The Abattoir

*Když vymýšlela zapojení Elijaha a dýky do kouzla, tak jí nenapadlo, že Sophie by proti tomu měla nějaké námitky. V podstatě si jí jen na chvíli půjčí a Sophie si ji pak zase vezme zpátky, ale ona si kvůli tomu stejně ještě vymyslí další budoucí laskavost. Podle jejího názoru to Sophie s těmi podmínkami přehání a až moc toho požaduje, jenže teď není čas se s ní nad tím dohadovat.* Fajn. Dohodnuto. *Pronese, i když u toho má pohled ty-se-naotravuješ. Nastaví pak ruku a čeká, až jí tu dýku předá. Jenže ona má místo toho další námitky a to zrovna o vlkovi.* Ano, chci ho obětovat, protože se mi to zdá lepší, než jít na ulici a najít tam někoho, kdo nic neudělal, pak ho zatáhnout sem a zabít ho. *Netušila, jak to byla s oživováním Sage a tak si neuvědomovala, že teď na to tak trochu naráží. Jí se taky nelíbilo zabít takhle krásné zvíře, ale bylo to to nejmenší zlo. Vlk byl sice živá bytost, ale taky zvíře a ona nebyla vegetariánka a teď nechtěla řešit práva zvířat. Naštěstí jí Sophie tu dýku předala, takže práva zvířat teď s ní probírat nemusí. Co chtěl probrat Elijah se Sophie neřešila, to nebyla její starost. Cestou ke kruhu jí malá zevnitř kopla, tak si na chvíli položila ruku na bříško a pak počkala, než Elijah došel k tomu kruhu. Krátce se na Elijaha omluvně podívala, protože tohle pro něj bude trochu nepříjemné, ale zase to bude mnohem lepší než to, co už si s dýkou vytrpěl. Pak mu začala pomalu vyřezávat na čele symbol a přitom zaříkávala. Elijah se tak začínal pomalu dostávat mimo stav vědomí a stával se zdrojem síly. Zařídila, aby nespadl tvrdě na zem a potom ho nechala ležet na zemi v kruhu. Jeho síla se přitom přelévala do dýky. Ta síla byla pro dýku velkou posilou a vzhledem k tomu, co všechno v ní nashromáždil předtím Tunde, byla teď ta dýka ohromnou posilou pro ní. Přešla pak k většímu kruhu, kde ležel uspaný vlk. Krátce přejela pohledem přes Kola, který teď neměl nic moc co dělat kromě sledování, a podívala se na Sophie. Kývla na ní, že je na čase, aby se k ní připojila. Cestou ke kruhu ještě vzala ze stolu lahvičku s krví Hope a váček s popelem Niklause. Uprostřed kruhu bylo rozložené bílé plátno na jehož okraji poklekla. Po pravé ruce měla uspaného vlka a po levé straně položila Hopeinu krev, Klausovo popel, Tundeho dýku a svůj grimoár. Ten dnešní ráno vyndala z krevně zapečetěné skřínky, což byl prozatimní úkryt, který tady pro něj utvořila. Tundeho dýku pak ještě přesunula na jeden symbol v kruhu. Jakmile Sophie udělala to samé, tak ji vzala za ruce, napojila se na její moc a začala zaříkávat. V tu chvíli se zažehly všechny svíčky, které tam byli rozmístěné. V jednu chvíli se jí i zdálo, že jakoby byla Sophie o něco slabší, než čekala, ale teď nad tím nepřemýšlela. Potřebovala se soustředit na kouzlo a nemyslet na nic jiného. Zaříkávala docela dlouho a v jednu chvíli i pocítila pár kopnutí od malé, ale nenechala se jimi rozptýlit. Jak zaříkávání pokračovala, tak plameny svíček zesílily v mnohem větší, až v nepřirozené plameny. To bylo znamení postoupit k další části. Pustila Sophie a sáhla pro Tundeho dýku. Na chvíli přitom přestal zaříkávat. Natočila se pak k vlkovi, které pohladila po srsti, jako kdyby to měla být nějaké útěcha nebo omluva za to, co se mu chystá udělat. Pak znovu začala nějaké zaříkávání a zabodla mu dýku do srdce. Zemřel ve spánku, takže ani nemohl vydat žádné zakňučení, a byl hned mrtvý. Dýku zase vrátila zpátky na své místo a zase se obrátila k Sophie, zase se napojila na její moc a pustila se do zaříkávání. Tohle kouzlo bylo trochu zdlouhavé. Po chvíli pocítila bolest v oblasti podbřišku. Věděla hned, že to není kopanec, ale muselo to být něco jiného. Ale nemohla se tím zabývat, nemohla přerušit kouzlo v této fázi a tak se to na sobě snažila nedat nijak najevo. Akorát trochu zkřivila tvář bolestí a trochu se napjala. Jinak to na ní nebylo poznat. Stála jí to hodně přemáhání, aby nepřerušila zaříkávání ani nijak nepovolila držení Sophie. Tu spíš v jednu chvíli stiskla malinko víc. Naštěstí to netrvalo až tak dlouho, jenom půl minutu nebo tři čtvrtě minuty. Pak to odeznělo a jí se ulevilo. V jednu chvíli ji napadlo, že se jedná o poslíčky. V pěkně blbou dobu přišly. Ale věděla, že musí pokračovat, takže to i udělala. Po chvilce se dostala k další fázi. V tu chvíli opět na chvíli přerušila zaříkávání stejně jako před chvílí. Sáhla pro lahvičku s krví. Nejspíš jenom jako jediná věděla, čí je to krev. Nebylo jí moc, bylo to jenom několik kapek, které odebrala Hope, když na ní prováděla kouzlo. Teď nechala těch několik kapek kápnout doprostřed plátna. Tohle potřebovala na přivolání Klausovi duše a Hopina krev na to byla nejlepší, protože s ním byla nejvíc pokrevně spřízněná. Mělo to větší účinek než třeba jejich sourozenců, kteří měli stejnou krev s Klausem jen z poloviny. Po téhle fázi se zase vrátila k zaříkávání stejně jako předtím. A stejně jako předtím dorazila se znovu objevila i ta bolest, s rozestupem od té předchozí zhruba deseti minut. I když ona neměla hodinky, aby to měřila. Jinak to bylo stejně jako předtím, snažila se to zakrývat a překonat to. Až na těch pár výrazů bolesti se jí to dařilo. Potom už zase zaříkávala. To už se začínalo schylovat k poslední fázi. Znovu přerušila krátce zaříkávání, vzala váček s Klausovým popelem a za nově obnoveného zaříkávání ho opatrně vysypala doprostřed plátna. Z toho důvodu sem dávala to plátno, aby se nesmíchalo s prachem na zemi. Kvůli tomu, že Klausovo tělo shořelo, mu teď musela vytvořit nové. Byla to jedna z komplikací, které při vytváření kouzla musela zohlednit a vyřešit. Myslela si, že to vyřešila a nejspíš asi ano, protože se zvedl vítr a popel a krev se začali posouvat a prolínat. Pomalu se z toho začínalo něco neurčitého vytvářet. Bohužel přesně v tu chvíli jí zasáhla další vlna bolesti v podbřišku. Zdála se jí tentokrát o něco větší, ale nevěděla, zda si to nenamlouvá, protože už byla o něco vyčerpanější. Kouzlo ji po celou dobu vyčerpávalo, bylo náročné. A k tomu ještě ty bolesti a snaha zakrývat je a překonávat je. Jenže k tomu už jí docházely síly. Navíc se jí zdálo, že tahle bolest přišla o něco dřív a byla delší. Nebyla si jistá, zda to není jen její pocit, ale ve skutečnosti se nemýlila. Vážně byla o něco delší, teď trvala minutu. A navíc byla horší. Už to ani nedokázala zakrývat, snažit se tvářit normálně. Místo toho měla ve tváři bolestivý a útrpný výraz. Na čele jí vyrašilo pár kapek potu. Už se ani nevydržela držet Sophie a její moci, takže ji pustila. Stejně tak bylo pryč i to zaříkávání. Už to nevydržela. Chytila se za břicho a potichu zaúpěla bolestí. Nedokázala to už vydržet a přerušila to kouzlo. Nejradši by si za to nafackovala, ale ve stejnou chvíli si uvědomila jednu věc. Že jí právě odtekla plodová voda.*

*Po celou dobu kouzlení se až moc soustředila na kouzlo, takže si moc nevšímala okolí, a v jednu chvíli i potlačovala bolest. Nevšímala si proto chvilkového odvrácení Sophie ani znepokojených pohledů Kola a Sophie při jejích bolestivých výrazech. V tu chvíli i občas přivřela oči, v jednu chvíli je i úplně zavřela. Ale nakonec to už nedokázala vydržet a chytla se za břicho. V tu chvíli jakoby z dálky slyšela volání Sophie. Nedokázala v tu chvíli vnímat nic víc než tu bolest. Ta nakonec skončila a ona měla čas si uvědomovat, co se děje. Viděla tu vodu pod sebou a hned jí došlo o co se jedná.* Ne... *Zamumlala v první chvíli, když si to uvědomovala. Bylo mnoho důvodů proč neměla rodit teď. Jedním z důvodů bylo to kouzlo, které nemohla dokončit, a jedním dalším a důležitějším důvodem byla vzdálenost termínu jejího porodu. Byla teprve na začátku osmého měsíce, malá ještě nebyla připravená se narodit. Ale přesto tahle chvíle nastávala, nejspíše z důvodu toho kouzlo. To bylo nejspíš důvodem předčasného porodu, až moc se vyčerpala. Slyšela Sophie, jak říkala něco Kolovi, co má dělat. Vzápětí byl Kol u ní a zvedal jí. Na chvíli si opřela hlavu o jeho rameno.* Ne, je ještě příliš brzo. Teď se ještě nemůže narodit. *Věděla, že její rozhodnutí to nezmění a že to už nijak neovlivní. V tuhle chvíli měla největší strach o svojí dceru, protože tohle pro ní bude hodně náročné. I kdyby rodila v porodnici, kde doktoři neustále snižovali hranici předčasného porodu a dokázali, že dovedou zachránit čím dál nevyvinutější děti, tak i tam by to bylo velké riziko. A teď se zdálo, že to asi do porodnice ani nestihnout a ona bude muset rodit sami. Doufala, že Sophie to zvládne. Když jí Kol položil v ložnici na postel, tak se držela za břicho, i když teď neměla žádné bolesti, tak se podívala na Sophie prosebným pohledem.* Prosím, zachraň ji. *Tohle byl zoufalý pohled matky, která ze všeho nejvíc touží ochránit svoje dítě. I když Sophie moc nemusela, teď by udělala cokoliv, kdyby výměnou za to byla její dcera naživu. Bylo jí i jedno, co bude s ní, hlavně když její dcera bude naživu. Poté se tam objevil Kol i s těmi věcmi, i když tam dlouho nezůstal. Na chvíli se podívala na jeho záda, jak se vzdalovala. Za jiné situace by se mu nejspíš posmívala, že takhle zbaběle utíkala. Ale teď by tady vážně ráda měla vedle sebe někoho, kdo by ji držel za ruku. Nejradši by, aby to byl Roderick, jenže ten byl mrtvý, a navíc i kdyby byl naživu, tak by nepřišel. Nad tom uz ale nemela cas premyslet, protoze pridla dalsi kontrakce, behem ktere svirala pevne okraj postele a upela bolesti.*

*V tu chvíli, kdy si uvědomila, že její dcera se snaží dostat na svět, už myslela jenom na ni. Proto si ani neuvědomovala, co všechno tam nechávala ležet. Tundeho dýku sice vzala Sophie a ta se postrala i o Elijaha, ale pořád tam zůstával její grimoár rozevřený na stránce s kouzlem pro oživení Klause, ale hlavně o několik stránek dál bylo kouzlo na zabití Původních. Jenže to kromě Alisey asi nikdo nevěděl a ona v tu chvíli měla myšlenky úplně někde jinde. Myslela jenom na svojí dceru a aby přežila. Sophiina slova ji trochu uklidnila. Teď byla ráda za to, že tady Sophie je. Neměla ji sice ráda, ale momentálně tady byla nejkompetentnější člověk na práci porodní báby. V tuhle chvíli jí věřila, že dokáže udržet její dceru naživu. Po pár minutách se objevila další kontrakce, která měla být jen jednou z mnoha. Už teď začínala pochybovat, že to vůbec zvládne. Během bolestí se držela rukama pevně rámu postele a v jednu chvíli se jí vydral i z hrdla výkřik bolestí. Přítomnost Sophie v tu chvíli pořádně nevnímala, pouze zaslechla její slova o dýchání, ale jinak si nějaké její nervozity nevšimla. O dýchání se pak i pokoušela, i když se jí hlavně chtělo křičet. Naštěstí kontrakce krátce na to skončila, Sophie akorát odcházela z místnosti. Měla teď několik minut na to, aby si oddechla. Hlavu si na chvíli opřela o polštář a ruku si položila na břicho.* Ty jsi nemohla ještě chvíli počkat. Ale slibuju ti, že se na svět dostaneš živá a zdravá. Všechno dobře dopadne. *Promlouvala tak ke svojí dceři, i když těmi slovy spíš ujišťovala samu sebe, že to bude dobré. Jakmile to dořekla, tak se podívala ke dveřím, protože Sophie se už vracela. Netušila, co byla vyřizovat, ani co všechno shání. Nezabývala se tím, prostě věřila Sophie, že ví co dělá. Brzy na to přišla další kontrakce, kterou pak v rozmězí několika minut následovaly další. Ten interval mezi nimi se postupně zkracoval, zatímco délka kontrakcí se prodlužovala stejně jako se zvětšovala jejich intenzita. Brzy začínala mít pocit, že už to opravdu nevydrží. Bolesti byly hrozné a ona už byla vyčerpená. Hodně sil jí stálo to předchozí nedokončené kouzlo a nové síly ještě nestihla ani nabrat a nastal porod. Pouze v těch krátkých přestávkách mezi kontrakcemi si mohla trochu odpočinout a nabrat síly. Poslouchala, co jí říkala Sophie a i to dělala. I když to upozornění s roztažením nohou bylo zbytečné, protože to byl buď instinkt rodičky anebo to způsobovaly ty kontrakce, ale měla prostě nutkání ty nohy roztáhnout tak jako tak. Stejně tak i potom přicházelo nutkání tlačit, takže kromě křiku bolesti, který vycházel z jejího hrdla, také automaticky tlačila. Její dcera se tak pomalu dostávala na svět.*

*Jak přicházely další a další kontrakce, tak se pomalu dostávala na pokraje svých možností. Měla pocit, že už to nezvládne. V tuhle chvíli už chtěla jenom dvě věci, aby její dcera byla naživu a aby už byl konec, protože kdyby to mělo trvat ještě o nějakou dobu déle, tak si nedokázala představit, jak by to zvládla. Sophie ji naštěstí sdělí, že už vidí hlavičku. Mírně se nad tím pousmála. Znamenalo to, že brzy bude konec a že zatím nenastaly žádné další komplikace. Kvůli takhle brzkému porodu mohla být její dcera ve špatné poloze a v tom případě by nešla hlavičkou napřed. Naštěstí se tohle nestalo a byla tu šance, že vše bude v pořádku. Vzápětí se tam objevil Elijah. Ani nepostřehla, že ho Sophie probrala. Ale teď bylo povzbuzující, že byl tady a že narozdíl od Kola nikam neutíkal. Aspoň nějaký chlap, který dokáže vydržet vedle rodící ženy.* Elijahu... *Vydechla v jednu chvíli a když se posadil vedle ní a otíral jí čelo, tak ho chytla za ruku. Jeho ruka bude na drcení lepší než okraj postele. Bylo to v tu krátkou chvilku, než přišly další stahy. Ty přišly několik vteřin poté, kdy se ho chytla. Sebrala všechny svoje poslední zbytky síly a zatlačila, jak jen mohla aby se její dcera konečně dostala ven. *

*To, že tady Elijah byl, že ji podporoval a že se ho mohla držet, ji hodně podpořilo v tuhle chvíli. I když ve chvíli, kdy přišla kontrakce, tak její stisk jeho ruky značně zesílila. Naštěstí pro Elijaha už nebyla upír, takže jeho kosti zůstaly v celku. Svůj stisk povolila, jakmile to odeznělo a bylo po všem. Stáhla svojí ruku z té Elijahovi, teď zrovna neměla už žádnou sílu v ruce a podporu už nepotřebovala. Její dcera byla na světě a ona si mohla oddechnout. Sice pak následovalo ještě pár kontrakcí k vypuzení placenty, ale ty už byly krátké a nebolestivé. Ona se hlavně soustředila na ten pláč, který slyšela, a který značil, že žije. Snad nikdy neslyšela krásnější zvuk než tenhle pláč. Netrvalo to dlouho a svoji dceru i spatřila, když jí ji Sophie položila na břicho. Zdála se jí tak malinká a tak zranitelná, ale přesto se dívala zvědavě na svět a skrz ty malé škvírky v očních víčkách prosvítaly malá zelená očička. Ale hlavní bylo že byla živá. Usmívala se na ni, i když ona brečela jak jí to jen šlo, dokud nedostala od Sophie masku pro lepší dýchání. Po tváři jí steklo i pár slz, jak moc byla šťastná. Na tuhle chvíli čekala tisíc let, i když většinu času z toho si už nemyslela, že to někdy nastane. Držela svoji dceru. Chvíli jenom mlčela a dívala se na svojí dceru. Po chvíli zvedla zrak a podívala se na Sophie s vděčným výrazem ve tváři.* Děkuju. Za tohle budeš mít u mě laskavostí kolik budeš chtít. *V první chvíli se jí zdálo, že se to nepovede, v takhle složité situaci aby se její dcera narodila a byla v pořádku. Sice nebyla úplně v pořádku, nějakou dobu stráví v inkubátoru, ale rozhodně má velkou šanci. Po chvíli sklonila zase hlavu a dívala se na malou. Elijah mezitím telefonoval a ona se nemohla vynadívat na svoji dceru. V tu chvíli se jí v hlavě objevila myšlenka na jméno. Zatím ho pořád neměla vymyšlené, pouze zvažovala některá, která se jí líbila. Ale teď když se na ní dívala, tak měla hodně brzy jasno o jméně. Vzpomněla si na jedno jméno, nad kterým sice neuvažovala, ale zahlédla ho v těch databázích jmen, které dřív procházela. A teď se jí zdálo, že se perfektně hodí.* Nikolasa... *Řekla potichu. Nebylo jasné, jestli to říká Sophie a Elijahovi, anebo tak oslovuje to malou. Říkala to tak nějak všeobecně.* Tak se bude jmenovat. Nikolasa. 

*Věděla, že tohle jméno se bude na první pohled zdát trochu zvláštní, obzvlášť v dnešní době. Ale stejně tak i jména v jejich rodině by se zdála v dnešní době neobvyklá. Stejně plánovala její jméno zkracovat na Nikol, takže tak jí mohli oslovovat i její budoucí spolužáci. A pokud ne, tak to prostě patří k životu, že děti obviňují svoje rodiče ze špatných jmen. Od sledování její vlastní dcery ji pak vyruší mužský hlas. Otočila hlavu a několik vteřin pak jen šokovaně zírala na dveře, protože nemohla uvěřit, že tam vážně stojí Klaus. Takže to kouzlo nakonec fungovalo, než se nakonec zmohla na slovo, tak Klaus promluvil. A také měl komentář ke jménu její dcery, i když méně přívětivý než Sophie, ale nejspíš názor, který na to bude mít většina lidi. Ale největší ironií na tom bylo, že ho pojmenovala právě po něm a on k tomu bude mít poznámky. Ale to byl typický on, nějakou dojemnou reakci mohla jen těžko čekat. Pokud se něco takového dělo, tak to dokázal zakrýt. I když ukázku takové dojemné reakce u něj na chvilku zahlédla, když přišel blíž a pohladil Nikol. Měla pocit, že v jednu chvíli v jeho tváři spatřila nějaký náznak citu. Možná myslel na svoji vlastní dceru. Ale potom, když zase stáhl ruku, tak už její prvotní šok z toho, že je tady opadl a ona si byla schopná do něj rýpnout.* Uvědomuješ si, že jsi právě kritizoval vlastní jméno? *Upozornila ho, jakmile už se vzpamatovala z počátečního šoku a dokázala najít nějaká slova.* Ale narozdíl od toho tvého se to její dá zkrátit na Nikol. *Upozornila ho ještě na tenhle detail a pak se opět podívala na svoji dceru. Sledovala Sophie, jak postupně podvazovala pupenční šňůru a nakonec ji přestřihla. Všechno to bylo jen provizorní, podle slov Elijaha se tady stejně objeví brzo sanitka, kteří se o všechno postarají. Nakonec, když už byla Sophie hotová, tak se na ní ještě jednou vděčně podívala.* Vážně ti moc děkuju za to všechno, co jsi udělala. *Po jejím odchodu si pak přesunula malou o trochu blíž k sobě. Na chvíli se pak zase věnovala sledování jí. Vypadala spokojeně, až na to, že teď dýchala přes masku. Po chvilce pak zvedla hlavu a podívala se na Klause.* Prošvihl jsi Vánoce. Kvůli tobě jsme posunuli štědrovečerní večeři.

*Jak se zdálo, tak Niklaus ignoroval její upozornění ohledně kritizování jeho jméno. Tohle mu bylo nejspíš jedno, protože on místo toho pokračoval dál. Krátce přimhouřila oči a mírně se na něj zamračila, když přirovnal jméno její dcery k psovi.* Hele! Neděl ze jména mojí dcery psí jméno. *Ohradila se, ale pak přejela pohledem na Elijaha, jehož pobavené pousmání jí neušlo.* A ty se tomu nesměj a radši ho místo mě bouchni. *Kdyby teď byl Klaus blíž a ona by byla pohyblivější, tak by ho za to jeho popichování šťouchla. Tohle bylo celé zvláštní, protože s Klausem se většinou spíš hádala anebo spolu prostě nemluvili. A teď se s ním bavila, podobně jako někdy s Kolem, jako s bratrem. Byl to zvláštní, ale za to příjemný pocit. Sklonila pohled a podívala se na Nikolasu.* Víš co? Nebudeme si z nich dělat starosti. Máš úžasné jméno. *Pohladila ji po hlavičce. Na chvíli pak byla rozptýlena Sophie, která se pak odebrala pryč a po jejím odchodu tam zůstali jenom oni tři a mluví o té večeři a radostných událostech, které se dnes v jejich rodině odehrály.* Škoda jen, že nejnovější člen naší rodiny bude muset strávit ještě nějakou dobu v porodnici. *Pro Nikol to bude složité, protože stále ještě neměla úplně vyhráno. Ale to nejhorší měla za sebou. Naštěstí se tady už pak objevili záchranáři, kteří se o všechno postarali. Na chvilku jí vzali Nikol, což se jí nelíbilo, ale bylo to jen na chvilku, když jí pomáhali na nosítka. Pak už se jí Nikol vrátili zase do náruče. Chystali se jí pak odvézt k sanitce a pak do nemocni, ale ještě před opuštěním pokoje stihla ještě zaúkolovat své bratry.* V nejbližší době ode mě dostanete seznam, co všechno mi máte přivézt do porodnice. *Kvůli tomu, že termín byl ještě daleko, ji zatím nenapadlo začít si balit věci do porodnice a teď nebyl čas, aby na to sháněla věci. Navíc některé věci měla stále ještě u sebe v domě. Někdo jí to tam pak bude muset dovézt. Ale přitom si vzpomněla, že záchranáři museli jet přes nádvoří a radši ani nechtěla vědět jejich názor na mrtvého vlka a ty podivné obrazce tam. Ale hlavně si přitom uvědomila, že tam pořád leží její grimoár.* A venku jsem nechala svoji knihu... Hodně bedlivě ji uschovejte. *Nebyl čas, aby jí zavřela do skříňky a krevně zapečetila, takže musela jim věřit, že se o to postarají. Stejně tak doufala, že pochopí, že tím myslí svůj grimoár. Před zachránaři nic bližšího říkat nemohla. Pak už ani nic moc navíc říct nestihla, protože už ji odvezli do sanitky a pak jela do porodnice, kde měli inkubátory.*