The Abattoir

*Línější chůzí se pomalu blíží k Abattoir a vůbec se nezdá, že by se jí nějak chtělo překročit jeho práh. Právě naopak, spíše to vypadá, jako kdyby chtěla jejich cestu, co nejvíce zdržet. Přeci jenom ty zdi ke kterým je každým krokem blíž a blíž byly jejím domovem – a jeho taky. Společníka, který ji doprovází nebo ona jeho? Oba jsou přátelé Cami, oba blízcí, avšak ani jeden z nich nestojí o společnost konkrétní rodiny, jejichž členové tam budou s obrovskou pravděpodobností všichni. Po posledním střetu s Elijahem má z něj lepší pocity, možná v nějakém jiném vesmíru, možná za jiných okolností by mu dokázala i věřit, ale rozhodně ne teď, stále je Původní a i přesto, že si váží její sestry neznamená to, že by mu měla věřit.
Třesoucí ruku se snaží zamaskovat tím, že pevněji stiskne krabičku obvázanou modrou stuhou. Shlédne na moment k dárku, který má připravený pro oslavenkyni a hned na to se podívá znovu před sebe. Nemůže ze sebe setřást ten pocit, že je něco špatně. Měla vizi, měla vizi o příchodu nějakých bytostí do New Orleans a nepoznávala ani jednoho z nich a co ten sen? Nemohlo se jí jenom tak zdát o něm, nemohlo se jí zdát tohle, protože jí to přišlo reálné, jako kdyby se to doopravdy stalo. Byla to nejhorší noční můra za celou její existenci a to se to zdálo chvíli tak krásné. Buď je tady něco, o čem neví, nebo Předci se rozhodli vybrat svou daň za všechno, co kdy udělala. Jedno ví jistě, oni ji nikdy neodpustí a byla to ona, kdo z vězeňského světa pustila svého otce, protože to byl přesně ten důvod, proč tam šli. Kdyby to ale tak moc chtěli, proč ji zkrátka nezabijí? Hrají snad nějakou jejich špinavou hru, aby se nejdříve utrápila a až potom, kdy uznají, že je pro ni vhodná smrt, tak ji ukončí už tak dost mizerný život? Nebo alespoň od té dob, co se vrátila bez něj. Může mít okolo sebe lidi, kteří ji milují a ona je, ale jakmile to není on, pak nebude šťastná.
Natočí hlavu směrem k Marcelovi, jako kdyby uznala za vhodné promluvit po nekonečném tichu mezi nimi.* Nemusíme se tam ani příliš zdržovat, popřejeme jí, zůstaneme společensky vhodnou dobu a můžeme zase odejít domů. *Navrhne mu, načež se zastaví před vchodem a přešlápne z jedné nohy na druhou. Oděna jest do krajkovaných šatů, které dostala tenkrát od Sophie k narozeninám, ještě, že tak dokonale padnou do dresscodu.* Můžeš říct Cami, že jí popřeji později? *Pohlédne na něj s povytaženým obočím a vejde konečně dovnitř. Jen lehce přejede pohledem výzdobu sídla, načež se snaží vyhledat očima blondýnku o které je dnešní den. Jak přesně očekávala, tak je ve společnosti jiných lidí a ona je ještě příliš rozhozená na to, aby jí popřála právě teď. Nechce momentálně o ničem mluvit, i když mluvit s ní o jisté noční může by jí pomohlo, naopak Cami by to mohlo ublížit, protože i když se posunula dál, nevěří tomu, že jí alespoň trochu nechybí. Její nohy zamíří směrem ke stolu pro dárky, kde taky svůj odloží ještě s menší kartičkou a otočí se směrem k dění. Každého v místnosti přejede pohledem, ty, které nezná ignoruje, nevadí ji, což se bohužel nedá říct o takové přítomnosti Claire a nebo Klause. Snaží se najít Sophie, ale nevidí ji a přitom by si s ní potřebovala promluvit. Možná bude tušit, co se děje, možná jí bude moct pomoct jako čarodějka čarodějce, sestra sestře.
Vyhne se pár lidem a zaujme místo někde dál od hlavního dění, ale tak, aby stále měla přehled a popřípadě mohla vyrazit za svou sestrou až se připojí, alespoň doufá, že se dnes uvidí.*

*Přeběhne z koupelny do pokoje Hope, jakmile se znovu spustí pláč, který trvá už od dnešního rána. Nemá ani ponětí, co s ní může být a jak jí pomoct a to je něco, co ji přivádí k naprostému šílenství. Vezme si ji do náruče z postýlky a začne s ní konějšivě pohupovat.* Co se děje, zlatíčko? *Pohladí ji po tvářičce a přiloží si ji na hruď, přičemž sbírá všechny zbytky sil, aby jí uklidnila. Nerozumí tomu, všechno bylo v pořádku, většinou ani nepláče a vypadá jako to nejvíce spokojené dítě na světě, ale jen, co se probudila začala být umíněná a pak se rozplakala. Trvá to skoro celý den a jí už bolí hlava a to si myslela, že takových problémů se jako hybrid zbavila. No, bohužel všechno není vždy tak, jak si myslíme. Upraví ji šatičky, které má ušité přímo na dnešní den a sehne se pro kresbu položenou na stole. Co se týče jejího dárku pro Cami v tom trochu zmeškala, jelikož se jí zdá, že ta holka už má všechno, co může mít. Tedy alespoň v rámci možností, tak nechala alespoň Hope nakreslit pro ní obrázek, ať má něco originálního.
Možná s lehkým zpožděním, ale přeci vyjde z pokoje po hlavní chodbě si to kráčí naproti dění s mírně uplakanou dcerou. Už se chystá sejít schodiště, když se jí v zorném poli objeví osoba stojící na balkóně. Změní svůj směr a přikročí k nově – starému nalezenému členovi rodiny.* Myslela jsem, že někdo, kdo si nechal na takové oslavě záležet bude stát přímo v dění. *Usměje se na Rebekah a předělá si ukňouranou Hope do druhé ruky, přičemž si frustrovaně povzdychne.* Je jak urvaná ze řetězu, brzy mi praskne hlava. *Postěžuje si tak lehce a podívá se dolů. Musí uznat, že všechno je přichystané dokonale, ale nejde pochybovat o schopnosti Rebekah, vlastně všichni Mikaelsonovi mají tak nějak hodně vyvinutou kreativitu. Pohlédne znovu na ni.* No, půjdeme popřát oslavenkyni, dokud jí neteče nudle z nosu. *Uchechtne se a opustí její společnost. Všechno je tak, jak má být, jak si to přála. Zbavili se svých nepřátel, chod města je přesně takový, jaký má být. Přála by si, aby to trvalo už napořád, protože každý z nich si zaslouží klidný život po tom všem, čím si museli projít. Občas má ale obavy, že za každým tichem se skrývá bouře. Nepřemýšlela by o tom, hlavně ne dnes, kdyby však její dcera ji nepřiváděla do určitého stresu a nevyvolávala v ní pocit neklidu. Cítí, že se něco děje s jejím dítětem, mají mezi sebou pouto, které může chápat jenom matka a tohle...tohle ji zanechává dnes neklidnou. Přikráčí ke stolu, kde odloží kresbu Hope a připsaným věnováním od ní. Rozejde se k oslavenkyni, aby jí mohla poblahopřát, ale jenom co se k ní přiblíží o něco více, tak jí do uší udeří dětský pláč a křik.
Právě proto se s ní ihned otočí zády a zamíří do klidnější části. Po cestě se však zastaví u Klause a Kola. Její dcera se jí zmítá v náručí, jako kdyby se chtěla vymanit z jejího sevření.* Nerada ruším vaši určitě zajímavou debatu. *Těkne pohledem z jednoho na druhého, dokud se její zelenohnědé oči nezastaví u těch modrých.* Budeš ale asi muset své snoubence popřát za nás, protože já brzo ztratím poslední zbytky nervů a Hope se zkrátka rozhodla protestovat dnes proti všemu. *Pohladí jejich dceru po zádech a vzápětí jí přesune pozornost ke Kolovi.* Vidět tady tvou maličkost je něco jako...Vánoce. Je to jenom jednou za rok. *Usměje se trochu provokativně, není to však žádné rýpání. Dalo by se říct, že spíše přátelské pošťuchování.*

(Ani jednomu se sem nechtělo, avšak oba dva mají rádi člověka, o kterém dnešek bude. A věří, že kdyby se neukázali, tak by jí to akorát ublížilo, což je to poslední, co teď chtějí. Pozvánka na oslavu jejích narozenin se objevila v jejich schránce před několika dny, takže měli dostatek času se psychicky připravit. Na pozvánce se psalo něco o dresscodu. Rozhodl se, že tedy vytáhne jeden ze svých pěkných smokingů. Tmavě modrá barva a bílá košile, jež mu krásně padla, na něm vypadala lépe, než kdy dřív. Na krk si uvázal černou kravatu a už jen čekal na to, kdy budou moci vyrazit. Pomalým krokem mířili k místu, kde se dnešní akce bude konat. Upřímně ani trochu se mu na to místo nechtělo, nechtěl vkročit do toho domu. Místo, kde z velké části vyrostl, kde žil poslední desítku let. Ale už ne. Stalo se to pro něj místo, kterému se raději vyhýbal, nejen kvůli lidem, kteří tam teď žijí, ale i kvůli tomu, co se tam nedávno odehrálo.)
Dobře. (Odpověděl na první slova Daviny. Přišlo mu to jako asi to nejlepší řešení. Nechce se tu zdržovat déle, než je nutné. Na její otázku už však jen přikývl a následně vešel hned za ní do sídla. Rozhlédl se po velké místnosti, kterou znal lépe, než cokoliv jiného. Musí uznat, že výzdoba se jim opravdu povedla. Je to přesně ten typický, elegantní styl, kterým jsou Mikaelsonovi známí. Rozhlédl se po velké hale, aby našel Cami. Chtěl jí předat dárek osobně a trochu si promluvit, pokud by to bylo možné. Netrvalo to dlouho a zahlédl jí, jak si s někým povídá. Vypadá nádherně, ostatně jako vždy, avšak dnes zářila ještě jasněji, než měsíc při úplňku. Sledoval, jak její blonďaté lokny volně padají na její ramena, jak se krásně usmívá, její přátelský hlas pro něj byl něčím tak krásným, něčím, co mu opravdu chybělo. Blížil se čím dál víc, až si znovu všiml jejího prstenu a zastavil se. Pohled na tu blyštivou ozdobu na jejím prstu, jakoby ho bodal do srdce. Moc dobře ví, co to znamená, vlastně mu o tom sama řekla, ale vidět ho znovu a stále na tom stejném místě mu ublížilo. Avšak je rád, že je alespoň šťastná, ač to není zrovna s někým ideálním. Ale sám ví, že koho budeme milovat si neurčíme. Ladným krokem se blížil více ke Cami. V ruce držel krabičku, ve které se pod větším květem kamélie schovával stříbrný náramek, na němž je vyryto "Etiam in morte, superest amor", což znamená "In death, love survives" . Je to něco, čemu opravdu věří. Smrt je všude kolem nás, lidé umírají, zvířata, květiny a mnoho dalších, ale je něco, co přežívá v jakékoliv formě. Ať je to láska mezi dvěma milenci, rodinou a nebo snad jen přáteli. Je tu a pořád bude a každý by měl milovat, měl by mít někoho, na kom mu záleží. A on doufá, že i přesto, jak mu to s Cami nevyšlo, aby byla Cami šťastná. Zastavil se několik metrů od Camille a jen se na ní chvíli díval, jakoby byla ten nejkrásnější obraz v galerii.)

*Odhalí řadu vrchních zubů při lehkém zasmání. Nazuje si i druhou botu a zůstane ještě na okamžik sedět na jejich posteli, když ho tak pozoruje s úsměvem. Kolikrát mu říkala, aby se na ni tak nedíval a kolikrát on to udělá, jenom proto, aby ji provokoval? Protože si je jistá tím, že na ni jeho typický“křivý“ úsměv má jistý efekt. Nemá nadále význam se k tomu více vyjadřovat, oba znají přednosti jeho sestry a obzvlášť on. Zvedne se tedy z postele s úmyslem mu oznámit to poslední, co chce a odejít na oslavu. Její pokus jí však nevyjde tak, jak chtěla, ne, že by jí vadil jeho dotek nebo strávit v jeho společnosti více času, právě naopak, ale nechce, aby si myslel, že působí nevděčně za to, co pro ni přichystali. Zkrátka má pocit, že určité věci nejsou tak, jak si všichni myslí. Dnes tím ovšem nehodlá zatěžovat sebe, natož tak jeho. Zastaví při něm, přičemž se zadívá do jeho jasně modrých očí ve kterých se i po tolika měsících dokáže ponořit a jen těžko se od nich odtrhne.
Obdaruje ho dalším úsměvem, naklánějíc hlavu lehce do strany.* Tvoje nejlepší já je...*Podívá se směrem k posteli a zase na něj. Probodává ho pohledem, jako kdyby ho snad sváděla, a možná tomu i tak je vzhledem k narážce, kterou nelze přehlédnout.*...trochu osobní, takže mi bude stačit tvoje milejší já. *Uchechtne se lehce a sjede ho pohledem, až teď si popravdě všímá, jak moc mu to opět sluší. Někteří by si mohli myslet, že všechny tyhle pocity už museli odpadnout, když spolu žijí, ale ona ten pocit nemá. Cítí to všechno, jako kdyby to byl jen týden po tom, co se začali spolu scházet v tom romantickém slova smyslu. Jak je možné, že každým slovem ji dokáže vykouzlit úsměv na tváři a cítit se lépe? Tento den už je perfektní a to se ještě ani nesetkala s ostatními. Věnuje mu další úsměv při komplimentu, načež pozvedne druhou ruku a přejede mu jí po lemu saka.* No, musím říct, že i ty sis dal záležet. *Oplatí mu kompliment s menším pobavením a stáhne obě ruce k tělu, když tu druhou pustí z jeho sevření. Nadechne se zhluboka, připravená k odchodu, ale ustrne v pohybu. Podívá se mu opětovně do tváře a lehce znejistí. V první chvíli to vypadá, že mu hodlá říct, že to vůbec není o nervozitě, ale o pocitu, který ji užírá už jistou dobu, kvůli kterému nemůže spát, kvůli kterému stojí v noci u okna a vyloženě čeká na to, co se stane. Měla sen, sen, který spíše byl navrácenou vzpomínkou z doby, kdy měla úplnou rodinu opravdovou rodinu. Nemůže na to jednoduše přestat myslet. Ve tváři se objeví hraný úsměv, který jí však jde perfektně.* Budu v pořádku. Jak říkáš...je to jen nervozita. *Přitáká klidným tónem a otočí se k němu zády. Na moment se výraz v její tváři změní. Bude lepší mlčet, nechce kazit den a nechce ani znervózňovat jeho, protože na něm vidí, že je šťastný po dlouhé době a to je jedna z věcí, co dělá i šťastnou ji, vidět ho takhle, vidět, že se změnil. Stal se pro ni nejdůležitější osobou v jejím životě.
Obejme se s těmi nejbližšími přáteli z vysoké školy, které neviděla už patřičnou dobu. Jak by taky mohla? Nežije v jejich světě a teď je přitáhla do toho svého. Není to od ní tak trochu sobecké? Jenomže to je ten problém...ona má dva světy. Pro ni je ten lidský důležitý, ten ve kterém vyrůstala, ten, kde chce pomáhat obyčejným lidem a potom je tady ten druhý, kde sotva ví, kým je, kde ji hrozí nebezpečí na každém kroku. Nahlédne přes rameno jedné ze svých přítelkyň, když jí pohled padne na Kola. Široce se na něj usměje a prohlédne si ho od hlavy až k patě.* Páni...kdybych tě neznala, myslela bych si, že budeš ten typ, co je naprostý gentleman. *Prohodí k němu poznámku. Naposledy se nerozešly právě nejvíc v přátelském stylu, vlastně by se dalo říct, že mu i trochu vyhrožovala, ale je si jistá tím, že oba chtějí pro dnešek své menší spory nechat za zády, protože i přesto všechno spolu vycházejí. Ochotně ho nechá, aby ji políbil na tvář, přičemž pozvedne ruce, aby ho chytla okolo paží, když se k němu naklání. Pousměje se při odtáhnutí a převezme si hned dárky. Jako první zaujme její pozornost květina, protože květiny jsou osobnější, vyjadřují mnohem více a ona je zbožňuje. Zasměje se a zadívá se na etiketu láhve. Podívá se mu do očí.* Neměj obavy. Bez tebe bych si to nedovedla otevřít, nějakou příležitost si najdeme, děkuji. *Pokýve souhlasně hlavou a porozhlédne se okolo sebe.* Slyšet tě Rebekah asi by nebyla nadšená. Možná by tě dala na černou listinu hostů. *Poví s úsměvem a nelze si všimnout, jak se ohlíží po jejích kamarádkách. Zakmitá prstem ve vzduchu.* Flirtuj si, bav se jak chceš, ale nejsou na jídlo, rozumíme si? *Upozorní ho. Sice jí to není po chuti, ale co s ním má dělat? S Genevieve to má bůh ví...vlastně nemá vůbec. O jeho životě rozhodovat samozřejmě nemůže, nebude mu v ničem bránit, ale to neznamená, že by se snad měly její kamarádky stát potravou a nebo nějakou „krevní“ zábavou. Nejdříve mu věnuje nechápavý pohled a má tendenci ucuknout, ale vzápětí si uvědomí, co přesně chce vidět. Usměje se křivě a několikrát pokýve hlavou.* Nesouhlasím už jenom z principu. *Usměje se na něj a už otevírá ústa,která hned zase zavře. Převrátí mírně oči vzhůru a při doteku ruky, která si ji táhne k sobě poodstoupí. Narazí mírně tělem do jeho hrudi a položí svou volnou ruku na tu jeho, po které lehce přejede. Ani se nemusí dívat a ví, že za ní stojí její snoubenec, ostatně by to asi poznala i bez toho, aniž by promluvil, protože je jenom jediná osoba, která je nejistá, když je ve společnosti Kola a nebo Marcela. Natočí hlavu do strany, aby zelenýma očima vyhledala ty modré. Nejdříve ho jenom tak skenuje pohledem, jako kdyby prostě čekala na moment, kdy řekne něco nevhodného. Normálně by i něco řekla při narážce o Genevieve, ale pravda je taková, že by sama ráda věděla, kde je. Otočí se na Kola.* Naposledy, co jsme spolu mluvily si hodně chtěl vědět o Genevieve. Taky by mě docela zajímalo, kde je, když mi neodpovídá na zprávy a nezvedá telefony. *Řekne to stylem, že pokud je něco, co by jí měl Kol říct, tak ať jí to řekne, co nejdříve.* A na termín svatby se budeš muset zeptat jeho. *Otočí se ke svému snoubenci s „nevinným“ úsměvem, jako kdyby mu říkala „i já bych to ráda chtěla vědět“. Zaznamená, že se blíží další osoba, kterou pozvala a tak se s omluvným gestem začne odtahovat od sevření, které ji doteď věnoval snoubenec.
Popojde do strany ke stolu, aby mohla odložit Kolův dárek a věnovat se Claire. V rychlosti se podívá na hrdličky a vykulí oči úžasem, takový dárek opravdu nečekala a hřeje jí na srdci, opravdu. Než stiskne cokoliv říct, tak už se ocitne v jejím sevření. Přátelským gestem si ji přivine k sobě a pohladí ji lehce po zádech. Měla trochu obavy, zda dorazí a je ráda, že se nakonec rozhodla, že ano.* Moje nejlepší ex-spolubydlící. *Oplatí ji pozdrav a odtáhne s obrovským úsměvem na rtech. Vezme si od ní krabičku a místo toho, aby hned poděkovala, tak ji nechá mluvit. Během jejích slov se jí do očí nahrnou slzy nejenom díky jejím slovům, ale i kvůli náhrdelníku, který je uvnitř a je dokonalý. Pozvedne zrak směrem k ní, aby něco řekla, ale její vlkodlačí kamarádka pokračuje a tak ji ze slušnosti nechá. Vydechne překvapením, že je schopná dát právě jí něco tak moc cenného, něco, co se předává z generace na generaci. Nejenom, že náhrdelník bude mít nevyčíslitelnou hodnotu, ale hlavně jde o to, co znamená a to je víc, než hodnota braná peněžně. Měla by ho mít Claire, protože je to rodinné dědictví, něco, co je velmi cenné a přesto ho dala jí. Může být ještě více poctěna, než právě dnes?* Děkuji, Claire. Znamená to pro mě víc, než si myslíš, opravdu. Taky mi na tobě záleží, hodně. Jsem ráda, že jsi tady přišla, protože bez tebe by to nebylo ono. Budu ho ochraňovat, slibuji. *Usměje se na ni a vytáhne ho. Ještě, než Claire zamíří k odchodu k ní natáhne ruku.* Mohla bys, prosím? *Oddělá si poté vlasy na stranu. Chce si ho nasadit a to ze dvou důvodů – jeho hodnota je obrovská a pokud ji má chránit, proč by už nemohl právě teď? Nechá si ho zapnout a věnuje jí ještě jeden úsměv.* Uvidíme a užij si to. *Popřeje jí, než se podívá na dalšího gratulanta – Aliseu.
Ahoj. *Pozdraví ji s úsměvem. Věděla o koho se jedná, už se kdysi dávno viděly a to tenkrát, kdy s Klausem nebyla na tom nejlépe a prožily si jednu z větších hádek. O Alisee toho moc nevěděla, ale nedalo se říct, že by nevěděla vůbec nic. Prakticky neměly spolu šanci nikdy promluvit, což ji docela mrzelo, protože je jedna z Mikaelsonových a ona dříve či později bude jednou z nich, alespoň tomu vše momentálně tak nasvědčuje. Natáhne k ní ruku a jemně jí oplatí sevření, stále má na tváři jistý úsměv, který ji věnuje. Slyšela o té tragédii ohledně jejího dítěte a i přesto, že se neznají, tak jí to mrzí. Empatická je dost a navíc má v tomhle oboru jistou praxi, pomáhat přesně takovým lidem, možná neví, jaké to je do detailu, ale dokáže se tomu přizpůsobit. O to víc si váží její přítomnosti, že i přesto všechno se dostavila.* Děkuji, Aliseo. Jsem ráda, že jsi přišla. *Převezme si od ní dárkovou tašku do které jedním okem nahlédne. Teoreticky je jedno, co přinesou za dárky, jí hlavně záleží na tom, že tam jsou a tvoří dokonalou společnost. Nehledě na to, že Mikaelsonovi jsou po dlouhé době pohromadě a i to je pro ni důležité. Zavrtí ihned hlavou z jedné strany na druhou, aby si s něčím takovým nedělala starosti.* Ne, já tomu úplně rozumím. Neměly jsme šanci se ještě poznat a hlavní je, že jsi tady. *Usměje se a už se chystá pokračovat ve své řeči. Semkne rty k sobě a společně s ní se podívá na prsten, který už nosí jistou dobu a znamená víc, než by si dokázal kdokoliv z nich představit, alespoň pro ni. Podívá se jí opět do očí a hlasitěji se zasměje.* Už jsem za celý život dostala hodně přezdívek, ale takhle...takhle mě nikdo ještě nenazval. Ale na dalších narozeninách budu očekávat určitě tu svěcenou vodu. *Mrkne na ni spiklenecky, dalo by se říct. Ještě, než se blondýnka odebere k odchodu, tak ji položí ruku na paži a zadívá se jí hluboce do očí.* Mrzí mě to, Aliseo. Ztratit někoho tak blízkého je hrozné. *Stáhne ruku z její paže a zadívá se na ni s jistým soucitem. Poté už ji nechá odejít a věnuje se dalším, je to zvláštní mít tolik pozornosti pro jeden den, ale hřeje to na srdci, opravdu.
Překvapeně se zadívá do tváře Lorenta. Nehodlá to skrývat, protože i přesto, že mu poslala pozvánku, tak nečekala, že se dostaví. Udělala to z dvou prostých důvodů a to je, že jednoho dne s ním bude rodina, pořád je to bratr Klause a na to nezapomíná a za druhé by chtěla, aby oni dva se usmířili a našli si alespoň k sobě takovou cestu, kdy spolu budou vycházet v míru nebo se přinejmenším snesou. Přistoupí k němu o pár kroků blíže s typickým úsměvem, který vlastně nesundává už od chvíle, co sešla schody. Ještě, než se mu začne věnovat odloží dárky na stůl a potom? Už je celá jeho, tedy teoreticky, rozhodně ne prakticky. Shlédne k jeho dárku a ihned přemýšlí nad tím, zda sdílí stejný talent s Klausem, co se týče malování. Podívá se do jeho hnědých očí a napřímí se lehce. Zasměje se nahlas.* To je jeden z nejlepších komplimentů za dnešní den. Možná jsem dostala dar...působit mladě až do samotného konce. *Zazubí se a převezme si ihned dárek.* Děkuji moc. Hm, na tohle oslovení si budu muset asi ještě chvíli zvykat. *Oddělá stuhu a zadívá se na obraz. Dle jejího výrazu lze soudit, že je překvapená a zároveň ohromená. Mlčky zůstává hledět na obraz před sebou v němž je mnoho. Ty črty, výrazy v jejich tváří, když se to tak vezme nezná je příliš dobře a přesto věděl, jak je nakreslit, přesto to vystihnul dalo by se říci, že dokonale.* Lorente...*Zvedne k němu zrak.*...to je naprosto perfektní. *Vydechne dlouze a ještě jednou se podívá na obraz, než ho dá do původní polohy a převáže.* Jak jsi to dokázal? A nemusíš mi děkovat, opravdu. Spíše já budu mít co dělat, abych vysvětlila, proč jsi tady. Ne, že by mi to vadilo, mám jisté výhody, ne? *Pozvedne ruku s prstýnkem a uchechtne se.* Ale jsem ráda, že jsi tady.

*V den oslavy Camilliných narozenin si přivstane. Má ještě pár věcí k vyřízení. Naštěstí se nemusí starat o výzdobu a občerstvení. To vše si vzala na starost Rebekah. Jemu tak zbylo obstarat si pro Cami nějaký ten dárek, který by se jí mohl líbit. Hlavně to musí být něco, co on sám shledá vhodné k obdarování své nastávající švagrové. O oslavě ví dostatečně dlouho i díky pozvánce, kterou dostal. Mimo to samozřejmě nedokáže přeslechnout rozhovory v domě a tak o plánech na Camiinu oslavu ví mnohem déle. Mohl si tak na výběru dát záležet. Naštěstí vše potřebné nalezne v ulicích New Orleans. Stačilo navštívit pár obchodů a zadat patřičné objednávky. Neměl s tím sebemenší problémy. Podíl na tom bude mít i skutečnost, že neměl problém obchodníky patřičně finančně motivovat. Jedinou vadu na kráse to mělo, že jedna z věcí pro Cami bude k vyzvednutí v den oslavy. Jinak to ovšem nešlo.
Po té, co se nachýlí čas a v domě už začínají vrcholit přípravy, tiše a nenápadně se vytratí do městských ulic. Navštíví květinářství, kde si vyzvedne kytici a po té zajde pro objednávku, na kterou musel čekat tak dlouho. Všechno je připraveno a s výsledkem je spokojený. Když si právě tohle v katalogu prohlížel, nemohl jinak. Přišlo mu to jako stvořené právě pro Camille. Nechá si vše zabalit, a pak se vrátí zpátky do sídla. Opět se kolem prvních hostů protáhne co nejrychleji zpět do svého pokoje. Rychle se oblékne. Vzhledem žádosti na pozvánce nemá, co řešit. Vhodné oblečení vyřeší černým oblekem, bílou košilí a černou kravatou. Na nohy obuje pečlivě vyleštěné pánské střevíce. Zkontroluje svůj vzhled v zrcadle, poupraví pár drobností, ke své plné spokojenosti. Po té posbírá dárky a vydá se za oslavenkyní. Všimne si, že oslava je již v plném proudu, ale dříve se dostavit nemohl. Cestou dolů si nemůže nevšimnout některých přítomných, které by to nečekal a některé by zde možná ani vidět nepotřeboval. Kvůli Cami se, ale povznese nad všechny problémy, které v minulosti někteří zde přítomní způsobili. Na tváři vykouzlí co nejvlídnější, nejpříjemnější výraz. Na rtech mu pohrává úsměv. Camille zahlédne mezi prvními. Středobod pozornosti téhle oslavy nelze přehlédnout. Téměř neustále obklopená hosty a gratulanty.
Zamíří si to rovnou k ní. Cestou pozdraví kývnutím hlavy či vřelým úsměvem členy své rodiny. Záleží, jestli se jedná o jeho bratry, či sestry a samozřejmě nejvřelejší a nejláskyplnější pohled i úsměv patří Hayley a Hope. Ačkoliv je oslavenkyní Cami, pro něj je středobodem oslavy právě tahle v jeho očích nejkrásnější dvojice. Jeho nohy si ke Cami hledají cestu podvědomě samy a tak Hayley a Hope může svou pozornost věnovat o něco déle.
Po té už, ale stojí před Cami.* Přeji ti nejkrásnější večer, Camille. *Pozdraví ji s vřelým srdečným pousmáním a svým příjemným hlasem.* Omluv prosím můj pozdější příchod, ale donutily mě k tomu jisté okolnosti. *Od pozdravu přejde ihned k omluvě. Důvod, proč se opozdil ovšem nijak nespecifikuje.* Chci ti popřát všechno nejlepší, zdraví a štěstí, drahá Cami. *Hned na to ji poblahopřeje i s podáním ruky. Po té jí předá kytici, šperkovnici, ve které najde sadu šperků a ještě jí podá poukaz na víkendový pobyt v Paříži pro dvě osoby. Doufá že jí alespoň malinko potěší a udělá radost.*

Jeho tvár je bezpodmiečne a pomerne úsečne podvihnutá dohora, akoby sa už len tým trpkým, arogantným postojom povyšoval nad všetkých ostatných. Niečo v ňom, na držaní jeho ramien, či voľnému spádu rúk popri jeho tele... v modrých očiach, ktoré odrážali emóciu, prevládajúcu za storočia konečne kompletne a dokonalo, bolo iné, odlišné. Neskrývaná radosť, farba pokožky zmiešavajúca sa s jeho prirodzenou, obvyklou, akoby sám, bezcharakterný, chladnokrvný hybrid, bastard rodu Mikaelson ožíval... ožíval rovnako ako tie fádne, šedé múry tohto sídla, ktoré už dlhé dni nezaplňovalo len to prázdne, bohapusté ticho. Pevná ruka si nájde jej pás, posúvajúc celú jej postavu značne ďalej od prostorekého, mladšieho brata, do svojej a jedinej blízkosti, ktorú bol na tomto svete snáď schopný akceptovať. Mohol byť z časti napravený, mohol práve na zraky všetkých predvádzať svoje "milšie ja," ako to nazvala, avšak nikdy neprestával byť prezieravý, nikdy neprestával držať to, čo bolo jeho... i keby ich to všetkých malo doviesť k opätovnej záhube. Kútiky jeho pier sa zľahka podvihnú, ako ucíti jej dotyk, ucíti tú tesnú, chcenú blízkosť, ktorej sa večne nedokázal príliš nabažiť. Jeho pohľad, farba v očiach, ktoré bezprostredne a neustále hľadeli len do tých jej, ho aj tak prezrádzali, kradli mu slová, ktorými by sa dal opísať tak prostý cit. Jeho dcéra, jeho budúcnosť, ktorú práve teraz držal - boli jeho svetom. Svetom, ktorý mu dal novú príležitosť, šancu, nádej, i keď si ju nezaslúžil. 
Bolo skutočne obohacujúce cítiť prítomnosť vlastnej rodiny v jeho radoch, v útrobách tohto domu, ktorý mal byť spoločný im všetkým, i keď jej členovia mali stále potrebu straniť sa. Niežeby Kol, koniec koncov, niekedy robil aj niečo iné. Menejcennosť, odstrčenosť súrodencami, ktorých nikdy nebol a nebude súčasťou. Súčasťou ich puta, ktoré ich viazalo už na večnosť.... aspoň v jeho hlave, v hlave Pôvodného, ktorý pred ním momentálne stál na hlúpej návšteve, než ako člen, ktorého miesto by mu mohlo patriť. Toto však nebol priestor, ani príležitosť na riešenie práve týchto frašiek. Vyzerá to tak, že jeho pomerne úsečná otázka, nakoniec nebola ani tak veľmi háklivá, akoby to na prvý pohľad mohlo vyzerať. Letmo nakrčí čelom a venuje ďalší, krátky pohľad blondíne po jeho boku, natočiac hlavou do strany a skúmajúc Kolovu, familiárnu tvár. Nemal ani poňatia o tom, žeby sa Camille s touto známou hocijako kontaktovala, ešte menší snáď, žeby sa neblaho-preslávená Genevieve prosto a jednoducho vyparila z jedného dňa na druhý. Samozrejme... jeho snúbenica mala bezpochyby dobré a len tie najlepšie vzťahy s polovicou tohto zapeklitého mesta, mohlo mu zísť na um, že Claire nebude jediný, preňho nevítaný hosť, ktorého sem pozvala. Mohlo... Obočie mu zostane zvraštené, pery stiahnuté do akejsi pobavenej, úzkej línie, akoby snáď ani nedôveroval tomu, že bola skutočne schopná vysloviť tie slová, ochotná začať túto malú, nevinnú provokáciu, ktorá avšak jeho myseľ zatieňovala tisíckou ďalších otázok, na ktoré nepoznal odpoveď. S akýmsi zmierením potichu vydýchne a jeho ruka na jej páse sa mierne napne. "Stále si nie som úplne istý, či je prítomnosť všetkých mojich súrodencov tak bezvýhradne nevyhnutná..." prenesie s tým svojím obvyklým nič nehovoriacim, až nezaujatým tónom, "i keď pochybujem, že ti skutočne záleží na dni, kedy nás opäť budeš môcť obohatiť svojou vzácnou prítomnosťou, Kol." Podvihne zľahka jedným obočím, napokon konečne púšťajúc Camille zo svojho letmého zovretia, nechávajúc dnešnú oslávenkyňu venovať sa ostatným hosťom, ktorí sem, veľmi očividne, prišli práve a výhradne kvôli nej. Už-už opäť otvára ústa s úmyslom opakovane prehovoriť na brata, keď sa mu za chrbtom ozve ďalší, už veľmi dobre známy, ženský hlas, ktorý spozná v pomernom okamžiku. S nepatrným zamračením sa otočí ku Hayley, v druhom momente schádzajúc očami ku jeho dcére, ktorá mala momentálne očividne v zuboch všetko a všetkých. Rysy jeho tváre mierne zjemnia, zrak sa zdvihne späť do tej hlbokej zelene, opätovne vydychujúc a pretáčajúc nad jej vetou už automaticky modrými dúhovkami. Presne takto vyzerala obvyklá konverzácia medzi nimi, niežeby si to ktorýkoľvek z nich kedy prestavoval inak. "Možno ju už  len nudí tvoja neustála dramatickosť, láska." Vydýchne sťažka. "Daj mi ju..." Prenesie poniekiaľ ironicky, načahujúc sa rukami po svoju vlastnú krv, ktorú v momente pridrží krehko a zraniteľne vo svojom monštruóznom náručí. Ako niečo, čo by sa rozbilo, ak by naložil akúkoľvek silu, ako niečo, čo by poškodil, kedy snáď pohol jediným prstom o milimeter do strany. Dlhšie to preňho nebolo zvláštne, len neobvyklé, prekvapujúce, ako strašne môže aj kohokoľvek bezcitného poznačiť taký dar. Dar, ktorý niekto poslal práve jemu a ktorý sprvoti ani neprijal. Teraz by vedel, že to bolo jeho najväčšou chybou, teraz by vedel, žeby si to vyčítal na večnosť - a to je veľmi, veľmi dlhá doba. Jeho pery už svojvoľne formovali slabý poloúsmev, než na niekoľko sekúnd zračil svoju pozornosť späť ku svojmu bratovi, ktorý už podliehal ďalšiemu neškodnému rýpaniu, tentokrát z Hayleynej réžie. Jej malá hlava sa zľahka opierala o jeho bledé sako, avšak drobné rúčky mátať vo vzduchu prestávali len na chvíľu, sekundu, než znovu začali vyvádzať. "Možno jej vadí celá tá šaráda okolo.... nerobí jej to očividne žiadne dobro." Komentuje už sucho, ako sa ju snaží pomalými, pravidelnými pohybmi upokojiť - avšak rovnako ako jej matka - bezvýsledne. "Hádam, žeby bolo lepšie, ak by si ju zobrala späť hore... Oslávenkyňa to určite pochopí." Poslednýkrát dlaňou jemne prejde zozadu po Hopinej hlávke, než ju podvihne mierne dohora a vloží na jej čelo svoj obvyklý, krátky bozk, opatrne ju predávajúc späť k Hayley, ktorá pri najlepšom poslúchne jeho slová a sama usúdi, že sa ich dcéra potrebuje upokojiť a tento hluk tomu výhradne nenapomáha. Bolo zvláštne, ako vyvádzala práve dnes, zvláštne pritom, ako jej drobné telo väčšinou zachvacoval až oceľový pokoj, zmierenie.
Po nejakej chvíli jeho kroky už opäť napĺňajú hlučnú miestnosť, berúc cestou do ruky mimovoľne pohár ne-lacného šampanského, ktoré mala, ostatne ako všetko v miestnosti, na pleciach jeho sestra. Sestra, ktorá sa síce bavila organizovaním, no po tom všetkom, by sa jej nikdy nedokázal odvďačiť dostatočne. Hlavne po ich poslednom stretnutí, kedy mu dala svoj názor, svoje pohnútky, svoj pohľad dostatočne najavo - chcela, aby bol šťastný, rovnako ako on chcel, aby bola šťastná ona, i keď bolo ťažké tak niekedy čo i len obdobie ich existencie skutočne nazvať. Očami nejakým zvláštnym tušením vyjde hore ku balkónu, kde stále neobvyklá podobizeň Rebekah mlčky postáva, hľadiac dole na hostí, o ktorých pomaly strácal pojem. Ich pohľady, akoby sa vyhľadali, cítili už známu pozornosť jeden druhého, kedy sa jeho ruka s tak lahodným alkoholom podvihne dohora a nepatrne kývnuc hlavou, dá tak snáď najväčší prejav akéhokoľvek pozdravu, či vďačnosti ku najdrahšej sestre, akého len bol schopný. Slabý úsmev obkresľoval takmer nebadateľné jamky jeho líc, zdraviac staršieho brata a hľadiac čo i len ten krátky, prostý moment na niekoho, kto sa vrátil do jeho života... a i keď množstvo rán zostalo, už viac nikdy nedovolí, ani sebe, ani nikomu inému, aby tento sľub pochoval. 
Ten spokojný úsmev však zmizne. Bolo to absurdné. Priam nemysliteľné, akoby sa celá táto oslava premenila na jeden veľký, primitívny nonsens, ktorý sa nemal nikdy uskutočniť. V dave... v tom hlúpom, patetickom dave zračiť niekoho, kto nikdy nemal ani len premýšľať nad tým, že kedy opäť prekročí prah tohto sídla. Avšak, stalo sa. V prvom momente ani netušil, či to bola len jeho blbosť, naivita, alebo úplné pomätenie akýchkoľvek zdravých zmyslov, ktoré postihli tohto úbohého bastarda, ktorého raz vytiahol zo špiny, než špina bolo to jediné, čo mu vrátil späť. Špina, na ktorú nikdy nezabudne. Niežeby to Marcel robil akokoľvek ľahšie. Nepochyboval o tom, že Camille bola vo svojej najväčšej dezilúzií schopná pozvať do ich domu kohokoľvek, ale žeby ju drahé víno pri spisovaní zoznamu hostí mohlo omámiť až natoľko, aby jej vôbec vzišlo na um skaziť si dnešný deň, tomu sa verilo už trochu horšie. Chcela od neho, aby jej ukázal svoju dobrú stránku, aby jej priateľov, známych, ľudí, ktorí sa mu priečili privítal s otvorenou náručou, a on to urobil. Lenže čo bolo veľa, čo doslova presahovalo všetky jeho medze - bol on. Stál tam ako odraz márnosti, stál tam, pozorujúc... s prižmúreným zrakom a letmo pootvorenými ústami doslova zíde po smere Marcelovho pohľadu, nenachádzajúc nikoho iného, než strojcu nešťastia, ktoré sa blížilo... Doslova mu tepalo do každej časti tela, súrilo sa v končekoch prstov, rovnako ako sa mu v žilách varila krv, až celkom zovrela. Znechutene ohrnie perami, neváhajúc dlhšie ani na sekundy, lež jeho trať je jasná. Už nikdy ho nedostane z mysle, nikdy neprestane vnímať všetok ten pohoršujúci cit, ktorý sa priam rinul od jeho bývalého chránenca. Cit voči nej. Už tu nebolo žiadne nevinné provokovanie Kola, žiadne hlúpe podozrenia zo strany Elijaha, len Marcel a jeho, skutočne hlúpa tendencia, nikdy sa nevzdávať. „Stále stratený v svojich planých predstavách, ako vidím." Jeho tón, farba jeho hlasu, výraz na jeho tvári... priam nasvedčovalo pohoršeniu, čírej zlosti, ktorá sa ním preháňala, ako mu celkom zatienil pohľad a i cestu, ak by ho náhodou napadlo pokročiť čo i len o krok bližšie k nej. "Marcellus..." prenesie jeho meno, ani sa nesnažiac zakryť svoje opovrhnutie. "Prečo ma len neprekvapuje, že ťa tu vidím?" Podvihne pomaly, až nebezpečne obočím, podvihujúc tvárou letmo dohora a dávajúc tak ešte väčšmi najavo svoju povýšenosť, niežeby to bolo skutočne potrebné. "Avšak, tvoja patetickosť je to, čo je skutočne zarážajúce." Vydýchne posmešne, už skutočne nekontrolujúc nič, čo má na jazyku. "Myslíš si, že potrebuje tvoje lacné dary?" Priblíži sa tvárou k tej jeho, hlas sa mu stíši, ako sa na moment zahľadí ku kvetom v jeho ruke, majúc chuť ich na mieste roztrhať na kúsky. "Že jej prinesieš tieto úbohé kvety a niečo sa zmení na tom, že si nikdy nebol a nebudeš hodný jej citov?" doslova precedí spomedzi zaťaté zuby, pomerne ironicky podvihujúc kútikom pery, otrávene sa uškŕňajúc nad pochabosťou hlúpostí, ktoré so sebou niesol. "Naozaj nájdeš tú odvahu sem po tom všetkom prísť a myslieť si, že ťa spokojne nechám čo i len vojsť do jej blízkosti!?" Bol smiešny, všetky jeho úmysly, jeho postoj, každé slovo také bolo. "Nepotrebuje žiadnu z tvojich cetiek." Prenesie napokon s rovnakou ostrosťou, ako doposiaľ, niečo v ňom mu však zabráni pokračovať na očiach všetkých, z ktorých si ešte väčšina, našťastie, nestihla nič všimnúť, a hlavne ona nie... niekto, kto si to nezaslúžil, niekto, komu dnes sľúbil, že sa na povrch dostane jeho dobrota, ktorá akosi zmizla akonáhle tohto opovážlivého pankharta uvidel. Potichu vydýchne a nakloní sa hlavou bližšie k tej jeho, dávajúc dôraz na každé písmeno, každú hlásku. "Ak si čakal, že ti dostane jej pozornosti, nenechaj sa vyviezť z omylu, avšak, jej za teba veľmi rád odovzdám pozdravy..." Camille nikdy ani len nezistí, že tu nejaký Marcel vôbec bol,  "a teraz, než by si urobil hocijakú hlúposť, ako napríklad oponovať mojím slovám, nerád by som vyvodzoval akékoľvek dôsledky pred nežiadanými pohľadmi... kazil jej tak výnimočný deň," pohodí rukou zľahka do strany k schodisku na poschodie, ktoré bolo od hostí celkom prázdne. "Rád by som totiž so svojím starým priateľom hodil krátku, priateľskú reč. A také pozvanie sa nedá odmietnuť, dá?" Široký úškrn doslova hatil všetku radosť, všetko šťastie a hlavne ľudskú stránku, ktorá sa v ňom začala prejavovať viac, než kedykoľvek predtým. Zanechávajúc za sebou len škodoradosť a zášť, zlosť.

(Je opravdu ráda, že Camille vidí, a že nakonec přišla na její oslavu. Určitě je to pro ni významný okamžik a ona se rozhodla, že už nic takového neprošvihne. Ne pokud se jedná o Cami. Sleduje a cítí všechno to světlo a pozitivní energii, co z ní vychází, její sladký úsměv, zářící oči. Je to zvláštní, ale uvnitř sebe má takový divný pocit, někteří lidé mu říkají štěstí. A ten se právě teď rozlil jejím tělem, jako med, a nutí jí se usmívat a celkově se cítit dobře, sebevědomě. Ušklíbne se nad jejím oslovením a pokračuje k ní. Přivine ji do své náruče, aniž by o tom věděla a chvíli tak setrvají, dokud se Claire neodtáhne a nevrazí jí do ruky krabičku s náhrdelníkem. Poví jí k němu zkrácený příběh, toho, co to je vlastně zač a co to pro Claire znamená, a co to vlastně znamená, když ho dala právě jí. Všimne si slz v jejích očích a má pocit, že se také rozbrečí, ale protože si to zakázala, rozmrká rychle všechny slzičky, které by se jí snad z oka chtěly vykutálet.) Nemáš zač, Camille. Jsi pro mě jako rodina. (Usměje se a lehce nakloní hlavu na stranu. Už chce nechat prostor dalšímu, ale Cami ji ještě zastaví. Jen přikývne na její žádost a beze slova jí náhrdelník připne ke krku. Usměje se, když ho na ní spatří.) Jde ti k očím. (Její úsměv se o něco rozšíří a nakonec stejně s přikývnutím na její slova, odejde.
Docela v klidu se cpala výborným občerstvením, které občasně zalila šampaňským, dokud jí nevyrušila jedna žena. Překvapeně se otočila za Aliseou, která vyřkla její jméno, jako kdyby to bylo něco neuvěřitelného. Rychle zamrkala, když vyřkla její otázku. Polkla sousto, co měla v puse a jen na ní zírala, nemajíc ani nejmenší ponětí, co jí na to odpovědět.) No, to je docela dlouhý příběh, ale jak vidíš, jsem živá. (Lehce pozvedla pravý koutek úst a rozhodila rukama, aby se snad Alisea mohla přesvědčit, že je opravdu reálná.)

(Pozoruje hosty z bezpečné vzdálenosti nahoře na balkoně. Ne, že by se nechtěla jít dolů bavit, ale tak nějak má tenhle pohled svoje kouzlo. Facinovalo ji to všechno hemžení. A Cami stála v centru dění. Rozhodně na tenhle post nebyla zvyklá, ale jakmile se už jednou přiblížíte rodině Mikaelson, musíte počítat s tím, že se nezbavíte určité nálepky a budou vás s touto rodinou spojovat ještě dlouhou dobu po tom, co už ztratí váš zájem. Ona se ale nebála o to, že by se její rodina měla někdy ke Camille otočit zády. Tak výjimečná osoba pro jejího bratra Nika je vlastně výjimečnou osobou pro celou jejich rodinu. Cami navíc byla opravdu milá a hodná a pro druhého by se rozkrájela, takže o to snazší je ji přivítat do rodiny. I když ona a Klaus budou muset vyřešit ještě hodně otevřených otázek a problémů kolem jejich vztahu a života, už jen to, že se její bratr rozhodl učinit ten důležitý krok a požádat Camille o ruku, byl v jeho případě velký pokrok. Jako by při tom sledování všech ostatních dole na nádvoří zapomněla na čas a na to, že by se možná taky měla participovat na oslavě, kterou sama zařídila. Konečně by se měla odhodlat odlepit od balkónu a sejít po schodech dolů, vyhledat Cami nejen pohledem, ale i osobně a popřát jí. Ovšem než se stačila vzpamatovat ze svého mírného tranzu, oslovil ji známý hlas. Hayley. Matka její neteře a velice důležitá žena pro její dva bratry - Klause a Elijaha. Vlastně by ji docela zajímalo, jak je na tom s Elijahem teď. Přeci jen, je to už nějakou dobu, co se sem do Abattoir vrátila ze sanatoria. Všichni ji přivítali zpět - Hay, Nik, Elijah. Jen s Kolem a Aliseou se ještě v novém těle neuvítala. Alisea se poslední dobou uzavřela do sebe ještě mnohem víc než kdy předtím. Elijah jim sdělil, co se stalo, co Finn provedl ještě, než skončil znovu ve svém těle propíchnutý v rakvi, protože jeho nové tělo pomalu propadalo uřknutí. Alisea přišla o svou dceru, kterou milovala nade vše. Ale nikomu to neřekla. Kdyby Elijah nebyl za ní a nějak to z ní nevydoloval, nikdo by to nevěděl a ona by zůstala sama. I když ona vlastně už tak byla sama. Nikdy se moc do rodinných záležitostí vlastně nepoložila a pravdou bylo, že ani oni do těch jejích, možná až na Elijaha, který vždy toužil pomoci všem. Alisea byla samostatnou jednotkou a někdy pochybovala o tom, zda vůbec o jejich rodinu stála. Ale smrt její dcery ji samozřejmě hodně zasáhla, i když si nedokázala představit, jak strašně se Alisea cítila a raději by to nikdy ani zažít nechtěla, což by se jí mělo splnit, pokud se znovu vrátí do svého těla, protože děti mít nikdy nebude.
Otočila se na Hayley a věnovala jí letmý úsměv.) Není to moje oslava, a navíc tady mám dobrý rozhled a přehled o tom, co se děje a jestli všichni odvádějí svou práci tak, jak by měli. Ale máš pravdu, měla bych být dole jako všichni ostatní. (Dala jí za pravdu, vlastně už to chtěla i udělat, ale zastavila ji právě Hayley, která se k ní na chvíli i s Hope připojila. Její zrak se přesunul na Hope, zvedla ruku a pohladila ji po tvářičce.) Možná je jen nervózní z přítomnosti tolika lidí. Naše rodina je sice rozvětvená, ale myslím, že tolik lidí pohromadě v jejím domově Hope ještě neviděla. Zřejmě to nenese dobře. ( Navrhla Hayley jednu z možností, proč je dneska Hope tak neklidná a ustavičně pláče nebo se vzteká. Ale třeba to nebylo tím a Hope prostě jako někdy každé dítě neměla svůj den. Kývla na to, že půjde Hayley pogratulovat Cami. Ona samozřejmě půjde taky. Ale ještě chvíli stála na balkóně, protože viděla, kdo právě ke Cami přišel jako gratulant. Lorent. Netušila, proč ho Cami pozvala, nevěděla ani, že se tak dobře znají na to, aby tu teď zevloval na její oslavě. Možná to byl jen Camiin pokus o to, jak smířit Nika s tím, že má vlastně bratra z otcovy strany. Ale Lorent do její rodiny nikdy patřit nebude. Nikdy, i kdyby se měla postavit na hlavu a odskákat na ní až do Chicaga. Místo toho ji pohled táhl k jinému místu, jako by to snad sám osud chtěl, její oči spočinuly na Nikovi. Byla vděčná, že může být zase mezi nimi, byla vděčná, že ona a Nik, že je to všechno na dobré cestě. Vlastně si nepamatovala, kdy měla s Nikem tak dobrý vztah jako teď. A stačilo k tomu, aby si oba dva konečně uznali chyby a ujasnili si, že nechtějí bojovat proti sobě nýbrž vždy a navždy při sobě. Milovala svého bratra a i když by nerada, aby nějaký další sourozenec někdy věděl o této její myšlence, milovala ho víc, než jiné sourozence z její rodiny, dokonce víc než Elijaha. Možná proto jejich vztah nikdy nebyl jednoduchý, protože když se stalo tolik věcí, kterými jí Nik zrazoval a zraňoval, bylo to pro ni, jako by v každou tu chvíli umírala, protože ji zas a znova ubližoval ten nejcennější v jejím životě. Odpuštění ale v jejím případě bylo vždy na pořadu dne, protože by o svého bratra nemohla přijít. Její oči najednou dostaly zvláštní jiskru, když se na sebe tak dívali. Usmála se na něj a též mu pokývla hlavou na důkaz toho, že rozumí tomu, co tím chtěl vyjádřit. Její bratr jí vlastně děkoval. Nejen za tuto oslavu, ale za to, že prostě je a za to, jaká i přes jisté okolnosti, je. Tohle smíření pro ni znamenalo mnoho, tenhle okamžik byl velmi důležitý.
Nakonec se pohledem vrátila zpět na Cami. Když to vypadalo, že se Lorent nějakou dobu od Cami nehne, přeci jen se odlepila od zábradlí a zamířila po schodech dolů ke Cami. Lorentovu přítomnost úspěšně ignorovala, zatím. Svého bratra Elijaha obdarovala úsměvem a pozdravila ho. Je ráda, že konečně přišel. Ze známých tváří už tu vlastně chyběla pouze Sophie. Postavila se před Cami, tím mírně donutila Lorenta, aby ustoupil. Usmála se široce a Cami bez varování objala, ale nemyslela si, že by jí to mělo nějak vadit.) Doufám, že se ti to tady líbí a tento den si užiješ, protože je jenom tvůj a nikdo by to neměl brát a pokoušet se tě zastínit... Jinak ho sejmu. (Poslední větu doslova zašeptala Cami do ucha. Samozřejmě, že vtipkovala. Netušila, kdo by chtěl dneska na sebe upoutávat větší pozornost a odlákat ji tak od oslavenkyně.) Všechno nejlepší. (Odlepila se od Cami a podívala se jí do očí. Tvář jí stále hrála úsměvem.) Dárek máš na tom stole s dalšími balíčky, ale to už je jen taková maličkost. Doufám, že jsi tedy s dnešní oslavou spokojená, protože to je můj hlavní dárek pro tebe. Hlavně, aby ses bavila. Jsem opravdu ráda, že jsi součástí naší rodiny. Nějaký takový prvek jsme potřebovali. Někoho, kdo tu bude pro Nika, když o naši pomoc zrovna stát nebude. A jsem vděčná, že jsi to právě ty. (Myslela to všechno upřímně, nebyla to jen krásná slova. Ale na Cami jistě čeká zástup lidí, který by si s ní chtěl pohovořit, takže by možná měla na chvíli vyklidit pole.) Rozhodně se dneska nevidíme naposledy, ale dám prostor i dalším. Zahlédla jsem tu Kola a chtěla bych ho oblažit svou přítomností, když to neudělal on sám, když jsem se vrátila. (Podívá se po nádvoří a vyhledá pohledem svého bratra Kola, na kterého má políčeno. Ke Cami ale samozřejmě má v úmyslu se pak vrátit. Nakonec si přeci jen změřila pohledem Lorenta a jeho oblečení. Jestli na někoho dneska večer zaměří svůj kritický hledáček, bude to právě on.) Pěkný rifle. (Utrousí sarkastickou poznámku. Je jasné, že by je z něj nejraději strhala, ale ne proto, že by ho snad toužila vidět nahého, ale proto, že to tu mezi ostatními pěkně oblečenými bilo do očí a on tak nějak působil jako vandrák, i když... on jím přeci byl. Ušklíbla se kysele a nakonec konečně zamířila za Kolem. Proplížila se k němu tak, aby k ní stál zády. Natáhla ruce a zakryla mu oči.) Hádej, kdo? (Začala svou malou hru. To, že ji znovu nepřivítal mezi navrátilce, to mu jen tak nedaruje.)

(Vůbec sem nechtěl, nechtěl vkročit do toho domu za jakési vlády Klause. Ale poslední, co chtěl bylo vysvětlovat pak Camille, proč se rozhodl raději zůstat, proč nepřišel alespoň na pár minut. Určitě by nechtěla slyšet, že nechtěl vidět Klause. Přeci jenom jim na obou záleží a už několikrát jasně řekla, že si přeje, aby spolu nějak vycházeli a nebo aby se aspoň snažili kvůli ní. Proto tu dnes je, předá jí dárek a zase rychle odejde, aniž by ho musel vidět. Alespoň tak si to představuje. Překročí práh a uvnitř ho uvítá hned několik číšníků, ale hlavně poměrně velké množství lidí. Davina se mu rychle ztratila v davu a on se rovnou vydal hledat Camille. Pohled zamířil do jedné části místnosti, kde Cami stála a s někým si povídala. Ubližovalo mu to? Pohled na ni v tomhle domě, na její prsten, na její drahé šperky, které jakoby křičely Mikaelson style? Ano. Avšak pohled na její úsměv, na radost v jejích očí, ho činí jakýmsi způsobem šťastným. Sledoval, jak se u ní lidé střídají a využívají jakéhokoliv času, který mohou strávit s oslavenkyní. Pomalým krokem kráčel blíž a blíž ke Camille. Po několika dalších krocích se zastavil, jemně se opřel o studenou zeď a zadíval se na Cami. Chtěl počkat, než domluví, aby pak mohl hned přijít a předat jí dárek, poděkovat a pak rychle odejít. Musí uznat, že ho být v tomto domě jaksi znervózňovalo. Není to tak, že by se bál o svůj život nebo tak. To je opravdu poslední, čeho se bojí. Ale nechtěl ho vidět, ne dnes, ne když to je dnes o Cami. Oba dva dobře ví, jak to dopadá, když se ti dva setkají. Minule došlo opravdu k nepěkné hádce, kterou opravdu nechce opakovat. Zvláště ne za přítomnosti Camille a další desítky hostů. Avšak právě to, co nechtěl, se stalo. Hlas, který se pro něj stal tím nejotravnějším zvukem, se objevil za jeho zády. Pomalu kráčel před něj, aby mu mohl zabránit v tom, co chtěl udělat. Jít za Cami.) Klausi. (Naprosto otráveně pronesl jeho jméno. Přešlápl si z jedné nohy na druhou a se znechuceným pohledem se mu podíval do očí. Na jeho další otázku ani nijak neodpovídal, jen se sladce usmál. Štve ho ta jeho povýšenost, vždycky byl takový, choval se jako král světa, všichni okolo něj byli ničím, pokud nebyli součástí jeho rodiny. Každý je jen nicka, to on je ten nejlepší. Díval se do jeho temných očí. Stále nechápe, jak v něm může vidět něco dobrého, protože on to zajisté nevidí. Jakmile začal mluvit o jeho dárku, podíval se na krabičku s květinou a pak zpět na něj. Nijak mu neubližovalo, jak o jeho dárku mluví, jen se na něj provokativně usmíval. Moc dobře ví, o co mu jde. Chce mu ublížit, ponížit to, protože to je to, co mu dělá dobře.) Štve tě to hodně, že? (Jakmile Klaus na chvíli zavřel hubu, tak promluvil. Líbilo se mu, jak to štve jeho přítomnost. Nesnášel ten fakt, že se tu objevil, že má tu drzost sem přijít.) Že jsem tady.. (Pokračoval a naprosto tak ignoroval jeho jakousi otázku.) Chceš ten dárek rozbít jako minule? (Přisunul krabičku o něco blíže ke Klausovi tělu.) Budeš tak šťastnější? (Zadíval se na něj, žádný úsměv, ale vyzývavý pohled. Díval se mu do očí, jakoby se ho snažil k něčemu vyprovokovat. Netušil, co to do něj najednou vjelo. Ještě před chvíli nechtěl způsobovat žádný rozruch, ale když tu tak stál před ním. Měl nehoráznou chuť to prokovat, štvalo ho, jak s ním jedná jako s nickou. Poslouchá jeho slova. Jistě, že ho chce odsud, co nejklidněji vyhnat, aniž by si ho vůbec měla Cami šanci všimnout.) Chceš mě, co nejdříve odklidit někam pryč? Aby mne Cami čirou náhodou nezahlédla? (Mírně naklonil hlavu na jednu stranu.) Cokoliv chceš, ty to tu přece vedeš, ne? (Pohled, který mu věnoval byl plný pohrdání, zlosti a znechucení, avšak se na něj křivě usmíval. Chtěl říct ne, otočit se a jít za Cami, ale ví, že Klaus udělá cokoliv, aby byl Marcel, co nejdále od Camille. Musela by se stát nějaká pohroma, aby jim dvěma dovolil být v jedné místnosti společně. Otočil se směrem ke schodům, na které ukazoval Klaus. Vyšel po nich nahoru a čekal, kam ho Klaus zavede a hlavně, o čem s ním chce mluvit. Zda vůbec chce mluvit. Taky bylo hodně pravděpodobné, že mu zlomí vaz a pak někam uklidí, aby se ho zbavil. Moc dobře viděl, jak ho jeho přítomnost štve.)

Na chvíli je pak přerušen, když k nim přijde Rebekah. Tedy on hned nepoznal, že je to Rebekah. Ale nějak mu to došlo z toho, co slyšel. Moc holek v Mikalesonovic rodince není. A ten totální ignor od ní a poznámka ke konci mu silně napověděli, že se jedná o Rebekah. Taky Aliseu už stihl zahlídl a pokud se Cami nehodlá provdat zároveň ještě do jedné rodiny, tak tu další moznosti nebyly. "Pěkný tělo," oplatil jí a ušklíbl se, i když jeho úšklebek pořádně neviděla, když k němu byla zády. Podíval se pak na svoje džíny. Jo, moc se sem nehodili, ale aspoň byly tmavé, takže to tak nebylo do očí. "A to jsem si vzal zrovna svoje nejlepší džíny..." zamumlal a zavrtěl nad tím hlavou. Z nějakého tácu od procházejícího číšnika vzal dvě skleničky šampaňského. Jednu podal Cami. "Tak na tvoje dvacetiny... I když bys správně pít neměla." Přiťukl si s ní a pak usrkl šampaňského. Ta chuť ho trochu překvapila. Tohle bylo poprvé, co šampaňské ochutnal. Fakt je tam hodně bublinek.

*Přistoupí blíže k Rebekah. Považovala ji za rodinu, vlastně všechny z nich. Pokud někdy pocítila lásku rodiny, pak hlavně od Mikaelsonů, samozřejmě, že i od smečky v jistých časech, bohužel teď by se o tom dalo těžko mluvit. Chce je nazpět, stojí si za tím, ale tato rodina, ta ve které žije teď jsou její nesdílnou součástí – vždy a navždy. Považuje se za jednu z nich, nemusí sdílet stejné příjmení, aby se tak cítila a věří tomu, že i oni ji berou jako rodinu.
Cukne levým koutkem do strany a postaví se vedle ní, natočená mírně bokem. Samozřejmě, že se postavila tak, aby měla Hope po ruce, kdyby náhodou s ní chtěla nějaký kontakt. Avšak silně o tom pochybuje, když se její dcera rozhodla protestovat dnes proti všemu, dokonce i proti ní samotné.* Měla by ses jít dolů taky trochu pobavit po takovém úsilí, které si vynaložila. *Podívá se směrem dolů na hosty. Převážně je nezná, tedy alespoň ty lidské, obyčejné bytosti, avšak ty z jejich světa už pozná docela dobře, některé vlastně lépe a některé méně. Ono ani snad není možné, aby každý o sobě nevěděl, protože kdykoliv se něco stane, tak je v tom zataženo více osob. Nijak ji nepřekvapuje, že téměř všichni zde budou pro dnešní večer, protože Cami je osoba, která sdílí určité pouto s každým a pokud žije ve městě někdo, kdo se snaží pomoct všem a nemá nepřátelé, pak je to právě ona. Což je obdivuhodné a pro ni z mnoha ohledů i nepochopitelné.* Je to zvláštní, že ano? *Obrátí zeleno – hnědé oči ke společnici.* Tolik lidí, tohle sídlo něco takového nezažilo poměrně dlouho. Nedá se říct, že by mi to chybělo. *Pohladí plakající Hope po zádech a stočí k ní láskyplný a zároveň starostlivý pohled. Naslouchá Rebekah a jejím teoriím, avšak ona se nedokáže ubránit pocitu, že s její dcerou něco není v pořádku. Normálně je klidná a pokud jí něco vadí, pak pláč a protesty netrvají celý den, ale jen určitý čas. Přikývne souhlasně hlavou.* Asi máš pravdu. *Zakončí tak její konverzaci, načež oznámí, že půjde splnit to kvůli čemu s Hope přišly. Jenomže její veškeré pokusy o blahopřání jsou marné, když jí píská v uších při každém dalším kroku k oslavenkyni. Vzdá to snadno, tudíž se otočí za svým dalším cílem, který ji napadl hned jako druhá volba. Kolovi věnuje zvláštní úsměv s malým rýpnutím, ale nic, co by bylo nepřátelské – i on je pro ni rodinou, navíc to byl on, kdo jí tenkrát pomohl zahladit po dceři stopy a ať už si myslí cokoliv, tak je mu za to všechno vděčná. Stačí jí jeden pohled na něj, jediný postřeh mimiky ve tváři muže se kterým utvořili něco tak úžasného, jako je jejich dcera a rty se jí zkřiví do škodolibého úšklebku.
Jejich vztah by se dal definovat mnoha slovy, ale asi by nikdy nebyla úplně přesná, protože ať už si říkal každý cokoliv, tak byli komplikovaní. Dokázali se shodnout skoro na všem, co se týkalo jejich dcery, ať už výchova, ochrana, všechno. To na čem se neshodli snad nikdy jsou jejich názory a metody. Dá se říci, že otravují navzájem jeden druhého, ale na samotném konci toho všeho se respektují a mají k sobě citovou vazbu a to hlavně rodinnou.* Možná by si měl na chvíli přestat mluvit. *Usměje se na něj uštěpačně a ochotně k němu natáhne ruce s jejich dcerou, kterou mu předá. Vlastně se jí na moment uleví, že má volné ruce za celý den a on se může ukázat, jak zvládne nezvládnutelné, docela ráda tomu bude přihlížet. Pohne rty, jako kdyby chtěla něco říct, ale namísto toho jenom slabě vydechne.
Podívá se směrem k oslavenkyni, ale ne z důvodu, že by ji zajímalo, co se tam děje, spíše aby se střetla pohledem s někým, kdo je zarytý v jejím srdci hodně hluboko. Její oči přímo hypnotizují Elijahovu tvář, každý jeho rys. Momentálně by se dalo říct, že ani nestojí v místnosti, jako kdyby byla v naprosto jiném světě, dokonce i v odlišném čase. Rty automaticky roztáhne do slabého, avšak láskyplného úsměvu. Ani neví, jak to mezi nimi dále je, uvědomuje si však, že ten, kdo všechno mezi nimi zničil a pošlapal byla ona. A k čemu? K tomu, aby dostala košem od dalšího muže, kterého bohužel ani nikdy nemilovala? Alespoň ne tak, jak...no, zkrátka ne tak, jaké city chová právě k jednomu z nejstarších bratrů Mikaelsonů. Už se chystá k pohybu, ke kroku vpřed, ale to ji vyruší nezastavitelný pláč dcery ke které hned obrátí pohled a tak se vrátí opět do reality. Bylo to zvláštní, že i na zlomek sekundy dokázala přestat vnímat pláč Hope. Teď už je pro ni opět jako bodající se nože do těla. Aby nedala na sobě nic znát, prohodí jednu z provokativních poznámek tentokrát na nejmladšího bratra. Její oči si opět vyhledají ty modré do kterých se na krátký okamžik vpije s dalším úšklebkem na tváři.* Otec roku. *Prohodí suše na jeho účet a znovu natahuje ruce k dceři, kterou si převezme a přitiskne si ji k sobě. Je pro ni všechno, navždy už bude pro ni všechno. Není to tak ještě dávno, co nedokázala pochopit vztah mezi matkou a dcerou, protože ho nikdy nezažila a teď? Teď ví, že by pro ni dýchala, stejně tak jako zemřela.* Oslavenkyně by stejně tak pochopila, kdyby si ty s ní na moment odešel. Jenomže ty to musíš mít pod kontrolou, nemám pravdu? *Pravé obočí vystřelí nahoru, snad nepotřebuje ani jeho odpověď. Ta narážka byla zřejmá, není možné, aby nevěděl, co si o jeho paranoické ostražitosti myslí. Ať už pozvala kohokoliv, právě dnes by to měli všichni respektovat.
Upřímně, lituje toho, že takovou myšlenku na okamžik měla ve své zatracené mysli, protože jen, co se vydá k odchodu se zastaví na jednom určitém bodě. Takovém, aby měla velmi dobrý výhled na někoho, koho si přeje pod zemí už jistou dobu. Sleduje záda Lorenta a snaží se upokojit nepravidelný dech, stejně tak jako vztek, který ji proudí v žilách. Zvládla by kohokoliv, pochopila by všechno, ale aby byla k čertu upřímná, tak nedokáže zvládnout právě jeho. Někdo by měl Cami vysvětlit, že ať se snaží sebevíc je stmelit dohromady nebo být sebevíce hodná, tohle je přes čáru, čeho je moc, toho je příliš. On je ten poslední, kdo by tady měl být, kdo by měl s nimi dýchat stejný vzduch. Propaluje ho pohledem, přičemž cítí na hrudi tlak, který podporuje krvežíznivost. Být na ni, tak předá Hope někomu do náruče a roztrhá mu hrdlo, tady a teď, bez ohledu na nějaké následky. Dokonce by zvládla lépe i tu Deverauxovic čarodějku, než právě jeho. Nezajímá ji, zda je to pokrevní bratr Klause, je jí to jedno, ona nikdy nedovolí, aby někdo ublížil její dceři a ani to, aby žili ti, kteří se jí snažili ublížit. Ne, že by nesměla už teď udělat výjimku – právě u té jisté čarodějky. Nakročí si to přímo k němu, aby ho vyvedla z místnosti. Nepřemýšlí, právě v tuhle chvíli nemyslí na okolní věci, ale kdo jí opět vrátí nazpět je Hope. To maličké, nevinné a dokonalé stvoření v její náruči, co se zmítá z jedné strany na druhou. Bolí jí to, ubližuje jí to, že ji nemá jak pomoct, protože ani neví, jak. Je to jako kdyby se něco blížilo, jako kdyby se něčeho bála, protože co může mít za dopad takové jednání? Starostlivě se na ni podívá a s tichým povzdechnutím si ji přiloží více na hruď snažíc se ji utěšit.
Ani neví jak, ale během chvíle už Hope pokládá do postýlky, kde se ji snaží uspat. Cítí se rozpolceně, protože polovina její části je s ní a druhá se snaží vnímat dění dole, přeci jenom pro všechny případy, kdyby se něco mělo stát.*

*Klapot jehlových podpatků ji doprovází k cestě do sídla. Mini šaty sladěné do barvy oslavy květinového vzoru vlají ve větru stejně tak jako její zrzavé, dlouhé, navlněné vlasy, které ji spadají někde pod lopatky. S povrchním výrazem si to kráčí po francouzské čtvrti, přičemž se každým krokem blíží k jejímu cíli. Občas natočí hlavu do strany, když se nenápadně ohlédne za mužem, kterého považuje dost přitažlivého na to, aby se možná potom, až všechno dnes skončí stal její svačinkou. Našpulí pobaveně rty a přeje si po nich jazykem, když se zastaví u otevřené brány sídla, které za celou dobu, co je tady bylo uzavřené pro společnost.
Dnes je výjimečný den, jak by řekla její mentorka, konečně  se přestanou skrývat, ukážou se na očím všem a vezmou si to, co je jejich – svobodu. Hodí ampulku do vzduchu a chytne ji druhou rukou, přičemž si s ní pohrává mezi prsty. Na rtech se jí objeví škodolibý úsměv, když okolo ní projde dívka, která si potřebuje vyřešit svůj nedůležitý hovor mimo ruch oslavy. Ramena jí zakrývá kožená bunda a nemůže se dočkat toho, až všechen obsah, který v ní schovává odstraní a sundá si ji. Je jí to nepříjemné, proč by měla pod kusem hadru schovávat tělo, které je dokonalé? Rozejde se do sídla, přejede přes hlavní bránu a za chvíli už je začleněná v davu lidí, kteří dnes přišli oslavovat narozeniny jedné velmi důležité osoby. Tedy pro ni nebyla nikým víc, než jenom dcerou Christine, co z ní ona má? Akorát bude značit pro ně problémy, které samozřejmě bude muset řešit, jelikož to dostane rozkazem. Nenáviděla je, nenáviděla každý rozkaz, který se jí příčil a zároveň nikdy neřekla ne už jenom proto, že jí dlužila tolik. Kdyby se tenkrát nesetkaly, kdyby nedostala její nabídku nestála by zde, nebyla by tím, kým je...jednou z nejsilnějších bytostí na zemi. Porozhlédne se okolo, aby zmapovala terén a taky ji zajímá, jak vlastně tohle slavné místo vypadá, místo, které chtějí turisté navštívit a mohou se maximálně dívat na okenice, které jsou vždy zastřené. Pár kroky přejde ke stolu s občerstvením a uchopí mezi prsty jahodu do které se zakousne. Zelenou stopku odhodí bez zájmu na zem a prohlíží si každého člena, který je uvnitř. Pohled se jí zastaví na blonďaté ženě se šampaňským v ruce a ihned pozná, že tohle je oslavenkyně. Jak patetické, že je jí momentálně blíž, než za posledních dvacet let byla Christine. Nutí jí to se uchechtnout nad tou ironií. Vezme si ze stolu další jahodu a rozejde se dál do místnosti, dokonale se ztrácí v davu, to byl účel, jinak by se zde ani nedostala a nemohla tak udělat to, k čemu se chystá. Nač ale spěchat? Docela dobře se baví a mají dobré jídlo. Projde okolo číšníka, kterému drze vezme koktejl z plata. Než stačí jakkoliv protestovat, tak se mu zadívá hluboce do očí, přičemž se jí rozšíří zorničky.* Ten koktejl byl pro mě, běž namíchat další. *Usměje se na něj přeslazeně, stejně tak jako nebezpečně a jenom povrchně ohrne nos, když se vzdaluje z dohledu. Uchopí mezi ukazováček a prostředníček brčko, které si přidrží a nasaje do sebe chuť alkoholického koktejlu, který je příjemným osvěžením. Musí uznat, že tahle rodina má alespoň styl, když už nic jiného. I když kdyby dělala oslavu ona, tak by si pohlídala, kdo jí na ni vleze, protože ve zlých časech by si každý měl hlídat svá záda. Ubozí Mikaelsonovi, myslí si, že vyhráli bitvu, že je všechno tak, jak má být a přitom mají už jednoho nepřítele v domě bez jejich vědomí. Prochází se sem a tam, dokud nedopije všechnu tekutinu ve sklenici, kterou odloží na první stůl, co je poblíž ní. Podívá se na jednoho muže, který stojí poblíž ní a hodí po něm očkem, než chytne jednoho z číšníků za uniformu a prudce si ho přitáhne k sobě. Roztáhne rty do úsměvu.* Nazdar fešáku. *Poupraví mu kravatu a přejede mu po vestičce, jako kdyby snad byla ta nejmilejší osoba na světě. Jeho kecy ignoruje a rozhodně ho nepouští ze svého dosahu.* Zmlkni. *Ovlivní ho vzápětí a na chvíli se tváří jako psychopat, který se chystá podříznout mu hrdlo, než se změní opět na tu milou slečnu.* Ty mi teď řekneš...*Položí mu ukazováček na hruď a přitlačí.*...kde se tady bude rozlévat šampaňské na přípitek a kdy to asi tak bude. *Stáhne ruku nazpět k tělu a číšník hned promluví.* Slečna O'Connell už nás požádala o přichystání přípitku, který je připraven v kuchyni, hned tady za rohem. *Usměje se na něj spokojeně a zakloní se dozadu, aby se podívala ke dveřím, které vedou do kuchyně. Otočí se k němu a poplácá ho po tváři.* Vidíš, že to šlo. Teď se běž věnovat hostům dřív, než tě zabiju. Jo a ještě něco...nikdy si mě tady neviděl, nikdy jsme spolu nemluvili. *Otočí se k němu zády, přičemž se rychlým krokem rozejde do kuchyně, kde zavře za sebou dveře. Před ní se rozprostírají plata na kterých jsou položeny sklenice s již nalitým šampaňským. Vytáhne si z kapsy bundy všechny ampulky se sporýšem a omějem, které rozlije po částech do každého pohárku. Prázdné lahvičky vyhodí do koše na kterém nechá položenou i svou koženou bundu, která ji už víc nezajímá.
Vezme si jednu prázdnou sklenici a otevře si další láhev šampaňského. Sama se obslouží a kopne do sebe bublinky, které ji chvílí tančí na jazyku, než si nalije další. Je to oslava, ne? Tam se krade a můžete si vzít cokoliv chcete, tak to dělá. Navíc...je to rodinná oslava, když je to dcera Christine, která je její rodina, tudíž vlastně v závěru je všechno v pořádku. Prohrábne se rukou ve vlasech a přejede si jazykem po rtech, než opustí místnost a vrátí se nazpět do davu lidí. Teď už si jenom počkat na tu zábavnější část večera.*

Docela se diví, že zatím to jde s Cami opravdu dobře. Co si totiž pamatuje, jejich poslední větší rozhovor, a možná vůbec jejich poslední setkání, bylo to, kdy se k ní nechoval zrovna moc hezky. A to proto, že se snažil zjistit, co se mu všichni snaží naznačit co by kdy měl mít společného s Genevieve. Jo, byly to těžké časy. A vlastně ještě jsou. A budou. Stále nemá své vlastní vzpomínky a ví jenom to, co mu Gen ukázala. A teď, když se ani neozvala... Co si o tom má ksakru myslet? Chová se opravdu divně. A s touhle ženskou, že je/byl zasnoubený? Tomu se mu nechce příliš věřit.
"Tak to vypadá, že mě asi pořádně neznáš," mrkne na ni šibalsky, "já jsem totiž gentleman vždy a všude, pokud sis toho ještě nevšimla." Nahodí takový ten svůj výraz, že nevypadá, jako by o tom, co řekl, vůbec trošku pochyboval. Ne, nepochybuje. On je gentleman. Tedy... V jistých situacích. A taky jak ke komu, žeano. Vypadá to, že Cami dost zaujala květina, kterou jí přinesl. Koneckonců, ta lahev taky. Ale je fakt, že lahví a zabalených dárků tu viděl o hodně víc než obyčejné květiny. Lidé asi zapomněli na to, že právě v těch je to největší kouzlo. Sice se asi zrovna netrefil do jejich oblíbených, až tak ji neznal, ale i tak. Když muž přinese ženě květinu, skoro vždy ji to potěší, to si už tisíckrát potvrdil. Líbí se jí i víno. "Wau, nečekal jsem, že mé dárky u tebe budou mít až takový úspěch. Však víš - obyčejná kytka a víno... Sice dost univerzální, ale zdá se mi to lepší než vybírat nějaký šperk, kterých stejně určitě dostáváš od Klause mraky." A jistě ne jen od Klause. Tipuje, že nejmíň v polovině krásně zabalených krabiček ležících na stole, jsou nějaké šperky. "A doufám, že to víno neotevřeme až na tvojí další oslavě narozenin, na kterou mě, doufám, pozveš," pousměje se na ni.
"Že by mě dala na černou listinu hostů? Ale notak Cami," řekne a nechápavě zavrtí hlavou, "oba dva víme, že na tom seznamu už dávno jsem. Vždycky na něm jsem, ať už se mi to líbí nebo ne." Tohle myslel vážně. Ale nechtěl se o takových věcech bavit. Třeba o tom, že vždycky byl a bude černá ovce rodiny a bla bla bla. Místo toho si radši začne všímat pěkných kamarádek Camille. A že většina z nich jsou fakt kus. A jí se to asi zase tolik nelíbilo. "Ale notak, vždyť mě znáš..." koukne na ni záhadně a poté se zase podívá na dívky stojící opodál. "A víš, že tamta je ti docela podobná? A když zavřu obě dvě oči, ta vedle ní taky. Sakra, proč ses mi nezmínila, že máš takový kamarádky? Asi začnu chodit na vysokou..."
Najednou se do jejich rozhovoru vmísí člověk, kterého Kol věděl, že potká. No doufejme, že to dneska bude všechno probíhat jen a jen v přátelském duchu a ne v 'bratrském'. Protože když se v jejich případě řekne 'bratrském', nikdo nikdy neví, jak to dopadne, kdo koho zabije, přizabije nebo zavře do rakve. Nezbývá mu nic jiného než se pobaveně uchechtnout, když pronese co pronese. "Ale Niku... to by tě tady Cami asi moc nepochválila," ušklíbne se na něj a sleduje, jak si Cami začíná v jeho přítomnosti hlídat. Ou, to ho docela těší, že se má Klaus před ním na pozoru. "Neboj se, já ti ji neukradnu," podívá se na něj a poté na Cami, na kterou jedním okem mrkne, jako kdyby spolu snad měli něco domluveného - a to neměli. "Viď? Taky si říkám. A říkám si, kdy znovu se nám to povede. I když možná lepší, že my dva se nevídáme zase tolik často. Víš jak to dřív dopadalo," řekne a mírně pokrčí rameny. Nemůže říct, že by jejich vztahy byly v poslední době nějak hrozné; vlastně se mu zdá, že jsou nejlepší za celé ty roky, ale je to Kol a Niklaus. Dvě vůdčí osobnosti. Dvě osoby, které mají někde uvnitř sebe pocit... Nelze to asi jen tak popsat. Zkrátka nejsou ve skutečnosti takoví, jak působí navenek.
Trošku se zarazí, když se ho Nik zeptá, kde má Genevieve. Zase a opět je to tady. Nebyl to právě on, díky komu Kol začal přemýšlet o své minulosti s Genevieve? A nedá si pokoj a nedá. Wau, a tentokrát se k němu přidala i Camille. "Koukám, vy jste se fakt hledali až jste se našli, jen co je pravda," uchechtne se, na chvíli se zadívá někam za ně, ale hned se na ně zase podívá. "Po našem posledním rozhovoru, Cami, jsem Gen vyhledal a v klidu jsme si promluvili. Potom prý odjela z města. Když se vrátila, jela se mnou pracovně do ciziny. Tam mi řekla o tom, co se mezi námi v minulosti přihodilo, já se rozhodl, že tomu dám šanci. Jenže po našem návratu se neozvala jak slíbila. Nevím, kam se poděla a upřímně, začínám si myslet, že ta ženská asi neví, co chce. Konec, stačí vám to? Děláte jako kdybych ji unesl, držel někde spoutanou v řetězech a bránil jí, aby se ukázala na oslavě své kamarádky." Kéž by věděli, co je na tomhle pravdy. On ji vlastně držel a nepouštěl ji nikam. Byla s ním nedobrovolně... Ale teď opravdu neví, kde Gen je. A doufá, že se Klaus nebude moc pídit po tom, co znamená 'pracovně'. No i kdyby, tak to nezjistí, takže smůla.
Cami se musí jít věnovat dalším hostům a Kol si všimne, že je mezi nimi i Claire. Ale dělá, jako by ji ani neviděl. Zatím. Chce si s ní promluvit, ale to chvíli počká. Mezitím viděl kolem projít Elijaha, kterého pozdravil jen pokývnutím hlavy. Vypadalo to, že už tu zůstane jen s bratrem, když se k nim v tom přiblížila další osudová žena Klause. Vlastně dvě. Je zajímavé sledovat ty změny v Klausově výrazu, když uviděl Hope. On úplně pookřál. Je na něm opravdu vidět, že právě Hope je to nejvíc na světě, co má. Že je to někdo, pro koho by byl ochotný obětovat vše, i svůj život. A Kol si není jistý, zda by byl ochoten tohle udělat i pro své sourozence. Dřív? Možná. Ale teď je v jiné situaci, protože je táta. Bohužel Hope dneska není moc v klidu, což je škoda. Kdyby byla, Kol by si ji klidně na chvilku vypůjčil - jistě by s ní zabodoval u vysokoškolaček, ale ubulenou malou holčičku utěšovat nechce, i když je to jeho milovaná neteř.
Usměje se na Hayley, když poví, že je opravdová vzácnost ho tu vůbec potkat. "Vždycky jsem ti říkal, že svou neteř s radostí pohlídám, stačí dát vědět. Ale zdá se, že vy dva to dokonale zvládáte." Slovo 'dokonale' pronese s takovým zvláštním tónem hlasu. Právě teď se mu totiž zdálo, že to moc nezvládají. Hope se mu teď zdá jako nějaká horká brambora, kterou si přehazují. No a vypadá to, že Hope se nehodlá moc uklidnit. "Víte, třeba by stačilo na chvíli mi ji půjčit. Viděli jste, jak byla hned chvíli v klidu, když mě uviděla? Jsem tak dokonalej, že mě miluje i moje neteř..." usměje se na Hope a jen tak letmo ji chytne za ručičku, kterou musí hned pustit, jelikož Klaus rozhodl za všechny, že Hay s ní odejde nahoru. Neubrání se pobavenému úšklebku v okamžiku, kdy Hayley pronese poslední větu před odchodem pryč.
Po chvíli i Klaus odejde a Kol zůstává stát na místě sám. Rozhodne se tak, že si půjde promluvit s Claire. Rozejde se po sále a snaží se ji někde najít. Po chvilce se mu to konečně podaří - uvidí ji, jak se baví s jeho sestrou, Aliseou. Pomalu se k nim rozejde, ale neujde ani pár kroků, když k němu zezadu někdo přijde a zakryje mu rukama oči. Ten hlas nezná. "Nevím, nějaká sexy vysokoškolačka, která vypadá jako Camille a která nedokáže odolat mému šarmu?" V tu chvíli si rukama odendá ty její, otočí se na ni a řekne: "Sorry." Nemá čas na nějakou holku. Teď ho ani nenapadlo, že by to mohla být Bekah. Věděl, že je černoška, ano, samozřejmě že ano, ale momentálně měl v sále vyhledaný jeden objekt, který potřeboval vyhledat, dojít k němu a promluvit si s ním.
"Promiň, ale vypadáš hrozně," řekne jakmile dojde ke Claire a Alisee. Tuhle větu očividně pronášel směrem k sestře, protože se díval právě na ni. Jistě že věděl o Nikolase, možná by se měl chovat trošku taktněji, ale je to Kol.
"Nazdar," pozdraví Claire, ale jen tak mimochodem, aby se neřeklo, "nevěděl jsem, že tady budeš. Myslel jsem, že jsi tak strašně na dně, že si půjdeš někam hodit mašli.... Dneska by se ti to možná povedlo, zatím jsem tady neviděl tvýho prince na bílym koni, kterej vždycky přispěchá, aby ti zachránil zadek."

(Chtěla si prostě užít normální večer, bez jakýchkoliv nepříjemností. Potkat Aliseu nebyla nepříjemnost, ale jejich konverzace začínala být Claire nepříjemná. Nechtěla se o tom s nikým bavit, a ne s někým, koho sotva zná. Samozřejmě, že jí tu nebude vykládat o špatných věcech, co udělala, a o tom, co se jí přihodilo potom. Nechtěla na to ani myslet, ale jakmile se na to Alisea zeptala, všechno si živě vybavila a po zádech jí přeběhl mráz. Jako kdyby jí pohladila ruka člověka, co byl zavřený v mrazáku. Jako ruka mrtvoly. Neoklepala se, ani se nijak nepohnula, jen se falešně sladce usmála. Hrála to docela dobře a tak doufala, že tomu Alisea uvěří a nechá to být. Jenže ona to nenechala. Oddychla si a postavila skleničku na stůl.) Ne, nebyla jsem doopravdy mrtvá. (Odpověděla jí stroze.) Chápu, že tě to zajímá, ale já o tom nechci mluvit, takže mě omluv. (Odvětila věcně a pohlédla na Cami, které gratuloval další host. Zahlédla Kola s nějakou černoškou. Přísahala by, že se jejich pohledy na chvíli spojily. A že z její strany v tom nebylo nic zlého. Bylo to strašně zvláštní ho znovu vidět. Otočila se směrem na Aliseu a snažila se dělat, že si ho vůbec nevšimla a že vůbec nejde k ní. Nakonec k nim ale dojde a ona by nejradši zmizela, zbaběle utekla, ale nemůže. Zůstane stát na místě. Nedívá se na něj. Nehezky promluví ke svojí sestře a ona má chuť mu jednu vrazit. Zatne čelist, když se Kol dívá upřeně na Aliseu a v duchu mu dá spoustu vulgárních jmen. A pak na ni promluví. Pohlédne na něj, udiveně a ostře najednou. Oni dva skončili. Už si nemají co říct. Tedy, Kol asi očividně ano. Propíchne ho pohledem, když si neušetří kousavou poznámku a omluvně se podívá na Aliseu, a vlastně jí i lehce naznačí, že u tohohle nechce být.) Netuším, o čem to mluvíš. (Odsekne nepříjemným tónem. Je to trochu i jako hadí zasyčení, varování, že na něj rozhodně nemá náladu.) Navíc, co si dobře pamatuji, byl jsi to ty, kdo se minule válel na zemi ve svojí vlastní krvi. (Vrátí mu to stejnou silou. Ne, není jí nic z toho líto. Otočí se od něj a dělá, že si vybírá, co dalšího sezobne. Jen se snaží skrýt, jak rychle jí buší srdce, jak nepravidelný má dech. Chce, aby šel pryč. Do jejího srdce se dostává vztek a bolest, která pramení z neustále otevírané rány. Nechala ho jít, on musí udělat to samé. Musí přestat neustále strhávat ten strup, co se jí na srdci tvoří.)

(Pozvánka na oslavu Camiiných narozenin už jí ležela několik dní na stole. V jednu chvíli zvažovala možnost se tam vůbec neukázat. Samozřejmě Cami měla ráda a chtěla se zúčastnit její oslavy, jenže šlo o místo. Oslava se konala v sídle Mikaelsonů a tam se zdržovat právě nechtěla. Navíc tam jistě budou i lidé, které zrovna vidět nepotřebovala. Na poslední chvíli se rozhodla, že přeci jen půjde. Jde o Cami a ne o ostatní lidi. Aspoň na chvíli se tam zastaví, předá Cami dárek, popřeje jí a chvíli tam zůstane. Nemusí tam přeci být až do konce. Cami jistě pochopí, že nezůstane dlouho.
Oblékne si na sebe černé šaty, které jí sahají do poloviny stehen a k tomu černé lodičky na podpatku s otevřenou špičkou. Žádné jiné doplňky nepotřebuje. K sídlu přijede taxíkem. Byl to sice kousek od jejího bytu, ale dneska neměla chuť na procházku.
Zaplatí taxikáři a pomalým krokem se vydá dovnitř sídla. Zhluboka se nadechne a rozhlédne se po všech lidech, kteří se sem dnes dostavili. Některé lidi by opravdu nemusela vidět, ale co se dá dělat, prostě si jich nebude všímat. Popojde více do davu lidí a vezme si od procházející obsluhy sklenku šampaňského. Možná to nakonec nebude vůbec hrozné, i když je tady směsice nadpřirozených osob a někteří by se nejraději navzájem zabili. Zatím to vypadá, že všechno probíhá naprosto v pořádku a snad to tak i zůstane. Byla by nerada, kdyby někdo Cami zkazil oslavu narozenin.
Chvíli postává na místě a popíjí šampaňské. A když konečně Cami osamostatní, dojde k ní.) Všechno nejlepší k narozeninám. (Usměje se na ní a předá jí zabalený dárek. Je to kniha, o které Cami jedním časem neustále mluvila, ale nebyla k sehnání. Sophie jí nakonec sehnala jednou na své pracovní cestě v New Yorku v jednom zapadlém antikvariátu. Na knize byli znát známky používání, ale pořád byla v dobrém stavu. Jen doufá, že už ji Cami nesehnala a nebude mít teď dvě.) Doufám, že se ti bude dárek líbit. (Pousměje se na ni a upije ze sklenky šampaňského. Koutkem oka zahlédne dívku, kterou nikdy dříve neviděla, v první chvíli si myslela, že je to Kate, dcera Genevieve, ale to ji jen zmátla barva vlasů. Dále dívce nevěnuje pozornost. Existuje mnoho lidí, které ještě nezná a možná už se potkali a Sophie si ji jen nepamatuje. Kdo si taky má pamatovat všechny osoby?)

Je zcela evidentní, jak je Claire Kolova přítomnost nepříjemná. A také se jí asi nelíbilo, jak mluvil se svou sestrou. Nemusel se chovat takhle, to je jasné, ale... On si do každého rád rýpne a všichni jsou na to zvyklí. Navíc Alisea ho (snad) už taky trošku zná, a i kdyby ne, tak o něm slyšela jaký je. Nemůže se ničemu divit. A hlavně, kdyby byl v dobrém rozpoložení (což teď, když viděl Claire, není), choval by se úplně jinak. Klidně by si s Aliseou promluvil, a to rozumně. Ale teď potřebuje hodit řeč se svou nejlepší kamarádkou. Bývalou. Současnou. No, těžko říct. "Nedělej ze sebe pitomce, zlato," ušklíbne se na ni, ale mile, až to pro ni musí být nepříjemné. Bude se snažit, aby ji každým svým slovem nějak naštval, protože ona si ani nedokáže představit, jak se na ni zlobí. Strašně se na ni zlobí a dává mu neskutečně zabrat, aby se ovládal. Uchechtne se, když z ní vypadne, že to on se posledně válel na zemi ve vlastní krvi. Vážně to řekla? Skutečně si tohle dovolila vypustit z úst? "Ještě předtím jsi byla ale ty ta, která bojovala o život a svůj boj prohrávala, takže si moc nevyskakuju být tebou, jelikož oba dva víme, kdo tady má navrch. Je vidět, že ty si života fakt vůbec nevážíš. Nejdřív se ode mě necháš zachránit, potom se ode mě necháš skoro zabít. A když tě nechám jít, znepřátelíš si mě tak jako nikdy. A nakonec jdeš skočit z nějakýho baráku... Je otázka, zda je štěstí nebo smůla, že si tě Marcel všimnul..." řekne a celou dobu se na ni dívá, nespouští z ní pohled, "...a teď se hlavně nezapomeň litovat a říct mi, že by bez tebe bylo všem líp a že už nemáš pro koho žít... Však to znáš, tyhle tvoje kecy, ty si nech prosím pro sebe, díky."

(Věděla, proč dnes nechce potkat Kola, proč ho nechala jít a proč nechce Cami kazit oslavu nějakou přihlouplou hádkou. Zvlášť s někým, jako je Kol. Propichuje ho pohledem a dává mu jasně najevo, že ho nechce blízko sebe, že ho nechce vidět a že by ho nejradši ani neznala. Jenže ona ho zná, on ji taky a je vidět, že po jejich posledním setkání má stále Kol něco na srdci. Ani se tomu nediví, a částečně ho i chápe, ale nikdy by to nahlas nepřiznala. A už vůbec ne před ním. Možná že jejich pýcha zničila jejich vztah. Anebo byl už od začátku odsouzen k záhubě. Netuší, a nechce nad tím ani přemýšlet. Ne teď, ne dnes, možná už nikdy. Sleduje jeho oči a snaží se si připomenout všechno špatné, co udělal. Všechno zlé, čemu jí vystavil, čím jí donutil projít. Všechny ty sračky, co se stali, co jí řekl. Snaží se potlačit jakékoli vřelé pocity ohledně jeho osoby, musí se donutit ho nenávidět. Musí ho od sebe odstrčit tak silně, aby se už nikdy nechtěl vrátit. Aby tu nezbyla žádná slova, co by jí chtěl říct. Protože vztek je stále známkou, že vám na někom záleží. Ubližuje jemu a zároveň sobě, chce to mít co nejdříve za sebou. Rychlý proces. Co nejméně emocí. Zhluboka se nadechne a otočí se na něj.) Vážně, Kole, nemám sebemenší ponětí, o čem to mluvíš, a možná jsem za to ráda. (Na chvíli se odmlčí, pohlédne na Cami, které gratuluje další host a potom pohlédne Kolovi do očí. Jeho úsměv jí málem podlomí kolena, rozhodí ji, začne pumpovat jejím srdcem lítost, že o něj přichází a další bolest. Přestane hrát drsňačku, které na něm nezáleží, protože to není pravda a bude lepší, když k němu bude upřímná.) Protože jsem si nikdy nemyslela, že by mě zabil někdo, komu jsem věřila, někdo, kdo byl můj přítel! (Vyhrkne znenadání a odvrátí pohled, aby se tu před ním nerozbrečela. Skousne si ret a znovu se zhluboka nadechne. Pokračuje nakřáplým hlasem. Vlastně je i dost překvapená, že Kol ví o tom, co se nedávno v noci stalo. Polkne a snaží se potlačit sucho v krku. Už je moc pozdě na to, snažit se to vyřešit s chladnou hlavou.) Nic takového říkat nebudu. Ne proto, že bych tě toho chtěla ušetřit, ale protože to není pravda. Mám pro koho žít. Pro sebe. Protože to vždycky bylo tak. Možná si myslíš, že bez tebe nedokážu žít, že jsem úplně bezbranná, ale to není pravda. Vydržela jsem bez tebe přežít 900 let a pak si zničehonic přijdeš ty a říkáš mi, že na to nemám! Že tě potřebuji! Ale já tě nepotřebuji. Nepotřebuju někoho, kdo lže, ubližuje, bere, vraždí a znásilňuje! Nepotřebuju ve svém životě někoho, kdo nemá žádné svědomí, city nebo snad srdce. Nepotřebuji ve svém životě další chaos a nepořádek, který se sebou neseš, jako vichřice. Nepotřebuji ve svém životě někoho, kdo je tak nešťastný, že musí ubližovat lidem okolo. Protože lidé jako ty, ti si nezaslouží štěstí nebo lásku. Vždyť ty ani nevíš, co to láska je! Proto tě tvá rodina zavírala tak často do té dřevěné rakve! Už i Klaus, známý ze strašidelných příběhů po celém světě sovu krutostí, je lepší člověk než ty! Ty nemáš ani koule na to, něco cítit! Vsadím se, že i Finn je menší zbabělec než ty, Kole Mikaelsone! (Nekřičí, jen sem tam zvedne hlas, ale ne tak, aby na sebe přitáhla nechtěnou pozornost. Občas slova musí říkat přes zaťaté zuby, rozhazuje rukama a na konci svého proslovu na něj namíří ukazováček. Vytkne mu snad všechno, co mohla, a není jí to líto. Není a nebude. Protože to byla pravda. Taková, jako ji ona viděla. Jak si myslela, že je.)

Slabý úškrn na jeho tvári bol priam patrí pri počutí jeho hlasu, ktorým vyslovoval práve Klausovo, bastardské meno, meno, ktoré vyšlo z jeho úst, akoby ho malo otráviť, ktoré v jeho očiach znamenali už hlbokú dieru plnú nonsensov a jedu. Marcel preňho býval mnohým, avšak späť ku storočiam, ktoré prenasledovala mienka o jeho smrti, prišiel na jednu, veľmi podstatnú vec - nebol plnohodnotnou súčasťou ich rodiny. Nikdy ňou nebol, nech už bolo povedané, nech už bolo vykonané, nech už sa Elijah aj s Rebekah hrali na čokoľvek. Dištancoval sa od neho, ukradol mu jeho najväčšie dielo, ktoré predstavovalo snáď jediné šťastie v jeho tisícročnej temnote, predstavovalo domov ich všetkých a napokon, keď sa vrátil, a chcel si to, čo mu patrilo zobrať späť, opakovane mu vrazil kolík z bieleho dubu priamo do chrbta. Nebola to len Camille, nie, to by bolo veľmi, až príliš prosté. Milión ďalších intríg, ktoré už nik nevyťahoval, pretože ich nik nevidel. Stovky slov, ktoré spadali na plecia ich oboch a pritom po storočiach od dňa, kedy ho vytiahol zo samotného bahna, spodiny spoločnosti, stáli oproti sebe ako nepriatelia, dvaja obyčajní rivali, ktorí si s úsmevom na tvárach pôjdu po krku, ak na to príde. Nepýtajúc sa prečo, nepýtajúc sa dlhšie ako, ani kedy... nehľadajúc malicherné príčiny, ktoré jeho zlosť dlhšie nepotrebovala, nežiadala si ich. Prichádzala a odchádzala, ako sa jej zľúbilo, nechávajúc za sebou len tmavú clonu, krížiacu sa aj s tou poslednou iskrou svetla, ktorá ešte len pred chvíľou bola to jediné, čo vládlo v modrosti jeho očí. Očí, ktoré zaplavila zloba, nenávisť a pohŕdanie osobou, ktorej pohľad už celkom clonil, zastieral. 
Hlas mu znel ako synonymum nadávok, tvár priam kopírovala mienku, pocity, ktoré momentálne vládli jeho vnútru. V Marcelovej prítomnosti sa už ani nedokázal správať inak, než s aroganciou a povýšením, inak, než mu dávať najavo, kam presne v jeho prižmúrenom, zvraštenom zraku patrí aj so svojou malou, podarenou skupinkou krýs, ktoré si tak absurdne vycvičil. „Je to tak zjavné?“ Podvihne nepatrne obočím, jeho tón nesie len chlad, ostrosť, ktorou skenoval snáď každý jeho pohyb, skenoval hlúpy dar, ktorý dnes plánoval vtisnúť do jej rúk a tváriť sa, že tam má miesto, že stále má miesto v jej blízkosti, v jej živote, v ktorom ho ale, popravde, ani pri najmenšom nepotrebovala. Nebude skrývať fakt, že ak by to záležalo len od neho, Marcelova hlava by už dávno hnila zapychnutá na mriežkach brány tohto sídla... lenže nezáležalo. Aspoň zatiaľ nie.
Letmo nakrčí čelom, jeho telo sa zľahka napne, akoby sa na niečo pripravovalo chystalo, lenže nič neprichádza. Počúvať tú jeho planú, detinskú provokáciu, mu bolo tak zákerne typické. Typické osobe, ktorá akoby dlhšie nemala čo stratiť. Lenže on napriek všetkému poznal aj tohto idiota, a obaja tak vedeli lepšie, než to. Jeho pery sa zovrú v úzkej línií, zuby zatnú pevne k sebe, ako sa Marcel priblíži o tých niekoľko milimetrov aj so svojimi lacnými tretkami, ako ho doslova vyzýva k činom, ktorými by zničil len patrnú perfektnosť udalosti, ktorá momentálne akosi len hrala za ich chrbátmi. Akoby sa ocitli v prázdnej miestnosti a okolo nich práve neprechádzali desiatky iných ľudí. Jeho modré oči sa vpíjali do tých, už na pohľad tmavších, odratúvali sekundy, než sa karmín v jeho žilách dostatočne zovrie pod náporom niečoho, čo priam drásalo do každého jeho nervu... a to mu musel nechať, pretože toto dokázal ten biedny červ priam bravúrne. Nakloní hlavou bližšie k nemu, doslova trpký, cynický poloúsmev na jeho tvári je to jediné, čo mu ukazuje. "Vážne si tak naivný a myslíš si, že mi za to stojíš?" Vydýchne nízkym, skoro až tichým hlasom do jeho tváre, nespúšťajúc z nej ani na chvíľu zrak. "Ty už nič neznamenáš." Čo v skutočnosti mal okrem svojich upírov? Nič. A aj tú jeho malú armádu nebolo zraziť ťažšie, než špendlíkové hlavičky. Úškrn s mu roztiahne, kútik pery poputuje do strany, nikdy nestrácajúc na svojej prevahe, ktorá mu nikdy nedovolila sa stiahnuť už len z princípu. S jasným otrávením, a štipkou pobavenia sa opäť narovná, zatiaľ čo rysi jeho tváre postretne netypická uvoľnenosť, až flegmatizmus k otázke, ktorú napriek všetkému napokon neignoroval. „Oh, nie... Marcel, lámať tvoje hračky skutočne nie je mojou prioritou. I keby som ti omnoho radšej zlomil krk. Môžeš si ich pokojne odniesť, odkráčať s nimi tam, z kadiaľ si prišiel a nikdy sa neobzerať späť. Nemáš tu čo robiť." Pokrúti pomaly hlavou, jeho hlas sa patrne zvyšuje, vety pridávajú na intenzite, akoby sa úplnému hlupákovi snažil dookola vysvetliť niečo, čo nedokáže pochopiť. "Nemáš čo robiť v jej blízkosti. Nemáš čo robiť v jej živote. Už nikdy viac." Zjavne zvýrazní poslednú vetu, ani na moment od neho nesťahujúc oči, ktoré sa však zo svojej ocele, zo svojho kameňa, ktorým sa stali, postupne vymodelujú na niečo ešte väčšmi necitelné. Bezostyšne si priloží pohár so šampanským k ústam a nechá jazyk zaplaviť slabou dávkou bubliniek, než ho znovu rukou nezaujato odtiahne a slabou ohrňujúc spodnou perou, nasmeruje už prázdnu skleničku jeho smerom. "Keď tak nad tým premýšľam, možno si si len chcel zopakovať tie staré, dobré časy otrokárčiny a opäť využiť svoj jediný potenciál..." vydýchne nezainteresovane, pričom sa na chvíľu odmlčí,"... čo keby si začal s odpratávaním prázdnych pohárov, Marcellus?" oblizne si spodnú peru a nakloní hlavou poniekiaľ bezcitne do strany, než sa na pár sekúnd rádoby zarazí, v stručnosti premýšľajúc vôbec nad významom svojho posledného slova. "Marcellus... meno, ktoré som ti nikdy nemal dať." Znovu sa priblíži tvárou k tej jeho, odkladajúc prázdny pohár na podnos čašníka, ktorý prešiel chvíľu predtým okolo, nečakajúc, žeby sa toho snáď chopil opovážlivec pred ním. "Odpad, si meno nezaslúži." Vyšlo mu ako jed priamo z jazyka. Vlastne mu bolo úplne jedno, že od prvotnej témy, od Camille, dávno pokročili a on sa vracia späť. Bude ho pokojne tyranizovať za každú drobnosť, každé jedno hlúpo písmeno v tých jeho hlúpych vetách, o ktorých si myslel, že majú účinok, že vôbec niečo znamenajú... a pritom? 
V konečnom dôsledku mal Marcel pravdu. Nepotreboval práve na jej oslave, práve v jej výnimočný deň vyvolávať akékoľvek zvraty len kvôli tomu, že niekto nevie, kde jej jeho miesto. „Nie, je to omnoho jednoduchšie, ale to ty očividne nechápeš, ako milión ďalších vecí." Prenesie aj napriek tomu, správajúc sa ešte väčšmi odťažito, než na začiatku. „Nechcem jej zničiť oslavu len pretože od nej nedokážeš držať svoju pošetilú prítomnosť ďalej." A tiež nemá potrebu dovoliť, aby sa znovu vytŕčal priamo pred jej očami, prinášajúc jej neželané spomienky na tú márnu, sladkú a preňho strastiplnú milosť, ktorá sa skončila tým bolestivým odmietnutím. Vlastne, na nič sa momentálne nepozeralo lepšie, než na Marcelove nenávistné pohľady, než na pohŕdavosť, ktorú k nemu prechovával, ako bola vzájomná. Áno, to jediné, ešte mali spoločné. Krivo sa uškrnie pri jeho, zväčša rečníckej otázke, nedávajúc ani na moment najavo akékoľvek zaváhanie, či rozhorčenie ďalšou provokáciou, ktorú naňho tak bezprostredne mieril. „Som rád, že sme sa konečne pochopili.“ Komentuje len prosto, neoponujúc tvrdeniu, ktoré, celkom očividne, nieslo svoje známky pravdivosti. Po tom, čo mu navrhol rozvádzať ďalší, malý rozhovor mimo očí ľudí, ktorí s tým nemali nič spoločné, obaja vyjdu hore po schodisku na druhé poschodie, kde už bolo dnešných návštevníkov badateľne pomenej a chodbu, s miestnosťami, neopomínalo nič iné, než kľud a pokoj. Bez rozmyslu ho vedie do jeho známej pracovne, nemusiac dvakrát vyberať miesto, ktoré Marcel už tak či onak poznal ako vlastnú dlaň, keďže tu predtým roky žil, roky kradol to, čo malo byť jeho. So zvrašteným čelom a letmým poloúškrnom rukami dokorán roztvorí dvojité dvere, vchádzajúc už, v naoko pokojnejšom duchu, dnu. Neobzeral sa za ním, nesledoval ho, nadobro mu stačilo vnímať jeho prítomnosť, aby mal až neodolateľnú chuť niekoho zbaviť života. "Dáš si burboun, priateľu?" Mohlo to vyznieť vskutku smiešne, až posmešne vzhľadom k rozhovoru, ktorý so sebou viedli len pred malým momentom, avšak... pochyboval že táto bipolárna zmena by u nich dvoch bolo niečo atypické. Niekoľkými krokmi sa dostane ku stolu, vyberajúc zboku z kredenca fľašku s alkoholom, ktorý pri odmietnutí načne tak či onak, sám. "Vieš, myslel som, že si sa so svojou malou cháskou, ktorú si tak dôverne cvičíš priamo pred mojím nosom, už poučil.“ Prenesie medzi časom, pomerne neurčito. „Bohužiaľ, svojou inteligenciou známy skutočne nie si...“ záležalo vôbec na Marcelovom pohľade na vec? Jemu teda nie... Zrazu sa poniekiaľ prudšie znovu otočí jeho smerom, nakláňajúc hlavou slabo do strany a zľahka podvihujúc kútikom úst v náznaku ironického pousmiatia. "Vážne si si myslel, že budeš mať také šťastie a dostaneš sa k nej?" Nepatrne ohrnie spodnou perou, znovu si ich vyschnuté navlhčujúc. "Si ako dieťa... stále to skúšaš, až pokým ťa niekto nechytí." Bolo mu ukradnuté, že ho pravdepodobne pozvala, že chcela, aby prišiel, z čoho v nej najskôr prevládla len akási slušnosť po jej odvrhnutí, ak by ešte mal hocijaký zdravý zmysel, nestál by tu teraz, nikdy by neprekročil prah... a radšej by jej dary poslal poštou. Tvár sa mu opäť jemne napne, nos ohrnie a celý postoj zachváti tá známa arogancia, rozhorčenosť, ako voči Marcelovi prejde o tých pár, zatiaľ neškodných krokov bližšie. "Ktorej časti „je zasnúbená,“ si vlastne nepochopil?!“

*Ať se to někomu líbilo nebo ne, tak Claire se stala z jednou nejdůležitějších osob v jejím životě. Vlastně je jí docela jedno, co si myslí ostatní, jaký s ní mají problémy a nebo jaký na ni mají názor – ona v jejím srdci místo má, a nikdy ho už neopustí. Na začátku ji viděla jako zlomenou ženu, která neví, kterým směrem se vydat, která chce být dobrá a snaží se bojovat s těmi monstry v její hlavě. Dnes? Je to jiný člověk, možná stále v stínech se schovávají strašáci a lákají ji do temnoty, ale je silná, má dobré srdce a to je všechno, co jí stačí vědět. Pozvedne ruku k její paži, kterou pevněji sevře na náznak, jak moc vděčná jí je za dar. Proto ani neváhá a hodlá si ho nasadit ihned, něco takového by neměla nechat na stole, měla? Snad to ostatní neurazí, protože kdyby si měla dát na sebe všechny šperky, které dostane a to hlavně od rodiny Mikaelson, tak se asi nepostaví na nohy pod tíhou diamantů. Každým dnem si uvědomuje, co všechno má. Ztratila mnoho, ale na druhou stranu i hodně získala, protože z velké většiny tady na její počest nejsou jen přátelé, ale převážně rodina.
Kývne na nějaký náznak souhlasu, i přesto, že nemůže vědět, jak moc jí sedne k očím. Ovšem když to tvrdí, tak tomu hodlá věřit.* Ještě jednou moc děkuji. A dávej pozor na bublinky. *Uchechtne se pobavením, když si vzpomene na jejich rána. Ještě stále má před očima jejího přítele na noc a Claire se zbytkovým alkoholem v krvi. Avšak tady nebude až takový výběr, jako kdyby třeba vyrazila do klubu. Nechá ji odejít a na moment sevře náhrdelník v ruce, jako kdyby se chtěla přesvědčit, že tam opravdu je. Dlouho jí to nevydrží, jelikož se ukáže další blondýnka z rodiny Mikaelsonů, tentokrát je to Alisea. Ne, že by tedy ta první měla svou podobu. Nechá si od ní poblahopřát a s úsměvem na rtech jí poděkuje, načež následuje i zasmání nad její poznámkou ohledně vymítání ďábla. Nedá se říct, že by přímo s ní souhlasila, protože ať už je Klaus jaký chce, stále je v něm dobro, světlo, které už nikdy nezhasne a o tom je přesvědčená, i kdyby tady nebyla a neměla možnost mu ho připomínat, neztratilo by se a to díky jeho dceři.* Oh, to nebude třeba. Pocházím z pobožné rodiny, takže věř, že jich pár v zásobě mám. Možná bych našla i nějakou svěcenou vodu. *Přihodí k její poznámce.* Věř mi, že se těším až si od toho trochu odpočinu a budu si užívat té úžasné atmosféry a všeho, co Rebekah pro nás připravila. *Odpoví na část ohledně předávání dárků a gratulací. Líbí se jí to, ale chce to už mít i za sebou, aby si všichni mohli užívat jen zábavy a klidného večera. Nenechá Aliseu odejít hned, cítí potřebu vyjádřit svou lítost nad tragédií, která se stala. Opravdu nemá v úmyslu jí zasadit další ránu do srdce, které už tak dost je bolavé, ale určitý takt jí to nedovolí nic neříct. Možná se neznají, možná se nikdy pořádně nepoznají, ale už něco společného být jednou budou a tak to nechce nechat bez povšimnutí, jako kdyby jí to nezajímalo. Nabídla by jí i pomoc, jenomže tuší, že to není třeba, pokud za ní bude chtít přijít, tak přijde. Vždyť tahle blondýnka musí vědět, kdo je, co je její profesí, nehledě na to, že se snažila pomoct už jejím bratrům. Sleduje ji starostlivě po tom, co opustí její společnost a na chvíli ji přepadne lítost, že jí onu nehodu připomněla.
Oči si vyhledají tvář Elijaha, kterého obdaruje širokým úsměvem, přesně takovým, který značí, že ho ráda vidí. Neměla obavy, že by nedorazil vzhledem k tomu, že jejich vztah je na přátelské úrovni a nemyslí si, že jenom tak ledajaké. Nejenom během jejich sezení si dokázali spolu vytvořit přátelské pouto, ale i tenkrát, když jí pomáhal s bytem, vždyť se i potkávají tady v sídle. Byl nezbytnou součástí této oslavy a teď už nemusí mít vůbec žádné obavy, že by se nezúčastnil.* Děkuji, Elijahu. Jsem ráda, že jsi přišel. *Přešlápne z jedné nohy na druhou. Na její vkus stojí už docela dlouho na jednom místě v lodičkách, které nejsou úplně pohodlné. Zavrtí hlavou z jedné strany na druhou, že není vůbec žádná potřeba k tomu se omlouvat. Důležité je, že je tady a na tom jediném záleží, alespoň jí.* To je v pořádku. Nebudu krájet dort před zraky všech, takže nic nezmeškáš. *Zasměje se krátce. Tím jenom chtěla říct, že i když byla oslava na určitou hodinu, tak není zde časový plán a vlastně dort vůbec krájet nebude. Jí bude stačit, když tento večer proběhne v klidu, bez jakýchkoliv problémů, když nepočítá ty opilecké eskapády či jiné vylomeniny. Pozvedne ruku, aby stiskla jemně tu jeho a nechá si poblahopřát. Usměje se na něj přátelsky a převezme si do obou rukou nádhernou kytici, ke které ihned přičichne a následně šperkovnici. Už se chystá odpovědět, poděkovat, ale vezme jí dech poukaz, který následuje jako další dar. Vydechne dlouze, když pozoruje poukaz ve svých rukou. Následně se podívá jemu do tváře a vypadá ještě šťastněji a překvapeněji, než před chvílí.* Strašně moc děkuji, Elijahu. To je úžasné. Nikdy jsem v Paříži nebyla a vždy jsem se tam chtěla podívat a tohle...*Nakloní hlavu do strany, přičemž stále z něj nespouští oči.*...děkuji. Možná ho využijeme s Klausem na naše líbanky a nebo s nějakou kamarádkou až mi oznámí, že se mnou nikde nepojede. *Samozřejmě, že si jenom utahuje a normálně nemyslí nic z toho vážně. Tedy hodlá ho využít, to je jisté, ale netuší kdy a ani s kým přesně. Ráda by ho využila právě se svým snoubencem, ale taky rozumí tomu, že chce mít pod dohledem veškeré dění a hlavně svou dceru, což jim ani nedává možnosti někde vycestovat. Aby měla volné ruce, tak odloží dárky na stůl za ostatními a kytici dá do vázy, aby neuvadla.* Tak mě napadá...slavíte vůbec vy narozeniny, když už žijete tak dlouho? *Protože od doby, co je zná si nevzpomíná, že by pořádali jakýkoliv večírek v tomhle smyslu, kdokoliv z nich. Možná to přestali už počítat a nějak vnímat, když prožili už mnoho lidských životů. Pro lidi je to stresující, pokud tedy nejste dítě a nechcete rychle občanku a nebo rychle nechcete být dospělí, ale jakmile vám padne dvacet jedna, pak už je to jenom horší. Mrzí ji, že nemůže zůstat u konverzace déle s Elijahem, ale je její povinností se věnovat i dalším osobám jako je třeba Lorent. Jeho dárek je taky jeden z těch hodně originálních, nehledě na to, že se příliš neznají, prakticky vůbec a dokázal její rysy vystihnout skoro přesně. Vlastně muselo být na jednu stranu těžké i to si je představit spolu, přesně takhle a dostat celou tu myšlenku na papír. Obává se, že nebude moct tuto kresbu vystavit v ložnici, jakmile se její snoubenec dozví, od koho pochází. Buď si ji bude muset dát do bytu a nebo velmi dobře schovat, jelikož jak zjistila, tak mu nedělá problém dokonce i nějaké dárky zničit, pokud se mu nelíbí od koho jsou. A tohle se mu rozhodně líbit nebude, i přesto, že je to od jeho bratra. Uchechtne se.* Víš, že ale lidé v tomhle věku si vždy najdou nějakou cestu k alkoholu, že ano? A navíc...mám falešnou občanku. *Poví mu stylem, jako kdyby to bylo jedno z největších tajemství na světě.* V tom případě na tebe spoléhám. *Sdělí tónem hlasu, který je zcela vážný, avšak koutky úst cukají do strany pobavením, které se značí i v očích. Bohužel je tak zaneprázdněná , že nemá šanci postřehnout příchod Marcela a Daviny. A už vůbec ne menší konfrontaci mezi Klausem a Marcelem, protože kdyby tu příležitost měla, tak by nestála tady, ale snažila se to vyřešit. Jenomže jak něco takového chcete vyřešit, když jeden je tvrdohlavější, než ten druhý? Klaus nikdy neustoupí, nenechá ho být, protože se cítí ohrožený a i kdyby mu tisíckrát řekla ano, milionkrát si ho vzala, stále tam bude jeho strach a paranoia. A co se týká Marcela, nechce o něj přijít, jelikož je pro ni až moc důležitý, ne možná tak, jak by si on přál, ale neznamená to, že by pro něj neudělala všechno, co může. Tahle válka mezi nimi by měla přestat, jelikož je naprosto k ničemu, nikam nevede jenom do slepé ulice, kde když se oni dva setkají, tak na sebe vrčí jako dva vzteklí psi, jednou méně, podruhé zase více. Možná je i dobře, že si jich nevšimla, možná prostě to nebude tak špatné, jak by si vymalovala, kdyby je jen koutkem oka zahlédla. Co se týče Hayley a Hope, všimla si jich, zavadila o ně pohledem už před chvílí, ale jelikož ví v jakém stavu je dnes ta malá, tak ani neočekává, že by se nějak zdržely. Pozvedne hlavu vzhůru a zadívá se Lorentovi do očí.* Nemyslím si, že by ti ublížil takhle, rozhodně ne dnes. A kdyby i předtím, tak by to dávno udělal, ale nestalo se tak. *Odvrátí od něj zrak a zabloudí pohledem po místnosti. Snaží se najít právě osobu o které se baví, ale beznadějně. Proto se během chvilky podívá opět na něj.* O tomhle já nerozhoduji, ale mám obavy, že ne. Hayley je s ní a...vzhledem k tomu, co se stalo je velmi opatrná. Možná by bylo dobré zvážit, zda to nenechat na jinou chvíli.
*Vzápětí se otočí k dalšímu gratulantovi a tentokrát je to Rebekah, která si taky zaslouží poděkování za tohle všechno, protože bez ní by to nebylo tak perfektní, a co si budeme nalhávat, bez její přítomnosti by to taky nebylo to pravé. Ví, jak moc důležitou roli hraje v této rodině a hlavně v srdci snoubence a proto je pro ni stejně důležitá. Ona je jakýmsi středobodem Mikaelsonů, který je drží nejvíce pohromadě a nebo byla do narození Hope. Těkně pohledem z jednoho na druhého s mírnou obavou, jak oni asi spolu budou vycházet, vzhledem k mírnému napětí, které lze cítit by hádala, že ani ne trochu dobře. Ono na jednu stranu se není čemu divit. Oplatí ji úsměv tak přátelský, jak to jenom jde a zároveň vděčný za to všechno, co připravila. Na moment se ozve hlasité zasmání, přičemž automaticky položí ruce na její záda a tak se nechá k ní přivinout.* Kdo by něco takového riskoval, když každý ví, že to máš na starosti ty? Ale i ty si zasloužíš uznání, protože tohle… *Ohlédne se za výzdobou, perfektní obsluhou, občerstvením a vrátí se znovu k jejím čokoládovým očím, přičemž se lehce poodtáhne.* ...je dokonalost. Dala si do toho strašně moc a já jsem ti neuvěřitelně vděčná. *Stihne to ještě, než jí oznámí všechno nejlepší k narozeninám. Nechá ji mluvit, tentokrát se nesnaží ji nějak přerušovat. Překvapeně zamrká při zjištění, že pro ni má ještě další dárky. Zajímalo by ji občas, kolik peněz nebo lépe řečeno kolik bank s miliónovými účty tahle rodina vlastní. Možná mají i vlastní ostrov se zakopanými poklady, něco jako v Pirátech z Karibiku, když mohou utrácet v tak obrovském množství. Roztáhne rty do úsměvu, přičemž odhalí řadu vrchních zubů.* Děkuji, Rebekah. Strašně moc. Ty a tvoje rodina děláte pro mě opravdu hodně. *Pokýve hlavou a nabere vzduch do plic.* I kdybych to nebyla já…víš, nikdy jsem nebyla tak naivní, abych si myslela, že já jsem jeho světlo. Je to jeho dcera, žije pro ni a tak to má být, ona je tím, kdo tady pro něj vždycky bude, ta, kdo mu pomůže. Já mu to jenom vždy připomenu. Je dobře, že jsi nazpět. *I ona to myslela všechno vážně, nejsou to jenom slova. Možná je tou, kdo mu pomáhá s jeho lidskou stránkou, ale opravdovým spouštěč je jeho dcera. Snad Rebekah dala alespoň trochu najevo, že jí je neskonale vděčná za celou tu oslavu, udělala toho pro ni mnohé.* Ten mi vlastně přál jako první, ale varuji tě...má svou obvyklou rýpavou náladu. I když jsem si jistá, že ty ho zvládneš. *Byla známá, že má typický proříznutý jazyk a tak nepochybuje o tom, že si poradí i právě s Kolem. Mlčky přejede těch pár poznámek mezi Rebekah a Lorentem a raději se k nim nevyjádří, i když má chuť vzít první skleničku do ruky a převrátit celý obsah do sebe. Pohledem se vrátí k Lorentovi. Ochotně si převezme sklenici se šampaňským.* A na to, že necháváš nezletilé pít. *Pozvedne mírně sklenici a přiťukne si s ním. První doušek je malý, jenom tak na ochutnání. Jenomže když si představí, že by měla pronést přípitek, tak jí projede tělem nervozita, tudíž do sebe kopne i zbytek obsahu.* Na chvíli mě teď omluv, měla bych se postarat o přípitek. Jsem si jistá, že se ještě uvidíme. *A s úsměvem se k němu otočí zády. Díkybohu začne konečně chodit a nestojí jen tak na místě. Začínala mít pocit, že ji dřevění nohy. Zastaví jednoho z číšníku a požádá ho, aby nachystali přípitek, který během půlhodiny pronese. Už se chystá k další části večera, jenomže to by ji nesměla zastavit Sophie. Radostně se na ni usměje, jelikož už měla obavy, že se neukáže, avšak nezklamala ji. Vídají se jenom zřídka a to převážně v baru, pokud není na nějaké své cestě, samozřejmě, že jí to nijak nevyčítá.* Děkuji, Sophie. Už jsem měla obavy, jestli se ukážeš. A kdyby ne, tak věř, že další den by sis to ode mě vyslechla. *Uchechtne se, když natahuje ruku k dárku. Samozřejmě, že jenom žertuje. Nic by jí nevyčítala, to samé by mohla říct o Genevieve, která se jí už nějakou dobu ani neozývá a ona si o ní dělá opravdové starosti. Stále si tak přehrává v hlavě všechno, co jí řekl Kol a je těžké tomu věřit, že nic o ní neví, stejně tak jako ostatní. Proč by najednou tak zmizela? Usměje se při rozbalování dárku a obavám její kamarádky, zda se jí bude dárek líbit. Je potěšená, že vůbec přišla, i kdyby nepřinesla žádný dárek. Stačí ji jeden jediný pohled na obal ještě nerozbalené knihy a už ví, o co se jedná. Strhne v rychlosti zbytek papíru a s úžasem se zadívá na titulní stranu.* Jak jsi to dokázala? *Zvedne k ní zrak. Už teď může na ní vidět, že je neskutečně šťastná a hlavně překvapená.* Divím se, že si ji ještě pamatuješ. Děkuji, strašně moc. *Natáhne ruce směrem k ní, aby ji krátce objala. Tak už je jisté, co bude po večerech dělat. Tuhle knihu si přála a teď ji má. Odtáhne se od ní a ještě jednou se usměje.* Omlouvám se, ale budu tě muset na chvíli opustit. Setkáme se později, ano? Chci i vědět, jestli se ti ozvala Genevieve, protože mě z nějakého důvodu neodpovídá na sms zprávy. *Doplní ještě o něco starostlivěji. Odloží knihu k ostatním dárkům, i když je jí to poměrně nemilé tam nechat takovou vzácnost. Za okamžik se jí ztratí z dohledu.
Po úmorné snaze najít v rychlosti svého snoubence to vzdá. Nebude ho nahánět jako malé dítě, vždyť to zvládne i bez něj. Nebude to její první přípitek, když si vzpomene na ten silvestrovský, tak byl o moc náročnější, než nějaký narozeninový. Nechá roznést číšníky mezi hosty plata s přípitkem, který se liší od normálního šampaňského nejenom narůžovělou barvou, ale hlavně i kvalitou. Vezme si do pravé ruky jednu sklenici a odebere se směrem ke schodům. Pohledem se ještě zastaví na Davině, kterou zahlédne postávat v rohu místnosti. Neměla tušení, že je tady, promluví si s ní později. Nechce, aby se cítila nějak odstrčená a hlavně si mají co říct ještě k tomu, co se všechno stalo. Na všechny se během „cesty“ usmívá a pak se postaví tak, aby bylo na ni dobře vidět. Vyjde dva chody nahoru a snaží se upoutat na sebe pozornost tím, že poťuká příborem o sklenici. Možná to ani nebylo nutné, ono si vás většinou lidé všimnou, když se k něčemu chystáte. Vrátí jednomu z obsluhy příbor a nechá ještě chvíli prostoru pro to, aby si získala jejich pozornost, než se zhluboka nadechne.* Jsem ráda, že s vámi všemi mohu sdílet tuhle událost. V první řadě chci poděkovat rodině Mikaelson za využití jejich prostorů a trpělivosti, mému snoubenci za podporu a Rebekah za úžasnou organizaci, bez které by to nebylo tak perfektní, jaké to je. Dnes nechci připít jenom na sebe a na vás všechny, ale i na mého bratra Seana, který by tady byl se mnou po boku, kdyby to bylo možné. *Usměje se na všechny. Ta vzpomínka ji bolí a nikdy nepřestane, ale nedokáže ho nezmínit v přípitku, protože dnes by měl i on narozeniny a každé narozeniny si vzpomene na jejich společné, byli jako jedno tělo a jedna duše. Nemůže si dovolit ho nechat v zapomnění.* Užijte si tedy dnešní večer alespoň z poloviny tak, jak si ho užívám já. Děkuji, za dárky, za vaši přítomnost a za všechno ostatní. *Pozvedne sklenici se šampaňským vzhůru, usměje se na všechny přítomné a snaží se každého sjet pohledem, než si přitiskne sklenici ke rtům a nabere doušek šampaňského, které se rozlije do celého těla.*

"Ale ano, ty moc dobře víš, o čem mluvím, Claire. A jestli si na to nemůžeš vzpomenout, tak stačí říct, já ti milerád oživím paměť," řekne dost nepříjemně. Přestává ho to bavit. Vlastně jeho to s ní nebaví už dlouho. A když jsou u toho jejího nočního letu... Přemýšlí, jestli je rád, že tam Marcel byl. Protože kdyby ne, musel by jí pomoci on sám. A tím by docela poškodil svoje ego, nemyslíte? Ukázal by jí, že mu na ní záleží, i když se snaží o přesný opak. Jo, za tohle by možná měl Marcelovi poděkovat. To byl samozřejmě vtip, jemu nikdy za nic děkovat nebude. Najednou už nepůsobila tak sebejistě jako předtím, když jsem přišel. Wau, to se mu podařilo odrovnat ji takhle rychle? A to toho nemusel ani tolik říct. Docela úspěch.
"Tak hlavně že nezapomínáš dávat důraz na to slovíčko 'byl', protože to je pro nás v tuhle chvíli asi dost podstatný." Právě teď si dali oba dva dost jasně najevo, že o sobě jako o přátelích vůbec nepřemýšlí. A divíte se jim vůbec? Jejich vztah nebyl nikdy ideální, ale poslední dobou jde fakt do kytiček. Odvrátila od něj pohled - to už má vážně tak blízko k pláči? Ona se tady před ním rozbrečí? Opravdu mu chce udělat takovou radost? Neubrání se smíchu, když mu začne vykládat ty svoje pohádky. Aha, tak ona má pro koho žít. Pro sebe. A že tak najednou. Pokud se nemýlí, vždycky potřebovala někoho, koho se bude držet, kdo ji bude mít aspoň trošku rád. Myslí si, že ona nikdy nechtěla být sama - a pokud ano, nešlo to s ní moc dobře. Je vtipné, že právě řekla to, že bez něj dokázala přežít 900 let, protože to není tak úplně pravda. Tedy možná tak pro ni. On ví, že to bylo v minulosti trošičku jinak, i když si to, bohužel, už tak barvitě nepamatuje. Všechno, co dosud řekla, by nějak dokázal snést; vlastně je na to od ní zvyklý. Ale to poslední, co řekla... To je už přes čáru. A hodně. Naštvalo ho už to, když zmínila jméno Klause. Ale jakmile vyslovila jméno jeho dalšího staršího bratra, rozpálilo ho to doběla a vrazil jí silnou facku. Nechtěl to udělat, ale byl v tu chvíli úplně bez sebe a upřímně? Můžeme být rádi, že mu vystřelila pouze ruka a padla jen jedna facka. Když někdo rozzlobí Kola, většinou to nezůstává jen u toho - viz jejich rvačka v baru.
"Zrovna ty, ty, která...." začne mluvit a v jeho hlase je slyšet obrovská zlost a rozzuření.

(Už přemýšlela o tom, jak to všechno Kolovi vytmaví, ale na druhou stranu nechtěla být až příliš hádavá a hlučná, protože dnes tady zrovna není to správné prostředí pro výčitky a hádky. Ale trochu poškádlit ho mohla. Netušila, že už si dávno vyhlédl svou oběť, za kterou půjde. Tou obětí byla Claire. Přišla k němu zezadu a zakryla mu oči. Bylo jí jasné, že Kol neuhodne osobu, která se za ním skrývá. O to víc ji nepřekvapilo, když hádal, že je to nějaká kamarádka Cami a že nedokáže odolat jeho šarmu. Nemohl se víc mýlit. Ona rozhodně nenavštěvovala vysokou školu, nevypadala jako Cami, i když pravda, ve svém vlastním těle byla alespoň blondýna, a co už vůbec ne, Kol ji rozhodně nijak nepřitahoval a nevábil svým šarmem. Spíš mu měla sto chutí dát mnohdy do čumáku, protože si to zasloužil. Ale nebude tu vyvolávat násilné interakce zvlášť, když vlastně nejsou potřeba. Jen chtěla svmu drahému bratříčkovi vynadat, že se vůbec nestará o svou malou sestřičku a ani neví, jak se jí teď daří a jak vypadá. Než ale stačila sama něco říct, Kol se k ní otočil se slovy, které znamenaly, že vlastně nemá zájem a ať mu dá pokoj, protože pán teď nemá dostatek času, aby se jí věnoval.) Doufala jsem, že se budeš věnovat svojí sestře alespoň teď, když ne nikdy jindy. (Zasyčela na něj, když od ní odcházel. Kol to musel dobře slyšet, ale zřejmě měl teď lepší věci na práci. Konkrétně Claire, ke které mířil. Nemínila se jim plést do jejich konverzace, nemínila se jim vnucovat, hlavně tedy svému bratrovi. Claire by se nevnucovala nikdy, tu přímo nesnášela. Neznala patetičtější osobu a jestli ji samotnou někdy někdo nazval patetickou, měl by se setkat se sebelítostivou Claire. To byl zatracený extrém. Ublíženějšího člověka neexistovalo. Ani Nik na ni v tomhle směru neměl. A ten se litoval rád dost často, i když by si to nikdy nepřiznal. Možná i nemohla vydýchat fakt, že Marcel dal přednost téhle vyklepané trosce před ní. No, časy se mění. A ona Marcela už vlastně dlouho neviděla a ani s ním nemluvila. Měla by to napravit. Mezi ním a Nikem zrovna teď sice nepanovalo přátelství, ale to neznamenalo, že ona se s Marcelem komunikovat nepokusí. Byl prostě čas si zase dát život trochu do pořádku, ať už se svým tělem nebo bez něj. Postávala u skleniček se šampaňským, takže si jednu vzala a popíjela. Musela se krotit a nezapomínat na to, že je člověk a může se dost rychle opít a mít kocovinu. Takže dnes se rozhodla, že bude pít střídmě. Po očku sledovala svého bratra s Claire a vypadalo to, že ti dva zrovna nemají nejlepší náladu, aby se spolu bavili. Vlastně jak Claire, tak Kol by mohli vystupovat na veřejnosti jako profesionální drama queen. Dostávali by pohádkově zaplaceno, protože v tom byli sakra dobří. Svého času by jim možná mohla konkurovat i ona sama, ale tak nějak se jí zdálo, i když to bylo z hlediska anatomie a chemických reakcí v těle nemožné, že vyrostla z těch telecích puberťáckých let a dospěla. Zato Kol, Kol zůstane zastydlým puberťákem snad navždy. Vážně ale svoje vzájemné problémy museli vytahovat zrovna tady? To se oba ani trochu nestydí tropit scény na oslavě narozenin člověka, který je sem v dobré víře pozval a který je má rád a očekával, že se budou chovat slušně a den si užijí? Jak to vypadalo, tak se bez ostychu hádali dál a bylo jim vlastně úplně jedno, kdo je slyší, kdo je vidí, kdo se za ně možná i stydí. A ona měla chuť je oba dva vynést v zubech. Zamířila k nim docela rázným krokem. Už se nacházela vlastně u nich, když Kol uštědřil Claire facku. Dobře, neříká, že by Claire někdy nejradši nenafackovala sama, ale dostat facku od muže a ještě na oslavě narozenin někoho, kdo si zasloužil úctu a rozhodně ne takovéhle chování svých hostů? Chytila Kola za paži a silně s ní cukla. Neměla sice sílu upíra, ale zato ho tím rozhodně překvapila.) ... která je žena a ať už řekla cokoliv, rozhodně není na místě ji tu přede všemi bít. A už vůbec ne na oslavě narozenin. Copak jste se oba zbláznili? (Přejede pohledem z Kola na Claire.) To vám ani tenhle den není svatý? (Mluvila sice tiše, ale hodně důrazně, takže bylo jasné, že kdyby chtěla upoutávat pozornost, ječela by na ně na celé kolo, spráskala by je na hromadu jako malé spratky a pak je vykopla na ulici. I když to poslední měla sto chutí udělat opravdu.) Jestli se nemíníte chovat slušně, tak odejděte. Cami nepotřebuje, aby někdo kazil její narozeniny, je vám to jasné?! A pokud chcete zůstat, chci vidět, že budete tak daleko od sebe, jak jen to bude možné. Na hádky budete mít dost času jindy. Dneska ne! (Podívala se zlostně na Claire. Myslela si o ní svoje, ale facka od Kola už byla trochu moc. O to víc, že to bylo zrovna tady před všemi těmi lidmi a v tento slavnostní den. Na chvíli vypadala zamyšleně, ale pak čapla Kola v područí a táhla ho pryč od Claire.) Aby tě to nelákalo. (Ušklíbla se na něj a vedla ho někam, kde nebude mít na Claire výhled.) Tak, bratříčku, a teď si jen můj a budeš se chovat slušně, rozumíš? Možná nemám sílu upíra, ale dokážu tě zaklít. (Vykulila významně oči a zamáchala mu dlaní před očima.. Ruku mu ale nepustila, stále v něm tou druhou byla zakleslá a vypadalo to, že se ho vlastně ani nehodlá pustit. Zahlédla Cami, jak jde přímo k místu, kde na ni bude skvěle vidět.) No, bude přípitek, bylo na čase, snad tě to trochu zklidní. (Vzala si sklenici, kterou jí nabídl číšník, Kol následoval jejího příkladu. Byla zvědavá na to, co Cami vymyslela za řeč. Možná, že bude čistě improvizovat, možná, že si něco předpřipravila. Její řeč mohla být stejně tak dlouhá jako krátká. Musela se zkrátka nechat překvapit. A nemusela čekat dlouho. Ne, nebylo to dílo antického řečníka, ale její přípitková řeč byla výstižná a přímá. Stejně jako Cami sama. Nač to přikrášlovat, když to tak být nepotřebuje. Pousmála se při jejích slovech, že bez ní by tahle skvělá párty nebyla taková. Dala si s tím opravdu práci, na kterou byla pyšná. Poděkování Cami ji potěšilo. Stejně tak chválihodné bylo, že připomněla památku svého bratra, na kterého nikdy nezapomněla a nezapomene. Byl jejím dvojčetem. Musela po něm vzniknout hluboká díra, která už se nikdy nezaplní. Pozvedla číši.) Na zdraví. (Pronesla do již obecného ruchu, když všichni připíjeli na Cami. Napila se šampaňského mezi prvními. Bylo zatraceně dobré. Pohladilo její chuťové pohárky. Před ní snad byly jen Camiiny kamarádky z vysoké školy, které výskaly a přípitek do sebe doslova koply.)

(Věnovala mu další nepříjemný pohled, když zmínil, že jí to milerád připomene. Nic na to radši neříkala. Rozhodně se o tom nechce bavit a především ne s ním. Chová se k ní tak, jak si mysl, že si to zaslouží. Nediví se mu, ale nechce, aby tropil scény zrovna tady. Navíc si myslela, že mezi nimi to už je uzavřené. Pro Kola očividně ne. To jí také nepřekvapovalo. Bylo to zvláštní, ale držel se jí jako klíště. Zuby nehty, nechtěl jí nechat jít. A někdy jí připadalo, že čím horší to mezi nimi bylo, tím více se snažil si já udržet u těla. Vlastně, když se na něj teď tak dívala, měla chuť ho políbit. Zajet mu svými prsty do těch jeho hnědých vlasů a přitisknou rty na ty jeho. Prostě si ho pustit k tělu. Věděla ale, že by to nedopadlo dobře. A možná ještě hůře, než kdy to budou řešit takhle. Musela si Kola zošklivovat, donutit se, aby jí připadal odporný, zbavit se všech těchto choutek se ho dotýkat a řídit se zdravým rozumem. Sledovala jeho oči. Viděla v nich nejenom vztek, a zklamání, které jí ukazoval, ale také smutek, a bolest, vše však potlačované, neuvědomělé. Až na vztek. Ten z něho přímo sálal. Cítila ho, už když přišel. A ona ho provokovala. Možná, že kdyby prostě odešla, nemuseli by ti tropit scény. A oni ji vlastně ani netropili, Claire mluvila docela potichu, jako kdyby mu vyprávěla nějaký příběh. Její tvář ale vypovídala něco jiného. Na chvíli se zastaví a lehce se ušklíbne.) Pro nás? Nechtěl jsi říct pro mě a tebe? Protože tady žádné MY není. (Pohlédne mu do ostře do očí. Chce, aby ho to bolelo, ale zároveň si to nepřeje. Jde vůbec, abyste něco chtěli a zároveň vůbec? Možná že jen chtěla, aby ji pochopil. Aby to akceptoval. Bylo to tak jednoduché a Kol to nezvládl. Zřejmě takový už byl. A proto musí jejich vztah skončit, ať už to bylo cokoli. Nepřestává mluvit, i když se Kol směje. Ranilo by jí to, kdy jí záleželo. Ona je teď však pohlcená vztekem a tak jí nezáleží na nikom a ničem. Především na někom, kdo pro ni má být naprostý cizinec. Někdy si přála, aby mohla Kola potkat znovu a udělat některé věci jinak.
A pak se to stalo. Ublížila mu, a on jí to dal najevo. Znovu se neudržel, možná to udělal i chtěně, sama už netuší. Jeho dlaň prudce narazila do její tváře, až se jí hlava pootočila a vlasy se divoce rozvířily. Lehce se chytla za pulzující místo na svém obličeji, které bude za chvíli rudé, jak do něj poteče krev a nateklé. Musela jen doufat, že kůže nezmodrá. Byla překvapená, ale zároveň jí to neudivovalo. Asi jen nečekala, že by jí Kol veřejně uhodil. Dokázal jí tím, že se od něj musí dostat pryč. Dokázal jí, že on je zde ten nadřazený a že ona pro něj nic neznamená. Že ona není nic. Všimla si, že na pár lidí hledělo s otevřenou pusou, ale většina si toho ani nevšimla. Chytla se za tvář. Cítila, jak jí bušilo srdce. A Kol to mohl cítit. Mohl cítit její strach, hrůzu, kterou jí naháněl. Teď byl v jejích očích jenom zrůda. Pomalu se na něj otočila, oči vytřeštěné, ruku přiloženou na bolavém místu. Kol zvýšil svůj hlas a ona ho chtěla nějak umlčet, ale neměla jak. Jen se modlila k Bohu, aby tohle zastavil.
Její prosba byla vyslyšena. Neznámá žena uchopila Kola za paži a odtrhla ho od ní. Začala na ně na oba mluvit, jako kdyby je znala. Kdyby věděla, že je to Rebekah, nepřišlo by jí to tak zvláštní. Netušila, kdo to je, nebo co má společného s Kolem, ale tuhle ženu nikdy neviděla, takže počítala s tím, že je to nějaký jeho nový úlovek. Ale znala Cami. Claire z toho byla tak zmatená, že jediné, co dokázala, bylo střídavě sledovat ženu a Kola, s vytřeštěnýma očima a rozechvělýma rukama. Jen lehce kroutila hlavou. Nechtěla udělat nic z toho, ale nemůže to vzít zpátky. Může jen doufat, že se o tom Cami nedozví. Nakonec spolu odkráčeli a ona zaslechla, jak ho oslovila. Bratříčku. To jí rozhodilo ještě více. Nehodlala se tím ale zabývat. Kol by pryč, ve spárech nějaké z jeho sester a ona se tak mohla konečně nadechnout. S falešným úsměvem vykouzleným na tváři si vzala od číšníka šampaňské a otočila se na Cami. Snažila se soustředit jen na ni, protože to bylo to jediné, co jí dokázalo uklidnit. Poslouchala její medový hlas, a když se konečně střetla na chvíli s jejím pohledem, souhlasně kývla. Nakonec spolu s ostatními pozvedla sklenku a napila se z ní. Nevychutnávala si to, prostě ho do sebe obrátila. Čím více a čím dříve do sebe dnes dostane alkoholu, tím lépe.)