The Abattoir

*Opětuje Alisein pohled, když se na něj zadívá po jeho otázce. Skutečně potřebuje a chce vědět, že jim Finn nic neudělal. Kdyby začal být takhle nebezpečný pro jeho příbuzné, musel by svůj záměr uspíšit. Poslechne si, co mu Alisea odpoví a nespouští z ní pozorný, soustředěný pohled. Během jejich slov se jeho čelo pokryje nespokojenými vráskami a stáhne obočí níže. Semkne pevněji rty k sobě a udělá z nich tenčí linku.* Proč by tě chtěl Finn vystrašit? Zatím? *Zajímá se, sotva Alisea domluví a on se dostane ke slovu. To, co mu řekla, a ten závěr. Nešlo mu to příliš k sobě. Aby Finn něco takového udělal, musí mít důvod. Ten mu nějak uniká. Doufá, že mu to Alisea objasní. Ta se věnuje své snídani, kterou si prohlíží a tak má chvilku pro sebe a své myšlenky. To, co slyšel od své sestry nyní je opět něco, co se mu příliš nezamlouvá a přidá si to na seznam věcí, které bude chtít probrat s Esther až za ní půjde. Obává se toho, co ještě se o matce, Finnovi a jejich aktivitách dozví. Z jeho úvah jej probere sestřin hlas, kdy mu oznámí, že nehodlá nikam chodit. V jeho pohledu je vidět pochopení i znepokojení. Nemůže se jí divit. Párkrát kývne.* Nechceš, ale svou dceru do konce života držet tady ve zdech našeho domu?! *Z části je to otázka, zčásti něco, čemu nevěří. Dívá se na ni při tom. Zatímco jeho více zajímá Alisea a její dcera, Aliseu očividně nejvíce trápí Finn. Když začne opět uvažovat nad tím, co se mu mohlo stát, dívá se na ni a poslouchá bez mrknutí oka. Bez jediného zaváhání nebo náznaku toho, že si je velmi dobře vědomý toho, co Finna mimo jiné ovlivňuje. Právě proto, že je Alisein zájem o Finna takový, nemá v úmyslu jí říct o svém plánu. Rozebírat s Aliseou Finna, ale nemá příliš chuti, která klesá přímo úměrně s tím, jak se o něm Alisea víc a více zmiňuje.* Já nevím, proč se Finn chová takhle. *Zavrtí po té hlavou a semkne rty pevněji dobře. Teď sice neříká pravdu, ale neexistuje nic a nikdo, kdo by to v ten okamžik poznal.* Nikdy jsem mu nerozuměl a nerozumím. Nejspíše je šťastný, že je zpátky naše matka a snaží se jí zavděčit a ukázat, jak milující a poslušný syn je. *Pokračuje ve svých myšlenkových pochodech na téma Finn. Teď své spekulace myslí vážně. Skutečně to tak vnímá. Finn by se jistě přetrhnul, jen aby udělal vše, co Esther uvidí na očích. Stejně jako ona je i Finn schopný všeho. Viděl, co byl schopný udělat Genevieve a nevěří, že by jednal jinak v případě, že by si matka vybrala někoho jiného. Za tohle mu neodpustí nikdy a chce se s ním vypořádat jednou a pro vždy jediným způsobem. Nad Finnem zlomil hůl a nemá důvod svůj názor měnit. Finn ho nijak nepřesvědčil, že by měl. Během řečnění o Finnovi si udělá kávu a jde se s ní posadit ke stolu, kde se usadí Alisea. Všimne si, jak nervózně pokukuje po chůvičce. On sám má dobrý přehled o tom, co se děje v pokoji Nikol. Slyší, jak pravidelně oddechuje, takže nejspíše spí. Snaží se Aliseu uklidnit, ale jeho slova na ni příliš velký dopad neměly. Navrhne tak, že můžou jít nahoru do pokoje, jestliže, se bude cítit klidnější. Ještě nedomluvil a zase se zvedl i s hrnkem s kávou v ruce. Nečekal ani na její odpověď, protože moc dobře věděl, jaká bude. Vezme na její žádost hrnek s čajem a následuje ji z kuchyně přes nádvoří ke schodišti, a po něm nahoru až k jejímu pokoji. Když otevře dveře a pozve ho dovnitř, tak na ni krátce pohlédne. Vypadá nevěřícně, že musí před jejím pokojem čekat na pozvání dovnitř, aby se tam dostal. Chápe její obavy, ale tohle mu přijde přehnané a trochu nezodpovědné. Kdyby se jí něco přihodilo, tak se za její dcerou do pokoje nikdo nedostane. Nespokojeně se zamračí a zavrtí krátce hlavou.* Kdyby se ti něco stalo, Aliseo, kdo by se ke tvé dceři sem do pokoje dostal? *Zeptá se jí trochu ostřeji a loupne po ní pohledem. Vstoupí za ní dovnitř a dojde k jednomu stolku, na který postaví její hrnek s čajem. Sám zamíří k jednomu z oken. Zastaví u něj, odhrne záclonu a podívá se ven. Hrnek s kávou drží v druhé ruce. Otočí se k Alisee do pokoje, když se znovu zeptá na Finna. Chvilku se na ni dívá, jako by měl něco na srdci, ale patrně to bylo, jen zdání, protože zavrtí hlavou.* Už jsem ti řekl, kdo má v téhle rodině na Finna největší vliv... *Poznamená věcně, pevně, neochvějně. Pak se znovu otočí k oknu a zadívá se ven. Zvedne hrnek s kávou a napije se z něj.*

*Pozoruje Aliseu po své otázce. Snaží se něco vyčíst z jejího výrazu ve tváři, v očích. Něco, co by mu napovědělo, o co při jejím setkání s Finnem šlo. Potřebuje vědět, co se děje. Musí být informovaný, aby se pak nesetkal s nějakým nepříjemným překvapením, až to bude nejméně potřebovat. Není naivní a nevěří, že by mu matka odhalila všechny plány, které má. Natolik mu jistě nedůvěřuje. Neříká mu všechno a on tak musí zjišťovat od ostatních, co má za lubem. I když "je" na její straně a "pomáhá" jí, aby její plán "vyšel", nesmí se už nikomu dalšímu nic stát. Když nyní slyší o setkání Finna s Aliseou, není si jistý, jestli to byla náhoda nebo úmysl. Přemítá, proč si Alisea myslí, že jí Finn chtěl zastrašit, když mu následně odpoví, že neví, proč to udělal. Z jejího tónu, z jejího výrazu má dojem, že mu neříká všechno. Mírně si povzdechne, ale dává si pozor, aby si toho jeho sestra nevšimla. Zjišťuje, že se opět opakuje situace, kdy se je snažil zničit Benjamin. Nebyli k sobě navzájem upřímní, otevření. Neříkali si vše a obrátilo se to proti nim. Nyní se to děje opět. Patrně by byl k Alisee nepříjemnější a dal by jí hned najevo, že jí nevěří. Uvědomuje si, že sám v tuhle chvíli není o nic lepší. Pravdu zná, jen Niklaus. Nikdo jiný a tak to zůstane. Ani Alisee, ani nikomu dalšímu nepoví, co má v plánu.* Nezní ti to samotné trochu divně? *Pohlédne na ni a pronese to docela klidně. Jeho pohled je ve srovnání s jeho tónem mnohem ostřejší. Dívá se na ni, jako by chtěl proniknout až do nitra její hlavy a odhalit, co mu neříká.* Přišel tě zastrašit a nevíš, proč? *Pokračuje a na konci věty zvedne hlas v údivu.* Vždy jsem měl za to, že patříš mezi Finnovu oblíbenou část rodiny, hlavně od té doby, co si se opět stala čarodějkou... *Mluví dál a sleduje ji bez přestání.* Co by jej přimělo změnit názor?! *Nyní už přemýšlí nahlas a snaží se přijít na to, co se děje. Má obavy z toho, že je zatím i Finnovo uřknutí. Nevěří ovšem, že by k tomu nezískal nějaký podnět zvenčí a jedinou osobu, kterou poslouchá, pro kterou je ochotný udělat všechno je jejich matka. Přestane mluvit a soustředěně stáhne obočí, jak nad tím přemítá. Trochu více se do toho ponoří. Má neblahé tušení, že mu něco uniká, ale netuší, co ani, jak to zjistit. Z jeho myšlenek jej probere Alisea, která už reaguje na jeho další poznámku. Zvedne k ní oči, protože během zamyšlení se díval někam před sebe. Opět mírně stáhne obočí a poslouchá ji.* Jestli se toho někdy dočkáme... *Pronese ne právě optimisticky a svraští obočí o něco více. Uhne pohledem a zadívá se někam dolů, před sebe. Nehodlá o tom s Aliseou mluvit. Nikol je její dcera a je mu jasné, že myslí na její bezpečí.* Doufám, že víš, co děláš... *Poznamená k tomu pouze. Alisea se vrátí k Finnovi. Přijde mu, že se vše točí kolem jejich zrádného bratra. Poslechne si její spekulace mlčky. Už se k tomu nevyjadřuje. Patrně by se opakoval a už, jen mluvení o Finnovi ho hodně dráždí. Předstírání, že jeho nenávist k němu vymizela bývá občas náročnější. Většinou se tomu vyhýbá, aby se nepokoušel a neriskoval nějaké prozrazení. Přesunou se s Aliseou z kuchyně, do jejího pokoje, kam jak zjistí, jej ona musela pozvat, aby mohl vstoupit. Upřímně se, jej to dotklo. Vědomí, že Alisea nikomu z rodiny nevěří... Nediví se tomu, kvůli dění okolo. Přesto, jej to zamrzí. Také si uvědomuje, že tímhle opatřením docela riskuje. Své znepokojení jí dá najevo. Zakryje tím tak zčásti svou rozmrzelost nad tímhle přístupem. Její argumenty ho nijak nepřesvědčí. Myslí o tom stále svoje a na výrazu v jeho tváři je to patrné. Nechce se s ní dnes hádat, ale Alisea ho dnes opět velmi silně pokouší. Semkne pevněji rty k sobě a jeho výraz je stále více, než výmluvný. Když odejde zkontrolovat Nikol, trochu vydechne a snaží se uklidnit. Přejde k oknu a zatímco se dívá ven, napije se kávy. Aliseu slyší, ale nedívá se přímo na ni. Vyhlíží z okna. Podívá se na ni až tehdy, když promluví. Poslouchá ji, ale nehne brvou ani při jednom z těch jmen, ani když se zmiňuje o nějakém plánu na zničení Esther. Když ji poslouchá, přijde mu to svým způsobem úsměvné. Samozřejmě, že jeho tvář zůstane celou dobu vážná. Ona po něm chce slyšet o jeho plánech, ale je natolik nedůvěřivá ke všem okolo sebe, že svou dceru chrání kouzlem, nechává si některé informace pro sebe... Přijde mu to neskutečně absurdní. Zavrtí krátce hlavou a semkne při tom rty pevněji k sobě.* Pokud ti to uniklo, Aliseo. Niklaus se mnou nemluví. Hayley se snaží řešit situaci s vlkodlaky. A upřímně, mně nenapadá jiný způsob, jak se vypořádat s naši matkou, než přijmout její nabídku, se kterou přišla. Což už jsem udělal. Rebekah, Kol, já. Finna nemusela přesvědčovat. Zbývá už, jen přimět k tomu Niklause. Po té bude mít, co chce a snad v našem životě nastane trocha klidu. *Promluví k ní. Klidně, smířeně, ale i přesvědčený o správnosti svých slov. Než mu na to stačí něco Alisea říct, tak se nadechne a hned pokračuje dále.* Nemysli si, že jsem z toho řešení nadšený, ale nevidím jinou možnost. Viděl jsem, čeho jsou matka i Finn schopni. Nebudu riskovat, že ublíží někomu dalšímu. *Po dalším nádechu se rozhovoří dál* Mám ještě nějaký čas, než vyřídím některé věci. Pak přijmu nové tělo. A ta chvíle se už blíží, Aliseo. Je mi líto, ale nevidím jinou možnost, jiné východisko. *Vypadá v tu chvíli smutně, zklamaně, jako by všechny jeho naděje a doufání, že to půjde jiným způsobem zmizely, jako voda v řece. Uhne pohledem a vydechne.* Musím už jít. *Rozhodne se, že tenhle rozhovor, který nikam nevede ukončí. Po svých slovech sevře hrnek pevněji v ruce. Krátce se podívá na Aliseu a po té pokoj opustí.*

*Od rozhovoru s Elijahem uplynulo už pár dnů a její strach o Nikol za tu dobu o něco vzrostl. Teď věděla, že nikdo ohledně Esther nic moc nepodniká, že všichni přijali její nabídku. Takže nakonec všichni, možná kromě Klause, budou čaroději a nikdo nebude bránit Esther, aby ji vzala její dceru. Ne, tomu musí zabránit. Byla rozhodnutá s tím něco udělat. Netušila o plánech Elijaha a Klause, takže začala vymýšlet vlastní. Ten byl o něco jednodušší. Prostě za Esther přijde a dají si magický souboj čarodějek. Zatím si ještě pořádně v praxi neověřila, jak moc je Esther silná. Ale předpokládala, že tam na tom silově budou podobně. Navíc bude mít moment překvapení. Jenže Esther na druhou stranu má na svojí straně zase Finna a ona neměla žádného čaroděje. Maximálně Sophie by ji pomohla, ale tu nechtěla do jejich rodinných problémů zatahovat, protože i Sophie už si ověřila, co Esther dokáže. Takhle nad tím uvažovala, zatímco byla ve svém pokoji společně s Nikol. Nikol právě byla na zemi, na dece, a kolem sebe měla svoje hračky. Chvílemi se snažila plazit a chvílemi vzala nějakou hračku, kterou většinou ožužlávala. Občas i u toho trochu žvatlala.*

(Jako by snad měla čekat na smrt. Přesně tak jí připadalo čekání na její nové tělo. A o to víc ji to užíralo, že nevěděla, do jakého těla ji to matka vlastně plánovala přesunout. Jedno ale věděla jistě. Nelíbilo se jí to. Ta návštěv u matky se jí vůbec nezamlouvala, protože věděla, že to není jen tak. Matka něco skrývala. Kdyby ne, jistě by jí ochotně řekla, jaké že tělo jí to vlastně připravuje. Mluvila s Elijahem, sešla se s ním a hovořila s ním o tom, že má obavy, že se jí něco nezdá, ale Elijah všechny její argumenty a obavy jen shazoval ze stolu, jako by byl ke všemu slepý. Samozřejmě, že tohle jí nebylo jedno, protože od té doby, co přijal matčinu nabídku, se choval jako idiot. Vážně věřila tomu, že Elijahovi Esther prostě nevymyla mozek a on má nějaký plán, který vyžaduje, aby se takhle choval. Narážela na to v jejich rozhovoru též, ale Elijah, ať už tajil cokoliv, jí nechtěl nic říct. Dobře, ať si jí nic neříká, ať ji z toho vynechává. Tady se ukazuje to jejich Vždy a navždy. Pěkná hovadina. Pokud se takhle vytrácela její naivita, něco opravdu nebylo v pořádku. Přemýšlela, jak by zjistila víc, nebo jak by přiměla Esther, aby jí řekla, čí tělo bude obývat, ale věděla, že pokud jí to matka neřekla předtím, neřekne jí to ani dnes. S Elijahem už to vzdala. To neustále vyptávání a narážení na věci, které by chtěla vědět, nebo které ví a přišly jí důležité, ale Elijahovi nikoliv, nebo se alespoň tvářil, že ho to nezajímá. Tuhle ignoraci už prostě nesnesla. Vlastně se už vrátila znovu do Abattoir a bydlela tu. S Kolem, který byl zpět, by to asi moc dlouho nevydržela. Ano, myslela toho nesnesitelného rozmazleného a umíněného Kola, který se neštítil vlastně skoro ničeho, aby dostal nějakou sukni do postele. Opravdu nepotřebovala každou noc poslouchat, jak tam vedle v ložnici někoho klátí. Pokud jí lezli na nervy muži, proč to nezkusit se ženami. Byla tu přeci Hayley... a taky její sestra, které to mateřství trochu lezlo na mozek, ale dalo se to přežít. Vlastně s ní už dlouho nemluvila, jen slyšela o tom, jak pustila Finna na svobodu ze zajetí aliance Sophie, Hayley a Genevieve. Přišla ke dveřím Aliseina pokoje. Bylo pootevřeno, takže jen strčila do dveří, které se pořádně otevřely. Pousmála se nad tím, co viděla. Tedy nad Nikol.) Roste jako z vody, vážně. (Věnovala pak pohled Alisee.) Ale nevím, jestli je zrovna nejlepší držet ji neustále v jednom pokoji.

*Byla zamyšlená, a tak tolik nevěnovala pozornost dění v domě. Částečně to bylo i proto, že necítila žádnou energii, která sem nepatřila. Věděla, že to co cítí, jsou jen členové její rodiny. Přesto se Rebekah povedlo, že zrovna ji nezpozorovala. Ani si nevšimla, že nechala pootevřené dveře. Proto sebou najednou trhla, když se ozval něčí hlas. V první chvíli se vyděsila, že se Esther povedlo dostat až sem, ale když se podívala na Rebekah, tak si uvědomila, že to není Esther a uklidnila se. Infarkt byl odehnán.* Ahoj Rebekah. *Pozdravila ji a pak si všimla, že ještě nevešla dovnitř. Ani nemohla, nebyla pozvaná. Ale asi si toho ani nestihla všimnout a možná ani nestihne.* Pojď dál. *Mohlo to znít jenom jako klasická pobídka, ale ve skutečnosti by se bez tohohle pozvání dovnitř nedostala. Poté si uvědomila, co vlastně Rebekah říkala o Nikol.* Jo, to roste. Už jenom pár týdnů a bude ji půl roku. Ten čas hrozně rychle utíká. *Čas běží rychle, ale otázkou je kolik z života si ještě Nikol stihne užít. Na moment se přes její tvář přehnal stín obav, než ho zažehnala a podívala se opět na Rebekah.* Bude tady jenom dokud někdo konečně nezničí Esther. S tím množstvím ochranných kouzel, kolik jich je v téhle místnosti, tu je v největším bezpečí. *Trochu přeháněla, protože byla místa, kde by byla ve větším bezpečí. Například v tom skrytém domku, který byl jako záložní úkryt.*

(Samozřejmě, že si všimla jejího úleku, když začala mluvit. Takže sestra byla, zdá se, ke všemu ještě paranoidní. Nikol asi není jediná, která by potřebovala pobyt na čerstvém vzduchu. Pokud vidí Alisea na každém rohu Esther, tak je to s ní opravdu špatné. Pokud se opravdu takhle bojí, tak nechápe, proč je s Nikol zrovna tady. V sídle. V sídle, kam vlastně může skoro každý. A i když nikdo nemůže zrovna do téhle místnosti, kde teď Alisea s Nikol pobývaly - ano, všimla si toho - tohle byla jáma lvová a nikdo nevěděl, kdy se tady situace úplně zvrtne a znovu tu poteče krev.) Zdravím, Aliseo. (Překročila práh, jakmile ji pozvala dál a vešla dovnitř pokoje. Sedla si na zem k Nikol, usmívala se na ni a podala ji jednu hračku, na kterou se zrovna snažila dosáhnout. Pak znovu vzhlédla k Alisee.) Někdo nezničí. To je opravdu dobře řečeno. A kdo ten někdo má být? Finn snad? (Ušklíbla se. Kdo by asi tak mohl zničit Esther, když nikdo nic nepodniká a jestli podniká, nikdo jí nechce nic prozradit? A ona si opravdu není jistá, jestli chce do něčeho takového jít sama na vlastní pěst, protože bez zálohy to je opravdu sebevražda. Esther se zdá neporazitelná, i když by ji mohla dohonit její vlastní ješitnost a zničit ji. Jenomže tomu se taky musí trochu pomoci. Plácají se na mrtvém bodě, jako by jeden čekal, až něco udělá ten druhý. A ona má navíc ještě podezření, že Esther něco kuje s jejím tělem. Jenomže Elijah, jako by ji neposlouchal. Jako by ho jejich matka očarovala.) Bezpečné. (Povytáhla obočí a podívala se na ni jako na toho největšího blázna.) Abattoir a bezpečné místo? Ani s těmi nejsilnějšími ochrannými kouzly na světě by z tohohle vosího hnízda nebylo bezpečné místo. Aliseo. Mongolsko? Možná, Čína... s největší pravděpodobností. Antarktida. Jo, tam by to vyjít mohlo. (Semkne rty k sobě a zamyšleně se na chvíli kouká do zdi, než se vrátí pohledem ke své sestře.)

*Svoje obavy a strach o Nikol se nesnažila nějak extra skrývat. Každý, kdo by s ní teď strávil trochu víc času, by si všiml, jak je z něčeho stále nervozní a poněkud paranoidní. Po zmínce o Esther se Rebekah povedlo zdůraznit, jak nikdo nepodniká nic proti Esther.* To by se musel stát zázrak, aby se proti ní Finn obrátil. Ale nejspíš asi jenom zázrak by mohl Esther zlikvidovat, když nikdo nic nepodniká. Klaus s Elijahem se nedokážou na ničem dohodnout, takže pokud náhodou ty nebo Kol nemáte nějaký tajný skrytý plán, tak to někdo udělat musí. *Ten někdo bude muset být pravděpodobně ona, protože nikdo jiný nezbýval a byla to záležitost jejich rodiny. Pokud nikdo jiný do té doby, než to domyslí, nic nepodnikne, tak se pokusí Esther zničit sama.* Prý jsi přijala její nabídku. *Zmínila se o tom, co slyšela od Elijaha pohlédla na Rebekah. Nebyla si jistá, jak moc tu její nabídku chce přijmout a jak moc ji proto bude vadit, když se pokusí zničit Esther dřív, než jí stihne vyměnit tělo. Rebekah tak ztratí svoji další šanci. Ale zase záleželo na tom, jestli to přijala, protože to chce anebo ji k tomu Esther donutila. Hlavně kvůli tomu se jí nechtělo moc zmiňovat se ostatním o nebezpečí, které Nikol hrozí od Esther. Rebekah už dřív odmítala Estheřinu nabídku kvůli nenávisti, i když by ji jinak nejspíš ráda přijala. Tohle by mohl být další důvod, proč by to odmítla, a přitom by to mohla být její šance na štěstí.* Vím, jaké je tu riziko. Ale pořád je tu víc lidí, které by Nikol bránili, než kdybych bydlela někde sama. A možná by to ani nebylo potřeba. V tomhle pokoji jsou snad všechna ochranná kouzla, která existují. Kdybych tě sem nepozvala, nedostala by ses sem. Útěk do světa je až poslední možnost. No, vlastně předposlední. 

(Finn byl nenávratně na matčině straně. Nic a nikdo ho nemohli přesvědčit, aby šel proti ní, aby jí nebyl po vůli. Musel by se stát opravdový zázrak, ale v tomhle světě, ačkoliv je plná magie a jiných sil, se zázraky opravdu nedějí každý den. Vlastně se dá říct, že skoro vůbec. V jejich rodině byly vztahy založené spíše na žárlivosti a závisti, ale i tak se z toho dal vyčlenit pevný svazek, který byl otřásán sice od základů, ale vždycky nakonec vydržel. Otřásal jím hlavně jeden člen, Nik. On, ona a Elijah tvořili trojici, která na sebe v minulosti nenechala jen tak dopustit, ale i tohle se začalo sypat. A bylo to způsobené hlavně Klausovou paranoiou. Finn na Klause vždycky nesmírně žárlil, protože si myslel, že matka miluje víc Klause než jeho. Ona nevěděla, koho milovala víc, koho míň, ale jedno bylo jasné. To věnování se Klausovi pramenilo z toho, že matka rozhodně nechtěla, aby se Mikael dozvěděl o jejím hříchu. Jak pokrytecká jenom byla už tenkrát. A teď je to ještě horší.) Zázrak. Zázraky se v našem světě moc nedějí, Aliseo. A pokud ano, vyberou si to na hodně dlouhou dobu dopředu. (Ušklíbla se a pohledem stanula na Alisee. Byla pravda, že Nika neviděla ona sama už dlouho natož, aby ho zahlédla někde s Elijahem. Ale neměla je pod kontrolou 24 hodin denně. Nik se choval jako imbecil, zabil někoho, na kom jí záleželo a ona zase skončila v rakvi. Naštěstí ne na dlouho, ale nebyla to Nikova zásluha, ale Elijahova. Jenomže teď má pocit, jako by ji i Elijah přestal poslouchat a ona s tím nemohla nic moc udělat.) A ten někdo máš být ty? (Povytáhla obočí a zadívala se upřeně na svou sestru.) A jaký, že je ten tvůj geniální plán? Vtrhneš do skleníků, rozbiješ jí všechny květináče s bylinami a budeš doufat, že z toho dostane infarkt? (Zakroutila hlavou. Asi by o tom neměla žertovat, ale tohle bylo absurdní. Jak ji asi chtěla Alisea zastavit? Proti Esther se musí jít s rozmyslem. Jenomže ona vypadá spíš, že by se chystala na sebevražednou misi. Když se Alisea zmíní o tom, že přijala její nabídku, kývne hlavou.) Ano, přijala. Vlastně jsem to udělala díky Elijahovi. A já to beru tak, že se možná alespoň dostanu blíž k Esther. Srdceryvně jsem jí vyprávěla o tom, jak chci začít znovu, mít rodinu, možná někam odjet, protože je mi jasné, že dokud je v mojí přítomnosti Nik, tak mi život nikdy nebude vycházet tak, jak bych chtěla. Tohle vše jsem jí řekla s tím, že bych si to v hloubi duše opravdu tak přála. Pravdou je, že moje zoufalé pokusy o to, abych si zařídila život jako ze škatulky, mě dovedly k jednomu. Nikdy bych vlastně nedokázala opustit své bratry, pokud by to tak vyloženě nechtěli. Moji sourozenci jsou pro mě důležití, včetně tebe, samozřejmě. (Nechtěla, aby to snad vyznělo, že Alisea je pro ni nedůležitá, ale ona sama jistě ví, jak to má s Nikem a Elijahem. To jejich Vždy a navždy. Někdy by to heslo nejraději rozcupovala na malé kousky, ale jindy si uvědomí, že je s těmi slovy tak pevně spjatá, že to tak zůstane asi napořád.) Budu doufat, že ta kouzla budou stačit. Předpokládám, že je to kvůli tomu, že se obáváš toho nejhoršího pro Nikol. Že by mohla dopadnout stejně, jako měla skončit Hope. (Co ale nechápala, bylo to, proč tohle všechno Esther dělá. Proč chce zabít svá vnoučata? Musí k tomu mít důvod.)

(Zkoumavě se na ni podívá. Není si jistá, jestli je to dobrý nápad. Pokud nemá žádný pořádný plán, tak tohle ji přijde draho. Esther se nenechá jen tak zabít. Člověk to musí mít opravdu promyšlené. Nestačí za ní jen jít a pokusit se o to.) Takže, máš tedy nějaký plán nebo ne? Protože jestli se chceš zúčastnit sebevražedné mise, tak hodně štěstí, ale s tím ti já nepomůžu. Možná tak s tím, že se po tvojí smrti postarám o Nikolasu. (Ušklíbla se. Nemělo by se o tom sice žertovat, ale kdo ví, jestli je to opravdu žert, protože Alisea vypadala dost odhodlaně k tomu, aby nějakou blbost udělala.) Aha, takže ještě nemáš vůbec plán a mluvíš o tom v teoretické rovině jako prostě každý. Myslím, že kdyby všichni v tomhle městě věděli, co je Esther zač, taky by začali mluvit o tom, jak by bylo třeba ji odstranit. Víme to všichni, Aliseo. Snad kromě Finna. (Protočila panenky, protože Finnovo chování bylo opravdu patetické. A samozřejmě, že tak nějak ani nezapomněla, že už mohl být dávno z cesty nebýt Alisey a její víry ve svého sourozence. Směšné.) Vím, že tu Esther bude, když něco nepodnikneme. Ale to neznamená, že se musíme stát součástí filmu Mission Impossible. (Namítne. Jí samotné samozřejmě vadilo, že tu Esther je a že si s jejich životy jen tak hraje, protože si myslí, že na to má právo. Ale tohle svoje právo už dávno ztratila.) Čas. Tak ten bychom ocenili všichni. Kéž bychom ho všichni měli tolik, kolik si jen přejeme. Ale čas přeje do karet spíše Esther než nám. Ale pokud tvůj plán bude opravdu za něco stát a potřebovala bys sesterskou pomoc, jsem k mání. Taky mě nebaví sedět a čekat. Obzvlášť, když jsem si jistá, že Esther má něco v plánu ohledně mého nového těla. Říkala jsem to sice i Elijahovi, ale zřejmě za ten čas, kdy přijal matčinu nabídku, ohluchnul. (Podezřívala sice Elijaha, že v tom je víc, že má něco za lubem, ale neříkala to nahlas. Pokud tohle opravdu byla hra proti Esther, nebude mu ji kazit, protože právě proto to divadlo na všechny hraje. Aby nebyl přistižen při něčem nekalém proti Esther. Samozřejmě, že ona by chtěla svůj vlastní život a kdysi by za to opravdu byla ochotná dát cokoliv a kohokoliv, ale tohle se změnilo. Byla svým způsobem sobecká stále, ale na druhou stranu by rozdala svět, kdyby mohla. Vždycky se v ní třely tyhle protiklady. A jen tak se třít nepřestanou.) Nechci dělat žádné závěry takhle předem. Podle toho, jak se vše vyvine... podle toho se pak budu řídit. (Neřekla tedy Alisee přímo, jestli bude chtít nové tělo nebo ne. Prostě to nechávala otevřené.)  Myslela jsem si, že matka chce Hope zabít proto, že je to další hříčka přírody, která by neměla spatřit světlo světa. Ale zřejmě pro to má naprosto jiný důvod, když to samé chce udělat i Nikolase. Začínám přemýšlet nad tím, že vše se vším souvisí. (Podívala se na chvíli jinam a zamyslela se. Pak se najednou zvedla ze země a nakráčela si to ke dveřím místnosti.) Jdu něco dělat, i když ještě nevím, co. (Našpulila rty a tvářila se, že vlastně ještě před chvílí vůbec mezi sebou neměly vážnou konverzaci. Pak vyjde ze dveří a prostě zmizí.)

//hra spred neviem kedy...(človek sa pri mne načaká)

*Iste, mohol to prikladať len prvotnému strachu, nakoľko, úprimne, kto by sa nebál? Stojac naproti niekomu, koho môže každou sekundou niečo pochytiť, niekomu, kto mu môže ukončiť v každej chvíli život...Bola to ako hra s časom, ktorý mu doslova pretekal pomedzi prsty. Časom, ktorý už nemal, a to len pretože bol tu. Niklaus však vtedy ešte netušil nič z toho. Jeho oči prosto hľadeli na vlkodlaka, ktorý by už z prvého dojmu zablúdil, nakoľko si nevedel predstaviť, žeby si zmýlil bažinu, v ktorej žije, s jeho sídlom. Na niekoľko sekúnd mal pocit, akoby pred ním plánoval len stáť a čakať, čo urobí, akoby tu bol nejakým omylom vyhýbajúc sa dojmu, že naňho zazerá celkom iným pohľadom, ako hociktorý iný vlkodlak, ktorého by stretol. Áno, akoby sa s ním do jeho pracovne donieslo aj niečo iné, akási podivná pachuť, ktorá mu teraz spočívala priamo na špičke jazyka, nemôcť sa jej nijako zbaviť, ani ju zahnať.  A tak samozrejme prehovorí. Akoby snáď jeho arogancia, ktorá bola istotne široko známa, potrebovala ďalšie presadenie u jednotlivcov, alebo to bolo len tou iróniou, za ktorú považoval celú túto situáciu, rovnako ako vlkodlakovu nečakanú návštevu.
Jeho prvou myšlienkou ani nemohlo byť nič iné, než Jackson. Než chabý Alfa, pre ktorého nebolo možné dohliadať ani na činy vlastného brata, nieto ešte na niekoľko vlkodlakov, z ktorých chce polovica niečo iné ako tá druhá. V každom prípade, však nemal ani tušenia, prečo by bolo hocijaké podobné prekvapenie nutné. Hlavne, ak by to znamenalo, žeby ho Jackson poslal na možnú smrť. Naozaj by to riskoval? Celý jeho postoj bol viac-menej odmeraný, nepreniknuteľný pohľad sarkazmu mu mierne zatieňoval tvár, ale bol priam totožný s jeho normálnym výrazom, akoby už medzitým nebol žiaden rozdiel. Možno ho študoval, možno ho neparne skúmal, ale nedalo sa povedať, žeby bol priveľmi zainteresovaný, žeby ho tak strašne zaujímali jeho motívy, ktoré preňho boli zatiaľ len záhadou.  Nech sem prišiel už pre čokoľvek, bol nervózny, a to nikdy nebolo najlepším znamením. Aspoň nie pre osobu, ktorá sa má čoho báť. A ak ten strach bol z neho, práve v tejto chvíli stojac priamo pred ním, bol určite viac ako oprávnený. Možno by ho aj z časti obdivoval. Osoby, ktoré s ním dokázali bojovať natoľko, až ho prekonávali, mu do istej miery imponovali. A možno bol len naivný, hlúpy, očakávajúci, že ako obyčajného pešiaka ho nechá bez škrabnutia zasa vyjsť po vlastných.
Prakticky ho obíde, akoby tam ani nikto nestál, akoby mu nekládol žiadnu pozornosť a všetky jeho slová boli smerované jemu samému. Jednou rukou pomaly siahne po sklenenú fľašku, v ktorej sa aj z diaľky črtala Whiskey už automaticky prelievajúc jej obsah do pohára.* Máš nesmiernu pravdu, priateľu. *Prenesie takmer v nepatrnom uchechtnutí s pohľadom stále upretým nižšie na fľaške v jeho rukách. Iste, nenávisť podobná tej nikdy nezmizne. Snáď tým najväčším zádrhelom na tom celom bolo, že ani nechcel, aby sa tak stalo. Skôr naopak, chcel ju budovať, chcel, aby bola pevnejšia...Chcel, aby bola niečo, na čom sa dá stavať. Z každej nenávisti sa predsa dá niečo vyťažiť. * Bol by som prekvapený, ak by jeho čistá nenávisť ku mne a našej rodine nebola silnejšia, než čokoľvek iné v jeho úbohom živote. *Monotónne odloží fľašu na bok a z tácky na stole pomaly zdvihne pohár konečne sa otáčajúc tvárou celkom späť ku Lorentovi.* Môže si bez sebazaprenia zobrať voľné miesto medzi ďalšími tisíckami nímandov, v poslednom čase sa totiž obsadzujú rýchlejšie, než predtým. *Prenesie pomerne suchým tónom v hlase a v ľahkom pokrčení plecami do seba prevráti skoro celý jeho obsah, akoby si tam snáď nalial vodu a alkohol za každých okolností bol celkom v poriadku. V poslednom princípe mu bolo ukradnuté, že čokoľvek, čo by malo vlkodlaka pred ním rozhodiť, má úplne iný dopad, než by malo mať. Jeho paranoja však nikdy neznala žiadnych medzí. Buď sa až príliš dobre ovládal, alebo so svojím Alfom nebol tak strašne spokojný, ako všetci ostatní. Mohol to byť dôvod, prečo ho cesty zaviedli až sem? Jeho postoj nie, ten bol už na pohľad uvoľnený, ale celé jeho vnútro naopak horelo podozrievavosťou. Akoby za každým pohybom videlo niečo zlé, proti nemu, proti jeho myšlienkam, proti jeho názorom, hocičomu, čo bude stáť na opačnej strane ako on.* Samozrejme...*Normálne by sa možno nad podobnými slovami dokonca zasmial, nakoľko nebolo pochýb, žeby ho pobavili, ale od niekoho ako on, to znelo až príliš lacno na to, aby hocijako emočne reagoval.* Žiaden normálny vlkodlak by neprišiel do mojej pracovne, akoby som dlhší čas nemal v úmysle vykostiť jedného člena vašej smečky po druhom. *Teraz to vedel. Viac ako nejaká odvaha, v tom hrala rolu naivita. Nebolo to ale prvýkrát, čo si o sebe niekto myslel viac, akoby bol naozaj schopný ustáť. Jeho predpoklady na vlastnú silu a osobu boli jednoducho vyššie ako ony samotné. Aké tragické.  
Svojimi slovami, akoby mu chcel naznačiť svoje momentálne rozpoloženie, akoby mu chcel podpísať pakt k opatrnosti, pretože si s ním jednoducho nechcel špiniť ruky.
To všetko, čo však nasledovalo po tom...Celkom iná Whiskey s úplne inou chuťou. Taká, ktorú nikdy neokúsil, ktorej chuť prakticky nepoznal a miestami mu až tuhla na jazyku, pretože ju jednoducho odmietal prehltnúť. Rovnako ako všetky chabé slová a nezmysli, ktoré stále pribúdali v priestore pracovne. Boli to výmysly, nonsensy, ktorým neveril. Musel by byť veľmi pochabý a naivný, ak by mu zhltol čo i len hlásku, ktorá mu vyšla z úst. Najhoršie na tom bolo, že stále pribúdali a on ich stále nijako nezastavoval. Znepokojovalo ho to. Priam iritovalo. Akoby fakt, že pozná meno a najskôr aj príbeh jeho otca bol fakt, ktorý ho znervózňoval. Všetko to však bolo ešte horšie, naopak toho, žeby to Klausa snáď donútilo mu veriť hocijako viac, zachvátila ho ešte väčšia paranoja. V sekunde myslel snáď na všetko. Na Esther, plán proti nemu, plán, ktorý ho prijme k tomu, aby zobral jej naozaj „skvelú“ ponuku. Až po Jacksona a nejakú jeho veľmi zvláštnu stratégiu, ktorá zatiaľ nikam nesmerovala.  Nepotreboval žiadny čas na to, aby si na hocičo z toho, čo tu dnes preniesol, zvykol. Pretože niečo také ani nehodlal urobiť. Jeho postoj to však dával najavo len minimálne. Akoby si nič nemyslel, nič nehovoril a prvotný šok vystriedala úplná prázdnota. Trochu hlbšia než normálne.
Nemal ju v povahe, nemal ju vpísanú ani v mene, jednoducho neoplýval žiadnou prílišnou dôverou k nikomu, koho práve stretol. Niekomu, kto sa pred neho postaví a povie mu, že je jeho snáď tisíc rokov strateným bratom, ktorý nejakým spôsobom prežil. Chvíľkové ticho nakoniec opäť nepreťalo nič iné, než Lorentov hlas, nakoľko on sa k slovám stále nemal a na šťastie preňho, zatiaľ ani k činom.
Jeho oči boli prižmúrené tak, že nebolo možné, aby to šlo viac, akoby predpokladal, že pod podobným pohľadom sa v ňom niečo zlomí. Ale on hovoril ďalej a ďalej, rovnaké básničky...Ktoré s jeho postrehnutím začali naberať ešte strmší spád. Jeho pootvorené pery sa v tom momente zvraštia v nenávisti, v ľahkom odpore, ktorý bol podnietený čistou nechuťou k niekomu, komu pred časom sľúbil smrť a kto sa skoro nazval bratom. Mal ho zabiť hneď v tej chvíli, nedať mu žiadnu šancu, nenechať ho povedať už čokoľvek iné, akékoľvek ďalšie klamstvo. Ale neurobil to, akoby z nejakého dôvodu vedel, že nemá. Či to bolo však dobré, alebo skôr horšie znamenie bolo ešte otázne.
On mal byť jeho bratom, krvou jeho krvi? On? Niekto, kvôli komu skoro stratil život, niekto, kto si zobral jeho telo a jeho pomaly ale isto začínala pohlcovať druhá strana, akoby bol len papier, ktorého zrazu zachvátil oheň a celý zhorí. Akoby z ničoho...Avšak po papieri zostane aspoň popol a po ňom? Po ňom by nezostalo už nič. Ohrozil jeho dcéru a čo je najhoršie, spolupracuje s niekým, kto môže za všetko to, čo sa stalo. Kto ju chcel zabiť, akoby snáď malé dieťa mohlo niesť následky za jeho hriechy, akoby to bolo len monštrum, ktoré musí zmiznúť, musí byť zničené, prenasledované, doslova lovené...Len malé dieťa, ktoré nikdy nebude mať taký život, akoby jeho rodiča chceli a dôvodom je práve on a jeho rodina. Jeho matka, ktorej sa pod záchranou vlastnej riti podvolil. Ticho. Tak príjemná vec, priam spokojná, ale toto nepatrilo medzi jedno z takých.  Jeho oči len hľadeli niekam do priestoru, akoby jeho telo ani netušilo, či sa niekedy pohne, alebo tam bude stáť mlčať. Mohol na sebe doslova cítiť jeho pohľad, aj keď ho nevnímal. Musel to vedieť. Práve mu odtikávali hodiny a sekundová ručička bola medzi poslednými. Nebolo ani pochýb, žeby ho mohol zabiť keby chcel, žeby to mohol urobiť kedykoľvek, ale každý jeho zmysel ho nútil počkať. Doslova ho tlačil do toho, aby to neurobil. Ako vždy ho však premáhal, až začal povoľovať. Najskôr to bol smiech. Smiech, ktorý vôbec neznel vtipne, spokojne alebo hocijako šťastne, bol to skôr ten typ ironického smiechu, po ktorom niečo príde. Výsmech, všakže? Pomaly pokrúti v nezmysle hlavou, pričom konečne po dlhšej dobe znovu nakloní zrak priamo do Lorentovej tváre. Chcel ju roztrhať, chcel vidieť jeho život, ktorý mu bude unikať z tela, chce mu urobiť omnoho horšie veci, než bola tá, čo on urobil jemu. Popravde nemohol ani tušiť, čo všetko sa mu teraz miesi hlavou, ktorú mal už tak zanietenú až nad okraj. Mierne pootvorí pery a zľahka si po spodnej prejde jazykom ako nakoniec predsa len prehovorí. Už s celkom jasným postojom, s viditeľným odporom priamo v očiach, odporom, ktorým ho prebodával.  Možno chcel naozaj umrieť, len si to ešte neuvedomil, najskôr si neuvedomil ani ako blízko k tomu je, až kým sa jeho hnev konečne neprejavil a Lorentove telo neletelo na druhú stranu miestnosti, odkade Klaus stál. Bolo mu celkom jedno, či niečo rozbije, či obráti na trosky celú pracovňu, ak to bude znamenať, že Lorent trpel. Zakaždým, čo na to však pomyslel, tu bola tá ďalšia časť, ktorá mu neustále našepkávala, aby ho nezabíjal, časť, ktorá sa bola schopná vzoprieť všetkej tej paranoji a na niekoľko sekúnd aj veriť v niečo také. Veriť, že si to chabo nevymyslel a neprišiel sem, akoby dúfal, že mu to všetko uverí. Po tom, čo Lorent narazil do poličky a spadol na zem, mohol dokonca počuť tiché krupnutie, ktoré neznačilo nič iné, ako zlomeninu. V ten moment ho nezaujímalo, či tým uňho spustí premenu, či hnev zatieni jeho posledný zdravý úsudok, ak vôbec kedy nejaký mal a rozhodne sa mu vrátiť úder, alebo sa upokojí. Stačil jeden krok, jedno zlé slovo a roztrhal by ho na časti, ktoré by už nikdy nešli spojiť dokopy tak, žeby z neho nezostalo už nič...Ani len ten popol. Stál na druhej strane miestnosti, jeho kroky však smerovali späť  nemu pri všetkom odpore a nenávisti, ktorú voči nemu cítil. Pre ktorú sa musel až priveľmi ovládať a zatínať zuby stále celkom nevediac prečo.
Lorent mal jediné šťastie – vedel sa ovládať. Vedel, žeby proti nemu nemal šancu, vlastne nemalo ani zmysel, aby si hocijako bránil život, nemôže to prežiť.  S ďalšími slovami ho sleduje, ako vstáva zo zeme. Ako nejaký odpad, zlý hmyz, ktorý by sa mal zašliapnuť. Áno, bol silný, možno mal v sebe dokonca niečo, čo mu značne imponovalo, to by však musel mať iné meno a inú tvár. Nesmel by byť jeho nepriateľ.  
Ich pohľady sa ako na povel opäť stretli, priam ho ním prebodával, zatiaľ čo všetka nadradenosť z jeho postoja priam sálala miestnosťou. Iste, že mu stále neveril, mohol by mu dať hocijaký dôkaz a vždy by pochyboval. Stačili mu jeho ďalšie slová, dnes mu už stačilo všetko, čo sa ho len okrajovo týkalo. Musel. Znovu sa musel rozosmiať nad tým, ako strašne dokázal byť jeden „človek“ patetický.  (Sme bratia a toto všetko je pravda...) Prejde mu hlavou v nedôvere, akoby si snáď vážne myslel, že niečo také zaberie. Len plané slová, nič viac nič menej.* Dosť týchto nonsensov! *Odsekne sucho, možno až príliš sucho, akoby ho to každou sekundou bavilo menej a menej. Na niekoľko sekúnd od neho odvráti pohľad niekam do priestoru, pričom zľahka našpúli pery a zvraští obočím. Znovu...Opäť začne rozprávať o jeho otcovi. To však nebolo jediné, čo Lorent spomenie. Bol tu ďalší člen? Jeho starý otec, ktorého nikdy nevidel, nikdy nepoznal, prakticky ani nepremýšľal nad tým, že niekedy žil, alebo kde žil. Nemal pri sebe ani len vlastného otca...Niečo také, to preňho bolo vtedy až príliš vzdialené, príliš nereálne. Jeho tvár sa stále drží, akoby nič z toho, čo hovoril nezaberá, nemá žiadnu váhu. Ako náhle však spomenie Tatiu, je badateľné, že celé jeho telo značne spozornie. Akoby jej meno bol  šedý bod, zádrhel, ktorého sa práve dotkol. Zopne pery pevne k sebe a venuje mu snáď najopovrhujúcejší pohľad za celý ten čas. Chcel, aby prestal, nemal chuť počúvať už nič z toho. Nič o jeho matke, alebo otcovi, žiadne podrobnosti z dávnej minulosti, ktorá bola až príliš ďaleko na to, aby na ňu mal práve dnes chuť spomínať.  Keď sa miestnosťou znovu rozhostí ticho, nepatrne nakloní hlavou do strany a pootvorí pery, akoby sa chystal niečo povedať.* Vieš, Lorent...*Prenesie jeho meno ako najhoršiu nadávku pohrávajúc sa s ním chvíľu na jazyku.* Problém môže byť v tom, že ma to nezaujíma. *Jeho slová sú ľahké, prosté, bezpochybné, jeho tvár je momentálne upriamená niekam k zemi.* Nechcem vedieť nič o tvojej prekliatej rodine, z ktorej sú tak či tak dávno všetci mŕtvi. Nie sú mi ničím. Ansel mi nikdy nebol ničím. *Možno to neboli príjemné slová, ale bola v nich jeho pravda. Niekto, kto sa ho vzdá a nechá ho v rukách...Mikaela. Niekomu takému by nikdy nedokázal odpustiť, hlavne ak vie, že...Ak by bol synom Ansela a nie Mikaela, nikdy...Nikdy by z neho nespravil osobu, ktorou je. Všetko to ponižovanie, bitie, priam zúfalosť od detstva, všetko by to zmizlo. Preto by mu nevedel odpustiť, preto nebol jeho synom, lebo sa ho vzdal.  A dnes? Príde za ním niekto, komu prisahal smrť a tvrdí, že jeho sa otec nevzdal, že nikdy nepocítil nič také ako on pri Mikaelovi, pretože jeho si nechal, vybral, bol jeho otcom. Nie...Nepotreboval to vedieť, nič z toho...Stále mu nakoniec úplne neveril. Celé mu to mohla pokojne predať Esther, celé to mohla byť pasca. Napriek všetkému je jeho výraz istým spôsobom rozštiepený, iný, menej arogantný, možno menej zameraný na hnev ku Lorentovi. Akoby mu v konečnom dôsledku veril, aspoň niečo z toho, čo dnes povedal. Znovu spojí pery pevne k sebe a na chvíľu len zatne zuby napínajúc sánkou do strany.
Plánoval ho naozaj zabiť, alebo len chcel vedieť jeho dôvod, prečo by to robiť nemal? Avšak...Nech by mu už povedal hocičo, nijako nemohol zmierniť to, čo urobil, zmazať. A on nedáva milosť, či druhé šance, hlavne nie hocikomu, i keď ten hocikto tvrdí, že je jeho bratom, jeho krvou. Ako náhle mu prakticky povie presne to, čo čakal, jeden kútik pier mu automaticky poputuje v trpkej irónií do strany. Iste, že tu nie je žiaden dôvod, prečo by to nemal robiť. Len tisíc tých, ktoré ho k tomu priam vyzývajú. Ako niekoľko posledných minút pred smrťou. Presne tak sa tváril, akurát menej zmierený s tak ťažkopádnym faktom. Musel to cítiť – strach, nervozitu, ktorá mu zaplavovala celé telo a Klaus? Ten si to pri pohľade naňho vychutnával, pretože to na jeho tvári bolo okrem bolesti to jediné, čo tam chcel vidieť.
Na niekoľko sekúnd mal dokonca tendenciu vo všetkom tom pobavení odvrátiť tvár, vo všetkom tom nonsense, ktorý on najskôr bral ako dôvody toho, prečo by ho mal nechať nažive. „Pretože sú bratia...“ (Aké príznačné.) Len v mysli, tam to všetko prebiehalo. Všetky myšlienky mu priam zaplavovali hlavu a nikam nemizli, naopak hromadili sa, zostávali. Iste, je jeho brat, pretože sa mu to teraz hodí a keď nebude? Potom bude len ďalší nepriateľ na zozname, tak prečo sa ho nezbaviť? Prečo nezlomiť nohy jednému zo sedadiel?* To sotva. *Prenesie skoro hneď vzápätí, akoby snáď súhlasil s jeho slovami a ešte viac celý ten nezmysel zatrácal. Jeho postoj bol zväčša stále v strehu, nedalo sa tu hovoriť o nejakom uvoľnení, či snáď zmierení. Vnútri sa mu neustále na povrch predieral hnev, povýšenosť nad osobou, ku ktorej mal ešte viac zášti než predtým a celé to hralo na dve stránky. Jedna, ktorá ho z nejakých dôvodov chcela ušetriť, aj keď vedela, že toho môže ľutovať. A tá druhá, ktorá nechcela nič iné, než jeho smrť. Keď sa znovu rozhovorí, tak ho na chvíľu naozaj len mlčky sleduje, dokonca na jeho pomery počúva, čo k svojmu stanovisku chce dodať. Možno trochu príliš angažovane nakrčí obočím a prižmúri oči do jeho tváre, skúmajúc každé slovo, ktoré mu vyšlo z úst. Samozrejme, že si toho musel byť vedomí. Musel vedieť, čo sa asi stane, ak mu to všetko povie, ak to vôbec bola aspoň z časti pravda...Bol si istý, že pred ním stál niekto, kto mu zobral telo a ohrozil tak jeho dcéru ešte viac ako už bola.  Krátko žmurkne, keď sa zmieni  o hocičom, čo by nechcel zažiť po smrti. Iste, druhá strana už padla a čo bolo za ňou? Preňho len záhada, ktorú, popravde, ani nemá chuť odhaliť. Ako rozpráva o všetkých, ktorý by ho za istých okolností s určitosťou zabili, nemôže sa ubrániť ironickému úškľabku, ktorý však veľmi skoro zmizne a nahradí ho len zvláštny výraz, ktorý sa veľmi ťažko  k niečomu pripisuje. Áno, bol z jednej strany zaujatý, z druhej  stále prevládalo to, žeby nemal riskovať, že si to nemôže dovoliť, žeby ho zabiť bola najlepšia možnosť, ktorú má. Pravda právd, mal odísť. Mal jednoducho utiecť, pretože by ho nehľadal, aspoň kým by sa nevysporiadal s matkou, tak nie. On však zostal a zobral na seba sám tento risk, dobrovoľne. Jeho dôvod ho však...V miernom zmysle prekvapí. Iste, niekto ako on by neveril plne niečomu, ako dobré zámery a nejaké zásluhy z minulosti, ktoré mu chcel aj za cenu straty života oplatiť, len pretože mal pocit, že mu to dlhuje. Trochu trpko nakloní hlavou do boku, zopne pery pevne k sebe a prižmúri modré oči, ktoré hľadia v ústrety priamo do jeho tváre. Bolo patrné, že mu celkom neverí, ale to snáď nikdy.
Nemohol tušiť, čo by sa stalo, ak by matkinu ponuku neprijal, možno by mu z nejakých dôvodov dala iné tela, či vytvorila vlastné, aký strašný problém by to pre ňu mohol asi byť? Potom stačilo, ak by ho Alisea vytiahla z druhej strany skôr, než by ho presunula do iného tela nakoľko...by tu nebola obalamutená tým, že už žije, zatiaľ čo čaká na druhej strane a musí to všetko sledovať, veril tomu, že by to zvládol. Lenže Lorent nie. Zobral si jeho telo, prevzal kontrolu nad jeho mocou a každá sekunda, kedy musel stáť na druhom konci môcť to len pozorovať a nijako zasiahnuť...Bola priam trýznením. Možno práve preto sa v tú chvíľu tváril tak trpko, jeho zorničky boli zúžené zasadené rovno do Lorentovej tváre, ktorú si niekoľko sekúnd kradmo premeriaval, než výraz konečne trochu uvoľnil a zľahka ohrnul spodnou perou.* To prvé by mi vôbec neprekážalo. Aspoň by som teraz nemusel premýšľať, či si tebou ušpiním ruky alebo si zaslúžiš nejakú neočakávanú milosť. *Jeho poloúsmev je v tú chvíľu trpký, arogantný, akoby to doňho všetko vstúpilo znovu a opäť. Možno to z časti bola pravda, na tú druhú by najskôr nikdy nevedel, že mal najskôr ďalšieho brata.
Práve v túto chvíľu si pripadal menej impulzívny než obyčajne. Menej horkokrvný a lačný za pomstou za každú cenu. Premýšľal, uvažoval nad tým, nevedel si vybrať...A možno to urobil už dávno, možno vedel, že ho nezabije, ale...Mohol ho nechať len tak odísť? Mierne podvihne obočím, keď znovu zmieni ich matku, ktorá mohla aj nemusela mať viac nepriateľov, než si myslela. Nebolo to tak, žeby mu bezhranične veril, bol jednoducho obozretný, a to za každých okolností.* Naša rodina dokáže Esther zvládnuť...*Vojde mu do slov prakticky v prvej sekunde, čo dohovorí a na chvíľu trochu podvihne hlavou. Teda aspoň to, čo z ich rodiny zostalo...V každom prípade jeho a bratov plán bol sľubnejší než čokoľvek iné. Bolo prijateľné vedieť, že ho má po svojom boku za každej okolnosti, že sa naňho môže spoľahnúť, i keď netušil, či mu celkom verí. Ale to asi nikomu, okrem seba.
Naozaj nemal chuť počúvať ďalšie jeho slová. Preňho to boli len nezmysli, trpké dohady niekoho tretieho, kto mal viac šťastia, než si najskôr dokáže predstaviť. Žiarlil? Na čo presne Lorent mohol žiarliť? Na to, že bol vychovávaný mužom, ktorého nazýval otcom, ale naozaj ním nebol, na to, že si na ňom vylieval zlosť? Na to, že svojho skutočného otca nikdy nepoznal, pretože keď ho našiel, bol mŕtvy? Nie, nemohol zniesť bez zášti ani pol slova. Ako náhle dohovorí, pomalým krokom sa rozíde priamo jeho smerom zastavujúc sa až tesne pred ním hľadiac mu spriama, bez štítenia do tváre. Trpký, tvrdý výraz priam lemoval všetky jeho črty. Jeho pery boli spojené v úzkej čiare priam trýznené odmietaním, ktoré bolo snáď všetko, čo teraz vnímal.* Pozornosti. *Neveriacky zvraští obočím.* Prvýkrát som ho videl uprostred lesa napichnutého na kole. *Prenesie prosto na niekoľko sekúnd sa opäť odmlčí podvihujúc hlavou viditeľne dohora.* Nestarám sa o muža, ktorý sa skrýval za kríkmi. *Jeho slová sú podfarbené hnevom, clivosťou, ktorá mu prenikala dovnútra, ale nikdy ju úplne nevpustil a hlavne zášťou, s ktorou Lorentovi hľadel priamo do očí.* Očividne nemáš ani poňatia, aké si mal šťastie...Bratu. *Vydýchne skoro potichu, chladne, jeho tvár je niekoľko centimetrov od tej jeho, akoby snáď tlak jeho pohľadu mal Lorenta zraziť na kolená. Popravde, bol by radšej, ak by sa oňho Mikael nezaujímal vôbec, ak by mu nekládol žiadnu pozornosť, všetko by bolo lepšie než to...A kradmá závisť, ktorá mu panovala v celom postoji tela, trpká a pokorná, nešla nijako zmazať, predstierať, že tam nie je. Lorent mal všetko to, čo by si vtedy prijal, všetko, čím chcel byť, keď sa vtedy dozvedel, že Mikael nebol jeho otcom, že je vlkodlak. To bolo však dávno, až príliš dávno.
Mal pravdu. Lorentov život bol práve len a len v jeho rukách a on s tým nemohol robiť ale vôbec nič. Jeho ospravedlnenia ho samozrejme nijako netrápili. Strata času, strata slov, zbytočné plytvanie dychom. Raz to urobil, raz to pár hláskami neodčiní. Minulosť nemôže byť prerobená.*
Obávam sa, že už je príliš neskoro hovoriť o veciach, ktoré si mal urobiť. *Poznamená skoro nezainteresovane, aby sa ani neobťažoval s niečím podobným, pretože to nič neznamená.
Boli patrné. Strach, obavy, nevedomosť o tom, čo presne v nasledujúcich sekundách chystá, čo sa mu roní mysľou...Nemohol tušiť, že sa už rozhodol, nech to bolo akokoľvek zvláštne. Prakticky nebolo možné, aby pred ním stál ešte bližšie, aby viac vnímal jeho prítomnosť. Stačila by mu stotina, vlastne len moment, ktorý by si Lorent ani neuvedomil, nevšimol, než by jeho hlava ležala priamo pri jeho nohách.
Jeho pohľad ničomu nenasvedčuje, stále však zostáva poniekiaľ zvraštený, podčiarknutý všetkým, čo mu dnes povedal, čo mu prezentoval ako pravdu, ktorej mal uveriť. Hľadel mu do očí, ktoré boli podobné tým jeho. V jednej sekunde sa jeho ruka začala zdvíhať, v druhej dlaňou priam zopjala jeho pravé rameno, možno tvrdšie, ako bolo potrebné, možno ťažkopádnejšie, akoby to bolo nebodaj príjemné. Jeho pery sa z tenkej línie automaticky prehnú do úškrnu, akoby ho snáď naťahoval naschvál, akoby sa vyžíval v jeho strachu.* Povedal si mi, že si môj brat...To v bratovi nemáš ani trochu dôvery? *Prenesie so značným sarkazmom v hlase nepatrne podvihujúc jedným obočím, jeho úškrn však rýchlo zmizne a jeho predtým naoko uvoľnenejšia tvár sa opäť zopne. Okraje zubov si priam tlačil k vnútornej strane spodnej pery a jeho ruka na Lorentovom ramene, akoby ešte oťažela, než ju pomaly spustil dole. Jeho tvár sa následne začne pomaly nakláňať vedľa tej jeho prechádzajúc ústami niekoľko centimetrov od jeho ucha hľadiac niekam do priestoru za Lorentovo rameno. Trvalo možno niekoľko sekúnd, než pootvoril pery.* V momente, čo ťa uvidím opäť stáť proti mne...Skončíš rovnako ako tvoj otec. *Jeho hlas bol tichý, pevný. Možno to bolo len varovanie, ale nieslo so sebou všetku tú trpkú pravdu, ktorá za ním všade kráča už tisíc rokov.  Doteraz ho videl. Jeho mŕtve telo, hlavu, ktorá visela k zemi, ruky so znakom, na ktorý nikdy nezabudne. Ešte niekoľko sekúnd zostáva pri jeho hlave, než sa začne konečne pomaly odkláňať, až sa znovu vráti do pôvodnej vzdialenosti. Nakoniec len opäť spojí pery pevne k sebe a pozrie sa niekam do rohu miestnosti napravo od miesta, kde aj s Lorentom stáli.* Odíď. *Jeho hlas bol tichší, ale stále v ňom bolo dosť dôrazu na to, aby Lorent nemusel uvažovať nad tým, čo urobí. V každom prípade si bol istý, že nezaváha ani na sekundu, že najskôr odíde bez hocijakých ďalších slov, a tak len hľadel do rohu miestnosti čakajúc, než tak urobí.
Zo všetkých vecí, ktoré musel riešiť, problémov, ktoré mal mu v ten deň nevŕtal hlavou ani jeden z nich. Len tá skutočnosť, ten fakt, žeby mal mať ďalšieho brata, ktorý žije a je v meste. Že ho nezabil, ako mal v pláne a nechal žiť, že mu z nejakých dôvodov preukázať...Milosť. V útrobách svojej pracovne, v pohodlnom kresle so skleným pohárom Whiskey v ruke – snáď najvhodnejší spôsob na strávenie večera.*

*Mohla sa v tú chvíľu postaviť aj hneď naproti nemu, mohla mu stáť priamo pred nosom a nevidel by ju o nič viac, ako Marcela len niekoľko centimetrov od nej. Len niekoľko, až príliš blízko na jeho chuť, na jeho pomery, ktoré by podobné vzdialenosti predlžovali na celé metre, ak nie viac. Vybrala si, preniesla to jedno slovo, jediné meno, ktoré so sebou nieslo snáď milióny následkov a ona ho napriek tomu bola schopná prijať – jeho meno. Nebol to Marcel, nebola to osoba, ktorá ho zradila, ktorá spochybnila všetko, čo pre ňu kedysi spravil, čo z nej vytvoril. Bol dielom jeho rodiny a až doteraz...Až do posledných momentov by sa jeden nedočkal ani tej najmenšej vďačnosti. Aké neúctivé, priam netaktné. V ten moment mu mohol povedať, čo chcel, reagovať akokoľvek opovážlivo, či mu vrátiť jeho naozaj patrnú dávku arogancie, to jediné, čo mal neustále pred očami bola trpká až nepriepustná zášť. Zášť voči každému pohybu, ktorý vykonal, voči každej hláske, ktorá okúsila svetlo miestnosti. Nezáležalo mu na tom, prečo prišiel, čo tu robí ani či od nej čokoľvek chce, pretože jediné, na čo myslel bol ten konkrétny obraz. Naskytol sa mu zo sekundy, z tak nepatrného času, ktorú ubehne jedným výdychom alebo nadýchnutím, že sa mu všetok vzduch zastavil od hnevu v krku. Dával mu to najavo, nepotreboval sa snažiť, nepotreboval to robiť akokoľvek očividné, jeho pohľad, každé prehltnuté slovo, ktoré sa v tej rýchlosti nedostalo von, to robili viac ako zreteľné. On ho nehodlal trpieť. Nehodlal ho ponechať v jej prítomnosti a nehodlal to už nikdy viac zračiť. Nie, ona nebola vec, o ktorú by sa mohol deliť, ona nebola nástroj, ktorým by ho trestal, ktorý mu zobral, pretože by to nešlo. To ona sa rozhodla, ona si vybrala a aj napriek tomu, že veľmi dobre pozná situáciu, nijako sa neštítila načúvať jeho malichernostiam. Nič z toho ho tak nerozzúrilo. Ani Marcel, ani Camille, len prostá zhoda náhod, ktorá narušila pomyselný tok vecí za jeho chrbtom. Rozhodnutie, ktoré opäť učinila a s ktorým opäť nanajvýš nesúhlasil. Raz mu povedala, že to bude stačiť. Že jeho dôvera je všetko, čo chce, ale ako jej mal dôverovať, keď ho jej konanie už zase len sklamalo, rozšliapalo to, čo pokladal za zocelené, lojálne? V tú chvíľu to prevládalo, všetka tá paranoja, frustrácia...Veci, ktoré sa kopili, množili a on nepotreboval nič, než ich dostať von. Mierne podvihne tvárou dohora, akoby sa mu vysmieval, vysmieval sa jeho poznámke, ktorá mala podľa jeho názoru priam neexistujúcu hodnotu. Pery sa mu už automaticky sformujú do poniekiaľ širšieho úškrnu, ktorý mu zdobia len nepatrné jamky na lícach.* Ak to má byť nejaká z tvojich priateľských rád, tak sa bez premýšľania radšej obrátim na Kola, bez urážky. A ver mi, to je až ponižujúco urážajúce. *Odvetí s istým druhom sarkazmu v hlase, ktorý však pri samotnom rozprávaní takmer nebadať. A tak jediné miesto, kde k tomu zostal nejaký priestor, bola jeho zľahka v irónií pobavená tvár. Marcel mu jednoducho nedá to, čo chce. Jednoducho nevyjde z dverí a nezavrie ich za sebou...On tam musí stáť a sledovať ho, priam ho vybudzovať k tomu, aby všetko, čo sa miestnosťou šírilo, viac neboli len bohapusté reči. A najskôr by už dávno neboli, možno v prvej stotine, v prvej krátkej chvíli, kedy by ho zračil pred prahom bytu. To by v ňom však nesmela byť aj ona. Niekto, kvôli komu sa držal ďalej, aspoň silou, i keď si nič také, ako jeho vážne namáhavé zdržanie najskôr nevšimla. Možno by ho naozaj nezabil, možno by mu príliš neublížil, ani keby v miestnosti stáli len sami dvaja, ale prinútil by ho, prinútil by ho báť sa. Pretože strach je tá najsilnejšia a najosvedčenejšia zbraň. A strach o niekoho, niečo...Dokáže byť niekedy omnoho efektnejší ako strach o seba. V jednej veci mal však pravdu. Ak by naozaj chcel, Marcel by tu nestál, nestál by nikde, pretože jediné, čo by z neho zostalo, by bol popol na okraji cesty vedúcej von z mesta. Nič viac a nič menej. Na niekoľko sekúnd spojí dovtedy pootvorené pery opäť k sebe, akoby sa pri jeho slovách odmlčal, alebo k ním nemal, čo dodať. Dávať mu tým ale najavo, že sa nemýli? To nemal v charaktery. Potichu vydýchne a zľahka nakrčí obočím. Jeho spodná pera je len nebadateľne ohnutá pod pomerne nezainteresovaným výrazom, či postojom tela.* Nikdy si nepočul, že to najlepšie sa necháva až na koniec, priateľu? *Tým koncom bola samozrejme Esther, omnoho dôležitejšia osoba na jeho liste, než otrok, ktorý pred storočiami liezol po štyroch. Z jeho tónu prakticky nejde vyčítať, ako to myslí. Na jednu stranu...človek nikdy nemohol tušiť, s čím presne má pod jeho vyhrážkami rátať, na druhú Marcel ho poznal až príliš dobre, aby ho mohol tak ľahko obalamutiť. Jeho smrť by aj tak bola vyberaná, ako akýkoľvek ročník starej Whiskey.
Možno sa ním nedal tak jednoducho oklamať, ale presne to isté fungovalo aj naopak. Žiadne hlúpe flashbacky do minulosti, žiadne spomienky na niečo, čo tak prosto zaniklo lusknutím prstu a len on samotný to prevrátil do opačnej sféry. Nebol preňho viac ničím...Nemal by byť. A práve to sú chvíle, kedy si jeden uvedomí, ako veľmi niečo ľutuje. Klaus ľutoval. Že sa naňho kedy pozrel, prihovoril, že mu dal meno, že ho urobil tým, čím dnes je, pretože by viac nevykonal nič z toho, ak by sa tam mohol vrátiť. Až príliš ho sklamal, až príliš a zostra, zradil. Celý ten pochod jeho myšlienok naruší až hlas, ktorý akoby sa objavil z ničoho, pretože ho predtým nepočul. Pretože tu nebol nikto tretí, kto by preňho teraz mohol mať čo i len polovičnú váhu, ale predsa ho zachytil. Stisne pery pevne k sebe a na krátky čas predsa len zostane mlčať pohľadom snáď ani na sekundu nevycúvajúc priamo z jeho tváre, ktorej výraz mu priam drásal po akejkoľvek známke trpezlivosti, ktorá v ňom ešte zostala. Chcela ho brániť? Naozaj to bol on, kto si zaslúžil také plytvanie dychom? „Nikdy sa od neho celkom neodlúči...“ Uvedomil si. Ale nemôže zostať stáť ani blízko, pretože tu boli len dve strany a ona práve prekračovala líniu rútiac sa do tej opačnej, inej od neho. A v tú chvíľu to chcel. Chcel, aby to počula, počula každú jeho hlásku, každú vyhrážku, ktorú Marcelovi povie, pretože potrebovala vidieť, kam až jeho nenávisť siaha. Nemôže byť na oboch okrajoch prielomu, pretože sa zrúti.
Úprimne? Bolo mu ukradnuté, ako strašne nepríjemné to pre ňu robí, aké neprípustné musí byť počúvanie jeho narážok na zabitie niekoho, s kým nebola taká odlúčená, ako si doteraz myslel. Pretože ona si vybrala, tú možnosť jej dal a nič jej neprikazoval, a aj napriek tomu tu teraz stoja hľadiac jeden na druhého, ako keby k tomu nikdy nedošlo. Pretože Marcel to jednoducho nedokázal pochopiť, nemohol to nechať tak. Najskôr si nikdy neuvedomil, že nebol nič viac ako potupná náhrada, ktorú nechala plávať dole brehom, keď sa Niklaus vrátil. Nemohla by k nemu predsa naozaj niečo cítiť, nemohla by sa snažiť tak veľmi obraňovať život muža, ktorý ho zradil...Mohla? Ubližoval jej tým, nútil ju chcieť ujsť, zavrieť za sebou dvere a nikdy viac neotvoriť. A on ju vnímal. Každý jej výdych, každý zvuk jej pohybu, lenže v tom momente si nemohol pomôcť. Nemohol sa odvrátiť a tváriť, akoby to nič neznamenalo, akoby to nebol tak veľmi podobný pohľad tomu, čo už raz videl. Čo mal rovno pred očami a nikdy to žiadna z vecí, nech sa stane už čokoľvek, nezmyje a nezakryje.
Rovno do tváre. Tvár, do ktorej teraz nemal chuť hľadieť, pretože necítil to, čo vždy pri pohľade na ňu. Teraz to bola frustrácia, osočenie...Možno dávka sklamania a hnevu, ktorý jej ani nepatril. Ťažké popísať, ťažké vyvrátiť, či robiť s tým hocičo proti vlastnej vôli. Pery zopnuté pevne k sebe, zrak zostra, priam drsno zarezaný v jej pohľade, ktorý potom, čo položil laptop na stôl, dlhšie neodvrátil.  Prišiel sem a narušil to ich malé postátie len kvôli tomu, že si opäť niečo zabudla, že im plány na stretnutie nevyšli presne tak, ako chceli. A presne to preňho teraz bol, presne to bol pre ňu...Prekážka, rušivá, nechcená vec, ktorá by mala zmiznúť tak rýchlo, ako sa objavila.
Nepotreboval jej vysvetlenia, ani polopravdy, ktoré v túto chvíľu nemali váhu, len ťarchu, ktorá sa mu hromadila medzi prstami. Možno preto tam nevidel nič...žiadnu ľútosť, žiadne zaujatie, len jej hlúpy, patetický postoj, ktorý by ho iritoval na celé metre. Na druhú stranu, nútiaci ho hneď nepremýšľať nad drastickými myšlienkami, ktoré sa mu v sekunde po tom, čo ich opäť videl stáť v podobnej blízkosti, priam rozkonárili do nervov. Mala naňho vplyv, niečo, čo si ani neuvedomoval, že tam je, čo si obaja neuvedomovali, nie len slová, nie len činy, ale istý pocit v jeho vnútri, pred ktorým práve len zatváral oči, stále dookola a dookola. Ako naháňačka, ktorá sa nikdy neskončí. Musela to predsa vidieť, všetok odpor, spôsob, ktorým ho čo i len pohľad na nich dvoch zrádza. Pomaly pootvorí ústa, lenže nebol žiadny zvuk, čo by mu z nich vychádzal. Lesknúci sa zrak, ktorý sa jej nemohlo podariť skryť, nie úplne. Možno to ani nechcela, možno ho to malo prinútiť, aby si to uvedomil. K nemu však žiadne uvedomenie neprichádzalo. Nič, len šum, tiché vlny, ktoré majú ďaleko od naladenia. Najskôr preto nemohol ani reagovať, len opäť zatvoriť ústa a celkom odignorovať jej slová, odignorovať jej hlas, všetko, čomu teraz neveril, pretože tu nebol. Nie, stál na kraji nočnej ulici, zahalený prítmím, ktoré bolo hustejšie, než obyčajne. Pouličné lampy len zbežne osvetľujú jeho tvár a v diaľke? Jediná osoba, ktorá mu znovu berie niečo, čo chcel. Akoby aj mohol zaťať zuby a preniesť sa cez podobné činy? Jednoducho, nemohol. Ale jej dôveroval, niekde tam...Na druhej strane vedel, žeby nič podobné neurobila, ale predsa len...Stále tu zostával ten odraz z minulosti, odraz, ktorý mu našepkáva jediné – „Raz to už urobila.“ Jeho tón hovoril za všetko, každý jeden pohľad, ktorý jej venoval, každé nadýchnutie malo svoj vlastný život, v ktorom by práve mohol listovať snáď každý.
Teraz to už nebol ten večer, on bol späť, stojac medzi nimi, naprieč rozdeľujúc akúkoľvek spojitosť, vec, ktorá by ich mala spájať. Cítil jej dotyk a zároveň preňho nič neznamenal, mal ho chuť striasť, nechať ju plne vidieť fakt, za ktorý môže.
Možno mal urobiť presne to, odsotiť jej ruku nabok a vyrvať z Marcela každú jednu aj tú najmenšiu časť, až kým konečne nebude tam, kde ho chcel vidieť už dlho...Pri zemi. Lenže nebol schopný to urobiť, použiť akúkoľvek silu, fyzický tlak, drsnosť, ktorá by k nej smerovala, pretože to nebol jeho spôsob, ako jej ublížiť, nie ak by práve to bola vec, ktorú chce. Chcel jej však ubližovať, chcel ju vidieť trpieť za rozhorčenie, ktoré mu dnes spôsobila? Nezáležalo na tom, čo by urobila, ako veľmi by sa od nej kedy cítil zradený, nikdy by jej úmyselne nespôsobil takú bolesť, žiaľ, ktorý by sa pantal v jej vnútri. Nie pritom všetkom čo plánoval, z čoho mal radosť po konečnom zabití ich matky. Boli to veci, ktoré už nešli zmazať, ktoré sa udejú a ak nie...Tak to už nikdy neurobí, nikdy sa niekomu neotvorí tak, ako sa otvoril jej, i keď si to možno neuvedomovala, i keď si myslela, že pred ňou všetko tají, že polovicu vecí zamlčí, alebo sa o nich radšej nezmieni, nechal ju prejsť za brány, cez ktoré už dávno nikto neprešiel. A aj napriek tomu všetkému, napriek tomu, že nechcel vidieť v jej očiach, či tvári žiadnu bolesť, nemohol si pomôcť a prestať jej ju spôsobovať. Nebolo to úmyselné, jeho činy, slová boli zamerané na popud čisto k Marcelovi a ona? Len vedľajšia škoda.
Iste, načúval jej, vnímal ju inak ako len obyčajného človeka, ktorého život nestojí ani za zmienku, tak veľmi, že to nemohla ani tušiť, lenže jeho nenávisť, jeho zlosť voči osobe, ktorá práve stála rovno pred ním – s tým svojím typickým pohľadom bez štipky obáv a strachu – bola omnoho väčšia, mohutnejšia, než akákoľvek zdržanlivosť kvôli nej. Nie, ona nebola tou príčinou, prečo sa povyšoval, prečo jeho arogantný výraz prerastal do neprekonateľných medzí, stále bol ukrivdený, stále cítil tú neopísateľnú zradu priamo z jeho rúk, ktorá ním doslova lomcovala. Netýkalo sa jej to, nie viac, ani jeho postoj, ani jeho slová, i keď boli smerované k jej osobe, bolo za tým omnoho, omnoho viac. Všetko to, čo povedal, každá hláska mohla vyznieť inak, než bola naozaj položená. Neprivlastňoval si ju, rozhodne ju nevnímal ako nejakú vec, nad ktorou drží svoj stisk, ktorý nikdy nespustí. Ak by to chcela, ak by si vtedy nevybrala jeho ale Marcela, nechal by ju, stačilo by pár slov a dal by jej voľnosť, pretože k nemu nebola zaviazaná, nemala žiadne povinnosti, ktoré by ju pri ňom držali. Ona sama to robila a on si to uvedomoval. Či už Elijah alebo Kol...Dokonca v ňom mal o niečo väčšiu dôveru než k Marcelovi, čo bolo vážne trefné, pretože na Kola by sa celkom nespoľahol hádam nikdy. Jeho vety však boli zaväzujúcejšie, nútili ho, aby mu dal najavo jeden malý, holý fakt. Nechcel ho pri nej, nechcel ho nikde okolo nej, ani len vidieť jej číslo v jeho mobile, nič z toho. A ak to museli byť práve tie slová, ak to muselo vyznieť tak, že s ňou narába ako s niečím, čo patrí len jemu...Tak nech.
Snáď zavrčanie, niečo, čím by bol na popud schopný zareagovať, bez myslenia, bez hocijakého premýšľania a nič by neľutoval. Aspoň nepredpokladal, žeby pociťoval hocijakú ľútosť. Uniklo to z jeho hrdla, poniekiaľ tiché, ale predsa dostatočne patrné na to, aby sa rozľahlo miestnosťou. Jeho pohľad už nie je len ostrý, nie je len arogantný, len nejaký zázrakom sa mu pod očami stále neobjavili žilky a jeho zuby nezahryzli rovno do jeho kože, ktorú by mohol sekunde roztrhať na časti. Mal by ho zabiť, bez milosti, bez možnosti vydať čo i len jednu ďalšiu hlásku navyše. Prosto a jednoducho.  Jeho telo je priam stuhnuté na mieste, jeho hruď napätá pod vzduchom, ktorý neprijímal.
Áno, tu mala a počula svojho hrdinu, ktorého tak veľmi obraňovala, na ktorého strane teraz bez ostychu stála. Nebolo to prvýkrát, čo vyslovil niečo podobné, nebolo to prvýkrát, čo ho neprovokoval ničím iným, než ňou, lenže ona nič z toho nepoznala, nie..Marcel bol predsa ten, ktorý jej vyčarí úsmev na tvári, ktorý ju chytí za ruku a vtĺka do hlavy nonsensy. Stačilo mu predsa pár dní, aby sa Camille dozvedela o jeho malej návšteve v Marcelovom sídle. O tom, že ho chcel zabiť. Klaus jej na rozdiel od neho nemal potrebu hovoriť všetko, nemal potrebu ju medzi nich zaťahovať ešte viac, než bola...Len prostá vec, chcel, aby sa od nej držal ďalej. A on to s tak istou prostosťou odmietal. Čo sa dalo robiť? Čo mohol robiť, keď tu pri nich stála? Príliš neskoro. Na druhú stranu, aj pre ňu to musela byť jej súkromná cesta do minulosti, keď bol mŕtvy, na druhej strane, na kraji ulice sledujúc všetko to, čo už nikdy nechcel vidieť.
Najskôr to len oľutoval skôr, než niečo podobné vôbec vyslovil, kvôli Camille, samozrejme. Niekomu, kto však nebol ani z polovice tak pobúrený ako on sám. Mierne podvihne hlavou dohora, akoby všetko opovrhnutie nemalo dostatočnú váhu a naoko nevinná, ironická poznámka, prerastie v niečo viac, než pôvodne očakával. Veril jej, napriek všetkej svojej paranoji, pochybám aj predstavám, ktoré dokázala vytvoriť jeho myseľ, jej dôveroval. Ona by nebola schopná urobiť niečo také, nezradila by ho podobným spôsobom. Nie, ak by si svoje rozhodnutie rozmyslela, bol si istý, žeby mu to povedala, žeby sa toho nedopustila za jeho chrbtom. Mohol na sebe cítiť jej zrak, ale nemal potrebu sa k nej otočiť. Už raz jej to predsa sám povedal, vedela, že k nej upiera isté spoľahnutie, že nepredpokladá, žeby ho kedy sklamala. I keď jeden nikdy nevie. Ale čo sa týkalo Marcela. Nespoľahol by sa ani na jedno slovo, ktoré mu vyšlo z úst, na žiadny z jeho pohľadov, ani postoj, ktorý bol teraz poniekiaľ...Upätý. Ale k čomu presne? Akoby v jednom momente všetko jeho držanie naproti nemu spadlo a nezostalo tam nič, než obavy a strach. Avšak nie smerovaný k nemu, nie tak ako k osobe povedľa, k osobe, ktorá pri nich celý čas stála a nemohla urobiť nič, než počúvať ich doťahovanie. Jeden by musel byť slepý, aby si nevšimol, ako sa zarazil, aby si nevšimol mráz, ktorý mu priam prebehol po chrbte. Zľahka prižmúri oči a mierne nakloní hlavou do strany zostávajúc rovnako na chvíľu mlčať. Ak to predtým vylučoval, teraz mu to už zďaleka neprišlo tak nezmyselné, nemožné. Práve naopak, celý jeho postoj, doterajšia mienka sa o niečo prevrátila...A nie práve k lepšiemu. Bolo to len niekoľko sekúnd, ale akoby ubehli dlhé minúty, než sa bytom napokon rozoznel Marcelov hlas. S odpoveďou, ktorá vlastne žiadnu nepredstavovala. Celé to prevrátil, upriamil pozornosť k nemu, akoby snáď Camille ovplyvňoval na počkanie, alebo v tom mal mať nejaký záujem. Trochu našpúli pery, najskôr prehĺtajúc prvé slová, ktoré mu prišli na jazyk. Nebolo na tom však nič zábavné, nič čo by ho pobavilo, len holý sarkazmus a podozrievavosť.* Ja z nás nie som ten, ktorý by to potreboval. *Prenesie pomerne sucho, než trochu pozvoľna zatne zuby a nakloní hlavou ešte o niečo viac do strany nespúšťajúc z neho pohľad.* Navyše, jej by som neurobil niečo také. Ale ty, na druhú stranu...*Nasaje nosom do pľúc nejaký vzduch tak, akoby bol jeho nádych jasne počuť.* Je tu niečo, môžem to cítiť. *Možno sa jeho chovanie práve podobalo vlkodlakovi, ale tým bol, už od narodenia mal v sebe všetky tieto gény a Marcel ich už viackrát veľmi dobre pocítil, preto mu na tom nezáležalo, nie v tomto momente. Jeho tón pri konci veci je tichší, o to viac intenzity v jeho hlase možno počuť. Prakticky sa k nemu nakloní, čím skoro celkom zmaže aj tú malú medzeru, ktorá medzi nimi ešte bola.* A ak si ju kedy k niečomu donútil, ak si na ňu kedy použil nátlak, teraz ma dobre počúvaj, *prenesie tak, že to Camille ešte môže počuť, jeho hlas a však rapídne zníži,* nemusíš cítiť strach ani načúvať jeho slová, ale môžeš si byť istý, že ťa nájdem a žiadne pomalé a nudné umieranie na vlkodlačie uhryznutie nebude mať žiadnu váhu oproti tomu, čo ti urobím, Marcellus. *Ešte na niekoľko sekúnd zostane tvárou nahnutý zboku pri tej jeho, než sa opäť vráti do pôvodnej vzdialenosti. Možno každá jeho vyhrážka bola prázdna, nemala takú váhu, akú by mohla mať, možno Marcel naozaj veril tomu, že ho už nechcel zabiť a možno to bola aj pravda. Ale ak by vedel...Ak by sa dozvedel, že ju nútil, že ju nútil k hocičomu práve tak primitívnou vecou, ako bolo ovplyvnenie, mohol si byť istý...Nie, mohol sa spoľahnúť na to, že žiadna ďalšia vyhrážka nepadne. Pretože mu nedá priestor na tak prázdne reči. Celé jeho držanie tela mu mohlo dávať najavo, že to myslí, že mu jeho život už neujde pomedzi prsty, pretože...Ona si to nezaslúžila. Nezaslúžila si to, aby sa jej niekto za podobných okolností hral s mysľou, s hlavou...Možno by toho bol schopný tiež, ale len ak by to znamenalo jej ochranu, len ak by jej chcel pomôcť...žiadny sebecký a patetický dôvod by ho k tomu inak snáď ani neprinútil...Snáď.
Vyhrážky pokračujú, i keď možno na konci dňa nikam nevedú. Lacné oslovenia, tá potreba provokovať ho niečím, ako osobným pomenovaním, ktoré by v minulosti mohlo znamenať viac, teraz to nebolo nič než ironická výčitka. Nie, on ho nechcel zabiť, chcel ho vidieť...Ako sa plazí, ako trpí, ako prosí...Ale nie zabiť, nie ukrátiť o všetku tú radosť, ktorú by z toho pohľadu pociťoval. A Marcel mal až príliš veľa otvorených rán, ktoré čakali než ich prehĺbi, príliš veľa slabín, ktoré mohol využiť.* Ak sa ti to snáď nepozdáva, môžem ťa pokojne prepísať na list „Koho zabijem do dvoch sekúnd.“ Tento zoznam je momentálne pomerne prázdny a adept, ktorý zjavne nemá žiadny pud sebazáchovy by sa doň dal doslova vygravírovať. *Odsekne poniekiaľ podobným tónom ako Marcel, pričom zľahka podvihne kútiky úst, ktoré priam kričia po trpkosti. Samozrejme, nemohol si nechať ujsť myšlienku, ak doteraz nedal jasne najavo všetky popudy, ktoré by mohol proti Marcelovi čo i len v rozmare podniknúť, tak snáď už nikdy. Jeho uchechtnutie mohol prepočuť, obaja tak či onak vedeli, že to nebolo z pobavenia a už vôbec nie z hocičoho, čo by pripomínalo radosť. Trochu sa natočí do strany a prejde pohľadom k jeho podvihnutej ruke, ktorá neukazovala k ničomu inému, než k jeho maličkosti. Nechal byť? Nie, to musel byť žart a naozaj chabý. Ale v niečom mal predsa len pravdu. Najskôr mlčky sleduje, ako spraví jeden, krátky krok bližšie k nemu, ako jeho tón naráža do jeho kože, jeho hlas sa rozvíja do podlahy a znovu hore do stien.* Máš pravdu. *Prenesie neutrálne, skoro nezaujato, pričom nepatrne ohrnie spodnou perou, než ich zľahka pootvorí.* Je to pre mňa doslova potešením. Rovnako ako bola pre teba moja smrť, rovnako ako si si s tou svojou malou, prekliatou čarodejnicou zmyslel, že odpútať sa z mojej línie v snahe zachrániť si svoj holý život, je tým správnym riešením. *Rozhodí rukami do strán v jeho tesnej blízkosti, pričom jednu nechá napokon vo vzduchu a pritlačí ukazovák o jeho hruď, stále však nie tak, aby to bolelo, to nebol jeho úmysel. Nie, teraz ho mal počúvať, teraz mal vnímať to, čo povie.* Ale mám pre teba dobrú správu, priateľu. *Ironicky sa pousmeje a ruku opäť stiahne poodstupujúc do strany a otáčajúc sa niekam smerom ku dverám.* Tvoj život už opäť závisí na tom mojom a ona je veľmi, veľmi ďaleko na to, aby s tým mohla hocičo robiť. *Niežeby sa obával nejakého drzého, bezočivého dievčatka, ktoré Marcel schovával pod svojimi „ochrannými krídlami.“ Každý by predsa mohol povedať, že to nebolo nič viac, než využívanie jej moci proti ostatným čarodejniciam.  Jednu vec však Marcel doteraz nezachytil, doteraz nepochopil a najskôr nepochopí, pretože by nemal dôvod tomu veriť. Viac nepotreboval byť kráľom. Nie viac. Na začiatku a aj dlho potom, to bola jediná vec, na ktorú sa zameral, po ktorej bažal. Po jeho upíroch, po úcte, moci, rešpekte, strachu...A tá jediná vec, jediná, jediná...Ktorá mala záležať, ktorá mala byť celý svet, na rozdiel od hlúpej, pomyselnej koruny...Tá bola preč. Jeho vinou, tým všetkým, čo chcel, jeho hlúpym sebectvom, o ňu prišiel. Už nikdy znovu, nikdy nenechá vyhrať svoje záujmy, nad záujmami svojej dcéry. Ona bola to hlavné a on môže celé mesto spáliť do popola len aby ju dostal späť.
To, čo však nasleduje potom, slová, ktoré sa mu priam ozývajú, prevŕtavajú jeho vnútro naprieč...Tie nešli zmazať, nešli prepočuť, nemohol sa tváriť, že ho nezasiahli priamo do bodu, do ktorého Marcel mieril. „O nič lepší než tvoj otec“ - o nič menej monštrum, než osoba, ktorú tak nazýval, ktorá však nikdy nemala zaujať toto meno. Známka po ublíženosti, na sekundu, na stotinu, čo zovrel pery pevne k sebe, akoby bol v ďalšej sekunde pripravený rozpoliť mu hlavu od tela, aby mu ukázal, kto je naozaj lepší. On to dobre vedel, dobre poznal jeho minulosť, vedel o jeho otcovi viac, než by si teraz želal, dokonca ho naňho s jeho vlastnou sestrou zavolal a aj napriek tomu, sa neštítil použiť niečo také. Celá tá zasiahnutosť sa opäť zmení na čistú zlosť, s ktorou zovrie pery a poniekiaľ na ihlách prejde tých pár krokov ku stolu, na ktorom bolo položené niečo, čo preňho muselo mať hodnotu, čo preňho muselo znamenať niečo viac, keď sa jej to rozhodol dať, čo mal chuť zovrieť medzi prstami, kým sa to nerozsype po zemi. A presne to aj urobil, nehľadiac na Camille, nevnímajúc jej slová, len hľadiac do tváre Marcela a priam drviac dosku s tým príznačným menom na kúsky. Urobil by toho omnoho viac, ak by tu nebola ona, už len za tie slová, za tú horkú krv, ktorá mu teraz prúdila do každej časti tela. Možno...Snáď by to neurobil, ak by Marcel nepovedal to, čo povedal....Možno. Nebola to však odplata ani hodná toho, čo by si zaslúžil. Snáď prvýkrát sa znovu pozrie na Camille, ale až v momente, čo prejde k...Nemu a napriek tomu, že on tam stále stojí a všetko vidí, mu položí ruku na hruď. Doslova zatne zuby. Jeho oči sú prižmúrené, čelo zvraštené, avšak nebol tu žiaden pohyb, ktorý by vykonal ich smerom. Len tam stál a mlčal. Nemať, čo dodať k slovám Marcela, len snáď posmešne myknúc hlavou. Iste, opovrhujúc každou interakciou medzi nimi ohrnie spodnou perou a len tak-tak sa zdržiava čohokoľvek, čo by inak šlo bez milosti von.
Jeho telo sa doslova napne, ako Marcel prejde okolo ku dverám, jeho oči sa držia v tých jeho, ale len podobu krátkych sekúnd, než jediné, čo zostane za jeho chrbtom sú zatvorené dvere. Stále ho však môže počuť, vnímať jeho kroky...Ale nie, tie neboli to, na čo sa zameral. Tento krát to bola Camille, konečne len Camille, v ktorej byte práve obaja stáli, ktorá k nemu podvihne ruku, zatiaľ čo jej výraz sa točí okolo všetkého, ba i opovrhnutia. Zvraští tvárou. Nie, teraz jej to nedá, teraz jej nepovie nič z toho, ako nechcel, aby tu bola, ako nebolo ani v jeho záujme, aby bola svedkom jeho vyhrážok, i keď mal z časti pocit, žeby ich mala počuť. Žeby mala vedieť, kam až jeho nenávisť voči niekomu, koho si pozvala do bytu, siaha. Toho sa teraz nedočká, ak čakala ospravedlnenie – Nič! Na to bol až príliš zapálený, príliš rozrušený všetkým, čo len pred sekundami prebehlo. Potichu vydýchne, keď sa k nemu priblíži, zatiaľ čo on sa stále drží na pôvodnom mieste, nepohnúc sa snáď ani o centimeter. Urobil to, čo chcela. Zmĺkol a vnímal jej slová, každé jedno, akoby ho snáď tým momentom uzemnila. A pravdou bolo, že sa stalo presne to, stačila by chvíľa, možno by sa dokonca zamyslel, ale to by mu myseľ nesmel zase prekrížiť výjav, ktorý priam zrážal všetko, čo povedala. Ich pohľady sa doslova zabárajú jeden do druhého, nedokážuc sa od seba odtrhnúť, čo i len na chvíľu. Áno, iste...To bolo všetko, čo z toho mala. Jeho majetnosť, sebectvo voči nej...A neprípustné? Naozaj? Obával sa, že to nebol práve ten najlepší výraz preto, čo cítil. Celé jeho telo sa priam napne pod zlosťou, ktorá mu prúdila v žilách a ktorú ona rozprúdila ešte o niečo viac tak, že bolo len otázkou času, než praskne.* Necitlivý? *Skoro zavrčí, ako sa sprudka rozíde jej smerom. Tak sprudka, žeby niekto tretí, niekto, kto by ich len pozoroval, mohol povedať, že sa jej chystá niečo urobiť, že sa ju chystá pod všetkým hnevom a zanietenosťou udrieť, či zhodiť na zem. Ale nič z toho neprišlo.* Nie, láska, toto nemalo nič spoločné s citlivosťou...Ja ti poviem, čo bolo necitlivé. *Bol k nej tak blízko, že mohla cítiť jeho práve zapálený dych, že mohla vnímať všetko to, čo s určitosťou prebiehalo aj v nej, pretože bola rovnako naštvaná. Potom...Len tak, zrazu...sa niečo stane, jeho výraz prejde zlosť, ktorá sa upne len do jeho očí. A na jeho tvári? Tam zostane všetko to, čo mohla vidieť predtým, čo mohla vnímať, keď tušila, že za tým je niečo viac, že za jeho nenávisťou je aj ďalšia z vecí, o ktorej ona netušila. Pery sa mu uvoľnia, rovnako ako čelo, ktoré dovtedy ešte stále držal zvraštené. Chytil ju, než by stihla čo i len žmurknúť, chytil jej ruku a hľadel priamo do tváre, zatiaľ čo sa mu rovno pred očami rozpínalo všetko...Všetko, čo jej v tom jednom, krátkom momente ukázal.
„Nohy ho viedli prakticky samé, akoby vedeli, kam majú ísť, vedel o všetkom, čo sa teraz v jej živote dialo, nemohol si svoju zlosť vybíjať na nej, ona nebola tým, komu chcel ublížiť, nebola tým, kto by sa ho mal báť, nebola jeho nepriateľ, aj keď si to občas vážne želal, aby to bolo prosto jednoduchšie. Niečo také mu však nebude dopriate, nikdy. Zastane pár metrov od baru, ale jeho okná teraz nebola vec, ktorá zaujala jeho pohľad. Odrážalo sa mu v ňom svetlo a dve postavy, ktoré poznal viac, akoby si možno želal. Pomaly pootvorí ústa, akoby chcel zakričať, akoby tam chcel ísť a niečo urobiť, ale nemohol, a to bola jeho chyba. Len a len jeho. Všetko sa posunulo a on? On zostal tam, kde bol, akoby nikdy nezomrel. Stál na betónovej dlažbe a sledoval niekoho, kto mu bol pred rokmi rodinou s niekým, na koho pohľad mu bol práve teraz nepríjemný. Nemalo by to tak byť, prečo sa znovu cíti, ukrivdený, ublížený? Nebolo to to, čo chcel? Potichu vydýchne a ústa opäť zavrie, pričom spojí pery do úzkej, nepatrne ohnutej línie, ako počúva ich slová. Jediné, čo mal rovno pred očami bol jej úsmev, jej spokojnosť, jej radosť, ktorú pri ňom nikdy nepocítila. Marcel...Niekto, kto preňho kedysi znamenal tak veľa a teraz až žalostne málo. Opäť ho pochytí nenávisť, chcel ho roztrhať na kúsky, vlastne po prvýkrát si od svojho návratu prial, aby ešte existovala Druhá strana, s radosťou by ho tam nechal a nie mesiace, ale storočia. Jeho zrak následne spočinie na ich spojených rukách, na tomto malom geste, ktoré môže jednému toľko prezradiť. Mierne nakloní hlavou do strany, pohľad na nej je práve teraz tvrdý, nepriepustný, nechal, aby sa to hromadilo, možno bolo na čase to vypustiť. Než by jeden z nich stihol žmurknúť, chodník, na ktorom stál, bol opäť prázdny, niežeby si ho všimli, o to vážne nestál.“
Nasaje vzduch do pľúc a hneď vzápätí pustí jej ruku.* Videl som vás. *Vydýchne potichu niečo, čo už vedela z obrazov, ktoré jej len pred sekundami premietol.* Videl som tvoj úsmev, radosť, spokojnosť. *Dodá stále so zmierneným tónom.* Všetko to patrilo jemu, pretože ja som ti to nikdy nemohol dať. Bol to on a ja som to, čo si si zvolila napriek svojej nenávisti rešpektoval. *Pomaly pokrúti hlavou a znovu prižmúri oči.* Chcel som ťa chrániť, vtedy som to ešte nevedel...A potom prišla druhá strana a ty...*Nedokončí vetu, ale musí byť jasné, čo chce povedať. Ona bola s Marcelom, so všetkým tým šťastím a spokojnosťou.* A ty si ho držala za ruku a nechala viesť. *Nie, neboli to výčitky, žiadne obviňovanie, len tiché, prosté slová, konštatovanie niečoho, čo bola nakoniec pravda, i keď s mnohými ďalšími faktormi.* A ja som to už nechcel nikdy vidieť. Nikdy vidieť nič z toho, čo predtým, čo dnes. *Nebolo to všetko, mal potrebu pokračovať, mal potrebu niečo dodať, ešte viac vysvetliť svoje dnešné konanie, ktoré sa obišlo omnoho lepšie, než mohlo, než si uvedomovala.* V ten večer...Po tom, čo som odišiel, *vydýchne sucho a trochu skloní tvár smerom nadol,* som šiel do zátoky. *Mierne kývne a zľahka nakrčí obočím.* Zabil som troch vlkodlakov. Možno viac. *Jeho oči znovu lemujú tie jej. Nijako sa nezmieni o tom, že jedným z nich bol Oliver, ktorý spolu s ostatnými naplánovali útok na Abattoir, zatiaľ čo čarodejnice uniesli Hayley a jeho dcéru.* To, bolo necitlivé. *Dá dôraz na prvé slovo, než tam bez ďalších slov zostane stáť. Mal by odísť, ale mohol ju nechať v byte, zatiaľ čo Marcel nemusí čakať na nič iné, než aby sa sem mohol vrátiť? Odvráti od nej zrak a potichu vydýchne, zatiaľ čo sa od nej trochu odťažito natočí do strany a pozrie niekde do rohu miestnosti.* Ideš so mnou alebo očakávaš niekoho ďalšieho? *Spýta sa jej poniekiaľ uštipačne. Hneď na to, čo ho Camille obíde smerom ku dverám, berúc si niekoľko vecí z komody, znovu k nej otočí zrak, ktorý uprie niekde na jej chrbte zostávajúc stáť na mieste. Len sťažka pootvorí ústa, ale nebolo tu nič, čoby jej mohol povedať. Nie teraz, nie, keď potrebuje všetko, okrem jeho slov, či spoločnosti. Znovu ich privrie a bez hocijakých ďalších zdržaní prejde dvermi von z jej bytu, pokračujúc v podobnom, napätom, priam dusnom tichu autom až do Abattoir.


ABATTOIR
Bolo to až smiešne. Celá tá šaráda stála doslova na patetických nohách a on po snáď nekonečnej jazde autom nechcel nič iné, než to ukončiť. Lenže v tejto chvíli to nebol on, kto mohol. Niežeby mal ešte čo dodať, niežeby jej mohol povedať hocičo viac, pretože celý dôvod jeho dnešného výstupu už mala rovno pred nosom. A tak len nezaujato našpúli pery a ako náhle zhasne motor, niekoľko sekúnd po nej vystúpi z auta. Ona však nemala potrebu ho čakať, nemala sa naňho v tej chvíli potrebu ani pozrieť, len nerušene napredovať dnu. Potichu vydýchne do priestoru a doslova za sebou tresne dvermi.
Nakoniec prejde bránou v jej tesnom závese dostávajúc sa zboku do podobnej línie, než by ju však nechal vyjsť po schodoch na poschodie a sám sa odpratal v pracovni, v letmom, miernom stisku ju chytí za rameno pomaly sa posúvajúc prstami k predlaktiu.* Viem, že si naštvaná láska...*Prenesie pomerne nízkym tónom v hlase, pričom jej spriama hľadí rovno do tváre.* A je mi ľúto, že tvoj úspech oslavujeme práve takto, ale môžem ťa uistiť, že ti to vynahradím. *Dodá po niekoľkých krátkych sekundách, než ruku pomaly stiahne a celkom uvoľní. Dokonca to trvalo dlhšie, dlhšie než jej pohľad, ktorý sa odvrátil, než jej kroky, ktoré prešli popri ňom mieriac hore ku schodom, neobzerajúc sa za seba. Znovu pootvorí ústa zostávajúc otočený rovnakým smerom ako doteraz sťažka vydychujúc cez pery.* Camille...*Ohlási ju skoro bezútešne sledujúc jej blonďavé vlasy, chrbát, ktorý sa od neho vzďaľuje. Snažil sa to napraviť, ale vedel, že nemôže, aspoň nie teraz, aspoň nie, kým si to celé nenechá prejsť hlavou. Potrebovala byť sama, usúdil to. Jeho oči však veľmi rýchlo zaujalo niečo iné, lepšie povedané, osoba len o pár metrov vyššie za tenkými tyčkami čierneho zábradlia. Trochu podvihne tvárou a ako náhle ho osloví, k nej letmo kývne. Bola to už dlhá doba, aj keď nikdy nie dostatočne na to, aby zabudol. Aby si nespomenul na to, komu vďačí za svoj návrat, komu vďačí za to, že má svoje telo a nie nejakého slabého malicherného vlkodlaka – jeho staršia sestra. Sestra, ktorá schytala časť jeho hnevu v momente, čo ho priviedla späť. Odvtedy ani slovom, ani hláskou, ba ani sekundou, ktorú by trávil kdekoľvek poblíž nej. Sám však odďaľoval nevyhnutné, nič viac a nič menej. Mnohokrát počul jej plač, mnohokrát vnímal dieťa žijúce za múrmi sídla, ktoré sa stalo domovom ich rodiny. Ale neodvážil sa na ňu čo i len pozrieť, pretože tu nebola možnosť, žeby to urobil bez toho, aby nemyslel na ňu...Aby si neuvedomil, že s Hope tú šancu nemal. Chcela s ním hovoriť, lenže on si skoro nepamätal situáciu, kedy by akýkoľvek rozhovor s ňou neprešiel v hádku. Tisíc rokov ho chcela zabiť, tisíc rokov sa mu chcela pomstiť za to, čo jej urobil, než sa stala jeho sestrou, či už chcela alebo nie, s krvou toho veľmi nenarobíš. Znovu prejde zrakom ku schodom sledujúc už len tieň Camilliných stôp od rohu, za ktorý zašla.
Rukou zľahka spočívajúc na železnom povrchu zábradlia, zastaví sa len pár centimetrov od Alisey nepatrne nakláňajúc hlavou do strany.* Sestra...*Osloví ju hľadiac na krátku chvíľu von do priestoru, než očami spočinie zboku na jej tvári.* Ospravedlň dnes moje nie príliš pozitívne rozpoloženie. *Komentuje poniekiaľ sucho ohrnúc kútikom pier dohora.* Chcela si hovoriť? *Obočie sa mu automaticky nakrčí pod pomerne uvoľneným čelom. *

*V uvědomění, že Klaus vkročil do místnosti, že už tady nějakou chvíli byl a viděl je oba spolu měla tendenci ustoupit stranou od Marcela. Už jenom z principu, aby si nepředstavoval ve své mysli jenom to nejhorší, něco, co tak vůbec není. Na to však bylo příliš pozdě, protože už je spolu viděl. Díval se na ně, díval se na to, jak stojí v blízkosti toho druhého a na první pohled bylo zřejmé, že si tady nedávali čaj a sušenky a přitom konverzovali o posledním filmu Jerryho Bruckeheimera. Situace v bytě byla už tak dost napjatá, ale teď to bylo, jako kdyby se někdo snažil natahovat ještě více nataženou strunu, jako kdyby testoval, co všechno vydrží a bylo jenom otázkou času, než praskne. Kdyby to však udělala, kdyby se jenom trochu posunula do strany, udělala by to ještě horší, ví to. Dala by mu tak důvod myslet si, že jde o něco více, ale ona se neměla čím tajit, neměla před ním, co skrývat a nebo se bát nějakého zjištění. Sama netušila, že se dnes tady ukáže a takhle to vůbec být nemělo. Nebyli spolu v kontaktu dlouhou dobu, prakticky se nemohli nazývat skoro ani přáteli, jelikož se nevídali. Alespoň ne tak, jako to bylo za starých časů. A i přesto, že nemá co skrývat, že nemusí mít vůbec výčitky vůči Klausovi, tak je i tak nervózní. Má obavy a jak je možné, aby je neměla? Ví naprosto přesně jaká je mezi nimi situace, jak moc nemohou snést přítomnost toho druhého a že ona stojí ve středu dění a právě teď více, než kdy jindy. Od prvního okamžiku ví, že to nedopadne dobře a že se tohle potáhne s nimi ještě hodně do budoucnosti. Netuší, co se stane a i kdyby to věděla dopředu, tak by stejně netušila, jak reagovat. V tuto chvíli není psycholožkou, ne teď. Nedokáže jednat racionálně, když jí ovládají emoce, city, které má ke každému z nich na rozdílné úrovni. Vydechne krátce, ale přitom tak, jako kdyby to byl její poslední dech. Nezbývá ji v tuto chvíli nic jiného, než být tichým pozorovatelem a zasáhnout až v případě, kdy to začne sahat k hranicím a nebo za ně. Bude moudřejší se do toho příliš neplést, stejně tak jako by bylo moudré, kdyby Marcel odešel a nechal to být. Avšak oba dva mají nějakou hrdost a nemůže ho vinit za to, že nechce dát Klausovi to, co on chce, co od něj bude vyžadovat. Je si jistá tím, že to přijde, možná to neřekne přímo hned, aby odešel a nechal ji být...nejlépe už navždy, ale použije k tomu takové slovní prostředky, že to bude nadmíru jasné. V krku se jí tvoří knedlík a tak musí několikrát polknout, aby se trochu uvolnila. Pohledy, které směřují ke Klausovi jsou jasné, přímé – od prvního okamžiku ho žádá, aby to nedělal, aby se prostě už přes to přenesl, protože uběhla mezi tím co ona a Marcel měli hlubší vztah dlouhá doba a oni se posunuli dál, není tak? Alespoň ten pocit měla, že jde o víc, že to opravdu už něco znamená a že tím, čím si vším prošli nemůže být přece už nic, co by je zastavilo. Proč pořád chovat k němu takovou zášť? Čím více se na něj dívá, tím více může toho vidět v jeho tváři. Nepřekonatelný hněv a pocit odporu z toho, co vidí, čeho se s velkou pravděpodobností i obává. Připadá si jako obraz v jeho galerii. Někdo, něco, co patří výhradně jemu a jenom on má právo rozhodovat o tom, kdo se na obraz podívá, kdo bude mít tu možnost se s ním jenom setkat. Od samého začátku věděla, že pokud Klausovi přizná, co chce a že to zahrnuje hlavně jeho, tak to nebude cesta rájem. Věděla, že bude muset čelit všemu, že bude muset respektovat to, co dělá a kým je a opravdu to dělala, ne snad? Nestála vždy při něm? Nebyla tady pro něj každou chvíli? Vždy ho vyslechla, vždy se snažila pochopit to, ale on nechápe jednu zásadní věc. Tohle není o něm, ale o nich. Pokud on nedokáže respektovat ji, pak to nemůže fungovat a budou v takových situacích věčně, dokud je to nezničí. Natočí hlavu do strany při jejich konverzaci a chvíli spočívá její zrak na jednom, poté zase na druhém. Rty má semknuté k sobě, jako kdyby už nikdy z nich nemělo nic vyjít, jako kdyby její hlas už svět nikdy neměl slyšet. Je pro ní tak těžké poslouchat, jak jeden shazuje druhého a nic k tomu neříct, protože má na srdci hned několik vět, ale jakmile by je vyslovila, tak by udělala situaci ještě horší a ona chce, aby byly napáchány co nejmenší škody. Bojuje sama se sebou, protože ona není ten typ, který by mlčel, který by se nesnažil s jistou situací cokoliv udělat. A prohraje v další vteřině, kdy je už zkrátka toho moc. Kdy nemůže jenom tak stát a poslouchat, jak do něj kope, jak se snaží opět dokázat, že on je ten, který má navrch a jenom on má pravdu, protože ji zkrátka nikdo jiný nemůže mít. Vysloví těch pár slov a nemá pocit, že by řekla něco špatně, protože neřekla. Bylo to varování, které však může působit, jako kdyby stála při Marcelovi a upřímně? V tuto chvíli tomu tak bylo. Nebyl to totiž Marcel, kdo by do někoho začal kopat, kdo s tím začal. Neulehčoval to, to je pravda. Dá se říci, že to bylo pro oba jisté varování, že tady nehodlá stát a poslouchat to, jako kdyby nic, avšak její pohled byl mířen jenom k jedinému člověku.
Nejhorší na tom všem byl fakt, že si připadal přehlížená, absolutně zbytečná, bezvýznamná. Jako kdyby pro něj právě teď nic nebyla, jako kdyby smazal všechno, co jí kdy naznačil za tu dobu, co se znají, jako kdyby to nikdy předtím neexistovalo a bylo to jenom v její hlavě. Něco, co si vysnila, něco, co si ve své mysli vymyslela a žila podle toho, něco, co nemůže být skutečností. Začala pochybovat, pochybovat o tom, co mezi nimi je, protože pokud je to opravdové, tak by jenom tak nestál a nedíval se jí do tváře způsobem, že ona je ten viník. Nenechal by jí trpět tak, jak teď trpí, protože by mu dělalo problém jenom se dívat na ni, když cítí bolest, kterou nemůže skrýt, i kdyby chtěla. Čím déle jejich oční a hluboce intenzivní oční kontakt trvá, tím více má možnost pochopit, podívat se do jeho nitra. Její empatie sahaly do hloubky a ona se opravdu snažila v jedné své části pochopit, proč se na ni dívá způsobem, jako kdyby ho zradila. Přijde to z minuty na minutu, ze sekundy na sekundu. Uvědomění si, proč tomu tak je, co ji tím chce říct. Jako kdyby jedním tahem odkryla zamlžené zrcadlo, jako kdyby setřela prach z obalu knihy. Teď to mohla vidět jasně, zřetelně. Její mysl se snažila přijít na přesný důvod hněvu, zášti, která ho ničila každým pohledem na ni a Marcela čím dál víc. Nepřicházela však na nic. A i když jí to bylo líto, líto, že tohle musí podstoupit, tak nerozuměla jedné věci. Jak mohl myslet pořád jenom na sebe? Jak může dělat, že je to všechno jenom o něm a nechat jí v té bolesti, kterou prožívá? Bylo to prosté...ani zdaleka mu na ní nezáleželo tak, jak si myslela. Věděla, že pro něj je nejdůležitější on sám a nesnažila se to změnit, ale očekávala, že už se k ní nepostaví tak, jak před několika měsíci. V ten večer, kdy jí řekl věci, které těžce mohla překousnout, které ji užíraly na duši každý den, pokaždé, co se probudila, co jenom na to pomyslela. A i když se snažila to ze sebe setřást, i když se snažila usmívat a být šťastná, tak stále to v ní bylo, stálo musela na to myslet. Až příliš jí na něm záleželo už v tu dobu. Neumí si představit, co pro ni znamená teď a co právě teď svým výstupem ničí, jako kdyby to pro něj nic neznamenalo. Objeví se ji slzy v očích a i přes to, že je přesvědčená, že nic neudělala, že není nic, čím by mu úmyslně ublížila, tak se snaží ho svým pohledem přesvědčit, utišit jeho vztek, že nic není tak černé, jak vypadá a že to rozhodně nebude tak, jak si on ve své paranoidní mysli představuje. Pozoruje ho s nadějí, že se toho chytí, že ji dá jenom malý náznak toho, že ji poslouchá, ale tolik se zmýlí. Když už se zdálo, že by tomu tak mohlo být, tak stejně tak rychle jako to přišlo to i zmizelo. Camille už zkrátka nemůže, nemůže takhle dál. Nemůže mu dávat najevo svou slabost po které šlape a která s ním stejně ani o kus nepohne. Její trpělivost je obrovská, ale ne nekonečná. Nehodlá akceptovat jeho postoj k ní. Měl by si uvědomit, že není jen tak někdo, měl by si uvědomit, jakou pozici k němu zastává.
Avšak její velkorysost je velká a chce to všechno s ním vyřešit až tady nebude Marcel, protože by neměl být účastníkem něčeho, co se týká jich dvou. Smaže mezeru mezi nimi a uchopí ho za paži, kterou jemně stiskne. Jasný náznak toho, aby se stáhl, aby jí poslechnul alespoň jednou, protože právě teď víc nežádá. Za celou tu dobu se může zdát, že Marcela ignoruje. Právě naopak, vnímá ho velmi dobře, ale má co dělat s jinou osobou a taky je plně zaneprázdněná tím, co se odehrává uvnitř ní, co všechno musí překousnout.
K uším dolehne zvuk tichého, ale za to intenzívního zavrčení. Nemůže jinak, než zbystřit všechny své smysly a opět upnout svou pozornost především na člověka, který tady představoval jistou hrozbu. Ne však pro ni, ale pro Marcela. Mohla něco udělat? Mělo snad nějaký smysl, když se rozhodla promluvit a trochu situaci zjemnit? Neměla v tuhle chvíli na něj žádný efekt a to žila takovou dobu v domnění, že ji opravdu poslouchá. Ví, že je za jeho chováním více, než jí kdy řekl a nebo dal najevo. Dnes však jí dovolil nahlédnout více do jeho nitra, dát ji nějaký náznak, že pro něj je jeho chování vůči Marcelovi opravdu oprávněné, ale otázkou pro ní zůstává, zda tomu tak opravdu je a nebo si něco ve své paranoidní mysli vytvořil. Srdce jí bije do hrudi a pokaždé, co místnost naplní ticho má pocit, že právě tlukot je to jediné, co mohou všichni slyšet, co mohou vnímat. Jak by nemohla být právě teď nervózní, když netuší, co se odehraje v další vteřině? Připadá si jako na vratkém mostě, který jen tak tak drží lana a jenom se obává chvíle, kdy se provaz přetrhne a ona se tak zhroutí do propasti.
Místností se rozezní její hlas ve chvíli, kdy už nemůže mlčet. Upozorní Marcela jemným způsobem, aby s tím přestal, aby ho neprovokoval a nedělal situaci ještě více vážnější. Jenomže ať už si to chtěla přiznat nebo ne, tak i on byl ten, kdo ji právě teď neposlouchal. Věděl o její přítomnosti, ale mluvil, jako kdyby v ní nebyla, jako kdyby byla jenom ozvěnou v dálce, kterou může ignorovat. V tomhle byli naprosto stejní, jak pak může soudit jeden druhého, když z jedné části je právě Marcel obrazem Klause? Jsou mezi nimi jak obrovské rozdíly, tak i velké podobnosti.
Stojí tam poblíž nich jako socha, která je však nemůže přestat pozorovat. Těká pohledem z jednoho na druhého a nemůže si rozmyslet, koho má sledovat více, protože oba v sobě mají jistou nevyzpytatelnost. Má pocit, že žaludek se jí svírá každou sekundou čím dál víc a přestává se cítit dobře. Tedy přestala se relativně cítit dobře ve chvíli, kdy Klaus překročil práh jejího bytu, ale teď je to o mnoho horší. Není nic víc nepříjemné, než stát mezi dvěma a čekat, co se stane, nemít tu moc něco s tím udělat, jakkoliv zasáhnout. Zraňuje jí to, zraňuje jí to více, než dává najevo. Snaží se své emoce potlačit do svého nitra, aby v případě potřeby mohla jednat co nejlépe to půjde, ale je to pro ni těžké. Momentálně je naštvaná na oba, ale větší zlost nese ke Klausovi, než k Marcelovi. On není totiž strůjcem toho, co se tady dnes děje. Možná ji přišel navštívit, omluvit se, ale ona se taky nikdy netajila tím, že je to její přítel a i když jejich minulost byla trochu pestřejší, tak vždy byli přátelé. A za to se Klausovi omlouvat nebude, nikdy.
Plíce opustí příliš vzduchu ve chvíli, co se Klaus zmíní o jediné věci, kterou na celém upírství nejvíc opovrhuje. Věří, že ovlivnění může být i v jistých věcech více, než prospěšné, ale nikdo by neměl ovládat mysl toho druhého, nutit ho do věcí, které nechce udělat z vlastní vůle. Mohli mít jakékoliv téma, jenom ne tohle. Už má tisícero chutí se do toho vložit a něco říct, cokoliv, i když ji neposlouchá. To by však nesmělo v místnosti zavládnout další ticho ve kterém se nesl opar jisté pochybnosti, něčeho, co bylo špatně. Trhne trochu hlavou do strany a oči ji zabloudí k Marcelově tváři. Ke tváři, která vypadala jinak, býť jen na pár sekund. Úzkost? Pocit strachu a nebo výčitky? Kdyby tak věděla, co přesně viděla, kdyby tak tušila, co se odehrává v jeho hlavě. Ticho ji bilo do uší a tepová frekvence naskočila o stupeň výše. Přijde jí to jako věčnost to neúnosné čekání na to, až Marcel něco takového popře. Až řekne, že by jí to nikdy neudělal, protože právě v tomto mu bezmezně věří...nebo snad věřila? Dívá se na něj přímo vyzývavě, aby to řekl. Proč zatraceně nic neříká? Proč se na něj jenom dívá tak, jako kdyby to už někdy udělal?
Neoddychne si ani ve chvíli, kdy promluví, protože jediné, co řekne je vlastně...nic. Obešel to, vlastně se tomu vyhnul a tím to i popřel, že by snad něco takového někdy udělal...a možná se už tak stalo a ona se svou lidskou myslí a tělem, kterému v žilách nekoloval žádný sporýš s tím nemohla nic udělat. V uších ji stále zní jeho první slova „A ty?“. Přejede jí mráz po zádech a udělá se jí na pár vteřin nevolno. Vydechne krátce a podívá se do země, přičemž se snaží tak nějak vzpamatovat z prvotního šoku. Jemu věřila, věřila mu, že by byl právě ten, který by na ni nikdy nepoužil nátlak. Vždyť mu o tom vyprávěla. Řekla mu, co si myslí o ovlivnění a pro ni je to jedna z nejhorších věcí, které vám může upír udělat. Smrt? To mohlo být ještě vysvobozením z pekla, ale jakmile si někdo hrál s vaší myslí, přinutil vás ať už udělat a nebo si myslet něco příšerného, tak to byl o moc větší trest. Tohle není jenom překročení její hranice, ale i důvod, proč by klidně určitou osobu chtěla za to klidně mrtvou, protože hrát si s člověkem a dělat si z něj figurku do své šachovnice je nepřípustné. A o to více od někoho, koho máte rád, komu důvěřujete i přes to všechno.
Nebyla slabá, nikdy nebyla slabá na to, aby něco nedokázala ustát. Už jí toho potkalo tolik, že se nemohla zhroutit z něčeho, co neměla potvrzené, ale ani vyvrácené. Avšak kdyby to byla pravda, kdyby si jenom trochu zahrávat s její myslí, tak by jí zlomil. Zničil by všechno, co mezi nimi kdy bylo a už by to nemohl slepit dohromady, i kdyby před sebou měli věčnost.
Ne, nemůže být podezřívavá na základě toho, že nedal přímou odpověď. Nemůže ho odsoudit, protože nezná pravdu. Ale obavy tam jsou, obavy, které ji budou užírat, dokud se mu nepostaví v tváří tvář a nepoloží mu jednoduchou otázku. Chtěla něco říct, chtěla se do toho zapojit, ale příliš byla šokovaná tím, co slyšela a co by to mohlo představovat. A když se znovu rozezní jí tak známý hlas nemůže jinak, než znovu na něj upřít pohled a myslet si své. Je těžké se právě teď plně soustředit, když tělem jí koluje tolik pocitů a v hlavě se jí až příliš toho odehrává.
Ani jeden z nich si stále neuvědomují, jak moc je už z toho unavená. Ani jeden z nich na ni nebere ohled. Vždyť je to člověk, kolik ještě toho může zvládnout? Opravdu cítí dnes večer únavu a nemá už pomalu sílu na to tady stát a zabraňovat katastrofám, které mohou nastat. Jako kdyby bylo úplně jedno, co si přeje ona, jako kdyby ani dostatečně nedávala najevo, jak moc se jí vše příčí a že je žádá o ukončení. Oba byli zabraní až příliš jeden do druhého a nebo do sebe. Klausovi výhrůžky brala možná vážněji, než Marcel, protože věděla, že teď to nejsou plané řeči. Měla by být ráda, že ji brání, že se staví na její stranu a nenechá nikoho, aby jí ublížil ať už to bylo fyzicky či psychicky. A nedej bože, aby si někdo hrál s její myslí, aby jí někdo nutil do něčeho k čemu se sama nerozhodla, protože ať už byl Klaus jakýkoliv, tak nikdy...nikdy za celou tu dobu, co se znají na ni nevyvíjel nátlak. Nikdy ji k ničemu nenutil a dal jí možnost volby, tedy když nepočítá ty případy, co se rozhodl od ní držet dál. Ale kdyby jí opravdu tu možnost nedával, tak by nedovolil, aby se k němu kdy přiblížila, ale on jí pokaždé pustil. Právě teď se sama cítí, jako kdyby v místnosti ani nikdy nebyla, právě teď nedává najevo svou přítomnost. Nemá chuť něco říct či jakkoliv zasáhnout, nemůže. Na to je příliš rozhozená a nalomená. Polkne na sucho, jako kdyby chtěla spolknout všechnu tu hořkost, kterou cítí v ústech. Zaměří pozornost na Klause, který nechává odhalit více z jeho vlkodlačí stránky. Něco, co ani neměla příliš možnost poznat. Byla obeznámená s faktem, že vlkodlaci mohou podle pachu někoho vystopovat, ale netuší, zda dokážou i podle toho rozpoznat emoce a nebo tak může zjistit, zda je opravdu něco jinak, než daná osoba tvrdí. Snaží se poslouchat a zjistit, co mu říká, ale nemá možnost nadále slyšet jeho slova. Pravděpodobně chtěl, aby jeho výhrůžky patřily jen a jenom Marcelovi. Možná ani nemusí slyšet jeho slova, protože ho zná natolik dobře, aby věděla, že smrt by byla pro něj v tomto případě až příliš milosrdná. Kdyby tomu tak bylo, kdyby to byla pravda a někdy po dobu jejich přátelství ji ovlivnil, tak ví, že by nemohla dopustit jeho smrt, protože na to jí na něm až moc záleží. Ale taky by to neustála, nemohla by ho mít na očích. Nemůže z nich spustit zrak. Její oči to přímo k nim táhne a stále se musí mít na pozoru . Tolik si přeje, aby to už skončilo. Má chuť se podívat na hodinové ručičky hodin, co jsou za ní na stěně, ale na druhou stranu má i obavy, že by ručička byla zamrznutá na jenom bodě a nechtěla se pohnout dál. Přesně takové atmosféra byla v místnosti. Času nějakým způsobem utíkal, ale na druhou stranu se i zastavil. Tělo uvolní, jen co se jeden od druhého alespoň na moment odtáhnou. Možná by se sama mohla pohnout už jenom z principu, protože stojí na jednom bodě až příliš dlouho. Nedokáže to, zkrátka nemůže.
K jejímu neštěstí nemohou přestat a namísto toho výhrůžky nabírají na větších obrátkách, stejně tak jako provokovaní, které se každým dalším slovem povyšuje na vyšší a vyšší úroveň. Bude jenom otázkou času, než jeden zasáhne toho druhého natolik až pohár trpělivosti přeteče.
Všechno to dobré, co ještě v sobě doposud měla, co ještě mohla cítit začíná přerůstat v hněv, který je směřovaný bohužel více k někomu, kdo jí je srdcem nejblíže. Už nemůže poslouchat jeho řeči, nemůže už slyšet, jak je oproti němu na výši a může Marcela každou chvíli zabít. Opravdu to musí dělat? Musí mít stále tu potřebu, kdy dokazuje svou nadřazenost? Je si vědomá faktu, že ji přehlíží, že se na ni nechce ani podívat a natož ji poslechnout. Uvědomit si, zamyslet se nad tím, co dělá a raději se odmlčet. Ne...teď pro žádného z nich neznamenala více, než jenom překážka, která jim brání v tom, aby po sobě neskočili jako šelmy, které se chtějí vzájemně zabít. Jaký má smysl otevřít ústa a říct to, co chce říct? I když to udělá, tak se nad tím ani jeden z nich nepozastaví. Jen ji nechají vykřiknout těch pár slov do místnosti a nechat zmizet ve vzduchu, jako kdyby nikdy nepromluvila. Pozoruje Marcela a nelze nepostřehnout, že i on je z toho unavený, že už taky dál nemůže a neví, co má udělat pro to, aby ho Klaus konečně nechal volně dýchat. Žít si tak, jak chce žít a nebýt stále ten pod ním, pod jeho vládou. Možná by měla nechala Marcela jít a i on ji jenom už z principu, aby oba měli poklidnější život. Protože ať už si to chtějí přiznat nebo ne, tak oba jsou pod Klausem, oba poznávají ať už jeho hněv či zlost. Jenomže ve chvíli, kdy by to udělali by mu dali přesně to, co on chce a věděl by, že to může dělat nadále dokola a dokola.
Vždyť jí dal najevo, že ji věří, že ví, že by mu nikdy záměrně neublížila, tak proč tolik neustále usiluje o to, aby je rozdělil? Aby už nikdy se neocitli v přítomnosti toho druhého. Zavře oči, když připomene jistou čarodějku, což jí vyvolá vzpomínky na toho, kdo tady není a koho by tu chtěla mít. Akorát ji to vrátí k myšlenkám, kdy přemýšlí, že je vážně čas na to, aby se vrátili a že ještě se stále nic nestalo. Možná by to měla převzít do svých rukou, možná by prostě měla sebrat všechnu odvahu a prohledat věci Kaie. Najít adresu jeho domu v Portlandu a nebo kontakt ať už na jeho sestru a nebo jeho proklatého otce. Věří, že tato připomínka bude i pro Marcela hodně bolestivá a tak s hlubokým nádechem otevře oči.* Nepleť do toho Davinu. *Upozorní Klause pevným hlasem ve kterém je slyšet i zlost, kterou právě teď za jeho chování vůči němu cítí. A místo toho, aby se snažila to nějak v sobě zmírnit, tak to stále a stále narůstá. Možná kdyby mlčel, možná kdyby začal své slova vážit by byl čas ještě na záchranu. Jenomže už to zachází moc daleko a je si jistá tím, že neudělá nic z toho, co chce. Pozoruje jeho prst na hrudi Marcela a trochu se posune o krok dopředu. Snad proto, aby na oba ještě lépe viděla. Založí si ruce na hrudi a zůstává raději mlčet. Netušila, že svou linii opět spoutal, ale je pravda, že je mnoho věcí o kterých neví a nebo se na ně ani neptá, protože ví, že je to bezvýznamné. Na chvíli uchopí spodní ret mezi zuby, než se rozhodne ho znovu pustit. Tak trochu očekává, že už to skončí, že si řekli všechno, co si chtěli říct a Marcel bude natolik rozumný, aby opustil její byt. Měla ho o to požádat už na samém začátku a nečekat na to, až se situace vyhrotí. Teď se zlobí sama na sebe, že tak neučinila. Má jisté výčitky a jak by nemohla? Vždyť si musela být jistá, že nic dobrého z toho nevzejde.
Celé její tělo ztuhne a tvář seji změní do nevěřícného pohledu. Nedokáže pochopit, jak něco takového mohl vůbec Marcel říct. Jak si mohl dovolit to vypustit z úst ať už je sebevíc na něj naštvaný. Mluvil o něčem, co nemá být vůbec vysloveno a především si pravděpodobně neuvědomoval, jak moc se ve svých slovech zmýlil. Tohle je pro ní překročení hranice z jeho strany a i více, než jenom to. Něco, čemu nemůže uvěřit a z čeho se snaží stále vzpamatovat. Nepotřebovala se Klausovi podívat do tváře, aby věděla, co v ní je, aby věděla jaké jeho vnitřní rozpoložení bude. Rty jsou oddělené od sebe ve snaze něco říct, ale šok, který se ještě stále snaží zpracovat jí nedovolí něco říct.
A v další sekundě se rozejde k Marcelovi, přičemž se postaví tak, aby jemu viděla do tváře, stejně tak jako on jí. Musí vidět v jejich očích, že ji zklamaly jeho slova vůči Klausovi a ne proto, že je to její přítel, ale proto, že nemluví pravdu.* Nevěra jeho matky není jeho vinou. *Řekne tvrdě, jako kdyby mu to chtěla vštípit do hlavy. Nemohl za to, že byl nemanželské dítě, že jeho matka měla s jiným mužem právě jeho. A co se týkalo jeho otce? Nikdy ho neměla možnost poznat osobně a upřímně o to ani nestojí. Avšak slyšela dost na to, aby věděla, že je o moc lepší, než Mikael.* Mikael by zabil i své vlastní dítě jenom proto, aby dosáhl svého cíle. To je něco, co by Klaus nikdy neudělal. Nemáš ponětí, jak moc se mýlíš. *Zavrtí nad tím hlavou a snad mu dala jasně najevo, co tím myslí. Zatímco Mikael by klidně zabil kohokoliv, jenom proto, aby se dostal ke Klausovi a zabil ho, tak Klaus zemřel při ochraně své dcery. Snažil se udělat všechno pro to, aby přežila a zaplatil za to svým životem. Nemůže je v žádném případě srovnávat. Dokáže pochopit, že ve vzteku člověk řekne spoustu ošklivých věcí, které ani tak v první chvíli nemyslí, ale má ten pocit, že Marcel toho nelituje, že přesně tohle chtěl říct. A to je něco, co nedokáže pochopit, protože ona by až tak nebyla schopná ublížit člověku. Ano...několikrát už řekla něco, co k dané osobě nebylo zdaleka fér, ale tohle? Tohle bylo zkrátka moc.
Ustoupí jen o krok dozadu a obrátí pozornost ke Klausovi, který přijde k desce, co dostala jako omluvný dárek. Není právě v nejlepší náladě a už tak je dost naštvaná, takže se pokusí ho zmínit, aby neudělal něco, čeho by opravdu mohl litovat. Není to jenom dárek...i pro ni to má zvláštní význam a rozumí, že je právě teď Klaus zraněný, ale nemusí jednat právě takto. Vztek a zklamání v ní začíná proudit ještě více a všechno to přeteče ve chvíli, kdy mu zůstanou dva kousky z desky v ruce a zbytek dopadne na podlahu. Pozoruje horlivě zbytek z dárku, který dostala a už nemůže dál. Už prostě nemůže stát bez toho, aniž by něco řekla. Je čas, aby Marcel odešel a oni dva si promluvili, aby mu dala pocítit, že to přehnal a že zašel příliš daleko. Stejně tak jako on jí to dával pocítit snad pokaždé a hlavně dnes.
Přijde k Marcelovi i přes to, že se nepohnul téměř z místa. Přiloží mu ruku na hruď tak nějak automaticky, jako kdyby prostě očekávala, že se po něm vrhne za to všechno, avšak ruku zase hned stáhne. Požádá ho, aby odešel a je to bolestivá žádost. Musí vidět v jejích očích, že už další jejich hádku nezvládne, že už nemůže v tom nadále pokračovat. Naštěstí ji vyhoví za což je ráda, ale odvděčit se mu za to nijak nemůže, možná ani nehodlá, protože sám toho dnes řekl a nebo neřekl dost. Neodpoví mu na žádné z jeho slov a sleduje ho až do momentu, co se za ním zavřou dveře a konečně zůstanou jenom oni dva v pokoji.
Trochu prudce se k němu otočí čelem a postoupí těch pár kroků k němu, ale i tak mezi nimi nechává jistou mezeru. Nebojí se ho, nemá obavy z jeho reakcí, ale i pro svou jistotu si od něj udržuje odstup. Pozvedne ruku a zřetelným hlasem k němu promluví. Není v tom žádná jemnost a lze vidět, že ho nehodlá dnes šetřit, že se nenechá od něj umlčet a že jí právě teď bude poslouchat, i kdyby se mu to sebevíc příčilo. Nenechá ho odejít z bytu dokud mu neřekne všechno, co má na srdci. Musí mu jasně dát najevo, že pokud má jejich vztah fungovat, tak ji musí respektovat stejně tak, jako ona jeho, že ji musí alespoň trochu poslouchat a hlavně, že není žádná jeho výstavní trofej ve skříni, kterou vlastní a nad kterou má moc. Není úplně tou stejnou ženou, kterou potkal a dost dlouho dělala tak, aby mezi nimi nevyvolala spory, aby ho usmírnila. Dnes se však zdá, že je tomu konec, že zatraceně záleží i na tom, co chce ona a ne on. A že to hlavně není jenom o něm, že nemůže být tak sobecký, protože to on právě je. Jeden z nejvíce sobeckých lidí, které kdy poznala, ale nenechá ho, aby si myslel, že ji může kontrolovat. Nezarazí ji fakt, že ji poslouchá, že mlčí. Když jsou sami, tak to dokáže, dokáže ho jak se říká „uzemnit“, ale ona chce, aby ji poslouchal i v přítomnosti jiných lidí...i kdyby jenom na chvíli.
Odmlčí se a ztěžka oddechuje, když se mu intenzivně dívá do očí a nehodlá ani na vteřinu uhnout pohledem. Vpíjí se do jeho očí, stejně tak jako on se vpíjí do těch jejích. Rty má pevně spojené k sobě a vyčkává na jeho reakci. Lze zahlédnout, že však ještě neskončila, že její trpělivost právě teď není na místě a že má toho ještě mnoho na srdci, avšak mu dává prostor, aby k tomu mohl něco říct. I když je upřená jen do jeho očí, tak nelze periferně zahlédnout, jak se jeho tělo napnulo a že jejich střet se stane hádkou při které bude vyčteno příliš mnoho věcí. Právě teď překračovali hranice toho druhého a ani jeden z nich nedokázal ustoupit, protože on byl na to až příliš tvrdohlavý a ona mu musela dát najevo, že ji nevlastní, že nikdy nebude dělat věci tak, jak si on přeje.
Avšak musí uznat, že ji překvapí tón se kterým sní mluví a fakt, že na ni zavrčel. Nevyvede jí to z míry jenom nemá ten pocit, že by to už někdy zažila, že by si to k ní dovolil. Vztek, zlost? To nebylo nic neobvyklé, ale aby na ni vrčel? A přesto, co se k ní rozejde se nepohne ani o milimetr dozadu či do strany. Zůstane pevně stát na místě a stále pozoruje jeho tvář do které je přímo ponořená. Možná by se měla bát, možná by měla ustoupit, protože právě teď to vypadá, jako kdyby jí chtěl opravdu ublížit. Jenomže ona mu věří, věří mu více, než komukoliv jinému. Nikdy by jí neublížil, neudělal by něco takového, i když má problémy se sebekontrolou. Tohle nebylo ani zdaleka o její statečnosti, ale o její důvěře vůči němu. Nepohne ani hlavou, jen se mu dívá do očí, když na ni promluví. Může cítit jeho dech na své tváři, může přímo z jeho těla cítit tu zlost a zapálenost do věci, kterou nemůže identifikovat. Stejně tak jak Klaus může cítit její neodbytnost, její vytrvalost a neústupnost. A na konci toho všeho vztek, který se ji stále drží. Pohled nezmění ani ve chvíli, kdy může v jeho očích spatřit to, co nedokáže identifikovat, rozpoznat. Ta věc, která je klíčová pro fakt, proč ji nemůže snést v Marcelově přítomnosti. Trhne sebou, jen co ucítí jeho stisk na své paži, jako kdyby protestovala po jakémkoliv fyzickém doteku. Než se stihne z jeho sevření vymanit, tak už cítí nátlak na svou mysl. Cítí, jak se jí snaží dostat do hlavy a ona se nemůže bránit, nemůže s tím nic udělat. Sevře víčka pevně k sobě a vydechne do prostoru, než se ocitne někde naprosto jinde.
Ví o sobě. Její mysl je však zastřená, jako kdyby to nebyla ona a zároveň byla. Kráčí po ulici a v sobě má všechen vztek, všechnu zlost, něco, co jí nepatří. Tohle není její tělo, tohle není ona. Dívá se na vzpomínku očima někoho jiného, jeho očima. Stejně tak cítí každý jeho pocit, jako kdyby právě teď se stala jím, ale její duše byla stále její. Právě teď myslela sama na sebe, dalo by se říct. Byla to doba, kterou si velmi dobře pamatovala a kterou by raději chtěla celou vymazat. Doba, kdy jí zlomil, ale teď za něj může cítit, že to tak nechtěl, že to nebylo správné. Dívá se na bar, který tak dobře zná, který je jejím domovem, ale to není to jediné a podstatné, co vidí. Má možnost se podívat na svůj vlastní odraz, který byl v přítomnosti Marcela. Něco, co si taky velmi dobře pamatovala. Teď to však necítí za sebe, ale za něj. Chce se jí zakřičet, ale nemůže, chce s tím něco udělat, ale drží se stranou. Může pozorovat samu sebe, jak se směje, jaký má výraz ve tváři a jak moc blízko k Marcelovi je stejně tak jako on k ní. Na tohle všechno díky jeho mysli byla zaměřená a přesně dokázala cítit všechno, co v tu chvíli cítil on. A potom? Ten okamžik, kdy se chytnou za ruce a jejich prsty se propletou….a ona se jim nechá vést. Nenávist vůči němu...to je všechno, co teď vnímá. Hluboká a spalující nenávist, která proudila v každém kousku jeho těla. A v další sekundě byl pryč, nemohl se na to už nadále dívat.
Otevře oči a mírně se hlavou odtáhne, přičemž se mu podívá do očí. Ty její se lesknou a odráží se v nich světlo z pokoje. Nedá se říct, že by její hněv ustál, ale její pohled na celou situaci se změnil.* Neměla jsem tušení, že jsi viděl právě tohle. *Pronese tichým hlasem a hned na to přijde další hluboký nádech. Neustoupí ani po tom, co pustí její ruku. Stáhne ji zpět k tělu a tentokrát odvrátí od něj zrak. Podívá se někde za něj, jako kdyby potřebovala všechno, co viděla a co zjistila vstřebat. Odmlčí se, když na ni promluví i přes to, že chce něco říct. Dá mu však prostor, protože ve většině případech je to spíše ona, kdy mluví. Když se z vlastní vůle k tomu rozhodl, tak ho nechce přerušovat. Semkne rty k sobě, ale ani zdaleka ne pevně. Spíše je to jenom reakce na jeho slova, když ji připomíná jak se usmívala a vypadala šťastně. A ani zdaleka to nepatřilo jemu, ale někomu, koho nemohl ani cítit. Nebyl to on při kterém se zdálo, že má všechno a více nepotřebuje. Pootevře ústa, když jí řekne, že respektoval její rozhodnutí, kdy si vybrala jeho. Tohle nemůže myslet vážně. On to respektoval? Vždyť se jí zeptal, co chce a ona mu dala jasnou odpověď. Co vůči tomu znamená jeden malý moment s Marcelem? Ignoruje všechno okolo a je stále zahleděný do chvíle, kdy se objevil ve špatný čas na špatném místě. Ano, rozumí tomu, že je zraněný, ale zeptal se jí někdy na ten den? Pokusil se snad o to, aby vypadala stejně tak šťastně jako v ten den? Má chuť vykřiknout, zastavit ho a říct mu všechno od srdce, i kdyby mu měla sebevíc ublížit. Opět je to jenom o něm, ne o ní...nikdy to není o ní, nikdy. Zůstane napříč tomu mlčet a naslouchá mu, protože to je vždy, co dělá, naslouchá. A on si toho neváží. Chtěl ji chránit? V jednu dobu to tak příliš nevypadalo, ale věří mu to, nebude protestovat, protože všechno, co řekne mu věří. Neodvrátí pohled ani ve chvíli, kdy připomene, že se drželi za ruce...ani, když si uvědomí význam toho malého gesta u dvou lidí, kteří k sobě mají jisté city. Nakloní hlavu mírně do strany, když sleduje jeho oči a opět se do něj pohledem vpíjí. Chápe to, chápe, proč je nechce vidět spolu, protože sám si uvědomuje, že on ji tohle nikdy nedal a nemůže vystát pomyšlení na to, že by se znovu takhle usmívala díky Marcelo, ne díky jemu. Už – už chce něco říct, ale on pokračuje. Tentokrát netuší, co jí chce říct, kam tím míří, ale poslouchá ho. Vydechne, když se zmíní o tom, že zabil nějaké vlkodlaky, ale nepřijde nic, čím by ho za to odsuzovala. Nelíbí se jí to, příčí se jí to, ale to není to, co by dnes večer mělo být vyřčeno. Konečně se jejich pohledy znovu setkají. Musí se znovu nadechnout. Je alespoň ráda za jeho upřímnost, že jí řekl o tom všem, že jí konečně ukázal důvod toho, proč jedná tak, jak jedná a že s tím nemůže nic udělat, protože je to zakořeněné hluboko v něj. Jenomže ona nedokáže být mírná, nedokáže právě teď zbourat tu zeď, kterou postavila...ne, kterou postavil on, když jí nehodlal ani na chvíli poslouchat. Sevře rty pevně k sobě až se jí napne čelist, když zmíní, že tohle bylo necitlivé. To, že zabil vlkodlaky? Ano, to má pravdu. Po dlouhé době může uznat, že to bylo opravdu necitlivé, ale neuvědomuje si jednu, zásadní věc. A znovu, když chce něco říct, tak ji přeruší. Podívá se na něj trochu nechápavě se svraštěným obočím, zda tohle myslí vážně. Zavrtí nad jeho chováním hlavou a rozhodne se k tomu, že s ním půjde jenom z principu. Nebylo by dobré, kdyby tady zahlédl Claire. Nechce se jí, upřímně nechce s ním strávit dnešní večer, ale udělá to. Otočí se k němu zády a přejde ke skříni, kde nahází pár věcí do tašky. Rozejde se ke dveřím, aby odešla z bytu, ale nedá jí to. Musí něco říct, musí i on pocítit to, co cítí ona, aby si jisté věci uvědomil. Nebude mlčet, už ne. Otočí se k němu čelem.* Víš, co ještě bylo opravdu necitlivé? *Dá důraz na poslední slovo, aby si snad dobře zapamatoval, co mu teď řekne.* Vrátila jsem se ze své smrti a na první, co jsem myslela bylo to, že musím jít za Elijahem mu říct o tobě, vyřídit tvůj vzkaz, zatímco můj vrah byl stále tam venku.* Ano, šla nejdříve za Sophie, ale jenom proto, aby se dala trochu do pořádku, aby jí trochu pomohla, ale stále myslela jenom na jedno. Na něj.* A já šla...hned na druhý den jsem šla. Udělala jsem to, co si po mě chtěl a potom? *Opět musí nabrat vzduch do plic. Jeden by čekal, že bude mít očí plné slz, že její bolest bude silnější, než cokoliv jiného. Teď to ale nebylo, byla k němu tvrdá.* Setkali jsme se po tvém návratu a co jsem dostala? Pamatuji si všechno, co jsi mi řekl. Jsem člověk, nikdo, nic. *Zopakuje a tentokrát lze v hlase slyšet bolest. Může na ní vidět, že tohle si bude vždy pamatovat, vždy to bude mít na paměti. Nechtěla se k tomu nikdy vracet, otáčet se do minulosti, ale má toho zkrátka dost.* Já tě prosila, aby si přestal... a ty si nepřestal, nechal si mě v tom, Klausi. *Postoupí k němu o něco blíže a stále se mu dívá do tváře.* To bylo necitlivé. *Zavrtí hlavou a otočí se, přičemž se znovu rozejde ke dveřím. V levé ruce svírá tašku se svými věcmi a pravou rukou uchopí kliku. Neotočí se k němu, ale znovu promluví. Musí to říct, musí mu to říct, protože když to neřekne dnes a tady, tak pravděpodobně už se k tomu nikdy nedostanou.* Vzpomínka, kterou si mi dnes ukázal...*Vydechne ty slova tak těžce, jak jen to lze.*...to byl tvůj pohled. Ale neviděl si to, co bylo předtím, neviděl si nic z toho, co bylo uvnitř mě. *Sklopí zrak k zemi. Nemůže se na něj teď ani podívat, protože je pro ni tak těžké snést to, jak moc sobecký je.* Já se nesmála. Pořád jsem musela myslet na to, co jsi mi řekl a on se mě snažil rozveselit. A taky to udělal...viděl si zlomek toho. Pořád jsem však měla v hlavě tebe, to, co se stalo. Myslela jsem, že jsi dost starý na to, aby si věděl, že věci, které jsou na povrchu nemusí být i uvnitř. *Natočí hlavu do strany a i část těla, aby se na něj mohla ohlédnout.* Nemůžeš ho nenávidět za to, že udělal něco o co ty ses nikdy nepokusil. A i přesto jsem byla s tebou šťastná, usmívala jsem se. Možná to nechceš vidět a možná to pro tebe tolik neznamená, protože jediné, co tě zajímá je něco, co se stalo před několika měsíci. *Otočí se a konečně otevře dveře. Opustí byt a nečeká na něj, právě naopak. Přidá do kroku a sejde v rychlosti schody. Venku nasedne mlčky do jeho auta a po celou dobu jízdy se dívá buď před sebe anebo z okýnka ven.*

ABATTOIR

*Nekonečné ticho...to bylo to, co oba doprovázelo. Nelitovala však toho, co mu řekla, nelitovala ničeho s čím se mu dnes přiznala, protože ani on nelitoval svého chování vůči ní. Nikdy netušila, že bude pro ní tak těžké být v jeho přítomnosti, nikdy netušila, že přijde den, kdy by ho opravdu vedle sebe nechtěla. A nejhorší bylo, že teď nechtěla, ale taky nemohla udělat situaci ještě horší, díky jejímu návštěvníkovi v bytě. Možná je to ale dobře, že všechno bylo řečeno, že oba měli tu šanci říct, co je trápí a co mělo být řečeno už dávno předtím. Byli už dost daleko v jejich vztahu na to, aby se to dalo nějak měnit. Možná k němu byla až moc tvrdá, když mu řekla, že se o to nepokusil, jako kdyby nikdy nic neudělal, což nebyla pravda. Ale taky neměla ten pocit, kdy by usiloval o to jí vidět šťastnou, aby ji viděl usmívat se a jeho to těšilo. Možná to mezi nimi nebylo až tak silné, jak si myslela, možná se spletla, což jí zraňovalo. Jakmile zhasne motor, tak hned otevře dveře od auta. Zavře dveře, vezme si své věci a jde do Abattoir, aniž by na něj opět čekala. A proč by měla, když bylo pro ní tak těžké být v jeho společnosti? Nohy ji vedou samy směrem k jeho pokoji. Zná to tady už tak dobře, že by dokázala i poslepu najít jeho pokoj...byla tady jako doma. Může ho přímo cítit za zády, jako kdyby se ji snažil dohnat a ona mu chtěla zase utéct. Jeho kroky však byly rychlejší, nejprve srovnal tempo zároveň s její a poté už ji stál v cestě. Zastaví se, jakmile ucítí jemný dotek na svém rameni. Cukne sebou trochu na náznak, že jí to není příjemné, ale nesnaží se ho ani setřást. Nechá ho, aby jí sjížděl pomalu prsty k předloktí. Na jednu stranu to nechce, ale na druhou stranu je pro ni jeho dotek něčím mimořádným, něco, co je jí proti srdci odmítnout, protože pokaždé, co se jí dotkne se cítí nejenom úžasně, ale hlavně v bezpečí. Mlčky na něj zírá a nesnaží se popřít jeho slova, která jsou rozhodně pravdivá. Připomene jí něco na co dnes úplně zapomněla. Něco, co s ním chtěla oslavit, moment, kdy svou radost chtěla sdílet s někým, kdo pro ni tolik znamená. Jenomže nejhorší na tom bylo, že už to nechtěla...nechtěla, aby se vůbec snažil. Když začne uvolňovat stisk, tak automaticky začne od něj odtahovat ruku, protože si nemůže pomoct.* Nemusíš, nechci. *Odmítne ho a odtáhne se od něj, přičemž postoupí do strany, aby ho mohla obejít.* Jdu si lehnout. *Oznámí mu bez žádné barvy hlasu a odvrátí od něj pohled. Obejde ho a pomalu jde po schodech nahoru. Nedívá se za sebe, neohlédne se za ním, protože tu potřebu nemá. Stejně tak jako se neohlédne ani do jiných stran, takže nemá šanci všimnout si přítomnosti jeho sestry. Právě teď mu neříkala pravdu, není pravdou to, že to s ním nechce oslavit, protože to je přesně to, co si tak moc přeje. Chtěla s ním sdílet radost z toho, že získala titul, že konečně dosáhla toho, co chtěla. Odejde do jeho pokoje a zavře za sebou dveře. Odloží tašku s věcmi do křesla a hned na to jde do koupelny, kde se zapře obouma rukama o umyvadlo a skloní hlavu. Vlasy má přes tvář a oči zavřené. Tolik jí mrzí to, jak to dnes skončilo, co všechno se stalo, ale asi to tak mělo být a osudu nelze utéct, protože si tě vždycky najde. Pustí vodu a přiloží si ruku ke rtům, přičemž jí z očí spadne pár slz. Chvíli tam jen tak stojí s v hlavě si přemítá všechno, co se stalo od chvíle, co Marcel odešel. Uváží, že by měla jít do sprchy a tak i udělá. Jakmile si lehne do postele, tak se převrátí na bok tak, aby byla zády ke dveřím a i tak od něj, až se vrátí, pokud se vůbec vrátí. Bohužel nemůže usnout, nejde jí to, protože jí stále koluje v hlavě všechno, co jí tíží. Zavře oči, ale i tak nemůže usnout...možná se snaží na něj nečekat, ale její podvědomí jí to nechce dovolit. Chce vědět, zda se rozhodne ji v tom nechat a nebo se k ní připojí.*

*Dávno stratená sestra, ktorej pred tisíc rokmi nanútil svoju krv a potom zabil všetky jej šance k životu, ktorý mala rovno predo dvermi. Teraz aj predtým, vie, žeby sa nerozhodol inak, žeby neoľutoval rozhodnutie, ktoré znamenalo ochranu ich rodiny – už vtedy roztrhanej na kúsky. Nemohol to vedieť, akoby aj? Zo všetkých ľudí a čarodejníc v tej dobe on a jeho súrodenci zavítali práve do krajiny, kde žil niekto, koho nikdy nemali šancu spoznať, aspoň väčšina z nich. Možno len náhoda, patetická, ironická, trpká a nevysvetliteľná zhoda náhod. Nič viac. Vtedy, aj dlhý čas potom to bola len pomsta, ktorá ju k nemu poháňala, odplata a všetka zlosť, ktorá nikde nezmizla, ktorá sa nevyparila do vzduchu, pretože pri tak zakorenenej a hlbokej nenávisti to prosto nebolo možné. Nedôveroval jej, nespoľahol by sa na ňu ako na žiadneho zo súrodencov a aj napriek tomu ju napokon prijal. Napriek všetkému ho mohla nazývať bratom a on ju sestrou. Aké prosté, až jednoduché do dnešných dní, do hodín plných tmy, ktoré sa skracujú rýchlejšie, než by hocikto z nich chcel. Hlavne pre nich – pre rodinu.
Najskôr žiadny dôvod, aspoň nie patrný či viditeľný pre každého pozorovateľa. Len istá časť v jeho vnútri nie celkom spolupracujúca s podobnou myšlienkou. S čo i len sekundou hľadiac tak otvorene do jej tváre, pretože tu nebolo nič, čo by musel ukrývať za chrbtom, takmer nič. Zľahka prejde dlaňou a prstami po železnom povrchu zábradlia, ktoré prakticky lemovalo okraje poschodia niekoľko metrov nad dvorom pod nimi. Jeho výraz je poniekiaľ uprený, zabraný do všetkého prechádzajúceho aj budúceho, snáď trochu i v prítomnosti hľadiac jej zboku na časť tváre. Pri jej otázke len potichu vydýchne niekam pred seba už automaticky prechádzajúc očami letmo dole po miestnosti.* Nie sú tu snáď vždy? *Trochu podvihne obočím pod otázkou, ktorá prakticky vôbec nepotrebovala odpoveď, nakoľko bola daná už od samého začiatku.* Je ťažké sa ich zbaviť s menom Mikaelson na krku. *Prenesie neurčito, ba priam prosto, akoby podobné otázky naozaj ani nestáli za zmienku. Jeden kútik pier sa mu však v ľahkom pobavený natočí  dohora, prakticky len podčiarkujúc samotnú náplň jeho slov.* Avšak nič, čo by sa, ako večne, nedalo vyriešiť niečiou smrťou...*Bolo jednoznačné, že tento komentár práve patril jednej a určitej osobe, i keď tu stálo mnoho ďalších, ktorým by doprial presne rovnaký osud.* Robí to tak mnohé okolnosti, povedzme, menej komplikované. *Mykne nad tým napokon zbežne plecami, než sa kútikom oka opäť kradmo zahľadí práve na ňu. Bol si vedomý toho, že mala vlastné dôvody, prečo s ním chcela načať tento rozhovor a žiadne úvahy o jeho problémoch to rozhodne neboli.* Iste, tvoju výraznú prítomnosť v tomto sídle som už stačil postrehnúť. *Odvetí, akoby to snáď bolo len pár týždňov, odkedy žijú pod jednou strechou v dome, ktorý už dávno predstavoval Mikaelson rezidenciu, predstavoval miesto, ktoré by mohli nazývať domovom. Miesto, ktoré pre nich už od príchodu do mesta, chcel.* Rovnako ako tvoju ne-potrebu po prediskutovaní tohto malého presunu. Mám tvoj nezáujem vnímať ofenzívne, drahá sestra? *Jeho tón je pomerne pobavený, nakoľko obaja musia vedieť, že žiadne otázky sťahovania by spolu s najväčšou pravdepodobnosťou tak ľahko nepreberali.*  Vyzerá to tak, že ťa vlastný priestor rýchlo omrzel. *Dodá napokon poniekiaľ uštipačne, než sa na niekoľko krátkych sekúnd opäť odmlčí a jeho výraz sa prenesie na jemné zaujatie. Nepatrne pootvorí pery a zadíva sa prázdne pred seba, neupriamujúc zrak na nič konkrétne. Áno, veľmi dobre si spomínal na ich hádku nie dlho pred jeho smrťou,  na hádku, v ktorej ju zmohli všetky tie malicherné a patetické emócie, ktoré u nej celkom zakryli holú realitu, zatemnili ju a nepustili späť na svetlo sveta. A vtedy mu tak prišla – slepá, naivná, patetická.* Často mávam ten nepríjemný zlozvyk. *Akurát nikto, okrem neho, si to nanešťastie neuvedomuje, a tak po väčšine času jeho pravda zostáva len „jeho“ pravdou, ako to mnohí nazývajú. Pomaly sa vráti späť k sarkazmu, ktorý ním mierne oplýval, nie však do hĺbky, kedy by siahal na fakt, že jej už nič z toho, výnimočne, nezazlieva.* Mám tvoju ľútosť vnímať ako ospravedlnenie tvojej nedôvery? *Opätuje jej pod nakrčeným obočím pohľad zvraštiac letmo čelom.
A potom prišla časť, o ktorej netušil, vlastne predtým ani nemal záujem počuť a predsa len mlčky načúval každému jej slovu. Ako ubiehali, tým zbytočnejšia mu celá situácia spred storočí prišla, tým zbytočnejšia sa mu zdala jej smrť a následná nenávisť voči nemu a jeho rodine. Avšak, žiadne nedorozumenie, žiadne nevybavené dlhy, nič z toho. Len ďalšia prekliata čarodejnica, ktorá sa viac ako o svoj život stará do životov iných, ovplyvňuje ich, manipuluje nimi. Jej pravé dôvody možno zostanú záhadou, avšak následky si všetci ponesú so sebou. Na niekoľko sekúnd sa opäť zadíva na jej tvár, respektíve rovno do očí, ktoré teraz upäto hľadeli niekam dole.* A na konci dňa sa naši najvernejší spojenci obrátia v našich najhorších nepriateľov. *Prenesie tichším podtónom v hlase po krátkej chvíli ticha, ktoré bolo to jediné, čo sa ozývalo priestorom. Pochmúrny až zmraštený výraz, nechuť vpísaná v každej črte na jeho tvári.* Poetické. *A zbytočné, priam tragické z istej stránky. Iste, nebolo žiadnym pozitívnym a dobrým zistením, že celé tie roky, cez všetko to, čo mu sama ukázala, nič z toho nikdy nemusela zažiť. Netvrdil by, žeby s nimi bola vždy spokojná, ale nemuseli by si po tisícročí pokladať podobné otázky, pretože by nikdy nemali súrodenca, ktorý ako dieťa zomrel a o ktorom sa nehovorí. Spojí pery pevne k sebe a trochu ťažkopádne natočí hlavou do strany.* Bola si vytrhnutá z rodiny a neskôr navrátená späť do nej.  *Či už si niekedy niečo podobné priala alebo nie. Možno v nočných morách, možno by jej myseľ nikdy nedokázala vyjsť s podobnou predstavou, že monštrá, ktorými tak opovrhovala mali rovnakú krv, aká jej tiekla žilami.* A jediným, hlavným dôvodom tohto návratu je skutočnosť, že som z teba pred tisíc rokmi spravil niečo, čo si nenávidela. *Vydýchne bez hocijakého náznaku irónie, či sarkazmu, než zľahka našpúli spodnú peru a nepatrne podvihne obočím.* Ak mi chceš za toto svoje malé navrátenie poďakovať, tak môžeš. *Prenesie len ledabolo, akoby pomimo hlavnej témy, pričom hodnú chvíľu zostane mlčať, akoby nezmohol nič viac, než prizerať sa jej nenávisti, ktorá tento krát už výnimočne nebola smerovaná k nemu.  A popravde, nebolo to nič prekvapujúce, nič čomu by sa mohol čudovať. Preto to ani nerobil. Trochu sa uškrnie, ako opomenie jej smrť, pretože zabil už príliš veľa ľudí na to, aby si mohol pamätať na každého.* A mrhať tým tak prebytočný čas? *Nezaujato ohrnie perami a pomaly pokrúti hlavou zo strany na stranu.* Nejaká čarodejnica by toho nebola ani hodná. *Komentuje nakoniec poniekiaľ sucho, než sa trochu zaprie o zábradlie, ktoré mal pod rukou a opäť uprie zrak pred seba do priestoru.* Mám ale domnienku, že to nebolo všetko, o čom si chcela hovoriť...

*Po tom všetkom, Alisea bola jeho sestrou. Časť z neho ju prijala už dávno, akceptovala, vnímala ako súčasť ich nie vždy najšťastnejšej rodiny, ktorá zákonite často nestojí po svojom boku. Tá druhá sa na ňu stále dívala cez tmavé sklo, cez prekážku, ktorá mu vždy bude brániť úplne sa otvoriť tak prostej myšlienke. Nebola Rebekah, ani Elijah...Už zďaleka nie Kol, či Finn. Nemohol ju priradiť ani k jednému zo súrodencov, ktorých poznal od detstva, pretože nenávisť a nevraživosť, ktorá sa pre ňu stala poháňadlom k pomste voči jeho osobe, nedokázala byť ututlaná. A vlastne úplne nikdy ani nezmizne. Vždy tu bude isté zrnko z toho, čo bolo, z minulosti, ktorá mala množstvo tvárí, ako sa ukázalo nedávno, z tak prepletenej a zradnej časti ich životov, ktoré sa raz stretli, než práve on, ako si ona celé storočia myslela, ten jej zničil, pošliapal a stiahol po najhlbší povrch, na ktorý sa nedá ani len dohliadnuť. Alisea ju opustila. Odsotila pomstu a hnev, ktorý koloval v jej najhlbších útrobách a nechala ho prejsť bránou, z ktorej najskôr nebolo cesty späť. Obaja sa s tým zmierili, s myšlienkou, že veci sa dejú a osoby ako oni, si ubližujú, chcú sa zničiť pre svoje vlastné záujmy, pre tak patetické dobro, ktorému veria. A ona vo svojom živote verila už mnohým veciam, bohužiaľ, viac nešťastne než naopak. Jej život predtým tak nebol nič iné, ako holé klamstvo, slová klamárov, ktoré pasovali do seba ako kúsky skladačky, ktorú dokončili rovno pred jej očami, zatiaľ čo ona si nevšimla vôbec nič.
Znovu získala všetko, čo mala, keď jej to on vzal a ešte niečo viac. Pravdu. Mala byť vďačná, musela cítiť istú spokojnosť nad faktom, že nakoniec poznala pravú stránku príbehu, ktorý dovtedy vkladal vinu práve na jeho plecia. Lenže bol on ten vinný? Bol tým, za koho ho označila? Možno jeden-jedinkýkrát cítil emóciu, akou bolo previnenie, cítil ten chabý a malicherný tlak niekde hlboko v hrudi, zatiaľ čo cez privreté pery netušil, čo dodať. V moment, keď sa dozvedel, že bola tehotná, že jej zabil dcéru, ktorú čakala, že zabil aj vlastnú krv bez toho, aby to vôbec tušil. Chápal to, musel to chápať, pretože jeho vlastná dcéra bola v tej dobe v ohrození, jeho nepriatelia šli po jej živote, po jej malom bití ešte skôr, než sa vôbec narodila. A podarilo by sa im to, vyšlo by im všetko, vrátane smrti ich oboch, pretože on nemal moc s tým nič urobiť, nie v ten deň, v ten večer. Alisea tiež nemala, keď ju zabil, premenil v niečo, čo nenávidela, čo chcela zničiť. Bol to jej trest, pretože aj smrť by bola príliš milosrdná cesta. Na konci dňa bola však práve ona tá, ktorá ho priviedla späť, ktorá ho vytiahla z druhej strany, než by sa zrútila a prekazila matke plán, ktorý by ho najskôr zničil. Nikdy však nepremýšľal nad tým, čo bolo pravým a hlavným motívom tejto jej snahy. Cítila sa zodpovedná? Alebo len chcela priviesť svojho brata k životu? Mali ďaleko od toho, aby sa mohli kedy nazývať typickými súrodencami, pretože hocičo, čo už medzi nimi bolo, z konečného hľadiska ani nedávalo zmysel.
Ticho, nekončiace rady myšlienok, slov, ktoré mohol povedať inak, či vôbec. Na druhej strane Marcel, Camille, od ktorej ho delila len hrubá stena a pocit nechuti tisnúci sa priamo na špičku jeho jazyka. Nestaral sa, či to dáva najavo, nestaral sa, či svoje nie práve najvhodnejšie rozpoloženie práve vkladá do rozhovoru so sestrou. Nevybrala si ten najlepší čas, ale najskôr bol jediný, ktorý po tej dobe obaja našli.  Nechcel sa však hádať, nie znovu, nie ak dnes bolo všetkých hádok viac než moc a jeho únosnosť, či akákoľvek zdržanlivosť pri ďalšom možnom výbuchu, či rozhorčení, dávno vypršala. Problémy sa nevyparia niekam do vetra, budú sa niesť za ním ako ťažké okovy, ktoré nemôže sňať dole, neprestanúc ho nasledovať nikdy, dokonca ani v deň, keď mu čarodej, s ktorým má jeho vlastná sestra dieťa, prebodol srdce kolom. Možno preto bola jej otázka tak ironicky úsmevná, povrchná a prostoreká. V ich rodine a pri ich mene sa však niesla ako čierna vínová muška v tom najdrahšom ročníku. Nepatrne pootvorí ústa a na niekoľko sekúnd od nej odvráti pohľad opierajúc sa rukami o zábradlie a zahľadiac sa niekam do dvora.* Povedzme, že to máme v krvi. *Dodá napokon monotónne, skoro bez tónu, akoby bol s tak holým faktom zmierený až príliš dlhý čas. Ako náhle sa Alisea stala členom ich rodiny, všetko automaticky prešlo aj na ňu, možno to napokon bola len nejaká kliatba, ktorej ani jeden z nich nemohol ujsť, skryť sa pod plášť a tváriť sa, že ho obišla. Ľudia ich nenávidia, odcudzujú, nemajú za nič iné, než monštrá, ktoré nemali byť a dokonca aj im podobní sa nikdy nezavďačia, vždy nimi budú opovrhovať. Presne to bola cena ich mena, cena byť Mikaelson.
Existovalo vôbec jednoduchšie riešenie situácie, než niečia smrť? Pochyboval by o tom. Nikdy nemal problém ušpiniť si ruky krvou, nikdy nemal problém zabiť osobu, ktorá mu stála v ceste a práve v tejto chvíli, popravde, nemal chuť na nič iné. Mohol by ísť za Marcelom, mohol by ho roztrhať na tie najmenšie časti, ale jediné, čo by dosiahol, by bola jej nenávisť. A on naozaj nepotreboval...Viac nenávisti v živote, hlavne nie od nej. Kútiky jeho úst letmo cuknú do strán, ako nad tým Alisea pretočí očami, pričom zľahka ohrnie spodnou perou a zrakom prelietne po jej tvári.* Slová a vyhrážky...Jedno veľké plytvanie. Ale to niekto, kto tisíc rokov nechcel nič viac, než moju hlavu na kole, viac ako dobre vie. *Pokrčí slabo plecami nad holým konštatovaním, ktoré sa touto dobou už nestávalo ani len negatívnym. Bolo to niečo ako prach, ktorý usadol na holej dlážke, ticho, ktoré nastane po väčšej búrke, tichá tma po rušnom dni.
Sídlo ich rodiny, miesto, kde žili, malo byť domovom im všetkým, domovom, ktorý pre nich chcel, aby už nikto nebol sám. Elijah, Rebekah...Prišli sem za ním, za Hayley a dieťaťom, ktoré niesla pod srdcom, pretože nech ich vzťahy boli už hocijaké, rozhodli sa stáť pri sebe v ústrety spoločnému nepriateľovi. Dnes to bolo, poniekiaľ, zmarenejšie, rozpadnutejšie, stále však nie celkom ticho, stále nie prázdno ako v domove, ktorý sa jeho rodina rozhodla nechať napospas. A práve Alisea bola jeden z hlavných dôvodov. Jej príchod im mohol pomôcť, alebo ich mohol rozdrviť, možno bolo osudom, že sa neudialo nič z toho. Letmo nakrčí obočím v momente, čo sa zmieni o jeho smrti. Skoro melodramatická reakcia, hlúpy tik, ktorý zostal niekde v jeho tvári, v jeho nervoch, ktoré reagujú na podnety. Na krátku chvíľu zíde zrakom k svojím rukám, ktorými sa podopieral povrchu čierneho železa, než sa jeho výraz zjavne vyprázdni pri spomenutí ich najstaršieho brata, na ktorého mali spadnuté všetci z nich, ktorý sa zaplietol do vlastnej hry tak hlboko, že preňho bolo už nemožné nájsť cestu von. Bolo mu ukradnuté, či bol niekým ovplyvnení, či ho poháňala zlosť, nenávisť alebo staré krivdy, jeho osud bude na vlas rovnaký osudu ich matky, ktorý je už daný. Jeho čelo je napnuté, pery stiahnuté do úzkej línie pri počúvaní jej slov, ktoré zďaleka nelichotili jeho ušiam. Bol to Finn, ale nič z toho neznalo ako on. Iste, chcel ich zničiť, zabiť, zbaviť svet tých monštier, ktorými nazýval súrodencov, ktorými opovrhoval, avšak nie týmto štýlom. Koniec koncov, nikdy ho nevidel bez emócií, nikdy neokúsil pohľad, ktorý by tak veľmi zaváňal iróniou. *
Elijah sa mal postarať o Finna už na začiatku, lenže jeho podradné a márne šance tejto rodine boli najskôr dôležitejšie, než holý rozum a zmysel. *Komentuje svojím zvyčajným arogantným tónom, akoby snáď pohŕdal jeho rozhodnutím, akoby bol rozhorčený sám na seba, že mu to dovolil. Nikto mu viac nemohol tvrdiť, že ich brat má šancu, pretože on sám mu nehodlá žiadnu dať.* Každopádne, je potešujúce, že ti tvoja rodina príde okrem problémov občas aj k prospechu, sestrička. *Prenesie poniekiaľ uštipačne, pričom posledné slovo nie je nič viac, než jasne počuteľné rýpnutie. Možno vtedy sú najsilnejší, možno práve vtedy nemusia mať obavy pred svojimi nepriateľmi a démonmi, ktoré ich prenasledujú – keď sú pokope.
Spomenul si na moment, kedy stáli naproti sebe, každý tvrdiac svoju pravdu, vidinu, ktorá sa mu zdala tou pravou, tou jedinou a hlavnou. Mohol cítiť jej zlosť, lenže tá jeho bola väčšia, tá jeho presahovala medzí, pozerala sa z výšky na jej naivitu. Nebolo prekvapením, že mu nedôverovala, že mu nedokázala uveriť ani pol slova, keď jej tvrdil, že ľudia, ktorým dôverovala bezprostredne, sú tí, ktorí ju celý ten čas ťahali za nos. Jeho súrodenci by si najskôr mali zvyknúť, že jeho pravda skoro nikdy neminie, všetci by sa tým vyšli mnohým problémom, ktoré zákonite nastanú. Kuriózne podvihne obočím a s ľahkým pobavením vpísaným v očiach otočí hlavou znovu jej smerom.* To by bol snáď prvýkrát...Najskôr bude vážne niečo zle. *Niežeby jej ospravedlnenie neprijal, alebo ešte stále bolo nutné, pretože zo všetkých ľudí, práve k nej žiadnu zášť viac necítil. Predtým tu zostali jej časti, zrnká, ktoré sa zbierali, ale potom...Akoby ich naraz rozfúkal vzduch a on sa k tomu nemohol dotlačiť, ani ak by chcel. V druhej sekunde pootvorí ústa, akoby chcel v okamžiku niečo dodať, možno oponovať slovám, ktoré vychádzali pomedzi jej pery, lenže jediné, čo sa ozvalo priestorom bol jeho tichý výdych. Nemusela mu pripomínať niekoho, komu by svojom návrate s radosťou vytrhol hlavu od tela, ak by to niekto neurobil zaňho.* Ty nenesieš žiadnu zodpovednosť za jeho činy, Alisea. *Odvetí po chvíli už na počutie tichším hlasom, pričom sa stále letmo ohnutý pri zábradlí otočí hlavou aj pozornosťou k nej. To bol moment, kedy jej hľadel do očí, kedy jeho výraz nezvierala arogancia ani akákoľvek nechuť, len prostá a tak ohraná zmierenosť.* Preto je nemožné, aby si sa zaňho ospravedlnila. Šetri slovami. *Dodá napokon už menej príjemne zamerajúc sa opäť niekam pred seba. Akoby mal niečo povedať, akoby mu to stálo v hrdle a on nebol rozhodnutý, či to pustiť vyššie alebo zraziť späť dole. Aj on by mal šetriť slovami, lenže ak...Teraz nie, tak už nikdy. Zľahka si jazykom prejde po spodnej pere a trochu pevnejšie zovrie prsty na rukách k sebe.* A ak je to ten správny moment, pravdepodobne by som ti mal poďakovať za svoj návrat. *Vďaka bola viac ako patrná, pravdivá, pretože namiesto toho, aby to urobil v prvom momente, ho zaujímala iná vec, rozdielne hodnoty, ktoré sa časom, nejakým smiešnym humorom osudu, začali prevracať.* Kto by si kedy pomyslel, že sa ti bude tak schádzať po mojej prítomnosti. *Prenesie sarkastickým podtónom v hlase, akoby malo byť očividné, že to bolo všetko, čo mal na srdci, všetko, čo chcel dodať.
Nebolo to len holé filozofovanie, zjavne niečo, čo potrebovalo prejsť kožou snažiac sa ju stiahnuť. Minulosť so sebou vždy niesla zrady, niektoré boli väčšie, horšie od tých, čo vám stáli po boku, ktorí k vám boli najbližšie, iné letmé, skoro nebadateľné. No vždy za sebou zanechali istý pocit. Akoby po tom všetkom nezostalo vnútri človeka nič, len prázdno, nová a ďalšia diera, ktorú nemalo čo zaplniť. Ani dnu, ani von. A potom prišla tá jediná vec, ktorej sa dá chytiť – nenávisť a túžba po pomste. To bolo všetko, čo potrebovala na to, aby vstala z prachu na nohy, aby našla zmysel pekla, ktoré ju obklopovalo, stalo sa jej schránkou.* To som si patrne stačil všimnúť. *Vlastne od doby, kedy siahla na Hayley, teda jeho dieťa, po dobu, kedy bola znovu čarodejnicou, ktorá pod srdcom nosila to svoje. Nadvihne sporo obočím, pričom so zanedbateľnou spýtavosťou kradmo prejde očami na jej tvár. Nečakal snáď, žeby naozaj mohla, všakže? Ďakovať mu, že ju zabil a premenil na niečo, čo nenávidela. Chcel by určite priveľa z toho, čo mu mohla dať. Zvoľna pretočí očami a ležérne natočí hlavou do boku.* Keby...*Vydýchne pomerne sucho.* Keby sa vlkodlak bránil premene, tak ho roztrhne, drahá sestra. *Výraz mu zaveje trpký pohľad, ktorý sa dá považovať za hocijaký, len súhlasný.* Možno by bolo lepšie nechať dohady len dohadmi. *Pozrie sa na ňu poniekiaľ pevnejšie.* Nemôžeš vedieť, či by to bolo tak ideálne, ako si myslíš, aj keby sa nič z toho nestalo. *Navyše niekto to nemohol naozaj chcieť, žiť v klamstve, ktoré poznačilo všetko, čo pozná, všetko čo vie. Ani ona nie, ani jej to neveril, pretože niečo také, predsa nemôže priniesť šťastie, nič podobné tomu.
Celý ich rozhovor, akoby preťal, pretrhol detský plač tiahnuci sa z vedľajšej miestnosti za pootvorenými dverami, ktoré len čakali, než nimi niekto prejde. Akoby k sebe pútal, volal, potreboval pozornosť. Všimol si len odlesk strachu na sestrinej tvári, strachu, ktorý tak dobre poznal a zároveň bol celkom neznámy. Vedel, čo robila. Nikdy neopustí jej stranu, nikdy sa naozaj celkom nevzdiali, pretože tie obavy, to zdesenie, žeby sa jej mohlo niečo stať, je silnejšie, než všetko ostatné. Odtiahne sa od zábradlia, obe ruky už automaticky stiahne z jeho chladného povrchu, akoby ho snáď tak obyčajný cit viac niečím odpudzoval a natočí sa s pozdvihnutou hlavou smerom, ktorým sa rozišla. Chcel ju vôbec nasledovať? Na niekoľko sekúnd pootvorí pery, keď ho prakticky pozve ďalej len mu navraviac, že presne to od neho chce. Nepatrne prižmúri oči, jeho kroky sú pomalé, zdanlivo tiché, skoro neprirodzené. Zastaví sa v dverách, možno milimetrom na prahu, akoby to snáď malo stačiť, akoby priamo pred ním bola nejaká bariéra, ktorá mu bránila prejsť akokoľvek ďalej. Nakoniec predsa len pokročí do pravej strany miestnosti letmo ukotviac pohľadom práve k vchodu ďalšej, kde zmizol sestrin chrbát. Bez slov, i keď všetko na čo mal chuť, bolo sadnúť si do kresla v pracovni a hľadieť niekam do rohu, premýšľať, nechať plynúť čas s pohárom Whiskey v zovretí. V druhej sekunde zdvihne tvár, zatiaľ čo prvá vec, ktorá zachytí jeho zrak, je práve dieťa v sestriných rukách. Dieťa, ktoré dôvodom, ktorý nepoznal, nieslo meno blízke jemu, dieťa, ktoré mu tak strašne a zároveň vôbec nepripomínalo jeho dcéru. Vtedy to boli stotiny, čo jeho oči pohliadli na tak drobné telo, sekundy než sa to všetko rozletelo na tisíc kúskov, v prach, ktorý bol to jediné, čo po tej chvíli zostal. Ešte v rovnakom momente ho od Alisey odvráti, pričom nenútene kývne hlavou a zľahka ohrnie spodnou perou.* Vynasnažím sa. *Jeho hlas je suchý, jeho postoj neutrálny, jeho výraz však zviera niečo rozdielne, istým spôsobom skľúčenejšie, než doteraz. Po tom, čo sa Alisea aj s Nikol stratia v dverách kúpeľne, podíde pár prázdnych krokov hlbšie do izby, uvažujúc nad tým, či je to, čo mu chce povedať, naozaj tak dôležité. Nebolo to tak, žeby sa ju snažil akokoľvek ukrátiť z ich rodinných sporov, ale mal dohad, že všetka jej pozornosť by mala zostať pri jej dcére a riešenie ich matky, či ostatných záležitostí, ktoré ju mohli vystaviť zbytočnému riziku, nechať na ostatných súrodencoch. Ani nezvážil možnosť, žeby sa usadil a zotrval dlhšie, než to bude nutné, avšak ak sa jej tak veľmi cnelo po jeho vypočutí, malú službu jej môže urobiť s čistým pokojom. Jeho hruď je poniekiaľ napnutá, akoby snáď zadržiaval vzduch v pľúcach, ale opak bol pravdou. Už trochu uvoľnenejšie si spojí ruky vzadu na chrbte, prakticky doprevádzajúc Aliseu s Nikol pohľadom až ku kreslu, ktoré pre ňu bolo zjavne tou pohodlnejšou alternatívou ako státie.* Dúfam, že moje čakanie má dôvod, nerád by som márnil tak skúpym časom. *Časom, ktorý bol dnes rovnaký, ako on skúpy na slová. Jeho záujem sa však nestrácal len na jeho sestre, boli to okamihy, kedy očami skĺzol nižšie a jeho pery sa len nepatrne skrivili do strán. Trochu sa narovná, keď mu nakoniec predsa len povie, že má ešte niečo na srdci potichu vydýchne a slabo kývne hlavou, na šťastie ich oboch zatiaľ netušiac, čo tým presne myslí. Možno by bolo lepšie, ak by dnes mlčala, ak by sa ho zbytočne nespytovala na záležitosti, ktorým zjavne nerozumela, lenže očividne mala iný názor. Nezaujato pretočí očami a slabo sa telom nahne o niekoľko milimetrov dopredu, pričom nahne hlavou do boku a pootvorí ústa, lenže šťastie, žeby ho pustila k slovu, akoby nemá.* Oliver nebol nič viac, ako...*Doslova prehltne slová, ktoré sa mu tiahli hore hrdlom a slabo rozhodí rukou do strany.* Nezaslúžil si nič viac, než to a k jeho počinom bol koniec, ktorý som mu vybral, ešte príliš milosrdný, sestra. *Jeho tón nie je rozdielny od toho jeho, na druhý stranu viac zapálený, viac rozhorčený tým, že mu to vôbec vyhadzuje na oči, keď vie, čo spôsobil. Keď vie, že to bol práve on, kto s vlkodlakmi zaútočil na sídlo, kým čarodejnice odvliekli Hayley, aby mohli zabiť jeho dcéru.* A ja len dúfam, že niekde hlboko hnije alebo už zhorel v pekle. *Nemal čo viac dodať, nie k tak podradnému červovi, k bastardovi, ktorého by pokojne zabil aj tisíckrát, ak by mohol. Jeho hlavu...Bezradný výraz napichnutý na kole, to ho bude s čistým pokojom hriať snáď už navždy.* Náš brat sa potreboval naučiť svoju lekciu, rovnako ako Rebekah, zrejme, nenaučil. *Dodá napokon už striedmejším tónom spájajúc pery do úzkej línie.* Obaja sa rozhodli pridať k matke, obaja od nej prijali ponuku a im obom dá nové telá, teda v prípade, že ju skôr, akoby k tomu došlo, nezabijem. *Možno o tom vedela, možno nie, nebolo to aj tak jedno? Očividne to pre ňu tak či onak nebude zavažujúci argument, fakt, že ho opäť zradili, že sa postavili na stranu ich nepriateľa, i keď jeden z nich len naoko.* A tá nezmienky-hodná výmena názorov s Rebekah, nebolo nič viac, než malé opatrenie. Vždy bola príliš neopatrná a trkvasi podobní jemu nerobia nič iné, než ju privádzajú k jej najväčšiemu želaniu, ktoré by Esther s radosťou vyplnila. *Jeho slová znejú ako jed, výčitky, ktoré k nej cíti, zlosť, ktorá mu koluje v žilách, keď na to čo i len pomyslí, na to, žeby sa naozaj chcela stať človekom práve týmto spôsobom. Od sestry sa mohol vrátiť ku kradmému pozorovaniu netere, ktorá sa zjavne rozhodla prerušiť celú nepríjemnú konverzáciu, ktorá by s určitosťou mohla nastať. Našťastie, či bohužiaľ.
Nikol nebola Hope, stále jeho krv, avšak príliš vzdialená jeho myšlienkam v túto dobu. Akoby sa za ním naťahovala, bez dôvodu, bez hocijakej podstaty, či zmyslu. Len detská zaujatosť, nič viac. Jeho ústa sa samé oddelia od seba, ako sa chystá odpovedať na sestrinu otázku, avšak žiadne slová neprídu. Na moment opäť stiahne zrak niekam do strany prechádzajúc si jazykom po spodnej pere, než sa opäť stretnú v letmom poloúsmeve zračiac rovno jej malej tváre.
Dalo sa to chápať, ako súhlas, ako prijatie pozvánky, ktorú by tak nazval snáď len blázon. Zdvihol ju pomaly, opatrne, akoby si snáď nebol istý žiadnym svojim pohybom, alebo čo i len najmenším tlakom, ktorý by mu mohol ujsť pomedzi prsty, ktorými ju držal. Jeho pery však stále hrali príjemne, slabo avšak vždy letmo vrele. Bola to zvláštna chvíľa, na jednu stranu možno pozitívna na druhú čierna jak noc. Nikdy nemal šancu držať svoju dcéru, nikdy jej nepohliadol tak zblízka do tváre, nič z toho. Poloúsmev mu o niečo povädne, avšak Nikol stále nepúšťa, práve naopak, druhou rukou si ju jemne prichytí dlaňou, zatiaľ čo jej prsty začnú nepatrne zabárať do povrchu jeho bundy, akoby sa ju snáď snažila roztrhnúť.  Tiché uchechtnutie sa ozve inak tichom miestnosti. Snáď počas prvých krátkych sekúnd po celom tom čase nemyslel ani na hádky, ani na nič z toho, čoby ho mohlo dnes ešte rozladiť.* Tú nepríjemnú zášť voči mne musela zdediť jednoznačne po tebe. *Niežeby sa jej niečo také raz v budúcnosti nezišlo. V budúcnosti...Aká vôbec bola? Neistá, zastrená všetkým čo sa deje, posadená do kúta práve ich matkou. Podvihne už poniekiaľ vážnejšie hlavou, zatiaľ čo oči tento krát ukotví znovu na sestre.* Alisea...Naša matka svoj osud spečatila už dávno. *Mohla veriť tomu, že to bola pravda.* Na konci si bude želať smrť tak veľmi, že aj všetci svätí sa jej budú smiať. *Nepovie jej svoj plán, nepovie jej, aká bude matkina konečná cesta, ktorú pre ňu pripravili, nič z toho. Mohla si len domyslieť, že k žiadnemu zľutovaniu sa nechystá. Možno ju na druhú stranu chcel len uistiť, že niečo urobí, že Esther nenechá žiť a ničiť okolo všetko, čo ich rodina ešte má, že sa jej dcére nič nestane. Nikdy jej rukou.
Prešlo možno pár krátkych minút, než Nikol bola opäť v rukách svojej matky a on, napočudovanie, s pokojom v mysli vychádzal zo sestrinej izby späť na chodbu. Nezostalo po ňom nič, len kradmé slová „dobrej noci“, ktoré znamenali, že prešlo dosť času na to, aby za ňou šiel. Dnes si však niečo uvedomil, niežeby to videl po prvýkrát, alebo nad tým nikdy nepremýšľal, ale...Nebudú spolu súhlasiť, nezhodnú sa za žiadnych okolností a v žiadnom prípade, nie teraz a ani potom. Ona môže byť to najostrejšie svetlo a on najhustejšia tma, ale vždy si ju vybrala, rovnako ako on potreboval nejakú iskru. Nezmení ju, nikdy to nechce zmeniť, bez ovplyvnenia by ju nedokázal prinútiť snáď k ničomu, ak by to sama nechcela a všetko, čo sa dnes stalo...Bolo úplne zbytočné. Pootvorí dvere a prakticky tichým krokom vojde dnu automaticky ukotvujúc svoj pohľad na väčšej posteli v strede izby.*

*Ukrutná bolest hlavy je to jediné, co dokáže v tuto chvíli cítit. Automaticky pohne rukou směrem ke svému čelu na které si přiloží dlaň. Prstem a prostředníčkem si sáhne na spánky, které si jemně promne po směru hodinových ručiček. Víčka od sebe oddělí a se zamžouráním se zadívá před sebe. Ve spáncích cítí bolest, jako kdyby někdo vzal ostré jehličky a podal jí tím stále do stejného místa. Porozhlédne se po bytě zmateně a zároveň vyděšeně, avšak hrozba, která ji dnes poctila svou návštěvou už byla pryč. Zanechala za sebou jenom bolest a vzpomínky. Vzpomínky….to bylo to, co jí udeřilo do mysli jako kostelní zvon v nedělní ráno. Její vzpomínky byly jiné a přitom stejné. Viděla všechno, všechno, co prožila, naprosto každý okamžik jejího života a co bylo na tom všem nejhorší? Uvědomění si, že jedna z těch vzpomínek je nová a přitom už tak stará. Ona a Marcel...ten den, kdy pořádal party, ten večer, kdy se jí vyznal se svými city. Věděla o nich, věděla, co k ní cítí, ale netušila, že jí to řekl do očí a potom ji přinutil, aby zapomněla. Jak mohl? Jak jenom mohl ji takhle zklamat a jednat s ní jako s nějakou ze svých obětí? Udělal něco, čím opovrhovala, čeho se obávala. Ovlivnil ji, jako kdyby byla nic, nikdo. Nebyla to jediná věc, která ji znepokojovala, která ji trápila na duši. Musí to vědět, musí vědět, o co tady přesně jde a proč jeho matka přišla za ní. Rozejde se směrem do koupelny, kde se podívá na svůj odraz v zrcadle. Pustí kohoutek se studenou vodu a rukami si opláchne v rychlosti obličej. Dále na nic nečeká a vezme si ze stolečku klíče od domu, přičemž si povšimne malé, úhledné kartičky, která byla opřená o láhev vína. Byla pro Klause ,věděla to hned a to se nepotřebovala ani podívat na jméno, které tam bylo napsáno. Vezme jí rychlým tahem a vzápětí opustí byt.
Zaparkuje u Abattoir a vejde dovnitř. Nejdříve projde hlavní bránou, poté vystoupá schody a bez rozhlédnutí zamíří automaticky do pokoje Klause, který zná od každého zákoutí nejlépe v tomto domě. Dveře od pokoje jsou pootevřené a tak jenom stačí na ně mírně zatlačit a otevřou se. Vydechne při pohledu na postavu opodál ní a zavře za sebou dveře, aby měli trochu soukromí. Může na ní vidět, že je rozrušená, že se něco muselo stát, protože její oči doslova křičí po úlevě, že je stále naživu.* Tvoje matka mě navštívila. *Oznámí mu a popojde do jeho blízkosti. Natáhne ruku se vzkazem směrem k němu a když si ji převezme, tak ji stáhne podél těla.* Položila mi otázku na kterou ani já neznám odpověď. *Stále se mu dívá do jeho modrých očí ve kterých by se za normálních okolností ztratila. Jenomže teď jí tlačila na hruď zvědavost, jedna jediná otázka.* Je...*Vydechne potichu a nabere v rychlosti další vzduch do plic.*…je tvoje dcera naživu? *Zeptá se ho přímo. V jejím hlase je naděje na to, aby to bylo skutečností, ale zároveň obavy, že naráží na citlivé téma o kterém se nikdy nezmínila od doby, co se vrátil.*

*Všetci z nich žili v sne. Dýchali ho každý deň, brali si ho do postele, vnímali v spánku, či počas tak obyčajnej veci, akou boli kroky. Tie jeho práve doznievali, vytratili sa, ako sa zastavil pred väčšou drevenou komodou, ktorá priam kričala chuťou staroby, priam kopala okolo seba tou večnou vznešenosťou, ktorá sa prakticky leskla na povrchu všetkého nábytku v sídle. Jeho pery sú pootvorené, ako s neurčitosťou vpísanou na tvári potichu vydychuje prebytočný vzduch z pľúc. Pohľad ukotvený na niekoľkých ramienkach, oči prižmúrené, akoby sa myseľ nachádzala vo vedľajšej miestnosti, akoby jeho duch bol neprítomný zatiaľ čo telo, stálo pevne na nohách. Pomaly zdvihne jednu ruku a letmo siahne po látke bundy, ktorú prejde palcom, ako ju jedným rýchlym pohybom zvesí z háčika a zovrie medzi prstami, nechávajúc za sebou dvere skrine nepatrne otvorené.  Život nebol vždy to, čo sa zdal a všetko okolo neznačilo ničomu inému, než neporiadku, než chradnutiu tých na pohľad plných ale naozaj celkom prázdnych stien. Bol sám, vnímal ju samotu, prakticky mu ovievala kožu, zachytávala sa každého milimetra, jeho tvári, ktorá nechcela nič viac, než koniec. Musel s ňou skoncovať, musel podpísať jej osud raz a navždy, nikdy viac jej nedovoliť, aby ho rozbila, nikdy viac jej nedovoliť, aby z neho urobila tú hračku, ktorú treba opraviť. Hračku v jej dlaniach, z ktorou všetko rozohrá. Dni boli teplé, rána však niesli chlad, väčší než kedykoľvek predtým. Akoby to bolo znamenie, akoby sa blížilo ďalšie zlyhanie, ktoré mu padne na plecia ako závaly, ktoré nemožno odňať preč. Stlačí pery pevne k sebe a prehodí tenšiu sivú bundu na opierku stoličky zasunutej tesne pri písacom stole, na ktorom mal z minulého dňa ešte stále poloprázdny pohár s Bourbonom a jednu nedopitú fľašu.
Jeho uši zrazu nepretína to ohlušujúce ticho, jeho oči už nehľadia nikam do miestnosti. Všetka jeho pozornosť spočinie za hrubými závesmi, ktoré okrajom ruky mierne odhrnie, ako nazrie von na známe auto, zastavujúce niekoľko metrov pred sídlom. Zľahka nakrčí čelom a jeho tvár sa už automaticky uvoľní, akoby naraz všetka skľúčenosť, samota, každá rozhorčenosť s tak prázdnych dní opadla. Vnímal to viac než ona, pretože to potreboval, potreboval ju a bolo mu ukradnuté to viac skrývať. On nebol jeho otec, on nebol Ansel, aby stál za kríkmi a celý ten čas ho pozoroval. Neurobí rovnakú chybu, nikdy sa ju nechystá urobiť. Neveril, žeby jej kroky viedli do inej časti domu, prakticky už očakával jej postavu v otvárajúcich sa dverách, jej prenikavé slová pozdravu, svetlo, ktoré prenikne miestnosťou, akoby  sa zrazu ten sen, v ktorom žijú, zmenil k bdeniu. Nie je to však pokoj, ktorý sa rozliahne jeho telom, nie je to tak malicherná ani patetická radosť, je to údiv. V okamžiku, čo Cami prejde dverami ho prepadne vlna strachu, obáv, ktoré mu poletujú mysľou, rovnako ako sa kvapky vynárajú z dna na povrch vody. Patrne pootvorí ústa a nečaká prakticky na nič, než sa celým telom konečne natočí jej smerom.* Camille...*Vydýchne a v jeho hlase je počuť všetko, rovnako ako všetko to, čo on mohol vidieť v jej tvári, očiach, ktoré boli stratené, vyvedené z miery. Stačilo tých pár prostých slov, ktoré by nikdy nechcel počuť. Už to nebol sen, už to nebolo bdenie, ale realita, ktorá ho bodla priamo do chrbta. Prirodzene zvraští obočím a zovrie pery do úzkej línie zrakom prevádzajúc každý jej krok, ktorým sa k nemu priblížila. Pozvánka na čaj? Tak ironické, tak patetické od diabla samotného. Iste, že ju navštívi, teraz už áno a vychutná si každú sekundu, kedy jej nedá vydýchnuť. Výraz sa mu zovrie hnevom, oči prejdú od papierika, ktorý bez váhania skrčí v jednej ruke, skrčí v pästi, ktorá priam vyjadrovala jeho momentálne rozpoloženie.* Nikdy ťa nemala vyhľadať. *Precedí pomedzi zuby a zahľadí sa jej priamo do očí, intenzívne, so zlosťou v hlase.* Pretože to je posledná vec, ktorú urobila. *Zavrčí do ticha miestnosti, nič z toho však nepatrí k človeku, ktorý stál pred ním, k človeku, na ktorého to neprenášal, pretože vnútri pociťoval až príliš veľký strach na to, aby mohol.  Už-už jej chce položiť otázku, ktorá mu momentálne panovala v mysli najviac, ale Camille to urobí zaňho. Potichu vydýchne, len tak ako môže, pokiaľ mu neuviazne v krku, pretože nech už od nej Esther chcela hocičo, nič dobré z toho nikdy nevzíde. Jeho výraz prejde do kurióznosti, spýtavosti, s ktorou očakáva, že bude pokračovať konkrétnejšie. Prižmúri oči, jeho hrdlo sa zovrie, napne, hruď prestane na chvíľu hýbať. Nie...Nemohla to vedieť, nie Esther, nie ich matka. Nie o Hope, nie o jeho najdrahšom poklade, ktorý tak veľmi ukrývali pred svetom. Ona bola jediná dôvod, že ju museli poslať preč, že ju nikdy nedržal, nikdy nepocítil jej hebkú kožu pod bruškami prstov. V tú sekundu mohla Camille vidieť všetko. Holé zúfalstvo, zdesenie, väčší strach, ako kedykoľvek predtým, jeho nočnú moru, ktorej sa tak veľmi celý ten čas obával. Pootvorí ústa, ale nevyjde mu z nich ani pol slova. Jeho tvár skamenela, jeho telo stuhlo v pohybe, v čase, ktorý ani nevnímal ubiehať.* Nemôže to vedieť...*Odvráti sa od nej chrbtom s bez východiskom v hlase, pričom si ešte stále zarazene priloží ukazovák k perám. Jeho mozog praskal vo švíkoch, jeho myseľ bola neprítomná. Prečo by chodila za Camille, ak by vedela, že žije? Má podozrenie, tuší, že je stále živá, musí to tušiť...*

*Okolní zvuky vytvářejí další a další příval bolesti v hlavě. Připadá si, jako kdyby chodila bosá po střepech, ale bolest se přesouvala do jiné části těla. Nikdy si nemyslela, že jednoho dne jí někdo vstoupí do paměti, že se podívá na všechno, co je pro ni až příliš osobní, stejně tak jako nedoufala, že by člověk, kterému věřila, který je pro ni svým způsobem stále důležitý ji někdy přinutil zapomenout. Nezáleží na tom, kvůli čemu to bylo a za jakým účelem, teď na tom opravdu nezáleží, možná později, ale jde o princip. Moc dobře ví, že něco takového je pro ni nepřijatelné a přes to všechno, čím si prošli to udělal, jako kdyby to byla ta nejjednodušší věc. Trápí jí to, srdce se přes to nemůže jenom tak přenést, ale uvědomuje si, že má teď o mnoho větší problém, že právě teď musí vyřešit něco, co je mnohem naléhavější. Zdá se, že měla štěstí a vyvázla ze setkání téměř bez úhony. Pokud za přežití návštěvy Esther jsou následky takové, že ji bude nějakou dobu třeštit hlava, tak budiž. Větší obavy má z toho, co se stane se setkání s Klausem, co jí řekne a jak se k celé situaci postaví. Na jednu stranu by to nevěděla vědět, neměla by se ptát, ale je tady i to, co jí nutí, táhne k doznání, protože by to měnilo spoustu věcí.
V další chvíli stoupá nahoru po známých schodech, připadá si, jako kdyby se vracela domů, jako kdyby tohle bylo místo, kde patří. Její byt byl pro ni čím dál více cizí, zatímco tento dům se stal více domovem a to hlavně proto, že v něm žila osoba, která pro ni každým dnem byla důležitější. Už jednou mu řekla, že její místo je vedle něj, po jeho boku a za tím si stála i přes všechny nedorozumění, které mezi sebou měli. Tolik by si přála, aby jejich společné ráno začalo lépe, tak jako každé, když ležela na měkké matraci jeho postele a otevírala oči, aby se podívala do klidné, spící tváře. Projde dveřmi, které zavře v další sekundě. V jiný den by se na něj dívala s úsměvem, pozdravila ho a doufala, že se alespoň na chvíli ztratí v teple jeho náručí. Jenomže ani na ně nemůže čekat každý den štěstí, protože to je příliš vratké a netrvající v tomto městě. Jejich oči se na sebe dívají s naprosto stejnými obavami a naprosto stejnou úzkostí. Netajila se tím, že je něco špatně, protože bylo a nikdy by se nesnažila to skrývat. Prakticky hned promluví a nehodlá oddalovat to, co má být řečeno. Tohle si jeho matka přála a tak to udělá, předá mu vzkaz, který poslala přes ni a sdělí mu, co se stalo za jeho nepřítomnosti. Neodvrací od něj zrak ani když přistoupí až k němu a podá mu pozvánku. Nedívala se dovnitř, nejenom, že to nebylo určené pro její osobu, ale taky proto že přesně věděla, co tam bude. Skloní zrak k ruce, která ničí kus papíru, jako kdyby jeho odpověď byla negativní. Avšak velmi dobře ví, že tomu tak není, že za ní půjde mnohem dříve, než si sám pomyslela. Pozvedne hlavu a zblízka se zadívá do jeho očí. Po dlouhé době ji chybí slova a proto neodpovídá. Stále si v hlavě přehrává jednu a tu jistou otázku, to co byla pro ni zásadové. Věří jemu, ví, že mu může věřit, ale taky ví, že je něco jinak, že něco skrývá. Každý má tajemství a neptala se, jenomže dnes musí. Co když to je právě ten důvod, díky kterému špatně spí? Protože být to pravda a tudíž být odloučen od dcery, od vlastní krvi je něco strašného pro rodiče. Položí mu ji...přímo a jednoduše, jak to jen jde.
Odpověď nebude zbytečná, co se týká slov. Nepotřebuje ji slyšet, nepotřebuje jeho slovní tvrzení, protože výraz, který má ve tváři, emoce, které za něj mluví samy...to všechno jí dalo odpověď. Vykulí na něj oči v překvapení a pootevře ústa, přičemž do plic nabere tolik vzduchu, kolik je v místnosti, alespoň jí to tak připadá.* Oh můj bože...*Vydechne ztěžka a hruď jí poklesne. Celou tu dobu neměla o tom ani sebemenší tušení, nikdy nepočítala s tím, že by něco takového mohlo být pravdou. Žila ve lži, ale v takové, kterou dělal pro ni a proti které neměla žádné námitky. Akceptuje to, přijímá to a myslí si, že je to ta nejúžasnější věc, kterou se mohla dozvědět, i když ve špatnou dobu. Není správné, aby to věděla. Bolestivě se na něj zadívá, jen co promluví. Nenechá ho, aby odvracel od ní zrak, chce se mu dívat do očí a proto přejde před něj. Obě ruce mu položí na tvář a palci mu jemně přejede po lících.* Je to úžasné. *Pousměje se na něj. Možná to není vhodné, ale ona je šťastná za něj...za to, že má svou dceru, že je naživu. Chvíli se mu mlčky dívá do očí a pak ruce stáhne.* Měl by jsi mě ovlivnit, abych zapomněla. *Zavrtí jemně hlavou a trochu poodstoupí.* Když se snažila ze mě dostat odpověď, tak mi vstoupila do mysli. Viděla každou vzpomínku, všechno, co jsem prožila od příchodu do New Orleans a i když si nemyslím, že po neúspěchu by to zkoušela znovu, tak bude bezpečnější, když to nebudu vědět. *Nechce riskovat bezpečí jeho dcery, nechce jí dát to, co hledá. Jediné, co chce je to, aby byl šťastný a měl svou dceru.*

*Držal každý svoj nádych, lenže život bol hodný žitia. Keď si našiel cieľ, keď si sa k niečomu zaviazal tak veľmi, žeby bolo nemožné cúvnuť. Stiahnuť ruky a obrátiť sa mu chrbtom. Zavrieť oči a tváriť sa, že zmizol, že sa vyparil do vzduchu ako horká para, či hmla po tak nestálom ráne. Po ráne, ktoré mu prebíjalo zrak svojím svetlom, aspoň by malo, ak by ho pustil dnu. Lenže závesy držal zatiahnuté, izba bola tmavá, ponurá...Tichá, bola plná vecí a zároveň prázdna, zatiaľ čo on bol jediný, ktorý ňou blúdil. Chcel odísť, chcel prejsť cez dvere a nevrátiť sa späť, avšak nemal kam. Jeho cieľ bol príliš ďaleko, aby naňho dohliadol, príliš sa vytrácal v zmesi všetkého navôkol, žeby jeden povedal – „je tak jednoduché zabudnúť,“ a bolo. Bola to tá najjednoduchšia vec v jeho očiach, mysli, ktorá to však nikdy nedokázala pustiť a nikdy nepustí. Pomaly siahne rukou na stoličku, kde nechá prevesenú bundu, ktorú len pred niekoľkými sekundami vytiahol zo skrine. Akoby sa niekam chystal, akoby predpokladal, že pôjde von, že jeho nohy postretnú ulice, kamenné chodníky, ktoré v mesta, ako bolo New Orleans strácali konce. Lenže hlasný zvuk vyhasínajúci povedľa sídla všetky myšlienky o odchode preruší. Náhle, zrazu, bez varovania, akoby ho niekto sotil do steny a hneď vzápätí zlomil väzy. Lenže ani zďaleka necítil bolesť, rozhorčenie ani nechuť. Jeho pery sa už automaticky roztiahnu v pousmiatí, nepatrnom, letmom, predsa patrnom na tieni tváre, akou bola tá jeho. Opäť zatiahne záclony neželajúc si žiadne lúče slnka, ktoré by sa dotkli parkiet mierne zaviatych prachom, ktorý sa koniec koncov niesol celý sídlom. Možno malé znamenie, možno aj ich rodina nakoniec skončí...V prachu. Na niekoľko sekúnd sa zadíva niekam do strany, neurčito, pootvárajúc ústa, nechávajúc výdych prúdiť von do priestoru.
Počul jej kroky, ktoré mysľou prakticky doprevádzal, až kým neprešla dvermi jeho izby, ktorá jej bola už tak dobre známa. Poloúsmev na jeho tvári ochladol, zmizol v obavách, ktorými sa odrážali jej oči, akoby odbitím ďalšej hodiny prepadla rovnaká emócia aj jeho. Nemohol to zastaviť, ani keby chcel a on nemal jedinú námietku. Netušil, čo sa stalo, nemal poňatia, čo sa skrývalo za jej výrazom, za postojom jej tela, ktorý k nemu priam kričal to najhoršie. Nebolo to žiadne svetlé ráno, žiadna samota, ktorú ona zlomí, ktorá pri nech vyprchá. Nedotkne sa jej ani s pokojom nepozrie do očí, na sekundu zabudnúc na problémy, ktoré inak ťahal ako železné okovy za sebou. Jej úzkosť sa stala jeho, jej démoni mu vleteli priamo dovnútra a nemohli sa dostať znovu von. Slabo vysloví jej meno, ale zároveň aj nevypovedanú otázku, ktorú mu mohla vyčítať z tváre, ktorá bola stále zvraštená v otázke. A odpoveď prišla skoro, možno skôr, než ju chcel počuť. Tí démoni neboli jej, ale jeho. Nechcel ani myslieť na to, čo mu hovorila, nechcel veriť tomu, žeby na ňu siahla. Na obyčajného človeka, ktorého sa to nemalo týkať, ktorého chcel chrániť a mal presne tak, ako to robil na začiatku. Nikdy ju nemal pustiť tak dnu, nikdy ju nemal tak ohroziť. Mal pocit, akoby vzduch nevychádzal dnu, akoby sa mu zasekol v hrdle. Vníma jej kroky, cíti prítomnosť, telo, ktoré je stále bližšie a bližšie, až pokým sa nezastaví pred ním. Nemal najmenšiu chuť si zobrať, čo mu podávala, ešte menšiu nazrieť dnu a prečítať si tak slová matky, o ktorej šlo s určitosťou aj tak len o jediné. Poniekiaľ trpko nakrčí spodnou perou, pričom papier v ruke už automaticky skrčí silou, ktorú potreboval niekam preniesť, rozhorčením, ktoré mu prúdilo v žilách a zároveň známkou strachu, s ktorým k nej následne znovu zdvihne zrak od dlážky. Mohla si byť istá, že matku navštívi, a to vo veľmi blízkej dobe. Jej oči, akoby ho hriali a zároveň spaľovali zároveň. Nemohol sa zbaviť hnevu, ktorý mu stúpal v žilách, lenže nepatril jej, nepatril Camille. Zničí ju za to, že s ňou čo i len prehovorila. Bez milosti, bez súcitu. Lenže hnev skoro pretne niečo iné. Zúfalstvo, letmý šok spojený s ťarchou, ktorá sa mu zosúvala na telo a on ju nedokázal udržať. Nemohol dopustiť, aby to Esther vedela, aby čo i len tušila o jeho dcére. Navštívila Camille, vnukla jej do hlavy práve otázku, ktorú by sa nemala pýtať. Nepotrebovala ani jeho slová k tomu, aby jej to potvrdil, nepotrebovala doznania, nič z toho. Videla to na ňom, videla, že to, čo mu bolo najdrahšie prežilo, že ju nakoniec zachránili, ale museli poslať preč, aby to malo zmysel. Skoro nevníma jej hlas, jediná vec, na ktorú dokáže myslieť je Esther a jeho nenávisť voči nej, ktorá snáď každou sekundou narastala. Ukrýval to pred ňou, pravdu, ktorú jej uši nemali počuť. Aspoň teraz nie, nie do doby, než nebude ich matka opäť pod zemou. Lenže už bolo neskoro, vedela pravdu a bolo len na nej, ako reaguje. Bolesť v jej očiach bola patrná, lenže rozkol v jeho hlase omnoho hmatateľnejší. Jeho telo sa začne automaticky odvracať, akoby potrebovalo priestor, akoby si potrebovalo všetko utriediť. Lenže ona ho nenechá, namiesto toho preruší tú tenkú čiaru a dostane sa mu bližšie než predtým. Cítil jej ruky na svojej tvári, jemné prsty, ktoré mu lemovali líca. Ich pohľady sa spoja, jeho modré oči sa vpijú do jej zelených. Pootvorí pery, ale nič z nich opäť nevychádza. Bola šťastná, mala radosť, že jeho krv, jeho dcéra, prežila, že nezomrela spoločne s ním. Mohla si myslieť, že to nie je vhodné, že to je hocičo, len nie správna doba, ale preňho to znamenalo veľa, jej súcit, jej šťastie, radosť, prajnosť k jeho osudu a k osudu jeho rodiny. Zovreté čelo sa stiahne späť, jeho napnutá koža sa letmo uvoľní, v jeho mysli nastane snáď hrobové ticho. Potichu vydýchne, ako Camille ruky znovu stiahne a prakticky sama navrhne niečo, čo by mal urobiť. Vedel o tom, vedel, že je to tak správne, že je to najlepšie, lenže dni ich matky sa blížili k spočítaným, naozaj to bolo potrebné? Oceňoval to, oceňoval každé jej slovo, či starosť o dieťa, ktoré ani nepoznala. Stačilo jej, že bolo jeho. Priečilo sa mu to, všetko, čo jej matka urobila, fakt, že sa jej dotkla a prehliadala myseľ, videla spomienky, ktoré nepatrili jej očiam. Vedel, že to nenávidí, že sa Cami s niečím takým len tak nestotožní, pretože sa jej to priečilo. Nepatrne prižmúri oči a prakticky si znovu ukradne krok, ktorý ona spravila dozadu.* Cením si tvoje slová, ani nevieš, ako veľmi...*Vydýchne potichu, pričom sa rukou jemne dotkne jej pleca.* Viem, že rozumieš tomu, prečo som ti to musel tajiť, prečo to nesmie nikto vedieť. *Zadíva sa jej do očí tak intenzívne, tak uprene ako to je len možné.* Urobím všetko preto, aby som svoju dcéru ochránil. *Nepatrne zvraští obočím a nakloní sa o pár centimetrov bližšie k jej tvári.* Ochránil teba. *Dodá už skoro nečuje, pričom prstami mierne zavadí o niečo nižšie tesne zozadu pod krkom. Nechápavo pootvorí pery a bez slova ju druhou rukou otočí do strany, akoby sa potreboval uistiť, že to tam naozaj je. Netuší, či je to len náhoda, alebo osudom, Camille mala na sebe tričko s dlhším výrezom, ktoré perfektne lemovalo čierne body prakticky po celom obvode jej chrbta.* Nie...*Tichý výdych. S hrôzou, ktorá sa mu hromadila v očiach a zaplavovala každý jeho funkčný zmysel zdvihne tvár zo strany k tej jej, nikdy ju nepúšťajúc zo zovretia.* Moja matka...*Akoby sa mu dych znovu zoprel v krku.* Chystá sa niekoho preniesť...do tvojho tela.