The Abattoir

(Nijak ho nepřekvapovalo, jak s ním Klaus zachází, zvykl si na to. Klaus ho nesnášel, nesnášel to, co mu provedl, jak ho zradil, jak mu sebral celé město, co si tu vybudoval, jak proti němu poštval vlastní sestru a za mnoho a mnoho dalších věcí, které už Marcel ani nestačí vstřebávat. A ta nenávist je oboustranná. Choval se před každým arogantně a povýšeně, on už takový byl, ale před Marcelem obzvlášť. Jeho to však nijak netrápilo, nenechával se jen tak vyprovokovat. Nestojí mu to za to, aby způsobil nějaké to drama a zkazil tak den, který má být jen a jen o Camille. Nad jeho krátkou odpovědí se jen křivě usmál. Ví, jak ho nesnáší a, jak moc si přeje ho vidět mrtvé. A Marcel je na tom stejně, avšak u něj je dosáhnutí jeho přání mnohem méně pravděpodobné, než u Klause. Přeci jenom Klaus je Původní a hůř, Původní na, kterém závisí jeho život.
Držel v ruce dárek, který chtěl rychle předat Camille a odejít. Pozdravit možná tak ještě Sophie a užít si zbytek večera někde jinde, daleko od tohohle domu a hlavně od Klause. Stříbrný náramek s jemným latinským nápisem zevnitř. Nic obrovského, spíš jen malá pozornost. Něco, co pro něj ale mělo nějaký význam. Hlavně ten citát. Podíval se na malou krabičku v jeho ruce a pak na Klause. Vzpomínal na to, jak mu jeho poslední dárek pro Cami zlomil vejpůl jen protože si dovolil jí navštívit. Dívá se do Klausových očí, jak se v nich odráží všechen vztek a nenávist, kterou k němu nese.) Tak proč to pořád vypadá jako kdybych ti stále ležel na srdci? (Zeptá se ho hned potom, co mu Klaus zdělí, že pro něj už nic neznamená. Dále se k tomu nevyjadřoval, chtěl říct víc, jistě. Ale nepotřeboval přihazovat více polen do už tak rozžhaveného ohně. Byl proti němu nic? Pro něj možná ano. Klaus viděl všechny ostatní jako méněcenné, jako nicky, které mu nesahají ani po kotníky. Přisunul svůj dárek o něco blíže, aby tak Klausovi mohl ulehčit zničení jeho dárku. Jen se na něj sladce usměje, jakmile Klaus začne reagovat. Jistě, že zmíní, jak tu nemá, co dělat. Nepatří sem, nepatří do tohoto domu, do jejího života. Ví to, slyší to, stále vidí Klause, jak mu to připomíná, ale nedokáže to. Nemůže Cami jen tak odstřihnout zvláště když ví, že by jí akorát tak ublížil, že ona sama ho chce mít ve svém životě. Byla vidět rychlá změna v jeho chování, úsměv mu na vteřinu zmizel a nahradil ho smutek. Mrzelo ho, že nemůže být s Cami tak, jak by si přál, že s ní nemůže být aspoň v přátelském vztahu. Avšak smutek trval jen chvíli, než ho nahradilo jakési odhodlání. Nenechá se jím zlomit, vyprovokovat. Ne dnes ne.) Možná by jsi to měl vysvětlit Camille a ne mně. Přece jenom já nejsem ten, kdo mi poslal pozvánku. (Pronese jen tak do větru, než se znovu odmlčí. Rozhlédne se po místnosti, snažíc se najít alespoň pohledem Camille. Po chvilce se pohledem vrátil ke Klausovi, který si právě užíval sklenku nějaké dobrého vína. Díval se na něj s očekáváním, co z něj vypadne. Opravdu chtěl vědět, co od něj chce, proč ho nenechá prostě jít. Jenže to by to potom nebyl on, kdyby Marcela alespoň trochu nepotrápil a znovu mu nevysvětlil, jak za nic nestojí a, že se má držet dál od Camille. Netrvalo to dlouho a Klaus udeřil na místo jemu vzácné. Načal téma, které on sám jen tak nenačínal. Ne, že by se za svou minulost styděl. Někdo by mohl říct, že už stejně zapomněl, jaké to bylo být otrokem. Ale on si pamatuje vše, každičký den, kdy ho mlátili, bičovali, nedali mu najíst, den, kdy mu umřela matka. A nestydí se za svou minulost. Je to něco, co je jeho součástí. Byl otrok, ano. Stal se něčím jiným jen díky Klausovi, ano. To nepopírá a nikdy nebude. Moc dobře ví, že mu vděčí za svůj život. Kdyby ho Klaus tehdy nezachránil, nebyl by tu. Možná by se nedožil ani svých 18 let. Zemřel by jako další dítě bez jména. Mohl mu to teď vrátit stejnou silou, mohl říct něco, co by ho nejspíš naštvalo, ale rozhodl se to nechat být.) To se ti povedlo. (Prstem ve vzduchu na něj několikrát ukáže a ironicky se usměje. Marcellus, jméno, které nesnášel. Avšak právě tím jménem teprve začala jeho existence.) Nikdo se tě o to nežádal. Nikdo po tobě nechtěl, ať mě tam zachráníš! (Nekřičí na něj, vlastně ani nezmění hlasitost jeho hlasu, spíše zní rázněji a dává na svá slova větší důraz. Přisune se ke Klausovi o několik centimetrů blíž a zadívá se mu do jeho leč světlých, avšak temných očí.) Já se o to nežádal. (Zdůrazní slovo "já", protože už ho to štvalo. Při každé situaci mu to předhodí. S radostí mu oznámí, že tu na tomhle světě stojí jen a jen díky němu. On to ale ví, Marcel si je toho dosti vědom. Nežil by, kdyby nebylo jeho, to ano. Ale dostal se takhle daleko za své pomoci, jen díky jeho práci, ne kvůli Klausovi.
Nad jeho nabídkou o přátelském rozhovoru někde mimo, se trochu zasekl. Nechápal tu náhlou změnu, ale na druhou stranu mu bylo jasné, že mu jde jen o to, aby ho rychle odklidil. Na jeho další řečičky o tom, jak se Marcel úplný pitomec, že nedokáže pochopit, od koho se má držet dál. Jen to tak nějak s nenávistným pohledem v očích, kterým Klause propichoval už od samého začátku jejich konverzace, přešel. Souhlasil s tím rozhovorem, protože sám moc dobře ví, že nic jiného mu vlastně ani nezbývá. Nenechal by ho odejít, ne když už tu teď je, ale taky by ho ani nenechal jít za Cami. Pomalu vyjde za Klausem na druhé poschodí, kde bylo opravdu o něco méně rušno a pak ho následoval na místo, které on znal velmi dobře. Vlastně zná celý dům velmi dobře, ale ta určitá místnost mu byla nejznámější. Vešel hned za Klausem do jeho pracovny a trochu se okolo rozhlédl, jakoby chtěl zjistit, zda se tu hodně změnilo.) Ne. (Zakroutil hlavou nad jeho nabídkou. Chtěl odejít, co nejdřív, nepotřeboval tu zůstávat déle, než je nutné. Přejde trochu dál ode dveří a začne se ještě o něco víc rozhlížet po místnosti, než pohledem zabloudí ke stolku, kde stál Klaus. Samozřejmě znovu začal pochybovat nad jeho inteligencí. Bylo by od něj hloupé urazit se nebo něco podobné, takže tuto narážku ignoroval. Dívá se na jeho záda do chvíle, než se na něj Klaus znovu podívá a on má tak šanci vidět jeho ironické pousmání. Marcel se zadíval někam do rohu místnosti, jakoby nad něčím přemýšlel a pak několikrát zakroutil  hlavou.) Proč tě to tak vůbec trápí? (Ignoruje jeho otázku. Vlastně začne mluvit o něčem jiném.) Proč nemůžu být v její blízkosti? Bojíš se, že bych jí snad ublížil? (Přejde po malé místnosti. Nedívá se na Klause, ale cítí ten pohled, který mu věnuje. Dorazí k jedné poličce, ze které zvedne jednu knížku a začne si v ní listovat.) Ne.. To to nebude. (Zakroutí hlavou a hned na to knihu zaklapne. Styl, jakým mluví, je až vyzývavý, ale plně vyrovnaný. Je naprosto klidný, nenechává se ničím vyvodit z míry.) Na tom bude něco jiného.. (Několikrát si přikývne a uznaně se pro sebe usměje. Na pár chvil se tedy odmlčí, než na něj Klaus znovu promluví. Nemusí nad  odpovědí na tuto otázku moc dlouho přemýšlet. Vlastně to vyřkne hned.) Ale to ne, to mu já naprosto rozumím. (Přikývne. Rozumí tomu víc, než něčemu jinému. Zadívá se na něj s  klidným výrazem ve tváři. Chápe, že Camille miluje jeho a ví, že s tím nic nenadělá. Ví, že jí nedokáže nijak donutit ho přestat milovat a být snad s ním. Upřímně? Ani to nechce, chce, aby byla Cami šťastná, ať je to s kýmkoliv.) Já ti jí nechci sebrat nebo tak nějak. Nejsem tu proto, abych jí snad získal zpět. (Ani netuší, proč mu to vše teď říká. Nemusel by tu s ním o tom vůbec mluvit, ale na druhou stranu mu to chce jaksi vysvětlit. Ne kvůli tomu, že by chtěl, ať má Klaus klid na duši. Spíš jen chce, aby věděl o jeho pohledu na tuhle věc.) Víš, proč tu jsem? Protože mne Cami pozvala a já jí chtěl jen udělat radost tím, že se na chvíli ukážu. Tebe to možná nezajímá, ale mně na jejím štěstí záleží a chci, aby byla šťastná,  i když znamená, že ty budeš její muž. (Podíval se do jeho očích, věnoval mu naprosto upřímný pohled. Nehrál si na nic, žádný falešný úsměv, nic. Nechtěl už dál mluvit, vlastně chtěl už odejít. Chtěl najít Davinu a jít domů. Sám sebe překvapil tím, jak je vlastně teď upřímný. Nemusel by se tak chovat. Mohl by dál pokračovat v tom provokativním stylu, jak je u něj známý. Ale už  ho to unavovalo. Pro jednou chce říct, jak na tom je. I když sám dobře ví, že Klaus tu jeho upřímnost stejně smete ze stolu jako nějakou špínu, za kterou ho vlastně má.) Ještě něco?

*Již dlouho nezažily zdi jejich sídla tolik hostů a takovou slávu. Mikaelsonovi jako rodina drželi při sobě a pomáhali si, jak by příbuzní měli, ale byli na světě tak dlouho, že některé tradice běžné pro smrtelníky pro ně pozbyly kouzla. Narozeniny, Vánoce a podobné příležitosti pro ně nebývali důvodem k oslavám. Dnes ovšem oslava patřila Camille. Něco takového je tak samozřejmostí. Už dávno se stala členem téhle rodiny. Rebekah, která si příležitost rozhodně nenechala ujít ji připravila velkolepě. Nic, žádné jiné slovo by výzdobu a atmosféru v sídle dnes nevystihlo lépe. Velkolepé se k Mikaelsonovým také nejlépe hodí.
Vždy byli početná rodinka a přestože o některé členy přišli, jejich rodina se navzdory tomu rozrůstá. Jedna z nových členek, která pro něj znamená hodně zrovna teď stojí i s jeho neteří nedaleko něj a když má tu možnost, věnuje jí alespoň svůj pohled, který je velice výmluvný. Ten její, který mu Hayley opětuje pro něj také znamená mnoho. Vidět ji šťastnou, spokojenou s Hope v náručí. Jeden z nejkrásnějších pohledů, jaký se mu kdy za jeho dlouhou existenci naskytl. Zdá se mu Hope i na tu vzdálenost nějak neklidná, nevrlá. Trochu znepokojeně si svou neteř přeměřuje, ale jelikož je se svou matkou, obklopená dalšími členy rodiny včetně otce, chce nejprve vyřídit gratulaci a předat dárky Camille, než případně vyhledá její společnost.
Netrvá to dlouho a může s ní promluvit a poblahopřát jí. Cami působí mile a sympaticky tak, jako pokaždé, když se s ní setkal. Ať už to bylo poprvé náhodou v jedné z kaváren Francouzské čtvrti nebo kdykoliv před tím. Oplatí jí její úsměv. Jako by byl nakažlivý.* Jsem rád, že nic důležitého nezmeškám, Camille. *Odvětí jí. Sleduje její reakce na dárky, které jí předá. Podle nich usoudí, že se mu podařilo trefit do jejího vkusu, což uvítá. Na rtech se mu usadí spokojený úsměv, jakmile si Cami všimne jeho posledního dárku. Ano dal jí ho i s tím úmyslem, že ho může použít pro ni a Niklause jako výlet pro zamilované do města lásky. Je upřímně šťastný, jaký vliv má Camille na jeho bratra, a co s ním dokázala za tak krátkou dobu udělat. Jejich lásku jim přeje a je připravený ji podporovat všemi možnými způsoby. Výlet do Paříže považuje za jeden z možností.* Těší mě, že se ti dárek líbí. Doufám, že se ti podaří mého bratra k cestě přesvědčit. *Poznamená s úsměvem. Zvedne hlavu a v rychlosti přelétne okolí. Niklaus není tak daleko, aby jej nemohl slyšet.* Kdyby to bylo nutné, klidně tě tam doprovodím já, ale věřím pevně, že to nebude zapotřebí. Máš na Niklause dobrý vliv a jistě s tebou pojede. *Dodá ještě. Navenek se v tu chvíli tváří, že to myslí smrtelně vážně, ale už i Camille ho dobře zná za tu dobu a podle veselých světýlek v očích lze tušit, že je to, jen taková malá provokace pro Niklause. Jen, aby měl o důvod více s Cami jet. Po té, ale dodá už o poznání s upřímným výrazem.* Dělám si legraci. Doopravdy si myslím, že si to v Paříži s Niklausem hezky užijete. *Sleduje pak Camille, jak odkládá jeho dárky na stůl k ostatním prezentům.* Za tu dobu už to tak trochu ztratilo ten pravý význam, takže ne. Občas si, ale důvod k nějaké oslavě najdeme. *Dodá s pousmáním na její otázku. Napadne jej, že pro něj je teď mnohem důležitější datum, kdy se jeho bratr vrátil z Druhé strany zpátky mezi živé.* Nebudu tě už déle zdržovat, ať se můžeš věnovat dalším hostům. *Odvětí s omluvným výrazem. Nechá ji a trochu poodstoupí stranou. Vezme si na občerstvení skleničku se šampaňským a zatímco pozoruje okolí a na oko nenápadně naslouchá konverzacím kolem sebe. Všimne si, tak, že Niklaus s Marcelem odcházejí z oslavy. Alisea, která je přítomná, ale jako by duchem byla někde daleko odsud. Nediví se jí, chápe to. Zažívá těžkou ztrátu. Jeho druhá sestra Rebekah, jejíž pohled na chvíli vyhledá se zdá být mnohem spokojenější, což velmi rád vidí. Je nezvyklé vidět ji takto, ale pořád je to jeho sestra, kterou miluje a nedá na ni dopustit. Spokojeně se na Rebekah pousměje. Jeho pozornost následně upoutá příchod Sophie. Neviděl ji už strašně dlouho. Ví, že podniká a má toho hodně. Přesto by uvítal občas prohodit pár slov. Jelikož Sophie přijde kvůli Camille, tak jí jen přivítá pokývnutím hlavy a nechá je, aby si spolu popovídaly. Je rád, že Sophie vidí, a že vypadá spokojeně. Jak tak bloumá pohledem po hostech, všimne si nejen Daviny, která vypadá, jako by ji mučili. Dovede si představit, jak útrpné to zde pro ni musí být. Nemůže ji ovšem pomoct i kdyby chtěl a ona to přijala. V zorném poli se mu mihne neznámá rusovláska. Ví jistě, že jí ještě nikdy neviděl, ale předpokládá, že je to jedna z kamarádek Cami, která jich zde má opravdu hodně. Nemá moc času ji sledovat, neboť jej upoutá hlasitější a ostřejší výměna názorů. Jeden hlas pozná hned. Jeho bratr Kol a když jej vyhledá, všimne si, že se hádá s nějakou ženou. Chvilku pátrá v paměti, než si ten obličej zařadí. Claire. Jednou s ní měl, co do činění. Od té doby o ní neslyšel. Stáhne mírně obočí, protože se mu nelíbí, jak se bratr chová. Má bohužel takové načasování, že zachytí i to, jak Claire uhodí. Nemůže věřit svým očím. Bratr ho zklamal, a to byl přesvědčený, že něčeho takového už není schopen, co potkal Genevieve. Ví, že mu Esther vzala část vzpomínek, ale tak nějak ve skrytu duše doufal, že všechno ztraceno není.
Nejspíše by mu to dlouho netrvalo a zasáhl by, ale Cami se rozhodne pronést přípitek. Odloží na nejbližší podnos pro použité nádobí skleničku se zbylým šampaňským, které nestihne dopít. Vezme si to, které má Camille připravené k přípitku. Popojde blíže k místu, kam si Cami stoupne. Poslechne si její přípitek.Když zmiňuje Niklause, všimne si, že tady nikde není. Ani on ani Marcel. Dívá se okolo sebe, ale opravdu nikde nejsou. Přemítá nad tím, z jakého důvodu by si to jeden i druhý nechali ujít. Trochu se v myšlenkách zapomene. Když se probere, Cami i ostatní už upíjí ze svých skleniček. Nechce zůstávat pozadu. Zvedne tu svou k puse a trochu se napije. Okamžitě se mu na tom něco nezdá, ale teprve, když doušek polkne a cítí, jako by mu krk leptala kyselina. Druhá ruky mu vylétne vzhůru a sevře si krk, i když ví, že to k ničemu nebude. Sporýš. Je upírem dost dlouho na to, aby to poznal. Cítí, jak mu vnitřek ten jeden lok propaluje. Sklenici se sektem upustí na zem. Dívá se po svém okolí, protože netuší, co to má znamenat.

Těžko říct, jestli to, co Kol udělal, Claire překvapilo nebo ne. Zná ho už dost dlouho na to, aby věděla, že pokud ho někdo rozzuří, nemusí to dopadnout nejlíp. Možná to nečekala jen z toho důvodu, že to byla právě ONA, kdo mu řekl ošklivé věci, které ho urazily, rozzuřiily a možná i trošku ranily. Je fakt, že se hodně ovládal. Kdyby mu tohle řekl někdo jiný, třeba Klaus nebo Elijah, už dávno by byli v sobě. Ale jí 'jenom' vlepil facku. Všiml si, že tím upoutal pozornost nejednoho člověka; ještě aby ne, vždyť právě muž uhodil ženu. A ten kdo nevěděl, co mezi nimi bylo, a co se mezi nimi teď odehrává, viděl jen surovce Kola Mikaelsona jak uhodil drobnou a na první pohled docela milou ženu.
Ona si držela bolavé místo, on k ní byl otočený s tím, že jí něco řekne na to, kvůli čemu ta facka padla. Jenže nestačí říct bohužel skoro ani slovo a opět ho vyruší ta černoška. Ne, zatím mu pořád nedošlo, že je to jeho sestra. Najednou ucítil, že ho chytila za paži docela silou - rozhodně by to do ní neřekl. Prudce se na ni otočí a chce začít křičet i na ni. Upřímně, nejradši by křičel a začal mlátit do všeho a do každého, kdo by mu přišel pod ruku.
"Jediný, kdo se tady zbláznil, je ona. A nesahej na mě," zasyčí na ni a cukne se svojí rukou tak, aby ji donutil, aby ho pustila. Ani se nenaděje, ona ho už znovu drží a táhne někam pryč, daleko od Claire.
"Rebeko," vysloví najednou její jméno, když mu konečně dojde, kdo to je. Trošku víc si ji změří pohledem, ale už nic dalšího neříká, nemá náladu se s ní bavit o ničem. O Claire, o Genevieve, ani o něm a ani o samotné Rebece.
"Jistě, nezapomeň si teď hrát na tu nejmocnější čarodějku pod sluncem," uchechtne se nad tím, když mu pohrozí, že ho klidně zakleje. Jistě. Rebekah. Kola. Ano, už se bojí.
Když vidí, že se Cami chystá pronést přípitek a číšník mu nabídne skleničku, neváhá a hned si jednu vezme. Kdyby mohl, vzal by si klidně celý tác. A nejlíp, kdyby si zašel do nějaké svojí tajné skrýše pro nějaký bourbone. Šampaňské? Nuda. Vlastně si říká, proč ještě nezmizel. Co tady pořád dělá? Cami už dávno popřál, sestru v novém těle taky viděl, dokonce si to i z části vyřídil s Claire. Takže teď sebere nějakou tu vysokoškolačku a odejde s ní pryč. Ještě předtím si ale poslechne Camin strohý a nudný přípitek (o kterém si s ní bude muset určitě promluvit), pozvedne skleničku a napije se. A rozhodně ze skleničky jen neusrkává - měl v plánu to vše vypít na ex. Jenže to se mu nepodaří z jednoho jediného důvodu. Začne ho totiž pálit v krku. No, pálit je dost slabé slovo. Prostě v tom pití byl sporýš a vy si dovedete představit, co to s vnitřkem upíra udělá. Kdyby mohl, začne nadávat na celý sál, jenže to nejde. Upustil skleničku se zbytkem pití na zem, opřel se o kolena a předklonil se. Začal kašlat. Snažil se zbavit té nehorázné bolesti, i když věděl, že to bude nějakou chvíli trvat, a že pokud hned nedostane krev (kterou tady nikde nemůže sehnat bez toho, aniž by ho Cami zabila), tak to neurychlí. Co se děje?

Netušila, co to s ní je, ale už jí docházejí nápady, co s ní dělat. Jestli brzy nepřestane, tak se z toho s velkou pravděpodobností zblázní. Její otec, jak jinak si šel řešit své problémy místo toho, aby jí pomohl. Ano, je matkou ale zatraceně není stroj, ne snad? Snaží se jak nejlépe umí uklidnit svou malou dceru, avšak stále bezúspěšně. Už si říká, že opustí oslavu a ne proto, že by chtěla, ovšem tady ten malý uplakánek jí to nedovoluje.
Na chvíli si promluví s Rebekah, načež zamíří směrem ke svému pokoji. Opravdu by ráda zůstala a možná, pokud se jí podaří uspat Hope, pak se vrátí. Už – už se chystá vejít do pokoje, když v tom ji vyruší Alisea. Na moment se zarazí, ne z důvodu, že by byla překvapená z její návštěvy, ale že přišla právě za ní. Jako matka dokáže pochopit jaké to je milovat své dítě a že pro něj dýcháte. Bohužel ona o něj přišla a nechce ji způsobovat ještě více bolesti, než už si prožila a o to více, když bude v přítomnosti Hope. Pousměje se na ni vlídně. „Aliseo.“ osloví ji polohlasně. Moc s nimi nekomunikuje, netráví čas a pravděpodobně má k tomu více, než nejeden důvod. Nemůže ji za to soudit, ostatně ani nechce. Usměje se o něco více a pohladí po tváři malou, které zároveň tak stírá i slzičky. „Děkuji. Je to od tebe vážně milé. Já...“ Nadechne se zhluboka. Pokud to řekne, pak jí otevře ránu v srdci, ale pokud to neřekne, tak zase bude hrubá. Neví, co je lepší a nedá se říct, že by vždy měla ta správná rozhodnutí. „...mrzí mě to.“ Povzdychne si. Věří tomu, že bude vědět přesně o čem mluví. Není potřeba dalších slov, alespoň v to doufá. Natočí Hope jejím směrem, aby se snažila vnímat i Aliseu, jenomže nedá se říct, že by vůbec někoho vnímala. „Podívej, teta je tady.“ Snaží se stále zůstat klidná, jenomže i ona má jen jedny nervy a ještě nikdy ji neviděla tak rozrušenou jako dnes. Pohlédne Alisee do očí. „Jistě, to není problém.“ S lehkým úsměvem na rtech jí dceru předá, přičemž i trochu doufá v nějaký čarodějnický zázrak, že by se snad mohla uklidnit. Nelze si nevšimnout stavu ve kterém se teď tahle půvabná další Mikaelson nachází. Nakloní hlavu do strany a její tvář je zkřivená v jakémsi bolestném úšklebku. „Aliseo...opravdu mě mrzí, čím si musíš procházet.“ Má toho na srdci mnohem víc, avšak ona jí nedovolí pokračovat. Může ji za to vinit? Ne, to si nemyslí.
I přesto, že nechce, tak ji nechá jít. Odloží Hope do postýlky a snaží se ji uklidnit. Nevnímá to, co se děje dole. Musela by poslouchat a soustředit se, jenomže právě teď pro ni existuje jenom její dcera. Na tom ji záleží.

Jeho kroky boli nezastaviteľné, myseľ nenapraviteľná a cesta priama, nemenná. Úmysel? Nečestný. Myšlienky? Skazené, zvrátené... vražedné. Telo sa triaslo očakávaním už len pri pomyslení na všetko zlo, ktoré so sebou opäť pritiahol, ktoré kráčalo spolu s ním, za jeho chrbtom odrátajúc sekundy, než vyjde pred zraky ostatných v celej svojej kráse. Temnota ho obklopovala, priam zahaľovala jeho postavu, dlhšie neskrývanú v tieni pred akýmkoľvek svetlom, ktoré by sa ho mohlo pokúsiť dotknúť, zničiť.  Čo si vôbec mysleli? Že majú právo byť aspoň na moment šťastní, keď jemu zobrali všetko, čo mal? Mohol mať? Akí naivní, hlúpi museli byť, keď skutočne čakali, že ich životy postretne aspoň na chvíľu pokoj. S arogantným úškľabkom prejde cez široké, dokorán roztvorené dvere Abattoir, zastavujúc sa na chvíľu za ich prahom, akoby mu bolo celkom jedno, či ho niekto uvidí. Čierne, ľahké sako perfektne obkresľovalo jeho stavané ramená, končeky tmavých, ebenových vlasov upravene trčali nad jeho čelom, ktoré bolo v dnešný deň prekvapivo uvoľnené, bez výrazu. Miestnosť zaplavovala desiatka nič netušiacich ľudí, výzdoba, ktorú bude len škoda zničiť a hlavne tí, ktorí tušili až príliš dobre. Osoby, ktoré ho bez váhania sotili priamo do čerstvo vykopanej jamy, zasypávajúc jeho telo hrubou vrstvou hliny. Slabé pousmiatie sa objaví na jeho tvári, ako sa letmo porozhliadne po priestore, snažiac sa z niekoľkých sekúnd vyťažiť čo najviac, než jeho pozornosť upúta samotný oslávenec, samotná hviezda večera, ktorá mala doslova všetko – zatiaľ čo jemu nechala len prázdny byt, ak by sa niekedy ešte vôbec vrátil. Z úzadia dverí počúva jej slová, tváriac sa, že mu každé z nich nebodá priamo do chrbta, stále hlbšie a hlbšie.  Lenže dnes ho už žiadne emócie, žiadne pocity, zastaviť nemohli. Všetko dobré v ňom bolo navždy stratené a on aj všetci ostatní budú za chvíľu vedieť, že ich čas sa skončil. Pretože prichádzali oni... a nič ich nezastaví. Nakloní hlavou ľahostajne do strany, pretáčajúc v okamžiku očami nad tou typickou, nudnou zdvorilosťou. Chcela by som poďakovať... bla, bla bla... Nie je to už trochu ohrané? Stačilo už len počkať, než sa do ich hrdiel dostane mierne upravené šampanské, o ktoré sa predtým úspešne postarala Valerie a... zvučný, hlasný potlesk preťal celú miestnosť. Možno bol jediný, kto tlieskal. Jediný, kto z nich videl všetku tú falošnosť, lži a pretvárku za jej maskou dobra a milosti. „Železník v pití. Nikdy nevyjde z módy.“ Ozve sa po prvýkrát, zatiaľ čo samá spokojnosť doslova pálila jeho jazyk ako ostrá žieravina. Tón bol vyšší, pútajúci k sebe pozornosť každého v miestnosti, ako neporaziteľne stál na jej druhej strane, majúc však na Camille doslova perfektný výhľad. „Najskôr...“ na krátku chvíľu odvráti svoju tvár k zemi, zatiaľ čo neidentifikovateľný úsmev skriví jeho ústa, „dovoľ mi pogratulovať ti k zásnubám.“ Podvihne tvárou opäť nahor, vyhľadávajúc si očami tie jej, akoby sa do nich chcel vpiť a zároveň sa držal na uzde, aby sa nepotopil až príliš hlboko. Prvýkrát po niekoľkých, dlhých mesiacoch stál naproti nej ako nepriateľ. Ako niekto, na koho sa zabudlo, kto sa nechal v pozadí jej idylky, aby ostatní mohli byť šťastní. Ako ten, o ktorého sa nikdy nikto nestaral dostatočne na to, aby ho vytiahol zo snehom prekrytého sveta, kde pomaly umieral – sám. Chcel to pošliapať, spáliť na popol každú, hlúpu zbytočnosť, ktorá na jej tvári dokázala vykúzliť úsmev... aby bola znovu sama, aby toho stratila viac, než kedy bude schopná uniesť. „Koľko si myslíš, že Klausovi potrvá, kým objaví dýku, ktorou by ťa mohol prebodnúť?“ Náhle, neočakávané a hlavne úsečné otázky, ktorých jedinou úlohou bola zrejmá provokácia.  „Myslím tým,  nezatváral do rakvy všetkých svojich súrodencov, keď ho chceli poslať do prdele?“  Nakrčí posmešne obočím veľmi dobre vediac, že tých, ktorých zmienil, sú viac ako prítomní. Niekoľkými krokmi obíde troch ľudí, ktorí mu veľmi ochotne uvoľnia cestu, ustupujúc pre každý prípad do úzadia. Nesmerujúc však ku Camille, ale do davu, ktorého pozornosť už s prehľadom upútal, naschvál sa vyhýbajúc akémukoľvek kontaktu, čo i len blízkosti Daviny. „A Sean?“ Vyprskne s neskrývaným odporom, zastaviac sa v kroku. „Vážne? Nebol to ten brat, ktorý sa zbláznil a vyhodil so sebou kostol do vzduchu?“ Čelo má zvraštené v krátkej nechápavosti, ktorá čoskoro vyprchá, akoby sa práve vyjasnilo po hustom daždi.  „Hádam, že je to stále lepšie, ako pripíjať na svojho psychopatického bratranca...“ vydýchne s krátkou odmlkou, zahľadený roztržito do priestoru, než sa jeho zrak stretne opäť s tým jej „ale stále. Nestál som ti ani za dve slová?“ Podvihne spýtavo brvou, úsmev však zviera jeho pery v irónií. „To bolí.“ Mal tendenciu chytiť sa rukou za svoje neexistujúce srdce, ale nemohol byť predsa až tak lacný, mohol? Na moment sa ohliadne po všetkých účastníkoch, jasne vnímajúc upírsku populáciu, ktorá sa zo skutočne veľkej časti skladala z Pôvodných.  Nečakane. Oni teraz boli jej rodinou, o ktorú stála, ktorú milovala. Nie on, nie Christine. Tieto časy sú dávno preč. „Samozrejme, vojsť do prázdneho bytu bolelo trochu viac...“ zatiahne neurčito, „ale vieš, čo bolelo najviac? Keď sa ma tvoji verní priatelia, spolu s čoskoro mŕtvym ex, rozhodli... akosi pozabudnúť v inej dimenzií.“ Kývne si viac-menej pre seba jedenkrát hlavou. „Ale, našťastie... dokázal som sa nad to povzniesť. Žiadne výčitky, žiadna bolesť...“ pousmeje sa krivo, „vlastne, necítim absolútne nič... Vďaka matke tvojho snúbenca. Zaujímavá žena, veľmi...“ odmlčí sa, akoby sa pokúšal nájsť tie správne slová, nakláňajúc hlavou na moment zľahka do strany, „charizmatická. Momentálne prakticky mŕtva.“ Zamumle si potichu posledné slová, pohodiac nad tým jasne zvesenými ramenami. Nemal tendenciu cítiť sa ohrozene, cítiť sa ako terč, na ktorého hlavu je práve teraz vypísaná tá najvyššia odmena. „Oh,“ vydýchne, akoby si práve spomenul na niečo dôležité, „než sa ma niekto z vás idiotov rozhodne zabiť... chcel by som vám pripomenúť fakt, že by ste si s veeeľkou pravdepodobnosťou zabili aj oslávenca.“ Bol nedotknuteľný, a to dokonca viac, než si kto myslel. „Teraz neviem, či by to bolo ironické, alebo skôr smutné.“ Poznamená neurčito, zatiaľ čo na jeho tvári po celý ten čas nebadať jedinú, skutočnú emóciu. „Bože, vždycky sa mi to v hlave tak nepríjemne pomieša.“ Uchechtne sa nad tým pobavene, ako ňou zbežne pokrúti. „Takže,“ začne opäť, akoby sa snáď prebral z akéhosi tranzu, „čo keby sme to napravili, a tento roztomilý príhovor trochu doplnili?“ Bez otáľania si zhrabne jeden z plných pohárov, ktoré boli stále na tácke, pri ktorú sa veľmi nenápadne presunul, podvihujúc ho dohora na oči všetkým prítomným. „Dnes slávnostne pripíjam na... seba, a svoj návrat medzi vás.“ Zíde zrakom niekoľkých ľudí, ktorí k nemu boli najbližšie, pričom celý obsah pohára prevráti na jedenkrát do seba, položiac ho neohrabane späť na tác. „Chýbal som vám?“ Zatiahne s počuteľným, skrytým smiechom, než obranne zdvihne ruky a pokrúti hlavou. „Nie, nie... chápem, nie som  tu ten najobľúbenejší človek.“ Niežeby sa niekto čudoval. Zhlboka nasaje vzduch cez pootvorené pery „Povedz mi ale ty, Sophia...“ jeho tvár sa nasmeruje periférne k nej, akoby celý čas presne vedel, kde ju nájde, uvidí, „chýbal som ti?“ Spôsob, akým na ňu hľadel sa nedal opísať slovami, nedal opísať ničím, než zmesou nenávisti a zloby, ktorá poháňala jeho myseľ. „Ja viem, že áno. Nebol tu nikto, kto by ubližoval ľudom, ktorých miluješ, pravda?“ Venuje jej krátky, chladný úsmev, avšak aj ten čoskoro opadne. Mohla pred ním cúvať, mohla robiť množstvo vecí, avšak pochyboval, žeby sa práve ona unúvala. Nebola z typov, ktoré by dokázal vystrašiť len tak, ktorý by sa báli, keď sa veškerá vzdialenosť medzi nimi skracovala a on ju, ani na moment nespúšťajúc zrak, v tesnej blízkosti obišiel, zastavujúc sa pomaly za jej chrbtom, ktorého sa len-len nedotýkal hruďou. „Rád by som povedal, žeby veci mohli byť iné, ale...“ dramaticky natočí hlavou do strany a na krátky moment prižmúri svoje šedo-modré či, približujúc sa k nej pomaly zozadu tvárou, „ony skutočne mohli byť.“ Vydýchne tesne popri jej pravému uchu, zatiaľ čo teplý vzduch zľahka unikne spomedzi jeho pootvorené pery, ovievajúc jej líce. Hlas bol tichý, nečujný... venovaný len a len jej. Pohľadom sa nikdy neodvracal, všetka pozornosť, zrak, vnímanie bolo zamerané na ňu, akoby na jediný moment, jedinú prostú sekundu bola v celej miestnosti len ona. Spomínal si, keď tam stáli. Keď sa ho spýtala, prečo im pomáha a jeho naivné, citmi a empatiou poznačené vnútro skutočne verilo. Verilo, že aj niekto ako on si zaslúži šancu, možnosť, nový začiatok... lenže mýlil sa. A oni mali pravdu. Bol len psychopatom, ktorý jedným navždy zostane. Psychopatom, ktorý ich teraz všetkých zničí len za to, že sa mu rozhodli pomstiť. Letmo sa od nej odtiahne, po prvýkrát otáčajúc zvraštenou tvárou, ustupujúc o chabé dva kroky do strany. „Čo si si myslela?“ Vyštekne posmešne na jej účet. „Že bodneš tú stvoru do chrbta a Slnko nad týmto mestom  bude opäť svietiť o niečo viac?“ Zamumle uštipačne s pokriveným úškľabkom na tvári, myknúc niekoľkokrát po sebe hlavou. „Vážne si si myslela, že sa nevrátim? Že si nenájdem cestu späť?“ Plecia sa mu napnú, hruď zľahka stiahne pod náporom všetkej zlosti, všetkej nenávisti, ktorá v ňom kolovala už pri jedinom pohľade na ňu. Bola hlúpa, naivná, patetická a čoskoro aj mŕtva. Mohol by ju zabiť tu a teraz, mohol by ju vykuchať a jej vnútornosti hodiť na kopu rozkladajúceho sa mäsa k jej sestre. Predstavy sa mu doslova odrážali vo výraze, ktorý neznačil ničomu dobrému, priam odrážajúc jeho vnútorné pocity. „Ako nad tým tak premýšľam...“ ohrnie mierne spodnou perou, „možno aj hej.“ Predsa len, tiež si večne myslela, že môže ochrániť Camille a on jej večne dokázal, že jej ochrana za nič nestojí, keď ju dvakrát zabil. Možno si skutočne myslela, že problém „Kai“ navždy vyrieši, ak ho strčí späť na miesto, ktoré neznášal zo všetkých najviac, z ktorého mal najväčší a vlastne jediný strach a v ktorom nechcel stráviť už ani sekundu po osemnástich rokoch nepredstaviteľnej samoty a ticha. Chcel im len pomôcť. Chcel jej pomôcť nájsť ich otca. A za svoju krátku dobrotu doplatil najvyššou možnou cenou... takmer umrel. So zvláštne narušeným poloúsmevom od nej opäť poodstúpi niekoľko krokov, začnúc cúvať dozadu pomedzi ostatných hostí a zároveň z nej ani na moment nespúšťajúc pohľad, práve naopak. Doslova ju uväznil v tom svojom. „Aj tvoja sestra si myslela, že má od teba konečne pokoj, ale ty...“ zasmeje sa nad tým jasne postrádajúc akékoľvek psychické zdravie, „ty,“ podvihne sprudka rukou a poukáže výlučne na jej osobu cez polku miestnosti, akoby chcel, aby v tej chvíli bola na očiach všetkých, aby v tej chvíli každý vedel o kom hovorí, a každý tušil koho vinou príde o život, „si vždy nájdeš spôsob, ako ublížiť svojej rodine... svojím priateľom.“ Dodá sťažka, hrajúc veľmi nebezpečnú hru, ktorú už dávno vyhral. Jeho tichý, nikdy nekončiaci smiech môže byť ozvenou v jej hlave, pomätením, ktoré bolo všetko, čo sa dalo zahliadnuť na jeho bláznovstvom poznačenej tvári. „Tak nejako som šupol tvoju najlepšiu priateľku do jej osobného väzenského sveta.“ Ukáže jej predný chrup svojich zubov, zatiaľ čo pobavený, široký úškrn skriví jeho rysy. Mohol sa tým zadusiť. Tým pocitom vrcholu, pocitom moci a kontroly nad všetkým, čo sa pohlo. Jeho nezmyselný smiech napokon predsa len trochu ustane, nútiac ho spojiť pery zľahka k sebe a venovať jej ďalšie, letmé pousmiatie. „Presne do takého, v akom si ma chcela nechať. Nechala.“ Slová tak chladné, že mu hrdle vzduch tuhol na ľad. Pohľad očí ostrejší, než konce Marcelových zubov, ktoré sa bez váhania zaťali do jeho hrdla. „Gennie si teraz môže užívať svoju večnosť samoty, na ktorú si odkázala mňa...“ zatiahne neurčito, bezcitne, hľadiac na ňu, akoby si nechcel nechať ujsť ani stotinu z jej reakcie, z jej uvedomenia si toho, čo svojím konaním, svojím rozhodnutím nechať ho tam, spôsobila, „aspoň sa nebude musieť pozerať na to, ako pomaly trpíš. Dobre pre ňu.“ Pohodí nad tým nezaujato plecom, ani len neuvažujúc nad tým, že táto miestnosť bola plná ľudí, ktorí o ničom z toho, o čo tu šlo, nemali ani najmenšieho poňatia. Ľudí, ktorí vycítili nebezpečie a niektorí, tí zbrklejší, sa rozhodli, že je najvyšší čas zmiznúť. Aké pochabé „Uh, uh, uh...“ zamyká vztýčeným prstom niekoľkokrát do oboch strán priamo pred nosom jednej z, najskôr, Caminých spolužiačok, ktorej vstúpil do cesty a ktorá bola až priveľmi naštartovaná na cestu ku vchodovým dverám, ktoré mávnutím jeho druhej, voľnej ruky s hlasným buchnutím prasknú o seba. Nikto z nich neodíde, nikto z nich neodíde skôr, než to uznajú za vhodné. Jeho pohľad prejde okolo miestnosti, v ktorej práve stáli a ktorá bola doslova obkľúčená skupinou herektikov, ktorí by neváhali ani sekundu, ani stotinu, ak by sa hocikto z nich rozhodol niečo skúsiť. Držali toto miesto pod ich vlastnou mocou, ktorej sa nik nemohol rovnať. „Prečo by ste už odchádzali? To zaujímavé ešte len príde.“ S pochabým úsmevom na perách mladú ženu zíde pohľadom, pootvárajúc takmer nepatrne ústa. „Chceš byť prvá?“ Zamumle v jej blízkosti takým tým sladkým, detským hlasom sociopata, než sa otočí späť ku jedinej, ktorá by si to skutočne zaslúžila. Zaslúžila umrieť. „V závere, ale...“ zatiahne monotónne,  berúc si jedným šmahom do ruky ďalší pohár so šampanským, ktoré boli stále vyložené aj na okolitých stoloch.  „Nebudeme nakoniec tak odlišní, budeme?“ Podvihne jej smerom v akejsi skrytej provokácií obočie, pomaly sa začnúc prechádzať okolo vyzdobených stolíkov. „Vždycky mi hovorili – „Kai!“ Paroduje hlas jeho otravných súrodencov, jeho otravnej matky, nenávideného otca. „Čoho sa dotkneš, to trpí... to zničíš!“ Zvýši úmyselne oktávu a pretočí nad tým frustrovane očami. „A tak som to urobil. Zničil som ich. Zabil som ich.“ Mávne rukou do strany, prikladajúc si pohár konečne k ústam a nechajúc tú sladkú chuť rozliať sa mu na veľmi utáranom jazyku, po čom už prázdnu sklenku položí priamo na okraj Camillinho stola s darmi. „Ale ty tiež nie si žiadne neviniatko, Sophie Deveraux...“vychutnával si to. Jej meno ako pretiahnutú nadávku, ktorá sa viezla vzduchom, narážajúc do všetkých stien. Označil ju za to, kým skutočne bola. „Čo by mohla byť tá najhoršia vec, ktorú máš na krku... aký z tvojich činov je neospravedlniteľný?“ Takmer pošepne, na moment hľadiac do priestoru, akoby si prehrával všetky súvislosti, akoby nad tým skutočne premýšľal, než mu kútiky pier cuknú do strán a jeho nemilosrdné oči sa znovu stretnú s tými jej. „Obaja myslíme na to isté?“ Našpúli ústami, zatiaľ čo jeho tvár sa väčšmi stiahne. „Ako sa volala? Monique?“ Chcel, aby cítila rovnakú bolesť, akú vtedy cítil on, chcel, aby sa cítila bezmocne, zúfalo a nemožne. Aby vedela, že znovu a opäť niekomu ublížila a nie je tu nič, čím by to zvrátila späť, pretože... bolo až príliš neskoro. „Prakticky si ju zabila tiež, nie?“ Pokrčí nad tým plecami. „Na druhú stranu, aspoň od teba a tvojich hlúpych rozhodnutí, pri ktorých ľudia neustále umierajú, mala konečne pokoj.“ Bolo jasné, o čo sa snažil. Snažil sa k nej dostať, prehrýzť priamo pod jej kožu, ktorú následne zvnútra rozpára na malé kúsky ničoho. „Hm, aj tvoja sestra to má už pár hodín za sebou.“ Ako veta doznie, zmizne aj maskovacie kúzlo, ktoré skrývalo jeho malé prekvapenie po celý ten čas, keď okolo nevedomky prechádzali ľudia. Telo Jane Anne bolo položené na stole za ním, zatiaľ čo okolo neho, na ňom, sa váľali zbytočné škatuľky, ktoré so sebou priniesli hostia, gratulanti. Jej nohy boli ohnuté vo veľmi neprirodzenej polohe, jasne zlomené po pokuse o útek. Kusy spáleného oblečenia jej sále lepili zvyšky kože a tvár? Zohavená takmer na nerozpoznanie i keď... bol si istý, že s tým Sophie nebude mať priveľký problém. Problém poznať si staršieho súrodenca, ktorého život, osud, dni sa spočítali do jedného. Ako náhle ju našli, chytili, zmocnili sa jej.  A teraz? Zo spomienky bola len atrakcia, šaráda, podívaná pre oči všetkých v miestnosti, ktorí sa neveriacky odvracali preč. Chceli utiecť, lenže nemohli. Akási divná, neviditeľná bariéra im v tom bránila, obklopujúc celé miesto, dvere, ktoré stále nešli otvoriť. Narazili do nej a v zúfalstve sa obracali na jediného človeka – na Camille. Jej ľudskí priatelia, ktorých sa nič z toho netýkalo a ktorí zaplatia za cudziu chybu rovnako tak, ako zaplatila Sophiena sestra. Bolo to smutné, skutočne. „Chceš ju pozdraviť?“ Spýta sa jej rýpavo, nakrčiac zľahka čelom. „Stavím sa, že ti aj tak neodpovie.“ Z hrdla sa mu neozve nič iné, než ďalší smiech. Šialený, neovládateľný. „Vieš, čo boli jej posledné slová?“ Podvihne líniou obočia, keď jeho chvíľa pobavenia o niečo ustane. Rysy mu vzopne akási vážnosť. Každý, kto ho nepozná, by to považoval za prejav ľútosti, istej dávky empatie, emócie, smútku... lenže to by bola lož. Spojí pery pevne k sebe, zreničky sa mu zúžia, na čele vytvoria trpké ryhy. „Zabila moju dcéru a teraz zabije aj mňa...“ kývne slabo hlavou, hľadiac na ňu, akoby práve ona bola tá, ktorá jej varila krv v žilách, až pokým doslova neexplodovala, „želala by som si nikdy...“ vydýchne, odmlčiac sa pri každom ďalšom slove, „nemať... žiadnu... sestru.“ Dá dôraz na každú hlásku. Pravda, alebo klamstvo? Skutočne by bola schopná staršia sestra tak odsúdiť mladšiu? Koniec koncov, jeho súrodenci odsúdili tiež, tak prečo nie? „Počuť také niečo z úst vlastnej rodiny.“ Pokrúti nad tým krátko hlavou. „To človeka zamrzí. Ver mi, poznám to...“ Nasaje nosom vzduch, akoby ho snáď čokoľvek z jeho minulosti ešte vôbec trápilo. Následne sa len zbežne porozhliadne po miestnosti, veľmi očividne niekoho hľadajúc, majúc na jazyku ďalšie slová, ktoré len značili, že ešte ani pri najmenšom neskončil... okrem Sophie, nateraz. „Oh, cupcake...“ pery sa mu roztiahnu do strán v momente, ako ju konečne zahliadne, vpíjajúc celú jej osobu, „dúfam, že si za mnou neplakala... priveľmi.“ Dodá s badateľnou sebaistotou, nepribližujúc sa k nej zbytočne ani o krok. Bolo to iné, zvláštne. Stáť tam, keď ho konečne mohla vidieť, hľadiac si z tváre do tváre, vnímajúc každú jej črtu. V zelených očiach bolo mnohé, avšak, prečo by sa staral? Jeho city boli preč, museli byť. „Ako bolo na festivale?“ Musel hocikomu z nich ešte vôbec dávať najavo, že má, vždy mal a stále bude mať prehľad? Vedel o jej krokoch, o každom z nich. „Určite ste si s Marcelom užili kope...“ zastaví sa náhle v monológu, s prižmúrenými očami sa otáčajúc snáď do každého zákutia priestoru, na ktorý len dohliadol, „ugh, keď už ho spomíname... kde je?“ Obráti sa s otázkou smerom ku Camille. „Niečo mu dlžím.“ Ak v jeho pomýlenej mysli chcel zabiť niekoho viac, než Sophie... bol to s určitosťou Marcel. Nakloní hlavou do strany a periférne zagúľa očami v prázdnote. „Možno nemá rád narodeninové oslavy.“ Vydedukuje z jeho momentálnej neprítomnosti. Čo už. Aj tak si ho nájde neskôr.
„Každopádne, čo by som to bol za bratranca, keby som svojej sis niečo nepriniesol?“ Jeho pozornosť sa vráti k jedinému človeku, ktorý bol dnes skutočne dôležitý. A to z mnohých, zvrátených dôvodov. Kroky smerujú ku schodisku, ktorého zábradlia sa zľahka zaprie stranou tela. „Pamätáš, keď som ti hovoril, že tvoja matka je mŕtva? No... povedzme, že to nebola tak celkom pravda.“ Uchechtne sa sucho. Akoby hocičo, čo vypustil z úst niekedy pravda skutočne bola. „A pamätáš, keď som spomínal, že je tak trochu psychopatická?“ Podvihne spýtavo obočím, netušiac, či jej už obsah svojho daru naznačil dostatočne. „Priviedol som ju späť! Vlastne, by tu mala byť každú...“ odmlčí sa, pričom sa jeho tvár, oči upriamia na vchodové dvere, ktoré boli pre tento krát znovu otvorené, „sekundu.“ Dokončí s úsmevom pozorujúc, ako všetko zničil. Zničil ich chvíľkové, malomyseľné šťastie. Idylku veľkej, blbej rodiny, ktorú on nikdy nemal a nikdy nebude mať. Kašľať na ňu, kašľať na spoločnú krv! Aj tak boli všetci z nich lepší pochovaní šesť metrov pod zemou.

Věnuje mu milý úsměv, který je z části nejistý. Nasaje vzduch do plic a zase vydechne. Těžko odhadnout, zda cesta bude uskutečnitelná nebo ne. Možná s tím bude její snoubenec souhlasit, ale ne v tak brzké době. Není to tak dávno, co se mu vrátila dcera a ona plně chápe, že chce být s ní. Přišel už o mnoho jejich dní. Nebylo by správné po něm chtít, aby ji opustil a vlastně by to nežádala. Sama chce, aby s ní trávil tolik času, kolik jenom může, protože jedině ona dokáže v něm zachovat veškerou lidskost, jedině ona může ukončit to, co jeho nevlastní otec před mnoha lety začal. „Uvidíme. Každopádně jsem ti velmi vděčná, Elijahu. Je to jeden z nejkrásnějších dárků, ale vy Mikaelsonovi jste vždycky měli dobrý styl, že?“ Dalo by se říci, že je to malé rýpnutí na účet celé rodiny vzhledem k tomu kolik let už mají za sebou. Zasměje se pobavením, přičemž natáhne k němu ruku a jemně ho uchopí za předloktí. „Jsi skvělá společnost, ale naposledy, co jsme spolu někde vyrazili jsem skončila hodně opilá. Slyšela jsem, že ve Francii mají úžasné vína...mám obavy, aby to pak nedopadlo stejně.“ Po celý ten čas jenom žertuje. Neodmítla by jeho společnost, ale nebylo by to ani příliš vhodné a pravda je ta, že to chce využít s člověkem, který je jediný s kým by měla jet do města lásky. Ví, co dělá a tak hraje tu hru s ním, i s vědomím, že provokovat právě Klause nikdy nepřináší nic dobrého, pro nikoho. „Doufám v to.“ Přitáká s úsměvem. Odloží dárky k ostatním, protože kdyby měla všechny hned odnášet do pokoje pravděpodobně by se vůbec nezastavila. Nakloní hlavu do strany. „Občas? Já bych řekla, že slavíte všechno, co vám připadá, že by se oslavit mělo. Opravdu by mě však zajímalo, kdy máš narozeniny, vlastně kdokoliv z vás. Na občanku se podívat nemohu.“ Líbí se jí ta uvolněná konverzace mezi nimi. Ráda si s ním povídá a chybělo jí to, protože trávily spolu poměrně kdysi dost času, co se ho snažila dostat z osobních problémů. Dnes jí už Elijah ale nepotřebuje. „Nezdržuješ mě, určitě se ještě uvidíme.“ Rozloučí se tak s ním a doprovodí ho pohledem, načež se věnuje dalším gratulantům. Být středem pozornosti není jedna z jejich oblíbených věcí, ale taky ne něco s čím by se nedokázala vyrovnat. Jedna část je potěšená, ta která ho pozvala, že přišel a ta druhá má obavy z reakce jeho bratra. Jenom doufá, že dnešní den bude probíhat v pohodovějším stylu, i přesto, že jsou zde faktory, které to narušují a vytvářejí napětí. Jenomže tomu ani ona nedokáže zabránit. Chtěla tady své přátelé, bohužel ne vždy jsou její přátelé přáteli těch ostatních. Může se snažit vyhovět každému, no...někdy to zkrátka nevyjde. Zadívá se na něj pohledem, který naznačuje, že něco takového nepřichází v úvahu. „Ono je ironií spoustu věcí v tomhle šíleném světě. Jenom doufám, že nezajdete příliš daleko. Rebekah by vás okamžitě srovnala, protože pokud někdo zkazí výsledek její práce, tak řekněme, že tou urvanou hlavou můžeme skončit nakonec my.“ Koutky rtů ucuknou do strany. Konverzace s Lorentem je příjemná a dárky, které dostane jsou více, než překvapivé a uspokojivé. K dalšímu se už nevyjádří, jelikož se věnuje právě Rebekah. Je těžké být tady pro všechny a kontrolovat všechno. Ani si nevšimne nepřítomnosti Klause, stejně tak k jejímu štěstí nepostřehne konflikt mezi Claire a Kolem. Spíše k jejich štěstí. Opravdu je tak těžké nechat alespoň na pár hodin své problémy stranou a užívat si něčeho normálního? Ona chce být někdy normální a vlastně se o to právě dnes snaží. Věnuje se svým přátelům z vysoké a seznámí je s svou novou životní situací. Neměla jindy čas jim to oznámit a ani to s nimi pořešit, tak využije právě dnešku. Když nastane čas, přijde k číšníkům a oznámí jim, že mohou začít s přípitky. Sama si jeden z nich vezme a odejde ke schodům. Na místo, kde na ni všichni mohou dobře vidět a snad si získá i jejich pozornost. Pronese krátký přípitek, avšak upřímný. Nechtěla se příliš rozpovídat, nechtěla říct příliš osobních věcí. Stačí ji to, že se zde všichni, tedy skoro všichni sešli a že oslavují. Polkne první sousto šampaňského, které navnadí chuťové pohárky k dalšímu usrknutí.
Jako kdyby osud chtěl znovu míchat karty, jako kdyby nějaká vyšší moc zkrátka nechtěla, aby byli na chvíli šťastní. Vytřeští oči jako první směrem k Elijahovi a šokem není schopná se pohnout, či to snad nějak zastavit. Ne, že by mohla. „Elijahu?“ Osloví ho, ne dosti na to, aby to slyšely lidské uši, ale možná ty upíří ano. Ovšem silně pochybuje o tom, že bude právě teď vnímat ji. Přinutí jí to podívat se k dalším – Kolovi, Claire, Lorentovi, Alisee, Hayley, Davině a...Klaus, kde je zatraceně Klaus? Zatímco všichni ostatní mají tendenci sklenice pouštět, tak ona tu svou svírá křečovitě, div, že nepraskne sklo pod náporem. Hrdlo se jí sevře strachem, načež shlédne ke své sklenici a teprve až teď si všimne, jak moc se jí třese ruka. Ten hlas, ta tvář...on. Je naživu a je zpět. Po tak dlouhé době si vyhledá ty známé modré oči, které jí chyběly. Až do této chvíle. Její slova se naplnila a právě teď si přeje, aby je nikdy neřekla. Stále se jí v hlavě ozývá varovný tón, kterým promlouvala k Marcelovi, že pokud se Kai vrátí, a on se vrátí, že všechno bude tisíckrát horší. Dnes to přišlo, momentálně se to děje a není schopná to nějak zastavit. Vždyť ani neví, jak se znovu nadechnou bez toho, aniž by ji vzduch na plicích netížil ještě víc. Tak jak by mohla vůbec zastavit přicházející katastrofu? Byl to ten pocit? To, co ji uvnitř užíralo, co jí probouzelo ze spaní. Věděla, že věci nejsou tak, jak by měly být, že sice za okny vychází slunce, ale někde v dáli se stahují mračna. Jenomže dnes, v tento okamžik už je všechno jedno. Smrt neklepala na dveře, vešla dovnitř, roztáhla náruč a jenom čeká až polapí první oběti. Přestane ovládat veškeré svaly, přičemž prsty uvolní sklenici se šampaňským a ta se s lehkým zvukem rozbije o schody na kterých stále postává. Upírá pohled jenom na něj, nikdo a nic ji v místnosti nezajímá, jako kdyby se všechno zastavilo a byli tam jenom oni dva. Hlasy jiných se ztratily v dáli, stejně tak i jejich tváře. Jenom on a ona, bratranec a sestřenice, lidé spojení podobnou krví, svázaní rodinným odkazem – to bylo všechno, co vnímala nehledě na stupňující se strach. Nepřišla žádná úleva, žádná radost, nic z toho, co by přijít mělo. Jenom neskrývané obavy. Vydechne těžce, načež pootevře ústa. „Kaii“ vysloví jeho jméno jako ho vyslovila několikrát předtím až na to, že tentokrát bylo vzdálené. Ne, že by pro ni nic neznamenal, protože znamenal, ale každý z nich už byl někde jinde. Jeho gratulace není upřímná a ona to ví, ví, že ji přišel ublížit a ne se sjednotit. Pozvedne tvář nahoru, spojí rty pevně k sobě a snaží se zůstat neoblomná, jenomže je to příliš těžké, když ruce, které se snaží kontrolovat se stále mírně třesou. Nejde jenom o ni, jde tady o všechny, o nevinné lidi a o ty, kteří mají co do činění s tím, proč zůstal ve vězeňském světě. Bála se ho, po dlouhé době se ho zase bála. Vrátil se znovu ten pocit, kdy ty chladné ruce vraha uchopily její krk a tiskly ho, dokud nepřestala dýchat. Možná se to nestane dnes, ani zítra či za týden. Přijít to však může, protože je to v odkazu rodiny, která je k jejímu neštěstí propojená s jeho. Neodpovídá mu, jenom ho propaluje přísným pohledem, kontroluje ho, každý jeho pohyb skenuje. Bavit se právě teď o Klausovi by měla být jeho nejmenší starost a vlastně může být rád, že toho není přítomen. Což v ní vyvolává další otázku, kde zatraceně je a co je mu momentálně důležitější, než to, co probíhá právě tady. Konečně od něj odvrátí zrak, načež se zadívá směrem k Hayley a Hope. Pokud by měl někdo urgentně opustit místnost, tak by to měla být právě ona. Opět si zelené oči vyhledají tvář muže, který dnes nepřišel jenom proto, aby ji překazil oslavu. Postoupí nejdříve o krok, poté o dva a sejde tak schody. Nestojí o jeho blízkou přítomnost, ale raději to, než aby ublížil jiným. A to on dokáže. Za hranici zachází pro ni tehdy, kdy připomene to, co její bratr udělal. Všichni, dokonce i on ví, že to nebyla jeho chyba. „Přestaň hrát zase tu svoji hru a řekni, co chceš. Chceš mě trestat za to, co se stalo? Dobře, ale nemusíš dělat tohle.“ Nejhorší na tom vše byl fakt, že opravdový viníci stáli kousek od něj. Sophie, která ho tam nechala. Davina, která ho nezískala nazpět, ačkoliv se tím nemůže nazývat nějakým viníkem. A Marcel? Kde je vůbec on? Očekávaný strach najednou přešel v realitu na kterou není připravená. Převrátí očima vzhůru. Ovšem nemohl si tu narážku odpustit, musí jí dokazovat, že na něj teoreticky zapomněla. Nebylo tomu tak, jenom se posunula dál ale neznamená to, že nečekala, že nehledala způsob. Co mohla však právě ona udělat jako obyčejný člověk? Ani Davina se nemohla vrátit nazpět a najednou před ní bude stát a soudit? Nemá na to právo. Čekala jenom na chvíli, kdy se přesune k tomu hlavnímu – nemusela čekat až tak dlouho. Odvrátí od něj zrak a podívá se po dalších přítomných, kteří jistě jenom čekají na to až budou moct zasáhnout. Nechce to po nich, netouží po tom, aby udělali co i jen jeden krok kupředu. Kai má plán a bude mít dobrý plán na který nejsou připravení. Nemohou si dovolit udělat chybu, protože jestli to oni nevidí, tak ať, avšak ona ano. Byl nebezpečnější, než kdykoliv předtím. „Byla to chyba, které litovali.“ Odsekne k němu okamžitě, přičemž si znovu vyhledá jeho oči a postoupí k němu blíže, však stále si udržujíc částečný odstup. „Po tom všem, čím jsme si prošli si stále myslíš, že jsem se nezajímala? Že jsem odešla z bytu proto, že mi na tobě až tak nezáleželo? Pak se mýlíš. Jenomže tvoje pravda je tvoje pravda, nikdy si neuměl přijmout jinou ať už z důvodu strachu nebo jenom proto, že jsi nevěřil.“ Zarazí se na malý okamžik. Opravdu zmínil Esther? To už se tak dlouho schovával ve stínech, plánoval svou pomstu se kterou dnes započne? Byla slepá, ne byla pitomá, když věřila, že je to jenom strach ze všech hrůz, které se staly, že je to jenom její paranoia. Nic z toho to nebylo, byl to signál, kterému nepřipsala žádnou důležitost a teď na to doplatí. „Jak jsi to mohl udělat? Nejenom mě.“ Ví přesně o kom mluví, ani nemusí zmiňovat její jméno. Přítomnost té dívky musí cítit stejně, jako ji cítí ona. Možná je jenom velký zbabělec na to, aby se podíval do očí člověku, který ho opravdu miloval a který za něj bojoval. Prohrál...prohrál sám se sebou. Tolik věřila, že může být dobrý, jenomže on to nedokáže unést. Jemu nic nestačí, ani láska. Ano, možná se cítí nepřemožitelně, protože jejich životy jsou spjaté jenom kvůli tomu, že jí srdce stále tluče. Stačilo by tak málo, stačilo by naposled vydechnout a všechno by to skončilo. Problém je, že se nechystá zemřít. To ale neznamená, že nemůže začít hledat způsob, jak se od něj jednou provždy odpoutat. Mlčky zůstává stát na místě stále sledujíc každý jeho pohyb. Nedokáže odhadnout, co udělá a s čím přijde a nejhorší na tom je, že ji nezbývá nic jiného, než jenom čekat, stejně tak jako ostatním. Bolí ji, že to odnesou i nevinní a ti, kteří neměli ponětí o tom, co za druhý svět existuje. Jeho smích, pobavení a naprostá uvolněnost jenom naznačovalo, že každý z nich stojí nad propastí kterou pro ně vytvořil a je připravený je strčit do ní. Přesune tentokrát ostražitý pohled na Sophie. Dalo se očekávat, že promluví i k ní. Stupňující strach a nejistota jí koluje celým tělem a věří tomu, že to nezmizí ještě hodně dlouho. Pokud bude nucená zasáhnout, pak zasáhne, i kdyby tím měla riskovat svůj život. Připravená zemřít možná není, ale o to víc není připravená na to vidět bolest těch, které miluje. Popojde k němu o krok blíže, když se přibližuje k její nejlepší přítelkyni. „Přestaň, ne tady, ne teď a ani nikdy potom.“ Snaží se ho varovat, ovšem on nikdy nebral nic vážně. Neuposlechne ji, tím si je jistá, avšak nehodlá tady jenom stát a pozorovat ho. Nemůže mu to dovolit, nechce mu to dovolit, aby se vozil po těch, kteří měli pro své jednání taky patřičný důvod. Příliš mnoho lidem ublížil, znepřátelil si je a stále viní jenom je. Chtěl tu šanci, dostal ji, nemohl ovšem čekat že ji dostane od všech. „Stála jsem za tebou, když jsi zůstal ve vězeňském světě. Udělali to, co udělali a já vím, že věci šli úplně jinak, ale prosím...cokoliv, co chceš udělat, nedělej to. Stále je tady šance na odpuštění.“ Chce jenom, aby se zamyslel, potřebuje, aby se mu alespoň trochu dostala do hlavy. Protože pokud to nedokáže, tak nebude cesty nazpět. Problém je, že on není jenom tak někdo. Zná ji, zná její metody a to, co bude dělat bude prosté...bránit se. I přesto, že tam nečinně stojí a poslouchá každé jeho slovo, tak stále se snaží přemýšlet nad tím, jak zasáhnout, když to bude potřeba. Vyhrožování smrtí nebylo u něj nic neobvyklého, ale tak nic, co by chtěla poslouchat. Nebyla by schopná tomu jenom tak přihlížet.
Když na ni poukazuje, prakticky každého nutí se podívat jejím směrem, tak i tak učiní. Mrzí jí to, lituje toho, kdy se rozhodla vůbec uspořádat nějakou oslavu a dát mu tak příležitost k tomu všechny ponížit. V jejích očích se odráží lesk smutku, jakéhosi provinění a zároveň omluvy. Může ho prosit, může zvyšovat na něj hlas a stejně tak nebude nic, čím by ho zastavila. Natočí hlavu do strany a zadívá se na volný nůž, který sloužil jen jako přístroj na krájení určitého občerstvení. Teď? Teď je to možná jediná zbraň, která může zastavit všechno. Trhne hlavou nazpět k němu při zmínce o Genevieve. To je ten důvod, proč o ní neví, proč se neozývá a proč to vypadá, že se po ní slehla zem. Chtěla by říct, že tomu nerozumí, ale přesně ví, proč to udělal. Ubližuje tím lidem, kteří ublížili jemu – prosté. Jednoduché a velmi účinné. V jejím nitru se zvedá nenávist k němu, stejně taková, která tam byla kdysi. Pomalu, čím víc mluví a odhaluje pravdu, tím víc ta nenávist stoupá. Zavrtí nad jeho chováním hlavou. „Ty jsi neskutečný hajzl.“ Pronese se zaťatými zuby. Opět to nevnímá, nikoho z přítomných. Mohou si myslet, že to v sobě nemá, ale je to proto, že ji neznají. Ve skutečnosti se v ní skrývá o mnoho víc a začíná to jít na povrch jeho každým dalším slovem. „Nechej ji jít.“ Zvýší o něco hlas. Možná to není nejlepší rozhodnutí, ale o její paměť se mohou postarat později. To je to nejmenší a pokud zůstane pak je tady velké procento pravděpodobnosti, že se akorát budou muset postarat o její tělo. „Není to tvůj vězeň a navíc nemá nic s tímto společného. Varuji tě a ano, slyšíš velmi dobře. Taky se mohu velmi snadno stát tvým problémem.“ Pohledem přejede i jeho pomocníky, kterých si na oslavě ani nevšimla. Jak by mohla? Bylo tady spoustu neznámých lidí a teď na to doplatili. Stojí v místnosti obklopení...kým vlastně? Kdo jsou? Co jsou zač? Napětí stoupá, vzduch je o něco těžší a celá místnost potemněla. Jenom díky jeho přítomnosti, hlasu, díky jeho slovům. Každý z nich čeká, protože vědí, že víc udělat ani nemohou. Stačil by jeden jediný krok, jeden jediný pohyb a vzápětí by je zastavili jeho poskoci, či spojenci?
Oči vytřeští hrůzou, rty nejsou schopné pohybu a celé tělo jako kdyby bylo v jedné velké křeči. Dívá se na těl mrtvé sestry nejlepší kamarádky a cítí lítost, která přechází ve vztek. Smutek, který ničí nenávist k bratranci, který neměl nikdy pro ni znamenat ani čtvrtinu z toho, co znamenal. Zabil ji, byl to zase on, ten který se před ničím nezastaví. Odvrátí po pár sekundách pohled, protože se nedokáže už víc dívat na odkryté tělo ženy, která ve svých posledních minutách opravdu trpěla. „Věřila jsem ti! Bránila tě a ty jsi opět neudělal nic jiného...“Při těch slovech se rozejde prudce k němu, jako kdyby snad měla nějakou šanci ho zastavit. Její kroky však zpomalí jen, co si všimne upírajících pohledů na sebe, pohledů lidí, kteří nevěděli, oč se jedná. Není schopná ani dokončit větu, či se posunout dál. Svět se najednou točí okolo ní, hrdlo se ji svírá strachem, který požírá každou buňku v těle. Teď to pochopila. Až opravdu teď ví, proč její rodina se snažila bojovat s monstry jako je on. Podívá se do jeho tváře, její zelené oči se zařezávají do těch jeho. Chce pokračovat v rodinném odkazu. Chce využít každého předmětu, který dostala a hodlá chránit ty, kteří se nemohou bránit sami. Vždycky to chtěla, ale stačil jí k tomu především její zdravý rozum, chytrost a pomoc druhých. Jenomže teď chápe, že to musí udělat sama a že musí využít všeho, co má. Nemá ani představu o tom, jak daleko zašel a co tím způsobil. Obrátí se tentokrát na Sophie, které nemůže pomoct nijak víc, než jen slovně. „Nevěř mu. Řekne cokoliv, jenom aby ti ublížil. Je to lhář a manipulátor. Vždycky byl.“ Nemůže mu dovolit zničit ji víc, než už ji zničil. Neznala její sestru a přesto cítí lítost, avšak i uvolnění, protože být to Davina, tak by situace byla tisíckrát horší. Zajímalo ji, kdy se obrátí i k ní a je zvláštní, že se k tomu odhodlal už teď. Stačí ji jediný pohled na ni, aby věděla, že i pro ni skončil. Opravdu smutné, že si znepřátelil i jedinou osobu na celém světě, která ho kdy milovala. Nikdy už nezažije ten pocit, nedostane to, co mu dala malá čarodějka. Zavrtí hlavou ze strany na stranu. Narovná se v zádech a pozvedne hlavu nahoru. Opravdu neví, kdy přestat, protože monstrum jako on nezná žádné hranice. Možná teď vyhrává, myslí si, že stojí na vítězné straně, ale to si ještě ani zdaleka neuvědomil, že se strany mohou rychle změnit. „Buďme rádi, že tady není. Nemá rád tebe.“ Ušklíbne se na něj. Chce hru? Dobře, budou hrát spolu hru, ale tentokrát ho nenechá vyhrát a nebo alespoň udělá všechna opatření tak, aby neslavil své vítězství. To by ovšem musela vědět, přijde něco mnohem horšího než je on, někdo, kdo ji zlomí během sekundy. Srdce se rozbuší o něco silněji při jeho narážce na fakt, že tohle rozhodně není ani střed, nýbrž začátek. Jestli se doteď bála, tak momentálně je přímo vyděšená. Nemá odvahu se zeptat na to, co to má znamenat, protože její rty nejsou ani schopné pohybu. Stačí ji dvě slova „pamatuješ a matka“. Teď se teprve všechno zastavilo. Svět se přestal točit, kyslík přestal existovat a ona pomalu umírala, velmi pomalu. Lámal ji, každým slovem, každým pohybem a přicházející pravdou, která se nikdy neměla stát. Vzal její srdce, držel ho a pomalu tisknul v dlani, sledoval, jak krvácí. „Ne, ne to...proč?“ Poslední slovo zašeptá. Opravdu si to zasloužila? Opravdu tohle všechno udělal jenom proto, že nedokázala pro něj přijít, že nezůstala v bytě, který spolu dříve obývali? Obrátí pohled ke vchodovým dveřím ve stejný moment jako on. Silueta přibližující ženy se pomalu zvětšovala a čím blíže jí byla, tím silněji její srdce bilo. Nohy přestávají fungovat, oči se naplní slzami a rty se tisknou k sobě ve strachu. Nemůže to být pravda, nechce, aby to byla pravda. Kai byl zlo, ale hlavním zlem byla žena, která ji dala život. Žena, kterou kdysi milovala a pro kterou plakala. Ne, on nebyl ten divný pocit, ale její matka...příchod její matky byl tím signálem. Nemusela nic víc slyšet, nepotřebovala vidět její tvář aby věděla, že bude jenom čisté zlo, které ji přinese jenom utrpení.

Všechno začínalo být konečně reálné. Už žádné schovávání, žádné sezení za zdmi, které je obklopovali, aby nikdo o jejich existenci prozatím nevěděl. Končilo to, hodinky odtikávaly poslední sekundy do jeho odhalení. Rychlejším krokem si to kráčí směrem k Abattoir po boku jedné z nejšílenějších čarodějek, kterou kdy poznal. Do chvíle, než poznal Kaie a jeho šílenou tetu si myslel, že je to on ten největší šílenec, jenomže ho předčili. Ne, že by na tom záleželo, protože nezáleží. Chce jediné – pomstu. Pomstu, kterou vykoná a už brzy se setká tváří tvář s Deveraux a malou Claire, která měla být už dávno mrtvá. Možná přežila jednou, dvakrát, ale na třetí pokus už tomu tak být nemusí a on se o to postará. Nic mu nestojí v cestě, ani nikdo, dokonce ani ten pro něj stále malý chlapec.
Překročí práh společně se svou novou kolegyní, rozhodně by ji přítelkyní nenazýval. Po jejím pravém boku kráčí směrem od vchodových dveří až do davu, který tentokrát přesunul veškerou pozornost na ně. Roztáhne rty do širokého úsměvu, co jim věnuje jako prvotní přivítání. Zastaví se, spojí ruce před sebe a sjíždí pohledem každého přítomného. Jeho nezajímá, kdo jsou, co jsou, ani nejeví sebemenší zájem o oslavenkyni. Jeho zrak se zastaví nejdříve na jedné ze Starších. Ta, která už ochutnává části jeho plánu, ta, která už trpí, protože to on chce. „Pamatuješ si mě, Sophie Deveraux?“ Promluví k ní silným, ostrým hlasem. „Nebo při nejmenším si o mě musela slyšet. Ve vašem covenu se jistě o mě povídá. Škoda, že tvoje matka ti o mě nemůže povyprávět. Teď už ani sestra ne.“ Otočí se na Kaie a i jemu věnuje široký úsměv, který nenaznačuje ničemu dobrému. Pro ně to ovšem zábavné je, když vidí trpět ty, kteří se opovážili povstat proti nim. „Ale musíme jí připsat bod za snahu. To jak se snažila mít se svou sestrou nic společného...to stálo za to.“ Nikdo nemohl vědět jestli lže, nikdo nemohl tušit, co se přesně stalo, ale mohli si být jistí jedním. Že jsou v tom společně a hodlají napáchat ještě více zla, než doposud. Opět svůj pohled směřuje k Sophie, přičemž se snaží řeč Christine naprosto ignorovat. Oni si přišli pro své, on si přišel pro své. Nejsou nic víc, než spojenci. „Ale nebudu hrubý. Jsem Garett Blackwell, kdyby si náhodou potřebovala osvěžit paměť...“nadechne se zhluboka v dalším možném pokračování, ale to by nesměl zaslechnout hlas, který je mu až příliš známý a který měl utichnout už hodně dávno. „Ach, málem bych zapomněl...oh ne vlastně nezapomněl. Malá čarodějka, Davina.“ Koutky úst cuknou do strany, přičemž narovná hlavu. „Chyběl jsem ti?“ Chtěl ji provokovat, protože ho to bavilo. Chtěl ji vyvést z rovnováhy, protože věděl, že je na to až příliš impulzivní, aby se nechala. Už se chystá říct další slovo, jenomže ona se rozhodně k něčemu bláznivému a opravdu hloupému. Zvedne v další sekundě ruku, kterou pozvedne jejím směrem. „Motus“ Odhodí její malé, křehké tělo někde daleko od sebe. Tak hloupá, tak sebevědomá a přitom to bude to jediné, co ji přivede do hrobu. Není pochyb o tom, že by jednou mohla být velkou čarodějkou, ale to by nesměla být tak tvrdohlavá a jednat na základě svých dětských pocitů.

Nemohla se dočkat okamžiku až ji uvidí, až se s ní setká tváří v tvář. Každým krokem, kterým se blíží k Abattoir stoupá uvnitř ní napětí a lehká nervozita. Nebojí se, nikoho z nich, ale nechce se dívat do tváře dceři, které bude s velkou pravděpodobností hodně vzdálená. Zatímco pro ni zůstala její malou holčičkou, kterou musí chránit a kterou nade všechno miluje. Nehledě na to, že je poslední, kdo jí zůstal. Sean je pryč a teď má jenom Cami. Ano, stále má svého synovce, kterého bere něco jako druhého syna, ale nedala mu život, neporodila ho. Může jí na něm záležet sebevíc, ale vždycky bude mít větší pouto k vlastnímu dítěti.
Sejde se po cestě s Garettem a společně kráčí ke svému cíli. Nezáleží na tom, jaké mají mezi sebou vztahy, ale co je spojuje a to je značné spojenectví. Jednou se jejich cesty rozejdou, ale ne dnes, ani v brzké době. Až ho nebude potřebovat jednoduše se ho zbaví, avšak to není to nad čím by měla teď přemýšlet. Jen, co projde vchodovými dveřmi už může zaslechnout úvodní řeč synovce na její příchod. Její krok je rychlý, nedržící žádnou rovnováhu. Jednu ruku má přiloženou na břiše, druhu si svírá lem černých šatů. Vlasy jsou přehozené na levou stranu a vytváří tak ještě šílenější pohled. V očích ji jiskří, rty se roztahují do křivého úsměvu. Zastaví se na místě, kde je na ni dobře vidět. Hodlá zaujmout pozornost všech a hlavně jediné osoby, která stojí nedaleko ní a na kterou se prozatím neodváží podívat. Přistoupí krátkými kroky ke Kaiovi a pozvedne ruku, kterou mu přiloží na záda. „Děkuji, drahý synovče. Odteď už to zvládnu sama.“ Spustí ruku podél těla a otočí se na všechny přítomné. Ve tváři má šílený úsměv, který nenasvědčuje ničemu dobrému. „Dovolte mi se představit. Jmenuji se Christine Parker a jsem matkou Camille.“ Mluví tak, aby ji všichni slyšeli a plně vnímali. To, co se odehrává u Sophie prozatím nevnímá. Konečně se podívá své jediné dceři do očí. Střetne se s jejím pohledem a na krátký okamžik v její tváři není nic víc, než jenom jemnost a láska k ní. „Jsi tak krásná. Vždy jsem věděla, co v sobě máš, ale jsi mnohem víc.“ Přistoupí k ní o několik kroků blíže, přičemž natáhne ruku, aby se mohla dotknout její tváře. Potřebuje to, chce ji u sebe o nic víc teď nestojí. Jenomže Camille smete všechny její touhy a vlídné chování ze stolu jediným prudkým pohybem. Odmítnutí vážně bolí. Ruku má zdviženou ve vzduchu, kterou vzápětí semkne v pěst. Rty se zkřiví pod náporem stoupajícího vzteku. Stáhne ruku a narovná se v zádech. „Chápu.“ Pronese uraženě a zároveň zklamaně z jejího jednání. Však ona ji přistřihne křidélka, pokud bude zacházet až příliš daleko. „Tak budeme pokračovat, ne?“ Sjede ostatní přítomné pohledem a věnuje jim jeden ze svých úsměvů. Poodstoupí více na viditelné místo. „Představuji vám mé úžasné herektiky. Měli byste si na ně poměrně zvyknout, protože se s nimi ještě nejednou setkáte.“ Poukáže na všechny své další děti. Už se chystá k dalším slovům, avšak za jejími zády se děje něco, co se právě teď opravdu nehodí. Prootočí oči a pohled upře na Garetta a Kaie. „Musíte to opravdu dělat? Máme něco důležitějšího, než...“S přihmouřenýma očima se zadívá do dálky. Takže tohle je ta jeho vyvolená. „...huh, musela jsem pořádně zaostřit, abych na ni vůbec viděla. Ty máš ale zvláštní styl.“ Provokativně se usměje k synovci, ale přestane jim i hned věnovat pozornost. Teď ji zajímají ostatní, protože i k nim má co říct. „Takže, abych se vrátila k tomu, co chci říct.“ Začne přecházet po místnosti, načež se zastaví u stolu s dortem. Zaboří prst do jeho vrcholku a nabere si malé sousto, které olízne. „Zabila jsem Regenta, tudíž čarodějnická komunita teď tak trochu padá. Za to se hluboce omlouvám.“ Přehrává tak falešně, že ani hluchý by jí to nemohl uvěřit. Na moment se podívá směrem k Sophie tak nevinně, jako kdyby nic neprovedla. „Slyšela jsem drby, že i vlkodlaci mají problémy. Ach, jak tohle město padlo. Horší to už být ani nemůže. Za mých časů to mělo alespoň nějaký řád.“ Pomalu přechází po místnosti a každého jednotlivce si prohlíží. Nedokáže je ještě úplně zařadit všechny, ale brzy se tomu naučí. Původní rodinu ovšem nelze nepoznat. „A co se týče upírů...kde je vůbec Marcel Gerard? Ráda bych svého starého přítele pozdravila. Jistě mě rád uvidí, máme nevyřízené účty.“ I když pomalu, přesto se blíží k závěru. Zanedlouho se dozví, co bude následovat a rozpoutá se válka, která nebude mít konce, dokud všichni nepřátelé nepadnou. „Však ta špína z Plantáže se objeví.“ Posměšně zamumlá spíše jenom sama k sobě. V další sekundě jí z tváře úsměv zmizí a nahradí ho vážný. „Od této chvíle New Orleans patří nám. Původní si mohou zůstat zalezlí v sídle...“ Pohlédne směrem k nim, přičemž kráčí dokola jako nějaká šelma, co se chystá udeřit. „...vlkodlak, čarodějka nebo upír. Kdokoliv, kdo se bude snažit stát proti nám bude bez výjimky zabit. Žádní Původní, žádný Marcel Gerard a jeho pravidla. Teď jsou to naše pravidla a naše město. Každý z mých herektiků má rozkazy, kterými se řídí. Stačí jediné špatné rozhodnutí... “ Usměje se na ně šíleně. „… a jste mrtví.“ Až dětským hlasem vysloví poslední slova, načež se otočí směrem ke Camille. „A ty, moje malá holčičko...“ Vydechne a její zrak zůstane na jediné osobě, které věří nejvíce – Rhys. „Vezmi ji.“ Poví rozkazem a rychlým krokem se rozejde pryč ze sídla. Po cestě promluví ke Kaiovi a Garettovi. „Je to vaše. Ukažte jim, kdo jsme.“ Poslední úsměv, poslední slova...a tím oficiálně začala válka.

Nevěnuje nikomu žádnou pozornost, dokonce ani oslavenkyni samotné příliš ne. Během jejího přípitku se na ni dívá. Svírá v pravé ruce sklenici se šampaňským a připadá si znovu tak osamělá. Svět se pro ni změnil a není už v něm skoro nic, co by ji těšilo. Přítomná je zde jenom ze slušnosti, ale ne proto, že by příliš chtěla. Cami je někdo na kom ji záleží a koho by nedokázala odmítnout, ačkoliv se momentálně nachází ve stavu, kdy by chtěla odmítat všechno a být jenom se svými myšlenkami. Připojí se ke společnému přípitku a pohledem vyhledává Marcela. Znervózňuje ji, že je už docela dlouho nepřítomen a bohužel si nestihla všimnout ani přítomnosti Klause. Odloží sklenici, aniž by se napila na stůl poblíž a z kabelky začne vytahovat mobilní telefon, aby mohla vytočit číslo Marcela. Udělala by tak, kdyby se jí nesevřel žaludek. Zvedne hlavu a zadívá se do tváří všech, kteří ji křivili pod obsahem sklenic. Věděla to, věděla, že něco přijde, protože ji stále ve spánku strašila vidina hrozby. Jenom to nečekala dnes.
Stál tam. Jediný člověk, kterého kdy milovala, jediná osoba pro kterou by klidně i zemřela najednou stála před ní. Jenomže ne ta samá do které se zamilovala, ale ta, kterou před časem nenáviděla. Sevře se ji hrdlo, vzduch neproudí do plic, srdce nedokáže bít do dalšího úderu. Jak mohl? Jak se mohl vrátit nazpět a neříct ji to. Jak tam může stát a přitom se na ni ani nepodívat? Tolik nezodpovězených otázek se jí honí hlavou. Cítí, že slábne a jenom doufá, že tohle všechno zvládne. Nestojí mu ani za jediný pohled, natož nějaké slovo. Vztek se začíná stupňovat, přičemž to měly být naprosto jiné emoce. Měla být šťastná, měla to být ona, kdo mu pomůže, jenomže věci zase šly naprosto jinak, než si představovala a ne jejím směrem. Stačí jí jeden jediný dlouhý pohled na něj, aby věděla, že tohle je starý Kai. Zůstává mlčky stát na místě, neschopná se pohnout kupředu a možná to ani nechce. Srdce ji krvácí, protože cítí zradu. Ona plakala, ona prosila Předky ať jí pomohou, prosila Marcela a mezitím on měl vlastní plán. Cítila, že nezemřel, věděla, že tam někde pořád je jenom mu nemohla jít naproti. Všechno, co spolu vybudovali bylo pryč a byli zase na samotném začátku. Ve chvíli, kdy zjistila, kdo je zač...s tím rozdílem, že momentální city k němu jsou příliš hluboké. Jenomže jak se to říká? Ano, láska a nenávist jsou dvě rozdílné věci, ale odděluje je velmi tenká hranice. Necítí potřebu se ozvat, nechce to. Chce, aby to udělal sám, aby se jí podíval do očí a viděl, že všechno opět zničil.
Po tom všem, po všech těch měsících, strávených chvílích a vzájemných citů si nechal vzít to jediné, co je ještě spojovalo. Rozumí tomu proč stojí naproti sestřenici, proč cítí nenávist k její sestře a Marcelovi. Dokáže pochopit všechno, jenom ne fakt, že mu za to nestála. Byla pro něj schopná vzdát se všeho a za co? Za monstrum, kterým se znovu stal? Za bezcitného vraha, který ji klidně bodne nůž do zad jenom, co dostane k tomu příležitost? Už nebyli oni, nebo žádné my...byl jenom on a ona na druhé straně. Odvrátí od něj pohled, jelikož čím déle na něj upírá zrak tím více se jí zařezává tisíce střepů do srdce. Fyzická bolest, že je nejhorší? Ne, ta pomine, ale díra ve vašem srdci? Ta už se nemusí nikdy zacelit. Nejhorší den je ten, když přijdete o někoho, koho milujete. Ztratila ho, byl pryč a nechal ji samotnou. Upře na něj zelené oči, které ho pozorně probodávají, když se odváží promluvit na Sophie. Může ji vinit, může ji říct cokoliv, ale nenechá ho, aby se dotknul jediného vlasu na její hlavě. Cami má pravdu, když řekne, že udělali chybu. Avšak on se dopouští další. Nechápavě nakrčí obočí, protože nemá ponětí o čem přesně mluví. Velmi brzo jí dojde, že nemluví o ní jako její sestře, ale Jane – Anne. Proč? Proč do toho plete právě ji? Začínají ji napadat ty nejhorší myšlenky a pro jeho vlastní dobrou doufá, že se nerozhodl k něčemu, co rozpoutá válku. Nikdy se příliš, vlastně dá se říci vůbec nestarala o osud Genevieve. Pro ni je to jenom někdo, kdo ji zabil a někdo, kdo chová až příliš náklonnosti k Původní rodině. Bohužel všechno, co se stane lidem, které má sestra ráda znamená, že bude trpět a ona nechce vidět Sophie trpět. Především ne od něj. Všechno to bude totiž znamenat jediné, že si musí vybrat stranu a ona ji vybranou měla, jenomže teď poznala, že se věci změnily, karty znovu zamíchaly. Padlo nové rozhodnutí. Může tady držet každého z nich, ale nevinné lidi, kteří nemají s tím nic společného? Opět zachází příliš daleko. Kai potřebuje publikum, potřebuje ublížit úplně všem, když bylo ublíženo jemu. Nejhorší na tom je, že je z části viníkem, ale ať už si myslí cokoliv, tak ho nepodrazila. Jak se opovažuje vůbec vzpomínat Monique. Tohle už je i její starost, protože i ona s ní byla spjatá. Osud, který si podepsala si vytvořila sama. Není to chyba Sophie. Vztek ji proudí v žilách o moc rychleji, hruď se ji v rychlosti zvedá a na jazyku ji pálí ostrá slova, která má chuť vyřknout. Pro tento moment se ještě ovládá, ale netuší jak dlouho bude schopná to udržet. Šokem otevře ústa při pohledu na mrtvé tělo Jane – Anne. Necítí žádnou lítost, necítí jakoukoliv empatii k ženě, která poslala na smrt právě její bývalou nejlepší kamarádku. Znala ji, byla doba, kdy ji měla i ráda, ale věci se příliš rychle změnily. Jenomže nemůže přehlížet fakt, že to byla pokrevní sestra její sestry a on ji chladnokrevně zabil. Tohle chce udělat? Zabít všechny, které miluje, což znamená, že i ji samotnou? Dýchá každou vteřinou rychleji a rychleji, načež se ztrácí jakákoliv kontrola. Chystá se ozvat sama, promluvit a přelomit to, co nedokázal on. Avšak on zareaguje dřív.
Jejich pohledy se střetnou. Konečně má jeho veškerou pozornost, stejně tak jako on její. Když se dívala do těch modrých očí naposled necítila nic víc, než jenom lásku a štěstí a dnes? Je to odpor a nezastavitelný vztek. Pozvedne hlavu nahoru, rty má semknuté pevně k sobě, jak pomalu, ale jistě kráčí jeho směrem. Zavrtí hlavou ze strany na stranu a zastaví se v polovině cesty. „Ani trochu.“ Promluví chladně, bez jakýchkoliv citů. Je to jenom přetvářka, kterou však hraje velmi dobře. Nepřiznala by mu to, ne osobě, kterou je teď. Neřekla by, jak moc pro něj plakala, nedala by najevo svou zranitelnost. To je totiž to, co on chce vidět. Zlomenou, uplakanou a bez východiska, bohužel nehodlá mu to dát a nechce mu to ani zdaleka udělat snadné. Rozhodl se jít proti ní, pak i ona musí být stejně nemilosrdná. „Zvláštní, jak rychle dokážeme zapomenout a zničit veškeré city, nemám pravdu? Oh ne, počkej. Ty jsi je nikdy neměl.“ Je tvrdá, neoblomná a postojem stejná jako on. Změnil se? Dobře, protože i ona se změnila. Nedělá jí to dobře dívat se na něj a předstírat, vědět, že se všeho vzdal. Pootevře ústa, ale nic z nich nevyjde. Věděl to, věděl o každém jejím kroku. Neměla ani ponětí, že je nazpět, zatímco on opět věděl všechno. Semkne rty k sobě, probodávajíc ho pohledem. Pokud ji Předci varovali, proč ne i před ním? A proč jednoduše za ní nepřišel? Všechno mohlo být jinak, jenomže on se rozhodl špatně. Přihmouří oči k němu a na chvíli ohrne nosem. „Proč se ptáš? Odpověď přeci už dávno víš, ale jo...měli jsme dobře. Dokud věci nezačaly jít z kopce.“ Co když je pravda úplně jiná, než si myslí a on má prsty ve více věcech? Na jednu stranu neví, co od něj čekat a na druhou všechno. Porozhlédne se okolo sebe, jako kdyby se sama snažila pohledem Marcela najít. Otočí se zpětně k němu. „Neměl by jsi ho hledat. Nemuselo by to pro tebe skončit dobře.“ Poví výhružně. Zhluboka se nadechne připravená zasáhnout kdykoliv to bude potřeba. Pohledem se vrátí k Sophie, které by ráda pomohla, jenomže neví jak. Mrzí ji, že ji do toho dostala, že kvůli ní trpí. Kdyby nepřivedla Kaie nazpět, kdyby nelpěla na tom jít do vězeňského světa nic z toho by se právě teď nedělo a měli by o obrovský problém méně. Naslouchá mu a nelze zabránit signálu v hlavě, který ji nutí otočit hlavu ke vchodovým dveřím.
Pokud bylo něco, co ji zničí úplně a roztrhá na kusy tak to byla osoba, která měla tolik drzosti se vrátit. Jak jí tohle Kai mohl udělat? Přivést sem Garetta, díky kterému málem zemřela? Doteď cítí nůž, co svíral v ruce a zabodl jí ho do těla. Vzpomínka na to, kdy ležela ve sněhu a pomalu krvácela ji bude lovit navždy a nezmizí, dokud si nebude jistá, že je ten parchant mrtvý. A žena po jeho boku...poznává ji. Je to ona, koho viděla tenkrát ve své vizi a všichni ti, které s sebou přitáhla tam byli s ní. Nejhorší na tom je fakt, že to Kai přivedl to zlo do města, to on to způsobil. Nosní dírky se rozšiřují zrychleným dýcháním a tep srdce právě závodí s časem. Jeho hlas se jí zařezává do kůže a z jeho přítomnosti se jí zvedá žaludek. No, když už nic jiného, tak jeho mizernou existenci dnes ukončí a potom si bude i Kai přát, aby se nikdy nevrátil nazpět. I s ním se setká pohledem. Jaká to drzost od něj na ni jenom promluvit. Rozsudek smrti si podepsal už dávno, ale tímhle to jenom zpečetil. „Malá čarodějka...“ Usměje se ironicky nad oslovením. Ve tváři má jenom znechucení a odpor. „...která tě dokáže zabít.“ Pozvedne vzápětí ruku a už je připravená vyslovit formuli kouzla. Bohužel je rychlejší a než se stačí znovu nadechnout, tak už letí vzduchem naproti jednomu ze sloupů do kterého narazí tělem. Na chvíli ztratí dech, když dopadne k zemi. Rukami se zapírá o podlahu a snaží se do plic nabrat alespoň trochu kyslíku. Pozvedne pravou ruku směrem ke rtu a z jeho koutku si setře čerstvou krev. Natočí pohled směrem k němu a může si být jistý, že její nenávist nabrala ještě na větších obrátkách, pokud je to vůbec možné. Zničí ho, zabije ho i kdyby to bylo to poslední, co udělá. Zvedne se na nohy a udělá krok dozadu. Nepřestane, nevzdává se, ovšem nemůže vyhrát něco, když je ve značné nevýhodě. I její pozornost si Christine vyslouží a nad poznámkou jenom lehce nafoukne tváře a jazykem si přejede po vnitřní straně zubů. Nechce být s ním už spojována, nikdy víc. Může si z ní utahovat, ale zatraceně ji nemůže podceňovat, protože každý, kdo to kdy udělal potom skončil na lopatkách. Udělala, co? Josephine je mrtvá, což znamená, že není žádný vůdce, kdo by držel ruku nad coveny. Nepotřebuje nic dalšího slyšet, aby věděla, že nastala válka.

Před očima se jí zatmí, jako kdyby svět najednou přestal existovat a zůstala jenom prázdná místnost. A ona tam stojí, se všemi těmi vzpomínkami a bolestí. To malé dítě, které plakalo, které se modlilo, ať jí Bůh vrátí mámu, protože ji potřebuje. Je ironické, jak se její modlitba splnila, ale v čase, kdy už o to vůbec nestojí. Nebyla připravená na pravdu, nechtěla se s ní setkat, nechtěla se podívat do těch hnědých očí, které si pamatovala a které zároveň byly tak vzdálené, jak jenom mohly být. Mohl ji ublížit jakkoliv, ale tohle byla rána přímo do srdce. Neprokázal jí službu, jenom zničil všechny vzpomínky, které byly na matku šťastné, všechny dětské představy pošlapal a ukázal, že je dcerou monstra. Tolik se bála svých démonů a oni ji nakonec dohnali, pokud byla doteď vystrašená, tak teď se třese hrůzou z toho, čemu bude čelit. Není to jenom její matka, ale částečně její odraz, protože vždy si něco bereme s sebou po rodičích.
Nedokáže vnímat muže vedle ní, ani situaci, která se odehrává opodál. Je příliš emočně vyčerpaná, zhrzená a na samotném dnu. Kai v ní zničil tu holčičku, co měla představy a sny. Pokud ji chtěl zničit, tak odvedl své mistrovské dílo. Dokáže ustát jakoukoliv bolest, dokáže se zvednout a bojovat, dokáže čelit lidem jako je on, ale co nezvládne se dívat do tváře někoho, kdo je její krev, kdo jí dal život a přitom je to monstrum. Stačí jediné pohledy do jejich očí, aby byla plná obav, že nikdy nebyla dobrá. Kai dnes řekl něco, co ji rozhodilo, pozná její tajemství a její nitro a teď? Před ní stojí živoucí důkaz toho, že jednoho dne ji všichni ti démoni taktéž doženou. Oči má naplněné strachem a slzami, které prozatím nejdou ven a možná je dokáže udržet v sobě. Co má ovšem obavy, aby i její nohy zvládly tíhu těla, které se chce sesunout dolů. Příliš mnoho lidí upíra na ně pohledy, příliš mnoho věří v její sílu, ale tolik by si přála, aby tady byli sami a nemusela mít nad sebou žádnou kontrolu. Ani nad jedinou podělanou emocí. Myslela si, že je to ona, kdo má ten zdravý rozum, kdo dokáže všechno kontrolovat, ale když se dívá na ni...ty pochyby tam jsou. Jak se na ni budou dívat po tom, co zjistí, kdo je její matka? Jak se na ni bude dívat člověk, kterého opravdu z celého srdce miluje? Nadechne se zhluboka při slovech, které nejsou směřovány nikomu jinému, jenom jí. Nechce to poslouchat, nechce být toho součástí a nestojí o jediné vlídné slovo. Automaticky a velmi rychle zareaguje na pohyb, který bere spíše jako varovný signál, než nějaké milé gesto. Odtáhne hlavu do strany, cukne celým tělem a poodstoupí od ní. Nedovolí jí to, nepřiblíží se k ní do těsné blízkosti a už vůbec si nedovolí jediný dotek. Tohle není šťastné rodinné setkání, tohle je noční můra a nepřeje si nic víc, než jenom otevřít oči a probudit se. „Drž se ode mě dál.“ Promluví razantně. Mluví o tom, že tomu rozumí a přitom v ní může vyčíst všechnu tu zlost, negativitu a vztek. Pozoruje ji ostře, doteď se snažila kontrolovat Kaie a momentálně jí připadá jako to menší zlo. Skončil pro ni, to bylo jediné, co potřebovala vědět a teď chce vědět, co její matka očekává. Ohlédne se po herekticích, kteří jsou dalšími nevítanými hosty. Měla to očekávat, měla se věnovat pořádně hostům a měla i všimnout nějakých náznaků. No, teď už je pozdě, aby toho litovala. Otevře ústa, aby promluvila ale to už natočí hlavu do strany k incidentu mezi neznámým mužem a Davinou. Popojde o krok dopředu, přičemž zmateně těká pohledem mezi ženou, co se nazývá její matka a dalšími. „Co to má znamenat? Co chceš?“ Zvýší na ni hlas. „Pokud jsi přišla kvůli mně, tak můžeš zase velmi rychle odejít a pokud si přišla za pomstou, pak věř, že nic hloupějšího jsi už udělat nemohla. Nikdo z nich vám nedá to, co vybudovali.“ Nemluví jenom o Mikaelsonech, ale i o čarodějnické komunitě, o vlkodlacích a o Marcelové komunitě. Všem chtěla vždy jenom pomáhat a namísto toho díky její existenci přitáhli do města další monstra. Očividně si její pozornost získala. Naslouchá každému jejímu slovu, výhružce, oznámení. Nemůže uvěřit tomu, co slyší. Zažila toho mnoho, ale jelikož je to příliš osobní, tak tohle bojí nejvíce. Co si myslela? Že když zůstane v New Orleans, že někdy bude opravdu šťastná? Ne, vždy přijde někdo, kdo to zničí. Narodila se v tom, nevyrůstala, ale narodila a teď ji rodinný odkaz dohnal. Nikdo ji předtím nemohl ochránit, ani ona sebe ne. Tohle nechce, opravdu se chce postavit všem, kteří se ji snaží ublížit a lidem, kteří pro ni něco znamenají. Netuší, co se děje mezi ní a Marcelem, ale o něj se opravdu obává. Kai se nezastaví, stejně tak ani Christine se nezastaví. Je jenom vděčná tomu, že není zde přítomen, protože si nedokáže představit to, že by odešel bez následků. Čím dál hůř se jí dýchá, jako kdyby jí na hruď padla jedna velká kotva a nikdo nebyl schopný ji zvednout. Prohrává, nemůže posbírat střepy, které jsou všude okolo ní a které doteď tvořily jistý obraz jejího života. Jako kdyby nevěděla, jak se sebrat. Vyhlásila válku, nejenom jen tak někomu, ale celému městu. Postavila se proti každé frakci, proti každému v této místnosti a najednou jsou všichni v nebezpečí. Otočí se za sebe a snaží se pohledem vyhledat Elijaha. Někdo, komu věří, kdo je po Klausovi hned druhý z Původních na které by se obrátila. Nikdo z nich to nedokáže zastavit, ale aspoň ať nikdo z nich nezemře. Nestihne zareagovat, ani se bránit, protože v další sekundě cítí okolo svého těla cizí ruce. Podlomí se jí nohy a ona se podívá poprvé do tváře jednoho z herektiků. Nemá sebemenší ponětí, co se bude dít, kde ji vůbec bere, avšak to není to nejhorší. Nejhorší je ten pocit, že netuší, co se bude dít v sídle a jestli se se všemi ještě shledá. To, co po ní zbude je jenom prázdné místo a lehký závan parfému.

Radšej by jej krk znovu obmotal svojimi rukami, zatínajúc jej tupé nechty do tenkej kože. Radšej by hľadel, ako jej z úst unikne posledný vzduch, ktorý jej tak milosrdne dožičí, než aby jej dovolil znovu voľne dýchať. Obrali ho o všetko.  V tom chlade, v tej zime pokrytý snehom, ktorý bol to jediné, čo vnímal... cítil, posledná vec, na ktorej záležalo, tá najdôležitejšia z nich, bol jeho život. Pretože bol ten jediný, za ktorý mu stálo bojovať, za ktorý mu stálo postaviť sa a znovu otvoriť oči poznačené ublížením, bolesťou, zlobou, až napokon... bláznovstvom, ktoré sa krížilo s ničotou. On sa nikdy neopustil, on sa nikdy nesklamal, nikdy nezradil. A tak jediná láska, ktorá mala akýkoľvek zmysel, bola láska k sebe samému. Všetky ostatné boli len dočasné záležitosti. Odvráti hlavou pomaly do strany, akoby stál uprostred svojej vlastnej, obrovskej herne a každý život, každý človek v tejto miestnosti, nebol nič viac, než jeho hračkou, bábkou, ktorej osud mal momentálne v rukách. A on to využíval. Hral sa s nimi, s ňou, akoby si nezaslúžila nič iné, akoby jej utrpenia ešte nebolo dosť, dostatok... akoby ju plánoval držať pod hladinou po okraj vodou napustenej vane, až pokiaľ sa prosto a jednoducho, znovu neutopí. Jeho bolesť už bola preč, no trpkosť a horkosť ho doteraz pálila na jazyku, vnútri, ktoré horelo pre pomstu, ktorá karmínom zatemnila jeho zrak, myseľ, každú prehnitú kosť v tele, ktoré vo chvíli, čo postupne začala schádzať zo schodiska, stáli ako zmeravené na mieste. No opak bol pravdou, očakával ju, smial jej a zároveň si neželal nič viac, ako to, aby všetkých z nich postretol ten osud, ktorý opäť doslova a do písmena zničil všetko dobré, čo v ňom kedy mohlo byť. „Trestať ťa?“ Tiché uchechtnutie pretne napätie, ktoré sa šírilo vzduchom do každého kúta tohto sídla. Aké smiešne pomenovanie všetkých zverstiev, ktoré by najradšej vykonal holými rukami tu a teraz. Otec ho trestal ako dieťa, chlapca, sestra ho potrestala, keď sa odmietla zlúčiť a v ich osudný deň ho nechala zavrieť do sveta, v ktorom nepoznal nič, než večné opustenie... a keď si svoj trest odpykal? Tí, ktorých tak obraňovala, ho opäť nechali hniť na tom istom mieste v hrobke tohto domu, akoby zašednuté, popraskané múry mali byť to posledné, čo kedy uvidí. Nie, tresty boli patetické, zbytočné. Len sa preceňovali pri omnoho horších, horších veciach, ktorých bol dozaista schopný. „Pff, prečo by som to robil?“ Odfrkne si, celkom ignorujúc jej slová, ignorujúc fakt, že s veľkou pravdepodobnosťou nikoho z nich jeho divadlo nezaujímalo. „Ty predsa za nič nemôžeš.“ Pokrúti letmo hlavou, ohŕňajúc na moment spodnou perou, hľadiac jej neustále a s priama rovno do očí. „Nikdy za nič nemôžeš.“ Doplní sa po niekoľkých sekundách, potichu vydychujúc nadbytočný vzduch cez nosné dierky. Vždy tá správna, vždy tá, ktorá konala podľa svojej najlepšej mienky. Nikdy sa nemýlila, nikdy nechybovala, nikdy sa nedopustila ničoho, čo by sa dalo aspoň okrajom označiť za zlé. Vnímali ju tak aj ostatní? Vnímali ju tak všetci tu? „Ale obaja vieme, že to celé...“ poukáže na ňu jedným krátkym mávnutím ruky, akoby snáď odkazoval na celú jej osobu, „je jedno trápne klamstvo.“ Prenesie s jasne počuteľným dôvtipom v hlase, ktorý nijak zbytočne nezvyšuje, keďže to nie je ani potrebné. Mal veškerú ich pozornosť, aspoň na malý moment, mal všetky oči tohto sveta a jemu nechýbalo nič. „Možno som klamár... ale nikto, nikto nevie klamať tak dobre ako ty. Dokonca ani ja nie.“ Čož bolo skutočne ťažké priznať, vzhľadom na fakt, že všetky svoje vlastnosti považoval za dokonale účinné. Rozhliadne sa okolo, bez akéhokoľvek záujmu skenujúc tváre niekoľkých hostí, zameriavajúc sa ovšem na tie najznámejšie, jej najbližšie. „Čo urobila? Pomohla vám, keď ste na tom boli najhoršie?“ Zamumle pobavene, špúliac poniekiaľ ľahostajne perami. „To ona vie. Byť tu, keď ju jeden potrebuje.“ Letmo kývne, spomínajúc si na všetky tie dni, všetky momenty, kedy ho napriek tomu čím bol... len málokedy sklamala, odvrhla. „Získa si vašu dôveru, vašu náklonnosť, vaše city... a oslepení jej večnou láskavosťou, o nej neviete absolútne nič.“ Vydýchne sťažka, zatiaľ čo jeho tvár sa v hranom pohoršení skriví do úškľabku. Chcel jej odpustenie, chcel jej priazeň, jej pozornosť – samé nesprávne a zbytočné veci. V jej zelených očiach, hlbokom pohľade videl svoju nádej, svoju šancu na niečo nové, niečo, čo mu nikto iný nemohol dať, čo nikdy nepoznal. A teraz? Videl len masku, ktorá bola to jediné, čo ju líšilo od všetkých ostatných, všetkých, ktorých tak strašne nenávidel. „Ale to je v poriadku, pretože je až príliš dobrá na to, aby mohla mať nejaké, čisto teoreticky, temné tajomstvá, pravda?“ Nakrčí obočím, akoby tomu ani sám neveril, akoby každé jeho slovo bol len čistý nezmysel z chorého úsudku skazeného človeka. „Myslím tým, keď to vidím ja... je len otázkou času, než na to prídu aj ostatní.“ Mávne rukou zľahka v priestore, než ju opäť nechá padnúť voľne popri svojmu telu a venuje jej ten najširší, najsladší a hlavne najchladnejší úsmev, neveriac tomu, že ho v tento deň môže nejaký prekonať. „Všetci.“ Takmer pošepne, ako jeho tvár opadne, nevykazujúc nič okrem istoty, okrem pravdy, ktorú nikto z nich nevidel, pretože nechceli vidieť. Lenže, kto bola ona, aby ho obviňovala, kto boli oni, aby rozhodovali o jeho osude? Uväznil ju v pohľade, z ktorého nebolo úniku. V pohľade, v ktorom nebola milosť, nebol cit, nebolo nič okrem opovrhnutia. „A v momente, čo ťa uvidia v rovnakom svetle, v momente, čo nebudeš tak nevinná a výnimočná, nebudeš nič.“ Dá dôraz na každé písmeno, i keď veta z jeho úst unikne ľahšie ako samotný kyslík. Možno jej tým neublíži, možno to nebude v tejto chvíli znamenať viac ako nepatrné bublinky na dne pohára so šampanským, ale nebol ten, ktorý si z toho niečo sľuboval. Ten, ktorý sa snažil niečí názor na ňu zmeniť. Nezáležalo mu na myšlienkach nikoho z nich... nikoho okrem nej. A ona, ona musela najlepšie vedieť, čo za slová to vypustil v momente, ako otvoril ústa. „Ale nemusíš si z toho niečo robiť. Je to v rodine.“ Pohodí nad tým napokon plecom, akoby sa celý tento monológ nikdy ani nestal, berúc si cestou z tácu jednu zo stále plných skleničiek. „Iste, že ľutovali.“ Pretočí nad očami, premýšľajúc či je skutočne tak blbá, alebo si z neho v tej chvíli len veľmi nebezpečne strieľa. Zľahka sa pousmeje. Akoby to Marcel neurobil znovu, ak by mal tú možnosť... „Ale onedlho budú ešte omnoho-omnoho viac.“ Dosti uštipačne na ňu žmurkne, spýtavo a hlavne ironicky podvihujúc obočím, ako sa k nemu začne veľmi pomaly približovať. Vypočul si ju, iste. Ale nič z toho, čo povedala, povie, nemohlo zmeniť ju, ktorej pravidlá boli už dávno dané. Bolo neskoro, až príliš neskoro na záchranu. „A záležalo?“ Výraz mu na krátky moment zvážnie. „Koho sa teraz snažíš presvedčiť, Cami?“ Pokrúti nepatrne hlavou. „Mňa? Svoju novú rodinu, alebo ľudí, ktorí sa sem prišli pokochať tvojím malým, šťastným svetom?“ Odsekne otrávene. Svetom, ktorého súčasťou očividne už veľmi, veľmi dlho nebol, nakoľko ho z neho prosto a jednoducho odstrihla. Ale aj napriek tomu sa k nej na konci dňa všetci vždy vrátili, všetci ju obklopili, stáli za ňou. Ona bola tá dôležitá, tá podstatná pre všetkých... to zlaté dieťa, ktoré je nutné chrániť za každú cenu, zatiaľ čo oňho nestál nikto. Odvráti sa tvárou niekam do priestoru a stisne pery pevne k sebe. „Akoby oni boli lepší... akoby tvoj drahý snúbenec bol čo i len o kosť v tele menej zvrátený ako ja.“ Zočí ju znovu, pričom veľmi dobre vie, že nebolo tak ťažké pochopiť, na koho odkazoval – na jej novú rodinu. Na tých, ktorých si vybrala, pretože mali očividne niečo, čo on nemal... i keď ťažko povedať, čo presne. Obrovské sídlo? „Ale vyčítaš mu niečo z toho?“  Precedí posmešne, značne unavený z faktu, že jemu nebolo možné zabudnúť, odpustiť nič. „Nie.“ Zvýši hlas, gúľajúc zrakom nad nezmyselnosťou tejto logiky. Boli to stále Pôvodní, stále monštrá, ktoré by nemali byť hodné ničoho viac, ako bol hodný on. Lenže skutočnosť bola iná, bohužiaľ. „Za tisíc blbých rokov... zabíjali, ničili a brali si všetko, čo chceli a teraz?“ Rozhodí neurčito rukami, myknúc hlavou niekoľkokrát zo strany na stranu. Zabil niekoľko svojich súrodencov, muža z baru... ale rovnať sa ich zverstvám? Tak ďaleko ešte nebol. „Stoja tu ako svätí, akoby ich polovica sveta ne-nenávidela.“ Zasmeje nad vlastnými kecami potichu, pričom skloní hlavou k zemi, na ktorej na pár sekúnd zostane visieť aj jeho pohľad. „Zatiaľ čo ja som ten pankhart, ktorý im to chce zrazu celé zničiť.“ Obráti zrak ku jednému z nich. „Ale taký je život. Nie je fér.“ Pozdvihnutou rukou letmo zatrasie šampanským, ktoré stále voľne zvieral. „Maj svoju blbú rodinu, ktorá nikdy nehľadela na nič iné, než na seba.“ Chcela začať s obviňovaním? Fajn, tak nech len začnú. „Mám na tvoje výčitky celý život... možno celú večnosť.“ Zatiahne so spokojnosťou na jazyku, než sa konečne dostane k ďalšej podstatnej, dôležitej novinke, ktorá sa síce netýkala nikoho z nich, ale mohla im značne znepríjemniť bývalé, svetlé dni, za ktorými sa už dávno zastreli posledné mračná... čakajúc len na búrku, dážď, ktorý len za moment prejde cez dokorán roztvorené dvere.
Znovu zagúľa očami, majúc chuť tieto jej zbytočné otázky pomaly ale isto ignorovať. Áno, vážne mu nemusela prezrádzať meno, aby pochopil, kto bola tá druhá osoba, ktorej údajne niečo urobil. Akoby snáď on bol ten, kto ju tam nechal zomrieť. Smiešne. „Ako si mohol? Ako si to len mohol urobiť, Kai? Prečo...“ jeho čelo sa zvraští a oči badateľne prižmúria, akoby mu snáď niečo spôsobovalo nepredstaviteľnú bolesť, „prečo mi ubližuješ?“ Vydýchne úzkym, piskľavým tónom hlasu, než sa jej doslova vysmeje priamo do ksychtu. „Bože, akoby som počúval svojho brata, keď som nám zabil súrodencov.“ Pomyká hlavou, akoby práve spomínal na staré dobré časy, zahŕňajúce chvíle v kľudnom, rodinnom kruhu. „Než som mu rozpáral brucho a povesil ho na zábradlie... potom bol už ticho.“ Uškrnie sa sucho nad predstavami, ktoré sa mu začínali roniť v mysli, absolútne sa nestarajúc o fakt, že ho práve počúvajú ľudia, ktorí o jeho sociopatických manieroch nemajú ani zdania. Akoby na tom ešte vôbec záležalo. Aj tak väčšina z nich umrie. „Ak ti to ešte nedošlo, som neskutočne zlý človek... cítim sa zle,“ poznamená neurčito, „takmer.“ Ako jej to mal ešte vysvetliť? Ako jej mal povedať, že všetko o čo sa práve snažila, bolo už dopredu stratené? Preňho tu už nebola šanca, preňho tu už nebolo cesty späť. Spečatil si svoj osud, nech sa už skončí hocijak, jeho strana, jeho zámery... nikdy nebudú tými jej. „Vážne si tak slepá?“ Prenesie k nej bez akejkoľvek emócie, podvihujúc nepatrne líniou hrubého obočia. „Celé toto mesto, táto miestnosť...“ cukne potichu perami, vztýčiac hlavu dohora a prechádzajúc zrakom múry, ktoré čoskoro pokropí čerstvý karmín, deštrukcia, „nie je nič viac, než jedno veľké pohrebisko.“ Vráti sa očami späť k nej, ako sa mu kútiky úst začnú zdvíhať do strán a tvár začne až pomätene krútiť. „Cintorín.“ Dodá potichu. „Ja nepotrebujem tvoje odpustenie, nepotrebujem viac žiadne blbé odpustenie!“ Mohol by sa nad tým smiať dookola a dookola. Ešte stále si myslela, žeby o niečo také stál? „Empatia, emócie, city... to je to,“ zahľadí sa na ňu, ako letmo mávne rukou s pohárom do priestoru, „čo nás robí tak slabých.“ Podotkne s veškerou vážnosťou. Na jediný moment si dovolil zaváhať, dovolil pochybovať o svojej dôležitosti, aby sa zosypal na kolená, kde ho zhodili. Nikdy viac! Nikdy znovu nepodľahne žiadnym pocitom, žiadnej vine, žiadnej... láske. Tá bola preč a nahradila ju prázdnota, ktorú vždy tak miloval. „Naivných.“ Ako si myslel, že ho nechajú, akceptujú... že ak im pomôže, skôr či neskôr mu všetky krivdy odpustia a všetci budú šťastní. Ako strašne sa zmýlil. Oni všetci. „Myslela si si, že to môžeš mať všetko?“ Osočí ju náhle. „Kým mne nezostane znovu nič, len pretože ma o to pripravili tí, ktorých sa celý čas tak usilovne zastávaš?! Nie drahá, sis.“ Precedí ako poslednú nadávku, urobiac jeden prudký krok jej smerom. „Zoberiem ti všetko, zoberiem ti viac, než si kedy mala a zoberiem to každému, kto mi skríži cestu. Len pretože môžem.“ Ale Camille nebola jediná, koho dnes mala postihnúť jeho zloba – tá najväčšia, ktorú v sebe niesol každý ten deň, len čakajúc na moment, kedy ju bude môcť konečne vypustiť von. Sophie. Jedna z postáv tohto prekliateho mesta, ktorej smrť bola nevyhnutná... nie však jediná. Svoju sesternicu ignoruje, vlastne ignoruje všetko a všetkých okrem tej, ktorá sa postarala o to, že akákoľvek nádej, akákoľvek šanca na niečo lepšie, ktorú kedy mal, bola už len dávnou spomienkou, ktorú opäť prekryjú ohňom spálené ulice a krv na jeho rukách. Krv, ktorej nebude málo. Skôr či neskôr si jeho oči museli vyhľadať aj tie jej. Museli nazrieť jej pohľadu, v ktorom už z väzenského sveta nezostalo absolútne nič. Len hnev, odpor, opovrhnutie – presne to, čo badal v zraku všetkých navôkol. Myslel si,  že je iná, výnimočná, tá, ktorá mu ukázala to nepoznané svetlo. Ukázala, že aj niekto zahalený tmou, môže aspoň na moment cítiť tie teplé, žiarivé lúče. Než mu doslova vytrhla srdce z tela, nechávajúc ho napospas mrazu a temnote. Lenže on sa vrátil. On našiel svoju cestu späť k nej, aby týždne hľadel na to, ako žije s tými, ktorí mu tú bolesť spôsobili, s tými, ktorí ich zradili. Ona ho zradila. Zľahka podvihne ramená, slabý, zvláštny úsmev sa mu tisne do plných pier, ako sleduje každý jej krok, ktorý sa tak pomaly blížil k nemu. Vedel, že mu klame. Videl to. Videl slzy stekať po jej lícach, ešte plný tých otravných emócií, neželajúc si nič viac, než ich zastaviť. Než pochopil, že si to nezaslúžila. Nezaslúžila jej nič z toho, čo jej bol tak bezhlavo ochotný dať, nezaslúžila si jeho priazeň. Oklamala ho, obalamutila slovami rovnako tak, ako predtým on ju. Vtedy, keď stáli v jeho starom domove, dala mu niečo, čo nikto pred ňou – pochopenie. Aspoň si to myslel... pozorujúc však teraz tú blízku zeleň, bola rovnaká ako jeho súrodenci, rovnaká ako všetci, pre ktorých bol celý život odpadom. „Čakala si odo mňa niečo iné?“ Vydýchne takmer bez tónu, nepatrne nadvihujúc jedným obočím, akoby to nebola len nejaká blbá rečnícka otázka, ale skutočnosť. Čo mohla čakať od psychopata? Že sa zrazu zmení? Nie, on sa nikdy nezmení... takže napokon mali pravdu. Bol to zlo, ktoré sa musí vyhubiť. Nič viac-nič menej. Trpké uchechtnutie mu unikne spomedzi pootvorené pery, ako nasaje nosom trochu vzduchu do pľúc, ako sa mu hruď opäť podvihne. Iste, že sa mali dobre... iste, že Marcelova spoločnosť, Marcel, je všetko, čo potrebuje. Či už to bola Camille, alebo Davina, ani pre jednu z nich nikdy nebol na prvom mieste. Nikdy. „Aw,“ položí si ruku letmo na srdce, nakláňajúc hlavou hrane do strany, „je milé vedieť, že sa o mňa stále tak bojíš.“ Zamumle pobavene v momente, čo sa mu začne vyhrážať, ako náhle vôbec zmieni to drahé meno. Provokoval ju, vyzíval ju, aby predišla priamo pred neho a niečo s tým urobila, ak sa k tomu zmôže. „Ale nemusíš.“ Pousmeje sa sladko. „O Marcela sa postarám.“Ironicky na ňu žmurkne, veľmi dobre vediac, že už dávno prekročil tú tenkú čiaru, ktorú by bola schopná zniesť. Tak prečo zastavovať rozbehnutý vlak? 
A nakoniec? Už stačilo len otvoriť dvere a nechať novú éru tohto mesta, vojsť nerušene dnu. „Pretože som klamár a manipulátor.“ Prenesie k tichej otázke svojej sesternice, sledujúc tieň na betóne, ktorý sa neustále približoval k ním. „Vždycky som bol.“ Zopakuje jej vlastné slová spred niekoľkých sekúnd s akýmsi vlastným zadosťučinením, zvláštnou spokojnosťou a hlavne nadradenosťou, ktorá doslova obkresľovala jeho postoj, ako sa zapieral o zábradlie pri schodisku. Keď sa všetci rozhodnú, že nie ste nič lepšie, ako kus odpadu, to jediné, čo môžete urobiť je to, že im ukážete ako strašne veľký odpad ste. A on? On bol ten najväčší. Sklamala ho, zradila ho... a za to bude od dnešného pykať viac ako kedy predtým. Lenže nie len ona. Nie len Sophie, nie len Marcel, Davina, ale všetci. Všetci spolu s ňou. A bola to len jeho chyba. On bol ten jediný, koho mohla obviňovať za každú jednu bolesť, ktorá práve zvierala jej srdce medzi svojimi zovretými prstami, nepúšťajúc. Príchod bol veľkolepý. Jeho úsmev širší, než kedy predtým. Slabo kývne hlavou ku svojej tete, pričom sa uhne o niekoľko krokov do strany. Vedel, že on svoje dostal, nateraz. Bol čas, aby dostala priestor ona a započala tak nové časy New Orleans, ktoré neboli ničím, než temnotou. Reakcia Camille ho neprekvapila. Od začiatku vedel, že sa žiadne zblíženie matky s dcérou konať nebude... vlastne aj to bol jeden z dôvodov, prečo ju kedy priviedol. Prečo kedy vôbec rozmýšľal nad tým, že ju z jej večného pekla vytiahne. Nebolo to tak, žeby si želal spojiť ich rodinu – práve naopak. Chcel, aby jej Christine vo svojej majetníckosti zobrala všetko, než pochopí, že sa od vlastnej dcéry nedočká ničoho, okrem opovrhnutia a jediná skutočná rodina, ktorá o ňu kedy stála, bude stáť... je aj vždy bol, on. Nie nevďačná dcéra. Ľahký úsmev preto skryje odvrátením tváre stranou, i keď... možno to nebol jediný jeho dôvod. „Aj tak jej to moc nepomohlo.“ Pridá sa v okamžiku ku Garettovi, neprikladajúc viac smrti Sophienej sestry žiadnu skutočnú, emočnú váhu. Svoju spokojnosť, svoje potešenie si z toho už odniesol, a nič nie je dobré preháňať, všakže? Na druhú stranu však bolo zábavné ju trápiť, pre nich oboch. Predsa len, žiadny psychopat sa nikdy nemôže naozaj nabažiť ľudského utrpenia. Proste nemal dosť. Stál pri Garettovi, a nejaký ten čas ešte aj bude stáť. Minulosť bola minulosť, staré krivdy zbytočne dramatické, zabudnuteľné. Camille však nebola jediná, koho ten príchod zlomil. Jeho zrak sa opäť skríži s tým jej, ako náhle začuje jej hlas, začuje jej tón a nenávisť v ňom. Mal byť cítiť všetku tu vinu? Mal by sa nenávidieť za to, že využil jedinú šancu, ktorú mal, aby opäť neskončil tak ako posledných osemnásť rokov? Ani náhodou. Provokačne podvihne obočím, akoby sa jej snáď pýtal, čo presne má za problém. Jasné, jasné, Garett ju možno skoro zabil... a čo teraz? Prežila a mohla ďakovať Bo... vlastne nie. Jediný, komu mohla byť za všetko vďačná bol on sám. To on ju zmenil. On z nej urobil to, čo teraz je. Silnú, samostatnú, priebojnú. Pretočí očami. Avšak stále rovnako zbrklú ako na začiatku. Netušil prečo. Netušil, či to mal byť akýsi prejav dobrej vôle, alebo jej chcel urobiť akúsi poslednú láskavosť, ale... náhle ho zachvátil pocit, žeby ju mal zastaviť. Žeby jej nemal dovoliť ísť proti niekomu, komu sa momentálne nemohla rovnať. „Davi-“ chce ju prerušiť, stopnúť v jej nezmysle, zatiaľ čo jeho hlas nevypovedá stále ničomu, než ľahostajnosti a otráveniu, lenže než by vôbec stihol toto slovo dokončiť, Garettova ruka už visí vo vzduchu a jej drobné, na pohľad krehké telo letí vzduchom, odmrštené do neďalekého stĺpu, než dopadne na zem. Jeho dych sa na moment zastaví, svaly zmeravejú, akoby sa už nikdy nemali dať znovu do pohybu. Pery sa pootvoria v podráždení, hneve a napokon neopísateľnej zlosti, ktorá zachváti jeho vnútro. Zvraštením poznačenú tvár, ako náhle zračí krv na jej ústach, ústach, ktoré vždy chutili tak sladko, keď ich ochutnal. Bola to bolesť? Nie... nemohla byť. Rýchlo pokrúti hlavou, odtrhnúc od nej svoj skúmavý, až... nie tak celkom ľahostajný zrak. Tmavé zreničky sa zúžia, paže napnú v návale amoku, ktorý udieral do každej jeho bunky, nevediac ako, nevediac prečo, nevediac nič. Stál priamo vedľa neho, stál tam, akoby jej práve neublížil, akoby si nedovolil na ňu siahnuť. A to ním mávalo, vrelo jedom v jeho žilách. V jednej sekunde sa jeho nechty tlačia do dlane, režúc hrubú kožu vlastných dlaní, v tú druhú? Zovretá päsť celou silou pristane na tvári muža, ktorý bol jeho spojencom, jeho stúpencom, ktorý chcel to isté, čo on a zároveň...? „Dotkneš sa jej znovu...“ jeho telo sa letmo ohne do strany, ako mu ruka skĺzne späť, než by ju však nechal zísť celkom dole, zdrapí ho vo svojom železnom, maniackom úchope, so zaťatými zubami z neho náhle sajúc všetku tú temnú, vzácnu moc, akoby na jeho tvári už nespôsobil dosť škody, „a zabijem ťa.“ Vydýchne, precedí, odprisahá, ako mu vydýchne chladný vzduch priamo do ksychtu, nemôcť to zastaviť, nemôcť to ovládnuť. Nemôc... Christine? V okamžiku Garetta pustí, odstúpiac o nepatrný krok vzad. Vnímal tú zmätenosť, tie otázky, ktorá sa mu vynárali v mysli a ktoré predtým tak úspešne hádzal rovno do koša. Oči mu tekali zo strany na stanu, držiac sa viac-menej pri zemi, ako sa jeho zrýchlený tep, zdvíhajúca sa hruď a tiché výdychy znovu upokojovali. „Jedine ja jej môžem ublížiť.“ Zamumle nečujne, akoby sa o tomto zdôvodnení snažil presvedčiť skôr seba, než kohokoľvek iného. Už vyprázdnená tvár sa začne pomaly zdvíhať, kútik pier skriví v počuteľnom sarkazme. „Strašne smiešne.“ Poznamená s veškerou suchosťou ku svojej drahej tete, ktorá si nejaký ten komentár, s určitosťou odpustiť nemohla. So spokojnosťou načúva jej nasledovným slovám, ktoré mu však, vzhľadom na predchádzajúce skutočnosti, žiadny úsmev nevyčarovali. Áno, bola účinná, presvedčivá, ohromná, lenže on sa v tú chvíľu nedokázal sústrediť skoro na nič, ako na fakt, že skutočne nemá chuť... ju zazrieť znovu, pozrieť sa k nej. I keď vedel, že musí, že toto nebol ich koniec, pretože po tých mesiacoch... si toho zaslúžila počuť o mnoho, omnoho viac. Našpúli ústami v arogancií, v nadradení, ako stál na jasnej a jedinej strane – ktorá bola tá víťazná, samozrejme. Camille z vlastnej oslavy zhrabnú skôr, než by ktokoľvek z nich stihol zasiahnuť. A aj keby, nemal by šancu. Celé toto miesto bolo pod kontrolou ich moci, mágie, ktorá v takom počte nemala merítok. Mal poslednú možnosť, poslednú šancu vyhľadať si jej tvár, zľahka kývnuc tou svojou do strany, chcieť jej naznačiť tichú pozvánku, tichú výzvu na rýchly odchod, kým ešte vôbec mala šancu. Konečný úškrn zavadí na jeho perách, ako zľahka kývne ku svojej tete, postaviac sa opäť povedľa Garetta. „Vitajte v novom New Orleans.“ Jeho chladný hlas je to posledné, čo sa ozve miestnom, než hlasný rachot zachváti priestor, bubienky všetkých prítomných. Následne to je bolesť, ktorá im naráža do každej časti tela, nútiac bunky v ich hlavách pomaly ale isto praskať. Všetko sklo sa rozletí na miniatúrne črepiny, ktoré začnú lietať vzduchom zarezávajúc sa do ich kože, do ich mäsa... sprudka a hlboko. Nevinní padnú k zemi, sídlo sa zatrasie na svojich základoch, a žiadna z vecí nezostane na svojom mieste. Ako dlho to mohlo trvať? Minútu? Sekundu? Stotinu? Len krátke žmurknutie, po ktorom sa z oslavy... stala katastrofa. Na koho hlavu však padala vina? Obaja zmizli, akoby tam nikdy nestáli. Vyparili sa do bezpečia. Nedotknutí a veční. Rovnako ako temnota v tomto meste. Áno, vojna sa skutočne začala a už teraz bolo jasné, že ani jedna zo strán, z toho nevyjde bez obetí. Lenže občas... musíš nechať jednu časť seba umrieť, aby si prežil. A to je všetko, na čo myslel, všetko, na čo sa dokázal sústrediť, smerujúc z jedného pohrebiska do druhého.

(Nepoznala vůbec nic. Její lidské tělo nebylo uzpůsobené k tomu, aby reagovalo na sporýš nebo oměj. O to byl horší pohled na všechny ostatní, kteří se teď dusili svým kašlem. Rozhlédla se na dávící se lidi po místnosti, ale samozřejmě ten, kdo ji teď nejvíc zajímal, byl muž po její levici, její bratr Kol.) Kole? Jsi v pořádku? (Snažila se ho podepřít, ale nemohla udělat vlastně nic víc, protože sporýš musel odeznít. I když přeci jen by to mohla nějak urychlit. Natáhla se ke stolu, který byl za nimi a vzala z něho sklenici s vodou. Teď se vlastně mohla jen modlit, aby i v této sklenici nebyl sporýš a ona místo toho, aby Kolovi ulevila, by mu ještě víc přitížila. Rozhodla se ale, že to riskne. Podala mu sklenici vody.) Vypij to. (Když to Kol vypil a nedostal žádný další záchvat, znovu se rozhlédla po celé místnosti. Pohledem vyhledala Cami, jako by snad u ní chtěla najít odpověď na to, co to má sakra znamenat, ale Camille vypadala stejně zmateně jako všichni ostatní. Přistihla se, jak jí přeběhl mráz po zádech, když viděla Camiin výraz ve tváři. Následovala svým zrakem místo, na které se Cami upírala. Nemusela hledat dlouho, protože ten, který v tomhle měl prsty, nečekal dlouho a ozval se. Začal dost posměšným tónem, čišela z něho přehnaná sebejistota, dělal si z nich všech vlastně legraci. Všichni byli přistiženi při neopatrnosti. Nikdo neočekával, že by mohl někdo narušit tuhle radostnou chvíli. I když... opravdu? Ne, nikdo to očekávat nechtěl, ale otázka byla, jestli to tak bylo správné. Neměli se přeci jen zaměřit na větší bezpečnost situace? Jsou to Mikaelsonovi a Cami je v hledáčku jejich nepřátel, ať chtěla nebo ne. A jim se nikdy moc šťastných chvil nedařilo uchovat, protože je vždy něco narušilo. Chtěla věřit tomu, že dnes to tak nebude, že Cami si užije svůj den a všechno bude v pořádku. Jenomže se spletla. A tentokrát to ani nebylo kvůli Původním, tentokrát si narušitelé vybrali tento den proto, že se jednalo o Cami. Byla dlouhou dobu mimo, aby věděla, co všechno se tu událo za její nepřítomnosti. Kdo koho zase zabil nebo podrazil, kdo se s kým bavil nebo nebavil. Ne, že by si nezjistila, jak je na tom město v současné chvíli, ale nebyla až tak pilná, aby si zjišťovala vše o všech. Takže bohužel nerozuměla sporu mezi Cami a Kaiem. Pravda ale byla, že jakmile zaslechla jen zmínku o své matce, udělalo se jí ještě víc nevolno, než jí z celé té situace doposud bylo. Ta mrcha jim ničila životy, i když byla uvězněná v kobce na hřbitově. Co ještě před svou "smrtí" všechno zařídila? Kdy se na ně vyvalí další její plán, jak je dostat na dno? Chtěla na toho samolibého blbečka vystartovat, jenomže pak si uvědomila, že nemá ani upíří sílu, ani rychlost, aby mu zakroutila krkem. Měla ale svou magii. Než ovšem mohla začít koncentrovat svou sílu, byla, stejně jako ostatní v sále, upozorněna, že je to velice špatný nápad. Kai byl propojen s Cami. Bylo jasné, že pro svůj plán potřeboval pojistku. Nikdo na něj nepoužije sílu, protože by tím ublížil i Cami. Vše, co tak mohli dělat, bylo stát a poslouchat, s čím vlastně ještě přijde. Jeho pozornost se za chvíli obrátila na Sophie. Cami zřejmě nebyla jediná, se kterou měl nevyřízené účty. Ani teď moc dobře nechápala, o co mu vlastně jde. Celé to drama kolem vězeňského světa pro ni bylo nové. Její pocit jí ale napovídal, že od něj rozhodně nemůže čekat nic pěkného. Vypadal rozzuřeně, a přitom klidně zároveň. Jedno ale bylo jasné, tuhle chvíli si náramně užíval. Miloval pozornost, která na něj byla právě teď upírána. Možná, že kdyby se od něj všichni otočili zády a přestali ho vnímat, už by tak spokojený nebyl, ale kdo se v této situaci bude obracet zády? Nikdo. Dokonce ani ona ne. Přes svůj permanentní pocit husí kůže se snažila vnímat jeho slova. Rozhodl se mstít a vybral si pro to tu nejvhodnější chvíli. Byla jako přikovaná na místě, až tak na ni jeho výstup zapůsobil. Už teď věděla že to nedopadne dobře. Chystal něco víc, bylo to cítit ve vzduchu, ale nedokázala říct, co se ještě stane. Kaie zkrátka nešlo neposlouchat, i kdyby chtěla. Jeho pozornost se stále upírala k Sophie. Začal mluvit o vězeňském světě, o tom kde ho Sophie spolu s Marcelem a Davinou nechali. Sophie zřejmě věděla, co dělá, protože i ona by radši po průběhu tohohle výstupu chtěla, aby byl Kai co nejdál. Jakmile začal mluvit o Genevieve, zpozorněla o něco víc. S Gen měla hodně svárů. Dlouho spolu byly na nože za to, co jí provedla, ale to, co teď poslouchala z úst toho všiváka, za to by ho nejradši zaškrtila. Věděla, že Kol si na ni nepamatoval, ale stejně se neubránila pohledu, který směřoval do jeho očí. Mírně pootevřela rty, jako by snad chtěla něco říct, ale pak je zase zavřela, ještě chvíli svůj zrak upírala na Kola, ale pak se znovu otočila na Kaie. Toho všeho bude litovat. To nejhorší mělo ale teprve přijít. Začal mluvit o Sophiině sestře Jean-Anne. Tuhle čarodějku tady snad nikdy neviděla, ale bylo jí známo, že má Sophie sestru. Její osud byl však zpečetěn, když se Kai zmínil o tom, co jí udělal. Neměla sice Sophie moc v lásce, ale v tu chvíli ji jí bylo opravdu líto. Kai byl nechutný a ona nevěděla, jestli může dál poslouchat všechny jeho řeči. Jenomže tohle bylo všechno jenom pro začátek. Jakmile odtajnil svoje maskovací kouzlo, spadla jí čelist. To, co viděla na stole, nechtěla tomu uvěřit. Bohužel to byla pravda a ona se tak musela vyrovnat s pohledem na mrtvou sestru Sophie. Na jejím těle bylo poznat, že rozhodně trpěla. Zlámané končetiny, ohořelá kůže. Někdo se na ní opravdu vyřádil jen proto, aby Sophii ublížil. Byla Původní, zažila toho opravdu hodně a sama vykonala dost zvěrstev. I přesto se jí z toho pohledu zvedal žaludek, možná proto, že obývala lidské tělo, možná proto, že vyměkla. Sama si nebyla úplně jistá. Po chvíli odvrátila zrak. Přiložila si ruku k ústům a vyhledala pohledem svého bratra Elijaha. Vypadal stejně znepokojeně jako ona sama. Ale kde byl sakra Klaus a co Marcel? Ráda by něco udělala. Ráda by rozmlátila tomu hajzlovi hubu, ale cítila se tak strašně beznadějně. Pokud by mu něco udělala, ublížila by Cami A když se tak dívala po sále, bylo jasné, že Kai tu není sám. Ona byla vždy ten predátor, její rodina si vždy věděla rady, ale zrovna v tenhle moment se cítila jako ta největší zbytečnost na světě, protože věděla, že nedokáže Cami pomoct. Jedno ale udělat mohla. Ukončit ty trpící pohledy, které, i když se odvracely, stále měly nutkání vracet se na místo, kde leželo tělo Jane-Anne. Opustila tedy útočiště hned vedle Kola a rázným krokem vyrazila ke stolu, kde spočívalo tělo Sophiiny sestry. Bylo jí jedno, že na sebe upoutala pozornost, i když většina smrtelníků, kteří netušili, že nějaké nadpřirozeno existuje, se stejně spíš měli tendenci dostat odsud pryč. Vzala ubrus z vedlejšího volného stolu a přehodila ho přes tělo umučené ženy. To vše bez jediného mrknutí. Ne, ona nebyla z těch, kteří by se pozastavovali nad takovou hrůzou dlouho. Ona tu hrůzu mnohdy sama způsobovala. Kai byl teď zaměstnán Davinou, do místnosti přišel nějaký nový muž, kterého neznala, ale hlásil se k Sophii, kdyby bylo místo a čas na žertování, řekla by, že je to možná nějaký rozzuřený zákazník z jejího baru, ale tohle se teď opravdu nehodilo. Cítila v kostech problémy, veliké problémy. Postavila se před stůl, kde leželo již zakryté tělo, jako by tím snad říkala, že téhle šarády bylo dost a už se nikdo nedostane k tomu, aby tu hrůzu odhalil. Kai se najednou rozmluvil o dárku, co pro Cami měl. Už jen při slově matka se jí chtělo zvracet, protože sama si s tou svojí moc dobře nerozuměla a z výrazu Cami zjišťovala, že její matka asi nebude žádná milá paní. Rozhodně ne, když ji přivedl Kai. Jak skvěle bylo to představení přichystané, až se jí chtělo zatleskat nad tou genialitou. Hned potom by ale musela navštívit toalety a vyzvracet se tam. Na jednu stranu se chtěla na všechny vrhnout a nenechat to tak, nenechat je, aby si tu dělali, co chtějí, aby ovládali situaci. Na druhou stranu jich tu bylo opravdu hodně, to už teď dokázala odhadnout. Oni byli na tuto situaci připravení, ale osazenstvo oslavy ne. Dokonce ani oni, samotní Původní, nedokázali předjímat, co by se mohlo stát, kdyby snad jen naznačili, že chtějí něco provést. I ona tím, že se odhodlala jít a zakrýt tělo Jane-Anne, riskovala, ale prošlo jí to. Další akce už by nemusela. Ne, když do místnosti vešla ta nádhera - tedy matka Cami, aby byla přesná. Už jen její výraz ve tváři napovídal, že jde o naprostého blázna, který se rozhodl, že bude otravovat jejich životy. Zlatá Esther. Ta alespoň vypadala na první pohled mile. Tahle do toho měla daleko. Právě teď měl nastat ten moment, kdy se všechno rozsypalo na malé kousíčky, které nepůjdou jen tak sesbírat. Regent čarodějnických covenů byl mrtev. Josephine vládla docela pevnou rukou nad čarodějkami New Orleans, ale to už teď neplatilo. Jistoty, které čarodějky s Josephine v čele měly, jsou v prachu. Z tohohle se bude jejich komunita vzpamatovávat dlouho stejně jako z faktu, že si prostě někdo přišel a jen tak si zabil jejich vůdkyni. Tohle by si jen tak nikdo nedovolil, ale Christine s tím očividně neměla problém. Nejhorší na tom všem bylo, že měla pravdu. Žádná z komunit v New Orleans není sama o sobě dostatečně silná, žádná není dostatečně stabilní. Ani čarodějky už neměly tohle postavení. Struktura New Orleans se nacházela v troskách. Perfektní moment pro jejich nepřátele, aby toho využili. New Orleans dlouhodobě nefungovalo, jak by mělo. Bylo to hlavně kvůli žabomyším válkám a neschopnosti frakcí se na něčem domluvit bez toho, aby se za pár okamžiků všichni navzájem podrazili. Teď měli platit taky za to, že nebyli schopní udržet svůj domov v takovém chodu, jaký by si zasloužil. Heretici využívají nestability tohoto města, aby ho převzali. Věděla, že dnes nemá smysl bojovat. Ne, že by se v ní nevařila krev a nechtěla tady všechny ty parchanty upálit zaživa, ale byla si jistá, že by jí to nevyšlo, navíc by to odnesla i Cami. Tohle chtělo promyšlený plán, ne bezmyšlenkovitou improvizaci. I proto věděla, že dnes nemá cenu pokoušet se o nějaké větší výpady. Heretici padnou, ne dnes, dnes všechny zaskočili, využili situace, ale tuhle výhodu už vyčerpali. Zaplatí za to, co si dnes dovolili a co si ještě dovolí. Ví, že to nebude snadné, zřejmě při tom dost lidí padne, ale tuhle válku, kterou jim právě Christine vyhlásila, tu vyhrají. Jakmile zavelela, aby se chopili Camille, vystřelila ze svého místa.) Nedotýkejte se jí! (Než ale stačila cokoliv udělat, dokonce se chystala použít i svou magii, po Cami a hereticích zbyl jen zvířený prach. Zastavila se na místě a prudce se otočila na Christine a Kaie. Christine právě svižným krokem odcházela z místnosti, ale Kai, Kai stál připraven s ďábelským výrazem ve tváři. Tohle nebude pěkný.) Všichni dolů! (Zařvala na celou místnost, div si nevyřvala hlasivky. Splnilo to ale svůj účel. Většina osob se přikrčila k zemi, aniž by ještě tušili, co přijde. I ona si pospíšila k zemi a schovala si obličej. Jak mohla vědět, že něco takového, co pár sekund poté, co zařvala na celou místnost, přijde? Prostě to vycítila. Nebylo nic příjemného, když se jí pár střepů ze skla zabodávalo do těla, ale alespoň si uchránila obličej a další partie těla, kde by hrozila větší újma než tím, že nastaví záda. Ti, co předtím nezareagovali na její varování se hroutili k zemi teď. Mohla za to jistě i bolest, kterou zažívali. Trvalo to sotva pár minut. Ani možná to ne. Bylo po všem, heretici zmizeli a v sídle se válelo po zemi mnoho zraněných lidí. Ne všichni měli zajištěnou regeneraci a ne všichni byli zranění jen povrchově. I když ona sama měla ošklivě roztržené lýtko, nejvíc ji zajímaly Camiiny lidské kamarádky. Vstala a dobelhala se k nim. Samozřejmě, že měla strach i o své bratry, ale věděla, že ti se ze svých šrámů dostanou dost rychle. Nevšímala si své rány na noze a ihned přiklekla k ležící vysokoškolské studentce, která nevypadala zrovna nejlépe. Měla zaseklý střep v břiše. Tohle potřebovalo kouzlo, jinak by mohla i zemřít. Jenomže potřebovala, aby jí na ránu někdo tlačil. Oslovila druhou studentku, která vypadala fyzicky v pořádku, ale očividně zažívala psychický šok. Snažila se jí vysvětlit, co po ní potřebuje. Když to konečně tak nějak chápala a byla svolná spolupracovat, vytáhla zraněné studentce střep z břicha. Druhá dívka ji na ránu ihned začala tlačit, aby zabránila velké ztrátě krve. A Rebekah se dala do práce. Položila svoje ruce nad zraněné místo a začala něco šeptat. Doufala, že i když není moc magie znalá, nějaké to léčící kouzlo si pamatuje. Díky bohu se studentka začala hojit a ona si mohla oddychnout. Pohledem vyhledá Elijaha, přikulhá se k němu, postaví se vedle něj a podívá se po místnosti na sbírající se hosty a catering, jestli ještě náhodou někdo není opravdu hodně zraněný. Při tom vydechne a zhodnotí situaci.) Tohle je špatný. (Pak se rozhlédne po místnosti trochu prudčeji.) Kde je vlastně sakra Klaus a Marcel?

*S dlaní svírající krk, ve kterém stále vnímá to nepříjemné pálení, jak mu sporýš leptá jeho nitro, se s nechápavým pohledem rozhlíží okolo sebe. Na střepy skla sklenice, kterou upustil na zem dávno zapomene. Výjev, který se mu nabízí, chvilku trvá, než mu začne docházet, že tuhle oslavu někdo úmyslně sabotuje. Kol se div nezhroutí, po té, co svou sklenici do sebe obrátil téměř na ex. Sleduje, jak se dáví a dusí a má silné nutkání k němu přispěchat ve snaze pomoci, ulevit mu. Krev u sebe, ale nemá a nic jiného, co by Kolovi dokázalo ulevit nemá. Očima přelétne celé shromáždění a kromě dávicích, kašlajících upírů mu neujde, že podobný problém mají i vlkodlaci. Nejblíže má Lorenta, který na tom také není zrovna nejlépe. Nechápe, co to má znamenat. Lidé se zdají býti jako jediní po přípitku v pořádku. Ještě to by zde scházelo. Vyhledá znepokojeným pohledem opět Kola a všimne si, že je u něj Rebekah a stará se o něj. Zbaví ho tak nevědomky jedné starosti. Jak je nyní rád, že je jeho sestra v těle čarodějky. Stejně tak i jeho druhá sestra Alysea si nemusí dělat starosti s tím, jestli do šampaňského někdo něco přidal či nikoliv. Její lidské tělo to nepozná a nijak netrápí. Alespoň něčemu, co jejich rodinu pronásleduje už po tisíciletí, mohla uniknout. Jiné skutky na ni naopak dopadly plnou váhou.* (Bratr ví, kdy vyklidit pole.) *Všimne si, že Niklaus a ani Marcel na dvoře nikde nejsou.* (Ani, Hayley.) *V jejím případě mu to nevadí, naopak je rád za její intuici, či šestý smysl, který jí odsud odvedl v dostatečném předstihu, a že ji nenapadlo připojit se k přípitku pro Cami.* (Camille, jak se mohlo stát, že se do vína dostalo přesně to, co upírům nebo vlkodlakům přinejmenším znepříjemní den, když to pro ně nedopadne hůře?) *Běží mu to hlavou, zatímco vykročí ze svého místa, kde dosud stojí směrem ke schodišti. Udělá sotva pár kroků, když ho upoutá pohyb u vchodu. Osoba, kterou uvidí přicházet jej přiměje ustrnout uprostřed pohybu.* (Kdo je to?) *Nezná ho, ale přesto má dojem, že právě tento muž, je zodpovědný za narušení oslavy. Kráčí si jako král nebo lépe řečeno generál po bitevním poli, na kterém naposledy vydechli jeho nepřátelé. Zůstane stát na místě, někde na půl cesty mezi pozicí, kde stál před tím a schodištěm, kam měl namířeno. Raději ostražitě sleduje muže, který záhy strhne na sebe pozornost, jakmile začne obsáhle a dlouze hovořit, ke Camille. Překvapí ho, že toho tolik ví o jeho rodině někdo, koho on vidí prvně a nezná ani jméno dotyčného.*  (V tomhle domě, v téhle rodině opravdu nikdy nebude chvíle klidu.) *Nevěří vlastním uším, když z mužových úst slyší o Esther.* (Co ta má s ním společného? Co to má být?)  *Tato scéna, divadlo, jehož hlavní postavou je tenhle muž a Camille ho znechutí natolik, že by ho nejraději odsud vykopl někam daleko. Paže má spuštěné podél těla a sevře silně ruce v pěst. Než stačí vymyslet nějaký účinný útok, dostane se mu varování, jako všem ostatním, že by tím ublížil nejvíce Camille a o to opravdu nestojí. Pomalu ruce roztáhne a pro změnu na moment propne prsty, jak nejvíce dokáže. Lituje Cami za to všechno, co si musí na své narozeninové oslavě vyslechnout. Tolik nechutností a připomínek, které by raději měly zůstat mimo sídlo v den Camiiny narozeninové oslavy.* Ten přípitek jistě nebude nutný. *Využije pak chvíle, kdy neznámý známý, do sebe obrátí skleničku šampaňského. Udělá pár kroků k němu.* Většinou bývá dobrým zvykem se představit, když někam vejdete, pane... *Pokračuje s úmyslem muže, alespoň na moment rozptýlit. Nemívá ve zvyku poslouchat a slepě plnit příkazy nějakého šílence, neboť ho při pohledu na nezvaného hosta nic jiného, vhodnějšího nenapadá.* Nebudu se mýlit, když řeknu, že jste nebyl pozván... *Dodá s náznakem opovržení, když se pohoršuje nad mužovým chováním. Nehne při tom, ale ve tváři ani brvou, jako by se ho to zde vůbec netýkalo a byl pouhý náhodný pozorovatel. Přizpůsobuje se, jen dané situaci, která se mu ve skutečnosti vůbec nelíbí. Jak sleduje tváře kolem sebe, všímá si, že některým až tak neznámý není. Překvapuje jej, že on zná velmi dobře, zdá se nejen Camille, ale i Sophie, na kterou také zaměří svou pozornost. Každá nová zpráva, kterou se dozvídá ho nepříjemně překvapí, ale nedává to na sobě znát. Takovou radost by nezvaným hostům nedopřál.* (Genevieve ve vězeňském světě?) *Stále více věcí mu nedává smysl. Jestli měl dojem, že si nezvaný host přišel vychutnat Camille, velmi brzy změní názor. To, co provedl Sophie na to nemá slov. A že za těch tisíc let, co je na světě zaslechl ledaco. Vše to postupně graduje až se děsí toho, co vyjde najevo v každé další uplynulé minutě. Ztratí pojem o čase. Netuší, jak dlouho jim - Kai - jak postupně vyrozumí, a o něm už slyšel - narušuje oslavu, když odhalí Sophie její mrtvou sestru. Nechápavě se pár vteřin dívá na nehybnou čarodějku, která už nikdy žádné kouzlo nepoužije.* (Sophie) *Proběhne mu hlavou jméno někoho, kdo je mu také velmi blízký. Uhne pohledem, neboť si nepotřebuje prohlížet mrtvé tělo dlouho. Pomalu, opatrně, pokud možno, aby si toho Kai nevšiml vyhledá mezi ostatními Sophie. Jen jí věnuje účastný pohled, protože sám dobře ví, jaké to je ztratit milovaného sourozence. Není to tak dávno, co žil v domnění, že ztratil Klause. On měl štěstí, obrovské, celá rodina Mikaelsonových. Pochybuje silně, že Sophie bude mít stejné štěstí.* (Jane-Anne život nikdo zpátky nevrátí.) *Povzdechne si, protože kvůli Sophie to pro něj není ani trochu snadné vstřebat. Zahlédne pohyb a otočí tím směrem hlavu. Zahlédne Rebekah, jak bere věci do svých rukou. Vyhledá její pohled a nepatrně kývne hlavou, že její čin plně schvaluje. Nejspíše by jej to také napadlo, kdyby se tolik nezajímal o Sophie. Pomalu vychází čím dál tím víc, kdo všechno z jeho rodiny či blízkých leží Kaiovi v žaludku. Po Sophie zmíní i Marcela.* (Nevím, jakou pointu tohle vše má mít, ale už by to mohlo stačit.) *Dochází mu trpělivost, neboť je to pro něj ztráta času a opravdu nerad věnuje, byť jen jedinou vteřinu pozornosti tomu šílenci, co si jejich sídlem vychází pyšně jako kohout na smetišti.* (Zdivočelý agresivní kohout. Takové je třeba zabít.) *Napadne jej potom přirovnání.* (Ještě není konec?) *Čeká ho každou chvíli, ale zjistí, že divadlo má pokračování. Otočí hlavou ke vchodu o něco dříve, než se v nich objeví další nezvaní hosté. Mlčky v očekávání toho, co přijde stojí dál na místě, kde se naposledy zastavil a sleduje dvojici, která vstoupí. Jejich tváře mu jsou neznámé. Vše ostražitě sleduje a postupně se mu vše odkrývá, odhaluje. Zamyšleně si prohlíží ženu, která se překvapí jako Christine Parker a vyjde najevo, že je to Camiina matka.* (Nekonečné návraty...) *Napadne jej, že tohle nemá konce.* (Esther a Christine by si určitě rozuměly.) *Ušklíbne se nad tím ironicky. Jelikož není středem pozornosti je mu vcelku jedno, jestli to někdo z nezvaných hostí zachytí, či nikoliv. Sklopí pak hlavu dolů, aby se vymanil z pohledu, ze kterého ho opravdu přechází zrak. Trocha šedi, která se naskytne jeho očím je pro něj vítaná úleva. Zvedne pohled teprve tehdy a zaostří na incident, který se odehraje mezi Garettem a Davinou. Lehce sebou trhne směrem k malé čarodějce, která dopadne tak nešťastně. Chtěl by jí alespoň zbrzdit ten dopad, ale v poslední chvíli se vzpamatuje a neudělá to. Něco v jeho nitru jej zadrží.* (Stejně bys jí nepomohl. Jen bys to zhoršil.) *Dovede si představit, že by si to nenechala líbit, a kdo ví, co by z toho vzniklo. Sleduje to navenek bez mrknutí oka, své emoce ukrývá pečlivě ve svém nitru, není to pro něj těžké. Dělává to tak docela často a v poslední době se v tom procvičil na výbornou. Esther je toho už neživým důkazem. Jeho další pozornost je pak nějakou chvíli věnovaná Christine, která se teď místo Kaie promenáduje jejich sídlem a diktuje si podmínky a změny, které podle ní nastanou ve městě.* (Obávám se, že se mýlíš, drahá Christine.) *Myšlenky patří pouze jemu. Nedává ovšem najevo, že by s tím, co ona žádá souhlasil.* (Zajímalo by mě, kde je Niklaus. Přijde o všechnu "legraci".) *Kousne se silně do jazyku, aby odolal tomu na to Christine něco odpovědět. Nakonec se mu to podaří.*(Jak "velkorysé") *Myšlenky mu, ale nikdo přečíst nedokáže a tak v nich se nijak zpátky nedrží. Ne v tomhle případě. Když si ho Christine chvíli měří, bez mrknutí oka či hnutí brvy jí ho opětuje. Nedá tentokrát znát, co se v něm odehrává.* (Nemůžu se dočkat až opustíte náš dům.) *Myslí si u toho.* (A dříve nebo později se vrátíte zpátky tam, odkud jste se vyhrabali. Ať to bude stát cokoliv. Postaráme se o to. S mou rodinou si nikdo nebude hrát nebo jí vyhrožovat.) *Události po té naberou rychlý spád.* Ne! *Vykřikne dříve, než tomu stačí zabránit. Vyjde to samo, ve chvíli, kdy zjistí, že si přišli pro Camille a chtějí ji odvézt. Teď už se zpátky držet nechce. Opět sebou trhne, tentokrát směrem, kde se nachází Cami, aby ji zadržel. Nestihne, ale nic, jen zachytit její zoufalý pohled. On sám si v tu chvíli připadá bezmocný a ten pocit nesnáší, hlavně, když jde o jeho blízké. Camille, ale v jeho očích nezahlédne nic jiného, než odhodlání. Pak je Camille pryč.* (Najdeme tě.)  *Pořád nechápe, že se jeho bratr neukazuje. Musel by být hluchý, aby přeslech, že už se v sídle žádná zábava nekoná. Takový závěr skutečně nečekal a to stále ještě netuší, co se blíží. Naneštěstí nemusí čekat dlouho. Zničehonic uslyší rostoucí zvuk. Celým tělem mu najednou projede ostrá bolest, ze které má pocit, že mu prasknou nejdříve ušní bubínky a po té hlava. Zkřiví obličej do bolestivé grimasy a ruce zvedne k uším v marné snaze si je zakrýt a zbavit se tak bolesti. Ví, že to nepomůže. V tom zbytku soustředění se trochu nejistě a znepokojeně rozhlíží po okolí. Ano tahle situace mu krátce připomene příchod Benjamina a tehdy po jeho boku stála Hayley. Je to instinkt, který mu velí ochraňovat ji, co ho k tomu přiměje. Po té si uvědomí, že tady dole není.* (To je jediné štěstí.) *Zbloudilá myšlenka. Přes bolest a ochromení zaslechne hlas, který podle všeho patří Rebekah. Instinktivně si dřepne k zemi a kryje si pažemi hlavu. Spíše slyší a cítí, že se okolo něj vše tříští a jako nespočet projektilů se zabodává kam se dá. Vnímá v zádech, na rukách, pažích, na všech nechráněných místech, jak mu sklo prořezává a zabodává se do kůže. Na velikosti střepů závisí, jak hluboké jsou to rány a jak moc krvácejí a omezují jej v pohybu. Okolo se rozléhá nářek a výkřiky bolesti. Kolem sebe cítí krev. Když pomalu spustí paže a odkryje si tvář, zvedne pohled, aby se podíval na spoušť, kterou herektici způsobili. Pár vteřin jen hledí před sebe, jak se snaží vzpamatovat. Cítí, jak má v zádech zabodnutých nespočet střepů, a po zádech mu ztéká krev. Dokud bude mít střepy v ranách, tak se nezačne hojit. Cítí ostrou bolest v levém hřbetu ruky, natočí ji tak, aby mohl zjistit příčinu. Má v ní zabodnutý docela velký střep. Stiskne pevně rty k sobě a zatne zuby ve chvíli, kdy chytí střep do druhé ruky a začne jej tahat ven z rány. Bolí to jako čert, ale podaří se mu to. Odhodí střep na zem.* (Jeden z mnoha. Bude to trvat, než se jich zbavím.) *Zatímco se snaží zbavit těch střepů, na které dosáhne, začne se rozhlížet po ostatních.Ví, že Kolovi se moc stát nemůže a tak ho zkontroluje, aby se o tom ujistil. Mezi prvními koho vyhledá pak jsou jeho sestry. Uleví se mu, když je vidí v mezích normy v pořádku. Další koho vyhledá je Sophie a přeje si, aby na tom byla jako jeho sestry. Hned potom se rozhlédne po nejbližším okolí. Cítí hodně krve a všimne si, že na zemi leží v bezvědomí mladá žena a krvácí silně z několika ran. Podle krve, která je okolo ní už jí hodně ztratila. Přejde rychle k dívce a přiklekne k ní. Prohlédne si její zranění a odhaduje, jestli ji stihne jeho krev zachránit, když jí trochu dá nebo zemře a v tom případě ze vrátí jako upír. Zvažuje to, jenom chvíli. Nechce, aby na téhle "oslavě" byly oběti, pokud to může ovlivnit. Skloní se k dívce, jako by jí chtěl dát umělé dýchání. Než jí otevře pusu a dotkne se jejich rtů, kousne se a místo vzduchu nechá vtéct do úst svou krev. Pro jistotu to udělá párkrát po sobě, dokud si nevšimne, že přestává krvácet. Vytáhne dívce ty největší střepy, po jejichž zásahu nejvíce krvácí. Když si ji prohlédne po svém zásahu, zdá se mu, že vypadá trochu líp.* (Přežiješ to. Musíš.) *Rozkáže ji v duchu. Pak se zvedne a rozhlíží se okolo. Má dost jasnou představu o tom, co dělat dál. Než sáhne pro mobil, tak k němu přikulhá Rebekah.* Rebekah, jsi v pořádku? *Prohlédne si její zranění starostlivě.* Potřebuješ pomoct? *Koukne na ni a na své zápěstí, které má ještě od krve, která tam zaschla. Má v úmyslu dát své sestře také trochu své krve.* Musím zavolat pomoc. *Oznámí Rebekah, protože nejdříve potřebují dostat zraněné ze sídla a pak řešit, co dál.* Odešli nahoru chvíli před tím, než sem přišli herektici. *Zodpoví sestře otázku. Zvedne hlavu k hornímu patru.* Nevím, co mu tak dlouho trvá. *Při tom, jak se pohybuje cítí, jak se mu střepy zařezávají do kůže a rány krvácí.* Niklausi! *Zvedne trochu hlas, ale ne příliš, protože ví, že tohle bratr uslyší, i kdyby nechtěl. Taky s ním potřebuje rychle mluvit. Musí zachránit Camille.*