Lafayette Cemetery

*Prakticky to bolo tak, ako predpokladal. Čím viac jej o sebe bude hovoriť, tým viac neistá bude, nakoniec sa rozhodne, že pochybnosti sú prisilné, tak si povie, že radšej zdupká späť domov, než pochopí, že je to na príliš neskoro a domov sa už asi nedostane. True story. Ale poniekiaľ tragický, teda aspoň pre ňu. Možno by mal aspoň trochu vážiť svoje slová, hlavne svoj tón, keď jej odhalil smrť svojich súrodencov, ale nemalo to preňho už význam. Možno ju chcel len proste nechať, aby na to, s kým dnu dnes sedí, prišla sama. Mohol vidieť tú nedôveru v jej očiach, akoby ho snáď mala trápiť smrť, ktorú sám spôsobil. Jeho sestra bola na tom samozrejme inak, dosť ho štvalo, že zomrela. Zomrela, než by sa s ňou zlúčil. Nepomohol si pomôcť, prišlo mu vtipné dodať, že ju vlastne zabil ich otec.* Ugh, jej smrť ma na čas vážne dostala...Ak by zomrela o niekoľko hodín neskôr. *Prenesie možno trochu trpko, než nad tým pokrúti hlavou, pričom sa na chvíľu díva niekam pred seba do priestoru. Fajn, ak doteraz nezačala premýšľať nad tým, žeby radšej zdúchla, tak si teraz už mohol byť istý, že to bolo to jediné, čo jej behá hlavou. Vlastne...Prečo ešte stále nevstala? Vnútorný hlas mu hovoril, že je až príliš naivná na to, aby konečne videla veci v pravom svetle. Tak si povedal, že bude so svojimi slovami pokračovať. Zatiaľ jej však prakticky nič neurobil, stále bol milý, priateľský, nemala by to oceňovať? Možno to oceňovala a preto ešte nevstala, možno jej to vôbec nevadilo...Nebude si klamať, určite jej jeho reči a spôsob akým jej ich hovoril, vadil. Lenže on si nemohol pomôcť, jej zamračenie, úškrny, bolo to tak zábavné sledovať. Akoby snáď krv mala byť všetko, preňho bola nič, kým ju nemal na svojich rukách, na tvári, na oblečení. Na ten pocit, nikdy nezabudne. Na jeden deň, kedy mal v rukách moc on a nie jeho súrodenci, na deň, kedy už nebol niečo menej, na deň, kedy sa ho báli, kedy ho prosili, aby ich ušetril a on im spokojne povedal len tiché „Nie“...Prečo by aj? Nenávidel ich, nenávidel ich všetkých, fajn, možno jeho sestra Jo, občas sa s ňou dalo vyjsť, alebo jeho brat Joe, to mu však samozrejme nezabránilo ho zabiť, alebo potom cítiť nejakú štipku viny. Vlastne ten pocit nepoznal, nikdy ho necítil, už odmala. To by sa musel cítiť vinný aj za to, že sa narodil bez moci a jeho rodičia si museli urobiť nové dvojičky, z ktorých jedno zomrie, a z toho bol už vážne vonku. Davine, samozrejme, však prišlo divné, že ho to vôbec netrápi, smrť jeho rodiny, ktorú sám zabil, aj keď to ešte nevedela, teraz si bol istý, že jej to povie, už len kvôli tej reakcií. Zachytí jej roztekaný pohľad snáď na všetky svetové aj nesvetové strany, akoby pred ňou bolo tisíc EXITOV a ona si nevedela vybrať. Nuž, na to mala myslieť skôr, ako s ním šla von, skôr ako mu kývla na cintorín a skôr ako ho pozvala dnu, vlastne jej dal toľko šancí vycúvať, rozhodnúť sa samej a ona si vždy ale vždy vybrala zle. To bolo smutné, vlastne mu jej je vážne ľúto, naozaj. Teraz už si bol aspoň istý, že ak by ju nechal ísť, už by s ním rozhodne nikam nešla, niežeby ju práve mal nechať, stále ju predsa len potrebuje. Keď k nemu konečne otočí tvár, s tým jej divným výrazom, ktorý mu aspoň osvedčí, že jeho slová doteraz vážne vnímala aj napriek tomu, aká ponorená bola do úniku a svojho osobného zmätenia, pousmeje sa k nej. Milo a mierne, akoby jej snáď hovoril – to je predsa v poriadku, všetko je fajn. V očiach mal však vpísané niečo iné, niečo desivo chladné. Áno, konečne si to začala uvedomovať a jeho to začínalo stále baviť viac a viac. To, ako bola ticho, ako krútila nechápavo hlavou, ako vyjavene sa tvárila, snáď až pohoršene. To naposledy videl...Bolo toho vlastne toľko, že ani nevedel, u koho a kedy. No fajn, jej slová sú preňho fatálne. Ona chce vážne konečne odísť? A prečo len?* Povedal som niečo zlé? *Mierne k nej podvihne obočím, akoby tomu snáď nechápal, samozrejme, z časti môže byť vidieť, ako veľmi hrané to je. Chvíľu nič nerobí, len ju sleduje ako sa zdvihne a stále ho pozorujúc pokročí o pár krokov dozadu. Po jej objasnení k nej trochu prižmúri oči, ale tento krát nič nehovorí. Ako náhle sa však k nemu Davina obráti chrbtom, pootočí tvárou do boku a trochu sa rukou nahne k jednej z tyčiek, ktorá tam ležala od doničeného plota. Pomaly vydýchne a do niekoľkých sekúnd sa dostane priamo za ňu.* Odchádzaš tak skoro?...Aká škoda. *Vydýchne rádoby sťažka a ako náhle sa k nemu Davina začne znovu otáčať,  podvihne tyčou dohora a mierne sa zaženie.* Fajn, prestávam hrať milého. *Následne jej tyč narazí priamo do boku hlavy a jej telo sa samozrejme zrúti na zem. Nebol to nijako silný úder, ale za to si musel pochváliť tú presnosť a švih. Nechá tyč spadnúť na zem a mierne nakloní tvárou do strany, akoby si naťahoval krčné svaly.* Dobrú noc aj tebe, Davy a ďakujem za perfektné rande. *Prenesie k jej telu, ktoré je teraz samozrejme mimo, než sa s povzdychom rozhliadne okolo seba. Nebude predsa spať večne.*

*Při jeho další poznámce se musí znechuceně ušklíbnout. Tohle přece nemohl myslet vážně. Vždyť to byla jeho sestra. Jak mohl být tak necitlivý? Tak strašně...nelidský. Nelíbilo se jí to. Měla z toho husí kůži a teď opravdu věděla, že tady sedí s nesprávným člověkem. Byla zaslepená už od začátku, že si nevšímala jeho poznámek, díky kterým by normálně kluka odpálkovala. Možná za to mohl jeho obličej, možná jeho úsměvy a nebo to, jak uměl flirtovat. každopádně teď se vracela z toho obláčku nohama pevně na zem. Bylo to špatně, celé tohle bylo špatné. Teď to věděla a ještě dlouho si bude tlouct rukou do hlavy, že byla tak naivní, tak slepá. Samozřejmě, že jí neskutečně zklamal ale co víc? Ona zklamala sebe samu. Nechala se napálit, nechala se jím obalamutit. Ale proč tohle dělal? Tato otázka ji vrtala hlavou. Proč tady s ní dnes večer byl? Bylo to jenom jeho pobavení? Dělal to takhle více dívkám a prostě se bavil nad tím, když je zklamal a udělal z nich hlupačky? Byla z něj upřímně i nervózní a je ráda, že nemohl vidět, jak si v jedné kapse od kabátu stiskla pevněji mobil. Snad potřebovala něco uchopit do ruky, možná nechtěla, aby nervozita a jisté znechucení ovládlo a bylo to vidět v jejím výrazu. pravda je, že něco takového asi nezakryla. Kdyby se tak teď mohla vidět. Možná by kroutila hlavou sama nad sebou. Rozhodně se nakonec pro to, aby vstala z lavičky. Půjde domů. nehodlá tady zůstávat a rozhodně neměla k tomu už jediný důvod. S Kaiem bylo něco špatně a s takovým člověkem nechtěla mít nic společného a proč by? Bůh ví, co vlastně byl zač a upřímně? Už to nehodlala zjistit, nechtěla. Jediné, co chtěla, tak bylo vypadnout odtud pryč. Daleko od něj a hlavně do bezpečí. Možná Marcel zase tak nepřehání, když vrhá po klucích špatné pohledy. Možná prostě by na něco takového neměla vůbec myslet. A když už pomyslí na kluky, tak narazí na naprostého blázna. Dá se říci, že se s ním rozloučí v poklidu. Neřekne mu nic, co by ho mohlo naštvat, i když pravda. Vlastně mu řekla, ať už se ji neozývá. Neodpoví mu na to, zda řekl něco špatně. Vždyť on by to sám měl vědět, ne? Problém asi bylo to, že si to neuvědomoval. Zavrtí jenom hlavou, jako kdyby mu tím říkala, ať přestane s takovýma řečma, že to není vůbec vtipné a nemá na to ani náladu. Obrátí se k němu prostě zády a vážně doufá, že ji nebude následovat a nechá ji v klidu odejít. Jak moc se ale mýlila. Do několik sekund slyší, jak jde za ní a chce přidat do kroku. Ale on na ni promluví a to ji přinutí k tomu, aby se za ním ohlédla. Podívá se ještě naposledy do jeho tváře, tedy naposledy v tuto chvíli. Než však stačí použít magii, aby se mu ubránila, tak jí praští železnou tyčí do tváře. V ten moment se sveze k zemi a ruce, které měla v kapsách ji teď visí podél těla. Byla to dost velká rána na to, aby jí na několik minut omráčila. Pravděpodobně až se probudí, tak bude lehce dezorientovaná a bolest hlavy ji nemine.*

*Jeho otázka ju zdá sa dostala ešte viac. Mohlo by byť vôbec možné, žeby si svoje správanie a slová neuvedomoval? To by musel byť vážne psychopat, aby nevedel, čo hovorí...No, on vlastne aj bol, aj keď  sa mu už k sebe podarilo nájsť omnoho originálnejšie oslovenie. Ona však vyzerala, že ho jeho spôsobilosti a vnímaní vážne pochybuje. Bolo s ním snáď niečo v neporiadku? Asi áno, keď tak vehementne krúti hlavou nad všetkým, čo vypustí z úst. Akoby to boli nejaké nezmysli, ktorým nerozumela, a to si vážne myslel, žeby ho mohla pochopiť, keď mala s covenom tiež nejaké problémy. Nemôže sa s ním stotožniť to nie, ale rozumieť tomu bola vec druhá. Vážne sa v nej sklamal, vážne áno. A ten urýchlený odchod? Ako si to len má vysvetliť, už jej jeho spoločnosť nevonia, nie je predsa vtipný? Nie je k nej milý? Robí niečo nevhodné?  Nie, nemal ten pocit, to ona si to kazí, to ona ho núti robiť niečo, čo možno ani nechcel. Fajn, žily mu to rozhodne netrhá, ale aj tak, prečo musela byť tak zasrane vážna? Nemohla sa na tom proste zasmiať a ísť ďalej? Nie, ona proste musí hneď ujsť, ukázať mu, ako zle sa pri ňom teraz cíti, lenže mala smolu, pretože on sa cítil dobre. Teda skôr vlastným pričinením, ako tým jej, bola totiž zatratene nudná. Vážne, nebola s ňou už žiadna zábava, akoby snáď v smrti nebola istá komickosť. Nuž, ako sa hovorí, niektorí ľudia sú ako topánky, bez cudzej pomoci sa proste nedokážu odviazať a on ju v tom trápení predsa nenechá. Pomôže jej a trochu sa s ňou pobaví. Len či sa bude baviť aj ona už bolo otázne. Keď sa k nemu obráti chrbtom, značne kráčajúc preč, vôbec ale vôbec sa mu to nepáči, vlastne bol z toho mierne sklamaný by povedal, spravila totiž presne to, čo od nej očakával. A on miloval prekvapenia. Zjavne si tiež myslela, že tu bude ďalej spokojne sedieť a nechá ju po tom všetkom len tak odcupkať, aká naivná až mohla byť? Nakoniec ju z tyčou udrie do hlavy a všetko svoje sklamanie a nechuť tým celkom vybije. Teraz nastal jeho zlatý čas, konečne nájsť to čo potrebuje, sfunkčniť to a vrátiť sa späť domov. Po tom, čo sa rozhliadne okolo sa pohľadom nakoniec vráti späť k jej telu, ktoré najskôr chytí za ruky a začne ju ťahať pomedzi hrobky, samozrejme tak, aby jej hlava bola vo vzduchu, vážne ju nechcel nijako zdrieť. Nakoniec ho to však prestane baviť, stále nevedel, kde presne tá hrobka je a na pohyb mu bude presa len ľahšie, keď ju zdvihne celkom. Našťastie bola vcelku malá  a ľahká, takže po tom, čo sa k nej zohol a vyšvihol si ju do náručia, nemal problém ju nejako uniesť a kráčať ďalej. Jej telo nijako veľmi nevnímal, len ju pevne držal a rozhliadal sa po nápisoch na kameňoch. Vedel maximálne v ktorej časti by sa teoreticky mohla nachádzať, nič viac nič menej. Prešlo niekoľko minút, než ju po krátkom blúdení konečne našiel.* Tu ti to bude určite známe...*Prenesie jasne spokojným tónom v hlase, pričom ju pomaly oprie o múr hrobky, ktorá stála vedľa a na chvíľu pri nej zostane zohnutý, stále jej hľadiac do tváre.* Nebolo by ironické, ak by som ťa zabil pri hrobke tvojej rodiny? *Prenesie so značným pobaveným v hlase.* Alebo skôr smutné? *Krátko podvihne obočím a pozrie sa na chvíľu niekam do boku.* Mám opäť trochu zmiešané pocity. *Pokrúti nad tým nakoniec hlavou, akoby to snáď celkom vypustil a pomaly začne zdvíhať ruky k jej tvári, než sa dotkne oboch strán jej líc. Nie je to žiaden drsný dotyk, dalo by sa povedať, že bol jemný, a možno aj teplý, ak by nebol koniec decembra. Následne si zľahka oblizne spodnú peru a mierne privrie oči, ako z nej po kúskoch odčerpáva jej mágiu a nasáva ju do svojho tela. Tesne pred tým, než by si zobral snáď príliš, prestane a znovu otvorí pomaly oči. Úsmev jeho na tvári by sa mal dať zarámovať, bolo to preňho niečo ako extáza, jednoducho dostal svoju drogu a na prvý pohľad mu nič viac nechýbalo. Mohol cítiť všetku tú moc v končekoch prstov a najlepšie na tom bolo, že čoskoro už to nebude len dočasne. Ruky mu pomaly skĺznu z jej tváre, pričom si jednou zájde do vrecka bundy a vytiahne obyčajný lovecký nožík, vlastne nebol tak veľmi obyčajný, tento mal už dávno, dá sa povedať, že to bola jedna z vecí, ktorú si odniesol z „väzenia“.* A teraz, čo keby sme sa konečne trochu pobavili, Davy? *Spýta sa jej, pričom si môže všimnúť jej mierne pohyby, ktoré jasne značili, že pomaly prichádza k vedomiu.* Výborne, už som sa bál, že ti budem musieť nejako pomôcť. *Vydýchne so značnou spokojnosťou v hlase, pričom trochu našpúli pery a pozrie sa k jej ruke.* Bola vážne otrava ťa nosiť, ale nedala si mi bohužiaľ na výber...Prečo len chcú vždy všetci opúšťať párty tak skoro, to musím niekoho zabiť, aby som  ti dokázal, že to nie je dobrý nápad? *Mierne prižmúri oči, než jednoducho pokrčí plecami.* Každopádne, ak ti dôjde, kde sme...Niečo od teba potrebujem, teda skôr z teba. *Uchechtne sa nad tým, než trochu podvihne nožom a chytí sa pevne jej ruky, pričom ju mágiu trochu oslabí, aby ju nemohla vytrhnúť. Následne jej roztvorí dlaň a priloží k nej čepeľ noža, pričom pomaly zatlačí a krátko potiahne k sebe. Na ruke sa jej samozrejme urobí dlhší rez, ktorý sa jej okamžite podleje krvou.* Tu to máme...*Vydýchne priam rozčarovane, pričom sa zhlboka nadýchne, odloží nožík a schytí ju za ramená.* Je čas ísť na nohy, Davy...Ak tu budeš sedieť, nikam sa nepohneme. *Následne sa s ňou začne stavať na nohy, jeho stisk prejde k jej ruke, ktorú pevne chytí pár centimetrov pod ramenom a začne ju ťahať k hrobke ich rodiny, od ktorej boli len kúsok. Jej dlaň nakoniec priloží ku múru a trochu zatlačí, aby si bol istý, že sa tam prenesie dosť krvi.* Dúfam, že máš rada prekvapenia, toto bude stáť za to. *Prenesie s úsmevom na perách a stále ju držiac pomaly otvorí hrobku.*

*Pomalu, ale jistě začne přicházet k sobě. Pravdou je, že je mírně dezorientovaná. Nemůže si vybavit, co se stalo, nemůže si v tuto chvíli vzpomenout, co se stalo. Jediné, co cítí je chladný vítr na její tváři, silná bolest hlavy a slyší něčí hlas. Ale jako kdyby byl někde v dálce. Víčka se ji zatřepotají, ale ještě oči neotvírá. Ve spáncích ji přímo bubnuje bolestí a pravá strana přímo hoří. Snaží se přijít na to, co se stalo, kde to vůbec je a co se děje. Čím více začíná vnímat, tak tím více začíná slyšet ten hlas. Nejdříve byl v dálce, nevnímala ho, ale teď se pomalu k ní přibližoval a i přes to, že ji přepadala nesmírná bolest hlavy a vlastně celého těla, tak dokázala rozpoznat čí hlas to je. Kai. To jméno jako kdyby bylo udeření zvonu a jí to probralo. Otevře oči, ale nedokáže se stále ještě plně vzpamatovat. Zabloudí očima k jeho tváři, kterou nechtěla právě teď vůbec vidět. Najednou se ji vybaví, co se stalo. udeřil ji tyčí do hlavy, ale proč? Proč to dělal? Možná to byl prostě jenom psychopat, ne, určitě to byl psychopat. Jeho hlas ji právě teď úplně iritoval. Nechtěla ho slyšet, chtěla ho jenom od sebe dostat co nejdál. Ale cítila se...prázdná. Chtěla na něj zaútočit, odhodit ho od sebe, ale nebyla schopná ničeho. Nejenom, že bylo něco špatně s její magií, ale stále měla vnímají velmi rozostřené. Z takové rány se bude vzpamatovávat ještě několik minut. Nadechne se zhluboka, potřebuje spoustu vzduchu v plicích. Dívá se na něj a hlava jí trochu zakolísá do strany, jako kdyby byla příliš těžká na to, aby ji udržela. Ale přeci jenom to zvládne a zase ji pozvedne. Jeho slova jdou jedním uchem dovnitř, ale druhým ven. Z jeho tváře se očima přesune na okolí a zjišťuje, kde to přesně je. Spíše v jaké části hřbitova. Jak by to ale mohla poznat teď večer? Navíc je naprosto dezorientovaná. Vrátí se pohledem k němu, jakmile ji oznámí, že od ní, po úpravě z ní bude něco potřebovat. Zadívá se mu do očí a v těch jejich je teď jenom čirá nenávist, kterou k němu pociťuje. Za tohle ho zničí. Ať už hodlá udělat cokoliv, tak jak se z toho dostane a ona se z toho dostane, tak ho zničí. Srazí ho na kolena a on bude ten, kdo bude litovat toho, že se s ní vůbec setkal. Tohle si teď slibuje sama sobě. Až teď si všimne čepele nože, cukne jí v tom okamžiku noha, snad proto, že se chce vytáhnout na nohy a nějakým způsobem se od něj dostat. Jenomže to on už ji chytí za ruce a pomocí magie ji drží tak, aby se mu nemohla vysmeknout, i když se opravdu o to snaží.* Co jsi mi to udělal? *Podívá se mu do očí. Cítí, že je něco s ní špatně, že její magie...jako kdyby její síla se někde vytratila. Ví, že je čarodějka, ví, že svou sílu stále má, ale teď v mnohem slabší verzi. Možná by byla ráda, kdyby teď naprosto jednoduchým kouzlem mohla pohnout předmětem. Usykne bolestí při tom, jak jí čepel nože prořízne kůži na ruce a jí se začne z hlubší rány valit teplá krev. Nerozumí tomu, proč potřebuje její krev, ale rozhodně to neznamená nic dobrého. Podpatky se zapře do země a snaží se znovu zvednout, jenomže nemá na to sílu. Ať se snaží, jak se snaží, tak je na tom velmi špatně. Semkne rty pevně k sobě a pozoruje svou dlaň, která se stále naplňuje krví. Ano, byl čas vstát na nohy, ale rozhodně ne tak, jak on to naplánoval. za jeho pomoci se postaví na nohy, ale upřímně nemá příliš síly na to, aby na nich stála sama. Sevře pořezanou ruku v pěst a opře se jedním celým bokem o Kaiovo tělo.* Pro tebe jsem Davina. *Řekne zostra. Nebude ji říkat Davy, ať si to nechá. Vlastně by byla nejradši, kdyby ji nijak neoslovoval a vůbec na ni nemluvil. Poté už si všimne, že jsou u hrobky její rodiny. Ale co tady dělají? Proč...usykne opět bolestí, když přitlačí její ruku na studený kámen jejich hrobky. Její dech se o něco zrychlí a už mu chce položit další otázku, když v tom okamžiku se hrobka otevře. Velmi překvapeně se na to dívá, vlastně je přímo šokovaná. O tomhle neměla ani ponětí. Takže proto tady jsou. Využil ji. Od samého začátku ji využíval a ona mu na to naletěla. Neměl o ni zájem, ale o něco jiného, co se týkalo její rodiny. Jak mohla být tak neskutečně pitomá? Cítí se strašně, opravdu se cítí zraněná svou hloupostí a naivitou. Ale to, co začínala pociťovat ke Kaiovi bylo horší, než nenávist. Za tohle zaplatí, i kdyby to bylo to poslední, co by měla udělat. Nemůže uvěřit tomu, co vidí uvnitř hrobky. Magické předměty, různé nástroje a knihy. Bylo tam toho tolik. Nedokáže v prvním okamžiku nic říct, naprosto jí to vyrazilo dech. Za chvíli se však vrátí do reality, protože ji Kai začne opírat o zeď k jedné lavici, která tam byla. Usadí ji na ni a když se od ní vzdálí, tak se na něj podívá.* Ty jsi mě využil. *Není to otázka, spíše konstatuje pravdu. Její hlas je plný opovrženosti k její osobě. Ani neví čemu má věřit z toho, co jí všechno pověděl. Možná vše byla jenom lež.* Proč jsme tady? *Musí vědět, proč jsou tady. Něco bude potřebovat. A taky by ráda věděla, co udělal s její magií. Proč se cítí tak slabá.*

*Musí teda povedať, že jej chvíľu trvalo, než konečne ako tak prišla ku zmyslom. Predsa len ju neudrel zase tak silno, aby jej to nijako extra ublížilo, vážne sa snažil trochu krotiť, možno to nebolo nijako zrejmé, ale snaha tam vážne bola. Teraz už záležalo len na nej, ako sa s ňou nakoniec poráta. Ale musel teda zatiaľ konštatovať, že si to tým odchodom uňho dosť pokašľala, vlastne sa dalo povedať, že jeho názor na ňu je teraz vcelku biedny. Slová sa mu na jazyku objavujú prakticky samé, ostatne ako vždy, zatiaľ čo zmätenie na jej tvári sa dá skoro krájať. Vlastne ju z tejto časti celkom chápal, tá rana ju musela na chvíľu vyhodiť z prevozu a to ani nehovoril o tom menšom vypožičaný mágie, o čom zatiaľ ešte stále najskôr nevedela. Určite však mohla cítiť, že jej niečo chýba, mohla sa cítiť iná, slabšia, pretože taká teraz aj bola, úplne bezmocná, teda aspoň si to myslel. Jednoducho ju využil a ona sa v jej naivite nechala, to bola asi jedna z prvých chýb, ktorú pri ňom urobila. Jej zmätenosť a nenávisť v očiach, ktorá mu priam dopadá na povrch kože, mu však nezabráni pokračovať so slovami ďalej, vôbec sa neobťažoval ich vážiť, prakticky sa s ňou rozprával, akoby sa pred niekoľkými minútami nič nestalo a boli nejakí starí dobrí priatelia, ktorí spolu trávia doslova každý deň. Napriek tomu, ako zničene vyzerala, stále to v nej bolo, ten oheň, ktorý sa mu poniekiaľ páčil, nejakým spôsobom mu to oponovalo, najskôr by sa nad tým pousmial, ale teraz nebol čas riešiť podobné záležitosti, to si môže nechať aj na potom, keď nastane jej chvíľa a on sa s ňou bude musieť nejako vysporiadať. Všetko má však svoje poradie, najskôr ten magický predmet. Po tom, čo konečne vytiahne nožík a po jej krátkom, ale bezúspešnom pokuse sa zdvihnúť na nohy, jej ho priloží ku dlani, nechá jej niekoľko kvapiek krvi stiecť na chodník. Pri jej otázke sa jej len krátko zahľadí priamo do tváre, pričom v jeho výraze nie je ani známka po žiadnej emiócií. Teraz ho mohla vidieť, vidieť jeho pravé ja, ktoré jej doteraz neukázal.* Nemáš ani poňatia...*Prenesie tichým tónom v hlase, než sa jeho výraz zmení na štipku pobavenejší a on sa na chvíľu pozrie dole k jej ruke, ktorú už drží.* Nie je to trochu ironické? Práve na mieste, kde si tak blízko vaším predkom, tvojej vlastnej rodine, si tak veľmi zraniteľná. *Pokrúti nad tým hlavou.* A oni sa nijako neobťažujú ti pomôcť. *Opäť sa k nej pozrie, pričom mu kútiky úst pomaly cuknú dohora. Následne ju aj za jej slabej pomoci dostane na nohy, po čom samozrejme pocíti, ako sa bokom oprela o ten jeho, aby sa vôbec dostala ku hrobke, pri ktorú ju ťahal. Áno, práve teraz bola vážne oslabená, ale môže si za to sama, to ona ho tu chcela nechať. Len dúfal, že ho nesklame rovnako ako Cami, pretože ak áno, tak za seba vážne neručí. Pri jej poznámke len pretočí očami, ale už to nijako nekomentuje, prekvapivo. Len jej priloží ruku ku múru, kde sa dostane jej krv a hrobka sa samozrejme pomaly ale isto otvorí. Takže ho Rebekah nijako nepodviedla, bolo tu snáď všetko na čo by pomyslel a ak to nenájde tu, tak už vážne nikde. Tvár mu práve teraz lemuje široký úsmev, ktorý podčiarkuje jeho spokojný výraz.* Vidíš? *Prenesie smerom ku Davine.* Vlastne som ti pomohol prísť na menšie rodinné tajomstvo, možno by si mi mala poďakovať. *Poznamená, ako náhle si všimne jej šokovaný pohľad. Vlastne sa jej ani nečudoval, bola to vážne zvláštna úschovňa, ale čarodejnice vedeli byť vždy vynaliezavé a toto bolo asi veľmi, veľmi bezpečné miesto. Samozrejme tam nijako nepostáva, pomalým krokom vojde dnu, stále ťahajúc Davinu so sebou. Prakticky ju teraz na chvíľu nebude vôbec potrebovať, oprie ju k jednej lavici na kraji, na ktorú si sadne, pričom ju pomaly pustí a venuje jej ešte jeden krátky úsmev, než sa k nej otočí chrbtom a pozrie sa okolo seba, pričom skenuje snáď každý jeden kút. Jej slová túto jeho chvíľku však trochu prerušia, vlastne by bol možno radšej, ak by teraz bola ticho. Pomaly vydýchne, ale nijako sa za ňou neotáča, práve naopak.* Vážne by som chcel mať tvoje vedenie a vnímavosť. *Prenesie poniekiaľ otrávene, než prstami prejde po povrchu jedného zo stolcov a prehodí niekoľkými predmetmi na stranu. Je už na poznanie jasné, že niečo hľadá. Na jej otázku najskôr nijako odpovedať nechcel, ale nakoniec si to predsa len rozmyslel, aj tak už je to najskôr jedno. Pomaly otvorí jednu z krabičiek, v ktorej boli nejaké sprosté kamene, akoby to snáď bolo niečomu nápomocné. Povzdychne si, šmarí ich niekam vedľa a ďalej sa hrabe v predmetoch.* Očividne...*Začne prosto.*...tu niečo hľadám. *Dokončí nakoniec, pričom jej podá celkom logické vysvetlenie, aspoň v jeho očiach.* Počula si niekedy slovo Ouroboros? *Na chvíľu k nej natočí hlavou, než nad tým pokrčí plecami a obráti sa späť.* Na tom nezáleží. *Prenesie, pričom sa vráti ku svojej činnosti.* Had, ktorý si prehĺta vlastný chvost...*Vydýchne pomaly.* Určite si to už niekde videla...V alchýmií predstavuje proces cirkulácie, v ktorom sa substancia extrahuje, extrakt sa vlieva späť do zvyšku a celý proces sa opakuje...*Vysvetlí jej možno trochu zložitejšími slovami, aby tomu presne mohla pochopiť, vlastne ani nebolo dôležité, aby to pochopila.* Áno, trochu mi trvalo, než som sa to naučil naspamäť, ale ver mi, mal som vážne dosť času. *Schytí nejakú knihu a odsunie ju trochu na stranu, nakoľko medzi nimi zbadá menšiu handričku, v ktorej očividne niečo bolo, nakoniec to však boli len nejaké kolieska, ktorých využitie by sa nepokúšal ani odhadovať. Vopchá to späť  a prejde znovu k ďalšiemu regálu.* Je to niečo ako proces cirkulácie vlastnej podstaty človeka. *Začne opäť, vlastne ani nevedel, prečo jej to hovorí, možno by ale mala vedieť, ako dnes najskôr zomrie.* V prípade čarodejnice je jej podstatou v každom prípade mágia, jej moc, ktorá sa extrahuje, čiže začne trhať  a vlieva sa do nejakého záchytného bodu, čo by ju dokázal prijať a udržať. Celý proces sa opakuje, až kým sa substancia nevyčerpá, alebo ju niekto nezastaví. *Teraz sa na chvíľu odmlčí, pričom sa sám pre seba pousmeje a opäť sa k nej na chvíľu otočí.* Vtedy nastáva fáza, kedy čarodej príde o svoje schopnosti, ktoré sa prenesú do chvosta hada, do jeho druhej strany...V tomto prípade do mňa. *Dodá nakoniec, než sa otočí späť a otvorí jednu zo skriniek.* Kúzlo je samozrejme trvalé, inak by som to nerobil...*Prenesie niečo, čo bolo celkom zrejmé.*

*Konečně viděla, co je zač. Jak jenom mohla to vnímat, vidět až teď? Přímo mu to zářilo z očí. Bezcitný, bez emocí. Někdo, komu záleží jenom na sobě, kdo je schopný naprosto všeho. Musela položit tu otázku, co s ní udělal. Byla zmatená, byla slabá a nevěděla proč. Musela zjistit, co jí udělal. Sklopí pohled zároveň s ním ke své ruce, která krvácela. mohla jenom pozorovat, jak kapky krve dopadají na zem. Kap, kap, kap. Jedna po druhé, jako kdyby to snad byla jenom voda, kterou se může plýtvat. Věděla, že nemá smysl mu oponovat. Ne teď, když se prakticky neměla jak bránit. Ušklíbne se po jeh slovech a vrátí se nazpět k jeho očím, které teď byly tak chladné. Možná byly po celou dobu, ale ona si toho zkrátka nevšímala. Ohrne nosem.* Já nepotřebuji jejich pomoc. *I kdyby ji potřebovala, tak by si to nebyla schopná přiznat. Měla za to, že se dokáže o sebe postarat. věděla, že se z toho dostane, prostě musela v to věřit. A potom? Potom přijde jeho čas, kdy ho srazí na kolena. Možná něco udělal s její magií teď, ale ona přijde na to, jak to napravit. On byl ten, kdo neměl svou vlastní magii. Právě si z ní udělal nepřítele a to neměl dělat. Mohl se teď cítit na výši a to on se jistě cítil, jenomže ona ho srazí hned jak to bude možné. Nechá se potom vytáhnout na nohy a za jeho pomocí jde směrem k jejich hrobce, kdy je o něj skoro celou váhou opřená. Odhalí ji malé tajemství ohledně jejich hrobky a jí se prostě z toho zatají dech. Nemůže uvěřit, že o něčem takovém nevěděla. Zdálo se, že její rodina po celé generace schovává magické předměty v jejich rodinné hrobce. Možná snad i vyrábí. Jo, rozhodně to vypadalo, že vyrábí spoustu předmětů. Chvíli je myšlením úplně mimo, jelikož ji to přímo praštilo do obličeje. Nemůže uvěřit tomu, že jí o tom nikdo neřekl a přitom by to měla vědět. Nebyla snad už poslední Claire? Měla rozhodně právo to vědět. možná kdyby její matka nezemřela, tak by se přeci jenom o tom dozvěděla. Užíralo jí, že se to musela dozvědět právě od Kaie a ještě za takové situace, kdy chtěl něco odtud použít, vzít si, vlastně nevěděla přesně, co chce. Nad jeho slovy se musí ušklíbnout a vrhne po něm nepříjemným pohledem. Už v ní není nic z toho, jak se na něj dívala předtím.* To bych si raději vyřízla jazyk, než abych ti děkovala. *Řekne poněkud uštěpačně. Samozřejmě, že by něco takového neudělala, ale bylo to jenom přirovnání. Vážně by mu nepoděkovala. Možná kdyby to bylo za jiné situace, kdyby nevěděla, že ji jenom sprostě využil. Potom by se o tom dalo uvažovat, ale ne teď. Poděkování se od ní nedočká. Nikdy už za nic. Měla mu v tom baru polít hlavu a ne triko, vlastně se neměla s ním vůbec vybavovat. Proboha, kdyby tak mohla vrátit čas nazpět. Řekla by Marcelovi, ať mu klidně vzadu zakroutí krkem a nechá ho tam ležet mrtvého. Rozhodně by se s ním nedávala do řeči. Vážně...proč to vůbec udělala? Protože je prostě pitomá, proto. Vždyť stále měla Tima. Byl to perfektní kluk, hodný, který by ji nikdy neublížil, právě naopak. A co udělala ona? Raději jde ven s psychopatem, co má nemístné poznámky a využívá ji. To se ji opravdu vyplatilo. Jako kdyby už tak neměla problémů dost a na její seznam se musí připsat takový magor. Nechá se posadit na lavičku, která ji vlastně v tuto chvíli naprosto vyhovuje. Byla příliš slabá a ruka ji stále krvácela. Samozřejmě, že ho začne přímo skenovat pohledem, aby zjistila, co tady chce. Vlastně se rozhodně na něj promluvit. Teď začne být možná ta otravná ona dokud nenabere sílu, nedostane se odtud a možná úplně při nejlepším ho rovnou nezabije. Ne, že by se vyžívala ve vraždách a chtěla lidi zabíjet, ale pokud jí někdo ublíží a nebo někomu ji blízkému tak nebude váhat a toho člověka zabije. A Kai se teď dostal do těch, které by ráda viděla mrtvé a neměla by výčitky za jeho smrt. Jeho idiotskou poznámku přejde. Bylo jí jasné, že něco hledá, ale chtěla vědět přesně co. Rozhodně se pro teď mlčet a opře se hlavou o kamennou zeď. Snaží se nabírat síly, které ji vážně velmi chybí. Vnímá jeho slova, ale očima sklouzne ke své ruce a začne si pro sebe velmi tiše šeptat, snaží se ránu si zahojit. Vzhledem ale k jejímu nedostatku magie zvládne tak akorát to, aby už rána nekrvácela. Alespoň nějaký pokrok. Zmínka o předmětu ouroboros ji zaujme, avšak o tom nikdy předtím neslyšela. Nad jeho velmi stručným popisováním převrátí znuděně oči a je ráda, že to nemůže vidět, když se věnuje jiné činnosti. Nepotřebovala příliš velké vysvětlování, spíše stačilo to říct pár slovy. Nechala ho ale být, jenom mu naslouchala. Nakloní hlavu trochu do strany, když se tam přehrabuje v různých předmětech. Při zmínce o tom, jak přesně to funguje se jí však napnou všechny svaly v těle. pokud to tedy dobře chápe, tak je tady proto, aby našel ten předmět, použil ho vlastně na sebe, ale skrz ni by získal moc a ona by zemřela. Tak s tím v žádném případě nesouhlasí. Snaží se na sobě nedat znát nějaké zděšení, i když v jejích očích se to zakrýt nedá. Štěstí, že Kai se po většinu času dívá někde úplně jinde, než na ni. Je dobře, že si ji nevšímá. Nemá chuť a ani potřebu se k tomu vyjadřovat. On jistě musí vědět, co se jí teď honí hlavou a jak moc velký odpor k němu má. Nechá ho hledat dál a mezitím v hlavě vymýšlí plán, jak se ho zbavit alespoň na chvíli, aby odtud mohla odejít. Magií to nepůjde. Na to je příliš slabá. Bude muset vymyslet nějaký jiný únikový plán. V jednu chvíli má i tendence, že by tam usnula. Hlava ji stále třeští bolestí. Na chvíli dokonce zavře i oči a zdá se, že podřimuje. Spíše jenom odpočívá, stále vnímá jeho chrastění předměty a nebo jeho kroky. Občas i jeho slova na které stejně nereaguje. Možná by to měl vzdát a nemluvit vůbec. Probere se poté ze své agónie a začne plně vnímat. Předpokládá, že bude už trochu nad ránem podle zpěvu ptáků. Ubrání se zívnutí, ale teď už pociťuje, že je na tom fyzicky lépe, než před nějakou dobou. Kai vypadá, že je zabraný do svého hledání a vůbec si ji nevšímá. Možná předpokládal, že usnula. Proto toho využije a posune se na lavičce velmi potichu na její okraj. Natáhne se rukou směrem k jedné skleněné nádobě. Očividně je to nějaká karafa na lektvary, to teď není potřebné. Velmi pomalým pohybem se zvedne. Kai je právě teď trochu v předklonu zabraný do svého hledání a je jenom tak tři kroky od ní. Velmi pomalu a hlavně potichu se zatajeným dechem se k němu přiblíží co nejvíce. Napřáhne ruku ve které svírá skleněnou karafou a vší silou, kteru právě má ho udeří do hlavy. Ihned potom od něj poodstoupí.* Těšilo mě. *Řekne mu ještě poslední slova a potom už neváhá. otočí se a vyběhne z hrobky pryč. Má pocit, že teď je to na hřbitově ještě děsivější. Stále je tma a na zemi se drží táhnoucí se mlha. Ticho hřbitova narušuje jenom zpěv ptáků a nebo skřek havranů. teď si připadá jak v hororovém filmu a vlastně ona je ve svém vlastním hororu. Buď je o moc větší zima, než byla v noci a nebo je to podnítěné jenom jejím strachem. Vlastně díky němu je i trochu dezorientovaná a tak hledá v rychlosti cestu ze hřbitova. Proplétá se mezi hrobkami a oddechuje zhluboka, vlastně by se její dech dal přím krájet. Víte, jak je to v těch filmech, kdy oběť se snaží utéct a strachem se jí z úst vydere pár vystrašených výdechů a nádechů? Přesně tak se teď cítila Davina. Přesně tak to bylo. Zahne do další uličky a ví, že zanedlouho bude u východu. ve své rychlé chůzi zpomalí, jelikož kapsy kabátu vytáhne mobil. Chvíli ji trvá, než si roztřesenými prsty vyhledá Marcelovo číslo v seznamu a potom mu začne volat. Mobil si přiloží k uchu a říká si pro sebe ...No tak, zvedni to. Zvedni to, Marceli. Jedenkrát, když tě potřebuji...Přitom se i otáčí za sebe, zda za sebou nezahlédne Kaie. Ale určitě má ještě co dělat s tím, aby se vzpamatoval.*

Pri jeho možno troch zdĺhavejšom vysvetľovaní si Davinu nejako extra nevšíma, viac-menej sa venuje prevažne svojmu hľadaniu a prevracaniu všetkého, čo mu snáď príde pod ruku. Na určité časti svojich slov sa k nej však obráti, hlavne k tým, ktoré ho tešili najviac, alebo sa jej teda priamo týkali, ako napríklad tá s prevzatím moci, áno, tá bola teda priamo mierená k nej, ak to ešte doteraz nepochopila. Nateraz tam mohla sedieť, oddychovať, načerpať nejakú silu, ktorú si od nej potom zoberie, možno vymýšľať najrýchlejší plán úniku, ktorý bude s istotou nakoniec len zúfalý pokus, ktorý ho zbytočne naštve a on ju vážne zabije. Už to predsa urobil a nie len pri Camille, jeho súrodenci, náhodný ľudia, ktorí mu nejako vbehli do cesty. Nemali šancu, rovnako ako jeho rodinka nebude mať, keď sa s Ouroborosom vráti späť. Davina jeho slová však veľmi rýchlo pochopila, mohol jej to vidieť vpísané na tvári, možno na jej tele, ako sa trochu naplo. Túto reakciu jej nezazlieval, vážne nie, prakticky jej naznačil, že jej plánuje zobrať moc a bola to pravda. Či už pri tom zomrie to bola vec druhá, ale nikde nečítal, žeby to malo čarodeja aj zabiť, možno sa z toho nakoniec Davy-Davy aj dostane, ak sa samozrejme bude správať rozumne a nebude skúšať žiadne blbosti, ktoré by ju vyšli naozaj, ale naozaj draho. Občas jej niečo povie, ale ona na to samozrejme nijako nereaguje, niežeby aj čakal, že bude nejako zhovorčivá, prakticky vyzerala, že to s ňou každú  minútu prepne, jej oči sa proste prevrátia a ona bude zase chvíľu mimo. Prakticky sa mu to následne aj potvrdilo, keď sa k nej miestami ohliadol a videl len jej prázdny výraz a zatvorené oči, ktoré značili po tom, že najskôr zaspala. Nijako to neriešil, práve teraz ju nepotreboval a pokiaľ sa nesnaží urobiť nejakú hovadinu, ako napríklad ujsť, mohla si robiť, čo len chcela. Presunie sa k ďalšiemu regálu, pričom pomaly siahne po nejakej ďalšej skrinke, kde v bielej handre nájde vážne ostro vyzerajúcu dýku, vlastne by sa nad ňou možno aj zastavil, ak by tak veľmi nepotreboval nájsť niečo iné. Odloží ju s ohrnutými perami späť a pokračuje ďalej, pričom miest na hľadanie pomaly ale isto ubúda a s tým klesá aj jeho trpezlivosť. Vážne, bol si istý, že to tu po tom fiasku so skladom O´Connell nájde. Bolo to v tomto meste snáď to posledné miesto, kde by to čakal, proste sa nemohlo stať, žeby to tu nenašiel, žeby bol opäť nahratý. On predsa vždy zo všetkého nakoniec vyviazol, ak mu niekto zamuroval cestu, tak si vybúral novú, nech to trvalo už akokoľvek dlho. Prešlo tak možno ešte pár hodín, niektoré miesta prešiel aj dvakrát, nad niektorými sa viac pozastavil, bolo tu toho vážne veľa a polovicu z tých vecí by nevedel ani identifikovať. Z vonka už mohlo byť počuť krakot vrán a závan pred ranného vetra vbehol zvonka dnu do hrobky. Bolo to zvláštne, akoby pri hľadaní celkom prestal vnímať čas. Vážne sa do niečoho dokázal tak zabrať? Ak to tak veľmi potreboval, asi áno. Prejde ku jednej zo skriniek, pričom sa mierne zohne a siahne po prvej veci, ktorá mu vpadne pod ruku, Davinu si už dlhšie nejako veľmi nevšíma, mal za to, že spala, prakticky sa skoro ani nehýbala. Oblizne si spodnú peru a mierne prižmúri oči, keď už sa zdá, že táto skrinka tiež nebude tá pravá. Áno, unavovalo ho to vážne, áno, prečo on musí mať vždy tú smolu, že keď to začne vyzerať konečne nádejne a veci začnú vychádzať, niečo sa do...Zrazu ho len niečo ostré a ťažké udrie do hlavy, jeho oči sa automaticky prevrátia a on sa zvalí zboku na zem. Ak by bol pri zmysloch, rozhodne by bolesť a tekutinu, ktorá mu začala stekať po čele vnímal omnoho viac. Zrak mal trochu rozmazaný, vlastne nad sebou mohol vidieť len nejakú väčšiu machuľu, sluch mu však stále slúžil perfektne. Tie slová, ten hlas, automaticky ho to dostalo z akéhokoľvek omámenia a jemu sa hlavou rozprestrelo bolestné bodanie, ktoré mu spôsobili črepiny, ktoré sa však nezaborili nijako hlboko, takže vypadli samé. Než by sa však machuľa premenila na postavu, zmizne z jeho dohľadu . Pomaly pootvorí pery, pričom niekoľko krát žmurkne očami  a jeho pohľad akoby automaticky prejde niekam k miestu, kde Davina predtým sedela, pričom sa zatiaľ trochu malátne zaprie lakťom o zem, aby sa trochu nadvihol. V tom momente mu do očí udrie snáď miniatúrny držiak, ktorý vyzeral ako ucho šuflíka. Žeby len sa mu osud rozhodol dopriať? Pomaly vydýchne, mierne zvraští čelom a s krátkym syknutím sa chytí jednou rukou za hlavu, pričom sa druhou zaprie o skrinku, ktorá bola ešte stále otvorená a dostane sa na nohy. V druhej chvíli už potiahne za šuflík, v ktorom sa na malej drevenej truhličke zračí medzi nejakými listami prsteň s väčším čiernym kameňom, presnejšie hematitom, vlastne to bol znak magnetickej sily, niečo ako doplnok k nasatiu moci, v strede lemovaný trochu obdĺžnikovým znakom hada, ktorému chvost zachádza priamo do úst. Takže mu predsa len bolo dopriate. Rukou si pustí hlavu, ktorá sa mu začne vcelku rýchlo uzdravovať, avšak krv mu zostáva stále zaschnutá na čele.* Ďakujem, Davy...Bez teba by som to tak ľahko nenašiel. *Prenesie s krátkym výdychom, pričom sa jeho pery sformujú do krivého úškrnu, než siahne rukou po prsteni a nasadí si ho priamo na pravú ruku. Odteraz už ho bude nosiť stále, na prstene bol však zvyknutý.


Ako náhle vyšiel z hrobky, mohlo ubehnúť tak niekoľko minút od toho, čo Davina dá sa povedať, spokojne ubzikla a jemu tak miesto, kde sa nachádzal predmet, ktorý potreboval, udrelo priamo do nosa. Nie doslovne samozrejme. Možno to vyzeralo, žeby jej mal byť vďačný, ale...aby bol úprimný, opak bol pravdou. Urobila presne to, čo dúfal, že neurobí, vlastne to bolo asi na tej istej úrovni ako Cami, akurát s tým rozdielom, že teraz nebol zlosťou bez seba, nakoľko to, čo potreboval už mal. Teraz potreboval už len ju. Čarodejnicu, jej moc a ona mu neujde, je jedno ako veľmi sa snaží, ako veľmi chce, teraz už ho nezastaví nič predtým, aby ju dostal a on neprehráva, nikdy neprehráva.* Milujem naháňačky...*Prenesie do tmy pár krokov od hrobky, pričom mu na perách stále hrá ten jeho široký úškrn, ktorý nikdy nesvedčil nič dobrému. Chladný vietor mu mierne rozstrapatí končeky krátkych vlasov a jeho uši zachytia hlasný krakot vrany, ktorá sa usadila na plote len pár metrov od neho. To on už však zahne do jednej z blízkych uličiek pomedzi hrobky. Možno by ju nakoniec nechal ísť, ale každému sa niečo musí raz vypomstiť, mohla to brať samozrejme, že si boli kvit, on udrel ju, ona udrela jeho, ale predsa len...On jej odhalil prakticky miesto so všetkými druhmi magických predmetov a iných blbostí jej rodiny, o ktorej doteraz nevedela. Nemal za to bod? Navyše...V okolí bola stále tma a ľudia ako Davina, sa v tme boja. Hmla, ktorá sa ťahala pomaly po zemi mu obopínala nohy, ktoré stále kráčali vpred. Práve v tejto chvíli vyzeral ako nejaký sériový vrah, ktorý sa plíži nocou. Možno teraz už aj vedel, čo je na tých psychicky narušených šialencoch tak fascinujúce, všetka tá moc, ktorú v tú jedinkú chvíľu majú priamo v rukách, strach vo vzduchu, ktorý ich priťahuje priamo k obeti, ktorou preňho teraz bola bohužiaľ pre ňu, Davina. Bol to neopísateľný pocit, pocit, ktorý naposledy zažil v tú noc, kedy sa rozhodol vyvraždiť svojich súrodencov. Poď von, Jo...Zaznelo mu hlavou ako krátka spomienka. Vieš, že nechcem zabiť teba. Odrážalo sa mu priamo v ušiach , akoby to bola ozvena hrobiek tohto cintorína. Mierne pootvorí pery, to už však niekde pred sebou začuje kroky, ktoré sa v rýchlosti vzďaľujú. Potichu prejde bližšie, než pár metrov od seba zboku zazrie práve jedinú osobu, ktorá tu teraz mohla byť a ktorú čírou náhodou hľadal. Dlho nečaká, znovu zájde za jednu z hrobiek, aby sa mohol dostať priamo pred ňu, na jeho šťastie sa akurát s mobilom pri uchu obráti smerom, z kadiaľ prišla, akoby snáď čakala, že ho tam uvidí. V inom prípade by sa nad tým najskôr pousmial. Bola už tak blízko pri východe, mohla pred ním proste ujsť a ona sa namiesto toho zdržovala nejakými telefonátmi, myslela si snáď, žeby to jej čierny kamarát tento krát stihol. Pokojne by sa stavil, žeby našiel už len jej mŕtve telo, ak by to Kai chcel. Jeho ruky sa náhle sprudka dotknú jej ramien, pričom ju zozadu popadne a pevne stiahne k sebe. Mobil jej pri tak prudkom pohybe, samozrejme, vypadne z ruky a rozdelí sa na zemi na dva kúsky. Jeho tvár je teraz hneď vedľa nej a jeho pery sa skoro dotýkajú jej ucha. Bože, mohol cítiť ako veľmi nepríjemné jej to v túto chvíľu bolo. Mohol cítiť všetku tú nenávisť, pohŕdanie.* Čo hovoríš na prechádzku po lese? *Spýta sa jej šeptom, na čo vydýchne rovno do jej ucha a časť líca a stiahne ju zo sebou smerom k východu.*

*Bylo by asi zvláštní, kdyby nebyla vyděšená. Obzvlášť, když byla naprosto bez moci, byla slabá. Ano, právě teď byla slabá a dokázala si to přiznat. A strach ji přímo koloval v žilách. Snažila se odtud dostat co nejrychleji, ale znáte ten pocit, kdy začnete panikařit a nejednou nevíte, co kde je. Jako kdyby jste na všechno zapomněli. Právě teď to měla Davina. Byla tam mlha, byl tam Kai....to byl všechno jenom začátek. Ale ona to považovala za konec, že to už skončí. Bohužel se příliš mýlila. Musela vytáhnout mobil a ihned volat Marcelovi. Byla to její jediná naděje. Naděje, která se k ní mohla dostat rychle. To by jí ale nejdříve musel zvednout hovor. Připadalo jí to jako hodiny, co se mu snažila dovolat a ve skutečnosti šlo jenom o vteřiny. Otočí prudce hlavou a i trochu tělem, aby se mohla odhlédnout za sebe a ujistit se, že Kai je stále v hrobce a nepronásleduje ji. Nenapadlo ji ani náhodou, že by se z toho mohl tak brzo dostat a sledovat ji až skoro k bráně a tam jí sebrat její naději na záchranu. Což se taky stalo. Hrál si s ní. Bylo to něco jako Tom a Jerry, akorát tohle bylo přímo v hororovém podání. On byl ten, kdo ji chtěl ublížit a ona jeho malá oběť, která se sotva mohla ubránit. Když pocítí ruce na svých ramenou, tak hlasitě vyjekne. Už teď věděla, že je to Kai a to se nemusela ani otáčet. Cítí, jak si ji přitiskne k sobě. Její tělo se přímo otírá o to jeho. Udělat tohle za jiné situace a v době, kdy o něm měla dobré mínění, tak by jí to pravděpodobně vyvedlo z míry. Ale teď? Teď byla vyděšená, teď to nechtěla. Příčilo se jí to, nenáviděla jeho blízkost. Chtěla ho ze sebe setřást, jenomže zamrzla. Jak se to jenom mohlo stát? Nedokázala se v tu chvíli hýbat a její tělo působilo tak nepřirozeně. Kdyby z ní nesálalo teplo, tak by se dalo říct, že se proměnila v kámen. Stála jak přikovaná k zemi a jediné, co se hýbalo byla její hruď, která se zvedala a zase klesala v nepravidelném intervalu. Dýchala zhluboka a hlavně v tom byl podtón té vystrašenosti, děsivosti. Mobil jí vypadne z ruky a její naděje na to, aby se spojila s Marcelem zmizela stejně tak rychle jako když setřete prach ze stolu. Dívala se na ten mobil a cítila, jak trochu povolila ve své ztuhlosti. Teď už mu nemůže zavolat a on nemůže přijít. Možná by ani nepřišel a bude se z toho muset dostat sama. Než stačí sebou trhnout, tak už přímo cítí jeho dech na svém uchu a líčku. Je pravda, že jí z toho naskočí husí kůže a to hlavně za krkem. Projede jí celým tělem vlna zvláštního pocitu. Neví, zda je více vyděšená a nebo rozhozená. Obává se toho, že pokud se trochu pohne, tak bude přímo cítit teplo jeho rtů na svém uchu a proto se snaží držet. Vyslechne si jeho slova. Chce ji odvléct do lesa? Takže nejdříve si vybere park poblíž hřbitova, potom hřbitov a nakonec to všechno zakončí procházkou lesem? Mohlo to být ještě děsivější? Našpulí rty, ale tím, jak se snaží v sobě zadržet všechen ten vztek, který vyplouvá napovrch. Tiskne si zuby k sobě a upírá oči na jedno místo. Vzpamatuje se z toho ve chvíli, kdy s ní cukne, aby ji táhl pryč, což taky dělá. Začne se mu okamžitě vzpírat, ale její síla je stále na bodě mrazu. Možná nabrala trochu síly díky tomu odpočívání v hrobce, ale i tak na něco takového bude potřebovat o něco více času. Cuká se mu a podpatky od bot se ji zadírají přímo do země. Kdyby to šlo, tak by za sebou dělala šmouhy. Jednou cukne vší silou, možná to s ním trochu pohne, ale to je tak všechno. Projdou bránou a zamíří opravdu směrem k lesu. Podívá se na Kaie.* Marcel stejně zjistí, že jsem moc dlouho pryč. A pokud zemřu já tak mi věř, že tebe Marcel stáhne do pekla, tam kde patříš. *Odsekne mu. Nehodlá mu to dělat snadné. Brání se, ale stejně jí to nepomáhá. Mohla by se prostě zastavit, ale obává se, že by jí mohl provést něco horšího a nechce, aby jí popřípadě táhl po zemi. Neví, co od psychopata jako je on může předpokládat.* A narozdíl od tebe...já se vrátím. *Její tón k němu je přímo vražedný. Musí teda věřit tomu, že kdyby náhodou dnes zemřela, tak že se vrátí. Byla přeci jenom čarodějkou New Orleans a fungovalo to tak, že se mohli vrátit nazpět. Když si vzpomene na to, kdo už se všechno vrátil a to zemřel před...uh, sto lety? Ani neví. Pozvedne hlavu a podívá se na oblohu. Začíná se pomalu rozednívat. Jak byla velká škoda, že právě v tuto chvíli byli ulice téměř tiché. A navíc si vybral dobrou cestu. Tak, aby je nikdo neviděl. Přemýšlela i nad tím, že by mohla začít křičet, ale k ničemu by jí to nebylo. On je teď ten, kdo má moc. A ona je bohužel ta slabá. Jeho dotek jí byl odporný. Jak lehce dokázala z jisté přitažlivosti přejít na to, aby se jí jeho přítomnost příčila. Bude věřit do poslední chvíle tomu, že se z toho dostane a potom ho zničí. A pokud on bude chtít zničit ji, tak si může být jistý, že ho stáhne sebou.*

*Popravde nechápal, aký zmysel malo jej vzpieranie, aj tak už bolo nad slnko jasné, že sa do toho lesa dostanú a ona s tým vôbec ale vôbec nič neurobí, na to bola ešte prislabá, aj keď cítil, že jej mágia sa jej po malých častiach začína opäť vracať. Ako náhle sebou začne metať, svoj stisk ešte zosilní a pritiahne si ju k sebe o niečo bližšie, aj keď v kroku stále nijako nepoľavuje, práve naopak, teraz ju už skôr ťahá zo sebou, akoby ju nechal kráčať celkom samú. Ona ho však stále neprestáva spomaľovať a jeho to začína baviť stále menej a menej. Keď sebou znovu mykne a jeho telo sa trochu prehne do strany, doslova stlačí jej ruku a sprudka ňou hodí smerom k sebe.* Vážne nechápem, prečo si to robíš ešte horšie. *Precedí pomedzi zuby, avšak stále v rámci pokojného výrazu, ktorý mu lemoval tvár.* Nezabúdaj, že čo nejde silou...*Tento krát jej ruku na niekoľko sekúnd stlačí tak, že jej tam zostane minimálne modrina.*...ide väčšou. *Prenesie nakoniec, stisk len mierne povolí a opäť s ňou zrýchli von z cintorína. Keď prejdú bránou a on vykročí na jednu z tmavších ulíc, ktorá by ich  mala doviesť smerom k rozľahlému lesu, na ktorom sa týčili vysoké rady stromov, zachytí jej hlas, jeho výraz sa však pritom nijako nemení, stále zostáva neutrálny neurčitý, akoby to snáď ani nepočul.* V pekle som už bol. *Prenesie bez tónu.* A vážne sa tam nehodlám vracať znovu, ale neboj sa, budem na tvojho kamaráta čakať a možno ho tam pošlem na výlet. *Určite by nad tým pokrčil plecami, ak by mu to jeho stisk k nej dovoľoval. Celý čas hľadí pred seba, pričom ju za sebou vlečie po kraji chodníka.* Nie, ak ťa zahrabem pri tvojich predkoch. *Odvetí nezaujato.* Mimochodom, nemajú na teba trochu ťažké srdce za to, že si prežila pri Sklizni a bavíš sa s upírom, ktorý ju prerušil a čarodejnice tyranizoval?  *Vydýchne rádoby vecne, predkovia by boli tí poslední, ktorí by ju oživli, ale ak si bude chcieť niekto nájsť cestu, nech si ju nájde, to on už bude dávno preč, aj s jej mágiou. Nad jej tónom sa nijako nepozastavuje, ak by pohľad mohol zabíjať, bol by mŕtvy nakoniec už veľmi, veľmi dávno, a tak sa na tom skôr bavil, akoby to mal naozaj riešiť.  Mohlo byť niekoľko minút nad ránom,  ale les bol tmavý, stromy boli dostatočne vysoké na to, aby cez ne neprechádzalo skoro žiadne svetlo, určite nie, kým nebolo Slnko priamo nad nimi. Opäť ňou trochu mykne ďalej, pričom prejde okolo prvých ešte trochu nižších stromov. Všade navôkol bolo ticho, skoro  presne také, ako si pamätal zo sveta, kde bol sám, až na to, že tu bolo stále počuť krakot vrán a nejaký ten piskot vtákov, či občasné pohnutie vetvičky. Teraz si už mohla byť istá, že nebude mať šancu ujsť, už by si ju nenechal pretiecť pomedzi prsty a jej moc už vôbec nie.  Bola silná, a to bolo presne to, čo potreboval, vlastne, ak sa vráti domov, najskôr vysaje celý coven a posledného si nechá svojho otca, je vážne zvedaví, koľko ten prsteň môže uniesť.*  Pamätáš, keď som ti spomínal, že moji súrodenci zomreli? *Prenesie spýtavo, pričom k nej trochu natočí tvárou.*  Myslel som tým, že som ich zabil. *Obíde  spadnutý kmeň stromu a stále kráča hlbšie a hlbšie do lesa.* Ale pre správnosť veci, boli len traja, moju sestru naozaj zabil náš otec. *Dodá viac-menej neurčito, pričom mierne prižmúri oči a potichu vydýchne.* Aké monštrum len zabije vlastné dieťa? *Pokrúti nad tým pomaly hlavou, než sa pozrie niekam do diaľky.* Aj keď je pravda, že v našom covene to nikdy nebolo nič výnimočné...Smrť jedného pre dobro všetkých. *Prenesie možno trochu trpkejšie, akoby chcel, než sa konečne zastaví v širšom priestore medzi stromami, ktorý im dával dosť miesta  na pohyb, pričom ju nechá stáť priamo pred sebou a mierne sa pousmeje k jej tvári.*  Prečo tak vážna?  *Mierne nakrčí obočím a nakloní hlavou spýtavo do strany.*  Ber to pozitívne, možno ťa to nakoniec nezabije, netuším, toto je moja premiéra. *Vydýchne skoro až vzrušene, pričom v poloúsmeve odhalí horný rad zubov, v jeho očiach je badateľná netrpezlivosť a spokojnosť nad tým, že konečne získa to, po čom usiloval.* Takže...*Vydýchne vecne, na čo obomi rukami pevne uchopí jej ramená a značne sa sústredí na kúzlo extrahcie. Vedel, žeby ju asi nedonútil, po ňom opakovať slová, ale vlastne to vôbec nepotreboval, stačilo, ak ju bude držať a jej moc z nej poputuje pekne krásne do prsteňa. Kúzlo extrahcie a Ouroboros boli vlastne dve rozdielne veci, ale jedna bez druhej boli prakticky bezcenné, neužitočné, pokiaľ by mal len kúzlo a pokúsil by s niekoho vysať moc, urobil by vlastne to isté, čo dokáže už sám, mal by mágiu na istý čas, než by z neho vyprchala. Ouroboros sa však postará o to, aby sa to nestalo, udrží ju v sebe a on bude konečne skoro plnohodnotným čarodejom, až na to, že omnoho silenjším ,než ktokoľvek z jeho covenu. Mierne privrie oči a svoj stisk znateľne znásobí.* Uroborosu Yaiba Te Reira, Uroborosu Yaiba Te Reira. *Prenesie prvé slová, pričom pocíti, ako mu do chrbta do niekoľkých sekúnd udrie menší nápor vetra.*  Uroborosu Yaiba Te Reira, Uroborosu Yaiba Te Reira, Uroborosu Yaiba Te Reira...*Vietor sa trochu zdvihne, začne sa mu hrať s končekmi krátkych vlasov, ale to nie je to, čo teraz vníma. Má jej moc doslova na prstoch, doslova na dosah. Tancuje mu po hánkach smerom k prsteňu, smerom ku Ouroborosu, jeho ruky teraz už jej ramená doslova drvia a on si to prakticky ani neuvedomuje, nie pri jeho ponorenosti do kúzla. Jeho oči sú pevne zavreté a jeho ústa sa otvárajú prakticky samé.* Uroborosu Yaiba Te Reira. *Po posledných slovách zrazu len cíti, ako jeho ruku jej moc opúšťa, vlieva sa skôr doňho ako do prsteňa a vietor začína padať, nechápavo nakrčí čelom a pomaly pootvorí oči, než sa zhlboka nadýchne a opäť ich zavrie.* Uroborosu Yaiba Te Reira, Uroborosu Yaiba Te Reira...*Prenesie so značnou naliehavosťou v hlase.* Uroborosu Yaiba Te Reira. *Ale nedeje sa už nič, vietor ustál, jej moc však nie je v ouroborose, akoby mala byť, kúzlo len spôsobilo, že je v ňom, na chvíľu, na niekoľko hodín, než sa jej znovu celá vráti, žiadne navždy, žiadna plná hodnota. Frustrovane stisne pery pevne k sebe, na čo  jeho ruky pomaly skĺznu z jej paží a on sa jej sprudka otočí chrbtom, na čo sa rukami chytí za obe strany hlavy.* Neurobil som všetko, čo bolo požadované? Ouroboros, kúzlo, čarodejnica? *Pomaly pootvorí oči, než nohou sprudka kopne do zeme.* Mám všetko...*Prenesie zvýšeným hlasom, než sa otočí znovu priamo k nej.* Tak prečo to do pekla nefunguje? *Vyhŕkne možno skoro až pološialene, pričom mávne rukou niekam za ňu a niekoľko listov, tenších kmeňov, konárov a zemi odhodí o niekoľko metrov ďalej. Hneď na to ju opäť schytí za paže a nahne sa svojou tvárou pomaly k tej jej.* Vieš, aký šťastlivec si? *Vydýchne nízkym tónom v hlase, ktorý však nenasvedčuje ničomu dobrému. Mohla zomrieť, to, že jej zobral moc, ju mohlo zabiť, ale nezabilo, kúzlo zdá sa čarodejnicu nepoškodilo, ako jeho schopnosť.* Mohol by som ťa jednoducho zabiť. *Na prvý pohľad to vyzerá, akoby nahlas uvažoval, ale on bol už rozhodnutý.* Ale mám aj lepšie spôsoby na to, aby som ťa udržal, tam kde chcem. *Hľadí jej priamo do učí, uprene, skoro ani nežmurkne. Koniec koncov, najskôr v New Orelans ešte trochu pobudne, aspoň, než nezistí, čo robí zle. Prsteň už mal, kúzlo vedel naspamäť a čarodejníc tu bolo dosť, možno sa však nakoniec vráti späť k Davine, kto vie. Nakloní sa ešte o niečo bližšie, pričom ju drží pevne na mieste.* Pokús sa o niečo a tvoj veľmi ľudský priateľ...Timothy, všakže...Dopadne omnoho horšie, než moji súrodenci. *Posledné slová skoro, pošepne, než jej vydýchne do tváre a pomaly ju znovu pustí, pričom sa znovu vyrovná a s miernym úsmevom na perách poodstúpi asi o štyri kroky dozadu.* Pekný zvyšok dňa, Davy...*Prenesie poniekiaľ opäť bez tónu, než jej zmizne priamo spred očí.*

*Jeho stisk je pevný a tak jí to trochu zabolí, když ji stiskne ruku a přitáhne si ji ještě více k sobě. Ne, že by si za to nemohla sama, že ano? To ona je tady ta, kdo se vzpírá a tak ho ještě více rozčiluje. Ale pravdou je, že mu to nehodlá dělat snadné, když se ji chystá zabít. Nebude přece tak pitomá, aby ho poslouchala. A právě proto si to dělá ještě horší, vlastně oboum zhoršuje celou situaci. Ale nic jiného právě teď nezmůže. Možná se ji po malých kousíčkách vrací magie, ale stále to není ono. Skrz zuby se jí prodere bolestivý stén, když přitlačí na její ruku. Teď už počítá s tím, že bude mít po Kaiovi památku na nějakou dobu v podobě modřiny. Ale to i nijak upřímně netrápí. Důležité je, aby se z této situace dostala živá a jeho potom mohla srazit ke dnu. Podívá se mu do tváře na malý moment a v jejích očích není nic jiného, než čistá nenávist k jeho osobě. Vyjdou ven ze hřbitova a kráčejí po ulici směrem k lesu. Nedokáže být právě teď zticha. Upozorní ho na to, že Marcel ho stejně za tohle pošle do pekla, ne -li nedopadne ještě hůř. Taky ho ujistí, že narozdíl od něj se vrátí. Ovšem jeho slova ji patrně zaskočí. Zdá se, že si opravdu zjistil o místním covenu dost informací. Takže byl nejenom psychopat, ale vlastně i stalker. Existuje ještě jiné pojmenování pro takového blázna jako byl on? Pravděpodobně ne. A ani slovy nejde vyjádřit, co je zač. Ušklíbne se na něj znechuceně.* To je minulost. Kdyby mě předci tak moc nechtěli nechat žít, tak už tady dávno nejsem. *Každý z jejich covenu udělal něco špatného. A podle ní už rozhodně potrestána byla. Zanedlouho už vkročí do lesa, což ji nahání opět husí kůži po celém těle. Rozhlíží se okolo nich, jako kdyby snad hledala záchytný bod, kterého se může chytnout a utéct. No, nebylo tam nic. Nic kromě řad stromů a větví spadených na zemi. A samozřejmě oni dva. Pohlédne na něj, jen co znovu promluví. Vážně, proč se s ní chtěl stále bavit, když už to nebylo vůbec potřeba? Pravděpodobně to bylo tím, že neuměl zavřít pusu. Předtím by ho poslouchala, ale teď jí to přišlo otravné. Zdá se, že jí chce vyprávět o minulosti, ale ji už nezajímá žádná informace, která je s ním spojená. Klidně si tohle mohl ušetřit, ale očividně se potřeboval vymluvit. Než mu však stihne skočit do řeči a ubezpečit ho, že může šetřit dechem, tak se rozmluví. Vrhne na něj dalším znechuceným a taky šokovaným pohledem, jen co se dozví, že to on zabil své vlastní sourozence.* Zabil jsi vlastní rodinu? *Zeptá se šokovaně. Nemůže tomu uvěřit i přes to jaké má o něm teď mínění. Do toho se ještě dozví, že jejich otec zabil jeho sestru. Má snad být potěšující to, že on zabil jenom část svých sourozenců? Proklíná sama sebe, že se zapletla s někým jako je on. Byl to vrah, kterému nedělalo problém někoho zabít a už vůbec ne vlastní krev. Zdá se, že nemá z něčeho takového žádné výčitky, ale naopak právě potěšení. Než se nad tím stačí zamyslet nějak více, tak Kai zničehonic zastaví. Samozřejmě, že ona se zastaví společně s ním. Porozhlédne se okolo nich. Je tady přímo hrobové ticho. Opravdu si dal záležet na tom, aby byli daleko od lidí, kteří by je mohli vyrušit. Byla vyděšená a nedělala, že není. Přeci jenom kdo by chtěl zemřít v sedmnácti? Spíše lépe řečeno, kdo by chtěl jenom tak zemřít? Ztrácela naději na to, že ji Marcel nějak najde. Musela opravdu spoléhat jenom sama na sebe. Zadívá se mu do očí a zůstává nehybně stát na místě. Bude mu to muset celé nějak překazit, ale neměla v hlavě žádný plán na to jak. Nakloní hlavu do boku u jeho poznámky a ušklíbne se.* Shoř v pekle. *Je to to jedné, co mu teď může říct. On se bavil nad celou tou situací a vypadal vážně netrpělivě. Ví jaké to je být bez magie, tomuhle by dokázala rozumět, že se ji snaží získat za každou cenu. ona sama byla bez magie nějakou chvíli a bylo to to nejhorší, co zažila. Jenomže nikdy by se nesnížila k věcem jako Kai, nikdy by nedělala to, co on tím si je naprosto jistá. Pohledem sklouzne k jeho rukou, jen co jí je položí na rameno. Nervozita v ní začíná stoupat, přímo prostupuje každou částí jejího těla až do morku kostí. Za moment cítí, jak si Kai z ní bere magii. Teď už jejím tělem neputuje žádná nervozita, ani chlad. Teď už cítí jenom bolest z toho, jak ji vysává magii. Z úst se jí vydere zasténání bolestí, kterou ji působí a nepřestává v tom. Zatne pěsti a zavře oči. Víčka si přímo tlačí k sobě. Snaží se zhluboka dýchat, jako kdyby snad tím měla celou tu bolest zažehnat pryč. Ale nic...zatímco on stále zaříkává, tak cítí, jak ji její moc opouští a ona je zase slabější. Její poslední minuty měla strávit v bolestech? Vážně na světě nebyla žádná spravedlnost? Vždyť si nezasloužila zemřít. Tohle neměl být její konec, tohle přece předci nemohli dopustit. Teoreticky její moc byla i jejich. To oni všechno kontrolovali, tak proč jí nepomohou? Proč nechávají její moc dostat do rukou blázna, který k nim nepatří? Chtěla by ho prosit, aby přestal, jenomže ví, že to stejně nepomůže. Poté ale zjistí, že ji nesebral všechno, že to ani nejde. Stále v ní nějaká ta moc zůstává a když Kai přestane se zaříkáváním a pravděpodobně si uvědomí, že je v jeho plánu nějaká chyba, tak po spuštění jeho ruk z ramen se od něj odtáhne a popojde pár kroků dozadu. Otevře oči a pozoruje ho velmi ostražitě. Dívá se na jeho záda a za pár okamžiků do jeho tváře, když se k ní otočí. trhne sebou při zvuku jeho hlasu a pozoruje, jak ho ovládá vztek. Teď tady stála dá se říct jako vítěz ona, protože jemu se nepovedlo to, co zamýšlel. Nepohne se ani v momentu, co se k ní začne přibližovat. Stále stojí na místě a bradu má trochu pozdviženou nahoru. Dívá se mu upřeně do očí a může cítit prakticky jeho dech na své tváři. Rty má semknuté pevně k sobě a nic neříká, ani se nehýbe. Nechává Kaie v jeho agónii. Nemohla by na něj teď zaútočit...vždyť na to nemá ani sílu. Nechá ho přiblížit se k její tváři. Mohla by se vzdalovat svou tváří dozadu, ale jako kdyby mu chtěla dát najevo, že se ho nebojí, že ať už bude jakkoliv jí blízko, tak se ho bát nebude. Dívá se mu po celou dobu upřeně do očí stejně tak jako on ji. Je vlastně doslova zázrak, že se její tváře neotírají o sebe, když je mezi nimi jenom pár milimetrů odstup. Chce si ji nechávat stále při sobě? Ale proč? Navíc jestli si myslí, že o tom nebude informovat Marcela, tak se spletl. Tenhle nápad však rychle zase zavrhne, když se zmíní o Timothym. Ví o něm a snaží se jí vyhrožovat. Nemůže přece ohrozit Tima na životě. Nic takového si nezaslouží a toho kluka má velmi ráda. Udeřil na správné místo. Nezmíní se o tom, co se dnes stalo nikomu. Bude prostě muset vymyslet plán sama a pomoct si sama. Je si jistá, že to však zvládne. Jeho dech na tváři ji přímo pálí a trochu přivře oči při pošeptání posledních slov. Oddálí se od něj ve chvíli, kdy ji pustí. Nepouští z něj zrak ani v tuto chvíli a když ji zmizí z dohledu prakticky ihned, tak se ještě několikrát ohlédne buď za sebe a nebo se podívá do stran, aby si snad byla jistá, že se nevrátí. Po pár minutách usoudí, že Kai opravdu odešel a začne znovu volně dýchat. Nemá však vyhráno, tohle je jenom začátek války. Války, kterou on započal, ale ona ji skončí. S opravdu mizerným pocitem, ale taky i pocitem štěstí, že to přežila se vrátí domů.*

*Dnes se konečně rozhodla k tomu, aby dořešila poslední zbytky skládačky. Lépe řečeno našla na to už odvahu, aby přijala pravdu a nebo zjistila, že je jenom blázen a mýlila se v tom, co si doposud myslí. Už nemůže dál žít v tom, aby sama sebe přesvědčovala o něčem. Musí to mít podložené a navíc její touha po zjištění pravdy je opravdu silná. Jelikož Kai není doma, tak má na to i svůj čas, prostor a tak ho hodlá využít. Posadí se k psacímu stolu a položí si před sebe symboly, které ji zbývají doluštit. Nadechne se zhluboka a vezme si propisku, kterou uchopí mezi dva prsty a pohrává si s ní. I když ví už první písmeno v dalším symbolu, přesto jí ruka nějak nechce psát, nechce se do toho pouštět. Jedna její část ji přímo nutí k tomu, aby pokračovala a ta druhá ji chce nechat v tomhle stavu. Nechce být znovu zklamaná, nechce prožít ten šok, i když nebude asi až tak obrovský vzhledem k jejímu podezření. Nakonec napíše první písmenko, za chvíli druhé a další. Nemusí ani pokračovat, protože už jí to dává jedno jméno a to je "Christine". Polkne a dívá se na to, jako kdyby to jméno snad viděla poprvé, ale pravda je ta, že ví, co je to za jméno. Je to jméno její matky, nepoznala ji, ale to neznamená, že neví o ní pár věcí. Když se podívá na ostatní znaky, zjistí, že u dalších jmen jsou stejné a tak ke všem dopíše "O'Connell'. S hlubokým nádechem tedy přejde k luštění dalšího jména, které je ji však velmi dobře známé. Začne se jí třepat ruka ve které svírá propisku. Už nemá na to, aby psala dál, teď si to doluští ve své mysli a všechno, co si myslela doteď se jí rozsype na milion malých kousíčků. V tento okamžik se jí změní naprosto celý její život, protože její podezření bylo správné, to čeho se tolik obávala a co nechtěla. Upustí propisku z ruky a ta se skutálí po stole až dolů na podlahu. Nevěnuje tomu však žádnou pozornost. Srdce jí začne bušit o něco silněji a v očích jí začnou pálet slzy. Pozvedne pravou ruku a přiloží si ji na ústa, snad aby se ujistila, že z ní nevyjde jediný zvuk. Christine....Sean...Camille. Nemůže uvěřit tomu, že se to děje. Zvedne se ze židle a začne přecházet po svém bytě sem a tam stále nevěříc, nechtějíc věřit tomu, že skutečnost je taková, že celý její život žila ve lži. Je jako on...jako Kai...jako jeho sourozenci...jako její matka. Camille je čarodějka, alespoň měla být. všechno jí to začne dávat najednou smysl, ten její příbuzenský vztah s Kaiem. Chodí z jednoho místa na druhé a v hlavě si dává dohromady všechny skládačky. Její matka byla sestrou otce Kaie, který je vůdcem covenu. Kai a jeho sestra měli být sloučení, jenomže oni se snažili o další dvojčata, aby se Kai nestal vůdcem. Dlouho se jim to nedařilo, dokud se nenarodil Lucas a Olivia, jenomže před nimi se narodila ona a Sean. Její matka jim nechala odebrat moc, aby to nebyli oni, kdo by se měl podle pravidel jejich bláznivého covenu sloučit. Nechtěla to, nechtěla pro ně něco takového. Věděli vůbec tohle O'Connellovi? Věděl o tom její otec? Je si ale jistá tím, že Kieran o něčem takovém neměl tušení, věří tomu, že by jí to řekl, že když už se ji přiznal s tím vším okolo jejich rodiny, že by ji právě tuhle skutečnost nezatajil. Teď už ví, proč je tady Kai. Je to jenom kvůli ní, aby získal moc ke které má ona klíč a kterou mu může dát jenom ona. A v těch papírech...v těch symbolech je to všechno napsáno. Její moc, její matky a jejího bratra. Pravděpodobně její matka nechtěla mít nic s tím covenem společného a proto si nechala odebrat moc. Měli žít jako lidé, neměli být vůbec do toho zataženi. Nikdy nebyla a nebude obyčejným člověkem tak, jak si myslela, ale ona to tak má ráda a chce jim být. Nechce být čarodějkou a už vůbec nechce mít magii. Možná se pro to narodila, možná patří ke covenu Gemini, ale ona je prostě O'Connell, ne Parker. Nehodlá nést tohle břemeno, i když její podstata je jiná. Chce zůstat tím, kým je. Je pravda, že tohle si myslela už dávno, ale odmítala si to přiznat už kvůli tomu pocitu, který teď má. Na jednu stranu ji chtěla matka chránit i se Seanem, ale na druhou stranu je nechali ve lži. Přijde znovu ke stolu a vezme ten papír do ruky. Hned na to se rozejde k věšáku, kde má odložený kabát a vezme si ho. Obleče si ho a zastrčí si papír do jedné z kapes kabátu. Vezme si klíče a hned na to opustí byt.

Dorazí zanedlouho na hřbitov a zastaví se před jeho bránou. V pravé ruce svírá deštník a levou má zastrčenou v kapse, kde svírá papír s jejich tajemstvím a s krutým zjištěním pravdy. Chvíli ji to trvá, než vkročí na hřbitov, ale stane se tak. Je pravda, že nikde nespěchá, spíše podvědomě jde pomalu. Stále je šokovaná z toho, co zjistila, i když o tom měla už jisté tušení. Jenomže na něco takového se nemohla připravit, mohlo to být jinak, mohla to být jenom její fantazie, že by mohla být čarodějkou a nakonec zjistit, že to není pravda. Jenomže ono to nikdy nemůže být tak, jak to člověk chce. Nechce však dát Kaiovi to, pro co si tady přišel a proto by si měla pospíšit, vrátit se domů dříve, než on a schovat to. Neví, co s tím bude dělat, neví, jak s tou mocí naložit, ale jedno ví jistě. Nehodlá ji přijmout, nechce být čarodějkou a nikdy jí nebude. Chce být člověk, chce být tím, kým vyrůstala. Už tak se její celý život změnil, zjistila všechno o nadpřirozenu, zjistila, co O'Connellovi dělají, dokonce si pustila někoho jako je Klaus k tělu více, než kdy mohla předpokládat. Tohle všechno byla ochotná přijmout, tohle byla ochotná si pustit do života, ale být čarodějkou? Ne, i kdyby to chtěla celá společnost okolo ní, tak to nehodlá přijmout. Hlavu má sklopenou směrem k zemi a dívá se na kachličky, které pokrývá voda. Kapky deště ji dopadají ve velmi známém rytmu na deštník a vytvářejí tak uklidňující melodii, alespoň pro ni. Vždycky to měla ráda, ráda jenom tak ležela a poslouchala, jak se kapky deště odrážejí od střechy, či jiného povrchu a vytvářejí tu velmi známou melodii. Bohužel teď nebylo ale nic, co by ji mohlo uklidnit, co by mohlo utišit její bolest. Klapot podpatků ji po celou dobu doprovází, jak jde k jedinému místu a to je jejich rodinná hrobka. Zabočí do jedné z uliček a podívá se před sebe. Prakticky už může vidět náhrobní kámen od rodinné hrobky. Už je tak blízko, ale to, co by si přála by bylo, aby od toho byla ještě hodně daleko. Nejlepší by bylo pro ni tohle všechno nezjistit, ale je si jistá, že Kai to moc dobře věděl a kdyby si byl jistý, že na to nepřijde sama, tak by jí řekl pravdu. Zastaví se před hrobkou a vytáhne z kapsy papír se symboly, který přelétne očima a hned na to se podívá na hrobku. Hledá nějakou spojitost, něco, co by jí řeklo, co má přesně teď dělat, aby to získala. Chvíli jí to trvá, než zahlédne na náhrobku ten stejný symbol, co má i na papíře. Zastrčí ho opět do kapsy a odloží si deštník na zem. Akorát by jí to překáželo v činnosti a teď jí je opravdu jedno, zda bude promočená až do morku kostí. Přijde k náhrobnímu kameni a dřepne si. Natáhne ruku a konečky prstů přejede po symbolu. Připadá si na jednu stranu jako naprostý blázen, jako někdo v dobrodružném filmu, kdy by teď měl zatlačit na kamennou desku a tak by se měl otevřít tajný vchod nejlépe do nějaké kobky. Bohužel žije v nadpřirozeném světě, tak i tady je možné, že by snad něco takového mohlo být. Proto vší silou zatlačí na náhrobní kámen, ale není s ním schopná posunout, není s ním schopná udělat nic. Zkusí to podruhé, ale má to úplně stejný efekt. Napadne ji, že by mohla zavolat Klausovi, sice mu bude muset říct pravdu dříve, než čekala, ale mohl by jí přeci jen pomoct. Zvedne se a vytáhne si z kapsy mobil. Druhou rukou si zakrývá displej, aby na něj nepršelo a najde si jeho kontakt. Už chce zmáčknout tlačítko na zavolání, když v tom ji něco napadne. Opět se podívá na ten symbol a rozhodne se ještě něco vyzkoušet a proto vrátí mobil do kapsy. Opět si dřepne a začne poklepávat prstem nejdříve na místo, kde se nachází symbol a potom na jiné části kamenné desky. Hned na to se začne rozhlížet po něčem z tvrdého materiálu po něčem pevném. Kabát už má nasákly dešťovou vodou a vlasy úplně smáčené. pramínky ji občas padají do tváře, snaží se je však si dát za ucho, aby jí nezavazely. Po tváři ji stéká voda a cítí tak ještě větší chlad na svém těle. Kdyby to bylo za normální situace, tak by se asi klepala zimou a pravděpodobně by měla i strach z toho, že je večer sama na hřbitově, ale právě teď ji v žilách koluje jakýsi adrenalin. Odejde od hrobky a začne hledat něco, čím by to mohla rozbít. Nechce zničit rodinnou hrobku, opravdu ji nechce poničit, ale nemá bohužel na výběr a tohle potřebuje získat. Nedaleko najde opřenou železnou tyč a tak si ji hned vezme a vrátí se s ní nazpět. Klekne si na mramor a uchopí tyč tak, aby jedním koncem mohla vrážet do místa se symbolem, dokud to nerozbije. Musí do toho několikrát za sebou vší silou udeřit, než začne povrch praskat a nakonec se celý symbol rozsype. Odhodí tyč stranou s momentálním nezájmem kam to spadne. Položí ruce na hrobku a sehne se, aby viděla do toho otvoru, který je v kamenné desce. Bohužel v té tmě na to nevidí a tak si vytáhne opět mobil a posvítí si na to. Uvidí v něm malou, dřevěnou krabičku a tak hned natáhne po ní ruku a vytáhne ji ven. Zandá mobil nazpět do kapsy a uchopí krabičku do obou ruk s tím, že odejde na místo, kde je světlo, aby na to mohla lépe vidět. Chvíli se na ni jenom tak dívá, jako kdyby nevěděla, zda dělá správně, zda to chce vůbec otevřít. Ale její ruka začne jednat za její mysl a uchopí víko, které s cvaknutím otevře. Naskytne se jí pohled na náhrdelník.*



*Jakmile uchopí modrý krystal do ruky, tak je to pro ni v tom momentě, jako kdyby jí tělem projel elektrický šok, který je tak silný, že by ji dokázal zabít, ale zároveň, jako kdyby ho vyvolávala ona. Ucítí příval energie, něco, co je jí tak neznámé, ale zároveň, jako kdyby to bylo její. Nikdy nezažila takový pocit, nikdy nezažila nic, čím by se mohla cítit takhle...výjimečně. Cítí moc z toho náhrdelníku, jako kdyby si ji volala, jako kdyby chtěla k ní, ale ona ani za nic neví, jak ji má přijmout, jak ji má získat a problém je, že to ani nechce. Dává jí to na jednu stranu úžasný pocit, ale na druhou ji to děsí, odmítá to. Nechce to cítit, nechce tu moc, která se tam ukrývá a která není ještě ke všemu jenom její, ale je to směsice tří mocí. Nedokáže nic jiného, než se jenom dívat na modrý krystal, který se houpe z jedné strany na druhou tím, jak do něj naráží slabý vítr. I když je její oblečení promočené do posledního kusu, i když jí chlad olizuje pokožku, tak i přesto tam nehybně stojí a jediné, co dokáže vnímat je náhrdelník a tu sílu, která z něj vyzařuje. Možná by ten náhrdelník měla prostě odhodit do řeky, jenomže co by bylo pak? Co vlastně s ním hodlá udělat? Kai je tady kvůli tomu a už jednou ji zabil, neměl by pak důvod přeci k tomu ji zabít znovu, kdyby se zbavila jediné věci, která ho tady drží? Protože ona to není, ale právě tahle malá věc. Uvědomí si po chvíli, že tady nemůže jenom tak postávat a dívat se na náhrdelník jako nějaký blázen, i když je pravda, že si právě teď tak připadá. S povzdechem zastrčí náhrdelník opět do krabičky, kterou si vloží do kapsy od kabátu. Nepovažuje za potřebné, aby se vracela pro deštník, když už je i tak celá zmoklá. Nejraději by teď utekla někde pryč, někde daleko, aby to všechno mohla vstřebat a rozhodnout se jaké budou její další kroky, jenomže něco takového si nemůže dovolit. Nemůže prostě jenom tak zmizet. Rozejde se svižnějším krokem domů a nechává za sebou brány hřbitova. V puse cítí hořkosladkou chuť, začíná ji být obrovská zima a ke všemu se potřebuje opravdu rychle dostat domů, dříve, než přijde její bratranec.*

*Hned po škole zamíří směrem k hřbitovu, jelikož se rozhodla po dlouhé době navštívit jejich rodinou hrobku. Vlastně poprvé tam byla s Kaiem a díky němu zjistila, že je to taková tajná skrýš její rodiny. Do té doby neměla ponětí, že to existuje. Možná by mu za to měla být alespoň trochu vděčná, ale jemu zkrátka nelze být vděčný za nic. Tak či tak to dělal jenom pro sebe jinak by se ani nezabýval tím jí něco říct. Nechtěla tam předtím jít, protože jí to připomínalo ten den, kdy spolu šli „na rande“. Ještě teď když si na to vzpomene, tak má chuť se otřepat. Potřebuje se tam však porozhlédnout a zjistit více. Tenkrát na to žádný čas neměla. To spíše chtěla z tama co nejdříve zdrhnout. Přijde ke hřbitovu a zastaví se před bránou. Aby byla upřímná, tak tohle msto zrovna nemusí. Má tady sice největší moc a taky nejlepší přístup k předkům, jenomže s těmi si právě moc nerozumí. Docela se diví, že nepřišel žádný trest po tom, co odmítala zemřít a tak dokončit Sklizeň. A ještě aby to nebylo málo, tak se spřáhla proti svému covenu, svému vlastnímu druhu s upírem. Překročí práh hřbitovu a zamíří rovnou ke své hrobce. Cestou jí tak víří myšlenky směrem k Monique. Ještě předtím, než všechno začalo, tak byly nejlepší kamarádky. Ano, byly schopné zabít jedna druhou po dokončení Sklizně, ale i tak byla její nejlepší kamarádka. A stejně tak měla ráda Abigail a i Cassie, která se bohužel nevrátila vůbec. Když tak nad tím přemýšlí, tak kde je teď jejich moc? Předtím se místo nich vrátil Tunde, Benjamin. Zavrtí hlavou, aby setřásla myšlenky na tohle téma a zanedlouho dorazí před hrobku své rodiny. Vytáhne si z tašky malý nožík a řízne se do dlaně, kterou následně přiloží na kamennou hrobku. Dveře se ihned otevřou a vejde dovnitř. Porozhlédne se okolo a najde na zemi rozházené různé předměty. To zbylo ještě po té nehodě, kdy se snažila od něj utéct. Povzdychne si a odloží si školní tašku na na stůl, kde je volné místo. Magické předměty začne sbírat ze země a dávat je na různá místa. Neví, kde to přesně patří a vždyť je to teď úplně jedno, že ano? Ta hrobka je čistě jen její, protože už žádný další Claire není. Tedy...z poloviny je Claire Sophie, není tak? Zajímalo by ji, zda by se tam dokázala dostat nebo ne, když je z části Claire. Měla by ji to vůbec říct? Jsou sice sestry, ale tohle je přeci něco jiného. Určitě ji Sophie taky neprozrazuje všechno, takže tohle by si mohla nechat pro sebe, ne? Vždyť je to čistě její dědictví. Začne se rozhlížet okolo sebe a urovnávat věci, přičemž si jich i spoustu prohlíží. Vezme do ruky jedno sklíčko a prohlíží si ho. Netuší, co všechno tohle je. Cítí z toho magii, dokázala by jistě poznat mnoho věcí, ale o hodně nemá sebemenší tušení k čemu by to mohlo být. Bude se muset do průzkumu co nejdříve pustit. Možná někde budou i nějaké instrukce, kdo ví? Bohužel není nikdo, kdo by jí to všechno mohl ukázat. Kdy ji vůbec do toho chtěli zasvětit? Matka jistě si to schovávala pro sebe z nějakého důvodu. Možná po Sklizni by jí to řekla? A nebo až by se stala vůdkyní covenu, protože právě dívky ze Sklizně k tomu mají největší předpoklady? Její otec to rozhodně být nemohl. Odešel dřív, než ho stihla nějak poznat. Sehne se a začne si prohlížet spodní poličky. Je tady toho tolik, že jí bude snad trvat roky na všechno přijít. Je to ale perfektní místo pro to, aby si zde mohla vyřizovat své záležitosti a nikdo jiný k tomu nebude mít přístup. Nikdo na to nemůže přijít, což ji vykouzlí ďábelský úsměv na rtech. Je pevně rozhodnutá si to nechat pro sebe. Vždyť má na to právo a i kdyby ne...nikdo jiný přeci o tom neví a ti, co to ví, tak jsou dávno mrtví. A toho psychopata do toho nepočítá, když vypadl z města, což je jen dobře. Jenom ať zůstane za hranicemi New Orleans. Přijde k jedné skříni a chce otevřít její dvířka, ale zdá se, že jsou zaseknutá. Uchopí tedy pevně úchytky a začne s nimi třást, aby to otevřela.* Tak už se otevři ty jeden stoletý kráme! *Zavrčí nespokojeně a potáhne větší silou směrem k sobě. V tu chvíli to spíše vypadá, že se skříň brzy na Davinu sesype. Dvířka se však otevřou a ji to donutí ustoupit dozadu a klopýtnou, přičemž spadne na zem. Skříň se naštěstí udrží na svém místě, ale vypadne z vrchu nějaká krabice na zem. Jelikož byla pootevřená pravděpodobně, tak se z ní sesype spoustu věcí a slyší, jak nějaké předměty v ní na to doplatily. Zkřiví obličej do výrazu „ouch“ a pozoruje tu krabici. Vydechne úlevou, že to nespadlo na ni. Nakloní hlavu do strany ve chvíli, kdy uvidí něco jako deník a fotografie. Ihned se posune směrem k deníku a fotkám, které jako první uchopí do ruky. Podívá se na jednu z nich a mámu pozná jako první, ale musí hodně zalovit v paměti, aby si vzpomněla na dny, kdy se usmívala tak krásně jako na té fotce. A vedle ní je...vedle ní je její otec. Zorničky se jí z toho mírně rozšíří a ve tváři má šokovaný výraz. Ví moc dobře jak vypadá její otec. Nějaké fotky má, ale hrozně málo, skoro žádné. A nikdy...ale vážně nikdy neviděla fotky matky a otce. Tohle je snad poprvé, co nějaké vidí. Nedokáže se ani nadechnout jak je šokovaná a zároveň má v sobě velmi zvláštní pocit. Zalesknou se jí na moment z toho oči. Vždy chtěla úplnou rodinu, bohužel ji neměla. Zdáli se být šťastní, tak co se stalo? Podívá se hned po dalších fotkách a na všech je její otec a to většinou s mámou. Dokonce najde i jednu, kdy už její máma byla těhotná. Když cítí, že se ji oči plní slzami více, než by čekala, tak fotografie raději odloží. Nemůže se na to dívat, nemůže teď na tím přemýšlet, když oba jsou pryč a nedokážou ji dát odpovědi. Možná kdyby se s mámou spojila, ale netuší, zda by to vůbec udělala. Natáhne se i po deníku, který otevře. Přejíždí stránku po stránce a jsou tam různé bylinky, vysvětlivky, poznámky. Něco, co může přečíst i později. Zarazí se však v okamžiku, když se dostane na stránku s označením datumu roku 97. To už byla přeci na světě. Začne číst řádek po řádku a upřímně se dostává do čím dál většího šoku. Obzvlášť při pasážích, které začínají nabývat na čím dál vážnější téma. A v další moment má pocit, že dostala elektrický šok do srdce a to se jí zastavilo, když si přečte, že matka nechala jejího otce poslat do vězeňského světa, protože dle ní se má stát dívkou ze Sklizně ať už chce nebo ne. Zatímco on měl na to jiný názor. Dohodla se proto s covenem Gemini a uvěznili ho tak ve vězeňském světě. Vyskočí rychle zase na nohy a podívá se před sebe. Stále v rukou svírá deník s pravdou. S pravdou, která ji nikdy nebyl řečena a zřejmě to asi ani nebylo v plánu. Její otec tedy neodešel. Ne dobrovolně. Její prokletá matka, které záleželo hlavně na sobě ho poslala do vězeňského světa...do světa kde...ale ne, ne. Zavrtí hlavou bezmocně a v tu chvíli hodí deník přes půlku místnosti, kdy to zasáhne nějaké předměty na poličce a všechno popadá na zem. Má neskutečný vztek, ale taky je zklamaná. Její otec že tolik let trčí ve vězeňském světě a jediná možnost jak ho dostat nazpět je přes coven Gemini. Přes osobu, kterou doufala, že už neuvidí. Mohla by sice kontaktovat jeho rodinu, ale to je možná ještě horší volba, než Kai. Rozejde se rychle k tomu deníku a sebere ho ze země. Poté přijde k tašce do kterého ho narve. Je rozhozená, velmi rozhozená. Musí si to projít, ale jedno je jasné. Chce tam jít, chce ho dostat zpět a chce dostat odpovědi na otázky, protože jich začíná mít čím dál více. Nedokáže se ani v tuhle chvíli soustředit na pocit radosti, že otec je neodpustil, že je hlavně naživu a má možnost ho poznat. Měla by to taky říct Sophie. Ano, rozhodně jí to řekne, ale až po tom, co jim tam zařídí cestu. Přehodí si tašku přes rameno a zamíří pryč z hrobky. Zavře za sebou a jde rychle domů. Po cestě ještě vytáhne mobil z kapsy a najde si toho, koho si přeje vidět nejméně na twitteru a napíše mu ihned zprávu.*

*Ráno vstane brzo, aby šla do školy, ale pravda je taková, že tam dnes zamířeno nemá. Stále má v hlavě fakt, že Kai je nazpět díky ní, že po něm žádá, aby ji vzal do vězeňského světa za jejím otcem a co víc? To, co viděla...co měla možnost vidět. Kdyby jí to někdo vyprávěl, tak by tomu nevěřila. V uších ji stále zní jeho slova směrované k Camille a jejich objetí. Jistě jí se taky omluvil, ale tohle bylo něco naprosto jiného. Ještě k tomu myšlenka na to, že svého otce má tolik let ve vězeňském světě...dovádí ji to pomalu k šílenství. Prostě jen tak leží v posteli, oči zavřené a neschopná jediného pohybu. A aby toho nebylo málo, tak je naštvaná na Klause za to jak pokousal Marcela. Slíbila jemu a i sama sobě, že se pomstí a to hodlá dodržet.
V další sekundě otevře rychle oči a vyšvihne se do sedu, jelikož jí napadne způsob jak se Klause zbavit. Sice nemá kolík z bílého dubu, ale může mít něco jiného...něco účinného. Oddělá peřinu od sebe a rychle zmizí do koupelny, kde provede ranní hygienu a poté se v rychlosti obleče. Sice popadne školní tašku, ale jen proto, aby si Marcel myslel, že odešla do školy. Ani neposnídá, nic. Co nejrychlejším krokem zamíří ke hřbitovu, přičemž z kapsy kabátu vytáhne mobil a začne psát Kaiovi sms zprávu.*

kód:

Přijdi co nejdřív do hrobky. Budu potřebovat tvou pomoc. PS: Vezmi mi něco k snídani a nepokoušej se o nějaké blbé vtípky – Davina.

*Odešle mu sms zprávu a zanedlouho se objeví u brány. Otevře ji a překročí práh. Zamíří po jí velmi známé cestě k rodinné hrobce. Ani netušila, že ji jednou bude takhle využívat. Spíše měla pocit, že se tam už nevrátí a to z jednoho prostého důvodu – velmi špatné vzpomínky na její objevení. Navíc ani netušila, že jí to k něčemu bude, i když je tam velmi mnoho vzácných, magických předmětů. Přijde k hrobce a pozvedne ruku, přičemž řekne několik slov a způsobí si na dlani řeznou ránu, kterou poté přiloží na kamennou zeď. Vzápětí se otevřou dveře a ona vstoupí dovnitř hned si odkládajíc tašku na jednu ze židlí na které se drží snad stoletý prach. Snad to Kaovi nebude příliš dlouho trvat, než dorazí do hrobky. To, co má v plánu nezvládne sama...sice má velkou sílu, ale taky není nekonečná. A něco takového bude vyžadovat hodně magie, hodně síly, protože pokud chcete udělat zbraň proti nepřemožitelnému hybridovi, tak na to jeden čaroděj stačit nebude. Ale vůdce covenu a čarodějka ze Sklizně? Jo, to už snad šanci má. Nejprve bude muset vůbec zjistit postup a co všechno bude potřebovat, ale právě proto si zavolala k sobě někoho, kdo jí v tom pomůže. Přejde ke skříni a otevře ji. Začne se rozhlížet po poličkách na kterých je několik otevřených krabic a v nich naházené různé knihy. Nemá ponětí, kde začít přesně hledat, ale určitě tam bude muset být nějaká zmínka. Navíc...když tady byla naposledy, tak zahlédla zlatou dýku. Možná to není náhoda, možná už její rodina dříve chtěla odstranit tohoto Původního hybrida, ale nikdy se k tomu pořádně nedostali, protože už tak měli svých starostí dost – třeba jako to jak obětovat své děti. Při těch myšlenkách se ušklíbne a začne vytahovat jednu krabici za druhou a skládat je na stůl. I kdyby tady měla sedět do noci, tak se v tom přehrabe něco najde, nějaké vodítko být musí. Jakmile to všechno vyskládá, tak se přesune k policím a začne hledat dýku. Nemá absolutní tušení, kde ji viděla poprvé, ale pamatuje si to. Někde tady být musí, vždyť přístup do hrobky má jen ona, nemá? Asi po nějaké půl hodině ji najde na jedné z polic. Opatrně natáhne k ní ruku a uchopí ji, přičemž ji pozvedne do výšky očí a vítězně se pro sebe usměje. Trhne však s sebou v momentu, když zaslechne zvuk vycházející ode dveří. Prudce se tím směrem otočí a popojde tak, aby lépe viděla. Jakmile spatří jeho tvář, tak se poušklíbne a povytáhne obočí.* Už jsem myslela, že tady za tu dobu vystojím důlek, než se uráčíš přijít. *Zamíří jeho směrem a v pravé ruce svírá dýku. Projde okolo něj, přičemž ho sjede pohledem, jako kdyby si snad musela zvyknout na jeho „nový vzhled“ a zavře za ním dveře, aby je nikdo nerušil. Sjede pohledem k sáčku, který drží v ruce a znovu se mu zadívá do tváře.* Prosím, řekni mi, že je v tom něco jedlého a ne mrtvého. *Poukáže prstem na sáček a dívá se na něj s výrazem ve tváři, který naznačuje, že opravdu by byla ráda za to něco jedlého a normálního. Jenomže co od něj může člověk čekat?*

*Predstavy niektorých ľudí sa rozchádzali, iní ich mali naopak prepojené a ostatní radšej žiadne. Tak presne by teraz popísal to, čo vnímal. Jedna jeho časť akoby kričala a snažila sa mu vyskočiť každú noc priamo z kože, ktorú mal mimochodom viac ako rád  - to bola tá psychopatická časť, ktorá v ňom zostala - a druhá by najradšej stála niekde v úzadí a nezašliapla ani mravca. Jeho emócie boli jednoducho stále zmiešané, neisté ako na horskej dráhe. Niekedy dole hlavou, inokedy sa mu podarilo povedať aj niečo správne, vlastne to bolo dosť otravné. Ale všetko, na čo nie ste zvyknutý je otravné. Žil celý svoj život, ktorý bol dlhší, ako mali obyčajný ľudia, bez základných citov a bol tak šťastný. Lenže jedného dňa to všetko prasklo ako balón, keď doňho pichnete veľmi, veľmi tenkou ihlou a jeho roztrhané časti skončia niekde na zemi. Stále sa však cítil ako on, Camille a jej emócie...Nie, to ho nedostalo úplne. Jeho myšlienky a názory sa tak často štiepili až rozchádzali, akoby mal v sebe dve osoby, ktoré spolu zápasia. Bolo to divné, zvláštne. Prenikajúce sucho v ústach, tlak v krku, kópie Captain N na video prehrávači – veľmi prospešná vec pre jeho existenciu. Jasné, keď nemusel, ale mohol, dokázal mlieť od rána do večera, či už to niekomu liezlo na nervy, alebo...To niekomu liezlo na nervy dvakrát tak veľmi. City, emócie, vyznania z pocitov – to všetko bol tuhý šálok kávy a on stále zostáva len niekde na začiatku. Ale odkedy sa vrátil, odkedy býva zase u Cami, je to lepšie. Mal pocit, akoby mu dala presne to, čo potreboval – odpustenie, druhú šancu, s ktorou už dokázal aj spávať. Stále to však v sebe niesol, vinu za to všetko, čo urobil, za životy ľudí, ktoré zničil, pošliapal a bolo mu to jedno. Ak by mohol, urobiť by všetko, aby to vrátil späť, to však dnes už nešlo. Bol však spokojný, v medziach získal presne to, čo vždy chcel a ešte niečo navyše. Niekoho, komu na ňom záleží. Potreboval Camille, zvykol si na ňu, bola preňho dôležitá, keď si spomínal na to, že musel odísť, pretože ho už pravdepodobne nikdy nechcela ani len počuť. Dnes je všetko inak, našťastie. Na druhú stranu, to šťastie najskôr malo aj meno – Davina. Niežeby to urobila úplne nezištne, ale predsa mu dala, čo od nej potreboval, teraz bude na čase, aby jej to dal pre zmenu on, avšak...V kútiku mysle mu stále prebývalo jedno sprosté „ale“, ktoré ho vháňalo do neistoty. Akoby z toho jednoducho nemal dobrý pocit, alebo to už bola skúsenosť z podobného výletu. Jasné, 1997, to môže byť haluz, avšak menšia, ak sa ho tam rozhodnú nechať. Bude sa spoliehať na Davinu? Naivné, pochabé, hlúpe. On ani jedno z toho nebol, avšak mal pocit, akoby jej to dlhoval. A nebol to len pocit.  Jednoducho si dá pozor, neurobí podobnú chybu ako naposledy a nepustí ascendent ani na sekundu z ruky. Keď tak nad tým premýšľal, pri všetkých týchto vnútorných pochodoch sa stále cítil ako totálny sociopat s rozdvojenou osobnosťou, možno sociopat po lobotómií. To by však jeho vnútorný pochod nesmelo zobudiť poniekiaľ hlasné pípnutie priamo pri jeho hlave, zatiaľ čo jeho telo sa ani neobťažovalo akokoľvek pohnúť z veľmi komfortného miesta na posteli. Nepatrne pootvorí ústa a potichu vydýchne do priestoru, ako prižmúri očami, ktoré si začnú v momente zvykať na svetlo a zamieria svoj pohľad niekam na strop. Mal niekoľko možností. Mohol začať vnútorne nadávať v prípade, žeby v byte bola Cami, čož asi nebola. Mohol si zdvihnúť ruku a pozrieť sa, kto mu o...Koľko bolo vlastne hodín? Spojí pery pevne k sebe a pretočí sa nabok, pričom si trochu podvihne plachtu a schmatne mobil zapierajúc sa lakťom o matrac. Osem. Osem. Ktorý normálny človek by ho budil ráno o ôsmej? Niekto - odomkne telefón a prelietne správu očami – Davina si z neho musí robiť – prečíta si niekoľko prvých riadkov, pričom pootvorí ústa a trochu kuriózne nakrčí obočím – srandu.* Fuck...*Vydýchne sťažka, pričom hodí mobil späť na skrinku a opäť sa otočí na chrbát pretierajúc si prstami oči, akoby jediné, čo chcel, ich bolo znovu zavrieť. Sprosté HD filmy, sprostá telka vo vysokom rozlíšení a sprosté vysoko kvalitné prehrávače. Počkať...Prečo mu Davina vlastne písala? Roztvorí oči konečne úplne, pričom potočí hlavou do strany, opäť schmatne mobil a zahryzne si do spodnej pery.* Toto bude zaujímavý deň...*Prenesie viac-menej sám pre seba, než odhrnie plachtu.
Trvalo mu to len niekoľko minút, vážne. Nebolo to tak, žeby nejako zdržoval, alebo sa zabával, či čokoľvek iné, jednoducho urobil všetko preto, aby tam bol čo najskôr. Takže si to zaradíme. Nemal obavy, prečo by aj? Bude ho predsa potrebovať na to, aby si priviedla späť svojho dávno strateného otecka, ktorého naposledy videla ako batoľa, fajn...Možno už mala pár rokov. A tiež bol predsa vodca covenu, takže ak by zomrel on, zomrela by aj Camille, čož bola prakticky najlepšia nesmrteľnosť, ktorú tu mohol mať, pretože úprimne...Kto by chcel zabiť niekoho, ako je Cami? Nikto. To len on to už urobil...Dvakrát. Vlastne sa Davine ani neobťažoval odpisovať, nechcel, aby si bola proste tak istá, žeby prišiel. A to, že príde ešte nebude znamenať, že s čímkoľvek, čo chce, jej aj pomôže, nakoľko nie vždy urobí niečo aj zo svojej nezištnosti – čo boli v preklade novoobjavené emócie. Nebol žiadny druid alebo dobrý škriatok, ktorý nosí lízatká  malým deťom. Na druhú stranu, boli s Davinou už predsa priatelia, neboli? A priateľ pre svojich ostatných priateľov predsa raz za čas niečo urobí. Možno práve preto so sebou práve ťahal igelitku.
Pomalým krokom prejde cez bránu na cintorín, pričom očividne, nikam sa neponáhľajúc zabočí za niekoľko hrobiek a kameňov, než mu do zorného poľa udrie tá správna a vlastne najskôr jediná okolí, ktorá je tak výnimočná. Prakticky to muselo byť super...Mať vlastnú hrobku plnú predmetov po svojich predkoch a vedieť, že si jediný, kto ju môže otvoriť. V prípade, že ťa niekto neovalí tyčou po hlave a nezoberie ti krv.  Fajn, to bolo pochabé.
Na jeho tvári sa javí skoro priširoký poloúsmev, ako vchádza dnu, pričom sa len v krátkosti rozhliadne po miestnosti, než zachytí jej postavu, ktorá sa akoby vynorila z poza jednej z políc. Krivý úsmev zdobiaci mu tvár, akoby mal potrebu opätovať ten jej.* Cupcake...*Vydýchne v samej spokojnosti.* Krásne počuť tvoj hlas hneď z rána...*Kývne hlavou, zatiaľ čo mu pohľad na chvíľu padne k dýke, ktorú držala v ruke, bol to však len zlomok sekundy.* Trochu nezvyk...*Dodá popravde, než prejde centimeter do strany, ako ho obíde ku dverám, pričom sa pri ňom zastaví a prejde ho pohľadom, než ich vzápätí zavrie. Nakloní hlavou do boku, akoby ju tým snáď mal provokovať a zostane na ňu hľadieť takým tým zvláštnym skrytým pohľadom.* Eh, asi by som sa mal začať báť. Zavoláš ma ráno do hrobky. Celkom bežná vec. Niečo potrebuješ, teda okrem jedla...Potom nás tu zavrieš. *Vydýchne a krátko na to pokrúti hlavou, zatiaľ čo jeho tvár stále zdobí úškrn.* Mimochodom, pekná dýka.  *Poznamená po niekoľkých sekundách, akoby mimochodom.* Plánuješ sa na niekoho vybodnúť? *Podvihne krátko obočím, ako mu z úst vyjde tiché uchechtnutie a mykne hlavou zo strany na stranu.* Vybodnúť...Ako dýkou, chápeš...Bodnúť si do niekoho, huh...*Prenesie, akoby jej to snáď chcel osvetliť, než opäť spojí pery k sebe a urobí niekoľko krokov do vnútra.* Irónia. *Poznamená trochu nižším tónom v hlase, ako sa zastaví pri jej taške a otočí sa k nej znovu čelom.* Budem hádať... adoptívny, upírsky, čierny tatino Marcel si myslí, že si v škole...Ugh, nezbedné dievča. *Jeho úškrn sa automaticky ešte rozšíri, zatiaľ čo jej zostane hľadieť priamo do očí a opäť nakloní hlavou mierne do strany, zatiaľ čo si zľahka zahryzne do spodnej pery a trochu sebou mykne z boku nabok.
Jeho úškrn trochu opadne, ako náhle zmieni pravdepodobné jedlo v taške, ktorú doniesol, pričom nepatrne pokrúti hlavou a mierne pokrčí obočím.* Čo? *Prenesie naoko prekvapenie.* Ale nie...Kuš, kuš...To je len pre mňa. *Prejde ďalej, pričom hodí igelitku niekam k jej taške, ale predtým si ešte vyberie jednu z bagiet a našpúli pery prechádzajúc očami niekoľko krabíc vyložených na stole a pomaly odmotávajúc sáčik a papier, v ktorom bola zabalená.* Takže, predpokladám, že si spravila svoje malé vyhľadávanie...To ale nebude vec, na ktorú ma potrebuješ...*Zamrmle sucho, zatiaľ čo si priloží bagetu k ústam a pomaly si odhryzne prechádzajúc očami  v pobavení k jej tvári.*

*Netuší, kolik uběhlo času, než našla tu zpropadenou dýku, která ji v závěru bude stejně k ničemu. Ne...ne nesmí být neužitečná. Je to zlatá dýky, vždyť to musí něco znamenat, ne? A ještě k tomu...není to zkrátka obyčejná dýka, ale taková o které ji vyprávěl Marcel, akorát ta působí opravdu jen na Původní a ne na Původního hybrida, bohužel pro ni a dalších...no zbytek populace na celé zemi. Vždyť nikdo nemůže chtít Klause Mikaelsona naživu, ne? Kromě jeho bláznivé rodiny a Camille, kterou doteď nepochopí jak si mohla vybrat někoho takového. Pochopila by, kdyby nechtěla nic mít společného s nadpřirozenem, ale tohle? To bylo mimo její chápaní. Raději nekontroluje čas, i když má velkou tendenci při čekání na Kaie. Velmi rád chodí všude pozdě a je si jistá, že je to jen proto, aby ji provokoval. Vždyť předtím v pubu na něj čekala dvě hodiny – dvě! Která holka takhle dlouho čeká na někoho, koho může sotva vystát? Fajn...ona ho zkrátka právě teď potřebuje. Je to až ironické, že potřebuje zrovna jeho a že se k němu jistým způsobem stále vrací a nebo on k ní. I když se jejich cesty často rozejdou, vždy se najde něco, co je opět spojí. Bylo by ale lepší pro oba, kdyby se ty cesty rozdělily a nespojovaly už k sobě. Jednou se chtějí zabít, podruhé spolupracují, poté se opět chtějí zabít...co bude dál?
Prohlíží si dýku a přetáčí si ji v rukou, když ji však vyruší nějaký zvuk. Nahne se tak, aby viděla do strany a trochu popojde, ale očekává, že to bude Kai. Kdo jiný by v tuhle hodinu byl na hřbitově? I když na druhou stranu by to mohli být turisté a tohle...no, nebylo by to dobré na vysvětlování. Jen, co zahlédne jeho tvář, tak se musí ušklíbnout, ale nepůsobí to nepříjemně. Teď jí jeho společnost nevadí, když ví, že prošel jistou změnou. Samozřejmě, že je to stále Kai a vždy tam bude ten sociopat, ale není bezcitný. Jenomže může trvat jen pár minut, než jí poleze opět na nervy, jelikož tento člověk neví, kdy má zavřít pusu. Jen, co zaslechne svou „přezdívku“, kterou jí dal už před nějakou dobou, tak převrátí oči vzhůru, ale koutky úst jí cuknou do strany. Zdá se, že si už na to přivykla a přestává ji to vytáčet. To však není povolenka k tomu, aby ji tak říkal. Nemá ráda takové přezdívky, ale pravděpodobně to nezmění. Promluví na něj a on vzápětí odpoví, přičemž si musí povzdychnou a opět má tendenci převrátit oči, ale neudělá to. Místo toho se rozejde jeho směrem a pohrává si s dýkou v ruce. Stále nic neříká. Místo toho ho obejde a zavře za ním dveře, aby je nikdo nerušil a oni měli soukromí. Ani ho nezapomene sjet pohledem, zkrátka si nemůže pomoct. Vidí na něm tu změnu a je to pro ni něco nového...nepoznaného. Naučila se jednu věc a to je to, že je lepší na některé jeho řeči nereagovat, jelikož přijdou potom další a někdy o mnoho horší, něco, co vás dokáže více vytočit a nebo přivést do rozpaků a to je to poslední, co by potřebovala. Přihmouří mírně oči, když nakloní hlavu do strany a dívá se na ni tím svým zvláštním pohledem. Má se vůbec ptát a nebo to má přejít a nevšímat si toho? Ale to je ten problém...nedokáže si toho nevšímat, jako kdyby měl tendenci ji provokovat. Poslouchá jeho řeči a založí si ruce na hrudi, přičemž přikyvuje hlavou a ve tváři má docela vážný výraz. Pozvedne pak dýku tak, aby na ni dobře oba viděli a párkrát s ní otočí po směru hodinových ručiček.* Raději nechci vědět, kde se tvé myšlenky ubírají. *Znovu ji cukne koutek úst do strany, přičemž stáhne ruku s dýkou nazpět k tělu a vydechne.* Neměj obavy. Nehodlám ti nic udělat pokud jde o tohle. *Odvrátí od něj zrak a zamíří směrem ke stolu, když však začne mluvit o ironii jeho slov ohledně dýky a zda se chystá na někoho vybodnout, tak se k němu otočí s nechápavým výrazem ve tváři. Ne tím, že by nevěděla o čem mluví a co má přesně na mysli, chápe ten jeho vtip. Ale nepřijde ji vůbec vtipný. Takhle se na něj dívá nějakou dobu, než nad tím pokroutí hlavou a raději to nechá být, jelikož je lepší to nekomentovat. Jistě...humor je subjektivní, ale směje se těmto vtipům někdo jiný, než on sám? Nepřestane ho pozorovat a poté se musí pobaveně ušklíbnout nad jeho poznámkou. Ano...hodně z Kaie v něm zůstalo.* A ty jistě mi nechceš dělat problémy, jelikož si mi jich v minulosti způsobil už dost a tak budeš držet jazyk za zuby a nezmíníš se o tom, že bych právě teď měla sedět ve školní lavici. *Pozvedne ruku a poukáže na něj tou dýkou. Sjede očima k jeho tašce a neodpustí si komentář k jídlu, které tam snad opravdu je. Ne, že by to nevydržela chvíli bez něj, ale za nějakou dobu by jí jistě začalo kručet v břiše a nechtěla by poslouchat jeho připomínky. Ušklíbne se na něj, když řekne, že je to jen pro něj. V tu chvíli vykročí jeho směrem, aby si tu tašku sebrala a podívala se, co tam je, ale on ji hodí na stůl. Povzdychne si a otočí se směrem k tašce. Přejde ke stolu, odloží na ni dýku a vytáhne si z tašky bagetu, přičemž ho stále poslouchá. Začne z ní sundávat papír a usměje se pro sebe. Poté se otočí k němu a nadechne se zhluboka.* Slyšel si o Klausovi? Původní hybrid, který svým příchodem přitáhl problémy do tohoto města, já díky němu vlastně zemřela, protože kdyby nepřišel, tak Marcel bude mít město, já bych nepodstoupila Sklizeň a všechny čarodějky by přišly o moc. A tvoje sestřenice s ním udržuje velmi blízký vztah. *Opře se pozadím o stůl a celou dobu se na něj dívá.* Možná si i slyšel, že ten parazit nejde zabít a pokud jde, tak hádej, co? Vrátí se nazpět. *Zavrtí nad tím nechápavě hlavou a její pohled zledovatí. Opravdu ho nenávidí...nenávidí ho za to, co udělal Marcelovi.* Na každého Původního existuje dýka, kterou když do něj zabodneš, tak...nezabiješ ho, ale uspíš. Jenomže na něj dýky nezabírají díky jeho vlkodlačí stránce. Ale...*Znovu uchopí dýku do ruky, pozvedne ji a pousměje se pro sebe.*...co kdyby někdo vytvořil dýku, která bude jen a jen pro něj? *Podívá se na něj a přímo ho propaluje pohledem a pak odloží dýku zpět na stůl.* Chci ji vytvořit a chci mu ji zabodnout do hrudi, zavřít do rakve a zabezpečit kouzlem, aby z ní nevylezl a ty? *Povytáhne obočí.* Ty mi ji pomůžeš vytvořit. Dlužíš mi to. *Pokrčí rameny a stále se mu dívá do očí. Nenaléhá na něj, ale pomoc potřebuje.* Musím najít způsob, jak to udělat, ale nebude to jednoduché kouzlo a já vážně budu potřebovat někoho, kdo je stejně mocný jako ty. Sophie požádat nemohu, když se s tou rodinou zahazuje. Pomůžeš mi? *Vydechne, ale hned na to nasaje vzduch do plic a ještě dodá.* Prosím. *Až teď od něj odvrátí zrak, podívá se na knihy na stole a opět na něj.* A můžeš začít hned. *Pozvedne koutek úst v náznaku úsměvu. Vezme si tři knihy a zamíří s nimi k jednomu křeslu, kde se posadí. Jednu z nich otevře a ušklíbne se nad tím, když ji v nose zašimrá prach, který z ní vyšel. Pak se zakousne konečně do bagety, kterou jí přinesl a podívá se znovu na něj.*

*On bol typom, ktorý na seba na jednu stranu nikdy nenecháva dlho čakať, ak nie vítaný. Na druhú stranu v opačnom prípade si dá vždy pre istotu na čas. Akoby ho cestou rozptyľovalo všetko navôkol – chlapík zbierajúci peniaze za pár pochabých vdychov do saxofónu, veľmi namáhavý výber dnešných raňajok podľa chuti, vyhrabanie nejakých drobných vo vačku nohavíc. Alebo sa mohlo stať, že mu to jednoducho bolo celkom ukradnuté. Za prvé – ani nevedel, čo od neho vôbec chce. Za druhé – bolo mu to opäť jedno. Za tretie – ona niečo potrebovala od neho, takže tak či tak musela byť milá. Za štvrté – proste ju rád provokoval. Nemal teoreticky ani tušenia, čím to bolo, jednoducho mal k tomu chuť vždy, keď ju uvidel. Možno čakal na jej typické pokrčenie nosom, ale spôsob, akým si prehodí vlasy na stranu, či ho doslova vraždí otrávenými pohľadmi. Zábavné až komické. Ale hlavne – divné. Cítil sa zvláštne, keď nad tým premýšľal, akoby na ňu práve myslel viac ako na niečo iné a on nemyslel na niekoho viac než na niečo iné, myslel? Hlúposť. Tak detinské už len v jeho psychopatickej hlave. Ona predsa bola celkom ukradnutý človek, jej existencia preňho už v podstate nehrala žiadnu roľu, nebola nijak dôležitá. A napriek všetkému stál ráno v krátkom rade na bagety, zatiaľ čo nejaký pošahaný malý chlapec stál priamo pri jeho boku a nestále mu čučal priamo do tváre, než sa rozbehol niekam do čerta. Strašné ráno. Ale mal tušenie, že ako náhle uvidí svoju obľúbenú čarodejnicu a dievča zo Sklizne, nakoľko je teoreticky jediná, ktorá ešte stále žije, jeho celkom nezaujímavý deň sa automaticky zlepší. Nie. Naozaj nemal radosť z cudzieho utrpenia. Keďže len ona mohla päť minút s ním vidieť ako hotové peklo. V jeho očiach to bolo niekoľko minút naťahovania. Teoreticky, občas sa cítil ako veľké dieťa, ktoré si potrebuje raz za čas zahrať nejakú hru a ona bola perfektný spoluhráč. Tiež bol na druhú stranu zvedavý, o čo presne jej ide, ak sa už rozhodla zavolať posledného človeka na planéte, ktorého spoločnosť snáď trochu znesie. Muselo to byť niečo dôležité, všakže? Akoby pod obraz boží sa mu na tvári objaví čisto krivý úškrn. Snáď nepremýšľal o tom, žeby jej predstavy nejako nabúral, alebo? Prečo by to robil, prečo by pre ňu robil niečo viac, ako bola cesta do väzenského sveta a príchod späť? Nad tým bude musieť ešte porozmýšľať, pretože mu zatiaľ nič nenapadá.
Davina bohužiaľ mala hneď niekoľko smôl. Pri prvej ho zavolala do mesta, pretože ho potrebovala kvôli otcovi, takže mu musela splniť presne to, čo chcel a nemohla sa ani príliš sťažovať, keď trochu meškal. A teraz sa prípad v podstate opakuje, akurát nevie, o čo ide a v podstate nie je nič, čoby mu už mohla dať na oplátku. Huh, asi si dá vážne na čas. Nie je nič komickejšie ako niekto, kto potrebuje pomôcť od svojho „ex nepriateľa.“
Pomalým krokom vojde dnu, jeho tvár skrýva len široký poloúsmev, celkom spokojný výraz a na ruke sa mu zľahka hojdá „igelitka“ s niečím, čoby po správnosti malo byť jedlo, o ktoré mu písala. Ale pravda, pri Kaiovi nikdy nevieš. Hrobka bola samozrejme v takom istom stave, ako ju opúšťal naposledy, kedy si z nej bral ouroboros, ktorý mu ešte stále dokonale sedí na prste a v ktorom sa ešte stále prelína Camina moc, ktorú spokojne môže využívať a doplniť si tak teraz svoju. Čo bolo fajn. Byť nabitý mocou, môcť robiť prakticky všetko. Vlastne, keď tak nad tým premýšľal, stále od Daviny nepocítil žiadnu vďačnosť z toho, že jej toto miesto prakticky pomohol objaviť.
Akoby mu stačil jej úškrn na to, aby sa jeho pery ešte roztiahli v domnení, že sa v tejto situácií snáď vyžíva. Ale to by nebol on, ak by nie, všakže? Na rozdiel od iných stretnutí, jej pohľad tento krát nepôsobil nenávistne, dokonca ani nepríjemne, až sa mal chuť pousmiať už len nad tým úspechom. Akoby jej snáď jeho blízka prítomnosť neprekážala, vlastne musela ju očakávať, keď mu volala, takže najskôr sa na to pripravila. To stále ešte neznamenalo, že si z nej nemôže uťahovať, alebo ju istým spôsobom provokovať, na čo stále neprišiel, prečo to vlastne robí. Bod číslo jedna na programe bolo najskôr meno, ktoré jej prischlo už akosi samé, čo bolo vážne kuriózne, nakoľko cupcaky mal rád. Na tvári mu hrá úškrn, ako sa zadíva do jej tváre, keď pretáča očami, ten sa však skoro zmení na zvláštny typ poloúsmevu. Mierne našpúli pery a nakloní hlavou do strany, pričom prižmúri oči.* Cupcake, páči sa ti cupcake? *Krátko podvihne obočím, niežeby jej nechal nejaký priestor a hneď nepokračoval.* Ešte som premýšľal nad Dundee. Milujem ten film. *Prenesie poslednú vetu skôr sám pre seba, pričom trochu nakrčí obočie a potichu vydýchne.* Huh...*Ozve sa naraz skoro zamysleným tónom, pričom ju prejde pohľadom a kútiky jeho pier sa opäť celkom vyšplhajú dohora, akoby si práve niečo uvedomil.* Nehovorí ti tak Marcel? Dee? *Spýta sa značne pobaveným hlasom, ako spojí pery na niekoľko sekúnd k sebe, ako náhle mu prakticky naznačí, že má na hovno časovanie. Ona však mohla byť rada, že tu vôbec stojí, teda niežeby nad tým premýšľal, nad tým, žeby neprišiel, na to bol až príliš zvedavý.* Naposledy, keď si ma niekam zavolala, uvalila si na mňa smrteľnú kliatbu, ktorá mi obmedzila  používanie prepožičanej moci od iných čarodejníc, pričom som  týždeň vypľúval krv a parodovali mi pľúca. Bez urážky...Nemal som dôvod sa ponáhľať. *Poznamená, avšak jeho tón je čisto ironický, akoby ani nehovoril o sebe, ale o niekom celkom inom.
A teraz najskôr nasledoval bod, kde hovoril viac-menej on a ona pretáčala očami, vraždila ho pohľadom alebo, presne ako teraz - sťažka vydychovala. Ono to bolo trochu zvláštne, ale nejakým spôsobom sa cítil totálne nad vecou. Nemohla mu urobiť prakticky nič, niežeby ju nechal a nech s tou dýkou plánovala už čokoľvek...Bodnúť ju doňho? Asi ťažko. Aj keď niektoré jej pohyby a mierne pohrávanie mu až príliš pripomenuli staré dobré časy, kedy by to najskôr bolo naopak. Ako náhle okolo neho prejde a zavrie vchod do hrobky, nemôže si odpustiť poznámku, nakoľko to na prvý pohľad rozhodne vyzerá všelijako, ale nie pre ňu...A čiastočne ani preňho. Vo chvíli, keď ho prakticky zíde pohľadom, akoby snáď nemohla odolať, alebo ju do toho niečo nútilo, na oplátku jej venuje veľmi ale veľmi spokojný úškrn, ktorý pomaly prechádza späť do toho zvláštneho typu poloúsmevu, za ktorým je vždy niečo ukryté. Chvíľu jej len hľadí do tváre, než opäť otvorí ústa a ona nemá inú možnosť, než počúvať každé jedno slovo, niežeby na to už hocijako reagovala, skôr naopak. Teda, ak sa za reakciu dalo počítať kývnutie hlavou a prekrížené ruky na hrudi.  
Vo chvíli, keď pozdvihne dýku rukou do vzduchu, jeho pohľad akoby sa zameral priamo na jej ostro vyzerajúcom a momentálne točiacom  sa špici, než sa s prižmúrenými očami a trochu sklonenou hlavou vráti späť k nej, ako náhle prehovorí. Potichu vydýchne a zahryzne si do spodnej pery, ako vníma dýku medzi nimi a potom už len každú mimiku jej tváre.* Vážne nechceš? *Prenesie skoro až potichu, nepatrne podvihne obočím a zhlboka nasaje nosom vzduch, ako sa mu viditeľne na niekoľko sekúnd napne hruď, než ona zloží dýku opäť k telu, a tak už medzi nimi nebolo opäť nič.* Ja viem, sme predsa priatelia, pravda? *Prenesie nakoniec už opäť s úsmevom na perách, než sleduje Davinu ako sa odvráti smerom ku stolu a na rozum mu príde ďalší vtipný slovosled, ktorý opäť prišiel vtipný len a len jemu. Niežeby si už človek nezvykol. Ľudia boli jednoducho nezáživné a nudné stvorenia a jeho typ humoru bol vážne ojedinelý. Presne to mu potvrdil jej nechápavý výraz, pri ktorom dostal samozrejme chuť jej to vysvetliť, čoby najskôr urobil aj tak.* You´re NO fun. *Jasne zvýrazní jedno slovo hneď na to, ako Davina pokrúti hlavou, pričom sa k nej na chvíľu otočí chrbtom, keď sa lepšie rozhliadne po miestnosti zvádzajúc všetko na iróniu. To však už zachytí Davininu, naozaj „školský-typ“ vyzerajúcu tašku, zatiaľ čo si spomenie, že by pravdepodobne v tejto chvíli mala byť aj tak v škole, ale nie je, pretože je tu s ním a chce riešiť niečo ohľadom...čoho vôbec? Pousmeje sa nad jej úškrnom, ktorý však nevnímal ako pobavený, skôr zmierený, pričom  počúva jej slová, ako prižmúri oči a na niekoľko sekúnd odvráti skoro pobavene pohľad. On ten pocit nemal...žeby jej niečo dlhoval, teda okrem jej biologického otca. Na chvíľu nepatrne podvihne obočím a kývne hlavou, ako sa na milisekundu obzrie po dýke, ktorú k nemu držala v zdvihnutej ruke. Následne opäť prejde zrakom k jej tvári a trochu potmehúdsky našpúli pery.* To je už tretia vec, čo odo mňa dnes chceš...*Pokrúti nad tým kuriózne hlavou, pričom pokrčí čelom a stiahne pery nakoniec pevne k sebe.* Nie som si istý, či to môžem urobiť...Myslím tým, moje svedomie, ak budem chcieť niečo zamlčať. Mohlo by sa stať...*Krátko si odkašle, ako mierne rozhodí rukami do strany, pričom ohrnie spodnou perou.*...že to neunesie. *Vydýchne nakoniec sťažka, pričom opäť pokrúti hlavou.
Fajn, druhú bagetu kúpil viac-menej jej, ale stále to neznamenalo, že jej ju aj plánoval dať, a to znamenalo – nedotýkať sa tašky, kým si nevyberiem ja. V momente, keď k nemu vykročí, zhodí „igelitku“ na stôl a už pomaly rozbaľujúc bagetu v ruke premieta nad tým, čo bol jej dôvod, aby ho sem zavolala.  Jeho majetnícke slová, ohľadom jeho jedla ju najskôr nijako neodradili. Hm, mal to vedieť. Prejde k nej pohľadom, ako si odhryzne a možno trochu spýtavo nakrčí obočím, akoby snáď jeho slová mala byť nejaká otázka bez otázniku. Ako náhle však zaznie jemu aspoň približne známe meno, sústo v ústach začne prežúvať akosi pomalšie, pričom prižmúri oči a pomaly kývne hlavou. Poznal ho viac-menej z počutia, teda skôr viac. Tiež si na jeho účet často rýpal do Camille, nakoľko to bola v jeho očiach trochu divná kombinácia. Prehltne a jeho pohľad akoby celkom schladne, alebo sa na ňom skôr nejaký nič, než neutrálny výraz.* Oh, takže si kvôli nemu prakticky umrela...*Vydýchne, pričom sa jeho pery do pár sekúnd sformujú do spokojného a hlavne ničím neskrývaného poloúsmevu.* Chceš, aby som mu šiel pobúchať po pleci alebo len potriasť rukou?  *Nadvihne pobavene obočím, akoby svoju otázku snáď myslel vážne, než pretočí očami a nakloní hlavou do strany.* Len vtip. Nah, trochu morbídne...Prepáč. *Pokrúti nad tým nakoniec hlavou, než sa vráti k tomu, čo sa mu vlastne Davina chystá povedať.* Huh...Ešte nikdy som ťa nepočul o niekom hovoriť takto...Teda až na mňa...Tiež si ma tak nenávidela? *Spýta sa jej úplne od veci, ale slová ohľadom nesmrteľnosti a aj to, kam to viedlo veľmi dobre zaregistruje. Zvraští nad tým obočím a potichu vydýchne.* Ugh, než odpovieš...Dúfam, že nie, je to poniekiaľ odstrašujúce. *Poznamená, než pár krát žmurkne a pomyká hlavou zo strany na stranu. Vtedy príde čas o nejakých dýkach na Pôvodných, vlastne o ničom takom ešte nikdy nepočul, niežeby ho to vôbec zaujímalo, nakoľko to nepotreboval. Jeho výraz sa trochu stiahne, ale skôr do spýtavosti ako niečoho iného v momente, keď podvihne dýku opäť dohora, pričom mu zhruba dôjde jej zameranie, teda cieľ, minimálne. Úsmev na jej tvári, akoby ho z časti mátal, pantal. Bolo to zvláštne. Pri jej otázke len na niekoľko sekúnd odvráti zrak niekam do priestoru, akoby nad niečím premýšľal. Prečo by strácal čas s nejakým hybridom? Vlastne celkovo, akú časť v tomto mal on?...Pretože, popravde, už teraz cítil závadu. Potichu vydýchne a prejde si jazykom po spodnej pere, pričom sa k nej opäť otočí, zatiaľ čo ona naňho už uprene hľadí. Žiadala ho práve teraz o nejaký typ spojenectva? Skĺzne pohľadom opäť k dýke a chvíľu na nej zostane, to dokonca aj vo chvíli, kedy opäť hovorí o tom, čo s ňou plánuje. Vlastne, kto by tušil, že môže byť jedna vec tak vzácna, že funguje aj na niekoho, ako sú prvý upíry celkovo? Huh, vlastne, dalo sa povedať, že už mala celkom plán, akoby snáď rátala s tým, že sa bude obťažovať a kývne jej na to. Znovu k nej prejde zrakom, až keď prejde ku časti, ktorá sa mala týkať jeho a na konci vety nechá jedno zaväzujúco znejúce „ty.“
Jeho pery sa sformujú do úškrnu, nemohol si pomôcť, nebol široký, len krivý, skoro vypočítavý, akoby si to náramne užíval a zároveň uvažoval nad tým, či to myslela celé vážne. Potrebovala ho na kúzlo, potrebovala ho na to, aby tú dýku mohla začarovať a ona potom fungovala aj na pôvodného hybrida, ktorého chcela z jej vlastných dôvodov odpratať. Nepatrne našpúli pery, ako do vzduchu v hrobke vyznie jej otázka, ako keby sa rozhodoval.* Pomoc je veľmi relevantné slovo a ešte relevantnejšie, ak ju žiadaš práve o do mňa. *Prenesie skoro bez tónu. Na jednu stranu tu bola Camille a mohol si byť istý, že ak sa dozvie, že robí opäť niečo, čo by jej ublížilo, jeho šanca je fuč...Na druhú stranu, ak sa to nedozvie, konečne nebude za Cami nikto loziť a život bude o niečo krajší. A Davina? Tá by ho asi vážne najradšej zabila, ak by nebol nesmrteľný. Akoby potreboval pootvoriť ústa, keď  krátke ticho pretne to jedno slovo, ktoré pri jej pohľade malo asi taký účinok, aby otvoril ústa alebo jednoducho len kývol hlavou. Rýchlo k nej prižmúri oči a potichu sa nadýchne zahryznúc si nepatrne do spodnej pery a na niekoľko sekúnd od nej odvrátiac pohľad, zatiaľ čo ona urobila to isté smerom ku knihe na stole.* Sme teraz vlastne len priatelia alebo aj spojenci? *Prenesie trochu kuriózne pri jej poznámke, ako si Davina zoberie niekoľko kníh a prejde s nimi ku kreslu, zatiaľ čo si on na stole palcom roztvorí jednu na prvej strane, krátko ju prejde očami a v momente ju opäť zavrie.* Huh, myslel som, že ti mám pomôcť urobiť to kúzlo, nie ho hľadať a vytvárať. *Pokrúti nad tým hlavou viac-menej s plnými ústami, pričom si otrie prsty do nohavíc od prachu, ktorý sa tu prakticky všade točil.*

*Nahlédne směrem ke vstupu do hrobky a zahlédne ji velmi známou postavu člověka u kterého ví, že na něj nezapomene ani kdyby chtěla. Na tváři se ji objeví v tu chvíli úšklebek, stejně tak jako jemu. Dalo by se jen odhadovat, zda je jí více nepříjemná jeho blízkost a nebo jemu zase její. Ne, určitě to bylo z její pozice ve větším stádiu, ale teď to bylo jinak. Byl lepší, ne? Což by mělo znamenat, že s ním dokáže lépe trávit čas, než kdykoliv předtím. Jistá si tím však vůbec není, stále je to on...jen s emocemi. Aby se v konečném výsledku neukázalo, že je to snad s ním ještě více k nevydržení. No...teď alespoň ví, že ze psa se vzteklinou se stal pes, co kouše. A to je docela dobrý pokrok, ne? Na jeho tváři může vidět ten známý úšklebek, kterým se ji pokaždé snaží provokovat. No nesnaží? Za tu dobu, co se znají musí vědět, co ji irituje na něm a pravda je taková, že je to snad všechno. Je jen opravdu málo věcí, které na něm snese a nebo které má na něm ráda. Ráda? Blbost. Není nic, co by měla na něm ráda. Kai vždycky byl a vždycky bude osina v zadku, ale teď méně snesitelná….a atraktivnější. Zatraceně, co se to s ní děje? Vždyť takhle nad ním nemůže přemýšlet, neměla by. Vždyť už to pominulo, nepominulo? Nabrala dojmu, že je to pryč a to okamžikem, co se snažil zabít Tima. Od té doby se vlastně neviděli a správně to tak mělo zůstat. Jenomže osud je zkrátka svině a nebo jí život rád háže klacky pod nohy, protože si jinak neumí vysvětlit jak je možné, že se vždy najde důvod k tomu, aby se setkali. Jistě, dnes tady vůbec nemusel být, ale ona ho přeci potřebovala. Nemá kamarády mezi čarodějkama, nikdy by Sophie nemohla požádat o pomoc a ani Genevieve, když ty dvě jsou s Mikaelsonovými jedna ruka. Zkrátka musí o to požádat jeho. I přes to, že se na něj ušklíbla není v tom žádná nenávist a nebo odpor. Nemá k tomu důvod, alespoň prozatím. Co se stalo, to se stalo a nehodlá to už řešit, jelikož priorita pro ní je, aby ji vzal do vězeňského a zase nazpět. Nejdříve přetočí oči nad jeho poznámkou a u té další nakloní hlavu do strany a mírně našpulí rty. Připravená k tomu něco dodat otevírá ústa, ale na to jí nedá žádný prostor, takže semkne rty opět k sobě a nechá ho mluvit. Velmi dobře si je vědoma toho, že skákat do řeči nemá absolutně žádný smysl. Lepší je si z deset minut počkat, než se vypovídá. Když však vysloví další přezdívku pro ni, tak zatne čelist a přihmouří oči. Tento pohled jasně značí tomu, že v žádném případě jí tak říkat nebude a ať se o to ani nepokouší. Dundee? Krokodýl Dundee? To snad nemyslí vážně. Raději zvládne cupcake, nezbedné děvče, dívka ze Sklizně...cokoliv, než tohle. Povytáhne překvapeně obočí, jen co se zmíní o tom, jak ji nazývá Marcel.* A jak ty zatraceně víš, že mě tak oslovuje Marcel? *Nepamatuje si zrovna momenty, kdy by trávila čas společně s ním a Marcelem, aby měl možnost si toho všimnout. Že by se o tom někdy při jejich rozhovoru zmínila? I to je dost pravděpodobné, jen si na to nepamatuje. Řekli si za tu dobu, co se poznají tolik věcí, že tohle je naprostá banalita. Vydechne dlouze a zadívá se mu do očí.* Přestaň mi vymýšlet stále přezdívky. *Zavrtí při svých slovech hlavou a neříká to právě příjemně. Její tón je ostrý, jako kdyby se ho snažila nějak varovat, že pokud to bude dělat, tak jednoho dne mu něco udělá ona. Dokáže od něj zvládat provokaci, ale má to své hranice. Trpělivost má taky jenom jednu a co si budeme povídat, tak zrovna Davina není ten typ, který by trpělivostí přetékal. Opět mu připomene, že jeho načasování je vždy „perfektní“. Možná si ho tady zavolala, ale to neznamená, že na něj musí čekat celý den. Jakmile začne vytahovat minulost, tak na chvíli zakloní hlavu dozadu a poslouchá to, co už slyšela několikrát a čeho si je dobře vědoma. Zadívá se na pár vteřin do stropu a poté jemu znovu do tváře. Ne, že by jí to neiritovalo, že to musí připomínat.* Bez urážky, ale pokaždé, co si mě vytáhl ty ven, tak...oh, počkej. Je toho tolik, že bych musela vzpomínat na každý moment nejméně pět minut. Tak třeba za prvé, když si mě vzal ven, tak jsem dostala po hlavě tyčí, sebral si mi krev, vysál si mi moc a potom si mě odvlékl do lesa, kde si měl v plánu mě zabít. Oh...mimochodem ještě mi dlužíš nový mobil. *Řekne značně ironicky a usměje se pak pobaveně, přitom pobavená vůbec není, ale začíná být naštvaná.* Mám pokračovat? Protože by to bylo opravdu na dlouho. *Vážně byla naivní, pokud si myslela, že s jeho lepším já to bude dnes více poklidné. Pravděpodobně oni dva spolu ale nemohou zůstat dlouho v klidu. A většinou je to ona, kdo se rozčílí. A ještě aby to nebylo málo, tak spustí zase jeden ze svých monologů a opět musí převrátit párkrát očima, nechává ho však se vypovídat – opět. Sem tam si i povzdychne a nebo nabere spoustu vzduchu do plic, jako kdyby jí ho on snad každým nádechem bral a na ni už nic nezbývalo. Přejde pak mlčky ke dveřím, přičemž ho obejde a zavře je za ním. Chce mít soukromí, přeci jenom...kdyby náhodou. Nepřepokládá, že by teď byli lidé na hřbitově, ale i tak. Založí si ruce na hrudi a pozoruje ho, raději opravdu nechce vědět nad čím on přesně přemýšlí a na co naráží, i když v hloubi duše přesně ví o čem mluví. Něco takového ale s ním rozhodně rozebírat nebude a tohle není konverzace, kterou by s ním chtěla vést, Vlastně vždy, když u nich na něco takového dojde, tak se tomu rychle vyhýbá. Nemůže si nevšimnout ani jeden z nich, že potom v takových situacích mezi nimi nastávají divné chvíle a jediný, kdo to z nich nějak odnáší je právě ona. To ona má celou dobu emoce, ne on. Možná je má teď, ale změnilo by to vůbec něco? Ne. Jenomže na něj to má asi opačný efekt a snaží se ji ještě více...dráždit? Znejistit? V ruce drží pozvednutou dýku, jako kdyby snad měla strach ji pustit z ruky, jinak by ji ztratila a tak i šanci na to se pomstít člověku, kterého chce raději mrtvého, než uspaného. Dívá se na něj nechápavým pohledem, když k ní přichází a nemůže z něj spustit oči. Snaží se vyčíst, co má v plánu a nebo proč to dělá, ale v tu chvíli, kdy se dostane do její blízkosti, tak prostě vypne. Žádné přemýšlení, nic. Jen je zahleděná do jeho očí, hlavu mírně pozvednutou při jeho výšce a zhluboka oddechuje. Na jeho slova nijak nereaguje, jen se mlčky na něj dívá a pootevře ústa, jako kdyby chtěla něco říct, ale nic z nich nevyjde. Po pár sekundách začne stahovat ruku směrem dolů, přičemž se vrátí nazpět do přítomnosti a musí se ušklíbnout nad celou tou situací. Na pár vteřin od něj odvrátí pohled, ale zase se k němu vrátí a sjede ho pohledem, přičemž se trochu zarazí při slově, že jsou přátelé. To, co mezi sebou mají nazývá přátelstvím? Asi má jinou definici o přátelství. Tuhle část se rozhodne ignorovat, jelikož je lepší to neřešit. Sama na to nezná odpověď. Co vlastně jsou? Nepřátelé – přátelé? Jen už přátelé? Známí? Vrátí se raději myšlenkami k té části, kterou mu už chtěla vyčíst hodně dávno, ale neudělala to. No...zdá se, že dnes na to přijde..* Mohl by si s tím přestat? *Řekne trochu ostře. Nedá mu ani příležitost se zeptat na to s čím přesně. Hned zase pokračuje.* Ty tvoje přezdívky...to jak se snažíš být vtipný a všechno...*Opět ho sjede pohledem, čímž mu chce říct, že jde o jeho postoj k ní, blízkost a nebo to, jak si stále kouše do spodního rtu, jak ji probodává pohledem, každá jeho provokace určená jen a jen ji.*….ostatní. *Dořekne to a opět se mu podívá do očí. Co z toho vůbec má? Vážně ho stále baví se bavit nad jejím reakcemi? Ona je totiž už z toho unavená. Obrátí se raději ke stolu a tentokrát poslouchá jeden z jeho „vtipů“, kterému absolutně nerozumí. Není to o nechápavosti, jen nerozumí tomu, proč mu to přijde tak vtipné. To ji donutí se na něj zase podívat s pohledem, který jasně říká, že ho v této situaci nechápe a smát se něčemu takovému nebude, jelikož to za vtipné neshledává. I po jeho slovech, že s ní vlastně není žádná zábav na to slovně nereaguje, jen se na něj ušklíbne a lze poznat, že jí je to úplně jedno, zda ji považuje za zábavnou a nebo ne. Na tohle náladu opravdu nemá. Sleduje ho, když se rozhlíží po místnosti a má tendenci se zeptat na to, zda něco vůbec hledá, ale raději se rozhodně mlčet. Bude lepší, když to prostě zjistí podle jeho jednání, než aby se ptala. Ještě by se rozpovídal o dalších věcech, které jsou mimochodem naprosto nedůležité a k tomu hlavnímu by se nedostali. Při zmínce o škole se mírně pousměje a hned mu na to odpoví, že jí jistě nehodlá dělat žádné problémy a nebude prozrazovat, že sem tam chodí za školu. Navíc on je ten, který ji sem tam vytáhl ze školy a najednou je tak morální, že má chuť si do ní rýpnout? Pravda...v poslední době hodně zatahuje školu, ale známky má dobré a jde o to, aby prošla a potom odmaturovala Navíc teď řeší jiné věci, důležitější, než je škola a opravdu by nedokázala sedět právě teď v lavici a soustředit se na učení, když ví, že její otec už několik let trpí ve vězeňském světě a ona ještě stále je tady v New Orleans a nepomohla mu. A taky je tady ta záležitost s dýkou, takže škola jde právě teď mimo ni. Sklouzne pohledem směrem k dýce a zadívá se na její ostří, když v tom se rozmluví Kai. Její slova ji namíchnou a to teoreticky neřekl nic špatného. Pro ni to však něco špatného je, jelikož se k tomu váže spoustu dalších okolností. Střelí po něm pohledem, ale ještě nic neříká, jelikož on už zase mluví. Aby byla upřímná, tak by bylo lepší, kdyby se rozhodl mlčet. Opravdu na ní jde s kecy o svědomí, že to nevydrží? Že ho žádá už dnes o třetí „laskavost“? Přejde pár kroků blíže k němu a ani si neuvědomí, že pozvedla ruku s dýkou, jako kdyby mu ji chtěla přiložit na hruď. Pravda je taková, že ostří je jen pár milimetrů od jeho hrudi. Ve tváři má vážný výraz.* Takže ty máš problém s tím, když já po tobě něco chci? Něco, co jsou naprosté maličkosti? Ty mi je ale dlužíš, Kaii. *Řekne rázně a jeho jméno ještě více zdůrazní.* Udělal si ze mě naprostou hlupačku a začal si s tím už ten večer, kdy jsme se poznali! Dal si mi tyčí po hlavě, dokážeš to pochopit? Sebral si mi magii, abych se nemohla bránit a potom si mě skoro zabil...uh, ale to nebyl konec. Ne...ne to byl teprve začátek. Jako kdyby toho nebylo málo, tak si mi musel vyhrožovat, že pokud nebudu jednat podle toho, jak ty chceš, tak někdo z mých blízkých skončí mrtví a hádej co? Já dělala přesně to, co si chtěl. Když si přišel ke škole, tak jsem s tebou šla pryč, jen aby si před Timem neotevřel tu svou velkou pusu a nebo mu nevyřízl ledvinu jako upozornění, že mám raději dělat to, co po mě chceš. Zničil si mi Silvestr! Donutil si mě k tomu ho strávit celý večer s tebou tancováním, kdy si z toho neměl nic jiného, než jen zábavu, že mě můžeš provokovat! Dost dlouho jsem tě nechala, aby si se mnou manipuloval. A ano...skoro jsem tě zabila, ale neudělala jsem to! Nechtěla jsem tě zabít, nikdy jsem to neměla v plánu...to kouzlo se mi prostě nepovedlo, kdybych věděla, že umíráš, tak bych ho z tebe odstranila. Mělo to být jen varování, ale ne...ty si musel skoro zabít Tima a vyprovokovat mě ještě víc. A vůbec si nevážíš toho, že ani tu chvíli jsem tě nenechal zemřít a měla jsem tu možnost, moc dobře to víš. Měla jsem tvůj život v rukách a neudělala jsem to...ani za to všechno, co si mi dělal ty. A ty máš teď pocit, že mi vůbec nic nedlužíš? Myslíš si, že když mi řekneš, že tě to mrzí, že se to jednoduše smaže? *Povytáhne nad tím obočí. Nekřičí na něj, spíše lze poznat, že jí hodně ublížil.* Nikdy by ses mi neomluvil. *Její hlas poklesne o nějaký ten tón a stáhne ruku s dýkou k tělu, opět.* Kdybych tě nezavolala, tak by ses mi nikdy neomluvil. Což znamená, že tě to ani nikdy nemrzelo...možná jsi teď o něco lepší, ale pořád se staráš jen o sebe. Jen o to, co z věcí budeš mít ty. *Odstoupí od něj o krok dozadu.* Zasloužím si lepší omluvu, než to, že mě vezmeš do vězeňského světa, kde riskuji jenom já. To ty budeš ten, kdo má ascendent, moc, kdo může takhle cestovat mezi světy. Já budu ta bez kousku magie. To já riskuji...ne ty. *Otočí se od něj a možná by byla radši, kdyby se od něj žádné reakce nedostala. Ano...je zklamaná. Myslel si, že když se ji omluvil v tom pubu, že je to všechno? Že opravdu je to omluva, kterou si za to vše zaslouží? Manipuloval s ní, byla jen jeho hračkou po dlouhou dobu, než se mu vzepřela. Rozhodně si zaslouží více, než jen vězeňský svět. Proto ho i zavolala, protože čekala, že bude ochotný jí pomoct. Možná se ale spletla, možná si hraje teď na hodného, ale ve skrytu duše je to stejný mizera, který tenkrát přišel do města pro moc. A vlastně má docela hlad už z toho všeho, takže vykročí zpětně k němu, aby si vzala od něj tašku, ale on ji hodí na stůl. Raději na to nic neřekne a přejde k ní, přičemž si vytáhne jednu bagetu. V jednu chvíli má chuť říct ať odejde, že ho tady už nechce, ale povznese se nad tím a otočí se k němu. Začne mu vyprávět o Klausovi, nějak přeci musí začít, aby pochopil, proč je tady a co chce udělat. Zmíní se i o tom, že teoreticky díky němu je mrtvá a po tom, co si před chvílí vyměnili názory, spíše ona mu něco více méně vyčetla se jí vůbec neuleví, když si do ní opět rýpne. Podívá se na něj stylem, zda to myslí vážně a raději se nevyjadřuje...jak nečekané. Jeho promiň nepříjímá, což může vidět z jejího pohledu. Vtipkovat o tom, že půjde potřást rukou za to, že umřela někomu, koho chce odstranit z cesty? Ne...ne to vážně vtipné není. Místo toho raději pokračuje dál v tom, co chtěla říct, jako kdyby neměl tu trapnou připomínku. Na chvíli odvrátí zrak směrem k zemi a zadívá se na zaprášenou podlahu. Avšak při jeho otázce se mu podívá opět do očí. Nadechne se zhluboka.* Tohle je jiná situace. *Pokrčí nad tím rameny.* Klaus udělal toho mnohem víc...on…díky němu jsme s Marcelem odešli ze sídla, díky jeho dítěti, které zemřelo se v New Orleans všechno obrátilo vzhůru nohama a hlavně v tom měl velký podíl můj coven. Díky němu se vrátili jiní lidé, než moje kamarádky ze Sklizně..tedy...dvě ano. Ale znovu zemřely. Klaus byl hodně soustředěný na Marcela. Sebral mu Cami, upíry, to, co tady vybudoval...a nedávno díky němu Marcel skoro zemřel na vlkodlačí kousnutí. Jedině Klausova krev ho dokáže léčit, proto jeho šance na přežití byly mizerné, ale našla jsem způsob, jak mu pomoct. A tím už prostě překročil hranice. *Vysvětlí mu vlastně proč nenávidí Klause a celou jeho rodinu. Odešli z města a neměli se vůbec vracet. I když to už nevypadá, že mu nedopoví na to, co se ptal, tak přeci jenom překvapí. Zastrčí si pramínek vlasů za ucho.* Není to tak, že jsem tě nenáviděla. Nenáviděla jsem spíše sebe. Začala jsem tě nenávidět až ve chvíli, kdy si chtěl zabít Tima. To jsem cítila opravdu nenávist. *Přizná se. Ano vytáčel ji do nepříčetnosti, ale nebylo to tak, že by ho úplně nenáviděla. To až vážně ve chvíli, kdy Tim byl skoro mrtvý a Kai vlastně taky. Raději to dál už nerozbírá a místo toho se přesune znovu k tomu, co chce říct. Prakticky z něj nespouští oči, takže na něj může vidět všechno – to, že se mu nepozdává stále, proč tady vlastně je a proč by ho to mělo zajímat. Konečně se dostane části, kdy mu řekne to, proč je tady. Chce, aby jí pomohl, aby vytvořil tu dýku s ní...nic víc, nic míň. Sleduje jeho vypočítavý úsměv a upřímně netuší, co se mu právě teď honí hlavou. Tak či tak doufá, že nakonec jeho odpověď bude kladná. Ještě, než stihne zareagovat, tak se ho zeptá na to, zda jí pomůže, aby to bylo více jasné. Při jeho odpovědi mírně přihmouří oči.* Jistě...od tebe žádat pomoc je jako strkat hlavu do oprátky. *Ušklíbne se nad tím. Musí ji říct ano, musí ji prostě pomoct a proto se o něco pokusí. Má city, ne? Mělo by na něj zabírat i to, co na normální lidi. Jistě...je tak trochu vypočítává právě teď, ale to on je v jednom kuse...nebo byl a to hlavně ohledně ní. Poprosí ho, přičemž se na něj podívá typickým prosícím pohledem. Netuší, jak by to vyřešila, kdyby ji odmítl. Jakmile přikývne, tak to bere jako kladnou odpověď a mírně pozvedne bradu. Ano, dá se říct, že je spokojená. Odvrátí od něj poté zrak a podívá se směrem ke stolu, kde odloží dýku. Znovu ji překvapí jeho otázkou a proto se mu zadívá do očí a on si tak vyslouží její plnou pozornost. Polkne na sucho a natáhne se po knihách, které uchopí do rukou. Než přejde ke křeslu, tak se na něj zadívá.* Tak trochu...obojí. *Opět projde kolem něj a usadí se do křesla, přičemž si otevře jednu z knih a oznámí mu, co budou právě teď dělat.* Přesně tak...myslel. *Řekne trochu pobaveně a usměje se nad svými slovy. Myslet znamená hovno vědět, takže má smůlu a bude muset hledat. Dál se k tomu už nevyjadřuje a místo toho hledá ve svých knihách a přitom jí bagetu. Zanedlouho ji sní a odhodí někde do prostoru sáček. Po nějaké době ji začne přepadat spánek, takže se jí víčka zavírají a hlava ji pomalu klesá směrem dolů, ale vždy si uvědomí, že začíná usínat a tak s sebou trhne. V noci toho opravdu moc nenaspala a po tom jídle ji přepadá únava. Koho by bavilo listovat knihou? Nemá ponětí u které knihy je, ale když se v polovině začte do jedné stránky a na další uvidí jisté náčrty, tak se zarazí a napne hruď.* Kaii? *Vysloví jeho jméno, přičemž se stále dívá do knihy a dá se říct, že hltá každé slovo.* Myslím, že jsem to našla. Pojď sem. *Pobídne ho slovně a její oči se soustředí jen na rukopis v knize.*

*Ale vážne, bolo zaujímavé, ako sa ich cesty nakoniec vždy spojili. Vlastne, z jeho pohľadu to bolo už čiastočne komické, akoby očakával, že si na to Davina môže pomaly zvyknúť, alebo minimálne sa naučiť brať veci také, aké sú. Teoreticky si bol istý, že si naňho zvykne, možno to ani nebude chcieť, alebo o tom nebude vedieť, ale zároveň nebude mať ani na výber, nakoľko sa už znovu nikam nechystal. A koniec koncov, ak by jej jeho spoločnosť vadila tak veľmi, ako sa tvári, tak by si našla inú cestu a vôbec by ho dnes nevolala. Vlastne ho privolávala stále dookola a dookola. Ironické. Popravde, určite si len myslí, že ju irituje a naozaj používa nejaký krycí manéver, pretože chce, aby to tak bolo. Jednoducho je až príliš tvrdohlavá, aby si to priznala. Prečo by ho aj nenávidela? Celá tá vec s Timom bola v prvom rade jej chyba. Ak by nepokúšala tie svoje čáry-máry, k ničomu z toho nemuselo dôjsť, doteraz si pamätal, ako jej dával možnosť sa z toho vymaniť, možno to začať celé odznova, niežeby to bolo z nejakej dobrej vôle, ale stále. Ona to však nemohla proste prijať, musela proti nemu ísť, a to by predsa naštvalo každého. Takže áno, keď ho vtedy zbavila možnosti používať moc, chcel jej ublížiť a vážne ťažko ublížiť, na druhú stranu životy ľudí, na ktorých jej záleží, pre ňu majú omnoho väčšiu cenu ako ten vlastný. Mohol ju zabiť, mohol to urobiť po tom, čo mu nevyšlo prevziať si jej moc. Neurobil to. Rovnako ako ho ona nenechala zomrieť v tom kostole, aj keď mohla. Boli si jednoducho kvit, pretože nič podobné sa už nikdy nestane. Až príliš by si to vyčítal, ak by jej ešte niekedy naozaj ublížil, ak by niekomu ublížil. Možno to bolo nemožné, možno príliš ťažké, ale snažil sa napraviť a teraz, keď k tomu dostal možnosť a priestor, bola to preňho druhá šanca, ktorú mu aj napriek tomu, že sa niekto snažil, nakoniec nezobral.  Avšak to, že  bol istým spôsobom lepší, teda všetky tie blbosti, ako bola empatia, zvláštne druhy emócií, vnímal ako niečo, čo sa mu často odohrávalo vo vnútri,  čo samozrejme znamenalo, že týmto pocitom rozumel lepšie ako kedykoľvek, ešte neznamenalo, že jeho prioritný charakter sa niekam vyparil. Jednoducho nerobil všetko nezištne,  potreboval nejaký dôvod, ale to snáď bola normálna ľudská vlastnosť. Nie? Možno by sa mal spýtať Cami, ako psychologička by to mala vedieť. Vlastne, občas netušil, prečo myslel nad niektorými vecami tak, ako myslel. Napríklad Davina, dnes ráno mal naozaj divné pochody, ktoré väčšinou nemával.  A to nebolo dvakrát príjemné. Vlastne to bolo dosť otravné až iritujúce, asi tak ako jeho monológy ľuďom , ktorí ich museli niekedy počúvať. Bol snáď už lepší, nie? Zmenil sa, ten psychopat bol viac menej preč. To najskôr z časti znamenalo, žeby mal mať istú tendenciu robiť veci aj bez vlastného prospechu alebo zmyslu. Správne? Krátko nakrčí obočím, ale jeho ústa sú predsa len skrivené do neskrývaného úškrnu, akoby jej ho potreboval oplatiť, aj keď ani jeden z nich sa nezdal byť nepríjemný, skôr naopak, ironický, provokačný, ale nie nenávistný ako v niektorých prípadoch. Vlastne bolo celkom zaujímavé, ako si už napriek všetkému zvykla na jeho poznámky a najskôr pochopila, že ich nemá zmysel prerušovať. Bolo to fajn, vážne. Mal pocit, akoby jej mohol doslova povedať všetko, čo mu napadne a ona bude proste ticho, pretože ju to unavuje. Ugh, vážne nenávidel tie typy, tie, čo nezavrú ani na chvíľu ústa, aj keď to druhú stranu jasne nezaujíma. Nedával jej dokonca ani žiadny priestor k tomu, aby sa k čomukoľvek vyjadrila, ale jej úškrn mu vlastne celkom stačil.
Tak dobre vedel, že ju tým rozčúli. Ale pri myšlienke toho, ako Paul Hogan vždy nakrčí nosom, to vlastne bolo veľmi príznačné pomenovanie.* Čo? *Mierne podvihne obočím nad jej výrazom, akoby snáď nečakal, že sa bude tváriť až tak odmietavo.* Nikdy si to nevidela? *Spýta sa skoro bez tónu, ako pootvorí ústa a prejde si jazykom po spodnom rade zubov. Pri jej otázke sa musí uchechtnúť, akoby snáď hneď očakával, že bude myslieť na niečo, čoby sa jej nepáčilo. Pomaly pokrúti hlavou a pokrčí nad tým plecami.* Huh, teraz to znie celkom akoby som ťa sledoval alebo niečo...*Preglgne a krátko ohrnie spodnou perou, ako sa mu kútiky podvihnú do menšieho poloúsmevu.* Asi som to len niekde počul. *Mávne nad tým nakoniec rukou, pričom trochu pomyká hlavou zo strany na stranu, akoby to vôbec nebolo dôležité.
Potichu vydýchne a na chvíľu sa pozrie niekam do strany, než sa pohľadom vráti opäť k nej a trochu našpúli pery.*  Nemôžem ti nič sľúbiť. *Pokrúti nad tým horko-ťažko hlavou príliš nereagujúc ani na jej tón a ani na jej pohľad, akoby to snáď nebral nijako vážne, alebo sa nad tým stále bavil. Popravde nechápal, prečo jej to tak veľmi vadilo, boli to len prezývky, mohlo to byť omnoho horšie. Na chvíľu sa jeho pohľad zmení, akoby sa nad niečím zarazil, či snáď zneistel. * Ale cupcake sa ti páči, však? *Nakrčí nepatrne obočím, ako mu opäť pripomenie jeho perfektný zmysel pre čas. Vážne, ak by chcel, mohol tu byť už skôr, ale predsa len...Na druhú stranu mohol práve teraz ležať na gauči a sledovať animáky, ktoré ráno vždy chodia, niežeby to nebolo trochu detinské a niežeby sa o to dvakrát staral. Teoreticky od neho mohla mať pokoj už dávno, ak by stále s niečím nepotrebovala pomôcť a nezmyslela si, že jej to nejakým spôsobom dlhuje.  Ako vážne, žiadať pomôcť od osoby, ktorú ste skoro zabili a ktorá skoro zabila vás? Nebolo to trochu mimo, aj na dievča, ktoré zomrelo, aby sa mohlo  neskôr prebrať pri rituáli? Preňho to už samozrejme bola skoro uzavretá kapitola, ale tak či tak mal tendenciu jej to pripomenúť, nemal pocit, že jej má práve niečo vyčítať, preto to ani nerobil, skôr jej chcel patrne naznačiť, že je to všetko na jeho dobrej vôli, ktorú sa ešte celkom nenaučil používať. Bohužiaľ, ona si to celé zobrala trochu vážnejšie, možno ako krátky výlet do minulosti, ktorý najskôr očakával už od chvíle, kedy pokrúti hlavou. Prečo bola tak veľmi iritovaná? Bola to predsa pravda, niežeby jej niekedy klamal, alebo žeby mal potrebu klamať, väčšinou si len niektoré veci nechával radšej pre seba. Ale to robilo snáď veľa ľudí, nie?  Mierne prižmúri oči, ako tento krát začne ona, pričom ju nechá, aby hovorila, akoby jej na to všetko ani nemal čo povedať, akoby sa nejakým spôsobom odmlčal, alebo nebol z tých typov, ktorým ústa chodia nepretržite. Trochu ironicky podvihne kútikom úst do jednej zo strán, akoby ho to snáď čiastočne pobavilo a na rozdiel od nej nebol ani trochu iritovaný alebo rozhorčený. Pomaly kývne hlavou a celý čas nepretržite sleduje jej tvár, nemôcť odvrátiť pohľad, jednoducho sa na ňu díval, nijako neoponujúc. Áno, to všetko urobil, to bola pravda tiež. Využil ju, vylákal ju na jej naivitu do parku, z ktorého pri jeho šťastí šli rovno na cintorín, kde ju...Kde ju napadol, udrel ju do hlavy, ukázal jej to, čo predtým nevidela, jeho pravú a najskôr jedinú stránku. Potom ju odtiahol pri hrobku jej rodiny, než jej zobral krv a našiel presne to, čo hľadal. A keď mu ušla...Naháňal ju, nechal ju v tom strachu, než jej povedal, že najskôr zomrie...áno, to všetko urobil. Pamätal si to celkom presne, ak by nemal potrebu sa jej ospravedlniť, tak by to neurobil vôbec, ale mal. To na tom bolo najhoršie. Na dlhšiu chvíľu len našpúli prery, keď sa zmieni o mobile, ktorý vtedy našiel rozbitý, vlastne to bol najskôr moment, kedy ju konečne chytil. Vtedy jej musel vypadnúť. Jej tón bol stále ironický, ale výraz a oči akoby sršali po niečom celkom inom, ako bola irónia či sarkazmus. Na chvíľu odvráti pohľad niekam do strany, keď sa ho spýta, či má pokračovať. Akoby jej slová nemali ani žiadnu váhu, či účinok, roztiahne pery do širokého poloúsmevu a pokrčí nad tým plecami.* Len ak chceš. *Prenesie, ako niekoľkokrát pomyká hlavou zo strany na stranu a do niekoľkých sekúnd opäť pokračuje vo svojich monológoch, na ktoré ona už nič nehovorí. Namiesto toho sa zastaví priamo vedľa neho a radšej zavrie dvere z celkom prostých dôvodov, ktoré sa však dali vysvetliť aj celkom inak, čo opäť viedlo len a len k jednej veci – k jej rozhorčeniu. Zvraštené obočie, hlasné výdychy, pretočenie očí, dalo sa to asi považovať za náznaky toho, žeby mal prestať a aspoň na chvíľu mlčať, teda každý normálny človek by to určite urobil. Vlastne ho práve teraz pozorovala, akoby snáď presne nevedela, o čom hovorí, ale on mal pocit, že si bola viac ako vedomá, kam jeho myšlienky a vnútorné pochody smerujú. Niežeby to myslel vážne, ale pri nej to bolo akosi jedno, pretože ona to tak brala. Sledovala ho ako ostriež a pravdou bolo, že sa tomu všetkému chcela vyhnúť, nech už by táto téma smerovala hocikde. Jeho slová mali najskôr omnoho väčší účinok, ako predpokladal. Prečo asi? Mala snáď nejaký dôvod k tomu, že jej to bolo tak nepríjemné.? Pretože, ak by na tom nebolo vôbec nič, najskôr by to s ňou ani nič nerobilo a musel by byť slepý, aby nevidel, že robí. Dráždilo ju to snáď, alebo bola len neistá? Pomaly nasaje ďalší vzduch do úst a zahryzne si do spodnej pery, akoby ju snáď opäť nejako provokoval, alebo skôr len niečo skúšal. Pomaly prejde priamo k nej, pričom sa na chvíľu zahľadí na hrot dýky, než sa jej opäť zadíva rovno do očí. Jeho pohľad je zvláštny, ako tak stojí, skoro v jej tesnej blízkosti, jeho hruď sa nadvihuje poniekiaľ viac a pomalšie. Dívala sa naňho mlčky, akoby celkom nechápala, prečo to vôbec robí, niežeby to on z časti chápal. Možno to len bolo proste nové, všetky tie emócie, ktoré sa v ňom často nazbierali aj v prípadoch, v ktorých to nečakal, alebo si ich nedokázal ešte celkom vysvetliť. Áno, jeho blízkosť na ňu mala rozhodne nejaký vplyv. Zdalo sa mu, že na chvíľu celkom vypla, jej pohľad bol prázdny, nič mu nehovoril, akoby všetko v okolí prehliadala a zamerala sa len a len na jeho tvár. Mohol skoro cítiť jej dych, ale na to bola jej hlava stále až príliš ďaleko. Musel sa jej na to spýtať. Nechcela to vedieť? Alebo mu len práve nedokázala odpovedať? Len pootvorila ústa, ale zostala celkom mlčať. Pomaly si prejde jazykom po spodnej pere a v momente, kedy konečne stiahne ruku aj s dýkou opäť k telu, prižmúri oči priamo do tých jej. Ale ona sa len uškrnie, akoby sa z celého prázdna zrazu prebrala a znovu vnímala aj veci okolo seba. Prišlo jej to ironické? Vtipné? Aj keď ona odvráti pohľad, stále na ňu hľadí, vlastne po krátkej pauze konečne prehovorí. Jeho pohľad je spokojný, neutrálny, akoby sa podobné myšlienky, ktoré predtým mal, lusknutím prstom vyparili. Boli už priatelia, neboli? Pretože, ak nie, tak to muselo byť predsa veľmi blízko. Ona pomohla jemu, on pomôže jej, chce od neho ešte ďalšiu pomoc, a to presne predsa priatelia robili. Pomáhali si. Akoby chcel poznať odpoveď, ktorú len preskočila, ktorú mu vlastne vôbec nedala. Na jednu stranu možno sama nepoznala odpoveď, alebo ju vlastne ani nechcela poznať. Preňho to však bolo vcelku kuriózne, nakoľko žiadneho „priateľa“ nikdy naozaj nemal. Muselo to byť ale fajn, viac ako fajn. Mierne nakrčí obočím, keď sa ich téma prakticky opäť prevráti o stoosemdesiat stupňov, asi tak poklesne aj teplota v miestnosti. Spojí pery k sebe a nahne hlavou nepatrne do strany, ani sa len neobťažujúc pýtať sa, čo tým presne myslí. Možno to tušil a možno čakal, že mu to objasní sama, pretože presne to na sekundu po tom aj urobila. O prezývkach už vedel, ale žeby sa snažil byť vtipný...Kedy? Pobavene odvráti pohľad niekam k zemi, pričom si opäť zahryzne do pery v momente, keď ho zíde pohľadom a prakticky mu naznačí, aby nič podobné, čoby ju mohlo provokovať, viac nerobil.* Ostatné? *Krátko nad tým podvihne obočím.* Čo ostatné, cupcake? *Spýta sa trochu kuriózne, akoby nemal ani poňatia, čo tým vôbec myslela alebo chcela povedať. Na chvíľu prejde pohľadom niekam do strany,  než obráti zrak opäť k dýke, ktorú ešte stále zvierala priamo v ruke a ktorej účel mu mohol byť tak maximálne záhadou. Nepatrne našpúli pery, ako sa uchechtne nad zvláštnym sledom slov, ktorý z toho všetkého vyšiel a ktorý ona zjavne nepovažovala za rovnako vtipný. To mu však vôbec neuberalo na pobavenosti, práve naopak. Nebola s ňou prakticky žiadna zábava a jej to bolo úplne jedno. Vážne tragické. Nikdy nepochopí, prečo je tak strašne upätá.
Potichu vydýchne a otočí sa od nej do strany, ako sa pomaly rozhliadne po miestnosti, pričom sa zastaví na jej taške a trochu pobavene nakrčí obočím, prakticky komentujúc jej rebéliu o ktorej Marcel na sto percent nemal ani páru. Psina. Jej úsmev, akoby mu dával za pravdu a všetko potvrdzoval a jej slová o tom, ako mu prakticky môže byť dve a päť, že sa občas uleje...Bolo to zábavné, vážne. Samozrejme, celkom jedno mu to aj bolo, akurát si nemohol pomôcť a trochu ju nenaťahovať. On sám do školy viac nechodil ako naopak, a toto šlo vážne mimo neho. Trochu si odkašle, zatiaľ čo začne hovoriť o svedomí a podobných veciach, čo by vlastne malo byť správne, ak nepočíta fakt, že to povedal vlastne len preto, aby ju doťahoval a s Marcelom sa za iných okolností, ako bola cesta do väzenského sveta, ani neplánoval stretnúť. Jeho hlas bol ironický, ale výraz sa držal skôr na vážnych mierkach, akoby to snáď myslel vážne. Jasné, jasné...On jej tu ide hovoriť o svedomí, to je najskôr tá posledná vec, ktorú by od neho kedy chcela počúvať, ale čím ironickejšie a nezmyselnejšie to bolo, tým viac ju to naštvalo a on ju predsa nechcel naštvať, alebo chcel? Vo chvíli, keď sa jej ruka opäť podvihne a ostro vyzerajúci hrot dýky je prakticky namierený priamo k jeho hrudi, niežeby jej už priostrý pohľad nestačil, sa celkom odmlčí. Pomaly zíde očami k dýke, ako pootvorí ústa a potichu vydýchne, keď mu povie, že jej to dlhuje. Pomaly nakrčí obočím. Čo presne jej to  dlhuje? Ok, ok...Bolo to však celkom diskutabilné, nakoľko cesta do väzenského sveta, v ktorom ho už raz skoro nechali, nebola žiadna maličkosť, ako to nazvala. A tiež si na to celé ešte zvykal, malé skutky od srdca, vážne káva bez cukru. A tiež ten jej tón, mala vôbec dôvod byť tak strašne napálená? Bože, prečo len nezostal psychopatom? Život by bol omnoho ľahší.
Len na ňu hľadel. Celý ten čas. Ona rozprávala a on sa pozeral. Ale nie, jeho pohľad nebol pobavený, aj keď mal problém niečo naozaj skryť. A tak len počúva, počúva, ako jej ubližoval, čo všetko urobil, pretože tu nebolo nič, čoby ho dokázalo zastaviť. Nie. Žiadne emócie, žiadna empatia, žiadna milosť, len monštrum. Monštrum, ktoré bolo nutné zastaviť. Jeho ruky nikdy nebudú čisté, aj keď sa o to bude akokoľvek snažiť. Zabil si rodinu, množstvo ľudí, ktorých mená ani nepoznal, ubližoval, aby získal, čo chcel. Ale on je lepší, naozaj je lepší, aj keď to nič z toho nenapraví. Celý život tak žil. Bol zvyknutý tak žiť, pretože nepotreboval niečie city. Nikdy ich ani nedostal na to, aby vôbec tušil, aké to je. A potom...Z ničoho nič, jedného dňa to praskne, ani neviete ako, len sa to proste stane. A potom už nemôžete robiť nič. Len s tým žiť. Len žiť so všetkými vecami, ktoré ste spravili. Nič nemôžete vrátiť späť, zostane tu len nenávisť. A to tá je jediná emócia. Emócia, ktorú pozná každý. A tak na ňu len hľadí, jeho pery sú tesne pri sebe, v úzkej línií, akoby sa nemali už nikdy otvoriť, ale zároveň chceli niečo povedať. Áno, mala jeho život v rukách, ale neurobila to, pretože nebola ako on. Vedel to, naozaj to vedel. Nepatrne našpúli pery, ako do vzduchu vyznejú jej otázky. Chápe, že jej vtedy ublížil, ale zmenil sa. Mal emócie, mal všetko to, čoby normálny človek mal mať, len nemal vedomosť o tom, ako to správne dávať najavo, alebo to vôbec nejako dávať najavo. Pri jej ďalších slovách len prižmúri oči, ale stále od nej neodvracia pohľad. Jej tón bol už o niečo nižší, rovnako ako jej ruka, ktorá držala dýku a ktorá konečne prestala mieriť priamo naňho.  Neospravedlnil by sa jej? Slová boli ťažké, trpké, vlastne možno z časti celkom pravdivé. Ale prečo mu to hovorila? Akoby čakala len na to, akoby mu to potrebovala všetko povedať alebo ju niečo riadne vyvádzalo z miery. Ale nie, nevidela mu do hlavy, nevedela nič z toho, čo to znamenalo. V jednu minútu necítiť vôbec nič a v druhú úplne všetko. Mrzelo ho to, mal na tom vinu, ale bolo jej toľko, že nemal ani páru, ktorá je prioritná. Strašne moc, aby ju dokázal vymazať len tak a k tomu naraz. Mierne pootvorí ústa, než ich opäť stiahne k sebe a potichu vydýchne. Staral sa len o seba. Aký by to potom vôbec malo význam? Nebolo by lepšie, ak by sa neklamal, ak by znovu necítil vôbec nič a bol psychopat, ktorého všetci poznali? Nikdy necítil nič a asi to tak malo zostať. Jedna jeho časť si želala, aby áno a druhá, tá, ktorá nesie tie výčitky a vinu po ňom kričí, ako by sa ich chcel tak ľahko zbaviť. Konečne od nej pomaly odvráti pohľad, pričom mu na sekundu cukne spodná pera nadol, akoby ho to, čo povedala...To, že sa jednoducho stále o nič nestará, ak to nie je v jeho prospech...nejakým spôsobom mrzelo, či načalo. Len z časti vníma, že od neho vôbec poodstúpi, pričom prižmúri očami niekam do priestoru, ako mu povie, že si zaslúži niečo lepšie. Lenže nič okrem toho, že sa za isté veci vinil, jej povedať nemohol. Nemôže. Áno, samozrejme, ona bude vez mágie, ale nebude tam len on a ona, všakže? A presne to bola tá vec. Ona má okolo seba ľudí, ktorí sa o ňu vždy budú starať, ktorí by nenechali, aby na ňu čo i len siahol, aj keď vie, žeby to neurobil, teda nie úmyselne, ale on? Jeho tam pokojne nechajú na celé roky...Možno navždy. Pretože presne tam by bol, ak by sa jedného dňa v jeho väzenskom svete nezjavila čarodejnica z rodu Bennett. Davina nie, tá nemusí mať obavy, on? On je ten, ktorého všetci nenávidia, už len kvôli Camille. Už raz sa mu to predsa stalo, snažil sa, vážne, potreboval druhú šancu, ale ona mu ju nikdy neplánovala dať, pretože proste neverila, žeby sa ,mohol zmeniť, stále v ňom videla toho psychopata. Možno tam aj po tom všetkom vo veľkej časti bol. Na chvíľu celkom mlčí, jeho tvár je o niečo poklesnutá, akoby sa svetlo v miestnosti o niekoľko odtieňov stmavilo.  Bolo to akoby stále a stále hádzal, ale nikdy nedohodil. Pomaly, akoby skôr nasilu trochu podvihne kútikmi úst, zatiaľ čo z nich možno počuť len tiché uchechtnutie nasledované tým, že k nej opäť zdvihne tvár.* Yeah...Máš pravdepodobne pravdu. *Prenesie pobavene, teda jeho tón aspoň chodí okolo pobavenosti, niežeby sa tak práve cítil. Naopak, ale to bolo predsa jedno. Nedával jej tým za pravdu ani tak, že jej niečo dlhuje a už vôbec nie to, žeby práve ona riskovala, ale skôr v tom, že sa stará len o seba. Vždy to robil, pretože vedel, že bude jednoducho jediný, kto to bude robiť. Trochu pootvorí ústa, ako odhalí predný raz zubou a podvihne jedným obočím, než odvráti pohľad a odhodí tašku, ktorú dovtedy držal v ruke na stôl, pred čím si vyberie jednu z bagiet a pomaly začne rozbaľovať papier. Jeho výraz už je celkom iný, znovu spokojný, akoby do sekundy dokázal jednoducho stlačiť vypínač a úplne prepnúť. Keď mu začne hovoriť o Klausovi, teda prakticky o dôvodoch, prečo by ho chcela zabiť, čo samozrejme nemôže, pretože je tak nejako nesmrteľný, prakticky  viac-menej len počúva jej slová. Ale nie...Prečo by mal? Jemu bolo predsa jedno, čo si myslí. Bol stále Kai, sociopat a ak si to myslela, čo jej môže asi dať? Vlastne áno, teraz sa cítil znovu skoro pobavene, ale čiastočne to bolo dosť intenzívne, všetky tie emócie a hlavne fakt, že ju skoro zabil tiež. Nakoniec si predsa len neodpustí ďalšie rýpnutie priamo do mäsa, nad ktorým následne opäť len mávne rukou, akoby to vlastne ani nemyslel vážne. Pri jej pohľade nie je veľa, čoby mohol dodať. Robila  z toho príliš veľkú drámu, akoby bola citlivá na každé jeho nadýchnutie, a to bolo vážne únavné. Dokonca ešte viac ako jeho monológy.  Ako pokračuje, vyčnieva z nej omnoho viac, ako len rozhorčenie, vlastne sa dalo povedať, že to bola čistá nenávisť, a to...Bolo pri všetkom dobrom poniekiaľ odstrašujúce, akoby v momente musel vedieť, či podobným spôsobom zmýšľala aj o ňom. Mierne nakrčí obočím, keď mu povie, že je to iná situácia. Čím presne bola iná? Vlastne sa mu zdalo, že to v hlave mala vcelku utriedené. Nenávidela ho a mala na to svojské, vlastné dôvody, ktoré pomaly pribúdali časom. Krátko nakloní hlavou do strany, ako vlastne hovorí o všetkom, čo ten pôvodný spôsobil a kam až nenávisť voči nemu siaha. Vlastne to mohol vedieť hneď. Až tam, kde je ochotná zavolať aj posledného človeka, s ktorým chce tráviť nejaký čas, len aby docielila to, že sa ho nakoniec zbaví. Ironické, opäť. Tak či tak, mu ale nijako neodpovedala na to, čo sa jej vlastne pýtal, ako keby ho všetky jej vnútorné pochody ohľadom nejakého hybrida mali príliš zaujímať, či trápiť. Nič z toho nebola jeho vec, žiadny Marcel, mesto, ich priblblý coven a podobne, ho nezaujímalo.* Chápem...Je problém. *Kývne prosto hlavou a odhryzne si z bagety.* A treba sa ho zbaviť. *Dodá ešte s poloplnými ústami. Krátko našpúli perami stále sledujúc jej tvár. Vlastne už ani nečaká na odpoveď ,aj keď je ohľadom toho nejakým spôsobom kuriózny, viac ho zaujíma, akú časť v tom všetkom zohráva on – čo tu vôbec robí. Ale ona sa kvôli niečomu rozhodne inak, ako pokračovať. Rozhodne sa mu nakoniec odpovedať. Prižmúri k nej oči a potichu vydýchne, ako mu povie, že k nemu prakticky necítila nenávisť.. Čo ho vlastne z istej časti prekvapí, pretože očakával, že mu povie opak. Nakoľko, predsa len...Po všetkom jej vyčítaní, čo by asi čakal zdravo uvažujúci človek? Meh...On nikdy neuvažoval celkom zdravo. Nenávidela seba? Nepatrne podvihne obočím, akoby tomu príliš nechápal. Ale druhá jeho časť vedela, že bola jednoducho hrdá. A to, že ju tak využil...Musela sa cítiť naivne, a to nebola práve vec, ktorú by na sebe mal niekto rád. Po tom, čo zmieni Tima a tým aj vlastne moment, kedy sa to zmenilo a kedy vlastne prvýkrát bol na rozmedzí toho, že ublíži niekomu, na kom jej záležalo, na chvíľu odvráti skoro nič nehovoriaci pohľad a pomaly k tomu kývne hlavou.* Takže si ma ne-nenávidela. *Poznamená s miernym konštatovaním v hlase, pričom sa mu pery sformujú do letmého poloúsmevu a opäť si priloží k ústam bagetu, ako sa Davina vráti k hlavnému bodu, pre ktorý tu najskôr obaja stáli. Čo ho privádzalo k myšlienke, že to prakticky stále nevedel, nakoľko jej nepriatelia a nejaké nenávistné stavy v amoku...To nebola jeho vec. Tento spor sa ho jasne netýkal, ani kvôli Camille, ani kvôli ničomu, zo žiadnej stránky. A práve od neho žiada, aby doňho vstúpil a prakticky sa stal súčasťou jej malého sprisahania. Mohol by povedať nie alebo k bagete dostať aj kolu? Jasné, jasné...chcela vytvoriť dýku, podľa toho, čomu teda popisovala, ktorá by účinkovala aj na Klausa, nakoľko normálne dýky to nedokážu, pretože je hybrid. A potrebovala k tomu jeho pomoc. Úsmev, ktorý sa v tej chvíli zračí na jeho tvári má hneď niekoľko podôb...Z časti je trochu vypočítavý a z tej druhej v ňom prevláda istá dávka arogancie, až samoľúbosť. Niežeby sa snáď vyžíval v tom, ako ho potrebovala, pretože vedel, že aj keby si mala nájsť inú cestu, nejako by to urobila. Jednoducho práve čakala na jeho odpoveď a on ju mohol nechať. Prejde si jazykom po spodnej pere a keď vyznie jej otázka aj nahlas, len nakloní hlavou do strany, akoby nad tým snáď premýšľal. Na jednu stranu by to mohlo byť zaujímavé, na druhú..Urobil by niečo také len preto, že jej to dlhuje? Žiadať pomoc práve od niekoho ako on, to bolo posledné štádium pred samovraždou, čo prakticky prenesie aj nahlas, len inými slovami. Jej súhlas ho však pobaví. Z úst mu vyjde tichý úsmev, nasledovaný podvihnutím hornej pery, ako opäť vystrčí predný rad zubou a krátko nad tým pokrúti hlavou.* No...Presne to práve teraz robíš. *Prenesie ohľadom strkania hláv pod slučku, než v nikdy nemiznúcom úškrne podvihne hlavou dohora a zahľadí sa jej rovno do tváre. Na jednu stranu ho hypnotizoval, akoby sa ho snažil naladiť na správne vlny a jeho ústa sa automaticky museli otvoriť v súhlase. Opäť sa na chvíľu pozrie niekam dole, pričom jej stále nijako neodpovedal. Niežeby si to nepotreboval nechať prejsť hlavou, ona zjavne čakala jasnú a rýchlu odpoveď. V momente, čo ho však...Doslova poprosí, sa jeho zrak zdvihne späť k jej tvári a zatiaľ, čo jeho pery zostanú našpúlené, jeho hruď sa o niečo viditeľnejšie podvihne v nádychu. Nakoniec kývne hlavou. Presne tak...Kai Parker niečo najskôr robí z dobroty srdca, alebo nejakej vľúdnosti pomôcť blížnemu, zatiaľ čo Davina nebola ani žiadny jeho blížny. Vlastne so sebou mohla byť viac ako spokojná – dostala presne to, čo chcela a dokonca skoro zadarmo. Vlastne celkom zadarmo. Nepatrne prižmúri oči, na chvíľu opäť sledujúc dýku, ktorú Davina položí na stôl, ako sa jej prakticky spýta, či sú konečne priatelia, alebo sa ich status zmenil skôr na niečo iné. Akoby ju jeho otázna snáď prekvapila, ale on si skôr rád uviedol podobné veci na pravú mieru. Pretože ho to vážne zaujímalo, vlastne mu to prakticky vŕtalo hlavou. Opätuje jej pohľad rovno do očí, pričom ich mierne prižmúri, ako sa načiahne po knihy, ktoré ležali na stole. Pri jej odpovedi len pootvorí ústa a potichu vydýchne, pričom opäť pár krát kývne hlavou.*
Oh, super...*Prenesie, ako Davina prejde ku kreslu, na ktoré sa posadí a jeho pery sa pomaly sformujú do úsmevu./ Ty si vlastne prvý priateľ, akého som kedy mal...*Prizná so spokojnosťou v hlase, než sa jeho výraz trochu zmení, akoby sa nad niečím zamyslel.* Je to tragické? *Spýta sa na vážkach, pričom podvihne jedným obočím a trochu našpúli spodnou perou. Následne sa jednou rukou načiahne po ďalšej z kníh, ktorú si Davina nezobrala so sebou a pomaly ju prstom otvorí rovno na prednej strane, čo i len sekundu prechádzajúc po jej obsahu, než ju znovu zabuchne a začne si utierať prst do látky nohavíc. Trochu nepríjemne k nej nakrčí obočím, než pretočí očami a pokrúti hlavou.* Ok...Ak chceš, aby som ti pomohol....*Zoberie knihu do ruky a jednoducho, znovu ju otvorí a jednoducho pretočí niekoľkými stranami, nijako si nevšímajúc obsah, než ju opäť zavrie.* Nič zaujímavé.. .*Prenesie nezaujato a hodí ju späť na stôl, pričom presne tak pokračuje s ďalšou knihou, ku ktorej nezabudne pridať niekoľko komentárov, ako je znovu úplne nepoužiteľná.  Medzi časom mu z bagety samozrejme zostane len sáčik, ktorý nechá ležať na stole, zatiaľ čo sa znudene prehrabáva v nejakých zápiskoch a iných blbostiach. Po pár minútach od hľadania prejde viac-menej ku skúmaniu zvláštnych vecí na poličke, z ktorých polovicu by najradšej vyskúšal hneď v tomto momente. Po jednej  z nich sa nakoniec načiahne, ale nakoľko sa mu akosi vyšmykne, buchne sa o stôl, kde ju rýchlo chytí a ešte rýchlejšie dá na svoje miesto. To bol moment, kedy svoj zrak znovu obrátil k Davine, zatiaľ čo jeho oči skenovali jej pomaly padajúcu tvár, ktorá bola stále zameraná do stránok kníh. Chvíľu ju len sleduje, než nepatrne našpúli pery a nakoniec teda otvorí ďalšiu knihu, ale skôr ju len prechádzal, akoby niečo naozaj čítal. Vlastne práve premýšľal nad tým, ako strašne zbytočné to všetko je, nakoľko pri všetkých haraburdách okolo by tu sedeli do ďalšieho rána, než by sa vôbec priblížili, keď ho Davina po dlhšom čase oslovila. Pomaly podvihne tvár a trochu spýtavo nakrčí obočím, zatiaľ čo ona je stále zadívaná do knihy, akoby...Našla niečo, čo ju zaujalo. Vlastne vôbec nebol mimo. Fajn, možno to predsa len malo nejaký úžitok, ale ak by vedel, že to nájde sama, najskôr by niekde skočil na kávu.
Pootvorí ústa a pomaly prejde až k nej, ale nakoľko stále držala knihu presne opačne a on by veľmi rád videl, čo presne našla a na čom najskôr budú pracovať, tak prejde rovno za kreslo, zatiaľ čo si pohodlne vyloží jednu ruku na opierku a druhou sa chytí za koleno. Jeho hlava bola skoro hneď vedľa tej jej, len trochu vyššie, trochu ďalej. Je pery však boli bližšie, ako bolo jej ucho, prakticky jej potichu vydychoval teplý vzduch priamo na časť sánky a líce, od ktorého bolo to jeho len pár centimetrov. Jeho oči boli najskôr celkom zamerané do knihy, akoby necítil letmý dotyk jej vlasov  na brade a na uchu.* Vyzerá to tak, že budeme potrebovať pár karátov...*Poznamená poniekiaľ sucho, už-už otvárajúc ústa, aby sa jej spýtal, či tu niečo podobné nevidela, ale keď k nemu Davina natočí tvár, nejakým spôsobom mu otázka vypadne. Ich tváre boli v tomto momente ešte bližšie ako dovtedy, doslova mohol cítiť na tvári jej dych a vnímať každú mimiku v jej výraze. Opäť to tu bolo, cítil sa jednoducho zvláštne, nikdy nič podobné nemal a aj napriek tomu, aké otravné to bolo, nejakým spôsobom proti tomu nič nerobil. Len na ňu hľadel. Priamo do jej očí, akoby  celá kniha na chvíľu zmizla. Pomaly pootvorí pery a potichu vydýchne, než nakrčí obočím, ako sa ich tváre ešte o niekoľko milimetrov priblížia. Nakoľko bol predsa len zohnutý, nebol príliš v stabilite, a tak sa nemusel úmyselne ani len pohnúť a tlačilo ho to samé. Mala tak zvláštne oči...Na jednu stranu zelené a na druhú...Nebolo to jedno? Jeho výraz bol zaujatý, jeho oči boli mierne zúžené, ako tak zblízka hľadel do tých jej a hruď sa mu podvihovala v tichých nádychoch. Akoby chcel niečo povedať, ale nič mu nemohlo vyjsť z úst. Pomaly nakrčí obočím, než si prejde jazykom po spodnej pere, ktorá sa zdala byť suchšia, než bola a opäť naberie nejaký vzduch do pľúc.* Takže...Teraz máme moment? 

*Co má tohle vůbec znamenat? To, že se vrátil a pravděpodobně už nadobro? Chtěla ho přece ze svého života pryč. Zapřísahala se, že ho nikdy nebude vyhledávat, navíc k tomu dříve neměla jediný důvod, zapřísahala se i v tom, že na něj nepomyslí, protože už je pryč – fuč. Mělo to tak být...ne? Měl být tam odkud přišel a řešit si své věci, tady pro něj nemělo být místo. Jenomže jeho sestřenice mu ho vytvořila a to byl ten největší problém. Opravdu si myslela, že se už nikdy neuvidí. A podívejme, kde teď jsou. Na místě, které zná jen díky němu a dá se říct, že to tady vlastně všechno začalo. Až tady poznala, kdo je/byl opravdu zač. A největší ironie na tom všem je to, že je zpět hlavně kvůli ní. Stále si musí pokládat jednu a tu samou otázku dokola, která zní „Co se to zatraceně děje?“. Někteří lidé do vašeho života vstoupí rychle a odejdou rychle, někteří v něm zůstanou a vy je začnete mít rádi...a některé v něm prostě nechcete, ale i tak je nemůžete setřást a to je pravděpodobně jejich případ. Přeci nemůže i on sám toužit po její přítomnosti za to všechno, co se stalo, ale vždycky přijde. Jsou jako dva magnety, které se vzájemně odpuzují, ale i přitahují. Z čehož vyplývá, že jejich „vztah“ je mimo vědu? Naprosto mimo lidské chápání? Ano...možná by se to takhle dalo nazvat. Kdyby přeci tak velmi o ní nestál, tak by tady nebyl. A kdyby její odpor k němu byl tak velký, jak sama tvrdí a nebo se snaží mu dávat najevo, tak by ho přeci nezavolala...už podruhé. Jaká je vůbec pravda? Ta, že jí jeho přítomnost až tolik nevadí, jen si to nechce přiznat a nebo si na to během jejich „sbližování“ jenom zvykla? Možná od každého něco. Byli si podobní a to byl fakt, který nešel zakrýt a který moc dobře viděla prakticky od začátku. Coveny vždy na prvním místě, oba zrazení vlastní krví...oba bez moci, i když ona jenom dočasně, ale i tak ji po nějakou dobu neměla. Tlupa čarodějek a čarodějů, kteří se tě snaží zabít, lidé okolo tebe, kteří tě chtějí využít a potom ti podkopnout nohy. Nikdy by to neřekla nahlas, pravděpodobně by se tomu bránila i ve svých myšlenkách, ale dokázala ho v jistých věcech pochopit. To, že si šel za tím, co mu vzali – chtěl pomstu. Tolik let byl zavřený ve vězeňském světě, tolik let strávil sám, že měl možnost si pomstu připravit dokonale. Opravdu nikdy by to nahlas neřekla, ale tak nějak ví, že by se zachovala stejně. Když jí Monique sebrala moc, najednou tam nebylo nic z toho, co bylo před Sklizní. Žádné kamarádství, nic. Chtěla ji mrtvou, pokud nedostane to, co ji patří a zabila by každého, kdo by se pokoušel stát proti ní. Nejsou všichni čarodějové tak trochu psychopati? Možná by se nad tím neměla zamýšlet, jelikož je to minulost. Prošla Sklizní, stále je tady a jednou si vezme to, co ji slíbili...být vůdce covenu. Možná je chtěla všechny mrtvé, chtěla je připravit o moc, ale i oni se prohřešili proti ní. Teď ještě nad tím tolik nepřemýšlela, jelikož vůdce je Sophie, její vlastní sestra...ale jednou k tomu dojde a půjde si za tím.
Jeho poznámky přejde delší mlčením, ale výrazy ve tváři mluví jasně za ni. Pravděpodobně se nikdy nezmění to, že některé z jeho řečí ji unavují, nechce to poslouchat, ale nechá ho mluvit, protože ví, že přerušovat ho nemá žádný smysl. Raději si to vyslechne a oba tak budou spokojení. On, že ho vůbec vyslechla a ona, že přestal alespoň na půl minuty mluvit a dal prostor i jí. Při zmínce o další její přezdívce zatne zuby k sobě a nedívá se na něj zrovna přívětivě. Dobře...zvládne toho hodně, hodně jeho přezdívek, které ji vytáčejí a které nemůže vystát, ale krokodýl Dundee byl opravdu přes čáru. Cítila by se vážně trapně, kdyby jí tak říkal...navíc ten film nemá ráda a ani neví proč. Možná proto, že z něj viděla jenom pár záběrů, takže ho vlastně ani nezná. Už jenom ten název je příšerný, takže i proto se jí ta nová přezdívka tak protiví. Jenomže jeho neodradí ani jeho pohledy, prakticky ho neodradí nikdy nic. Pokud jí tak bude chtít říkat, tak prostě bude. To si ale on bude muset zvyknout zase na to, že bude na něj v tu chvíli velice nepříjemná. Nenechá zase po sobě šlapat, nenechá ho, aby si dovolal všechno k ní, protože to udělala jednou a jak to celé dopadlo? Ne, opravdu o tuhle přezdívku nestojí. Povytáhne obočí a zavrtí hned na to hlavou.* Jen pár scén. Nezaujalo mě to. *Pokrčí nad tím rameny. Nemusí se jí přeci líbit každý film, ne? Je si jistá, že k tomu spustí zase dalších tisíc poznámek, že je to klasika a že neví, co je vůbec dobré. Jenomže pro každého je zábavné něco jiného. Vlastně to s ním nehodlá vůbec řešit. Není tady kvůli tomu, aby rozebírali, který film je dobrý a který ne. To si mohou říct někdy jindy při normální konverzaci, i když pochybuje, že by dobrovolně spolu trávili čas dá se říct „jen tak“. Jen proto, že by to oba chtěli jako nějací velcí kamarádi, co se nudí a rozhodnou se zajít ven.* Prostě mi tak neříkej. *Uzavře to s tím, že to nechce už dál řešit a že ani není co řešit. Dala mu velmi jasně najevo, co si o tom myslí a nepotřebuje to říct ani slovně. Možná by ani nedokázala vyjádřit jak moc velký odpor k takové přezdívce má. Zarazí se nad tím jak ví, že ji Marcel oslovuje Dee. Neříká to na veřejnosti, vlastně jenom když jsou oba společně a nebo když o ní mluví, tak ji takhle oslovuje? Každopádně tak či tak by neměl jediný důvod mluvit s Kaiem o ní, takže jak zatraceně ví, že jí takhle oslovuje? Musí se ho na to zeptat a při jeho uchechtnutí se mírně ušklíbne, jako kdyby už neočekávala ani žádnou odpověď. Teoreticky se ji dočká, prakticky vůbec ne, protože ji nedopoví přímo. Neřekl jí o tom, jak se to dozvěděl, ale místo toho použil poznámku, které by i věřila. Vlastně dříve měla ten pocit, že to dělá, protože o ní věděl až příliš mnoho a z knihy to rozhodně nevyčetl.* A sledoval? *Nedá jí to. Musí se na to zeptat, ale chce vůbec vědět odpověď? Vždyť ji v hloubi duše ví. Musel to dělat...vždyť i věděl, kde chodí do školy a ne jednou tam na ni čekal. Je si jistá, že věděl i o tom, co měla v tašce za svačinu na ten den, rozhodně musel znát její rozvrh hodin. Panebože...vždyť on věděl naprosto všechno. Vážně mu má věřit to, že to někde jenom slyšel? Raději se jen mírně pousměje, jako kdyby to bylo naprosto v pořádku, ale její myšlenky se stále ubírají k tomu, že ji vážně musel sledovat a ona neví, co všechno o ní vlastně ví...nebo hůř – co už všechno viděl. Možná zná i její pokoj. To by bylo vážně už trochu děsivé. Teď si může být jistá, že se něco takového nestane. Nemá k tomu důvod, nic od ní nepotřebuje a ona ho teoreticky vůbec nezajímá, takže proč by měl potřebu to dělat? Už chtěla mít celé to téma přezdívek za sebou, proto mu ani neodpovídala na to, že jí nemůže nic slíbit. Jenomže se zeptá, zda se jí cupcake líbí. Musí se nad tím pousmát a v tu chvíli pozvedne ruku nahoru a projede si s ní ve vlasech, které si mírně rozčepíří a vlasy tak naberou o něco větší objem, i když je má od přírody už dost husté, takže to ani není potřeba.* Ne, ale musela jsem si na to už zvyknout za tu dobu. Vypadám snad jak nějaký kousek zákusku? *Nakloní hlavou do strany a ve tváři má pohled, kterým ho přímo vybízí k odpovědi, avšak by bylo lepší, kdyby na to neodpovídal. Ještě by ji dokázal opět velmi rychle namíchnout. A to je to poslední, co právě teď potřebuje. Připomene mu, že má vážně skvělé načasování...ostatně jako vždy. A asi se v tom nezmění, takže to bylo zcela zbytečné řešit. Jenomže si zkrátka nemohla pomoct. Rozejde se ke dveřím, aby je za ním zavřela, přičemž jeho osobu obejde a jejich téma se dostane tam, kde opravdu nechtěla. Nepotřebuje jeho připomínky k tomu, co se stalo...vždyť to bylo za nimi, ne? Tohle byla uzavřená kapitola a uzavřelo se to tím večerem, kdy odešla z kostela s tím, že ho už nehodlá vidět znovu, stejně tak jako on nechtěl vidět ji. Nezabila ho, mohla to udělat, vždyť měla jeho život v rukou, prakticky cítila jak se ho síla pomalu vytrácí a každou sekundou mu byla smrt blíž a blíž. Neudělala to, nechtěla ho zabít a neměla to ani v úmyslu. Ne, že by nad tím několikrát nepřemýšlela a v jednu chvíli hodně váhala, zda ho tam nemá nechat zemřít. Bylo by to tak pro spoustu lidí lepší a možná i pro něj samého, protože co on dobrého vůbec na tomto světě zažívá? Vždyť i teď žije mizerný život. Najednou má emoce, kterých se už nezbaví, musí žít s tím, co udělal a koho má? Možná Camille, ale otázkou je, zda to vydrží. Není zrovna určen k tomu si někoho udržet při sobě a být dobrý. Jeho život v celkovém výsledku stojí za nic, jelikož ani pro nic nežije. Teď už vůbec ne. Má moc, má neuvěřitelnou sílu a je vůdce covenu, ale co z toho, když to nebude mít ani jak využít? Když nikoho nebude mít při sobě? Možná teď má Cami, ale neuvědomuje si, že i tohle je dost ohrožené a to hlavně ze strany, kdy je ona s Klausem. Vlastně...když se nad tím zamyslí, tak i pro něj tohle bude výhodný obchod, ne? Zbaví se tak Klause, něčeho, co by ho mohlo velmi ohrožovat, protože ať už si to přizná nebo ne, tak je to stejný mizera jako Kai, ale nikdy jí neublížil, alespoň co ona ví a to bude vždycky něco, co Kai mít už nebude. Zavrtí nad jeho slovy hlavou, aby snad i tak naznačila, že bude lepší to nepřipomínat. Vlastně...ona by mu taky mohla připomenout, co udělal on jí, ne? Když už se rozhodl pro tuhle věc, tak nehodlá mlčet a nemá k tomu ani jediný důvod. On ji zranil víckrát, než kdy ona jeho a má za to, že ji dluží hodně. Možná si Kai může myslet opak, ale nikdy ji nepřinutí k tomu, aby svůj názor na věc přehodnotila. Využíval ji nějakou dobu, donutil ji mít z něj strach a ona to nenávidí. Nenávidí, když ji někdo říká, co má a nemá dělat, když se jí snaží někdo ublížit a on? Dělal to v jednom kuse. Po celou dobu ho sleduje a dívá se mu do očí, když mu připomíná to, co udělal on jí. Její pohled je velmi nepřívětivý a už jenom proto, že na něm vidí, že si ta slova k srdci nijak nebere. Byl snad na tom pobavený? Přišlo mu na celé té situaci něco vtipného? Protože jí ne. Byla zazraceně ten večer vyděšená a takhle blízko k smrti byla naposledy před oficiální Sklizní, kdy jí drželi, aby neutekla. Měla jít na řadu jako poslední a každou její zabitou kamarádkou, kterým podřezali hrdlo se blížila k smrti víc a víc. Mohla křičet, mohla plakat a mohla okolo sebe kopat jako raněné zvíře, ale nic jí nebylo platné. Ten pocit úzkosti a šíleného strachu, který vás dohání k naprostému šílenství...to je něco,co nechcete cítit podruhé, to je něco, co už nikdy nehodláte zažít. Jenomže s ním to ten večer zažívala a on stále nedokáže pochopit, co jí způsobil. Ublížil ji nejenom jednou a navíc...fyzická bolest? Ta přejde. Nějakou dobu trpíte a prosíte, aby to už skončilo, ale dá se to zvládnout. Jenomže ta psychická? Občas jsou věci, které neunesete a ze kterých se nikdy nedostanete. Budou vás zkrátka doprovázet už na každém vašem kroku a vy víte, že to skončí až vaší smrtí. A to je to, co dělal on. Spíše na ni pak útočil po té psychické stránce a doteď mu není vážně schopná prominout to, že jí nutil držet se zpátky a žít ve strachu o své blízké, kdyby náhodou šlápla vedle. Připomene mu i to, že přišla ten večer o mobil, i když to byla ta největší banalita. No...vlastně ani ne. Chtěla zavolat Marcelovi, potřebovala pomoc a on ji o ni připravil. Vážně byla naprosto naivní, když si myslela, že to bude normální večer s naprosto normálním klukem. Takové štěstí ale ona nemá a místo toho narazí na největšího psychopata všech dob se kterým teď tráví dobrovolně čas, jako kdyby byli nejlepší přátelé. No a zase se vrací nazpět k tomu, že osud je jedna velká ironie. Byl to začarovaný kruh. Možná je její hlas ironický, ale v očích má vážnost a lze poznat, že tohle bude mít v paměti zapsané navždy a nikdy...nikdy nebude nic, čím by jí donutil na to zapomenout a nebo mu to nějak odpustit. Alespoň v tuto chvíli má pocit, že nikdy taková situace nenastane. Říká se, že nikdy neříkejte nikdy, ale opravdu to platí na všechny případy? Jakmile se opět pousměje a oznámí ji, že může pokračovat pokud chce, tak nakrčí obočí a pokrčí i trochu nos. Musí znovu nad tím zamyslet hlavou, jelikož o tom mluví, jako kdyby mu to bylo úplně jedno a to ji vytáčí prakticky do nepříčetnosti. On jí to může připomínat a nutit ji cítit se trochu provinile za to, že to kouzlo nezvládla a on ji místo provinilosti řekne, že klidně může pokračovat, jako kdyby na tom vůbec nezáleželo? Už – už se nadechuje, aby něco řekla, protože má hodně ostrých slov na jazyku, ale rozhodne se to nechat být. Ne...opravdu se nebude tím zahazovat. Když ona mu za to nestojí, tak proč by jí on měl za to stát? Semkne rty pevně k sobě a na tváři má teď chladný pohled, ale na druhou stranu je v něm i jisté zklamání. Má velkou tendenci zaskřípat zuby, ale i to ovládne, což je u ní úspěch vzhledem k tomu, že je občas opravdu horká hlava. Opět přijde jeden z jeho monologů ve kterém ho nechá a konečně už za ním zavře dveře, které by neměly zůstat otevřené, když jsou tady oni dva. Je si jistá, že o hrobce nikdo další neví a nechce, aby se někdo i o tom dozvěděl. Nehodlá zažívat znovu ten pocit, kdy ji někdo využije, aby získal její krev a poté přístup právě tady. Nedokáže přejít jeho narážku na to, proč ho tady vlastně pozvala v tuhle hodinu a ještě jim dopřává až moc velké soukromí. Na něco takového ale vážně nemyslela a ani by jí to nenapadlo, to však neznamená, že jeho myšlenky se tím směrem neubíraly. Proto ho upozorní na to, že jeho návštěva má naprostou jinou příčinu, než to, co on si myslí a nebo ji tím možná jen provokuje – opět. Pozoruje ho s vážnou tváří a ani jednou od něj neodvrátí pohled, dá se říci, že snad ani jednou nezamrkala a to hlavně v době, kdy se k ní přiblíží a mezi nimi je jenom dýka, kterou má pozvednutou a pevně svírá její rukojeť. Ani není schopná nic říct, když se dívá do jeho očí u kterých si snad začíná všímat více a více detailů. Nejsou jenom modré...ne...je v nich i nádech zelené barvy a jsou...jsou zkrátka….ne! Ne, nesmí na něco takového myslet, vlastně proč by měla? Je to pitomost, tyhle chvíle, které občas mezi sebou mají jsou jedná velká pitomost, něco, co by se vůbec nemělo dít. A přesto nedokáže zabránit tomu, aby se její dech stal pomalejším a její nádechy byly větší, které přímo prahnou po spoustě kyslíku. Už to dělal zase...znovu si kousal do spodního rtu a to bylo něco, co u něj velmi dobře znala a u čeho jí dělalo problém se soustředit. Vždy měla tu tendenci sjet očima k jeho rtům, jako kdyby se potřebovala podívat na to, když si svírá ret mezi zuby a nebo ji snad lákalo něco, co bylo naprosto nepřípustné. Jenomže mu nechtěla dát další záminku k provokování a proto udrží oční kontakt a nepodívá se na místo, které by mělo být pro ni naprosto zakázané. Musel vědět, co to s ní dělá, musel to velmi dobře vidět, protože by si toho nevšiml jenom slepý a nejhorší na tom bylo to, že jenom ona trpěla „tímto“ problémem. Ne on...on se spíše jen bavil, ostatně jako vždy, ne? Nedokáže mu ani odpovědět,i když na jednu stranu chce. Jen pootevře ústa, jako kdyby to už chtěla říct, ale nic se nestane. Dá se spíše říci, že se nechává unést okamžikem, co mezi nimi nastal. Naštěstí to netrvá příliš dlouho, kdy se z této „eufórie“ dostane a stáhne ruku opět k tělu. Svým odstupem od jeho osoby všechno přeruší a najednou to zmizí, ale ne tak úplně. Stále nad tím musí přemýšlet a musí vědět, proč to dělá. Proč stále dokola a dokola ji přivádí do takových situací, když z toho v konečném výsledku nic nemá? Možná jen to pobavení, ale vážně ho to stále může bavit? Je to...jako s písničkou, ne? Najdete jeden velmi dobrý song a pouštíte si ho pořád dokola a dokola, dokud nenastane ta chvíle, kdy si uvědomíte, že už vás to ani tak nebaví a potřebuje slyšet něco jiného. Nemělo i tohle už snad skončit u něj a nebo ho to dokázalo stále bavit, protože měl prostě rád klasiku? Ušklíbne se na něj, aby to celé tak nějak přetrhla, přičemž si všimne jeho přihmouřených očí, jako kdyby mu snad vadilo, že to udělala. K jeho komentáři ohledně přátelství nemá co říct, protože sama nezná odpověď. Byli přátelé? Opravdu? Dalo by se to tak po tom všem nazvat? Má ale zcela jinou definici o přátelství, jistě, pomáhají jeden druhému, což se dá říct, že od jeho návratu se tohle u nich děje, ale taky si říkají spoustu věcí, ne? Přátelé si věří, přátelé neprovokují jeden druhého a nesnaží se vyčítat si staré křivdy, prostě to přejdou a nechají jít. Přátelé jsou tady vždy pro sebe a mohla by tak ještě dále a dále pokračovat a věděla by, že ani jedno z toho už nesplňují. Jenomže už na druhou stranu ani nebyli nepřátelé...a ani nebyli známí, jelikož toho o sobě věděli až příliš mnoho. Možná přeci jenom mezi sebou mají jistý druh přátelství, které je však velmi netypické a možná i nesprávné. Rozhodne se po chvíli opět promluvit a zeptá se ho, proč to všechno dělá, i když si není jistá, že ji na to dá odpověď, protože on ji nikdy nedával přímé odpovědi. Spíše jenom takové, které ji nic neřekly, nezodpověděl to a možná ani nevěděl jak přesně to říct. Možná prostě nechtěl a ona s tím nic udělat nemůže. Nejenom, že chce znát konečně odpověď, ale taky nechce dále rozebírat jejich téma o přátelství, protože mu na to odpovědět zkrátka nedokáže a možná se i bojí ho přijmout za svého přítele, jelikož on není ten typ, který by dokázal být opravdovým kamarádem. Ani teď, když má emoce, když je jiný. Zkrátka ví, že na to není stavěný a ona si nechce ublížit a už vůbec ne dostat se do stádia, kdy mu bude věřit, protože pokud by tohle nastalo a on jí podrazil nohy, tak by to pro ni skončilo katastrofálně, že si ho nechala vpustit do života...znovu. Jenomže tohle dělá celou dobu, nedělá? Pouští si ho k sobě čím dál více. Sjede ho poté pohledem, aby mu jasně dala najevo, co tím myslí, když řekne, že ať přestane dělat i ty ostatní věci. Nepochopil to snad, co tím myslela? Protože jeho slova tomu dostatečně naznačují. A nebo ji zase provokuje a chce to slyšet nahlas. Dokáže to ale vůbec říct nahlas? Dokáže se takhle přiznat, že ji dostává do rozpaků, když si stále kouše do rtů a nebo se na ni dívá tím svým flirtovním pohledem? Možná si to on ani neuvědomuje, ale je tomu tak. A nebo to moc dobře ví a dělá ze sebe jen hlupáka. Povzdychne si při jeho slovech a hruď jí o něco v tu chvíli poklesne.* Ty moc dobře víš o čem mluvím. *Zavrtí hlavou a přešlápne z jedné nohy na druhou. A jak i předpokládala, tak žádnou odpověď nedostala. Nijak se k tomu nevyjádřil, takže proč by mu i ona občas měla jisté věci objasňovat, když sama nedostane na spoustu svých dotazů odpověď? Teď lituje toho, že to vůbec řekla. Proč je tak těžké pro něj ji odpovědět? Nežádá po něm přece toho tolik, prakticky vůbec nic.  Raději to téma nechá za nimi, než aby se zabývala něčím na co odpověď stejně nedostane. Sleduje ho po celou dobu, i když on odvrátí pohled a má tendenci se uchechtnout nad jejími slovy, zatímco ona se jen ušklíbne dále to nijak nerozebírajíc. Podívá se směrem ke své tašce ve chvíli, kdy i on má tu tendenci se tam zadívat a neodpustí si komentář, že by měla být správně ve škole a ne tady. Na to mu hned odpoví a přijde jí zbytečné to řešit. Jemu může být celkem jedno, zda je ve škole nebo ne. Koneckonců je to její prospěch a na jeho...on už si školu vyšel před několika lety. Vážně divné...dvacet let je ze školy venku? A přitom vypadá jako puberťák. Dobře...teď už ne, když má nový vzhled, ale tak či tak je to dost zvláštní tohle vědět a zamýšlet se nad tím. Raději by zůstala u téma školy, než aby se to přehouplo k něčemu, co ji velmi, ale velmi rozčílilo. Prakticky už neudrží v sobě spoustu věcí a teď nastane ta chvíle, kdy mu to všechno vyčte. Začne s tím, co jí udělal, jak moc ji ublížil a čím si musela projít, když byla s ním. A vlastně mu to říká ještě ve velmi slušné formě a ne detailně, protože je toho o mnoho víc. Má o mnoho více slov na jazyku, o mnoho více výčitek, ale bude to na něj vůbec působit? Ano...zdá se, že i tak to na něj začíná trochu působit, protože ji poslouchá. Naslouchá tomu, co se mu snaží říct a dívá se na ni mlčky, nijak ji nepřerušuje a ani by mu k tomu nedala příležitost. Když od ní odvrátí pohled, tak se dá říct, že její tělo zachvátí na chvíli pocit spokojenosti, jako kdyby přesně tohle chtěla, aby udělal. Aby se zamyslel, aby cítil jisté provinění vůči ní. Bude to však mít ale takový efekt a nebo to dělá jen proto, že ho její slova nudí a nechce se na ni dívat? Neodradí jí to v tom, aby pokračovala. V jejích očích lze vidět bolest z toho, co jí udělal a jak moc ji zklamal. A co hůř? Nechala ze sebe udělat hlupáka, protože o něm měla naprosto jiné představy, naprosto nesprávné dojmy a i když její vnitřní hlas už poprvé ji našeptával, že přeci jenom něco s ním nebude úplně v pořádku, tak ho neposlouchala. Nechala se jím oklamat, jeho vzhledem, jeho způsobem flirtování, jeho mimickými výrazy...vším se nechala obalamutit. Skočila mu na to a byla tak pitomá, že nechávala se sebou zametat podlahu dlouhou dobu, ale když máte slabiny, když máte lidi, které milujete více, než sebe, tak co máte dělat? Nechtěla je vystavovat nebezpečí a stejně na závěr to udělala. Má pocit, stojí si za tím, že ji dluží více, než chabou omluvu, že ji zaslouží víc, než jen pár řečí a to, že ji pomůže s pitomým kouzlem na dýku, co ho ještě k tomu nic nebude stát. Ale on si stále myslí, že za vše se musí platit. Chce být její přítel? Tak ať si nehrabe jen na svém písku a pomáhá ji. Chce, aby ho přijala? Tak ať se podle toho i chová a stojí při ní,protože to přátelé dělají...nejsou k sobě sobečtí, ale právě naopak. Jenomže on v hloubi duše bude pořád ten psychopat, co se stará jen a jen o sebe. Potřebuje ze všeho něco mít, jinak to pro něj nebude mít žádný význam a bude to naprostá zbytečnost. Proč by se měl starat o její potřeby, když to není i jeho potřebou, že ano? Z očí ji přímo srší to, co při tom cítí, co by mu vše chtěla říct a co si o něm myslí, ale z úst jí to nevyjde. Možná jen malý kousíček z toho všeho. Opravdu by si nepřál nahlédnout do jejího nitra. Přestane na něj mířit dýkou, jako kdyby to snad předtím mělo podtrhnout její slova a tón jejího hlasu je o něco slabší. Je zklamaná z jeho postoje...možná jeho omluvu přijala, ale to neznamená, že spoustu věcí napravil. Jistě...na jednu stranu si byli kvit, ale na druhou vůbec. Nenutila ho do věcí, které nechtěl dělat a ani nemohla...ale on? Už jenom to, že jí kradl její volný čas, nutil ji, aby dělala to, co nechce. Kdy si konečně pořádně uvědomí závažnost situace? Možná nikdy, možná ani nechce. Možná doufal, že když to přijala v pubu, kdy se setkali po nějakém to měsíci a on se omluvil, že se to celé smazalo. Ne...jenom přijala omluvu, to bylo všechno. Řekne to, co chtěla říct a mohla by ještě pokračovat, ale nebude mluvit do prázdna. Zdá se, že ji sotva poslouchá, protože se dívá jinde a stěží může hádat co si právě teď myslí. Zda se ho její slova dotkly a nebo se to snaží přejít. Poodstoupí od něj, přičemž z něj stále nespouští zrak, protože čeká na nějakou reakci. Vždyť na to musí zareagovat, ne? Nemůže po tom,co mu vše řekla ji nechat jenom tady tak stát...je to správné, aby něco řekl. Vydechne a mlčky čeká na to, co bude dál. Zda to nechá být a nebo jen něco řekne. Trochu nakloní hlavu do strany, jako kdyby se mu chtěla podívat do tváře i přes to, že jeho pohled je sklopený směrem k zemi. Netrvá to však dlouho, co pozvedne tvář a pozvedne koutky úst. V tu chvíli se zarazí, zkamení, když zaslechne jeho uchechtnutí, které ji přímo zvoní v uších. Jeho slova jen letmo vnímá. Hned zavrtí nechápavě hlavou při jeho výstupu a pozvedne ruky v gestu, než je hned zase spustí podél těla.* To je všechno? Po tom všem...řekneš mi jen, že mám pravdu? To už dávno vím. *Řekne poněkud vyčítavě, ne ostře, ale opravdu vyčítavě a i z části zklamaně. Znovu si povzdychne a její pohled zamíří směrem k zemi. Jasně viditelné, že nad něčím přemýšlí. Poté pozvedne bradu a zadívá se mu do tváře.* Ty ses nezměnil. *Oznámí mu.* Jenom si získal něco, co by měl mít každý člověk. Ale pořád jsi to ty...*Sjede ho pohledem a poté už se obrátí ke své tašce. Dobře, možná tohle trochu přehnala, kdy řekla, že se nezměnil, že je to stále on a že by byl stále vlastně schopný dělat naprosto ty stejné věci jako předtím. Jenomže je rozhořčená příliš na to, aby se zamýšlela nad pravdivostí svých slov. Chvíli je mezi nimi ticho a v hrobce vládne opravdu velké napětí, ale poté jako kdyby oba dokázali přepnout. Zahodit to, co se před pár sekundama stalo a neřešit nic z toho. Jako kdyby se to vůbec nestalo a navíc...stále ho potřebovala. Stále chtěla jeho pomoct, i když v první chvíli přemýšlela, zda ho nemá požádat o odchod. Vezme si bagetu a otočí se k němu už s tím, že mu konečně řekne, proč tady vlastně je. Je na čase, aby se to dozvěděl a aby to vyřešili. A hlavně aby slyšela odpověď, kterou chce slyšet. Musí mu povědět víc, než jen to, že chce udělat dýku proti jednomu z nejsilnějších a nejnebezpečnějších stvoření na zemi. Při jeho poznámce se opět ušklíbne. Vážně má tohle za potřebu tak do ní rýpat? Ví vůbec jaké to je zemřít? Dobře...možná ví, ale netuší jaké to je zemřít takto. A ještě si utahovat z toho, že by měl Klaus teoreticky dostat poděkování? Rovnou ať mu pošle dárkový koš, ne? Raději se k tomu nevyjadřuje, nepotřebuje se s ním dostat znovu do nějakého konfliktu. Chce to vážně už vyřešit a blíží se pomalu k části, kdy ho opravdu hodlá požádat o pomoc, kterou si podle sebe zkrátka od něj zasluhuje. Z jejích slov lze poznat jak moc velkou nenávist k tomu hybridovi cítí a to přitom s ním žádný osobní kontakt neměla. Jenomže on šel po Marcelovi a to znamená, že jde i po ní. Marcel je jeden z nejdůležitějších lidí v jejím životě a skoro zemřel. A kdyby zemřel, tak by ztratila dá se říct i kousek sebe a svého nejlepšího přítele. Stále je mu vděčná za záchranu života a za to, že ji nechal, aby zničila čarodějky. Což se jí bohužel nepovedlo. Trochu ji zarazí to, když se zeptá, zda i k němu cítila takovou nenávist. Neodpoví mu, alespoň ne teď. Místo toho mu oznámí, že tohle byla jiná situace a vysvětlí mu, proč nenávidí Klause. Což vlastně s ním nemá nic společného a jemu to může být docela jedno, spíše to vypadá tak, že se opět chtěla vyhnout odpovědi a že nehodlá odpovídat na to, že ho vlastně nenávidět začala od určité chvíle, když je to zcela očividné. Párkrát očima zamíří někde k poličkám na kterých bylo nespočet zajímavých předmětů a nebo někde ke stolu, kde ležela spousta knih. Tak či tak se vždy vrátí k jeho očím a zadívá se do nich a to hlavně ve chvíli, kdy on promluví. Přikývne souhlasně na jeho slova.* Není to jen můj problém. Je problémem všech...pokud zůstaneš ve městě, tak to zjistíš sám. *Upozorní ho na to. Není možné, aby se Klaus jednou nestal jeho problémem, protože o k němu bude mít ještě více blíže, než kdy ona sama ke Klausovi. Kai si to možná neuvědomuje a nebo to teď nepovažuje za hrozbu, ale ona si je jistá, že jednou to přijde. Každý, kdo s ním přijde do kontaktu a i nepřímého, tak se táhne ke dnu. Sama to poznává přes Marcela. A ví, že tou dýkou začne válku mezi ní a hybridem. Válku,která bude trvat tak dlouho, dokud jeden z nich nebude mrtvý, ale ona se ho nebojí...ne, to vážně ne. Zaútočil na Marcela, takže už válku dávno začal a ona neskončí, dokud se mu nepomstí. Na chvíli se odmlčí s tím, že by měla pokračovat v „příběhu“, ale namísto toho se mu rozhodně odpověď. Není to tak, že by ho úplně nenáviděla od samého začátku, spíše nenáviděla sebe, že dovolila, aby s ní jednal jako s kusem hadru. Musela vinit více sama sebe, než jeho. Věděla, kdo je, věděla, že jí pak už nepotřebuje jen si s ní hraje a ona ho nechávala. Začala ho opravdu nenávidět až ve chvíli, kdy zvolil Tima jako prostředek k tomu, aby zrušila kouzlo, které ho zabíjelo. Ano...v tu chvíli ho opravdu ze srdce nenáviděla. I ona odvrátí od něj pohled po tomhle přiznání, takže se teď dívají oba někde jinde, než na sebe, jako kdyby to ani v tuto chvíli nedokázali, což bylo poněkud zvláštní. A nebo možná spolu udržují delší oční kontakty až moc často. Už to vypadalo, že se dnes na její tváři objeví jen ztěžka úsměv, ale stane se tak, když promluví. Pozvedne k němu obličej a trochu nakrčí nosem. Nelze se nad jeho slovy pousmát, protože to bere až moc v pohodě. Moc si věří, pokud si myslí, že ho snad jistým způsobem mohla mít i ráda a nebo jí nedělalo problém snášet jeho přítomnost. I když byly chvíle, kdy dokázali spolu mluvit a všechno bylo v naprostém pořádku.* Ale ráda jsem tě rozhodně neměla. *Řekne, jako kdyby mu tím chtěla dát jasně najevo ať z toho zase až tak potěšený není. Když už jsou k sobě takhle upřímní...spíše, když se ji ptá na takové otázky, tak jí taky napadne něco, co ji opravdu zajímá a nedostala na to doteď žádnou odpověď. Pravda, ani se na to nikdy neptala, ale teď je k tomu příležitost.* Proč si i po tom, co si mě nepotřeboval stále...vyhledával? *Popojde kousek do strany a zaměří na něj pohled. Neví jak přesně to má nazvat, ale tohle asi byla ta nejvhodnější volba slov. Vždyť ji nepotřeboval, nemusel se s ní stýkat, ale vždy ji buď napsal a nebo počkal před školou. Jistě...byl to druh provokace, tohle ví oba, ale stále...proč? Nebyl rozhodně typ, který by potřebovala kamaráda a už vůbec ne někoho jako je ona. Docela jí to vrtá hlavou a tak je zvědavá na to, co ji odpoví. Poté už ale vážně pokračuje dále v tom, proč je tady. Konečně mu řekne vše, co potřebovala a požádá ho i o pomoc. Mlčky sleduje jeho tvář, jeho úsměv, který neznačí právě ničemu dobrému a lze poznat, že se mu líbí fakt, že ho potřebuje a on ji nechává v nejistotě, jelikož stále neodpověděl. Nechce však slyšet slovo ne. Ona potřebuje slyšet slovo ano, potřebuje jeho souhlas a potřebuje ho hned. Bude si ho muset získat a hodlá na to jít i tak trochu svou taktitkou, svou vypočítavostí. Teď má emoce a pokud je má, tak na něj budou zabírat klasické slova jako je třeba slovo „prosím“ a typický pohled, kdy ho přímo o to žádá. Ne zoufale, ale píše tak, aby ji neodmítl. Ne, že by si nemohla najít jinou cestu k tomu jak toho dosáhnout, ale tohle pro ni bude snadnější. Navíc on byl vždy ten špatný, nemá mu přeci dělat problém provést něco špatného? I když tohle v jejích očích vážně není špatná věc. Pomůže to více lidem a vzduch se v New Orleans zase o něco pročistí...nejlepší by to bylo na věčnost. Ale ona nebude žít věčně, takže potom se dá říct, že jí to bude už jedno až tady nebude. Oznámí ji, že je to sebevražda, když ho žádá o pomoc a nemůže s ním nesouhlasit. Nebude to však poprvé, co strká hlavu na špalek, že ne? Musí se nad tím mírně pousmát, přičemž u toho pokrčí několikrát rameny a podívá se na něj trochu pobaveně, přičemž řekne svou poznámku, která i jeho očividně rozesměje. Sleduje jeho úsměv na tváři a poslouchá, co ji chce na to říct. Takže už se dokážou spolu opravdu zasmát? To je hodně velký pokrok. A o to větší bude, pokud se dostanou ke spolupráci.* To sice ano, ale...já se tě nebojím. *Zavrtí hlavou a založí si ruce na hrudi.* Už ne. *Doplní ještě k tomu a její pohled je vážnější. Ne...opravdu nemá z něj strach a nebojí se mu postavit, kdyby to situace vyžadovala. Ano..strká hlavu na špalek, ale prostě nevěří tomu, že by ji podrazil nohy. Když však stále nedostává jasnou odpověď, tak přejde ke své taktice, kterou měla zvolenou a na kterou před chvílí myslela. Doufala, že dosáhne úspěchu, což se i stalo, když vlastně přikývl. Nemůže se ubránit menšímu, vítěznému úsměvu, protože to je přesně to čeho chtěla dosáhnout a teď to má. A ještě spokojenější bude až přijdou na to, jak vytvořit dýku a až to udělají. Po této odpovědi už konečně jde odložit dýku na stůl a on jí opět položí otázku, která tady už zazněla. Z její strany však žádná odpověď nepřišla. Vydechne pro sebe velmi tiše a otočí se k němu s tím, že mu na to odpoví, i když si stále sama není jistá, zda jsou přesně přátelé. Ale na druhou stranu...ani ano. Asi se z nich stávají přátelé a vlastně i spojenci, takže mu odpoví, že teď jsou vlastně obojí. Ještě se však natáhne pro knihy ve kterých by už měla začít listovat, jelikož chce co nejdříve přijít na to jak tu zatracenou dýku vyrobit. Odpoví mu jednoduše a přesune se ke křeslu do kterého se pohodlně usadí. Sáhne po obalu knihy a chce ji otevřít, ale zarazí se při jeho slovech. Pozvedne zrak k němu a upírá ho na něj. Mlčky pozoruje každý detail jeho tváře a zamýšlí se nad tím, co ji právě teď řekl. Takže je vlastně jeho jediná kamarádka? A on se zdá být s tím více, než spokojený, jako kdyby byl šťastný za to, že má přítele a může tak někoho nazývat. Pootevře ústa, ale nic neřekne, jenom se na něj dívá a poté si povzdychne.* Vážně se mě na to ptáš? *Pozvedne pravé obočí, přičemž si pravou rukou chytí vlasy a přehodí si je na pravou stranu. Hned na to zase vydechne.* Vzhledem k tomu, že jsi byl dvacet let zavřený...*Odmlčí se na chvíli a zavrtí hlavou. Opět se na něj podívá.*...jo...je to trochu tragické. *Pokrčí rameny. Co mu na to má říct? Nikdy neměl přítele, ale mohl mít s jeho dřívějším chováním? O tom silně pochybuje.* Ale pokud tě to uklidní, tak ani já jsem v jednu dobu neměla žádné přátelé. Buď byli mrtví nebo mě chtěli zabít...a taky jsem vlastně téměř rok byla zavřená na půdě, kde jsem si těžko mohla vytvářet s někým přátelství. *Poté odvrátí od něj zrak a zadívá se na knihu, co má v klíně a kterou taky hned otevře. Jistě...mluvila s Marcelem občas, ale to bylo něco jiného. On byl ve většinu času pryč a věnoval se svým upířím přátelům, než jí. Při jeho poznámce se jen pobaveně ušklíbne a odpoví mu už zcela bez zájmu. Myslet si mohl spoustu věcí, ale hold má smůlu a bude muset trochu hledat. Jen na chvíli k němu pozvedne tvář a zadívá se na něj, když si vezme jednu z knih, než ji znovu odvrátí a začne se věnovat tomu svému. Sní u toho svou bagetu a začne taky podřimovat, takže si ani nevšimne, že Kai si mezitím dělá přestávky a chodí po místnosti a bere do rukou vše, na co by sahat neměl. Ne, že by jí to tak či tak vadilo, klidně ať se porozhlédne okolo, jen ať hlavně odtud nic nebere. To už by ji namíchlo. Když ji padá hlava, tak sebou několikrát cukne. Nesmí u toho přeci usínat. Po nějaké době konečně najde to, co hledala a proto osloví Kaie a pobídne ho, aby šel za ní. Je tím naprosto fascinovaná, že má v rukou návod ke zničení Klause. Sice kolík z bílého dubu by byl lepší, užitečnější, ale pochybuje, že by ho dostala. Beztak s ním i spí, jen aby ho nikdo nedostal do ruky. S dýkou však počítat nebude. Je zahleděná do každého písmenka, hltá každý řádek a poté se zadívá na obrázek diamantu, přičemž nakloní hlavu mírně do strany a vlasy jí sklouznou ještě více na levou stranu, zatímco na pravé straně má odhalený krk a jen pár pramínků vlasů, které jí tam zůstaly. Zaslechne jeho kroky, které se blíží k ní, ale opravdu nečekala, že přijde zezadu. Trochu se nad tím zarazí, ale zůstane sedět ve stejné poloze, přičemž se zaměří na chvíli, kdy jeho velmi blízkou přítomnost pocítí u své tváře. Periferním viděním může zahlédnout část jeho tváře, ale ještě se k němu neotáčí. To však neznamená, že ji to už teď mírně nerozptyluje, protože takhle blízko obličejem k němu ještě nebyla. Myslí však na to, že se nesmí nechat vyvést z míry a že jde jenom o to, aby mu ukázala, co je v té knize. Vzápětí pocítí teplý dech na líci a po těle jí přejde velmi zvláštní pocit, který ji vyvolá jemné šimrání na zátylku až po krk. Jeho teplý dech  ji přímo hladí po každém kousku kůže a ona sotva vnímá knihu, kterou drží v ruce. Zvuk jeho hlasu se jí rozezní v uších, ale není to něco, co by vnímala nebo co by chtěla právě teď vnímat. Kniha v rukou jí trochu poklesne tím, že se už o ni více nestará a namísto toho k němu začne pomalu otáčet tvář, aby se mu podívala do očí, přičemž jak je začíná pozvedávat, aby se mu do nich zadívala, tak zavadí na malou sekundu o jeho rty, nos a až poté se na něj zadívá s výdechem. Její rty jsou pootevřené, jako kdyby se právě chystaly něco říct...nebo udělat? Udržuje s ním velmi silný, intenzivní oční kontakt a nezdá se, že by měla v plánu ho nějak přerušit. Nezdá se ani, že by teď na něčím přemýšlela, že by snad chtěla nad něčím přemýšlet. Jeho tvář je od té její jen pár milimetrů. To, co on vydechuje, tak ona zase dýchá a naopak. Po těle jí koluje pocit, který při něm ještě nikdy neměla a o kterém si nemyslela, že by snad mohl někdy přijít. Aniž by nad tím přemýšlela, tak jí víčka o něco málo poklesnou jak pozvedne bradu o pár milimetrů, což způsobuje to, že její rty jsou ještě blíže k těm jeho. Prakticky je o sebe dělí velmi málo, aby se dotkli jeden druhého. Nemůže si zkrátka pomoct...nemůže tomu zabránit. Jako kdyby jí to k němu táhlo, což bylo pro ni nepochopitelné, ale ona z nějakého důvodu ani nechtěla přestat, Zkrátka se nechala unášet okamžikem. Jeho oči...nikdy si nevšimla tolika barev v nich. Nikdy předtím si nevšimla, co v nich všechno je a jak moc ji fascinují. Má chuť, tendenci se posunout ještě o něco blíže a to hlavně v momentu, kdy zaregistruje jak si přejede jazykem po rtu, ale jeho slova ji z toho tranzu vyruší. Jako kdyby najednou přestřihl lano, které ji drželo v této chvíli. Nadechne se zhluboka a v tu chvíli jí spadne kniha s kouzlem někde na podlahu, takže sebou mírně cukne a odtáhne se svou tváří od té jeho, přičemž tam už nezbude mezi nimi nic, co tam ještě před chvíli bylo. Odkašle si a trochu nervózně se pousměje.* Nevím, o čem to mluvíš. *Při těch slovech rychle vstane z křesla a zaklapne knihu se kterou přejde ke své tašce. Otevře ji a strčí ji mezi učebnice. Pozvedne ruku a projede si rukou ve vlasech, přičemž na chvíli zavře oči a zhluboka se nadechne. Právě teď stojí zády k němu, což je dobře, jelikož nechce, aby ji viděl do tváře. Nechce, aby se na ni díval, protože je naprosto rozhozená. Co se to právě teď stalo? Ne...ne přesně ví, co se stalo. Málem došlo k něčemu, co by byla obrovská chyba, které by litovala nejenom ona, ale i on. A tohle je už na dnešní den moc, až příliš. Už jednou se stala podobná chvíle dnes...ale tohle? Tohle bylo až moc intenzivní, až moc reálné. Zavře tašku, pozvedne ji a přehodí si ji přes rameno. Konečně se k němu otočí a přijde o něco blíže.* Jak si řekl...budeme muset hledat..*Na chvíli se odmlčí a polkne na sucho.*...ten diamant. *Kousne se do spodního rtu a odvrátí zrak, když se podívá na zem. Poté opět na něj.* Zkusím nějak zjistit od Marcela, zda to neviděl nebo...možná to bude v Abattoir. Každopádně...*Poukáže směrem ke dveřím.*...dám ti ohledně toho vědět. Ještě se musím stavit za Sophie a říct ji o tom vězeňském světě, takže...půjdeme? *Pozvedne obočí. Jo...možná je zbabělá v tomhle, že chce raději odtud pryč, ale to, co se stalo...to ji rozhodilo. Nakonec společně opustí hrobku a nějakou chvíli jdou společně domů, jelikož jejich cesta je dá se říct společná. Povídá si s ním, ale pak se rozloučí a místo toho, aby šla za Sophie, tak jde rychle domů. Nedokáže nad tím přestat myslet.*

*Šialenstvo sa zdalo byť tou najbližšou emóciou, trpká chuť v ústach mu tuhla na špičke jazyka a neprehliadnuteľný, krivý úsmev lemoval značnú časť jeho tváre. Zvláštne, ako sa pohľad na sklonku sekundy zmení, lusknutím prstov myseľ zatienia tiene. Bol zoznámený so zloduchmi, ktorý žili v jeho hlave, okupovali jeho posteľ, každý, aj ten posledný zdravý zmysel, ktorý ešte mal. Smiali sa v jeho vnútri. Ich smiech bol jeho ozvenou, staronovým závesom, ktorý dlhšie nedrží pevne zatiahnutý, naopak, roztvorí prsty a víta všetkých démonov, ktorí prišli na návštevu.
Letný vzduch mu narážal do chrbta, prechádzal sprudka po zátylku, z krku až na čelo ovievajúc zostrihané končeky jeho krátkych vlasov. Bolo také, ako si ho pamätal – hlučné mesto z tenkého skla, pod záštitou ľudí, ktorí sa bavili novým dňom a predstavami, ktoré so sebou prináša večer. Kráčali okolo neho, obchádzali každý sebaistý, ničím nenarušený krok po uličnom chodníku. Jeho návrat bol pozitívny, vítaný, nedokázal sa skoro nabažiť pocitu preplneného priestoru a niekoľko sekundových pohľadov, ktorými k nemu ich oči zavádzali. Dlhšie sa nenaháňal za prízrakmi. Šancou, ktorú mu nikto nedá, ak si ju nevykúpi sám. Necítil zlosť, nenávisť, nestál viac o žiadne porozumenie, ani ľútosť, pretože sa rozhodol postarať sa o to, aby im to všetkým bolo ľúto. A ten trest neminie nikoho. Zastaví sa pred obrubou cesty s priam nadradeným výrazom, čakajúc na auto, ktorému chýbalo len pár centimetrov, než by mu prešlo po nohách. Nepokorený postoj prepadá jeho telo, hrdlo sa bezmedzne obráti do boku, akoby mu spokojnosť nad sebou samým, nedávala ani spávať. V dlani zvieral nový mobil, pažu mal mierne nadvihnutú popri hrudi a naoko nemohol prestať písať správy. Čierna látka tenkej koženky mu lemovala široké ramená a podrážky topánok sa zabárali do každého kamienku, na ktorý stúpi. Nepatrne pootvorí ústa a povýšenecky podvihne bradou dohora, míňajúc dievča v krátkych šatoch a priveľmi dlhými nohami, ktorého pohľad sa stredne s tým jeho pankhartským. Kútik pery sa mu automaticky zdvihne dohora, na líci vytvorí letmá jamka z krivého podtónu, ktorý sa mu držal v očiach. Neobzeral sa, nehľadel späť, pokračoval bez najmenšieho zaujatia ďalej, nenechávajúc nikoho, aby mu vošiel do cesty. Nemal, čo skrývať, nemal prakticky už nič. Smiešne sa pýtať prečo, chcel niekto vôbec počuť takú odpoveď? Možno by po prvýkrát bolo lepšie nechať ho na pokoji, nepribližovať sa a neplniť ho svojimi nonsensmi, pred ktorými stratil toleranciu. Slová a slová, bol znudený. Jediné, čo si želal, čo od nich chcel, bol jeho horko-sladký dezert. Bol odpadom v ich očiach, alebo lepšie katastrofou, ktorá mala zostať mŕtva. A to ostatné? Toho sa ešte dnes zbaví. Doslova zmaže každú jednu emóciu, cit, ktorý by ho nútil zdráhať sa nad rozhodnutiami, krvou, ktorá mu bude stekať z rúk a on jej nebude mať nikdy dosť. Už teraz vnímal tú ostrú čepeľ, moc, ktorá ho štípe na bruškách prstov. Pretože čo ho nezabilo, to ho donúti zabiť ich. Nemal nič, čo by mohol stratiť, čo by mu mohli zobrať, žiadnu falošnú slabinu, i keď pretvárka bola jeho druhým menom. Chorý z ospravedlnení, z napravovania, bytím tým, kto sklamal. Donúti ich zmĺknuť, prestať sypať dohorený popol, ktorý bol pod jeho nohami priam jedom. Už nikto ho nikdy nestiahne, nezhodí k zemi, nikto viac nebude mať moc mu ublížiť. A to ho napĺňalo aroganciou, istotou, ktorá z neho sršala na všetky strany.  Nastal ich čas, čas odpadov, aby sa zdvihol zo svojich smetí a vyšiel z koša.
Miestom sa ozýva jeho hlasný, nevšedný piskot, tiché kroky topánok, ktoré narážali do pevného kameňa. Pery má našpúlené v spokojnej nôte, hlavu nahnutú neurčito do strany, ako pohľadom prechádza po tmavých stenách väčšej hrobky, ktorej vchodom len pár sekúnd dozadu, prešiel. Jednu ruku má podvihnutú, prstami prechádza po celej dĺžke obruby, nechávajúc za sebou čiary v prachu. Chodba bola tichá, snáď len potkany sa obtierali o pevné múry. Konkrétne jeden, teraz dôležitejší, ako tie ostatné.* Matka všetkých upírov, *na niekoľko sekúnd sa odmlčí,* a hybrida! *Prenesie popri piskote a tichom hmkaní, ktoré mu neprestajne vychádzalo z úst, akoby volal na cvičené zviera, pričom pomaly stiahne brušká prstov z obruby a hánkami dvakrát po sebe buchne do rohu tvrdej steny, rozhliadajúc sa zrakom po miestnosti, pred ktorej prahom zastal. Široký, až krivý, úsmev mu skrúti pery, bizarný výraz nasvedčuje po bláznovstve, ktoré potreboval nasať konečne kompletné. Díval sa na jej chrbát, oči mal zľahka prižmúrené, akoby každú chvíľu očakával jej pohyb. Vedela o ňom, ako náhle prešiel bránou cintorína, počula ho prichádzať, i keď návštevu nečakala.* Neverila by si, ako mi dalo zabrať, kým som ťa našiel. Musel som prelomiť krycie kúzlo... *pohodí pažou do strany a prosto pokrčí plecami,* i keď som predpokladal, že budeš zašitá pri predkoch. Koniec koncov, ste spolu jedna ruka, pravda? *Ukáže jej predný rad svojich bielych zubov, než potichu vydýchne a na krátky moment sa odmlčí, konečne prechádzajúc ledabolo hlbšie do miestnosti.* Tak či onak, nenamáhal som sa s kúzlom, pretože by som chcel povedať „ahoj.“ Potrebujem malú pomoc. A niečo mi hovorí, *bez toho, aby z nej skláňal pohľad, pootvorí pery a s ľahkým úsmevom si vytiahne z vrecka neporušený ascendent, ktorý jej nechá vytrčený na očiach,* žeby si nejakú ocenila tiež. Takže... Berieš? *Nadvihne pravým obočím dohora, jeho tvár je prázdna, výraz namočený tieňom, ktorý mu lemoval každú črtu.*

*Prakticky hned věděla, že všechno nešlo podle plánu. Její kouzlo možná bylo přerušeno, ale ne úplně zastaveno. Bohužel její syn opět dostal to, co chtěl on, což ji popudí jenom více k tomu jednat ještě tvrději. Je bláhový, naivní, že si stále musí dokazovat jeho sílu a nadřazenost. Opravdu si myslí, že může zvrátit všechno, že může zastavit každou katastrofu, která se chystá na jeho hlavu? Možná si to nepřipouštěl, ale stále to byl on, kdo z nich dvou prohrával. Nenechá ho, aby vyhrál, nenechá ho, aby ji znovu zničil, protože tentokrát jsou karty obrácené na její straně. O Rebekah žádné obavy nemá, protože důležitější je to, že má nové tělo, přesně jak slíbila. Možná její původní hostitelka unikla osudu, který pro ni přichystala, ale to neznamená, že to zvládne i na podruhé. Vlastně ji teď ani nepotřebuje, alespoň prozatím ne. Ještě zbývá Elijah, aby ho přesunula do jiného těla a potom? Potom dostane kolík z bílého dubu a zničí těla, kterým dala nesmrtelnost, zničí tím všechny upíry, které kdy stvořili. Je jenom otázkou času, kdy Niklaus padne, kdy se podvolí její síle, které nelze odolávat. Další z věcí, která ji momentálně trápí je to, že Nikolasa je stále naživu, tudíž je obrovská šance na to, že by se Dahlia mohla ukázat každým dnem, každou hodinou. Obávala se toho, obávala se okamžiku podívat se své sestře do očí po tolika letech, po tom všem, čím si prošly. Vzala jí dceru a to je něco, přes co se nikdy nepřenese. Její úmluva s ní byla až příliš krutá. Mohla jí to odpustit, mohla se zachovat jinak, jenomže její starší sestra měla chuť ji potrestat a za co? Za to, že se zamilovala? Že chtěla rodinu, kterou Dahlia nikdy neměla a pravděpodobně ani o ni nestála? Bylo nesprávné se zamilovat zrovna do člověka jako byl Mikael, ale stalo se tak, nešlo to zastavit a ani přinutit se přestat cítit k němu lásku.
Pomalu si to kráčí ulicí New Orleans směrem ke hřbitovu. Od jisté doby byla čarodějkou, která tady patřila, tudíž měla přístup k Předkům, stejně tak jako ke každé čarodějce. Prakticky byla jednou z nich, ale teoreticky se spoléhala jenom sama na sebe avšak jejich místa ráda využívala. Hřbitov zrovna představoval místo s největší sílou a bylo dobré odtud čerpat. Potřebuje vymyslet strategii, jak se dostat k dceři Alisey a zjistit, co se opravdu stalo s dcerou Niklause. Stále se nemůže zbavit toho pocitu, že je tady něco, co neví, co ji uniká, proklouzá skrz prsty a ona je neschopná to chytit. Projde bránou a aniž by se rozhlížela okolo sebe, tak zamíří do jedné kobky, kde rozsvítí magií pár svíček, přičemž si na stůl před sebe rozprostře různé bylinky. Nasype na něj sůl do kruhu když v tu však ucítí závan něčí přítomnosti. Nemusel stát přímo vedle ní, stačilo jenom to, aby překročil práh hřbitova a ona už o něm mohla vědět. S nezajatým výrazem se dívá před sebe, přičemž si v rukou pohrává s omějem. Ví, proč je tady...možná ne přesný důvod, ale nechodil by za ní, kdyby něco nepotřeboval, kdyby nepotřeboval sílu, která mu bude moct dát to, co chce. Otázkou je, zda to udělá, zda bude chtít mu vyhovět, protože proč by na jednu stranu měla? Slyšela o něm, ale on asi neslyšel o tom, že se ještě před pár dny chtěla zbavit na dobro jeho sladké sestřenice, která by měla litovat toho, že vůbec kdy přišla do města plného démonů.
Chlad, který je v kobce byl příjemný na její kůži v tomto horkém letním dnu nabýval na síle, jako kdyby se s jeho příchodem ještě více ochladilo, jako kdyby přesně bylo to, co chtěl, aby z něj vyzařovalo. I když stojí kousek za jejími zády, i když jasně dává najevo svou přítomnost, tak se k němu prozatím neotočí. Působí to, jako kdyby o něm nevěděla, jako kdyby ignorovala jeho přítomnost, protože za to nestál. Byl malým švábem, kterého lze lehce zašlápnout a nezbude po něm více, než jenom flek. Odloží květ oměje před sebe a její tvář je prázdná, bez špetky nějakého citu. Na jeho komentáře nemá náladu, vlastně vůbec nechce s ním ztrácet čas, ale je dobré si ho poslechnout a zjistit, co přesně bude chtít. Natočí po chvíli hlavu do strany a ještě chvíli mu naslouchá, než se celým tělem otočí čelem k němu. Pohlédne do tváře toho velmi známého sociopata o kterém si nadpřirozené bytosti šeptají, tedy alespoň ty, které slyšely celý příběh a ona? Nejenom, že ho slyšela, ale viděla ho...viděla ho v jejích vzpomínkách, viděla všechno a to byla její výhoda oproti němu, protože se dalo říct, že ho znala.* Doma tě asi příliš nevedli ke slušnému vychování. *Semkne ruce k sobě vepředu a napřímí se, přičemž mírně pozvedne hlavou.* Nemohu být nalezena, když nechci, ale vzhledem k tomu, že jsi nejenom vůdcem covenu, ale taky máš více, než jenom svou sílu jsi měl poměrně štěstí na to mé krycí kouzlo prolomit, dobře pro tebe. *Promluví k němu chladně a nezaujatě. Nepovažuje za potřebné mu odpovídat na stupidní dotazy, zda je s Předky jedna ruka či ne. Nebyl to jeho obchod do kterého by se měl plést a ona není ani povinna mu cokoliv říct. Výrazem ve tváři ho spíše vyzývá k tomu, aby se dostal k podstatné části své návštěvy a nebo ať raději odejde tak rychle, jak jenom může. Sleduje každý jeho pohyb, každé přiblížení, ale nepotřebuje žádnou obezřetnost. Nemá z něj strach, ani žádné obavy. Pro ni je to jenom chlapec, který je až příliš vychytralý s kapkou štěstí, že mu vyšlo všechno tak, jak chtěl...nebo ne? Všechen nezájem zmizí až ve chvíli, kdy poukáže na ascendent. Věc, která vás mohla přesunout do jiného světa a uzamknout vás tam na věčnost. Pozvedne bradu a popojde blíže k němu, přičemž se mu dívá do tváře.* Takže tvoje nabídka je to, že odstraníš z cesty problémy, kterých se chci zbavit tím, že je přesuneš do vězeňského světa výměnou za to, že já ti pomohu s...*Nakloní hlavu mírně do strany a sjede ho zkoumavě pohledem, než se vrátí k jeho modrým očím.*...čímkoliv, co by člověk ve tvé pozici potřeboval od Původní čarodějky. *Nemůže neříct, že jí nezajímá, proč je tady. V neposlední řadě si ho může alespoň vyslechnout.* Můžeš mluvit. *Pobídne ho. Přišel s pro ni lákavou nabídkou, protože věděla přesně o člověku, kterého by poslala navždy pryč...o člověku, který ji až příliš stál v cestě.*

*Cítil... stud. Chladný, pustý a zároveň ostrý, zachvátený nekončiacim hladom. Nepretržite, každou sekundou stúpal a jeho oči boli slepé, neprehliadli nad dno, pod ktorým bol ponorený. A tá hĺbka ho priťahovala, vábila, volala mu do uší a vytvárala ozvenu v hlave, v mysli zachvátenej jedinou vecou. Pomstou. Trpké a zároveň sladké slovo s rovnakým významom, ako splatenie dlhu... Takmer. Doteraz ho nazývali monštrom, obludou v ich príbehu, z ktorého sa ho snažili tak bezcieľne vymazať. To bola chyba, najväčšia chyba, ktorú kedy spravili. Pretože aj keď bol ku všetkému ako slepý, dnes po prvýkrát naozaj videl. Ich myšlienky boli scestné, ich názory kradmé a slová jemu ukradnuté. Nepotreboval ich pochopenie, ich ľútosť, či odpustenie, chcel len počuť ich krik a cítiť horkú krv v dlaniach. Ešte teplú, zároveň vlažnejšiu, než by čakal. Pretrie si ňou tvár, prejde po viečkach, ktoré na chvíľu privrie, pričom potichu vydýchne, stále držiac ten istý nabrúsený nôž.
Mnoho ľudí pohliadlo do jeho tváre. Ľudí, ktorých nepoznal, ktorí nepoznali jeho, ale spoznajú, budú vedieť, z čoho mať strach už len pri krátkom pohľade. Nezostane ignorovaný, nezostane nepovšimnutý, či zbytočný, už nikdy viac. Pretože nikto mu nič nedá, mlčaním všetko nezíska a boli to len jeho ruky, činy, ktoré mohli vykopať tie správne hroby. Jeho nepriatelia sa stali nepriateľmi ich všetkých, jeho krivdy, ich krivdami a jeho pomsta? Ďalšou dôležitou zložkou v celom pláne, novej dobe a závanu ničoho, než tmy, ktorú rúškom prinesú nad toto mesto. Byť ním, premení ho na popol, spáli do tla a nenechá ujsť živú dušu, nenechá prekĺznuť žiadnu z myší, ktoré by si pracne hľadali svoje kanály. A on im pred ich koncami otvorí klietku, do ktorej ich zavrie, než bude sledovať ako trpia. Nie, nechcel ich zabiť, nikdy naozaj. Ich bolesť, ich žiaľ a hlúpe nádeje, ktoré mali, než im z očí vyhasne všetko svetlo... To bolo to, čo chcel. Zabiť Sophie? Marcela? Čo by z tak rýchleho a bezcitného činu mal? Musia poznať čo on, svoj najväčší, zúfalý strach, pred ktorým nebudú mať šancu ujsť, pretože on sa rozhodne im ju nedať. Aké zábavné bude sledovať tie krysy loziace okolo železných tyčiek hľadajúc cestu von. Zatiaľ čo rúrky sú zbrúsené, na milimeter vsadené do betónu, a ony pištia, volajú, avšak nezaslúžia si byť vypočuté.
Ale stud nebol to jediné, čo cítil, bolo tu toho viac, i keby bol omnoho radšej, ak by to bolo všetko. Pretože nič iné by nemalo byť prípustné, nie preňho. Nechcel byť obmedzovaný, nechcel byť tázavý, či podriaďovaný hocijakými výčitkami, vinou, ktorá nateraz zmizla, avšak bolo len otázkou času, keď sa vráti späť... Opäť zasadajúc na trón všetkým emóciám.  Nezmysel, všakže? Tak prečo tomu nepredísť? Prečo nevymyslieť niečo lepšie, naničhodnejšie? Ako si mohla vôbec osoba ako on niečo prikázať? Kázať si do konania všeobecne, ak mu nebolo proti srsti zabiť ani vlastných súrodencov, vlastnú rodinu, ku ktorej necítil nič, než železo všade po stenách a dlážke. Hej, kde sa len podeli všetky tie staré, dobré časy? Nemohol sa už zastaviť, ani keby chcel, všetko riadil psychopat v ňom. Vlastne bol jeho pevnou súčasťou, zvykol si naňho i s drobnými opletačkami, krátkym precitnutím, ktoré na ňom zanechalo následky, pôvodné pochyby, ktorých sa dnes rozhodol zbaviť. Bol ako blázon, ako niekto šialený a zároveň príliš rafinovaný k predvídavosti. Koniec koncov, aj chlad je len prejav tela, niečo, čo je schopné cítiť a dávať svoj pocit najavo, lenže on nemal pocity, on nemal emócie a veci, ktoré by tak boli schopné vyplávať na povrch, neexistovali. A to mu vyhovovalo, vítal to a vzýval späť.  
Pomaly podvihne rukou a prstami sa zaprie o železnú bránku. Tichom miesta sa ozýva jeho piskot, krátke vrzgnutie nesúmerné kroky, ktoré vstúpia na ich svätú pôdu. Jeho úmysel nebol správny, nebol dobrý, len poškvrnil všetko čisté svojou prítomnosťou, svojím duchom, i keď nič z toho sa za čisté považovať nedalo. Hrobky chradli prachom a bledé pavučiny viseli z ich kamenných stien. Prečo sa čarodejnice rodia s krvou na rukách? Nemali by práve ony byť správne, ony slúžiť oddane a nekonečne prírode? Namiesto toho vykopávali svojich nepriateľov, rituály, pri ktorých sa nezastavili pred ničím vo svojej viere. Tak patetickej, tak hlúpej a predsa podpísanej na celom ich tele, na každej zdravej bunke, či zmysle. Sú chorí, všetci z nich sú otupený pachuťou moci, avšak on sa to nebál priznať, nehanil sa pred monštrom, ktoré žije za tými múrmi, ktoré žije v ňom. To ich rozlišovalo, delilo. Zatiaľ čo on ho vítal, bol zmierený s jeho existenciou a pripravený ju využiť do poslednej chvíle, ony svoje činy zaraďovali k vyššiemu dobru. On? Nutné zlo. Perami mu prejde ľahký poloúsmev, skoro ako vánok, vzduch, ktorý mu narážal nepatrne do pliec, hral sa s končekmi jeho tmavých vlasov visiacich mu nad čelom. Prázdna chôdza, postoj bez zaváhania, bez pochybovania o samom sebe, zmierený s realitou, krivdami a i démonmi, ktoré by prežili aj po jeho smrti.
Ponáral sa do tmavých stien, kráčal nimi ako chodníkom nikam konkrétne, sledujúc niečo, čo potrebuje. Jedným prstom tiahol po tom prachu, bledom, sypkom, drsnom. Hlava sa mu nakláňala zo strany na stranu a jeho príchod bol patrný v neprestajnom tichom piskote, ktorý mu prechádzal spomedzi pootvorené pery. Zastavil sa až za ňou, centimetre pred jej chrbtom, hľadiac prázdne a zároveň spokojne na každý jej pohyb. Bolo to tak uhladené, kričalo po perfektnosti a premyslenosti. Logika tu nehrala veľkú roľu, výplatná páska sa zdala byť všetko, čo vidí. Vedela o ňom, všímala si ho viac, než si pripúšťala a každá jej momentálna myšlienka patrila len a len jemu, akoby ich chytal do roztvorených rúk a napokon zabíjal medzi dlaňami. Neberie si jej pohŕdanie osobne. Vedel to ešte vôbec? Ústa roztiahne do úsmevu, vrchný rad rovných zubov lemuje jeho čeľusť, ľahké zaujatie vanie z jeho naklonenej tváre. Unavovalo ju jeho rozprávanie, unavoval ju každý zvuk, ktorý vydal? Našťastie nebola z ľudí, ktorí by si museli zvykať. Potreboval len drobnosť, jednu malú prostú vec, ktorú mu bez najmenšej štipky problému, dá.
Ich pohľady sa stretnú, v tom jeho je vypočítavosť, isté skryté želanie, prosbička do denníka, ktorú po nej chce. Stále tvrdý ako ľad, celý oceán ľadu, ktorý naraz zamrzne od dna až po povrch a neexistuje nič, čo by ho mohlo donútiť sa roztopiť. Pôvodná čarodejnica, matka všetkých pôvodných a zároveň tvorca upírov, monštier noci prahnúcich po krvi... Oh, mal toľko titulov, ktoré by jej pripísal na lístok zhrešení, ale prečo? Bol snáď ešte menej skazený ako ona.* Si urazená, že som si ešte nevypýtal podpis? *Tuhom miestnosti sa ozve hlasné uchetnutie, dusený smiech a jeho natiahnutá sánka vytvárajúca špeciálne narušený efekt. Zľahka pohne rukou do strany a zachytí sa o roh steny, než podíde o jeden krok dopredu.* Všetky sťažnosti smerovať k mojim rodičom... *Dotne sa zľahka vlastnej hrude, na jeho perách stále rezonuje ten istý úškrn.*  Teda, ak by som nejakých mal.  *Zahľadí sa niekam hore do priestoru.* Robím si srandu, otec ešte žije...*Mávne s ďalším, už tichším, smiechom rukou.* Ale tiež čoskoro poputuje... Ako to voláš ty, Es? Miesto, kde si revala za svoje deti?... Čarodejnícky očistec? *Podvihne dohora jedným obočím a pristúpi ešte o niečo bližšie.* Myslím s tým darobným Beetlejuicom a Papa Legobabu... Legobubu, či ako sa mu hreší. *Zovrie sánkou a pretáčajúc očami pokrčí nad tak zanedbateľným faktom plecami.* Huh, nie...To bude skôr peklo. Moja chyba. *Jeho zhovorčivosť nepoznala medzí, nepoznala koncov, ani odmlčaní. Už to skoro vyzeralo, akoby plánoval pokračovať v jednom kuse, keď sa konečne zastaví.
Zopne pery pevne k sebe a mierne ich našpúli, na niekoľko sekúnd vzhliadajúc od jej tváre niekam do strany.*  Vyzerá to tak, že ma poznáš. *Pousmeje sa sucho.* Pekné.  *Na krátky moment sa odmlčí a prejde si prstami jednej ruky po dlani tej druhej. Iste, priam ho vyzývala k tomu, aby začal a on jej túto prosbu neodopieral, práve naopak. Nechystal sa ísť nikam, nechystal sa na odchod, nie, kým nedostane to, po čo prišiel. Obaja budú môcť. Päťdesiat na päťdesiat, o nič menej.
Vedela o ňom viac, akoby mala, lenže v tomto momente mu to neprekážalo, práve naopak. Všetko to uľahčovalo, zjednodušovalo jej pohľad na osobu, ktorou bol. Čoho bol schopný, čo chcel... Jej názor, postoj, mienka – to všetko mu bolo ukradnuté. Išlo len a len o jedno, bola niekým, kto to všetko prehliadne kvôli malej ponuke? Sleduje ju s manipuláciou, istou dávkou vypočítavosti, ktorá sa podpísala na celom jeho výraze. Jeho kroky ustanú len niekoľko kradmých centimetrov od miesta, kde poniekiaľ nezaujato stojí. Ale to všetko vyprchá, opäť to donúti zmeniť sa k šanci, návrhu, ktorý nemohla odmietnuť, mohla? Všetci boli rovnakí. Pokiaľ si im niečo nedal, boli ti schopní spáliť pod ohňom celú ruku, ak áno, odrezali ti len prsty. Aké smiešne a patetické mu to prišlo. V dlani mu leží ascendent, prístroj, ktorý mohol kohokoľvek uväzniť vo svete, z ktorého sa za normálnych okolností nikdy nedostane späť. Dokonca ani pôvodný upír nie. Zľahka sa narovná a natočí hlavou do boku, akoby si ju neustále a nepatrne prezeral, akoby lemoval jej kroky, ktoré viedli priamo k nemu. Ich zraky boli opäť spojené v jeden. Jej slová ho nútili k poloúsmevu. Chladnému, prázdnemu, strohému, predsa spokojnejšiemu, než kedykoľvek predtým.
Nadvihne provokačne obočím, ako cíti jej skúmavé oči snáď na každej časti tela. Chcela ho snáď donútiť, aby sa cítil menší, bezcennejší oproti nej? V jednej chvíli mykne celým telom skĺzajúc pohľadom k ascendentu, ktorý stále držal. Prezeral si ho bez záujmu, naoko zažratý do každého detailu. Jeho ľahké kroky povedú popri nej, až tak, že sa jej skoro dotkne, avšak to boli milimetre, ktoré ich delili, než k nemu opäť stála otočená chrbtom. Tento krát bol ale bližšie, než by chcela, bližšie, než by mohla dúfať. Takmer sa opieral hruďou o jej ramená,  nad ktorými visela jeho tvár, na ktorej zátylku vnímal dotyk jej vlasov. Silná vôňa ju definovala, zadávala jej arómu, ktorú si až teraz povšimol. Už sa neusmieval, neuškŕňal, šiel z neho čierny mor. Potichu vydýchne pri jej čeľusti, na časť jej ucha, než nahnutý dopredu podvihne rukou, a tak vystrčí dlaň s ascendentom zozadu priamo pred ňu.* Chcem len jedno malé kúzlo, ktoré ma zbaví všetkého, čo som získal odobratím moci mojej sesternice, okrem nej samotnej. *Prenesie potichu.* Zbavím ťa tvojich démonov, ak ma ty zbavíš mojich, Esther. *Jeho tvár je kamenná, pery v tmavých svároch. Nadhodí si ascendent v ruke, pričom ho znovu chytí a uzatvorí medzi prstami odťahujúc sa od jej chrbta.* Obaja vyhráme... Je to tak ťažké? Tak veľa, čo by som od Pôvodnej čarodejnice chcel? *Akoby svoje otázky myslel naozaj, akoby na ňu z boku hľadel takmer nevinným, prostoduchým pohľadom, ktorý jej práve ponúka zbaviť sa kohokoľvek a prakticky za to skoro nič nechce.*

*Plánovala až příliš, možná to neměla vůbec dělat. Nic nevycházelo tak, jak mělo. Jistě, někteří z dětí už měli jiné těla, ale ne zdaleka všichni, stále tady byl jeden, který před ní hlavu nesklonil, který před ní měl o krok napřed. Niklaus...její speciální syn, někdo, kdo byl pro ni obrovským darem, protože jako jediný nebyl synem Mikaela. Pro něj to bylo utrpení, sama velmi dobře ví, že si to nezasloužil, že to byla její chyba, její strach. Časem se to změnilo, ale už bylo příliš pozdě. Avšak mohl by Mikael tvrdit cokoliv, tak přesto Niklaus byl více jeho synem, protože se mu v jistých ohledech podobal, stejně tak jako naprosto lišil. Nutilo jí to stále nad těmi myšlenkami si povzdechnout, užíraly ji každá den víc a víc. Jak dlouho už stojí na půdě New Orleans? Jak dlouho už se snaží věci změnit? Příliš dlouho na to, aby dosáhla mizerných výsledků. A co ubohý Finn? Prošel si velkým peklem, když byl uřknutý, tohle si rozhodně nezasloužil za loajálnost k ní, za to, že se snaží udělat věci správné, tak jak mají být. Musí si s ním popovídat, musí dát věci do pořádku a hlavně by se měl především postarat o Aliseu a její dítě. Pokoušela se ji vzít, zabít ji, ale byla připravená. Věří tomu, že jednoho dne přijde ten správný čas, že její dcera udělá krok vedle a to bude její šance a věřte tomu nebo ne, vždycky někdo šlápne do neznáma, vždy necháte nepřítelovi skulinku, kterou může hladce proklouznout a zničit vás. To, co nechtěla pro své drahocenné děti být byl nepřítel, jenomže se tak stalo. Jak ji stále tak mohou brát? Proč nemohou všichni pochopit její činy? Z pozice matky se snažila pochopit ty jejich, tolikrát se zamýšlela nad vším, co udělali a že měla na druhé straně spoustu času o tom přemýšlet. Udělala z nich monstra, uvědomuje si to, vzala jim lidskost, kterou postupem času ztratili, ale to čím jsou teď, jejich chování, jejich rozhodování...to udělali sami za sebe. Je lehké ji vinit za všechno a přitom se nepodívat na vlastní odraz v zrcadle. Jenomže každý z nich se bojí, každý z nich se štítí podívat do svého vlastního nitra, protože ví, jak moc je upírstvím zničené, znají své démony, ale nechtějí si je připustit. Mohou ji vinit ze spousty věcí, mohou ji vyčítat, že to ona jim dala nesmrtelný život a teď jim ho chce sobecky odebrat, ale nemohou ji vinit za Hope.
Jediným viníkem je Dahlia. Straší sestra, ta mocnější, ta prohnanější. Nebylo nic špatného na tom mít děti, nebylo nic špatného na tom se zamilovat, tak proč to zatraceně nedokázala pochopit? Byly nerozlučitelné, měly mezi sebou pouto, které se nemělo nikdy přetrhnout, ale jak tomu mohla zabránit? Unesli je, neměli se dobře, vlastně na tom byli bídně vzhledem k jejich vypálené vesnici a Mikael jí v té době dával něco, co si myslela, že už nikdy cítit nebude. Lásku, péči a starost. Její straší sestra mezitím byla zalezlá v boudě a vymýšlela plán, jak utéct, jenomže ona nechtěla. A za to ji potrestala tím nejvyšším trestem. Umožnila ji mít děti, ale za příliš velkou cenu, kterou si neuvědomila dokud v náručí nedržela novorozenou Freyu a Aliseu. Dahlia ji jí nemusela odebrat, nemusela si ji vzít, mohla jí jenom pomoct, jenomže na to byla příliš sobecká, příliš závistivá. To byl příběh, který věděl pouze jeden člen jejich skoro rozpadnuté rodiny, kterou se snažila spoutat zase dohromady. To je to jediné, co kdy chtěla – rodinu. A ona si ji získá...z hlíny vybuduje základy a z nich poté domov. Musí tomu věřit, protože čemu jinému by měla věřit? Co by jí ještě na tomto zatraceném a poskvrněném světě zbývalo?
Přejede prsty po okvětním lístku oměje, přičemž se zhluboka nadechne, jako kdyby jedna z nejtěžších věcí člověka na zemi byl dostat do plic kyslík. Cítí spoustu síly okolo sebe, auru magie, kterou ji dávají Předci, které ji dává toto posvátné místo, protože právě tady jsou čarodějky nejblíže ke svému zdroji, právě zde mají největší sílu. Musí vymyslet novou strategii, stejně tak jako se musí zbavit překážek, které ji ničí plány a musí se jich zbavit nadobro. Mohla mít nejmladšího syna taktéž na své straně, kdyby se jenom ta zrzavá běhna od něj držela dál. Proč stále dokola opakovala jednu chybu? To se neumí poučit? Jasně jí sdělila stanovisko, které nedodržela. Pokud ji Kol nutil být v jeho přítomnosti, pak měla co nejdříve opustit hranici města, jenomže někteří lidé si zkrátka neumí pomoct. A proto bude trpět víc, než si dokáže představit, bude litovat toho, že ve svém malém mozku si neuvědomila, že bude lepší odejít, poslechnout ji. Matka dcery jeho syna pro ni příliš velkou hrozbu nepředstavovala, vlastně by se ráda s ní konečně setkala tváří v tvář, protože si je jistá, že i ji by šlo nahlodat k výměně těla, že i ona ráda by byla pouze čistým vlkodlakem a ne osobou, která těžce zvládá dvě rozličné stránky dohromady. Krásná, silná barmanka pro ni nebyla žádnou překážkou, žádným ohrožením, avšak syn, který se při ní držel už jistou hrozbou byl. Elijaha měla na své straně, stejně tak jako Rebekah. Možná nebyla připravená srdcem, ale přijala nabídku, kterou poskytla a tudíž neznamená vůči ní nebezpečí. I když se snažila myslet na cokoliv jiného, tak její myšlenky se stále ubíraly k těm největším drahokamům, které měla – děti. Z rozjímaní ji vyruší člověk, co je dost bláhový na to, aby překročil půdu čarodějek, které ho nevítaly s otevřenou náručí, avšak stále neměly důvod k tomu ho zastavit, alespoň prozatím. Pozvedne hlavu vzpřímeně a zadívá se na svíčku ze které skapává vosk na podlahu a pár kapek se usazuje na stěně. Bylo příjemné trávit v kobkách čas v letních dnech, protože vzduch okolo byl chladnější, byl příjemnější na kůži. Nemá sebemenší důvod se prozatím otočit čelem ke vchodu, kde se za nepatrný okamžik objeví postava, kterou nikdy nepotřebovala střetnout, avšak nemůže říct, že jistým způsobem ji nezajímal. Věděla o něm více, než si dokázal představit, viděla více, než by si možná přál. Zvuk, který ho doprovázel nebyl uším příjemný, protože narušoval krásu ticha, které zde vládlo a jeden z důvodů, proč zde byla. Nechtěla být rušena, ale on měl příliš drzosti na to, aby to udělal. Cítí jeho přítomnost za svými zády, vnímá ho všemi smysly, ale stále působí, jako kdyby ho ignorovala, jako kdyby mu dávala najevo ať odtud co nejrychleji odejde, než bude příliš pozdě a moucha bude polapena do pavoučí sítě ze které nebude pro ni úniku, protože nebude moct roztáhnout křídla, zatímco pavouk po ní bude sápat. Otráveně při jeho hlase přivře oči a zase otevře, než se rozhodne k němu otočit a věnovat se jeho maličkosti, i když pro ni je naprosto bezcenná. Chtěl být strachem pro všechny, chtěl, aby se na něj lidé tak dívali, ale u ní nic podobného zahlédnout nemohl. Nebála se ho, neměla proč, stejně tak jako pro ni nic nepředstavoval. Byl to jenom hybridní čaroděj, někdo, komu nebylo naděleno mít vlastní sílu, jediné, co dokázal bylo krást ji ostatním čarodějkám. Nazývali ho odpadem? Přesně to taky byl. Jeho pobavení možná bylo na místě, ale neměl by se právě teď cítit alespoň trochu...trapně? Protože ji nic z toho nezajímalo, nic z toho pro ni nebylo směšné. Jenom prázdná slova člověka, který nevěděl, kdy má zavřít ústa. Nasaje nosem do plic další vzduch a chladným pohledem si ho neustále přeměřuje, přičemž nedává najevo žádnou emoci z jeho vyprávění, jako kdyby ho ani neposlouchala, jako kdyby ji vůbec nezajímal a on nezajímá. Začíná ji to unavovat a proto ho ihned přeruší, když začne mluvit o svém ještě žijícím otci.* Dost! *Řekne rázně, příkazově. Nelze na ni znát žádné rozhořčení, spíše je to lhostejnost k tomu, co ji tady vypráví.* Měl by si vědět, kdy máš přestat mluvit, protože se může velmi brzy stát, že ti vyrvu z úst jazyk. A to by pro člověka jako ty byl asi ten největší trest. *Není to výhrůžka, ale fakt, který by jí nedělal problém. Stačilo by pár slov a už by před ní klečel na kolenou. Slavný vůdce Gemini covenu...to bylo k smíchu. Mohl se nazývat čímkoliv a stejně nebyl nic víc, než jenom šváb přilepený na podrážce jejich bot. Hlavu má povznesenou, aby dala najevo jistou autoritu, kterou by k ní měl mít, neznamenalo to však, že bude. K jeho dalším nesnesitelným poznámkám se nehodlá vyjadřovat. Jeho drzost neznala mezí, když jí oslovoval jménem, vlastně jenom její zkráceninou. Jistě, že ho znala, jak by nemohla? Neměl sebemenší tušení o tom, že když chce, tak bude vědět všechno a o všech. Mimoto byl spíše vedlejší škodou, která se stala při nahlédnutí do mysli jeho sestřenice, nic víc a nic míň.* Přejdi k věci, Malachaii. Jinak se můžeš vyprovodit sám. *Poukáže očima k východu z kobky, přece by nechtěl zažít takové ponížení, že by ho právě ona vyhnala ze hřbitova a on by odešel...jak, že se to říká? Ach ano...s holým zadkem. Nemusí čekat příliš dlouho na to, aby naznačil, co by si vlastně přál. Nemůže předstírat, že by ji byť jen trochu nezaujala jeho nabídka – lépe řečeno věc, kterou svíral ve svých rukou. Bylo to něco, co mohla využít ve svůj prospěch a hned věděla o sobě, kterou by do toho zatraceného pekla poslala, která by odtamtud nemohla odejít, ne bez něj. Jediná věc byla, či po tom, co by mu dala to, co chce ji nepodrazil. Nebyl člověk, kterému by se dalo věřit, ale ona zase nebyla osobou, kterou by bylo moudré zradit. Taky měla své esa v rukávu, které mohla vytáhnout. Popojde o něco blíže k němu, přičemž se na chvíli zahledí na železnou věc v jeho ruce, než se zastaví přímo před ním a podívá se mu do očí. Pozorují jeden druhého, jako kdyby byly divoké šelmy, co buď na sebe zaútočí a nebo v sobě najdou jisté porozumění k spolupráci. V jejich případě to vypadalo na druhou možnost, ale stále netušila, co po ní bude chtít, i když ve skrytu duše mohla předpovídat jednu jedinou věc. Chce to od něj však slyšet, chce vědět s jistotou, co žádá. Co nabízí? To už měla přímo před nosem a bylo to něco, co nešlo jenom tak odmítnout. Přeci jenom k něčemu může tato malá, ztracená kobylka jenom být. Jeho bližší přítomnost je jí nepříjemná, vlastně by se dalo říct, že je nežádoucí. Zlehka stáhne obočí k sobě a její tvář je jako vytesaná z kamene. Jak si vůbec může opovážit být tak drzý a přibližovat se do blízkosti, která není povolená? Ne v jeho případě. Hlavou jemně pohodí do strany, přičemž jí vlasy dopadnou z ramen na záda. Vydechne zlehka a stále stojí na tom samém místě jako nějaká socha. Cítí ho za svými zády, cítí jeho lehký dotek na svém těle a to ji otravuje, příčí se jí to. Nedává to však na sobě znát ani postojem, ani výrazem ve tváři do které nemůže teď vidět. Všechno se to jenom odehrává v jejím nitru...to velké znechucení, které k jeho maličkosti chová. Cítí zkažený dech na části ucha, který by normálního člověka možná hřál, avšak ji pro ni to není nic více, než jen nesnesitelný chlad. Mírně nakloní hlavou do strany, jako kdyby mu dávala najevo, že to, co dělá je nejenom nemístné, ale zachází za hranice toho, co si k ní může dovolit. Opět zahlédne ascendent, který je přímo před její tváří. Viděla ho, proč se snaží na to stále poukazovat, když je jí jasné, co nabízí k jejich splátce? Musí se zlehka pousmát při jeho žádosti. Jistě, nechtěl mít všechno, co mu dávala moc jeho sestřenice, která měla až příliš moc citů, nadměrnou empatii. Pro něj to muselo být horší, než fyzické mučení, tím si byla jistá. Nedá se říct, že ji to svým způsobem nepobavilo, ale jenom na zlomek sekundy. Trpce cukne koutkem úst do strany. Jejich démonů? On neměl sebemenší ponětí, co její démoni představují. To, že se chce někoho zbavit, protože mu překáží v cestě nejsou strašidla pod její postelí, není to to, co ji nutí v noci otevřít oči a setřít si pot z čela. Podívá se mu z boku do tváře, když ho zachytne periferním viděním. Nehodlá s ním hrát žádnou hru, takže se v dalším okamžiku otočí čelem k němu, aby mu viděla lépe do tváře, aby i ji on mohl vidět lépe do tváře.
V dalším okamžiku prudce zachytí ruku na které má nasazené prsteny a mírně si ho tak přitáhne více k tělu, avšak udržujíc minimální vzdálenost od sebe. Otočí si ji hřbetem nahoru, přičemž skloní pohled. Svírá ji oběma rukama, přičemž přejede po povrchu prstenu, který byl naplněný mocí jeho sestřenice. Prohlíží si ho se zájmem, ale ne takovým, že by po něm prahla. K čemu by jí ta cetka byla? Ona měla moci příliš, nepotřebovala ji brát ostatním, to spíše druzí měli neuvěřitelnou tendenci vzít ji jí. Sevře jeho ruku pevně ve svých dlaní, přičemž pozvedne bradu a zavře oči. Z úst ji vycházejí tiché formule, kterým by sotva mohl rozumět. Plameny svíček se ještě více rozhoří, stejně tak jako venku se zvedá vítr. Může cítit ten příval magie, stejně tak jako může vnímat, že něco z jeho prstenu odchází, vytrácí se do neznáma, jako kdyby se to už nikdy nemělo vrátit nazpět. Stačí jenom pár slov, pár vteřin a všechno je pryč. Plameny ustanou, vítr se vytratí a všechna ta aura, která byla ještě před okamžikem okolo nich je pryč. Otevře oči a podívá se do těch jeho, ale ruku mu nepouští.* Považuj naši dohodu za uzavřenou. *Poví mu chladným hlasem a stále autoritativním.* Ale ještě, než odejdeš by si měl vědět...*Jednu ruku stáhne nazpět k tělu, avšak tou druhou ho stále drží a přejede mu palcem po povrchu prstenu a jemné kůži na hřbetu.*...že jediný krok vedle bude znamenat…*Opět mu pohlédne varovně do očí*…skutečnost, že se ti všechno vrátí v mnohonásobné verzi. Budeš cítit víc, než sis kdy dokázal představit. To, co si cítil doteď byl jenom zlomek toho, co by mohlo přijít a ten psychopat, kterého máš tak rád? Oh, řekněme, že by ti dal věčné sbohem. *Po celou dobu ho drží pevněji, než svůj stisk uvolní a celkově ho pustí. Odtáhne se od něj, ale ne příliš daleko. Sepne ruce vepředu a nespouští z něj zrak.* Po citech Camille nezůstalo nic a na oplátku budu chtít, aby si uzavřel Genevieve Rousseau ve vězeňském světě a to co nejdřív. *Poví mu své stanovisko na kterém lpí, než se k němu otočí zády a vrátí se ke stolečku, kde má položených několik bylinek.* A teď jdi. *Dodá v rychlosti, avšak ten fakt mu musel být jasný v okamžiku, co se k němu otočila zády. Nadále ho nepotřebuje ve své přítomnosti stejně tak, jako on nepotřebuje ji.*