The Abattoir

* Všimol si trochu prekvapeného Elijahovho pohľadu nad tým, ako sa teraz správal. V jednej chvíli ho napadlo, či to už nepreháňa. Koniec koncov až teraz sa vrátil medzi živých a teraz sa tu podpichoval s jeho sestrou. Väčšinou keď sa ľudí vráti medzi živých, tak si užívajú života. To on by rád, ale nebol si istý, či by užívanie života bolo vhodné. Bolo veľa čo robiť a nebolo isté, koľko na to bude mať času. Svet sa menil každým okamihom, mohlo sa stať čokoľvek. Ale radšej už sa nevracal k tomu podpichovanie, aby už to nebolo viac podozrivé. Aj keď mal chuť vyhlásiť niečo o tom, že sotva ožije, tak by ho hneď mlátili. Namiesto toho poodišiel od jeho sestry, keď sa tá čarodejnica venovala pupenční šnúre, než sa dozvedel informáciu o vianočnú večeru, ktorá kvôli nemu bola odložená. Na chvíľou pritom musí pretrpieť jeho ruku na svojom ramene, ale podarilo sa mu nedať nijako najavo, že mu to nejako nevadilo. On bol asi jednoducho rád, že tu má svojho brata. Mal také tušenie, že podobných reakciách a nejaké objímanie ho bude čakať viac, takže si bude musieť zvyknúť. * Poznáš ma. Mňa sa proste nezbavíte. Aj keď ma zabijú, tak sa vrátim. * Uškrnul sa nad tým a krátko potom pozrel smerom, kam sa díval aj Elijah. A to bola zrovna dcéra Alisee. * Hovoril som si, že by to chcela nejaký okázalý návrat, tak som schválne čakal na ďalší prírastok do rodiny, aby sme to sfúkli naraz. * Poznamenal stále s úškrnom na tvári. * Ale ten drobec by si zaslúžil zapiť. Inak to nosí smolu. * Poznamenal a po príchode záchranárov odstúpil nabok. Od Elijaha sa dozvedel, čo bolo nové. Nad menom Rebekah mu mierne cukla kútiky a v hlave si vybavil jej tvár. Trochu mu bolo ľúto, že ona tu práve nie je, pretože na jej reakciu na jeho návrat bol obzlášť zvedavý. Trochu ho potom zarazí zpojení slová "zasnúbil" s menom Pôvodného. Mierne nad tým pozdvihne prekvapene obočie. Jedno z ďalších neuveriteľných spojenia. Doviedol by si aj predstaviť, keby napríklad Rebekak sa vrhla do svadby, u nej by sa tomu nečudoval, ale u iných Pôvodných to bolo podivuhodné. Že bola tá vlkodlačice v zátoke už mu tak divné nepripadalo, vlkolaci si v tomto meste zátoku nejako obľúbili. Jeho prekvapený výraz preto zvädnutej a zatiaľ čo Elijah písal v rýchlosti esemesku, tak sa pozrel na ich sestru, ako ju záchranári pomaly odvážajú preč. Na jej úlohy mierne kývol, aj keď sa o toto skôr postará Elijah. Po ich odchode sa potom otočil k Elijahovi. * A aké sú tie hrozné správy, ktoré si zamlčal? Neverím, že za tie dva mesiace sa tu nestihlo nič zlého stať. * Spýtal sa ho na to priamo na rovinu, pretože nevidel dôvod, aby sa to odložilo na neskôr, pretože naozaj netušil, koľko času bude mať, ako sa všetko zmení. *

*S politováním musí zkonstatovat, že jeho pokus zakrýt pousmání, nad sestřiným a bratrovým popichováním nebyl vůbec úspěšný. Nejen, že si ho Alisea všimne, ale ještě na to upozorní, takže to vyjde najevo i před Klausem. Když se tak stane, tak už se nesnaží dál něco zakrývat. Zvedne pohled a krátce koukne na Aliseu. Úsměv mu na rtech už zůstane. Nyní se zkrátka baví veřejně. Pokrčí na Aliseu s nevinným pousmáním rameny. Rozhodně se nechystá bít svého bratra za jeho názor. Ještě stále je mu samotnému bližší, než chvála Sophie. Nahlas, ale nic nepoví. Nechce se Alisey dotknout, jen zkrátka nesdílí její nadšení. Niklaus už naštěstí s popichováním ustane a tak se mu krapet i uleví, že se od tohoto tématu posunou dál.
Nyní, když se jejich bratr vrátil, tak se na to rodinné setkání u večeře upřímně těší. Zatím, ale nehlas nic neříká, ani neplánuje. Počká na to, až se vrátí Alisea z nemocnice. Také přemýšlí, že by měl dát vědět Rebekah, že ji zde v New Orleans čeká překvapení, aby se pokusila z Mystic Falls vrátit brzy. Při svých úvahách se postaví stranou od postele, aby nezavázel záchranářům, kteří se starají o sestru a Nikol. Založí si ruce za záda. Pečlivě vše pozoruje.* Neboj se. Jistě si ji tam nenechají dlouho. *Promluví na Aliseu ve snaze ji uklidnit.* To nejtěžší zvládla, teď už to bude snadné. *Doufá, že má pravdu. Každopádně v to opravdu věří. Během toho si poslechne slova svého bratra, který je ujišťuje, že se ho tak snadno nezbaví. Mírně se nad tím pousměje. Skutečně by si přál, aby to byla pravda.* To mě opravdu těší, bratře. *Odvětí a při tom se na něho z části potěšeně, z části s jakousi úlevou, že je zpět dívá. Nemůže popsat, jak velký kámen z jeho srdce spadl po zjištění, že je Klaus zpět. Napadne ho, že členové téhle rodiny smrti vždy nějakým zázrakem dokážou uniknout. U některých jej to těší více, u jiných méně... Tím se nyní ovšem nechce zabývat.* Až se nám Alisea vrátí z nemocnice a Rebekah z Mystic Falls, tak se můžeme sejít... *Poznamená pak. Nakonec chce, aby i Alisea věděla, že s tím počítá.* Poznáš tak, alespoň oficiálně Kolovu snoubenku. *Pohlédne teď s pobaveným zábleskem v očích na bratra. Zatím nemá v úmyslu mu říct o Genevieve. To nechá na Kolovi nebo na ni samotné. Když záchranáři naloží Aliseu na nosítka, přejde blíže k ní. Položí jí dlaň na hřbet její ruky a jemně jí stiskne.* Budete obě v pořádku. *Pousměje se na ni, ale v očích je vidět jeho starostlivost o ni i o Nikol. Když jim ještě naznačí, co bude potřebovat, krátce jí na to kývne. Sice nemá sám moc představu, jak to všechno obstará, přeci, jen něco takového, nikdy nebyla jeho starost. Napadne ho, že má naštěstí v rodině pár žen, které by v případě nouze mohl požádat o pomoc. I když Alisea použije množné číslo, dost pochybuje o tom, že by se toho ujal právě vzkříšený Klaus. Tak nějak to proto přijme jako svůj úkol.* Postarám se o to. *Ujistí ji pak. Po té ji pustí a odstoupí od nosítek. Sleduje pak, jak ji odnášejí z pokoje.* To bychom měli, bratře. *Pohlédne krátce na Klause, když se zmíní o napití se na zdraví Nikol. Zaslechne ještě Aliseyinu žádost o uschování jejího grimoáru. Vydá se proto hned za záchranáři a nosítky. Ve dveřích pokoje se ještě otočí ke Klausovi.* Můžeš nám jít připravit něco k pití. *Poznamená.* Já za tebou hned přijdu. *Ujistí ho. Předpokládá, že bude chtít jít slavit do své pracovny.
On sám vyprovodí záchranáře až k hlavnímu vchodu. Pak dveře zavře a vrátí se na dvůr. V rychlosti uklidí mrtvé zvíře do sklepení a ostatní věci rovněž sesbírá. Vezme Aliseyin grimoár. Odnese ho do svého pokoje, kde ho schová ke kolíku z bílého dubu, pro který má v pokoji vytvořenou zvláštní skrýš. Když všechno zařídí, vydá se za Klausem do jeho pracovny.*

* K podpichovanie už sa našťastie nevracali, a tak nikomu neprišlo podozrivé jeho trochu iné správanie. Na toto si bude musieť dať v budúcnosti väčší pozor, upozornil sa v duchu. Elijah ho poznal dobre, mohol by si všimnúť aj nepatrnýh zmien. Vedel, že on je ten kto sa o túto rodinu veľa stará a všetko tomu podriaďoval. Bolo to aj poznať z toho, ako teraz uisťoval Alisei o tom, že bude všetko v poriadku a ako ju povzbudzoval. V tú chvíľu sa na chvíľu zadíval do Elijahovi tvári a videl tam úprimnú starosť. Pritom zvažoval, ako by sa tá jeho starostlivosť dala využiť. Postupne sa mu v hlave začínal rysovať plán, ako by mohol presvedčiť Elijaha, aby viac myslel na seba. Ako povedal pred chvíľou, tak niekto túto rodinu musel dať do poriadku a on tomu chcel napomôcť. Vedel, že po jeho smrti si tahle rodina musela prejsť menším očistcom. Takhle náhle stratiť brata a novonarodené dieťa, musela byť pre všetkých veľká tragédia. Akoby to bola nejaké znamenie, že s jeho návratom sa tiež narodilo nové dieťa. Znamenie pre lepšiu budúcnosť. S trochou šťastia sa to téhle rodine podarí, čo jej tak trochu aj prial. Nakoniec ho z jeho myšlienok vytrhol Elijah, keď sa zmienil o tej budúcej večeru. Najskôr nebude hneď, ako pochopil. Aliseo bude s malou v nemocnici boh vie, akú dobu, a netušil, kedy sa vráti Rebekah. * Kedy sa má vlastne vrátiť Rebekah? * Opýtal sa na to. Na stretnutie s ňou sa celkom tešil, jedna z jeho najobľúbenejších ľudí v tejto rodine. Mierne zdvihol obočie nad tým, ako sa zmienil o snúbenca. Robil ohľadom toho tajnosti. Trochu to povzbudilo jeho záujem o zistenie identity tejto ženy. Pozrel potom na Alisei, keď jej odvážali z izby. Na chvíľu potom mal ďalší ukážku Elijahovi starostlivosti, než Alisei odišla. Potom už tam osameli a on mal príležitosť od Elijaha zistiť, čo potreboval. Aj keď to sa dozvie až za chvíľu, ako zistiť. Pohárik pitie vítal, teraz dlhú dobu mohol ostatní len sledovať, ako popíjajú alkohol a sám nemohol ochutnať ani kvapôčku. Zamieril preto do jeho pracovne, kde zamieril rovno k baru. Vzal do ruky jednu fľašu whiskey a pozrel sa na ňu. Hlavou mu prebehla myšlienka, že by mohla byť dobrá. Nalial jej do dvoch pohárov a jednu z nich potom vzal do ruky. Poobzeral sa potom okolo seba a všimol si jedného obrazu visiace na stene. Oprel sa o kraj stola a zadíval sa na neho. Vedel, že ho maľovala ruka tohto tela. Umenie ho vždy zaujímalo. Pamätal si, že už ako malý skúšal vyrezávať. Ale teraz sa nejaký čas nemal možnosť umenie nejako venovať. Trochu sa aj tešil, až bude mať príležitosť vziať do ruky štetec a postaviť sa k plátnu. *

*Občas, když se ještě zaobíral Aliseou nebo jejím odjezdem do nemocnice, nedalo mu to, aby se neotočil směrem, kde se zrovna nacházel jeho bratr. Stále si chvílemi nebyl jistý, jestli je skutečně zde, jestli to není nějaký přelud. Pokaždé ho najde na místě a nemůže na něm shledat nic neobvyklého. Ví, čím si prošel před svou smrtí a nedokáže si představit, co prožíval na druhé straně, ani to, jak a jestli se to na něm podepsalo.* To nevím. Psala, jen, že odjíždí a kam. *Odpoví Klausovi po té na jeho otázku.* Ale dám jí vědět, že tady na ni v New Orleans čeká překvapení. *Dodá ještě. V tuto chvíli, je to poslední, co mu zodpoví před ostatními. To další si nechává na dobu, kdy budou o samotě.
Když záchranáři odvážejí Aliseu, následuje je. Jakmile posléze dokončí svou práci na nádvoří a zavře dveře, zamíří zpátky nahoru za bratrem. Vystoupá po schodech a cestou se zastaví u sebe v pokoji a uschová v něm Aliseyin grimoár. Pak mu už nic nebrání, aby zamířil rovnou za svým bratrem. Projde chodbou a vejde za ním do jeho pracovny. Uvidí ho stát u stolu se sklenkou v ruce a sledovat obraz na jedné ze stěn, který sám nakreslil. Jde docela tiše a Klaus je zrovna otočený do místnosti a k němu zády. Má tak možnost ho chvilku pozorovat. Nemůže se toho pohledu nabažit. Stále mu to přijde jako neskutečný sen. Nepatrně se pro sebe pousměje. Krátce na to si odkašle, aby na sebe Klause upozornil a překročí práh pracovny a zamíří k němu. Cestou prošel kolem barového stolku a vzal si z něj sklenici s pitím, kterou pro něj Klaus připravil.* Je toho více, na co si chci připít. *Pronese zatímco se vydá k němu.* Ale protože jsi se ty dnes vrátil z druhé strany, nechám to na tobě. *Dá mu velkoryse přednost. Přejde k němu. Se zájmem a očekáváním v očích na něho pohlédne.*

* Uistenie, že Rebekah dá vedieť, že by mala prísť, ho mierne potešilo. Chcel s ňou hovoriť. Vlastne si chcel pohovoriť postupne s každým z rodiny, aj keď vedel, že na niektoré rozhovory si bude musieť ešte počkať. Síce nebýval nikdy moc trpezlivý, ale v tomto prípade to bude musieť vydržať a počkať, až nastane správna situácia. Po odchode Aliseo a odchode Elijaha mal chvíľu samoty. Mohol sa aspoň na chvíľu trochu uvoľniť. Cestou do pracovne minul jedno zrkadlo na stene. U neho sa na chvíľu zastavil, aby sa na seba mohol pozrieť. Ešte k tomu nemal príležitosť. Tohle telo, ktoré teraz mal, hoci vyzeralo presne ako jeho staré, bolo teraz nové. Aliseo mu musela vytvoriť nové. Ale podarilo sa jej to dobre. So svojím odrazom v zrkadle bol viacmenej spokojný, takže sa vydal do pracovne. Tam chvíľu obdivoval umenie, ktoré viselo na stene. V tomto dome by sa určite našlo veľa obrazov, sôch a ďalšieho umenia, ktoré boli kúpené nepochybne za drahý peniaz. Ale niektoré, ako tieto, maľovala ruku tohto tela. Aspon mal istotu, že tu po ňom niečo zostane, jeho vlastný podpis. Z jeho myšlienok ho vytrhlo zakašľanie a on mierne pohol hlavou, ako začul ten zvuk. Vedel, že to bude Elijah, nemusel sa otáčať. * Umenie mi na druhej strane chýbalo. Mohol som sa maximálne jed pozerať na to, čo vytvárali ostatní. Aj keď som tam získal veľkú inšpiráciu toho, čo by som nakreslil. * Predniesol, zatiaľ čo Elijah kráčal pomaly k nemu. Hlavou si pritom premietal tá tématama, ktorá by rád skúsil nakresliť. Tie obrazy by neboli moc veselé, prevažne ponuré a smutné, pričom hlavnou témou by bola samota, neviditeľnosť v dave ľudí, postupná zmena sveta a pritom nemať moc to nejako ovplyvniť. Potom, ako si vzal Elijah svoju pohári, sa k nemu otočil. Netrvalo mu dlho vymýšľanie toho, na čo by si mali pripiť. To téma sa ponúkalo ihneď. * Navrhujem si pripiť na túto rodinu. Na môj návrat a na narodenie Nikol, čo spojené v jednom dni bude určite znamenie lepších zajtrajškov v tejto rodine. * Pohárik pozdvihol o niečo vyššie as Elijahom si mierne přiťukl. Potom sa napil whiskey. V duchu musel uznať, že whiskey je dobré pitie. Potom ale už pohárik opäť položí a pozrie sa na Elijaha. * A teraz máme čas si pohovoriť. * Narážal tým na to, čo mu Elijah predtým nepovedal. Tie bubáky, ktoré sú schované v skrini, a ktoré sa ľudia báli vyťahovať. Ale on chcel vedieť o všetkom, chcel mať prehľad, aby sa potom mohol rozhodovať, čo bude robiť ďalej. *

*Už dlouho nezažil bratra natolik sdílného, otevřeného, dokonce schopného popichovat svou sestru a dělat si legraci ze jména její novorozené dcery. Neshledává na tom, ale nic podezřelého. Připisuje jeho chování tomu, čím si musel v posledních měsících projít. Vyposlechne si tedy jeho slova o umění. Na tváři se mu mihne slabé pousmání a chápavě přikývne.* Chystáš se ztvárnit druhou stranu? *Zajímá se, když k němu míří od dveří a cestou se zastaví pro svou sklenici s pitím. Neví, jestli by se měl Klause ptát na to, co tam viděl, zažil. Vědět, že druhá strana se smrtí Genevieve nezanikla a existuje dál, pokusil by se všemi možnými prostředky dostat bratra zpět mnohem dříve. Když k Niklausovi dojde, než si od něj poslechne na co si připijí, skloní mírně pohled z bratrovy tváře někam na jeho hruď a zabývá se na chvíli tím, jestli nemohl něco udělat jinak, uspíšit to sám, aniž by musel čekat na zprávu od Camille. Jeho pohled se tak nad těmi myšlenkami nepatrně rozostří a jeho čelo pokryjí drobné vrásky. Drží sklenici se svým nepřítomným výrazem. Probere ho z něj až Klaus. Naštěstí jeho zamyšlení netrvalo déle než pár vteřin. Zvedne pohled zpět k bratrově tváři a poslechne si jeho přípitek. Nepatrně nad jeho slovy rozjasní tvář a roztáhne koutky úst na chvíli do stran.* Na to si připiji velmi rád, bratře. *Odpoví mu na to. Zlehka ťukne svou sklenicí o jeho a po té se napije. Svůj drink vypije najednou. Pak postaví prázdnou sklenici na bratrův stůl. Pohlédne na něj, když se vrátí k jejich rozhovoru. Trochu zvážní. To, co budou probírat není právě nejveselejší.* Potom fiasku na hřbitově, Benjamina nakonec zabila Monique Deveraux. Sophienina neteř. *Začne pomalu přibližovat Klausovi, co se událo po jeho smrti. Netuší, jestli z druhé strany něco z toho stačil zahlédnout, ale nechce na to spoléhat.* Přesto zde zanechal po sobě ještě hodně problémů. *Pokračuje pomalu dále. Skloní hlavu níže a přelétne očima po Klausově psacím stole a místě za ním. Jeho tvář zvážní a vypadá teď nespokojeně, s tím, co se v New Orleans odehrává. Schová si pravou ruku do kapsy u kalhot. Projde kolem Klause a kolem jeho psacího stolu na jeho druhou stranu. Tam se zastaví a opře se svým pozadím o hranu desky stolu. Pravou ruku nechá v kapse a levou se opře za sebou bříšky prstů o povrch desky. Otočí hlavu ke Klausovi.* Město ovládá Francesca a její vlkodlaci. Náš bratr Finn donedávna s vypnutými emocemi, což byla také Benjaminova práce, vraždil na jeho poměry ve velkém. Tohle už naštěstí pominulo. Otce Kierana stihl Bejnamin ještě před svou smrtí uřknout. Zatím se nepodařilo přijít na způsob, kterým by to uřknutí odstranili. *Vyjmenovává zatím stručně, někde i s malým vysvětlením, popisuje bratrovi situaci. Tváří se vážně a snaží se hovořit věcně. Když se zmiňuje o jejich nejstarším bratrovu, sleduje při tom pozorně Klausův výraz. Po té, co zmíní uřknutého Kierana, se jeho čelo pokryje mnohem výraznějšími vráskami a on se ještě více zachmuří.* Hayley velmi těžce snáší to, co ji potkalo i svou ztrátu. *Nyní přejde k rodinnějším problémům. Během prvních slov se jeho tvář pokryje stínem starostí a znepokojení o tu, kterou jmenoval hned na začátku.* Zkoušel jsem jí pomoct, ale nezdá se mi, že bych v tom byl úspěšný. *Pokračuje dál. Při tom uhne pohledem z Klausovy tváře a skloní ho dolů před sebe.* Myslím, že jediným, se kterým by mohla nalézt společnou řeč, kdo jí porozumí nejvíce, jsi ty bratře. *Ke konci věty ke Klausovi opět zvedne pohled a v očích mu zasvítí plamínek naděje, že by se situace pro Hayley mohla nyní vyvinout k lepšímu. Na Klause pohlédne jen krátce, načež odlepí své pozadí od stolu, narovná se a přejde zpátky ke Klausovi, vezme si z jeho stolu prázdnou sklenici a zamíří s ní k bratrovu baru.* Měl by si s ní promluvit. *Navrhne řešení, které se mu sice nikterak nezamlouvá, už z mnoha důvodů, ale nevidí jiné východisko. Během toho si do sklenice nalije ještě jednou whisky, shodou okolností tu, co prvně použil Niklaus. Po té se znovu napije, ale nyní vypije, jen část obsahu. Ponechá si sklenici v držení, ale spustí ji níže. Pohled nasměruje na Klause.*

* Elijah svojou otázkou v podstate zhrnul to, čo chcel urobiť. Aj keď takto vyslovené nahlas mu prišlo zvláštne kresliť druhú stranu. Veď druhá strana je vlastne ten istý svet, ako je svet živých, iba s tým rozdielom, že na druhej strane je človek sám. Môže len pozorovať, nesmie nijako zasahovať a nikto ho nevidí. Pozorovanie sveta živých sa potom zdá už bezpredmetné, keď postupne umrú všetci, ktoré človek poznal. Lenže jemu nikdy nikto nezomrel. On mohol pozorovať súrodenca. Ale na Elijahovho otázku prikývol. * Viacmenej. Aj keď spíš iba jej zlomky. * Skôr by rád stvárnil svoje pocity, ktoré tam mal, ale to nechcel hovoriť nahlas Elijahovi. Mohlo by sa potom stať, že by to chcel Elijah rozoberať, povzbudzovať ho, a to on nechcel a ani na to nemal náladu. Radšej si namiesto toho potom s Elijahom přiťukl a trochu sa napil. Prešiel potom k jednému kresielku, kde sa posadil. Mohol tak pohodlne usadený počúvať od Elijaha, čo sa všetko udialo v poslednej dobe. Správa o Benjamínovho smrti ho úprimne potešilo, tým bolo o problém menej a on to nemusel riešiť. Budú stačiť tie problémy, o ktorých sa zmienil Elijah. Po tej vete spýtavo podviedol obočie, aby mu naznačil, že toto by mal viac rozoberať. A Elijah s tým naozaj začne. Iba jeden z tých problémov sa mu zdal užitočný a to ten problém s vlkolakmi. Vlkodlakom fandil, však to bol tiež jeho druh, ale táto Francesca sa mu moc nezdala. A hlavne potreboval nejaký dôvod, ktorý by mal riešiť. Ostatné sa mu nezdali až tak podstatné. Elijah sa sám zmienil, že Finn nebude už takú hrozbou, pretože jeho fázy bez emócií už ich minula. On sám zrejme vedel o Finnovi o niečo viac ako Elijah, ale nehodlal to teraz Elijahovi hovoriť. On to skôr alebo neskôr zistí sám. A ten posledný problém s kňazom, sa mu zdal najmenej dôležitý, pretože on nemal v pláne sa starať o nejakého kňaza. Navyše to bola hlavne práca pre čarodejnice. Z jeho myšlienok ho vytrhne až zmienka o Hayley. Mierne nakrčila čelo, keď prejavil obavy o nej. Hayley bude ďalšia osoba, s ktorou si bude musieť porozprávať. Bohužiaľ o nej toho vedel o dosť menej ako o jeho súrodencoch a tak bude ťažšie ju k niečomu presvedčiť. Bohužiaľ sa zdalo, že Elijah mu číta myšlienky, lebo mu nepriamo navrhol, aby si s ňou prehovoril a potom to povie aj priamo nahlas. Značne u toho zneistí, pretože si naozaj nie je istý ohľadne toho rozhovoru. Netušil, čo by jej mal hovoriť, ako to sehtrát. Ale aj napriek tyhle obavy prikývol. * Skúsim to. * Uistil ho a potom sa zdvihol z kresla. Zdalo sa, že Elijah už neplánuje nijako pokračovať a že sa nič ďalšie udiať nestihlo. * A teraz ma ospravedlň, bratu. * V jednej chvíli mal chuť povedať posledné slovo s trochou irónie, ale odolal. Radšej sa vydal preč z miestnosti a celkovo preč zo sídla. Teraz nemal chuť spať, mal chuť na niečo iné a tak sa vydal do mesta.*

*Čeká, co mu bratr odpoví na jeho otázku k jeho budoucí výtvarné tvorbě. Z jeho výrazu a následně i odpovědí pozná, že se trefil. Patrně to, ale není všechno, co má Klaus v plánu zachytit na plátno. Přikývne chápavě na jeho odpověď k tomu a více se nevyptává. Počká si, až jeho bratr začne malovat a uvidí jeho výtvory na vlastní oči. Tohle svou strategii, pro zjištění, co je druhá strana zač, si nechá pro sebe. Nehodlá do ní bratra zasvěcovat.
Následně mu vypoví vše, co se událo potom, co ho Roderick probodl kolíkem a on přešel na druhou stranu. Mluví stručně, protože chce bratra pouze informovat. Předpokládá, že se k jednotlivým tématům vrátí a ty důležité rozeberou více. Jestli očekává od Klause nějakou reakci k něčemu z toho, co mu povídá, hlavně předpokládá, že se bude zajímat o Finna, docela ho překvapí svým mlčením. Svým způsobem předpokládal, že uslyší něco podobného, co o něm říkal Kol. Je z toho trochu nesvůj, ale navenek to najevo nedá. Stále chvílemi neví, co si Klausově chování myslet. Přemýšlí, jestli ho smrt a pobyt na druhé straně opravdu mohl tolik změnit. Když se bratr k ničemu nevyjadřuje, tak ani on sám k tomu už nic dalšího neříká. Po té, co se mu zmíní se svými obavami o Hayley, přešel za tu dobu k bratrovu baru. Pozoruje jeho výraz, když mluví o Hayley. Neujde mu zvláštní nejistota. Na jeho ujištění, které z něj nakonec vyjde, po té přikývne.* Oba jste si prošli tím stejným. Jistě dokážeš lépe zareagovat na její obavy, starosti, smutek. *Poznamená na to a neuhýbá po celou dobu pohledem z Klausovy tváře. Po té dopije zbytek whisky a postaví skleničku na bar.
Když se Niklaus po té omluví a opustí místnost a podle zvuků následně i dům, zůstane za ním chvilku koukat, aniž by tušil, jak tohle pochopit. Zaposlouchá se do ticha tohoto domu, ve kterém právě zůstal sám. Vydá se z bratrovy pracovny pryč. Projde vrchní částí domu. Na moment se zastaví i v prázdném pokoji Hope. Přijde mu v tu chvíli divné, že se Niklaus ani jednou nezmínil o své dceři. Jako by mu nechyběla. Tomu, ale odmítá věřit. Z pokoje Hope ještě projde kolem toho Hayleyina, ale ticho a tma za dveřmi ho jen ubezpečí v jeho tušení, že zde není. Nakonec zamíří do svého pokoje. Dopřeje si uklidňující sprchu, převlékne do spacího úboru a jde si kolem půlnoci lehnout. Ještě chvíli si v hlavě přehrává uplynulý den, než se mu podaří usnout.*

*Do sídla dorazí zanedlouho, i když nespěchá. Cesty jsou touhle dobou poloprázdné. Cestou do města si přehrává celé setkání s Finnem, ale zdá se mu divné, že si najednou nevzpomíná na některé detaily při setkání s ním. Když si snaží vybavit si jeho novou tvář, nebo hlas, má v hlavě jen nejasné mlhavé představy, které jsou mu na nic. Nerozumí tomu, ale je z toho ještě více rozmrzelý a podrážděný, než z celého setkání. Nakonec dojede k sídlu. Zaparkuje, vypne motor, vystoupí a zamíří dovnitř. Dům je opět tichý a prázdný. Neslyší nic vycházet ani z míst, které zde obývá jeho bratr ani z pokoje Hayley.
Chvílemi si říká, jestli se mu ten bratrův návrat, jenom nezdál. Jestli je skutečně zpátky. Chce si trochu zvednout náladu a spravit chuť, tak se zastaví v kuchyni pro sáček s krví. Vezme si ji se sebou nahoru do pokoje. Než se připraví ke spánku, krev se mu ohřeje na pokojovou teplotu. Vypije ji, dokončí přípravy a nakonec si jde lehnout. Zanedlouho usíná.*

*Ako na Elijaha spadala opona podvedomia a jeho vnímanie sa stále viac a viac upieralo do roviny v jeho mysli, v jednu chvíľu nemohol vidieť nič, len tmu, prázdnotu, ktorá sa odrážala od všetkého navôkol, aj keď na pohľad okolo nič nebolo. Žiadne svetlo, žiadna cesta, nič, čo by sa dalo pomenovať, identifikovať, poznať...Len číra temnota. To všetko mohli jeho zatienené oči vidieť pred sebou, akoby snáď ďalej nič neexistovalo, nebol tam žiadny život, žiadne ďalšie bytie, bol to len okraj sveta, ktorý sa končil, rozpadal a zatiaľ čo všetko okolo chátralo, jeho sa to nemohlo nijako dotknúť, nemohol cítiť vôbec nič. Tento krát však nebolo dôležité nič z tej ničoty pred ním, nič, čoby mohlo nasledovať, ak by to nebolo odrezané. Ak by sa obzrel dozadu, obzrel za seba, mohol vidieť, že stojí priamo na kraji cesty, ktorá sa končí, možno už skončila. Možno by sa to skôr dalo nazvať chodníkom, lesnou cestičkou, naprieč lesom, ktorého vysoké stromy začínali úž pár metrov od miesta, kde stál. Nebol to však les ako iné, les, aký ľudské oko mohlo niekedy vidieť. Bol tmavší a zároveň svetlejší, hlučný a zároveň celkom hluchý. Žiadny spev vtákov, žiadne, ani najmenšie pohnutie konárikom či listom, stromy stály, akoby vietor nebol dostatočne silný na to, aby nimi mohol pohnúť. Bol to však vietor, ktorý bol len v jeho mysli, nebol skutočný, nič okolo nebolo skutočné. Chodník sa zrazu začal krátiť, aj keď mohol len stáť na mieste, stromov pred ním stále pribúdalo, les, ktorý sa najskôr zdal tak riedky, bol teraz hustý, priam neprechodný, akoby ho nič nemohlo zničiť, akoby malo byť jasné, že tu bol už od nepamäti a vždy bude. Cesta nakoniec zastala niekoľko centimetrov od prvého z ihličnanov, nikde však nebolo cítiť ani známku po boroviciach či smrekoch, žiadna vôňa ihličia, žiadny čerstvý vzduch. Okolie bolo nereálne, ale v tú chvíľu sa mohlo zdať skutočnejším ako kedykoľvek predtým. Na chvíľu jeho sluch nemohol zachytiť nič, v druhej sa lesom predostrel detský plač a krik. Odrážal sa od kmeňov, za ktoré nebolo vidno, bol tak hlasný, akoby by bol priamo za rohom, a pritom bol tak strašne ďaleko. Tma, ktorá predtým stála pred Elijahom sa pomaly ale isto začínala dotýkať jeho chrbta, chodník už celkom zmizol a les, ktorý sa zdal tak nezničiteľný, neprechodný začínal splývať s tmou. Elijahovi nezostávalo nič iné, než vyjsť vpred, vyjsť za tým plačom, ktorý bol jediný zvuk, ktorý mohol počuť. Les bol však nekonečný a dieťa, chlapec, ktorý ho svojím zvukom volal k sebe bol až niekde uprostred. Uprostred konca lesa a tmy, ktorá sa k nemu začínala blížiť.*

*Když znovu otevře oči, zjití, že se nenachází ve svém pokoji, ale na jemu neznáméme místě. Tedy domníval se toho, neboť zprvu před sebou neviděl vůbec nic, stejně tak nic známého neslyšel. Stojí na místě a pozoruje výjev před sebou. Ten se nemění a jeho tak zaujme rovněž výjev za jeho zády, když se krátce rozhlédne a podívá se i za sebe.
Stojí na tom místě a stále zkoumá své okolí, naslouchá a snaží se přijít na to, kde se to ocitl...
Neví, jak dlouho to trvá poněvadž na tomto místě za chvíli ztratí pojem o čase, ale najednou se jeho okolí začne měnit. Z temnoty byl najednou les, ale takový, jaký za svůj dlouhý život jistojistě neviděl. Znovu se zadívá před sebe a dívá se na stromy, které se před ním rozprostírají náhle donekonečna. Soustředěně si všechno prohlíží. Z ticha se pojednou vynoří dětský pláč. Zpozorní a začne si les před sebou detailněji prohlížet. Pláč se v něm zvláštně rozléhá a on nemůže přijít na to, odkud k němu přichází. Těká očima chvíli na nejbližší stromy, chvíli se dívá do dálky, kam až je mu umožněno dohlédnout. Nevidí nic, co by mu napovědělo, odkud pláč přichází a ten, jako by tancoval po lese. Chvíli je slyšet blíž, chvíli zdálky. Chvílemi má pocit, jako by byl všude okolo něj. Je tak hlasitý, pronikavý, že má chuť přikrýt si dlaněmi uši, neboť se zařezává až do morku jeho kostí. Chce zjistit, co je to za místo a kdo, v něm tak velmi naříká. Vykročí proto kupředu. Začne se proplétat mezi stromy a snaží se najít původce toho pláče. Kráčí opatrně neboť si není jistý zrádností terénu kolem sebe, ani je-li les kolem něj opravdu skutečný a stromy neuhnou a nezmizí pod dotekem jeho dlaně. Přestože, je opatrný, snaží se svůj krok zrychlit a najít dítě naříkající v lese.*

*Jediný znak, podľa ktorého mohol Elijah zistiť, že sa k plačúcemu dieťaťu približuje bol, že plač utíchal. Na chvíľu sa mohlo zdať, že sa z toho stáva už len nejaký šepot vánkov, ktorý bol každým krokom tenší a tenší. Les bol hustý, neznámy, akoby všetko okolo bolo proti nemu, nebolo tu nič, čoby mu pomohlo zorientovať sa, obloha bola ponurá, zvláštna, nebolo tu nič len rady a rady stromov, mohol by pokojne chodiť do kruhu, ak by ho k sebe nepútal ten jeden a prostý zvuk a nepomohlo by mu nič, ani jeho schopnosti, ani v jeho vlastnom sne. Ako sa tak nariekanie stávalo prepočuteľným, stromy okolo poniekiaľ redli až nakoniec plač celkom ustál a okolie sa zmenilo z chladného a nepoznaného na Elijahovi až veľmi dobre známu cestu z lesa smerom ku dedine, v ktorej žili ešte ako ľudia. V ktorej pred tisíc rokmi bývali spoločne s matkou a otcom, bolo to ešte predtým, ako sa narodil ich najmladší brat, ktorý potom zomrel, predtým všetkým, čo ich dnes dohnalo až sem. Teraz tu však už nebolo ticho, vzduchom sa niesol zvuk vtákov a stromy šuchotali vo vetre. Jediné, čo celú tú idylku, celú tú spomienku na minulosť rušilo, boli tiché vzlyky, ktoré sa niesli zneďaleka, akoby boli hneď za rohom. A možno aj boli. Prichádzali od chlapca, od chlapca, ktorý mu bol možno známejší akoby chcel, ale tiež vzdialený, pretože to boli roky, kedy ho videl naposledy ako to nevinné dieťa. Sedel pod jedným z vyšších stromov, ktoré stáli v okolí, rukami si držal kolená, na ktorých mal položenú tvár tlmiac svoje vzlyky.* Rebekah a Kol, povedali mi, že ich mám nájsť a oni sa niekde schovajú. *Potichu smrkne a pokrúti nad tým hlavou zo strany na stranu.* Šiel som príliš ďaleko a neviem nájsť cestu späť. *Na chvíľu sa odmlčí, pričom si viac podvihne tvár z kolien, ktoré pevnejšie zovrie  lakťami rúk.* Snažil som sa ich nájsť, ale nikde nie sú, museli ma tu nechať. *Opäť ťahavo smrkne a na chvíľu zdrží dych, akoby nechcel nechať priechod novým a novým slzám, pričom sa na chvíľu pozrie niekam do zeme.* Nemôžem sa stratiť, otec sa na mňa opäť nahnevá. *Dieťa len krátko pokrúti hlavou, pričom obavy, strach zdesenie v jeho modrých očiach môžu byť Elijahovi na pohľad viac ako znateľné.* Pomôžeš mi nájsť cestu domov? *Upiera k nemu svoj zrak plný nádeje a prosby, prosby, ktorú potrebuje uhasiť, pričom sa trochu vystrie pri pni stromu.* Prosím, ja nechcem, aby sa hneval. *Pokrúti nad tým letmo hlavou, celý čas z Elijahovej tváre nespúšťa pohľad.*

*Pokračuje dále neskutečným lesem, za dětským hlasem, jež ho volá k sobě. Jako by měl v sobě nějaké kouzlo, které mu nedovolí ustat v jeho hledání. Naštěstí nepotřebuje odpočívat a únava mu také nehrozí. Les kolem něj mu připadá stále stejný, neměnný, až si někdy říká, jestli nestojí na místě, a jen mu to tak připadá, že jde vpřed. Přijde mu to, jako by si s ním někdo hrál a lákal ho k sobě na něco, co ví, že nemůže přejít, jen tak.
Pojednou se mu zdá, že pláč slábne, mírní se. Pokládá to v danou chvíli za dobré znamení. Kráčí lesem dále. Zaznamená změnu, která jako by jeho mysli chtěla naznačit, že to, co právě prožívá není zcela skutečné. Spíše výplod jeho fantazie smíšený s jeho snovým světem. Nechápe, jak jinak by se najednou ocitl na místech, která dávno zmizela, zasypaná písky času. Poznává les, který obklopoval vesnici, kde se svými sourozenci a rodiči žili, vyrůstali. Tehdy bylo vše téměř dokonalé. Mírně zpomalí své kroky a cestou neodolá, aby se neporozhlédl a nezavzpomínal na dobré časy. Naslouchá zpěvu ptáků a větru, který se prohání mezi listím stromů a vypadá to, jako by si mezi sebou šeptaly. Mezitím vším příjemným stále jeho bystré smysly slyší nyní už tichý dětský nářek. Přestane si prohlížet přírodu a zapátrá v okolí po původci oněch tichých vzlyků. Netrvá to dlouho. Ujde ještě několik metrů, když se mu naskytne zvláštní pohled. Pod jedním z vyšších stromů, zahlédne sedět svého mladšího bratra.
I kdyby dosud pochyboval o tom, zdali je to skutečnost nebo sen, nyní se ručičky vah převážují ke snění. Niklaus byl ještě malý chlapec. Tahle doba je opravdu nenávratně pryč.
Vydá se k němu, a ačkoliv je malý Klaus uplakaný, on se při pohledu na něho neubrání jemnému pousmání.
Když začne jeho malý bratr promlouvat, nepatrně zpozorní a naslouchá jeho slovům.*
To jim je podobné... *Zareaguje na jeho první slova. Na rtech mu přesto stále pohrává mírný úsměv. Navzdory všemu je to pro něj hezká vzpomínka, hezký sen. Během bratrových slov k němu stále pomalu kráčí. Chápavě pokývá hlavou, když mu Klaus poví, že se ztratil. Tohle mu je známé. Stávalo se to.* Asi už budou doma... *Poznamená na to malému bratrovi. Nedokáže odolat, aby na jeho stížnosti nezareagoval.
Mezitím k bratrovi konečně dojde. Zastaví u stromu, u kterého sedí a přidřepne si k němu. Zadívá se mu nyní zblízka do jeho dětské tváře.* To se nestane. *Ujistí malého Klause, když se bojí otce a jeho hněvu. Tehdy poprvé zvážní a v očích se mu objeví nelibost. Ačkoliv je to dávno pryč tohle zrovna nepatří mezi ty dobré vzpomínky.* Vrátíme se domů včas. *Dodá pevně, odhodlaně. Ani ve snu nedokáže svého mladšího bratra nechat v úzkých. Zvedne pomalu ruku k jeho tváři a konečky prstů mu shrne blonďaté vlasy z čela. Při tom se do jeho očí vrátí zpátky jeho vřelost a na tvář úsměv.* Pomůžu. *Přikývne pak na Klausovu otázku. Stáhne ruku z jeho čela a natáhne ji ke Klausovi, aby mu podal svou.* Zavedu tě domů. *Odvětí při tom. Opětuje bratrův pohled.*

*Dieťa pred ním nevyzeralo, žeby ho nejako upútalo pre tú dobu netypické oblečenie, či fakt, že pred ním stojí jeho starší brat, v tomto svete bolo všetko celkom nepodstatné, nereálne, nezmyselné. Nič naokolo nemohlo dávať význam, aspoň nie na prvý pohľad. Už len les okolo nich, ktorý mohol byť tak maximálne dávnou spomienkou. Vzlyky pomaly ustávali, rovnako ako plač predtým, z očí sa mu po lícach skotúľalo posledných pár zblúdilých sĺz, než uprel svoje oči k osobe pred sebou. Našiel v nich pochopenie, tú jemnosť, s ktorou sa naňho naposledy pozeral už veľmi, veľmi dávno, ale on bol len ilúziou. V tomto momente bol Niklaus len preludom Elijahovej mysle, nemal by mať city, emócie, tiene, ktorým bol, ich väčšinou nemajú. Ku jeho slovám pomaly prikývne, pričom sa znovu pozrie ku svojím kolenám. Už na pohľad bolo jasné, že si to malý Niklaus uvedomuje, uvedomuje si, že ho tu brat so sestrou nechali, nech to bolo už kvôli čomukoľvek. Ako náhle k nemu Elijah konečne dôjde a kľakne si pri strome priamo k nemu, opäť trochu podvihne tvárou, akoby mu mal potrebu opätovať pohľad. Jeho oči sú nevinné, detské, nevideli ešte nič z toho zla, nie sú nijako skazené. Proste dokonalé a čisté, presne také, aké si Elijah môže pamätať, keď boli ešte deťmi. Mierne podvihne kútikom úst, keď ho uistí, že to bude v poriadku, nakoľko dieťa vyzeralo, že sa otcovho hnevu naozaj bojí. Úsmev na jeho tvári sa ešte rozšíri, keď mu prakticky povie, že mu hodlá pomôcť vrátiť sa späť, akoby presne to potreboval počuť, akoby to bolo to jediné, čo kedy chcel, vrátiť sa späť. Letmo nakloní hlavou do strany, keď k nemu Elijah načiahne ruku a odhrnie mu končeky jeho bledých vlasov z tváre. Na jeho tvári celý ten čas hrá úsmev, strach sa zmenil na pokoj, akoby pred ním stála jeho istota, ktorá mu viac nedovoľovala plakať. Elijahova ruka pomaly skĺzne z jeho čela, ale neskladá si ju späť k telu, práve naopak, vystrie ju priamo ku Klausovi. Dieťa sa najskôr nijako nehýbe, len mu na chvíľu hľadí priamo do očí, než konečne stiahne ruky z kolien a pomaly sa začne blížiť dlaňou ku Elijahovej. Než by sa ho však stihol čo i len dotknúť, za Elijahovým chrbtom sa ozve akoby z nikadiaľ prenikavý a neprepočuteľný hlas, ktorý je na míle vzdialený hlasu malého Klausa, nie však jemu.*  Nikdy by sa nedokázal vrátiť sám. *Prenesie až príliš známym tónom, ktorý je poniekiaľ suchý, tlmený a ako náhle sa k nemu Elijah otočí, malý Klaus za ním zmizne, rozplynie sa, akoby tam nikdy nebol a pred jeho očami sa už týči jeho dospelý brat, brat, ktorého tak dobre poznal.* Mal by si sa však poponáhľať. *Na niekoľko sekúnd sa tvárou ohliadne niekam za seba, pričom za hustými kmeňmi stromov už nevidno nič, len blížiacu sa tmu.* Už to nebude trvať dlho. * Nebude trvať dlho, než všetko okolo zmizne. V momente, keď by sa Elijah otočil späť k miestu, kde predtým sedela malá spomienka jeho brata, nebolo tam už nič z toho čo predtým, nebol tam žiaden strom, len kopec lístia, ktoré by sa mu zachytávalo na topánkach, ak by bolo skutočné. A na okraji, na okraji pred ďalšími stromami stál dom, teraz by sa to už skôr dalo považovať za drevenicu, ale predtým to bol dom. A Elijah to mohol vedieť už len pretože ho tak veľmi dobre poznal, žili tam už síce dávno, ale akoby mohol zabudnúť na miesto, kde žil ako dieťa?  Okolie však k domu vôbec nesedelo, nebola to ich dedina, bol to len dom uprostred lesa, uprostred ničoho. Dom z privretými dverami, do ktorých udieral vietor, ktorý pomaly ale isto stúpal. Stromy za jeho chrbtom sa začali opäť strácať v ničote a Klaus stál tento krát priamo vedľa neho, jednoducho po jeho pravici sledoval stavbu pár metrov pre nimi.* Nechceš ísť dnu? *Prenesie monotónnym hlasom.* Matka na nás už určite čaká. *Vietor, ktorý im udieral do chrbtov bol stále silnejší a aj keď Elijahom pohnúť nemohol, Klaus také šťastie nemal. Pomaly ale isto ním začal lomcovať.*

*Bylo to příjemně osvěžující, uvolňující pro jeho mysl, vrátit se ve spánku do vzpomínek na jejich dětská a téměř bezstarostná léta, ve srovnání s tím, čím musí dnes a denně čelit ve skutečném světě. Pozoruje malého bratra před sebou a oživuje si tak minulost, kterou ve své mysli má navždy dobře uloženou, přesto, jako by tímhle její barvy, ostrost, jas ožily, byly zřetelnější. Zná bratrovy modré oči, plné nevinnosti z dětských let a přesto je nyní na moment okouzlený, ohromený tou modří a také důvěrou a klidem, které se v nich tak náhle rozhostí, po té, co k němu dojde a promluví na bratra těch pár slov.
Přestože si tuhle chvíli, situaci, ve které se ocitl užívá, stále si uvědomuje neskutečné věci okolo sebe a nevěří, že něco takového může mít dlouhé trvání. Neví, kdy a odkud, ale očekává, že se brzy něco změní. Bylo již hodně pěkného a příjemného. Tuší nějaký zvrat, který se mu patrně tolik zamlouvat nebude.
Když se dočká reakce malého Klause na jeho nabídku a už k němu kromě důvěřivého pohledu natahuje i ruku, ve chvíli, kdy už téměř cítí dotek a jemnost, hebkost bratrovy dětské kůže - necítí, ale jeho mysl si ho dovede vybavit - vyruší ho jiný, jemu známý hlas, který se ozve za jeho zády. Rychle se ohlédne, spíše instinktivně, ale za ním nikdo není. Chvilku kouká mezi stromy, jako by čekal, že se majitel hlasu nakonec ukáže, ale když se tak neděje, nakonec se otočí zpět. Zjistí, že i výjev před ním je najednou jiný. Nejprve si dospělého bratra změří od bot pomalu až nahoru. Je trochu opatrný, protože už neví, co může čekat. Když jeho oči nenajdou nic neobvyklého, nakonec se zase zvedne z podřepu a narovná se před Klausem. Zkoumavě se na něj zadívá. Jako by chtěl zjistit, co od něho ještě očekávat, a jak dlouho mu vůbec bude bratr dělat společnost v téhle podobě. Mírně přimhouří soustředěním oči, když od něj slyší, že by si měl pospíšit. Jeho úsměv už z tváře dávno zmizel, stejně tak ten uvolněnější výraz, který se mu tam usadil, když se před ním odehrávaly výjevy z minulosti. Svého bratra pozoruje vážný, soustředěný, lehce ostražitý. Nechá se zlákat Klausovým pohledem za něj a ještě jednou otočí hlavu za sebe. Vidí, jak se les noří do tmy. Pohlédne znovu před sebe v domnění, že bude před ním stát jeho bratr, ale ten před ním už nestojí. Přesto nemá moc prostoru nad tím uvažovat, neboť jej zaujme nový výjev, který se mu naskytne. Neváhá, ihned pozná jejich dům, ve kterém kdysi dávno všichni společně žili. Prohlíží si ho, i když vypadá obklopený stromy trošku zpustle, opuštěně. Jemu se tak, alespoň jeví. Chvilku si ho prohlíží, ale opět netuší, jak dlouho se na tomhle místě nachází. Pohlédne stranou na Klause, když opět promluví a ptá se ho, jestli nechce jít dovnitř. Otočí hlavu opět k domu a naznačí pohyb jeho směrem. Jestliže ho Klaus "zve" dovnitř jejich starého domu, chce zkrátka zjistit důvod. Zarazí ho, ale jeho další slova. S mírným nadechnutím pootevře pusu, jako by chtěl něco říct, ale ještě před tím koukne opět na Klause.* Matka je mrtvá... *Zkonstatuje to, jako pouhý fakt. Nevkládá do toho v tuhle chvíli žádné emoce, ani kladné ani záporné. Pak se pomalu rozejde k domu. Zaznamená vítr, který se náhle zesílí. Po několika krocích se zastaví a otočí se na svého bratra, kterému vítr působí problémy. Krátce ho pozoruje, ale stále mu vrtá hlavou to jeho "pozvání" do domu. Znovu se tedy otočí k domku a dojde k němu pootevře dveře a nakoukne dovnitř.*

*Niklausova tvár je neutrálna, nie je v nej žiadna emócia, už žiadne zafarbenie, dokonca aj hlas je ponurí, monotónny, akoby v ňom už ani nebol život a bol len tieňom, ktorý nejako prežíval. Na Elijahove slová nič nepovie, nijako na ne nereaguje, nie je, čo by mu mal povedať a keď sa rozíde k ich domu, stále zostáva stáť na mieste, pričom ním lomcuje vietor. Stále však mal čas, než ich tá tma dobehne. Ako náhle Elijah otvorí dvere, sprvoti je všetko pod tieňom, môže vidieť len obrysy vecí, bola tam až príliš veľká tma aj pre upíra. Než by však Elijah stihol vojsť dnu a pozrieť sa na miestnosť bližšie, Klausova dlaň mu pevne chytí ruku, čím mu zabráni urobiť krok dnu a zostane mu hľadieť s uprením do tváre, akoby mu snáď chcel vidieť priamo do hlavy.* Ak tam teraz vojdeš, už sa ku mne nebudeš môcť vrátiť a ja tu nechcem zostať sám, brat môj. *Povie skoro šeptom, pričom sa niekoľko sekúnd skoro ani nepohne, v druhej chvíli už jeho stisk mizne a ďalšia ruka ťahá Elijaha za sako cez pootvorené dvere dnu. Jej stisk nie je však ani z ďaleka tak silný. Bol to ich najmladší brat, brat, ktorý zomrel a kvôli ktorého smrti sa ich matka rozhodla ochrániť kúzlom a urobila z nich to, čím sa stali, Henrik. Tu však bol živý a navždy zostane v jeho sne, môže byť živý ktokoľvek.* Už som si myslel, že si si to dnes rozmyslel. *Poznamená zhurta s miernym úsmevom na perách, než ho pustí a rozbehne sa po dreve smerom hlbšie do domu.* Idem si pre luk, hneď som späť. *Vyhŕkne a než by zmizol v jednej z izieb, prejde okolo matky, ktorá ho s letmým pousmiatím na tvári obíde a miery rovno do kuchynky, v ktorej Elijah stojí, ešte stále predo dvermi, za ktorými sa svet pomaly strácal, rovnako ako jeho brat Klaus. Nebolo tam už nič, len tá tma, ktorá ich doháňala, avšak, nevyzerala, žeby pokračovala ďalej dnu, dom zostával zachovaný, aspoň zatiaľ.* Syn môj. *Prenesie Esther smerom k nemu vľúdnym hlasom, než sa zohne po jednu z misiek a začne si vyberať nejaké z byliniek.* Som rada, že Henrikovi pomáhaš, ale sľúb mi, že budete opatrní. *Na chvíľu sa naňho s poloúsmevom na perách zahľadí, než sa opäť venuje svojej predchádzajúcej činnosti.* Je Niklaus s tebou? *Spýta sa znenazdajky a skúmavo preje pohľadom priestor za Elijahom, než sa vráti zrakom späť k nemu a sťažka vydýchne.* Začínam sa oňho báť, je preč už príliš dlho a ešte sa nevrátil. *Prenesie nie práve nadšene.* Ak ho pri love stretnete, odkáž mu, aby sa vrátil, potrebujem sa s ním porozprávať. *Mierne nakloní hlavou do strany.* Môžem sa na teba spoľahnúť, syn môj? *Bolo už jedno, čo jej Elijah odpovie, alebo či jej vôbec niečo odpovie, bratov hlas sa ozval priamo za ním, od dverí.* Ideš? Musíme sa vrátiť, než sa zotmie. *Poznamená Henrik a pozrie sa von z dverí.* Niklaus sa vrátil...*Povie, akoby ho za tými dvermi snáď videl, Elijah však nemohol vidieť nič, keď sa cez ne pozrel a než by ho snáď Elijah stihol zastaviť, zastaviť ho predtým, aby jednoducho vyšiel cez dvere do tej tmy a ničoty, tak v nej zmizol a vo chvíli, keď sa Elijah vydá za ním, zmizne aj celý sen a on sa opäť musí vrátiť zo svojho podvedomia do skutočnosti.

*Když dojde k domku, rozevře dveře a stane na prahu, ke svému zklamání zjistí, že uvnitř není nic vidět. Jeho pohled pohasne a jen dál mlčky kouká dovnitř. Přijde mu to zvláštní, čím dál více zmatené. Začíná se v tom všem ztrácet. Dění kolem něj už mu nepřijde ani příjemné, ani hezké. Právě naopak. Chmurná, temnotou obestřená atmosféra, jako by mu brala energii a unavovala jej, dokonce i ve snu. Začíná si přát, aby se probudil a všechno kolem něj zmizelo. Z jeho úvah ho vytrhne bratrův hlas, který k němu promlouvá. Uvědomí si, že ho Klaus drží za ruku a nechce jej pustit dál. Nejprve krátce hledí na bratrovu ruku, a pak zvedne oči k jeho tváři. Pozoruje chvilku bratrovu tvář, která je téměř bez výrazu. Jeho pohled je tázavý. Nechápe, o čem Klaus hovoří. Od Klause se už, ale nic dalšího nedozví.
S mírným trhnutím se rychle otočí směrem, odkud pocítí něčí další dotek. K jeho údivu, který se promítne do jeho tváře, očí, uvidí před sebou dalšího z bratrů. Toho by, ale ve svém snu rozhodně nečekal. Dívá se na Henrika, jako by byl i v jeho snění výplodem bujné fantazie. Jeho slova k němu doléhají, ale jako by postrádaly pro něj nějaký smysl význam. Jen se za ním stále nechápavě dívá, když se rozběhne do domku. Do jeho zorného pole se tak dostane další výplod jeho snové mysli a on chvíli mlčky hledí na ženu, která je přivedla na svět. Měl by ji nazvat matkou, ale i zde ve snové realitě mu toto slovo vázne v krku a jeho srdce obestře zvláštní chlad, který se promítne do jeho pohledu. Když zde vidí výjevy z minulosti, které by ho měly těšit, ale má při nich smíšené pocity. Po nich toho následovalo tolik zlého, špatného, že se už ani z toho nedovede těšit. Člověk, který by jim měl být nejblíže - jejich matka - z nich nejdříve udělala upíry, a když zjistila, že nesplnili její očekávání, rozhodla se znovu, tentokrát je zabít. Nedokáže to pochopit, nedokáže to přejít. I když je to ukryto v tom nejhlubším nitru, stále to přetrvává a nemizí. Trochu se zpožděním, neboť se opět zaobíral matčinými činy, si uvědomí, že na něj matka hovoří, jako by byl součástí výjevu v domě. Než mu dojde, co říkala, a co by měl odpovědět, neboť uslyší opět Henrikův hlas. Když procitne ze svého zamyšlení, zaznamená, že les zmizel a tma dosahuje až k samotnému prahu domu, kde stále ještě stojí i on sám. Klause nikde nevidí, navzdory Henrikovým slovům. Chvíli se snaží v té temnotě něco zahlédnout, ale je neúspěšný. Něco ho táhne do té tmy a tak se zase otočí zády k matce i celému výjevu v domku a vykročí do temnoty. Díky tomu celý les i tma zmizí a on upadne do hlubšího spánku.*

(Na jeho poznámku, že je to samaritánka, nijak nereaguje. On tedy dokázal být také rýpavý, když chtěl. Možná, kdyby tohle všechno - hněv, jakousi podrážděnost, která ho hnala k jakési aktivitě, kdyby tohle všechno a ještě víc dal do toho, že je alfa a vůdce, možná by to tak bylo mnohem lepší. Je možné, že ho někteří ze smečky respektovali, ale rozhodně to nebyla celá smečka, a to je chyba. Smečka by měla alfu poslouchat bezvýhradně. Tohle je prostě puč proti němu a on to nechává jen tak plavat a opíjí se kvůli nějaké ženské, která si beztak ani nevážila toho, že by byla družkou alfy... i když... co je ten chlap před ní za alfu. Stále o něm měla svůj pochybovačný názor, kterého se asi jen tak nezbaví. A když se jí zeptal, co za to bude chtít, tak se podívala do škarpy na tu flašku alkoholu, která se rozbila a vylila.) Rozbitou flašku s alkoholem. (Řekla prostě a pak už jen čekala, až nasedne a konečně se mohla rozjet na příslušnou adresu, kterou jí dal. Měla na motorce i navigaci, protože se v New Orleans ještě dobře nevyznala. Navigace jí kupodivu netáhla žádnými slepými uličkami a uzavírkami. Dojela na místo tedy celkem v pohodě. Zastavila před sídlem, vypnula motor a sundala si helmu. Otočila se na Jacka, který seděl za ní.) Tak, vysedat. (Rozhodně nevěděla, co tady míní Jackson dělat a ani ji to nezajímalo, tohle nebyla její věc a zas tak moc o tom alfovi vědět nemusela. Je ale zajímavé, že stále ještě neznají svá jména. Jako by čekali na nějaký pravý čas a nebo se rozhodli, že si je prostě neřeknou, že je to tak zajímavější.)

*S její odpovědí, co bude chtít za odvoz nebyl samozřejmě ani trochu spokojený. Tohle mu jako nějaká kompenzace vůbec nepřijde. Zamračí se pro sebe nespokojeně. Nehodlá se s Divoženkou hádat na cestě, když na něj čeká Hayley, tak to přejde, pro danou chvíli a nechá se jí odvézt do města.
Netrvá to kupodivu ani moc dlouho a spatří obvodové zdi jemu již docela známého domu. Nemá tohle místo ve velké oblibě. Nyní je v něm, ale mnohem méně upírů, i když samí původní. Ty nemůže vystát ještě více, než před tím Marcelovu upíří sebranku. Jeden z jeho nejméně oblíbených Klaus Mikaelson je, ale po smrti a on nemůže tvrdit, že mu to tak nevyhovuje, i když patrně pro Hayley znamenal hodně. Nejraději by se jich zbavil všech, ale je mu jasné, že něco takového není tak jednoduché. Navíc Hayley a Genevieve by to nejspíše nesly špatně a o něco takového on nestojí. Přemítá nad tím, když Nailah zastaví u domu. Přemýšlí, kolik původních tam dnes potká, ale nechává si to pro sebe. Jediného, kterého opravdu netouží potkat je Kol, a takovou smůlu mít jistě nebude. Z jeho myšlenek ho probere hlas Nailah. Nehodlá se od ní nechat pobízet více, než jednou a i to bylo z její strany zbytečné, ale zřejmě si to nemohla odpustit. Pustí ji, sleze z motorky a sundá si helmu, kterou jí podá. Potom všem nemá moc chuti, ale na druhou stranu by to bylo pod jeho úroveň, a tak ze sebe nakonec to slovo dostane.* Díky. *Pohlédne na ni. Nezní sice dvakrát přívětivě, ale za stojí si za tím.* Co jsem dlužný? *Zeptá se jí znovu, protože to, že to před tím přešel, neznamená, že to nechá, jen tak.*

*Bohužel sms od Elijaha si přečetla, až se vrátila domů a nestačila se divit, kolik změn v sídle proběhlo. Jako první se zastavila za Aliseou ji poblahopřát k narození dcery a taky si ji stačila pochovat a seznámit se s ní. Musí uznat, že má nádhernou dceru a jí to automaticky připomnělo Hope, kterou ona mít u sebe nemůže. Čím déle držela malou Nikolasu v náručí, tak tím více ji chyběla její malá holčička, kterou nemůže ani navštívit. Možná by i mohla, ale bylo by to pro ní něco zdrcujícího, že si ji nemůže vzít zase nazpět. Alisea ji řekla o tom, že Klaus je nazpět, což jí hodně překvapilo a teď litovala toho, že doma nebyla tak dlouhou dobu a velmi toho taky promeškala. Netušila ani to, že chtěli přivést Klause nazpět. Myslela si, že by se jí Elijah o něčem takovém zmínil. Vždyť to přece není něco na co by zapomněl, ne? Hodně jí to překvapilo, ale nemůže říct, že není ráda. Vlastně je ráda. Její vztah s Klausem je sice velmi komplikovaný, ale je pravda, že Hope tak neztratila svého otce napořád. Bude si s ním muset v brzké době promluvit a doufá, že ho v sídle zastihne, co nejdříve. Teď trávila mnoho času v Zátoce a hlavně ve vlčí kůži. Už uplynuly přes dva měsíce, ale ze ztráty Hope se prostě nedostane za tak krátkou dobu a má pocit, že se z toho nedostane vůbec. Napsala Jackovi sms, zda si mohou konečně promluvit, protože od toho společného shledání spolu nemluvili. Jakmile jí odepíše, že se za ní staví do sídla, tak na něj vyčkává. Zdá se jí to poněkud zvláštní, že má tolik odvahy na to tady přijít, ale usuzuje, že on nemá tušení o tom, že je Klaus naživu. Pravda je, že ona sama ani tomu nemůže uvěřit, ale je to tak. Když zaslechne jeho hlas a ještě nějaké ženy před sídlem, tak se pro sebe ušklíbne a ihned vyrazí před sídlo. Celou dobu totiž poslouchala, aby ho mohla přivítat dřív, než vstoupí dovnitř. Upíří rychlostí se přesune na nádvoří a z tama už normální chůzí vyjde před sídlo. Přihmouří oči směrem k Jackovi a té ženě na motorce, nezapomene ani pozvednout obočí. Absolutně netuší, co je to za ženu a vlastně ji překvapuje, že vidí právě Jacka ve společnosti někoho takového. Založí si ruce na hrudi a chvíli si tu ženu prohlíží, než se otočí k Jacksonovi.* Ahoj, Jacku. *Podívá se mu do tváře a kývne hlavou ještě na pozdrav. Koutek úst ji cukne do úsměvu avšak zůstává stát na místě. Nevěděla, že přivede sebou i společnost. Chtěla mluvit jenom s ním a taky doufá, že bude mluvit jenom s ním*

(I když jí Jackson poděkoval, výraz díků ve tváři vepsán rozhodně neměl. Asi by se rozesmála nebýt toho, že ho už dneska asi popichovala dost. Nějak ji to stále nutilo si do něj rýpat. Byl pro ni snadným terčem, i když byl alfou. Kdyby byl jako Adam, alfa smečky, ve které žil předtím, asi by se s ním nevyplatilo moc žertovat. I když ona to zkoušela i na Adama. Někdy jí to vyšlo a někdy zase ne, podle toho, jakou měl sám náladu. A i když bylo jasné, že se stane jeho družkou, stejně se neobávala si do něj někdy rýpnout, i když už jen sporadicky, protože ho nechtěla zbytečně rozčilovat. Adam byl výbušný, ale zároveň věděla, že by jí nikdy neublížil, i kdyby ho naštvala sebevíc. Jenomže na Adama a na to, jaké to bylo a jaké by to bylo, by teď asi jen tak myslet neměla. Je mrtvý, už to nemá cenu. Když jí znovu řekne, co je dlužný, ona jen zakroutí hlavou.) Jak jsem řekla. Rozbila jsem ti flašku, kterou sis zaplatil. ber to tak, že je tohle revanž. (Jen to dořekne, tak se ze sídla vyloupne nějaké žena, která tam zřejmě čeká právě na alfu. Vidí, jak na ni cíví, a tak se ani ona neubrání hodnotícímu pohledu. Rozhodně je to vlkodlak, ale je taky něco víc. Cítí to z ní. Nemíní se tím, ale nijak víc zaobírat. Tihle dva si zřejmě potřebují promluvit a ona jim tu teď překáží. Zároveň se dozví alfovo jméno. Jack. I když to mohla být klidně i zkrácená verze nějakého delšího jména. To jí ale nebrání v tom, aby se ještě naposledy podívala na Jacksona s popichujícím úsměvem na rtech.) Tak nashle, alfa samče. (S těmito slovy si nasadila helmu, tu druhou už předtím uklidila zpět, a rozjela se dál městem.)

*Když s očekáváním sleduje Nailah, co mu odpoví, zaregistruje periferně před sídlem nějaký pohyb. Pohlédne z Divoženky oním směrem a uvidí z průchodu přicházet Hayley. Krátce na ni spočine zkoumavým pohledem. V jejím případě si už dávno přestal dělat iluze. Má pocit, že je prokletý a ta kletba, kterou na ně uvalily čarodějky tohohle města na Marcelův příkaz byla vlastně jeho vysvobozením, protože vše se začalo sypat opět, až se stali opět během lidmi a za úplňku se měnili ve vlky.
Než k nim Hayley přijde blíže otočí pohled zpět na Nailah a poslechne si její odpověď, která mu zní stejně nelibě, jako před chvíli na cestě v lesích. Nemůže jí tak ujít, že to nenechá, jen tak, i když to patrně odsune na někdy jindy. Jak tak Nailah sleduje, nemůže se zbavit dojmu, že ji nevidí naposledy. Mírně si povzdechne a koukne na chvilku dolů.* Tak ještě jednou díky. *Poděkuje jí a tentokrát to zní o sto procent lépe a upřímněji. Znovu se na Nailah podívá, ale v tu chvíli zaslechne Hayleyin pozdrav a tak pohlédne znovu jejím směrem. Změří si ji ještě jednou dost zkoumavě. Nevypadá jinak, než, když ji viděl krátce při jejich setkání v sídle, ale ve srovnání s dřívější dobou mu přijde jako by bez života. Mateřství a to, že čekala dceru ji naplňovalo zvláštním vnitřním světlem, které s její smrti zmizelo. Nediví se jí. Když polemizuje nad ztrátami po Benjaminově smrti, napadne ho, že Hayley přišla o nejvíce. Prolétne mu to v rychlosti hlavou. Bez ohledu na okolnosti, jeho žádná taková ztráta nepostihla, což mu v tu chvíli přijde poprvé za dlouhou dobu jako lepší situace, než ta její.* Ahoj, Hayley. *Odpoví na její pozdrav. Po tváři se mu opravdu mihne slabý úsměv. Nemusí se do něho nijak přemlouvat ani nutit. Vyjde od jeho srdce. Nejspíše je to první úsměv od setkání s Genevieve. Na Hayley se navzdory všemu nedovede mračit.
Díky tomu si vzápětí uvědomí, že tak Nailah snadno zjistí jejich jména, zatímco jemu nezbyde, než jí stále říkat přezdívkou, kterou si pro ni v lese vymyslel. Loupne po ní dopáleně pohledem, když ho znovu popíchne. Vypadá, že se jí ho znovu podařilo namíchnout.* Nejspíše mě další setkání s tebou nemine, Divoženko. *Ušklíbne se na ni, než si nasadí helmu, nastartuje a vydá se pryč. Chvilku se za ní podrážděně kouká, dokud nezahne se nevzdálí.
Pak se zlostným, ale zároveň úlevným výdechem, že je konečně pryč se otočí k Hayley a vydá se k ní. Schová si cestou ruce do kapes u bundy. Dívá se na ni pohledem, který naznačuje, že od ní na téma jeho známé/neznámé motorkářky nehodlá bavit.
Naštěstí už z něho alkohol cestou sem a tím ustavičným rozčilováním vyprchal, takže vypadá vcelku normálně a není ani tolik vidět, že mu teprve před pár dny Genevieve zlomila srdce. Vypadá na první pohled stále stejně jako při setkání v sídle. Citlivý hybridí nos, ale jistě nějaké stopy toho, že ne tak dávno popíjel nejspíše zaznamená.
Cestou k ní si Hayley měří. Potom všem a těch dvou měsících, co se neviděli, všech těch změnách, nemůže na něm přehlédnout, že ji vidí opravdu rád, ale nějak si netroufá do nějakého objímání, či něčeho podobného. Po jeho poslední zkušenosti s Genevieve si zachovává nejistý odstup.*

*Se založenýma rukama si je oba prohlíží. Těká pohledem z jednoho na druhého a musí se ušklíbnout při její poznámce o alfa samcovi. To se vážně ještě dnes říká něco takového? Řekla by, že se to spíše říká mezi puberťáky, než mezi dospělými. I když je pravda, že i ona občas vypustí z pusy něco, co by sama od sebe nečekala. Nasaje studený vzduch do plic a zase ho dlouze vydechne. Opravdu se jí nechce čekat na to, až se Jackson rozloučí tady se slečnou drsňačkou a proto odvrátí na chvíli pohled a zadívá se na lidi, kteří procházejí ulicí. Nesou hodně nákupních tašek, takže usuzuje, že už se opravdu chystají na přivítání Nového roku. Ona už automaticky ví, že ho nijak slavit nehodlá, protože nemá na to absolutně žádné pomyšlení. A jak zjistí, tak i dokonce ona má přezdívku. No, to je vážně pěkné. Využije svých smyslů a zjistí, že ta žena je vlkodlak, vlastně to jde z ní cítit docela hodně. Nepamatuje si však, že by někoho takového potkala v Zátoce nebo, že by to byl někdo z jejich smečky. Musí to být někdo jiný, ale kdo? Tak si počká, až se ti dva rozloučí a když už odjíždí, tak chvíli pozoruje její záda, než se otočí k Jackovi. Chce se ho zeptat, kdo to byl, ale všimne si jeho pohledu, který naznačuje, že nehodlá o tom mluvit. Tak to nechá teda pro dnešek být, ale musí mu být jasné, že se stejně na to jednoho dne zeptá a ten den jí to bude muset říct, i kdyby o tom sebevíc nechtěl mluvit. Když se k ní přiblíží víc, tak ji přímo do nosu udeří ještě nějaký zápach z alkoholu. Pozvedne tázavě obočím, jako kdyby ani snad nebyla potřebná slova. Ještě nikdy nezažila, že by snad Jack pil. Otočí se na podpatku a mlčky s ním jde do sídla. Ani ona teď nemá nějak náladu na obejmutí. Hlavou ji víří čerstvé informace o narození dítěte Alisey a taky to, že se Klaus vrátil. Když vejdou do sídla, tak ho automaticky zavede do jedné místnosti v přízemí, aby si mohli promluvit. Zavře za nimi dveře a otočí se na něj.* Ty jsi pil? *Nedá jí to. Nepřijde jí, že Jack je právě ten typ, který by popíjel. Teda pivo od něj rozhodně očekává, ale takhle by to do něj neřekla. Každopádně neříká to tónem, že by jí to nějak vadilo. Vždyť je to jeho věc. Ani neví, jak přesně má začít.* Pokud se mě chceš zeptat, zda mám konkrétní plány s vlkodlaky, tak tě budu muset zklamat. Řekla jsem, že to chci řešit, ale neřekla jsem, že ještě přesně vím jak. Navíc mi teď do toho lezou trochu jiné záležitosti. *Určitě mu hodlá říct o tom, že Alisea porodila a tudíž se budou muset starat jak o její bezpečí, tak i o bezpečí dítěte. A taky mu hodlá říct, že je Klaus nazpět.*

*Vidí na Hayley, jak se tváří na jeho novou známou, kterou ještě neměl příležitost poznat jménem. Má dojem, že se jí moc nezamlouvá, stejně jako jemu samotnému. Jemu, ale spíše leze na nervy ta její nevymáchaná pusa, ale s tím nejspíše nic neudělá. Rozhodně nemá v úmyslu Hayley vyprávět, jak se seznámili, o dnešním setkání také nemá moc co říct. Ani nechce. Hayley mu nyní přijde tak vzdálená, jako by v sobě měla stránky, které dosud nepoznal a tak si není jistý, jak se k ní chovat. Z jeho strany se tedy nic nezměnilo, ale má pocit, že Hayley by to možná nepřišlo vhod.
Z jejího chladného přístupu, když k ní dojde, usoudí, že to nejspíše odhadl správně a už se o nic ani nepokouší. Jen na ni tázavě mlčky koukne. Všimne si jejího na chvilku zvláštního výrazu, který mu věnuje, ale netuší, proč. Následuje jí pak potichu do sídla. Ve dvoře se letmo rozhlédne. Vše tu vypadá stejně, jako před tím, tak ho nenapadne, že se přesto změnilo několik věcí a přibylo pár obyvatel do jeho zdí. Nemá už prsten, takže je odkázán na jeho normální smysly, možná, jen nepatrně zbystřené, ale ty mu mnoho neprozradí. Když se ho zbavil, kupodivu je mu líp. Vejde do místnosti za Hayley a pak se na ni trochu překvapeně otočí, po její otázce. Zaskočí ho, ale jen na pár vteřin. Váhá opravdu krátce a tak jeho odpověď nakonec vyzní docela důvěryhodně, přesvědčivě.* Je konec roku, Hayley. *Připomene jí, že dnes je posledního prosince. Má chuť ještě něco dodat, ale nakonec se v tom nechce pitvat a tak u toho zůstane. Čeká, jestli se Hayley přesto nebude pídit po detailech nebo mu uvěří jeho zakrývací taktiku. Zůstane stát a koukat na ni ze vzdálenosti pár metrů, když pak pokračuje k vlkodlačímu tématu. Jeho naděje trochu pohasnou, když slyší, že ani ona nemá žádný konkrétní nápad, jak to vyřešit. Letmo na její slova přikývne. Nemůže a nemá jí to za zlé. On je vůdce téhle smečky nebo části, která začala ve městě dělat potíže, ne Hayley. Když nemůže na nic dobrého přijít sám, jí to rozhodně nemůže vyčítat, že na nic nepřichází. Nechá ji domluvit. Pak vytáhne pravou ruku z kapsy zvedne k hlavě a vjede si prsty do vlasů. Druhou vytáhne z kapsy rovněž a dá si ji v bok. Zatváří se bezradně.* Ani já nemám představu, co dělat, Hayley. *Odpoví jí upřímně a kouká na ni. Před ní nemá důvod ani potřebu něco tajit nebo v tomhle směru předstírat. Pro něj je stále důležitá osoba v jeho životě. I když ji ztratil dříve, než se mohl o něco pokusit. Pak se na chvilku zarazí.* Tedy mám, od samého začátku, ale s těmi, co jsem počítal už teď počítat nemůžu, takže netuším, co dělat jiného. *Dodá. Stále chce odebrat zbytků vlkodlaků jejich měsíční prsteny a vyhnat Francescu a její lidi z města, ale nemá to jak udělat, ani s kým. Když domluví, spustí ruku z vlasů i z boku. Nejprve je svěsí podél těla a pak jimi slabě rozhodí a pokrčí rameny. Povzdechne si. Vypadá v tu chvíli unaveně, přešlý a zatížený starostmi, které ho neustále pronásledují a trápí.*

*Pokýve hlavou na jeho slova. Jo, tohle si neuvědomila. Byl konec roku a tak není divu, že si Jackson něco dá. Ani to nebyla její starost, vlastně to byla blbá otázka. Možná to řekla jenom proto, aby nějak začala, jelikož neměla vážně ponětí, jak začít a co přesně říct. V poslední době toho nevěděla moc a mluvení ji dělalo problém tak všeobecně. Pořád se stranila ostatních, i když ne už tak ve velké míře jako předtím. Ani si neuvědomí to, že by její přístup Jackovi mohl připadat až moc odměřený. Je pravda, že Elijaha si právě teď pouštěla nejvíce k sobě a potom vlastně Genevieve. Ale stále to nebylo tak, jako předtím, stále tam byla ta bariéra jenom proto, že toho ztratila příliš mnoho a příliš mnoho toho měla na svých bedrech. Vlastně šlo jenom o bolest ze ztráty Hope. Je to její dcera a tohle jenom tak někdo nepochopí. Připomene mu, že chce něco dělat se smečkou, ale právě teď nemá úplnou představu. Možná, že společně na něco přijdou. Jak tak na něm vidí, tak se zdá, že ani Jackson v tom nějak nepokročil, což je pro ně problém. Ale když budou opravdu chtít, tak to vyřeší. Až teď si začíná vlastně uvědomovat, že si od něj drží až moc velký odstup a tak si ho drží i on. Povzdychne si nad svým jednáním a přistoupí o něco k němu blíž. Přeci jenom nechce dělat špatný dojem, prostě si to jenom neuvědomuje. Jako první ji rozhodila ta motorkářka a tak jí tento přístup zůstal, teda alespoň do této chvíle. Jeho slova jí potvrdí to, co má Jack vepsané ve tváři. Nadechne se zhluboka a přikývne. Podívá se na chvíli do země a poté zase na něj. Jeho další slova však nepochopí. Nakloní hlavu do strany a pozoruje ho.* Jaké plány myslíš těmi od začátku? *Zeptá se zvědavě. Nevzpomíná si, že by někdy předtím o tom mluvili.* Víš, teď se narodila dcera Alisey před pár dny a byl tady ještě problém s Finnem. Dnes jsem se dozvěděla, že Klaus je nazpět a tak mám toho v hlavě vážně hodně. *Přizná se mu. Řekla by mu to tak či tak a čím dříve se o tom zmíní, tak tím pro Jacka jenom lépe. Má trochu obavy, jak na to bude reagovat vzhledem k tomu, že Původní v lásce opravdu nemá.* Ale stojím si za tím, co jsem řekla. Jako první musíme sjednotit vlkodlaky, všechny. Hlavně musím vyřešit, co s Claire, která se hodně podílela na útoku. Dále musíme zastavit ty prsteny a najít způsob, jak to obejít. *Ještě si ani nestačí všimnout, že Jack nemá na sobě jeho prsten. Díky bohu, že ona ho nepotřebuje s její hybridní stránkou.*