Woods

Já si to běhání užívám vždycky, ale je pravda, že se můžu přeměnit, kdy chci a na jak dlouho chci. Takže ano, máš asi pravdu, tohle si nedokážu představit a pro tebe to muselo být osvobozující. Ale v poslední době trávím ve vlčí kůži docela často a tak nějak jsem toho včera měla už v jednu chvíli dost. Naštěstí, tys už pak tedy taky dál nešel. (Dovysvětlí mu ještě a když se chystá-nechystá k odchodu, tak jí ještě stačí říct, že by si to mohli příští měsíc zopakovat.) Tak to ti tentokrát neslíbím, protože nevím, co bude za měsíc. Třeba získáš od nějaké čarodějky měsíční prsten a pak už ani nebudeš potřebovat nikoho, aby ti vyprávěl, cos dělal. Vlastně se budeš moci vědomě proměňovat. (Slyšela, že dokonce nějaká čarodějka tady právě vyrábí prsteny pro vlkodlaky, ale výměnou za loajalitu k ní. A to by Lorent asi nepřenesl přes svoje ego. A navíc je to ve městě. Tam on kvůli Původním nechce. Takže mu nezbývá nic jiného, než aby se chtěl přidat do Jacksonovy smečky a třeba doufat, že si nakonec Jackson vezme tu svou snoubenku Hayley, a tak bude smečka volná. Pak ji ještě stihne pozvat na snídani do baru. Než stihne něco namítat, tak on už se vydá směrem k baru. Jen si povzdechne, zakroutí hlavou a jde tedy za ním. Vlastně se aspoň nají a má docela vyprahlo, to je pravda. A jak se zdálo, nebude v baru ještě nikdo, takže bude mít klid na svoje jídlo. Bude tam sama s Lorentem. K baru jim to netrvalo přiliš dlouhou dobu. Mezi stromy už viděla rýsující se bar. Její motorka naštěstí zůstala na svém místě. Nikdo ji neukradl.)

*Odpoledne měla telefonát s Jackem, přesně, jak slíbil. Doufala, že jí zavolá, ale je pravda, že tomu úplně tak nevěřila, ale on naštěstí svůj slib dodržel a domluvili se, že se sejdou u lesa. Bude lepší, když na nadcházející konverzaci budou míz co největší soukromí a takhle si budou jisti, že je alespoň nikdo neuslyší ze Zátoky. Tak či tak by se to dozvěděli, ale nemusejí hned. Tohle je hlavně mezi nimi a nejdříve si to oni museí vyřešit. Dalo by se říct, že se teď v sídle každému, co nejvíce vyhýbala, aby o tom nemusela mluvit a především, aby o tom nemusela říct Elijahovi. Ona je už rozhodnutá, prostě ví, co udělá a co je správné udělat. Jednou mu to bude muset říct a nejenom jemu, ale taky Klausovi, Rebece, Alisee a Kolovi. I když si je jistá tím, že to bude stačit říct jednomu a bude to kolovat dále, ale přeci je něco takového lepší říct z očí do očí. Dá se říct, že už s tím vším počítá, protože Jackson se minule vyjádřil jasně, že jemu by jejich svatba nedělala žádný problém. Není však tak pro ni úplně jednoduché mu říct s čistým štítem ano. Rozhodně hodlá vlkodlaky zachránit a tohle je jediný způsob, jak to udělat, jak zařídit to, aby jim byli věrní. Je tady jenom jeden problém a to jsou city k Elijahovi, jinak dá se říct, že ji nic nestojí v cestě. Odejde ze sídla pryč a nastoupí do auta. Rozjede se směrem k Zátoce a potom taky k rozlehlým lesům a kousek od tama auto zaparkuje. Vyleze z něj ven a zavře za sebou dveře. Popojde několik kroků k lesu a postává na místě. Založí si ruce na hrudi a čeká na Jacka. Mohla se tady klidně přemístit upíří rychlostí, ale upřímně se jí k něčemu takovému ani nechtělo. Je trochu nervózní z toho, co má přijít, protože tohle přeci jenom není tak úplně normální „žádost o ruku“, i když se tomu ani tak nedá říkat. A vlastně čistě teoreticky už zasnoubeni jsou, takže tuhle část mají za sebou. Teď už jenom domluvit svatbu. Netuší, zda Jack už počítá s tím, že se rozhodla to podstoupit a nebo teprve bude čekat na to, co mu řekne. Rozhlíží se okolo sebe a vyčkává, až přijde. Na chvíli se zaposlouchá do svého okolí. Dokáže vnímat všechno, dokáže toho slyšet tolik, že i sama tomu nemůže občas uvěřit. A taky dokáže slyšet to, když někdo přichází.*

*Úplňkovou noc strávil zase po delší době ve vlčím kožichu. Proběhl se zátokou a na pár hodin si užíval jednoduchosti tohoto života. Táhlo ho to jako vždy k útesům a moři. Když si dosyta zaběhal, zamířil právě tam, kde se mu nakonec podařilo i usnout. Šumění moře a to, jak voda narážela na skály jej svým způsobem vždy dokázalo uklidnit.
Další ráno, když se vrátil do chajdy, šel se ještě natáhnout. Odpoledne zavolal Hayley, jak slíbil, při jejich posledním velmi emotivním setkání a domluvili se, že se sejdou. Byl rád, že to setkání proběhne mimo zátoku, kde budou mít klid a nebude je nikdo sledovat ani poslouchat, kdyby měli náhodou zase nějakou prudší výměnu názorů. Zbytek dne posléze uběhl jako voda. Měl zase co dělat. Večer a hlavně v noci po té přemýšlel nad tím, co od toho setkání s Hayley má očekávat. Když za ním přišla a začala mluvit o svatbě, nejspíše nečekala, že by na to kývl, nebo, spíše se mu zdálo, že jí zaskočil fakt, že se to bere velmi vážně a musí se dodržovat a plnit v manželství všechno, co je žádoucí. I když se to Hayley před ním snažila zakrýt, neušlo mu, že k němu nebyla tak zcela upřímná, když se u něj v chajdě hádali. Nechtěl přilévat olej do ohně ještě více a tak to nechal být. Rozhodně, ale z toho nebyl nadšený a dost jej to znepokojuje.
Když nastane den D dá se trochu do pořádku, aby se Hayley nelekla, až se s ní dnes odpoledne setká. Samozřejmě bere v potaz, že to setkání proběhne v lese, že žije opět v Zátoce a zase to nechce přehánět. Po té, co se přiblíží doba setkání, vydá se na místo. Není to ze Zátoky moc daleko, takže jde pěšky. Cestou opět začne přemýšlet, co bude, na co s Hayley přijdou. Má z toho dost smíšené pocity. Zanedlouho se dostane k místu setkání. Více se rozhlíží a hledá mezi stromy Hayley. Zahlédne na cestě nedaleko něj stát auto. Pozná, že tímhle Hayley občas jezdí a tak zamíří rovnou směrem, kterým ho vidí. Kousek od něj zahlédne postavu osoby, kterou vyhlíží. Nedokáže zakrýt vzrůstající nervozitu, jak se k ní přibližuje. Navenek to vidět nelze, ale cítí jak mu srdce bije mnohem rychleji, než by se mu líbilo a nejspíše to nezakryje ani jeho svižná chůze.* Ahoj, Hayley... *Pozdraví ji, když už je na doslech. Nemůže popřít skutečnost, že ji téměř pokaždé vidí rád a svět se mu v její přítomnosti zdá hezčí. Pousměje se na ni. Vytáhne cestou k ní ruce z kapes své bundy. Pak k ní dojde a aniž by čekal na svolení nebo cokoliv jiného, obejme ji a přivine na chvíli k sobě.*

*Když se zaposlouchává do okolí, tak ten klid okolo ní naruší přicházející kroky, ale ještě něco. Něco, co jí přímo bije do uší každým úderem a to je tlukot srdce. Není tak úplně obyčejné jako lidské, ale to není všechno. Dalo by se snad i říct, že vzduch je naplněný nervozitou jak tou její, tak i toho, komu patří nepravidelně bijící srdce. Nemusí se ani zamýšlet nad tím, komu patří když ví s kým se dnes má setkat. Přestane se raději soustředit a otočí se směrem ke Jackovi. Mlčky mu pohlédne do tváře a navenek vypadá naprosto klidně, ale moc dobře ví, že to tak není. I ona je nervózní a nedává to na sobě znát. Hlavně netuší, jak se přesně k němu má teď chovat, zda to jednoduše všechno zahodit za hlavu, že ji neinformoval a prostě řešit to, co je pro oba nejdůležitější. A měla by to takhle udělat, protože když ne, tak se nikde nedostanou a akorát se znovu pohádají a takhle by přeci manželství nemělo fungovat, není tak? Nadechne se zhluboka zrovna ve chvíli, kdy ji Jack pozdraví. Mírně se pousměje při jeho pozdravu.* Ahoj, Jacku...*Oplatí mu pozdrav o něco tišším a přívětivějším hlasem, než když za ním včera přišla. To byla pořádně naštvaná a teď to z ní už trochu odpadlo, ale stále má v hlavě některé věci, které jí řekl a jenom tak se jich asi nezbaví. Sjede pohledem k jeho rukám, když je vytáhne z kapes a na tváři se ji objeví překvapivý pohled, jen co ji obejme. Zůstane asi pět vteřin zamrzle stát na místě, jako kdyby zkameněla. Nečekala, že udělá něco takového po včerejším večeru, že bude k ní takto milý. Poté ale přinutí, aby se její ruce daly do pohybu a položí mu je na záda. Dívá se před sebe a zhluboka se nadechne. Jestli ji chtěl nějak obměkčit, tak se mu to právě podařilo. Trochu se pousměje, když je takhle s ním v objetí a pak se od něj odtáhne a pohlédne mu do tváře.* Půjdeme se projít? *Zeptá se ho klidnějším hlasem. Stále je mezi nimi to napětí, cítí to ve vzduchu, cítí to z obou, ale její vnitřní hlas ji našeptává, že to po pár minutách zcela jistě odpadne. Rozejde se potom po jeho boku směrem do lesa a nějakou chvíli mlčí. Neví, jak má začít, ale tak či tak se k tomu tématu budou muset dostat. Nevyhnou se tomu a to ona ani nechce. Natočí hlavu směrem do boku, aby mu viděla do tváře.* Chci to udělat, Jacku. *Přizná se mu.* Chci zachránit naší smečku. Snažíme se přijít na nějaký způsob už tak dlouho, tak dlouho je naše smečka rozdělená a konečně máme něco, co ji znovu spojí, čím ji znovu získáme a všechno můžeme dát do pořádku.* Přikývne na svá slova. Nejenom, že chce pomoct své rodině, protože od samého začátku stála za vlkodlaky a i když je teď hybrid, pořád za nimi bude stát. Díky nim poznala, jak skvělé je to být vlkodlakem a taky oni mohou ochraňovat její malou holčičku. Když se tato situace vyřeší, tak se bude moct vrátit domů, bude s ní a to je pro ni úplně to nejdůležitější.* Vezmu si tě. *Přijme to. Snad tedy Jack nijak nezměnil od jejich poslední hádky postoj a neřekne jí, že to nechce. Nechce ho rozhodně k něčemu přemlouvat, ale při poslední konverzaci zkrátka usoudila, že on by to klidně udělal a vlastně se teď čekalo jenom na to, co řekne.*

*Když má Hayley na dohled, tak má dojem, že jí ještě tak zcela nepřešlo to, co si řekli v ten úplňkový večer. On se to snažil vypustit z hlavy, zapomenout na to, jinak by se tím užíral a nejspíše by se přes to, jen tak nepřenesl. Musel by být naštvaný pořád a stále a téměř na celé své okolí. Z toho by se musel už dávno zbláznit. Nyní se chce soustředit na to, k čemu se dostali ke konci. Před tím, než se museli kvůli úplňku rozloučit. Stále si není jistý, jak se k tomu Hayley postaví. Jestli s tím, co jí o svatebním rituálu řekl, bude souhlasit. Neumí si to představit, hlavně proto, že ví, jak je Hayley stále fixovaná na původní a na svůj život s nimi v sídle. Netuší, že je zatím její dcera. I když z toho není nadšený, že tam zůstává, nemůže s tím na druhou stranu nic udělat. Je to, ale jeden z těch důvodů, proč přestal vyhledávat její společnost, přítomnost a jejich setkávání téměř zrušil. Hayley o tom raději nic nepoví. Nechává si to pro sebe.
Teď se mají sejít a promluvit si. Ať už mu Hayley řekla před tím cokoliv a on jí, nechce teď na to myslet. Rád ji vidí a také proto se s ní přivítá tak, jako téměř vždy, když se sejdou - obětím. Má ji rád, to nemůže popřít. Po pozdravu ji tak obejme a sevře v náručí. Vnímá díky tomu, jak ji tím zaskočil, protože ztuhla a chvilku trvalo, než jeho obětí opětuje. Chvilku ji v obětí podrží, než ho uvolní, pustí ji a odtáhne se. Když se na ni podívá znovu, všimne si, že o dost roztála. Samozřejmě ho to potěší, ale své uspokojení díky tomu se mu podaří potlačit a udržet vážný obličej, i když se mu chce pousmát. Na její návrh, že se projdou.* Počkej ještě chvilku, Hayley. *Zadrží ji, než mu stačí utéct. Zachytí ji rukou za paži a otočí k sobě.* Za to chování před úplňkem se ti omlouvám. *Pokračuje hned na to. Neříká se mu to snadno, ale Hayley je jedna z mála osob, u kterých se dokáže překonat.* Hrozně mě štve, jak to s touhle smečkou je. I to, že se mi s tím dosud nepovedlo nic udělat. Ani trochu. Jsem naštvaný, podrážděný a pak mi stačí málo a vyletím, jako předevčírem. *Vysvětluje jí své chování.* Nechci, aby sis myslela, že tebe z něčeho, co postihlo tuhle smečku obviňuju. *Pokračuje a kouká na ni. Zavrtí slabě hlavou.* Jen jsem doufal, že se nám to podaří vyřešit snáze a mnohem dříve, že spolu zkrátka na něco přijdeme a dáme to do pořádku. *Mluví dál.* To, co jsi zažila, je jen má frustrace z toho, že se to zatím moc nedaří. *Zavrtí hlavou ještě jednou. Jeho tón, jakým mluví je smířlivý, omluvný.* Nezlob se. *Požádá ji. Ještě chvilku na ni kouká, než ji pustí a ruku stáhne. Pak se pomalu rozejdou někam náhodným směrem. Chvilku je ticho a přemýšlí, co říct. Zanedlouho mlčení, ale přeruší Hayley a tak otočí hlavu jejím směrem a podívá se na ni. Poslouchá ji, zatímco hovoří teď ona. Upřímně ho překvapí, že s tím souhlasí. Nečekal, že na tu svatbu kývne. Udělá mu radost a ta se nakrátko promítne do jeho výrazu. Pak, se začne trochu ovládat a krotit se. Trošku mu to kalí fakt, že to Hayley dělá hlavně pro smečku. On v tom hraje roli, jen jako vhodný ženich, protože je Alfa té smečky. Je mu jasné, že Hayley na něm záleží a má ho ráda, ale určitě jinak, než on. Nechce se tím zaobírat a myslet na to. Pokud chce do toho Hayley jít, on rozhodně nebude proti. Je to první a nejspíš jediná možnost, jak se smečkou konečně něco udělat. Promítne se mu to v rychlosti hlavou, zatímco Hayley hovoří. Během toho párkrát přeruší jejich pohledy a pohlédne před sebe na cestu. Navzdory všemu mu to zní nadějně a jemu se to navíc i zamlouvá.* Já jsem rád, Hayley, že jsi ochotná to udělat. *Poznamená pak po chvilce a pár krocích ticha, co dohovoří Hayley a řada je na něm. Otočí k ní opět hlavu a je vidět, že je upřímně rád.* Patrně je to jediný způsob, jak s naši smečkou něco udělat. *Dodá.* Věřím, že na tohle uslyší všichni, i ti ve městě. A možná to zaujme i smečky z okolí. *Uvažuje nahlas. Opravdu je o tom přesvědčený. Trošku mu to vylepší náladu. Zadívá se znovu před sebe a uvažuje nad tím, jak by to mělo proběhnout. Kráčí teď více zamyšleně. Trošku ho překvapí Hayley, když poznamená, že si ho vezme. Nějak ho to vytrhne z jeho úvah. Pohlédne znovu na ni, jako by si nebyl jistý, že dobře slyšel. Trvá mu to, ale jen pár vteřin, než to vstřebá a zareaguje na to. Nejdříve se pousměje, zčásti pobaveně, zčásti rozpačitě. Hayley ho tak trochu předběhla. Zavrtí mírně hlavou.* Na to bych se měl ptát já tebe. *Poznamená pak. Pak trošku zvážní. Nechce, aby si Hayley myslela, že to nebere vážně. Bere až moc. Pak se zastaví a postaví Hayley do cesty, aby nemohla jít dál. Zadívá se na ni. V jeho výrazu je znát, jak moc pro něj tyhle chvíle znamenají. Vezme ji za ruce.* Vím, že to pro tebe není snadné, Hayley, potom všem, co se stalo. Já udělám všechno proto, aby si se mnou byla šťastná a spokojená. Budu ti dobrým manželem. *Promlouvá k ní vážně a procítěně.* Když jsi se vrátila sem zpátky mezi nás. Stačilo mi pár chvilek s tebou, abych se do tebe beznadějně zamiloval. Věděl jsem, že šťastný budu moct být jedině s tebou. *Pokračuje dál, zatímco ji stále drží za ruce a kouká jí do očí. Teď už své city k ní neschovává.* Miluju tě, Hayley, od první chvíle, co jsem tě uviděl. *Vyzná jí lásku. Po té ji pustí a kousek poodstoupí. Hned sáhne pravou rukou do kapsy bundy a vytáhne z ní něco, co zatím schová v dlani. Hned na to před Hayley poklekne a zvedne k ní hlavu.* Hayley Marshall, prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou? *Když jí požádá o ruku, zvedne před sebe ruku, ve které je malá krabička, kterou otevře. V ní je zlatý zásnubní prstýnek. Zasnoubení sice už jsou, ale dnes je to pro něj oficiální.*

*Nedokázala zakrýt překvapení z toho, že ji objal i po tom všem, co mu předvčerejšky řekla. Byla to jejich první, opravdová a ne právě příjemná hádka. Tolik mu toho vyčetla, řekla mu spoustu toho špatného a stejně se na ni přes to všechno dokáže dívat jako na člověka, který mu nikdy nijak neublížil a přitom právě ona mu ublížila více, než kdykoliv kdo předtím. Alespoň toho dojmu nabyla za nějakou tu dobu, co se znají a hlavně díky té jejich hádce si to uvědomila ještě o něco víc. Proto v prvních vteřinách není ani schopná se pohnout nebo cokoliv udělat. Občas nerozumí tomu, jak to dokáže jenom tak lehce zahodit za hlavu, ale je pravda, že když cítí jeho ruce na svém těle, když cítí teplo, které z něj sálá, tak jí to obměkčí. Ať si to chce už přiznat nebo ne, tak i on má na ni opravdu velký vliv. Nakonec pozvedne své ruce a přiloží mu je na záda. Nechce pokračovat v tom nepříjemném tónu a ani nechce, aby mezi nimi panovala ta nervozita. Chvíli tak setrvává v jeho náručí, ostatně jako vždycky, když se vidí a potom se odtáhne. Požádá ho o to, zda se půjdou projít a jelikož má za to, že nebude nic namítat, tak už udělá krok vpředu, aby se pohnuli z místa, ale on ji však zastaví. S povytaženým obočím se mu podívá do tváře, protože absolutně netuší, proč ji právě přerušil v pohybu. Nechá ho, aby ji chytil za paži a otočil k sobě, vlastně ani nijak neprotestuje a s tázavým pohledem se k němu otočí. Její pohled o něco víc roztaje, jen co se jí začne omlouvat. Nečekala, že to udělá a vlastně to ani nepotřebovala slyšet už jenom proto, že i ona má hodně z toho dne na vinu. Nechovala se k němu hezky a vtrhla mu do chatky s opravdu velkou rázností. Moc dobře ví jaké to má vlkodlak před úplňkem a ona mu to vážně neusnadnila. Nijak mu do řeči nezasahuje a nechává ho, aby řekl všechno, co má na srdci. Přikývne na jeho slova. Rozumí tomu, že je podrážděný a že stačí málo k tomu, aby úplně vybouchnul, ale opravdu nějaká její slova ji hodně zabolela a naštvala ji. má je v sobě zakořeněné, ale ani ona nemůže říct, že neřekla něco, co ani tak nemyslela. Štěstí, že toho i hodně potlačovala v sobě a nestihla to říct, protože má opravdu obavy z toho, že nějaké její řeči by vážně nepřekousl. Přejede si jazykem po rtech, jako kdyby je potřebovala ovlažit a stále ho poslouchá. Rty má k sobě semknuté do doby, než ji oznámí, že nechce, aby si myslela, že je obviňována z toho, co se smečce stalo. V tu chvíli odlepí rty od sebe a chce už něco říct, ale on znovu pokračuje a tak to nechá být a nevstupuje mu do řeči. Je hodně ráda za to, co ji říká a tohle je pro ni potěšující fakt. I ona doufala v to, že se jim všechno podaří vyřešit o mnoho dřív a že na to hlavně přijdou společně. Nic z toho se však nestalo a věci nabraly naprosto jiný spád, než každý z nich očekával. Jak by se na něj mohla teď zlobit po tom, co se to snaží takhle mezi nimi urovnat? Ani sama netušila, že má na ni až takový vliv a dokáže během chvíle nechat všechno plavat. Jisté věci v ní zůstanou, ale tohle je Jackson. Jeden z nejdůležitějších lidí v jejím životě a nehodlá ho nějak ztratit, nikdy by nechtěla, aby jakákoliv hádka dokázala rozdělit to, co mezi sebou mají. Pousměje se na něj mírně.* Nezlobím, teď už rozhodně ne. *Ujistí ho hned po těch slovech a na chvíli sklouzne pohledem k jeho ruce, která ji pustí. Za okamžik se však vrátí k jeho očím a zadívá se do nich.* Já jsem taky řekla spoustu špatných věcí. *Její výraz se změní na vážný, ale je v jejich očích vidět, že i ji mrzí to, jak se k němu chovala. On je vždycky ten, kdo dává věci do pořádku, vždycky je ten, kdo se více snaží a není to k němu rozhodně fér. Ví to, ale bohužel jen málo kdy s tím něco udělá ona.* Byla jsem naštvaná a rozhozená z toho, co jsem se dozvěděla a ty jsi sklidil všechnu mou zlost. Měl jsi před úplňkem a já ti to taky nedělala jednoduché. *Kousne se na chvíli do spodního rtu a drží si ho mezi zuby. Za okamžik však své skousnutí povolí.* Já vím, že jsem občas opravdu protivná a řeknu spoustu věcí, když jsem takhle rozladěná. Mrzí mě, že to ani tobě nedělám jednoduché. *Omluví se mu. Není to tak, že by se omluvila za všechno, co řekla, protože za některými věci si opravdu stojí. Ale mohla taky zvolit jiný přístup a nebýt k němu tak hrubá. Tohle by ale nechala raději už uzavřené, protože mají teď důležitější věci na vyřešení a musí mu říct, jak se rozhodla. Poté se už opravdu rozejdou směrem do lesa a na chvíli mezi nimi zavládne ticho, než se rozhodne mu říct, že s tím vším souhlasí a hodlá si ho vzít. Téměř po celou dobu se mu dívá do tváře, ale občas se musí podívat i před sebe a nebo sobě pod nohy. To, že je hybrid ještě neznamená, že by neměla dávat pozor na cestu. Na moment zahlédne v jeho tváři jisté potěšení z toho, že se tak rozhodla a jí v tu chvíli cukne koutek úst směrem do strany. To, co říká zní tak, že si ho vezme jenom díky smečce a upřímně nikdy dříve neuvažovala o tom, že by si Jacka opravdu vzala. Byli zasnoubení už od začátku, ale její city směřovaly a stále směřují k Elijahovi. Ale to, co Jack neví je to, že si uvědomuje, že by s ním dokázala být šťastná a že by byl skvělý manžel pro ni. Udělala by pro ni všechno, dokázal by ji opravdu udělat šťastnou a tohle ona ví moc dobře, jenomže to nedokáže říct. Ne alespoň teď a proto se zdá, že je to jenom díky smečce. A z velké části je, ale taky je to i kvůli její dceři. Opravdu doufá, že nebudou zabíhat do větších detailů a nebude tak muset všechno právě teď vysvětlovat. Pokud mu má někdy tohle své přiznání sdělit, tak to bude jindy a za jiné situace, ale ne teď. Na chvíli se zase mezi nimi rozhostí ticho, ale ví, že teď to nebude ona, kdo bude mluvit. Dává Jackovi prostor na vyjádřenou a hned, co promluví, tak k němu stočí pohled a následně na to se pousměje. Vidí v jeho očích, že je za její rozhodnutí rád a nemůže se ubránit tomu pocitu radosti, když vidí, že ho tím dělá šťastným. Nezažila moc situací, kdy by právě ona dělala lidi šťastné. V poslední době tohle měla s Elijahem, ale jinak nikdo jiný a Jack si opravdu zaslouží po tom všem střípky štěstí v jeho životě a zdá se, že to právě nastává.* Pokud to zaujme i ostatní smečky, tak jenom dobře pro nás. Bude nás víc. *Pokýve hlavou. Rozhodně to bude něco velkého, protože každý, kdo se toho zúčastní bude moct mít tu sílu, kterou mohou nabízet a nebudou k tomu zapotřebí žádné prsteny. Poté mu už oficiálně oznámí, že si ho vezme a jen, co vidí jeho výraz ve tváři, tak se musí nad tím pousmát o něco více. Má chuť se ho zeptat, co mu přijde na tom tak usměvávého v tom smyslu, že je spíše pobavený tím, co řekla. Po jeho slovech roztáhne hry však do širokého úsměvu a odhalí tak řadu horních zubů.* Možná, ale tohle taky není tradiční žádost o ruku. *Dívá se na něj a na chvíli odvrátí pohled a podívá se před sebe na cestu, než se znovu zadívá na něj. Zvážní ihned, co uvidí i jeho vážný výraz ve tváři. Ustrne v pohybu, když se jí Jack postaví do cesty. Mlčky ho pozoruje, ale v její tváři jde vidět jisté nepochopení, proč to udělal. Jen, co ji vezme za ruce, tak na chvíli sklopí zrak a podívá se na ně. Ochotně ho za ty jeho chytne a pozvedne bradu, aby se mu opět mohla dívat do očí. Jeho slova ji nutí se usmívat, ale zároveň je i vážná. Hřeje jí to na srdci a bezmezně jeho slovům věří, protože i ona je přesvědčená o tom, že by pro ni dokázal být opravdu dobrým manželem. Jeho další slova ji však vyrazí naprosto dech, protože ji poprvé říká to, co opravdu cítí. Dívá se mu upřeně do očí a není v tuto chvíli schopná jediného slova, dokonce snad i jediného nádechu. Když řekne ty slova, ty slova, které dokážou s člověkem udělat hodně, tak se na něj usměje, možná i trochu rozpačitě. Nečekala, že jí dnes vyjádří své city. Už povoluje stisk jedné ruky, aby ji mohla pozvednout a položit mu ji na tvář, ale on její ruce pustí a ustoupí od ní. Zůstane pořád stát na místě a netuší, co má v plánu. Pohledem sklouzne k jeho ruce, která z kapsy něco vytahuje. Nadechne se a opět se mu zadívá do očí. Jen, co před ní poklekne tak už ví, co bude následovat a jí to doslova vezme dech. Nikdy nečekala, že se něco takového stane. V jejích očích se zablýskne, jen co ji osloví a začne se ihned usmívat. Na jednu stranu je to pro ni bolestivé kvůli jediné osobě, ale na druhou stranu je to opravdu něco krásného. Po jeho otázce pozvedne obě ruce, které si přiloží na líčka a prsty zakryje na chvíli tak své rty, ale jde vidět, že se usmívá a v očích ji jiskří malé jiskřičky. Potom několikrát přikývne hlavou a svěsí své ruce nazpět k tělu.* Ano. *Promluví k němu.* Rozhodně ano. *Natáhne ruku k němu, aby jí mohl dát prstýnek na prst. Když se tak stane, tak si ho za tu dobu prohlíží a musí uznat, že je nádherný. Vážně nečekala, že se něco takového stane a že dostane tak nádherný prsten. Jen, co Jack vstane, tak ihned roztáhne ruce a vzápětí je má obmotané okolo jeho krku. Tělem se přitiskne na to jeho a zůstane tak v objetí. Ví, že tímto rozhodnutím přicházejí jak krásné chvíle, tak i ty velmi bolestivé.*

*Podle Hayleyiných reakcí má dojem, že ji asi hodně překvapuje dnes svým chováním. Při srovnání s jejich předchozím setkání. Jako by v sobě měl dvě osobnosti a Hayley se během těch pár dnů teď postupně seznámila s oběma. Těsně po úplňku je na tom nejlépe. Jako by z něj opadlo napětí a získal více na klidu, pohodě a jakési vyrovnanosti. Před úplňkem je na tom podstatně hůře. Hayley má teď možnost, zažít a poznat obě jeho rozpoložení, krátce po sobě. Jemu se zamlouvá její reakce na to, když ji obejme i po té, když to mezi nimi snaží urovnat po té jejich výměně názorů. Poví jí vše, co má na srdci. Celou dobu se na ni dívá a má tak před sebou její tvář. Může tak nerušeně pozorovat, co se v ní odehrává. Vidí na ni, že by chtěla něco říct. Párkrát je to dokonce velmi silné, ale on ji ke sluvou nepustí. Mluví téměř nepřetržitě, plynule a dělá, jen malé přestávky. Při nich Hayley rozhodně nemá šanci něco povědět. Nevědomky drží její paži po celou dobu, co k ní hovoří. Dojde mu to ke konci a to pak ruku stáhne. Nevšimne si po celou dobu, že by to Hayley nějak vadilo. Možná během toho, co k ní mluvil na jeho ruku zapomněla stejně jako on. Pozvedne po té mírně obočí a v očích se mu zračí jisté očekávání její reakce. Jak to vezme, jak na to po té zareaguje. Doufá, přeje si, že tím nezažehne nějakou další výměnu názorů, když mu začne nějak oponovat nebo předestírat své názory a myšlenky. Naštěstí Hayleyina reakce zhruba taková, jakou si přál. Neubrání se krátkému, ale i úlevnému pousmání, když ho ujistí, že teď už se na něj nezlobí. Zároveň je v jeho výrazu, jakési uspokojení, potěšení, že byl právě teď tak velmi úspěšný a dokázal si Hayley udobřit. Díky tomu si uvědomí, že na tom Hayley ještě před chvilkou asi nebyla příliš dobře. Patrně nebyl jediný nervózní při tomhle jejich setkání. Nechává si tyhle své domněnky pro sebe. Nehodlá tím Hayley zatěžovat. Zaobírá se jimi, když ona reaguje na jeho slova. Z toho usoudí, že na tom byli oba dva před těmi dvěma dny dost podobně. Chvíli zase mlčí, pozoruje ji a poslouchá on. Sem tam chápavě kývne a občas se i potěšeně pousměje, hlavně, když slyší, jak si Hayley až později uvědomila svou neohleduplnost, když si vybrala tuhle návštěvu zrovna před úplňkem. I kdyby se na ni ještě teď byť jen málo zlobil, tímhle by Hayley jeho zlost definitívně rozehnala. Poslouchá dál, a když se Hayley začne uznávat, kde je v jejím případě problém a jaká občas bývá... Zablýskne se mu v očích a zacukají mu koutky. Podaří se mu zůstat vážný a zadržet jisté pobavení. Jistě jí to, ale neujde a tak pochopí, že jí tímhle dal svým způsobem za pravdu, že s ní v tom souhlasí. Není to pro něj, ale něco, s čím by si neporadil nebo co by mu nějak extra vadilo. Bere to jako její součást. Bez toho by to nebyla Hayley. Přijde mu úsměvné, že si toho, jaká je, Hayley je vědoma.* To je dobré, Hayley. Oba jsme to, co jsme a oba máme nervy na pochodu z toho, co se s vlkodlaky děje. Já tohle opravdu dokážu pochopit. *Odvětí pak, už zase zcela vážně, aby si Hayley nemyslela, že se nad tím, co mu řekla, baví.
Pak se společně vydají na procházku. Kráčejí lesem bez žádného cíle, jenom tak, kam je nohy vedou. Chvíli ještě vstřebává jejich promluvu a průběžně po té přejde k myšlenkám, co a jak bude dále. Je zamyšlený zhruba tak, jako Hayley vedle něj. Občas po ni koukne a vidí to na ni. Netrvá to moc dlouho, než ona prolomí ticho mezi nimi a poví mu, jak a proč se rozhodla. Jeho to z velké části těší. Vyřeší se tím problém se smečkou - o tom nepochybuje. Vlkodlaci budou konečně volní, svobodní a nezávislí na prstenech nebo čarodějkách a dokonce ani na úplňku. Zní mu to chvílemi stále, ještě jako pohádka. Nebýt Nailah, patrně by se tak daleko nikdy nedostali, protože by je nenapadlo, že ten svatební rituál skutečně funguje. Patrně by nad ním proto nikdy neuvažovali. Díky tomu rituálu si vezme Hayley a ačkoliv na ni vidí, že k němu necítí totéž co on k ní, doufá, že časem, až budou spolu, tak se to změní. On ví, že pro ni schopen udělat a obětovat všechno, aby s ním byla šťastná. U něj tak převažuje většina toho dobrého, potěšujícího, nad tím méně příjemným.To, že si jej Hayley vezme, protože musí, nemají na výběr, ne proto, že by chtěla. Nad tím negativním proto raději dlouho neuvažuje. Ne teď a tady v její přítomnosti. Musela by na něm poznat, že tohle nese dost těžce. Pohlédne na ni, při její poznámce a s pousmáním kývne.* Určitě. Komu by se nelíbilo, mít možnost ovládat proměnu a nebýt závislý na úplňku. *Odvětí nadšeně i natěšeně.* Dáme o tom vědět. Jistě se budou chtít zúčastnit. *Uvažuje nahlas. Po té Hayley pronese, že si ho vezme a on vezme situaci do svých rukou. Konečně má možnost říct, co k ní po celou dobu cítí. Také toho patřičně využije. Má před sebou Hayleyin výraz, její obličej. Vidí, jak to na ni působí, jak na to reaguje. Neujde mu ani to, že ji svým vyznáním doslova vzal dech. V tu chvíli ho napadne, že to musel tedy vše zakrývat naprosto skvěle, když si na něm ničeho dosud nevšimla. Malý hlodavý červíček, ale užírá v jeho mozku a napovídá, jestli to třeba, jen nechtěla vidět. Zbavit se toho nemůže, ale v téhle chvíli ho dokáže patřičně umlčet. Když Hayley poví, co k ní cítí, požádá ji o ruku. Ten prsten, který pro ni má připravený už hodně dlouho si s sebou dnes zkrátka vzal. Chtěli probrat svatbu a on chtěl být připravený. Během své žádosti k ní po celou dobu zamilovaně vzhlíží a sleduje při tom její reakce. Samozřejmě, že se mu to zamlouvá a náležitě si užívá každou vteřinu. Září u toho jako sluníčko nebo v případě záležitosti vlkodlaků jako měsíček. Málokdy je možné vidět ho takhle potěšeného, šťastného. Po té, co vysloví svou žádost je řada na Hayley a na její odpověď. Cítí, jak se mu při tom čekání tají dech a buší srdce. I když tuší, co uslyší, stejně je to pro něj neskutečně napínavý okamžik. Přesto se na druhou stranu usmívá a oči mu září. Už při prvním náznaku, kdy Hayley místo odpovědi kývne několikrát hlavou, jeho napětí poleví a jeho tvář se roztáhne do potěšeného, úlevného úsměvu. Pak od ní uslyší pro něj ta kouzelná slova. Jeho úsměv se ještě rozšíří, až se v něm zablýsknou jeho bílé zuby. Hned vytáhne prstýnek z krabičky a navleče jej Hayley na ten správný prst. Krabičku schová zpět do kapsy a kochá se ještě chvilku výhledem na potěšenou Hayley, jak si prohlíží prstýnek. Pro něj je to také nesmírně potěšující a nezapomenutelný okamžik. Po té konečně vstane. Hned na to se mu Hayley vrhne kolem krku. Moc rád se šťastným úsměvem její obětí opětuje. Obejme ji v pase a přivine dnes už podruhé, krátce po sobě k sobě.* Právě si ze mě udělala nejšťastnějšího vlkodlaka pod sluncem, Hayley. *Skloní se k jejímu oušku a zašeptá jí do něj děkovně. Zatím se nemá k tomu, aby ji pustil.*

*Vidí na něm ráda jeho pousmání, alespoň tak ví, že bere její slova na vědomí a nezlobí se na ni tolik za to, že si opravdu na něm vylila zlost a nebyla na něj příjemná. Jen, co začne mluvit o sobě, tak si nelze nevšimnout toho, jak mu cukly koutky a snaží se i tak zůstat vážný. Povytáhne pravé obočí, nakloní hlavu do strany a velmi jemně se pousměje. Netuší, čím to může být, ale možná se usmívá právě proto, že moc dobře ví jaká je a tímto jí to odsouhlasí, že je velmi komplikovaná a není lehké to s ní jenom tak vydržet. Ano, rozhodně to o sobě ví a dívá se na něj pohledem, který říká "Tak to ti pěkně děkuju". Ale i jí cuknou koutky úst, takže se nezdá, že by jí to snad nějak uráželo a ještě aby ano, když to právě teď sama přiznala. Ani nečeká na to, že by dál k tomu něco říkal, protože to nechce nijak více rozebírat. Ale ještě na to odpoví a na jeho slova s mírným pousmáním přikývne, ale stále si zachovává vážnost ve tváři. Bude lepší, když tohle nechají za sebou a nebudou se k tomu už více vracet. Už jenom proto, že mají projednávat něco důležitějšího a opravdu by se nechtěla bavit o tom, jak dokáže být někdy protivná. Hlavní je, že si to vyříkali a usmířili se. Tohle má na jejich vztahu ráda, vždycky se dokážou během chvíle usmířit a za to může poděkovat převážně jemu. Nebýt jeho povahy, tak netuší, jak dlouho by to napětí mezi nimi bylo. Očividně až do doby, než by to prostě jenom tak vyšumělo.
Bok po boku jdou lesem. Vlastně je jí naprosto jedno, kde přesně zajdou, hlavní je to, aby vyřešili tu záležitost s vlkodlaky. Hlavní slovo si tedy na začátku vezme ona, aby mu oznámila, že to všechno chce podstoupit. Má k tomu jak své osobní důvody, ale zároveň se o smečku opravdu zajímá a hodlá je zachránit. Je si jistá, že oni by pro ni udělali hodně i když je hybridem, stále byla vlkodlakem a patřila k nim a tohle není něco, co si vybrala. Opravdu se o ně zajímá, není to jenom kvůli tomu, že chce pro Hope tu největší možnou ochranu a vlkodlaci by jí to dali. Ví, že o tom bude muset říct Jackovi, že mu jednou bude muset říct o Hope, ale netuší ještě teď, kdy ta doba nastane. Nejdříve budou muset vyřešit celou tu svatbu a záležitosti okolo ní. Nikdy si nemyslela, že něco takového přijde a dle jejich slov to vypadá, že to dělá z čisté povinnosti. Ano, částečně to dělá z povinnosti, ale taky i proto, že to chce udělat pro vlkodlaky, pro svou dceru, ale i pro sebe. O těchto důvodech se však zatím nezmíní, ale jednoho dne mu to určitě řekne. Nemůže teď však říct, že to cítí úplně stejně jako on, protože tomu tak bohužel není. Je jí to líto, že s ním nesdílí všechno, všechny jeho city, že to tak necítí i ona, protože tohle není to, co by si jack zasloužil. Zasloužil by si někoho o mnoho lepšího, než je ona, kdo by neměl tolik problémů, jako ona a hlavně někoho, kdo už nemá dítě s Původním. Tohle ji opravdu vůči němu mrzí, ale není to něco, co by mohla jakkoliv změnit, i kdyby sebevíce chtěla. Věří tomu, že ho to bolí, že to necítí stejně a netuší, jak utišit. Jack se zmíní o tom, že by to celé mohlo přivolat i jiné vlkodlaky, což je vlastně pro ně jenom dobře a vůbec s něčím takovým nemá problém. Čím více jich bude, tak tím lépe pro ně. Už tak dost ztratili lidí a vlkodlaků není zase až tak moc. Přikývne na jeho slova hlavou.* Ano, dáme o tom vědět. Myslím, že až tohle oznámíme ostatním, tak se to stejně rychle rozkřikne všude. Potom jenom můžeme čekat na návštěvy jiných vlkodlaků. *Pousměje se. Vidí na něm to, že je z toho šťastný a konečně může na něm zahlédnout i tuhle jiskru, kterou u něj postrádala. V posledních měsících to neměl jednoduché, ale zdá se, že teď se to konečně začne obracet i v jeho prospěch a ona je opravdu ráda za to, že ho může vidět šťastného. Oznámí mu tedy oficiálně, že si ho hodlá vzít. Stane se však něco, čím ji zarazí v první chvíli, když si před ni stoupne a zastaví ji. Netuší, co přesně jí chce říct, ale nechá ho, aby mluvil. Chytne jeho ruce a jemně mu je stiskne, přičemž se mu po celou dobu dívá do očí. Jack jí začne vyznávat lásku a musí říct, že ji tím naprosto bere dech. Nečekala, že něco takového udělá a v ten moment ani neví, zda má něco říct. On moc dobře ví, jak to ona cítí, ale může na ní vidět to jiskření v očích, to, že jeho slova ji opravdu hřejí na srdci a váží si jich. Není to tak, že by u něj neviděla jistou náklonnost, ale něco jiného je to, když vám člověk do očí řekne, že vás miluje. Jen, co pustí její ruce, tak přijde opravdová žádost o ruku a to ji dostane v tu chvíli už úplně. Nepočítala s tím, i když ví, že Jack by si asi něco takového nenechal jenom tak ujít, přesto s tím nepočítala, protože zasnoubení už teoreticky byli. Všímá si i toho, jak se na ni dívá a je u toho šťastný. Takhle ho ještě nikdy v životě neviděla, ale nemá teď nijak čas na to se nad tím příliš zamýšlet. Až opadne z ní to prvotní, příjemné překvapení, tak ihned vysloví, že si ho vezme a potvrdí tak svá slova. Nespouští za celou dobu z něj svůj pohled. Natáhne k němu poté ruku, aby jí mohl navléct prstýnek na ruku, přičemž si ho prohlíží teď už o moc lépe, než v první chvíli. Líbí se jí, opravdu hodně. Není úplně jednoduchý, ale ani přeplácaný. Je to pro ni zvláštní okamžik, jelikož sama netušila, že si někdy někoho vezme, že snad tuhle věc bude jednou prožívat. Jen, co vstane, tak se mu vrhne okolo krku a přitiskne se k němu. Dívá se na okamžik přes sebe, ale potom zavře oči na pár sekund. Je to zvláštní pocit mít ten prsten na ruce a vědět, že je zásnubní. Po jeho slovech otevře oči a ještě o něco více se usměje. To on však vidět nemůže.* To jsem ráda. *Odpoví mu polohlasně. Opravdu je ráda za to, že ho dokázala udělat šťastným. V ní se to všechno tak nějak bouří. Je šťastná za Jacka, za vlkodlaky a i uvnitř má ten pocit, že je šťastná i sama za sebe. Na druhou stranu ví, jak moc to ublíží Elijahovi a jejich vztahu, ví, co k němu cítí a nedokáže to jenom tak pohřbít a nebo zahodit. Bude to pro ni na jednu stranu i bolestivé. Ještě nějakou dobu setrvává v jeho náruči, než se odtáhne a podívá se mu do tváře.* A ten prstýnek je opravdu nádherný. *Skloní na chvíli k němu pohled a prohlíží si ho, než se mu opět podívá do tváře.* Jak to přesně teď bude postupovat dál? *Ví, že okolo toho mají být ještě různé věci, jenom netuší přesně jaké.*

*Upřímně se mu uleví a opadne z něj část nervozity, jakmile si to s Hayley mezi sebou urovnají. Je uvolněnější a tak to teď dokáže brát s nadhledem. I proto se neubrání své reakci k Hayleyině kritice sebe samotné. Neumí se nad tím teď nějak mračit nebo si ztěžovat. Patrně jí neujde, jak mu při tom začnou cukat koutky a má problém zůstat vážný. Trošku ho to zarazí, protože si není jistý, jak to Hayley vezme. Doufá, že se nerozzlobí. To by si opravdu nepřál. Naštěstí podle Hayleyiny reakce, kdy si všimne, že i jí to nakonec pobavilo, i když zpočátku ten její pohled. Nebyl si přesně jistý, jak to vzít. Jakmile zahlédne, jak Hayley zadržuje smích, tak se přestane znepokojovat. Naopak v tu chvíli se zatváří jako nevinnost sama a dává najevo, že si není vůbec ničeho špatného vědomý. Skutečnost, že, jen pokračuje ve svém vtípku, prozradí, když mu zacukají opět, už krátce podruhé koutky. Zároveň je jeho výraz ve tváři uvolněnější. Více se k tomuhle slovy nevyjadřuje. Považuje to nedorozumění za skončené, vyřešené, vyříkané. Možná je rád, že Hayley Nailah nakonec byť, jen náhodou potkala a dozvěděla se o rituálu. On by za Hayley kvůli tomu nešel. Snažil by se najít nějaký přijatelnější způsob. Tak si to s Hayley vyříkali a on i díky tomu zjistil, že už zná potenciální způsob, jak jejich smečku konečně sjednotit a srovnat. Nahlas a Hayley by to, ale nepřiznal. Neujde mu, jaký vliv, na Hayley má. Tahle skutečnost se mu samozřejmě velice zamlouvá. Nemá v úmyslu toho v budoucnu zneužívat, ale je dobré to vědět.
Tohle setkání se tak stane zase jednou pro něj příjemnou záležitostí. Trávit čas s Hayley procházkou v lese. Netuší, kdy něco takového zažil. Kráčí po jejím boku lesním podrostem. Snaží se jít potichu, ale sem tam mu pod botou zapraská větvička nebo zašustí spadané staré listí. Terén je docela dobře schůdný, pro někoho, kdo tráví téměř většinu času v lese. I počasí je dnes na dané období docela teplé a příjemné. Jako by jim ta procházka byla souzena, protože bylo jasné, co bude následovat. Cestou občas pátrá očima po okolí. Jelikož se dali směrem vedoucím od tábořiště vlkodlaků v Zátoce, nepředpokládá, že zde někoho potkali. Vidí také, jen nekončící les, který se před nimi táhne. Díky klidu, které kolem nich panuje se tak může zaobírat svými myšlenkami. Stejně jako Hayley, na které vidí rovněž, že se zaobírá něčím ve svém nitru. Neumí myšlenky číst a ani nezkouší hádat, co se jí může honit hlavou. Když se po té domluví na uskutečnění toho svatebního rituálu, jeho myšlenky se posunou k tomu. Nikdy se o to nijak moc nezabýval. Když se mu o tom zmínila Nailah, tak začal pátrat více a hledat nějaké informace ve starých denících a záznamech jeho rodiny. Zjistil tak to, co Hayley už pověděl. Není to žádná fraška. Musí se vše splnit a dodržovat, aby to mělo ten pravý účinek. Byl to jeden z důvodů, proč o tom Hayley vůbec nechtěl zpočátku říct. Věděl, že do něčeho takového by ji vůči němu samotnému nemohl a ani nechtěl nutit. Když s tím, ale přišla ona sama z jeho strany s tím nemá problém. Bude si muset zjistit všechny podrobnosti o tom, co se před samotným svatebním rituálem musí provést. Mimo to uvažuje, jak na tuhle informaci budou reagovat vlkodlaci ve městě. Jistě se jich bude velká spousta chtít přidat ke smečce. On, ale neví, jak si zajistit jejich věrnost. Co se stalo v něm vyhlodalo velkou nedůvěřivost k těmhle jedincům. Je všeobecně kvůli tomu hodně nedůvěřivý. Ti, kteří zběhli jeho důvěru ztratili a on si není jistý, jestli jim chce dát druhou šanci. Hayley to tak chce, ale on neví, jestli to dokáže. Jestli něco takového vůbec chce. Zaobírá se tím ve své mysli a možná by se Hayley zeptal hned, ale nedostane se k tomu. Začnou se zabývat svatbou jako takovou. Díky tomu má možnost Hayley poprvé říct, co k ní cítí, jak ji vidí od prvních chvílí, kdy se setkali a poznali. Rozhodně se nedrží nijak zpátky. Je k ní po celou dobu otevřený, upřímný. Dívá se na ni při tom po celou dobu, jako by před sebou měl nejúžasnější osobu, kterou ve svém životě mohl dosud poznat. Jak o ni mluví to, jenom potvrzuje. Hayley ho okouzlila hned a čím déle s ní byl, tím se to u něj prohlubovalo. I proto vždy tak těžce nesl každý její příchod do Zátoky a ještě hůře, když se vracela do města. Muset ji, jen mlčky sledovat a předstírat, že se nic neděje. Bylo to jedno z nejtěžších údobí. Uvědomuje si, že to tímhle tady a teď končí. I když dnes odejde, bude už jeho. Jistě zasnoubení jsou od dětství, ale teprve tady a teď, dnes to něco znamená. Dnes se to stane skutečným, oficiálním. Pro něj je to nepopsatelný, nezapomenutelný pocit. Na Hayley vidí, jak na ni jeho slova, vyznání i následná žádost o ruku působí. Jemu samotnému to přináší neuvěřitelný zážitek. Něco takového ještě nezažil a i díky tomu je to na něm znát. Tolik štěstí v jediné chvíli. Jsou to pocity, které se za poslední dobu odnaučil znát. Je to pro něj neuvěřitelně silné a příjemné. Vlévá mu to žil novou sílu, energii, sebevědomí. Ta úžasná žena, kterou má před sebou se stane jeho družkou. Jeho sen, o kterém tak dlouho a ještě déle marně snil se najednou stává skutečností. Pro něj je to blesk z čistého nebe. Když Hayley navlékne na prst prstýnek, všimne si, jak si ho prohlíží. Neujde mu, že se jí líbí a to ho těší dvojnásob. Vstane a po té mu Hayley padne kolem krku a pro něj je to, jen pokračování téhle pro něj neuvěřitelné euforie, kterou zažívá od prvního dnešního setkání. Moc rád si ji přivine k sobě a užívá si její blízkost. Kdyby nevěděl, jak na tom Hayley se svými city vůči němu je, rozhodně by nezůstal, jen u obětí. Nechce na ni, ale kvůli tomu tlačit a naléhat a už vůbec ne do ničeho nutit. Přesto nedokáže svou radost skrýt a tak se o ni s Hayley podělí alespoň tím, že jí zašeptá do ouška. Po její odpovědi se pousměje a krátce si ji k sobě silněji přivine. Po té ji pomalu i když nerad, pustí. Podívá se jí do očí a ona může vidět, jak moc ho učinila šťastným. I když ji pustí z obětí, natáhne se pro její ruce, které chytne do svých. Sleduje její pohled, když ho skloní ke své ruce a prohlíží si ji i s prstenem. Na rtech se mu usadí šťastný úsměv. Také se chvilku kochá pohledem na její ruku.* Dala mi ho pro tebe moje máma, ještě před tím vším. *Odvětí, pak když Hayley ten prstýnek pochválí. Zvedne k ní s pousmáním oči. Nechá Hayley tolik času a prostoru, kolik, jen ke prohlížení prstenu potřebuje. Když se ho pak zeptá na to, co má následovat, zatváří se trošku rozpačitě.* To nevím přesně. Jsou to nějaké zkoušky, kterými musíme oba projít, aby se ověřilo, že k sobě opravdu patříme. *Odvětí pak.* Znám, ale někoho, kdo nám to poví a pomůže. *Pokračuje dříve, než může Hayley něco říct.* Znám jednu starší, která žije na okraji Zátoky. Zajdeme za ní. *Navrhne.*

*Rozhodně souhlasí s tím, aby se k nim přidali i ostatní vlkodlaci. Je pravda, že to bude těžké ze začátku s jejich důvěrou, ale tím, že přijdou na svatbu jenom zpečetí to, že budou stát při nich. Takhle to funguje nebo snad ne? Každý, kdo se toho zúčastní potom bude s nimi, tedy mělo by to tak být, alespoň by měla být nějaká přísaha nebo něco podobného, aby byli přijati do smečky. Čím více jich bude, tak tím jenom pro ně lépe, ale nemá velkou příležitost k tomu, aby nad tím dlouho přemýšlela a vlastně se jí nad tím přemýšlet ani nechce. Opustí od toho poměrně rychle, protože Jack potom vyjádří své city k ní. Pamatuje si velmi dobře jejich setkání i to, co následovalo a občas jí to přijde jako kdyby to bylo teprve včera a podruhé zase jako kdyby od toho utekla neskutečně dlouhá doba. Když ho poznala byla rozpačitá z toho, co jí řekl, ale prakticky si ji získal hned. Ví, že mu může věřit a ví, co v něm má. Vždy tady byl pro ni, bez ohledu na to, co se právě dělo a vždycky ji podporoval a už jenom tahle skutečnost udává to, že by pro ni dokázal být dobrým manželem a opravdu si myslí, že ji ním i bude. Jejich zasnoubení vlastně od této chvíle brala jako oficiální, nečekala však, že Jack doopravdy před ní poklekne, zeptá se jí, zda si ho vezme a ještě k tomu dostane nádherný zásnubní prsten. V tuto chvíli dokáže z ní vytáhnout všechny ty špatné pocity, které vůči tomuto sňatku měla. Jediným největším problém je Elijah, ale právě teď na to nemyslí, protože z toho udělal naprosto kouzelnou chvíli. Ví, co jí čeká, ví, že jakmile odejde, tak ten prsten na ruce ji bude tížit jako kámen do doby, než to oznámí Elijahovi a netuší, co bude potom. Bude jí to bolet, stejně tak jako ví, že to bude bolet i jeho. Vypadá to, že jejich štěstí jim jednoduše není přáno, protože pořád se jim něco staví do cesty. A věří tomu, že Jackson ji přinese štěstí, štěstí, které chce. Nechá si na prst nasadit prsten a potom ho obejme a ruce mu dá okolo krku. Nějakou dobu je tak k němu přitisknutá i po jeho slovech, že ho udělala tím nejšťastnějším vlkodlakem. Poslouchá se jí to vážně hezky, protože nic takového předtím nezažila. Po nějaké chvíli se od něj začne odtahovat a podívá se mu do tváře. Vidí na něm to, jak moc je šťastný a ji to přinutí do dalšího širokého úsměvu. Opravdu ho takhle ráda vidí a snad na něm dlouho uvidí tento výraz po tom všem, co si prožili. Mohlo by teď pro oba z nich konečně nastat lepší období a hlavně po tomhle bude svou dceru moct přivést zpátky a to je to na čem ji záleží nejvíce. Když jí chytne za ruku, tak tu jeho mírně stiskne při prvním dotek a poté sklopí pohled, aby si znovu mohla prohlédnout prstýnek na svém prstu. Chvíli se tím pohledem kochá. Jako kdyby tomu stále ještě nemohla uvěřit, že je vážně zasnoubená. Během chvíle se ji naprosto mění její život a zanedlouho bude mít manžela, tohle nabralo opravdu rychlý spád. Prohlíží si ho s úsměvem po nějakou dobu, než se znovu podívá na Jacka a řekne mu, jak moc ji přijde prsten nádherný. Podívá se na něj překvapeně, když se zmíní, že prsten je od jeho mámy. Vlastně je spíše udivená, ale neměla by být. Vždyť jsou zasnoubeni už od dětství, prakticky, co se narodila, ale i tak jí to přijde zvláštní, že ten prsten má pro ni už tak dlouho a ona o tom většinu svého života neměla ani tušení a a za celou dobu, co je tady v New Orleans se o tom nebavili, takže vůbec nevěděla, že ho měl u sebe. Nasaje čerstvý, lesní vzduch do plic.* Tvoje máma měla skvělý vkus. *Řekne s úsměvem. Vybrala ho ona pro ni, takže měla skvělý vkus. Ten prsten je zkrátka úžasný a hlavně je perfektně zachovalý, jelikož vypadá, jako kdyby byl nový. Ale to bylo nemožné, protože pochybuje vážně o tom, že by šel po té jejich konverzaci nějaký kupovat. Přestane se ale věnovat prstenu a místo toho se ho zeptá, co bude dále následovat. Vidí ten jeho výraz ve tváři a to ji trochu znepokojuje, přesto však nic neříká a nedává ani na sobě nic znát. Jenom vyčkává, co jí na to odpoví. Pozvedne obočím, když se zmíní o těch zkouškách. Netušila, že něčím takovým budou muset procházet, ale očividně s tím nic neudělá. Jak vůbec mohou nějaké zkoušky pomoct k tomu zjištění, zda k sobě patří? Vždyť je to...no, zdá se jí to trochu zvláštní a on na ni může vidět to, že ji to trochu znepokojuje, ale nic na to neříká. O to zvědavější začne být, když se Jack zmíní o někom, kdo jim pomůže.* A to je kdo? *Zeptá se ho ještě dříve, než jí řekne o jedné Starší, která žije na konci Zátoky. Je z toho překvapená, ale nijak neprotestuje. Přikývne souhlasně.* Dobře, nemám s tím vůbec žádný problém. A kdo je ten Starší? *Nakloní hlavu do strany.* Nikdy jsi mi o nich nevyprávěl. *Od něj nic takového vážně neslyšela. Ví, že něco takového existuje v covenu, ale nevěděla o nich. Potom se zamyslí nad jeho návrhem.* A kdy tam chceš zajít? Já bych...*Nadechne se zhluboka a hned na to vydechne.*...nejdřív bych to chtěla říct Mikaelsonům. *Oznámí mu. Může mu být jasné, že si potřebuje, co nejdříve promluvit s Elijahem, ale taky potřebuje opravdu nutně mluvit s Klausem, aby mu řekla o svatbě. Protože když si vezme Jacka, tak je jasné, že i on bude mít v životě její dcery velkou roli, když se to manželství musí brát vážně. Rozhodně si s nimi musí o tom nejdříve promluvit, spíše jim to oznámit a potom řešit ostatní věci okolo svatby.*

*Plánování ohledně informovanosti svých lidí a nejen nich o tom, že se s Hayley vezmou a díky tomu, tak všichni, co se zúčastní obřadu, získají takovou schopnost, jakou Hayley a to proměnit se ve vlka kdykoliv budou chtít a nebudou omezování úplňkem, si nechá na později. Nyní mu tyhle chvíle s Hayley, kdy rozebírají jejich svatbu, kdy ji požádá o ruku a navlékne po jejím souhlasu zásnubní prstýnek, jsou pro něj až příliš krásné, vzácné a nechce si je kazit ničím jiným. Vidět v její tváři úžas a ohromení, a také radost a štěstí, když jí poví, co k ní cítí i radost z prstýnku... Možná protože přestal doufat, tak se mu jeho sen začíná plnit. Stále mu to připadalo jako fantazie, ale Hayley tady s ním skutečně stála a na jejím prstě se třpytil prstýnek, který mu dala jeho matka, když je zasnoubili. Od té doby ho pečlivě hlídal a opatroval a čekal na okamžik, kdy ho Hayley bude moct navléct na prst. Jak málo mu stačí k tomu, aby pookřál. Skutečně za tu krátkou dobu, co jsou s Hayley v lese a po jejich zasnoubení se mu do očí vrátí jiskra, štěstí, nadšení a také jakési zvláštní sebevědomí, které se mu v posledních měsících nedostávalo. Až se dnes vrátí zpátky do Zátoky, bude to docela jiný člověk. Jeho nadšení podporuje i to, co naopak on vidí v očích Hayley. Dělá to s ním neuvěřitelné divy. Pousměje se potěšeně, když Hayley pochválí vkus jeho matky. Samozřejmě ho tím opět potěší.* Určitě by to slyšela ráda. Stejně jako já. *Odvětí jí na to a na rtech mu stále pohrává ten úsměv. Shlédne z její tváře dolů na její ruku a chvilku se kochá pohledem na její ruku ozdobenou zásnubním prstýnkem. Spokojeně se nad tím usmívá a zapisuje si tenhle pohled do paměti. Po té se dostanou od těch příjemných věcí k těm méně příjemným. Když se ho Hayley zeptá, co je nyní čeká, nemůže jí na to dát přesnou odpověď, protože se o to sám až tolik detailně nezajímal. Něco málo jí, ale poví. Z jejího výrazu pozná, že z toho není nijak nadšená. Povzbudivě se na ni při tom podívá. Sevře krátce pevněji její ruce, které drží ve svých.* Neměj strach. Není to nic, co bychom nezvládli. *Ujišťuje ji. I když opravdu neví přesně, co to obnáší, je ve svém ujišťování a uklidňování Hayley v tomhle směru, velmi přesvědčivý. Dívá se jí do očí odhodlaně a natěšeně. Z jeho výrazu je patrné, že si společně s ní troufá na všechno, co budou muset přestát. Nezdá se, že by mu to působilo starosti. Povzbudivě se na Hayley usmívá. Poví jí následně o starším, za kterým se kvůli obřadu chystá zajít. Všimne si, že tím Hayley zaujme a na rtech se mu ukáže pousmání.* Moje babička. *Prozradí jí to jako by to bylo převeliké tajemství.* Zajdeme za ní společně, aby tě také mohla konečně poznat. *Pokračuje po té dále.* Promiň, nějak mě nenapadlo, že si o starších neslyšela. *Omluví se jí pak, když se zmíní, že jí někom takovém nikdy nic neřekl. Tváří se při tom kajícně. Skutečně je na něm znát, že si něco takového neuvědomil. Přemýšlí chvilku, kdy tam s Hayley zajdou. Všimne si, že je opět zamyšlená. Hned, jak promluví, tak mu dojde, o čem přemýšlela. Když se zmíní o tom, že si o jejich zasnoubení musí promluvit s Mikaelsonovými, jeho nadšení trochu pohasne. Sevře silněji čelist a v očích se mu nelibě zablýskne. Na druhou stranu, ale chápe Hayley, že tihle "lidi" pro ni asi hodně znamenají. Když překoná prvotní podráždění, zase se uklidní a přikývne, že to bere v potaz.* Až to s nimi vyřešíš, tak mi dej vědět, Hayley. Potom se domluvíme na návštěvě mé babičky. *Navrhne. Tázavě se na ni podívá, jestli bude s jeho návrhem souhlasit.*

*Na jeho další slova mu už neodpoví, jenom se na něj usměje. Tomu věří, že by to ráda slyšela. Nedokáže si však představit něco takového, jako, že by jejich rodiče tady teď byli s nimi. Navíc kdyby ano, tak by to všechno bylo jinak, nikdy by odtud neodešla, neměla dítě s Klausem a pravděpodobně by s Jackem už byli dávno vzítí. No, zdá se, že jedna jejich věc z minulosti se jim rozhodně splní a to je to, že se opravdu vezmou. Musí se ale nejvíce usmívat nad tím, co teď vidí na něm. V očích mu jiskří a na rtech mu hraje opravdu obrovský úsměv. Nikdy si nemyslela, že by ho mohla právě ona udělat tak šťastné. Měla dojem, že něco takového by dokázala jenom Genevieve do které byl zamilovaný a jistě k ní chová nějaké city nadále, ale neměla by se tím vůbec zabývat, protože ona je teď zasnoubená s Kolem, ale možná se jednoho dne Jacka zeptá na to, jak celá tahle situace byla. Shlédne dolů k prstýnku, jen co se na něj podívá Jack a znovu si ho prohlédne. Je to zvláštní pocit mít ho na prstu a vědět, co znamená. Za tuto chvíli si ho prohlédla už několikrát, takže se znovu vrátí očima k jeho tváři. Zeptá se ho poté, co teď bude následovat, jelikož Jack je více informovaný, než ona. Nesetká se s odpovědí, kterou by čekala a místo toho se dozví o nějaké Starší a nebo Starším, který jim se svatbou pomůže. Až doteď si myslela, že něco takového má jenom ten bláznivý coven čarodějek, ale zdá se, že tomu tak není. Upřímně je z toho trochu nervózní. Pocítí na svých rukách jeho stisk a ona mu to oplatí tím, že palci mu přejede jemně po hřbetu ruky. Není to tak, že by ho jeho slova úplně uklidnila, že to není něco, co nezvládnou, spíše má strach, že to bude něco, co se jí právě nebude líbit, ale nebude s tím moc udělat pokud chce, aby to všechno vyšlo. Jenom se na něj trochu pousměje, ale rozpaky z ní rozhodně nespadnou. Vidí na něm však tu odhodlanost, tu sílu, kterou má v sobě a proto tomu začne věřit, díky němu začne věřit, že to opravdu zvládnou. Musí se ho poté zeptat, proč jí nikdy o těchto Starších neřekl. Ve tváři se ji objeví šokovaný, ale i překvapený výraz z toho, když zmíní, kdo přesně tahle osoba je.* Tvoje babička? *Pozvedne přitom obočí a musí se alespoň trochu pousmát. Netušila, že jeho babička ještě žije a že bude mít tu čest se s ní setkat. Vlastně proč se s ní nesetkala už o moc dříve? Usměje se u toho, když ji oznámí, že za ní půjdou ať ji hlavně pozná.* Jsem v tom dobrá udržovat vztahy se staršími lidmi. *Řekne tak trochu s humorem, jako kdyby se to ho vůbec nebála, ale je pravda, že jisté obavy má. Přeci jenom je hybrid a to se právě čistému vlkodlakovi zamlouvat nemusí. Zavrtí potom hlavou ze strany na stranu.* Ne, to opravdu neslyšela. *Když vidí, jak se tváří, tak mu na chvíli stiskne ruce. Nezlobí se za to na něj, sice jí o tom mohl říct, ale rozhodně se na něj nezlobí. Předtím měli jiné starosti a prostě mu taková informace vypadla, i když by ráda od začátku věděla, že tady měl babičku. Měl ale asi nějaký důvod jí to neříct, stejně tak jako ona nemůže mu teď říct, že Hope je naživu. Na chvíli se odmlčí, jelikož začne přemýšlet nad další věcí, kterou musí vyřešit a to jsou Mikaelsonovi. Poví mu o tom a stihne si všimnout toho, že jakmile to zmínila, tak v něm roste jakási zlost. Nechce však, aby to pochopil špatně.* Jacku...*Osloví ho.* Není to vůbec tak, že bych se ptala na svolení, jenom jim to potřebuji říct. *Ujistí ho, že tohle je prostě oficiální a nic a nikdo jim to nezatrhne. Tohle je jejich záležitost, jenom k nim má prostě stále závazky a potřebuje si s nimi o tom promluvit, spíše jim to oznámit a hlavně si potřebuje o tom promluvit s Elijahem. Souhlasně poté přikývne.* Hned jak to s nimi vyřeším, tak zajdeme za tvou babičkou. *Pousměje se na něj a v očima zabloudí někde za Jacka. Už se začíná stmívat a ne, že by jí to vadilo, že nastává večer, když je vlastně i tak trochu noční tvor, ale potřebuje i nějaký čas pro sebe na to, aby se připravila na rozhovor s Elijahem a vstřebala to, že se právě dnes zasnoubila. Proto se na něj znovu podívá s trochu omluvným výrazem ve tváři.* Myslím, že pro dnešek pojedu nazpět do Abattoir. Ale můžeš mě velmi brzo očekávat v Zátoce. *Pousměje se na něj a pustí jeho ruce, přičemž se začne společně s ním vracet nazpět k autu. Tahle svatba bude všechno měnit a pravděpodobně i to, že se vrátí do Zátoky a nebude už v sídle. Opravdu si co nejdřív potřebuje promluvit jak s Elijahem, tak i s Klausem, ale rozhodně Elijah by měl být ten první, komu to řekne, i když by si ho nejraději nechala naposled, protože to pro ni bude to nejtěžší, co bude muset udělat. Zanedlouho se vrátí k jejímu autu a tak se otočí čelem k němu.* Zavolám ti. *Usměje se na něj a potom mu dá ruce okolo krku a znovu se svým tělem přitiskne na to jeho, dnes už vlastně potřetí. Zůstane tak chvíli v jeho objetí a v hlavě se ji honí opravdu spoustu myšlenek. Odtáhne se poté od něj.* Dobrou noc, Jacku. *S úsměvem na rtech nastoupí do auta a zamíří tak nazpět do města. Několikrát za cestu se podívá na zásnubní prstýnek na své ruce a netuší, zda ji více táhne dolů a nebo nahoru.*

(Už celkem dlouhou dobu se neviděla snad s nikým ze svých přátel nebo známých. Dlouho opět neviděla například Elijaha a Adama. Sem tam se viděla s Cami nebo s Genevieve, ale to jen díky tomu, že pracovaly u ní v baru. Popravdě neměla moc času na to, aby si třeba někam vyrazila nebo se s někým sešla. Navíc nechtěla opět řešit problémy, které sužují New Orleans. Chtěla se zase věnovat chvíli své práci a to také udělala. Párkrát si zašla na oběd někam do města s Nicole - snoubenkou Jacka. Bylo to pro ní příjemné odreagování. Taky měla pocit, že jí nějaký čas dost zanedbávala a chtěla jí dát najevo, že jsou stále dobrými kamarádkami jako dříve.
Dneska vstala celkem pozdě díky tomu, že šla spát hodně pozdě v noci. Probudila se někdy kolem poledne. Po ranní hygieně se převlékla do volného a pohodlného oblečení. V kuchyni si udělala kafe a nějakou menší snídani, i když v tuhle dobu by měla spíše jíst oběd. Asi za hodinku si řekla, že by jí prospěl čerstvý vzduch, a proto si oblékla teplou mikinu a vyšla ven. Chtěla si zaběhat, jako to dělávala v poslední době často. Dobře si u toho vždy pročistila myšlenky. A lepší místo na běhání než les, neznala. K lesu došla rychlejším krokem. Tam se na chvíli zastavila a přemýšlela na jakou stranu by se měla vydat. Nakonec se rozeběhne směrem dále od zátoky, kde sídlili vlkodlaci. Nechtěla opravdu dneska potkat nějakého nevrlého vlkodlaka a poslouchat otázky, co pohledává na jejich území.)

Posledních pár dní neměl vůbec na nic čas, protože se staral o někoho, kdo si zasloužil opravdu hodně pozornosti. A taky díky tomuhle roztomilému stvoření se dneska ráno probudil tak brzo. Ale jako jo, probuzení to bylo docela příjemné, Max mu totiž začal oblizovat tváře. Po hodně dlouhé době ho probudil někdo tak, že mu dal pusu! A ještě takovou velkou. A uslintanou. "Maxi..." zamumlá a otevře otráveně oči. Ještě by spal, i když už bylo dost pozdě. Ono to nebylo moc příjemný chodit několikrát za noc ven psa vyvenčit, ještě musel jít asi dvakrát někdy ráno... Asi by mu neměl dávat tolik jíst a pít. Psy opravdu miloval, ale na jednu stranu byl rád, že tu byl jen na přechodnou dobu - známí jednoho jeho kamaráda z kapely žili v New Orleans a potřebovali Maxe pohlídat. A to by nebyl Adam, kdyby se nenabídl. "Vydržíš to ještě chvilku, co?" podívá se mu do jeho velkých kulatých hnědých očí a vyhrabe se z postele. Rovnou jde do koupelny a Max hned cupitá za ním. Adam si začne čistit zuby a když si všimne, že za ním sedí netrpělivě Max, podívá se na něj: "Nojo furt, vždyť už jdu!" řekne a zavrtí hlavou. Rychle si dočistí zuby, potom se v pokoji oblékne, v kuchyni si ještě vezme rohlík, který do sebe rychle hodí a potom už dá jenom Maxe na vodítko a vyjdou ven. Nejdřív došli do jednoho parčíku, kde nechal psa vyvenčit a potom se rozhodl, že by si spolu mohli jít zkusit zaběhat. Takže pomalejším krokem dojdou až k nějakému lesu, vlastně byli teď daleko od hotelu. Když došli trošku dále od všech silnic a frekventovanějších cest, Adam Maxe pustil z vodítka a nechal ho na volno. Docela se divil, že Max mu nikam moc neutíká, držel se blízko u něj. Dneska bylo příjemné počasí na běhání. Sice ještě nebylo jaro ani léto, ale chladno ani tak nebylo. A Adam se příjemně oblékl - měl volné tepláky i tílko a na něm ještě mikinu. Neběželi dlouho a Adam si všiml ženské postavy nedaleko od nich. Nemohl se ubránit pocitu, že je to někdo, koho zná. Že ten někdo je Sophie. Zastavil se a zavolal si k sobě Maxe. Řekl mu a ukázal mu, kam má běžet a Max samozřejmě poslechl. Zdálo se, že si Adama oblíbil. Adam neotálel moc dlouho a rozběhl se za ním. Takže teď se za Sophie nehnal jenom velký bílý labrador Max, ale i milý a sexy čaroděj Adam.

(Běhá už dobrou půl hodiny, ale únavu ještě nepociťuje. Nejdříve běžela rychlým tempem, ale pak si uvědomila, že takhle jí brzy dojdou síly a raději tempo zvolnila. Bylo to prostě poklidné běhaní v lese. Byla ráda v přírodě, jako čarodějka k ní měla určitý vztah a cítila se s přírodou propojená, i když asi ne tolik jako čarodějky, které využívají tradiční magii. Ona byla více spjatá s mrtvými než s přírodou. A co je lepšího než běhaní v přírodě? Bylo to něco u čeho se člověk mohl uklidnit, vyčistit si hlavu a ještě zlepšit kondici. Mělo to prostě své výhody. Po chvíli za sebou uslyší nějaké zvuky, ale neotočí se. Pochybuje, že by za ní běžela Esther, aby jí mohla něco provést. Ne, běhání po lese nebyl zrovna Estheřin styl. Na chvíli se soustředí a zjistí, že za sebou má nějakého čaroděje, i když slyší více zvuků, které rozhodně nevydává jen jeden člověk. Mohl to být nějaký čaroděj a člověk. Nebo mohl mít sebou domácího mazlíčka - psa. Po další chvilce soustředění si uvědomí, kdo za ní vlastně je. Adam. Usměje se pro sebe a zavrtí hlavou. Ani v tuhle chvíli se na něj neotočí. No co přišla si zaběhat a to taky dělá. Nebude se teď zastavovat. Zrychlí tempo běhání a to o dost. I když si ještě před nějakou chvíli říkala, že jí to vyčerpá, teď jí to bylo jedno. A měla pravdu, po pěti minutách už nemohla skoro popadnout dech. Proto se konečně zastavila a začala zhluboka dýchat. Otočí se na Adama a jeho společnost.) Nazdar fešáku. (Nejde s určitostí říct, zda to patřilo Adamovi nebo psovi, jelikož neupírá zrak ani na jednoho. Sedne si do dřepu a natáhne ruku k psovi, aby si jí mohl očichat a usoudit, zda jí má věřit nebo ne. Poté vzhlédne k Adamovi.) Ty mě teď sleduješ? (Povytáhne tázavě obočí s pobaveným výrazem na tváři.)

Běžel volnějším tempem, ale to mu dlouho nevydrželo, protože Sophie začala nějak zrychlovat. Tak určitě slyšela, že za ní někdo běží. Ale ani se neotočila, aby zjistila, kdo to je. Přece by neměla strach z nějakého běžce se psem. A nebo se neotáčela naschvál, aby si myslel, že o něm neví. Ale on nebyl hloupý. Za chvíli mu totiž došlo, že ona může vycítit jeho moc, tak jako on může vycítit tu její. Takže mu chtěla pláchnout, mrška jedna. Samozřejmě zvýší svoje běžecké tempo, aby mu neutekla. Max to zaregistroval a byl několik desítek metrů před ním. Jemu se asi tahle aktivita hodně líbila, vypadal, jako by byl ve svém živlu. Asi za pět minut se Sophie zničehonic zastaví a začne zhluboka dýchat. Adam na své rychlosti neubírá, proto ji za chvíli dostihne. Doběhl tam s Maxem po boku. Ale ten, jakmile si Sophie dřepla, šel k ní a začal se s ní mazlit. Byl to pes, labrador, rozený mazel, chtěl od ní pohladit, podrbat... "Slyšíš to, Maxi? Prý jsme fešáci," řekne a zaculí se na Sophie. Spíš by řekl, že to bylo na psa, ale třeba taky ne. U Soph nikdo neví. "Já že tě sleduju?" podívá se na ni a vypadá překvapeně, že se ho na tohle vůbec ptala. Jeho. Jak na to jen přišla? "Já tě nesleduju. To tady Max mě už má asi plný zuby a chtěl se seznámit s někým ještě víc milým a hezčím, než jsem já," ušklíbne se, ale to patří spíš Maxovi. Samozřejmě, že se to snaží hodit všechno na něj, chudáček. Dřepne si k těm dvěma a to se už Max povalí na záda a je jasné, že chce drbat. "Zdá se, že se mu líbíš," řekne a usměje se na Sophie. To už Maxe jednou rukou drbe na břiše.

(Jakmile zjistí, kdo za ní vlastně běží, zrychlí. Není sice žádný vrcholový sportovec, ale běhat umí a to hodně rychle. Teď se jen ukáže, zda s ní dokáže Adam udržet krok nebo ne. Jenže rychlý běh jí celkem brzy unavil a ona sotva popadala dech. Kdyby už neběhala dobrou půl hodiny, vydržela by jistě déle, ale takhle zpomalila už po pěti minutách, až nakonec zastavila úplně. Začne zhluboka dýchat, aby se jí dostal do plic čerstvý vzduch a kyslík. Asi po třetím nadechnutí se trochu zklidní, ale její srdce bije pořád jako o závod. Otočí se ve chvíli, kdy jí Adam i se psem doběhl. Sedne si do dřepu a natáhne ruku k psovi. Ten jí krátce ruku očichá a vzápětí se s ní začne mazlit. Sophie to vykouzlí úsměv na tváři a začne do drbat za uchem a druhou rukou ho hladí po srsti. Vzhlédne k Adamovi.) To bylo samozřejmě na psa, ale ty taky ujdeš. (Pobaveně se usměje. Adam nejen že ujde, ale je to sexy chlap, kterého by si jistě přála mít doma každá druhá ženská. Jenom Sophie ho odmítá.) Svádíš to na někoho, kdo ti nepomůže odpovědět. Jak hezké. (Sklopí pohled na Maxe, jak se právě dozvěděla, že se jmenuje pes.) Slyšíš to Maxi? Být tebou, tak bych mu roztrhala nějaké jeho oblíbené boty. (Sleduje, jak se Max povalí na záda ve chvíli, kdy k nim přistoupí i Adam.) Zdá se, že se mu hlavně líbí to drbání. (Začne ho také drbat na břiše. Až teď si vlastně uvědomí, že Adam žádného psa dřív neměl a teď se tu zničehonic objevil s tímhle mazlem.) Kdy sis pořídil psa? (Tázavě se na něj podívá. Nepamatuje si, že by jí vyprávěl na té párty u Marcela, kde se viděli naposled, že by si pořídil psa. Ale od té doby uběhlo celkem dost dní a on si ho mohl pořídit teprve nedávno.)

Bylo vidět, že si Max Sophie hned oblíbil a zdá se, že i on padl do oka Sophie. Tak byla to čarodějka, samozřejmě, že měla ráda zvířata. Doma měla přeci hada, to by bylo, aby nezbožňovala ještě tahleta dokonalá stvoření. Sophie je osloví jako fešáky. No, neoslovila oba dva, jak se teď Adam dozvěděl. Ale mohl to tušit. On jen zkusil štěstí, kdyby to bylo na něj, bylo by to skvělý. Nakonec se ale dozvěděl, že taky ujde. Tak aspoň něco. "Teď nevím, jestli to mám brát jako kompliment nebo ne...." koukne na ni a chvilku ji sleduje, co mu na to řekne. On se Sophie líbí, o tom už asi nebylo pochyb. A byl jí i sympatický, jak to tak vypadalo. To samé bylo na druhé straně. Adamovi se líbila a to hodně, byla mu sympatická, což jí dal už najevo několikrát. A na tom večírku na Valentýna mu to překazila pitomá sklenička. Možná to bylo ale lepší, aspoň nedostal facku, nebo ho prostě jenom neodmítnula. "Ale já to přece na nikoho nesvádím!" řekne dotčeně. "Copak nevidíš, jak se na tebe těma očkama dívá? Asi si tě hned zamiloval, jak to tak vypadá," zaculí se na ni a podívá se potom i na Maxe. Zamračí se, když ho začne nabádat k tomu, aby mu Max rozškubal nějaké jeho oblíbené boty. "No tak to teda nehrozí, Maxi. Stačí mi to, jak mě budíš." A hlavně jak často, to bylo hrozný. Potom se Max povalí na záda a Adam se přidá k nim. Dřepne si naproti Sophie a začne psa jednou rukou drbat na břiše. "To miluje. Člověk si ho ale ani nemůže pohladit nějak jinak, protože on se okamžitě převalí na záda a chce drbat," poví s úsměvem. Čekal, kdy přijde ta otázka, kdy si pořídil psa. "Max není můj. Hlídám ho na pár týdnů známým mého kamaráda z kapely," vysvětlí jí, kde tak najednou vzal psa. On by se nebránil tomu koupit si vlastního, ale hodně cestuje, tak by to nebylo dobrý...

(Začne Maxe hned drbat za uchem a hladit ho po srsti. Samozřejmě se u toho začne hned usmívat. Kterému člověku by nevykouzlil takový tvor úsměv? Nechápe, proč si vlastně pořídila hada a nepořídila si třeba psa. Se psem se mohla aspoň mazlit, chodit s ním na procházky. Nadšeně by jí vždy vítal doma, když by přišla. Tohle had neudělá. Ten zůstane vždy ležet na místě a občas na ní neotočí ani hlavu. Možná si jednoho dne přeci jenom pořídí nějakého psa. Řekne Adamovi, že oslovení „fešáku“ patřilo jen psovi a ne jemu. I když Adam rozhodně fešák byl, ale malá provokace přeci jenom nikdy neuškodí.) Myslím, že ode mě se to dá brát jako kompliment. (Pousměje se na něj. Neřekla mu snad už jednou, co si o něm myslí a to i s fyzického pohledu a nejen co se týče vlastností? Popravdě už si ani nevzpomíná. Ale kdyby jí nepřitahoval, neopětovala by mu tehdy přeci ten polibek ne? Takže bylo vlastně jasné, že jí přitahuje. Zasměje se jeho slovům.) Tak potom je naše zamilovanost vzájemná a už nás nejspíš nikdy nerozdělíš. (Řekne s mírnou dávkou legrace. Samozřejmě je bude muset rozdělit, protože Sophie bude muset později domů a Adam taky. Začne pak Maxe nabádat, aby mu rozkousal nějaké jeho oblíbené boty, za to co řekl.) Aspoň máš zaručený budíček a víš, že nikdy nezaspíš, což je výhoda ne? (Sleduje pak Maxe, jak si lehá na záda a Adam ho začne drbat na břiše. Sophie ho samozřejmě začne drbat taky, jelikož Maxovi se to očividně líbilo.) To psi většinou dělávají, tomu asi nezabráníš. (Pokrčí rameny. Ona sice psa neměla, ale snad každý pes miloval drbání na břiše.) Aha. Už jsem myslela, že sis konečně pořídil nějakého domácího mazlíčka. (Byla to první její myšlenka, nenapadlo jí, že by Adam mohl někomu hlídat psa a Max nebyl tudíž jeho. Ale přeci jenom Adam cestoval kvůli jeho profesi a domácí mazlíček by se zrovna nevyplatil. Buď by ho furt musel k někomu dávat nebo by ho musel brát sebou a časté cestování by asi psovi zrovna neprospělo.)

Usměje se na ni a zůstane na jejím obličeji pohledem trošku déle, než zamýšlel. Ani neví proč, možná, že se v jejich očích snažil najít něco jinýho, než jenom to, co by říkalo, že je taky fešák. Ale potom, když už to mohlo začít být divné, pohledem uhnul a díval se zase na Maxe. Byl to krásný pes. Byl mohutný, rychlý, bylo na něm vidět, že je úplně zdravý a plný energie. Na toho se mohl dívat jak dlouho chtěl a divné to být nezačne. Už k tomu ani nic neříká, nějak nemá co. Nic neříká, ale pamatovat si to bude a bude jí to připomínat pokaždé, když k tomu dostane důvod. I když... Proč by jí to měl připomínat? Však ona se mu teď vlastně přiznala k tomu, že se jí líbí a když mu tenkrát ten polibek opětovala, to bylo taky jasné jak facka. On ji prostě přitahuje, jen ho Sophie z nějakého důvodu nechce. Friendzone. Ublíženě se na ni podívá, když řekne, že ji a Maxe už nikdy nerozdělí. "Ale notak, Maxi, kamaráde, to bys mi přece neudělal, ne?" podívá se na něj smutně, ale je vidět, že to myslí ze srandy. Jenom není dost jasné, jestli by mu vadilo spíš to, že přijde o psa, kterého hlídá a nebo o Soph. Vlastně si tak nenápadně postěžuje na to, jakým způsobem ho Max ráno budí. "Popravdě, Sophie, radši bych někdy zaspal, než vstávat bůhví v kolik a pak být celej den úplně mimo a unavenej. Dřepne si k nim a začne Maxe drbat po břiše. "No to jo, ale občas je to otravný, když se s nim chce člověk pomazlit normálně," řekne a usměje se, "viď, Maxi?" koukne mu do těch jeho velkých psích očí. Zeptá se ho, kdy si pořídil psa a on jí vysvětlí, že není jeho, ale že ho hlídá. "Rád bych nějakýho měl, nejlíp teda psa, ale ono to dost dobře nejde, když věčně někam jezdím. A až už si nějaký zvíře pořídím, chci ho mít u sebe, nechci spoléhat na někoho jiného," řekne rozhodně. Potom se zvedne a kouká na ty dva, jak ho Sophie pořád drbe. "Jestli nepřestaneš ty, on se nechá drbat klidně celou noc, dívej," řekne jí a potom se koukne na Maxe, "Maxi. Maxi!" vysloví několikrát jeho jméno a pak se pohledem vrátí zpátky k ní. "Vidíš to? Totální ignor..." zavrtí nechápavě hlavou. "Nepůjdeme si někam sednout, Soph?" koukne na ni tázavě.

(Pousměje se na něj po svých slovech a chvíli mu hledí do očí. Na rozdíl od něj jí nepřijde divné, jak na ní dlouho Adam kouká. Vždyť i ona na něj kouká stejně dlouhou dobu. Sklopí pak pohled k Maxovi a věnuje mu všechnu svou pozornost. Vlastně skoro všechnu, jelikož si ještě povídá s Adamem. Adam nejspíš brzy začne litovat toho, že dneska vzal Maxe ven. Sophie prostě zvířata milovala a se svým hadem se mazlit nemohla. Proto si bude teď Maxe užívat co nejvíce. Zvedne znovu pohled k Adamovi, když mu řekne, že se zamilovala do Maxe a už ty dva nikdo nerozdělí. Zacukají jí koutky, když uvidí jeho pohled.) Myslím, že Max by ti to udělal. (Řekne zcela vážně, ale lehký výraz pobavení skrýt nedokáže.) Ti muzikanti, nic nevydrží. (Zavrtí hlavou. Sophie by tedy rozhodně nevadilo, kdyby jí ráno budil pes. I když možná by to po nějaké chvíli začalo být otravné, kdo ví.) Taky to nemá vyhovovat tobě ale jemu. (Pousměje se a začne zas Maxe drbat. Fajn, možná už se s ním mazlí až moc dlouho a může to být divné, ale prostě si nemůže pomoct. Sakra, proč ona si nepořídila psa? Adam jí pak vysvětlí, že to není jeho pes, ale jen ho hlídá nějakým známým.) Jo, to chápu. A cestovat pořád se psem taky není zrovna nejlepší, alespoň pro toho psa. Možná by sis měl pořídit křečka. Tomu snad cestování vadit nebude. (Pokrčí rameny. Jenže s křečkem se taky člověk nemůže mazlit. Letmo se podívá na Maxe, když začne Adam zase mluvit a zkouší, zda se Max zvedne nebo ne. Max zůstává pořád ležet a nechá se od Sophie drbat. Krátce se zasměje a podívá se na Adama.) Dobře, přestávám. Jinak by jsi nás doopravdy už nerozdělil. (Zvedne ruce od Maxe a s tím se zvedne i Max. Ještě jednou ho Sophie pohladí po hlavě a zvedne se z dřepu.) Nejsem proti. (Usměje se na Adama.)

"No, já si to nemyslím, já to vím, vždyť se na něj podívej, co dělá. Co se nepodařilo mně za několik měsíců, se jemu povedlo za pár minut," řekne s úsměvem. Max dostal Sophie opravdu za chviličku, zatímco Adam se mohl snažit jak chtěl, ale stejně se mu to nedařilo a nedařilo. Ale co, on to ještě nevzdal, třeba se to jednou povede. Možná kdyby nebylo jedné zatracené skleničky na Valentýnském večírku, tak by to už bylo jinak. A nebo taky ne. Kdo ví... Na to, že muzikanti nic nevydrží, už nic neříká, jenom se na ni zaculí. To nebyla pravda, divila by se, co toho Adam vydrží. Třeba jednoho psa v bytě, s kterým musí vstávat párkrát za noc. To je něco a zaslouží si to přece obdiv! Nebo snad ne? "Stejně mu člověk nedovede odolat a mazlí se s ním tak, jak chce Max. Takovýmu krásnýmu a rozkošnýmu psovi by nedokázal říct 'ne' snad nikdo," řekne a podívá se na Maxe, který je celý u vytržení z toho, že se s ním mazlí dokonce dva lidi! "Jo, křečka bych si pořídit mohl. Nebo morče. Ale prostě to není pes. Morče nebo třeba kočka jdou stejně jenom po jídle, podle mě. Psi jsou věrní a nejúžasnější stvoření na světě. Podle mě dokážou vycítit, když člověka třeba něco trápí," pokrčí rameny a koukne se na Sophie. Potom si stoupne a schválně zkusí, jestli se Max zvedne taky. Ne, úplně ho ignoroval. Taky se tomu maličko zasměje a když vidí, jak se Sophie nechce Maxe vzdát, musí se tomu usmát. "Tak fajn," pousměje se na ni a potom se pomalu rozejdou pryč. Maxe ještě nechá na volno, poslouchá a nikam se určitě nezaběhne. Netrvá to dlouho a dojdou k takové menší hospůdce, která byla u toho lesa. Tady to vypadalo pěkně, moc lidí tu není, jak se zdá a pes jim tu určitě vadit nebude. "Tak asi tady, ne?" koukne na ni tázavě a potom se společně vydají najít nějaké místo na terase venku.

*Nečekala, že by jí Jackson vůbec někdy napsal. Jak neuvěřitelné se to najednou může zdát. Dříve byli nejlepší přátelé, vlastně se vídali docela často a udržovali spolu kontakt. Ale dnes? Dnes už tomu ani zdaleka tak není a nemyslí si, že to ještě tak někdy bude. Zklamal ji svým přístupem k ní, protože ji ponižíl. Nemusel si vůbec brát Nailah, vždyť je to Alfa a záleží na tom, co chce on. To on měl hlavní slovo, nemusel to vůbec dělat a smečka by se musela podřídit. Ale vybral si svou cestu a teď ji rozhodně nemůže vinit za to, že ona si vybrala tu svou. A to zahranuje spojenectví s Klausem, které měla udělat už dávno. Navíc její prioritou je teď čistě její dcera a hned za tím smečka, kterou získá nazpět ať už ji to bude stát cokoliv. Ať už bude muset válčit s Jacksonem a nebo ne. Stále jí na něm záleží a vždycky bude, jenomže se spoustu věcí změnilo. Ani ona sama není úplně stejná, jako ještě byla před pár měsíci. To, co se stalo ohledně ní, Jacksona, smečky, Hope a Elijaha to jí hodně postihlo a přinutilo se zamyslet nad spoustou věcí.
I když netuší, co po ní Jackson může chtít, tak přesto souhlasí s tím, aby se setkali. Neví, co má však od jejich setkání očekávat a zda se to vůbec ponese v přátelském duchu. Jenom doufá, že do toho nezatáhne i svou novopečenou manželku, protože o ni nestojí už vůbec a v tu chvíli by se asi ani neměla s ním o čem bavit. Souhlasí s jejich střetnutím a tak vyrazí na cestu k lesu. Mohla by to vzít upíří rychlostí, ale z nějakého důvodu si zvolí auto. Po cestě přemýšlí nad tím, co by od ní mohl tak chtít. Možná se bude chtít jen usmířit, ale ona sama neví, zda o to má vůbec zájem. Možná by už mohla polevit, přeci jen utekl nějaký čas. Jenomže na to je až příliš hrdá, aby něco takového vůbec udělala. Jakmile v ní zakoření zklamání, bolest a nebo snad vztek, tak to pekelně dlouho trvá, než se dokáže přes to přenést. No...ne, že by něco takového už předtím nezvládla. Sevře pevněji volant, když už je skoro na místě a poté zastaví na jednom odlehlém místě a vystoupí z auta. Jedním zmáčknutím zamkne dveře a zastrčí si klíč do kapsy kožené bundy ze které i ve stejnou chvíli vytáhne přívěsek, který dostala od Elijaha na Vánoce. Zastaví se v půli cesty a nadechne se zhluboka, když si ho tak obrací v prstech a prohlíží si ho. Už to vypadá, že si opět zastrčí do kapsy, ale rozmyslí si to. Namísto toho ho rozevře a podívá se na vyrytou tvář své dcery u čehož se musí pousmát, ale na druhou stranu se jí zalesknou oči. Nikdy si nemyslela, že by až tak moc jí mohl někdo chybět, vlastně nikdy netušila, že by mohla být matkou. Dříve měla myšlenky naprosto někde jinde, ale tolik se toho změnilo. Palcem přejede po vyryté ploše a když zaslechne kroky, tak se napřímí a přívěsek s cvaknutím zase zavře. Semkne čelist pevně k sobě a s hlubokým nádechem si zastrčí přívěsek nazpět do kapsy. Hned na to se otočí a po dlouhé době se střetne tváří v tvář s Jacksonem. Nakloní hlavu do strany a pozoruje ho. Ani to nevypadá, že by se k něčemu vůbec měla. Podle její odpovědi v sms to už muselo být jasné, že je stále dotčená.* Tak mě máš tady. *Zastrčí si ruce do kapes a popojde o krok blíže k němu.* Co se děje tak důležitého, že ses chtěl se mnou sejít? *Povytáhne pravé obočí a znovu zatne čelist. Chová se k němu odměřeně, ale to u ní není asi nic nového. Zná její povahu a není to poprvé, co ji takhle zažil. Alespoň má ten dojem. Navíc je tady jen kvůli tomu, aby ji seznámil s tím, co jí chce oznámit. Nic víc, nic míň.*

*Po té, co dostal od Hayley odpověď, jestliže, se tomu dá tak říkat, navrhnul nejbližší nedělní odpoledne. Nad místem chvíli přemýšlel. Nejraději by to vyřešil doma, ale nebyl si jistý, jestli by Hayley přišla. Zvolil proto tak trochu neutrální místo - les. Řekl o tom samozřejmě Nailah, že se chystá na setkání s Hayley.
Když se přiblíží čas setkání, tak se přichystá a do lesa to vezme vozem.
Od chvíle, kdy se ze schůzky stala reálná věc, přemýšlel, co má Hayley říct. Hlavním důvodem je probrat Marcelovu nabídku na spojenectví. Jak mu Nailah připomněla, tak Hayley je stále a pořád alfa. Ne, že by na to zapomněl, jen potom co se stalo, jak se k ní zachovala smečka a on sám také, neměl představu, co dále. Nyní má díky Marcelovi důvod se s ní sejít. Doufá, že si budou moct promluvit, pokud možno v klidu, i když nemůže Hayley nic vyčítat. Cestou na místo setkání se mu hlavou honí opět všechny myšlenky, jako už po mnohé. Ani se to nedá počítat. Je to jako větrná smršť. Dojede na lesní cestu, kde zastaví, vypne motor. Zůstane chvilku sedět. Naslouchá tichu a lesním zvukům, které měl a má rád. Uklidňují ho. Koukne na hodinky a zjistí, že má nejvyšší čas. S hlubokým nádechem vystoupí, zavře, zamkne auto a vydá se lesem. Kráčí docela potichu. Znovu se ponoří do myšlenek na všechny události, co předcházeli tomuhle všemu. Kde jsou ta časy, kdy Hayley patřila k těm pro něj nejbližším a nejdražším osobám. No, ne že by se to u něj změnilo. Jen se to skrylo pod dalšími událostmi. Neměl moc času nad nimi přemýšlet. Hayley pro něj bude vždycky důležitá, ale zůstává v něm jakási hořkost a roztrpčenost z toho, že si ho chtěla vzít, aby pomohla smečce, ale i když byl v tu chvíli opravdu šťastný, později, když si to promítal a přemýšlel nad tím, stále více si uvědomoval, že k němu z její strany nebylo nic víc, než ta povinnost alfy vůči smečce. Když se pak smečka k Hayley otočila zády pro její původ, nebyl z toho ani trochu nadšený a ten nevděk jim ještě neodpustil. Přesto pak neviděl velký rozdíl v tom, jestli si vzít z povinnosti ji nebo z donucení Nailah. Cestou mu to běží hlavou. Když zahlédne před sebou známou postavu, ta se k němu po pár dalších krocích, když se k ní přibližuje otočí. Prohlíží si jí. Na první pohled vypadá stále stejně. Samozřejmě, nestárne. Zůstane navždy taková, když ji zabili a ona se stala hybridem. On se brzy zaměří na její postoj, výraz ve tváři, na její oči. Nemůže si tak nevšimnout, že by raději byla na jiných místech a s kýmkoliv jiným, než s ním a tady. Té naštvanosti si také nelze nevšimnout. On sám také vypadá na první pohled stále stejně. Vzhledově se příliš nezměnil. O něco kratší vlasy, trochu rozevláté větrem mu v neposedných pramíncích poskakují kolem hlavy. Jeho typické vousy. Na sobě má kalhoty a kostkovanou košili.* Ahoj, Hayley. *Pozdraví ji po jejich uvítacích slovech, když k ní dojde a zastaví se pár kroku před ní. Zadívá se na ni svýma hnědýma očima. Znovu přemýšlí, co by jí měl říct. V hlavě toho má takovou spoustu, že se obává, že ze sebe nedostane ani tu podstatnou část. Vidí na Hayley, že to chce mít, co nejdříve odbyté a tak se rozhodne nejprve probrat to, proč se s ní chtěl sejít a potom uvidí.* Je toho více, proč jsem se chtěl sejít... *Začne s hlubším nádechem. Zvedne při tom ramena a pak si vsune ruce do kapes u kalhot. Nechá venku palce a zahákne je za poutka nad kapsami.* To, co se stalo, tak nemůžeme nechat. Jsi stále Labonair a alfa. Navíc, já jsem nezapomněl a nezapomenu na to, co jsi pro nás udělala. Chci to naším lidem připomenout a nejenom to... *Rozpovídá se. Povídá jí to, jak to v tu chvíli cítí, jak to vnímá. Trochu to rozvede, ale pak usoudí, že by měla vědět o Marcelově nabídce a tak se k tomu vrátí. Po dobu, co k ní promlouvá, se na ni docela klidně kouká.* Měla by si tedy říct svůj názor k nabídce, kterou jsem před pár dny dostal. Byl za mnou Marcel Gerard. Navrhoval spojenectví mezi námi a ním. *Pokračuje. Skloní pak hlavu k zemi a popojde kousek blíže k ní.* O nic jiného mi nikdy nešlo, než, abychom mohli v klidu žít a to i ve městě, bez toho, aniž by vznikaly nějaké konflikty, roztržky... *Zase k ní zvedne hlavu a odhodlaně, zapáleně se na ni zadívá.* Zdá se, že už i jiným došlo, že bojem a utlačováním ostatních to nepovede k ničemu dobrému. Může to teď vyjít. Nebude to sice jednoduché, ale když se našla vůle, jistě se najde i cesta. *Povídá dále a nespouští z ní oči.* Já chci slyšet, k tomu i tvůj názor, Hayley. Co si o tom myslíš?