storočia obývala. Žiadne svetlo, žiadna láska, žiadna vôľa žiť – to všetko jej bolo odobraté, vytrhnuté z rúk ešte skôr, ako to mohla vôbec poznať. Vždy chcela jedinú vec, túžila po nej bez prestania a nenávratne. Nepriala si nič viac, než slobodu. Tak malicherné a patetické dieťa so svetlými vlasmi, na ktorých sa odrážali lúče Slnka. Tvrdohlavé, nikdy neposlúchne na slovo. Je potrebné ho naučiť poslúchať, je potrebné ho naučiť, čo je správne a čo nie, aj keď nikdy nevysvetliť svetlo rozoznať od temnoty. Nenávidela ju, opovrhovala ňou. Na tomto svete nebola mocnejšia čarodejnica, ani taká, ktorá by viac prahla po moci, než žena, ktorá ju ako päťročnú vytrhla z rúk jej vlastnej matky. Krvi, ktorá o ňu nikdy nebojovala, ktorá sa jej vzdala a nechala svoju prvorodenú odvliecť do otroctva. Pretože to bolo všetko, čo kedy bola. Dahliným otrokom. Využívala ju pre moc, nechala ju spútať v kliatbe, ktorá celé storočia okupovala každý jej nerv, aj tú najmenšiu slabinu, sľúbila rozdrviť v prach. Odmietnutie nebolo možnosťou, vzpieranie nebolo útekom a útek neexistoval, ani len smrť nedokázala pretrhnúť krvné putá, ktoré ich viazali. Putá, ktoré zviazali jej ruky, nohy, obopínali jej pás, tlačili stále viac a viac do tela, doslova pri každom kroku. A keď všetko stíchlo a ona vnímala len vlastný dych...Mohla ich počuť. Štrngot, ťažkých železníkov okov, ktoré sa tiahli po dlážke, narážali do nej, ryli svojou silou. A ona plakala, kričala, trhala sa z jej zovretia, svárov. Už si nemyslela, že sa jej niekedy podarí utiecť, nie pritom všetkom, čo pri pokusoch o tak na poznanie nemožnú vec, stratila. Stálo ju to lásku, emócie, najhlbšie city, ktoré si prikázala nikdy viac nevnímať, a aj napriek tomu všetkému, nikdy nebola úplne slobodná. Smrť ich dokáže rozdeliť, ale nebude to tá jej, nie...Tento krát to bude smrť niekoho, kto v jej detských očiach nebol ničím, len diablom z tých najhlbších a najvernejších nočných môr.
Vysmiala by sa tomu, kto by tvrdil, že je šialenejší od nej, že prekonal viac žiaľu, viac smútku, stratu, ktorá sa nikdy nedá vrátiť späť, na ktorú sa nedá zabudnúť. Že sám zo seba urobil monštrum, ktoré si máčalo prsty vlastnou krvou. Nie, nepoznala nič tragickejšie, nič hlúpejšie a arogantnejšie, ako také slová. Jej srdce bolo ako zlato, ale jej ruky...Tie boli chladné.
Bolo na čase sa pozrieť cez prah na truhle zo skla, bolo na čase opäť cítiť drevenú dlážku pod nohami, bolo na čase ich spoznať. Spoznať svoju rodinu. Nemala strach, nemala obavy, nie z toho, žeby ju nepriali, bola zvyknutá na bolesť, zvyknutá byť piate kolo na voze. Ak sa ním mohla vôbec kedy nazývať, keďže nik z nich o nej nemal ani poňatia. Cítila tieseň len z jedinej veci, že sa sklame, že ju oni sklamú. Tisíc rokov túžila po rodine, snívala o nich, chcela ich zahliadnuť, čo i len na minútu, túžila byť súčasťou niečoho, čomu môže veriť, čo môže nazývať – domov. Lenže storočia nežila len ona, všetko sa zmenilo a oni všetci, neboli nič viac, než deti s obrovskou mocou, prekliate už naveky. Ich nemilosrdnosť, krutosť a chladnokrvnosť aj k tej vlastnej, presahovala jej medzí, jej trpezlivosti. Opovrhovala zradou, opovrhovala zradcami a bratom, sestrou, ktorá ničila to najcennejšie, čo mohla kedy získať a čo ona nikdy nepoznala. Rodinu. A ona bude pomstychtivá, bude vypočítavá aj manipulatívna, ak to bude potrebné, ak jej tá „rodina,“ nedá dôveru, ktorú si od nich vyslúži.
Pre ňu bolo nezmyselné s ňou bojovať, nezmyselné pri nej nestáť aj v tých najhorších časoch, opustiť ju. A jej sestra, ktorá sa zdala byť po jej prebratí bližšie, než kedy očakávala, mala k podobnému nezmyslu až priveľmi blízko. „Som Rebekah Mikaelson!“ Odrážalo sa jej bez prestania v mysli a ona sa v svojej hlave nemohla ubrániť letmému pousmiatiu. Áno, jej sestra je tu a ona ju k sebe privedie. Konečne bude mať možnosť spoznať aj v chvíľach tak zúfalých, beznádejných, v akých sa jej zúbožená mladšia sestra, práve ocitla. Mohla dúfať, dúfala, v jediné, že jej ukáže dobro, zadosťučinenie, ktoré chcela vidieť a nesklame ju, ako ju s istotou sklamú jej bratia.
Malé, na oko nepotrebné biele kocky na hranie. Na ukladanie slov z písmen, smiešna hra pre deti, avšak niečo využiteľné pre moc, ktorá jej prúdila v rukách. Len ona mala tú moc, aby jej pomohla, len ona ju mohla vypočuť. Jej volania, jej márne snahy o predanie odkazu niekomu, kto ho ani prostou náhodou nezachytí. Nevšimne si ako prejde popri ňom, ani nezakopne o tak nerafinovanú ilúziu.  Únik z tohto domu nebol pre Rebekah možný, rovnako ako nikdy nebol možný od Dahlie pre ňu. A ona bola pripravená, pripravená sa ozvať. Bol to nepatrný zvuk, len slabo postrehnuteľný pre ľudské uši a predsa dosť silný na to, aby ho mohla zachytiť. Stála priamo za ňou, celý ten čas, sledovala jej chrbát cez úzke medzery svetla jej vlasov. Dlhé, už plavé na oko zakrývajúce jej sklonenú tvár. Pery spojené pevne k sebe, tak pevne, že by bol zázrak, ak by sa niekedy otvorili. Dlhé čierne šaty lemovali jej telo, rozliehali sa po zemi, hromadili miniatúrne zrnká prachu. To jediné, dostatočne povšimnuteľné, bola dlhá šnúrka od náhrdelníku, ktorého modrý kameň zvierala pevne v dlani. Javila sa ako vidina, tmavý záblesk, ktorý do sekundy vyprchá, znovu zmizne. Len duša, ktorá nepoznala pokoj, bola zvyknutá na tragické konce. Desivá a zároveň skrytá pod rúškom tajomstva nepotrebujúca najmenšie sústredenie.
„KTO SI?“
Zobrazia čierne písmenká na kockách pár centimetrov od jej nôh, od špičiek topánok, ktoré sa dotýkali podlahy. Tak prostá, jednoduchá otázka, na ktorú už dopredu poznala odpoveď. Aj napriek tomu vyžadovala jej hlas, i keď rozdielny od pôvodného, aby to vyslovila. Pretože tie slová chcela počuť viac, než hocičo ostatné. Jej telo bolo prázdne, jej srdce však ešte len konečne znovu začalo byť.*

(Jakmile kopla do komody, zavřela oči a opřela se o ni hlavou. Možná, že takhle bude stát dlouho a možná, že se za chvíli prostě zase odlepí, aby to tady mohla celé rozmlátit. Jenomže to by zase přišli ti velmi "milí" lidé a cpali by do ní nějaké svinstvo, které by ji uspalo a ona by tak přišla o vzácný čas, který mohla použít na další bádání. Tento dům byl přeci jen velký a ona neprozkoumala úplně všechno. Třeba najde nějakou skulinku, na kterou všichni zapomněli a kterou nikdo nenašel, protože se dostatečně nesnažil ji najít. Ona ale bude pečlivá. Lepší, než kdyby si zoufala, v jak beznadějné situaci je, protože to může až potom. Nejdřív všechno prohledá a až potom si může sednout na postel, svěsit rezignovaně ramena a dát se do litování sebe sama, že kdy přistoupila na Estheřinu nabídku a že jí možná i na malou sekundu uvěřila, že pro ni najde dobré tělo. Měla si ale uvědomit, že Estheřina mysl byla zvrácená. Mnohem zvrácenější než ta jejich. I když v jistých případech si tím možná tak jistá nebyla. I oni byli zvrácení. Celá slavná rodina Mikaelsonů. Zabíjeli, zabíjeli pro krev. Kdysi dávno, když byli ještě mladými upíry, neuměli se ovládat, zabíjeli, protože měli hlad, neukojitelný hlad, který se nedal jen tak zhasnout. Jenomže postupem let? Kontrola přišla, ale s ní taky něco jiného, dalšího a nového. Zábava. Zabíjeli proto, že prostě chtěli, bavilo je to, naplňovalo. Tehdy se z nich stala opravdová monstra. Ta, která vytvořila Esther, ta se živila protože měla hlad. Ale oni sami v sobě sepnuli něco, kvůli čemu je zabíjení začalo bavit. A to bohužel Esther za vinu nedají. Možná opravdu žili na tomhle světě už příliš dlouho. Ale Esther se je snažila přinutit tak, že využívala jejich slabiny. Nerespektovala jejich názor, nezajímalo jí to. Chce stále odčinit to, co udělala před tisíci lety, ale ono to nejde. Ať by se snažila, jak by chtěla, tohle už spravit prostě nejde. A možná je stejně naivní jako ona v  jistých věcech, pokud si tohle myslí. Její matka jistě doufala, že jí bude vděčná za tělo, které by jí nabídla. Ale byla bláhová, když si myslela, že zrovna za tělo Cami by jí měla děkovat. Esther nic nedělala prvoplánově. Všechno měla promyšlené, a tak, když k ní přišla a souhlasila s výměnou těl, opravdu si myslela, že to myslí v jisté míře dobře, že jim chce dát nový život. Ale ona toho chtěla jen využít a zneužít. Plánovala, jak dostat na Kolena Klause a chtěla k tomu použít jejího souhlasu s výměnou jejího těla. Nevěděla by, co dělat, kdyby se najednou ocitla v těle Camille. Jistě by na tom těle byla určitá pečeť, která by jí bránila v tom, aby přeskočila zpět. Vlastně ani netušila, jak by to mělo fungovat, kdyby chtěla posednout zpět svoje tělo. A i kdy by to mohlo být řešení, jak se dostat ven z této uvězněné schránky, tohle raději zkoušet nebude. Mohlo by to mít následky a ona rozhodně není zkušená čarodějka. Esther to pro ni vymyslela dokonale. Byl nevděčná, co se týkalo jejího výběru těla, takže za to musel přijít patřičný trest. Neprobrala se zpět ve svém těle, ale v naprosto novém, které měla Esther připravené jako záložní plán. Bylo to až děsivé, že Esther měla pro všechno záložní plán. Když jí nevyšla varianta A, vyšla varianta B. Není teď obyčejným člověkem. Je čarodějkou. Obývá tak docela mocné tělo, protože cítí tu energii, která v ní proudí. Jenomže ta moc jí byla k ničemu, protože je uvězněná na místě, kde si ani mocná čarodějka nepomůže. Tedy alespoň si to myslela. Možná, že kdyby se spojili všichni dohromady, zlomili by jakousi pomyslnou pečeť, která svazuje tento dům. Ale přinuťte blázny, aby dělali přesně to, co po nich žádáte a ještě dobře. To už by pro ni bylo lehčí vylézt na Mount Everest. Pokud její vzkaz nezafungoval? Pokud ho nikdo nedostal? Je v koncích, to bylo jasné. Nevěděla si rady, jak by na tuhle situaci mohla vyzrát. Esther vlastně svým způsobem zase vyhrála a ona to nenávidí. Dalo by se říct, že ta situace s těly ji a Klause zase na malý okamžik spojila. Chtěla si s ním promluvit, až by se probrala zpět ve svém těle a hrozba toho, že by okupovala tělo Cami, by byla zažehnána. Jenomže ona si s ním zřejmě jen tak hned nepohovoří. A přitom by teď dala všechno za to, kdyby její bratr rozrazil dveře tohohle sanatoria a přišel by si pro ni.
Jako by cítila nějaký vítr, který se jí otřel o vlasy. Nevěděla, jestli to byla jen iluze, ale i teď v tuhle chvíli pociťovala jakési zvláštní mrazení. Přimělo ji to otevřít oči a upřít svůj pohled na ty kostky. Už tam nebyl její vzkaz, už tam nebylo napsáno, jak volá o pomoc. Vytřeštila oči na písmena, která teď byla poskládaná do slov "KDO JSI." Někdo ten vzkaz dostal. Někdo, ať to byl kdokoliv, by ji mohl zachránit a ona by se odsud mohla dostat.) Rebekah zatracená Mikaelsonová. Kdo jsi ksakru ty? (No, toho klení bylo v těch dvou větách opravdu příliš, ale kdo by neklel na jejím místě? Tohle byl zatracený zázrak a ona toho hodlala využít. I když nemohla skrýt jisté obavy, protože dokud nezjistí, s kým má tu čest, asi nebude úplně klidná. Přeběhl jí mráz po zádech a zarazila se. Měla dost divný pocit, jako by za ní někdo najednou stál. Ten pocit se stupňoval s intenzitou mrazení v zádech. Náhle se otočila a málem nadskočila tři metry vysoko. Vykřikla. Před ní stála osoba v černých šatech, se slepenými prameny plavých vlasů. Vážně ji to vylekalo. Kde se tady ta holka vůbec vzala? Nemohla jen tak projít do jejího pokoje, to nebylo možné. Slyšela by ji. Rozhodně by ji slyšela.) Kdo jsi? Co tady děláš? (Vyhrkla najednou a stačila si ještě povšimnout jejího náhrdelníku, než do jejího pokoje vrazily ty gorily. Otočila se směrem k nim a ukázala na místo, kde stála dívka. ) Dostala se do mého pokoje... já... (Otočila se zpět na místo, kde ještě před chvílí jasně viděla stát něčí postavu.) Pane bože... Viděli jste ji, že? Že jste ji viděli? (Chtěla se ubezpečit.) Duch. Je tady duch. V tomhle zatraceným domě straší! (Začala trochu vyvádět a muž už se jí jal násilně ukládat na postel.) Ne! Řekla jsem ne! (Ječela a vzpouzela se tak, až ji chlápek musel pustit. Ona pak na nic nečekala a dala mu velkou ránu pěstí, načež jí musela hnedka začít třást, protože ta rána pekelně bolela. Tak nějak zapomněla, že už nemá upíří sílu.) Au! Kruci písek, to bolelo! (Podívá se vyčítavě na na zemi ležícího chlapa, jako by snad mohl on za to, že jí teď tak týden bude bolet ruka. Další, co byl v místnosti odběhl někam pro posily, takže ona měla čas vyklouznout z pokoje a podívat se po záhadném duchovi z jejího pokoje.)

*Bola to dlhá pavučina na zábradlí, biela, skoro priesvitná, vlnila sa vo vetre, ktorý do nej z boku narážal. Ani pevné železné stĺpy mu nemohli odolať, boli vábené jeho dotykom, nežnosťou, ktorou po nich prechádzal. Ulice sa zdali byť prázdne, už na pohľad tu nebolo nič, čo by mohlo obrovský dom Faulinovej zatieniť.  Starý, vysoký, odstrašujúci hrubými stenami, ktoré držali všetko v sebe. Nič nepustili von, nie živé. Kam sa ľudia ako ona plavia? Nasledujú prúd vody tečúcej na juh alebo plávajú hore brehom? Nebola tou prvou, ktorá vedela, ani tou poslednou, ktorá tušila. Slová nič neznamenajú, sľuby sú len hlúpe, patetické náhrady činov a všetky spomienky prichádzali, až keď pamäť starne, zaplavovali ju ako tie prúdy vody, z ktorých si musela už pred veľmi dlhou dobou zvoliť. Nikdy si nevybrala správny, bol to ten jediný, z ktorým mohla prežiť, z ktorým sa však nedokázala zmieriť. Pretože život a zmierenie, boli dve rozdielne veci, obe náročné svojou podstatou. Obe dávali lekciu, ktorou ich príroda obdarila, a preto jej viac nedôverovala. Smrť malo byť niečo prirodzené, jednoduché ako posledný nádych. Čarodejnica vraj nemôže byť nesmrteľná, bol to len spôsob, ako zostať mladé a krásne, to najlepšie, čo si mohla jej myseľ predstaviť, vysniť v temných dobách storočného spánku. A to posledné na čo myslela, keď sa prebudila. Všetky tie príbehy, všetky tie predstavy, ktorými jej napĺňala hlavu, boli spojené s klamstvami. Bol to len spôsob, ako ju využiť, ako sa zviazať s jej mocou a čerpať z nej. Už navždy. Nikdy nezabudne na pohľad svojich detských očí, na prvý z večerov, kedy bola odtrhnutá od všetkého, čo ako dieťa poznala. Položila pred ňu tanier s jedlom trasúc rukami pri myšlienke, žeby jediné sústo vyšlo na zmar. Ona sa toho nedotkla, nevenovala tomu ani len pohľad, a to ju samozrejme naštvalo. Schytila ju pevne za ruky a letmo mykla jej malým telom. Bola zlom v jej pohľade, tmou, než v noci zaspala, diablom v jej nočných morách. A ona chcela matku, matku, ktorá sa jej vzdala, ktorá ju pustila z rúk a nikdy sa neobzrela späť. Pozrela sa jej do tváre, ktorú zdvihla za bradu končekmi prstov – „tvoja matka ťa nechce.“ To jediné stačilo povedať. Po prvýkrát si uvedomila, že nie je jej dcérou. Nebola dcérou Esther, nikdy však dcérou Dahlie. Oni neboli jej rodina, pretože hustým dymom zadusili každý sen, ktorý kedy mala. Niekto by si myslel, že premýšľala nad tým, aké je to cítiť materský cit, že každým dňom prahla po súrodencoch, ktorých nikdy nevidela, že k ním cítila zášť, závisť. Ale ona ich chcela poznať, donútiť zazrieť, čo si oni nevážia, čo berú ako samozrejmosť, a o čom ona celých tisíc rokov len snívala.
Tento rok sa neprebrala zo spánku, aby sa ukrývala, neprebrala sa, aby ich mohla zazrieť z diaľky. Chcela, aby sa o nej konečne dozvedeli, chcela im povedať všetku tú trpkú pravdu, ktorá ju doteraz ťažila na pleciach. V jej lone však nebolo miesto pre podliatiny, zradcov a larvy hodné len zašliapnutia podrážkou jej topánky. Za tými múrmi, chladnými obrubami hradu, bolo len prázdno. Ak by sa mala prevrátiť, ak by začala padať, nikdy ju nemal kto počuť kričať. Nebol tu nikto, kto by ju za tými múrmi počul. A ona bezmocne kopala okolo seba ako splašené zviera, pretože žena, ktorú nenávidela zo všetkých najviac, zabila všetko, čo sa okolo nej pohlo.
Už pri prvom pohľade ju chcela spoznať, nedokázala myslieť na nič iné, než na moment, kedy sa všetky jej obavy zvrátia a bude môcť s úsmevom na tvári pohliadnuť do tej jej. Poznala príbehy, počula ťažké slová, ktoré padli na ich krky. Krv, špina, smrť a popol tú rodinu prenasledovali od začiatku, oheň plápolal za ich chrbtami čakajúc, kým si ho niekto všimne. A ona ho videla, videla ho veľmi dobre. Monštrum druhému nič vyčítať nemôže, jedna vrana nie je viac ako všetky ostatné, práve naopak, je silnejšia, ak si prisadne. A jej ruky boli rovnako pokryté, jej prsty sa máčali v temnote. Životy padli za ten jej, kvôli moci smrťou poškvrnenej. Nemohla im vyčítať nič z toho, čo kedy vykonali, nemohla tým ani opovrhovať, to jediné, čo sa jej priečilo bolo, že za sebou nestáli ako rodina, nebojovali jeden za druhého, zrádzali sa, podali do chrbtov tými najostrejšími nožmi a celé roky žili v starých krivdách, ktoré si predhadzovali na oči. Ona bola sama, nemala nikoho, kto by stál po jej boku a jej súrodenci mali stále málo, stále im niečo chýbalo. Nebola schopná to akceptovať, čo i len pochopiť. Práve preto sa rozhodla, že Rebekah nepomôže hneď, nie pokiaľ sa nedozvie, či vôbec za jej pomoc stojí. Či má charakter, ktorý si vždy želala, aby jej sestra mala. Nepotrebovala ju k tomu postrčiť, bola si istá, že jej to skôr či neskôr ukáže sama, pretože dobro v nej sa nebude dať ukryť. Nie tak ako zlo pod viečkami, ktoré dnes nie sú jej. Už predtým ju videla, hľadela rovno do jej tváre lemovanej blonďavými pramienkami vypnutých vlasov a nemohla povedať nič, ani hláskou zo všetkých nádejí, ktoré do nej odvtedy vkladala.
Malé kocky s písmenami na dlážke sa sprudka pohnú, odvrátia predtým spojené slovo, letmý tlak, prievan, ktorý nemal z kadiaľ uniknúť, prejde po sestriných vlasoch a stúpa ďalej po stene. Nikto vonku z tohto domu by ju nepočul, nezachytil jej volanie o pomoc, jedine  ona ho mohla vypočuť, jedine ona jej mohla podať svoju ruku, ak toho bude hodná. Na prvý pohľad sa to mohlo zdať ako predstava, ako niečo paralelné, nereálne, akoby bola bábikou a niekto si povedal, že ho už nebaví hrať sa s jej telom, tak začne útočiť na myseľ. Stiahne bradu k zemi hľadiac niekam do strany, bola len zábleskom, tieňom svojho vlastného tela, ktoré stále ležalo hore v sklenenej truhle. Slová, ktoré chcela počuť doľahnú k jej ušiam, zneli ako melódia rána po tak dlhom spánku. Mohla ju cítiť, chcela, aby ju cítila, aby videla výjav, ktorý za ňou stojí. Jej zrak bol zastrený dlhými vlasmi, ktoré mala roztiahnuté po celej tvári, tvári zahalenej tajomstvom, ktoré sa ešte nechystala vyzradiť. Jej vízia vodila chlad do izby, v ktorej Rebekah bola, okná boli zatvorené, dvere privreté o pánty, stačilo sa len otočiť. Zdesenie, krik, chvíľkový strach z osoby, ktorá sa z ničoho nič objavila priamo za ňou. Ruky mala spojené pod bruchom, niečo z nich zvierala, zatiaľ čo dlhšia, nápadná šnúrka visela smerom dole. Nehľadela na ňu, nemusela. Bola natočená do boku od nej, po jej ramenách bola čierna tenká sieťka, ktorá obklopovala na nej našité ruže. Šaty siahali až po zem, obšúchavali sa o dlážku, prechádzali ňou. Nepohla sa, tak isto ako sa jej ani nechystala odpovedať, bola si istá, že Rebekah to čoskoro zistí aj sama a bude to ten správny čas. Než sa dvere izby rozrazia narážajúc do steny, rýchlym zábleskom sťahujúcim zreničky zmizne, akoby tam naozaj nikdy nestála.
Chcela, aby ju nasledovala, chcela ju priviesť na miesto, kde celé storočie leží. Do miestnosti naoko zavretej, zamknutej na kľúč, ktorý sa dávno stratil. Ako náhle Rebekah vybehne z izby začínajúc sa po nej rozhliadať, stojí so sklonenou tvárou pod schodiskom, jej postoj sa nezmenil, len úzka medzierka medzi vlasmi prepúšťala do jej očí svetlo. Dušou tela, ako sa javí, prejde ďalší záblesk, akoby sa znovu chystala zmiznúť. Namiesto toho sa však natočí ku schodisku a neustále zvierajúc náhrdelník v ruke, smeruje hore na poschodie. Jej sestre muselo byť jasné, čo od nej duch, ktorého zatiaľ nepoznala chce, vyžaduje. Želala si, aby ju nasledovala, aby sa vybrala po jej krokoch, než jej otvorí dvere. Nedlhá ani nekrátka chodba naľavo, ukrývajúca dvere na jej konci, dvere pred ktorými sa zjavila otočená chrbtom, než zjavenie prešlo cez ne, prešlo cez pevné drevo dnu do miestnosti, kde sa ukrývalo niečo nemienené pre oči ostatných.*

(Vůbec netušila, že to zjevení, které před ní právě teď stálo, byla její vlastní sestra. Matka s otcem nikdy moc nevyprávěli o životě v Evropě. A Finn byl ještě dost malý, když odtamtud odcestovali. I když možná si něco pamatoval. Jistě si musel něco pamatovat, i kdyby to byly jen záblesky. Ale on nikdy nebyl moc sdílný, co se týkalo jeho ostatních sourozenců. Jako by snad za odjezdem z Evropy byla velká tlustá čára a o tom, co bylo před tou čárou, se nesmělo mluvit. Bohužel u Finna to tak bylo i se vztahy a náklonností. Zřejmě všechny jeho vlídné vlastnosti, pokud kdy nějaké měl, zůstaly v Evropě. Netušila dříve ani o Alisee, natož aby něco věděla o Freye. Alisea přišla sem do města s tím, že se musí pomstít za to, co jí Klaus udělal. Bylo to vlastně skoro dílo náhody, že se zjistilo, že Alisea je vlastně jejich sestra. Nikdo tomu nemohl z prvu počátku uvěřit, ale bylo to tak. A i když to bylo těžké, jejich rodina je totiž nad míru komplikovaná, Alisea teď žila v sídle i se svou dcerou. Přijali ji, víceméně, ale nemůže říct, že by s ní měla tak hluboký vztah jako se svými bratry. Hlavně tedy s Klausem a Elijahem, protože oni tři vždy tvořili jakési nerozlučitelné trio, které se vlastně postupem času stejně rozpadalo. Jejich rodina byla sice početná, ale o to víc rozbitá, nesourodá. A teď do toho ještě nová sestra, o které vlastně ani ještě neví, že to její příbuzná je? Kdyby Freya neměla tak ulepené vlasy, které jí zahalovaly tvář, možná by moha vidět jakousi podobu s Esther, ale popravdě? Zřejmě by ji v ní ani nehledala, protože by jí ani ve snu nenapadlo, že Alisea nebyla jediná utajovaná sestra, ale že byly dvě. Prvorozená Freya a její o chvíli déle narozené dvojče. Finn musel vědět o obou dvou sestrách moc dobře. Aliseu si pamatoval, musel i Freyu, prostě musel. A Alisea? Jak to, že ona se nikdy nezmínila o své sestře? Možná, že její vzpomínky stále zatemňovalo nějaké kouzlo, možná, že si stále nevybavila všechno. Vzpomněla si na Finna, ale o Freye nikdy nepadla ani zmínka. Ona vždycky toužila mít alespoň jednu sestru. Žila mezi muži. Její celá rodina byla tvořena muži, pokud nepočítala svou matku. A opravdu toužila po někom, s kým by se mohla spolčovat, povídat si, řešit věci, kterým muži zkrátka nerozumí. Místo toho, aby si tohle všechno vykompenzovala, chtěla být prostě jako její bratři. Toužila také po tom, aby mohla nosit zbraň, toužila po tom s ní umět bravurně zacházet, lákal ji lov zvěře, chtěla hlídkovat v obraně tvrze. Jenomže otec v ní viděl jen slabou ženu, která by se měla starat o domácí pohodlí a vůbec by neměla fušovat do práce jim mužům, protože ona tomu přeci jako žena nemohla rozumět, nemohla vědět, chápat. Ale on zase nechápal ji, nerozuměl jí, neznal její touhy. Žila v mužském světě, ve kterém se mužům snažila vyrovnat. Její otec to možná neakceptoval, ale její bratři byli v tomhle už o něco shovívavější. Doteď si pamatuje, jak ji Klaus a Elijah nechali ulovit jelena. Měla z toho tehdy takovou radost, bylo to pro ni vzrušující. Samozřejmě, že otci se to nesmělo říct a o tom, že jelena ulovil Klaus by dost pochyboval, takže smetanu tehdy slízl Elijah, ale jí to bylo jedno. Zažila ten pocit mužské práce. A Kol? Ten možná byl dost chlap, ale táhly ho kouzla, neuvěřitelně moc. Ale otec o tom moc nechtěl slyšet, takže ho matka učila potají. Vlastně by se dalo říct, že oni všichni měli před otcem nějaké tajemství. Byl to člověk, kterého se bylo třeba bát. Bohužel. Sestry se jí ale nedostalo a ona dál putovala světem se svými bratry. Alisea se ukázala po tisíci letech. Dost pozdě na to, aby si s ní vytvořila ten vztah, který se svou sestrou vždycky mít chtěla. Má ji ráda, je Mikaelsonová, jenomže je tu ale... A jak asi bude reagovat na to, až se dozví, že Freya je její sestra? Jaký budou mít vztah ony dvě? Freya nikdy nepoznala ani jednoho svého sourozence. Dalo by se říct, že ve vztazích je jako nepopsaný list papíru, který čeká na to, až někdo vezme pero a začne tvořit příběh. Mohla by ho snad začít tvořit ona? A mohla by i Freya vepsat svých pár řádků na její již dosti zaplněnou stranu papíru? To zřejmě všechno ukážou následující dny, týdny, měsíce. Právě teď je ale stále v blažené nevědomosti a myslí si, že osoba, která se před ní zjevila a kterou se vydala hledat, je duch. Bylo to zvláštní chtít stopovat ducha, protože jen těžko zjistíte, kam se rozplynul, pokud vám on sám nedá nějaké znamení. Bylo by jí opravdu hloupé, kdyby tady začala vyřvávat slogany jako "Duchu dej mi znamení." nebo "Duchu, jsi-li tu s námi, zjev se nám." Připadala by si pak jako opravdový člen tohoto sanatoria a ti, co jsou tu ve velení, by si ji pohodlně mohli připsat na seznam trvalých pacientů. Naštěstí pro ni nic takového vykřikovat jen tak do větru nemusela a žena, Freya, se jí zjevila pod schodištěm. Bylo to zřejmé znamení a ona ho nehodlala ignorovat. Zvláště, když se tajemná postava natočila ke schodům a šla po nich nahoru. Její kroky mířily hned za ní. Potřebovala zjistit, co je zač a ak je možné, že ji vidí jen ona. Kdo to byl? Bylo zjevné, že tato osoba reagovala na její volání o pomoc, ale neprobudila svým vzkazem náhodou něco? V tomhle případě někoho? Neposedný duch? I když ona na neposednou moc nevypadala. Rozhodně si neposkakovala po schodech a nebroukala si k tomu rozverné melodie, jak by to u neposedných lidí čekala. Přišla do chodby, na jejímž konci byly dveře. Rozhlédla se kolem, ale nikdo jiný, než postava v černém, tu nebyl. Vydala se ke dveřím a osoba náhle zmizela za nimi.) Ne, počkej! (Natáhla ruku, jako by ji chtěla stáhnout zpět, ale prohmátla jen prázdný vzduch. Zabrala za kliku, protože jí bylo jasné, že duch chce, aby prošla dveřmi, jenže otevřít dveře, to byl pro ni nadlidský výkon. Bylo zamčeno a ona neměla ani klíč, ani nadlidskou sílu, aby je otevřela. Párkrát s nimi zalomcovala, ale bez výsledku. Nebyly ani jenom zaseklé. Otočila se, protože nevěděla, co by měla dělat dál. Možná, že by si zašla pro něco, čím by šly dveře vypáčit, ale to vlastně ani nemusela, protože jakmile se otočila ode dveří a udělala pár kroků, dveře cvakly a otevřely se. Zvědavě se otočila zpátky a vstoupila do místnosti. Byla opatrná, protože nevěděla, co ji tam čeká. Místnost nebyla nijak velká, ale to vůbec nebylo důležité. Zásadní bylo, co se skrývalo uvnitř té místnosti. Rakev. Skleněná zaprášená rakev. Prohlížela si rakev dost nevěřícně. Žena. Byla to žena a... ten náhrdelník, amulet, či co to bylo, ona ho měla, svírala ho v rukách stejně jako přízrak, který se jí zjevil. Nemohla najít slova. A vlastně, kdo by ji teď tady taky poslouchal? S vytřeštěnýma očima natáhla ruku, aby mohla smést prach z rakve. Jako by stále nemohla uvěřit, co v ní vidí. Jenomže uslyšela kroky, takže ruku rychle stáhla a vyšla z místnosti, která se za ní dost silně zabouchla. Otočila hlavu směrem k zavřeným dveřím, ale to už cítila, jak k ní někdo přichází. Hlavou stočila pohled zpět na muže, který patřil ke skupince velitelů.) Já... půjdu dobrovolně. (Udělala pár kroků směrem k němu a poté s ním v klidu a pokoji odešla dolů po schodech. Rozhodně chtěla zjistit o té rakvi a ženě v ní mnohem více, takže si teď nemůže dovolit vyvádět. Bylo jí jasné, že ji znovu nadopují prášky, protože byla až moc zlobivá. Ale bude usínat s věděním. Už ví, že tady v domě je skrytá rakev se ženou, která reagovala na její zprávu o pomoc. A ona se bude snažit zjistit, co je to za ženu, jak by ji mohla probudit a jak by si mohly vzájemně pomoci. Vzala si do úst prášky, spolkla je a zapila. Ulehla do postele, dva z velení ji hlídali a když usoudili, že už nehrozí žádné nebezpečí, odešli. A ona? Usínala s úsměvem na rtech. Kdo by to byl v takové situaci řekl.)

*Miestnosť bola tmavá, ponurá, jediný pás svetla prechádzal od vysokého okna pri dverách, ktoré bolo zatiahnuté vyblednutými závesmi, z ktorých viseli strapce prachu. Na zošúchanej stene bol vsadený drevený krb s murovanou krémovo-hnedou obrubou, ktorá už desiatky rokov nedržala žiadne, ani tie najmenšie, plamene ohňa. V strede izby na parketách dlážky, len zázrakom nevŕzgajúcej pod nohami, stála truhla s preskleneným vrchom, cez ktorý nebolo možné nahliadnuť, nie cez prah, ktorý sa naň roky zosúval v malých zrnkách, ktoré ho nakoniec pokryli celé. Pás svetla sa na nich odrážal, vytváral ilúziu zemitosti, ktorá sa dala zotrieť jednoduchým mávnutím ruky. Nakoniec, v rohu sa týčila dlhšia lampa bez žiarovky, bez možnosti miestnosť osvetliť po večeroch. Žiadne svetlá však neboli potrebné, nebol tu nik, kto by do nej vkročil, kto by stúpil za celé roky na podlahu a mohol rukou zotrieť prach, zvedaví nájsť, čo sa skrýva vo vnútri. Zavretá storočie spala ukrývaná pred očami všetkých, aj samotným svetom. Žiaden človek ju nemohol nájsť, pretože nikto nehľadal a jediná osoba, jediné monštrum, ktorému k nej pamäť a obrovská zášť siahala, spal spolu s ňou, len ďaleko, dúfala, že príliš ďaleko. Život však po rokoch stratil svoje čaro, jeden rok plný strachu a ľahkej paranoje z každého kroku nebol ničím, čo by si želal, čo by si ktokoľvek želal. Nehodlá viac spať ďalšie storočie, nehodlá sa skrývať bez toho, aby kedy pohliadla do ich tvárí, chce zahubiť pliagu. Vytrhnúť jej silné korene priamo zo zeme a potom ich zrezať na časti, ktoré spáli na popol a ak by šiel aj popol spáliť, premenila by ich ničotu, prázdnotu. Rovnakú, akou ona naplnila jej telo, jej vôľu, jej myseľ, jej srdce.
Všetko, po čom kedy túžila nebolo nič viac, než niekam patriť, mať ľudí, ktorí by stáli po jej boku a starali so o niečo iné, ako bola jej moc. Dahlia jej vtĺkala do hlavy, že všetko, čo musí urobiť, je byť silnou a po storočiach, keď sa znovu prebudia, budú stále mladé. Vrátia sa, aby zničili všetkých a všetci sa budú triasť, pretože nikdy nevideli niekoho, tak mocného, svet nikdy silnejšie stvorenia nespatril. Boli to len básničky, piesne a príbehy, ktoré sa premenili v trpké klamstvá a ona strácala pojem o realite a skutočnosti. Zabila každého, kto jej kedy skrížil cestu neschopná zastaviť sa pred ničím, či to už boli muži, ženy, deti...dokonca zvieratá. Prevrátila všetko v špinu, po ktorej naposledy postúpala, než sa jej otočila chrbtom a nikdy neobzrela späť. A ona ju nenávidela, nenávidela všetko to bláznovstvo, smrť lietajúcu vo vzduchu, cítiac dym kadidla a žiaľu všade, kde sa objavila. Robilo ju to šialenou a zároveň slabou dlhšie odolávať. Jeden, jediný krát si dovolila konečne niečo cítiť a sám diabol jej voľbu požehnal, než ju zahubil ako všetko ostatné. Od tej noci, od rána, keď sa prebrala, nebolo cesty späť. Jej ruky boli nenávratne pokropené vlastnou krvou a jej nenávisť hlbšia, pevnejšia, než čokoľvek, čo vnímala, čo jej emócie a city dovolili. Opovrhuje ňou, pretože jej zobrala všetko, dokonca aj to detské svetlo z očí zničila v pästi...Prečo by teraz ona nemohla pri menšej pomoci zničiť to, čo je najdôležitejšie pre ňu? A Dahlia nič iné nepozná, po ničom tak neprahne ako po väčšej a väčšej moci. Už nechce spať, už nikdy nechce poznať len jediný rok z celého života a možností, ktoré jej dával.
Rebekah, jej mladšia sestra, ktorá videla jej tvár jedenkrát počas tisícročia. Zaujímalo ju, či si spomenie, či jej príde aspoň trochu známa, keď bude čas vystúpiť z tieňa. Nemusela sa príliš rozhliadať, ani snažiť, zjavila sa jej rovno pod schodiskom naznačujúc smer, ktorým požadovala, aby sa jej nohy vybrali. Zavedie ju k sebe, zavedie ju na miesto, kde storočie oddychovala, než ju ona prebrala. Nemohla ani tušiť, s kým má tú česť, nevidela v nej súrodenca, krv, ktorá bola dávno vytrhnutá, než ona vôbec prišla na svet. Možno poznala jej meno, ale meno bolo jediné, o čom mala poňatia. Už veľmi skoro, chlácholila seba samú. Doviedla ju až na poschodie, kde sa zastavila pár metrov od nej v chodbe otočená čelom k dverám. Jej vlasy stále zakrývali každú črtu, ktorú by si mohla s čímkoľvek spojiť. Ďalší krátky, paralelný záblesk, než zmizla v miestnosti, kde ležalo jej telo neohliadajúc sa za seba, nečakajúc na sestru, ktorá bola prakticky v závese za jej chrbtom. Nikdy by sa jej nedotkla, ani keby chcela. Nebola nič hmotné, nemala žiadnu schránku, ktorú by mohla cítiť dotykom. Dvere boli zamknuté, zavreté príliš pevne na to, aby sa otvorili, pokiaľ si to sama nebude želať. Nenaviedla ju rovno pred bránu, aby potom mohla odísť, neboli to hrubé drevené dvere, ktoré Rebekah mala vidieť. Sekundy po tom, čo sa jej sestra otočí chrbtom, prenasleduje ju tichý vrzgot a dokorán odhaľujúca sa izba, ktorá bola pozvánkou pre jej vstup. Jej zvedavosť, opatrnosť, to všetko bolo na mieste, nemohla viniť ani zatuchnutý vzduch, ani letmé kroky, ktorými sa približovala k jedinému objektu, ktorý ju musel zaujímať, zaujať.
Len tam ležala, nehybne, bez života, ktorý jej už opäť prúdil žilami. Akoby tam bola ponechaná už navždy, napospas. Stačil moment, chvíľa k tomu, aby pod sklom videla jej tvár, zavreté oči, ktoré sa ešte stále neotvorili, lenže osud sa rozhodol inak. A ona ho nechávala, aby si bral svoju daň, aby zobral jej sestru, keď bola tak blízko. Po tom, čo Rebekah vyšla z miestnosti zvedavá po krokoch, ktoré sa niesli od schodiska, zavrela sprudka dvere, neželajúc si akékoľvek iné oči nahliadnuť dnu.
Na zemi boli stále rozhádzané, malé, biele kocky. Znázorňovali rovnaké slovo, aké tam za nechala, otázku, ktorú jej položila a na ktorú jej sestra dala odpoveď. Bol to koniec, koniec bdenia za múrmi. Jej krv ju potrebovala a ona potrebovala ju, chcela sa o nej niečo naučiť, chcela ju poznať. Z izby, kde ležala na posteli, omámená látkami v jej tele, sa ozývali posledné kroky, ktoré pomaly mizli. Slabý vánok prejde vzduchom, ľahké kocky sa začnú opäť miešať, letmo, zľahka presúvať po drevených parketách. Bol to ten zvláštny pocit chladu, mrazu, ktorý prechádza po koži a človek cíti, že nie je sám. Stále bola v truhle, aspoň jej telo, myseľ sa však rozliehala po celom dome, pripravená prevziať všetku moc a ovládať ho. Písmenká pokračovali, skladali a dokopy a formovali nie dlhé, ani to najznámejšie meno – „FREYA“ – bolo jej odpoveďou, odpoveďou na otázku jej sestry, ktorú nemohla vidieť, nemohla vnímať, pretože bola ponorená do spánku, do tmy, ktorá ju hladila po lícach. Ona jej nedala pokojný spánok, nenechala jej bezsennú predstavu.
Ťahavý vrzgot lemoval pootvorenie dverí izby, do ktorej ju zaviedla, izby v ktorej ležala truhla od prachu, do ktorej nestihla nahliadnuť. Duch, ako si myslela, duch, ktorý jej mohol aj nemusel chcieť pomôcť. Steny okolo sú tmavé, všetko sa deje v zábleskoch, ktoré jej vstupujú do mysle, akoby ich tam niekto ukladal.
Tento krát to nebol sen, nebola to predstava. Prudký studený vánok zápasí s miestnosťou, kde Rebekah spí, ďalší hlasný vrzgot vstúpi do tichého obrazu domu, v ktorom sa nepohlo nič, okrem dverí. Tie už neboli prázdne, neboli súce nahliadnuť ďalej, práve naopak, to jej očiam mali dovoliť vidieť. Stála v tieni medzi nimi, celá jej postava bola zahalená tmou a biele svetlo jej narážalo zboku do vlasov, ktoré rovnakým vánkom viali. Tvár bola čistá, odhalená od plavých dlhých prameňov, ktoré jej už len bezcieľne padali na plecia. Pozorovala ju, premýšľala o nej, dovolila jej nazrieť do vlastných spomienok.
Detský krik. Jej tvár plná strachu a zhrozenia, jej ruka načahujúca sa po niekom ku komu sa chce tak zúfalo vrátiť. Po matke, ktorej oslovenie bolo to jediné, čo jej vychádza z úst. Neznáma žena, ktorá ju vlečie preč, stále ďalej a ďalej a ona sa nemôže brániť. Ruky ju nepúšťajú, jedny však už opustili. Nebol tu nik, kto by to zastavil, kto by to žene nedovolil. Mohla len hľadieť za seba na brata držiaceho za ruku ich matku, ktorá si tlačila dlaňou na brucho. Ostré črty Dahlinej tváre boli napäté, stiahnuté do silného zovretia, ktoré by dieťa nikdy dobrovoľne nepustilo. Nikdy. A tak zmizla, stratila sa v diaľke plnej snehu a mrazu, ktorý šteklil jej blonďavé kučeravé vlasy.
Už nestála medzi dvermi, ale rovno nad ňou, rovno vedľa postele, na ktorej ležala. Tvár mala naklonenú zľahka do strany, výraz prázdny, neutrálny. Vlasy jej viseli po bokoch hlavy a ruky mala konečne voľné. Nechala ju snívať, nechala ju vidieť to, čo ona pred rokmi prežila a nemohla sa dočkať, kedy jej toho ukáže viac. Nemohla sa dočkať svojej sestry.*

(Ačkoliv usínala s úsměvem na rtech, její noc rozhodně nebyla poklidná. Pár hodin spánku prožívala klidně, ale pak přišla část noci, kdy měla velice zvláštní sen. Takový, který by ji snad vytrhl až do bdění, ale nešlo to. Jako by ten sen sám chtěl, aby se nemohla probudit, aby viděla všechno, co jí chce ukázat. Netušila, že v tom měl prsty přízrak, který ji zaskočil předchozí den. Tím přízrakem byla její sestra, která se jí snažila ukázat výjev z její minulosti. Její snaha se vyvedla, protože ten sen se jí vryl do paměti. Rozhodně na něj nemohla jen tak zapomenout. Nebyl to jeden z těch obrazů ve spánku, který byste zapomněli hned, jak byste se probrali a i kdybyste se snažili sebevíc si vzpomenout, co se vám tu noc zdálo, nepřišlo by vůbec nic. Žádné vzpomínky, žádné obrazy. Tento sen byl ale opravdu živý a ona v něm působila jako pozorovatel, ačkoliv bohužel její zrak dosáhl jen přesně tam, kam zrak té malé blonďaté holčičky, kterou z náručí vlastní matky vytrhla jiná osoba. Žena, byla to žena a ačkoliv jí neviděla do tváře, nějakým přičiněním cítila ten chlad, který z ní vycházel. Jako by se v tu chvíli odhalilo její nitro a ona do něj mohla nahlédnout a spatřit úplně všechno. Vypočítavost, kalkulaci, čirý chlad bez dalších emocí, které by snad naznačovaly, že její postoj se někdy změní. Děvčátko chtělo zoufale ke své matce, ale to se jí nemohlo podařit, protože žena ji držela pevně a její vlastní matka, ač naříkala, se nehnula z místa ani o píď, aby se jí pokusila vytrhnout zpět té ženě z náruče. Prostě je nechala odejít, nechala si vytrhnout své vlastní dítě, které tak vložila do spárů té zlé ženy. Bylo to tak živé, že se jí chtělo řvát z plných plic z té úzkosti, kterou cítila. Čí úzkost? Přece toho malého nevinného děvčátka, které jen těžko mohlo spatřit v tom věku pořádně svět a teď bylo kamsi vlečeno. Do neznáma, do krajiny, kde bude jejím denním chlebem jen strach. Chtěla promluvit, zasáhnout, vytrhnout to malé robě ženě z rukou a nikdy ji už nepustit, aby neskončila u někoho s cizími úmysly, ale nemohla se pohnout, dokonce nemohla ani mluvit. Z úst jí vycházel jenom vzduch beze slov. Nechápala, proč se jí zdá zrovna tohle, nevěděla, co to mělo znamenat, ale bylo to hrozné. Byla to noční můra, která jí uvízne v její mysli na hodně dlouho a ani neví, jestli ses po nějakou dobu bude moci zbavit vidiny toho nebohého malého děvčátka.
Probrala se ráno. Otevřela oči a jen ležela stále na posteli, protože si moc dobře vzpomínala na to, co se jí zdálo, jak strašné to bylo. Přepadla ji úzkost dokonce i teď, když na to jen vzpomínala. Bylo to snad nějaké znamení? Hrál si snad někdo s její myslí? Vlastně by se ani nedivila po tom, co zažila včera. Promnula si obličej a vydechla. Nechtělo se jí vstát. Jako by ji ty pocity z toho snu přikovaly k posteli a nechtěly ji pustit, dokud o tom pořádně nepopřemýšlí a na něco nepřijde. Ale na co by asi tak měla přijít? Čeho si v tom snu měla všimnout? Bylo to něco důležitého, nebo se jí jen na tomto podivném místě zdály ještě podivnější sny? Z jejího přemýšlení ji ovšem vytrhla žena. Jedna z těch, kteří si tu říkali šéfové. Oznámila jí, že je snídaně a ona by ji neměla propásnout, pokud nechtěla být až do oběda o hladu. Ne, že by zrovna stála o tu šlichtu, kterou jistě k jídlu bude mít, ale pravdou bylo, že hladověla. Poznala to i podle toho, jak jí kručelo v břiše. Takové pocity jako upír nezažívala a člověkem už nebyla dlouho, aby si je pamatovala. Vstala tedy nakonec a následovala ženu. Písmen na zemi, které byly složené do slova „FREYA“, si nevšimla. V jídelně bylo pár zblázněných čarodějnic, ale hodně jich bylo prostě posetých po domě. Vyvedli si svou snídani a odešli. Ona zůstala sedět u stolu a pozorovala nevábně vyhlížející snídani. Tohle jíst prostě nebude. Zvedla se nakonec a odsunula svoje jídlo stranou. Ujal se ho jeden zřejmě hodně hladový čaroděj, kterému bylo zřejmě naprosto jedno, co pojídal. Všichni byli zaneprázdnění svým jídlem, takže ona měla čas se trochu porozhlédnout. Možná si najde k jídlu něco lepšího. Vedle kuchyně, která se nacházela naproti jídelny, našla spižírnu. Drze ji otevřela, když zjistila, že ji nikdo nepozoruje. Vyšpatnila odtamtud dvě jablka. Do jednoho se hned zakousla. Bylo tak sladké a chutné. Hned jí to spravilo náladu. Nevěděla, jestli jí to jako jídlo bude stačit, ale bylo to rozhodně lepší než to, co měla naservírováno ke snídani původně. Jablko nakonec snědla a to druhé si schovala. Třeba přijdou časy, kdy se jí bude hodit, až zas bude hladem strádat. Rozešla se do společenské místnosti. Sedla si ke klavíru a rozhlížela se po místnosti. Přemýšlela o tom, co se stalo včera. O té ženě, přízraku, který nakonec našla nahoře zavřený v rakvi. A to už vlastně rozhodně nebyl přízrak. Bylo to tělo, z masa a kostí a ona zřetelně cítila, jaká energie z ní vychází. Byla silná. Ať to byl kdokoliv, ta žena byla silná a kdyby se nějak napojila na její magii, mohla by se odsud dostat. Z přemýšlení jí dostala až hlasitost televize z vedlejší místnosti. Seděla u ní žena, dost blízko na to, aby si zkazila brzy oči, ale bláznům je tohle zřejmě jedno. Ale neviděla ji tu ještě. Alespoň mezi těmi všemi tvářemi, které tu už postřehla, se jí tato zdála nová.) Tahle sem byla přivlečena někdy uprostřed noci. (Ozval se za ní hlas, který znala. Lucy. Zřejmě by si chtěla povídat, ale ona zrovna neměla na Lucy náladu. Spíše ji zaujala osoba sedící před televizí.) Aha. (Odpověděla jenom a zvedla se ze židličky od klavíru. Přešla k ženě sedící před televizí, usmála se a dřepla si k ní.) Dávají něco pěkného? (Zeptala se jí prostě. Viděla, co dávají. Animáky. Ale ta žena se z toho zdála být naprosto u vytržení, až ji to samotnou fascinovalo.)

*Kráčala s nocou, ozývala sa tmavými chodbami, prechádzala popri stenách, bola vánkom, ktorý narážal do stromov a nútil padať listy. Tichá melódia, hmkanie ženského hlasu, čo dával dobrú noc vranám. Uspávanka bez zvonkohry. Hľadelo dieťa do prázdna. Nebolo ako všetky iné, bolo výnimočné, bolo to dievča s prázdnym pohľadom, osirotené. Vlna strachu, koža napnutá v zimomriavkach, krik zaseknutý v hrdle, ktoré zvierali jej ruky. Nechty sa zarývali sprudka, zostra a dlhé škrabance sa tiahli celým jeho obvodom. Mykali ňou, šklbali do strán, dusili ju a nechceli už nikdy pustiť. Všetko, čo počula bola tá pomaly tiahnuca sa tajuplná nôta, ktorá so sebou niesla len zlo a chuť po morení. Odrážala sa jej v ušiach, netušila, či ju počuje, alebo je to predstava, pohrávala sa jej s mysľou. Bola len javom, niečím šialeným, čo sa z nej stalo. Dnes však odznievala, ustala, upadla v trpké zabudnutie, ktoré nemôže byť odpustené. Ten, čo viac nespí, nepotrebuje nápev, bolo na čase vstávať. Jej tvár, jej pery, mlčali, ale odraz očí vypovedal všetko. Očí vyhasnutých ako plamene sviečok, ale predsa stále horeli, pleli  silou, mocou, ktorá jej kolovala v žilách. Malá dlaň držala modrý kryštál, šnúrka visela len pár centimetrov nad jej kolenami. Stála v chlade, ktorý jej farbil líca a rátala hviezdy. Ešte nie je môj. Pomyslela si neistá, či vôbec chce. Ale čoskoro, čoskoro bude. Drobné prsty sa zovrú v päsť a ona cítila prvé nadanie po mágií.
Modrý talizman jej leží nad prsiami, lemuje jej krk, nesúhlasí ani s najmenšou časťou jej výzoru. Nebola to tvár blázna, nebol to výraz narušenej osoby, len uchvátenie. V pohľade sa jej odrážali odrazy z obrazovky len niekoľko centimetrov rovno pred jej nosom. Hlavu mala podvihnutú, nohy uvoľnene položené na drevených parketách, ktoré ju zľahka chladili cez tenkú látku bielych šatov a starého ružového pleteného svetra. Nemohla ani len zakryť vytrženie, ľahký údiv, ktorý jej pootvoril ústa, akoby si neustále niečo potichu mrmlala. Bledé vlasy mala strapato prehodené cez rameno, väčšina končekov jej odstávala do strán, ale ju svet okolo netrápil, nezaujímal. Jediné, čo existovalo boli pohyblivé obrázky v obrazovke, do ktorej bezprostredne hľadela. Cítila sa zvláštne. Na jednu stranu pokojná, na druhú pohltená nádejami, ktoré mohli byť aj plané. V noci sa jej snívalo, privodila sestre jednu zo všetkých spomienok, tú najdôležitejšiu a prvú, ktorú mala poznať. A ránom, ránom bude môcť spoznať aj ju. To malé, bezbranné dieťa v rukách samotného diabla, ktorý ho vytrhol z náručia matky, ktorá sa ho vzdala, nebránila si vlastnú krv. Bude zaujímavé ju sledovať, pozorovať každú reakciu na tvári, ktorá jej síce nepatrila, ale stále bola posiata emóciami jej sestry. A ona jej dobro uvíta, uvíta ho s roztvorenými rukami. Nemala na sen zabudnúť, ale spomenúť si, keď nastane správna chvíľa a jej hlas konečne vysloví to dávno stratené meno.
Vyzeralo to, že ani nežmurkne, dokonca nepohne prstom, bola tak zaujatá, tak zapozeraná a zvedavosť v nej sa nemohla odtrhnúť, odvrátiť. Nič nenasvedčovalo tomu, žeby mala čokoľvek spoločné s duchom, ktorý sa Rebekah zjavil, nič nenasvedčovalo tomu, že v tej sklenenej truhle, ležalo práve jej telo. Oddychovalo, odpočívalo a čakalo, čakalo na svoj jediný rok v storočí, čakalo kedy ju k sebe bude môcť priviesť. Všetko okolo bolo len miesto čarodejníc zničených mágiou, buď využitých ako ona, alebo pohltených sľubom po väčšej a väčšej moci ako Dahlia. Tí najvyšší s jazvami na tvárach, so sebou niesli len skazu a chlad, ich čierne oblečenie sa podobalo ich čiernym dušiam, ktoré boli rozpadnuté na popol. Chodbami sa ozýval smiech, hlasy, ktoré mohli byť aj jej. Pre zraky ostatných len ďalšia, ktorá to nezvládla, ďalšia, ktorá sa nikdy nedostane za múry a popletená myseľ ju bude strašiť v bdení. Ona sa však chystala čoskoro odísť, znovu vidieť mesto, ktoré ju pred rokmi tak očarilo, a nie sama. Či už ju sklame, alebo jej naopak ukáže svoje neskazené srdce a vôľu, nenechala by ju hniť na mieste, kde nepatrí, jej bratia svoju sestru potrebovali. A bohužiaľ, ona ňou nebola, aj keď snívala o tom, že do nej raz bude patriť, že bude jej čestným a nezameniteľným členom. Nie, nemohla byť tak naivná a myslieť si, dúfať, že doženie tisíc rokov, ktoré mala prežiť s nimi a namiesto toho ich...prežívala s tou stvorou. Žiadna z myšlienok nezmaže jej zaujatosť, žiadny hluk nie je intenzívnejší, než ten z kreslenej animácie, ktorá bola niečo neznáme, niečo nové a nepoznané. Fascinovalo ju to, všetky jej obrázky, ktoré sa hýbali, postavičky útočiace jeden na druhého. Avšak, nič z toho si neprevzalo celú jej pozornosť, vedela, kde sedí a tiež poznala prítomnosť svojej sestry, ktorá si ju ako niekoho nového, s určitosťou skoro všimne.
Nepotrebovala sa na ňu otočiť, ani pozrieť, vnímala ju každým kúskom skrčeného tela, každým pohybom zreničiek, ktoré sa zužovali pod vplyvom televízie. Bola tak blízko, stačilo by natiahnuť pažu a dotknúť sa jej, povedať jej od začiatku až po koniec všetko, čo tie storočia držala v sebe, lenže ju nepoznala. Počula o ich manipulatívnosti, krvilačnosti, smrti, ktorú bez váhania priniesli hocikomu, ak ich omrzel deň. A tak si chcela aspoň myslieť opak, aspoň si predstavovať tú lojálnosť, s ktorou pri sebe tak dlho stoja, pretože ona to nikdy nepoznala, nezažila.  Z prítomnosti Rebekah však nevyžarovalo nič zlé, nič negatívne, čo by mohla ulapiť do dlaní. Po tom, čo sa žena s kučeravými, tmavými vlasmi skloní hlavou približne na úroveň tej jej, slabo podvihne bradou. Stále zostávala zahľadená na obrazovku, nevzhliadla jej do tváre, nevenovala jej ani len kradmý pohľad, ktorý by jej sestre dokázal, že vôbec vníma jej prítomnosť. Až pri jej otázke, neváha, nečaká, ešte väčšmi pootvorí ústa a očarená pokrokom, ktorý zameškala, potichu vydýchne.* Je to zvláštne, tie obrázky sa stále hýbu. *Povie už na počutie nadšene, uchvátene ako dieťa, ktoré zistí, že Mesiac strieda Slnko. Správala sa spomalene, detinsky, nesúc na osobu, ktorou bola. Zatiaľ však len blázon, ďalší pomätenec, ktorého fascinovali animované rozprávky a niekoľkohodinové hľadenie do prázdnej steny.* Je tam zobrazená malá myš, ktorá stále láme kosti dosť húževnatej mačke. *Dodá poniekiaľ neveriacky, pobavenie a známky šťastia v jej hlase, sú však patrné. Zatiaľ jej nedovolí zistiť viac, zatiaľ jej neukázala, že je hodná toho času, ktorý by ňou len tak premrhala. Hlasný zvuk z televízora prinesie jej hlasné uchechtnutie, detskú a patetickú zábavu, ktorou hrali jej oči. Rukou v sekunde poukáže na obrazovku a mierne vystrie prst, než ju znovu sklopí a priloží si ju letmo na ústa, akoby sa snažila zabrániť smiechu.* A neprestáva, nikdy s tým neprestane. Akoby sa zbláznila, alebo trpela úplným šialenstvom. *Prehne telom na malý moment dozadu, než sa znovu nahne dopredu dotýkajúc sa prstami svojich holých kolien.*

(Přemítala nad tím, jak by se odsud mohla co nejrychleji dostat. Ten vzkaz, který si myslela, že mohl snad zachytit jeden z jejích bratrů, někdo dostal. Dokonce na něj i odpověděl, i když ne tak, ak by si představovala. Stále tady trčela a musela se dívat na ty dáno vyhořelé obličeje. I když se tady domem ozýval smích a snad se i zdálo, že tu všeobecně panovala dobrá nálada, všichni kolem ní tady byli blázni. Blázni, kteří žili ve své vlastní mysli, ve svém vlastním světě, ale ta jiskra v oku, která vám dokázala naznačit, že někdo ještě vnímá a žije, byla pryč. Snad jen Lucy a pak ta skupinka s jizvami na tvářích, byla jiná. Proto se rozhodla, že jestli se odtud nějak dostane, jestli bude mít tu možnost, vezme Lucy s sebou. Ta rakev nahoře v podkroví by mohla být odpovědí. Vycházela z ní velká síla a ona ji cítila. Co jí ale stále vrtalo hlavou, ta rakev nebyla prázdná. Zřetelně v ní viděla obrysy ženy, spící či mrtvé, sama nevěděla. Snad byla v jakémsi tranzu, ze kterého se nemohla jen tak probrat. Něco jako, když jim vrážel do těla Klaus dýky. Nebyli mrtví, ale nemohli se ani jen tak probrat. Ta žena nahoře byla čarodějka, nebo alespoň kolem ní byla opředena magická síla. Sice se před tisíci lety magii učila, ale spíše to šidila. Ona prostě neměla v povaze stát se čarodějkou, ačkoliv se o to matka snažila a otec to podporoval, protože ona byla žena a on nerad viděl u mužů nějakou takovou slabost. Měl dost vyhraněné názory a magie pro něj byla jen záležitost žen. Někdy si říkala, že si to s Kolem měla vyměnit. Ona se měla narodit v jeho těle a on v tom jejím. O magii toho věděla prachsprostě málo, ale to neznamenalo, že netušila vůbec nic a že teď, když jí samotné proudí tato síla tělem, nepociťuje jakousi zodpovědnost vůči tělu, které právě obývá. A právě tohle by jí mohlo pomoci pryč. Tohle a fakt, že tam v podkroví zkrátka něco je. A ona by mohla tak nějak využít Lucy a zároveň jí pomoci ven. Zkušenosti jsou to, co jí chybí a pokud se chce nějak napojit na přívod energie, který obývá vrchní patro, bude potřebovat pomoc. Pomoc od čarodějky, která je tu ještě nějak při smyslech a pálí jí to víc než ostatním. Za to, že jí Lucy pomůže, jí odsud samozřejmě dostane. Nenechala by ji tady. Teď ale ještě nebyl ten správný moment, kdy by jí o všem řekla. Sama chce nejprve zjistit, jestli se jí něco nezdálo. Jestli už i ona nezačíná z tohohle prostředí bláznit a jen si nevysnila cestu ven, která vlastně vůbec neexistuje. Všechno tady v tom domě bylo podivné.
Seděla u klavíru, ale hrát na něj neplánovala. Jen si krátila dlouhou chvíli po té strašné snídani, kterou vlastně ani nejedla. Raději si ukradla jablko. V kapse měla ještě další. Až bude sama v pokoji, zakousne se i do něj. Teď se ale musela tvářit jako ta nejhodnější a nejposlušnější „pacientka“ pod sluncem, protože vedoucí skupinka čarodějů zahalená v černém, se ochomýtala všude kolem. Usoudila, že bude lepší, když tady na chvíli zůstane, než se vydá do svého pokoje a bude chtít být sama. Nebylo by to poprvé, co by se její chování mohlo zdát podezřelé a tak nějak si myslela, že ti černokněžníci si na ni dávali už pozor. Musela se snažit nějak zapadnout do prostředí. Dokonce se přistihla, jak se vozí na stoličce u klavíru z jedné strany na druhou. Dobře, tohle už mohlo být vzezření blázna, který neví, co se sebou. Svým pohledem se v jeden okamžik zastaví na někom, koho tu viděla poprvé. Tedy alespoň si to myslela. Bylo dost možné, že tu je už dost dlouho a ona si jí prostě jenom nevšimla, ale něco na ní ji poutalo. Nedokázala tak úplně říct, co. Nevěděla, co její zrak přilepilo na ženě, která sledovala se zájmem televizní obrazovku. Možná, že to byla její fascinace v očích, která ji upoutala, možná to bylo něco podprahového v ní, co jí říkalo, že by se o ni měla zajímat. Její pohled na dívku neušel Lucy, která se tam objevila zničehonic. Možná, že byla prostě jen tak zabraná do sledování ženy u televize, že si nevšimla, jak přišla. Lucy jí řekla, co je nová dívka zač. Tedy hlavně to, že je nová, protože nic jiného jí o ní asi ani říct nemohla. Zvedla se od klavíru a rozvířila kolem sebe tak stoletý prach, který na hudební nástroj usedl. Jako by to byla předpověď toho, k čemu tento dům vlastně sloužil. Všichni tu upadli v zapomnění. Všechny tady jednou pohřbí prach let, které zde strávili. Bezradní, bez špetky života. Možná právě venkovním životem zničení natolik, že jsou raději dobrovolně v tomto zajetí, kde si pro ně už nikdy nikdo nepřijde. Ona ale nehodlala dopustit, aby se to samé stalo jí. Dostane se odtud, ať to stojí, co to stojí. Ať už do ní nastrkají, kolik prášků chtějí, jednou jim ani to už stačit nebude a ona se zase nadýchá čerstvého vzduchu New Orleans, města, které tak milovala.
Došla až k dívce sedící u televize. Chtěla nějak navázat kontakt, prostě se jí zeptala, co pěkného dávají, nevěděla, jak jinak by měla začít. Tohle bylo divné prostředí na seznamování. O to ten vztah, který by z toho mohl vzniknout, by taky mohl být silnější. Přeci jen, když někdo v takové situaci drží pospolu, většinou se něco změní i do budoucna. Měla pocit, jako by tu dívku odněkud znala. Tu myšlenku si řekne i nahlas. Vlastně se ženy přímo zeptá, ale následně si sama odpoví. Nenechala tak Freye prostor, aby jí mohla nabídnout odpověď sama, ale bylo dost pravděpodobné, že by se jí stejně nedočkala. Byla dosti šokovaná odpovědí, kterou dostala. Povytáhla mírně jedno obočí a sledovala dívčinu tvář, jestli v ní nenajde nějakou známku toho, že si z ní právě dělá legraci. Jenomže ona byla vážně fascinovaná tím, co viděla v telce. Ano, hýbající se obrázky, ale byla snad z pravěku, že ji to tak moc překvapovalo? Byly to prostě jenom animáky. Tom a Jerry, morbidní pohádka pro děti, kterou, ačkoliv je v ní dost násilností, děti prostě milovaly. Možná, že tahle čarodějka v sobě takové dítě měla. Možná její duševní zdraví zamrzlo někde v útlém věku, nebo ji právě její moc dostala natolik, že se raději pohroužila zpět do dětských myšlenek.) Ano, je to televize. Obrázky v televizi se hýbou, obvykle. Zaručeně, pokud ji máš puštěnou. Tohle jsou prostě animáky. (Semkla rty k sobě. Nemohla si odpustit trochu sarkasmu, ačkoliv v jejím tónu hlasu nebyla moc znát. Sarkasmus spíše přebarvila nevěřícnost. Jako by tahle holka spadla z Marsu a zkoumala okolní svět, který je tak jiný než její domovská planeta. Nechtěla být na ni nijak zlá. Neměla to v úmyslu. Vlastně jí ta dívka na tváři vyčarovala jemný úsměv. Ani to nepostřehla, nevěděla, že se usmívá, ale v přítomnosti Freyi zažívala zvláštní klid. Jakoby jen pohled na ni byl terapií sám o sobě.) Ta myš se jmenuje Jerry a ten kocour je Tom. Většinou všichni fandí právě té myši, ale já jsem vždycky chápala spíš tu kočku. Ta myš je dost škodolibá. Mnohem víc než ta kočka. (Stále sleduje Freyin výraz a i ona snad začínala být užaslá. Nebylo to ale rozhodně tím, že by ji tak nadchnul animák, ale spíš ji překvapovala Freya a její chování.) Je to prostě pohádka pro děti. Kočka se snaží dostat myš, ale ta jí dává dost jasně najevo, co si o tom myslí. A někdy ta kočka ani nich špatného nedělá a ta myš i neustále provokuje. Vlastně je to někdy vůči tomu kocourovi docela nefér, ale musím uznat, že ta myš má opravdu skvělou fantazii, co se plánů týče. (Nevěřila tomu, že tady opravdu rozebírá zrovna Toma a Jerryho, pohádku pro nejmenší děti. Ale co tady vlastně mohla dělat? Tohle bylo aspoň nějaké zabíjení času. Jenomže ona spíš musí dumat nad tím, jak odtud pryč.) Víš co? Nechám tě tady, aby sis užila svoje animáky. Nebudu tě při tom rušit, protože tím vypadáš opravdu zaujatě. (Sáhla si do kapsy a vytáhla z něj jablko, které před chvíli vyšpatnila ve spižírně.) Tady máš. (Podala ho Freye.) Sladký bonus k tomu. (Usmála se na ni. Pak se zvedla a odešla do vedlejší místnosti, kde byla jakási knihovna. Vzala si nějaký titul, ani nekoukala na to, co to vlastně je, a sedla si do křesla. Otevřela knihu někde v půlce a dělala, jak je začtená. Místo toho ale pomalu spřádala plán, jak a kdy se odtud dostane a koho vezme s sebou.)

*Bola chorá z nekonečného spánku, nekonečnej temnoty, ktorá ju obklopovala. Akoby to bol len sen, dlhá, bezfarebná vidina, ktorú si predstavovala, a i keď všetky hlasy za jej chrbtom kričali, aby sa prebrala, nemohla. Nebola to len obyčajná nočná mora, nebola to jej najväčšia a jediná choroba, tiky tela spôsobené všetkým tým hlukom, než prišlo to mĺkve ticho. Unavená z ich šepotov, z nútenia a naliehania, večne zatvorí oči. Akoby v jej hrdle bola diera a všetok krik sa zadrhol skôr, než stihol vyjsť do úst, väčšinu času tichých. Načúvala každému pohybu, každému gestu, všetkým krokom okolo miesta, kde ležala, no pravdou bolo, že nemohla počuť. Akoby sa naraz stratil všetok zmysel, vnemy sa otupili a myseľ zasekla, zostala stáť na jednom mieste sto rokov sa nepohnúc ani o milimeter. Boli mocné, jedny z najsilnejších čarodejníc, ktorých noha v kročila na zem, a to len vďaka nej, vďaka Dahlií, ktorá si celý čas myslela, že to, čo robí, nie je len bláznovstvo, že bude... Nezničiteľná, obávaná, nesmrteľná a navždy mladá, krásna naveky. Lenže, ak cena, ktorú musí platiť je vykúpením pre jeden smiešny, malicherný rok, tak ona nie... Ona ju dlhšie nechcela splácať. Všetky jej sľuby sa premenili na popol, boli čierne, prehnité a vŕtali sa v nich biele larvy, ktoré hĺbili diery stále hlbšie a hlbšie, skrz na skrz. Pre iných nič, len samozrejmosť, schopnosť, s ktorou sa narodia, o ktorej stratili pojem, pre ňu? Celý svet, všetko, čo si mohla kedy želať – Sloboda. Vzácne, zároveň nepoznané, príliš drahé, až priveľmi nemožné. Celý ten čas ju ťahala za ruku a ona sa nechávala viesť, a v momente, kedy sa dlaň, prsty snažili vytrhnúť z jej zovretia, z jej svárov, po ktorých stekala krv do kaluží, bola nevďačná, príkra a patetická. Bola tá, ktorá jej raz poďakuje, že z nej dokázala vymámiť všetko svetlo, každú jednu iskru, než nezostala ani jedna, než vyhasla a stalo sa z nej to, čo z diabla samotného. Necítila vďaku, necítila nič dobré, nič pozitívne, bola tu len trpkosť na jazyku, zopnutá čeľusť a oči bez svetla plné nenávisti, plné opovrhnutia. Toľko z vecí, ktoré jej boli odopreté, odopierané dlhé storočia len kvôli tomu, že bola prvorodenou, že ju matka opustila, nechala stvoru posadnutou mocou, vytrhnúť z rúk. Len s tichým krikom, bez boja, bez snahy. Dahlia jej mohla klamať vo všetkom, mohla ňou manipulovať, využívať, ale keď jej povedala, že ju matka... Esther, nechcela, bola to pravda. Vzdala sa jej a nechala ju napospas, vlastnú krv, vlastné dieťa. Možno preto tak veľmi neznášala zradu, zradcov, ktorí sa zakrádajú v tieňoch, alebo stoja najbližšie pripravení zaťať, zabodnúť dýku do jej chrbta.
Chcela, aby ju Rebekah poznala a zároveň sama chcela poznať ju. Váhala a zároveň ju niečo vnútri presviedčalo, že nesklame jej očakávania, že bude tou sestrou, ktorú si vždy želala, o ktorej snívala po nociach sama v tme načúvajúc spomalenému dychu Dahlie. Vedela, že má súrodencov, ale nikdy ich nevidela, nikdy sa s nimi ako dieťa nemohla stretnúť, nemohla hrať a všetky tie ich tisícročné intrigy, každá jedna zlomená kosť ju nútila ich rozhodnutiami, monštrami, ktoré sa z nich stali, opovrhovať viac a viac. Mali všetko, čo ona nemala a predsa im to nestačilo, predsa neboli vďační, nie... Namiesto toho sa rozvracali, nestáli pri sebe, bodali si tú dýku, ktorej sa tak báli, do chrbtov, snáď očakávajúc, že to je definíciou rodiny. Každý z nich bol prosto nevďační, sebecký, bezcitný k životom najbližších, krvi, ktorá ich spájala. Nemohla to zniesť, tú závisť, pomyslenie na niečo, po čom tak prahla a oni si to nevážili. Práve preto jej ešte nepovie, že sú sestrami, práve preto chce vidieť, či pred ňou stojí niekto, kto je hodný záchrany, hodný pomoci, i keď už teraz vie, žeby tu Rebekah nenechala, nie napospas.
Vo väčšej miestnosti s dlhým okrúhlym kobercom sedelo dievča s bledými, nešikovne zapletenými vlasmi, ktoré jej viseli všade po stranách zaujatej tváre. Zvuk menšieho televízora pred ňou sa ozýval po chodbe, až do vedľajšej miestnosti, akoby sa nestarala, kto ju sleduje, nestarala, ako vyzerá. Len hľadela na preblikávajúci obraz, ľahko skrčená a nahnutá, podopierajúc sa rukami nôh, aby sa snáď neprevrhla dopredu. Jej ústa boli pootvorené, jej zmysli sústredné na mierne morbídny animák, avšak nie ponorené. Bola si vedomá jej prítomnosti, každého jej pohľadu, či kroku, ktoré sa blížili práve jej smerom. Jej hlas, nebol hlasom jej sestry, ani tvár vlásku podobná, ale myseľ mala čistú, tá patrila len jej. Mala chuť sa pousmiať, pri spôsobe, akým ju oslovila, pri tóne, ktorým jej v ušiach zaznel hlas. Pery skriví do ľahkého úsmevu, ktorý stále zastiera očividná fascinácia nad tak malicherným predmetom. Poznala ju, stretla ju jediný krát, kedy ich navštívila, kedy sa priblížila k svojej rodine, sledujúc len jednu z ďalších zrád, ďalší z rodinných sporov, ktoré sa večne končili súrodencom v rakve, v ktorej ležala aj ona a každý raz to nenávidela. Znalý, avšak mĺkvy pohľad zostrí jej črty. Stále sa na Rebekah neotočí, stále je zameraná na obrazovku a kreslenú rozprávku, od ktorej akoby sa nemohla odtrhnúť. Bolo to zvláštne, stačilo jej jedno stretnutie, jedinký krát, aby si istým spôsobom pamätala jej tvár, a to ju tešilo, to v nej vyvolávalo spokojnosť. Samozrejme, nechystala sa jej odpovedať, nechystala sa dodať vôbec nič, len ju nechať vo vlastných myšlienkach, zamyslení a slovách, ktoré tak dávne stretnutie zamietali. Nebol ten správny čas a nebola to Rebekah, kto potreboval všetky odpovede viac, pretože ona bola schopná urobiť všetko, aby ich získala. Až príliš blízko pri nej stála, aby sa teraz stiahla, aby znovu ustúpila do úzadia, než na ďalších sto rokov zaspí a čoskoro tu nebude nič, čo by ju vôbec zobúdzalo. Spojí ústa na niekoľko sekúnd pevne k sebe, než mierne prižmúri oči a poniekiaľ uchvátene poukáže na svoje malé očarenie „moderným“ pokrokom. Cítila tú neveriackosť, hrala sa s ňou na jazyku, drvila ju v zuboch, ktoré boli naoko uvoľnené medzi pootvorenými perami. Správať sa zvláštne bol snáď jej dnešný údel, i keď nechcela, aby o nej sestra nabrala mylnú mienku, či pocity. Koniec koncov, aj steny tohto domu kričali, že nič normálne sa nečaká, nebol to práve dôvod, prečo sem čarodejnice v prvom rade zatvárali? Pretože zišli z ich bežných ciest...*
Animáky...*Zopakuje divným podtónom, akoby tu z časti ani nesedela, akoby bola celkom inde a jediné, čo tu po nej zostalo, bolo jej telo. Na tenkej línií pier sa jej zračí len spokojnosť, kradmé vyrovnanie, ktoré skoro znovu opadá. Podvihne rukou a ukazovákom zamieri k obrazovke, nakláňajúc sa na krátky moment dopredu, zatiaľ čo sa tiché uchechtnutie prederie jej úzkym hrdlom.* Je to dokonalé. *Vydýchne len ku sestriným predchádzajúcim slovám, nehľadiac na to, ako veľmi neveriacky sa Rebekah tvárila, s akou kuriozitou sledovala jej detinský výraz. Odmlčí sa, tvár jej zapadne istým závojom z pavučín, ktoré sa však v okamžiku začínali pomaly znovu trhať. Zvláštne... Podujala sa zohnúť vedľa blázna a preberať niečo tak patetické, niečo, čo by monštrum, stvoru bez citov, nemohlo zaujímať, ani zaujať. Jej tón bol tak čistý, tak prostý, až na chvíľu mala chuť pozrieť do jej tváre. Bolo jasné, že ju počúvala, i keď nedávala najavo, žeby vnímala jediné slovo. Celá rozprávka bola tak podobná ľudskému chovaniu, prirodzenému, či získanému – závisť, zloba, krutosť, strach v ľahkých zábleskoch. Rebekah nebola jediný, koho vnútro sa istým spôsobom plnilo, vnímala to spojenie, zatiaľ krátke, tenké, ale pre ňu krv nikdy nebola len voda, pre ňu by rodina znamenala všetko a nikdy by sa jej nebola schopná vzdať, ak ju raz získa. Nepatrne oddelí pery od seba a nakrčí čelom, nikdy nespúšťajúc zrak z obrazovky.* Je to celý čas len o tom, kto premôže toho druhého a vyhrá. *Dodá napokon potichu, patrne nie príliš zhovorčivá, či schopná hocijakého druhu naozajstného rozhovoru. Vyzerala len ako jeden z nich, jedna zo zlomených čarodejníc, ktoré stratili všetky zmysli a nadchýnali sa zo zbytočností, hlúpostí. Ako fascinovaný blázon.
Nepovie ani neurobí nič, aby ju zastavila, jediný pohyb vykonávali zreničky jej očí, ktoré sa stále zväčšovali a zmenšovali, ako pred ňou preblikával obraz. Bola naozaj taká, ako dúfala, ako si želala, bez akýchkoľvek sklamaní, to však bol len začiatok, najskôr si potrebovala overiť jej lojálnosť, dobro, ktoré už teraz vynikalo z jej blízkej prítomnosti. Už-už čakala, že sa postaví a odíde, keď letmo venom zachytí jej ruku, ktorá sa k nej načiahne, ktorá jej podá niečo, čo v tomto dome bolo zakázané, čoby nikto, kto nechcel problémy, nemal mať. I tak obyčajná vec, len prosté jablko, ktoré niekedy môže znamenať tak veľa. Jej výraz bol nemenný, avšak pomaly prenikal do prázdnoty v momente, kedy sa jej sestra zdvihla. Kedy sa jej vzďaľujúce sa kroky strácali vo vedľajšej miestnosti, konečne odtrhla pohľad od obrazovky zameriavajúc sa s prižmúrenými očami na jej chrbát, zhrabnúc rýchlo dlaňou jablko, ktoré si v sekunde skryla po hrubý, pletený sveter. Mohla cítiť jeho hladký povrch, jemnosť a zároveň pevnosť, ktorú za sebou Rebekah ponechala. Spojí pery pevne k sebe, tajomnosť, ktorá sa okolo nej rozprestierala by sa mohla krájať a nadradenosť len poznávala svojich medzí, nestranila sa žiadnym činom. Nebolo to pokrytecké, bolo?*

(Necetla moc dlouho. Ne, ze by snad nechtela, ne ze by se rada na malou chvili neskryla pred zraky vsech taky nekde jinde, nez u sebe v pokojo, jenomze ji to nebylo doprano. Mohla sedet dal a ignorovat ten rozruch, ale nedalo se to preslechnout. Hlavne par slov ji utkvelo v hlave. Primo ji ti prastilo v jejich myslenkach zatoulanych v cetbe a ona nemohla ignorovat to, co se delo vedle. Mohla za to vlastne sama. To ona dala te divce jablko, to ona ho ukradla ze spizirny a misto toho, aby si ho nechala, darovala ho dal a ohrozila tak naprosto nevinnou zenu misto toho, aby dostala pres hubu jen ona, kdyby na to nahodou nekdo prisel. Tohle nebyla bohuzel zadna detska hra a ta divka, ktera se jeste pred chvili divala fascinovane na televizi na pohodky, skoro nevnimajic okolni svet, mohla diky tem elitarum s jizvami prijit dost zkratka. Tady v tomto mucivem sanatoriu se neodpousti zadne poruseni jejich radu. A ona by to nemela nechat jen tak. Je pri smyslech, pali ji to a je schopna neco udelat a mela by ochranit slabsi. Mozna je monstrum, ktere zabiji, ale v jistem smyslu dokaze byt velice soudrzny clovek a nema rada krivdy. Primo je nesnasi. A taky nenavidi, kdyz si nekdo opravdu nepekne dovoluje na bezbranneho v nesnasich hlavne, kdyz se jednalo o nezne pohlavi. Mozna dokaze zabijet, ale neni to naprosta hyena bez citu.
"Kde jsi vzala to jablko?" To byla ta slova, co upoutala jeji pozornost a kteraji nemohla uuniknout, ackoliv uz neni upir a jeji citlivy sluch ji neslouzil. Dvere knihovny byly pootevrene a zena kricela na divku tak hlasite, ze by to snad ani hluchy nepreslechl. Uprela zrak na pootevrene dvere a zaklapla knihu. Zamracila se, odlozila svou cetbu na stolek s tim, ze neni jiste, jestli se tady jeste do cetby nekdy pusti. Byla ochotna se prat za cizi. V tomto momente ano. Zvedla se prudce z kresla a vyrazila ke dverim do mistnosti, kde se odehravala ta maskarada. Rozruseni byli vsichni vsude kolem, ale ji zrovna nezajimali. Byla to skupinka na konci mistnosti, co pripoutala jeji zrak. Dve osoby v cernem; zena, ktera drzela v ruce jablko, ktere pred chvili Beka ukradla a pak ho dala te divce, a muz, ktery drzel tu divku za vlasy a neprimerene ji za ne tahal. Druhou rukou se az nebezpecne blizil k jejimu krku. Divka vypadala dost vystrasene, a to se ji rozhodne nelibilo. Citila se v tuto chvili opravdu ochranarsky, jako by se snad mela zastat nekoho, na kom ji velice zalezelo. I kdyz tu tu divku videla dnes poprve, nedovoli temhle smradum, aby ji ublizili, protoze ona byla bezbranna, zatimco velci pani byli na koni.
Dost razantne se rozesla smerem k nim a uz v pulce cesty zacala varovat toho muze, aby toho nechal.) Bez od ni! Nech ji na pokoji! (Svuj razantni krok podtrhla velice presvedcivym a ostrym tonem, ale dalo by se rict, ze on se jen pohrdave usklibl a drzel Freyu dal. Kdyby byla upirem, uz davno by byl za svoje chovani bez hlavy, ale ted bude muset prehodnotit svoje metody a jit na to jinak. Postavila se pred muze.) Rekla jsem, at ji nechas. (Zaseptala vyhruzne a naprahla svou ruku zatatou v pest. Rana pristala na muzove tvari. Zavravoral a Freyu pustil. Rozhodne to ale neznamenalo, ze by se vzdal. Ona jen poklepavala svou rukou, protoze do toho dala vsechnu svou silu a ta rana ji, stejne jako minule, vazne bolela.) No zatracene. Zvyknu si na tohle vubec? (Zamumlala pro sebe, ale to uz ji vzal nekdo zezadu. Snazila se sice branit, ale ten nekdo ji drzel pevne.) Shnijete. Za vsechno, co tady delate. (Zasycela a podivala se na zenu. Odfrkla si. To netusila, ze za chvili jeji prsty budou v jednom ohni. Zatim se ale jen podivala na chudaka zmatenou Freyu.)

*Nevedomosť bola vyčerpávajúca, trýznivá na popol a pálivá okolo jej jemnej, napriek tomu, pevnej koži. Chcela zahnať tú horko-sladkú príchuť, nadobro sa zbaviť nutkania vystrieť ruku a zakrútiť ich hlavami, krvou všetkých navôkol až do jedného, posledného, ktorý by zostal stáť – jej sestry. Nenávidela to... Ale musela mlčať, musela dýchať cez zomknuté pery a nepustiť von nič z toho, čo hralo v jej hlave, čo pretekalo pomedzi jej paže až do prstov, ktoré sa vzpínali v stotinách. Mohla by sa im vysmiať, mohla by ich zraziť na kolená a sledovať karmínovú farbu, ktorou sa im podlejú oči, ktoré viac nebudú vidieť nič, než jej tvár bez emócie, bez výčitky a napokon? Tmu... A tá bude to posledné, čo im daruje za to, že na ňu siahli rukou. Dívala sa na nich a vedela to, videla ich konce, na ktoré si počká a vychutná každým dúškom, pretože nebola bezmocná ako ostatné čarodejnice pod ich svármi, nikdy nebude. Jej blonďavé vlasy padali popri jej čele až ku plecu, cez ktorý jej prevísal rozstrapatený, zapletaný vrkoč. Dych sa zasekol niekde v jej zovretom hrdle, telo trhalo v tikoch, ktoré jej spôsoboval nápor niečej sily, niečieho zovretia. Veľké mužské dlane priam drvili jej ramená a pažu, ktorou neprestajne šklbali dopredu, ako ju ťahali so sebou ku stolu.* Kde si to zobrala?! *Každé písmeno jej znelo v hlave ako jed. Žena s krátkymi blonďavými vlasmi a červeňou podliatou jazvou na líci mávala ohryzkom z jablka pred jej zrakom.* Hm?! *Nekonečné kúzlo, ktoré nikdy nevyprchá a vždy sa bude vracať, aby sa prehralo znovu a znovu, nenechajúc ju zabudnúť. Jej ústa však boli zomknuté, jej oči slepé v tento moment, len hľadeli do jej márnej, špinavej tváre, ktorú by nechali zhorieť na trosky. Všetko, čo následne vníma je tlak na jej chrbte, tlak, ktorý ju tlačil dopredu, i keď nohy sa nemali kam pohnúť. Lícom sprudka narazí o drevený povrch stola, zatiaľ, čo jej ruky nečinne visia popri tele, akoby ani nepremýšľala nad tým, žeby sa mohla brániť.* Dovolila si si od nás kradnúť? *Ženský hlas sa ozýval celým domom, narážal jej do každej štrbiny mozgu, i keď ho nikdy nepustila dnu, na to bola až príliš nadradená. Drsné prsty sa ocitnú zozadu na jej krku a podvihnú jej telo do výšky, než ho znovu sprudka buchnú o stôl. Nechala sebou mávať ako s bábkou, ako s nástrojom, ktorý môžu hodiť do ktoréhokoľvek kúta a nájdu ho v ňom ležať aj po rokoch.* Vieš, čo robíme zlodejom? *Akoby prišla o zmysli, jej hnev, jej krutosť nepoznala medzí, nepoznala dna. Ona nebola zlodej, nezobrala jej to prehnité jablko, ani keby sa neobťažovala straniť, pokiaľ by ho chcela. Ale kde bola tá, ktorá jej ho podala, ktorá jej ho vložila s úsmevom do ruky, jej sestra? Možno to celé nebolo ani reálne, možno sa nič z toho nedialo a jej tvár nebola v jednom ohni, mužove nechty sa nezabárali do jej krku, netrhali s jej vlasmi k sebe. Musela to už počuť, musela vedieť, čo sa deje a bolo jej rozhodnutím, či sa zastane svojho trestu, alebo ho nechá spadnúť na jej plecia. Dlane položí pevne na okraj dosky, ktorú zovrie, akoby sa jej každú sekundu malo zviesť telo zo stola k zemi. Čarodej uvoľní jej hrdlo a schytí ju za obe ramená, zameriavajúc sa chvíľou na niečo iné, než bola jej tvár. Pootvorí ústa a sťažka nasaje nejaký vzduch pľúc, než ruky opäť bezmocne zvesí a jej stratené oči sa zastavia v jednom bode, v jednom pohľade, ktorý stál na druhej strane miestnosti pri dverách. Na jej sestre. Nemusela ju prosiť, nemusela sa pozerať na jej nerozhodnosť, pretože tam žiadnu nevidela. Len jej kroky, jej vôľu pozlátenú hnevom, neprávom, do ktorého sa rozhodla zasiahnuť... Ale prečo? Prečo to robila, ak ju nepozná? Bránila neznámu ženu, s ktorou nemala nič spoločné, aspoň si myslela, že nemá. Buď bola blázon, alebo má v srdci viac taktu, než hocikto iný, viac morálky, ktorá prúdi jej žilami tak ľahko ako krv. Rebekhine slová sa rozostrú miestnosťou ako buchnutie dverí, či rozbíjajúce sa okná na ostré črepy, dopadajúce na tvrdú dlažbu. Lenže to nestačilo, nič z toho nebude, než si vyšší, oni, vybijú svoju zlosť a udelia im ich tresty, než nebudú úplne spokojný s príručkou, ktorou tak pohŕdala. Očami v momente prebleskne niekde do strany, akoby sa snažila z uhlu, v ktorom ju čarodej držal a stále nepúšťal, zachytiť čo najviac. Zrazu všetok tlak, ktorý vyvíjal svojím stiskom na jej telo zmizne, nahradí ho voľnosť a slová jej sestry, ktorú znovu uvidí, ako náhle sa rukami zdvihne od povrchu stola a prakticky zostane stáť za jeho okrajom, sledujúc ako si obaja, ktorí predtým trýznili ju, začínajú vybíjať svoju zlosť na nej. Ďalší muž oblečený do čierneho ju doslova schmatol zozadu za paže, bolo jedno, ako veľmi sa Rebekah bránila, či kričala, alebo hádzala na ich hlavy tie najostrejšie slová, neunikne svojmu trestu. Rovnako ako Freya neurobí nič preto, aby to zastavila, aby jej vrátila vďačnosť, s ktorou sa jej zastala, i keď nikdy nemusela. Spojí pery pevne k sebe a spod vlasov, ktoré bránia jej zraku potichu hľadí na sestrinu tvár. Nemohla sa pohnúť, len zvesiť tvár, len zaťať zuby a ďalej bezmocne nechať vyšších vykonať svoj údel. Bola to len stotina, možno sekunda, než sa žena, ktorá dávno spustila ohryzok jablka na zem zohla po jeden zo železných kutáčov do krbu a čarodej, ktorý držal Rebekah doslova zovrel jej ruku, tresnúc s ňou pevne o povrch stola, akoby chcel, aby sa zlomila už v ten moment. Ale také šťastie nemala, takú výsadu. Mala chuť privrieť oči, ako tušila, čo bude nasledovať, ako videla blonďavú ženu napriahnuť sa a vsadiť všetku svoju silu do jediného, prostého úderu. Na chvíľu si myslela, že počuje prasknutie, že počuje tupý náraz a lámajúce sa kosti, bolo jej zle.* Dnešná lekcia...*Čarodejnica sa medzi výdychmi obráti od Rebekah späť na Freyu a jedným trhnutím jej schmatne náhrdelník, visiaci na hrdle, z krku. Aké lacné, kradmé pre jej chtíče. Pohŕdala ňou, pohŕdala každým jej pohybom, či nádychom. Otočí sa znovu k jej sestre, akoby snáď chcela, aby si jej slová zafixovala a nikdy na ne nezabudla.* Čo od nás vy zoberiete raz, mi od vás zoberieme dvakrát! *Odsekne poslednou sekundou, než ich prudkým krokom obíde ku dverám, viac sa neotáčajúc, nevšímajúc si to, čo spôsobila. Zhlboka nasaje vzduch nosom, než zvesenú tvár opäť podvihne vo chvíli, čo čarodej konečne pustí jediného človeka, ktorý mal dostatok guráže sa jej zastať, jej vlastnú krv. Videla všetku tú bolesť v jej výraze, vnímala ju a bola pre ňu rovnako neprijateľná ako pre ňu. Avšak, na druhú stranu... Potvrdila jej priania, jej najväčšie tušenia, a to že jej sestra stála za jej pomoc, stála za každý druh bolesti. Bola presne taká, akú si ju predstavovala, akú ju chcela. Nesklamala ju, zatiaľ nie. Pomalým krokom pristúpi bližšie pri ňu, na niekoľko sekúnd sa zahľadiac na jej ruku a zlomené prsty, ktoré ju nevyšli nadarmo. V jednom mala tá žena pravdu. Čo je zobraté raz, to sa musí vziať späť násobne.* Bola si jediná, kto mi pomohol...*Vydýchne so stále ľahko prekvapeným, až zvedavým tónom, pričom sa na niekoľko krátkych sekúnd odmlčí, akoby jej snáď slová zastali opäť v hrdle.* Prečo? *Priamo, jednoducho, prosto, chcela vedieť, čo Rebekah viedlo k nastaveniu vlastného krku za ženu, ktorú nepoznala, ktorá jej nebola ničím, pretože netušila, kto sa skrýva za tou nemou tvárou.*

(Nemohla tolerovat, aby si tyhle nuly, co si jen násilím vynutily poslušnost, vztáhly ruku na někoho, kdo vlastně za nic nemůže. Ta dívka mohla klidně prozradit, kde to jablko získala. Mohla říct, že ho dostala od té černé ženy, která už se těm magorům vzepřela několikrát a která má opravdu dost velké problémy s autoritami. No, takhle by ji zřejmě nepopsala, protože ji nezná, ale sedělo by to na ni, kdyby se zalekla utlačitelů v černých hávech tak, že by vyzradila i to, co nevěděla. Například fakt, že ona ještě před nějakou dobou vůbec nebyla černovlasou ženou tmavé pleti, ale bledou blondýnou s plnými rty, která až moc lpěla na svém milostném životě a prožívala každou vztahovou tragédii skoro jako konec světa. Ale šlo jen o to si srovnat priority, o kterých teď jistojistě ví, že to není zrovna žádná nahodilá láska k muži, ale její rodina, protože ta teď právě potřebovala pomoc. Bohužel odsud ze sanatoria jen těžko něco zmůže a z toho začala být dost rozladěná. Chtěla s tím něco udělat a toužila znovu spatřit své bratry a sestru, i když v novém těle. Nikdo ale neříkal, že v těle této černošky musela zůstat dlouho. Rozhodně by o ní ale, až bude venku, protože neúspěch si nepřipouštěla, měla zjistit, co byla zač, aby pak všichni nebyli nemile překvapeni, co je vlastně zač, až by zpět skočila do svého těla a nechala na svobodě čarodějku, které tahle schránka patřila. Ona teď ale musela co nejrychleji zasáhnout, protože se jí narážky té ženské líbily čím dál tím méně. Pro ně je opravdu jednoduché dovolovat si na slabé duše, které zápolí se svým vnitřním světem a snaží se být alespoň trochu při smyslech, aby ještě mohly vnímat okolní svět. Nebo se na druhou stranu možná uzavírají do vlastních fantazií naschvál, aby nemusely dále zažívat křivdy a kdejaké problémy všedního života. Nedovolí ale, aby si smlsli zrovna na Freye, protože ona navíc ani nic neprovedla. Střetla se s jejím pohledem, který ji ještě víc utvrdil v tom, že téhle nebohé bytosti pomůže, i kdyby jí měli zpřelámat všechny kosti v těle. Tohle tady byl teror a někdo se té šikaně postavit musel. Vypadalo to, že ona jediná tomu tady byla schopná říct dost a dát těm idiotů za vyučenou, i když jsou samozřejmě v převaze a ona je obě bude bránit jen těžko dlouho. Alespoň jim ukáže, že s ní vláčet nebudou a když se jí nebude něco líbit, dá něco najevo. Freya ji vlastně ani svým pohledem nemusela nijak přemlouvat, aby jí pomohla, protože ona již byla nakročená směrem k ní a lidem se zjizvenými tvářemi. Freya mlčela. Neřekla ani slovíčko, neprozradila ani neukázala prstem na její osobu, že to byla ona, kdo jí dal to jablko a kdo by měl být správně trestán za ten absurdní zločin. Bude se za Freyu rvát, ačkoliv ji potkala vlastně až dnes, jak nevinně sedí u televize a fascinovaně se baví nad animovaným seriálem pro děti. Tedy alespoň si myslela, že ji nezná, i když opak byl pravdou. Nebylo to prvně, co se s ní střetla a jejich cesty se zkřížily. Teď se ale budou provázet mnohem intenzivněji než kdy dřív a své životy budou vzájemně ovlivňovat, protože mají jednu krev a jsou to sestry. Nebylo by to poprvé, co zachránila život slabšímu pohlaví. Vzpomíná si na svátek, který dnešní obyvatelé slaví. Casket girls. Kdyby tehdy nebyla poblíž, ten svátek by se ani neslavil. Ale už tehdy se samozřejmě projevovala tahle její stránka. Mířila odhodlaným krokem k nim a dala dost jasně najevo, že tohle se jí nelíbí a že s tím hodlá něco dělat. Taky že tak učinila, dala tomu muži pěstí a i když už teď bylo jasné, že tohle nedopadne tak, že by je snad všechny přeprala, vzala Freyu za ruku a prchla s ní někam hodně daleko, alespoň jí tak mohla vyjádřit podporu. Věděla tak, že tady není sama a pokud by se chtěla příště na někoho obrátit, může přijít za ní a společně se to mohou snažit vyřešit. Freya pocítila volnost alespoň na chvíli. Ten, kdo byl teď sešněrovaný a nemohl se skoro pohnout a bránit, byla ona. Mohla sice křičet, ale proč? Co by jí to pomohlo? Snažila se ale vymanit z jeho sevření, otáčela hlavu, snad by ho mohla i kousnout, ale nepovedlo se jí to. Vše bylo marné, ale ona cítila pocit zadostiučinění. Pomohla Freye, to pro ni teď hrálo tu největší roli. Copak jí oni udělají? Nadopují ji zase prášky? No tak se znovu vzbudí a bude dál bloudit v těchto stěnách, než najde způsob, jak se napojit na tu sílu k tajné místnosti, a dostane se odsud. Možná, že by do toho mohla zasvětit právě i Freyu, že by se ráda dostala ven. Ona by se o ni postarala, zaběhla by se do nového všedního života, ani by nevěřila jak. A na animáky by se mohla dívat klidně každý den. Netušila, kde se v ní bere až takový ochranitelský pud, ale byla ochotná se o Freyu postarat i mimo sanatorium. Možná i díky tomu, jak bezstarostně působila, když s ní vedla poprvé rozhovor. Upřela teď pohled na ženu, která se pohroužila ke krbu a zvedla z něho pohrabáč. Vyděšeně sledovala dlouhou tyč, která se k ní s velkou hrozbou blížila, ale ona věděla, že tohle nebudou jen výhrůžky, ale že žena použije pohrabáč, aby jí nějak ublížila. Muž, který držel její ruce za tělem a kterého by teď nejraději nakopla do jeho intimních partií, vzal jednu její ruku a surově s ní praštil o stůl. Zaťal zuby, protože si dokázala představit, co přijde. Vnitřně se připravovala na bolest, která co chvíli zasáhne její ruku. Žena se napřáhla a jednou dobře mířenou ránou pohrabáčem jí zlomila všechny prsty. Ani jeden nebyl ušetřen. Nechtěla vykřiknout, ale bohužel to nebylo tak snadné, takže se jí z hrdla vydral hlasitý sten. Její ruka se začala nepředvidatelně třást a nemohla ji vrátit do původní polohy. Ani se o to nesnažila. Žena se ujala slova a sebrala Freye ještě její amulet, co jí visel na krku. Klečela na kolenou, ale začala se zvedat a stejně tak ze stolu sbírala svou zraněnou ruku, které stále věnovala svůj bolestný pohled. Důležité ale bylo, že Freya byla v pořádku a její ruka se za nějaký čas taky uzdraví, i když to bude trvat dlouho. Teď by dala opravdu hodně za zázračné upíří léčení. Netušila, že Freya má moc a že není vůbec tak bezmocná, jak se tady celou dobu tváří, ale teď jí to rozhodně nehodlala vyčítat, jednak to nevěděla a jednak by ji bránila i tak. Na tomhle místě musel alespoň někdo držet spolu. A ona si vyhlídla zrovna ji. Nebyla to náhoda, i když Rebekah si to ho nebyla vědoma. Freya je její sestra a ona se to dříve nebo později dozví. Uslyšela hlas své sestry, jak k ní promlouvá a vzhlédla k ní. Ano, byla jedinou, která se odhodlala jí pomoci a jen se nedívat, nebo v jiném případě ignorovat to násilí, které bylo a jistě ještě mělo být na Freye pácháno.) Proč? Protože jsem blázen. (Pokrčila rameny a odfrkla si. Odvrátila někam pohled, ale záhy se jím vrátila na blondýnu s mastnými vlasy a mírně se pousmála.) A nebo se mi jen líbí ta myšlenka, že by holky měly držet spolu. (Prohlédne si ji pak pátravým pohledem a když nesezdá, že se jí něco stalo, tedy po fyzické stránce, celkem se jí uleví, i když stále nechápe, proč má o tuhle ženu až takový „zájem.“) Každopádně jsem ráda, že ti nic není. Když mě teď omluvíš, půjdu si něco udělat s tou rukou. (Snad by jí i zamávala před jejím zrakem, ale to by ji zatraceně bolelo. Proto se jen znovu pousmála a odešla do svého pokoje, kde si ruku něčím provizorně zavázala, aby ji měla alespoň trochu fixovanou. V tu ránu tam ale vtrhla banda s jizvami, která ji nadopovala prášky a pomohla jí nedobrovolně na lůžko, aby nedělala problémy. Ty problémy nemohla dělat dokonce několik dní, protože pokaždé přicházela nová a nová dávka prášků, které ji jako Šípkovou Ruženku držely neustále v limbu. Uběhlo asi čtrnáct dní, než se rozhodli, že její kóma by mohlo stačit a žádné prášky jí už nepodaly. Bylo jen otázkou hodin, kdy se probere a bude opět při vědomí odhodlaná dostat se odsud.)

*Ako zatmenie pred očami, ktoré na pohľad tak zúfalo hľadali prvý záchytný bod. Vnútri chladná, tvrdá a pevná, ako jej telo, ktoré narážalo o drevenú dosku. Jej tvár sprudka a bez váhania, vnímajúc len rovné vlasy lietajúce na všetky strany. Každú časť jej paží obopínal tvrdý stisk, ktorý nikdy nepovolil, ani nepovolí, kým si nevybije všetku zlosť, všetko rozhorčenie a puch smrti, ktorý za sebou niesol ako ťažké železné okovy. Bolo to smiešne, na jednu stranu naivné, na druhú ešte viac úbohejšie pri myšlienkach v jej hlave, ktoré sa s prehľadom splietali do jednej. Zničí ich za to, chytí ako mačka chytá myš a zvlečie z kože, uvidí krvácať, možno prosiť o milosť, ktorá napokon nepríde. A to bude najväčšia slasť, dokonalé oplatenie. Teraz však bola len bláznom s problémom, bláznom, ktorý mrčal, akoby si prehltol jazyk, alebo nedokázal otvoriť ústa, len sebou nechal zametať, trhať a udierať, ako si ostatní želali. Nebol tu nikto a nič, čo by to zastavilo, čo by donútilo krátko-vlasú ženu s jazvou na tvári prestať, nemávať ohryzkom z jablka pred jej zrakom.
Nemohla jej odpovedať, jej krik, jej slová, jej tón nebol podstatný, vedela, že nič neurobila, vedela, žeby nemala byť tou, ktorú obviňuje z tak nezmyselnej krádeže, ale nehodlala ukázať na svoju sestru. Väčšmi čakala, kým na seba Rebekah ukáže sama, pretože nebolo možné, aby podobnú šarádu v dome, kde sa ozývalo takmer všetko, nezachytila. Drsné mužské ruky ju tlačia o pevný povrch stola, akoby čakali, že sa preborí, že prepadne cezeň a nezostane po nej nič, než prach, popol, ktorý budú môcť pozametať z dlážky a vyhodiť, než sa rozplynie vo vzduchu. Mysleli si, že je slabá, bezbranná, že nemá moc ani vôľu im ublížiť, či bojovať späť, na konci dňa to však budú oni, ktorí prehrajú, ktorí sa nedožijú ďalších rán... Zabije ich, potrestá ich všetkých za každý skrivený vlas, zlomenú kosť, či len prosté modriny, ktorými by bolo posiate jej telo, ak by sa všetky ujmi nestrácali uprostred mágie. Na niekoľko sekúnd sprudka privrie oči, než ich opäť doširoka otvorí hľadiac bez svojvoľného pohybu na druhú stranu miestnosti. Pohľad sa jej preťal s ňou, ukotvil sa na nej ako pavučina, ťahavo, plazivo a hlavne neúprosne, akoby sa jej vlastné zreničky pýtali, akoby potrebovala vedieť, že tam stojí a vidí všetko, za čo je zodpovedná. Zodpovednosť tu však bola synonymum pre teror, nikto toho nebol hodný a nik proti tomu nič nerobil, Rebekah ale bola iná, odhodlaná, najmenej skazená zo všetkých ich súrodencov. Nenechala ju padnúť ako bezbranné dievča, ktoré nepozná, ako neznámeho blázna, ktorý jej mohol byť ukradnutý, nenechala padnúť sestru.
V jeden moment sa jej mužské nechty zarezávali do tenkej kože na krku, v druhý všetok tlak aj ich váha zmizli, akoby na nej doteraz ležali stovky ostrých kameňov, než ich niekto konečne zmietol na stranu. Niekto, kto zachránil jej prerezané hrdlo a nemal ani poňatia o tom, že práve bráni vlastnú krv, pre ňu to však znamenalo viac, než čokoľvek, pretože jasnejší dôkaz jej Rebekah už dať nemohla. Bola hodná jej pomoci, nie sklamaním, na ktorom sa popáli. Bola rodinou, ktorej súčasťou si vždy želala byť a práve teraz po všetkých tých storočiach k nej mala tak blízko, najbližšie. Automaticky sa zdvihne z drevenej dosky, zapierajúc sa rukami o jej hrany a poniekiaľ kŕčovito vyrovnávajúc svoj chrbát, uhýnajúc do boku ako osoba, ktorá sa chce stratiť, ktorá chce byť neviditeľná, ktorú niekto vytiahol zo dna, aby tam skĺzol sám, ale ona nemôže robiť nič, aby mu pomoc oplatila. Len tam stáť, hľadieť ako zvierajú na oplátku jej sestru a držať jazyk za zubami, nepohnúť rukou, perou, nežmurknúť. Nezáležalo na tom, ako veľmi Rebekah bojovala, nikdy proti nim nemala šancu a musela to vedieť... Už od začiatku, že jej to padne priamo na hlavu, že ona bude tou, ktorá si to odnesie namiesto nej a aj tak sa ju rozhodla brániť. Ale prečo? Prečo sa obťažovala s cudzincom? Prelietne jej mysľou, než to opäť zarazí sledujúc každý pohyb čarodejov v čiernom, obozretne, napäto. Ako kroky blonďavej ženy, ktorá predtým zvierala jablko, vedú až ku krbu, vedľa ktorého stál stojan s niekoľkými železnými kutáčmi na drevo. Jeden sprudka vytiahla a podvihla pažou do vzduchu, akoby chcela, aby to videla, akoby jej chcela ukázať, čo ju o niekoľko sekúnd čaká a aby vedela, že nemôže urobiť nič, čím by tomu utiekla. Zopne pery pevne k sebe, jej telo je v kŕči, vnútro planie hnevom, nevraživosťou, len tak-tak, že sa nezačalo triasť, prúdiť mágiu do miestnosti trhajúc na kúsky všetkých v nej. Strach v sestrinej tvári, priame a rázne kroky ženy s jazvou, muž, ktorý zviera Rebekhinu ruku a drží ju pripravenú na stole. Ako zviera na porážku, na vypálenie spomienky, o ktorú sa ničím nezaslúžilo. Nepatrne prižmúri oči a prekľaje ich tisícimi slovami, ktoré nič neznamenali, pretože nikdy neboli vyslovené nahlas. Jediné, čo bolo počuť, bol tvrdý náraz železa o kosti, ktoré sa v momente zlomili ako detské pastelky a hlasné vyjaknutie z bolesti. Sledovala ako ňou trasie, ako sa snaží odpantať od ostrého pulzovania, ktoré prechádzalo jej vykrútenými prstami, ale nemohla.
Až vo chvíli, kedy sa zjazvená tvár obráti od Rebekah znovu jej smerom a strhne jej z krku modrý kryštál, ktorý sústreďoval jej moc, konečne na chvíľu odtrhne zrak od človeka, čo dnes zaplatil svoju daň za ňu. Ale nie na dlho. Bola si vedomá toho, že jej to môže vyčítať, obviňovať ju z toho, že sa nebránila sama, ak mala moc to zastaviť, ale práve v dnešný deň ju jej sestra zachránila, a to bolo jediné, na čom jej záležalo. Zrakom krátko vyvodí „tyranov“ z miestnosti a jedným krokom pristúpi bližšie k nej, hľadiac bezprostredne do tváre, do očí. Jej hlas bol neutrálny, prázdny, na druhú stranu však zvedavý po odpovedi, ktorá prišla ako studený príval po teplom. Áno, skutočne bola bláznom, ale ani spolovice tak veľkým ako ona sama, ako ostatný v tomto dome šialencov. Nepatrne nadvihne obočím, inak bez reakcie a bez slova zostáva stáť povedľa nej na mieste, akoby vedela, že to nie je všetko, že musela mať aj pravý dôvod ku svojej obete... Takmer jej to povedala, takmer pootvorila ústa a oslovila ju sestrou, poďakovala jej za niečo, čo pre ňu nik iný neurobil, ale nemohla. Nebol ten správny čas, nie kým nezistí, čo má v pláne, kým si nebude istá, žeby sa nechcela zachrániť sama a zobrala bezmocného blázna so sebou. Niekoľkokrát po sebe zažmurká očami a nahne hlavou zľahka do strany pri jej slovách. Držať spolu ako rodina. Áno, to by sa jej páčilo. Tak veľmi, ako tomu nerozumela, stále nerozumela dôvodu, prečo zo všetkých okolo práve ona, prečo je to ona, o ktorú sa istým spôsobom....“Stará.“ Ak to tak po tak krátkej dobe mohla nazvať.
Mala ju chuť schytiť za predlaktie a povedať jej, že jej všetky zlomené kosti vylieči, stačilo tak málo, len trochu moci a všetka bolesť, všetko to peklo by zmizlo, bez toho aby po ňom zostalo niečo viac, ako nepríjemné spomienky. Namiesto toho však pevne zakotví ústa k sebe a očami hľadí na jej chrbát, ako kráča preč. Bol to len klam? Výjav? Možno sa jej za ňou naozaj skrivili kútiky pier pod dlhými prameňmi vlasov, ktoré jej stále prekrývali tvár.
Niekoľko nasledujúcich mohla len hľadieť z tieňa na jej spojené viečka, na posteľ, akoby sa z nej nikdy nezdvíhala. Bol to trest, ktorý nemusel prísť, ak by zakročila... Cítila vinu, slabé bodanie v boku, ktoré jej neustále pripomínalo každé nové ráno, kto leží v izbe pod druhým poschodím. Až jedno svietilo nové cez napol roztiahnuté ťažké závesy pred oknami. Žena v čiernych šatách, s krátkymi bledými vlasmi a jazvou na líci kráčala hore po drevných schodoch držiac v ruke šnúrku, na ktorej stále visel modrý kryštál, hompáľajúci sa z jednej strany na druhú, akoby jej spokojnosť nepoznala medzí, akoby všetko, čo robila, robila naschvál. Možno si myslela, že ju žiadne oči nesledujú, ale ona tam vždy bola, za jej chrbtom ako tieň, noc, ktorá ju prenasledovala, zlé sny, ktoré sa k nej zakrádali v spánku. Cítila to? Ten zvláštny vánok, ktorý nikdy neexistoval inde, než v jej hlave, ktorá sa s prehľadom otočila priamo k jej chodbe, ku dverám izby, v ktorej ležala roky v sklenenej rakve. A ona ju pozývala, volala ju k sebe, ako sa s vrzgotom pootvorili a čakali, kým sa pohne, kým vstúpi. Všade bolo ticho, mĺkvo, aj blázni prenechávali šepot stenám, užším, než kedykoľvek predtým. Len jeden krok, dva kroky... Dupanie tvrdých opätkov po spráchnivenej dlážke, nadradenosť a nepremožiteľnosť v ženiných očiach. Až zastala, podvihla pažu a chytila sa ich rámu, ktorý s aroganciou postrčila do strany v snahe vidieť do tmy, vidieť, čo sa skrýva dnu. A presne tam skončila. Hlasný krik, ktorý nikto nepočul, pretože nik nepočúval, veľká mačka, premieňajúca sa na malú myš strhnutá dnu do temna, pevné dvere, ktoré sa sprudka zatvoria, akoby sa už nikdy nemali znovu otvoriť. A nakoniec? Ticho, znovu len nekonečné ticho...
Prechádzala sa nečujne okolo jej posteli, ale nehľadela na ňu. Prázdny pohľad bol ukotvený na jej krokoch v priestore, než sa konečne stretli stojac pred oknami, z ktorých ani zďaleka nežiarili mestské svetlá, nežiarilo vôbec nič. Potichu vydýchne a niekoľkokrát si zahryzne do pery, než ju znovu pustí. Jej tieň bol vrhnutý na dlážke niekoľko metrov pred posteľou, na ktorej Rebekah ležala, najskôr s možnosťou konečne naplno vnímať okolitý svet.* Rebekah? *Osloví ju s ľahkým váhaním, ktoré však nakoniec zostalo prepočuté. Nemusela sa ani otáčať, aby vedela, že ak doteraz spala, už ju nadobro prebudila.* Po týždňoch od teba stiahli prsty preč. *Prenesie poniekiaľ monotónne, takmer neutrálne, ako to len bolo vzhľadom na situáciu možné. Následne sa na niekoľko sekúnd odmlčí, len hľadí z okna na mierne vyhrnuté závesy, akoby si predstavovala to všetko, čo sa za nimi nachádza, čo čaká priamo na ňu a už skoro kričí, aby si to šla vziať, vziať všetko.* Je stále tak krásne? *Nakloní hlavou do strany.* New Orleans... Raz som si ho zamilovala a sú to už veky, odkedy som ho videla celé naposledy. *Pri konci sa stíši, ale stále dostatočne na to, aby ju mohla jej sestra počuť. Zhlboka nasaje vzduch nosom do pľúc, zvraští obočím a v druhom momente sa k nej otočí konečne čelom.* Čo tu robíš, Rebekah? *Vydýchne niečo, čo chcela poznať celú tú dobu, čo potrebovala poznať, pretože neverila tomu, že sa tu jedného dňa zobudila v inom tele a nepoznala nič, čo by jej pomohlo uniknúť.* Nie si jedna z tých, ktoré zlomila mágia...*Pokrúti pomaly hlavou a zľahka našpúli perami, hľadiac jej celú dobu spriama do tváre.* Tak prečo tu si?

(Po několik týdnů byla mimo sebe a šance, že se odtud dostane, se čím dál tím víc vzdalovala. Už ani nedokázala spočítat, jak dlouho je tady a teď, když ji dopovali prášky a ona neměla ani potuchy o okolním světě, se její nevědomost o čase, který tu strávila, ještě víc prohloubila. Trýznivá nevědomost měla ale za pár hodin přestat a ona se tak bude moci znovu ponořit do svých plánů, jak tomuhle domu dát sbohem a zamávat mu z velké dálky. Nevěděla o sobě, neměla žádné sny, ani podvědomě nepřemýšlela. Před ní byla jen tma a ani tu nedokázala vnímat. Bylo to stejné, jako kdyby byla zabodnutá dýkou svého bratra. Už to několikrát zažila a teď to prožívala znovu, i když v jiné podobě. Nebyl to její bratr, ale nějací nýmandi, co si mysleli, že s ní mohou zacházet jako s největší prašivinou. Jenomže to se pletli. Možná, že těm, kteří už opravdu nejsou zcela při smyslech, nevadí, jak je tady s nimi zacházeno. Možná, že s nimi ani nejsou takové problémy jako s ní, protože proti ničemu neprotestují a nevystupují. Jenomže ona byla při smyslech až příliš na to, aby si nechala něco takového líbit. A navíc byla Mikaelsonová, což bylo samo o sobě vodítkem toho, že s ní si pár čarodějů, kteří si myslí, že spolkli moudrost světa a mohou tu velet, mávat nebude. Nakonec přeci jen začala vnímat a registrovat svoje okolí. Probouzela se, i když se jí moc nechtělo. Přeci jen byla dlouho v limbu. Těžko se otevíraly oči a hýbalo s tělem, ale věděla, že pokud chce co nejdřív něco vymyslet a dostat se odsud, musí se vzpamatovat co nejdřív. Zatím netušila, že není v místnosti sama. Narkotika, která jí nacpali do systému, stále ještě trochu působila. Cítila se dezorientovaně, ale pomalu si začínala znovu uvědomovat, kde se právě nachází. Bylo poznat, že přicházela k sobě. Pohyb jejího těla i změna rytmu dechu tomu napovídala. Snad si myslela, že i když je při smyslech, bude ještě nějakou tu chvíli jen ležet a odpočívat, aby se probudila dostatečně naplno, ale pokud si tohle plánovala, tak se mýlila v tom, že by jí to vyšlo. Ozval se hlas. Chvíli jí to připadlo jako z dálky, než svoje soustředění dokázala dostatečně vytříbit na to, aby vnímala, že hlas byl dost blízko na to, aby s ní byl někdo v místnosti, dokonce pár kroků od ní. Myslela si, že by to mohla být ta holka Lucy, protože ona jediná tak nějak věřila tomu, že je Rebekah Mikaelson a ne nějaká pošahaná čarodějka, která si vymyslela novou výmluvu na to, aby se odsud měla šanci nějak dostat. Byla proto možná trochu udivená, že po své pravici nespatřila Lucy, ale dívku, se kterou se seznámila ten inkriminovaný den, kdy skončila na dlouhou dobu v bezvědomí. Vlastně ani nevěděla, jak se jmenuje, což by možná mohla zjistit, rozhodně by to měla zjistit. A taky by se jí měla zeptat, jak přišla na to její. Možná, že se zeptala Lucy, možná, že jí to Lucy sama řekla, když s ní mluvila, možná někde její jméno zaslechla, ale jsou to jen její dohady. Bude si to muset ověřit sama. Stále ještě nic neříkala, protože se sama potřebovala trochu zmátořit. Ano, konečně jí dali pokoj a ona může zase stát na nohou, i když to až za chvíli. Pro začátek bude stačit, když si na posteli sedne, což také posléze udělala. Promnula si obličej, jako by se jí chtělo ještě stále spát, protože se v noci dobře neprospala. Opak byl ale pravdou. Spala až příliš dlouho. A i když se to zdálo jako věky, stále je ve spárech tohoto chorého domu, stále je uvězněná a její bratři ani sestra si pro ni nepřišli. Byla to sice ona, ale v jiném těle, takže nějaké to lokační kouzlo, které by její sestra Alisea mohla použít, zřejmě moc nedávalo smysl. A její bratři bez nějakého vodítka zkrátka nevěděli, kde ji hledat a Esther jim to jistě nepoví, ani kdyby jí vyhrožovali bůh ví čím. Byla ztracená a jen ona sama mohla znovu najít cestu, kterou by se vydala k vítěznému konci.
Chvíli Freyu jen mlčky pozorovala. Musela vše ještě vstřebat. Freya se po svých úvodních slovech taktéž odmlčela, takže chvíli panovalo v místnosti naprosté ticho. Už už ho chtěla prolomit svými otázkami o tom, jak přišla na její jméno a chtěla se jí zároveň zeptat na to její, ale Freya jí v řeči předběhla. Musela svraštit obočí, protože na začátku netušila, o čem to dívka, která stála zády k ní a dívala se z okna, jako by z něho mohla spatřit celý svět, mluví. Až poté, co vyslovila jméno města, ve kterém se právě nachází a které už učarovalo mnohým, pochopila. Rázem spolkla svoje otázky a konečně se vykolébala z postele tak, že vstala. Došla až k Freye a postavila se vedle ní, aby se pokochala stejným pohledem. Teď by dala všechno za to, aby byla tam venku a ne zavřená uvnitř. New Orleans pomáhala její rodina vlastně vybudovat. Tedy Francouzskou čtvrť rozhodně. Tato čtvrť byla jejich dlouho hledaným domovem. Nalezli zde poklid po hodně dlouhou dobu, než láska k Marcelovi naprosto zaslepila její úsudek a pozvala sem Mikaela, který všechno, co zde vybudovali, zničil za pár hodin. Tehdy museli, po úžasně prožitých létech, prchat a vrátili se sem až nedávno, když zjistili, že Marcel je naživu a že se tady dějí rozhodně zajímavé věci. Vrátili se sem a od té doby si tu vlastně skoro vůbec neodpočinuli. Stále se něco děje, stále někdo kuje plány proti nim a z New Orleans – kolébky klidu, se stalo město, kde se jeden mohl bát o život, pokud tedy patřil do nadpřirozené komunity. Všechny frakce se tu tloukly o sebe a žádná nehodlala ustoupit ve svých požadavcích a nárocích. Vznikl tady z toho obrovský guláš, ze kterého sem tam někdo vystrčí růžky. Ale nemohla si stěžovat na město samotné, na jeho kouzlo a atmosféru. To tu zůstalo stále i po těch letech.) New Orleans svoje kouzlo nikdy neztratilo. Francouzská čtvrť je stále plná oslav, večírků, svátků oslavovaných v ulicích, festivalů umění. (Myslela si, že tím, jak říkala, že věky neviděla celé New Orleans, mínila tím, že dlouhou dobu strávila na jednom místě a celé New Orleans jí tak léta unikalo. Ani jí nenapadlo, že vedle ní teď stojí její sestra, kterou už vlastně zná, už se s ní viděla tenkrát na večírku, kdy se vyhrotila celá ta situace s Kolem. Už při jejich setkání tady dole u televize přemýšlela, odkud ji zná, ale nakonec hodně rychle sama zavrhla, že by to bylo možné. Udělala chybu, že to nechala plavat a nepřemýšlela o tom víc. Možná by si pak vzpomněla, že za ní ten večer na oslavě přišla a prohodila s ní pár slov. S dívkou, co i když stála skoro uprostřed místnosti, stejně působila, jako by byla skrčená v koutě, nesvá. Kdyby tehdy věděla, že je to kvůli tomu, že poprvé vidí pořádně jejich rodinu, vlastně by se jí ani nedivila. Nakonec se odlepila od okna a šla si znovu sednout na postel. Freya se ovšem otočila k ní a konečně jí věnovala pohled. Bylo na ní poznat, že má na jazyku nějakou otázku. Proto se na ni Beka dívala soustředěně od prvního momentu. Co tu dělá? Proč že to skončila v téhle zavšivené díře, ze které prozatím nebylo úniku? Ne, že by tu plánovala být nějak dlouho. Dneska se pokusí o útěk. Musí jí to vyjít. Je si jistá tím, že nahoře v opuštěné místnosti je něco, co jí dodá potřebnou sílu na to, aby dokázala prolomit bariéry. Ale aby se vrátila k Freyině otázce, jak se sem vlastně dostala. Měla pravdu, že rozhodně nebyla zlomená magií, vlastně to ani nebyla čarodějka, jen se ocitla v těle, které magií disponovalo. Vnitřně byla ale stále Rebekah Mikaelson, kterou sice matka kouzla učila, ale ona jim nevěnovala takovou pozornost. Ne jako Kol, který na to byl přirozený talent. Raději trávila svoje volné chvíle s Nikem a Elijahem někde v lesích, než aby doma poslušně naslouchala matce a cvičila kouzla. Všichni, všichni byli na matku naštvaní, všichni ji nenáviděli za to, co jim udělala, ale Kol, když nepočítala Nika, který se tak dozvěděl o svém nemanželském původu a snaze matky vše zakrýt, Kol Esther nenáviděl nejvíc, protože mu vzala milovanou magii. A místo toho, aby už na začátku jejich matka chtěla svou chybu napravit tím, že by jim vyměnila těla, snažila se je zabít. Bylo tedy jasné, že ani jeden z nich už pořádně nechtěl slyšet o její milostivé nabídce výměny těl, ani jeden se jí nemínil vzdát dobrovolně. Elijah nakonec její nabídku přijal, ale ona si byla téměř stoprocentně jistá, že za tím byl nějaký skrytý záměr. I ona přijala, aby byla blíž tomu, co se dělo. Chtěla zjistit, co mají její bratři v plánu, jenomže zřejmě mezi nimi pro ni nebylo místo. Nepočítali s ní a ona se tak ocitla v kolotoči, ze kterého nebylo návratu. A když ještě zjistila, že matka ji plánovala přemístit do Cami, přesvědčila se nadobro o matčině prohnanosti a chladu. Ta žena přestala být její matkou už hodně dávno. Byla to jen vypočítavá mrcha, co si chtěla po svém ulevit svědomí.) Proč jsem tady? (Kousla se do rtu a mírně se ušklíbla.) Rodinné problémy, řekla bych. Tisícileté problémy. (Vykulila trochu teatrálně oči a vydechla. Chvíli si hrála se svými prsty, než znovu zvedla hlavu, aby mluvila dál.) Vlastně mě sem dostala moje matka. (Slovo matka se jí válelo s nechutí na jazyku.) I když s mými bratry to většinou není taky žádná výhra, tentokrát je to ona, kdo se rozhodl, že nám zničila životy málo. Tisíc let… Člověk by si řekl, že za tu dobu už má života dost, že je načase přenechat to místo, které zabíráme někomu jinému, ale nakonec se vždycky najde přeci jen něco, proč tu chce člověk přetrvávat dál, nakonec se svého nesmrtelného života každý z nás jen těžko vzdává. (V tomhle okamžiku se nedívala na Freyu, ale někam za ni. Jako kdyby nevnímala její přítomnost, jako kdyby v místnosti vůbec nestála. Pak ale škubla hlavou a znovu se jí na tváři objevil přítomný výraz, který se upřel do Freyiných očí.) Nevím, jestli mě ještě někdy čeká věčný život, teď na to ani nemyslím, ale jedno vím určitě. (Prudce vstala, došla až k Freye a vzala ji za ramena.) Myslím, že jsem našla cestu ven. Pokud chceš ještě vidět krásy New Orleans a nedívat se na něj jen z okna tohohle vězení, čekej na mě za dvacet minut u hlavních dveří. (S odhodlaným výrazem se k ní otočila zády a zamířila ven z místnosti, aby mohla najít Lucy. Chtěla ji taky vzít s sebou, pokud o to bude stát. Jakmile ji našla a řekla jí, kde se sejdou, zamířila nahoru po schodech do tajemné místnosti, která by normálně svým vzezřením a zvláštní energií mohla nahánět strach.)

*Pre ňu boli ubiehajúce dni ničím, i keď odrátavali jediný rok jej života, než všetko, čo zostane bude nekonečná tma a ticho, ktoré sa jej ozývalo v ušiach ako hlasná ozvena. Tisícky ozvien za tisíc rokov, z ktorých každý stál za to, každý bol hodný jej čakania na sestru, ktorá sa onedlho mala opäť po týždňoch naozaj prebrať.  Stokrát ju pochytila márnivosť, desiatky chcela jej aj svoje peklo v starom dome ukončiť. Lenže nemohla. Potrebovala sa dozvedieť, čo sa jej stalo, či za to môžu ich súrodenci, alebo nepriatelia, ktorých mala jej rodina, rodina, ktorá o nej nemala ani poňatia, vždy hodne. Zároveň svoj čas nechcela premrhať, nie, kým k nej mala tak blízko, kým bola doslova na dosah tomu, o čom vždy snívala, ale nikdy sa neodhodlala si sny splniť. Meno jednej čarodejnice ju večne tlačilo, aj bude tlačiť, do úzadia, do samoty a strachu, ktorý prekopával každú časť jej tela. Nedalo sa s tým bojovať, nešlo to zastaviť, zápasiť s niečím tak mocným v závane prachu, ktorý bude všetko, čo po nej zostane, ak sa jej postaví.
Vedela, že jej sestra neobsedí, neprestane sa pokúšať utiecť, až kým konečne nepocíti na tvári priame lúče slnka, ktoré špinavé okná takmer celkom prekrývali. Mala pocit, akoby ju poznala, akoby v nej videla všetko dobro, všetku správnosť, ktorú tak bezpodmienečne hľadala a našla. V sanatóriu sa ozývali tiché hlasy bláznov, čarodejníc, ktoré postretol horší osud, než si zaslúžili, alebo dostali presne to. Sedeli, či stáli v kútoch pri stenách a tvárili sa, že nič navôkol neexistuje, že svet je krajšie miesto, než v realite, menili sa na nevedomé deti, ktoré zatvárajú oči, keď ich niečo vystraší, pretože si myslia, že to zmizne. Lenže, keď ich otvoria... Nič sa nevyparí do vzduchu, tak dusného, ťažkého na dýchanie. A potom tu boli tí horší, tí, ktorí sa rozhodli miasť ostatným aj posledné zdravé zmysli. Rozhodli sa vládnuť myšiam, zatiaľ čo dravé mačky dostanú všetku korisť. Bolo to smiešne a zároveň trpké. Potichu prechádzala okolo postele, na ktorej jej sestra zatiaľ bez jediného pohybu, ležala. Nehľadela na ňu, naoko nevenovala žiadnu pozornosť, i keď každý vnem čakal, kým konečne otvorí oči. Spojí pery zľahka k sebe a pomalým krokom prejde k oknám, pred ktorými sa zastaví hľadiac mlčky von. Premýšľala nad svetlami, nad všetkým, čo vonku na rozdiel od nej, nespalo sto rokov a čakalo len na ňu. Chcela to znovu vidieť, chcela ujsť väzeniu, paranoji, obavám aj strachu, ktorý ju vo vnútri trýznil. Ujsť pred ňou nadobro a večne.
Najskôr len letmo zaregistruje tiché pohyby za jej chrbtom. Boli takmer nepatrné, nečujné. Hlboký dych, mierna zmätenosť... Sadalo si to priamo na jej ramená, ako konečne pootvorila ústa a vyslovila jej meno. Meno, ktoré poznala už storočia, ale aj napriek tomu ho nikdy nepovedala nahlas. Nechcela sestru zaskočiť, no už spala až príliš dlho, zobrali jej dostatok času, ako nezmyselný trest, ktorý si za ňu odniesla. Stále tomu nerozumela, nechápala dôvodu, prečo sa ju Rebekah rozhodla brániť, chrániť, akoby tušila, že ich spojuje krv, žeby mohli byť rodinou, ak by od nich pred tisíc rokmi nebola odtrhnutá. Chápala jej prekvapeniu, keď ju zbadala postávajúc len pár metrov od postele. Nebola pre ňu ničím, nepoznala ju, nečakala, že ju uvidí, možno po tom, čo sa jej kvôli nej stalo, ani nechcela. Napriek všetkému bola konečne pri zmysloch a mohla vnímať jej slová, jej prítomnosť, mohla sa pokúsiť presne o to, čo celý ten čas plánovala. Jej hlas sa znovu ozve tichom miestnosti, jeho chladný, neurčitý, nepodpísaný žiadnou emóciou, či pocitom. V jej vnútri to však vyzeralo inak, odlišne. Zatiaľ čo sa Rebekah stále preberala z dlhodobých narkotík, pozorovala tmavú ulicu preťatú niekoľkými nočnými lampami a ďalekým svetlom, ktoré prichádzalo z centrálnejších oblastí mesta. Neotáčala sa k nej ani po tom, čo sa posadila na matraci a hľadela jej na chrbát, ani keď izbu zvieralo ticho, akoby mu obe mlčky načúvali vo vlastných myšlienkach. Než jednu z nich vyslovila konečne nahlas. Chcela to vedieť, chcela si oživiť dávne predstavy z niečoho, čo jej pred rokmi tak počarovalo, ale nemohla to vidieť inde než v snoch, ak by nejaké mala. Jej otázka sa mohla zdať bezduchá, monotónna a tichá, na druhú stranu bola len patrne zvedavá. Očami tekala z jednej strany na druhú, alebo len hľadela do žiariacich bodiek, ktoré boli príliš ďaleko. Až keď počula, ako sa jej sestra zdvíha z postele, natočí sa zľahka do boku, očakávajúc do niekoľkých sekúnd jej blízku prítomnosť. Stáli vedľa seba pred širšou okenicou, hľadiac von, akoby nič iné v okolí neexistovalo. Spomínala si na deň, kedy prvýkrát navštívila svoju rodinu, kedy sa dostala do jej blízkosti, nervóznejšia, než kedykoľvek predtým. Vtedy bolo pre nich New Orleans domovom, žili v ňom, podrážali si nohy, bodali ostré dýky do chrbta, ale na konci dňa stále držali pri sebe... A to je niečo, čo ona nikdy nemala a čo si oni na jej vkus dostatočne necenili. Aspoň nie všetci z nich.
Až po chvíli, keď Rebekah prehovorí, pomaly a krátko k nej obráti zrak, akoby sa na ňu potrebovala pozrieť, vnímať všetky jej slová, ktoré ju nútili túžiť to znovu všetko vidieť, stále viac a viac. Slabo pootvorí ústa, než pery znovu spojí pevne k sebe a otočí sa späť k oknu, nehodlajúc jej nijak odpovedať. Stačilo jej to, na chvíľu nakŕmilo všetky predstavy a voľnosť, po ktorej tak prahla a ktorá jej nikdy nebola dopriata. Možno teraz to bude inak, možno sa to konečne všetko zmení a ona bude na samotnom konci slobodná po boku naozajstnej rodiny. Keď sa jej sestra odtiahne a prejde za jej chrbtom späť ku svojej posteli, konečne sa odvráti od výhľadu a zahľadí priamo do tváre, ktorá jej síce nepatrila, ale znamenala pre ňu viac, než čokoľvek iné v tomto momente. Chcela vedieť, kto, alebo čo ju sem dostalo, prečo skončila v cudzom tele, zavretá v sanatóriu, z ktorého zdá sa nebolo úniku. Naoko však bola len zlomená čarodejnica, ktorá sa pýtala druhej, silnejšej, ako mohla skončiť na mieste, aké je práve toto. Bola si istá svojimi slovami, mohla si byť istá pokojne všetkým, pretože Rebekah už dávno nebola čarodejnicou, už dávno nemala mágiu, namiesto toho bola Pôvodným upírom, a tak nebolo možné, aby ju sem niekto odcudzil ako všetky ostatné. Mohla na nej vidieť, že nad niečím premýšľa, mohla doslova pozorovať všetky myšlienky, ktoré jej prelietli hlavou, ale nie v nich čítať, bohužiaľ. A tak sa jej po chvíli ticha spýta znovu, prečo by jej sestra skončila na mieste, kde sto rokov spala, ak by to koniec koncov nebol osud?
Už od prvého momentu môže zamerať trpkosť v jej hlase,  trpkosť, ktorá neznačila nič iné, než jej rodinu, čo sa jej krátko potom potvrdí. Rodinné problémy...Tak rada by tiež nejaké riešila. Namiesto toho sa jej jediným rodinným problémom stala Dahlia, od ktorej utiekla. Ale nebola človekom, ktorého by považovala za rodinu, nie po tom všetkom. So spojenými perami na ňu hľadí, nechystá sa ju prerušiť, ani jej vstúpiť do odpovede, naozaj chcela poznať, čo sa jej stalo.  Mohla len dúfať v to, že jej to naozaj nespôsobili ich súrodenci, že spolu stále nebojujú ako za starých časov, že sa v nich niečo zmenilo, pohlo... V každom prípade, ona nebola ani z polovice tak skazená ako ich bratia. Ani z polovice nie. Lenže v druhej chvíli sa všetko prevráti. Každý jej nádych sa prehĺbi, než sa stane plytkým. Stačilo jej počuť to slovo, stačilo jej predstaviť si ženu, ktorá sa jej zdala, ktorá ju opustila a nikdy sa neobzrela späť a jediné, čo cítila bola zlosť, nenávisť, pohŕdanie. Jej výraz sa na krátky moment zmení z neurčitého na čistú zášť, ktorá jej žiarila z očí, než v druhej, akoby len v záblesku, opäť celkom zmizne a navráti sa k pôvodnému. Jej matka... Mala sto chutí otvoriť ústa a spýtať sa jej, ako je to možné, ako je možné, že niekto, kto mal byť mŕtvy zapríčinil, že tu jej drahá sestra tvrdne. Akoby neublížila jednému zo svojich detí už dosť, musela ublížiť ďalšiemu. Ani slová nemohli opísať spôsob, akým ju odcudzovala. Načúvala jej a aj keď z časti súhlasila, nemohla sa zbaviť pocitu, že so svojou rodinou stále bojuje. Že namiesto toho, aby stáli pri sebe, všetko zostalo pri starom, každý kopal len pre vlastné nároky.
Miestnosť sa opäť ozýva len tichom. Jej pery sú zľahka pootvorené a tvár naklonená do strany, ako nemohla spustiť oči z jej tváre, ako si ju vyhľadala v každom momente.* Rovnako ako sú ľudia, ktorí by dali všetko za to, aby sa ich večné blúdenie skončilo. Všetko za to, aby nikdy nepoznali, čo naozaj „nesmrteľnosť“ znamená. *Prenesie k nej po chvíli, než sa opäť odmlčí a podobne ako predtým Rebekah, zahľadí niekam do priestoru.* Nenávidíš svoju matku? *Spýta sa potichu.* Pretože ja som svoju nenávidela, odkedy si pamätám. *Obráti zrak znovu k nej, kde sa ukotví a už nikdy nechce pustiť. Keby tak len vedela, že sa rozprávajú o jednej a tej istej žene. Vnímala všetku tú zlosť, ktorú voči nej už od detstva cíti. Nevrátila sa pre ňu, a mala to urobiť. Ich oči sa znovu stretnú a prítok jej myšlienok prerušia sestrine slová. Keď sa z tadiaľto dostanú a ona si to bude želať, nebude jej robiť jediný problém vrátiť ju späť do jej tela, pomôcť jej najlepšie, ako bude vedieť. Na konci jej vety spozornie, akoby očakávala, že konečne prichádza časť, ktorú plánovala, konečne prichádza moment, kedy jej povie, na čo sa chystá. Slabo sa k nej natočí, ako sa znovu stavajúc od postele rozíde jej smerom... A keď ju chytí za ramená, keď sa jej sestra opäť dotkne ešte dôvernejšie, ako v deň večierku, ako v deň, kedy sa chytila jej ruky, má pocit, že je pri svojej rodine, že kdekoľvek už stála, s Rebekah je to domov. Dvakrát zažmurká očami, nespúšťajúc široký pohľad z jej tváre, ktorá k nej prehovárala. Vo všetkom mala pravdu... Až na jednu maličkosť. Ona sama nezmohla proti mágií tohto miesta nič. Avšak, našťastie pre ne obe, bola pripravená konečne vyjsť z tieňa a zobrať si voľnosť, rovnako ako jej sestra. Nijako pri jej slovách nereaguje, aspoň nie hneď. Áno, chcela ju zobrať so sebou, chcela jej pomôcť, nech už bola akýkoľvek blázon, o ktorého nemusela ani zakopnúť. Rebekah sa jej otočí chrbtom a rozíde sa z izby, v ktorej dovtedy priamo pred sebou stáli. A jej nezostane nič viac... Než opätovné pousmiatie. Letmé a zároveň vrelé, hľadiac potichu na jej chrbát.
V miestnosti na poschodí doteraz ležalo telo mŕtvej ženy s jazvou na tvári. Jej čierne šaty boli zašpinené krvou, ktorá jej predtým stekala z očí. Jej ruka doteraz zvierala modrý kryštál, ktorý jej ani prostou náhodou nepatril. Bola všade a zároveň nikde, stála v tieňoch, ktoré ju obklopovali a čakala na svoju sestru, kým ju opäť navštívi, kým ju nájde a ona ich obe dostane von, pretože si to zaslúžili, pretože už ubehlo dostatočne veľa času na to, aby mohla ešte otáľať. Myslela si, že táto izba bude jej únikom a mala pravdu, čiastočne. Naozaj bola jej cestou, ako sa vytrhnúť zo svárov. Dvere boli odomknuté, pripravené pre ňu, akoby len čakali, než potiahne za kľučku a vstúpi dnu.  Nechcela jej navodiť obavy, zneistiť ju o sebe, chcela len, aby videla, že žiadna z vecí nezostane nepotrestaná. Ona im vzala dvojnásobne tak veľa za jedno prosté jablko, Freya jej za to zobrala život. Zaslúžila si to a nič viac.*

(Tím vším, co říkala, se Freye vlastně tak nějak odhalovala. Sice toho nebylo moc, nezabíhala do detailů a nevylívala si srdce až příliš, ale i tak jí svěřila něco, o čem tady nemluvila ještě s nikým. Jako by jí nějaká neviditelná síla říkala, že je to v pořádku, že Freye může říct cokoliv a nijak to nezneužije, nebude se jí vysmívat za její naivitu, která ji provázela životem. I když toho zažila za svoji existenci už příliš, co by jí mohlo vzít všechny iluze a magický optimismus, nikdy se své naivní představy o tom, že život může být lepší, nevzdala. Její bratři, hlavně Nik, tuhle její hloupou naději, kterou si vždycky udržovala, nechápali. Nik ji za to dost ostře kritizoval a odsuzoval a mnohdy to byl právě on, který ve snaze dokázat, jak moc hloupá je, udělal něco, co mu vždy jen těžko odpouštěla. Ale nakonec to vždy udělala, protože svoje bratry milovala. Možná to bylo pro to, že byli vlastně vším, co měla. Ovšem jedna výjimka potvrzovala pravidlo. Finn. Finn nebyl oblíbeným bratrem snad pro nikoho z nich, když nepočítala Aliseu, která se k rodině přidala prakticky nedávno. Finn šel vždy proti nim a poslouchal matku na slovo. Pro ně to byl takový zatracený bratr, který u nich spásu asi nenalezne. A nutno říct, že ji u nich ani nehledá. Netušila, že Freya je Mikaelsonová a že se tu vlastně svěřuje své vlastní sestře, o které netušila, že existuje. Vždycky si sestru přála. Přeci jen, vyrůstat mezi samými muži nebylo úplně to nejlepší pro dívku. Ne všechno mohla se svými bratry řešit a svěřovat se jim, ale nakonec se smířila s tím, že sestru nikdy nedostane a nakonec jí její bratři byli vším. A ani příchod Alisey to nezměnil. Vlastně se svou sestrou nikdy nesblížila, což byla rozhodně škoda. Možná, že to napraví, až se odsud dostane, možná, že ty léta prostě už ale dohnat nejdou, nebo si jen s Aliseou nemá moc co říct. Každopádně, kdyby Alisee hrozilo nějaké nebezpečí, neváhala by, aby jí pomohla, aby se za ni prala. Na to je to pouto mezi nimi silné dostatečně. Jen spolu prostě nevedou sesterské řeči a nechodí společně nikam ven a nemá vlastně tady v New Orleans nikoho takového, s kým by něco podobného podnikala. V úvahu přicházela akorát Hayley, ale ta si toho v poslední době taky vytrpěla až až. Vypadalo to, jako by jí Freya opravdu rozuměla, jako by jí vůbec nepřišlo divné, o čem to tady hovoří. Zřejmě opravdu věděla, kým je, a tyto údaje jako tisícileté problémy ji vůbec nezaskočily. Dokonce i ona hovořila tak, jako by na tomhle světě trávila celou věčnost, před kterou nebylo úniku. Před věčností se dá jen těžko prchnout. Ona na tomto světě strávila tisíc let. Za tu dobu napáchala hodně dobrého, ale taky mnoho zlých věcí. Při takové délce života se z těžkých zločinů stávaly relativní skutky. Zapovězené nebylo vůbec nic.) Věčnosti je těžké uniknout a ještě těžší je nést její břímě. Ani moje rodina se v tom za těch tisíc let nenaučila chodit. Jsou mezi námi mnohé rozpory a rozhodně by se některé z nich nedaly nazvat banálními. Ale na konci dne tak nějak vždycky držíme spolu. Pokaždé nás k tomu, chtě nechtě, něco nakopne a teď zrovna je to naše matka. (Vydechne těžce. Nikdy Esther nepromine, že ji tu vlastně uvěznila. Bude k ní tak chovat ještě větší nenávist než doposud. Netuší, že její matka je již mrtvá, sourozenci se o ni postarali. A co víc, že je v New Orleans i její neteř Hope. Z přemýšlení ji vytrhla až Freyina otázka. Zdálo se, že ji to opravdu zajímá. A když dodala, že ona svou matku nenávidí, povytáhla obočí a nadechla se k odpovědi.) Ano. Nenávidím svou matku. Ale pokud by se mezi námi sourozenci měla ta nenávist měřit, mezi prvními asi nebudu. Jenomže na tom nezáleží. Nenávidím svou matku za mnoho věcí. Jediný, kdo ji uznává, je Finn, nejstarší z bratrů, který ji omlouvá za úplně vše a ještě s ní rád spolupracuje. (Zatváří se poněkud kysele, protože tohle asi nikdy nepochopí.) Zajímavé, jak jsme se tu sešly. Obě zmítané nenávistí k vlastní matce. Snad tě sem také neposlala ona? (Zřejmě by na tu otázku nepotřebovala odpověď, ale i tak se zeptala. Už tady ty čtyři stěny nemohla dál snášet, proto se najednou rozhodla, že se odsud dostane dnes večer. Svůj plán přednesla i Freye. Pomůže jí odsud, ať už tady skončila kvůli čemukoliv, ona není zlý člověk, cítí to…
Vyrazila nahoru po schodech poté, co dala vědět Lucy. Ony tři dnes odsud odejdou a nic jim v tom nezabráni. Na odpočívadle zpomalila a pomalu upřela svůj zrak ke dveřím, které skrývaly tajemství. Byly pootevřené a tudíž se nemohla zbavit nutkání, aby vstoupila dovnitř. Bylo to až příliš lákavé a ona se odsud toužila zoufale dostat. Místnost byla potemnělá. Jen díky světlům z ulice se daly rozeznat obrysy rakve uprostřed místnosti. Pomalu si přivykala šeru, které ji obklopovalo, a její oči zbystřily. Došla blíže k nádobě, ve které hned poprvé našla ležet ženu. Tehdy ji to vyděsilo, ale cítila zde takovou sílu, že věděla, že ta žena ji může pomoci se odsud dostat. Potřebuje z ní jen čerpat sílu, aby mohla prolomit bariéru tohoto domu. Jak se ale přiblížila k rakvi, zjistila, že žena, která byla před pár týdny zavřená uvnitř, je pryč. Přejel jí z toho mráz po zádech, protože takové rozuzlení rozhodně nečekala a v tuhle chvíli si nebyla jistá, jestli dneska půjde vše, tak jak původně zamýšlela. Tohle ale nebylo jediné překvapení, co na ni v této zapovězené místnosti čekalo. Tělo. Před rakví leželo tělo mrtvé ženy. Byla to ta, která ji zlomila její prsty na ruce. Ta, před kterou uchránila Freyu, ale sama se před ní zachránit nedokázala. Ležela tu mrtvá a podle toho, jak vypadala, to nebyla zrovna nejčerstvější smrt. Ležela tu minimálně několik dnů, ne-li týdnů. Dostala strach, protože netušila, co se tady dělo. Tenhle pokoj, jako by snad byl prokletý. Co když něco vypustila? Co když otevřené dveře byly jen lákadlem pro to, aby sem vešla a tím tak něco aktivovala? Žena v truhle neležela, to znamenalo jen jediné, bloudila někde tady v domě a zřejmě ona mohla za smrt čarodějky, která jí teď ležela u nohou. Znejistěla. Možná by měla jít raději za Freyou a Lucy a celé to s nimi ještě probrat, protože jí ta scenérie doslova naháněla hrůzu. Jak se rozhlížela po místnosti, podlaha za ní zavrzala. Otočila se a spatřila Lucy. Co tady ale dělá? Řekla jí, že má zůstat dole. Ve stínu viděla jen na jednu stranu její tváře.) Lucy, co tady…? (Nedořekla to, protože Lucy se jí najednou začala omlouvat. Proč to dělala? Nechápala už naprosto nic. Ne do té doby, co se Lucy otočila k ní i druhou stranou tváře. Čerstvé jizvy, měla na tváři dvě čerstvé jizvy a ona pochopila, co to znamená. Vykulila na ni oči.) Lucy? (Jak tohle mohla udělat a co to pro ni znamená? Cítila se ohrožená a po právu. Snad tohle všechno nějak Lucy vymluví.) Vážně se omlouvám, Rebekah, ale nedala jsi mi jinou možnost. (Tvářila se chladně, jako by pro ni byla Rebekah cizí, jako by společně neplánovali únik. Lucy k ní tady byla vždycky milá a ona jí to chtěla oplatit tím, že ji dostane ven, ale zřejmě se hodně spletla. Dokázala se na ni jen vyjeveně koukat.) Obrátila jsem se na ty, o kterých jsem věděla, že jim mohu věřit. (Jakmile to dořekla, do místnosti vniklo pár dalších lidí, kteří nevypadali o mnoho přátelsky než právě teď Lucy. Takže tohle měl být její konec? Měla být přistižena při pokusu o útěk a bylo jí souzeno se odsud nikdy nedostat? Už znovu nevidět svou rodinu, možná tady i zemřít? Co když ji zabijí už teď? Pomalu couvala, protože ji všichni obkličovali. Lucy pokračovala ve své řeči.) A řekla jsem jim, aby se s tebou vypořádali dřív, než bude pozdě. (Podívala se na tělo mrtvé ženy.) Zabila jsi jednu z nás. A za to musíš zaplatit. (Vytřeštila oči ještě víc a začala kroutit hlavou.) Ne, ne, já ji nezabila, přísahám. Nevím, co se tady děje, ale já to neudělala. (Dušovala se, ale nebylo jí to nic platné, protože muži se k ní přibližovali čím dál tím víc a vypadalo to, že to má spočítané. Úplně zapomněla na svou zlomenou ruku, protože v tuhle chvíli bolest nepatřila mezi její největší obavy. Flákla jednoho z mužů pěstí tak silně, jak jen mohla. Bolest v její pěsti ji okamžitě ochromila, ale snažila se ji nevnímat moc intenzivně, protože potřebovala sázet další rány. Dalšího chlapa kopla do holeně a ten se skácel k zemi. Bohužel jich tu na ni bylo až příliš a ona se nedostala k tomu, aby mohla uprchnout. Sama dostala ránu do hlavy a padla na zem. V bezvědomí nebyla, ale jen těžko se jí vstávalo. A ještě k tomu s vědomím, že se nad vámi sklání tolik osob, které vám mají v plánu ublížit. Tohle je konec. Selhala. Nedostane se odsud a dost možná dneska její život úplně skončí. V duchu se loučila se svými sourozenci, kteří ji ale stejně nemohli zaslechnout. Nikdy se nedozví, co se jí stalo a nikdy ji nenajdou.)

*Možno s nimi neprestála celé to pridlhé tisícročie, celú tú večnosť, kedy sa nazývali rodinou a ona mohla len striehnuť v tieňoch na deň, kedy k ním vojde do preplneného sálu a aspoň jeden z nich sa jej prihovorí, jeden z nich si ju všimne a pozrie sa jej do tváre, nevedno, že sa za ňou skrýva ich krv, ich dávno stratená sestra, ktorá by si neželala nič iné, než sa opäť navrátiť. Lenže ako čas plynul, mala pocit, že sa jej nikdy nedopraje, že nikdy neujde zo svárov Dahlie a nenájde svoj pokoj, ako ho už hľadala stovky krát. Keď sa otrávila jedom s úmyslom zabiť seba a aj svoje vlastné dieťa, ktoré chcela uchrániť od nekonečného utrpenia, od otrokárstva a bláznovstva, ktorým ju kŕmila už ako malé kučeravé dievča. Bola démonom, diablom v koži čarodejnice, ktorý sa dral na povrch a chcel stále viac a viac bez opýtania, bez váhania a bez otázok, brala si, čo potrebovala a prekračovala mŕtvoly, ktoré po nej zostali. Napriek všetkému, napriek tomu, že ich nemohla spoznať, nemohla s nimi tráviť priam žiadnu  chvíľu, rozumela jej slovám. Trpkým, avšak pravdivým, zmiereným so súrodencami, ktorí so sebou nikdy neprestanú bojovať, pretože si zas svoj život až príliš mnohokrát ublížili. A to bol ich úkor, úkor nesmrteľnosti, ktorá bola prekliatím ich všetkých.
Nepretvarovala sa,  ani sa nesnažila zakrývať, že nevie, o čom presne hovorí, že netuší, aké utrpenie, aké ostré brehy často krát preťali jej tenkú kožu. Žila snáď celú večnosť, využívaná, prázdna, osamelá... A každé jedno slovo, každá jedna z emócií, či pocitov sa do nej zaryli ako ihlice premotávajúc niť. Jej vety boli tiché, avšak naplnené pravdou, poznaním a skúsenosťami, s ktorými sa chcela so sestrou veľa nej podeliť, i keď ešte nesmela. Akoby stáli priamo pred sebou, obe presne vedeli, o čom hovoria, ale ani jedna z nich to nedala najavo. Aspoň ona nie. Poznala jej preliatu krv, poznala jej démonov a zároveň ich len túžila spoznať, len si to predstavovala ako mlhavý sen, ktorý sa napokon rozplynie niekde v priestore. Načúvala jej, nakláňala hlavou do strany, zatiaľ čo jej neočesané, neupravené vlasy skĺzali z pleca a viseli z tváre. Bola tichá, zaujatá, skúmala ju akoby bola niečo lesklé a zároveň jediným svetlom, ktoré ožarovalo miestnosť. Mala svoju pravdu, svojich tisíc rokov, ktoré sa na každom z nich poznačili podpismi, ktoré nešli zmyť, a ani jeden z nich to nezvládol. Nezvládol zápas s vlastnou mocou, silou, nočnými morami, ktoré ich najskôr obklopovali, než sa nimi samí stali. Zvraští čelom a krátko podvihne jedným obočím, pootvárajúc jemne ústa, akoby jej niečo prišlo nezmyselné, hlúpe a patetické.* Prečo by ste so sebou zápasili? Ste rodina, mali by ste stáť po celý čas pri sebe. *Jej nikdy nebolo dopriate mať ani z polovice to, čo mali oni a nebolo pre ňu nič horšie, než vidieť, ako si to nevážia, ako to zahadzujú a opovrhujú tým, keď ona by si neželala nič viac, nič iné. Na druhú stranu, nemohla odignorovať ani zmienku o ich matke. Žene, ktorá ju opustila a nechala napospas jej najväčšiemu démonovi. A potom sa vráti späť a začne rozbíjať aj svoje ostatné deti, ťať do jej súrodencov, akoby neboli ničím, len bábkami v jej rukách. Odporovala ňou, hnusila sa jej každou sekundou viac a viac, zatiaľ čo ju neprestajne rozhorčovalo, že jej sestra, ktorú vždy chcela, zostala uväznená v dome šialených beštií len kvôli inej beštií, ktorá ich mala všetkých ako matka chrániť... Namiesto toho ale robila pravý opak, aspoň pri nej áno. Keď sa z tadiaľto dostane a len ju zazrie niekde v diaľke, zničí ju, rozdrví v rukách na časti a neskôr na prach, zmaže jej existenciu a pochová v nej celý život. Matka musí tiež raz pykať za tie roky a Freya bola ešte v nedomnení, že sa o ňu ostatní už postarali, rozhodnutá im za každú cenu pomôcť.
Najskôr nad tým len premýšľala, prezerala si Rebekhin výraz a hľadala v ňom niečo, čo by ju priblížilo k pocitom, ktoré v sebe nesie k žene, ktorá ju porodila. Než otázka vyjde cez pootvorené ústa, prekĺzne do priestoru a upúta späť sestrinu pozornosť. Ani netušila, že sa obe bavia o jednej a tej istej osobe, ani netušila, že obe majú svoje vlastné dôvody k nenávisti, ktoré už nikdy nič nepretrhá. Spojí ústa pevne k sebe a letmo zovrie čeľusťou, zdvíhajúc hlavu možno až povýšene do výšky, akoby ju jej priama a rozhodná odpoveď len utvrdila vo vlastnej zlobe. No ako náhle jej slová zavadia až k ich najstaršiemu bratovi, pevný, až skoro kamenný výraz o niečo opadne. Verila tomu. Finn matku vždy miloval, vždy k nej vzhliadal, vždy bažil po jej láske a pozornosti. Bol lojálny, verný, dobrým bratom, ktorý aspoň na krátke okamihy ožiaril začiatky jej života. Ale ani on Esther nemohol ospravedlniť za jej skutky, nemohol ospravedlniť to, že ju odvrhla, že ju opustila a nechala trpieť. Ešte nevie, čo spraví, aby to zmenila, ale zaprisahala sa, že bude prvým súrodencom, ktorého navštívi, pred ktorého sa postaví a nechá ho spomenúť si na ich detské hry po lesoch, o ktorých snívala ako dieťa po nociach. Zadíva sa niekam do priestoru uprene sledujúc staré drevené dosky na dlážke, než je to tento krát ona, kto svojou otázkou vyruší ju. Našpúli perami a opäť pevne zdvihne tvár, nechávajúc na nej doslova páliť svoj pohľad, než niekoľkokrát mrkne a znovu sa pozrie po miestnosti.* Takmer...*Vydýchne jediné slovo, než pred ňu Rebekah pristúpi a prenesie jej presne to, čo chcela po celý ten čas počuť. Bola pripravená z tadiaľto uniknúť, i keď sama nikdy nemohla. Ona jej však pomôže, už len preto, že ona pomohla jej, že aj napriek nevedomosti, napriek nič netušení o pute, ktoré ich spájalo... Nechcela ju tu nechať trčať napospas osudu. Nechcela urobiť to, čo urobila pred rokmi matka, ktorú očividne obe už dávno zavrhli. Slabý úsmev skončí na jej tvári, ako sa jej otočí chrbtom a vyjde z dverí. Spokojný, vďačný...
Vedela presne, kam jej kroky smerujú, vedela, že nebude môcť odolať tichu a dreveným dverám, ktoré čakali už len na jej príchod. Miestnosť ležala pod rúškom tmy a tajomna, na dlážke skrývajúc telo mŕtvej čarodejnice, ktorá doteraz v ruke zvierala šnúrku od jej modrého kryštálu. Rakva, v ktorej dovtedy ležala celých sto rokov, bola prázdna a celý priestor obklopovalo niečo zúfalé, niečo čo priam kričalo po slobode. Nechcela sestru vydesiť, zároveň však predpokladala, že videla omnoho horšie konce, omnoho horšie telá bez života, ktoré zahynuli aj jej pričinením. Navyše, zmije podobné tejto, si nezaslúžili presne to, čo dostala. Zaslúžili si svoj vreskot, svoju bolesť, všetku krv, ktorá jej vytiekla z očí, než konečne ustala a ona bola navždy preč. Presne vytušila moment, kedy Rebekah pochopila, že v dnešný večer nepôjde všetko podľa jej plánov, že ktokoľvek v tej truhle ležal, nemusí byť osobu, ktorá jej chce pomôcť, ale monštrom, ktoré tak ľahko zabíja, tak ľahko ničí. Vnímala jej neistotu, v duchu počula jej otázky, na ktoré jej konečne môže dať tie vytúžené odpovede, ale najskôr... Všetku jej pozornosť zachytili prichádzajúci čarodeji, kvôli ktorým sa kúzlom ešte väčšmi ukryla, aby ju snáď ani jeden z nich nezazrel. Poznala to mladé dievča, videla ju s ňou predtým, no neuvažovala nad zradou, ktorá mala byť vykonaná. Nenávidela to, priečilo sa jej to, rovnako ako jazvy na jej tvári. Jej sestra už nemohla veriť nikomu a ničomu, najskôr nikdy nemala. Teraz bol jej čas, teraz bola jej rada pomôcť vlastnej krvi v problémoch, zachrániť ju od ďalších zlomených kostí, ktoré by tento krát neskončili len pri prostých prstoch. Nebol to Rebekhin koniec, len začiatok, začiatok niečoho, čo ich spojí ako po celé tie roky dúfala. Bolo im jedno, ako veľmi zapierala, bolo im jedno, že bola nevinná, zlomili by ju tak či tak. Bezcitní, chladnokrvní šialenci, ktorí bažili po slabších. Začali k jej sestre pristupovať, akoby bola ich novou lovnou korisťou, snáď zo všetkých strán, než ju celkom obklopili. Mohla bojovať, mohla sa snažiť vytrhnúť a utiecť, aj tak by ju nakoniec dostali. Pokiaľ bude v tomto dome, nedokáže sa skryť. Zatne päste, jej mágia sa začne uvoľňovať, nenápadne, doslova po tichu šíriť miestnosťou, kde jej súrodenec ležal na zemi a všetci okolo nechceli nič iné, než mu ublížiť. Skloní tvár a vystúpi z rohu, z tieňa, ktorý ju dovtedy obkolesoval. Spráchnivené, drevené parkety pod jej nohami zľahka vrzgnú, vlasy jej padajú priamo do tváre a pery zostávajú hodnú chvíľu ako prešité stovkami nití.* Hovorí pravdu. *Prvýkrát sa ozve jej hlas, ktorý tvorí ozvenu. Priamy, ostrý, pre niekoho pozornejšieho priam drvivé nebezpečenstvo. Hlavy a telá čarodejov sa začnú otáčať jej smerom.* To som bola ja. *V jednu sekundu len bez pohybu stojí a hľadí na ich pomyselné bytie, v druhú sprudka napriahne ruky a začne všetkým doslova búriť vlastnú krv proti zvyšku tela, proti ich bunkám v hlave, proti všetkému, čo ich kedy tvorilo. Bubnovala im zvnútra do kože, rozožierala ich za živa, ako namiesto sĺz skĺzala z ich očí, než ich jedným, rýchlym pohybom odhodila do stien, zameriavajúc sa na posledného človeka, ktorý sa so strachom rozbehol ku dverám, ktoré jej ešte v tej chvíli s buchotom zabuchla pred nosom.* Ako tá smiešna rozprávka s mačkou a myšou. Zbytočné, márne... Boli ako tá povýšenecká myš, ktorá nikdy neprestane provokovať. Len hlúpi tyrani, ktorí si myslia, že pre nich nie je nič zakázané. Ale ty? *Slabo pokrúti hlavou, než sa k nej Lucy pomaly otočí a s obavami vpísanými po celom postoji, pohliadne do jej chladnej tváre. Zastaví sa pred ňou,  dokonca má tendenciu dotknúť sa jednej z čerstvých jaziev, ktoré pokrývali jej líce.* Ty si chytrá, silná... A aj napriek tomu stále zradíš priateľku. *S odporom ohrnie spodnou perou, než pažu stiahne a namiesto toho, aby ju nechala s jej myšlienkami,  bez váhania zopakuje presne to, čo s ostatnými, ktorí sa rozhodli jej sestru zložiť na kolená. Jej výraz bol nečitateľný, prázdny ako len mohol byť, a zároveň v ňom bola istá iskra zadosťučinenia, konečného cieľa, ku ktorému sa práve dostali. Telo Lucy spadne na dlážku, oči, z ktorých jej predtým tiekla krv, sú slepé, podliate černotou.* Opovrhujem zradcami. *Na chvíľu sa zastaví a hľadí na ňu zhora, než sa napokon obráti k Rebekah, ktorá bola snáď jediným životom, ktorý tu nevyhasol. Pomaly prejde až k rakve, pri ktorej stále ležala a jednou rukou siahne k mŕtvej žene po amulet, ktorý stlačí medzi prstami, akoby to bolo niečo, čo jej chýbalo a nemohla bez toho dýchať. Následne sa dotkne sestriných paží a bez väčšej námahy jej pomôže znovu vstať, skĺzajúc zrakom k stále poranenej ruke, zlomeným prstom, ktoré si odniesla len za svoju ochotu pomôcť cudziemu. Spojí pery a dlaňami obkolesí tú jej, nechávajúc moc prúdiť z vlastného tela a pochovávať jej bolesť, zranenie. Až po chvíli svoj dotyk stiahne, venujúc ešte jeden pohľad jej tvári, než sa otočí chrbtom jasne zameraná na dvere. Opäť to bol úsmev, tento krát širší, víťaznejší, než kedykoľvek predtým, ktorý zvierali jej ústa, než sa s tichým – „Poď so mnou.“ – rozíde von z miestnosti, z izby, v ktorej sto rokov nečinne ležala, z domu, ktorý ukrýval jej telo na vzduch, ktorý jej dovolí sa konečne nadýchnuť. Zíde dole po schodoch, pričom sa zastaví až pred vchodovými dvermi, ktoré prahnutím rúk dokorán otvorí, pokračujúc ďalej po schodoch až von. Čerstvý vzduch jej narážal do tváre, rozhadzoval vlasy a dával jej pocit toľko žiadanej slobody.* Neprebudila som sa po storočí len preto, aby som hneď odišla. *Zastaví sa v kroku a konečne sa na ňu otočí.* Chcela som ťa spoznať, Rebekah, chcela som zistiť, aká naozaj si. * Prenesie s jej typickou úprimnosťou v hlase, slabo sa usmejúc na sestru.* A ty si ma ani po tisícich rokoch predstáv nesklamala. *Vydýchne s jasnou vľúdnosťou.* Si lojálna, láskavá, obetavá... Ani z polovice nie tak skazená ako naši bratia. *Posledné slová už prehryzie s istou trpkosťou, až sykotom, ktorý sa jej drel pomedzi pootvorené ústa. Zostane na ňu hľadieť, akoby sa tešila na moment, kedy si to uvedomí, kedy si spomenie.* Vieš... Mala si pravdu, už sme sa stretli. *Skloní tvár k zemi, pripravujúc sa, kedy jej jednu z lepších spomienok jej života predstaví.* V roku 1914 na vianočnej oslave vo vašom sídle. Bola som tak nervózna, nadšená z toho, žeby som zachytila, čo i len náznak našej rodiny, žeby som vás sledovala z diaľky...*Nakrčí čelom, všetky emócie, pocity, ktoré sto rokov opäť spali sa skĺbili do jedného.* Bekah... Vieš, kto som. *Takmer pošepne podvihujúc k nej znovu tvár, dívajúc sa jej do očí, v ktorých sa odrážalo svetlo z lámp, ktoré stáli v diaľke. Mohla sa usmievať, mohla konečne nechať priechod všetkým svojím stránkam, nemusieť sa skrývať za oponou. Pomaly sa otočí a zdvihne k nej pažou, poukazujúc prstami, že ju má nasledovať. Jej kroky neviedli nikam inam, než k bráne, ku ktorej pristúpi, zatiaľ čo čierne, železné tyčky obkolesí v dlaniach. Nebolo to chabé kúzlo, žiadne jednoduché, či slabé, to len ona bola prisilná. Keď posledné slová kúzla konečne uniknú jej perám a rozpŕchnu sa vo vzduchu, so spokojnosťou vpísanou na tvári sa obráti späť k Rebekah.* Spala som sto rokov... A až teraz som konečne voľná. *Uzavrie to s istotou v hlase, pričom nakrúti kútikom úst do strany.* Môžeš naším bratom povedať, že ich skoro navštívim... A tiež, že neočakávam nič viac, než ich najlepšie správanie. *S poloúsmevom sa otočí ku bráne, ktorú doslova odhodí od pántov na chodník, kde po vyletení dopadne. Bez váhania, bez čakania, bez obzretia späť, vykročí von do nočných ulíc New Orelans, pripravená si prezrieť mesto, o ktorom mohla dovtedy len snívať, či naň hľadieť spoza okien, ktoré nikdy neprezrádzali toľko, koľko by chcela. Bolo na čase ich spoznať, stretnúť sa s rodinou, o ktorú ju už nikto neukráti a ona nebude čakať, aby si zobrala všetko... Doslova všetko, o čo bola za tisícročie ukrátená.*

(Loučila se se životem. Čarodějové byli jako supi, kteří se za chvíli mínili slétnout, aby ji uklovali a nakonec hodovali na její mrtvole. Rozhodně nemohla říct, že svou situaci viděla pozitivně. Bylo tu až příliš osob na to, aby zmohla něco velkého, aby se snad odsud mohla dostat ve zdraví. A i kdyby se náhodou dokázala vyprostit z této místnosti, neměla, kam by se schovala, aby ji nenašli a stejně ji nepotrestali. Z tohoto domu nebylo úniku. Byl to takový Alcatraz uprostřed New Orleans a nikdo o tom netušil. Neříká, že se vzdá, že se jim vydá napospas, aby měli vše ulehčené. Bude bojovat. I kdyby měla vzít život alespoň jednomu z nich, bude to pro ni úspěch, který se počítá. Čeho jí bylo ale opravdu líto, že slíbila té dívce, že ji odtud dostane, že uvidí New Orleans v celé své kráse a svobodně se bude moci projít po ulicích města, aniž by ji někdo pronásledoval a měl ji zavřít zpátky. Ta dívka možná ztratila svoje ideály, ale to bylo tak jediné, čím se "provinila". Nepatřila sem stejně jako ona, protože i když ztratíte iluze a ideály, stejně můžete časem nalézt nové, jen dostat tu šanci. Téhle dívce byla zřejmě druhá šance odepřena, ale ona chtěla zajistit, aby to tak nezůstalo napořád. Postarala by se o ni a ona by po čase znovu mohla vzlétnout jako pták k nebesům a shlížet na všechny ze shora, být nad věcí a mít moc se nad vše povznést. Jenomže nic z toho se neuskuteční, protože tihle jí to nedovolí. Co za svůj život vlastně dokázala? Najednou si nemohla vzpomenout na nic, co by stálo za zmínku, co by bylo dost hodnotné na to, aby se to dalo počítat jako tak dobrá věc, že by to spasilo její duši od všech těch špatností, co napáchala. Ať už to bylo na cizích nebo na své rodině a blízkých. Možná, že se necítila tak zatracená jako její bratr Nik, ale pravdou bylo, že ji provázelo stejné prokletí jako její sourozence. Ne teď zrovna v tuto chvíli, protože obývá jiné tělo a ať už to byla schránka kohokoliv, vezme ho teď vlastně s sebou. Ani takhle neodejde sama, ale vezme si s sebou ještě další život, který jen přitíží vahám hříchu. Nikdo by neměl žít dlouho jako ona a její bratři, ale díky tomu, jakou dobu tu obývají tenhle svět, se bude jen těžko odcházet. A ani se nestihne rozloučit s členy rodiny. Říct jim, co se jí teď v tuhle chvíli dralo na jazyk při myšlence, že za chvíli bude po všem. Chtěla by toho tolik napravit, omluvit se za mnoho věcí, ale nedostane tu šanci. Mohla to udělat už tolikrát, ale člověk si jen těžko uvědomí, co všechno chce lidem kolem sebe sdělit, když nejde opravdu o situaci, která vás ohrožuje na životě. Kéž by tohle nějakým zázrakem přežila. Pak by všem mohla říct, co má na srdci, kdyby ji snad našli, nebo kdyby se odtud nějak dostala. Ví, že teď by neváhala. Jako by si vnitřně slibovala, že pokud tohle dopadne dobře, řekne všem svým blízkým, jak je má ráda a že si ani nedokáže představit, že by je ztratila. Z posledního vzdoru zasadila pár posledních ran do řad čarodějů, ale pak padla k zemi, poražená. Ovšem čarodějové nedostali dostatek času na to, aby jí zkřivili jediný další její vlásek. Někdo vystoupil ze stínu, někdo, koho znala, někdo, po kom chtěla, ať počká dole u dveří, aby spolu mohli uprchnout. Ale jak se dostala sem? Byla si více než jistá, že sem nepozorovaně nemohla nijak proklouznout, protože by si jí všimli a potrestali ji za to, že se plete do cizích záležitostí. Tak jak je možné, že tu teď stála a pozorovala všechny dost odměřeným pohledem plným nenávisti? Její magie prostupovala celou místnost. Muselo to přicházet od ní. Čerstvý závan silné moci, kterou cítila, když sem poprvé vstoupila, když uviděla tu ženu v... Proboha, to je ona! Ta žena v rakvi je ta dívka, kterou jsem se rozhodla dostat odsud pryč! Ale co mělo znamenat? Proč to veškeré divadlo? Zatím stále nechápala, která bije. Snažila se v tom všem zorientoval, ale zatím mohla vnímat pouze to, co viděla a slyšela přímo před sebou. Byla to ona. To ona zabila tu ženu, která patřila mezi tyrany. Vsadila by se, že to byl její trest za to, jak ji ponižovala dole kvůli tomu jablku. Nemohla popřít, že tahle dívka zřejmě nebude vůbec tak křehká, jak se před ní prezentovala. Za chvíli už se jí naskytl pohled, který ji vlastně docela hřál u srdce, protože to znamenalo, že by se odsud přeci jen mohla dostat ven. Nebyla to pěkná smrt, která kouzelníky postihla. Vlastně se uvařili zaživa, což muselo hodně bolet a aby toho nebylo málo, kdyby náhodou chtěl nějaký z nich přežít a vzdoroval by Freyině kouzlům, mrštila je záhy všechny o stěnu, kdy se jim zlámaly všechny kosti v už nemohlo být pochyb, že čarodějové mají svůj mrzký život za sebou. Ona stále ležela na zemi. Nejen, že jí bolela hlava od nárazu, ale zlomená ruka jí pulsovala bolestí tak, že s ní nemohla ani pohnout. Dalo by se říct, že Freya jí vracela to, co pro ni udělala ona, když byla Freya v ohrožení. Schytala to vlastně všechno za ni, i když se Freya mohla perfektně bránit. Netušila, co ji vedlo k tomu, že svou moc skrývala, ale tak nějak počítala s tím, že se to zanedlouho dozví. Lucy neměla to štěstí, že by unikla Freyině proudící zkáze. Vlastně by se dalo říct, že to ona byla jejím hlavním cílem, protože Lucy se stala mozkem operace, který se měl Rebekah zbavit. Dostala, co si zasloužila za svou zradu. Ležela bez hnutí na zemi a už se nikdy neměla postavit na nohy, protože byla mrtvá. A ona to přežila. Jako by snad opravdu byl někdo tam nahoře a slyšel její modlitby a sliby. Lucy se odtud mohla dostat s nimi, ale místo toho si vybrala zradu a tím pádem i jistou smrt, aniž by to tušila. Bylo po všem. Pokud Freya dokázala tohle, jistě pro ni nebude tak těžké dostat je ven. Nepochybovala o tom, že je dostane ven. Poděkovala pohledem ženě, která jí právě zachránila život a pomohla jí vstát. Stále tak nějak nebyla schopná slova. Vstřebávala, co se tady právě stalo a zřejmě jí bude trvat ještě chvíli, než si utřídí všechny myšlenky a bude schopná normálně komunikovat. Freya vzala její zraněnou ruku do těch svých a vyléčila ji, jako by ji snad nikdy neměla Rebekah zraněnou a celou tu dobu to jen hrála. Jak tohle všechno udělala? Jak dokázala používat tak silnou magii v domě, kde byla zapovězená?) Jak jsi to udělala? (Nemyslela tím jenom tu vyléčenou ruku, ale všechno. Tohle všechno bylo nad její chápání. Alespoň zatím. Odpovědi se jí ale nedostalo. Místo toho se Freya otočila zády k ní a odcházela z místnosti. Uposlechla její tichá slova, která ji vyzývala k tomu, aby opustila místnost s ní a následovala ji kamkoliv, kam její kroky povedou. Byla by hloupá, kdyby to odmítla. Její kroky šly v těsném závěsu za těmi Freyinými. Pokračovaly ze schodů až k hlavním dveřím, které byly jednou z hlavních překážek, které chtěla překonat, aby se odsud mohla dostat. Jenomže byly zamčené a nedaly se jen tak odemknout. Byla k tomu potřeba velká síla, kterou ona nedisponovala, ale teď ví, že Freya ano. Netrvalo dlouho, kdy se vchodové dveře rozletěly a ona se poprvé mohla nadechnout čerstvého vánku. Už teď to bylo osvobozující a co teprve, až bude stát za hlavní bránou a bude moci jít domů. Pokračuje za Freyou a krok po kroku cítí vzrůstající svobodu. Ale už to nevydržela, nemohla nepromluvit.) Ty jsi ona. Jsi ta žena z rakve, to proto můžeš používat magii, ale proč jsi mi to prostě neřekla? (Zastavila se a v očích se jí zračil naléhavý pohled. Chtěla to vědět, potřebovala to vědět. Ocitly se před hlavní bránou, Freya si konečně našla čas, aby si s ní promluvila. Neměl je kdo zastavit, mohly si dovolit ještě chvíli posečkat a vysvětlit si to. Tedy ona ani tak neměla co vysvětlovat, ale Freya by toho měla mít na srdci hodně, alespoň v to doufá. Po jejích prvních slovech o stoletém spánku se trochu zamračila. Nechápala, co tím myslela, jako by jí stále unikal smysl, ale když Freya pokračovala, nemohla si odpustit mírné pozvednutí koutků, jenomže posléze se dříve nasazený nechápavý výraz ještě prohloubil. Nevěděla, jestli slyšela dobře, nepřeslechla se snad? Freya se zmínila o jejich bratrech, o Freyiných a Rebečiných. O Mikaelsonových.) Co jsi to řekla? (Zaklepala nevěřícně hlavou a stále upírala svůj pohled na Freyu. Ona? Ona měla být její... sestra? Její pohled byl v tu chvíli asi dost výmluvný, protože na Freyu jen nevěřícně kulila oči. Musela se nadechnout a pokusit se to vše vstřebat. Freya je její sestra. Má dalšího sourozence, o kterém tak dlouho ani netušila. Jak jen tohle před nimi matka mohla vše tajit? Nenáviděla ji ještě víc za to všechno. Poslouchala Freyu a sledovala ji jako svatý obrázek. Ten večírek, samozřejmě. Jak jen si na něj mohla nevzpomenout? Její první odhad byl správný, ale zamítla ho až příliš rychle. Nemyslela si, že ji zná, i když tomu tak opravdu bylo. Tu noc, kdy Kol skončil znovu s dýkou v útrobách, tu noc s ní mluvila. Náhle to pro ni nabralo všechno nový význam. Před sto lety hovořila se svou sestrou, aniž by to věděla. A pak si vzpomněla na svou noční můru, kterou prodělala. Malá holčička, která je vytržena z rukou své matky a odvlečena jinou ženou pryč. Podívala se na Freyu s uvědoměním ve tváři.) Ty jsi ta holčička z mé noční můry... Freya. (Vydechla její jméno, jako by to bylo to nejkrásnější přízvisko na světě. Po jejím pobídnutí rukou šla ihned za ní a za chvíli se dočkala toho, že Freya svými kouzly prolomila pečetě brány. Otočila se znovu k ní, aby jí sdělila, že brzy přijde navštívit bratry. Nevěděla, jak se její bratři popasují s dalším novým sourozencem, ale zřejmě nebudou tak nadšení. Znala je na to příliš dobře. Novoty v jejich rodině se nikdy neujímaly dost dobře na to, aby měly hladký průběh. Neřekla už k tomu všemu ani slovo. Mírně nadskočila, když se Freya otočila zpátky k bráně a ta pod vlivem její moci vyletěla z pantů. Její sestra byla opravdu dost silná čarodějka a ona by s ní rozhodně nechtěla jen tak přijít do křížku. Sledovala její kroky, kterými se vydala do ulic pryč směrem do města, které jí nabízelo tolik možností. Dívala se za ní ještě chvíli ulicí, než sama vykročila směrem k Abattoir. Domů.)