The Abattoir

*Len krátko mu opätuje pohľad, nakoľko ho potom viac zaujme obrazovka mobilu, ktorý však odloží predčasne, nakoľko vie, že o únose Kate sa ešte musia dozvedieť rovno dve osoby, z ktorých bude môcť len jedna naozaj konať, a to tá, ktorú potrebujú. Mierne sa pousmeje, keď Elijahovi konečne dôjde, čo myslí, nakoľko Klaus bol málokedy úplne konkrétny. Premýšľal nad tým, na čo všetko sa teraz bude musieť pripraviť, hlavne ak predpokladá, že sem príde osoba, pred ktorou bude musieť zahrať jedno veľké presvedčivé divadlo, niežeby mu to robilo nejaký problém, predstierať a klamať boli v takýchto prípadoch jeho obľúbené činnosti. Vlastne isté veci predstieral po celú dobu, dá sa povedať, že s tým má množstvo skúseností a keďže je to on, Genevieve tomu nebude mať problém uveriť a Benjamin tak isto. Pri Elijahovej otázke len krátko prižmúri oči, pričom pomaly vydýchne.* U Marcela...Myslím, žeby sa to dalo nazvať záhradou. *Dúfa, že Elijah vie, aké miesto pod tým názvom myslí. Bolo to najlepšie riešenie, hlavne ak ju nemohol priviesť sem a mohol sa ubezpečiť, že s Hayley za ten čas bude Rebekah, v podstate nemala žiadne námietky, keď ju poprosil, aby na ňu dnes trochu dohliadla a nejaké to rýpanie už nemá silu ani zaznamenať. Pri irónií v hlase svojho brata len krátko podvihne kútikmi úst, pričom na chvíľu odvráti pohľad do zeme, než ho k nemu znovu pobavene zdvihne.* Keď tam za ňou Bejamin príde, najskôr sa doňho pustia upíri, ktorí tam zostali, predpokladám, že ich pozabíja, ale ak by nejaký zostal, nechávam to na tebe. *Pokrčí nad tým plecami, keďže dúfa, že si Elijah pôvodné znenie plánu pamätá. Proste ho potreboval pri Kate, potreboval, aby jej vysvetlil, čo to všetko znamená a ubezpečil ju, že dnes zomrie. Samozrejme vedel, že Elijah na podobné veci príliš nevsádzal, ale snažil sa mu dôverovať.* Hayley by mala byť s Rebekah, budem čakať tvoju správu, keď Benjamin príde na miesto. *A on už vedel, že to má len pozorovať a nezasiahnuť, teda aspoň to bola vec, o ktorej sa predtým rozprávali. Ešte raz ho prejde pohľadom, než si znovu vytiahne mobil z vrecka a vyhľadá jedno z čísel, ktoré už dlho nepoužil.* Myslím, že je na čase upovedomiť našu drahú Genevieve o situácií. *Vyznie z neho úst so sarkastickým podtónom, než správu, ktorú jej napísal odošle.*

kód:

Je mi tvojej dcéry ľúto, ale nemám na výber.

*Teraz už len stačilo počkať, kedy dá vedieť Benjaminovi, v čo dúfal a predpokladal, než sem príde sama, čo bolo tiež založené len na teóriách.*

*Když už teď ví, co se chystá, začne se soustředit, jen na to, aby jejich plán proběhl dobře a bez komplikací, pokud to bude, jen trochu možné. Jestli se mu to zamlouvá nebo ne, si nechává pro sebe. Nadšený není, ale nemají na výběr. Chce Benjaminovi ukázat, že mu všechno, jen tak snadno neprojde. Krátce kývne na Klausova slova o tom, kde má hledat Kate. Vyčká ještě na to, co dalšího má jeho bratr na srdci.* Snad se tam objeví. *Doufá, že jejich plán vyjde, že to nepodnikají zbytečně. Jejich problémy by tak byly ještě horší.* Postarám se o to. *Ujistí Klause. Zpozorní, když se bratr zmíní o tom, že Hayley bude mít na starost Rebekah. Odmítá si připustit, že by z toho pro Hayley vyplynuly nějaké potíže.* Dám ti vědět. *Odpoví mu, když se zmiňuje o Benjaminovi. Krátce na Klause ještě pohlédne. Místo rozloučení kývne hlavou. Poopraví si sako a vydá se k východu, tentokrát s úplně jiným cílem, než měl prvně. Jeho slova o Genevieve zaslechne těsně před tím, než vyjde na ulici a pak se upíří rychlostí přesune do Marcelovy "zahrady".*

*Oblizne si spodnú peru, pričom s jeho slovami nemôže nič iné, než súhlasiť. Môžu len dúfať, že ak sa to Benjamin dozvie, bude mať to úsilie svoju dcéru vyhľadať a čo je ešte dôležitejšie, prísť jej na pomoc, inak to krachne hneď na začiatku a s Kate tak nebudú môcť viac počítať. V takom prípade by ju jednoducho nechal ísť, nebola by preňho nijako dôležitá, no veril tomu, že na nej Benjaminovi záleží. Aj keď možno nie tak očividne a hlboko, nenechal by ju zomrieť rukou nepriateľa, rukou upírov. Predsa len, čo by to bol za čarodeja, ak by si nechal zabiť vlastnú dcéru? Jediná vec, ktorej sa obával bolo, aby to nikto neprekukol, jediní, kto tak vedeli o naozajstnom znení plánu, mali byť on a jeho brat. Nakoľko veľké počty ľudí sa príliš neosvedčili, tentokrát to na niekoho dlhom jazyku nepohorí. Dlhšie sa naňho zadíva, keď ho uistí, že sa o to postará, vedel, že áno. Ak by niekto mal tento plán priviesť do úspešného konca, bol to Elijah, na nikoho sa viac nespoliehal.* Myslím teda, že sa do toho môžeme pustiť. *Prenesie vecne a ešte predtým, než odošle Genevieve tú správu, k nemu krátko kývne hlavou a niekoľko sekúnd sleduje jeho vzďaľujúci sa chrbát. Mobil napokon spokojne odloží a pomaly vyjde do svojej pracovne, z ktorej nechá otvorené dvere, aby mohol hneď vidieť na chodbu. Doleje si whiskey do pohára a počúva každý jeden pohyb, ktorý v sídle niekto vykoná. Teraz mu zostáva len čakať, čakať na ňu, aby sa uistil, že môže počítať s tým, že sa tam Benjamin objaví.*

(Přijela svým autem až před Abattoir. Vystoupila z něj a vzala si svou brokovnici. Byla opravdu vzteky bez sebe. Tohle Klausovi jen tak nedaruje. Jak si mohl dovolit ohrožovat její dceru? Vyhrožovat jí smrtí? Tohle od něj opravdu nečekala. Nepomyslela by si, že by to byl udělal. Ale očividně ano. Vtrhne do Abattoiru a je skoro až nepříčetná. Klidně tady ztropí nějaký skandál nebo něco, ale její dcera musí být v pořádku. Nevnímá už pak, co je vlevo a vpravo. Zůstane stát uprostřed nádvoří Abattoiru, musela se trochu uklidnit, aby mohla pořádně vnímat. Všechny dveře jsou zavené kromě jedněch. Zamíří nahoru po schodech a míří do těch dveří. Zná ty dveře, je to Klausova pracovna. Vážně je tu takhle nechal schválně otevřené, aby ji mohl provokovat? Zatne zuby vzteky a objeví se ve dveřích. Uvidí ho tam, jak si tam popíjí. Ten pohled ji vytočí ještě víc. Prostě natáhne brokonvici a vystřelí po něm dřevěnou kulku. Ani snad tak nemířila, jak byla rozrušená, ale z téhle vzdálenosti by ho i mohla trefit. Pro jistotu vystřelila ještě jednou. Pokud ho zasáhla, bude mít v těle dřevené štěpiny. Nebude to příjemné. ) Kde je moje dcera?! (řekne navztekně)

*Do niekoľkých minút počuje zvuk kolies auta, ktoré sa zastavili priamo pred sídlom. Nemusel dvakrát hádať, kto ho prišiel poctiť svojou návštevou a mohlo to znamenať hneď dve veci, nevolala Benjaminovi a dúfala, že keď sem príde, tak to nejako vyrieši, aj keď je prakticky bezmocná alebo mu volala a prišla sem presne tak, ako s tým počítal. Úprimne dúfal, že ide skôr o tú druhú alternatívu. Pridrží si pohár pri ústach, ako načúva jej krokom a predstavuje si všetko, čo sa jej teraz honí hlavou. Vlastne to už do niekoľkých sekúnd zistí, ani sa nenamáhal postaviť, či čokoľvek spraviť, nemala žiadnu moc, ktorou by mu mohla niečo urobiť a keby ju aj mala, nejako by to zvládol, hlavne, ak by to nepokazilo ten plán. Keď začuje kroky hore po schodoch, už vie, že sa môže pripraviť na všetko, čo jej plánoval povedať, vlastne sa jednalo len o jednu holú vetu, frázu, za ktorú ho bude nenávidieť, ak už to tak nie je. Lenže jemu to bolo jedno, áno, ak tu ide o jeho dcéru. V momente, keď sa objavila vo dverách, na sebe cítil jej pohľad, ale nedal to nijako najavo, aj keď si bol istý, že o tom, že o jej prítomnosti vie, si je už dávno vedomá. Znovu zdvihne pohár k svojím ústam, pričom nahne hlavou trochu do strany. Akonáhle mu však pohár praskne v ruke a alkohol sa začne vylievať rovno na dlážku a stekať mu pod rukáv, trochu zbystrie. Sklo sa mu zaryje do kože, ale trvá to najviac niekoľko sekúnd, než pohár pustí na zem, kde sa rozbije na kúsky. Vážne mu nenapadlo, žeby si sem dovliekla nejakú zbraň. Pretočí nad tým očami a chce sa v rýchlosti zodvihnúť, to ho už ale do ramena zasiahne ďalšia guľka, po ktorej mu z úst vyjde tiché zavrčanie. Áno, bolelo to ako šľak, ani na sekundu nepochyboval o tom, že tie náboje sú drevené. Stisne zuby pevne k sebe a zájde si prstami rovno do rany, pričom sprudka potiahne a niekoľko menších triesok mu zostane na dlani. Bolo to už o niečo lepšie, ale väčšina mu aj tak zostala roztrieštená v ramene, ktoré si jednou rukou stále drží. Konečne sa k nej otočí a zdvihne k nej svoju tvár, pričom nad jej otázkou nezaujato ohrnie spodnou perou. Trvá niekoľko stotín, než sa zrazu premiestni priamo pred ňu a zbraň jej doslova vybije z rúk, pričom dopadne niekam do rohu miestnosti, keďže vážne nemal chuť mať kúsky dreva po celom tele, pretože tak by to nakoniec dopadlo.* Už je neskoro. *Prenesie sucho a hľadí jej pritom spriama do očí, nie je v jeho tvári ani náznak emócie, či nejakého previnenia, prosto a jednoducho jej práve dal najavo, že jeho dcéra to už má, alebo veľmi skoro bude mať za sebou.*

(Hlasitě oddechuje. Za chvíli už poznala, co svými kulkami způsobila. Nemůže říct, že by to byly na Klausově těle nějaké závratné škody, ale alespoň něco. Její hrudník se rychle hýbe nahoru a dolů. Je hodně rozrušená a má jen píď k tomu, aby se tady sesypala, protože tady nikde svou dceru nevidí a to ji děsí. Děsí ji, co se s ní může jít a kde je, protože kdyby byla tady, věděla by to. Není tu. Není v Abattoiru a to, že tu Klaus tak popíjel a byl si v klidu avizovalo jen to, že tu na ni čekal. Věděl, že přijde. Čekal přesně na tenhle moment, aby co? Aby se jí mohl vysmát? Aby jí řekl, že on je ten mocný a že on si bude dělat, co se mu zachce včetně toho, že zabije její dceru? Ne, vlastně on ne. Tu špinavou práci udělá někdo za něj, protože on je tady. On je tady, aby si ji vychutnal. Je jí jedno, že jí vyrazí tu brokovnici z ruky, je jí jedno, že letí někam do kouta. Ona se jen soustředí na kaluse. Svůj pohled upírá na něj, protože chce znát odpověď na svou otázku. Jakmile ji dostane, zatočí se jí hlava. Celý svět najednou vnímá rozmazaně. Ne, to nemůže být pravda. Tohle ne. Nemohla přijít pozdě, tedy co ona, Ben. Ben jistě nepřišel pozdě. Jistě ji zachránil, musel. Musel, jistě . Ví, že svou dceru by chránil, ví, že mu to jedno není. Vyslechl její telefonát a jistě hned začal podnikat kroky. Začíná se v hlavě utěšovat, ale moc jí to nepomáhá. Je ztuhlá. Do očí se jí nařinou slzy.) To není pravda. (Hlesne a podívá se Klausovi do očí. Jeho pohled je ale chladný a neoblomný.) To není pravda. (Zopakuje už trochu hlasitěji a mírně hysteričtěji.) Ona není mrtvá. Nemůže být. (sklopí zrak. V její tváři je bolest a žal, jaký tam Klaus ještě nikdy nemohl spatřit. Trhá ji to na kusi a stačila k tomu jedna jediná větička. Najednou se jí podlomí kolena a ona spadne na zem. Už nic nezadržuje. Její slzy se jí řinou po tvářích a ona hlasitě vzlyká a naříká. Je jí jedno, co si o tom bude myslet Klaus, teď před ním nestála o to, aby byla bůh ví jak silná.) Proč? (podívá se na něj zespoda najednou) Co jsem ti ksakru udělal tak hrozného, že jsi tohle udělal?! (Je opravdu až hysterická.) Je to (odmítala o ní mluvit v minulém čase) nevinná dívka!

*Akonáhle vyslovil tie tri slová, ktoré pre ňu teraz znamenali celý svet, vedel, že ju to bude ubíjať, že naozaj uverila, žeby jej dcéru zabil, alebo lepšie povedané dal zabiť len kvôli tomu, aby sa Benjaminovi pomstil, aby mu snáď ukázal, kto je tu silnejší. Tak či tak to boli oni, Pôvodná rodina a ak si myslel, že ich zničí a premôže, mýli sa, nič z toho jej však teraz povedať nemôže, a tak ju zostane len ticho pozorovať. Doslova na nej visí pohľadom, pričom jeho výraz zostáva nemenný. Tvrdosť a svoje slová má vpísané hlboko v očiach, z ktorých mu sála len nezaujatosť chlad. Vedel presne čo povedať, aby to celé nabralo na efekte. V momente, keď to Genevieve začne odmietať, len pootvorí krátko ústa, než ich opäť zavrie, akoby jej predtým chcel niečo povedať, ale nakoniec si to rozmyslel. Bude lepšie, ak ju v tom nechá celkom, ak ju nechá, aby si vyvodila vlastné závery, či už verí tomu, že je jej dcéra mŕtva, alebo sa to snaží popierať. Pravdaže áno, bolo ťažké veriť niečomu takému, nie kvôli Klausovi alebo Benjaminovi, ale kvôli tomu, aké strašné to pre ňu bolo. Dcéra, ktorá sa jej znovu vrátila do života, by z neho zrazu znovu zmizla bez varovania, bez možnosti rozlúčenia, len tak zo dňa na deň. Teraz by mohol povedať, že si jej bolesť uvedomuje, a to ešte ani nevie, čo všetko za tým je. Opätuje jej spaľujúci pohľad rovno do očí a až v tom momente vie, kedy v jej vnútri prevládla hystéria a žiaľ. Myslela si snáď, že keď tie slová zopakuje, pomôže jej to, bude tomu menej veriť? Nie, to by bolo smiešne.* Je mi to ľúto. *Prenesie, aj keď v jeho hlase nie je smútok ani náznakom, nie je tam nič, len holý fakt, žeby niekde hlboko mal cítiť nejakú výčitku ohľadom toho, že jej zabil dieťa. Popravde výčitky nebolo to, čo teraz cítil, chcel len, aby mu prišla správa od jeho brata a on jej mohol povedať pravdu. Sleduje, ako sa zrúti na zem a počúva jej vzlyky, ale nič nerobí. Len sa nad ňou týči a s neurčitým výrazom na tvári ju potichu pozoruje. Nemal na výber, ak by mal, možno by sa to snažil urobiť inak, ale takto tu bola najväčšia šanca, že im to vyjde. Keď sa mu znovu pozrie do tváre, len na pár sekúnd odvráti pohľad niekam na dlážku, než ho k nej znovu zdvihne. Vie si predstaviť, akú nenávisť teraz musí pociťovať pri každom pohľade do jeho očí, ktoré jej nevraveli nič, nedovolil im to.* Radšej tvoja dcéra ako moja. *Odvetí po chvíli ako odpoveď na jej otázku. Jeho hlas je tichý, ale je v ňom istá rozhodnosť. Nechcel ju vidieť takto, ale nemohol jej povedať nič, čoby ju znovu zdvihlo, aspoň zatiaľ nie.*

(Stale tam tak kleci zhroucena u Klausovych nohou. Nekdy jsou jeji vzlyky tak silne, ze skoro ani nemuze dychat. Spis se zalyka, nez aby pravidelne stridala nadechy a vydechy. Pak se na nej zprudka podiva, kdyz rekne, ze je mu to lito. Zoufale se pri tom jeho vyroku zasmeje.) Ne, tobe to neni lito! Kdyby ti to kdy melo byt lito, tak bys tohle nikdy neudelal! (vystekne na nej. Zacne se pomalu sbirat na nohy a snazi se zacit zase trochu myslet. Ale moc ji to neslo. Stale jen bloumala v tom svem svete a snazila se utesit tim, ze Ben prisel vcas. Najednou uslysi mohutne zahrmeni. Tohle nebyla obycejna bourka. Byl to Benjamin. Podivala se k oknu, ale ani to ji nemohlo pomoci. Nevi, jestli Ben Kate zrovna zachranuje nebo je to jeho hnev, protoze je uz opravdu pozde. Z tohohle premysleni ji vytrhnou ale dalsi Klausova slova, ze radeji jeji dcera nez ta jeho. Vzedme se v ni znovu vsechen vztek a odpor ke Klausovi a vrazi mu facku na tvar.) Jak se vubec opovazujes!? Neco takoveho srovnavat?!

*Elijahova zpráva Klausovi.*

kód:

Benjamin dorazil. Zachránil Kate. Odešli spolu před pár minutami. Mám, ještě něco udělat?

*Len ju počúva, ako tam kľačí, jasne zaznamená každý vzlyk, ktorý jej vyjde z úst. Bohužiaľ mala smolu na brata a ešte väčšiu, že s ním mala dieťa, ktoré teraz mohli využiť. Nebude sa jej ospravedlňovať za to, žeby pre nich jeho dcéra mohla byť východiskom, nakoniec to možno bol osud, že sa tu objavila práve v dobe, keď jej otec znovu vstal z mŕtvych, musel by byť snáď pošetilý, aby túto možnosť nevidel a následne nevyužil. V jediné, čo teraz dúfa je, že sa jeho brat príliš nenamáhal a radšej to nechal ísť s naoko voľnou rukou, nakoľko tam proti Benjaminovi zostal v podstate sám a tiež, že význam toho Benjamin neodhalí a uverí tomu, čo tu dnes predviedli. Či by dokázal Kate zabiť? Možno...V krajom prípade určite. Tušil, že jeho ospravedlnenie zakope klinec do rakvy celkom, hlavne ak ani nevyznelo úprimne. Za čo sa jej tu vôbec ospravedlňoval, za vraždu jej vlastnej dcéry, kvôli bratovi, ktorého tak nenávidela? Z určitej časti to bolo proste smiešne, čo zjavne prišlo aj jej nakoľko vzlyky vystriedal hysterický smiech.* Každý má k svojím činom nejaké dôvody. *Poznamená bez tónu a ďalej jej hľadí do tváre, pričom voľnou rukou priam tlačí mobil vo svojom vrecku, aby zazvonil s príchodom správy, alebo hovoru. Druhú ruku má stále v miernom kŕči, nakoľko sa mu pri každom pochybe zarývajú triesky hlbšie a hlbšie do tela. Pozoruje ju, keď sa zberá znovu na nohy a keď sa jej pohľad otočí k oknu, z ktorého sa tiahol hlasný hrom, ubezpečí ho to, že k Benjaminovi správa dorazila, teda to aspoň predpokladal, nakoľko to videl vpísané v Genevieviných očiach. Nemohol si pomôcť od chuti pousmiať sa, ale nakoniec to neurobil, namiesto toho sa od okna znovu pozrel k jej tvári a zachoval si svoj pohľad plný chladu. Po vete, ktorá mu vyjde z úst, nemohol čakať iný prejav, mohol len tušiť, kde by teraz boli, ak by ešte stále mala moc. Teraz to vyzeralo ako rodina proti rodine, pričom boli obe značne rozbité. V momente, keď sa jej dlaň otrie o jeho líce, na chvíľu potočí tvárou nabok, nakoľko to pri bolesti ramena skoro ani necítil. Na niekoľko sekúnd zostane hľadieť prosto do priestoru, pričom sa na jej slová rozhodne radšej nereagovať, v tejto situácií to jaksi postrádalo význam. V každom prípade by tú facku nenechal len tak, ale v tomto mu to bolo tak nejako jedno. Predsa len, práve jej povedal, že dal zabiť jej dcéru a ona nevedela, že je to lož. V okamihu, keď sa mu vo vrecku ozve pípnutie mobilu, ktoré konečne signalizuje príchod novej správy, odvráti od Genevieve pohľad a v rýchlosti si ju prečíta. Samozrejme ani nedúfal, žeby bola od niekoho iného, než od jeho brata. Krátko nad jej obsahom prelietne očami a tentokrát sa mu už na perách pohráva krivý úsmev, úsmev z toho, že dostali presne to, čo chceli. Chvíľu, akoby premýšľal, čo povedať, než jednoducho prenesie tých pár slov, ktoré Genevieve tak veľmi chcela počuť.* Kate je v poriadku, tvoj brat jej prišiel na záchranu. *Slovo „záchrana“, prenesie s poniekiaľ zvláštnym tónom. Než odloží mobil späť do vrecka, ešte odpíše svojmu bratovi.*

kód:

Myslím, že to na dnes stačí a všetko vyšlo tak, ako malo.

Ma svuj duvod? (vypiskne. Ano, kazdy mel k cinum duvody, ale zabit jeji dceru ji pripadalo nanejvys zcestne, protoze tenhle cin nemohl pomoci nicemu. Jen rozpouta vetsi peklo. Stala pro Klausovi, pomohla Ha ley, zachranila jejich dite a on se ji odvdeci tim, ze necha zabit jeji dceru? Nevybrala si toho nestesti v zivote uz dost?) Stala jsem pri tobe i pri Hayley, kdyz slo o vasi dceru a ty udelas co? Na oplatku zabijes tu mou? (rekne az nevericne... Jaky smysl tohle vlastne dava? Pro ni absolutne zadny.) Ach ano, ja uz ti nejsem k uzitku. Nemam svou moc, uz me nemuzes k nicemu vyuzit, kdyz neovladam magii, ale ja si myslela, ze to je mezi nami i o necem jinem. Asi jsem se spletla. (prestala plakat, protoze ani nevedela, jestli ji jeste nejake slzy zustaly.) Vzal jsi mi jedine cire stesti, ktere jsem v zivote mela! (podiva se mu do oci a stale v nich vidi jen prazdnotu. Jak si jen mohla myslet, ze v Klausovi je neco vic? Ze to neni jen bezpaterni a bezcharakterni bastard? Ted se ji to vymstilo. Bouri uz ani nevnimala, ale vyrusi ji neco jineho. Zapipani Klausova mobilu. Jakmile ji rekne tu zpravu, ze Kate je v poradku s Benjaminem, takovou ulevu snad jeste nezazila. Zaziva tady ted velice rozmanite stavy a nemuze rict, ze i kdyz vi, ze je Kate v poradku, ze je ji ted dobre. Srdce ma stale sevrene a jde na ni uzkost. Ale hlavni je, ze Kate je nazivu. Co ji ale na Klausove vete zarazilo, byl ton hlasu, kterym rikal, ze Ben ji zachranil. Jako kdyby ji nezachranil doopravdy, jako kdyby se delo jeste neco v pozadi, jako kdyby... Najednou se na Klause prudce podiva) Tys to tak chtel! Cele jsi to tak chtel. ( podruhe to mrazive zasepta. Nemuze tomu uverit. Sama sebe zrovna ted nachazi chvili pred zhroucenim. Musi na chvili prestat mluvit, ale je si jista, ze jeji reakce nekonci. Chce si jen pockat na potvrzeni a potom to zacne na novo.)

*Áno, mal svoj dôvod k tomu všetkému, dôvod prečo to celé robil, ale smrť jej dcéry v pláne nebola, aj keď pravdu zatiaľ samozrejme nevedela a ak si to všetko nespojí sama, najskôr jej ju vešať na nos ani nebude. Len krátko pootvorí ústa nad jej slovami, keďže pri tomto tvrdení bola pravda na jej strane. Za mnohé veci jej mohol byť len vďačný, žiadna vďaka však proti jej bratovi nestačila.* Tvojej dcéry je mi ľúto. *Zopakuje opäť, čo jej dnes tvrdil už párkrát, niežeby to niečomu pomohlo, alebo jej to ubralo na bolesti, ktorú cítila. Keď začne hovoriť o tom, že mu už nie je k úžitku, len prevráti očami niekam do strany a letmo si navlhčí spodnú peru, ktorá mu pritom všetkom doslova vysychala.* S tebou to nemá nič spoločné, ide tu len o tvojho brata. *Prenesie stále celkom pokojne, pričom sa k jej slovám, že si myslela, že je to medzi nimi už o niečom inom, nijako nevyjadruje. Toto bol fakt, ktorý už dlho popieral a zatiaľ nemá jediný dôvod to meniť. Aj keď voči nej cítil istú vďaku za to, čo urobila, za záchranu jeho dieťaťa, stále uňho bolo na prvom mieste. Ak sa však chcel uistiť, že Benjaminovi na svojej dcéry záleží bol to jediný efektívny spôsob, teraz už nemal len jednu slabinu, mal rovno dve. Na nič, čo viac povie neodpovedá, aspoň kým mu nepríde správa od jeho brata a on jej môže konečne povedať, že jej dcéra je stále živá a zdravá a nikto sa jej viac-menej nedotkol. V prvom momente z nej necíti nič iné, než neskrývanú úľavu, akoby jej z pliec spadol obrovský kameň, ktorý niesla snáď niekoľko storočí. Netuší, či to všetko Genevieve dôjde, ale vie, že sa jej viac doznávať nebude, aspoň kým na to nepríde sama. Všimne si jej pohľad, akoby nad niečím na niekoľko sekúnd premýšľala, najskôr jej to do seba nezapadalo, teda aspoň nie jeho spokojnosť, napriek tomu, že jeho plán mal prakticky krachnúť, nakoľko Kate žila a Benjamin mohol byť opäť šťastný. Toto malé víťazstvo mu v pokoji dopraje, hlavne ak si potom zoberie to veľké. Vo chvíli, keď sa mu opäť zadíva spriama do tváre vie, že jej to do seba nakoniec zapadlo. Jeho chovanie, jeho pohľad, jeho tón, nesnažil sa dávať najavo, žeby cítil nejakú prehru.* Zúfalá situácia si vyžaduje zúfalé činy. *Pokrčí nad tým nakoniec plecami, teda skôr jedným plecom, nakoľko s druhým sa mu nechcelo príliš pohybovať.* Ale smrť tvojej dcéry v pláne nebola, to je pravda... /Povie to, akoby hovoril o tom, že zajtra nebude svietiť slnko, ale namiesto toho sa spustí hustý lejak.*

(Kdyz znovu zopakoval, ze je mu Kate lito, tak jen zakroutila znechucene hlavou. Bylo to skoro, jako kdyby se ji vysmival. Ale ona o zadne falesne emoce nestala.) Nech si svou falesnou litost. (Odsekne mu) Ta mi Kate nevrati. A se mnou to ma spolecne uplne vsecho, protoze Kate je taky moje, rozumus? Neni jen Benova. (podiva se na nej, ale tak nejak prestava mit silu. Co tady vlastne obhajuje? Kate je asi uz davno mrtva, pokud ji tedy Ben zazrakem nezachranil. Tak proc se tady s timhle smejdem bavi? Co tady vlastne jeste pohledava? Mela by jit, mela by najit misto, kde je jeji dcera, at uz ziva nebo mrtva. Kdyz se ale dozvi, ze je v poradku, tyhle myslenky ji na chvili zase opusti zvlast, kdyz podezrivala Klause z toho, ze bylo vse naraficene a on jen spolehal na to, ze ona zkontaktuje Bena a ten pujde zachranit Kate krk a ona, ze skonci tady a on se bude divat na to, jak trpi. Jakmile ji jeji domnenku potvrdil, zacala znovu videt rude.) Vystavil jsi mou dceru nebezpeci! Nemuselo to dopadnout takhle, mohlo se ji vazne neco stat! Mohla vazne zemrit. Musela byt vydesena, mohlo se to zvrtnout! (zacala na nej kricet. Tohle mu jen tak neodpusti. Ano, ulevilo se ji, ale hazardovat se zivotem jeji dcery? Jen kvuli tomu, aby se poskadlil Benjamin? Nasrat. Jde na ni nova vlna hysterickeho place a vzteku. Zacne busit Klausovi pestmi do jeho hrude.) Mohla to odnest a ty ses skvele bavil tim, jak ja jsem tady uplne na dne! (zarve a jeji rany o neco zesili) nenavidim te! (neda se rict, jestli to mysli vazne. V tuhle chvili urcite ano, ale na druhou stranu, stale stoji na stejne strane barikady. Ona se k Benkvi neprida. A rozhodnd by nemohla ublizit Hayley a diteti, ale ano, ted ho vazne nenavidi. Slzy zase jakoby najednou nasla, protoze pres ne skoro nevidi. Zacne se tam hroutit Klausovi do naruce, protoze za posledni dny toho ma az az a tohle byla posledni kapka. Uz nema silu.)

*Tým, že jej domnienky potvrdil, jej len pohodil novú vlnu zlosti, priam jej ju položil rovno pred tvár ako prášok na dlani a trval na tom, aby sa ho nadýchla. Mohol tušiť, aké to bude mať dôsledky, aspoň pre ňu áno, ale na dnes ho nemohlo rozhodiť vôbec nič, bol spokojný, po dlhšej dobe bol s niečím naozaj spokojný, aj keď mu to nevydrží dlho, nakoľko zajtra sa bude môcť znovu stavať tomu istému problému, keďže týmto rozhodne nič nevyriešili, len si trochu začali prebíjať cestu k jeho najväčšej slabine, čo teraz mala byť už jeho dcéra. Nakoniec...Aspoň vyslal správu, Kate mohla byť už mŕtva, nepotrebovali žiadne zdržovanie, žiadne unášanie, jednoducho ju mohli zabiť a Benjamin by s tým nič neurobil. Akonáhle k jeho ušiam doľahne jej krik, ktorý mu začne udierať priamo do bubienkov a rozliehať sa jeho mysľou, len pomaly vydýchne a letmo pokrúti hlavou. Narozdiel od nej bol celkom pokojný, vyrovnaný, kľud, ktorý teraz cítil z neho priam sršal a aj keby spokojný nebol, nedal by to nijako najavo.* Nebolo možné, aby sa jej naozaj niečo stalo. *Uistí ju, aj keď tušil, že to teraz veľmi nepomôže. Bola to však pravda, všetci upíri boli ovplyvnení a skoro celý čas tam s ňou bol Elijah, ktorý presne vedel, čo má robiť, nikdy by na ňu nijako viac nesiahol. Kate z toho prakticky vyviazla maximálne tak s ranou na hrdle, ktorú jej najskôr už aj tak uzdravil Benjamin, nič sa zvrtnúť nemohlo. Pootvorí ústa, akoby chcel znovu niečo povedať, to mu však už jej latentné päste začnú udierať do hrude, v podstate to oproti bolesti, ktorá sa mu rozliehala v ramene vyznelo, akoby mu tam narážali drobné vošky. Viac ako jej päste vnímal jej zlosť a slzy, ktoré sa jej už znovu kotúľali dole po tvári. Nijako ju neprerušuje, chvíľu ju proste nechá, aby povedala všetko, čo mala v tú chvíľu na srdci. To, že ho niekto nenávidí, nebolo žiadnou novinkou, a tak mu táto informácia nerobila jediný problém, vlastne sa po tom, čo teraz urobil, nedalo čakať nič iné. Tiež by ju nenávidel, ak by jeho dcéru ohrozila, vlastne by sa ju najskôr snažil zabiť, už len v momente, keby by mu na ňu siahla. Zatiaľ však vedel, že to neurobí, teda aspoň doteraz áno, od tohto momentu si na ňu bude musieť dať trochu pozor, aj keď mu už nemá ako skrížiť plány, stále tu bola Sophie. Jednoducho ju nechá vykričať sa, vybiť si zlosť svojimi päsťami, ktoré sa do niekoľkých sekúnd zastavia, pričom sa jej telo zrúti priamo naňho. Bolo to skoro automatické, jednou rukou ju zachytil za rameno, pričom mierne podvihol tvárou nahor. Ústa mal teraz vedľa jej ucha, pričom jej váhu podopieral.* Tvoj smútok mi žiadnu radosť nepriniesol. *Prenesie nižším tónom v hlase, z ktorého nevyznie jediná lož.* Benjamin potreboval čas, aby jej mohol prísť na pomoc, v žiadnom prípade sa jej nemohlo nič stať, nedopustil by som to. *Znovu ju ubezpečí, aj keď jeho slová neboli tak nezištné k jej upokojovaniu. Potreboval, aby o tom mlčala, nechcel, aby sa ktokoľvek dozvedel, že ten plán bol len nahratý, ale najskôr chce počkať, ako bude reagovať, než sa jej o tom zmieni, potrebuje, aby sa aspoň trochu upokojila. Jeho prítomnosť však pre väčšinu ľudí nebola upokojujúca už sama o sebe.*

(Klaus tvrdil, ze nebylo mozne, aby se ji neco stalo, ale ona si tim tak jista nebyla. Nemohla. Protoze zvrtnout se mohlo cokoliv, i kdyz puvodns se to stat jiste nemohlo, nakonec se neco pokazi a vse je jinak. Ale uz mu na to nic nerika. Nebude se zbyttecne vysilovat. Ano, bylo ji jasne, proc to udelali. Chteli zjistit, jestli ma Ben slabinu v tom, v cem ji maji ostatni - v rodine. Tahle jejich teorie se jim potvrdila, ale to se ji na to klidne mohli zeptat, ona by jim to potvrdila taky a ostatne Klaus uz videl, jak ji Ben zachranil pred upirstvim. Svym zpusobem mu na rodine vzdycky zalezelo. Ten amok, co chytne potom, se neda ale jen tak zastavit. A Klaus ji ani nezastavuje. Necha ji, af si vybije svou zlost a smutek, necha ji, aby se vymlatila do jeho hrudi. Je ji jasne, ze ho to neboli, ale to je ji jedno. Kdyz ji zachyti, jak se hrouti do jeho naruce, neprotestuje. Vlastne by na to stejne uz nemela silu. Jakmile pronese prvni vetu, vi, ze je to pravda. Vi, ze ji nelze. Opravdu se tady na ten vyjev asi nedival zrovna rad, ale nemohl na sobe dat nic znat, aby to divadlo vyslo. Jeho dalsi slova hsou sice chlacholiva, ale ji to stejne neuklidni. Je jeste v az moc velkem soku. Nic mu na to nepovi, jen chvili strpi v jeho naruci a zacina se pomalu uklidnovat. Kdyz uz vypada, ze je na tom lepe, tak se naprimi a postavi se ke Kalusovi celem.) Ted jdu za svou dcerou, myslim, ze tady toho bylo uz dost. (rekne relativne klidne, i kdyz tak v klidu neni. Dojde si jeste pro svou brokovnici a je pripravena k odchodu.)

*Prejde len krátka chvíľa, kedy Genevieve pridržiava za rameno, keďže mal možnosť ju buď pustiť na zem, alebo ju držať, čo bolo najskôr priateľnejšie, keďže potom všetkom od nej dokonca niečo chcel, ale prišlo mu to ako samozrejmosť, ten plán by bol inak zbytočný, ak by si teraz rozviazala jazyk pred Kate a pred svojím bratom, hlavne ak tuší, že za ňou teraz hneď pobeží a stretne sa tam aj s ním. Musí mlčať, musí sa postarať o to, aby mlčala, a to za každých okolností, stačí mu, ak Benjamin uvidí, ako veľmi sa o ňu bála, a to sa stane v momente, keď Kate uvidí, to on vedel, pretože jej ten strach zo straty dcéry sám vštepil. Priamo do jej mysle, do jej tela, kde sa to zafixovalo, a tak ľahko to teraz nepôjde odstrániť. Videl na nej, ako veľmi na dne bola, možno to spôsobilo viac faktorov, ako jej dcéra, možno toho mala jednoducho nad hlavu, ale to bola jej smola v jej vlastnom živote, do ktorého on teraz nemal potrebu nejako zasahovať, teda ak si odmyslí únos jej dcéry a plány na zabitie jej brata. Z jej tela sálalo okrem iného aj prekvapenie, akoby bola celou vecou stále zarazená a tak ľahko sa z toho nemohla dostať. Prešla len chvíľa, než sa opäť začala zvedať z jeho rúk, ktoré automaticky skĺzli z jej ramena. Pohliadol jej do tváre, a tak jej pohľad prosto opätoval, nerobilo mu to najmenší problém, aspoň na nej mohol vidieť, že sa dala aspoň z časti znovu dokopy. Nad jej slovami by v inom prípade len kývol hlavou, ale stále tu zostávala tá vec s mlčaním, ktorú od nej tak veľmi potreboval.* Počkaj ešte chvíľu. *Prenesie sucho, čím ju chcel samozrejme zastaviť, než by vyšla z miestnosti.* Potrebujem, aby si mlčala o tom, čo vieš, Kate mala byť mŕtva, ale nevyšlo mi to, Benjamin sa objavil skôr, než som čakal...Opäť nad nami vyhral.

(V momente, kdy chtela odejit, ji zastavil Klausuv hlas. Mohla proste pokracovat v ceste a jit. Ale neudelala to. Zastavila se a otocila se na nej. Dneska uz snad naposledy. Jejich pohledy se stretly a ona cekala, co ji chce. Co nemohlo pockat? Cim ji chce jeste trapit? Kdyz vyslovil, co chtel, musela se ve svem nitru zasmat. Navenek nic nedavala najevo, ale uvnitr se smala. Ano, Klaus Mikaelson zase neco potrebuje. Ale ona vedela, ze ma pravdu. Vedela, ze musi drzet jazyk za zuby. A to ji to ani Klaus nemusel rikat. Chvilku tam jen tak necinne stoji a diva se mu do oci. Nechava ho chvili vycukat. Pak se proste nadechne a povytahne oboci) A ono to snad bylo jinak? (S touhle vetou se otocila a opravdu odesla hledat Kate a Bena. Ne, samozrejme, ze nic nepovi a touhle svou vetou to jiste Klausovi dala dostatecne najevo. Vyjde ze sidla, nastoupi do auta a jede smerem k Benove domu. Ale diva se po ulicich, jestli ty dva nekde nezahledne.)

*Vedel, že ju zastaví, že si vypočuje, čo jej ešte chce, nemala proste v povahe odísť, aj keď teraz by sa od nej dalo čakať prakticky všetko. Znovu sa jej zahľadí do tváre, keď očakáva, či sa mu za to, že od nej niečo požaduje len vysmeje, alebo to snáď bude brať ako samozrejmosť. Dúfal skôr v to druhé, nakoľko jej muselo byť z časti jasné, že by pravda mohla všetko pokaziť, že jej to priznal len kvôli tomu, žeby na to aj tak prišla a mohlo by to dopadnúť horšie, ako keď jej to mohol sám doznať, prípadne vysvetliť svoje záujmy. Pohľad jej s rovnakou intenzitou v očiach opätuje, pričom premýšľa, či by jej mal ešte niečo povedať, alebo ju nechať, kým sa vysloví. Rozhodne však neodíde skôr, než si nebude istý, že bude držať jazyk hlboko v ústach, že sa to Benjamin nedozvie, aspoň od nej nie. Na to mal tento plán až príliš veľa následkov, aby to len tak dopustil. Ako tam tak stojí, má pocit, akoby jej tvár bola preňho zrazu nečitateľná, nemohol presne určiť, na čo práve myslí, aj keď veril jej úsudku a stále aj ich spojenectvu v snahe zničiť jej brata, mohla to brať ako šancu a on jej tu priamo ponúkal záruku, že sa jej dcére nič nestane. Nemal dôvod jej ubližovať, aj keď by to Benjaminovi mohol len vrátiť v rovnakej forme, zatiaľ sa k tomu nezníži a dúfa, že nikdy nebude musieť. Keď jej z úst konečne vypadnú nejaké slová, kútiky úst sa mu vytiahnu sucho nahor, keďže irónia toho všetkého mu priam bila do uší. Nie, nebolo, pre všetkých tu bola odteraz len jedna verzia, Kate mala dnes umrieť. Už len sleduje jej chrbát, až kým nevyjde z dverí. Nijako ju viac nezastavuje, mal pocit, že už tu bolo povedané všetko, čo v danú chvíľu mohlo. Samozrejme pochopil význam jej slov už v prvom momente, vedel, že bude mlčať. Po tom všetkom, čo jej brat urobil, nezahatí spôsob, akým by ho moli konečne dostať. Vždy ťa nakoniec zabije niekto, kto ti stojí po celú dobu najbližšie, bol to proste zvrat osudu, ktorý sa končil tvojou smrťou. Teraz si však musel dať do poriadku svoje rameno, nakoľko stačila len chvíľa a triesky by sa mu zaryli tak hlboko, žeby ich mal naozaj problém vytiahnuť.*

*V odpoledních hodinách přichází domů ze školy, ostatně jako každý všední den. Doufá, že Marcel si přece jenom dobře promysle její nabídku ohledně nového bytu a vážně se odtud odstěhují. Měla by to tady ráda, kdyby tady nebyli oni - Původní. Nestýká se s nimi. Vyhýbání jí jde dobře, stejně tak jako tiché příchody a odchody. Ale už dál v tom nechce pokračovat, unavuje ji to. Doufá i v to, že přece jenom se rozhodne i proto, aby bojoval s ní proti nim. Koneckonců je to jeho sídlo, jeho město, mají být tady jeho pravidla. On ho vybudoval. Je to nefér, že se jim musí podřizovat. Kabelku má přehozenou přes rameno a z ní ji trčí konce sešitů a nebo učebnic, jak je přeplněná. Nasaje vzduch do plic, když stojí před schody, které vedou na jednu z delších chodeb a následně k jejímu pokoji, který je na opačném konci, než pokoje Původní rodinky. Jednu ruku si položí na zábradlí. Ani neví proč, ale dnes se jich po těch schodech nechce stoupat nahoru. Nejradši by se prostě otočila a už se nevrátila. Ale kam by šla? Co by dělala? Ne, musí si počkat na Marcela, musejí odejít společně. Zaposlouchá se a někde docela poblíž jí samotné slyší, jak někdo mluví. Zřejmě to bude jenom banda upírských poskoků, kteří nemají ještě ani prsteny, možná mají a povídají si o nejnovějších drbech, které sami roznáší mezi sebou. Přinutí se udělat pohyb a šlápne na první schod, který zavrže. Pokračuje poté dále, druhým schodem, třetím schodem. Prsty pravé ruky se zlehka dotýkají železného zábradlí. Jen, co je v půlce jí tělem projede zvláštní pocit a proto se zastaví. Jednu nohu má na schodě, který je to stupínek výše než druhá noha. Pevněji sevře železo a halvu má skloněnou směrem dolů. Než se stačí nějak zamyslet nad tím, co to znamená a nebo jestli se jí jenom udělalo špatně, tak se dostane do jakéhosi tranzu, kdy nevnímá vůbec okolí, kdy nevnímá vůbec nic, jenom to, co má přijít, co začíná vidět. Oči má upřené někde na schody a je v nich naprostá prázdnota. Naštěstí by ji v tuhle chvíli nikdo do obličeje nemohl vidět. Teď to vypadá, jako kdyby jenom prostě zamrzla v čase. Jenom ona ví, co se s ní děje. Před sebou uvidí postavu Původního hybrida - Klause. Je naštvaný, rozzuřený, přím běsnící vzteky. Tohle se ale vzápětí změní, tak rychle, jako kdyby do stromu uhodil blesk a v momentě vzplanul. Zalapá po dechu, nic takového si ani ona sama neuvědomuje. Teď je zase na úplně jiném místě, ale nepoznává ho, to místo je pro ni nejasné. Znovu ale vidí Klause, jak s někým bojuje s takovou tou krvežíznivostí. A potom následuje další záblesk, jako kdyby odděloval postup celé situace. Teď má před sebou něčí ruku, která pevně v dlani svírá kolík z bílého dubu, napřahuje se a projede Klausovou hrudí až přímo do srdce. Od obličeje se Klausovi začnou táhnout žílky až po celém těle, stejně tak jako jeh tělo začne šedivět a následně na to hořet. Jeho tělo zaplaví plameny a on je mrtvý. V tu chvíli to všechno skončí a ona se vrátí do reality, i když si v tuhle chvíli přijde, jako kdyby tam vůbec nebyla. Křečovitě svírá zábradlí a když se pomalu začíná narovnávat, po rameni ji sjede kabelka, která začne padat dolů ze schodů, stejně tak jako její obsah. Učebnice, knihy, propisky a ostatní pomůcky se najednou válí buď ještě na schodech a nebo pod nimi. Dívá se před sebe a hlasitě oddechuje. Ví, to co bylo, moc dobře ví, že tohle byla vize. Nehodlá se ale o ní někomu přiznat. Nestará se o Klause, vlastně bude dobře, pokud zemře. Problém je v tom, že pokud zemře Klaus, stáhne sebou všechny, které stvořil a to zahrnuje i její nejbližší osobu - Marcela. Tohle nesmí dovolit, ne, když už je tak blízko, když už má cíl na dosah ruky a odpojení je už skoro hotové, teď jenom provést správně kouzlo. Studovala to už dávno předtím, všechno potřebné na to má. Musí to udělat, musí mu zachránit život. Klaus ho nestáhne sebou, ne. Do pekla půjde jenom on. Prudce se otočí a rychle sejde schody, posbírá všechny své věci, uchopí kabelku do ruky a odebere se do svého pokoje. Je jenom jedno místo, kde to může vykonat. Praští se všemi věcmi na postel a sebere si druhou tašku, kde si naskládá potřebné věci, které měla schované. I její papíry, teorie, její studování toho kouzla. Všechno si to dá do kabelky a ještě zkontroluje, zda má všechno. Poté už na nic nečeká, odejde ze sídla tak rychle jako ještě nikdy předtím.*

*Chytne za kliku a otevře dveře od pokoje malé, který je už pro ni v plné parádě vybaven. Navíc byla s Bekou na nákupech a i tak ji Rebekah kupuje věci, takže opravdu nemá strach, že by něco mohlo chybět, až se narodí. V ruce drží stoh papírů a propisku. Dveře od pokoje nezavře, jenom je trochu přivře, takže stále jde do něj vidět. Vejde více dovnitř a začne se rozhlížet okolo. Za tu dobu, co je pokoj pro její dceru připravený ho zná už nazpaměť. Ráda tady chodí, svým způsobem ji to tady i uklidňuje a i přes to, že zná každou věc v pokoji, tak má stále co obdivovat. Pár kroky přejde ke skříni, kde jsou nějaké knížky pro děti. Jednu z nich vezme a ani se nepodívá na obal, zřejmě to bude nějaký soubor vícero pohádek. Otočí se a rozejde se směrem k houpacímu křeslu, kde se také usadí. Přehodí si nohu přes nohu a na stehno si položí knihu. Na ni následně papíry a stále svírá propisku v ruce se kterou si prsty pohrává. Oči má upřené na papíře, jako kdyby něco četla, ale vlastně je zamyšlená. Zamyšlená do toho, jak začít, co napsat a zda to vůbec udělat. Jak by se jí ale někdo mohl divit, že její myšlenky se upínají k těm nejhorším věcem? Cítí to, že se něco děje. Není možné, aby Benjamin navštívil Zátoku a nic neprovedl, obzvlášť, když mu byla tak na blízku. Vlkodlaci by ji neochránili, nikdo by to nezvládl. Nevěří tomu, že pro její dceru je tady bezpečno a přestává věřit i tomu, že by v brzké době mělo být. A proto počítá s tím nejhorším, proto musí počítat s tím, že by snad musela malou dát někomu jinému, kdo by ji vzal do bezpečí, dokud tady nebude pro ni bezpečno. Chtěla, chce a bude chtít být pro ni tou nejlepší matkou. Ale jak? Jak to má udělat? Držet si ji u sebe a doufat v to, že se jí nic nestane? Nebo snad ji dát pryč s tím, že ji bude vychovávat někdo jiný, někdo jiný uvidí její první kroky, slova, to jak roste. Nebude to ona, nebude moct být u toho, ale bude v bezpečí. Dokázala by její dcera jednou přijmout fakt, že jí matka napsala dopis plný lásky, ale nikdy ji neviděla? Začne z toho poklepávat tužkou o knihu a podívá se před sebe. Teď se dívá na dřevěnou postýlku a nad ní visí krystalky, všechno to vypadá nádherně. Jako kdyby prostě jenom očekávaly příchod malé, jako kdyby nehrozilo žádné nebezpečí. A přitom to nebezpečí bylo všude. za hranicemi tohoto sídla určitě. Druhou ruku si položí na opěrku židle a nakonec zase skloní zrak. Musí si dát pramínek vlasy za ucho, aby na to dobře viděla a vlasy ji v tom nepřekážely. A potom začne psát. ... Mé milované dceři...Ashley, Zoye, Meredith, Caithlyn nebo jak jsme se tě rozhodli s tvým otcem pojmenovat.   ...  Poté se zarazí a znovu si to přečte. Znělo jí to hloupě, možná to i bylo hloupé. Nevěděla, jak pokračovat a zároveň toho měla tolik na srdci. Chvíli jenom seděla a dívala se na to, co už napsala. Než se rozepsala znovu. ... Pokud tohle čteš nebo ti to někdo předčítá, dali jsme tě s tvým otcem někomu, kdo se o tebe postará, někdo, kdo ti zajistí naprosté bezpečí a ty budeš mít dětský život, který si zasloužíš. Věř mi, že to pro nás nebylo jednoduché, vlastně to bylo pro nás to nejtěžší, co jsme za svůj život udělali ale děláme všechno pro to, aby ses mohla vrátit zase k nám. Ke svým rodičům, k tvé rodině. ... Jen, co to dopíše, tak ucítí, jak ji její dcera opět kope, akorát, že teď už to není nic příjemného, ne, když zanedlouho bude zcela jistě rodit. Teď už to spíše bolí. A proto sevře pevně opěrku židle a dlouze vydechne.*

*Je skoro ráno a nad New Orleans sa začína pomaly rozvidnievať. Prvé slnečné lúče nemajú proti ťažkým závesom žiadnu šancu. Jeho izba je tmavá, možno trochu studená a ticho mu postupne udiera do uší. Všade okolo je ponuro, všetko je sfarbené do šedej. Jeho myšlienky, rohy stien, ktoré sa akoby strácali v šere, vzduch okolo neho, ktorý by bol pre normálneho človeka priam neúnosný. Od dúhoviek sa mu odrážala len nekonečná čiernota, ktorá ho obklopovala. Na jeho posteľ z drevenej dlážky prestupovali tiene, akoby snáď spomedzi hrubých závesov prenikalo nejaké svetlo. Celé jeho telo ležalo bez najmenšieho znaku po pohybe na mäkkých plachtách, zatiaľ čo jeho hrudník bol dnes viac napätí než zvyčajne. Zrak len tak bezcieľne upieral do priestoru nad sebou, akoby snáď na strope videl niečo, čo ho nejakým spôsobom zaujalo, či primelo k tomu, aby z toho nespustil oči. Cítil sa tu byť doma a zároveň to bolo všetko poniekiaľ cudzie. Vedel však, že sa to zmení príchodom jeho dcéry, bude to pre ňu naozajstný domov, ak tu raz bude v bezpečí, ak sa podarí za využitia Benjaminovej dcéry dostať ich práve najväčšieho nepriateľa. Pretože Klausovi už bolo jedno, čo bude musieť urobiť, aby jeho dieťa prežilo, otvoril jej časť seba, ktorú si myslel, že dávno pochoval, a to ešte ani neprišla na svet. Z istej časti sa toho bojí, aj keď by si to nikdy nepriznal, bojí sa zlyhania, bojí sa toho, že je to chyba, pripustiť si niekoho tak veľmi blízko, tak veľmi, že väčšina tvojho života na ňom záleží, ale bola to jeho dcéra, nie len tak niekto, jeho krv. Nevie si predstaviť, žeby sa dokázal zastaviť, kým nebude mať to, čo si zaslúži, a to je detstvo, aké on nikdy nemal. Ani on a ani jej matka. Život bez predsudkov, ľudí, ktorí by sa ju pokúšali zničiť, rodinu, ktorá tu bude pre ňu, nech sa deje čokoľvek. Nikdy by si nedokázal odpustiť, ak by ju zabili, len pretože je jej otcom. Doplatila by naňho životom, ktorý nikdy nemala a on nech by mal urobiť čokoľvek, tak jej ho dá. Každý si môže hovoriť, čo má len na srdci, každý môže pochybovať, odmietať, vyvracať, ale tentokrát Klaus dostal to, čo nikdy. A to bola celkom nová šanca, celkom nová...Nádej znovu budovať, čo bolo dávno roztrieštené na črepiny ako pohár, ktorý vypadne z rúk dieťaťa, kde sa rozbije, než príde matka a zmetie porozbíjané sklo do koša, aby sa jej dieťa neporezalo. Môže byť ohavnosťou, ale znamená to, že aj naozajstné monštrá stále dokážu niečo cítiť tak intenzívne, niečo, čo by nesúviselo s chuťou zabíjať a ničiť. Aj keď tu stále zostávajú obavy otvoriť sa niečomu, čo ho tak veľmi napĺňa, pretože by stačila len sekunda, a tak krehký život by mohol padnúť. Presne preto vždy myslel, že láska robí každého slabším, bola to pravda. Práve teraz to však bola slabosť, ktorú nedokázal odstrániť, nemohol, možno ani nechcel. Jediné, na čo myslel bolo, ako ju udržať v bezpečí v domove, aj keď tušil, že to tu nikdy nepôjde, ani nikde inde. Čarodejnice si ju umienili zabiť a nevyzerá to tak, žeby sa chceli niekedy zastaviť. Mierne prižmúri očami a v tmavom obraze očí sa mu odrazí zmes emócií, ktoré zmiznú ešte rýchlejšie, než sa tam vôbec objavia. Do niekoľkých stotín jeho ruky už sprudka strhávajú mohutnú vínovú látku do boku na obe strany, pričom mu ranné svetlo udrie rovno do tváre. Ak by jeho zrak nebol tak perfektný jeho nadprirodzenou stránkou, práve teraz by na sto percent nič nevidel, náhle svetlo v tme by ho jednoducho oslepilo. Skreslený tieň jeho postavy sa za ním mihá na zemi, priestor okolo neho začne razom nadobúdať svoje farby a stávať sa tým, čo je mu tak známe, čo pozná. Pomaly sa natočí od okna nabok a prejde svoju izbu letmým pohľadom.
Približne o dve hodiny, kráčajúc dlhšou chodbou ku schodisku na poschodie, sa zastaví v kroku niekoľko centimetrov od dverí, ktoré nepatrili ani jemu, ani jeho súrodencom. Pravdou bolo, že odkedy sa vrátila zo Zátoky, videl ju len niekoľkokrát a zakaždým prehodili nanajvýš pár dôležitých slov, akoby sa snáď ani neblížilo narodenie ich dieťaťa, akoby si nemali viac čo povedať. Chcel, aby tu zostala, ale zatiaľ si nedokázal predstaviť, žeby spolu niekedy mohli v pokoji vychádzať, aj dlhšie než na nejaké obdobie, boli až príliš podobní, a to zároveň vytváralo aj neodstrániteľné rozdiely, ktoré väčšinou vyvolali len hádku. Najskôr chce natiahnuť ruku a zaklopať, než sa započúva a uvedomí si, že Hayley nepočuje z jej izby, ale z vedľajšej, ktorá snáď bude patriť jeho dcére. Spojí pery pevne k sebe a načiahne sa po kľučke, ktorú potiahne smerom nadol a otvorí dvere tak, aby mohol akurát prejsť, než ich za sebou znovu zavrie. Jeho pohľad automaticky preletí celú miestnosť, než zastane na mieste, ktoré ho zaujme najviac a to bola medzera medzi pootvorenými dverami do izby jeho dcéry a rameno s časťou hlavy, ktorá nepatrila nikomu inému než Hayley. Všimol si knihu na jej nohách, o to viac ho zaujalo, keď si uvedomí, že v ruke drží pero a niečo zaujato píše do papiera, ktorý má na nej položený. Len potichu prejde bližšie k medzere vo dverách a bez nejakého určitého výrazu ju sleduje. Dá sa povedať, že si jeho prítomnosť nemôže všimnúť až do doby, než dopíše. Akonáhle si všimol, že sústredenie na jej tvári vystriedal kŕč, jeho zvláštne nadobudnutá uvoľnenosť zmizla ako para nad hrncom. Do niekoľkých sekúnd stojí priamo pred ňou a na jeho tvári sa odráža zmes napätia.* Čo sa deje? *Spýta sa v okamžiku, skôr akoby jeden stihol žmurknúť.*

*Neměla šanci nějak zaregistrovat jeho přítomnost. Když psala, soustředila se jenom na papír, který měl být budoucím dopisem pro její dceru, na pero, které škrábalo po papíře a její myšlenky, které právě na ten bílý cár přemisťovala. Kdyby měla psát všechno, co se jí honilo hlavou, zřejmě by potřebovala celý sešit a ani to by nestačilo. Navíc se ji jedna myšlenka překrývala přes druhou. Měla i několikrát nutkaní prostě papír zmuchlat do jedné velké koule a odhodit ji pryč, tolik to pro ni bylo těžké. Těžké přiznat si, že by třeba její dcera opravdu nemusela vyrůstat po jejím boku. Přiznat si, že by jako matka selhala. Vždyť ona se těší na to, až ji bude držet v náručí, hýčkat ji. Vědět, že se ji přece jenom něco za celou její existenci povedlo. A teď tomu jejímu štěstí, její jediné naději píše dopis na rozloučenou? Ve chvíli, co ucítí bolest v břiše, přestane psát a chytne rukou opěrku, kterou křečovitě svírá. Oddechuje zhluboka a dívá se někde před sebe. zavřela by oči, chtěla přímo víčka tlačit k sobě, jak jí bolel každý její pohyb. Neměla tam místo, už nebyla spokojená. Možná se i přetáčela hlavičkou směrem dolů, možná už přetočená byla. A možná to byly poslíčci, ale jakmile to nejsou kontrakce, neměla by mít obavy, ne? Takhle jí to alespoň vysvětlovala Eve a ona jí věřila. Sama by toho příliš nevěděla. Všimne si jeho přítomnosti ve chvíli, kdy se k ní přesune. V tuhle chvíli ji to i trochu vyděsilo, avšak necukla sebou, nedala žádný náznak toho, že by se nějak vylekala. Teď měla v hlavě naprosto něco jiného. Její soustředění bylo na jiném bodě. Podívá se na něj a ruka, která svírá propisku povolí na stisku. Upustí pero na zem a nechá ho spadnout. Momentálně ji to vůbec nezajímá, bylo to pro ni teď už nepodstatné. Bude pokračovat později. Pravou ruku si přesune na břicho a začne po něm přejíždět. Nadechne se zhluboka, jako kdyby potřebovala hodně vzduchu, mnoho vzduchu. Více, než ji bylo nabízeno.* Malá mi dává dostatečně najevo, že už tam pro ni není skoro žádné místo. *Odpoví mu trochu sarkasticky. Nechtěla být na něj nepříjemná a nemělo to s tím nic společného. Akorát on si nemohl představit to, jaký je to pocit, když se budí uprostřed noci a má bolesti v podbříšku. A nebo když nemůže spát, protože ví, že ji zanedlouho čeká bolestivý porod. A ten se blížil, hodně rychle. Byl přímo na dosah ruky ať už si to Klaus uvědomoval nebo ne. Velikost jejího břicha to dávalo jasně najevo a hlavně jí to dávala malá najevo. Jak si přejíždí po bříšku, tak ji teď hodně cítí. Kdyby si právě teď vyhrnula triko, zřejmě by mohla vidět, jak se jí břicho pohybuje, protože takhle to prostě bylo. Už byla v posledním měsíci a dítě tam nemělo už dostatek místa. Oddělá si ruku z břicha a položí si ji na druhou opěrku židle. Sklopí zrak ke svému břichu a dívá se na něj. Právě v tuhle chvíli by si už i přála, aby to bylo všechno za ní. Tohle čekání ji stresovala a náznaky ještě více. Poté zase zvedne hlavu a opět se podívá na Klause a trochu se pousměje.* Teď máš příležitost ji taky ucítit. *Poukáže očima ke svému břichu a znovu se na něj podívá. Nabádala ho k tomu, aby si sáhl. Vždyť to byla i jeho dcera, měl na to právo a tohle už nikdy nezažije. Pokud by se nerozhodl mít druhé dítě, ale o tom silně pochybovala. Je to něco jiného mít dítě na světě a něco jiného ho cítit ještě u matky. Netušila, neměla vůbec ponětí o tom, zda to bude chtít přijmout nebo ne. Už jednou to udělal a má za to, že to by se s tím předchozím právě teď nedalo srovnat vzhledem k tomu, že je teď v posledním měsíci těhotenství. Ke všemu jednou to bylo intenzivnější více, někdy zase méně. Právě v tuto chvíli to bylo více. Ona měla kontakt se svou dcerou po celou dobu. On mohl jenom přihlížet, jak roste díky velikosti břicha. Ale jinak s ní nebyl nijak spojený a proto mu to navrhovala. Pro ni to byl neskutečný pocit. Už teď k ní měla neuvěřitelné pouto, neuvěřitelně ji milovala a i když chce, aby se na jednu stranu už narodila, tak přece jenom ví, že jí to bude chybět. Ví o každém jejím pohybu, bylo to něco neuvěřitelně. Neskutečně ji milovala. Nebylo na světě nic, co by se tomu vyrovnalo, tohle bylo to nejlepší, co kdy cítila a proto pro ni chtěla jenom to nejlepší. A pr svou dceru byla ochotná udělat naprosto všechno, jen aby byla šťastná. Na tom záleželo, tohle ji musela obstarat. Oba museli, ale jak to jenom dokážou? Bydlí sice spolu, jejich vztah je o dost lepší, než byl na začátku. Ale přesto se spolu dokázali hádat, jeden druhému něco vyčítat. Možná to jejich dcera změní, možná to bude jiné, zase budou mít o něco blíž. Ale nebudou tak úplně normální rodiče, ne takový jako většinou normální rodiče jsou. Ale měli stejný cíl, chtěli to samé pro jejich dceru a to bylo na tom to nejdůležitější.*

*Len tam ďalej v sústredení stojí a sleduje jej tvár, ktorá bola zaťažená bolesťou, ktorú práve teraz pociťovala. Keď sa jej oči zapichnú priamo do tých jeho, jediné, čo v nich vidí, je istá dávka koncentrácie, ktorú musela nad svojím telom vynaložiť. Vedel len, že je normálne, ak má žena počas tehotenstva kŕče brucha či iné bolesti spôsobené dieťaťom, ktoré nosí a tiež vedel, že Hayley nie je žiadnou výnimkou, ale aj napriek tomu sa nedokázal zbaviť svojich obáv. Akoby sa mu všetky vmiesili do jednej, akoby chcel pri svojej otázke, ktorú položil smerom k nej, zabudnúť na všetky ostatné problémy, ktoré ho už súrili. Každé ráno mu vyklopávali priamo na dvere izby, vždy keď si sadol, vždy keď si ľahol, vždy keď trochu privrel oči alebo niekde postál. Prepadali ho v snoch, v mysli, občas ho zobudili alebo mu nedovolili zaspať. Boli tou najneznesiteľnejšou a najotravnejšou vecou, ktorú v poslednej dobe zažíval, okrem čarodejníc samozrejme, tie boli bezkonkurenčne na prvom mieste. Najhoršie bolo, že ani obáv a ani čarodejníc sa nemôže len tak mávnutím ruky zbaviť. Väčšiny žijúcich v meste, možno, ale tých mŕtvych bez pomoci len ťažko. Aj práve v tejto chvíli mu stáli za chrbtom a prenasledovali každý jeho pohyb, zatiaľ čo on sa len uprene díval na Hayley a na atramentové pero, ktoré sa pre jej ruku stávalo každou sekundou ťažším a ťažším. Nijako nereaguje na to, keď jej stisk zrazu povolí a skotúľa sa bezcieľne na zem, ani oň nezavadí pohľadom. Namiesto toho ním prejde ku Hayleynej ruke, ktorá sa pomaly začala presúvať k jej už pomerne hojne vypuklému bruchu, ktoré všetkými smermi vysielalo len a len jednu jedinú správu. Len jeden odkaz. Nemusel by vedeť o tehotenstve nič, aby si bol vedomí toho, že sa jeho dcéra čo chvíľa narodí a Benjamin je stále nažive. Čarodejnice sa ho stále budú pokúšať zabiť a v meste nie je ani náhodou niečo, čo by sa mohlo podobať mieru alebo pokoju. Vlastne, tieto dve slová sa k New Orleans ani nehodia, každý by sa najskôr zasmial, ak by niečo také vôbec počul. A bola by to len a len trpká irónia, ktorá zahaľovala všetky frakcie a myslenie obyčajných ľudí, ktorí tu žijú celý svoj život. Nepatrne sa mu zúžia oči, ako tak pozoruje, ako si rukou prechádza po tenkej látke, ktorá bola tým jediným, čo jej holú dlaň delilo od pokožky na bruchu. Zrak k jej tvári uprie až v momente, keď začuje jej výdych a ucíti, že naňho stále hľadí, najskôr, aby mu odpovedala. Možno by mal otvoriť okno, aby tu bol lepší ale zároveň chladnejší vzduch, ktorý by jej určite príliš nepomohol. Prakticky netušil, čo by urobil až do chvíle, než mu konečne objasnila, v čom jej bolesť spočíva. Samozrejme, že ich dcéra o sebe musí dávať vedieť, mohlo ho napadnúť aj skôr, že to nie sú žiadne kontrakcie alebo čokoľvek iné. Namiesto toho to bolo prosté a jasné, prakticky si ani neuvedomil, že čím väčšia je, tým tvrdšie musí Hayley každý jej pohyb vnímať. Dôvodom bol najskôr fakt, že o tom nikdy vlastne nepremýšľal, až teraz, keď to videl na vlastné oči a nemal chuť sa zaoberať niečím iným. Letmo si oblizne pery, ktoré sa mu skrútia do krátkeho úškrnu, avšak jeho tvár nie je nijako veselá, nakoľko oči mu zostávajú prižmúrené nad jej tónom.* Bude nakoniec rovnako militantná ako jej matka. *Neodpustí si poznámku, ktorá však v samotnom význame neznamenala nič, čo by mohlo vyvolať akýkoľvek spor. Bola to viac menej len nevinná narážka, ktorú by na svojej dcére dokonca ocenil, predsa len, určite sa z neho do nej niečo prenesie, môže len dúfať, že práve tých málo vlastností, ktoré sa na ňom dajú považovať za prospešné. Znovu skĺzne pohľadom k jej bruchu, po ktorom si neustále prechádzala jednou rukou a zatne pery pevne k sebe, akoby ich už nikdy nemienil ani otvoriť. Až keď tento pohyb Hayley ukončí, znovu do seba pomaly naberie kyslík a pootvorí ústa, akoby chcel niečo povedať, ale ona ho predbehne. Predtým môže zachytiť len krátky záblesk poloúsmevu na jej tvári, ktorý jej práve v tomto momente pridával na jemnosti. Avšak jej slová mu už také jemné neprišli. Na niekoľko sekúnd je na jeho tvári vidno len spleť váhaní a zdráhania sa tomu, žeby mal znovu zopakovať to isté, čo pred niekoľkými mesiacmi. Teraz by však svoju dcéru mohol cítiť omnoho viac, mohla by mu byť omnoho bližšie, mohol by sa jej prakticky dotknúť. Jeho ústa sú stále mierne pootvorené a jeho oči tekajú z jej brucha do tváre a následne niekam do priestoru. Jeho oči sa opäť zúžia k tým jej, než tvár trochu uvolní a objaví sa mu na nej širší úsmev, ktorý tiež netrvá dlho. S naoko vážnou tvárou, ktorá dodávala len pocitu, že to preňho bolo dôležité sa ešte o kúsok pohne smerom k nej, než sa nadýchne a kľakne si pri jej nohách. V tomto momente sleduje len látku jej tuniky pred sebou, pričom jednu ruku zdvíha pomaly do výšky a s roztvorenou dlaňou ju položí niekde v strede jej brucha. Prejde možno niekoľko sekúnd, dokedy sa sústredene snaží zachytiť pohyb svojej dcéry, než ho ucíti priamo na končekoch prstov. Elektrizuje ho to, akoby ho zrazu pálili, akoby mu v nich zabrnilo. Trochu sebou pod týmto dotykom mykne, avšak ruku z Hayleynho brucha stále nepúšťa. Jeho tvár sa nasmeruje trochu dozadu, ako pootvorí ústa a sprudka do seba naberie vzduch.

*Nejde zabránit tomu mírnému úšklebku, který ji jeho slova způsobí. Zavrtí nad tím hlavou a podívá se někde za Klause na zeď, kde právě visel obraz od něj pro jejich dceru. Obraz, který on sám namaloval na plátno, který se tak dokonale tady hodil. Trochu ji to nutí se vracet vzpomínkami na místo, kde by se už nechtěla nikdy vrátit. Na místo, kde právě díky jedné noci budou mít teď dceru a kde mu kritizovala jeho obrazy. Skoro žádný z nich se ji příliš nelíbil a dávala mu to najevo, jenom jeden nebo dva ji přišli dost zajímavé. Ty ostatní byly pro ní moc potemnělé, bez ničeho. To o tomhle obrazu říct nemohla a ani by si to nedovolila, když to bylo pro jejích dceru. Trochu pohodí vlasy do strany a mezi rty sevře jazyk, kterým udělá pohyb, že si přejede po rtech a potom je mírně našpulí. Vlastně jí tak i trochu složil tím kompliment, když se zmínil o tom, že by jejich dcera taková měla být. Co vlastně v tomhle směru chtěla? To byla její věčná otázka. Jistě bude mít nějaké vlastnosti po ní, stejně tak jako po Klausovi a nedokázala si představit kombinaci jejich povah v jejich dceři.  Byli si tak podobní a zároveň v jistých názor tak rozdílní. Pokud oni tři přijdou někdy do hádky bude velmi těžké je zastavit. Chtěla, aby měla její dcera z ní jen ty dobré vlastnosti stejně tak jako z Klause. Ale ať už bude jakákoliv, ať už bude mít jakoukoliv povahu nic to nezmění na tom, že ji bude stále milovat.* Já jenom doufám, že nebude mít po tobě tvůj strašný smysl pro humor. *Nejde to říct vážně, usměje se při tom. I když je to jenom na chvíli, neodpustí si  do něj trochu nerýpnout. On to dělal taky a vždycky ji provokoval s tím, jak ji říkal vlčku. Nenáviděla tu přezdívku a on ji stále opakoval, když se mu k tomu naskytla příležitost. Dle ní měl vážně mizerný smysl pro humor, protože to u něj zahrnovalo spíše posměšky na osobu a nebo jistou rýpavost. Což mu na jednu stranu nemohla vyčítat, nebyla v tomhle příliš odlišná. A pokud to bude mít jejich dcera po nich, vážně to bude časem zajímavé. Neměla by ani ale v těch myšlenkách předbíhat. Pozoruje ho a přijde ji, že ani on sám neví, kde se má v tuhle chvíli dívat. Jestli ji do tváře nebo někde úplně jinde a nebo na místo, kde je jeho dcera. Po své nabídce čeká na jeho vyjádření a ani si nevšimla toho, že by snad měl v plánu něco říct. Netušila, jak to vezme a proto ji nezbývalo nic jiného, než jenom čekat. Rozuměla a zároveň i nerozuměla tomu, že se v tom zdráhal. Byl to Klaus, někdo, kdo se zdráhal úplně všeho a nic, co by mu mohlo přinést jisté potěšení a nebo radost si nepřipouštěl k tělu. Na druhou stranu tohle byla jeho dcera a na tu myšlenku by si měl zvyknout. Protože zanedlouho už nebude u ní v břiše, ale bude na světě. Bude tady s nimi a on ji bude chovat, starat se o ni a vychovávat, pokud všechno půjde dobře. Trochu přihmouří oči, když stále vyčkává na to, jak se rozhodně. V momentě, co spatří úsměv na jeho tváři, pochopí, že přeci jenom nabídku přijmul. Usměje se a neskrývá z toho značné potěšení, sleduje ho, jak si k ní pomalu kleká a na chvíli ji to přijde i zvláštní. Takový zvláštní, nepopsatelný pocit teď z toho má. Za chvíli už cítí jeho teplou dlaň na svém břiše a stejně tak jako ona, akorát v menší intenzitě může cítit pohyb jejich dcery. O to více se usměje, jakmile při jejím kopnutí on trochu ucukne. Ten moment ji vykouzlí docela široký úsměv na tváři a hlavu nakloní ještě více do strany. Skousne si spodní ret a zuby si ho chvíli přidružuje. Vlasy si dá znovu za ucho a začne se dívat směrem k jeho ruce, která je stále položená na jejím břiše. Ret po chvíli uvolní a ještě se stále usmívá, spíše ji malý úsměv na tváři zůstává.* Neměli bychom přeci jen popřemýšlet o tom, jak se bude jmenovat? *Po této otázce zvedne pohled nazpět k němu a povytáhne pravé obočí. Ráda by ji už nazývala jménem a nebo měla představu o tom, jak by se mohla jmenovat. Nechtěla to rozhodnout sama, rozhodně to chtěla probrat s ním. Stejně by to přišlo tak či tak a když se teď spolu opět takhle baví, možná by nebylo na škodu se o tom alespoň pobavit. Levou ruku povolí, ale stále ji má položenou na opěradle. Už necítí takovou bolest, jako předtím. Naštěstí to přešlo. Pravou rukou uchopí papír a zasune ho někde do knihy. Nechtěla mu o tom říkat, že píše taková dopis jejich dceři, nechtěla o tom říkat nikomu. A proto si i nepřála, aby snad zahlédl jenom něco z toho, co napsala. Znovu upře zrak na něj. V jednu chvíli na ně měla spoustu otázek, chtěla mu i říct o Benjaminovi v Zátoce, možná se mu ale s tím svěřil Elijah. Ale nějaká její část se o tom nechtěla bavit, když teď to byla docela příjemná chvíle.*