Lafayette Cemetery

Hřbitov, na kterém jsou pohřbívány čarodějky. Tato půda je posvátná a je prosáklá mocí předků. Čarodějky zde provádějí všechny své zásadní rituály, protože na hřbitově jsou svým předkům nejblíž.

(Přijde na hřbitov, nebyla tu od toho incidentu. Předci na ni ale nemůžou, takže nemá strach tam vstoupit. I kdyby se snažili jí nějak ve vstupu zabránit, ona by si stejně našla cestu, jak se tam dostat. Ale nebránili jí, asi nechávají vše na Benovi. Dojde až k hrobce, kde odpočíval Alan. Pohladí rukou desku, na které je vyryto jeho jméno. Pak si sedne na zem, vytáhne svíčky a zapálí je.) Promiň, jsem hrozná, tak dlouho jsem nepřišla, snažila jsem se odstřihnou to jediné krásné na životě s Benem. Neměla jsem to dělat. Spíš jsem si ty chvíle měla každý den připomínat, že mohlo být i hůř. (vydechne) No, mám tak trochu pocit, že teď bude hůř, protože Ben nebude terorizovat jen mě, ale bude terorizovat všechny. (na chvíli se odmlčí) No, to jsem to dopracovala, mluvím s hrobkou. (ušklíbne se)

(Chvíli tam jen tak sedí a mlčí, než se zase podívá na tu hrobku.) Ben je jistě připravený a předci ho vybavili mocí. Já sice moc mám, ale ještě jsem si pořádně nepřivykla a jsem vyčerpaná a každé kouzlo mě vyčerpává víc. Jenomže já si teď nemůžu dovolit odpočívat a nemůžu si dovolit spát na vavřínech. On má plán, jistě má plán, vždycky ho má. A i když jsem si myslela, že jsem mu ho nalomila, přišel s něčím dalším. On není člověk, u kterého by nápady vyschly. (zakroutí hlavou a dívá se na Alanovo jméno) Nedokázala jsem ho porazit tehdy, někdo ho zabil, ani nevím kdo. Jak ho mám porazit teď? 
Nikdy jsem se v jeho přítomnosti necítila dobře, nikdy jsem se necítila neporazitelně a mocně, když jsem byla někde, kde byl on. Vždycky na mě tak působil. Nebudu si lhát, bála jsem se ho. A co mi brání v tom se ho bát i teď? Chlácholivá slova mého přítele? To těžko. (sklopí zrak a zakroutí hlavou) Mám z něj strach stejně, jako jsem ho měla před lety. Nikdy jsem se ho nezbavila. Jen jsem ho potlačila. Ale myslela jsem, že budu mít klid, myslela jsem, že moje největší noční můra zůstane maximálně v mých snech a už se nikdy nezhmotní. A já se sice můžu tvářit, že to se mnou nic nedělá, umím se tak tvářit. (vydechne) Vždyť mě to sám naučil. Ale je to jen přetvářka. Neumím být on, neumím neprojevovat emoce. Takže i když mám navenek chladnou tvář, stejně mě to trhá zevnitř. 
(Dá si hlavu do dlaní a promne si obličej) Co mám dělat? Co mám teď sakra dělat?

Já vím, poradíš mi asi jenom těžko. Tebe taky dostal, mojí vinou. Já vím, (hned za to dodá rychle)... Řekl bys mi, abych si to nevyčítala a nemyslela na to. Dlouho jsem to tak dělala, ale jak si v jeho přítomnosti nemám vzpomínat na všechno? Jak to mám jen tak vypnout, když to nejde?
A on to ví. Všechno to ví. Že jsem nesvá, že mám strach, že jsem slabá, protože on se o to zasloužil. Nenechá mě v klidu. Nenechá nikoho v klidu. Co má za lubem? Jistě chce to dítě. Chce zabít to dítě, protože předci věděli, že on jim to neodmítne splnit. On byl vždycky perfektní. Perfektní pro ně.
(Pak se začne tiše smát) Jo, mluvím tu s hrobkou, ale nečiní mi to problém. Možná je to proto, že mě vlastně ve výsledku nikdo neslyší a já si tu breptám něco pro sebe. A možná je to tak lepší. Neříkám, že by to nikoho nezajímalo, ale stejně by mi nemohli pomoct, takže (pokrčí rameny a podívá se na jméno Alan) je to jedno.

Jo, asi už jsem se vážně zbláznila a takhle těžko asi něco vyřeším. (Zvedne se ze země a ještě chvilku stojí zahleděná do náhrobní desky. Svíčky nechá hořet, vytáhne ještě jednu osamocenou růži, kterou koupila cestou a položí ji k hrobce ke svíčkám.) Zase někdy přijdu. Snad. (pousměje se a otočí se. Vydá se uličkami hřbitova pryč k východu. Vyjde z brány a rozhlídne se po silnici. Nechtělo se jí domů, vlastně se jí nechtělo nikam.)

(Po příchodu na hřbitov, došel přímo až k hrobce Papa Tundeho. S ničím neotálel a začal s kouzlem. Nejdříve na zem před hrobku pomocí posvěcené křídy nakreslil do kruhu znaky pro přírodní živly. Na sever nakreslil znak pro vodu, a i když se znak vody kreslí na západ, on ho potřeboval teď na severu. Voda představuje smrt a znovuzrození. On dneska potřeboval někoho oživit, což by se dalo brát jako za znovuzrození. Znak byl jednoduchý obrácený trojúhelník. Na východ pak nakreslil znak pro zem. Znak země byl též obrácený trojúhelník s vodorovnou čárou uvnitř. Na jih nakreslil trojúhelník, který představoval oheň a nakonec na západ nakreslil trojúhelník s vodorovnou čárou uprostřed, který představoval vzduch. Poté začal jednotlivé živly vyvolávat. Postupně začali všechny znaky hořet, ale každý znak jinou barvou. Znak pro vodu hořel modře, znak pro zemi zeleně, znak pro oheň červeně a znak pro vzduch měl žlutý oheň. Tyto barvy společně se znaky představovali přírodní živly. Pak už stačilo jen kleknout si na kolena do kruhu a začít odříkávat kouzlo.
Bylo to hodně dlouhé a vysilující kouzlo, ale někdy k ránu dalšího dne ho konečně dokončil. Po celou dobu byl v transu a stále dokola odříkával kouzlo. Až teď konečně pocítil, že je hotovo a Papa Tunde bude, co nevidět živý. S touhle myšlenkou se vrátil k sobě domů, kde na něj už jistě bude čekat utrápená a rozčílená Monique. Ale jeho dobrou náladu nemůže zkazit nic.)

*Kráča pomaly, nemá kam by sa náhlila, nemá za kým. Jediné miesto, kde sa cítila aspoň trochu v bezpečí bolo aj tak vždy pri Abigail, a tak to asi zostane až do konca. Bolo to možno trochu ironické, že mala tento pocit práve na mieste, kde ju predkovia mohli pokojne zabiť každou sekundou, a to len pretože nebude plniť ich vôľu, len pretože by už prípadne mohla neveriť alebo pretože im to proste bude vyhovovať, rovnako ako u Abi.
Svoj pohľad drží celý čas na zemi a sleduje svoje nohy, ako kradnú ďalší a ďalší krok od väčšej brány do cintorínu až dnu medzi pomníky a hrobky. Oboma rukami sa snaží pridržať si sako, ktoré jej od seba rozťahuje vietor, nakoľko je už jeseň a počasie už dávno nie je práve najteplejšie. Na ulici už mohla vidieť listy, ktoré sa začínali farbiť do žlta, oranžova až hnedli. Bolo to celé poniekiaľ upokojujúce, síce len povrchovo, ale predsa. Pravdou však zostávalo, že sa cítila ako bábika na hranie s odtrhnutou rukou či nohou. Ležala niekde medzi pavučinami v kúte izby pod posteľou a vždy ju niekto vytiahol, len ak mala niečo urobiť. Niečo, čo jej už nebolo príjemné, niečo za čo jej už nestálo bojovať. Čo teraz zostane z ich covenu? Polovica dievčat zo Sklizne je mŕtva a Davina sa ani nedá považovať za čarodejnicu, nie takú ,ktorá by si toho bola hodná. Napriek všetkému však už chápala jej postoj voči predkom, chápala, prečo tak veľmi chcela ísť za Marcelom. Cítila sa pri ňom v bezpečí, aj keď to tak možno nebolo, už len ten pocit stojí za všetky následky a teraz to už vedela, len netušila, či tomu má byť rada alebo skôr plakať. Čo už bol vlastne plač? Ani len to nedokázala. Od doby, čo ju pochovala, nevyronila ani slzu, nemohla. Nechcela, aby Abigail zomrela pre nič, nechcela, aby sa na ňu pozerala, ako len plače a nič nerobí, narieka nad rozliatym mliekom, ktoré chce naliať späť do pohára a tvári sa, akoby už na ničom nezáležalo, pretože záleží.
Vlasy jej rozfúka mierny vánok, ktorý jej narazil rovno do tváre, avšak ako zašla viac pomedzi hrobky, trochu ustál. Chodila sem už tak často, že si občas hovorila, žeby sa sem mohla pokojne nasťahovať. Benjamin by nemohol povedať nič, bola by blízko predkom ako vzorná a oddaná čarodejnica, ktorá robí len a len to čo jej povedia, nezáleží na tom, čo to bude. Prečo vlastne zmenila názor? Prisahala samej sebe a aj Abigail, že sa im to podarí, že to malé monštrum zabijú, monštrum! Tak prečo to niekto nazýval dieťaťom? Mohlo to byť len dieťa? Pokrúti nad svojimi myšlienkami hlavou a zastaví sa až pri väčšej hrobke s menami viacerých čarodejníc, ktoré tu boli pochované, ju však zaujímala len jedna z nich. Tá, ktorej meno tu bolo vyryté len pred nedávnom, dievča, ktoré pre ňu bolo ako sestra, rodina, ktorú potrebovala a stratila. Najviac sa nenávidela za to, že ju k smrti prakticky doviedla sama. Rozhodla sa bezhlavo dôverovať predkom a teda aj Benjaminovi, aj keď ju varovala, aký to malo zmysel proti nemu? Pýtala sa samej seba, čo by sa stalo, ak by tam v tú chvíľu bola a aké asi boli jej posledné slová. Aký bol jej výraz, než dopadla mŕtva na drevené parkety a či jej to dáva za vinu...Vlastne ani jednu z tých vecí nechcela vedieť alebo už nebola dôležitá.
S kamenným výrazom na tvári spojí pery k sebe do úzkej línie a vytiahne z vrecka jednu dlhšiu sviečku aj s okrúhlou podstavou, ktorú položí na pomník vedľa Abigail, ktorý je posadený trochu nižšie. Následne mávne rukou a zažne na nej menší plameň, plameň, ktorý patrí len spomienke na ňu. Chytí sviečku znovu do ruky a s prižmúrenými očami si zahryzne do spodnej pery, div, že to nebolí.*

(Prochází se po městě a vlastně ani neví, kam jde. Prostě jen kráčí vpřed a přemýšlí nad vším, co se v poslední dobou stalo. Bylo toho moc a ještě toho hodně přijde. Zabít Benjamina a Papa Tundeho bude těžké, i když mají vymyšlené docela dobré plány. Jenže každý plán může selhat a ona jen doufá, že ten jejich ne, protože pak by měli pořád ten jeden velký problém a možná vlastně ještě větší, pokud budou ti dva chtít nějakou pomstu za pokus je zavraždit. Bojí se, ale na veřejnosti to nedává najevo. Nemůže. Už se prostě nemůže složit.
Kráčí dál a dál ulicí a sleduje lidi kolem ní. Přála by si být jednou z nich, nemít tyhle problémy a řešit jen banální záležitosti. Pak jí pohled padne na ženu, která kráčí po boku mladé dívky. Obě se smějí. V tu chvíli si vzpomene na Monique a její úsměv. Jenže ten úsměv, na který právě teď vzpomínala u ní nejspíše už nikdy neuvidí. Mohla být mrtvá a pokud ne, tak to pořád byla čarodějka, která by jí nejraději viděla mrtvou, kvůli tomu co udělala nebo spíše neudělala. Nezabila Hayley a to dítě, obrátila se proti předkům a teď byla spojencem Původního upíra a upíra, který čarodějky skoro rok utlačoval. Jenže stále to byla její neteř a ona doufala. Doufala, že by Monique mohla změnit názor a stát se opět tou dívkou, kterou znala, než nastala Sklizeň. A proto potřebovala znát pravdu. Která je živá a která mrtvá. A mohla to teď zjistit jen jediným způsobem. Jít na hřbitov a podívat se na hrobku. Věřila, že ta živá tu mrtvou pochovala. Věděla, že nejsou jen spojenkyně, ale i kamarádky.
Zamířila na hřbitov a za chvíli už stála před bránou. Zastavila se a dívala se dopředu na řady hrobek. Nebyla tady od toho dne, kdy měli zabít Hayley a dítě. A teď, když se sem vrátila, se jí tím vrátily i vzpomínky. Nejradši by ten den úplně vymazala, udělala by vše jinak, ale to nejde. Přinutí své nohy k pohybu a rozejde se mezi hrobky. Z celého srdce si přála, aby byla mrtvá Abigail. Nebylo to sice zrovna nejlepší přání, ale ona chtěla, aby byla živá Monique. Zamíří proto k hrobce Abigail rodiny.
Už z dálky zpozoruje u té hrobky nějakého člověka, dívku. Byla menší než Sophie, měla dlouhé vlnité vlasy a energii čarodějky. Hned věděla, kdo to je. Monique. Ze srdce jí spadl kámen, jak se jí ulevilo. Pomalu dojde až k hrobce a zastaví se naproti Monique a dělí je jen metr od sebe. Nejradši by k ní přišla a objala jí, ale teď si u ní není jistá ničím. Pohled jí zabloudí k hrobce, kde si přečte vyryté jméno Abigail. Bylo jí líto té mladé dívky, která musela umřít jen proto, že to Benjamin chtěl, protože chtěl oživit Papa Tundeho a ona byla zrovna blízko. Neznala ji nějak dlouho, ale i přes to jí bylo líto její smrti. Nezasloužila si to. Jediný, kdo si zasloužil zemřít byl Benjamin a Tunde. Vydechne těžce a podívá se na Monique. Z jejího pohledu jde vidět, jak je jí to líto.) Mrzí mě to, takhle to nemělo dopadnout. (Šeptne. Nemělo to takhle dopadnout ani, kdyby Benjamin skončil mrtvý. Udělala by snad cokoliv, aby Abigail a Monique nikdo nezabil.)

*Ani netuší, koľko minút tam už stojí, veľmi nevníma plynúci čas. Aspoň takto jej môže byť na blízku, keď ju má v mysli, hovorí k nej v duchu...Bola to jej posledná možnosť ako sa cítiť trochu menej osamelá, aj keď to bolo trochu smutné, keďže jej spoločnosť práve tvorili mŕtve čarodejnice, ktoré ju teraz vážne nezaujímajú a jej sestra, ktorá zomrela kvôli nim.
Z úst jej vyjde tiché uchechtnutie, ktoré je podčiarknuté známkou zúfalstva v jej pohľade. Netuší, čo by mala urobiť, netuší, čo je najlepšie, je to len dieťa, ktoré prežíva to, čo by žiadne dieťa nemalo a najhoršie na tom je, že aj svojou vinou. Vedela, že to budú pre ňu ťažké časy, ale netušila, že ich bude musieť prekonávať sama, myslela si, že má Abi. Teraz už nemala nikoho a nič, len tú sprostú vieru, ktorá ju na konci aj tak nezachráni.
Zrazu na sebe cíti niečí pohľad a má pocit, akoby vzduch pri nej v momente zhustol. Pomaly pootvorí ústa a zhlboka naberie trochu kyslíka do pľúc. Potrebovala ho, pretože by sa pokojne mohla zadusiť, ak by len zaťala pery k sebe a odmietala vnímať okolie. Ani si neuvedomila, že ju tu môže stretnúť prakticky ktokoľvek a predkovia jej nijako nepomôžu, nie, to oni nerobia. Možno by im ešte aj uvoľnila miesto, aby mohli oživiť ďalšieho mŕtveho čarodeja či čarodejnicu, ktorú potrebujú.
Mierne zvraští obočím, akonáhle sa niečie kroky začnú približovať rovno smerom k nej. Pomaly zdvihne svoju tvár dohora a odtrhne pohľad od horiacej sviečky, ktorú stále drží v rukách. Nebol to nikto iný, ako Sophie, jej teta, ktorá ju zradila a hlavne sklamala. Ju Aj Abigail. Ani sa nenazdala a vnútri nej bublala na povrch číra nenávisť voči žene, ktorú mala sotva meter od seba. Ak by vtedy nepokazila Sklizeň, ak by ich vtedy obetovali tak, ako mali, tak by Cassie teraz najskôr žila a nezomrela pod rukou Genevieve, Davina by bola celkom iná, čarodejnica toho hodná a Abigail...
Na pár sekúnd privrie oči, ako sa snaží svoje vnútro upokojiť. V podstate mohla za všetko. Keby Hayley vtedy zabila, tak ako mala, tak tu teraz nemuseli byť. Nemuseli by stáť proti sebe na opačných stranách, aj keď Monique už pomaly ani presne nevie, kde stojí. Má svoju pravdu, rovnako ako každý.
Medzičasom od nej znovu odvrátila pohľad a očami prechádzala po vyrytom mene hore a dole, stále dookola. Mohlo to vyzerať tak, že nepočula jej slová alebo ich nebrala na vedomie, ale ona už proste nevedela, čomu má veriť a čomu nie. V jediné, čo verila, boli predkovia, teraz môže už len samej sebe. Čokoľvek, čo Sophie vypustí z úst mohla byť pokojne lož...* Máš pravdu...*Povie nakoniec svojim typickým tónom hlasu.* Na jej mieste som mala byť ja, ale tá pocta sa dostala jej. *Slovo, pocta, prenesie s jasnou iróniou v hlase, pričom uprie zrak priamo do jej tváre.* Aká škoda, že si sa nezbavila nechcenej netere, ktorú by si najradšej videla mŕtvu a namiesto toho zomrel niekto, kto si to zaslúžil najmenej zo všetkých...*Povie poniekiaľ chladne a mierne ohrnie spodnou perou.*

(Dívá se na Monique a nespouští z ní oči, i když ona se právě dívala na hrobku a ne na ni. Chtěla si s Monique promluvit, ale teď, když tady stojí a má jí před očima, tak vlastně ani neví, co by řekla. Netušila, co se Monique honí hlavou. Klidně by se mohla pokusit znova jí zabít a je si jistá, že by jí předci mile rádi pomohli a ona by se tím pádem nezmohla na nic. Byl to hodně velký risk, dojít až k ní a stát tady. Když Monique řekne, že na jejím místě měla být ona, sevře se jí srdce. Neužíral jí fakt, že Abigail je mrtvá, ale to, že Monique by si s ní klidně vyměnila místo. Monique Abigail měla ráda natolik, že by chtěla, aby umřela ona a ne Abigail. Ale člověka, kterého znala celý život, by s klidným vědomím zabila. A všechno jen proto, že ona nešla za tím, co chtějí předci a Monique. Podívá se jí do očí, když k ní konečně zvedne pohled.) Monique, já tě zabít nechci a nikdy jsem nechtěla. Nechci tě vidět mrtvou. Kdyby ano, tak jsem se tě pokusila zabít společně s Benjamin, i když to nevyšlo. (Vydechne a pokrčí rameny.) A ano, Abigail si tohle rozhodně nezasloužila. Ale ani ty by sis to nezasloužila. I přes to, že stojíme na opačných stranách, tě mám stále ráda, protože jsi má neteř. (Díky tomu, jak se Monique chová a vše říká tak chladným tónem, si uvědomí, že ona jí rozhodně ráda už nemá. Už pro ní nebyla její tetou. Byla nepřítelem, byla zrádkyní v jejích očích.) Já... (Odmlčí se, protože neví, co by jí měla říct. Měla by jí snad mluvit do duše, že předci touží jen po větší moci a je jim jedno, kdo z jejich řad při tom padne? Že to jsou jen monstra, který chtějí smrt nevinného dítěte, který se ničím neprovinilo a má jen smůlu, že jeho otcem je zrovna Klaus a v žilách jí koluje krev čarodějky, protože její babička je Esther Mikaelson?) Nebudu se tě snažit přesvědčit, že ti, kterým věříš, jsou jen banda mocichtivých čarodějek a čarodějů, který se zajímají jen o větší moc a o nás ostatní ne. Nebudu ti vyhrožovat, že pokud se pokusíš zabít Hayley a to dítě, tak tě zabiju nebo to nechám udělat někoho jiného. A nebudu ti říkat, jak moc tě mam ráda, protože jsi má rodina. Ne, protože tyhle řeči by neměli cenu a v tvých očích by to byla jen lež a výhružka. Chci ti jen říct, aby jsi na sebe dávala pozor. (Semkne rty a na chvíli zadrží dech. Chtěla se otočit a zase prostě jen odejít. Přesvědčila se, že Monique je živá, ulevilo se jí, ale plamínek naděje, že by získala zpět svou neteř, byl zas o něco menší a hrozilo, že uhasne. Ale přes to tam furt stála a upírala zrak na dívkou, kterou už nepoznávala.)

*Silnejšie zovrie sviečku vo svojich rukách a stisne pery pevne k sebe. Kiežby len stačilo zatvoriť oči a zmiznúť. V tento moment by jej bolo dokonca aj jedno, že kde. Slová svojej tety akoby ani nepočula, nechcela počuť, pretože už nevedela rozoznať klamstvo od pravdy. Prečo by jej to hovorila? Prečo by jej to hovorila teraz po tom všetkom? Aký malo vôbec význam jej na to niečo hovoriť? To by najskôr musela aspoň vedieť, čo. Pomaly vydýchne všetok vzduch z pľúc, ako už celkom nepotrebnú vec a zatne zuby tesne k sebe, aby mala niečo na jazyku, ale nemohla to dostať von.* Stále sa o mňa zaujímaš? * Zdvihne k nej nakoniec neisto pohľad od plameňa sviečky. Tón jej hlasu bol zafarbený nedôverou, akoby nemohla uveriť, žeby to Sophie myslela stále vážne.* Po tom všetkom...*Vydýchne ticho a pokrúti sprudka hlavou.* Pokúsila som sa ťa zabiť, zabiť to dieťa, stojím na úplne opačnej strane ako ty. *Teda v prípade, že stále vôbec v niečo verí.* Ako...Ako len môžeš myslieť vážne to, žeby si ma nechcela mŕtvu? *Nadvihne nakoniec obočie, nech si to nechá prejsť mysľou. Ak by ju chcela zabiť, už by to asi urobila a nespútavala jej aj Abigail moc. Všetko však nezmylo fakt, že na mieste Abigail mala byť ona, tá, ktorá ich tam doviedla, v podstate s Abigail manipulovala a ani si to neuvedomovala. Jasné, Abi chcela pre coven to isté, čo ona, tiež verila predkom, ale nebola tým tak zanietená a posadnutá ako Monique. Až teraz mohla vidieť, že sa celý čas hrala na niečo, čím nikdy nebola. Myslela si, že má nejakú moc, nejaké slovo, ale to všetko aj ju samú mali v rukách oni, mŕtve čarodejnice.
Akonáhle Sophie znovu začne rozprávať a tentokrát aj o tých, na ktorých práve myslela, tak len pootvorí ústa, než ich na dvakrát zase privrela a mierne našpúlila, akoby k tomu síce mala čo povedať, ale chce či nechce, si musí zahryznúť do jazyka.* Viem, čo robím Sophie, vždy to viem a aj budem vedieť. Nikdy neurobím nič, čo by som sama nechcela alebo nepredpokladala za správne...*Prenesie rozhodným tónom v hlase, než sa na chvíľu odmlčí.* Už nie...*Dodá následne vecne, pričom jasne naráža na predkov. Avšak to neznamená, že to dieťa nechce zabiť, teda nič to nevyvráťuje.* A len dúfam...*Vydýchne a prešliapne na druhú nohu.*...Že si to budeš pamätať až dokonca. *Vlastne ani nevie prečo, možno chcela, aby ju niekto chápal, aj keď to mala byť práve Sophie. Po smrti Abigail bola až príliš sama, vo vnútri celkom opustená.* Sama najlepšie vieš, že rodina nie je všetko, niekedy ti môže byť bližší niekto, kto pri tebe celý čas stojí, ako tvoja vlastná matka alebo teta...*Mierne si zahryzne do spodnej pery, ale do pár sekúnd ju pustí.* To by si mala robiť tiež...*Poznamená nakoniec k tomu, žeby si mala dávať pozor, pričom nedá najavo, či to myslí ako vyhrážku alebo varovanie.* Niekto ako Benjamin sa nezastaví, nikdy a pred ničím. *Už teraz vedela, že zničí ich všetkých, ak niekto niečo neurobí.* Teraz choď, prosím ťa...*Zadíva sa na ňu uprene. Myslela to tak, aby šla preč od nej, aby ju tu nechala samú aj s jej myšlienkami. Nakoniec samota možno nebola ani tak trpká v porovnaní so stretnutím s ňou.*

Ano stále se o tebe zajímám. (Vydechne. Myslela si, že tenhle rozhovor půjde lehce a dokáže s Monique mluvit bez sebemenšího zaváhání, ale nebylo to tak. Nad vším, co řekne Monique musí přemýšlet a pak až dokáže odpovědět.) Jo pokusila ses mě zabít a já tě za to nějakou dobu nenáviděla. Po tomhle už jsem s rodinou Deveraux nechtěla mít nic společného, změnila jsem si příjmení, abych na tebe nemusela myslet a v jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že bych dovolila někomu tě zabít, ale ne. Nechci tě vidět mrtvou a odpověď je jednoduchá. (Odmlčí se jako by čekala, že si na to Monique odpoví sama, ale nakonec to přeci jen upřesní.) Jsi má neteř. Vzpomínám na den, kdy ses narodila. Sama jsem byla ještě dítě, puberťačka. Vzpomínám na to milé a hodné děvče, jakým jsi byla. Na tvůj upřímný úsměv, který si rozdávala. (Opět vydechne a odmlčí se. Nemůže v tom pokračovat, na to jí tyhle vzpomínky, až moc bolí. V té době byli ještě celkem normální rodina. Ona, sestra a Monique. Byly sice čarodějky, ale nemusely se vypořádávat s žádnými problémy a vždycky stály při sobě. Jenže teď už ne. Sophie je na jedné straně, Monique na druhé a Jane-Anne se vytratila neznámo kam. Už nejsou rodina vlastně. Jsou to jen lidé, kteří se znali a pak se odcizili.
Když začne Monique opět mluvit, jen se na ni dívá. Pochopí, že to dítě chce zabít i přes to, že její kamarádka je mrtvá a udělal to člověk, se kterým spolupracuje. Udělali to předci, protože oni ho oživili. Jenže jakmile řekne ty dvě další slova, vzplane v ní malá jiskřička naděje, že Monique už nebude dělat, to co chtějí předci, ale to co chce ona. I když smrt toho dítěte by mohla chtít i ona z jednoho prostého důvodu. To dítě je Klausovo a jednoho dne by mohlo znamenat hrozbu pro všechny stejně jako Klaus. Samozřejmě tohle chápe, ale to dítě se ještě nenarodilo a nestihlo nic provést. Proč by mělo být trestáno za něco, za co nemůže? Že jeho otec je právě Klaus Mikaelson, první hybrid a nejsilnější bytost na světě.) Budu si to pamatovat. (Kývne na potvrzení svých slov.) Ano, já vím. Vím to lépe než kdokoliv jiný Monique. Ale jestliže někoho znáš celý život a vychováváš ho, tak ti na něm bude záležet, ať se stane cokoliv. (Sice Monique úplně nevychovala. Spíše jen pomáhala s výchovou, hlavně když byla Monique malá, Jane-Anne musela chodit do práce a otec Monique s nimi ani nebyl.) To už vím taky dobře. (Když jí Monique řekne, aby šla pryč, kývne. Ještě jednou se podívá na hrobku, kde ležela Abigail a vydala se pryč. Nakonec se ještě zastaví a otočí se na Monique.) Až nastane den, kdy Benjamin půjde pryč kvůli nějaké schůzce a v domě zůstane jen Papa Tunde, nezdržuj se v domě. (Upozorní jí. Neví proč, ale věřila, že Monique Benjaminovi nic neřekne nebo v to aspoň doufala a pokud mu to řekne, tak jsou všichni v háji jen díky ní. Pak se znovu otočí a rozejde se pryč.)

*Trochu prikrčí čelo, akoby jej chcela vidieť pohľadom priamo do mysle, keď jej znovu potvrdí, že o ňu má stále starosť. Sama netušila, aké stanovisko zastávala k žene pred sebou, k čarodejnici, ktorá zradila tých, čo zradili ju, k jej tete. Na jednu stánku ju nenávidela, na druhú, rovnako ako ona bola jej neter, Sophie bola stále jej rodina. Pamätala si na tie časy, kedy sedela pred zrkadlom a snažila sa jej očesať vlasy, ktoré boli večne celé zachlpené od kučier. Ona sa snažila neplakať nad tým ťahaním a Sophie to už chcela mať ten deň z krku. Za inej situácie by sa nad tým musela aspoň uškrnúť, ale teraz jej to prišlo skôr len ako tmavá, vyblednutá a hlavne smutná spomienka na niečo, čo bolo ďaleko. Teraz nemá rodinu, ktorá by pri nej stála, má len mŕtve čarodejnice, ktoré by ju pokojne zabili, aby dosiahli svoje a dvoch oživených čarodejov, ktorí by bez váhania urobili presne to isté.* To bolo už veľmi dávno. *Potvrdí jej poniekiaľ suchým tónom a pár centimetrov od seba pootvorí pery. Na ďalšie jej slová nijako nereagovala, len ich viac-menej prešla bez nejakej zmeny vo výraze, ale v jej očiach sa mohla odrážať istá emócia alebo pocit k tomu, čo povedala.* Ak sa stane čokoľvek...*Zopakuje po nej tie štyri slová a párkrát pokýve hlavou, aby to pre ňu malo nejaký hlbší zmysel, ktorý však nemôže pochopiť nikto, kto jej nevidí do hlavy.
Bola rada, keď sa Sophie konečne rozíde preč od nej, bola rada, že nemusí svoju myseľ hatiť všetkým, čo jej vyskakuje pri pohľade na ňu. Na druhú stranu to však možno potrebovala, presne toto. Prehodiť s niekým pár slov, aj keď s niekým, kto jej už nie je tak blízky. Ani nepostrehne, že sa Sophie zastavila, až keď znovu začuje jej hlas, tak k nej znovu zdvihne tvár. Na tým, čo povie, len nepatrne podvihne obočím, ale nakoniec sa jej na nej usadí opäť kamenný výraz ako na začiatku. Nechápala, prečo jej niečo také hovorí, možno by to mohlo mať niečo spoločné s tým, že jej povedala, že ju nechce mŕtvu a stále sa o ňu zaujíma, ale nedokázala si teraz presne určiť, do akej hĺbky to myslela. A na druhú stranu to mohlo byť aj zavádzanie, ktoré na ňu skúša pod tým, že vie, že by to povedala Benjaminovi a nakoniec podnikne celkom iný plán. Teraz už vie, že niečo vymysleli, minimálne Papa Tundeho, čo bol čarodej, ktorý bol oživený na úkor Abigail. Už len za to ním opovrhovala. Po pár minútach len sfúkne sviečku, položí ju pri kamenný pomník, ktorý tvorí hrobku a kráča rovnako pomalým krokom, ako keď sem šla, von z cintorína až mestom späť do domu.*

To mi došlo. Genevieve by ti to totiž neřekla, Benjamin také ne a já i přesto, že ti hodně věřím také ne. Nechtěla jsem to říkat nikomu. Měla jsem menší tušení, že by toho někdo mohl využít. Vzpomínáš si, jak jsme prvně řešili Johnovo posednutí? Roderick a souvislost s Benjaminem? Tak nějak mi pak došlo, že Roderick dal Benjaminovi informaci, že Kate je jeho dcera. Pak jí vzal k sobě, dal vědět Genevieve. Obě tam pak držel přes noc, Genevieve sebral moc, udělal z ní kotvu. Kate pak pustil a ta za mnou se vším přiběhla. Roderick nás musel odposlouchávat, když jsem pomocí kouzla zjistila, že Kate je z rodu Rousseau. (Dovysvětlí mu konečně celou tuhle situaci, protože před tím prostě nemohla. Nechtěla za nic na světě tuhle informaci veřejně rozhlašovat. Bohužel tímhle trochu poukázala opět na to, co se stalo. Což rozhodně nebylo záměrem. Jen chtěla poukázat na své obavy z toho všeho. Na tváři se jí objeví slabý úsměv, když se Elijah začne tvářit nevěřícně nad její nabídkou.) Já vím, že jsi rozhodně nechtěl naznačit, že bych ti to měla vynahradit takovým způsobem. Byla to prostě jen nabídka. I když pochybuji, že bych stejně vybrala správně. V mém šatníku moc formálních a společenských šatů není, takže pochybuji, že bych se ještě vyznala v mužském formálním oblečení. A proč to na sebe prozrazuješ? To nevím. Možná, abych příště nepoužívala dýku, i když s noži a dýkami mi to jde lépe, než s mou pěstí. Možná bych měla začít trénovat. (Sice to rozvedla až moc, což rozhodně nemusela, ale opravdu začíná být nějak ukecaná a začíná vše rozvádět do větších podrobností, než je třeba.) No zas tak dlouho to asi není. Začínám se ztrácet v tom, kdy se co stalo. Ale takový měsíc plus mínus už uběhl? Možná jen dva týdny. Vážně nevím. Vím jen, že jedenáct dní už je v pořádku. (Tohle si aspoň už pamatovala. Ale bylo to spíše kvůli tomu, že osm dní byla pryč a tři dny už je opět zpátky v New Orleans.) Máš pravdu. Někdo se prostě s takovou zradou vyrovnávají hůře. (Pokýve hlavou. Každý člověk je prostě jiný.) Občas ano. Ale to je výjimečně. Navíc zdá se, že se hodně ráda baví o své dceři. Je poznat, že z toho má radost. (Odpoví mu, ale pak ho jen tiše sleduje. Všimne si, že je poněkud zamlklý déle, než je potřeba a nad něčím nejspíš přemýšlí. Neví, jestli zrovna přemýšlí nad tím, co pak řekne nebo nad něčím jiným. Ale nebude to z něj tahat.) Vážně? Nechci, aby pak byla Alisea na tebe ještě více naštvaná, kdyby na to přišla. Promyslím si to a co nejdříve ti dám vědět. (Lehce se pousměje na znamení, že jeho nabídku bere v úvahu. Vlastně jí i těší, že jí chce pomoct, ale nechce, aby se kvůli ní hádal s vlastní sestrou. Když Elijah souhlasí, že s ní půjde na hřbitov, usměje se. Sice uvidí, co má v plánu, ale to jí netrápí. Už jednou se Elijahovi svěřila, že se chce s Monique sejít. Naštěstí nejsou právě moc daleko od hřbitova a tak tam dojdou během chvíle. Na hřbitově se rozejde uličkou přímou k hrobce, kde je pohřbená Abigail.)

Já vím. *Kývne ne právě nadšeně.* S Genevieve si prostě nikdy neporozumím. *Namítne.* Obzvláště... *Pak si uvědomí, co chce říct a utne to.* To už je jedno. *Ukončí to a nepokračuje dál. Jen na chvíli sklopí pohled k zemi. Pak se zaposlouchá do Sophienina vyprávění. S údivem zjistí, že se tak seznamuje s další částí toho, o čem neměl tušení. Poslouchá a nespokojeně se mračí, když slyší, co Benjamin udělal dalšího, co neschvaluje. Vzpomíná si na to. Tehdy sháněl Genevieve, potřeboval s ní mluvit, ale Sophie ho přesvědčila ať to nedělá.* Díky za informace, Sophie. I když takhle pozdě, ale zase se mi něco objasnilo. *Poděkuje jí a poznamená. To, že mu to říká až nyní neřeší. Také jí toho dost povídá se zpožděním. Nemá moc prostoru k tomu, ještě něco říct, protože se Sophie vrátí k tomu jejich odlehčenému tématu. Poslouchá ji. Mluví moc rychle tak se jí nesnaží skákat do řečí. Pobavený úsměv nad tím, ale neskrývá.* Můžeš být v klidu, nic takového po tobě chtít nebudu. *Ujistí ji, že po ní nebude chtít aby mu kupovala oblečení. V jeho hlase je slyšet pobavení. Vypadá ještě pobaveněji, když Sophie jeho narážku pochopí opačně, než by mohla. I když kdo ví, co udělá až bude na něj zase někdy v budoucnu doopravdy naštvaná.* Jenom s pěstmi na původní nechoď, Sophie. *Doporučí jí sice pobaveně, ale vlastně je to i dobrá rada.* Zase bys víc ublížila sobě. *Dodá, ale už vážněji. Chvilku se nad tím ještě slabě usmívá.* To už je opravdu tak dlouho? *Zhrozí se nyní upřímně a povadne. V tu chvíli je mu hrozně, že se o Kola tak dlouho nezajímá. Povzdechne si. Semkne rty do úzké linky a zavrtí slabě hlavou. Ke Kolovi už nemá, co dalšího říct. Poslouchá Sophie, když se vrátí k Alisei. Pokyvuje hlavou.* Na malou se opravdu těší. Nesla hodně těžce, když ji Niklaus proměnil a ona o všechno přišla. *Podotkne. Při tom má před očima minulost a výjevy z ní, které mu Alisea ukázala.* Jsem rád, že nyní se jí její přání konečně vyplní. *Pousměje se letmo. I když s ní v současnosti není příliš za dobře, chce, aby byla šťastná. Nevšimne si, že Sophie viděla jeho zamyšlení, a tak jí k tomu už nic nepoví.* Naštvaná na mě už je. Jestli více nebo méně, na tom už nesejde. Hlavně, když vám to oběma pomůže. *Mávne nad jejími obavami rukou.* Navíc mě žádala v tomhle směru o pomoc. Takže proti tomu nemůže nic namítnout. Pomůžu jí. *Dodá. Doprovodí pak Sophie na hřbitov. Není tam mnoho lidí a to mu vyhovuje. Zamíří i s ní k místu, které si na hřbitově vybrala. Mohl by se ptát, ale neudělá to. Prostě si počká na to, co Sophie zamýšlí.*

Některé typy lidí spolu prostě nevycházejí. (Pokrčí rameny, ale pak povytáhne obočí. Obzvláště proč? Zeptá se sebe sama. Tipuje, že chtěl poukázat na to, co udělal s Klausem. I když v tom mohli být klidně i něco víc. Ale nechce se ho ptát. Pokud by měla pravdu, tak by se zas uchýlili k tomu tématu a ona se k němu vracet nechtěla. S Elijahem to vyřešila. Docela dost podrobně si o tom promluvili a žádná další slova už k tomu nejsou třeba. Nechá proto tohle být) No už jsem ti to bez problémů vysvětlit mohla, když už víš části, které jsem ti říkat nechtěla. Takže není třeba děkovat. (Jen by jí vážně zajímalo, jak si to dal Roderick dohromady. Ona přeci jen zjistila, že Kate je z rodu Rousseau a ne že to je dcera Genevieve a Benjamina. Nebo si to dal dohromady Benjamin? Kdo ví. Musela by se zeptat jednoho z nich, ale za Benjaminem rozhodně nechtěla chodit a neví v jakém těle je ten šílenec, který posedl Johna. A kdyby to zjistila, tak by se nejspíš na nic neptala a nejraději by ho zabila. Využít takhle Johna? To pro ni byl naprostý vrchol. Ani si neumí představit, jak by se cítila ještě, kdyby před tím omylem nezranila Johna a Roderick by se musel chovat stejně jako John před tím. Vykládala by své osobní věci naprostému cizinci a ještě by s ním... Ani v myšlenkách to nemůže dokončit. Nemůže na to pomyslet. Oklepe se při té představě a snaží se to zahnat pryč. Nemyslet na to.) Věřím, že by si mi pak ještě dal peníze, kdybych ti i tak za to koupila tu košili a sako. (Naráží tak na fakt, kdy jí posledně zaplatil za kafe a to i za ní v jejím vlastním baru.) Jo to rozhodně nebudu. (Našpulí mírně rty a zavrtí hlavou. Rty pak spojí opět do úzké linky, ale koutky má lehce nadzvednuté v mírném úsměvu.) Zas tak hrozný to nebylo. Zažila jsem horší bolest. (Bolest, kterou cítila poté, co praštila Elijaha byla opravdu oproti tomu všemu, co už si zažila dost slabá.) Obávám se, že ano. Docela rychle to utíká. A bohužel ještě víc na klidném místě mimo New Orleans. Připadalo mi, že jsem tam byla jen dva dny. (Vydechne lehce posmutněle. Ani si neuvědomovala, jak moc jí chybí cestování. Prostě se jednoho dne sebrat a někam jet. Někam do neznáma a dělat věci, které nikdy nedělala. Její zasnění netrvá dlouho.) Přijít o dítě je to nejhorší, co člověk může zažít. Některé ženy to neunesou. (Nejspíš až teď si uvědomuje, co mohla napáchat, kdyby zabila to dítě. I když Hayley by se toho nedožila, ale Klaus ano. Ale pochybuje, že by se Klaus kvůli tomu zabil. Ne, ten by pak nejspíš povraždil všechny čarodějky na světě.) Opravdu si vážím tvé nabídky Elijahu. Dám ti tedy pak vědět. (Usměje se vděčně. Už opravdu přemýšlí, že by Elijahovo návrh přijala. Hodně by jí to tím usnadnil a zas moc dlouho tu moc u sebe doma schovávat nemůže.
Po cestě k hrobce, procházejí kolem hrobky její rodiny. Odtud vezme jednu svíčku, kterou pak zapálí u hrobky Abigail. Uvědomuje si, že ani neměla řádný pohřeb a to přitom ani nic neudělala. Byla nevinná. Klekne si k hrobce a zadívá se na ní. Chvíli se na ní prostě jen mlčky dívá. Pak si z kabelky vytáhne kus papíru a propisku a začne psát. "Ahoj Monique, ráda bych se s tebou sešla. Vím, že dřív nebo později tenhle vzkaz najdeš, doufám, že to bude ta první možnost. Záleží jen na tobě, zda se se mnou sejdeš. Dej mi vědět, jak ses rozhodla. Opatruj se. Sophie." Ještě jednou si vzkaz přečte a pak papír složí a zastrčí ho do malé štěrbiny, která je v hrobce. Nechá vykukovat jen část vzkazu, aby si toho Monique všimla, ale procházející lidé nikoliv. Zvedne se a podívá se na Elijaha.) Hotovo.

Zatím jsem potkal málo těch, se kterými jsem nenašel společnou řeč. *Poznamená zamyšleně.* Možná je to i proto, že se nevzdávám. Dokud nedosáhnu svého. *Pokračuje dál. Krátce pohlédne na Sophie. Nijak na to nepoukazuje, ale ona rovněž patří mezi ty, které musel chvíli přesvědčovat. Nakonec uspěl, i když se to stalo trochu jinak, než by chtěl, ale dává to za úděl osudu. K tomu, co načal a nedokončil už neřekne nic. Věří, že to Sophie pochopila.* Chápu. Přesto jsem rád, že to vím. Chci vědět, co a jak, i když zpětně. *Poznamená. Pozoruje Sophienino zamyšlení, ale netuší o čem to dumá a neptá se. Jen ji při tom pozoruje. Je to pro něj vždy zajímavý program. Chvilku sleduje ji, ale pak se zaměří na okolí. Na Sophie koukne, když na něj opět promluví. Chvilku na ni kouká, než pochopí její narážku. Letmo se pousměje.* Taková situace nenastane. *Ujistí ji.* A tehdy. Pozval jsem tě, a když někoho zvu, mívám ve zvyku platit. *Podotkne. Pokrčí mírně rameny. Pro něj je to prostě automatické. Je to součást jeho vychování a to, jen tak nezmění nebo neodbourá. Pak se pobaveně usmívá nad jejími reakcemi.* Já vím, slyšel jsem... *Poznamená letmo. Nepřeslechl její nedokončenou poznámku, když ho praštila. Úmyslně to, ale více nerozvádí. Po té se trochu zamračí, když Sophie mluví o horších bolestech, které zažila. Raději to nerozebírá více. Nechce si tím kazit náladu. Má toho dost i tak. Poslouchá Sophie, když začne po té mluvit o tom, jak rychle utíká čas. Souhlasně pokyvuje. Je to pravda.* Ale určitě sis trošku odpočinula od tohoto zdejšího blázince. Jistě ti to prospělo. *Zkonstatuje to jako hotovou věc. Pozoruje Sophie a letmo se zamračí, když zmíní to, jak těžká je ztráta dítěte pro mnohé matky. Naráží to na mnohé, ale nic z toho už nechce rozebírat více, než už dneska rozebírali. Zůstane o něco zachmuřenější. Pohlédne na ni, až přejde k jeho nabídce, že jí pomůže.* Dobře. *Kývne, že bude čekat, až se mu kvůli tomu ozve. Sophie mu pomohla také, nevidí důvod, proč by jí to nemohl oplatit. Na hřbitově, když procházejí mezi hroby, občas si přečte jména těch, kdo zde odpočívají věčným spánkem. Na jednom si tak všimne jména Sean O´Connell. Je mu to povědomé. Trvá, jen okamžik, než si to spojí. Vzpomene si tak na Camille a jejich nedávné setkání. Vyprávěla mu o svém bratrovi. Když jsou u hrobu a Sophie po té vykoná, co chtěla, popojde více stranou, aby měla klid a soukromí. Sleduje ji, pouze po očku, kdyby něco chtěla. Všimne si, že zde nechala vzkaz. Prochází se mezi nejbližšími hrobkami. Když je Sophie hotová a oznámí mu to, přikývne.* Už je docela pozdě. *Udivuje ho, jak rychle den utekl. Skoro celý ho strávil se Sophie.* Můžeme jít? *Zeptá se jí. Má dojem, že na hřbitově už skončili.* Můžu tě ještě na něco pozvat? *Zajímá se. Tázavě na ni koukne.*

Takže, když si s někým nerozumíš, tak se snažíš to napravit? Proč? (Nechápavě povytáhne obočí. Nechápala to. Ona když si s někým nerozuměla, tak ho ignorovala. Nesnažila si získat jeho náklonost. Časem se některé vztahy urovnají sami. A některé prostě nevycházejí a nikdy nevyjdou.) Chápu. Jsi rád informovaný. (Kývne hlavou, že to naprosto chápe. Své myšlenky si nechá pro sebe. Stejně to bylo jen samé „kdyby“ a ke všemu docela osobní. Pousměje se a přikývne.) Já vím, že jsi mě pozval, ale já zas nejsem zvyklá, že za mě někdo platí v mém vlastním baru. Jsem spíš zvyklá, že své přátele zvu na účet podniku. Proto jsem celou částku dala Kate jako dýško. Stejně ty peníze potřebuje více než já. Člověk si prostě musí zvyknout na tvé vychování. (Ona měla dost peněz ještě od Kola a Genevieve. I když velkou částku vrazila do rekonstrukce svého bytu a peníze od Kola za vydražení Genevieve nechávala na účtě pro bar, stále měla peněz dost. Přemýšlí, že by si mohla konečně koupit vlastní auto a nepůjčovat si stále Johnovo. Diví se, že mu to už neleze na nervy. Tiše a krátce se zasměje.) Vůbec to není fér. Člověk by si na tobě mohl zlomit klidně i ruku a ty se skoro ani nepohneš. (Zavrtí nesouhlasně hlavou, ale přitom má na obličeji slabý úsměv.) Jo odpočinula a prospělo mi to. Hned, jak jsem přišla do baru, tak to na mě Cami poznala. Sice tam byl taky blázinec. Ale můj vlastní dokonalý blázinec. (Zářivě se přitom usměje. Opět začne bloudit myšlenkami ke svému cateringu, z kterého má stále stejnou radost jako na začátku. Tohle nadšení jí prostě nikdy neopustí. Když se zmíní o ztrátě dítěte a jak to nesou některé matky, všimne si jeho výrazu.) Nenarážela jsem na něco, co se stalo od doby, co jste opět v New Orleans. Jen jsem to podotkla, protože jsem viděla na vlastní oči, jak matka přišla o dítě. Při porodu. (Vysvětlí mu to. Sice si pak vzpomněla na Hayley, ale prvotní myšlenka byla tohle. Hned, jak dodělá, co chce na hřbitově a zvedne se, kývne na Elijahovo otázku.) Řekla bych spíš hodně pozdě nebo hodně brzy. Podle toho, jak to vezmeš. (Už úplně zapomněla, proč vlastně šla do města. Jakmile totiž spatřila Elijaha v tom parku, tak všechno hodila za hlavu a prostě na to zapomněla. Nejprve se chtěla Elijahovi vyhnout a teď s ním strávila celý den. Strávila s ním vlastně někdy celý den? Nejdelší čas s ním asi strávila, když si procházela proměnou. A on u ní probděl ještě celou noc, kdy ona spala.) Jistě. Nevidím v tom problém. (Kývne s úsměvem a pomalu se zas rozejde pryč z hřbitova)

*Podívá se na Sophie zamyšleně a uvažuje o jejich slovech.* Tak bych to neřekl. Snažím se se svým okolím vycházet, a když to hned nejde, tak se pokouším najít způsob, aby se to změnilo, zlepšilo. Mám na to spoustu času. *Pokouší se to Sophie vysvětlit.* Je to pro mne vždy výzva. Rád je zdolávám. *Doplní s nepatrným pousmáním a pokrčením ramen. Když na Sophie při tom kouká, přemítá, jestli je to, co řekl srozumitelné a jí pochopitelné. Počká si na reakci, případně to zkusí ještě jednou.* A kdo není? *Poznamená a tázavě se na Sophie podívá. Každý má rád, když je v obraze. O tom je přesvědčený. Je to jeho názor. Sophie ho nijak nevnucuje.* To jsem netušil, když jsem tě tehdy pozval. Říkáš mi to až dnes. *Poznamená mírně s pobaveným pousmáním.* To mi nevadí. *Ujistí Sophie, že proti tomu, že dýško dostala Kate nic nemá.* Je to jednodušší, než mě odrazovat z něčeho, co už mám za tu dobu zažitou jako samozřejmost. *Poznamená. Většinou s tím problémy nemá a je podle jeho. Tak mu to vyhovuje, a jen tak něco to nezmění. Pak se snaží přijít na to, čemu se Sophie směje. Není si jistý. Když se pak vrátí k té ráně a vyrukuje s tím, že si málem zlomila ruku, chvilku ji vážně sleduje, než mu dojde, že to myslí v legraci. To se pousměje a zavrtí hlavou.* Nenapadá mě nic, co bych s tím mohl udělat. *Poznamená na to. Zacukají mu nad tím koutky.* To je potřeba. *Souhlasí s odpočinkem.* Zasloužila sis ho. *Ujistí Soph.* Camille jsem nedávno potkal v jedné kavárně. *Vzpomene si na to.* Je to velmi sympatická a příjemná mladá slečna. *Poví jí svůj názor na Cami. Při tom se pousměje. Vybaví se mu, jakým způsobem se dali do řeči. Pak zvážní a poslechne si její vysvětlení. Zavrtí pak hlavou.* To je v pořádku, Sophie. Bohužel v tomhle městě je to hodně aktuální. *Nerozvádí, že ho v souvislosti s tím napadla okamžitě Hayley a také i Genevieve, neboť i ona měla žít chvíli v domnění, že je Kate mrtvá. Oba případy se ho úzce dotýkají, jen každý trochu jinak. Nechává si tyhle myšlenky pro sebe. Sophie ho znovu přiměje k pousmání svou poznámkou o aktuální době.* V příjemné společnosti mi to vždy utíká. *Zkonstatuje. Čeká pak, jestli Sophie přijme jeho pozvání. Když ano, přikývne.* A kam by si chtěla? Máš nějaké přání? *Zajímá se. Vydá se pomalu vedle Sophie ze hřbitova pryč.*

Hmm Zajímavé. Já raději všemu nechávám volný průběh. S Genevieve jsme si k sobě také postupně našli cestu a teď je pro mě jako má vlastní sestra. Vlastně s Genevieve si dokonce rozumím víc než se sestrou. (Vzpomene si na časy, kdy si s Genevieve jedna od druhé drželi odstup, ale pak se z nich najednou staly kamarádky a opravdu dobré kamarádky.) Určitě každý je rád informovaný, ale nevědomost je někdy lepší. Ale jen v určitých situacích. (Pokrčí rameny. Ona by ze své hlavy taky někdy vymazala nějaké fakta, která jí kdo řekl.) Ne, neřekla jsem ti to. Ale o tobě jsem taky nevěděla, že jsi gentleman se vším všudy. Moc jich dnes už není. (Na jeho poznámku o dýšku, které dala Kate jen kývne s pousmáním. Jeho nejspíš nikdy nepřesvědčí, aby za vše neplatil. A raději ho od toho nebude odrazovat. Jak řekl, je to pro něj lepší.) Všichni by ten odpočinek potřebovali. A doufám, že se brzy vše vyřeší a bude klid. Ale pochybuji, že třeba zrovna ty si pak uděláš dovolenou a odjedeš na nějaký čas pryč. (Ono vlastně ani nebude potřeba pak odjíždět z New Orleans, když tu nebude řádit Benjamin, ale někdy je lepší i tak vypadnout z místa, kde se toho tolik událo.) Cami už tě předběhla. Říkala mi to, že jste se potkali. Také říkala, že jsi opravdu milý muž. A musím souhlasit. Cami je opravdu sympatická. Hrozně milá a nejlepší barmanka, kterou mám. Ale také si zažila své a divím se, že ještě funguje. (Co by vlastně dělala ona, kdyby jí někdo zabil sestru? Protože Agned Seana zabila. Uřknula ho a on pak zabil jiné mladé kluky a pak sebe. Udělala z něj vraha. Kvůli tomuhle dříve nenáviděla čarodějky, svůj coven. Raději se nevrací k rozhovoru dítě matka a jen na jeho odpověď kývne. I kdyby se to netýkalo lidí z jejich okolí, je to stále citlivé téma. Usměje se nad Elijahovo poznámkou.) Taktéž. (Zamyslí se pak, kam by mohli jít.) Kousek odsud je jeden bar Tonique. Aspoň budu moct okouknout konkurenci. (Pousměje se a ze hřbitova se vydá směrem k tomu baru.)

*Poslechne si Sophie, přikývne a pousměje se jejímu způsobu. Ví, že každý to má jinak. Po té si poslechne i o jejím sblížením s Genevieve. Je to pro něj zajímavá informace. Vypadá u toho zamyšleně.* V té době, kdy jste usilovaly o život Hayley a její dcery jsem žádné čarodějce nedůvěřoval, hlavně potom, co jste se spojily s Mikaelem. Genevieve nám nabízela pomoc. Kdyby to bylo tehdy na mě, odmítl bych ji, ale Klaus jí dal šanci. Až později jsem poznal, že její pomoc nebyla lest. Opravdu o to stála. Hodně jsem ji křivdil. Kvůli tomu, i proto, jak o ni mluvil můj bratr Kol, jsem to chtěl ukončit, to naše neporozumění. Chtěl jsem za ní zajít už na těch slavnostech, co jste pořádaly. Stihl jsem tam, ale mluvit, jen s tebou. Pak do toho vstoupil Benjamin a zbytek nemusím rozebírat. *Chce Sophie na oplátku říct, jak to má s Genevieve on.* Zašel jsem za ní potom jeho útoku. Když jsem byl za tebou pro její adresu. *Pousměje se nad tím. Sophie tomu tenkrát nedávala moc šancí.* Promluvili jsme si, předal jsem jí dárek. Vypadalo to docela nadějně. Ale nevím, pořád to není ono. *Popíše to stručně.* A teď, potom, co se stalo s Kate... Teď si to neumím představit vůbec. *Dokončí i s tím, že jí řekne i své dojmy a pocity. Během toho, co mluví o Genevieve se na Sophie téměř bez přerušení dívá. Jen sem tam sklopí pohled dolů nebo očima přelétne místo, kde něco upoutá jeho pozornost. Netrvá to nikdy dlouho. Když domluví tak na Sophie opět krátce koukne. Více to nerozebírá. To, že nechápe tu skutečnost, že si Genevieve rozumí lépe a vychází dobře se všemi ostatními jeho sourozenci a našla společnou řeč i s Hayley, Sophie raději nepoví. Nechce zacházet až do takových detailů. Mírně si po svém povídání povzdechne. Pozoruje zase chvilku jejich okolí a přemýšlí o jejich slovech. Snaží se přijít na to, kterou z informací, které se k němu za jeho dlouhý život dostaly by nechtěl slyšet. S odstupem ho nic nenapadne. Nakonec vždy bylo lepší, užitečnější na ně přijít. Sophie její názor nevymlouvá. Každý to vnímá jinak. Když ho Sophie nazve gentlemanem, musí se tomu pousmát. Snaží se jím být, jak mu to jeho postavení dovolí, ale často je to velmi těžké až nemožné. I proto na svém chování, ale nehodlá nic měnit.* Děkuji, Sophie. Tvých slov si vážím. *Vyjádří se k tomu. Od Sophie ho to upřímně těší. Když po té rozebírají odpočinek, poslouchá Sophie a musí s ní souhlasit. Pokývá při tom párkrát hlavou.* Někdy mám chuť to tady nechat tak jak je a odejít. Nezabývat se neustále těmi žabomyšími války v tomhle městě, korunované Benjaminovými záměry. *Prozradí Sophie myšlenky které ho občas při hodně těžkých chvílích napadají.* Ale nikdy něco takového neudělám. Jsou to, jen myšlenky. Nemohl bych opustit své blízké. *Hned, než by na to Sophie mohla něco říct, pokračuje a vyvrátí jakékoliv podezření v tomhle směru. Nic a nikdo by ho nepřiměl opustit New Orleans, dokud tady řádí Benjamin a pořád někdo s někým bojuje. Rozhodně se nikam v nejbližší době nechystá.* Myslím, že nebudu mít důvod odjíždět ani potom, co to skončí. *Zavrtí hlavou a potvrdí Sophie její slova. Doufá, že pak bude konečně klid, aby mohla Hayley s Klausem vychovávat jejich dítě. Velmi si to přeje. Je to pro něj jakási cílová meta. Něco, z čeho čerpá sílu, aby tohle všechno ustál a mohl za to bojovat. Zároveň doufá, že s odchodem Benjamina se uklidní i to ostatní a každý z jeho početné rodiny bude mít to, co si přeje. Chvilku nad tím po té, co domluví uvažuje. Z jeho "snění" s otevřenýma očima ho probere až Sophie, když se zmíní o Cami. Koukne na ni s pousmáním, když ji poslouchá. Dokud mluví o Cami. Když se začne zmiňovat o minulosti Cami, zvážní a pokývá hlavou.* Vím, její bratr Sean. *Poznamená, s tím se mu vybaví, že před chvilkou míjeli jeho hrobku. Semkne rty do úzké linky a zatváří se nesouhlasně nad takovým činem. Raději to utne dříve, než ho to rozčílí víc, než už se stalo.* Vůbec jsem nevěděl, že pracuje u tebe. Bylo to opravdu překvapení, když jsme přišli na to, že navštěvujeme stejné místo a ještě jsme se tam nesetkali. *Vrátí se k jeho setkání s Camille. Znovu se slabě pousměje. To už, ale míří ze hřbitova pryč. Když Sophie řekne, kam chce zajít, přikývne. Vybaví se mu, kde tento bar leží a tak tam ze hřbitova zamíří.*

(Po nějaké době přijde na hřbitov s ostatními čaroději a čarodějkami, kteří s ním byli v kostele. Zamíří do jedné hrobky, kde měl sraz s ostatními včetně Monique a Rodericka. Položí tam tu malou do košíku, který byl na jedné kamenné desce. Řekne ostatním, ať to dítě připraví na obětní obřad. Sám obrátí svou pozornost na Monique a Rodericka. Ihned se zeptá, jak to všechno šlo. Když uslyší, že Rebekah je v sanotorium a bezmocná, kývne hlavou s menším pousmáním. Sice tu blonďatou mrchu teď nezabije, ale aspoň je odklizená z cesty a nehrozí, že by jim narušila plány. Od Rodericka se dozví, že Alisea byla po celou dobu zaměstnaná a jistě také nepřijde. Škoda, že z ní nedostali to kouzlo, aby mohli zabít všechny Původní, ale to už teď bylo stejně jedno. Třeba ho později získají a zabijou Původní mnohem jednodušeji. Ale i bez něj dokážou Původní zabít, jen to dá trochu víc práce. Sáhne si do vnitřní kapsy saka a vytáhne kolík z bílého dubu, který předá Roderickovi. On nebude mít čas se zabývat Klausem, pokud přijde, ale Roderick ano a jistě si to s náležitostí vychutná. Mohl ho klidně zabít už dříve. Třeba na tom chodníku před sídlem nebo v tom kostele. Nemusel by vynaložit skoro žádnou sílu, když už byl oslabený, ale nemohl přeci Klausovi odepřít celé to divadlo ne?) Klaus je oslabený kouzlem, takže budeš mít dokonalou příležitost, pokud se ukáže. (Dítě je připravený na obětní obřad. Teď už stačilo jen pár drobností a budou to moci ukončit. S pomocí všech čarodějek pak z hřbitova udělají bludiště, aby se k nim jen tak nikdo nedostal a oni mohli to dítě zabít v klidu a bez problémů. Kouzlo zabere docela hodně času, ale to jim vůbec nevadí. Oni potřebují zabít to dítě nějakou chvíli po svítání. Když vyjdou z hrobky i s dítětem, venku svítá. Prostě dokonale načasované. S Monique a ještě s dalšími čarodějkami a čaroději dojdou k oltáři. Vystoupá po těch pár schodech, které tam jsou. Benjamin položí košík s dítětem na oltář. Chvíli vyčkává. Podívá se do tváře té maličké. Do jejích nevinných očí. Právě teď byla opravdu nevinná, ale za pár let? Bude z ní monstrum stejně jako její otec. Vydechne a vzhlédne k jeho lidem před ním.) Musí dojít k obětem, abychom my mohli plnit poslání, které po nás chtějí naši předci. Až toto dítě umře, budeme silnější, mocní a nic nás už nezastaví. Dnes jsme zvítězili nad Původními. Udělali jsme několik těžkých rozhodnutí, ale nebýt jich, dneska bychom tu nestáli. Nedívejte se na toto dítě jako nevinné. Je to dcera Klause Mikaelsona. Monstra, které na tomto světě, nemá, co dělat. A ona nebude o nic lepší. Otrávený strom, otrávené plody. (Vytáhne opět svou dýku, která je ještě od krve Hayley. Pomocí mysli zapálí oheň v pochodních, které jsou u oltáře a v ohni nažhaví dýku. Poté opět před k oltáři, zvedne ruku do výšky, připravený  jí zabodnout do té malé holčičky před ním.)

*Nedokázal ju pustiť, celú tú dobu, mu ležala v rukách a on sa zo zatvorenými očami snažil nevnímať realitu. Aspoň na chvíľu sa ich odvážil privrieť a zakloniť hlavou dozadu o oltár. Bol príliš slabý na to, aby sa postavil, kúzlo, ktoré naňho Benjamin vzniesol ho aj napriek tomu, že nebol nikde v dohľade, až doposiaľ otupovalo. Všetky jeho zmysli boli len spomienkou na to, čím ešte bol pred niekoľkými hodinami. Až teraz si spätne uvedomoval, čo všetko sa odohralo. Stalo sa to tak rýchlo a zároveň mal pocit, že každá jedna minúta trvala hodiny. Pomaly pootvorí pery a snaží sa striasť slzy, ktoré sa mu znovu dostávali do očí. Už bol slabý dostatočne, nemusí si to ešte sťažovať, slzy Hayley neoživia a tiež nenapravia nič z toho, čo sa tu pred chvíľou odohralo. Len letmo začuje niečie kroky, svoje oči necháva stále zatvorené, akoby snáď nemal silu ich viac otvoriť. Nedokázal ju zachrániť, nedokázal im zabrániť, aby mu zobrali jeho dieťa. Nezvládol nič, sklamal a nielen ju a svoju rodinu, ale aj seba. Myslel si, že Benjamina zvládne, myslel si, že ho dnes zabije a nebude k tomu potrebovať nič a nikoho. Možno by sa mu to nakoniec aj podarilo, ak by ich neprekvapili vlkodlaci. Lenže to nebolo o náhode, Benjamin to mal všetko naplánované a oni boli len pešiakmi, ktorí padli na presne tie miesta, na ktoré im dopredu určil. Je už koniec? Je vážne koniec? Pýtal sa v duchu samého seba, pričom sa prinútil vrátiť sa z myšlienok späť a vnímať prítomnosť svojho brata, ktorý síce prišiel, ale až príliš neskoro. Na sucho prehltne a pomaly otvorí oči, ktoré sa mu ešte doposiaľ lesknú od sĺz, než na ňom konečne upriami pohľad. Videl tú bolesť na jeho tvári, vedel, ako sa voči nej Elijah cítil, vedel, ako veľmi blízki si boli, vedel, ako ho jej smrť ničí. Keď sa ho spýta na ich dieťa, len pootvorí pery a pokrúti hlavou.* Čarodejnice ju zobrali. *Prenesie potichu, pričom zrakom znovu skĺzne k Hayley. Ona by mu nedovolila vzdať sa, bojovala tak dlho a tak intenzívne za svoju dcéru...Tak isto, ako bude bojovať on, či už bude príliš neskoro alebo nie.* Ešte je čas, môžeme ju zachrániť. *Vydýchne nízkym tónom v hlase, než pevnejšie zovrie Hayleyno telo a po niekoľkých minútach bezvládneho sedenia, sa konečne postaví na nohy, pričom ju opatrne položí späť na oltár a pozrie sa späť na svojho brata.* Je jediné miesto, kam mohli ísť. *Jednou rukou sa zaprie, aby si udržal stálu rovnováhu, než sa ako tak vystrie.
Do niekoľkých minút sa obaja zastavia pred cintorínom, to, čo však pred sebou práve videa nebol obvyklý obraz. Vyzeralo to ako obrovské bludisko vytvorené predkami. Rozdiel bol v tom, že doň nevojdú preto, aby sa z neho dostali, ale preto, aby v tej zmesi uličiek a hrobiek našli tú správnu a jedinú. Obaja prejdú cez oblúkovú železnú bránu, pričom na nič nečakajú a vydajú sa naprieč cintorínom.
Prechádzať sa uličkami a čakať na tú správnu bolo ako blúdiť v lese a chodiť stále dokola a dokola toho istého miesta. V jednej uličke sa nakoniec zastaví a pomaly vydýchne snáď všetok vzduch, ktorý sa mu nahromadil v tele.* Takto ju nikdy nenájdeme. *Prenesie trpko a pozrie sa k svojmu bratovi.*

*Její kroky míří směrem ke hřbitovu a jde jak nejrychleji to jenom jde. To, že má celý krk, tělo a i částečně ruce, celé šaty od krve ji nijak nerozhodilo. Bylo jí jedno, zda ji někdo uvidí, bylo jí jedno, co si o ní budou myslet. O nikoho se teď nezajímala. Hlad, který byl neúnosný a potřeba zachránit a sevřít svou dceru zase v náručí převládalo nad tím vším. Zabočila do jedné ulice, která vedla přímo ke hřbitovu a hned na to prošla bránou. Doufala, že tady Klause potká, doufala, že se sním shledá a půjdou najít jejich dceru, zachránit ji a zabijí konečně Benjamina. Dostanou se z toho a ze všeho se nějak vyhrabou. Vztek, nenávist, hořkost ji také popohánělo kupředu. Chtěla už konečně vidět Benjamina mrtvého, chtěla ho vidět zničeného. Zabil ji. Sebral jí život, sebral jí její existenci a sebral jí její dceru. Nikdy ji nebude schopný to splatit ani jeho smrtí. Čarodějky, všichni, co byli v tom kostele a co mu pomáhali zemřou. O to se sama postará. Bude mít krev na rukách, ale bude to krev nepřátel. Bude se jim vysmívat do obličeje stejně tak jako se oni vysmívali jí. Budou stejně tak bezradní jako byla ona s Klausem, když nemohli nic dělat. Nikdy jí nebudou schopni tenhle dluh splatit. Ale bylo více, než jisté, že za to zaplatí vlastním životem a poteče spousta krve. Včera v moci bylo prolito příliš mnoho krve. A taky ještě hodně krve prolité bude. Tohle si slíbila, zapřísahala se tomu a hodlala to dodržet. tyto myšlenky ji ještě více připomínaly to, jak moc velký hlad má. Sama už tušila, co se s ní děje. Všechno rozházené, všechny její emoce. Nedokázala se plně soustředit, všechno bylo tak jiné. Sluneční světlo jí dělalo špatně na oči a v hlavě měla naprostý humbuk. Neměla chuť na jídlo, neprahla po normálním jídle ani po obyčejné vodě. Prahla po krvi, ale hlavně věděla, jak moc velkou cenu za tohle bude muset zaplatit. Ví, že je v proměně na hybrida a že její dcera ji zachránila tímto život. Nejenom, že ji bezmezně miluje jako matka svou dceru, ale mezi nimi bylo i pouto, které bylo dost silné. A to z ní dělalo nejstarostlivějšího a nejvíc milujícího rodiče, který kdy na tomhle světě mohl být. Cítila Hope, protože to byla její dcera, ale hlavně proto, že to byla její stvořitelka a potřebovala právě její krev k tomu, aby tohle všechno mohla dokončit. Bylo jí to odporné, připadala si odporně a začínala se za to nenávidět, že by něco tak ohavného měla udělat vlastní dceři. Napít se z ní jenom proto, aby přežila. Vejde na začátek hřbitova a míří za instinktem, míří za svým pocitem, který ji vede přímo k ní. Jenomže po cestě se zastaví, když v dálce zahlédne Klause i Elijaha, jak tam spolu jsou a o něčem si vyprávějí. Na chvíli strnula na místě, ale neměla čas na to se nad něčím zamýšlet. Neměla čas na nic. Znovu se dá do chůze a několika kroky přejde k nim. I když vnímala jejich šokované výrazy a pohledy, údiv nad tím, že je naživu a stojí tady před nimi, tak si toho nevšímala. Nezajímalo jí to, neměli čas o tom diskutovat a na ní samotné ji nezáleželo. Hodlala to vysvětlit jenom pár slovy, chtěla říct jenom pár slov a potom se pustit do boje a dopřát si pocit vítězství, které jim po tom všem náležitě patřilo. Popojde o něco zase blíže a podívá se oboum do očí. Napřímí se a už teď musí být jasné, že to není úplně ta samá Hayley, kterou doposud znali.* Probudila jsem se v tom kostele a všechno jsem to cítila, ten neskutečný pocit hladu a vyprahlosti. A potom...potom jsem si to uvědomila, co potřebuji. Potřebuji ji, Hope. Mohu ji cítit. *Těká pohledem z jednoho na druhého a potom se zadívá na Klause, Šlo hlavně o jejich dítě a jenom on mohl vědět, co právě teď cítí, jak se cítí a co se s ní přesně děje. Jenom on ji mohl pochopit v jakém stavu je. Potom se podívá na Elijaha a i když to nedává najevo tak je ráda, že je v pořádku a stejně tak je i ráda za Klause. Byli tady, všichni tři byli spolu a záleželo jenom na jednom jediném. Na životě Hope.* Je tady, cítím svojí malou holčičku. *Natočí se směrem do boku k jedné uličce mezi hroby. Věděla, kudy má přesně jít. Věděla, kde je a čím blíž k ní byla, tak tím více ji cítila, cítila obrovskou potřebu ji mít u sebe a už nikdy v životě nepustit. Znovu se na ně otočí.* Ať už chcete říct cokoliv je mi to jedno. Je mi jedno můj stav a je mi jedno, co se mnou je. Teď záleží jenom na Hope. *Řekne už podruhé její jméno. Dívá se na oba dva a zhluboka se nadechne, jako kdyby potřebovala obrovský přísun kyslíku do plic.* Pojďme zabít toho hajzla. *Pozvedne bradu a dívá se na ně. Oni tři tady a teď. Oni tři si měli jít pro záchranu Hope. Muselo být přece vítězství na jejich straně. Kdyby ne, proč by tady právě teď byli? Kdyby ne, proč by nebyli všichni už dávno mrtví? Benjaminův plán měl trhliny, museli toho využít. Museli vyhrát. Podívá se potom na Klause odhodlaně, sebejistě a se zápalem připraveným k boji.* Pojďme si pro naši dceru. *V tu chvíli se k nim otočí zády a na nic nečeká a už déle nevyčkává. Nemají čas a oni teď právě hrají hru s časem. Rozejde se jako první do jedné z uliček a míří hroby čarodějek, čarodějů a všech ostatních. V tuhle chvíli má chuť tohle celé místo zapálit, aby to lehlo popelem, protože oni si nezaslouží žádný klidný spánek. Ale nebude nic podnikat, dokud nebude své dítě držet v náručí. V přední linii a v jejím vedením si to kráčí dál. A hned za ní v její těsně blízkosti je ji po pravici Klaus a po levici Elijah. Oni tři přichystaní k boji, oni tři jsi jdou pro jejich nejmenšího a novorozeného člena rodiny. Oni tři jdou pro Hope Mikaelson. Vlasy jí vlají ve větru a šaty se jí přímo lepí na její kůži. Zimná vánek ji ošlehává ruce. Několikrát zabočí a projdou různými uličkami, až by to mohlo působit nevěřícně, že se k Hope dostanou. Ale jí vedl instinkt, vedlo jí to, co cítila. To neuvěřitelné pouto a očekávala, že ji oba důvěřují. Naposledy zahne doleva a přidá trochu na kroku. Cítí to čím dál více a potom se objeví na konečném místě. Na místě, kde to všechno skončí. Zastaví se uprostřed chůze, proto se jí naskytne pohled na něco příšerného. Benjamin s dýkou v ruce, kterou drží nad její dcerou a odhodlaný k tomu, aby udělal poslední krok, poslední zásah. Mohl jim nabořit teď opět jejich plány. Nemohlo být přeci pozdě. Byli tady, přišli si pro ni. Nadechne se zhluboka.* Ne! *Zařve hlasitě, aby ho vyrušila, aby dostala těch pár sekund jeho rozptýlení a i rozptýlení ostatních čarodějek a čarodějů. Museli zasáhnout, museli se hnout kupředu. Oni tři si museli probojovat cestu za ní.*