Docks (Doky)

(Lekla se, kdyz ji Finn popadl najednou za rameno. Ale zachovala klid, protoze Finn byl pouhy clovek. Stejne ji nemohl nic udelat. Netusila, ze je carodej. Byla nucena se mu divat zblizka do oci. Mohla uhnout pohledem. Ale samozrejme to neudelala. Videla tu Finnovu potrebu a touhu po porozumeni. Ona mu rozumela, castecne. Vlastne ona sama taky chtela zabit vlastniho sourozence a delala vsechbo pro to, aby se to povedlo. Ale nechtela v tomhle ohledu stat mezi nimi. Mezi dvema stranami Puvodnich. Nebude se v tomhle ohledu priklanet ani k jednomu. Ovsem samozrejme nechce, aby se snad pozabijeli navzajem. Poslouchala ho a pritom se mu stale divala do oci. Samozrejme, ze jeho otazky byly recnicke. Neocekaval na ne odpoved. Tohle je jeho pribeh, ktery slysela. Kazdy z Puvodnich ma svuj a v kazdem se nachazi bolest a utrpeni. Jiste to nemel v zivote jednoduche a uz vubec ne v te dobe. A pak jeste Mikael s Esther vsadili mezi ne ten obrovsky klin, ktery je rozdelil. A ona nemuze az tak uplne soudit, protoze u toho nebyla, ale byla si jista tim, ze Esther byla proste magor. I kdyz jeji pohnutky byly dobre, udelala neco spatneho a ve snaze to napravit to jen jeste vic a vic zhorsovala.) To je zrejme logicke. Co by delal na tehle planete Mikael sam? Az by znicil vsechny upiry, zemrel by sam. Ale on je mrtvy a tuhle vec uz udelat nemuze. (Videla na Finnovi, jak ho vsechny tyto vzpominky boli. Jako by se ji nahle nemohl podivat do oci. Chvili jen stala mlcky za nim a divala se na nej, nez zacala byt zvedava, jak je vubec mozne, ze ma Finn jine telo. Mela pocit, jako by vedel mnohem vic, nez ji rika. A snad to i dela, ale nebude na nej nalehat. Mozna to dela i kvuli ni, mozna je nevedomost pro ni v tomto ohledu lepsi. Ale mozna taky ne, protoze nevi, co by mela cekat.) Predci si jiz s nasimi zivoty nahrali az az. Kez by tohle mesto nebylo zalozeno na takove magii. Zde clovek nikdy nevi, co mu predci covenu prichystaji. (zakrouti hlavou. Opravdu nesnasi predky a vse, co kvhli nim musela snaset a vykonat. Vedela, ze Finn nesouhlasil s tim, ze se ona zavdala Kolovi a ten svazek bude v jeho ocich jiste nestastny. Presto ocenila, ze uz to vic nekomentoval. Znovu jen nasloucha jeho pribehu a hned mu to zacalo vse zapadat. Finn se nespolcil s Benjaminem. Ne primo. Benjamin vyuzil Sage k tomu, aby ho k cinu premluvila a vymluvne ji do rukou vlozil i tu dyku. A v tomhle Finna chapat musela. Ona take z pocatku vubec netusila, ze kol je urknuty a udela, co udela. Jak mohl tedy Finn tusit, ze jeho laska, ktere tak veril, je pod vlivem kouzla jejiho bratra? Zakrouti hlavou. Co vse jeji bratr zpusobil a pak jeste nechal vypnout Finnovy emoce. Finn vubec nemohl tusit, co to prinese a ona uz ted vedela, ze jeho odsouzeni k smrti je moc nahle. Finn uz neni tim silencem bez emoci.) Byl jsi podveden, Finne. Ovsem nebyl to tvuj bratr, kdo te podvedl... Ale muj. Musel ocarovat Sage a podstrcit ji tu dyku s tim, co mas udelat. Bylo jasne, ze jsi ji veril. Tohle ti nikdo nemuze brat za zle. Benjamin to mel dokonale vymyslene a ty jsi ho zbavil jednoho ze souperu, aniz by sis mozna uvedomoval, ze to delas. Benjamin tak mel volnejsi cestu a kdyz bylo po vsem, tak te jeste primel trpet vic tim, ze te zbavil tvych emoci. Je mi lito, ze to utrpeni bylo zavrseno smrti Sage. (podivala se na nej chapave a na chvili sklopila zrak. Vsimla di jeho zatatych pesti, ale on se snazil ovladat. Prejde jeste bliz k nemu a chyti ho za rameno.) Dekuji, ze jsi mi rekl, co se stalo. Preji ti hodne stesti v novem zivote v novem tele. Jen... (chvili se odmlci a pak se mu podiva do oci) nebojuj proti svym sourozencum. (to byla jeji posledni slova, nez se otocila a zmizela z doku pryc.)

*Po tom, co napsala na twitteru Kaiovi, zda se mohou sejít, tak jenom přes sebe přehodila kabát, obula se a vyrazila z bytu pryč. Na sobě má béžový kabát, upnuté džíny, kozačky a vlasy má spletené do copu na pravé straně. Sem tam ji odlétávají pramínky vlasů na stranu, které nejsou ohlazené. Pomalým krokem si to míří směrem k Dokům a musí uznat, že teď večer jí to připadá děsivé. Ruky má založené v kapsách kabátu. Rozhlíží se okolo sebe, přeci jenom je to New Orleans. Tady je největší kriminalita ve státech. Má jediné štěstí, že je čarodějka, protože jinak by jí ani ve snu nenapadlo jít právě na tohle místo. Už hned kdy se rozhodla Kaiovi napsat, zda se nestřetnou jí bylo jasné, že jí jenom tak na to nenaletí a bude mít jisté podezření. Pravdou je, že ho má oprávněně a rozhodně to není žádný pitomec, který by ji skočil na schůzku jenom tak, aniž by si myslel, že se s ním chce vážně projít při měsíčku. Možná je moc zvědavý, možná si příliš věří, že by to byl on, kdo by v jejich "souboji" vyhrál. Vlastně se i docela diví, že jí na to kývl. Pravděpodobně s ní rád tráví čas, což se v jejím případě říct nedá. Sklopí zrak směrem k zemi a dívá se před sebe na ulici. Do plic se ji dostává příval čerstvého vzduchu. Přijde poté do doků a zastaví se na jenom dobře viditelném místě. Stojí kousek od jedné z pouličních lamp, takže světlo na ni dopadá a jí nezbývá nic jiného, než jenom čekat na jeho příchod. Přešlapuje z jedné nohy na druhou a rozhlíží se okolo sebe. Ne tak, že by ho snad pohledem vyhledávala, ale spíše je obezřetná. Vydechne dlouze a trochu zakloní hlavu dozadu, přičemž se podívá vzhůru, jako kdyby chtěla pozorovat hvězdy. V tu chvíli ale málem chytí zástavu srdce, když přímo za zády se ozve něčí hlas, který ani v tu chvíli není schopná identifikovat, protože se neskutečně lekne. Prakticky cítila jeho a nebo její tvář u té svojí. Vyjekne hlasitě a odtáhne se okamžitě do strany, přičemž srdce ji tluče tak silně, že má pocit, že ji proskočí hrudí. Vytáhne ruce z kapes, ale nestihne ani nic udělat, jelikož zahlédne tvář Kaie s tím jeho pitomým úsměvem na rtech. Oddechuje zhluboka a jde na ní vidět, že je neuvěřitelně vystrašená. Podívá se na něj vražedně a přistoupí pár kroky k němu, přičemž pozvedne ruce a několikrát ho udeří do hrudi, ne však nijak silně.* Ty jeden idiote! *Vyštěkne na něj a ruce stáhne zase nazpět k tělu. Jde na ní vidět, že se stále snaží vzpamatovat z toho, co udělal a je pořád ještě tak nějak vyděšená, možná už teď naštvaná. Nakrčí nos.* Málem jsem dostala infarkt! *Zavrtí nad tím hlavou, jako kdyby to stále nedokázala pochopit. Nezačíná to opravdu podle jejich představ.*

*Vlastne to bolo dosť zvláštne, niežeby si v konečnom dôsledku neveril, problémom bolo, že neveril jej a už vôbec by jej len tak z ničoho nič nezožral, žeby sa chcela ísť niekde prevetrať práve s ním. A to sa mohlo rozvíjať na dve veci, prvá by znamenala, že ju začalo unavovať jeho vyhrážanie sa a druhá, že si zmýlila džús s Whiskey, jedno sa samozrejme nevylučovalo s druhým. Avšak bol až príliš zvedavý, na to, aby odmietol a hlavne tu nebolo nič, čoby mu mohla urobiť, zobrať, pretože jemu na ničom okrem moci nezáležalo a tú práve nemal, takže to bol vlastne dopredu prehratý súboj, bohužiaľ pre ňu. Príliš dlho s tým neotáľal a šedé tričko s farebnou potlačou, ktoré mal práve na sebe, hodí do koša na pranie, pričom si vyberie jedno z čiernych na krátky rukáv a tmavomodré džínsy, po čom si na plecia hodí svoj kabát a so slúchadlami v ušiach pomaly vyrazí von z bytu. Stále bolo celkom chladno a zrak mu často zahmlieval jeho vlastný dych, ktorý mohol v tej tme pokojne aj vidieť. Cestu mu osvetľovali len pouličné lampy, ktoré trochu zatieňovali hviezdy, ale bolo to New Orleans, stále ich bolo vidno. Síce netušil, kde presne sa doky nachádzajú, ale nemal až taký problém ich nájsť, vlastne orientácia mu nikdy nerobila skoro žiaden problém a teraz tu bolo množstvo vymožeností, ktoré tomu napomáhali. Odloží si mobil do vrecka a pomalým krokom kráča na miesto, pričom sa mierne otáča hlavou okolo seba, akoby čakal, že sa tu Davina niekde objaví, lenže ju nikde nevidel. Vážne dúfal, že si z neho nechcela len vystreliť, to by jej len tak neprešlo, za zábavu sa totiž platí. Nakoniec sa predsa len zastaví za jedným z tmavších zákutí, pričom si vyberie ruky z vrecka, priloží si ich k ústam a zhlboka si na nich vydýchne teplý vzduch, následne si ich opäť vopchá do vačkou kabátu a prešliapne na druhú nohu. To už však z boku pár metrov od jeho smeru uvidí dievča približne v jej veľkosti, ktoré sa postaví pod lampu a natočí mu tvár rovno do pohľadu, takže mu nerobí žiadny problém ju identifikovať. Kútiky jeho úst automaticky cuknú do strán, pričom potichu vydýchne a keď nakloní hlavou do strany a všíma si viac okolie ako jeho, tichým krokom k nej zozadu pristúpi, pričom si dá pozor na to, aby bola jeho tvár od tej jej vzdialená čo najmenej. Mierne našpúli perami, než prižmúri oči a nakoniec ich len mierne pootvorí.* BOO...*Nepatrne nakloní hlavou do boku v momente, keď od neho s hlasným jakotom odskočí, akoby bol nejaký mäsový vrah, ktorý nechce nič iné, než ju zabiť.* Bojíš sa bubákov? *Spýta sa jej s poniekiaľ ironicko-detským tónom, pričom mu na tvári celý čas panuje taký ten krivý a hlavne pobavený úškrn. Postupne si ju premeria očami, ako sa tak zastaví na jej hlave a ich pohľady sa v tom momente stretnú. Bolo to vážne komické, aby sa čarodejnica ako ona bála aj vlastného tieňa. Aspoň sa zabavil, ak už nič iné. Jej výraz sa však šmahom zmení z vystrašeného káčatka na vražedné monštrum, ktoré mu doslova vypaľuje dieru do čela. V momente spojí pery pevne k sebe do úzkej línie a ešte o niečo viac nimi roztiahne do strany, keď k nemu pristúpi tento krát ona. Tam to však neskončilo, do niekoľkých sekúnd mohol cítiť slabý tlak jej rúk na svojej hrudi, pričom mal veľkú tendenciu jej ich chytiť ako naposledy, ale nič neurobil, nakoľko ich hneď zase stiahla, len sa k nej naklonil ešte o niekoľko milimetrov tak, aby mohla cítiť jeho dych a žmurkol jedným okom.* Ale choď, cupcake, len mi nehovor, že si sa naozaj zľakla...*Pokrúti nad tým hlavou, pričom nepatrne prižmúri obočím, ako Davina nakrčí nosom. Tento malý tik jej tváre si už stačil všimnúť viackrát, niežeby to niečo znamenalo.* Infarkt? A čo si robila predtým?...Snažila si sa nadviazať komunikáciu s rodnou planétou, alebo? *Vydýchne rádoby na vážkach.*

*Vážně si myslela, že v jednu chvíli umře jak se lekla. Není to tak, že by byla nějaký strašpytel, ale když takhle vám někdo stojí za zády a najednou se ozve, tak to vážně není příjemný pocit. Uhne ihned do strany, přičemž slyší své srdce, jak bije ve velmi nepravidelných úderech, jako kdyby mělo naposledy vydat ten známý zvuk a pak utichnout navždy. Dívá se Kaiovi do tváře a z vyděšeného pohledu to začne přecházet na vražedný, i když ten vyděšený tam stále je. Jediný, kdo je z toho značně pobavený je on. Jak by taky nemohl? On se baví nad cizím neštěstím. určitě si dal záležet na tom, aby tady byl jako první, aby přesně mohl něco podobného udělat. Při jeho poznámce se jenom ušklíbne a nehodlá mu na to odpovídat, když se ještě snaží tak nějak vzpamatovat. Kdyby měla říct z čeho má občas opravdu strach tak by to byl on, i když dnes tady nepřišla rozhodně se žádným strachem. Dnes je tomu jinak. Přistoupí k němu blíže a ihned ho několikrát, ale ne silně bouchne do hrudi. Hned ruce zase stáhne a dívá se na něj nepříjemně. Co si zatraceně myslel? Že v tuhle dobu jí to nevyděsí, když se ji blíží takhle za zády? Nakloní hlavu do strany a dívá se na něj s nakrčeným obočím a taky nosem, což vlastně dělá pravidelně, dalo by se říct.* Tohle není vtipné, Kaii. *Upozorní ho a vydechne dlouze, přičemž už se zdá o něco klidnější a i její mimické svaly v obličeji povolí. Pozoruje jeho tvář a stále se netváří nijak přívětivě i přes to, že už ten prvotní šok odpadl. Ale tep srdce se jí uklidnit nechce, nechce se to dát do normálu.* Pozorovala jsem hvězdy, co je na tom špatného? A nebo víš co? Neodpovídej. *Odvrátí od něj pohled a projde okolo něj, přičemž se jednou rukou o něj otře a zamíří směrem do doků. Očekává, že ji bude následovat a tomu se i tak stane. Její krok je velmi pomalý, opravdu, jako kdyby se chtěla prostě jenom procházet a konverzovat. Na jednu stranu si říká, zda má tohle celé smysl, když už ji prakticky nic nedělá. Nechává ji na pokoji, ale stále jsou tady ty věci, které nelze přehlédnout. To, co udělal, jeho vyhrožování, to jak se ji míchá do života, ty jeho fotky na twitteru. Nemůže to všechno jenom tak být, nemůže to přejít, protože on si zaslouží, aby byl potrestaný. Na chvíli se mezi nimi rozhostí ticho a Davina moc dobře ví, že by měla začít mluvit. To ona ho dnes tady pozvala, tohle setkání zařídila poprvé ona a ne Kai. Chvíli se prostě mlčky dívá sama sobě pod nohy a netuší, kde přesně jdou. Ne, že by doky neznala, spíše nemá přesný cíl. Chtěla jenom odlehlé místo a tohle je vážně ideální. Zvedne zrak k jeho tváři.* Uhm...*Ani neví, jak přesně má začít. Vždyť konverzace jí nikdy nedělala problém, tedy až na tuhle chvíli.* Opravdu teď nechci trávit příliš mnoho času doma s Marcelem. Zjistila jsem něco o své rodině a nevím, jak mu to mám říct. *Řekne, jako kdyby byli nějací přátelé a ona se prostě potřebovala svěřit. Pravdou je, že neví, jak začít tuhle konverzaci a taky chce nějak smáznout jeho obavy, proč je tady, proč ho dnes pozvala ven. Takhle si bude myslet, že se chce jenom z něčeho vypovídat. Otázkou by bylo, proč on. Něž stihne něco říct, tak znovu promluví.* A proč to neříct někomu, komu je to vlastně úplně jedno? Lepší, než to říct někomu známému a slyšet to, co slyšet nechci. *Přijde k jedné kamenné zídce a dívá se chvíli na řeku, než se k tomu otočí zády a opře se o zídku, přičemž se znovu podívá na Kaie. Ne, pořád jí nebyla jeho společnost nijak zvlášť příjemná, pořád k němu měla jistou nechuť. Dnes ji však nedávala vlastně skoro vůbec najevo. Její pohled je normální, bez známky nenávisti či nějakého pohrdání. Dobře, možná tam trochu něco je, ale není to to, co obvykle, není to stejné. Vážně to působí, že si chce prostě jenom povídat. Otázkou však zůstává, zda to tak i je. Upírá na něj zrak a ruce si znovu zastrčí do kapes kabátu.*

*Netušil, kedy presne sa to stalo, alebo či to mal vrodené už od detstva, prosto sa uňho vyvinul vnem, vďaka ktorému dokáže cítiť strach iných ľudí. Nedokázal cítiť nič, žiadnu empatiu, žiadnu lásku, žiadnu vinu, nič, ale vycítiť niečí des mu nerobilo jediný problém. Áno, mohlo to byť psychopatické, ako len veľmi chcelo, mohlo to znieť zvláštne, možno bol nakoniec predurčený na to, aby ten strach vyvolával, aby ubližoval ľuďom, ktorí ani nemuseli ublížiť jemu. Po celý ten čas mu na tvári hrá jasne pobavený úsmev, ktorý len dotvárajú jeho oči, ktoré boli tento krát zamerané len a len na nej. Bolo najskôr pochopiteľné, že sa zľakla jeho hlasu, niečo podobné by sa dalo čakať od každého normálneho človeka, ktorý sa v noci bojí byť vonku sám, ale ona predsa nebola len nejaký obyčajný človek, bola výnimočná, bola mocná, ak by mohol, už dávno by si jej silu zobral pre seba, ale to bohužiaľ nešlo, takto sa musel len pozerať na to, ako je v jej rukách. Nechá ju, aby sa od neho odsunula, najskôr by to nedopadlo dobre, ak by sa jej ešte nejako dotkol, aspoň nie, pokiaľ ho neuvidí a možno ani potom. Stále netušil, čo presne od tohto stretnutia čakala, čo chcela, ale tomu, žeby s ním len tak dobrovoľne trávila čas veril asi tak ako tomu, žeby ho Marcel pri prvej príležitosti nezabil, ak by mohol. O niečo jej šlo a jeho prezieravý pohľad mohol len hádať o čo. Po tom, čo sa k nemu otočí konečne tvárou a z jej očí srší číra zlosť, ktorá je smerovaná priamo k jeho maličkosti, poniekiaľ stiahne pery z úsmevu viac k sebe, akoby bol nejaké dieťa a práve urobil niečo zlé, pričom ho prichytili. Týmto gestom však len dokazoval všetko to pobavenie, ktoré nad tým mal, akoby sa z nej kvôli jej strachu smial. On sa nikdy nebál, teda nepamätal si to, možno mal isté obavy, že mu jeho ciele nevyjdú, alebo po smrti svojej sestry nevedel, do čoho má pichnúť, ale strach? Nie, v jeho vnútri to bola neznáma emócia. Namiesto toho vždy cítil viac hnev, ktorý to celkom prekrýval. Ironickejšie to bolo celé ešte viac práve tým, že sa ani nesnažil, jednoducho tu bol skôr a tak jej to dal najavo, ak by bol nejaký z tých jej teplých kamarátov, rozhodne by zareagovala inak, ale to on nebol, našťastie. Ani nečakal, žeby na jeho poznámku nejako, hocijako reagovala, toho ona nebola schopná, ak jej niečo nesadlo priamo na jazyk, ale jej úškrn mu celkom stačil, dosvedčoval všetku tú otrávenosť, ktorú najskôr voči nemu cítila. Len ju mlčky sleduje, keď sa k nemu začne približovať, pričom po tom, čo ho niekoľko krát udrie do hrude a spustí svoje ruky späť k telu, dotiahne medzi nimi tú krátku medzeru a nakloní sa k jej tvári. Na jeho slová samozrejme odpovedá len svojou obvyklou, už skoro naučenou frázou, ktorú nezabudne povedať pri žiadnej konverzácií.* Ale pravdaže, je. *Pokrčí nad tým plecami a krátko pokýva hlavou zo strany na stranu, na rozdiel od toho, ako sa ona konečne trochu upokojí.* Občas premýšľam nad tým...Ak by pohľad mohol zabíjať, koľkými spôsobmi by som práve v tejto chvíli umrel? *Podvihne nad tým rádoby kuriózne obočím, pričom sa na niekoľko sekúnd zadíva niekam do boku, než prosto pokrúti hlavou a pozrie sa späť na ňu.* Vlastne je veľmi malá pravdepodobnosť, žeby si našla nejaký nový.*Dodá nakoniec, akoby výsledok jeho namáhavého premýšľania.* (...Ktorý som ešte neskúšal.) *To už si len dodá v duchu, nakoľko nemal tendenciu jej niečo hovoriť. Samozrejme, že pozorovala hviezdy, ľudia to radi robili, aj keď hľadieť vkuse niekoľko minút na oblohu trochu postrádalo význam.* Oh, to je tak romantické...Teda, trochu menej vzhľadom na to, že si to robila sama. *Prenesie poniekiaľ vecným tónom v hlase aj napriek tomu, že mu povedala, aby jej neodpovedal. To slovo prakticky prepočul, vždy dokázal prepočuť všetko, čo chcel a len sa hral, akoby to nikdy nebolo ani povedané. Trochu sa uhne do strany, keď mu ramenom ruky narazí do toho, jeho pričom jeho pohľad putuje do strany smerom za ňou, kde sa pomaly otočí za ňou a trochu rýchlejším krokom ju dobehne, avšak nijako veľmi sa ponáhľať nemusel, nakoľko sa očividne nikam neponáhľala. Vlastne s tým ani nerátal, predsa by ho v inom prípade nezavolala von, aj keď jej úmysly mohli byť všelijaké, len nie dobré preňho. Kráča v tempe jej kroku vedľa nej, ruky má zarazené hlboko vo vreckách a jeho tvár kmitá medzi jej tvárou a chodníkom. Vlastne to bolo asi prvýkrát, čo mal jazyk za zubami a nič nehovoril, niežeby mu nevkĺzla a na um žiadna blbosť, ale to ona bola tá, ktorá sa chcela stretnúť. Potichu preglgne hrčku, ktorá sa mu od tak dlhého mlčania tvorila v krku a očami sa ustáli na jej tvári, čo sa akurát stretne s tými jej. Obočie mu vystrelí poniekiaľ dohora, keď sa začne trochu...Akoby to nazval, zakoktávať, zahmkávať? Akoby netušila, čo povedať, a to bolo presne to, čo si myslel. Buď si to rozmyslela, alebo ani nechcela hovoriť skôr ako niečo iné. Z týchto myšlienok ho však poniekiaľ vytiahnu jej nasledujúce slová, pri ktorých trochu nakrčí čelom a nakloní hlavou do strany, ako tak na ňu letmo z boku hľadí. Už-už jej chce niečo povedať, ale ona ho predbehne, a tak nechá vyznieť jej posledné slová, nad ktorými možno trochu ťažkopádne pretočí očami a nahlas vydýchne.* No, to sa začína dosť hekticky...*Prenesie neurčito, než sa na chvíľu zadíva pred seba a viac-menej si pre svoj dobrý pocit kývne hlavou.* Mám rad hektické veci, pokojne pokračuj, teda...*Vydýchne poniekiaľ pochybovačne, ale z jeho tónu skôr srší sarkazmus ako pochyby.* Ak si zistila, že Marcel je tvoj skutočný otec, tak sa ani nenamáhaj. *Pousmeje sa nad tým, pričom odhalí horný rad predných zubov a opäť sa k nej otočí svoju kompletnú pozornosť. Stále však bolo otázkou, prečo by volala v tom prípade práve niekoho, s kým ju nechcela tráviť desať násobne viac, ale nechával si to zatiaľ pre seba. Niektoré jej slová však dávali zmysel, ale tak či tak nebol úplne padnutý na hlavu, aby jej to celé zožral aj s navijakom. Keď sa Davina zrazu zastaví na boku pri kamennej stene, ktorá stála popri tečúcej rieke, len zostane stáť na mieste a s mierne naklonenou hlavou do strany ju možno trochu uprenejšie, ako pôvodne chcel, sleduje. Vyvolával to najskôr práve ten fakt, že niečo bolo inak, zatiaľ však nevedel, či je to dobre alebo skôr zle. Nehľadela naňho ako na niekoho, koho by nenávidela, len jednoducho nemala príliš v láske. Po tom, čo medzi nimi na chvíľu zavládne opäť ticho, preruší ho jeho krátke a hlavne dusené uchechtnutie, pri ktorom len pokrúti hlavou a pozrie sa na chvíľu niekam po okolí.* Vieš...Všetko to je pekné, vážne, celé toto bezcieľne obšmietanie pod vecou, ktorú mi vlastne ani nechceš povedať...Nepočítam to, že nemáš žiaden dôvod, pretože vieš, že ma to nebude zaujímať...Je to strašne prehľadné, nabudúce by si si mala predom vymyslieť, ako ma zabavíš, pretože na niekoho tak rýchleho si v improvizácií dosť pomalá. *Vydýchne poniekiaľ sucho, než sa jej otočí chrbtom a vytiahne si mobil hľadiac na displej.* Myslíš, že sa oplatí aktivovať si službu Noc a deň a volať večer zadarmo? *Prenesie ešte, pričom jej ešte stále stojí otočený chrbtom.* Asi je to jedno, aj tak to zaplatí Cami...*Pozrie sa na chvíľu pred seba.* Po smrti jej streleného deda dostala celkom fajn dedičstvo...Tomu sa hovorí výnosný odchod. *Pousmeje sa nad tým krivo.*

*Jen, co se nakloní k její tváři, tak opět zamrzne v bodě. Nedokáže se pohnout ani kdyby chtěla a on moc dobře ví, že takový efekt na ni má. Nestalo se to jednou a pravděpodobně se to nestalo ani naposledy, i když si opravdu přeje, aby to naposledy bylo. Nenáviděla tento pocit, nenáviděla, když viděl, že jeho přítomnost, jeho blízkost má na ni jistý vliv. Ale ne, dnes nesmí, ne dnes večer. Má toho dost, má dost jeho, má dost jeho chování a jednání. Ano jemu to přišlo vtipné, jí však nikoliv. Jenom se dívá do jeho očí a pozoruje je se stejně vražedným výrazem jako před chvíli. A ten se ani nezlepší po jeho slovech. Nadechne se zhluboka a i přesto, že on odvrátí na chvíli pohled, tak ona stále sleduje jeho oči, jako kdyby snad byly jejím magnetem. Magnetem, který stále přitahuje její pozornost, její vnímání. Bylo to zvláštní i přes to, že to nechtěla, že se tomu bránila a nesnášela to. Odfrkne si nad jeho slovy.* Kdyby pohled zabíjel, tak už by jsi byl dávno mrtvý. *Je si vědomá, že po něm háže tyhle pohledy pokaždé, co jsou spolu. Nebyla chvíle, kdy tomu tak nebylo a dokonce i když si spolu velmi málo, ale i tak píšou na twitteru, tak má tyhle pohledy u jejich konverzace. Díky bohu, že je nemůže vidět a díky bohu, že ona nemůže vidět ty jeho. Akorát by měla tak více nepříjemný den. Poté mu odpoví, že jenom pozorovala hvězdy na jeho blbou poznámku a hned ho upozorní, aby na to neodpovídal. Bylo to zcela zbytečné vzhledem k jeho povaze, která musela komentovat naprosto všechno, odpovídat na všechno. A pokud neodpovídal a nebo něco nekomentoval, tak bylo něco velmi špatně. On utrousí opět jednu ze svých poznámek. Nic mu na to nehodlá říct, jenom se ušklíbne tak, jak to dělá snad pokaždé a dívá se mu chvíli do tváře, než se však rozhodne z místa posunout. Projde okolo něj a nezapomene se o něj otřít, spíše by se dalo říct, že to udělala schválně, jako kdyby chtěla do něj mírně žduchnout, ale zastřela to tím, že se o něj prakticky jenom otřela. Nečeká na něj, ví, že s ní brzy srovná krok, což se taky stane. Její tempo chůze je vycházkové, možná i pomalejší. Nikde nespěchá, vlastně ani teď neví, co má dělat. Ví, co je jejím cílem, ale jde na to i trochu více strategicky. Pravdou však je, že on jí nebude věřit teď a ani za další pět nebo deset minut. Ať už řekne cokoliv, udělá cokoliv, tak vždy tady bude s pocitem, že má možná něco v plánu. Po většinu času, co mlčí se dívá převážně sobě pod nohy, ale poté zrak zvedne a její pohled se setká s tím jeho. Ví, že musí něco říct, protože je to ona, kdo ho vytáhl ven. Než stihne Kai něco říct a on určitě chtěl něco říct, tak promluví. Je to jediná věc, která ji napadne a vlastně je i pravdivá. Je to pro ni těžké, že je doma s Marcelem a ještě s ním nemluvila o tom, že Sophie je její sestra. Neví, jak mu tuhle novinku má oznámit, vždyť ani sama netuší, jak s tím má nakládat. Už se z toho trochu vzpamatovala, vlastně je ráda, že zrovna Sophie je její sestra, protože ji má ráda, důvěřuje jí. Tak či tak je to ale pořád šílené.  Teď už se dívá jenom na něj, jako kdyby okolo nich nic jiného nebylo a vlastně všechno okolo bylo teď nepodstatné. Zdá se, že ho zajímají její slova, že chce tomu naslouchat. Vlastně mu ještě neřekla nic, jenom to, že se něco stalo a týká se to její rodiny. Než řekne něco dalšího, tak se musí ušklíbnout při jeho poznámce. Nebylo vůbec možné, že by Marcel byl jejím otcem, proč si tohle nenechá? Jenomže pitomé kecy byly jeho součástí a bez nich by to nebyl Kai.* Vypadám snad na to, že bych mohla být jeho biologická dcera? Ty jsi asi ve škole vynechával biologii, co? *Pozvedne obočí. Přijde ke kamenné zídce a opře se o ni, přičemž ho stále pozoruje. Jeho smích ji však zarazí a hned ji tvář zledovatí. Takže věděl, že tady něco na něj hraje a nic jí nevěřil. Vlastně proč by i měl? Byla to ona, kdo ho pozval ven a stejně byl tak či tak hlupák, že vůbec šel. Když věděl, že se něco chystá, že může být něco špatně, proč raději nezůstal doma? Opravdu byl takový idiot a mohl si myslet, že v New Orleans, kde je pánem ona a její coven, kde má obrovskou moc, kdy je čarodějkou ze Sklizně, která představuje oheň může utéct? Že ji snad může podrazit? Ano, stalo se to jednou, vyhrožoval ji a ona se nechala, ale tomu teď udělá velkou přítrž. Sleduje ho, jak se k ní obrací zády a je pravdou, že jeho další slova nevnímá, že je jí to jedno. Hlavou ji víří naprosto jiné myšlenky. Přihmouří oči a její výraz ve tváři je teď plný nenávisti k němu, plný zloby. Jeho slova jdou jedním uchem tam a druhým ven, zachytí však to, co říká o Kieranovi a to je poslední kapkou. Odlepí se od zídky a udělá jeden krok k němu, který je však neslyšný. Když promluví, tak tón jejího hlasu je naplněný všemi pocity, které cítila, když ji srážel na kolena.* Prolil si tolik nevinné krve...*Řekne rázně, snad aby ho upozornila, že se něco opravdu děje.*...tak proč se jí nezadusíš? *Pozvedne ruku a začne zaříkávat kouzlo, aniž by však musela něco říct nahlas. V tu chvíli se Kaiovi ústa začnou naplňovat jeho vlastní krví. Přejde těch pár kroků tak, aby se postavila čelem k němu. Máchne rukou, přičemž stále kouzlo trvá, ale tímto ho však přinutí, aby před ní pokleknul. Dívá se na něj seshora, dívá se na to, jak mu z úst vytéká krev a on se nemůže nadechnout. Rty má semknuté pevně k sobě a propaluje ho pohledem. Ihned zase promluví.* Tady jsi v New Orleans, tady nejsi pánem, rozumíš? Oklamal si mě jednou, hanba tobě, oklameš mě podruhé? Hanba mě. *Přestane s tím kouzlem, nechce ho zabít, chce jenom, aby byl slabý, aby se na nic nezmohl. O to jí teď jde.* Ale věř mi, že už se tebou oklamat nenechám. Je čas, aby jsi zaplatil a ty víš, že musíš zaplatit za to, co jsi udělal mně. Už žádné další vyhrožování, už žádné další setkání. Pokud chceš přežít, tak opusť tohle město, protože stále je tady můj bláznivý coven a mí nepřátelé jsou jejich nepřátelé. Nemáš žádnou moc, pokud si ji nevypůjčíš. A to je ten problém...potřebuješ okrádat ostatní čarodějky. *Mávne rukou směrem doleva a Kai tak narazí bokem do kamenné zídky. Davina však stále stojí na místě a pozoruje ho pohrdavě.* Ale já to hodlám změnit. *Pozvedne ruku a začne teď nahlas zaříkávat kouzlo. Zopakuje po sobě několik frází a pohlédne na něj až ve chvíli, kdy je dokonáno. Přejde až úplně k němu.* Odteď je ti tvoje schopnost k ničemu jak tady, tak i jinde. Můžeš dále okrádat čarodějky, dále můžeš čerpat jejich moc, ale proč by jsi to dělal, když nemůžeš kouzlit? Varovala jsem tě, Kaii a ne jednou. Ty jsi neposlouchal, ty nikdy neposloucháš, viď? *Zavrtí hlavou a trochu se skloní, aby mu lépe viděla do tváře.* What do you think about your little girlfriend? Isn't she lovely? *Zopakuje mu  to, co napsal k jejich fotce na twitteru. Ano, teď ho provokuje ona, ale on prostě potřebuje za to zaplatit, alespoň na nějakou dobu, potřebuje mu dát najevo, že si k ní nesmí dovolit to, co si dovolil. Odtáhne se od něj.* Dobrou noc. *Otočí se k němu zády a nadále už na něj nijak nereaguje. Rozejde se směrem pryč z doků a zamíří ihned domů. Ani jednou se na něj už nepodívala, neodvážila se otočit. Ne, nelituje toho. Zasloužil si to, zaslouží si trpět stejně tak, jak trpěla ona.*

*Musela z lesa odejít. Nechtěla si vylít své rozhořčení na té šamanské ženě, ale taky nechtěla před ní ukazovat své emoce a pocity z toho, co zjistila a jak moc je zklamaná tím, že jí to Jackson neřekl, ačkoliv musela velmi dobře na ní vidět už tak, co to s ní udělalo. Domů jít nechce, nechce jít do sídla. Co kdyby potkala Elijah a nebo ještě hůř, Klause? Akorát by si na nich vylila to, co právě teď cítí, tedy alespoň na Klausovi určitě a u Elijaha by nevěděla, co mu má říct. Bude mu muset říct, co se musí udělat, ale teď ještě na to není připravená. Tohle je čerstvé a potřebuje to prodiskutovat s Jacksonem. Může být rád, že jí teď nepřijde do rány, protože kdyby ano, tak by pravděpodobně od ní dostal velmi studenou sprchu. Zamíří do Doků, tam alespoň předpokládá, že na nikoho známého nenarazí a bude si tak moct pročistit hlavu. Musí si vzít Jacksona, aby mohla Hope domů. Musí si ho vzít, aby vlkodlaci byli svobodní a ne závislí na Esther a jejich prstenech. Tohle ji stále dokola a dokola zní hlavou. Nemůže se toho hlasu, který to říká zbavit. Samozřejmě, že jí to trápí, ale tohle je její povinnost a to je asi to nejhorší. Jenomže člověk musí přeci něco obětovat, když chce zachránit rodinu, ale neobětovala snad už toho dost? Ne, pravděpodobně ne. Když se tak prochází okolo doků a nechává své myšlenky volně plynout, tak o její sluch zavadí něco, co upoutá její pozornost a odvrátí ji od těch myšlenek. Trhne hlavou směrem do strany a otočí se, jako kdyby čekala, že někdo bude za ní. Ulice jsou rušené a doky taky a právě tohle ji narušuje její soustředění. Dá si pramínek vlasů za ucho a ještě více se začne soustředit na ty hlasy a nejenom, že momentálně velmi dobře slyší, ale jak zavane vítr, tak jí přímo do nosu udeří pach čerstvé krve. Přímo jí to vybízí k tomu, aby šla zjistit, co se děje. Upíří rychlostí se přesune trochu dál od jedné skupinky, co nesou něčí tělo. Díky svým instinktům může poznat, že se jedná o vlkodlaky, navíc některé z nich už předtím viděla, alespoň má ten pocit, ale stále nemůže rozpoznat osobu, kterou nesou. Proto se potichu přemístí ještě blíže, Naskytne se jí pohled na tu čarodějku Sophie Deveraux, kterou chce tak moc mrtvou už hodně dlouho a podle toho, jak vypadá, tak se zdá, že brzo i mrtvá bude. Proč by se o ní měla zajímat? Vždyť si to zaslouží. Zaslouží si zemřít, vždyť ona sama ji chce zabít, ale neudělala to. Otočí se, rozhodnutá, že odejde a nechá je, aby si s ní udělali, co chtějí, ale na druhou stranu, proč tohle vlkodlaci dělají? Ano, musí to být kvůli Esther. Má nechat vyhrát Esther? A co Elijah? Jak by se dlouho dokázala dívat do jeho očí a vědět, že mohla zachránit Sophie, ale nechala ji zemřít? Neodpustil by jí to, protože jemu bohužel na té zpropadené čarodějce záleží. Sevře pevně ruce v pěsti a stále se rozhoduje, zda ji nechat zemřít a nebo udělat něco, čeho bude litovat s vědomím, že Elijaha nezklame a nejenom jeho, ale taky i Genevieve. Bojuje sama se sebou, tolik chce odejít, ale brání jí v tom její svědomí, brání jí v tom, že na Elijahovi ji neskutečně záleží a i na Genevieve. Věděla by, že ji mohla zachránit a neudělala to. Ale ona zase chtěla zabít její dítě. Ne, nemůže se takhle rozmýšlet, nemůže o tom uvažovat, protože čím více se bude rozmýšlet, tím více přilne k tomu, aby odešla a nechala ji zemřít. Jak moc pitomá je, když volí tu druhou volbu, volbu, kdy to nechce udělat kvůli osobě, která pro ni tak moc znamená. Upíří rychlostí se proto přesune za nimi a stoupne si jim do cesty, aby se zastavili a nemohli tak pokračovat. Sjede je všechny pohledem, přičemž si Sophie právě teď moc nevšímá.* Můžeme se domluvit. Vy odejde odtud živý a tu čarodějku tady necháte....*Sjede každého z nich pohledem a někteří vlkodlaci už jsou v obranné pozici a nedívají se na ni zrovna přívětivě. I její pohled napovídá, že je připravená na boj.*...nebo si zvolíte tu horší cestu. *Řekne s varovným hlasem a to už se po ní dva vlkodlaci vrhnou. Jenomže ona je nechce zabít, jedině, pokud to nebude úplně nutné a tak se jim vyhne. Jednoho chytí zezadu za krk a praští jeho hlavou o kamennou zeď. Bohužel druhému zlomí vaz, protože kdyby to neudělala, pravděpodobně by ji složil na lopatky a ona by tak byla v nevýhodě proti všem těm vlkodlakům. Už chce něco říct, ale vrhnou se po ní ti ostatní, mezitím se ten zbytek snaží odnést Sophie pryč. Bohužel, i když se jí to příčí, tak je musí zabít, tedy většinu z nich. Poté se upíří rychlostí přesune k těm zbývajícím a zbaví se jich, taktéž je skoro všechny zabije. Odhodí srdce posledního vlkodlaka na zem a přiběhne k Sophie, která leží na zemi. Jelikož je ve velmi špatném stavu,. tak ji napádá jenom jeden nejrychlejší způsob, jak jí pomoct. Kousne se do pravého zápěstí a levou ruku ji dá pod hlavu a tak jí trochu nadzvedne. Přiloží ji pravou ruku ke rtům, vlastně jí ji na rty přitiskne, kdyby náhodou chtěla vzdorovat, že nechce její krev.* Neopovažuj se tu krev nepřijmout. *Řekne k ní, i když netuší, zda ji vůbec vnímá., Ale podle sluchu může zjistit, že je ještě naživu, což je dobře. Nezabíjela ty vlkodlaky jenom proto, aby zjistila, že ji nakonec umřela přímo pod rukama. Není jí to příjemné, cítí uvnitř hrudi takovou tu nechuť, ten pocit, kdy to nechce dělat, protože se prostě nepřenese přes to, co chtěla udělat Hope. Ale to, že to dělá kvůli Elijahovi zkrátka zvítězilo nad tím vším odporem, který k ní má. Teď už jenom čeká, až přijme její krev. O ty mrtvé vlkodlaky se opravdu teď starat nebude, i když jí mrzí, že musela zabíjet svůj druh.*

(To, že jí v baru popadnou vlkodlaci a začnou odnášet do doků, už nevnímá. Ztráta krve zapříčinila její upadnutí do bezvědomí a ona to s radostí přijmula. Nemusela tak cítit tu palčivou bolest, která se každou chvíli jen zvětšovala. Nebojovala s tím, aby zůstala co nejdéle vzhůru. Netuší, jak dlouho jí nesou a kam vlastně. Během cesty se několikrát probudí, ale hned na to opět omdlí. Co s ní vlastně teď udělají? Odhodí jí do nějaké temné uličky a nechají vykrvácet? Nebo jí tam někde prostě dorazí a ona skončí tak jako tak mrtvá? Nemůže přeci umřít, ne takhle. Nemůže přeci umřít tak krátce potom, co se dozvěděla, že Davina je její sestra. Nemůže tu nechat Davinu a Genevieve, i když každá měla někoho, kdo by je chránil. Vždycky si říkala, že se nebojí umřít a na konci s tím bude smířená, ale nebyla. Ne teď. Nechce umřít a dopřát Esther tu radost. Chce křičet a kopat kolem sebe, ale sotva se zmůže na odlepení víček od sebe. Najednou uslyší jako by z dálky něčí hlas. Ten hlas jí byl povědomý, ale v tuto chvíli ho nedokázala správně přiřadit. Navíc nad tím ani nemohla dlouho přemýšlet, protože v další chvíli už opět omdlela. Netuší, co se kolem ní v tu chvíli děje.
Neví, jak dloho byla mimo, ale opět ucítí krev ve svých ústech. To už tu opět byla Esther a použíla opět to stejné kouzlo jako v baru? Jenže tentokrát to bylo jiné. Krev jí stékala do úst a neřinula se z ní ven. A proč by jí Esther vlastně podpírala hlavu? Opět uslyší ten známý hlas, ale tentokrát zřetelněji, i když stále nemůže rozeznat komu patří. Polkne krev, která jí stekla do úst. Jinak to ani nešlo, i když se jí ta chuť nechutila a nejraději by tu krev vyplivla. Chce vědět, kdo se nad ní sklání a dává jí svou krev. Sebere všechny své síly a ztěžka otevře oči.) Hayley? (Řekne tiše, ale i tak je v jejím tónu hlasu znát překvapení. Hayley tu rozhodně nad sebou nečekala. Byl to poslední člověk, u kterého si myslela, že by jí kdy zachránil. Po vyslovení jejího jména, zavře oči a potichu oddechuje. Její tep je opravdu velmi slabý a upíří krev nepomohlo. V tuhle chvíli se už měla uzdravovat a měla mít aspoň sílu na to zůstat při vědomí, ale neměla. Černota optě zvítěla a Sophie přestala vnímat.)

(Finn už je devět dní zavřený v docích. Dohodly se se Sophie a Hayley, že se u něj budou střídat. Každý den jedna. Ona tam tím pádem šla teď už potřetí. Ještě ani jednou neprozradila Finnovi, kdo vlastně je. Ale možná by to už měl vědět. I když ji i bavilo, že Finn absolutně netuší. Na druhou stranu, kdo by tak asi mohl spolupracovat se Sophie a Hayley na tomhle plánu? Jistě, že ona. Žádná neznámá čarodějka by do toho asi nešla. Finn nedostával najíst. Tedy jen v hodně malých přídělech a ne každý den. Vlastně dostával najíst každý třetí. Měla to na starosti ona. Většinou mu přinesla jen nějaké suchary, aby hlady neumřel, ale stejně to nikdy nebylo dost. Finn byl jistě zesláblý, ale jí to nevadilo. Ona si taky užila muka a neměla přísun krve, kterou potřebovala. Navíc měla ještě v systému sporýš, který ji mučil. Vodu dostával taky tak, aby se jim tam nezhroutil, i když tu mu dávaly každý den. Pít prostě musel. Tělo se obejde dost dlouhý čas bez jídla, ale bez vody nikoliv. Nechtěly Finna zabít, chtěly si s ním užít trochu zábavy. Zatím ale ještě nikdo Finna nijak fyzicky nemučil. Většinou zůstával v docích zcela osamocen. Samota taky bývala dost velké mučení. Zvlášť, když vás navštěvovaly vždy na krátký čas jen věznitelky. Esther se nemohla dozvědět, kde Finn je. Její kouzla nefungovala. Spojily se tři dohromady. Bylo by těžké s tím něco udělat, aniž byste všechny tři odchytily. Esther vlastně ani neví, kdo přesně v tom měl prsty. Byla si jistá, že Finn rozhodně nemá šanci jen tak uprchnout. Otevřela dveře od skladu a zase je zavřela. V ruce měla sáček a v něm vonělo jídlo na sto honů. Tedy pro Finna to rozhodně musela být intenzivní vůně, když byl hladový. Nesla si burger a hranolky. Ona ještě nejedla, takže bude vlastně Finna mučit pohledem na jídlo. Finn třeba burgery nejedl, ale jí bylo jasné, že i kdyby je nejedl dřív, teď by si rozhodně dal. Vejde do místnosti, kde visí spoutaný Finn. Ještě nebyl vzhůru. Potřeboval spánek, který mu tak nahrazoval energii z jídla. Taky dost silně zapáchal. No, není divu, po devíti dnech. Rozhlédla se kolem. Musel tu být nějaký přívod vody. Bingo. Usmála se, protože spatřila dlouhou smotanou hadici, která byla připojená k přívodu vody. Došla až k ní, hadici rozmotala a zapla kohoutek. Pak se přiblížila k Finnovi a čekala, až voda dorazí až k ústí hadice.) Bože, ty smrdíš, ale to napravíme. Koupel už se připravuje. (Ušklíbla se. Sice si to říkala spíš pro sebe, protože spal, ale je si jistá, že za chvíli už spát nebude. Dala prst před ústí hadice, aby tak měla prudší proud a větší dosah. Voda začala stříkat a ona jí úspěšně kropila Finna. Byla ledová. Pocítila to na svém prstu.) Je ráno. Vstávat a cvičit! (No, už bylo vlastně odpoledne, ale to vem čert.)

(Nechovala se zrovna nějak vybraně. Vlastně jí to vůbec nevadilo. Finn si to zasloužil. Ona musela trpět, ona bude taky. Byla to jednoduchá rovnice. Ona sice netrpěla tolik dní, ale trpěla značně víc. Nehodlala Finna nijak fyzicky týrat víc, než už ho týraly. Tedy hladem a vlastně i žízní, i když měl přísun vody, rozhodně jí nebylo dostatek. Teď ho trochu potrápila ledovou koupelí, ale když on tak strašně smrděl. Ano, bylo to opravdu příšerné. Hayley a Sophie asi nenapadlo ho tou hadicí postříkat. Ne, že by se zlobila, ale lepší bude, když prostě smrdět nebude, protože za chvíli by se tu z toho mohly i pozvracet. Začal se probouzet a ona stáhla hadici. Vlastně s ní práskla o zem. Pak šla zavřít přívod vody. Uprostřed místnosti stála židle. Na ní měla položený sáček s burgrem a hranolkami. Finn za celou dobu, co tady byl, nepromluvil ani slovo. Jen jim vždy věnoval nenávistné a vyčítavé pohledy, ale ona věděla, že je na dně. Byl zlomený stejně, jako byla ona předtím. Finn nemohl mít tak silnou vůli. Vlastně tohle byl obranný mechanizmus. Reagoval, dá se říct stejně jako ona. I ona se nehodlala smířit s tím, že by byla zlomená,ačkoliv byla. I ona to nedávala najevo. To, co Finn pociťuje, moc dobře zná. A pak vyslovil její jméno. Usměje se pobaveně.) No konečně. Musím říct, že ti to vážně trvalo. Už jsem si začínala myslet, že na to snad nepřijdeš. (Vydechla. Vzala si sáček s jídlem a sedla si. Zkoumavě si Finna prohlížela.) Nevypadáš zrovna nejlíp, Finne, jen co je pravda. (Nevěděla, jestli s ní bude komunikovat, ale tak nějak doufala, že když už vyslovil její jméno, bude mluvit, alespoň trochu. Když ne, tak ne. Bylo jí to jedno. Chtěla se jen kochat pohledem. Npotřebovala ho řezat, bít, pálit, bodat, lámat mu kosti. Jí stačilo se jen dívat, jak už teď vypadá uboze. Vyndala si burgr a hranolky a začala jíst.) Hmm, dneska to mají obzvlášť dobré. Dáš si? (Naklonila burgr směrem k němu a povytáhla obočí. Těžko říct, jestli to byla hra, nebo mu byla opravdu ochotná burgr dát.)

(Většinou se tady s Finnem nezdržovaly dlouho. I když tady bývaly tak maximálně půl hodiny, stejně se dokázaly kochat tím, jak Finn vypadal. A každý den to s ním bylo horší a horší. Bylo tak zajímavé, co s člověkem dokáže udělat, tma, zima, hlad, žízeň, samota. Ta byla možná v tomhle případě nejhorší, protože Finn tím pádem mnohem víc intenzivněji prožíval, co se mu vlastně děje. A ona z toho měla radost. Nebude to popírat, nebude se tvářit, že by ho snad litovala. Nelitovala ho a litovat nebude. Dokázala být velice nepříjemná, pomstychtivá a dost vynalézavá, co se forem mučení či jiných plánů týče. Vlastně i ona dokázala být krutá jako její vlastní bratr. Chladná jak led, nevšímavá k tomu, co se druhým děje. Možná, že v poslední době neukazovala tak často svou druhou tvář, kdy dokáže být opravdu nebezpečná a dost vynalézavá. Lidé možná zapomínali na to, jaká ona dokáže být. Buď si mysleli, že díky lásce má nasazené růžové brýle a nechá si vše líbit, nebo si říkali, že to byla jen přetvářka. Nebyla. Záleželo pouze a jen na situaci, jak se chovala. Nedalo se říct, že by se přetvařovala ani, když byla jak mílius, ani když byla mrcha největšího kalibru. Ona byla prostě obojí. Záleželo na tom, komu co přesně chtěla ukázat. Sedla si pak pře Finna a pojídala svůj oběd. Vážně musela uznat, že to bylo vynikající. Ukusovala k tomu burgeru i hranolky. Jednou za čas nebylo na škodu trochu ujet v té stravě a naládovat se něčím opravdu nezdravím, naprostou kalorickou bombou, kterou by Finn teď rozhodně potřeboval. Nabídla Finnovi, jestli nechce taky, ale ten jí jen odpověděl odmítavou poznámkou. Jo, tímhle jídlem by se klidně udávila. Byla by to smrt v objetí kalorií a dobré chuti. Ale ona rozhodně neplánovala zemřít. Jen nad tím pokrčila rameny, protože měla zrovna plnou pusu. Spořádala ten burger celý a oblizovala se až za ušima. Možná, že trochu přehrávala, aby Finnovi dělala ještě větší chutě, ale opravdu do stálo za hřích, protože to bylo chuťově velice dobré. Pak ještě dojedla ty hranolky, ubrouskem si otřela prsty a podívala se na Finna. Vážně se jí ptal, jestli je tohle pomsta? Samozřejmě, že to byla pomsta, i když jen z části. Finn taky tak trochu představoval páku proti Esther. Ta musí být vzteky bez sebe, že Finna nemůže najít, ale to jí vůbec nevadilo, protože ji to zaměstnávalo a ona tak nechala na pokoji všechny ostatní.) Možná. Pravděpodobně. (Odpověděla mu na jeho otázku o pomstě. a podívala se mu do očí.) Vlastně určitě. Po tom, co jsem zažila u tebe a tvé matky. Kdo by se nechtěl pomstít? (Tázavě se na něj podívala a pak se otočila k tomu sáčku.Vzala ho a vytáhla mu přímo před nosem druhý burger.) Ten byl pro tebe, ale když ho nechceš a tak laskavě jsi mi ho přenechal. Dneska mám vážně obrovský hlad. (Pohladila si svoje břicho a svraštila obočí, aby tomu dodala trochu na dramatičnosti.

(Nevyhnutelné? Že to bylo nevyhnutelné? Teď se málem rozesmála. Měl to snad být vtip, ne? Nic z toho nebylo nevyhnutelné. Žádné její mučení nebylo nevyhnutelné. Esther by stačilo, kdyby ji prostě zajala a měla ji ve své moc a nepustila ji, dokud by nevěděla, že Kol bude mít nové tělo. Ale ne, to se nestalo. Esther s Finnem a vlkodlaky si ještě museli smlsnout na jejím mučení. Přímo je to bavilo. Zvlášť na Finnovi vlastně bylo vidět, jak si to užívá a jak je zvrácený. To, co udělal s jejím zásnubním prstenem, který teď vlastně na prstu neměla, protože zasnoubení s Kolem zrušila, i když teď už byli zase spolu, ale snoubenci stále zase nebyli, to bylo opravdu dost kruté a bolestivé. Ona teď ale zvolila jinou metodu mučení. Psychické je mnohdy mnohem horší než to fyzické. Pocity hladu, stresu, samoty a další to jen zmocňovaly.) Nevyhnutelné. Samozřejmě. No, ber tohle taky jako nevyhnutelné, milý Finne. (Bylo na něm vidět, že je hodně vyčerpaný a nemusel by vydržet zase tak dlouho. Potřeboval se hodně najíst a potřeboval větší přísun tekutin. Ona mu to všechno dneska dopřeje, ale nejdřív si s ním chtěla hrát, jako si on hrál s ní. Jako on zkoušel její loajalitu vůči Kolovi. Její hra ale spočívala v něčem trochu jiném. Jedla před ním, ládovala se hranolky, dokonce si pak vytáhla i kelímek coly s brčkem, aby to zapila. Věděla, že Finn by dal všechno za to, aby se mohl najíst a napít něčeho jiného, než trochy vody, co dostával doposud. Burger ho přeci jen trochu nastartuje a cola mu dodá potřebný cukr. Vydrží tak déle a bude trpět déle. O to přesně jí šlo. Ona ho nechtěla zabít. Zatím. Ne ne.) Ach, to bys chtěl? Tak rychle to vzdáváš? Cítíš se tak na dně? Bohužel tě musím zklamat, Finne. Ty rozhodně v nejbližších dnech neumřeš. Docela ráda tě vidím takhle, víš? Ráda si s tebou hraju stejně jako ty se mnou předtím. To by byla škoda, kdyby to tak najednou přestalo. (Uvolní mu okovy na rukou, neodpoutá ho, jen uvolní řetězy, aby se mohl najíst. Podá mu ten burger.) Jez. Potřebuješ to. (Lpěla na něm pohledem a počkala, dokud to nesní. Nemusel se bát, že by to bylo nějak otrávené, jak už řekla, ráda si s ním hraje, ovšem jako se živým. Když nakonec burger dojedl, tak mu podala i colu. Bylo v ní to brčko, takže se mu to tak pilo mnohem snáz. Pak si vzala zbytky, které nasoukala do prázdného pytlíku a znovu mu přitáhla řetězy.) Snad ti šmakovalo. (Mrkne na něj a pobaveně se ušklíbne.) No, myslím, že pro dnešek končíme. Zase za tři dny. (S těmito slovy se otočí, zhasne světlo a nechá Finna opět ve tmě a zavře dveře od místnosti. Pak ještě zavře dveře celého skladu a odebere se pryč. Má opravdu blažený pocit. Pokud ji někdo bral za neviňoučkou a naivní, hodně se plete. Rázným krokem mířila pryč z doků.)

*Dalo by se říci, že se vše obrátilo k lepšímu. Ty nejhorší problémy v jeho očích dokázal překonat a z velké části vyřešit. Ty, které potřebovaly k vyřešení ještě nějakou dobu, ale pomalu a jistě plynuly ke svému cíli. Mohl by říct, že je to docela úspěšné období. Dařilo se mu všechno, až na jednu věc. Jeden jediný a pro něj velice důležitý člověk, jedna z nejdůležitějších osob v jeho životě scházel, aby mohl být spokojený, i v tomhle směru. Hayley. Stala se pro něj opravdu důležitou součástí života. Velmi si zvykl na její přítomnost, blízkost, když čekala Hope. Od té doby neuplynulo zase tolik času, ale jemu se doba, kdy spolu vycházeli, kdy si navzájem dělali společnost, jako hodně, hodně dávno.
Po té, co mu přišla oznámit, že si bere Jacksona se neviděli. Nemluvili spolu, téměř ji nevídal, ačkoliv o její přítomnosti v sídle vždycky věděl, když tam pobývali ve stejnou dobu. I když mu chyběla nebyl ve stavu, aby s ní byl schopen promluvit. Chyběla mu, ale na druhou stranu to vítal. Hlavně pro její bezpečnost se mu jednu dobu ani ta svatba nezdála tak špatná, jako když to od ní tehdy v té kavárně slyšel poprvé. Podařilo se mu pomalu to temné období překonat a dostat se z toho nejhoršího. Cami dokázala doslova zázrak. Dokázal víceméně úspěšně zvládnout všechny úkoly, které mu zadala k tomu, aby překonal své problémy. Zbývá mu pořád, ale promluvit si s Hayley a on ví, že k tomu má tolik důvodů. Už to neodkládá. Naopak, snaží se vymyslet, kdy a jak si najít dostatečné množství času k tomu, aby se s ní mohl setkat a pokusit se urovnat to, co se mezi nimi stalo. Hayley mu schází v jeho životě. Hodně a on se nyní snaží tuhle část napravit, opravit. Neví, jak úspěšný bude, jestli vůbec, ale chce se o to pokusit.
Najde si večer, kdy se jednoduše rozhodne, že dnes pro to udělá, co bude v jeho silách. Navštíví Sophie a požádá ji, aby mu našla, kde se Hayley v danou chvíli nachází. Nechce dál čekat na náhodu až a jestli se objeví v sídle a jestli na ni on bude mít štěstí. Je odhodlaný udělat ten první krok, zvláště potom, jak se naposledy rozešli. Jeho návštěva u Sophie je velmi krátká. Hned, jak mu na mapě ukáže, kde Hayley hledat, poděkuje jí a vydá se za ní. Podle mapy zjistí, že se nachází v docích. Vydá se za ní. Musí ji vidět, chce ji vidět a potřebuje si s ní promluvit. I když se den chýlí ke konci, nenechá se tím odradit. V docích je téměř hned, využije k tomu svou upíří rychlost. Pak ale zpomalí. Má ve své paměti uloženou mapu tohohle místa a míří podle ní na místo, kde by měla Hayley být. Kráčí po cestě docela svižně. Levou ruku schovanou v kapse svých kalhot a pravou za chůze pohybuje podél těla. Má na sobě černý oblek, bílou košili a tmavě modrou kravatu. Během chůze pozorně naslouchá okolí, aby mu nic neuniklo. Když už si je jistý, že se blíží na místo, zahlédne na molu, nedaleko před sebou její štíhlou postavu. Je k němu otočená zády, čelem k vodě. Zdá se mu jako by ji neviděl roky. Je stejná a přece není. Zná ji a přeci neví, co od ní čekat. Jak se zachová, až ho uvidí. Jestli s ním vůbec bude chtít mluvit. Takové a jim podobné myšlenky mu probíhají hlavou od chvíle, kdy se mu zjevila její postava v zorném poli. Podle její reakce si není jistý, jestli o něm ví, jestli vůbec vnímá realitu kolem sebe. Nechce na ni pokřikovat a tak zkrátí vzdálenost mezi nimi na několik metrů. Teprve pak zpomalí krok.* Hayley... *Osloví jí, aby na sebe upoutal její pozornost. Po celou dobu si ji měří a nespouští z ní oči.*

*Další dva měsíce pryč. Dva měsíce při kterých se nic nezměnilo a zároveň všechno. Největší změna proběhla od jejího rozhovoru s Klausem, kdy konečně dokázali navázat opravdové spojenectví. Měli to udělat už na samém začátku. Jistě, vždy byla jejich priorita Hope, ale poté, co zemřel a vrátil se nazpět se všechno rozpadlo a dalo by se říct, že kráčela sama jen po své cestě. Nyní se však její cesta propojila s tou jeho a jdou jen za jedním cílem – dostat svou dceru nazpět ať už je to bude stát cokoliv. Od jisté chvíle tráví spolu více času, dokážou více komunikovat a to je jenom dobře nejenom díky jejich vztahu, protože vždy měli problémy s komunikací a na něčem se dohodnout, ale je to dobře hlavně díky z jejich pozice jako rodiče. Oba chtějí to samé a oba za to bojují. Dá se říci, že trochu lituje toho, že to neudělali už dávno předtím, ale důležité je, že se k tomu dostali, že ano? Další věc, která ji tíží je její smečka. Ano...její. Má právo a to být Alfou, má právo na to ji nazývat svou smečkou, protože je Labonair a je vlkodlak z půlměsíce. Možná to nebyla ona, kdo jim dal novou moc, i když mohla a mohla nabídnout více, ale stále je to ona, kdo jim dal možnost znovu žít a ne jako lidé jen jednou za měsíc. Chce je nazpět, chce své místo nazpět a chce se znovu v Zátoce cítit jako doma...jako před pár měsíci, když ještě Hope nebyla na světě. Klaus měl pravdu, že i když je to teď všechno černé, že to nemůže vzdát a že si musí nárokovat svá práva. Není to sice nejlehčí, ale vzdát to nesmí. Tohle jsou odteď její největší priority a nic ostatního dá se říct ji ani nezajímá. Jistě není nadšená z toho jak to dopadlo s ní a Elijahem a že už se nějaký ten měsíc neviděli, ale stále je dotčená z jeho reakce, protože jediné, co chtěla bylo zachránit smečku a dostat svou dceru domů a za něco takového se opravdu omlouvat nemůže a ani nehodlá, nechce. Bylo pro ni snadnější se mu vyhýbat, i když věděla, že má jisté problémy. Stejně tak jako věděla, že mu byla nabídnuta i pomoc a jen doufá, že už je v pořádku. Co se týče ostatních členů z rodiny Mikaelsonů, tak i s nimi ztratila kontakt, ale to je všechno zahrabané už jen v těch menších obavách. Teď potřebuje uspět, ne selhat. Nesmí se nechat ničím rozptýlit a nebo sejít z cesty a věří, že po boku Klause se ani něco takového nestane.

Dnes večer znovu opustí sídlo a tentokrát se vydá do Doků. Nemá k tomu žádný specifický důvod, prostě chce být někde daleko od všeho ruchu ve městě. Do Zátoky ještě nemá odvahu jít, prostě se jen tak procházet, i když by ráda se přeměnila a běhala jen tak po lesích a nebo Zátoce. Má však obavy, že by mohla při své návštěvě potkat někoho, koho dnes večer vidět opravdu nechce. I když je to už s ní lepší a její celkový stav nabyl svíce síly, tak stále si udržuje jistý odstup. Ví, že kdyby při sobě měla svou dceru a věděla, že je tady bezpečno, tak by se vrátila lehce do starých kolejí, protože by u sebe měla někoho, kdo je pro ni nejdůležitější. Bohužel takové štěstí nemá...prozatím. K jejím uším doléhá ruch a hudba z ulic New Orleans, avšak je to tlumenější a jí se to lépe tak poslouchá. Ruky má zastrčené v kapsách kožené bundy a pomalými kroky se prochází po docích, přičemž sleduje řeku před sebou a nebo večerní oblohu. Vlasy ji rozčechrává večerní vítr a do nosu ji udírá vůně vody. Dojde až na samotné molo, kde se zastaví a s hlubokým nádechem se zadívá na krásu města před sebe. A možná ví, proč si vybrala právě tohle místo. Je tady celkem klid a nádherný výhled. Neočekává dnes žádnou společnost, ale možná by měla. Její jak vlkodlačí, tak i upíří smysly pracují na plné obrátky a s dalším přívalem jemného vánku ji v nose zašimrá velmi známá vůně. Poznala by ho kdykoliv a už jen proto, že ho zná více, než kohokoliv jiného. Nemyslí si, že je to náhoda a ani neví, zda se má otočit a nebo ne. Tělem ji začnou kolovat smíšené pocity. Nemá strach se mu podívat do tváře a ani s ním mluvit, jen má obavy z toho, co nastane. Neviděli se tak dlouho, ublížil ji a až teď si uvědomí jak moc jí jeho společnost chyběla. Zůstává k němu otočená zády, avšak vnímá každý jeho krok k ní a když promluví, tak se zaposlouchá do jeho hlasu. Nabere vzduch do plic a velmi pomalu se začne otáčet čelem k němu. Po tak dlouhé době má možnost se mu zadívat do jeho hnědých očí. Přijdou ji tak známé, ale na druhou stranu naprosto cizí.* Elijahu...*Osloví ho tichým hlasem a stále z něj nespouští zrak. Vlastně má tendenci si ho prohlédnout, jako kdyby chtěla vědět, zda je to stále on, zda si ho ještě pamatuje.* Proč jsi tady? *Zeptá se ho na rovinu. Nemůže to být náhoda, vždyť měl tolik možností se s ní vidět v Abattoir a nestalo se tak. Ví, že dnes přišel jen kvůli ní. Jen netuší, co přesně chce říct.*

*Cestou k Hayley mimo jiné rozjímá nad tím, jak jejich setkání po té dlouhé době proběhne. Má toho na srdci tolik, chtěl by jí toho tolik říct. Má obavy z toho, že v tom množství a ve složitosti jejich vztahu, který mu nyní přijde tak vzdálený, že si není jistý, jestli si ho nevysnil. Stejně tak jako svůj "dokonalý" svět, než mu matka otevřela oči a srazila ho zpátky ze snového obláčku na tvrdou zemi. Opravdu teď, jen stěží věří tomu, jak daleko vůči ní dokázal zajít. Trvalo mu to, ale nakonec se to stalo. Nyní, když ji vidí před sebou, snaží se najít něco, co by ho přimělo věřit, že se to stalo. Jakmile si vzpomene na Esther, zaplaví ho další vlna myšlenek, kdy bilancuje nad tím, jestli Hayley zasvětit do jeho plánu, nebo ji nechat při tom, že se rozhodl přijmout matčinu nabídku. Potom, co je mezi nimi tak dlouhé ticho, to odloučení, kdy na něj Hayley zanevřela. Je si vědomý, toho, že jí ublížil a mrzí ho to. I proto dnes za ní přišel. Vědomí, že ho potom už nepotřebovala ani nechtěla vidět. Neměla zájem se pokusit usmířit dříve. Jestli to měl být její trest, odplata za jeho reakci tehdy v kavárně. Ví, že je v právu, ale nečekal, že bude tak tvrdá, nemilosrdná. I proto, že nedokáže zapomenout na to všechno dobré, co mezi nimi kdy bylo, udělá první krok. Nejspíše by jej udělal mnohem dříve, ale nebyl ve stavu, kdy by toho byl schopen. Kdy by si na to troufal, kvůli své nevyrovnanosti, vyšinutosti, nebezpečnosti. Raději snášel to odloučení, než aby ji ohrozil. Nyní věří, že potom všem, už má situaci pod kontrolou a dokáže se ovládnout. Přemítá cestou k ní, když se k ní blíží, kdy si všimne momentu, že o jeho přítomnosti ví. Jestli se k ní doneslo něco z jeho problémů. Neví, může pouze hádat, protože tohle je v jeho případě jedna z mála věcí, které znát možná nechce. Sleduje ji zatímco k ní míří, jak se pomalu otáčí. Dojde a zastaví se na vzdálenost několika kroků od ní. Od chvíle, kdy se k němu otočí čelem, nespouští ji téměř z očí, stejně, jako mu neujde, že ona nespouští své oči z něj. Má dojem, že se na něj dívají známé oči cizinky. Zná je a přece se mu zdá, jako by je viděl poprvé. Přemýšlí, jestli je to tou změnou, kterou si prošel, jestli je to tou změnou, kterou si prošli oba.
On na první pohled vypadá stejně. Elegantní, upravený, jako vždy. Skvěle padnoucí oblek, košile, kravata. Stejný sestřih vlasů, a dnes je dokonce hladce oholený. Vždy na sebe dbá, ale pro tohle setkání si na sobě dal extra záležet. Ne nehodlá už nic skrývat, předstírat něco, co není. Tohle už nedělá. Snaží se nalézt nový smysl života, připadá si občas, jako by se vše učil, poznával a dělal poprvé. Prozřel, odhalil dlouho utajované, potlačované, skrývané. Tohle je ta změna, která je na něm patrná. Proto ačkoliv se zdá, že je pořád stejný, dobrý pozorovatel, ten, kdo jej dobře zná, nemůže přehlednout, že se v jeho pohledu něco změnilo. Je stále přímý a nedokáže zakrýt tu vřelost, kterou u něj pohled na Hayley téměř automaticky probouzí. Zdá se, ale dnes ještě přímější, otevřenější, upřímnější. Je tam i jakási smířenost s vlastním osudem, hříchy, které napáchal. Budou jej pronásledovat do konce jeho existence. Budou mu varováním, aby ještě někdy něco takového udělal.
Mimo to všechno je v jeho výrazu dnes dost nejistoty, se kterým se na Hayley dívá a opětuje její pohled. Netuší, jak tohle setkání dnes dopadne a proto se toho i obává. Nemohl už, ale a nechtěl čekat déle. Když jej Hayley osloví, a chvíli zpozorní, uvolní čelist a pootevře ústa, jako by se chystal reagovat. Vyjde to, ale na prázdno. Má dojem, jako by chtěla ještě něco říct a tak počká. Dá ji k tomu prostor. Její další otázka ho překvapí i nepřekvapí. Ani neví, co očekával. Možná trochu více vřelosti, náznak nějaké milosti z její strany. Znamení, že se na něj zlobí o něco méně. Neví, hledá v její tváři jakýkoliv náznak, ale buď nic nevidí nebo si netroufá v danou chvíli hádat.* Proč jsem tady? *Zopakuje po chvilce její otázku. Z části je řečnická a z části, jako by se divil, že se potom všem ještě ptá. Pomalu vydechne a z nádechem pokračuje o něco normálněji.* Musel jsem tě vidět, Hayley. Chci s tebou mluvit. *Pokračuje. Do jeho překvapeného a možná lehce dotčeného výrazu se znovu vrátí vřelost a do jeho hlasu naléhavost.* Takhle to přece dál nejde... *Poznamená a pohlédne na ni, jako by v její tváři čekal, alespoň trochu souhlasu. Dívá se jí do očí. Tázavě i starostlivě. Opět se u něj projeví ta potřeba, chránit ji a starat se o ni, jako to bylo dříve. Popojde k ní o něco blíže, jako by byla magnet a jeho to k ní nezadržitelně táhlo. Kdyby mohl, tak rád by teď posunul čas až k tomu, kdy se bude moct zajímat o ní, o její přání, potřeby, jako dříve. Kdy se jí nebude snažit ospravedlnit své tehdejší chování. Moc rád, by to ho byl ušetřený, ale nedoufá v to. Snaží se dát v hlavě dohromady pár slov, jak začít. Při tom se dívá tázavě a s jistou nadějí, že třeba nebude muset. Po těch pár krocích, kdy k ní popojde blíže mu dojde, že spolu ani zdaleka nejsou za dobře, a že si Hayley jeho blízkost možná nepřeje. Z toho důvodu se zase zastaví. Jako by jí dával prostor k tomu, něco říct se odmlčí.*

*Opravdu by nečekala, že se dnes setká s Elijahem. Je na to vůbec připravená? Lepší otázka je – zda by byla na to vůbec někdy připravená? Po takové době se nelze ani připravit, prostě to přijde. A možná je dobře, že je to pro ni takhle nečekané, než aby se s ním musela setkat tváří v tvář při něčem, kdy by to vyžadovalo přítomnost toho druhého. Je schopná ho poznat téměř hned, aniž by nad tím musela nějak přemýšlet, zda je to normální civilista či nikoliv. Jeho pach ho však prozradil, pach, který má velmi dobře uložený v hlavě. Díky její vlkodlačí stránce si je dokáže zapamatovat a rozpoznat tak člověka. A na jeho vůni by nikdy nemohla zapomenout, ani kdyby chtěla. Má ji tak vrytou do paměti, že nemůže být nic, co by jí z tama vypudilo. Ani neví, zda se má otáčet, ale je si vědomá toho, že to bude muset udělat. Ať už teď a nebo za pár sekund. Nemá strach se mu podívat do tváře, spíše je jen naplněná obavami a je si jistá, že to z ní přímo vyzařuje. Je těžké se mu podívat do očí po takové době. Jejich vztah nebyl nikdy jednoduchý, právě naopak. A má pocit, že čím dál více začíná nabývat na složitosti. Bylo tady jedno období, kdy byli opravdu šťastní, kdy jim k tomu stačilo málo a neměli mezi sebou žádné spory. Jenomže v jejich případě to asi nelze udržet...ne při těch problémech, které mají a které si i sami nadělali. Není to tak, že by jí to všechno nemrzelo, to, jak to mezi nimi dopadlo. Užíralo jí to, ničilo to každou živou a dobrou buňku v jejím těle, ale ona je prostě člověk, který dokáže postavit zábrany a její hrdost je někdy o mnoho větší, než její city. Ublížil jí a stejně tak dobře ví, že ona ublížila jemu, ale zkrátka si nemyslí, že by to měla být ona, kdo by se omlouval. Nemůže to pochopit, nemůže pochopit to, proč si chtěla vzít Jacksona a nehodlá to už vysvětlovat, když z toho stejně sešlo. Navíc je to stará záležitost, ztratilo to na významu. Chtěla jen dvě věci, jen dvě. Svou dceru nazpět, vybudovat pro ni bezpečné zázemí, mít lidi, kteří by ji chránili a taky chtěla svou smečku, chtěla cítit to, že někde patří. O nic více jí nešlo, ale má to stále opakovat dokola? Ne...ne, to nehodlá dělat. Možná právě proto udržuje kontakt jenom s Klausem, protože on to dokáže pochopit...jediný on ví, co bylo v jejím zájmu. Rozhodne se k němu otočit, nemá cenu to natahovat. Postaví se k němu čelem, přičemž se mu dívá do očí. Naprosto se mu do nich vpíjí a vidí v nich tolik a zároveň nic. Jak zvláštní pocit můžete mít, když vidíte člověka, který vám byl tak blízko a najednou, jako kdyby byl naprosto daleko. Jeden pocit přebíjí ten druhý a ona si nedokáže vybrat. Nedokáže se rozhodnout, zda ho ještě opravdu tak velmi dobře zná a nebo zda ho nepozná už vůbec.
Pozoruje ho velmi zřetelně a co se týče jeho vzhledové stránky, tak se nezměnil. Je to ten Elijah, které ho poznala poprvé, kterého vídávala každý den na Plantáži a poté v Abattoir. Je to ten muž cti, kterým vždycky byl. Nemůže však ignorovat ten pocit, který ji jasně napovídá, že prošel jistou změnou. A ona netuší, co za změnu to je, zda je to pro ni dobře a nebo špatně. Ale...záleží na tom? Záleží vůbec na něčem jiném, než na Hope? I ona bohužel prošla změnou a hluboko uvnitř ví, že se nenaklonila na dobrou stranu, ale to ani nemůže, když musí odstranit překážky, které ji brání k získání své dcery. Prohlíží si každý detail jeho tváře a automaticky její pohled zjemní, když vidí v něm jakousi přívětivost k ní. Alespoň tohle se nezměnilo, zdá se, že se vždy na ni bude dívat stejnýma očima a ona mu může být za to vděčná, protože je to něco, co udržuje tu starou Hayley naživu. Její výraz ve tváři je pevný, neměněný, skoro až tvrdý. Ale její oči říkají něco jiného. Stále je v nich ta náklonnost, kterou k němu má. Jeho jméno poví s citem, jemně, ale bohužel další slova naberou naprosto jiný směr. Její hlas je pevný, ne však chladný. Jako kdyby se sama bránila, jako kdyby s něčím uvnitř sebe bojovala, jako kdyby všechno to dobré chtěla zadupat. Může na ní poznat, že má okolo sebe postavené zdi, zdi, které jsou pevné a nechce, aby je někdo jen narušil a už vůbec ne zboural. Nepřibližuje se ani o krok blíže, stále stojí na místě pozorujíc jeho tvář. Možná ho dvou otázkou zarazila, ale co jiného měla říct? A navíc po takové době? Jde tady o měsíce, co se neviděli, nikoliv o dny. Vydechne z plic všechen vzduch, když teoreticky po ní zopakuje otázku, ale nijak na to nereaguje. Nepovažuje to za potřebné, stále jen na něj upírá zrak. Pohne hlavou do strany, ale je to nepatrné, skoro nevnímatelné. Chce s ní mluvit, ale ví vůbec, co přesně chce říct? Protože ona neví a jeden z nich by to vědět měl. Slyší jeho naléhavý tón, vnímá ho více, než cokoliv jiného a dokáže vidět i to, jak se na ni dívá. Ona však prozatím není příliš schopná mu to opětovat.* Máš pravdu. *Pronese k němu těch pár slov. Ano, souhlasí s ním. Nemůže to takhle být napořád, nemohou se sobě vyhýbat a nebo okolo sebe chodit jako cizinci, když se znají až moc dobře – nebo alespoň znali. Velmi bedlivě ho pozoruje, když se k ní přiblíží a má trochu obavy z jeho blízkosti, jen proto, protože ví, že má na ni vliv. Vždycky bude mít jeho společnost na ni jistý vliv a to se nezmění. Vytáhne ruce z kapes a spustí je podél těla. I když se zastaví, tak není na ní poznat, že by snad měla nějaké problémy s tím, aby se k ní přiblížil. Stále zůstává stát na místě.* Netuším však, co chceš, abych řekla. *Zavrtí jemně hlavou ze strany na stranu, přičemž cítí z boku další nápor větru.* To, co se stalo, stalo se. Nemůžeme to změnit. *Semkne rty k sobě a na chvíli se podívá někde do země. Avšak se pohledem vrátí nazpět k němu.* Navíc teď máme o mnoho větší problémy, že ano? Měli bychom to prostě nechat za námi a soustředit se na to, co změnit můžeme, co můžeme napravit. *Nechce mu vážně opět vysvětlovat, proč chtěla jisté věci udělat. Nakonec z toho stejně sešlo.*

*Nečekané a neplánované je mnohdy lepší, než detailně rozvržené plány. Tedy v některých věcech. V jistých je naopak důležitá dobrá strategie a přemýšlení na několik tahů dopředu. Jelikož si zkouší obě možnosti, tak ví docela dobře, o čem mluví.
Dnes se jednoduše rozhodl pokusit se vyřešit jeden z nejdůležitějších problémů, které ho již několik měsíců sužují. Našel si Hayley, i když nejspíše nechtěla být nalezena a kdyby to tušila, docela by jej zajímalo, jestli by se mu vyhnula. Ptát se, ale nehodlá, nechce. Musí, potřebuje probrat a nějak ze sebe dostat to, co má na srdci. Je toho více, a on neví, jak to zkombinovat, aby to vycházelo podle jeho plánů i představ. Zatím, ale nehovoří. Jen se sžívá se situací, která pro něj dříve byla samozřejmou. Může být v její společnosti. Tohle je pro něj potom všem zvláštní, nezvyklá situace. Je mu příjemná i nepříjemná. Jedna část, která si přeje, aby to bylo jako dříve si to užívá. Její přítomnost i blízkost, protože tu opravdu dlouho nezažil. Ta druhá, která si dobře pamatuje, co vedlo k tomu, že jsou si teď více cizí, než kdy dříve, to nechce, jen tak přejít a dělat jako, že se nic nestalo. Na jednu stranu ji chápe a rozumí, proč jednala, jak jednala. Na druhou stranu ten pocit, kdy mu to řekla a on věděl, že ji ztratil, a bylo by to navždy, kdyby se nestalo, co se stalo. Nedokáže, jen tak zapomenout. Nechce. Snaží se tak chránit před tím, aby něco podobného zažil znovu. Neví, jak se k tomu postavit. Svým způsobem by měl mít jasno, ale pořád tady je to období, kdy byli spolu. Pro něj jedno z těch nejkrásnějších, na které, jen velmi těžko a nerad zapomíná. Je v tom rozpolcený a nedokáže se s určitostí a natrvalo rozhodnout jak se zachovat. Nejspíše by mu pomohlo zjistit, jak to vidí a vnímá Hayley. Na tohle se, ale nejspíše nezeptá. Ne dnes, pokud se mu podaří to urovnat. O to mu jde především. Nechce, aby se k sobě chovali, jako dva cizinci.
Dívá se na ni, užívá si její přítomnost, okamžiky, kdy s ní může být. Až teď si uvědomuje, jak moc mu v jeho životě schází. Potřebuje ji v něm mít. Je jeho důležitou součástí. Neodlučitelný člen téhle rodiny. Pro něj rozhodně. Uvědomuje si to postupně, když klouže očima po její tváři, a dívá se do jejich očí, které toho tolik prozrazují, protože její tvář naopak, jako by byla vytesaná z kamene, neschopná nějaké emoce.
Jak tak stojí naproti sobě a na něj působí její přítomnost, uvědomuje si, jak v něm tají jeho ledy, které tam vytvořila svými slovy, svým jednáním, před těmi měsíci. Slunce, které se objevilo spolu s ní, je, ale rychle rozpouští. Nejspíše ne zcela a ne úplně, pro jistotu a varování do budoucna, ale natolik, aby se dokázal rozhýbat, aby mohl říct, to co má ve svém srdci pro ni připravené od chvíle, kdy opadlo prvotní zděšení a šok z toho, co mu řekla. Kdy dokázal rozumněji uvažovat a chápat.
Hayley na něm může vidět tu změnu, která u něj probíhá, jak velký vliv na něj stále má. Mělo by jí dojit, že v tom nejzákladnějším, co mezi nimi už dávno vzniklo se nic nezměnilo. Jen se to zkomplikovalo dalšími událostmi.
Stejně jako se dívá on na ni, vnímá, jak jej sleduje ona. Nedokáže s určitostí říci, co na něm Hayley vidí. Může se, jen dohadovat a neví, jestli to chce vědět. Každopádně se toho hodně vrátí do původních kolejí, což trochu zakryje ty změny, kterými prošel. Neví, jestli jí to má říct. Jestli se jí má tolik otevřít. Tady a teď. Jen by si přál, aby mu odpustila jeho nevhodné chování a pokusila se pochopit, proč se nedokázal ovládnout. Přemýšlí nad tím, bilancuje, zatímco v jeho očích pro ní hoří to světlo a je v nich tolik vřelosti, jako vždycky. Od momentu, kdy to v něm zažehlo, jako by to sílilo, čím déle je s ní. Pomalu se dostává do fáze, ne jestli, ale jak. Mezitím si od ní poslechne něco jako uvítání, které není právě nejvřelejší, nejpříjemnější, ale postupně to zvládne. Tak jako to zvládal i dříve, když měli mezi sebou nedorozumění, rozpory, které vždy urovnali.
Jakmile jí poví své, potěší jej, že mu dá za pravdu. Může na něm vidět, jak moc ho tím potěší a pookřeje. Jako by mu tím dodala více síly, odvahu se s tím porvat. Ano stále ho to k ní táhne a to se projeví tím, že k ní popojde o něco blíže. Neví, ale, jak to cítí ona a nerad by ji to znepříjemňoval. Proto se znovu zastaví a sleduje ji. Nadechne se, jako by ji chtěl dát najevo, že je to on, kdo by měl a chce mluvit. Přesto si to rozmyslí a nechá ji domluvit a říct to, co chce ona. Pozorně ji poslouchá a je rád za její slova. Mnohé mu to usnadní, a vlastně by ani nemusel už nic říkat. Omluvit se jí za to, ale chce už dlouho a pokusit se o vysvětlení? To by také moc rád.* Hayley... *Vydechne její jméno a při tom si s ním pohrává na jazyku. Je to pro něj jedno z nejkrásnějších slov, jaké může použít a je pravda, že už dlouho nevyšlo z jeho úst. Pohlédne jí do očí. V těch jeho je vidět lítost.* Je mi líto toho, co se mezi námi stalo. *Pokračuje dále omluvně, ale jeho hlas je pevný, upřímný.* Já vím, že jsem se k tobě otočil zády. Ublížil jsem ti, i když jsem sliboval opak. Opět. *Promlouvá k ní a je vidět, že toho opravdu zpětně lituje. Smutně vydechne to slůvko opět, protože si je vědom, že to nebylo ani zdaleka poprvé. Při tom na moment sklopí pohled dolů. Udělá k ní opět další krok a zmenší tak vzdálenost mezi nimi. Opět k ní zvedne hlavu, oči.* To vědomí, že jsem tě ztratil, že jsem o tebe přišel. Nedokázal jsem se ovládnout. *Pokouší se jí vysvětlit, jeho tehdejší situaci. Nyní takhle zpětně a po všem, čím si pak prošel.* Bylo to pro mě těžké období, Hayley. *Pokračuje, ale hned se nadechne a mluví dále.* Tím nechci zlehčovat to, co si prožívali ostatní v mém okolí a prožívají, včetně tebe. Ale nebyl jsem schopný se tomu postavit, čelit, bojovat s tím. Všechno, v čem jsem dosud žil a považoval za skutečné se proměnilo v iluzi, odkrylo tvrdou, pravdu. Můj svět, můj dosavadní život se mi rozpadl na prach. *Pokračuje. Promlouvá k ní tiše, procítěně, ale dnes už také smířeně, vyrovnaně. Pokládá to za minulost, za něco uzavřeného, s čím se vypořádal a díky tomu teď může být tady s ní a směřovat k tomu, co si dal za cíl. Definitivního odstranění Esther. Během svých slov nakonec postupně smaže vzdálenost mezi nimi. Dojde až k ní a tak jí může zblízka dívat do očí.* Když jsi odešla, neměl jsem nikoho, kdo by mě držel nad vodou, kdo by mi dával sílu. Všechno to na mě tvrdě a plnou vahou dopadlo. Nezbylo mi, než si tím projít, ale bylo to nezbytné, abych se tomu nakonec dokázal postavit. Bylo to tedy zcela zbytečné. *Jelikož stojí u ní, tak se smutným lítostivým pousmáním, zvedne opatrně ruku k její tváři a opatrně se dotkne konečky prstů a přejede jimi po lícní kosti od nosu směrem k uchu.* Kéž bych se tehdy dokázal kontrolovat a ovládnout. *Poznamená při tom.* Můžeš mi to odpustit? *Zeptá se jí. Při tom jí sjede prsty po líčku tentokrát podél horní a pak dolní čelisti směrem dolů a kousek od brady svou ruku nechá klesnout dolů. Potom všem nedokázal odolat, ale zase si nedovolí něco více. Trochu nejistě, ale procítěně na ni kouká. Procítěnost, vřelost a také lítost celou dobu zaznívala v jeho tónu. Neví jistě v co může doufat, s čím počítat, ale počká si na to. Protáhne pak koutky úst do strany a v jeho výraz se změní v odhodlání. Zareaguje totiž na tu část, kdy se Hayley zmíní o soustředění na problémy, které mají, a které mohou napravit. Pro něj existuje nyní, jen jeden problém. Esther a o ten se již stará. Je to pouhou otázkou času, kdy se Esther dostane do těla jeho krev a to bude začátek jejího konce.* Je to, jen otázka času, kdy se zbavíme problému, Hayley. *Odvětí. V tu chvíli z jeho hlasu zaznívá chladná kalkulace. Jako by se bavili o partii šachů, která je již rozehrána a stačí pár tahů ho vítězného konce, jen je třeba počkat na vhodnou dobu. V jeho očích se v danou chvíli nebezpečně zablýskne. Jak moc v tu chvíli připomíná vypočítavostí a chladným rozumem Niklause. Nějak si to, ale neuvědomuje. Jsou to změny, kterých si tak zcela ještě nestačil všimnout, zaznamenat. Přesto dál nespouští oči z Hayley. Zůstává u ní, nevzdaluje se.*

*Věděla, že k tomu jednou dojde, že přijde den, kdy se setkají a budou si muset promluvit. Musí to být ale dnes? Právě teď? Na konec to bylo asi jedno, nebylo? Stejně by si ty otázky kladla tak či tak, vždy by se ptala sebe samotné, zda to musí být právě v tuto chvíli, protože ať si říká co chce – připravená na to opravdu nebyla. Pravda je taková, že by se ani nepřipravovala. Nemůže to být zase tak těžké s ním mluvit, může? Odpověď už zná. Bude to těžší, než si dokáže představit. Ví to, její srdce to ví, cítí to po celém těle. Pokaždé, co si „musí“ promluvit, tak je těžké, jelikož se jedná o velké věci a tohle jedna velká věc byla. Věc, kterou by nejraději nechala za sebou. Chce, aby to zkrátka čas smazal, protože proč se zabývat něčím, co nemůžete změnit? A možná ani nechcete. Ze začátku ano, ale jak čas plyne dál, tak si říkáte, že to tak asi mělo být, že tohle je váš osud a vy s tím nemůžete nic udělat, že kdyby se to nestalo takhle, co kdyby se to stalo později a ještě více katastrofálně? Jedna její část se stále na něj zlobí, stále to nedokáže překousnout, i když se sebevíce snaží, ale ta druhá část to nechává za sebou...je tvrdá jako kámen, pevná jako skála a neřeší to, co by řešit neměla. Upnula se na něco jiného na něco, co je více důležité, co je vlastně nejdůležitější v celé její existenci a bude to tak už navždy...ano, opravdu navždy.
Vnímá každý detail jeho tváře, každý jeho pohled a nebo pohyb. Zkoumá ho, ale ne nijak nepříjemným pohledem, spíše se v něm snaží číst. Chce přečíst všechny změny a rozpoznat to, co už velmi dobře zná. Přeci jenom je to setkání po pár měsících a je to šok pro lidi, kteří trávili předtím spolu skoro každý den a to hlavně v jedno určité období. Není to lehké být v jeho přítomnosti, ale zároveň to není ani těžké. Jak moc bláznivě to zní? Rozpolcené pocity, to je všechno, co vnímá. Začíná být vnitřně roztěkaná, všechno se to tak nějak spájí do sebe, ale nic nedává na sobě znát. Vypadá tak, jako vždycky, působí tak, jak vždycky, i když jisté změny jsou na ní vidět. To, co se odehrálo v posledních měsících se podepsalo na jejím výrazu ve tváři a postoji, vzhledově se však ani měnit nemůže, když je napůl upír, který nestárne a tudíž nemůže mít na tváři žádné pozůstatky z trápení, které se na lidech dost často projevuje. Pozvedne tvář mírně vzhůru, když se tak na něj dívá, ale jen o pár milimetrů. Nelze to všechno přehlédnout, to, jak na něj má stále vliv, stejně tak jako on na ni. Ale s tím rozdílem, že ona se nenechává tím tolik unášet, nemůže si to zkrátka dovolit. Nemůže sejít ze své cesty ani jen na chvíli. Chce to mezi nimi urovnat, chce si s ním promluvit, i když přesně neví, o čem má mluvit a chce, aby to bylo zase dobré, aby si rozuměli a nevyhýbali se jeden druhému. Na druhou stranu chce to i čas a je si jistá, že i on ho bude potřebovat a že si je velmi dobře vědom, že její prioritou je a bude vždycky Hope a že na tom jediném teď záleží. Až budou věci tak, jak mají být...možná potom se všechno zlepší, vyjasní. Oblaky po bouři se roztrhnou a začne svítit slunce. Teď však nechává ještě zataženo, nechce, aby boural její zdi. I když v jejích očích lze vidět, že by to dokázal...možná ne hned, ale dokázal. Snaží se stále udržovat si stejný postoj, ale oči zkrátka nelžou. Dokážete v nich najít více, než si myslíte, jen se musíte pořádně dívat a ona si je jistá, že Elijah je velmi všímavý. Vždycky byl. Připadá jí to jako hodiny, co se dívají jeden na druhého a snaží se v sobě vzájemně číst. Má i jednu chvíli chuť se ho zeptat, jak na tom vlastně je. Vždyť ani neví, co se s ním pořádně dělo, čím procházel. Jediné o čem byla informována je to, že to mělo něco společného s jejich proklatou matkou a od té doby? Nic. Jenomže jí nepřijde příliš vhodná doba, ne teď. Několikrát se zhluboka nadechne a zase vydechne, jako kdyby vzduch okolí ní najednou byl zase o něco těžší, hůř dýchatelnější. Ne však něco, co by nezvládla. Její uvítání není příliš vřelé, ale nedá se říct, že by bylo i chladné. Jenom chce vědět, proč si ji právě dnes našel. Mohl to klidně nechat na Abattoir, ale ne. On přišel tady za ní do Doků...pravděpodobně už jejich odloučení nemohl vydržet a měla by být asi za to ráda, však?
Souhlasí s tím, že by si měli promluvit. Rozhodně nemůže nijak protestovat, protože to opravdu potřebují. I ji to tíží na srdci, to všechno, co se stalo, ale nemá chuť něco vysvětlovat. A možná ani nechce poslouchat jeho vysvětlování, protože se bude muset vracet se svými pocity k té době a ona už nechce všechno prožívat znovu. Bylo to jedno z nejhorších období, protože přišla o hodně...dá se říci o všechno. Nechce to znovu, chce se postavit na nohy a všechno si získat zpátky. A nezáleží na tom, zda to bude jako dřív a nebo ne. Jen to chce nazpět, chce být šťastná. Když vidí jeho výraz, tak má chuť cuknout alespoň koutky úst. Zmůže se jen na jeden, aby s ním o něco málo pohnula do strany a jen na pár sekund – nic víc, nic míň. Sleduje, jak se k ní přibližuje a nechává ho, zatímco stále stojí na místě a konečně si vyndá ruce k kapes od bundy. I když na něm vidí, že chce něco říct a správně by to měl být on, kdo začne mluvit, tak přesto dává prostor i jí. Nechce však prohlubovat to ticho, co mezi nimi nastává a proto promluví. Ani neví, co přesně říká a vlastně nad tím nijak nepřemýšlí, prostě to jde samo. Odmlčí se a dá tentokrát prostor jemu. Trochu se napřímí, když ji znovu osloví a nemůže přeslechnout tón hlasu s jakým její jméno vysloví. Od něj to vždycky působilo tak elegantně, vznešeně. Až má chuť se nad tím i občas pousmát. Naslouchá mu a má tendenci něco říct, avšak nemá k tomu ani prostor a slova ji mizí z úst stejně rychle, jako přicházejí. Rty má oddělené od sebe, jako kdyby se opravdu chystaly každou vteřinu něco říct, odpověď mu, ale nic se neděje. Jen poslouchá. Není to přece všechno jen jeho chyba a ví to. Ví, že mu taktéž ublížila. Nejraději by mu řekla ať celou tuhle část přeskočí a nechají to být, neřeší to...jen ať se přes to konečně přenesou.* Ublížili jsme si navzájem, Elijahu. *Opraví ho. Ano, ublížil ji, ale i její podíl vinny na tom je. Ale zase to není tak, že by najednou začala couvat a všechno chtěla svést na oba, že si nemají co vyčítat. Ne...neměl jí tam nechat jen sedět, měl ji více poslouchat, pochopit, protože to přesně po něm chtěla. Na druhou stranu už je to nějaký ten čas pryč. Hned na to však vydechne bezmocně a pozvedne ruku, kterou prohodí jen tak do strany, jako kdyby chtěla na něco poukázat, ale spíše jen gestikuluje.* Nikdy jsi mě neztratil. Jen...nebylo by to jako dříve, ale nedělala jsem to čistě jen pro sebe. Chtěla jsem jen, aby si to pochopil. *Její tón hlasu je silnější, ale ne, že by ho na něj zvyšovala. O to se ani nesnaží. Poté se zase odmlčí, jelikož se ujme slova. Nejdříve jeho slovům nerozumí, matou ji a má chuť protestovat, že ona to taky neměla lehké. Hned jí však dojde, že mluví o tom, co se s ním dělo. O těch problémech, které nezná. Vidí na něm, že ho to opravdu sužuje a všechno mrzí a není zase taková, aby mu to dělala těžší a těžší. Nechce mu nijak ublížit, i když to občas nevědomky dělá a je to něco, co asi bude dělat i nadále. To už byl její povahový rys, taková byla a vždycky bude. Vnímá teď o to více jeho blízkost, jelikož je téměř u ní a odděluje jen opravdu malý prostor. Zhluboka se nadechne a zadívá se do jeho hnědých očí.* Nevím, co se s tebou dělo. Netuším, kam až tvé problémy sahaly, ale i já měla těch svých hodně, opravdu hodně. Chtěla jsem jen aby si mě poslouchal, nic víc. *Zavrtí hlavou a pokračuje.* Ale doufám, že už se cítíš lépe. *Nechce, aby to vypadalo, že se o to nezajímá, protože zajímá. Vždycky se o něj bude starat a nic a nikdo to nezmění. Odmlčí se a bere na vědomí všechno, co ji říká. Ihned jí oči sjedou k jeho ruce, která se pomalu přibližuje k její tváři. Poté už může pocítit jeho dotek na svém líci, jak jeho prsty přejíždí po kůži. Jen se dívá do jeho očí neschopná slova, neschopná nějak reagovat. Docela jí to vyvádí z míry, jelikož nemůže říct, že to na ni nemá značný efekt. Navíc lze vidět, že toho opravdu lituje a ona to chce mít už za sebou, to všechno. Ten dotek je příjemný a z jeho prstů vychází teplo, které ji hladí po tváři. Pak už jen lehce přikývne hlavou na náznak, že mu odpouští.* Odpouštím ti. *Řekne o něco tišeji a až teď pozvedne koutky úst a jemně se na něj pousměje, přičemž vnímá opět jeho dotek, který se začne ztrácet ve chvíli, kdy jeho ruka opustí tvář. Stále však může ještě cítit jeho prsty na tváři...postupně to však začne odeznívat a ona nakloní hlavu zlehka do strany. Pro ni je důležité právě teď soustředit se na to, co má a proto i řekne to, co řekne.* Já už ale nechci čekat. *Semkne rty pevně k sobě a mírně přihmouří oči. Nelze si nevšimnout i jeho odhodlání, které má v hlase a je si jistá, že už nějaký plán má. Možná sám, možná ne. I ona má plány, pravděpodobně každý z nich něco má a chce to co nejdříve zrealizovat. Jiskra v jeho očích jí připomene jeho bratr, toho, kdo pravděpodobně drží jak s ní, tak i s ním. Jejich strany ale budou rozdělené. Je si jistá, že on nemluví o nikom jiném, než o Esther. Zatímco jí jde především o Hope a vlkodlaky.* Už nechci ztrácet další čas, Elijahu. Potřebuji ji. Potřebuji Hope dostat co nejdříve domů. *I on v jejích očích může vidět, že na tom pracuje a pravděpodobně ne sama. Navíc to musí být jasné, že když s Klausem mají stejný cíl, že si za ním půjdou i přes mrtvoly. Je trochu zvědavá na to, co jí tady už naznačoval.* Zdá se, že už máš plán. Nedovol hlavně, aby nevyšel. *Řekne už o něco tvrdším tónem. Jistě Esther je i její záležitostí, ale hlavně jeho a zbytku jeho rodiny. A sama chce, aby s tím už něco udělali, aby ji zabili.*