The Abattoir

*Za mračny vycházelo slunce, trhalo mraky na kusy a zářilo na každého z nich. Alespoň se to tak zdálo, protože největší hrozba byla odstraněna. Ale mohou být šťastní v New Orleans? Mohou si to vůbec dovolit, protože vždy za rohem na vás číhá další nebezpečí, další nástraha, které se nemůžete vyhnout. Spadnete do studny s kluzkým povrchem a nemůžete vylézt ven, dokud nenajdete velmi chytrý způsob, jak se z ní dostat a nebo někoho, kdo vám podá pomocnou ruku, než se stane zase někým, kdo vás bodne do zad. Nemůžete si být jistí, kdo je vás přítel či nepřítel, protože je to jako na houpačce. Jednou je mezi vámi pevné pouto, které si myslíte, že nic nepřetrhne a potom okovy spadnou a nasadíte nové, ty, které vás svazují s jistou osobou už jenom díky nenávisti a potřebě ji eliminovat. Ale právě teď, v tuto chvíli je neměl nikdo z nich. Do města se vrátila bytost, která zde měla být od samého začátku a která způsobila úsměv na tváři a radost v srdcí mnoha lidí, alespoň jedné rodiny. Bylo příjemné sledovat všechny ty změny, které okolo sebe vnímala každou chvíli, každým dalším dnem. Všechno temné v jejím nově nalezeném domově se vytratilo a nahradilo štěstí spojené se spokojeností. Zaslouží si to, každý z nich alespoň chvíli radosti, než se znovu stáhnou mračna a na nebi nebude nic jiného, než jenom neustávající bouře. Každý to věděl, každý si byl jist, že do jednoho jsou odsouzeni k smrti a nebo věčnému utrpení a právě proto bylo správné, bylo nutné užívat si tyto chvíle naplno.
A co se týče její osoby? Naplňovalo jí to štěstím, když viděla jednoho z nejdůležitějších lidí ve svém životě, že se mu navrátilo to, co je nejdůležitější pro něj. Nemohla se dočkat okamžiku až se s jeho dcerou setká a to se stalo dříve, než mohla doufat. V jejích očích byla ta nejkrásnější a nejkřehčí bytost, kterou kdy držela v náručí. Ale co víc? Nebyla jenom ztělesněním dokonalosti, ale taky výjimečností, protože je dvou lidí, kteří sami o sobě byli něčím víc, než jenom obyčejnou osobou. Kdyby měla jenom ponětí o tom, co má přijít, tak by si nedovolila cítit žádnou radost, jenom bolest a obavy, co bude dál a kam až bude muset zajít, aby to změnila. Do Rousseau's se vrátila, ale jenom na částečný úvazek, protože nechce odejít úplně a zároveň neví čemu se bude do budoucnosti věnovat. Zdá se, že momentálně je její živobytí být po boku těch, kteří to potřebují a pomáhat jim na plný úvazek, ať už jsou to jejich starosti a chtějí se s nimi svěřit a nebo jiné potřeby. Dalo by se i říci, že je terapeutkou rodiny Mikaelson, více méně pro dva členy a za tu dobu, co je zde se hodně sblížila s Hayley, tudíž i ony dvě vedou rozhovory na různých úrovní. Vychází schody a zamíří chodbou do pokoje v němž očekává osobu, která ji vykouzlí alespoň na chvíli úsměv na tváři. Není pro ni překvapením, že jakmile otevře dveře neuvidí nic jiného, než jenom prázdný pokoj. Automaticky si odloží židli na stůl po jejím boku, přičemž si svleče koženou bundu a zamíří rovnou ke skříni. Pověsí ji na jedno z volných ramínek a natočí hlavu do boku, protože si povšimnula jeho bundy odložené na posteli. Vydechne přitom ztěžka a oči jí znovu zakotví na hromadě věcí, které má přímo před sebou.* Kdybych je neznala, tak bych si myslela, že jsou rodina módních návrhářů. Všude je jenom oblečení. *Řekne ironicky sama pro sebe, jako kdyby jí to snad otravovalo. Snaží se posunout oblečení do strany, aby tak udělala další volné místo, jenomže je tam toho tolik, že se to stále vrací do původní polohy ať už se snaží sebevíc. Vydechne ztěžka a zapře se oběma rukama o dveře skříně.* Vzdávám to. *Zavrtí sama pro sebe hlavou a poklepe prsty o starý, ale zachovalý povrch dřeva. Zamíří k posteli, přičemž rychlým pohybem ruky uchopí kus kožené věci, aby ji mohla nějakým zázračným způsobem nacpat do...zarazí se, jen co uslyší bouchnutí něčeho o podlahu. Okamžitě se otočí směrem, kterým to dolehlo k jejím uším a pohledem se snaží vyhledat onou věc. Téměř hned se v jí v zorném poli objeví malá, černá krabička, která leží jenom kousek od ní a která mohla zapadnout pod stůl, kdyby se rozmáchla ještě více. Popojde o tři kroky blíže, než přihmouří oči k nepatrné věci před ní a zastrčí si pramínek vlasů za ucho, aby jí nepadaly přes tvář. Sehne se pro ní a uchopí ji mezi tři prsty, přičemž se narovná v zádech a pozvedne ji do výše očí. Zorničky se jí nejdříve zúží a znovu rozšíří, když si uvědomuje, co to je a co by v tom mohlo být. Otázkou je...co by opravdu v tom mohlo být? Patří to někomu, kdo je jedna z nejvyzpytatelnějších osob na celém světě, takže by to mohlo být cokoliv uchované v malém pouzdře do kterého ve většině případech patří šperky. Místo krabičky odloží na židli bundu, která ji už více netrápí. Celé tělo zaplavuje zvědavost a zároveň jí křičí hlas v hlavě, aby se do toho nepletla, alespoň ne dokud se ho nezeptá. Co má poslouchat více? Rozum a nebo srdce, které ji pohání každým dalším tlukotem k tomu, aby ji otevřela?
Pomalým pohybem prstů vytváří tlak na víko, které se vzápětí rychle otevře. Vytřeští oči a rty oddělí od sebe, jenom, co spatří ten nejkrásnější kroužek na prst, který kdy ve svém životě viděla. Zatají dech, srdce se na pár sekund zastaví a mysl zastře šok, který ji bubnuje na kůži. Může si myslet všechno a zároveň nic. Všechny její myšlenky se upínají k jedné, jediné věci, ale to, co to brzdí je fakt, že stále je to od někoho, kdo se v nevhodnou chvíli objeví přímo před ní. Podívá se do jeho očí a stále není schopná jediného slova, či pohybu. Zavrtí hlavou a pohne rty, jako kdyby chtěla něco říct, ale nic se neděje. Tlukot srdce zesílí, začne závodit s časem, jako kdyby ho chtělo předběhnout. Nikdy dříve nebyla nervóznější, než právě teď a je jenom málo chvil, které ji dokáží až tak rozhodit.* Nechtěla jsem to otevřít. *Namítne okamžitě, přičemž zavrtí hlavou nad slovy, které právě teď vypustila z úst.* Tedy ano, chtěla, ale protože jsem měla tušení, že je v tom něco...*Vydechne bezradně a podívá se před sebe.*...něco podobné tobě. *Oči si najdou ty jeho a zadívá se do nich. Dala mu jasně najevo, že očekávala něco klausovského, tudíž měla potřebu zjistit, co zase chystá a nečekala, že najde právě tohle. Vlastně neví, co si o tom má celkově myslet, ale jelikož je žena, která touží po věcech jako všechny ostatní, tak se stále musí upínat k jednomu bodu. Nepřestává s ním udržovat intenzivní oční kontakt, kterým ho zároveň žádá, aby jí celou záležitost objasnil.*

*Tá temnota bola svetlom. Mestský ruch, stovky hlasov a neznámych tvári sa rozpúšťali po uliciach, prechádzali popri hrubých stenách, ktoré sa zdali až príliš tenké. Prenikalo nimi zostra, spriama, bolo im jedno, kto ich zastavia, kto im bude najbližšie brániť v ceste,  boli prisilné na to, aby z niečoho mali naozaj strach. Obávané, ohavné, pútané jasnou žiarou viac, než čímkoľvek iným. Horko-sladká chuť sa mu miesila na jazyku, akoby stadiaľ nikdy nemala zmiznúť, stúpala z jedného kraja na druhý a strácala sa v slinách, ktoré spolu s poobedňajším Bourbonom prehĺtal. Slnečné lúče sa odrážali od železného povrchu čierneho zábradlia a závesy za vysokým, pootvoreným oknom viali dnu do miestnosti, v ktorej stál, hľadiac neutrálne do priestoru. Jeho myseľ bola stále roztržitá, tvár pokrytá spokojnosťou a pery spojené v dlhom a hlasnom výdychu, akoby až donedávna niečo držal, než to konečne pustil bez toho, aby mu to zavalilo prsty. Len tisíc pláten, obrovská komoda plná rároh, ktoré sa zvalili k zemi, kde zostali ležať, na miesto, kam už od začiatku patrili, ktoré im bolo predurčené. Nikdy nepochopí tú iróniu, tú lacnú šarádu, kvôli ktorej mu doteraz cukali ústa, len pretože ho jedno ráno konečne postretla radosť, šťastie... Dve tak zvláštne slová, rozpačité pre jeho uši, ktoré neboli zvyknuté počuť niečo tak pozitívne, niečo za čím sa neskrývala pomsta, zrada alebo nenávisť. A možno to tak presne bolo, možno v prvú sekundu pri pohľade na jej tvár, všetko zmizlo a chvíľu potrvá, než sa vráti späť. Rovnako ako sa vrátila ona. Jeho dcéra konečne poznala svoj pravý domov, miesto, kde mala vyrastať už od samého začiatku, ale niečo také ich rodine nebolo dopriate, nikdy nie je. Pretože ľahké cesty boli slepé, len zblúdili niečie nohy, pomiatli mu myseľ, než sa skončili v pustatine, ktorá nikam neviedla, a ak ju oni chceli zachrániť, museli ju poslať preč, musela odísť čo najďalej od nich a tiež byť len mŕtvou spomienkou pre všetkých s inou krvou. Okrajom dlane sa oprie o drevený povrch stola, nakláňajúc sa chrbtom nepatrne dopredu. Druhou podvihne sklenený a hlavne takmer prázdny pohár a všetok jeho zvyšný obsah prevráti v momente do seba, do úst, ktoré po ňom neprahli, práve naopak, nechýbal im. S tichým buchotom položí dno na dosku a pozrie sa uprene pred seba z okna. Pootvorené pery sa mu začnú letmo triasť, oči žmúriť pri pomyslení na svoju malichernosť, patetickosť, ktorú práve predvádzal, našťastie len pred svojím zrakom, pred svojím vnemom. Bolo toho priveľa... Jeho dcéra, jeho rodina, smrť Esther... Camille. Priveľa šťastia, príliš dobra v jeho živote, ktoré ani nedokázal zniesť. Mal by byť šťastný, spokojný z ľudí, ktorými je obklopený, z jeho súrodencov, ktorí ho všetci z nutnosti nenávidia, ako za iných časov, no v konečnom dôsledku, všetko čo cítil nebolo žiadne šťastie, ale strach. Frustrovalo ho to, nútilo stále premýšľať nad novými hrozbami, nepriateľmi, ktorí stoja za dvermi a len čakajú, kým ich aspoň trochu pootvorí. Bola to jeho najväčšia závislosť, najväčšia záhuba – paranoja. Mnohokrát bol sám, mnohokrát bol nenávidený, najhorší z najhorších, ten, ktorého sa báli, ktorý neodpúšťal zradu, ale teraz? Čo sa z neho stalo? Nemohol to stratiť, nemohol prísť o ich strachy, pretože len tie ich držali ďalej, len tie môžu chrániť Hope. Jeho najväčšia obava, niečo, čo ho zožieralo za dňa alebo v noci, myšlienka, žeby o to všetko prišiel. Bolo to smiešne, on bol smiešny. Kráčal dopredu, a pritom sa bál priblížiť, akoby sa jej bál aj dotknúť, bál pohliadnuť do ich tvárí a namiesto toho hľadel do priestoru v tichu svojej pracovne, zapíjajúc od obeda... Ani nevedel, čo presne. Možno to bol jej návrat, možno výhra nad pomýlenou matkou, ktorá by ich najradšej všetkých nahádzala do iných tiel, a možno len nonsensy, ktoré sa mu vynárali v mysli. Každopádne, všetko sa zdalo byť správne, lepšie, svetlejšie, odkedy mu doň vniesla svoj plameň, ktorý nešiel uhasiť ničím, odkedy začal dávať najavo, že mu záleží, že sa dostali pod jeho kožu a oň ich nemieni vyhnať preč. Zbúral tie hrubé steny, múry, ktoré by im zavadzali v ceste a otvoril sa, možno stratil časť svojej povesti, ale tá druhá zostane nad jeho hlavou visieť už navždy, nemôže sa stratiť po tom všetkom, čo za to storočie urobil a nič také ani nechcel, nežiadal. Náhla spokojnosť sa rozleje jeho vnútrom, akoby sa s tak ľahkým a tichým výdychom malo odplaviť všetko ostatné niekam do diaľky, niekam prúdom do neznáma, kde ho už nikdy nepostretne, nenájde. Mali pravdu, bola úžasná, krehká, krásna, a hlavne bola jeho. Bola niečím, čo si nepredstavoval, čo si nikdy nemyslel, že bude mať a možno ani nemal mať, ale aj tak mu bolo dopriate to skúsiť a on bol neskonale vďačný, že mohol a stále môže. Už teraz vedel, že nech už príde čokoľvek, nech už ktokoľvek zabúcha na tie múry, tak urobí všetko preto, aby ju ochránil, aby tu od bol... Navždy.
Nechá pohár pohárom a pomalým krokom prejde tých niekoľko centimetrov okolo ťažkého stola k oknu, v ktorom zostane stáť. Mierny vietor mu narážal do tváre, do končekov vlasov, ktoré sa nakláňali do všetkých smerov, rovnako ako dlhé závesy, ktoré jedným pohybom ruky zatiahol do strany, akoby mu bránili vo výhľade, ktorý popravde vôbec nevnímal. Nie tak ako buchnutie dverí z chodby, kroky vychádzajúce z jeho izby, ktorá viac nebola tak prázdna, ako ju ráno nechal, opustil. Podvihne bradou pevne dohora a stisne o seba perami, pričom s napnutou čeľusťou natočí tvár do boku a obzrie sa za seba, načúvajúc k tak známemu hlasu, ktorý mu nerobilo najmenší problém postrehnúť. Nebola len súčasťou jeho života, nechcel to tak, nechcel ju sledovať cez to sklo ako ulicu pred sídlom, nechcel, aby bola ovládaná jeho paranojou, jeho strachom, ktorý večne odrazila, pretože on nemohol, bol na to až príliš arogantný. Avšak to, čo chcel urobiť, čo už dlho plánoval urobiť... Bolo hlbšie, než čokoľvek doteraz, príliš zaväzujúce, zvláštne na jeho vkus, napriek tomu niečím výnimočné. Chcel to urobiť, chcel ju pre seba a tiež sa zbaviť všetkých pochybností, tých patetických obáv, že to opäť zmizne a on si opäť vystavia okolo steny, bez ktorých sa neposunie, s ktorými zostane stáť na mieste, hodný samoty a popola. Chcel, aby to bolo už navždy. Nedovoliť nikomu tretiemu, aby to rozbil, či sebe rozbiť to sám svojimi slovami, či činmi, ktoré boli často zachvátené hnevom. Ak to boli len malicherné dôvody, tak nech. Žiadne výčitky ho nezaujímali, nie viac, nie dlhšie.  Skloní hlavou k zemi a na niekoľko sekúnd sa zadíva na jej drevené parkety, na okraj koberca, kde ešte stále bez pohybu stál, než prsty uvoľnia hrubú látku závesu a oči zablúdia ku dverám.
Zastavil sa pred prahom, pred zrakom, pred všetkým, čo videl a neželal si vidieť. Aspoň nie takto, možno ani nie dnes. Dve jeho časti boli v rozpore, trhali sa na kúsky a on nemohol dlhšie premýšľať, nemohol cúvnuť, nechcel. Jeho telo akoby stuhlo, tlak mu narážal priamo do hrude, ktorá sa zatiaľ naoko pokojne zdvíhala a opäť klesala. Možno to bolo len želanie osudu, možno, ak je Esther konečne preč, takmer, nemusí sa každú sekundu z dňa obzerať za chrbát, nemusí sa zdráhať prejsť ďalej... možno.  Čeľusť mal pevne zovretú, črty z kameňa, z ocele, s ktorou nešlo pohnúť. Od modrých očí sa odrážalo svetlo a ľahká roztržitosť. Pohľad mal na moment stratený pri malej, čiernej krabičke, ktorá dlhšie neležala vo vrecku jeho bundy, ani v poličke za vecami, ale bola pootvorená v jej rukách, na jej dlani a medzi prstami, ktoré ju zvierali, nechápajúc na čo hľadia, pretože ani nemohla. Mal chuť pokrútiť hlavou, niečo povedať, ale všetky slová, ktoré by chceli vyjsť, sa mu akosi zastavovali na jazyku, neboli tými, ktoré by mali vyznieť. Akoby aj? Nebolo to očakávané, nie od neho, monštra, ktoré pred ňou stálo a chcelo jej dať niečo, čo si nikdy nemyslel, že bude potrebovať, k čomu v jeho mysli nikdy nemalo dôjsť, ale musel mať dôvod. Musel vedieť, prečo to chce, prečo chce, aby nosila na prste vec, ktorá ju k nemu bude pútať. Nemohla by povedať, že tomu hocičo predchádzalo, alebo bol typ, ktorý si na niečo také potrpí, ktorý na to vôbec myslí... Na druhú stranu? Mal vyše tisíc rokov, nerobilo ho to snáď aspoň trochu staromódnym? Potichu vydýchne a nakloní hlavou do strany, zdvíhajúc zrak a všetku pozornosť k jej tvári, nervóznym slovám, ktoré netušili, čo majú čakať, čím si byť istý a čo úplne vylúčiť, zahatiť. Letmé pobavenie sa mu rozleje na perách, ktoré sa v ľahkom pousmiatí natočia, len skrývajúc jeho neistotu.* Hádam, že som tvoje očakávania príliš nenaplnil. *Nemal pochybnosti o tom, že každý hlas v jej hlave kričal, aby sa pozrela, vždy bola zvedavá, až príliš zaujatá na to, aby dokázala odolať.* Nie je tak? *Podvihne nepatrne obočím, jeho hlas je o niečo opatrnejší, ale zároveň rovnako priami, ako vždy. Musela vedieť, čo tam môže nájsť, keď ju otvorí, z istej časti to mohla vedieť v prvej sekunde. A on jej to nezazlieval, nemohol. Potichu vydýchne a nepatrne pootvorí ústa, ako sa na krátky moment zadíva niekam do strany, zahryznúc si ešte stále bez slov do spodnej pery. To, čo tam objavila, nenaplnilo jej očakávania, pretože sa to nepodobalo ničomu, čo by on urobil, alebo nosil zo sebou v bunde. Akoby nikdy nevedel, kedy to použije, akoby si nebol istý, že vôbec, ale stále to nechcel nikam odložiť.* Nemala si to nájsť. *Pohodí s rukou zľahka do strany, akoby si vyčítal, že s tým nebol opatrnejší a znovu sa nadýchne, ako zrakom spočinie v tých očiach, ktoré ho tak vyzývali, mátali a zároveň pantali.* Nechcel som, aby to bolo takto...*Dodá potichu, pretože všetky otázky sa náhle stratili a zostala len jedna, jediná. Nespúšťa z nej pohľad, ako pristúpi o niekoľko krokov bližšie, zastavujúc sa tesne pred ňou, vnímajúc jej blízkosť a známu vôňu, ktorá sa už dlhý čas rozliehala po jeho izbe.*...ale možno je to tak lepšie. *Na krátky moment sa zahľadí na prsteň, než náhle podvihne pažu a dotknúc sa krabičky jej ju zoberie z ruky do vlastnej, do dlane, ktorá začne zvierať jej okraje.* Mám ju príliš dlho. Príliš dlho na ňu len hľadím. *Akoby chcel, aby vedela, že sa rozhodoval, že to nie je niečo pochabé, nepremyslené, pretože taký on nebol, jeho nepoháňali tie silné pocity, ktorým by nadobro prepadol, ako patetický človek, ktorý zakaždým koná nerozvážne. Nie pokiaľ to nebola zlosť, nenávisť, len tá ho dokázala obalamutiť.* Raz si mi povedala, že som ovládaný vlastnými démonmi...*zdvihne opäť oči, ktorých modro sa vlieva do nej, vpíja, a stále zintenzívňuje,* chcel som byť tým, kto ich ovláda, veril som tomu, že som to ja, kto je najsilnejší, neohrozitelný nikým a ničím. *Zvraští čelom, ale neodmlčí sa, nedá jej šancu, aby niečo povedala, ani keby chcela.* Všetkých nepriateľov, každého, kto šiel proti mne som plánoval zničiť... Chcel som toto mesto viac, než čokoľvek, viac než mojich súrodencov, viac než túto rodinu v troskách. *Jeho tón je zameraný len k slovám, ktoré hovorí, zdvíha sa a znovu padá, najskôr jej nedáva ani nazrieť, kam s tým vôbec smeruje. Konečne sa odmlčí, zopne pery k sebe, akoby stratil niť, ktorá ho doteraz zaväzovala, namiesto toho sa však voľnou rukou dotkne jej paže, prstami zachytí o holú kožu, jemnú pod tou drsnosťou.* A potom som stretol teba. *Hlavou sa skoro nakláňal k tej jej.* Niekoho, kto sa mi nebál postaviť, nebál pomenovať mojich démonov. Odvážna barmanka, ktorá sa dostala bližšie, aj keď som ju nikdy nenechal. *Aj tak nepochopí, prečo to chcela, prečo chcela tráviť čas s niekým ako on, pretože to vedela, vedela o každej jednej veci, videla mu do hlavy a on sa toho nemohol striasť.* Bol som obklopený ľuďmi, ktorí neprahli po ničom inom, než mojom konci... Nebol ten správny čas, nie pokiaľ tu bola moja matka. *Musela zvážiť všetko, čo videla na jeho tvári. Jeho stisk je stále len nepatrný, letmý, akoby tam ani nemal byť, len sa jej prosto potreboval dotknúť.* Ale teraz viem, že tu vždy bude niekto stáť, nikdy sa nezbavím všetkých nepriateľov, ani démonov, ktorých poznáš. Nikdy nebude čas, kedy by ťa spojenie s našou rodinou, so mnou, neohrozovalo... či už to bola Esther, alebo niekto, kto nám príde všetko ukradnúť, kto nás príde zničiť. *Pomaly ruku spustí, pričom podvihne tú druhú, tú ktorá zvierala prsteň, ktorý predtým nehodou našla.* A ja ťa potrebujem, aby si mi to pripomínala. Vždycky budem. *Pootvorí ústa a pozrie sa jej späť do očí.* Teraz si môžeš tento prsteň zobrať a vedieť, čo znamená. *Vedieť, kam jeho city voči nej siahajú. Zhlboka sa nadýchne, jeho hlas je o niečo monotónnejší, pevnejší.* Alebo ho odmietnuť. *Drží ho za obrúčku podvihnutý len niekoľko centimetrov od jej tváre.* 

*Pocit úzkosti, obav, mysl plná předtuch, fantazií, které by měly být raději někde hluboko pohřbeny, protože o něčem takovém nemohla přemýšlet právě teď a ne u něj. Ve chvíli, kdy mezi prsty svírá černou krabičku, jejíž obsahem může být cokoliv malého tvaru a nebo jen jediná věc ji nutí zhluboka dýchat. Jenomže vzduch se z místnosti vytratil, zmizel a nechal za sebou jen malou část na které může přežívat, dokud ho nevydýchá úplně. Alespoň tak si právě teď připadá...nervózně? Nejistě? Kdyby měla přemýšlet jako normální žena, kdyby měla zapomenout na všechno, co se děje okolo ní, co představuje svět do kterého se narodila, tak by jí to táhlo jen k jediné myšlence, jedinému bodu, co si přeje každý, kdo je v dlouhodobém vztahu a dokonce jejich životy jsou propojeny více, než emočně, protože sdílí i jednu střechu nad hlavou. Jenomže její případ jí to nedovoluje, zdravý rozum ji zastaví jen, co na to pomyslí. Tohle bylo majetkem muže, který byl nepředvídatelný, staromódní, ale stále nepředvídatelný. Někdo, kdo o sobě tvrdil, že nepotřebuje nikoho a i když ona a jeho nejbližší věděli, že tomu tak není, proč by měl potřebu se po tisícileté existenci vázat? Vázat k člověku – k ní. A taky je tady druhá možnost, kdy je zapleten do věcí o kterých nemá sebemenší tušení, kdy jeho zatracená mysl opět něco chystá a nebude to pro nikoho znamenat nic dobrého, i když v tom bude ten nejlepší skrytý úmysl. Je chytrý, příliš na to, aby věděl, kde různé věci schovat, aby nikoho jenom tak nenapadlo hledat právě na takových místech. Kdo mimo ji by mu chodil do šatníku a hledal krabičku na šperky? Kdo by vůbec předpokládal, že by něco schoval právě na takové místo? Asi byla jediným žijícím tvorem na zemi, kdo jako jediný očekával snad všechno, protože ho znala. Nahlédla do jeho mysli, poznala ji a pochopila ať už to znamenalo její zkázu nebo ne, protože blízkost, která mezi nimi je nemůže pro ni být ničím jiným, než záhubou . Možná někde hluboko uvnitř sebe ví, že tohle je přesně to, co si zaslouží. Pokud všechno skončí jen jednou jedinou cestou, která se vlastně z části naplnila, ale vždy se probudila, prozatím – tak si to zaslouží. Nikdy nebyla obyčejná, věděla to...možná...možná jí mysl vedla k tomu, že když napraví jeho, tak napraví i část sebe. Příliš zvědavá, přesně jako když byla malé dítě, příliš zapletená do věcí od kterých by se měla držet dál, vždycky byla taková a to je důvod, proč dá rozkaz prstům, aby otevřely víko krabičky. Téměř okamžitě se jí zastaví srdce, mysl zpomalí, jako kdyby už nikdy nebyla schopná přemýšlet. Jediné, co dokáže je upřeně pozorovat prsten zasazený do hedvábného povrchu. Chce se nadechnout, chce přinutit hruď k pohybu, ale celé tělo ochrnulo a ona neví, jak se má zachránit a nebo přivolat někoho, kdo by ji znovu přinutil dýchat. Jedna myšlenky bojuje s druhou a každá říká něco jiného. V hlavě má tisíce hlasů, které nemůže zastavit, protože její křik by se ztratil mezi těmi ostatními, které jsou silnější. Je těžké uvažovat jasně, ale měly by, ne? Je psycholog, měla by zvládat všechny situace s nadhledem, měla by přesně vědět, jak se zachovat, ostatním radí, co mají dělat, vždy má na všechno správnou odpovědět, vždy má řešení, tak proč zatraceně teď stojí na místě, pozoruje jednu jedinou věc, která může znamenat všechno a zároveň nic a nedokáže přijít na nic rozumného? Proč nedokáže přinutit samu sebe se zhluboka nadechnout?
Jako kdyby jí do hrudi udeřil kámen, který zničehonic rozproudil všechnu krev v žilách, přinutil srdce do rychlého pohybu a funkčnost plic byla znovu obnovena. Mohla se už konečně nadechnout, pohnout kupředu či do strany, ale nebylo přeci jenom ze všeho nejhorší to, že před ní stál někdo, komu maličká krabička patřila a soudě dle jeho výrazu nebyl ani zdaleka nadšen, že si dovolila ji najít a otevřít a nebo si jenom myslela, že to vidí? Bylo to těžké... v tuto chvíli bylo těžké soustředit se, co jeho výraz napovídá, co přesně naznačuje. Na jazyku ji pálí několik slov, které nemůže pustit ven, protože není žádná omluva, která by dokázala vysvětlit to, proč měla důvod se mu hrabat v něčem, co jí nepatřilo. A ve stejnou chvíli nemá co říct...ona, někdo, kdo zná odpověď na všechno, kdo nepřestává mluvit neví, zda je právě teď vhodné vůbec něco říkat. Jeden z nich to dříve či později udělá, nemohou se jeden druhému dívat intenzivně do očí a předpokládat, že věc, která „stojí“ mezi nimi není ničím a nebo něčím, co by se dalo přehlédnout. Ne...ne malý drahokam svírán v prstech září po celé místnosti, upoutává na sebe pozornost a jenom těžce odolává se na něj podívat znovu a znovu. Avšak stále má silnou vůli, stále je soustředěná jen na jeho tvář, která ji nepřestává propalovat skrz naskrz. Přinutí rty do pohybu, její hlas se rozezní po pokoji a přeruší to nekonečné ticho, které jí ještě odeznívalo v uších. Nemůže tvrdit, že nechtěla nahlédnout dovnitř, stejně tak jako si nemůže přiznat, že by se mu vyloženě šťourala do věcí jako nějaký slídivý pes. Mělo by ji to těšit, jeho pobavení, mělo by to naznačovat, že je všechno v pořádku, ale právě teď nebylo nic v pořádku. Znervózní, o něco více, než by bylo zdrávo a jenom pohne koutkem úst, jako kdyby se chtěla pousmát, ale nevyjde z toho nic jiného, než jenom trpké ušklíbnutí. Pootevře rty a nadechne se zhluboka. Nakloní hlavu mírně do strany přemýšlejíc, co přesně má odpovědět a zda vůbec něco. Ví sama, co čekala? Byla přesvědčená o nějaké mystické zbrani nebo papírku, který dokáže zničit cokoliv a kohokoliv a zároveň si i myslela, že by tam přesně mohlo být to, co tam je...jen ne v tak nádherné verzi.* Z části. *Pousměje se na něj, ale stále je v tom nervózní podtón. Mlčky ho pozorujíc vyzývá každou jeho část k tomu, aby to nedělal. Aby neodvracel od ní zrak, aby nemlčel, aby řekl cokoliv jenom nenechával místnost naplnit ještě hustější atmosférou, než byla doteď. Všechno se zastavilo, svět se přestal točit, neexistovalo nic jiného, než jenom ona a on, místnost ve které stáli, okamžik, který prožívají a jí se zdá, že to bude trvat nekonečně dlouhou dobu, že to bude věčnost, co bude stát naproti němu, pozorovat ho a přemýšlet, zda se vážně odhodlá ke chvíli,která zřejmě měla jednou přijít. Ihned přikývne souhlasně a spojí rty pevně k sobě. Zhluboka se nadechne a hned zavrtí hlavou, aby nic dalšího neříkal, protože to nepotřebuje slyšet. Ví, že to nejsou výčitky, ani zlost, nic z toho. Pro tentokrát měl pravdu...neměla to najít. Druhou ruku pozvedne do vzduchu, aby ho zastavila. Skočí mu do řeči i přes vědění, že mu to může být nepříjemné.* Já vím...*Vyhrkne ze sebe a nedovolí si ani na chvíli odmlčet se.*… a omlouvám se. *Není ta, která by se omlouvala, která by se kdy obzvlášť omlouvala právě jemu za své činy, ale teď to bylo na místě. Nebyla v právu, snad poprvé není v pozici, kdy by její činy byly nějak oprávněné a nebo snad správné. Vydechne ztěžka, jen co smaže veškerý prostor mezi nimi a nedělí je nic víc, než jenom pouhé milimetry. Opět semkne rty k sobě a nepřetržitě se mu dívá do očí, zelená barva v těch jejích jako kdyby se chtěla vpít do modré, jako kdyby chtěla, aby se spojily dohromady. Zhluboka vydechne a tentokrát si nedovolí ho jakkoliv přerušit. Sklouzne pohledem ke krabičce, která se pomalu vytrácí z dlaně. Po prstech ji pohladí chlad a to ji přinutí na sucho polknout. Stáhne ruku podél těla a pozvedne bradu, aby se mu znovu mohla zadívat do tváře člověka, který před ní stál. Usměje se na něj z části jemně a z části pobaveně. Přesně ví, kam tím míří, co jeho slova znamenají, ale nějak si nedokáže odpustit svůj komentář, který ji štípe na jazyku. * Takže nejsi naštvaný, že jsem ji našla...jsi zklamaný, protože jsem to našla, protože pořád sis to mohl rozmyslet. *Roztáhne rty do nervózního úsměvu a hned na to si po nich přejede jazykem. Asi není nejchytřejší uvolňovat napětí právě teď, protože to k tomu jednoduše patří, avšak její povaha si zkrátka nemohla pomoct pronést něco v nevhodného ještě v nevhodnější dobu. Chápe však, kam jeho slova směřují. Hodně věcí v jeho životě dělal bezmyšlenkovitě a nebo nad nimi přemýšlel až moc. Tohle je něco, co si každý musí pořádně rozmyslet, protože je to závazné, alespoň by mělo být. Nikdo by si s tím neměl zahrávat, nikdo by neměl žádat, pokud si není svým činem opravdu jistý a ona ví, že to je to, co Klaus potřebuje...být si jistý, plně, nekompromisně a neodvolatelně. Pozoruje jeho mimiku, pohled, který upírá ať už na ni nebo na něco jiného. Nedokáže od něj odvrátit zrak, nedokáže přestat být nervózní. Srdce ji začíná tlouct silněji, rychleji, závodit se vším v čem by mohlo vyhrát. Nechce to, poprvé to nechce, protože ví, že není možné, aby se to nedolehlo k jeho uším. Díky tomu může vycítit všechno, co cítí ona sama. Nervozita, strach, napětí, radost...všechno se to mísí do jednoho. Lesk v očích je silnější, odráží se v nich světlo z rozsvícené lampy na nočním stolku. Nadechuje se pomaleji, ale více zhluboka, přičemž nedokáže vnímat nic, než jenom jeho. Je uchvácená modrou barvou duhovky, která ji láká k sobě každým jeho pohledem, jeho slovem blíž a blíž. Ani kdyby chtěla, nemůže narušit jeho slova, nedává jí k tomu příležitost a ona nechce. Všechno, co jí říká mohla dávno znát, ale to neznamená, že by to nechtěla slyšet, že by snad předpokládala, kde přesně jeho slova vedou. A ona to chce vědět, chce si vyslechnout všechno, co má na srdci, chce ho nechat mluvit, chce mu dát ten prostor, který si bere. Jeho blízkost je omamná, jako kdyby byl umělecký artefakt a v jeho společnosti se cítíte...zvláštně, příjemně a zároveň s trochou nebezpečí. Mohli být téměř každý den bok po boku, sdílet jeden pokoj, jednu postel, ale to neznamená, že všechna intenzita mezi nimi vyprchala, že se to ztratilo. Ne...právě teď to cítí více, než kdykoliv předtím, možná je to sílou okamžiku, možná slovy, které jí dává, je jí to jedno, stále to tam je, stále jí to stahuje do hlubin, podmaňuje a mámí smysly. Ticho opět naplní místnosti, jediné, co to narušuje jsou jejich hluboké nádechy a výdechy, nezastavitelný tlukot srdce, které se snaží probít skrz hruď. Přivře zlehka oči při jemném doteku prstů na paži. Cítí malé elektrizování po části ruky, které vede do těla a nutí ji cítit se jako kdyby se vznášela, jako kdyby její existence nabyla plného bytí. Nasaje vzduch do plic a o něco více se mu zadívá do očí, pokud je to vůbec možné. Usměje se na něj jemně, vstřícně a potěšeně, přičemž nakloní hlavou zlehka do strany. Chtěla to, od samého začátku se chtěla připlést do jeho života...nejdříve to připisovala jenom vědě, protože ji něčím fascinoval, o to více, když zjistila, kým vlastně je, mohl být její studií, něčím, co by chtěla pochopit, napravit a zároveň tam byly i osobní důvody. Velmi brzy, nečekaně se to převrátilo do osobního hlediska, někde, kam to nemělo vůbec zapadnout, kde to on nechtěl pustit. Snažila se zbourat stěny, které mezi ně postavil, ať už se snažil sebevíc ji zadržet, vždycky přišla, vždycky tam stála a vrážela do nich svou sílou, než je zlomila úplně. Na okamžik sjede očima ke smyslným rtům, kterých se dotýká častěji, než by sama kdy předpokládala, než by on sám mohl. Pozoruje jejich pohyb a má tendenci se kousnout do rtu, ale odolá pokušení a vrátí se nazpět k modré záři jeho očí. Musí se usmívat, nutí ji do úsměvu vším, co o ni pronáší. Měla by být hrdá na všechno, co u něj dokázala? Kam až se dostala? Že ji pustil k sobě, protože jí začal věřit? Ano, vlastně je. Posunuli se do bodu, kde si ani jeden z nich nemyslel, že budou stát a přitom? Tento den, tento večer je připomínkou toho, jak dalekou cestu museli ujít, aby se zde dostali, čím vším si museli projít, kolik bolesti bylo potřeba k tomu, aby dnes mohl říct všechno, co měl přímo na jazyku. Zvážní, ale stále má ve tváři jemnost se kterou se na něj dívá. Má chuť se pohnout, přinutit srdce, aby na chvíli zpomalilo, ale nedokáže to, nemůže bojovat s něčím, co nelze ovlivnit. Opět se musí usmát, o něco šťastněji a zároveň oči jako kdyby říkaly opak, protože se lesknou o něco více. Není to smutek, co cítí v srdci jenom radost, ale zároveň obavy. Nezná ji, ne každou část v ní...nezná tu temnotu, kterou drží pod kontrolou už nějaký ten rok, neslyšel všechno. Co kdyby se mu to nelíbilo? Co kdyby mu to bránilo v tom, co chce udělat a nebo ho zklamalo natolik, že by ji pustil? Na druhou stranu už tady bylo všechno...ne snad? Vešlo jí do života tolik věcí a vždy se zachovala dle toho nejlepšího úmyslu, nikdy ji nic nevyčítal, věděl o tom, že byl čas, kdy si opravdu přála, aby lidé, kteří ji ublížili byli potrestáni, i kdyby to mělo být smrtelně. Minulost přece nemění nic na tom, kým je uvnitř, jaké je její srdce. Ví,že z jeho strany ji čeká nebezpečí...spousta nebezpečí, ale co ta její strana? Co její démoni? Vždy se ukáže někdo, kdo ji ohrožuje, kdo může ohrožovat jeho a nebo její blízké. Nejednou se to stalo, nemůže předpokládat, že to nepřijde znovu. Zadívá se na prsten v jeho ruce a nadechne se zhluboka, jak nejvíce to jde. Nikdy předtím nebyla nervóznější, nikdy předtím necítila nic podobného a musí uznat, že je to ohromné, zavádějící a nejradostnější. Přikývne na jeho slova, snad aby mu naznačila, že tady vždycky bude, aby mu připomněla, kým je, kým může být, že je lepší, než si o něj myslí okolí, že je v něm dobro pod tím vším, co ho ovládá, že ani jeho démoni nemohou vyhrát, pokud je nenechá. A ona tady bude vždy, aby je zastavila, aby mu ukázala cestu. Pohlédne do jeho očí a zlehka se pousměje, než pozornost přesune na prsten, který se jí objeví před tváří. Nečekala by, že někdy bude požádána, že bude požádána právě od něj, protože v tomto světě to snad ani nebylo možné. Chce mu dát odpovědět, jednoduchou, okamžitou, pozitivní. Ale nemůže...ne teď.
Přejede si jazykem po rtech a pousměje se, přičemž se zhluboka nadechne.* Víš, když jsem přišla do města...*Podívá se na chvíli za něj, snad si rozmýšlí, zda pokračovat dál a nebo to nechat být, ale jednou už to chtěla říct, tak by to měla dokončit. Měl by to slyšet. Vrátí se nazpět k jeho očím.*...nevěděla jsem, zda zůstanu. *Přizná se mu. V ten moment to netušila, chtěla jenom zjistit, co se stalo s jejím bratrem, chtěla vědět, zda jeho démoni budou i jejími, protože už v tu dobu měla své strašáky v hlavě.* A potom se v baru objevil muž se spoustou peněz a já si říkala, že je zatraceně sexy a jeho přízvuk je ten nejlepší, který jsem kdy slyšela. *Roztáhne zeširoka úsměv, než spojí rty k sobě, ale ve tváři ho stále má, jen ne už tak velký.* Nebyla jsem zklamaná, když jsem zjistila, kdo jsi. *Tentokrát je to ona, kdo mu nedává prostor k tomu, aby ji přerušil.* Po tom všem...mohla jsem odejít, ale nechtěla jsem. *Na okamžik se odmlčí, než znovu tiše promluví.* Protože jsem měla komplikované city k tobě. *Měl by to vědět, vždycky jí to k němu přitahovalo, přitahovalo k temnotě, které se snažila vyhýbat, ale nemohla.* A doufala jsem, že by tam mohla být šance, že to cítíš stejně. *Nepřestává s ním udržovat oční kontakt. Je si jistá, že už dávno ví, kam její city k němu sahají.* A bylo to tak. To byl moment, kdy jsem se cítila nejvíc šťastná. *Měl obavy, že ji nedokáže udělat šťastnou, že po jeho boku to nikdy tak nebude, ale opak byl pravdou. Necítila se více šťastnější, když přiznal, že jejich sympatie jsou vzájemné, že všechno, co cítí ona k němu on cítí k ní. Nasaje do plic vzduch.* Takže...*Nakloní hlavu mírně do strany a dívá se mu do očí mlčky, přičemž nechává rozhostit ticho mezi nimi, jako kdyby všechna nervozita odpadla, všechny pochyby byly smazané a neměly se nikdy vrátit, jako kdyby si byla jistější více, než kdy předtím.*...ano. *Dá mu odpověď na kterou čekal a usměje se na něj zeširoka, přičemž odhalí vrchní řadu bílých zubů. Zvedne levou ruku směrem k prstenu a odpoutá se pro tuto chvíli od jeho očí, aby se mohla podívat, jak bude vypadat prsten na její ruce, který je zároveň příslibem věčnosti.*

*V jeden moment vrelý kŕč poháňal jeho slová. Pohľad inak nevyspytateľných očí, každý pohyb tela, či rúk, ktoré nechceli nič viac, než cítiť dotyk jej prstov, chladného povrchu prsteňa, ktorý stále zvieral, i keď mu nepatril. Bol len jej, je a vždy bude, nezáležalo na tom, ako sa rozhodne. Nikdy tu nebude nikto iný, komu by ho dal, pre koho by bolo určené ho nosiť. Vždy a navždy s jej menom, po všetky časy a veky, ktoré ho ešte čakajú. Čakajú ich, dúfal. Nech už jeho rozhodnutie bolo akokoľvek sebecké, nabralo studeného spádu, na ktorého konci nebolo nič viac než tma, ticho a samota, ktorú nenávidel. Potreboval ju, jej prítomnosť, jej hlas, každý zrak očí, ktoré ho vytiahnu z pomätenia, a nielen v jeho pocitoch, nielen v citovom zmysle. Skôr než hocičo iné, bola človekom, ktorému dôveroval, ktorý mu načúval, keď rozprával, ani jediný krát sa neobával postaviť sa mu... a na rozdiel od ostatných, u nej to oceňoval, i keby to nepriznal, pomáhalo mu to. A potom? Nechcel ich nechať, bolo jednoduchšie vystavať si domnelé bariéry, ktoré sa zrútia, ak sa ich niekto pokúsi strhnúť, chytrejšie. Otvoriť sa im, pustiť ich dnu a nechať prejsť priamo cez, už komplikovanejšie, ale opäť...Potreboval ju, na rozdiel od nej, on ju potreboval. Vždycky bude. A práve preto, z toho dôvodu, sebeckého a patetického, pred ňou dnes najskôr stál. Potichu si nárokujúc jej sľub, jej slovo, niečo čo mu nikdy nemusela dať, pretože na to nebola odkázaná a aj napriek tomu, všetky hlasy, vzduch aj ruch mesta nekričali po ničom inom. To bolo dôvodom jeho neférovosti. Jediným a oficiálnym, ktorý si nezaslúžil a aj napriek tomu chcel zobrať...Už dávno zobral.
Odbitím ručičky všetko, čo ho dovtedy poháňalo, zastaví, stuhne na jednom mieste, akoby sa už nikdy nemalo pohnúť. Mal tisíc rokov, prebytočných dní, v ktorých sa ani jediný moment nedal priblížiť k tomuto. Nepriatelia ho spália na popol, ju pred jeho očami. Zotnú mu hlavu a uložia ju šesť metrov pod zemou, pretože mu nebolo určené milovať. Nemal právo na lásku, nemal dôvod slabnúť, padnúť, zosypať sa ako pôvodný hybrid, ktorý nikdy neprehráva. Len obyčajný človek, slabý a krehký, nech už v nej videl akúkoľvek moc, pre nich neznamenala nič, než prekážku, možnosť ako ho zničiť, ako mu ublížiť... A tisíc rokov je ako tisíc rúk, ktoré nechcú viac ako drviť a lámať, premieňať v prach. Lenže tie ruky tu boli aj vždy budú. Záležalo mu na nich ešte vôbec? Neboli dôležitejšie, než všetci v pekle, všetci mŕtvi, ktorých už dávno zrazil na kolená, stovky metrov ďaleko, od jeho mesta a od jeho rodiny. Všetkého, čo mal a na čom záležalo. Pretože nech ju už akokoľvek zavrhoval, šliapal po nej a ubližoval im všetkým, práve rodina bola to, čo ho robilo šťastným. Nebyť nej... Nezostane nič, než tá známa tma, ticho a samota.  A on už nikdy nebude musieť byť sám.
Slabo pootvorí ústa, ako sa slová stratia a všetko sa odmlčí. Jeho oči boli v tých jej, pálili ju, vpíjali sa do nej a jej mysle, akoby sa snažil preniknúť a vnímať všetko, čo sa objaví. Už od prvého momentu badal jej nervozitu, ale samotný prsteň nebol to jediné, čo ju vyvolávalo. Pretože... čo vôbec znamenal? Záväzok, bláznovstvo, hocičo podobné jemu? Mohla ho odhadnúť ako starú knihu so žltými stránkami, ktoré sa rozpadali ako pergamen. Možno preto ona a len ona, nepotrebovala s ním stráviť ani jedno hlúpe storočie, aby mu rozumela a on to pochopenie chcel, vyžadoval si ho. Pri jej kývnutí, nepatrne spojí obe pery zľahka k sebe. A to bolo ono. Či už si ho zoberie alebo nie, vždy tu bude, aby mu to pripomenula. Kým je, kým môže byť, bez odcudzovania, nenávisti, či pohoršovania nad množstvom krvi, ktoré mu stekali z dlaní ako voda.
Teraz však nebola tou, ktorú mátala len trpká neistota, chladný záchvev niečoho, čo by sa mohlo skončiť skôr, než vôbec začalo. Očakával to najlepšie, i keď bol zvyknutý na pravý opak, a to len kvôli nej, ona mu ukázala niečo iné, odlišné od jeho sveta, svetlo, ktoré vždy videl, ale nikdy sa k nemu nepriblížil, pretože nechcel, nechcel mu porozumieť, rozumieť ľuďom. Možno si sama nebola istá, čo má povedať, možno sama nevedela, čo z toho mu dať, alebo len potrebovala čas, rovnako ako on, než by sa to rozhodol urobiť, i keď mu, akosi, sama prestrihla nite.
Jej slabý poloúsmev nenasvedčoval ničomu, žiadnej z vecí, ktorú by už nevidel predtým. Iste, nemohol by ju obviňovať, ak nebola pripravená, jedna časť z neho samotná ležala na vážkach, až pokiaľ ju nevidel stáť uprostred jeho izby s otvorenou krabičkou v ruke, hľadiac na niečo, čo len schovával, namiesto toho, aby jej ho konečne dal. A ak sa niekto nemohol niečoho báť, bol to on. Chcel to a mienil dostať, čo chce, aj keby mu to mohlo byť tak ľahko odopriate.
Vedel, prečo sem prišla. Prečo sa rozhodla vstúpiť do mesta, kde jej zostali len zvyšky rodiny a tajomstvá, ktoré jej nedali spávať. A tiež to, že sám chcel, aby odišla, časom sa to zdalo prijateľné, nadchádzajúce, akoby to bol spôsob ochrániť ju od všetkého zmätku, chaosu, ktorý sa dial. Nikdy však nepremýšľal nad tým, že už len priezvisko z nej robilo súčasť, časť tej smrti a krvi, ktorá sa liala po kanáloch. A neskôr? Teraz? Ani nepremýšľal nad tým, žeby mohla odísť, žeby mohla cúvnuť a zavrieť za sebou dvere... Až pri liste, ktorý našiel na jej stole, liste o jej budúcnosti, ambíciách, všetkom, čo sa rozhodla z nejakých príčin...zahodiť. Stále na ňu hľadí. Jeho telo je patrne napnuté, hruď podvihnutá, pery bez pohybu čakajú na jej ďalšie slová. Musela mať dôvod, dôvod, prečo sa rozhodla zostať. Rovnako ako musela vedieť, prečo mu to chce povedať.
Kútiky jeho úst sa krivo roztiahnu do strán, ako potočí hlavou do strany a nadvihne takmer pobavene obočím, na krátky moment privrúc oči, než ich opäť pootvorí. Akoby sa chystal zasiahnuť do jej monológu, roztvorí pery, z ktorých však nič nevychádza. Len holé ticho, preťaté ich suchom, ktoré zmyje jazykom. Možno k nemu už od začiatku mala bližšie, než si myslel, ale predtým to neboli len obyčajné sympatie, či atraktívnosť... Nie, u nich dvoch to bolo viac, bol to vzťah, ak sa tak dal nazývať, založený na rozdielnych veciach, ako sú tie ostatné. A práve preto čas strávený s ňou, nebol nikdy strateným, naopak prijateľnejším a osvetľujúcejším ten bežný. Tvár obráti späť k nej až vo chvíli, kedy znovu prehovorí, pričom úškrn poniekiaľ povädne a nahradí ho vážnosť zmiešaná s tak vzácnou, nezvyčajnou opatrnosťou. Akoby sa ticho vnáralo do jej tváre, bližšie než kedykoľvek, hlasnejšie a jasnejšie, ako ju kedy videl, nemohol uhnúť, nemohol sa stiahnuť, či zavrieť oči... Komplikované, nezaradené, nečakané a zvláštne v ľahkom poblúznení, ktoré jej opantalo zmysel, rovnako ako jemu. Slabo pootvorí ústa, nečujne vydychujúc niekam pred seba a niekoľko krát prižmúriac zrakom, akoby to malo byť niečo, čomu neverí, čo je až príliš dobré, iné pre jeho svet, pre jeho pohľad naň.
Do miestnosti prenikalo svetlo spod roztiahnutých závesov, ľahko ožarovalo lesklý, teplejší povrch prsteňa v jeho zovretí. Končeky jeho vlasov, tváre i pier, ktoré sa nestihli privrieť. Odrážali od jej bledých prameňov, zelených zreničiek ponorených do tých jeho modrých. V jej strede, v jej dianí a živote, nič nebolo nepredstaviteľnejšie, nič nebolo reálnejšie. Anjel miloval diabla, temnotu, ktorá ho priťahovala, pretože aj svetlo potrebuje svoju tmu, rovnako ako tma niečo, čo ju od času na čas prežiari. Nezaslúžil si to, ale potreboval to, momentálne viac, než čokoľvek iné. Opäť niekoľko krát zamrká, privrie vlastné dúhovky, i keď ich z nej nevie ani na sekundu spustiť.
Chce niečo povedať, pohnúť zmeravenými perami, ktoré zostávali len sucho vsadené medzi lícami. Bola šťastná, šťastná kvôli nemu, i keď on bol vždy tým, ktorý ničil, bral a dupal po všetkom šťastí. Nespôsoboval ho a nebol tu nik, kto by mu tvrdil opak... Až doteraz. A on to chcel, chcel ju robiť šťastnou, nech už akokoľvek neveril tomu, žeby naozaj mohol. S ľahkým očakávaním sleduje jej zdvíhajúci sa hrudník, počuje každý zvuk, vrznutie parkiet, dverí, ľudské kroky preplnených ulíc... Zmiešavalo sa to dokopy, ako stále opakujúci sa kolobeh, ktorý zrazu zmĺkol, celkom sa zastavil pri jedinom krátkom slove.
Jeho pery sa zachvejú, pohľad očí intenzívne znásobí... Možno to chcel len počuť znovu, možno sa nedokázal pousmiať, prejaviť toľko šťastia ako ona práve v tento moment, ale jedine to, čo sa dialo hlboko v ňom a prebíjalo všetky zdravé zmysli, bolo vecou, ktorá ho zaujímala, ktorá existovala. Pomaly nakloní hlavou dopredu, odvráti sa od jej tváre k jej podvihnutej ruke a privrie ústa, ktoré sa chystali znovu prehovoriť. Prsty oboch jeho paží sa dotknú jej hánok, zľahka, a zároveň pevne, akoby boli istotou, že ich nestiahne, že zostanú presne tam, kde sú... Na svojom mieste a po jeho boku. Obkolesia ich, stisnú jej dlane, než ich konečne uvoľnia, aby mohli ten doteraz chladný, krehký krúžok prevliecť cez jeden z nich. Šiel ľahko, hladko... Akoby preň bol určený, akoby ho na ňom videl odjakživa, len si to neuvedomil, prehliadal ho.* I fall in love with you. *Zdvihne zrak, ukotvujúc ho na každej jej črte, pohybe. Jeho tón je tichý, avšak priami, jednotný.* Without knowing how, or from where. I love you simply, without pride... in this way because I do not know any other way of loving but this. I know, *potiahne krúžkom na jej prste v ďalšej sekunde nižšie,* I would never forgive myself, If I let this feelings go. *Nikdy nepúšťa jej ruku, neskĺza pohľadom.* From now you know too. This ring is a promise, promise which means eternity for me. *Priblíži sa tvárou k jej, mohol cítiť jej dych, vnímať jej blízkosť všetkými zmyslami, ktoré mu nezabránili dokončiť slová, ktoré neboli vetrom, a ktoré prichádzali samé.* And with all these foolish promises around...*slabý úsmev skriví jeho pery, ktoré sa priblížia k tým jej,* I´m gonna keep this one. Always and forever. *Napokon sa ich dotknú. Ich tlak je intenzívny, naliehavý, akoby boli posledným ovocím pred spaním, alebo len vzácnym potešením, ktoré si raz za čas dopraje. Bola jeho svetlom v temnote a zároveň on jej tmou, ktorá jej pripomínala, že nikdy nezáležalo na tom, kto si, alebo čo robíš... Každý nejakú má. Ale on tam stál, jeho ruky držali jej pás, ťahali ho k sebe, prikladali jej telo o jeho a bažili po tých nádychoch, ktoré neprichádzali.*

(Konečně mířila k domovu. Byla volná. Nasávala do plic čerstvý vzduch, jako snad ještě nikdy v životě. Už se nedusila ve čtyřech stěnách. Mohla si vzít taxi, ale chtěla si užít tu cestu na vzduchu, chtěla si prohlédnout New Orleans, jako by ho neviděla věky. Chtěla čerpat jeho energii a atmosféru. Mohla konečně zamířit domů. Znovu uvidí svoje bratry a sestru a taky Hayley. Ti všichni obývali Abattoir. A ona se jen modlila, aby byli všichni v pořádku a ona tak nemusela zažít nějaký nepěkný šok. Už teď byla vlastně v šoku, jenom si to nehodlala moc připustit. Freya, její sestra, další. Ale tak nějak cítila, že s Freyou je propojená už teď velmi hlubokým poutem. Poznaly se za okolností, při kterých se člověk opravdu sblíží, pokud tomu dá šanci. A ona si Freyu vyhlídla vlastně ihned. Byl to snad osud? Možná se to vážně mělo stát a jí bylo předurčeno, aby poznala svou setru, aby se jejich cesty zkřížily a jedna druhou podpořily. Nezapomene své sestře, že jí zachránila život, že díky ní může stále dýchat a vrátit se ke své rodině. Byla naplněna jakýmsi blaženým pocitem, který nebyla schopná popsat. Jako by Freyu znala odjakživa, i když to bylo jen pár týdnů. Tohle bude pro všechny velká novinka. A je dost možné, že ona se též dozví něco nového, i když by byla nerada, kdyby přišla o hodně. Nicméně bude se s tím když tak muset srovnat. Nepochybovala o tom, kam zamíří její kroky a jistě kráčela směrem k Abattoir. Cesta jí trvala celkem dlouho, ale když už její sourozenci čekali takovou dobu, je jí jasné, že tu malou chvilku navíc to jistě vydrží. Musí se přiznat, že potají i tak trochu doufala, že ji hledají, že to s ní nevzdali a snaží se zjistit, kde ji Esther ukryla, kam ji poslala. Nebude je napínat ale už moc dlouho, protože za chvíli bude doma. Konečně.
Stála před branou Abattoiru a prohlížela si jeho zdi, jako by to měl být nějaký monument hodný obdivu. Bude někdo doma? Čeká tam na ni některý z jejích sourozenců? Zřejmě se to nedozví do doby, než opravdu nevstoupí dovnitř a nebude se dožadovat něčí pozornosti. Její kroky tedy zamířili ke dveřím, které posléze otevřela, aby tak vstoupila na stěnami obehnaný dvůr. Na první pohled to tu vypadalo pustě prázdné. Už neměla zbystřené smysly, aby zkontrolovala, jestli náhodou neuslyší nějakého zatoulaného obyvatele domu. Byl to takový nezvyk obývat jiné tělo, být čarodějkou. Kdyby jí to alespoň k něčemu posloužilo, ale nebyla pilným žákem své matky a v tomhle těle rozhodně nebyla jistá v kramflecích jako ve svém upířím. Její vlastní tělo jí chybělo, to nemohla popřít. Už už se hodlala hlásit o slovo, byla to přeci Rebekah a nedělalo jí problém zahalekat si jak na lesy na celý Abattoir jen, aby si jí konečně někdo všiml, ale dokonce ani pořádně nestihla otevřít ústa a už zahlédla jí známou tvář. A dokonce ne jenom jednu. Hope. Byla tady. Ona je doma. Znamenalo to snad, že jejich matka je konečně zneškodněná? Nebo to byla horší z variant, že už Hope před Esther nešlo uchránit ani, když byla ukrytá? Bude si muset počkat na odpovědi od Hayley, která držela Hope v náručí a zřejmě se s ní chystala někam jít, ať už to byla procházka, či si jen potřebovala odběhnout pro něco tady v domě.) Hayley... (Oslovila matku svojí neteře a čekala, až přestane být nepovšimnuta. Nemohla zakrýt v očích slzy, které se draly ven, protože vidět Hope, to bylo něco tak úžasného. Bože, jak už byla velká, co toho už musela všechno umět. Co všechno zameškali, hlavně Hayley s Nikem. Ale to neznamenalo, že by měli věšet hlavu. Mají ještě tolik let s Hope před sebou. Při pohledu na Hope se nakonec usmála.) Hope je doma. Konečně. Musíš mi říct všechno. Všechno, co jsem promeškala za dobu, co mě moje matka uvěznila v tomhle těle a uvrhla mě tak do sanatoria pro čarodějky, odkud vážně nebylo snadné se dostat. Vlastně nemožné, kdybych neměla pomoc, které se mi dostalo. (Mluvila na chvíli dost vážně, ale když se znovu podívala na svou neteř, její obličej opět roztál a ona si nemohla pomoci a protáhla své rty do širokého úsměvu.) Je tak krásná. (Ani si tak nějak neuvědomovala, že by Hayley mohla říct něco v tom smyslu jako: "Hej, to jsem já, Rebekah. Sice to tak nevypadá, ale jsem to opravdu já." Byla až v moc velkém šoku ještě z Freyi... a teď tu k tomu všemu potká Hope. Tolik nečekaných věcí. Co jí ještě čekalo?)

*Bylo to nezvykle a přeci tak osvěžující se každý den probouzet do nového dne a vědět, že hned vedle ní je její dcera, která na ni čeká. Její štěstí se vrátilo a na ničem jiném nezáleželo, alespoň ne teď. Trávila s ní každý volný čas a musí uznat, že jisté okamžiky by z mateřství velice ráda vynechala. Ano, například neustálý pláč ze kterého praskali zdi v Abattoir a možná jenom díky upířímu sluchu jí to přišlo tak hlasité, jako kdyby se rozječely všechny Sirény, které lákaly muže do záhuby. V jednu chvíli měla pocit, že se jí rozletí hlava, cítila pulzující spánky na které musela občas tlačit prsty a promasírovat je, aby tak otupila neustupující třeštění. Bylo to jako kdyby někdo vzal ty nejostřejší střepy a pomalu jí je zarýval hluboko do masa, přičemž s nimi otáčel do stran, aby trpěla ještě více. Přesto všechno by to za nic na světě nevyměnila, ten pocit, kdy ji má u sebe, kdy se usmívá a ani neví proč, jenom se stačí podívat do těch dětských modrých očí, které ať už si to chce přiznat nebo ne připomínají jejího otce a všechno je najednou perfektní. K jejímu štěstí na to není sama, díky velké rodině a obyvatelům sídla si může udělat čas i pro sebe samotnou, ale to se stává jenom málo kdy, většinou jen v případech, kdy potřebuje dostat do těla krev s jinou teplotou, než ta, co je schovaná v lednici. Slunce zářilo nad jejich hlavami, sluneční paprsky pronikaly skrz otevřené okna a hřáli je na kůži. Bylo znát na každém z nich, že jejich těla byla uvolněná, mysl skoro prázdná, tváře nebyly naplněné smutkem a bolestí, avšak stále měli jeden nevyřešený problém – Rebekah. Nikdo z nich nevěděl, kde se nachází, co se s ní stalo, zda je v jiném těle a proč se zatraceně ještě nevrátila. Myslela si, že kouzlo bude fungovat na jednoduchém principu, když nezískala moc nad tělem Cami, pak se měla vrátit do svého původního, ale to zůstalo nehnuté v rakvi, jako kdyby zemřela, jako kdyby se už nikdy neměla vrátit. Chyběla jí nejenom její společnost, jejich přátelství, ale zároveň to byla teta její dcery, byla to rodina. Další její rodinou jsou vlkodlaci se kterými má nevyřízené záležitosti a hlavně s jejich Alfou, což jí jen připomíná, že je načase, aby ho navštívila ať už jejich setkání bude sebevíc trpké.
Upraví své dceři sponku ve vlasech, která jí sjela na stranu a ještě jednou zkontroluje oblečení do kterého ji s těžkostí nasoukala, když se neustále vrtěla a vyžadovala si pozornost. Pro dnešní den jí vybrala fialové šatičky, bílé punčocháče a ve vlasech má dvě růžové sponečky. V ústech se jí převaluje taktéž růžový dudlík z jedné strany na druhou, který nehodlá za žádných okolností pustit. Nemělo by dítě v jejím věku už takovou věc pomalu, ale jistě vynechávat? Vezme si ji do náruče a sejde pomalu schody, které míří na nádvoří sídla. Chce ji v tak pěkný sluneční den vzít na procházku, aby nebyla stále zavřená mezi stěnami, jenom musí najít ten pitomý kočárek, který je...ani sama netuší. Aniž by vnímala přítomnost někoho jiného, kromě své dcery, tak se rozejde do jedné z místnosti u které předpokládá, že najde onu potřebnou věc, když v tom neznámý hlas pronese její jméno. Zastaví se v pohybu, celým tělem se natočí k dívce, která je jen pár metrů od ní, jejíž tvář vůbec nezná a nebo si ji nevybavuje. Sjede ji rychle pohledem, než ne právě přátelským hlasem k ní promluví.* Who the hell are you? *Zavrtí hlavou a svraští obočí k sobě. Ani její pohled není právě příjemný, proč by taky? Na prahu jejich domu stojí neznámá osoba a to znamená pro ně ve většině případech nepřítele. To je to poslední, co by si kdokoliv z nich přál a není na to ani příliš vhodná doba vzhledem k tomu, že svou dceru drží v náručí, tudíž by měla značnou nevýhodu v obraně. Není právě typem člověka, který by vítal lidi s otevřenou náručí a nebo myslel ihned pozitivně. Neuniknou jí slzy v jejích očí a to je něco, co ji donutí se zamyslet nad ženou, která je k ní blíže, než by chtěla a zároveň dostatečně vzdáleně na to, aby měla možnost zasáhnout. Nadechne se, ústa se pohnou v náznaku dalších slov, ale předběhne ji. Téměř okamžitě stlačí rty k sobě a zůstává mlčky stát na místě, jako kdyby jí tam zamrzly boty, či snad zdřevěněly nohy. Stačí pár slov, pár gest a výrazů ve tváři, aby byla na pochybách z toho, kdo tam stojí. Nebylo to možné, nemohlo být nebo snad ano? Už to zažili a ne s jedním členem rodiny, jenomže...proč? Proč až teď? Mluví o ni, o bestii, kterou potkal pravděpodobně horší osud, než smrt, ale vybrala si ho, jenom ať hnije v kobkách, ať začnou její kůži požírat červy, ať jí tam vyprahne hrdlo, které netouží po ničem jiném, než po chuti lidské krve. Vydechne, jako kdyby jí ze srdce spadlo tisíc kamenů, které ji doteď na hrudi tížily. Nohy se automaticky pohnou kupředu a jí se zdá, že neovládá jediný sval v nich. Hope, jako kdyby cítila, že atmosféra zhoustla a zároveň se začala jistým způsobem uvolňovat se opírá o její tělo a pozoruje tak ženu, která je jim každým krokem blíže.* Rebekah? *Hlas je skoro neslyšitelný, jako kdyby mluvila z obrovské dálky neschopná se dostat blíže, aby jí někdo mohl slyšet. Opět další vydechnutí následované pozvednutím koutků úst do něčeho, co měl být náznak radosti a úlevy.* Ten úsměv bych poznala vždycky. *Zavrtí v neuvěření hlavou a smaže mezi nimi veškerou vzdálenost, přičemž pozvedne volnou ruku a dá jí ji okolo ramen.* Vítej zpátky doma. *Zavře na moment oči. Nemohla být právě v tuto chvíli víc šťastnější. Věděla, že je to ona, možná má jiné tělo, možná je její hlas k nepoznání, ale výrazy a slova zůstávají stejná. Odtáhne se v dalším momentu a sjede ji pořádně pohledem.* Kde si zatraceně celou dobu byla? A co se stalo? Po tom, co se Cami probrala ve svém těle a ty si zůstala nehybná, nevěděli jsme, co jsme udělali špatně. *Až teď si uvědomí, že pravděpodobně nechce první mluvit o tom, co se stalo, ale že chce konečně poznat svou neteř, která je jiná od doby, co ji viděla naposledy. Pousměje se a podívá se na dceru ve svém náručí.* Trochu povyrostla...ale stále je to Hope. *Usměje se zářivě a opět se na ni podívá, přičemž pozvedne obočí na náznak, zda si ji chce vzít do náruče. Zrovna jí by svou dceru svěřila kdykoliv a za všech okolností. Zamyslí se nad tím, co jí sdělila před chvílí a všechno to bude muset vzít popořadě. Nejdříve chce vědět, co bylo s ní a potom jí oznámí všechno, co za tu dobu její nepřítomnosti promeškala.* Neprobereme to na lepším místě?

(Co mohla od Hayley čekat, než mračící se výraz a nedůvěru. Nemohla se jí divit a vlastně by ji měla spíš chválit za to, že se staví do obrané pozice vůči své dceři a když by bylo potřeba, jistě by i nějak zakročila. Není asi nic příjemného najít na svém prahu naprosto cizího člověka, kterého vidíte poprvé v životě, který vás oslovil a nějak moc se zajímá o vaší dceru, o které ví, jak se jmenuje. Ji samou by to vyděsilo a možná by ani na nic nečekala a hrozbu zneškodnila, ale v tomto případě byla vážně ráda, že po ní Hayley nijak nestartuje. Pokud tedy nepočítá to nelichotivé přivítání. Hayley nikdy nebyla vítací typ. Možná taky proto, co všechno prožila, ale v tomhle případě to bylo jen dobře. Obezřetnost se vyplácí. Nemohla se na ni tedy zlobit, že se dočkala takového chladu, když Hayley netušila, kdo je. Přesto si ale neodpustila nějakou tu poznámku na účet tohoto přivítání, protože by to nebyla ona, kdyby si přeci jen trochu nerýpla, že se konečně vrací domů a nikdo ji tu nevítá s otevřenou náručí. Vlastně spíš naopak, Hayley by teď byla jistě nejraději, kdyby zmizla.) To je vážně krásné uvítání. A já čekala spíš nějakou velkou hostinu, kapelu a nějaký průvod na mou počest, možná i ohňostroj. Nebo alespoň pouhé objetí z lásky, ale takový pohled si od tebe, Hayley, nezasloužím. (V jejím hlase byla znát notná známka pobavení. Vlastně se cítila i tak trochu nepatřičně, že si tu s chudákem Hayley takhle momentálně hraje, ale nemá se na všechny hned takhle mračit. Hlavně ne na ni. Ji teď ale spíše taky zajímala Hope, která odpočívala v Hayleyině náruči. Jak někoho tak krásného a nevinného mohla její vlastní babička chtít zabít? Bohužel se s Freyou nepobavila o Dahlii a bude muset počkat, až jí tenhle fakt někdo sdělí. Možná pak se jí to všechno spojí dohromady a ona bude chápat víc i to, co se tehdy stalo s Freyou. I když to nikdy neospravedlní fakt, že ji matka nechala jít, že za ni nebojovala. Jak to mohla dopustit? Jak se mohla vzdát svého vlastního dítěte a neudělat nic pro jeho záchranu? Byla zbabělá a pokrytecká už tenkrát. Něco tak krásného a čistého jako bylo dítě, si nezasloužilo smrt. Na tomto světě bylo až příliš krutosti a ona na ní taky měla svou část viny, ale nikdy by nemohla ublížit dítěti, to dokáže jen opravdové monstrum, monstrum, jakým byla i její vlastní matka, která ji uvrhla do stínu, ze kterého se nikdy neměla dostat. Byla si jistá tím, že Esther ji chtěla potrestat velmi tvrdě a že ji mínila v sanatoriu nechat. Nikdo by ji tam nenašel, nikoho by ani nenapadlo, že je právě tam a bojuje se stěnami vězení, ze kterých by neutekla nebýt nevídané pomoci od svojí vlastní ztracené sestry. Jak zvláštně to zní v její hlavě. Vždy si sestru přála a najednou měla dvě. K Freye měla ale nějak zvláštně blíž už teď. Jako by ta vypjatá situace vynahradila všechen ten čas a ony věděly, že si budou dobrými sestrami, která bude jedna druhé krýt záda, i kdyby se proto měla nechat sedřít z kůže. Nakonec se zdálo, že Hayley konečně pochopila, s kým má tu čest. Možná za to mohl i její šťastný, i když mírně uštěpačný úsměv. Tetička Beka je zpátky na scéně a všichni by si měli dávat velký pozor, jestli se jen na její malou neteř Hope křivě podívají.) No, konečně jsem byla poznána. (Usměje se ještě víc.) Pravdou je, že jsem opravdu vděčná za to, že jsi to poznala podle úsměvu a nemusím s tebou hrát takové ty hry typu, jestli si Rebekah, řekni mi, cos dělala touhle dobou minulý rok, nebo - řekni mi něco, co ví jen Rebekah. Tak trochu na něco takového teď nemám náladu. Ale to je i tím, že je tady tenhle brouček. (Podívala se znovu na Hope a skoro roztála nad tou její roztomilostí. Taktéž Hayley objala. Byla neskonale vděčná a ráda, že může být zase doma a že jí tady nehrozí, že by ji zamordovali vyšinutí vyprahlí čarodějové.) Díky. (Odtáhly se od sebe a ona se stále nemohla vynadívat na malou princeznu, kterou držela Hayley v náručí. Trochu si povzdechla, když Hayley zmínila, kde se toulala a co se s ní stalo. Raději by si k tomu všemu vysvětlování někde sedla, než aby tu stála na dvoře a tak nějak skoro mezi dveřmi vše Hayley vyprávěla.) Je to nejlepší, co mohlo tuhle rodinu jako celek potkat. (Pohladila Hope po tvářičce a když jí Hayley nabídla, aby si ji pochovala, neváhala ani minutu. Hned si ji vzala do náruče a usmívala se na ni, protože v tuhle chvíli se po jejím těle rozlévala spokojenost. Pak se podívala na Hayley a kývla hlavou.) Ano, ráda bych to probrala někde víc v útrobách domu a možná si k tomu i pohodlně sedla. (Pousměje se. Snad Hayley nebude vadit, že ji takhle vyrušila z plánované procházky, ale nemyslela si, že venku je to teď ideální na takový rozhovor. Bude na to lepší klid, ale někde v pohodlí, ne takhle na stojáka. Proto se s Hayley ubraly do salonku, kde si obě dvě mohly pohodlně sednout a ona si mohla užít přítomnosti svojí neteře. Začala hned, jak obě dosedly.) Esther měla zřejmě záložní plán, kdyby jí přesun mého já do těla Cami nevyšel. Kdybych skončila v těle Cami, byla by to pro mě noční můra. Taková podlost a pomsta vůči Nikovi... (Odfrkla si a zakroutila hlavou.) Matka ve svojí zvrácenosti dokázala dojít opravdu daleko. Nechtěla nám dát další šanci, jen nás ještě víc zničit, sebrat nám pomalu ale jistě všechno, co jsme v tomto životě měli rádi. Kolovi vzala Genevieve a Nikovi chtěla vzít Cami. Camille je něco jako zázrak v Nikově životě. Nemohla jsem dovolit, aby to dopadlo takhle. Cami zůstala ve svém těle, ale mě matka potrestala za neposlušnost. Nevzala jsem bez výtek, co nabízela, tak jsem měla pykat. (Posadila si Hope na klín a hladila ji po vláscích. Uklidňovalo ji to.) Probudila jsem se v neznámém těle a místě, které mi nic neříkalo. Později jsem zjistila, že je to sanatorium pro magií zlomené čarodějky. Zkrátka se tam odklízeli nepohodlné, zcela vyšinuté či naprosto zlomené bytosti, které se už nikdy neměly dostat ven. Měla jsem být jedna z nich. Krutá pomsta Esther. Ale jednu věc moje matinka rozhodně nečekala. Popravdě jsem ji nečekala ani já a ještě teď to celé vstřebávám. (Podívala se na Hayley a oblízla si suché rty a zakroutila hlavou, jako by sama ještě měla problém to vyslovit. Pak to ale konečně přišlo.) Alisea není moje jediná sestra. Mám ještě jednu. Její jméno je Freya. To ona mi pomohla pryč. Matka to tajila tak dlouho. (Podívala se na Hayley, jako by jí snad ona mohla vysvětlit, jak je to možné, že má ještě jednu sestru, o které nic netušila a která jí v krajní nouzi zachránila život a vysvobodila ji od jistého doživotního vězení mezi blázny.) Co se s ní vlastně stalo. Co je s Esther? (Povytáhla napjatě obočí. Samozřejmě chce slyšet i všechny další novinky, co se za dobu její nepřítomnosti udály.)

*Boli ako prach na zemi, najskôr horel pomaly, nízko, než sa plameň rozprestrel a oni mohli cítiť spaľujúcu horúčavu, sledujúc ubúdajúce dni ako vošky na stene, s gráciou, možno šťastím, ak niekto z nich niekedy mohol byť naozaj celkom spokojný. Tie hodiny však spomaľovala strata, spomaľovala ich kroky na stovky ciest, po ktorých chceli kráčať, namiesto toho však počúvali len vlastné ozveny. Ústrižky z minulosti, ktoré ich často prenasledovali, nenechali spať, alebo len zobúdzali v nočných morách, netušiac, prečo nezmiznú, prečo sa toho nedokážu zbaviť. Chýbala mu, zhľadúval sa po nej vždy, keď bola preč. A tento krát? Akoby sa nikdy nemala nájsť, akoby jej strata bola definitívna, konečná a aj keď sa nezastavia, aj keď po nej neprestanú pátrať, nič nezmôžu, nič nezachránia. To bol ich údel... Trpký, tvrdý, ale večným prekliatím, ktoré ich prenasledovalo celé storočia, akoby ich ruky viseli spútané v ťažkých okovách, ktoré nejdú sňať. Ničili, devastovali, pošpinili všetko čisté, pretože nič nebolo nikdy až príliš sväté – ale uchovať, zachrániť? To sa zdalo až príliš zložité, nemožné.
Miesto, ktoré chýbalo v jeho vnútri bolo tisícky krát preklincované novými a novými drevenými doskami, ukrývajúc v inak prázdnom strede, jeden vysoký lampión, ktorý kradmo osvetľoval kúsky jeho myšlienok pod ním. Poznal ho, ostré, mizivé z diaľky a zároveň v jeho rukách, dlaniach, ktoré mal zovreté, akoby sa bál, že ak ich uvoľní, zmizne, ako všetko ostatné. Zvláštny pocit, nečakaný v celom jeho bytí a premrhanej existencií. Po dlhej dobe, jeho srdce naozaj bilo v jeho hrudi a on mohol so zdvihnutou tvárou hľadieť na postavy, tiene ľudí, ktorí sa mu mihali rovno pred očami. Vojnové vatry dohoreli spoločne s ich matkou, ženou, ktorú nechali hniť v tme, vyschnúť do poslednej kvapky krvi, než z nej nezostane nič, než nehybná spomienka. A tie boli najhoršie, pretože napriek všetkému... Napriek tisícročiu, ktoré mal za sebou, nikto mu nikdy neublížil viac, než ona. Zabiť jeho dcéru? Jeho vlastnú krv? To bola posledná smietka prachu, v ktorý sa obrátila, keď oheň ustál, padajúc šesť metrov pod zem, kde zostala už večne pochovaná. Občas, prehrávajúc si svoje predchádzajúce rozhodnutia... Ak by len mohli vrátiť späť čas, nechodiť stále v kruhoch, ktoré necítili potrebu meniť, zničiť ako všetko ostatné, i keď to bola jediná vec, s ktorou to mali kedy urobiť. Zíde z očí, zíde z mysle... Nonsens. Výmysel niekoho, kto nikdy nevnímal citmi, vnútrom, ktoré by ho nikdy nenechalo chladným, spokojným, ak by vedel, že jeho sestra, ktorej predtým ublížil, že niekto, koho nedokázal nechať ísť, môže byť za niektorým z tých múrov, čakajúc len na to, kým ju konečne nájdu. Lenže oni sklamú, on ju sklame... Vždy ju na konci dňa len sklamal a aj keď jej sľúbil, že ju privedie späť, že jej tento krát ponechá jej šťastie, predstava, žeby jej telo zostalo nehybne ležať v rakve, na mieste, kam ju po celý ten čas zatváral s dýkou v hrudi, ho rozhorčovala. Nevediac, či za to viac môže matka, alebo on... Nevediac, či ho stále neobviňuje, nevidí ako niekoho, kto od nej vytrháva jej šťastie, vracajúc späť len bolesť a intrigy. Tisíc rokov intríg.
Zovrie pery zľahka o seba, než spodnou letmo ohrnie a pevne ich spojí k sebe. Paže mu viseli voľne pozdĺž tela, zvlnené vlasy mienene odstávali nad čelom, postoj svedčal o uvoľnenosti a zároveň napätí, ktoré mu tlačilo na hrudník. S priezviskom Mikaelson, sa roky započaná, nezmyselná naháňačka o tiene, nikdy neskončí. Každý, kto bol s týmto menom spojený, niesol so sebou to riziko, výhry vypísané na jeho meno pred zrakmi nepriateľov... Hayley, Hope, Camille? Len ďalší, ktorí to kvôli ním podstúpia, niektorí z vlastnej vôle, iní len ťažko pretrhajú rodinné zväzky. Zväzky, ktoré ich už dávno nespájali viac.
Z neustále preplnených ulíc zíde pomalým krokom na tú ich. Všetko okolo dýchalo starobou, rozpadom a zároveň zachovaním, ktoré nezničili dokonca ani najmocnejšie bytosti na zemi. Možno preto sa sem ľudia stále vracali, vedeli, že ich sem niečo ťahá, priťahuje, isté tajomstvo, na ktoré väčšina z nich nikdy nepríde, ale  napriek tomu dobre vie, že tam je a vždy bude. Slabý vánok sa hrá s končekmi jeho vlasov, prsty s menším váhaním, rozmyslom, vyťahujú mobil z vrecka nohavíc. Mohol by jej zavolať, mohol by sa Alisey spýtať, či na niečo konečne prišla, ale podvedome dobre vedel, že ak v hľadaní Rebekah pokročila, už dávno by o tom vedeli. S výdychom zastrčí telefón späť, skúmajúc pohľadom vysokú, železnú bránu, ktorá akoby pootvorená čakala na jeho príchod. Nepatrne prižmúri očami, zastavujúc sa v strede nádvoria, ktoré naoko zívalo prázdnotou, rovnako ako sídlo, ktoré posledné týždne zaplňoval detský plač. Menej príjemný, avšak vyplňujúci presne to miesto, čo od začiatku chýbalo, zasypávajúc staré rany, ktoré síce nešli zmazať, len sa stávali o niečo... ľahšie. Zrazu sprudka mykne hlavou do strany smerom k miestnosti, z ktorej prichádzali presne tie hlasy, ktoré sa bohužiaľ pre ne, nedali prepočuť. Podvihne tvárou o pár milimetrov dohora... Vety, len prosté vety, mená a tak známy tón spojený s nadobro cudzím hlasom. Zvraští obočím a pootvárajúc letmo ústa, naberie v rýchlosti nejaký vzduch do pľúc, smerujúc priamo za jedným životom, ktorý sa momentálne skrýval pod múrmi tohto domu.
Nie... Zastaví sa, než by vošiel dnu, než by sa zjavil vo dverách, váhajúc a prehrávajúc si otázku, ktorú žena položila stále dookola a dookola. Nemohla patriť každému, vlastne tu bol jediný človek, jediná osoba, ktorá stále chýbala a s ktorou by Hayley v prítomnosti Hope sedela bez ostrahy v jednej miestnosti. Zvraští obočím a neveriacky hľadí po dĺžke prázdnej chodby, než sa konečne natiahne po kľučku, ktorú pootočí do strany, otvárajúc dvere natoľko, aby dvoma, či troma krokmi prešiel prahom miestnosti dnu.  Najskôr sa zadíva na Hayley, akoby sa jej snáď pýtal, akoby sa chcel presvedčiť, než pootvorí pery a s neistotou, ktorú len ťažko skryl, ukotvil svoj zrak na neznámej tvári, ktorá mala v rukách doslova to najkrehkejšie, čo kedy mal. Už to nemohlo byť jasnejšie, ani viac isté... žena pred jeho očami, musela byť jeho sestrou. Ktorú nenašli, nevrátili späť oni, pretože si vždy nejakým spôsobom poradila aj sama. Avšak teraz pred ňou stál, nevediac z čoho ho stále viní a čo už konečne pochovala pod to dno stoviek vecí, ktoré jej zobral. Jej pohľad, zlosť, ktorú voči nemu predtým cítila, obával sa, že nevyprchala, že ju čas a miesto, na ktoré sa aj kvôli nemu dostala a o ktorom ešte nemal ani potuchy, len prehĺbilo.* Rebekah. *Prenesie jej meno najskôr neurčito, než potichu vydýchne a zľahka podvihne vo viditeľnom šťastí a úľave kútikom úst, hľadiac do očí, ktoré mu síce nehovorili nič, ale stále netúžil po ničom inom, než vedieť, že osoba, ktorá sa za nimi skrýva... Je už v bezpečí, späť.* Sestra...*S väčšou hĺbkou, väčším sebazaprením, túžiac, aby všetka minulosť prosto a jednoducho zmizla a on sa nemusel obávať výčitiek a nenávisti, ktorú by tak jednoducho mohla povolať na jeho meno.*

*Všechny smysly se upínaly k jediné osobě, kterou měla přímo před sebou. Všechny ty vyřčené slova, jako kdyby se jí ozývaly v hlavě, ale s jinou melodií hlasu. Gesta, výrazy ve tváři, pohyb těla všechno jí to připomínalo jedinou osobu, tu, kterou postrádají. Snaha naleznout ji byla téměř nulová, bez šance, jako kdyby se ztratili ve sněhové bouři, křišťálové kapky ledu je pálily na obličeji, mráz pronikal až do morku kostí, nebyli schopní jít kupředu, nebyli schopní se pohnout z místa na jakoukoliv stranu, jejich mysl zůstávala upnutá na jediném bodě. Takhle si všichni připadali, nebo snad ne? Ani ona sama nevěděla, jak to změnit, jak přiložit ruku k dílu, protože jediné, co mohla udělat je vystopovat ji, jak ale mohla najít někoho, kdo najednou přestal existovat? Její tělo je stále dole v suterénu zakryté dřevěnou clonou, kterou nikdo nebyl schopný otevřít, vlastně ani nechtěl, protože pohled na nehybné tělo bolel na duši. Tvář byla jiná, zcela rozdílná od té její, avšak duše se nezměnila, vždycky bude stejná ať už bude bloudit v jakémkoliv těle, vždy to bude ona, vždy to bude Rebekah.
Rty se pohnou ve znaku jejího jména, které zašeptá do tichého prostoru. Cítí úlevu ve svém srdci, radost, že se konečně vrátil poslední člen rodiny a oni mohou být zase spolu, protože takhle to mělo být. Tohle si přála, chtěla úplnou rodinu pro svou malou holčičku a ona byla posledním dílem skládačky, který perfektně zapadl a najednou tvořil přenádherný obraz, který vždy bude střežit, aby se nerozbil, aby už nikdy nechyběl jediný kus. Kdyby měla tu moc zapečetila by ho, uchovala ho jenom proto, aby se Hope dostalo toho, co nikdy s jejím otcem neměla, zaslouží si něco lepšího. Vydechne šťastně, jen co se potvrdí její teorie, která byla správná. Okamžitě, bez přemýšlení, bez nějakého zdržování k ní přistupuje blíže. Věřila ji, stejně tak věřila svému úsudku. Kdyby měla pocit, že je to jenom lež, nějaká šaráda, kdyby jenom na vteřinu pochybovala, neudělala by to, ale znala ji už dobře na to, aby ji mohla poznat. Zasměje se o něco hlasitěji, chyběl jí její humor, její věčné připomínky, chyběla jí kamarádka, která tady vždy byla pro ni, když to potřebovala a zároveň ani když nechtěla nikoho vidět. Jestli měla někoho nejradši z celé jejich rodiny, pak to byla ona. No, alespoň co se týče toho rodinného a přátelského ducha.* Mohla jsem to zkusit...*Řekne možná trochu provokativně se šťastným úsměvem na rtech, který ji s radostí věnuje.*...pro příště si vymyslíme tajný holčičí kód, který budeme při takových situacích používat. *Z hlasu zněla ironie a jisté pobavení nad takovou stupiditou. Ani ji nenapadlo dávat kontrolní otázky, nepotřebovala to. Stačila chvíle na to, aby si uvědomila, kdo je bez ohledu na malou změnu vizáže. Zdálo se, že dny budou ještě jasnější, že slunce zažene všechny zlé mraky a nad New Orleans se budou vznášet jen sněhově bílé obláčky. Na okamžik se podívá na svou dceru, která se na ni dívala se zájmem, jako kdyby zkoumala a ověřovala dalšího člena rodiny. Hned na to položí paže na její ramena, které mírně stiskne v objetí. Vydechne úlevou, že tohle není jenom sen, ale realita. Přivítá ji a hned na to se odtáhne, aby ji konečně mohla seznámit s Hope, alespoň s touhle vyspělejší verzí. Stále se nedokáže plně zotavit, že toho tolik promeškala jako například její první kroky, ale bylo to nezbytné zlo, které museli podstoupit a ještě je toho spoustu čeká před sebou. Ihned se musí zeptat, co se s ní dělo, její zvědavost a touha po informacích je momentálně silnější, než cokoliv jiného. Nemůže si nevšimnout, že svou pozornost má ale stále k někomu jinému, než k ní samotné a jejím zvídavým dotazům a tak s úsměvem obrátí pozornost na to malé štěstíčko, co stále drží v náručí. Koutky úst cuknou nahoru, kde nějakou dobu zůstanou a zadívá se do dětské tváře ve které může vidět hned několik rysů ze sebe, ale i z jejího otce.* Je to nejlepší, co mohlo potkat mě. *Doplnila. Pohladí ji po celé délce zad. Byla pro ni vším, když tady přišla nečekala, že se ji dostane takového daru, že ji začne milovat více, než kohokoliv na světě, že za ni bude nasazovat svůj život. Nechá své myšlenky odplout a namísto toho ji předá do náruče tetě, která ještě neměla možnost ji plně přivítat, ne tak jako ostatní členové sídla. Usměje se nad obrazem, který má přímo před sebou a sepne ruce k sobě, přičemž si na moment sevře ret mezi zuby, než navrhne lepší místo pro jejich konverzaci. Přikývne souhlasně hlavou a jako první se rozejde směrem k salónku, kde na ně čeká láhev kvalitního bourbonu.
Ještě dříve, než se usadí uchopí do ruky dvě zdobené sklenice a láhev načatého bourbonu. Mezitím už naslouchá každému slovu, které je vysloveno jejím směrem. Položí sklenice na stůl, otevře láhev a nalije jim zlatavou tekutinu do připravených pohárků. Vrátí se s láhví k místu, kde byla odložená a nechá ji tam. Usadí se do křesla naproti ní a po celou dobu se ji dívá při jejím vyprávění do očí. Sem tam sklouzne pohledem směrem k malé vrtící se holčičce, která zkoumá dlouhé kučeravé vlasy tety. Pokýve souhlasně hlavou a ohrne vrchní ret hned po pár slovech se kterými nemůže nesouhlasit.* Kolovi vzala více, než jenom Genevieve. Vzala mu jistou část jeho života. *Zavrtí u toho několikrát hlavou. Nejenom, že přišel o někoho, koho opravdu miloval, ale i něco z jeho života bylo pryč. Když se nad tím zamyslí do hloubky, pak Esther vzala ještě něco...vzala jim Genevieve celkově. Jediné, co od ní dostala byla sms zpráva s tím, že odjíždí a od té chvíle jako kdyby se po ní slehla zem, jako kdyby taky přestala existovat. Nemůže ji za to ale vinit, že potřebuje čas pro sebe, protože přišla o člověka, který pro ni znamenal všechno. Pousměje se mírně a najde si chvíli, aby jí skočila do řeči, rozhodně nechce být nezdvořilá, jenom má taky k tomu co říct a kdyby to neřekla hned, pravděpodobně by se ty myšlenky vytratily v dalším závalu informací.* Nemyslím si, že jenom v jeho. *Podívá se někde před sebe.* Pomohla taky Elijahovi v době, kdy mu nebyl nápomocný nikdo z nás, dokonce ani já ne. *Určitě musí vědět o čem přesně mluví, že má na mysli jeho červené dveře, kterých se zbavil alespoň z jisté části právě kvůli statečné barmance, která rozhodně měla největší vliv právě na Klause. Stále ji ale užírá to, že nebyla schopná pomoct Elijahovi, protože co si vzpomíná, tak on tady byl vždy pro ni, vždy upřednostnil její potřeby před potřeby ostatních a za to mu bude vždy vděčná, to je důvod, proč si ji získal už na samotném začátku. Naslouchá ji nadále, přičemž se předkloní. Zapře se lokty o stehna a jednou rukou si podepře bradu. V této poloze zůstává do doby, než jí na mysl vyjde další otázka. Narovná se v zádech.* Řekni mi, Rebeko...*Nadechne se zhluboka.*...chtěla si to? Tím myslím, jestli si to tělo chtěla opravdu, ne tím způsobem jako Elijah. *Ví, že přijal nabídku jenom proto, že to byl jeho plán, ale jeho nejmladší sestra byla jiná. Několikrát spolu mluvily a nebylo těžké poznat, co od života vždy chtěla a jako upír nemohla mít všechno, proto ji zajímá, zda přijetí té nabídky znamenalo i jisté vysvobození z upířího života, které nesla na bedrech už tolik století. Poté ji už nepřerušuje, právě naopak. Dostávají se k části, kterou chtěla vědět na samotném začátku, to, co se s ní stalo, když se neprobudila v původním těle. Ušklíbne se. Netušila, že místní čarodějky mají nějaké sanatorium a vlastně by jí to bylo doteď naprosto jedno, jelikož se o ně nestará, nikdy nebude, jenom je to asi další creepy místo o kterém by měli něco vědět nebo snad ne? Svraští obočím při té představě, co to musí za dům a jak vlastně je tento druh nadpřirozena zvrácený, že vytváří nějaký ústav pro zlomené čarodějky. Na druhou stranu je to lepší, než kdyby pobíhaly ve městě.* Proč by si Esther vybrala na tvůj přesun nějakou čarodějku právě z toho domu? Chtěla vás přece všechny pohromadě. *Zavrtí nad tím nechápavě hlavou. Nedávalo jí to smysl, možná Rebece samotné taky ne. A možná to byla opravdu jenom krutá pomsta, nic jiného, možná jí záleželo víc na tom, aby její děti trpěly, než aby měli to, o čem jim tak povídala, že pro ně strašně moc chce. Bylo jí z toho zle, zvedal se jí žaludek jenom při pomyšlení na ni, natož tak slyšet její jméno. Kdyby bylo na ní, pak by jí sťala hlavu bez rozmýšlení, jenomže byla tam ta věc, že by se mohla kdykoliv vrátit. Takhle trpěla víc, vlastně stále trpí a doufá, že se z tama už nikdy nedostane. Nakloní hlavu do strany a povytáhne nahoru pravé obočí, kterým se ji ptá, co přesně se stalo dál. Nějakým způsobem se odtamtud dostala a s velkou pravděpodobností v tom nebyla sama. Dívá se na ni mlčky, ale výrazem ve tváři ji pobízí k tomu, aby mluvila dál. Atmosféra v místnosti zhoustne, dokonce i Hope se přestane vrtět, jako kdyby cítila tu změnu, jako kdyby sama vnímala všechno, co si mezi sebou poví. Je to jako kdyby jí někdo dal pořádnou ránu do zátylku a ona ležela na zemi v bolestných křečích neschopná se zvednout, neschopná přemýšlet. Ručičky na hodinách přestaly tikat, zastavily se v jednom čase, plíce se nenaplňovaly vzduchem, ústa se nemohla prohnout a hlas se ztratil někde v dáli. To byly vteřiny, které se táhly na dlouhé hodiny, šok jí přejel po celém těle až ji začal mrazit na zádech. Rty se zachvějí a ani netuší po jak dlouhé době opět promluví.* Máte další sestru? Ale jak...*Vydechne vzduch a pohodlněji se opře ještě stále šokovaná z toho, co jí sdělila. Netušila, že mají ještě jednu sestru, která je naživu a kterou po celých tisíc let neznali. Podívá se znovu do jejich hnědých očích.* Vaše matka měla až příliš mnoho tajemství, které nechtěla vyslovit. Musí k tomu mít zatracený důvod, proč se nezmínila právě o ní. Kde je teď? *Zajímá ji, proč nepřišla s ní. Pokud je to jejich sestra jistě touží se se všemi setkat, poznat je. Tak proč nepřišla po jejím boku? Bylo to dost šokující zjistit, jaké teprve budou reakce ostatních až se dozvědí o ztracené sestřičce. Ani pořádně neví, co na to říct, jak jí pomoct to vysvětlit, protože pokud je někdo, kdo spoustě věcem ohledně Mikaelson rodiny nerozumí, pak je to právě ona. Není divu, že se zajímá o osud své zvrácené matky. Ráda ji poví o tom, že teď hnije někde na hřbitově, leží v prachu, který si zaslouží dýchat.* Je mrtvá. *Odpoví téměř okamžitě.* Možná ne tak mrtvá, jak by si někteří přáli, ale pořád mrtvá. *Ušklíbne se nad tím a hned pokračuje, aby jí to přiblížila.* Elijah a Klaus měli svůj vlastní plán. Udělali stupidní večeři, která měla být v duchu jeho rozloučení s původním tělem, ale namísto toho dal Elijah svou krev do vína. *Gestikuluje u toho rukou, vlastně ani neví proč, děje se to tak nějak automaticky.* Zlomil ji vaz, matka umřela, Klaus ji dal možnost výběru a hádej, jak se vaše pokrytecká matka rozhodla. *Usměje se sarkasticky nad tou ironií. Tvrdila jaké to jsou monstra, které musí být zničeny a najednou je jedním z nich. Nějaký spisovatel by snad řekl, že je to poetické. Upřímně má chuť se nad tím zasmát, ale nedokáže to vzhledem k tomu, jak moc k ní cítí odpor.* Přeměnila se. Teď hnije pod Klausovým ovlivněním na hřbitově, kde zůstává při životě jen tak tak, řekla bych. Vlastně to byl dobrý plán, i když jedna moje část si přeje, aby byla nadobro pryč. *Kdo by se jí taky mohl divit, když si dovolila vztáhnout ruku, byť jen pomyslet na to, že by Hope měla zemřít. Je matka, vždycky si bude přát, aby všichni nepřátelé nebo ti, kteří se jenom opováží dotknout jediného vlásku na její hlavě byli pohřbeni zaživa a nebo zničení tak, že z nich nezbude nic jiného, než jen smítko prachu. Zavrtí hlavou z jedné strany na druhou, jako kdyby chtěla všechny ty myšlenky zahnat, jako kdyby se jich chtěla zbavit, aby se rozplynuly někde ve tmě a už nikdy se nevrátily nazpět.* Je tady ale i další věc, kterou by si měla vědět. Neměla bych to být ani já, kdo ti to řekne, ale...*Roztáhne rty do širšího úsměvu, přičemž se zhluboka nadechne.*...od něj by ses toho ani nedočkala. Rozhodně je to jedna z těch příjemnějších zpráv a změn. *Byla tak zabraná do svého rozhovoru s Rebekou, že nevnímala další kroky, které pomalu směřovaly k nim. Až cvaknutí dveří ji přinutí pozornost upoutat na něco jiného, lépe řečeno na někoho. Zadívá se do tváře Klause, který se zničehonic objevil v místnosti. Na jednu stranu nečekala jeho přítomnost a na druhou ano, protože ví, že kdyby byli všichni doma, tak se sejdou, nenechají si ujít moment jejího návratu. Možná je to tím, že žijí po jednou střechou dlouho, možná je to jejich spojenectvím, které si stihli mezi sebou vytvořit a proto pozná jeho nevyřčenou otázku. Koutek rtů pozvedne nahoru a jemně přikývne hlavou. Pomalu vstane z křesla a postoupí do strany, jako kdyby chtěla dát veškerý prostor právě jim. Mají toho spolu hodně nevyřešeného, mnoho věcí, které si jistě chtějí říct. Očima opět zabloudí ke Klausovi, kterého mlčky sleduje po dobu několika sekund, než obrátí pohled k Rebece na kterou se zlehka usměje. Přijde k ní a opatrně si bez jediného slova převezme Hope do náruče. Ne proto, aby ji ochuzovala o chvíle s neteří, ale předpokládá, že pro nastávající chvíle bude potřebovat volné ruce. Popojde s ní do strany, ale neopouští jejich společnost, dává jim to, co oba potřebují. Když si o ní Hope opře hlavičku, tak na ni lehce přitlačí rty. Právě teď nemůže být spokojenější, všechno je tak, jak má být.*

(Musela uznat, že nějaká ta sklenka bourbonu jí po tom všem bodla, ale má toho vlastně tolik na srdci, že je dost možné, že se za celou dobu jejich konverzace nenapije. Ale to by předbíhala, protože stále ještě netuší, co by ji ještě mohlo rozrušit natolik, že tu sklenku prostě čapne a oklopí ji do sebe celou. Taky jí ale přišlo trochu nepatřičné nasávat, když drží v náručí malé dítě. Takže alkoholu se zatím zdrží a raději se pustí do vyprávění. Je pravda, že cestou k jádru věci zabíhá i do jiných témat, jako by toho musela říct mnohem víc než jen to, co se jí stalo v sanatoriu. Jejich matka se postarala o to, aby každý z nich trpěl svým způsobem a když se jí to náhodou nepovedlo, měla záložní plán, jak donutit pykat někoho dalšího. Nechápala to. Nedokázala pobrat tu zvrácenost jejich matky, která za každou cenu potřebovala pokořit svoje vlastní děti, jako kdyby byly ta největší špína, která ji v životě potkala. Esther možná nikdy neměla být matkou. Nikdy neměla povít dítě. Sice by nikdo z nich teď nebyl na světě, ale zřejmě by to tak bylo v jistém ohledu lepší. Zničili toho už příliš. Nevěděla, že původně Esther opravdu nemohla počít a uchýlila se k něčemu, co pak definovalo její celý život. Požádala svou sestru o pomoc, ale každé takové kouzlo má svou daň a ona ho měla zaplatit až příliš tvrdě, ale upsala se k tomu a opustila Freyu. Nechala ji Dahlii napospas, jako by snad její dceru mohly vynahradit další děti, které měla. Ale tohle bylo nemožné. Nikdo nemohl nahradit jeden ukradený život. Jejich matka udělala špatné rozhodnutí už na začátku. A teď, jako by svým dětem nechtěla dopřát štěstí, protože si myslela, že za něj budou jen platit krutou daň. Ale nedělali tohle celý svůj život? Neplatili už až příliš, až se to zvrtlo a oni nechávali za svoje hříchy mnohdy pykat jiné? Celou tu dobu je provázel strach z Mikaela, posléze z Esther, když se probrala k životu. Strachu v jejich životech panovalo až příliš a oni též měli právo na to, aby ty negativní pocity vystřídalo štěstí a láska. Spokojenost. A ona jim to všechno zase brala.) Vzala mu tu nejlepší část jeho života. Kol byl sebestředný a nedůvěřivý k nám všem. Vždycky raději volil sólovou dráhu, mnohdy šel proti nám, jeho hlad byl neukojitelný a nezastavitelný a nezáleželo mu na tom, kolik životů si bral při každém krmení, protože pro něj to byla jenom zábava. Ona ho donutila přemýšlet o všem, pochybovat nad tím, jaký byl v minulosti. Nevím, jak to udělala, ale po jejím boku se stal lepším. Esther mu násilně vyrvala jeho dobrotu, kterou s Genevieve získal. A proč? (Pokrčila rameny a zakroutila hlavou. Nedokázala si na to odpovědět. To bylo na tom to nejhorší. Neznala odpověď na otázku, kterou si právě kladla. Co bylo tak špatného na tom, že Kol konečně za celý svůj život někoho miloval? Že se přiblížil svojí rodině snad nejvíc za celý ten čas? O Genevieve už dlouhou dobu neslyšela, a to zrovna nepočítala dny, kdy byla v sanatoriu. Už předtím, jako by se po ní slehla zem, jako by rezignovala na všechno a schovala se někam do koutku svého bytu, kde po ní nikdo nic nechtěl. Kdyby tak jen Hayley i Rebekah věděly, že Gen je vlastně teď celou dobu s Kolem, který ji využívá k něčemu, co by mu mohlo posloužit proti rodině. Zase. Zase byl na začátku. Nedůvěra, intriky. Všechny pochybnosti o loajalitě této rodiny se vrátily do jeho mysli a zažraly se tam jako červi. Matka ho znovu zničila. Pak se jejich hovor nasměřoval na Cami. Odvážná barmanka, která se nezalekla ani Původního upíra. A teď to tak vypadalo, že ten Původní upír to dokázal velice ocenit. Cami se mu dostala pod kůži a pomáhala mu zahnat jeho vlastní démony. Nik si vždycky myslel, že je nejlepší, když je na vše sám, ale to nebyla pravda. Cami mu ukázala jinou cestu, nechal se od ní vést, důvěřoval jí a přinášelo to svoje ovoce. A ona by mu ji nikdy nemohla vzít.) Ano, Elijahově ztrápené mysli pomohla též, ale ty si nic nevyčítej, Hayley. Elijah vždycky upřednostňoval jiné nad sebou samým. A vždy nebylo snadné ho donutit, aby se svěřil se svými chmury. Mám ale pocit, že poslední dobou si bratříček neuvědomuje, že tím, jak se uzavírá do sebe, už neubližuje jenom sám sobě. (Podívala se na Hayley a její pohled byl více než výmluvný. Myslela tím samozřejmě ji. Jen slepý by přehlídl, co mezi Elijahem a Hayley panuje a jen slepý by přehlédl, jak to Elijah odmítá, aby se mohl věnovat ostatním z rodiny, ale možná si jaksi neuvědomuje, že Hayley je také rodina a že svým přístupem ubližuje hlavně jí. Proč by to, co je mezi Hayley a Elijahem, mělo zůstat navždy nevyřčeno? Nakonec se přeci jen napila ze skleničky bourbonu, ale odložila ji zpět hned, jak Hayley vyřkla svou další otázku. Chtěla to? Předstírala to? Chápala, proč zrovna tohle toužila Hayley vědět. Vydechla a opřela se o pohovku, která ležela naproti křesla, ve kterém Hayley seděla.) Jedna moje část po tom toužila vždycky. Zamilovat se, mít svatbu, děti, vlastní rodinu, dům s bílým plaňkovým plotem. Ale tak nějak bych nikdy nedokázala udělat něco na úkor svých sourozenců. Možná, kdyby to tělo nemělo být Cami, měla bych k tomu jiný přistup, ale tak nějak jsem za Esther šla taky proto, abych zjistila, co všechno má za lubem a abych se nějak znovu přiblížila svým bratrům. Vždycky jsme to byli my tři, já, Elijah a Nik, proti světu a najednou… bylo to pryč. Nik mě šoupnul zpátky do rakve, protože jsem si dovolila chtít zase po delší době něco víc a Elijah, i když ze mě dýku vytáhl, se mi každým dnem vzdaloval a vzdaloval, protože měl s Nikem tajné plány a já jsem jim nebyla dost dobrá na to, aby se s nimi se mnou podělili. (Upřela svůj pohled někam do okna, které bylo otevřené tak, že do místnosti proudil lehký příjemný vánek, který rozhoupal dlouhé závěsy. Pak se kousla do rtu a podívala se do země, než znovu promluvila.) Asi jsem to chtěla. (Zvedla zrak k Hayley. Možná, že okolnosti ji dohnaly k tomu to opravdu všechno znovu chtít a nestydět se za to, jenomže pak měla přijít další sprcha. Jejich matka a její ďábelský plán. Nikdy nedělala nic bez vypočítavosti. Jak si jen mohla myslet, že by byla šťastná v těle Cami? Ne, ona si to nemyslela, ona věděla, že tomu tak nikdy nebude a měla tak zaručeno, že tím ublíží dvěma osobám naráz. Jí a Klausovi, když nepočítala Cami, které by to v tu chvíli už ale bylo jedno. Zase byla až příliš důvěřivá, když si myslela, že matka by jí mohla opravdu najít tělo, ve kterém by mohla spokojeně žít lidský život.) Ale nemohla bych bez výčitek okupovat tělo Cami. Vím, co pro Klause znamená a stejně jako Hope, je Camille jeho cesta ke spáse. Ke světlu, které mu ona může ukázat a zřejmě se jí to daří. Nikdy bych nemohla tohle Nikovi upřít, nikdy bych mu nemohla sebrat jeho štěstí. (Smutně se pousměje. Nika pronásledovalo už příliš démonů na to, aby mu vytvářela další. Milovala svého bratra i přes to všechno, o co jí už v životě připravil. Samozřejmě, ona byla naivní a moc důvěřivá a zakoukala se až příliš snadno, ale Klausovo řešení zabít všechny, které se jí kdy zalíbí, to bylo až příliš kruté. Pak už se ale konečně dostane k té části se sanatoriem. Myslela si, že se odtamtud nikdy nedostane, ale pak narazila na tu rakev a zosnovala plán, který jí samozřejmě vůbec nevyšel, ale na konci dne to bylo všechno úplně jedno, protože se stejně dostala ven a dokonce za pomoci právě oné ženy v rakvi, která se ukázala být její dávno ztracenou sestrou, o které neměla ani ponětí. Pak se zarazila při Hayleyině otázce. Proč? Protože jejich matka byla vypočítavá mrcha, to proto. Ale nad její druhou částí odpovědi se musela, chtě, nechtě, pozastavit. „Chtěla vás přece všechny pohromadě.“ Znělo jí to v hlavě jako ozvěna, která nebrala konce. Co když… ale ne, to ne. Esther přeci nemohla vědět, že Freya je uvnitř toho domu. Nebo snad ano? Její vězení v tom domě by tak dostávalo nový význam, kdy se měla setkat se svou sestrou, kdy ji měla přivést zpátky k životu v městě New Orleans, kdy se společně měly dostat ven. Ale pokud to bylo opravdu tak, prohlubovalo to jen podlost její matky, která věděla o své dceři, znala místo jejího odpočinku a vězení zároveň a nic neudělala proto, aby ji odtamtud dostala, aby ji zachránila ze spárů té zlé ženy, která ji před tisíci lety unesla. Opovrhovala by svou matkou ještě víc.) Možná… a nebo nás chtěla jen všechny zlomit. (Odpověděla nakonec Hayley, ale v duchu se stále zaobírala svou teorií. Nakonec se Hay přeci jen svěřila s tím, kdo jí pomohl dostat se ven z té kobky bez čerstvého vzduchu, který by mohla nasát do plic jako nový život.) Ano. Sama jsem tomu nemohla chvíli uvěřit, ale… Jako bych cítila to pouto mezi námi, jako by nám bylo předurčeno se setkat a být sestrami, které si pomohou z nouze. Už od začátku mě k ní něco přitahovalo, ale nemohla jsem přijít na to, co. A pak, když vše vyplulo na povrch, nebylo nic jasnějšího. Jako by to vždycky viselo ve vzduchu. Mám sestru… (Nechala ta slova doznít do ticha a sama se musela pousmát, protože jistým způsobem jí už teď Freya chyběla a ona se nemohla dočkat jejich dalšího setkání, které už snad nebude tak vypjaté jako doposud. Obě oplývají volností, alespoň částečnou, protože Freye na jejích rukou ještě stále třímaly okovy Dahlie.) Naše matka se Freyi vzdala. Nechala ji odvléct nějakou ženou. Neznám souvislosti a tíží mě to, protože se chci dozvědět ten příběh. Matka musela udělat něco, co ji přimělo zaplatit cenu. A tou cenou byla Freya. (Stále o tom musela přemýšlet a doufala, že nebude trvat zase tak dlouho a ona se dozví úplně všechno. Střípky někdy zkrátka musí zapadnout do sebe. A Freya je teď ve městě a slíbila, že navštíví bratry. Nebude to jistě trvat dlouho, než se znovu ukáže a ona se jí tak bude moci zeptat na další podrobnosti.) Zmizela v ulicích města. Byla jsem ze všeho tak zmatená, že jsem ji v tu chvíli nedokázala zastavit. Ale přijde. Tím jsem si jistá. (Podívala se na Hayley s jistotou sobě vlastní. Freya plánovala poznat všechny sourozence, a to ne jen z dálky vánočního večírku, ale pořádně zblízka, aby mohla sama zjistit, jací že opravdu jsou. Ale ji teď taky zajímalo, co je s Esther. Hope byla tady, to muselo něco znamenat. Esther se buď až moc na koni a nebo zůstala hluboko v poli poražených. Ona sama doufá, že správně je ta druhá možnost. Doslova na Hayley visí pohledem a čeká, co z ní vypadne, jako kdyby na tom měl záviset celý její další život. A pak byla ta slova vyřčena a jí přejel mráz po zádech. Esther je mrtvá, vážně? Pak se ale zarazí, protože Hayley pokračuje. Zamračila se… Není mrtvá, ale přesto je mrtvá? Mohlo to znamenat jenom jediné. Ale nepřerušovala Hayley a nechala jí domluvit, protože toužila vědět, co se vlastně stalo. Její sourozenci, jak se právě dozvěděla, měli opravdu svůj vlastní plán, jak matku odstranit. A ta to, kupodivu nečekala. Elijah ji vážně oblafl a jí to vykouzlilo úsměv na tváři. Její vlastní metodou ji porazili. Nebylo nic lepšího, než to vědět.) Takže bratři se toho zhostili s grácií. Škoda, že jsem při tom nebyla. Tím pohledem bych se celkem kochala. (Ušklíbla se a pak už jen pokyvuje hlavou ze strany na stranu, protože je jí jasné, co jejich pokrytecká matinka udělala. Přeměnila se. Nemohla unést, že by zemřela, nemohla unést, že by opustila tenhle svět, aniž by uspěla. A tak se z ní stal někdo, kým vždycky sama tak opovrhovala. Upír.) Je upírem. (Zkonstatovala jenom a dostalo se jí od Hayley ujištění, že to tak opravdu je. Dostala na výběr a vybrala si být monstrem. Vlastně alespoň k ní teď ten popis sedl úplně.) Myslím, že nejsi jediná, kdo by si přál, aby z povrchu zemského zmizela nadobro. Matka si vždycky dokáže najít cestu, jak dál znepříjemňovat dalším život. Alespoň, že je pod Klausovým ovlivněním. (Nemohla tak ublížit Hope, ne vlastnoručně a zřejmě ani prostřednictvím nikoho jiného. I když… co Finn? Nechtěla teď ale ještě víc Hayley znepokojovat, když se konečně alespoň zbavili Esther jako velké hrozby, která nad nimi držela svou kosu a jen se rozhodovala, koho zničí tentokrát. Narovnala se  v zádech, jakmile se Hayley rozpovídala o nějaké další věci. Povytáhla zvědavě obočí, protože podle výrazu ženy, která seděla přímo před ní, to nevypadalo, že by měla přijít nějaká jobovka. Spíš se to jevilo, jako by jí hodlala sdělit nějakou dobrou a šťastnou zprávu. A nakonec to dostane potvrzeno i jejími slovy, jenomže už se bohužel nedočká toho, co jí chtěla Hayley sdělit. Někdo vešel do místnosti a stačilo to na to, aby Hay zmlkla. Byla zády ke dveřím, takže v první chvíli neviděla do tváře příchozímu, ale cvaknutí dveří a Hayleyin následný pohled ji přiměl, aby otočila svou tvář a spatřila tak svého bratra, který nejistě vkročil do místnosti. Takovou nejistotu u něj neviděla dlouho, jako by se snad bál, jestli je nevyrušil a nebyl si jistý, jestli tu má svoje místo, jestli smí narušit jejich konverzaci bez toho, aniž by mu bylo něco vyčítáno. Vyslovil její jméno s pohledem do jejích očí, s tázavým pohledem, který se ptal, jestli je to vážně ona, jestli se vrátila a je tu s nimi právě v místnosti. Ty pochybnosti. Jako by litoval každého křivého slova, kterého se vůči ní dopustil, ale stále za to čekal kruté pokárání, které si zasloužil a které by mohlo do jeho nitra tak tvrdě udeřit. Hayley vycítila, že by nebylo od věci, kdyby si na chvíli vzala Hope k sobě, aby se Bece a Klausovi dostal prostor, který oba potřebovali jako sůl. Až moc křivd se mezi nimi stalo a jejich ramena možná další křivdy již nehodlaly snést a pod jejich tíhou by se mohly zhroutit. Vstala, protože se potřebovala pořádně podívat Klausovi do očí a vidět v nich ty pochybnosti, které teď v její přítomnosti trápily jeho mysl. Nikdy, ještě nikdy v jeho přítomnosti necítila takovou pokoru. Jako by se snad na ni obával i sáhnout, aby ho nespálila za to, co všechno jí provedl místo toho, aby se radoval z jejího štěstí, nebo aby alespoň pochopil, že si chce taky ulevit od všech trablů, kterou tuto rodinu tíží a chce se zaobírat i normálními věcmi. Ale ona zřejmě nikdy nebude a nemůže být normální. Už to nejde, ač by si to přála sebevíc.) Niku… (Stále se dívala do jeho očí bez výrazu, bez žádné nápovědy, která by ho buď zatracovala do pekel, nebo mu odpouštěla. Nemohla ho ale napínat tak dlouho, protože ona není ten typ, který by vydržel někoho takhle mučit, trestat. Slíbila si v sanatoriu, že nebude trestat nikoho, že se bude radovat ze svého návratu k rodině a bude vděčná za chvíle, které znovu může strávit s nimi. A Nik nebyl výjimkou. Hodně toho spolu prožili, už hodněkrát jí křivdil a ublížil a ona někdy ubližovala jemu, aby se mu pomstila za ty roky, kdy stála bezmezně za ním a nedočkala se ničeho jiného než bolesti. Obětovala by pro něj všechno, vlastně to i dělala. Nikdy ho neopustila, stála za ním, stála za ním mnohdy i víc než Elijah, byla pro něj schopná udělat cokoliv, ale on to nikdy nedokázal dostatečně ocenit. A o některých věcech vlastně ani netušil. Třeba o té chvíli, kdy byla připravená proklát vlastního otce, protože se nemohla dívat a nemohla snášet to, jak Nika neustále týral a ponižoval. Chtěla mu vzít život, protože se choval špatně k jejímu bratrovi, který si nic z toho nezasloužil. Elijah ji sice zastavil, ale ona v tu chvíli opravdu byla připravená připravit Mikaela o život. Nikdy to ale Nikovi neřekla a nemyslela si, že Elijah mu to kdy prozradil. Nemohla ho nechat, aby se víc trápil nejistotou, jestli mu odpustila, nebo ji stále užírá zášť. Stalo se toho tolik, že by měli držet spolu, ne se štvát proti sobě. Smazala veškerou vzdálenost mezi nimi a objala Klause, jako by nikdy nebylo nic lehčího a snazšího. Objímala ho pevně, alespoň tak, co jí její lidské tělo dovolovalo. Nemohla se na něj víc zlobit. Potřebovala ho, potřebovala svého bratra a nikdy to nepopírala. Zavřela na chvíli oči, aby si dokázala užít ten moment, který stráví svému bratrovi kolem krku, chvíli plnou úlevy a svobody. Odpustila mu, znovu. Zřejmě to  byl už její úděl. Mírně se od něj odlepila, ale jenom tak, aby svoje rty měla blíž k jeho uchu. Věděla, že by její slova slyšel i tak, ale to nevadí.) You can tear me apart but I can't hate you, even if I wish so sometimes.  I will stand by you no matter what. Always and forever. I am your sister and my only wish is to see you happy atleast for a glimps of second. It's worth it. (Odklonila se od něj úplně a podívala se do jeho očí. Tentokrát ona hledala a pátrala po tom, co v nich uvidí.)

(SMS od Claire pro Cami.)

kód:

Ahoj Cami, ráda bych se s tebou po dlouhé době viděla. Máš dnes čas? Claire.

(SMS pro Cami.)

kód:

Tak ve 20:30 u Half Moon?

*Mohlo byť len mysleným šťastím, náhodou, že ich problémy zostali pochované v jeden moment, vo chvíľu, kedy všetko vychádzalo podľa plánov a vatry ohňa prestávali horieť po uliciach... Ak by na náhody veril. Tisíc rokov každého naučí bdieť, dávať si pozor a kontrolovať nepriateľov za ich múrmi, pod ich oknami, nechať vyjsť na povrch alebo celkom zamiesť s vlastnými démonmi. Niektorým to šlo lepšie, iní sa stratili v procese, zasekli v čase, kedy je nenávisť, zloba, strach a tak patetické až smiešne pudy všetko, čo poznajú. Vtedy nekontrolujú oni, naopak, sú kontrolovaní, a on bol príliš mocný, príliš arogantný a hlavne stále vnútri neporaziteľný, aby sa nechal kontrolovať. Prechádzal sa tými stokami s preliatou krvou, akoby bol lepší, nadradenejší nad každým bytím, ktoré prešlo okolo. Zatiaľ čo premýšľal o bezmocnosti a neúspešnosti nad zhľadúvaním sa po jednom z nich. Boli nesmrteľní, veční a predsa dolámaní ako staré, nepotrebné hračky a on bol hybridom, najmocnejším zo stvorení na svete... A nemohol urobiť celkom nič, aby sestru našiel, ako jej sľúbil, aby zmazal krivdu a horkosť činov, ktorých sa dopustil, aby jej ublížil, aby si vylial vlastnú krivdu a hnev, ktorý ho požieral na časti. Ironické, ako veľmi sa v tento moment naopak obával jej nenávisti, chvíli, kedy sa znovu pozrie do jej očí a všetko, čo v nich bude, je pohŕdanie. Predtým sa chcela stať človekom, chcela prijať ponuku ich matky v snahe sa od neho po tisícich rokoch trpenia konečne odpútať, on to nedokázal prehrýzť, nedokázal by sa na ňu pozerať ako na slabého, obyčajného človeka, ktorý skôr či neskôr zomrie. Radšej ju donúti ho neznášať, donúti ním opovrhovať, ako hľadieť na jej pomaly miznúci tieň, miznúce zvyšky, ktoré sa ráno rozplynú v prachu. Ale niekde hlboko vo vnútri? Už dávno si prijal, aby nemusela byť tou obeťou, aby všetky jej túžby a vidiny... Neboli len príkladmi, ktoré obetuje pre vlastnú sebeckosť, pretože taký on vždy bol, impluzívny, horkokrvný, mysliaci na vlastné potreby pred potrebami ostatných.  Drsná koža jeho pevných rúk sa stávala mäkšou, pretekala okolo kostí, ktoré zostávali na svojom mieste ako žeravá guma a on len slepo hľadel, ani len neotvoriac ústa, aby sa to pokúsil zastaviť. Nebol toho vždy schopný, udržať svojich démonov na chôdzke a ona to vedela, lepšie než hocikto iný. Dávno si prijal, aby bola šťastná a aj po tom, čo ho našiel on, zaprisahal sa, že ak ho nájde jeho najdrahšia sestra, uchová ho, dlhšie nezničí. Nenechá zhorieť na neparné trosky, po ktorých v jej tvári nezostane žiadne svetlo, žiadna radosť, či šťastie, len prázdnota a tma. Hlavou zľahka pootočí do strany a na niekoľko sekúnd ustrnie v pohybe, ako zostane stáť na okraji ulice sledujúc obrovské námestie plné ľudí a hlasov, ktoré prichádzali zo všetkých strán. Hudby, ktorá sa ťahala a nikdy nekončila, šťastia nič netušiacich ľudí, ktorí boli často práve svojou nevedomosťou uchránení od pravdy... Spojí plné pery pevne k sebe do úzkej línie a letmo prižmúri oči, nakláňajúc hlavou už akosi automaticky do strany. Premýšľal... premýšľal, či je niekde medzi tými ľuďmi a stratila sa v svojom novom tele ako človek, ktorý s ich rodinou už nechce mať nič spoločné, alebo ju ich matka odvrhla, poslala na miesto, z ktorého nie je možné počuť nič, len krik. Mal strach a nezakrýval to, prosté a čisté obavy o malé, živé dievča s dlhými blonďavými vlasmi. To dievča, ktoré miloval, ktoré vždy chránil, i keď tomu väčšinou nerozumela, minimálne metódam, ktoré sa vymykali z medzí, vymykali normálnym spôsobom.
 Už bol zachránený, zbavený démonov, ktoré museli ustúpiť pod tú hladinu, ktorú tak často prekročili a aj keď sa ich hlasy ešte ozývali v kútoch jeho hlavy, všetko, čo videl... Bolo svetlo, ktoré nešlo zhasnúť. Pomalým krokom prejde cez cestu na druhú stranu ulice na tú ich, ktorá po rokoch získavala už akúsi charakteristickú vôňu, príchuť, ktorá sa mu razom vyrývala v ústach a na jazyku, trpká, hladná... Plná mŕtvol v Abattoir na dvore a krvi, ktorá tiekla po škárach kamennej dlažby. Jeho modré oči vyrývali tenké diere v múroch, ktoré stáli niekoľko metrov pred ním, múroch, ktoré tam stáli už večne a boli domovom, ktorý si vždy želal, ktorý mal patriť ich rodine, nepredstavujúc si, žeby sa mohla rozpadnúť tak ľahko, žeby bola až tak krehká... Stačilo jedno napriahnutie, jedno udretie ruky, ktoré ich rozvrátilo, donútilo takmer stáť na opačných stranách, pričom strojcom toho všetkého, bol nepochybne opäť on sám.
Viac sa nezdržujúc prejde čiernou, železnou bránou z ulice dnu do sídla, obzerajúc sa letmo po prázdnej predsieni, ktorá na pohľad nikoho neočakávala. Nebolo to tak vždy, v túto dobu bolo tak staré a prehnité miesto živšie, ako za celú dobu ich návratu, živšie, než kedykoľvek, keď sa ním tiahol plač dieťaťa, ktoré ich mohlo poznať. Tráviť čas so svojou pravou rodinou, ktorá sa ho nikdy nechcela vzdať, nikdy nechcela zísť rukou po tej jej... A jednoducho pustiť. Bolo to nové, nepoznané, a tak ako veľmi sa predtým bránil, tak ju teraz pustil dnu, otvoril jej svoje najpevnejšie dvere, len na chvíľu zhodil múry, aby ich mohla prekročiť, hľadajúc odpovede, hľadajúc vlastnú radosť a potešenie, ktoré mu všetkou svojou zvláštnosťou prinášala. Prudšie mykne hlavou do strany, nechávajúc všetku svoju pozornosť utekať, prelievať sa vo vlastných zmysloch, ktoré mal zbystrené okamžite, ako postrehol cudziu prítomnosť pri Hayley a ich dcére. Vedel, žeby to vyzeralo omnoho viac diferentne, ak by bola nechcenou, či neželanou, dôveroval jej ako matke, ktorá by nepozvaného hosťa roztrhala na časti, čo i len postrehnúť jeden prostý pohľad k jej dieťaťu. Podvihne pevne tvárou, akoby tu nemohlo nič, čoby naozaj dokázalo zmazať jeho kamenný pohľad. A to ho ukludňovalo, i keď nezbavilo zaujatosti, zvedavosti, ktorá v krátkej vlne naplnila jeho vnútro a doslova strčila do jeho chrbta, popoháňajúc ho ku zdroju jediných osôb, ktoré okrem neho momentálne okupovali Abattoir.
Smiešne, patetické veriť niečomu tak prehľadnému, niečomu na čo by mu vlastná paranoja nikdy nemala dovoliť ani len pomyslieť. A teraz? Akoby to poznal okamžite, akoby to vedel od prvej sekundy a ani pochybnosti nenechávali tento pocit v úzadí, nenechávali ho zatemniť. Stačila jediná otázka a aj neznámy hlas sa premenil na tvár už viac než známeho človeka. Automatické, presné a čisté ako odraz v zrkadle. Skloní hlavou k zemi, pričom zvraští neveriacky obočím a pootvárajúc ústa siahne ku kľučke dverí, ktoré priam kričali po otvorení, zrakom automaticky spočívajúc na Hayley, ktorá viac než uvoľnene sedela len pár metrov od neho na pohovke. Hope nebola v jej náručí, pretože to zjavne nepotrebovala, nepotrebovala chrániť... A na konci dní poznal len jedinú osobu, ktorá mala byť v cudzom tele a ktorej prislúchala táto výsada. Pevne zovrie sánkou, tekajúc očami v tých jej, akoby hľadal odpovede na myšlienky, odpovede na jedinú otázku, ktorá mu stála na jazyku, zatiaľ neschopná preťať chvíľkové ticho miestnosti. Stačilo mu jej pousmiatie, stačil pohľad, ktorý nakrčí jeho čelom a donúti tvár, hlavu konečne otočiť tým jediným smerom, ktorý v ňom vyvolával pravú kuriozitu.
Jeho neistota stúpala, obavy a strach tiekli žilami s krvou a vina zo všetkých krívd ku človeku, ktorý mu bol najbližší a ktorých sa kedy dopustil, patrná. Slabo, tupo spojí obe pery, akoby najskôr nemal, čo vysloviť, akoby to dlhšie nemuseli byť ani len oči jeho sestry, do ktorých bude hľadieť, aby ho to nútilo cítiť strach nad jej odmietnutím, pohŕdaným a zlosťou, ktorá voči nemu stále nesie, nezáležalo na tom, či telo, ktoré obývala bol presný opak originálneho... Nemenilo to jedinú vec, nepomáhalo mu to utiecť pred ľahkými výčitkami, ktoré už klopali na dvere a čakali, isté tým, že príde otvoriť. A potom ho vyslovil. Pálilo ho na jazyku, skoro ako jed, lenže nič z toho nedával najavo. Práve naopak, vyplynulo jemne, s ľahkosťou a hlavne s otázkou, ktorá už bola predtým zodpovedaná, lenže on sa potreboval uistiť. Už viac si to nemohol dovoliť... Cítiť sa šťastne, cítiť závažia ako padajú z jeho ramien, okovy, ktoré za sebou ťahá, zvaliac sa na zem a nechávajúc jeho paže voľné. A aj keď nečakal nič viac, než ostré slová za všetko, čím sa previnil, vládla v ňom radosť, spokojnosť a hlavne úvaha nad jedným z najväčších strachov po zbavení sa Esther. Vrátila sa späť k svojej rodine, s ktorou bude tak v bezpečí, ako to len s menom Mikaelson bolo možné, a on bude vedieť, že sa jej nikto nedotkol, že nie sú ruky, ktoré by jej ubližovali a tvrdé prsty, ktoré by zvierali jej krk, ako mnohokrát napadlo jeho najhoršie predstavy. Jeho pohľad na chvíľu opäť preruší k Hayley, ku ktorej sa ukotví, akoby potreboval prestávku, sledujúc každý jej pohyb už s Hope, ktorú si od Rebekah vzala, na rukách. Videla to, musela cítiť a prakticky napomohla priestoru, ktorý medzi nimi vznikol, keď sa na chvíľu stiahla do strany.
Hľadel síce do jej tváre, avšak zrak akoby spočíval všade, než na nej... Akoby dlážka, či steny boli istou bariérou, ktorá ho nútila nedávať svoju neistotu najavo viac, než je nutné... I keď chabo. Nechcel, neželal si, aby všetko, čo mu teraz povie, boli plné výčitky, ktoré skončia jej odchodom, skončia prehlásením, že stále chce to, čo chcela predtým... Čo mu vmietla priamo pod nosa bez váhania bola schopná naplniť. Odíde, aby dlhšie nebola pod jeho kontrolou, mocou, aby už nikdy nemohol zničiť a pošliapať niečo, čo v nej vyvolávalo radosť.
Jeho telo, hruď sa mierne napne, ako náhle sa sestra konečne postaví, a tak sa výšky o čosi vyrovnajú. Jej výraz nenapovedal ničomu, násobil jeho pochyby a opatrnosť, s ktorou ešte stále postával na rovnakom mieste, akoby mu niekto klincami priťal podrážky topánok k zemi. Až jej oslovenie, to známe a familiárne, na ktoré čakal, no naozaj netušil, či v ho môže vôbec dúfať. Slabo roztvorí pery, pričom sa konečne s tou samotnou neistotou od strany, od priestoru, do ktorého hľadel, upriami bezmedzne na ňu, očakávajúc všetko, čo by malo nastať. Môže ho trestať a nebolo tu takmer nič, čoby mohol povedať na vlastnú obhajobu, čo by jeho činy odôvodnilo. Nič, čo by nebolo v jej ušiach smiešne a vôbec stálo za počutie. A tak sa radšej rozhodol mlčať, neprehovoriť vôbec a nechať ju potrestať ho za všetko, čo si navyše odniesla namiesto nich, nech už bola celé tie týždne kdekoľvek.
Až ruky, ktoré sa ovinú okolo jeho tela, stláčajúc ho takmer nepatrne, no silnejšie, než by si myslel, že práve teraz budú. Žiadna zlosť, žiadne výčitky, žiadna nenávisť... a žiadne ďalšie obavy, všetko, čo v ňom v ten moment zostalo bolo prvotné prekvapenie a hneď na to len tá kradmá a obrovská úľava. Bola späť a rovnako ako sľúbil sebe aj jej, viac ju nesklame, nesmie. Jeho hruď sa uvoľní, z úst mu unikne tiché vydýchnutie a oči sa v krátkej spokojnosti pevne zavrú, pokladajúc jej vlastné dlane na chrbát a priťahujúc si ju akurát tak blízko, ako si uvedomoval, že jej telo je teraz ľudské, krehkejšie, než predtým.* Som rád... že si opäť doma, sestra. *Vydýchne o niečo tichšie, ako sa ich hlavy takmer opierajú. Mal pocit, akoby to bolo jedinou vecou, na ktorú čaká, jedinou, ktorú potreboval a konečne ju dostal. A ona mu opäť odpustila, ona ho opäť nechala vyviaznuť z krívd bez následkov, bez toho, aby toho bol vôbec hodný, bez toho, aby si to od nej zaslúžil. Pretože, úprimne, všetky tie ostré mená, ktoré by mohla vzniesť nad jeho hlavu... Zaslúžil si ich, každé z nich. Lenže ona bola iná, iná ako on... Poznala milosť, dokázala odpúšťať, nech sa v jej vnútri niesla už akákoľvek zloba. Nebola sebecká ako on. Bol bastardom so šťastím. Uvedomoval si to, ale nehodlal na to teraz myslieť, nie hneď po jej návrate, nie keď sa mohol presvedčiť, že stála dýcha, chcúc poznať miesto, ktoré ich po toľký čas držalo v oddelení.
Ich objatie trvá niekoľko sekúnd, než sa zovretie jeho dlaní začne uvoľňovať a Rebekah sa zľahka odtiahne. Sú to však len milimetre, ktoré dovoľovali jej perám sa takmer otrieť o jeho ucho... Akoby ani nezáležalo na tom, žeby to počul aj tak, ale nech sa mu chystala povedať už čokoľvek, chcela od neho, aby jej slovám kládol svoju plnú a ničím nerušenú pozornosť, a tak to urobil. A tak sa všetky jeho zmysli upäli len na jej hlas, ktorý síce nebol hlasom jeho sestry, no i tak k nej mal bližšie, než hociktorý, čo za posledný mesiac mohol počuť. Vzduch v jeho ústach tuhol, jeho telo opäť meravelo, akoby to všetko doslova lahodilo jeho sluchu, a zároveň nechcel načúvať ničomu z toho, pretože čím ďalej tým viac ho to nútilo vnímať pravdu. Ona sa vždy obetovala preňho a on ani zďaleka neurobil nič, čo by jej to kedy vyvážilo, vrátilo späť. Odvráti od nej zrak po tom, čo sa pozrie do jeho tváre niekam do boku a pomaly pokrúti hlavou. Keby to tak len mohol prehltnúť, lenže nezaslúžil si to... Ona si to nezaslúžila. Zrazu sa so všetkou trpkosťou obráti späť k jej očiam, v ktorých by boli už dávno diery, ak by mal čo i len jediný pohľad toľkú moc.* No, It´s not, sister. *Prenesie pevne, s istotou a rozhodnutím povedať jej to, čo predtým nemohol, nestihol. Na niekoľko sekúnd znovu spojí pery k sebe, než ich rázom oddelí, pokračujúc, nenechávajúc sa prerušiť, ani keby sa o to pokúsila.* I´m not worth it, I never was and never will be...*Slabo prižmúri oči, jeho hlas sa stane tenší a paža zdvihne smerom k jej tvári, na ktorej hladké líce pritlačí dlaňou svojej ruky, prechádzajúc každý detail nového výjavu pred ním.*...I know that I  don´t deserve your forgiveness for what I´ve done to you. It was all my fault, wherever you have been, it´s on my shoulders. And you should feel all that rage, you should be hating me. *Kývne niekoľko krát tvárou, dávajúc dôraz na svoje posledné slová.* I would like to see you happy too, you know. *Nepatrne sa pousmeje, je to však len podvihnutie kútika pier, ktoré sa chvíľu zdrží, ako pokračuje ďalej.* I would like to be a little less selfish this time and finally let you, give you your freedom from me, my paranoia... From my demand to control everything, even If I know that I can´t. *Pomaly, zľahka konečne stiahne ruku z jej tváre, pričom nakloní tvárou do strany potichu vydýchne snáď všetok vzduch, ktorý sa mu nahromadil v krku.* You don´t have to sacrifice yourself ever again, sister. You deserve to be happy more than anyone of us and I´m not going to stay in your way again. If you still want to leave, I will let you... Just want you to know, that I will be here waiting for you to come back one day, always and forever, indeed. *Jeho pera sa poslednýkrát letmo zdvihne, než ich opäť narovná v úzkej línií, uvoľňujúc každú dovtedy napätú bunku svojho tela, cítiac odľahnutie, ktoré prišlo v okamžiku po tom. V ten moment nevnímal Hayley, ani Hope... Len svoju sestru, akoby aspoň na chvíľu jediní, kto v miestnosti stáli, boli oni dvaja. Alebo mu proste len nezáležalo na tom, či to bude počuť tiež, či si bude myslieť, že všetky tie slová sú opäť jeho plané reči, alebo mu jej zelené oči práve hľadia na chrbát bez toho, aby si vôbec mysleli čokoľvek.*

*Jediné, co mohla bylo naslouchat jí, každému jejímu slovu ve kterém se nemýlila. Pro ni byla vždy ta nejrozumnější ve všech, ta, která dokázala věci řešit nejjasněji, správně a s nadějí. Byla, je nějakou kotvou pro tuto rodinu, možná proto má i její obdiv, který si dokázala vybudovat téměř hned, co se poznaly. Pravděpodobně má pravdu, nemůže souhlasit a ani protestovat, protože pravdou je, že ačkoliv se s Kolem už párkrát setkala a on byl ten, kdo pomohl dostat Hope z města, přesto nemůže tvrdit, že ho stihla poznat natolik, aby ho mohla nějak soudit. Znala ovšem jeho ex – partnerku Genevieve, věděla, co se děje v jejich životech a proto souhlasí s částí, že ho změnila. Protože láska každého mění, ať už tím správným směrem a nebo špatným. Jenom jediné je jisté, ten cit k sobě zůstane, nevyhasne jako svíčka, či snad plamen v krbu, přetrvává to a záleží na okolnostech, zda plamen vyhasne a nebo ho bude vítr rozdmýchávat. Slyšela o nejmladším bratrovi hodně. Příliš mnoho času trávil ve společnosti jiné komunity, než právě té jeho, nebo rodiny. Na jednu stranu byl i odstrčen, možná se mu není co divit, avšak pokud chtěl zapadnout, pokud si to tolik přál, tak měl dělat to, co tato rodina dělá nejlépe, stojí při sobě bez ohledu na to, co nebo koho budou muset ztratit ve válce. Nemyslí si, že on je ten, který by takhle vždy stál za nimi. Své myšlenky si nechává čistě pro sebe, stále mlčky naslouchá ženě, která se vzhledově tak moc liší od jejich Rebeky, ale přitom srdcem je neskutečně blízko. Přikývne několikrát souhlasně hlavou. Nabere vzduch do plic, jako kdyby ji měl chladit na hrudi, spálit všechno to horké, co ji pálilo jenom při vyslovení jména, které bylo schováno za názvem „Původní čarodějka“.* Protože chtěla, aby ona kontrolovala vás, ne, aby někdo měl moc nad vámi. *Poví klidným, vyrovnaným hlasem. Tohle je teorie, které se drží a kterou dle svého uvážení pokládá za správnou. Genevieve má moc nad Kolem, stejně tak jistou moc má Cami nad Klausem, i když zrovna on je ten typ člověka, který jedná dle svého uvážení bez ohledu na to, co nebo kdo mu radí. Dle ní nechtěla, aby kdokoliv kontroloval její děti, ať už to byl kterýkoliv z nich. Byla to ona, kdo je chtěl ovládat, kdo chtěl, aby chodili po cestičkách, které jim sama vyznačí. Bohužel na něco takového neměla právo a přišla velmi pozdě na to, aby se její sen mohl stát skutečností. Momentálně je Esther jediné téma, které budou řešit, které musí vyřešit, i když se jí to sebevíc příčí. Celou etapu chce mít konečně za sebou, víckrát už na to nepomyslet, večer s klidem usínat a probouzet se do nového rána, kdy uslyší pláč či smích své dcery a ona bude vědět, že všechno je tak, jak má být, bez dalších monster, kteří by jí ji chtěli vzít.
Ani neví proč to vyslovila, proč se nad tím zamyslela právě v takovém směru. Jeho stav jí trápil, tedy až od doby, co se o něm dozvěděla, jelikož dlouho byla v nevědomosti. Tenkrát se o to příliš nestarala, to byla její sobeckost, kterou si nese na bedrech už několik let, vždy taková byla a není nic a nikdo, kdo by to změnil. Je sobecká ke všem, jenom ne ke své dceři. Všechno to bylo o ní, její smutek, trápení, nemohla přemýšlet jasně, nemohla myslet na druhé i přesto, že tady byl vždy on, který myslel hlavně na ni. To bylo vůči němu nefér, to bylo jediné, co si v zákoutí duše vyčítala. Pohlédne na ni při slovech „ty si nic nevyčítej“, okamžitě na to zareaguje pohnutím hlavy z jedné strany na druhou, ale nechá ji domluvit, než řekne to, co má na srdci.* Ne, to tak není. *Přejede si konečky prstů po polovině čela a spánku, jako kdyby potřebovala snad nad něčím rozmýšlet a nebo hledala ty správná slova, která by vyjádřila to, co chce říct.* Já si nevyčítám to, že jsem nebyla ta, kdo mu pomohl. Vlastně jsem ráda, že to byla Cami a jsem jí za to vděčná. *Pozvedne koutek úst na zlomek sekundy.* Neměla jsem ani možnost v té době. *Semkne rty k sobě. Nebyla k tomu způsobilá a vypadá to tak, že ani on sám ji nechtěl příliš trápit. V jedné věci měla rozhodně pravdu, vždy byl tady pro druhé více, než pro sebe a hlavně pro ni. Ví to od samotného začátku jejich cesty, která byla různá, buď se stáčela v jednu nebo se rozdělila a teď?* Není jediný, kdo si nechává věci pro sebe. *Přizná se. Mluvili spolu párkrát, vyříkali si to, co měli, byly řečené věci, které si měli říct, ale stále to neměli fakt, že ani jeden nevěděli, co mezi nimi přesně je. Začalo to stejně tak rychle jako to skončilo, hodně věcí se změnilo, stejně tak jako ona není stejná, tak i on už ví o sobě mnohem více. Možná je to přesně ta věc, která je rozděluje a oba mají nějaký strach z toho dát věci zase tak, jak by měly být...to ona se distancovala, to ona ho odstrkávala stále na stranu, protože neviděla jiné východiska, ublížila mu, proč by se měla tedy snažit o nějakou nápravu? Nezasloužil si to. Dívá se do jejích očí, vidí v nich tu spojitost a jisté narážky na ni, pochopila to, jenomže asi není právě teď v náladě, kdy by to příliš chtěla řešit. Nikdy nebyla tím typem, který by se svěřoval druhým, spíše jiní mluvili, protože poznali, že je něco špatně a ona se buď rozhodla poslechnout a nebo ne. Zajímá se, zda všechno to okolo výměny těl byla jenom šaráda, nebo něco, co si vlastně přála. Kdo ji znal, věděl, že od života chtěla prosté věci, rodinu, děti, někoho, kdo by ji miloval a jako upír nemohla mít jednu z nejdůležitějších věcí, něco, co například jí padlo přímo do náruče, aniž by se nad tím sebevíc zamýšlela. Utvrdí ji, že její myšlenky byly správné, možná by nepotřebovala další odpovědi, další rozvíjení, ale chápe ji, že chce říct víc. Každý potřebuje někoho, komu se může svěřit, říct, co ho trápí na jeho duši, podělit se s někým o démony, které mu nedávají spát a věří, že právě Rebekah má teď toho více, než by bylo zdrávo. Právě se vrátila...ani skoro neví odkud to přesně, byla delší dobu pryč, má nové tělo, což znamená nový začátek na život, může věci změnit, může být čarodějkou namísto krvelačného upíra, který netouží po ničem jiném, než rozdrásat někomu hrdlo a vzít si všechnu krev, která je nabízena. Pousměje se při její představě, která je až moc krásná na svět ve kterém žijí. Možná má jiné tělo, možná se věci mění, ale pořád je Mikaelson a to znamená jedno – smrt. Je ve stínech jich všech, lepí se jim na paty, natahuje ruku, aby je uchopila, sevřela a už nikdy nepustila nazpět. Každého z nich potkala, možná ne trvale, ale potkala a nebo na ně stále číhá. I ona ji zažila, zemřela kvůli tomu, že má právě dítě s jedním z nich, že se přidala do této prokleté rodiny a nejhorší je, že to s vámi zůstane na věčnost. Vydechne, našpulí zlehka rty při jejím monologu a zůstává mlčky sedět ve svém křesle, jako kdyby neměla nikdy znovu promluvit. Nebylo nic, co by jí na to mohla říct, co by mohla udělat, dostala svou odpověď a s tím byla spokojená. Nezaslouží si to, jak s ní jednal Klaus, nikdy nebyla zastáncem jeho dýk a vlastně ani jeho rozhodnutí, jenomže pokud se rozhodl, neměla tu možnost ho zastavit. Jisté věci si musí vyřešit i oni tři, tak jako to dělali kdysi a nemůže, či ani nechce do toho zasahovat. Pousměje se na ni povzbudivě, jako kdyby jí chtěla dát najevo, že se za to nemusí stydět, že je přeci jenom člověk, co má své touhy a chtěla je naplnit, na tom není nic špatného, nikdy nebude.* Nikdo tě za to nemůže vinit. Taky bych o tom přemýšlela. *Poví přátelským hlasem. Zbavit se jednou provždy kvežíznivost spojené s nezastavitelným vztekem? Upíří život není žádná výhra a u hybrida už vůbec ne, když musíte kontrolovat dvě stránky, které mají jasnou nadvládu nad vámi. Jsou dny, kdy nechce nic jiného, než jenom zabít všechny, kteří se proti ní postavili tím nejhorším způsobem, který si dokáže v mysli představit, chce cítit jejich krev stékat po svých rukách, bez milosti, bez žádného slitování z nich vysát poslední zbytek života, připravit je o všechno. Cítit teplou železnou chuť na jazyku a nechat se unášet pocitem eufórie, jenomže tohle není nic o co by člověk stál. Jsou na tom jisté výhody a když si zvyknete na svou podstatu, pak si to dokážete užívat, jenomže stále je ve vás to, kým jste byli předtím, kým chcete být a nabídky být tím znovu jsou až příliš svádějící. Usměje se nad jejími slovy ze kterých lze jasně vidět, že jí na Klausovi záleží více, než si dokáže kdokoliv představit. I po tom všem, co si vzájemně udělali, po všech těch intrikách, zradách, hádkách si stojí jeden druhému po boku. Nejdříve tomu nerozuměla, protože to neznala, ale teď? Chápe to, protože i když ho občas nemůže vystát, tak si potom uvědomí, že když dokáže někoho milovat a tak moc, že chce s tou osobou strávit zbytek života...nemůže být zase tak špatný. A pro jejich dceru dělá to, co by otec měl dělat, chrání ji, miluje ji. To jsou věci, díky kterým ho má svým způsobem ráda a stará se o něj. Líbí se jí, jak o nich mluví, vlastně ji to nutí trochu do pobaveného úsměvu, který však skrývá vzhledem k tomu, že Rebekah ještě nemá tušení, jak moc velké změny u jejího bratra nastaly a které by se měla dozvědět dřív, než se setká s jeho blonďatou přítelkyní, která má na prstu něco, co nelze vůbec přehlédnout, možná jenom v prvních pár minutách.* Yeah...*Zašeptá a podívá se někde ke dveřím, jako kdyby snad čekala, že se každou chvíli v nich objeví osoba o které mluví. Odvrátí zase pohled a podívá se do tváře před sebou.* Even when you hate him...*Nedokončí ta slova záměrně. Je si jistá, že přesně ví o čem mluví, co tím chce říct. Po malé úvodní řeči se dostanou k hlavní pointě, to, co chtěla vědět už od chvíle, kdy ji poznala. Po celou dobu se tváří vážně, sem tam svraští obočí nad jistými slovy a nebo dlouze vydechne, ale nepřestává pozorně naslouchat. Sleduje tu malou změnu v její tváři, kdy ji položí tak lehkou a zároveň asi tu nejtěžší otázku. Opravdu...proč by to všechno dělala? Proč by měla za potřebu ji hodit někde mezi další creepy witches, když je chtěla všechny pohromadě? Když chtěla tu svou vysněnou rodinu, kterou si malovala na neexistující plátno. Jednoduše tomu nerozuměla, nechápala její záměry a ať už byly jakékoliv, nesejde na nich, jelikož nemá nic, nic z její čarodějné moci, žádnou svobodu, žádnou výhodu. Jenom hnije někde zalezlá za prvním náhrobním kamenem a jenom ať tam zůstane. Může si pro ni přát už jen opravdovou smrt, kterou by jí velmi ráda dala. Opět nemůže nic jiného, než jen přikývnou. Potrestat své děti bylo pro ni důležitější, než nějaká představa o rodině a taky na to doplatila. Pravý šok dnešního setkání teprve přišel v podobě neznámé sestry, která byla...nalezena? Ani sama neví, jak to přesně definovat, jako kdyby chtěla, aby ji právě našla Rebekah, jako kdyby to byl jenom čistý záměr. V hlavě má díky tomu strašný nepořádek, neví, jak si utřídit myšlenky, protože je ještě stále mírně v šoku z toho, že mají další sestru. Pokud by si někdo myslel, že se jí to netýká, tak je na omylu...týkalo, protože byla už jejich součástí, vždy a navždy. Není schopná na to něco říct, jenom se pousměje, aby jí naznačila, že i když nemluví, tak sdílí její radost s jejich novu shledáním. Nebo prvním shledáním? Asi takhle by to měla definovat. Nemůže vědět, jaké to pro ni je, nemůže s ní sdílet stejné pocity, protože ona je tady ta, která vyrůstala bez pravé rodiny, která nikdy nepoznala a nepocítila sourozeneckou lásku, ale mohla jí alespoň přihlížet. Tato rodina jí toho mnohé dala, co se týče pevných pout a jistým způsobem ji rozumí. Vlastně je za ni ráda, že může mít teď někoho, koho si vždy přála, i když to už dostala s Aliseou. Pravda je taková, že i přesto, že s nimi po jistých několik měsíců žila a snažila se každému z nich pomáhat, tak netrávila moc času s žádným z nich, možná ještě stále cítí vůči nim jistou zášť, kterou nedokáže zničit. Povytáhne zvědavě obočí nahoru a nahne hlavu do strany, jako kdyby se snad ptala, kdo je ta žena a proč to jejich matka udělala. Zároveň ví, že něco takového sama vědět nemůže a jediný, kdo může odpovědět na tyto otázky je Ester a nebo Freya. Nadechne se zhluboka a přejede si jazykem po vyprahlých rtech, které potřebovala na moment zvlhčit.* Můžeš si počkat na odpovědi od své sestry nebo jít za jiným zdrojem. *Pohne hlavou do strany, jako kdyby naznačovala, kde přesně má jít.* Pochybuji, že by ti řekla pravdu. Neřekla vám toho tolik, doteď se o Freyi nezmínila. *Chodit za Esther by byla pravděpodobně ztráta času. Určitě by je krmila dalšími výmluvami, nebo nějakou lží. Nerozumí jednomu, proč se nevrátila s Bekah, kde šla, co bylo důležitější, než se s ní vrátit k rodině, kterou touží poznat. Ona sama být na jejím místě, pak by neváhala ani na sekundu, rozběhla by se bezhlavě kupředu, nepřemýšlela by, co je, co bude, chtěla by to hned.* Je Mikaelson. Rozhodně přijde a bude to velkolepé. *Možná na chvíli trochu přehrává, ale ne v tom špatném smyslu. Ať už se vrátil Kol, či snad Finn, Esther nebo Mikael, každý z nich měl brilantní nástup s ještě lepším příběhem, takže nepochybuje o tom, že ten jejich ztracené sestry bude ve stejném duchu a otázkou je, co je čeká, co bude dál. Co se týče Esther, pak nechce příliš rozebírat každý detail všeho, co se stalo a co promeškala. Nemluví se jí o ni dobře, ale zase ani ne už s tou těžkostí jako dříve, protože teď ví, že není hrozbou a že dostala přesně to, co si zasloužila. Oznámí ji tudíž ty nejdůležitější fakta, která by měla vědět a která budou dostatečně uspokojivá její zvídavosti.* Ano...taky mě mrzí, že jsem neviděla ten moment, kdy si uvědomila, že prohrála. *Svraští obočí. Nevadí ji, že dělala babysitting Alisee, ráda tráví čas s Nikolasou, i přesto, že to je bolestivé nebo spíše bylo. Teď jsou věci jinak. Nemusela ani dál pokračovat, uhodla přesně, čím se jejich pokrytecká matička stala. Avšak ji to nezabrání ještě pár slovům, které potřebovala za nutné vyslovit. Zbavili se jí, lépe řečeno odstranily hrozbu, ale stále byla tady. A to je něco s čím se už musí naučit žít, i když chce vidět, jak hnije několik metrů pod zemí a její tělo požírají červi. Má pravdu, dokázala si pokaždé najít cestu k tomu, jak jiným znepříjemnit život, ale tentokrát ne, tentokrát k tomu už možnost nedostane, alespoň věří, že Klaus se o to postará.
Měla ústa naplněné slovy, které nestihla vyslovit za přítomnosti třetí osoby, která se objevila ve dveřích hned naproti ní. Všechno to spolkne, zanechá to někde za svými zády, jako kdyby to nebylo nijak důležité a právě v tuto chvíli nebylo. Jejich pohledy se střetly, upřela do modrých očí před sebou svůj zrak ve kterém mohl číst, najít odpověď na otázku, kterou nemusel vyslovit a ona hned věděla, jak přesně zní. Koutek rtů se pohne nahoru, přičemž se jí ve tvářích vytvoří jemný ďolíček. Nebyla potřeba slova, bylo to všechno, co potřeboval. Jasný, stručný náznak, že osoba, která naproti ní sedí a svírá v náručí jejich dceru je jeho ztracená sestra, kterou miloval nade všechno a ona to věděla, věděli to všichni. Téměř hned se pomocí zapřením ruk o opěradla křesla zvedne na nohy a skloní se k osobě, která je každému z nich srdcem velmi blízko, ale bohužel její fyzická podoba je vzdálená. Avšak ten, kdo ji zná dobře, kdo s ní strávil jistý čas může zahlédnout jisté grimasy, hloubku jejích pohledů, které ji vždy prozradí. Opatrně...s lehkostí a zároveň jistotou si vezme svou dceru do náruče a přivine si ji na hruď. Tak lehké zvyknout si na její přítomnost a zároveň tak těžké žít se strachem, že by ji mohla znovu někdy ztratit. Přejede palcem zezadu po její hlavičce a odtáhne se od nich do strany, kde zůstane stát. Napětí v místnosti je očividné, avšak ne nepříjemné, spíše jako kdyby měla přijít zkouška u které si jste jistí, že dopadne úspěchem, ale na cestě k ní bude pár okamžiků, které vás mohou postavit do nepříjemné situace. Věnuje se plně své dceři, ale nelze přeslechnout slova z úst Rebekah, ani nelze necítit jistou nejistotu, která z Klause sálá. Po pár slovech uzná za vhodné, že by měla opustit jejich společnost, nechat je, aby si vyřešili to, co mají mezi sebou. Ať už je členem jejich rodiny nebo ne, tak přesto si zaslouží své soukromí, které jim hodlá dopřát. Nejdříve se prochází s nesmyslně vydávajícími zvuky Hope po místnosti, jako kdyby jenom na něco vyčkávala, možná na to až skončí jejich rozhovor, ale namísto toho snad bez povšimnutí opustí pracovnu a odejde se svou dcerou k sobě, kde se jí začne naplno věnovat. Ano, právě teď je šťastná, šťastnější, než kdykoliv předtím.*

(Jak by mohla trestat svého bratra, když ještě před nějakou chvílí nevěděla hodiny, kdy by se s ním mohla znovu setkat a padnout mu kolem krku. Co bylo, bylo. Nehodlala Nikovi nic vyčítat, protože rozpoznala na jeho pohledu a postoji, jak je v tuto chvíli v její přítomnosti nesvůj, protože si je vědom svých chyb. A tohle... tohle se stává velmi zřídka. Samozřejmě, že si hodlala ten okamžik ještě chvíli vychutnat, ale jakmile se k němu přiblížila a objala ho, všechny pochybnosti, které se v Klasově nitru zasely, mohly v klidu odplout. Jeho objetí pro ni bylo stejné pohlazení na duši jako to její pro něj. Oni dva už toho mají za sebou opravdu hodně a možná byl čas na to, aby si oba dva uvědomili, že jsou tu pro sebe navzájem a nebojovali spolu stále v nesmyslných žabomyších válkách.) Taky jsem ráda, že jsem doma, to mi věř. (Zmáčkla by ho snad ještě víc, jenomže její lidské tělo mělo svoje limity a ona na něj přeci jen ještě nebyla tolik zvyklá, jako kdyby tu před ním stála ve svém vlastním těle a mohla si ho dovolit klidně umačkat, protože pro Klause by to nebylo vlastně skoro nic. Takhle ale byla opatrná a i on byl, za což mu byla vděčná, protože nestála o to, aby ji hned umačkal při jejich prvním setkání po delší době. Uvědomoval si, že je člověkem a nějakou chvíli jím ještě jistě zůstane, i když musela přiznat, že její tělo jí vážně chybělo.
Toužila mu říct, že je všechno zase dobré, že znovu mohou držet spolu, než se najde znovu něco, co je rozdělí na dvě strany, protože ač by ráda věřila, že oni dva se už nikdy v životě nerozhádají, neublíží si, až tak naivní zase nebyla. Ale pro tuto chvíli mu chtěla vyjádřit podporu, chtěla, aby věděl, že mu odpouští a bude stát po jeho boku. I on si zasloužil být šťastný a jestli mu její odpuštění v tom pomůže, i kdyby jen trošičku, stojí to za to. Klaus se vždycky tvářil jako ten největší drsňák, sebevědomý až za hrob, ale pravdou bylo, že za tím vším se schovával ustrašený chlapeček s tak nízkým sebevědomím, až to byla hanba. Nevěřil tomu, že si zaslouží být šťastný, a to byl možná ten největší prohřešek, kterého se vůči němu Esther s Mikaelem dopustili. Pošeptala mu, co mu toužila říct. Zasloužil si být šťastný stejně jako ostatní. Jeho odpověď ji ale poněkud znepokojila. Zakroutila hlavou a odklonila se od něho.) Ne, stojíš za to. Stojíš za to jako každý jiný. A svoje odpuštění si dám, komu chci. Ty ho můžeš přijmout, nebo nechat být, ale proč se dál užírat, když ti někdo odpouští? To už by zavánělo sebelítostí, bratře. (Mírně se ušklíbne. Klaus se rád litoval, ale nesnášel, když mu to někdo říkal. Možná ho tohle popíchnutí trochu nakopne. Ale nemůže říct, že neslyší ráda jeho slova o tom, jak by byl rád, kdyby i ona našla své štěstí a byla konečně volná od jeho paranoii, neustálé kontroly.) Víš, celkem ráda od tebe slyším, že sis uvědomil některé své chyby. A budu doufat, že to nejsou jen slova... ale... ale já se nikam nechystám, Niku. Neopustím tě, neopustím Elijaha, Kola, Aliseu, Hayley, své neteře... Freyu. (Mírně sklopila svůj zrak, než jím znovu utkvěla na Nikově obličeji.) Je až neuvěřitelné, co ti teď řeknu, ale k něčemu ta moje nepřítomnost přeci jen byla. Poznala jsem dalšího člena naší rodiny. Je to až neuvěřitelné, vím, jak to zní, ale nezbláznila jsem se. Esther nám zatajila ještě jednu sestru. Jmenuje se Freya, a to ona mě dostala z té šlamastiky, ve které jsem se nacházela. Slíbila, že nás brzy navštíví, protože si přeje vidět svoje bratry. (Na chvíli se odmlčela, aby dovolila Klausovi vstřebat tyto informace. Několikrát mohutně zívla. Bože, jak jen byla unavená, až to snad nebylo možné. Tolik by si toho s bratrem jistě měla ještě co říct, ale teď by nejraději spala. A tak se svému bratrovi omluvila a nechala ho jistě mírně v šoku z té informace, kterou mu podala, ale i on sám viděl, že teď Beka potřebuje odpočinek a pobavit se dál mohou potom. Možná i s dalšími svými bratry.)

*Už si ani nepamatuje, jaké to je být v jeho přítomnosti, jaké to je vzhlížet k němu, jako ke svému mentorovi. Ty časy jsou pryč, všechny ty dobré vzpomínky, to, co od něj dostal je zastíněno zradou a bolestí, kterou mu způsobil, když se rozhodl vytrhnout mu srdce z hrudi, rozbít důvěru v něj, zašlapat přátelství, které vybudovali pod zem. Věřil mu a on ho zradil, vzal mu tu, která mu byla vesmírem, která je pro něj celý svět i po těch tisíci letech.
Černé nablýskané auto s temnými skly zastaví na příjezdové cestě u Abattoir, těsně před bránou. Natočí hlavu do strany, aby se podíval na budovu po svém boku, přičemž sjede po sedadle mírně dolů a upraví si kalhoty. Pravou ruku natáhne do strany, někde na opačnou stranu zadních sedadel auta a uchopí do ruky své značkové sluneční brýle.* Hm, už teď mohu cítit zápach spodiny. *A s širokým úsměvem na rtech si nasadí sluneční brýle, jako kdyby to měl načasované, jelikož po jeho levici se otevřou dveře auta a jeho šofér se postaví na stranu, aby mu při výstupu nepřekážel. Nejdříve z auta vystrčí jednu nohu, následně druhou a s úsměvem byznismena vystoupí, upravujíc si knoflíček na levém zápěstí své tmavě modré košile. Lehký vánek si pohrává s konečky vlasů a dodává tak ještě více šmrncovní vzhled. Od šoféra si převezme drahou láhev bourbonu a bez dalšího slova, či snad čehokoliv jiného se rozejde přímo k bráně sídla. Překročí práh a elegantně kráčí přímo na nádvoří, kde se zastaví někde uprostřed a porozhlédne se okolo sebe. Čistých pár sekund tam jenom tak stojí, očekávajíc někoho, kdo by ho přišel přivítat, jenomže se tak neděje a on není známý právě svou trpělivostí, tedy ne v tomhle směru. Pravou rukou sejme brýle z nosu a roztáhne ruce do stran.* Páni, věděl jsem, že je tady hodně mrtvo, ale až tak mrtvo jsem nečekal. Kde je typická pohostinnost a vlídnost Mikaelsonů? Nečekal bych, že tady nebude nikdo ovlivněný, aby hostům lezl do zadku...a nebo je zabíjel. *Mluví dosti nahlas, tak, aby na sebe upoutal pozornost, i když poslední slova jsou spíše tišší a o dost sarkastičtější, než ty předchozí.* Tahle rodina musela hodně klesnout, když už se tady nenajde žádný chodící pytlík s krví. *Pronese až krutou poznámku na lidskou rasu s pobavením, a opět spíše jenom tak pro sebe.* No tak, Niku, nenuť mě otevřít ten jedinečný bourbon bez tebe, musím říct, že jsem po tak dlouhé cestě až sem vyprahlý a navíc...máme co oslavovat, nemyslíš? *Zvolá, nevypadá to, že by se měl k odchodu, právě naopak. Zamíří k jedné z židlí a stolu, co tam jsou opodál. Ono to spíše vypadá, že si je jistý, že ho moc dobře slyší a každou chvíli se objeví. Po cestě přejede rychlým pohledem etiketu na láhvi, než ji položí na stůl s hlubokým výdechem.*

Bol tým starým mužom, ktorý sedel na rozpadnutom tróne tohto mesta. V hrade s pevnými múrmi z tenkého skla, ktoré sa svojou výškou týčilo až do nebies. Na zemi hradu však bola len tvrdá, ošarpaná zem, šedý betón plný prachu, ktorý bol to jediné, čo ho momentálne obiehalo... Žiadne kroky, žiadny smiech, žiaden plač, ničia bolesť. Len stará, dobrá známa - samota. Nekonečné ticho, prázdnota sa zakrádala za tieňmi rohov, kde v pokoji svojho pohodlného, už niekoľko storočného kresla, popíjal tú drahú, delikátnu Škótsku. Jeho matka bola preč, porazená, ako každý nepriateľ, ktorý sa jemu a jeho rodine kedy postavil do cesty. Hope sa mohla vrátiť späť a vnútra oboch rodičov opäť naplnila tá počiatočná, zvláštna radosť, šťastie v nešťastí, ktoré ich postretlo. Jeho život sa menil, zmenil, vyvíjal svojou novotou každým večerom, kedy ju ukladal do drevenej kolísky ku spánku a každým ránom, kedy otváral svoje modré oči hľadiac do tých zelených, jediných, vedľa, ktorých si zmyslel sa už večne prebúdzať. No nie je súčasnosť perfektná? Dokonalá? Spojí pery pevne k sebe a letmo si odpije z pohára, ktorým nezaujato pokrúti do strán, hľadiac neprítomne pred seba. Sladko-horká chuť sa mu začínala rozlievať v ústach, na jazyku, ktorý meravel ťažkosťou jeho nádychov. Pretože presne toho sa bál. Mal strach z toho ticha, mal strach z neprítomnosti vlastných nepriateľov, pretože niečo také už dávno nezažil. Nezažil len radosť, nezažil len šťastie, večne nad jeho hlavou zostalo visieť to hlúpe, patetické "ale." Jeho paranoja už neznala medzí, doslova ho vybudzovala k tomu, aby vstal, aby vyzabíjal polovicu mesta, než sa opäť niekto pokúsi siahnuť na jeho rodinu, najdrahšie veci, ktoré momentálne mal a rozhodne sa ich nechystal vzdávať. Tú zvláštnu, pokojnú idylku ticha však z ničoho nič naruší mužský hlas. Hlas tak neznámy, cudzí jeho ušiam. Neprítomný výraz na jeho tvári sa zmení na niečo zaujaté, až nebezpečne ostré, prižmúrené oči konečne nehľadia do prázdna. 
Verili by ste vlastným očiam, keby vám po tisícich, hlúpych rokoch jedného dňa priamo do sídla nakráča prvý upír, ktorého ste kedy nejakou malichernou nehodou, stvorili? Letmo pootvorí ústa a zastaví na poschodí pri zábradlí, hľadiac zhora na prvého zo svojej línie a zároveň na niekoho, kto nikdy nemal vstúpiť dnu, kto sa nikdy nemal len tak objaviť, pretože tam prosto a jednoducho... nemal čo robiť. "Preferujem vítať svojich hostí osobne. Jedine tak si môžem byť istý, že sa mi sem nedostane nejaký červ..."  Prenesie pomerne sucho, pričom si očami spriama a v okamžiku vyhľadá tie Lucienove. Vyhľadá tvár, ktorú už tisícročie nevidel a stále bol očividne na vážkach, či ju vôbec skutočne vidí. "A tiež preferujem pozvaných hostí... Čo sa o tebe, na druhú stranu, povedať bohužiaľ nedá." Jeho tón nie je nijako ostrý, avšak ani dvakrát nadšený prítomnosťou starého "priateľa." Prišiel sem, akoby mu to tu patrilo, akoby ho nič nemohlo zvaliť na kolená a akoby všetko vedel... a to sa Klausovi ale vonkoncom nepáčilo. Mohlo sa zdať, že ho neprekvapilo, nezarazilo, že ho už mesiac každým dňom vyčkával na prahu svojich dverí, ale opak bol pravdou. A jemu zostávala, priam hrala v mysli len jediná otázka. V jednej sekunde stojí na balkóniku a v druhej? Objaví sa priamo pred ním, zatiaľ nepohnúc ani prstom aby sa ho akokoľvek dotkol. Jeho modré oči boli zostra, a hlavne jemu známou podozrievavosťou zaryté do tých Lucienovych, jeho hlava podvihnutá mocne a arogantne dohora, odhaľujúc jeho "nedotknuteľnosť." "Aká prekvapivá návšteva... Lucien." Prvýkrát za celý ten čas prenesie jeho meno, dávajúc si obzvlášť záležať na svojom prízvuku a pomerne tvrdom, suchom tóne. "Čomu za ňu len vďačím?" Podvihne zvrašteným čelom, nevšímajúc si momentálne nič iné, akoby miestnosť okolo nich zmizla a zostali tam stáť len oni dvaja, po tisícich rokoch znovu len pár centimetrov od seba.

*Už měl obavy, že bude muset na sebe upoutat více pozornosti, aby si ho někdo vůbec všiml, lépe řečeno, aby si ho on všimnul. Ten hlas neslyšel už dobrých tisíc let, ale stále mu v hlase hrál melodii, kterou nelze zapomenout. Ať už z pomsty, která jednoho dne přijde a nebo proto, že na něj má spoustu vzpomínek. Přikláněl by se ale k té pomstě, k té hořkosti, kterou musí potlačovat jenom při slyšení jeho jména. Tisíc let budoval svou „kariéru“ , svůj úspěch, svůj charakter a teď přišel čas na odplatu. Možná je to už příliš dlouhá doba, možná by to mělo být pohřbené hluboko pod zemí, zaprášené jako stará kniha o kterou se nikdo víc nezajímá, ale ne u něj. Ta spalující nenávist stále přetrvává, vzal mu ji, vzal mu jedinou naději na opravdový, šťastný život, vzal mu někoho pro koho žil a doufal, že jednou budou spolu. Nebýt něj, nikdy by ji nepoznal, nikdy by se nestal tím, kým je teď, nikdy by nevěděl, jak zapadnout mezi tu lepší vrstvu. Narodil se jako odpad, zemře jako odpad, měl tehdy nic, on zařídí, aby měl nic znovu, ale na to si ještě počká, nejdříve potřebuje jeho důvěru, jeho sourozence, jeho snoubenku, všechno.
Natočí nejdříve hlavu do boku, aby se mu podíval do tváře, která byla i po letech stejná a zároveň jiná. Na rtech se mu objeví přátelský úsměv, jako kdyby byl rád, že ho vidí, naprosto odlišná reakce, než jeho hostitele. Postaví se čelem k němu, přičemž si upraví límeček košile.* Víš, jak se to říká, když nejde Mohamed k hoře, pak musí hora k Mohamedovi. Oh, věřil by si, že člověk vymyslel takovou blbost a tak strašně se to uchytilo? *Posměšně hned zareaguje na jeho slova, přičemž se rozhlédne okolo sebe a popojde pár kroků dopředu, jako kdyby v místnosti bylo něco co může obdivovat a nebo právě naopak ho to strašně nudilo a on hledá nějaké to vylepšení. Očividně si nic nedělá z jeho postoje, ani slov, která nejsou právě přivětivá.* Musím uznat, že jsem trochu zklamaný. Tak dlouho se nevidíme a ty mě ani řádně nepřivítáš, starý příteli. Máš to snad zakázané od své lidské barmanky? *Povytáhne pravé obočí nahoru a zatváří se jako dotčené štěně, které očekává nápravu, aby bylo zase spokojené. Nic před ním neskrývá, jeden by si mohl myslet, že je to známkou stupidity, on to bere za geniální nápad, protože pokud mu dá najevo, že ví všechno a nic neskrývá, pak přišel v přátelském...míru? Ano, tak by to asi mohl nazvat.* Podpantoflák. *Odkašle si během toho slova, buď chtěl, aby ho slyšel a nebo naopak. V jednu chvíli se na něj díval zdola, což se vzápětí změní.
Nepohne se, ani nijak nereaguje na jeho přesun, rozhodně se nenechá rozhodit postojem starého přítele, na něj to nepůsobí. Rty rozšíří do úsměvu, přičemž odhalí vrchní řadu bílých zubů.*Zase až tak překvapivá nemůže být, musel si čekat, že jednoho dne se vrátím. *Uchopí láhev bourbonu do ruky, jako kdyby se už chystal k nějakému přípitku. Avšak ji neotevře, neudělá vlastně nic, jenom se na něj s klidem dívá.* No, tak se na to podívejme v té krátké verzi...slyšel jsem zvěsti. Opravdu mě potěšila celá ta věc s dvojnicí, tím, jak ses stal hybridem, koho všechno jsi zabil. Ale… *Pozvedne druhou ruku a má vztyčený ukazováček vzhůru, aby na něco poukázal.* … začal jsem mít opravdové obavy o tebe až ve chvíli, kdy mi bylo oznámeno, že Klaus Mikaelson, to nejpodlejší, prohnané zvíře se usadilo ve svém malém zámečku, kde vychovává svou malou dceru a bude se ženit. Ne, že bych měl něco proti dětem, to mi vůbec nevadí. *Mávne u toho ledabyle rukou.* Ale když už ses tak rozhodl, tak jsem si řekl, co bych to byl za dobrého přítele, kdybych s tebou neoslavil poslední dny, měsíce, roky svobody? *Pozvedne druhou ruku do výšky očí, aby poukázal na jednu z nejdražších láhví bourbonu, které existují.* Stálo mě to fakt odpornou krev majitele, který nebyl zrovna moc příjemný a měl fakeové boty od Armaniho. To nemůžeš odmítnout. *Zůstane stát v této pozici, stále s úsměvem na rtech, asi vyčkává na to, jaká bude jeho reakce.*

Prvý upír, ktorého kedy nejakou hlúpou náhodou premenil... či lepšie povedané, ktorý bol kedy premenený, stál po tisícich dlhých, nekonečných rokoch plných smrti, krvi a vraždenia, uprostred obrovskej dvornej predsiene jeho sídla. Obklopený sebavedomím, aroganciou a istotou, že mu hlava zostane na krku, naprieč všetkému, čo jeho ubľabotané ústa vypustia nepremýšľajúc do vzduchu. A Niklaus priam nenávidel ten postoj, nenávidel, keď sa niekto robil v akomkoľvek ohľade lepším, než bol on sám... pretože práve hľadiac zhora na svojho dávneho priateľa, videl tú časť seba, ktorú by si stále nepriznal, ak by sa ho niekto pýtal. Necítil radosť, necítil ani potešenie z tak neprehľadne prekvapivého stretnutia, jazyk mu tŕpol v ústach a všetko, čo na ňom cítil, bola horkosť. Pretože nech sa ho sem už peklo rozhodlo poslať kvôli čomukoľvek, už v ten prvý, prostý moment vedel, že za tým nič pozitívne hľadať nemôže. 
Nevyzerajúc práve potešene, zľahka zvraští obočím a jednou rukou sa chytí železného, tenkého zábradlia, ktoré lemovalo okraje výklenku na druhom poschodí. "Pochybujem, že si ma sem prišiel poučiť o nejakých chabých, primitívnych metaforách..." Komentuje poniekiaľ sucho k jeho slovám, na ktoré v prvom rade nemal chuť odpovedať vôbec, pričom ho stále stojac na balkóniku, prejde nezaujato svojim nedôverčivým pohľadom. Bol by naivný, ak by si myslel, že mu nejaké rádoby priateľské úsmevy, či slová celkom vychádzajúce zo situácie, budú hocijako postačovať, stačiť. No vzhľadom na to, ako veľmi bol Niklaus preslávený svojou neskonalou dôverou... Pozoruje ho ako ostriež, ako niekto, kto v každej sekunde čaká na to, kým upír pred ním urobí nejakú chybu, či len vysloví niečo, čoho by sa mohol chytiť... Aby si Lucienove prípadné zabitie dokázal odôvodniť, nerád by si totiž tak zbytočnú smrť vyčítal, a tiež celkom zbytočne zvolával svojich Minionov, aby ho zbavili pohľadu na to márne telo bez života. Áno, až tam siahali jeho myšlienky, ako úspešne zdolával rozptýleniu, ktoré mali jeho reči predstavovať. Rozptýleniu, ktoré sa zmení na niečo omnoho nebezpečnejšie, priamejšie, len čo spomenie osobu, ktorej existenciu si pre vlastné dobro nemal radšej nik brať do tých prerezaných úst. Spojí pery pevne k sebe, pričom nimi v trpkom, otrávenom úškľabku ohrnie, podvihujúc hlavou ešte väčšmi dohora. Jeho modré oči už priam bodali do tých Lucienových, postupne vraždiac každú jeho molekulu. "Máš niečo na srdci, priateľu?" Nakrčí kútikom pery v jasnom a neskrývanom opovrhnutí, keď sa už v odbití stotinovej ručičky premiestni zhora priamo pred neho. Pretože ak si myslel, že jeho ironickú, posmešnú poznámku prepočul, či prehliadol, bol v absolútnom omyle. Ako je len možné, že ho niekto dokáže tak veľmi rozčúliť len svojou prítomnosťou do niekoľkých sekúnd? "Pretože, ak by si bol tak chytrý, vedel by si lepšie, než po storočiach prekročiť prach môjho sídla a spomínať práve niekoho, kto ťa nemusí a nebude, zaujímať." Hlas sa mu stíši pri posledných slovách, dodávajúc im ešte väčšmi na výhražnom efekte, ktorý má už na prvý pohľad upozorniť. Tiež mu tým dával jasne najavo, že si vonkoncom neželá, aby niekto, komu ani pri najmenšom neverí, prejavoval hocijaký záujem, či i len poznatok o jeho osobnom živote. Nakoľko, či si to už obava uvedomovali, tisíc rokov bola veľmi dlhá doba, a aj keď zabudnúť nebolo nikdy možné, prestať myslieť šlo akosi automaticky.... teda aspoň pre Klausa. 
Potichu vydýchne niekam do strany a s pomerne sarkastickým úškrnom na perách natočí hlavou do boku. "Nerád ťa sklamem, ale nie tak celkom... Popravde, by som bol na teba skoro zabudol." Stále netušil, čo tu jeho dávny priateľ chce, ale rozhodne sa nechystal náplň tejto jeho zvláštnej návštevy, len tak prejsť. A tiež si klásť čokoľvek pred ústa, to prosto nebol jeho štýl... očividne to nebol štýl ani jedného z nich. Zľahka sa pousmeje, jeho pery samé nesú náznak irónie. Bol by slepý, ak by nevidel, že informácie Luciena teda rozhodne nešetrili, i keď sa zvesti o prelomení jeho kliatby museli rozniesť pomerne všade, jeho vnútorná paranoja začínala už postupne biť na svoj poplach. Nepatrne nakrčí nosom, pričom sa letmo uškrnie nad jeho vážne "trefným" prirovnaním k jeho osobe, a nespúšťa z neho svoj pohľad, ktorý zatiaľ nebol naplnený ničím určitým, akoby ho snáď vôbec neprekvapoval, netrápil. Prišiel sem totiž na istotu, prišiel sem s tým, že vie všetko a nič, ani najmenšie zrnko prachu mu nemohlo uniknúť... Aké brilantné. Farba jeho očí opäť o niečo potemnie, ako spomenie jeho dcéru, nenechávajúc sa však už dlhšie rozhodiť, nenechávajúc ho vidieť nič z toho, čo sa mu práve odohrávalo v hlave. Pevne zopne sánku úst a s kuriózne nadvihnutým obočím prejde svojím zrakom, svojou pozornosťou na krátku chvíľu ku fľaške Bourbonu, ktorú pozdvihol do výšky, aby na ňu snáď Klaus lepšie videl. 
Pri jeho posledných slovách len s poloúškrnom zvesí hlavou a na pár sekúnd privrie zrakom, akoby sa snáď napätá, nie práve príjemná atmosféra, ktorú medzičasom vytvoril, niekam mávnutím prútika vyparila. Zdanie však často klame a Niklaus tu je až príliš dlho na to, aby sa nechal opantať. Sprudka sa vystrie, ako mu ruka vystrelí k Lucienovi, pevne ho zvierajúc zozadu na krku vo svojej blízkosti. Modré oči sa mu doslova vtláčali do tých jeho vyhlbujúc len hlboké, ostré trhliny. "Prečo si prišiel do môjho mesta, Lucien?" vydýchne takým tým tichším, tiahnúcim sa hlasom, z ktorého nikdy nebadať nič dobré. Zatiaľ mu prakticky neubližoval, takmer sa ho nedotkol, no to všetko sa mohlo zmeniť... ešte rýchlejšie, než si kedy vôbec zmyslel prejsť vchodovou bránou. "A tie babské reči o oslavách, skús pre tentokrát vynechať." Takmer žmurkne jedným okom v skutočne dobrej rade, nakoľko na podobné rozprávky, ktorými sa ho predtým snažil kŕmiť, už dlhšie nebol zvedavý. A nebolo to ani tým, žeby Lucien urobil niečo zlé, nebolo to tým, žeby dávneho priateľa nedokázal privítať tak, akoby si to zaslúžil... ale predsa len nebol idiot. Ak sem Lucien prišiel, nebolo to kvôli jeho šťastiu, kvôli jeho nájdenej spokojnosti v živote, ktorý vždycky chcel... ak tu bol, mal na to celkom odlišný dôvod. Dôvod, ktorý Klausovi nemohol priniesť nič dobré.

*Čekal na něj, nebo na tento den? Konečně mu stojí tváří v tvář, po těch všech letech. Tedy ne přímo, i přesto, že Niklaus stojí v patřičné vzdálenosti od něj, tak na něj vidí dobře, stejně tak jako vnímá jeho přítomnost. Na povrch se tváří šťastně, spokojeně a usměvavě, ale uvnitř? V jeho černé duši není nic, než jenom čistá nenávist k jeho osobě a pomstychtivost. Chce ho vidět shořet, chce ho vidět před ním klečet na kolenou poraženého s vědomím, že mu vzal všechno, tak jak to udělal on jemu. Vytáhl jeho a jeho rodinu z nicoty a jak se mu odvděčil? Tím, že se nechoval jako přítel za kterého se vydával, chodil za jeho milou a nechával ho v tom, že by snad o něj jednou mohla mít zájem, tak jako on měl o ni. Díky němu trpěl, díky němu zemřel, ale taky povstal jako fénix z popela. Jeho malá mysl si nedokáže představit, koho stvořil, ale pozná to, jenom ne teď, protože ještě nepřišel čas. Avšak hodiny tikají.
Nosí na sobě masku přítele, a dokáže být velmi přesvědčivý. Nic nenaznačuje tomu, že by jeho úmysly byly špatné, že by tady opravdu nebyl jenom kvůli němu a pár bezcenným drinkům. Pokýve hlavou z jedné strany na druhou, přičemž svěsí koutky úst dolů v grimase.* Ugh...máš pravdu, nikdy jsem nebyl fanouškem těchto stupidit. Nebo lidských výtvorů vůbec. *Neskrývá svůj odpor k lidské rase. I když ne, že by to byl přímo odpor, takhle to nemůže brát, spíše je bere jako někoho, kdo je podřadný, je to jídlo, udržuje ho to naživu a nic víc nikdy znamenat nebude. Křehká stvoření, se kterými si lze pohrávat, tvoří jeho zábavu nezbytné pro jeho přežití, avšak naprosto k ničemu. Jedna jeho část očekávala, že ho přivítá o moc lépe, svižněji, přátelsky, druhá to neočekávala a nevyžadovala vůbec. Když si to tak vezme...proč? Proč má k němu takový postoj? Protože to nebyl on, kdo ho zradil, nebyl to on, kdo utekl a nechal ho napospas jeho otci. Nakloní hlavu lehce do strany a nepřestává ho probodávat pohledem.* Proč všechna ta nevraživost, Niku? Jsem tvoje krev, tvoje linie. Vlastně úplně první upír, kterého jsi kdy stvořil, pokud si dobře pamatuji. Nedělá to z náš už i tak přátelé? *Poukáže rukami do stran a věnuje mu šarmantní úsměv. Jeho postoj je klidný, vyrovnaný. Chce mu dát tak najevo, že nemá co před ním skrývat a že jho úmysly jsou čistě přátelské, nic víc. Ovšem nepatří mezi hlupáky, velmi dobře věděl, že bude podezíravý, paranoidní, protože za všechny ty roky se z něj musel stát tak trochu magor...i když, nejsou psychopati oni všichni? Až na to, že on sám se toho nebojí, neskrývá to, právě naopak. Miluje to, kým je, ví o svých přednostech a síle. Nebude se podcěňovat a nebo srovnávat s odpadem společnosti. Jeho ústa mluví, aniž by se nějak zamýšlel nad tím, co říká. Dobře, on moc dobře ví, co mluví, jenom rád provokuje a nikdy neví, kde jsou hranice, které by neměl překročit. Jenomže takový on je, troufalý, plný sebevědomí a elánu. Nedokáže si ani odpustit to, že se z jeho dávného „přítele“ z bestie stalo šťěnáťko na mazlení. Jak se mohl takhle snížit? Úplně tím ničí pověst upírů, ale hlavně tu svoji, nepřipadá mu, že by se ho už víc někdo bál. I když jsou si tak blízko, nevykazuje přesto žádné známky strachu, který se u něj Klaus pravděpodobně snaží vyvolat. Zavrtí hlavou z jedné strany na druhou.* Vlastně vůbec ne. *Usměje se na něj, jako kdyby ho snad chtěl okouzlit a nebo je to jenom jeho přirozený úsměv, co si za ta staletí natrénoval. Nadechne se po jeho slovech zhluboka.* Oh, opravdu? Takže mám předstírat, že vlastně vůbec neznám někoho kdo… *Pozvedne levou ruku, aby se podíval na své rolexky. Jenom předstírá že kontroluje čas.* … asi právě teď obsluhuje v baru, který jsem už jen tak čirou náhodou navštívil, abych se přesvědčil, že tě tady zastihnu samotného? *Stáhne ruku k tělu a podívá se mu do očí. Ne, opravdu neví, kdy přestat.
Sarkasticky se ušklíbne, přičemž následuje další úsměv. Očividně ho ta slova ani trochu nevyvedla z míry, právě naopak. Jako kdyby Lucien stále dostával novou a novou energii a nedokázalo ho naprosto nic odradit. To je ale jenom ta maska, protože uvnitř necítí nic víc, než jenom hořkost. Avšak stal se z něj vynikající herec za ta léta, kdyby si nebyl sebou jistý, pak by nestál před tím nejhorším stvořením na zemi. Pozvedne ruku a poukáže na něj prstem, kterým zakmitá směrem k němu.* Tomu bych věřil jedině v případě, kdybych byl nějaká bezcenná vzpomínka, ale já nejsem...stejně tak jako zbytek z nás, nemám pravdu? *Nechce se o ní bavit, sám by její jméno jenom tak nevyslovil, nenarazil na ni, proto se zmínil o všech třech, ale nepochybně mu neunikne význam toho, co chce říct. Jeho tón byl na okamžik vážný, stejně tak jako pohled. To vše se ale vzápětí změní a opět se mu dívá do očí s úsměvem. Proto to přetočí nejdříve na to, co vlastně všechno v minulosti udělal a že to byl jenom nepatrný, avšak nejdůležitější momenty z jeho minulosti. Vždy o něm kolovaly pověsti, jenom někteří věděli, co je na tom pravdy. Dost se toho však za ta léta změnilo, i když ho nazývá bestií, tím nejhorším zvířetem, nemyslí si, že jeho nepřátelé se ho bojí jako kdysi. On sám je toho důkazem, ale ví, že teď je o několik kroků před ním. Už dávno neplatí pravidlo, že slavný Klaus Mikaelson je o krok napřed před svými nepřáteli. Má tolik slabin, které lze proti němu používat, má jich více, než prstů na jedné ruce. Lucien není takový idiot, nepřišel by sem, kdyby byla šance, že něco může proti němu použít, že ho může nějak zranit. Jeho stvořitel si ani neuvědomuje, jaká esa v rukávu má a až přijde čas vyložit karty, odkryje je všechny naráz a bude sledovat jeho spád. Neodpustí si ani narážku na nemenšího člena této rodiny, která je...bohužel, jeho dcera. Postřehne změnu v jeho očích, právě proto ihned zmíní, že proti ní nic nemá, i když tak či tak už přihodil další polínko do ohně, nedá se říct, že by teď sklidil nějaké plody úspěchu. Proto mu nabídne jeden z nejlepších alkoholů vůbec, tohle nemůže odmítnout, vždyť alkohol spojuje lidi, ne? I když Nik nebyl jenom tak někdo.
Ne, že by byl nějaký blázen, co věří všemu, ale upřímně? Trochu se mu uleví při jeho pohledu, jelikož se zdá, že všechno půjde tak hladce, jak si vysnil. Pomalu položí láhev bourbonu na stoleček blízko od nich, přičemž už se chce natočit tak, aby láhev mohl slavnostně otevřít. Trhne celým tělem křečovitě, jako kdyby vyvíjel nepatrnou sílu zůstat v původní poloze a zároveň mu ani nehodlal příliš odporovat. Při jeho doteku hlavu lehce zakloní dozadu, přičemž semkne rty k sobě a lehce je vyšpulí v náznaku uraženosti, že si něco takového k němu dovolil. Oči lískooříškové barvy ho pozorně pozorují, nozdry se mu trochu rozšíří, jak se snaží dostat hodně vzduchu do plic. Na jeho otázku mu dobrých pár sekund neodpovídá, spíše čeká, zda k tomu nebude mít víc co říct a jak se zdá, tak se přeci jenom dočká. Vydechne dlouze a hned na to lehce uchopí jeho předloktí na které zatlačí, aby se tak vymanil z toho nepříjemného sevření, když se tak stane, jenom poodstoupí a zakroutí krkem, načež si trochu poupraví košili trhnutím ramen.* Dobře, dobře, máš pravdu. *Zvedne ruce v obranném gestu.* Nejsem tady jenom tak… *Vydechne těžce, až dramaticky, že se tedy musí k něčemu přiznat a spustí ruce podél těla.* Mám tady nedaleko další obchod, vlastním společnost Kingmaker Land Development Inc. Znáš podnikatelský systém know – how? Moje práce, stejně tak jako pár charitativních činností, věř tomu nebo ne, i já mám v sobě nějaké to dobro. *Poukáže na sebe s úsměvem, který je spíše sarkastický.* Když už jsem byl tak blízko New Orleans, tak jsem se zastavil za tebou, abych tě navštívil a připomenul ti staré časy. *Založí si jednu ruku v bok a nasadí postoj obchodníka a zároveň se na něj podívá stylem opravdového přítele.* Nic víc v tom není, Niku. Chci si s tebou dát zasloužený drink po těch letech. *Tohle už pronese vážně, asi aby mu konečně věřil, protože zatím kromě své malé provokace mu nedal žádný důvod k tomu myslet si, že lže, že jeho úmysly jsou špatné.*

*Poťukává prsty o železné zábradlí, které tvoří jednu z dominantních částí sídla. Kdo ví, zda je to nervozitou a nebo pocitem, který potlačuje hluboko v sobě. Následuje hluboký nádech a výdech, jak se tak dívá na bílo – modré vyzdobené sídlo. Na první pohled to působí luxusně, ostatně jako všechno, co se zde nachází, elegantně, ale ne nijak přeplácaně. Nic to nemění na tom, že na její vkus je to i tak trochu dost. Není zrovna ten typ člověka, který by vyžadoval až takovou pozornost jenom proto, že je zase o rok starší. Jenomže jakmile jednou zapadnete do této rodiny, nesete si s sebou všechny následky – včetně dokonalých oslav organizovaných Rebekah. Možná by se to dalo považovat i něco jako za zásnubní večírek, i když s menším zpožděním. Při té myšlence jí automaticky pohled padne na prst na kterém je usazený prsten, co se dnem i nocí třpytí a ona z něj nemůže víc více šťastná. Pevněji obepne tenkými prsty železnou plochu, která ji chladí na kůži, přičemž následuje jemný úsměv. Odvrátí pohled od dění dole a vrátí se pár kroky do pokoje, kde už k jejímu outfitu, který je sladěn barvy do barev oslavy musí doplnit jenom bílé lodičky. Posadí se na okraj postele a nazuje si jednu z lodiček.* Musím uznat, že tvá sestra má opravdu talent. Zajímalo by mě, zda se s ním narodila a nebo ho získala ze všech těch zkušeností za celou existenci. *Pohlédne na muže v místnosti a obdaruje ho širokým úsměvem. Zvedne se z postele a upraví si šaty.* Půjdu přivítat první hosty a prosím...buď milý. *Řekne možná trochu provokativně, možná i trochu varovně. Přeci jenom pozvala i někoho, koho by tady nejradši neviděl, vlastně asi více, než polovinu jejich přátel zde nebude chtít. S úsměvem ho obejde, přičemž mu lehce sáhne rukou na rameno a vzápětí se objeví na schodech, které pomalu sejde dolů. Na moment se zastaví na prázdném stolu s označením, kde se mají dávat dárky. To jen lehce vykulí oči a snaží se pohledem najít organizátorku, což se jí bohužel nedaří. No, tak či tak by nemělo vůbec smysl přít se s tou půvabnou blondýnkou. Možná by si dala jednu skleničku šampaňského už teď, aby přepila začínající nervozitu. A taky aby zmizel konečně ten pocit, že se něco blíží, protože ona ví, že je něco špatně. S úsměvem se otočí na přicházející hosty, lépe řečeno její kamarády z vysoké.*

Aby řekl pravdu, už se nemůže oslavy dočkat. Je rád, že byl pozván, ale není si jistý, kým. Nikem? Organizátorkou Rebekou nebo samotnou oslavenkyní? No, ono je to vlastně jedno, hlavní je, že v ruce tu pozvánku má. Doufá, že bude aspoň zábava, které si v poslední době moc neužil. Ani už dlouho nebyl na žádné takové společenské akci. Vždycky si někam vyrazí akorát tak sám. Měl domluvené 'rande' s Genevieve - pozvala ho ona, už na jejich 'dovolené', ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu se mu neozvala. A ani mu nebere telefon. Vypadá to, že s jejich znovuobnovením vztahu to asi nebere nakonec tak vážně, jak to vypadalo. Smutné. Ne že by si od toho on něco sliboval, to vůbec ne... Ale mohlo by být zajímavé randit s někým takovým. A pokud spolu mají společnou minulost... A navíc, stále tu bylo něco, co by si ze svého seznamu rád odškrtl...
Je samozřejmě vhodně společensky obléknut. Vzal si na sebe oblek a bílou košili. Na ruku si nandal hodinky, aby působil ještě více elegantně. Kravatu si ale nebral. Nepočítá s tím, že by byl večírek až tak formální; však taky plánuje, že sako v průběhu večera někde odhodí, protože mu bude teplo.
K jeho potěšení a překvapení přichází do domu jako jeden z prvních. Tedy jeden z prvních z lidí, které už někdy v životě viděl. Zatím tu byly jen samé děti; asi přátelé Cami. No, ale aby pravdu řekl, některé ty děti nevypadaly zase tak špatně. Studentky no. Našly by se tam tak dvě další 'Cami'.
Kol samozřejmě počká, než se Cami se všemi kamarády přivítá jak se sluší a patří. Potom, když má konečně volný prostor, rozejde se směrem k ní s jeho typickým úsměvem na tváři a květinou v ruce. V té druhé měl lahev jednoho z nejlepších vín, které sehnal.
"Cami!" ušklíbne se na ni nahne se k ní, aby jí dal přátelskou pusu na tvář, tak jak se to dělává. Poté jí podá květinu a následně i lahev vína. "Doufám, že to se neotevře beze mě. Ani nevíš, jakou práci mi dalo sehnat ho." Je mu bohužel jasné, že ho skoro určitě otevře někdy s Nikem... "Mimochodem, díky za pozvání, nevypadá to tady zatím špatně," ušklíbne se a podívá se na kamarádky Camille. "Ukaž," řekne najednou zničehonic, chytne ji za ruku a začne zkoumat její prsten. "No, tak minimálně na zásnubní prsteny mám větší vkus než Nik..." šibalsky se na ni usměje, ruku jí pustí a pokračuje. "Už víte, kdy do toho praštíte? Já jen abych si taky rychle nějakou sehnal, abychom dali dvojitou svatbu - sfoukneme to všechno naráz, aspoň Beka nebude muset plánovat dvakrát."

(Málem by na oslavu její oblíbené Cami zapomněla, kdyby jí pozvánka nezapadla za postel spolu s mobilem, který začala ihned tahat zpod postele spolu s hezky ozdobenou kartičkou. Pohlédla na ní a zděsila, když zjistila, že akce začíná za pár hodin. Automaticky začala běhat po bytě a šílet, že nic nestíhá, i když nakonec vše zvládla na výbornou. Jako vždycky. Vlastně na sebe jen hodila první šaty, co uviděla, trochu se upravila a vybrala vhodné doplňky. To nebylo nic oproti vybrání dárku pro Cami. Bylo jí jasné, že dostane spoustu drahých věcí, šperků, vín, starověkých, středověkých, a ona neměla nic speciálního, co by jí dala. Nakonec se rozhodla pro ptačí páreček, dvě nádherně bílé hrdličky, neustále vrkající a pohybující se blízko sebe. Na klec upevnila malý lísteček, kde byla napsána jména maličkých ptáčků, Camille a Klause. A pod tím, drobným písmem, dodatek: „Ať vaše láska zůstane tak čistá jako peří hrdliček.“ Nakonec se rozhodla přidat ještě něco. Stříbrný náhrdelník, s maličkým přívěskem modrého srdce, uložený v černé krabičce. Takto se vydala do sídla ke Cami, doufajíc, že se vyhne všemožným sporům a konverzacím s lidmi, kteří nepatřili mezi její oblíbené. Tenhle večer chce prožít v poklidu, především nechce kazit nějakou hloupou hádkou, nebo ještě hůře rvačkou, kamarádky oslavu narozenin. Přeci, dvacet sedm je vám jen jednou. A tak to chce pořádnou oslavu, jakou Cami měla. Jakmile vešla do sídla, nemohla se přestat divit. Tedy, ne že by nikdy nebyla na oslavě, nebo že by nikdy neviděla hezkou výzdobu, ale nečekala, že by to chtěla Camille tak velkolepé. No, určitě to nedělala ona, pravděpodobně Rebekah, nebo si někoho najali, to je jisté. Rozhlédla se po velikánské místnosti a očima vyhledala Cami. Zrovna u ní byl Kol, jenž jí blahopřál a tak chvíli vyčkala, než se k ní vydala. Nakonec, Kol si nemohl Cami ukradnout na celý večer. Mezitím položila klec s hrdličkami na stůl určený pro dárky a potom se usmála na Cami. Nemohla jinak, než jí obejmout.) Moje sladká barmanka Cami. (Zašeptala Claire a její úsměv se o něco rozšířil. Jemně jí poplácala po rameni a potom jí předala černou krabičku.) Rozhodla jsem se ti ho předat v tento výjimečný den, protože ty jsi také výjimečná, a pro mě neuvěřitelně důležitá. Zachránila jsi mi život, řekla, ať dál bojuji, i když jsem si připadala neschopná čehokoli. Protože tě miluji, jako kamarádku, takovou, jaká jsi. (Jakmile Cami otevřela krabičku, Claire přívěsek lehce pohladila a poklepala na něj.) Byl mé sestry. Dostala ho od své matky a ta od své matky, a no, však víš, jak to chodí. Jednou mi řekla, že až zemře, chce, abych ho nosila, protože mě bude udržovat v bezpečí. A já se jí jen smála. Ale v těch nejtemnějších časech, kdy jediné pocity byla žízeň a strach, jsem ho nosila na krku, a pomohl mi. Možná ne tak úplně sám o sobě, ale pomohl. A teď ho dávám tobě, protože chci, aby tu bylo něco, co ti dodá vždy sílu a bude tě chránit, stejně jako tvůj nastávající. Protože o tebe nedokážu přijít, a mám pocit, že v tom náhrdelníku je nějaké zatracené dobré kouzlo, které ti pomůže, vždy když budeš potřebovat. (Prudce vydechla a usmála se na ni. Pohlédla na frontu, která se za ní utvořila a jen lehce pokývala hlavou.) Teď půjdu, doufám, že se ještě v průběhu večera uvidíme. (Usmála se, lehce se dotkla její ruky a odešla ke stolku s jídlem a pitím, kde do jedné ruky vzala skleničku se šampaňským a do druhé modrou makronku, kterou si vyhlídla hned po příchodu. Vložila ji do úst a měla pocit, že její chuťové pohárky zažívají orgasmus.)

Cami měla oslavit svoje narozeniny, a protože to měl být extra nezapomenutelný zážitek, Cami jeho organizací pověřila naprosto dokonalou osobu, která ji rozhodně nezklame - ji. Ale teď vážně, byla opravdu nadšená, když za ní Cami přišla s tím, jestli by nezařídila věci kolem její oslavy a celé to nezpunktovala. Mohla se tak pustit do něčeho, co ji i mohlo bavit a mohla si připadat užitečná. Samozřejmě, že hlavní a poslední slovo měla Cami, ale vlastně se nestalo, že by s něčím nesouhlasila. Ona by jí k tomu stejně nedala až tak moc prostoru. Usilovala o to, aby na párty panovala uvolněná nálada, ale zároveň, aby byla i trochu na úrovni. Rozhodně z toho ale nedělala žádný prominentní bál. Dresscode byl jasný - něco pohodlného, ale přesto trochu víc společenského. Nežádala po hostech, aby na sebe oblékli nákladné róby, ale kdo přijde v odrbaných džínách, toho bude celý večer propalovat pohoršeným pohledem. Penězi nešetřila. I když Cami se zřejmě nikdy nedozví finální částku, kterou za večírek zaplatila, protože pak by ji chtěla zavraždit. Tím spíš, že by rozhodně neměla finance na to, aby vše zaplatila. Už předem ale Cami řekla, že organizaci její párty, i co se financí týče, má nechat zcela na ní a že to bude vlastně dárek k narozeninám. Samozřejmě, že jí koupila ještě další dárek, který teď ležel s ostatními balíčky, které začaly pomalu zaplňovat připravený stůl přímo pro tuto příležitost. Pořídila Cami náramek osázený diamanty. Neměla důvod šetřit. Jednak měla Cami ráda a druhak byl její majetek k neutahání, takže platba oslavy a náramku s jejím kontem nijak nezamávala. Celá výzdoba byla laděna do tónu bílé a modré, šampaňské poteče proudem, jakmile se pronese přípitek a o jídlo a další pochutiny nebylo nouze. O všechno se starala najatá obsluha. Nepřipadalo v úvahu, aby se Cami starala o jídlo a pití. Ona se má věnovat svým hostům a dnešní den si užít. Samozřejmě ani ona sama se nemínila starat o tyto záležitosti, ale to neznamenalo, že sem tam po očku nebude sledovat, jak si najatí pracanti počínají. Věděla, že Sophie rozjela cateringovou firmu, ale záměrně si její služby neobjednala, protože zde má být taktéž hostem a ona by jistě měla tendenci stále své zaměstnance hlídat a kontrolovat. Ne, myslela na vše, dnes si všichni hosté budou užívat a o té párty budou mluvit ještě dlouhou dobu. Jen musela uznat, že s ještě úplně nezvykla na své nové tělo. Magii zase tak často nepoužívala a v kůži cizího člověka to prostě bylo divné. Ale dnes na to vše zapomene a bude se soustředit pouze na zábavu. Vlastně je to po dlouhé době, co se nadpřirozená komunita sejde ve větším počtu. Stála nahoře na balkóně shlížela dolů do dvora na ten společenský šum. Už přišlo docela dost lidí, ale stále jich hodně scházelo. Opřela se o zábradlí a vyhledala pohledem Cami, které zrovna přála Claire. Nechá Cami trochu času na aklimatizaci, než jí přijde pogratulovat sama.)

Roky bývali zvláštne, chladné, rovnako ako prázdnota, ktorá sa na večnosť rozlievala v jeho vnútri, nenachádzajúc nič, čím by ju mohol aspoň z časti zaplniť. A potom prišla ona. Nie tak veľmi obyčajná žena, ktorej bez akýchkoľvek ďalších pochybností, akéhokoľvek váhania nasadil obrúčku na ruku. Nepočúval ich. Nikoho, kto by ho zneisťoval, nikoho, kto by ho donútil premýšľať nad tým, či je... jej je a niekedy vôbec bude hoden. Pretože pravdou bolo, že mala narozdiel od neho ruky čisté, v jeho očiach taká bola celá, úplná... nemyslel si, že sa niekedy objaví niečo, čo by mohlo tento jeho kradmý pohľad na jej bledé, blonďaté vlasy akokoľvek zatieniť. On bol monštrum s tisíckami nepriateľov, ktorí by sa neštítili vyrvať jej srdce naplnené láskou k tejto beštií, priamo pred jeho zrakom, hľadiac na to, čo nemôže a nedokáže už nikdy napraviť, zachrániť. A to bolo to jediné, čo chcel. Chrániť ju. Už navždy.
Kútik jeho pery poputuje zľahka dohora, ako skloní tvárou letmo k zemi a na niekoľko sekúnd pomerne pobavene prižmúri oči. „Pravdepodobne.“ Nakrčí obočím, keď konečne opäť trochu podvihne hlavou a so sarkazmom v slovách ledabolo sleduje každý jej pohyb. „Rebekah mala vždy rada pocit, že môže niečo skutočne ovládať, a táto nikdy nenaplnená potreba jej... akosi, zostala až do dnešných dní.“ Ohrnie nepatrne spodnou perou a potichu vydýchne niekam do priestoru, venujúc svojej snúbenici svoj typický, široký a jamkami v lícach ohraničený úsmev. „Diabol zaplať.“ Dodá ešte s mierne podvihnutým obočím, zahľadiac sa jej konečne spriama do tváre v momente, čo sa zdvihne z ich postele. Jazykom si nezainteresovane navlhčí vyschnuté, plné pery a nakloní hlavou pomerne ironicky do strany, ako z neho doslova každým smerom srší prirodzená arogancia a... radosť, ktorú nedokázal a nechcel zakrývať. „Kedy nie som?“ Jeho zrak doslova prepaľuje ten jej v tak nezmyselne položenej otázke, na ktorú nebolo treba snáď žiadnych odpovedí. S intenzitou v pohľade sleduje jej kroky, prechádzajúce okolo neho, už teraz vnímajúc potrebu vlastných rúk, potrebu tých drsných, špinavých prstov, dotknúť sa jej jemnej kože, zápästia jej ruky, ktorým ju tak náhle zastavia v pohybe, len-len, čo sama vyloží svoju dlaň na jeho rameno. „Budem svojím najlepším ja... pre teba.“ Vydýchne poniekiaľ tichšie. Jeho hlava je natočená do strany, modrosť kopíruje každú jej črtu, každú mimiku, doslova prekopávajúc tento moment, moment, ktorý si chcel pamätať ako jeden z mnohých na večnosť, od základov. „Mimochodom,“ začne nakoniec, popravde ani nepotrebujúc skúmať jej zovňajšok. Vždy bola perfektná. Perfektná preňho. „Vyzeráš očarujúco, láska.“ Nemôže si pomôcť od malého, neškodného komplimentu, konečne púšťajúc jej ruku, ktorú dovtedy uväznil vo svojom jemnom zovretí. „Nemusíš byť nervózna, Camille...“ možno bola dokonalá v skrývaní vecí, avšak tisícročnému hybridovi už tiež nemohlo ujsť úplne všetko. „Teraz si súčasťou našej rodiny. A Mikaelsonovci nikdy neoslavujú v malom.“ Nechá poslednú štipku úsmevu, ktorý snáď už zákonite venoval len jej, rozliať sa po vlastných, stuhnutých rysoch, než ho konečne obíde nasledujúc do sály, ktorá sa stále len plnila novými ľuďmi. Ľuďmi, ktorých nepoznal a normálne ani nemal chuť spoznávať. Lenže títo ľudia neboli obyčajní. Nie, boli jej priateľmi a nikto, kto si nájde miesto v jej srdci, nemôže byť a už nikdy nie je tak celkom prostý.
Mal tendenciu schmatnúť prvé šampanské, ktoré už-už prichádzalo na vyleštených podnosoch, keď jeho kroky konečne zamierili do obrovskej miestnosti preplnenej davom osôb. Jeho telo obohacovalo, zdobilo pomerne elegantné, bledšie sako, nenechávajúc jeho zovňajšku nič na náhode. Jeho oči letmo skenovali miestnosť. Na každom centimetri ho zdravili patetické sáčky s krvou, jasne oboznámené so zväzkom, ktorý ho spájal s ich spoločným záujmom – aspoň pre dnes. Čelo sa mu zvraští, v jednom, krátkom momente, kedy zopnuté pery vzývajú potrebou... otvoriť sa a vydať zo seba všetok jed, ktorý si tak neúprosne niesli. Lenže úsečné poznámky bola vec jedna, nechuť, odpor a... nepatrná známka pobavenia, až spokojnosti nad príchodom mladšieho brata, ktorý sa od nich možno nestranil natoľko, ako si to pôvodne myslel, vec druhá. „Radšej by som dal osobne spáliť každý kostol v krajine.“ Ozve sa, ako nevítaný prínos, jeho dostatočne zvučný hlas, lemovaný pokriveným úškrnom ku svojmu najdrahšiemu súrodencovi. Jeho príchod sa už automaticky zastaví v tesnej blízkosti jeho snúbenice, presúvajúc ruku zozadu na jej pás a tak celkom odsekávajúc akúkoľvek ďalšiu potrebu jeho brata sa jej znovu dotknúť.  Proste si stranil to, čo bolo jeho – jednoduché. „Kol...“ vydýchne jeho meno stále v priateľskom podtóne, až mu to samému prišlo nezvyčajné, „bude skutočne nostalgické nás tu vidieť takto pokope.“  Venuje krátky, postranný pohľad žene po jeho boku, akoby tušil, že jeho ďalšie slová nemusia úplne korešpondovať s jej predstavou o „buď dobrý.“ „Mimochodom.... kde máš Genevieve?“ Vlastne bolo až zarážajúce, ako často túto frázu používal, dobre vediac, že Kola s jeho hlúpym posadnutím k tejto ryšavej upírke, postretol akýsi rozvrat osudu. Pričom osud nebol nik iný, než ich nenávidenia-hodná matka, ktorá teraz hnila medzi rozbitými múrmi vlastnej hrobky. Aká to povznášajúca myšlienka. 
Jeho ruka sa z Caminho pásu pomaly stiahne,  nechávajúc ju venovať sa jednej zo stoviek osôb, ktorej prítomnosťou až tak nadšený bezprostredne nebol. Lenže pokiaľ šlo o ňu... nebola v tom nenávisť, nebola v tom zášť, nebolo v tom nič, čo by sa dalo i len opísať ako zlé, negatívne. A aj niekto tak veľmi poškodený ako Claire, videl presne to, čo videl on.