Cauldron (Kotel)

(Netušila, co ji za chvíli potká. Nevěděla, že měla raději zůstat na Haiti, prodloužit si pobyt s Kolem a užívat si, dokud to jde. Možná prostě někam zmizet a už se nikdy nevrátit sem, protože tady ji nemělo čekat nic, oč by zrovna stála. Esther se nehodlala vzdát své pomsty. Ona vlastně přestala být až tak obezřetná v momentě, kdy se dozvěděla, že z Esther je upírka a Klaus ji drží pod svým dohledem. Nenapadlo ji, že Esther pro ni měla připraveno něco už mnohem dřív, že si zařídila, aby zmizela z povrchu zemského. Nečekala od muže, který šel naproti ní žádné nebezpečí, proto byl její postoj zcela uvolněný a bezstarostný bez jediného náznaku obezřetnosti, která by v tomto případě rozhodně byla potřeba. Zastavila se ihned, jakmile začal mluvit. Vlastně se téměř ani nemohla nezastavit, protože jí vstoupil do cesty. Zamračila se, jelikož netušila, co má tohle znamenat. Nějaký muž, kterého nezná, ji najednou zastaví a hádá, kdo že vlastně je? Nelíbilo se jí to od samého počátku. Ona? Slavná? Možná, že kdysi byla, ale její sláva zešedla stejně jako obnošené oblečení, vytratila se jako lesk na starém šperku. Byla trochu zmatená z toho, jak mu to mlelo. Dalo se říct, že ji téměř nepustil ke slovu. Párkrát se snažila ho zastavit tím, že se nadechla a pootevřela ústa, že něco řekne, ale on se nedal zastavit. Až nakonec řekl, že ji právě hledá, zakroutila hlavou, udělala gesto svou dlaní, aby konečně stopnul svůj monolog a aby se tak mohla dostat ke slovu ona.) Kdo že to jsi? (Zadívala se na něj udiveně, téměř překvapeně. Zajímalo jí, s kým má tu čest, když on ji poznal a strašně ji hledal, až ji konečně našel. Tak nějak se ale nemohla zbavit dojmu, že to všechno shrnutí, co tu teď dotyčný muž provedl, pro ni asi nebude dobré. Nedostala odpověď. Jen jeho ruka vystřelila vzhůru, jako by čekala, že ta její udělá to samé, ale stále víc jí to připadalo tak, že kdyby mu tu ruku podala, chytila by se vlastně na udičku a on už by ji nikdy nepustil. Držela si odstup, ale to by udělala asi každá žena, kdyby k ní najednou přišel cizí chlápek, který by o ní věděl víc, než je zdrávo a začal ji obtěžovat. Jeho ruka tak zůstala viset ve vzduchu, což jemu se rozhodně nelíbilo. V tu chvíli se jeho výraz změnil a ona poznala, že je zle. Zároveň věděla, že je pozdě na to, aby se snažila utéct, nebo se bránit, protože cítila začínající tlak v její hlavě. Když se vám vaří krev v hlavě, je těžké se soustředit na něco jiného. Mnohdy se dá tvářit, že vás to bolí víc než doopravdy a tím svého protivníka překvapíte, jenomže tenhle týpek věděl moc dobře, co dělá a nedával jí možnost hrát, že muka, co teď začala prožívat, jsou horší než ve skutečnosti. To mučení totiž bylo přímo nesnesitelné. Zvonilo jí v uších a jí nezbývalo nic jiného, než se pod tíhou bolesti pohroužit k zemi, držet se za hlavu a doufat, že to za chvíli zmizí. Vlastně ani tak nevnímala z počátku to, co neznámý muž říká. Jeho síla byla až nezdravá. Jako by ji hromadil celá léta a až nedávno ji mohl opravdu pořádně využít. Kdyby jen věděla, že vlastně není až tak úplně daleko od pravdy. Snažila se zhluboka dýchat, aby tak mohla alespoň trochu rozehnat tu bolest, ale byla až příliš ochromující, vlastně ani nekřičela. Nekřičela, protože jí to ani nešlo. Měla pocit, že kdyby se snažila křičet, její hlava by jí okamžitě vybouchla. Oči jí pálily a pomalu se zalévaly krví, jak jí praskaly žilky. Konečně tak nějak začala vnímat, co muž vlastně říká. Vězeňský svět? Cože? Proč? Co má tohle znamenat? Konečně se odhodlá zvednout trochu hlavu, aby mu viděla do tváře. Byl to šílenec, to je zřejmé, ale stále nechápala pointu a stále nevěděla, kdo to před ní stojí.) Kdo zatraceně jsi?! (Procedila mezi zuby a celé tělo se jí klepalo. Konečně se dočkala odpovědi. Malachai Parker. Camille má opravdu povedeného bratrance.) Kai. (Polkla hlasitě.) Cami o tobě barvitě vyprávěla. (Ušklíbla se a možná mu tím dala jakýsi náznak důležitosti, že o něm někdo vyprávěl a že ho vlastně zná, i když jen z příběhů. Věděla, že v tuto chvíli jí opravdu není pomoci a ona tedy skončí ve vězeňském světě. Spatřila ascendent v jeho dlani. A působila smířeně. Možná to Kaie mohlo trochu rozhodit, možná ne, ale ona se teď chtěla zbavit veškeré bolesti, kterou ji Kai způsoboval. Jen jediné toužila vědět a doufala, že jí Kai neupře odpověď.) Komu splácíš dluh? Přála bych si to vědět. V rámci zachování dobrých vztahů. (Zašklebila se, i když to bylo asi nejspíš bolestí. Zuby měla obarvené krví. Trpěla, ale už brzy měla pocítit něco horšího než bolest. Prázdnotu. Samotu. Vězeňský svět. A nikdo nebude tušit, kde je, nikdo nebude vědět, jak ji dostat zpět, protože vlastně ani nikdo nebude vědět, v jakém z toho nekonečna vězeňských světů zrovna skončí. Začínala být vyčerpaná a už nereagovala na Kaiovy posměšky. Jen čekala, až zpečetí její osud a ona už nebude v tomto světě víc existovat.

Boli ľudia, ktorí sa báli tmy, boli ľudia, ktorí si za každým stromom predstavovali svoj najväčší strach ukrytý v hmotnej podobne. A boli aj osoby, ktoré sa nebáli ničoho, pretože jediným možným strachom, pre seba boli sami. Vedel, aké to je, obávať sa vlastných myšlienok, vlastnej mysle, ktorá mu niekedy hovorila veci, o ktoré nestál. Boli však aj situácie, kedy s ňou súhlasil, nech už bola akákoľvek krutá, akákoľvek krvilačná. Mal však celkom iné dôvody, než bola jeho vlastná pomsta, prečo dnes ničím nerušene smeroval svoje kroky práve za niekým, koho v skutočnosti ani nepoznal... Kto nemal s jeho krivdami, poniekiaľ bezočivými plánmi a na zdanie večnou nenávisťou, nič spoločné. 
Už z diaľky mohla vidieť jeho úškrn, už z diaľky mohla vidieť ten samotný diablov oheň, ktorý mu brnkal v očiach, ako na klávesy piana. Pomaly, ladne a zároveň tajomne ukrývajúc skutočné nôty nebezpečenstva, ktoré už dupali na svoj pochod. Odrezal jej cestu, zastavil jej deň v jednej, prostej sekunde, kedy sa ručičky hodín zrazu prestávali hýbať, kedy všetko zamrzlo v čase a čakalo práve na jeho pokyn, než ho konečne opäť spustí. Jemu nie... jemu tu nešlo o všetko, to jej. 
Mierne zmätená, ryšavá upírka pred ním nemala šancu prakticky k ničomu. Nepustil ju k slovu, nepustil ju k pohybu, nedovolil jej ho obísť a vypariť sa čo najrýchlejšie preč - ak by to bolo na ňom, nedovolil by jej ani stáť na nohách, ale to sa dá tiež veľmi rýchlo zariadiť, všakže? Priateľský tón v jeho hlase sa drží pomerne dlho, no všetko to bol len jeho prvotný dojem, lacná maska nasadená na jeho tvári, ktorá sa už ľpela pod pobavením a vzrušením nad ďalším svinstvom, ktoré mu prenikne medzi roztvorené prsty. Jazyk mu mlel, hlava sa mykala zo strany na stranu a dokorán roztvorené oči hľadeli z jej tváre niekam do prázdneho priestoru - trochu pomätený chlapec už na prvý pohľad. V ďalšej sekunde je znovu všetko iné, niečo sa v ňom zmení, praskne, akoby pomaly začal celú svoju masku odkrývať a všetko, čo predtým bublalo pod jeho kožou sa dostávalo nezastaviteľne na povrch. Letmo prižmúri zrakom, pričom nakrčí obočím a s nečitateľným výrazom na tvári spojí pery k sebe do úzkej línie.Všetky jeho rysi zachvátia tene, do ktorých sa dobrovoľne ponáral. Chápal to, on bola tá otravná, ukecaná špina pod nechtami, ktoré práve podvihla aj s rukou nahor, aby snáď jeho nekonečný monológ zastavila."Ak by to neznelo tak dramaticky... povedal by som, že tvoja najhoršia nočná mora." Ohrnie nezaujato spodnou perou a natočí hlavou kúsok do strany. "Ale nakoľko to dramaticky znie, môžeš ma volať Joker vo svojej Batman-story." Prenesie s jemu typickým sarkazmom a zároveň vážnosťou, od ktorej sa dá čakať mnoho vecí, pričom na ňu nenútene mrkne jedným okom. Samozrejme, chápal fakt, že žena pred ním musela byť pomerne zmätená, nakoľko, narozdiel od neho, nemala ani páru, kto sa jej práve prihovoril... Lenže nie vždy môžeme hneď vedieť všetko, čo chceme, všakže? A on rád držal ľudí v napätí, v nevedomosti... Pretože práve z nevedomosti vznikal strach, vznikali obavy a drhol sa dych v jej tenkom, úzkom hrdle. S poloúsmevom na perách podvihne rukou smerom k nej, na znak dobrých vzťahov pri zoznámení, ktoré možno bude mať trochu tragickejší koniec, než by očakávala, ale... Jeden s tým už nič nenarobí. 
Ona nie, ona nebude robiť to, čo je pre ňu lepšie, ona si zvolí ten horší, ťažší spôsob, ktorý ho tak bezočivo a nekonečne otravoval. Prečo len boli "ľudia" takí sprostí? Zomkne pery pevne k sebe a nie práve najspokojnejšie nimi našpúli, celý čas hľadiac uprene do tých jej odmeraných očí. Možno v ňom ešte nevidela tú akútnu hrozbu - konštatujúc to z tej povrchnej, priateľskej stránky, ktorou sa na začiatok vždy prezentoval... fajn, takmer vždy - no, ak si predtým myslela, že v živote stretla niekoho viac neurotického, niekoho, koho morálne hodnoty by boli pomýlenejšie, mala by to v rýchlosti prehodnotiť. Natiahnutá ruka mu tak zostala len visieť v priestore, na prázdno. A on nemal rád prázdnotu, bol ňou už tak či onak naplnený až po krk. "Hm, tak nič." Vydýchne sucho, ako krátku, výraznú bodku za celým jeho ešte mierumilovným prístupom, než sa obráti proti nej... jeho moc, jej bezmoc, a dokonca aj čas, ktorý znovu spustí a ktorého mala až ukrutne málo. S pokriveným, sadistickým úškrnom na perách zovrie prstami ruky, ktorou nič viditeľné nedržal. Len mágiu, len svoju silu, ktorou tlak neustále, bez prestania pumpoval priamo do jej hlavy, nechávajúc sa napokon rozlievať v bolesti každým nervom jej tela, akoby do nej súčasne pichalo tisícky ostrých ihiel. Jeho slová sa ozývajú v priestore, jej nohy sa podlomia a ona sa zrúti k zemi, zatiaľ čo celá jeho postava sa prakticky povyšuje nad ňou, akoby jej už v ten moment ukazoval, že on je niečo viac, niečo, na čo ona nedokáže ani len siahnuť. Prečo mlčí? Prečo už nekričí ako pomätená? Stále na ňu pôsobiac svojou mágiou sa k nej mierne priblíži o niekoľko milimetrov, nahýnajúc sa bližšie k jej tvári, akoby chcel, aby jeho slová vnímala, aby ich nemala jedinú šancu prepočuť. "Môžeš to nechať ísť, vieš? No tak, Gennie...." vydýchne, ako sa znovu vystrie, podvihujúc rukou už omnoho väčšmi nahor, snáď jej duševne kúskujúc krvinky v hlave na malé, zbytočné časti. "...zakrič trochu, nebudem ťa súdiť, prisahám." Každá jeho hláska pre ňu mohla byť ako ďalšia, priama facka. Tiché uchechtnutie prenikne spomedzi jeho pootvorené pery, keď na ňu z vrchu tak povýšenecky hľadí. Hľadí na krv, ktorou sa jej začínali podlievať oči, keď k nemu konečne zdvihla tvár, ako nechal každú, aj tú najdrobnejšiu žilku v jej hlave prasknúť. 
Úškrn vystrieda ľahký, nenútený poloúsmev, ktorým jej neprezrádzal nič a zároveň všetko. "Vážne sa ma ešte musíš pýtať, kto som?" Podvihne poniekiaľ prosto obočím. "Čarodej, najväčší psychopat v meste,... ding-ding..." Zrak mu tekal zo strany na stranu, tón nabral známky po hravosti a zároveň sarkazme, ktorým jeho samotná duša naberala jedlo na tanier. Napokon sa jej predsa len musí predstaviť, ale čo by jeden mentálne narušený sociopat neurobil zo slušnosti, všakže? Cami ho koniec koncov za ten rok musela priučiť nejakým morálnym zásadám, nie? Ako náhle po ňom zopakuje a vysloví jeho meno, z poloúsmevu na tvári sa opäť stane široký, pokrivený úškrn už dopredu nenasvedčujúci ničomu dobrému. "...Dong." Dokončí rádoby spokojne, na niekoľko sekúnd si zahryznúc do spodnej pery. Či ho fakt, že Cami očividne nemala problém vybásniť svojho najdrahšieho bratranca pred ušami každého človeka v tomto meste, prekvapil? Ugh, nie... ani nie. "Sis, samozrejme..." pretočí poniekiaľ pobavene očami. "Za chvíľu bude s tým svojím veľkým jazykom horšia než ja." Pokrúti pomaly hlavou, ako neprítomne vydýchne niekam pred seba, na chvíľu sa zamýšľajúc nad svojou, už dlho nevidenou, sesternicou. Rýchlo sa však opäť vráti k sebe, na jej smolu. "Čo ti o mne hovorila? Dúfam, že len v dobrom..." Kútiky úst mu cuknú do strán a jeho pozornosť sa už konečne upriami na hlavný a prakticky aj jediný dôvod tohto stretnutia. 
Z vrecka si prstami vysunie malý, železný predmet, už zvierajúc v dlani krv, ktorá slúžila práve na to, aby fungoval. Pri jej slovách k nej poslednýkrát stočí svoj nezaujatý zrak, nedávajúc jej ani náznak toho, žeby sa chystal skutočne odpovedať na otázku. "Nekričíš, nebojuješ... Nerobím ti vlastne nejakú masochistickú, pošahanú službu?" Nakrčí nechápavo obočím, ako mu jej večná zmierenosť a pokoj už skutočne začínajú pomaly liezť na mozog. "Každopádne," oblizne si jazykom spodnú peru a vystrie ruku s ascendentom, "v rámci zachovania tých dobrých vzťahov..." koncom palca uvoľní drobné želiezko, ktoré vydá tichý zvuk cvaknutie len niekoľko sekúnd predtým, čo sa mu roztvorí v dlani. Následne sa opäť nakloní do jej blízkosti, hľadiac jej spriama, spokojne rovno do očí. Mohlo sa zdať, že jej to povie, že jej dá tú poslednú, zbytočnú informáciu, odpoveď, než ju kompletne zmaže, lenže on vedel lepšie, než to,"... uži si večnú samotu." Vydýchne jej horký vzduch na líca a s tým pochabým, arogantným úškrnom od nej automaticky odstúpi o niekoľko krokov dozadu, opäť jej spôsobujúc tú neznesiteľnú, ostrú bolesť, ako nakvapká pár kvapiek krvi na červený kameň v strede ascendentu a jeho pery akosi samovoľne začnú prenášať to neznesiteľne známe kúzlo. Vzduch sa zdvihol, hral sa s končekmi jeho tmavých, zostrihaných vlasov, listy, tráva, konáre, začínali lietať zo zeme v ich blízkosti. Posledné, čo mohla vidieť? Bola jeho psychopatická tvár, pohľad, ktorý venoval len jej. Posledné, čo mohla počuť? "Poďakuj sa svojej svokre." Bol jeho hlas zastrený vetrom. A napokon? Biely záblesk ožiaril dve telá, len jedno z nich zostalo stáť na svojom mieste. Len jedno z nich nezmizlo v priestore. Pomaly nadvihne hlavou dohora, spojac ústa konečne nadobro dokopy. Genevieve bola preč a nebol tu už nikto, kto by ju mohol priviesť späť. Jeho dlh bol tak splatený a teraz bol čas... bol čas, aby sa splatili dlhy všetkých. A on si ich vyberie. Bez akejkoľvek emócie, či ľútosti nad tým, čo práve urobil, si vhodí ascendent späť do vrecka bundy a s rovnakými, spokojnými a ničím nerušenými krokmi si vykračuje ďalej ulicou, naprieč jeho obľúbeným... najobľúbenejším mestom.