Lafayette Cemetery

*Nejspíš nikdy, do konce života nezapomene na pohled na zlomeného bratra, jak drží v náručí Hayleyino mrtvé tělo a z jeho očí tečou slzy. Ten výjev se mu navždy vryje do paměti a bude ho strašit v nočních můrách. Sleduje ho a cítí se teď stejně bezradně, jako jeho bratr vypadá. Nejspíš i jemu se ve tváři usadil výraz čistého zoufalství a bezmoci. Když skloní hlavu, protože nevydrží pohledem dlouho na bezvládném těle Hayley ani na bratrově tváři, snaží se zadržet slzy, což se mu moc nejde. Jakmile si vzpomene na dítě a chce vědět, co se s ním stalo, Niklaus svou první reakci naprosto rozbije a zničí všechny jeho naděje na jejich budoucnost, na kterou se ještě předchozí den opravdu těšil. Nemohl se jí dočkat až jejich rodina konečně pozná trochu štěstí. Jak šeredně se mýlil v tom, co jim budoucnost přinese. Ne radost a štěstí, ale neskutečnou bolest, smutek, vědomí, že zklamali to nejcennější, co jim osud nabídl. Po Klausových slovech opět skloní hlavu a zavře oči, jako by chtěl, aby ta noční můra už skončila a on se probudil a mohli dál normálně žít. Další větou mu ovšem bratr vlije do žil novou energii, novou touhu uspět a zachránit jejich dítě. Hayley by se rozhodně nevzdala.* Musíme si pospíšit... *Vydechne a naposled se podívá na Hayley. Pak vstane otočí se a vydá se z kostela na hřbitov. Klaus se k němu po chvilce připojí.
Na hřbitově jsou tak rychle, že trhli určitě rekord i v upíří rychlosti. Projdou dovnitř a začnou pátrat po dítěti a jejich vrazích. Když tam tak chvíli běhají kolem hrobek, začne mít dojem, že nejsou na hřbitově, ale v bludišti. Čas běží neúprosně rychle a on je šílený obavami, že přijdou opět pozdě. Strach ho úplně ochromuje, je na okraji šílenství, stačí málo. Když míjejí hrobku, na které si všimne jistého poznávacího znamení, tak se zastaví a chvíli na to hledí.* Chodíme pořád v kruhu. *Vydechne netrpělivě. Hledí na prasklinu, které si prostě nejde nevšimnout a zrychleně oddechuje. Podívá se na Klause a je na něm vidět, že jeho klid a sebekontrola jsou na samém pokraji zhroucení.* Máš pravdu takhle ji nenajdeme. Zase ji zklameme. Hayley stejně jako její dceru... a proč?! *Má toho tak akorát a Klaus je jediný nablízku.* Chtěl jsi zase celému světu dokázat, že jsi nezničitelný? To divadlo, co jsi uspořádal v domě, pro koho mělo být? Pro Benjamina nebo pro tebe?! Stálo ti to za to?! *I on má, jenom jednu trpělivost a rozhodně není nekonečná, jak se někdy může zdát. Musí Klausovi říct, co si o tom všem, co udělal, a co je zavedlo až sem, myslí. Probodává ho při tom vyčítavým pohledem plným bolesti. Jeho představy o budoucnosti jsou rozbité na prach na padrť a jemu nezbylo nic, čeho by se nyní chytil, aby mohl pokračovat v záchraně jejich dcery. Nemůže pořád věřit, že byl jeho bratr tak lehkomyslný, že riskoval život svého dítěte a Hayley, jen pro svůj dobrý samolibý pocit. Všechno se po té obrátilo proti nim. Vydechne zničeně a rozhodí bezradně pažemi. Probodává Klause zoufalým, zlomeným pohledem. Rozhlédne se a snaží se najít nějakou cestu, která vypadá jinak. Naslouchá při tom zvukům, které k němu z okolí přicházejí. Zvedne paži a dlaň si položí na čelo. Až při tom pohybu si uvědomí, že má na ni ještě pořád zbytky zaschlé krve. Druhou ruku si založí v bok. Jeho zlost, frustraci vystřídá beznaděj, která se o něj pokouší, co vešel do kostela a našel tam svou noční můru. Nechá ruku klesnout dolů a znovu se rozhlédne. Při tom si všimne osoby, která se k nim přibližuje. Zůstane na ni nevěřícně koukat, ještě při tom přimhouří oči, jako by se chtěl ujistit, že ho nešálí zrak. Pozná jí okamžitě, protože její pohyby, ladnost chůze i pohybů, kterými zdobila svůj půvab, ten by rozeznal vždy a všude. Přesto nemůže věřit tomu, co vidí. Nechápe, jak je možné, že je živá, že je tady. Odmítá tomu dokonce uvěřit, protože se obává, že je to nějaká další léčka čarodějnic a zejména Benjaminova. Nemůže, ale příliš zkrotit radost, která se rozhořela v jeho nitru - něco co už ani nečekal, že někdy pocítí, jak ji pozoruje.* Hayley... *Vydechne její jméno, jako by to byl zázrak a vydá se jí naproti. V jeho výrazu je vidět ohromení, radost, ale i něha, kterou se na ni dívá. Vyjde jí vstříc a překoná tu malou vzdálenost, kterou mezi nimi nechala, když se zastavila. Stále nespouští pohled z její tváře. Zvedne pak opatrně ruce a chystá se jí dotknout. Stále má strach, že se před ním rozplyne. Nakonec se překoná a dotkne se jí. Nejprve položí dlaně na její paže a přejede po nich až dolů k rukám. Nyní konečně uvěří, že je Hayley skutečná. Pak pustí její ruce a zvedne je k její tváři. Chce ji do nich vzít, ale zarazí se. Nechce se jí dotýkat dlaněmi od krve. Nechá je klesnout dolů, ale o to více výmluvnější je výraz v jeho obličeji.* Jak to, že jsi tady? *Vydechne nechápavě. Možná by jim to řekla i bez jeho otázky, možná ne. Poslechne si posléze její vysvětlení. Střídavě sleduje ji nebo se podívá na Klause. Nesnaží se to pochopit, jen to bere jako fakt. Hayley je živá a jemu se do života vrátila trocha naděje, že to přeci, jen nakonec dopadne dobře.* Je tady, ale nemůžeme se k ní dostat. Čarodějnice vytvořili iluzi tohohle bludiště. Chodíme pořád v kruhu. *Zareaguje na její slova.* Hope?! *Teprve se zpožděním si uvědomí, že už svou dceru pojmenovali. Krátce pohlédne na bratra, ale pak se otočí k Hayley a pozoruje ji. Zdá se, že s ní nebudou mít problém Hope najít. Zadívá se do uličky, kterou zvolila Hayley. Nechce se s ní přít. Pro něj jsou důležité obě, ale pravdou zůstává, že Hayley je nyní v pořádku, ještě zbývá zachránit malou Hope. Odhodlaně na Hayley kývne a vydá se po jejím boku na pomoc jeho malé neteři. Cestou se rozhlíží všude kolem, zdá se to kolem nich na první pohled stejné, ale on věří Hayley a jejímu instinktu, že ví, kudy jít. Nakonec se dostanou na místo, které tak dlouho hledali. Když se mu naskytne pohled na Benjamina s dýkou v ruce, ustrne v pohybu a srdce v hrudi se mu zastaví. Hned, ale ožije, protože teď si rozhodně nedovolí váhat. V rychlosti se rozhlédne kolem a hledá něco, čím by Benjaminovi vyrazil z ruky nůž, ještě dříve, než se k němu dostanou. Uvidí velkou kamennou vázu po svém boku, kousek od místa, kde stojí. Spoléhá na rychlost. Sehne se, vezme ji a hodí po Benjaminovi. Nechce ho ani tak zasáhnout, jako mu vyrazit dýku z ruky. S mířením, ani silou nemá problémy. Zásah do ruky je tak silný, že ho odrazí dál od Hope na oltáři, vyrazí mu nůž z ruky a narazí ho na stěnu kousek na ním.*

(Už se chystá jen máchnout rukou a zabodnout tu dýku do toho malého stvoření před ním, ale pak ho najednou vyruší něčí hlas. Nesoustředil se na nic jiného, než na smrt toho dítěte a tak ani nevycítil, že mají společnost. Nemusí se ani dívat, aby poznal, komu ten hlas patří, ale ona měla být přeci mrtvá. Vzhlédne a naskytne se mu pohled na Hayley, Klause Elijaha. Jenže než stačí něco udělat, z ničeho nic mu něco zasáhne do ruky takovou silou, že ho to odhodí na zeď a vypadne mu dýka z ruky. Vyrazí si už podruhé za dnešek dech a je si jistý, že slyšel, jak mu křupla nějaká kost v ruce, ale bolest se zatím nedostavila. Ta se dostaví až o něco později, ale on si jí jako vždy nevšímá. Odlepí se od zdi a otráveně vydechne. Zdravou ruku si podrží nad tou zlomenou, zamumlá pár slov a zlomenina se mu během mžiku zahojí. Začíná v něm vřít vztek. Nejdříve si myslel, že ho šálí zrak i sluch, ale nešálil. Ta vlkodlačice nebyla mrtvá a rychle mu docházelo proč. To dítě. Bylo dcerou Klause Mikaelsona, hybrida. Ta malá jím je také a díky její krvi tu teď Hayley mohla stát živá a zdravá. A Elijah? Někdo z něj musel vyndat tu dýku a on by si klidně i tipnul, kdo to byl. Měl to promyslet pečlivěji a Elijaha někam zavřít, aby se k němu nikdo nedostal. Potřeboval mít na tohle klid, ale ani to mu nebylo dopřáno a nakonec se tu objevili oni tři. Přivádělo ho to k šílenství, ale nedá na sobě nic znát. Musí dokončit, co započal. Začne odříkávat nějaká slova, která jim třem nejspíš přišli jako naprosté bláboly bláznivého muže, ale jemu a čarodějkám ne. Ostatní se k němu přidají, spojí svoje síly a společně povolají předky na pomoc. Během chvíle začne zem před schody k oltáři hořet a vytvoří se tím neprostupná hořící zeď. A kdyby nestačil oheň, přiblížení je bude hodně bolet. Teď na ně možná to kouzlo nefungovalo, ale pokud by se jen na metr přiblížili, začne jim neuvěřitelně bolet hlava, jako by měla každou chvíli explodovat. Čarodějky stojící kolem něho na hřbitově a pochované čarodějky a čarodějové na tomto hřbitově se spojili proti těm třem. Nemůžou je porazit ani, kdyby chtěli. Ani kdyby se sebevíc snažili. On měl něco co oni ne. Ještě další trumf v rukávu a neskutečnou moc, která jím prostupovala.) Nemůžete jí zachránit. Nemůžete mě zastavit. Stojíte proti nám všem. (Roztáhne ruce na náznak, že rozhodně nemyslí jen ty, co tu stáli.) Mrtví i živí. Proti nim teď stojíte. (Roztáhne koutky úst a usměje se. Ten úsměv značil mnohem více, než jen uspokojení. Byl to projev vítězství. Neporazitelnosti. Klaus si říká nesmrtelný a neporazitelný, ale pravdou bylo, že on ho porazí. Jednou se nechal překvapit a prohrál, ale dneska už ne. Dneska je připravený na všechno a jsou na jeho území. Zvedne obě dvě ruce do výšky dlaněmi namířené proti Hayley a Elijahovi a odhodí je dozadu. Jejich let ukončí až hrobka, do které narazí a prorazí její zeď. Neměli tušení, proti čemu teď stojí. Klause si nechá až naposled. Podívá se jeho směrem a ke kouzlu, které mu způsobuje bolesti, přidá ještě něco dalšího. Začne ho dusit jeho vlastní krví, která se mu nahrne do úst. Nehodlá s ním právě teď dělat už nic víc. Ostatní musí dokončit Roderick, na kterého spoléhá. On ho jen ještě více oslabil, aby měl Roderick tu největší možnou šanci mu zabodnout kolík do hrudi a probodnout mu srdce. Už se vážně těší, až uvidí jeho tělo hořet v plamenech. Zvedne dýku ze země a přejde k oltáři, na kterém byla ta malá. Opět zvedne ruku s dýkou do výšky a teď už na nic nečeká, rozmáchne se, aby konečně mohl zabít to dítě. Nemůže se už nechat vyrušit nikým ani ničím.)

*Vedel, že sú tu, ale nemohol ich nájsť. Bola to ako nočná mora bez konca. Minúty ubiehali a život jeho dcéry bol každou sekundou kratší. Museli ju nájsť a museli to urobiť čo najskôr. Celá tá panoráma okolo im v tom však veľmi nepomáhala. Keď sa konečne zastavia v ich bezcieľnom blúdení a Elijah poznamená fakt, ktorý mu tiež neunikol, pomaly vydýchne a otočí sa mu konečne čelom. Pohliadne do jeho tváre, ale nemá odvahu čo i len premýšľať nad jeho myšlienkami či pocitmi. Teraz bola najdôležitejšia Hope a všetko ostatné môže počkať. Nepamätal si, žeby svojho brata za storočia videl viac zničeného, videl viac bezútešne tápať po vlastnej kontrole, po tom, čo si vždy tak veľmi udržoval. Teraz mu to však robilo problém, všetko, za čo sa tak verne stával, vyprchalo spolu s jeho nádejou. Nemusel mu to hovoriť, videl mu to priamo v očiach. Pri jeho slovách len mierne pootvorí pery a podvihne tvárou dohora, pričom  letmo pokrúti hlavou zo strany na stranu. Aj napriek tomu, že Elijah bol na pokraji všetkého a už ani nedúfal, žeby ju v tejto spleti uličiek mohli nájsť, on to nedokázal pustiť, nedokázal prijať myšlienku, žeby znovu zlyhal. Tento krát nie kvôli sebe, ale kvôli jeho dieťaťu, ktorého matka bola mŕtva a on tomu nedokázal nijako zabrániť. Pri zmienke o Hayley nad niekoľko sekúnd odvráti pohľad niekam nahor, než na sucho prehltne a len počúva bratove slová, ktoré mu v túto chvíli pripadali ako ostrá čepeľ meča.* Pre mňa?! *Prenesie k nemu ako náhle dohovorí s o niečo zvýšeným tónom v hlase.* Chcel som ho len zabiť. *Odmietal jeho slová. Aj keď sa ho vtedy zmocnila nenávisť a túžba opäť zničiť svojho nepriateľa, jediná chyba, ktorú pritom spravil bola, že ho nahnal priamo do sídla, nakoľko si bol istý, že ho môže zabiť.  Vníma jeho bolesť, ani si neuvedomuje, ako veľmi ho jeho vyčítavý pohľad ubíja, ale nebolo tu nič, čo by mohol urobiť, aby niektoré svoje rozhodnutia vrátil späť, nič aby to napravil, mohol sa len pokúsiť zachrániť svoju dcéru a poslať Benjamina priamo do horúcich pekiel. Na bolesť, ktorú jeho brat niesol na tvári, sa mu pozeralo ťažšie, než by sa mohlo zdať. A aj keď im už nezostávalo nič a všetka nádej sa rozplývala, nehodlal sa teraz vzdať. Nie po tom všetkom, čo dnes videl od Benjaminovho víťazného úsmevu, narodenie jeho dcéry po Hayleynu tvár, ktorá padla bezvládne späť na oltár. Doteraz mohol cítiť jej krv a počuť v hlave jej krik. Mierne sa nad tou myšlienkou otrasie, akoby sa to všetko snažil proste vyňať z hlavy a sústrediť sa na prítomnosť. Jedinou budúcnosťou preňho bola Hope, bola to jediné, čo od neho záležalo, jeho krv, s ktorou už nikdy nebude sám. Kradmým pohľadom sleduje každý jeho pohyb, vníma jeho pohľady aj reč tela, nemôže mu uniknúť, ako veľmi sa snaží sústrediť, ale všetky ich vnemy sa tu zdali byť celkom márne, potrebovali nejaký bod, ktorého sa chytiť, niečo začuť, alebo cítiť, lenže tu nebolo nič a nikto, akoby sa čarodejnice aj s jeho dieťaťom vyparili pod zem a oni blúdili celý čas v paralele, ktorá nebola skutočná. Potichu vydýchne a znovu sa pozrie okolo seba, než pár metrov od nich zachytí niečie kroky. Vlastne ani nedúfal, žeby to mohol byť niekto iný, než jedna z čarodejníc, ktorá sem prišla pokúšať svoje šťastie. Už mu to bolo jedno, bolo mu jedno, ako a koho bude musieť zabiť, aby Hope prežila, proste to urobí. Automaticky sa otočí smerom, z kadiaľ kroky smerujú, než zahliadne postavu, ktorá mu bola na jednu stranu známa a na druhú, akoby si nedokázal vybaviť, kto to je. Do očí mu na niekoľko sekúnd udreli lúče slnka a on nemal odvahu pripustiť si, žeby ten niekto, kto im kráča mu pred niekoľkými hodinami nezomrel pred očami. Prižmúri oči priamo k jej tvári, ktorá si stále zachovávala svoj odtieň bledej, ale tento krát v nej bol už život, ktorý predtým postrádala. Za ten čas, kedy s ňou proste sedel vedľa oltára a držal ju v rukách, mal preštudovaný jej každý centimeter. Zostane na ňu hľadieť podobným spôsobom ako jeho brat, na rozdiel od neho však len zaryto mlčí, zostáva stáť na mieste a vpíja sa do jej očí, ktoré boli nejakým spôsobom iné ako bol zvyknutý. Dali by sa nazvať aj tvrdšími, nepreniknuteľnejšími. Postoj, ktorý zaujala, keď stála priamo pred nimi tomu len nasvedčoval. Pozoruje, ako sa jej brat chystá dotknúť, aj keď najskôr zdráhavo, akoby neveril tomu, čo vôbec vidí. Jeho pery sa od seba nepatrne rozdelia, pričom na ňu s vrašteným obočím hľadí, akoby stratil akékoľvek slová. Ona ich však mala a vedela presne, čo má povedať k tomu, aby mu jej zázračné oživenie pomaly ale istotne došlo.* Mala si v sebe jej krv, keď si zomrela. *Poznamená skoro až šeptom, pričom sa svojím pohľadom celý čas zameriava len a len na ňu.* A môžeš ju cítiť, pretože ju znovu potrebuješ, aby si dokončila premenu. *Zhrnie to do jednej krátkej vety, akoby si chcel len ujasniť všetky okolnosti. Najdôležitejší však bol fakt, že ju mohla cítiť, a to ich mohlo doviesť až k nej. Hayley ich k nej mohla doviesť. Nemal čas dlhšie myslieť na to, že je živá a že svojím príchodom do neho aj Elijaha vliala opäť trochu nádeje, ktorá sa uňho ešte prehĺbila, ako náhle sa jej telo natočilo medzi hroby, akoby pred sebou mala nejakú čiaru, za ktorou sa môže vydať. Pri jej slovách mlčí, nebolo tu nič, čoby jej na to mohol povedať. Na začiatku by neveril tomu, žeby za niekoho bola schopná tak veľmi bojovať, vlastne by neveril ani sebe. Neveril by, žeby si dovolil, aby mu niekom okrem jeho nesmrteľných súrodencov tak veľmi záležalo, aby si znovu pustil niekoho k telu, ale napriek tomu sa to teraz dialo a Benjaminovo kúzlo z jeho tela už pomaly začínalo vyprchávať. Krátko sa na ňu zahľadí, keď osloví ich dcéru menom, ktoré jej dali, ktoré bolo jednoduché a zároveň k nej sedelo perfektne až do bodky. Následne sa svoj pohľad otočí ku Elijahovi, ktorý jej vysvetlí ich situáciu, v ktorej len blúdia akoby snáď mali všetok čas sveta.* Hope...*Zopakuje po ňom tichým tónom v hlase, než opäť spojí pery k sebe a prižmúri oči na Hayley, ktorá je odhodlanejšia, než kedykoľvek. Po tom všetkom, čo všetci traja prežili bude obrovský zázrak, ak z toho dnes Benjamin vyviazne živý, pretože nikto z nich mu nič nedaruje a život? Ten bol práve teraz to najvzácnejšie. Hayley mala pravdu, idú si pre svoju dcéru a dostanú ju späť, nech to stojí, čo to stojí. Podvihne hlavou dohora, než ňou krátko kývne a všetci traja vyrazia dopredu, zatiaľ čo ich Hayley vedie rovno na miesto, ktoré by bez nej nikdy nenašli. Vedel, že sa tam dostane, vedel, že jej pudy sú teraz zamerané len na to, aby našla svojho stvoriteľa, ktorým bola ich dcéra a tiež vedel, že tu teraz nestála kvôli tomu, aby dokončila premenu.  Jeho vlastná krv, ktorá mu zaschla na brade a okolo úst sa na jeho tvári teraz vyníma skoro najviac. Bezprostredne však vyhrávala zanietenosť a zlosť, ktorá mu sršala priamo z očí. Že sú na mieste, vedel v momente, keď sa k nim čo i len trochu priblížili, Benjaminovu blízkosť mohol doslova cítiť, nakoľko horká pachuť a jed zaplavil každú bunku v jeho tele. Nenávisť voči tomu čarodejovi však teraz nebolo to podstatné na čo sa sústredil, jeho zrak sa spriečil s leskom dýky, ktorú zdvíhal priamo nad jeho plačúcou dcérou, akoby cítila, čo sa okolo nej deje, akoby vnímala, čo sa chystá urobiť.  To však ani jeden z nich nedovolí, nie keď boli tu, nie keď pokračovali a napriek všetkému ju mali teraz tak blízko. Sprudka sa ohliadne nabok, pričom si všimne svojho brata, ktorý robí presne to isté. Vzápätí sa mu do uší opäť vrie Hayleyn výkrik a následne  už len vidí, ako do Benjamina narazí väčšia kamenná váza, ktorá ho odhodí dozadu na stenu a vyrazí mu dýku, ktorú predtým zvieral nad ich dieťaťom z ruky. To bola ich šanca. Všimne si, ako sa jedna z čarodejníc, ktorá stáli pri oltári posunula trochu popredu a chcela natiahnuť ruku, aby ich svojou mocou zadržala,  v okamihu sa premiestnil ku železnému plotu a jednou rukou zo zeme vytiahol dlhšiu tyč, ktorá bola len o niečo tenšia ako tá, ktorú použil na Benjamina. Aj keď sa čierne železo, ktoré teraz mierilo priamo na čarodejnicu, dalo skôr považovať za súčasť plota. Nazbieralo sa v ňom všetko, každá jedna sekunda jeho bezmocnosti, ktorá prerástla v čistú zlobu. A ako im sľúbil, ako im sľuboval pripevnený na stene, zatiaľ čo oni mu odnášali jeho dieťa...Zomrú a budú sa dusiť vlastnou krvou. Časť toho sľubu splnil v momente, keď čierne železo naprieč prepichlo jej hrudník a zarylo ju priamo do múru, ktorý stál niekoľko metrov za ňou. Na tvári sa mu objaví krivé pousmiatie nad krvou, ktorá jej tiekla priamo z pootvorených úst. Znovu sa pozrie na Benjamina, keď si uvedomí, že počuje hlasy všetkých čarodejov okolo. Začne sa otáčať okolo seba, vníma, že sa okolo rozprestiera niečo omnoho silenejšie ako doteraz, čo potvrdí aj vysoký oheň, ktorý začne horieť doslova z ničoho. Rýchlo podvihne rukou dohora, ale neustúpi ani o krok. Namiesto toho sa znovu zadíva na svoju dcéru, ktorú cez plamene pred ním vidí len sťažka. Benjaminove slová ignoruje, nech sú už akokoľvek podavé, on sa svojej šance nezdá, jeho dcéra to prežije, aj keby sa dialo už čokoľvek. Nech je už jeho plán akokoľvek premyslený, nevyjde mu to. Ale v niečom mal pravdu, teraz nestáli len proti živým, ale aj proti mŕtvym. Tým mŕtvym, ktorí si smrť jeho dcéry vyžiadali, kvôli ktorým tu teraz stáli, zatiaľ čo všetko sa rúcalo. Posledná bodka za jeho akýmkoľvek zdržaním bol pohľad na Benjaminov úsmev. Nie, nevyrovná sa so žiadnou bezmocnosťou, už nikdy viac, nebol to on, on nebol slabý. Bol to monštrum, ten bastard, tá hračka prírody, z časti vlkodlak, z časti upír, ale teraz bol hlavne otec, a to pekelne v koncoch. Na nič nečaká a upírskou rýchlosťou vyrazí rovno k oltáru, pričom jediné, čo teraz vníma je jeho dcéra, len sťažka si vôbec uvedomí, že Benjamin jeho brata aj Hayley vôbec odhodil. Po niekoľkých metroch však musí zastať, nie kvôli tomu, žeby to snáď sám chcel, ale v každom zákutí jeho tela sa mu rozšíri nepredstaviteľná bolesť, bolo to niečo podobné, ako pri útoku v lýceu, každou sekundou si bol istejší, že sa mu hlava rozletí na malé kúsky všade okolo. To však nie je všetko, do niekoľkých sekúnd sa mu krkom začne predierať cez ústa jeho vlastná krv, ktorá mu znemožňovala sa vôbec nadýchnuť. V tej chvíli sa jeho hlasný výkrik zabarvený chrapotom, ktorý bol to jediné, čo dokázal z úst dostať ozve miestnom, na ktorom všetci stáli. Jeho nohy však urobia ešte krok v pred, bol to len kúsok, ale teraz mu aj ten prišiel nemožnejší, než hocičo iné. Keď sa všetka bolesť v jeho tele prehĺbi a cez ústa mu vytečie ďalší pramienok jeho vlastnej krvi, len spadne na kolená a rukami sa chytí za obe  strany hlavy. Privrie sprudka oči, ktoré sa mu pod viečkami sfarbujú do žlta, pričom mu cez pery prenikne tiché zavrčanie. Musel sa pohnúť, musel...V okamihu sa zmení všetko. Spoza čarodejníc vyjde ten jediný, ktorý ho nenávidel zo všetkých jeho súrodencov najviac. V jeho mysli to bola len zruda, ktorej bolo treba tento svet zbaviť a keď mu k tomu Benjamin poskytol zbraň, nebude váhať ani na sekundu, ani na jedinkú stotinu. Ako plánoval celých tisíc rokov, tak aj konal. Dostal sa priamo zaňho a zatiaľ čo Klaus sa snažil bojovať s bolesťou, ktorú mu Benjamin spôsoboval a dostať sa ku novonarodenej dcére, Roderick si spoza bundy vytiahol tú jedinú vec, ktorá dokáže pôvodného zabiť. Kolík z bieleho dubu, v jednu chvíľu čistý a v druhú nasiaknutý Klausovou krvou. Niekde sa hovorí, žeby smrť mala byť zmierujúca, ale na tejto chvíli pre Klausa zmierujúce nič nebolo. V ušiach sa mu ozýval plač jeho dieťaťa, v hlave sa mu mihali horiace plamene, ktoré mohol cítiť na svojej koži a v ústach vnímal len chuť vlastnej krvi. Keď ho kolík prebodol, už vlastne nemal čo vypľúvať, všetko bolo preč. Jeho snaha, jeho boj, jeho život. Všetko jednoducho sčernalo a zmizlo, aj keď nechcel odísť, aj keď ešte nemohol byť jeho čas. Posledné, čo sa na jeho tvári zračí je čisté zúfalstvo, než sa okolo kolíka, ktorý bol zapichnutý priamo v jeho srdci začne zmietať oheň, ktorý postupne prejde na celé jeho telo, ktoré zachváti. Roderick ustúpi dozadu a jediné, čo teraz sleduje je Klausovo horiace telo. Práve teraz konečne vie, aké je to cítiť sa bezmocný, konečne vie, aké je to sklamať a nemôcť nič urobiť a tiež nemôcť si zachrániť vlastné dieťa. Patrilo mu to, patrilo mu to všetko. Jeho poslanie, jeho pomsta však teraz bola vykonaná, nezaujímalo ho, či to dieťa zomrie, to nikdy nebol jeho cieľ. Konečne cítil pokoj, konečne dostal svoju pomstu, o ktorú tak dlho usiloval. Ešte jeden, poslednýkrát sa pozrie okolo, než zmizne medzi čarodejnicami.
Oheň Klausovi postupne spálil kožu, ktorá však bola len začiatkom, oproti všetkej bolesti, ktorú mu spôsoboval Benjamin kúzlami, toto bola priam nevysloviteľná agónia. Ako náhle sa mu však plamene dostali od kolíka a zachvátili celé jeho vnútro, už necítil nič. Jeho telo spadlo voľne na zem. Zostal sebeckým až do smrti.
Predkov privolala spoločne s Benjaminom, robila všetko tak, ako sa od nej očakávalo, tak ako bolo v pláne, tak ako to len Benjamin chcel. Len sledovala celú tú scénu a čakala, nijako nezasiahla, nič nepovedala. Možno nemala, čo, na chvíľu mala chuť proste zmiznúť a nesplniť sľub, ktorý si dala, ale vedela, že nemôže utiecť, pred svojím osudom sa nikdy neskryje, a tak sa mu stavia čelom a s vystretou hlavou sleduje smrť jedného z najmocnejších a najodpornejších stvorení, aké kedy kráčali po zemi. Jeho smrť jej žiadnu radosť neurobila, brala to len ako jedno malé pozitívum. Pomaly sa nadýchla, keď videla, ako sa Benjamin znovu pohne k oltáru a naťahuje dýku nad dieťa. Mala poslednú a jedinú šancu, akú kedy dostane, akú kedy dostala. Celou silou stlačí rúčku svojej dýky, ktorú mala pripravenú v jednej ruke, pričom si ju drží pevne pri tele. Musela to urobiť, bol čas, bol čas pomstiť Abigail, bol čas ukázať predkom, že nezmôžu všetko, čo si myslia, bol čas im oplatiť tú bolesť, ktorú kvôli nim cítila, tú samotu, kedy nestáli pri nej, tak ako jej bolo povedané, nechali ju a nútili zabiť dieťa, keď ona sama bola ešte len dieťa. Chceli aby robila ťažké rozhodnutia? Chceli, aby sa chopila činu? Tak nech ju sledujú! Prižmúri oči na Benjaminov chrbát a v sekunde, kedy sa chystá zabodnúť do plačúceho dieťaťa, prejde priamo zaňho, pričom priloží svoju dýku na jeho krk. Následne potiahne. S jeho smrťou akoby všetko zmizlo, znovu mohla dýchať, aj keď tušila, čo príde, stále jej zostávala nádej, stále ju mala, stále verila, že sa jej tento čin vráti, verila, že konala správne a žeby to tak jej priateľka chcela, a nielen ona, ale aj Cassie a hlavne...Sophie. Nikdy to s ňou nevzdala, vedela, že nie v momente, ako našla jej odkaz. Konečne vydýchne všetok vzduch z pľúc, než z Benjamina spustí ruky. Jeho telo dopadlo na zem presne v tej chvíli, keď sa Klausovo premenilo na tmavý popol, ktorý už mohol maximálne tak rozfúkať vietor.*

(Neví, kolik uběhlo času od doby, kdy nastoupila do auta a konečně dojela k hřbitovu, ale připadalo jí to jako několik hodin. Pořád jí někdo vjížděl do cesty a zdržoval. Možná by tu byla i rychleji, kdyby běžela, jenže na to neměla sílu. Stále jí třeštila hlava a měla pocit, že každou chvíli opět omdlí. Ale zůstávala vzhůru. Adrenalin a vědomí, že se každou chvíli může stát něco hrozného její neteři, jí udržovali vzhůru. V hlavě se jí pořád ozývaly otázky typu: Co když jde pozdě? Co když už je Monique mrtvá? Pokud by se k ní dostal Klaus nebo Hayley, tak by se nad ní rozhodně neslitovali. Ne, oni jí chtěli vidět mrtvou, protože spolupracuje s Benjaminem, ale to ona prostě nemůže dovolit. Hayley bojovala a bojuje za své dítě, ale ona bojuje za svou neteř. Na malou chvíli jí napadne něco, co by nedokázala vyslovit nahlas. Doufá, že to dítě je mrtvé a společně s nimi i Klaus a Hayley. Jenže tuhle myšlenku zažene hned, jak na ní pomyslí. Jednou to dítě chtěla zabít a má to v hlavě pořád. Pořád na to bude myslet, že chtěla provést něco šíleného a strašného. Nemůže si teď přát smrt nevinného dítěte a jeho rodičů. Navíc pokud je to dítě mrtvé, tak se pletla a Monique už se k ní nikdy nevrátí. Bude věrná předkům. Bude bezcitná jako Benjamin. Její naděje se pak rozplynou jako v mlze a ona se bude dívat na naprostého cizince, v kterém nepozná svou neteř. Vystoupí z auta a rychlým krokem vejde na hřbitov, ale hned co se v něm ocitne, něco jí začne docházet. Něco tu nesedělo. Rozhlédne se kolem sebe. Všechno jí připadá jinak a přitom stejné. Popojde pár kroků dál a v tu chvíli se jí rozsvítí. Udělali z tohohle hřbitova bludiště, aby je nikdo nemohl najít. Jenže to mají hodně blbý, protože ona se vyzná i v tom zatraceném bludišti. Kdyby žili ještě její rodiče, nejspíš by jim poděkovala, že jí do magie nutili radikálním způsobem. Jenže ten radikální způsob se vyplatil a ona ani nepotřebovala provést dlouhé kouzlo, aby se vyznala v bludišti. Ví, kam přesně má jít, aby došla k oltáři, kde bude Benjamin, Monique a spol. A tam také zamíří. Než se přiblíží na místo, kde se všechno odehrává, trvá to opravdu jen chvíli. Po celou dobu šla, jak nejrychleji uměla a jednou se i rozběhla, ale na to neměla sílu. Ještě byla hodně vysílená od “útoku“ předků a měla pocit, že se jí brzy rozskočí hlava. Zbývalo už jedinkrát zahnout a ocitne se na místě. Slyší hlasy, křik a pláč dítěte. Ještě nebylo po všem. Nepřišla pozdě. Zpomalí v chůzi. Za chvíli už uvidí Elijaha a Hayley a už v té chvíli se jí značně uleví. Sice neměla s Hayley dobrý vztah, ale byla ráda, že je živá a Elijah také. Konečně se ocitne na rozcestí uliček a otočí se celým tělem o devadesát stupňů a v tu chvíli se jí naskytne pohled na něco, co si nikdy nedokázala představit. Klaus zachvácený plameny a v hrudi zabodnutý kolík. Přestane na chvíli dýchat. Jednou si přála Klausovu smrt, ale to nebylo v tuhle chvíli. Neměla Klause ráda, ale popravdě tenhle konec mu nepřála. Ne, zrovna když se mu narodila dcera. Jeho dcera právě přišla o svého otce. Trhaně se nadechne a odvrátí pohled od jeho hořícího těla, které se pomalu měnilo na prach. Vzhlédne k oltáři, ale přes oheň skoro nic nevidí. Zahlédne jen těch několik čarodějek, které nebyly vyvolené, aby stály s Benjaminem u oltáře, ale v tuhle chvíli jí nezajímali. Zajímala jí jen Monique. Zeď tvořená ohněm se brzy začne zmenšovat a zmenšovat, dokud nezmizí úplně a ona tak konečně může spatřit svou neteř. A Benjamina, kterému začne z úst téct krev. Uslyší, jak z jeho ruky dopadne na zem dýka, kterou ještě před chvíli třímal v ruce a nakonec dopadne na zem před oltář i jeho tělo. Benjamin byl konečně poražený. Mrtvý. A zabila ho Monique. V tu chvíli Sophie ví, že pro Monique nebylo nikdy pozdě a ona to v hloubi duše vždycky věděla. Proto to s ní nevzdala. Znala přeci Monique celých šestnáct let. Společně s Jane-Anne jí vychovala. Byli rodina a s rodinou se to nikdy nevzdává. Popojde několik kroků blíže ke schodům vedoucím k oltáři. Koutky úst se jí rozšíří do úsměvu a oči se jí zalesknou slzami. Pořád nemůže uvěřit, co právě viděla. Co se stalo, ale byla to pravda. Monique, která stála Benjaminovi po boku od doby, kdy ho předci oživili, ho zabila. Zachránila život malé holčičce, která se narodila před několika hodinami. A hlavně pomstila Cassie. Tohle jistě nikdo nečekal a dokonce ne ani Sophie, i když doufala, že se jednoho dne Monique postaví předkům a už si nenechá poroučet od mrtvých.) Monique... (Vydechne a až teď jí konečně spadne obrovský kámen ze srdce. Nevšímá si nikoho kolem sebe, dokonce ani čarodějek a čarodějů, kteří se z toho všeho ještě nestačili vzpamatovat. Teď a tady pro ní existovala jen její neteř.)

*Jen, co přijde za nimi tak stojí nehybně na místě ve chvíli, kdy se ji Elijah dotýká. Nechala ho, aby si ji přeměřil a vážně se přesvědčil o tom, že je naživu, alespoň prozatím. Byla naživu a na druhou stranu byla teoreticky mrtvá. za normálních okolností by byla vděčná za tyhle doteky. Byly pro ni stále uklidňujícími, dokonce to cítila intenzivněji, než předtím, ale v tuhle chvíli nedokázala na nic takového myslet. Jediné, co ji opravdu zajímalo, byla její dcera a to ji nikdo nemohl mít za zlé. Pro ní samotnou to byl šok a to, co utrpěla v posledních hodinách už navždy bude cítit a bude si to jistě připomínat. Ten neskutečný strach, bezmoc, úděsný a velmi bolestivý porod, sebrání dítěte z jejího náručí a potom smrt. Probuzení v kostele jako někdo jiný, nový. Bylo toho na ni příliš. A jediné na co mohla myslet byla její dcera a hlad. Elijah musel vědět, že je teď pro ni všechno jiné, že mu nemůže oplácet stejnou vřelost jako on ji. V tuhle chvíli to prostě nedokázala. Začala jim vysvětlovat velmi stručně situaci, když se v tom kostele probudila. Nechtěla otálet, čas jim ubíhal a oni ho měli čím dál méně. Dívala se na Klause, který velmi rychle pochopil to, co se s ní dělo. Věděla, že on to hned pochopí. Neměla ale co víc na to říct. Vyslechne si i Elijahovi obavy o tom, že je tohle jedno velké bludiště a oni nemají šanci ji najít. Usvědčí je v tom, že je na to velká šance, protože svou malou holčičku cítí. Elijahovi věnuje pohled, kterým mu naznačuje, že si o tom promluví později, co se týče pojmenování její a Klausova dítěte. Pak už na nic nevyčkává, tlačí je příliš čas. Prochází všichni tři uličkami, odhodlaní jít do boje, odhodlaní vzít si to, pro koho si přišli, poslat je všechny do pekla a s vítězstvím na jejich straně odejít. jakmile tam dojdou, tak se jí poskytne pohled na nejpříšernější věc ze které má obavy a tohle ji bude v noci budit v jejich nočních můrách. Matka, co vidí, jak se ji snaží zabít někdo její dítě. Byla šílená strachem, přímo to z ní sálalo. Ta hrůza v jejích očích mluvila za vše. Musela vykřiknout, musela dát vědět, že nejsou sami a že si pro ni přišli. Chtělo to rozptýlení, tohle nemohli dovolit. Její výkřik uslyšel, protože její pohled se setká s tím Benjaminovým. Byl překvapený, jak by nemohl? Ona přece měla být mrtvá a vlastně i byla. Musel se pyšnit tím, že ji vzal život, který už ji nikdo nikdy nemůže navrátit. Než něco udělá, nějak zareaguje, tak Elijah je jako první ve střehu. Ve chvíli, co uslyší velkou ránu, kdy kamenná váza se roztříštila o zeď a vytrhla Benjaminovi z ruky dýku, tak se Hayley trochu skloní a přivře oči na pár sekund. Hned se ale zase podívá tím směrem, aby se ujistila, že to bylo dost daleko od Hope a nic z toho se k ní nedostalo a neublížilo jí to. Měla strach bojovat v tomhle směru, kdy by po sobě měli něco házet. Přece jenom tam bylo její a Klausovo dítě, ale oni neměli na výběr. Jenom doufala v to, že konečně vyhrají a ona ji odtud donese do Abattoir společně s Klausem a Elijahem. Klaus přebíral další situaci do svých rukou, když hodil po jedné z čarodějek železnou tyč a ta jí projela tělem. To, co vnímala byla rudě červená, která čarodějce stékala z úst a jí to působilo neuvěřitelné potěšení. Byla mrtvá, tekla jejich krev. Krev jejich nepřátel a o to usilovali. Nemohla už stát na místě, musela se pohnout kupředu. A také, že to udělala. Rychlým krokem se přibližovala čím dál blíž a hodlala je zabít, zabije každého, kdo se ji postaví do cesty. Bylo jí jedno jak to udělá, co všechno bude muset udělat. Chtěla mít krev čarodějek na jejich rukách a hlavně Benjaminovu. Neposlouchá ho, nevnímá ho, když začíná říkat nějaké čarodějnické nesmysly, kterým stejně nerozumí. Jediné, co jí z toho mohlo docházet bylo to, že to musí být kouzlo. A taky, že bylo. Oheň, který se rozprostřel okolo oltáře ji zastavil. Pocítila teplo plamenů na sví tváři a dala si ruku před obličej, byl to čistě jen reflex. Ne něco, čím by se mohla plamenům ubránit. Jenomže ji přece nemohl zastavit oheň, ani jeho žár, který ji mohl zničit a zabít. Nemohla se zastavit, když byla už tak blízko. Tak neskutečně blízko. Znovu postoupila o kousek dopředu, ačkoliv oheň ji brzdil. Benjamin kouzlo dokončil a ona v tom okamžiku ucítila šílenou bolest v hlavě. Byla už tak oslabená, rozladěná a do toho měla takovou bolest v hlavě jako kdyby jí tam bodalo tisíce ostrých jehel. Sveze se na kolena a sevře ruce v pěsti, které si položí na spánky. Znovu zakřičela bolestí, jako kdyby se nenakřičela za noc už dost. Sebrala v sobě zase sílu, postavila se a odkráčela zase nazpět za Elijahem a Klausem. Nemohla v té zóně už dál vydržet. Její vztek ji doháněl na hranici ztráty samy sebe, jak moc byla šílená z toho, že jim nic nevycházelo podle plánu. Ale stále se nevzdávala, stále hodlala bojovat za svou dceru a získat si ji nazpět. Podívala se na Klause a než stačila pozorovat jeho další kroky, jeho odhodlanost k záchraně jejich dcery, tak už letěla společně s Elijahem někde dozadu. Silný náraz pocítily její záda, ale vlastně i celé její tělo, když jím prorazila hrobku a sutiny z ní se sesypaly okolo nich a ještě dál. Měla vyražený dech a zapřísahala by se, že měla zlomených i pár žeber. V hlavě jí hučelo, jako když slyšíte hučet oceán při velké bouřce. Nad spánkem cítila, jak se jí začíná z rány po tváři valit teplá krev. Ležela na zemi, neschopná se pohnout, neschopná udělat naprosto nic v příštích pár sekundách. Byla v proměně a čím dále otálela s proměnou, tím více byla slabší. Nevěděla, co se děje s Klausem, ale snažila se velmi rychle vzpamatovat. Nemohla tady ležet, nemohla to vzdát. Nejdříve se rukama zapírala o zem a lapala po dechu. Když se jí trochu zostřil zrak, tak pohlédla na Elijaha, který byl v její blízkosti.* Elijahu? *Zašeptala a dívala se jeho směrem. Věděla, že bude v pořádku, ale i přesto chtěla mít jistotu, že je při smyslech a je tady stále s ní. Ruce se ji třásly a sotva se na nich udržela. Když se nedokázala skoro ani udržet na rukou, jak měla nést tíhu svého těla na nohou? Jak se jenom měla zvednout, jít dál a bojovat, když Benjamin ji sebral fyzickou sílu a bral jí všechno, co ji sílu dodávalo? Ale její dcera byla ještě naživu. Ještě tady stále byla. V duchu si říkala. Jsi matka, ty to zvládneš. Postavíš se a půjdeš dál. Stejně tak jako otec tvé dcery budeš bojovat až do posledního dechu. I kdyby tvůj poslední dech měl znovu přijít. Začala se přímo plazit po zemi a kůže na jejích rukách se ji odírala o sutiny. Byla zakrvácená, malátná, ale potřebovala jít dál. Patří k Mikaelsonovým a oni to nevzdávali, nikdy. Ruka jí sjede po kameni a ona upadne znovu na zem. Obličej měla natočený do strany a do plic vdechovala prach. Benjamin by se při pohledu na ni smál a ostatní nepřátelé taktéž. Byla zlomena, byla na samotném dně. Zavřela oči a netušila, co všechno se děje venku. A nejednou jako kdyby přišlo znovuzrození. Hayley se vší sílou zapřela o zem a začala se zvedat na nohy. Stála tam a i když ji zajímal stav Elijaha, tak se za ním neohlédla. Nemohla, musela pokračovat. Šla dopředu a cestou se zapírala o zeď dalších hrobech a vykašlávala prach, který ještě teď cítila v ústech. Na tváři i na rukou měla krev, její šaty byly od krve a nohy také. Byla zdevastovaná. Ke kráse měla daleko. Vyjde z tama a do očí ji znovu udeří sluneční paprsky, které ji způsobují naprostou migrénu a tolik se jí příčily. Hlad byl neskutečný, ale její touha po své dceři všechno přebíjela. Pozvedla hlavu a dívala se před sebe na Klause, který se svíjel ve vlastních bolestech a u něj stál nějaký čaroděj. Musela mu pomoct. On byl tady taky pro ni, chránil ji, udržoval ji v bezpečí a i když měli spolu rozpory, tak by se za něj postavila vždycky. Rozejde se tím směrem a cesta k němu je pro ni příliš dlouhá. Kolena se ji podlamují, ale Hayley stále kráčí dál a nachází v sobě stále sílu a ochotu bojovat. na chvíli se podívala pod sebe, svěsila hlavu a v tento moment čaroděj jménem Roderick zabodl Klausovi kolík z bílého dubu, který byl pro něj smrtelným do srdce. Zvedna oči a před sebou viděla něco, co nikdy nečekala. Ani v těch nejhorších nočních můrách, nikdy si nemyslela, že se něco takového stane. Když viděla Klausovo tělo, jak padá k zemi s kolíkem z bílého dubu zapíchnutý v hrudi a tudíž v jeho srdci tak se rozkřičela na protest. Bylo to jako ve filmu. Ten moment, kdy uvidíte umírat člověka, který pro vás hodně znamená, kdo je pro vás rodina. Najednou okolo nebyl žádný hluk, nic. Jenom ticho, prázdnota. Svět se okolo ní točil a ona stála na místě a křičela, jenomže po pár sekundách ztratila hlas. Přišla o něj, bylo toho moc. Oči ji zalily slzy přes které viděla jenom oheň, který zaplavoval Klausovo tělo. A znovu padla poraženecky na kolena. Klaus Mikaelson, otec jejího dítěte, její přítel i přes všechny překážky, ten s kým zplodila dceru, ten kdo ji utvářel její novu rodinu, neporazitelný hybrid byl poražen, byl mrtev. Posadila se na zem a rukou se chytila za břicho., Nebyla schopná ze sebe něco vydat, než jenom vzlyky a velký příval slz. Vrtěla hlavou ze strany na stranu a odmítala uvěřit tomu, že vážně byl pryč. Vnímala teď pro tuto chvíli a pro tento moment jenom jeho a tak ani nezpozorovala, že čaroděj, který zavinil jeho smrt odešel pryč. Hayley seděla, křečovitě se držela za břicho a brečela, brečela nad tou ztrátou. Jejich dcera nikdy nepozná svého otce, on si ji nikdy nepochová v náručí, nikdy neuslyší hlas své dcery, jak na něj volá "tati" a ani Klaus to už nezažije. Její první smích, první usmívání, první slovo, první kroky. Nic z toho. Nebude tady s ní ji vychovávat, nebude po jejím boku sledovat jak jejich dcera roste. Všechno to bylo pryč, on byl pryč. Měli ji vychovávat spolu, měli ji dát rodinu jakou oni nikdy neměli. Jenomže ona teď byla sama na to všechno. Ale bojoval, vážně bojoval až do posledního dechu pro svou dceru a ona se o tom dozví. Dozví se o tom, že její otec nebyl monstrum za kterého ho všichni měli. Byl to někdo, kdo miloval svou dceru více, než cokoliv na světě a bojoval pro ni. Stále pozoruje jeho hořící tělo a oheň pomalu, ale jistě začíná uhasínat, jak jeho tělo se pod těmi plameny rozkládá. Podívala se vzhůru, když si uvědomila, že musí jít dál a musí zachránit svou dceru. Ačkoliv to bylo zničující, přímo zdrcující, tak Klausovi nemohla pomoct. Nestihla mu pomoct. Benjamin vlastně vyhrával, teď už částečně vyhrál. Klaus byl mrtev, pokud zabije i Hope, tak ona zemře taky. A nakonec budou všichni tři na druhé straně, mrtvý. Takhle to ale být nesmělo, ne. Klaus bojoval a ona bude taky, nikdo ji nezlomí. Svou dceru dostane a bude ji o něm vyprávět, bude ji vyprávět o otci, který ji miloval, který ji ochraňoval. Postavila se znovu na nohy a stále vzlykala. Měla knedlík v krku, sotva dýchala, ale musela jít dál. Už byla skoro u Klausova těla, které stále hořelo, když uviděla něco, co taky nečekala. Ta malá prokletá čarodějka podřízla Benjaminovi hrdlo a ona cítila údiv. Byla na jeho straně, celou dobu byla na jeho straně. Chtěla ji a to dítě mrtvé a dokonce i Klause a teď stála při nich. Zabila čaroděje, který tohle všechno zavinil, čaroděje, kterého měli zabít oni. Dívá se na to nevěřícně a stála tam zamrznutá. V tuhle chvíli byla té čarodějce vděčná za to, co udělala. Oheň okolo oltáře začal postupně uhasínat a jí se tak dláždila cesta za dcerou. Podívala se na Klause a z jeho těla už skoro nic nezbývalo. V slzách se na něj ještě podívala a potom od něj pohled odvrátila. Vydala se pro svou dceru, spěchala za ní, ale přitom skoro upadávala. Nedokázala přestat brečet, nedokázala už tu tíhu nést dál. Jediné, co musela udělat, tak vzít svou dceru do náruče a přejít ke Klausovi, tedy alespoň k tomu, co z něj zbylo. Když se dostala až k oltáři, tak se o něj hned rukama zapřela. Chtěla se podívat na tu čarodějku, chtěla ji vidět do tváře. Zabila Benjamina, zachránila její dceru a i když ji Hayley nenáviděla a chtěla jí mrtvou, teď to pro ní už prioritou nebylo. Když se ji snaží vyhledat pohledem. Podaří se jí to, ale uvidí tam i někoho, koho vidět nechtěla. Sophie Deveraux. Nechtěla ji vidět proto, protože ji Sophie viděla v tomto stavu. Celou od krve, bledou, zlomenou, ubrečenou, někoho, kdo byl naprosto na dně. Stále brečela a stále vzlykala, ačkoliv se to snažila zadržet. Byla zničená, úplně rozebraná. I přes nenávist, kterou k čarodějkám cítila kývla na náznak poděkování, které patřilo k Monique, že zabila Benjamina a tím zachránila život její dcery. Potom už se jim nevěnovala. Obrátila zrak ke košíku, kde ležela její plakající dcera. Natáhla po ní ruce a i s přikrývkou ji vzala do náruče a přiložila si ji na hruď. Měla ji u sebe, byla v bezpečí. Její dcera je naživu a bude žít. Bude s ní. Tiskla si ji k sobě a zavřela na několik moment oči. Slzy Hayley padaly na přikrývku a ona se vydala směrem ke Klausovi ze kterého už teď zbyl jenom popel. Netiskla ji k sobě tak silně, aby jí ublížila spíše ochranářsky, mateřsky a s velkou láskou. Přišla s ní k popelu, co zbyl z jejího otce a prostě se tam posadila. Nedokázala přestat brečet, prostě jí to nešlo. Bylo toho na ni příliš. Ale pociťovala i štěstí a úlevu, že má jejich dceru u sebe. Dívala se na Hope a konějšila ji v náruči, než se podívala na popel a na to, co tam Klaus po sobě zanechal. V jedné ruce držela Hope a druhá ji sjela na zem a do popelu ze kterého vytáhla kovový přívěsek vlkodlaka. Pamatovala si ho. Měl ho na sobě už v den, kdy se s ním setkala v Mystic Falls. Nosil ho stále pořád. Její oči byly zarudnuté, krvavé. Bylo až nemožné odkud se braly slzy, protože si skoro vybrečela oči. Pozvedla přívěsek s hlavou vlkodlaka a dívá se na něj. Sevře ho v dlani a zavřela oči.* Dám ji tvé dceři, protože jenom ji náleží. Slibuji, že se o ni postarám. Slibuji, že ji dám všechno, co bude potřebovat. Bude vědět o svém otci, který za ni položil život. *Mluvila si pro sebe, ale vlastně mluvila ke Klausovi. Nemohl to slyšet, nemohl to vědět, nebyl tady s ní. Ale musela to říct, musela to říct pro svůj pocit. Podívala se na Hope a kovový přívěsek, který jako jedinému dědici Klause jí náležel položila do peřinek k ní a políbila ji na čelo. Nedokázala se stále zvednout, nedokázala nic. Jenom cítit neskutečnou bolest, ale zároveň pocit štěstí, že její dcera žije a může, musí jí dát to, co její otec už nemohl.*

*Propadá se stále do většího zoufalství a beznaděje. Strach, že nezachrání to nejdražší, čím byla jejich rodina obdarovaná, ho ochromuje. Nemá sílu se ovládat, kontrolovat a tak Klausovi poví to, co ho užírá od první chvíle, co se zděšením vymyslel plán, nalákat Benjamina do jejich sídla. I když vidí, že ho tím zasáhl, což dává najevo málokdy, ale stejně jako on sám i jeho bratr toho za poslední den prožil hodně. Zrychleně a ztěžka dýchá. Neskutečně ho bolí srdce. Semkne na moment pevněji rty a už k tomu raději nic dalšího nepoví. Jeho výraz, bolestné a vyčítavé pohledy, které bratrovi věnuje jsou dostatečně výmluvné. Naštěstí se Hayley brzy stane jeho spásou a vytrhne ho z toho nejhlubšího zoufalství, jaké prožívá. Nepamatuje si nic tak intenzivního v poslední době, ani v té dávnější. Když se mu zjeví před očima a on vidí, že je živá, v první chvíli mu nedochází, jak ani ho to nezajímá. Důležité pro něj je, že stojí tady před ními. Přesto si hned stačí všimnout, že s Hayley není vše zcela v pořádku. V jeho očích je stejná a není. Její oči jsou stejné ale jejich pohled je jiný. Když mu řekne, co se jí stalo, než si stačí uvědomit důvod jejího znovuzrození, objasní mu je slova jeho bratra.* Hayley prochází proměnou. Bude z ní hybrid, jako je můj bratr. *Zazní mu v hlavě. Jako by to potřeboval slyšet ještě jednou. Nyní mu dojde, proč Hayley cítí svou dceru. Potřebuje ji, ale i její krev, aby přežila. Další důvod proč dnes musejí uspět.* Hope... *Zopakuje to jméno ještě jednou po bratrovi. Pronese to tiše, procítěně. Jeho naděje se nyní zhmotnila do podoby dítěte. Malé novorozené holčičky. Probouzí v něm tu jeho, která byla ještě donedávna nezničitelná, ale poslední hodiny a události dali jeho doufání pořádně zabrat. Nyní v jeho nitru opět zaplálo malé světýlko. To, že se Hayley připojila k nim a díky ní mají výhodnější pozici, mu vlije novou energii do jeho žil. Genevieveina krev mu pomohla z nejhoršího. Nebylo jí, ale dostatek, aby mohl říct, že zcela v pořádku. Nemá, ale čas ani myšlenky na nic jiného, než na záchranu Hope a tak ho nyní popohání více jeho vůle a touha zachránit, co se dá. Když se vydají společně hledat Hope, brzy si začne všímat, že místo kolem nich se mění. Po té, co překonají poslední zatáčku a naskytne se mu před očima ten výjev, nemá příliš času na to zkoumat výrazy či dojmy, které z toho Benjamin má. Nyní vidí, že ohrožuje jeho neteř a dceru Hayley a jeho bratra. Semkne proto pevněji rty a mrští po něm první věc, co mu přijde do ruky - velkou kamennou vázu. Neváhá ani okamžik a je přesný a úspěšný. Vydechne, ale pak se rychle rozběhne k oltáři, aby mohl zneškodnit všechny kteří Hope ohrožují a stojí Benjaminovi po boku. V tu chvíli moc nevnímá ostatní. Zaregistruje, jen že Niklaus probodl železnou tyčí jednu z čarodějek. Podaří se mu překonat vzdálenost téměř až ke schodům pod oltářem, než se mu postaví do cesty ohnivá stěna. Ustrne v pohybu a trochu cukne vzad. Zvedne paži a zacloní si předloktím obličej, aby trochu zmírnil žár. Přes hukot plamenů. Rozhlédne se jako by hledal nějaký průchod, ale ohnivá bariera je neprostupná. Benjamin je, ale dost podceňuje, když si myslí, že jej zastaví plameny. Trochu couvne s odhodláním jimi co nejrychleji proběhnout, ale z jeho úmyslu ho vyruší další překážka. Neuvěřitelná bolest, která se rozezní v jeho hlavě, má dojem, že mu musí každou chvíli prasknout. Tvář mu zkřiví grimasa bolesti, jakou pociťuje. Zakolísá, zvedne paže a dlaně si přiloží na spánky, jako by tím mohl bolest zmírnit. K jeho uším dolehne další bolestný výkřik, který nevychází z jeho úst. Nemá tolik síly, aby se ho snažil zadržet. S největším sebezapřením otevře oči a pootočí hlavu po směru křiku. Uvidí kousek od sebe Hayley v podobných mukách, jaké zažívá nyní on. Nedokáže se teď, ale o ni postarat. Myslí na to, že důležitější je Hope, která je stále v ohrožení. Podlomí se mu noha a on dopadne na koleno a mírně se předkloní a zavrávorá. Bolest neustává a je velmi silná. Přesto se snaží zkoncentrovat a nabrat co nejvíc síly, aby se postavil zpátky na nohy a dokončil to, co si předsevzal. Dnes se zkrátka nehodlá vzdát, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá. Nakonec se mu to nějakým zázrakem povede. Vyhoupne se zpátky na nohy, ale balanc ho vezme dozadu a tak udělá pár kroků zpět. Uvědomí si při tom, že bolest je menší. Spustí ruce, protože ji dokáže zvládnout. Pohlédne k oltáři a vidí Benjamina zrovna ve chvíli kdy mávne jejich směrem rukou a jemu se země ztratí pod nohami. Nedokáže tomu odhození vzad nijak zabránit. Zády i hlavou narazí tvrdě do kamenné hrobky, jejíž stěna povolí a oni i s Hayley dopadnou dovnitř. Tvrdý dopad na záda a úder do hlavy ho na pár vteřin omráčí. Drolící se strop se na ně ještě sesype a rozvíří tak prach. Netrvá dlouho a přijde k sobě. Hlava ho ještě bolí, ale od nárazu a záda rovněž. Genevieveinu krev už skoro vyčerpal a tak se mu zranění hojí pomaleji. Nadzvedne se pomalu s bolestivým zasténáním na loktech a pohlédne před sebe. Pomalu se zvedne do sedu. Povolí si uzel na kravatě a pak se podívá směrem k Hayley. Setká se s jejím pohledem. Uslyší z jejich úst své jméno.* Hayley, jsi v pořádku? *Zeptá se jí na jeden nádech. Vidí, že na tom není moc dobře, ale přesto si to nemůže odpustit. Natáhne k ní paži, jako by se jí chtěl dotknout, ale od něj trochu dál a nedosáhne na ni. Pozoruje ji pak nevěřícně, jak se začne škrábat na nohy a chce se dostat ven. Možná ta chvilka mu trochu pomohla dát se dohromady. Pohne nohami, nemá nic zlomeného a jestli měl už se to muselo zhojit. S menšími obtížemi se dostane na nohy a vydá se za Hayley. Dostane se ke zhroucené stěně hrobky, přeleze jí a pospíchá, jak jen může zpátky k oltáři. Nyní se nezaobírá žádnými pocity, myšlenkami. Jde mu stále, jen o jedno. Zachránit Hope. Tomu podřizuje zcela všechno. Když už má oltář opět na dohled, výjev, který se mu naskytne před očima ho zmrazí uprostřed pohybu. Strne, znehybní a rozšířenýma očima hledí před sebe. Teď vypadá napůl šílený.* Neeeee!!! *Vykřikne z plných plic, jako by tím mohl zastavit toho muže, nejspíš čaroděje, který se chystá probodnout kolíkem jeho bratra. Ten kolík poznal okamžitě. Nezničitelný kolík z bílého dubu. Jediná zbraň, která je dokáže zabít. Naneštěstí i Klause. Jeho křik je marný a je daleko, že tomu nedokáže zabránit. Navíc vidí stejný výjev u oltáře. Tam se, ale Benjamin snaží zabít Hope. Pohled, který se mu naskýtá ho naprosto na pár vteřin ochromí, takže když se znovu probere a chce čaroděje zastavit, je už pozdě. V případě jeho bratra, neboť čaroděj dokončí pohyb a probodne bratrovi srdce.* Neeeee!!! *Začne znovu křičet, jako by to tím mohl změnit. V hlase má naprosté zoufalství, bolest. Znovu se pohne a rozběhne se k bratrovu hořícímu tělu. Čaroděje si teď nevšímá, toho si najde později, ale pokouší se bratra zachránit. Kousek od něj dopadne na kolena a sklouzne až k němu. Plameny, ale již olizují bratrovo tělo a zachvacují ho čím dál víc. Snaží se tomu zabránit. I přes žár a bolest, kterou cítí na rukou, se pokouší plameny uhasit. Je to však marné. Brzy mu to dojde. Dosedne na ztěžka na paty a zoufalým výrazem sleduje, jak se tělo jeho bratra mění v popel. Ztěžka a zrychleně oddechuje, brzy se mu výjev zamlží protože se mu do očí nahrnou slzy. Nemůže stále věřit tomu, že ztratil milovaného bratra. V tu chvíli je tak ponořený do své bolesti, že mu nedojde, že jsou tady kvůli záchraně Hope. Kousek vedle sebe vnímá Hayley, ale nereaguje na ni. Není toho schopen, jen sedí u bratrova těla dívá se, jak mu odchází. Hlavní smysl jeho života. Vždy si přál, aby jednou Niklaus našel štěstí a byl tomu ochotný obětovat všechno, i své vlastní. Když už to měl nadosah, když to vypadalo, že se vše, v co doufal a o co se snažil a usiloval po tisíc let vyplní, všechno se mu před očima proměnilo v popel a prach. V danou chvíli se mu rozpadl jeho svět. Jeho životní poslání vyšlo vniveč. Zůstává zlomený bez hnutí sedět u zbytky popela a dívá se na kolík, který jediný zůstal neporušený, celý. Jen jeho ztěžka zvedající se hruď napovídá, co se v něm nejspíše odehrává. Již ani nevnímá, co se děje okolo.* Benjamin vyhrál. *Zní mu v hlavě. To jméno ho přiměje vzhlédnout. Přes slzy vidí rozmazaně, ale Benjamin už nestojí u oltáře, ale uvidí ho ležet na zemi a z krku mu vytéká červená. Přesto mu to ještě chvíli nedochází, že právě pominula největší hrozba. Uvidí Hayley, jak se s největším úsilím zvedá na nohy a bere si Hope do náručí. Přesto, že pocítí jakousi úlevu, že je Hope i Hayley v pořádku, v jeho nitru umírá bolestí nad ztrátou bratra. Skopí hlavu opět k bratrovým pozůstatkům. Každý úder srdce je pro něho mučivý. Jako by měl ve své hrudi díru. Připadá si neúplný, prázdný. Niklaus pro něj znamenal neskutečně mnoho a teď je pryč. Strávil s ním tolik času, zažili toho velmi mnoho. Teprve až se vedle něj objeví Hayley s malou Hope v náručí, uvědomí si, že tohle není konec. Bude se muset vzchopit, protože není sám, kdo někoho právě ztratil. Otočí hlavu a pohlédne jejich směrem. Konečně tak dostane do zorného pole něco jiného než bratrův popel a místo, kde shořel. V očích má stále slzy. Pozoruje Hayley a Hope. Má konečně možnost si Bratrovu dceru prohlédnout. I přes bolest, kterou zažívá jeho výraz mírně zjihne. Malá mu přijde nádherná, dokonalá. Nemůže se na ni vynadívat.* Malá Hope. Bratrova dcera. *Zazní mu v hlavě. Ví, že mu začnou nové starosti. Bratra ztratil, ale musí nyní ochránit jeho dceru. Za každou cenu. Dívá se na Hayley, jak bere Klausův přívěšek a dává jí Hope. Hayley a Hope nikdo jiný teď pro něj neexistuje.*

*Nemohla dál, nemohla se nadechnout. Připadalo jí to, že má na hrudi těžkou kotvu, kterou nemůže uzvednout, která ji tlačí na hruď a nedovolí ji, aby se nadechla. Byla na pokraji zhroucení, ale zároveň pociťovala úlevu nad získáním zpět do svého náručí. Benjamin byl mrtvý, teď je nic nemohlo ohrozit, ale Klaus byl taktéž mrtvý. Ten u kterého to nikdo nepředpokládal. Snažila se své slzy zastavit, nějak se uklidnit. Dívala se na svou dceru a snažila se myslet jenom na to, že je naživu, že je s ní a bude v bezpečí. Ale nešlo jí to. Hope stále brečela stejně tak jako její matka. Jako kdyby i ona cítila, co se děje a že nikdy neuvidí svého otce. Bylo to šílené. Svět se s ní v jednu chvíli točil a v druhé byl zastavený. Teď byl zastavený. Bolest ji otupovala smysly a celé tělo. Ale ještě nebyla na konci. Museli s Elijahem odejít, museli s ní jít domů a vymyslet, co bude dál a jak se vším naloží. Hayley potřebovala dokončit přeměnu, i když to bylo odporné, že právě od vlastní dcery bude muset vypít krev. Klaus už tady nebyl a ani jeho tělo, jenom prach, který rozfoukával vítr. Až teď pozvedla zrak k Elijahovi a podívala se do jeho tváře. Bolest nad ztrátou jeho bratra v Elijahových očích byla jasná. Byl zničený, zoufalý. Klaus byl přece jen jeho bratr a stáli si po boku přes tisíc let i přes všechno, co jeden druhému udělal. Hope nebyla úplně v bezpečí a oni nemohli setrvávat déle na místě, které bylo útočištěm čarodějek a čarodějů, ať už živých nebo mrtvých. A Hayley vážně doufala, že jednoho dne budou všichni mrtvý. Zabili ji, skoro zabili její dceru a jistě ji chtějí stále obětovat a taky zabili Klause. Benjamin byl už mrtvý, ale stále vyhrával. Dívá se na Elijaha a je neschopná slova. Chtěla by právě teď mluvit pohledem, ale ani to jí nejde. On může vidět jenom její zarudnuté oči, které jsou stále skleněné. Tvář smočenou od slzí a byla zlomená. Museli se ale pohnout kupředu, museli informovat o tom. co se stalo Rebeku a Kola. S tichým hlasem k němu promluví.* Potřebuji, aby jsi Hope odnesl domů, Elijahu. *Tak těžce se ji mluví. Kdyby mohla, tak by si právě teď chtěla lehnout a všechno to zaspat. Nic necítit. Rty se ji třásly a znovu sklopila zrak ke své dceři.* Musíme ji dostat do bezpečí. Klaus za ni bojoval a nestrpěl by, abychom tady zůstávali ani o minutu déle. *Dívá se s neuvěřitelnou láskou v očích na svou dceru, která pomalu ale jistě přestávala brečet. Chytí ji za její maličkou ručičku a svírá ji ve své dlani. Byla to jejich naděje kvůli které museli jít dál. Opět pohlédla na Elijaha a trochu se k němu se vší silou přisunula blíž. Předpokládala, že to pro ni udělá, že vezme Hope a odnese ji do sídla. Ona za nimi přijde, nějak se tam dostane. Bylo jí jedno, jak se tam dostane hlavně aby tam byla zanedlouho po nich. Jednou rukou držela svou malou dceru u sebe a tou druhou se natáhla pro kolík z bílého dubu. Nesměl se už dostat do špatných rukou, nesměl ho už nikdo jiný vlastnit kromě nich. Musejí ho schovat.* Odneseš jí, prosím? Já se do sídla dostanu co nejdřív, jak budu moct. Prosím, Elijahu. Čím déle tady zůstáváme, tím více se Hope dostává znovu do nebezpečí a já ztrácím tak čas. *Bylo to tak. Každou minutou byla blíž a blíž znovu ke smrti. V přeměněn nemohla zůstat napořád a i když byla teprve pár hodin v přeměně tak to bylo pro ni neúnosné. Měla šílený hlad, všechny její emoce a pocity byly rozházané. Světlo jí dělalo špatně na oči a měla pocit, že se jí brzo začne točit hlava. Pro Klause už nemohli nic udělat. Prach z něj po zemi rozfoukával vítr a oni byli nuceni opustit tohle místo.*

*I když vypadá navenek docela normálně a svým způsobem vše, co se děje kolem něj vnímá a registruje, dochází mu z toho v hlavě, jen velmi málo. Vše je jako by tlumené, rozmazané za nějakou průhlednou plentou, která ho obklopuje. Zcela ho pohlcuje bolest ze ztráty, kterou nikdy za žádných okolností neočekával. Každý úder srdce rozeznívá silnou bolest v jeho hrudi, která ho ochromuje a dusí. Niklaus byl přeci, ten, který ze všeho pokaždé vyvázl. Vždy vyhrál a každý se musel přizpůsobit jemu. Teď je pryč, mrtvý a on tomu stále ještě odmítá uvěřit, protože je to v jeho očích nemožné. Jak ho mohl zabít jeden čaroděj - v jeho očích ubohý, zákeřný - protože se mu ani nepostavil tváří v tvář. Nemůže pochopit, kde a jak získal ten kolík. V hlavě mu toho víří tolik, že má dojem, že mu praskne, i bez kouzel čarodějnic a Benjamina.
Když se Hayley podaří svou přítomností rozptýlit jeho strnulost a neschopnost jakéhokoliv pohybu, a on na ni pohlédne, vidí i v jejich očích, její tváři bolest ze ztráty. Ta se mísí s radostí a štěstím, že může konečně držet v náručí svou dceru. Narovná se pomalu v zádech, dosud byl nad bratrovými ostatky skloněný a zvedne ruce z jeho popela. Trochu si je očistí. Naslouchá jejím slovům, její žádosti. Stále vypadá trochu mimo, ale Hayleyina slova na něj působí a platí. Dívá se na ni a přimhouří mírně oči, jak se snaží soustředit na to, co je teď jeho povinností a na chvíli potlačil bolest, která ho ochromuje. Sklopí po Hayleyiných slovech hlavu a mírně kývne.* Vezmu vás domů obě, Hayley. *Odpoví jí zastřeným hlasem, do kterého prosakuje jeho bolest, krátce na to. Přesto v něm je i odhodlání a jakýsi slib, že se o ně postará. Rozhodně ho ani na vteřinu nenapadlo, že by nyní Hope a Hayley rozdělil. Pozoruje je chvilku obě. Neujde mu proto, jak se k němu přisunula blíže ani to, jak vezme s bratrova popela kolík. Zvedne ruku a chytí ho nad místem, kde ho drží Hayley. Při tom jí kouká do očí. Pak jí ho jemným tahem z ruky vezme. Odtáhne kousek své sako a kolík si zasune za opasek. Postará se o něj později. Pak mu pohled znovu padne na Klausův popel, který rozfoukává vítr. Za chvíli z něj nic nezbude. Povzdechne si. Nemůže s tím už nic dělat. Pomalu se postaví. Přelétne očima okolí. Teprve teď si všimne, že je zde i Sophie, i když netuší, jak dlouho a kde se tady vzala. Kromě krátkého nepřítomného pohledu na ni nijak nereaguje. Na nikoho z těch, co snad ještě zůstali. Skloní se k Hayley a vezme ji za paže.* Já tě tady nenechám. *Odmítne její návrh, aby odnesl Hope a ji tam nechal. Jednou zklamal a opustil ji, nyní to nehodlá opakovat.* Můžeš vstát? *Zajímá se starostlivě. Chvilku jí kouká do očí, ale pak ani nepočká na odpověď. Prostě se k ní skloní a vezme i s malou Hope do náruče. Otočí se pak k ostatním zády a vydá se cestou, kterou sem přišli pryč. Brzy zahne do uličky a děsivé místo, kde ztratili Niklause jim zmizí z dohledu. Nejkratší cestou se vydá k bráně. Iluze naštěstí přestane existovat a tak jsou venku zanedlouho. Před bránou uvidí stát vůz. Nenapadne ho v ten moment, že patří Sophie. Rozhodne se ho použít na cestu k sídlu. Ještě jsou otevřené dveře na straně řidiče a klíčky v zapalování. Bere to jako znamení. Nemusí se po ničem zdlouhavě shánět. Donese Hayley na stranu spolujezdce, otevře dveře a i s Hope ji tam usadí.* Ještě chvíli to vydržte. Brzy budeme doma. *Poznamená a krátce se Hayley podívá do očí. V těch jeho je čitelná bolest, kterou v nitru zažívá. Pak dveře zabouchne a rychle přejde na stranu řidiče. Usadí se, nastartuje a rozjedou se k sídlu.*

*Vníma len neprestajný plač dieťaťa a tichý náraz ostrej čepele Benjaminovej dýky, ktorá mu vypadla z ruky na zem, v tom momente, keď mu tou svojou podrezala hrdlo. Zaváhala len na chvíľu, akoby samú seba uisťovala, že zabiť musí. A ona musela, tak veľmi ho nenávidela, nenávidela jeho tvár, nenávidela spôsobom, akým dýchal, akým kráčal, chcela vymazať každú jednu stotinu jeho existencie v jej živote. Odkedy zabil Abigail bola prakticky sama, nemala nikoho a nič, ani tých svojich predkov, ktorí mali pri nej stáť, opustili ju, jej viera bola rozdrvená na prach a v jediné, v čo teraz mohla veriť bol jej život. Bolo to, že to správne, čo teraz urobila, ju neopustí a ona prežije. Jediné, čo teraz sleduje je Benjaminovo telo, ktoré sa už zviezlo k zemi. Bol mŕtvy a ona ho zabila. Lenže pomsta nebola jej hlavným motívom, urobila to kvôli sebe, chcela sa odpútať, chcela im ukázať, že nesie samostatné rozhodnutia, aj keď je ešte primladá, vo vnútri sa tak už dlho necíti. A hlavne sa chcela vrátiť ku Sophie, áno, nech to bolo už akokoľvek ponižujúce, jej myseľ pre to doslova živorila. Chcela len niečiu lásku, niečiu opateru, niečí cit, a to mohla dostať jedine u nej, ak jej to bude ešte ochotná dať, po tom všetkom, čo spravila. Jej odmietanie, jej slepý boj za predkov, jej ostré slová, ktoré ju nazvali zradcom...Dokonca sa ju pokúsila zabiť. Potichu vydýchne, akoby v sebe viac nezniesla akýkoľvek ďalší kyslík a nechá dýku prekĺznuť medzi prstami, pričom  sa ozve ďalší krátky buchot, ako sa dotkne zemi vedľa jej nôh. Už nič nevníma, len hľadí pred seba, cíti všetky tie čarodejnice, ona teraz bola tým zradcom, ktorého nenávideli, ale nejakým spôsobom jej to bolo ukradnuté. Nikoho z nich vlastne ani nepoznala...Nikto z nich sa o ňu naozaj nezaujímal. Vo chvíli, keď sa otočí od oltára ku schodom, zahliadne tam stáť jediného človeka, ktorý jej zostal, jedinú rodinu, ktorú mala a ona tu teraz pre ňu bola. S úsmevom na tvári a slzami v očiach. Pozerala sa na ňu, akoby bola šťastná, čo vidí, akoby bola šťastná z toho, že sa nakoniec rozhodla vzdať predkom na odpor a zabiť to monštrum, čo sa vydávalo za čarodeja. Bola z nej prekvapená aj keď v ňu celý čas verila? Najskôr už ani nedúfala, žeby mohla niečo také urobiť, žeby to chcela urobiť od tej doby, čo našla Abigailino telo a predkovia ju nechali len napospas so svojimi rozkazmi a ako mala, tak aj urobila. Dnes po prvýkrát zabila. Nevydrží to, nedokáže ani popísať, ako sa cíti, nedokáže jej ani povedať, ako jej je to ľúto a aká je šťastná, že sem prišla, že tu bola kvôli nej...V jednej sekunde jej vyjde z úst hlasný vzlyk, zdalo sa jej, že bola silná až príliš dlho a teraz to zo seba potrebovala dať von. Zakotví sa pohľadom v jej očiach, pričom sa jej po líci skotúľa jedna zblúdilá slza.* Je mi to ľúto, teta Sophie...*Pokrúti hlavou, akoby sa to všetko snažila striasť zo svojich pliec.*  Je mi to tak veľmi ľúto. *Vtiahne do seba nejaký vzduch, aj keď zrazu mala pocit, že už nemôže dýchať. V tom to prišlo, cítila ako sa jej po tvári kotúľa niečo, čo sa ani náhodou nepodobalo slzám, ako sa jej do krku zbieha jej vlastná krv. Jej ruka sprudka vystrelí k jej krku, pričom musí byť nad mieru jasné, že sa dusí. Verila tomu, že to prežije, že sa jej to vyplatilo, ale opak bol pravdou a jej nádej bola len smiešna naivita, že sa pred predkami schová, že to rešpektujú a nezabijú jednu z nich, lenže ona pre nich teraz bola zradcom, a preto musela umrieť. Chce sa zachytiť múru, ale nedokáže to, jej telo sa zvalí k zemi, krv jej teraz zapĺňa celé telo, akoby sa búrila voči nej. Tečie jej z nosa, z úst, z uší a hlavne z očí ešte zmiešaná so slanými slzami, ktoré trochu roztápali jej kovovú chuť. Nad sebou mohla vidieť len nebo a tvár človeka, ktorý tu bol až do jej konca. Z istej časti si to možno zaslúžila, ale vedela, že je na smrť primladá, príliš zmätená...Potrebovala Sophie, nemohla ju tu nechať, nemohla ju nechať napospas predkom.* Ne...*Snaží sa zo seba niečo dostať, ale jej hlas sa láme.* Nenechávaj ma tu. *Pošepne nakoniec s prosbou vpísanou na tvári, s prosbou vpísanou v tóne.* Nenechávaj ma predkom, prosím...*Každou sekundou z nej život prchal stále viac a viac...až všetko nakoniec sčernelo, aj keď jej oči podliate krvou zostali otvorené.*

(Když se konečně její pohled setká s jejím, její úsměv se ještě víc rozšíří. Byla tu, živá a zdravá. Postavila se předkům a Benjaminovi. Zachránila tu malou. Nikdy v životě by nedokázala popsat, co právě teď cítila. Úleva, štěstí, láska, pýcha a mnohem víc se teď smíchalo dohromady a ona překypovala emocemi. Její oči se zalily slzami a ona viděla rozmazaně. Na sekundu zavře oči a vytlačí slzy, které se jí pak skutálí po tváři. Uvidí, jak se i Monique skutálí slza po tváři a v tu chvíli začne pomalu mířit k ní. Zavrtí hlavou, když promluví. Chce jí odpovědět, ale hlas se jí zadrhne. Ale její pohled mluvil za všechno. Dávala jí najevo, že to je v pořádku. Na ničem, co se stalo v minulosti, nezáleželo, protože Monique se nakonec rozhodla správně a na tom jediném záleželo. Teď se konečně mohli vrátit domů a spokojeně žít. Konečně dostala zpátky svou neteř a o to celou dobu stála. Od Monique už jí dělí jen pár kroků. Stačilo udělat pár kroků a byla u ní, ale najednou se zastavila, neschopná dalšího pohybu. Sleduje, jak jí z očí začne téct rudá tekutina. Krev. Přišlo jí to jako zlý sen. Konečně mohla mít zpátky svou neteř a předci jí to teď brali. Všechny její naděje na spokojený život byli pryč. Předci jí brali člověka, na kterém jí nejvíce záleželo. Kterého milovala i přes to všechno. Má pocit, že zamrzla na místě a nedokáže se ani hnout. Ale jakmile se Monique svalí na zem, překoná tu vzdálenost, která je dělila a spadne na kolena přímo před Monique. Vezme jí do náruče a její tělo si položí na nohy.) Ne, ne, ne. (Z očí jí vytrysknou slzy. Dívá se jí do tváře a rukou se dotkne její tváře, která je pokrytá krví. Začne odříkávat kouzlo, aby jí uzdravila. Aby to zastavila, ale nic se neděje. Nic necítí. Předci jí neutralizovali její moc. Byla na jejich území a oni byli silnější. Nemohla proti nim bojovat. Zakloní hlavu a zadívá se na nebe, jako by tam mohla spatřit svého spasitele, který to všechno odvrátí.) Prosím, nedělejte to. Nezaslouží si to. Vezměte si místo ní mě. (Zlomeným hlasem promluví k předkům, ale nevyslechnou jí. Sklopí pohled opět k Monique. Věděla, že je pozdě. Nedokáže jí už zachránit. Nemohla bojovat proti předkům a oni jí nevyslechnou. Nepřestanou, dokud Monique neumře. Ruku jí položí na hlavu a začne jí hladit po vlasech. Po jejích hustých vlnitých černých vlasech.) To je v pořádku. (Řekne konečně, co už chtěla říct před tím.) Jsem tady. A jsem na tebe pyšná. (Potřebovala jí říct, co cítí, dokud nebylo pozdě. Nechce, aby umřela s vědomím, že jí zklamala. Vůbec jí nezklamala, nikdy by jí nezklamala, protože Monique byla silná dívka, která věděla, co je správné navzdory všem názorům, které slyšela od jiných. Ona v ní věřila od začátku až do konce, i když to pro ni bylo někdy těžké. Když uslyší, že Monique ze sebe chce něco dostat, chce jí říct, aby se nenamáhala, ale nakonec to nechá nevyřknuté.) Nenechám. Nenechám tě jim. Vezmu tě pryč. (Hlas se jí zlomí, ale ona potřebuje ještě něco říct.) Chci, abys věděla, že jsem tě vždycky milovala a vždycky budu. (Stačí jí ještě ujistit, než ucítí, že přestala dýchat. V tu chvíli se jí začnou řinout z očí slzy proudem a nepřestává to. Z úst jí unikne přiškrcený a hlasitý vzlyk. Přitáhne si její tělo blíže k sobě a své čelo přitiskne na to její. Vzpomíná na ten malý uzlíček štěstí, když se narodila. Její úsměv, který vždycky dokázal projasnit i ten nejčernější den. Vzpomíná na tu silnou, krásnou, chytrou a věrnou dívku, v kterou vyrostla. Někdo by mohl namítnout, že Monique nebyla věrná, ale byla. Byla věrná své přítelkyni až do konce, kdy jí pomstila. Monique pro ni nebyla jen neteř, byla pro ni jako dcera, kterou nikdy neměla. Kterou pomohla vychovat, i když si někdy myslela, že jí rupnou nervy. A teď byla pryč. Už nikdy neuvidí svou matku. Nikdy se nezamiluje. Nikdy neodmaturuje a nepůjde na vysokou. Nikdy nebude mít děti. A Sophie nikdy nebude mít možnost být tohohle součástí. Odtáhne se a rukou z jejích vlasů sklouzne na čelo a prsty jí přitiskne horní víčka k dolním. Zhluboka se nadechne a na malý moment zadrží dech, než vydechne. Právě teď z duše nenáviděla předky ještě více než předtím. Nechápe, jak mohou být tak krutí. Přála by si, aby všichni shořeli v pekle. Zvedne pohled a podívá se kolem sebe. Byla tu sama. Všichni odešli, aniž by to zareagovala. Byla tu jen ona, mrtvá Monique v jejím náručí, tělo toho hajzla Benjamina a další čarodějky. Trhaně se nadechne. Musí Monique odnést pryč. Musí jí pohřbít někde, kde na ní předci už nebudou moct. A ona snad dojde klidu a třeba se shledá s Abigail. Ale ještě předtím musí něco udělat. Aniž by pustila Monique, natáhne ruku směrem k Benjaminovu tělu a pomocí magie ho zapálí. Nechce, aby jeho duše našla klid. Nechce, aby k ní mohl kdykoliv promlouvat. Chce, aby zůstal na druhé straně sám, bez předků. Konečně se začne zvedat ze země i s Monique tělem. Trvá jí to, než konečně najde rovnováhu, ale nakonec se napřímí a pomalými kroky začne odcházet z hřbitova. Každým krokem se jí podlamují kolena a její ruce chtějí vypovědět službu. Jenže ona se teď nemůže složit, ne teď. Potřebuje dodržet slib, který jí dala. Musí jí odnést pryč. Nakonec se jí podaří odejít z hřbitova jiným vchodem, než přišla. A její kroky zamíří k domu, kde nebyla už pět let. Do domu, kde vyrůstala a kde pak žila její sestra i s Monique. Na ulici si nevšímá lidí, kteří kolem ní procházejí. S upřeným a rozmazaným pohledem pokračuje vpřed a zastaví se až před domem. Dveře si musí otevřít kouzlem. Uvnitř položí Monique na gauč a sama si sedne na zem a opře se o něj. Nedokázala ani za nic opustit její tělo. Nedokáže se od něj ani vzdálit. A navíc má pocit, že jakákoli snaha o to vstát by byla zbytečná. Položí si dlaň na čelo, čímž si zakryje i oči a začne brečet nanovo. Jenže tentokrát už nemá sílu přestat.)

Netrvalo to dlouho, a s kradeným autem dojel na Plantáž. Jindy by mu to trvalo asi déle (i když jezdil dost rychle, ještě aby ne, když ho učila řídit Claire), ale dneska opravdu spěchal. Nechtěl totiž, aby na něj Sophie s Kate čekaly déle, než bylo nutné. Vlastně ideální by bylo, kdyby tam byl o chvilku dřív, než ony. Kate o něm jistě neměla moc valné mínění, tak by aspoň viděla, že chodí včas. Zastavil na příjezdové cestě a vstoupil dovnitř. Nezajímal se o tom, kdo je a kdo není doma, prostě šel do svého pokoje a tam vyštrachal nějaké oblečení, které bylo bílé a pokud možno nezmačkané. Nakonec našel (kupodivu) čistou bílou košili a světlé kalhoty. Sprchovat už se nešel, protože se sprchoval v tom bytě, který mu půjčila Sophie. Stejně potichu, jako se v domě objevil, také zmizel. Před domem nastoupil už do svého auta a rozjel se na hřbitov.
Za chvíli už stálo auto zaparkované na parkovišti nedaleko hřbitova a Kol si to mířil k vstupní bráně. Kate ani Sophie tam ještě asi nebyly, teda aspoň doufal, protože se rozhodl čekat právě před vstupní bránou - přece jenom to bylo území čarodějek, předků... Nebude tam vstupovat bez čarodějky. Stojí opřený o zeď a kouká, kdy konečně uvidí Sophie a Kate, kterou jistě pozná už z dálky, díky jejím vlasům.

(O nějakou chvíli později už stojí na parkovišti a pomalu míří k hřbitovu. Během další chvíle dorazí několik dalších členů covenu, vlastně skoro všichni. Samozřejmě, že to Margaret nemohla nechat celé jen tak. Genevieve teď opravdu bude mít pohřeb hodný čarodějky, protože tu byli snad všichni až na pár jedinců. Vžene jí to slzy do očí a projasní smutný a unavený obličej. Kdyby to Genevieve mohla vidět, jistě by už neříkala, že jí coven bere jako zrádce. Všichni pak společně došli k branám hřbitova, kde už čekal Kol. Sophie na něj jen lehce kývne hlavou. Po chvíli přijdou i Mark a Kevin, kteří nesou tělo Genevieve a čekali na ně mezitím v autě opodál. Není sice obvyklé pohřbívat někoho v noci, ale Genevieve přeci jenom také nebyla obyčejná a rozhodně nebude ani její pohřeb obyčejný. Pomalu vstoupí na hřbitov a po boku se jí drží Margaret. Zastaví se hned za bránou, podívá se na ni a chytnou se za ruce. Obě dvě zavřou oči a po krátkém zaříkání vzplanou všechny svíčky na hřbitově. Otevřou oči a pustí se. Nejenže všechny svíčky na hřbitově právě hoří, ale budou hořet celé dva dny, nevyhoří a nesfoukne je za tu dobu žádný vítr. Pak Margaret ustoupí mezi další členy a nechá projít dopředu Marka a Kevina s tělem Genevieve. Když se k Sophie připojí Kate a Kol, všichni se společně rozejdou k obřadnímu kameni. Tam položí Genevieve. Sophie si klekne k mrtvé Genevieve. Jedna mladá dívka z covenu jí podá malý košík s bílými okvětními plátky růží. Sophie nabere hrst do ruky, sepne dlaně a nakonec Genevieve těmi plátky růží posype a přitom se modlí za její duši. Nakonec si přiloží prsty ke rtům a poté na čelo Genevieve. Zvedne se a odstoupí o něco dál, aby se s Genevieve mohli rozloučit Kate a Kol. Nakonec Genevieve zabalí do bílé deky a odnesou k rodinné hrobce Rousseau. Tam jí uloží na místo, kde ležela předtím, než jí Sophie oživila. Dá Kate a Kolovi po jedné svíčce a sama si jednu vezme. Oni tři stojí vpředu u hrobky, zatímco ostatní stojí za nimi. Dívá se na Kevina, jak skládá cihlu na cihlu a díra v hrobce se zmenšuje, až zmizí úplně. Náhrobní kámen bude na hrobku přidám až déle. Celý pohřeb vlastně zvládá vcelku dobře. Neukápne jí ani jedna slza. Zdá se konečně tak nějak smířená s celým tímto faktem. Ale tu prázdnotu v srdci cítí stále. Až když je Kate připravená odejít, tak odjedou pryč. Sophie jí nabídne, aby přespala u ní v bytě, pokud chce. A dokonce Kolovi nabídla, že může být v tom bytě nad barem, kdy chce. Ani vlastně neví, proč mu to nabídla, když má skoro celé sídlo na plantáži pro sebe, ale někdy může být více méně.)

Zanedlouho už Kol vidí, jak se ke hřbitovu blíží Kate spolu se Sophie a v závěsu za nimi sem jdou další členové covenu, a že jich tedy není vůbec málo. Vlastně by nečekal, že se jich zúčastní tolik, protože jak si celou dobu myslel, vztah lidí z covenu k Genevieve nebyl moc dobrý. A navíc, teď už to vlastně nebyla čarodějka, takže mu přišlo docela zvláštní, že se s ní všichni přišli rozloučit. Kol 'odpoví' na Sophiino kývnutí hlavy také kývnutím a jen se podívá na Kate. Pořád nevěděl, jak ho vidí. Viděla ho jako chlápka, který měl v baru ten 'menší' incident, a nebo ho vidí jako chlápka, ke kterému její matka něco cítila? Když vidí, že nějací dva čarodějové nesou tělo Gen, jenom na chvilku bolestně zavře oči a když je otevře, Sophie je už s tou svojí zástupkyní za branami hřbitova. Tušil, co se stane, když dořeknou zaříkání. Ano, opravdu se po celém hřbitově rozsvítily svíčky, přesně tak, jak to čekal. Tohle bylo stejné jako u většiny covenů - na pohřbech byla vždy hromada svíček. A tady byly ještě více nutné, protože už byla tma. Kol se potom s Kate připojí k Sophie a společně dojdou k obřadnímu kameni. Když na něj přijde řada s tím, že se má s Gen nějak naposledy rozloučit, chvilku váhá a jenom stojí na místě, kousek od oltáře, ale nakonec udělá pár kroků vpřed a podívá se na její děsivě bledou tvář. Cestou na hřbitov se stavil ještě v jednom květinářství, kde měli v tuhle dobu otevřeno. Koupil Genninu oblíbenou květinu. Chytil ji za jednu ruku, trošku jí ji nadzvedl a květinu tam položil. Ruku zase nechal pomalu klesnout, a ještě než ji pustil, jemně přes ní přejel palcem. Teď už nebrečel, protože si to nemohl dovolit. Nemohli by to vidět všichni členové covenu. Potom se všichni odeberou k hrobce rodiny Rousseau. Kol si od Sophie vezme svíčku, a když ten čaroděj úplně zadělá díru v hrobce, hořící svíčku položí před ni. Když mu Sophie nabídne, že může klidně zůstat v tom bytě, s díky odmítne. Nebude ji tam pořád otravovat, a navíc bydlí na plantáži. Ještě jí řekne, že pro ty věci, co si tam nechal, se zastaví co nejdříve. Potom ze hřbitova odejde a odjede na plantáž.

(Tma. všude kolem byla tma. Byla mimo sebe dost dlouho. Myslela si, že je mrtvá, byla na to připravená, byla připravená odejít a konečně najít opravdu klid, ale jak se zdálo, osud s ní měl jiné plány. Otevřela prudce oči a začala se rozhlížet kolem sebe. Nevěděla, co se to děje, nevěděla, kde je. Byla jen prostě tma všude kolem ní. Narovnala se do sedu a začala si pomalu přivykat na to přítmí. Poznala, že má kolem sebe zdi z cihel. Je to... ano, je v hrobce. Ucítila, že něco svírá v ruce. Pozvedla ji a uviděla obrysy květiny, květiny, která byla její nejoblíbenější. Bílý tulipán. O tomhle věděla jen jedna osoba. Kol. Začínala si pomalu uvědomovat, co se vlastně stalo. Vše se jí začalo vracet. Ano, byla kotvou a zemřela, protože nebyla dost silná na to, aby vydržela přechod tolika duší. Ale jak to? Jak to, že se náhle teď probudila? A je tu ještě jedna věc. Cítí nesnesitelnou žízeň. V hrdle má opravdu vyprahlo. A potom si to uvědomí. Je v průběhu přeměny. Jak je to ale možné? Měla za to, že takhle se to nestane. Měla za to, že by se musela zbavit kotvy kouzlem, aby u ní poté probíhala přeměna. Ale ne teď, ne po tom, co zemřela. Co bude dělat? Začínala se dusit, možná to bylo tím prostředím, možná tou situací, ale to, že je zavřená v hrobce, jí rozhodně dobře nedělalo. Pojivo mezi cihlami ještě nebylo tak pevné, takže nebylo těžké prostě jednou kopnout do zdi a udělat tam dostatečně velkou díru na to, aby mohla vylézt. Ještě, než to udělala, oslepilo ji opravdu silné ranní světlo. Nebo se jí možná tak silné zdálo, každopádně, jako by jí sluneční paprsky měly vypálit oči. Vadily jí. Předpokládala, že to bylo kvůli tomu, čím teď prochází. Srovnala cihly zase zpátky na místo, nevěděla, proč to dělala, možná se prostě chtěla jen něčím zaměstnat, aby tolik nemyslela na tu žízeň, co ji spaluje zevnitř. Sedla si vedle své hrobky a začala přemýšlet o tom, co bude dělat. Ani se nestihla rozloučit se Sophie a s Kate, ale bylo by asi divné si teď nakráčet k nim a loučit se s tím, že někdy další den nad ránem bude stejně znovu mrtvá, protože přeměnu dokončit nechce. Není si jistá, zda by to Kate a Sophie a možná vlastně i Kol pochopili. Ona nechtěla být upír, příčila se jí ta myšlenka, že by tomu tak mělo být. Kol ji do toho teď nenutil, dával ji možnost na rozmyšlenou, ale teď, když jí prochází, jistě by na ni naléhal, aby ji dokončila. Kate by to nemusela pochopit, protože je to její dcera a ona by přeci měla stát jako matka o to, aby se svou dcerou mohla být co nejdéle. A Sophie? Tak by jistě přišla s něčím takovým, že se vymyslí nějaké kouzlo, co bude umět tohle a támhleto. Ale ona by nesnášela ten pocit už i jen vteřinu být upírem. Prostě tady na vzduchu počká, než bude čas si zase poslušně zalézt do své hrobky a znovu umřít. Když na to takhle myslí, je to opravdu morbidní, ale ona nechce, aby někdo věděl, že se probrala a je v průběhu přeměny. Nechce, aby si s tím dělal ještě někdo starosti. Oficiálně zemřela a tak to také i zůstane. Doba, kterou čeká, je opravdu mučivá. Když se setmělo, tak ji konečně přestala nepříjemně svědit kůže od slunce. Přemýšlí nad tím, o co všechno přijde, až tady nebude, ale na druhou stranu věděla, že s její smrtí se nakonec všichni vyrovnají. Ona už chce prostě jen najít klid. A hlavně se teď snaží nevnímat tu mučivou žízeň, která je jen převlečenou touhou po krvi. Ta se ale zvýší, když krev náhle ucítí ve vzduchu. Instinktivně se napřímí a vyhledá zdroj, odkud ta vůně - k sakru, proč o tom uvažuje jako o vůni? - vychází. Pak její zrak spočine na muži, který má na sobě tričko a kraťasy. Musí být opravdu záhřevný, protože dnešní večer by se rozhodně nedal považovat za teplý, ale co hlavně, měl sedřené koleno a ona cítila tu krev. Přibližoval se k ní a nakonec se u ní také zastavil. Proč se u ní sakra zastavil? Ať jde pryč, mučí ji to. Opravdu. Nechce, aby nad ní stál. Ať jde pryč, ona chce jen v klidu umřít a nechce se vystavovat takovým svodům. Oslovil ji. Nejspíš se jí ptal, co tam dělá a jestli nechce nějak pomoct, ale ona ho moc nevnímala, protože jediné, na co se dokázala soustředit, bylo jeho bijící srdce a pulsující krční tepna. Zalekla se toho, zalekla se toho, na co to tu právě myslí.) Jděte pryč. Ve vašem vlastním zájmu, jděte pryč. (Zavrčí, nechce po něm skočit, nechce, aby z něj začala pít, nechce být upír. Te chlápek něco zamrmlal, ale nehnul se, skláněl se k ní. Asi ji chtěl vytáhnout na nohy, pomoct jí, ale jakmile se sklonil, tak ona to nevydržela a prostě ho chytila zezadu za krk, přitáhla si ho k sobě a zakousla se mu do krční tepny. Jeho křik jí nezajímal, pravděpodobně ho stejně nikdo neuslyší. Ona se teď soustředila jen na to, aby ukojila svou žízeň. Neovládá se, protože ta touha po krvi byla opravdu mučivá. Nakonec přeci jen přestane pít, ale to už je pozdě. Ten muž byl mrtvý a ona se teď cítí ještě víc zmatená, než byla předtím. Všechno, jako by se najednou točilo. Celý svět je teď jako jedna velká houpačka. Na chvíli, jako by všechno bylo hluché, jako by nevnímala nic, ale pak najednou, jako by se všechno až nepřiměřeně zesílilo. Slyšela všechno. Auta z ulice, hlasy lidí, kteří se na ulicích baví. Chytila se za hlavu, ako by se to snažila zastavit, ale nešlo to. A pak se podívala na tělo toho muže a teprve až teď si uvědomila, co to vlastně udělala. Je z ní něco, čím nikdy nechtěla být. Je  z ní upír a tohle vše, co teď prožívá je proto, že dokončila přeměnu. Jak jen mohla? Jak jen takhle mohla zradit sama sebe? A jak jen mohla zabít člověka kvůli krvi? Ale už se tak stalo. Touha po krvi v tu chvíli naprosto ovládla její mysl i tělo a ona se nedokázala ovládnout, nedokázala to zastavit a říct tomu ne. Musí zmizet. Musí odtud zmizet, protože teď v tomhle momentě se na sebe ona nebude schopná podívat, natož, aby se na ni skrz prsty nedívali jejé blízcí. Tohle nechtěla. Chtěla jen umřít, ale teď je všechno jinak. Snaží se uklidnit a alespoň na chvíli nějak racionálně myslet. Odklidila tělo mrtvého muže a sama se pak vydala ze hřbitova pryč pod rouškou noci.)

*Naposledy, kdy cítila vánek, který ji pročesával vlasy, studený vzduch v plicích, pocit, že znovu žije bylo v Mystic Falls. Zdálo se to jako věčnost,co naposledy byla mezi živými. Ale ne taková věčnost, která uběhla od doby, co ji Niklaus zabil až po Mystic Falls. Na druhé straně si už užila dost svého času a předci uznali za vhodné, že by se měla vrátit zpět a nastolit pořádek, který napáchala. Byla to jen její vina, nikoho jiného. To ona tenkrát se zaprodala své sestře Dahlii, aby mohla mít děti s Mikaelem a rodinu po které toužili. To ona společně se svým mužem chtěla udělat své děti silnější kvůli smrti jejího milovaného Henrika. Ta bolest ze ztráty Henrika i Freyi ji ze srdce nezmizela, právě naopak. Stále tam byla, jako kdyby se to všechno odehrálo včerejší večer. Její srdce bylo naplněné ale i bolestí z toho, co se stalo z jejich milovaných dětí. Byla naplněná výčitkami, chtěla to napravit už v minulosti, bohužel jí to nebylo dopřáno, ale teď? Teď to změní. Přiměje své děti se zamyslet nad svými činy, přiměje je podstoupit to, co po nich bude chtít a budou znovu rodina. Nikdo by neměl žít takhle dlouho. Život má byt tak dlouhý, aby člověk zestárl a umřel na přirozené příčiny. Měla možnost sledovat všechno z druhé strany, řídit to, aby dítě Niklause zemřelo. Nemohl nikdo z její rodiny pochopit to, proč to dělala. Dělala to pro ně, vždycky všechno dělala pro své děti. Milovala je tenkrát, miluje je i dnes, ale ne jako monstra. Její děti to určitě nazvou jako obrovskou chybou, že ji pohřbili právě v New Orleans a umožnili jí tak její návrat, ale ona je jim za to neskutečně vděčná. Dostala novou šanci, dokonce jí ji dali vlastní děti. To byl od nich pro ni nejlepší dar. Ze všeho nejvíc ale teď potřebuje půdu pro sebe, nějaké zázemí a lidi, kteří budou stát na její straně. Musí jít za jejím nejvěrnějším synem Finnem, přivolá si ho k sobě. Ví, že na něj se vždycky mohla spolehnout, vždycky tady pro ni byl, což se o zbytku nedalo říci. Kol byl ale liška mazaná, takže nebude problém mu nabídnout tolik, aby byl schopný to pro jeho dobro přijmout a být ji taktéž po boku. Ovšem Niklaus, Elijah a Rebekah byli tak nezlomní, i když jak si stačila povšimnout, tak její milovaná a nejmladší dcera by dala cokoliv za to, aby mohla být člověkem. Elijah bude o něco náročnější, ale nic, co by nezvládla. A Niklaus? Její milovaný Niklaus, někdo, kdo byl pro ní tak speciálním už nežije. Hodlá ale dát svému synovi dar. Hodlá mu dát to, co mu bylo odepřeno. Opravdový život. Nejenom, že se ona vrátila nazpět, ale taky vzala sebou Ansela, její lásku a taky Niklausova biologického otce. Postará se o to, aby byl nazpět, aby přijal to, co mu nabízí a byl tím, kým měl být. A hlavně aby poznal svého otce, kterého mu ona odepírala.
Rozhlédne se okolo sebe. Cítí, že mráz je dnešní večer opravdu silný, vlasy jí ve větru vlají ze strany na stranu. Pomalým krokem se prochází uličkami hřbitova a dívá se na každý hrob, jako kdyby snad znala každou čarodějku či čaroděje, co tam byli pochováni. Možná to byla jenom čistá empatie k čarodějkám, možná se jenom zajímala o náhrobní kameny a citáty, které většinou byli k mrtvým přiděleni. Ví, co musí udělat. Nebude příliš těžké si získat vlkodlaky, které mají teď vládu nad městem na svou stranu. Může jim vyrábět prsteny po kterých tak touží a oni jí za to dají jejich loajalitu. A potom? Potom se setká se svými dětmi, ale až nastane ta správná doba. Nehodlá to uspěchat všechno jako tenkrát. Teď to bude jiné a bude hlavně připravená a pojištěná pro případ, kdyby se snažili ji její děti opět zabít. Snad ji nezpůsobí další takovou bolest, vždyť to ona jim dala život. Přijde až k bráně, kterou projde a zamíří směrem do města. Nejdříve si vyřídí nějaké záležitosti kvůli přežití a potom se vrátí nazpět, hodlá to tady brát jako své útočiště, protože tady ji předci taky budou stát nejvíce po boku.*

(Po úklidu a otevření baru, stráví dopoledne v kuchyni a odpoledne za barem. Cami se jí stále neozvala a vážně už začínala mít obavy. Ještě jí zkusila několikrát zavolat, ale nic. K večeru, když za ní vzal směnu Jack, se oblékla a šla ven. Chtěla zajít ke Cami do bytu jí zkontrolovat a to také udělala. Jenže jí nikdo neotevřel. Proto si pomocí kouzla otevřela dveře do jejího bytu. Prošla ho během chviličky, ale Cami nikde nenašla a ani nic, co by jí napovědělo, kde je. Odešla z bytu a zamířila na hřbitov. Chvíli se jen procházela, až zastavila u hrobky Abigail. Zapálila svíčku, která zhasla a pak šla dál. Dojde až do jedné rodinné hrobky, kde coven uchovával různé předměty. Už před pár dny se rozhodla, že uzavře i hřbitov a nejen Lyceum. Tentokrát ale jen pro nadpřirozené osoby. Bylo by totiž hodně divné, kdyby se na hřbitov nemohli dostat obyčejní lidé. Navíc i oni tu měli pochované svoje blízké. Ale upíři a vlkodlaci ne. Provede podobné kouzlo, které provedla v Lyceu. Jen větší a s pár změnami. Takhle bude mít jistotu, že tento hřbitov už nevyužije nikdo jiný, než čarodějky z covenu. Ano, teď sem měl přístup jen coven a lidé. Z hřbitova odejde k sobě domů, kde začne opět pracovat na kouzle pro Kierana.)

*Samozřejmě, že se spíše ptala, jestli by o něm měla začít pochybovat už o mnoho dříve. Spíše si ale myslela, že neměla důvod o něm pochybovat. I když byl rozhodně starší jako ona, tak jeho výlevy brala prostě za pubertální řeči. Ale teď, jako kdyby se to v ní trochu začalo míchat. Nevěděla, co od něj má očekávat, nevěděla, co tím přesně myslí. Vážně by měla mít nějaké obavy z něj? Přeci jenom nebyl to úplně obyčejný kluk. Toho si už ale stihla všimnout tenkrát v baru. Tyto slova ji částečně rozhodí a proto nakloní hlavu mírně do strany. Nevypadá zamračeně, spíše, jako kdyby nad těmi slovy uvažovala a dobře si rozmýšlela, co mu odpoví. Jeho malý úsměv, který po těch slovech ale následuje ji jako kdyby říká, ať se tím nezabírá příliš do hloubky a bere to stále s humorem. Když se rozhodla za ním jít, tak vlastně očekávala příjemný večer a ne to, že bude z něčeho na pochybách. Nakonec to ale přeci jenom hodí za hlavu.* Už o tobě pochybuji. *To, co se objeví na její tváři je něco mezi úsměvem a ušklebkem, avšak tón jejího hlasu je stále milý. Stejný, jako když za ním přišla. Vlastně mu ani tak neříká pravdu. Teď prostě neví, zda má pochybovat a nebo ne. Jedna strana jako kdyby jí říkala, ano, rozhodně máš k tomu důvod a ta druhá ji zase našeptává, ať to nebere příliš vážně. Vždycky brala všechno příliš vážně, teď by to mohlo být jinak, ne? Po jeho dalších slovech pozvedne obě obočí a ihned se otočí za sebe, jako kdyby tam ty dvojčata snad měly být. Dobře, pokud to nebylo děsivé, tak teď už to rozhodně začínalo být. Tyhle věci nemá ráda. Nemá ráda vlastně celkově hororové scény, které jsou založené především na psychice. Proto pokaždé odmítá Marcela, když se s ní chce dívat na film právě takového typu. Otočí se na něj zpětně a propaluje ho pohledem, který říká, ať ji tohle rozhodně nedělá.* Pokud mě chceš nějak vyděsit, tak se ti to daří. *Zavrtí nad tím hlavou a přinutí se alespoň do slabého úsměvu. Jo, rozhodně to bude velký vtipálek a prostě si z ní jenom rád utahuje. Nebude ho brát příliš vážně. Alespoň se s ním rozhodně nenudí. Následně se rozhodně, že přeci jenom s ním půjde tam, kde chce on. Už jenom proto, aby mu dala najevo, že se vážně nebojí. Protože neměla čeho. Věděla, že v tomhle městě jsou upíří, vlkodlaci a čarodějky. Lidé rozhodně nijak nebezpeční nebyli. Tedy kdyby nepočítala vrahy, ale vzhledem k tomu, že ona má moc, tak by se neměla příliš bát. Navíc se jí v životě toho stalo tolik, že jí jenom tak něco nemohlo vyděsit. Jakmile Kai pozvedne ruce do obrané pozice, tak se nad tím musí usmát. V jednu chvíli působí vážně trochu děsivě a v druhou chvíli je zase....no, dá se říci roztomilý. Je ráda, že nemůže číst její myšlenky, protože kdyby ano, tak by se mu určitě nelíbilo to, že ho nazývá právě roztomilým. Znovu se pousměje a nechá to bez poznámky. Jde takovým vycházkovým tempem, ani ne rychle, ale zase ani ne příliš pomalu. I když ji připadá, že Kai se snaží to jejich tempo trochu posouvat a mírně zrychlovat. Přizpůsobuje se mu, ale není přece kam spěchat. Tedy pokud jeho čas není nějak omezený. A kdyby byl, tak by nepochopila, proč ji pozval ven. Dívá se chvíli před sebe a pozoruje cestu před nimi, než ji oznámí něco, co ji přinutí do širokého úsměvu a pohlédne na něj. Pozvedne opět obočí, ale jenom proto, že vyčkává, až dokončí svou větu. Hodně ji překvapení, že chce jejich první rande strávit na hřbitově. Rozhodně to není nic normálního, alespoň jí to tak nepřijde a myslí si, že ani někomu jinému by to nepřišlo zcela normální. Dívá se na něj chvíli nevěřícně, zda to myslí vážně a nebo je to jenom žert. Ještě mu nedopovídá, protože stále nemůže uvěřit tomu, co slyší. Trochu se zamračí při jeho posledních slovech. Má to brát tedy tak, že ho zajímá historie a krása hřbitova? A právě teď večer? To znělo strašidelně, hodně strašidelně. Nejdřív začne zpomalovat ve své chůzi, než se zastaví úplně a dívá se na Kaie mlčky. Snad proto, že ještě stále rozmýšlí nad jeho slovy.* Hřbitov? Vážně? *Zeptá se ho poněkud vážným tónem. Jako kdyby snad čekala, že ji vyvede z omylu, řekne jí, že to nemyslí vážně a obrátí směr. Jenomže když tak nad tím přemýšlí, tak ji pozval do parku blízko hřbitova. Tohle nebyl žert. Na druhou stranu by se tam mohla jít podívat. O smrti Monique už ví a i když v posledních měsících to mezi nimi bylo špatné, tak před Sklizní byly nejlepší kamarádky. A nebyla tam hodně dlouho. Vlastně za Monique nebyla vůbec. Může mu tedy v tom případě vyhovět a ještě k tomu navštívit hrob Monique. Znovu se tedy rozejde dál, což je už dost velká náznak k tomu, že s tím přeci jenom souhlasí, i když je trochu na pochybách.* Víš, že si umíš vybrat vážně speciální místo na rande? Romantik z tebe určitě nebude. *Pousměje se u svých slov a zamíří proto k hřbitovu. Teď už ani nepotřebuje, aby ji Kai vedl. Jen, co tam přijdou, tak ani neuvažuje nad tím, že by snad mohlo být něco špatně a překročí brány hřbitova.*

*Bol vážne zvedavý na jej reakciu, dá sa povedať, že ju priam nabádal k tomu, aby sa otočila po jeho pohľade a ukázala, ako veľmi strašidelné jej to okolo pripadalo. On by tu najskôr s davom splynul, ak by chcel, ale ona bola iná, cítila strach, cítila pochybnosti, mala ich plnú hlavu a snažila sa ich niekam zavrieť, aj keď jej nakoniec aj tak vyplávali na povrch. Už mu to nevadilo, ak si naňho robila už akýkoľvek názor, jediné, čo potreboval, bolo dostať ju za brány cintorína, potom...Uvidíme, Davy. Keby len tak vedela, mohla prakticky už len dúfať, že to s ňou dopadne dobre a ešte sa niekedy vráti. Kto by len povedal, že sa za jeho tvárou skrýva niečo tak chladné, nebezpečné, niečo, čo nebude váhať ju zabiť, ak by k tomu malo prísť? Mohol nad ňou prevziať kontrolu, stačilo sa jej len dotknúť a ona by pochopila, že jej moc nepomôže, že pri jej naivite jej je celkom zbytočná. On to nazýval mrhaním, áno, bola tak mocná, že jej tá moc bola na nič. Možno by hu jej mal zbaviť. Pomaly ale isto sa začínal rozhodovať, čo s ňou spraví, teraz už bolo len na nej, či to podčiarkne, alebo ho donúti názor prehodnotiť. A on tak nerád veci prehodnocoval, vážne nerád. Nakoniec urobila presne to, čo chcel, otočila sa za svoj chrbát, akoby tam snáď tie deti mali stáť. Musel uznať, že je vážne paranoidná, a to bol len začiatok jeho diela, začiatok predstavenia v divadle, ktoré nemusí prežiť. Mala by byť spokojná, že sa zatiaľ nijako nečiní, všetky rozhodnutia necháva nakoniec na nej. Nenútil ju sem prísť, nenútil ju do ničoho, ona to proste urobila, lebo si verila. Ako už niekoľko krát trefne poznamenal. Prílišná sebadôvera niekedy škodí. Pri pohľade, ktorý mu venuje, akonáhle sa mu znovu pozrie do tváre sa musel uškrnúť, na prvý pohľad celkom nevinný prejav pobavenia. Na iný mu hlavou prelietne krátka úvaha. Ak ju dokázalo vystrašiť toto, čo bude asi robiť potom? To bolo zatiaľ samozrejme len otázne, nebude to nechávať na náhode, vždy sa nejako poistí. Predsa len stále to bola taká malá potvora, ktorá si mohla zbytočne koledovať, tušil, čo od nej môže čakať, ale tušenia sú niekedy nepresné. Nezopakuje tú istú chybu ako s jeho sestrou, ako s jeho úžasným otcom, ktorý ju zabil, aby sa s ňou nezlúčil. Vyfúkol mu to priamo spred prstov, a to bol už tak blízko, tak blízko tomu, na čo tie roky čakal.* Nemáš rada horory? *Spýta sa jej poniekiaľ sklamane, pričom mierne našpúli perami.* A čo filmy o psychicky narušených ľuďoch? *Podvihne spýtavo obočím, než sa skoro neprítomne pozrie niekam do priestoru.* Sériových vrahov milujem, vždycky sa je na čo tešiť. *Poznamená s jemným úsmevom na perách a znovu sa jej zahľadí spriama do tváre. Vedel, že ju z časti desí, znepokojuje, ale ona to prosto potláča, nakoľko si o všetkom myslí, že je to len súčasť jeho humoru a ja bola, ale ten ešte nepoznala. Prakticky ani nechcela, niežeby už mala na výber. Nesnaží sa kráčať nejako rýchlo, ale vážne ho to lákalo stále viac a viac, proste ju schytiť, zobrať jej moc a bez zbytočného zdržovania ju tam dotiahnuť, lenže okolo boli tí prekliatí ľudia, ktorým by to asi len ťažko nejako vysvetlil. Davina sa mu vďaka bohu však prispôsobovala, ak nepatrne zrýchlil, stále kráčala vedľa neho, bez otázok. Nemohol si pomôcť, to jedno prosté slovo u nej dokázalo vyvolať takú radosť, takú spokojnú reakciu, akoby jej snáď oznámil, že vynašli okamžitý liek na lepru, no to asi nebol najlepší príklad, ale tak či tak bolo zaujímavé pozorovať, ako na určité slová určitý ľudia reagujú. Nakoniec, sa rozhodne trochu zaťať do živého, aspoň pokiaľ tým nijako neodbehne od témy, nezdá sa to totiž tak veľmi silené, akoby ju tam chcel stoj čo stoj dotiahnuť, bola to pravda, ale to tiež ešte nemusela vedieť. Jej reakcia je pritom značne prekvapená, nečudoval sa jej vážne nie, bolo to divné, nepopieral to, ale snáď mu jeho túžbu po adrenalíne neodoprie...No asi to má v úmysle, všimne si jej nedôveru v očiach. Vyznelo to snáď ako žart? A čo na tom vôbec bolo? Nie je snáď cintorín romantický? Je tam tma...Hrobky, mŕtvo, doslova,...Znie to ako stvorené pre prvé rande. Po tom, čo sa jej výraz zmení na zamračenie a ona začne spomaľovať, kúsok pred ňou pretočí očami, čo samozrejme nemohla vidieť, nakoľko už stála za ním. Následne sa pomaly zastaví a otočí jej smerom. Pri jej otázke len nakloní hlavou do strany a pokrčí nad tým plecami.* Viem, že je to trochu zvláštne, nechcem, aby si ma brala nejako zle, ak už to tak nie je, len ma to vážne fascinuje, tá spojitosť s vašimi predkami...*Vydýchne prosto, akoby to snáď malo byť jasné, pričom mierne podvihne kútikmi úst.* Nemáš sa čoho báť, budem tam koniec koncov s tebou. *Prenesie opäť trochu provokačne. Vlastne táto veta bola dosť komická, nakoľko sa tam nemohla báť ničoho iného, než práve jeho. Mal chuť sa nad tým zasmiať, vážne veľkú, ale už teraz jej prišiel divný, nebude to stupňovať, zatiaľ nie. Aspoň už pochopila, že sa nejedná o žiadny ďalší z jeho "vtipov" a myslí to smrteľne vážne, huh, smrteľne, ďalšie dobré spojenie. Mohol na nej vidieť, že nad tým premýšľa, čo bolo len dobré a keď sa nakoniec konečne rozhodla vykročiť ďalej smerom, ktorým šli už pôvodne, nemohol sa na ňu inak ako spokojne usmiať.* Nabudúce môžeme ísť do ZOO, to vieš...Cukrová vata, pavilón s lachtanmi, bude zábava. *Ak bude nejaké nabudúce o čom vážne silno pochyboval. Práve teraz povedal niečo, čo nebolo ani trochu strašidelné, asi by mu mala zatlieskať. Aj keď jeho hlas pritom znel poniekiaľ ironicky, fajn, možno viac ako ironicky. Keď konečne prídu pred cintorín a Davina si spokojne vykračuje ďalej cez bránu, krátko pred ňou sa zastaví a odkašle si minimálne tak hlasno, aby ho počula. Ona očividne prejsť dnu nemala najmenší problém, a to potvrdilo jeho domnienku, aj keď vážne netušil, aký bol tohto účel.* Vážne rád by som šiel dnu s tebou a odháňal všetky tie príšery, ktoré tam na teba istotne čakajú, ale tak nejako je tu tá vec s...Ehm....Bariérou, ktorá nám chce prekaziť naše pochôdzky cintorínom. *Prenesie rádoby sťažka, než pomaly vydýchne a pozrie sa niekam do zeme.*

*Nešlo ani nemít pochybnosti nebo necítit nějaký ten strach alespoň na chvíli, když mluvil takhle. Vážně, kdo takové věci dělal? Musel si z ní asi hodně utahovat, hodně ho to muselo bavit. Ale raději to bude brát všechno se rezervou. Tohle si říkala už několikrát. Moc dobře si pamatuje na to, jak se setkali v baru. I tam si řekla, že ho bude brát s rezervou u pár poznámek, poté se to projevilo i u jejich psaní a dnes znovu. Nenechá se jím rozhodně rozhodit, tedy to alespoň nemá v plánu. Jen, co se k němu otočí, tak si všimne jeho úšklebku. Raději se už nad tím ani pozastavovat nebude. Nemá to cenu, ani to nechce dělat, aby byla upřímná. Nadechne se zhluboka, když se ji zeptá na její zálibu v hororech. Ne, opravdu je neměla ráda. Co na nich bylo dobrého? Jak se to někomu vůbec mohlo líbit? Má k tomu možná i své důvody. Kdyby byla naprosto obyčejný člověk, možná by na to taky chodila do kina kvůli té atmosféře, aby se bála, aby se nad tím jaksi pobavila. Ale ona žila v šíleném světě. V nadpřirozeném světě, kde se hrozné věci děly. Právě proto jí asi horory nic neříkaly a neměla za potřebu je sledovat. Navíc si sama toho prožila dost na to, aby to pro ni byl jeden velký horor, když si vzpomene na Sklizeň, jak je tam prostě chtěly všechny zabít a ony o tom nevěděly. Není tohle už dost hororová scéna? Kai vypadal na to, že on se právě naopak při těchto filmech baví, ale jí to nic neříkalo. Opět nadzvedne obočí. Takže ne, že by to měl rád. Zdálo se, že jeho přímo takové filmy fascinovaly a ještě k tomu i sériový vrazi. Mohl na ní právě teď poznat, že takové téma se ji vážně nezamlouvá, že o něčem takovém se vůbec bavit nechce a že jí je to krajně nepříjemné. Pokud to chtěl nějak zkazit, tak se mu to právě povedlo. Možná by to měla přejít, možná by se nad tím neměla pozastavovat a říct si, že by ho měla takového brát. Začínala mít o něm opravdu pochyby. Neodkázala právě teď poznat, zda je to jenom další jeho vtip a nebo to myslí vážně. Byl tajemný, záhadný a vlastně hodně nepředvídatelný. Vzhledem k tomu, že mlčí už poměrně dlouho, tak se rozhodně přeci jenom odpovědět.* Ne, takové filmy mi opravdu nic neříkají. *Více se k tomu asi vyjadřovat nehodlá. Mohla by se tahle konverzace stočit na velmi nepříjemnou a popravdě? Něco takového nechtěla. Právě doufala, že si dnešní večer užije, že dopadne dobře a ne, že bude o něm pochybovat a nebo se dozví něco, co by asi ani vědět nechtěla. Je to s ním jako na houpačce. Jednou nahoře, kdy je všechno dobré a ona se nedokáže nic jiného, než usmívat a podruhé dole, kdy absolutně netuší, co si má myslet. Přeci jenom se rozhodně, že ty negativní pocity potlačí v sobě a nechá je odplout někde do jejího nitra, kde to bude moct ignorovat. Bude to brát jako vtip, i když občas poněkud špatný vtip. Přizpůsobuje se kroku jeho chůze, ačkoliv si nemyslí, že je kam spěchat. Vlastně možná i bylo, pokud měl něco jiného a nebo pokud bylo hodně hodin. o tom bohužel neměla žádný přehled, jelikož si nepamatuje kolik bylo, když odcházela z bytu. Nejenom, že se rozhodla potlačit jisté negativní pocity, které sem tam pocítila dnes. Ale on to ještě zhorší tím, když se rozhodně, že jejich rande přesune na hřbitov. Jako vážně, hřbitov. Nežertoval a to bylo asi to nejhorší. A to ji nutilo, aby se zastavila a zamyslela se pořádně nad tím. přičemž si nemohla odpustit to, aby mu položila otázku, zda to myslí vážně. Je pravda, že na jednu stranu by se mohla podívat za Monique. Možná to bylo mezi nimi špatné po tom, co se vrátila mezi živé, ale roky přátelství se přece nedají jenom tak smazat, ne? To, jak k ní promlouvá na ni začne zabírat. Chce jenom vědět, jaké to tam je. Zajímá se o místní coven a na někoho, kdo byl skoro "čaroděj" by se to dalo očekávat. Takže jí to ani nepřipadalo už tak zvláštní. Vždyť i turisté tam chodili, byla to vlastně jejich velká atrakce dalo by se říct. Tam mají čarodějky největší moc a z tama pocházejí legendy. Trochu jí to začalo uklidňovat, ale i tak byla z toho pořád rozčarovaná. Usměje se. Potěší ji jeho slova, že by se neměla čeho bát, když tam bude s ní. Vážně ji dnešní večer hodně mátl. Jednou tak, podruhé zase jinak. Možná právě proto se nakonec rozhodně, že ho tam přeci jenom vezme. A taky to dělá i kvůli Monique. O tom samozřejmě Kai nemůže mít ani ponětí, jelikož se to všechno odehrává v její mysli do které, díky bohu vidět nemůže. Rozejdou se proto směrem k hřbitovu a musí se zasmát. Vlastně dnes je to poprvé, co se v jeho přítomnosti zasměje opravdu od srdce. Natočí hlavu do strany, aby se mu podívala do tváře, kterou osvětluje světlo z pouličních lamp.* Věř mi, že Zoo nebude tak děsivá jako hřbitov. A asi se budu muset rozmyslet, zda půjdu. Nedivila bych se, kdyby jsi mi navrhnul, že přelezeme bezpečnostní plot v noci, protože je v tom více adrenalinu. *Pronese to ironicky. Samozřejmě, že v tom byla ironie, ale zároveň se na něj dívala i pohledem, že něco takového nemyslí vůbec vážně. I když by raději brala tenhle její návrh, který byl myšlen ze srandy, než večerní procházku na hřbitově. Kdyby byla úplně obyčejná dívka a ne čarodějka, tak by se už dávno obrátila zády k němu, šla by domů a rozloučila by se s ním se slovy, že není normální. Možná má právě v tomhle štěstí. Pochybuje, že by u někoho jiného takhle uspěl. I když, kdo ví? Před bránou hřbitova se nezastavuje a vejde dovnitř. Nejde přeslechnout jisté odkašlání a proto se zastaví a na podpatku se obrátí. Pozvedne obočí s otázkou "Co se děje?". Než však stačí něco říct, tak on jí objasní situaci. Zavrtí hlavou při jeho formulaci a potom se rozhlédne okolo sebe. Takže normální člověk má taky vstup zakázán? Ale jak je to možné? Nebyla si vědma toho, že by snad tady nikdo nemohl vejít. Pravda, on přece nebyl obyčejný člověk, ale taky to nebyl čaroděj. Netuší, kdo tohle zapříčinil a proč. Nadechne se zhluboka.* A teď potřebuješ mé pozvání, předpokládám. *Rty se jí roztáhnou do úsměvu a sleduje ho po celou dobu i přes to, že on se dívá do země. Tohle bylo trochu vtipné. Bez ní by se tam totiž nedostal. Začala to tak nějak chápat. Musela to udělat Sophie po tom, co se tady odehrálo a teď tady mohou vejít jenom členové covenu. Kterým on nebyl.* Možná je to znamení, že dívku nemáš brát na první rande na hřbitov. *Tak trochu se nad tím bavila, že ona stála tady a on stál za tou bariérou přes kterou nemohl jenom tak projít. Je pravda, že to na chvíli prodlužovala a nechávala ho tam stát, než se rozhodla, že ho pozve dovnitř.* Můžeš vejít. *Zavrtí u toho hlavou a obrátí se k němu zády. Pomalu se rozejde dál, vždyť on ji jistě za chvíli dožene.*

*Jej smiech mu priam bil do uší, nebolo to nič príjemné, ale ani pritom nič necítil. Žiadnu spokojnosť, žiadnu opätovnú radosť. Áno, možno práve bol, dalo by sa povedať, šťastný, ale ona s tým nemala nič spoločné, bola len krátkym stupienkom, ktorý ho k jeho "šťastiu" dovedie. Tým šťastím samozrejme bola moc a smrť jeho otca, čo sa samozrejme môže stať až po tom, čo sa jeho zbylí súrodenci zlúčia, vážne sa nechystal umrieť, nie tak skoro. Prakticky len teraz začal znovu žiť, doslova prešiel z jedného sveta do druhého a v tomto chcel teda na nejaký ten čas aj zostať. Ten smiech ťa čoskoro prejde, Davy...Pomyslí si v duchu, na hlas samozrejme nič nehovorí. Jeho výraz je teraz poniekiaľ suchší, ale za to sa snaží mať v očiach istú natlačenú vrelosť, ktorá jemu nebola nijako blízka, prakticky to bolo teraz viac-menej na silu. Vážne sa už tešil na moment, kedy sa jej bude môcť ukázať vo svojom vlastnom svetle, pretože ak jej teraz prišiel divný, aký názor asi bude mať potom? Nie, stále sa nemohol rozhodnúť, čo s ňou urobí, mohol by ju využiť, ako plánoval, alebo jej to nechať a nájsť si inú čarodejnicu, ale prakticky by to robil úplne zbytočne, keď ju mal už priamo pred nosom. Nemusel sa jej ani dotknúť, aby znovu cítil tú moc, ako keď tancovali na tom večierku, bolo vážne pokušením si ju zobrať, lenže on nikdy nemal problém odolať, nie ak mal dôvod. Takto o ňom vedela tak polovičnú pravdu, teda o jeho schopnosti. Lenže on nie len jej moc dokázal cítiť, mohol jej ju aj zobrať, mohol ju celkom vysať, čo by jej telo samozrejme nezvládlo a ona by prosto zomrela, malo to len tú nevýhodu, žeby mu tá moc pomaly ale isto vyprchala, ako vždy každá, ktorú si zoberie. A to on neznášal, bol rád mocný, rád mal niečo v rukáve, rád sa len tak hral, alebo hýbal predmetmi, takto? Bol skoro ako obyčajný človek a on je rád originálny, iný. Vždy taký bol, aj jeho rodina ho tak vnímala, prečo to teda nevyužiť vo svoj prospech, prečo to teda z mínusu nezmeniť na plus? Na plus, ktoré vyhovovalo len jemu, samozrejme, ostatní mu mohli byť už ukradnutí. Zachytí jej pohľad, ktorý bol už na poznanie pobavený, čo bola vážne zmena oproti tomu, ako sa tvárila predtým. Nad jej slovami sa musí uškrnúť, nebolo to ani tak pobavene ako skôr krivo.* Máš niečo proti adrenalínu? *Prenesie poniekiaľ osočným tónom v hlase a mierne prižmúri oči. Vlastne jej tým aj potvrdí, žeby to z neho pokojne vystalo, aj keď na tieto pubertálne blbosti teraz nemal čas ani pomyslenie, nejako extra by sa tomu neštítil.* Každopádne ale chcem tú cukrovú vatu, ktorá je podľa mojich skromných zistení len cez deň, takže máš smolu...Žiaden plot s tebou preliezať nebudem. *Pokrúti nad tým hlavou, akoby to snáď hovoril celkom vážne a nebol to len čistý žart, v jeho slovách nikdy nebolo len to vtipné, vždy tam bolo aj niečo za tým, stálo nepovšimnuté ostatnými, našli sa však aj ľudia, ktorý si to dokázali všimnúť veľmi rýchlo, Davina k ním však vďaka bohu nepatrila. Avšak stále u nej zostávali tie pochybnosti a obavy, ktorých by sa veľmi rád zbavil tým, že ich potvrdí a znásobí. Na jednu stranu nebol jediný, kto tu bol zvláštny, ona tiež nebola celkom normálna, možno preto vedľa neho ešte stále kráča, možno preto sa neotočí na podpätku smerom z kadiaľ prišla. Spoliehala na to, že je čarodejnica, že tento svet už pozná od základov aj s každou jeho stránkou a vôbec nič jej už nehrozí, vlastne sa jej nemá čo stať po tom všetkom, čo si zažila...Akoby jedna rýchla smrť a následné oživenie bola nejaká pohroma. Vážne sa mu nad tým zastavovala myseľ. Keď už konečne prídu na miesto, ktoré ho k sebe práve tak veľmi ťahalo, zastane kúsok pred bránou a upovedomí ju o aktuálnej situácií, vlastne ho možno trochu prekvapí, že o tom očividne nemala ani zdania, aspoň podľa jej výrazu, keď sa k nemu za bránou otočila. Z úst mu vyjde tichý povzdych, keď sa začne pozerať okolo, akoby snáď tú bariéru mohlo byť vidno, v jednu chvíľu mal na jazyku nie práve príjemnú poznámku, v druhej si uvedomil, že ona už stojí na cintoríne, zatiaľ čo on ju potrebuje, aby sa dostal dnu.* Očividne. *Prenesie možno trochu sarkastickejšie akoby chcel, pričom si založí ruky hlbšie do vreciek a trochu ohrnie spodnou perou. Vedel, že sa práve teraz usmieva, nemusel sa na ňu ani pozerať, aby vedel, že sa jej tento moment páči, len či sa jej to bude páčiť aj o niekoľko minút. To by si vážne jej úsmev potom pozrel. Vlastne ho začínalo trochu štvať, že zbytočne naťahuje čas, ako vážne štvať, bolo jej to za potreby? Už takto jej osud nevyzeral dobre, prečo len si to zhoršovala? Prečo, Davy, prečo? Spýta sa v duchu sám seba, než k nej opäť zdvihne pohľad a po jej slovách sa mierne pousmeje, vlastne je to niečo medzi úškrnom a nevinným pousmiatím.* Vinný...*Vydýchne rádoby sťažka a trochu nakrčí nosom.* Aj keď...To by som najskôr musel veriť na znamenia a priznajme si, väčšina z nich aj tak neznamená, to čo si pod nimi predstavujeme. Možno to znamená "je tu magická bariéra, ktorá mi bráni ísť dnu." Nekecám! *Pokrúti nad tým hlavou.* Vsaď sa, že ak s tým pôjdeš k nejakej čarodejnici, bude mať z teba druhé Vianoce. *Prenesie a pokrčí nad tým plecami, nakoľko to možno bolo zbytočné riešiť, ale ak sa mal čoho chytiť, čo sa večne mal, neštítil sa plytvať slovami. Krátko našpúli perami, keď tam tak stojí, on hľadí na ňu ona naňho, nikto sa nikam nehýbe a on sa začína cítiť možno trochu netrpezlivo, čo pre ňu vôbec ale vôbec nevyzerá dobre. Po tej snáď hodine, čo ho konečne pozve dnu a otočí sa mu chrbtom, pomaly vydýchne a už po druhýkrát nad ňou pretočí očami. Bože, vážne bolo ťažké vystupovať tak milo, možno práve preto mu to z časti ani nešlo. Ale fajn, koniec všetkému ručičkovaniu, je na čase, aby konečne videla, s kým sa dnes rozhodla ísť von. Jeho tvár v tejto chvíli zdobil úsmev, široký a spokojný, dá sa povedať, že aj nervozita opadla. Pomalým krokom vykročí sa ňou, pričom ju hneď vzápätí "dobehne" a prispôsobí sa jej tempu vpred cintorínom.* Už som si myslel, že ma tam necháš stáť...*Oblizne si spodnú peru a zahľadí sa jej zboku do tváre.* Ty jedno nezbedné dievča. *Vedel veľmi dobre, že sa jej to nie práve veľmi páči, možno práve preto sa to pomenovanie páčilo jemu a vlastne sa to k nej aj z časti hodilo. Krátko sa ohliadne okolo seba, bolo tu množstvo hrobiek, náhrobných kameňov a hrobiek a náhrobných kameňov, už sa zmienil, koľko tu je do pekla hrobiek? Mal by sa jej radšej spýtať, kde je tá ich rodiny rovno, ale to by znelo asi divne. Asi..Mierne si odkašle a upriami svoj pohľad späť na ňu.* Sľúbil som ti, že ti o sebe poviem viac, keď sa znovu stretneme...*Začne zatiaľ nezáväzne.* Viem, že si myslíš, že som divný a pravdepodobne aj som, ale kto v tomto meste okrem obyčajných ľudí nie je? *Podvihne krátko jedným obočím, než sa mierne pousmeje a našpúli pery. Na chvíľu len mlčí, akoby premýšľal nad tým, čo jej povedať a čo zatiaľ nie.* Moja rodina...O ktorej som ti hovoril, teda vlastne skôr coven, ako rodina...Vždy ma brali za niečo menej, stvoru...Pretože som nemal vlastnú moc. *Prenesie s neutrálnym tónom v hlase.* A môj otec?...Skvelý vodca covenu, ktorý je vždy na prvom mieste. *Na chvíľu sa k nej zadíva, nakoľko to bolo presne to, čo mu napísala o svojej matke.* Jeden by mal pocit, že mu na jeho deťoch v podstate ani nezáleží, lepšie povedané, nezáležalo. *Pokrčí nad tým nakoniec plecami.*

*Zavrtí ihned hlavou, že proti adrenalinu nic nemá. Jenom se zdá, že ho nevyhledává. A proč by měla? Být v New Orleans, žít tady a žít v covenu je dost velká adrenalin. A to nepočítá do toho to drama okolo. Taky žije s upírem, kterému je...uhm, tak 150 let? Vážně by se měla Marcela zeptat na jeho přesný věk. To je ale taky dost velký adrenalin žít s králem města. Ať už měl nebo neměl město, tak pro ni to vždy bude král New Orleans. takhle poznala, pomáhala mu. Takže pro ni už vždycky bude mít tento post. Ačkoliv Původní rodina si ho sebrala. Nemůže uvěřit tomu, jak se jí dokážou myšlenky rychle zatoulat někde jinde, než měly původně být. Jeho další slova ji samozřejmě ale do toho nazpět vtáhnou a tak už své pochodové myšlení v jiné oblasti nijak nerozvíjí. Dívá se na něj a hlavu má trochu nakloněnou do strany. Stále tyhle slova chápala z jeho úst jako vtip, takže si je nebrala příliš k srdci. I když je pravda, že za dnešní večer už byla dost nahlodaná k tomu, aby z něj byla trochu nervózní, nesvá. Přeci jenom občas působil poněkud děsivě. Měla z toho všeho opravdu smíšené pocity, ale stále se snažila s tím potýkat, stále se snažila to brát s klidem. Nejhorší bylo na tom asi to, že jednou to bylo tak a podruhé zase jinak. Což se jí vůbec nezamlouvalo. I když se to snažila nějak změnit, tak jí to stejně nešlo. Kai byl vážně...jiný. Nikdy nikoho takového nepotkala a možná právě proto mu to jeho podivné chování "odpouštěla". Rozhodne se ale na to už neodpovídat. Měla by k tomu co říct, ale nechá to být, protože neví, co si o tom má myslet. Jako kdyby začínala mít trochu i pocit, že žádné druhé rande nebude. Stále nemůže uvěřit sama sobě, že mu kývla na to jít na hřbitov. Ale šla tam i tak trochu kvůli sobě. Na druhou stranu si mohli vybrat jinou dobu. kdyby to bylo odpoledne, tak by jí to nepřišlo nijak divné, ale večer? Večer jsou hřbitovy děsivé a navíc teď už není večer, ale spíše začíná noc. Zanedlouho dorazí na hřbitov, zatímco ona jde dovnitř, tak Kai postává před bránou. Hned jak na sebe upozorní se k němu otočí a vyslechne si jeho problém s překročením prahu hřbitova. Nejdřív se jí to zdá poněkud zvláštní, že tam nemůže vejít, když vlastně vždycky byl hřbitov přístupný pro veřejnost. S ničím podobným se ještě nesetkala za tu dobu. Pokaždé tady mohla v klidu vejít a i ostatní. Tedy ne, že by to sledovala. Nějakou dobu byla zamčená na půdě v kostele a tak ji ani hřbitov nezajímal. Měla obrovskou moc, nepotřebovala být svým předkům nejblíž a ani nechtěla. A ani po tom, co zemřela a vrátila se zpět mezi živé se vlastně o tohle místo nezajímala. Nedokáže si odpustit poznámku o tom, že on tam nemůže vejít. Z jeho tónu hlasu však usuzuje, že jemu je to krajně nepříjemné. Mohl by si však uvědomit, že pokud s ní bude mluvit právě takto, tak se na hřbitov ani nedostane. Po krátké době si totiž uvědomí, že ho tam bude muset pozvat a že jediná Sophie mohla udělat něco takového. Je přece vůdce covenu a taky tohle je její místo, dalo by se říci. Je to jako kdyby Kai měl nějaký zvláštní dar. Mohli jste na něj být naštvaní a nebo se vám jenom něco nezdálo, ale v další sekundě to dokázal smazat a to hlavně jeho úsměvem. Proto, když je o něco příjemnější, tak se přeci jenom rozhodne, že ho tam pozve. Poslouchá, co má na srdci a usmívá se při tom. Ani k jeho slovům se raději nevyjadřuje a usmívá se. Tohle ji prostě přišlo zábavné, že on vlastně potřeboval její pomoc. Protože bez ní by se tady těžko podíval. A nebo bez někoho dalšího, kdo patřil do covenu. V tuto chvíli si vlastně ani neuvědomovala, že by ji snad mohl nějak využívat, že by snad měl v úmyslu něco úplně jiného. Ne, byla prostě zaslepená tím okouzlením. Jak moc naivní dokázala být. Možná je to i tím, že chtěla žít trochu normálnější život. Potkat někoho, kdo bude trochu normální a nebude řešit všechny ty čarodějnické věci. I když je pravda, že Kai měl s nadpřirozeným světem taky toho dost společného. Takže v konečném závěru vlastně její snaha o to, aby se stýkala i s někým normálnějším byla na bodě naprostého mrazu. Po pozvání se k němu otočí zády a tak nemůže vidět to, jak se tváří. Dobře pro ni. Pomalým, spíše šouravým krokem jde popředu. Možná to dělá schválně a možná to dělá kvůli němu, aby ji nemusel příliš dohánět. S tím by ale Kai pravděpodobně problém vůbec neměl. Podívá se na něj hned, když ji dožene a promluví na ni. Usměje se na něj možná trochu provokativně, že ho tam nechala chvíli stát jenom tak, vlastně pro její potěšení. Ale u jeho poznámky o nezbedné holce musí přetočit oči, přičemž zavrtí hned hlavou.* Vážně, Kaii. Neříkej mi tak. *Upozorní ho, ačkoliv je to zcela zbytečné. Takhle ji říká od prvního dne, co se poznali a nezapomněl to oslovení zmínit ani ve zprávách. Jí se to ale vážně příliš nelíbilo, ale přesto si na to začínala nějak přivykat, i když nechtěla. Ještě nějakou chvíli ji tak bude říkat a ona to snad přijme. Z toho ji běhal trochu mráz po zádech, protože normálně by na někoho jiného byla v tomhle asi protivnější. Překvapí ji, když se tak rozpovídá zničehonic o sobě. Vlastně ani nečekala, že něco takového udělá. Je pravda, že jí to slíbil, ale který kluk v dnešní době drží sliby? Začne právě věnovat pozornost jenom jemu a proto skoro po celou dobu na něj upírá zrak. Jenom sem tam se podívá do strany a nebo sobě pod nohy, aby snad neklopýtla a neupadnula na zem. To by bylo to poslední, co by právě teď potřebovala. Nijak mu do vyprávění nevstupuje a jenom mu naslouchá se zájmem. Je vlastně ráda, že jí chce říct něco o něm. Prakticky o něm neví nic, zatímco on o ní toho ví docela dost, i když ne detailně. Hodně ji dostanou jeho slova, že pro jeho otce byl vždy coven na prvním místě. Odteď už od něj pohled neodvrací a tváří se vážně. Rty má trochu od sebe. Takže měl stejný problém jako ona. Coven vždycky na prvním místě, ať to stojí, co to stojí. Při jeho slovech, jako kdyby se vrátila nazpět v čase. Měla naprosto to stejné. Její matka určovala vždy coven na první místo. Hlavní byly jeho potřeby, ne to, co by bylo dobré pro ni. Brala magii jako dar, spíše takovou výpomoc. Jenomže její matka to všechno potom zničila, když jí zatajila věci ohledně Sklizně. Tolik lží jí bylo natloukáno do hlavy a nejen jí. Zajímá ji, co bylo dál. Už z ní zase ty špatné pocity odpadly. Uvidí kousek od nich lavičku na kterou se usadí. Ruky má stále založené v kapsách kabátu a dívá se na něj. Chvíli je mezi nimi ticho, ale poté se zhluboka nadechne.* Zdá se, že všechny coveny to mají stejné. Jejich potřeby se kladnou na první místo před vším. Co se stalo? *Zeptá se ho s opravdu velkým zájmem v hlase. Její hlas je tichý a naplněný jistým pochopením. Moc dobře jí byl tento pocit známý.*

*Áno, jej úsmev hovoril vážne za všetko. Situáciu pred pár minútami si užívala, ale jeho trefné oslovenie už popravde veľmi nie a pritom sa to k nej tak veľmi hodilo, žeby jeden povedal, že sa s tým už narodila v rodnom liste. Pohľad jej s neutrálnym výrazom na tvári opätuje a pri jej slovách trochu pobavene nakrčí čelom,  pričom sa mu na ňom začnú rysovať nepatrné vrásky.* Nikdy ťa neunaví byť tak nudne vážna, že nie? *Vydýchne poniekiaľ sťažka, čo samozrejme neznamená, žeby sa toho oslovenie hodlal len tak vzdať, no v prípade, že dnešok samozrejme prežije, to bola už druhá vec. Najskôr však potrebuje nájsť ten predmet, potom môže rozmýšľať či zabiť alebo nezabiť, respektíve vysať alebo nevysať. Zatiaľ je mierne na vážkach, nebolo by to tak, žeby ho úplne iritovala, možno len trochu. Ale na druhú stranu sa s ňou dalo až priľahko manipulovať, čo bolo preňho vážne dobré, pre ňu chúďa už tak veľmi nie, ale čo sa dalo robiť. Človek by povedal, že ak vie o všetkom tom nadprirodzenom humbuku, tak si bude dávať väčší pozor, ak teda je toho názoru, že to, čo si zažila bolo nejako tvrdé a ťažko zvládnuteľné. Namiesto toho s neznámym nie tak celkom človekom pokojne ide v noci na miesto, kde prakticky nikto nie je a nezabúda kráčať pár centimetrov pred ním. Ak by vážne chcel, mohol ju v sekunde chytiť, ale prečo si komplikovať život a potom ju k tej hrobke ťahať? To ešte ani nevedel, kde presne tá hrobka stojí. Niežeby bol jeden z tých, ktorý za každú cenu plnil, čo sľúbil, ale tento sľub mu celkom vyhovoval. Mohol tak nadísť k tomu, čo potrebuje a čo od nej vlastne chce. Huh, už teraz videl, ako sa bude snažiť odísť, akoby ju mal snáď nechať. Na chvíľu však napriek všetkému jeho slová pôsobia o odtieň trpkejšie, ako pôvodne plánoval. Koniec koncov jej hovoril pravdu, pravdu, ktorá ho za tie roky ešte nepustila, ale už si z nej vážne nič nerobil. Predtým ho to dokázalo naštvať, z časti ho kedysi správanie jeho otca možno bolelo, ale to bolo už veľmi, veľmi dávno, možno ešte ako dieťa, potom zistil, čo sú to mentálne cvičenia. Davina jeho slovami vyzerá byť už na prvý pohľad zaujatá, kto by nakoniec nebol, keď v tom nachádza seba? Nie, oni dvaja sa vážne nemohli nijako zrovnávať, pretože zatiaľ čo ona žila s čiernym upírom kašľajúc na minulosť, on ju chcel dokončiť. Môže vidieť ako sa naňho bez prerušovania díva, nijako ho to však neznervózňuje, práve naopak, ľahšie nachádza ďalšie slová, ktoré očividne plnia svoj účel. Oh, áno, pravdivý a smutný príbeh jeho života, prečo by sa v tom len nemala nájsť? Akoby z nej tou jednou vetou opadlo všetko, čo sa doteraz snažila ignorovať. Mohol na nej vidieť, že ju jeho slová dostali, to znamenalo, že bolo na čase trochu zmeniť ich výplň. Len ju potichu sleduje, keď sa vyberie k lavičke povedľa poniekiaľ rozbúranej hrobky a plota, z ktorého zostali už tak maximálne čierne železné tyčky. Mierne nakloní hlavou do strany, než prejde tých pár metrov za ňou a usadí sa hneď vedľa nej, stále sa jej však nijako nedotýkal, skôr si len položil lakte na kolená a zboku sa jej pozrel do tváre. Dalo by sa povedať, že na chvíľu medzi nimi zavládlo ticho, avšak zatiaľ čo ona najskôr premýšľala nad jeho slovami, on rozoberal stratégiu, ako ju čo najskôr dotiahnuť k hrobke jej rodiny. Videl to nakoniec tak, že si ju bude musieť nájsť sám, vážne strata času. Keď ticho konečne prerušia jej slová, má ju chuť objať a vyplakať sa jej na ramene, fajn, ironicky povedané.* Nie, všetky nie...*Pokrúti nad tým hlavou, nakoľko to nehádzal do jedného vreca.* Ten môj je len príliš komplikovaný. *Pokrčí prosto plecami, pričom posledné slovo skoro vyhláskuje po písmenkách. Pri jej otázke sa na chvíľu pozrie pred seba, pričom mierne našpúli pery a prižmúri oči do diaľky. Nakoniec ich pootvorí, pomaly vydýchne a trochu nakloní hlavou do strany, ako ju tak opäť pootočí k nej.* Traja moji súrodenci...*Na chvíľu sa odmlčí, * zomreli. *Povie nakoniec viac-menej neurčito, nebude jej hneď hovoriť, že zomreli, pretože ich zabil.* A moja sestra zomrela asi mesiac dozadu, neviem, presne, nijak si krížiky do kalendáru neznačím. *Mykne nad tým ramenami, pričom už teraz môže vidieť, ako ju jeho ľahostajnosť vyvedie z miery. Vážne, vyzeral skoro, akoby sa pri smrti  svojej sestry bavil, aj keď to tak vôbec nebolo, predsa len, zomrela než by sa s ňou zlúčil.*  Náš otec...*Vydýchne rádoby sťažka.*...Ju zabil. *Trochu si odkašle a ohrnie nad tým spodnou perou, než sa možno trochu trpko pousmeje a kývne si viac-menej sám pre seba hlavou.* Áno, bol som skôr nešťastné dieťa. Vystačil som si sám. Bavil som sa s hlodavcami a drobnými zvieratami...Odrezával som z nich kúsky, aby som videl, či to vydržia...*Urobí menšiu pauzu, pri ktorej jej venuje jeden z tých zvláštnych pohľadov, kedy by jeden nevedel, čo čakať, alebo čo presne si  má myslieť.*...Alebo umrú. *Prenesie nakoniec, pričom zvýrazní svoje posledné slovo a mierne podvihne dohora jedným kútikom úst.*

*Pozvedne obočí při jeho slovech. vážně ji teď nazval tak, že je nudně vážná? To, že se jí nelíbilo tohle oslovení ještě přece nic neznamenalo. Prostě jenom nechtěla, aby hi takhle oslovoval. Nic víc v tom nebylo. Vždyť ji říkal "nezbedné děvče" nebylo to přeci jenom trochu sexistické? Ani nemá potřebu mu na to nijak odpovídat. A proč by? Nebude mu neustále opakovat jako malému dítěti, že nechce, aby ji takhle oslovoval. On si z toho pravděpodobně nic nedělal, prostě mu to bylo jedno. Možná je to úplná ztráta času, aby ho vůbec upozorňovala na to, že se jí tohle oslovení a nebo spíše přezdívka nelíbí. Proto to nechá raději bez poznámky. Hned na to s zaposlouchá do jeho příběhu. Vlastně ji udivuje, že se o sobě vůbec zmínil. Nečekala, že by snad sám začal o sobě hovořit a proto je to pro ni příjemným překvapením. Když tak vypráví o tom, že coven byl u nich a vlastně asi pořád je na prvním místě, tak jako kdyby v tom viděla částečně svůj příběh, i když je asi velmi odlišný. Ne, určitě je odlišný. Jenom ji to přijde zvláštní, že objevila někoho dalšího u koho byl coven na prvním místě. Vzpomíná tím tak hned na svou matku, která ji lhala o tom, co se bude dít u Sklizně. Jenomže teď by neměla přemýšlet nad sebou. Měla by přemýšlet nad jeho slovy. Vlastně ji jeho příběh zajímal a to hodně. Snaží se přijít nějak na to, proč ho brali za něco méně. Očividně to mělo co dělat s tím, že neuměl sám praktikovat magii, ale jenom ji cítit. Pohledem vyhledá lavičku na kterou se usadí. přijde jí to jako dobrý nápad. Přeci jenom jsou na hřbitově. A je děsivé chodit jenom tak mezi hroby a povídat si zrovna o něčem takovém. Posadí se a doposlouchá si to, co jí chtěl pro tuhle chvíli říct. Na chvíli se odmlčí, jelikož si jeho slova stále přemítá v hlavě. Ale nakonec promluví a chce vědět, co se stalo dál. Tohle musela být jenom část příběhu, vlastně jeho úplná začátek. Přehodí si nohu přes nohu a ruce si stále nechává v kapsách kabátu. ví, že takhle dlouho stejně sedět nevydrží. Přeci jenom je prosinec //december// a je poněkud chladno. Dá se říci, že mráz ji přímo štípe do tváře a obzvlášť teď v noci. Když si k ní přisedne, tak se natočí trochu jeho směrem, aby mu lépe viděla do tváře až bude pokračovat v jeho minulosti. Když se zmíní o komplikovanosti jeho covenu, tak má chuť mu namítnout, že i ten její je dost komplikovaný. No opravdu. Kdo zabíjí prostě své děti jenom díky moci? Nebude mu však skákat do řeči a nechá ho, aby jí řekl něco o tom svém. Napřímí se, když se zmíní o smrti jeho třech sourozenců. Proč se ji zdá, že o tom mluví tak chladně, jako kdyby ho to vůbec nezajímalo? Vlastně jí se to nezdá, ono to tak je. Jenom Davina tomu prostě nechce uvěřit, že by mu to bylo nějak lhostejné. Vždyť jde o jeho sourozence. O jeho krev. Mohlo by to být někomu lhostejné? Možná člověku, který by neměl city, lépe řečeno by se dalo říct, že by neměl srdce. Ale nechtěla uvěřit tomu, že Kai by byl ten typ. Nezdál se na to a nebo byla tak zaslepená, že si toho prostě nevšímala. Najednou, jako kdyby ty pocity, co byly hluboko schované, ty negativní pocity začaly vyplouvat trochu na povrch. Ale stále to ještě nebyl důvod k odchodu. To by se ale nesměl zmínit o jeho sestře, která zemřela nedávno. To už se musí ušklíbnout a zamyslet se opravdu nad tím, co tady ještě dělá. Skoro to vypadalo, že se spíše u toho baví, než aby mu to přišlo líto. Vždyť to byla jeho sestra, nebylo normální, aby nad tím netruchlil. začínala mít vážně obavy z toho s kým tady dnes vůbec sedí a ještě k tomu na hřbitově. Začal jí z toho přecházet mráz po zádech a i v jejích očích bylo vidět, že začíná být u ní něco špatně. Dalo by se říci, že u něj bylo něco špatně. Podívá se před sebe ve chvíli, kdy se dozví, že jeho otec zabila jeho sestru. Dobře, tohle by ještě dokázala nějak zvládnout. Vždyť ji matka taky poslala na smrt. Ale nedokázala zvládnout fakt, že o tom mluvil, jako kdyby ho to absolutně nezajímalo. Jako kdyby to bylo něco jako "prostě se to stalo, žijeme dál". Očima těká okolo sebe, jako kdyby snad hledala nějaký únikový východ a nebo vhodnou situaci na to, aby mu oznámila, že je opravdu na čase jít domů. A že asi další schůzka nebude. Nevěděla, co si o tom má myslet, co má dělat. Byla naprosto zmatená. Prudce otočí hlavu jeho směrem s úšklebkem na tváři, když slyší to, co nechce slyšet. Zavrtí nad tím hlavou, že nechápe, jak může něco takového vůbec říct. Semkne rty pevně k sobě. Teď je odhodlaná opravdu odejít. Možná by měla napsat Marcelovi, že je tady ať pro ni přijde. Teď si byla jistá, že je něco v nepořádku, že tahle celá situace je velmi špatná a že tady už více setrvávat nechce. Za celou dobu vlastně nemluví, nemá co. Nemá sílu ani na to něco říct. začíná být zklamaná. Jak už z Kaie, tak i ze sebe, že si naivně myslela, jak dnešní večer může být dobrý. Nasaje studený vzduch do plic a znovu se mu zadívá do tváře.* Myslím, že už půjdu. *Zvedne se z lavičky a poodstoupí od něj o krok či dva dozadu. Neodvrací od něj zatím pohled. Muselo mu být jasné, že tahle schůzka je pro ni u konce. A musel vyčíst z jejich očí, že nehodlá v tom nadále pokračovat. Ne, když se bude projevovat takhle. Odradil ji a pochybuje, že by dokázal najít cestu zpět k tomu, co si o něm předtím myslela. Přesto se rozhodně mu to objasnit, kdyby mu to náhodou nebylo jasné.* Možná bude lepší, když si už nebudeme psát, Kaii. Dobrou noc. *Otočí se na podpatku a nadechne se zhluboka, jako kdyby potřebovala do plic co nejvíce vzduchu, aby dokázala odejít. Poté udělá krok v před s úmyslem, že opustí co nejrychleji hřbitov a taky co nejrychleji bude doma.*