The Abattoir

*Stála tam naproti němu mlčky hledíc do jeho tváře, která byla naplněná obavami stejně tak jako její. Zdá se, že sotva vnímá své jméno vycházející z jeho úst, protože na to nijak nereaguje, než jenom dalším starostlivým pohledem. O co nebo o koho měla teď větší obavy? O něj? O jeho rodinu a nebo i částečně o svůj život, protože nevěděla, co přijde dál? Ví, co se stalo druhým, kteří se s ní setkali, kteří ji pohlédli tváří v tvář a vyvázli s o moc větší újmou, než ona. Alespoň v tuto dobu si ještě něco takového myslela. Byly to i obavy z pravdy na kterou se ho hodlala zeptat, protože zkrátka něco takového nemohlo zůstat promlčené, alespoň ne teď. Oznámí mu skutečnost, že měla možnost se setkat s někým, kdo byl největší nepřítel všech a kdo byl jeho rodina, kterou si však nikdo z nich nepřál. Předá mu vzkaz určen od Esther a shlédne dolů, jen co ho zmačká v ruce s žádným zájmem zjistit, co je v něm. Ani jeden nepotřeboval do toho nahlédnout, protože věděli, co obsahuje. Vrátí se pohledem k jeho tváři a vidí v ní jednu zásadní změnu, že tentokrát se návštěvě matky nebude vyhýbat. Teď přijde čas, kdy tam přijde po tom všem, co mu provedla, po tom, co poslala čarodějky z New Orleans na jeho nenarozenou dceru, což byla ta největší ohavnost, které se kdy mohla dopustit. Myslela si, byla přesvědčená, že jeho dcera je mrtvá, že uskutečnila to, oč se po celé Hayleynino těhotenství snažila. Jenomže právě teď, po její návštěvě si nebyla jistá ničím. Chtěla věřit jenom jemu, chtěla si stát tvrdě za tím, že je to pravda, ale taky věděla po celou tu dobu, že něco skrývá, že bojuje a nevěděla pro co či koho.
Neuvažovala by nad tím se zeptat na člověka, který mu byl nejbližší ze všech a kterého ztratil hned, co spatřila světlo světa. Věděla, že je to příliš bolestiví, věděla, že mluvit o něčem takovém by bylo neuvážené, jenomže zrovna v tuto chvíli to z ní vyšlo samo. Byly tam obavy, stejně tak jako skrytá naděje, že domněnka může být pravdou. A jeho výraz, oči, postoj to všechno mluvilo za něj. Dívá se na něj šokovaně, jako kdyby odmítala uvěřit tomu, co má přímo před očima, co může intenzivně vnímat. Byla to pravda...byla to ta nejkrásnější pravda, kterou mohla zjistit. Jistě byla v ohrožení ze všech stran, ale důležité bylo to, že je opravdu naživu. Vydechne pár slov, protože úžasem z jisté informace není schopná říct cokoliv víc. Až ve chvíli, kdy se k ní otočí zády, jako kdyby byla chyba se jí právě teď dívat do tváře si uvědomí, že by mu měla dát najevo, jak to cítí, jak neuvěřitelné a zároveň čarovné to je, že přežila. Smaže veškerou vzdálenost mezi nimi a postaví se čelem k němu. Dlaně položí na jeho tvář tak zlehka, jak to je jen možné. Palce má položené na jeho lících, zatímco zbytek prstů jsou zapřené o kůži na jeho krku, jako kdyby se do ní chtěly ponořit. Dívá se mu upřeně do očí, které jsou modré jako hladina oceánu a které ji už od prvního okamžiku tak moc přitahují k němu. Musí se usmát a chce se usmívat o moc více, než sama sobě dovolí. Netají se tím, že se o něj stará tak moc, že jí záleží na tom, aby byl šťastný, aby měl to po čem touží a hlavně aby jeho rodina byla kompletní. Nemusel nikdy mluvit o dceři a přitom věděla vždy, že mu na ní neskutečně záleží, že je tím největším světlem v jeho životě a že pro je schopný udělat cokoliv, vzdát se čehokoliv. V lesku jejích očí se odráží radost a přejícnost k tomu, aby byla co nejdříve s ním doma, protože žádný rodič si nezaslouží být oddělen od svých dětí. Začne se ztrácet v hloubce jeho očí...v intenzitě vzájemných pohledů, když si uvědomí, že není bezpečné, aby o tom věděla. Stáhne ruce z jeho tváře a zvážní. Navrhne něco, co by z jejich úst mohlo znít až příliš neobvykle, protože je to něco, čím opovrhuje, co neschvaluje a co se jí příčí až do samého morku kostí. Jenomže pro ochranu jeho dcery je schopná to akceptovat, přijmout to pro dobro věci. Nechce, aby získala tak cennou informaci, nechce, aby jeho dcera byla vystavená většímu nebezpečí, než je. Přizná se mu s tím, co jeho matka udělala, že prošla každou vzpomínku, kterou získala od doby, co je zde. Nejenom, že viděla všechny ostatní, ale mohla si tak projít rozhovory, které mezi sebou měli, mohla nahlédnout do srdce jiných, protože hodně lidí se jí svěřovalo a její dva synové obzvlášť. Přejede si jazykem po rtech a opět pozoruje jeho oči. Mírný úsměv zdobí její tvář, když je potěšená slovy, které patří jenom jí. Dotek, který ji dal je pro ni dalším malým uspokojením ve chvíli jako je tahle. Přikývne hlavou zlehka při jeho slovech a nepřerušuje oční kontakt, který mezi nimi panuje. V tu chvíli může vidět vřelost se kterou se na ni dívá, může mu vidět skoro až duše, když jí to dovolí. Jako kdyby se každým dnem, každým dalším společně stráveným časem na ni díval jako na něco cennějšího a cennějšího.* Já vím. *Zašeptá při jeho tváři. Ví, že by pro svou dceru udělal všechno a schvaluje to. Schová se tak, jak by se měl správný otec chovat a ona ví, že to v sobě má, že dokáže být tím nejlepším otcem bez ohledu na to, co všechno v minulosti udělal a nebo budoucnosti udělá. Nemá to nic společného s tím, že jeho nitro je dobré a že chce být více, než čím je. Usměje se vděčně, jen co zmíní i její ochranu.* Cením si toho, že jsi tady vždy pro mě. *Pravdou je, že vždy to tak bylo. Hlavně byl tady pro ni ve chvíli, kdy někoho potřebovala nejvíc po smrti Kierana. Zachránil ji, postaral se o ni a dokonce začal na její maličkost dohlížet, starat se o to, aby žila. Sjede pohledem k jeho rtům, přičemž se hodlá přiblížit tváří ještě blíže k té jeho, když ji z toho ovšem vyruší.
Nedobrovolně...se svraštěným čelem a nechápavým výrazem se otočí do boku.* Klausi? *Osloví ho s otázkou v hlase po tom, co to dělá a jaký byl důvod toho, proč něco takového udělal. Nesnaží se vrátit do původní polohy, ale hlavu natočí k jeho tváři. Mlčky ho pozoruje a přihmouří přitom oči, když však zahlédne hrůzu v jeho očích, tak pootevře ústa, aby se ho zeptala, co se děje, přičemž její výraz ani zdaleka není nechápavý, ale zaražený a naplněný strachem. To se změní ve stejnou hrůzu, kterou má vepsanou ve tváři i on a ihned se od něj odtáhne, přičemž si pravou rukou snaží dosáhnout na záda, aby nahmatala něco, co on tam viděl. Srdce začne uhánět kupředu tempem, které je daleko od přirozené tepu. Beze slov přijde k zrcadlu a postaví se k němu více bokem, přičemž hlavu natočí úplně do strany a podívá se na černé tečky, které lemují její páteř. Šokovaně pohlédne zpět k němu.* Kolik můžeme mít času na to, abychom byli schopní to zastavit? *Tón, kterým k němu promlouvá není více než jenom strach. Nechce se ztratit v zapomnění, nechce teoreticky zemřít a už vůbec nechce, aby někdo obýval její tělo. Kdo to může být? Může to být dokonce Esther sama?* Proč já? Ze všech lidí v tomto městě...*Zavrtí hlavou a znovu se podívá do zrcadla od kterého po chvíli ustoupí. Nedokáže ani tu větu dokončit, protože právě teď si začíná uvědomovat, co se děje a jak moc vážné to je. Začíná ji popadat i vztek za to, že jí chce vzít bezdůvodně život a nabídnout její tělo někomu jinému. Nikdo nemá právo na to žít v jejím těle, jenom ona sama. Vrátí se do jeho blízkosti.* Musela to udělat, když jsem omdlela, protože si na to nepamatuji. To kouzlo...*Vydechne krátce.*...už je v procesu, že ano? *Odmítá si připustit, že by nenašli způsob, kterým by to zvrátili. Nedokáže si představit, že by najednou zmizela, že by se Kai vrátil z vězeňského světa a místo ní tady našel jenom její tělo, zatímco ona by už neexistovala, že by se ráno neprobudila vedle něj a nepocítila ten pocit naprostého štěstí, které v něm našla, že by už nikdy nemluvila se Sophie, Genevieve, Elijahem, Claire, Davinou a dokonce i Marcelem. Takhle to nemůže skončit.*

*Jej oči ho prepaľovali, pohľad nenechal stáť, spať, vydýchnuť prebytočný vzduch z úst, pretože jediné, čo vnímal bol ich odraz. Odraz svojej tváre, odraz seba samotného a zvláštne zovretého výrazu, ktorý bol ešte stále poznačený nie práve príjemným zistením. Nemohol dovoliť, aby to matka zistila, aby ju nebodaj našla a...Nemusel hádať, čo by chcela, čo by spravila, už raz im to predsa všetkým dala dostatočne najavo. V deň, keď umrel, v deň, keď skoro umrela jeho dcéra, len kvôli tomu, že jej v žilách prúdila jeho krv. Za všetky storočia si ich rodina narobila stovky nepriateľov, avšak tí jeho sa stávali stále početnejší, silnejší, nesmrteľnejší. Ožívali a chceli jediné – pomstu. Letmo vníma jej dych, ktorý ho šteklí na lícach, rozopína sa mu po čeľuste, dopadá na nos, než to všetko zmizne. Než sa moment preruší a ona svoje ruky stiahne, stiahne šťastie, ktoré v nej doteraz kolovalo. Šťastie kvôli nemu, radosť z života Hope, ktorá bola jednou z najdôležitejších vecí, ktoré kedy mal. Mohol volať oheň do vzduchu mohol ho vzývať, aby spálil všetko okolo, aby plamene pomaly zachvátili každú, aj tú najmenšiu vec. Presne taký účinok mala jej tvár, vážna, zovretá, zmierená s niečím, čo inak odcudzovala, opovrhovala tým a v samotnej podstate nikdy nikomu dobrovoľne neponúkla. Lenže toto bolo iné, nešlo o jej myseľ, s ktorou by sa hral, nešlo o spomienky, ktoré boli jej a teda nemal právo ich len tak vymazať. Šlo o bezpečie, ich oboch a Camille to vedela, chápala. Práve preto len pootvorí ústa a potichu vydýchne, najskôr mlčiac, akoby sa snáď čas okolo zastavil a jeho mozog si potreboval uvedomiť, čo sa vôbec deje.
Esther už zašla príliš ďaleko. U jeho súrodencov, uňho samého, pričom na pohľad nikto nerobil nič, aby ju zastavil. Lenže to bola lož. Po jej slovách však nemal najmenšiu chuť čakať na hocičo dlhšie, potrebovali sa jej zbaviť, nedovoliť jej viac zasiahnuť do hocičoho, čo im patrilo, čo milovali, pretože presne to celý ten čas robila. Nikdy ju nemala navštíviť, nikdy za ňou nemala ísť, nie za Camille. Nebola to viac nenávisť, nebola to viac len zlosť, Esther mu už nebola matkou, už dávno nie. Možno v deň, kedy ju zabil za to, čo mu vykonala, možno v deň, kedy sa ich pokúsila všetkých zabiť ona, pričom si tak naivne mysleli, že ich rodinu chce znovu spojiť. A teraz vedela všetko, dnes poznala každé jedno zákutie, každý jeden záblesk, ktorý s ním Camille kedy prežila, ktorý videla na vlastné oči od doby, kedy vkročila do tohto mesta. On to dovolil, nechal ju, dal jej k tomu možnosť a bol opäť tak neopatrný, ale len v svojej hybridej koži mohol.
Každá vec, ktorú urobila, každá vec, ktorá jej prešla pomedzi pootvorené pery, preňho znamenala viac, než si mohla predstaviť. Viac, než bol ochotný dávať najavo jej, či komukoľvek inému. Vo chvíli, ako bola táto, však chcel, aby to vedela, chcel, aby poznala, že jej chápavosť, jej rozhodnutie prejsť niečo, čo nenávidí, kvôli jeho dieťaťu, je preňho dôležitá, zaväzujúca. Dokázal sa jej otvoriť, dokázal by jej povedať čokoľvek z toho, čo po celú tú dobu vníma, ak by sa k tomu odhodlal. Jeho oči bezútešne hľadia na jej roztiahnuté pery, hľadia na jej rameno, ktorého sa pomaly a letmo dotkne, akoby sa snáď dotýkal niečo krehkého, niečoho, čo sa môže tak ľahko zlomiť. Tichý tón, hlas intenzívnejší, než kedykoľvek predtým, zrak hľadiaci priamo v ústrety tomu jej. Mohol cítiť jej teplo, ktoré z nej sálalo, mohol by vnímať jemnosť jej kože, ak by pohol bruškami prstov čo i len o milimeter. Akoby jej pre tento moment dovoliť nazrieť dnu, vidieť pravú príčinu jeho okov, vidieť všetko, čo pred ňou aj pred svetom musia skrývať len kvôli životu, ktorý si nemôžu dovoliť stratiť. A fakt, že tomu naplno rozumie, že necíti nič, ako rozhorčenosť z klamstva, ktoré na ňu uložil, je niečo cenné, je niečo, čo si v jeho očiach zasluhuje jeho spokojnosť. „Iste, že áno,“ – šeptajú opäť už presvetlené tiene na stenách jeho izby. Vždy sa naňho dívala inak, vždy ho pozorovala ako niečo výnimočné, ako niečo viac, než len monštrum, ktoré sa nikdy nemalo narodiť. A on sa do toho priam ponoril, zobral si to celé, pretože práve jej postoj, jej city boli to, čo tak veľmi potreboval, čo mu chýbalo. Jeho pery sa skrivia v letmom poloúsmeve, ktorý zmizne skôr, než sa vôbec objaví. Ochráni svoju dcéru, tak isto ako ochráni ju, pretože si nemohol dovoliť stratiť ani jednu z nich. Na jej vetu nereaguje, nemá, čo dodať, čoby prevážilo všetko to, čo už bolo počuté. A tak len slabo pootvorí ústa, než ich opäť zavrie a poniekiaľ pevnejšie zovrie k sebe. Bola mu vďačná za to, že ju chcel chrániť, že ju nechcel pustiť pomedzi prsty, ako sa mohlo na začiatku a aj ďaleko potom zdať.
Jeho tvár sa automaticky priblíži o niekoľko centimetrov, pričom palec stiahne nižšie zozadu pod jej krkom. Už si nevšimol nič, ani to, že sa k nemu začala nakláňať, ani fakt, že ju bez akéhokoľvek vysvetlenia natočí do strany, prakticky donúti, aby sa mu zboku otočila chrbtom. Jeho ústa zostali pootvorené, jeho výraz sa prekryl s čistou hrôzou, čistým zdesením z toho, žeby to bola naozaj pravda. Celé to bolo na jeho pleciach, na jeho ramenách, ktoré sa teraz stáčali pod ťarchou toho, čo sa na ne valilo. Kvôli svojej malichernosti dal matke dôvod, kvôli svojej patetickosti a naivnosti už len z myšlienky toho, žeby to niekedy mohlo naozaj fungovať bez jej nepretržitého ohrozenia. A teraz sa stala terčom toho všetkého, stredom niečoho, čoho nikdy nemala byť súčasťou, nechcela ňou byť. Slabé „nie,“ ktoré mu prakticky unikne do priestoru, jej pohľad, ktorý sa konečne stretne s tým jeho a niečo pochopí. Nechcel to vidieť, nič z toho, žiaden strach v jej očiach, ktorý mal chuť v momente roztrhať na časti, nechcel sa zmieriť s domnienkou, že na ňu Esther siahla a bude sa o to snažiť ďalej, že jej zoberie to najdôležitejšie, čo má - jej život. Pomaly ju pustí, pričom ruky prosto stiahne späť k telu, akoby celé jeho telo stuhlo a nemalo dôvod sa viac pohnúť. Snažil sa, naozaj sa stále snažil. Cítil sa, akoby doňho udrela trhlina, akoby časť z neho zrazu chýbala a všetka vina, všetky výčitky boli priamo na jeho dlaniach, stekali dole ako tá krv, ktorú si nikdy nezmyje. Nechá ju, aby sa odtiahla, aby sama zistila...Videla, čo jej jeho matka urobila, čo sa bude snažiť urobiť. Bitie jej srdca, obavy, ktoré z nej priam sálali na všetky strany, lenže on už nemal miesto, aby ich zachytil. Mlčky sleduje, ako prejde k zrkadlu, ktoré stálo na rohu miestnosti a odrážalo niečo, čo tam nikdy nemalo byť, čo sa nikdy nemalo stať. Neustále to udieralo do jeho mysle, nemusel to viac ani vidieť. Čierne bodky, ktoré sa tiahli jej chrbtom, ktoré boli matkinou prípravou k tomu, čo nastane, ak tomu nezabráni.
Nepatrne rozdelí pery od seba, lenže to čo z nich vyjde nie sú slová, nie sú žiadnou odpoveďou na jej otázku, len tichý výdych, ktorý ich začne lemovať, narážať do ich povrchu, ako sa dostane von. Na niekoľko sekúnd od nej odvráti zrak a opäť sa pozrie niekam do strany. Netušil, kedy to Esther plánovala...Vedel len jediné, nemôže jej to vyjsť, nemôže ju nechať vyhrať. Nie znovu.* Pretože vidí to, čo vidím ja, Camille...*Vydýchne stroho, sucho, avšak jeho výraz svedčí po inej veci.* Získa tým všetko, *pohliadne na ňu so zvrašteným čelom,* perfektné telo a môj trest, ktorý si podľa jej domnienky zaslúžim. *Camille bola perfektná, dokonalá k presunu hocikoho, na koho by si Esther, čo i len spomenula, nebude sa tváriť, že to tak nie je. Nebude predstierať, že to nevidí. Jej zlosť bola rovnaká, ako tá jeho, lenže v jeho mysli, siahala do omnoho väčších hĺbok. Zabil by ju, zabil by ju za to, že si čo i len myslela, že jej to urobí. Zhlboka vdýchne vzduch ústami, ako k nemu opäť pristúpi, pričom mierne nakloní hlavou do strany a nemôže sa zbaviť myšlienky na to, že jeho návšteva bude tak skorá, ako len mohla byť. To sa na ňu podobá, všetko sa to na ňu podobalo. Je vypočítavá, manipulatívna, nič ju nemohlo zastaviť, nič sa jej nemohlo priečiť, ak niečo chcela docieliť. Bolo jej jedno, ako to získa, bolo jej jedno, čo bude musieť urobiť. Bola ešte horšia ako oni samotní.* Nikdy nenechám ju, aby ti zobrala telo, láska. *Mohla mu veriť, že nie, keď jej namiesto odpovede na otázku, povedal niečo celkom iné. Nezaujímalo ho, či sa to deje práve teraz, matka sa tento krát prerátala, ak si myslela, že jej to prejde.* Je to moja chyba...Chyba, ktorú musím napraviť. *Pomaly zdvihne obe ruky, pričom ich priloží k stranám jej tváre dotýkajú sa líc a vlasov, podobne ako predtým ona. Tvárou sa priblíži k tej jej, ale namiesto pier sa jeho ústa zachytia o jej čelo, dotknú sa ho a na niekoľko krátkych sekúnd spočinú bez pohybu, než sa opäť odtiahne.* Chcela vidieť svojho syna...A on bude presne to, čo uvidí. *Prenesie zapálene, jeho hlas je horký, jeho zlosť je patrná na každej časti jeho tela. Prsty následne putujú dole, než sa celkom stiahnu, jeho dotyk zmizne a jediné, čo po ňom zostane, je ten prázdny pocit.* Zavolám Alisee, aby sem prišla. *Ak niekto niečo zmohol, potrebovali práve čarodejnicu a on napriek všetkému svojej sestre dôveroval.* Zostaneš tu, kým sa to nevyrieši...A aj potom. *Nebola to prosba, ale ani príkaz, bolo to jednoduché konštatovanie, ktoré malo zaručiť jedinému. Aby sa nič z toho viac neopakovalo. A možno ju jednoducho chcel mať na blízku a chcel to stále.* Budeš v poriadku. *Uistí ju znovu a jedna časť jeho si je naozaj istá tým, čo hovorí. Ak niečomu dnes zabráni, bude to práve tento počin. Pomaly od nej odstúpi, než si zo stoličky prakticky zhrabne bundu a bez nejakého zdržovania, či otáčania prejde dvermi von z izby. Tento krát sa už nezdráhal, nepremýšľal nad tým. Vedel, že jediné, čo musí spraviť, je navštíviť matku. Navštíviť Esther.*

*Stáli vedľa neho. Obkolesovali priestor, lemovali dlážku a zvuk ich chôdze sa mu ozýval v ušiach - dve myšlienky. Ich matka dnešným dňom nevyhrala, lenže jej prehra netrvala tak dlho, akoby si každý z nich želal. Akoby si želala jeho sestra, ako jej tak sebaisto sľuboval nehľadiac na vlastné možnosti, ktoré držal v rukách. Zvieral v prstoch, ktoré to všetko tak nevďačne pustili. Lenže on necítil vďaku, necítil nič, než rozhorčenie, smútok nad obrazom, ktorý mal rovno pred čelom.  Nikdy neprijal jej ponuku a ona vedela o jeho rozhodnutí ešte skôr, než mu vyšlo vôbec z úst. Boli ako jed, ktorý človeka otrávi, ako ostré nože, ktoré sa zaryjú do vášho mäsa a nechcú ho ani za nič pustiť. Všetko to zmizlo do vetra, zmiešalo sa to so vzduchom miestnosti, ktorý bol stále ťažšie a ťažšie dýchateľný. A jediné, čo ho ešte držalo pokope, boli chabé odrazy stien vo svetle, ktoré pomaly mizlo, zapadalo. Ich výhra bola tak trpká, tak zatiahnutá do úzadia, prekrytá niečím paralelne odlišným, že si ju skoro nevšimol. Necítil sa ako niekto, kto porazil svojho nepriateľa, ako niekto, kto ju nenechal hrať sa aj naďalej s kartami, zatiaľ čo v rukách držala kráľovnú. Prakticky zmizla jedným úderom a uvedomením toho všetkého, čo sa stihlo zohrať, nezostalo v sídle nič, než ohlušujúce ticho. To prišlo až neskôr - skľúčené výrazy, strohé slová, ktoré ani nepotrebovali odznieť. Pomaly pootvorí ústa, jeho oči môžu viac len lemovať jej tvár, chladnú, prázdnu, bez známky života, či tak očakávaného pohybu. Bola preč a nikto z nich netušil, kde. Najskôr sa všetko zdalo byť tak správne, bol si tak veľmi istý tým, že jej nedá prestane to, čo chcela, ale na konci dňa, to aj tak dostala, len trochu inak, ako plánovala. Jedna časť jeho slov sa potvrdila - Camille mu nezobrala, nikdy mu ju nezoberie, ani keby sa akokoľvek snažila obalamutiť to monštrum, ktoré nazýva synom, predísť jeho paranoji, ktorá s ňou od dnes bude na každom jej kroku. Druhá prevrátila v prach, ktorý sa doteraz znášal okolo pootvorenej rakvy, ktorú snáď po prvýkrát nemal najmenšiu chuť zavrieť. Stačilo len zrušiť kúzlo, stačilo len aby Alisea odvrátila čierne značky lemujúce jej chrbát, obe sa mali vrátiť späť, lenže oči napokon otvorila len jedna z nich. Nemal poňatia, čo sa stalo, nepoznal dôvod. Rebekah sa nikdy neprebrala, nikdy ho neobdarovala uštipačným pohľadom, ani neodvrátila svoju tvár, len aby nemusela vidieť tú jeho. Vedel, že si to nezaslúžila, vedel, že jediné, čo chcela, bolo konečne dostať to, po čom tak túžila a aj napriek situácií, ktorá medzi nimi teraz vládla, obaja sa zhodli na tom, že telo Camille to nie je.
Tak zvrátené, ukrátené od jeho trpezlivosť, mohol len vnímať jej strach a obavy, ktoré každou sekundou narastali, než upadli do spomienky, ktorá necítila nič viac, ako šťastie, keď sa prebrala. Mali to vedieť, mal tušiť, že ich Esther nikdy nenechá prevziať kontrolu a urobí niečo, čomu ani Alisea nemohla zabrániť. Mohol tak nad ňou dnes len stáť, vzhliadať do jej neprítomnej tváre, akoby na niečo čakal. Pravdou bolo, že prvýkrát vedel, že nezmohol nič, niekde vnútri sa uisťujúc, že ju nájdu, že zničia ich matku a ich sestra sa vráti späť. Ani si neuvedomí prichádzajúce kroky za jeho chrbtom, jeho zmysli, akoby na malý moment zmeraveli, zastavili v procese a on nemohol nič vidieť, ani počuť, nemohol vnímať. V niečom ich matka mala predsa len pravdu. On jej naozaj nikdy nedá to, čo by si zaslúžila, on ju nenechá ísť len preto by boli jeho city priťažké na to, aby ich zvládol. On nebol Marcel. A všetko, čo urobil, všetko, čo robí, je len jedna vec – ničí. Všetko, čo sa stalo, bolo jeho chybou, bolo to na jeho pleciach a on to nedokázal striasť a už vôbec nie v jej prítomnosti, už vôbec nie pri pohľade do jej očí, ktoré tomu budú opäť tak veľmi chápať, že ho to zneistí. Potichu vydýchne niekam pred seba, než sa jeho zrak ešte poslednýkrát vráti k sestre, ktorej telo opäť bezvládne ležalo na jedinom mieste, kde nateraz patrilo. Pomaly pootvorí úst, jeho tvár sa zvraští, stuhne vo vlne, ktorou sa nechal viesť.* Povedala si mi, že som ten, kto vždy zničí tvoje šťastie. A ja ti môžem prisahať, že sa ho viac nedotknem, sestra. *Prenesie potichu, skoro nečujne zľahka podvihujúc rukou a prstami jej letmo prechádzajúc po pravom líci.* Ako Slnko ráno vychádza na východe a zapadá večer na západe...Môžeš mi veriť, že sa k nám znovu vrátiš späť. *Vydýchne napokon a na niekoľko sekúnd má tendenciu privrieť oči, lenže nič také neurobí, namiesto toho ruku z jej tváre pomaly stiahne a naberie tak potrebný vzduch zhlboka do pľúc pozorujúc vlastnú hruď, ktorá sa pri tak veľkom tlaku nadvihne. A tak mu opäť nezostávalo nič viac, než ju uložiť do tmy...A zavrieť rakvu.*

*To čekání bylo nekonečné. Minuty ubíhaly jako dny, hodiny jako měsíce a ona stále netušila, kdy se vrátí, kolik přesně má času a jestli ho ještě vůbec uvidí, než přijde domů. Seděla na okraji postele dívajíc se před sebe směrem k balkónovým dveřím, které byly otevřené, aby do pokoje proudil letní, teplý vzduch. Z ulic se ozývala jako vždy jazzová hudba a spousty hlasů, které patřily obyvatelům New Orleans a nebo turistům. Pro ni to však bylo v tuto chvíli schované někde v dálce, jediné, co slyšela byly tlumené zvuky. Jemný vánek si pohrával s bílými závěsy a otáčel s nimi tak, jak se mu právě chtělo. Nezbývalo nic víc, než čekat, protože sama se nemohla ubránit, nemohla změnit to, co bylo dáno, protože k tomu neměla ani žádné prostředky. Zvedne se okamžitě z postele, když zaslechne kroky mířící do pokoje. Natočí se směrem ke dveřím a popojde o něco blíže. Nemají ani čas si promluvit o tom, o čem hovořil s jeho matkou a možná to bylo právě teď zbytečné. Jedno bylo jasné, že kouzlo dobrovolně nestáhne a tak to bylo všechno přenecháno v rukou Alisey, která ho měla zvrátit. Nemohla o tom přemýšlet, protože to bylo buď a nebo. Nic nezáleželo na ní a bylo to jenom o tom, že buď se probere ve svém těle a nebo se rozpadne v prach a zbudou po ní jenom vzpomínky v jejich myslích. Jediné, co mohla bylo zase a jenom čekat až se kouzlo dá do procesu a Alisea udělá svou část. Věřila jí, že to zvládne i přesto, že ji prakticky vůbec neznala, stejně tak jako pochybovala, protože ne vždy se povedou věci tak, jak chceme. Je to rychlé jako mrknutí oka...v jedné sekundě to byla ještě ona a v druhé se uložila ke spánku, který pro ni bude buď věčným a nebo jenom chvilkovým.
Pomalu přichází k sobě a otevírá oči. V úžasu se podívá nad sebe, jako kdyby se snad měl probrat místo ní někdo jiný. Necítí se ale jinak, necítí se odlišně než předtím, kdy omdlela. Nadechne se zhluboka a podívá se okolo sebe, přičemž si uvědomí, že se to povedlo, že jeho starší sestra dokázala porazit jejich matku a jí zůstalo její tělo, stejně tak jak by mělo Rebekah zůstat to její. Je to snad poprvé, co ráda slyší své celé jméno, které je tak moc pitomé až ho začne mít ráda. Usměje se pro sebe šťastně, protože to bylo půl na půl...nemusela tady být, ale věřila v to, věřila, že se probere, protože nebylo akceptovatelné, že by v jejím těle byl někdo jiný a obzvlášť sestra někoho s kým si byla tak blízko. Zůstane sedět v křesle, zatímco čekají na to až se probere jeho sestra, ale čím více se táhnout minuty, tím nervóznější každý z nich je, protože nikdo netuší, proč se ještě stále neprobrala. Muselo se něco stát, možná Esther měla pojistku, kdyby to náhodou nevyšlo, ale o to je horší, že nevědí, kde by se mohla nacházet. Nechá ho se s tělem jeho sestry osamotě a odejde na chvíli do pokoje, kde si v koupelně opláchne studenou vodou obličej. Zdrží se tam po dobu pár minut, než se vrátí znovu za ním. Stojí opodál a mlčky ho pozoruje u rakve, přičemž nepřestává přemýšlet nad tím, co se mohlo pokazit a co to vůbec pro ně teď znamená.. Někde přece musí být, nemohla jenom tak zmizet, jako kdyby nikdy neexistovala. Až jakmile zavře rakev, tak se za ním rozejde zastavujíc se vedle něj jenom v mírné vzdálenosti.* Mrzí mě, že se neprobrala. *Podívá se na černý, lesklý povrch rakve s písmenem „M“, než odvrátí pohled a zadívá se do jeho tváře.* Snad bude v pořádku. *Nadechne se zhluboka a celým tělem se natočí tak, aby byla čelně k němu.* Děkuji, Klausi. Bez tvojí pomoci a tvé rodiny bych už tady pravděpodobně nebyla. *Pousměje se na něj zlehka a nakloní hlavu do strany, přičemž jí slabý úsměv na rtech zůstává a v očích se jí odráží zvědavost po něčem na co se hodlá zeptat.* Mimochodem jak si myslel to, že tady zůstanu „i potom“? *Předtím neměla myšlenky na to, aby se nad tím zamyslela, ale teď když se k tomu zpětně vrací, tak jí zvědavost nedá a musela se na to zeptat. Netuší, zda tím někde míří a nebo jenom chce, aby tady zůstala na delší dobu, aby ji mohl mít pod kontrolou, než se zbaví všech problémů s jejich matkou.*

*Takmer na nič v okolí nekládol čo i len najmenšiu pozornosť, akoby na chvíľu zmizlo a jediné, čo zostalo stáť v prázdnej miestnosti bez okien, bol on a pred ním ešte stále otvorená rakva, v ktorej dnes nemal ležať nikto. Mala byť prázdna a mala taká ešte dlho zostať, pretože svojej sestre už raz znovu ublížil a nechystal sa to urobiť znovu. Pre tento krát tam však neležala kvôli nemu a z jej hrude netrčala dýka, ktorá by zvierala jej srdce. Letmo sluchom zachytí blížiace sa kroky, ako sa k sestre poslednýkrát skloní a nepatrne prejde okrajom prstov jej bledým lícom, tvárou, ktorá nejavila jedinú známku života. Jeho slová boli pravdivé, pretože ich nemohla počuť, nemohla počuť nič z toho, čo jej hovorí. Nakoniec len zopne pery pevne k sebe a poniekiaľ rozladene zvraští čelom, ktoré sa pod tak ľahkým tlakom napne. Stačilo len stiahnuť poslednú vec, ktorá truhlu podopierala, než sa konečne zavrela a telo jeho sestry tak upadlo len do jeho spomienok, pamäti, ktorá ho bude neustále vyhľadávať. Potichu vydýchne niekam do priestoru, pričom ešte niekoľko sekúnd stojí nehybne na mieste. Mohol na sebe cítiť jej pohľad, mohol vnímať prítomnosť človeka, voči ktorému pociťoval toľkú neistotu, aká sa v ňom len dokázala nahromadiť. Matkine slová ešte doteraz zadierali ostré čepele priamo do jeho kože a pri každom jej pohľade, pri každom jej pohybe, museli dookola myslieť na to, čo to preňho znamená, čo to znamená pre nich. I keď Esther nikdy nedovolil, aby sa mu dostala do hlavy, aby s ním hrala svoje hry, predsa len v jeho mysli niečo zanechala, zasadila hlboko do koreňov a on to nedokázal prehliadať. Pomaly podvihne bradou dohora, pričom rozdelí ústa od seba, akoby chcel niečo povedať, stále sa jej neotáčajúc čelom. Vníma, ako sa k nemu priblíži, ako podíde tých niekoľko krokov, než sa zastaví len centimetre od jeho chrbta a znovu prenesie niečo, čo bude vystihovať škodu ich rodine, ktorá dnes bola napáchaná. Niečo tak pochopiteľné, citlivé voči nemu. Zhlboka nasaje nejaký vzduch do pľúc, než sa konečne obráti tak, aby jej videl priamo do tváre, aby sa ich pohľady stretli a on ju mohol obdarovať tým všetkým, čím od doby, čo sa prebrala, nestihol. Radosť, úľavu, vďačnosť, rozhorčenie a opovrhnutie, ktoré sa nad ním zmietalo po rozhovore s matkou, po tom, čo jej chcela urobiť.* Nájdeme ju. *Dodá potichu po dlhšej chvíli, akoby tým viac uisťoval seba, než kohokoľvek iného. Hovorili tu predsa o jeho sestre, o jeho krvi, ktorú miloval. Zachytí Camillin ľahký pohľad smerom k rakve, ktorá mu už spočívala zavretá za chrbtom pri stene. Avšak nenasleduje ho, namiesto toho drží svoje oči len a len na tých jej. Snáď. Snáď je ich sestra niekde v bezpečí. To nateraz bolo všetko, čo mohol žiadať, čo si želal. Vedel, že Rebekah sa o seba vie postarať, ale ak ju ich matka dala do iného ľudského tela, jej šance by nemuseli byť tak svetlé. A presne to bola vec, z ktorej mal tie najväčšie obavy. Nepatrne podvihne kútikom pier na znak, že jej slová vníma a je vďačný za jej starosť, pretože to bolo presne to, čo ona vždy robila...Starala sa, i keď nemusela. Na niekoľko sekúnd odvráti zrak z jej tváre, pričom jeho oči pristanú niekde na dlážke, akoby sa snažil zakryť ten slabý úsmev, ktorý začal lemovať jeho líca. Hlavou sa automaticky nakloní dopredu, pričom sa očami vráti k tým jej.* Vždycky, láska. *Prenesie niečo, čo sa mu mohlo zdať ako samozrejmosť, pre ňu to očividne znamenalo o niečo viac. Vďačnosť v jej pohľade prešla k závesu otázky, k zvedavosti, ktorá sa priamo pred ním prebíjala do jej vnútra, na jej jazyk.
Bolo to sebecké? Chcel by snáď príliš? Niečo, čo mu nemohla dať a za čo sa jej on nemohol nikdy odvďačiť, pretože jej nedokázal dať to, čo niekto iný? Nepatrne pootvorí pery, ktoré vzápätí, v momente, znovu zavrie. Jeho tvár je uvoľnená, telo však potrebuje vydýchnuť prebytočný kyslík. Medzeru, ktorá delila posledné centimetre medzi nimi preruší dvomi krátkymi krokmi, ako sa zastaví tesne pri jej tele s možnosťou cítiť jej vôňu, teplo, ktoré z neho uniká.* Nevidím dôvod k tomu, aby si sa musela vracať do prázdneho bytu, Camille. *Objasní jej niečo, čo v kútiku mysle musela vedieť už dávno, musela vyčítať z jeho správania, slov, ktorými ju často obdaroval. Jeho tón je tichý, avšak pevný, intenzívny.* Nie len kvôli Esther, ale...Kvôli mne. *V tom momente nevníma znovu nič, než ju.* Môžeš tu zostať, než bude po všetkom, aj dlhšie potom. *Opäť pootvorí ústa patrne dokončujúc vetu.* Spolu so mnou. *Prenesie nakoniec už s menšou intenzitou, než prechádzajúce slová. Bol si istý, že vedela, čo jej hovoril, že vedela, čo chce. Jeho výraz sa však zrazu zmení, akoby doň niečo udrelo, siahlo mu rovno na chrbát a prevrátilo istú časť z neho, ktorá bola doteraz prítomná o stoosemdesiat stupňov.* Dnes, mi matka vyhodila na oči mnohé z vecí...A nech sa tomu akokoľvek bránim, jej slová boli pravdivé. *Zovrie sťažka čeľusťou, zavrie oči v tých jej zelených, pričom stačí jediný krok, aby sa v nich stratil.* Povedala mi o Marcelovi...O jeho vyznaní, ovplyvnení, ktoré ťa malo prinútiť zabudnúť. Povedala mi všetko. *Dodá napokon, zatiaľ čo jeho tvár sa napne v odpore, hneve, ktorý môže cítiť nielen voči Marcelovi, ale aj voči sebe samotnému.*

*Promluví k němu a stojí v jeho blízkosti, přičemž se mu konečně podívá do očí, jen co se k ní otočí. Už je to takovou dobu, co ho zná, co zná jeho tvář, jeho tmavě modré oči s nádechem zelené, která je téměř postradatelná a zároveň nezbytná, protože tam patří. Mohla by se do nich dívat dlouhé minuty a nikdy by jí to neomrzelo, protože ji k sobě přitahoval, vábil každý moment, co mu byla nablízku. Je to až neuvěřitelné, jak někdy potkáte člověka, který se stane něčím výjimečným, někdo u koho jste schopný přehlížet tolik věcí, protože víte, že uvnitř je schováno mnohem víc. Má chuť se pousmát při jeho pohledu ze kterého může číst. Rozuměla naprosto každé emoci, kterou ji dával, která ať už vyzařovala čistě k ní a nebo ke všemu, co se dnes odehrálo.* Já vím. Je to jedna z věcí, které mám na tvé rodině nejradši. *Byli tak komplikovaní, tak rozvrácení, ale zároveň ve své nejhlubší podstatě silní. Stále bok po boku jeden druhému i přes všechny nástrahy, které je za život potkaly a které číhají za každým oknem, démoni, co se je snažili zničit, ale oni vždy setrvali...a to už po celých tisíc let. Našli v sobě odpuštění, lásku, sílu, loajálnost. Něco, co by chtěla mít každá rodina nebo by alespoň měla mít, něco, co každý jen tak nedostane. Oči jí zabloudí k rakvi, kterou měl pro každého sourozence. Prohlédne si chvilkově její povrch, než s výdechem odvrátí zrak. Pohled, který ji věnuje ji automaticky nutí do slabého úsměvu. Neměla ráda, když se na ni díval právě takto, protože to byl jeden z jeho křivých, flirtovních úsměvů, kterým šlo velmi těžce odolávat. S výdechem se zeširoka usměje až odhalí vrchní řadu zubů na pár sekund a podívá někde k jeho hrudníku a zase zpět do očí. Nepřestává se na něj usmívat ani po jeho slovech, které pro ni hodně znamenají. Vždy tady byl pro ni, vždy jí pomohl, když to bylo potřeba a dnes jí pomohl hodně. Přejede si lehce jazykem po rtech, jako kdyby je potřebovala navlhčit, než uvolněně a zvědavě položí otázku, kterou by měla ráda přiblíženou, protože zrovna teď se jí nechtějí hledat skrytá slova a významy. Nabere vzduch do plic při jeho těsnější blízkosti. Nebyli jako ostatní, pravděpodobně ani nikdy nebudou. Mohli být vedle sebe, mohli se bavit, ale nevypadali jako jeden z obyčejných párů, protože to nedávali celému světu znát a proto je pokaždé z jeho blízké přítomnosti trochu mimo kontrolu, protože tam bylo stále to mírné napětí, které se prozatím neztrácelo. Zvážní ve tváři a nesnaží se myslet na to, že její byt teoreticky teď prázdný není. Pravdou je, že je tam sama, momentálně ne, ale celkově ano a oba si moc dobře uvědomovali, že v posledních měsících je více její místo tady v Abattoir, ale nikdy se o tom nebavili, nikdy to nevnímali jinak, protože společné soužití je velký krok kupředu, změní to věci. A taky tady už byla i ta věc s jeho dcerou, protože by to znamenalo, že tolik času, který on bude trávit s ní, tak ona bude alespoň ze třičtvrtiny toho součástí. Na jednu stranu má chuť se zeptat, zda si uvědomuje všechny okolnosti jeho nabídky a na druhou stranu ho zná tak dobře, že ví, že by nikdy neřekl prázdná slova, které by si předtím nerozmyslel.* Zůstanu tady...*Odpoví mu s úsměvem, přičemž se mu dívá intenzivně do očí.*...teď i potom….s tebou. *Řekne své konečné rozhodnutí a cukne jí pravý koutek úst ještě o něco více. Na chvíli se podívá někde za jeho rameno.* Ale co tvoje rodina? Budou s tím souhlasit? *I když možná neměla problémy s nimi vycházet, tak stále jich tady bylo dost, nemusel to každý z nich přijmout a ona by byla opravdu nerada, kdyby kvůli jejich změnám přišly menší konflikty. Nikdy nečekala, že od něj dostane takovou nabídku a dělá jí to šťastnou, alespoň do chvíle, co přijde na řadu téma o kterém by raději nemluvila teď, ani potom a vlastně nikdy.
Měla to vědět, měla s tím počítat a možná to měla říct sama dříve, než šel za jeho matkou. Jenomže jí už to unavuje, nechce se o něm bavit, nechce už další pochybnosti a nedorozumění. Zvážní a polkne.* Co ti pověděla? *Vidí na něm, že ho ty slova od jeho matky užírají na srdci a ona je tady i proto, aby ho vyslechla, protože to je to, co dělá vždycky. Naslouchá mu, snaží se pochopit jeho jednání, snaží se mu pomoct, aby i on viděl to světlo v sobě. Sleduje v jeho očích odpor, který cítí vůči Marcelovi a opravdu teď je to poslední téma, které by chtěla probírat.* Možná ti Esther řekla, co viděla, ale...*Zavrtí u toho hlavou a ztěžka vydechne.*...nic to nemění, Klausi. Ne u nás. *Pokud má nějaké obavy, tak je mít vůbec nemusí, pokud si myslel, že to něco změní, tak nezmění. Vybrala si ho jednou, vybrala by si ho podruhé a zase znovu.* Udělal něco, co se mi příčí ze všeho nejvíc a v tu chvíli ta slova ztratila vyznám, byla to jen slova. *Promluví k němu tiše a mírně nakloní hlavu do strany.* Takže prosím...*Požádá ho a pozvedne ruku, kterou přiloží zlehka na jeho tvář.*...nechej to jít. *Stáhne ruku z jeho tváře a konečky prstů ještě zavadí o část krku. Opravdu si nepřeje nic víc, než aby nechal jít, aby se tím neutápěl v temnotě a nenávisti, kterou vůči němu má. Je tady, je tady s ním a to, že mu potvrdila, že zůstane musí být jasný důkaz toho, že se znovu rozhodla pro něj a není nic a nikdo, kdo by to mohl změnit.*

*Rebekah nateraz možno bola stratená, možno nikto z nich nepríde na to kde, vedel to tak isto, ako to musela vedieť aj ona – ich rodina sa nikdy nevzdá. Privedú ju späť, pretože sa nezmieria so skutočnosťou, žeby ju stratili. Nebolo tu žiadne „ale,“ nebolo tu ani jedno „čo keby,“ budú ju hľadať dovtedy, kým nenájdu, alebo kým ich nenájde ona. To, že je to len jeho chybou, vedel najlepšie zo všetkých. Vina mu padala rovno na plecia a on nemohol urobiť nič, aby ju striasol, ani teraz a ani dlho potom. Dovolil ich matke, aby ich opäť predbehla, opäť zruinovala svojou vypočítavosťou a manipuláciou, ktorá bola to, čo jej šlo najlepšie. Možno dnes niečo zachránil, možno doplatila na jeho slová a konečne vie, že sa s ním nikdy nebude zahrávať tak, ako s ostatnými jej deťmi. Priali jej ponuku, pretože nepoznali iné východisko, pretože sa chceli ráno zobudiť bez obáv z toho, že stratia aj to posledné, čo v svojich pridlhých životoch mali...A zostanú sami, už navždy. Nevyhral, ani neprehral, predsa sa však cítil, akoby to bolo pravdou. Nedal jej ju, nepustil Camille z rúk, aby mu ju mohla vytrhnúť, nenechal Esther zájsť k necudnosti, ktorou ho chcela potrestať. Lenže on sa nedopustil chyby, jeho ruky boli tento krát čisté, bez výčitiek a bez krvi, ktorá ich čoskoro pokropí, krvi, ktorá bude aj tou jeho.
Mohol sa dívať priamo do očí nevidiac nič iné, čo vždy. Chápavosť, ľútosť, vďaku, city, ktoré k nemu prechovávala a ktoré tak veľmi dobre poznal. Stáli pri sebe tak blízko, že mohol cítil teplo unikajúce z jej tela, pomaly vnímať jej dych, ktorý mu narážal do brady. Rozumela mu tak dobre, lepšie než ktokoľvek iný, koho kedy poznal, žiadne predsudky, žiadne odcudzovanie, akoby mu bola ochotná dať všetko, čo potreboval. Aspoň v tomto momente. Svojimi slovami ho prinúti k ľahkému poloúsmevu, zatiaľ čo z jeho výrazu môže čítať letmé pobavenie.* Zabil by som pre vypočutie tých ostatných. *Prenesie poniekiaľ uštipačne, i keď veľmi dobre vie, čo tým Camille myslí. Prežili tisíc rokov, počas ktorých ich rodinu postili mnohé veci a aj keď sa mohli zdať akokoľvek rozvrátení, na konci vždy zostali pevní, aspoň niektorí z nich. Na krátky moment zachytí jej pohľad smerom k rakve za jeho chrbtom, k rakve, kde ležala jeho sestra snáď po prvýkrát bez jeho zapríčinenia. Nemohol jej pomôcť, netušil, kde je, čo vypočítavé sa opäť zrodilo v matkinej hlave.  Mal o ňu strach, mal obavy, ktoré nedokázal utíšiť, aj keby to nepovedal nahlas, bolo to viac než očividné. Nebola vo vlastnom tele, nebola nesmrteľná a tiež sa nenavráti tým, že Esther umrie, jeden fakt ho však podivne upokojoval, po tom, čo ich matka bude upír, nedovolí jej viac klamať, manipulovať ani zavádzať ich rodinu, ovplyvní ju, ak to bude potrebné a nájde sestru, ktorú pred nimi ukryla. Rebekah naňho počká, zostane v bezpečí, nech už je kdekoľvek, pretože aj keby nevedela nájsť cestu von, vie, že on sa pre ňu vždy vráti. Vždy. Na niekoľko sekúnd sa obzrie niekam do strany, než sa vráti zrakom späť k jej tvári a skloní hlavou. Krivý úškrn mu lemoval perami, jeho líca boli stiahnuté, napnuté kožou, ktorá sa skoro nehýbala, akoby ani nedýchal. Jej úsmev bol osviežujúci, vítaný v tak tmavom a pochmúrnom dni, ktorý sa odohrával za múrmi a oknami izby, kde obaja stáli. Nevybral si ju rozhodnutý prijať matkinu ponuku, nezachránil ju svojím nesebectvom, ani žiadnou obetou. Možno to bolo len šťastie, možno neschopnosť vzdať sa niečoho, na čom mu záleží, čo je preňho cenné a má väčšiu cenu, než len obyčajný hlúpy obraz alebo doska s Jazzom. Nenechal by ju trpieť kvôli sebe, kvôli matke, ktorá ho chcela potrestať za svoje vlastné šarády. Naopak, chcel ničiť, čo ju trápi, chcel rozdrviť všetko, z čoho má strach a chcel robiť veci, ktoré ju robia šťastnou. Niekedy však nie je všetko také, aké to chceme. Práve v tom bola trpkosť jeho bytia, jeho existencie. Vybrala si ho, a tak si vybrala aj ponesené následky a on si to cenil, zbožňoval ju za to, že ich obstála a stále obstávala.
Jeho výraz sa zmení, prejde v nevyslovené slová, ktoré by možno radšej nechal premlčané. Avšak, necítil obavy, necítil nerozhodnosť, nie ak od neho vyžadovala, aby šiel za tým, čo chcel. Zľahka pootvorí pery a potichu vydýchne niekam do priestoru, pričom očami hľadí na krátky moment do strany. Jej blízkosť bola nenásytná, jej tvár doslova centimetre od tej jeho, mohol cítiť všetku zvedavosť, spýtavosť, dokonca jej ľahký dych. Jej bratranec bol preč, jej byt pre ňu nemohol byť niečím teplým, nemohol byť domovom, ktorý si predstavovala, nemohla sa tam cítiť inak, než osamelo. A on nechcel, aby sa tam musela stále vracať, nemalo dlhšie význam, aby stále odchádzala späť, keď aj tak svoje dlhé dni, noci, trávila práve tu, trávila v jeho izbe. On však tušil aká je, tvrdohlavá, samostatná, zaťatá, ak by mala čo i len pocit, že ju chce obmedzovať, niečím utláčať. Práve preto sa odhodlával tak dlho, práve preto jej to nenavrhol už dávno, ani v posledných týždňoch, a po tom, čo sa stalo dnes...Doslova pravá príležitosť, situácia, pri ktorej mu nemohla odporovať, ani keby nesúhlasila. Musí vedieť, aká je preňho dôležitá, musí vedieť, žeby nikdy nedovolil, aby sa jej niečo stalo a všetko, čo urobí, urobí preto, aby tomu zabránil. Nech už rozhodnutia budú akokoľvek ťažké a trpké. Niekto aj tie spraviť musí. Camille sa nemala stať súčasťou jeho života, života jeho rodiny, veril tomu, že ňou bola už dávno, možno to len malo byť viac oficiálne, škoda, že nikdy nemal rád formality. S očakávaním jej hľadel do očí, ktoré boli plné vecí, ktoré by ani nemohol identifikovať, nechcel. Vzduch, akoby tuhol a celá miestnosť sa točila dookola a dookola v jeho hlave, než ju prostým hlasom zastavila. Roztvorí pery, než ich opäť zavrie a nepatrne pomyká telom a prižmúri zrakom, ktorý je každou sekundou intenzívnejší a intenzívnejší. Priala si tu zostať s ním, nech už naozajstné dôvody jeho požiadavky, boli akékoľvek. Slabo jej opätuje úsmev, ktorý sa ešte o niečo roztiahne pri jej otázke.* Pochybujem, že si to hocikto z nich pri tvojej doteraz častej prítomnosti vôbec všimne, láska. Len sa to snažím urobiť oficiálne, a tak či tak...Nikdy som ich súhlas nepotreboval, nebudeme s tým predsa zrazu začínať, budeme? *Podvihne v ľahkej irónií obočím, než všetka tá irónia a sarkazmus lusknutím prstov vyprchá. Nemohol cítiť zradu, nemohol cítiť zlosť pri pohľade do jej tváre, pri svetle, ktoré sa jej odrážalo v očiach, pretože sa v ňom žiadna nevytvárala. Len nenávisť k mužovi, ktorého vytiahol z dna a ktorý sa mu odvďačil prevzatím niečoho, čo bolo jeho. Nezaujíma ho, že k nej má city, nezaujíma ho nič z toho, čo k nej cíti, nezaujíma ho fakt, že mu ju zobral, že mu ju vytrhol z rúk, pretože nemal právo zasahovať do jej rozhodnutia, ovplyvňovať ju kvôli neschopnosti držať svoje emócie na uzde a svoje ruky o miest, kam nepatria. Sľúbil mu osud horší ako smrť a tento sľub by vzhľadom na okolnosti, mile-rád dodržal. Matka mu neklamala, ani nemusela, všetko to bola pravda a ona mu to nepotrebovala dať najavo svojimi slovami, mal to rovno pred nosom a ona by mu opäť nič nepovedala.* To už nie je dôležité, nebude mať možnosť vidieť, ako sa jej slová napĺňajú...Ak, sa naplnia. *Na niekoľko sekúnd sa odmlčí. Je jednoznačné, že sa jej ho dnes podarilo rozhodiť, dostať do bodu, kedy sa mu ona dostala rovno pod kožu a larvy, ktoré pojedali jeho myseľ, tie sa nedali zastaviť. A na zlomok chvíle tam nebolo nič len opovrhnutie a odpor, nenávisť, ktorá narastala každým momentom, každou spomienkou, ktorú spolu s Marcelom mali a ktorá sa premenila v prach.  Iste, jej vety mali účinok na jeho poľavenie, ale najskôr nie taký, aký by si obaja želali. Priečilo sa mu, že sa niekto snažil siahnuť na niečo, čo bolo jeho, že sa s tým zahrával. Spojí pery pevne k sebe a nadvihne hlavou, pričom všetko rozhorčenie doslova prúdi von jeho žilami.* Ale teraz ich poznáš, poznáš náplne jeho myšlienok. Podľa tvojich slov ťa robí šťastnou, tak ako ja nikdy nebudem môcť...Vieš, že ti to nedám a napriek tomu sa v tvojich očiach nič nezmení? *Akoby niečo len konštatoval, prenášal pravdu do vzduchu a bola to opäť tá jeho. Dôveroval jej, ale nedokázal sa prestať uisťovať, nedokázal zakryť svoju paranoju z opustenia, zo zrady, ktorá by mohla prísť a na ktorú sa nikdy celkom nepripraví. Opäť zostane mlčať, len pred ňou stojí, hľadí do jej očí a nechá sa viesť niečím, čo mu hovorí. Samozrejme, nič sa jej nepriečilo viac, ako ovplyvnenie, teda okrem zabíjania, práve preto preňho bola dôležitá, práve preto ju potreboval mať pri sebe. Potichu vydýchne, ako sa rukou dotkne jeho tváre, pričom opäť prižmúri zrakom, akoby jej stále vnútorne oponoval a predsa to nateraz nechával vyprchať, visieť niekde vo vzduchu vediac, že to raz znovu spadne. Cítil jej letmé prsty na krku, než jej ruka opäť spadla dole z jeho tela, on ju však neplánoval pustiť. Akoby jej chcel niečo dokázať, možno dokázať sám sebe, preruší akúkoľvek medzeru medzi ich tvárami, zachytávajúc jej pás a sprudka si ho priťahujúc k sebe. Ich pery sa dotknú najskôr zľahka, neskôr naliehavejšie prehĺbi bozk zatvárajúc oči pred svetom. Jej vôňa mu narážala do nosu, bitie jej srdca sa ozývalo na jeho hrudi a jej dych mu zostával v ústach. Možno by to nikdy neodznelo, možno by ju oprel o stenu a držal pri sebe, akoby ju tak skoro neplánoval pustiť, všetko to však naruší hlasné zvonenie mobilu, vibrovanie, ktoré nemienilo prestať a ktoré ona chcela zdvihnúť. Pomaly sa od nej odtiahne, potichu vydychujúc všetok vzduch z pľúc a púšťajúc jej pás, než sa trochu otrávene a zároveň rezignovane odtiahne do strany, nikdy neopúšťajúc jej blízkosť.* Bloody phone. *Prenesie pomerne sucho, než Camille zdvihne hovor a on si nemôže pomôcť k načúvaniu. I keď by jej bratrancovi neželal nič viac, než práve slová, ktoré z telefónu prichádzali, neznamenalo to len jeho smrť, len jeho spečatení osud a fakt, že jej viac nebude môcť ublížiť. Pretože ona nebude tu, aby mohol. Odíde spolu s ním, s jediným dôvodom, prečo Kaia už dávno neroztrhal na časti za to, že sa čo i len dotkol vlasu na jej hlave. Spojí pery pevne k sebe a zovrie čeľusťou, doslova na niekoľko sekúnd zmeravie nespúšťajúc zrak z jej tváre, z jej postoja, ktorý bol o sto násobne viac v šoku, v zarazení, než by kedy stihol ten jeho. A v tú chvíľu mu bolo ukradnuté, že niekoho stratila, bolo mu ukradnuté, že ďalší člen jej rodiny zomrel, všetko na čom záležalo bolo, aby on nestratil ju. Mobil vypadol z jej ruky na zem, bol to len tichý buchot, ktorý nikto nevnímal, nezachytil.* Camille...*Vysloví jej meno potichu, nečujne, pričom ju chytí za ruku, pevne, akoby sa bál, žeby mohla spadnúť. Jeho tvár je zahalená obavou, tak sladkou a zároveň trpkejšou, než čokoľvek iné v miestnosti.* Vidím tvoju stratu. *Jeho hlas je vľúdny.* Ale nehodlám prejsť k ďalšej. *Ohrnie spodnou perou a zvraští čelom, akoby mu tá myšlienka sama nebola príjemná, no nechystal sa ju nechať umrieť spoločne so zatrateným bratrancom, ktorý by ju so sebou mal stiahnuť.* Vieš, čo sa stane a vieš, že ju len jedna možnosť. *Na niekoľko sekúnd sa opäť odmlčí a tvár sa mu nepatrne uvoľní.* Len povedz áno...*Vydýchne nakoniec so strachom v očiach, strachom, ktorý by sa mohol naplniť, ak by odmietla, pretože on sám najlepšie vedel, aký je pre ňu ľudský život dôležitý. Mal by doň zasiahnuť, mal by ju premeniť na niečo, čo nechcela, aby ju neskôr stratil aj tak, pretože by ním opovrhovala za to, že jej túto voľbu zobral?* Prosím ťa o to. *Ešte tichšie so skrytou prosbou, ktorú jednoducho nemohla odmietnuť. Mohla?
Už v jeho izbe s ľahkou úľavou a zároveň s obavami zo zajtrajšieho dňa sleduje, ako si sadá na posteľ. Nezdržuje sa, nečaká na ďalšie povolenia, priloží si zápästie k ústam, z ktorého mu začnú vyčnievať dlhšie ostré zuby, ktorými si pretrhne kožu sadajúc si vedľa nej a prakticky zdvíhajúc ruku k jej perám, ktorými sa jej stačilo len dotknúť. Druhou sa dlaňou dotkne jej vlasov, ktoré prehodí dozadu, aby ich nemala na tvári a prstami neustále zľahka prechádza po niekoľkých milimetroch hore a dole. Nesnažil sa ju tíšiť, pred tým, čo by mohlo nastať, čo s veľkou pravdepodobnosťou nastane, pretože si to uvedomovali obaja. Ani necítil, ako sa mu niečo vylieva zo žíl, bolo to zanedbateľné, skoro nepatrné, navyše nie prvýkrát, čo mohla okúsiť tú horkú chuť. Ak je Kai mŕtvy, tak by mala zomrieť aj ona. A ak zomrie s upírskou krvou v tele, ráno sa prebudí ako upír, ktorého bude ako prvá z vecí zaujímať len jedna – krv. Lenže on jej pomôže, on ju nenechá, aby padla, aby urobila čokoľvek, za čo sa bude viniť, pretože nikdy nič nie je jej chybou. Na to má až príliš svetla, príliš málo démonov v jeho očiach. Po tom, čo sa jej do tela dostane dostatok jeho krvi jednu ruku pomaly odtiahne a druhou jej prejde po leme spodnej pery, nespúšťajúc zrak z jej tváre, na ktorej zostali zvyšky červenej tekutiny. Zľahka jej ju palcom zotrie, pričom na krátky moment ešte nepúšťa jej bradu.* Zvládneš to, viem, že áno. *Nemal žiadnej pochybnosti, že to nebude koniec jej života, že to nebude nočná mora, v ktorej by musela žiť a ktorú bude nenávidieť. Pretože on jej ukáže opak, bol pripravený to urobiť, ak sa tak stane. Nakoniec ruku pomaly spustí s vedomím toho, že im viac nezostáva nič iné, než čakať, pretože ani on nebol schopný zastaviť smrť, nie túto a nie ak príde tak skoro.*

*Prakticky ji ani příliš neznala, jeho blonďatá sestra ale byla členem jeho rodiny se kterou měla delší historii a postupně začínala každého člena z nich poznávat více do hloubky. Nezáleželo na tom, jak moc ji stihla poznat nebo snad Aliseu, ale starala se o každého člena, protože to byla jeho rodina. Muž, který stojí před ní je pro ni někdo výjimečný, někdo, komu se dříve chtěla vyhýbat a zároveň ji tolik fascinoval. Na úplném začátku se všechno snažila připsat pouze akademickému zájmu, jelikož vzhledem k tomu, co ještě nedávno studovala byl perfektní ukázkou pro lidi jako je ona, ale během krátké chvíle se vše změnilo, asi tak stejně jako i ona sama. Přišel o někoho blízkého a nešlo necítit empatii, jisté obavy o to, co by s ní mohlo být, stejně tak jako se cítila nesmírně vděčná pro to, co pro ni udělal a stále dělá. Už dříve mohla v jeho očích vidět, že všechno, co by jí jenom mohlo ublížit chce zničit, postarat se o její bezpečí. Jednou řekl, že lidský život nic neznamená, ne pro něj a ne v jeho světě, ale u ní to tak nebylo, nemohlo být, protože to jediné, co dělal bylo, že chránil to, co pro něj bylo tak křehké, tak lehce zničitelné. Nikdy se jí nezeptal na to, zda by to chtěla změnit, zda vůbec o něčem takovém přemýšlela, jako kdyby respektoval všechna její rozhodnutí a skutky. A pravdou je, že to dělal.
Dnes, zítra, za rok, za deset...nikdy by mu nevyčítala nic z toho, co se stane. Ať už se ocitne v rukou jeho nepřátel jako dnes, ať už se přihodí cokoliv, co by mělo spojitost s ním neodsuzovala by ho. Ví, že to není jeho chybou, že on není strůjcem neštěstí, které ji potká. Udělal možná chyby v minulosti, udělá je pravděpodobně i v budoucnosti, ale nikdy by nedal v sázku její život, nezatáhl by jí do ničeho a pokud se to stane, pokud se jeho nepřátelé obrátí pro němu a ona bude pákou, tak stále mu to připisovat za vinu nebude. Další lehký úsměv, který mu daruje po vyslechnutí slov. Věty na které reaguje dnes by zcela reagovala ještě před rokem jinak, ale všechno je jiné, než na samém začátku. Zavrtí nad tím zlehka hlavou a koutky úst má stále pozvednuté směrem nahoru. Dívá se mu nepřetržitě do očí, vnímá blízkost mezi nimi a ona si čím dál více přeje, aby prostor, který je od sebe odděluje byl co nejdříve smazán. Ano, opravdu měla ráda jeho rodinu, i když by jeden tomu nazval naprostým bláznovstvím, pomateností, protože tohle jméno, všichni měli obrovskou historii, která byla spíše jenom krvavá, špatná, ale jednu věc dělají lépe, než všichni ostatní. Chrání se navzájem, stojí si bok po boku, nehledě na to, kolik zrad přešlo skrz jejich prsty, kolik bolesti způsobili jeden druhému, kolik slov a výčitek bylo vyřčeno na jejich hlavy. To je něco, co nedokážou ani občas obyčejní lidé a to nemají ani čtvrtinu života na to v porovnání s nimi, aby jejich vztahy mohly být až tak narušené. Odvrátí zrak k rakvi vedle ní a chvíli pozoruje lesklý povrch. Uvnitř leží někdo, kdo měl stát vedle nich, kdo měl mít uštěpačnou poznámku na to, co se přihodilo, ale nic takového se nestalo. Místo toho je ta žena někde...nechce si raději ani představit, co to může znamenat, protože nikdy to není nic dobrého a to pro nikoho z nich. Dlouho se nezabývá myšlenkami o Rebekah a pohledem se vrátí ke tváři před ní. Znovu je to tady, ty úsměvy, pohledy, které říkají naprosto všechno a upřímně? Neexistují vhodná slova na celém světě na to, která by mohla vyjádřit kouzlo momentu, co mezi nimi proběhl. Špičkou jazyka si přejede nejdříve po vrchním rtu a poté po spodním, než zlehka vydechne vzduch z plic a ještě více se na něj usměje. Začínala si uvědomovat jednu velmi podstatnou věc, dneškem ještě více, protože už ani tady nemusela být. Nedokázala si víc představit být bez něj, nedokázala si představit, že by nebyl v jejím životě, že by ho neměla po svém boku tak, jak má a rozhodně nedokázala skrýt hloubku citů, které zaplavily její srdce.
Bylo něco, co by jí nedávalo spát, kdy se na to nezeptala. Spoustu věcí, které kdy řekl nechala promlčené, protože to nechtěla více rozvádět, ví, že není ten typ, který by se vyjadřoval pokaždé a při každé příležitosti. Jenomže teď se nešlo ubránit, chtěla, musela to slyšet tak, jak by to mělo být řečeno, protože nešlo jenom tak o nějakou věc. Pro ni to bylo závažné, něco, co by jí změnilo život, co by ji posunulo jiným směrem. Takové věci by lidé neměli brát na lehkou váhu, mělo by to být dobře rozmyšleno a ona ví, že neřekne věci jenom tak, že by se nikdy nerozhodl pro něco tak velkého, kdyby si tím nebyl opravdu jist. Trochu znervózní, protože stále to bylo tak, že měla svůj byt, místo, kde mohla odejít, kde se vždy vracela, ale teď by to znamenalo, že by její domov už byl Abattoir, její pokoj by byl zároveň jeho pokoj, nikde by neutíkala, nikdy by už neřekla, že dnes půjde domů, protože tohle by byl její domov. Mohla tady být každý den, mohla tady usínat a probouzet se, ale stále to bylo jenom dočasné, neoficiální, jako kdyby zde setrvávala jen na určitou dobu. Otázkou je dokážou to vůbec? Byla samostatná, zvykla si na to a zároveň i lehce odvykla. Ve svém bytečku měla prostor jenom pro sebe, nikdo jí ho nenarušoval, věděla, že to všechno bude ve stejném stavu tak, jak to opustila, že tam na ni nikdo nečeká, že vždy ulehne do chladné postele. Cítila se tam sama, alespoň od doby, co si zvykla být v jeho přítomnosti, být na místě, kde je o moc rušněji, než v panelovém domě kousek od francouzské čtvrti. Jenomže občas člověk potřebuje být sám, aby si roztřídil myšlenky, aby ze sebe vypustil veškerou frustraci a ať už to byl on nebo ona...vždy se najdou chvíle, kdy to budou potřebovat. Má jisté obavy, zda je to opravdu to co chce a ne jenom strach, že ji navštíví někdo, koho vidět po jejím boku nechtěl nebo že se vrátí psychopatický bratranec, který by ji znovu mohl ublížit, i když ví, že by se to nestalo, ne když má city, ne když si k sobě našli cestu i dříve. Hlavou se jí honí tolik myšlenek, tolik věcí nad kterými lze přemýšlet, ale srdce tluče do pravidelného, odhodlaného rytmu, který říká jediné...ano. Srdcem to chtěla, stejně tak jako i myslí, ale byly tam záhyby, kdy pochybovala, kdy jí rozum našeptával důvody k tomu být proti. Jenomže čím se má člověk řídit, než – li srdcem? Chtěla se vedle něj probouzet, stejně tak jako usínat, chtěla se vrátit na místo, kde bude on, chtěla být po jeho boku, protože to bylo to k čemu byla rozhodnutá už dávno předtím. Avšak i když se znala s jeho rodinou nemuselo to být tak, že by s tím souhlasili. Bylo jich tady dost a byli to opravdu jenom Mikaelsonovi, nikdo jiný. Usměje se tak, jako kdyby se chtěla uchechtnout, ale nic z toho se nestane. Jenom mu dá další úsměv, který patří jen a jen jemu, který je tak vstřícný jak to jenom jde.* Možná jsi pán domu ty a myslíš si, že tvé slovo je hlavní, ale...*Pozvedne obě ruce a přiloží mu je na hruď zlehka se dotýkajíc konečky prstů klíčních kostí a pomalu s nimi jede níže, jako kdyby ho zkoumala. I zrak tentokrát ukotví stejným směrem.*...dle mých výpočtů tady panuje převaha žen a jejich souhlas je velmi důležitý, protože mít rozlobené ženy pod jednou střechou? To by si nechtěl, nehledě na to, že jedna další tady přibude. *Řekne možná trochu provokativně a tvář ji lemuje tak široký úsměv, jak to jenom jde. Podívá se mu opět do očí a samozřejmě, že nic z toho, co právě řekla nemyslí nijak vážně. Pokud nepotřebuje souhlas ostatních, tak ho nebude nutit do toho, aby jim něco říkal. Zná je natolik, aby věděl, že tím žádné komplikace nenastanou a ona mu věří. V další chvíli se však všechno smete ze stolu, setře se prach se zaprášené skříně, zamete se sklo roztříštěné na milion kousíčků...ve tváři nemá nic jiného, než vážnost a intenzitu v očích se kterou se na něj dívá. Ruce jí dopadnou podél těla a vydechne přebytečný vzduch z plic. Nechtěla, aby to někdy věděl, nechtěla, aby to věděla ona sama, protože Marcel se dopustil něčeho, co bylo naprosto nepřípustné. Měla tušit, že Esther toho využije, že to obrátí proti nim, protože tohle bylo něco, co je rozdělovalo. Nemohl to překousnout, nemohl se s tím smířit stejně tak jako ona tomu nemohla jenom tak zabránit, ani kdyby se sebevíc snažila. Škody byly napáchány a z nějakého důvodu se to čím dál více kupilo na sebe...na jednu velkou hromadu a ona má strach, aby jednoho dne toho nebylo příliš, aby se nestaly věci, kterým by oba trpěli a které by nešly napravit. Nechce se o tom bavit dnes, zítra a ani nikdy jindy. Zajímá ji, co mu matka řekla, co mu nasadila do hlavy a jaké špatnosti proti němu použila. Může to všechno vidět v jeho tváři, může vidět, že bojuje se svými démony.* Můžeš to změnit, vždycky můžeš všechno změnit a rozhodnout se jinak. *Možná byl už v jistých věcech zaběhlých, možná se občas nemohl ani chovat jinak, než obvykle, ale stále si může přehodnocovat své priority. Nemusí být tím mužem, kterým je...ne vždycky, může být lepší a ona ví, že takový chce být a pomůže mu kdykoliv, kdy ji k tomu pustí, kdy ji nechá mu pomoct. V jeho očích vidí tu nenávist, možná jisté obavy, ale hlavně neskutečný odpor. Chce, aby to tak nebylo, chce, aby na to nemyslel, nebál se, protože ona je tady...nikde jinde, ale tady a s ním. To je její rozhodnutí, vždy to bude její rozhodnutí a ta slova, která byla řečena nepovažuje za přijaté. Věděla to sama, aniž by to potřebovala slyšet, ale zničil to tím, co udělal. Hrál si s její myslí možná jemu za správným účelem, ale nedokáže to tak ona vnímat, ani kdyby chtěla.* Klausi...*Vydechne ztěžka jeho jméno, jako kdyby ho chtěla zastavit. Proč to musí vytahovat právě teď? Proč se o tom musí vůbec bavit, když je očividné, že je to pro oba více než ubíjející? Rozumí obavám, které ho sužují, které ho požírají, ale nemusí je mít, ne v jejím případě, protože všechno co cítí, tak cítí pro něj.*...mám city pro tebe. Vždy si tady pro mě byl a nenecháš nikoho, aby mi ublížil, snažíš se mě udržet naživu ať tím dobrým způsobem a nebo špatným. *Nadechne se zhluboka a chvíli se mu mlčky dívá do tváře. Do očí ve kterých se začíná znovu ztrácet, jako kdyby se skrz ně chtěla dívat do hloubky jeho srdce.* Even in death I never felt more alive when you were with me and...I can't shake the feeling that I'm deeply in love with you. *Cítila více, než jenom to, věděla to takovou dobu, stejně tak jako nikdy to nepotřebovala říct až na dnešní den. Pozvedne ruku k jeho tváři na kterou ji zlehka položí nepřestávajíc s ním udržovat oční kontakt, nepřestávajíc k němu promlouvat. Musel to pochopit, musel to vidět a pocítit, že všechno, co říká myslí upřímně. Nepřestane být podezíravý, to ví, ale chce, aby v ní měl důvěru tak velkou, jak jenom může být, protože na tom záleželo. Nechá ji pozvolna dopadnout k tělu, když v tom sebou cukne prudkým pohybem, který vyvíjí na její tělo. Hruď se napne v hlubokém nádechu a mírně se prohne v zádech. Automaticky zavře oči, když cítí teplo jeho rtů na těch svých, když v nich koluje mírné šimrání, jako kdyby v nich proudilo elektrické napětí, které je však více, než příjemné. Srdce jí tluče tak, jako kdyby se připravovalo na závod, který nesmí prohrát. Natlačí se ještě více na jeho tělo a už už chce zvednout ruku, aby si ho tak přitahovala blíže k sobě, jako kdyby s ním chtěla splynout, když v tom ji vyruší zvonění mobilu, které je v tento moment tak hlasité jako nějaká hudba na diskotéce. Chtěla by to ignorovat, ale nemůže ani v tuto chvíli. Pomalu její rty opustí ty jeho a všechno, co bude je chlad a touha nepřestat. Pousměje se a zadívá se mu do očí, přičemž si z kapsy vytahuje mobil.* Bude to jenom na chvíli. *Řekne tak přesvědčivě, jako kdyby snad věděla, co za hovor to přesně bude. Neznejistí ani po tom, co uvidí jméno Sophie na displeji, protože jediné, co očekávala bylo, že bude chtít vědět, kdy se vrátí do práce, pokud se tedy vrátí. Přijme ho a příjemným hlasem ji pozdraví. Jenomže v další vteřině se všechno okolo ní sesype jako hrad z písku, domeček z karet, jako kdyby nějaký blázen postavil dům z čokolády v poušti, všechno se zhroutí, schoulí do dvou pocitů – strach a bolest. Svět, který se točil se najednou zastavil, vzduch přestal proudit, všechno světlo se vytratilo a nahradila ho nepolapitelná tma. Ruku si přiloží na ústa, jako kdyby bránila tomu, aby z nich něco vyšlo, přičemž se jí oči zalesknou a několik slz dopadne na podlahu. Kai byl mrtvý...další člen její rodiny byl pryč, nemohla říct sbohem, nemohla se mu znovu podívat do očí, nemohla s ním už strávit další chvíli a co hůř? Vymanila se před okamžikem z jedné smrti a teď volným pádem padala do druhé. Snaží se jí odpovídat na všechny otázky, které ji položí, ale není to jednoduché, nedokáže se na to soustředit, protože všechno, co ví bylo příliš málo a nešlo zabránit tomu, že umře. Netuší, co má vnímat jako první. Tělo i mysl je upadnuté do šoku, který nedokáže pomalu ani vytvořit slzy v očích, sotva se dokáže nadechnout či vůbec pohnout. Mobil jí proklouzne mezi prsty, přičemž se dívá někde před sebe nevnímajíc dopad a zvuk, který způsobil. Cítí, jak se jí podlamují kolena, jak se potřebuje něčeho přichytit a nebo se posadit, když v tom je to právě Klaus, kdo je její oporou, jejím záchranným člunem. Pozvedne zrak k jeho tváři a nedokáže právě teď ze sebe vydat jedinou větu, která by dávala nějaký smysl. Proč všichni, které miluje umírají? Proč její rodina ji opouští? Je to to, co čeká každého z nich a kdo tomu nemůže uniknout? Smrt? Její matka, otec, strýc, bratr a teď i Kai jsou mrtví. Možná to je prokletí, kterému nelze zabránit a ji čeká stejný osud, i když se sebevíc snaží přežít. Ihned pochopí, co jí tím chce říct a kde přesně míří, ale dokáže to vůbec? Neměla čas se na to připravit, neměla čas na to přemýšlet nad rozhodnutím...zavrtí zlehka hlavou a povzdychne si.* Nejsem si jistá, zda jsem na to připravená...*Řekne s neskrytou obavou v hlase. Svého života si cení, má ráda lidský život, jak se ho může jenom tak z jedné vteřiny na druhou vzdát? Na druhou stranu zemřít nechce, právě teď do rukou dostávala příležitost začít víc, dostat víc, začlenit se do jeho rodiny, být s nim, být se svými blízkými na kterých ji záleží. Nestihla by ani jednomu říct sbohem, umírala by s tím, že za svůj krátký život skoro nic neprožila, nic víc, než pár okamžiku štěstí mezi spoustou bolesti a ztrát. Prošil ji...ne přímo ji žádal, aby souhlasila, protože ji tak moc nechtěl ztratit. A ona nechtěla ztratit jeho, nechtěla přijít ani o další roky, které může strávit na zemi, chce poznat a zažit víc. Přikývne souhlasně na jeho slova, i když v tom jsou stále obavy.* Ano...*Pronese na jednu stranu pevně, odhodlaně, ale na tu druhou?*...dej mi tvou krev. *Zpečetila tím tak svůj osud. Je to dnes naposledy, co se na něj dívá lidskýma očima a jenom doufá, že její rozhodnutí bude správné.
Posadí se na postel a jediné na co dokáže právě teď myslet je to, co se stane, co bude zítra a nebo za pár hodin. Smutek a bolest ztráty ji stále koluje v těle, ale nedokáže se na to soustředit a ví, že bude mít na truchlení čas potom...bude mít na to dokonce celou věčnost. Celou dobu ho pozoruje a jakmile má jeho ruku přímo před rty, tak se mu ještě jednou podívá do očí. Je to poprvé, co má zvláštní pocit z toho napít se, vždy to bylo za účelem vyléčení, ale ne k její přeměně. Přichytí si zápěstí, které ji nabízí a poté už se zavřenýma očima se dotkne rtů rány, přičemž nasaje do úst krev, která ji proudí do systému. Není cesty zpět, teď už ne a ani by nechtěla, aby bylo. Pokud je tohle jediný způsob, jak přežít, tak ať se tak stane. Má strach, neskutečný, netuší do čeho jde ani když žije mezi těmito stvořeními, protože něco vidět a pocítit to na vlastní kůži není jedno a to samé. Zlehka rty přejede už na jeho zacelující se ráně a pomalu zvedne hlavu do vzpřímené polohy. Přivře zlehka oči, když se ji dotýká, přičemž jí sjede po tváři slza. Pachuť po krvi ji stále zůstává v ústech, neschopná se toho zbavit či to nějak zastavit. Nakloní hlavu mírně do strany nespouštějíc oči z těch jeho. Místo toho, aby mu odpověděla se k němu nakloní a opře se čelem někde mezi jeho rameno a krk, přičemž se k němu schoulí. Zavře oči, jako kdyby smrt měla přijít každou chvíli. Možná to bude těžší, než si dokáže představit, ale ví, že on jí pomůže, že ji nenechá, aby ji její démoni polapili a i když si možná myslí, že žádné nemá, tak opak byl pravdou. Byla schopná udělat věci, které se jí příčili, byla schopná někoho zabít.
Doléhá na měkkou matraci jeho postele ve stejnou chvíli, co on. Leží na boku, hlavu má položenou na polštáři, který si přidržuje rukou. Všechno, co vnímá je jeho blízkost, způsob, kterým se na ni dívá. Ty modré, nádherné oči ji přitahují k sobě jako dva magnety...uklidňuje jí to, dodává jí to pocit bezpečí. Netuší, jak dlouhá doba uplynula od toho, kdy se jí začal zrak rozostřovat, kdy jí víčka začaly klesat směrem dolů a přestávala vnímat jeho blízkost. Zanedlouho se objeví tma, stáhne si ji k sobě, jako kdyby byla neschopná ji ještě někdy pustit.*

*Nedíval sa pred seba, pretože aj tmavé steny okolo dýchali, šeptali ďaleko od seba, ako kráčal naprieč tou dlhou chodbou.  Nehovorili o svetoch, ktoré nikdy neexistovali, pretože cítili, že koniec je to jediné pravdivé. Nebolo tu nič, čo by dodal, nič, čo by k tomu mohol povedať. Svetlo zvonka možno prenikalo dnu, možno si černotu kradlo po kúskoch, lenže nikdy všetku. Fádnosť zostávala, ponurosť nevyprchala niekam do tenkých škár, či medzi stále zatiahnutými závesmi. Každé ráno bolo také – tiché. Jediné, čo mu hralo ušiach, bol zvuk z ulíc a ten zvláštny šepot niekde v jeho mysli, ktorá ho viedla priamo do pracovne. Potreboval s ním hovoriť, už dlho to tak bolo, avšak nikdy sa nerozhodol. „Bratia, ktorí hrajú hru,“  usmievajú sa tiene. Lenže to nebol oheň, s ktorým zápasili, nebol to šach, kde prenášali figúrky. Dôveroval mu napokon? Urobil by všetko preto, aby matku dostali na kolená, aby počul jej nariekanie, aby videl črty jej tváre zápasiť s bolesťou a zúfalstvom, ktoré ešte doteraz odznievalo v jeho útrobách. Za to všetko mohla ona, za všetko, čo sa stalo jemu, jeho dcére, rodine, ktorú načrela a opäť ničí, búra. Potichu vydýchne a zahľadí sa na koniec chodby, zatiaľ čo dvere, ktoré len o niekoľko sekúnd potiahne za kľučku, sú už len pár centimetrov napravo od jeho nôh. Nôh, pod ktorými sa tvrdé podrážky zarývali do drsnej dlážky, a tak bol každý krok ako ozvenou tichom sídla. Nezastavuje sa v pohybe, nerozhliada sa po miestnosti, ktorú poznal tak dobre, akoby celé večeri nerobil nič viac, než sedel v kresle a hľadel po stenách.  Automaticky prejde až k vínovočerveným závesom, ktoré jedným prudkým pohybom roztiahne od seba a nechá si na sporo odhalenú kožu dopadnúť niekoľko ostrých ranných lúčov, ktoré by obyčajnému človeku najskôr zastreli oči. A tak niekoľko sekúnd len stojí za oknom a sleduje ulicu, na ktorú z neho dohliadne. Pery v úzkej línií, tvár v neurčitom rozpoložení, akoby sa ním snáď po celú dobu niesol pocit melanchólie. Zrak nakoniec odvráti  stranou, k vrecku nohavíc, o ktoré zavadí rukou, zatiaľ čo prstami nahmatá mobil.* Je čas, bratu...*Poznamená takmer nečujne, pričom jeho tón nesie toľko neurčitosti, koľko je to len možné.*

kód:

„Očakávam ťa v pracovni – K.“

*Odošle správu Elijahovi. Položí ho na okraj dreveného stola a ruku pomaly stiahne po jeho povrchu, zatiaľ čo narazí o sklený povrch fľašky s Whiskey, z ktorej bez rozmyslu odleje do dvoch pohárov. Napokon sa s tou horko sladkou chuťou na jazyku usadí do kresla a nie práve spokojne zahľadí do vyhasnutého krbu, ktorý už dávno neplnil svoju úlohu.*

*Začalo další ráno nového dne. Pokládá ho za nutnost, jako něco, co musí přejít, minout a zmizet, aby nastalo nové a tak dále, dokud nenastane den "D". V jeho pohledu to již nemělo trvat dlouho. Přesto měl dojem, jako by se s blížícím datem rozhodujícího dne čas zpomaloval a ovzduší okolo něj houstlo. Vše měl dobře promyšlené, naplánované a stačilo to pouze zrealizovat. Už se tím ani tolik nezabýval. Vše soustředil na to, aby přede všemi hrál tu svou komedii. Stalo se to součástí jeho image a už se nad tím ani nepozastavoval. Stejně to byla maska, kterou nosil. Uvnitř byl stejně odhodlaný jako v okamžiku, kdy se dal na tenhle běh na dlouhou trať. Smrt Esther a jejich nejstaršího bratra se stala jeho prioritou. Pak jejich rodina snad bude moct začít žít v klidu. Samozřejmě nevěří, že se neobjeví zase někdo, kdo bude chtít pomstu. Během svého dlouhého života si vytvořili hodně nepřátel. Spolu jako rodina se ovšem všem postaví a vždy to budou oni, kdo zvítězí. Ze všeho nejvíce chce, aby se Hayley vrátila její malá Hope. Vidí na ni, jak těžce nese to odloučení. Musí to skončit. Nechce ji vidět se trápit kvůli ztrátě dítěte. Povzdechne si. I když teprve začíná den, on už je dnes ve městě. Zastavil se v jednom stánku pro svou černou kávu, o které věděl, že je dobrá. Nyní i s kelímkem se svou oblíbenou černou tekutinou se pomalu prochází městem. Popíjí a sleduje okolí. Na sobě má jako vždy jeden ze svých obleků. Dnes si vybral světle šedý a k němu tmavě modrou košili i kravatu. Cestou přemítá, co tenhle den, který je čekací jako ty předchozí, podnikne. Zaslechne příchozí zprávu na jeho mobil. Přechytne kelímek s kávou z pravé ruky do levé. Pravou sáhne do náprsní kapsy saka a vytáhne telefon. Na displeji zahlédne bratrovo jméno a pod ním jeho vzkaz. Přemítá, co po něm Niklaus bude chtít. Přeci, jen navenek pro jejich okolí spolu stále nemluví. Úspěšně se sobě navzájem vyhýbají. Domluvili se již dávno. Přesto i on měl v úmyslu Klause vyhledat a zasvětit jej pak do přesné doby, kdy bude žádoucí jeho návštěva u Esther a rodinné večeři, která je už skoro za dveřmi. Možná to vyřídí již dnes. Telefon zase schová a dopije zbytek kávy. Kelímek vyhodí cestou zpátky k sídlu do odpadkového koše. Projde vchodem na dvůr, kde panuje ticho a klid. Chvilku poslouchá, ale dům je tichý. Zamíří nahoru po schodech a nahoře pak zahne směrem, kde má jeho bratr pracovnu. Cestou špicuje uši a kouká nenápadně okolo sebe. Nepotřebuje nechtěné svědky, kteří by jej viděli jít za Klausem.
Od chvíle, kdy mu na mobilu pípla zpráva až do momentu, kdy stane za dveřmi bratrovy pracovny uplyne sotva pár desítek minut. Tentokrát se klepáním ani ničím, čím by mohl upoutat nechtěnou pozornost okolí nezdržuje. Tiše stiskne kliku dveří, otevře je a rychle vejde dovnitř. Stejně rychle a tiše za sebou dveře zavře. Zůstane chvíli stát za dveřmi, jako by se chtěl ujistit, že jeho příchod zůstal utajený stejně jako jeho nedávné smíření s bratrem. Když si je jistý, že vše proběhlo bez problémů, otočí se čelem do místnosti. Najde svého bratra sedícího v křesle se sklenicí v ruce.* Niklausi... *Osloví ho místo pozdravu. Přelétne jej zkoumavě pohledem. Samozřejmě spoléhá na jejich domluvu, a není to o nedůvěře, ale spíše se ujišťuje, že je mezi nimi stále vše jako když jeho bratr opustil před časem jeho pokoj. Tedy jejich tajná dohoda a spolupráce stále trvá. Mírně při bratrově oslovení kývne hlavou.* Stalo se něco? *Zajímá se. Od dveří zamíří k jednomu z volných křesel, kam se posadí.*

*Zdala sa byť prisilná, zdala sa byť prakticky nesmrteľná, nezničiteľná ktorýmkoľvek z nich, až príliš veľa es, až príliš veľa trikov v rukáve, ktoré mohla kedykoľvek využiť na svoje vlastné deti. Lenže nebola jediná, ktorá sa k jednému takému „triku“ už dlhšiu dobu chystala. Dobu, ktorá ubiehala pomalšie, ako čakal, pomalšie, akoby bolo únosné. Nemohol zotrvať do tej poslednej chvíle, jeho tepny pomaly strácali akúkoľvek trpezlivosť pred vysúdením, ktoré sa na ňu chystalo, pomaly zbiehalo bez toho, aby si to všimla, aby si to uvedomila, alebo do toho už mohla akokoľvek zasiahnuť. Musel sa pousmiať, sám pre seba a automaticky, s čistou krutosťou a chladnokrvnosťou, ktorá bola všetko, čo k nej cítil. Už ani nenávisť, už to neboli emócie, pretože ich nebola hodná, nie po tom všetkom. Nie kvôli Hope, stratila tú výsadu ich matka už veľmi dávno. 
Od chvíle, čo vojde do pracovne, až po tú krátku správu, ktorú odošle svojmu bratovi, s ktorým ešte stále krúžili okolo seba ako na dvoch stranách hrany, ktorá šťastím ich oboch už onedlho praskne, prevalí sa dole a strhne so sebou najskôr všetko, čo jej príde do cesty. Jeho pomoc bola nezbytná, čím skôr si to priznal, tým väčšiu šancu ich rodina mala. Čím skôr si priznal, že mu krivdil, tým väčšiu šancu mali oni dvaja. Nemohol tušiť, kde sa Elijah tesne po ráne nachádza, nebolo preňho ani dôležité si to dozisťovať, stačila mu jediná vec – aby sa tu objavil skôr, než niekto iný. Sídlo bolo väčšinu času prázdne, avšak stále nepotrebovali ďalšie zvedavé uši, ktoré by zrejme nemali počuť nič z toho, čo si dnes alebo kedykoľvek povedia. Ich plán vychádzal z jediného dôvodu, pretože o ňom nikto nevedel, ani ich súrodenci, dokonca ani osoby, ktoré by sa v ich životoch dali pokladať za hodné dôvery. Obišli ich mysle, nechali ich v domnienke, že ich vzťah je nadobro rozbitý, nechali ich matku, aby si myslela, že sú nekonečne rozvrátený a že tu už snáď nie je nič, čo by ich mohlo opäť spojiť. I keď tou vecou bola práve ona. Elijah mohol byť nemilosrdný, chladný a vypočítavý, stačil prostý podnet, motív, ktorý by ho k tomu dohnal. A práve to bolo všetko, čo im hodilo, čo na tak ironickej komédií ako na zdanie obyčajná večera, Esther konečne dostane na kolená. 
V jeho očiach bol spoločne s Rebekah už len zradca, niekto, kto prijal matkinu ponuku a pridal sa na stranu nepriateľa, nebol tu nikto, kto by tomu neveril. Predsa len, mohol niekto čo i len pochybovať o pravde? Sediac v kresle a zľahka krútiac pohárom medzi prstami, začuje tiché kroky vedúce po schodisku až hore chodbou. Nemusel dvakrát hádať, komu patria, sídlo bolo prázdne, tiché, v okolí neznelo nič, než hluk z ulíc a ľahké škrípanie parkiet. Neočakával klopanie, neočakával akékoľvek zdržovanie a imponovalo mu, že aj jeho brat sa tým riadil, rovnakou sofistikovanosťou, ktorú nesmel nikto prehliadnuť. Hlavou sa automaticky natočí ku dverám a oči pohliadnu na brata, z ktorého sa priam odrážala opatrnosť, ktorou konal každý svoj pohyb. Kútiky jeho pier cuknú o pár centimetrov do strán, akoby ho na tom snáď niečo náramne pobavilo.* Elijah...*Prenesie oslovenie podobným tónom ako on predtým, pričom v druhej sekunde odvráti zrak späť do strany očakávajúc, že sa brat usadí do jedného z kresiel, ako aj o moment učiní.* Nie nutne...*Oči zostanú na bratovej tvári, ako rukou pomaly presunie napol plný pohár Whiskey jeho smerom.* Avšak obaja iste uznáme pravdou, že je na čase, aby sa stalo. *Jeho slová nie sú nijak hlasné, tón je monotónny, tichý, ba nevýrazný.* Myslím, že je čas matke udeliť deň popravy...

*Doba na jejich tajnou schůzku byla vybrána vskutku dobře. V domě ačkoliv byl velký a prostorný pro tuhle početnou rodinu, se dalo zaslechnout všechno, pokud si dal někdo s nadlidskými smysly záležet. Nyní zde nikdo takový nebyl a tak se mohli sejít a probrat podrobněji detaily blížící se rodinné večeře. Tu má v plánu navrhnout Esther, zařídit vše potřebné a postarat se, aby proběhla podle jeho představ. Nejdůležitější bylo vybrat správné víno k přípitku. Jedno výborné již měl připravené. Na tu večeři se neskutečně těšil. Rodina bude opět po hromadě. Uvidí při ní jistě i jejich nejstaršího bratra, který už bude hodně pod vlivem uřknutí, o kterém ví, jen on a Niklaus, protože mu o něm řekl. Jejich rodina se sejde po dlouhé době, ale také si je vědomý toho, že v téhle sestavě už naposledy. Konce hostiny se ne všichni zúčastnění dočkají živí.
Když se vrátil z ranní vycházky zpátky do sídla, aby vyhledal bratra, procházel tichým domem pomalu vzhůru. Zalétl pohledem k místům, kde věděl, že zde mají pokoj jednotliví členové. Vždy, kdy nějaké dveře míjel přemýšlel, kde se obyvatel nachází. Nejdéle zvažoval, kde může trávit čas Hayley. Přeci, jen ze zdejších obyvatel měla ty nadlidské smysly, které by mohly slyšet něco, co v tuhle dobu nebylo určené jejím uším. Když se tehdy rozhodl skoncovat s Esther a Finnem, utvrdil se v tom, že nikdo, kromě Niklause se o jejich úmyslech , co mají připravené, tentokrát nedozví. Nebylo to o nedůvěře. Bylo to o opatrnosti a vypočítavosti, chtěl, aby reakce všech v jeho okolí byly přirozené a také si chtěl ověřit, kdo a jak moc věří v jeho slova. Kolik z nich si vzpomene na to, že rodina je pro něj nejdůležitější a udělá pro ni cokoliv.
Domem prošel rychle a zanedlouho se nacházel za dveřmi bratrovy pracovny, které neslyšně otevřel a rychle vešel dovnitř. Napadlo jej, kdy naposledy se musel tajně plížit za svým bratrem, aby si mohli promluvit a nechali okolí při tom, že spolu nemluví. Uvnitř našel Niklause sedícího v křesle a popíjejícího drink. Jak typické. Na první pohled se mohlo zdát, že nemají žádné starosti, že se nechystají zanedlouho odstranit vlastní matku. No ani on sám nedával nic takového najevo. Místo pozdravu bratra oslovil jeho jménem a prohlédl si ho, když přešel od dveří k jednomu z volných křesel a usedl do něj. Chtěl vědět, jestli se něco nestalo. Přeci, jen cokoliv by se mohlo nechtěně pokazit a oni by museli improvizovat. Podle bratrových slov se však nic z toho jemu nejevilo jako možné. Zůstává proto navenek klidný, stejně nad věcí, jako celou dobu. Co se v něm odehrává, co má v plánu nikomu najevo nedává. Vypočítavost a rozhodnost v jeho očích, však Niklaus jistě nepřehlédne. Je připravený kdykoliv jejich plán uvést do pohybu. Lehce kývne hlavou, když ho Niklaus slovy ujistí, že jeho znepokojení je zbytečné. Shlédne z jeho tváře na pohyb ruky, kterou k němu posune pohár naplněný Whiskey. V očích se mu zajiskří, neboť mu to připomene bratrovu nedávnou návštěvu u něj, kdy si také dopřáli na závěr dobrý drink. Tehdy ho vybíral on a rozhodně si dal záležet na kvalitě Whiskey, kterou pro něj zvolil. Natáhne se pro sklenici, kterou mu bratr přisune, vezme ji mezi prsty a zvedne k sobě. Narovná se v křesle a opře se zády o opěradlo. Předloktí ruky, ve které drží sklenici si opře o lenošku pod ruku. Při dalších bratrových slovech k němu zvedne zrak a soustředěně více přimhouří oči.* Budu rád, když to bude za námi... *Odvětí na to bratrovi. Jeho hlas je tichý a klidný. Jako by se bavili o počasí.* Máš už termín, kdy si uděláš čas a přijdeš navštívit naše rodinné "posezení", bratře? *Zeptá se ho, jako by domlouvali něco naprosto nepodstatného. Jeho tón je klidný, téměř lhostejný. Ten zájem, který o to má je vidět v jeho významném pohledu, kterým na bratra hledí.* Co takhle pátek večer? *Navrhne on. Pozvedne v otázce mírně obočí.*

*Ráno vstala brzy, protože každým dnem se jí čím dál hůře spí. V noci ji budí její vlastní démoni, myšlenky, které ji nepřestávají trápit. Minutu po minutě, hodinu po hodině a měsíc po měsíci je to horší a horší. Už neví, co s tím má dělat, jak se přes všechno dostat. Je vůbec lidsky možné, aby se někdy matka přenesla přes odloučení od svého dítěte za které by položila svůj mizerný život? Chtěla pro ni více, než to, co dostala, chtěla pro ni něco, co nikdy neměla a jak to skončilo? Odloučená od vlastní rodiny. Selhala a nemůže selhávat dál, musí už zasáhnout. Svůj vztek a frustraci si vybila na pár turistech za městem, aby zbytečně nezpůsobila rozruch. Setře si ještě čerstvou krev hřbetem ruky ze rtů a podívá se na těla, která za sebou zanechala. Necítí lítost k nim ani k jejich ukončeným životům. Jaké monstrum se to z ní jenom stalo? Jak mohla dovolit sama sobě sejít takhle ze scestí a dovolit svým nočním můrám stát se skutečností? Je těžké zápasit s vlkem uvnitř a taky upíří stránkou. Jenom hybrid může pochopit, jak složité to je, jak je těžké ovládat kontrolu nad svým jednáním. Odklidí těla, zbaví se jich aby po nich nezbylo vůbec nic a poté opustí místo.
Vrátí se brzy do Abattoir, kde ji nikdo nečeká...není to jako dřív. Není to jako když byla ještě těhotná a vždy na ni čekal Elijah a nebo se setkala na chodbě s Klausem, povídala si téměř každý den s Rebekah a okolo ní se motali odporní upíři, co ji měli stále pod dohledem. Bylo jich tady hodně a zároveň jako kdyby nikdo. Každý si šel vlastní cestou a ačkoliv už to byla ironie nebo ne, tak z nich všech byl nejvíce spokojen právě Klaus, alespoň se to tak zdálo. Tiché kroky ji doprovázejí směrem nahoru a k jejímu pokoji, když v tom se zastaví na chodbě a zaslechne známé hlasy. Opodál...v pracovně stojí Klaus a Elijah a povídají si spolu. Měla za to, že se jeden druhému spíše vyhýbají, ale jejich slova naznačovala něčemu jinému. Pevně sevře čelist po pár slovech, které se k ní dostanou a hned pochopí, že celá ta věc ohledně „nebavíme se“ je jenom šaráda pro ostatní. Lhal jí do očí a druhý se raději tomuto tématu vyhýbal. Má zatraceně právo na to to vědět, měli jí to říct, protože jde tady o někoho, kdo jí sebral dceru. Zatímco ona bláhově doufala, že přijdou k rozumu a usmíří se, aby mohli společně odstranit Esther, tak ti dva už spolu střádali plány, které ještě neuskutečnili. Jak dlouho to trvá?
Rychle se rozejde ke dveřím, jako kdyby chtěla upozornit na svůj příchod. Otevře dveře vzápětí se opře o futra ramenem, přičemž zkříží ruce na hrudi.* Dva nezbední lháři. *Zavrtí nad nimi hlavou a ohrne vrchní ret směrem nahoru. Rozejde se jejich směrem a zastaví se někde mezi křesly, aby bylo na ní dobře vidět, přičemž pohledem těká mezi jedním a druhým. Ruce si dá v bok a našpulí přitom rty.* Se kterým z vás mám začít jako první? Oh, vezmu to dohromady. Ty...*Poukáže na Elijaha.*...jsi mi lhal do očí. A ty...*Obrátí pozornost ke Klausovi.*...ty jsi byl vždy prolhaný zmetek. *Usměje se na něj provokativně. Roztáhne ruce do stran, které hned zase stáhne nazpět k tělu.* Takže kdy tedy zabijeme vaši psycho matku? Protože já už odmítám čekat o den déle. *Řekne zostra. Nemá chuť se právě teď s nimi hádat, i když lze vidět, že je naštvaná, protože jí o tom neřekli. Momentálně je důležitější, že spolupracují a že konečně pohřbí tu čarodějnickou svini hluboko pod zem ze které se už nevyhrabe.*

*Nikdy to nemalo nič spoločné s nedôverou, nikdy to nenadväzovalo na jeho paranoju, ani opatrnosť, s akou tajomstvá v jeho mysli, zostávali naďalej len tajomstvami. Jediná osoba, ktorá tak mala vôbec tušenie, o čo ide, bol práve jeho brat, do ktorého to vkladal všetko. Nevybral si to, nezvolil si ho spomedzi všetkých, prišiel sám, jeho dôvera v neho za tie storočia, za časy, keď boli len slabí, malicherní ľudia, sa vybudovala akosi samotná. Toto nebola doba na kritizovanie všetkých jeho skutkov, nebol čas dostávať sa do rady, zapojiť ostatných a ospravedlňovať sa, mrhať tak vzácnym dychom. Mohlo mu to byť ľúto a jeho démoni sa proti hocijakej myšlienke na ľútosť, mohli vzpierať, mohli zabárať rovno do mäsa, mohli sa vznietiť. A on to musel nechať tak. Ak chcel pre poslednýkrát nadobro skoncovať s parazitom, ktorý sa zdal nezničiteľným, neporaziteľným, nikdy nemiznúcim. Ako sa hovorí – „nikdy nespoznáš vrchol, kým sa nedostaneš dosť dole.“ Jeho vrchol bola tak prostá a jednoduchá vec, zároveň komplikovanejšia, než sa zdalo všetko ostatné. Smrť ich matky, jeho ruky, ktoré sa dotknú jej hrdla, než naveky ukončia akýkoľvek tok krvi, akýkoľvek presun kyslíka do jej tela, ktoré si viac nezaslúžilo kráčať medzi nimi, nezaslúžilo obývať toto mesto. Neboli v tom žiadne lži, ani klamstvá a smrť nebola nič viac, než smrťou. 
Od sekundy, čo jeho starší brat prejde dverami jeho pracovne a tichým zábleskom zatvorí za chrbtom, sa jeho myseľ upriami dokonale na ich plán. Sklenený pohár v jeho ruke sa stále otáčal letmo do strán, ako povrch tekutiny, ktorá s istým zámerom siahala len do jeho polky, nikdy neprešiel okrajom. Akoby sa nič nedialo, akoby sa neschyľovalo k niečomu, na čo sa tak vychytralo celý ten čas pripravovali. Žiadne starosti, žiadne slová, ktoré treba prediskutovať, ktoré treba zmieniť. Len prosté ráno v spoločnosti jeho už menej prostého brata. Ich spojenie bolo najlepšou vecou, ktorá sa mohla udiať, najsilnejšou. Možno na konci dňa má Elijah vždy v niečom pravdu, aspoň v jednej z vecí – „rodina je moc.“ Jeho oslovenie prejde rovnako opomenutím jeho mena, ktoré sa zdalo byť už zákonitým pozdravom, ktorý popravde nebol vôbec nutný. Na niekoľko sekúnd mlčí, ako čaká, kým sa Elijah usadí povedľa nemu a on sa bude môcť v patrnom komforte dostať k jedinému bodu, na ktorom sa ešte bolo treba zhodnúť. Iste, jeho správa mohla byť pomerne stresujúca, náhlivá, akoby im snáď každou sekundou dochádzal tak vzácny čas, ale presne to sa dialo. Ani jeden z nich nemohol tušiť, na čo sa matka znovu chystá, čím skôr jej všetky plány a intrigy zarazia, tým skôr sa ich rodina bude môcť pohnúť ďalej. A v tomto smere, pre ňu dnes obaja urobia všetko. Automaticky brata uistí, že ich plán je bez trhlín a všetko, čo chceli, vychádza bez väčších problémov. Nebolo možné, aby hocičo z toho nevyšlo, aby ich plán zlyhal v akejkoľvek zo svojich častí, nepripustil by to. Tváre ich oboch sú neutrálne, pokojné, hlasy tiché, snáď bez tónu, ale v očiach ukryté viac, než by mohli dať najavo. Hrať dookola jednu a tú istú šarádu, človeka by to mohlo unaviť, obmedziť, zatieniť mu myseľ a nikdy nevpustiť tak potrebné svetlo. A oni tú hru hrali už príliš dlho. 
Pomaly sa nahne pri stôl a letmo posunie druhý pohár, ktorý predtým naplnil Whiskey, po stole jeho smerom. Akoby to bola ponuka, ktorú nemôže odmietnuť a popravde nič podobné ani neočakával. Obaja boli pripravení, stačilo dať podnet a celá záležitosť sa môže ukončiť behom chvíle, prečo si na to znovu nepripiť? Elijah predsa najlepšie vedel, že výnimočné chvíle, si vyžadujú výnimočné činy. Nepatrne nakloní hlavou do strany a zovrie naoko uvoľnené pery pevne k sebe sledujúc brata pomerne zaujatým pohľadom. Od začiatku bolo jednoznačné, kvôli čomu tu dnes sedia, aký bol dôvod stretnutia, ktoré sa mohlo zdať možno náhlivejšie, než chcel.* Nie je snáď nič, s čím by som súhlasil viac. *Pohne jednou rukou letmo do strany, pričom našpúli ústa, akoby to už nebolo nič viac, než holá samozrejmosť. Pri jeho otázke len s ľahkým pobaveným v očiach podvihne hlavou a nakrčí stroho obočím.* Myslím, že na také rodinné posedenie, si nájdem čas vždy, brat môj. *Nebolo minúty, kedy by nemohol, nebolo sekundy, kedy by sa čo i len zdráhal. Elijahove vystupovanie len prejde pohľadom, bola to tá najbližšia vec, ktorá ho k nemu v túto chvíľu pútala. Každý z nich však vedel, čo to znamená, každý z nich vedel, kam celá situácia smeruje a že dnešné slová nie sú len zbytočné reči do vetra.* Perfektné. *Odvetí svojím typickým prízvukom, pričom si dá záležať, aby slovo so spokojnosťou v hlase predĺžil tónom. Už-už pootvorí ústa v zámere niečo dodať, keď sa dvere jeho pracovne znovu otvoria. Tento krát však nie tak opatrne, nie tak potichu, sprudka ohlasujúc príchod niekoho, kto tu nemá byť, komu sa naskytol pohľad na niečo, čo tak veľmi tajili. Nemusel sa ani ohliadnuť, nepotreboval ju vidieť, aby vedel, kto sa rozhodol narušiť ich malé posedenie. S ľahkým výdychom pretočí očami a automaticky do seba prevráti celý obsah pohára, ktorý dovtedy len zvieral v ruke.* Hayley...Aké milé prekvapenie. *Prenesie ironicky k jej slovám, pričom krátko zablúdi pohľadom k bratovej tvári. Jeho výraz hovorí za všetko, avšak nevyznie rozhorčene, ani pobúrene. Skôr ťažkopádne, možno z časti zmierene. Následne len pomaly natočí hlavou jej smerom, ako ju očami sprevádza pri každom kroku, ktoré smerovali práve k priestoru medzi ním a Elijahom. Jeho pery sa automaticky pootvoria, ako prakticky prevalcuje hocijakú pokojnú konverzáciu, ktorá v miestnosti doteraz prebiehala. To však ani nesiahalo k pomenovaniu, ktoré sa očividne rozhodla uštedriť jeho ušiam. Kútiky jeho pier nepatrne cuknú pri pohľade do jej tváre, než sa opäť slabo odvráti.* Nie je tu žiadny dôvod to dramatizovať, láska. *Obaja robili, čo museli robiť, nebolo v tom nič osobné.* A pre odpoveď, ty sa aj naďalej budeš tváriť, že o ničom netušíš nechajúc mňa s Elijahom raz navždy vyriešiť situáciu menom, Esther. *Nepotreboval, aby do toho pchala svoje prsty a matka niečo prehliadla, nemali žiadne iné pokusy, len jeden. Prejde ju intenzívnym pohľadom, než sa s rozhodnosťou v očiach zahľadí späť na svojho brata, od ktorého čakal súhlas nad svojimi slovami. Neveril predsa tomu, žeby ju chcel zatiahnuť k ich matke ešte o niečo viac, než už bola.*

*Nemuseli s bratrem probírat žádné detaily jejich plánu, který je měl dovést k úspěšné likvidaci jejich matky. To slovo - matka - nemělo to pro něj téměř žádný význam. Esther pro něj byla žena, která jemu a všem jeho sourozencům dala život. Dala a pak i vzala. Která matka něco takového udělá. Ano, měla dobré úmysly, chtěla je ochránit. Když se, ale pak ukázaly ty hrůzné následky její četné magie, místo, aby stála při nich a pokusila se jim pomoct, odvrátila se od nich. Odvrhla a usilovala o jejich životy, aby odčinila svou chybu. Nezáleželo jí na nich, pouze na sobě, na jejím svědomí a nejspíše i pověsti, kterou tím získala. Bude známa vždycky, jako čarodějka, která stvořila upíry. Nejspíše si chce vylepšit reputaci tím, že ji budou znát i jako tu, co upíry zničila. Pěkný sen. Jenže neuskutečnitelný, jako ty jejich, které jím ona svým dávným rozhodnutím, udělat z nich upíry, vzala.
Dnes se tady s Niklausem, jak záhy po jeho příchodu do bratrovy pracovny, kde ho našel se skleničkou v ruce, pochopí, měli dohodnout, kdy se jejich plán zrealizuje. Usadí se do volného křesla k bratrovi a vezme od něj nabídnutou skleničku s Whiskey. Na úspěšný průběh toho všeho je třeba se napít. Potěší jej, že se s Niklausem shodnou na tom, že už to chtějí mít za sebou. Jakmile se tak stane, krátce zauvažuje nad vhodným termínem. Datum, které jej napadne mezi prvními a zdá se mu použitelné, navrhne nahlas bratrovi. Jeho otázka, před tím, kdy se ujišťuje, že tam Klaus bude byla víceméně řečnická. Nepochybuje v daném případě o jeho spolehlivosti. Zdá se, že nejen jemu se nakonec pozdává navržené datum jako nejvhodnější. Nepatrně roztáhne rty do spokojeného pousmání a kývne na souhlas hlavou. Pozvedne v ruce skleničku, kterou dosud opíral o loketní opěrku křesla.* To bych se měl dát do práce, ať je vše perfektní... *Poznamená tichým hlasem. Chystá se napít, ale k jeho uším záhy dolehnou rychlé kroky směrující ke dveřím pracovny. Zpozorní a poslechem se snaží dříve, než se jejich majitel objeví ve dveřích, přijít na to, kdo je to poctí svou návštěvou. Nepochybuje, že cílem neznámého a nyní i nezvaného návštěvníka, je bratrova pracovna. Jeho spokojenost ve tváři vystřídá nečitelný výraz, který obrátí ke dveřím. Ruku se sklenkou nechá bezděky zase klesnout na opěrku. Má dojem, že veškeré důvody k přípitku na úspěšnost jejich dosud perfektního plánu právě vzaly za své. Sotva dokoná pohyb hlavou a upře nic neříkající pohled na dveře, ty se rozlétnou a v nich se zjeví... mohl to tušit... Hayley. Přelétne ji vmžiku pohledem a skončí očima na její tváři. V ten moment mu připadá jako bohyně pomsty, která právě je dva nachytala na švestkách... Měl by se kvůli jejímu výrazu cítit provinile, měl by pocítit lítost, z jejich pocitů, i když ještě přesně neví, jak to vezme. Jeho výraz hnědých očí, kterými na ni chvíli hledí, však zůstává neměnný, nečitelný. Jeho tvář je téměř nehybná, jako by zkameněla ve chvíli, kdy se rozrazily dveře a jemu došlo, že už patrně nic neproběhne tak hladce, jak ještě krátce před její návštěvou, věřil. Sotva překoná prvotní šok, zjištění z nenadálé události, po tváři mu přeběhne nespokojený, nelibý výraz, který ovšem zakryje tím, že na chvíli sklopí pohled z její tváře někam dolů. Možná níže k jejím nohám, možná, jen na podlahu před ní. Zatímco je ona počastuje svými slovy, jako by byli malí kluci, snaží se přijít na něco, čím by mohl situaci nějak zachránit, ale nic "důvěryhodného" Hayley ho nenapadá. Svou tvář, alespoň stihne vyhladit do nečitelného výrazu, když oči po pár vteřinách zase zvedne. O něco pevněji, silněji obepne prsty kolem sklenice, kterou drží. Sklo jej příjemně chladí v dlani. Může sledovat její cestu od dveří mezi ně, kde se zastaví a s praží jednoho po druhém pohledem. Zvedne k ní oči, když si jej měří a obviní ho z lhaní do očí. Možná tehdy v tom okamžiku jedinkrát zakolísá ve svém dosud neměnném rozhodnutí. Krátce uhne pohledem dolů, aby zakryl lítost a provinilost. Naštěstí si tou dobou Hayley podává jeho bratra. Stačí mu pár chvilek k tomu, aby své nelibé pocity potlačil. Navzdory všemu, do toho šel s tímhle rozhodnutím, odhodláním, že následky nebudou nejpříjemnější. Důležitější pro něj, než její výčitky je její štěstí a úsilí, aby se konečně setkala se svou dcerou. I proto své pocity potlačí a vyhladí tvář opět do klidného výrazu, když se na Hayley opět podívá. Zatímco ji jeho bratr uvítá slovy, on dosud mlčí.
Sotva ovšem Hayley začne zjišťovat, kdy se pustí do likvidace Esther, stáhne nespokojeně, podmračeně obočí a v jeho očích se nelibě zablýskne. Jako by tím chtěl dát právě Hayley najevo, že přesně z toho důvodu, který zde nyní předvádí o ničem neměla vědět. Nechce nijak ohrozit jejich přípravy.Věří, že Esther má oči a uši všude a nechce riskovat. Dalším důvodem je bezpečí ostatních, včetně hlavně Hayley. Nemůže z ní nikdo dostat něco, o čem nemá tušení. Krátce zalétne pohledem k bratrovi, který k ní zrovna promluví. Když se po té Niklaus podívá na něj, může v jeho pohledu vidět stále stejné odhodlání k tomu, co se již tak dávno dohodli. Také je tam ovšem nelibost z toho, že je Hayley odhalila.* Hayley, nech to na nás, prosím. *Pohlédne na ni docela klidně, leč v jeho hlase je slyšet, že je to pro něho opravdu důležité. Zvedne se z křesla, přičemž postaví sklenici s pitím zpět na stůl. Obejde křeslo a kolem Hayley se vrátí ke dveřím, které zůstaly po jejím příchodu dokořán. Nepotřebuje, aby se ještě někdo další dozvěděl o jejich tajné spolupráci. Dveře zavře a pak se otočí do místnosti.* Je to záležitost několika málo dní... *Dodá, jako by to mělo patřit ještě k tomu, co jí pověděl. Od dveří dojde zpět ke křeslu, ale zůstane stát vedle něj.* Pro úspěšný průběh je nutné, aby vše zůstalo, tak jako dosud... *Pronese k Hayley. Tváří se vážně a jeho pohled, který jí při tom věnuje je varovný.* Tvá asistence není nutná... *Ujistí ji, že s její pomocí nepočítá ani teď, když je odhalila. Vypadá, že o tomhle dále nehodlá diskutovat. Z Hayley pak pohlédne na Klause. Je vidět, jak nespokojený je teď z přítomnosti Hayley na jejich tajné schůzce.*

*Pravděpodobně budou litovat toho, že je vůbec zaslechla, že byli pro jedenkrát tak neopatrní a své schůzky si domluvili v nesprávnou dobu. Nebo naopak...ona se nevrátila ve vhodnou dobu domů, protože kromě nich a Alisey nikdo další tady nebyl, ne ti, co měli nadpřirozený sluch a mohli tak slyšet více, než je někdy zdrávo. Tajili to před ní a možná k tomu měli i své důvody na které jim s velkou upřímnosti kašle. Vztek se jí pomalu vaří v žilách, ale zároveň se snaží upokojit. Nejvíc jí na tom všem mrzí, že Elijah jí lhal do očí, snažil se ji přesvědčit, i když měla pochybnosti a ona jako naprosto pitomá káča tomu bezmezně věřila.
Nehodlá na chodbě stát tak dlouho, dokud si ji sami nevšimnou. Ne, pěkně se jim do toho přimotá v tu nejméně vhodnou chvíli, alespoň pro ně to bude zcela nevhodné. Prakticky hned se objeví u dveří pracovny, které otevře dokořán. Opře se o futra a pozoruje s vážným, ale nepříjemným výrazem ve tváři oba bratry, kteří byli právě přistihnutí na svém malém posezeníčku. Je těžké určit, který z nich je větší a nebo lepší lhář, protože ona uměli uchovávat tajemství, oba dokázali být přesvědčivý, když chtěli a jejich „odloučení“, které bylo jenom hrou bylo toho důkazem. Ušklíbne se na Klause a vrhne na něj jeden ze svých typických, nepříjemných pohledů.* Škoda, že já nemohu říct to samé. *Samozřejmě, že slyšela jeho ironii v hlase a ona měla stejný tón, jako on. Nakloní hlavu do boku dívajíc se Elijahovi do očí. Může na ní vidět, že je zklamaná z této hry, kterou na ni hrál, protože doufala, že on bude tím posledním člověkem, který by ji lhal. O to víc v ní začne vzrůstat vztek, když se na ni dívá stylem, jako kdyby se ničím neprovinil, jako kdyby to, co udělal jeden nebo druhý bylo naprosto v pořádku. Měsíce lžou jí a svým sourozencům do očí, měsíce se domlouvají na něčem, co nebyli schopní uskutečnit. Nasaje vzduch do plic a neobtěžuje se za sebou ani zavřít dveře, když popojde blíže k ním, odvracejíc pohled od Elijaha. Postaví se mezi křesla, někde do středu, aby na ně měla lepší výhled. Snaží se působit vyrovnaně, ale pravdou je, že ani zdaleka není. Má ve své slovní zásobě horší výrazy, které by je charakterizovaly, ale k těm se pro dnešní den nedostane, alespoň doufá. Potlačí v sobě prvotní pocity a zeptá se na jednou věc, která ji opravdu zajímá. Jenomže reakcí, kterých se dočká jsou pro ní jako jed, co se dostává do těla tím nejrychlejším možným způsobem a zasahuje srdce. Dívá se na Klause, přičemž má rty semknuté k sobě a v jejích očích není víc než zlost z jeho přístupu. Mají dohodu a měl by se jí držet a zcela jistě to zahrnuje i jeho nezbedné plny s Elijahem, protože tady jde o JEJICH dceru. Uchechtne se slabě.* Oh, vážně? A kde bereš tu jistotu, že to tak bude? *Odsekne s jistým přesvědčením a odvrátí od něj pohled stylem, jako kdyby se na něj nemohla už nadále dívat. Na jednu stranu k němu občas cítí nenávist, ale na druhou...svou pozornost upře na Elijaha. Opravdu si myslí, že když ji požádá, tak ho bude poslouchat? To nemůže myslet vážně a ne v této situaci. Povytáhne pravé obočí směrem nahoru. Doprovodí ho pohledem směrem ke dveřím pracovny a zase nazpět ke křeslu.* Jako doposud, říkáš? Takže budeme prostě dále čekat, než někdo další se stane obětí vaší matky, budeme stát, nic nedělat a přihlížet až se někdo nevědomky přesune do jiného těla. *Ušklíbne se a tentokrát se podívá i na Klause u kterého asi nikdy nepochopí, jak může mít ke všemu takový přístup. Poslední Elijahova slova v ní projedou jako elektrický proud a proto se k němu otočí čelem.* A co ode mě čekáš, Elijahu? Že budu stát a čekat na zázrak? Vám dvěma...*Těká pohledem mezi nimi, přičemž zvýší o něco hlas a soustředí se teď především na Klause.*...převážně tobě je pravděpodobně úplně jedno, kdy se Hope vrátí domů, ale mně ne! Nepřestanu strkat nos do záležitostí ohledně Esther dokud nebude mrtvá a naše malá holčička nebude tady. *Postoupí od nich dozadu, jako kdyby se chystala odejít.* Přestávám se zajímat o to, co chcete vy, protože tady se řídí jenom podle Mikaelsonů, že ano? Buď se o ni postaráte hned vy a nebo já a potom ji přivedu domů. Neztratím už další měsíc, nebudu přihlížet tomu, jak nazývá ženu matkou, která jí matkou nikdy nebude. Chci pro nic víc, než zatím dostala, Klausi. *Věnuje mu poslední pohled a otočí se k nim zády, přičemž zamíří z pracovny pryč. Měli jí o tom říct, měli ji informovat, protože si to zasloužila vědět.*

*Čas ich matky bol spečatený v tejto chvíli. Mohla žadoniť, mohla prosiť, mohla kľačať na samotných kolenách jej pochabej existencie a on ju s opovrhnutím odmietne. Preňho jej slová boli prázdne, jej vyhrážky dlhšie nenaberali svoje správne opodstatnenie, ktoré sa k nemu tak urputne snažila preniesť. Nebál sa jej, po dlhšom čase tu nebola jediná obava, ktorá by zápasila s jeho vnútrom, ktorá by krúžila v jeho mysli a on hľadiac po nociach v kresle do stien vlastnej pracovne, nemohol ani privrieť oči. Nebola tu možnosť, žeby sa čokoľvek mohlo pokaziť, žeby nechal jedinú vec prejsť cez líniu, ktorú si na samotnom začiatku spolu s bratom určili. Bola to ich jediná a posledná šanca a predsa jeho telo nebolo skľúčené, jeho hruď však uvoľnená, myseľ takmer čistá, spokojná. Mal pocit, akoby sa po jej smrti začalo niečo nové, nový, svetlý deň, ktorý už neprebije žiadna tma, žiadna temnota a už vôbec nie démoni. Jeho dcéra, ich dcéra sa bude môcť navrátiť na miesto, kde patrí, vstúpiť do ich rodiny, akoby od nej nikdy nemusela odísť, vojsť ešte hlbšie doňho a prebúrať aj tú najhrubšiu stenu, ktorú si za tie storočia vystaval. Len ona mohla. 
Jeho pery sa už automaticky roztiahnu do krivého úškrnu, ktorý sa pre tento krát už nesnažil skrývať, nesnažil hocičím zamaskovať. Nad jeho slovami prosto podvihne obočím a trochu podvihne bradou dohora.* Naša drahá matka si koniec koncov nezaslúži nič iné, než ten najdokonalejší koniec zo všetkých. *Stihne preniesť pomerne sucho, než sa chodbou pred dverami pracovne začnú ozývať nie práve najnepatrnejšie kroky. Akoby si niekto vyslovene prial, aby zachytili jeho prítomnosť. Zľahka nakrčí čelom a prižmúri pohľadom, ktorý automaticky nesmeroval smerom, ktorým návštevníka ich malého posedenia, očakával. Zostane poniekiaľ otrávene hľadieť pred seba do priestoru, pričom pri dôverne známom hlase, ktorý sa rozliahne miestnosťou v momente, čo vojde dnu, do seba prevráti celý obsah pohára dovtedy odpočívajúceho v úchope jeho ruky. Tak či onak nemalo jediný význam jej hocičo vysvetľovať, nemalo význam sa zaoberať jej výlevmi, ktoré nesvedčali po ničom inom, než rozhorčení a hneve, ktorý jej možno právom, ale vo veľmi nevhodnú dobu, koloval v žilách. Bolo pochopiteľné, že nikto z ich rodiny nie je potešení z ukrátenia, ale tento krát to bolo pre ich vlastné dobro, pre dobro všetkých a najväčšmi pre dobro ich plánu. Možno práve kvôli tomu žiadne previnenie nevnímal, necítil, ani len kúskom prachu, ani len zrniečkom piesku. On nebol Elijah, nemal dôvod si ju držať v svojej blízkosti, i keď to predsa z času na čas robil. 
Až po krátkej chvíli jej konečne pohliadne spriama do tváre, pričom pery spojí pevne k sebe, akoby sa ani nechystal prehovoriť. Iste, jeho výraz možno niesol známky po rozladení, omrzení, avšak nebolo nič, čoby mohol dodať k pohľadu, ktorý sa jej naskytol. Ani jeden z nich sa ich spoločné uzmierenie nerozhodol zatajovať, pretože by jej nedôveroval, bola to holá vypočítavosť, nič viac, nič menej. Jedno však vedel s istotou. Ani ona, ani nikto iný mu jeho plány nepokazia, nie keď sa tak pracne a hladko blížia k svojmu koncu. Pri jej poznámke len nepatrne ohrnie spodnou perou, než jej letmý úškrn sarkasticky zo sekundy na sekundu opätuje, ďalším odbitím však opäť zmizne a jediné, čo po ňom zostane je poniekiaľ zunovaný výraz. Akoby predsa mohla zabudnúť na večné šarvátky a hrátky, ktoré medzi sebou neustále mali, neustále riešili a prakticky vyhľadávali vecou, ktorou by mohli na toho druhého zaútočiť. Či mu s ňou minimálne bodnúť rovno do chrbta. Na niekoľko sekúnd prejde zrakom k Elijahovi, mohla to byť len čistá zvedavosť, na druhú stranu, ani pre jedného jej prítomnosť rozhodne neznamenala nič dobré, aspoň nie v túto chvíľu. Mlčky pretočí očami a s tichým výdychom si o niečo pohodlnejšie zaprie chrbát do opierky kresla, na ktorom sedel. Naozaj bola dramatizácia tak nepríjemne nutná? Alebo Hayley len úmyselne zhoršovala celý problém? Bola až príliš húževnatá, príliš horkokrvná pre konverzáciu tohto typu, pre niečo rozvážne, čož dokorán otvorené dvere, ktoré za sebou nechala, ani zďaleka neboli. Nemusel byť iný, ale v túto éru sa aj obaja z nich museli preniesť nad všetkými výčitkami, intrigami a maškarádami, ktoré v minulosti, či poslednej dobe ich rodinu postretli. Držali spolu stále napriek všetkému, pretože to bola jediná cesta, možno by ju videla, ak by jej zrak nezatemňovala zlosť nad niečím, čo je krajne nepotrebné vôbec riešiť. 
Pohľadom prakticky doprevádza jej kroky, ktoré sa zastavia v priestore medzi nimi. Jej vety nie sú ničím prekvapujúcim, aspoň nie preňho, koho sa uštipačná poznámka v jeho mene, či oslovenie, ktoré mu zjavne pripísala rovno na čelo, ani pri najmenšom nedotklo. On nemusel skrývať nič, on sa nemusel cítil zle, pretože jej zamlčal niečo, čo nemala vedieť, on nebol jeho brat, ktorý sa zmohol len na odvrátenie očí od tých jej, pretože ho až príliš bodal v krku každý jej malicherný pocit. Na krátky okamih ho priam prevŕta zrakom, než sa upriami v konečnom podaní späť ku Hayley, ktorej očividne nestačilo nič z toho, čo sa dnes dozvedela. Nehodlal ju zapájať do ich plánov, nehodlal jej osvetliť čokoľvek konkrétne a nechať ju, aby všetko zruinovala nejakou blbou nerozvážnosťou, chybou.* Pretože verím tomu, že nie si tak hlúpa, aby si pchala prsty tam, kde by to s veľkou pravdepodobnosťou dopadlo katastrofálne, láska. *Boli príliš blízko na to, aby ju do toho nechal vstúpiť, aby čo i len premýšľal o jej zapojení. Tón jeho hlasu nie je práve príjemný, z jeho tváre vyznie otrávenie, všetka rozhorčenosť, ktorá ním stúpala pri jej postoji. Možno majú spoločnú dohodu a možno zahrňovala aj ich matku, on sa však tohto, zdá sa, nezbaviteľného problému, rozhodol ujať, nemala právo od neho žiadať žiadne vysvetlenia, či kompletné obsahy všetkých plánov, ktoré s bratom majú. Vo chvíli, keď sa ich pohľady opäť rozdelia a prakticky obaja ustanú na Elijahovi, môže postretnúť jeho oči, ktoré stále vypovedali o všetkom tom, čo aj predtým. Nič sa nemenilo, nič sa nebude meniť. Už s večnou istotou sa poniekiaľ arogantne zadíva späť k nej, špúliac nezaujato perami, akoby ho jej výlevy už ani pri najmenšom nezaujímali a nehodlal ich vnímať. Bolo mu ukradnuté, ako veľmi ním v túto chvíľu pohŕdala, ako veľmi ju poznačil oheň, ktorý šľahal miestnosťou na všetky strany, nebola potrebná, nie pri tejto úlohe. 
Už dlhšie však poznal doslova všetky jej stránky, tušil, že neustúpi, že jej obyčajné slová nebudú stačiť k tomu, aby sa stiahla a nepchala nos do vecí, ktoré už boli pomaly vyriešené. Opäť počastuje miestnosť tichým výdychom do prázdna, než rukou zľahka siahne po poloprázdnu fľašku na stole a znovu si z nej odleje Whiskey do pohára. Akoby jeho brat hovoril do vetra, akoby do veta hovorili oni obaja. Lenže ak jej to z hlavy nevykope Elijah, najskôr sa toho bude musieť ujať sám. Priloží si pohár k ústam, veľmi dobre vnímajúc každý bratov pohyb, ktorý viedol až ku dverám, ktorý už zo samotnej opatrnosti zavrie, ako to Hayley predtým neurobila. Iste, akoby na niečom takom už záležalo. Rebekah stále ležala v rakve a Alisea našťastie nemala upírsky sluch na to, aby mohla počuť čokoľvek o čom sa spolu bavia, a že sa bavia vôbec. Elijah mal pravdu, nič sa už viac naťahovať nebude, všetko, čo potrebovali urobiť, bolo dávno na svojom mieste, dávno v zatiaľ pokojnej duši ich matky, ktorá sa obávať naoko ničoho nemusela. Už len pár...Niekoľko krátkych dní, ktoré sa všetkým z nich budú zdať dlhšie, než naozaj budú. Tvár opäť zdvihne až vo chvíli, keď sa jeho brat vráti od dverí späť ku kreslu. Na niekoľko sekúnd to znelo, akoby ju varoval, akoby ju chcel slovami nadobro zbaviť domnienky, žeby mohla urobiť čokoľvek iné, než opäť čakať. Spokojne podvihne kútikom úst letmo do strany a prakticky zíde pohľadom z jedného na druhého ďalej pohodlne sediac na pôvodnom mieste s trochou Whiskey na dne pohára. Všetko toho, čo však Elijah Hayley povedal, malo presne opačný účinok, než chceli. Úsmev z jeho úst mizne rýchlejšie, než by sa stihla nadýchnuť, pričom na niekoľko krátkych sekúnd prižmúri oči niekam do strany dopíjajúc aj posledný dúšok zo dna.* Naša matka už z tela nevytiahne ani švába. Jej počínania sú u konca, ale vidím, žeby si sa musela veľmi premáhať k tomu, aby si to pochopila...*Precedí znudený jej konaním. Možno by sa musela premáhať vôbec k tomu, aby niečomu takému po tak dlhom čase uverila. Aby uverila tomu, že je pripravený priviesť ich dcéru späť a jediné, čo ich od nej delí, je pár, krátkych dní. 
Po tom, čo sa jej zlosť vrátila prevažne k jeho osobe, neobťažuje sa dlhšie držať stranou, neobťažuje sa viac nechávať brata, aby tento problém vyriešil v pokoji, pretože ona sama tak konať očividne nehodlala, ani pri najmenšom nie. Lenže do jeho uší sprudka udrie niečo, čo nechcel počuť, čo nemala právo vysloviť. Automaticky zovrie čeľusťou, celé jeho telo sa napne, akoby v druhý moment nemal na pláne nič iné, než sa prevrhnúť, vypustiť všetko rozhorčenie, ktoré sa v ňom hromadilo. Venuje jej tvrdý pohľad a poniekiaľ silnejšie prstami voľnej ruke stisne opierku kresla, ako od nich začne ustupovať dozadu. Ďalšie jej mrhanie dychom vnímal už len zbežne, letmo, všetko, čo mu stačilo, vyznelo. Na niekoľko sekúnd zostane očami pri Elijahovi, akoby sa snáď rozhodoval, zvažoval dve možnosti. Utopiť to v sebe, či nechať vyplávať na povrch...Jeho tvár sa zovrie, poukáže na rozhodnutie, ktoré učinil. Než by stihla prejsť čo i len o krok bližšie k dverám, upírskou rýchlosťou sa premiesti len niekoľko centimetrov od jej chrbta, zachytávajúc sprudka jej predlaktie, ktoré jedným pohybom stiahne do strany, ako ju otočí späť smerom k nemu, k nim.* Už raz si mi odlúčenie od našej dcéry vyčítala a mala si svoje dôvody. *Díva sa na ňu uprene, bez hocijakej známky potom, žeby ju mal čo i len pustiť k slovu, keďže to bol doteraz on, kto počúval ju. Možno bolo na čase, aby ona opäť počúvala jeho.* Ale nemáš jediné právo stále opakovať, že mi je ukradnutá! Pretože ja sa dlhšie opakovať nebudem, povedal som to raz a nehodlám to hovoriť znovu, keďže to očividne nemá najmenší význam. *S pohodením rúk do strán, automaticky pustí tú jej, ktorú v samotnej postate zviera len niekoľko sekúnd. Jeho tón je zvýšený, jeho tvár napnutá, zvraštená všetkým, čo mu podhodila priamo pod nos a snáď čakala, že sa za tým bude plaziť. Mohlo to vyzerať, že sa nad ňou chcel týčiť, že jeho pevný postoj nepoznal miesto pre diskutovanie, pre oponovanie.* A ak chceš naozaj tak veľmi zničiť našu matku, môžeš ísť...Môžeš ju navštíviť a skúsiť to hneď v tomto momente. *Muselo byť jasné, že neočakával, žeby to naozaj urobila, žeby jej niečo podobné vôbec vzišlo na um. Pomaly sa tvárou priblíži ešte o niečo bližšie k tej jej. Jeho pery sa zvierali k sebe, zuby tlačili do horných.* Pretože som si istý, že sama  so svojou nerozvážnosťou budeš mať omnoho väčšiu šancu, ako kedy ja s Elijahom. Možno ťa nakoniec hneď nazabije, možno ťa nechá, aby si sa vrátila, ale predtým sa veľkodušne dostane do tvojej hlavy a potom nám len predvedie zvyšky toho, čo z plánu, ktorý by ju zabil, ktorý ju zabije, zostali. *Mohol len poukazovať rukami na to, ako veľmi melodramatický mu celý jej momentálny postoj k ich veci pripadal. Možno čakala dlho, možno to bola až príliš dlhá doba na to, aby si čo i len dokázala pomyslieť na to, že sa skutočne krátky. Dodá pomerne ironicky, nič ako úškrn jeho tvár však nezdobí. Pomaly sa odtiahne, avšak nikam dozadu neustúpi, práve naopak. Potichu vydýchne niekam k zemi na chvíľu odvracajúc zrak niekam do strany, akoby jeho pootvorené pery nechceli pokračovať.* Dostaneme našu dcéru späť, Hayley. *Nemusela mu viac veriť, nenútil ju k tomu. Znovu sa zadíva do jej očí, rozhorčenie už však nie je emóciou, ktorá by v nich prevládala. Jeho tón počuteľne ustane, utíchne, celé telo sa o niečo uvoľní.* V pokojné, sobotné ráno to bude jej tvár, ktorú konečne uvidíš. *Prenesie, ako záväzok, ktorý snáď tak veľmi potrebovala počuť.* Ver tomuto sľubu, pretože sa ho nechystám porušiť. *Ani on nehodlal čakať dlhšie, tiež však nechcel pokaziť niečo, čo malo všetky ich šance. Pomaly od nej ustúpi do strany, stiahne sa z jej blízkosti a otočí sa čelom k bratovi, na ktorého pomerne dôležito pohliadne.* Žiadne pozvánky na veľkolepú večeru očakávať nebudem...*Povie mienene, než sa mu znovu otočí chrbtom, tento krát sa však nezahľadí na Hayley, prakticky je to len zlomok jeho pohľadu, ktorý sa na nej uchytí, keď prechádza popri nej ku dverám, ktorými mala v pláne len moment dozadu ako prvá prejsť ona.* Oh...*Vydýchne ešte naposledy, než vyjde na chodbu, pričom sa jednou rukou zachytí rámu dverí, ktoré zatiaľ nepootvára.* A nezabudni na dobré víno. *A tak konečný moment jeho zraku patrí predsa len bratovi, s ktorým dnes, zná sa, prebrali napokon predsa len všetko, čo chceli. Už nijako neotáľajúc prejde vchodom svojej pracovne na chodbu, než sa stratí smerom zo sídla.*

*Sotva Hayley vtrhla do Klausovy pracovny jako velká voda, jako bohyně pomsty, měl dojem, jako by všechno, co dosud uskutečnil on nebo bratr, v plánu, který pomalu, ale jistě uskutečňoval, přišlo vniveč. Když vidí její vztek, zlost, rozhořčení nad tím, že ji z něčeho vynechali, jako by to bylo něco, co si sám, dobrovolně vybral. Nic z toho, co poslední měsíce dělal, předstíral, mu nebylo po chuti, ale přesto se dál držel své strategie. Kvůli svým sourozencům, těm mladším, protože Finn u něj skončil stejně jako jejich matka a stejně tak, jako před tím Mikael. Muž, kterého dlouho nazývali otcem. Chtěl, aby měli všichni od jejich matky konečně klid a pokoj a mohli si žít, podle svého, bez obav, že je někdo bude chtít zabít nebo jim zasahovat do života takovým způsobem jako Esther. V tom všem byla na těch nejpřednějších místech také Hayley a její dcera, malá Hope. Nic ho nepohánělo dál a nedávalo mu sílu vytrvat, jako vědomí, že se k nim po té, co bude matka mrtvá, vrátí a bude tady s nimi konečně moci žít a bude v bezpečí. Přestože Hayley nechtěl do jeho úmyslů zasvěcovat, snažil se a doufal, že mezi řádky vyčte, že pochopí, že jeho chování, jednání má svůj důvod. Jejich matka je velmi vychytralá a podezřívavá, stejně jako všichni ostatní v téhle rodině. O to více musel být opatrnější. Vše, co Hayley nastiňoval, co jí povídal nebyly lži, jen neúplné pravdy, protože nechtěl riskovat, že by mohl někdo z matčiných lidí byť jen jediné slůvko zaslechnout a prozradit jí to a celý jejich plán by padl. Jeho obavy z možného nezdaru byly příliš vysoké, příliš silné.
I když byla Hayley naštvaná, doufal, že se uklidní a dá si říct, aby se jim nepletla do cesty a nenarušovala jejich plán. Ne nebyl z toho nadšený, ani z toho, že ho obvinila ze lhaní do očí. Přesto si uchovával naději, že po prvotním vzplanutí vychladne a bude poslouchat. Z vývoje v bratrově pracovně ovšem nebyl ani trochu spokojený.Přesto zkoušel Hayley domluvit v klidu a vždy jako kdykoliv dosud se to snažil udělat po dobrém. Její reakce jsou, ale stále stejné. Typické pro ni. Cítí se zrazená, vynechaná a teď kolem sebe kopá jako divoký tvor.
Alespoň se zvedne z křesla, kde chvíli i po jejím příchodu seděl a dojde ke dveřím, které ona neměla potřebu zavřít, neboť si zřejmě připadá neohrožená, nezničitelná. Když si pak Hayley převážně vyměňuje názory s jeho bratrem, on sám nemá chuť se do toho přidávat, neboť mu i to připadá dost riskantní, vrátí se zpátky a zkouší Hayley ujistit, že její pomoc není nutná ani žádoucí. Zůstane stát u křesla. Situace v místnosti se, jen zhoršuje, vyhrocuje a on se snaží přijít na to, jak je oba zklidnit. Niklaus se ovšem rozhodne vzít situaci do svých rukou. Jen se na něj trochu ostražitěji podívá. Na něj i na Hayley, když se zničehonic přemístí z křesla před ní a zastoupí jí cestu. Vše velmi pozorně sleduje, a kdyby měl pocit, že si k Hayley dovoluje něco, co přesahuje meze, je připravený zasáhnout. Když po úvodním trochu ostřejším projevu bratr trochu zmírní a pustí ji, sleduje je dál, ale už ne tak napjatě. Mírně si nakonec vydechne, protože netoužil po žádné roztržce, ani mezi Klausem a Hayley, ani mezi ním a jeho bratrem. Jeho tvář se o něco více rozjasní, když bratr slibuje Hayley, že se Hope brzy vrátí, dokonce jí poví datum. Bratrův optimismus se mu líbí, těší ho, i když on po tomhle má o všem dost velké pochyby a není si jistý, že vše proběhne tak jak chce. Své obavy ovšem zakrývá za svým klidným výrazem a odhodlaným pohledem.
Netrvá to dlouho a Niklaus se s nimi po svém rozloučí. Když se na něj bratr podívá, opětuje mu svůj pevný, odhodlaný pohled, který je snad ještě silnější potom všem, co se teď stalo a nepatrně přikývne. Nehodlá před Hayley už nic k jejich plánu říkat, aby se něčeho z toho nechytla a nechtěla být nápomocná. Na bratrovu poznámku o víně reaguje mlčky. Pak už jsou v pracovně sami s Hayley. Jen pár vteřin stojí a dívá se za Klausem. Po té se zadívá na Hayley, netuší, jak na tom je, a jen velmi nerad by přiléval olej do ohně, ale nebyl by to on, kdyby se alespoň nepokusil s ní ještě promluvit. Přesto si pamatuje jejich poslední rozhovor. Setkání v baru Sophie, kdy Hayley odhalil svou minulost a pověděl ji o tom, co si prožil, co na něj Esther připravila. I z toho důvodu si od ní udržuje větší odstup, než by mu bylo milé. Přejde docela tiše k ní a pohlédne na ni. Když je Niklaus pryč je jeho pohled o něco vřelejší. Nedokáže se na ni zlobit nebo ji něco vyčítat z toho, co zde předvedla, z čeho i jeho obvinila. Je na něm vidět, jak moc mu na tom, aby uspěli, aby se ona dočkala své dcery a oni klidu, záleží. Přemýšlí, jestli má něco říct, jestli to má význam.* Nechtěl jsem ti lhát, Hayley, ale pro mě je teď nejdůležitější, abychom to vyřešili s Esther. Jednou a pro vždy. Řekl jsem, že pro to udělám všechno, bez ohledu na následky. *Promluví na ni. Odhodlaně, pevně, ale zároveň procítěně, z toho, jak moc důležité to pro něj je. Dívá se jí při tom do očí.* Od začátku jsem se ti snažil naznačit, že to není tak, jak se to jeví, ale příliš se bojím toho, že by se něco doneslo Esther. Proto jsem nemohl. Doufal jsem, že ti to dojde, že pochopíš, co se ti mezi řádky snažím říct... *Poznamená s nadějí v hlase, která ovšem na konci jeho věty vymizí do ztracena stejně, jako jeho slova. Mírně si povzdechne.* Ještě pár dnů, Hayley a pak to skončí. *Ujistí ji velmi přesvědčivě nejen ve svém hlase, ale i v jeho výrazu, v jeho očí, kterými ji skoro propaluje.* Nechej si to, co si zde dnes viděla, slyšela, pro sebe, prosím. Pak se konečně všichni dočkáme toho, o co tak dlouho usilujeme. *Shrne to a uzavře. Ještě na ni krátce pohlédne. Po té se probere z jejich malé soukromé chvilky a poodstoupí od ní o něco dál.* Teď mě omluv, prosím. Musím zařídit nějaké věci. *Jak se od ní vzdálí jeho tvář se opět vyhladí od všech emocí a pocitů a z jeho pohledu už zase nejde nic vyčíst. Pak se k ní otočí zády a opustí pracovnu, aby se dal do zařizování té dlouho plánované večeře na závěr všeho, i když jak už teď ví, neproběhne podle jeho představ. I tak se drží plánu, který vymyslel.*

*Opustí prostor někde mezi chodbou a dveřmi, které se neuráčí ani za sebou zavřít, jako kdyby snad tady neřešili něco, co je pro druhé uši nepřístupné. Ostatně to tak bylo i pro ni, jenomže to by si museli dávat větší pozor a nebo mít svá setkání někde, kde je nikdo nemůže přitom přistihnout a ona byla právě asi ten „jejich největší problém“, který se naplnil. Nelituje toho, že jim vstoupila do rozhovoru, že si dovolila byť jen zaslechnout slovíčko. Zatraceně měla právo na to vědět, že už nějakou dobu spolu kují pikle proti jejich matce. Vždyť šlo i o ni, nešlo? Celé to vzniklo jenom kvůli Hope...a ona je její matka, její krev. Ať si říkají, co chtějí, ať si všechny své názory a postoje strčí tam, kde slunce nesvítí, protože momentálně je vytočená nevědomostí a svou hloupostí, že věřila převážně Elijahovi. Měla u něj jisté tušení už nějakou dobu, ale byla tak důvěryhodná, že to nechala být, nezatěžovala se tím, i když jí vnitřní hlas našeptával něco zcela jiného. A Klaus? U něj nebylo nic překvapením, nikdy nebude. Vždy bude stejný, nezmění se, nezlepší své postoje ani kdyby ho celý svět o to prosil...možná, možná existovaly dvě osoby kvůli kterým by to udělal, ale ona jednou z nich nebyla. Bohužel nebo možná bohudík? Ne, že by k němu měla o něco menší vztek, jenom se to dalo předpokládat, důvěřuje mu v důležitých věcech, ale v těch méně cenných? O tom by se dalo velmi pochybovat.
Natočí hlavu směrem k němu, přičemž ho nezapomene obdarovat jedním ze svých úšklebků, které nejsou ničím zvláštním a to hlavně ne tehdy, když je v jeho přítomnosti.* Pokud dobře vím, tak když si do toho začal strkat prsty ty dopadlo to stejně….oh, počkej... *Pousměje se na něj ironicky a založí si ruce na hrudi.*...nedopadlo to nijak, protože si neudělal vůbec nic. *Dalo by se říci, že zaujímá přesně ten stejný postoj jako on. Nebylo mezi nimi rozdílu, alespoň ne teď. Dívala se na něj stejně otráveně, promlouvala k němu stejně nepříjemným hlasem jako on k ní. Občas byli jako přes kopírák a zároveň tak rozdílní, že nebylo možné je vůbec srovnávat. Jak si mohou myslet, že neměla právo o tom vědět? Jak si to vůbec mohou dovolit? Tvrdili by to samé v případě, kdyby se prostě sebrala a jela za Hope, aniž by jim o tom řekla? Byli by s tím úplně v pořádku? Má toho dost. Má dost věcí o kterých rozhodují Mikaelsonovi, jako kdyby ona nebyla jednou z nich. Ať si říkají, co chtějí, dle jejího názoru do toho zahrnutá být měla.
To nebo spíše kdo ji dokáže vytočit na největší míru je Elijah. Jeho slova do ní bodají jako ostnatý drát, jako když nějaká bezpáteřní krysa kope do psa, který k němu vzhlížel. On je pro ni opravdu citovou záležitostí, tudíž všechno, co řekne si bere osobně a to se týká i jeho chování vůči ní. Momentálně tam nebylo nic, co by poznávala s předchozích rozhovorů. Viděl ji stejně nepotřebnou, neužitečnou a málo cennou jako Klaus...to bylo horší, než cokoliv, to bylo to, díky čemu nemohla kontrolovat vlka v sobě. Chtěla, aby spolu spolupracovali, přála si to, ale momentálně má za to, že to možná bylo chybou. Jejich spolupráce vyústila v to, že budou naprosto ignorovat ji, chovat se k ní, jako kdyby nebyla nic, nikdo. Nejenom, že Elijah ji nutí mít nad sebou takovou kontrolu, že musí doslova zatínat zuby, aby neřekla něco, čeho by později mohla litovat, i když s velkou pravděpodobností by se nikdy neomluvila, protože to je to, co ona rozhodně nedělá. Ale koutkem oka zahlédne Klausův spokojený úsměv, kterým překračuje všechny hranice. Zadívá se na něj s lhostejným výrazem ve tváři.* Něco ti přijde vtipné? Protože být tebou bych velmi zvážila, zda ano.  *Řekne k němu varovně, spíše jako kdyby se mu snažila vyhrožovat. Připomene jim, jaké škody jejich matka nadělala a jaké se ještě mohou stát. Zabránili snad něčemu? Ne. Udělali něco pro to, aby přestala? Prozatím také ne. Mají toho možná dost, ale Rebekah právě teď trčí někde a nikdo z nich nemá ponětí, co se s ní děje. Kol měl jiné tělo a trpí ztrátou paměti, protože Esther je vychcaná jak mraky. Alisea? Ta se musí třepat každou chvíli, zda si nepřijde pro Nikol. Elijah může dostat každou chvíli nové tělo a Klaus sám asi zapomíná na to, že dokonce to jeho obýval nevítaný host...a  na samém vrcholu toho všeho je Hope. Stáhne ruce podél těla a přijde o dva kroky blíže ke křeslu na kterém má usazený svůj královský zadek.* Oh, vážně? A kdy ty pochopíš, že si měl něco udělat mnohem dřív? Zase až po tom, co budou škody napáchány? Až lidé na kterých ti záleží a i když je na tvém seznamu naprosté minimum zemřou nebo se vytratí? *Přihmouří přitom oči ze kterých srší momentální nevraživost vůči němu. Musí vědět na koho přesně naráží, pokud z nich dvou tedy on není ten nechápavý.
Nevydrží to, zkrátka a jednoduše pustí ze sebe minimálně polovinu z toho, co má na srdci. Tu druhou raději uchovává hluboko v sobě nebo se o to snaží. Možná to může působit, že neumí nic jiného, než jenom v posledních měsících stále dokola jednomu či druhému něco vyčítat, ale už je jen unavená z nekonečného čekání. Unavená z nocí, které stráví lovením ostatních, krmením se na nevinných, unavená ze dnů, kdy mysli jen na ni, kdy ji postrádá. Nikdy nechápala, jak někdo může mít až tak silné rodinné pouta, dokud to sama neokusila na vlastní kůži. Příchod do New Orleans jí mnohé dál, mnohému naučil a už není ani zdaleka tou dívkou, která zde přišla, která nevěděla teoreticky nic a která se starala čistě jen sama o sebe. Mohl ji přesvědčovat několikrát o tom, že mají stejné cíle, že chce přivést jejich dceru domů a udělá pro to všechno, ale právě teď měla zatemněnou mysl tak moc, že to bylo, jako kdyby to nikdy nevyslovil, jako kdyby už jednou se nesnažil ji o tom přesvědčit. Nevnímá ho, nevnímá jeho držení těla a sebekontrolu. Je přichystána k tomu opustit místnost, nechat je tam, protože stejně cokoliv z toho, co řekne oni si k srdci nevezmou. Buď s tím pohnou co nejdříve a nebo začne dělat něco sama. I kdyby měla při záchraně své dcery položit život...alespoň by věděla, že se snažila dát do toho všechno, že zemřela pro ni, že udělala něco, co nikdo jiný neudělal pro ni. Připravená k tomu, aby vykročila pryč z místnosti se najednou prudce otočí čelem k osobě, která svírá její paži. Zadívá se mu do očí a na protest okamžitě cukne, jako kdyby jeho dotyk byl něčím nežádoucím, něco, co si k ní nemohl a nemůže nikdy dovolit. Rty má semknuté pevně k sobě, pohled upřený jenom do jeho oči a tvrdý postoj. Mlčí, protože není schopná nic říct, díky tomu, že ji nenechá, stejně tak jako mu ani zdaleka nechce vůbec odpovídat. Nevypadá to, že by ji měl odměkčit, že by ji přiměl zamyslet se nad slovy, které poslouchá velmi pozorně. Trhne rukou do strany, aby se mu vysmekla ze sevření ve stejnou chvíli, co ji pustí. Nakloní se blíže k němu, přičemž může prakticky cítit její dech na tváři.* Alespoň bych udělala mnohem víc, než ty od doby, co ses vrátil nazpět! Ty nemyslíš na ni...ty myslíš jenom sám na sebe! *Procedí skrz zaťaté zuby, jako kdyby se snažila utlumit výšku hlasu. Momentálně nevnímá, že je v místnosti s nimi třetí osoba. Právě teď se soustředí jen na něj. Odtáhne se a zavrtí nad tím hlavou, přičemž výraz ve tváři se ani zdaleka nemění. Tentokrát je to Hayley, kdo cítí dech na tváři, kdo ochutnává jeho těsnou blízkost a není jí to ani zdaleka příjemné. Momentálně ji ponižoval, dělal z ní někoho neschopného, někoho, kdo není v pozici udělat nic s tím, aby jejich matku dostala dolů. A to ji vytáčelo do nepříčetnosti a zároveň zraňovalo. A proč? Protože to nebyla ona, kdo by vedl vlkodlaky, kdo by s nimi bojoval, kdo by se o ně staral, kdo by mohl vůbec nějak zaútočit, byla sama...naprosto sama a přesně tak se i cítila a on? Teď jí to vmetl s plnou parádou do tváře, možná to neřekl přímo, ale v jeho slovech je to vepsané. Vidí ji jako někoho, kdo je zcela zbytečný.* Shoř v pekle. *Nepohne se ani o milimetr z místa, stejně tak jako výraz ve tváři nepovolí. Po celou dobu je napjatý a v očích lze vidět všechno, co se odehrává uvnitř ní.
Nechce ty slova slyšet, nechce už víc s ním být v jedné místnosti, natož ještě o něčem diskutovat. Pozvedne hlavu nahoru povrchně, jako kdyby mu dávala najevo postoj, který k němu má. Může říct cokoliv, slíbit cokoliv, ale je to teď pro ni bezvýznamné, prázdná slova, která nemůže naplnit. I přesto, že povolil, tak se snaží nepovolovat, bojuje sama se sebou, i když je to těžké. Ano, přehnala to trochu, možná neměla říkat věci, které už byly řečeny, ale nedokáže překousnout fakt, jak ji vidí...jak ji vidí i jeho bratr a to bolelo nejvíce.* Nevěřím ničemu, co vypustíš z pusy. *Pošlape tak kompletně jeho slib, všechno, co jí říkal přišlo vniveč, protože to nedokázala pustit přes své zábrany, nedokáže to teď nechat jít dovnitř. Ví, že někde hluboko v ní pronesla lež, že tomu tak není, že ve skutečnosti dělá všechno, aby ji dostal nazpět. Odvrátí od něj zrak a podívá se před sebe. Jen zlehka naslouchá jeho poznámkám, jediné, co chce je to, aby odešel. Nepodívá se na něj koutkem oka, ani když se podívá na ni, ani když opouští místnost. Nadechne se zhluboka, jako kdyby se snad trochu pročistil vzduch jeho odchodem a namísto toho se podívá Elijahovi do očí. Sotva dokáže vnímat jeho blízkost.
Ztěžka vydechne nosem a párkrát zamrká, když se mu dívá do očí. Snaží se stále zůstat neoblomná, ale jakmile je v jeho přítomnosti tak nějak ne vždy jdou věci podle jejího plánu. Avšak je dost na to rozhořčená z jeho zrady a ze slov jeho bratra, aby si dokázala zachovat jistou zeď mezi nimi. Mlčky  sleduje oči, které jsou pro ni tak známé a zároveň v tuto dobu vzdálené. Nabere vzduch do plic, který zase vydechne. Možná to dělá bez jakýchkoliv zábran, ale riskuje i tak jejich vztah, který byl už napraven nebo ne? Muselo mezi nimi stále něco stát? Pravděpodobně jim to nikdy nebylo souzeno, stejně tak jako jí není souzené být šťastná.* Já to pochopila, Elijahu. A ve chvíli, kdy jsem to pochopila si přišel s argumenty, které to všechno špínu ze stolu. Co ode mě očekáváš? *Pronese ne právě příjemným tónem a zároveň nuceně, jako kdyby vyžadovala odpověď. Opravdu...co po ní chce? Nechat to tak? Copak ji ani trochu nezná za tu dobu, kterou společně strávili a že toho nebylo málo? Proč z ní dělá blázna? Zavrtí hlavou bezradně a podívá se směrem dolů. Snad proto, že už si ani neví rady, netuší, co má dělat s ním...s Klausem...s kýmkoliv.* Pár dní. *Pronese, jako kdyby to bylo nějaké poslední ultimátům, které je schopná dát. Pozvedne hlavu nahoru, aby se mu mohla dívat do tváře. Povytáhne nechápavě obočí, jako kdyby se ho tím ptala, zda to myslí vážně. Nemá žádnou potřebu o tom mluvit, nikdy by o tom před nikým nemluvila, jenom si myslí, že to měla vědět. Ani se s ním nerozloučí, ani ho nedoprovodí pohledem z místnosti. Zůstane sama stát v místnosti do které neměla dnes ani vkročit, alespoň ne v tuto dobu. Porozhlédne se po minutě okolo sebe, jako kdyby něco hledala nebo snad postrádala. Rozhodne se však opustit nejenom pracovnu, ale i Abattoir. Nepotřebuje teď být s nikým z nich, nepotřebuje se podívat ani jednomu z rodiny Mikaelsonů do tváře. Nejhorší byl ten pocit, že nevěděla, kde má jít...neměla teď nikoho za kým by opravdu šla, někde, kde by se cítila jako doma. Abattoir teď nebylo vhodné místo, stejně tak jako Zátoka pro ni byla tabu, protože se jí teoreticky zřekli. Byla sama a to byl ten nejhnusnější pocit, který po narození Hope nechtěla už víc zažít.*

*Když si s Niklausem stanovili konečné datum, po té, co se rozešli, začal s přípravami k večeři. Už měl dopředu promyšlené menu i domluvené kuchaře, kteří se o něj postarají. Večeři chtěl uskutečnit u Esther. Stačilo jí to už jen oznámit, dohodnout se na podrobnostech a sezvat své sourozence. Chtěl, aby se toho večera zúčastnili všichni.
Zašel za Esther a pověděl jí o svém nápadu. Oznámil jí, že nadešel čas, aby uskutečnili to, co si před časem dohodli. Byl připravený po proběhlém večeru přijmout nové tělo, jehož výběr nechal na matce. Z toho důvodu ta večeře se všemi z jejich rodiny. Chtěl se s nimi rozloučit a naposledy vidět svýma upíříma očima, stejně tak, aby s nimi mohl strávit ještě chvíli ve svém původním těle. I když se to matka snažila nedávat příliš najevo, neušlo mu, že ji tímhle oznámením rozhodně potěšil. Jako by zahlédl v jejím obličeji jistou úlevu. Nechápal proč je to pro ni tak důležité. Neměl příliš času o tom přemýšlet. Po krátké diskuzi se s Esther nakonec dohodli. Večeře se bude konat u ní ve sklenících. Ona se postará o stůl on o jeho zaplnění jídlem a pitím.
Po té, když probíhalo vše podle jeho představ stačilo obeznámit s termínem jejich večerního posezení. Klaus o něm věděl, toho informovat nepotřeboval. Aliseu si odchytil v sídle a pověděl jí o svém rozhodnutí. Nebyla nadšená, ale viděla, že s ním nehne. Nechal na ni, jestli se k večeři připojí, či nikoliv. Potom, o co se Esther pokusila s Nikolasou, by se ani nedivil. Jeho druhá sestra Rebekah byla stále nezvěstná, a tak ji pozvat nemohl. Finn byl matčina pravá ruka a tak nepochyboval, že na večeři bude. Zbývalo mu tak už, jen dát vědět Kolovi.
Kola bylo v poslední době dost těžké zastihnout. Na textovou zprávu, ale nechtěl spoléhat. Už párkrát byl svědkem, že se ke Kolovi ani nedostala. Rozhodl se mu proto raději zavolat, aby si s ním promluvil.
Usoudí, že nadešel vhodný okamžik a tak sáhne po telefonu, vyhledá v něm Kolovo aktuální číslo a vytočí ho.*

*Všetko padlo ako jeho nepriatelia plaziaci sa po zemi, premenení v prach a popol, zatiaľ čo oni stáli nad nimi, nad matkou, z ktorej už nezostalo nič, než osud, ktorý si vybrala. Pretože on jej možnosť dal, a tým jej tiež dal viac, než kedy ona im. Oni nemali na výber, nemali slovo, nemohli nesúhlasiť, utiecť od monštier, ktoré z nich urobila, než to chcela všetko napraviť tým, že ich zabije. Obviňoval ju, všetci z nich ju obviňovali a dnes sedela konečne na kolenách, plačúc nad vlastným hrobom a žiaľom, ktorý ju zo všetkých strán obopínal. Možno to bola koniec koncov len otázka času, možno bolo dopredu dané, že aj jej sa dostane z pekla, ktoré stvorila, že aj ona ochutná vlastnú mágiu, ktorá ju nakoniec zlomí. Od momentu, kedy sa museli napiť krvi v lesklých pohároch, sekundy, čo ich Mikael prebodol, zabil ich ľudskú časť... Až sem, v chvíľu, keď sú obaja nadobro preč. Na konci dňa každý dostane len to, čo si zaslúži, Esther pád a oni späť Hope, dcéru, na ktorú čakali dlhšie, než by kedy chceli, než by si kedy predstavovali, či mysleli. Bola preč od svojej rodiny, preč od všetkého, čo by mala poznať, od rodičov, ktorí jej mali dať viac, než kedy dostali oni... Namiesto toho ju vychovávali cudzí ľudia, namiesto toho spoznávala iný svet, ako ten, ktorého je súčasťou. A on nenávidel každý deň, každú chvíľu, čo jeho myšlienky zablúdili k nej, alebo hľadel do Hayleyných očí nemôcť jej dať nič, než trpké slová. V jednej veci, ktorú opakovala však nemala pravdu. Staral sa, zaujímal sa viac, než si predstavovala... A dnes sa konečne každý jeho krok zdal ľahší, prostejší, rýchlejší, než kedy predtým. Nehodlal mrhať časom, nehodlal premrhať už ani sekundu a vedel, že ona je na tom rovnako, že bude stačiť jediný pohľad a pôjde za ním pre niekoho, o kom si mohla nechať doteraz len zdať.
Bez zdržovania prejde cez železnú bránu dnu do sídla, ktoré ešte stále doslova zívalo prázdnotou. Slabo nakloní hlavou do strany a zastaví sa v strede nádvoria, započúvajúc sa do zvukov, ktoré prichádzali zvnútra izieb. Mal šťastie, že ju nemusel hľadať, že bola presne tam, kde čakal, že bude vediac o niečom, čo sa dnes malo uskutočniť. Sľúbil jej to, sľúbil jej, že nasledujúci deň to bude práve jej tvár, ktorú uvidí a svoj sľub splní, už nebolo cesty späť, nebolo ničoho, čo by ich mohlo zastaviť. Automaticky sa rozíde ku schodisku, spojac pery pevne k sebe, akoby chcel zastaviť prechádzajúcu spokojnosť, vrelosť, ktorá ho obklopovala a nechcela pustiť. A on ju vítal, pretože sa zdala byť presne tým, čo tak horlivo potrebuje. Prudké kroky chodbou sprevádza jedine jeho tieň, ktorý sa zasekne pred zatvorenými dvermi. Bol si istý, že o ňom už dávno vedela, že čakala na správu, ktorú jej dá, či už bude pozitívna alebo negatívna... Lenže sám vedel, že na tú druhú by nebola pripravená, že zlých správ bolo príliš, aby ich niekto, kto prišiel o dcéru ešte zvládal. Podvihne pažou a prsty pevne omotá okolo kľučky, ktorou potiahne do strany, ako  ich potlačí dopredu a bez váhania otvorí. Stál na jej prahu, nešiel ďalej, neodďaľoval moment, na ktorý striehla. Pomaly spustí ruku od dvier a pozrie sa jej priamo do tváre, do očí, ktoré chceli len jedno. Bolo na čase, aby sa vrátila, pretože nikde nebude viac v bezpečí, ako s nimi, ako pri rodine, ktorá urobí prvé aj posledné, čím ju ochráni.* Hayley...*Prenesie jej meno potichu, takmer dusene, akoby mu nešlo z jazyka. Jeho pohľad najskôr bije vážnosťou, zlobou, ktorá stále visí vo vzduchu, nenaznačujúc jej, čo presne to vôbec znamená. Boli to však len stotiny, než sa všetky jeho ostré črty roztavili, než po nich nezostalo nič, než podvihnutý kútik pier.* Ideme si pre našu dcéru. *Nič viac nepotrebovali, žiadne ďalšie slová by neboli potrebné, pretože tieto znamenali všetko, čo v túto chvíľu dáva zmysel. Idú si pre ich dcéru, bez ďalšieho tŕpnutia a vyčkávania na deň, kedy by im niekto nestál za chrbtom, aby ich presvedčil o opaku. Zároveň si mohla byť istá, že ich matka skončila,  že ich plán vyšiel na zlomok tak, ako mal. Nikto už dnes však nebol dôležitejší, nič nebolo podstatnejšie, ani Esther, o ktorú sa napokon postarali, ani hrozba, ktorá im podľa nej stále hrozila a ktorej on neveril. Neveril ničomu, čo vypustila z úst, na to mal až príliš mnoho nepriateľov. Nemohol sa obávať len jedného, toho, o ktorom nikdy nepočul, ktorého nikdy nevidel. To by bolo smiešne, hlúpe. A on nemal čas na hlúposti.
Na nič nečaká a odvráti sa od izby, na čo sa spolu s Hayley v závese rozídu von z Abattoir. Bol presvedčený, že to chcela urýchliť, že chcela posunúť hodinové ručičky a objaviť sa presne na mieste, kde ju pred mesiacmi zanechala, pretože nemala inú možnosť, východisko. Dnes sa pre nich znovu otvorili dvere a obaja dostali novú šancu, ktorú nechcel premrhať. Nastúpia do čierneho auta a vyrazia tmavým mestom, už takmer ani nevnímajúc jeho svetlá... S myšlienkou konečne zaplniť prázdnu detskú izbu, ktorá doteraz len čakala, podobne ako oni, na plač dieťaťa.*

*Všechny pocity se valily jedno přes druhé a ona si připadala emočně nevyrovnaná více, než kdy předtím, dokonce i více, než když procházela proměnou. Tenkrát věděla, co má cítit a byla to jenom bolest...jenomže dnes? Právě teď? Dívá se na tvář dítěte, které bylo její, které mělo vyrůstat od prvního okamžiku, co spatřilo svět po jejím po boku, po boku její rodiny. Měla její rysy, stejně tak jako rysy otce, byla výjimečná už od prvního okamžiku, ale v jejích očích byla vždy tím největším zázrakem, který potkal tento pokroucený svět. Má plakat štěstím nebo smutkem? Konečně ji má před sebou, vnímá tlukot malého srdíčka, cítí teplo z jejího těla, opravdu existuje, není jenom v její mysli, nesnila o někom, kdo by nebyl. Avšak celý ten čas to bylo jako žít ve lži, žít za závěsem, který nelze odkrýt. Věděla, že žije, že je v pořádku a zároveň jako kdyby neexistovala, protože ji neměla u sebe, neviděla ji vyrůstat, neučila ji první kroky, neviděla jak každým dnem roste. To bylo na tom to nejsmutnější a zároveň se cítila naplněná sílou okamžiku, který právě teď prožívá. Ruka se jí třese před ústy, když se dívá do tváře dítěte, do očí, které si tak dobře pamatuje. Vydechne všechen vzduch z plic, jako kdyby potřebovala ze sebe vše dostat a nabrat až za okamžik nový. Právě teď se nedokáže zabývat tím, co se asi odehrává v její malé hlavičce. Poznává svou matku? Cítí to spojení mezi nimi, které bylo budované od samotného začátku a nebo na to jednoduše zapomněla, protože dítě se umí velmi rychle přizpůsobit něčemu novému? A co víc, pozná vůbec svého otce, který neměl šanci ji držet byť jen na moment v náručí? Cítí jeho přítomnost za svými zády, nepochybuje o tom, že i on je zaměřený jen a pouze na jejich dceru. Možná je od ní sobecké, že tak rychle a automaticky vystřelila z auta si vzít nazpět někoho, kdo ji patří a nedat tu možnost druhému rodiči, který ji sotva na pár sekund postřehl. Jenomže tohle je zkrátka v ní, něco, co nedokáže ovládat, mateřská láska, nevysvětlitelné pouto a zároveň potřeba, kterou musí po takové době utišit. Sjede rukou v úžasu a zároveň šokem směrem dolů a položí si ji na hruď. Potřebuje se ji dotknout, potřebuje ji cítit, aby si byla jistá, že tohle není něco, co si mysl vymyslela, že to není iluze. Tak dlouho čekala na takový okamžik, že se těžce věří skutečnosti, že sotva dokáže uvěřit, že slova která byla vyřčena se opravdu uskutečnila. Vydechne slova směřované ke své dceři, která se zavrtí v náručí její opatrovnice. V očích cítí slzy, které se nedostanou na povrch, protože jim to nedovolí. I když to bolí, všechno to uvědomění o co přišla, když nebyla s ní, tak je i šťastná, možná až moc na její poměry. Přišla si pro ni, vezme si ji a jejich životy budou spjaté věčně, už nikdy víc nehodlá o ni přijít, nedovolí nikomu, aby jí ji vzal a je si více než jistá, že není jediná, kdo si za tím rozhodnutím stojí a kdo za to i bude bojovat do posledního dechu. Ovlivní ženu, která ještě svírá v náručí Hope.
Natáhne ruce k maličkému tělíčku a uchopí ji zlehka. Přímo jí padne do rukou, přesně tam patří...k ní. Tohle je její místo, vždy bylo a vždycky i tomu tak bude. Je tak křehká, že má i jisté obavy si ji k sobě vůbec přivinout, avšak po její blízkosti touží od chvíle, kdy musela odjet z tohoto místa, aby byla v bezpečí. Přiblíží ústa k hlavičce, kterou jemně políbí, přičemž na moment stlačí víčka k sobě. Vychutnává si ten okamžik, její přítomnost, její vůni. Zároveň cítí na hrudi tlak, který ji vtláčí ještě více slzy do očí. Nemůže přehlédnout fakt, kolik toho promeškala za všechny ty měsíce. Vždyť naposledy ji držela v náručí jako novorozeně, maličkou, někoho, kdo se měl teprve všechno učit a poznávat svět a ona měla být tou osobou, která ji všechno ukáže. A právě teď? Drží při sobě holčičku, která je už schopná chodit, sedět vzpřímeně, které rostou zoubky a od které brzo budou moct očekávat první slova. Nemůže ale na to příliš dlouho myslet, nemůže si to až moc připouštět k srdci. Jediné, nad čím by měla přemýšlet je to, co je čeká, co ji ještě všechno stihne naučit. Vynahradí si s ní veškerý čas a i když jisté kroky vrátit nemůže, tak to neznamená, že ty další neudělá tak, jak umí nejlépe. Při klidnějších myšlenkách a tlukotu jejího srdce i ona sama začíná být klidnější, šťastnější ze společné chvíle. Roztáhne rty do úsměvu a párkrát svým tělem natočí do strany, přičemž s malou pohupuje sem a tam. Je to pro ni vzácnost, která se stane každodenní rutinou a vítá to s otevřenou náručí, těší se na to. Podívá se spokojeně před sebe a prsty sklouznou po zádech malého stvoření, které si stále tiskne k sobě, než se otočí směrem k někomu, kdo čekal na okamžik prvního shledání. Nehodlá mu to odpírat déle, než to dělala doteď, nechce to. I on je její otec, chce pro ni to nejlepší, oba to chtějí a nepřeje si momentálně nic víc, než aby si její společnosti užil i on.
Podívá se mu do tváře, když přistoupí blíže, jako kdyby ho chtěla ujistit, že nemusí mít žádné obavy, že všechno, co udělá bude správné, protože k tomu mají přirozené instinkty. Věří mu, ohledně Hope mu věří více, než komukoliv jinému a nedal jí důvod myslet si opak. Ano, několikrát ho osočila z věcí, které možná raději neměla vyslovit a za které se ani nikdy neomluvila, jenomže tehdy to nešlo jinak, ne pro ni, protože její bolest byla zničující, čím více času uteklo, tím více nervóznější a netrpělivější byla. Až teď když je všechno tak jak má být si uvědomuje, že nikdy neměla pochybovat. Možná je to jenom sekunda, co váhá, co se zdráhá pozvednout ruce, ale je schopná si jeho vnitřní nejistoty všimnout. I ona to cítila, všechen ten strach, než se objevili jen pár metrů před domem, všechny ty obavy, které ji sužovaly měsíce a upřímně se oba měli čeho bát. Už jenom toho, že by je jejich dcera odmítala, což se zatím neděje a strach z něčeho nepoznaného, nového...ten je jeden z nejhorších. Natáhne ruce ve kterých svírá jejich dceru jeho směrem, přičemž mu ji opatrně předá, jako kdyby to byla věc z porcelánu a oni nechtěli povrch nikdy poškodit. Je pro ně klenotem, který bude navždy zářit i v té největší tmě. Jejich pohledy se na okamžik střetnou a v ten okamžik jí vystřelí koutek úst směrem nahoru, aby mu tak snad dala jistou podporu, něco, co ho má povzbudit. Vždy byli odlišní a zároveň tak moc podobní a Hope byla právě osoba, která je spojovala, která z nich udělala spojence, dva lidi, kteří si vlastně ve skrytu duše rozumí a chápou navzájem. Usměje se zářivě, přičemž neopouští jejich přítomnost, ale právě naopak. Zůstává nablízku, jako kdyby tohle bylo něco, co chtěla za celý ten čas pocítit. Jejich dcera po boku rodičů, těch, kteří by za ni dýchali, kteří by pro její záchranu zemřeli. Svírá její malou ručičku a dívá se do tváře, která je možná trochu zmatená, možná jenom se nedokáže příliš soustředit, protože oči dítěte těkají z jednoho bodu na druhý nevědíc, zda první pozorovat matku či otce. Přejede několikrát prstem po ručičce, co svírala její prst. Ticho je obklopovalo, jediné, co bylo slyšet byly zvuky dítěte, které bylo spokojené a zmatené zároveň. Netrvá to dlouho a naruší to svým hlasem, přičemž se jen na krátký moment ohlédne k místu, které chce nechat už napořád za sebou. Až když promluví, tak si vyhledá jeho tvář a slabě se pousměje. Pamatuje si na ten den, jako kdyby to bylo včera a upřímně se jí příliš vzpomínat nechce. Je to jeden z těch okamžiků, kdy se cítila na samotném dnu, neschopná se zvednout, neschopná se nadechnout a pokračovat dál. Usměje se ještě více a kousne se na okamžik do spodního rtu, než se podívá opět na malou holčičku.* Potřebovala ho. *Oči sklouznou k náhrdelníku, který jí dala a který byl to jediné, co po něm zbylo, dokud se nevrátil nazpět.* Myslela jsem si, že by si to tak chtěl. *Pozvedne bradu a s vážným pohledem se na něj zadívá. Ze všech jeho cetek bylo právě tohle, co nosil pořád, co měl vždy při sobě, protože to bylo jeho součástí a hlavně to vyjadřovalo tu se kterou se narodil. Nebylo nic, co by jeho dcera mohla mít po něm více osobního. Fotky? Vzpomínky, které by ji mohli ukázat? Jistě...ale tohle bylo i jisté dědictví, něco, co neshořelo s ním. Nikdy o tom nemluvili, protože nechtěli a ona věděla, že udělala tu nejlepší věc, kterou udělat mohla. Vzápětí si vzpomene na Rebekah, protože stále o ní nic neví a znervózňuje jí to. Od samého začátku si rozuměly, chránila ji, byly kamarádky a hlavně je to teta jejího dítěte, potřebuje vědět, co s ní je, potřebuje, aby ji našli a pomohli jí se nazpět dostat do jejího těla ať už budou muset udělat cokoliv. Každý z rodiny Mikaelson byl pro ni jistým způsobem důležitý, i když to možná tak nevypadalo, vždy by se jim snažila pomoct, zachránit je…je to rodina.
Povzdychne si už při první reakci a to ještě nepromluvil. Dostatečně dal najevo, že prozatím nemá on či někdo jiný sebemenší tušení, kde vůbec skončila a nebo co se s ní děje. Není jí to příjemné, možná si s ním o tom promluví více až budou doma. Pousměje se trochu pobaveně nad tím, co se jí dostalo na mysl hned jako první.* Jak znám Rebekah...*Pustí ručičku své dcery a mírně se odtáhne, přičemž se na něj podívá.*… vyčítala by nám to do konce života, že jsme ji nenašli hned po tom, co se Hope vrátí domů. *Popojde pár kroků dozadu a otočí se k domu ke kterému i zamíří. Vejde dovnitř, kde nejdříve sbalí věci její dcery, které jí dala při odjezdu. Nepotřebuje to další, protože všechno doma mají, jenom to nejnutnější. Sejde schody dolů a v obýváku se posadí naproti náhradním rodičům, které s těžkým srdcem ovlivní, aby na všechno zapomněli, vytvoří jím příběh, zazdí všechno, co o Hope věděli. Nejradši by jim otevře řekla, jak moc vděčná jim je za to, že ji pohlídali, starali se o ni jako o vlastní, ale nikdy nebyla příliš dobrá na proslovy či snad nějaké poděkování a teď? Teď už to bylo stejně jedno, protože až projde dveřmi, tak nezůstane pro ně ničím, ani vzpomínkou.
S taškou v ruce přijde k autu a zastaví se u něj, přičemž mu lehký úsměv oplatí. Nemusejí ani nic říkat, jejich pohledy to vyjádří za ně. Oba jsou šťastní, že si vezou to nejcennější, co mají domů, oba se cítí spokojeně, protože ví, že si to mohou momentálně dovolit. Není tady nic a nikdo, co by jim jejich spokojenost překazilo. Hodí věci do kufru, který zlehka zavře a nasedne opět na místo spolujezdce. Ještě jednou se podívá na Klause, než oba natočí hlavu dozadu a zadívají se na zázračné dítě, které patří jenom jim. Je konec...konec veškerého čekání a jediné, co přichází je nový začátek. Zadívá se na cestu před sebou, na cestu, která vedla domů.
Zaparkují u Abattoir a ještě, než se dotkne kliky a otevře dveře, tak natočí hlavu do strany a podívá se na Klause.* I když jsi ke všem zmetek...*Trhne koutkem úst do strany.*...umíš plnit sliby. *Poví možná trochu provokativně, ale zároveň mu tím děkuje. Splnil to, co jí řekl, postaral se o Esther a dostal Hope domů, dostal ji k ní a to je všechno, co po něm chtěla, co žádala všechny ty měsíce, kdy musela čekat. Poté už vystoupí a zabouchne jemně za sebou dveře. Přejde k těm zadním, otevře je a vytáhne pomalu a opatrně ze sedačky Hope, kterou si přivine k sobě. Po boku Klause překročí práh sídla, které nazývali domovem. Skloní mírně hlavu ke své dceři a poukáže prstem okolo sebe.* Tady jsi doma. *Usměje se na ni a pozvedne si ji trochu více nahoru.* Jsem si jistá, že na tebe čekají i ostatní. *Jde přes nádvoří až ke schodišti. Pohodí hlavou trochu do strany, aby odehnala pramínky vlasů, které ji překáží ve tváři.* Předpokládám, že ji budeš chtít představit Cami sám. *Neřekla to jako otázku, protože si tím byla z části jistá, avšak...přeci jenom by chtěla být usvědčená, zda má pravdu. Silně pochybuje o tom, že člověk jako ona se připojí k jejich rodinnému shledání. Zastaví se ve dveřích pracovny, kde postává někdo, kdo je pro ni velmi důležitý a u koho si byla jistá, že je bude očekávat. Chvíli se na Elijaha jenom mlčky dívá, než k němu přistoupí s malou a usměje se na něj zářivě.* Podívej...*Zadívá se Hope do tváře.*...tvůj strýc Elijah na tebe čeká. *A s těmi slovy mu ji ochotně předá do náruče, přičemž se mu na okamžik podívá s úsměvem do očí. Všechno je jiné a všechno i bude od dnešního dne jiné. Postrádaný člen rodiny je nazpět a to je všechno, co si celé ty měsíce přály. Na obloze se rozpouštěly mračna a vylezlo slunce, které každého z nich hřálo.*

*Když u Esther, ještě stále ten dům, to místo, bral, jako její, nebo nevěděl, jak jinak jej nazvat a nechtěl vymýšlet něco nového, uklidil a vyřídil vše i s obsluhujícími, které na ten večer najal, zamířil domů. Jakmile Esther zlomil vaz a věděl, že už nic nezabrání tomu, aby mohli dál žít, bez toho, aniž by jim dýchala na záda a neustále jim diktovala, jak a co mají dělat, měl najednou na vše spoustu času a naplnil ho klid, jaký už dlouho nepocítil. Nejraději by šel domů po svých, ale k Esther jel autem a nechtěl ho tady nechávat. Nasedl tedy do něj a vyjel směrem, kde stál v New Orleans jejich dům. Nijak nespěchal. Když dorazil před dům, bylo už hodně pozdě v noci. Zaparkoval, vypnul motor a zaposlouchal se do ticha. Následně vystoupil, zamknul auto a vydal se do domu. Když prošel průchodem na dvůr, vnímal, že je zde až moc velké ticho a prázdno. Samozřejmě si dovedl tuto atmosféru snadno zdůvodnit. Alisea zde dnes v noci nebyla a to znamená, že zde není ani Nikolasa. Předpokládal rovněž, že Hayley a Niklaus jsou již dávno na cestě za Hope. Rebekah se stále pohřešovala. Jediná vada na kráse tohoto dne, večera, lépe řečeno už noci. V domě tak někde pravidelně oddechovala jedině Cami. Vydal se tak nahoru. Zavřel se ve svém pokoji, ale spát se mu navzdory náročnému dnu nechtělo. Nalil si skleničku whisky, tu kterou naposledy popíjel s Klausem, když vznikl jejich plán. Posadil se i se sklenkou do křesla na balkón svého pokoje. V klidu popíjel a sledoval spící New Orleans. Jeho myšlenky se toulaly všude možně. Nejčastěji ovšem myslel na Hayley a svého bratra a na to, že se zanedlouho konečně setkají se svou dcerou. Hlavně tedy Niklaus, který dosud neměl tu možnost. Byl opravdu šťastný, že vše vyšlo podle plánu a oni teď mohli přivést domů nejmenší, nejkřehčí a přesto jeden z nejdůležitějších článků téhle rodiny. Ví, že uteklo tolik času a přál by si, aby to šlo udělat dříve, ale některé věci nejdou uspěchat. Utěšuje ho vědomí, že teď už jim Hope nikdo nevezme. Zlatavého moku v jeho skleničce ubývalo a jeho myšlenky dál bloudily po okolí. Nejspíše by to bylo příliš krásné a nemožné, aby neměl nic, co by jej, alespoň trochu neznepokojovalo. I když jej Klaus přesvědčoval, že slova Esther o jejich tetě, byla pohádka a neměl by se jimi zabývat, ačkoliv mu před tím vyšel vstříc, tady a teď v klidu se k tomu chtě nechtě musel vrátit. Přehrával si v mysli znovu vše, co o tom Esther říkala. Ačkoliv jejich matka byla manipulátorkou a vše dělala tak, jak jí to vyhovovalo, nezdálo se mu z jejího chování, vystupování, že by si vymýšlela nebo lhala. To jej na tom znepokojovalo nejvíce. Na nic kloudného ovšem nemohl přijít a tak, když vyprázdnil pohár, opustil balkón a šel si lehnout.

Ráno je vzhůru, jako vždy brzo. Navzdory náročnosti večera a jeho závěru spal klidně a nic ho ve spánku nerušilo. Když vstane, po té, co si dopřeje sprchu na osvěžení a zkulturní se natolik, že je spokojený, opustí pokoj. Dnešní den je pro něj malým svátkem. Dnes se domů vrátí Hope, je o tom neochvějně přesvědčený. I proto na sebe hodil sice černý, přesto sváteční oblek, bílou košili a bílou kravatu, na které je jakýsi vzorek s bílé lesklé látky. Zamíří do kuchyně, kde začne den tradiční snídaní. Vezme si ovšem, jen krev. Kávu si chce dát ve městě, neboť si chce něco zařídit před tím, než se Hayley, Hope a Niklaus, vrátí.  Když krev vypije, vyhodí sáček a vydá se ven.

Ve městě se to trochu protáhne, protože se mu nechce a nepotřebuje nijak zvlášť spěchat. Je si jistý, že mu nic neuteče. Domů se tak vrátí za pár hodin. Nese se sebou balíček. Zamíří pak nahoru. Dům mu přijde stejně tichý a prázdný, jako večer, ale ví, že se to brzy změní. Sleduje, jak plyne čas a přemítá, jak dlouho ještě. Chvíli pobude ve svém pokoji. Pak se přemístí do bratrovy pracovny. Jednoduše neví, kde by měl být a i když by to nepřiznal začíná být nervózní, ani neví, přesně důvod. Postává u okna a vyhlíží ven na ulici, když uslyší docela známé hlasy někde u domu. Nemusí ani hádat, hned ví, kdo se to vrací a koho se to nakonec dočká. Chvilku poslouchá, co si Hayley s Klausem povídají. Okno pak zavře a než navrátivší projdou domem až do pracovny, tak si nachystá i svůj dárek pro neteř, kterou uvidí opět po tak dlouhé době. Přejde ke křeslu, kde si malou pozornost odloží. Koukne ke dveřím, když se v nich objeví Hayley s Hope v náručí. I když se na ten moment připravoval a představoval si ho už moc krát, stejně nakonec předčí veškerá jeho očekávání a všechny jeho představy. Setká se nejprve s pohledem Hayley. Zatají se mu dech, když vidí tu změnu v její tváři. I když se na první pohled tváří stejně, jako už tolikrát před tím, štěstí, které z jejich očí vyzařuje a propůjčuje jejímu výrazu prosluněný nádech... Je si jistý, že takhle ji ještě nikdy před tím neviděl. Je to pro něj nečekané, přesto příjemně šokující. Neubrání se tak pousmání. Dnes už se nemusí přetvařovat nebo něco předstírat. Vypadá tak spokojeně, šťastně, že se konečně dočkali. Jako by mu to ubralo několik imaginárních let. Trvá to, jen chvilku, než z tváře Hayley sklouzne o něco níže, aby se podíval na poklad, který jí hoví v její náruči. Oči, tvářička malé Hope je stejná a přece nemůže přehlédnout čas, který jim všem utekl. Přesto nebo právě proto na malou Hope okouzleně, omámeně kouká. Jeho výraz ještě zněžní, zjemní a nedokáže nic víc, než se na ni láskyplně usmívat. Zvedne pak oči k Hayley, když se pohne. Sleduje, jak míří k němu. Šťastně se usmívá.* Vítej doma, Hope... *Poznamená s pousmáním, když mu jí Hayley předá. Těká střídavě očima mezi jejich tvářemi, protože neví, na kterou se dívat dříve. Hayley ho svým zářivým úsměvem na moment oslní. Díky ní je opravdu šťastný a spokojený. Konečně se dočkala.* Jsem opravdu rád, že je to za námi, že to vyšlo, jak mělo, Hayley. *Pohlédne na ni na chvilku, když k ní promlouvá. Malou Hope, drží v náruči. Mírně s ní pohupuje a zadívá se zase chvíli na ni. Zkoumá každý detail její tváře, aby zjistil, kolik se toho změnilo. Přechytí si ji tak, aby měl jednu ruku volnou.* Jak si se měla, Hope? *Ví, že mu neodpoví, ale i tak by chtěl slyšet všechno, co za tu dobu prožila. Kochá se její usměvavou, klidnou tvářičkou a nádhernýma velkýma očkama. Volnou rukou si pohrává s jejíma ručkama. * Strýc Elijah tady má pro tebe něco na uvítanou... *Poznamená po chvilce. Jen trošku se natočí a sehne se ke křeslu, odkud vezme roztomilého plyšového zajíčka s dlouhými ušisky. Podá ho Hope do jejich ručiček.*

*Kolesá auta sa pomaly zastavia pred sídlom, nepočuť spod nich nič, než odlietajúci štrk a kamienky zachytávajúce sa v škárach gúm praskajúc na úkor ich ťarchy. Jeho oči hľadeli na cestu, ubehala, krátila sa, než celkom ustala, akoby storočný pustovník konečne našiel cieľ, ktorý celé dekády hľadal na každom kúte sveta bez záveru. Akoby úplne obyčajný, malý vták, ktorý každý deň musí zápasiť o svoj pominuteľný život, vyčerpaním nad pustým a nekonečným morom narazil na železné zábradlia obrovskej lode. Posadí sa na ne, jeho srdce bude biť každým úderom sekundy, než znovu vzlietne za obzor, kam ho normálne ľudské oči nedohliadnu. Pretože aj napriek tomu, žeby ho loď skôr či neskôr dostala bližšie k jeho cieľu bez námahy, nechce stratiť ani celý deň svojho krátkeho života čakaním. Lenže oni neboli tak krehkí, jednoduchí ako to prosté stvorenie, boli len monštrami, ktorých tváre sa skrývali pod maskami. Boli roky, ktoré si nepamätal, roky krvi, smrti a strachu. Roky hanobenia, zabíjania a plienenia všetkého živého okolo nich. Premárnené, zbytočné, zabudnuté a stratené v prachu a popoly. Zatiaľ čo oni mali tisícročia blúdenia, ten jeho sa mohol skončiť každou hodinou, nádychom, či nesprávnym rozhodnutím... Lenže niečo s ním mali na samotnom konci predsa len spoločné. Každá cesta trvala omnoho dlhšie, každá sekunda ich mala niekoľko, každá radosť neprchavá, keď neboli sami, neboli opustení k vlastnému boju. Ručičky na hodinách tikali pomalšie, a po dvanástej bolo všetko presne tak, ako malo byť. Možno bol konečne presvedčený, akoby to už videl celkom jasne a zreteľne. Od začiatku mal, pretože od začiatku bolo dané, že matku porazia, že sa navráti jeho krv a ich ľahký, ničím nenarušený let pod vzpieraním sa vetrov, nezačne klesať k chladnej, polnočnej hladine, ktorá by ich pod seba navždy skryla a nikto z nich by už ďalšiu masku nikdy nepotreboval.
Moment, chvíľa... Nazretie spred mesiacov, na ktoré spomínali už len jeho tiene a myšlienky v kútoch mysle, ktoré sa nechceli utopiť, ponoriť tak hlboko ako tie jej. Pre Hayley sa všetko zmenilo, stratilo svoj zmysel, svoju farbu... Videla len tmavú, alebo celkom čiernu a po ďalších premárnených dňoch, beznádej sfarbila na čierno všetko. Časť z nej večne chýbala, bola jej vytrhnutá z rúk a nik z nich nevedel, kedy sa vráti, pretože aj ich vlastný domov bol nebezpečenstvom, každá nová tvár za sebou ťahala nástrahy, a to len kvôli nemu, kvôli menu jeho dcéry, ktoré ju bude prenasledovať, kvôli ktorému ju budú loviť, až pokiaľ ich nadobro nezastaví. A teraz? Mohol na ňu hľadieť celý ten čas v spätnom zrkadle, mohol ju pozorovať, mohol sa jej po večnosti dotknúť a stále viac a viac prijímať ten prostý fakt. Jeho obavy, ktoré by nahlas nevyslovil, nepriznal, každý jeho počin môže byť len prejavom strachu, pretože s rovnakou ľahkosťou, ako načúva jej pravidelnému dychu a tlkotu srdca, tak ľahko to môže skončiť, zmiznúť a rozplynúť sa v trosky, ako všetko, čoho sa kedy dotkol. Pomaly stisne pery pevne k sebe a konečne spustí ruky z volantu, natočiac sa hlavou s nadvihnutým obočím ku Hayley, ktorá ešte stále sedela veľa neho. Počúvajúc jej slovám, len zbežne udržujúc nepatrné pousmiatie pier, ktoré sa napokon letmo pootvoria, akoby sa naozaj ani nechystal reagovať, len nechať najskôr jeden z výnimočne pokojných momentov medzi nimi v tichu ustať, plynúť. Na krátky moment pohne kútikom úst, než sa ešte predtým, než Hayley vystúpi z auta, otočí väčšmi dozadu, pohliadajúc na jedinú vec, ktorá mohla všetko napraviť, ktorej dôveroval a ktorá s malým zmäteným a svojou zvláštnosťou hľadela späť naňho, na nich. Potichu vydýchne, ako má tendenciu pokrútiť hlavou, pričom sa očami vráti späť k jej zeleným, späť k tým, v ktorých sa po všetkej tej tme objavilo konečne svetlo a on bol napriek všetkému rád, že ho v nich vidí.* Vždy to bolo viac, než len sľub. *Prenesie tichým, avšak čistým tónom, nepoškvrneným lžami, či aroganciou, ktorú mohla badať prakticky neustále.* Každopádne budem to brať ako malý upgrade... Hádam, že „zmetek“ znie vždy lepšie, ako „zhor v pekle.“ *Dodá už pobavenejšie, s ironickosťou a ľahkou provokáciou opätujúc jej vlastnú konečne s chuťou a bez hocičomu, čo by mu bránilo. Obaja dostali, čo chceli, zbavili sa Esther, odstránili svoj najväčší problém z cesty, do ktorej už nikdy znovu nevstúpi.
Spolu s ňou a s ich dcérou, ktorú niesla na rukách prejdú cez železnú bránu dnu do širokého nádvoria sídla, ktoré sa razom stane menej tichým, menej osamelým, než predchádzajúce mesiace. Ústa mu zvieral len nepatrný poloúsmev, oči pozorovali každú jej reakciu, na druhú stranu zmyslami registrujúc brata na poschodí. Mala pravdu. Presne tak, ako si prisahal, tak ako vedel, že sa skôr či neskôr navráti, po tom všetkom bola konečne vo svojom naozajstnom domove, pri vlastnej rodine, nie ľuďoch, ktorí ich mali zastupovať, pretože za ich chrbtami stál nepriateľ. Vždy budú. Ešte nebol koniec, neskončí sa to nikdy, nie po tisícich rokoch nadradenosti, tisícročí ničenia.* Trpká pravda. Elijah by si svoju chvíľu nadbiehania naozaj neodpustil. *Poznamená k jej slovám so sarkazmom istý tým, že ho brat z pracovne počuje, ako len niekoľko centimetrov za Hayley kráča ku schodisku. Ale až pri jej zmienke a hlavne zaznení mena, na ktoré by s určitosťou nemohol pozabudnúť, na niekoľko sekúnd zastane a vzhliadne z ich dcéry pomaly na jej tvár, ktorá sa priečila s otázkou a zároveň už dopredu poznala odpoveď. Skoro nečujne vydýchne pred seba do priestoru, rukou spočívajúc na vrchu zábradlia schodov, po ktorých vyšli na poschodie, zatiaľ čo voľnú krátko zdvihne a do dlane zachytí Hopine tenké a hlavne drobné prsty, zdržiavajúc ich ešte chvíľu na chodbe pár krokov od pracovne.* Budem prekvapený, ak po toľkých zoznámeniach, hlavne s členmi našej rodiny, nebude niekoľko dní v ľahkom otrase. *Prenesie pomerne sucho ohŕňajúc spodnou perou. Pomaly pažu stiahne späť k telu a zdvihne pohľad s krivým a jemu typickým úškrnom ku Hayley.* Hádam, že jedno ešte zvládne. *Automaticky mykne plecami a s povzdychom zostane stáť na dlhšej chodbe nad schodiskom, sledujúc jej chrbát a zároveň tvár jeho dcéry, ktorá sa stratí, ako Hayley konečne zahne do pracovne za Elijahom. Letmo zopne pery k sebe a prižmúri oči, len na malý moment načúvajúc ich slovám. Áno, po dlhšom čase, no nakoniec predsa. Vitaj doma, Hope. Jeho vnútro opäť zaplaví spokojnosť, stále pretrvávajúce šťastie a zároveň myšlienky, ktoré predtým zahnal do kúta, na ktoré najskôr nemyslel, pretože sa sám zoznamoval so skutočnosťou, ktorá sa z jedného večera na druhý stala pravdou. Pootočí hlavou na druhú stranu Abattoir, než sa rozíde do svojej izby, ktorú už dlhší čas neobýval sám. Odkedy sa nasťahovala do sídla, odkedy bola v jeho živote viac, ako kedykoľvek predtým, vnímal to inak. Neopísateľná súčasť, potrebná, nutná... Pootvorí dvere a vojde dnu, pričom sa rozhliadne do prázdna, ktoré sa zdalo podpísané jej neprítomnosťou.  Do očí mu automaticky udrie poloprázdna fľaška Bourbonu a ešte stále celkom nedopitý pohár, ktorý tu po sebe nechal krátko predtým, než vyrazil na rodinnú večeru ku matke. Oblizne si suché pery a jedným pohybom vytiahne mobil z vrecka nohavíc prikladajúc si ho bez rozmyslu k tvári. Nepočítal, koľkokrát zazvonilo na druhej strane linky, než sa ozval jej hlas. Už musela vedieť, že sa konečne zbavili Esther a tiež koho návrat jej smrť prechádza.* Ahoj, láska... Ešte sme sa len prišli späť, ale očakávam ťa doma. *Na niekoľko sekúnd sa odmlčí, pery sa mu skrivia do úsmevu, ktorý, samozrejme, nemohla vidieť.* Je tu niekto, s kým by si sa mala stretnúť...

*Všechno se to zdálo tak krásné, až to nemohlo být ani reálné. Po celou cestu domů se otáčela a nebo dívala na zadní sedadla, kde seděla jejich dcera a spokojeně podřimovala a nebo zkoumala okolí. Nutilo jí to do úsměvu, protože za několik měsíců se začala cítit znovu šťastně, jako kdyby její nitro naplnila eufórie, která už nikdy nezmizí a ona si přála, aby tomu tak bylo. Může si však dovolit být šťastná? Alespoň na moment...měla by. Nezdá se jí, že jedou tou samou cestou, protože ji připadá o několik hodin kratší, než předtím. Pravda je, že teď už se necítí ve stresu nebo napjatá, ale naopak uvolněná a spokojená. Poblíž ní je někdo na koho čekala dlouhé týdny, stejně tak jako osoba vedle ní, která ještě stále sledovala cestu před nimi. Při příjezdu do New Orleans zlehka pozvedne koutek úst, uvědomuje si, že jsou doma a vždycky tady budou. Vrátili se s tím největším pokladem, který kdy mohli mít a ona se těšila z dalších dnů. Ať už přinesou cokoliv, tak stále bude vědět, že má svou dceru u sebe, že je to ona, kdo ji bude chránit a vychovávat a to je všechno, co právě teď potřebovala.
Zadívá se ke vstupní bráně do Abattoir, ještě nevystupujíc z auta se zhluboka nadechne a natočí hlavu do strany. Komplimenty či snad děkovné řeči nikdy nebyly její specialitou a obzvláště, když se to týkalo někoho jako je Klaus. Ví však, že si to zaslouží, že přes všechny jejich neshody, výčitky, které snášela na jeho hlavu dodržel své slovo. Nelze přehlédnout jeho mírné pobavení, ona sama to nemyslí tentokrát tak, že by ho chtěla nějak urazit či se dotknout jeho citů. Moc dobře to věděl, stejně tak jako oba věděli pravdu, že tohle oslovení a ještě mnohem horší se k němu chodí. Nebyl dobrou osobou, ale to nebyla ani ona...avšak on stačil za tisíc let získat mnohem více špatností, než toho dobrého. Chtěla vždy jenom jedno, aby se stali partnery, aby se zaměřili na společný cíl a to udělali. Jejich dcera je to, co je drží pohromadě, díky komu dokázali nahlédnout jeden do druhého. Pokýve hlavou na náznak, že jeho slova přijímá. Jedna její část mu věřila a ta druhá, ta která byla zlomená si nedokázala určité věci připustit, protože její trápení bylo, alespoň dle ní větší, než jeho...na povrch. Roztáhne rty do širšího úsměvu a zastrčí si pramínek vlasů za ucho, který ji spadl do tváře.* Nevěř tomu tolik, že jednoho dne to nepoužiju. *Řekne částečně provokativně, ale s dávkou humoru. U nich člověk nikdy neví, co se stane. Jsou jako na lodi...jednou plují po klidných vodách a spolupracují, podruhé se strhne bouře a ani jeden z nich nejsou schopní ukočírovat všechny pocity, které jsou silnější, než rozum. Vlastně by se dalo říct, že je ráda díky tomu, že se jejich vztah jistým způsobem uklidnil. Vystoupí z auta, přičemž automaticky jde vzít Hope ze sedačky. Přitiskne si ji zlehka na hruď. Jednou rukou ji hladí jemně po zádech, jako kdyby si potřebovala všechny ty doteky za tu dobu vynahradit. Po jeho boku vkročí dovnitř a promluví na to malé stvoření ve svém náručí. Věděla to, věděla, že na ně bude čekat alespoň jeden člen rodiny, protože ho znala až příliš dobře. Bylo by zklamání, kdyby tomu tak nebylo. Tentokrát vítala jeho přibližující se společnost s větší dávkou nadšení, než za posledních pár měsíců. Podívá se na Klause a ušklíbne se na něj.* Myslím, že by si měl jít za svou přítelkyní, aby tě trochu zchladila. *Opakovaně si do něj rýpne s úsměvem na tváři. Jediný člověk, kterého kdy je schopný poslouchat a nebo ho dokonce uzemnit je žena, co přebývá v jeho pokoji. Vlastně je to občas zábavné poslouchat, občas zase neskutečně únavné. Když už je u těch myšlenek, tak si vzpomene na něco, co asi bude chtít udělat sám. Pochybuje totiž o tom, že by potřeboval něco takového dělat za přítomnosti ostatních, nebyl ten typ...i když, lidé se mění a on? Rozhodně se změnil od doby, co ho viděla poprvé. Zastaví se společně s ním, přičemž sjede očima k jeho ruce, která uchopí tu jejich dcery. Nadechne se zhluboka a vzápětí se mu zadívá do očí. Pozvedne si Hope mírně nahoru a musí se znovu pousmát.* No...*Nakloní hlavu do strany a podívá se někde směrem k jeho pokoji a zpět na něj.*...asi všichni víme, že zrovna ta osoba má vždy nejvíce pozitivní vliv na všechny. *S úsměvem se na něj chvíli dívá, než se k němu otočí zády a bez jakéhokoliv dalšího slova se odebere za Elijahem.
Zastaví se na prahu a věnuje jeden ze svých upřímných úsměvu osobě naproti ní, osobě, která na ně vyčkávala. Zadívá se na moment do jeho tváře, kterou mlčky pozoruje, jako kdyby ji neviděla měsíce a nebo spíše dokázala plně vnímat až teď, než se rozejde i se svou dcerou k němu. Během cesty se na okamžik zadívá do země, jako kdyby chtěla něco zakrýt, ale nelze to. Když se na něj opět podívá, tak má na tváři ještě širší úsměv, než předtím. Pozoruje jeho i Hope, to jakým způsobem se na sebe dívají a stále má tendenci ji přejíždět polštářky prstů po zádech. Kousne se zlehka do rtů a sleduje svou dceru při přivítání jejím strýcem. Ano, tohle je její domov, vždy byl a vždy tomu tak i bude. Nikdo a nic to nezmění a pravdou je, že už ani nikomu nedovolí, aby to změnil. Ať už se bude dít cokoliv, nebude se uchylovat k rozhodnutím, které před několika měsíci udělala, možná bylo nejlepší, nejlepší pro tu malou, ale nejbolestivější pro ni a i zbytek celé rodiny. Hodlá teď spoustu věcí změnit, napravit ať už se to týká jí samotné, Hope a nebo vlkodlaků. Vzpomene si tak i na Jacksona se kterým nemluvila už měsíce, měl by to vědět, má právo znát důvod jejího chování, jejích rozhodnutí, které musela učinit. Dlouho se u těch myšlenek nezdrží a namísto toho se věnuje této chvíli. Opatrně a s jemností mu předá dceru do náruče, přičemž sepne ruce vepředu a s úsměvem je pozoruje. Podívá se do hnědých očí, které už tak velmi dobře zná.* Jo...*Přikývne několikrát hlavou.*...myslím, že my všichni si můžeme konečně oddechnout. *Vydechne ztěžka. Zdá se až neuvěřitelné, že tato část je za nimi. Poodstoupí trochu od nich a projde se po místnosti. Nechává jim prostor k tomu, aby si sebe navzájem užili. Usměje se trochu pobaveně a zároveň spokojeně, když dostane od něj dárek, který doposud přehlédla.* Je to první hračka, kterou kdy dostala od někoho z nás. *Založí si ruce na hrudi a porozhlédne se okolo.* Alisea se ještě nevrátila? *Hned se natočí pohledem k němu. Pravděpodobně chtěla zůstat po tom všem, co se stalo s Nikolasou v tom druhém domě, možná chce i jisté soukromí. Každopádně se jí ozve, aby jí řekla, že Hope je nazpět. Ten, kdo jí dělá opravdu starosti se svou nepřítomností je Rebekah, měli by to co nejrychleji vyřešit. A taky by měla i napsat Kolovi, jelikož pochybuje o tom, že někoho to napadne udělat a Klause rozhodně ne.* Měli bychom co nejdříve najít Rebekah...už jsem o tom mluvila s Klausem. *Pokýve při svých slovech hlavou a přijde opět k němu. Natáhne ruce ke své dceři, kterou si vezme do náruče, přičemž nezapomene vzít plyšového zajíce.* Máme za sebou dlouho cestu, tak...*Pousměje se na něj.*...uvidíme se později? *S úsměvem poodstoupí o dva kroky dozadu, než se otočí čelem ke dveřím a odejde z místnosti. Potřebuje si odpočinout, stejně tak jako to potřebuje především její dcera.*