Woods

*Jen, co zaslechne v dálce kroky, které se k ní pomalu přibližují, tak zanechá své činnosti a s hlubokým nádechem se připravuje na setkání, které má nastat. Pár vteřin je ještě otočená k němu zády, jako kdyby snad se obávala z toho mu pohledět do tváře. Tak či tak se bude muset otočit a proto to i udělá. Když se jejich pohledy střetnou po delší době, tak lze na něm poznat těch pár malých, možná lidským očím nepatrných změn. Jeho vlasy jsou trochu jiné a i jeho pohled je jiný, nedívá se na ni tak, jako předtím, ale neviní ho za to. Vždyť u ní je to vlastně stejné, že ano? Jinak se nezměnil a pravděpodobně se nikdy nezmění. Vlastně by to ani nechtěla, ale to se spíše týče charakterové stránky, než vzhledové. Normálně by se na něj usmála, pozdravila ho příjemně a obejmula. Ale to zmizelo už před měsíci. Ztratila se to do zapomnění a jen čas ukáže, zda budou schopni navrátit jejich vztah do stejných kolejí jako předtím. A nebo se to všechno rozpadne na popel, který pak rozfouká vítr a nezbude naprosto nic. Jen vzpomínka. Hlas nemá přívětivý, ale ani ne ostrý a nebo nějak podrážděný. Avšak její oči mluví zcela za ni, to je něco, co nedokáže ovládat a nebo potlačovat. Vztek, zklamání, bolest. Jedna věc se překupuje přes druhou a sama netuší, co vítězí. Možná to ani sama vědět nechce, ale už se přes spoustu věcí přenesla. Jenom na to nezapomene a bude to v ní...navždy. A to doslova navždy, když někdo jako ona má nesmrtelný život. Rozhodne se mu alespoň na pozdrav krátce hlavou přikývnout, ale zůstává mlčet. Pozval ji tady, takže by měl začít on se sdělováním k čemuž ho i pobídla už před pár sekundami. Sama netuší, co jiného by měla říct. Na jeho manželku se ptát nehodlá, protože ta ji nezajímá a nikdy nebude. Ale to, co ji zajímá je situace v Zátoce a hlavně smečka, která ji stále patří, i když ji odmítají kvůli tomu, kým je – pokrytci. Přešlápne z jedné nohy na druhou a trhne hlavou mírně do strany, když si chce z obličeje odstranit pár pramínků vlasů, které jí tam překáží. Ruce má stále schované v kapsách. Stále na něj mlčky zírá a vyčkává na to, až řekne více. I když teď neví, co přesně říct, tak je hodně věcí, které by si měli vyjasnit a on je první, kdo se k tomu pravděpodobně odhodlal. Sjede rychle pohledem k jeho rukám, které si dává do kapes, přičemž oči ji zavadí na pár sekund o snubní prsten, který vzápětí zmizí, když ponoří ruce do kapes. Proto opět pozvedne zrak k jeho tváři. Po jeho prvních slovech se musí upřímně zasmát a není to právě příjemný zvuk. Podívá se někde za něj a v jejím krátkém smíchu je trpkost a hořkost. Přejede si jazykem po rtech a opět si vyhledá jeho oči do kterých se zadívá.* To poslední, co by si měl je mi připomínat, kdo jsem. *Nakloní hlavu do boku a pokračuje.* Já jsem si vědomá svého postavení ve smečce. A věř tomu nebo ne, Jacksone, ale hodlám ho i využít. Nepotřebuji tvou pomoc, nepotřebuji to, aby si našim lidem něco připomínal. *Zavrtí nad tím hlavou a koutek úst ji cukne do strany, spíše něco jako v ďábelském úšklebku.* Já jim to hodlám připomenout sama. Nebojím se promluvit. *Popojde o dva kroky do strany a na chvíli se zadívá do země. Zvedne hlavu až ve chvíli, kdy opět promluví. Dívá se mu do tváře a poslouchá pozorně každé jeho slovo. Povytáhne obočí, když se zmíní o jisté nabídce a ve tváři se ji mihne překvapení, jen co je informovaná o tom, že právě od Marcela. Je ještě více zvědavá, než před chvílí. Nechápe, co přesně tím spojenectvím myslí a o co tady vlastně jde,ale už teď to vypadá na střet zájmu. Nepřerušuje ho, jelikož na něm vidí, že má na srdci ještě další věci. Vydechne, když se zmíní o žití vlkodlaků ve městě a hned na to něco řekne.* Nemám ten pocit, že by vlkodlaci měli zákaz k tomu, aby bydleli ve městě. Nejsem si tedy alespoň vědoma toho, že by to někdo vyslovil. A navíc to byl právě Marcel, kdo vás hlavně zahnal do Zátoky. *Připomene mu jistou skutečnost. Nevzpomíná si, že by snad Klaus nebo kdokoliv z Původní nařídil, aby vlkodlaci zůstali v Zátoce. Právě si naopak myslí, že by právě Klaus uvítal spojenectví s vlkodlaky, ale on, ona a vlkodlaci. Rozhodně ne spojenectví s Marcelem, i když by se to hodilo. Jenomže je obeznámena velmi dobře s celou situací a ví, že když už je ve spojenectví s ním, tak nemůže dělat další kroky. Musela by se o tom všem s ním poradit, jak budou postupovat. Přihmouří oči při jeho dalších slovech a tentokrát popojde o krok blíže ona k němu. Stále je mezi nimi ale určitá vzdálenost.* Tohle si vážně myslíš? Po tom všem, co se stalo? *Pozvedne nevěřícně obočí a zase ho ihned stáhne.* Pamatuješ si na to, jak to dopadlo naposledy? Dokonce byla podepsána i smlouva o míru a jak dlouho to vydrželo? *Zavrtí nad tím hlavou a vytáhne si ruce z kapes, které svěsí podél těla. Nechá ho nadále mluvit a už mu do toho nevstupuje. Tedy alespoň do doby, co se zeptá na její názor. Nadechne se zhluboka, jako kdyby potřebovala nějakou tu chvíli na přemýšlení.* Podívej...když jsem se o to pokoušela já, tak to nefungovalo. Svolala jsem vás všechny, abychom stáli spolu proti Francesce. Nedopadlo to ani žádným spojenectvím. Proč bych teda měla věřit tomu, že s Marcelem to vyjde? *Roztáhne ruce mírně do stran a trochu našpulí rty.* Mimoto...stále patřím k Původním a věř mi, že se nemohu od nich odloučit, ani kdybych chtěla. Je v tom mnohem víc, než si myslíš. *Řekne zcela vážně. Je s nimi spjatá skrz Hope a ona musí s nimi nějak vycházet a taky chce, protože je to dělá rodinou. To je něco, co zatím pochopit nemůže a neví, zda by to pochopil i ve chvíli, kdy by se dozvěděl o Hope.* Takže pokud chceš tohle spojenectví a já s tím mám souhlasit, tak to zahrnuje Původní a hlavně Klause. *Pokrčí nad tím rameny, že je to zkrátka hotová věc a tak to musí brát.* V opačném případě nastane střet zájmů. A abych byla k tobě naprosto upřímná, tak to poslední, co bych chtěla je mít opačné zájmy s Klausem, protože právě teď stojíme na stejné straně. *Oznámí mu. Není potřeba to tajit a ani to nehodlá tajit, protože tak či tak by to jednoho dne zjistil. Je to ale jasné – pokud Jackson a Marcel nebudou chtít mít spojenectví i s Původními, pak se není o čem bavit, protože ona to jinak nepřijme.* Možná bych si o tom s Marcelem měla taky promluvit. Pokud si tedy jeho nabídku už oficiálně nepřijal...pak tedy bych nerozuměla tomu, proč jsme tady. Jelikož v tom případě by ses rozhodoval za smečku sám. Hm...vlastně ne. Určitě ses poradil i se svou ženou. *Pozvedne koutek úst. Opravdu ji teď zajímá, zda vážně chce slyšet její názor, který mu už dala a nebo to byly jen řečičky okolo a on už se dávno rozhodl.*

*Nepředpokládal, že by tohle setkání proběhlo v klidu, a že by snad konverzace proběhla jeho představ. Dával tomu tak padesát procent, a to se mu potvrdilo. Hned, když Hayley pověděl pár slov na úvod, dočkal se od ní ne právě příjemné reakce, která mu hodně vzala chuť se o něco pokoušet, ale na druhou stranu to nehodlá vzdát. Taky toleruje její chování i z toho důvodu ji poslouchá bez mrknutí oka a nehne brvou. Nechá ji říct, co má na srdci. Z části ho těší, že nad smečkou nezlomila hůl, ale není si jistý, co má Hayley v plánu. Zdá se mu, že pokud má něco na srdci, co chce říct smečce, tak už to mohla provést a není si jistý, na co čeká. Když Hayley skončí a zůstane mezi nimi chvíli ticho, tak se snaží uklidnit rozbouřené nitro, protože ač to najevo moc nedává, samozřejmě, že se ho tím Hayley dotkla. Slíbil si ovšem, že se tohle setkání pokusí udržet v klidné rovině. Pokud se začnou hádat, tak to nikam nepovede a on se hádat nechce.* No jsem rád, že to takhle vidíš. *Odpoví jí na to po pár okamžicích, co zmírní svůj vztek natolik, že ho neprozradí ani hlas. Ten zní navzdory všemu klidně. Jeho pohled je ostřejší. Nemůže se zbavit dojmu, že před sebou má naprosto někoho cizího. Neznámou bytost, kterou vůbec nezná a ne Hayley. Ženu, kterou si měl podle všeho vzít. Vše dopadlo jinak a on je opravdu rád za to, že má po svém boku Nailah.* Pokud máš, co říct, tak to chci také slyšet. *Ujistí ji, že ho to rovněž zajímá. Při tom si ji měří. Není to právě důvěryhodný pohled. Povytáhne trochu ramena. Ruce má zastrčené stále v kapsách. Měl původně ještě v úmyslu něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Zatím se do toho pouštět nebude.
Raději popojde k tomu, proč tady teď spolu jsou. Poví jí o návštěvě Marcela Gerarda a o jeho nabídce, kterou přednesl. Sleduje její překvapení ve tváři, když se zmiňuje o Marcelovi. Patrně je pro ni nepochopitelné, že zrovna oni dva spolu dokážou komunikovat a najít společnou řeč. Jak tak nad tím přemítá, tak si s bolestnou skutečností uvědomí, že se dokáže domluvit s upírem, ale s vlastním, nikoliv. Ať už si Hayley prošla jakoukoliv proměnou, pro něj je stále vlkodlakem, ale ať se kouká do minulosti, i když docela krátké, mezi nimi, málo kdy spolu ti dva našli společnou řeč. A vždycky to bylo kvůli Původním. Ovlivňovali Hayley od první chvíle a jejich vliv na ni je pro něj největším problémem. Snaží se to tolerovat a najít nějaký kompromis. Z jejich strany, z její strany, ale nevidí žádnou snahu. Když si něco umanou, jdou přes mrtvoly. Tohle on nikdy neskousne a nikdy na to nezapomene. Nesnáší je, ta nesnášenlivost už dávno přerostla v nenávist. Klaus mu zabil bratra, Kol málem zabil Nailah. Hayley v nich přesto všechno stále vidí středobod vesmíru. Kvůli tomuhle spolu, jen těžko najdou společnou řeč. Přesto to zkouší a neláme nad tím hůl hned ze začátku.* Víš, uvědomil jsem si, že Marcel k tomu, co udělal měl docela dobré důvody. To, co se naší smečce v minulosti stalo je vina i našich lidí. Chtěli získat moc nad městem, a jak to dopadlo. Ať se snaží město ovládnout kdokoliv, nakonec to dopadne špatně. Neustále se to opakuje a nikdo se ještě nepoučil. Možná až teď. *Poví jí svůj názor na rozpory mezi vlkodlaky a upíry. Během toho je vidět jisté rozhořčení a slyšet zklamání v jeho hlase. Přesto se nevzdává naděje na svou ideu. I kdyby to mělo být to poslední, co udělá, bude to zkoušet dál. Když domluví dá opět prostor Hayley. Trochu od ní poodstoupí, jako by její blízkost už nemohl déle snášet. Začne se procházet kolem. Ruce nechává schované v kapsách. Během toho kouká před sebe nebo občas zalétne pohledem k ní. Až když Hayley znovu promluví, tak zůstane stát a otočí se čelem k ní. Poslechne si o tom, co připomíná o její snaze na předchozí snahu o spolupráci.* Ano to máš pravdu, snahu si měla. Vzpomínám si, že jsme nedokázali na nic přijít ani my dva. *Připomene, že se nebyli schopni na ničem domluvit. Udělá přestávku a chce pokračovat, ale Hayley promluví první a tak ji nechá a samozřejmě se dočká toho, čeho se obával celou dobu. Je to opět tady. Její spjatost s Původními. Může na něm vidět změnu, která u něj okamžitě nastane, jakmile se o nich zmíní. Jeho tvář ztvrdne, v očích se mu nenávistně zablýskne a znechuceně se ušklíbne. Nechá ji mluvit, ale cítí, jak v něm stoupá vztek každou vteřinou, co o nich dál mluví. Jakmile zmíní Klause, tak se mu vztekle zablýskne v očích jeho vlkodlačí zlatá.* Tohle není, jen o spojenectví, a nějakém podepsání papíru. *Procedí skrz zaťatou čelist. Snaží se zůstat v klidu, ale zmínka i Původních, to jak se o nich Hayley vyjadřuje, jak jim neustále dává ve všem přednost. Neskutečně jej to vytáčí.* Než k něčemu takovému vůbec dojde, tak se naši lidé spolu musí naučit vycházet, tolerovat se, aby nevznikaly další konflikty. Chceme se s Marcelem nejprve pokusit o tohle. *Zasvětí ji podrobněji, i když jak tak přemýšlí nad tím, jak moc je stále spjatá s Původními, jestli nedělá chybu.* Něco ti povím, Hayley. *V očích se mu zablýskne nenávistně.* Jsem ochotný pokusit se o spolupráci s Marcelem, klidně to zkusím i s frakcí čarodějek. Jediná spolupráce, o kterou nemám zájem je s rodinou, kterou sis tolik oblíbila, kterou neustále obhajuješ. Tebe možná přijali a považují tě za jednu z nich. To, je, ale vše. Proč si myslíš, že budu chtít spolupracovat s někým, kdo se považuje za něco lepšího. Klaus mi zabil bratra a ty mu přesto dáváš přednost. Dívá se na svět, na lidi v něm jako na něco podřadného, jako by byl něco více. Kol se pokoušel zabít mě a málem zabil Nailah. A proč? Jednou kvůli Genevieve, podruhé kvůli Claire... *Pokračuje dále a snaží se zůstat v klidu, ale nedokáže zakrýt hlubokou nenávist, kterou k Původním cítí, a která v něm, jen narůstá.* Víš, možná na začátku, jsem si naivně myslel, že by se s nimi dalo nakonec domluvit. Tajně jsem doufal, že Klaus jako nejstarší žijící vlkodlak na světě, že by mohl naší smečce pomoct, poradit, jak je sjednotit, spojit. Přál jsem si čerpat z jeho zkušeností, znalostí... Jediné, čeho jsem se od něj dočkal, byly výčitky za to, co se v Zátoce dělo, a nevraživost, protože jsem vyhledával tvou společnost. Kol by mě bez váhání zabil, kdyby se mu naskytla příležitost..., vlastně nevím, proč to ještě neudělal... *Promlouvá k ní dál a prozradí jí něco, co do té doby nechával ukryto hluboko v sobě. Dnes to ovšem řekl nahlas, co si přál, ale co už z něho dávno vyprchalo z následků, které se udály. Nakonec si trochu vydechne a uklidní se. Když pokračuje je jeho tón méně emotivní, rozhorlený.* Přestal jsem doufat a snít o nemožném. Teď se mi naskýtá možnost uskutečnit to, o co jsem taky dlouho usiloval. Je to zatím, jen mezi vlkodlaky a upíry. Není to záležitost nikoho dalšího. Tobě to říkám jako alfě ne jako člence Původní rodiny. Chtěl jsem a chci slyšet tvůj názor. Pokud to chceš probrat i s Marcelem tak mu dám vědět. *Povídá dál. Při tom na ni koukat. Je už zase docela klidný.* Ano s Nailah jsme to probrali. Byla první, které jsem o tom řekl. Spolu jsme se dokázali shodnout. Řekl jsem Marcelovi svůj pohled na věc. Nebo lépe řečeno zopakoval jsem mu to, co jsem mu už říkal před ne tak vzdálenou dobou. *Prozradí jí zatím svou reakci a svůj postup po Marcelově návštěvě. Když domluví, otočí se k ní stranou a začne se opět procházet pomalou chůzí tam a zpět před Hayley.*

*Upřímně ji baví jeho slova o tom, kdo je. Jako kdyby sama nevěděla, že je narozená jako Labonair,  někdo, kdo patří k této smečce. Velmi dobře to ví a umí se obhajovat sama. Koneckonců to dělala celý svůj život, že mluvila sama za sebe a nepotřebuje v tom pomoct od někoho jiného a už vůbec ne od člověka, který mlčel. Mohl promluvit, mohl dát najevo to, že je Alfa, vůdce, který když něco řekne, tak to platí a ostatní se budou řídit dle něj. Ale neudělal to...pronesl pár ubohých slov, které měly být na její ochranu a dál už se o ní nezajímal – jak patetické. Opravdu nepotřebuje poslouchat jeho chytré řeči a už teď se zdá, že každý z nich stojí na jiném břehu řeky a nelze odhadovat, zda si k sobě ještě někdy najdou cestu tak, jako předtím. Možná z jejího hlasu čiší trochu arogance, ale u ní to není nic nového. Možná na něj to tak může působit, protože tuhle stránku nikdy neměl možnost poznat. Vždy se k němu chovala mile a i s respektem. Nebála se vyjádřit svůj názor, ale nikdy na něj nebyla nepříjemná a tak odtažitá jako právě dnes. Ať se mu to líbí nebo ne, tak všechny její vlastnosti zesílily o to víc, když se stala hybridem. Bohužel to je něco, co neovlivní. Pozná na něm, že se mu její přístup nelíbí a nemá mu to vůbec za zlé, jelikož sama si uvědomuje jak se chová. Nehodlá na tom však nic měnit. Její tvář je stále stejná, téměř kamenná. Jen, co se mezi nimi rozhostí ticho, tak se zaposlouchá do zvuku jeho srdce, aby tak zjistila co se v něm odehrává. Přeci jenom i při vzteku vám začne stoupat tep. Podívá se mu opět do tváře a pozvedne bradu při jeho slovech, ale nijak už se k tomu dále nevyjadřuje. Nemá mu zkrátka co na to říct. Jen, co ji pobídne k mluvení, tak to nevypadá, že by právě teď chtěla něco říct. Na srdci toho má spoustu to je pravda, ale tak nějak jí to přijde naprosto zbytečné, aby jemu vůbec něco vysvětlovala. Především si musí usmířit smečku, musí jim dát najevo, že bojovala za ně už v době, kdy je ještě neznala a nepřestane nikdy, jelikož jsou jejím domovem. Přihmouří oči, protože ji není právě příjemné to, jak se na ni dívá. Jako kdyby snad byla lhář a manipulátor, kterému se nedá věřit. Ale zklamala snad ona někdy jeho? Podrazila ho a nebo smečku? Ne, vždy za něj bojovala a i za jeho bratra, který stál proti ne jednomu Původnímu. Vypadá to, že Jackson na vše velmi rychle zapomíná a velmi rychle se dokáže přesunout dál. To taky mluví za vše, co se týče Genevieve, poté ona a nakonec nějaká Nailah, kterou vlastně ani pořádně nezná, ale vzal si ji. Jak může dlouho vydržet vztah, když toho člověka ani neznáte? Nemůže tvrdit, že ji zná a rozhodně ne tak dobře, jako ji.* Mám ten pocit, že bude stačit, když to řeknu jednou přede všemi. *Odpoví mu na to a zatne zuby. Už se jí derou další slova na jazyk, ale raději to spolkne. Není si však jistá, že to vydrží a v jednu chvíli se to všechno nezačne z ní sypat jako když vám v rukou protéká plážový písek.
Překvapí jí zpráva ohledně Marcela a spojenectví, které chce uzavřít. Avšak neví, jak se k tomu má postavit. Na jednu stranu by to mohlo přinést užitek a hlavně ona potřebuje být za dobře co s co nejvíce lidmi kvůli Hope. Na druhou stranu už kvůli Klausovi je to spíše sebevražedná mise, jelikož ví, že on by s něčím takovým nesouhlasil a raději by ho šel zabít, než aby něco takového nastalo. Přijde jí trochu zcestné, když se zmíní o tom, že vlkodlaci jsou stále v Zátoce a ne ve městě. Nenabyla dojmu, že by měli nadále zákaz vstupu do města.  A také mu to i připomene, že tohle je něco, co vlkodlaci už sami chtějí a to je zůstat v Zátoce. Kdyby se kdokoliv z nich přesunul do města, tak si nemyslí, že by to byl problém. Alespoň ona by se snažila to s Původními vyřešit tak, aby to problém nebyl. A to je něco, co si Jackson snad ani neuvědomuje, že ona je pravděpodobně jediný vlkodlak, který má na ně nějaký vliv, který může něco změnit a když si za tím bude stát, tak to taky dostane. Je to chytrý tah držet se jich, ale on v tom vidí stále problém. Připomene mu taktéž, co udělal Marcel a na to by neměl zapomínat. V další chvíli už ho jen nevěřícně pozoruje, jelikož má pocit, že to, co se doléhá k jejím uším je něco, co si její mysl vymyslela. Překvapivě nad tím povytáhne obočí a založí si ruce na hrudi. Vnímá každou mimiku v jeho tváři, každý jeho pohyb a nemůže se zbavit dojmu, že najednou nevidí i to, co udělal druhá strana.* Ano, máš pravdu. *Nemůže neříct, že si za to vlkodlaci nemohli sami z jedné části, ale pořád je tady i ta druhá část.* A jak to dopadlo, když nad městem získal moc Marcel? Vlkodlaci byli uvězněni ve své vlčí podobě a čarodějky nemohly kouzlit a pokud ano, tak umíraly. Marcel využíval moc dívky ze Sklizně a ne pro správné účely, ale kvůli sobě. Obhajuješ někoho, kdo tě na několik let uzavřel do vlčí podoby a nejenom tebe. *Odpoví mu a hned na to začne dál mluvit, protože má až příliš mnoho věcí na srdci. Postoupí k němu o něco blíže, ale zarazí se, když on od ní poodstoupí. Na okamžik může vidět v její tváři nevěřícnost a jisté zklamání, že to udělal. Začne si tedy od něj udržovat určitou vzdálenost, ale nedokáže v sobě udržet jednu věc.* Nikdy bych ti neublížila. *Pronese o něco tišeji, klidněji a taky přívětivěji. Svá slova myslí vážně a myslela si, že i přes všechen vztek, který k němu cítí ví, že by nebyla schopná mu nějak ublížit. Za okamžik však výraz ve tváři ztvrdne, jen co připomene, že i ona se o něco snažila a každý po tom jen šlapal. Semkne rty pevně k sobě a zadívá se na něj intenzivně, když jí připomene něco, co velmi dobře ví.* Ach ano...dokud nepřišla tvá skvělá, vševědoucí žena s plánem. *Nedokáže si tu narážku odpustit. Zničehonic se objevil někdo, kdo věděl vše a ještě k tomu i všechno překazil – ironické. Nedá mu poté prostor na další připomínky a místo toho mu ona připomene, že ať se to jemu líbí nebo ne, tak je spjatá s Původními a chce, musí s nimi být za dobře. Nemůže si dovolit s nimi nevycházet a nebo si je poštvat proti sobě a už vůbec ne, když je její vztah dobrý konečně jak s Klausem, tak i s Elijahem. Upřímně ti dva při ni stáli za celou dobu více, než Jackson. Pozoruje změnu v jeho tváři a i ona je teď více napjatá. Stojí si za tím, co říká a nemůže mu prostě říct, proč s nimi tak drží a hlavně s Klausem. Jeho vztek naroste o to více, když se zmíní o Klausovi. A nelze přehlédnout zlatou barvu v jeho očích na pár vteřin. To, co následuje je čistý reflex a něco, co ani není schopná ovládnout. Jako kdyby snad měla obavy z toho, že proti ní každou chvíli vystartuje a tak i jí se zableskne zlatá barva v očích, ale co víc, tak se jí na pár vteřin pod očima objeví žílky, které však zase rychle zmizí. Nechce se s ním dostat do konfliktu, ale vypadá to, že Jackson má k tomu našlápnuto a to, co udělal byl pro ni jasný signál. Zůstane mlčet, jelikož je zvědavá o čem to tedy všechno je. Dozví se o co se tedy s Marcelem chtějí pokusit.* Takže očekáváš duhu s jednorožci a poskakujícími skřítky, kteří rozsypávají okolo sebe vílí prach a všechno bude jako v Říši divů? *Pronese ironickým tónem hlasu.* Nechtěla bych nic víc, než abychom se mohli domluvit na stejném závěru a aby byl mír mezi frakcemi, ale zahrnuje to i Původní a to je něco, co si nedokážeš přiznat a bez toho to nikdy nemůže fungovat. *Řekne o něco přísněji, jako kdyby mu to chtěla vštěpit do hlavy, že jakmile nebude uzavřen mír i s Původními, tak všechno, o co se budou snažit bude naprosto k ničemu, naprosto bezcenné. Jako když čekáte  v poušti na déšť – beznadějné. Dá mu prostor ke mluvení, když ji oznámí, že jí chce něco říct. Napřímí se, ale ne tak, že by tím snad dávala najevo, že je něco více, než on. Spíše netuší, co má od něj očekávat, když vidí jeho nenávist v očích. Poslouchá pozorně každé jeho slovo a každou další sekundou se ji mění výraz v obličeji. Led, jako kdyby odpadával, roztápěl se a za chvíli už po něm nezbylo nic. Rysy ve tváři ji zjemní, ale nakonec se dostanou do bolestného úškrnu, který přetrvává.  Oči se jí zalesknou a proto několikrát zamrká. Vyčítá jí něco, čemu vůbec nerozumí. Právě teď všechny emoce, které držela velmi dobře v sobě po celou dobu vyplují na povrch. Nechtěla, aby se to stalo jak u něj, tak u někoho jiného, ale nemůže kontrolovat všechno. Jen, co dostane příležitost promluvit, tak se chopí slova.* Je to sám o sobě dost chytrý tah, proto si myslím, že by si to měl zvážit. Je lepší být pod ochranou Původních, než stát proti nim i za cenu, že se ti nebudou líbit jejich postoje. *Snaží se to říct tvrdším tónem, ale nejde jí to. Hlas se ji při těch slovech několikrát zlomil.* Já netvrdím a nikdy nebudu, že jsou skvělá rodina do které by měl každý patřit a že to, co Klaus dělá je správné. A pravděpodobně ani já sama bych s nimi nedržela, kdyby věci nebyly tak, jak jsou. Víš, proč dávám Klausovi přednost? *Roztáhne ruce do stran a podívá se do boku a několikrát zamrká, než se na něj opět podívá.* Protože on ví jaké to je procházet si tím, čím procházím já. Ví, jaké to je být hybrid a...*Podívá se do země. Nemůže mu říct o Hope, mohla, ale teď je to jiné. To raději ať zemře, než aby riskovala odhalení její dcery. Nadechne se zhluboka a zadívá se mu do tváře.* Vlkodlaci byli ti, kteří zaprodali mojí malou holčičku Benjaminovi, Jacksone. A byli tam i naši lidé. *Oči se jí začnou lesknout čím dál více a hlas má teď o několik tónu nižší.* Ztratila jsem kvůli nim svou dceru. *Tohle byla pravda a to je asi něco, co on nevidí nebo nedokáže pochopit.* A postavila jsem se snad proti nim? Ne. Já za ně bojovala! *Poukáže na sebe prstem a trochu se tělem nahne dopředu.* Bojovala jsem za každého z nich, nedávala jsem jim to za vinu, protože jenom chtěli svou svobodu, ale byli tam, když mě čarodějky unášely a byl tam i Oliver, který sám ničil veškerou mou ochranu. A nikdo z nich nic neudělal! *Zavrtí hlavou a stáhne ruku opět k tělu, přičemž jí z očí spadne pár slz na zem.* A ty tady stojíš a mluvíš o Klausovi jako o někom, kdo ti zabil bratra, ale to, že naši lidé mě připravili o to nejdůležitější v mém životě tě už absolutně nezajímá. A byl to Klaus, kdo za mě a naši dceru bojoval a zemřel! *Připomene mu to všechno a nadechne se zhluboka.* A i přes to všechno jsem zabila Francescu a snažila se dát své lidi dohromady, snažila jsem se udržet Olivera naživu, i když mě zradil. A chtěla jsem si tě vzít, abychom zachránili smečku a ty se nedokážeš dostat přes pár věcí? A ještě jedna věc, kterou by si měl vědět. *Semkne rty pevněji k sobě a zadívá se mu do očí.* Myslíš si, jak nejsem sobecká a já vlastně z části jsem, ale nechtěla jsem si tě vzít jen z důvodu smečky jako nějakou povinnost. Ne...dělala jsem to i kvůli sobě, protože jsem věděla, že bych mohla být s tebou opravdu šťastná. *Přizná mu to, co věděla od začátku a co mu nikdy neřekla. Ano, má stále velké city k Elijahovi a vždy bude mít a ne, že by ji nedělal šťastnou, ale věděla, že Jackson by to taktéž dokázal a že by to mohlo fungovat a být z toho více. Zažene všechny slzy a stále mu nedává možnost promluvit.* A co se týče Kola, tak je to možná magor s přehnanými reakcemi, ale ten důvod, proč tě nezabil je zcela jednoduchý. Protože mu příliš záleží na Genevieve a Claire a to je důvod, proč jsi stále naživu. Není pitomec, aby si proti sobě obrátil dvě nejdůležitější ženy v jeho životě a ví, že kdyby tě zabil, tak by  mu to pravděpodobně nikdy neodpustily. *Poté se opět odmlčí a nechává ho říct to, co chce. Stále je v ní rozhořčení, ale i bolest z toho, že ji nedokáže pochopit, že nedokáže chápat důvody, proč se Původních drží a o tom velkém nemá navíc sebemenší ponětí. Nadechne se zhluboka a její tvář o něco opět ztvrdne.* Já nepotřebuji, aby si mi dělal poštu, Jacku. Pokud budu chtít mluvit s Marcelem, tak si ho najdu sama. *Zadívá se na něj a povytáhne u toho obočí, jako kdyby tím snad chtěla něco říct. Neví, proč by mu měl dát on vědět, když s ním chce mluvit ona sama. K Nailah raději více neříká, protože na ni je doslova alergická a přitom nemá k tomu ani moc důvod. Bohužel občas se to stává, že začnete někoho nenávidět, aniž by vám přímo něco ten člověk udělal. Pozoruje ho, jak přechází sem a tam, zatímco Hayley stojí na jednom a to samém místě.* Budu potřebovat čas. Nedám ti odpověď hned. *Řekne jako konečný výsledek. Potřebuje si o tom promluvit s Klausem, protože by to na jednu stranu pro ně mohlo být opravdu dobré. Alespoň ona by v tom mohla být a kontrolovat to.*

*Vypadá to, že některé věci jej budou pronásledovat ještě dlouho. Znovu vyplouvají napovrch důsledky jeho rozhodnutí, které udělal, když musel zvolit Nailah jako svou ženu, protože si smečka prostřednictvím několika zástupců, vybrala ji, bez ohledu na to, co chtěl on. Neměl na výběr a i když to zkoušel uhrát do autu, Nailah za to málem zaplatila životem a on dal jednou svoje slovo. Vše bylo špatně i s následky. Už se to stalo a on to zpátky nemůže vzít. Sleduje Hayley před sebou, její výraz, kterým se na něj dívá... Raději by byl na tisících jiných místech, než se dívat do jejich očí a vidět to zklamání, bolest i vztek. Velmi jasně si uvědomuje, že to, jak to dopadlo je hlavně jeho problém. Vydrží ten výraz, kterým si ho měří, ale nijak příjemné mu to není. Tváří se, ale stále stejně a nedává moc najevo, co se v něm odehrává. Je dobře, že nedokáže přečíst, co se jí honí hlavou.
Dostanou se k tomu, co jej trápí od samého počátku toho, těch problémů. Chce, aby Hayley věděla, že to neschvaluje, i když proti tomu mnoho nezmohl. Přesto to vede k prvnímu nedorozuměni mezi nimi. Nakonec z toho vzejde, že od ní uslyší, že má v úmyslu si to se smečkou vyřídit sama. Když se na ni při tom kouká, je na něm vidět, že chce něco říct, ale po její odpovědi, kdy ho patrně nepochopila, nakonec, jen přikývne.* Nemusíš to říkat vícekrát, Hayley. Asi jsem se nevyjádřil přesně. Nechci to slyšet od tebe teď, ale budu to chtít slyšet, až to budeš říkat smečce. *Pronese k tomu. Dívá se na ni v tu chvíli docela klidně. Navenek nejde vyčíst, co se v něm odehrává. Stejně tak on nedokáže vyčíst z jejího výrazu, co si myslí. Do hlavy jí nevidí a nijak se nesnaží zjistit, co se v ní odehrává. Potom, co se stalo, co Hayley udělal si neklade žádné nároky na nic. Ví, že jí zradil, ublížil ji a stejně jako Nailah, i v jejím případě si připadá příšerně a bude si navždy vyčítat, co udělal. Nevidí, ale žádný způsob, jak to napravit, jak si k Hayley nalézt cestu zpátky. V jeho očích si od ní žádnou přízeň ani odpuštění nezaslouží. Ani o něj nežádá, protože ví, že mu není dáno. I proto se teď chová navenek odtažitěji a odměřeněji.
Dostanou se tak až k Marcelově návštěvě a tomu, proč za ním přišel. Trochu více to rozvedou a tak se zmíní i o tom, co bylo v minulosti. Zavrtí krátce hlavou.* Neobhajuji ho. Jen říkám, že chyba nebyla, jen na jeho straně. Velký podíl na tom mají zrádci a moci chtiví členové mé rodiny. Na jejich činy doplatilo mnoho nevinných. Marcel toho pak, využíval ve svůj prospěch, ale vymstilo se mu to. A Oliver? Sotva byla kletba zlomena, tak se doslova po hlavě vrhnul do stejných činů a dělal stejné chyby jako můj děda. Nedokázal jsem je zastavit a podívej, jak to dopadlo... *Promlouvá k ní nejprve je rozhořčený, rozčílený, ale postupně, když mluví o těch hrůzných událostech, za které se cítí přímo zodpovědný, tak mu do hlasu prosákne bolest, smutek, provinilost. Nedokáže za těch okolností zůstávat příliš blízko Hayley. Z toho důvodu a z mnoha dalších se od ní vzdálí a začne se pak pohybovat pomalými kroky kolem ní. Když k němu ona promluví, tak se zastaví a trochu nechápavě na ni koukne, a hned když mu dojde, co tím chtěla říct, tak v jeho očích uvidí nesouhlas. Zavrtí hlavou a krátce při tom zavře oči.* Tohle jsem si ani na chvíli nemyslel, Hayley. *Ujistí ji, že jeho gesto špatně pochopila. Zůstane na ni koukat o pár vteřin déle.* Ani já jsem ti nikdy nechtěl ublížit, Hayley. Nikdy mě nenapadlo, že někoho donutím, aby se za mě provdal. Nemyslel jsem si, že budu schopen mnoha věcí, které se nakonec staly hořkou krutou skutečností... *Poznamená prázdným tónem, bez naděje, bez života. Jako by to, co musel udělat z něj vysálo veškerou chuť, radost žít. Prožívá si kvůli tomu své osobní peklo, ale nic, co se stalo už nezmění. Uhne pohledem, otočí se k ní bokem a zase se dá na svůj pomalý pochod. Ruce nechává v kapsách. Daleko nedojde, protože se Hayley zmíní o Nailah a když slyší, ten tón, nedá mu to a znovu se zastaví. Otočí se k ní zadívá se jí do očí.* Nailah je v tom stejně nevinně, jako ty. Je to moje vina, mé rozhodnutí. Já si vybral ji a přinutil ji, aby si mě vzala. Neměla na výběr. *Poznamená k tomu. Nikdy Hayley vlastně neřekl důvod toho, proč se nakonec rozhodl, jak se rozhodl.* Zabili by ji a i tak z toho vyvázla, jen tak, tak a ne díky mně... *Pokračuje dál smířený s osudem, ale odpovědnost, kterou za to cítí, se promítá do jeho hlasu.* Byl jsem rozhodnutý pro tebe. Když jsem pak viděl, slyšel, jak se k tobě stavěli, tak jsem změnil názor. Chtěli Nai, mají ji. Potom všem, co si pro nás udělala a tom "vděku"... Nejraději bych se před tebou propadl hanbou za celou smečku. Nezasloužili si tvou další oběť, kterou si pro ně chtěla udělat. Nezasloužili si, aby se pro ně někdo takový, jako ty nutil do vztahu se mnou... Na tebe čeká někdo mnohem lepší... *Pokračuje dále. Nezakrývá, jak těžce nesl, nese, to, co se stalo, i když to nechává ve svém nitru a nemluví o tom. Cítí se kvůli tomu špatně a pohrdá za to vše nejen sebou, ale i smečkou.* Nechci, aby jim ten nevděk prošel, Hayley, to, jak se zachovali. Ne kvůli tomu, že by si to nedovedla sama... *Trochu se vrátí k tomu předchozímu tématu.* Já to neschvaluji a nechci, aby to tak zůstalo. Měli by za to nést patřičné následky, včetně mně, protože jsem dopustil, aby se to stalo. Máš na to právo. Já jsem s tím srozuměný. Počítám s tím... *Pokračuje dále. Dívá se na ni odhodlaně, smířený s událostmi i s tím, co by mělo následovat.* Měli bychom to nějak vyřešit a uzavřít. Aby bylo všem jasné tvé postavení ve smečce, i když jsi musela projít proměnou.... *Vrátí se k tomu a shrne to. Pak sklopí hlavu z její tváře dolů a s tichým výdechem se dá na pochod kolem ní tam a zpět. Na její ironickou poznámku zareaguje, jen krátkým ostřejším pohledem, který jí věnuje. Samozřejmě stačilo málo, slyšet párkrát o Původních a jeho klid byl pryč. Přesto jeho zlaté problesknutí v očích byl projevem nenávisti k těm osobám, které si pod jménem představuje. Nemělo to nic společného s Hayley. Jí by nikdy nic neudělal. Neujde mu ovšem její reakce. Možná ho to trochu zchladí, zklidní. Připomíná si, že se s ní nechce hádat a i když to zcela v klidu neprobíhá, tak rozhodně nezajde dál, než k trochu hlasitější výměně názorů. Dává si pak trochu větší pozor, a alespoň navenek se snaží ovládat, i když jména Původních jsou pro něj, jako červený šátek. Nedokáže to překonat. Patrně má na tom největší podíl Kolův poslední čin, který u něj naprosto popustil veškeré zábrany, kdy měl snahu s Původními nějak v klidu vycházet i potom, co se od nich a hlavně od Kola a také od Klause dočkal. V tu chvíli, kdy sáhl na Nailah u něj ta poslední dobrá vůle k tomu zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a on o to přestal stát.* Marcel chce nejprve zkusit nechat mezi sebou vycházet naše lidi. Bez čarodějek, bez lidí a určitě bez Původních. *Oznámí jí. Cituje nyní Marcela. Pro začátek s ním souhlasí, ale on sám rozhodně bude po té, když se podaří soužití upírů a vlkodlaků, usilovat o to, aby se to rozšířilo i na ostatní frakce. To teď, ale nechce řešit. Jeho rysy tvrdnou. Je jasné, že on s Původními nechce mít společného nic. Nechá, ale mluvit Hayley a jen zatíná čelist, aby nějak ventiloval svou nenávist k téhle rodině. Aby ho Hayley nemohla nařknout, že ji dostatečně neposlouchá, přestane chodit a zase se k ní otočí čelem. Může na něm vidět, že přes veškerý odpor se snaží poslouchat a pochopit, proč je stále jedná ruka s Původními a zdá se, že je dokonce za jedno i s Klausem, což je pro něj od minulosti změna. Poslouchá, jak se postupně dostává k tomu, co si dává za vinu. A ačkoliv to Hayley nevysloví, tak její slova kolem toho, že za smrtí její dcery stojí mimo jiné i zrádní vlkodlaci v čele s Oliverem a to, jen proto, že je on včas nedokázal zastavit. Je to pro něj, jako by se na tom podílel taky. Může na něm vidět, jak se v jeho tváři mění vztek v jakýsi prázdný, bolestný výraz a jak těžko se mu poslouchá, co mu povídá. Největším peklem pro něj bylo, je a bude to vědomí, že její dcera zemřela a on tomu nezabránil. Připadá si stejně, jako by to udělal on. Je z toho skleslý, přešlý.* Oliver mi slíbil, že by tobě nikdy ani tvé holčičce nikdy neublížil, Hayley. Nikdy, do konce života nepochopím, jeho jednání, ani přístup vlkodlaků, co se k němu přidali. *Vydechne zničeně. Vytáhne ruce z kapes a přikryje si dlaněmi obličej. Skloní trochu hlavu. Má pocit, jako by jeho nohy byly z papíru. Neudrží se na nich a klesne na kolena.* Stokrát, tisíckrát bych raději zemřel, jen kdyby to zachránilo tvou dceru. Nikdy si neodpustím, že jsem tomu nezabránil, že jsem Olivera a ostatní nezastavil. Je to moje vina, neudělal jsem včas to, co bylo v plánu. *Během prvních slov nechá ruce klesnout dolů a zničeně se na Hayley podívá. Je to jedna z mnoha věcí, která ho užírá a ničí. Kdyby byla nějaká možnost, jak vrátit Hope mezi živé, udělal by to. Když pak od ní slyší to, co povídá o důvodech, proč si ho chtěla vzít, může v jeho očích na krátko ohromený, nevěřícný výraz. Samozřejmě by si měli oba uvědomit, že je trochu pozdě o tomhle teď mluvit.* Na to už je pozdě, Hayley. Někde na tebe čeká mnohem lepší muž, než jsem já. *Zavrtí hlavou po tichých slovech, která k ní pronese. Dosedne pak ztěžka na paty. O Kolovi poslouchá s prázdným výrazem a kouká někam před sebe, Hayley pod nohy. Zavrtí hlavou.* Kol sáhl na Nailah bezdůvodně. Trápil ji, mohla umřít. S tím, co je mezi ním a mnou, neměla nic společného. Byla to poslední kapka. Ztratil jsem poslední naději v to, že bych mohl někdy s Kolem nebo s někým z té rodiny vycházet nebo se, alespoň snášet, aniž by mi šli po krku. Nemyslím si, že to bude někdy možné. Nechci s nimi mít nic společného. Rád bych od nich měl klid a pokoj. *Odvětí věcně, v jeho tónu není nic dalšího, než touha, aby Původní přestali zasahovat do života jeho a vlkodlaků.* Nebudu pak proti nim nic mít. Jenže nevěřím, že je něco takového reálné. *Dodá ještě. Pak už se k tomu přestane dál vyjadřovat. Pomalu zase vstane a pohlédne na Hayley opět, když ho ujišťuje, že si Marcela najde sama.* Řekl jsem mu, že se ozvu, až budu něco mít. Takže mu dám vědět. *Zopakuje to pak. * Taky bych rád věděl, na čem se domluvíte. *Dodá ještě. O Nailah ani o ničem dalším už nemluví. Přesto se zdá, že má ještě něco na srdci, a chvíli bojuje sám se sebou, jestli mluvit nebo ne. Zase udělá pár kroků tam a sem.* Samozřejmě si to promysli. Jen mi dej potom vědět, prosím. *Ujistí ji, že od ní nečeká okamžitou odpověď. Pak se zastaví a popojde k ní zase trošku blíže.* Hrozně moc bych tě chtěl prosit za odpuštění za to, co jsem ti způsobil... *Poznamená tiše, posmutněle.* Ale to nejde, protože je to neodpustitelné a já si něco takového od tebe nezasloužím. Nezasloužím si ani tvou přízeň. Přesto budu doufat, že jednou někdy ve vzdálené budoucnosti mě dokážeš ve svém životě, ve své blízkosti tolerovat, snést. *Pronese a na závěr to zní jako jediné v co doufá. Celou dobu na ni kouká. Po té pohled sklopí s tichým povzdechnutím k zemi. Ještě k ní vzhlédne, krátce se setká s jejím pohledem. Něco jako obětí na rozloučenou nebo něco tomu podobného... ne na tohle si netroufá. Na to v jeho očích ztratil nárok. Pak se otočí a pomalu se vydá náhodným směrem někam do lesa. Shodou okolností se vydá opačným směrem, než odkud přišel, ale buď si to neuvědomuje nebo je mu to teď jedno. Nepočítá s tím, že by Hayley ještě stále o jeho společnost nebo snad za ním ještě šla. Než se vrátí mezi lidi, tak potřebuje být chvíli sám, aby své rozbouřené nitro a rozjitřené starší i ty čerstvé rány mohl trochu uklidnit a byl schopný dál pokračovat. Po pár krocích si zase v sune ruce do kapes, po palce. Ty vsune za poutka nad kapsami.*

*Bylo to něco jako příval extáze, který nikdy neskončí a neslo to jeden jediný název – svoboda. Byla všude, obklopovala ji, prosakovala ji skrz kůži a zažírala se do masa. Vítala to s otevřenou náručí a úsměvem na rtech. Tolik let byla v izolaci, tolik let čekala na závan čerstvého vzduchu, na pozornost druhých lidí a hlavně na všechny, kterým v žilách koluje horká, čerstvá krev. Chtěla svými tesáky zničit kůži na krku každého, kdo se jí jenom ocitl pod rukou, chtěla přetrhnout jediným prudkým tahem tu tenkou bariéru, která ji dělila od pulzující tepny a neukojitelné touhy po tekutině, která ji držela naživu. Jak dlouho může být zpět? Pět hodin? Patnáct? Dvacet čtyři a nebo to přesahuje ještě více? Stále žije v ústraní, což se ji nelíbí, nesouhlasila s tím od prvního okamžiku, kdy se podrážky bot dotkly asfaltového povrchu New Orleans, kdy si vítr pohrával s jejími rudými vlasy, kdy po tak dlouhé době cítila jinou chuť krve na rtech, než tu od Christine. Bylo to osvěžující, stejně jako nová doba, která přišla se změnou. Přeci jenom je rozdíl, když se vrátíte o dvacet let později, všechno okolo vás se více zdokonalí. To, co jí nedělá sebemenší problém je přizpůsobit se. Učí se rychle, možná abnormálně, protože je do toho zapálená více, jak ostatní. Co ji nejvíce potěšilo byla změna šatníku, který se z odvážného stal na sexy odvážnější. Jako herektik si mohla dovolit všechno a pravda je taková, že si to i brala. V rukou drží trofeje, co by si každý přál, jenom blázen by to odmítal – krásu, moc, rychlost, nesmrtelnost. Dalo by se o ní říct, že je dvojí krve...no ne? Napůl čarodějka, napůl upír. Její mentorka měla v jedné věci pravdu více, než v čemkoliv jiném a to, že je výjimečná, oni jsou výjimeční. Vlastní něco, co nemůže mít jenom tak někdo, nemůžete si to vybrat, nemůžete si to vzít, protože se s tím musíte narodit. Byli vyvolení a přišli si to, co jim bylo odepřeno – krvavá odplata a místo, kde mohou žít.
Plné rty svírají průhlednou hadičku přes kterou se dostává do úst krev, když začne potahovat. Cítí po celém těle explozi, jako kdybyste stáli uprostřed deštného pralesa a okolo vás nebylo nic víc, než jenom neskonalá krása, přičemž v dálce slyšíte šumění vodopádu a najednou v té fantazii začnou zpívat ptáci píseň, která vás nutí zamyslet se nad tím, jak úžasný život vlastně máte, nutí vás cítit se magicky. Stlačené víčka k sobě povolí, jen co poslední pytlík ztratí veškerý obsah a podívá se před sebe. Pootevře ústa, přičemž vydechne a ukazováčkem si přejede po spodním rtu, který následně oblízne po vychutnaní poslední kapky karmínové tekutiny. Pravá ruka prudkým pohybem odhodí zbytečný kus na zadní sedadlo auta a spokojeně se pro sebe usměje.* Měl by si se přidat mezi nás. A tím myslím, že mezi nás. *Natočí hlavu do boku, stejně tak i tělo, aby se mu mohla podívat z boku do tváře. Na místě spolujezdce si může dovolit téměř vše a něco jako bezpečnostní pás jí nic neříká. Nebylo by to úplně směšné, kdyby někdo v její pozici se vůbec tím zabýval? Jednou rukou si zajede do vlasů, které si prohrábne a tou druhou si pohrává s okrajem látky na svých šatech, jako kdyby měla tendenci stále něco dělat a nebo byla moc rozptýlená a potřebovala něco, co by jí uklidnilo. Možná to byla ta druhá možnost, protože odmítala dál čekat, odmítala být někde zalezlá. Chce chodit ven, aniž by se musela ptát na souhlas, chce zabíjet, když na to dostane chuť, chce čerstvou krev ze žíly a ne ten hnus z pytlíku. Chce víc, než zatím dostává.* Své sestřenici podstrč krev, Christine přemluvíme my a voilá. *Usměje se na něj zářivě a pohodí hlavou do strany, přičemž sebou cukne, když v rádiu začnou hrát píseň, která lahodí jejím uším.* Oh bože, já miluju tuhle dobu. *Ukazováček natáhne směrem k čudlíku s hlasitostí a otočí s ním ladně do strany, aby tak hudba hrála o něco hlasitěji, avšak stále na úrovni, aby ji mohl dobře slyšet. O sebe si starosti nedělala, protože její sluch byl doslova nadpřirozený.* Víš, docela jsem byla zvědavá, zda se k nám jednoho dne připojíš, protože zatímco Christine věřila, tak my jsme si mysleli, že tam zůstaneme hnít navždy. *Uchechtne se pro sebe trpce a nakloní se dozadu. Otevře svou kabelku ze které vytáhne balíček žvýkaček a jednu z nich si strčí do úst, než se nakloní blíže k němu a jednou rukou se zapře o jeho sedadlo. Dívá se mu z boku do tváře, jako kdyby zkoumala každý detail a možná to právě teď dělá.* Dáš si taky? *Zazubí se k němu zeširoka, než ledabyle odhodí balíček někde dozadu, jako kdyby jí bylo zcela jedno, že už tak od ní je tam nahromaděných několik věcí. Její auto to není, ostatně ani jeho ne.* Mimochodem teď zahni doleva a pak už půjdeme po svých. Leda, že by si ukradl nějaký teréňák a měl chuť udělat menší divadlo ještě před tím velkým. Jsem si totiž zcela jistá, že bychom těm prašivým psům narušili jejich klid. Vlastně když tak nad tím přemýšlím, tak bych jim ráda prohnala kožichy. *Pohrává si se žvýkací gumou v ústech a udělá menší bublinu, která jí hned splaskne a tak to dělá nanovo, dokud jí to po pár sekundách nepřestane bavit.*

*Pred rokom do New Orleans prišiel ako psychopat, nenapraviteľný sociopat a stvora, čarodej, ktorý sa narodil bez vlastnej moci a keď mu odpierali, čo chcel, zabil vlastnú rodinu. Stále tým bol, tým všetkým, či už sa pozrel do zrkadla teraz, vo väzenskom svete, alebo ich všetky otočil naopak, aby sa nemusel dívať vôbec. Nič sa nezmenilo a zároveň všetko poznávalo svoju rozdielnu chuť. Bola sladká, kyslá a horká, pulzovala, putovala, prechádzala z jednej na druhú, rovnako ako všetky jeho emócie. Predtým však kráčal sám, predtým chcel získať moc, ktorá mu teraz prúdi žilami , dnes priniesol na mesto, v ktorom nikdy nechcel zostať, len skazu, smrť, ktorá ho začne, ak už nezačala, pomaly požierať. Lenže, ak jediný, kto je schopný ho akceptovať takého, aký je, kto sa naňho nepozerá ako monštrum, sú práve monštrá samotné, tak háda, že nemá na výber, všakže? Nikto mu nedáva na výber...
Okolie sa míňa rýchlo, pribúdajúce stromy kradmo lemujú cestu, vytvárajú svoje obrysy, tiene na asfaltovej ceste, ktorú drvia čierne pneumatiky ešte tmavšieho auta. Jeho ľavá ruka s istou ľahkosťou pevne zvierala kormán, zatiaľ čo prsty druhej neprestajne klepali po priraďovacej páke.* Vallie...*Osloví ju pomerne kurióznym tónom, pričom nepatrne natočí hlavou do strany a na niekoľko sekúnd zavadí pohľadom o priesvitné vrecko, z ktorého sa pomerne rýchlo strácala všetka červená tekutina. Mierne nakrčí obočím a pootvorí pery.* Môžem ťa volať Vallie? Každopádne...  Už dlho som uvažoval nad tým, ako to vlastne naozaj upírom chutí. *Prenesie naoko úplne neurčito, pomaly presúvajúc aj druhú ruku z páky na volant.* Myslím  tým krv. *Dodá do pár sekúnd a znovu obráti pohľad jej smerom, akoby jej to snáď potreboval spresniť, alebo doteraz nemala zistiť, čo tým myslel.* Vieš, že upíry môžu jesť aj  normálne a potom vysávať krv... Cítiš vôbec železnú chuť? Alebo nejakú trpkosť, ktorú nutne potrebuješ, aby si nevyschla, alebo je to niečo ako Bloody Mary? *Väčšina ľudí jeho rozprávanie považuje za otravné, nadbytočné a únavné, a toto bolo presne jedno z nich. Jazykom si letmo prejde po spodnej pere, než ich konečne na chvíľu spojí, miestami sledujúc ryšavú herektičku, ktorá sa zjavne nemohla nabažiť svojho staronového karmínového kamaráta, na vedľajšej sedačke po pravici. Nemal jediný problém si na nich začať zvykať, brať ich ako súčasť sveta a života, ktorým bol ten jeho.  
Ústa sa mu skrivia do slabého úškrnu, oči zavadia o spätné zrkadlo na zadné sedadlá s prázdnym vreckom od krvi, z ktorého hadička a chradmé zvyšky negatívu, visela bezmocne kolmo na podlahu auta.* Mám chuť to auto vrátiť... Aké divné by asi bolo, keby majiteľ nájde vrecko s krvou na sedačkách a zvyšky železníku v kufri? Huh...*Uchechtne sa a pomaly nakloní hlavou do strany.* Ten, čo sa vyzná by si myslel, že mu auto potiahol kompletný schizofrenik... Nie je to ironické? Najskôr šiel otráviť polovicu upírskej populácie v meste a potom sa ich rozhodol kŕmiť. Oh, počkať... *Na malý moment sa zastaví, akoby si práve uvedomil jeden z kľúčových faktov.* Majiteľa si zabila, pravda? *Obráti sa k nej krátko tvárou.* Takže to nie je ani len krádež, alebo niečo...No povedz, môžeš kradnúť od niekoho, kto je mŕtvy? *Podvihne zľahka obočím a nepatrne pokrčí plecami, ako mu to len stisk volantu dovolí. Tento krát sa na jej tvári jeho pohľad drží dlhšie, než predtým, ale skoro ho opäť odvráti k ceste, nakoľko jediný smrteľný v aute bol bohužiaľ iba on.* Nemaj strachy, Vallie... *Usmeje sa sucho, krivo.* Navštívim váš malý klub maniakov. Skôr či neskôr. *Nakloní znovu hlavou a jedným okom na ňu po sekunde žmurkne, ostatne ako pri každom dýchajúcom tvorovi, s ktorým sa kedy bavil dlhšie, než desať sekúnd.* Ak je reč o mojej sesternici... Práve si vymenovala jeden z najhlavnejších dôvodov, prečo si krkom nepustím upírsku krv a neprebodnem tepnu. *Vydýchne spokojne.* Vieš si predstaviť niekoho všetkými milovaného, obľúbeného človeka,  s miestnosťou plnou mocných objektov, prakticky pod ochranou jedného z covenov, Pôvodných a ktovie čoho všetkého ešte? *Zvraští čelom, na perách sa mu rysuje nadradený, skoro až arogantný poloúsmev.* A teraz si predstav, že ma niekto z nich zabije...*Nadvihne ruku a zľahka ňou mávne v priestore.*...čím zabije aj ju. *Na na niekoľko sekúnd sa odmlčí, pričom jej prakticky ukáže vrchný rad predných zubov, než ich opäť spojí k sebe a len cukne kútikom.* Pokiaľ je ku mne viazaná, mám tú najlepšiu nesmrteľnosť zo všetkých. Nikto by sa ma ani nedotkol, teda... aspoň ma nezabil. *Mykne neurčito ramenom, než  zíde očami k rádiu a pomaly začne prstami znovu bubnovať po pevnom koženom povrchu kormána. Privretými perami mu unikne tiché uchechtnutie a hlava s krivým úškrnom obráti k jej tvári.* Vážne? *Nakrčí obočím.* Aj keď už nepredávajú Zimu a Nirvana sa rozpadla? *Otočí sa späť na cestu, ktorú uprene sleduje.*  Ale musím nechať kredit internetu, vlastne...Ešte nemáš Twitter všakže? Každopádne, mala by si mať. Niekde sa hovorí, že ak tam nie si, je to akoby si ani neexistoval....Všetci majú Twitter. *Po čase strávenom s ním si pravdepodobne bude onedlho želať, aby ich nikdy nenašiel, alebo sa aspoň narodil nemý.* Jednu dobu bolo pridať sa k vám doslova všetko, čo som chcel. Herektici...Znie to tak cool. *Pousmeje sa sucho, než mierne pokrčí ramenami a zľahka ohrnie spodnou perou.* Vždycky mi verila...Pre nejaký divný dôvod. Ale koniec koncov, mala pravdu, pravda? *Prenesie rečnícky jej smerom, ako jedenkrát kývne a pretočí otrávene očami.* Oh, väzenské svety a hnitie v nich, vedia vôbec, koľko ich už vlastne vytvorili? *V každom prípade to bolo nešťastné číslo. Popravde, nemohol sa dočkať, kedy sa jeho smrťou každý jeden z nich zrúti a dlhšie nezostane nikto, kto by sa dostal doň, či späť.
Vnímal presne, čo robila. Jej väčšiu blízkosť, pohľad na strane jeho tváre, ktorá od nej nebola odvrátená, než hlavu konečne otočil úplne jej smerom. Prižmúri oči k tým jej, na niekoľko dlhších sekúnd len s ľahkým pobavením hľadel, než konečne pootvoril ústa.* Chceš tým niečo naznačiť, Vallie? *Spýta sa pomerne ironicky, než sa pravdou rukou pustí kormána a podvihne priamo pred ňou roztvorenou dlaňou. Následne si podobne ako ona žuvačku vloží do úst a balíček, ostatne ako všetko, poputuje niekam na zadné sedačky.
Ten nápad sa mu páčil, avšak už o niečo menej ako ten pôvodný, ktorý by niečím podobným možno mierne zanikol. Nakloní tvárou do boku, zabočí autom doľava a prehadzuje si žuvačku v ústach, na jazyku.* To znie, akoby si bola vyradená voči vlkodlakom...Vieš, že rasová neznášanlivosť nie je nič pekné? Horšie by už bolo, ak by potom Christine prehnala kožuch tebe... A to by bola predsa škoda, pravda? *Podvihne nakrivo kútikom pier, než po pár nasledujúcich metroch pomaly zastaví auto. Motor stíchne, zaspí pod kapotou a jediné, čo počuť, je až ohlušujúce ticho okolia. Už z auta sa rozhliadne okolo, než pootvorí dvere a vylezie von stúpajúc nohami do vyššej trávy pri krajnici.* Možno to s tým tereňákom nebol tak blbý nápad...

*Prsty tlačí na povrch sáčku, který stlačí stranami k sobě, aby z něj vysála téměř do poslední kapky tekutinu, která jí do žil pumpuje extázi. Nic v tu chvíli jiného neexistuje, nic nemá větší cenu, než právě pocit, který vás zatemní mysl a vy se necháváte tím proudem unášet. Samozřejmě, že vnímá osobu, která sedí hned vedle ní, ale nepřikládá mu značnou pozornost. Jako kdyby právě teď za to nestál, jako kdyby ji nemohl z jejího soustředění vyrušit, ale on to dokáže. Pozvedne levé obočí směrem nahoru, přičemž se podívá do strany, ale přitom hlavou neotočí jeho směrem. Stále do hrdla dostává příval energie, potravy a největšího blaha v životě upíra. Jeho pozornost je více upnutá k němu, než k ní. Má to brát jako urážku své osoby a nebo mu to zkrátka přijde zvláštní, že někdo nasává krev jak o život? Vzhledem k tomu, že žil právě tady, že poznal už mnohé a hlavně cítil železnou pachuť na svých rtech taktéž pravděpodobně by mu to zvláštní přijít nemělo. Tak či tak teď je s nimi, žije po jejich boku, vidí je každý den tudíž si bude muset zvyknout na jejich chutě. A věří tomu, že jednoho dne se to stane i jeho požitkem.
Vydechne mezi rty a přestane svírat přívod svačiny, kterou ještě nedokončila, protože z nějakého důvodu má tendenci mu ihned odpovědět. Přejede si jazykem po rtech a zdá se, že je uvolněná, jako kdyby nebylo nic, co by ji teď trápilo, jako kdyby stále ještě byla v euforii, která ale každou chvíli začne odeznívat.* Pro mě za mě. Říkali mi už i hůř. *Pokrčí lhostejně rameny a pár pramenů vlasů jí sjedou na záda. Naznačuje mu, že jí zkratka jména vůbec nevadí, ale zároveň ji nevítá s otevřenou náručí. Možná je to tím, že nikdy na to nebyla zvyklá, nikdo jí to nedával. Pro všechny byla buď Valerie a nebo ohavnost, která musí zemřít. Pozvedne hlavu nahoru a přihmouří oči.* Zní mi to nějak povědomě...nejmenuje se tak podobně nějaký film? *Otázku hodí jak se říká „do větru“. Je sice nazpět jenom chvíli, ale má ten pocit, že to někde slyšela a nebo zahlédla. Sevře rty zpětně hadičku a nasaje poslední zbytky krve, než se její rty roztáhnou do pobaveného úsměvu. Líbí se jí jeho otázka a kam tato konverzace směřuje. Věděla od samého začátku, že si budou rozumět, protože nebyl jiný, než ona...nebo kdokoliv z herektiků. Ne však se všemi si rozumíte na sto procent, ale u něj si byla jistá, protože měl démony v hlavě, stejně tak jako ona má ty své. Jemně si setře prstem poslední zbytek červené kapky ze rtů, než odhodí sáček někde na zadní sedačky auta víc se o něj nezajímajíc. Teď se zaměřuje na proud myšlenek v hlavě, aby mu mohla přesně říct, jaké to je. Dokáže to vůbec popsat? Protože na světě nejsou slova, která by vystihla fantazii okamžiku, nelze to přirovnat k ničemu, co v lidském životě pocítíte. A i přesto že se Kai nazýval čarodějem, tak stále byl člověk. Oblízne si prst, přičemž se stále usmívá, jako kdyby jí přišlo něco vtipné a ona se toho nemohla zbavit. Pochopila to ihned na poprvé, co tím myslel, avšak asi ji upřesnil jenom proto, že si s ní pohrává. Má rád hry? To je dobře, protože ona taky. Jeho otázky s přirovnáním byly naprosto zcestné, ani nemá tušení o tom, jak moc se mýlí. Otočí se možná trochu prudce směrem k němu, přičemž našpulí rty. Jednou rukou se zapře o jeho sedadlo, přičemž tu druhou začne zvedat ze svého klína a směřovat k tomu jeho. Nakloní se o něco blíže, ale stále mezi nimi nechává jistý prostor, jako kdyby tím zvyšovala napětí, které se objevilo hned, co se pohnula. Poklepe mu prsty o stehno.* Mohla bych ti to ukázat. *Zašeptá a při těch slovech nakloní hlavou do strany. Prohlíží si z boku jeho tvář a rty má stále roztažené do stran v přívětivém úsměvu. Stáhne ruku nazpět k tělu a s provokativním výrazem ve tváři se od něj odtáhne.* Ale odpověď na tvou otázku je zcela jiná, než si myslíš. Vlastně to není nic z toho k čemu si to přirovnal. *Opře se pohodlněji a zakloní zlehka hlavu. Vydechne ztěžka a pohrává si s těmi slovy na jazyku, vlastně neví, co říct jako první, protože je toho tolik.* Je to jako exploze všechno, co tě kdy naplňovalo a ještě víc. Žádná pachuť po železu, žádná trpkost, tohle všechno zmizí v okamžiku, kdy otevřeš oči v přeměně. Je to jako...*Zavrtí u toho hlavou a zdá se, že je soustředěná, ponořená do svých myšlenek. Tón jejího hlasu tomu taky odpovídá.*...jako když si dáš to nechutnější jídlo na světě, ale v tisíckrát větší verzi. Omámí ti to smysly, pohltí to každou tvou buňku v těle a přijde nekonečná euforie. Nevíš, kdo jsi, nevíš, co děláš...tvé myšlenky jsou upnuté jenom k jedné jediné věci – krev. Chceš víc, chceš všechno a necítíš nic jiného, než jenom sílu. *Otočí hlavu směrem k němu a ďábelsky se usměje.* Je to lepší, než sex. *Řekne mu to upřímně. Nemá s tím problém, nemusí se zdráhat, protože k tomu není žádný důvod. Chtěl vědět, jaké to je a co je pro muže větší požitek, než sex? Nic.* I když sex je po pití krve hned ten druhý nejlepší pocit. *Zasměje se zvonivě a zavrtí se na sedačce. Přijde jí otravné sedět takovou dobu, ráda by už vystoupila. Ale namísto toho se zaměří opět na své pocity.* Poznáš to sám. Všechno se změní, nebudeš chtít přestat, nebudeš mít nikdy dost a hlavně...jediné, co tě bude těšit nejvíce je to, že někomu svými zuby rozpáráš hrdlo. *Mrkne na něj. Nemá smysl říct více, nemá smysl mu to detailně popisovat, protože teď si to nemůže představit. Jednoho dne až se probudí jako novorozený upír a až ucítí tu vůni, která ho bude vábit tak pozná, co to doopravdy je, pozná všechno, co mu doteď uniká skrz prsty. Zasměje se zlehka pobaveně a podívá se z okýnka ven. Tohle město se jí upřímně zamlouvalo, vlastně se ani nechtěla vracet nazpět. Nikdy by se už nevrátila domů, nikdy by nedokázala překročit hranice města, protože ať už chtěla nebo ne, tak strašáci v hlavě jí to nedovolovali. Chtěla by na minulost nejradši zapomenout, zbavit se krve na svých rukou člověka, který neměl být její obětí. Ale tady může začít znovu, tady to bude jiné a nemůže se toho dočkat. Se samolibým úsměvem se k němu otočí.* My nekrademe, rekvírujeme. *Opraví ho, ale tak či tak to pořád nese stejný význam. Vypůjčit a nevrátit? Každý by to nazval krádeží. Upřímně je jí jedno, co vezmou, koho zabijou, protože se nestará o okolí. Jediné, co ji zajímá je její rodina a samozřejmě, že v první linii je ona sama.* Hlavně ani necekni před Christine. Nechci poslouchat ty kecy, že na sebe nemáme prozatím upoutávat pozornost. *Ušklíbne se nad tím. Ve tváři má vepsanou jistou povrchnost, jako kdyby naprosto oponovala jejímu rozhodnutí v mysli, avšak stále dělá to, co jí řekne. Pravda je, že by se k ní neodvrátila zády, i když s ní často nesouhlasí, protože jí dala něco, co nikdo jiný. Je pro ní tím, čím měla být její matka a hlavně zabránila tomu, aby ve vězeňském světě z ní byla sušená švestka. Podívá se na něj možná trochu nedůvěřivě. Neznala přesné důvody, proč to ještě neudělal, proč mu to přijde tak složité podstrčit krev dceři Chrissy a vlastně i jí samotné. Ovšem důvody přišly mnohem dříve, než se pořádně nad nimi stačila zamyslet. Zaujatě ho pozoruje, ale ne právě radostně. Opravdu může být někdo až tak oblíbený? Dalo by se říct, že i když ji nezná, tak k ní cítí jistou závist. Kdo by taky nemohl? Všichni herektici byli odstrčeni, vyhnáni a nikomu nedělalo problém je zabít a někdo, kdo není nic, kdo je jenom pouhý člověk má nad sebou ochranou ruku snad všech nadpřirozených bytostí, které mohou existovat?* Zapomněl si na nás. To byl hned první rozkaz, co jsme dostali, že nikdo z nás se ji nesmí ani dotknout. *Odfrkne si nad tím. Jistě, udělá to pro někoho, komu je vděčná až příliš, ale neznamená to, že si k ní snad vybuduje nějakou citovou vazbu. Už teď má pocit, že tomu tak nebude. Nenávidí to, nenávidí, když ostatní mají všechno, co si ona zaslouží po všem, čím si musela projít. Pokýve uznale hlavou.* To tě dělá šťastlivcem. *Uzná. Vlastně měl naprostou pravdu. Nemůže být víc chráněný. Má jistotu, že nikdo na něj nevztáhne ruku, alespoň ne smrtelně. Někdo by tvrdil, že je pod ochrannými křídly anděla. Nechá to být a namísto toho se věnuje hudbě v rádiu. Jedna ze skladeb, která se ji líbí a neměla by chybět v playlistu. Rty se možná hýbou, ale žádný zvuk nevychází ven. Prozpěvuje si tiše pro sebe a nevnímá jeho slova až po chvíli se znovu zadívá do jeho tváře.* Říkal si něco? *Promluví k němu tónem, který jasně naznačuje, že není třeba to opakovat, protože to ani nepovažuje za důležité. Měla svůj malý moment kdy ji v tu chvíli nezajímal ani on. Možná měl narážku na její hudební vkus, tak ať. Co je jí po tom?* Pf, prosím tě. *Odfrkne si povrchně, snad proto, že ji částečně tím urazil. Co si jako myslí? Že zrovna ona bude ta, která se okamžitě nebude chtít zařadit mezi nejlepší trendy?* Za koho mě máš? Já nejsem Emily, abych truchlila po...ať už je to cokoliv určitě je to něco nudného. Twitter byla jedna z prvních věcí, co jsem si zařídila po našem příchodu. Přidám si tě. *Zazubí se na něj spokojeně. Má tendenci se natáhnout pro mobil a udělat to hned, ale nechá to být. Jejich rozhovor je pro ni teď důležitějším, než něco, co může udělat téměř kdykoliv vzhledem k tomu, že je skoro pořád zavřená. Usměje se k jeho tváři o něco vlídněji, když slyší, že v jednu dobu nebylo pro něj nic víc důležitější, než oni. Kdo by se k nim nechtěl přidat? Jsou úžasní.* Ale trvalo ti to. *Rýpne si do něj, ne v tom smyslu, že by mu to vyčítala, jenom to chtěla udělat. Rozhodně nepatří mezi typy lidí, kteří by za ním chodili a stále mu děkovali za to, že je vytáhli ven. Od ní se ničeho nedočká, ale to neznamená, že mu není vděčná. Je to ukryto někde pod tím vším, co cítí teď a právě teď je to touha po krvi, vztek, odplata a hlavně chce zábavu. Nevnímá jeho další slova, namísto toho se natáhne pro balíček žvýkaček a už dnes podruhé se k němu nakloní, tentokrát o něco blíž, než předtím. Dívá se mu do očí, vpíjí se do nich tak intenzivně, jako kdyby ho k něčemu vyzývala a možná, že taky ano. Koutky úst cuknou do stran.* Já nevím, chci? *Řekne o něco tišeji, než se jí před tváří objeví rozevřená dlaň a tak se odtáhne a vloží mu do ní jednu žvýkačku z balíčku, který opět skončí na zadních sedadlech. Zasměje se, ale ne pobaveně, spíše pohrdavě.* Vážně si to právě řekl? *Podívá se na něj s jistou nevěřícností a zavrtí u toho hlavou.* Já jsem zaujatá vůči všem, kteří se mi nemohou rovnat a proč bych neměla být? Oni námi taky opovrhují. Nazvali nás bestiemi ještě dříve, než jsme se narodili. *Převrátí nad tím oči a nenávistně se zadívá na cestu před nimi. Ke Christine se raději nevyjadřuje. Kdyby udělala cokoliv, co by se jí nelíbilo jistě by jí opravdu ten kožich prohnala a to je to poslední oč by stála. Vydechne s jistým „konečně“ jakmile zastaví.
Okamžitě vystoupí z auta a zavře za sebou dveře. Načechrá si vlasy obejde si ho, aby se dostala ke svému společníkovi.* Já už bych déle sedět nevydržela. *Prohodí poznámku směrem k tereňáku, než se společně rozejdou do lesa. Na to, že má boty na vysoké platformě má ladnou chůzi. Vítr se opírá nejenom do korun stromů, což způsobuje šumění listí, ale opírá se i o látku jejich šatů, kterou má více přilnutou na těle. Porozhlédne se okolo nich.* Proč si vůbec zůstal v New Orleans? *Chce po něm, aby jí řekl jeho příběh. Zajímá jí to, protože ona ví jenom to, co Christine chtěla, aby věděla a při jejich rozhovorech účastníkem nebyla. Pomalu kráčí po jeho boku a každou chvíli se blíží k místu jejich...mise? To zní tak směšně.*

*Nič a zároveň všetko. Nie je zábavné, ako sa deň za dňom nič nemení? Ale keď sa obzrie späť, všetko je iné... Vkráčal dnu ako zlodej, jeho kroky boli tiché, jeho myseľ narušenejšia, než naposledy. Každá z vecí, každé slovo sa vracalo k nemu, rovnako ako sa vrátil on chcúc si ukradnúť to, čo mu nikdy nebolo dané, ponechané. Obviňovanie, odcudzovanie? Nie, to boli ich zbrane, to bola obrana iných, nie jeho. Keď ste raz stáli v tichu izby, všade bola tma a jediné svetlo prechádzalo z chodby, hľadiac z vysokých dochytaných balkónových okien na malé žiariace bodky pouličných lámp, mali ste niekedy pocit, žeby ste chceli niečo urobiť? Nie kričať, nie kľačať, nie ľutovať... Len dopriať niekomu presne to isté, čo cítite sami, ublížiť mu? Mali ste niekedy chuť zabiť? Nezáleží na tom, koho. Nezáleží ako, ide len o ten jediný bezcitný moment, kedy sa to všetko okolo vypne, kedy celá miestnosť, v ktorej stojíte zmizne a do nosa vám udrie krv, v rukách cítite tú nekončiacu moc a v ich očiach vyhasínajúce plamene sviečok, ktoré zrazu tak ľahko schladnú, zmiznú. Ak si k tomu dotlačený, ak každý jeden hlas v tvojej hlave vrieska, zabiť je tak ľahké, ako dýchať. Nebol schopný sa zmeniť, nechcieť tej krvi viac, nedať im presne to, čo dali oni jemu. Možno vtedy, predtým, nikdy už nezistí, akoby to dopadlo, keď ho pantala len neznesiteľná vina a výčitky, lenže tie boli preč, už navždy. Na rozdiel od nich, pretože oni neodídu.
Do lesa... do hôr, ktoré ich v rýchlosti obklopovali zo všetkých strán, padajúc dole vlastnými brehmi. Na niekoľko krátkych sekúnd obráti tvár od cesty, jeho zrak sa upriami na priesvitné vrecko, ktoré sa len prostou náhodou stále nepretrhlo. Fascinovalo ho to, istým spôsobom zaujalo, pantalo k sebe a on ani netušil čím presne. Sám sa chcel pred rokmi stať upírom, lepšie povedané herektikom, pre ktorého je krv pokušením, ktorý nemyslí na nič iné a ktorému je jedno, koľko ľudí vysaje, než sa rozhodne, že má na čas dosť. Vnímal to ako slobodu, neviazanosť, bez právo... Ale teraz? Všetko sa zmenilo a jemu zostala len tá planá zaujatosť, ľahká kuriozita, s ktorou sa jeho oči zarývali do tej karmínovo červenej farby. Pomaly pootvorí ústa a potichu vydýchne, jeho výraz je beztvárny, bezfarebný, akoby sa zrazu namočil do atramentu a všetko zčernalo. To svetlo dlhšie nebolo biele, stále šedlo, strácalo sa zahmlené v diaľke a nebolo tu nič, čo by jeho rýchlosť mohlo spomaliť, zastaviť. Rovnako ako jeho.* Huh. *Vydýchne nevýrazne, príliš nezreteľne na to, aby bolo hneď na prvý pohľad patrné, čo presne tým myslí.* Budem hádať... stvora, monštrum a nikdy to nekončí. *Pri prvom pomenovaní jeho hlas prevezme zvláštne monotónny tón.* Akoby nedokázali vymyslieť nič kreatívnejšie.  *Prižmúri zľahka doširoka otvorené oči snažiac sa naznačiť svoj bod, fakt, ktorý sa ani počas všetkých tých nudných a nezaujímavých rokov, nezmenil. Pery sa mu s tichým zvukom „cuknú“ o seba a hlava pomaly prenesie do boku, zameraná ledabolo k ceste, ktorá im ubieha za chrbtami.* A potom očakávali, že to dookola bude ubližovať tvojím pocitom. Občas si hovorím, že musia byť kompletne vymletí. *Prenesie so značnou dávkou nezaujatosti a sarkazmu , ktorý doňho už opäť nenásytne dobiedzal. Bol ako nikdy nevyrastené dieťa, neustále mu do kože zabáral špendlíky, ale nikdy nezašiel hlbšie, nikdy sa naozaj nenaštval. Nepatrne našpúli ústami a zopne spokojne sánkou, stúpajúc nohou letmo na plyn, akoby sa intuitívne snažil celý čas popohnať.* Máš rada horory? *Natočí sa k nej na niekoľko sekúnd tvárou.* Ak si odmyslíš fakt, že sama si jeden... *Znovu pohľad upriami pred seba, nezdá sa však, žeby skončil.* Nič v zlom, o upíroch sú moje obľúbené... špeciálne so všetkými tesákmi, umelou krvou a znetvorenými ksichtami,  len skoro tak otrasnými ako v reály. *Nakloní hlavu do strany a jedným okom na ňu s prázdnym pousmiatím zľahka žmurkne, akoby snáď očividne na niečo narážal a zároveň to mohla byť len matná provokácia. Niekomu ako on nepredstavovalo žiaden problém zaradiť sa k ním, ohavám svojho druhu, len trochu popredu vývojom, ale ako sa hovorí? Čo nie je, môže ľahko byť a čo nastalo, to sa dá jedným mávnutím ruky rozbiť na kúsky. Krv – predstavovala niečo, čím bol, je a vždy bude posadnutý už ako človek, čarodej, ktorý ju nepotrebuje sať pre vlastný život, pre chuť, či slasť. Bolo to len potešenie, fascinácia jej odrazom na jeho rukách... Ak však už teraz preňho bola tak dôležitá, čo sa stane potom? Čo z neho bude ako z upíra, pre koho bude jej červeň jediné, po čom bude prahnúť, na čom bude záležať? Nechcel byť chodiaca mŕtvola, nechcel kráčať v tieňoch a striehnuť v tmavých uličkách a zároveň ho lákala všetka ta moc, schopnosť vysať mágiu z vlastných žíl.
Chcel to vôbec vedieť, alebo bol len zaujatý jej výrazom, keď všetok obsah vrecka stekal dole jej hrdlom? Nakrčí čelom a spojí pery pevne k sebe, potichu vydychujúc všetok nadbytočný vzduch nosom. Nebolo to niečo, čo by sa dalo prirovnať k hocičomu, čo okúsil človek, niekto komu krv chutí po železe a trpkosti zmiešanej so sladom, ktorý je zároveň horký. Rovnako horký ako cit na jeho jazyku v momente, keď ucíti dotyk jej tenkých prstov len pár centimetrov nad kolenom. Nakláňala sa bližšie, akoby ho k niečomu vyzývala a zároveň tak detinsky a hlúpo provokovala, len o niečo inak, než on predtým ju. Cítil zboku na tvári jej oči, tlak, ktorý rukou vyvíja do sedačky, na ktorej sedí a v ktorej bez jedinej myšlienky, ktorá by bola patrná z výrazu, spokojne napne paže držiace volant. Mohol nohou uhnúť, mohol by sa nadobro odvrátiť, ak by ho chytila márnivosť, ale prečo by to robil? Rozhodla sa ho podnietiť, provokovať čakajúc, že na to skočí, že jej to bude každým zdravým zmyslom oplácať, pretože presne taký bol. Takí boli. Mali radi kolá, hlúpe hry, ktoré bavili ich nakazené, choré mysle. Pomaly, s tichým výdychom k nej otočí tvár a očami skúmavo v rýchlosti zíde tú jej.* Vážne? Si vždy tak povoľ...*Akoby sa na niekoľko sekúnd zarazil. Pootvorené ústa sa mu sformujú do patetického, chladného úškrnu a oči v prižmúrení zúžia. Pery sa mu spoja v zvláštnom mľaskavom zvuku, z ktorého je samozrejmé, že to nebolo nič viac ako úmyselné.* Ochotná? *Už dávno sa otočil s prudkosťou preč na cestu, od ktorej nemohol byť odvrátený pridlho, na rozdiel od nej, pretože sa nezdalo, žeby mala v ten moment v úmysle hľadieť na niečo iné, než naňho. Nech už si  pod tým predstavovala čokoľvek, nech už premýšľala nad hocičím. Zľahka držanie rúk uvoľní, ako náhle ona stiahne tie svoje z jeho stehna a jej blízkosť sa opäť zdá byť vzdialenejšia, než predtým. Akoby ho k niečomu vybiedzala a on ju kompletne svojvoľne nechával, zároveň však nešlo vôbec o nič.*
Myslel som si. *Prenesie neurčitým tónom v hlase a krátko zvesí plecia.* Je to lepšie, pravda? *Opäť mal tendenciu natočiť hlavu, pozrieť sa jej do tváre a vnímať jej reakciu, ale nič z toho neurobil, len ďalej zaryto hľadel na ubiehajúci asfalt. Keď sa jej pýtal, aké to je, nemyslel si naozaj, že mu to opíše, že zachytí tak upäté slová posadnuté jediným okamžikom, jedinou chvíľou, ktorá pre ňu predstavovala zjavne tú najvyššiu cenu, najväčšiu možnú. Nepatrne pootvorí pery a kútikom oka sa jej zúžiac oči zahľadí do tváre, ktorá sa vznášala pod hladinou vody, ktorej tón ho skoro pantal, uchváťoval, fascinoval a povolával k sebe. Zároveň však nútil zostať bez pohybu na mieste. Snáď prvýkrát to chcel všetko vnímať rovnako, cítiť chuť, ktorú tak bezmocne opisovala na jazyku, mať pocit, že je to všetko, čo chce, čo potrebuje... A ostatné? To prosto zmizne, vyparí sa výdychom, ktorý mu vyšiel spomedzi ústa. Kuriozitu rýchlo opäť nahľadí chlad, prázdnota, ktorá ho znenazdajky obklopila, ako ostré výjavy v jeho hlave, zvané myšlienky. Niečo na nej bolo, niečo zvláštne, čo ho uspokojovalo, niečo scestné. Snáď prvýkrát, zdalo sa, že mlčal, počúval opis, dopyt po sile, moci, krvi, ktorá im všetkým pretekala pomedzi prsty, pretože sa viac nemohla udržať v dlaniach. Bolo jej veľa, priveľa.
Tichý smiech, uchechtnutie sa ozve do horkého vzduchu v aute, v ktorom obaja sedeli. Bolo pobavené, ironické, rovnako provokatívne, ako väčšina vecí, ktorú ona spravila predtým. Zaháňa všetko ostatné, meno, ktoré ho viac nezaujímalo, len kradmé spomienky, ktoré už pomaly vyprchávali a on sa nemohol dočkať, než zmiznú nadobro. Len ju využil, to bolo všetko, nikdy nešlo o viac, nikdy nič neznamenala...Zvraští obočím a potichu nasaje kyslík do úst, než sa vzápätí opäť kompletne uvoľní.* Pamätáš si ešte vôbec aký je? *Odvetí sucho, obrátiac sa na chvíľu jej smerom.* Myslím tým, po všetkých tých rokoch, bolo sanie krvi asi pravidelnejšie, pravda? *Vzhľadom na to, že ich nenašiel uschnutých a tiež, že vedel o tom, čo hovorí. Iste, raz to všetko okúsi aj na vlastnej koži, raz môže byť krv to jediné, čo mu bude dvadsaťštyri hodín denne stávkovať v hlave, ale nie dnes, nie teraz. Nakrčí čelom a zvláštne napne sánkou, ako naňho na konci svojho vzrušeného opisu žmurkne, pričom odvráti tvár späť pred seba a nepatrne ohrnie spodnou perou.* Viac sa teším na to vysávanie moci. Dokážete prakticky čokoľvek. Chcem to tiež. *Prizná po niekoľkých sekundách ticha, akoby bolo jeho plánom, že sa to stane, akoby to bola realita, do ktorej už nič nemôže vstúpiť a všetko o čo šlo, bol len čas... Tak hlúpy a nepatrný.* Ale bolo záživné to počuť. Skoro ako spoveď rozparovača... Len o niečo menej zbytočných detailov. *Podvihne letmo kútikom pery, na niekoľko sekúnd načúvajúc jej pobavenému smiechu, než sa opäť zameria na vlastné pochody a riadenie auta, ktoré bolo každým metrom bližšie a bližšie k lesu.*
A ani nevraždíme, len zabíjame. *Pokrčí plecami, prechádzajúc si jazykom po dolnom rade zubov, medzi ktorými si nakoniec uchytí jednu z pier. Nebol tu nikto z nich, kto by sa úprimne staral, čo napáchajú, kto by cítil akúkoľvek ľútosť, empatiu, či vinu, bola tu len vyschnutá púšť, na ktorej už príliš dlho nekvapkal dážď.* Možno by som mal. *Ozve sa v prvej sekunde, kedy jej hlas odznie, akoby to snáď myslel vážne, akoby tu bola časť z neho, ktorá naozaj uvažovala nad tým, žeby ju o podobných „priestupkoch“ jej úžasných herektikoch, informovala. Vedel, žeby to nič nezmenilo, žeby ich snáď za podobné malichernosti, netrestala, ak vôbec, ale prečo by to nemohlo napomôcť jemu a jeho záujmom? * Je to vyše štyridsať rokov, nejaká doba na otupenie jej dôvery. *Pozrie sa na ňu z boku.* Mohol by som si ju začať získavať späť. Teda... ak by som sa chcel podliezať, čo nechcem.  *Sám by sa však nepodujal k žiadnym Christininým šialeným kecom, ani sa nestaval voči herektikom, počnúc s Valerie, povedzme, že mal viac dôvodov držať jazyk za zubami, než opačne. Spojí pery do úzkej línie.* Nevyzeráš veľmi nadšene... Ale aj tak sa budeš držať ďalej od toho, čo by si chcela. *Konštatuje sucho a zároveň nadradenejšie, než mal v úmysle. Mala ich tak dobre vycvičených? Bola to lojalita, rešpekt alebo len vďačnosť? Nechcel hádať, ale sám vedel, žeby to nedokázal, podriaďovať sa niečomu, čo by sám nechcel, čo by nebolo aj v jeho záujmoch.* Jediný dôvod prečo nebyť herektikom. Teda... minimálne jej herektikom. *Mal ku Christine dôveru, bola jeho tetou, jeho rodinou, ktorú si mohol dovoliť nazývať podobným menom, ale dlhšie nebola doba, kedy sa vracal domov za otcom, za súrodencami, ktorí stále dýchali, kedy si myslel, že všetko zmizne zlúčením. Nie... to bolo preč tiež, pretože ich zabil a oni ho poslali do nočnej mory, do jeho vlastného pekla, ktoré musel prežívať každý deň, čo vyšlo to prekliate Slnko. Nebol už ten Kai, ktorý by mohol byť „jej“ herektik, ktorý by jej mohol byť... verný. Teraz si kopal do vlastnej zemi a i keď ich záujmy boli podobné, veril, že nastanú momenty, kedy sa budú rozchádzať a on sa nebude obťažovať napomáhať jej.
Všimne si krátky záblesk, nedôveru na jej tvári, i keď nešlo o nič viac, než chytrú stratégiu, holý fakt, ktorý si snáď spoločne s Christine uvedomil, príliš skoro na to, aby s tým mohol niekto niečo robiť. Bol nedotknuteľný, nesmrteľný... Pretože nikto by len za jeho smrť neobetoval jej život a keď to konečne nastane, bude mať v sebe upírsku krv, obaja ju budú mať.  On mohol zničiť všetko, čo majú a oni mu nemohli urobiť nič, zobrať hocičo, pretože tu nezostala vec, ktorú by mal, nezostalo mu ani to holé „nič.“  Cami bola jeho poistkou, jedinú, ktorou si bol istý, na ktorú sa spoliehal, pretože si to mohol dovoliť, pretože bola chránená každým hlúpym obyvateľom tohto mesta a on by musel byť blázon, ak by to nevyužil. Opäť zachytí jej pohŕdanie, jej opovrhnutie nad ďalším rozhodnutím ich drahej „mentorky“, ktoré jej očividne nebolo dvakrát po chuti. No aj tak to urobí, aj tak sa nebude stavať čo i len slovom proti jej „rozkazu.“* Nezáviď jej toľko. *Hľadí jej na moment do tváre, než sa s chladným pousmiatím na perách odvráti a nakloní hlavou do strany.* Chrissy-nechrissy... nakoniec to neobíde ani ju. Nie je špeciálna, nie je o nič lepšia, než my. *Uchechtne sa sucho.* Dokonca ani pretože je to jej dcéra. *Aj tak sa k ním nikdy nepridá, aj tak urobila to isté, čo všetci ostatní z jeho „rodiny.“ Otočila sa mu chrbtom, nechala ho hniť na mieste, o ktorom vedela, že sa ho panicky bojí a ako už teraz vie, vymazala takmer všetko, čo by ich spájalo, vymazala šancu, ktorú mu sľúbila. Vymenila ho za iné monštrum. Jedno za druhé v priebehu...Dní? Aké ironické...* Nie. To nebolo šťastie. *Chladný úsmev na jeho perách, oči zarezané na jej tvári.* Som prekliaty génius.
*Zľahka pretočí očami a potichu vydýchne niekam pred seba, nechávajúc niektoré slová pomaly odznieť.* Nie. To boli len hlasy v tvojej hlave...*Komentuje neurčito.* Hovorili ti, že tá hudba je na hovno. Možno by si ich mala počúvať. *Jeho tón bol ironicky prázdny, slová doprevádzalo len pokrčenie pliec a letmo napnutá hruď, akoby snáď vzduch hustol, ako sa blížili autom k miestu. Nakrčí obočím a zbežne našpúli spodnou perou, búchajúc prstami zľahka po kormáne.* Naozaj to chceš vedieť? *Dalo by sa to nazvať rečníckou a hlavne provokatívnou otázkou, nakoľko nemohol prepočuť náznak urazenia a irónie v jej tóne.* Máš pravdu... *Nemal dôvod ju v hocičom podceňovať, nebola len jeden z herektikov, len súčasť, bola aj samostatná, osobitná existencia.* Si tak rýchla vo všetkom? *Podvihne jej smerom obočím, pričom raz kývne hlavou  k tomu, že si ho pridá a skriví pery do úškrnu.* Mala by si. Sme teraz predsa len niečo ako rodina, pravda? *Samozrejme, pod tým oslovením sa dá chápať mnohé,  no nebolo by divné, ak by ju začal volať „sestra?“
Neklamal jej, aspoň nie úplne. Vždy preňho bolo zlúčenie prvoradé, ale keď počul, že tu bola aj iná cesta, že nepotreboval vyhrať nad Jo a mohol mať vlastnú moc... Už navždy ako upír, neváhal, neváhal ani na sekundu. Chcel sa k ním pridať, boli vtedy jeho šancou, možno kradmou záchranou, ktorú si predstavoval a ktorá sa stratila niekde v priebehu. Zvyšok príbehu bol už verejne známy. Prižmúri oči, jeho tvár je uvoľnená, črty letmo stiahnuté do seba. Nič mu nevyčítala, nemala čo z toho, pretože bol dvadsať rokov na rovnakom mieste, kde boli zatvorení všetci tí, čo ich covenu nevyhovovali. Nemohol z toho dostať ani len seba, nie to tetu, ktorá mala byť mŕtva, o ktorej si dlhé roky myslel, že je.* Rád nechávam ostatných čakať. Vytvára to napätie...*Krivý poloúsmev, ktorý sa zdá, že nikdy nezmizne z jeho pier, ktorý sa na jeho tvári zdá večný, pokiaľ nie je chladný, monotónny. Koniec koncov, lepšie neskoro ako nikdy a on ich dostal späť, dostal ich von všetkých, i keď ho nič nenútilo k tomu, aby sa vracal. Boli mu zaviazaní, všetci z nich, a čím skôr si to uvedomia, tým skôr si porozumejú.
Opäť vníma jej blízkosť, opäť sa k nemu nakláňa, akoby tým niečo sledovala a on neurobil jediný pohyb, aby ju akokoľvek zarazil. Natočí hlavou do strany, pozerajúc sa jej spriama a bez prestania do očí, možno jej len naznačoval, že všetky jej výzvy príma, alebo mu to bolo úplne jedno. Pohľad bol intenzívny, vpíjal sa do nej, akoby jej chcel prevŕtať hlavu a vidieť za lebku. Pery má stiahnuté, tvár neutrálnu, prázdnu, avšak nie chladnú, skôr istým spôsobom zaujatú. Nepatrne nimi našpúli, potichu vydychujúc nad jej slovami a nakláňajúc tvárou ešte viac do strany.* To by si mala vedieť sama. *Odvetí pár sekúnd predtým, než sa obzrie späť k ceste a podvihne rukou prakticky centimetre od jej tváre. Zvraští obočím, opäť nevidiac v tom všetkom, čo vyplodil jeho jazyk, problém. Prosto si prehadzuje žuvačku v ústach, obzerajúc sa letmo do spätného zrkadla, akoby snáď potreboval vidieť cestu, po ktorej prešli.* Čo? *Pozrie sa na ňu na moment, už-už opäť otvárajúc ústa, keď mu dôjde, čo z toho bolo tak strašne ofenzívne. Iste, zlí veľkí psi, ktorí zvykli byť v jeho prítomnosti podivne agresívnejší, než normálne. Valerie nebola z ľudí, ktorí by čokoľvek uľahčovali, prakticky nič s ňou nebolo ľahké, a to ju ani nepoznal, bol si však viac ako istý, že to onedlho príde.* Niežeby som ťa vinil, Vallie. *Vydýchne neurčito.* Nemusím ich tiež... A po väčšine ani oni mňa, takže je to vzájomné. Občas si hovorím, či to nebude niečo s mojím pachom, čo ich tak irituje. Čo myslíš? *Už znovu rozprával z cesty, akoby bolo celkom jedno v koho spoločnosti je, nikdy si nedokázal pomôcť.
Auto sa po niekoľko ďalších metroch zastaví na okraji cesty, zatiaľ čo obaja s buchnutím dverí do pár sekúnd vystúpia a jeho oči automaticky skenujú okolie. * Mohla by si bežať za autom... *Odvetí po chvíli zamyslenia a zatiaľ stojac na mieste, ju kradmo prejde pohľadom.* Možno by si v tej rýchlosti vbehla akurát do železníka. Nebola by to haluz? *Pokýva hlavou hravo zo strany na stranu, než prakticky konečne spojí ústa a pomaly sa bez väčších problémov po jej boku rozíde smerom hlbšie do lesa, do stále pribúdajúcich stromov, ktoré nikdy neopúšťali ich výhľad. Vietor mu narážal spredu do tela, hral sa mu s končekmi vlaso,v vial s voľnejším, tmavomodrým tričkom. Aj tak všetko, čo vnímal, bolo letné teplo, Slnko, ktoré im viselo nad hlavami, tak rozdielne od roku 1997, nemohlo zmiznúť.
Ohrnie perami a obráti tvár na niekoľko sekúnd od nej, do strany, hľadiac niekam do diaľky popri kráčaní. Nebolo to už aj tak jedno? Nebolo mu všetko z toho dávno ukradnuté, na to, aby mu robilo problém jej jednoducho odpovedať, ak ju to už vôbec zaujímalo? Otočí sa k nej tvárou, prázdnou, neutrálnou, znudenou z tak lacnej komédie, ktorej bol súčasťou.* Bol som zvedavý... a blbý. *Prenesie sucho a pokrčí plecami, akoby to už nestálo ani za zmienku.* Niekomu som totiž pomohol... A to je blbé. *Kývne pomaly hlavou.* Teda... Nie blbšie ako to, že som kvôli tomu šiel znovu do väzenského sveta, kde ma plánovali tak akosi.... Nechať. *Na niekoľko krátkych sekúnd sa odmlčí, ústa má v úzkej línií, výraz sa nedá prirovnať k ničomu, pretože na ňom nič nebolo.* Za čo ich ja teraz zabijem. *Istá časť v ňom sa vyjasní, jeho tón je istý, čo i len bez najmenšej pochybnosti z toho, žeby mu to nemuselo vyjsť, pretože sa to stalo, tak-nejak, všetkým, čo chce.* To už nie je tak blbé, čo? *Podvihne spýtavo obočím, i keď bolo patrné, že žiadnu odpoveď nepotreboval, vedel, že to bola jeho chyba, nikdy nikomu z nich nemal pomôcť, nikdy nemal chcieť odpustenie, či cítiť vinu, pretože si ju nezaslúžili... Dokonca ani Cami nie. Čo jej povedal, bolo neurčité, nedetailné, možno toho bolo proste priveľa na nejaký „lesný“ pokec.
Zíde zrakom k zemi, pričom sa potichu uchechtne, akoby si až teraz niečo všimol, uvedomil.* To je dobré...*Prenesie pobavene.* Nebyť upír, tak sa tu v tom zabiješ. *Samozrejme myslel jej topánky vhodné horskej cesty, ak sa tak vôbec dala nazvať. Prešli možno minúty, než sa stromy začali nepatrne strácať a podrážky topánok narazili namiesto blata, konárov a listov do trávy. Našťastie, kráčali dostatočne dlho na to, aby spoza stromu postrehli vyššie, priam vytŕčajúce kvety rastliny, po ktorú ich Christine poslala. Bol to široký pás, poniekiaľ riedky, akoby sa plánoval zúžiť, akoby pomaly ale isto ubúdal a ubúdal. Spokojne pootvorí ústa a zastaví sa v kroku, v pohybe.* Chceš začať trhať? *Jasné, kto by čo i len vytušil, že ho s tým pošle akurát tak do pekla? Bol čarodej, nie jasnovidec.*

*Nekonečná krvežíznivost, která nechtěla uhasnout. Cítila ji v krku ve vězeňském světě, ale teď plamen zažehl mnohonásobnou verzí. Je nazpět na svobodě, může si odchytit kohokoliv chce, může zabít kohokoliv chce a přesto musí být zdrženlivá. Jenomže jak se tomu může pořád bránit? Jak může odolávat svým pudům, které ji nutí k jedinému cíli? Zabít. Chce vysávat každého zbytečného člověka do poslední kapky, nakrmit se tekutinou, co jim pumpuje v žilách, tak sladkou, tak horkou. Namísto toho pije z pytlíků, jako kdyby byla nějaký čokl, co žere z konzervy. Jistě, udrží vás to při životě, stále je to fantastický pocit, který vás naplňuje, ale zdaleka ne euforie z krve přímo ze žíly a pocit spokojenosti, když vám pod rukami někdo umírá, protože vy chcete, aby zemřel.
Dopřává si alespoň přívod toho, co má, než aby hladověla a ona je hladová pořád, věčně lačnící jen po troše červené barvě. Normálně by jí to popudilo, že si někdo dovolil ji vyrušit při tak důležitém momentu, problém je, že on ji neznal, ani ze čtvrtiny z toho, jak moc ji znal zbytek jejich skupiny. Hlavu mu za to neutrhne, koneckonců by nemohla a v celkovém závěru ani nechtěla. Zamlouval se jí, byl jako oni a zároveň něčím jiný. Nemělo to nic dělat s tím, že byl vůdcem Gemini covenu, ani s tím, kolik moci získal nebo co všechno udělal...byla to loajalita, ta, kterou on neměl v takové míře k ženě, která je vedla, zatímco zbytek z nich ano. Od samého začátku věděla, že ona bude ta se kterou si bude nejvíce rozumět, protože stejně tak jako si ona bude rozumět s ním. Byli si podobní, možná více, než by očekávali. Každý z herektiků byl jiný a přesně by dokázala popsat charakter každého z nich, avšak jedno bylo na první pohled zřejmé každému, kdo s nimi strávil jen pár minut pohromadě. Rhys Meadow byl největším mazlíčkem Christine, možná to mělo co dělat s tím, že byl prvním herektikem, možná taky ne. Zasměje se a mezi zuby si přichytí hadičku ze které dodává do těla příval energie a krotí pocit hladu.* V prvé řadě, ano...*Upustí ji a natočí pohled směrem k němu, přičemž se nepřestává usmívat, ale tak zvláštně, trpce a opovrhovaně.*...ale věř mi, že někteří byli i originálnější. Možná proto jsem je nezabila během vteřiny, ale během půl minuty. Dokázala jsem ocenit jejich „nadání“, tak jsem je nechala žít ve strachu o svůj mizerný život o něco déle. *Pokrčí nad tím lhostejně rameny, jako kdyby lidský život nic neznamenal a znamená snad? Všichni se narodí proto, aby zemřeli. To, že se probudíte v posmrtném životě je jenom bonus za který můžete být vděčný. A ona je za něj vděčná, více, než za cokoliv jiného, dalo jí to nový život, nový začátek, kterého se nemůže nabažit, když nepočítá dvacet dva let ve světě bez únikového východu. Sevře mezi zuby přívod krve do hrdla a znovu nasaje lahodnou chuť. Koutky úst ji stále cukají do strany a už se tolik nedokáže soustředit na pocit spokojenosti, který ji pumpuje v žilách. Ne, že by neměla tisíc odpovědí na jazyku, ale ráda by si dopila svou svačinku, takže jí to nestojí za to, aby odpovídala. Koneckonců nemá ani na to, ale to by nesměla být tolik ukecaná, alespoň z poloviny tak jako on. Opět se musí uchechtnout a hlavu mírně zakloní dozadu, následně zhluboka vydechne, jako kdyby to nebylo poprvé, kdo jí takovou otázku pokládá a kdo ji dosazuje za hororovou postavičku.* Ne a řeknu ti proč. *Stále se dívá před sebe a mírně přihmouří oči k cestě před nimi.* Nebaví mě sedět u televize a dívat se na něco, co já sama mohu udělat, když k tomu mám všechnu potřebnou sílu. Raději vyjdu do ulic a udělám po svém lidem jejich „nezvratný osud“.*Usměje se ďábelsky a natočí hlavu k němu, přičemž našpulí rty.* Pokud tedy nemyslíš psycho horory, kdy ti malá holka vyleze ze studny a následně z televize. *Právě teď jeden druhému tak trochu skáčou do řeči, ale hlavní je, že oba řeknou to, co chtějí říct, ne? Navíc pokud se ji na něco ptá, tak by měl na moment sklapnout, protože to poslední, co by chtěl by bylo, aby ho nějak uzemnila. Opravdu by si to s ním nechtěla rozházet na samotném začátku, když jejich „vztah“ má docela velký potenciál. Zavrtí se, aby se snad usadila ještě lépe, pokud to bylo vůbec možné.* Upíry s horory jsou fraška. Jediné, co mě bavilo byl Van Helsing a stejně...je to vůbec horor? *Povytáhne pravé obočí a podívá se směrem nahoru ke střeše auta, jako kdyby sama na to hledala odpověď a přitom ji vůbec nepotřebovala. Během vteřiny se výraz ve tváři změní opět do spokojeného, jako kdyby se před chvílí na nic neptala, jako kdyby ani nic neřekla a nebo měla poškozenou mysl a zapomněla. Pravda je, že jí je to naprosto fuk, nezáleží na tom. Celkově nepatří k typům, kteří by chtěli vysedávat u televize, tohle dělala několik let a nudilo jí to k smrti, byla z toho na pokraji nervové zhroucení. Teď chce žít, chce chodit do klubů, opíjet se, tančit, bavit se, krmit se. Chce poznat novou dobu, chce v ní vynikat, ne sedět zapadlá někde v obýváku a popíjet čaj s bandou zaprděných mazánků. Mohl by jí snad za to někdo vinit? O tom silně pochybuje a i kdyby, bylo by jí to jedno. Nebude sedět na zadku ve městě ve kterém to žije každý den, od rána do večera a od večera do rána. Až budou moct se pohybovat volně po městě, tak si bude dělat co chce a kdykoliv chce. Vlastně čekala na chvíli, kdy se na to zeptá ji a nebo kohokoliv jiného. Každý to chce vědět, každý chce znát ten pocit, když jste upír a živíte se lidskou krví. Ti, kteří to neprožili to mají za ohavnost, ale absolutně netuší, že ten pocit je to nejlepší, co můžete prožívat a nic lepšího už není a nikdy nebude. Ani si neumí nikdo představit o kolik toho člověk přichází, když je ničím, nic víc, než jenom křehkou bytostí, co nic neznamená, co nikdy neokusí pořádný život, bytost, která lze lehce zabít. V jejich světě jsou jenom pouhou figurkou v jejich hrách a pokud ji začnou hrát, tak jejich osud je zpečetěn – buď se stanou jedním z nich a nebo zemřou. Odhodí pytlík za sebe, protože už více pro ni není potřebný. Jediné, na co se teď zaměřuje je jak přesně odpovědět na jeho otázku, aby mu to co nejlépe přiblížila a zároveň by znala jednodušší způsob, jak to vyřešit a to je mu to ukázat. Kdyby mu dovolila jít do jeho mysli, mohla by mu předat všechny své pocity, avšak by si musela vybrat velmi dobrý moment, aby neviděl nic, co by vidět neměl. Nemůže si však nechat ujít jistou provokaci a s tím záměrem se právě k němu nakloní. Položí mu zlehka prsty na stehno a popojíždí s nimi směrem nahoru. Jemně mu o něj poťukává, jako kdyby hrála na piáno tak lehce, jak jen to jde. Tváří je blízko u té jeho, tělo má napnuté jak je k němu nakloněná a horký dech hladí část jeho tváře. Musí se zeširoka usmát nad jeho reakcí, nad pažemi, které se napnuly jen, co se ho dotkla. Těší jí to, hladí to její ego a dodává ještě větší sebevědomí. Nebude se tajit tím, že je pro ni atraktivní a otázkou by muselo být pro koho by nebyl? Teď jenom vědět, zda se to bude dát využít v její prospěch nebo ne. Podívá se mu upřeně do očí na malý zlomek sekundy. Nemůže se jí plně věnovat, protože musí řídit, mělo by jí to rozčilovat a nebo by to mělo být o to více zábavnější? Ani neví, protože je spokojená se svou hrou tak či tak. Povytáhne pravé obočí a nechá ho nahoře, snad proto, že ho vybízí k tomu, aby dořekl, co chce říct. Zatím to nevypadá, že by ji tím nějak urazil a nebo se jí dotknul. Ona nejlépe zná samu sebe a přiznejme si to, že tolik let ve vězeňském světě bez jediného doteku v romantickém slova smyslu je mučení, něco, co si jen stěží dokáže někdo představit. Povolná? Ne. Spíše momentálně otevřená, ale ne všemu a každému. Je hodně vybíravý typ, ne každý sedí do jejího měřítka a že právě člověk jako ona ho má velmi velké. Semkne rty k sobě a po jeho dokončení se od něj okamžitě odvrátí. Nezapomene ruku stáhnout nazpět ke svému tělu a je očividné, že ji tím vůbec neurazil. Místo toho se jenom provokativně pro sebe usměje, jako kdyby jí snad něco těšilo a přesune se nazpět k tématu, které nejdříve načali a na které chtěl znát odpověď, kterou mu dát může, ale pořád to nebude znamenat nic v porovnání s pocitem, který je více, než jenom hloupé vyprávění. Představivost je v tomto případě naprosto k ničemu, nedá se k tomu nic přirovnat, ani to nejchutnější jídlo na zemi.* Lepší? Oh, lepší ti chutná lidské jídlo, protože všechny chuťové pohárky jsou zesílené, ale tohle...to je extáze. *Poslední slovo pronese důrazněji, aby na něj kladla co největší váhu. Nepřijde jí, že by nacházela ta nejlepší slova k vyjádření všeho, co má na jazyku, ale aspoň se o to pokouší. Tón hlasu překypuje vzrušením, jistým napětím, jako kdyby každou chvíli se měla chytit za sedačku a držet se jí, aby nevzplanula a nebo aby okamžitě nezmizela z auta ve snaze ukojit potřebu žízně, kterou bude cítit při vyvolávání vzpomínek na pocit, který ji ovládá každým dnem, každou minutou. Nepatří k těm, kteří by se tomu bránili, kteří by měli v sobě zdrženlivost vůči krvi, protože se neumí ovládat. Ona se umí ovládat, pokud tedy není naštvaná na celý svět, pokud necítí, jak pod náporem vzteku praskají kosti v těle. V tu chvíli se nezná, nevnímá nic a nikoho okolo sebe a jenom se nechává unášet díky svým zvířecím pudům. Je predátor, loví, zabíjí, užívá si to a nemá žádný smysl tomu unikat, protože vždycky si vás to najde, vždycky tomu podlehnete. Je ten typ, který se plně oddává všemu, co jí pití krve nabízí a přesně to se mu snaží vysvětlit. Pro něj asi bude nejlepší, když použije zcela jiný popis u kterého se musí pobaveně zasmát, ale neříká nic víc, než jenom pravdu. Pozoruje jeho tvář, jeho úsměv. Odfrkne si, jako kdyby mu tím automaticky odpovídala „jistě, že si to pamatuji“ až na to, že hned po tom se otráveně podívá před sebe a svěsí ramena.* Skoro už ne. *Přizná se mu a vydechne bezmocně, přičemž si přejede jazykem po zubech, jako kdyby cítila sucho v ústech a potřebovala se ho nějak zbavit.* A je to frustrující. *Odpoví otráveně a tentokrát natočí hlavu k okýnku. Upřímně ji to už moc nebaví sedět v autě, i přesto, že jeho společnost je příjemná. Raději by šla po svých a nebo nejlépe by to vzala upíří rychlostí, ale to by musela vzít s sebou i jeho. Vážně proč raději se k nim nepřidá hned? Měl by všechno lepší a hlavně všechno i jednoduší, pokud tedy nepočítá malé věcičky, kterém se musí vyhýbat jako jsou dřevěné kolíky, sporýš a nejít na slunce bez prstenu.* Ne tak pravidelné, jak bych chtěla, ale máš pravdu. *Když si na to vzpomene, tak začátky byly hodně trpké. Hlavně pro ni, protože byla jedna z nejvíce krvelačných herektiků, jenomže nemohla ji zabít, stejně tak jako nechtěla. Dalo by se říct, že ji obdivuje za to, že je v tom nenechala a mohla, chtěla je nakrmit všechny a krmila po tak dlouhou dobu, i když to nebylo dostatečné, nežili, ale aspoň přežívali. Všechno bylo mnohem lepší, než uschnout. Zakončí to všechno se slovy, že jednoho dne, až se rozhodne přidat k nim naplno, tak všechno pozná na vlastní kůži a bude to lepší, než nějaký popis, který je jenom plný slov, ale emočně se k tomu nemůžete přiblížit. „Kdo nezažije, nepochopí“ a to je nejvíce pravdivý, hloupý citát, který jako jediný ona může respektovat.* Můžeš to mít hned...*Usměje se na něj vyzývavě a hlavou obkreslí kolečko, přičemž se její výraz změní na upíří. Vycení tesáky a kousne se do levého zápěstí, které k němu natáhne v okamžiku, když jí že žil začnou stékat kapičky krve.* Stačí se jenom napít. *Zašeptá stylem, jako kdyby ho k tomu chtěla vábit, jako kdyby byla jeden z těch lidí, co se vás snaží zmanipulovat ke svému prospěchu. Hned ale ruku stáhne a našpulí rty.* Já vím, teď ještě ne...až později. *Převrátí nad tím očima a vytáhne papírový kapesník, kterým si setře krev ze zápěstí. Rána už se jí zacelila a tak se spokojeně ušklíbne a opět kousek už nepotřebné věci skončí na zadní sedačce, opět. Ať si její zpovědi říká, jak chce. Jednou to bude cítit stejně a ještě za ní přijde, že měla pravdu. Tvář se jí o něco více rozjasní, protože si vzpomene na něco, co by měl vědět.* Dám ti ale takovou malou radu, kterou by měl slyšet každý. *Natočí se směrem k němu a až moc podezřele se na něj usmívá.* Až budeš mít všechny ty úžasné upíří schopnosti a budeš mít sex...*Mrkne na něj provokativně.*...napij se z ní. *Dvakrát za sebou povytáhne a stáhne obočí a s mlasknutím se zadívá před sebe. Neřekne mu proč, neodpoví mu na jakoukoliv otázku, kdyby jí chtěl nějakou položit, bude lepší, když o tom bude vědět a potom to pozná na vlastní kůži. Možná ho to překvapí stejně, jako to překvapilo ji a milióny dalších před nimi. Poté už jenom souhlasně přikývne, vlastně občas to bylo zavádějící. Vraždili a nebo zabíjeli? Tak či tak na tom ani zdaleka nezáleží, proč by mělo? Smrtí to skončilo tak či onak. Otočí prudce hlavu k jeho tváři a nedůvěřivě se ušklíbne. Přeci by nebyl takový hlupák, aby hned lezl Christine pod sukni, bohužel by nebyl první a ani poslední. Avšak právě on se jí nezdál na ten typ, který by to dělal, pokud by mu to nepřinášelo až moc velký prospěch. Na konci jeho mírného proslovu a snaze ji pravděpodobně rozhodit roztáhne rty do stran.* Myslela jsem si to. *Poví spokojeně. Odlišné témata se mění z jedné sekundy na druhou, jako kdyby si měli až příliš mnoho co říct a nevěděli, o čem přesně mluvit první. I její nálada se podle toho mění, ještě hůř, než počasí v jarním období. Má smysl něco vůbec říct? On to nepochopí, nemůže. Možná kdysi, dříve...v tu dobu, kdy si pro něj přišli, ale teď? Pravda ale je, že i on by k ní měl cítit více vděčnosti, než dává najevo, koneckonců kde by teď bez nich byl? Koho by měl? Svraští obočí, protože se jí na jednu stranu nelíbí, jak o ní mluví. Jistě, ona má sama ke Christine své výhrady, ale to je přeci něco naprosto jiného, není to stejné.* Oh, vážně? *Nepronese už tak přátelsky jako všechno ostatní.* Řekni mi...kde by si teď byl bez nás, bez ní. *Nakrčí nos a mírně pozvedne bradu, nedá mu žádný prostor k tomu, aby mluvil.* Teď začneš určitě s tím, že díky tobě jsme se dostali s vězeňského a blah, blah, blah...*Rukou začne ukazovat ve vzduchu pusu, která mluví až moc a naprosté zbytečnosti.*...a přitom si neuvědomíš vůbec fakt, že jsme tam zůstali trčet, protože Christine riskovala kvůli tobě. Věděla, že Joshua je zmetek, že po ní jde od samého začátku a přesto ti chtěla dát víc, než kdokoliv jiný. Jsi jí stejně zavázaný jako každý z nás. Celý život si myslíš že něco znamenáš, jenom proto, že právě ona ti dala ten důvod. *Plivne mu přímo do tváře, aniž by se starala o to, zda ho to rozčílí nebo mu to bude jedno, vlastně jí to vůbec nezajímá, nestará se o jeho reakci a je jí to ukradené. I když ona má sama proti ní pár výhrad, tak pořád to bude pro ni osoba bez které by dnes tady nebyla.* Jistě, nesouhlasím s několika věcmi, nelíbí se mi to, příčí se mi to, ale to neznamená, že jsem zapomněla, co udělala pro mě a mé nejbližší. Bez ní bychom nepřežili. *Zavrtí hlavou a podívá se do prázdna.* V minulosti, teď a ani potom. *Ví to, vlastně je to tom přesvědčená. Kdyby ji nebylo, co by byli? Co by se s nimi stalo? Pravděpodobně by to zruinovalo každého z nich, nevěděli by, kdo jsou, ztratili by všechno, co nasbírali za ty roky. Vlastně jí to nedá a chce vědět, proč se zkrátka nenapije krve a nestane se tím, po čem stále touží. Dostane se jí odpovědi, která je pochopitelná, vlastně velmi vychytralým způsobem se udržuje naživu, avšak stačí to? Jak dlouho mu to bude stačit? Na druhou stranu zabít jeho sestřenici...huh, velmi špatný tah. Ostatně i oni ji musejí chránit, to by ani nebyla tak věc, která by ji vadila, spíše jako to, jak pouhý člověk může dostat tak moc, vybudovat si respekt a úctu snad u všech frakcí, které existují a přitom být dcerou Christine a polovičně mít v sobě krev rodiny Parker. Neskrývá ve tváři jisté pohrdání a nechuť nad celou situací a byl by Kai slepý, kdyby si ničeho z toho nepovšiml. Ušklíbne se na něj arogantně.* Ty ji znáš nejlíp. *Ať to mohlo být sebevíc ironické, tak to byla pravda. Ani vlastní matka neznala dceru lépe, než on. Tragické, smutné, ale jí to bylo ukradené, udělá to, co je potřeba, ale budovat vztah si s ní nemusí, pokud tedy se nerozhodne přidat k nim, pokud by stála po jejich boku, pak by jistě změnila svůj přístup, ale v opačném případě? Ty lidi ji nezajímají, nikdy nebudou, protože ví, že za to nestojí. Proč si budovat nějaké přátelé, když má rodinu?* A nebo ti to jenom vychází...prozatím. *Obdaruje ho provokativním úsměvem, snad mu chce trochu srazit jeho ego, i když ona sama je v těchto ohledech úplně stejná. Každý z nich byl génius, byli vychytralí díky zkušenostem, které pozbyly velmi rychle a mnoho. Převrátí otráveně očima vzhůru.* Sklapni. *Zavrtí nad ním hlavou, ale nedá se říct, že by jí cokoliv, co řekne otravovalo. Spíše ho jenom chce umlčet, dát najevo, že jeho kecy pro ni nic neznamenají. Ta hudba, co právě hraje v rádiu se ji líbí a nebude jí do toho kecat už jenom z důvodu, že nechce, aby mu znepříjemnila zbytek dne nebo alespoň zbytek malého výletu. Ne...opravdu, kdy už konečně budou na místě? Zdá se to jako věčnost a New Orleans nemůže být až tak proklatě velké, může? Vlastně...když se nad tím zamyslí, tak by tam zanedlouho měli být a proto by bylo dobře ještě na chvíli zaplnit čas, který v autě stráví. Chvíli ho jenom mlčky pozoruje a zvláštním způsobem se jeho směrem usmívá.* Ne, jistě, že ne...když není potřeba, tak jsou věci ve kterých rychlá nejsem. *Zamrká několikrát. Opět je tady ten druh provokace, který mu dává prakticky od začátku dnešního dne, lépe řečeno od chvíle, co se posadila na místo spolujezdce. Zasměje se pobaveně, přičemž rezignovaně zavrtí hlavou.* Oh můj bože...jenom to ne, nikdy bych tě bratrem nenazývala. *Nadechne se zhluboka, jako kdyby potřebovala tu hroznou myšlenku zahnat. Provokují sebe navzájem, dalo by se říci, že je to jejich společná hra u které netuší, kdy přestanou a zda vůbec přestanou. Necítí vůči němu potřebu mu děkovat, ale vytáhl je...vděčnost u ní má, jen se nedočká toho, že ji bude nějakým způsobem dávat najevo. To není její styl, možná kdysi, když ještě byla jenom pouhý siphoner, když neznamenala nic, ale teď ne, nikdy víc. Jen jeden jediný člověk si zasloužil všechno, co mu dávala, jedna jediná osoba na to měla právo a taky dělala přesně to, co musela. Víc od ní už nikdo nemůže očekávat a pochybuje o tom, že očekává. Napne tělo směrem k němu a je to dnes podruhé, co cítí její blízkost, co se téměř na něj nalepí, avšak stále jsou tam milimetry, které je dělí od sebe. Usmívá se mu do tváře, provokuje ho zas a znovu nevědíc, kdy přestat. Dívá se mu zblízka do očí, vpíjí se do nádechu modré barvy Vidí to na něm, dokazuje jí, že se nebude bránit dnes, zítra ani kdykoliv jindy. A to ji nutilo se usmívat, protože neviděla žádnou překážku, která by mezi nimi stála, i když tady jedna mohla být, ta o které slyšela, ale zdálo se, že je to už pryč...její smůla. Koutek úst cukne do strany, přičemž nepřestává udržovat oční kontakt, stále jako kdyby ho k sobě volala, vybízela k něčemu, podmaňovala si ho. Otráveně vydechne, jen co odvrátí pohled, ne, že by mu to měla za zlé...z nich dvou v autonehodě může umřít jenom on. Vloží mu žvýkačku do ruky a balíček se opět ztratí někde vzadu. Ještě chvíli a budou konečně na místě. Nerada by se tam potkala s bandou zablešených čtyřnohých zvířat, které nemá v lásce a už vůbec ne jejich jed, co jim koluje v zubech. Uměla by si s nimi poradit, věří tomu dostatečně, ale mají se právě teď vyhýbat problémům...bohužel.* Hmm...*Zadívá se do stropu a přejede si jazykem po rtech.*...možná to bude mít i co dělat s pachem. Ne, že by oni by na tom byli lépe. *Ušklíbne se nezaujatě, jako kdyby jí tohle téma otravovalo a přitom to byla ona, kdo s tím začal.
Konečně zastaví při cestě do lesa a ona s nadšením vystoupí a ihned se nadechne čerstvého vzduchu, který lahodí plicím. Má pocit, že tam seděla věčnost a přitom to bylo jenom pár minut...možná je to tím, že na svém velectěném zadku se naseděla v jiné dimenzi až příliš. Teď má tendenci pořád něco dělat, být stále v pohybu.* Vypadám jako idiot? *Dívá se na něj stylem, aby mu dala jasně najevo, že jeho hlášky vlastně nejsou vůbec vtipné a tohle bylo naprosto zcestné. Ne, že by ho mohla nějak odsuzovat, když na tom sama není nejlépe, co se týče občasných rýpavých poznámek na účet druhé osoby. Opět ji přepadne zvědavost a tak mu položí jednu z otázek na kterou by ráda měla odpověď. Od Garetta něco slyšela, ale ne tolik, aby věděla, proč přeci jenom po všem, co získal se nesebral a nešel si po svých. Kráčí po jeho boku a vnímá každé jeho slovo, stejně tak jako zvuk zpívajících ptáků okolo nich, šum listů, které se třou o sebe. Kdyby se opravdu soustředila, kdyby chtěla, tak by mohla naslouchat všemu hmyzu okolo nich, ale proč by to dělala? Nepatří k těm, kteří jsou fascinování krásou přírody, i když...někdy to může být jisté pohlazení pro zlomenou duši. Pozoruje z boku jeho tvář a vlastně nechápe, jak právě někdo jako on byl naivní, záleželo mu na tom, aby vůbec někomu pomáhal. Pozvedne hlavu více nahoru a semkne rty k sobě. Už se dostávají k osobě o které mluvil jeho přítelíček, o které si vlastně ihned může zjistit cokoliv bude chtít, a že zjistí. Překvapivě ho nijak nepřerušuje, právě naopak. Zastaví se uprostřed jejich chůze a pousměje se na něj částečně provokativně, částečně zvědavě.* A zabiješ i ji? *Možná neměla, ale schválně mu tu otázku hodila přímo do tváře. Není hlupák, aby to nepochopil, aby mu nebylo zcela jasné na koho naráží. Pokrčí hned na to ledabyle rameny.* Mluvila jsem s Garettem. *Vysvětlí mu, aby bylo jasné, proč o tom ví nebo alespoň o menší části.
Zastaví se kousek od něj, protože alespoň jeden z nich je více pozorný a ona musí být pozorná, když jdou pro rostlinku se kterou právě není nejlepší kamarádka. Přihmouří oči k pásu nafialovělých květů, které ji po chuti nikdy nebudou, ale je nezbytné, aby jich přinesli. Založí si ruce v bok a jazykem narazí o stěnu líce. Pokýve několikrát hlavou a s úsměvem přejde k němu. Chytne ho zezadu za krk a mírně stiskne. Ne, aby mu ublížila, ale zároveň, aby mu to nebylo ani zdaleka příjemné.* Drahoušku...*Usměje se na něj přeslazeně a zadívá se mu do očí*...to je tvoje práce, tak se jí drž. *Pustí ho s jemným žduchnutím kupředu, zatímco zůstává stát na místě. Založí si ruce na hrudi a pozoruje ho, když se konečně odhodlá k tomu natrhat sporýš bez kterého by se neměli vracet. Začne přecházet z jednoho místa na druhé, když se nudí čekáním na něj. Zakloní hlavu a vlasy jí vlají ve větru z jedné strany na druhou, přičemž vydechne znuděně. Rukama pohazuje z jedné strany na druhou a už – už chce něco říct, když v tom ztuhne. Prudce otočí hlavou nalevo, přičemž si dá pramínek vlasů za ucho a sluch zesílí okamžitě, co se začne soustředit na zvuk, který se blíží jejich směrem. Přihmouří zlehka oči a hned na to se upíří rychlostí přemístí ke Kaiovi, kterého chytne okolo pasu a přitiskne k sobě. Kotníky se otře o sporýš a zatne zuby, aby neusykla bolestí, přičemž se společně s ním přesune opodál a opře ho o jeden ze stromů. Okamžitě mu dá prst přes rty, kdyby náhodou ten ukecánek měl tendenci promluvit. Christine jí dala jasné rozkazy, aby nikdo o nich nevěděl, nezjistil, že vůbec někde byli. Opět se zaposlouchá do hlasů vlkodlaků, kteří se pravděpodobně rozhodli jít na procházku v nevhodný čas. Ještě chvíli na ně zůstane soustředěná, dokud si není jistá, že se opravdu od nich vzdalují. Natočí hlavu k jeho tváři a usměje se na něj, přičemž oddělá prst z jeho rtů. Sjede ho pohledem a našpulí rty.* Za ty popálené kotníky mi dlužíš skleničku. *Odtáhne se a ustoupí o dva kroky dozadu s tím, že z něj stále nespouští zrak.*

*Ako lovná zver, skrývajúc sa pred zrakom všetkých, hatiac vlastný návrat, vlastné bytie. Prečo to robia? Je to naozaj tak dôležité? V prežití, v hluku mesta a popri lámajúcich sa vetvách pod podrážkami jeho pevných topánok. Ako zvieratá, ktoré sa kradnú krovím za niečím, čo chcú, čo nasledujú, tak veľmi potrebujú, že si nemôžu pomôcť. A oni nemohli...Museli. Malí hraboši poháňaní chtíčom, figúrky v niečej hre, larvy, ktoré vychádzajú zo zeme, aby ich neskôr niekto zašliapol. Boli len monštrá, alebo parazitmi vo vlastných telách? Aké ironické. Pomaly si berúc, vysávajúc život, než nezostane nič, ani kúsok a všetkým sa podlomia nohy, všetci padnú na kolená. Mal veľa ciest, ešte viac životov, pretože každý mu patril. Camille, Christine, Gemini coven – všetci boli jeho, všetci skončia jeho koncom v smiechu a horkej červeni. Šialenstvo ich opantávalo, cválalo s ich rodinou zarovno so smrťou, so skazou a košom na odpadky, ktorý ťahal neustále za sebou, nikdy nevediac, kedy doň znovu spadne. Ľudia pre niečo bojujú každú noc, každú noc chcú niečo dosiahnuť - nové, nepoznané, nezažité, neokúsené. Len slová lahodné na jazyku, skoro ako Valerin popis krvi, ktorej zvyšky jej ešte dlho zostanú v ústach. Ale keď vyjde Slnko, keď sa poobedňajšie svetlo začne zasekávať do korún stromov, listov, na ktoré stúpil, boli všetci rovnakí, podobnejší, než si kedy mysleli, že budú. Jednu polovicu mali v tieňoch, druhá plápolala v plameňoch. Každý to robil, či si to už priznal, alebo nie... Opúšťali veci, ktoré stratili a nikdy sa nemali obzerať späť, nech je to akokoľvek lákavé...No a čo, ak bol šialený? Tí najlepší ľudia vždy boli.
Kolesá auta sa zastavia na okraji cesty a zem zmiešaná so štrkom zľahka zasyčí v ich ryhách. Neponáhľal sa ako ona, každý jeho pohyb vyzeral sústredený, nadradený nad okolím, ktoré si už z okien automaticky premeriaval, akoby mu v tú chvíľu všetko patrilo. Jednou rukou za sebou zabuchne dvere a na niekoľko sekúnd sa zahľadí pred seba na úzky lesný chodník, než mu zrak zostane visieť v pobavení na ryšavom nešťastí, ktoré si už razilo cestu po jeho boku.* To bola otázka, alebo? *Podvihne nezaujato obočím, než sa odvráti a zastrčí si palce do vreciek džínsov, klepajúc si ostatnými prstami hore po stehnách. Všetok jeho entuziazmus však zhasne tichým lusknutím, či dupotom nohy po tvrdom betóne, ktorý zákonite nemusel byť nikde blízko. Nepatrne prevráti očami a zastane pohľadom na jej zbytočne zvedavej tvári, akoby si ju snáď na moment premeriaval, či jej hĺbil diery do zreničiek. Nemuselo ju to zaujímať, na jeho vkus nemalo význam jej čokoľvek z jeho minulosti objasňovať, niežeby jej niečo bolo do jeho predošlých rozhodnutí a ich dôvodov. Na druhú stranu, prečo nie? Nespôsobovalo mu to najmenšiu vrásku, najmenší flashback v mysli, pretože to všetko bolo preč raz a navždy. A teraz to znelo len ako dávny príbeh, vidina za niečím iným a nikdy nedosiahnutým, zlyhanie, ktoré ho už nezaujímalo, netrápilo. Potichu vydýchne snáď všetok vzduch, čo mu zostal v pľúcach a s našpúlenými perami a odvráti zrak opäť pred seba, kráčajúc nezmenenou chôdzou hlbšie lesom. Iste, každé slovo myslel vážne, jeho naivita vtedy vzplanula, nepoznala medzí a zmiešaná s dôverčivosťou viedla presne k tomu, čo sa stalo neskôr. Nechali ho vo väzenskom svete, akoby tam snáď nešiel kvôli nim, kvôli tomu, aby im pomohol, akoby im snáď mával s nožom za chrbtom pripravený bodnúť. A presne to mal urobiť...Bohužiaľ, nebol tak chytrý. Zľahka na sebe cítil jej pohľad, možno ani nevedela o čom vlastne hovorí, možno jej to bolo naozaj celkom ukradnuté a hľadala len akési rozptýlenie pred tichom. Popravde, nemusel jej odpovedať vôbec, tak či onak nemal potrebu, ani chtíč zmieňovať sa o svojich najväčších chybách, ktorých sa už nikdy nedopustí. Zrazu si uvedomí, že už nekráča po jeho strane, že mu viac nehľadí do tváre, ale na chrbát, kde zostala stáť s ďalšou hlúpou otázkou, ktorá mu prešla cez hlavu. Na niekoľko sekúnd spomalí, ale nezdá sa, žeby sa obťažoval akokoľvek otočiť, či venovať jej informovanosti prílišný záujem. Pretože to vyzeralo celé tak, že niekto vyzvedal viac, než by bolo zdravé, lenže potrebovala viac, aby sa mu dostala pod kožu, omnoho viac.* Hráme „Tridsať otázok?“ *Spýta sa možno ostrejšie, než plánoval. Jeho tón je zjavne viac nezaujatý témou, akoby aj okolie, po ktorom otáča zrak bolo zaujímavejšie, než pokecy o možnom zabíjaní niekoho, o kom nemala ani páru. Nehovoriac o tom, ako veľmi ho to otravovalo. Nechcel sa baviť o Davine, nechcel sa dlhšie baviť o ničom z toho, pretože vedel, že urobí, čo bude musieť, aby získal, prečo prišiel. A ona by to mala vedieť tiež, nehodlá sa zastaviť nad nejakou pochabou emóciou, ktorú už tak či tak nemá. Musel sa uchechtnúť.* Oh, ten utáraný bastard. *Prehltne s iróniou a akýmsi zamyslením v strede vety, než nahne hlavou do strany a zadíva sa k nej, po tom, čo mu už znovu kráčala po boku.* Vyzerá to tak, že s ním hodím reč. Vieš... pre zmenu jeho priorít. *Akoby snáď on vykrikoval po meste, že mu coven zabil ženu a on skončil na roky vo väzenskom svete, a to si myslel, že všetko, čo bude riešiť, je jeho prekrvavená pomsta. Poniekiaľ kuriózne nakrčí čelom a zopne sánkou, konečne sa pri chôdzi aspoň trochu uvoľňujúc.* Takže...*Pretiahne slovo dlhšie, než bolo nutné a pozrie sa jej zboku do tváre.*...si sa na mňa pýtala? *Dalo sa povedať, že mu to nevzišlo na um až doteraz... ale keď nad tým tak uvažoval, Garett nemal potrebu niekomu niečo vešať na nos, pokiaľ sa ho dotyčný nepýtal a on si bol sakramentsky istý, žeby sa s ňou nevykecával práve o ňom.* Pretože ja na teba nie, vlastne... Znovu, ako sa voláš? *Bude do nej doslova rýpať dovtedy, kým nenarazí na črevá. Áno, to bol jeho údel, ktorého sa bude držať, až pokiaľ ho to nezačne nudiť, potom bude pravdepodobne rýpať do niekoho iného.
Konečne sa zastavia v pohybe, v krokoch a pohľade na rastlinu, ktorá im prakticky odreže cestu, niežeby ju potrebovali merať akokoľvek ďalej. Pootvorí perami, ktoré vydajú akýsi tichý mľaskavý zvuk. Iste, prečo by upír zbieral železník? Na to tu bol on, čo ju samozrejme robilo kompletne... Ucíti zozadu jej  náhlu blízkosť, než sa však stihne otočiť, prstami mu nie práve najslabšie stisne krk, akoby bol nejaká figúrka, ktorú natiahne a okamžite sa pustí dopredu, automaticky začne robiť, čo chce. Zhlboka nasaje vzduch nosom a patrne napne hruďou, než pootočí hlavou do strany a venuje jej nie dvakrát príjemný pohľad.* Čo ťa robí úplne zbytočnou. *Spojí pery pevne k sebe, než ich opäť pootvorí a poniekiaľ provokačne nadvihne obočím, ako si hľadia z tváre do tváre, ktorú odvráti sekundu pred tým, čo ho postrčí dopredu. Jednou rukou si z ramena stiahne prázdny čierny vak a rozíde sa konečne ku vyšším rastlinám s bledofialovými kvetmi.* A mimochodom...*Zvolá ešte bez toho, aby sa otáčal.* Už nikdy to neskúšaj, pretože ma naštveš. A keď ma naštveš, tak ti nepomôžem a budeš to zbierať sama... V lepšom prípade. *Pousmeje sa rádoby sám pre seba, i keď sa to nedalo prirovnať k ničomu prirodzenému, skôr sadistickému, narušenému. Zastaví sa priamo pred železníkom a ešte na niekoľko sekúnd sa ohliadne smerom, kde zostala stáť.* Vidíš? Ďalší fakt o mne. Príliš nevychádzam so zlosťou. Väčšinou mi prepne... Len tak. *Pokrčí plecami, jeho výraz znovu zvážnie a pozornosť sa upriami výhradne k rastline, ktorú začne trhať zo zeme, niežeby ho to dvakrát bavilo. Po niekoľkých kusoch, ktoré naprace do vaku, nahlas vydýchne a jazykom si prejde po perách, rozhadzujúc sa sprudka rukou a napínajúc svaly. Niekoľko stoniek železníku sa začne aj s koreňmi rvať z trávy, jeho oči sú priam ponorené do mágie, do moci, ktorá prúdi cez jeho žili, akoby ho šteklila zvnútra na koži. Pootvorí ústa a jazykom zavadí o horný rad svojich zubov, nevnímajúc nič iné navôkol.
Zrazu od chrbta zaregistruje pohyb a jeho ruka spoločne so železníkom automaticky padnú dole, ako opäť ucíti jej dotyk, tento krát zvieravý okolo jeho pásu ku jej telu.* Čo do pekla ro...*Precedí zostra, než sa zarazí v strede slova a uprie oči do tých jej. Jeho chrbát sa opieral o kmeň stromu a jeden z jej prstov letmo prekrýval jeho pery, ktoré stratili akúkoľvek tendenciu hovoriť. Niekto musel byť nablízku, niekto, o koho prítomnosť, či pozornosť dvakrát nestáli a niekto, koho on ,na rozdiel od nej, nemohol počuť. Na moment očami prejde priestor za jej hlavou, než takmer nečujne vydýchne a zameria sa opäť na jej sústredenú tvár. Budú mať šťastie, ak ho nepočuli a rozhodnú sa obísť miesto na metre ďalej. Stále cíti jej dotyk na ústach, skoro jej dych, ako blízko pri ňom stojí, než prst konečne stiahne na znamenie, že sú dvaja najväčší šťastlivci dneška. Prižmúri oči a automaticky sa odpichne od stromu, keď od neho konečne poodstúpi dozadu.* Tvoja chyba... Možno budeš nabudúce o niečo šikovnejšia. *Pohodí hlavou zo strany na stranu a zľahka podvihne kútikom, akoby sa ju len snažil dráždiť. Následne ju obíde späť ku vaku, ktorý zostal ležať skrytý pod vysokými kvetmi železníku, čo bolo najskôr dôvodom toho, že si ho vlkodlaci nevšimli.* Okrem toho, ak chceš parťáka na pitie, možno by si sa mala spýtať Garetta. *Zohne sa preň a jednou rukou ho zdvihne oprašujúc všetku nachytanú zem.* Tvojho dôverného stúpenca...*Zamrmle už potichu, než schmatne ešte niekoľko kúzlom vytrhnutých rastlín a strčí ich dnu, zazipsujúc všetky vo vnútri. Následne sa vystrie a príliš energicky si ho prehodí späť na plece, otáčajúc sa so širokým úsmevom konečne jej smerom* O koľko, žeby do toho šiel? *Nakrčí čelom, než ho opäť uvoľní a začne kráčať spoločne s Valerie späť po ceste, ktorou prišli až ku autu zaparkovanému na jej okraji.*