Woods

Lesy, které jsou obehnány kolem New Orleans. Většinou navazují na Zátoku.

(Pár dní už byla v Zátoce. Vážně tam byl klid. Ale možná i proto, že ona ničí přítomnost moc nevyhledávala. Vlastně ani Hayleyinu, ani Jacksonovu. Po návštěvě jejího bratra a Kola se prostě uzavřela do sebe a většinou bývala jen v domku, na verandě nebo na procházce v lesích. Ostatních vlkodlaků si moc nevšímala. Je ale pravda, že se v Zátoce dokázala zrelaxovat. Vlastně to bylo po dlouhé době, co cítila takový klid. Teď zrovna se prochází v lesích a bloumá po okolí. Nemá žádný záměr, žádný cíl. Poslední dobou je vlastně dost zahloubaná jen ve svých myšlenkách.)

Po rozhovoru s Klausem jel na plantáž. Nejdřív přemýšlel, že by se mohl zastavit ještě v nějakém baru na 'pár' skleniček, ale nakonec se na to vykašlal, dneska si dá flašku asi doma. Když dojel na plantáž, někde našel lahev dobré whiskey. Spolu s ní si ještě z lednice vzal pytlík s krví - na tu měl taky dost velkou žízeň. Šel k sobě do pokoje, pomalu pil krev i whiskey a potom usnul. Další den si zašel na snídani k Rousseau's. Sázel na to, že tam nebude Sophie - nebyla. Zbytek dne strávil procházením po parcích ve městě. Na chvilku si říkal, že by si mohl dát nějakého turistu. Vážně dát - úplně ho vysát a jeho tělo nechat v parku ležet.. Nakonec to ale zamítl. Pozdě v noci došel domů, šel k sobě do pokoje a usnul.
Ráno se probudil, šel se osprchovat a oblékl se do čistého oblečení. Sešel dolů do kuchyně, tam si dal pytlík s krví a potom šel před dům, nasedl do auta a rozjel se někam pryč. Zatím nevěděl, kam pojede. Po chvilce se rozhodl, že pojede za Gen. Sice jí nedal předem vědět, že se u ní ukáže a Klausovi slíbil, že tam nepojede.. Jejich smůla. Neměl její číslo a Klaus moc dobře ví, co od něj čekat. V Zátoce zaparkuje na příjezdové cestě a vydá se stejnou cestou, jako prvně, k domečku Gen. Tentokrát ho žádní vlkodlaci neotravují, čemuž se docela diví. Zjistí, že Gen není doma, ale když se zaposlouchá, nedaleko v lese uslyší pravidelný tlukot srdce. Tohle určitě Gen bude. Kdyby chtěl, byl by u ní hned, ale on se rozhodl, že nepoužije upíří rychlost. Pomalu jde jejím směrem, občas mu pod nohama zapraská větvička.. Když k ní dojde, stojí k němu zády, možná ho neslyšela. "Tak, teď se mě prosímtě zase nelekni." Místo toho, aby ji nějak normálně pozdravil, řekne tohle. Stejně se ho určitě lekne, jak ji znal. Bylo tu ticho a najednou promluvil on. A právě proto, že to byl on, bude vyděšená možná ještě víc, když se ho tak moc bojí.

(Chodila si jen tak po lese jako tělo bez duše a ani vlastně nevnímala, kam jde. Po chvíli zašla hlouběji do lesů a ztrácela výhled na Zátoku. Mohla se vlastně i v lese dost dobře ztratit, protože opravdu nedává pozor a lesy kolem zátoky jsou hluboké, ale to jí teď bylo nějak úplně jedno. Najednou uslyšela něčí hlas. Normálně by asi opravdu vyletěla z kůže a lekla se, ale vlivem toho, že nevnímá pořádně, co se děje kolem ní, je její reakce tlumená. Prostě se otočí za hlasem a podívá se na Kola. Pak jen zavře otráveně očí a zakroutí hlavou. Založí si ruce na prsou a oči zase otevře s pohledem upřeným na něj.) Co zase chceš? (zeptá se ho možná trochu neomaleně. Vážně to teď bude vypadat takhle? Ona se s ním rozejde, ale on ji bude dále schválně pronásledovat a uhánět ji? Copak nemůže mít aspoň na chvíli prostě klid?)

Kolovi bylo jasné, že Gen asi nebude zrovna moc nadšená, když se tady takhle ukáže. Bez ohlášení.. Vlastě ani neví, proč sem jel. Neměl k tomu žádný pořádný důvod.. Možná snad, že ji chtěl vidět? Chtěl vědět, že je v pořádku. Přece jenom, ani v Zátoce nemusí být před Benjaminem v bezpečí. Ani před Correou. Už jednou naplánovala útok na Zátoku, proč by to nemohla udělat i podruhé? Jen neví, jestli má tyhle oba důvody říct před ní. Stejně by si myslela, že to není pravda. Rozhodně by to řekla o tom druhém. Vždyť jí dal svoji krev a zabil ji, proč by se měl zajímat o to, jestli je v pořádku? Gen by to bylo určitě k smíchu, protože je na něj pořád naštvaná a Kol se tomu nediví. Taky by na sebe byl. "Prostě jsem tě chtěl vidět," řekne nakonec a koukne se na ni. Očekává, že zase bude mít nějaké řeči, to by nebyla ona. "Kdybych to číslo měl, stačí zavolat a říct, že přijdu... A taky jsem si řekl, že bys mi mohla dát svoje nový číslo, protože přece jenom, je trošku neslušný takhle bez ohlášení přijít, ne?" pokrčí rameny a zaculí se.

Vidět mě? (povytáhne obočí) Tak to sis mohl vzít mou fotku a dívat se na ni. (podotkne k tomu jedovatě) Alespoň by to neobtěžovalo mě. Nad mou fotkou si můžeš slintat, jak chceš. (nakloní mírně hlavu. Opravdu není zrovna v náladě, kdy by Kola chtěla vidět. Chce se ho zbavit. Chce se zbavit toho pocitu, že pokaždé, když je v její přítomnosti, může se jí rozskočit srdce, protože ona ho stále miluje. A to pořádně. Ale chce ho od sebe odehnat. Nechce mít teď nic společného s člověkem, co jí ublížil. I když to bylo vlivem kouzla, udělal to. A ona už nechce žít zase s někým, kdo ovládal její život a vlastně by ho teď, když je ona člověkem, mohl ovládat se vším všudy neustále.) Já ti to číslo ale třeba dávat nechci, protože já nechci, aby ses mi ozýval a nechci, abys za mnou chodil. (řekne zostra a otočí se a pokračuje v cestě dál. Tentokrát se neloudá, ale jde svižně.)

"Víš, fotka a skutečnost je úplně něco jinýho," řekne a podívá se na ni. Nebyla na něj příjemná, ale to čekal, byl s tím smířený. Doufal ale, že se to zanedlouho změní, že s ním bude vycházet dobře. "Chtěl jsem taky vidět, jestli jsi v pořádku, to z fotky přece jenom nezjistím." Nakonec to řekne. Gen věděla, že mu na ní stále záleží a že to jen tak zničehonic nevymizí. Může se s ním rozejít, on na ni může být pořád naštvaný, ale záležet mu na ni bude pořád. A když řekl Klausovi něco v tom smyslu, že je mu jedno, co Genevieve udělá.. Samozřejmě, že to nemyslel vážně. "Kdybys mi ho dala, aspoň budeš vědět, že přijdu. Takhle ne. Znáš mě a víš, že za tebou chodit nepřestanu."

(Musela se zase zastavit, protože se jí nelíbilo, co jí říkal. Ona ho nechtěla vídat a nechtěla, aby za ní chodil. To nemůže sakra respektovat aspoň tohle? Ne, jasně, že nemůže, to by to pak nebyl Kol Mikaelson. Ona chce mít ale klid. Chce přestat na Kola myslet, chce ho přestat vídat, nechce ho mít před očima, alespoň nějaký čas o to prostě nestojí. Ale on to nedokázal pochopit. Musel to být zase ten sobec, který nebere ohledy na to, jak to cítí ona a jak to chce, jak si přeje, aby to bylo. Otočila se na něj a chvíli váhala, než spustila.) Kole, co ti mám ještě vysvětlit na tom, že mezi námi je konec a že tě vídat nechci? A že si nepřeji, abys za mnou chodil? (povytáhne obočí. Cítí se v koncích. Je tak blízko, ale ona ho chce mít co nejdál. Chce ho mít co nejdál, aby mu zase nepodlehla, protože ona chce být prostě volná a nechce, aby ji někdo ovládal.)

Když se Gen zastavila a pak chvilku váhala, co řekne, napjatě čekal. Určitě ho zase pošle do pryč.. Když slyšel, co řekla, musel se ušklíbnout. Řekla přesně to, co čekal. "Já si ale pořád nemyslím, že je mezi námi úplnej konec. Neříkej mi, že všechno to, co mezi námi bylo, zmizelo. Ne, to nejde," řekne a pomalu jde k ní. "Ublížil jsem ti, vím o tom. A taky toho strašně lituju." Celou dobu se na ni dívá a za chvíli je už mnohem blíž, než byl doteď. Předtím byl totiž celkem daleko. Teď už ne. "Ty jenom nevidíš, jak je mi líto, co jsem ti udělal. Nebereš vážně ani moje omluvy, nic." Řekl to tak, jak co vnímal. Genevieve se vůči němu chovala tak, jako by ty jeho omluvy vůbec nebrala vážně, jako kdyby neviděla, že se snaží to nějak odčinit.

(Ano, Kol má samozřejmě pravdu. Nemohlo to zmizet. Nešlo to jen tak ze dne na den. Kol jí hodně ublížil a ona měla strach, když se ukázal poprvé, ale teď už ho zase nemá, protože ví, že jí opravdu nechce ublížit. Tedy rozhodně ne teď. Ale ona už ví, čeho je schopný a ví, že kdyby se něco v Kolovi odehrálo, tak to nemusí zastavit ani ona a bude to možná ještě horší, než by to bylo. Opravdu se teď cítí v koncích, protože je hodně nejistá. I když teď působila, že moc dobře ví, co chce a že by nejraději, aby Kol snad ani vůbec nebyl, ve svém nitru si rozhodně nebyla tak jistá.) Nezmizelo, ale chci, aby to zmizelo co nejdřív. (podívá se mu do očí... Ano, samozřejmě, že mu nebude lhát. Nepotřebuje mu lhát, protože kdyby to dělala, stejně by jí nevěřil. Ona ho stále miluje, ale nechce ho milovat. Kéž by to bylo tak jednoduché. Kéž by se od něj mohla prostě odstřihnout. Jenomže i kdyby to šlo, je si jistá, že Kol by jí to stejně nedovolil. A nedovolí jí to ani teď, protože on za ní bude chodit a bude jí připomínat, co všechno spolu prožili. A ona se bude trápit, protože Kola od sebe prostě neodradí, i když se bude snažit sebevíc. On si vážně myslel, že ona patří jemu a že by to tak mělo být i nadále.) Já tvoje omluvy vnímám, ale nestačí mi. (odsekne mu a začne couvat, protože je u ní až příliš blízko. Pak se k němu zase otočí zády a pokračuje v chůzi.)

"Ale já to nechci. Nechci, aby to všechno zmizelo, Gen. Nikdy jsem si nemyslel, že by ten pocit, když někoho miluješ, mohl být něco tak úžasnýho. Nejprve jsem měl hodně rád magii, kterou mi naše matka vzala, žil jsem magií, jako každý čaroděj. Udělala z nás upíry, a ty si dovedeš představit, jaký to je. Ten pocit, když tebou najednou přestane ta energie pocházející z magie proudit. Je to strašnej pocit. A ještě horší je, že s tím nemůžeš nic dělat," řekne a povzdychne si. "Tedy tenkrát jsem s tím nemohl nic dělat, dnes už by to šlo. Ale když se nad tím tak zamyslím.. Nevím, jestli by to bylo správné. Ano, chtěl bych magii zase zpátky, ale to už bych neměl sílu, rychlost a nesmrtelnost upíra. Na tohle jsem si zvyknul, měl jsem to rád, dokonce jsem to upřednostňoval před vlastní rodinou - to kvůli mýmu chování mě Klaus zavíral do rakve a já ho pak chtěl zabít. A nutno říct, vážně jsem nebyl daleko. Vlastně mi to zatemnilo mysl a tys mohla vidět, jak jsem se dřív choval. Možná jsem říkal, že mě změnila smrt, ale myslím si, že nejvíc jsi mě dokázala změnit ty. Kvůli tobě jsem se nezačal chovat znovu jako předtím. Když mi Klaus poprvé řekl, že na mě máš velký vliv, nepřipustil jsem si to. Ale teď..?" Když přestane mluvit, je u ní už blízko, ale ona se zase začne vzdalovat. "A co mám udělat jinýho, než se ti omlouvat?" podívá se na ni a když se otočí, nechá ji chvilku jít, ale potom se upíří rychlostí přemístí přímo před ni.

(Poslouchá Kola a poslouchá ho bedlivě. Ano, jí je nanejvýš jasné, že on se jí vzdát nechce. Ale ona je teď prostě roztrhaná na kousky a potřebuje se poskládat. Jak říkal, nemá teď svou moc a cítí se díky tomu dost nesvá a prostě to není tak úplně ona. Kotva pro ni není. Ano, zvykla si na to, ale necítí se v té roli nijak zvlášť. Je teď vlastně tak nějak rozložená a snaží se skládat se dohromady, ale k tomu by prostě potřebovala klid a čas, který ji tu bohužel někdo prostě nechce dopřát. A ví, že to samozřejmě není jen Kol, ale ze všech stran ji ovlivňuje tolik věcí, že to zkrátka trvá. Ale Kol je teď pro ni největší oříšek, protože se nechce vzdát svého postu jejího přítele. Nebo je to spíš naopak, on nechce přijít o přítelkyni. Ale ona na to už prostě nemá sílu a místo toho, aby si vše mohla srovnat v hlavě a dát se do kupy, tak ji Kol nenechá na pokoji.) Ano, všechno to vím a všechno to znám, ale co já s tím? Když se pokouším se sebou něco udělat, něco jiného mě při tom ruší. A nedá si vymluvit, že zkrátka potřebuju čas a prostor a potřebuju být sama. (podívá se na něj možná trochu vyčítavě, protože tohle bylo myšleno na něj. Ona věděla, že ji miluje, ale teď ho tu prostě nepotřebovala. Jakmile se zase přesune před ni, tak se zastaví naprosto těsně před ním a vzhlédne mu do očí. Jsou opravdu blízko a když Kol vyřkne tu otázku, tak chvíli jen mlčí s pohledem upřeným na něj a pak se konečně odhodlá něco říct.) Prostě mě nechat jít. Smířit se s tím.

Kol pochopí, co myslí tím 'něco'. Samozřejmě, že myslela jeho. Možná měla na mysli víc lidí, ale on jí dával zabrat určitě nejvíc. "To něco ti dá času a prostoru, kolik budeš chtít, Gen. Stačí to jen říct.. a hlavně neříkat to, že mě nechceš vidět, protože oba víme, že to není pravda," řekne a celou dobu se na ni dívá. Znal ji už dost na to, aby věděl, jak to doopravdy je. Zase se chtěla stát tou Gen, která si nepouští nikoho k tělu. Chce být taková, jako na začátku, než poznala Kola.. Když stojí těsně před ní, dívá se jí do očí. Gen chvilku mlčí, ale když řekne to, co řekne, Kol se musí pousmát. Ani ne tak pobavením, to vůbec ne. Pokud ho Gen opravdu znala, musela poznat, že je to spíš smutné pousmání. "To se jednodušeji řekne, než udělá."

Prostoru a času kolik budu chtít, jen stačí říct? (Podívá se na něj docela nevěřícně, jestli tohle vážně řekl a jestli to myslí vážně, protože ona má pocit, že ji snad šálí sluch.) A co tu asi celou dobu dělám? (přimhouří nespokojeně obočí) Co ti tu tak celý ten čas říkám? Celou dobu mi jde jen o čas a prostor, ale ne, ty mi ho nedáváš a nejsi mi ho ochotný dát, protože jinak bys tu nebyl. Jinak bys mě nechal v klidu. (Propaluje ho pohledem. Mluví docela rozhořčeně a v rychlém tempu, protože jí to vážně vadí a cítí se bezmocná, protože Kol si něco jen tak vymluvit nenechá.) Co tedy chceš? Jak ti o to mám sakra ještě říct? (trochu zvýší hlas a začne gestikulovat rukama) Mám si tady před tebou kleknout na kolena a poprosit tě o to, abys mě konečně nechal taky chvíli vydechnout? (Povytáhne zkoumavě obočí a pokračuje dál) To chceš? To mám udělat? Potřebuješ si dokázat, že máš nade mnou moc? Protože ano, máš ji. Přiznávám to, ale já to už NECHCI! (poslední slovo zřetelně artikuluje a skončí na milimetry od něj, protože na to opravdu chtěla dát důraz)

"Nechal bych tě v klidu, kdybych věděl, že nad námi budeš třeba ještě přemýšlet. Ale to evidentně neděláš, když ode mě chceš mít úplně klid," řekne a pořád se jí upřeně dívá do očí. To, že na něj začíná zvyšovat hlas ho nijak nevyvádí z míry. "Teď mě potkávat nemusíš, ale bydlíme v jednom městě, sice velkém, ale bydlíme. Chodíme do stejného baru, ty tam máš dokonce nejlepší přítelkyni a pracuje tam tvoje dcera. Mimo jiné si dost rozumíš s Hayley, která teď nemá k naší rodině vůbec daleko. Vážně si myslíš, že se mi budeš moct vyhýbat donekonečna?" Byla to spíš řečnická otázka. Jistě, že se mu nemohla pořád vyhýbat. Když slyší, jestli si před ním má kleknout na kolena, neubrání se pousmání. "Rozhodně by mi to nevadilo, ale nejsem si jistý, že teď je na to ta vhodná chvíle." Samozřejmě, že to, co řekla, pochopil jako dvojsmysl. Kdyby ne, nebyl to on. Jen teď neví, jestli na to měl odpovídat takhle, protože to mohlo Gen jenom víc namíchnout. "Já si ale nepotřebuju nic dokazovat, Genevieve. Nemám nad tebou moc, aspoň ne takovou, jakou myslíš. Já mám nad tebou moc asi tak stejně velkou, jako ty nade mnou." Není si jistý, zda pochopí, jak to myslel. Prostě ona nad ním měla moc, protože ji miloval. Stejně tak to bylo naopak. Kol měl moc nad ní, protože ho Gen milovala. Je to jednoduché a přesto složité. Když se k němu přiblížila, vážně na milimetry, pořád se jí koukal do očí, i chvilku potom, co si všechno řekli. Díval se na ni trošku zvrchu, protože přece jenom byla menší. A potom, zničehonic ji jednou rukou chytl za krk, podíval se na její rty a políbil ji. Určitě to měla čekat, znala ho.. Po chvilce se od ní odlepil a stále se jí díval do očí. Čekal, co přijde. Facka. Nebo něco jiného, stejně nepříjemného, na 99%.

Pokud tě někdy potkám ve městě, fajn. Bude to proto, že jsem tě potkala náhodou, protože jsme si vybrali ve stejný čas stejné místo, ale tohle je něco jiného. Cíleně mě vyhledáváš... a to já nechci. (podívá se na něj bezradně a chce v něm něco vyčíst, něco, co by ji pochopilo a konečně přiznalo, že by jí mohlo dát pokoj. Jenomže nic takového od něj nepřichází. Naopak. Začal se jí ještě vysmívat, když řekla, jestli si před něj má kleknout. Moc dobře ví, jak to teď vzal. Dělal si tu z ní dobrý den, zatímco ona se trápila. Vážně jí to nepřišlo vtipné a už vůbec to nebyla vhodná poznámka.) Tohle jsi nemusel. (zakroutí zklamaně hlavou. Ano, svým způsobem ji to zklamalo, protože tohle od něj nebylo zrovna moc taktní.) Fajn. Máme moc jeden nad druhým, ale já chci mít od tohohle všeho klid. Ale ty mi ho nechceš dopřát. A neříkej mi, že stačí jen požádat, protože ty mi to stejně nedopřeješ. (dívá se na něj a on ji najednou políbí. Nemůže říct, že by byla překvapená, protože opravdu není. Kol měl takovéhle sklony. Myslel si, že je to jednak vtipné a že ji tím zlomí. Ale ji to naštvalo ještě víc a vlastně ano, vlastně ji to zlomilo, ale úplně jiným způsobem, než by Kol chtěl. Trápí se, trápí se kvůli tomuhle a Kol jí nechce dopřát klid, nechce ji nechat na pokoji a ona má akorát větší a větší nervy. Ale žádná facka mu nepřiletí, ani nic jiného. Žádné násilí. Místo toho má navlhlé oči, ale drží to. Zakroutí hlavou, semkne rty) Nesnáším tě! (vyhrkne a pak se prudce otočí a přidá na tempu. Pak skoro už běží od něj.)

"Dneska jsem tě vážně cíleně vyhledal, chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku, to už jsem ti řekl jednou. Chtěl jsem vědět, jestli nenapadlo Correu, aby zase naplánovala útok na Zátoku. Chtěl jsem vědět, jestli ti sem nepřišel ublížit Benjamin. Nevím, co ti kdo nabulíkoval, že ses přestěhovala sem, ale rozhodně bys byla víc v bezpečí třeba u Sophie, než tady." Když řekla, že to vážně nemusel, uvědomil si, že teď asi přestřelil. "Promiň," řekne prostě a na chvíli sklopí zrak. Kdyby to bylo v normální situaci, Gen by to jistě brala s humorem. Na její další větu už nereaguje. Potom, co se od ní odtáhne, vidí, že nemá daleko k tomu, aby se rozplakala. Nedá mu facku ani nic jiného. Možná, že by byl za facku radši, protože to, že mu řekla, že ho nesnáší, bolelo mnohem víc než obyčejná facka. Když se od něj rozběhne pryč, znovu se upíří rychlostí přemístí před ní, ale tentokrát stojí dál. "Budeš mít ode mě klid, na jak dlouho si budeš přát," řekne jenom. "A promiň." Ano, za posledních pár dnů se jí omluví už poněkolikáté. A teď to myslel stejně upřímně, jako předtím. Litoval teď toho, že ji políbil, protože žádná pusa nestála za to, aby od ní pak slyšel, že ho nesnáší. Nesnášet a milovat, to byly dvě odlišné věci. Chvilku se na ní dívá a pak prostě upíří rychlostí zmizí pryč. Nasedne do auta a jede zpět do města.

*Vydá se brzy ráno na delší procházku. Opět cítí, že si potřebuje po událostech posledních dnů, provětrat hlavu. Nyní má v nohách už docela slušnou vzdálenost. Díky tomu vnímá zvláštní otupělost. Unavený, ale není. Má chuť toho našlapat ještě jednou tolik, při nejmenším. Moc nevnímá, kudyma kráčí, jen sleduje to, aby měl nad hlavou koruny stromů. V lese je většinou klid a ticho, když nepočítá tvory, kteří les obývají. Sem tam z dálky zaslechne lidské hlasy. Nejspíše houbaře. Těm se raději zdaleka vyhýbá. Po společnosti netouží. V jednu chvíli se mu zdá, že dva hlasy zněji hlasitěji, než ostatní okolo. Na chvilku se zaposlouchá. Je to, ale příliš daleko, než aby rozeznal slova. Jen intonaci. Přijde mu to jako hádka nebo výměna názorů. Nechce nikoho odposlouchávat. Sám má podobných rozhovorů za sebou až až. Zabočí proto opačným směrem, než hlasy znějí. Za chvíli ustanou. Kráčí dále. Sleduje okolí a dále pro jistotu naslouchá, aby ho něco nebo někdo nepřekvapil.*

Fajn, chtěl jsi vidět, jak se mám a jestli jsem v pořádku. Po té straně, na kterou jsi se ptal, ano. Jsem v pořádku. (podívá se na něj a opravdu ho ubezpečí o tom, že teď jí tady v zátoce nikdo o život neusiloval. Její bratr za ní sice byl, ale to byla naprosto jiná návštěva, než by kdokoliv očekával. A s tím se mu svěřovat nebude. Kol se jí začal sice omlouvat za jeho výlevy a přislíbil jí, že jí dá času, kolik bude chtít, ale ona už je nalomená a už to v ní vše vře a bolí jí to zároveň. Kol nikdy moc dobře nevěděl, kdy by měl přestat. Jen se na něj dívá, když jí říká, že jí nechá na pokoji a znovu se omlouvá. Nic mu na to neodpoví. Prostě ho nechá zmizet a chvíli tam jen tak kouká do prázdna, než se jí začnou konečně kutálet slzy po tvářích, když konečně povolila to, co tady před Kolem celou dobu držela. Ne, že by na to byla nějak pyšná. Takovéhle věci ji nikdy neměly šanci rozhodit. Ne do té doby, než potkala právě jeho. Pak se prostě rozeběhla ještě do větší hloubky lesů. Běžela a běžela a nevnímala kolem sebe okolní svět. Hlasitě vydechovala, plakala a taky trochu vzlykala zároveň. Tohle nepotřebovala. Srovnávala se s tím všim kolem Kola těžce a on jí to vůbec neulehčoval. Za chvíli viděla rozmazaně a tak se stalo, že do někoho neopatrně nalítla. Do Jacksona. Ihned se poroučela k zemi, protože to byla opravdu šlupka. Chvíli zůstala prostě jen tak ležet.)

*Pokračuje dále. Cestou si schová ruce do kapes kalhot a trochu zvolní krok. Zanedlouho slyší, jako by někdo běžel lesem, ale do toho ještě nezvyklé zvuky. Zastaví a začne se rozhlížet. Hned na to uvidí, jak k němu, spíše jeho směrem někdo běží. Když dotyčnou osobu chvilku sleduje, tuší, ale nechce se mu věřit, že je to Genevieve. Přijde mu, že vůbec nevnímá okolí, ani to, že pokud nezmění směr, tak do něj vrazí. Přimhouří soustředěně oči. Rozhodně nemá v úmyslu něco takového dopustit. Gen na poslední chvíli zachytí za paži, když do něj přesto vrazí, protože nakonec uhne do strany, kam ona zrovna změní směr. Setrvačnost je ovšem silnější a tak její dopad na zem, alespoň zmírní. To, že do něho nakonec dost silně vrazí sice vnímá, ale je zvyklý na horší, tak to ani nevnímá. Rychle se k ní skloní.* Genevieve, jsi v pořádku? *Prohlíží si ji a snaží se nějak pochopit, co se jí přihodilo.* Co se ti stalo? *Klekne si k ní. Vypadá dost znepokojeně.*

(Chvíli jen tak se zavřenýma očima leží na zemi a jakoby z dálky slyší a vnímá Jacksonův hlas. Zvoní jí v uších a nejradši by se teď viděla na míle daleko. Nakonec ale přeci jen otevře už napuchlé oči a podívá se nahoru. Jackson se sklání nad ní a starostlivě si ji prohlíží. Nechtěla, aby ji takhle viděl, ale už to prostě nemohla nijak vzít zpět a zamaskovat. Pomalu si alespoň sedne a chvíli se na jacka mlčky dívá.) Jen... prostě na mě jen všechno začíná dolíhat a... a... Kol, mluvila jsem s Kolem. Už dvakrát vlastně. Tak nějak nechce a nedokáže pochopit, že je konec a myslí si, že se k němu vrátím. Myslela jsem si, že tady budu mít chvíli klid, ale vlastně to není až tak pravda. Není to místem. obávám se, že i kdybych byla někde v Evropě, všechno si mě tam stejně najde. Je to mnou. A mě bude zkrátka všechno dál pronásledovat.

*Než na něj Genevieve začne reagovat, prohlíží si ji a snaží se zjistit, jestli není zraněná, protože stále nemůže přijít na důvod přívalu jejich slz. Takhle Genevieve ještě neviděl a ačkoliv to navenek najevo nedá, uvnitř ho to dost děsí.. Když Genevieve po chvilce oči otevře, tak se setká s jeho znepokojeným starostlivým pohledem. Pohotově jí hned pomůže posadit se. Zůstane u ní. Vidí její uslzené oči. Sáhne do kapsy a podá jí čistý kapesník. Poslechne si její vysvětlení. Když mu řekne o Kolovi, nespokojeně se zamračí. Zjištění, že si sem do Zátoky jezdí pomalu jako domů ho dost rozladí. Tiše, jen pro sebe si povzdechne. Nechce Gen zatěžovat v danou chvíli svým rozpoložením. Vyslechne si ji bez přerušování. Nechá ji vypovídat se. Sedne si během toho vedle ní. Opatrně jí položí paži kolem ramen, přitáhne k sobě a opře si ji o sebe. Nechce tuhle chvíli narušovat nějakými slovy. Nechá na Gen ať si uleví, jak uzná za vhodné. Až se uklidní, bude teprve něco řešit nebo rozebírat. Podle toho, jak se to vyvine. Občas Genevieve přejede dlaní po paži. Během toho je ve střehu. Naslouchá okolí. Nerad by nějaké další překvapení.*

(Jackson jí hned pohotově pomůže do sedu. Ona to ani moc nevnímá, protože stále přes slzy nevidí. Jednou to v ní ale bouchnout muselo. Už si dlouho takhle pořádně nepobrečela. Má pocit, jako by se jí z očí řinula stoletá voda a nešla zastavit. Pak jen vnímá, jak ji někdo bere kolem ramen a přitiskne si ji k sobě. Vlastně ani pořádně nevěděla, že je to Jackson. Tedy věděla, ale neuvědomovala si to. Byla, dalo by se říct, pro tuhle chvíli úplně mimo. Všechno se na ni sypalo a ona by si opravdu chtěla odpočinout a být v klidu, ale bohužel jí ho ti, kteří by jí ho měli dopřát, nedopřejí. Na chvíli jen zase zavře oči a nic nevnímá. Vlastně si ani nevzala od Jacka ten kapesník. Pomalu se začne vnitřně uklidňovat a vnímat, co se vlastně teď děje. Kvůli svému bratrovi se musela naučit uklidňovat ze vteřiny na vteřinu, protože to mnohdy bylo potřeba. Nechtěla před ním dávat najevo, že ji nějak zlomil. Slzy jí přestaly téct a ona za chvíli nabrala klidný výraz ve tváři. Ačkoliv uvnitř ní byla bouře. Pak se podívá na Jacksona už se suchýma očima a s naprostým klidem mu poví) Už je to dobrý. (pokrčí při tom rameny. Ta změna byla opravdu náhlá a až možná neuvěřitelná, protože ještě ped chvílí se mu tady sypala jako hromádka neštěstí a najednou tady zase sedí v klidu.)

*Když sedí S Genevieve na zemi v lese, utěšuje ji a čeká, až se trošku uklidní, přemýšlí při tom, jestli existuje nějaká možnost, jak ji opravdu dopřát klid, který by tak ráda měla. Zamyšleně ji po očku pozoruje a sem tam hladí dlaní po paži. Kapesník ji položí na nohy, když si od něj nevezme. Nijak to neřeší. Těch pár dnů, co je nyní v Zátoce s ní nebyl a tak netuší, co ji všechno potkalo. Měl slabé obavy, že největší problém budou dělat někteří méně přizpůsobiví vlkodlaci, ale jak zjišťuje, byl to Kol. Proti němu ho toho vážně moc nenapadlo, co podniknout. Znovu se přistihne u myšlenek, že by to jistě všechno jednou pro vždy s původními vyřešil Benjamin. Nahlas to ovšem nepoví, a ví, že opět zůstane, jen u myšlenek. Zaregistruje po chvíli změnu v chování Genevieve. Stále je natočený k ní, tak na ni dobře vidí. Když se po chvilce setká s jejím už suchým pohledem a ujišťuje jej, že je to pro danou chvíli v pořádku, jeho výraz v očích je trochu překvapený ale, také je v něm vidět jisté pochyby, že by to Gen tak rychle zvládla. Přesvědčovat ji o tom, ale nehodlá. Ten výraz, však hovoří za vše. Nechá ji paži ovinutou kolem ramen, jen sklouzne trochu níže a dlaň nyní nemá položenou na jejím rameni ale někde na vzdálenější lopatce.* Jsem rád, Gen, že už je ti líp. *Poznamená pak tiše. Okolo je ticho, tak nechce příliš zvyšovat hlas.*

(Sedí tam vedle Jacka, nechává se dál objímat jeho paží. Na jednu stranu jí to přišlo opravdu jako podpůrné gesto, které uvítala, protože jí objímala mocná paže muže. Na druhou stranu si připadala trochu nesvá a nervózní, ale to bylo možná tím, že před chvílí mluvila s Kolem a teď ji tu najednou objímá jiný muž. Prostě se do toho opravdu zamotávala a tohle bylo poprvé, kdy nějak neviděla pořádně na cestu. Tohle totiž nezáviselo jen na ni, nezáviselo to na vztahu s jejím bratrem, protože v minulosti se vše točilo jen kolem nich dvou. Tohle bylo něco jiného, něco nového a ona si s tím nevěděla rady. Vydechla a podívala se před sebe.) Mám pocit, jako bych nemohla najít cestu, kterou se mám vydat. Vždycky jsem to věděla, vždycky jsem si s tím dokázala poradit, ale najednou se na mě sype to a tamto a já tak nějak tápu. (přimhouří oči a podívá se na něj. Jejich obličeje nejsou tak daleko od sebe. Musí se soustředit na pohled do jeho očí) Nikdy jsem si nepřipadala tak unavená ze všeho, jako jsem teď.