Severní a Jižní Amerika

Nemůže si pomoct, ale zdá se mu, že jakmile Genevieve viděla, kam to vůbec dojeli, její tvrdý a nafoukaný výraz ve tváři se změnil v něco trošku příjemnějšího. Už se netvářila tak nazlobeně, ale zřejmě ještě neměla náladu na to, aby se s Kolem o něčem bavila. Už ho to začínalo docela štvát, protože Kol je taky jenom člověk a co si budeme povídat – docela upovídaný. Potřebuje s někým mluvit a ne, že ho bude celou dobu ignorovat. Na to ať si nezvyká. Jako by to nestačilo v letadle. Možná si myslela, že ho to neštvalo, jak na něj kašlala, ale upřímně… Jemu se s ní povídalo dobře a je s ní dokonce i legrace. Někdy. Stejně má ale tušení, že její mlčení se hodně brzy prolomí. Protože až zjistí, že v bungalovu nejsou dvě postele, ale je tam jenom jedna velká manželská, bude mít asi dost řečí. Kol musí být rychlejší, aby si ji stihl zabrat, nechce spát na gauči. K jeho překvapení si začala Genevieve najednou sundávat boty, ale nejenom ty – sundala si dokonce i sukni a Kol nebyl slepý, aby mu uniklo, co měla pod ní. Ty plavky od něj. Tak je přece jenom využije. Zprvu si totiž nebyl jistý, jestli to od něj nebude brát spíš jako takový vtípek, jestli si je s sebou vůbec vezme. No, jak to vypadá, vzala si je a nevypadá v nich vůbec špatně. Sledoval ji celou dobu – od té chvíle, co se rozběhla k moři a skočila do něj, až po to, kdy z moře vylezla a šla zase směrem k němu. Opět neřekla ani slovo, když kolem něj prošla. A to pohození vlasy. A vlastně všechno. Zdá se mu to, nebo to dělá naschvál? Flirtuje s ním? Mrška jedna. Stejně jako ona popadne i Kol svůj kufr a vydá se za ní až dovnitř do chatky. Kdyby se na něj podívala, už teď uvidí, jak se na ni poťouchle usmívá. „Směju se snad?“ podívá se na ni tázavě a zeširoka se na ni usměje. Nemá daleko k tomu, aby se fakt nezačal smát. „Řekl jsem si, proč utrácet za dvě postele, když se v klidu vejdeme do jedný,“ ušklíbne se na ni, ale to, co řekne potom, mu úsměv pořádně otráví. A vypadá to, že postel už si zabrala ona. Skvělý. „Před chvílí to vypadalo, jako kdybys mě do tý postele přímo zvala,“ řekne a zkoumavě se na ni podívá. Pak při pohledu na ni protočí oči a povzdychne si. Tohle nemá cenu, ta se odtamtud nezvedne do tý doby, dokud jí nebude jasný, že to Kol vzdal. A on se dneska nechce dohadovat o takové pitomosti. Na chvíli z její přítomnosti zmizel, protože si šel vybalit věci. Když se vrátil, Gennie se sprchovala. Kol si sedl na gauč a zjistil, že to nakonec nebude tak hrozné. Bude se na něm spát docela dobře. Když uslyšel kroky, které mířily zase zpátky k němu, nemohl si pomoct a otočil se. A ona opět provokovala – nechala si na sobě jen spodní prádlo. „Jestli to fakt tak moc chceš, stačí říct, Gennie,“ ušklíbne se na ni a poté se otočí zase zpátky. Rozhodne se, že se mrkne, co dávají v televizi. Ano, je tady televize, to byl taky Kolův požadavek. „Ještě se mi nechce spát, mami,“ řekne a už se na ni ani neotáčí. Zapne televizi, najde si tam nějaký akční film a pohodlně si k tomu lehne. Netrvá to dlouho a usne.
Ráno se ke svému překvapení probudil dříve než Genevieve. Fakt se tomu diví, protože co pozoroval na Plantáži, byla to ona, kdo ráno vstával se slepicemi, ne Kol. Ten si vždy rád pospí. Ale třeba na něj má tohle prostředí nějaké zvláštní účinky. No každopádně se nehodlá na gauči válet do té doby, než se probudí, protože teď má od ní aspoň klid a hodlá toho plně využít. Vstane, protáhne se a svlékne si tričko i kraťasy a jen v boxerkách vyjde ven z chatky a po krásné písčité pláži dojde až k místu, kde se dostávala na pláž voda. Chvíli tam jen tak stojí a smáčí si nohy. Je to příjemné, osvěžující. A také přemýšlí o různých věcech – i o těch, které se týkají jeho ‚společnice na cestách‘… Po chvilce po malých krůčcích dojde až do větší hloubky, kde má vodu asi po pas. Poté se do vody ponoří celý a začne plavat a užívat si tuhle klidnou chvilku. Dneska bude asi poslední vzhledem k tomu, kam se chystají. Celou dobu, vlastně už od té chvíle, co vyšel z bungalovu, je tak zamyšlený, že by si snad ani nevšiml, kdyby ho někdo pozoroval.

(Když se ráno probrala, zjistila, že Kol už se ze svého provizorního lůžka na gauči už odebral. Nebyl nikde v domě, protože ho neslyšela, když zbystřila sluch. Ne, že by ten bungalov byl nějak extra velký, ale Kol se klidně mohl neslyšně zašít v koupelně a starat se tam jako správný metrosexuál o svoje vlasy. Byla celkem podivena, že Kol se zmátořil z postele dříve než ona, ale možná se jí to i hodilo. Tedy respektive byla by radši, kdyby Kol ještě spal a trvalo mu dlouho, než by se vzbudil, ale dokud Kol není v domě, ona se může vypařit. Nechtěla samozřejmě utéct natrvalo, nemohla by ho v tom nechat samotného, protože věděla, že on by do toho šel i na truc sám. Nedopadlo by to pro něj dobře a i když byla vážně naštvaná, že nemají v záloze žádnou čarodějku, pořád se považovala za toho rozumnějšího a racionálně uvažujícího, který by mohl lecjaké jeho impulsivní rozhodnutí změnit nebo zmírnit. Jenomže něco potřebuje. Bydleli na pobřeží, které bylo asi hodinu vzdálené od Port-au-Prince, kde se nacházelo i letiště. Kol zřejmě stál o to, aby měli klid, když už jinak jejich výlet bude dost rušný. Ona se teď potřebovala do města ale vrátit. Musela si tam zajít do jednoho velice zajímavého obchodu pro ještě mnohem zajímavější věci. Dělala si menší průzkum už na plantáži a zjistila, že by si mohla opravdu zajímavě povyrazit v jednom z voodoo obchodů tady na Haiti. Samozřejmě, že ten obchod byl pro mnohé jen lákadlo pro turisty, ale opravdová čarodějka tam rozhodně mohla najít to, co hledala pro nějaké své kouzlo. Navíc Haiti nebylo zrovna prosycené tou nejlepší magií. Docela rychle se zmátořila na nohy a zavolala si taxi, které ji mělo zavést do města. Bude pryč tak maximálně tři hodiny, když to dobře půjde. Ještě bylo stále dost brzo, aby i tak stihli vyjet za svým plánem – tedy za Kolovým plánem – dost brzo. Taxikář byl poblíž, takže slíbil, že do dvaceti minut bude u ní. Měla co dělat, aby se připravila, ale stihla to dokonce i se vzkazem Kolovi, ať se neobává, že se rozhodně vrátí. Vyšla z chatky a zaměřila svůj pohled na moře. Kol se klidně koupal v moři a nevnímal okolní svět. Pro ni to bylo jedině dobře. Musela se pousmát. Hodně jí to tady připomínalo dovolenou na Bali. S ním. Tady taky trávila čas s ním, ale v jiném slova smyslu. Trápilo ji to, ale na druhou stranu už s ním strávila tolik času, že za to jistým způsobem byla vděčná a nestěžovala si, že jejich vztah není více intimní, že si nepamatuje, co k ní cítil a co ona cítí k němu. Z jejího přemýšlení a tajnému pozorování Kola ji vytrhl až taxík. Bylo dost možné, že si toho Kol všimne, ale nebude mít šanci se k ní dostat včas, aby mohl zasáhnout a nepustit ji. Nastoupila do taxíku a řekla muži za volantem přesnou adresu, kam měla namířeno. Ten neváhal a rozjel se směrem, odkud včera s Kolem večer přijeli. Nemohla teď myslet na to, jak asi bude Kol vyvádět a jakou scénu jí ztropí, až přijede zpět. Bude si muset vymyslet něco, proč tak najednou opustila jejich bungalov a má namířeno do města. Rozhodně mu nechtěla říct pravdu, protože ví, že jestli se jí podaří získat to, co potřebovala, chtěl by to po ní, nenechal by to v jejím držení a ještě by to neuváženě použil. Nemohla si dovolit jakoukoliv neuváženost a zbraň – ano, zbraň – pro kterou si jela, nehodlala použít, pokud by to opravdu nebylo nutností. Celou cestu na uvedenou adresu si spíš promítala, jak to bude všechno probíhat a s jakými argumenty přijde, aby zbraň získala, ale jestli opravdu obchod vlastnila žena, která byla uvedena jako majitelka na internetových stránkách, neměl by to být až takový hodně velký problém. Ta žena, Beatrice Tibideaux, už měla svůj věk. Ale vsadila by se, že bude stále vypadat k světu. Minimálně od jejich posledního setkání zestárla o pár let. Praktiky černé magie dokázaly opravdu hodně a když jste věděli, jak na to, zachovali jste si svoje mládí, nebo jste si minimálně hodně zpomalili stárnutí. Beatrice byla čarodějkou, která kdysi dávno patřila do covenu neworleanských čarodějnic, nicméně její sklony k černé magii byly dost zásadní. Nemohla říct, že snad nějak škodila společnosti, ale myslela až moc na sebe. Bylo to v době, kdy čarodějná frakce vedla válku proti upírům a Benjamin byl v čele covenu. Bylo celkem ironické, že to Ben nejvíc odsuzoval chování Beatrice, ačkoliv on sám byl černou magií provrtaný do morku kostí. Ale Tibideaux byla o mnoho víc okatější než Benjamin. A ten nesnesl konkurenci, co se magie týkalo. A tak proti ní obrátil celý coven, div ji nechtěli upálit. Rozhodně by ale neskončila dobře. Ona se ji rozhodla pomoci utéct z New Orleans. Nikdo tehdy nezjistil, jak se dostala z města a kdo jí pomohl. Benjamin mohl podezřívat Genevieve, ale neměl žádné důkazy, které by ho vedly přímo k viníkovi – k ní. Beatrice jí tedy dost dlužila a ona před odletem zjistila, že stále sídlí tady na Haiti a vlastní voodoo shop. Pokud to ovšem nebyla shoda jmen, o čemž silně pochybovala. Existovala ještě možnost, že ten obchod vlastní nějaký její potomek se stejným jménem, ale stále doufala, že bude mít štěstí na stejnou Beatrice jako před sto lety. Byla opřená tváří o sklo a šlo na ní vidět, jak je zamyšlená. Taxikář zastavil a ona se konečně probrala z přemýšlivého komatu, aby mohla muži zaplatit za jízdu a dokonce si ho ještě předplatit tak, aby tu na ni počkal a ona nemusela stopovat další taxi, až bude opouštět obchod. Vystoupila z vozu a zamířila rovnou sebevědomě do obchodu, který na první pohled vypadal tak trochu jako vetešnictví, ale ona věděla, že se v něm dají najít i opravdové poklady. Zvoneček nad dveřmi se rozezněl a ženě za pultem tak dal jasně najevo, že někdo vešel do jejího obchodu. Svůj pohled zvedla ale až v okamžiku, kdy Genevieve promluvila.) To je mi překvapení. Zestárla jsi. Tak o pět let. (Uchechtla se a zamířila hlouběji do obchodu, aby se tak pořádně mohla prodavačce ukázat.) Zato ty jsi nezestárla skoro ani o den. (Beatrice pozvedla významně obočí a měřila si Genevieve pohledem.) To víš, musíš zemřít, pak být vzkříšena a pak… (Vydechla a kousla se do rtu. Její dávná známá dokončila větu za ní.) … A pak se stát upírem, zřejmě je to v dnešní době hit. (Bavily se spolu, jako by se neviděly pouze pár dní, jako by si neměly říct události staletí, ale jen dnů, kdy se naposledy sešly na kávu, aby potlachaly o svém životě. Samozřejmě, že to tak nebylo a ony by tu zřejmě seděly několik týdnů, než by si povyprávěly všechno, co se událo za dobu, co se neviděly. Jenomže ony nebyly přítelkyně a nepotřebovaly se svěřovat. Beatrice jí zkrátka něco dlužila a ona si to dneska přišla vybrat. O ničem víc tohle setkání nebylo. Genevieve zmizí stejně rychle, jako se zase objevila, až bude mít přesně to, pro co přišla.) No, nepřišla jsem tlachat, Beatrice. Možná, že se někdy stavím na kafe a všechno ti povyprávím, ale teď právě nemám čas na to, abych tady tlachala o něčem, co v současné době není zase až tak důležité. Něco mi dlužíš. Já jsem si to dneska přišla vybrat. Něco potřebuju. Velice speciální věcičku. Mám tady nějaké nevyřešené záležitosti, které potřebuji, aby se skončily co nejdřív a já odtud zase mohla zmizet. (Začne procházet pomalu regály a prohlížet si věci, které tady Beatrice nabízí. Některé nemají ani v New Orleans, ale to bude tak trochu jinou kulturou. Ovšem věc, kterou hledala, tady mezi regály nenašla. Beatrice by byla dost hloupá, kdyby to dávala jen tak na odiv každému. Tohle byla věc, kterou by si měla sakra hlídat a někde si ji dobře schovat. I když ne doma, tady v obchodě, jen ne všem na očích.) Co chceš? (Zeptala se čarodějka a zahlížela na Genevieve docela podezřívavě. Ne, že by nevěděla, že jí opravdu dlužila a nechtěla jí to splatit, ale přeci jen teď byla upír a ona si nemohla být jistá, jestli na ni najednou prostě nezaútočí.) Něco, co se ztratilo z New Orleans už dávno. (Přejela po jedné polici prstem a setřela tak prach. Nakonec věnovala svůj pohled čarodějce.) A jako náhodou se to začalo pohřešovat zrovna v době, kdy ty jsi zmizela z města. Tedy kdy jsem ti já pomohla. Tehdy mě ta věc ani tak nezajímala, ale dnes ano, protože jsem si pro ni přišla. Na první pohled zcela obyčejný revolver, ale vlastně naprosto odlišný od všech. I když samozřejmě, bez těch kulek by na své hodnotě malinko ztratil. (Došla zase zpátky k Beatrice a opřela se dlaněmi o její pult a naklonila se k ní.) Vím, že ho máš a rozhodně jsi ho neprodala, na to je až moc cenný. Přišla jsem si pro něj, protože když moje záležitosti nebudou mít hladký průběh, budu ho muset použít. (Dívala se jí do očí. Věděla samozřejmě, že ji ovlivnit nemůže, ale její intenzita pohledu byla velice silná.) Dlužíš mi. (Vysloví tak zřetelně, jako by na tom všechno záleželo. Čarodějka se nakonec odlepila od pultu a pohroužila se do zadní části obchodu, kde měla buď kancelář nebo sklad. Věděla, že nebude dělat problémy. Měla revolver s kulkami už dost dlouho. Bylo na čase, aby šel o dům dál. Kulky byly speciální věcí stejně jako revolver, i když ten byl v porovnání s náboji přeci jen všednější. Ty náboje byly vyrobeny a posvěceny inkvizitorem. Kdo si myslel, že inkvizice skončila někdy v raném novověku, ten se hodně pletl. Inkvizitoři, kteří měli spadeno na čarodějky, tady byli stále. Tohle povolání nikdy nevymřelo, jen se už nedávali na odiv veřejnosti, ale pracovali v utajení. Inkvizitoři byli specializovaní lovci čarodějek a rozhodně se jim dařilo i v současnosti. Katolická církev si prostě nikdy nedá pokoj. Ty kulky byly velice cenné. V New Orleans jich tehdy bylo 12. Samozřejmě, že byly smrtící zbraní, pokud jste mířili na nějaké místo, které znamenalo jistou smrt pro toho, kdo byl kulkou zasažen. Ale byla by škoda těmito kulkami plýtvat na smrtelná zranění. Pokud jste totiž touto kulkou čarodějku postřelil, okamžitě znehybnila a bylo jí znemožněno praktikovat magii, dokud měla kulku v těle. Čarodějka tak mohla být v klidu převezena z místa na místo a dokonce i mučena bez toho, aniž by se bránila. A ona tohle teď potřebuje, pokud to bude nutné. Mezitím, co si Genevieve v hlavě připomínala historii zbraně a kulek, se Beatrice vrátila s dřevěnou truhličkou. Položila ji na pult a pak ji otevřela. Revolver v ní majestátně ležel a kolem bylo vysázeno šest nábojů.) Šest? No, pěkně jsi s těmi náboji zamávala. A já myslela, že bys je ani nemusela potřebovat. Ale co, šest bude stačit. Stejně bych v krajním případě opravdu neměla čas nabíjet. Takže ty náboje mi akorát zabydlí zásobník. (Beatrice truhlu zaklapla a nechala ji ležet na pultu.) K čemu přesně to vlastně potřebuješ? (Povytáhla obočí a upřela zrak na Genevieve. Ta se na ni jen usmála, když brala truhličku do ruky a následně ji opatrně vložila do velké kabelky.) Na vypravovánky není čas. Jsem ráda, že jsi mi vyšla vstříc a oplatila mi službu. Třeba se sem ještě někdy stavím, až tady nebudu pracovně. (Mrkla na čarodějku a s těmito slovy se otočila a odkráčela pryč z obchodu. Taxikář opravdu čekal na místě. Ještě mu rukou naznačila, že jde vedle do samoobsluhy, protože potřebovala něco koupit, aby mohla alespoň Kolovi říct, že si musela zajet nutně pro věc, na kterou měla chuť, když možná v budoucích dnech, ne-li dneska, zemře. Nakonec si koupila asi deset müsli pistáciových tyčinek, nasedla do taxíku a řidič se rozjel směrem k pláži, na které bydleli. Nakonec jí to všechno trvalo o půl hodiny méně, než si původně myslela, takže byla zpět na pláži v devět hodin. Mohli se pohodlně sbalit a vyrazit někam, kde by jim půjčili auto a kde by je pokud možno někdo doprovázel až k místu, kam mají namířeno, protože místní silnice opravdu neznali. Vystoupila, znovu taxikáři zaplatila a připravovala se na to, jak bude Kol vyvádět, protože v moři ho už neviděla. Vydechla si a pak pár kroky zamířila zpět do bungalovu.)

Byl tak zahloubaný do sebe a do užívání si příjemné mořské vody, že si ani nevšiml odjezdu někoho, kdo by rozhodně nikam odjíždět neměl. V moři si plaval ještě hodně dlouho potom, co tam vlezl. Mohl tam být ještě tak půl hodiny, hodinku? Možná i víc. Nevnímal čas ani nic jiného, prostě si jen užíval. Samozřejmě, že pořád jenom neplaval, ale občas vylezl i na pláž, kde si lehl na jemný písek a chvilku se vyhříval na sluníčku. Opravdu si nevšiml ani Genevieve, která ho chvíli pozorovala a nevšiml si ani toho, že poté nasedla do taxíku a někam odjela. Až na to přijde, tak si určitě bude vyčítat, proč ji neovlivnil hned, co sem přijeli, protože to by potom nemohla takhle zmizet.
Když se konečně rozhodne z moře vylézt a už se tam v dalších minutách nevracet, chvíli ještě zůstane na pláži, aby nešel do chaty úplně mokrý. Nechal si na sobě sice mokré kraťasy, takže dovnitř donese trošku vody, ale to ho fakt netrápí. Hned zajde do malé kuchyňky, protože má na něco chuť. Krev tu sice nenajde, ale nějaká vejce by tu snad mohla být. Otevře lednici a hledá. Hledá, hledá, ale nějak nemůže najít. Všude bylo skoro samé ovoce, když nepočítal tu zeleninu. Copak si objednal chatku pro vegetariány? Žádná slaninka ani nic takového? Skvělé. Z mísy, která byla položená na lince, si vzal jablko a ihned se do něj zakousl. Ne, sice to není to nejtypičtější ovoce pro tohle místo, ale on nemá chuť zkoušet takovou exotiku, kterou viděl mezi těmi jablky. U něčeho dokonce ani nevěděl, jak se to jmenuje. Potom došel až ke stolu a všiml si na něm nějakého papíru. Poznal na něm písmo Genevieve. Vzal si ho do ruky a začal číst. Kdyby ho teď někdo sledoval, mohl by si povšimnout toho, jak se jeho normální barva v obličeji mění na červenou, možná rudou vzteky. Tak ona si někam odjela, ale Kol se nemá bát, že se nevrátí? Jako vážně? No to ne. „Měl jsem ji ovlivnit hned, jak jsme sem přijeli,“ ušklíbne se a nechápavě zavrtí hlavou. Nechápe, jak si mohl myslet, že by to mohlo vyjít všechno bez nějakých větších problémů. Protože už jenom Genevieve představuje jeden velký problém. Chvilku ještě zůstane stát v kuchyni, jako by ani nevěděl, co má jako dělat. Má vůbec věřit tomu, že se vrátí? Klidně se mohla sbalit a letět domů. Už se tady nemusí ukázat a na Kola zbyde všechna práce s covenem. Zničehonic bouchne pěstí a velkou silou do dřevěného stolu, ve kterém se díky tomu objeví jedna větší prasklina. „Do prdele,“ uleví si, a to docela nahlas. Rozhodne se ale, že ještě nebude propadat panice a nechá jí pár hodin k tomu, aby si rozmyslela, co udělá. Protože pokud zbaběle zdrhne, ať si ho nepřeje. To vážně ne. Jako by nestačilo, že ho zradila už s Tundeho dýkou, že ho chtěla zabít. Může být ráda, že žije, sakra, a ona si zkusí takovýhle kousek.
Po asi hodině a půl nebo dvou, konečně uslyšel, jak přijelo nějaké auto a když vstal, aby se podíval z okna, uviděl, že je to taxík, ze kterého vystoupila Gennie. Tak fajn, jde se na to. Kol je fakt docela naštvaný, protože mu měla něco říct, pokud chtěla ještě předtím někam jet. Buď by si ji pro jistotu ovlivnil, což by rozhodně nechtěla, takže by jel určitě s ní. Ale ušetřili by si spoustu nepříjemností, to je jasné. Upíří rychlostí vyrazí z chatky až ven a zastaví se těsně před Genevieve. Docela se divil, kdyby si ho všimla, přece jenom upíří rychlost je upíří rychlost. „Kde jsi byla?!“ podívá se jí přímo do jejích očí a položí jednoduchou otázku, na kterou očekává také jednoduchou odpověď. Samozřejmě na sobě stále neměl tričko, zdá se mu to totiž jako docela zbytečnost v tomhle počasí a vedru, které tady vládne. Jestli k němu chce být zase drzá, tak může, ale měla by si vážně uvědomit to, že je naštvaný.

(Už byla skoro u schůdků, které vedly dovnitř, ale dál už se nedostala, neboť Kol ji zastavil svým tělem. Narazila do něj. Absolutně totiž nečekala, že by Kol takhle vylítl, aby se jí postavil do cesty a mohl dělat scény už venku. Měla za to, že jestli se spolu mají kvůli něčemu nepohodnout, bude to probíhat uvnitř. Trochu se zalomila a div, že nespadla, ale nakonec to vyrovnala právě díky upířím reflexům, které se dokázaly hodně rychle přizpůsobit situaci. Kol se ještě nenamáhal, aby se oblékl, takže před ní stál s holou hrudí. Ale místo toho, aby si užívala pohled na jeho tělo, tak byla nucena zabloudit k jeho očím, protože se jí zcela tvrdě a nehezky zeptal, kde byla. Nebylo to vlastně jedno? Právě teď se nacházela tady, vrátila se, tak v čem je sakra problém? I kdyby si zaletěla zpět do New Orleans, protože si tam zapomněla svůj oblíbený kartáček na zuby, vrátila se zpátky, nenechala Kola ve štychu a ani nenechá. Byla ve městě a potřebovala si zařídit jednu dost zásadní věc, který by jim mohla i zachránit zadek, pokud bude Kol moc hrrr a nějak se všechno vyhrotí. A že rozhodně nečeká, že by to mělo jít nějak po másle, ale nechce tam prostě nakráčet a do všech nastřílet kulky. I proto Kolovi neřekne, co dělala opravdu ve městě, protože on by ji neposlouchal a hned by jí tu zbraň sebral a nadělal by ještě větší paseku, než by musela doopravdy být.) Záleží na tom? Jsem snad tady. Vrátila jsem se. (Odpoví mu trochu odměřeně, protože on k ní rozhodně taky nebyl milý. Obejde ho a zamíří dovnitř. Cestou se ještě s taxikářem zastavila v malém krámku, které sloužilo jako řeznictví. Asi by jí Kol úplně nezbaštil, že si musela zajet pro müsli tyčinky, jinak, že by odtud nemohla odjet. Takhle to mohla svést na to, že byla ve městě, aby Kolovi koupila něco pořádného ke snídani, protože tady bylo jen ovoce a zelenina a ona věděla, že Kol, pokud tedy nejsou v lednici alespoň vajíčka, moc spokojen s takovým výběrem nebude, protože by si raději dal něco víc masitého. Koupila mu dvě klobásy, ale zatím si to nechávala pro sebe. Zatím zůstaly stejně jako její tyčinky a zbraň v její prostorné kabele. Vešla dovnitř do chatky a zamířila rovnou do obývací části, kde položila svou kabelku na okraj gauče a opřela se o opěrku, zůstala tedy stát, protože věděla, že přijde další výměna názorů. Kol přišel do místnosti a rozhodně nevypadal, že by byl spokojen s její předešlou odpovědí, ale jak na ni uhodil on, tak mu ona odpověděla. Bylo to prosté.) Co čekáš, Kole? Že se ti budu omlouvat za to, že jsem ještě před tím, než pojedeme někam, kde bychom to klidně mohli dost schytat a já dokonce zemřít, někam jela? Že jsem si možná potřebovala pročistit hlavu a popřemýšlet o tom, jakými veškerými způsoby se to může vyvíjet a jak by se tomu dalo zabránit? Že jsme bez čarodějky mnohem víc nahraní, než kdybychom ji měli? (Rozmáchla rukama do teatrálního gesta a dívala se stále jenom na něj. Teď ji jeho nahé tělo vůbec nezajímalo a ona byla spíše naštvaná a zklamaná z toho, že na ni opravdu až takhle vyjel. Zřejmě jí nevěřil, ale to je docela zajímavé, protože ji chtěl mít po svém boku a potřeboval ji a přesto jí vůbec nevěřil a myslel si, že ho tu opravdu nechá.) Mohla jsem klidně utéct, ale neudělala jsem to, protože když už jsem do toho letadla nastoupila i s vědomím, že žádná čarodějka nebude, bylo to znamení, že tě v tom rozhodně nenechám. A jsem asi vážně blázen, protože bych mohla zařvat, ale tobě je to jedno a ještě si stěžuješ, že jsem si dovolila někam na chvíli odjet. Tohle má být důvěra? Klepeš se při každém mém kroku, jestli náhodou někam nezmizím a když s něčím nesouhlasím, navrhnu jinou možnost, nebo se mi do něčeho nechce, tak mě prostě ovlivníš, abys to měl jednodušší, ale vůbec tě nenapadne se zamyslet nad tím, co ti říkám. Jsi zbrklý a nemáš žádné záložní plány a tvoje nezodpovědnost volá do nebes. I přesto jsem pořád tady a jsem ochotná ti pomoct, protože nestojím o to, abys do toho šel samotný. (Její proslov byl dost horlivý, ale přesto nijak moc nezvyšovala hlas. Přišlo jí to líto. Jen by ji ovládal a ovlivňoval, ale ona tu jde do velkého rizika a on si to možná ani neuvědomuje, protože on zemřít nemůže, ale ona ano. Začala se hrabat v kabelce, vyndala z ní ty dvě klobásy a hodila je po Kolovi. Byla si jistá, že je Původní upír chytí.) Dobrou chuť. (Zmínila poněkud ledově, sebrala kabelku a šla si pomalu raději balit potřebné věci do batohu. Takhle to opravdu vypadalo, že jela do města jen, aby jemu sehnala něco k snídani. Nebyl to její prvotní cíl, ale to Kol vědět prostě nemusel a právě teď ani neměl. Tu zbraň si do batohu potřebuje dát trochu víc nepozorovaně, takže snad se jí to podaří. Kdyby ne, vezme si s sebou prostě i kabelku. Nakonec to ale udělala tak, že vzala jeden kus svého oblečení a nenápadně do něj truhličku zabalila a pak ji strčila do svého batohu. Nezapomněla ani na tyčinky, co si koupila v obchodě. Doufala, že pojedou co nejdřív, protože nestála o to, aby atmosféra mezi ní a Kolem byla taková ještě hodně dlouho. Na cestě se přeci jen budou muset soustředit na zcela jiné věci než spory.)

Moc dobře si všiml toho, že ji docela vyděsil, jak se najednou objevil přímo před ní. Ale jeho nezajímalo, jestli je tak vyděšená, že třeba upadne. To ho vůbec nezajímá. Jediné, co by se v téhle chvíli rád dozvěděl a jediné, co ho opravdu zajímá, je to, kde byla. Jistě je rád, že se vrátila, protože klidně mohla odjet kamkoliv chtěla a už se nevrátit, ale to neudělala. Možná by mohl trošku ubrat, ale je to Kol, ten když je v ráži, tak mu to nějakou chvilku vydrží. Víte co, nemusela zmizet, ale bůhví, pro co si jela. Třeba tady má nějaké známé, čarodějky, upíry, kdo ví? A Haiti, to je oblast, o které je známé, jaké kmeny tu žijí a jaká magie se tu provozuje, co se tady od toho dá očekávat… Gen je nevyzpytatelná a až teď si Kol uvědomil, že ji asi ani neovlivnil na to, aby už nesháněla žádnou jinou zbraň proti němu. Co když si nějakou sehnala? Na tu její opravdu ‚úžasnou‘ odpověď nestačí nic říct, protože Genevieve se protáhne kolem něj a vejde dovnitř. Asi nemá náladu se s ním hádat, ale on chce odpověď na svou otázku. A nějakou pořádnou, tuhle totiž nebere. Samozřejmě hned jde za ní. Stoupne si kousek od Genevieve, založí si ruce n a prsou a čeká, že se k tomu ještě nějak vyjádří. A neplete se. To by nebyla Gennie, kdyby s ním skončila tak rychle. A kdyby náhodou měla pocit, že už k tomu nemá co říct, on by jí pár otázek jistě položil. „Přemýšlet jsi mohla klidně i tady a nebo mi stačilo říct jedu tam a tam, vrátím se přibližně v tolik a tolik. To je to tak těžký? Mimochodem, ty si fakt myslíš, že kdybychom sehnali nějakou čarodějku, která by do toho s náma šla, že by vydržela dýl než my? Sama jsi řekla, že tenhle coven je něco docela jinýho, je to drsnej coven s hromadou členů. A my tam nakráčet s jednou čarodějkou? To už bude lepší, když nás nebude nikdo zdržovat a my využijeme našich schopností a momentu překvapení!“ Ono to vlastně není o tom, že by jí nevěřil. Kdyby se ho zeptala přímo na to, zda jí věří, asi by váhal. Protože i přesto, že spolu moc nevychází, pořád se hádají a dělají si naschvály, se mu zdá, že jí už může věřit. Ona na tom s důvěrou k němu bude asi hůře, protože jí slíbil, že ji pustí a neudělal to. No vlastně udělal těch věcí o trošku víc… Nechá ji, aby řekla i ty další věci. Vlastně ji v jejím dlouhém povídání vůbec nepřerušuje. Při jejích slovech se dá říct, že se zklidnil, protože musí uznat, že ta holka má pravdu. „Okej, takže mně je úplně jedno, kdybys tam zařvala, proto jsem tě nechal už několikrát žít, i když jsem věděl, že mi jdeš po krku. Jo, fakt mi to je jedno, to jsi trefila, Genevieve,“ ušklíbne se a tiše se uchechtne. Teda zrovna v téhle věci s ní nesouhlasí. On nechce, aby umřela. Je docela fajn, když zrovna není uražená a když ho zrovna nechce zabít. „To, že tě pořád ovlivňuju, není pravda. Do letadla jsi nastoupila dobrovolně. A Gen, mohl jsem tě ovlivnit, aby ses z téhle chatky nehnula na krok. A vidíš? Neudělal jsem to. Takže jo, tohohle by sis měla vážit a mohla by sis uvědomit, že z mojí strany bys to měla brát jako důvěru. A fakt si myslíš, že nemám ani ‚ň‘, co se týče naší malé výpravy? Sice žádná čarodějka o tom nechtěla ani slyšet, ale jednu jsem přesvědčil, aby nám něco vyrobila…“ řekne a z kapsy u kraťasů vytáhne dva kožené náramky. Jeden hodí po Genevieve a druhý si nechá u sebe. „Díky tomuhle by neměli cítit naši přítomnost, naši energii upíra, i když budeme jakkoliv blízko,“ řekne jen a ona po něm na oplátku mrskne klobásy. Nečekal, že by mu přivezla snídani. Fakt ne. „Díky,“ ušklíbne se na ni, i když ona se netvářila zrovna dvakrát přívětivě. Ona se potom odebere někam do pryč, asi si sbalit věci na jejich výlet. Kol si jde samozřejmě hned udělat jídlo…
Netrvá to dlouho a oba dva už sedí v taxíku, který je veze na místo, kde by si měli vypůjčit auto a snad i najmout nějakého průvodce. Cesta nebude trvat dlouho, ale zase nebude ani tak krátká. Možná tak půl hodinky? Rozhodně mají čas si popovídat o spoustě věcech. „Víš, jedna věc by mě zajímala. Řekla jsi, a to cituji: nestojím o to, abys do toho šel samotný. To zní, jako by ti záleželo na tom, jestli se mi něco stane nebo ne. Což se docela tluče s tím, jak se ke mně chováš a jak mi pořád zdůrazňuješ, že se mnou nechceš nikde být a že tě jenom využívám a tak…“ řekne a dívá se na ni zkoumavým pohledem. Zajímalo by ho, co tak najednou. Jestli jí třeba už tolik nevadí, jak si myslel… Třeba ho už fakt může snést a možná ho má i ráda, jen to nechce dávat najevo a tohle jí ujelo.
Asi za tu půl hodinku dojeli na místo. Budova nebyla moc velká, kolem ní stálo několik aut, která se rozhodně hodila do terénu víc než třeba taxík nebo nějaký sporťák. „Tak jsme tady, sláva,“ zamumlá, protože taxikář byl otravný starý dědek, který se navíc plazil po silnici jako slimák. Zaplatil mu, vyndal si z auta i svůj batůžek a počkal, až z auta vyleze i Gen. Poté se společně vydali do budovy. Jakmile vešli dovnitř, všude na stěnách byly obrázky a fotografie z různých míst tady na Haiti. Ať už to byly památky ve městech, nebo třeba přírodní památky, Kol musí uznat, že všechna z těch míst jsou moc hezká. Taky tady byl koutek, který je věnován různým živelným katastrofám, které se na Haiti stávají docela často. Samozřejmě se hned žene k pultu za chlápkem, který tam celkem znuděně sedí na židli a datluje něco na klávesnici. Když mu začne věnovat pozornost, tak mu Kol vylíčí, kam by chtěli jet. Chlápek se ale už od toho místa, kdy uslyšel ‚bokovan‘, netvářil nadšeně. A Kola také odmítl s tím, že do té oblasti se zkrátka nejezdí. S Gen šel trošku stranou. „Myslím, že by sis mohla zkusit to, co umí každý upír, včetně tebe, Gennie,“ ušklíbne se na ni. Chce po ní, aby ho ovlivnila.

(Měl jistě pravdu v tom, že s jednou čarodějkou by těch zázraků neudělali mnoho, ale bylo by to alespoň něco. A nikdo neříkal, že by tam šli bez plánu a ničím nepojištění. S čarodějkou se toho dalo vymámit mnohem víc. Mohla sice říct Beatrice, ale ani ona by nechtěla nic mít zrovna s Bokoranem a Genevieve by ji rozhodně neměla právo nutit, protože by tím ohrozila její život. Navíc si nemohla být jistá, jestli Beatrice nakonec i není v kontaktu a nespolupracuje s čaroději covenu Bokoran. Bylo lepší, když si vzala tu zbraň bez toho, aniž jí řekla něco bližšího přesně, jak to taky udělala. Takhle se museli spolehnout na dost pofidérní okolnosti, které by je mohli udržet zdravé. Ale pokud se jim má něco stát, alespoň jim zavaří s tou zbraní. Vlastně ani jeden z nich pořádně nevěděl, do čeho jdou. Do nebezpečí, to byla jediná jistota. A ona ho v tom nechtěla nechat samotného, protože ho miluje, protože by ho nikdy nenechala jít samotného do takového rizika, ačkoliv on ani netuší. Ale možná by se konečně měla přestat bát, protože Esther jí už nemůže ublížit a ani jejím blízkým. Rozhodně ne v takovém rozsahu, jako by to dokázala, když byla čarodějkou. Jenomže ona ani tak nechtěla Kolovi vpálit do obličeje, že tvořili pár a že Esther je rozdělila a on ji miloval stejně jako ona jeho, že jejich city byly vzájemné. Chtěla na to jít pomalu, jako by se znovu poznávali, což z Kolova hlediska byl prostě fakt. Nechtěla spěchat a unáhlit se, ale zároveň si nemyslela, že by vydržela ještě dlouho, když Esther byla z cesty. A podle toho, co Kol říkal, se zdálo, že ona mu není úplně jedno. A mohl si říkat, že je to jen díky jejím znalostem, ale ty už nebude potřebovat, až tam půjdou. Jsou tady a ona je tu s ním, neznamená to ale, že by si mohl myslet, že bude ještě stále užitečná. Mohla mu sloužit jako návnada, mohl ji chtít obětovat, aby sám pak slavil triumf. Ale on nevypadá na to, že by ji dneska chtěl nechat zařvat, naopak… zřejmě mu na ní svým způsobem záleží a opravdu nechce, aby zemřela dneska nebo kdy jindy. To pro ni něco znamenalo. Byl to náznak toho, že ona Kolovi není lhostejná. Nenamlouvala si, že by ji snad začal milovat a proto ji nechtěl ztratit, to ne. Ale Kol vlastně tak nějak dokázal, že v jeho případě už taky nejde jenom o chladný kalkul. Něco mezi nimi panuje, chemie. On to věděl, i když si to možná nepřipouštěl. A ona to taky cítila. Nebylo to už jen o tom, kdo koho k čemu vyprovokuje, tohle narůstalo do větších rozměrů a jednou to bouchne jako sopka a nepůjde to zastavit. V ten moment mu možná odhalí svoje nitro víc, než bude v tu dobu chtít, ale nemohla skrývat svoje city do nekonečna. Chtěla ho získat zpátky a udělá pro to cokoliv, takže s ním půjde klidně do neznáma jen proto, že on chtěl nějakou pojistku proti svým sourozencům – hlavně Klausovi – kdyby se něco zvrtlo. Nehádali se. Byla to výměna názorů, důležitá, ale ne nevrlá a ostrá. Možná proto, že tomuhle oba dva opravdu přikládali na důležitosti, tak se nehádali jak psi, ale jen si sdělovali, jak to všechno v tuhle chvíli cítí. A i když by to Kol možná popřel, on jí tu opravdu dával najevo svoje pocity, aniž by se snažil cokoliv skrývat. Byl to taky posun. Neměli ironické poznámky a ani si sobě navzájem nijak nenadávali a neshazovali se. Vyložili karty na stůl a vyjasnili si to, než se opravdu uchýlí k tomu, aby odjeli a snad později litovali toho, že v tuhle chvíli zamlčeli něco, co mělo být vyřčeno. Chytila náramek a chvíli si ho prohlížela, než si ho upevnila na levou ruku. Nevěděla, jak tohle bude fungovat, nevěděla ani, kdo to vyrobil, takže se mohla jen modlit, aby to bylo tak, jak Kol říká a coven vlastně ani netušil, že se blíží. Ale nespoléhala na to. To už víc věřila zbrani ve svém batohu, kterou si tam dala, jakmile si balila svůj cestovní batoh. Chvíli potom ještě vyčkává, než se Kol nají, aby mohli vyrazit na cestu k půjčovně aut a zároveň, aby si mohli najmout průvodce.
Jakmile nasedli do taxi, tak Kol nadiktoval řidiči destinaci, kam se momentálně potřebují dostat. Nebylo to vůbec daleko, ale bylo to dostatečně vzdálené na to, aby se jí Kol zeptal, na co chtěl a ona mohla odpovědět. Trvalo mu sice nějakou chvíli, než se opravdu odhodlal a vyslovil otázku, která ho zřejmě už od odchodu z chatky docela zajímala. Oba dva seděli vzadu. Ona se vlastně dost divila, že Kol si nesedl dopředu, ale potom jí to už dávalo větší smysl, když slyšela jeho otázku. Chtěl si s ní ještě promluvit. Otočila se na něj, protože se předtím dívala ven z okýnka na míjející krajinu. ) A nevyužíváš mě snad? (Povytáhne tázavě obočí a na chvíli se odmlčí s pohledem upřeným na něj. Tohle jistě nebyla odpověď, kterou Kol chtěl a čekal a ona ho nemínila napínat nějak dlouho. Když předtím vyslovila vše, co ji v tu chvíli trápilo, odpoví mu upřímně i na tenhle jeho dotaz, i když si nedovolí ani trochu té legrace.) Kdyby se ti něco stalo, tak by se to dozvěděl Nik nebo kdokoliv jiný z tvé rodiny a zabil by mě, pokud bych náhodou ten dnešní výlet přežila, takže je jasné, že nechci, aby se ti něco stalo. (Tohle poví s letmým úsměvem, takže je jasné, že to tak trochu myslí s nadsázkou, pak ale svůj úsměv stáhne a vydechne.) A nebudu ani popírat, že i když jsi prostě ty, něco mě na tobě vážně imponuje. (Poprvé mu něco takhle řekla na plnou pusu, nezapírala a nehodlala nic skrývat, protože to mohlo být taky jedno z posledních, co v tomhle smyslu Kolovi řekla. Ona k němu byla upřímná a hodlala se ho vlastně taky na něco zeptat, když už si tady potrpí oba dva v tenhle moment na upřímnost.) Proč tobě záleží na tom, abych tam nezemřela? Zbavil by ses tím nepohodlného svědka, který ví o tvých plánech, ale ty vážně mou smrt nezamýšlíš a to musí mít svůj důvod. (Oba dva vlastně šeptali, protože nestáli o to, aby je taxikář slyšel. I když nemuseli, seděli hned vedle sebe a dívali se na sebe opravdu z blízka. Vážně jí zajímalo, co jí na to Kol řekne a vyčká si na jeho odpověď. Mezitím se jejich hlavy k sobě začaly přibližovat, jako by v nich měli magnet, který je přitahoval. Už to vypadalo, že ti dva se políbí, ale tu náhle taxikář zastavil a zahlásil, že jsou na místě určení. Odtáhli se od sebe a bylo po atmosféře. Ihned ale nevystoupili, protože Kol jim ještě zařídil svačinku. Ovlivnil taxikáře a oba se tak mohli zakousnout do jeho kůže, aby se dostali ke kýžené krvi. Oba dva se potřebovali posilnit. Ona rozhodně víc, protože není upírem zas tak dlouho, aby se v síle mohla rovnat někomu jako Kol. Samozřejmě, že taxikáře nechali žít a následně taky odjet.
Stála s Kolem a jejich batohy venku a rozhlížela se kolem. Aut tu nebylo moc, ale to nevadilo, protože oni potřebovali akorát jeden vůz a taky jednoho průvodce, který by je zavezl na místo, které si určí. Vešli společně dovnitř. Kol to tady vedl, takže se taky hned zhostil toho, že šel vyjednávat auto a průvodce na cestu. Držela se zpátky a nijak nezasahovala do jeho vyjednávacího procesu, ale samozřejmě dobře slyšela, že to rozhodně nejde tak, jak by si to Kol představoval. Muž nechtěl ani slyšet o tom, že by je měl doprovázet na jejich cestě do lokality, která tady na Haiti rozhodně nebyla vyhledávaná, protože místní moc dobře věděli, co se skrývá v lesích. Mentalita místních lidí byla naprosto někde jinde než v Severní Americe. Tady se na čarodějnictví vážně věřilo a lidé věděli o existenci nadpřirozených sil, o těch magických rozhodně. Kol se tedy vrátil k ní a bez výsledku. Žádal po ní, aby si vyzkoušela, jaké je ovlivňování, aby před ním šla za tím mužem a donutila ho nátlakem, jaký umí pouze upíři. Kol to říkal, jako kdyby vážně netušila, jak to provést, ale ona věděla, jak se ovlivňují lidé, jen to opravdu nepoužívala víc, než bylo nutné.) Já vím, jak se to dělá, Kole, jen nejsem zrovna ten typ, co by toho využíval. A uvidíš, že to nebude potřeba ani teď. (Vystřelila jeden koutek úst nahoru a pak uhnula pohledem dolů, jako by chtěla hodnotit, jak je dneska oblečená. Byl strašný hic a ona na sobě měla celkem krátké kraťasy a tílko, které v tuhle chvíli držela za spodní část, kterou posléze zamotala, přehodila přes svrchní část tílka a posléze tílko ještě zauzlovala, aby se jí nerozvázalo. Měla teď tedy z trička udělané jakési body, které jen podtrhlo a taky odhalilo její křivky. Vlasy si rychle spletla do copu a vydala se k muži, který si zase všímal svého počítače.) Bonjour, monsieur. Mon ami m'a dit qu'il y a un problème. (Mluvila francouzsky, protože na Haiti byla francouzština úředním jazykem. Netušila, jestli o tomhle Kol věděl, ale on zde hovořil se všemi anglicky. Jazyk, kterým zde obyvatelé normálně hovořili, by mohl být brán lépe a mohla by tak udělat lepší dojem. Muž jí vysvětlil, že není možné je dopravit tam, kam chtěli, ale bylo na něm poznat, že je mírně nervózní z toho, kdo před ním stojí. Vysoká zrzka s holým pupíkem a širokým úsměvem na tváři. Zatvářila se ale mírně zklamaně, když jí muž zopakoval, co Kolovi, akorát ve francouzštině.) Il est impossible. Vous pouvez lui fournir. Je suis sûr. (Úsměv se jí vrátí na tvář. Samozřejmě, že mu musela co nejvíc lichotit, takže mu řekla, že on to jistě zařídí tak, aby se tam jet dalo. Přitom si ještě pohazovala copem. Stále nespouštěla zrak z toho muže. Vyzařovala z ní koketní jistota, že to dopadne tak, jak si ona usmyslela. Muž začal koktat něco o tom, že by je tam možná dovedl, ale za předpokladu, že si vezmou auta dvě a on potom odjede zase zpátky sem hned, jak je zavede na místo určení. Nechtěl se zdržovat na tom místě. Samozřejmě by ale museli zaplatit za obě dvě auta, protože by to byl benzín navíc.) Pas de problème. (Podívala se na muže a poplácala ho po rameni se spokojeným úsměvem na tváři. Pak se otočila na Kola a ukázala na něj.) Il paie. (Oznámila muži, že Kol to vše zaplatí. Muž tedy začal něco usilovně datlovat do počítače a pak taky někam volal. Ona už moc nevnímala jeho hovor, protože se vracela zpět ke Kolovi. Bylo na ní vidět, že slaví malé vítězství, protože Kolovi ukázala, že ne vždycky se musí člověk ovlivňovat, abyste dosáhli svého. Stačilo si vlastně jen povytáhnout tričko, nasadit úsměv a mluvit jejich jazykem. Maličkosti. A vsadila by se, že by to zvládla i bez toho povytaženého tílka.) Takže hotovo. Sice si zaplatíš o něco víc, protože auta pojedou dvě, ale účel to splnilo. Šlo to i bez ovlivňování. Myslím, že můžeme počkat venku. (Pokrčila rameny a vyšla ven. Postavila se k jednomu z aut. Ten chlap zřejmě volal někomu, aby ho sem zašel vystřídat, že on má zákazníka. Snad nebudou čekat moc dlouho. Bylo dost možné, že ten jeho kolega právě někoho někam provázel. Oni dva si sice mohli vzít taxi až tam, kam potřebovali, ale odvoz budou zřejmě potřebovat na zpáteční cestě rychle, pokud po nich půjde rozzuřený coven. Proto bude mnohem lepší, když budou mít půjčené auto, do kterého budou moci hned nasednout a odjet v případě potřeby. Opravdu někdo asi za deset minut přijel a vystřídal chlapa v budově, aby ten mohl jet s nimi na jejich malou výpravu. Řekl jim, jaká auta jsou jejich a hodil Kolovi klíčky. Mohli vyrazit na cestu, která pro ni a Kola nemusela dopadnout zas tak dobře.)

Kola upřímně zajímá, proč Genevieve najednou nechce, aby tam šel Kol sám. A evidentně ani nechce, aby se mu něco stalo, což se mu zdá divné. Však ho nemá ráda, ne? Nechoval se k ní zrovna nejlíp, ale to ani ona k němu. Vlastně spolu nemají zas tak dobré vztahy, jak by se mohlo na první pohled asi zdát. Nejsou přátelé. A když nejsou tohle, tak co potom jsou? Nepřátelé určitě ne. Takže to už jsme vyloučili dvě věci, kterými by mohli být. Partneři to taky nebudou. No dovedete si to představit? Tihle dva spolu? To by byly věčné hádky, Genevieve pořád nespokojená, Kol stále někde v tahu, protože by to s ní doma už nevydržel… Už vím, co jsou. Spojenci. Dva lidé, kteří si pomáhají navzájem. Ano, to je to správné slovo. Stejně ale chce vědět, proč řekla to, co řekla. A proto se jí na to zeptá. Nechápavě se usměje a zavrtí hlavou, když mu odvětí to, že ji vlastně využívá. „Zezačátku to asi využívání bylo, ale teď koukám, že bys tu se mnou byla asi i kdybych tě neovlivnil a to už bych tě pak k ničemu nevyužíval, kdybys tu byla dobrovolně, zlato,“ usměje se na ni a pokrčí rameny. Beztak je tu s ním dobrovolně a Kol už to nebere tak, že by ji využíval. Chce slyšet víc, proč to řekla a doufá, že Gen se mu s tím svěří i bez toho aniž by ji k tomu nějak víc pobízel. A to se také stane. „To máš asi pravdu,“ řekne jen krátce, pousměje se a víc toho neříká, protože vidí, že Gen chce říct ještě něco. Když uslyší, co vyjde z těch jejích drobných úst, nestačí se divit. A že podle toho taky vypadá. I když se snaží skrýt překvapení, které to v něm vyvolalo, nedaří se mu to tak úplně. Kdo by kdy čekal, že mu Gen řekne, že jí Kol imponuje? „Jsem prostě skvělej,“ pokrčí nevinně rameny a zaculí se na ni. Už teď jsou u sebe obličeji docela blízko, ale Kolovi to nepřipadá nějak zvláštní, prostě si povídají. Popravdě to ještě ani nepostřehl, že kdyby chtěl, mohl by se k ní v pohodě nahnout a políbit ji. Poté přijde ale otázka, které se chtěl vyhnout a na kterou ani nevěděl, jak má odpovědět. Na chvíli se na ni zadívá a mlčí. Po pár vteřinách konečně otevře pusu, aby promluvil. „Víš, popravdě… I když jsi to ty, něco mě na tobě fakt imponuje,“ pousměje se na ni kulišácky. Použil větu, kterou ona řekla před pár momenty. A to ne, že by to nemyslel vážně, naopak. Myslí to smrtelně vážně. Na té Gen opravdu něco je… „No a pak je tu ještě ta věc….“ Zadívá se jí do očí a teď jsou fakt hodně blízko vedle sebe a nechybí málo k tomu, aby veškerý ten prostor mezi nimi někdo smazal. Bohužel (anebo naštěstí?) taxík prudce zabrzdil a taxikář jim oznámil, že jsou na místě. To sice ano, ale stejně od něj potřebovali ještě menší službičku. Mají hlad a potřebují se posilnit, hlavně Genevieve.
Za chvíli už oba dva stáli uvnitř místnosti, v níž za stolem seděl jakýsi muž. A k tomu se Kol ihned vydal, aby jim vyjednal auto a průvodce, který by je zavedl do oblasti, do které se nikomu nikdy moc nechce. Snaží se ho přemluvit všemi různými způsoby, ale zatím nic. Ten chlap se asi nenechá jen tak něčím zviklat. A rozhodně ne pěkným chlapem. Jo, kdyby před ním možná stala krásná dvacítka, tak by je tam zavezl, ale takhle? Nakonec to vzdá a vrátí se k Genevieve, které oznámí, že toho chlápka prostě bude muset ovlivnit. Jistě to už totiž dlouho nedělala, tak by si to mohla procvičit. Překvapeně se na ni podívá, když mu oznámí, že to rozhodně půjde bez toho aniž by chlápka ovlivnila. Tak to je na to zvědavý. Ne že by Gen neměla svoje kouzlo, ale chlápek nevypadá jako zrovna ten typ, který by se nechal přesvědčit jenom kvůli tomu, že ho o něco požádá pěkná ženská. Nejdřív si Kol myslel, že by to šlo, ale pomalu měnil názor. Sleduje, jak si Gen trošku změní svůj outfit – najednou už nemá tílko, ale body, díky kterému její tělo ještě víc vyniká. „Jestli si myslíš, že ti to takhle vyjde… pro mě za mě,“ řekne, pokrčí rameny a ustoupí jí z cesty, aby mohla v pohodě projít až k chlápkovi. Samozřejmě, že na ni se tvářil už o něco přívětivěji než na Kola, ale stále to nevypadalo, že by jim vyhověl. Teda podle toho, co zatím říkal. Nechce Gen ani její ‚schopnosti‘ podceňovat, ale nějak nevěří tomu, že to vyjde. Za chvíli ale, k jeho překvapení, uslyší, že to půjde. Bude to sice stát víc, ale to mu vůbec nevadí. Hlavně, že se tam dostanou. Musí se usmívat, když k němu přijde a řekne mu, jak krásně to šlo všechno i bez ovlivňování. „Taky jsem to mohl zkusit tímhle způsobem, ale obávám se, že moje tělo by u něj nemělo tak velký úspěch jako ty, zlato,“ ušklíbne se na ni.
Poté už se spolu vydají ven, kde počkají na průvodce. Ten jim ukáže, která jsou jejich. Obě dvě jsou jeep, takže se Kol nebojí toho, že by se v nějakém terénu jelo špatně. Je zřejmé, že chlápek chce, aby jela Gennie autem s ním. Kol vidí, že se jí moc nechce a že by raději jela s ním. Kol se ale teď rozhodl, že bude hajzlík a že ji nechá v autě s průvodcem. Ono se to nezdá, ale asi to bude dost oplzlý chlapík. Jen ať si užije příjemnou cestu. Všichni tři nastoupí do aut, která pro ně byla připravena a první samozřejmě odjede průvodce s Genevieve a až za nimi Kol, protože neví, kudy se má vydat. Trvá několik hodin, než dojedou na místo. Cestou se docela měnila i krajina, kterou míjeli. Nejdřív to bylo město, samý panelák, samé domy… Poté to byly vesnice, které se měnily v menší vísky, až konečně jeli i místy, kde nebylo skoro nic. A takové místo hledali – není tam nic, ale zároveň je tam toho mnoho. Zajeli na jednu lesní cestu, na které bylo poznat, že tudy moc často nikdo nejezdí. Zastavili a průvodce vystoupil z auta, Kol samozřejmě udělal to samé, protože chtěl vědět, co se děje. Nějaká porucha? Nakonec se dozvěděl, že to žádná porucha není, že on už jen prostě nepojede nikam dál, protože nechce riskovat. Samozřejmě, že by Kol uvítal trošku delší doprovod, ale asi mohli být rádi, že je dovedl až sem, protože podle jeho slov, je to místo, které hledají, několik kilometrů daleko a žádná pořádná cesta, kterou by se dalo jet autem, tu není. Takže to budou muset vzít pěšky. Slušně poděkovali průvodci a ten poté jedním autem odjel. Zůstali tu sami dva, možná odsouzeni na smrt, možná ne.

(Haiti podléhalo mohutné deforestaci a nacházelo se zde už jen málo z původní zalesněné vegetace. Tahle část pralesa se zdála netknutá. Kdyby tu nevedla úzká cesta do útrob lesa, nic by nenasvědčovalo tomu, že zde někdo vůbec kdy byl. Vsadila by se, že ani ta cesta není tak dlouhá na to, aby se za chvíli nemuseli plácat skrz křoviny. Ale nebude to asi zase tak úplně hrozné, protože prales rozhodně nebyl hustý, jak by si to každý normálně představoval. Oba dva stáli na cestě, opuštění. Mohli nasednout do auta a rozmyslet si to všechno, do čeho se hodlali namočit, ale ona věděla, že když jsou tady, Kol už rozhodně necouvne. Kol měl Tundeho dýku u sebe, vlastně ji neviděla od doby, co ji do Kola zapíchla a pak to mínila udělat znovu. A aby se přiznala, v domě ji ani nehledala, nepídila se po ní a nezajímala ji, protože po jejím neúspěšném pokusu usoudila, že to byl vážně jeden z těch jejích stupidnějších nápadů. Touhle formou nic řešit neměla a možná i to ji dovedlo až sem. Chyba, kterou udělala úplně na začátku. Kol si ji nepouštěl od těla od té chvíle, co se ho pokusila pomocí dýky zbavit. A když už to tak bylo, rozhodl se, že z toho vytříská co nejvíc. Tím pádem teď stála tady s ním a v hlavě jí vířily myšlenky o tom, jak to dneska celé dopadne, protože její fantazie se rozhodně v téhle chvíli nevyhýbala hororovým scénářům. Jako upír si rozhodně nevěřila natolik, než když byla čarodějkou. Nabitý revolver, který se teď nacházel za jejím pasem skrytý tílkem a cestovní krosnou, kterou měla s sebou, si stačila nepozorovaně schovat, když se Kol domlouval s tím chlápkem na tom, jak mají úžívat to auto a na dalších podmínkách. Samozřejmě, že mu Kol za vše zaplatil předem. Ta zbraň jí dávala alespoň jakous takous šanci, že v případě opravdu špatného průběhu situace, by to pro ně nemuselo dopadnout úplně fatálně. Nemuseli coven najít dnes. Nemyslela si, že by ho jen tak někdo našel, pokud coven sám nebude chtít, ale stát se mohlo cokoliv. Oni dva by měli být připravení na cokoliv a to i na případy, kdy jim oběma půjde o krk. Kol možná nemůže zemřít snadno, nepředpokládala, že by coven vlastnil něco z bílého dubu, to ale neznamenalo, že by Kol nemohl dopadnout špatně a že by ho členové Bokoranu nenechali trpět. A ona? Ona by mohla zemřít mávnutí ruky, pokud si nedá dobrý pozor. Moc nevěřila tomu, že by si coven nechal domluvit, řekl by jim, jak se vyrábí dýka, jak by mohli nabít tuhle, když je Tunde mrtvý, a oni si mohli v klidu odejít. Nevěřila tomu ani na desetinu procenta, i když velmi zanedbatelná šance tu přeci jen být mohla. Podívala se na kožený náramek, který jí Kol dal ještě v jejich bungalovu. Na první pohled vypadal jako obyčejný řemínek, který nevykazoval žádné známky něčeho magického. Pokud to ta čarodějka zbabrala, tak ani magií nabitý být vážně nemusel. Nechtěla se spoléhat na to, že coven nepozná, kdo za nimi míří, kdo se ochomýtá kolem. Ten náramek nemusel dost dobře fungovat. Podívala se na Kola a pak znovu na cestu, která vedla kamsi do útrob pekla.) Zřejmě bychom se měli vydat na cestu. Může to být hodně dlouhé. (S těmito slovy vykročila. Bylo něco kolem poledne, takže panovalo vedro na umření, ale oni dva měli jednu prostou výhodu, už technicky mrví byli, takže vedro proti nim nemělo šanci. Ani jeden z nich neznal přesný bod, kde coven sídlil. Tak nějak by si troufla i vsadit na to, že to nevěděli ani místní. Záhada ale mohla být odhalena, když si dají záležet. Vykročila dál po cestě. Věděla, že Kol půjde za ní a že s ní rychle dožene krok. Netušila, jestli si na své cestě budou i povídat. O věcech, které se týkaly jejich mise zřejmě ano, ale nemyslela si, že by bylo dobré se rozptylovat sáhodlouhými rozhovory. Mohlo by jim tak něco snadno uniknout a ona rozhodně nestála o to, aby kvůli tomu, že tu může být s Kolem sama, přišla následně o hlavu, protože si nedávala pozor na okolí. Docela dlouhou dobu šla proto mlčky a ani Kol jejich hrobové ticho nepřerušoval. Někdy opravdu nebylo vůbec snadné určit, kudy by se měli vydat, ale stále měli přehled o tom, jakým směrem se pohybují a jakou světovou stranu volí pro jejich průchod pralesem. Alespoň si to mysleli, protože nakonec nic nebude tak průkazné, jak se zdálo na první pohled. Teď však stále pokračují ve své cestě. Přeci jen jí to nedalo a asi po hodině, co se vláčeli vlhkem nasáklým prostředím, promluvila.) Doufám, že sis tu dýku nezapomněl doma. To by mě pak asi naštvalo, kdybychom tohle celé absolvovali pro nic za nic. (Podívala se na něj s povytaženým obočím. Nepotřebovala, aby jí tu dýku ukazoval, jenom chtěla ujištění, že ji s sebou má a oni tu nestepují zbytečně. Zřejmě by jí tu dýku stejně neukázal, co kdyby ho náhodou chtěla znovu zapíchnout, že? Jí se sice takové myšlenky v tuto chvíli hlavou nehonily, ale dokázala si představit, že Kol už tak bezstarostný nebyl. A až teď jí došlo, že musel nějak ovlivnit letištní služby, protože na letišti by se normálně do letadla se zbraní rozhodně nedostal. I proto se možná raději ptala, jestli tu dýku s sebou vůbec má. Chtěla se ujistit, že v tomhle žádný zádrhel nenastane.) Doufám, že počítáš s tím, že nemusíme mít dne štěstí. Může to trvat i několik dní, než najdeme nějakou stopu, natož coven. A pokud tyhle náramky opravdu fungují, o čemž si dovoluji pochybovat, protože jsem je nevyráběla a nezačarovala já (Samozřejmě, že o nich pochybuje. Svojí magii kdysi, když ještě mohla čarovat, věřila, protože jinak by to znamenalo, že je to dost špatná čarodějka, která si není jistá ani svými kouzly. Věřila by, i když by tyto náramky vytvářela Sophie, ale kdo ví, jaké měl Kol kontakty a kdo mu ty náramky vyrobil. Nechtěla zpochybňovat jeho zdroje, ale nebyla u toho a nemohla si být jistá ničím.), tak coven ani nemá proč by se nám ukázal. Budeme si asi muset počkat a mezitím pečlivě hledat. (Uzavřela nakonec svou řeč a znovu přidala do kroku, aby dál bádala po cestě, co je zavede za obávaným covenem Bokoran. Trvalo to asi další dvě hodiny, kdy spolu prohodili pár vět, aby si ujasnili nějaké věci ohledně toho, za čím jdou. Třetí hodina odpolední již byla za nimi a oni stále jen bloudili bez výsledku. I když byla upírka, to podnebí bylo opravdu šílené a ona měla chuť sebou prásknout na zem a už se nezvednout alespoň do večera, kdy se to počasí trochu umoudří a bude chladněji.) Mohli bychom si dát pauzu? Už opravdu začínám z toho vedra šílet a moje soustředění teď právě stojí za starou belu. (Seznámí Kola se svým problémem a úplně se zastaví, aby si mohla sednou na jeden spadlý kmen. Zároveň si sundala svůj batoh a vytáhla z něj vodu, aby se napila. Doufala, že Kol chvíli počká, než si vydechne, ale mohlo se taky stát, že si bude stát paličatě za svým, možná bude chtít jít nějakou chvíli napřed, aby se pro ni pak vrátil s tím, že vlastně stejně nic užitečného nenašel. Nechá to na něm.)

Když Kol dořešil všechny ostatní věci s chlápkem, zůstali tu s Gen úplně sami, široko daleko nebylo nic a nikdo. Je jasné, že teď už je to jen a jen na nich. Kol doufá, že ty náramky, které sehnal od jedné docela zkušené čarodějky, která ho má snad v nějakých mezích i ráda, fungují. Protože kdyby nefungovaly, byla by to docela legrace. Spoléhali by (teda Kol určitě) na to, že je kmen nevycítí, i když budou hodně blízko, ale ono by to ve skutečnosti bylo jinak. Taky pochybuje, že Gennie těm náramkům uvěří, ale je to její věc. Co jí ale nedovolí je to, aby si ho sundala, protože kdyby to udělala, našli by nejenom ji, ale i Kola. Radši nic neříkal k tématu náramků, protože jak zná sebe a jak zná Gen, dokázali by se hádat už i o tomhle a to by nebylo dobré. Nejlepší bude, když pokud možno celou cestu přežijí bez hádek. No ale to, že by několik hodin v kuse skoro úplně mlčeli a nic neřekli.. No upřímně, u Kola a Gen, takových kecek, byste to asi nečekali, že vydrží tak dlouho, že? Kol se sice občas snažil prohodit nějaké to slůvko, ale Genevieve se absolutně nechytala. Asi se s ním bavit nechtěla. No co se dá dělat…? Lesem chodili už několik hodin. Kol si vzal dokonce od chlápka mapu, ale ta byla k ničemu, protože oblast, ve které právě teď jsou, na mapě není skoro vůbec popsaná. Prostě jen a jen lesy. Ani cesta tu pořádně nebyla zakreslená. Když najednou otevře pusu a řekne, že doufá, že tady tu dýku má, podívá se na ni možná až překvapeně. Jednak z toho, že na něj vůbec promluvila a druhak z toho, že se vůbec ptá na takovou samozřejmost. „Ne, jsme tady kvůli tomu a já jsem ji zapomněl v New Orleans v šuplíku,“ ušklíbne se na ni a nechápavě zavrtí hlavou. Samozřejmě, že ji má. Je bezpečně uložena v jeho batohu, zabalená v jednom z jeho starších triček, aby batoh třeba neprořízla. „Myslím, že dneska nebo nejpozději zítra coven najdeme, zlato. Jsi tu s jedním z nejstarších upírů, který se, když byl ještě člověk, živil lovem a vyrůstal v tom. Neboj se, se mnou se ani neztratíš a ani nemusíš mít strach, že bychom tady bloudili několik dní bez výsledku,“ ušklíbne se na ni. „A upřímně, čekal jsem, že těm náramkům nebudeš moc věřit. Ale určitě fungují, pokud tenhle coven tedy nemá nějaké udělátko, kterým třeba ničí takovéhle magické předměty. Aspoň mám něco, co by nás mohlo na chvilku udržet v suchu,“ pokrčí rameny a podívá se na své levé zápěstí, na kterém už nějakou chvíli náramek má. „A je sice hezký, že ses rozmluvila, ale měli bychom pokračovat, Gennie,“ ušklíbne se na ni a s těmito slovy se opět rozejdou hledat to, za čím sem přijeli. Kolovi tohle počasí vůbec nevadilo, ještě aby ano. Je to upír. Teplo nebo zima, ani jedno z toho mu nevadí, protože jemu je stejně vždycky tak nějak akorát. Ale už po pár hodinách začal na Gen pozorovat, že toho má plné kecky. „Copak copak? Už nemůžeš, zlato?“ podívá se na ni pobaveně, když se ho zeptá, zda by si nemohli dát pauzu. „Jestli si potřebuješ dát nějakou krev, chytni si nějakýho králíka nebo něco. A jestli se ti nechce, mám něco v batohu, pokud to bude teda ještě k pití…“ pokrčí rameny a podívá se na ni. Fakt jí nabízí krev. Nepotřebuje, aby byla vyčerpaná, až vstoupí do jámy lvové. Když Kol vidí, že Gen usedla na nějaký kámen, dojde mu, že s ní to bude asi na trošku dýl. Sundá si batoh ze zad a vyndá krev, která je uložena v takové té chladicí tašce, aby nebyla hned tak teplá. To by se totiž nedala pít. „Postřeh!“ zavolá najednou na Gen a tím jí dává najevo, aby dávala pozor a pytlík chytila, až ho bude házet. „No a já nemám na vysedávání a dávání si svačinky čas, takže se uvidíme za chvilku,“ usměje se na ni mile, batoh si opět hodí na záda a rychlým krokem vyrazí hlouběji do lesa. Popravdě chviličku běžel i upíří rychlostí, aby schválně Gen zmizel. Měla to být taková legrace trošku, protože si byl jistý tím, že tady dneska už nic nenajdou, je tu na to až moc velký klid. Nic tu prostě není. A nebo je, ale dokonale se to skrývá. „Tak kdepak jsi, zlato?!“ začne najednou volat zplna hrdla, aby ho Gen pořádně slyšela. To ale netušil, že nebude jediná, kdo jeho volání uslyší….

(Někdo si tu myslel, že může halekat na lesy a zůstane nepovšimnut? To byla velká chyba. Začátečnická. Moc dobře věděli, co se k nim blíží, moc dobře si uvědomovali, že někdo se je snažil vyhledat. Už nějakou dobu toho muže sledují ze stínů. Podle všeho je s ním ještě žena, ale pokud je od sebe teď rozdělí, nebude pak žádný problém se vrátit ještě pro ni, až budou hotoví s tímhle. Vyzařovalo z něj cosi, co přitahovalo její pozornost. A pak si povšimla toho náramku. Někdo se snažil zastírat jeho energii, ale pravdou bylo, že i tak cítí, co z něj vyzařovalo. Tohle nebyl obyčejný člověk. Co víc, byl to upír a hodně mocný upír. Myslel si, že tenhle pofidérní náramek ho bude chránit? Je až moc silný na to, aby ho pořádně skryl. Jí se ale zamlouval čím dál tím víc, protože hodně síly znamená dost energie pro její coven. Možná, že má co do činění s opravdu hodně silným a starým upírem. Nevěděla, jak vypadají Původní, ale až dovede toho chlápka do centra jejího domova, jistě ho někdo pozná. Tohle prostředí znala dokonale, takže jí to docela dost nahrávalo. Šum stromů snadno skryl její kroky, když se blížila blíž a blíž k muži, který neměl ani tušení, co se na něj chystalo. Narušil jejich území, narušil území covenu Bokoran a zaplatí za to. Sem nikdo nechodil, všichni se báli, všichni měli respekt. A on zaplatí za to, že nic takového se u něj neodehrávalo. Byl až moc troufalý a za to se tu platí životem. A ještě k tomu tu hulákal jako na lesy a myslel si, že ho snad nikdo neuslyší? Že jeho neúcta nebude nijak oplacena? Otočil se zrovna tak, že byl zády k ní. Právě se tázal té ženy, která byla až moc daleko na to, aby nějak zasáhla a aby vůbec něco tušila, jestli už konečně vyrazila. Pro ni by bylo lepší, kdyby ne. Byla jako lasička, která se prosmýkala mezi stromy a číhala na svoji kořist, kterou byl Kol.) Jsem tady, zlato. Pěkný náramek, mimochodem. (Ozvala se najednou a jakmile Kol otočil hlavu směrem k ní, zamumlala pár slov a Kol se poroučel k zemi. Sice na něj neseslala bůh ví jak silné kouzlo, ale vydrží, než ho dostane mezi svůj coven. Vlastně se nebude ani muset tak namáhat, protože se za ní objevili dva muži. Rádi jí s ním pomohli, aby se s ním netáhla celou tu cestu. Jeden si ho přehodil přes rameno s tím, že se v půli cesty vystřídá s tím dalším. Kolovi náramek spadl z ruky a zůstal ležet na zemi. Stejně už ho nebude potřebovat. V tu chvíli bylo jasné, čí energie se rozlila prostorem. Ženě zajiskřily oči a musela se spokojeně ušklíbnout.) Původní upír. Tohle je jackpot. Užijeme si trochu zábavy. (Mířili hluboko do lesů. Možná, že Kol a Genevieve chodili kolem jejich sídliště neustále dokola. Možná, že byli až příliš blízko, ale stejně nic nenašli. Všechno to byl účel. Oni, coven Bokoran, si moc dobře hlídali svá obydlí a jen tak někomu nedovolili, aby je našel. Žena s oběma muži přicházela s významným úlovkem. Všichni se kolem nich dost rychle shlukli. Vlastně jich nebylo moc. Pouze osm. Ale i to stačilo, aby z nich byl velice silný coven, kterého se všichni báli. Někdy je méně členů více. Ovšem i tak by se rádi rozrostli. K tomu ale potřebovali víc síly, kterou by mohl coven disponovat, aby si mohli dovolit rozšířit řady. A Původní upír? Znamenalo to nehynoucí a nekonečnou studnu moci.) Připravte obětní rituál. (Všechno se dalo do pohybu. Ona zatím zaklela Kola tak, aby se nemohl pohybovat, pokud se probudí. Bude se koukat na to, jak se vše připravuje na jeho obětování, jak nabijí tohle místo novou silou. Poslouží vznešenému účelu, měl by být polichocen.)

Nebude lhát, nebude říkat, že ho nenapadlo, že by je snad někdo mohl sledovat... Tohle mu na mysl vystouplo hned několikrát, protože pokud jsou opravdu na území kmeni Bokovan, je jasné, že tu nejsou sami. Otázkou bylo jenom to, kde čarodějové kmene jsou. Tak nějak doufal, že náramky, které zajistil od jedné čarodějky ještě v New Orleans, budou blokovat energii, kterou upíři normálně vyzařují. No a zatím to tak vypadalo - žádní lidé, čarodějové a tím pádem ani žádné problémy. Až na Genevieve, která byla hrozně vyčerpaná. Chudáček. On se rozhodl, že na ni kašle, nechá ji chvilku odpočinout a potom se najdou. Však mají mobily, při nejhorším si mohou zavolat. Po chvilce, když už byl od Gen dál, se po ní začal shánět, ale místo hlasu jeho zrzavé společnice se ozval hlas úplně jiný, sice ženský, ale jemu úplně neznámý. Vycházel z míst za jeho zády, takže se okamžitě otočil a jakmile uviděl cizí ženu, vystouply mu okolo očí instinktivně žilky a zavrčel na ni, protože mu něco říkalo, že tohle nebude nějaká náhodná pěší turistka jako oni dva s Gen. Nestačil ani nic říct, vlastně se stačil jenom otočit a věnovat jí jeden ze svých nenávistných pohledů, který měl v zásobě... Potom už dlouho neví nic. Všude má jen tmu, tmu a zase tmu. Čarodějka na něj zřejmě použila nějaké kouzlo, kvůli kterému ztratil vědomí. No, díky téhle zkušenosti bude příště vědět, že ani náramky od neworleanské čarodějnice nemusí být všemocné. Až moc na to spoléhal, přestal dávat pozor a to bylo špatně. Teď může doufat, že se z téhle šlamastiky nějak dostane. Snad jen nedostali Gen.
Konečně začalo kouzlo, které na něj čarodějka seslala, trošku ztrácet na síle a tak se Kol začal probouzet. Nejdřív slyšel jen několik hlasů, které se nedaleko něj bavily. Snažil se použít svůj upíří sluch, aby zaslechl pokud možno další věci. Třeba to, jestli někde nedrží Genevieve, nebo jestli nezačnou mluvit o dýce - doufá, že ji nenašli. Ale bohužel, tenhle jeho smysl nefunguje. Zatím ne. Kouzlo ho sice neochromilo na moc dlouho, ale zdá se, že na jeho smysly a podobné věci, na ty to působilo dost. Dokonce slyšel i ta její slova - 'Připravte obětní rituál'. Na to ale nestačil nic říct. Uvalila na něj totiž další kouzlo, díky kterému se přestal hýbat a vzhledem k tomu, že už tak byl dost vyčerpaný, ztratil zase na chvíli vědomí. Probudí se opět po nějaké době, tentokrát to nebylo dlouhé bezvědomí - nanejvýš tak pět deset minut. Tentokrát už jsou jeho smysly mnohem lepší než předtím, už se dokáže soustředit na to, co by normální smrtelník neslyšel - slyší, jak se o něm baví ta ženská, která ho dostala. Jak se baví o nějakém rituálu. Začne sebou všemožně škubat, ale moc se mu to nedaří. Neví proč, něco mu v tom brání. Pravděpodobně to kouzlo, po kterém upadl do krátkého bezvědomí. "Leda tak ve snu!" zařve na ni v souvislosti s tím, že s ním na žádný rituál počítat nebudou. Ani náhodou. Při té příležitosti, když to dořekl, si pořádně odflusl. Jo, to mohl, ústy mohl pohybovat normálně. "Obětní rituál bude, ale v mojí režii, to teprve něco zažijete!" zakřičí znovu, dost rozzuřeně. Začne se rozhlížet kolem, hledá něco, co by mohl použít k obraně proti čarodějům, až kouzlo, které mu brání v pohybu, pomine.

Netušila, který z Původních to je, ale bylo jí to vlastně jedno. To nejhlavnější měla přímo před nosem. Nehynoucí sílu, která mohla jejich coven vyšvihnout ještě o něco výš. Už dávno to nebylo jako za starých časů. Už dávno nedisponovali takovou velkou mocí jako kdysi. Jejich pověst stále přetrvávala, ale jak dlouho to bude trvat, než se na ně úplně zapomene? Žili tu v pralese jako zvířata, ale mnozí z nich pracovali ve městech, aby se nějak vůbec uživili. A nikdo netušil, že má jako zaměstnance někoho z tak strašně obávaného covenu Bokoran. Jejich dny slávy jsou dávno pryč. Možná to vše začalo odchodem a smrtí Papa Tundeho. Každopádně s tímto úlovkem si vezmou, co jen budou chtít a budou jen těžko k zastavení. Energie Původního upíra, která se nedá vyčerpat, bude to jako perpetum mobile pro jejich coven. Musela se křivě pousmát nad tou ironií. Původní je sem přišel najít. Zřejmě s nimi neměl v plánu nic pěkného, ale teď? Teď je v jejich zajetí a nemůže dělat nic pro to, aby se zachránil, protože ona si takovouhle příležitost rozhodně nenechá uniknout. Připravit rituál, který zařídí, aby Kolova síla proudila celým covenem, nebude tak obtížné, ale bude to chvíli trvat, než členové covenu vytvoří kruh se symboly obehnaný svíčkami. V tomto případě bude každá svíčka patřit jednomu členu covenu. Kol se probudil a začal hlasitě protestovat. Jeho protesty prořízl její uštěpačný smích.) Obětní rituál ve tvé režii? Ale prosím tě. Můžeš být rád, že tvůj život teď dostane alespoň nějaký větší smysl. Už nebudeš zabíjet, bažit po krvi. Posloužíš nám, tvoje síla nám bude jako vlastní. (Naklonila se k němu a podívala se mu do očí. Věděla moc dobře, že se nemůže ani hnout a věřila svým kouzlům. Najednou mu před očima zamávala Tundeho dýkou. Samozřejmě, že jeho věci prohledali a našli tento skvost, který kdysi patřil členovi tohoto covenu. Dýka byla vyrobena tady vzešla odsud a konečně se sem taky navrátila.) Děkujeme, že jsi nám ji přinesl zpět. To od tebe bylo velmi pěkné. (Ušklíbla se a pak se napřímila. Otočila se na jednoho čaroděje, který zrovna procházel kolem ní.) Běž najít tu holku, na kterou tu milostivý pán tak křičel. Nenechávej ji naživu, je nám k ničemu. Rovnou ji zabij. (Čaroděj kývl a odebral se do lesů, aby vyhledal Genevieve, kterou měl zabít. Čarodějka se otočila zpět na Kola, vzala ho za bradu a přiměla tak jeho hlavu se trochu zaklonit. Vzala Tundeho dýku a začala odříkávat zaklínadlo, které ještě víc Kola oslabovalo. Nakonec namířila čepel na jeho čelo a zaryla mu ji do kůže. Bylo jí jedno, jestli bude křičet. Ona potřebovala vyrýt do jeho kůže symbol, který měl zařídit, že Kol bude ve vegetativním stavu. Bude vypadat jako mrtvý upír, jeho kůže bude zašedlá a žíly mu budou vystupovat z těla. Nebude o sobě vědět... už nikdy.
Kruh byl připravený, všechny svíce rozžehnuté, had, jehož krev měla posloužit rituálu, byl připravený v zakrytém koši. Kol ležel uprostřed kruhu. Čarodějové covenu, kteří byli přítomni, stáli kolem kruhu. Bylo jich šest. S čarodějkou, co rituál vedla, sedm. Členů covenu bylo mnohem více, ale jak už bylo řečeno, někdo to tady celé musel živit. Druhá polovina byla ve městech a pracovala. Čarodějnické řemeslo už holt tolik nevydělávalo. Osmý člen covenu, který byl přítomný, právě hledal Genevieve, aby mohl ukončit její život. Čarodějka začala rituál. Chtěla do něj zahrnout všechny přítomné členy, proto těch svíček bylo tolik. Aby ještě zvýšila působnost rituálu, každý z covenu, musel do jedné ze svíček nakapat svou krev. Čarodějka stále zaříkávala a rozřízla vertikálně hada, aby jeho krev potřísnila Kolovo tělo. Kruh ještě nezapečetila, protože stále potřebovala krev od mužského člena covenu, který právě chyběl, ale kde zatraceně byl tak dlouho?)

(Opravdu toho měla dost a ráda by si oddechla, Kol se ale nechtěl nějak zdržovat. Na druhou stranu jí ale ani nezakázal, aby si na chvíli prostě sedla a dopřála si krátký oddech a dokonce svačinku. Nemohla říct, že by sáček s krví byl v tuhle chvíli, kdy bylo strašné horko, nějak extrémně chutný, ale svůj účel rozhodně splnil. Stejně ale na okamžik potřebovala vydechnout úplně a tak zavřela oči a na moment prostě vypnula. Možná, že to nebylo zrovna moc zodpovědné vzhledem k tomu, kdo by tady na ni mohl vybafnout ze zákrytu, ale tak nějak spoléhala na to, že Kol rozhodně nešel nikam daleko a že se za chvíli vrátí s brblavou, kdy se konečně míní zvednout svůj zadek a zase vyrazit na cestu. Nakonec oči otevřela a poprvé se tak pořádně rozhlédla po krajině před sebou. Před ní se vlastně nalézala taková holejší mýtina. Stromy zde byly polámané zřejmě od nějaké větší bouře a ona si až teď uvědomila jeden prostý fakt. Už tady byli. Tu mýtinu nemohla zapomenout, bylo to až moc nápadité a průkazné. Až moc bijící do očí na to, aby to mohla jen tak přehlédnout a nezabývat se tím. Možná se teď trochu proklínala, že si toho nevšimla hned, jak se zastavili, že už jí to slunce tak lezlo na mozek, že hned na poprvé si toho nepovšimla a nemohla to s Kolem probrat, ale teď měla tu šanci. Ovšem to ho bude muset nejdřív najít. Nerada by zde křičela, protože Kol nemusí být jediný, kdo by ji slyšel. Nemusí být jediný, kdo by odpověděl na její volání. Rychle se otočila směrem do hloubky deštného pralesa. Uslyšela najednou Kolův hlas, který ji volal. Vábil ji k sobě, ale ona místo toho, aby se hned vydala směrem, odkud hlas přicházel, se zarazila, až zalekla. Co to prováděl? Proč na ni volal jak na lesy? A to doslova? Copak nevěděl, že tohle je může stát hodně? Copak nevěděl, že je může slyšet někdo z covenu a tohle všechno může skončit ještě dřív, než to začalo?) Zatraceně, Kole. (Zaklela si pro sebe a nastražila uši, pomalu se taky vydala směrem, odkud Kol volal, ale byla stále obezřetná. Bohužel, když došla na místo, kde Kol ještě před chvílí stál, odkud přicházel jeho hlas, nebyl tam. Nikdo tam nebyl. Kdyby spěchala, možná by ho zde ještě zastihla, možná by viděla, jak členové z covenu táhnou Kola pryč, ale rozhodla se pro opatrnost a vlastně to bylo správné rozhodnutí.) Kole… (Vydechla a zamračila se. Nejdřív si snad i myslela, že si z ní jen dělá legraci a je tady někde schovaný opodál a s přidušeným smíchem ji sleduje, jak ho tu hledá, ale to by nesměla narazit na jeho náramek, který se válel na zemi. Zvedla ho a přejel jí přitom mráz po zádech. Náhle ve svém nitru pocítila pachuť hořkosti a strachu. Stále se ale vnitřně ujišťovala, že udělala dobře, když sem nevtrhla jako vítr. Mohla by totiž skončit dost špatně a už by nebylo návratu. Takhle může pro Kola něco udělat. Může najít ten jejich zpropadený tábor a pokusit se Kola zachránit. Možná, že o ni vědí. Zřejmě ano, pokud slyšeli Kola vykřikovat. Ale netušili, kde se nachází a ona jim to nemínila usnadnit. Musela spoléhat na to, že ten náramek zkrátka funguje, že ji chrání před tím, aby ji čarodějové hned vyčmuchali. Bude sledovat stopy, které zde zanechali ti, kteří Kola odvlekli. Tak se dostane až k nim. Snažila se teď nemyslet na to, co se teď s Kolem asi děje, co s ním provádějí a jestli je v pořádků. Jediné, co ji teď zajímalo, bylo to, aby se co nejdřív dostala do jejich nitra a všechny zničila. Teď jí byla nějaká dýka ukradená. Hlavní bylo dostat se včas ke Kolovi a zachránit ho, ať už na tom bude sebehůř. Zabít ho nemohli. Ublížit mu tak, že by si přál být mrtvý? To zřejmě ano, ale Kol byl silný a ona věděla, že to vydrží. Musí. Už kolikrát jí zachránil, už kolikrát se o ni postaral. Teď je řada na ní. Už není čarodějkou, přesto má znalosti z oblasti magie, pro které by někteří zabíjeli. Jenomže teď se musí chovat jako upír a čarodějka zároveň. Nesmí se nechat chytit, ale taky bude muset přelstít čaroděje. Má sice zbraň, ale netuší, kolik čarodějů bude zrovna „doma“. Pouští se do vražedné mise, ale je připravená obětovat něco pro to, aby získala Kola zpět. A teď to nemyslela tak, aby ji znovu miloval a oni žili šťastně až na věky. Musela ho dostat ze spárů covenu. Uši měla nastražené na maximum a při každém hlasitějším zvuku se schovávala jako malé dítě, když hraje s dalšími vrstevníky hru na schovávanou a nechce být hned nalezeno, protože touží po výhře. A pikola byla zatím daleko. Když se musela schovat už poněkolikáté, trochu začala pochybovat nad tím, že vlastně nedokáže rozeznat hluk od člověka od hluku přírody. Ale tentokrát, tentokrát mohla děkovat sama sobě za to, že se včas opravdu schovala. Přicházel muž. Až moc se rozhlížel kolem sebe a byl v pohotovosti. Nebyla to náhoda, po něčem nebo někom pátral a ona by se teď vsadila klidně o milion, že hledá právě ji. Měla dobrou výchozí pozici, ze které mohla sledovat jeho pohyb, ale sama zůstala skrytá jeho zrakům. A jak se zdálo, mohla též děkovat tomu náramku, který zřejmě vážně fungoval, protože normálně už by ji ten čaroděj vycítil. Mohla tak využít moment překvapení a zaútočit na něj jako predátor ze zálohy. A tak se taky stalo. Čaroděj to absolutně nečekal. Upíří rychlostí se k němu zezadu přiblížila a natáhla ruku, kterou následně proklála jeho tělo, jako kdyby to měl být papír, a vytrhla mu srdce z těla. Nemilosrdně, surově, jako kdyby v sobě neměla špetku citu. On ji ale jistě přicházel zabít. Ona to zkrátka jen stihla jako první. Zahodila jeho vnitřní orgán, jako kdyby to měl být nějaký odpad. Následně si otřela ruku od krve do čarodějova mrtvého těla. Nechala ho tu jen tak ležet, protože neměla čas ani náladu se nějak zaobírat mrtvolou. Jeden byl z kola ven, kolik jich však ještě zbývá? Podaří se jí vůbec alespoň přiblížit se k tomu, aby Kola zachránila? Aby z tohohle oba dva vyvázli zcela bez úhony? Aby oba dva společně odešli středem a zanechali za sebou spoušť, po které si bude coven Bokoran lízat rány ještě hodně dlouho? To se uvidí, ale udělá pro to maximum. Pokračovala ve své cestě směrem, odkud viděla přicházet muže. Nemohlo to být přeci už tak daleko. Zároveň si už připravovala zbraň, kterou jistě bude potřebovat. Bylo v ní šest kulek. Jeden zásobník. Víc toho neměla. První ránu nabila už teď. Nechtěla je zabít, alespoň ne hned, ale potřebovala jich co nejvíc znehybnit, aby jí nemohli ublížit a ona se tak mohla věnovat dalším, na které už jí žádné kulky nezbudou. Pravděpodobně ji odstraní ještě mnohem dřív, než vůbec dokáže zakročit proti těm, kteří od ní neschytají kulku do těla, ale na tuhle vražednou misi se najednou cítila připravená jako nikdy před tím. Šlo tu o Kola, to byl ten hnací motor, který ji popoháněl, ale zároveň ji nechával obezřetnou, protože věděla, že si nemůže dovolit žádné chyby. Každá chyba znamenala smrt pro ni a bůh ví jaká muka pro Kola. Netrvalo to dlouho a zaslechla jakési mumlání. Ona moc dobře věděla, co to mumlání znamenalo a ještě víc se jí díky tomu přitížilo. Kol byl zatraceně v úzkých a ona možná přišla příliš pozdě, aby s tím dokázala něco udělat. Pokud bude kruh uzavřen magií, nedostane se k němu. Nedostane se k němu, aniž by všechny nezabila. Viděla je, viděla je všechny, jak stojí kolem kruhu a jedna čarodějka zaříkává. Kol ležel uprostřed kruhu nehybně, bez života. Jeho sinalá tvář naháněla až hrůzu. Zatím se mohla nepozorovaně skrývat a za stromy, ale musela nastat ta chvíle, kdy se odhalí a započne boj o to, kdo tady bude mít navrch. I když… kolik, že jich to bylo? Genevieve všechny pečlivě spočítala. Dostala se k číslu šest. Nevěděla, že původně jich kolem kruhu stálo sedm. Jeden čaroděj byl ale vyslán, aby našel toho druhého a přivedl ho, aby se mohl rituál dokončit. Hlavní čarodějka chtěla co největší zaručený účinek, i když mohla rituál ukončit už dávno, kdyby zhasla jednu svíčku, která tam byla navíc, byla si jistá tím, že je nemůže nikdo ohrozit a ona si tak mohla dovolit počkat. Všichni z covenu byli soustředění na rituál, který právě probíhal. Začalo se stmívat a ona díky tomu byla ještě víc neviditelná. Šest čarodějnic, šest kulek. Nebylo nic prostějšího, jednoduššího. Musela se jen trefit. Jedna kulka pro každou z nich, aby mohla Kola získat zpět. Nemohla snad mít většího štěstí. Nad tím, proč je jich tak málo, teď neuvažovala, protože se soustředila na to, aby každá kulka nalezla svůj cíl. Nezabije je. Jen vpraví každému kulku do těla tak, aby její účinek byl zaručený. Ochromit je, zneškodnit je, aby už dál nemohli Kolovi ubližovat. Věděla, že jakmile padne první výstřel, už to nebude mít tak lehké, protože její terče se začnou pohybovat, ale ona byla odhodlaná je zlikvidovat všechny. Kohoutek byl už dávno natažený a spoušť se chvěla na to, aby byla už konečně spuštěna. Z téhle zbraně už se nestřílelo hodně dlouhou dobu. Byl čas na to jí pořádně provětrat hlaveň. Zamířila na čarodějku, která vedla celý rituál. Tu odstraní z cesty jako první. Padl výstřel a čarodějka se nečekaně pohroužila k zemi. Genevieve ihned nabila znovu, ale jak očekávala, čarodějky se daly do pohybu a teď byly mnohem obezřetnější než předtím. Ještě, než se stačily opravdu rozprchnout, vystřelila jednu kulku, která zasáhla další svůj cíl. Musela se taky přemisťovat, protože pak bude těžké pro čarodějky, aby ji našly. A ona měla ten náramek, nemohly ji vycítit. Nakonec za tuhle proprietu možná i Kolovi poděkuje, ale on by jí měl po tomhle všem děkovat až do skonání světa, což u něj asi hrozit nebude, ale minimálně jedno velké upřímné díky si zaslouží. Pokud tohle všechno ovšem dopadne dobře. Čáry teď čarodějkám nemohly nijak pomoci, protože byla tma a její energie upíra byla zastřená jiným kouzlem. Měla naprostou výhodu proti všem a využívala jí nade vší míru. Bylo to až příliš snadné, ale zkrátka jí jen přálo štěstí. Když konečně ležely všechny nehybně na zemi, běžela ke Kolovi. Teprv teď měla zjistit, jestli je kruh zapečetěný, nebo jestli se dá stále projít skrz, aby mohla Kola dostat pryč. Než se ale dostala ke kruhu obehnaném svíčkami, zhroutila se k zemi díky šílené bolesti hlavy, kterou jí přivodil čaroděj, který se díky výstřelům vrátil zpátky. Dobře, zas až tak snadné to tedy nebylo a ona se zastavila těsně před cílem. Čaroděj pomalu přišel k ní a její bolest se čím dál tím víc prohlubovala. Už ale ve svém životě zažila tolik bolesti, že se nenechá odradit zrovna tímhle. Její cíl je hned před ní. Kol tam ležel a ona k němu měla tak blízko. Stačilo jen natáhnout ruku, aby se ho mohla dotknout. Ale tento dotek byl pro ni v současné chvíli zapovězený. Pomalu se jí začal rozostřovat zrak. Jako by vzal někdo tisíce malých střepů, které se já zařezávaly přímo do mozku, ale ona si musela udržet aspoň částečně svoje vnímání, aby věděla, s kým má tu čest. Zvedla namáhavě hlavu, aby se podívala muži do obličeje. K jejímu překvapení to byl mladík, mohlo mu být tak dvacet. Rozhodně nebyl tak zkušený, jako ti ostatní zde. I takhle totiž působil až moc nejistě. Mohla něco zkusit, nebo se mu mohla vydat napospas, aby ji zabil. Je jasné, jakou variantu si vybrala.) Prosím, prosím, nezabíjejte mě. (Začala naříkat, jak nejlíp to dokázala. S tou bolestí hlavy to vlastně nebylo až tak složité.) Ovlivnil mě, ten muž mě ovlivnil k tomu, abych s ním sem šla a kdyby se mu něco stalo, abych udělala vše pro to, aby z toho vyvázl, i kdyby mě to mělo stát život. Jenomže já tohle nechci. Tak moc se tomu snažím bránit, ale nejde to. Je to jako mor. Byla jsem jednou z vás… (Trochu se zalkla a musela na chvíli přestat mluvit, protože ta bolest byla mnohem horší, když mluvila. Nakonec se ale nějak sebrala a dokázala ze sebe vydolovat dalších pár vět.) Byla jsem čarodějka. Nebyla jsem mu po vůli, tak mě přeměnil za trest a ovlivnil mě, abych mu byla otrokem. Nejraději bych ho viděla, jak se smaží v pekle. Prosím, nezabíjejte mě. Já jsem nikoho z vás taky nezabila. Můžete se přesvědčit. Nikdo z nich není mrtvý, jsou jen pod kouzlem kulky, která je ochromila. (Teď jen doufala, že mladík nenašel toho čaroděje, kterého zabila a nechala ho tam vystaveného na odiv.) Nezabila bych nikoho ze svého druhu, to by byla zrada. I když jsem upírka, jen tak jsem se s tím nikdy nesmířila. Tak moc bych si přála, aby to šlo nějak zvrátit, abych byla znovu čarodějkou a upírem už nikdy víc. Prosím… (Ani už neví, co chtěla dál říct, protože ji zarazila mužova další slova. Mladík z ní byl zřejmě tak vedle, že prozradil i něco, co by neměl.) Jde to. (Najednou, jako by dokonce i zapomněla, že jí bolí hlava pod tíhou jeho moci. Jenom se mírně vykuleně s pootevřenou pusou dívala na mladíka. Slyšela ho dobře? Nepřeslechla se? Nedělal si z ní jen legraci, aby do ní zasadil semínko pochybností ještě před tím, než jí zabije? Ten muž ale nevypadal na to, že by si dělal srandu. Spíš z ní byl dost nervózní a sám nevěděl, jak se zachovat. Dalo by se říct, že ho slovně docela utloukla, ale jemu stačila pouhá dvě slovíčka k tomu, aby ji najednou umlčel.) Cože? (Musela si ověřit, jestli to, co slyšela, byl jen klam, nebo pravda.) Řekl jsem, že to jde. Upíra lze přeměnit zpět v čaroděje, ale já nevím, jak. Naše Starší tohle umí… Já, tohle bych vůbec neměl říkat. (Zaklepe najednou hlavou, jako by tím snad měl vytřást všechna slova, která měl ještě na jazyku. Pak šel zkontrolovat, jestli všichni opravdu žijí, jak mu slibovala. Stále ji však udržoval v agónii velké bolesti. Ona by teď ale stejně nikam neutekla, protože byla jako přimražená k zemi. Existuje cesta. A odpověď je přímo tady na tomto místě. Kdyby měla dostatek štěstí, mohla by odsud odejít znovu jako čarodějka a už se víc netrápit tím, co se z ní stalo. O tohle jí šlo od té doby, co se poprvé nadechla jako upír. Mohla to dokázat. Věděla, že k tomu bude potřebovat víc, než jen přesvědčit toho mladíka, ale bylo to na dosah. Když tomu muži začala vypravovat ten příběh, který si z velké části dost poupravila a některé části si dokonale vymyslela, rozhodně nečekala, že by se mohla dočkat takovéto reakce. Jenomže tu byl jeden velký zásadní problém. Kol. Muž, se kterým sem přišla proto, že mu hodlala pomoci, že ho nechtěla nechat samotného v takové šlamastice, do které se to namočil. Byl až příliš zbrklý, až příliš sebevědomý, až příliš jistý si sám sebou, ale byl to prostě on a ona toho muže milovala. Nezáleželo na tom, co vyváděl. Mohla na něj být naštvaná sebevíc, mohla si sebevíckrát říkat, že tohle už prostě nezvládá, že by bylo nejlepší, kdyby byli od sebe a každý se staral o to svoje, ale vždycky se k sobě vraceli, vždycky je k sobě něco dotáhlo zpět a ona si vlastně ani nedokázala představit, jaké by to bylo bez něj, jaké by to bylo bez toho, aniž by se rozčilovala nad jeho chováním, aniž by jí způsoboval vrásky hněvu, ale i smíchu. Obojí patřilo k životu. Radosti i starosti. A ať si říkal nebo dělal, kdo chtěl, co chtěl, ona a Kol byli i přes svou někdy přílišnou dramatičnost spolu šťastní. A i teď, když si ji Kol nepamatoval, když nevěděl, co všechno spolu už prožili a že se milovali, byl tady teď s ní. Stejně ho to k ní přitáhlo, našel si ji a i když to ona zprvu počátku odmítala, zřejmě tomu nikdy nemohla předejít, protože to tak zkrátka mělo být. Ani ďábel – Esther sama – je nemohl odtrhnout tak, že by se už nikdy neviděli, nikdy o sebe neměli zavadit pohledem, nikdy se do sebe znovu nezamilovat. Ani Esther nic nezmohla proti lásce. A i když ji Kol nemiluje, zas takové iluze si totiž nedělala, neznamenalo to, že to nebude zkoušet, dokud tomu tak nebude. Nikdy se toho nevzdá, dnes už tuplem ne. Claire si myslela, že není schopná se pro Kola něčeho vzdát. Pro ni ale nebylo to, že by mu povolila jiné ženy, oběť. To se prostě ve vztazích nedělá, ať si Claire myslela, co chtěla. Být čarodějkou ji definovalo celý život. Narodila se tak. Cítila sílu, jak ji proudí žilami a i když byla doba, kdy by se magie nejraději vzdala, protože už nechtěla snášet dál to mučení od svého bratra, nakonec věděla, že žít bez něčeho, co je pro vás přirozené, je neuvěřitelně těžké. Žít bez magie bylo pro ni téměř neúnosné. Ne pro ten pocit moci, ale pro ten vnitřní pocit, který každá čarodějka měla. Nedalo se to dost dobře vysvětlit. Ale tím, že se stala upírkou, jako by z ní násilně vyrvali jednu její část, která teď chybí a nejde ničím zaplnit. Je tam jen prázdná černá díra, která tam už zůstane. Jenomže Kol byl pro ni mnohem důležitější částí života a kdyby se ho teď vzdala pro magii, nedokázala by si odpustit. Nahmatala za sebou ostrý kámen a pevně ho sevřela. Mezitím přišel mladík, který se opravdu ujistil, že jsou všichni naživu. Pokud z nich vyndají kulky, bude všechno zase v pořádku.) Dobře, říkalas pravdu. Jsou živí. Kdo že to vlastně jsi? (Naklonil se nad ní a čekal na její odpověď. Zvedla svou tvář a podívala se mu do očí.) Jsi dobrý muž, až moc dobrý pro tenhle zkažeností prosáklý svět, a ještě příliš mladý na to, abys v tomhle dokázal chodit. (Mírně se smutně ušklíbla a tvářila se dosti unaveně a vyčerpaně. Koho by vlastně taková migréna nevyčerpala.) Who am I? I am a fucking bitch who loves that man. (Napřáhla ruku s kamenem a než čaroděj vlastně zjistil a vzpamatoval se z toho, co právě teď udělala, ležel na zemi s proříznutým hrdlem a chraplal, jak se dusil. Bolest pominula a ona se konečně zvedla ze země.) A naučila jsem se za ty roky, co jsem zpět, celkem obstojně lhát. (Mohutně vydechla a na chvíli zavřela oči. Nevěřila tomu, že by jich bylo tak málo a mohlo se klidně stát, že nebude trvat dlouho a objeví se tu další příchozí. Nechtěla potkat už nikoho. Došla až ke kruhu, vzala Kola do náruče, což bylo sice neobvyklé, ale teď jí to bylo jedno. Vyndala ho z kruhu, ale jasně cítila, že magie byla stále ve větru. Jak bylo vůbec možné, že to cítila? Jak bylo možné, že některé věci s jejím upírstvím nikdy nevymizely? Akorát jí to přidělávalo ještě větší trápení, když věděla, že sama magii používat nemůže. Kola z kruhu dostala, ale povšimla si, že čarodějka, která vedla rituál, má v ruce Tundeho dýku. Chvíli ji hypnotizovala pohledem, pak se zaposlouchala, jestli neuslyší nějaký nezvyklý šum. Nevypadalo to, že by se k nim měl někdo v blízkých minutách blížit. Rituál započal, ale nebyl dokončen. A ona to mohla udělat, ačkoliv nedisponovala žádnou magií. Stačilo jen mít koho obětovat. A to měla. A ne jen jednoho člověka. Umístila do kruhu šest nehybných těl čarodějek a pak každé z nich na čelo dýkou vyryla stejný symbol, který zdobila i dýka. Jedině tak mohla dosáhnout toho, že síla čaroděj poputuje do dýky. Dýku nechala uprostřed kruhu a pak z něj vystoupila. Hadů bylo v koši víc. Potřebovala potřísnit jejich krví každou z obětí, což taky následně udělala. Nakonec sfoukla dvě přebývající svíčky, které bránily v dokončení rituálu, protože se očekávalo, že přibude ještě někdo další. Pak už jen sledovala, jak si dýka bere svoji sílu a jedna čarodějka po druhé umírá. Jedna po druhé nakonec navždy zavřela svoje oči, aby je už nikdy neotevřely. Všechny svíčky pak náhle zhasly a ona věděla, že je po všem a může bezpečně vstoupit do kruhu, aby vzala dýku. Cítila tu sílu, která ji teď obestírala. Řekla by, že tenhle rituál bohatě stačil na to, aby dýka fungovala, jak má, na věky, nakonec ještě ze všech svých obětí vytáhla kulky, které jim vstřelila do těla. Mohly by se ještě někdy hodit. Teď se ale musela postarat o bezvládného Kola. Dýkou mu přerušila znamení, které měl na čele. Bude to chvíli trvat, ale měl by se probrat. Bude hodně vysílený, ale vyspí se z toho. Vzala ho opět do náruče a upíří rychlostí se s ním přemístila pryč od centra dění, pokud by chtěl opravdu někdo přijít a překvapit je. Z pralesa ho zatím ale nevynesla. Chtěla počkat, než se probudí. Celou dobu na něj dávala pozor a napínala svoje smysly, aby jim nikdo nemohl přijít ublížit.)

Ano, snažil se být drzý a snažil se jim vyhrožovat, protože, ruku na srdce, právě teď nemohl dělat nic jiného. Byl naprosto bezmocný - drželi ho kouzlem, díky kterému se nemohl ani hnout. I když je to Původní upír, který je plný síly, prostě neměl na to, aby se na něco zmohl. Jo, zase je bezmocný. Musí spoléhat na někoho jiného, že mu, snad, pomůže. A tím někým byla Genevieve. Ale aby byl upřímný, vůbec by se nedivil, kdyby se na něj vykašlala, kdyby si prostě sbalila svoje saky paky a odjela pryč, do bezpečí. Měla by od něj navždycky pokoj - pochybuje totiž, že by se odtud sám někdy dostal. Zatím to totiž vypadalo, že povídačky, které všude v okolí o tomhle kmeni kolovaly, nebudou výmysly. Pozná, když je nějaký čaroděj mocný, a když se k tomu přidá i vychytralost, jakou mají oni... No je v pěkné bryndě. Ale sám sobě si v duchu přísahá, že pokud se odtud někdy dostane, tak ne že hned uteče, to vůbec - posilní se, vrátí se sem a dá jim pořádně do těla. Do těla v tom nepěkném slova smyslu. Jakmile mu ta mrcha zamávala před nosem Tundeho dýkou, jen si zhluboka povzdechl a na chvíli zavřel oči. Tak to je v hajzlu. Nic jí na to neříkal, stačilo to, jaká slova mu lítala v hlavě. Ani by nebyl schopný zformulovat to všechno, co by jí rád pověděl, v nějakých pár větách. Momentálně se v něm všechno tak vaří, že by nevěděl, co říct dřív. Když promluvila na dalšího čaroděje, který šel kolem ní a řekla mu, aby našel 'tu holku', věděl, že je zle, protože myslela Genevieve. Už tohle bylo... nepříjemné. A co teprve, když dodala, aby ji hned zabil. V ten okamžik sebou začal Kol neskutečně šít a i přes její kouzlo se mu podařilo sebou hýbat víc než doposud. Neodpustil si ani pár neslušných slov na její adresu a vyhrožování chlapovi, že jestli jí něco udělá, neskončí to pro něj dobře. Kdyby ho teď někdo sledoval, mohl by si snad myslet, že ji má rád nebo tak něco. Ne, to přece vůbec. Jen jí tak nějak slíbil, že se vrátí v pohodě zpět do New Orleans i bez čarodějky a chce to splnit. Potom už neví nic. Poslední, co si pamatuje je to, jak čaroděj odchází pryč do lesa hledat ji a taky si pamatuje obrovskou bolest procházející celým jeho tělem. A tu způsobilo jediných pár řezných ranek na čele, které mu tam čarodějka vyryla pomocí Tundeho dýky...
Netušil, jak dlouho byl mimo. Netušiil ani, co všechno se mezitím, co nic nevnímal, stalo. Jediné, co věděl, a to téměř stoprocentně, bylo to, že bolest, kterou zažíval posledních pár desítek minut nepřetržitě, ustupuje. Sice pomalu, ale odchází, jemu se dělá mnohem lépe. Sice to nebude hned, bude chvíli vyčerpaný a bude rád, že se postaví na nohy, ale hlavní je to, že už se na ně postavit bude moci. Tuší, komu za chvíli bude moct poděkovat za pomoc, ale zatím neví na sto procent, jestli to byla opravdu Gen. Zatím se mu nechtělo otevírat oči, protože cítil, jak ho někdo drží za ruku a hladí ho po ní. Dokonce párkrát ucítí pohlazení i ve vlasech. Ještě by chyběla pusa na tvář a měl by to komplet. Neotevíral oči, protože... Nevím. Asi se mu to líbilo, bylo to příjemné. A možná nechtěl, aby se Genevieve cítila trapně. A možná mu taky docházelo, že jakmile otevře oči, bude zase zpátky v realitě a to, že teď tohle Genevieve dělá, mu ještě víc zamotá hlavu. Teď už fakt neví, co si o tom všem myslet - o něm a o Gen. A hlavně se děsí toho, co on teď cítí, protože aby se nechal takhle opečovávat od někoho jako je ona? Sice je krásná, sympatická a vtipná, ale to nemění nic na tom, že Kol není žádná padavka, aby ho musel někdo hladit a utěšovat, že bude všechno dobrý. "Vím, že máš pro mě slabost, ale že až takovou?" Tak přece jenom nakonec ty oči otevře a neodpustí si na začátek takovou trošku provokaci. Říká to s úsměvem, ale je na jeho hlase slyšet, že je pořád dost vyčerpaný a co se týče vzhledu, není na tom taky nejlíp. Nevypadá, že bude hned teď v pohodě.
Jak je vyčerpaný, dal by si několik pytlíků s krví. To by totiž sílu nabral hned. Ale pochybuje, že Gen nějakou má, a tak, ač by se to Gen asi nelíbilo, nastražuje uši, aby slyšel, pokud sem někdo nepůjde nebo tak. Bylo by mu jedno, kdo by to byl, prostě krev je krev a ještě k tomu čerstvá, to je obrovský bonus. Trvá to nějakou chvíli, než konečně uslyší tlukot srdce, který se stále přibližuje k nim. Byl ale takový... zvláštní. Pomalejší a klidnější, než u normálního mladého člověka. Nene, tohle bude někdo starší. Začne se rozhlížet kolem sebe, pořád je v poloze, kdy je těžké určit, zda sedí nebo leží. Když se podívá za Genevieve, uvidí tam stařenu o holi. "Gen?" osloví ji a hlavou poukáže, aby se otočila za sebe. Ta ženská se mu nezdá, je divná.

(Zastavila se s Kolem dostatečně daleko na to, aby se jich netýkalo centrum dění, pokud se někdo ještě ukáže na místě, kde před chvílí proběhl dost velký masakr. Zabila dnes osm lidí, osm čarodějů. Kdysi by to pro ni bylo něco strašného, kdysi by si to nemohla odpustit, protože přes to přes všechno, co předci dovolili, aby se jí dělo, čarodějky byly její komunitou. Jenomže časy se mění a ona už nebyla malá holka, které by přišlo nepřístojné zabít někoho svého druhu. A v tuto chvíli ona byla upírem a tento coven byl tudíž z jiné frakce. Nemůže říct, že jí to dělalo nějak dobře, ale šlo tady o Kola a nic víc jí vlastně ani nezajímalo. Těžko by ho dostala z jejich spárů, těžko by ho uchránila od toho strašného rituálu, kdyby se nezbavila úplně všech. V téhle situaci si nemohla vybírat. Její duše se tak špinila víc a víc a ona už měla jen pramálo společného s tou malou Genevieve plnou ideálů, která nechápala, proč je svět tak nespravedlivý a proč se jí to všechno děje. Ona sama teď brala životy jako na běžícím pásu, aniž by jí někdo dal to výsostné právo. Vlastně nikdo neměl právo zabít kohokoliv. Nikdo z té nadpřirozené komunity v New Orleans není bez viny a bez poskvrnky. Snažila se před tím uchránit alespoň Sophie, snažila se, aby nezažila ten pocit, který člověka provází, když někomu vezme život. Nedokázala si to ani představit, dokud sama nemusela zabít. Kdyby to neudělala, zřejmě by pak skončila mrtvá Cami. Musela si vybrat. Učinila volbu, která ji změnila už navždy. Zabít člověka není jen tak a když je to navíc někdo, koho znáte a vlastně i uznáváte, což Kieran rozhodně byl, je to ještě horší. Postupem času již někteří přestávají počítat, kolik za svůj život vlastně zabili lidí a někteří to dokonce berou za rutinu. U Původních to tak jistě bylo. Ji už taky nerozhází tak moc, když někdo přijde její rukou o život. Ta otupělost je někdy až moc děsivá. v New Orleans nebylo hrdiny. V New Orleans žili samí padouši. Ale někdy si vybíráme být padouchy, protože tak chráníme ty, které milujeme a není nikoho silnějšího, než právě nás, abychom toto břímě dokázali unést. Jako zlosyni bojujeme proti svým nepřátelům a snažíme se uchránit životy našich blízkých, ale i ty naše. A ona se dneska snažila uchránit Kola a podařilo se jí to. Samozřejmě, dokud nebyli venku z pralesa a nenastoupili do auta, aby se dostali z tohoto území, nemohli si být jistí svou bezpečností, ale ona udělala velký krok pro to, aby se do bezpečí dostali. Položila ho na zem a klekla si k němu. Jistě se probudí, ale mohlo to chvíli trvat, vlastně klidně i několik hodin, ale ona počká, jak jen dlouho bude muset. Hladila ho při tom čekání po ruce a po vlasech. Nepřišlo jí to divné, ani se necítila nijak nepatřičně, když to dělala. Vlastně už z toho všeho zatajování byla unavená. Nebyla si jistá, jestli je ta správná chvíle, nebyla si jistá, jestli se jí Kol nevysměje do obličeje, ale možná, že je ten pobyt tady tím nejlepším momentem, kdy mu může všechno říct, nebo se alespoň pokusit. Samozřejmě, že ne teď hned, ale možná příští den, až si oba dva odpočinou. Byla si jistá, že nějaký ten rozhovor je tak či tak nemine. Samozřejmě, že stále dávala pozor, jestli se k nim někdo neblíží. Nechtěla riskovat. Poznala, že Kol je vzhůru. Kdyby neměla nastražené všechny smysly, tak by to možná nezaznamenala, ale takhle... Neříkala ovšem vůbec nic, protože jak se zdálo, Kolovi se nechtěly ještě otevírat oči, jako by si snad užíval ty doteky, které mu dopřávala. Ano, i když věděla, že Kol už není v bezvědomí, stále ho hladila po ruce a ve vlasech. Pak Kol konečně otevřel oči a ona mu jen věnovala úsměv na jeho poznámku, kterou prohodil. Víc nebylo třeba dělat či říkat. Měla ho ráda a on to věděl. Tušil ale taky, že ho miluje? Bylo jí jasné, že Kol by potřeboval krev. Nejlépe teď hned, ale žádnou tu nemá, takže to bude muset vydržet, než dojedou do jejich pronajatého bungalovu. Buď mu najde někoho, na kom by se mohl nakrmit, nebo to bude muset přežít o pár sáčcích krve. Ještě nechtěla, aby vstával, ještě ho chvíli nechá, aby si přivykl znovu svému vědomí a mohl alespoň vstát a nějak za její asistence došourat k autu. Ale někdo jim tenhle plán ještě mínil překazit. Bylo to, jako by se ta žena objevila někde pár kroků za nimi a pak už jen směřovala k nim. Neslyšela ji přicházet někde z větší dálky. Bylo to zvláštní, ale samozřejmě se na Kolův popud ihned otočila na seschlou stařenu, které zrak už dávno dosloužil, neboť její oči byly slepé. Přicházela podepřená hůlkou a jí bylo hned jasné, že ta žena bude zřejmě Starší covenu Bokoran a že i když vypadá bezmocně, zajisté je to jen klamné zdání. U jejích očí se objevily žilky a byla připravena na ni zaútočit. Žena se zastavila a upřela svoje slepé oči přímo na ni. Šel z ní strach, to nemohla popřít.) Dnes již bylo prolito mnoho krve a není nutno zasazovat další rány. (Žena promluvila, jako by věděla, že Genevieve rozhodně není naprosto v klidu a je připravená zaútočit, kdyby bylo třeba.) Musí to být silné pouto mezi vámi dvěma, když jsi schopná utlouct tolik lidských životů, abys zachránila někoho, koho normálním způsobem ani zničit nelze. Dokonce jsi kvůli tomu odmítla jednu z mála věcí, po kterých tak moc toužíš. Mohla jsem z tebe učinit znovu čarodějku, ale tys dala přednost Původnímu před svou vlastní přirozeností. Jen čas ti ukáže, jestli ses dnes rozhodla správně. Ale dávej velký pozor na to, kdy Původní upřednostňuješ, protože ne vždy to skončí tak jako dnes. A něco mi říká, že já a ty se nesetkáváme naposledy. (Pak najednou zmizela jako pára nad hrncem. Bylo to hodně efektní, to musela uznat, ale jí spíš zasáhla víc její slova než způsob, jakým se odtud doslova vypařila. Původní ve svém životě upřednostňovala už hodně dlouho dobu a nakonec se vlastně skoro nikdy nedostalo toho, po čem toužila. Když ji uznával Klaus, neuznával ji Elijah. Když si k ní Elijah našel cestu, Klaus ji zatratil jako zbytečnou. A když to s Kolem vypadalo na svatbu, všechno se to zřítilo jako domeček z karet. Nebylo to jednoduché, ale i přesto se nemínila vzdát. Podívala se na Kola, jako by se před chvílí vůbec nic neudálo.) Snad abychom šli... (S těmito slovy mu pomohla postavit se.)

Upřímně, první, na co pomyslel, když stařenu viděl, bylo to, že by mohl mít hned teď čerstvou krev. No, netrvalo dlouho a uvědomil si, že ta tady asi nebude jako turistka. Za prvé, moc lidí do téhle oblasti nechodí a za druhé, na turistku opravdu nevypadala - jak si všiml, byla slepá a chodila o holi. Takže mu došlo, že to bude asi čarodějka z covenu Bokoran. Kol nevěděl, že Gen celý coven vyvraždila. Ani nad tím zatím nepřemýšlel, jak ho odtamtud vlastně dostala, začal až teď. Obyčejná upírka by nedokázala zabít několik tak silných čarodějů... Měla snad v kapse něco, o čem on nevěděl? No, přemýšlet o tom bude později, a nebo se jí na to zeptá, to už je jedno. Teď se musí oba dva soustředit na stařenu. Ta vypadá sice neškodně, ale třeba jen vypadá. Ale aby pravdu řekl, bylo docela... zvláštní, jak okamžitě věděla, kam se podívat - přímo na Gen, a to i když byla slepá... Teď by se nejradši postavil, protože takhle tam sedět, to se mu nelíbilo, vypadal jako někdo, kdo je zcela bezmocný. A to on není, ani když je vyčerpaný. Dokázal by se bránit, kdyby přišlo na věc. Otázkou však je, jak dlouho...? Zdá se ale, že stařena nemá v úmyslu jim ublížit, zatím. Poslouchá, co povídá a nestačí se divit. Nepřekvapilo ho ani tolik zjištění, že ty čaroděje zabila. Prostě ho z nějakého důvodu chtěla zachránit, to se dalo pochopit... Ale to, že odmítla možnost stát se znovu čarodějkou? To je teprve něco. Setkal se s mnoha čarodějkami, které se staly upírem a většina toho strašně litovala a kdyby mohly, vrátily by to zpět. A Kol mezi ně patřil. Protože cítit to, jak magie proudí vaším tělem... Je to nepopsatelný pocit. To spojení s přírodou a nejen to, spousta dalších věcí... Nerozumí tomu, proč to odmítla. Za to jí snad nestál, nebo ano? To bylo vše, co čarodějka řekla. A pak zmizela. Jo, doslova zmizela. Bylo to zmizení jako z nějakého dobrého hollywoodského filmu. "O tomhle si ještě promluvíme," podívá se na ni vážně ještě předtím, než mu pomůže vstát. Poté se společně vydali k autu, které zůstalo na místě, kde ho nechali. Do svého přechodného domova dorazili až za dost dlouhou dobu a oba dva už toho měli plné zuby. Genevieve dokonce nechala Kola, aby si lehl na postel, kterou si zabrala ona. Usnul hned, takže ani nevěděl, že si lehla vedle něj...

(Utekla už značná doba, od jejího posledního setkání s Kolem. Pravdou bylo, že se tak nějak navzájem ignorovali. Tedy, Claire se snažila dát Kolovi prostor, aby si mohl utřídit myšlenky, a Kol se jí zřejmě snažil vyhýbat, možná proto, aby se vyhnul mluvení o tom, co se stalo, nebo proto, aby nemusel učinit jakékoliv rozhodnutí, ohledně čehokoliv. Čím déle ale spolu nemluvili, tím horší to pro Claire bylo. Potřebovala s ním mluvit. Poslala mu pár zpráv, stručných jasných, obvykle typu „Nechceš dnes zajít na skleničku?“, a vždy bez odpovědi. Nevolala mu. Nevěděla proč. Možná se bála, že by jí Kol mohl říct něco, co jí ublíží, nebo že se znovu začne usmívat jako blázen, až uslyší jeho hlas, vlastně ani nevěděla, co a proč dělá, co si má myslet,… A vadilo jí to, že neví, na čem stojí. Byla vlastně docela mimo. Zřejmě za to mohla láska, která jí pobláznila hlavu. Láska ke Kolovi. Když se to tak vezme, Claire měla docela štěstí na to, zamilovávat se do špatných lidí.
Najednou se přistihla, večer, když seděla na balkóně v kraťasech, tílku a lehkém svetříku, hledíc na slunce, které zapadalo, se sklenkou vína v ruce, jak nervózně žmoulá v ruce telefon, jak ji svrbí ruce, aby Kolovi nezavolala. Chtěla, ale neměla by. Až bude chtít, ozve se jí. Snad. Pravdou je, že se i trochu bála. Kola nepotkala, neodepisoval jí na zprávy, a když se jednou stavila na Plantáži, nebyl tam. Rozhodla se, že to alespoň zkusí. Pokud to nevezme, nechá mu tam nějakou hloupou hlasovku, ve které bude říkat úplné nesmysly, nebo vůbec nic. Nakonec to ale udělala. Vytočila jeho číslo a lehce zatajila dech, když to konečně zvednul.)

Dnešek měl být pro Kola jedním z těch klidnějších na Haiti. S Genevieve už totiž měli co se týče dýky všechno vyřešené, už se zotavili z každého zranění, které jim kmen způsobil, proto si chtěli dát den volna. A ten si taky dali... Tedy nedá se říct, že by si ten den užívali spolu, to asi ne, ale zase se nedá říct, že by spolu vůbec nebyli. Každý měl nějaký svůj program, každý si svůj volný den užíval jinak, ale párkrát se spolu vykoupali v moři, dokonce se spolu i bavili... No bylo vidět, že jsou spokojeni s tím, jak jejich výprava dopadla. A Kolovi se ani moc nechtělo domů, protože tady to bylo skvělé - počasí jim přálo, nikdo tady neotravoval, neměl tu žádné starosti... A vsadil by se, že Gen na tom nebude jinak. Možná, že jí nakonec trošku přirostl k srdíčku, kdo ví. Jemu se tedy zdálo, že už se mu tolik nevyhýbá a že je s ním možná i ráda. A asi se mu to jen nezdá, vzhledem k tomu, že riskovala život, aby ho zachránila před kmenem… Jediné, co ještě Kol neudělal, bylo promluvit si s ní nějak víc. A o věci, která mu vrtala hlavou nejvíc.
Celý den byl skvělý, Kol si konečně odpočinul (tedy ne že by to potřeboval jako upír, ale chápete...) a vypadalo to, že i skvěle skončí. Že prostě zalehne do postele (asi sám, protože Gennie se k tomu pořád nějak moc neměla. Spíš vůbec), usne a bude spát hodně dlouho. Tak dlouho, že se probudí třeba až k obědu. To by tu ale nesměla být Claire, která si všechno uměla vždy dokonale načasovat. V tuhle chvíli Kol seděl na gauči u televize a sledoval nějakou místní reality show, která tedy nebyla nic moc, ale aspoň něco. Najednou mu zazvonil telefon. Samozřejmě se podíval, kdo volá a jakmile uviděl na displeji jméno 'Claire', zatvářil se... Nejistě? Od té doby, co se přihodilo to, co se asi přihodit nikdy nemělo, spolu nemluvili. A je to tedy spíše Kolova chyba, protože to on se jí vyhýbal - nebral jí telefony a ani jí neodpovídal na zprávy. Vlastně ani nemohla vědět, že je teď někde v zahraničí. S dlouhým výdechem vstane z gauče a s mobilem odejde ven. Nechce, aby Genevieve slyšela, o čem se baví. Ještě chviličku mu trvá, než se odhodlá to vzít, ale ví, že už nemůže Claire nechat dál čekat a že si musí něco říct. Sám sice neví co, pořád si neuvědomuje, proč to udělal. Kol to vlastně ani neví, i když nad tím přemýšlel jednu chvíli pořád... "Claire?" osloví ji do telefonu, když jí to konečně zvedne a nic jiného neříká.

(Bylo to zvláštní. Seděla v křesle, zabořená v polštářích, zamyšleně a částečně okouzleně hledíc na krásně oranžové nebe, které bylo více než oranžové. Bylo všelijaké, různorodé, jako život sám. Mělo nádech červené, sem tam bylo až růžové, někde fialové… U ucha držela plná očekávání telefon, doufající, že jí to Kol vezme. Chtěla slyšet jeho hlas, ale zároveň se bála toho, co jí řekne. Přála si, aby se zase nepohádali. Nechtěla se s ním hádat, ale občas si přišla, že ať mu říká cokoliv, neposlouchá ji. Jako kdyby mluvila jiným jazykem. Prostě si někdy nerozuměli. Možná to bylo jakési znamení, ukázka toho, že oni dva by spolu být neměli. Upřímně, dokázala o nich snít celé dny, ale nedokázala si představit, jak by to vypadalo, kdyby spolu byli doopravdy. V jejích představách bylo všechno dokonalé. Ale ona věděla, že ona ani on nejsou dokonalí. Ani jejich vztah by tedy nemohl být dokonalý. Co je vlastně v dnešní době dokonalé? Zřejmě nic. Všechno má svoje špatné stránky. Jakmile uslyšela jeho hlas, zeširoka se usmála. Srdce jí začalo být rychleji a přísahala by, že se i začala červenat. Na chvíli si vychutnala to sladké opojení a potom se rozhodla to ticho mezi nimi přerušit.) Ahoj Kole. (Znovu se pousmála. Kdyby ji jen mohl vidět. Jak moc by si přála, aby tady byl.) Ráda tě zase slyším. (Myslela to upřímně. Nebylo snad dne, kdyby Kola neslyšela ráda. Vždycky, i když na něj byla sebevíc naštvaná, nedokázala pro něj nemít slabost.) Jsem ráda, že ti nic není. Po tom, co jsem byla na Plantáži a ty jsi byl pryč,… (Odmlčela se, polkla a na chvíli se podívala na slunce, které už skoro celé zmizelo za obzorem.) Měla jsem určité obavy. Víš, nezvedal jsi mi telefony, ani jsi mi neřekl, že někam jedeš. Po tom tvém proslovu o upřímnosti a tak, no, říkala jsem si, že bys mi řekl, že jedeš pryč, tak jsem se bála, že se ti mohlo něco stát. Žijeme v nebezpečné době, kde nikdy nevíš, co se stane… (Mohl v jejím hlase cítit výčitky. Byla naštvaná, a to hodně, ale nebude na něj křičet. Ne přes telefon, ani potom, v poslední době se hádali dost, prostě chce teď hádky nějaký čas vynechat.) Kde vlastně jsi? (Tentokrát byla zvídavá. Opravdu jí zajímalo, kam jel a proč jí to NEŘEKL. Oblízla si rty a poposedla si. Chtěla by s ním mluvit osobně. Ne jen o nich dvou, ale o více věcech. Potřebovala by tady svého nejlepšího přítele, právě teď.)

Aby byl upřímný, docela se bojí toho, co tenhle hovor přinese. Vyříkají si to, co se stalo ještě předtím, než odjel sem na Haiti? Bude to probíhat v klidu a nebo se ti dva zase zhádají? Může se vůbec nějaký jejich rozhovor nést v poklidném duchu, bez hádek, výčitek nebo dokonce rvaček? Není si tím tak docela jistý. Bojí se, že když řekne Claire něco, co se jí nebude líbit, pořádně si to odnese. Možná je dobře, že jsou teď stovky kilometrů od sebe, aspoň z toho vyjdou oba dva zdraví, aspoň po fyzické stránce. Neví, jak na tom bude po tomhle rozhovoru Claire se svou psychikou, která je, jak se Kolovi zdá, ne moc stabilní... "Ahoj," odpoví jí do telefonu na pozdrav a to je na nějakou chvilku všechno, co od něj může slyšet. Asi by čekala, že jí řekne, že ji taky rád slyší, ale... On by byl popravdě rád, kdyby nevolala. Kdyby si to nechali až se vrátí do New Orleans, už kvůli tomu, že chce řešit trošku jiné věci, které se Claire ani trošku netýkají. "Ty jsi byla na Plantáži?" zeptá se hned, co se od ní dozví, že tam byla. Nějak nepochopil, kdy. Šla se tam podívat až po jejich odjezdu? Nebo tam byla někdy předtím, když tam Kol nebyl a byla tam jen Gen? Protože to by bylo nemilé. O Gen si všichni myslí, že je mimo město, to za prvé. A za druhé... Ne. Nemohla tam přijít v době, kdy tam byla Gen, protože ta by se mu o tom jistě zmínila. "Jsem v pohodě, nic mi není," poví jenom a samozřejmě vynechá tu informaci, že nebýt Genevieve, která je tu s ním, dávno by s ním byl amen. "Jsem Původní upír a i když žijeme v takový době, mně se jen tak něco nestane," ujistí ji a jako by naschvál se vyhýbá tomu, že jí nebral telefony. "Doufám, že mi tady nehodláš nic vyčítat, protože ti nemusím hlásit, kdy a kam jedu, Claire. A asi pochopíš, že po tom, co se stalo, jsem si asi potřeboval na chvíli vyčistit hlavu..." Tak přece jenom si nějakou malou výmluvu vymyslel... Jistě že ji zajímá, kde je, ale to je věc, kterou se nikdo nesmí dozvědět. Nikdo kromě něj a Gen nebude vědět, kde byli a hlavně proč tam byli. [i]"To ti nemůžu říct, promiň."[/i]

(Má jisté tušení, že tenhle hovor nedopadne úplně nejlépe. Zvláště proto, že je na Kola hned kvůli několika věcem naštvaná a také protože se dlouho neviděli a jejich poslední setkání taky nedopadlo úplně dobře. Tedy, Kol jí políbil, což bylo dobré, a opravdu si to užila, jenže to všechno tak nějak zkomplikovalo a nedalo jí to jasnou odpověď. Jen falešnou naději, které měla už tak více než dost. Byla z toho všeho zmatená a nesvá. Potřebovala si s Kolem promluvit. Ze všeho nejvíce by ale potřebovala, aby tu byl pro ni. Aby ji objal a řekl, že to spolu nějak vyřeší. Dal jí příslib, že zítřek bude lepší. Že se věci ustálí a její život nebude jako bláznivá jízda na horské dráze. Jenže jakmile jí Kol zvedl telefon a konečně promluvil, pochopila, že Kol jí žádnou útěchu nedopřeje. A zřejmě ani klidnou mysl. Ahoj. Konečně, alespoň něco řekl. V duchu zatleskala. Poté jí ale nic moc neříká. Vytrvale čeká na nějaký náznak toho, že ji rád slyší, nebo že se třeba omluví, že jí nic neřekl a prostě zmizel, ale jediné čeho se jí dostalo, bylo krátké strohé, možná až trochu odtažité ahoj. Cítila, jak se v ní začíná hromadit vztek a zklamání. Prudce odhodila deku vedle sebe a stoupla si. Začala pochodovat po balkóně. Kdyby věděla, co si myslí, už dávno by nasedla na letadlo, dojela za ním a propleskala ho.) Ano, byla jsem na Plantáži. Je to snad problém, že jsem tě chtěla navštívit?! (Zvýšila na něj zničehonic hlas. Dnes si s ním nebude brát servítky. Sice se nechtěla hádat, ale teď mu prostě řekne co má na srdci, ať se mu to líbí nebo ne. Ještě mu nechce říkat o tom, jaký tam měla incident s Genevieve. Na to, když jí oznámí, že se má fajn, radši ani nic neříká. Takže na chvilku je mezi nimi ticho.) Jo, to samé si myslel tvůj bratr, Klaus. Skončil mrtvý. Sice je zpět mezi živými, ale jasně z toho vyplývá jeden důležitý fakt. Každý jde zabít. I ty. Koneckonců, tebe taky jednou zabili, nebo ne? (Je to od ní zlé, ale ona na něj má takový vztek. Vztekle si přehodí telefon do druhé ruky.) To ti teda sakra budu vyčítat a hned několik věcí. Za prvé, já jen tak zmizet nemůžu, ale ty jo. Ty mi to vyčítáš, ale já bych tobě neměla. Sakra co si myslíš?! Za druhé, chtěl jsi upřímnost. Žádné lhaní. No, jak tě tak poslouchám, říkat pravdu asi nebude tvoje silná stránka. Takže na nějakou upřímnost, nebo že ti budu všechno říkat, zapomeň! Víš co?! Stačilo prostě napsat SMS, že někam jedeš, kdy se zhruba vrátíš a já nevím co. Ne, napsat něco jako zprávu je pro tebe asi nemožné. Stejně jako řídit auto. (Na chvíli zastaví, vydechne. Křičí na něj a to z plných plic. Nadechne se a pokračuje.) Potřeboval sis vyčistit hlavu?! To že si píchal Genevive ti nepomohlo? To se divím. Ona ráda roztahuje nohy. Radši si vymysli jinou výmluvu, takhle je pod tvoji úroveň. (A pak jí řekne, že jí nemůže říct, kde je.) Táhni do prdele! Ty seš takovej sebestřednej zkurvenej parchant! Nesnášim tě! Nesnášim tě! (Zakřičí na něj několikrát, ale ještě nezavěšuje. A pak od Kola zaslechne ženský hlas. Genevive.) To nemyslíš vážně! (Její hlas je hrubý a agrese z ní přímo čiší. Pevně v ruce svírá sklenici od vína, div že nepraskne a nepořeže jí ruku.)

Ne, tak tohle neproběhne v pohodě, protože už od samého začátku slyší v jejím hlasu podrážení a ublíženost. Přitom neudělal nic. No... Možná právě v tom, že nic neudělal, je problém. Měl se jí ozvat po tom, co se stalo, ví to, ale už to nevrátí. Teď se mu ozvala ona, Kol si myslel, že by se to dalo vyřešit nějak v klidu, ale zdá se, že to nepůjde. Když se totiž Claire začne chovat takhle, není s ní moc rozumné řeči. "Příště předtím, než se na Plantáži ukážeš, radši zavolej, abys tam nešla zbytečně jako teď," odpoví jí ještě docela v klidu. On se snaží být v klidu, protože na sobě poslední dobou pozoruje, že když se rozčílí, je obtížné ho zase uklidnit - viz. setkání s Cami. Tam se skoro neovládal, jak byl rozzuřený... Uklidní ji slovy, že je v pohodě a že mu nic není - jak by taky mohlo, je to Původní upír. "Nesrovnávej mě s Nikem, Claire. A jo, zabili mě. A co jako? Tak mě zabijou podruhý. Vadí to něčemu? Spoustě lidem by se ulevilo a podle tvý nálady soudim, že tobě dneska asi taky!" Dobře, už na ni začíná také zvyšovat hlas. Vždycky ho naštve, když ho někdo začne srovnávat s Nikem a hlavně když se začne mluvit o tom, jak ho ten zmetek Gilbert zabil. Dneska měl suprovou náladu, užíval si to tu, ale jeden telefonát dokáže všechno zkazit... "Můžeš mi prosimtě říct, jak souvisí upřímnost s tím, že ti neřeknu, že někam jedu? Nic ti do toho není, Claire! A jestli ti tak moc vadí být ke mně upřímná, tak nebuď! Nebuď! Neříkej mi, kam jedeš, co děláš! Mě to vlastně vůbec nezajímá, víš?! Jen až budeš zase v prdeli a budeš se válet někde v lese, zmlácená do krve, tak mi nevolej, jasný? Zavolej si nějakýmu jinýmu pitomci, co nechá všeho a přijede jen proto, aby ti zachránil zadek!" Všechno to na ni křičí, ale stále ne tak jako ona na něj. Pořád se snaží udržovat nějak v klidu, ale upřímně? Moc to nejde. A jestli Gen není hluchá, dávno už ví, že něco není v pořádku. Není hezké, co jí tu teď říká, ale jak ona k němu, tak on k ní. "Kurva, co sem taháš Genevieve?!" zvýší na ni hlas ještě o něco víc, protože už vážně nechápe. Zase se Genevieve tahá do něčeho, kde (podle něj) nemá co dělat, kde je to úplně od věci. "Najednou mě nesnášíš, co?! Hlavně, že před nějakou dobou jsi mi říkala jak moc mě miluješ, viď?! Už vím, proč jsem se ti neozýval, asi jsem totiž věděl, že se budeš zase chovat jako ta největší hysterka!" zakřičí na ni. Potom se ozve Genevieve. Moc dobře jí nerozumí, co říká, ale zdá se, že i jen tón jejího hlasu stačí Claire k tomu, aby se naštvala mnohem, mnohem víc. "Co? Co jako?! Ty na ni žárlíš nebo co?! Kurva prober se, zajdi si k psychiatrovi nebo já nevim co! Jestli vůbec existuje něco, co ti dokáže pomoct!"

(Možná, že oba dva tuší, že tohle neskončí dobře, ale upřímně, dopadl někdy jejich jakýkoliv rozhovor dobře? Těch hádek mají tolik, že už si ani nevzpomíná. Vlastně nechápe, proč jsou přátelé, když se neustále jen hádají. A co jí hlava vůbec nebere, je důvod, nebo cokoliv logického, proč ho miluje. Jistě, pohledný je, a jak sakra moc, ale o tom nebylo milovat. Kol nebyl ani moc milý, vlastně byl sobecký, namyšlený, celkově hajzl, který lidi tak trochu rád využíval, ale ona ho přes to všechno milovala. Jenže ona ho nechtěla milovat. Ne pokud on nebude milovat jí. Je sobecká, pokud jde o lásku a přímo o Kola. Něco jí říká, že ona ho ale nebude mít. Nikdy. Že na místě, kde by chtěla být ze všeho nejvíce, bude jiná žena. Žena, kterou nenávidí a nejradši by jí sprovodila ze světa. Musí se naučit, jak Kola přestat milovat. Protože pokud to nezvládne, bude se neustále trápit. Ví, že Kol ukradl část jejího srdce, že určitá její část mu bude navždy patřit, aniž by si to přál, nebo to věděl, a že ona se s tím bude muset smířit. Že tuhle část bude muset utlačit, zmenšit, nebo při nejlepším vyléčit. Kol byl pro její srdce hořký jed, který se tvářil jako sladký lék.) Nešla jsem tam zbytečně. Možná, že ty jsi doma nebyl, ale někdo jiný ano. Jen se Genevive zeptej, jak jsme se pobavily. Tedy, ona se asi nebavila, ale já docela jo. (Řekne mu tónem, kdy může slyšet, jak jí pohrdá, jak se tomu všemu trochu vysmívá, ale především, jaký vztek na něj právě teď má. Díky jejím vlkodlačím genům se to všechno ještě umocňuje. To ještě nekřičela. Spíše na něj lehce zvýšila hlas. Stačí ale málo a její hněv se umocní a dá mu to pořádně najevo. S ničím si neláme hlavu, prostě tomu vzteku dává volný průchod. Je trochu jako tornádo a to, co se mu postaví do cesty, poškodí, či úplně zničí. A v cestě jejímu vzteku právě stojí Kol. Přesně uprostřed, aby mohl být zasažen vší jeho sílou. Claire toho možná později bude litovat, ale teď jí to přijde jako nejlepší možné řešení. Zakřičet si na něj. Vlastně vůbec nepřemýšlí nad tím, co říká, její činy a slova teď řídí hněv, který jí úplně zatemnil mozek.) Proč bych tě nesměla srovnávat s tvým bastardním bratrem, který tě párkrát nechal na nějaké to století zavřít do rakve? Možná by tě tam měl na chvíli zase zavřít, myslím, že by ti to prospělo. (Na chvíli ale zmlkne. To co jí právě řekl, bylo docela drsné. Drsnější, než si myslela, že bude. Donutilo jí to posadit se na sedačku a zahledět se na chvíli na slunce, které už bylo skoro celé skryto za obzorem. Pak ale znovu pocítí vztek, který se jako vlna vrátil.) Zníš, jako kdybys chtěl umřít. Tak fajn, jdi, nech se zabít znovu, když to tak moc chceš. Vždyť to je přeci jedno, že umřeš, že jo?! A pokud to nechceš, tak nic takového nikdy neříkej! (Nabere do plic vzduch, ve snaze se uklidnit, ale nejde to. Jako kdyby vzduch, co vtáhla dovnitř, ještě přiživil ten plamen, co se v ní rozhořel. Cítila, jak jí po tvářích tekly slzy. Ale byly hořké, zkažené, otrávené vztekem. Nebyl v nich smutek, možná zklamání.) Fajn, v tom případě nemáš právo mi vyčítat, když jsem odjela z města a nic ti neřekla. Taky ti do toho nic nebylo. Jak chceš, nebudu ti říkat nic. Nebudu se s tebou bavit, víš co, zapomeň na to, že jsme vůbec přátelé. Počkej, že jsme byli přátelé. Protože já nemůžu být kamarádka s někým, jako jsi ty! Najdi si někoho jinýho, koho budeš otravovat svojí přítomností a tahat ho z neustálých problémů, jak tady naznačuješ. Možná jsem ti teda neměla volat, měla jsem zkusit zavolat Marcelovi, ten je přeci jen milejší jak ty! Nebo jsem tam prostě měla umřít. Vypadáš, že by ti to nevadilo. Prostě další mrtvá holka, kterou si občasně ošukal, nic co by ti nějak vadilo! Vždyť takových přijde ještě spousta, viď!? Když ti tak vadí, že žiju, tak si mě měl nechat podříznout si krk, alespoň bys ode mě měl pokoj! (Má pocit, že křičí na celý svět. Že ječí, jak to všechno nenávidí. Jak je to nespravedlivé. Znovu vyvolává tu bodavou bolest, tak ostrou a prudkou, jako kdyby jí někdo do srdce vystřelil kulku. Jsou na sebe dost ostří. Možná až moc. Oba dva se mohli trochu krotit, Claire tu hádku ani neměla vyvolávat, ale nezvládla to. Selhala. Jako ve spoustě dalších věcích.) Proč bych jí sem neměla tahat? Tu bláznivou děvku, co tě chce jen pro sebe? Proč se jí nezeptáš sám, proč jí tak nenávidím? Zničí všechno, všechno! Vždycky je to pro tebe ona a ne já! Nikdy to nejsem já! (Zní sobecky, žárlivě, a možná trochu zoufale, ale ona to tak trochu i je. Přijde si zlomená, poškozená. Není to fér.) Proč to nemůže pochopit? Nenávidím tě, protože tě miluji! Nechci tě milovat, nechci k tobě cítit nic, protože ty ke mně nic necítíš! Ani nebudeš! Nechci nic z toho, neprosila jsem o to, prostě se to stalo, jasné?! Ty mi ubližuješ! Ničí mě představa, že se kvůli tobě budu neustále trápit! Proč prostě nezmizíš z mého života?! (Její hlas se lehce třese. Cítí, jak jí po tvářích stéká horká slaná voda, jak putuje po její kůži a jak postupně jedna kapka za druhou dopadá na její klíční kosti.) Žárlím na ni, protože tě kurva miluju! (Zavře oči a přetrhovaně se nadechne. Tiše vzlykne, tak tiše, aby to Kol neslyšel.) Když mi tedy není pomoci, tak bych asi měla ukončit svůj život, pro dobro všech okolo, viď? Protože to si očividně moc přeješ! (Ranil jí. Tohle bolelo. Přála si, aby mu nikdy nevolala, aby ho nikdy nepotkala, aby se s ním nikdy nespřátelila a aby se do něj nikdy nezamilovala. Protože by to tolik nebolelo. Netrápila by se kvůli němu, kvůli tomuhle všemu. Dlaní si zakryla červené, napuchlé, uslzené oči a zhluboka se několikrát nadechla. Tak moc ho nesnáší, tak moc ho miluje.) I hate you so much!

Mělo ho napadnout, že zrovna Claire bude ta, která na Plantáž poleze i když ji tam nikdo zvát nebude. Mělo ho napadnout, že s ním bude chtít řešit to, co se stalo. Jo, mělo mu být jasné, že se tam ukáže, když jí nebude brát telefony a odepisovat na hromadu zpráv od ní. Někdy nepřemýšlí. Nejlepší by bylo, kdyby jí dal býval vědět, že odjíždí, že na Plantáži nebude. To by tam potom nešla a neuviděla Gen, která má být oficiálně někde na dovolené. Stačí jediné slovo, aby se Claire prokecla třeba před Cami (která už tak byla dost podezíravá) a jde to všechno do kytiček. Pokud by se někdo dozvěděl, proč je u něj, ke Klausovi by se to dostalo hned. A i když proti němu Kol nic neplánuje, on by začal být paranoidní a pro jistotu by ho zavřel zase na několik let do rakve, a nebo by mu dal ochutnat jeho vlastní plán - pěkně by mu zabodl Tundeho dýku, která je teď plná energie, do hrudi a bylo by vymalováno. "Takže jak tak koukám, asi začnu na Plantáži zamykat. Před několika týdny se u dveří ukázal nějaký pes, tulák. Koukám, že před mým odjezdem se tam ukázal další," řekne dost kousavě do telefonu. Miloval, když mohl mít nějaké hnusné narážky na vlkodlaky. Sice to byl většinou Jackson, ale teď, v případě Claire, si žádné servítky brát nebude. A Genevieve? Ta ať si nemyslí, že to s ní řešit nebude. Okamžitě mu měla hlásit, že se tam Claire ukázala, protože teď o ní ví. Začala ho srovnávat s Klausem, tohle třeba, bylo úplně od věci. Podle Kola tedy. Podle ní asi ne. Skvělé. Další věc, která ho dokázala pořádně, ale pořádně vytočit. Jeho nikdo s Klausem nebude srovnávat. Jsou bratři, ano, ale je to jedna z mála věcí, které mají společné. Poslední dobou spolu ani moc nevychází. "Proč bys mě s ním neměla srovnávat? Třeba proto, že jsme každý úplně odlišný!" zvedne na ni hlas a pokračuje. "To je jako kdybych o tobě já říkal, že jsi stejná svině jako všichni vlkodlaci, třeba jako Jackson. Víš, zlato," řekne a na chvíli se zamlčí. Poté mluví dál: "Klaus by mě aspoň nezabil. Strčil do rakve? Možná. Ale nezabil. Pokud jde o tvoje kamarády, o tvou smečku, což pro tebe měla být něco jako rodina, hádám... Ti by tě zabili, jak jsem zjistil, úplně bez problémů," dopoví to až s ledově klidným hlasem. Jo, tímhle ji asi naštve, ale co? Když už se hádají, tak to asi jen tak nepřestane. A on místo toho, aby toho nechal, začne přilívat oleje do ohně ještě víc. Jako by už toho nebylo dost... "Vždyť je to jedno, ne?! Tobě, jak se zdá, by to teď přišlo vhod, a mně? Mně je to upřímně jedno, Claire! Spoustě lidí by se ulevilo, zmizely by tisíce upířů po celém světě. Jáj! Já kdybych umřel, vlastně by se měli všichni líp! Stejně tu není nikdo, kdo by mě tu nějak držel. Ty beztak brzy zase někam frnkneš, jako vždycky, když se stane něco, čemu se nedokážeš postavit čelem! Je mi fuk, jestli umřu dneska, za měsíc, rok a nebo vůbec!" Možná takhle mluví proto, že si je téměř jistý, že Původního už zabít nelze. Co by se ale stalo, kdyby zjistil, že třeba existuje nějaká zbraň proti nim? Mluvil by jinak? Vážil by si svého života víc, i když ho v něm vlastně nic nedrží? Jediný, komu by to asi vadilo, že umře, je Claire. A možná by to zasáhlo někoho z jeho rodiny, ale jak je zná, jistě by se z toho brzy oklepali a adoptovali si nějakého černouška. Začne mu vyčítat, že jí nedal vědět, kam jede, co tam bude dělat a spoustu věcí. Teda ty mu nevyčítá, ale určitě by to taky přišlo, kdyby to nezarazil. Nemá, proč by jí to měl říkat. Vůbec nemá povinnost se jí s něčím svěřovat, jsou to jeho věci, jeho záležitosti, jí do toho nic není. Taky neví o spoustě věcí, která má ona v plánu. A upřímně? Teď ho to ani nezajímá. Nejradši by byl, kdyby ji mohl teď odstřelit někam na Měsíc, aspoň by měl klid, protože by ztratila signál. "Nic mi do toho nebylo? Oukej! Jak chceš! Takže až mi do něčeho podobnýho zase příště nic nebude, fakt se o to nebudu starat a nebudu riskovat svůj život, i když je mi vlastně jedno, jestli umřu nebo ne. Prostě tě nechám, aby sis pomohla sama. Taky by ses mohla naučit dostávat se ze svých problémů sama a zatahovat do toho ostatní! A seš si tak moc jistá, že Marcel by se na tebe nevysral, jo? Myslíš, že by všeho nechal a přijel by za tebou, jo? Jedno se ti musí nechat, Claire - jsi vtipná za každý situace!" Na to, že pro něj byla jen další holka pro jeho zábavu, že ji měl nechat, aby se podřízla, nic neříkal. O takových věcech se s ní hádat nehodlá. Nikdy by ji nenechal umřít a ona to ví. Neví, proč to pořád říká. Cokoliv se mezi nimi stane - vždy by jí pomohl, nenechal by ji nikdy ve štychu. Jen to, bohužel, po téhle hádce asi nebude vypadat takhle. Myslím tak, že by jí za každé situace pomohl. Něco mu říká, že se dnes nerozejdou v dobrém. Naštve ho, když do toho začne tahat Genevieve. Další člověk, který ji tahá do další situace, která se týká jeho. Sakra, co s ní všichni mají? Proč už se o ní začíná poněkolikáté mluvit v souvislosti s ním? Další bod na seznam otázek pro rozhovor s Gennie. "Bláznivou děvku?" zeptá se jí a začne se smát. "Přijde mi to, nebo začínáš mluvit o sobe?! Nevím, proč ji tak nesnášíš a je mi to jedno! Víš, je super být taky s někým jiným, s někým normálním, proto jsi ji na Plantáži mohla najít. A jestli jsem si s ní užil nebo ne? To je jen a jen moje věc, nic ti do toho není!" Tak tohle už bylo opravdu jen proto, aby ji víc vyprovokoval. Došlo mu, že Claire na ni žárlí, jen pořád netuší, proč. Že se Gen Kolovi líbí? Jo. Ale to je důvod pro to, aby žárlila? Je tak směšná!! "Jestli se takhle budeš chovat pořád, u žádnýho chlapa to nebudeš nikdy TY!!" zvýší na ni hlas. Měla by si to uvědomit. Pokud se bude chovat takhle, jako největší hysterka pod sluncem, nikdo ji chtít nebude, i když vypadá sakra dobře. Poté mu začne líčit své city k němu. To už je na něj moc. Nechce to poslouchat. Doteď neměl jasno, proč ji tenkrát políbil. Vlastně to pořád neví. Jediné, čím si je jistý, je to, že to byla chyba a že už by to znova neudělal. Ty city, které v tu chvíli cítil, jako by byly mávnutím kouzelného proutku pryč. Tenhle její výstup... Představa, že tohle by bylo na denním pořádku... Ne. To nechce. "Chceš, abych ti zmizel ze života?! Fajn. Fajn! Co když jsem to už dávno chtěl udělat? Co když právě proto jsem ti nevolal a nedal jsem ti o sobě vědět? Možná mě už nebavíš, Claire. Ty tvoje výstupy, tvoje kecy, že mě miluješ. Bla bla bla. Taky tě už mám dost!" zvedne na ni dost hlas. Bože, přehání to. Přehání. Potřeboval by, aby ho někdo zastavil! Tohle všechno, co jí říká.. To není dobré. Tohle se jen tak nedá odpustit. Ve zlosti se sice říkají kolikrát věci, které by člověk nikdy neřekl, ale i ty věci jsou bohužel někdy pravdivé. Jak moc to platí v jejich případě? To nedokážu říct. "Jenže já tebe ne!!" odvětí ji na to, že ona ho miluje, proto na Gen žárlí. "Prostě se přestaň chovat takhle a lidi tě možná začnou mít rádi!" Ne, nezačnou. dodal si hned v duchu. Claire nezačne mít jen tak někdo rád. Je hodně svá a to se mnoha lidem nelíbí. Většina z nich má ráda, když je všechno mainstream, nikdo se moc neodlišuje.. A když ano, je to looser, nepatří do společnosti, nemá moc přátel... Když mu poví: I hate you so much! nemůže říct, že mu to bylo příjemné. Znělo to od ní tak... Tak... Opravdově? Jako by to myslela úplně vážně, jako by ho fakt nenáviděla. Nic neříká. Nemá co, došla mu slova.

(Bolelo to. Jako čert. Odloučení od Kola, to, jak se choval, co říkal, co k němu cítila, představa, že bude s jinou, že ji bude milovat, že to bude Genevive, že to vždycky bude Genevive, že to nikdy nebude ona, protože to nikdy nebyla ona. Ona byla ta nechtěná. Ona byla ta, co všechno zničila, co manipulovala, co ničila a pálila všechny mosty, které pracně vystavěla, ta co utíkala před svými démony, ta, na níž si lidé ukazovali, na kterou se dívali skrz prsty. Byla zvyklá. Čas otupí všechny rány a bolest se stane snesitelnější. Ne, nikdy nezmizí, jen se naučíte s ní žít, využít ji, v tom lepším případě, pro svůj prospěch. Ona měla vždy s bolestí problémy. Měla problém ji vstřebat, dostat se přes ni. Ale jakmile se tak stalo, všechno se svým způsobem obrátilo k lepšímu. Pro některé lidi mohla Claire vypadat jako někdo, kdo se dokáže vypořádat se vším, někdo, kdo je trochu nepřístupný, ale zároveň otevřený, tím správným způsobem. Spousta lidí si mohla myslet, že Claire není typ člověka, který se rozbrečí i při obyčejné hádce s někým, koho miluje, koho nenávidí, a zároveň někým, kdo jí ubližuje ze všech nejvíce. Jak se říká, největší bolest nám způsobují naši nejbližší. Neví, jak tenhle rozhovor dopadne, jak moc jí ještě Kol ublíží, co se stane potom, nebo zda mu někdy odpustí, co jí řekl. Věděl, jak jí zranit, kde byla její slabá místa. A uměl toho využít. Dělalo se jí z toho špatně. Zvedal se jí žaludek, když pomyslela na to, že by dokázal využít její důvěru, že by dokázal udělat něco takového. A on to dělal. Zraňoval jí. Zas a zase, jako kdyby to byla nějaká zábavná hra. Jako kdyby jí chtěl ubližovat, jako kdyby jí chtěl zlomit. Chtěla s tím přestat, hned. Rozevřít prsty a nechat telefon spadnout z balkónu svého bytu spolu se sebou. Chtěla mít čistou hlavu, chtěla se od toho všeho osvobodit. Možná by to i dokázala. Prostě skočit. Neohlížet se, jen to udělat. Plakal by pro ni snad někdo? Spousta by byla rozhněvaná, že nemohli její život ukončit osobně, někteří by se smáli, jaký zoufalý způsob si vybrala pro svůj odchod. Jenže dnes není rozhodnutá zemřít. Po jednom pitomém telefonu s nějakým sráčem, co jí zlomil srdce, nebude ukončovat svůj život. Je přeci Claire Evans. Přeživší. Ona je jako kočka. Má devět životů. Už přežila horší věci.) Dělej si, co do prdele chceš. Zamkni si Plantáž, co na tom záleží. Ty rád řešíš problémy zamykáním. Třeba když jsem se pokusila si podříznout hrdlo. Nejlepší co tě napadlo, bylo zamknout mě, jako nějakého nevychovaného psa. (Nekřičí na něj, přijde ji to zbytečné. Nemá na to už ani síly. Je z toho všeho unavená. Mluví na něj spíše zklamaným, chladným tónem. Je raněná, nebude to skrývat. A Kol to všechno jen zhoršuje. Kdyby jí to prostě típl, bylo by to nejlepší pro oba. Ale ani jeden nechce tenhle hovor ještě ukončit. Jako kdyby si už neřekli dost. Claire má ještě pár věcí, co mu chce říct. Něco, co by měl vědět, a co chce, aby si pamatoval.) Opravdu si myslíš, že jste jiní? On lidi zavíral do rakví, ty je zamykáš v domech, pokojích. Jaký je v tom rozdíl? Konec konců, jste bratři. Jednu dobu, když jsem byla člověk, lovec, byli jste mými strašidelnými příběhy před spaním a mým snem. Teď ale shledávám, že nejste vůbec tak děsiví, jak vás příběhy líčily. Víš, vždycky jsem doufala, že ulovím Mikaelsona a jeho hlavu nechám nabodnutou na kůlu před dveřmi, aby to všichni věděli, aby na mě byl otec pyšný. Možná se tolik nemýlil, když říkal, že je od vás lepší držet se dál, protože jste prokletá rodina, co rozsévá jen utrpení, smrt a zkázu. (Její hlas byl tvrdý, možná až trochu nemilosrdný. Vše říkala normálním hlasem, jako kdyby se bavili o tom, kdy si Claire koupí nové šaty. Jenže oni se nebavili o šatech, vlastně ani nevěděla, o čem se bavili, ale nechtěla se tím zabývat. Chtěla to už mít za sebou a nechtěla Kola už nikdy slyšet. Po krátké odmlce znovu promluví.) Jackson, stejně jako smečka, měli plné právo na to, aby mě odsoudili k nekonečnému spánku. Udělala jsem určitá rozhodnutí, která se nedají vrátit, udělala jsem špatné věci a oni zvolili trest. Nejednala bych jinak, kdybych byla na jejich místě. (Odvětí mu, zcela klidně. Není si jistá, jestli si tohle opravdu myslí, její názor je vlastně velice složitý, nejedno stanný, ale prostě se teď nějak vyjádřila. Vlastně se snažila Kola ještě více rozčílit, nebo mu ublížit, co na tom sejde. Chtěla, aby se cítil špatně, jako ona. Chtěla, aby pocítil, co ona. Aby ji pochopil. Neví, co udělat, aby se jejich vztah zlepšil. Přijde jí, že takhle snaha je jen jednostranná. A ona nechce něco jednostranného.) Já tvoji smrt nechci Kole. Možná si teď přeji, abys byl mrtvý, protože na tebe mám takový příšerný vztek, ale rozhodně nechci, abys umřel. (Na chvíli přestane mluvit. Cítí vítr, jak jí hladí po pokožce, vlasy, které jí rozhání do všech stran a pohrává si s nimi. Slunce už je dávno pryč a její dech je mělký, jako kdyby to měl být jeden z jejích posledních. Najednou se nadechne ale zhluboka, přerývavě, bolestně sevře oči a tiše zasténá, jako vlk, jemuž chybí jeho druh. Jako kdyby jí chyběl Kol. Chyběl, potřebovala by ho tady. Jako oporu, jak někoho, kdo jí poradí, kdo ji rozveselí, kdo tu pro ni bude. Jenže Kol tu nebyl. Nebyl tu pro ni. Znovu a znovu si vybíral někoho jiného, než jí.) Mě nezajímají ostatní, jasné? Do hajzlu s ostatníma. (Teď na něj znovu trochu zvýší hlas.) Víš, proč utíkám? Protože když v tvém nastávajícím životě zbydou jen problémy, a nikdo, na kom by ti záleželo, odejdeš. Nezůstáváš kvůli tomu špatnému, ale kvůli něčemu pěknému, něčemu, kvůli čemu stojí za to zůstat. (Ať si to přebere, jak chce. Klidně tak, že jí nestál za to, aby zůstala, když předtím utíkala před smrtí Jacksonovou rukou. Pravdou je, že kdyby se jí nestalo, co se jí stalo a ona málem nezemřela, nikdy by se do NO nevrátila. Nechala by všechny myslet si, že zemřela, že byla zavražděna. Kola, všechny. Osvobodila by se od něj, zapomněla na něj, a on by se alespoň kvůli ní nemusel hádat s Genevive a našel by si nového parťáka na pití, vlastně by ji dokázal docela obstojně nahradit. Ona stála jako přítel za houby. Byla lepší jako válečník, se sekyrou v ruce, v zabíjení lidí, v bojování. Možná to by potřebovala. Znovu si připomenout ten adrenalin, soustředit se na něco jiného, zúčastnit se nějaké války. Má takový pocit, že brzy bude mít možnost se do nějaké zapojit. Poslouchá jeho slova, s těžkým srdcem. Kéž by mu nikdy nevolala. Měla to nechat být, neřešit to.) Dokážu si se svými problémy poradit lépe, než si myslíš. A jestli tě pořád tak užírá, že jsi tehdy musel tu vyzáblou, polomrtvou, zničenou, zbitou a znásilněnou holku naložil do svého auta a zachránil jí život, tak je to tvůj problém. Ještě pořád to můžeš odčinit, můžeš mě zabít, abys toho nemusel litovat. Myslím, že Jackson by ti poděkoval, že jsi mu ušetřil práci. (Skousne si bolestivě ret a obrátí oči vzhůru k obloze. Ledová kapka jí dopadne na horkou tvář, po které stékají slzy. Nech vodu očistit tvé tělo a modlitbu očistit tvou duši.) Marcel mi dokázal alespoň odpustit! (Vyštěkne na něj, jako kdyby to byl žhavý uhlík, co držela na jazyku příliš dlouho. Nechce od Kola už nic slyšet. Chce, aby odešel pryč a nikdy se nevrátil. Na krátkou chvíli složí obličej do dlaní a nechá ho zkroutit jako papír, který se namočí.) I’m not mad, I’m in pain! Okay? (Vykřikne až příliš nahlas. Může slyšet, jak se její hlas hroutí, jak jí ke konci vynechal. Nahlas zavzlyká. Je to spíš zvuk, jak kdyby se její hrdlo hroutilo do sebe samotného.) You ruined everything! (Právě teď ho nenávidí ze všech lidí nejvíce.) Ublížil jsi mi a děláš to znovu a znovu… Co za zvrácenou hru tohle je? Cítíš se potom lépe? Protože já už takhle dál nemůžu, Kole! (Jako když zapálíte dům, necháte ho hořet a pak sleduje, jak se hroutí do sebe a zaniká. Tak nějak si připadala Claire. Skoro popadla dech, cítila v krku knedlík a bolest, jako kdyby její srdce někdo trhal na kusy.) Chci, abys mě přestal zraňovat, abys mi důvěřoval, chci, aby ty zatracený slova, co jsi mi řekl nedávno v parku, byla pravdivá, abys je myslel vážně! Jenže já pro tebe nic neznamenám, že? Protože já jsem jenom člověk, podřadná děvka, kterou si každý koupí, se zlomeným srdíčkem a falešným úsměvem! (Brečí a křičí na něj, a hlava jí třeští, jako kdyby ji do ní někdo uhodil kamenem, a ledový déšť stéká po její pokožce a máčí její šaty, a nutí jí se třást ještě více. Všechno se ale zastaví ve chvíli, když zaslechne čtyři pouhá slova. Jenže já tebe ne… Je to uvědomění si kruté reality, zničení všechny Claiřiny naděje, zboření jejích krásných lesklých zámků postavených ze snů a přání. Zamrzla. Mlčí a pak mu rozhodným, tvrdým hlasem plným odporu poví to, co mu chtěla říct už od začátku jejich konverzace.) Next time you come around I may not be here. Goodbye, Kol. (A hovor položí. Nenechá mu možnost něco říct. Nechce ho slyšet, nikdy ho nechce vidět, pro ni je mrtvý. Kol Mikaelson dnes zemřel. Odpočívej v pokoji zasraný zkurvysyne. A Claire ví, že je to pro ni lepší. Už ho nenechá, aby ji znovu ublížil, vymaže ho ze svého života. Smaže jeho číslo, zničí všechny věci, co by jí ho připomínaly, uzamkne svoje vzpomínky na něj. Odloží telefon na stůl a nechá na sebe dopadat čím dál tím více dešťových kapek. Nechá svoje tělo promoknout, promrznout až na kost, a svou duši očistit pláčem. Pláčem, upřímným, dlouhým a vyčerpávajícím. Ale ozdravným.)