Severní a Jižní Amerika

Claire hovor típla. Všechno to, co mu teď řekla... Kol na to nestačil zareagovat. Nestačil jí říct žádné další hnusné věci, které by ho později mrzely ještě víc. Teď je mu jedno, co jí řekl. Je mu dokonce jedno, co mu řekla ona. Byl naštvaný, takže nedokázal přemýšlet nějak normálně a rozumně. Právě teď viděl všechno úplně rudě. Chtěl jí toho říct ještě tolik, tolik jí toho chtěl vpálit do obličeje a ona? Zavěsila mu. Řekla si, co potřebovala a co chtěla a prostě mu to típla, jako by se nechumelilo. Jako by nebylo potřeba mluvit ještě o spoustě věcích. Později jí za to, že zavěsila, asi poděkuje. Proč? Kdyby ten mobil netípla, mohli oba dva říct věci, které už by nikdo nikdy nemohl vzít zpátky. Na které by zkrátka nešlo zapomenout. Nikdo neříká, že na tohle se zapomene nějak lehce, to vůbec, ale přece jenom... Oni dva se znají dost dlouho na to, aby věděli, že je ten druhý pořádně výbušný a když na to přijde, umí říct i ne moc pěkné věci. Takový rozhovor by byl pro spoustu lidí a jejich vztah konečná. Doufejme, že pro ně ne...
Jakmile mu došlo, že těch pár slov, které do mobilu potom řekl, už Claire neslyší, protože zavěsila, vší silou mrsknul mobilem o protější zeď a nezapomněl k tomu dodat pár sprostých slov. Je rozzlobený, hodně rozzlobený. Další věc, co se totálně pokazila. Jako by už toho nebylo dost, teď přijde ještě o Claire a to jenom proto, že má z naprosto nepochopitelných důvodů v hlavě zmatek v tom, co ke komu cítí a taky v tom, že neví vše, co by měl vědět. Neví vše, co by měl vědět... To ho přivede k dalšímu člověku a věci, kterou chtěl už dávno vyřešit, o které si chtěl promluvit... Trošičku se uklidní a zaposlouchá se, aby zjistil, jestli je Genevieve v domě a nebo jestli je někde jinde. Podle toho, co slyší, zjistí, že bude asi venku. Je totiž slyšet šplouchání vody víc než normálně - asi si šla zaplavat, když slyšela, že má Kol zajímavý telefonát. Neváhá ani chviličku a vydá se ven na pláž. Ne, tenhle rozhovor už nebude odkládat ani minutu. "Genevieve!" zakřičí snad co nejhlasitěji to jde, když stojí na pláži, kousek od vody. Chce, aby ho slyšela a aby okamžitě vylezla. Jestli není hloupá, tak to udělá, protože už jen z jeho hlasu jde slyšet, jak moc je rozčilený, rozrušený a... je tam slyšet i ta nejistota, určitě ano, i když nechce, aby byla.

(Celý den probíhal celkem v klidu a ona nechtěla kazit tu atmosféru tím, že by najednou zničehonic začala s tím, co se Kolovi rozhodla říct. Vypadalo to, jako by Kol snad zapomněl na to, že si s ní chtěl promluvit nějak vážněji. Jenom mu řekla, že má tu dýku a je plně funkční, ale na nic dalšího se jí neptal, jako by to snad prozatím nechtěl vědět. Nechala to tedy být s tím, že si s ním promluví večer. Prostě si oba dva sednou a ona mu vyklopí úplně všechno bez ohledu na to, jak bude reagovat. Prostě to zkusí a děj se vůle boží. Taky se domnívala, že hovor by mohli započít klidně a bez nějakého většího hněvu. Jenomže její plány jí zhatil jistý telefonát, který rozhodně v tento moment neočekávala. Claire se rozhodla Kola kontaktovat zrovna v tuto chvíli. I když je asi pravda, že ona se snažila Kolovi dovolat už mnohem dřív, ale Kol se jí to rozhodl vzít až teď. Byla zrovna v koupelně, když telefonát započal a jak poznala za okamžik, tak se to neneslo zrovna v tom nejlepším duchu. Ne, že by chtěla poslouchat. Ono se to bohužel ani přeslechnout nedalo, protože Kol byl v jistých pasážích dost důrazný. Ne, že by ji nezajímalo, co si ti dva společně navzájem říkají, ale tak nějak měla pocit, že jí do toho v tuto chvíli vlastně vůbec nic není a nechtěla být neslušná, Kol si to s Claire musel vyřešit sám a ona s ním. Jestli bude ráda, když jí řekne, že ji nemiluje? To samozřejmě ano, protože ona by pak měla šanci tohle všechno vyřešit bez překážek. Na druhou stranu, už je na překážky zvyklá a ví, že jí se málokdy stane, že by něco dostala zadarmo. Ani Kol nebyl zadarmo. Zavolá na něj, že jde na pláž, i když si není jistá, že ji vnímal, když byl tak zabraný do hovoru s Claire. Ani nevěděla, že Claire ji zaslechla a telefonát se změnil ještě ve větší peklo, než byl. Vyšla ven před jejich pronajatý bungalov a šla si natáhnout deku na pláž. Sedla si na ni a rozjímala při západu slunce. Bylo tady krásně a když byly všechny problémy s covenem Bokoran vyřešeny, mohla si konečně alespoň malinko oddychnout a užívat si, že jsou vlastně v exotické zemi u moře a že si může libovat na pláži a plavat v moři. Telefonát neskončil jen tak rychle a ona se rozhodla, že si půjde zaplavat do moře, když se Kol ještě neukázal. Tím si už opravdu zajistila, že hovor mezi Kolem a Claire neuslyší, ani kdyby chtěla. Vlny, které burácely, jí v tom bránily. Udělala sotva pár temp, když uslyšela Kolův hlas. Protože k němu byla otočená zády, jelikož plavala směrem do moře, ne od něj, musela pootočit hlavu, aby se vážně přesvědčila, že se jí to jen nezdálo a Kol ji opravdu volá. No, nezdálo. Poznala na něm, že není zrovna v nejlepší náladě a její sen o poklidném rozhovoru, kdy by mu všechno mohla vysvětlit, se právě teď asi rozplynul. Netroufala si ho provokovat tím, že by snad neuposlechla jeho volání a plavala si vesele dál. Takže se prostě ve vodě otočila, doplavala ke břehu a vylezla z vody, aby se připojila ke Kolovi, který vypadal dost naštvaně, ale taky... nejistě? Samozřejmě, zračila se v něm i nervózní nejistota a on si to zřejmě ani neuvědomoval, nebo si myslel, že se mu to podařilo dobře zamaskovat. Bylo jí více než jasné, že teď nastal ten okamžik, kdy bylo dost kamufláží a mlčení. Teď nastal ten okamžik, kdy si ona a on všechno řeknou. No, tedy mluvit bude spíše ona, protože má co vysvětlovat na rozdíl od Kola, který tímhle vším okolo byl snad ještě víc zmatený. Nemínila mu zamlčet nic. Rozhodla se už předtím, že vše vyzradí, že mu řekne, jak je to s Esther, jak je to s ní, jakou roli hrála v jeho životě, i když on tomu zřejmě nebude věřit. Proč by to vlastně dělal, když si na nic nepamatuje? Lásku měl za něco směšného, pro něj naprosto nemožného a přesto, přesto se zamiloval a bylo to do ní. Nechtěla ho ztratit, i když po tomto rozhovoru s ní možná Kol nebude chtít mít nic společného, bude se jí smát a označovat ji za blázna. Možná ji i přirovná ke Claire, co ona může vědět, ale už žádné lži. Došla až ke Kolovi a podívala se mu do očí. Byla klidná, možná tím svým přístupem chtěla vyprovokovat klid i v Kolovi, ale to se jí zřejmě nepodaří.) Ano, Kole? (Povytáhla jedno obočí a čekala, co na ni Kol spustí a jakým směrem se jejich konverzace bude ubírat.)

Stál na pláži a sledoval Genevieve, jak pomalu plave k němu. Jeden by čekal, že si v hlavě bude přemítat, co jí vlastně vůbec řekne, ale popravdě... On je pořád tak rozrušený a rozzlobený, že nad ničím takovým nepřemýšlel. Prostě až z tý vody vyleze, tak vyleze a potom až se začne mluvit o věcech, které se musí vyřešit. Možná až nervózně přešlapuje bosýma nohama v písku a sleduje, jak pomalu vylejzá z vody. Má štěstí, že ho slyšela a nedělala s tím drahoty, protože kdyby jo... Šlo by vůbec, aby se naštval ještě víc? K jeho překvapení byla docela v klidu, nezdálo se, že by se ho nějak bála nebo něco takového. A že by k tomu mohla mít důvod - on opravdu zrovna teď nevypadá moc mírumilovně. Člověk by čekal, že si ji bude pořádně prohlížet, celou tu dobu, jak jde k němu, ale ne. Sledoval jen a jen její obličej, ani na chviličku jeho oči nesklouzly někam níž. Už jen to bylo přinejmenším dost podivné - Kol se prostě rád podívá na ženské tělo, o tom žádná, jen teď nic. Přišla až k němu, stoupla si docela blízko něj. Jestli se ho snažila tím, jak byla v klidu, ještě více vyprovokovat, tak se jí to docela daří. Nebo si snad myslela, že ho tím uklidní taky? Hah, to asi nepřipadá v úvahu. Neví, co by se muselo stát, aby ho dneska ještě něco uklidnilo. Na její 'Ano, Kole?' neřekl ani ň. Jenom se na ni nevěřícně podíval, jelikož se mu vůbec nezdálo, jakým tónem hlasu to řekla. Opravdu je tak klidná, a nebo je tak dobrá herečka? Zničehonic do ní velkou silou strčí tak, že dopadne zády do písku. Upíří rychlostí je hned u ní a obkročmo si na ni sedne. Tedy vlastně na ni nesedí. Dalo by se říct, že nad ní spíše obkročmo stojí, a to dost nízko u ní. Rukama jí chytne obě její ramena a nedá jí tak vůbec žádnou příležitost, aby se zvedla, je rychlý. "Chci od tebe okamžitě, ale okamžitě vědět, co se tady děje, Genevieve," procení skrze zuby a nepouští ji. Ani si není jistý, zda ji v nejbližší době pustí - takhle mu aspoň neuteče a řekne mu, co bude chtít.

(Stála před Kolem na pláží a čekala, jak se vše bude odvíjet. Počítala s tím, že nadešel čas na jejich vážný rozhovor a ona už nebude tajit nic z toho, co musela držet ve svém nitru tak dlouho. Jestli by zvolila stejně, kdyby se mohla vrátit v čase a čelila rozhodnutí nechat si vše pro sebe a požádat ostatní, aby tak učinili též? Zřejmě ano. Jednak kvůli hrozícímu nebezpečí od Esther a jednak kvůli tomu, že by se obávala Kolovy reakce, protože by ji mohla roztrhat na malé kousky. A o to nestála. Raději se tak trápila myšlenkou, že si na ni Kol nepamatuje, ale jednou to třeba bude jinak. Jenomže nic nezůstalo tak, jak si to představovala a ona se Kolovi stejně nevyhnula. A teď tu byli spolu, měli za sebou společnou akci, při které mu ona musela zachránit zadek. Kol byl až moc sebevědomý, až moc si o sobě myslel a tak nějak nabrala dojem, že nedává pořádně pozor a věci nepromýšlí. Jednal zbrkle. Zřejmě se takhle choval v minulosti víc, než když ho poznala. Jako by ho ona nutila o všem přemýšlet a promyslet si svůj krok dvakrát, než něco udělal. I když pravda, někdy ho ani ona nedokázala zastavit před unáhlenými rozhodnutími. Nemohla ho nechat jet samotného a ani se nemohla nechat ovlivnit k tomu, aby to udělala. Potřebovala se svobodně rozhodovat, protože šlo o hodně. Tušila, že Kol nebude mít žádný plán B a ani se nebude zaobírat možností, že by se něco mohlo vymknout kontrole. Tuhle nezodpovědnost musela nějak zabrzdit, proto ona vymyslela záložní plán, o kterém samozřejmě Kolovi neřekla, protože by se klidně mohlo stát, že by si zbraň, kterou získala, na ní vyžádal, klidně i ovlivněním, a teď... ani nechce pomyslet na to, co by se dělo teď. Ještě, že tak opravdu činit nemusí. Čekala, s čím se Kol vytasí, ale rozhodně si nemyslela, že by ji srazil k zemi a chtěl si tak nějak odpovědi vynutit násilím. Proč? Proč jen musel být takový idiot? A proč ho i přes jeho idiotismus stále milovala a ani jednou nezapochybovala o svých citech k němu. Sice už párkrát předtím skončili odloučeni, ale to nic nezměnilo na tom, že i v době separace, ho stejně nepřestala milovat, i když někdy chtěla, i když věděla, že by to bylo snazší. Snadná cesta, odstřihnout se od něj. Nechat ty všechny klacky, aby ji zasypaly, nechat všechny ty našeptávače, aby ji porazili, ale ona se nehodlala vzdát lásky, nehodlala se vzdát Kola. Byl první muž, kterého milovala a její city byly opravdové, ne jen platonické. První láska v nás zanechá hluboké stopy, ale jestli bude vaše první láska též tou poslední, to je vždy ve hvězdách. Kol k ní teď momentálně ale byl hrubý a jí se to samozřejmě nelíbilo, protože ona by to ráda řešila někde v pohodlí, ne tady na pláži napláclá v písku a držena Kolem, aby se nemohla zvednout.) Dej ze mě ty ruce pryč a pojďme to vyřešit v klidu. (Zasyčela na něj a dívala se mu do očí. Myslela to vážně. Proč by se to mělo řešit zrovna takhle? Tohle bylo trochu nedůstojné. Kol ale nevypadal zrovna ochotně a pustit ji nechtěl. Jak je mu tedy libo. Když ji nepustí po dobrém, tak to půjde po zlém. Tak krásně obkročmo na ní klečel a ona měla prostor pro to, aby toho využila. Vší silou ho nohou napálila do jeho nádobíčka. Tohle Kola samozřejmě nemohlo nechat klidným. I Původní upíry taková věc bolela. Nemilé. Skutálel se z ní a ona tak mohla bezpečně vstát. Vrhla na něj zlostný pohled, ale pak se její mimika tváře ustálila.) Stále jsem pro řešení v klidu a pohodlí. (Prohodila k němu. Pak se otočila a mířila zpět do domku. Byla si téměř jistá, že Kol už žádné svoje chvaty zkoušet nebude a prostě ji bude následovat do domu, kde si promluví v pohodlí, jak už předtím avizovala. Došla až ke gauči, kam si sedla a čekala na Kola, který se objevil záhy. Byl naštvaný, to poznala, ale teď možná spíš kvůli té nečekané ráně do slabin. Nečekala na to, až ji Kol vyzve k řeči, prostě spustila sama.) Chtěla jsem ti to všechno dnes říct i bez toho, abys mě házel do písku a držel mě násilím na zemi. Bylo to tedy naprosto zbytečné gesto. (Jako by ho snad chtěla pokárat za ten výpad před chvílí. Pravdou zůstávalo, že byl opravdu zcela zbytečný.) Nevím, co všechno se ti už doneslo, kdo si pustil pusu na špacír, že jsi začal trochu víc přemýšlet, co se kolem tebe vlastně děje. Možná to byl Klaus, do toho bych to i řekla. (Musela se ušklíbnout, jako kdyby právě snědla citron. Klausovi se už nehodila, protože neměla magickou moc, tak co by měla dělat v jeho rodině? Netušila, že po tom všem by se to s Klausem mohlo takhle obrátit, ale stalo se. Teď se spíš nemůžou vystát, než že by si zašli spolu na skleničku a popovídali si o starých dobrých časech. Nemohla popřít, že ji to mrzelo, ale měla právě jiné věci na práci, než spravovat vztah s Klausem.) Každopádně možná je to na jednu stranu dobře, že něco koluje, i když, jak jsem vydedukovala, toho není dost na to, abys pochopil ty. (Na chvíli se zastavila v řeči, skousla si ret a zakroutila hlavou.) Tolikrát jsem si to přehrávala v myšlenkách a stejně vlastně nevím, jak bych měla začít. (Podívala se na Kola, který si mezitím sedl za ní na pohovku, a pokrčila rameny. Jak a co mu má říct? Možná, že by měla začít od Esther.) Vlastně v tom všem velkou roli hraje tvoje matka. Esther... Její jméno má pro mě pachuť nenávisti a opovržení. Jediné, jediné, za co bych jí mohla poděkovat, že ti zachránila život, když to vrátila zpět tělo, a tys tak nezemřel. Jenomže... (Přejela si jazykem přední zuby, jako kdyby hledala za správná slova, která by možná i pomohla Kolovi do toho už vidět, ale Kol byl někdy zabedněnec, takže musela počítat naprosto se vším.) ... i když ti vrátila život, něco si stejně vzala. Tvoje vzpomínky. Samozřejmě, že ne všechny, ale jednu jejich část. (Věnovala Kolovi pohled s nadějí, že mu snad už teď všechno dojde, že bude vědět, na co to zapomněl, tedy lépe řečeno, na koho.)

Býval by byl takhle přehnaně nereagoval, normálně by jí řekl, jestli si spolu nemůžou promluvit nebo tak něco... Rozhodně by ji neshazoval do písku a nebyl by k ní tak hrubý. Jenže dneska se po telefonátu s Claire všechno zase obrátilo totálně vzhůru nohama - vztah jeho a Claire nejistý a on sám? Je neskutečně naštvaný. Proto taková reakce. Proto mu je jedno, jak Gen donutí k tomu, aby mu něco řekla. Hlavní je pro něj jen jedna věc - aby mu vůbec něco řekla. No a kdyby se k tomu neměla... Řekněme, že nemá problém s tím, aby ji ovlivnil. Samozřejmě, že se jí nelíbilo, když ji shodil do písku a zabránil jí v pohybu (jak později zjistil, tak se mu to nepovedlo až tak dobře). Na její výzvu, aby ji pustil a aby to šli vyřešit v klidu, skoro nereagoval. Chtěl, aby mu to řekla hned teď. Jenže Gen je Gen a když se jí něco nelíbí, tak prostě jedná. Stejně tak teď. Asi nebyla moc nadšená z toho, že se po ní válí (tentokrát ne z toho důvodu, jak moc po ní touží!), a proto, když ji odmítl pustit, mu dala velkou ránu do jeho slabin. Samozřejmě se okamžitě svalil vedle ní na zem, protože i když byl upír a bolest pro něj nebyla nic tak hrozného, tohle se zkrátka nedalo. Ať chtěl nebo nechtěl, tohle taky chvíli trvá, než to bolet přestane... "Ať je po tvym," zavrčí na ni, když mu řekne, že pořád trvá na řešení jeho otázky v klidu. Ona se vydá do domku a Kol jde skoro hned za ní - tedy jakmile se vzpamatuje z bolesti a vstane z písku. Dojde až k ní a netrvá to dlouho a sedne si kousek od ní na pohovku. Vypadá už klidněji, ale opravdu jen vypadá. Stále je rozzlobený a tamto pořád trochu bolelo. A byl také nervózní, nejistý - na opěrátko u křesla pořád klepal prsty... Fakt je dost rozrušený, takový normálně nebývá. "Na nějaký tvoje poučování tu není nikdo zvědavej, radši mluv, jasný?" řekne nepříjemně, když mu začne říkat, jak zbytečné bylo to, co udělal na pláži. Jako by se jí nechtělo začít mluvit o tom, na co se jí zeptal a zakecávala to čím dál tím víc. "Nebyl to jen Klaus. Moc dobře jsi to nedokázala udržet pod pokličkou," řekne a měří si ji dost nepříjemným pohledem. Jen ať už začne mluvit. Ať začne! Zajímá ho to, chce už vědět, co mu všichni v jeho okolí tají. To, co všichni kromě něj ví... Na většinu toho, co teď říkala, už nereaguje, protože chce, aby se dostala co nejdříve k jádru věci. "Genevieve, mě nezajímá, jak začneš. Hlavně už chci, abys začala," koukne na ni nepříjemně a jí musí být jasné, že pokud hned nezačne, on začne zase blbnout. Začne křičet, začne být zlý a nepříjemný... Ano, přesně tak se chová, když není po jeho. Docela ho překvapí, když začne mluvit o Esther, jeho matce. Co ta s tím má společného? Co má společného Esther s Kolem a Genevieve? Ano, ano, ví, že to byla ona, kdo ho přesunul zpátky do Původního těla, ale co jako? Zachránila ho, ale to mu dlužila - už předtím ho totiž několikrát ohrozila na životě a chtěla mu ho vzít. Gen ale začne mluvit o další věci v souvislosti s ním a jeho matkou - vzpomínky. Proč by mu je brala? Copak by k tomu měla nějaký důvod? Hloupost. Sice by to byl důvod k tomu, aby ji neměla Gen ráda (však už mu něco málo sama řekla, ale on se dál neptal), ale tohle by Esther neměla zapotřebí. "Tak a teď tu O červené Karkulce," usměje se na ni, pohodlněji se usadí a dívá se na ni. Pravdou je, že si nebyl stoprocentně jistý, zda jí nevěří. Víte... Ono když jde o Esther, nevíte, čeho je schopná... Ale tohle mu přijde ujetý. Hlavně - proč by mu mazala vzpomínky na Gen? A další věc... Vždyť by přece neměla co mazat. "Jestli sis nevšimla, nejsem zrovna v náladě, kdy bych chtěl vtipkovat nebo tak něco, zlato. Radši mi řekni přesně o co tu jde, nebo se naštvu. A věř mi, že to umím ještě víc..."

(Nebyl zrovna nejmilejší. Věděl, že se blíží ten okamžik, kdy půjde všechna přetvářka stranou a ona mu konečně vyjeví, co se tady vlastně děje, co je to s ním a s ní, proč na to všichni naráží. Jeho nedočkavost se nedala přehlédnout stejně, jako nervozita, která se prosívala místností. Opravdu se nejdřív potřebovala rozmyslet, jak vlastně začne, ale Kola to nezajímalo, protože jemu bylo očividně jedno, kde započne ten příběh, který mu chce vyprávět. On toužil jen vědět co nejvíc. Jenomže tu byla otázka toho, jestli tomu vůbec uvěří. Doufala, že ano, že v sobě najde dostatek pochybností na to, aby její tvrzení kategoricky neodmítl, jenomže tohle může být taky jen její zbožné přání. Začala tedy od Esther. Od toho, že mu sebrala vzpomínky, které, jak správně vydedukoval, souvisely s ní. Zatím ale nevypadal, že by se mu chtělo hned všechno odkývat a souhlasit s jejím tvrzením. Na druhou stranu, pídil se po dalších informacích, protože tyto mu samozřejmě nestačily. Bude mu muset převyprávět mnohem víc než jen to, že ztratil díky své matce svoje vzpomínky. Dal jí jasně najevo, že má mluvit, hned, jinak by to nemuselo dobře dopadnout, protože Kol se ve svém vzteku jen těžko ovládal. To už dávno věděla. A ona netoužila po tom, aby ji tu nějak ohrožoval na životě. Zdálo se, že na svůj zachráněný zadek zapomněl až příliš rychle. Takoví ale byli Původní. Nikdy dostatečně vděční za to, co pro ně udělali druzí. Kašle na nějaké rozmýšlení začátků a konců, klidně bude i přeskakovat z jednoho na druhé, jen už to ze sebe potřebuje všechno vypustit a konečně to Kolovi říct. Už nebude váhat.)

Vím, že se tomu nedá tak lehce uvěřit. Proč by si tvoje matka měla brát nějaké tvé vzpomínky? (Pokrčila rameny a podívala se na něj se smutným úsměvem na tváři.) Abych pravdu řekla, sama nevím, co tvou matku vedlo k tomu, aby byla až taková mrcha a chtěla ti brát zrovna ty vzpomínky, které tě určitým způsobem změnily. Snad si troufnu říct, že k lepšímu, protože jsi nejednal tak zbrkle jako třeba teď, tvoje sebevědomí sice bylo obrovské, ale ne tak volající do nebes jako dnes, nesnoval si žádné podrazy a pojistky proti svým sourozencům, protože sis nebyl jistý svým místem mezi nimi, protože předtím, než ti Esther vzpomínky vzala, byl jsi na dobré cestě se mezi svoje sourozence plnohodnotně vrátit bez toho, aniž by ses musel jistit nějakou Tundeho dýkou. Řekla bych, že ani teď ti nehrozí bezprostřední nebezpečí od svých sourozenců a je to jen tvá utkvělá představa, že proti nim musíš bojovat. Protože to tak není. Jen jim musíš dát šanci stejně, jako ji oni dali tobě. (Upřela na něj svůj pohled. Nezačala od sebe, nezačala od toho, jak ho miluje a jak bez něj nemůže žít a že zapomněl na ni, že si prostě musí vzpomenout a přes to nejede vlak, protože ona je bez něj ztracená a špatně se jí dýchá, když ví, že není vedle ní, že se vedle něj ráno neprobouzí a nemůže se hřát o teplo jeho těla, že neusíná s blaženým úsměvem na rtech, jak tomu bylo, když trávila čas s ním. Začala u jeho rodiny, protože se jí nelíbilo, proč tu dýku vlastně chtěl a byl schopný pro to obětovat docela hodně, aniž by si to vlastně uvědomoval. Tahle jeho paranoia, která mu bránila v tom, aby se svou rodinou vycházel na jiné úrovni, než jen, aby se strachoval o to, či skončí v rakvi, částečně vymizela, když na něj začala mít vliv ona. Samozřejmě, stále to nebylo ideální a chtělo to ještě víc času, aby se to spravilo ještě mnohem víc, ale slibovalo to dobrý začátek pro nové vztahy v jejich rodině, které teď bohužel znovu nabraly zpátečku, protože si to Kol nepamatuje, jelikož na jeho vztahy s rodinou měla velký vliv právě ona. Esther spálila až moc mostů tím, že mu ji vymazala z paměti.) Když ses vrátil z druhé strany, řekla bych, že jsi měl touhu začít žít svůj život trochu jinak. Jsou to samozřejmě jen moje domněnky, protože jsem tě neznala předtím. Mohla jsem jen usuzovat z vyprávění o tobě. Neříkám, že ses změnil úplně, žes byl najednou jiným člověkem, ale domnívám se, že jsi toužil změnit směr svého života, protože sis uvědomil, že ani Původní nejsou tak úplně nesmrtelní. Dostal jsi druhou šanci, kterou jsi hodlal využít. (Vlastně celou dobu, co k němu mluvila, se mu dívala do očí. Sem tam samozřejmě mrkla, protože by se bez toho asi neobešla tak dlouho, aby ji nezačaly pálit oči, ale snažila se, aby její pohled zůstával stále intenzivní. Pak ho vzala za ruku. Možná, že si to měla odpustit, ale v tuhle chvíli to i pro ni nebylo rozhodně lehké a možná jen chtěla cítit Kolovu přítomnost, jako by si snad myslela, že ten dotek může něco změnit, že to Kola obměkčí, přesvědčí o pravdě. I ona teď byla nervózní a zkrátka se jen potřebovala o něco opřít.) Nevím, jakým zázrakem, ale vybral sis k tomu mě. Nejdřív jsem to nehodlala akceptovat, jenomže jsi dokázal být vážně neodbytný a nakonec... přiměl jsi mě k tomu, abych roztála a pustila si tě do svého nitra. Přiměl jsi mě, abych tě milovala. (Konečně vyslovila ta slůvka, která ji tížila na srdci snad nejvíc. Milovala Kola a vždycky jí ta slova pálila na jazyku, protože věděla, že je nemohla vyřknout. Teď to udělala a už to nešlo vzít zpátky a mohla jen čekat na to, jak to všechno dopadne a jestli to Kol přijme, bude o tom alespoň přemýšlet, nebo to hned zavrhne, či se tomu ještě vysměje.) Nebyly to vždycky jenom lehké časy, to nepopírám. Někdy jsme se dost hádali, protože naše názory byly hodně krát až moc odlišné na to, abychom se shodli, ale na druhou stranu jsme věděli, že to, co máme, je nenahraditelné a situace nás sváděla dohromady znovu a znovu. (Její hlas zněl klidně, i když pokud jste se do něj opravdu zaposlouchali, zaznamenali jste, že se chvěje. Nepatrně, ale ano. Samozřejmě, že se cítila nesvá, protože tohle nebylo něco, co by zažívala každý den a co by prožívat chtěla. Taky si nemohla být jistá Kolovou reakcí a ta nejistota ji v tuhle chvíli ubíjela asi nejvíc, ale zároveň se jí ulevilo, že tuhle část, kdy se Kolovi dozná, bude mít za sebou. Teď v sobě nosila až mnoho rozporuplných pocitů a jen málokdo by se v ní zrovna v tuto chvíli vyznal. Doslova se utápěla v Kolových očích, jako by v nich hledala jakousi oporu, aby se nepotopila až na dno a její život neskončil.) Vydrželo nám to spolu přes dva roky, než přišla Esther a všechno to jedním kouzlem smazala. Dva roky vzpomínek, ať už dobrých, nebo horších...(Samozřejmě nechtěla se tvářit, že mezi nimi dvěma to bylo vždycky naprosto idylické a oni dva se milovali až za hrob a měli jen sluníčkové dny plné lásky. V každých vztazích přicházely problémy, ale záleželo na tom, jestli jste je nějak vyřešili a s partnerem zůstali, nebo jste prostě všechno zahodili a snažili se zapomenout. Oni dva si vyzkoušeli obě dvě verze, ale vždycky je to k sobě přitáhlo zpět.) Teď už možná i chápeš, proč Claire nesnáší mě a ostatně, proč já nesnáším ji. (Skousla si ret a chvíli přemýšlela, jestli se má zeptat na to, co měla na mysli už hodně dlouho. Claire a Kol se líbali. Dokonce to bylo tak, že Kol políbil ji poté, co mu Claire vyznala lásku. A jí to prostě nemohlo dát jen tak spát. Není teď s Kolem a přiznává mu dnes něco, co si vlastně Kol sám ani nepamatuje, ale zřejmě se prostě potřebovala zeptat.) Co jsi vlastně cítil, když jsi Claire políbil, jakmile ti vyznala svou lásku? (Nemohla zakrýt svou zvědavost. Možná, že to, co se dozví, jí hodně ublíží, ale potřebovala to vědět, ať už to bylo jakkoliv. Pak se ale vrátila k tomu, co řešila předtím. Kola a jeho vzpomínky, které teď bloudí někde v prostoru a nemohou najít svého majitele.) Já vím, že je to těžko uvěřitelné, protože si nepamatuješ nic ohledně mě ve spojitosti s tebou. Esther odvedla vážně perfektní práci, ale... (Vydechla a poprvé se podívala taky někam jinam než na Kola. Ovšem netrvalo to dlouho a svým pohledem se vrátila k němu.) zkus tomu dát aspoň šanci. Zkus jen uvažovat o tom, že by to vážně tak mohlo být. Možná, že když tu možnost připustíš, pak se ti začnou vzpomínky vracet, možná, že... já nevím... jenom, nezavrhuj to. (Dívala se na něj stylem, že pokud tohle všechno označí jen jako bláboly a její naprosté výmysly, pokud ji označí za blázna a za manipulátora, ublíží jí to, velice ji to sebere a ona bude jen těžko rozdýchávat fakt, že Kol všechno kategoricky odmítl a nechce s tím mít nic společného. Netlačila na něj, neříkala mu, jakou láskou k sobě zahořeli, jak bez sebe nemohli žít, jak potřebuje to, aby jí věřil, protože ví, že tímhle by to jenom zhoršila. Chce mu dát samozřejmě prostor k tomu, aby nad tím uvažoval, ale pokud ten prostor odmítne, zasadí jí tak hlubokou ránu, že se jen těžko bude sbírat. Už teď má svoje srdce prošpikované děrami, ale tohle, tohle by byla díra, která se nebude dát nikdy zalátat, nikdy spravit, protože bude až příliš velká a hluboká na to, aby se tmel dostal do každé její části. A možná teď Kolovi alespoň dojdou všechny ty její náznaky a souvislosti s tím, kdo byl ten muž, kterého milovala a který je pryč. Byl to on sám, o kom mu říkala. On sám jí připomínal muže, který byl jejím snoubencem, protože to nebyl nikdo jiný než Kol. Ale jak se k tomu teď postaví? Samozřejmě ví, že je to pro něj hodně těžké, pro ni taky. A proto doufá, že o tom bude přemýšlet, že dá šanci její verzi, kterou mu tu teď odvyprávěla.)

Kdyby se ho teď zeptala, zda jí věří, že mu Esther vymazala vzpomínky na něj, asi by řekl, že ne. Přece jenom, stále mu neřekla jeden jediný důvod, proč by to měla jeho matka dělat. A to ji nějak neobhajuje. Nemá ji rád. Dříve tomu sice bylo naopak - v době, kdy byl ještě čarodějem a s matkou se učil všemožným dovednostem týkajících se toho. Jenže to bylo. Teď pro něj nebyla nikým jiným než zrádcem. Matkou, která se rozhodla zničit svoje děti, odhodlaná udělat vše, dokonce jim vzít i to nejcennější, co jim sama dala - život. I přes to všechno ale nedokázal pochopit, proč mu brát zrovna vzpomínky na tuhle zrzku. Tím by mu totiž rozhodně život neničila, skoro žádné vzpomínky s Genevieve neměl. Tedy žádné takové, které by stály za zmínku a které by se týkali jen jich dvou. Samozřejmě, že Gennie pořádně nevěděla, jak mu to vysvětlit. Co mu říct za důvody, proč byy to jeho matka dělala. Poslouchá ji, co říká a zatím do toho nezasahuje. Dokonce i přemýšlí o tom, co od ní slyší! Takže nejen, že se ještě nedostala k tomu, co po ní celou dobu chce, ona tady ještě začala vlastně říkat, že se chová hrozně - že je až moc sebevědomý, že dělá podrazy na své sourozence... Sakra, a i kdyby mu vzala nějaké vzpomínky, rozhodně to neovlivní takové věci. On je prostě takový jako je a nezmění se, to ani náhodou. "Oni mi nikdy moc šancí nedávali, Genevieve." To je to jediné, co k tomuhle řekne. Nebude se s někým, jako je ona, bavit a takových věcech. Jejich rodina se jí vůbec netýká - neví, jak to tam funguje, neví, jaký k nim má vztah a jaký mají oni vztah k němu. Ať se neplete do věcí, do kterých jí nic není...
Jak může mluvit o tom, jak se choval poté, co se vrátil z Druhé strany? Jak může mluvit o jeho touhách a o tom, jak chtěl žít svůj život? Nezná ho. Neví, jaký je. A taky neví, jak se cítil, když se vrátil. Podle něj ho v tu chvíli nikdo nemohl pochopit, protože žádný člověk z jeho okolí tohle nezažil. Žádný z nich nezemřel a potom se vrátil. Nikdo. Vlastně v tom, co teď říkala, měla pravdu. Trefila se přesně do toho, co v tu dobu Kol chtěl. Chtěl se změnit, alespoň trošku. A proč? Protože když se vrátil, viděl na svých sourozencích možná něco jako radost a úlevu? Vzpomíná si, že dokonce i Niklaus byl rád, že ho vidí... A teď? Teď mu ani nestojí za to, aby si spolu normálně popovídali. Takže ano, možná byl nějakou chvíli jiný, ale nic netrvá věčně, zvlášť u Mikaelsonů. Ani to 'always and forever' nebude trvat 'forever'. Kol ji celou dobu poslouchal a nepřerušoval ji. Jenom přemýšlel nad vším, co mu říkala. Přemýšlel a musel uznat, že na tom něco je, jenže... Ne, není to přesvědčivé. Vymazané vzpomínky? Blbost. Ani nějak nevnímal, že by se mu celou dobu dívala do očí - přišlo mu to normální. On kolikrát uhnul pohledem a díval se někam jinam, protože se myšlenkami zatoulal až někam dál, k něčemu, co se dalece týkalo toho, co říkala. Co ho ale opravdu překvapilo, bylo něco, malý pohyb, který udělala. Chytila ho za ruku. Jo, přesně to udělala. Mohla vidět jeho ještě víc nechápavý výraz (pokud to tedy ještě šlo). Zatím zůstal v klidu, nechal ji, aby ho za ruku držela, ale on sám nedělal nic. Stisk její ruky jí neopětoval. Nepohladil ji. Prostě nic. A ona začla povídat něco dalšího. Co to říkala? Slyší dobře? To ona měla být to něco, co by ho mělo dokázat změnit? Dobrý vtip. Z jeho tváře teď nemohla vyčíst nic. On taky nevěděl pořádně, jak se má tvářit. Má se jí smát? Má být zmatený? Nebo by jí měl snad věřit a padnout jí kolem krku? "Hohohou, brzdi trošku," řekne s pobaveným úsměvem na rtech. V tu chvíli vysvobodí svou ruku od té její a položí si ji na opěrátko u gauče. "Rád bych ti řekl, že ti věřím, fakt jo, ale že bych tak jednoduše získal někoho jako ty? Jsi jako nedobytná zeď, Genevieve." V tomhle má pravdu. Ona se nenechá přeci jen tak od někoho dostat. Jen tak od někoho ne, ale od něj ano. Jenže to Kol neví.
I přesto, že se jí teď asi tak trošku vysmál, pokračovala. Mluvila dál, jakoby nic. Zdálo se mu, že ani nechce slyšet ty nehezké (pro ni nehezké) věci, co jí tu říká. Měla by si ale sundat ty růžové brýle, které si dneska nasadila. Jestli si myslela, že jí tyhle bláboly sežere, tak se šeredně spletla. Mluví o jejich 'vztahu nevztahu'. Pobaví ho ta část, kdy se zmíní o tom, že kolikrát byly jejich názory hodně odlišné - už jenom kvůli tomu si nedovede představit, že by mezi nimi mohlo být něco jako normální vztah. Vždyť stačí, když spolu spolupracují (ani se asi nemůže použít slovo kamarádi), to se taky pořád hádají a pak jsou rádi, když od sebe mají chvíli pokoj. Jediné, co je v tuhle chvíli opravdový fakt je to, že Kol je klidnější. Neví proč, normálně by ho totiž takové kecy, které má dneska ona, rozzlobily. Ale už kolikrát si všiml, že její přítomnost má na něj v těhlech ohledech docela dobrý vliv. Uklidňuje ho, i když ho vlastně štve. Zvláštní, já vím. Ale oni dva jsou přeci zvláštní. "Genevieve," osloví ji, podívá se jí do očí a poté pokračuje, "naše vzpomínky začaly pořádně až tehdy, když jsi mě podrazila s Tundeho dýkou. Když jsi mě pomocí ní chtěla odstranit z cesty. A to předtím? Spolupracovala jsi akorát s Nikem jako čarodějka, když jsi mu byla ještě k něčemu. Ale my a naše společné vzpomínky? O čem to mluvíš? Esther nemohla zničit nic, to předtím nebylo." Ou. Tohle byla docela krutá věta. Ale k dobru bychom mu mohli přičíst to, že tomu fakt věří. A taky to, že teď si z toho už nedělal srandu... Tedy mohl si z toho dělat srandu, ale nebylo to vidět.
"Že to chápu? Ženský, já poslední dobou nechápu ani jednu z vás," řekne a nechápavě zavrtí hlavou. Pokud to správně chápe, tak on měl mít něco vážného s Genevieve. Jenže Claire se do něj zamilovala. A začla do něj dělat. A co Gen vadilo. A proto by si teď nejradši vyškrábaly oči. Jo, to dává logiku, hlavně když si Kol na nic z toho nepamatuje a jsou to jen jeho domněnky, jak to mohlo být. Neví nic. V tom to je. Kdyby mu dala nějaké důkazy, kdyby mu to ukázala... Nechápe, absolutně nechápe, kde vzala to s Claire. Jak ví, že ji políbil, když mu vyznala lásku? Kdo jí to řekl? Vždyť to nevěděl nikdo. Nikdo až na něj a... Claire. Jistě. Takže ona si pustila pusu na špacír před Genevieve - to znamená, že se ty dvě musely vidět. A ano, asi to byla ta návštěva Claire na Plantáži, o které se v jejich telefonátu zmiňovala. Lepší už to být nemůže, fakt ne. "Asi se nemusím ptát na to, jak ses to dozvěděla, že?" koukne na ni a uchechtne se. "Ale abych ti odpověděl... Když jsem ji políbíl, ani jsem pořádně nevěděl, co jsem cítil, proto jsem zmizel, to ti určitě taky řekla... Nevěděl jsem to do tý doby, než dneska zavolala. Po tom telefonátu a hlavně po tom jejím chování... Věřila bys, že je to všechno fuč? Jestli tam něco bylo, tak už naštěstí není. Žít s takovou hysterkou? To bych nepřežil." Až se diví, že jí to řekl. Asi to bude tím, že je na Claire stále naštvaný (a taky že ještě dlouho bude), takže je mu jedno, co o ní teď řekne. A navíc, s Gen se nemají rády, ta jí to nepoví.
Nakonec se ale zase vrátí k němu a jeho vzpomínkám, které mu podle ní chyběly. Podle něj ale ne. "Genevieve, prosím, řekni mi jednu věc. Kdyby ti někdo řekl to, co tady říkáš ty mně. Kdyby se k tobě někdo choval tak odtažitě jako ty ke mně celou dobu. A kdyby tě chtěl někdo skoro zabít... A pak by ti řekl, že tě miluje? Dobře, dobře..." podívá se na ni a nějak neví, co říct... "Nikdy nebyl ani náznak, chápeš to? Nic. Kdyby to byla pravda, jakože tomu moc nevěřím, proč bys mi to neřekla dřív? Proč? Ty si myslíš, že mi tady napovídáš takový věci a já tomu uvěřím? Nemáš nic, čím bys mi to mohla dokázat, chápeš to? Já nemůžu věřit něčemu, co podle mě prostě nikdy nebylo." To se jí to řekne, aby to nezavrhoval a aby o tom uvažoval. Což o to, uvažovat může, ale k čemu to bude? Stejně to zavrhne. Proč? Protože nemá nic, z čeho by mohl vycházet. Nemá žádné ty vzpomínky, které mu podle ní chybějí. A on není blázen, aby věřil takovým věcem.

(Nechal se, když ho chytila za ruku. Neuhnul, ale pravda, ani ji za ni nevzal. Jenomže to ona od něj v tuto chvíli vlastně ani neočekávala. Spíš si ona potřebovala vlít do žil trochu sebevědomí a jako by ho Kolův dotek poskytoval bez ohledu na to, jestli je opětovaný. Pak už nečekala na to, jestli se to Kolovi bude líbit nebo ne. Prostě se rozmluvila, i když to vlastně nakonec podala úplně jinak, než zamýšlela. Tedy, tolik mu toho zase neřekla, jenomže po tom dnešním dni, který se nakonec tak nějak pokazil po telefonátu Claire, nechtěla na Kola uhodit nějak tvrdě. Chtěla být co nejšetrnější, i když v tomhle případě se to ani možná tak udělat nedá. Ovšem nechtěla ho do ničeho nutit a ani tlačit. Jediné, co by ocenila, kdyby se jí hned nevysmál do obličeje, opravdu jí poslouchal a možná trochu uvažoval o tom, co mu tady v těchto chvílích sděluje a jaký by to mohlo mít vliv. Svou ruku ale po několika jejích větách vyprostil z jejího sevření, protože byl rozhodně v šoku. Říkala mu tu věci, se kterými ani ve snu nepočítal. Nemohla se divit jeho reakci a vlastně to v ní údiv ani nevyvolávalo. Povytáhla obočí, když jí sdělil, že ona je jako nedobytná zeď a že vlastně netuší, jak by to bylo všechno možné, když by ji nezískal. Za jistých okolností by ji to i potěšilo, protože ona se opravdu nenechala dostat do kolen jen tak někým. A ze začátku to nechtěla dovolit ani Kolovi, jenomže ten byl tak neodbytný, že si nakonec musela přestat nalhávat, že žádný muž u ní nemá šanci, že si nedovolí lásku, protože je to luxus, na který ona neměla. Nakonec ji dokázal uhranout a dostat ji tam, kam chtěl. Zamilovala se do něj a přerostlo to v něco mnohem hlubšího, než ona sama počítala.) Nepopírám, že jsem. Na to označení bych mohla být i vcelku pyšná. Byla jsem nedobytnou zdí, než jsi mi vešel do života a trpělivě jsi boural cihlu po cihle, až ze zdi nakonec zbyla jen malá zídka, kterou jsi dokázal bez obtíží překročit. Nikomu jinému jsem to nedovolila, i když nemohu říct, že by se o to již nikdo kromě tebe nesnažil. Vždycky jsem patřila tobě. (Nebrala to od něj jako posměšky. Možná, že to tak bylo Kolem bráno, ale ji to nezastavilo v tom, aby pokračovala, protože když už se jednou položila do vyprávění, nebyl by moc dobrý nápad s tím přestat. Jednak by už nemusela najít odvahu, aby jindy pokračovala, a druhak Kol by se mohl opravdu hodně naštvat a tohle celé by nedopadlo dobře. Možná, že by jí i ublížil, teď zrovna neví, co se mu hnalo hlavou, kdyby svoje povídání nezakončila. Samozřejmě, že jejich soužití nebylo z nejlehčích, ale stálo za to, aby bojovala o každý den s ním. Teď tu byla složitější situace, ale ať to dopadne jakkoliv, Kol si to opravdu zasloužil alespoň vědět. Pokud tedy uzná, že by se tomu dalo věřit, pokud ji jen neoznačí za lhářku a tohle všechno nesmete ze stolu jako naprostý nesmysl.) Kole, nepamatuješ se na to. Samozřejmě, že společné vzpomínky nejsou, ale ne proto, že by neexistovaly. Ona ti je sebrala. Esther. (Trvá si stále na svém. Jak by taky ne, když to, co tu celou dobu tvrdí, je pravda. Ale přesvědčte někoho, kdo si na nic nepamatuje? Neměl nejmenší tušení, co všechno spolu zažili. Odmítal to, ale ona by si přála, kdyby to alespoň připustil, kdyby si řekl, že to možné je a nezavrhoval to hned jako naprostou hloupost. Proč by mu to tady jinak všechno říkala? Myslel si, že si to snad vymyslela? Že je vyšinutý blázen? Ne, to ona není. Tak nějak pak narazí na Claire a i když by neměla mít radost ze zoufalství někoho druhého, protože sama jedno vlastně teď prožívá, potěšilo ji, co Kol řekl. Ke Claire necítil nic a ona na tom mohla stavět. Nebude dělat hysterické scény jako ona, protože by tím akorát ponižovala samu sebe a s Kolem by to vůbec nic nevyřešilo. Ale na druhou stranu, nemohla se chovat ani příliš chladně, protože pak by to nekorespondovalo se slovy, které tu teď Kolovi sděluje. A vlastně je i ráda, že jí tohle Kol řekl. Mohl by nad tím mávnou rukou, nevyjadřovat se k tomu, říkat, že jí do toho vůbec nic není, ale on se vlastně rozpovídal sám. Za tenhle moment, i kdyby byť na sekundu, byla ráda. Jenomže se musí od své odbočky vrátit k tomu, co se původně řešilo. Nechtěla, aby to Kol zavrhl hned, nechtěla, aby ji poslal do háje, aniž by o tom alespoň neuvažoval jako o něčem, co se stát mohlo. Byla vlastně plná očekávání a na povrch vyplula její vnitřní bolest, kterou v sobě držela až příliš dlouho. Tu svou bolest teď dávala Kolovi na odiv, ale on si jí možná nevšiml, nebo si jí všímat nechtěl. Stejně, jako si nevšímal jednotlivých náznaků, kterých bylo věru až dost, ale Kol je neviděl, protože netušil, že by je vnímat měl.) Já vím, že to s tou dýkou jsem přehnala. Neměla jsem to dělat, a to ne kvůli tomu, že to nevyšlo, ale… vlastně jsem byla ráda, že to ztroskotalo. (Podívala se na něj a už nebyla tak úplně klidná jako na začátku. Vlastně hrála všemi možnými pocity a mimika její tváře se co chvíli měnila. Ale jedno zůstávalo konstantní. Bolest. Velká bolest, která se jí zračila přímo v očích.) Bála jsem se. Přiznávám, že jsem měla strach z Esther a z toho, co může podniknout, protože jsem byla svědkem už dosti věcí. Vyhrožovala mi tím, že když tě nenechám žít si svůj život, když se budu do něj montovat, kdybych ti snad jen slůvkem chtěla zmínit, že ty a já, že tě miluju a ty jsi ty city opětoval, zničila by mou dceru, vzala by jí život a pak by se obrátila taky na Sophie a další ty, na kterých mi záleží. Zničila by všechny, kteří v mém životě něco znamenali, protože jí nestačilo, že už mi vzala tebe. A já jsem opravdu měla hrůzu z toho, že svoje výhrůžky naplní, protože vím, čeho je schopná. Měla jsem strach a zpanikařila jsem. (Zakroutila hlavou a promnula si obličej. Vrážet do Kola Tundeho dýku opravdu byla chyba, jenomže ji poháněl strach a bolest s úzkostí. Bála se o své bližní, ale zároveň se nechtěla vídat s mužem, kterého milovala, protože ji to bolelo. A i když to nezaznamenal podle jeho slov, tak ji to bolelo celou tu dobu a bojovala se svými vnitřními pocity, aby se alespoň trochu obrnila a jasně přemýšlela, protože věděla, do čeho se to chce Kol pustit a že to nebude jen tak.) Obrnila jsem se, alespoň částečně, protože kdyby ne, každý den vedle tebe by byl utrpení, po kterém bych se zhroutila den co den opakovaně. Nedokážeš si představit, jaký boj jsem svedla sama se sebou, abych alespoň nějak mohla v tvé přítomnosti fungovat. A zřejmě jsem v jistých chvílích byla odtažitá. To proto, abys mě nezboural jako domeček z karet, protože moje bariéry byly tak vetché, že stačilo jen fouknout, aby se zbořily. (Po tváří jí stékala slza, kterou si hned záhy utřela. Byl to velký emocionální nápor, který ji v tuhle chvíli válcoval, ale ona musela vydržet ještě alespoň malou chvíli, aby dořekla vše, co chce bez toho, aniž by se zalykala.) A pak se Esther stala upírem a já věděla, že mám prostor k tomu, abych ti to všechno řekla. Jenomže tu byla výprava na Haiti, takže jsem si to schovávala až na tuhle chvíli. I když jsem si myslela, že to bude probíhat trochu víc v klidu. Bohužel, člověk si chvíli nevybírá. (Kol se ale moc netvářil na to, že by si hodlal připustit alespoň malou špetku z toho. Podle něj mezi nimi zkrátka nebylo nic a slova ho nemohla přesvědčit. Když to tedy nedokázala touto cestou, zřejmě mu to bude muset ukázat. Svoje vzpomínky, jelikož ty jeho se válely zapomenuty v prachu. Naklonila se k němu, jako by mu snad toužila něco pošeptat. Vzala ho za obličej a sjela mu po jeho tvářích, jako by ho hladila. Stačilo jen zavřít oči a nechat svoje myšlenky a vzpomínky proudit do mysli jeho. Stačilo, aby se jí podvolil a ona mu bude moci ukazovat útržky vzpomínek jako krátké filmy.) Nech mě ti to ukázat. (Zašeptala nakonec a smazala mezi nimi veškerou vzdálenost. Udělala něco, co Kol asi vůbec nečekal, ale ona tak dá větší průchod svým pocitům a její vzpomínky budou alespoň o to reálnější. Políbila ho. Ale nebyl to takový ten jednorázový polibek, trval, trval dlouho, tak dlouho, dokud ho bude třeba, tak dlouho, dokud mu neukáže to, co chtěla. Nemusela naštěstí vstupovat do Kolovy mysli násilím, protože ji tam vpustil. Možná, že i díky tomu šoku z polibku. Jakmile se ale jejich rty spojily a ona zavřela oči, začaly v Kolově mysli proudit pohyblivé obrazy, které jemu sice nic neříkaly, ale prožil si je stejně jako ona. Postupně mu promítala okamžik, kdy se na hřbitově potkali a i když to rozhodně nebyl moment, kdy by si oba dva hned nehynoucně padli kolem krku, vlastně ten okamžik měl svoje kouzlo, ať už to bylo lokací, nebo Kolovým šarmem, kterým se ji snažil okouzlit, i když v tu chvíli mu to ještě moc nešlo. Ukázala mu moment, kdy byla v exilu a on ji našel. Celý den se od ní nehnul. Samozřejmě, že mu nepromítala úplně všechno, ale například návštěvu a pojídání kebabu, tu mu nemohla upřít. Byla to sice taková prkotina, ale i malé okamžiky, jako byl tento, definovaly jejich společné chvíle. Samozřejmě ale nezapomněla na tu nejdůležitější ten den. Společně leželi ve sklepě a jenom se na sebe dlouhé chvíle mlčky dívali, jako by ani nepotřebovali slova k tomu, aby věděli, že v ten moment se pro ně změnilo úplně všechno. V ten moment si totiž připustila, že toho člověka, který ležel naproti ní, miluje. Ukázala mu moment, kdy mu poprvé řekla ta slůvka „Miluji tě“ nahlas, to, jak jí koupil vysněný byt, že s ní v něm vlastně žil víc než na Plantáži, kde bylo takové jeho oficiální sídlo. Vzpomínky pokračovaly ale i něčím, co nebylo tak pěkné, protože sluníčko ne vždy vyšlo a občas bylo v jejich vztahu i hodně zamračeno. A ona nechtěla Kola krmit jen těmi krásnými okamžiky. Ukázala mu tak jeho žárlivost vůči ostatním mužům, kteří se kolem ní motali, jeho majetnickost a mnohdy přehnanou paranoiu. Ale taky jednu hádku kvůli Claire, když si společně slíbili, že stráví den nerušeni nikým a ničím a on se nakonec po telefonátu Claire sbalil a šel za ní přes všechny sliby. Ona tehdy byla vážně dost vytočená a samozřejmě, že na ni žárlila. Nebylo to tak, že by Kolovi chtěla zakazovat styk s ní, to by ani nemohla, ale v tu danou chvíli si slíbili společný den a všechno se rozplynulo. Ukázala mu taky, jak byl uřknutý Benjaminem a ona tak zažívala teror, který nakonec skončil tím, že jí Kol dal svou krev a škubnul jí vazem. Teď tedy i vlastně ví, jak se stala upírem, i když to bylo samozřejmě trochu složitější, základ mu byl ukázán. Další vzpomínkou bylo, když umírala a on ji vzal do botanické zahrady mezi stromy, aby nezemřela v místnosti plné pachu krve. Tehdy to bylo opravdu dost silné a i přes jejich odloučení si přiznali, že se nikdy nepřestali milovat. A ejhle, ona se vrátila jako upír a její vztah s Kolem mohl pokračovat. Ukázala mu vzpomínku, ve které figuroval Štědrý den, tahle vzpomínka pro ni byla opravdu důležitá, protože se zde zpečetilo něco, co pro ni znamenalo tak moc. Nebyla zrovna nejnadšenější, když za ní tenkrát Kol do pokoje přišel, protože jeho mozek byl zatemněný a on pozval Claire, se kterou následně strávil celý večer hraním videoher a jí tím zkazil Vánoce. Jenomže to, co přišlo potom, to všechno smazalo a milionkrát napravilo. Tehdy si před ní klekl se slovy: „Tohle je to překvapení, ale nevím, jestli mi ho rovnou neomlátíš o hlavu se slovíčkem ne.“ Vlastně to byla dost originální žádost a ona z toho byla celá na větvi a nedokázala v ten okamžik zadržet slzy a nadšení a se sňatkem souhlasila, protože se toužila stát Kolovou ženou. I když tehdy spolu nebyli zase až tak dlouho, člověk někdy prostě ví po pár měsících, že s tím člověkem chce strávit věčnost. Kol si tohle připustil zhruba po více jak roce a půl jejich vztahu a ona též věděla, že nechce a nestojí o kohokoliv jiného. Obraz se rozplynul a na scénu přišla Esther. Nemyslela si, že je pro jejího syna dost dobrá, neviděla, co ti dva spolu už dokázali překonat a jaké city k sobě opravdu chovají. Možná, že si to uvědomila po nějakém čase a proto se uchýlila k tomu, že Kolovi vymazala vzpomínky. Nemohla snést, že by byl s někým, kdo ji neuznával a nectil. Ona Esther nesnášela už od začátku. Její další vzpomínkou, kterou Kolovi promítla, byla jejich hádka ohledně toho, že ji přesunul do jiného těla, aby ji ochránil před Esther. Tehdy po něm hodila zásnubní prsten. Jednala zbrkle. Až moc zbrkle a nemohla popřít, že toho i litovala, ale zpět do prostě vrátit nedokázala. Dokonce tehdy Kola nazvala omylem svého života. Tyto slova vypouštět z úst rozhodně neměla, protože to nebyla pravda. Nakonec i tohle ale bylo překonáno. Obnovené zásnuby se sice nekonaly, ale Kol s Genevieve se k sobě vrátili a on jí nakonec navrátil zpět její vlastní tělo. Bohužel tento obnovený vztah neměl až tak dlouhého trvání, jak by chtěla. Kol se jednoho dne vrátil domů s tím, že je konec, že si uvědomil, jak ho láska k ní oslabuje a on teď potřebuje být co nejsilnější, protože Esther bylo třeba zlomit a porazit. Tehdy to pro ni bylo opravdu těžké, protože Kol byl pevně rozhodnut a zdálo se, že to nic nevezme zpět. Dalším obrazem, který vytanul v Kolově mysli, byl okamžik, kdy našla Kola ležet na zemi na Plantáži a nevěděla, co se s ním děje. Proto zavolala záchranku, aby se v nemocnici nakonec dozvěděla, že Kol vlastně umírá, ale že příčina není známá. Vypadalo to na nějakou záhadnou otravu bez zjevných příčin. Tehdy šla s prosíkem k Esther. Žádala ji, aby svého syna zachránila. Ona souhlasila, ale měla podmínku, která Genevieve trhala žíly a věděla, že je opravdu konec všemu. Esther chtěla Kolovi smazat všechny vzpomínky na ni. Navštívila Kola ještě v nemocnici, aby mu sdělila, že Esther ho přesune zpět do jeho těla. Tehdy ho políbila se slovy, které chápala jen ona. „Naposledy,“ řekla mu. A on se dušoval, že to naposledy rozhodně nebylo, ale to bohužel netušil to, co ona. Kol Mikaelson byl pro ni ztracen. Obrazy ustaly a oni se tak dostali znovu do přítomného okamžiku. Nevěděla, jak dlouho byli společně v tranzu, ale asi to nebyla zase tak malá chvilka. Odlepila svoje rty od těch jeho. Oči měla zarudlé ze slz, které jí kanuly po tvářích a nešlo je zastavit.) Naposledy. (Vyřkla slova, která ukončovala i její smršť vzpomínek, co ukazovala Kolovi. Bylo na ní poznat, že je naprosto zničená a vzpomínky, které si tak i ona sama připomněla, ji nesmírně bolely. Zlomilo ji to. Podívala se do Kolových očí a zasténala. A pak… pak už se před Kolem mihotal pouze vzduch, protože ona zmizela. Neunesla to, neustála to. Raději bude schoulená někde v klubku o samotě, než aby pozorovala Kola, jak tohle všechno odmítá.

Po zbytku noci, kdy se motala po pláži jako bez duše a vlastně ani nevěděla, kam její kroky směřují, se vrátila zpět do domku, který s Kolem obývala tady na Haiti. Chtěla odtud zmizet, vypařit se jako pára, rozfoukat se jako kouř. Neměla sílu se znovu potkat s Kolem. Ten včerejšek ji rozebral na malé kousíčky. Nejraději by rovnou zamířila na letiště, jenomže tady má pár důležitých věcí, bez kterých by přeci jen odjela nerada. Když vstoupila do bungalovu, byl prázdný. Kol se zde nenacházel a pro ni to bylo jen dobře. Mohla ten čas využít k tomu, aby si sbalila svoje věci a prostě v tichosti odešla. Možná, že by tu Kolovi nechala nějaký vzkaz, ale tím si v tuto chvíli nebyla tak jistá. Sbalila si všechno, co tady měla. Vlastně jí to nedalo ani takovou práci, protože skoro všechny věci dávala hned zase do kufru, jakmile je přestala potřebovat. Hlavně se ale ujistila, že má zbraň, kterou získala zde od jedné čarodějky. Na letištní kontrole prostě všechny ovlivní, aby ji pustili i se zbraní. Nechce nikoho postřílet, jen je to taková vzácnost, kterou tu netouží zanechat. Mohla by se někdy ještě hodit. Kufr postavila ke dveřím a už si vlastně jen stačilo zavolat taxi, které by ji odvezlo na letiště.)

Všechno to, co slyšel, všechno, co Gen říkala... Je to pro něj tak neuvěřitelné. Ano, žije sice ve světě plném upírů, vlkodlaků, čarodějek, lovců a kdo ví čeho ještě, ale stejně. Tohle je něco jiného, než když slyší o tom, jak někdo ztratí paměť. Tedy přesněji řečeno, jak mu někdo vezme pár vzpomínek. Pokud by to, co tady Gen říká, byla pravda, musel by přijích o neskutečné množství vzpomínek. Jak dlouho že spolu podle ní byli? Dva roky? Jestli ano, a jestli se měli opravdu tak moc rádi, jak mu tu vypráví... Sakra, kam se ty vzpomínky poděly? Čím se nahradily? Kolovi se totiž nezdá, že by měl v hlavě nějak moc prázdno. Vlastně... Kdyby mu to nezačali všichni předhazovat, ani by nevěděl, že je něco špatně. On to neví ani teď, nezeptal se jí na to na vlastní popud, ale na nátlak ostatních. Až teď nastává ta doba, kdy začíná nad touhle věcí pořádně přemýšlet. Ne, že by to předtím nedělal, ale v tuhle chvíli je to přece jenom něco trošku jiného - vidí, jak Gen u tohohle rozhovoru vypadá. I slepý by poznal, že tomu opravdu věří, a že je z toho smutná. Vždyť mu tady začíná normálně brečet. Buď je to blázen a nebo mluví pravdu. Mluví pravdu a tím pádem je Kolův život posledních pár měsíců jedna velká lež.
Je pravda, že nad tím začal pomalu, ale jistě, uvažovat. Uvažoval nad tím, ale jí to neřekl. Řekla bych, že se jí mohl jeho přístup k tomu všemu zdát spíše negativní, nemohla u něj vidět ani žádnou snahu to všechno pochopit. Neviděla ji, ale byla tam. A ta snaha se stávala čím dál tím větší, protože Gen byla mnohem přesvědčivější.
Pak mezi nimi nastalo po delší době ticho, když mu Gen řekla, že si na tohle všechno chtěla nechat nějaký vhodný okamžik. Tenhle vhodný nebyl, to uznala i ona, ale nedalo se nic dělat. To on je ten, kdo na ni s otázkou na toto téma uhodil první...
Už už chtěl něco říct, to ticho se mu totiž nelíbilo. Chtěl jí říct svůj názor na to, že nad tím bude možná přemýšlet, až se vrátí domů, protože teď už je toho na něj fakt dost - nejdřív skoro 'umře' kvůli podělané dýce, pak ten telefonát s Claire a teď rozhovor s Gen, který by mohl být spíš součástí nějakého sci-fi, kde vám mimozemšťani vymyli mozek a vy o tom nic nevíte. Nestačil ale nic říct. Sotva otevřel pusu, ona se k němu naklonila, skoro jako kdyby mu chtěla něco pošeptat. Možná trošku tušil, co přijde, zvlášť, když ho vzala za obličej a pohladila ho po tvářích. Teď na devadesát devět procent ví, že mu chce ukázat nějaké ze svých vzpomínek. Pokud to udělá, už asi nebude důvod jí nevěřit. Jistě, mohla by si to všechno vymyslet, ale proč by to dělala? Mlčí, nic neříká. Jenom nechápe, proč má v hlavě teď, když se ho dotkla, ještě větší zmatek. Vlastně.. nejen v hlavě. A to mu ještě nic neukázala. Ani na tu její větu 'Nech mě ti to ukázat.' nestačil nic říct. Ani přikývnout, zkrátka nic. Ona ho totiž políbila. Jo, přesně to udělala. Nejhorší na tom všem je, že Kolovi to vůbec nevadilo, nebránil se. A to není Kol. Kdyby za tím viděl vidinu něčeho 'víc', tak by to bylo v pořádku, ale takhle? V téhle situaci nic víc být nemohlo. Byl ze začátku trošku překvapený tímhle jejím činem a taky tím, že mu hned vstoupila do mysli - i když to zrovna očekával. Je ze všeho zmatený, opravdu hodně - nepamatuje si v poslední době takovou chvíli, kdy by se jeho zmatení mohlo vyrovnat tomu dnešnímu. Spolupracuje s ní. Spolupracuje s ní ve všem - jak v líbání, tak i v tom, že jí nebrání, aby se mu toulala v mysli.
První byla chvíle, kdy se poprvé potkali. Podle všeho, co v jejích vzpomínkách viděl, to bylo na hřbitově. Neví, proč tam byl, ani to, proč tam byla ona. Vše vidí z jejího pohledu, cítí to, co cítila v tu danou chvíli. Je zajímavé, zvláštní a není to vůbec jednoduché, mít pocity někoho jiného. Aspoň pro Kola. V tu chvíli pro ni asi nebyl zas až tak atraktivní, jako je dnes. Podle toho, co vypozorval ze svého chování 'tehdy', o ní stál spíše on. No, stál. Viděli se poprvé, prostě se mu zalíbila. Ale bylo to jiné, než jak se mu zalíbila teď. Teď se s ní chtěl jenom vyspat. Předtím ne. Asi to myslela tím, jak říkala, že se snažil být jiný, lepší. Bylo vtipné, jak se ji v tu chvíli snažil okouzlit. A ještě vtipnější bylo, čím. Svým sebevědomím. Ani se jí nediví, že se jí hned na první pohled nezalíbil.
Další byl den, kdy se za ní vydal do exilu. To viděl od první chvíle. Vypadalo to, že ji sledoval. Našel ji, i když ona nechtěla být nalezena. A taky mu to dávala patřičně najevo. Jenže on byl tak neodbytný, že s ní nakonec strávil celý den. Dali si spolu kebab a dokonce jí pomáhal vyprat prádlo v prádelně, kde si (asi) poprvé prohlédl její prádelko. Díky pocitům, které teď má, cítí, že právě v tento den, ve chvíli, kdy leželi v jejím úkrytu ve sklepě, se v jejím vnímání Kola něco změnilo. Začala ho milovat jako on ji. V tuhle chvíli mu koutky musely cuknout mírně nahoru.
Ukázala mu chvíli, kdy mu řekla, že ho miluje. Tedy ne, že by mu to nedávala najevo už předtím, ale tohle bylo poprvé, co to řekla nahlas. A u ní to byla, jak se zdá, docela rarita. To, co ho opravdu překvapilo, byla koupě bytu. To on jí koupil ten skvělý byt? Vážně? Proto se mu líbil, když tam 'poprvé' vlezl. A podle jejích pocitů, byla z bytu v tu chvíli nadšená. A hlavně hodně překvapená. Tak nestává se každý den, aby vám někdo daroval byt.
Poté ale přišly i chvilky, které nebyly tak růžové jako vše ostatní. Ukázala mu, že jejich vztah nebyl dokonalý. Ale abychom byli féroví.. .Kolikrát za to nemohl Kol ani Gen, ale někdo třetí. Většinou muži, kteří se kolem Gennie motali. Ať už to byl Scott, Jackson nebo někdo další. Kol by vždy přehnaně majetnický a skoro jí ani nedovolil, aby se k někomu trošku víc měla. Aby se třeba nějak pořádně přátelila s jiným mužem. Ano, tohle je sice přehnané, teď to Kol uznává, ale byl (a asi stále je) takový. A samozřejmě tu byla i Claire, kvůli které se často hádali...
Viděl, že ho Benjamin uřknul. Ano, to ví, to se stalo, ale ty věci kolem toho... Naví o spoustě z nich, jak se teď dozvídá. A děsivé je, že mu ty vzpomínky doteď nechyběly. V tu dobu byla Gen opravdu hrozně, podle něj, na dně. ... bála se ho? Vypadá to tak. A kdo by se ho nebál, choval se jak blázen. Prostě nebyl sám sebou - a nebo právě že byl? Všechno jeho tohle chování díky uřknutí vyvrcholilo tím, že jí dal svoji krev a zlomil jí vaz. Kvůli němu se stala upírem...? Také mu ukázala, jak i přesto, že spolu kvůli téhle události nebyli, se stále milovali - když umírala, vzal ji do botanické zahrady. Na místo, kde je nic nerušilo a kde se ona mohla cítit aspoň trošku propojena s přírodou.
Další věc, která ho překvapí, je loňský Štědrý den. Pozval k nim Claire, aby nebyla sama. Gen to samozřejmě brala jako provokaci nebo něco takového - nebyla ráda, že tam je taky. Chtěla ten den jen pro ně dva. Ale Kol, aniž by měl svoje vzpomínky, ví, že ty dvě chtěl nějak usmířit. Protože podle všeho mu záleželo na obou a nechtěl, aby se stále hádaly. A ještě třeba kvůli němu. Celý den byl hlavně s Claire a Gen byla samozřejmě naštvaná. Když jeho nejlepší kamarádka odešla, rozhodl se, že si Gen nějak udobří. A ne tak, jak by vás hned napadlo! Požádal ji o ruku. A nebyl by to on, aby to nebylo originální... Přijala. Byli zasnoubení.
A poté to šlo spíš všechno z kopce. Přišla Esther a s ní i velké problémy v jejich vztahu. Kol chtěl Gen ochránit, proto jí, bez jejího vědomí, přesunul do jiného těla. Do těla, ve kterém byla v bezpečí. To ji tak naštvalo, že mu zásnubní prsten dost nehezky 'vrátila'. On se stal jejím největším omylem jejího života. Tak teď už ví, odkud se vzal prsten v jeho šuplíku - asi si ho tam musel schovat. Čím dál ve vzpomínkách jsou, tím víc se mu zdá, že je to všechno pravda. Děsí ho to. Děsí ho, že se někdy takhle choval, že dokázal být takový. A v duchu si pokládá otázku, jestli by takový dokázal být znovu.
Konečně se dostali k té dost hlavní vzpomínce a to je ta, kdy Kolovi vzala Esther vzpomínky. A hlavně proč mu je vzala. Nejradši by jí za to utrhl hlavu. Žádné bytí upírem, žádné přežívání - smrt. Na tohle nikdo nemá právo, i když by si myslel, že je to bůhví jak dobré. Prostě je to podraz, neskutečný. A to, že mu to nikdo neřekl? Klaus, Alisea, Elijah nebo dokonce i Hayley? Ano, další důvod, proč jim věřit. Vždy si všechno přeci řeknou... Haha.
Najednou už neviděl žádné vzpomínky. Když otevřel, dostalo se mu pohledu na Gen. Neskutečně uplakaná, smutná, vyčerpaná. Tohle nemůže hrát... Gen je ta, která se od toho druhého odlepí první. Kdyby to neudělala, udělal by to on. A ne proto, že by mu to bylo nepříjemné, ale spíš proto, že by rád něco řekl. Ale opět nestačil říct nic, zase byla rychlejší. "Gen..." stačí jenom říct. Ale tohle oslovení je to jediné. Gennie totiž zničehonic zmizí. Úplně se vypaří a Kol netuší, kam...

Jestli si někdo myslel, že si šel Kol po tak náročném dni lehnout, je na omylu. Celou noc byl v domku a přemýšlel nad tím, co se stalo. A upřímně, teď ani tak ne nad Claire jako nad Genevieve. Přemýšlel, co jí řekne, až se tu ukáže. A jestli se tu vůbec ukáže. Co když mu frnkla někam k domorodcům? Nebo co když už dávno odletěla zpátky do New Orleans? Druhou možnost skoro hned vyloučil - všechny její věci zůstaly tady, takže daleko nebude. Čekal na ni až do brzkých ranních hodin, ale ona se neráčila dorazit. Uvnitř už ho to užíralo, takže se někdy nad ránem rozhodl projít ven. Nebyl u domku, procházel se docela daleko. Tam, kde ještě nebyl. A v ruce žmoulal prstýnek, který si sem na Haiti dovezl. Pěkný, modrý, drahý a to hlavní - zásnubní. Zrovna se vracel k domku, když uvnitř slyšel nějaký šramot a neklid. Samozřejmě se vydal hned tam - napadlo ho, že nikdo cizí to asi nebude, takže se Gen vrátila. Ale na jak dlouho? Otevře dveře a nestačí se divit tomu, když se hned potom ozve rána. To totiž spadl kufr, který ke dveřím tak 'šikovně' postavila. "Gen, ty se někam chystáš?" podívá se na ni tázavě, jakmile ji očima v místnosti vyhledá. "Myslel jsem, že bychom si mohli promluvit..."

(Chtěla už tohle trápení ukončit. Ani fakt, že se teď nachází na tak krásném místě s pláží přímo u nosu, ji neposkytoval žádnou útěchu. Včera to nezvládla. Mohla chtít zůstat v klidu, jak chtěla, ale nešlo to. Už zadržovala všechny ty pocity moc dlouho v sobě. Jednou musel logicky přijít gejzír, který vytryskl ohromnou silou a nedal se zastavit normálním způsobem. Už nedokázala zapírat, co ke Kolovi vlastně cítí a že to není jen chvilkovou záležitostí nějakého pobláznění. Milovala ho. Kdysi dřel pro to, aby ji získal a ona mu dala kýženou odměnu. Sebe samu. Poprvé si dovolila cítit něco víc, neukojit jen svůj fyzický chtíč, ale promítnout do toho city, které povznášely, ale také pálily, když na to přišlo. Kol Mikaelson se pro ni stal láskou jejího života. I kdyby s ním nestrávila celý svůj život, i kdyby se znovu stala čarodějkou a je znovu dělila bariéra stárnutí, nikdo nikdy už nebude takový, jako byl on. Její první láska, její opravdová láska, její životní láska. Pro Kola by zradila všechno a všechny, pro Kola by šla až na kraj světa, do středu Země a zase zpět. Jestli ji to omezovalo? V jistém ohledu samozřejmě ano, ale ona to byla schopná a chtěla to podstoupit, protože za slabosti, které s sebou tento cit přinášel, se jí dostalo několikanásobné síly v jiném ohledu. Možná se na to upnula až příliš, možná by neměla tolik lpět na citech, které ke Kolovi cítila, možná by se jí v tento okamžik nehroutil svět, šla by dál a neohlížela se za svou minulostí, která jí tížila na srdci. Jenomže on tu stále byl. A v její blízkosti k tomu. Jenomže další odmítnutí už neunese, další odmítnutí ji rozcupuje na malé kousíčky a ona už si nebude schopná vylízat své rány. A tak se rozhodla, že odjede, že už Kola v tento okamžik vidět nechce a neunese fakt, že by všechny ty věci, které mu ukázala, odmítl. Samozřejmě, mohlo to být i opačně a on o tom mohl přemýšlet a dát tomu nějakou šanci, ale ona se v tuto chvíli spíše obávala té první varianty natolik, že raději zmizí, než aby znovu poslouchala, jak je tohle všechno nemožné. Věci si sbalila velmi rychle. Kufr sice položila velmi "šikovně" hned za dveře, ale tak nějak doufala, že Kol nedorazí do chvíle, co už ona bude pryč. Už stačilo jen zvednout sluchátko a zavolat si taxi, ale to už nestihla. Uslyšela hluk, který přicházel ode dveří. Její zavazadlo to schytalo a přepadlo na druhou stranu. Nebylo to ale teď to hlavní, co ji zajímalo. Kol stál u dveří a věnoval jí několik tázavých pohledů, které směřovaly k zabalenému kufru. Když se jí zeptal, jestli se někam chystá, odpověděla mu prostě a tiše.) Domů. (Sluchátko telefonu, které držela v ruce, ale položila zpět na své místo a zůstala jen nečinně stát na místě. Nebyla připravená na další rozhovor, nebyla připravená na další Kolovy posměšky a zamítání. A Kol to mohl vycítit. Cítila se nejistě, protože netušila, co přesně může Kol mít na srdci, s čím přijde, ale toužil si promluvit a nevypadal zrovna na to, že by se jí chtěl vysmívat. To však neznamenalo, že jí svými slovy nemůže ublížit. A ani to nemusel chtít. Kol nebyl navíc zrovna taktní typ, který by si dával pozor na svá ústa. Ona s tím vždycky tak nějak počítala, ale nebyla si jistá, jestli to teď všechno ustojí.) Promluvit... (Nechala ta slova odeznít a sklopila hlavu. Prohrábla si vlasy, než očima znovu spočinula na Kolově obličeji.) Kole, rovnou ti říkám, že jestli to tvoje mluvení bude odmítavé gesto, jak je tohle nemožné a že když ty ty vzpomínky nemáš, tak to prostě neexistovalo a nikdy existovat nebude, raději nic neříkej, nech mě si zavolat taxi a odjet beze slova. (Možná, že to od ní bylo zbabělé, ale každý má své hranice a meze a ona zrovna v tuto chvíli věděla, že nic negativního by už nesnesla, prostě by se tady Kolovi schoulila do klubíčka a plakala a plakala, až by její slzy vyplavily všechen nábytek a do moře přibyla další sůl. Samozřejmě, že nebyla ani tak naivní, že by si snad myslela, že Kol jí skočí kolem krku a vyzná jí lásku a znovu ji na místě požádá o ruku. Ne, na tohle opravdu nečekala, ale jestli tento rozhovor má být nějak plodný, odmítavé reakce jí k tomu nepomohou. Byla otevřená diskusi, i když by opravdu nejraději seděla v letadle a letěla domů, ale pokud si chce Kol opravdu promluvit o tom, co se stalo včera, ať tedy spustí. Ustojí to. Ustojí to za předpokladu, že ji neprohlásí za blázna, který si vysnil svůj vlastní svět a sám tomu věří natolik, že si do mysli vnukl falešné vzpomínky o jejich vztahu, kterým sám věřil. Ona nebyla blázen. Bylo na ní poznat, že je hodně unavená a vyčerpaná. I na upírovi se takovéto známky daly poznat, pokud byl fyzicky i psychicky vysílen. A ona byla tak nějak obojí, i když její psychické vyčerpání dominovalo nad jejím dobrodružstvím u covenu Bokoran. Hleděla na Kola a čekala, jestli jí odblokuje dveře a nechá ji mlčky odejít, nebo jestli začne nějaký svůj proslov.)

Jenom tam tak stojí u dveří a pozoruje ji. Pozoruje Gen a čeká, co z ní vypadne. Kam si jako myslí, že teď jde? Teď, po tom všem, co se stalo včera večer? No, jeden by řekl, že toho zase až tak moc nebylo, ale oni dva vědí, že to znamenalo hodně. Protože kdyby ne, ona by po jejich 'rozhovoru' neutekla a nesnažila by se teď bez rozloučení zmizet. Kdyby to nic neznamenalo, Kol by se v noci sbalil a šel by si někam užívat nebo se přinejmenším opít. On neudělal ani jedno z toho. Místo toho čekal v domku na to, až Gen přijde, chodil po pláži a rozmýšlel nad tím, co jí řekne, až se tu ukáže. Přemýšlel opravdu dlouho, dokonce už měl pár proslovů připravených, ale teď? Teď, když ji vidí stát před sebou a když vidí, jak vypadá? Neví, co dělat. Jediné, co ví je, že NĚCO udělat musí. Řekne jí, že si myslel, že by si mohli promluvit. Konec otázky nechal tak jako viset ve vzduchu - chtěl, aby si řekla. Buď mluvit chce a nebo ne. Asi jí nemůže bránit v tom, aby odjela. Teď už ne. Když slyší, co mu řekne, nemůže udělat nic jiného než se jen pobaveně uchechtnout. Snad si teď nebude myslet, že se směje jí. "Vypadám snad tak, jako bych chtěl říkat něco takovýho, Genevieve?" podívá se na ni tázavě a nechápavě zároveň. "Kdybych chtěl říkat TOHLE, tak tady nebudu celou noc stepovat, čekat na tebe, a přitom přemýšlet o tom, cos mi řekla a co já řeknu tobě, až se vrátíš," řekne a nespouští z ní oči. Chce vidět každou její reakci. Bude překvapená, že říká zrovna tohle? Bude překvapená z toho, co se jí tu plánuje povědět? "Víš..." začne a na chviličku se odmlčí. Přemýšlí, jak správně říct to, co chce. Najednou se potichu zasměje. "Je to vtipný. Celou noc jsem si připravoval, co ti řeknu, a stejně teď vůbec nevím. Je totiž něco jinýho mluvit se zrcadlem a mluvit s tebou tváří v tvář." Najednou mu něco dojde. Proč to dělat tak složitě, když to jde jednoduše? Proč si vymýšlet předem to, co jí řekne, když k tomu vlastně ani nepotřebuje nějak moc slov? Má jednu věc, která Gen dokáže říct skoro všechno za něj. Udělá pár kroků směrem k ní, musí přitom překročit kufr, který předtím shodil. Stejně je ale ještě docela daleko od ní - tak metr, dva. "Ještě předtím, než jsme odjeli, jsem našel tohle," řekne a z kapsy vytáhne cosi maličkého - zatím to má schované v dlani, ona nemůže vědět, co to je, může akorát něco tušit. "Našel jsem to u sebe v šuplíku, bylo to zastrčené až vzadu za vším oblečením. Docela náhoda, že jsem to objevil..." pokračuje a teď obrátí dlaň směrem vzhůru a otevře ji - Gen teď může vidět, co v ní celou dobu schovával - JEJÍ zásnubní prsten. "V tu chvíli jsem si říkal, co to tam dělá, koho by to mohlo být, taková drahá věc... Pak jsi mě napadla ty. Neznám totiž nikoho jinýho, kdo by si tak rád půjčoval moje oblečení. Řekl jsem si, že ti mohl třeba sklouznout z prstu, když jsi u mě něco hledala..." Celou dobu, co mluví, ji sleduje. Ani na ten prstýnek se nepodíval. A nic nenasvědčuje tomu, že by mluvil tak, aby jí ublížil. Nic. Teď jí mohl připomínat toho Kola, kterého měla tak moc ráda. "Nejdřív jsem ti ho chtěl vrátit. Vlastně právě proto jsem si ho sem bral s sebou, před odjezdem na to totiž nebyl čas. Byly ty problémy s Esther a další věci..." Až teď se na prstýnek podívá a druhou rukou ho vezme mezi dva prsty. Začne si ho prohlížet. "Ještě včera jsem byl pevně rozhodnut, že ti ho dám, vážně jo. Ale po včerejším rozhovoru... Gen," usměje se na ni a potom udělá dva krůčky k ní, aby už mezi nimi nebyla skoro žádná vzdálenost. "Myslím, že si ho ještě chvíli nechám. Jen tak pro jistotu, kdyby něco. Víšco, taky bys ho mohla ztratit.."

(Stála tam před ním a v jistém smyslu se jí v očích zračila rezignace. Rezignovala na to, že by snad měla Kolovi ještě nějak dokazovat, jak to s nimi bylo. Rezignovala na to, aby ho přesvědčovala o své lásce, kterou jeho zrádná matka zhatila. Na druhou stranu nechtěla slyšet jeho odmítnutí. Nemohla. Už neměla sílu na to, aby dostávala další a další rány pod pás. Jindy by prostě vztyčila hlavu a odešla by středem jako paní situace, ať už by byla ponížená nebo poražená jakkoliv, ale tady se nejednalo o New Orleans, nejednalo se o boj s nepřáteli, kterých měla požehnaně. Byl to Kol, komu musela čelit a který ji teď mohl buď úplně stáhnout na dno, nebo jí nechat alespoň tenké stéblo trávy, kterého by se mohla chytit. Vše v tuto chvíli záviselo jen na něm a ona to nenáviděla. Nenáviděla, že je rozhodnutí teď vlastně jenom na něm. Že ji buď pošle do pekel, utopit se ve svém žalu, v nicotě, kterou cítí od té doby, co nemůže být s ním tak jako dřív. I když s ním trávila čas, nebylo to to, co by si představovala a ze začátku z toho měla i strach. Čeká na to, jestli začne mluvit, nebo se jí prostě uhne z cesty a ona bude moci projít. Ta druhá možnost se nestala. Kol rozhodně nevypadal na to, že by se jí mínil uhnout a propustit. Její utrpení mělo přetrvávat, ale doufala, že už ne dlouho, že promluví, když už se nedostala ke svému kufru, aby ho popadla a vyšla z domku čekat na taxi. Pak najednou přišlo uchechtnutí. Přišlo mu to k smíchu? Byla mu po tomhle všem k smíchu a on si to mínil vychutnat? To musela klesnout tak hluboko, aby se tohle stalo? Svraštila obočí a vypadala poněkud pohoršeně a zklamaně, ale její výraz tváře povolil, jakmile se Kol rozmluvil. Špatně si jeho prvotní gesto vyložila. Přišlo mu to spíše celé absurdní, než aby se jí vysmíval, co to tu předváděla. Možná, že o té situaci vážně i přemýšlel. Semkla rty k sobě a pohodila rameny na důkaz toho, že vlastně neví. Neví, co jí chtěl říct, jestli jí vůbec něco plánoval říct, nebo se na poslední chvíli rozmyslel.) Já nevím. (Řekla popravdě. Proč by mu lhala? Proč by ho měla ujišťovat o tom, že nepochybuje, když je právě teď jedna velká pochybnost sama? Při jeho dalších slovech mírně pootevřela ústa a upřela na něj svůj pohled. Takže on o tom přemýšlel a přemítal si v hlavě vše, co mu řekla. Čekal na ni, nechtěl ji jen tak pustit, aby mu někam zmizela a on neměl šanci tohle všechno nějak vyřešit. Nečekala zázraky, ale tohle bylo přinejmenším rozhodně lepší, než kdyby jí řekl, že nechce nic slyšet a vykáže ji odsud pryč. Nemůže říct, že by byla zrovna úplně v klidu. Pohled má dost skelný, jak se její slzy snažily vydrat se ven, i když jim zatím nedovolila skanout po tváři. Povytáhla obočí, když jí sdělil, že vlastně neví, jak má začít, že neví, co přesně by jí měl říct, i když si to cvičil před zrcadlem, jak se přiznal. Bylo to úsměvné, představit si Kola, jak mluví se svým obrazem v zrcadle představujíc si, že mluví právě s ní. Ne, není to tak jednoduché jako mluvit k zrcadlu. Ona sama to moc dobře ví. Ani ona totiž netušila, jak by měla včera začít, co mu má vlastně říct, ale Kol byl hodně netrpělivý a nedbal na to, že i ona si potřebuje utřídit myšlenky v hlavě, když neví, jak má začít a co by vlastně měla říct.) Vím, jaké to je. Vím, co obnáší nevědět, jak začít, co vlastně říct, i když toho máš vlastně na srdci tolik. Myšlenky se ti honí jedna za druhou a ty nemáš ani pořádně příležitost, aby sis je v tu chvíli seřadil. Nakonec jsou všechny připravené řeči odsunuty do pozadí, protože v tu danou chvíli si na ně nevzpomeneš, nebo ti nepřijdou jako vhodné. Jediné, co zbývá je improvizovat a doufat, že všechno nějakým způsobem zapadne dohromady. (Odmlčela se, protože už k tomu neměla co víc říct. On musel moc dobře vědět, že hovořila o včerejšku. Ona taky nevěděla a on na ni naléhal a ze začátku byl i hrubý. Nějak prostě začala a nakonec z toho udělala maraton vzpomínek, které mu ukazovala. Svoje vzpomínky, z jejího pohledu, všechno, co při tom cítila. Lásku, vášeň, obavy, strach, žárlivost. U nich dvou to opravdu nebyl monotónní vztah, ani to nešlo. Oba byli dost živelní. Stále ale čekala na to, až se Kol dostane k jádru věci. A ona nebude naléhat a nebude tak netrpělivá jako on, nebude tlačit, aby jí hned všechno pověděl. Nechává mu čas, nechává ho, aby v sobě trochu zpracoval pocity, které právě prožíval. Udělal pár kroků k ní a ona zpozorněla. Netušila, co míní udělat, ale zřejmě potřebuje smazat vzdálenost mezi nimi, aby to dávalo smysl, ať už se chystal učinit cokoliv. Byl od ní tak zhruba metr vzdálený. Z kapsy něco vytáhl a okomentoval to tím, že něco našel. Něco, o co se s ní teď chce zřejmě podělit, ale ona zatím netušila, co to bylo. Nedošlo jí to, proč by taky mělo. Jakmile ale začne mluvit o svém šuplíku, byla trochu víc doma. Co asi mohl najít ve svém šuplíku tak malého, aby se to vešlo do jeho dlaně? Prsten. O pravdivosti její domněnky se utvrdila následovně, když Kol otevřel svou dlaň a nabídl jí tak pohled na zásnubní prsten, kterým ji učinil šťastnou loni na vánoce. Modrý kámen se blyštil, jako by nikdy neztratil svůj lesk, jako by jí říkal, že tu byla vždy naděje, že jednou se vrátí zpět na její ruku. Jasné signály, které se jí teď zdály pomíjivé, nereálné. Proč by jí ten prsten chtěl teď ukazovat? Chce jí ho snad dát? Pokud ano, rozhodně nemohla počítat s ním, že by se s ní chtěl znovu zasnoubit. Pokud jí ho dá, bude to znamenat, že si ho smí nechat na památku toho, co bylo, ale co už se prostě nevrátí. Hypnotizovala ten prsten pohledem, jako by v tuto chvíli nezáleželo na ničem jiném. Poslouchala při tom jeho slova. Myslel si, že ten prsten jí patří, ale ani ve snu ho nenapadlo, že on ho vlastně sám koupil a požádal ji o ruku. Měl za to, že ho tam ztratila, když se mu přehrabovala ve věcech, což se rozhodně mohlo stát, protože v jeho oblečení se po čas na plantáži hrabala opravdu často, jelikož si půjčovala Kolova trička. Nepopírá, že ráda. Ale ona na sobě žádný prsten neměla už od doby, co se s Kolem poprala a skončila na pár dní ve sklepě. Nemohla ho nikde ztratit, protože v tu chvíli jí nepatřil. Kol si toho, že žádný prsten vůbec neměla, asi prostě nevšiml. To se stává. Jakmile tedy řekl, že nezná nikoho, kdo by si tak rád půjčoval jeho oblečení, musela se bezděky uculit. Zvedla zrak k němu a mírný úsměv na rtech a rozjasněnost v očích ji zůstaly. Nevěděla, na jak dlouho, ale bylo to lepší, než kdyby naříkala a plakala. Alespoň pro ni. Samozřejmě, že jí ho chtěl vrátit. Myslel si, že je její, myslel si, že jí omylem spadl do jeho šuplíku s oblečením, i když tomu tak nebylo. A nechce teď ani pomyslet, co by se stalo, kdyby jí ho opravdu dal či alespoň ukázal někdy dříve než zrovna teď. Dřív by na to nebyla připravená, zničilo by ji to ještě dřív, než se svou destrukcí počítala. Teď už to byla jen třešnička na dortu jejího utrpení. Chtěl jí ho tedy vrátit předtím, než se tohle všechno dozvěděl, ale co teď? Vrátí jí ho stejně na památku a řekne svoje sbohem? Zatím nebyla schopná slova, protože se stále ještě nedověděla, jak se to všechno vyřeší. Neznala Kolovo stanovisko, ale to mělo již brzy vyjít z jeho úst a pročísnout ten neklid, který právně uvnitř ní panoval. On jí ho nevrátí? On si ho nechá? Nechá si ho, protože ona by ho mohla ztratit? Bylo jí jasné, že tenhle obrat byl příměr. Myslel tím, že jí ho nemůže dát, protože by tím řekl, že mezi nimi nic není, že mu na tom nezáleží, že je ten prsten jen cetka bez významu, ale Kol moc dobře věděl, že ten prsten mezi nimi znamenal vlastně úplně všechno. A nechtěl jí ho dát, protože netušil, jestli někdy znovu nedojde na to, že by jí tento prsten daroval jako zásnubní, ne jen jako vzpomínku na něj a na to, co bylo, ale už pominulo. Chvíli jen zaraženě stála a mezitím Kol smazal přílišnou vzdálenost mezi nimi. Mohla se mu teď dívat z blízka do očí a vidět všechno.) Ten prsten je vlastně technicky tvůj, i když byl určený pro někoho jiného. (Tím mu jasně říkala, že je to na něm, že to on se musí rozhodnout, jestli tento prsten ještě někdy někomu daruje, jestli ho někdy dá znovu jí se slovy, že si ji chce vzít za ženu, jako tomu bylo na Štědrý den. Sklopila na chvíli zrak a podívala se do podlahy. Přešlápla z jedné strany na druhou a její srdce plesalo. Ne, nebyla to výhra na plné čáře, ale tohle znamenalo začátek. Možná. Musí se ujistit, jestli je Kol ochotný začít něco nového. Podívala se zpět na něj.) Víš, myslím, že tady nás už opravdu nic nedrží a já bych ráda odletěla domů a nejlépe ještě dneska. Oba si potřebujeme odpočinout a trochu ustálit myšlenky, ale až budeme doma a trochu si odpočineme, nezašel bys třeba do kina? Jen tak. Žádné sliby, žádná očekávání. Prostě film a popcorn a nějaká ta nezávazná konverzace. (Pokrčila rameny. Nějak se začít muselo a nepředpokládala, že by do toho chtěl Kol skočit po hlavě.) Ale jestli si myslíš, že se to nehodí, tak to necháme být. (Dodala ještě nakonec. Opravdu nechtěla nic očekávat.)

Nemůže dělat nic jiného, než přikývnout, když Gen říká, že ví, jaké to je. Ví, jaké to je - nevědět, co říct. Ví to právě kvůli němu. Kol si myslí, že naráží hlavně na včerejší noc, kdy na ni dost naléhal, aby mu řekla, co chtěl slyšet. Ale zase, ruku na srdce, ona měla mnohem víc času na to, aby si připravila nějaký proslov. Měla na to celé měsíce. Vždyť už jenom to, jak dlouho byla s ním na Plantáži... "Hele hele, ale přece jenom, já na to měl narozdíl od tebe jenom jednu noc..." řekne a trošku se pousměje. Ne, chápe, jaký to pro ni muselo být. Takové věci se člověk nemůže naučit nazpaměť, protože jakmile toho člověka, na kterém vám záleží, vidíte před sebou... Nemůžete začít mluvit jako stroj, který to má přesně naučené. To prostě nejde. Kol už si je vědom toho, že Gen mu není tak úplně lhostejná, proto si připravoval to, co řekne.
Poté už začne svůj 'proslov'. Mluví tak, aby ho Gen nemohla přerušit, i když, jak ji tak pozoruje... Asi by toho nebyla ani schopná. Přišla mu strašně zmatená a překvapená. Docela by ho zajímalo, co od něj čekala, když dneska ráno vyšel do dveří a přistihl ji, jak se chystá odjet. Myslela si, že jí něco udělá? Že jí třeba ovlivní? Ani by se nedivil, však už ji ovlivnil několikrát a aby byl upřímný, nedělalo mu to doteď problémy. Ze začátku mu to nevadilo, tak ji prostě ovlivnil, no a co. Navíc to bylo potřeba, protože to, jak se chovala, to se vydržet nedalo. A taky, kdyby ji neovlivnil, riskoval by její útěk. S postupem času mu to ale vadit začalo. Neví, čím to je. Možná tím, že mu to už několikrát vyčítala, že ji pořád ovlivňuje? No to je jedno, každopádně dneska rozhodně nemá v plánu ji ovlivnit, aby tady s ním zůstala. Když bude chtít, ať si jede domů - záleží to na ní. Řekne jí všechno, co má na srdci, přitom celou dobu drží v ruce její zásnubní prstýnek, který jí ukáže až po chvilce. Vysvětlí jí, že jí ho chtěl dát už dávno, ale že na to nebyl čas a ani vhodná příležitost. Teď je ale popravdě rád, že jí ho ještě nevrátil, protože teď se mu docela hodí. Během celého 'rozhovoru' se po malých krůčcích přibližuje k Gen, až u ní na konci stojí dost blízko. Kdyby chtěl, stačilo by se k ní jen naklonit a mohl by ji políbit. "No já nevím, podle mě, když někomu takový prsten dám, patří jemu, ne? I kdyby už neměl být zásnubní, prostě tomu člověku patří." Přece by nemohl dát ten prsten nějaké jiné. "Přece bych ho nedal jen tak nějaký na potkání," dodá. Něco takového se kupuje pro někoho, je to určené pro člověka, kterého máte rádi, nemůžete ho navlékat z jednoho prstu na druhý, to přeci nejde. Už toho moc neříká a nemyslím si, že tomu bude dneska ještě jinak. Kol sice jindy mluví dost, ale dneska toho řekl spoustu, co se téhle věci týče. Nikdy by si nemyslel, že někomu řekne něco takového jako Gen. Že dá někomu najevo, že ho má rád. A zvlášť Genevieve, o které si celou dobu myslel, že ho nemůže vystát. A přitom jediné, co nemohla vystát, bylo to, že nebyl její. Když se podívá do podlahy, on taky na chvilku uhne pohledem do strany. Teď už neví, co říct. Naštěstí se slova chopila Gen a přerušila to ticho, které mezi nimi nastalo. Když slyšel to, co z ní vypadlo, musel se pobaveně usmát. "Wau, to jsem nečekal, že mě pozveš na rande. Já myslel, že od toho jsem tady já," řekne a pousměje se na ni. Jakmile dodá tu poslední větu, zatváří se najednou zamyšleně. "Víš, možná máš pravdu...Přece jenom, nechovali jsme se k sobě zrovna dvakrát nejlíp a..." nechá větu nedokončenou, jednu ruku jí přiloží na tvář a jemně a krátce ji políbí, hned nato se na ni usměje a větu se rozhodne dokončit. "...prostě si to budu muset ještě nechat projít hlavou, to tvoje pozvání." Řekne to ale tak, že je úplně jasné, že už si nic promýšlet nebude. Má to promyšlené, chce s ní do toho kina jít. Budu randit jak puberťák. Probleskne mu hlavou a neubrání se při té představě, jak s ní sedí v kině a jí popcorn, úsměvu. "Tak a pokračování příště," podívá se jí do očí a zaculí se. Těžko říct, co tím myslel. Jestli pokračováním myslí to rande a nebo něco, co by mělo po rande následovat. "Měl bych si jít sbalit."

(Jejich dobrodružství na Haiti skončilo. Odjížděli vítězně, i když se někde v hloubi sebe nemohla zbavit tíživého pocitu. Neznala jeho původ. Díky tomu ji to možná děsilo víc, než muselo, ale kdo ví. Dýka, kterou Tunde kdysi jistě pracně vyrobil, je zprovozněna. Její moc byla mrazivě silná. I když už dlouhou řádku dní chodila po zemi jako upír, stejně cítila její sílu. Chtivou, odhodlanou ublížit komukoliv, v jehož útrobách skončí. Dýka se stala velmi mocným temným artefaktem. Zemřelo kvůli ní dost čarodějek. To ona pozabíjela všechny, aby uchránila Kola od mučení a sebe zřejmě před smrtí. Mocný nástroj černé magie tak vlastně vzešel z jejích rukou. Tunde ho možná vytvořil, ale ona ho přivedla k životu. Dovolila nástroji, aby do sebe vdechl život. S černou magií nebylo radno si zahrávat. Věděla to. Už jako malou ji babička učila, že je to špatná magie, která svádí lidi na scestí. Ona se přesto cítila být temnotou vábena víc, než by možná toužila. Mohlo za to snad soužití s jejím bratrem, které na ní zanechalo jisté stopy? Viděla na vlastní oči, co udělala černá magie s jejím bratrem. Přesto nutkání ji v určitých chvílích použít bylo silnější než ona. Kolikrát už její magie nebyla zrovna košer. Kolikrát využila metod pro bílou čarodějku značně neobvyklých. A nikdy se necítila tak, že by ji to poškozovalo, že by v sobě cítila paseku, kterou by černá magie nadělala. Naopak. Byl to vždycky úžasně vřelý pocit, jako by snad temná magie plesala, že i použila a ona k ní tak může ještě víc přilnout a přivítat svou majitelku ve své náruči. Možná z toho plynul ten zvláštně svíravý pocit. Dělala si snad obavy, že se začínala zhlížet v praktikách, které její babička tak silně odsuzovala? Je špatným člověkem jenom proto, že se nechá zmámit voláním oné opojné síly?
Seděla zamyšleně v letadle, Kol seděl po jejím boku a poslouchal svůj mp3 přehrávač. Oba teď potřebovali chvilku klidu, beze slov. Oba dva si potřebovali utřídit až moc věcí. Vlastně uvítala, že Kol se nesnažil navázat nějaký nucený hovor. Nebylo to třeba. Vše, co chtěli, si vyzradili ještě na Haiti. Vsadila by se, že se domů těšil stejně jako ona. Věděla, že je volná a že až přistanou na letišti, bude moci odejít, kam bude chtít. Ale po tom všem tak nějak doufala, že tohle není pro ni a Kola konečná. Ano, sice si řekla - žádná očekávání, ale nedodržovalo se to snadno. Kol dal najevo, že se s ní bude chtít sejít, i když tak trochu oklikou, aby nepřiznal, že s ní na rande prostě jít chce. Co ale netušila, jak dlouho to bude trvat, než se oba dva rozhodnou, že už bylo dost schovávání se a třídění si myšlenek, že je třeba jednat. Kol už to ví, ale stejně si nic nepamatuje, takže všechno viděl jen z jejího pohledu. Vlastně ne všechno, jen malý zlomek toho, co spolu zažili. Nepamatoval si na nic, ale on sám cítil, že ho to k ní vábí a ona jen bude doufat, že tenhle pocit v sobě bude dál pěstovat a nevzdá se ho. On byl jejím světlem, majákem na rozbouřeném moři a díky němu se cítí lepší. Možná je to dost paradoxní, ale je tomu tak. Díky němu pocítila něco, co si v životě nemyslela, že by do jejího života opravdu mohlo vkročit. Pravou lásku. Takovou, která jen tak nepomine navzdory všemu, co už si spolu prožili. A že to nebyly vždy jen krásné a klidné chvíle. Nebude na něj tlačit, ale ani se ho nevzdá jen tak snadno. Žádná očekávání, ale to neznamená, že nebude bojovat.
Dokonce si stačila v letadle i na chvíli zdřímnout, než letadlo konečně přistálo na letišti v New Orleans. V hale byl sice trochu chaos, ale oni se i tak dostali ke svým zavazadlům a skončili venku před budovou. Neodejde jen tak beze slov. To by ani nešlo. Nemíní se ale zdržovat kvůli odpovědi. On si ji najde, když bude chtít. Ví, kde bydlí.) Takže... Pokud dovolíš, ráda bych šla domů. Mám toho opravdu až sem. (Ukázala rukou pomyslnou čáru přes svůj krk. Únava na ní byla znát. I když jste upír, můžete se při velké námaze a nedostatku krve vyčerpat.) Dýka je tvoje, ale nakládej s ní opatrně. Nebuď zbrklý. Není to hračka. Škody, co napáchá v případě jejího použití, už se nemusejí dát nikdy do pořádku. (Tím nemyslela, že by snad někdo vlivem dýky zemřel, ale pokud by někdo s dotyčného tu dýku vyndal, Kol by měl hodně velké potíže. Chvíli se na něj dívala, pak se mírně pousmála, natáhla ruku a přejela jí po jeho dlani, jako by ho za ni chtěla chytit, ale neudělala to. Její ruka ho jen letmo tak nějak pohladila, jestli se tomu dá tak říkat. Spíš o něj dotekem jen zavadila.) Tak nashle. (Otočila se na podpatku, za sebou táhla svůj kufr a mířila pryč od Kola. Mířila domů.)