The Abattoir

*Vlastne bola najskôr prvý človek a jediná osoba, ktorej ho napadlo okamžite zavolať. Niežeby aj mal zavolať niekomu inému v celom jeho rozhorčení ohľadom niekoho, kto by ho len pred pár minútami zabil, ak by mohol. Sám si uňho vytvoril problém a aj keď mal Kai teraz emócie, stále je to on. Chcel ho preč z Caminho života? Čo jej teraz vlastne asi hovorí? Určite od nej bude chcieť, aby ho odstránila zo života, pretože si od nej nezaslúži žiadnu druhú šancu, určite jej bude hovoriť, že je psychopat, akoby on bol o niečo lepší. Samozrejme, zabil ju dvakrát...Urobí to znovu. Možno ju dokonca časom zmanipuluje, vlastne to aj bude robiť, stavať ju proti nemu dovtedy, kým Camille nepresvedčí o svojej pravde. Nie, Klaus tu bol proste navyše, bol navyše medzi nimi a on ho nechcel. Nechcel ho pri svojej rodine, pri niekom, koho si vyberie namiesto neho. A vyhrážať sa mu smrťou? Uh, ah...To nebol dobrý začiatok. Vlastne áno, Davina mala pravdu, keď mu hovorila, že je problémom všetkých. Celé toto vlastne bolo len otázkou času, niežeby sa ho nezbavil aj tak, aj keby sa dnes nestretli. Len by k tomu nemal až takú neprestajnú chuť, akú nabral práve v tejto chvíli. Zdvihla mu až po niekoľkých zazvoneniach, kedy si už ani nemyslel, že sa toho vlastne dočká, ale napriek všetkému bol spokojný, keď sa z mobilu ozval jej hlas. Po tom, čo mu opäť pripomenie jeho načasovanie, ktoré pre tento krát vážne nebolo jeho chybou, jeho tón o niečo zvážnie. Rozhodne jej nevolal z nudy, ani pretože ju by ju chcel prste počuť, to predsa bolo tak smiešne. Nie. Klaus bol u jeho milovanej sesternice a bol si istý, že kým mu to všetko vysvetlí a on ju bude presviedčať o tom, aké hlúpe od nej bolo, zobrať ho späť, tak tam bude ešte dlho. A to znamenalo len jednu vec – majú priestor sa rozhliadnuť po jedinej veci, ktorá im chýba ku dýke.  Prejde si jazykom po spodnej pere, ako sa ho spýta, či sa niečo deje a prakticky ho rovno odmietne, ak by ju plánoval niekam vytiahnuť. Ako sa však hovorí? Nikdy nehovor nikdy. Stále však nechápal, prečo mala pocit, že ju musel práve niekam volať, alebo že ju chcel vôbec vidieť. Ak by mu šlo o to, mohol jej stále zazvoniť na dvere a nie volať večer na mobil. Jeho tón je po celú dobu poniekiaľ vážny, ale predsa len, len málokedy to neprebil nejaký úškrn, či uchechtnutie ako v tomto prípade.  Jeho pery akoby sa pri jej slovách automaticky sformovali do úškrnu, na čo si mierne zahryzne do spodnej pery a trochu pomyká hlavou zo strany na stranu, aj keď to nemohla vidieť.* Mám to chápať tak, že ak by som to potreboval, tak by si prišla? Ako vieš...Do bytu...Niečo mi prečítať. *Prenesie opäť trochu provokačne, podobne ako to robil skoro celý ten čas, kedy boli dnes v hrobke. Jeho výraz však stále zostane nejakým spôsobom skoro nepobavený, akoby ho k tomu nemohol prinútiť, ani keby chcel. Konečne sa dostane k tomu, prečo jej vlastne volá, pričom samozrejme nemôže vidieť ani jej úškrn ani nič podobné. Ale najskôr k tomu aj tak mala dôvod. Už to nebola len jej záležitosť, s ktorou jej pomáhal. Bola aj jeho, pretože tu bol niekto, kto mu vážne stál v ceste a to, že sa ho zbaví? To bol vlastne dobrý skutok, takže...Povie jej zhruba o všetkom, čo sa stalo, dokonca o tom, čo nasledovalo a za čo prakticky on ani nemohol. Pri jej otázke len nakrčí obočím a potichu vydýchne, akoby už snáď to malo stačiť ako odpoveď.* No...Nehovorila si snáď, že je problémom všetkých?...Najskôr to nebolo tak príliš mimo. *Prizná nízkym tónom v hlase, ako opäť prejde cez cestu smerom ku Francúzskej štvrti. Ako náhle mu navrhne, aby sa stretli, automaticky podvihne kútikmi pier, akoby to snáď vedel od začiatku a trochu sebaľúbo našpúli pery.* Budem ťa čakať, cupcake. *Prenesie, než mu stihne zložiť, pričom si odloží mobil späť do vrecka nohavíc a trochu zmení smer. Bol tam nakoniec za necelých pätnásť minút, len neďaleko vchodu, z druhej strany ulice. Tváriac sa nenápadne a sledujúc každého človeka, ktorý prešiel okolo, než konečne prišla.  Museli byť potichu, vlastne to bol po väčšine celkom stres, ak si odmyslel kúzlo neviditeľnosti, ktoré musel použiť, nakoľko Abattoir nebolo celkom prázdne, ale keďže tam Davina poznala každú chodbu viac ako dobre, rovnako ako presne vedela, kde je Klausova izba, ku ktorej sa nakoniec dostali, diamant našli...Našli to, čo potrebovali. A teraz? Teraz boli len krôčik od toho, kam sa dostanú. A to si predstavoval ako dýku. Dýku v hybridovom srdci.

*Rukou zatlačí na dveře, které se z vrznutím otevřou a ona tak překročí práh Abattoiru. Normálně by si nikdo ničeho zvláštního na ni nevšiml, ale dnes tomu bylo jinak. Její oblečení zahalovaly šmouhy od krve, stejně tak jako její tvář. Od spánku až po rty měla krvavou čáru, která ji tam pomalu, ale jistě začínala zasychat. Ticho okolo ní narušuje klapot jejich bot. Zamíří po schodišti nahoru, přičemž jednu ruku položí na zábradlí a zanechává tam za sebou krev, kterou ještě má stále na rukách a v kapkách dopadá na zem. Pomalým krokem začíná vystupovat jeden schod po druhém a rty má semknuté pevně k sobě. Ve tváři nemá žádný výraz...nic, co by značilo jakoukoliv emoci. Oči však říkají něco jiného v nich převládá až moc emocí, které ale nechce vypustit na povrch, protože toho už má zkrátka dost. Už nechce plakat, už nechce být zničená. Tento stav jí přestal bavit. Být stále zavřená a litovat se? Ne, to nemůže dělat pořád. Musí vstát a bojovat, musí svou dceru přivést nazpět domů. Místo toho, aby zamířila do svého pokoje a poté do koupelny, tak zabočí o nějaký ten pokoj dříve a vejde do pracovny. Její kroky vedou ke stolu s láhvemi, přičemž jednu vezme a oddělá víčko. Druhou rukou si vezme sklenici do které si nalije jisté množství bourbonu. Přiloží si sklenici ke rtům a napije se, přičemž si vychutnává chuť alkoholu. Sklopí pohled a dívá se na tekutinu uvnitř, když v tom zaslechne něčí kroky. Nadechne se zhluboka, aby nasála do nosu pach toho, kdo přichází. Díky jejím vlkodlačím smyslům tak může poznat s kým bude mít tu čest se dnes setkat...nebo ne? Téměř ihned pozná, že se jedná o Klause a nenamáhá se ani s tím, aby se otočila směrem ke dveřím. Jen, co slyší jeho příchod do místnosti, tak se znovu nadechne a promluví.* Jestli jde o ten nepořádek, tak neměj obavy. Už jsem zavolala celou četu minionů, kteří se o to postarají. *Řekne poněkud sarkasticky a stále je k němu otočená zády, přičemž si ještě dolije bourbon do sklenice, i když neměla dopité.* A pokud si přišel proto, aby ses mi vysmíval do obličeje kvůli selhání mého plánu...*Ušklíbne se nad tím, přičemž se konečně k němu otočí a podívá se mu po těch měsících do tváře.*...tak měj na paměti, že jsem stále ta, která se nebojí tě kopnout do zadku. *Pozvedne se sarkastickým úsměvem sklenici a opět se napije. Ještě stále jí však v ní něco zbude. Nepotřebuje být jeho další oběť, které se bude vysmívat. Moc dobře si pamatuje na rozhovor s Elijahem, kdy Klaus ho pokousal, protože cítil ke každému jistou zášť a vztek, takže proč by to u ní mělo být snad jinak? Určitě je tady proto, aby i jí mohl říct jak je naivní, když si myslela, že její plán vyjde a bude mít vlkodlaky a nejenom to...bude mít šanci na to přivést svou, jejich dceru opět domů.*

*Abattoir bol znovu tichý a v okolí sa prakticky neozývalo nič ako tikanie ručičkových hodiniek a pravidelné pretáčanie skleneného pohára po drevenom stole. Bol to oválny zvuk, akoby len sekundový ťah, ktorý nijako nezosilnel, nijako sa nezmenil. Nebola to však jediná vec, ktorá stále zostávala rovnaká. Výraz na jeho tvári, akoby nepoznal emócie – nebolo tam nič a zároveň všetko.  Na povrchu tekutiny sa odrážal odraz z okna od svietiacich lámp a jeho tvár bola zanietená v neprítomnosti, v nezaujatí, ktoré ho o samote prepadalo stále viac a viac. A v strede všetkého toho sa ozvalo vrznutie vchodových dverí, ktoré akoby hlásili niečí príchod. Akoby sa niekto proste rozhodol narušiť celý ten cyklus, celý ten kolobeh. Kroky, ktoré sa nezastavovali, jeho zmysli sústredené len na jediný zvuk, akoby sa snažili rozoznať komu patrí, ale nejakým spôsobom to vedel už od začiatku. Mohol doslova cítiť arómu krvi až po kreslo, v ktorom sedel, mohol doslova počuť jej kvapky, ktoré miestami dopadali na zem a každá jedna z nich ho stále viac vybudzovala do toho, aby niečo urobil. Bolo jedno, ako strašne sa tomu chce vyhnúť, bolo jedno, dokedy to bude robiť, aj tak ho to raz doženie. Boli tu len dve možnosti - stále chodiť okolo nej a tváriť sa, že nič nevidí, že ho nič nezaujíma, že sa o to, čo chcú obaja snáď nestará, alebo sa jej konečne pozrieť do tváre. Akoby už presne vedel, kam jej kroky budú smerovať, akoby to nejakým spôsobom predpokladal. Nebolo to prvýkrát, čo v pracovni nenašiel nič, okrem kúskov rozbitého skla. Zomkne pery pevne k sebe a položí poloprázdny pohár na stolík vedľa seba, pričom pomaly vstane a nijako sa zastavujúc prejde zo svojej izby až na chodbu, zatiaľ čo jeho kroky vedú na rovnaké miesto, kde predtým tie jej – do pracovne. Bol si viac ako istý, že ho počula prichádzať a ako hybrid najskôr vedela, aj na koho prítomnosť dnes bude mať šťastie. Niežeby to považoval za jej radosť, ale mali medzi sebou niečo, čo sa nevyrieši samé. Ako náhle prejde prahom miestnosti, tak sa tichom medzi nimi ozve jej hlas, akoby to bolo automatické, akoby mu na povedal potrebovala dať najavo, aby s ničím nezačínal. Jeho pery sa ohnú v krivom úškrne, ako na chvíľu skloní hlavou mierne nadol.* Nuž...*Prenesie značne neutrálnym tónom v hlase.* Možno by si sa najskôr mala postarať sama o seba, láska. *Poznamená, zatiaľ čo si ona znovu dolieva z fľašky, trochu sucho, nakoľko nepotreboval vidieť jej tvár, aby si dokázal domyslieť, čím bola pokrytá. Pomaly si prekríži ruky na chrbte, pričom trochu nahne hlavou do strany, ako spomenie možný dôvod jeho príchodu. Ale ako náhle sa k nemu konečne otočí, teoreticky vidí jej tvár po mesiacoch, a uprie na ňom ten svoj ironický pohľad, trochu prižmúri oči a našpúli perami nad jej interpretáciou. Navonok možno bola celkom iná, ale popravde stále taká istá, nakoľko jej hlavné hodnoty sa najskôr po celý ten čas nezmenili. Šlo jej od začiatku o to isté, to jediné, o čo šlo obom z nich. Nepatrne pootvorí ústa a na chvíľu od nej odvráti s letmým poloúsmevom pohľad.* Už si definitívne skončila? *Prenesie po niekoľkých sekundách, než niekoľkými krokmi prejde priamo vedľa nej, zatiaľ čo si tiež vytiahne jeden pohár a zdvihne fľašku s bourbonom, ktorú tam nechala položenú.* Nemusíš mať strach, nie som si istý, či by som vôbec dokázal zabudnúť. *Uškrnie sa slabo, pričom položí bourbon späť na stolík a zoberie si už do polky naplnený pohár.* Samozrejme, spoliehať sa na Jacksona bol rozhodne nonsens, *začne po krátkej chvíli, pričom sa k nej otočí tvárou veľmi si nevšímajúc krv pri jej spánku ani na oblečení,* ale plán to bol dobrý...*Dodá nakoniec s istou rozhodnosťou v hlase. Nemohol jej zazlievať nič z toho, dobre vedel, prečo to robila. Mala to byť ochrana, ochrana, ktorú by rovnako ako ona rád využil, lenže niekto. Niekto, koho by rád vlastnoručne zabil, sa rozhodol, že to bude inak. Práve preto by sa jej za to nikdy nevysmieval, aj keď ona si zjavne myslela opak.*

*Dalo by se říci, že svůj hlad ukojila, ale touhu po tom někoho zabít? To bylo neukojitelné. Něco, co ji užíralo zevnitř, něco, co chtělo na povrch a to si mohla dovolit jen v okamžicích, kdy se potřebovala nakrmit. Pravda je ale taková, že chce mít stále krev na svých rukách...krev nepřátel, těch, kteří jí vzali všechno. Proč pořád jenom ztrácí a nic nedostává? Jak už je to vůbec dlouho, co musela ze své náruče pustit svou malou holčičku? Jaký čas uběhl od toho, kdy jí její plán proklouzl přímo mezi prsty? Ještě teď cítí na konečcích prstů, jak její poslední naděje a možnost na návrat Hope opouští. Vystoupá pomalu schody, přičemž za sebou zanechává stopy po krvi, která pokrývala část její tváře a i oblečení. Bylo jí jedno, zda ji někdo uvidí, bylo jí jedno, co si o tom bude kdokoliv myslet. Protože ona se nezajímala o něčí názor, nezajímala se o nic. Má jen jeden cíl a nic...nic jiného pro ni už nebude důležité. Pokaždé,co se stará o někoho jiného, kdy se snaží udělat to nejlepší, tak padne na hubu a pěkně si jí sedře. A ona nehodlá už dál padat. Ne...ne je čas se zvednout a zanechat za sebou každého, kdo ji bude chtít znovu ublížit. Protože popravdě? Už jí bylo ublíženo dost. Prakticky hned přijde do pracovny, kde si klasicky vezme jednu ze sklenic a nalije si do ní bourbon. Hned na to slyší kroky a během pár sekund zjistí komu vlastně patří. Aby byla upřímná, tak ho nepotřebovala vidět, nepotřebovala s ním mluvit. Prakticky se o něj nezajímá...mají jen společný cíl...nebo měli? To by bylo lepší slovo. Jen, co přijde o něco blíže, tak už na něj promluví a tón jejího hlasu naznačuje jen sarkasmus, nic víc, nic míň. Při jeho odpovědi se musí pousmát, ale spíše je to něco jako výsměch jeho slovům. Možná je lepší, že ji právě teď nevidí do tvář.* Možná by sis mohl ty chytré kecy nechat pro sebe. *Odpoví mu stylem, který není nijak přátelský a ani vřelý. Spíše chladný, jako kdyby všechno, co mezi nimi bylo před jeho smrtí zmizelo. Ale pravda je taková, že je to spíše pohřbené někde hluboko v ní, zastíněno pod tím vším, co bylo potom. Dolije si znovu do sklenice a pak se otočí k němu. Připomene mu, že nehodlá tady stát klidně, zatímco on se rozhodne do ní kopat. Možná by byla jediný člověk, který by si to od něj opravdu nenechal líbit. Jediné slovo...jediný výsměch a nebude se držet. Nic ji nezastaví v tom, aby mu na chvíli odstranila ten jeho arogantní úsměv z tváře. Při jeho slovech se jen ušklíbne a když k ní přijde o něco blíže, tak povytáhne pravé obočí, ale nic neříká. Natočí hlavu do strany a pozoruje každý jeho pohyb. V ruce si přetáčí sklenici, jako kdyby potřebovala nějakou aktivitu, něco, co ji udrží ještě při smyslech. Trochu pozvedne koutek úst, když vlastně zmíní, že by nemohl zapomenout na fakt, že se ho nikdy nebála a vždy by se dokázala jemu postavit. Udělala to už několikrát a to i v době, kdy byla jen vlkodlak a obrátila proti němu všechny jeho hybridy. Jakmile začne mluvit o Jacksonovi, tak se její tělo napne a sevře o něco pevněji sklenici. Ale ne tak, aby její stěny začaly praskat. Podívá se mu do očí ve stejnou chvíli, kdy se i on podívá na ni, přičemž se posměšně ušklíbne.* Hm...*Přihmouří oči a nadechne se.* Víš, co už tak dobré nebylo? *Znovu pozvedne obočí.* Selhání. *Řekne skoro při jeho tváři, prakticky to procedí mezi zuby a poté svou tvář opět odtáhne a obejde ho. Porozhlédne se po místnosti.* Neselhala jsem vůči vlkodlakům, ne...*Pousměje se nad tím a zavrtí hlavou, přičemž přechází po místnosti.*...neselhala jsem ani jako budoucí vůdce smečky. *Pozvedne skleničku, dopije její obsah a odloží ji na stůl. Poté se otočí k němu a znovu se na něj zadívá.* Selhala jsem u ní. *Přikývne několikrát hlavou a najednou je v její tváři vidět všechno. Všechno, co se týká jen jednoho jediného člověka.* Už mohla být tady...*Rozhodí rukama okolo sebe.*...a místo toho? Je u lidí, kteří zabírají naše místo! A aby toho nebylo málo, tak vaše kurevská matka ještě stále dýchá a já si každý den pokládám otázku...Proč? *Přihmouří oči a dívá se do jeho tváře.* Proč ještě ta mrcha není pohřbená hluboko pod zemí? *Není to tak, že by se ho ptala. Ani na to nepotřebuje odpověď.*

*Každá jeho myšlienka odkedy sa vrátil viedla len k jednej veci. Všetko, čo urobil, každá osoba, ktorú od seba odohnal, dokonca skoro všetko, čo povedal, nech sa to zdalo už akokoľvek kruté, bolo kvôli nej.  Zomrel za ňu a keď sa dostal späť, bola preč, akoby nikdy ani neexistovala, akoby to bolo len v jeho hlave a jeho predstavách. Nič viac nemalo zmysel. Mesto, jeho súrodenci, nepriatelia, spojenci? To všetko mohlo ísť nabok, to všetko bolo celkom zbytočné a nedôležité, ak sa jednalo o jeho dcéru. Jeho krv, ktorá bola tým jediným, kvôli čomu by urobil snáď hocičo, len aby ju ochránil, len aby ju priviedol späť k sebe. Nebola ani minúta, cez ktorú by na ňu nepomyslel, ale dávať to najavo? Rozprávať o nej, aby všetci videli jeho slabosť a mohli ju použiť proti nemu? Nie. Ona bola pre všetkých pokoj mŕtva, zomrela skoro v tej istej sekunde, čo padol na zem aj jeho popol. To len oni vedia, že bola zachránená, len oni vedia, že je teraz ďaleko, ale v bezpečí a presne tak to musí zostať – v rodine. Odkedy sa väčšou halou na prízemí začnú ozývať nie práve tiché kroky smerujúce hore ku schodom, jeho vnem sa upne k osobe, ktorá sa rozhodla samotu miesta narušiť. Nemusel hádať, nemusel sa pýtať ani dvakrát premýšľať, o koho sa jedná vedel už od začiatku, pretože bola len jedna osoba, ktorá zo sebou niesla toľko krvi, len jedna osoba, ktorá sa večer vrátila späť mieriac rovno do jeho pracovne, kde všetku frustráciu ešte zaleje alkoholom. Netvrdí, že on je iný, že to nerobí, keď tak činí práve aj v tejto chvíli, ale istá jeho čas s tým mala obrovskú chuť niečo urobiť. Niečo urobiť hneď teraz. Či ju snáď potreboval? Nie. Ale ich dcéra ju ešte určite potrebovať bude.
Z jeho izby do pracovne ho vedie len pár prázdnych krokov, ktoré mohla počuť dávno predtým, ako vošiel do miestnosti.  Jeho prvý pohľad smeruje k jej chrbtu, avšak pri ňom nezostane celý čas, dokonca ani keď naňho prakticky hneď prehovorí. Z jej hlasu nevyznievalo nič iné než irónia, sarkazmus, akoby sa snáď rozhodla, že jej je všetko navôkol ukradnuté a všetci môžu ísť dopekla. Mohla však robiť, čo chcela, mohla hovoriť, čo chcela, jedna vec sa nikdy nezmení, jej zlomenosť. Videl tento stav už množstvo krát, poznal ho snáď najlepšie zo všetkých a predsa len niečo vnútri neho nechcelo, aby tak videl práve ju. Stále jej nevidel do tváre, aj napriek tomu nepotreboval jediný pohľad na to, aby vedel, z kadiaľ sa vrátila a úprimne? Táto časť mu bola ukradnutá, ak mala chuť niekoho zabiť, ak mala chuť na rukách cítiť niečiu krv, ktorá jej pomáha ku spokojnosti...On nie je Elijah, on ju od toho odhovárať nebude. Pokojne ju zoberie do zátoky a podrží jej Jacksona, než mu oddelí hlavu od tela. Trochu nakrčí obočím, ako mu odpovie, ale jeho tvár sa veľmi rýchlo opäť „uvoľní“, akoby na nej predtým nič nebolo. Krátko našpúli pery a spojí si ruky za chrbtom natáčajúc hlavou do strany.* A ty by si si ma mohla prestať mýliť s mojím bratom. *Prenesie prakticky bez tónu, pričom je jasné, ktorého z bratov myslí. Na jeho tvár v tú chvíľu nebolo nič, len trochu zameraný pohľad vo chvíli, čo sa k nemu konečne rozhodla otočiť a na neho doľahlo všetko to, čo predpokladal. Lenže on to nevnímal tak dramaticky a už vôbec z jej postoja nerobil tragédiu, vlastne sa tváril, akoby mu bol celkom ukradnutý, aj keď jej chcel z istej časti pomôcť. S celým jej plánom s vlkodlakmi, ktorý jej viac nevyšiel ako naopak, však začala prakticky sama. Nepotrebovala jeho slová, akoby čakala len na to, než to spomenie a prakticky ju zahrnie množstvom viet z výsmechu, ktorý z toho mal. Z jej sklamania. Ale nebola jediná, kto by si viac prijal, aby to bolo inak, aby jej plán fungoval a ich dcéra bola chránená smečkou, ktorú sám chcel vždy použiť. Na druhú stranu, ona by mu nič z toho ani nedovolila, na to bola až príliš horkokrvná. Pri svojej otázke si nemôže všimnúť nič viac, ako jej úškrn, ktorý sa prakticky nechytal ničoho, len prostého gesta. Pomaly prejde o niečo bližšie, ale nejde ani tak za ňou, ako ku fľaške s bourbonom, ktorú tam nechala stáť, pričom si vytiahne jeden zo sklenených pohárov, ktorý si naplní. Nakoľko je ku Hayley otočený bokom, nemôže si všimnúť, ako sa jej telo napne len pri zmienke jediného mena, ktoré najskôr nepočúvala s ľahkosťou a dobrými spomienkami hlboko vo vnútri. Až s pohárom v ruke sa k nej natočí tvárou, pričom sa rovno zadíva do jej očí, približne rovnakým spôsobom ako ona do tých jeho. Na jej posmešný úškrn nijako nereaguje, akoby tam ani nebol, alebo sa možno len tváril, že ho nevidel, pretože tu bolo niečo, čo ho zaujalo viac. Jej tón, jej pohľad a hlavne...Jej slová. Pri jej otázke trochu prižmúri oči, akoby mu nebolo celkom jasné, čo tým myslí, čo tým chce povedať, na druhú stranu to možno bolo kvôli jej blízkosti. Jej tvár prakticky bola len niekoľko centimetrov od tej jeho, čím dávala tomu jednému prostému výrazu ešte väčší dôraz. Áno, toto slovo poznal veľmi dobre, bolo trpké a človek nemohol myslieť na nič iné, než na to isté, neustále, znovu a zase. Zomkne pery pevne k sebe a trochu nakrčí sánkou, ako sa odtiahne a prakticky ho obíde niekam do miestnosti. Potichu vydýchne a otočí sa niekam za jej chrbtom, ako prechádza z miesta na miesto, akoby ju to snáď malo nejako upokojiť. Nijak jej do toho však nevstupoval, akoby len čakal, k čomu sa chce dostať, k čom chce prísť. Mierne nakrčí obočím pri jej vymenovávaní všetkého, v čom podľa nej nesklamala, pričom trochu pootočí pohárom, ktorý inak ani nevníma. Keď sa jej oči opäť stretnú s tými jeho, bolo to zvláštne. Akoby naraz presne vedel, o čom hovorí, lepšie povedané, o kom. V momente, ako sa miestnosťou ozvú jej slová, pomaly a hlavne nepatrne pootvorí ústa, pričom si v jej výraze všimne všetko to, čo predtým tak dobre skrývala, čo nenechala vyplaviť na povrch.  Na sekundu privrie oči a pootočí hlavou niekam do strany, čím od nej odvráti pohľad a zadíva sa prakticky do priestoru. A potom to príde, všetko to, čo chcela očividne vykričať, ale nemala komu. Keď zmieni ich matku, znovu sa jej priam sprudka pozrie do tváre, akoby to snáď neboli slová, ktoré mal chuť počúvať. Myslela si, že to nevedel, že nevedel všetko z toho? Nebola jediná, kto na ňu stále myslel, nebola jediná, koho dcéra je preč a on sa jej ešte ani len nedotkol, ani len nepocítil jej teplo v rukách, nič z toho. Ledva ju videl a už bol preč a keď sa vrátil, bola naopak preč ona. Jeho oči sa zúžia, akoby sa snáď pretekali s tými jej. Nehodlal jej povedať o žiadnom pláne, nehodlal jej o tom povedať vôbec nič, pretože aj napriek tomu, že jej s Hope veril najviac, plán záležal na tom, aby ho nepoznal nikto. Znovu zopne sánkou pevne k sebe, pričom s miernym buchnutím položí pohár za seba na stolík bez toho, aby sa vôbec nejako otáčal, alebo z nej spúšťal zrak. Nie, jeho tvár v tejto chvíli nebola celkom pokojná. Frustrácia, zlosť, hnev, všetko to v sebe mal rovnako ako ona, kvôli tej istej veci.* Myslíš si, že to neviem?!  *Rozhodí sprudka rukou ako niekoľkými krokmi stojí priamo pred ňou. Jeho tvár je zvraštená od všetkých emócií.* Myslíš si, že mi je jedno, že naša dcéra je preč, pretože miesto, ktoré malo byť jej domovom...Je pre ňu až príliš nebezpečné? Myslíš, že to neviem?!  *Zopakuje znovu, akoby potreboval, aby vedela, že nie je sama, kto má dcéru.* Myslíš, že sa s tým nesnažím nič urobiť? Že sa nesnažím zaviť mojej matky, ktorá chcela zabiť moju vlastnú krv?  Nie si jediná, ktorá ju chce priviesť späť! *Jeho tón sa trochu zníži, ako prenesie posledné slová, ale nijako patrne, skôr je jasné, že povedal presne to, čo chcel. A neurobil to, pretože sa s ňou chcel hádať, pretože by chcel vyvolať roztržku, ktorá by aj tak nemala jediný zmysel...Netušil, či jej na tom záležalo, ale malo by, malo by, ak je to stále „ich“  dcéra. Jeho výraz sa o niečo stiahne, uvoľní, ale stále zostáva napätí.* Ale tým, že budeš opakovať, že si ju sklamala...*Na niekoľko sekúnd sa odmlčí,*  že sme ju sklamali obaja sa to nenapraví. *Vedel, čo v sebe niesla, mohol povedať, že to poznal, pretože chcela len jediné, priviesť späť Hope, a to nevyšlo, stále bola preč a ona mala pocit, akoby tým sklamala celý svet, o ktorý sa už nestarala, pretože nikto sa nestaral o to, ako hlboko klesla.* Nestarám sa o to, čo vlkodlaci hovoria, ani o to, čo si myslia...*Prenesie poniekiaľ sucho, pričom sa jej celý ten čas díva do očí.* Ty si Labonair.  *Podvihne tvárou patrne dohora.* Nie je to len meno, máš to v krvi. A oni ti potrebujú ukázať trochu rešpektu... *Musia sa naučiť jej ho ukázať, pretože hocičo robia proti tomu, bola stále...Ich kráľovná, ktorú v nej videl už veľmi, veľmi dlho.*

*Vůbec nepotřebuje jeho společnost, vůbec nepotřebuje s ním o něčem mluvit. Když to potřebovala, tak tady nebyl. Proč by ho měla vyhledávat? Proč by s ním měla vůbec o něčem mluvit? Jaký to mělo smysl, když stejně se akorát pohádají a vyčtou jeden druhému spoustu věcí, které budou naprosté banality? Šlo jen o jejich dceru...měli jen jeden úkol, jedno poslání, jeden cíl. A co udělali? Vyhýbají se sobě už několik měsíců a přitom si měli stát bok po boku, zničit nepřátelé, zajistit co nejvíce bezpečí a přivést jejich dceru nazpět. Nic z toho se však neděje a ona má na něj vztek...a proč? Co udělal? Co udělal od doby, co je nazpět? Jen má spoustu řečí a nic z toho, mučí své sourozence, všechny okolo sebe, ale zatím se nic nestalo. Jeho matka stále dýchá, chodí si po New Orleans a dostává to, co chce. Jistě...ne, že by její plán s vlkodlaky a svatbou vyšel, ale namísto toho to byla ona, kdo Hope zařídil bezpečí a odvezl ji z města pryč a ona, kdo udělal první krok k tomu, aby se vrátila domů. Už – už to měla na dosah ruky, prakticky se toho dotýkala, ale poté se všechno rozpadlo na milion kousků a co zbylo? Jen prach, který rozfoukal vítr. Všechno to ale uchovává k sobě, protože ví, že na druhou stranu nemohl udělat nic. Byl mrtvý...a jeho tělo pak okupoval jeho bratr, který mimochodem taky ještě žije a neměl by. Bouří se to v ní a ona nechce, aby to vyšlo na povrch, nechce to vykřiknout, protože ví, že tohle není to, co potřebují – rozhádat se. Oni se potřebují spojit, ale dokážou to ještě vůbec? Je nějaká šance na to, že přivedou jejich dceru společně zpět a nebo z toho bude jen její zájem? Protože upřímně...pomyslel vůbec na ni někdy? Jakmile ucítí jeho přítomnost v místnosti, tak na něj ihned promluví. Jejich rozhovor nezačne nijak zvlášť dobře a je pravda, že stačí jen pár jeho slov na to, aby jí podráždil nervy. To je přesně to o co nestála, co nechtěla. Jako kdyby už neměla svých starostí dost a teď musela přibýt ještě jedna – Klaus. Mluví s ním jako s nějakým cizincem, jako kdyby se neznali, jako kdyby nikdy mezi nimi nebylo jisté pouto ať už spojenectví nebo jistý druh přátelství. Vlastně...dělá to, co on, že ano? Uzavírá se do sebe, aby nebyla ještě více zklamaná, zlomená a zrazená. Ale jednu věc nedělala a nikdy dělat nebude a to je ta, že nebude kopat do ostatních. Ne. Raději se jim vyhne, než aby jim nějak záměrně ubližovala. V jejím hlase není více, než sarkasmus. Stále se k němu neotáčí a možná i proto, že kdyby jí viděl do tváře, tak uvidí v jejich očích naprostý opak toho, co právě teď dává najevo. Prezentuje se jako někdo, kdo je silný, nezlomitelný. Jenomže ona je zlomená až příliš a právě proto se distancuje od všech a všeho. Co mu bylo po tom, že ještě neodstranila ze sebe zbytky krve? Jako kdyby mu snad záleželo na tom ušpiněném kusu dřeva a nebo koberci. Na jeho řeči opravdu není zvědavá a dá to i najevo. Jeho vrácení rány zpět ji přinutí mlčet alespoň na chvíli, jelikož jí tak donutí se zamyslet se i nad Elijahem. S ním má taky spoustu nevyřešených věcí, ale nedá se říct, že by je chtěla nějak vyřešit. Udělal to, co udělal a tím to pro ně skončilo. Rychle zase odvrátí od těch myšlenek a začne se soustředit na něj.* Věř mi, že něco takového by se nikdy nestalo. *Okomentuje to až příliš suše. Zrovna oni dva nemají spolu dá se říct nic společného a plést si je? O tom silně pochybuje, že by taková situace vůbec někdy nastala. Nakonec se k němu rozhodne otočit, tak či tak by k tomu stejně došlo, ale její výraz ve tváři je tvrdý, neměněný. Jako kdyby nechtěla dát na sobě znát nic z toho, co má uvnitř a že to požírá naprosto všechno. Očekává, že první, co udělá, tak se ji vysměje za její neúspěch...za její selhání. Nehodlá poslouchat nic o její naivitě, že věřila v něco, co bylo předem ztraceno. Problém je, že ale nebylo...vyšlo by to, kdyby se neobjevila ta blechy prolezlá šamanka. Měla by teď to, co ji právem patří...a nešlo jen o Hope, ale celkově chtěla zachránit vlkodlaky, protože to je její rodina. Alespoň byla, dokud ji nevyhodili ze svých řad. A přitom to byla ona, díky které mohou zase chodit po dvou. Pozoruje ho, když přichází ke stolku, kde je láhev s bourbonem, který mu upíjí snad každý večer a postupně i doplňuje. Poslouchá jeho slova a při zmínce o Jacksonovi se její tělo napne. Tohle taky není zrovna to, co by s ním chtěla vůbec řešit. On nebyl člověkem se kterým by o tom chtěla mluvit, ale na druhou stranu jen u něj měla pocit, že ať už řekne cokoliv, tak nikdy za to nebude zaškatulkována. Natočí jeho směrem hlavu a začne se mu dívat do očí. Po tak dlouhé době s ním udržuje opět oční kontakt, že už sotva poznává jaké to je. Při jeho slovech se musí posměšně ušklíbnout. Ne, že by to snad bylo vtipné, spíše smutné...tragické. Plán to byl opravdu dobrý a jeho uznání naznačovalo tomu, že to mohl být jeden z nejlepších plánů, který by kdy měli. Měli by eso v rukávu, protože by měli všechno dá se říci, ale teď? Jsou zase tam, kde byli. Oba dva, bez výjimky. Povznese otázku a ani mu nedává žádný prostor k tomu, aby se snad zeptal, co tím myslí. Ke všemu by to ani neudělal...na to ho znala až moc dobře. Zkrátka by čekal na její vysvětlení a ona mu ho hodlala dát. Přiblíží se svou tváří k té jeho, ale ne proto, že by se chystala něco udělat. Může cítit její dech na tváři a v tu chvíli z úst skoro zavrčí to jedno slovo. Pak už nepozoruje žádný výraz v jeho tváři, jelikož se rychle odtáhne a odvrátí od něj pohled. Místo toho ho obejde a porozhlédne po místnosti. Sjede pohledem snad každou zbytečnost v pokoji a rozmluví se. Selhala...její selhání vedlo jen k jednomu člověku a to ji bolelo. S vlkodlaky by se dokázala poprat a její místo Alfy? Dokázala by s tím něco dělat, ale tohle...tohle bylo něco, co nezvládala. Má být prvotřídní matka...má své dceři dát jen to nejlepší a hlavně ji má vychovávat a místo toho? Není v její náručí, ale v náručí cizích lidí. Nevidí ji vyrůstat a první slova budou patřit někomu jinému, cizí ženě a ne jí. Nebude to ona, komu řekne mami. A to bylo něco, co nedokáže unést, co nedokáže přenést přes srdce. Otočí se k němu a pohlédne mu do očí. Potřebuje to říct nahlas...potřebuje, aby to věděl a vlastně ani netuší proč. Možná jen doufá v to, že on to cítí stejně, že cokoliv, co dělá, tak dělá jen pro ni. Protože tak si to slíbili. Dívá se na něj i přes to, když odvrátí od ní zrak a může v jeho tváři vidět, že udeřila do silného bodu i u něj. Muselo to přijít, musela to říct, museli si o ní promluvit. Odloží prázdnou sklenici a pak přijdou další slova ohledně jeho matky. Nemohla si to odpustit, nemohla to neříct, protože ta mrcha ji taky leží v žaludku a není to její záležitost. Je to jeho záležitost...jeho rodiny a oni se ji pořád nezbavili. To kvůli nim přitáhla do města, to kvůli ní je Hope pryč a stále se nic neděje. Jen mlčky se zaťatou čelistí pozoruje narůstání jeho hněvu. To, jak odloží sklenici a i to, jak se prakticky hned objeví u ní. V jeho očích může vidět ten spalující vztek, nezastavitelný hněv. Ona má však to samé a nemůže se jí divit...nemůže ji vinit za její rozhořčení. Stačí pár jeho slov, aby byla znovu rozzuřená. Už chce něco říct, ale on znovu promluví. Ne, že by to pomohlo, že by ji přinutil nějak mlčet. Ihned mu skočí do řeči, přičemž se polovinou těla trochu nahne dopředu, jako kdyby byla nějaká kočkovitá šelma, co se chystá zaútočit.* A co si za tu dobu udělal?! Jenom kopeš do ostatních místo toho, aby si začal jednat! Já měla alespoň tu snahu jak přivést naši dceru nazpět domů, udělat pro ní tohle místo bezpečnější, tak i zachránit vlkodlaky a sjednat pořádek! A ty...*Sjede ho ostrým pohledem.*...si seděl ve svém pokoji a vymýšlel stupidní pomsty proti každému členovi tvé rodiny. *Zavrtí hlavou, protože tomu absolutně nerozumí a nikdy ani neporozumí.* Cítím se jako jediná, kdo ji chce přivést nazpět! *Křikne po něm a z očí ji přímo srší zlost, ale zároveň se její hlas v posledních slovech zlomil. Jistě...možná se snažit, možná vymýšlí plány, ale zatím se nic nestalo. Místo toho jejich matka je háže z jednoho těla do druhého. Vydechne z plic přebytečný vzduch a propaluje ho pohledem. Jen, co se jeho tvář začne postupně uvolňovat, tak jako kdyby to na ní mělo stejný efekt. Ještě chvíli ji má napjatou, čelist sevřenou pevně k sobě, ale postupně začne povolovat a rysy v její tváři o něco zjemní. Mlčky se na něj dívá a ani se nezdá, že by mu hodlala dále odpovídat. Ano, zklamali ji oba. Měla sice vše na dosah ruky, ale nevyšlo to. V konečném závěru na tom nebyla lépe, než on. Možná by si to neměli připomínat, ale musí si to i uvědomovat, aby to nedělali, aby se nedopouštěli chyb, které mohou jejich dceru zklamat. Jeho další slova ji přinutí napětí v tváři znovu o něco povolit a tentokrát z ní vymizí vztek, ale přijde bolest, zklamání. Vlkodlaci ji odstřihli a jí to užíralo...byla to druhá největší bolest hned po Hope. Nedokáže od jeho očí odvrátit zrak...jen ho pozoruje a stále mlčí i po tom, co se odmlčí on. Poté ale sklopí pohled, přičemž na sucho polkne. Trvá to jen pár sekund, než začne zdvihat hlavu nahoru, aby se mu podívala znovu do očí.* Dali mi jasně najevo, že už k nim nepatřím a že tam pro mě není místo. Nikdy mě nebudou poslouchat...ne po tom, co získali ji. *Semkne rty bolestivě k sobě. Nazvali ji Původní děvkou, řekli ať si jde za Původními. Naprosto ji odstřihli a Jackson se za ní možná postavil v první chvíli, ale teď? Proč by to dělal, když svou královnu už má, že ano? Jako kdyby neexistovala. Zmizela z povrchu zemského.* Nejradši bych si z jejího kožichu udělala rohožku. *Po těch slovech zkřiví rty znechucením a vydechne dlouze. Možná je stále Alfa, ale nikdo ji neposlouchá. Její hlas je ztracený v hlubokých lesích New Orleans.*

(To, že chce Elijah přijmout nabídku Esther, se opravdu docela rychle rozkřiklo. V jistých kruzích prostě běžely fámy dostatečně rychle. Nevěděla, kdo tyhle drby po městě roznášel, ale ať už to byl kdokoliv, šlo mu to opravdu dobře. Takové informace nikdy neminuly svůj cíl. Možná, že měl sám Elijah zájem na tom, aby se to po městě vědělo, ale tak nějak si nedokázala představit, proč by to zrovna on dělal. Našla si chvilku čas, přestože toho měla tunu na práci, ale chtěla si pohovořit s Elijahem. Věděla, kde ho má najít. V Abattoiru. Pokud by tam nebyl, nejspíš by vytočila jeho číslo, ale zatím mobil nepoužila. Možná to bylo trochu nezdvořilé, že se nehodlala předem ohlásit, ale ona si s takovými věcmi nikdy moc nelámala hlavu. Elijah věděl, jak teď vypadá. Už se s ním ve svém novém těle setkala. A to v momentě, kdy šla uřknout Finna. Byl to Elijahův nápad, to on chtěl, aby ho uřknula,ale na druhou stranu ji hned, jak to udělala, požádal, aby si svou vzpomínku pozměnila, aby si myslela, že už přišla s tím, že to chtěla udělat a Elijah jen přihlížel něčemu, čemu nerozuměl, o čem vlastně defacto podle jejích nových vzpomínek nevěděl. Samozřejmě, že chvíli trvalo, než ji Elijah přesvědčil, aby to udělala. Nechápala, proč by tohle mělo být tak důležité. Kdyby tušila, co přijde po tom, tak vy chápala, ale takhle to dalo Elijahovi mnohem víc přesvědčování. A jí se to pomalu zajídalo. A kdyby věděla, že tohle nedělá poprvé, že si nemaže a neupravuje svoje vzpomínky poprvé, tak by se asi naštvala, že je ochotná pomoci, ale poté si hned musí mazat paměť, aby náhodou někdo něco nevěděl. Jako kdyby měla být snad hlásná trouba, která všechno vyzvoní na potkání. Teď tu ale byla kvůli něčemu jinému. Elijah se hodlal vzdát svého těla a přijmout nabídku Etsher. Ona sama doufala, že je to snad jen hloupý vtip a nebo je za tím něco víc, protože jinak, jinak si asi bude myslet, že se Elijah zbláznil. Naprosto zbláznil. Tomu napovídal i fakt, že to byl on, který Finnovi pomohl odsud a dovedl ho k Esther. Opravdu tohle přestávala chápat. Vejde dovnitř a porozhlédne se. Už tady hodně dlouho nebyla, ale nic se tady nezměnilo, takže by se dalo říct, že vlastně o vůbec nic nepřišla. Abattoir nebylo zrovna místo, které by navštěvovala dnes a denně. Tuhle zastávku sem ale udělat musela. Sice ji měla asi učinit dřív, ale ona taky měla svoje věci. Hlavně tu situaci se Stevenem. U něj si aspoň vzpomínky mazat nebude muset. Postavila se doprostřed haly a zavolala Elijahovo jméno.) Elijahu? Jsi doma? Ráda bych s tebou mluvila. (Čekala na jakoukoliv odezvu.)

*Zdá se mu tento rok jako na horské dráze. V jistém období se mu všechno rozpadlo a šlo to s ním z prudkého kopce. V jistém bodě, kdy měl pocit, že ten sešup nebude moci nikdy zastavit se mu podařilo se zázrakem jménem Camille ten pád zarazit. Dlouho se pak nemohl hnout z místa, ale cesta před ním, jako by se pomalu měnila. Nebyla už před ním strmá neschůdná zeď. Pomalounku se začala svažovat a klesat, až se z ní stala docela schůdná cesta. Vydal se po ní a začal šplhat nahoru. Sem tam na ni narazil na kameny, které musel zdolat, ale bylo to nic oproti tomu, co předcházelo. Postupně začal nabírat na rychlosti a dostal se docela na dobrý úsek, kdy se mu začínalo dařit. Vyřešil svůj spor s Klausem, ten z minulosti i ze současnosti. Dohodl se s ním na strategii, jak jednou pro vždy zničit jejich vlastní matku. Byl to pro něj hodně důležitý moment. Už před tím si to vše pomalu promýšlel, co a jak udělá. Po rozhovoru s bratrem se do toho mohl ponořit naplno. Pomohl Finnovi dostat se ze sídla k matce. Nejprve ovšem domluvil s Genevieve to uřknutí. Požádal jí po té, aby si na tu událost vymazala paměť. Potřeboval, aby co nejméně přítomných tušilo, čí nápad to uřknutí bylo. Po té, co mu Genevieve nakonec po notné dávce přesvědčování vyhověla, tak už zůstal, jenom on a Niklaus. Tak mu to vyhovovalo. Z minulých událostí se docela poučil. Raději se rozhodl jednat na vlastní pěst a neriskovat, že někdo někoho zradí, či se někdo prořekne před někým, komu to nemělo být určeno. Zkrátka chtěla takovým komplikacím předejít a tak se podle toho zařídil. Počítá i s tím, že potom na konci, až bude po všem ponese následky svého přístupu. Více méně je s tím už teď smířený. Jak už nesčetněkrát opakoval, pro rodinu je ochotný udělat a obětovat hodně.
Podařilo se mu přesvědčit Rebekah bleskově. Zde bude muset opět Niklausovi přiznat bod za jeho odhad. Udělá to, ale pouze v duchu. Nahlas mu to neřekne. Stačilo mu jeho reakce, když změnil názor na Finna. Znovu to poslouchat u Rebekah nepotřebuje.
V předchozích dnech se mu podařilo zdolat další důležitou metu. Usmířil se s Hayley. Konečně si ji našel a promluvili si. Je za to rád. Strávili společně pár příjemných chvilek. Trochu si popovídali, než si šel opět každý za svým. Mrzelo ho, že jí nemůže říct celý jeho plán. Jen ji ujistil, že jsou oba na stejné straně. Jinak mluvil velmi neurčitě, aby náhodou něco neprozradil. Neřekl Hayley sice zdaleka všechno, ale to nejdůležitější ano. O své minulosti, té skutečné, kterou mu matka připomněla se jí také chystá říct. Na tohle si, ale chce nechat nějakou klidnější dobu. Podařilo se mu tím setkáním a probráním některých věcí rozehnat chmury a znepokojení nad tím, jak se před tím rozešli.
Hned je mu o něco lépe. Teď už mu zbývá, jen dotáhnout plán s Esther do konce a úspěšně jej zakončit. Na to velké finále se upřímně těší. Na ten moment, kdy matka přestane být hrozbou a bude pouze dožívat zbytek své existence. Sám je v očekávání, jestli odolá a zvolí si smrt nebo přijme krev a stane se z ní upír. Monstrum, které stvořila, a které se snaží zničit. Vše k tomu finále směřuje. Už se postaral i o víno, do kterého přidal svou krev a nechal zavřít v originálních lahvích. Ano, pro jistotu jich nechal udělat více. Tohle je jedna z jeho variant. Přemýšlí a uvažuje nad tím, jakým způsobem by ještě zařídil, aby se Esther dostala do těla jeho krev, kdyby víno náhodou selhalo.
Měl by pak za matkou zajít a navrhnout rodinné setkání, kde můžou oslavit, že kromě Niklause už všichni kývli na její nabídku. Bude jistě ráda a také navrhne, že při té příležitosti můžou prodiskutovat, jak na Niklause. Vše to má naplánováno a stačí to již, jen ve vhodnou dobu uskutečnit.
Zrovna provádí ranní rituály v koupelně a ve svém pokoji se obléká. Chce jít za matkou, jestli něco nepotřebuje a při té příležitosti obhlédnout její dům a zkusit opět na něco přijít. Nyní tam chodí častěji, aby bylo vidět, že má zájem a snaží se být nápomocný. Chce, aby mu Esther důvěřovala.
Oblékne si bílou košili, černý oblek a vínově červenou kravatu. Na tváři nechá strniště z posledních dvou dnů. Doladí detaily. Posbírá si své věci a chystá se sejít dolů. Má v úmyslu se zastavit v kuchyni pro krev a až ji vypije, cestou za Esther si koupit ve městě kávu. Když dojde ke dveřím, zaslechne na dvoře kroky. Sáhne po klice, tiše za ní vezme a pootevře je. To už se vzduchem nese hlas. Je mu známý i neznámý. Po pár vteřinách si uvědomí, že je to Genevieve ve svém novém těle. Nemohl pochopit, jak Kol tohle mohl své nastávající provést. Jediné, co na tom uvítal, bylo, že pro něj Genevieve v těle čarodějky mohla uřknout FInna. Byl to pro něj, ale nezvyk, vidět ji v jiném těle. Její zrzavá kštice pro ni byla tak typická. Chybí mu to, i když, co se chování týče je Gen stále stejná.
Dokoná pohyb. Otevře dveře opustí pokoj, zavře za sebou a zamíří k vrcholu schodiště. Zahlédne ji tak stát na nádvoří. Opět čeká zrzavou, ale tu nevidí. Je to pro něj podivně frustrující, ale nedává to na sobě znát. V poslední době se přetvařuje tak často, že mu to ani nepřijde. Genevieve vidí rád. Nepotěšil jej fakt, že Kolovi vrátila snubní prsten. Nenechá se tím odradit. Stále ji bere jako člena téhle rodiny. Když se stane Kolovou ženou, bude to oficiální. Nebude to tak, už, jen v jeho očích. Bude to jasné a patrné všem ostatním. Na rtech se mu téměř vzápětí, co na ni pohlédne objeví slabé pousmání. Ano má důvod se i občas usmívat, hlavně, když jdou věci podle toho, jak potřebuje.* Genevieve, přeji dobré ráno. *Pozdraví ji. Vydá se po schodech dolů.* Co pro tebe můžu udělat? *Zajímá se, když sejde dolů a vydá se k ní. Zkoumavě si ji měří, i když to zakrývá za vlídný pohled a letmý úsměv.* Můžu ti něco nabídnout? Kávu, čaj? *Kývne bradou směrem k jejich kuchyni, že tam má namířeno. Pozvedne pak paži a rukou poukáže daným směrem. Dává jí tak zároveň najevo, že má přednost. Připravuje se jí následovat.*

(Čeká opravdu jen chvíli, než se dočká pohledu na Elijaha. Stále vystupuje tak klidně, tak vyrovnaně, jako by se nic nedělo. Jako by tohle bylo jen všední ráno bez veškerých problémů a nesnází, kterých New Orleans nabízelo opravdu dost. Na druhou stranu, kdyby se každý tady stresoval s tím, co ho dneska může potkat za další problém, asi by to tu vypadalo jako jeden velký blázinec. Alespoň by měli psychiatři nějakou práci. Už dlouho se cítila tak, jako by se potácela na jednom místě. Jako by nic nedělala. A kdyby nebylo Stevena a toho, že mu může pomoci s nalezením vraha jeho ženy, i když inkognito, tak by asi možná ani nevadilo, kdyby si odjela na prázdniny do Karibiku a tam si vesele pila piňakoládu na pláži a opalovala se na sluníčku. Takový z toho všeho má pocit. Někdy dokonce i takový, že kdyby to opravdu udělala, ušetřila by všem práci. A to nebylo dobře. Nebylo dobře, že si tohle začínala myslet, ale bohužel nedokázala prohlédnout všechny ty plány, které se rozbíhají za jejími zády a ona nikomu nestojí za to, aby ji s nějakým plánem seznámil, zahrnul ji do něj a využil její pomoci, jak jen to bude možné. A když už si někdo o tu pomoc řekne, tak pak po ní chce, aby si mazala paměť. Až jednou tohle všechno praskne, až se jednou spustí něco, co zapříčiní, že si na všechno vzpomene, tak nejspíš přestane být po ruce všem a bude se opět starat jen o sebe. Ostatně když to dělala, neměla se náhodou nejlíp?) Dobré, Elihaju. I když tedy možná jak pro koho a jak v čem. (Neodpustí si tu poznámku. Opravdu je na ní vidět, že má něco na srdci a že to asi nebude konverzace typu "Přišla jsem na sušenky a na čaj, vyndej svůj nejlepší čajový servis, naparádíme se a budeme nad čajíčkem venku tlachat o tom, jak jsou strašní muži, jak jsou strašné ženy a tak dál.") Vlastně něco opravdu můžeš a dám si hodně silný černý kafe, protože ho asi budu potřebovat. (Zkonstatuje a než stačí říct, proč sem tedy vlastně přišla, Elijah jí pokyne rukou do kuchyně a ona nic nenamítá a rozejde se tam. Přeci jen není zrovna nejlepší zrovna takovou konverzaci, jakou chce ona vést, uskutečnit ve vstupní hale. V kuchyni si ihned sedla na židličku u stolu, založila si ruce do sebe na stole a vrhla na Elijaha zkoumavý a zamyšlený pohled s povytaženým obočím. Mnozí by řekli, že vypadá vlastně docela komicky, ale má to svůj důvod.) Je ti dobře, Elijahu? (Zeptá se najednou. A tohle asi není zrovna to, co Elijah čekal.) Nekousnul tě v poslední době rozzuřený Klaus, nezarazilo se ti kus dřeva v mozku, neomámil tě někdo kouzlem? (Nakrčí čelo a posune hlavu víc nad stůl, což přispívá tomu, že její pohled vypadá mnohem intenzivněji než předtím. Nakonec se opře do židličky a ruce schová pod stůl.) Protože jestli ne, tak nechápu, co má znamenat to tvoje přijmutí nového těla a vysvobození Finna odsud. (Kousne se do rtu a mírně nakloní hlavu.) Pokud (Vztyčí ukazováček a rozjasní čelo.) v tom není něco víc. (Znova upře pohled na Elijaha.)

*Sejde k Genevieve a po celou dobu na ni kouká. Ačkoliv se navenek usmívá a tváří se, že se má velice dobře, při tom se snaží zjistit, jak na tom Genevieve je. Moc často ji teď nevídá, ani Kola. Už s nimi dvěma nebyl v kontaktu ani nepamatuje. U Kola to ovšem není nic neobvyklého. Nepřekvapuje jej, že bratr nejeví žádný zájem. Trochu jej to mrzí, ale Kola nezmění a tak to bere, jak je. Na první pohled mu Genevieve vypadá přešlá, unavená, vyčerpaná. Nediví se. Kvůli tomu, co se ve městě děje. Není zde zřejmě nikdo, koho by to nějak nepoznamenalo. Když ji tak vidí, jeho úsměv se stáhne. Jeho tvář se mírně zachmuří a do očí se mu promítne trocha znepokojení. Po její odpovědi na pozdrav si to, jen pojistí.* Poslední dobou to není zrovna ono, já vím. *Odvětí vážněji, než jak pronesl svůj pozdrav. Koukne jí krátce zpříma do očí. Nyní má možnost, zjistit, jak moc dobře jej jeho rodina a okolí znají. Uvidí, kdo mu spolkne tu jeho komedii i s navijákem, a koho napadne nad tím trochu přemýšlet. Kolik lidí si vzpomene na jeho opakované sliby, že je pro rodinu ochotný udělat téměř všechno. Naznačí Genevieve, že se vydají do kuchyně. Při tom se zeptá, jestli jí může něco nabídnout. Když Gen do kuchyně zamíří, následuje ji. Zůstává navenek vážný. Přesto je to z jeho pohledu teď hodně zajímavé. V kuchyni se vydá k lince. Nabídl by Gen místo, ale ona se o to postará sama. Svým způsobem je tu doma, tak to nechá být. Začne se zabývat přípravou kávy. Nachystá do kávovaru příslušné ingredience a zapne jej. Připraví hrnky. Pak už jen čeká, až bude černý nápoj hotový. Trochu se do toho ponoří a tak zapomene na své hostitelské povinnosti. Genevieve na něj upoutá svou pozornost, když mu položí svou otázku. Trochu udiveně a nechápavě na ni pohlédne a stáhne u toho obočí. Nejprve stáhne a pak zase pozvedne. Vypadá opravdu překvapeně a hodně nechápavě. Otočí se od linky čelem k ní. S nádechem pootevře ústa a má v úmyslu se zeptat, jak to Gen myslí.* Nerozumím ti, co máš na mysli... *Zavrtí pak hlavou a vypadá pořád zaraženě. Ona pokračuje a začne jmenovat různé postupy, jak by se mu mohlo přitížit. Neví, jestli to bylo na jeho poznámku nebo to už měla připravené. Jenže stále to nechápe. On se cítí v poslední době opravdu nadmíru dobře. Lépe, než by čekal, že by mu mohlo být. Nestěžuje si, je za to rád a nezkoumá, čí je to zásluha. Trochu se proto zamračí.* Až na tu druhou možnost mám vše šťastně za sebou, Genevieve. *Odpoví jí a v hlase mu zaznívá ironie, protože se tím tak trochu baví. Genevieve se náhodou trefila, i když jsou mezitím touhle dobou docela velké časové odstupy.* A to mně doufám nepotká. *Dodá ještě. Pak už je káva hotová. Obrátí se tedy k přístroji. Nalije do hrnků kávu. Přidá k nim lžičky. Vezme je do ruky a odnese ke stolu.* Niklaus mě od svého návratu a našeho "rozhovoru" stále ignoruje. *Povzdechne si na oko posmutněle cestou ke stolu. Zachmuří se. Ano pro ostatní z jejich okolí, jsou s Klausem stále v rozepři. Po té dlouhé době tak má představu, jak se chovat a nyní to opravdu přesvědčivě předvádí. Jeden z hrnků postaví před Genevieve. Jeden na místo, kam se chce sednout on. Pak se otočí a vrátí se ještě pro cukr a mléko, kdyby si Gen chtěla kávu ochutit. Neví, jak ji má ráda.* Ovlivňování pomocí kouzel mám také už dost. *Pronese trochu kousavě, když si sedne na židli naproti ní. Krátce se zamračí. Sklopí pohled do hrnku s kávou. Sáhne po lžičce, vloží ji dovnitř a černou horkou tekutinu promíchá. Genevieve se nakonec v hovoru dostane docela rychle k tomu, co má na srdci. Sotva se zmíní o tom, že přijal matčinu nabídku, je doma. Vzhlédne k ní. Zůstane vážný, ale v očích se mu zablýskne. Vypadá v tu chvíli nevyzpytatelně. Těžko říct, co se mu honí hlavou.* Že to slyším zrovna od tebe. *Neodpustí si lehce pichlavou poznámku.* Mám už dost těch věčných rozporů a hašteření v téhle rodině, kvůli tomu, co z nás matka udělala. *Pokračuje hned na to. Mluví vážně a je přesvědčivý a vypadá odhodlaně.* Už s ní nechci bojovat. Odporovat. Přineslo to tolik zla. Podívej se na sebe, na Kola. Nepřeji si, aby trpěl ještě někdo další. Udělám vše proto, aby v téhle rodině byl zase klid. *Pokračuje a zodpovídá jí její otázky a nepochopení jeho jednání.* O tuhle rodinu mi šlo vždycky především. Nic se u mě v tomhle směru nezměnilo, jenom způsob, jak toho dosáhnout. *Mluví dál, docela klidně. Zní smířeně, jako by opravdu přestal bojovat a přijal matčin způsob řešení. V duchu se ovšem usmívá. To, co Genevieve povídá je čistá pravda. Jen vynechává detaily a tak, podle toho, co se k ní doneslo nejspíše uvěří tomu, že se přidal na matčinu stranu. Záleží na ni, jak pochopí a přebere si jeho slova. Když domluví, položí dlaň na svůj hrnek s kávou. Opatrně jej sevře. Teplota mu již vyhovuje a tak jej zvedne a trochu z něj upije. Káva je taková, jak ji má rád. Postaví hrnek zpět na stůl a zvedne oči k Gen. Zkoumavě si ji prohlédne, je zvědavý na její reakci.* Všichni už se rozhodli. Zbývá jen přesvědčit Niklause. *Poznamená ještě. Na slovo přesvědčit položí zvláštní důraz. Jako by byl ochoten udělat cokoliv, aby i Niklasu získal nové tělo. Samozřejmě je to součást jeho taktiky a strategie vůči matce. Když už se na to dal, chce být opravdu přesvědčivý. Po té znovu sáhne po hrnku a upije z něj.*

(Ne. Poslední dobou to opravdu není zrovna ono, ale tak nějak se jí zdá, že ono to není nikdy. Tedy až na světlé výjimky, kdy je opravdu nesužuje nic než všední problémy, je tu pořád živo a pořád je tu co řešit. Vždycky se objeví někdo neb něco, kdo má spadeno na někoho, kdo je jí blízký. Kdyby si nepřipustila tolik lidí k tělu, možná by jí to bylo i jedno, ale to je právě to, ona neodolala pokušení toho, že by tady na tom světě pro jednou nemusela být úplně sama, že by tu mohla být pro někoho a někdo pro ni, ne jako s Benjaminem, ne jako za ta léta, kdy byla osamělá a myslela si, že to nikdy neskončí. Ale na druhou stranu taky věděla, že čím víc lidí se vkrade do tvého srdce, tím víc starostí člověk má a tím víc problému se vyskytne. Je to jako začarovaný kruh, který nemá konce. Ale ona to byla ochotná riskovat. Byla ochotná se vzdát svého vlastního klidu, takže teď to prostě jen tak vzdávat nebude. Esther je prostě jen další z řady nepřátel, které je třeba porazit. A ona nepřestala doufat, že se to podaří. Tím, že unesla Finna, šlápla Esther na kuří oko. Mohli něco podniknout a zaskočit Esther, když byla trochu rozptýlená tím, že Finn není u ní, ale byl zajat. Bohužel pak přišla ta blbka Alisea a všechno, na čem s Hayley a Sophie pracovala, bylo pryč. A pak se ještě dozví, že Elijah pomohl Finnovi odsud. Alespoň, že to bylo až poté, co Finna uřknula. Byla si jistá, že Esther na to přijde, až se to začne na Finnovi projevovat, ale existovalo hodně druhů uřknutí a bude jí chvíli trvat, než přijde na to, co za uřknutí to je. Trochu ji to vycuká. A to by samozřejmě pro ni samotnou nemuselo znamenat nic dobrého, protože Esther se jistě bude chtít pomstít. Ne, opravdu to nebyla hezká doba, ale ona se s tím popere tak jako se vším. Nic jiného jí vlastně ani nezbývalo. A taky ví, že její pátrání se Stevenem směřuje ke zdárnému konci. A ona pak bude mít svoje tělo. Sice bude upír, ale lepší, než být v cizím těle. Opravdu. Zamířila s Elijahem do kuchyně a on zatím začal připravovat kávu. Opravdu jí bodne, ale není to zrovna to, proč sem přišla. Kávu si mohla udělat i doma, ale nechtěla nic odkládat. Ještě by jí do tohoto setkání něco vlezlo, a to ona nechtěla. Nechtěla už to odkládat, když to dělala tak dlouho. Potřebovala vědět, proč se Elijah rozhodl tak, jak se rozhodl. Jestli je za tím opravdu něco víc, v což doufá, nebo se prostě zbláznil a chce vyhovět svojí matce. Začne svou otázkou o tom, jestli se Elijah cítí dobře. Mohlo to mít různé příčiny. Mohl být uřknutý, mohl mít kousnutí, mohlo s ním být cokoliv, až na jeden malý detail... on vypadal, že mu opravdu naprosto nic není a je mu skvěle. To ji trochu strašilo, protože to naznačovalo, že se tak snad rozhodl opravdu dobrovolně. I když... je možné, že mu taky Esther něčím vyhrožuje. Když se dušuje, že neví, co má na mysli, samozřejmě mu to trochu víc upřesní, tedy ty všechny možné způsoby, co mu může být. Proč se pá, to mu ještě neprozradila.) Jsi si jistý? Třeba tam tu třísku máš, ani o tom nevíš. (Přimhouří podezřívavě obočí a podívá se na jeho hlavu, jako by v ní snad chtěla najít nějakou stopu po ráně, kde by mohla být zaražená velká tříska ze dřeva, která by brzdila Elijahovo myšlení. Ale nic takového tam samozřejmě nenašla.) Myslím, že Nik ignoruje skoro všechny, takže to opravdu není vůbec žádná novinka. (Ušklíbla se. Vlastně vůbec netuší, že tu teď na ni Elijah šije boudu, že on už se dávno s Klausem bavit začal a že mají plán, jak se Esther dostat pod kůži. Nepoznala to ale na něm, protože tohle opravdu nebylo až tak zarážející, že by s ním Klaus ještě pořádně nepromluvil.) Druhá strana svým způsobem změní každého. Klaus tedy spíš nabral zpátečku, ale to je teď vedlejší. I když už by se mohl oprostit od svého zarytého trucování a komunikovat aspoň s tebou, když už s nikým jiným. Pokud nepočítám Cami... (Dodá ještě, ale už nic víc k tomu neříká. Opravdu se jí tu nechce rozebírat, jaký má Cami vztah ke Klausovi a on k ní.) Ovlivňování pomocí kouzel možná, ale co lsti tvojí matky? (Povytáhne obočí a už takhle je jasné, o čem to tu tedy vlastně mluví a přidá k tomu i to, jestli se zbláznil, nebo co to má být.) Ona ti nějak vyhrožuje? Něčím tě donutila, abys to přijal? (Povytáhne obočí a vlastně si ani nevšímá té kávy, co má před sebou. Vlastně Elijahovi ani nepoděkovala, což bylo neslušné, ale on snad chápal, že je teď v takovém rozpoložení, kdy je díky to poslední, na co teď myslí. Elijah jí ale vyvede z omylu.) Že to slyšíš ode mě? (Zamračí se.) Copak já si tohle vybrala? (Ukázala na sebe.) Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím, když jsem se takhle jednoho rána probrala. A tvoje matka v tom tentokrát neměla prsty. To Kol. A moje tělo schoval a já ho nemůžu najít. Je to opravdu frustrující věc, dlouho to mezi námi kvůli tomu skřípalo, ale Kol se, naštěstí, uvolil mi to tělo vrátit, takže už to dlouho nebude trvat a já budu znovu já. (Vydechla a zakroutila hlavou nad tím, co jí pak začal říkat.) Takže ty se prostě jen tak vydáš svojí matce na milost? Co to má být? Kde je to tvé "Chci se zbavit Esther a Finna jednou pro vždy?" (Pootevřela ústa v údivu z toho, co tu od Elijaha teď slyší. Opravdu si to začala vykládat takhle, že to Elijah vzdal s tím, že už ho nebaví tohle dál podstupovat.) Ano, sebe a Kola vidím. A můžu ti říct, že Kol rozhodně není smířený s tím, že by v tomhle těle měl zůstat a bude se snažit o to, aby se z něj dostal, takže ne, Esther opravdu nepřesvědčila všechny kromě Klause. Kola rozhodně nepřesvědčila též, toho k tomu donutila. (Nic se nezměnilo? Kdyby se nic nezměnilo, Elijah by se stále chtěl Esther zbavit, protože ona je zlo. Ale... co když se jí zbavit chce? Co když tohle všechno hraje? Pokud ano, hraje to dokonale, protože ona je z toho opravdu zmatená.) Prosím, řekni mi, že je tohle jako v operaci Valkýra. Infiltrace, bomba. Bum. Akorát, že Esther na rozdíl od Hitlera zemře, protože se to povede. Řekni mi, že tohle děláš proto, abys ji mohl zničit, protože jestli ne, jestli to neděláš, tak to vážně nechápu. Asi jsem se někde zasekla a tohle jde mimo mě, vážně. (Konečně se nakloní k tomu hrnku, vezme ho do ruky a napije se kávy. Několika mocnými doušky vyprázdní hrnek do půlky.) Zbývá přesvědčit Klause? Tak s tím opravdu hodně štěstí, protože ten se nikdy přesvědčit nedá, i kdyby měla hrozit světu apokalypsa. (Řekne dramaticky a hlavu má nakloněnou skoro přes celý stůl až u Elijaha. Uvědomí si to a zase se stáhne na svou stranu a vydechne.)

*Byl by slepý, kdyby si nevšiml, jak to Genevieve v hlavě běží na plné obrátky. Patrně je hodně překvapená z toho, že on změnil svůj názor. Genevieve rozhodně není jediná, co se nestačí divit. Pozoruje ji zdánlivě klidně, netečně. Při tom, ale dovede číst mezi řádky. Vidí na ni, jak moc chce dosáhnout toho, co on sám. Mohli by být spojenci. Jenže on viděl, co Esther s Finnem dokážou, když chtějí. Právě to, co provedli Genevieve na něj mělo největší vliv, že se rozhodl, alespoň na oko přijmout její nabídku. Představa toho, že by takhle mohl dopadnou kdokoliv z těch, na kom mu záleží ho naprosto ochromila. V ten moment věděl, že už nebude matce odporovat, naopak. Přidá se k ní a zničí ji tajně. Nebude to od něj čekat, nebude ostražitá a to se jí stane osudným. Stálo ho to hodně úsilí a přemáhání, aby se přiměl k téhle komedii, přetvářce. Jakmile, ale vymysleli s Klausem ten plán, a doladili detaily, šel do toho. Chce to dotáhnout do vítězného konce. Na druhou stranu nechce nikoho vystavovat Esther a jejím metodám. Proto po nikom nevyžaduje žádnou pomoc, ani po Genevieve. Ta si v jeho očích užila dost. Stejně tak Kol. Z těch všech důvodů jednoduše taktizuje a spoléhá převážně na sebe. Samozřejmě, že se na závěr přidá Niklaus, ale to už bude ona pověstná třešnička na dortu.
Dalo by se říct, že pro něj se to s Esther stalo jednou velkou hrou, kdo z koho. Připadá si, jako by s ní rozehrál šachy a jeho strategie byla pečlivě promyšlená na dlouho dopředu. Rozestavuje své figurky do správného postavení a až to bude podle jeho gusta, zaútočí. Náhle, rychle a efektivně. Pak jeho okolí pozná, jak to s ním ve skutečnosti bylo. Do té doby se bude držet své role. Proto přes veškeré chtění Genevieve nemá v plánu prozradit nic z toho, co vymyslel. U Benjamina se poučil dostatečně. Raději bude poslouchat o tom, jak je nedůvěřivý, než někoho ohrozit.
Zatímco připravuje kávu, poslouchá její starostlivé poznámky, které by ho u někoho jiného a za jiných okolností pobavily nebo také pěkně naštvaly. Ne od všech by si to nechal líbit, a jen některým by to beztrestně prošlo. Zprvu ji opravdu nerozumí, protože chvíli trvá, než se dostanou k podstatě věci. Proto jí zprvu do mluvy moc nezasahuje a spíše na ni nechápavě kouká. Začne ji ujišťovat ihned, že je v pořádku a nic vážného ho v dané době netrápí. Genevieve, ale vypadá stejně nedůvěřivě, jako před jeho odpovědí.* Pokud o tom podle tebe nevím, Genevieve, tak nevím, o čem se to tady bavíme... *Poznamená a je v jeho podtónu slyšet náznak podráždění. Skutečně si nemusí nechat tohle líbit. Jinak, ale zůstává v klidu. Káva je připravená brzy a tak ji nalije do hrnků a pak je i vše ostatní nanosí ke stolu. Nad nějakými díky se nepozastavuje. S tím si hlavu nedělá. Usedne k Genevieve a zaposlouchá opět do jejich slov. Tentokrát se týkají Niklause. Předstírá před ní, že jsou spolu stále rozhádaní nebo lépe řečeno, že spolu nekomunikují vůbec. Vypadá dost frustrovaně a posmutněle nad tou skutečností. Opravdu vychází z toho, jak na tom byl před tím, než se s bratrem smířil. Není pro něj proto těžké tohle předstírat. Poslouchá, co k tomu Genevieve ještě chce říci. Po té si povzdechne.* Já bych to moc rád změnil, Genevieve. Niklaus se mi vyhýbá, a nemá smysl ho nutit do něčeho, co se mu evidentně tolik příčí. *Odvětí, jeho tón je trpký, nespokojený. Má ještě živě v paměti, jak mu bratr chyběl. Nemusí proto nic moc předstírat. Pouze zapátrá v paměti a použije to z minula. Na chvilku sklopí pohled z její tváře dolů na desku stolu. Najednou nevypadá vůbec spokojeně, ale trvá to, jen okamžik. Zase vzhlédne a tváří se normálně.* Víš, ale ta skutečnost, že dokáže komunikovat, alespoň s Cami, ve mně uchovává naději, že není tak úplně ztracený případ. *Dodá. Pak se nepatrně pousměje. V očích mu zasvítí pobavením.* Ačkoliv pokud si Cami něco vezme do hlavy, nikdo proti ni nemá příliš šancí. *Poznamená. Zní to s nadsázkou, ale vlastně tím skládá Camille poklonu a je za to rád. Nebýt jí a její neodbytné povahy, kdo ví, kde by teď byl a hlavně, jak by na tom byl. Tohle mu ovšem přijde v danou chvíli jako nepodstatný problém. Něco, nad čím nemusí uvažovat, protože je to pryč, vyřešeno a věří, že se něčím takovým nebude muset zabývat. Má pocit, že odbočil od tématu, který sem dnes přišla probrat Genevieve. Přestane se tím zaměstnávat. Znovu ji věnuje svou pozornost. Zdá se, že je opravdu neúnavná a snaží se přijít na to, co se stalo. Když se zmíní o ovlivňování pomocí kouzel a lstí, tak o něco zvážní. Ona mu tím nevědomky připomene, čím si prošel, když se ho Esther snažila přesvědčit. To, jak mu do hlavy vložila jako noční můry jeho největší obavy a když se z toho probral, opravdu chvíli netušil, co bylo a nebylo skutečné. Odtáhne se trochu, protože byl nakloněný nad stolem a opře se zády do opěradla.* Matka umí být velmi přesvědčivá a vynalézavá ve způsobech, jak dosáhnout svého. Neměl jsem na výběr, protože nechci riskovat, že za to bude trpět někdo nevinný. Rozhodl jsem se jí neodporovat. Chci to všechno využít pro tuhle rodinu maximálně. *Odpoví jí. Nezabíhá do detailů. Opět je velmi přesvědčivý, odhodlaný a zapálený do toho, na co se dal.
Pak se zdá Gen trochu dotkne, když se zmíní, že zrovna ona jemu promlouvá do duše, že přijal nabídku Esther. Poslechne si celý ten příběh, a je pravda, že je to poprvé a ucelené a rovnou od zdroje. Vypadá u toho neutrálně. Chápe Genevieveino rozhořčení nad tím, co Kol udělal. Na druhou stranu se nediví ani bratrovi. Kdyby se on ocitl v podobné situaci, netuší, jak by jednal. Nechce, ale uvažovat na kdyby. Má toho dost na zvažování i v reálném plánu.
Genevieve je dnes velmi urputná, přesvědčivá a kdyby se nedržel svého plánu, měl by docela problém jí odolat. Uhne pohledem, když se do něj pustí a připomene mu, co říkal o zničení Esther a Finna. Kdyby věděla, že u něj se nic z toho nezměnilo, a právě proto jedná, jak jedná. Kdyby tušila, kolik přemáhání a přetvářky ho stojí tohle celé divadlo. Možná se zdá že ano, ale rozhodně to pro něj není lehké.* Raději já, než aby mé odmítání odnesl někdo další. Stačí mi bohatě, co provedla Sophie, co tobě, abych si to rozmyslel. *Dodá pak smířlivě, když vidí, jak se Gen rozčiluje. Možná teď zní jako zbabělec, který se bojí, ale je mu jedno, co si teď o něm, kdo pomyslí. Účel světí prostředky. Dál už o tom nemluví. Nechce se stále opakovat. Dá Gen znovu prostor a poslouchá ji. Zase k ní zvedne hlavu. Během jejího povídání sáhne po hrnku s kávou a upíjí z něj po doušcích. Ona mu poví, jak je to s Kolem ve skutečnosti. Možná si neuvědomuje, že by tím mohla Kolovi zavařit, kdyby se to on rozhodl použít proti němu a Esther to říct. Genevieve si neuvědomuje, kolik mu toho prozrazuje v domnění, že to není nebezpečné. Jen on ví, že u něj jsou všechny takové informace naprosto v bezpečí. Nikdy by je nevyzradil matce. Používá, jen to, co může a i tak je to velmi účinné.* Rebekah také zprvu odmítala, ale nakonec matčinu nabídku s nadšením přijala. Splní se jí tak konečně její přání. *Poznamená na oplátku. Koho Esther donutila, a koho přesvědčila to už nerozebírá. Když se nad tím zamyslí, tak se Esther podařilo nejspíše získat, pouze Rebekah a to ještě jeho přičiněním. Kdyby za ní nebyl a nemluvil by s ní, kdo ví, co by bylo. Tak se spíše může připravovat na následky, až Rebekah zjistí, že to z jeho strany byla jen taktika na Esther. Znovu se napije kávy a když s končí, má v hrnku ještě tak na dva, tři loky. Zvedne k ní znovu oči a pozorně se zaposlouchá do toho, co mu říká dál. Zůstane vážný, jen se mu o něco rozjasní pohled. Ano Genevieve vše svým způsobem odhalila. Uvažuje správně. On jí to, ale nemůže nijak otevřeně potvrdit. Může, jen skrytě, mezi řádky zprostředkovávat své úmysly. Záleží pak pouze na jeho okolí, jak a kdo pochopí jeho skutečné záměry. Na konci jejich slov si trochu bezradně povzdechne.* Řekl jsem, že chci pro tuhle rodinu to nejlepší, Genevieve. Abychom byli opět společně, pohromadě. Zbavili se nepřátel a těch, co nás ohrožují a chtějí se mstít. To, co se nabízí díky naší matce mi takhle s odstupem a po důkladném zvážení, přijde jako to nejlepší možné řešení, pro všechny. Věř mi. Chci se postarat, aby to vyšlo, jak má. *Odpoví jí. Promlouvá k ní klidně, je vidět, že má vše dobře promyšlené, že to není žádná přetvářka. Je k ní naprosto upřímný. Proto jí klidně prozrazuje pravdu, ale po svém a jen těžko říct, jestli mu Gen porozumí nebo ne. Je to pouze na ní a na tom, jak moc dobře tvrdí, že ho zná. Myslí si, že dokáže své okolí prohlédnout. Nyní se ukáže, kolik je na tom pravdy. Po celou dobu se jí dívá přesvědčivě a odhodlaně do očí. Vypadá svým způsobem smířeně. Jako by přijal osud, který se mu nabízí a již se s tím smířil. Pak se omluvně pousměje.* Dělám, co můžu, Genevieve. Je mi líto, pokud to nesplňuje tvé představy. *Zavrtí krátce hlavou.* Esther jistě přijde i na to, jak přimět k přijetí nabídky Niklause. *Poznamená pak. Nechce se s ní hádat nebo jí přesvědčovat. Vychází, jen ze znalostí vlastní matky. Sám byl také přesvědčený, že jí na to nikdy nekývne. Stačilo málo, aby změnil názor, a ještě rád.* Ať po dobrém, či po zlém. Nějak to půjde. *Dodá ještě. S těmi slovy, velmi přesvědčivými zvedne hrnek a dopije kávu. prázdný jej pak postaví na stůl.*

(Zdá se, že Elijahovi nebylo až tak moc po chuti, že si z něj zrovna utahovala, ale ona opravdu nevěděla, jak by jinak tak rozumný člověk, jako byl Elijah, přišel na ten nápad, aby se vydal Esther na milost a prostě přidal její nabídku. Možná, že byl vlastně rozumný až moc, a proto se teď dělo, co se dělo. Byl rozumný syn, který chce, aby jeho rodina byla v klidu, takže neudělá nic jiného, než že přijme nabídku Esther, aby měl ten slibovaný klid, který nabízela, když tu nabídku přijmou. Ale co když ten klid nikdy mít nebudou? Co když je Esther bude terorizovat i nadále a oni nebudou mít nikdy klid, který by od ní chtěli mít? Už jen to, že tu stále bude, že bude naživu, už jen to je přítěž. Nemá Esther ráda a ona nemá ráda ji, je to vzájemné a bude to vždy vzájemné. Pokud už to vzdal Elijah, pokud se rozhodl, že bude stát na straně Esther, ona ale nebude. Ona se bude snažit dál o to, aby Esther zmizela z povrchu zemského, i kdyby na to nakonec měla zůstat sama a všichni se k Esther měli přidat, což se samozřejmě nestane, ale i kdyby to nastalo, pro ni by to nebyla překážka k tomu, aby stále usilovala o zničení Esther. Chtěla na to jít přes Finna. Unesla ho společně s Hayley a Sophie a doufala, že se tak po čase dostane Esther na kobylku. Že přestane být ostražitá, bude nervózní, když nebude mít Finna při sobě, ale to se nepodařilo, protože někdo tu byl až moc měkký. Tak nějak má stále pocit, jako by se ale nic jiného nedělo. Jako by nikdo nic nepodnikal a jen se čekalo na to, jaký krok udělá Esther. Koho dostane na svou stranu jako dalšího. A tohle je výsledek. Elijah a Rebekah oba přijali tu nabídku a ona tu teď sedí a snaží se pochopit, jak je to možné. Co přimělo Elijaha k tomu, aby přikývnul. Musela říct, že u Beky se tomu možná až tolik nedivila. Její touha po tom, aby byla člověkem a měla normální život, byla pověstně známá. Když jí její matka něco takového nabízela, ať už byla jakákoliv, nemohla se divit, že Beka neodolala. Ale Elijah byl přesvědčený o tom, že ji chce zničit. A teď se tu dozvídá o tom, jak tohle je lepší. Jak nové tělo je lepší řešení pro všechny. A pak tu byl ještě Klaus, který odmítal s kýmkoliv rozumnou řeč, kromě Cami, samozřejmě.) Ne, Nika opravdu nemá smysl do něčeho nutit. Musí si na všechno přijít sám, i když mu to člověk předesílá už milionkrát před tím, když to nakonec neuzná za vhodné on, tak je to opravdu zbytečné. (Ušklíbla se. Klause asi nebylo moc potřeba teď rozebírat, protože by stejně nepřišli na nic, co by bylo ohledně něho užitečné. Takže k němu se už víc prostě nevyjadřuje.) To ano. Cami je rozhodně zajímavá osoba. Vlastně jsme teď kolegyně, co se týče baru. (Pousměje se a taky už k ní nic víc neříká. Cami je někdo, kdo ji dokáže vyslechnout a objektivně nějak poradit. Rozumí jejím citům, jejím problémům z toho odborného hlediska. Dokáže se do ní vcítit. To na ní opravdu oceňuje, tohle všichni neumí. Ale dneska nepřišla ani kvůli Klausovi, ani kvůli Cami. Přišla kvůli Esther, takže proto jejich rozhovor následně stočí na ni. Elijah už tak tedy pochopil, proč ty komentáře o jeho stavu. Opravdu se jí nezamlouvalo, že by Esther měla až takový vliv, že dokonce přesvědčila Elijaha k tomu, aby přijal nové tělo. A chtěla se na to Elijaha osobně zeptat, protože stále doufala, že to je nějaká bouda. Nějaký plán, který by měl dostat Esther na kolena a ještě níž. Něco, co by ji položilo a ona by se už nezvedla. Jenomže Elijahovy odpovědi jsou pro ni docela matoucí.) Nechceš riskovat, že by se něco stalo jiným, tak jsi to radši preventivně přijal. Aha. (Kývla hlavou a vydechla.) Nenapadlo tě někdy, že ta tvoje sebeobětavost už hraničí s chorobou? (Povytáhla obočí.) Samozřejmě, nechci ti nadávat nebo ti vyčítat to, jak šlechetný jsi, ale někdy trocha té sobeckosti neuškodí. Nebylo to něco, co bys musel dělat. Popravdě, nemusel jsi, Elijahu. To, co děláš... takhle ji necháváš vyhrávat. (Podívala se na něj upřeně. Ano, rozhodně mu říkala i věci, které by mohl použít proti ní a následně i proti Kolovi, když mu řekla o tom, že Kol o to své nové tělo rozhodně nestojí a bude se snažit, aby získal to své zpět, ale na druhou stranu tak nějak stále doufá, že Elijah si udržel alespoň ještě špetku zdravého rozumu, aby tohle Esther prostě nereprodukoval. Jestli mu opravdu záleží tolik na rodině, tak nic z toho Esther prostě nevyzradí. Ona věděla, že o přes to všechno, co tu teď od něj slyšela, on není jako Finn. Nebude slepě poslouchat Esther na slovo, nebude její pejsek, který za ní poběží naprosto se vším. Takový Elijah prostě nebyl, ať už se rozhodl jakkoliv.) Nemusíš všechny zachraňovat. Není to tvoje povinnost. (Na chvíli se odmlčela. Bohužel věděla, že Elijah tohle jako takovou povinnost bral. A možná i chtěl. Chtěl se obětovat za ostatní, protože takový prostě byl a nebylo by pro něj zkrátka přípustné, kdyby to neudělal. Ale tímhle ztrácel svoje vlastní sny a cíle. Dělal to, co považoval za dobré pro druhé, ale nikdy nemyslel na to, co je dobré pro něj pro samotného. Nikdy neměl takový život, který by nezahrnoval to, že se nakonec pro někoho musel obětovat. A většinou to byl někdo z jeho rodiny, na jehož úkor Elijah nemohl žít podle svého. Elijah opravdu bral svou rodinu jako svou celoživotní službu na stráži.) Rebekah touží po tom, aby byla člověkem, už hodně dlouho. Teď se jí to vyplní a ona bude moci žít smrtelným životem. A když jsi do toho šel též, asi to pro ni bylo ještě snazší. (Zkonstatovala a Beku taky už dál nerozebírala. Všichni věděli, co chtěla, po čem toužila. Teď se jí toho dostane. Ale bude moci žít v klidu, když bude mít za zadkem svou matku? To je otázka. Zmínila se o tom, že by byla ráda, kdyby tohle celé myslel jako skrytý atentát na Esther. Chtěla, aby jí to potvrdil. Aby ji vyvrátil to, že si myslí, že se dočista zbláznil a přidal se k Esther. Nic jí ale neřekne přímo. Vůbec nic. Stále omílá to, jak chce pro rodinu to nejlepší, jak tohle je to správné řešení a že chce, aby to vyšlo. Donutí ji to přeci jen se nad jeho slovy zamyslet. Co je nejlepší pro celou rodinu? No přeci to, aby se zbavili Esther. Aby se zbavili někoho, kdo nařídil zabít dceru Klause a Hayley, aby jim už víc prostě nebránila v cestě a oni si mohli žít tak, jak chtějí ne, jak chce jejich matka. Tohle pro ně bylo důležité. Mít svou vlastní autonomii. Elijah byl vážně naprosto příšerný v dávání náznaků. Ty jeho řeči byly tak spletité, že ji opravdu na dost dlouhou chvíli zmátly, ale to, že začala mluvit o atentátu na Esther a Elijah jí odpověděl takhle, díky tomu to, i když za notné dávky přemýšlení, prohlédla. Tedy alespoň si to myslela a modlila se za to, aby to opravdu bylo tak, jak si to teď myslí. Na tváři se jí objeví chápavý výraz a začne pokyvovat hlavou.) Jistě, samozřejmě... Tak ať to tedy vyjde tak, jak si ty přeješ, aby to vyšlo. (Přimhouří oči a semkne rty. Mohlo se zdát, že by to myslela snad ironicky. Pokud Elijah pochopil správně, věděl, že to ironie nebyla. Pokud si ale stále myslel, že ho nechápe, tak potom to vyznělo jako skvělá ironická poznámka.) A Esther přeji hezkých několik tisíc let práce s přesvědčováním Klause. (Pousměje se trochu pichlavě. Není to myšleno na Elijaha, ale na Esther, i když tu není. Její jméno jí způsobuje pachuť na jazyku. Vezme hrnek, kopne do sebe zbytek kafe a zvedne se.) Tak se měj, Elijahu. Ráda jsem pokecala o tvém apokalyptickém řešení. (Mrkla na něj a odkráčela pryč ze sídla. Tohle byla opravdu fuška. A ona jen doufala, že si nakonec vyložila všechno to Elijahovo povídání správně. Zamířila domů do svého bytu.)

*Nejspíše by mu nevadilo, že si z něj Genevieve dělá dobrý den, kdyby se ne tak dávno dostal z toho, co si pro něj Esther připravila a on si díky tomu prošel osobním peklem. Navíc tady to nebylo oprávněné. Musel, jen předstírat, že je na strany Esther, a že se rozhodl přijmout její nabídku. Je to součástí jeho plánu. Vypadá tak v očích některých pravděpodobně velmi pochybně. Nic s tím ovšem neudělá. Bude se i přes svou nelibost držet své role.
Nemělo smysl Genevieve stále dokola opakovat tu svou naučenou písničku pořád do kola. Své jí pověděl, a dále je to na ní a na jejím úsudku. Jak dobře ho zná, a jak dokáže číst mezi řádky.
Dostanou se také ke Klausovi. I zde musí mlžit a předstírat, že se spolu i nadále nebaví. Je to pro něj snadnější, neboť má všechny pocity z jejich rozporu stále ještě v živé paměti. Nemusí se nijak přetvařovat, vychází z nedávné doby.* Bohužel je to tak a já nevím, co s ním mám dělat. *Poznamená na Klausovu adresu. Zůstává zachmuřený, znepokojený. Když, ale z Klause změní téma na Camille, tam se musí pousmát. Camille je jednoduše neuvěřitelná a on je rád, že ji nakonec poznal, i za to, že mu dokázala pomoci. Nechce se mu, ale jeho nedávnou minulost rozebírat. Je teď docela málo komunikativní, pro jistotu, moc nepovídá, aby někde neudělal chybu a neprozradil něco, co není žádoucí. Navíc se ještě nerozhodl komu všemu to prozradí. Je pár jedinců, kteří si to podle něj zaslouží vědět. U Genevieve si není jistý. Ne, že by jí o tom neřekl, spíše neví, jestli bude poslouchat, jestli jí to bude zajímat. Každopádně si to nechává, ale na dobu, kdy budou mít z krku Esther. Pak bude snad už pokoj a budou se moci věnovat i něčemu jinému, než neustálému boji s nepřáteli a ohlížení se přes rameno, kolik jich ještě zbývá.
Vypadá to, že Genevieve se nedokáže smířit s jeho změnou přístupu. Neustále se k tomu vrací. Poslouchá ji a docela ho potěší, jak o něm hovoří. Každopádně s ní ovšem nesouhlasí. O své šlechetnosti, jak jej popisuje dávno ztratil iluze.* Já dobře vím, co dělám, Genevieve a není v tom šlechetnost, pouze praktičnost a snaha o to, aby v téhle rodině konečně na chvíli zavládl klid. *Odvětí jí odmítavě, opravdu s ní nesouhlasí. Pak se trošku pousměje a zavrtí hlavou.* Jsem už takový a i když to ne vždy je pravda a nic dobrého z toho pro mě nevyplynulo. *Odvětí. Vybaví se mu jeho rozhovor s Hayley, když řekl, co chce nebo nechce udělat a díval se při tom na sebe, tak mu to rozmluvila a podruhé to skončilo několika měsíční rozepří. Tohle jej docela vyléčilo. Pořádně si příště promyslí jestli a co bude chtít a na koho se bude dívat. Jestli na okolí nebo na sebe. Genevieve podle všeho, ale má svůj názor a on jí nechce svěřovat ty své.
Dostanou se také k Rebekah. O něco málo posmutní, ale jen na okamžik. Hned se vzpamatuje, aby si Gen ničeho nevšimla. Ze všeho nejvíce jej mrzí to, co provádí Rebekah. Takhle ji vodit za nos. Poslechne si Genevieve mlčky. K tomuhle nic nepoví. Nechce to rozvádět, nechce se u toho zdržovat.
S Genevieve si ještě chvíli povídají nebo lépe řečeno ona jemu promlouvá do duše a on jí neustále opakuje dokolečka téměř totéž. Nakonec to Gen vzdá. Poví mu pár věcí, které ho přimějí pozorněji si ji pokud možno nenápadně prohlédnout. Má dojem, že snad začíná chápat, o co mu jde. Na jednu stranu by byl rád, ale na druhou stranu ani ne. Nepotřebuje svůj plán ničím a nikým ohrozit. Raději se neptá, jak moc upřímně Genevieve myslí to, co mu přeje. Trochu jej ta ironie rozladí a raději se drží toho, než podezření, že ho Genevieve prokoukla. Nechá to již tak. Nakonec se s ním Genevieve rozloučí a sídlo opustí. On po nich uklidí hrnky i zbytek věcí v kuchyni a také si jde po svých.*

*Bolo už neskoré popoludnie, keď v izbe stál pred zrkadlom zvierajúc bielu handru, ktorú pokropila a sfarbila farba do červena, miestami až ruda. Jeho výraz je neutrálny, nezainteresovaný, akoby v tejto chvíli nebolo nič, nad čím by premýšľal, nič, čo by ho naozaj zaujímalo. Všetko to ticho, ktoré priam narážalo do každej zo stien sídla, bolo až prosté, pochabé, nebolo nič jednoduchšie, ako v ňom zostať, ako v ňom žiť. Už nikdy neotvoriť ústa, už nikdy sa neohliadnuť za seba, len bez hlbšieho dôvodu sledovať svoj odraz. Lenže on už nemusel ani načúvať, nechcel, nemal nikoho, kto by ho dnes poctil svojou návštevou, koho by očakával. Niektoré veci však vždy nie sú také, aké ich čakáme, i keď ďalšie z nich vyjdú presne tak, ako si ich naplánujeme. Mal za to, že jeho brat, Kol, urobil presne tak, ako mu povedal, možno skôr bratsky poradil to najlepšie, čo mohol v tejto chvíli urobiť. Pomáhal im vlastne obom, opäť a bolesť? Tá ľudí mení, príde s tou všetkou výhrou v priebehu, nedá sa jej vyhnúť, bola jednoducho nezbytná pre širšie obzory, väčšie ciele, ako bola malicherná a trpká láska. Nijako dôležitá emócia a predsa dokáže zasiahnuť každého, prebrať aj to najtvrdšie vnútro a donútiť ho vidieť isté veci celkom inými očami. On na seba teraz však nehľadel takto, pohľad na samého seba, do vlastnej tváre, ho nijako neznepokojoval, nevidel tam monštrum, ako ostatní, nevidel tam nič, len to isté, čo pred desiatimi rokmi, to isté, čo pred storočím. Na druhú stranu, bolo tam aj niečo nové. Strach. Mal Kol pravdu? Oplývala táto emócia aj ním alebo ju neprepustil ďalej, ako žiadnu inú? Strach bol len ďalšia slabosť, pantal zmysli, nútil ľudí robiť príšerné veci, ktoré sa zdali byť inak potrebné, žiadané. Rovnako ako bolesť, menil. Každý sa niečoho bál. Či už najväčšieho nepriateľa alebo istej veci vo svojom vnútri, vo svojej hlave, bal sa vlastných myšlienok, pretože boli až príliš chaotické na to, aby ich zvyšok tela prialo, pochopilo. A on? Nedokázal premýšľať nad ničím iným, ako boli všetky jeho plány, ako bola Hope. Musel zabiť svoju vlastnú matku, opäť. A robil by to dovtedy, kým by nezomrela už nastálo, dokázal by ju zabiť vždy, pretože siahla na niečo, čoho sa dotknúť nikdy nemala. Lenže tu nebolo miesto na pochybnosti, na chyby, musel ísť na istotu, musel dôverovať tomu, čo robí a čo robí jeho brat. Lenže pri všetkej paranoji, nebolo nič ťažšie, ako znovu veriť. Ak sa to však niekomu podarilo, bola to Camille. Niekto, od koho by zradu nikdy nečakal a predsa mu to, ako veľmi sa jej už otvoril, nedá spávať. Nechcel to priznať, nemohol, ale čo ak by sa to naozaj stalo. Ak by sa ich matka rozhodla využiť Camille, aby prial nové telo, pretože sama najlepšie vie, že sa jej to nikdy nepodarí. Ona by bola schopná všetkého, pokojne by ju zabila, ak by jej nedoprial ten pokoj, ak by jej nedal presne to, čo by od neho chcela. Lenže napriek tomu, ako veľmi sa o Camille staral, neurobil by to, čo jeho brat. Vedel to. Nech je to už akokoľvek sebecké, nikdy si nemôže dovoliť byť slabý, smrteľný, to by sa rovno mohol prebodnúť kolíkom z bieleho dubu a matka by mala o starosť menej. Mierne nakrčí obočím a bez nejakého určitého výrazu zopne pery pevne k sebe, ako zíde pohľadom ku svojím rukám, z ktorých sa stále snaží utrieť všetku farbu. 
Pomalým krokom prejde ku menšiemu stolu z tmavého dreva, ktorý bol z jednej strany opretý o stenu, odhadzujúc handru a siahajúc po poloprázdny pohár s whiskey, ako znovu pozrel za roztiahnuté závesy cez okno na ľudí, ktorí sa zjavne vybrali do centra mesta za zábavou. Len ich sledoval, nenačúval, jeho tvár však vyzerala, akoby snáď mohol vnímať aj tlak vetra, ktorý do skla pred ním udieral. Potichu vydýchne a na niekoľko sekúnd sa zadíva do pohára, než zvyšok z jeho obsahu prevráti do seba a pozrie sa po fľaške, ktorá bola už celkom prázdna. 
Chýbalo mu len niekoľko krátkych krokov ku dverám vlastnej pracovne, keď si uvedomil, že nie je tak prázdna, ako očakával, že bude. V prvej sekunde, kvôli pravidelnému tepu, premýšľal nad Kolom alebo nad Aliseou, no až príliš skoro pochopil, že ani jeden z nich tam naňho nečaká. Než prejde dverami, akoby ustrnie v pohybe, akoby sa už nikdy nemal pohnúť ďalej, len tam stáť, len hľadieť pred seba. Zvraštené obočie, nepriamy až prázdny pohľad, do úzkej línie spojené pery, ktoré nič nehovoria. V druhej sekunde zastane na prahu miestnosti, zatiaľ čo jeho oči priam prebodávajú Lorentou chrbát, akoby nečakal na nič iné, než na chvíľu, kedy sa otočí a uvidí mu do tváre, o ktorej toľko krát premýšľal, ktorú si predstavoval, keď ju bude trhať na malé, malé časti. Lenže on nevedel, že niekoľko metrov od neho stojí niekto, komu sľúbil smrť. Nič z toho, čo sa teraz dialo nebolo pochopiteľné. Nechápal, čo tu robí, nevedel koniec koncov, ani kto to je, ale bolo jasné, že ak prišiel do jamy levovej, musel mať pekelne dobrý dôvod. Ak by v tom momente len tušil, že hľadí na chrbát niekoho, kto si zobral jeho telo, zatiaľ čo on stále trčal na druhej strane, ktorá sa pomaly rúcala, snažil sa manipulovať jeho súrodencami, spolupracoval s jeho matkou a hlavne ohrozil jeho dcéru...K žiadnym slovám by sa ani nedostali.* Verím tomu, že budem ten na koho čakáš. *Prenesie sucho, zatiaľ, čo prejde o jeden krok bližšie a spojí si ruky za chrbtom.* Teda, ak si neprišiel obdivovať nábytok mojej pracovne, ktorej by sa akýkoľvek vlkodlak s aspoň trochou zdravého úsudku vyhol. *Jeho tón sa stane tvrdší, ostrejší, zatiaľ čo jeho tvár sa podvihne v jemu známej arogancií a povýšenosti.* Hádam, že ty nebudeš jeden z nich. *Vydýchne v letmej irónií a pohŕdaní, ktorá bola zrejmá už na jeho výraze. Hneď na to sa na pár sekúnd odmlčí a s prižmúrenými očami hľadí priamo do jeho tváre, akoby ju snáď skúmal, premeriaval.* Máš želanie smrti alebo ťa poslal váš mocný, mocný Alfa? *Mierne podvihne obočím, pričom si jazykom prejde po spodnej pere a trochu rozhodí rukou do strany pristupujúc o pár centimetrov bližšie.*

*Keď si šiel do pracovne po fľašku, netušil, že tam naňho niekto čaká a už vôbec, kto to je. Netušil, čo sa dnes dozvie a čo bude musieť prijať alebo celkom odmietnuť. Netušil, že sa bude musieť rozhodnúť, pretože o nič také ani nežiadal. Ak by to len náznakom vedel, pripravil by sa, vyčistil by si myseľ, možno niekoľko vecí prehodnotil. Lenže dá sa vôbec pripraviť na niečo také? Nebolo to ako lusknutím prstov, ako ked niekto zo sekundy na druhú prepne a všetko ostatné je preč, postoj sa úplne zmení, nebolo to ľahké, jednoduché, ale naopak tvrdé, ťaživé. Áno, presne také to mohlo niekedy byť. Nešlo sa s tým zmieriť a nešlo to len tak pokladať za pravdu, za realitu. Akoby sa mu všetka minulosť otvárala priamo pred očami a tie dvere, tie nešli nijak zatvoriť, stále cez ne plynulo niečo nové. Najskôr to bola Alisea, potom sa dozvie, že jeho vlastná sestra s upírom, ktorého vychoval, naňho zavolali jedinú osobu, z ktorej mal strach a ktorá sa ho onedlho opäť pokúšala zabiť, vrátil sa Benjamin, ktorý bol zhodou okolností bratom Genevieve, znovu ožila ich matka, ktorá na seba zobrala smrť Tatie namiesto Elijaha, a nakoniec sa pred neho postaví vlkodlak, ktorý tvrdí, že jeho vlastný otec mal ďalšieho syna – jeho. Nie, o nič také nestál, nič také už v živote nepotreboval, žiadne podobné rozptýlenie. Chcel len zabiť Esther a získať späť svoju dcéru a všetko ostatné, čo pre neho bolo dôležité. A vlkodlak, muž, ktorý pred ním teraz stál, medzi to bohužiaľ nepatril.
Nepatrne podvihne hlavou, ako sleduje pravú časť jeho tváre na výmenu s jeho chrbtom, ktorým k nemu bol stále mierne otočený. Jeden by očakával, že rovno prehovorí, že sem neprišiel preto, aby pred ním stál a mlčal, lenže slova sa ako prvý ujme Klaus. Jeho ton pritom neznie nijak príjemne, nijak priateľsky. Je arogantný, povýšenecký, celkom nadradený pred niekým, koho považoval za obyčajného, menejcenného. S určitosťou však nebol jediný Pôvodný, ktorý sa tváril aspoň podobne. Mali to už najskôr jednoducho v krvi, alebo si na to navykli za všetky tie roky, cez ktoré sa robili dôležitejšími, silnejšími. A on? Stačila by mu jediná sekunda a Lorentova hlava by mu ležala priamo pri nohách, ani by nežmurkol, nevydal jedinú hlásku. Lenže viac, ako jeho smrťou, bol zaujatý niečím iným. Postával v jeho pracovni jasne oboznámený s tým, komu patrí, zatiaľ čo, zdá sa, obdivoval jeho skromnú prácu. Slabo nakrčí obočím a potichu vydýchne, pričom zastane vcelku neutrálny výraz, avšak je v ňom i istá dávka po záujme, kurióznosti. Ak by len tušil, kto pred ním stojí, s určitosťou by sa tváril celkom inak. Lenže jeho tvár nepoznával, vlkodlak pred ním mu bol cudzí, neznámy, nepamätal si, žeby ho niekedy videl, žeby poznal vôbec jeho meno.
Jeho pery sa ohnú letmo do strany, ako prvýkrát prehovorí, dalo by sa to však nazvať skôr úškľabkom, než poloúsmevom. Bol krivý, trpký, možno mierne pobavený. Mohol len hádať, prečo sem prišiel, než mu to sám neobjasní, mohol len hádať, prečo by niekto chodil priamo do sídla Pôvodných, ešte najhoršiemu z nich priamo pod nos. A tváril sa takto? Páčil sa mu, bol odvážny. A odvaha? Tá sa cení, i keď často hraničí s naivitou. Mohol len dúfať, že vlkodlak pred ním vie, čo tu hľadá a nesnaží sa len stratiť cenné minúty z jeho času. Nemuselo by to dopadnúť dvakrát dobre.
Po tom, čo sa konečne na niekoľko sekúnd odmlčí a Lorent sa mu rozhodne odpovedať, jeho myseľ sa zdala byť ešte zmätenejšia než na začiatku. Nakoľko, ak ho neposlal Jackson, ak by ho zabil, ako mu tu tvrdí, čo presne by mohlo byť tak dôležité, aby sem napriek tomu prišiel? Na niekoľko sekúnd odvráti pohľad niekam do priestoru, pričom nezaujato ohrnie spodnou perou a nakoniec sa len prosto zahľadí späť do jeho tváre, ktorú si ešte stále letmo premeriaval.* Tak tragické. *Odvrkne sucho, trpko, jeho tón je ešte pohŕdavejší ako predtým.* Chudák Jackson sa ešte nepreniesol zo smrti svojho brata?  *Mierne podvihne obočím, prekríži si ruky za chrbtom a slabo pokrúti hlavou prechádzajúc o niekoľko krokov bližšie do miestnosti.* Môžeš mu odkázať, že s ním rád prejdem celú záležitosť, ak ma poctí svojou návštevou. *Vydýchne s neutrálnym pohľadom na tvári, než ho opäť odvráti do strany, ako prejde ku jednej zo skriniek pri stene.* Obávam sa však, žeby si vlkodlaci museli nájsť nového Alfu...*Prenesie nenútene a pomaly ju otvorí vyberajúc fľašku, pre ktorú sem prišiel a jeden pohár.* Najlepšie oboch. *Dodá s myknutím ramien, pričom ho naplní zhruba do polky a otočí sa čelom späť ku Lorentovi.* Každopádne, teraz som vážne zaujatý. *Prizná popravde, zatiaľ čo jeho tvár stále zdobí krivý poloúsmev.* Čo by mi obyčajný vlkodlak mohol chcieť povedať, žeby ma to malo zaujímať? *Zľahka nakrčí obočím a priloží si pohár k ústam, pričom väčšinu do seba v momente prevráti, akoby snáď už nič iné ani nepotreboval.
Jeho umelecké nadanie bolo verejne známe alebo osoba pred ním vie viac, ako vyzerá? Nepatrne prižmúri oči a nakloní hlavou do strany.* Predpokladáš správne. *Komentuje skoro bez tónu, pričom sa na krátku chvíľu celkom mlčí a opäť ho prejde pohľadom.* Čím to je, že sa mi páčiš stále menej a menej? *Mohla to byť len rečnícka otázka, ale na to znela až príliš spýtavo, až príliš kuriózne, pretože presne to bola emócia, ktorou teraz oplýval. Avšak pri jeho ďalšej vete, to už zďaleka nebolo tak ľahké a prosté. Už to nebola len zvedavosť, jeho postoj sa viditeľne napol, jeho tvár stuhla v pohybe, rovnako ako jeho telo. A na to všetko stačilo len jedno meno, jediné. Pomaly pootvorí pery a nechápavo zvraští obočím nespúšťajúc oči z tých jeho. Už nebol tak uvoľnený, tak spokojný, pretože pred ním nestál len obyčajný vlkodlak, ale niekto, komu boli známe veci, ktoré byť nemali. Ktoré sú už len odrazom minulosti, spomienkou na tvár muža, ktorú doteraz nosí v hlave, stretáva v snoch, nič viac-nič menej. No všetko to, čo povedal doteraz, ani náhodou neprevýšilo slová, ktoré sa ozvali miestnosťou len o pár sekúnd neskôr. Akoby jeho otázky znásobili z desiatok na stovky a on tam len stál. Bez slov, bez činov, bez pohybu. Hľadel na niekoho, kto ho oslovil bratom a koho dnes videl po prvýkrát. Celkom neznámy, cudzí, nie krv, nie rodina. V tejto chvíli mu nič neprišlo ako väčší nonsens, ako väčšia pochabosť. Nemohol to predsa myslieť vážne, nemohol čakať, že sem príde, povie mu niečo také a on mu v sekunde uverí. Mohol na ňom vidieť, že tak skoro neprehovorí, že sa na to možno ani nechystá, ale popravde? Premýšľal či ho má zabiť teraz alebo počúvať ďalšie nezmysli, ku ktorým vyzeral, že sa ešte chystá. Zopne pery pevne k sebe a pomaly odvráti pohľad niekam do priestoru, do rohu miestnosti kam zaryto hľadel, lenže on ani netušil na čo, pred očami mal tmu.
Než by však aj stihol hocičo povedať, alebo sa aspoň vrátiť zrakom späť k nemu, Lorent opäť prehovorí. Jeho slová ho však nezaujímajú, bolo mu jedno, prečo je v meste, bolo mu celkom jedno, čo tu robí, jediné, čo ho zaujímalo bolo, ako sa opovažuje nazvať jeho bratom. 
Jeden nezmysel za druhým, len plytval jeho časom. Jeho oči opäť vyhľadajú jeho tvár v momente, čo sa na niekoľko sekúnd odmlčí, keď spomína na druhú stranu, ktorou si Niklaus sám prešiel. Myslel si snáď, že je imbecilný? Ako mohol čo i len dúfať, že mu niečo také uverí? Bol jeho brat, strávil na druhej strane tisíc rokov, než sa rozpadla, neskôr zázračne ožil, aby sem mohol teraz prísť a všetko mu povedať. Stratený, stratený brat. No nemal to Klaus šťastie? Letmo nakloní hlavou do strany, zatiaľ čo jeho pohľad sa zdá o niečo ostrejší, než predtým. Áno, najskôr mohol byť rád, že sa dostal späť skôr, než by s ňou navždy padol, než by sa jeho duch niekde stratil a už nikdy nevidel nič viac ako tmu, ale naozaj nepotreboval, aby mu to nejaký idiot hovoril. Čo by mu na to mal povedať? Že je patetický? Jeho ústa však akoby sa nedokázali ani oddeliť, nedokázali sa spamätať, prijať to, čo mu tu sypal rovno na plecia.
Opäť prižmúri oči, ktorými naňho celý čas uprene hľadí, ako sa už najskôr konečne dostáva k tomu, čo chcel už od začiatku povedať. Od momentu, čo začal hovoriť o ponuke, od momentu, čo začal hovoriť o tele výmenou za spoluprácu, jeho výraz celkom skamenel, stvrdol. Nemusel už hovoriť nič viac, nepotreboval žiadne mená, nepotreboval zmieniť ani čarodejnicu, ktorú by oslovil len s jedom na jazyku...Lorent. Jediné slovo, ktoré bolo dôležité, ktoré menilo celý jeho pohľad. Nie, už to nebol len bláznivý primitív, teraz jeho postoj naberal na celkom iných obrátkach. Prišiel sem niekto, komu sľúbil smrť. Postavil sa priamo pred neho a čakal, že ho ušetrí. Kde sú jeho zmysli? Lorent mu však nedal ani šancu reagovať, niežeby chcel. Nie, nechá ho pekne dohovoriť, povedať všetko, čo mal na tom bastardskom, zhnitom srdci, než mu ho bez jedinej pochybnosti vytrhne. Samozrejme, netušil, že zobral telo práve jemu, netušil, že on je stále vo svete, ktorý sa mohol zrútiť každou sekundou čakajúc na vlastnú záhubu, pretože naňho musel hľadieť, pretože nemohol robiť nič. Nič! Len ho pozorovať, ako manipuluje s jeho súrodencami, ako nosí jeho meno. A on? On mal navždy zmiznúť, zatiaľ čo jeho miesto by bolo nahradené. Také niečo sa nedá len tak prejsť, nedá sa to len tak zabudnúť. A Niklaus? On milosťou nebol práve známy. Mal by ho zabiť, mal by to urobiť hneď teraz, ale nakoľko sa už rozhodol, že ho vypočuje, kontroluje sa.
Vážne ho nezaujímalo to, ako si zvykal v jeho tele, skôr ho zaujalo to, čo povedal potom. Zradil ich matku? Ak naozaj boli bratia zradil skôr vlastnú krv než ju. Nie, nič to nezlepšilo, nijako ho to neospravedlnilo. Znovu pootvorí ústa a pozrie sa niekam do strany, akoby si to všetko nechával uležať v hlave, akoby s niečím vo vnútri seba zápasil a stále sa nemohol rozhodnúť. Netrvalo dlho, než mu to Lorent začal vysvetľovať, než mu prakticky povedal všetko, čo preňho bolo dôležité, aby Niklaus vedel, než bude čas na jeho reakciu. Takto to vyzeralo, akoby ani nebol proti nemu, nebol jeho nepriateľom, len niekým, kto mu chcel prakticky pomôcť, jeho rodine. Lenže on ho tak nevnímal, akoby aj mohol po tom všetkom, čo urobil?
Áno, našťastie ho Alisea bola schopná vytiahnuť z druhej strany skôr, než ich matka, našťastie nezmizol s druhou stranou a znovu sa vrátil do vlastného tela. Našťastie. Ale nijako zo nezmazalo všetko, čo sa stalo predtým. Prešlo možno niekoľko sekúnd od chvíle, kedy Lorent najskôr povedal všetko, čo chcel a on stále nijako nereagoval, len hľadel niekam do priestoru, vyzeral, akoby zamrzol, zastal a už nikdy sa nemal pohnúť. V druhom momente však pomaly pohne rukou, v ktorej stále držal pohár, ktorý si prenesie k ústam a dopije celý jeho zvyšok prechádzajúc si jazykom po spodnej pere, ktorá sa mu ohla v tichom uchechnutí. A po ňom nasledovalo ďalšie, bol to len dusený smiech, pobavený, avšak už od prvej chvíle nesvedčil ničomu dobrému. Slabo zamyká pohárom zo strany na stranu a konečne naňho opäť pohliadne.* Už tomu rozumiem...*Vydýchne zväčša pobavene až ironicky, pričom bez ohliadnutia položí pohár za seba na stolík a nakloní hlavou nepatrne do strany.* Chceš znovu zomrieť. *Prenesie, zatiaľ čo sa v druhej sekunde premiestni priamo k nemu a celou silou ho šmahom odhodí cez celú miestnosť na presne opačnú stranu, ako teraz stál. Bolo mu jedno, či tu bude neporiadok, bolo mu jedno, čo všetko rozbije, či do niečoho narazí, alebo sa udrie o stenu a spadne rovno na zem.* Si tak patetický, Lorent. *Prvýkrát vysloví jeho meno prechádzajúc o niekoľko krokov bližšie k nemu, ale stále si udržujúc istú vzdialenosť. Jeho hlas je pohŕdavý, trpký.*  Netuším, kto ti povedal o Anselovi...*Na niekoľko sekúnd sa odmlčí, akoby sa snáď nad niečím zamyslel.* Možno moja matka, všakže? Vyšla na slnko so svojím najväčším smilstvom...Ale žeby bola až tak zúfalá? *Znie tak, akoby si to hovoril skôr pre seba, než Lorentovi, akoby nahlas prenášal svoje dohady. Zopne pery letmo k sebe a s prižmúrenými očami sa mu zahľadí znovu do tváre.* Nemohol si si predsa myslieť, že sem prídeš a ohúriš ma svojimi nonsensmi. *Odsekne posmešne, odmietavo.* Som tvoj stratený brat, *napodobní jeho hlas s dávkou sarkazmu, s dávkou posmechu, ktorý z neho v tejto chvíli mal,* prečo si neurobiť spoznávací večer? *Nadvihne nepatrne obočím, ako sa jeho pery sformujú v krivom úškrne.* Vieš, ten, ktorému v našej rodine záleží na všetkých jej členoch, je ale Elijah, bohužiaľ, máš najskôr smolu na brata. *Pokrčí nad tým plecami opäť si zakladajúc ruky za chrbtom a prechádzajúc k nemu ešte o niekoľko krokov bližšie.* Bolo od teba tak naivné prísť sem. *Odvetí nakoniec skoro neutrálne, akoby necítil žiadnu zlosť, akoby ho nepoháňala nenávisť a hnev.* Až príliš naivné na to, aby sme mohli byť jedna krv. *Trochu sa pozastaví, akoby si znovu uvedomoval význam jeho slov, akoby znovu zápasil s myšlienkou, že niekto, kto mal byť jeho nepriateľ, je nevlastným bratom, o ktorom nikdy nepočul. Lenže mohol to prijať? Mohol sa s tým hneď teraz zmieriť? Nie, tak to nefungovalo. Podvihne tvárou dohora, pričom mu hľadí uprene do očí, ani na sekundu pohľad nespúšťa.* Ty nie si môj brat, nie si mi nič. *Pokrúti pomaly hlavou. On ani jeho vlastný otec, ktorý ho nechal v rukách Mikaela. Neboli preňho ničím, aj keby mu práve teraz naozaj hovoril pravdu. Jeho výraz je tvrdý, ale predsa je v ňom istá známka po emóciách, pocitoch, ktoré sa drali na povrch a ktoré úspešne nepustil. Veľmi skoro však tento postoj otrasie, veľmi skoro sa zmení a opäť ho nahradí chlad, krutosť, ktorá mu hrala v dúhovkách.* Na druhú stranu by som to mohol prehodnotiť. *Prenesie, akoby nad tým naozaj premýšľal.* „Brat zabije brata“ znie omnoho viac poeticky. *Dodá sucho a nahlas vydýchne, vlastne by sa to dalo považovať skôr za povzdych.*
Ukradneš mi telo, ohrozíš moju rodinu, spolupracuješ s mojím nepriateľom a potom mi povieš, že sme bratia. *Musel vedieť, ako veľmi nezmyselne to všetko znie, ako presne to vidí Niklaus, ak by si náhodou myslel, že tou správou sa všetko zmení. Bol na omyle. Zatne zuby a nakrčí sánkou.* Čo odo mňa očakávaš?! Že na to všetko zabudnem a ukážem ti milosť? Pretože sme rodina? *Prenesie opäť posmešne, neveriacky, akoby sa mu to malo všetko len zdať, pretože niečo také nemohol myslieť vážne. Nemohol. Opäť sa na krátku chvíľu odmlčí, z jeho výrazu sa už nedá vyčítať nič, ani jedinká emócia, nič z toho, na čo sa chystá, alebo čo spraví.* Zabil som vlastnú matku, nevlastného otca, nevlastnú sestru, nechám zomrieť nevlastného brata a tisíc rokov som zatváral všetkých svojich súrodencov do rakiev. *Prenesie prosto.* Povedz mi, Lorent...Prečo by som nemal zabiť teba?

[justify]Možná měl promluvit jako první, ale ve chvíli, kdy se Klaus objevil ve dveří, se k mluvení nějak nedostal. V první chvíli nevěděl, co říct a navíc si tak trochu užíval ještě tenhle moment, kdy na sebe poprvé hleděly. Navíc si nebyl jist, jestli tohle nejsou poslední minuty jeho života. Šel sem s tím rizikem, že dnes zemře. Obával se smrti, nebo spíš toho přijde po ní, ale přesto sem přišel. Bylo ironií, že zrovna jeho nevlastní bratr by měl být tím, kdo ho zabije. Ale přesto tady stál, čelil svému strachu ze smrti. Nejspíš by se to dalo označit za odvahu, že tomu čelí. Zároveň byl také trochu nervózní. Co říct, aby si zachránil život? Nakonec se slova musel ujmout jako první Klaus. Až zmínka o Jacksonovi byla takovým rozptýlením, po kterém promluvil. Dovedl si představit, co všechno by Jackson udělal, kdyby věděl, že je Klausův bratr. Nejspíš by ho ihned zabil. Zvláštní, že mu Jackson i tak nikdy nedůvěřoval. Jako kdyby to nějak dokázal vycítit, o čem mu lhal. Ale jeho sourozenectví s Klausem bylo něco, co hodlal držet v tajnosti před smečkou i nadále. Dovedl si představit, že by se s tím svěřil pouze Nailah. Té jediné důvěřoval a ta by ho za to jako jediná nesoudila. Ostatním by bylo jedno, že s Klausem až doteď nikdy nemluvil. Byla tu návaznost na Původního a tak by ho odmítli stejně jako Hayley.* Ne, obávám se, že Jackson tě bude tebe a všechny s tebou nějak spojené nenávidět až nadosmrti. *Klaus nemohl vytušit, že v téhle větě byla i skrytá narážka na to, že by Jackson nenáviděl i jeho. Ledaže by si na tuhle větu vzpomněl až někdy zpětně a uvědomil si to. Jinak se k Jacksonovi už nevyjadřoval. Neplánoval vyřídit mu od Klause vzkaz, protože tohle setkání mělo zůstat v utajení. Ale představě mrtvého Jacksona by se ani tak moc nebránil. Jako svého alfu ho uznal, ale jeho důvěru si stále nezískal. Navíc by pro něj bylo výhodné, kdyby Jackson zemřel. I když pak by záleželo na tom, kdo by nastoupil jako alfa místo něho. Nový alfa by si mohl také vzít Nailah, aby získala smečka opět její schopnosti. Ale kdyby někdy nastala nějaké situace, kdy by byl Jackson v ohrožení, tak by si nebyl jist, zda by ho bránil. Nejspíš by záleželo na tom, od koho by ten útok pocházel. Naštěstí bylo jeho úkolem chránit Nailah, takže by nejspíš tahle situace ani nikdy nenastala.* Neřekl bych, že jsem obyčejný vlkodlak. *Poznamenal ještě před tím, než se rozmluvil. Označení za obyčejného vlkodlaka se mu totiž vůbec nelíbilo. Pocházel ze třetí generace vlkodlaků, jeho děd byl jedním z prvních vlkodlaků a prakticky byla jeho krev nesmíšená s lidskou. Těžko by se na světě hledal nějaký další vlkodlak, který by byl schopen říct něco podobného.
Ale to už se pak rozmluvil o tom, kdo je vlastně zač. Během svých slov stíhal sledovat i Klausovo reakci na jeho slova. Viděl na něm, jak zpozorněl, když zmínil jméno jejich otce. Že by to jméno znal už z dřívějška? Nejspíš mu ho někdy prozradila Esther, jinak by se to asi neměl jak dozvědět. Doufal, že díky tomu mu o něco snáz uvěří. Jakmile mu pak objasnil jejich pokrevní vztah, tak mu dal chvíli na to, aby si na tuhle myšlenku zvykl. Přitom zvažoval, zda mu to věří či nikoliv. O Klausovi bylo známo, že je nedůvěřivý a on sem opravdu přišel dnes se zvláštní historkou a těžko uvěřitelnou, přesto ale zcela pravdivou. Dnes hodlal být naprosto upřímný, jako už dlouho nebyl. A proto pak pokračoval ve své řeči. Mluvil dlouho, nikam nespěchal, protože každou vteřinou, kdy mluvil, byl jeho život o něco delší. Byl docela rád za to, že Klaus ho nijak nepřerušil, jakmile mu došlo, co provedl. Mohl ho zabít hned a neobtěžovat se s poslechem zbytku jeho historky, ale neudělal. Bral to jako dobré znamení, ale pořád ještě neměl vyhráno. To vše se rozhodne v příštích minutách, které nastaly poté, co utichl. Zadíval se na Klause a čekal, co udělá. V tu chvíli byl klidný, i když ten klid víceméně předstíral. Jeho vlkodlačí instinkty ho varovaly před hrozící potyčkou a radily mu, aby buď zaútočil jako první anebo utekl. Tak jako tak by to bylo nesmyslné. Proti Klausovi neměl šanci, Klaus byl Původní hybrid. Jeho ego při tom trochu trpělo, nebylo nadšené z toho, že ho jeho mladší bratr může porazit. Mělo by to být opačně. Ale žádná potyčka se nekonala, alespoň ne hned. Klaus se rozesmál. Nad tím nakrčil čelo a snažil se odhadnout, co se za tím skrývá. Klaus pak promluvil. Ohledně té smrti chtěl oponovat, ale nic takového udělat nestihl. Najednou letěl přes celou místnost, až dopadl na zeď, kde zády rozbil nějaké věci a pak spadl na zem. Při pádu spadl na ruku, která se mu zlomila. Ale dřív než bolest pocítil vztek, který probudil jeho vlkodlačí část. Sevřel ruku v pěst a oči mu žlutě zasvítily. Jeho instinkty řvaly, aby vstal a bojoval, ale rozum převládl. Pěsti zase povolil a začal se sbírat ze země. Trhnutím si přitom narovnal kosti v ruce dřív, než mu stihnout špatně srůst. Bylo to bolestivé, ale za několik minut to zmizí. Pohlédl na Klause, který stále ještě hovořil. Z jeho řeči pochopil, že mu nevěří.* Věř tomu nebo ne, ale jsem tvůj bratr. Jsme jedna krev a tohle všechno je pravda. *Při svých slovech se rozmáchl rukama, přičemž ho srůstající kosti poněkud zabolely. * Můžu ti popsat, jak náš otec vypadal, jaký byl, můžu ti vyprávět o našem dědovi, jednomu z prvních vlkodlaků. Můžu ti i popsat okolí našich vesnic, kde jsme oba dva vyrůstali. Můžu ti i popsat Tatiu, krásku celého okolí, které se všichni dvořili. *I on se jí tehdy dvořil, byla krásná a on měl pro ženy a dívky vždycky slabost, ale Tatia ho odmítla. Znala jeho pověst a slyšela o jeho záletech. * Z rozhodnutí tvojí matky a mého otce, jsme vyrůstali ve vedlejších vesnicích, několik kilometrů od sebe, ale přesto jsme spolu nikdy nemluvili. *Za tuhle situaci vinil především jeho matku, která se obávala Mikaela a tak radši Niklause od něj a Ansela oddělila. Nemohli spolu mluvit, jako kluci si spolu nemohli hrát a nemohli vyvádět všelijaké lumpárny. Zase pak chvíli mlčel, když se Klaus ujal slova. Pochopil, že tenhle rozhovor se víceméně blíží k jeho smrti. A on neměl žádné argumenty, proč by ho neměl zabít. Mohl maximálně apelovat na to, že jsou bratři.* Popravdě? Nenapadá mě žádný důvod, proč bys mě neměl zabít. *Jeho nervozita značně stoupla. Rozhodně nebyl už tak klidný, jak předstíral před chvílí. * Jsme bratři, i když jen krví a nějaké bratrské pouto mezi námi neexistuje a bůh ví, jestli by někdy existovalo, i kdybys mě nechal naživu. *Nebyl až tak naivní, aby očekával, že by někdy z nich mohli být nějací velcí bráchové.* Tenhle rozhovor jsem odkládal od prosince a až dnes jsem sem přišel a šel jsem sem s tím rizikem, že dnes zemřu. Nechce se mi umírat, respektive se mi nechce zažít to po smrti, ale riskuju to. Stejně jako jsem riskoval svůj pobyt v zátoce. Jackson by mě nepochybně zabil, kdyby věděl, že jsem tvůj bratr. A Esther nejspíš taky, aby se pomstila za tu zradu. Mohl jsem už jako dávno utéct z New Orleans, odjet na jiný kontinent, ale zůstal jsem v zátoce, abych si s tebou mohl aspoň jednou promluvit, protože tu pravdu si zasloužíš. Je ironií, že dřív mezi námi stály rozhodnutí rodičů, a teď jsou to moje činy… Jenže bez těch skutků bychom ani tuhle možnost k tomuhle rozhovoru neměli. Ty bys byl ve vlkodlačím těle a já mrtvý. *Při té představě se zamračil. Být mrtvý se mu vůbec nelíbilo a Klausovi by se nejspíš nelíbilo být ve vlkodlačím těle.* Tohle všechno způsobila tvoje matka. Popravdě ji nesnáším a fandím vám, abyste se jí už konečně nějak zbavili. Ohledně toho bych klidně nabídl svoji pomoct, ale nějakou lest s tím, že jsem opět na její straně a přitom bych byl nějaký tajný špión, by nejspíš hodně rychle prohlédla. *Nad tou představou zavrtěl hlavou. Zabila by ho. I když u ní by měl aspoň větší šanci, že jemu by se jí povedlo zabít než v souboji s Klausem.* Proti tobě jsem nikdy nic neměl. Teda kromě toho, že jeden čas jsem žárlil na to, že jsi měl vždycky víc pozornosti našeho otce než já. O tebe se obával, hlavně pro tvoje trable s tvým otčímem, a kdykoliv měl možnost, pozoroval tě ze stínů. Mně věnoval pozornost, jenom když jsem něco provedl. *Nad tou vzpomínkou se zamračil a na chvíli sklopil pohled. Vybavil si několik otcových přednášek o tom, jak moc je nezodpovědný a že by měl být užitečný. Ale v další chvíli už se o něj zase nestaral. To už ho víc vychoval děda. Znovu pozvedl hlavu a podíval se na Klause.* Nakonec o mém životě budeš muset rozhodnout podle svého úsudku. Já jsem ti už řekl všechno, co jsem měl k tomu co říct. Můžu se ti maximálně omluvit za to, co jsem ti provedl, že jsem ti tak ukradl tělo. Měl jsem se na Esther vykašlat hned a rovnou ostatním říct, že nejsem ty, aby to mohla Alisea nebo Sophie hned napravit. *V praxi by se to asi hůře provádělo, když to bylo chvíli po porodu, ale to už nahlas nezmiňoval. Stejně jako nepovažoval za až tak velkou chybu, že tu nabídku Esther zprvu přijal. Klaus by jinak skončil ve vlkodlačím těle.Ale tehdy se neodvážil přemýšlet o zradě hned a hlavně ne, když byl ještě mrtvý a riskoval by tak, že jeho myšlenky by mohla zachytit Esther. Po svých slovech hleděl s obavami na Klause. Jestli bude žít nebo ne rozhodne v příštích vteřinách. Jeho myšlenky se v těchto možných posledních chvílích stočili k Nailah, k nejspíš jediné osobě, které by nějak chyběl, a on se s ní ani nerozloučil. *[/color]

*Dny mu poslední dobou utíkají docela rychle. Ať už se něco děje nebo nikoliv. Dnes je vzhůru brzy, jako téměř každý den. V posteli nemá dlouhé stání. Raději se věnuje jiným činnostem. Vstane a když otevře okno a vpustí do pokoje čerstvý ranní vzduch, tak se vydá do koupelny. Všechny úkony provádí automaticky, aniž by nad tím nějak uvažoval. V myšlenkách se tak může toulat kdekoliv jinde. Většinou v poslední době se zaobírá svým plánem a svými úmysly. Často se tím probírá a uvažuje, jak a kde by se dalo něco vylepšit nebo lépe zkrátit čekací dobu. Zanedlouho nemá v koupelně, co dělat. Opustí ji a v pokoji dokončí oblékání. Nemá dnes zatím nic mimořádného v plánu a nikam se nechystá. Dokud se něco nezmění, tak si dnes místo typického oblečení na sebe vezme, jen bílé tričko a obyčejné tmavě šedé kalhoty. Než opustí pokoj, prohrábne si dlaněmi ještě vlhké vlasy. Pak zamíří po schodech dolů do kuchyně. Má v plánu dát si svou dnešní porci krve a kávu. Již venku k jeho nosu dolehne vůně jídla. Předpokládá tedy, že v kuchyni někdo bude. Sejde schody a zamíří do kuchyně. Najde u kuchyňské plotny jednu ze svých blonďatých sester.* Dobré ráno, sestřičko. *Pozdraví ji hned ve dveřích. Zůstane v nich pár vteřin stát, než se pohne z místa a vejde dovnitř. Pozorně si Aliseu prohlédne, když zamíří pomalu ke kuchyňské lince za ní.*

*Setkávání s ostatními v tomhle domě mu v poslední době připadalo, jako by měl kolem sebe nějaký opar, přes který je vnímá trochu zkresleně a neostře. Jako by byli nejasné stíny. Za vše mohl jeho plán proti Esther a jeho přetvářka před svým okolím. Nikdy to neměl rád, alespoň si to myslel. Blízké mu to není, ale ani teď. Přesto v přetvářce žil tisíc let a byl v tom tak dobrý, že oklamal i sebe. Teď sotva z toho procitl a chtěl to změnit, musel to opět používat a opět na téměř všechny kolem sebe. Otevřeně o tom hovořil pouze s Klausem ve zdech tohoto domu. Od té doby neustále něco předstírá a přesvědčuje okolí i svých sympatiích k Esther. Od chvíle, kdy ji dal své slovo, že přijme tělo, které pro něj vybere mu to šlo docela jednoduše a neměl většinou problém. Nadšený z toho nebyl a jen velmi nerad o svých lžích přesvědčoval i své blízké. Zařekl se, ovšem, že tentokrát nikomu nic neprozradí. Ne otevřeně, ne přímo. S Genevieve hovořil nejotevřeněji za celou dobu, ale přimělo ho k tomu hlavně to, co se stalo jí a Kolovi. Tímhle činem mu Esther značně zkomplikovala jeho "loajalitu". I když se u něj nesmí nic změnit, nedokáže nad jejím činem mlčet nebo předstírat, že je rád. Není a nebude. Až se s ní sejde, rozhodně o tom nedokáže mlčet.
Teď ho čeká setkání s Aliseou. Dalším členem rodiny, kterého nechá v domnění o své změně názorů. I když z toho není nadšený, pokládá to za nutné zlo, kvůli úspěchu jeho plánu. V poslední době se s ní vídá, jen krátce. Přesto si stačí všimnout toho, že téměř neopouští sídlo, což jej znepokojuje. Neví jistě, co zatím stojí, neboť s ní o tom dosud nemluvil. Netuší, co se stalo s Finnem. Obává se spíše o její duševní zdraví. Má strach, jestli to chování nemá na svědomí nějaká její obava, která se vyskytla, jen v její mysli. Není si ovšem jistý a nechce dělat unáhlené závěry. Přesto nebo i právě proto si Aliseu o něco pozorněji měří, když vstoupí do kuchyně a s pozdravem zamíří k lince. Tam si začne připravovat kávu v kávovaru, který mají. Připraví vodu, kávu. Nachystá hrnek a pak čeká až bude dílo hotovo. Alisea se mu zdá zamlklá, není si přesně jistý z jakého důvodu, ale ještě než se dostane k nějaké otázce on, začne se ho vyptávat ona. Pohlédne na ni, když se začne vyptávat na Finna. Trochu zpozorní, aby mu nic podstatného neuniklo.* Naposledy jsem jej viděl zde v sídle, než se vrátil k matce. Od té doby jsem s ním nebyl... *Zavrtí krátce hlavou. Pevněji při tom semkne rty k sobě. Nespouští při tom oči z tváře Alisey. Přemítá, proč se jej na to ptá, ale místo dalších spekulací se jí jednoduše zeptá.* Proč se na něj ptáš?

*S Aliseou se moc nestýká a nekomunikují spolu. Neví jistě, kolik se jí toho doneslo o jeho aktivitách s Esther. Ptát se jí na to a bavit se na tohle téma, ale nemá dnes chuť. Sám začínat určitě nebude.
Aliseu podle její první otázky, lépe řečeno otázek zajímá jejich bratr, než matka, což mu v tuhle chvíli docela vyhovuje. Raději bude probírat Finna, než se bavit o Esther. Finn už pyká za to, co všechno téhle rodině provedl a on má z toho opravdu dobrý pocit, jako z málo čeho. On je jeden z mála, který ví, co Finna čeká, a co ho pravděpodobně nemine. Nemá v úmyslu o tom někomu říct a Alisee už vůbec ne. Rozhodně ne teď, kdyby mohla ohrozit jeho plán nějakým zásahem, jako to udělala před tím, když se rozhodla Finna vysvobodit. Nijak se k němu příliš nevyjadřuje, ale o to pozorněji ji poslouchá a pozoruje, když o něm hovoří. Tváří se u toho docela klidně. Neznamená to, že by Finnovi prominul jeho jednání. Nemůže si to, ale dovolit, aby vznikl rozpor mezi tím, co říká jednomu, a co druhému. Proto se snaží k Finnovi vyjadřovat, co nejméně. Když se o něm může něco dozvědět, rozhodně nemá nic proti tomu. Zatímco mu Alisea povídá o setkání s Finnem, připravuje si černou kávu. Jelikož si Alisea chystá snídani, tak se rozhodne tu svou posunout až na potom, kdy dojí. Ačkoliv byla ještě před časem upír, teď má jiné potřeby včetně výživy a on jí nechce kazit chuť.
Poslouchá ji a soustředěně se mírně mračí. Vypadá, že nad jejími slovy vážně uvažuje. Vyslechne ji bez přerušování až do konce. Stáhne obočí ještě podmračeněji níže a není to teď soustředěním, ale spíše není spokojený z toho, že Finn zničil kočárek a jak tak poslouchá Aliseu, je si jistý, že je zatím mnohem více. Jako už tradičně, ale oni dva mezi sebou budou mít stále tajemství a budou si říkat, jen polopravdy. Patrně by jí to dal najevo, kdyby sám neměl před ní tajemství.* Jste v pořádku? Ty a Nikol? *Aby se pokusil přivést na jiné myšlenky, tak se snaží zaměřit na ni a svou malou neteř, než na Finna. Ve tváři se mu mihne starost, se kterou si Aliseu měří. Možná začíná chápat, proč se najednou drží doma.* Jistě není problém koupit nový... *Poznamená ke zničenému kočárku. Všimne si po té, že už má kávu hotovou a tak si ji nalije do hrnku. Vezme jej do rukou a ohřívá si o něj dlaně. Při tom pozoruje Aliseu, jak si chystá jídlo. Když si nalévá kávu, tak se pro sebe nespokojeně zamračí. Vědomí, že Finn ohrozil Aliseu a jeho malou neteř se mu ani trochu nezamlouvá. Tuší, že zatím nejspíše bude postupující uřknutí, které se takto projevuje. Finn v jeho očích působí, jenom potíže. Nejraději by jej sprovodil ze světa, ale není to, tak snadné. Bude si na bratra muset dát lepší pozor. Z jeho myšlenek jej probere Alisea, když pokračuje. Zvedne pohled a koukne tázavě na ni, protože zatím zcela nechápe, co chce říct. Mírně se zamračí. Moc dobře ví, že věznění v docích má na Finna ten nejmenší dopad.* Nemyslím si, že by to Finna tak moc ovlivnilo... *Zavrtí krátce hlavou. Semkne pevněji rty k sobě a zavře na moment oči. Pak na ni znovu pohlédne. Nechce to nijak rozebírat, obhajovat Genevieve a ostatní, ani zmiňovat se o Finnovi. V jeho očích bratr sklidil to, co zasel. Moc rád by na to Alisee řekl svůj názor. Raději se, ale kousne do jazyku. Nechce riskovat. I s hrnkem se přemístí za ní ke stolu, kam usedne naproti ní na jednu z volných židlí.* Nikol je klidná, patrně spí. *Odvětí. Neujde mu sestřin starostlivý pohled na chůvičku. On na rozdíl od Alisey slyší mnohem lépe, a tak ví, že nahoře se neděje nic zvláštního. Snaží se sestru uklidnit.* Jestli chceš, můžeme jít nahoru... *Poznamená ještě a koukne tázavě na Aliseu. Jemu je jedno, kde si svou kávu dá.*