Docks (Doky)

*Čím déle se na Hayley při svém příchodu za ní díval, tím více si připomínal, co mezi nimi za dobu, co se poznali, stalo. Čím déle měl před očima její tvář, když se k němu na uvítanou otočila, viděl její oči, dokonalé smyslné rty, které měl tu možnost ochutnat. Jako by si oživoval to, co bylo a zjišťoval, že je to stále skutečné. Nikam to nezmizelo. Nevypařilo se to. Pouze to zapadalo prachem a bylo to pohřbeno pod pozdějšími událostmi. Pod věcmi, které je oba dva zahltili. Ji starost o dceru a to, že ji nemohla mít u sebe. On se musel potýkat se svou minulostí, uvědomit si, jaká byla a smířit se s tím. Do toho hrozba jejich matky, rozkmotření a téměř rozpad rodiny. Měli toho oba dva hodně. On kvůli tomu nebyl schopen vnímat minulost, ne tak vzdálenou, ale opravdu téměř dokonalou.
Nyní a tady v její přítomnosti si to začínal pomalu uvědomovat. Než na ni poprvé promluvil, než se dali do řeči. Uvědomí si, že toho společně dokázali zvládnout a překonat hodně. Bylo to mezi nimi vážné, složité, ale pokaždé to překonali a posunulo je to dál. Věří, že překonají, zvládnou i dnes. Vždyť před ním stojí Hayley. Neuvěřitelná dívka, žena, která ho dokázala upoutat, okouzlit a ohromit svou nezdolnou vůlí, odhodláním, bojovat za to, na čem jí záleží, což se ukázalo jako společnou záležitostí. Osud jejich kroky svedl dohromady opravdu překvapivými oklikami a spletitými cestami. Věří, že tohle také dokážou přejít. Patrně by se o to pokusil mnohem dříve, jenže na ni neměl štěstí a pak, pak už nechtěl, nemohl se s ní sejít. Nepokládal to za vhodné, ani bezpečné. Kvůli ní, kvůli jemu samotnému. Čas na druhou stranu běží jako voda v potoce a tak se stalo, že se zde setkávají po několika měsících. Ačkoliv oba o sobě navzájem věděli, nebyli schopni se sejít tváří v tvář a ukončit tohle nedorozumění. Dnes už, ale nechtěl čekat. Nechtěl žít v nevědomí, s pocitem, že má s někým, na kom mu tolik záleží, nevyřešený spor. Alespoň teď a s ní to chce urovnat. Netuší, co přinesou budoucí dny, týdny, měsíce. Neví, co se stane, co jejich matka vymyslí, kdy se mu podaří uskutečnit jeho záměr, podstrčit jí svou krev a pak to s ní jednou pro vždy skončit. Navenek, kromě Klause všechny přesvědčuje o tom, že je na její straně, že se k ní přidal, přijal nabídku, a chce totéž i po zbytku rodiny. Až tohle skončí, až tohle úspěšně zakončí, bude muset čelit následkům svých rozhodnutí, svých činů. Je, ale ochotný to risknout a podstoupit. Pro bezpečí a klid téhle rodiny, by byl schopen udělat mnohem více, zajít mnohem dál, než teď.
Když se k ní přibližuje, pomalu u něj opadávají jeho zábrany, opouštějí ho ty negativní a nedobré myšlenky. Viditelně je to na něm s každým dalším okamžikem znát. Viděl by to na něm každý, ne tak Hayley, která ho mohla za tu dobu docela dobře poznat. To chtění, urovnat jejich nedorozumění, smířit se s ní je čím dál silnější, odhodlanější.
Přes počáteční nejistotu, se pomalu dají do řeči a jeden druhému postupně odkrývají své myšlenky. Co je tíží, co si chtějí sdělit. Čím déle je s ní, tím větší pocit má, jako by si vzpomínal na to, co bylo a možná nacházel i postup, jak to znovu urovnat.
Hayley na první pohled vypadá stejně, jako vždy, ale on není slepý. Vidí v jejich očích, čím si prošla, a jak těžké to pro ni musí být. Ví, co chce, po čem touží, a uvědomuje si až nyní, zpětně, protože tehdy mu to tak jasně nemyslelo, jak bezohledné od něj bylo, že se k ní obrátil zády. Selhal, zklamal ji, ale jen proto, že do toho dal tolik osobních citů, tolik ze svého srdce a přišel na to, že tohle nemá budoucnost. Bylo to pro něj tvrdé, kruté, bolestné zklamání. V kombinaci s tím, čím si tou dobou procházel nebyl schopné nějaké lepší, velkorysejší reakce. Dnes je tady i proto, aby se pokusil Hayley přimět k pochopení toho, jak tehdy zareagoval. Není na to pyšný, naopak. Nebyl, ale tou dobou sám sebou.
Poví jí, co má na srdci. Během řeči se tak dostane částečně i k tomu, čím si procházel. Nezabíhá, ale do detailů, nechce jí do toho tady a teď dopodrobna zasvěcovat. Byli by tady dlouho a on ještě není zcela připravený mluvit před ostatními o své krvavé minulosti. Hayley je v jeho životě velmi důležitá a ví, že to musí udělat, jednou. Nezdá se mu tohle, ale jako vhodná chvíle.
Když mu sama přizná, že si uvědomuje, že k sobě byli oba dva navzájem zlí, a že to nebylo, jen z jeho strany, chvilku na ni kouká, jako by si nebyl jistý tím, že dobře slyšel. Samozřejmě je to pro něj příjemné překvapení. Něco jiného je, když to byl jeho pohled na danou věc, trochu jinak to vyzní, když to slyší i z jejich úst. Má dojem, jako by tím roztávaly v jeho nitru ty poslední ledy, které tam potom zůstaly. I nadále si je vědomý svých chyb, toho, že selhal, ale když do nenese sám, jen na svých bedrech, je to najednou lehčí, snesitelnější. Jeho tvář se tak přes veškerou jeho lítost a provinilost vůči tomu, o něco vyjasní. Když dala prostor ona jemu k hovoru, nechává ho teď on jí. Postupně, ale zkracuje vzdálenost mezi nimi, až stojí ve své těšné blízkosti. Je proti její síle, která ho k ní neustále táhne, bezmocný. Trochu se pousměje, když od ní slyší, že ji nikdy neztratil. Tak nějak bezradně, posmutněle, smířeně, protože si o tom myslí tak trochu své. Nemohl s ní být v kontaktu, když to opravdu potřeboval, ale je to už dávno pryč a jeho těší, že ona to takhle vnímá. Proto ten poloúsměv, s tím posmutnělým podtónem. Omluvně na ni koukne, že je mu to líto a sklopí na chvilku pohled k zemi.* Já to vím, Hayley a uvědomuji si to. Uvědomil jsem si to hned potom, co jsem byl schopen rozumnějšího uvažování. Věděl jsem, že jsem ti moc ublížil, ale nemohl jsem to napravit, nemohl jsem ti to ani dát vědět. *Zareaguje, mluví tiše, smířeně, přesto posmutněle, lítostivě.* V tu chvíli, v ten moment, když jsi mi to v té kavárně všechno řekla, nebyl jsem toho schopen, poslouchat, chápat tě. Ne v tom stavu, ne potom, co vyšlo najevo, co jsem se všechno tak krátce dozvěděl. *Snaží se jí to vysvětlit. Zvedne při tom k ní znovu pohled. Jeho výraz je mírný, smířený. V očích má lítost, smutek. Nepatrně zavrtí hlavou.* Chci ti o tom říct, Hayley. Měla bys, máš právo to vědět. *O něco zvážní a teď je v jeho výrazu spíše věcnost a smysl pro povinnost, se kterou k ní promlouvá.* Jenom až k tomu bude trochu vhodnější doba. *Dodá. Naznačí tak, že před ní ani teď nechce mít tajnosti, naopak. Nepatrně se znovu pousměje, když od ní slyší její slova. V očích se mu zaleskne světýlko a vypadá na chvilku šťastně. Jak málo mu k tomu postačilo.* Myslím, že už mám to nejhorší za sebou, i když je to běh na dlouhou trať. I Camille to říká. Přesto se mi daří zdolávat všechny překážky a plnit to, co je podle ní k tomu, abych to překonal, potřeba. *Odvětí jí, ve stručnosti. Zmíní se i o své pomoci, kterou pro něj představuje Cami. Pro něj je už naprosto nezbytnou. Přes počáteční odmítání a odpor už dávno pochopil, že sám by to nikdy nepřekonal, a nedovede si představit, jak by mohl dopadnout. Neděsí jej to ani tak kvůli němu samotnému, ale kvůli okolí, které by na to podle něj doplatilo daleko hůře. Mírně, jen nad tou představou si povzdechne, ale pak se vrátí ze svých myšlenek zpátky do doků k Hayley. Opatrně na ni pohlédne, neví, jak na ni jeho odpovědi zapůsobily.
Přesto od ní slyší to slůvko, které mu způsobí úlevu a které jeho tvář znovu o pár odstínů rozjasní. Někdy tou dobou se dotkne zlehka a pouze konečky prstů její tváře. Věnuje jí jedno děkovné, mnohem vřelejší a povedenější pousmání. Nemusí nic říkat, jeho úleva je velmi viditelná.
Uvědomuje si, že tohle slovo teď slyšel často a vždy pro něj bylo velmi důležité a nezbytné pro to, aby se posunul, zase o kus dopředu. Ještě jedno zvedne ruku k ní a položí dlaň na její tvář. Jemně pro ni přejede.* Děkuji. *Šeptne tiše, ale zřetelně a vděčně. Pak ruku stáhne, ale protože zkrátka nechce propásnout tento okamžik, prostě a jednoduše k ní přistoupí a obejme ji. Přivine jí k sobě. Chce ji mít opravdu u sebe, protože mu na ni vždycky záleželo a to se ani po tom všem, po té době, po všem, co prožili, nezměnilo. Chce jí to dát najevo, že už je v pořádku a znovu tady a pro ni. Nechce, ale mluvit. Obětí mu přijde výmluvnější. Navíc vnímá, jak hezké a dokonalé pro něj je mít ji takhle znovu, alespoň na pár okamžiků u sebe. Neví, jak to mezi nimi teď bude, nedovede si to představit, navíc jsou teď důležitější jiné věci. Tohle u něj může počkat. Důležité je, že se smířili, a že teď budou schopní spolu opět normálně komunikovat. Vše ostatní má čas. V jeho obětí je tak hlavně vidět úleva a radost z toho. Nechce to přehánět a tak se zase odtáhne.
Pohlédne na ni a pomalu se dostanou k jejich problémům. Pro něj je nejpodstatnější Esther. Až se jí zbaví, Hope se bude moci vrátit do města a to ostatní se pak už vyřeší. Hlavně, když jim na záda nebude dýchat jejich matka, která žije v domnění, že vždycky musí být podle ní. Vážně na ni pohlédne. Semkne na moment rty těsněji k sobě. Poslechne si o její potřebě. V jeho výrazu je vidět, že i pro něj je to jedno z nejdůležitějších.* Chci, aby tahle rodina byla zase pohromadě. *Odvětí, pevně, odhodlaně. V jeho pohledu je taktéž vidět odhodlaní a touha dosáhnout svého.* Udělám pro to všechno. Na to ti dávám své slovo. *Ujistí ji a slíbí. Není pochyb, že o tom nemíní diskutovat.* Nejspíše se to ne všem bude zamlouvat, ale na tom mi nezáleží. Důležitý je konečný výsledek. *Vlastně jí tady mezi řádky odhaluje svůj plán, i když jí nic důležitého nepoví. Nechá to na ni, jak to pochopí. Zná ho už nějakou dobu a třeba pochopí, jak to myslí.* Věř mi, Hayley. *Upře na ni pevně a naléhavě svůj pohled. Je velmi intenzivní a hluboký. Doufá, že o něm a o jeho úmyslech nebude pochybovat. Hledá v nich jakýkoliv náznak důvěry, pochopení. Teď a tady nahlas je, ale nebude zmiňovat. Nechce riskovat. Pokud mu Hayley bude věřit, nezapochybuje a bude vědět, o co mu jde. Pokud ne, tak to dříve nebo později vyjde najevo. On se, ale teď ze své role nevychýlí. Po té svůj výraz uvolní. Mírně vydechne i úlevou. Zadívá se na ni v očekávání i tázavě.* Chceš být sama nebo se vrátíš domů se mnou? *Zeptá se jí. Tohle místo už chce opustit, hlavně, když úspěšně zvládl to, proč sem zašel. Nemá to zde moc rád. Vyvolává to u něj samé nedobré a nepříjemné pocity. Chce odsud, co nejdříve zmizet. Jejich křehké a čerstvé smíření s Hayley mu, ale nedovolí po ní cokoliv vyžadovat nebo k něčemu nutit. Zeptat se, svůj návrh jí, ale řekne.*

*Co všechno dokáže udělat odloučení a čas. Občas vás vyléčí z ran, občas to vaše rány zase prohlubuje. A ona ani netuší, co z toho si má vybrat v jeho případě. Jako kdyby něco ten čas zahojil a jako kdyby něco zase prohluboval a nebo lépe řečeno – nedokázal zahojit. Něco je stále otevřené, třeba jako bolest po tom, jak to všechno dopadlo. Ale postavila se tomu čelem, neměla ani příliš na výběr a věří, že on udělal to samé. A kam je vítr zavane teď? Netuší, nemá sebemenší představy, ale možná to ani vědět nechce. Její priority jsou teď nasazené trochu jinde, stojí si za tím a nesmí se nechat svézt z cesty, nehodlá to dopustit. Chce ho mít nazpět ve svém životě a tím si je více, než jistá. Stejně tak jako si je jistá, že se dnes usmíří, protože ať už si to chtěla přiznat nebo ne, tak měl na ni stále značný vliv, stále v něm viděla toho muže ke kterému získala poměrně hned jisté city. A to je něco, čeho se nezbaví...a chtěla by vůbec? Jediné, co ale ví teď jistě je to, že ji budou dělat opravdu šťastnou dvě věci. Návrat Hope domů...to bylo číslo jedna, ta největší priorita, za to bojuje a je schopná jít přes všechno a přes všechny a co víc? Není v tom sama. Druhou věcí byli vlkodlaci, chtěla nazpět domů, chtěla být ve smečce. A až získá to, co chce, tak bude moct přemýšlet i nad tím, co bude s nimi dvěma dál. Každý z nich pronese jen pár slov, jako kdyby chtěli mluvit, ale zároveň nechtěli. Zatímco on je více otevřenější, tak u ní to nenabývá stejného dojmu. Možná je to i proto, že byla až moc velkou dobu uzavřená sama do sebe a nechtěla si nikoho pustit k tělu a teď jí dělá problém vyjádřit spoustu pocitů. A možná jenom nechce, nechce to udělat, protože si nemůže dovolit cítit se slabě. Tak se cítila po jejich rozchodu a poté po zrušení zásnub, po vykopnutí ze smečky a hlavně po ztrátě své dcery. Už je toho zkrátka moc. Sama sobě řekla dost. Má však obavy, že Elijah z jejími zdmi trochu pohne. Nezbourá je, nedovolí mu to, ale ani nepochybuje o tom, že by dokázal nahlédnout více do jejího nitra. Pozoruje ho, když se k ní přibližuje. Možná by mohla udělat sama alespoň jeden krok vpřed, ale neudělá nic. Stále stojí na místě a nechává ho, aby přišel k ní. Po celou dobu se mu dívá do očí a může vidět, jak pomalu, ale jistě z něj všechno odpadává. Může vidět v jeho očích to, co tak dobře zná. Jeho starostlivost o ni, to, že ji vždycky chtěl chránit. Za to mu byla vždy vděčná a vždy i bude. Konečně se jejich konverzace trochu pohne dál, začnou více komunikovat, i když to hlavně nechává na něj. Zkrátka si nemyslí, že by to měla být ona, kdo by se mu měl za něco omlouvat a ani to nemá v úmyslu. Možná ho to zklame, možná očekává, že mu to oplatí stejnou mírou, když jí vysvětlí to, proč se zachoval tak, jak se zachoval. Její tvář o niče nenapovídá, ale za to její oči mluví za ni. Lze vidět tu bolest z toho, jak se ke všemu, co chtěla udělat postavil. Myslela si, že velmi dobře ví, že pro svou dceru by byla schopná udělat všechno, jen aby ji dostala domů. Nejhorší na tom ale je, že to nedělala jen pro ni. Jackson, Elijah...snad ani nechce jmenovat další, ti všichni si myslí, že to dělala jen z povinnosti, že to dělala jen pro sebe. Pravda je však jiná. Ano, jedna část – dělala to pro sebe, ale ta druhá? Od doby, co se ji adoptivní rodina vykopla hledala tu pravou...bojovala za ně, bojovala za vlkodlaky, když přišla do města, bojovala za ně pro ztrátě své dceři. Dělala to i pro ně, jelikož jsou pro ni důležití, protože je bere jako rodinu. Nešlo jen o sobecké zájmy, ale nehodlá to zase ani stále vysvětlovat, když hlavně nikdo neposlouchá. Uzná, že oba udělali chyby. Nemůže zase vše svést na něj, protože se rozhodla pro svatbu, aniž by mu o tom řekla a oznámila to jako hotovou věc s bonusem, což byl prsten na prstu. Ví, že to neudělala správně a mohla si s ním o tom promluvit ještě předtím, že se chystá nabídku vzít. Tohle její chyba opravdu byla, ale opět se neomluví. Uzná to, ale nepronese žádná omluvná slova. Vidí na něm ten překvapený výraz, ale raději se k tomu nějak nevyjadřuje. Opravdu dokázal být z toho až tak překvapený? Jistě, moc dobře ví, že není typ, co by přicházel s nějakou omluvou, ale zase nikdy nebyla až tak moc chladná, ne? Je ráda, že z jeho tváře pomalu odpadává veškerá lítost, jelikož to není právě příjemný pohled, když ho vidí utrápeného. Ne...i v jejím zájmu je, aby se znovu zocelil. Nechce, aby se trápil minulostí, kterou změnit nemohou. Smaže i tak větší vzdálenost mezi nimi a teď už je od sebe dělí pouhé milimetry. Oznámí mu, že ji nikdy neztratil. Ať už se mezi nimi stane cokoliv, tak vždycky tam něco bude, něco zůstane. A nemyslí si, že to tak cítí jenom ona. Trochu se podiví, když se pousměje s tím smutným podtónem. Nemá k tomu přeci žádný důvod, ne? Teď už nic špatného neřekla. Ještě dodá pár slov, než mu dá zase prostor k tomu, aby se vyjádřil. Chce mu na jednu stranu říct, že nemá už důvod k tomu se tvářit takhle smutně, zničeně. Ale nechá to prozatím v sobě. Teď netuší, co přesně myslí svými slovy. Nemohl ji to dát vědět...nemohl se s ní setkat. Jaké jsou důvody? Možná ty, že vlastně teoreticky hned po tom odešla do Zátoky a byla tam, aby se věnovala přípravám, protože nechtěla příliš jeho společnost. Byla naštvaná, zklamaná a tak se držela od sídla co nejdál. Možná i proto, že on sám nechtěl ji vyhledávat, protože byl zkrátka raněný, i když si uvědomoval, že udělal chybu. Má nad tím ale opravdu cenu přemýšlet? Není to už zcela zbytečné? Když přišel, tak se zapřísahala, že nechce o tom mluvit a když budou mluvit, tak nebude zabíhat do detailů. No, zdá se, že tak slib sama sobě ani nedodržela. Avšak potlačí další otázky v sobě a nezeptá se. Chce to vážně už nechat být, chce se posunout dál a proto se mu mu opět podívá do očí, když pozvedne zrak k ní s tím, že poslouchá to, co říká, ale bude lepší, když to nebudou více rozebírat.* Už to nechme být Elijahu. Já vážně na tu chvíli chci přestat myslet. *Ano, myslela na to a ne jednou. A teď se zdá, že to konečně bude uzavřené, že konečně nad tím přestane přemýšlet a to je přesně to, co chce. Alespoň tak z ní odpadne další věc. Poté se ještě zmíní o tom, že nebyl právě v dobrém stavu a ona to věděla, jen netuší doteď, co s ním bylo. Každopádně doufá, že je na tom už o moc lépe a je v pořádku. Na venek tak alespoň vypadá. Přikývne chápavě.* Až mi budeš chtít o tom říct, tak řekneš. *Potvrdí mu tak, že na něj netlačí a ani to nehodlá dělat. Zajímá jí to a je zvědavá, ale ví, že i kdyby chtěla, tak ho k tomu nedonutí a navíc to poslední, co by právě teď chtěla by bylo přijít s ním nějak do konfliktu. Své slova myslí vážně, že doufá, že už je v pořádku. Při jeho odpovědi se musí trochu pousmát, spíše cukne koutky úst do stran a na chvíli sklopí zrak k zemi. Když pozvedne hlavu, aby se mu podívala znovu do očí, tak si oddělá pramínek vlasů z tváře.* Takže ti pomáhá Cami. *Kývne u toho hlavou.* Zdá se, že nejsi jediný na koho má dobrý vliv. *Opět se jemně pousměje a je si jistá, že moc dobře ví, koho tím myslí. Každý, kdo bydlí v Abattoir a tráví tam čas musel vidět, že se tam objevuje častěji. Měla možnost se s ní setkat, ne však ji příliš poznat. Ale už teď může být vděčná za to, že pomáhá Elijahovi se z jeho problémů dostat a že je úspěšná. Netuší, proč si o pár sekund později povzdychne, ale je to možná proto, že se jen zamyslel.
Pak cítí, jak se zlehka prsty dotýká její tváře a musí se opět pousmát. Nevadí ji ten dotek, ale právě naopak. Je příjemný a teplo, které z něj sálá ochotně přijímá, jako kdyby to potřebovala. Dívá se mu po celou dobu intenzivně do očí a nepohne se ani o milimetr. Jakmile ji požádá o odpuštění, tak nemusí ani přemýšlet nad tím, co odpoví. Odpustí mu, vždycky mu odpustí. Opět má čest pocítit jeho dotek na tváři, přičemž trochu přivře oči a když jeho ruka opouští její líce, tak je zase otevře. Nemyslí si, že bylo potřebné, aby ji děkoval. Pousměje se při tom, že to bere na vědomí. Přijde okamžik překvapení, když ji jeho paže ovinou a přitiskne si její tělo na to jeho. V prvním momentu působí strnule, jelikož to nečekala, nečekala, že by to mohl udělat. Ale o pár sekund později pozvedne své ruce, které dá okolo jeho těla a přitiskne se k němu. Hlavu má natočenou do strany a opírá se o něj někde v místě u ramena a klíční kosti. V nose ji šimrá pánský parfém a ona tu známou vůni ještě nasaje. Na několik vteřin zavře oči a nechá se unášet tím okamžikem. Je to už tak dávno, co naposledy pocítila jeho těsnou blízkost. Netrvá to dlouho a začnou se od sebe pomalu odtahovat, přičemž ruce spustí podél těla. Téma jejich rozhovoru konečně začne směřovat někde jinde a je za to upřímně ráda, avšak to není právě taky nic příjemného. Chce mu každopádně říct o tom, co je teď pro ni nejdůležitější a za čím si bude stát, že na nic jiného asi teď myslet ani nebude. Už je unavená a zničená z čekání na svou dceru. Je to pro ni až příliš dlouho. Jeho slova ji potěší. Ale vždy to byl Elijah, kdo se nejvíc snažil držet rodinu pohromadě, takže jí to ani nepřekvapuje. Je to nelehký úkol, ale z části může vyjít. Když ji však dá své slovo, tak to pro ni znamená ještě více. Pozvedne bradu nahoru a dívá se na něj, načež přikývne, že přijímá jeho slib. Znamená to tak, že bude bojovat i za návrat Hope domů a to je to, co potřebuje. Stále však nejvíce v tomto ohledu spoléhá na Klause. Přihmouří poté oči při jeho slovech.* O to víc mě teď zajímá, co tím přesně máš na mysli. *Měla by mít nějaké obavy? A proč jí to vlastně nechce říct? No...je pravda, že ona mu taky o všech svých plánech neříká. Hned na to ho pobídne, aby nedovolil selhání plánu. Když řekne, aby mu věřila, tak se zhluboka nadechne.* Věřím ti. *Odpoví mu silnějším hlasem. Není o tom pochyb, vždy mu věřila. O to víc ji přesvědčuje jeho pohled, který jasně vybízí k tomu, aby mu věřila. Může vidět v jejich očí, že má v něj důvěru. Poté se na něj pousměje.* Můžeme se vrátit domů. Není důvod k tomu, abych tady zůstávala. *Souhlasí s jeho návrhem a jednu ruku si zastrčí do kapsy bundy, přičemž jí cukne koutek úst a nohy se ji dají do pohybu. Společně s ním se tak vydá z Doků směrem domů.*