The Abattoir

*Když otevře oči, k jeho údivu zjistí, že už se rozednívá. Musel tedy usnout hned jak lehl do postele. Jeho únava a možná i jakési uvolnění z toho, co zažil na večírku a snad i to, že Cami v noci spala o pár pokojů dál... zkrátka ať to byla zásluha čehokoliv a kohokoliv, podařilo se mu po několika týdnech prospat noc. Bez toho, aniž by ho pronásledovaly výjevy z minulosti nebo jeho obavy z toho, co by mohlo následovat. Chvilku proto ještě leží a mžourá do nastávajícího dne, plný úžasu. Nikdy ho nenapadlo, že něco tak prostého jako spánek mu někdy tolik zvedne náladu, potěší ho a dobře naladí do dalšího dne. Nakonec vstane a zamíří do koupelny, kde si dopřeje osvěžující sprchu. Po ní, když se vrátí do pokoje a obléká se, cítí se nad očekávání dobře. Přemítá nad tím, jestli už je Camille vzhůru, jak se jí spalo. Vzal ji z večírku raději sem do Abattoir, než k ní do bytu. Bylo to tak pro něj snazší. Ještě před tím, než Cami ztratila v autě pojem o světě, dohodli se, že po večírku si dají den volna a tak dnes nemusí "do práce" a má tak nečekaně volno. I proto počítá s tím, že Cami po snídani odveze domů. Nenapadlo ho, že usne a teď si není jistý, jestli ji nezaspal. Mohla třeba už dávno odejít. Když se dooblékne a doladí poslední detaily ke své spokojenosti, opustí pokoj. Vyjde na chodbu a zamíří k pokoji, kam v noci uložil Camille. Už když se blíží k pokoji, zdá se mu uvnitř až moc velké ticho. Přesto dojde až ke dveřím. Zaposlouchá se, ale nic se nezmění. Nejprve tedy krátce zaklepe, pár vteřin počká a poté otevře a nakoukne dovnitř.* Cami...? *Promluví do prázdného pokoje, jak se vzápětí přesvědčí. Cami zde není, ale není si jistý, jestli už odešla nebo je někde v sídle. Napadne ho, že možná šla navštívit jeho bratra... Každopádně dveře pokoje zavře a vydá se ke schodišti. Když prochází po chodbě, uslyší Aliseu s malou. Jsou také vzhůru. Jakmile zpozorní, uslyší také další ženský hlas. Skutečně nakonec "najde" Camille. Zdá se mu, že buď trpí samomluvou nebo s někým telefonuje. Sejde tedy po schodech dolů a zamíří do kuchyně. Vezme si svou porci krve a chvíli čeká jestli se k němu v kuchyni někdo nepřidá. Nestane se a tak po té, co dopije a vyhodí prázdný sáček do koše, rozhodne se, na malou zacházku do města. Opustí kuchyni, zastaví se ještě u sebe v pokoji pro klíče od auta. Po té sejde dolů, před Abattoir nasedne do auta a odjede.
Ve městě se nakonec zdrží o něco déle, než měl v plánu a tak se vrátí do Abattoir až k poledni. Mimo jiné se sebou přiveze Aliseyn počárek pro malou Nikol, jak ho o něj žádala předchozí den. Vyloží ho z auta a doveze na nádvoří, kde ho nechá stát v podloubí. Zastavil se také v obchodě, kde nakoupil nějaké potraviny a pití. Vytáhne vše z auta a chvíli ukládá v kuchyni. Mimo Alisey tady občas něco používá i Camille takže pokládá za nutné trochu doplnit zásoby. Když má vše hotovo, kuchyň opustí a zamíří nahoru po schodech. Cítí se dnes opravdu dobře a tak toho chce využít. Díky spánku se jeho vzhled již vrátil téměř do normálu a jen málo kdo, by na něm poznal, že ho stále užírá svědomí z toho, co spáchal v minulosti, ale také ho trápí obavy z toho, co ještě může udělat. Na večírku málem ublížil Cami. Má strach, že nad sebou opět ztratí kontrolu a dopadne to daleko hůře. Když vyjde nahoru, zamíří k pokoji Alisey, říct, že splnil její úkol. Jakmile se blíží ke dveřím, zpozorní, protože uslyší, že tam není sama. Ihned po hlase pozná, koho má na návštěvě. Sophie. Upřímně jej to potěší. Zjištění, že si se Sophie rozumí další z jeho rodiny. Nebude už tak ta černá ovce, jenom on. Na rtech mu to vykouzlí slabý potěšený úsměv. Dojde ke dveřím, zaklepe, chvilku počká a pak otevře a vstoupí dovnitř. Úsměv mu na tváři zůstane.* Zdravím. *Pozdraví je hned a patří to všem třem. Opravdu rád je vidí. Vypadá o sto procent lépe, než předchozí den, což může nejlépe posoudit Alisea.* Rád vás vidím. Doufám, že neruším. *Pokračuje dále. Zaregistruje, že Alisea jí a Sophie se stará o malou Nikol. Je to pro něj velmi hezký a příjemný pohled.* Jak se máte? *Zajímá se. Dojde k Sophie. Krátce se na ni podívá. Kromě pár okamžiků, kdy ji zahlédl předchozí večer na party jí neviděl už docela dlouho. Naposledy ještě, když ležela v nemocnici. Od té doby měl, co dělat sám se sebou a nevyhledával téměř žádnou společnost, protože věřil, že to nějak nakonec překoná a nebude muset nikomu nic vysvětlovat a probírat. Naštěstí, ale natrefil na Camille a tak už na to sám není. Je si jistý, že nikoho lepšího nemohl kvůli tomu potkat. Zkoumavě si Sophie prohlédne, jako by se snažil odhadnout, co vše se stalo za tu dobu, co se neviděli. Jestli je v pořádku, jak se jí po celou dobu vedlo. Viděl ji předchozí den s Adamem. Zajímalo by ho, jak na tom ti dva navzájem jsou. Snad bude mít možnost se zeptat. Zároveň přemítá, jestli by na něm Sophie mohla něco poznat, co by ji přimělo k otázkám, kterým by se raději vyhnul. Zatím, ale vše probírá pouze ve své hlavě. Přistoupí k Sophie a jeho malé neteři. Shlédne se Sophie na Nikol a pokochá se pohledem. Když vidí tu maličkou, jak se má k světu, upřímně jej to potěší. Jeho výraz díky tomu roztaje, zjihne.* Ahoj, Nikol... *Pozdraví nyní speciálně svou malou neteř.* Jak pak se máme? *Pokračuje ve své samomluvě. Ví, že se od ní odpovědi zatím nedočká, ale vůbec mu to nevadí. Usmívá se na ni a kochá pohledem. Zvedne k ní ruku a vezme malou za její drobnou ručku. "Půjčí" jí svůj palec, který malá sevře do ručky. V tu chvíli tak trochu nevnímá ostatní, hlavní jeho pozornost má teď Nikolasa.*

Pokud by ses někdy chtěla pořádně prospat, můžu vzít malou ven a ty si můžeš odpočinout pořádně. (Nabídla Alisee. Je těžké vychovávat dítě sama, i když má člověk kolem sebe rodinu. Jenže oni mají taky svoje problémy, kterými se zabývají a tak nejspíš nebudou mít zrovna moc času na nějaké hlídání. A Alisea potřebovala energii, aby mohla ve výchově dál pokračovat a brzy se nesložila. Všimne si zaražení na Alisee, když řekne, že není možné, aby měla vlastní dítě. Posmutněle se pousměje.) Nemůžu mít děti. Zjistila jsem to někdy ve svých dvaceti letech. Ale měla jsem možnost účastnit se na výchově své neteře, takže jsem se s tím smířila. (Pokrčí rameny. Nikdy si z toho nedělala moc hlavu. Nikdy totiž ani nepomyslela, že by měla vlastní děti. Svým způsobem děti nechtěla. Myslela si, že by to nezvládla, že na to prostě není stavěná. Dnes už by si to možná dokázala představit, ale vlastní dítě mít nikdy nebude. Pak už se bavili o tom doktůrkovi. Skousne si ret.) Pamatuješ, jak jsem se tě ptala na tu magii s velkým využitím přírodních živlů? (Povytáhne obočí a čeká, zda jí to dojde. Jo kdyby Alisea chodila na večírky ve městě, tak by o Adamovi věděla. Jenže kvůli Nikol samozřejmě nemohla. Otočí hlavu ke dveřím, když uslyší zaklepání a opravdu doufá, že to není Rebekah nebo Hayley. Opravdu si teď nechce zkazit náladu. Jakmile spatří Elijaha, pousměje se jeho směrem.) Ahoj, Elijahu. (Prohlédne si ho o něco pozorněji. Ještě teď slyší Camiiny slova, že si Elijah něčím prochází. Zajímalo by jí čím. Je to kvůli Esther? Nebo kvůli těm jeho znovu získaným vzpomínkám? Nebo to je naprosto něco nového, o čem ona netuší vůbec nic? Ráda by věděla, co se s ním děje, ale nechce to probírat teď a tady. Chce si s ním o tom promluvit v klidu a sama. Na jeho otázku, ohledně toho, jak se mají, neodpovídá. Nechá na Alisee, aby mu otázku zodpověděla. Ona sama mu může říct vše až někdy později. Nejde jen tak říct, zda se má dobře nebo špatně. Takhle jednoduché to bohužel není. Dívá se na Elijaha, když k ní přistoupí a pohledem se zaměří na malou Nikolasu. Je krásné vidět, jak díky někomu tak maličkému a roztomilému, dokáže člověk hodit všechny starosti za hlavu a objeví se mu na obličeji nefalšovaný úsměv. Hračka malou přestala zajímat ve chvíli, kdy získala Elijahovo palec. Přelétne pohledem k Alisee a zhluboka se nadechne.) Když jste tu teď oba dva, ráda bych vám něco řekla. (Koukne se zas na Elijaha.) Ten plán s Finnem jsme zrealizovali. Vyšlo to a Finn je teď oddělený od Esther. Nemůže praktikovat magii. Pomocí lokačního kouzla ho nikdo nenajde a ani tam, kde právě teď je. (Chvíli přemýšlí nad tím, zda jim má říct, kde vlastně teď Finn je. Co kdyby to z nich Esther nějak dostala? Jenže oni jsou jeho sourozenci a měli právo to vědět.) Je uvězněný v jednom skladu v docích. Ještě než řeknete, že ho chcete vidět, tak by jste měli vědět jednu věc. Ten sklad je uzavřený krevním hraničním kouzlem a nedostanete se tam. Museli by jste mí krev mou, Genevieve a Hayley. (Vlastně krev Genevieve to nebyla. Byla to krev té čarodějky, v které právě je, ale to už bylo vedlejší.)

*I když slyší něco málo z jejich rozhovoru, než zaklepe a vstoupí do pokoje, nijak na to nepoukazuje a nedává to najevo. Nemá v úmyslu se do něčeho z toho zapojovat. Pozdraví je a nemusí se nutit do toho, že je rád vidí. V tomhle případě je to zcela srdečné. Má možnost po dlouhé době vidět Sophie. Podle všeho se už z útoku jejich matky stačila zotavit a vypadá, že je v pořádku. Opravdu je za to rád. Pokud, ale bude Esther ve městě nebude mít klid, protože nikdy neví, co matku příště napadne, aby dosáhla svého. Je schopná jít přes mrtvoly. Vidět Sophie s Nikolasou v náručí je pro něj také něco nevšedního. Zjištění, že Sophie nyní důvěřuje i Alisea je pro něj potěšující. Když k nim ode dveří míří, všimne si Sophienina zkoumavého pohledu, kterým si ho měří. Je rád, že se dnes konečně vyspal a tak žádné stopy únavy na něm nejdou znát. Přijde mu to opravdu jako veliké štěstí. I proto mu na rtech zůstává slabý spokojený úsměv. Věnuje ho i Sophie, když k nim přijde a svou pozornost pak věnuje Nikol. Neujde mu, že Sophie na jeho otázku neodpověděla. Neví, jestli je to dobře nebo špatně. Teď mu nepřipadne vhodné o tom začínat. Snad budou mít v brzké době lepší možnost si promluvit.* Škoda, příště přijdu později... *Odpoví sestře na její poznámku. Je rád, že takhle vtipkuje. Odlehčí to trochu atmosféru i jeho náladu. I proto, že je mu dnes po dlouhé době trochu lépe, tak se rozhodne přizpůsobit a odpoví v podobném stylu. Při tom na sestru krátce koukne a mírně se ušklíbne.* Dnes zatím dobře. *Odpoví pak na její otázku. Zní to upřímně, protože je to tak i myšleno. Také vypadá téměř jako vždycky. Žádné známky únavy.* Přivezl jsem ti kočárek. Stojí dole. *Prohodí pak směrem k Alisee.* Můžu malou vzít na procházku... *Nabídne se jí pak s potěšeným výrazem. Od té doby, co z nich matka udělala upíry ho nenapadlo, že k něčemu takovému dostane příležitost. Věnovat se chvíli, něčemu tak prostému jako je procházka s neteří nebo pomoc Cami s úpravami Kiearanova bytu. Nachází v tom zalíbení. Odpočine si tak od jejich starostí. Zůstane stát u Sophie a věnuje se dál Nikol. Když shledá, že se malé jeho palec líbí, neubrání se veselému úsměvu. Hraje si s ní a kromě palce jí půjčí i další své prsty ke hře. Zaměstná tak obě její ručičky. Mezitím se Sophie rozpovídá o Finnovi a o tom, že uskutečnily ten plán, o kterém se mu již dříve zmiňovala. Nepatrně se zamračí, ale nevypadá nijak překvapeně, když o tom dál Sophie povídá. Vlastně už tohle všechno ví od Esther. Nyní, jen slyší verzi druhé strany a jen se mu potvrdí jeho podezření, které získal krátce na to, co se mu Esther zmínila, že Finn zmizel.* Měly jste velké štěstí, že se vám to podařilo. *Poznamená. Skutečně ho znepokojují představy, že by něco nevyšlo. Samozřejmě na druhou stranu je rád, že se jim povedlo Esther vykolejit a nabourat její plány.* Nicméně, Esther vás z toho podezírá. Dávejte si velký pozor. *Varuje je. Svým způsobem tak plní matčin požadavek, ale jen proto, že na tom má on sám také velký zájem. Nepatrně se zachmuří a znepokojeně se na Sophie podívá. Ještě nikomu neřekl, že i on nakonec na matčinu nabídku kývnul. Nikdo kromě Esther to ještě neví. Chce se zeptat, kde Finna drží, ale Sophie ho předběhne a zodpoví jí dříve. Poslouchá ji a když pak od ní slyší, čí krev by musel mít, aby se k němu dostal, překvapeně na ni pohlédne. Vypadá, jako by si nebyl jistý, že dobře slyšel.* Hayley?! Ona se na tom také podílela? *Vypadá, že tomu stále nemůže věřit. Naštěstí podle všeho Esther o Hayley netuší, což vidí jako plus, ale i tak. Genevieve a Sophie se dostali na velmi tenký led.* Co s ním chcete udělat? *Zeptá se po té, co se trošku vzpamatuje. Koukne ze Sophie na Aliseu, když požádá Sophie o krev. Přemítá, jestli o Hayley věděla nebo ne.*

Jak myslíš, ale má nabídka bude platit vždycky. S radostí ti někdy Nikol pohlídám. A tvůj odpočinek je i v jejím zájmu. (Pousměje se. Opravdu by jí nedělalo žádné problémy, jít někdy s malou na procházku, pohlídat jí. Byla by to příjemná změna od jejího všedního života. Mávne rukou.) Nemohla jsi to vědět. Nevykládám to lidem na potkání. Nemusíš se omlouvat, to je v pořádku. Měla jsem skoro pět let na to, abych se s tím smířila a to se také stalo. (Pokrčí rameny. Prostě to je tak, jak to je a ona to nezmění. Existují sice nějaká moderní léčba a všechny možné způsoby, které by jí možná někdy pomohli otěhotnět, ale to ona nechce. Nechce obíhat všechny možné doktory a mít tu malou naději, která by se jednou větou mohla rozplynout. Hlavně má občas pocit, že nemůže mít děti hlavně kvůli jejímu daru a to by žádná moderní medicína nespravila. Pak se začnou bavit o doktůrkovi a jejich rozhovor se stočí i k Adamovi. Zasměje se jejím slovům.) Dobře, ale pod jednou podmínkou, vezmeš sebou Nikolasu. (Usměje se. Ještě teď si vzpomíná na Adamova slova, když mu řekla, kdo je Alisea. Nechtěl se s ní sejít kvůli tomu, že byla upírkou. Ale co kdyby mu dopředu neřekla, koho mu chce představit? Zjistil by, že Alisea je v pohodě a ne nějakou ohavností. No prostě mu asi trochu zalže nebo mu spíš neřekne celou pravdu. Jednou to neuškodí ne? Vlastně podruhé, protože poprvé mu neřekla pravdu o té párty. Otočí hlavu ke dveřím a podívá se na Elijaha, když vstoupí do pokoje. Věnuje mu upřímný úsměv a pozdraví ho. Alisea ho ujistí, že rozhodně neruší a on jí na to hned odpoví. Pousměje se nad tím, jak se ti dva baví. Bylo to něco jiného, než vidět například Elijaha a Kola. Pak se Elijah zeptá, jak se jim daří, ale Sophie mu na to neodpoví. Právě teď má opravdu dobrou náladu, ale to se jistě ještě může změnit. Její nálada byla jako na houpačce, ovlivněná všemi věcmi, které se kolem ní dějí. Zkoumavě se na něj podívá, když mu položí Alisea stejnou otázku. Chce vědět, jak se mu daří, i když dneska vypadal dobře. Nebyli na něm vidět žádné následky toho, že by si něčím procházel. Byl to prostě Elijah. Jeho odpověď byla stručná. Dařilo se mu dnes dobře, ale mohlo se stát ještě mnoho věcí, které by jeho náladu změnilo. Chvíli pak pozoruje Nikolasu, jak chytí Elijahovo palec a začne si hrát s jeho prsty. Bylo to úsměvné. Ale nakonec se rozpovídá o tom, proč sem vlastně přišla. Díky tomu, že dorazil i Elijah, to měla snadnější. Nemusela to říkat dvakrát a nikomu dalšímu už o tom neměla v plánu říkat. Při svém povídání těká pohledem mezi Aliseou a Elijahem a snaží se vyčíst něco z jejich výrazů. Elijah nevypadal nijak překvapeně. Možná něco tušil, když o tom Sophie s ním mluvila a pak se dlouho neozvala. Možná mu došlo, že to přeci jenom provede i bez jeho vědomí. Ale čekala rozhodně jinou reakci. Ale byla ráda, že jí nic nevyčítal nebo hůře.) Měli jsme výhodu a plán, který vymyslela Genevieve. (Výhodou rozhodně bylo, že Finn neznal její novou podobu. I když měla první Sophie obavy, vyšlo to všechno skvěle. Přimhouří oči.) Mluvil jsi s Esther? (Povytáhne obočí. Elijah mluvil s Esther o Finnovi? Proč? Myslela si snad, že v tom měl prsty i on? Naprosto přejde zmínku toho, že je z toho Esther podezřívá a aby si dávali pozor. Zaregistrovala to, ale nic k tomu neřekla. Největší překvapení Elijaha čeká, když mu řekne, že v tom plánu byla zahrnuta i Hayley. Toho ho očividně docela vykolejilo.) Přesně tak, Hayley. Domluvily jsme se s Genevieve, že uneseme Finna a nakonec se připojila i Hayley. Měli jsme s ní větší šanci. (Pokrčí rameny a vše to řekne naprosto nezaujatě. Jak by taky ne, když mluvila o Hayley? Sice společně něco podnikli proti Esther, ale to z nich rozhodně nedělá kamarádky a ani se kvůli tomu na sebe nebudou usmívat.) Mám pocit, že každá z nás s ním máme jiné úmysly, ale nejhlavnější bylo, abychom ho dostali od Esther a ona přišla o svého věrného pomocníka a aspoň trochu se soustředila teď na něco jiného, než na vás. Nejlepší by bylo, kdyby se zlomil a něco nám řekl k Estheřiným plánům, ale to bude asi trvat hodně dlouho nebo ta situace nenastane nikdy. (Pokrčí rameny. Mohlo by se to stát, ale taky ne. Koukne se na Aliseu, když se jí optá na krev.) Má krev ti pomůže dostat se do skladu, ale ne do místnosti, kde je Finn. To by jsi potřebovala krev nás všech. Ale možná to tak bude lepší. Budu si jistá, že ti nijak neublíží. (Svolí tedy k tomu, že jí dá svou krev.)

*Když mu dnes bylo lépe, nechtěl s žádnou z přítomných rozebírat své problémy a starosti. Tak trochu si již stačil zvyknout na to, že se s tím svěřuje Camille. Dokud si nepromluví s Niklausem a neprozradí mu své hříchy, kterých se dopustil, nechce to nijak detailně rozebírat. I když má jisté podezření, že Sophie nakonec stejně všechno poví. Před ní nedovede dlouho nic tajit nebo zakrývat. Vzhledem k tomu, že ji tady, ale dnes zastihne v přítomnosti Alisey a Nikol, tak je v klidu. Zde na něco takového rozhodně čas ani prostor nebude. I proto je v dobrém rozpoložení. Ví, že dnes nikdo z něho nebude nic páčit. Navíc jeho odpověď na otázku, jak se má dnes byla naprosto upřímná. Neví, ovšem jak dlouho mu to vydrží a tak do více nerozvádí. Raději si hraje s Nikol. Od ní se žádných všetečných dotazů nedočká. Nikol je pro něj úžasné zpestření a odreagování se. Nevšímá si při tom pohledů ani úsměvů Sophie nebo Alisey. Poví jí o kočárku a nabídne hlídání Nikol.* Nemáš za co. *Ujistí Aliseu s pousmáním.* Když budeš něco potřebovat, stačí říct. *Dodá ještě, že jí moc rád pomůže, když bude chtít. Netuší, že jí totéž chvilku před tím nabízela Sophie. Potěší ho, když se nezdá, že by Alisea byla proti. Z její odpovědi mu to přijde, ale hodně neurčité. Přesto se nad tím už nepozastavuje. Chápe, že si chce malou nejvíce užít právě ona.
Z toho příjemného pak přejdou k tomu méně potěšujícímu. Esther, Finn, jeho únos, a co bude dál. To jeho uvolněný úsměv z jeho tváře za chvilku odstraní. Poví k tomu Sophie svoje. Samozřejmě by se mohl rozčilovat, že se do něčeho takového pustily a můžou být rády, že jim to vyšlo. Také si nedovede představit, co může začít provádět Esther, aby Finna získala zpátky a když už teď tuší, že v tom mají prsty Sophie a Genevieve, má o ně doopravdy strach. Esther jim může ublížit i přesto, že už téměř většinu svých dětí přesvědčila, aby přijali její nabídku. Ačkoliv v jeho případě o tom ještě nikdo neví. Je rád, že Esther v tomhle případě zatím netuší o Hayley, i když to může být otázka času. Samozřejmě ho štve i skutečnost, že se o tom dozvídá až teď. Nemá smysl se nad tím, ale rozčilovat nebo jim to vyčítat. On sám měl se sebou, co dělat a zpátky už to nevrátí ani na tom nic nezmění. Není to s Finnem pro něj, ale žádné překvapení. Už o tom ví od Esther nejspíše od prvního dne, co Finn zmizel. Také dá najevo, že a od koho o tom ví, a že ho znepokojuje, že se takhle Genevieve a Sophie vystavují nebezpečí.* Vyhodu? Plán? *Místo výtek se zajímá o detaily, i když si není jistý, že mu Sophie něco poví.* Ano, byl jsem za ní. Řekla mi při tom o Finnovi, a že vás podezírá. *Odpoví pak na její otázku. Důvody, proč za ní šel, ale teď nerozebírá. Sophie se nijak nad jeho varováním od Esther nepozastavuje a on, jen doufá, že to nebere na lehkou váhu. Sama na vlastní kůži zakusila, co Esther dokáže. Poslechne si, jak se k tomu dostala i Hayley. S ní si bohužel promluvit nemůže. Tak nějak ho odstřihla ze svého života. Jako by mezi nimi nikdy nic nebylo. Mrzí ho to. Bez Hayley je v jeho životě dost prázdno. Přestane se tím nyní zabývat. Poslouchá dál Sophie, jak hovoří, co mají s Finnem v plánu. Ani trochu svému bratrovi nezávidí. Nechtěl by být v jeho kůži. Nediví se, ale jak skončil. Svým chováním, jednáním, si o to koledoval.* Potřeboval bych mluvit s Genevieve, ale nemůžu se jí dovolat. Mohla bys jí to vzkázat, prosím? *Obrátí se pak na Sophie, když domluví a pro změnu si Alisea žádá její krev. Čeká, jak se dohodnou a shledá, že bez velkých potíží. Potěší ho to, ale nechává si to pro sebe. Když teď mají Finna, mohl by pro něj navrhnout jistou formu trestu. Vlastně je to z jeho pohledu pomsta Esther. Za to, co mu provedla, za to, čím mu vyhrožuje, co za šílené představy mu vložila do hlavy. Chce, aby si přesně totéž vyzkoušela na vlastní kůži. Potřebuje si o tom promluvit nejdříve s Genevieve. Požádá tak Sophie, jestli by jí o tom nemohla říct, když to vypadá, že spolu v kontaktu jsou. Dívá se pak, jak Sophie dává Alisey svou krev. Následně jí vrátí i Nikol, rozloučí se a odejde.* Nechoď tam za ním sama, Aliseo. *Požádá pak svou sestru starostlivě, když zůstanou v pokoji sami.* Nechci, aby se ti něco stalo. *Dodá ještě. Pak se také s Aliseou i Nikol rozloučí s tím, že ještě musí něco zařídit a odejde. Ve skutečnosti, ale raději vyklidí pole, aby mu Alisea náhodou nechtěla klást nějaké otázky, na které nechce odpovídat. To důležité navíc vyřídil.*

(SMS pro Elijaha)

kód:

Ahoj Elijahu, nemohl by ses stavit u mě v baru? Ráda bych s tebou mluvila.

*Zbytek dne, co opustil Aliseyin pokoj se mu docela vlekl. Neměl nic dalšího na práci, ani Cami se mu už neozvala. V domě na nikoho nenarazil a tak se večer vydal do města do hudebního klubu - na jedno z mála míst, kde také dokáže na chvíli najít klid. Byl po celou dobu trochu nervózní z obav, že opět ztratí kontrolu a někomu něco udělá. Proto jej stále odrazovalo kontaktovat Hayley a pokusit se s ní sejít. Cami ho na večírku dost nahlodala, aby to zkusil udělat raději dříve, než později, že by mu to mohlo pomoci, ale potom, co Cami málem rozdrtil ruku se mu do toho chce ještě méně. V klubu obklopený příjemnou hudbou i společností se mu povedlo opět trochu odreagovat. Do Abattoir se vrátil pozdě v noci. Podařilo se mu na pár hodin usnout, i když ho ráno opět probudila noční můra. Tentokrát, ale zaběhla do jeho minulosti a tak trochu se propojila s tím, čeho se nyní obává. Opět v tom snu zabil milovanou Tatiu. Nestihl ji, ale odnést k matce, protože ho v lese, těsně potom objevil Niklaus. Viděl tak, co se stalo. Neskutečně se rozhořčil. Tatiu mu vzal, dal mu, co proto. Dokonce svůj hněv neovládl natolik, že ho pokousal a do jeho těla se tak dostalo hodně vlkodlačího jedu. Než ho v lese Niklaus opustil, ujistil ho, že mu tohle nikdy neodpustí a nikdy nezapomene, co Tatie provedl.

Když se ráno probudí, je z toho snu dost znepokojený, rozladěný, protože jsou to další obavy, které ho sužují a které se tak promítají do jeho snů. Po té, co se osprchuje a převlékne, zavolá Cami, aby se domluvili na dalších setkáních. Zjistí, že tento den má Cami školu a po té ještě něco k zařizování a nevyjde jí to. Domluví se tedy až na další den. Když se s ní rozloučí a zavěsí, zjistí, že ho čeká další den, kdy bude muset vydržet sám se svými problémy a obavami. V kuchyni si udělá snídani a kávu. Po té zajde navštívit na chvíli Aliseu a Nikol, aby se rozptýlil. Malou tak může chvilku hlídat, aby si mohla Alisea udělat snídani a najíst se. Povídají si, ale jen tak, nezávazně. Všechny její pokusy něco zjistit, jak se mu vede pokaždé utne. Pak se s ní rozloučí a vyjde ven na chodbu. Nějakou dobu postává u zábradlí a prohlíží si opuštěné nádvoří a přemýšlí, kdy dostane možnost promluvit si s Niklausem. Z toho, jej vyruší příchozí zpráva. Když vytáhne telefon, zjistí, že je od Sophie. Samozřejmě, jej potěší, od ní vždycky. Jak by také ne. Opravdu dlouho se pořádně neviděli a on s ní chce také mluvit.*

kód:

Ahoj Sophie, moc rád tě zase uvidím. Zastavím se. Elijah.

*Napíše a odešla jí zprávu. Po té se vydá do baru. Moc nespěchá, aby si Sophie stihla jeho zprávu přečíst dříve, než bude tam.*

*V posledních několika dnech se mu docela dobře daří potýkat se s minulostí, kterou mu Esther připomněla. Její snaha přijmout nabídku, se kterou za ním přišla nakonec nevyšla vniveč. Pomalu a jistě se s tím vším vyrovnává. Díky Camiině pomoci se mu daří stále více, udělat z toho záležitost své vůle a vědomí a ne nenadálé nekontrolované ztráty kontroly jeho chování a jednání. Někdy mu to pár okamžiků trvá, ale většinou si dává opravdu dobrý pozor.
Společně se jim podařilo udělat kus práce, nejen s jeho psychikou, ale také s bytem po Kieranovi, který Cami rekonstruuje. Schází se tam téměř denně a udělají kus práce. Den tak tráví s Cami. Večer většinou zavítá do klubu, kde se zkouší ještě více uvolnit a odreagovat před spaním. Jeho spánek je někdy kvalitnější, jindy méně. Každopádně se mu daří téměř každou noc pár i více hodin prospat. Občas ho ještě pronásledují výjevy z minulosti. Jsou to, ale pouze jeho navrácené vzpomínky pokroucené s obavami, které ho znepokojují. Často v nich vídá Klause. Možná častěji, než ve skutečnosti. To ho vždy, jen zaslechne, v jejich velkém domě. Jeho společnost ovšem nevyhledává. Nedovede si představit, jak by jejich setkání dopadlo, když evidentně ještě nic nezměnil ze svého postoje. Ačkoliv ví, že by s ním měl mluvit, zatím se mu nedaří najít k tomu vhodný okamžik.

Na začátku nového dne, když se probudí chvíli mžourá do přítmí svého pokoje. Ví, že ho probudil sen, ale ten rychle mizí z jeho vědomí a on si ho tentokrát ani nedokáže zpětně vybavit. Ve skutečnosti mu to nevadí, alespoň se jím nemusí zabývat.
Vstane a zamíří do koupelny, kde si dopřeje sprchu, poopraví si své strniště, které se již stalo součástí jeho vzhledu, a oblékne se. Čeká ho další práce na bytě ve společnosti Cami. Nevezme si oblek. Tričko, kalhoty a bunda. To si dnes dá na sebe. Než se vydá za Cami - má ještě čas, zajde si do kuchyně udělat kávu a vezme sáček s krví. Dnes si svou snídani vezme sebou nahoru do pokoje. Krev nejprve vypije a s kávou se posadí na balkon. Pozoruje výhled z něj. Popíjí během toho kávu a přemýšlí. V poslední době jeho mysl nejvíce zaměstnávají myšlenky na Hayley. Ve městě se nejprve dozvěděl, že svatba v Zátoce bude, ale Hayley nebude ta šťastná nevěsta. Jackson si má brát někoho jiného. Nechtěl něčemu takovému věřit a tak si chtěl ověřit informace od důvěryhodnějšího zdroje. Na Hayley, ale dosud štěstí neměl. Zajel tedy do Zátoky a navštívil Eve. Od jisté doby s ní docela dobře vychází. Od ní se dozvěděl podstatnější informace a zjistil, tak, co se v Zátoce děje. Ani ona ovšem o Hayley už nějakou dobu neslyšela.
Hayley mu dělá starosti. Hodně často na ni myslívá. Chtěl by se s ní sejít. Potřebuje ji vidět a mluvit s ní. Moc rád by si vyjasnil to jejich nedorozumění, ten pro něj tak netypický rozchod.
Nyní nad tím opět přemítá u ranní kávy.*

*Nedá sa povedať, žeby bol úplne v poriadku, to nebude už nikdy, ale jeho činy ovládané hnevom sa začali akosi mierniť, ustaľovať. Každý deň však musel myslieť, budiť sa s nenávisťou, ktorú v sebe niesol, či už to bolo voči ich matke, súrodencom alebo k Marcelovi, ktorý mal byť už dávno mŕtvy a z nejakého dôvodu mu nevadí, že nie je. Chcel ho vôbec niekedy naozaj zabiť? To bola jedna z otázok, ktoré si kládol častejšie, ako si kedy myslel, že bude. Možno chcel, možno v tú chvíľu nemyslel na nič iné, ako na jeho prázdnu tvár, na jeho bezmocnosť v záchrane svojich upírov, ktorí by šli hneď po ňom. Najhorší na tom všetkom bol fakt, že dopustil, aby mu to prešlo, nechával ho ísť, budovať si opäť svoje zničené meno, ktoré mu ani v spojitosti s Esther nebolo tak celkom ukradnuté. To ona ale teraz bola najväčším problémom. Dávala jeho súrodencom ponuky, chcela im dať nové telá, dať im možnosť začal nový život. Jeden by si myslel, že žiadny Mikaelson niečo také nemôže myslieť vážne, nemôže naozaj prijať, ale opak bol pravdou. Jeho brat, Kol, sa rozhodol už dávno, pri Rebekah, ktorá mala radšej zostať v rakve, to bolo len otázkou času a teda jediný súrodenec, ktorého mal stále po svojom boku, bol Elijah. Brat, ktorého odsúdil aj za veci, ktoré neboli jeho vinou, prakticky ho obvinil zo svojej smrti, nie nahlas, ale v myšlienkach, jeho hnev ho v tú chvíľu poháňal a zatienil úplne všetko, nebola to správna doba na žiadne podobné rozhovory, bolo to priskoro. Teraz sú si vzdialení, nie je vec, o ktorej by sa rozprávali, nie je vec, ktorú by zdieľali, okrem nenávisti voči Esther. Na druhú stranu to však vyzerá tak, že jeho brat bude to jediné, čo mu tu zostalo, jediný, ktorý pred ním nechce utiecť a skryť sa pod záštitou začiatku, mať inú, novú rodinu.
Jeho pomalé kroky sa len v nemote ozývajú dlhšou chodbou sídla, ktoré je inak celkom tiché, prázdne. Všetko stálo, každý deň bol nemenný, holý. Jeho myseľ zatieňovalo množstvo myšlienok, ktoré si aj v slepých cestách vyvodzovali svoju daň. Musel s ním hovoriť a on to vedel, hlavne po tom, čo všetko mu Camille povedala, po tom všetkom, čo sa dozvedel, že sa s ním deje. Nebolo to tak, žeby si to nemohol všimnúť, aj keď s ním netrávil žiaden čas, občas stačilo len počúvať. Nemal však vec, ktorú by mu chcel povedať, neplánoval sa mu ospravedlniť, ani uznať, že sa snáď mýlil, preto bola konečná voľba ešte stále neúplná. Mohol ho doslova cítiť, doslova vnímal jeho osobu za drevenými dverami jeho izby od všetkého ruchu z ulice. Zastaví sa naraz v kroku, jeho pohľad je upretý niekam do priestoru, akoby sa nedokázal utkvieť na ničom konkrétnom a jeho pery sú zľahka pootvorené, ako mu z nich vyjde tichý výdych. Čo čakal, že urobí alebo povie? Jednu vec však vedel, Elijah bol ten posledný, koho si mohol dovoliť stratiť, nikdy by nepovedal, že si niečo také raz bude myslieť, pretože s tým nikdy nerátal, ale teraz sa rútilo všetko okolo. Opäť a znovu, jeho dcéra, Hope, bola stále preč a jej príchod bol v nedohľadne, pretože bola mŕtva, bola. Pre všetkých, pre každého z nich, ktorý prial matkinu ponuku posúvajúc sa ďalej. Bola to žena, ktorá sa usilovala o život vlastnej krvi, niečo, na čo by nedokázal zabudnúť nikdy, niečo, čo sa nedá odpustiť. Zobrala mu ju, kvôli nej o ňu prišiel jedenkrát a prichádzal znova a znova. Namiesto toho, aby bola v bezpečí domova, je pre ňu domov hrozbou. Radšej by opäť zomrel, ako od nej niečo prijal, ako ju neodcudzoval. Elijah bol však niekto iný, niekto, kto preňho znamenal, aj keď povedal, že nie, niekto, kto mu odpustil všetko, aj tie najhoršie veci. A niekto, komu ich matka urobila vec, z ktorej sa ani on nedokáže z ľahkosťou pozdvihnúť. Nepovedala mu nič konkrétne, Camille, možno preto, že sa ani nepýtal, nezaujímal, v jej očiach mu muselo byť už celkom jedno, čo s jeho bratom bude, lenže on bol presvedčený, že nech sa to týka už čohokoľvek, ona mu pomôže. Camille mala moc na ľudí pôsobiť, samozrejme pôsobiť pozitívne. Nebolo to tak, žeby bol on sám o hocičo lepší, ak s ňou bol, ale nútila ho premýšľať aj nad vecami, na ktoré myslieť nechcel, ktoré by možno najradšej pochoval niekde hlboko . Ale nebola to len ona, kvôli ktorej sa dnes zastavil. Veľmi dobre poznal Elijahov vzťah voči Hayley, ktorá je vzhľadom na posledné udalosti postavená na naozaj nelichotivé miesto. Nebol by to on, ak by si niečo nevšimol, ak by sa nedopočul o vlkodlakoch, ktorý si namiesto nej vybrali poslednú šamanku...To by sa mal ale najskôr vrátiť k správe o svadbe, s ktorou by nikdy nesúhlasil, aj keď to nebola jeho voľba. Jackson bol možno vodca, ale jemu prišiel tragický, slabý, mal všetky vlastnosti, ktoré sa mu nakoniec vypomstia. Nie, vlkodlaci potrebovali niekoho silného, niekoho, kto ich povedie, dokáže viesť, a to Jackson teda rozhodne nebol. Mierne nakrčí obočím a spojí pery do úzkej línie, keď sa jeho tvár akoby automaticky natočí do strany a zrak sa mu uprie na kľučku.
Neklopal, nebolo slovo, ktorým by sa ozval, len ňou pootočil do strany a pomaly potiahol tak, aby mohol prejsť. Jeho oči sa najskôr roztiahnu po izbe, než zastanú na mierne vejúcich záclonách, do ktorých udieral vzduch z balkóna. Nikam sa neponáhľajúc vkročí dnu a bez toho, aby sa k nim otáčal za sebou dvere opäť privrie. Jeho výraz bol neutrálny, nečitateľný, avšak, čo sa naoko mohlo zdať ako najjasnejšia z vecí, bola len lžou, ktorú mal vpísanú v očiach. Pootvorí ústa a trvá možno niekoľko sekúnd, než prejde cez celú miestnosť až k balkónu, jasne vnímajúc prítomnosť svojho brata a jeho osobu sediacu len niekoľko metrov od neho. Prejde ešte o niekoľko krokov dopredu, pomaly pokladajúc ruku na železné zábradlie, stále však mlčky, nesústredene. Najskôr svoj pohľad zameria na výhľad, akoby tam snáď bol sám a jeho prítomnosť tu nemala žiaden hlbší význam. To sa však veľmi rýchlo zmení. Stiahne pery pevne k sebe a pootočí hlavou do strany, zameriavajúc pozornosť na jedinú osobu v okolí. Jeho oči sa stretnú s Elijahovou tvárou, zatiaľ čo jeho ruka spadne opäť k jeho telu. S nič nehovoriacim pohľadom opäť odvráti zrak a vnímajúc zvuk z ulice sa posadí na sedačku len niekoľko centimetrov od neho. V tichosti si zloží ruky a pohodlne sa chrbtom oprie stále sledujúc okolie.* Elijah...*Jeho meno mu prejde ústami ako „Amen“ po modlitbe, než si vôbec uvedomí, že prehovoril. Nepatrne prižmúri oči, ktorými sa vráti k jeho tvári, zachytávajúc čokoľvek iné, čo mal chuť pri pohľade naňho vysloviť.* Myslím, žeby sa potrebujeme porozprávať...

*Zatímco ráno pomalu plyne v poklidném duchu kolem něj, popíjí a vychutnává si kávu. To období, kdy mu nic z toho, co si oblíbil, co mu působilo drobné i větší radosti na jeho tisícileté cestě životem, už minulo. Díky Cami a její neúnavné, neodbytné snahy mu pomoci s jeho problémy, opět začínal nacházet potěšení v ranním pití kávy. Jako by se mu již podařilo odrazit ode dna, kam dopadl a dlouho se jen škrábal z bahna, ve kterém se topil téměř až po konečky uší. Nyní, když si zakazoval myslet na jeho sen z poslední noci. Při nejlepší snaze si nedokázal nic jistého vybavit. Snad, jen pocity. Strach, úzkost, nejistotu, bolest ze ztráty, kterou již dlouho pociťuje v srdci. Ta nemá s jeho minulostí a jeho problémy nic společného. Chybí mu rodina, která se mu rozbila a rozpadla pod rukama. Na jisté věci, dění, události si již přivykl a když to vše zmizelo, najednou mu schází podstatná část jeho smyslu života. Vše to započala bratrova smrt. Ta bolest z jeho ztráty byla tak silná a pocit viny z toho, že na hřbitově tomu nedokázal zabránit, stejně tak nové možnosti, které se mu tím postupně otevřeli. Sám sobě namlouval, během bezedné prázdnoty, která po Klausovi zůstala v jeho srdci, přesvědčoval se a raději i uvěřil tomu, že je navždy pryč, že není možnost, jak ho vrátit zpátky. Jenom pomyšlení, že by se o to pokusili a neuspěli. Představa, že by jeho ztrátu musel prožít ještě jednou. Raději přijal krutou realitu, než aby doufal v nějaký zázrak. Nikdy to nikomu nepověděl. Dříve ani později. Nechával si to pro sebe, ale pouhé myšlenky nad tím ho zároveň stravovaly, užíraly. Cítil se přesně jako ten zrádce, za jakého ho posléze obvinil Niklaus, když se nakonec vrátil. Až na tu část, kdy ho nařkl, že mu jeho smrt přinesla Hayley a Hope chtěl být otcem, to jediné ho od Niklause upřímně mrzelo a bolelo. S tím dalším, nedokázal zcela stoprocentně říct, jestli na tom nebyla část pravdy, ačkoliv v momentě, kdy se od Cami dozvěděl, že je Klaus na Druhé straně, dělal vše, ze všech sil se snažil, aby ho dostali zpátky. Jistě bratra zklamal i tím, že okamžitě nerozeznal, že to není on, ale Lorent, Klausův nevlastní bratr, který se za něj vydává, když se tehdy zničehonic zjevil v pokoji, zrovna Alisea porodila. Vše mu přišlo tak zvláštní, neuvěřitelné, ale nenapadlo jej vidět zatím něco víc, než že bratra změnilo to, co prožil. Samozřejmě, když se na to dívá zpětně a přidá k tomu to, o co se Lorent pokoušel. Stačilo opravdu málo, než mu to došlo. Znovu přišel s křížkem po funuse. Jedna nedoručená zpráva a takové následky.
Tehdy naposledy s Klausem mluvil, jestli se to tak dá nazvat. Spíše jen poslouchal bratrovu zlobu, bolest, hněv, který obrátil proti všem kolem sebe. Neměl ani příležitost na to reagovat, ani tehdy, ani později. Od té doby jsou s Klausem jako dva stíny. Žijí spolu v jednom domě, ale nikdy mu nepřišel vzdálenější. Zrovna v době, když už něco takového vyloučil a doufal, že je nikdy znovu nepostihne. Vše bylo mnohonásobně horší, temnější, než kdy před tím.
S Klausem krátce na to zmizela z jeho života i jeho dcera Hope. Jediné světlo jeho života po bratrově smrti, které mu po něm zůstalo, ke které upřel všechnu svou lásku a touhu udělat pro ni všechno, co bude potřeba, aby byla v bezpečí. Museli se ji vzdát a to zároveň znamenalo i skutečnost, že ztratil i Hayley. Všechny ty události natolik zasáhly, natolik poznamenaly, že už nikdy nebudou jako dříve. Sice se mu podařilo k Hayley najít cestu a svým způsobem si byli mnohem blíže, než do té doby, zároveň často vnímal, jak vzdálená je mu zároveň.
Rebekah, která se při první příležitosti rozhodla stát se člověkem, aby unikla od bolesti a mohla začít nový život. S Klausem byla ochotná strávit tisíc let. Po jeho smrti s ním ani pár dnů.
Všechno se to v jeho očích rozpadlo, změnilo. Poznamenalo. Bylo pro něj těžké, najít nějaký směr, kterým by mohl jít dál a viděl nějaké výsledky.
Vrcholem všeho byl návrat Esther s jejich požadavky, kdy ona opět o něčem rozhodla a svým způsobem jim nedává jinou možnost, než přijmout nebo to alespoň předstírat, dokud se ji nezbaví. S jejím příchodem s tím, co mu připomněla, rozbila jeho do té doby klamný svět, život na padrť. Zůstal na to sám, potýkal se se svými vnitřními démony a šlo to s ním velmi rychle z kopce. Nebýt Cami, těžko říct, kde by dnes byl.
Tak nyní vysedává na balkóně, popíjí kávu a v myšlenkách se toulá u Hayley. Chybí mu. Zvykl si na její přítomnost v životě, že je mu bez ní těžko. Zachoval se k ní nehezky a ví to. Přesto se nedokázal opanovat. Vědomí, že ji ztratil nesl velmi těžko. Po Klausovi i ji. Nemůže říct, že její rozhodnutí - vzít si Jacksona - někdy schvaloval, ale měl období, kdy mu to přišlo jako jediné správné, aby ji ochránil před ním samotným. Ze svatby nakonec sešlo a on by lhal, kdyby tvrdil, že ho to někde hluboko uvnitř nepotěšilo nebo lépe řečeno nevrátilo naději. Ví, že Hayley chtěla ochránit Hope a jeho rozum tak shledává jistou nelibost nad vývojem. Jeho srdce, ale pookřálo. Uvědomuje si, že ji z něj nikdy ani potom, co chtěla udělat, nedostal. Jen to bylo pohřbeno hluboko pod jeho strachem, obavami, starostmi. Ví, že se s ní chce a musí, co nejdříve setkat. Cami i Sophie ho k tomu pohánějí a on sám chce věřit, že i to mu pomůže v jeho boji se svým vlastním já. Setkání s Hayley a také rozhovor s Klausem. Oboje mu nyní připadá jako něco nemožného. Pomalu dopíjí kávu a koukne na hodinky. Ještě chvíli a bude mít nejvyšší čas vyrazit za Cami. Dopije posledních pár doušků a po té hrnek postaví na stolek vedle křesla, kde sedí. Zadívá se pak z balkónu dolů na lidi procházející pod ním. Obyvatele města i turisty. Někteří spěchají za svými povinnostmi, jiní se loudají, jen tak, bezcílně nebo mají namířeno za zábavou.
Vycítí přesně ten okamžik, kdy někdo vstoupí do jeho pokoje. Ačkoliv je po ránu docela uvolněný, jeho smysly, instinkty ani na okamžik nepolevily. Zaposlouchá se nejprve, ale téměř nic neslyší. Tiché pohyby, tiché kroky v jeho případě, jen vylučují, že by za ním mohla přijít některá z jeho sester. Nikoho dalšího nečeká. Přál by si, aby to byla Hayley, ale na druhou stranu jí tady ani omylem nečeká. Pootočí hlavu tak, že nyní vidí do pokoje. V údivu a překvapení zjistí, že je to Niklaus. Vidí ho, ale nechce věřit, že je to on. Napadne ho, že znovu usnul a tohle, je jen další sen, které vyvolává jeho podvědomí, obavy a výčitky jeho svědomí. Sleduje po očku jeho postavu, jak míří k němu. Už dlouho neměl příležitost s bratrem strávit nějakou chvíli. I když netuší, proč za ním jde. Jestli něco potřebuje nebo je zde proto, aby mu opět dal najevo, jak ho zklamal, či si přišel vyřídit skutečnost, že pustil Rebekah z jejího vězení. Neodvažuje se hádat. V nějaké usmíření nedoufá ani v tom nejfantastičtějším snu. Přesto nemůže popřít, že Klause vidí i potom všem moc rád a uvědomuje si, jak moc mu bratr chybí. Když se objeví ve dveřích a projde až k zábradlí, kde se zastaví, se zájmem, i když trochu nejistým a také tázavým výrazem k němu vzhlédne. Z Klausova jednání má, ale dojem, že si možná, jen spletl pokoj, že pro něj vlastně neexistuje. Nesedí v jeho blízkosti, když se dívá ven a jeho neuzná hodna jediného pohledu nebo slova. S tichým povzdechem skloní pohled na chvíli dolů a vyhlédne mezi zábradlím ven. Přemítá, co má od Klause očekávat a jestli s ním bude mluvit, když se zeptá.
Během těchto úvah Niklaus ožije a ucítí na sobě jeho pohled. Znovu k němu zvedne oči a na chvíli se podívá do těch jeho. Klausovi jistě nemohlo uniknout, že se s ním něco děje. Zde má ovšem na první pohled jasný a viditelný důkaz. Nelze jej často vidět jinak, než v obleku s košilí a kravatou. Dnes zde sedí v šedivých riflích a bílém tričku. Přes jedno z křesel má přehozenou černou koženou bundu. Je patrné, že se někam chystá. Jeho tvář zdobí několikadenní strniště, což je také u něj něco nového. Na první pohled vypadá dobře. Stopy únavy i ty nejhorší obavy a strach z jeho výrazu již dávno vymizely. Přesto jeho blízkým, co jej znají neunikne, že se něco změnilo. Jeho pohled je stejný a přece jiný. Jako by v jeho očích pohaslo pár světel. Jsou temnější, smutnější. Vyzařuje z nich jakési nové prozření a vědoucnost. Za tu dobu, co se sám se sebou potýká se z části již smířil se svými hříchy, co se dozvěděl. Snaží se to vstřebat a spojit dohromady s jeho dosavadním životem. Jako by byl někdo jiný, nový. Svým způsobem mu to přijde jako nový začátek, restart. Ví, že teď už je sám svým vlastním pánem a neovládají ho žádné matčiny překroucené myšlenky. Svým způsobem je to úlevné, osvobozující.
Když si Niklaus přisedne, prohlédne si ho ve svém křesle. Potom všem je to pro něj trochu nezvyklý, přesto hezký úkaz - zatím. Uhne krátce pohledem k zemi a přemítá, jestli dnes bude mít příležitost bratrovi alespoň něco málo říct. Na následky nemyslí, tak daleko si netroufá zajít.
Z jeho myšlenek ho probere bratrův hlas, když vysloví jeho jméno. Tázavě k němu znovu zvedne oči. Kromě pohybu očí a slabému pootočení hlavy Klausovým směrem sedí nehybně. V mírném údivu se mu pohled krátce rozšíří, když z bratrových úst slyší další slova. Mírně se mu rozjasní tvář, i když dál zůstává vážný. Přesto je pro něj pokrok už, jen tahle nabídka k rozhovoru. Souhlasně pokývá hlavou a na chvíli se podívá před sebe, ale nevnímá okolí, jen přemítá.* Je toho hodně, co bych ti chtěl říct, Niklausi. *Pronese tiše. Jeho hlas se mírně chvěje. Jeho emoce a pocity nyní zažívají docela náročnou chvíli.* Ani nevím, kde bych měl začít... *Dodá nejistě, pohled má stále nepřítomně upřený někam před sebe. Snaží se najít něco, čím začít. Klaus ho svým příchodem dost překvapil a trochu rozhodil, i když to mistrně zakrývá i před ním. Rychle si snaží najít a posbírat rozsypané myšlenky. Při tom přemítá jestli za ním bratr přišel kvůli něčemu konkrétnímu. Probere se a po očku na něj lehce podezíravě pohlédne. Ne, že by mu nevěřil nebo měl strach, ale spíše se snaží něco vyčíst z jeho tváře, pohledu.* Přišel jsi za mnou kvůli něčemu konkrétnímu, co máš na srdci? Co mi chceš říct? *Zeptá se ho mírně. Možná mu jeho odpověď snáze pomůže najít ztracenou nit.*

*Len popol zostal z toho, čo kedysi vybudoval, vybudovali. Či už to bolo toto sídlo, alebo slová ako rešpekt a rodina, ktorú tu raz naozaj poznali, aspoň on si myslel, že áno. Množstvo ciest sa rozdelilo na dve a množstvo z nich sa celkom rozpadlo v nenávratnej možnosti spojiť sa späť. Niektoré z nich sa niesli ťažšie, iné s otvorenými očami dokazovali, že prekonať sa dá raz všetko, bolo jedno, ako veľmi to bolí, akú veľkú nenávisť to so sebou nesie a ukladá na plecia kohokoľvek, čo sa ich len dotkne. V ich rodine však nič nebolo nemožné, preto bude dúfať, že sa už nikdy nestretnú, pretože ak by sa spojili, neočakával by nič iné, než to, že sa opäť rozpoja. Bol to ako pomalý a zároveň rýchly cyklus pre ľudskú myseľ, akýsi kolobeh života, sveta, ktorý si všetci sami vytvorili, hlavne on, čo by mal hodnoty zachrániť, kým to ešte ide. Prešli už dlhú cestu, odkedy sem prišli, odkedy sa vrátili do mesta, ktorý mal byť pre nich domovom, kde sa mali získavať zašlé ciele, ktoré si myslel, že sú to jediné, čo môže svet, ktorý si vytvoril, prestavať na niečo iné, lepšie. Všetky tieto predstavy sa však začali obracať na ruby v momente, keď sa k jeho ušiam doniesla správa, ktorá ho ovplyvňovala, nech sa bránil už akokoľvek, nedalo sa predtým obrániť ako pred hocičím ostatným. A keď ju konečne prijal, keď ju pustil do svojho vnútra ako ešte nikoho iného, bola preč, než by ju mohol naozaj vidieť, cítiť, či sa jej dotknúť a osoba, ktorá to zapríčinila bola ich matka, žena, ktorá ich porodila, premenila na monštrá, ktorými sú a ktoré teraz odcudzuje. Žena, ktorá im ponúka možnosť nových tiel, možno nový začiatok, ktorý nebol nič, čoby chcel. Pretože život bez jeho dcéry, už nemá žiadnu hodnotu. A on nezabúda, neodpúšťa. Niežeby sa podobný čin dal odpustiť, nech už bol akýkoľvek, nech už urobil hocičo, nikdy nesiahol na život svojho súrodenca, nikdy ani jedného z nich nechcel zabiť a nebol si istý, či by to naozaj dokázal, ale ich matka bola niekto iný, nie žena, ktorá ho vychovala, kvôli ktorej by ako človek urobil čokoľvek, bol to niekto, koho kedysi zabil, pretože ju tak veľmi nenávidel a niekto, kto sa ešte len pred krátkym časom pokúšal zabiť ich, vlastné deti pre nejakú hlúpu rovnováhu, pre nonsens, ktorý ju zjavne zaujímal viac, ako to, že boli opäť všetci spolu a pokope. A teraz to urobila opäť, nebolo žiadnou pochybnosťou, že za svoj čin umrie, či už ju zabije on sám, alebo niekto iný. Pri všetkých týchto zatrpknutostiach a nenávisti tu však zostávali aj svetlé chvíle, v každom z nich. Niekto sa potreboval odraziť od dna, iný len pomoc a niekoho po svojom boku, na svojej strane, kto mu s tým pomôže, on však viac nepoznal hodnoty ako bola čierna priepasť z jeho snov, poznal len výšiny pri moci a bolo nemožné to striasť. Všetci z nich prežili ten smútok spolu, ale nie každý má právo na šťastie, preto si ho vytvoril, aj keď umelo a možno len na krátko, jeho cena však bola, že ho ostatným bude ničiť, aspoň sa o to bude snažiť. Z temnej doby však robí kroky von, radšej by chcel vidieť, možno sa dotknúť tej šanci, ako sa v nej potom utopiť. Názory druhých ho však už prestali zaujímať, bolo jedno, čo si kto myslí, všetci si myslia, že majú tú moc predstierať oheň, hrať sa s tými bábkami vo svojich rukách, ale jediné, čo on videl, boli iskry. Nikto mu nemôže vyčítať, že po svojom návrate zmenil svoj postoj, svoj plán, pretože nikto z nich doňho nevidí a nikto z nich nemôže čítať jeho myšlienky, nepozná hĺbku jeho hnevu. To však neznamenalo, že si isté veci nevyčítal sám, tú istú chybu však už neurobí, nepotrebuje sa hrať na kráľa, nepotreboval slepý rešpekt iných, nepotreboval nikoho, no zároveň sa mu priečila myšlienka, žeby zostal celkom sám. Nikdy mu však nebolo všetko jedno, ani keď jeho ústa hovorili niečo iné, že ho nezaujíma, že je preňho ničím, niekde hlboko v hlave sa stále staral. Zrada im samozrejme lietala nad hlavami každý deň, ale nebola vždy tak veľká, ako ju videl on, nemohol každého viniť za všetko, hlavne nie, ak to bol jeden z jemu najbližších ľudí. Isté zo slov, ktoré svojmu bratovi pred týždňami povedal, však nikdy neodvolá, nikdy sa nezmení to, čo videl na druhej strane, to si pamätá, to preňho bola pravda, bolo tu toho však viac, ako si na začiatku myslel a ak za to, že jeho dcéra je teraz bez svojej rodiny, bez neho, ak za jeho smrť niekto môže, bola to Esther, nie Elijah. Nebolo to tak, žeby mu jeho smrť nepadla vhod, ale bol si istý, že nič podobné neplánoval a na nič podobné nemyslel, viac, ako na záchranu jeho dcéry pred čarodejnicami, aspoň v tom momente. Nikto z nich nemohol vedieť, že druhá strana stále stála, že tam čaká, kým to niekto zistí, a on už vôbec nie. Obvinil ho z nesprávnych vecí. Bol zradca, zradil ho tými preňho najhlbšími spôsobmi, ale bol to jeho brat a ich rodina bola teraz až príliš rozbitá na to, aby cez to nedokázal prejsť, ani jeden z nich však na žiadnu z vecí, žiadne z ublížení nikdy nezabúda, bolo to niečo ako kliatba, ktorá trvala už vyše tisíc rokov. Vtedy len chcel, aby cítil jeho hnev, aby ho označil, aby mu možno ublížil ako brat bratovi, chcel vidieť aj jeho bolesť, nie šťastie, ktoré ho postretlo s matkou jeho dieťaťa, ktoré mu podľa neho chcel ukradnúť rovno pred očami. To bolo poslednýkrát, čo spolu naozaj hovorili, čo stáli pred sebou z očí do očí, každý na inej strane, s inými myšlienkami a pocitmi. Nazval ho ničím, akoby krv bola voda a možno v tú chvíľu preňho aj bola. Odvtedy žili v jednom sídle, ale nie ako rodina, ako cudzinci, ktorí sa radšej vyhýbali akémukoľvek kontaktu. Aspoň NIklaus to radšej robil, dával najavo, že jeho spoločnosť nepotrebuje, že ju nevníma. Opak bol pravdou, často počúval v tieňoch stien. Mal však pocit, akoby na to zostal sám, všetci slepo padali do rúk ich matky, zrazu zabúdali na všetky krivdy, Kol, Rebekah,...Bolo to len otázkou času. A on zostával v kresle svojej pracovne, v tichu vlastných myšlienok a v svároch vlastných démonov. Za niečo si môže sám, za niečo nie, v tento deň však už ťažko povedať, ktoré veci to boli.
Stojí len niekoľko metrov od jeho dverí, stále otočený chodbou, k odchodu, stačilo vlastne len niekoľko krokov, aby sa ocitol pred schodiskom, znovu odchádzajúc, znovu sa vyhýbajúc, znovu sa nezaujímajúc, aj keď jeho brat bol stenu do neho. Brat, s ktorým sa dialo niečo, čomu zatiaľ nerozumel, pretože jediné, čo Camille chcela bolo, aby si to zistil sám a jediná možnosť, bola rozhovor, všakže. Vedela presne, ako naňho ísť, mala ho prečítaného už v mnohých veciach, a to ho zneisťovalo aj uspokojovalo zároveň. A zo všetkých vecí a pohŕdania, ktoré v sebe niesol, nikdy by si nepomyslel, že mu za ten rozhovor Elijah nestojí. Práve preto sa jeho hlava akoby automaticky natočí smerom, ktorým sa do niekoľkých sekúnd s krátkym výdychom vydá. Jeho kroky boli tiché, akoby mu chceli dať ešte stále šancu ich zmeniť bez toho, aby boli zachytené, on však nevidel jeden dôvod, obracať sa. Rozhodol sa, bol najvyšší časť uviesť niekoľko vecí na svoje pravé miesto. Od momentu, čo prejde dverami bratovej izby, až po chvíľu, kedy sa zastaví pri zábradlí balkóna, na ktorom sedel. Mohol na chrbte doslova cítiť jeho pohľad, niežeby očakával niečo iné, on bol ten, ktorý sem prišiel, ktorý nepovedal ani slovo, nevenoval mu ani zrak. Nemohol z neho predsa vyčítať, čo jeho príchod znamená, čo od neho po tých týždňoch teraz chce. Či ho sem prišiel znovu z niečoho obviňovať, alebo sa rozhodol dávať mu najavo iné svoje výčitky, ktoré už istotne nepotreboval počuť, nie, nič z toho nebola pravda. Možno mu len chýbali súrodenci, ktorých od seba odohnal. Bol si skoro istý, že to on bol ten, ktorý z Rebekah vytiahol dýku, ktorú tam on zabodol, nebolo to správne, nebola to vec, ktorú mal urobiť a ktorá by mu neprivodila hnev či sklamanie, ale ak sa ich sestra rozhodla, že od neho chce utiecť pod záštitou ich matky v novom tele, len ťažko by ju zadržal, ak sa ju stále bude snažiť niekto nájsť a dostať von. Netušil, či mlčí, pretože nevie, čo čakať, alebo čaká, kým prehovorí Klaus ako prvý, v konečnom dôsledku to bolo celkom jedno, po tom všetkom čo sa medzi nimi stalo, to bolo už všetko jedno. V jednej chvíli sleduje chodníkom prechádzajúcich ľudí pod balkónom, v druhej sa zadíva niekam do priestoru, akoby vzduch nižšie nejakým spôsobom zhustol a on musel odvrátiť oči. Nakoniec len pootvorí ústa a jeho hlava sa začne automaticky otáčať bokom, rovnako ako jeho pohľad upínať na tvár osoby, ktorej prítomnosť naňho pôsobila viac, ako si Elijah myslel. Díva sa naňho uprene, stále v tichosti, ktorú prebíjajú len zvuky z ulice. Zdalo sa snáď, akoby si ho premeriaval, akoby sa mu snažil vidieť priamo do hlavy a prečítať jeho myšlienky, veci, ktoré mu ležia priamo na srdci. Musel by byť slepý, ak by to nevidel, stačil mu jeden pohľad a mal pocit, že ho nedokáže ani odvrátiť. Nebol to ani ten brat, ktorého si pamätal spred týždňov. Bol to niekto iný, alebo sa mu to len zdalo? Jeho tvár, ktorú pokrývalo mierne strnište, bola poznačená vecami, ktoré na ňom ešte nikdy nezračil a jeho zovňajšok bol namiesto elegantných oblekov odetí len v jednoduchej obyčajnosti, ktorá bola preňho vždy výnimočnou. Akoby sa už neskrýval za svojou vyrovnanosťou, etikou, istou dávkou po morálnosti, ktorá mu vydržala snáď od ľudských čias, akoby sa už jeho ruky nezdali tak veľmi čisté, ako tomu bývalo. Už len z týchto drobností by mohol vyčítať, že s ním niečo nie je v poriadku, to by to však už nemohol vedieť predtým. A tiež, že má niekam namierené, veľmi dobre tušil kam, nemusel by sa nikoho pýtať, ani počúvať, aby to zistil. Krátko nakloní hlavou na stranu, ako si ho prestane merať a pozorovať s jemu typickou jednoduchou ostražitosťou. Jeho oči boli iné, bolo v nich viac, ako pri ich poslednom stretnutí a aj spôsob jeho výrazu, spôsob, akým sa naňho pozeral, bol rozdielny, ale pritom stále veľmi dobre známy. Bol prázdnejší, temnejší, nepoznali už nič z predošlých cieľov alebo skôr radostí. Mal pocit, akoby mu vyšlo presne to, čo si po svojom návrate prijal, aby jeho súrodenci nejakým spôsobom trpeli, bolo jedno akým. Teraz, keď to videl? Už si ani nebol veľmi istý, či to vôbec niekedy naozaj chcel. Avšak v jeho očiach bolo aj niečo iné, vedomosť o niečom, čo Klausovi mohlo byť len záhadou, isté pravdivé poznanie, akoby už celkom prehliadol všetky svoje skutky a nepotreboval sa viac pred ničím skrývať pod oblekom. Zvláštne, iné, horko sladké. Znovu od neho odvráti zľahka pohľad a len pár sekúnd po tom, čo jeho ruka skĺzne od železného zábradlia, jeho telo spočinie v kresle v jeho blízkosti. Na jednu stranu vnímal, že vedľa neho sedí jeho brat, ktorého prítomnosť bola preňho vždy dôležitá, na druhú si nie je istý, či mu hlavou prúdia práve tie správne otázky. Jeho oči sa znovu stretnú s Elijahovou tvárou, ktorá bola sklonená k zemi, rovnako ako jeho pohľad. Netušil, čo má na mysli, ale jeho plná pozornosť bola to jediné, po čom teraz od neho prahol, jeho pery sú však stále zavreté, akoby sa nemali už nikdy otvoriť. Rýchlo sa to zmení, v momente, ako mu cez ne vykĺzne bratovo meno, bez toho, aby na to vôbec myslel, alebo si to skôr uvedomil. Jeho tón nebol nijako poznačený, nebola tam žiadna nenávisť, ako predtým, žiaden hnev, trpkosť ani výčitky, pretože v tomto momente nič z toho nevnímal. Trvá len niekoľko sekúnd, než Elijah zdvihne tvár a ich oči sa opäť stretnú, jeho spýtavé, Klausove skúmavé, nechápavé. Vedel len jednu vec, musia si to medzi sebou vyriešiť, aspoň v dobe, keď tu je ich matka, nemôžu mať medzi sebou bariéry podobného druhu, nemôže sa od neho štítiť, ak je posledný súrodenec, ktorý mu očividne zostal. Práve preto vysloví dôvod svojho príchodu, či už to jeho brata prekvapilo, alebo skôr zarazilo, aj on najlepšie vedel, že je k tomu už najvyšší čas, čo dal jasne najavo aj svojím výrazom, z ktorého mohol vyčítať súhlas. Atmosféra bola však stále ťažkopádna, vážna, možno mu mal Niklaus svoju otázku položiť rovno. Zatiaľ, čo k nemu Elijah kývne, akoby chcel ešte potvrdiť, čo mal vpísané na tvári a zadíva sa niekam do okolia, Klausov zrak je pevne zakotvený priamo na ňom bez jediného náznaku, žeby sa mal niekedy odvrátiť alebo stiahnuť. Jeho hlas mu udrie do uší, ako nejaká ozvena, ktorú predtým počúval len z diaľky. Vníma, ako sa mierne chveje, akoby si nebol celkom istý. Prižmúri oči a len čaká, nakoľko vie, že bude pokračovať. Mal pravdu, naozaj tu bolo množstvo dôležitých tém, ktoré medzi nimi zostávali otvorené, či sa týkali ich matky, či Hayley, možno toho dokonca bolo viac, ako on sám tušil. Jediné, čo netušil bolo, prečo bol Elijahov tón tak neistý. Sedel predsa vedľa neho, sám mu ponúkol rozhovor, pretože to považoval za dôležité, mohol mu práve teraz povedať čokoľvek.* Podľa mňa to vieš celkom presne, bratu...*Prenesie po chvíli ticha, stále z neho nespúšťajúc zrak. Jeho hlas je priamy, rázny, ale predsa nenútený, neostrý. Chcel mu dať najavo, že to vidí, že vie, že sa s ním niečo deje a že je práve to vecou, ktorou by mal začať, lenže tu bola možnosť, že sa s ním o tom rozprávať nechcel. V jeden moment má pocit, akoby tam Elijah ani nebol, akoby bol chytený v sieti vlastných myšlienok a nevšímal si nič okolo seba, v druhý sa ich pohľady opäť chytia do seba a Klaus môže cítiť istý tlak prezieravosti. Akoby sa z neho snáď snažil niečo vyčítať, vidieť mu do hlavy presne tak isto, ako to predtým robil on sám. Musel vydýchnuť a tiež musel odvrátiť pohľad, keď k nemu doľahli bratove otázky.* Na srdci mi v tejto dobe leží množstvo vecí, Elijah. *Prenesie poniekiaľ sucho, než neparne prižmúri očami a nakloní hlavou do strany.* Možno by som mal načať tému o zbavení sa našej matky raz a navždy, prejsť k naším súrodencom, ktorý sa rozhodli priať jej ponuky, či už z vlastných pohnútok, alebo pretože sa odo mňa chceli dostať, či k Hayley, ktorá sa rozhodla spojiť svoj život s vlkodlakmi v New Orelans viac, akoby si jeden niekedy myslel...Čo samozrejme padlo ako ich rešpekt voči nej...*Vydýchne skoro nezainteresovane.* Ale zo všetkých z nich nemôžem nevidieť a nevnímať najviac jednu z nich. *Dodá ako sa jeho oči patrne zúžia znovu pohľadom upretým na bratovej tvári pod otázkou, ktorá mu vyjde z úst.* Čo s tebou Esther urobila? * Jeho hlas je tichý, avšak stále dostatočne nástojčivý na to, aby dával najavo, žeby mu mal odpovedať, či to chce alebo nie.*

*Od okamžiku, kdy Klaus zavítal do jeho pokoje, tak nečekaně v dobách, kdy už snad ani nedoufal, že by se to mohlo stát, se snaží přijít na to, co sem bratra přivedlo, tak najednou, tak nenadále.
Přesto, že to zprvu netuší, i tak to bere jako příležitost k rozhovoru, snad mu tentokrát Niklaus dá prostor. Připravuje se na toto setkání už od chvíle, kdy začal pracovat s Cami. Od chvíle, kdy mu ona sama posvětila jeho úmysl bratrovi říct, co se ve skutečnosti událo v daleké minulosti. Přemítá nad tím často v myšlenkách. Obzvláště, když ho ve snu pronásledují obavy z Klausovy reakce. Uvažuje, co říct, jak to říct. Nikdy se nedostal nikam daleko, aby to byť, jen málo uspokojilo jeho netrpělivost a touhu, mít to za sebou.
Nyní když se ta chvíle tak nečekaně přiblížila, zachvátí jeho nitro jakási panika, strach, že snad zaváhá a nevyužije příležitosti. To ve stejné chvíli odmítá. Klause odsud nepustí, dokud mu nepoví, co se tenkrát stalo. Přesto ještě uvítá těch pár momentů, než se bratr dostatečně vynadívá ven a pak přisedne vedle něj do křesla, aby se na to nějak psychicky připravil. Cítí na sobě bratrův zkoumavý pohled. Je to opravdu už dlouho, co si mohli navzájem pohlédnout do tváří.
Jelikož si není jistý, jaký důvod sem přiměl Klause dnes přijít, než se on sám do nějaké řeči pustí, dá mu možnost příležitost, aby promluvil první. Samozřejmě se může setkat s odmítnutím, ale opravdu jej potěší, když na to Klaus zareaguje, jak zareaguje. Jak začne jmenovat důvody jeho návštěvy, shledá s jakýmsi uspokojením, že bratrovy priority jsou seřazeny stejně jako ty jeho, tedy ten začátek. Esther je skutečně nejdůležitějším bodem na programu. Musí se jí zbavit a proto je on ochotný udělat cokoliv. Niklaus musí v jeho výrazu to odhodlání zahlédnout. V očích se mu při tom nehezky zablýskne a na moment sevře opěrku pod ruku silněji do své dlaně, kterou chtěl sevřít v pěst, ale dřevo mu v tom brání. Nebylo by pro něj problém dřevo rozdrtit, aby dosáhl svého, ale na to se velmi dobře ovládá. Nevstupuje bratrovi do řeči, nechá ho mluvit dál. O tom, proč Kol přistoupil na matčinu nabídku, on moc dobře ví. Viděl ten důvod na vlastní oči. Zavěšený na řetězech, jako by to byla loutka a ne živá bytost, i když o tom by se u upírů dalo polemizovat. On sám ví, že ten pohled pro něj byl také velmi přesvědčující. Genevieve sice není nejdůležitější osobou v jeho životě, ale jeho fantazie si dokázala velmi živě představit, koho takovým způsobem mohla Esther využít proti němu a troufá si nyní hádat, že i pro Klause by našla někoho takového. Když tehdy Kola a skleníky opouštěl, těsně před tím, než mu matka změnila tělo, věděl, že nebude mít na výběr a v nejhorším případě ho to také postihne. Tehdy se již rozhodl a pak využil návštěvy Esther i k tomu, aby našel sestru. Naštěstí s Esther mohli najít kompromis a tak má ještě trochu času. Rozhodně se mu něco takového z hloubi duše příčí, ale na nějakou dobu, když nebude zbytí to přetrpí. Jak tak zkoumavě sleduje rozhořčeného bratra, který z toho není nadšený, jak se Kol rozhodl, přemítá, jestli by mu měl říct o svém rozhodnutí nebo si jej raději nechal pro sebe. Kromě něj a Esther o tom nikdo neví. Když Esther zabijí, vezme si to tajemství sebou do hrobu a on se nebude muset kvůli tomu dohadovat s Klausem. Neví, jestli by ho pochopil. Niklaus se posune dál k Hayley a jejím rozhodnutím. To jméno je pro něj svým způsobem velmi bolestivé slyšet. Připomíná mu jejich poslední setkání. Tehdy mu přišla říct, pro, co a jak se rozhodla a oznámit mu, že ji ztrácí, že si vybrala jiného, pro ni strategicky výhodného hlavně kvůli Hope. Chápe to a přece je to pro něj neskutečně bolestivé, skličující. Bylo by to pro něj těžší, složitější, kdyby nedošlo v Zátoce k těm změnám. Přesto všechno je mu líto, čím si Hayley musela projít a moc rád by jí to řekl osobně, ale nemá zatím příležitost. Povzdechne si při vyslovení toho jména a na moment uhne pohledem z bratrovy tváře jinam. Někam před sebe. Nemůže, jen tak přejít i tu skutečnost, ze které jej Niklaus obvinil, když s ním mluvil naposledy. Jestliže mu tím chtěl jedno z jeho mála štěstí, které ve svém životě má, zošklivit, pak se mu to zčásti rozhodně povedlo. I když o tom nemluví, nemůže na to, jen tak zapomenout a dělat, že se to nestalo. Semkne na chvíli rty pevněji k sobě a znovu silněji sevře opěrku pod ruku ve své dlani. Ví, že nemá smysl se k tomu tehdy vracet. Niklaus jeho pozornost brzy znovu upoutá, tím, jak pokračuje dál. Znovu na něj pohlédne trochu tázavě, ale také s jistou obavou. Pak od něj uslyší jeho otázku, směřující přímo na to, co si za poslední dobu prožívá. Překvapilo by jej, kdyby si toho Niklaus nevšiml, ale to, že tady nyní sedí a ptá se ho na to, přikládá více jako práci Cami, než bratrovu vlastní iniciativu. Mohl za ním přijít už dávno, ale učinil tak až nyní. Raději se nad tím hlouběji nezamýšlí. Chce využít příležitosti, která se mu naskýtá.
Krátce na Klause po jeho otázce pohlédne. V očích mu nelze přehlédnout provinilý, skleslý výraz. Po té se zadívá před sebe, ale jeho pohled je nepřítomný. Vypadá, jako by před sebou viděl něco úplně jiného. Tiše si povzdechne.*
Oživila mi mé vzpomínky, které jsem si zbaběle nechal vymazat z hlavy. Připomněla mi, co jsem v minulosti spáchal, a že ve skutečnosti nejsem o nic lepší a morálnější, než všichni ostatní. *Promluví, co nejstručněji, zatímco se dál dívá do prázdna.* Byla to iluze, kterou jsem klamal sebe i ostatní. Stačilo málo, aby se rozpadla na prach u mých nohou. *Zní to, jako by se vysmíval svým způsobem naivitě okolí i té své.* Chce mě přesvědčit, že to, co nabízí je pro mě i mé okolí to nejlepší. Připomněla mi, jak nebezpečný jsem pro ty, na kterých mi záleží. *Dodá ještě. Během svých slov vstane z křesla a přejde několika kroky k zábradlí balkonu. Postaví se k němu a položí ruce na vrchol chladivého kovu. Udělá krátkou pauzu a přemýšlí, jak pokračovat.* Musím ti říct něco o naší minulosti. Když z nás matka udělala to, co jsme. Je tu skutečnost o které nevíš pravdu. *Promluví znovu. Jeho hlas je nyní o něco klidnější, smířenější, rezignovanější.* Nebyla to naše matka, kdo zabil Tatiu. *Vydechne a vyřkne ta slova mnohem obtížněji. Při tom se otočí od zábradlí čelem ke Klausovi a zadívá se mu do očí. Nyní ten výraz, který se v nich usadil - prozření, smutek, smíření - začíná dávat více smyslu.* Byl jsem to já. Já ji zabil. Dostihl jsem ji v lese a nedokázal odolat vůni, volání její krve. Nakrmil jsem se s ní. *Během svého doznání, nespouští z Klause oči, aby mu neuniklo nic, co v nich zahlédne.* Bylo už pozdě, když jsem byl schopen přestat. Byla na pokraji smrti. Donesl jsem ji k matce, ale ani ona ji už nedokázala pomoct. *Na chvíli přeruší oční kontakt a sklopí pohled k zemi.* Viděla, jak těžce nesu bolest z její ztráty, i z toho, že jsem ji zabil. Nedovedl jsem si představit, co uděláš, až to zjistíš. *Pokračuje dále nyní trochu tišším hlasem a znovu pomalu zvedne pohled k bratrovým očím.* Vzal jsem nám ji, oběma. *Vydechne.* Měl jsem strach, že mi to nikdy neodpustíš, že mě zavrhneš... *Pokračuje opět s nejistým pohledem, ve kterém je vidět, že ačkoliv už uplynula tak dlouhá doba, potom všem, co se stalo a hlavně po posledních událostech a toho, jaké to nyní mezi nimi je, se toho obává dál. Na druhou stranu dovede sám sobě přiznat, že si to zaslouží a nemohl by to mít Klausovi za zlé.* Matka vzala ten hřích na sebe a mně upravila ty vzpomínky. *S tichým povzdechem se posune kousek dál v tom, co má na srdci.* Od toho dne jsem všechno zlé, co jsem spáchal zakrýval za pečlivý, upravený zevnějšek, aby nikdo nemohl poznat, co jsem ve skutečnosti zač. Vytvořil jsem si ve své mysli místo, kde jsem tyhle zlé skutky ukrýval i před sebou samotným. *Pokračuje dále. Když už se dostal až sem, chce říct Klausovi i o tom dalším.* Zabil jsem i Celeste. *Vydechne. O málo se pootočí a položí svou ruku na zábradlí. Jako by u něj hledal oporu. Pohlédne z Klause na svou ruku držící chladný kov.* Moje láska k ní pro ni byla zhoubou. *Pronese.* Potlačil jsem tu vzpomínku a vinil z její smrti tebe. *Zvedne pohled od své ruky, na kterou dosud hleděl a pohlédne na Klause. Je vidět, že toho lituje, že jej to mrzí. Nenachází však slova, nic, co by mohl Klausovi říct, aby měl, alespoň pramalou naději na jeho odpuštění, milost.* Můžeš mi odpustit?! *Z části je to nejistá otázka, ale taky něco, po čem velmi touží, i když v to nedoufá. Přesto čas, který od té doby uplynul mu dává nepatrnou naději, že budou schopni jít dál. Pustí zábradlí a kousek od něj postoupí blíž ke Klausovi. Klekne si před něj na kolena. Krátce na něj pohlédne a pak skloní pohled k podlaze. Připravený, smířený s tím přijmout Klausův rozsudek a svůj trest.*

*Jeho príchod rozhodne nebol niečo, čoby jeho brat očakával, alebo na to v dnešný deň čo i len pomyslel, očividne a znateľne, to tiež nebolo nič, čoby čakal sám Klaus. Nebol celkom rozhodnutý, že sem chcel ísť, že bol rozhovor pre jeho myseľ tak neodkladný a potrebný, ale vo chvíli, keď vošiel dnu, keď prešiel tých niekoľko krokov a vnímal jeho blízkosť snáď najviac za posledné týždne, nemohol si pomôcť od toho, aby nezavážil toto rozhodnutie ako správne. Dnes sem však nevkročil s hnevom, ani nenávisťou vpísanou v očiach, prišiel kvôli svojmu bratovi, najviac zo všetkého kvôli jemu, človeku, ktorý stále zostával jeho krv, napriek všetkým okolnostiam, v ktorých teraz stáli a nemohli sa pohnúť nikam ďalej. Niečo ho trápilo, ťažilo, nepotreboval ani Camille na to, aby mu to povedala, poznal Elijaha vyše tisíc rokov, všimol si to, nech to bolo už hocičo. Naposledy v tichu miestnosti zazneli len jeho slová, len jeho výčitky a obvinenia, teraz bude mať možnosť hovoriť aj on, netušil, či sa zhodnú vo všetkom, ale niektoré témy by mali byť problémom ich oboch, niektoré len ich samotných. Problémy, ktoré si musia vyriešiť najskôr so sebou, vo svojom vnútri, než im s tým môže naozaj pomôcť niekto iný. Možno to bola aj tá vyrovnanosť, to poznanie, ktoré sa Elijahovi dnes už zračilo na tvári, akoby sa zmieril sám so sebou, ale ešte stále v ňom zostávali isté známky po úzkosti a pochybách. Nebol si istý, ako si to vysvetliť, znateľnú menu v jeho vzhľade, možno prejave, bolo ťažké sa naňho nepozerať ako na elegantného a vždy morálneho muža svojho slova, lenže cez túto masku Niklaus prehliadol už dávno. Nikto z nich nemal svoje ruky čisté a Elijah nebol žiadnou výnimkou, len ju zo seba robil, teda aspoň sa mu to tak často zdalo. 
Ako jeho ruka spočinie na vrchu železného zábradlia a jeho zrak spočinie niekde v okolí, netrvalo mu dlho, kým sa mu myšlienky a otázky v hlave usporiadali do jednej a tá sa týkala osoby sediacej len niekoľko metrov od neho. Prinútil vlastnú tvár, aby sa otočila jeho smerom, aby mu oči spočinuli v tých jeho a hľadali hocičo záchytné, hocičo, čoby poznal, lenže to v dnešných dňoch bolo ťažšie ako si myslel. Všetky z vecí, ktoré očakával, keď ho uvidí, boli preč. Mohol ho skúmať, mohol ho spytovať zrakom, mohol mu prepaľovať dieru až hlboko do hlavy prehľadávajúc každé zákutie a každú skulinu, nič k nemu neprišlo, žiadna odpoveď, žiadne doznanie. Všetko bolo akosi prázdnejšie, poznačené váhaním a neistotou. Nemohlo byť pochybností o tom, že si Niklaus plne uvedomoval obraz, ktorý pred sebou má, že mu Elijahova zmena nie je žiadnou záhadou a že na to istým spôsobom myslí. 
Trvá len krátku dobu, než pohľad opäť odvráti a cez jeho ústa prejde tichý výdych, ktorý akoby nenasvedčoval ničomu a zároveň všetkému. Urobí tých pár krokov k voľnému kreslu hneď vedľa toho, na ktorom sedí jeho brat a pomaly sa posadí s pohľadom stále upretým niekam do priestoru. Ticho medzi nimi najskôr preruší len ľahké a nie dvakrát hlasné slovo, vyslovenie jeho mena, po ktorom nasledujú jeho oči, ktoré sa uprú na bratovu tvár a ďalšie slová, ktoré by mali objasniť dôvody jeho neočakávaného príchodu. Nemal pochybnosti v tom, že s ním Elijah bude súhlasiť, že rozhovor bolo snáď to jediné, čo práve teraz naozaj potrebujú. Rozhovor nepoznačený ničím a už vôbec nie čírim hnevom, ktorý mu predtým zatemňoval každú časť zdravého rozumu, ale zároveň z neho sršala aj pravda, ktorá by sa inak najskôr nedostala na povrch. Dnes tieto zatrpknutosti nepoznal, neovládali ho, boli niekde pod povrchom a bol rozhodnutý ich tam držať, až kým neskončia. A potom prišli otázky, ktoré mal v pláne pokladať aj on sám, neboli také isté, ale viedli k témam, ktoré mali spoločné, ktoré sa týkali ich rodiny a ťažili mnohých ich členov, aj keď bola rozpadnutá. Práve preto sa do toho nijako nepokladá, z úst mu vychádzajú skoro suché slová, poznačená zainteresovanosťou, konštatovaním, akoby len vymenovávam fakty, ktoré ho vlastne nijako nezaujímali. Opak bol však pravdou, nič nebolo dôležitejšie, ako zbavenie sa ich matky, ani jedna z vecí, ktoré nasledovali a nemohol prehliadnuť, že názor jeho brata sa nijako príliš nelíši. Ako ho sledoval, hnev na jeho tvári bol znateľný, nenávisť, ktorú k nej obaja chovali, bol to typ nenávisti, ktorý dokázal spojiť aj tých najväčších nepriateľov, otázkou však teraz bolo, či aj bratov. Jeho prižmúrené oči sú upreté v tých jeho, jeho pery na niekoľko sekúnd spojené pevne o seba v jasnom pochopení, ktoré Elijah nemusel nijako vysloviť, stačil pohľad. Jeho zrak na chvíľu skĺzne k jeho ruke, akoby premýšľal nad tým, či ho jediné meno dokáže tak veľmi vyprovokovať a naplniť hnevom v priebehu sekundy. Pri spomínaní na ich súrodencov, ktorí sa už rozhodli alebo ešte len rozhodnú skočiť do matkiných svárov, napriek všetkému, čo vykonala, sa jeho tón o niečo zmení. Je plný zatrpknutosti a rozhorčenia, z ich konaní. Či už to bol Kol, ktorý po tejto ponuke skočil rýchlejšie, ako vôbec čakal, že skočí, alebo slová jeho sestry, ktorá nijako nepopierala, že za ich matkou pôjde a jej ponuku príjme. Kto by povedal, že nakoniec niekto, komu prenechal nad svojím bratom akékoľvek okovy, bude tým najväčším problémom. Spätne a celkom bez rozmyslu, zbavil by sa Genevieve skôr, aby na ňu naozaj padol so svojím pohľadom. Bola tak zbytočná, tak veľmi malicherná, stiahla Kola dole so sebou, presne ako predpovedal.  Z istej časti by mu to malo byť ukradnuté, jeho mladší brat viac nebol jeho problémom ani starosťou, na druhú, rovnako ako Elijah, vždy bude jeho krv a nenávidel predstavu svojich súrodencov v nových telách, smrteľných telách. V znateľnej chvíli, nemôže na Elijahovi vidieť nič iné, než obavy a zamyslenie, či už ho vyvolali Klausove slová alebo nie. Akoby nad niečím premýšľal, premietal, možno sa rozhodoval, ale nakoniec to predsa len premlčal. Jedna vec však bola istá, ak by mu Elijah povedal, že to nie je len Kol a Rebekah, ktorí sa rozhodli za ich matkou ísť, bola by to jedna z posledných kvapiek a dnes ani v najbližšiu dobu by sa žiadny rozhovor v pokojnejšom duchu nekonal. Pretože s ním by odišli všetci, stratil by všetkých z nich, presne tak, ako to povedal ich sestre, matka by mu ich zobrala, rovnako ako Hope a oni by mali vlastné životy, nové, ktoré si bol istý, žeby nijakým spôsobom nechceli spojovať práve s ním. Keď sa téma obráti ku Hayley, ktorej rozhodnutie mu bolo dotázané už pred nejakým časom, môže si všimnúť ako sa jeho brat pri zvuku jej mena skľúči, jeho pohľad sa o niečo stiahne a nasledovaný krátkym výdychom uhne pohľadom od Niklausa. Samozrejme, nemohlo byť žiadnou záhadou, čo sa udialo po tom, čo Hayley povedala Elijahovi tento svoj milý plán v spojený s Jacksonom, a to znamenalo len jedinú vec, že o ňu jeho brat prišiel a nemohol s tým robiť vôbec nič. Teraz však situácia bola opäť iná, vlkodlaci ju odmietli, vybrali si niekoho iného, akoby viac nebola Labonair, nemohol si pomôcť od toho, aby mu to nevadilo. Hayley mala svoje miesto, bola kráľovná mala to v krvi, mala to v sebe, či sa to už niekomu páčilo alebo nie a celkom zavrhnúť ju len kvôli tomu, že sa stala hybridom bolo naozaj aj pod ich úroveň. Bolo len otázkou času, než si urobí krátky a veľmi rázny výlet do zátoky v prianí stretnúť ich vodcu a hodiť veľmi jasnú a snáď dostatočne vysvetľujúcu reč. Netušil, či sa reakcia jeho brata týkala len Hayley, alebo aj iných vecí, ale bol rozhodnutý sa ho zatiaľ nepýtať na nič iné, ako na to, kam sa plánoval už od začiatku tohto rozhovoru dostať. A preto sa ničím viac nezdržuje a pokračuje ďalej, opäť očividne upútavajúc jeho pozornosť. Ich oči sa opäť stretnú, zatiaľ čo Elijahove sú naplnené akousi otázkou, možno obavou, Klausove sú zhola skúmavé, jeho pohľad je pevný, priamy, akoby nebolo nič, čoby ho mohlo rozhodiť. A potom to prišlo, otázka, ktorá mu vyšla z pootvorených úst, jasná, stručná, ale nemal pocit, žeby veľa slov niečomu dopomohlo, to už bola Elijahova strana knihy, ktorú musel dopísať. Áno, väčšina pohnútok z tých, pre ktoré tu dnes sedí, má naozaj v zásluhe najmä Camille a jej neprestajné slová, ktoré trvali už nejakú dobu, počas ktorej mohol Elijaha navštíviť prakticky kedykoľvek, ale rozhodol sa tak až dnes. Nech už jeho dôvody boli akékoľvek, do hlavy mu predsa len nevidí nikto, aby to mohol súdiť a istým spôsobom sa o Elijaha predsa len zaujímal vždy, chcel to vedieť, chcel to počuť, možno kam je ich matka schopná zájsť, aby dosiahla presne to, po čom tak prahne. 
Stačila jediná sekunda, aby sa jeho viečka stiahli bližšie k sebe, aby sa jeho pohľad zmenil na paranoju a podozrievavosť, ktorá prenikala každou bunkou jeho tela. Jeho pery boli zovreté v úzkej línií a jeho výraz poznačený pochybnosťami, možno obavami z toho, čo príde. Stačila sekunda. Jediný moment pri pohľade, do Elijahovej tváre, na ktorej teraz boli podpísané mnohé veci. Tá, čo ho však znepokojovala najviac, bola previnilosť, akoby spravil niečo, čo predpokladá, že bude Niklaus považovať za neodpustiteľné. Neodhodlal sa niečo povedať, bola jeho rada, chcel ho nechať hovoriť, pretože vyzeral, že to potreboval, že to chcel už veľmi dlhú dobu. Drží na ňom svoje oči aj vo chvíli, keď Elijah tie svoje odvráti a zameria sa niečo pred sebou, nehodlal by povedať, že na niečo konkrétne, vytváralo to dojem neprítomnosti, akoby ho viac jeho brat nevnímal, akoby tu sedel sám a počúval zvuky ulice presne, ako tomu bolo pred jeho príchodom, ktorý mu to narušil. Už pri prvej vete poniekiaľ nechápavo zvraští obočím, akoby chcel dať najavo, že práve podobnú odpoveď nečakal, neočakával, ani nepomyslel na to, žeby ich matka mohla urobiť niečo také, žeby Elijah urobil niečo, čo ho poznačilo tak veľmi, že na to potreboval celkom zabudnúť. Čím viac hovoril, tým viac chcel vedieť, čo to bolo, čoho sa tak veľmi bojí. Spojí pery pevne k sebe a krátko od neho odvráti pohľad niekam nižšie, tiež nehľadel na nič určité, len sa snažil premýšľať nad tým, kam presne smeruje. On to vedel vždy. Elijah sa možno správal, ako tel lepší z nich, ako ten, čo má na svojich rukách menej krvi, ale bol si istý, že jej mal na rukách minimálne rovnako. Avšak jeho brat touto predstavou žil, žil v domnení, že čistejšie sú, že je lepší, ako ostatní a nech už spravil čokoľvek, presvedčilo ho to o opaku. Ich matka očividne vedela veľmi dobre, kde zasiahnuť a to, čo mu raz zobrala, mu vrátila veľkodušne späť. Jeho to zlomilo, aspoň predtým. Nič nehovorí, nijako mu do toho nezasahuje a ani to neplánuje, pretože videl, že to zďaleka nebolo všetko, čo mal jeho brat na srdci. Keď dopovie ďalšiu vetu, opäť k nemu uprie svoj zrak. Samozrejme, že ak mohla, použila všetko k tomu, aby ho dotiahla presne tam, kam chce, ale prečo mal pocit, že nech už mu pripomenula hocičo, malo to presne ten účinok, ktorý chcela? Presvedčila ho o tom, čo potrebovala a jeho tón bol tak rozhodný, že sa to stalo aj jeho pravdou. Opäť prižmúri oči a krátko nakloní hlavou do boku ako nepatrne zovrie čeľusť. Práve v tejto chvíli si naozaj nebol istý, čo od neho presne čakať, vyhrážala sa mu snáď s Hayley alebo to bolo o niečom inom? Postrehne, keď sa Elijah zdvihne z kresla a prejde tých niekoľko krokov k zábradliu, pri ktorom predtým stál on sám, vykladajúc ruku na jeho železný povrch. Len mlčky hľadí na jeho chrbát, akoby mu doňho zabodával ostrú dýku a zároveň ním prechádzala vlna neistoty. Ticho, ktoré medzi nimi nastane, prebíja opäť len zvuk z ulice, než ho konečne rozbije Elijahov hlas, ktorý sa zdá byť omnoho vyrovnanejší, ako doteraz. To sa však nedalo povedať o Klausovom výraze. Bolo tu niečo, o čom mu klamal alebo niečo tak dôležité a zamlčané, že je tak zložité mu to povedať? Nepatrne pootvorí ústa a s očakávaním k nemu hľadí, akoby mal v tomto momente jeho plný záujem a pozornosť. Jeho tvár ešte o niečo stvrdne, keď sa tichom prebijú ďalšie slová a všetko okolo začínalo akoby lusknutím prstu dávať omnoho väčší zmysel. Už stačilo len počkať, počkať kým povie to, čo čakal, že povie, pretože presne tam to šlo, už nebola cesta späť. Jeho pohľad sa skľúči s očami jeho brata v momente, ako sa mu opäť otočí od zábradlia čelom. Nech sa už chystal povedať čokoľvek, vyzeral s tým byť viac ako zmierený, akoby sa už stotožnil s tým, na čo si predtým nechal vymazať. Tatia. Spomínal na ňu ako na ženu, ktorú kedysi miloval, na ktorú mu padol jedinký pohľad a stačilo to na to, aby si uvedomil jej krásu, bol ňou priam očarený a v tej dobe sa to nesnažil nijako skrývať, dvoril jej. Avšak pri nej sa jeho zanietenosť jej krásou aj skončila, pri Katerine, dokonca ani pri poslednej, Elene, už nič podobné neprichádzalo, stále mali jej tvár, jej oči, ale neboli ňou, neboli tou, ktorú od nich kedysi odtrhli, ich matka...Teda aspoň si myslel, že to bola ona, bola, nebola? Prečo by ju jeho brat teraz spomínal a tvrdil opak? Najskôr to bolo len čisté a ničím nerušené zarazenie, šok, z toho, čo sa mu len pred niekoľkými sekundami donieslo k ušiam, akoby to jeho myseľ stále nedokázala celé pochopiť. Potom však nasledovalo odmietanie sprevádzané jeho privretými očami, ktoré sa na svojho brata nedokázali pozerať inak, než zostra, než pohoršene, po všetkých tých rokoch sa pred neho postaví a povie mu, že si spomenul na vec, ktorú mu matka pomohla zabudnúť a dal jej tým celkom voľnú cestu? Z časti v jeho výraze bola vpísaná aj nedôverčivosť, akoby ani neveril tomu, čo počul. On bol ten, ktorý im ju zobral, ktorý ju zabil, vysal jej krv ako posledné monštrum a potom ju doniesol za matkou, ktorá mu pomohla jeho vinu zniesť z povrchu zemského a zobrala ju celú na seba. Prvýkrát po dlhom čase naozaj nevedel, ako presne má reagovať, či tu bolo niečo, odpúšťať, či to vôbec jeho brat od neho chce. Ak potreboval zmierenie, nebol ten správny človek, Klaus predsa nikdy neodpúšťal, nikdy nezabúdal ani staré krivdy a už vôbec nie zradu. Bolo to preňho niečo tak neuveriteľné, už len predstava toho, ako drží jej telo, z ktorého pomaly uniká aj tá posledná kvapka krvi, než z nej vyhasne život. Elijah ju miloval, aspoň tak ako on sám, zabil niekoho, kto bol preňho dôležitý, pre nich oboch a najskôr si to nedokázal odpustiť, než sa s tým, už dnes, očividne zmieril. Zovrie ústa k sebe, jeho sánka je napnutá, jeho pohľad priam chladný, po celý ten čas v ňom však Elijah nemohol zastihnúť jedinú výčitku. Lenže on pokračoval, pokračoval s tým, že sa bál jeho reakcie. Samozrejme, vtedy by to možno niesol ťažko, ale bol to jeho brat, odpustil by mu. Teraz s odstupom času, bol niekto iný, ako tesne po premene, vtedy mal ešte aj nejaké hodnoty, nejaké lepšie vlastnosti, teraz...Málo z nich. Už mal pocit, že na ňom Elijah ani neudrží zrak, ale slová stále prichádzali, bol si viac ako vedomí toho, čo vykonal. Áno, vzal im ju a všetko tú vinu zvalil na ich matku, aké pochabé. Nemohol sa zbaviť istej dávky irónie, ktoré sa prebíjala jeho vnútrom. Bál sa zavrhnutia? To mal byť dôvod? Strach...Pravda, on dokáže byť naozaj silným pánom, mocným, len málokto sa pred ním dokáže ukryť natoľko, že ho už nepociťuje, iní každý deň, možno každú hodinu, sú zatemnení v obavách a pochybnostiach, nevediac, ako sa ho zbaviť. Prvýkrát od doby, čo Elijah začal hovoriť, od neho odvráti svoj zrak niekam do boku, pootvárajúc ústa, z ktorých nič nevyjde, než ich opäť zavrie ako predtým. Jeho výraz je zvláštny, zmiešaný.  Ako pokračuje, tak sa nemení, akoby ho už ani nepočúval, akoby zastal pri jeho posledných slovách a ďalšie už boli len zvukom vetra, ničím. Ale vnímal ich viac, než doteraz, každé jedno slovo, ktorého uvedomenie muselo byť pre jeho brata fatálne. Vždy vedel, že tým všetkým, všetkou tou noblesou niečo skrýva, ale nikdy by ani nepomyslel na to, že práve toto, žeby to vôbec niekto dokázal a už vôbec nie on. A potom príde ďalšia informácia, po ktorej k nemu opäť zhola otočí tvár a opäť sa mu zadíva rovno do očí. Takže Tatia nebola jediná, ktorú miloval a ktorej vzal život. Všimne si, ako sa jeho ruka stiahne pevnejšie k zábradliu, akoby sa ho snáď potreboval zadržať, Klaus však nedokázal povedať ani urobiť nič, aby mu to hocijako uľahčil, možno ani nechcel. Pretože presne ako povedal. Nemohol to ten krát dať za vinu ich matke, tak to dal za vinu inému zlu, svojmu bratovi, jemu. Potichu vydýchne, ako sa jeho ústa krivo roztiahnu v trpkom poloúškrne a jeho obočie stiahne do hora, akoby sa v ňom naplno rozľahla všetka tá irónia, ktorú vnímal už pri jeho predchádzajúcich slovách. Po tom všetkom, čo tu práve odznelo, čo mu jeho brat povedal, vyzerá to tak, akoby ani nemal slová k tomu, aby mu nejako odpovedal. Teda až do jeho otázky, pri ktorej sa jeho podvihnuté obočie akoby razom stiahne dole, jeho pery sa však nijako nezúžia. Takže nakoniec predsa len žiadal zmierenie, odpustenie. Teraz od neho niečo chcel a bolo len na ňom, či mu to dá, alebo odmietne. Už-už pootváral ústa v slovách, ale v momente, ako sa pred neho jeho vlastný brat skloní na kolená a jeho tvár poklesne k zemi, nebolo tu veľa slov, ktoré by mu zostali. Úsmev mu z tváre rýchlo zmizne, zmizne mu z nej úplne všetko. Na niekoľko sekúnd privrie oči, ne sa rukami zaprie o opierku a postaví sa na nohy rovno nad ním. Najskôr len stojí a sleduje jeho výraz, jeho oči nehovoria vôbec nič, rovnako ako jeho ústa, akoby mu snáď neplánoval nijako odpovedať, alebo ho snáď potreboval nechať v neistote ešte dlhšie, ako bolo potrebné. Vo chvíli, čo od neho opäť odvráti zrak niekam dohora a pozrie sa okolo z balkóna, sa jeho stiahnuté pery konečne rozpoja.* Všetky tie roky si zo seba robil niekoho lepšieho, ale pravdou je, že...*skloní k nemu na niekoľko sekúnd pohľad,* ty si ešte horší, bratu... *Prenesie skoro celkom potichu.* Si nakoniec dokonca horší ako ja sám. *Dodá nakoniec, ako sa mu pery opäť skrivia v letmom úškrne, ktorý nasledoval prostému výdychu a jeho krokom, ktoré smerovali niekam za Elijahov chrbát, nechávajúc ho tam kľačať vo vlastných prečinoch. Opäť sa zadíva z balóna niekam budovách v okolí, pričom nakloní hlavou do strany a niekoľko sekúnd nechá medzi nimi prenikať ohlušujúce ticho.* Vieš, Elijah...*Začne následne skoro nenútene.* Má istý dôvod, že sa o mne hovorí, že nikdy neodpúšťam...*Pomaly sa znovu otočí jeho smerom, ako prechádza okolo, stále však zostáva za jeho chrbtom.*...Ale pre teba, brat môj...Nemám žiadnu výčitku. *Dopovie napokon potichu, ako zastane priamo za ním a opäť zovrie pery pevne k sebe. Najskôr váha, snaží sa svoju myseľ presvedčiť k niečomu, na čo v poslednej dobe ani nepomyslel. Až po chvíli mu pomaly položí ruku na rameno, ktoré s tichým výdychom mierne zovrie pod svojím stiskom, akoby ho chcel uistiť o svojich slovách.* Je to tisíc rokov. *Poznamená do ticha.* Viem ti to odpustiť. *Povie nakoniec s istotou v hlase, než akoby v druhej chvíli zmeravie a ruky z jeho ramena pomaly stiahne, nechávajúc svoj pohľad klesnúť niekam do prázdna.* Ak si schopný odpustiť aj ty mne. *Vydýchne, pričom pokrúti hlavou a stiahne pery sťažka k sebe.* Čo som povedal naposledy...*Prenesie potichu, skoro až monotónne, akoby to hovoril skôr sebe, ako jemu.* Nikdy si pre mňa nebol ničím. *Dodá, avšak nijako neodvoláva všetky svoje slová.* Si mojím bratom, mojou krvou a ja ťa potrebujem na svojej strane...*Zvraští obočím, ako zdvihne zrak o niečo vyššie.* Aby sme porazili našu matku...A aby sa moja dcéra mohla vrátiť tam kam patrí, ku svojej rodine. *Aj keď bola už akokoľvek rozpadnutá, toto bol jej domov a on nemyslel na nič iné, než na deň, kedy sa do neho bude môcť vrátiť a bude v bezpečí.* Esther nemôže stále získavať presne to, čo chce...*Prenesie poniekiaľ trpkým tónom v hlase, než sa na chvíľu odmlčí.* A vyzerá to tak, že ty, brat môj, si jediný, ktorý pri mne stále zostáva...

*Od okamžiku, kdy promluví a začne bratra pomalu, ale jistě zasvěcovat do toho, co jej v posledních týdnech ne-li déle trápí, sužuje. Dlouho jej pronásledovalo ve spánku a pak už i v bdělém stavu. Zhoršovalo se to postupně, i když se proti tomu snažil bojovat. Nebyl úspěšný, dokud se nesetkal s Camille a nezačal na tom pracovat s ní. Od prvního momentu jej sleduje a téměř z něj nespouští zrak. Má skoro celou dobu před sebou a neujde mu jediný jeho pohled, mrknutí, či jiný pohyb ve tváři. Nedokáže si představit, jak to nakonec celé Niklaus vezme, co se od něj dočká. Samozřejmě, nějaké představy by tu byly. Záleží která jeho část na daný problém nahlíží. Jestli ta pesimistická, optimistická nebo realistická.
Sleduje, jak se bratrovi jeho úvod, kterým ho chce nejprve uvést do problému zdá nejspíše zdlouhavý, jako by se nemohl dočkat "zlatého" hřebu jeho zpovědi. Jako by chtěl přeskočit tu omáčku a slyšet jeho provinění. Přestože by mu docela rád vyhověl a sobě samému tak zkrátil tuhle chvíli, dál k němu promlouvá pomalu a postupně. Prokousává se tím. Možná i proto, že to nepopisuje zcela prvně, daří se mu vcelku dobře nacházet, co nejvhodnější slova. Když už se do vykládání dá, tak po té, co překoná úvod už nijak nenatahuje ani nemlží. Nakonec po těch tisících letech bratrovi přizná, co tehdy provedl. Není to pro něj snadné, o tom mluvit a při tom vědět, že to není výplod jeho fantazie, ani sen, či noční můra, ale holá krutá realita, kterou si tehdy zbaběle a ze strachu nechal matkou vymazat z paměti. Nemůže s určitostí říct, jak by se v takovém případě zachoval dnes, ale za tu dobu se trochu změnil. Tisíc let je dlouhá doba a i na něm přesto všechno měla i pozitivní vliv. I když se snažil být lepší, jen na oko, a byl to klam, svým způsobem tomu věřil a i to z něj do dnes udělalo toho, kým je.
V těchto dnech, týdnech, v tomto období má dojem, jako by začínal od znovu. Ne s čistým štítem, ale s čistou hlavou a prozřelou myslí. Ví, s čím, proti čemu bojovat. Na co si dávat pozor. Chce proto i s pomoci Cami i ostatních nejbližších ve svém okolí udělat, maximum. Je to pro něj, alespoň malé pozitivum v tom všem. Ví, že tu nálepku, kterou nyní odhalil, už se jí nikdy nezbaví. Doufá, že jednou snad shledá, že to přinese i něco dobrého. Přesto je s tím již svým způsobem smířený. Jeho maska pod kterou vše skrýval se roztříštila na kousky. Vždy to bude považovat za své nejhorší selhání. Časem se snad dokáže podívat i sám sobě do očí a vydržet tak svůj pohled do zrcadla o něco déle. Jistou úlevou pro něj je, že už nic neskrývá.
Nyní, jen musí přestát bratrův šok a nevěřícnost, kterou moc dobře vnímá v jeho výrazu, když ho dále poslouchá a dozvídá se nyní po tisících letech pravdu. Neujde mu, že i dnes ho to zasáhlo, ačkoliv tisíc let je dlouhá doba. Tu dobu, která uběhla pokládá za jisté plus v tomhle rozhovoru, ale Niklaus tehdy a nyní, je mezi nimi rozdíl. Neodvažuje se hádat, co ho od něj čeká. Mohl by, ale zakazuje si na to myslet, vytvářet byť jen představy, v něco doufat. Už několik týdnů se na to připravuje. Dovede proto na své tváři udržet jakýsi klid. Zároveň i smíření s tím, co může nebo bude následovat.
Přesto do svého bratra nikdy nepřestal a nepřestane vkládat své naděje na to, že v něm jednou mnohem znatelněji, viditelněji vzklíčí jeho lidskost a dobrota. Tu, kterou pohřbil hluboko v sobě, ale ne zcela a úplně, hlavně ne, před ním.
Niklaus si teď v jeho očích prochází vším tím, čím kvůli tomu on o několik týdnů dříve. On, ale není viník, ale oběť. Nemusí tak kvůli tomu zažívat pocit viny, jen rozhořčení, zklamání a hněv, že přišel o někoho, koho tolik miloval. I když Klause při tom všem sleduje a rozhodně to nesnáší nijak skvěle. Pociťuje ve svém nitru mimo jiné i jaký si klid, úlevu, že je tohle hrozivé tajemství konečně venku.
Tajemství o Tatie, ale není to jediné, co chce Klausovi říct. Během toho si uvědomí, že mu musí říct i to další, co provedl, a že to vlastně vzniklo tehdy, kdy mu matka odstranila ty nejbolestivější a nejtěžší vzpomínky. Poví mu o své temné stránce, kterou ukrýval i před sebou ve své mysli za červenými dveřmi na temném místě. Chce, aby věděl i pravdu o Celeste, kterou má rovněž na svědomí, ale vinil z její smrti právě Klause.
Hluboce se za své činy a za své křivé obvinění vůči bratrovi hanbí. Hlavně z tohoto důvodu, co bratrovi těmi činy působil a z čeho ho nařknul, hlavně proto ho žádá o odpuštění. Jeho jediného ještě může.
Po té, co poví vše, co ho tížilo, co chtěl Klausovi říct, přejde od zábradlí k němu a na znamení toho, že si je vědomý závažnosti svých činů i své zpovědi a je připravený nést následky, bratrův rozsudek i případný trest, pokud to Klaus uzná za vhodné. Krátce na bratra pohlédne, než sklopí pohled k zemi.
Teprve tehdy, když před ním klečí a s myslí o dost lehčí, vrátí se v myšlenkách k jejich poslednímu setkání. Znovu mu prolétnou hlavou bratrova obvinění, hlavně týkající se jeho smrti a délce pobytu na druhé straně, i toho, že ho pak nepoznal, když se za něj vydával Lorent. Přestože zčásti ví, že Klaus přeháněl, z části mu dává za pravdu. Hlavně ta část, která zatěžuje jeho svědomí výčitkami, že nedokázal bratrově smrti tehdy na hřbitově zabránit, že se raději smířil s jeho smrtí, než aby se pokusil získat ho nějak zpátky, i to, jak dlouho mu trvalo, než si uvědomil, že to nebyl Klaus, kdo se vrátil. Uvědomí si, že je prosba o odpuštění je mnohem hlubší a rozsáhlejší, jen si není jistý, že to Klaus pozná.
Nemá nyní možnost ještě něco dodat, lépe řečeno nechce. Tohle je něco, co může počkat a případně se k tomu vrátit později. Nyní nechává prostor bratrovi, vyjádřit se k tomu všemu.
Vydrží jeho pohled, jen krátce, než ho sklopí k zemi. Po té má ve svém zorném poli, jen bratrovy boty a spodní část noh. Pozná kdy vstane z křesla. Trochu zvedne hlavu, ale jen někam k jeho kolenům. Do očí mu znovu nepohlédne. Když Niklaus po tom pro něj ohlušujícím tichu, po jeho zpovědi konečně promluví, nepatrně jen krátce k němu vzhlédne a vyhledá jeho pohled, ale on v tu chvíli hledí někam za něj z balkonu a tak "sklopí" pohled před sebe a během bratrových dalších slov, kdy mu nahlas opakuje to, čeho si je sám již nějakou dobu vědomý, ho zase skloní ke Klausovým botám. Poslouchá bratra mlčky. Nemůže proti tomu, co říká nic namítnout. Ani nechce. Bere to jako tvrdou realitu, skutečnost, před kterou se dlouho schovával. Klausova slova, která jsou z jeho pohledu jakoby konstatováním bere jako součást svého trestu, pokání. Jakýsi svůj očistec.
Svým způsobem si ho Klaus velmi důkladně vychutnává a jistě ho někde v nitru uspokojuje tahle situace. Nejspíše ani jednoho z nich nenapadlo, že by k tomu mohlo dojít. On to, ale snáší statečně. Když zmizí z jeho zorného pole a vnímá ho pak díky jeho sluchu někde za sebou, bere to jako pokračování. Nepatrně pootočí hlavou, jako by chtěl zjistit, co Klaus dělá nebo, kde se nachází. Vybere si, ale špatnou stranu a tak hlavu zase otočí zpět. Zvedne oči o něco výše, do prázdného křesla před sebou. Kdyby neměl tak skvělý sluch a neslyšel jej za sebou, mohl by se, jen dohadovat, jestli tam bratr ještě je nebo už dávno někam zmizel s úmyslem nechat ho tam takhle. Zatím ho velmi dobře slyší. Může se, jen domýšlet, co se mu nyní honí hlavou, co bude následovat. Ta chvíle mu přijde neuvěřitelně dlouhá, snad nekonečná. Jako by se zastavil čas. Klaus pak protne ticho znovu svým hlasem, když promluví. Pro něj, i když je v očekávání a ví, že to přijde, nedovede se na to připravit. Mírně sebou trhne a znovu pootočí hlavu do strany, ve snaze zahlédnout bratra, kousek jeho tváře, výraz v očích, aby se mohl zkoušet odhadnout, co bude následovat. Vidí ho, ale jen kousek a rozhodně ne tak, jak by chtěl, navíc se bratr dá do pohybu a prochází se za jeho zády. Pro sebe s rezignujícím tichým výdechem se tak přestane snažit, usnadnit si tuhle situaci. Srovná hlavu, jen se zadívá před sebe na prázdné křeslo a vyčkává. Ví, že už to každou chvíli přijde. Také to uslyší, to co si byl vědomý tehdy před tisíci roky, a co vedlo k tomu, že si z obav, že přijde o bratra, nechal odstranit své vzpomínky, a nyní to z jeho úst slyší opět. Přesto cítí, že to ještě není konec. Možná z toho čekání, tlaku, který pociťuje, nejistoty, i obav, co může následovat, uvědomuje si, že se mu tají dech, že jej zadržuje, jako by mu mohl zkreslit nebo zabránit bratrova další slova. Když je Niklaus vyřkne, překvapením vydechne a pohne hlavou do strany, ze které slyší přicházet bratrův hlas. Uvidí, jak k němu přistupuje. Znovu zatají dech, protože netuší, co bude následovat. To, že od něj slyšel tato slova, která ho překvapí a mohly i potěšit a uklidnit, není si zcela jistý, co si pro něj Niklaus vymyslel. Čas jako by zamrznul a pokračování, jako by se ho neměl už dočkat. To u něj probouzí fantazii a ne právě tu pěknou. Cítí, jak v něm stoupá neklid a napětí a přeje si stále silněji, ať už to bude cokoliv, aby se to již stalo. Bratrův dotek na rameni, kterého se v takovém rozpoložení dočká, způsobí, že se mu zadrhne dech a nepatrně sebou trhne, ale i když v tu chvíli leknutím málem vyletěl z kůže, nějakým zázrakem se mu povedlo setrvat na místě, bez dalšího hnutí. Vzápětí kromě jeho doteku, který by neměl být, ale svým způsobem je uklidňující dolehnou k jeho uším ta nejneuvěřitelnější a nejkrásnější slova, jaká od Klause kdy mohl slyšet. Určitě je to pro něj něco neskutečného, nevšedního, jedinečného.
Při tom doteku a následných slovech Klausovi nemůže ujít, jak něm polevilo napětí, jak se jeho ztuhlé rameno uvolní a on konečně vydechne a o něco hlouběji nadechne. Pootočí hlavu a uvidí tak bratrovu ruku, než ji opět stáhne a při jeho slovech, kdy žádá o odpuštění on, k němu po dlouhé době vzhlédne. Je v jeho výrazu vidět údiv, překvapení. V první chvíli opravdu netuší, co by měl Klausovi odpustit. On pokračuje a ozřejmí mu to. V očích se mu zablýskne pochopená, když mu to dojde. Vzhlíží k němu a poslouchá dál. Ani si v tu chvíli neuvědomuje, že vedle Klause klečí. Zaposlouchá se do jeho slov a jeho pohled během toho, kdy bratr odvolá svá před tím vyřčená slova, zjihne. Samozřejmě ho tím potěší, ujistí o tom, že to nemyslel vážně, a že bylo správné, že se s něčím takovým odmítal smířit a přijmout to. Už k němu nechce déle vzhlížet - konečně mu ta nepohodlná pozice dojde a vstane. Otočí se ke Klausovi a nechá ho mluvit. Bratrova slova více rozjasňuji jeho tvář. Poslouchá dál a Klausovi z jeho výrazu, který se postupně vepíše do jeho tváře - už dlouho mu nebylo tak dobře, jako v danou chvíli - že při něm stál a stojí i přesto, co se událo pořád. Pro něj se nic nezměnilo, ne z jeho strany a ne v tomhle.
Okamžitě se zachmuří a zablýskne se mu v očích, když zmíní matku. Netouží po ničem víc, než ji jednou a definitivně odstranit z jejich životů.* Vím, že jsem tě zklamal. *Vydechne po té, když má chvilku. Dívá se mu při tom upřímně do očí.* Nikdy si neodpustím, že jsem nedokázal zabránit tvé... *Najednou se zadrhne a chvíli váhá. Nedokáže to říct, ne teď, sotva svého bratra získal zpátky.* Tomu, že si byl nucený pobývat na Druhé straně. Pohřbil jsem tě a pak se s tím raději smířil. Místo, abych se snažil najít způsob, jak tě přivézt zpět. Hodně jsem chyboval. *Pak semkne rty a přivře oči, když zavrtí hlavou a znovu se na Klause pevně podívá.* Nemám ti, co odpouštět. Potom, čím si musel projít. *Odvětí rozhodně. Pokud mu bratr je schopný odpustit jeho hříchy z minulosti, co je pro něj ten jeho výstup po jeho návratu. Chce tohle uzavřít. Nijak moc rozebírat. Přesto musí a chce ještě něco říct. Něco, k čemu mu Klaus minule nedal příležitost.* Dříve jsi mi nedal možnost. Alespoň teď bych ti chtěl říct, jak neskutečně jsem rád, že jsi zpátky. *Pomalu zvedne ruku a položí ji Klausovi opatrně, zlehka na rameno a stiskne ho.* Mrzí mě, že jsem u toho nebyl. *Kdyby jen tušil, nic by ho neodradilo, nezastavilo, aby se toho oživovacího rituálu zúčastnil. Nespouští pohled z jeho očí. Ruku na bratrově rameni chvilku nechá, jako by si chtěl vynahradit to odloučení. Poslouchá ho ještě chvilku. Když zmíní Esther, jen souhlasně přikývne.* Musíme ji odstranit z našich životů, bratře. Nechci si od ni nechat diktovat, jak mám žít. *Odvětí nenávistně. Ztiší při tom hlas a zablýskne se mu v očích. Pak svou tvář přesto rozjasní. Spustí ruku z Klausova ramene, ale dál na něj hledí.* Vždy a navždy, Niklausi. Tohle se pro mě nikdy nezmění. *Zopakuje mu. Zní to velmi pevně, odhodlaně. Velmi významně se ba Klause při tom dívá. Myslí to opravdu smrtelně vážně. Po té, jako by završil tu dnešní zpověď i její následky, které nakonec byly nad očekávání. Cítí neskutečnou úlevu. Přesto chce využít, když tu má Klause. Kousek od něj odstoupí, ale dál na něj kouká.* Pojď se mnou dovnitř. *Požádá ho.* Chci ti to dát, co jsi se vrátil. *Pokračuje. Otočí se od něj a vejde otevřenými dveřmi do pokoje.* Nevím o nikom lepším, kdo by to měl hlídat. *Pokračuje dál. Přejde k jednomu z obrazů, které má pověšené na jedné ze stěn pokoje. Ve skutečnosti je v tom obraze zabudovaný trezor. Oddělá desku a pak jej otevře. Má v něm ukrytý kolík z Bílého dubu. Ten, který mu zůstal, po bratrově smrti. Vyndá ho z trezoru. Ten zavře. Otočí se do pokoje a přejde s kolíkem v ruce ke Klausovi.* Nikdy jsem si neuvědomil, jak důležitý jsi pro tuhle rodinu, Niklausi. Držel si nás pohromadě, staral a chránil si nás. *Pokračuje. Chce, aby to Klaus věděl, aby to slyšel od něj.* I když svým vlastním způsobem. *Nepatrně se přesto všechno nakonec ušklíbne. Podá mu kolík.* Přišel jsem na to pozdě. *Posmutněle se pousměje.* Naštěstí jsem dostal příležitost ti to říct. Chci abys věděl, že si toho vážím. Neberu to jako samozřejmost. Velmi to pro mě znamená. *Dopoví upřímně. Je jasné z jeho slov, že nesouhlasí s některými bratrovy způsoby, jako jsou dýky a zavírání do rakví, a na to názor nezmění, přesto si jeho úsilí váží a oceňuje, i když to dává najevo až takhle pozdě.* Musíme teď čelit další hrozbě. *Poznamená pak. Přejde k tomu nejdůležitějšímu, co by měli probrat.* Esther a Finn. *Procedí nenávistně mezi zuby. Evidentně zlomil hůl i nad nejstarším bratrem. Nejspíše poslední tečka pro něj bylo to, co udělali Genevieve.* Chci je mrtvé, Niklausi. *Pokračuje dál. Mluví tišším hlasem, o to nenávistnějším a hrozivějším.* Chci, aby si zakusili to, co dělají nám. Aby trpěli. Umírali a při tom měli strach o toho druhého. Zároveň s vědomím, že pro ně není záchrany. *Sleduje bratra během svých slov. Klaus může vidět jeho odhodlání a touhu toho docílit. Musí si uvědomit, jak moc ho Esther tím, co v New Orleans dělá jeho rodině, jeho blízkým, mučí. Má docela jasnou představu, co provést Finnovi. Nemůže, ale chladně uvažovat o smrti Esther. Cítí neskutečnou zlost k téhle ženě. Nechce se unáhlit.* Jak se jí zbavíme? *Zadívá se opět o něco klidněji na Klause.*

*Od momentu, čo sa z úst jeho brata začali šíriť slová, slová, ktoré nenasvedčovali ničomu dobrému, ničomu, čoby mu malo byť pochuti alebo sa mu akokoľvek pozdávať, jeho výraz akoby celkom zamrzol na jednom bode. Na chvíľu dokonca pomyslel aj na to najhoršie, na nečakanú zradu, s ktorou sa mu teraz rozhodol priznať, pretože ju ďalej nemôže uniesť. Nebol si istý, čoby bolo popravde horšie, nechcel to vedieť. Preto len mlčal, sledoval jeho tvár, každý jeden pohyb, akoby sa snažil nájsť niečo, čoby mu prezradilo, o čo presne ide, akoby sa mu snažil spriehľadniť myseľ, ale nič z toho mu nevychádzalo. Nebolo predsa možné predpokladať, ani predpovedať bratove činy, mohol len počúvať, rozhodnúť sa, ako s jeho slovami naloží. Pred pár týždňami, nech by to bolo už čokoľvek, neprešlo by to, nedokázal by to vidieť zo žiadnej inej stránky, nedokázal by sa na to pozerať inými očami, ako boli tie jeho. Problém bol najskôr v tom, že to možno nedokáže ani dnes. Avšak videl, že ho tá pravda ťažila, pomaly ťahala ku čomukoľvek, čo by sa mohlo nazývať až prečiernym dnom, a o to sa toho bál viac. Jeho oči boli upreté v tých Elijahových, mierne prižmúrené, mierne v očakávaní. Nebol však jediný, kto skúmal výraz toho druhého, doslova cítil intenzitu jeho pohľadu, ako sa snaží zachytiť každý, aj ten najmenší pohyb, ktorý mu s určitosťou neunikne. Bolo to zvláštne a zároveň tak veľmi známe, jediná vec, ktorá ho znepokojovala bol postoj, ktorý jeho brat zaujal. Akoby to bola najhoršia vec, ktorú mu kedy povedal, akoby sa práve chystal na vlastnú popravu a nemohol s tým nič robiť len...rozprávať, povedať pravdu. Pomaly spojí pery pevne k sebe, pričom sa mierne otrú o seba a stiahnu do úzkej línie. Aj keby k tomu všetkému mal čo dodať, nebol vhodný čas, aspoň nie do doby, než jeho brat konečne prejde k tomu, čo načal. Naozaj nepotreboval žiadne iné slová, žiadne iné doznania, len to jedno, pretože tisíckami slov sa nič nezmení a čím dlhšie to naťahoval, tým jeho neistota rástla, tým rástla jeho nechuť k osobe, ktorá mu bola práve bližšie, než ktokoľvek. Bohužiaľ, Elijah pokračoval v podobnom duchu aj ďalej a aj napriek tomu, ako veľmi ho mal chuť zastaviť, neurobil to. Možno rešpektoval jeho čas, jeho priestor na hocičo, čo sa mu tu snažil povedať, pretože naposledy mu veľmi rozprávať nedovolil. Stále však nie je dvakrát nadšený jeho predslovom, akoby ho pripravoval na niečo ohavné, čoby sa v jeho očiach mohlo zdať ako ťažké previnenie, pretože dobre vedel jednu vec, Niklaus zradu len tak neodpúšťa, nie tak ľahko, nie bez následkov, či už prídu skôr alebo neskôr. Netrvalo dlho a jeho brat sa pomaly prekusal úvodom, ktorý si sám vyhotovil, ktorý bol len na jeho uvážení, pretože Klaus ho nepotreboval, nepotreboval už nič, len poslednú kvapku, ktorú sa obával, že mu dnes Elijah zasadí. Boli preč, všetci do jedného, možno to bola len jeho chyba, možno nie, ale jednu vec si práve uvedomil, nechcel prísť aj o Elijaha, nemohol, potreboval ho na svojej strane, potreboval ho proti matke, áno, najskôr by sa ju pokúsil zničiť aj sám, otázkou však bolo, či by mohol uspieť aj bez súrodencov. Ani sa nepokúšal vŕtať si hlavu nad odpoveďou, ktorá by koniec koncov aj tak nemusela byť nikdy správna, pretože ničím iným ako úspešným počinom a koncom tohto celého divadla by sa mu to nepotvrdilo. Každou sekundou, ktorá medzi nimi ubehla ako tiché tiknutie ručičky na hodinách, sa jeho výraz stával tvrdším a tvrdším, už nebolo úniku, už nebolo premlčania, chcel to počuť, potreboval to počuť a po tisícich rokoch mu to Elijah konečne dal. Priznal sa v svojich očiach možno k najhoršej veci, ktorú kedy vykonal, s ťažobou, ale zároveň s krutým zmierením, ktoré bolo asi to najlepšie, čo sám pre seba mohol urobiť. Najskôr nepovedal vôbec nič, nebol si istý, či by mu vôbec napadli tie správne slová, ktoré by vyjadrili to, čo si v prvej chvíli myslel, alebo čo cítil. Cítil ohľadom toho vôbec niečo? Predsa len, bola to už dlhá doba, ubehlo celé tisícročie, odkedy k nej naposledy zahorel citmi, odkedy v ňom aj jej najmenší pohľad niečo vyvolával. Ale nie, to nebol on, ktorého si vybrala, bol to jeho brat, muž, ktorý ju nakoniec zabil. Smutné, tragické a zároveň trochu patetické, z nejakej stránky ju zobral im obom, ale hlavne len sebe. Ani nevedel, čo mu vadilo viac, keď hovoril ďalej a rozprával o tom, ako mu pomohla ich matka, ako ho z jeho dna vytiahla, aby mu ho mohla teraz vrátiť, ako v ňom vytvorila tie červené dvere, kde skrýval všetko, s čím nebol spokojný, ako to vlastne celé započala, opravovala ich, tvorila, vždy mala nad nimi nejakú moc, mŕtva a v truhle...To ju nezastavilo. Rovnako ako nič nemohlo zastaviť Elijaha, aby mu povedal pravdu, z ktorou bol už očividne celkom stotožnený. Keď sa naňho pozrel, opäť akoby si myslel, že má čisté ruky, že má čistú myseľ, ale bola to naozaj pravda? Najskôr nie, v ich rodine už nezostalo nič čisté ani celkom nepoškvrnené, nebolo tam nič, čo by stálo naozaj za všetku tú nenávisť a bolesť, ale predsa len to bolo to jediné, na čom záležalo najviac, aj keď to tak v tejto chvíli ani zďaleka nevidel. Dal mu svoju pravdu, ale on si nebol istý, či ju chce vôbec prijať, či verí tomu, čo mu tu je dnes ponúknuté, slová, ktoré boli zároveň ťažké a zároveň pri nich už nemusel cítiť ani tú najmenšiu vec, avšak aj napriek času, ktorý už prešiel, cítil. Jeho ústa sa akoby automaticky pootvoria z úzkej línie a len doplnia jeho zarazený pohľad, jeho prekvapenosť, ktorá mu sálala priamo z očí. Už to nechcel počúvať, jediné, čo si teraz prial bolo ticho, ktoré by mu umožnilo vôbec uvedomiť si, čo sa práve dozvedel, čo si nikdy nepredstavoval ani len v tých najhlbších myšlienkach. Nezasiahol ho ten čin sám, skôr to, že sa k nemu priznáva niekto ako je Elijah, že prijal pomoc ich matky a nechal všetku vinu na jej pleciach, aby sa toho všetkého zbavil a očistil tak svoje ruky. Jeho zrak sa stával rozostrenejším, než predtým, ako sa tak jeho prižmúrené oči upriamili priamo na jeho tvári a doslova ho prepaľovali pohľadom, možno aj to znamenalo isté uvedomenie, možno z časti dokonca nechuť až rozhorčenie nad bratovou osobou. Vadila mu tá jeho známa a vždy prítomná vyrovnanosť, rovnováha vpísaná po celej dĺžke jeho tela, akoby to všetko nemalo najmenšiu váhu, priam ho to iritovalo. Pripadalo mu to, že sa vôbec neobáva jeho reakcie, že doba, ktorá medzi tým už prešla je nejakým liekom, nejakou stenou, ktorá sa už nedá ničím preraziť. Jeho ruky možno nie, ale jeho myseľ zostala jasná a čistá, mohol to na ňom vidieť a vadilo mu to možno viac ako čokoľvek iné, ale nie teraz, teraz aj tak nepotreboval zlomeného brata. Nepotreboval, aby matke opäť vyšlo presne to, čo s tým zamýšľala dosiahnuť, nech to bolo už čokoľvek, preto bolo najskôr v poriadku, že sa so svojím činom zmieril, že mu Camille pomohla. Jednoznačné však bolo, že jeho reakciu nemohol nijako odhadnúť, nemohol vedieť, čo teraz od Klausa môže aj nemusí čakať, čoho sa nakoniec dočká, aj keď jeho výraz už teraz nenapovedal ničomu príjemnému, ničomu tak zmierenému a vyrovnanému ako bol už teraz on. Boli tu dve možnosti, mohol mu dať jeho odpustenie a udržať si svojho brata na vlastnej strane alebo mu dať odplatu, ktorú by si v jeho očiach koniec koncov zasluhoval. Možno by to tak aj mal urobiť, prekvapil ho, zarazil ho, dal mu opäť pocítiť to známe znechutenie, ktoré ním pantalo už pred týždňami a až pred nejakou dobou mierne ustálo. Očividne nebol jediný, kto mal tendenciu zabíjať milovaných, či už súrodencami alebo sám sebou, možno to mali dokonca v rodine, niečo ako ďalšia spoločná vlastnosť, ktorá občas stála aj zdravú myseľ. To bol už len krok k úplnému pomäteniu. Najskôr len chcel počkať, chcel v ňom vyvolať všetku tú vinu, ale jediné, čo mu jeho brat dal, boli isté obavy a zmierenie. Na niekoľko sekúnd od neho konečne odtrhne svoj nie práve príjemný zrak a pozrie sa niekam do boku, akoby už len pohľad naňho bol nad jeho sily, akoby si to potreboval znovu nechať prejsť hlavou. Áno, bolo to naozaj na celom svojom svetle, staré tajomstvo sa odhalilo a bolo snáď to posledné, čo dnes očakával, že bude počuť. Ale ani jeden z nich už nebol celkom rovnakou osobou ako pred tisíc rokmi. Najskôr to bolo dobre, najskôr práve to bol dôvod, prečo ho táto správa nijako hlbšie nepoznačila, ak vôbec. Bolo to až príliš dávno a všetky city sa premenili pred vekmi na popol. Tatia...Už bola len krátkym zábleskom v ich ešte ľudských životoch, nič viac, nič menej, bola to dvojníčka, ktorej spomienka už sama o sebe nie je ničím, to len jej krv, tekutina, ktorá jej prúdila žilami, mu bola taká vzácna. Keď si už myslel, že jeho brat skončil, príde ďalšie doznanie, ktoré z časti možno vnímal dokonca viac ako to predtým. Z nejakého dôvodu mu to prišlo smiešne, nedokázal si pomôcť, nedokázal prekryť všetku tú iróniu, ktorú pritom cítil, trpkosť, ktorá sa mu rozlievala nervami v tele. Jeho ústa sa akoby automaticky sformujú do poniekiaľ krivého úškrnu, ktorý je lemovaný aj neskrývanou známkou patetickosti v jeho očiach. Samozrejme, pravda o jeho ďalšej obrovskej láska nebola už ničím tak prekvapujúcim a predsa len sa po nej cítil nejakým spôsobom povznesene. Bol to predsa len Elijah, ktorý tu teraz stojí a žiada od neho odpustenie, kto by si to len pomyslel? Bolo kruté ak chcel cítiť jeho zahanbenie? Možno áno, ale bolo to to jediné, čo už najskôr môže dostať, keďže viny sa už očividne z veľkej časti zbavil. Pomaly sa zrakom vráti k jeho chrbtu, pričom mierne nakloní hlavou do strany, ako sa Elijah konečne otočí jeho smerom a začne kráčať od zábradlia späť ku kreslu, v ktorom sedel. Pokrčí nepatrne obočím a pery poniekiaľ roztiahne ešte väčšmi do strán. Možno to Elijah videl a možno nie, ale mal v tomto momente aj isté potešenie, hlavne po tom všetkom to bol Klaus a niečiu potrebu po jeho odpustení nezažíval každý deň. Vo chvíli, keď si však pred neho kľakne a zvesí tvár niekam k zemi, akoby sa naňho ani nedokázal naozaj pozrieť, úškrn sa mu z pier pomaly ale istotne vytratí, nahradí ho opäť len úzka línia, ktorá akoby nemala byť nikdy rozpojená alebo niečím prerušená, nič neprezrádzala, ale ani úplne nemlčala. Bol si toho všetkého vedomí, dobre vedel, aký Niklaus je, že neodpúšťa, poznal jeho krutosť a aj tie najhoršie stránky, napriek tomu v to však stále veril, že má zmysel to skúšať. Nepatrne prižmúri očami a trochu pevnejšie rukou zovrie hranu kresla, na ktorom sedel, než potichu vydýchne a možno trochu rýchlejšie vstane. Elijah mu dával priestor, doslova voľnú ruku, ak by sa mu rozhodol neodpustiť, mal by k tomu dôvod a jeho by to nijako neprekvapilo, nijako by mu to nemohol vyčítať, práve naopak, bol zmierený s hocičím, čo teraz nastane. Najmä po ich minulom rozhovore vedel, že to môže dopadnúť mnohými spôsobmi, po tom všetkom, čo mu povedal, za čo ho obvinil, čo mu vyhodil priamo na oči bez nejakého ostychu. Mohol by proste odísť a nechať ho tu kľačať a niežeby na to nemyslel, ale jedna jeho časť mu to proste nedovoľovala. Hlavne tá časť, ktorá ťaží jeho myseľ vidinou jeho samoty, vidinou toho, že ich matka vyhrá, pretože ich rodina je už dávno celkom zničená. Za čo všetko má vlastne Elijahovi odpustiť? Kvôli tomu, že zabil Tatiu alebo kvôli tomu, že ho obvinil z niečoho, čo spáchal on sám?  Možno chcel nakoniec odpustenie za to, že nechal na druhej strane bez nejakých pokusov vrátiť ho naspäť alebo ani nepoznal, keď sa namiesto neho vrátil niekto, kto jeho bratom nebol. Bolo tu mnoho vecí, nad ktorými by mohol uvažovať, prehodnotiť, lenže nechcel, niektoré z nich mu dokázal odpustiť, iné nikdy. Avšak nemalo jediný zmysel to teraz všetko rozlišovať. Pomaly prejde za jeho chrbtom niekoľko krokov od svojho brata, dívajúc sa niekam z balkóna do svetiel z ulice. Mlčanie občas dokázalo byť horšie, ako niektoré slová, v tomto prípade to tak najskôr bolo, nakoľko sa medzi nimi chvíľu nerozľahlo nič iné ako priam ohlušujúce ticho. Mierne pootvorí ústa, než sa otočí hlavou späť k nemu a začnú mu z nich unikať možno trochu ironické, ale za to celkom priame slová. Trvá možno sekundu, keď zase zachytí jeho pohľad, keď sa naňho Elijah pozrie, na rozdiel od Klausa ho však hneď aj sklopí naspäť k zemi. Možno to bolo nepríjemnosťou jeho slov, či tónom, akým ich hovoril, bolo to ťažké určiť. Netušil presne prečo, ale mal pocit, akoby to všetko, čo mu tu doteraz hovoril, naznačoval, potreboval sám povedať...A nahlas. Potreboval, aby to počul znovu, potreboval mu možno znovu niečo nepatrne vyčítať. Niežeby Elijah mohol niečo namietať, nebol v pozícií, kedy by mu to dovolil, kedy by to uňho vôbec nejako zavážilo. Nebral to ako trest, nebolo to nič podobné, možno len konštatoval, čo mal teraz priamo pred očami, vychutnával si to. Samozrejme, nikoho by predsa netešilo niekoho blízkeho vidieť práve takto, na kolenách, avšak Niklaus nebol len tak „nikto.“ Znovu prejde niekoľko krokov a až po istej pauze s prázdnym pohľadom na tvári prenesie ďalšie slová, ktoré neboli nič iné ako holá pravda, pravda, ktorej si boli skoro všetci vedomí. Nech to znelo už akokoľvek chladne, akokoľvek kruto, bola to realita a Klaus už bol až príliš skúsený na to, aby to menil. Občas, len občas však treba ísť aj nad svoje vlastné možnosti, treba sa povzniesť nad minulosťou, aby budúcnosť bola lepšia, aby pre nich vôbec nejaká bola. Ani si popravde nevšimne, že sa Elijah otočil jeho smerom, že sa snaží stretnúť s jeho pohľadom, pretože všetku pozornosť venuje len a len svojím myšlienkam. Pomaly prechádza za jeho chrbtom, akoby okolo neho krúžil a dával mu ešte viac pocítiť vinu, ktorú by mal podľa správnosti niesť na pleciach. Keď k nemu už opäť zameria svoj zrak, jeho brat jeho znovu otočený niekam pred seba, akoby čakal na posledný verdikt. On nikdy neodpúšťal, ale pre tento krát, nebolo nikdy tak dlho, akoby sa mohlo zdať. Elijah bol jeho bratom jeho krvou a nech už sa dialo čokoľvek, nech už spravil čokoľvek, mohol si byť istý, že vždy mu raz odpustí, rovnako ako on už mnohokrát odpustil jemu. Doslova mohol cítiť ako sa jeho obavy niesli vzduchom, ako medzi nimi vyhlbovali diery, na ktoré mu stačilo len niekoľko slov, aby ich pozliepal späť dokopy. Práve teraz si však Elijah stále nemohol byť istý ničím, videl jeho napätý chrbát, vnímal jeho sťaby zatajený dych, ako sa mu ústa pootvárali k ďalším slovám. K slovám, ktoré ho z časti prekvapili a z časti možno ani netušil, čo od nich má celkom čakať. Nepotreboval mu dávať dlhšie cítiť jeho vinu ani žiadne iné výčitky, pretože pre jedenkrát bude bratom bez nejakých úmyslov. Ako k nemu prejde bližšie, najskôr len mlčky hladí niekam do boku, rozhodujúc sa o ďalšom ťahu, zdráhajúc sa toho, čo sa mu práve ronilo v mysli. Necítil sa ako on sám, ako Niklaus, ak to urobí, nebude to on, bude to niekto iný, akoby aj mohol za tými múrmi na niečo také myslieť. Odpustenie? Možno trochu tvrdšie spojí pery pevne k sebe a pomaly podvihne rukou, ktorá  prirodzene a zároveň akoby úplne vzdialene spočinie na Elijahovom ramene. Najskôr len zľahka, nepatrne, akoby si nebol celkom istý, či to bolo to najlepšie, čo mohol v tejto situácií urobiť. Trochu prižmúri oči, ako sebou jeho brat mykne, pod jeho dotykom, akoby čakal úplne iný typ, akoby to bola tá posledná vec, na ktorú myslel, o to svoj stisk zosilní, o to viac chce, aby v ňom cítil istotu toho, že mu za jeho čin, odpustiť dokáže. To však nestačilo, potreboval to povedať a jeho brat to najskôr potreboval počuť. Bolo to tisíc dlhých rokov a on viac nemal jedinú výčitku, ktorá by v tomto smere bola mierená práve k Elijahovi. Akoby tou chvíľou prešlo všetko, napätie, obavy, očakávanie, všetko to bolo preč a zostali tu konečne len oni dvaja, lenže jemu na rozdiel od jeho brata stále ležalo na jazyku. Nebolo to nič iné, než krivdy. Jeho pohľad sa konečne stretne s tým jeho, než vysloví tých niekoľko zblúdilých hlások a pomaly stiahne ruku z jeho pleca späť k telu, akoby sa ju tam nezaťažoval držať nijako dlhšie, pretože to viac nebolo potrebné. Samozrejme, kto by čakal, že je toho niekto ako on schopný? Niekto, kto sa vrátil späť z druhej strany a od tej doby nerobil nič, len všetko okolo seba ničil? Na druhú stranu však Elijahov výraz ani nenapovedal tomu, že vôbec vie, o čo žiada, aké odpustenie potrebuje on. Nedorozumenia, krivdy, to všetko je jedom, ktorý sa mu neskôr vypomstí, nič viac a keď chce obstáť proti Esther, musí to ísť preč, aspoň ak má počítať aj so svojou krvou na svojej strane. Práve preto znovu pootvorí ústa a ozve sa do ich načatého ticha, ktoré stále prerušoval len ruch z ulice. To, že mu to došlo vedel v momente vyčítať z jeho očí, ale aj napriek tomu nijako neprestával. Nikdy preňho nebol ničím, ak by aj všetky ostatné slová myslel vážne, práve tieto nie. Nemohol vedieť, ako si ich jeho brat vysvetlil, či ich zobral ako za konečný verdikt alebo len za prosté vyrieknutie, ktoré nemalo žiadny hlbší zmysel. Natočí sa mierne do strany, ako kútikom oka sleduje mihajúce sa svetlá z diaľky a zároveň vníma Elijaha, ktorý sa už opäť stavia na nohy. V túto chvíľu mal pocit, akoby sa ich cieľ opäť zmieril a on sa potreboval presvedčiť, že na teraz, v túto chvíľu, je jeho brat na jeho strane a nechystá sa z nej nikam odísť. Celá jeho myseľ, každý jeho vnem sa ponorí do slov, ktoré mu vychádzajú z úst, do zanietenia opäť poslať ich matku tam, kam patrí, nič iné ho už skoro ani nezaujímalo, na nič iné nedokázal myslieť, mal pocit, akoby tým bol posadnutý, akoby dýchal nejakým plánom, pretože to bola jediná cesta, ktorá mu zaručí bezpečie pre jeho dcéru, ktorá sa bude môcť vrátiť späť ku svojej rodine. Netušil ako presne teraz vyzerá, aký pocit je držať ju na rukách, mal len niekoľko zábleskov, ktoré si pamätal tesne po tom, keď prišla na svet. Ju v rukách jej matky, v rukách Hayley, to bolo všetko. Potom už nasledoval len jej plač, jej krik a to bolo všetko, v jeho ušiach až doteraz. Občas by sa tam najradšej vrátil a zabil každého, kto sa k nemu či k jeho dcére čo i len priblíži, občas je rád, že je po tom a nepriatelia boli porazení. Vždy sem však prídu noví, vždy tu bude niekto, kto bude proti ich rodine, proti nemu a bude mu chcieť zobrať to najcennejšie, čo má...Predtým by to bolo najskôr mesto, teraz?  Mesto bolo stále krásne, stále kúzelné, ale oproti Hope ničím. Ako náhle konečne dohovorí, otočí sa k bratovi celkom, akoby mu potreboval vidieť do tváre priamo a jasno, potreboval si byť istý jeho lojálnosťou. Hneď na to však zrak opäť odtrhne niekam do strany a možno trochu ťažkopádne pootvorí pery, akoby mu tým chcel snáď naznačiť, že je to na teraz pochované niekde hlboko medzi nimi a nie je ten správny čas si niečo ohľadom toho vyčítať, aj keď on to predtým robil. Svoj pohľad však nedokáže držať ďalej príliš dlho, opäť sa mu zadíva do očí, nevedno, či s tým, že ho Elijah sklamal súhlasí, alebo sa niečo také nikdy nestalo. Potichu sa nadýchne a opäť spojí ústa k sebe, nemajúc k tomu, čo dodať, nemajúc čím oponovať. Áno, pravdou bolo, že sa cítil sklamaný, ublížený a všetko sa to zmiešalo dokopy, keď sa vrátil z druhej strany, ale nateraz sa nemohol užierať niečím, čo sa stalo, bola tu aj dôležitejšia vec, a to bola ich matka. Napriek všetkému ho však nechal pokračovať, nakoľko vedel, že sa chce k niečomu dostať. Pri jeho ďalšej vete, ktorú ani nedokončí, akoby nedokázal povedať tých niekoľko písmen, len mlčky zotrváva v načatom postoji. Len sleduje jeho váhanie, ktoré sa nakoniec rozbije pod ťarchou jeho doznania. Bolo to všetko, čo mu nemal právo vyčítať, ale aj napriek tomu to robil a robí to stále, pretože ak nebol na vine on, kto teda? Celá jeho pozornosť sa upriami na osobe pred ním, jeho oči doslova prepaľujú tie jeho, ako tento krát na svojom ramene ucíti bratovu ruku on. Ani netušil, koľko preňho jeho slová môžu znamenať, vlastne ani nevedel, žeby mali nejaký zmysel, až teraz, keď ich počul, akoby ho uistil, že aspoň jeden z jeho súrodencov tu stále bol a nikam sa nechystal, zatiaľ.  Jeho tvár sa na niekoľko sekúnd zjemní, jeho rysy a pery strácajú na ostrosti, rovnako ako jeho pohľad, ktorý vraví len po jednom, po zmierení, ktoré predtým nenašiel. Následne už zomkne pery pevne k sebe, než ich opäť pootvorí a prejde si jazykom po dolnej na chvíľu sa zahľaďujúc niekam nižšie pod jeho kolená.* Všetci robia svoje chyby, ale táto jedna nikdy nebola tvoja,...*Vydýchne skoro nečujne, pričom pootvorí ústa a zahľadí sa mu niekam za plece.*...To ja som ti ju dal. *Pokrúti nad tým nepatrne hlavou a slabo zatne zuby, čím vytvorí sánkou poniekiaľ tvrdší dojem.* Ale bola to naša matka...Kto ma zabil. *Precedí s nenávisťou vpísanou v očiach a sprudka mávne rukou do strany, pričom zovrie Elijahovu pažu pod ramenom.* Kto ju od nás odtrhol! *Odsekne venujúc mu priamy a pevný pohľad.* A potom príde medzi nás...*Ruku spustí a mierne sa odvráti niekam na stranu, jasne rozhorčený celou situáciou.* Ponúkajúc všetkým nové telá, možno nové životy...*Otočí sa k nemu opäť sprudka, ako poukáže rukou k jeho osobe.* Kto vie...Možno príde aj za mnou.* Pokrčí nad tým trpko plecami.* Pretože nový život, nová a nezničená rodina, to všetko je tak lákavé, možno by sme mohli byť všetci spolu, čo myslíš? Aj s matkou...S Finnom....*Podvihne sarkasticky obočím.* Možno to bude fungovať, čo si o tom myslíš bratu?...*Z úst mu unikne tiché uchechtnutie, ako opäť pokrúti hlavou a pozrie sa niekam do strany.* Trochu príliš „možno“, všakže? *Prenesie spýtavo, nebola to však veľmi otázka, na ktorú by čakal nejaké odpovede.* Samozrejme, zabudnime na všetko, čo naša matka spôsobila, zbavme sa tej nenávisti a prijmime jej ponuku, naši dvaja súrodenci to už predsa urobili a pokiaľ sa nič nezmenilo, o čom vážne pochybujem, tretí sa chystá. *Prenesie s ironickým podtónom v hlase, ale v očiach mu môže vidieť holé znechutenie.* Akoby sa nikdy nesnažila zabiť vlastnú krv, nás všetkých, akoby sa nepokúsila zabiť Hope...To všetko...*Podvihne rukou, pričom dá dôraz na posledné slová.*...čo sa stalo, má na svedomí jedine naša matka a jej pohnútky, jej šarády, nikto iný. *Dodá nakoniec bez hocijakých pochybností, ktoré by v tomto prípade už vyzneli ako holý nonsens. Všimne si bratovho prikývnutia na jeho slová o tom, že ju musia odstrániť z ich cesty, obával sa však, že nenájdu spoločné spôsoby, ako to dosiahnuť. Obaja však pociťovali k ich matke holú a čistú nenávisť, nič viac a nič menej, to bolo všetko, čo jej môže dať, jeho hnev. Avšak na to si najskôr potrebuje byť istý, že mu jeho brat stojí stále po boku. Slová, ktoré sa roztiahnu chvíľkovým tichom, akoby mu celkom opantali myseľ, síce len na chvíľu, akoby to ďalším úderom sekundovej ručičky zmizlo, bolo to tam. Ich sľub, prázdna spomienka, to bolo všetko, čo z nej zostalo, nie však v tejto chvíli, teraz to bolo za posledné mesiace najbližšie...Ako už dlho nie. Zatiaľ mlčky mu jeho pohľad plný odhodlania opätuje, než nahne hlavou mierne do strany a nepatrne ňou kývne.* Vždy a navždy...*Prenesie celkom neutrálnym tónom, ktorý pretrváva aj v jeho výraze. Povedal to jednoducho, ľahko, niekto, kto ho nepozná, by možno povedal, že až celkom bez emócií. Trochu stiahne obočím, ako od neho odstúpi a požiada ho, aby s ním šiel späť dnu do jeho izby. Otázku v jeho očiach nijako neprebijú ani jeho ďalšie slová. Nebol si celkom istý, čo presne mu chcel brat dať, odkedy sa vrátil, ale mal pocit, že ide o niečo dôležité, ak mu to prosto celý ten čas nenechal niekde v izbe na stole. Práve preto nepatrne kývne hlavou a prejde hneď za ním cez dvere balkóna dnu do izby, zastavujúc niekde v strede, nijako sa neobhliadajúc okolo seba. Ako náhle jeho brat prejde ku jednému z obrazov jasne rozhodnutý mu niečo dať, podvihne obočím a sleduje jeho chrbát. Jeho pohľad sa však o niečo zmení, keď obraz odloží nabok a jeho oči zachytia roh menšieho trezoru, ktorý bol priamo za ním zabudovaný v stene.* Niežeby som ti do toho chcel hovoriť, bratu...Ale nie je to už trochu klišé? *Poznamená naoko vážne k jeho skrýši za obrazom, avšak jeho tón je viac pobavený ako čokoľvek iné, pobavenie z jeho tela však celkom vyprchá, ako náhle sa Elijah otočí držiac v jednej z rúk vec, ktorá ho predtým stála život, keď jedna chyba, jedna nepozornosť, spôsobila všetko to, čo sa stalo. Zopne pery pevne k sebe a len prosto hladí na belastý povrch hrotu, ktorý už snáď navždy zostane poznačený aj práve jeho krvou. Zrak k bratovi opäť zdvihne až keď prehovorí. Popravde, nečakal, že od hociktorého z nich niečo také bude kedy počuť, pretože za to, čo robil, ho skôr nenávideli, ako čokoľvek iné. Držal ich síce pohromade, ale zároveň ich ničil, rozbíjal, robil to jednoducho spôsobom, ktorý sa nikomu, okrem neho, nepáčil. Nepatrne pootvorí ústa a hľadí mu spriama do očí, akoby z nich chcel vyčítať, či to myslí vážne, alebo sa len o niečo snaží. Pri jeho poslednej vete pohľad nakoniec na chvíľu odvráti, pričom mu z úst ujde tichý výdych, ktorý je nasledovaný slabým podvihnutím kútika úst. Keď k nemu zdvihne ruku s kolíkom, najskôr naň len hľadí, nijako sa nenačahujúc si ho zobrať. Ohne spodnou perou a zopne svoj zrak opäť s tým jeho, ako počúva, čo má ďalej na srdci a každým jedným slovom sa mu vrýva hlbšie viac a viac. Akoby steny razom opadli, keď tam bol, pri všetkom tom, čo mu chcel povedať a on namiesto toho, aby mu to umožnil, vyčítal. Bolo až zvláštne, ako veľmi to naňho dokázalo pôsobiť. Až keď to dopovie, vystrie ruku k tej jeho, obopínajúc prsty pevne okolo jeho hánok.* Budeš najskôr jediný, kto je tohto názoru, bratu...*Prenesie poniekiaľ prosto, hľadiac mu spriama do očí.* Ale to si bol vždy celý ty...*Málo sa pousmeje a patrne sa priblíži tvárou k tej jeho.* Lojálny. *Dá dôraz na posledné slovo, pričom úsmev pomaly stiahne, rovnako ako si z bratovej ruky zoberie ponúkaný kolík, na ktorý si bude dávať väčší pozor, než kedykoľvek predtým. Možno aj jeho lojalita bol dôvod, prečo bol Elijah za celé tie storočia v rakve z ich súrodencov najmenej. Trochu od neho poodstúpi, keď sa vrátia späť k ich matke a najstaršiemu bratovi, ktorý v jeho očiach nepredstavoval nič iné, ako jej poskoka, ktorý neurobí ani krok, kým mu to ich matka nepovolí.* Áno, to máš pravdu...Musíme. *Prenesie celkom nenútene, akoby všetka tá zloba, ktorá v ňom bola pred chvíľou celkom zmizla, dokonca aj pri zvuku ich mien, ktoré jeho brat vyslovil, približne s rovnakou emóciou, aká sa pri nich trielila jeho vnútrom. Avšak nedokáže sa neuškrnúť nad zmenou Elijahovho postoju.* Nesnažil si sa ma naposledy presvedčiť, aby sme mu dali šancu? *Poniekiaľ tvrdo podvihne obočím a mierne ohrnie spodnou perou.* Alebo náš starší brat už v tvojich očiach prekročil svoje hranice? *Prenesie s počuteľnou iróniou, ktorá je však zmiešaním spokojnosti a istej prezieravosti, ktorá mu z jeho slov plynula. Avšak, nemohol s ním nič iné, než súhlasiť, nebolo to tak, žeby mu o Finna už dlhší čas vôbec okrajovo šlo. Bol lepší mŕtvy ako živý. Nemohol si však pomôcť a necítiť spokojnosť nad spoločnou nenávisťou so svojím bratom, v tejto chvíli si popravde nedokázal predstaviť, žeby mohlo byť vôbec niečo krajšie, ako zdieľanie práve tejto emócie. Pri Elijahových slovách len uznanlivo nakrčí čelom a až pri ich konci opäť stiahne zrak a na tvári sa mu objaví doslova krivý úškrn.* No nie je to krásny prejav súrodeneckého vzťahu?... *Nakloní tvár a pozrie sa mu do očí.* Začínaš už znieť celkom ako ja. *Poznamená, už nemajúc pochybnosti o tom, že ich spôsoby sa už možno dávno stretli. Po jeho otázke len natočí hlavou do strany, ako prejde niekoľko krokov po drevených parketách jeho izby tak, že k nemu stojí chrbtom.* Neobával by som sa povedať, že by tu bolo množstvo priam nádherných koncov, v ktorých by som našu matku rád videl, ale...*Na chvíľu sa odmlčí, akoby si tie slová preberal na jazyku stále odznova a odznova.* Dať jej ochutnať jej vlastné dielo by bolo najsymbolickejšie, čo povieš? *Mierne podvihne obočím, ako sa k nemu otočí znovu čelom a na perách sa mu roztiahne skoro široký úškrn.* Daj jej krv, zabi ju...*Vydýchne rozhodne.* A čakaj čo sa stane. 

*Kdyby mu někdo řekl, jak se tento den vyvine, patrně by mu nevěřil. Možná by moc chtěl, ale odmítal by si připouštět více naděje, než si uchovával. Naděje ta zvláštní nenahmatatelná síla. Nedovede říct, co přesně to je, co za ni označit. Naděje mu dodává sílu a chuť bojovat a jít si zatím svým dál. Musí si zachovávat, jen malé množství. Nesmí ji mít moc. Nenaplněné naděje způsobuje o to bolestnější zklamání, čím větší naději si držel. V setkání s bratrem nevěřil a už vůbec ne v to, že by ho vyslechl a našel u něj pochopení.
Navzdory jeho vnitřnímu rozpoložení a názorů k tomu se překvapivě stalo to, co hodně potřeboval na své náročné cestě za vypořádání se a smíření se svou minulostí i matčiným zásahem do jeho mysli po té. Když o tom všem hovořil s Cami, probírali to občas během jejich spolupráce. Byly dny, kdy o tom potřeboval mluvit a slyšet od někoho povolaného, že existuje možnost, jak to zvládnout. On to opravdu moc chtěl dokázat. Svému okolí a hlavně sobě. Nechce, aby z toho jejich matka mohla ještě někdy těžit, používat jeho slabiny proti němu, jeho rodině, blízkým, na kterých mu záleží. Chtěl to i jako opatření proti ní. Dnes díky bratrovi se mu podařilo překonat hodně velkou překážku. Vina, výčitky a obavy, které ho tížily. Bylo to po bratrově odpuštění jiné. Stále to zůstávalo a on věděl, že to nikdy nevymizí. Snáze se s tím naučí žít. Dokázal proto udělat hodně, téměř maximum, překonal sám sebe, zjistil, že dokáže zajít ještě dál, než si dosud myslel. Byla to pro něj zároveň i něco jako odměna. Velmi ceněná a považovaná, protože to bylo něco vzácného ba netypického. Zatímco pozoruje bratra a nechává ho nyní mluvit, cítí, jak ten zvláštní, blažený pocit prostupuje jeho myslí, duší. Během toho v jeho mysli běží, kdy něco takového, tak hlubokého mezi nimi dříve proběhlo. Tenhle okamžik je pro něj opravdu vzácný. Uloží si jej do mysli na jedno z významných míst. Nevzpomíná, kdy naposledy od bratra slyšel něco takového, něco pro něj naprosto netypického a přesto ho to nepřekvapí, že se tak děje. To je ta neúnavná naděje, kterou do něj neustále vkládá. Dostalo se mu bohaté ocenění. Už se netrápí, netíží ho bratrova předchozí slova. Mezi nimi se to srovná. Chce to a je za to rád, protože to potřebuje.
Musí se opět spojit a postarat se o nepřítele číslo jedna tohohle města, kterým je jejich matka - Esther. Ničí jim životy už dlouho. Z toho, co viděl, co zažil v poslední době si opět potvrdil, že u ní nehrozí, že by se v tom změnila. Je to nereálné. Z toho důvodu se musí postarat o její likvidaci. Jednou a pro vždy. Rád slyší, že jsou v tom s bratrem za jedno. Poslouchá ho, jak se téma hovoru velmi brzy přesune k ní. Jejich spor považuje za uzavřený a už se k němu nevrací. Chce se matky zbavit, co nejdříve. Ví, že mu běží čas. Kývl jí také na její nabídku. Bral to jako nouzové řešení. Kdyby snad nabyl dojmu, že nebude schopen vypořádat se s minulostí a mohla by se ještě k tomu opakovat a on by ohrozil Hayley, která není, jen někdo jemu blízký, ale také matka dcery jeho bratra, své neteře. Nikdy by s něčím takovým nemohl žít. Nemohl by něco takového své rodině provézt. Ačkoliv se mu něco takového, jako nové tělo příčí a přijal by raději smrt, než tohle, kdyby neměl zbytí udělal by to. Ze všeho nejvíce pro tu malou a nevinnou dívenku, která by si něco tak krutého jako ztrátu matky nezasloužila. Obětoval by pro ni vše, co si případně předsevzal a tvrdí, že u něj je nebo není možné.
Mimo sebe si odsouhlasením Estheřiny nabídky nechal nějakou možnost, otevřená zadní vrátka proto, jak se ji zbavit. Když si bude myslet, že ho zlomila, že ho má v hrsti, proč ji při tom nenechat. Jistě se to bude dát nějak využít.
Zatímco se Klaus nad tím pohoršuje, nad matčiným chováním, její nabídkou, vším, on když jej sleduje nad tím přemítá. Je rád, že mu nemůže číst myšlenky. Chtěl by mu o svém rozhodnutí i důvodech říct. Něco ho, ale drží zpátky. Nyní když je mezi nimi stále ještě křehký smír, nechce jeho křehkost riskovat tím, že by mu řekl tohle. Přesto uvažuje nad vhodnou interpretací, protože to dříve nebo později chce a bude muset udělat. Když se bratr zmíní o tom, že Esther patrně navštíví i jej se svou nabídku, na moment se zdá, jako by chtěl něco k tomu říct. V jeho tváři je to patrné, když se nadechne a pootevře ústa. Během vteřiny mu ovšem dojde, že by to nebylo nejvhodnější. Od Esther ví, že ho chtěla do nového těla přesunout hned, když ho přivedla z druhé strany. Sama mu to pověděla. Kdyby to Klausovi řekla nejspíše by chtěl vědět, jak to ví, a už by byli u toho, co zatím nechce nechat vyjít najevo. Jeho výraz se zase uvolní. Vydechne, semkne rty a nepatrně zavrtí hlavou. Dál poslouchá Klause a v jeho tváři je viditelné znechucení a odpor nad matčinou představou toho, co by podle ní měli udělat, podstoupit, aby byla spokojená a mohla říct, že tak je to správné. Nechá ho mluvit. To jak Klaus popisuje, i když jasně slyšet i vidět v jeho tváři, že je to ironie, i tím ho značně popouzí. Ta slova, jako by byla červený hadr, kterým ho provokuje a dráždí.* Raději bych zemřel, než přijmout její nabídku. *Pronese pevně, odhodlaně. Dobrý posluchač i pozorovatel, čímž Klaus nepochybně je zaznamená, že se na konci věty skrývá malé - ale - on sám už k tomu zatím nic nedodá.* Řekl jsem to Finnovi i Esther, když s tím za mnou postupně přišli. *Přesto mluví dál, jen trochu z jiného soudku.* Jejich představy o tom, co je správné, jsou pokřivené a zkreslené. Jsou to vyšinutí blázni a takových musíme svět, co nejrychleji zbavit. *Promlouvá a pak mu něco přijde na mysl a zablýskne se mu jako nápad v jeho očích, které upírá na Klause. Objeví se mu v nich také trocha prohnanosti. Možná na něco přišel, jak Klausovi naznačit jeho úmysly. Možná je to náhoda, nebo jeho čas, který tráví nyní s Cami a čím se hodně zabývá, psychika, lidská mysl, pokračuje dále.* Jak je ovšem známo, bláznům se nemá odporovat, protože to může být horší. Proč je neukolébat k jejich spokojenosti a na oko neodsouhlasit to, co tvrdí, co si představují, že je správné. Niklausi? *Dívá se na Niklause s novým zapálením. To, co si uvědomil, chce to použít, promyslet a rozvinout. Pozoruje bratra a přemítá, jestli mu to dojde. Jestli si uvědomí to, jak by mohli Esther porazit. Přemítá nad tím v mysli. Nechává to zakořenit a ujmout se, aby z toho mohl vzklíčit nějaký nápad na její zničení.
Ujistí Klause o své loajálnosti vůči němu, vůči téhle rodině. Připomene a možná i pojistí svou přísahu. Jejich vždy a navždy pro něj vždy bude znamenat hodně. Nikdy to pro něj nebudou prázdná slova. Dokud bude dýchat, jsou pro něj závazná.
Potřebuje bratrovi konečně dát kolík z bílého dubu. Ten kolík, který ho vytrhnul z jejich životů a přinesl nesnesitelné chvíle. Požádá ho, aby šel za ním do pokoje. Sám jde dovnitř jako první a zamíří k místu, kde jej ukrývá. Slyší, že jej Klaus následuje a tak se věnuje otevírání dvířek sejfu aby mohl kolík vytáhnout. Nevidí bratrovu tvář, ale jeho slova nemůže přeslechnout. Neubrání se pro sebe úsměvu. Není vidět, protože zrovna trezor zase zavírá a zakrývá obrazem. Otočí se pak ke Klausovi. Už je vážný, ale v očích má ještě stále náznak předchozího pobavení.* Nejspíše proto by ho tam nikdo nehledal. *Odvětí velmi přesvědčivě. Navíc ho nenapadá jediný důvod, proč by někdo navštěvoval jeho pokoj a něco v něm hledal. Vrátí se ovšem velmi brzy zase k vážnosti tématu, které je sem a k tomu zavedlo. Se svými slovy, které mu chce už tak dlouho povědět mu kolík přinese a předá. Dívá se na Klause i do jeho očí zblízka. Vzdálenost, když mu předává kolík není nijak velká. Neujde mu tak nic z jeho reakce, jak to na něj působí. I díky tomu je rád za tuhle možnost, že to může říct.* Člověk si nikdy neváží dostatečně těch, co má při sobě, dokud je neztratí... *Poznamená s posmutnělým pousmáním. Sám se přesvědčil, jak moc pravdivé to je.* Tahle druhá šance, Niklausi, považuji ji za dar z nebe. *Dodá ještě. Pevně a přesvědčivě. Chce aby to bratr věděl, slyšel. Nestává se denně, že se mu "vrátí" jeho bratr. Je to pro něj významná chvíle a tak se otevře a poví více, než za jiných okolností. Nevyjadřuje se a nepřemýšlí nad názory a chováním ostatních. Tohle, co říká, vychází z jeho srdce. Mluví, jen za sebe. Pozoruje během svých slov Klause dál. Poslechne si jeho slova o jeho loajálnosti. Těší ho, že to Niklaus takhle vnímá. K něčemu to vše, přeci bylo. Ví, že ne vždy stál při něm. Měli i období, kdy byli proti sobě, kdy ho chtěl zabít. Proběhne mu to krátce hlavou, když opětuje bratrův pohled. Jakési pochybnosti o sobě samém. * Snažím se být... *Odvětí mu na to. Trochu se mu uleví, když si Niklaus vezme kolík. Ví, že on se o něj dobře postará a jistě ho ukryje na lepším a méně nápadnějším místě, než je trezor za obrazem.
Můžou se i díky tomu přesunout nebo vrátit k tomu nejdůležitějšímu, co tíží a nejvíce ovlivňuje jejich životy, co už začali rozebírat na balkóně. Jak se zbavit Esther a Finna, efektivně, ale zároveň, aby u nich dosáhli jakého správného potrestání, za to, co všechno už napáchali. Poví svůj názor na ty dva Klausovi. Jen málokdy může popustit uzdu a vypustit své negativní emoce na povrch. Zůstane stát u Klause, možná si chce ještě chvíli vychutnat jedinečnost okamžiku a přítomnosti svého bratra. Vidí tak na jeho tváři pobavený úšklebek, když vidí, jak se vyjadřuje o jejich starším bratrovi. Následuje bratrova otázka, kterou mu potvrdí jeho podezření, že ho tím rozhodně pobavil a jistě také potěšil, když se ukázalo, že jeho snaha vyšla vniveč. Zůstane vážný.* Ano, chtěl jsem dát Finnovi šanci. Udělal jsem to. Vyšlo to ovšem vniveč. *Odvětí, nepopírá Klausovy slova. Hned pokračuje dál.* Bratr se postaral o to, že už to znovu neudělám. *Pronese o dost chladněji, nenávistněji v hlase. V očích se mu zle zablýskne, i když má před sebou Klause, nejspíše si představuje Finnovu. Mimo ni má ovšem před očima Genevieve, a co ji s Esther udělali. Vždy když si to vybaví, nemá potíže s tím chtít Finna a Esther zabít. Před tím jim chce oplatit jejich vlastní přístup.* Překonal všechna má nejhorší očekávání. *Pokračuje dále, probodává Klause odhodlaným pohledem.* Chci, aby zemřel stejně jako naše matka. Musejí před tím zakusit své vlastní metody. Nic si nepřeji více... *Odvětí pevně, odhodlaně, nenávistně. Pronáší to s chladným klidem navenek. Chce vše pečlivě naplánovat, aby to opravdu vyšlo. Všimne si na Klausovi opět jakéhosi uspokojení nad jeho změnou názoru na Finna. Nechá ho si to užívat. Proč nedopřát bratrovi malou trošku radosti. Finn vyčerpal jeho trpělivost a uvidí, jaké následky to pro něj bude mít. Když Niklaus "pochválí" jeho pohled na sourozenecký vztah mezi nimi, bere to, jen jako pokračování jeho pobavení. Další konstatování, jak zní, přejde rovněž mlčky, jeho pohled je významnější. Jako by poukazoval na to, co řešili ještě před chvílí na balkoně. Nechce se k tomu, ale už nyní vracet, připomínat to. Nechá Klause jeho pobavení a přejde pokojem k jeho barovému stolku, kde má pití pro všechny případy. Zatímco Klaus nastiňuje svou představu toho, jak se zbavit Esther, vezme dvě sklenice, do kterých nalije jednu hodně starou whisky. Je pro ty vzácnější příležitosti. Občas během přípravy vzhlédne ke Klausovi. Na tváři se mu zračí spokojenost nad jeho představami.* Tvůj nápad zní naprosto dokonale, bratře. *Odsouhlasí mu jeho představu chtít Esther proměnit v upíra. Neví, jakou představu bude mít o tom dále, jak dlouho ji nechají naživu, ale jemu zní přímo dokonale ta pointa.* Opravdu se mi to líbí. *Pokračuje se spokojeným uznalým výrazem. Nyní se opravdu až příliš podobá Klausovi, ale proč by ne. Jsou bratři. Vezme sklenice s pitím a zamíří zpět ke Klausovi.* Rozhodně vymyslím způsob, jak ji podstrčit mou krev. *Podle toho, jak to Klaus pověděl se rozhodl postarat se o to, aby se Esther dostala do těla jejich krev. Má už matnou představu, že k tomu využije tu její nabídku. Musí to promyslet a dopilovat do detailu.* Teď já. *Dojde k bratrovi a podá mu jeho sklenici s drinkem.* Vím, že Sophie a Genevieve unesly Finna a drží ho pod zámkem. *O Hayley se nezmíní, ale tuhle informaci teď použije. Se samolibým výrazem se na Klause podívá v očekávání toho, jaký to na něj bude mít účinek. Být "za dobře" s některými ve městě pro něj teď má jistou výhodu a informace z první ruky. To se mu zamlouvá.* Jaká bude ironie, když Finn bude umírat na následky uřknutí, protože přesně to chci. Čaroděj zemře na následky prokletí. Než ho pustí, uřknou ho. Nesmí o tom, ale vědět. Ne dříve, než se s tím nebude dát už nic dělat. Bude se měnit a umírat Esther před očima a až přijdou na to, proč, bude pozdě. *Předestře mu svůj návrh na likvidaci Finna. Zní jistě, patrně už má tohle dlouho a dobře promyšlené. Teď tuhle strategii chladnokrevně prozrazuje bratrovi.* Když pak s Esther bude upír, můžeme ji nechat s jejím milovaným synem někde o samotě. Může být zajímavý ten průběh. Má několik možných konců, kdo koho a jak usmrtí, že nevím, který by zněl lépe. Zabije Esther Finna, protože neodolá touze po krvi? Může ho přeměnit, aby ho neztratila, ale udělá z něj to, co tak nesnáší? Zabije Finn svou matku, protože bude šílený nebo proto, že z ní bude upír, které nenávidí? *Vyjmenovává několik možností, které ho napadnou. V očích mu v tu chvíli září naprostá spokojenost ať už by to dopadlo jakkoliv. Je u toho mírně zamyšlený, protože si to zároveň zkouší představit. Dívá se tak trochu mimo, někam za Klausovu tvář na stěnu pokoje. Na rtech se mu objeví pousmání. Probere se a pohlédne na Klause v očekávání toho, co uvidí na jeho tváři.* Co myslíš? Vyjde to? *Zeptá se ho na svou představu toho, co mu právě předestřel. Chce znát jeho názor na ten nápad s uřknutím i jak se mu líbí jeho představy o konci těch dvou. Při tom ťukne svou sklenici o tu bratrovu.* Myslím, že na to bychom se měli napít, bratře. Na úspěšnost toho plánu. *Dodá. Po té se sám napije.*

*Smery ciest boli niekedy nevyspytateľné, občas to boli skôr spleti križovatiek ako naozajstné cesty, ťažko povedať či mali svoj cieľ alebo smerovali  niekam do prázdna. Pretože presne tak mu pripadala každá i tá najnedôležitejšia myšlienka v jeho hlave, aspoň doteraz. Nikdy by mu ani nenapadlo, žeby sa dnes mohol dozvedieť práve podobné tajomstvo, ktoré jeho matka uchovávala až do chvíle, než ho mohla využiť proti jeho bratovi, ktorý nikdy nebol tak celkom vyrovnaný, ako sa tváril. Bolo to celé zvláštne, na jednu stranu pred ním stála jeho krv,  na druhú si napriek všetkému nebol istý lojalitou, ktorú mu tu preukazoval. Či už to bolo kvôli jeho paranoje alebo za tým bolo niečo iné, nedôveroval tak veľmi ako predtým, jeho oči boli obozretné a jeho myseľ akoby prevŕtavala tú Elijahovu.  Pochopil ho, dokázal pochopiť jeho slová, jeho vinu, trápenie, skutok, ktorý vykonal a ktorý si nechcel pamätať a pri jeho šťastí si ho mohol dať zobrať, dokázal mu to taktiež odpustiť, ale  jeho červené dvere preňho boli niečím nepredstaviteľným. Akoby vedel, čo znamenajú, poznal ich účel a videl, ako sa jeho bratovi odrážajú priamo v očiach, ale stále preňho zostávali dverami zavretými na niekoľko zámkov, sám si nebol istý, či by to niekedy chcel vôbec meniť, najskôr nie, ak k tomu nebude mať dôvod, pretože presne to Esther chcela, aby sa stalo. Chcela u Elijaha vyvolať strach a vinu, chcela mu zobrať jeho pohľad na samého seba, chcela ho zničiť a potom...Keby za ňou prišiel prosiac, nech ho zbaví monštra v ňom, s úsmevom na perách to urobí, lenže to on nemohol dovoliť, už tak sa všetci jeho súrodenci zbavili zmyslov, akoby jej skákali rovno do náruče a nehľadeli na dôsledky. Možno aj to bol dôvod, prečo Elijahovi dal, čo od neho potreboval, nechcel, aby znovu vyhrala, to bolo to posledné, čoby dopustil, pretože aj napriek tomu, že jeho brat bol z toho najhoršieho už vonku, stále na ňom niečo videl, ten pôvodný strach, ktorého dôvod si zatiaľ nedokázal celkom presne vysvetliť.  Avšak už dlhší čas vedel, kto s ním trávi svoj čas, kto mu pomáha a kto sa mu venuje, či už so svojimi radami alebo len prítomnosťou, ktorá istotne napomáhala k dobru. A to bolo v poriadku, neprekážalo mu to, aj keď niečo podobné možno Camille naznačil, nikdy to tak nevnímal, bol spokojný, že mu pomáhala, pretože mu nemohol pomôcť on, nemal podobnú schopnosť, koniec koncov možno ani podobný záujem, radšej to nechal v rukách niekoho iného, akoby za ním mal prísť so slovami. Nepovažoval to za zbabelosť, ani slabosť, skôr naopak, vyvolávalo to pocit, že sa jednoducho nestará a to bola jeho moc, ktorú chcel dosiahnuť a udržať si ju a tento ani žiadny iný rozhovor na tom nič nezmení, pretože len ako silný mohol ich matku zabiť.  Hlavne, ak si nebol istý, či s Elijahom môže stále počítať ako s niekým, kto je plne pri zmysloch. Vytiahla naňho jeho najhlbšie tajomstvá, použila jeho slabiny a doteraz z nich ťaží, v jeho očiach to bola pomätenosť, hlúposť, že niečo také jeho brat dovolil. Dovolil, aby ho to chytilo priamo do svárov a sám s tým nedokázal urobiť vôbec nič, nebol už tak silný, nie dostatočne, ale to v túto chvíľu nebola vec, na ktorú chcel myslieť. Nemal záujem v tom, aby to bolo vnímané inak, či hlbšie, než to naozaj bolo, jednoducho a prosto ho potreboval na svojej strane, pretože už tu nebol nikto iný, kto by mohol byť a v kom by mal aspoň akú-takú dôveru, vlastne sa nedalo ani povedať, žeby niekomu bezprostredne veril.  Jednoducho to muselo byť urovnané a všetky spory medzi nimi aspoň na čas zažehnané, inak boli slabí obaja a nikdy nemohli stáť po svojom boku. Na druhú stranu vedel, že je v tom aj niečo viac ako len ich matka, ako to, že brata potrebuje,  za svojimi slovami si koniec koncov stál, nikdy by preňho nemohol byť ničím, a to samo o sebe už niečomu nasvedčovalo, pretože chodiť okolo seba ako tiene, to postrádalo všetok zdravý zmysel. A tak tam len stál, z úst mu vychádzali tie popudivé slová plné rozhorčenia a hnevu, ba možno irónie, z ktorou označoval konanie a myslenie ich súrodencov, ich matky, ktorá si zobrala za úlohu zničiť aj tú poslednú trosku, ktorá z nich zostala, zobrať mu dcéru a ponúknuť nový život, ktorý nevidel ako nič iné, než holý nonsens. Museli sa spojiť, museli zaujať spoločné stanovisko, spoločný plán, za ktorým by šli a pri ktorom by nestali, až pokiaľ by nebol úspešne dokončený. Práve preto bratovu nenávisť voči nej a Finnovi vníma tak pozitívne, práve preto v nech nachádza svoju spokojnosť, svoje chvíľkové šťastie a tiež prekvapenie z toho, ako veľmi hlboko siaha. Áno, stále to bola ich matka, ale preňho toho slovo nejakým spôsobom stratilo na význame, nedokázal si predstaviť, žeby sa to niekedy zmenilo, a to znamenalo len jediné, musel ju zničiť, musel ju zabiť, musela už navždy zmiznúť, aby sa jeho dcéra mohla vrátiť, žiadna iná cesta tu nebola. Žiadna iná téma, o ktorej by sa chcel s Elijahom rozprávať viac. Preňho bola teraz Esther už prioritou, tým najdôležitejším a najsúrnejším, pretože čím dlhšie čakal, tým viac získavala, tým silenejšia bola, tým viac ich ničila priamo zvnútra a tým väčšia šanca bola, že časom dostane presne to, čo chce, aspoň od svojich ostatných detí, pretože on by sa svojho tela nikdy nevzdal. Bol rád hybridom, bol rád monštrom, ktorého sa báli, nevzdal by sa svojej nesmrteľnosti ani moci, ktorá sa mu rozliehala priamo pod končekmi prstov. Rozprával o ostatných svojich súrodencoch, ktorí sa matke chytali do ponuky nevediac, že pred ním stojí snáď ten posledný, ktorý nie je o nič lepší a na ktorého by si možno mal dať pozor o to viac. Ak by len tušil, že jeho brat  nie je ten posledný, kto je stále na jeho strane, ale už dávno prial matkinu ponuku, rovnako ako ostatní, najskôr by tu teraz nestáli, najskôr ho ani nenapadlo zdôveriť sa mu s nejakým plánom, alebo mu čokoľvek odpúšťať, pretože by to znamenalo, že už tu nezostal vôbec nikto a všetci boli preč, a to by túto kapitolu navždy uzavrelo. Ak bol sám, bol horší, ako keď mal niekoho na svojej strane, pretože mal pocit, že skoro nemá čo stratiť a ak niekto nebol s ním, znamenalo to, že je proti nemu a on sa s nepriateľmi nedohadoval. Najskôr by si aj všimol, že mu na Elijahovom výraze niečo nesedí, ak by mu v tú chvíľu venoval o niečo väčšiu pozornosť, ako svojim slovám, ktoré prúdili von už skoro bez rozmyslu. Niekto by povedal, že sa na tom už baví, ale opak bol pravdou, bolo to preňho trpké, každá jedna hláska znela v jeho ušiach ako jed. Mohol prakticky len premietať nad tým, kedy ich matka poctí svojou návštevou aj jeho, alebo sa nebude ani obťažovať a vymyslí si ďalší zblúdilí plán, ako ho dostať do iného tela bez jeho súhlasu, nakoľko to už raz bez nejakých pochybností urobila. Vtedy mal šťastie, že jej to nevyšlo, nabudúce by ju zájsť tak ďaleko už nenechal. Kútikom oka zablúdi do tváre svojho brata, ako postrehne jeho pootvorené ústa, ktoré akoby potichu vyvodili slová, ktoré sa však nedostali von a zostali mu trčať len niekde na jazyku. Nevenoval tomu však žiadnu pozornosť, nech chcel dodať už čokoľvek, očividne si to rozmyslel a čo nie je povedané nahlas, to akoby ani neexistovalo. Viac venoval pozornosť jeho vydýchnutiu, odporu v jeho očiach ku ich matke, ktorý spolu v túto chvíľu zdieľali a ktorý bol omnoho dôležitejší ako čokoľvek, čoby povedal. Esther mala vždy vlastné predstavy o tom, čo je najlepšie, čo je správne, čím vy sa jej deti mali riadiť a vždy bola presvedčená len svojou pravdou, bez toho, aby prijala názor, ktorý by sa s tým jej krížil, a to ju doženie opäť do hrobu, nikto z nich ju nezachráni, ani ona sama, nie pred ním, zabije ju za to, čo urobila jeho dcére, čo urobila jemu a aký následok to malo na Hayley. Popravde si pred ústa nekládol žiadne servítky, nebral ohľad na to, čo by jeho brata mohlo rozhodiť, alebo popudiť, to si všimne až keď to vysloví a zachytí jeho nepríjemný pohľad, pri ktorom sa na niekoľko sekúnd odmlčí, ako si vypočuje jeho pevné slová, nad ktorými mierne nakloní hlavou do strany, než zopne pery pevne k sebe a zadíva sa mu priamo do očí. Jeho výraz v tú chvíľu nebol ničím zaujímavý, či zvláštny, ničím iný od obvyklého, predsa len akýmsi spôsobom spýtavý, až skúmavý, nie celkom presvedčený  o bratových slovách. Akoby mu tým dával šancu sa nejako opraviť niečo dodať, akoby mu tým naznačoval, že neprepočul za jeho vetou niečo skryté, čo mu zatiaľ nechce vyhodiť na oči. Elijah hneď na to opäť pokračuje, čo spôsobí len menší tik v jeho pravom oku a následné prižmúrenie zraku, ako sa jeho pohľad zostruje a zintenzívňuje. Pri zmienke o tom, že za ním Finn aj Esther prišli sa však jeho výraz skoro celkom zmení, zo spýtavého pohľadu sa stane podozrievavý až nedôverčivý, jeho spojené pery sa nepatrne otrú o seba. Ani na chvíľu od Elijaha neodtrhol pohľad, ani na chvíľu ho nikam neodvrátil, pretože chcel vidieť každý jeden pohyb jeho tváre, ktorý by mu mohol prezradiť, kam presne sa chce svojimi slovami dostať. Súhlasil s nimi, jeho matka nebola nič iné, než blázon, jeho brat hneď po nej, ak už nie na jej úrovni, avšak sa mu nezdalo, žeby to bolo celkom všetko, čo má Elijah na jazyku. Narovná tvárou a podvihne jedným obočím, ale stále k tomu nič nehovorí, až po niekoľkých sekundách nepatrne pootvorí ústa a prejde si jazykom po spodnej pere, pričom konečne odtrhne pohľad niekam nadol.* Tvoje slová sú samozrejme celkom príznačné, ale nenechaj ma v omyle...*Vydýchne skoro celkom bez tónu, ako sa naňho opäť pevne zahľadí.* Aké „ale“ predo mnou skrývaš, bratu? *Prenesie spýtavo, než jemne pretiahne jedným kútikom pery do strany.* A úprimne, hádam sa predo mnou nesnažíš niečo utajiť...To nie je celkom hodné dôvery a už vôbec nie lojality. *Zatiaľ to nijako nekomplikuje, ani nedramatizuje, jeho tón sa drží skôr pri zemi, je spýtavý, úsečný, ale nie ostrý, uštipačný len z časti. Bol by slepý, ak by si nevšimol, že Elijahovi niečo sadlo na myseľ, všetka tá prefíkanosť v jeho očiach, bolo to prosté, niečo mal,  netušil prečo iné by sa po jeho slovách mohol tváriť práve takto. Krátko nakrčí obočím a venuje mu ďalší spýtavý pohľad, nemusí sa však nijak dotazovať, Elijah mu odpovie sám. Jeho slová, akoby mu tým dal presnú odpoveď na všetko, čo sa predtým pýtal, akoby ju poznal, ale aj napriek tomu z toho bol stále trochu zmätený. Ešte väčšmi nakrčí čelom, ako tak pozoruje jeho pohľad, ako si prehráva jeho slová stále a stále dookola, ale nechcel veriť tomu, žeby to bola pravda.* Čo mi tu hovoríš, Elijah? *Prenesie už tvrdšie, ako vety predtým, nakoľko mu na um z toho všetko vchádzala len jedna a jediná vec,  Rebekah nebola jediná, kto ho opustí. Na druhú stranu, štýl a spôsob, akým to hovoril, nezdalo sa mu, žeby tým mienil práve niečo takéto, skôr akoby to zasahovalo presne do procesu zničenia Esther. Všetka tá odhodlanosť v bratových očiach, tá nenávisť, to nevyzeralo tak, žeby dostala aj jeho. Na druhú stranu mu začínalo pripadať, že si zobral niečo z jeho premýšľania, že myslí skoro presne ako on, a to mohlo byť len dobre, všakže? Ale ak by myslel ako on, nemalo by mu už dôjsť, čo tým myslel?  A to bol moment, kedy sa to stalo, kedy sa jeho výraz trochu rozjasnil a dovtedy stiahnutá tvár mierne uvoľnila. Jeho modré oči sa uprú v tých Elijahových a pery roztvoria.* Chceš tým povedať, že najlepší spôsob, ako sa zbaviť našej matky....Je prijať ponuku, ktorú nám dáva? *Opäť ho prejde pohľadom, akoby mu tým ukazoval, že jeho úmysly už najskôr pochopil, ale stále v ňom zostáva istá dávka nedôvery.* Ale ty si to už predsa urobil, nie je tak, brat môj? *Jeho tón je v tomto v momente len zmesou uštipačnosti a istej trpkosti, ktorá pramení zo všetkého toho, čo hovoril predtým o ostatných súrodencoch. Napriek všetkému by nemohol povedať, že sa mu to nepáči, ba nepozdáva, bolo to skoro celkom perfektné  a na vlas spojiteľné s jeho plánom, nakoniec, ak ponuku Elijah prijal, možno urobil dobre, stále mu však nápad vzišiel na um až teraz, a to znamenalo len jediné, počítal s výmenou tela, prijal jej ponuku ako ostatní, a preto mu nemohol viac bezprostredne veriť, veril mu však stále najviac. Možno práve kvôli tým slovám, ktoré dnes odzneli...“Vždy a navždy“...boli síce už len spomienkou, ale dnes sa zdali opäť skutočné, vedel, že mu je jeho brat lojálny, vždy bol, avšak menej ako predtým, a to bola vec, ktorej sa obával. A to bol moment, kedy ho Elijah požiadal, aby s ním šiel dnu, chcel mu niečo dať, či ukázať, mohol len hádať, čo má na srdci, ale nemal dôvod mu nevyhovieť, práve preto len kývne hlavou a ide do izby rovno za ním, avšak na rozdiel od neho, zastane niekde v strede drevených parkiet a sleduje, ako jeho brat mieri ďalej ku stene ku obrazu, ktorý tam visel. Vo chvíli, keď ho však stiahne dole a jemu tak poskytne pohľad na menší trezor zabudovaný za ním v stene, nedokáže sa ubrániť možno trochu ironickej a hlavne pobavenej poznámke, pri ktorej by si jeden pokojne vybavil uštipačný podtón a celkom nadradený pohľad. To všetko však zmizne, ako náhle sa Elijah otočí späť k nemu a jeho zrak sa upriami na tú jedinú vec, ktorú jeho brat držal v ruke. Kolík z Bieleho dubu. Mierne pootvorí ústa a na chvíľu akoby okolo nebolo nič iné, až Elijahove slová ho donútia pozrieť sa mu vyššie do tváre. Opäť spojí pery pevne k sebe a zahľadí sa mu do očí, nemôže na ňom prehliadnuť ani zostatok náznaku pobavenia a istú pravdu v jeho slovách. Najskôr by ho tam naozaj nikto nehľadal, ak by si naň niekto vôbec spomenul po tom, čo ním bol predtým zabitý. Keď ho tak videl, doslova znovu cítil všetku tu bolesť, ktorá ním prenikala v to ráno, keď mu bol zabodnutý priamo do srdca, jeho telo, ktoré zhorelo až na popol, horúčavu, ktorá mu zaplavovala každú bunku až nerv. Potichu vydýchne a stále mlčky čaká, kým k nemu brat prejde bližšie. Než by mal vôbec možno niečo povedať, Elijah pokračuje, pričom každé jeho slovo sa mu dostáva priamo za bariéru a rúca ju ako nič iné, narušuje ju, vyvádza ho z toho omylu, že jeho smrť bola preňho skôr prínosom ako opačne. Veril niečomu takému vôbec niekedy? Bola tu vec, v ktorej mal jeho brat pravdu, a to bola práve táto, nevedel si predstaviť, žeby namiesto neho vtedy zomrel on a musel sa vyrovnávať s podobnými myšlienkami, žeby si naopak on uvedomil, o čo všetko jeho stratou prišiel, ale bolo by už neskoro. Celý čas mu hľadí priamo do očí, jeho pohľad je vážny, jeho pery zomknuté, nič nevravejúce, nemal k tomu čo dodať. Mal späť svojho brata, či už s pochybnosťami, menšou nedôverou, ale mal a stál na jeho strane, aspoň zatiaľ áno. Na chvíľu svoj pohľad skloní, ako prenesie, že si novej šance váži, že je rád, že ju dostal a Klaus sa vrátil, bolo to najskôr presne to, čo celý čas vôbec potreboval počuť. Jeho brat bol rád, že je späť a na ničom okolo už nezáležalo. Nemohol to skryť, nemohol si pomôcť. Kútik jeho pier sa roztiahne v miernom pousmiatí, ktoré tento krát nebolo žiadnym úškrnom, či pobavením, bolo to úprimnejšie, miernejšie, skoro nepostrehnuteľné a bolo to tam len na chvíľu, než to opäť zmizlo.
Elijah mohol byť samozrejme hocijaký, jeho rozhodnutia a postoj sa dotýkali hneď niekoľkých faktorov, ale preňho bol v túto chvíľu aj roky späť tým lojálnym súrodencom, na ktorého sa mohol obrátiť, dokonca ani jeho paranoja ho pri ňom vždy nepremohla. Napriek všetkému však prišlo storočie, kedy sa všetky vzťahy strácajú a jediné, čo oči vidia ako východisko, je smrť. Nezabudol na to, o čo sa jeho brat snažil, že ho chcel zabiť, rovnako ako on najskôr nezabudne na moment, kedy v ruke držal jeho srdce pripravený potiahnuť. Túto spomienku nakoniec len prejde a pomaly sa opäť stiahne, ako Elijah dodá tých niekoľko slov, nad ktorými sa  nepatrne pousmeje, očividne si o tom mysliac svoje, akoby mal isté pochybnosti o sebe samom, a to bolo samozrejmé, bolo v poriadku, že ich mal, všetci by ich mali mať. Pomaly sa od neho opäť vzdiali ako si konečne zoberie kolík z jeho ruky do tej svojej a trochu pevnejšie ho zovrie. To bola už však chvíľa, kedy sa vrátili k ich hlavnému problému, čím bola ich matka a starší brat, jednoznačne odsúdení na vlastnú popravu. Akoby počul vlastné slová, keď Elijah hovoril, akoby z neho vyplynuli jeho vlastné pocity, všetka nenávisť, ktorú vedel, že pred Klausom môže dať spokojne najavo, pretože ju tak či tak mohol vidieť vpísanú na jeho tvári. Nemohol si však pomôcť, jeho pery sa roztiahli do trochu širšieho úškrnu, ktorý bol lemovaný jedinou vecou – pobavením, istým typom uštipačnosti a pokoja, ktorý nad zmenou bratovho názoru vnímal. Finn samozrejme musel zomrieť, ale netušil, že s ním Elijah bude tak zanietene súhlasiť, o to viac ho jeho slová potešili. Jeho jazyk sa neudrží medzi zubami, bol rozhodnutý spýtať sa, čo za tou veľkou zmenou presvedčenia stojí, či už Finn naozaj prekročil všetky medze, alebo mu Elijah jednoducho zazlieva, čo sa stalo mesiace späť. Pretože, ak by bol na jeho mieste, on by to teda robil. Jasne pozoroval, ako sa mu snaží pomôcť, dať šancu, pochopiť svojho brata a všetko čo s tým Finn urobil bolo, že to zahodil, zapálil a nechal zhorieť na popol, celú Elijahovu snahu...Aký to bol pocit? Nevie, pretože on mu ju nedal, on nebol tak naivný a slepo neveril niečomu tak hlúpemu a nezmyselnému, vždy tušil, na čom bol, vždy vedel, že ich Finn nenávidí a najmä jeho, že je pomätený a nestačí mu nič z toho, čo mu Elijah mohol dať, chcel ich zničiť, chcel zničiť upírov, pretože ich považuje za monštrá a chcel späť svoju drahú matku, nikdy mu neveril, nikdy nesúhlasil s Elijahovým názorom, mal ho prebodnúť a dať do truhly hneď ako prišiel oživený späť. Keď mu Elijah prakticky zrekapituluje to, čo si myslel, jeho úškrn sa ešte o niečo v jasnej spokojnosti roztiahne, áno, možno to jeho bratovi nebolo celkom príjemné, ale to už nebol jeho problém, to bola len jeho slepá dôvera vo svojich súrodencov, nič viac. Z nejakého uhľa si to v jeho očiach zaslúžil, to sklamanie, ak by dal viac na jeho názor, nestalo by sa to.* Asi by som mal byť Finnovi nakoniec vďačný. *Prenesie poniekiaľ ironicky, pričom sa pozrie niekam do boku a trochu nakrčí obočím, než mávne rukou prosto do strany.* Zašiel tak ďaleko, že ho chceš zabiť dokonca aj ty...Niekto, kto rodinu vždy obhajoval...Bravó. *Vydýchne nakoniec, pričom slovo ku koncu trochu pretiahne svojim obvyklým tónom a hlavne prízvukom, po ktorom mu na tvári zostane neskrývaný poloúsmev, ktorý mu nijak nezmizne, ani keď Elijah pokračuje.* Čo také strašné náš brat urobil tento krát? *Spýta sa už následne možno trochu kurióznejšie, ako plánoval, viac zvedavo, viac spýtavo. Jednoducho  chcel vedieť, čo Elijaha dohnalo k takej veľkej rozhodnosti vo svojom rozsudku. Nad jeho ďalšími slovami pery už trochu stiahne a prešliapne z nohy na nohu, ako sa natočí stranou a pozrie niekam do priestoru.*  A tie obaja náležite okúsia, o to nemusíš mať strach, ani jedného nenechám umrieť bez toho, aby si tým prešli, o to sa postarali už sami, ale...*Na chvíľu sa odmlčí.* Našej matke stále zostáva zlatá priečka, Finn jej celý čas robil poskoka, pretože to berie ako poslanie svojho bezvýznamného života, ona je však tá, ktorá ho v slepej láske riadi...Pretože, keď na to príde...Náš brat by dokázal monštrum vidieť aj v nej a naša matka nikdy nebola až tak silná. *Prenesie zatiaľ len v zblúdilých myšlienkach, ktoré hneď na to, čo mu Elijah položí otázku, ktorá mu zostane hrať na ušiach a na ktorú odpovie len niekoľkými slovami, konkrétne ozrejmí. Dať jej krv, zabiť ju a čakať, čo s tým ich matka urobí. Či tomu nebude vedieť odolať a bude to silenejšie ako ona, s čím počíta, alebo zomrie pri premene. On sám by bol radšej za prvú možnosť, pretože by nebola ničím iným, ako monštrom, ktoré stvorila a ktoré Finn tak veľmi nenávidí, a to by bola tá najväčšia pomsta, tá najmocnejšia. Tento krát si bol istý, že s tým Elijah nebude mať jediný problém, nie po tom, čo jeho slová znejú, akoby ich jemu samému ukradol priamo z úst. Len nezaujato sleduje, ako Elijah prejde ku stolíku, z ktorého naplní dva poháre, zatiaľ, čo nechá do ticha vyznieť posledné svoje slová a na jeho pohľade nad nimi nemôže vidieť nič iné, ako holú spokojnosť a súhlas, ktorý mu náležite prejaví aj slovne.* Nuž,...*Vydýchne zatiaľ celkom nenútene.* Tak nejako som tušil, že sa v tomto zhodneme, bratu, tvoja nenávisť voči nim z teba robí tvoju nemilosrdnú stránku...Mňa. *Jeho slová sú viac ako spokojné, možno v nich je dokonca istá dávka zadosťučinenia, ktoré avšak nebolo ničím opodstatnené. Sleduje, ako sa s pohármi vracia späť k nemu.* To by si mal, pochybujem, žeby si ju bola ochotná zobrať dobrovoľne. *Prenesie bez nejakého určitého tónu, zatiaľ čo pri Elijahových slovách, ktorými mu naznačoval, že je teraz na rade on, trochu spozornie a zoberie si pohár, ktorý mu podáva. Najskôr len nakloní hlavou do strany, ako mu dáva priestor, ktorý si vyžiadal, pričom trochu pevnejšie zovrie pohár a zahľadí sa na jeho hladinu, než s trochu uvoľnenejším výrazom na tvári počúva jeho slová. Poniekiaľ prekvapene podvihne obočím, nad novou správou o Finnovi, netušil, že je preč od matky a ani, že s ním Genevieve či Sophie niečo naplánovali, to bolo mimo jeho informácie, ale zároveň to bolo potešujúce, nakoľko to bol snáď ten najvhodnejší čas zájsť k matke na menší pokec. Elijah na ňom mohol vidieť, že v ňom táto správa zanechala značnú spokojnosť a potešenie, zároveň, že to počul práve teraz prvýkrát, a to od neho. Možno bolo nakoniec lepšie, ak si Elijaha držal po svojom boku, nakoľko preňho boli všetci nepriatelia, jeho brat to tak však nemal, to znamenalo, že ho doplní. Mierne našpúli perami a prižmúri očami, ako si uvedomuje, čo to vlastne znamená, Finn bol nateraz vonku z hry, podarilo sa im ho dostať, možno na to nebolo potrebné ani tak veľa, ako spojenie a plán, zaujímavé a zároveň vcelku rafinované. Na jeho tvári sa v ten moment mohlo zračiť niečo ako uznanie, ktoré trochu ustálo, keď si všimol bratov pohľad, ktorý akoby čakal presne na to. Nakloní hlavou do strany a podvihne obočím. Elijah mal rozhodne vlastnú predstavu o tom, čo s ich bratom urobiť, predstavu, ktorá sa mu z tých všetkých, čo mal sám, pozdávala azda najviac. Bolo to jednoducho geniálne kruté, chladnokrvné, bez milosti a bez hocijakého náznaku, že niekedy mali spoločnú krv, presne tak, ako to cítil. Bolo zvláštne niečo také počuť práve od neho, ale v túto chvíľu to mohol brať len ako holú skutočnosť, nenávisť ho celkom ovládla a on to vítal, tešil sa z toho. Zatiaľ však nič nehovorí, priam mlčí nechávajúc ho dopovedať celý plán, ktorý má  v hlave už očividne hodnú dobu. A potom to prišlo, zblúdilé teórie, ktoré naznačoval a mal aj on sám, predstavy, ktoré sa mu vkrádali do mysli a ktoré ho napĺňali odhodlaním. Bolo až zvláštne, ako v jednu chvíľu dokázali myslieť, úplne rovnako, bezprostredne na to isté, bez nejakých výčitiek či pochybností. Jeho tvár v tú chvíľu už nezdobí nič iné, ako bol krivý úškrn, ktorý mohol naznačovať len jednému, Elijahove slová boli aj jeho, boli skoro rajskou hudbou pre jeho uši. Keď Elijah nakoniec zostane mlčať a konečne sa pozrie od steny jeho smerom, nechá ho ešte vysloviť otázku, ktorá ho očividne zaujímala, ale akoby už ani nebola potrebná. Jeho oči sú upreté v tých jeho a kútiky jeho pier jemne pozdvihnuté v jeho myšlienkach.* No,...*Nakloní hlavou do strany a nepatrne pootvorí ústa otáčajúc hladinou nápoja v pohári.* Môžeme si hodiť mincou, ale myslím, že ničomu neublíži, ak poviem, že by som si neželal nič viac, ako to, že sa zničia navzájom. *Prenesie rozhodnutý, že práve toto bola vec, do ktorej by mal ísť.* Bol by v tom čert, aby niečo tak dobre znie, nevyšlo...Musí to vyjsť. *Poznamená následne bez hocijakých ďalších pochybností, pričom podvihne ruku s pohárom a rovnako ako Elijah si o tú jeho priťukne. Tvár mu stále zdobí poloúsmev, akoby tam v tejto chvíli ani nebolo miesto na nič iné. Po bratových slovách pohárom len mierne ešte raz podvihne, než si ho priloží pomaly k ústam a konečne sa napije. Na jazyku sa mu začne rozliehať horko-sladká chuť whisky, ktorú považoval jednoznačne za jednu z tých lepších, ktoré kedy pil. Trochu si oblizne pery, ako pohár zloží.* Vieš...Plány možno robia spojencov, ale nepriatelia...Tí vytvárajú aliancie. A my dvaja, brat môj...Aliancia sme. * Prenesie istý tým, čo hovorí, ako sa mu pohľad opäť trochu stiahne a on odstúpi od Elijaha niekam na bok, pozerajúc sa do priestoru jeho izby a znovu si prikladajúc whisky k ústam.* Dobrý výber, mimochodom...*Dodá, než už prázdny pohár položí na stolík s fľaškou, kde ho Elijah nalieval.*

*Velice velikým štěstím je, že upíři nedokážou vidět do mysli lidí ve svém okolí. Lidem ani nikomu dalšímu. Velkým štěstím je, že to nedokážou ani původní mezi sebou navzájem.
Kdyby věděl, co bylo Klausovým důvodem, mimo jiné, že mu dokázal odpustit jeho hříchy, že to udělal i proto, aby se mohli spojit proti matce, aby spolu mohli spolupracovat, byla by to pro něj krutá rána. To odpuštění mu hodně ulehčilo, velmi mu pomohlo. Kdyby, ale tušil, co se za ním skrývá, nemělo by pro něj takovou váhu. Bylo by to pro něj těžké, smířit se s tím. Jestliže si Klaus myslí, že by s ním nedokázal spolupracovat i přesto, navzdory všemu, co se mezi nimi stalo, i potom všem. Jako by nevěděl, že rodina a její ochrana před nebezpečím a klidně i před vlastními šílenými a zvrácenými členy Mikaelsonů, je pro něj přednější a důležitější, než jejich spor. Překousl by spolupráci i s nepřítelem, kdyby to bylo nezbytné. Naštěstí, ale sladká nevědomost zabrání komplikacím a on si tak může nadále vychutnávat ten pocit bratrova odpuštění. I když pozoruje téměř nepřetržitě Niklausovu tvář nemá tušení, co se mu honí hlavou, nemá tušení, o čem přemýšlí. Jeho pronikavý pohled, který tak často upírá k jeho tváři, není si jistý, proč tak činí, ale musejí se zaměřit na důležitější věci, než jsou oni dva a jejich vzájemné spory a smíření. Esther a Finn. Další z mnoha, kteří usilují o zničení téhle rodiny o zničení jejich štěstí a těch, kteří jim je dovedou vnést do jejich dlouhých životů. Přejdou plynule od jeho odpuštění k jejich zničení, k jejich likvidaci, která musí být tentokráte definitivní a nezvratitelná. S velikým sebezapřením poslouchá Klausovy úvahy a rozpravu na téma matka a její představy a názory. Její plány s touto rodinou. Ačkoliv jsou už dávno dospělí a samostatní, má pocit, že jim musí mluvit do jejich životů, kontrolovat je a řídit. Musí být po jejím. Jinou možnost ani nedává. Viděl a slyšel to od ní znovu a znovu, když za ním přišla. Poprvé i podruhé. Byla neústupná, neoblomná. Tvrdě si jde za svým. Nedává jim jinou možnost. Díky její taktice se jí nakonec podařilo přimět jej také na to kývnout. Díky tomu, že na to měl trochu více času a nebyl až pod takovým tlakem jako Kol. Ano, byl na tom hodně špatně, hlavně tehdy, když se probral po těch nočních můrách, co mu nasadila do hlavy a nevěděl na čem s Hayley je. Tehdy by jí patrně v té slabé chvilce odsouhlasil opravdu rád úplně všechno. Překonal to a pak když s něčím takovým, jako přijetí toho, co Esther nabízí začal počítat, vzal to v potaz, jako možnost, kterou nemůže vyloučit, chtěl, aby z toho mohl i sám těžit, aby to mohl využít pro její likvidaci. O její zničení, nikdy mu nešlo o nic jiného, než přijít na to, jak se zbavit Esther. Inspiroval se Kolem, dlouho nad tím přemýšlel. Bylo to tedy nakonec rozhodnutí, po hluboké rozvaze. Samozřejmě věděl, že je to pro něj obrovské riziko, kdyby něco nevyšlo. V tom nejhorším případě by se jednoho krásného dne mohl probudit v cizím těle, což by pro něj byla ta nejhorší varianta. I kdyby se tak přeci, jen stalo, nebylo by to pro něj více, než dočasný stav. Chtěl by zpátky to své, udělal by proto všechno. Připadalo mu to s Esther jako šachová partie. On udělal tah, který se mu vrátí a on ho bude moci využít ve svůj prospěch. V každém případě, ať už dříve nebo později. Přiměl Esther věřit, že je po jejím a dokonce z toho vytěžil pro sebe jisté výhody. Má od ní klid, nepronásleduje jej, nesnaží se ho dál ničit. Má od ní pokoj, má i čas, který díky dohodě s ní získal a může se soustředit na to, jak se jí zbavit. Tohle vše se mu honí hlavou, když nyní komunikuje s bratrem. Poslouchá jej a pak se mu svou strategii snaží naznačit. Kdyby ho bratr znal lépe, kdyby v něj měl tu důvěru, kterou potřebuje, ale kterou u něj nenachází. Za ta staletí ho to stále v některých chvílích mrzí. Nemusel by mu svou strategii vysvětlovat. Nemusel by mu k tomu říkat moc. Mohl by mu klidně říct, že matčinu nabídku přijal a Klaus by věděl, že to není nic více, než snaha udělat maximum v tom, aby ji mohli, co nejsnáze zničit. Takhle váhá a přemýšlí. Rozvažuje, jak to bratrovi říct, aby ho nezavrhnul, neodsoudil dříve, než mu všechno vysvětlí. Jako by se chystal ke skoku do hluboké vody, kdy bude muset zadržet dech na nějakou dobu, nadechne se, než začne Klause pomalu uvádět do svých rozhodnutí. Aby se mu pokusil připomenout jeho stálost a loajálnost po bratrově boku, znovu mu připomene, že by raději zemřel, než přijal matčinu nabídku. Má tím ovšem na mysli konečný výsledek - změnu těla. To, že jí na to kývnul, ještě neznamená, že k tomu musí bezprostředně dojít. Není si ovšem ani zdaleka jistý, že tohle Klaus vidí stejně. Pak mu řekne, jak matku i jejich staršího bratra vnímá, že je oba spravil o tom, jaký je jeho pohled na výměnu těl. Stále, ale nenachází v jeho očích něco, co by ho přimělo věřit, že mu Klaus rozumí, že ho chápe a nemusí tudíž mnoho vysvětlovat. Naopak, moc dobře vnímá, co se bratrovi zračí v pohledu, jak se mění výraz v jeho obličeji, jak sice začíná nejspíše chápat, kam s tím směřuje, ale podle sebe. To se mu nelíbí. Nepatrně, nesouhlasně se nad tím zamračí. Udělá přestávku, semkne rty pevněji k sobě, protáhne malinko do strany a s přivřenýma očima zavrtí nesouhlasně hlavou. Jako by mu dával mlčky najevo - Mýlíš se, bratře, křivdíš mi. Vypadá u toho lehce zklamaně, posmutněle. Na druhou stranu, ale i smířeně. Dnes se stal mezi nimi v jeho očích malý zázrak. Klaus mu odpustil a dal jim znovu šanci. Musí brát, co se mu nabízí. I díky tomu to snáší trpělivě. Má s Klausem dnes mnohem větší trpělivost a dá si s ním tu práci, aby se mu pokusil vysvětlit svůj postoj. Pokračuje proto dále, i když si Klaus neodpustí své poznámky, co před ním tají, že se mu to nelíbí a není to podle něj právě vhodné. Nechá ho říct, co chce a dál pokračuje podle toho, jak si to určil. Stále při tom doufá, že ho bratr nakonec pochopí a on si tak ušetří přesvědčování a ujišťování. Ať se snaží a pokouší se o to sebevíc, u Klause vnímá spíše opačný efekt a pomalu ztrácí odhodlání a chuť to dokončit. Přesto už mu toho moc nezbývá a tak to dokončí. Dokončí svou představu, jak přistupovat k Esther a k Finnovi. Pokud se jim budou vzpínat, odporovat, budou o to tvrději prosazovat to, co chtějí. Proč to neudělat cestou menšího odporu. V tom měl Kol pravdu. Nápady jejich mladšího bratra nejsou vždy nepoužitelné. Nakonec přeci, jen u Klause zaznamená jakýsi úspěch, když konečně pochopí a svými vlastními slovy popíše to, co se mu snaží říct. V očích se mu díky tomu objeví jakýsi náznak vítězství po těžké a náročné bitvě. Opadne z něj trochu napětí z obav, že to nevyjde a způsobí to mezi nimi další problémy. Zavrtí, ale hlavou, protože Klaus to neřekl zcela přesně.* Přimět ji věřit, že jsme ji přijali, Niklausi. *Opraví ho. Zvedne při tom ruku a zvedne ukazováček, jako by chtěl podotknout, jak důležitý rozdíl to je. Než může pokračovat, Klaus řekne své podezření nebo poznatek, který z toho pochopil. V tu chvíli mu z tváře opadne zbytek napětí, přestane se snažit nedat na sobě tuhle skutečnost, znát a nepatrně, souhlasně na bratrova slova kývne.* Ano, bratře. *Odpoví mu i slovně.* Bylo to hodně riskantní, za ní jít, já vím a uznávám to. *Pokračuje hned dál, než k tomu bude moct Klaus něco říct.* Doufal jsem, že z té návštěvy vytěžím maximum pro sebe. Uzavřel jsem s ní dohodu. Přestal jsem odmítat její nabídku. Získal jsem díky tomu čas, než k tomu nedej bože bude muset dojít. Do té doby ji musíme zabít. *Promlouvá k němu, je pořádně odhodlaný, zapálený do plánu, na který se dal. Dívá se Klausovi do očí. Jeho pohled je upřímný, pevný, když mluví o tom, proč a co udělal. Když se, jen zmiňuje o tom, že by to nemuselo vyjít podle jeho představ, v jeho očích je vidět ta hrůza, zhnusení a odpor, byť, jen z představy, že by musel tu výměnu doopravdy podstoupit. Je to pro něj něco nepředstavitelného. Pokud mu Klaus neuvěří a bude pochybovat o jeho slovech o jeho loajalitě k němu, k tomu, co musejí udělat, nemá ho už jak přesvědčit. Ne slovy. On se ani potom nevzdá, jen už nebude mluvit. Bude jednat tak, jak si předsevzal. Vždy a navždy, dnes, jako by svými slovy obnovil jejich dávnou přísahu, aby bratra ubezpečil, že to u něj trvá dál, i potom, co se vrátil z druhé strany, a že se u něj po téhle stránce vůbec nic nezměnilo. Nemůže proto, aby mu bratr věřil, aby stál o jeho spolupráci, udělat teď více.
Požádá ho, aby ho následoval dovnitř pokoje, kde z trezoru, ukrytým za jedním z obrazů, vytáhne kolík z bílého dubu. Přejde pak k bratrovi a i s tím, co mu chtěl už od jeho návratu mezi živé říct, a k čemu mu nedal možnost, ho bratrovi předá do opatrování. Skutečně je neochvějně přesvědčený, že nikdo lepší, než jeho bratr, kdo by kolík mohl skrýt a chránit tak před jejich nepřáteli, neexistuje. Během toho od něj Klaus uslyší něco, co možná neočekával, že by bylo možné. Vždy mohl cítit, jak hodně pro něho znamená, ale nikdy mu to nedával nijak extra najevo. Ne, že by nechtěl, jen měl vždy dojem, že to jeho bratrovi moc nedává, jako by pro něj taková a podobná slova neznamenala tolik, kolik naznačovala. Nejspíše by mu to, jen tak za běžných okolností ani neříkal. To, ale ještě nevěděl, co jim osud postaví do cesty. To období, kdy žil s tím, že o bratra přišel, změnilo v něm hodně věcí a tohle je jednou z nich. Přehodnotil v sobě skutečnost jestli má nebo nemá smysl Klausovi něco hlubšího říkat a odhalovat mu tak své nitro více, než je potřeba. Když tehdy litoval svých posledních slov, která od něj Niklaus tehdy na hřbitově slyšel, protože pak byl pryč. Poučil se z toho a zařídil se do budoucna. Když Klausovi říká, jak moc je pro něj jako jeho bratr důležitý, dívá se mu zpříma do očí. Sám také u něj vidí ty reakce, které by rád. Rozhodně v téhle chvíli těch slov nelituje. Poví mu všechno. Nechce si to tentokrát nechávat pro sebe. Bratrův návrat, je to jejich druhá šance a on jí chce využít, co nejlépe. Jeho nejhezčí odměnou mu je bratrův úsměv. Není velký, ale je v něm upřímnost. Skutečně ho dokázal tím, co řekl u něj vyvolat. Napadne ho, jak by to mezi nimi bylo, kdyby tohle mohl říct při první setkání, jestli by tím u Klause něco změnil. Je to už pryč, nevrátí to. Může se jen dohadovat. Samozřejmě je rád za to, že mu to může říct teď. Za bratrovu reakci mu to opravdu stálo. Bratrův úsměv zmizí stejně rychle, jako se objeví. Nejspíše nechce, aby ho na jeho tváři mohl někdo zahlednout. On si tohle, ale bude dlouho pamatovat.
Následně od Klause slyšel jakési uznání o jeho vytrvalosti a snaze být mu po ruce, za všech okolností se mu snažit pomoci a vyřešit problémy, které sužovaly jejich rodinu, je samotné. Tenhle den je plný malých zázraků a neuvěřitelných událostí. Slyšet od bratra, že si je rovněž vědomý toho, o co on po celý čas usiluje je velmi hezké, velmi příjemné, povzbuzující a pobízející k tomu, aby to přeci, jen nevzdával, když to není mezi nimi právě růžové. Tisíc let je opravdu dlouhá doba a oni ji až na pár klopýtnutí, jak jinak to nazvat, zvládají velmi dobře. Samozřejmě chce Klausovi stát po boku a pomáhat mu. Přesto i přes toto předsevzetí došlo až na to, že stáli proti sobě a stačilo opravdu tak málo. Jedna nepravda, jeden klam, který od něj slyšel a usiloval o jeho život. Byla to otázka jedné krátké chvíle a Klausův život tehdy v Mystic Falls mohl skončit, kdyby on byl rychlejší, nebo bratr zaváhal. Dnes, když si na to vzpomene, jakmile Klaus vzpomene jeho loajálnost, nemůže proto, než pochybovat, protože tuší, jak málo stačí, aby mohlo být všechno jinak. I proto ho bratr svými slovy potěší, ale i tak zůstává střízlivý, nohama na zemi. Chce jeho důvěru, ale vše by mělo mít jisté hranice. Nesmí ta důvěra být slepá. Toho se, ale u bratra neobává. Nijak dlouho se u toho nezdržuje. Řekl, co potřeboval, předal při tom Klausovi, co chtěl.
Mohli se vrátit k problému číslo jedna téhle rodiny. Měl konečně možnost ho s bratrem probrat a pokusit se najít řešení. Pokud možno takové, které ten problém jednou provždy a trvale odstraní. Chce, aby Klaus hned od začátku věděl, jak se na to dívá. Chtěl mu dát najevo, že nad bratrem definitivně zlomil hůl, protože se momentálně nacházejí v situaci, kdy nic jiného není přijatelné. Žádné další šance, snaha o urovnání. Ne tohle skončilo. Podle všeho, už nejspíše v tomhle městě neexistuje nikdo, kdo by mu to chtěl rozmlouvat. Sophie i Genevieve, jedna jako druhá se samy podílely na jeho únosu a nyní ho drží pod zámkem a vybíjejí si na něm jeho předchozí chování. I on díky tomu cítí jisté zadostiučinění. Vidí při svých slovech na Klausově tváři jeho reakci. Samozřejmě, že je na vrcholu blaha, jestliže od něj slyší to, co on sám říkal už tak dávno před tím a on se Klause snažil přesvědčit o tom, aby dali Finnovi šanci. Bohužel se zmýlil a Niklaus měl pravdu a nyní si to patřičně užívá a vychutnává. Co s tím může dělat, nic. Nechá ho si užívat a více se soustředí na svou zlost k bratrovi i matce. Chce ho využít k tomu, aby se jich konečně zbavili. Vymyslet k jejich likvidaci co nejúčelnější plán. Když uslyší od Klause, že je za to snad Finnovi vděčný, že jej obrátil proti sobě, dost nelibě až nevěřícně se na něj zamračí. Dokáže přiznat svou chybu, a částečně to i teď před Klausem udělal. Tohle už mu přijde, ale hodně tvrdé. Možná, jen proto, že je jejich smíření tak čerstvé se přeci, jen drží trochu zpátky. Chvíli na Klause nevěřícně hledí, ale než stačí trochu vychladnout, Klaus pokračuje. Semkne pevněji rty k sobě, aby odolal pokušení něco říct.* Zdá se, že si to opravdu užíváš, bratře. *Neovládne se nakonec a přeci, jen se k tomu vyjádří. Naštěstí je to hodně mírné. Nemůže mu na druhou stranu oponovat, protože to, co říká je pravda. Na Finna změnil názor vzhůru nohama. Zdá se že svým zápalem plným nenávisti k Finnovi vzbudil bratrovu zvědavost více, než by chtěl. Když se ho zeptá, co provedl, hned se zklidní, protože by to raději nerozebíral. Nechce se mu být konkrétním, ale když vidí Klausův výraz, tak vzdá všechny pokusy se tomu vyhnout.* Viděl jsem na vlastní oči, čeho je schopen, jen aby dosáhl s matkou svého. Překročil tím hranici, ze které není návratu. Teď to byla Genevieve. Postarám se o to, aby se něco takového znovu nemohlo opakovat. Už jenom při té představě, koho by si vybrali s matkou příště, aby přiměli změnit názor někoho dalšího z těch, kteří jim odporují. *Odpoví Klausovi na jeho otázku, ale nechce to moc rozebírat. Poví to nejstručněji, jak jen to je možné. Rozebírat, proč chce Finna tak hrozně vidět mrtvého, mu přijde k ničemu. Důležitější je vymyslet, jak se jich jednou pro vždy zbavit. Během své odpovědi bratra sleduje, aby mu neušla reakce na to, co řekl. Niklaus si ho přestane vychutnávat a zaměří se také konečně na něco, co mu přijde důležitější, pro jejich záměry. Poslechne si jej, ale nesouhlasně se zamračí, protože on nesouhlasí s tím, že je Finn, jen poskok. V jeho očích už tuhle roli opustil. A pokud se plete, tak je to poskok, který si svou roli náležitě užívá.* Tenhle "poskok" si to, co dělá, docela užívá. *Ušklíbne se a slovo poskok pronese značně znechuceně s opovržením. Když se zhruba dohodnou na způsobu usmrcení jejich matky, uzná to za vhodné malé oslavy. Přejde ke svému barovému stolku a naplní dvě sklenice jednou z těch lepších a kvalitnějších whisky, které ve svém pokoji má. Mezitím poslouchá Klausovu spokojenost s průběhem domluvy a tím, že se společně na něčem takovém dokážou dohodnout. Přemýšlí při tom, jak svou roli v tom dotáhnout k dokonalosti, jak dát matce jeho krev a následně ji nechat zemřít. Na jeho rtech se během toho objeví nepatrný úsměv. Napadne jej, že jí o tom neřekne ani pak, když se jí napije. Zabije ji a bude si libovat v její nevědomosti, protože na to, že v sobě měla před smrtí upíří krev přijde až tehdy, když se probere. Hodně nad tím dál přemýšlí. Mezitím poví bratrovi o tom, že je Finn už nějakou dobu ze hry, protože ho Sophie a Genevieve drží pod zámkem. Hayley z toho vynechává. Tohle by Klausovi měla asi říct ona. Pozoruje ho samolibě, protože si je vědomý, že tahle informace je velmi cenná a Klaus by ji patrně neměl jak zjistit. Užívá si následně bratrovu reakci. Jeho překvapení a následná spokojenost jsou ta pravá voda na jeho mlýn a působí mu nemalé uspokojení. Opravdu se mu tahle chvíle povedla. Zatímco se Klaus kochá tím, co právě zjistil o Finnovi on se kochá tím, jaký bude Finnův konec a samozřejmě se nezapomene se svou představou Klausovi zmínit. Jelikož už mu to v hlavě klíčí nějakou dobu má to dobře promyšlené a nyní to, jen propojí s bratrovou představou matčiny smrti. Předestře mu, co pro Finna má a za pochodu k tomu připojí i matčin konec a spojí to v jedno. Možné varianty vyjmenuje Klausovi a neví, který možný konec se mu zamlouvá lépe. Bude to pro ně oba dokonalý konec i s tím, co mu bude předcházet. Donese bratrovi jeho drink, zeptá se ho na názor a sám navrhne přípitek na tuhle chvíli. Mírně cinkne o bratrovu skleničku pozvedne sklenici a pak se napije. Vypije zhruba polovinu. Sklenici se zbytkem spustí níže. Poslechne si bratra a spokojeně se usmívá. Během toho neustále bilancuje a je na něm vidět, jak promýšlí některé varianty a možnosti.* Víš, bratře, myslím si, že nebude na škodu, pokud tohle naše smíření necháme ještě chvíli přede všemi v tajnosti. Hlavně před matkou. *Poznamená a je vidět, jak mu to v očích jiskří vychytralostí a hlavně je vidět, že ho něco napadlo a už teď se mu to zamlouvá natolik, že si nemůže pomoct.* Co oči nevidí, srdce nebolí. Nejspíše by se jí nelíbilo, že se nám to podařilo urovnat, že to, co si pro mě připravila s jakýmsi záměrem se jí nedaří dotáhnout do konce. *Pokračuje. Otočí hlavu někam před sebe a upře pohled do prázdna.* Myslím, že bych měl matce nabídnout pomoc, teď, když je sama. *Začne promlouvat polohlasně, jako by byl v pokoji sám a patřilo to k sobě. Vypadá teď opravdu velmi přesvědčivě, a že svá slova myslí vážně.* Chudák můj starší bratr. Měl bych jí ho pomoct najít. A také, pokusit se přesvědčit svou sestru, že to, co pro nás naše matka chce, je to nejlepší. *Povídá dál, zní stále přesvědčivěji a odhodlaněji. Lze v tuhle chvíli, jen těžko odhadnout, jestli to myslí doopravdy vážně. Vypadá teď lehce vyšinutý, mimo.* Měl bych matce navrhnout večeři, kde by se mohla pokusit přesvědčit Rebekah po dobrém. Dobré jídlo, uvolněná atmosféra, pití... *Plánuje naprosto beze studu, přímo před bratrem svou strategii. Stále vypadá, že je mimo. Ve chvíli, kdy zmíní pití, se ale na něj podívá a v tu chvíli vůbec nevypadá, že by byl mimo nebo vyšinutý. To, jak se mu při tom zablýskne v očích, jen podtrhne, že to vše, jen předstírá, aby byl před matkou důvěryhodný.* Udržet rodinu pohromadě, o to mi šlo vždycky především, ne? *Zeptá se Klause s tázavým pohledem, jestli je pro něj ta šaráda pro matku dostatečně přesvědčivá.* Co kdyby si se o tom "náhodou" dozvěděl a přišel na ni říct svůj názor, bratře? Podiskutovat s matkou? *Pokračuje v plánu a dává mu jasně najevo, jak si představuje průběh.* Ale ne dříve, než si otevřeme víno a vypijeme pár skleniček... *Zdůrazní opět pití, jako by to bylo to, nejdůležitější, co na té večeři bude. Vypije zbytek sklenice a tázavě se na Niklause podívá.*

*Netuší, zda žije teď v noční můře ze které není schopná se probudit a nebo jestli je opravdu krutá realita. Jako kdyby se jí teď život vysmíval do obličeje, každá její snaha pokusit se o něco byla rozpadnutá na milion kousíčků, naprosto roztříštěná jako sklo, které rozbijete a v těch malinkatých střípcích se odráží všechna vaše minulost, všechna vaše bolest a vy víte, že složit to všechno dohromady bude trvat dlouho dobu a jestli vůbec to bude možné. Její duše je rozpolcená na několik kusů, které nechce složit dohromady, protože k tomu ztratila jediný možný důvod, jedinou víru. Vše, co chtěla a pro co bojovala byla její dcera. Jenomže vše o co se pokusila selhalo stejně tak rychle, jako když zapálíte papír a jen sleduje jak plameny sežehnou všechno a nezbyde nic, než jen popel, který rozfouká vítr. Právě teď žije v naprosté temnotě. Sedí ve vyschlé studně na zemi, která je pokrytá špínou a ona není schopná se zvednout, protože každý její kousek naděje na zvednutí byl proměněn v prach, který pokrývá každou část jejího těla. Usazenina, které se snad už nikdy nezbaví. Ztráta její dcery se drží na samotném vrcholu její bezradnosti, její bolesti a smutku. Ale nebyla to jediná věc, která ji pomohla dopadnout až na samotné dno. Rozchod s Elijahem byla jedna z věcí, která ji bude vždycky tížit, protože ty city k němu nezkryje. Nikdy ji nebude lhostejný, nikdy se nepřestane o něj starat. Stalo se toho mezi nimi tolik a teď jsou od sebe, jako kdyby si najednou byli úplně cizí a i když to tak vypadá, že se o něj už dále nezajímá...no, není tomu tak. Jen to takhle mělo být, pravděpodobně nikdy neměli být spolu. Není si jistá, zda by se to ještě někdy mohlo vrátit do doby, kdy byli po svém boku opravdu šťastní, protože vždy tam bude fakt, že se rozhodla provdat za jiné muže a jeho nechala jít. A Jackson? To je další etapa, která ji zlomila. Nejdříve měla být svatba, vlastně už to všechno bylo naplánované až do okamžiku, kdy se všechno rozplynulo a nezbylo z toho nic. Nic pro ni, ale jiná osoba z toho vytěžila všechno. Její jediná pojistka k tomu jak si usmířit vlkodlaky a získat si je zmizela. Díky nim se měla Hope vrátit domů a místo toho, aby byla s ní je stále s adoptivní rodinou a jí to neskutečně drásá nervy, protože tak přichází o všechno. O její první slova, kroky o to jak každým dnem roste. Vlkodlaci ji zavrhli, jako kdyby byla nějaký odpad, který musí být vyvezen na skládku a shnít tam. Jako kdyby byla šváb, kterého musejí rychle zašlápnout a nebo vyhnat. Vůbec nezáleží na tom, že je Labonair, že je stále srdcem a jednou částí vlkodlak, který patří do smečky a že je další Alfa. Jak jí tohle jenom mohli vlkodlaci udělat za to všechno, co pro ně ona obětovala? Dala jim svobodu, bránila každého z nich a chtěla je sjednotit. Nikdy by na ně nedala dopustit a teď? Teď je to někde v zapomnění. Jako kdyby něco vzal kouzlenou hůlku a ze stránky knih smazal všechno, co jim dala, co pro ně chtěla. Místo toho ji vyhnali an ašli si šamanku, která k nim ani nepatří a nikdy nestála o to k nim patřit. A ještě má Jackson tu drzost ji pozvat na svatbu na které měla být ona ta ve svatebních šatech, kdy se měly její schopnosti přemístit i k ostatním, kdy se měla stát úplnou členkou, tak jak to mělo být dáno. A teď? Nemá nic. Jen láhev skotské, kterou ukradla Klausovi z baru a kterou stejně on nikdy postrádat nebude. Sedí v jeho pracovně v křesle. Pravá ruka svírá jednu ze sklenic ve které je jistá dávka alkoholu, která ji alespoň na chvíli otupuje mysl, která tak či tak nechce přestat pracovat. Na podlaze se válí několik střepů z předešlých sklenic jak ve svých myšlenkách bloudí k místům, které jsou velmi citlivé a ona svým vztekem a bolestí v ruce přímo drtí sklo. Několik kapek krve už zasychá na podlaze a možná ji tím i poškozuje. Jako kdyby na tom snad záleželo...na takových malichernostech. Pozvedne sklenici ke rtům a dopije poslední zbytek skotské, co měla ve sklenici, přičemž se hned natáhne po láhvi a znovu si nalije určitou dávku. Polovina z láhve už je pryč a její dech je už kompletně nasáknutý alkoholem. Po většinu času se v sídle ani nezdržuje, jelikož se chce všem členům vyhnout. Ať už je to Elijah, Klaus, Rebekah a nebo Alisea se kterou tak nějak jedinou udržuje nějaký kontakt a to hlavně, když jde o hlídání její dcery Nikol. Což ji vlastně nedělá žádný problém, jelikož jí to alespoň na chvíli odtrhne od všech starostí, ale zároveň jí to připomíná jak moc jí Hope chybí a jak chce svou malou holčičku už mít u sebe. Měla by se sejít s Klausem, měla by s ním probrat určité věci, ale proč by za ním ona chodila, když není v jeho zájmu přijít za ní? Z nich dvou je to ona, kdo měl plán, kdo už skoro dostal jejich dceru nazpět domů. Kdyby nebylo Nailah, tak by pravděpodobně toho dosáhla, zatímco on je někde zalezlý a jenom přemýšlí o tom jak odstranit jejich zpropadenou matku ze světa. Dalo by se říct, že má na jednu stranu na něj vztek a na druhou stranu jí je lhostejný. Ovšem měli by spolupracovat jako rodiče, vždyť pořád mají ten stejný cíl a nebo nemají? Co když už tomu tak není? Klaus si žije svoje...možná mu už na návratu Hope nezáleží, protože tomu ani nic nenasvědčuje. Když tak nad tím uvažuje, tak co ji tady drží? Co ji drží zpět od toho, aby si právě teď nesbalila všechny věci a neodjela pro svou dceru, kterou by vzala a vychovala ji? Dokáže ji ochránit. Ví, že by to dokázala.
Z jejího přemýšlení ji vytrhne zvuk telefonu a mírně sebou cukne. Nečekala žádný hovor, protože v posledních týdnech není s nikým opravdu v kontaktu. Poposedne si a vytáhne si z kapsy kalhot mobil. Podívá se na displej a s povzdechem sleduje jméno „Genevieve“. Nemá chuť s ní hovořit a vlastně ani neví, proč přesně ji volá. Nechává to zvonit, jako kdyby to prostě nehodlala zvednout a ať to spadne do hlasovky. Co jí je po tom? Nakonec po několikátém zazvonění hovor přijme a přiloží si mobil k uchu.* Děje se něco? *Řekne ještě dříve, než stačí Gen promluvit. Její hlas je tichý, mírně otrávený. Znovu si přiloží sklenici ke rtůma zaposlouchá se do hlasu Gen při kterém znejistí po pár jejich slovech. Nakrčí tak obočí a a přinutí se zvednout na nohy, přičemž začne přecházet po místnosti sem a tam.* Alisea? *Řekne nevěřícně její jméno. A potom jí dojde, proč chtěla Nikol hlídat. Neptala se, kam jde a co bude dělat bylo jí to jedno, ale teď se všechno mění.* Vydrž vteřinku. *Oddělá si mobil od ucha a v tu chvíli se zaposlouchá. Jakmile Finna vyhledá, tak zatne čelist. Přeci jenom se potřebuje přesvědčit, že je to opravdu on a tak se přesune upíří rychlostí ke dveřím. Otevře dveře do pokoje a nahlédne dovnitř, přičemž hned zahlédne Finna. Zavře rychle opět dveře, poodstoupí od nich a znovu si přiloží mobil k uchu.* Ano...je tady. Nechápu jak jsem ten smrad nemohla cítit už předtím. *Rozejde se po chodbě směrem k pracovně.* Bohužel hlavu Alisee utrhnout nemohu, ale možná bych jí mohla dát malé varování. Co jí to vůbec napadlo? *Odfrkne si nad tím.* Mám ho přivést zpět? Protože zrovna v sídle nikdo není a je k tomu velmi dobrá příležitost. *Zastaví se na jednom schodu a položí si ruku na zábradlí. Vyčkává na odpověď Gen.*

*Laická až sladko-horká nevedomosť,  prostých pár slov, niekoľko úzko spätých pohľadov. V jeho očiach žiadna chyba. V jeho mysli žiadny varovný signál, nič, čoby mu naznačilo nesprávnosť, chybnosť. Akoby mal pred sebou obrovský sud, ktorý stále napĺňa a napĺňa, skoro sa nestarajúc či úplnou a neskrývanou pravdou alebo len jej odleskami. Človek predsa vždy môže mať dva dôvody, prečo koná tak, ako si to zaumieni, a on nebol človek. Mohol dnes zaujať množstvo stanovísk, ktoré by mu nijako nepomohli, alebo to jedno správne, ktoré v skrytom prepočutí a v kútiku mysle stále brnká na struny. Ale len v jeho hlave, len v jeho myšlienkach, ktoré sa ku Elijahovi nemali ako dostať. Lepšie preňho, lepšie pre oboch, ak nevedel, čo presne sa v nich skrýva, nakoľko mu tú spokojnosť dožičil rád, i keď nebola úprimná. Otázkou bolo len – musela byť? Zdanlivo. A zdanie môže  ľahko klamať, je to tá najbežnejšia vec, ktorú toto „slovo“ nesie. Nejakú skrytú realitu, ktorá nevyjde na povrch, až kým ju niekto neodhalí, až kým jej niekto nepomôže. Pre jeho šťastie tomu tak nebude dnes a je presvedčený, že ani najbližšiu dobu. Možno nikdy a možno raz predsa. O túto otázku sa už však nezaujímal, nepýtal sa ju. Nespravodlivé? Je tu možnosť, žeby si to tak jeho brat mohol vysvetliť, ale čo v tieto dni nebolo? Celým mestom, všetkým navôkol sa niesla táto vlna a najskôr ako jediná bola plná reality. Ó, zakrič pravdou toho, kto nepozná pokoja. Kde je v tom pointa? Najskôr len vo vnemoch autora. Zvláštne, kritické, prevratné, možno trochu tragické porozumeniu. A potom prišla iná téma. Tá, čo sa skrývala pod písmenom „m“, ženou, ktorú kedysi nazývali práve tak, ako dnes už len s jedom vypúšťajú z úst. Matka, ich matka, ktorá ich vychovala, ktorá im zdanlivo dala to najdôležitejšie, ktorá ich milovala a chcela chrániť a preto z nich urobila to, čo dnes nazýva monštrami svojej tvorby. Na jednu stranu smutné, ako časť zo starých balád, na jednu stranu až nebezpečne reálne a on si bol istý, že všetka jej pravda už skoro pominie a nahradí ju tá jeho, pretože nemohla ma slová, ktorými by sa pred ním obhájila, pretože nemohla mať dôvody, prečo urobila, čo urobila. Aspoň v jeho očiach nikdy dostatočné nebudú, akoby krv bola voda a popol len prach. Pomaly zapaľovala aj tie posledné trosky, ktoré z ich rodiny zostali celé a ktoré sa rozsypávali priamo v jej rukách a pod jeho nohami, akoby to najlepšie, čo mohol urobiť je chytiť dýku. Činnosť, ktorú vedel perfektne a ktorá vždy zabrala aspoň na niekoľko rokov, možno aj storočí. Esther chcela zničiť všetko, čo mu zostalo, každý jeden jasnejší deň, každú vec, ktorá bola vyššie ako zloba, nenávisť a hnev. V tomto prípade tu bola len jedna možnosť, jedna správna voľba, ktorú mohli učiniť. Akoby na revanš, akoby pomstou za každú jednu sekundu jej stáleho bytia, zničiť všetko, čo zostalo jej. To ho privádza až k ich bratovi. Finn, krátke a pritom tak ťažkopádne meno, priam mu tuhlo na jazyku, akoby sa ho snažil vysloviť, ale na niečo tak pochabé nemal práve chuť.  Jeho myseľ bola zapadnuté v horúcom ožiari, jeho slová rozhorčeným tónom dávali najavo jeho postrehy nad situáciou, v ktorej boli. O ich matke, o ich súrodencoch, ktorý akoby zabúdali, že proti niekomu stoja, že primajú ponuku niekoho, kto ich chcel všetkých zabiť. Akoby na tom viac nezáležalo, akoby všetko bolo odpustené a dávno zabudnuté a najlepšie, čo mohli urobiť, jej skočiť jej priamo do hrsti veselo s novým začiatkom, možno aj životom niekoho iného. Ich matka mala jasné predstavy o tom, čo je správne, ako budú jej deti pokračovať vo svojej ceste. Jemu však slovo „správne“ nič nehovorilo. Nikdy sa s ňou nezhodne, ich pravda sa rozchádza a bude sa rozchádzať, až kým ju nezabijú, až kým jej nezoberú aj to posledné, čo jej zostalo a to je najskôr zdanlivá ilúzia, ktorú o sebe má.
Elijah nemohol v túto chvíľu nič iné, než počúvať jeho slová, nechať ich plynúť do zvukov z ulice, ktorá sa tiahla pod balkónom, na ktorom stáli. Prosté, jednoduché, patrná tiaž plynúca z každej hlásky. Zvraštená tvár, sekundami chuť zaťať zuby, prsty zarývajúce sa do dlaní, hystéria uprostred toho všetkého. Zvláštny pohľad na život, divné predstavy vytvárajúce sa v mysli, chrapot v dychu. Hovoril o súrodencoch, akoby ich predom odcudzoval za rozhodnutia, ktoré už vykonali, alebo ktoré ešte len vykonajú, nevedel však, že pred ním stojí jeden z nich. Jeden z tých, ktorý by ho v jeho očiach zradili a súhlasili s matkou. To bola najhoršia vec, ktorej sa mohli v jeho očiach práve teraz dopustiť – nestáť proti nej. Nepotreboval ich na svojej strane, ale pokiaľ boli na tej jej, boli to nepriatelia. Bohužiaľ, práve nemohol čítať myšlienky svojho brata, nemohol si domyslieť, že za tým stojí niečo viac, ako slepá ponuka, s ktorou sa stotožnil a nebol si istý, či by to videl, aj keby sa snažil. Zlosť mu často zatemnila myseľ a paranoja? Tá stúpala v každej časti jeho tela, cez nervy do rúk, rozožierala mu končeky prstov, akoby boli z papiera. Nevidel v tom žiadne výhody, naopak od Elijaha. Podlé a čiastočne zvrátené. A kde bolo ťaženie, kde bola jeho výhra? Stratila sa počas hľadania svojej cesty. Niekde v špine všetkého, čo sa mu zosypávalo na plecia. Vyrovnaný pohľad, vážnosť vpísaná v očiach, poniekiaľ divná spokojnosť so samým sebou. Žeby mu niečo ušlo? Jeho brat sa zdal byť manipulatívnejší, než obvykle. Hútavý, až zanietený výraz pre vec, možno plán rodiaci sa niekde v hlave na svojich počiatkoch. Mohol mu naznačovať, čo len chcel, mohol mu vmietať priamo do tváre svoje nápady, svoje stratégie, ktoré by ich mali dostať presne tam, kde chcú, ale jemu stačilo len tých pár slov, jedna veta, ktorú už akoby videl lietať nad povetrím. Pred niekoľkými storočiami by to bolo všetko inak, dôveroval by jeho slovám, mal by v nich pochopenie, aspoň by sa ho snažil nájsť, vedel by, že všetko, čo urobí, vedie len k ich spoločnému cieľu, toto storočie, túto dobu, v ňom však takú dôveru nemal. A potom všetkom si už ani nebol istý, či ho stále pozná, pretože to bol jeho brat, ale predsa len iný, poznačený spŕškou udalostí. Jeho paranoja mu nedovolila, aby si bol niekým istým, nemôže si dovoliť byť tak naivný, nemôže si dovoliť nechať svojich súrodencov, aby mu zatemnili úsudok, nejakými rečami, nejakými planými sľubmi, ani keby ich mal sám všetkých podraziť, ani keby im mal všetkým ublížiť. Stále mal svoje bariéry, stále mal svoje hranice a nech mu svoje rozvahy začal Elijah vysvetľovať už kvôli čomukoľvek, nemohol vedieť, že sú do bodky naozaj pravdivé. Práve preto ho nechal hovoriť. Prižmúrené oči, nepatrná neistota v pohľade, zaujatosť vpísaná na tvári, pery zopnuté pevne k sebe, akoby sa už nikdy nemali rozdeliť, sánka mierne zovretá. Boli to jeho rozhodnutia, do ktorých mu mohol hovoriť, ale nebol si istý, že mal chuť. Už dávno vedel, kam tým smeruje, tie otázky v očiach, zvláštny pohľad, akoby váhajúci – skočiť alebo neskočiť? Akoby za každou vetou nasledovalo nejaké „ale“, mal pocit, že mu z jeho slov za chvíľu vybuchne hlava, dôjde všetka trpezlivosť a jeho ústa sa rozdelia akosi samé. Nech to jeho brat videl už akokoľvek, nemal jeho oči a už vôbec nie jeho domnienky. Bol snáď posledný súrodenec, ktorý tu pred ním ešte stál, a aj ten by nebol nič iné, než zradca, možno nepriateľ. Akoby s tým mohol vyjednať? Ústa povedia jednu vec, myseľ myslí a pozná druhú, bolo to zvláštne, ako krásne sa dokážu doplňovať, aj keď úplná pravda nikdy nevyjde na svetlo sveta hneď a jednoducho. Sťa by z jeho výrazu niečo Elijah vyčítal, až do morku kostí mu preniká jeho zamračenie, možno trpké sklamanie vyryté na čele. Chcel snáď, aby pochopil jeho slová? Urobil to, ale svojím spôsobom. Prečo by mu mal niečo uľahčovať? To on urobil svoje rozhodnutie, on splietal vlastné plány, ktoré mohli byť pokojne niečím zavádzajúcim. Mierne podvihne obočím a nakloní hlavou do strany, ako ho sleduje. Stačilo mu snáď pokrútiť hlavou, a to mal byť jeho dôkaz? Možno mal pravdu, možno mu naozaj krivdí a všetko, čo robí, robí kvôli zničeniu ich matky, nič viac a nič menej. Nemohol od neho ale očakávať, že mu dá svoju plnú dôveru, ak mu nepovie všetko a on niečo zamlčiava. Vedel, že áno, vedeli to oni obaja. A do tej doby, sa s tým môže jedine zmieriť, nepotreboval plané slová ani prísľuby, tie už preňho dávno stratili svoju váhu. Dával mu však šancu, celkom novú a skoro celkom čistú, dokázať, že je stále jeho krvou, jeho bratom a že nestojí nikde inde, než po jeho boku, nechal ho si vybrať a podľa jeho slov usúdil, že si vybral jeho. Práve preto ho posúril, práve preto by mu nedal pokoj, až kým by nevyšiel s celou pravdou von, nemôže pred ním niečo tajiť, nie ak ten, kto stojí proti nim, je ich matka. Nech sa už Elijah snažil o čokoľvek, mal pocit, že to naňho má presne opačný účinok. Kamenný výraz na tvári, nie práve príjemný pohľad upretý priamo do bratových očí, pery zomknuté k sebe, jazyk medzi zubami. Samozrejme, jeho slová sa mu páčili, boli hudbou, už len ich predstavy, ich naplnenie ešte hlasnejšou a výraznejšou, ale nemohol si pomôcť od hlavnej myšlienky toho všetkého. Jeho výraz sa o niečo uvoľní, stále však zostáva mierne napätý, akoby bol ohľadom niečoho kuriózny, či mal na jazyku niečo, čo zatiaľ nepovie. Nepatrne našpúli pery a zovrie sánku, ako k Elijahovi zo zeme zdvihne pohľad a prakticky prenesie všetko, čo povedal, v skratke. Akoby to potreboval znovu počuť, aby si z toho mohol urobiť nejaký, hocijaký záver. Po jeho slovách krátko vydýchne, než nepatrne podvihne jedným kútikom úst, akoby v krátkom úškľabku, krivom pousmiatí nad preňho nie práve dôležitou skutočnosťou.* Jedinou otázkou je, či bude dostatočne naivná, aby tomu uverila a či budeš dostatočne presvedčivý a necháš ju v tom bez pochybností, Elijah. *Možno si myslel, že ak ju prijal, tak ju presvedčil, ale Esther mohla byť už hocijaká, nikdy nebola slepá, mohla byť dokonca paranoidná rovnako ako on, aspoň z istej časti. Nech sa už pokúsia o hocičo, budú musieť preto rátať s každou možnosťou, ktorú im ich matka prichystá. Bolo mu už samozrejme jasné, že Elijah nehovoril v budúcom čase, že nehútal – „čo ak by...“ Prenášal mu to tu, ako dávno rozhodnutú a jasnú vec, ako rozhodnutie, ktoré už urobil a práve teraz mu len vykresľoval svoje dôvody a výhody, ktoré z toho plynuli. Akoby mu tými niekoľkými slovami opadlo z tváre všetko napätie a bratov výraz aj črty sa do čista uvoľnia. Pomaly odvráti tvár, ako mu na ne kývne hlavou, nepotreboval už počuť nič, urobil si vlastné závery, ktoré sa zatiaľ celkom trhali. Na jednu stranu to bol dobrý plán, stačilo ho len doplniť, na druhú si nemohol byť istý ničím, už ani pri svojich súrodencoch. Len hľadí niekam do strany, jeho výraz je pevný, zomknutý, nič neprezrádza, nič nezatajuje. Áno, to mal pravdu, bolo to riskantné, bolo to viac než to, ak sa vybral za ich matkou a povedal jej, že ju príma, že si zoberie nové telo, podobne, ako ostatní z nich. Už však stihol pochopiť, že v tom bolo viac, než to, aj keď plán mohol vzniknúť až potom, a to by znamenalo, že Elijah jednoducho pripustil aj inú možnosť.* Takže si po prijatí jej ponuky koniec koncov počítal aj s tým, že ťa skôr či neskôr prehodí do viac ľudského tela a ty budeš môcť začať svoj nový nepôvodný život. *Uškrnie sa nad tým trpko a poniekiaľ ledabolo prejde niekoľko krokov okolo neho do strany.* Už nám najskôr nezostáva nič iné. Získal si čas...A zároveň nie, Elijah. *Vydýchne sťažka, pričom k nemu od priestoru premiestni pohľad a nakoniec spojí pery pevne k sebe. Bratov pohľad bol pevný, odhodlaný, nič teraz nebolo dôležitejšie, ako zbaviť sa ich matky, ani pre jedného z nich. Samozrejme si všimne to zhnusenie a odpor voči tomu, žeby táto posledná alternatíva, tá posledná možnosť, ktorú by chcel, prešla v realitu. Mohlo sa stať čokoľvek, ich matka mohla naplánovať čokoľvek a mohlo sa to krásne krížiť s jeho plánom, prijal jej ponuku, a to znamenalo, že nebolo úniku. Nepochyboval o tom, žeby sa jeho brat nechcel vzdať svojho tela, akurát tu bola istá jeho časť, ktorá ho presviedčala, že aj s tým musel po tom všetkom rátať.
Po tom, čo s ním vojde do jeho izby a zastaví sa niekde v jej strede, len sleduje, ako jeho brat prechádza ku jednému z obrazov, ktoré mu tu viseli na stene a ktorý dáva dole, akoby za ním bolo niečo, čo mu chce ukázať. Ako náhle však uvidí sejf a vec, ktorú jeho brat zviera v ruke, keď sa k nemu otočí a keď k nemu kráča, pobavenie na jeho tvári z tejto skutočnosti poniekiaľ opadne. Hľadí mu celý čas bezprostredne do tváre, akoby okrem toho a jeho slov v tento moment a v tejto miestnosti neexistovalo nič iné. Jeho pery sú spojené pevne k sebe, akoby nemali povedať ani slovo, neplánovali, nechceli. Už dávno nepočul niečo podobné, vlastne si nebol istý, kedy naposledy a či v posledných storočiach vôbec. Prečo by aj? Bol ten, kto ich rodinu rozvrátil, nie naopak, aspoň tak to videli všetci ostatní, ktorých zatváral do truhly, ktorým nedovolil žiť tak, ako chceli. Pri bratových slovách mal však dnes celkom iný pocit, akoby mu bol za niečo vďačný, naznačiť mu, že držal rodinu po hromade, že to preňho niečo znamená, že preňho ako brat veľa znamená. Slová boli preňho vždy len slová, ktoré často neboli ničomu platné, teraz však preňho znamenali, ak boli vyslovené práve jeho krvou, dôležitou osobou v jeho živote, ktorá sa ho ani po tisíc rokoch, výčitiek a nenávisti nevzdala.  Tušil, prečo mu to hovorí, prečo sa tak rozhodol teraz. Nikdy, nikto z nich, ani nedúfal, žeby mohol Niklaus niekedy umrieť, bola to tá posledná vec, hlavne on sám sa videl ako niekto, kto je nezničiteľný, nesmrteľný, nemôže byť zabitý, ani ho celkom nejde premôcť a stále sa tak vidí, ak by nie, stratil by o sebe to najlepšie, čo má, a to bola jeho mienka. Doteraz si pamätal posledné slová, ktoré mu jeho brat povedal, pamätal si jeho hnev, jeho obviňovania, každý jeden krivý pohľad až do chvíle, než sa v prachu cintorína objavila Hayley, ktorá nebola tak celkom mŕtva, ako si mysleli. Možno aj preto si myslel, že mu jeho smrť vpadla skôr v úžitok, že sa s ňou rýchlo zmieril a bolo mu ukradnuté, či druhá strana stále stála a on v nej blúdil. Opätuje mu pohľad, jeho oči sú však otvorenejšie, jeho výraz uvoľnenejší, než kedykoľvek počas ich dnešnej konverzácie. Znamenalo to preňho, aj nad jeho bariérami, podobné slová neboli len výstrelom do prázdna, čo si Elijah mohol veľmi ľahko všimnúť, a on si bol istý, že si to všimol. Na chvíľu sa pozrie niekam za jeho rameno, pričom nepatrne podvihne kútikom pier v miernom poloúsmeve, ktorý však zmizne skôr, než sa vôbec objaví. Pretože to nebol ani úškrn, pretože to nebolo nič krivé, nič pobavené, skôr jednoduché a úprimné – preto však len krátke, preto však len v záblesku. Cítil z jeho slov isté puto, ktoré stále mali, nejakým spôsobom bol rád, že mu to povedal a naopak by možno viac chcel, aby to nikdy nepočul, pretože ho to nútilo myslieť nad vecami, ktoré ho oslabovali, aj keď rodina bola moc. Elijah bol preňho vždy jeden z tých najdôležitejších, radca, brat, ktorý vždy stojí po jeho boku, jeho pravá ruka. Bol ten lojálny, ten pri ktorom sa neobával o svoju dôveru, predsa ju však často pokúšal a overoval, až skončili tu. Stalo sa množstvo vecí, jeden usiloval o život toho druhého, on ho naopak prebodol, naklamal mu, že ich rodina je navždy preč, napriek všetkému však teraz stáli pred sebou. Elijah s krátkymi pochybami v očiach, Klaus s kradmým otáznikom v tóne, avšak s tenkou istotou v slovách.
Po tom, čo mu predá kolík sa vrátia späť k ich matke a bratovi, ktorí sú v ich rodine momentálne najskôr najväčšou chybičkou na kráse, nemôže si pomôcť a necítiť sa poniekiaľ kuriózne nad definitívnosťou bratových slov. Niežeby s nimi v niečom nesúhlasil, niežeby ich už od samého začiatku nepodporoval, niežeby nemal v hlave rovnakú vidinu, ale predsa len, on bol vždy ten, ktorý mal nad ich rodinou úplnú vieru, nie Niklaus. A teraz tu pred ním stojí a vraví mu, že Finn je bezprostredne stratený a oni nemôžu urobiť nič iné, ako sa ho zbaviť spoločne s matkou. Popravde, ak by mu niekto povedal, že má Finna nechať žiť, najskôr by sa mu vysmial do tváre, preňho bol mŕtvy, ako náhle sa spriahol s Benjaminom, a teraz? Keď je späť ich matka a on pre ňu robí ktovie čo, len aby ich zničil, aby jej opäť pomohol, podpísal si rozsudok. Už dostal svoju šancu, Elijah sám sa o to postaral, Elijah sám mu dohováral, že je to ich brat, možno preto opäť neskončil v rakvy, nechal ho byť, nechal, aby čarodejnice priviedli späť jeho veľkú, veľkú „lásku“ a on opäť neurobil nič iné, než to, že zradil. Mal to napísané priamo na čele a on to celý čas vedel, nemal v ňom naivnú dôveru, v ničom z toho, Finn bol stratený, nebol už jeho bratom, vlastne si nepamätal, žeby niekedy naozaj bol. Úškrn na perách a nefalšované pobavenie zo sklamania, ktoré brat istotne mal, ako náhle nad Finnom konečne zlomil svoju naivnú a slepú nádej, celý čas zdobia jeho tvár.  A to bola práve vec, ktorá ho na ňom občas tak veľmi iritovala, čiastočne až miatla a teraz, keď na svoju chybu doplatil a Finnovo konanie mu konečne otvorilo oči, jednoducho nedokázal zastaviť tok svojich myšlienok a ani slová, ktoré z nich plynuli. Nebolo to tak, žeby voči ich bratovi cítil nijakú vďaku, to nie, bola to skôr len metafora pre niekoho, kto zašiel tak ďaleko, že vlastná rodina sa ho rozhodla zabiť. Vyzerá, akoby si vôbec nevšimol zamračenia na Elijahovej tvári, alebo mu to možno bolo jednoducho jedno. Jeho slová boli dokonca z časti výsmešné, z časti konštatovali holý fakt, ktorý mal dnes priamo pred očami. Nech mu to prišlo už akokoľvek tvrdé, bola to pravda. Možno práve táto skúsenosť Elijaha konečne donúti vidieť niektoré veci, ktoré preňho slepo stáli za dôležitými, v ich pravom obale. Jeho pery sa ešte o niečo roztiahnu, akoby videl, že sa jeho brat snaží ovládať a nepovedať niečo, čoby neskôr mohol prípadne oľutovať, predsa len dnes sa konečne zmierili, ak sa to tak dalo nazvať, tak prečo si to kaziť? Nakloní hlavou do strany a nechá úškrn doznieť, akoby mu tým odpovedal na jeho otázku a dával celkom za pravdu.
Trochu nakrčí obočím, ako prepadne myšlienke toho, čo jeho brata tak razantne donútilo zmeniť svoj názor. Samozrejme, v tom určite bolo viac, ako spätosť s ich matkou, neveril tomu, že by sa ho za to Elijah vzdal. Bolo v tom niečo viac, niečo iné, viac razantnejšie. Hneď., ako však prenesie svoju otázku, bratov výraz o niečo opadne, akoby si nebol istý, či mu na to vôbec chce odpovedať, alebo by bolo lepšie nezachádzať do ničoho konkrétneho. O niečo viac napne sánkou v očakávaní toho, čo bude počuť, nedával mu možnosť sa z toho teraz dostať, nedával mu možnosť mlčať. Nepatrne nakloní hlavou do strany, ako začne hovoriť o niečom, čo videl, o niečom, čo sa muselo stať a čo aj s matkou Finn urobil. Ako náhle počuje meno, Genevieve, jeho výraz sa poniekiaľ zvraští, až napne, jeho oči zostanú zarezané v bratovej tvári a čeľusť patrne zovretá. Mal pravdu, ich matka by použila kohokoľvek, aby im ublížila, aby ich donútila urobiť presne to, čo chce. Práve preto tak váhal, práve preto si radšej vystaval steny, práve preto by bolo lepšie všetkých odohnať, aby mu už nemala čo zobrať, akoby nestačila jeho dcéra.* Čo náš brat a matka urobili Genevieve, Elijah? *Podvihne nad tým obočím, akoby ho to z nejakej jeho zapeklitej časti naozaj zaujímalo, ale na druhú stranu sa radšej tváril, že je prosto zvedavý. Bolo mu jedno, že sa mu o tom nechcelo hovoriť, od ich matky už očakával všetko, chcel si len rozšíriť obzory a vedieť, kam je schopná presne zájsť. Úškrn mu zmizol z tváre už dávno, nahradil ho opäť len zanietený pohľad, keď pomenováva Finnovu rolu v tom všetkom. Urobil všetko, čo mu matka povedala, nech by ho poprosila už o hocičo, neváhal by ani na sekundu, aké lepšie pomenovanie ako „poskok“ k tomu existuje? Elijah sa však netváril tak, žeby s jeho slovami dvakrát súhlasil, práve naopak. Pri jeho slovách sa opäť krátko uškrnie, ako podvihne obočím a pohodí jednou rukou do strany, akoby mu nemalo zmysel oponovať.* Nikdy som nepovedal, že nie...brat môj. *Pokrčí nad tým nakoniec ledabolo plecami, nakoľko pravdou bolo, že Finn bol rovnako šialený ako ich matka a občas, len občas, mal pocit, že dokonca viac.
 Veľmi skoro sa zhodnú na približnom pláne, ktorý by ich mal zbaviť matky raz a navždy, mal pocit, že hocičo tu už dnes padne, hocičo, má Elijah na pláne, bude s tým súhlasiť, pretože sa mu začal až zvláštne podobať, v myslení, možno čoskoro aj v spôsobe konania. Hocičo, čo mu pravda o minulosti spôsobila, v tichu mysli, ktorú by mu nikdy neodhalil, ju práve teraz oceňoval. Potichu vydýchne, ako sleduje svojho brata, ktorý prechádza k jednému zo stolíkov nalievajúc dva poháre, akoby v oslave stratégie, ktorú mali a ktorej verili, žeby mohla vyjsť. Stačilo jej len podstrčiť upírsku krv a jednoducho, prosto jej zlomiť väzy, o nič viac sa nemuseli starať, ale on sa už rozhodol. Rozhodol sa, že jej dá voľbu, ktorú im ona nikdy nedala, či to prijme a bude monštrom, ktoré tak nenávidí a ktoré sama stvorila, alebo umrie, a tak spečatí svoju pravdu, o ktorej si myslí, že je najsprávnejšia.
Keď mu Elijah povie o tom, čo Genevieve a Sophie spravili ohľadom Finna, nemôže na svojej tvári zastaviť výraz letmého prekvapenia, akoby obareného vodou, alebo kopnutého slabou dávkou elektriny. Bol to prijateľný pocit. Pocit spokojnosti, pocit, že sa niečo deje a nejaká časť z toho, vychádza dobre, dokonca nad jeho očakávania. Čiastočne však nedokáže prehliadnuť až samoľúby pohľad, ktorý sa jeho bratovi akoby začal rozhŕňať z pohľadu, zopne pery pevne k sebe a nepatrne podvihne jedným obočím, stále však s čistou spokojnosťou nad tým, čo sa práve dozvedel, a čoho by sa najskôr tak skoro nedopočul. Jeho brat mal očividne množstvo predstáv nad koncom ich brata, skôr to boli len poradia, ktoré mal v mysli a ktoré mu v nej vytvárali až melancholickú hudbu plnú všetkého toho, čo ho uspokojovalo. A to bola smrť ich matky a brata. Poniekiaľ kuriózne počúva jeho dohady, niežeby proti ním mohol niečo namietnuť, alebo sa mu nejaká z nich páčila menej, každá mala niečo do seba, najdôležitejšie však nakoniec bolo, aby sa ich konečne zbavili raz a navždy, bez možnosti, žeby sa mohli vrátiť opäť niekedy späť.
Zoberie si od Elijaha pohár a krátko zakrúži hladinou nápoja v ňom, ako k nemu príde bratova otázka,  pri ktorej od neho na chvíľu odtrhne pohľad a našpúli perami pri zovretí sánky. Nemohol mu v ničom oponovať, ba naopak, prakticky mu doznal, dal najavo, že má v ich plánoch dôveru a každá z jeho teórií a predstáv o konci ich matky a brata, má isté čaro, niečo do seba, o čo by s určitosťou nechcel prísť. Muselo to vyjsť, nebola tu už iná možnosť, žiadny debakel s označením „B“. Podvihne pohár približne do úrovne Elijahovho, než si s ním ťukne a priloží si okraj k ústam, ako si v nich nechá rozoznieť sladko-horkú chuť whiskey.
Nepatrne prejde jazykom zvnútra po spodnej pere, než pootočí hlavou niekam do strany a opäť si priloží pohár k ústam, počúvajúc bratove ďalšie slová. Bol poniekiaľ prekvapený, kam smerovali, viac však zvedavý, kuriózny ohľadom jeho predstáv, ktoré akoby celkom napĺňali jeho očakávania. Krivý úškrn na jeho tvári značil len a len o tom. Súhlasil s ním, bolo to lepšie udržať, ako doteraz, keď mu ich matka dávala pokoj práve preto, že ho najskôr chcela najskôr obrať o ostatných, pretože Niklaus bol snáď posledný, ktorý by niečo také od nej mohol prijať. Ako povedal Elijah, „čo oči nevidia, to srdce nebolí“, a ich rodina je od neho až príliš rozvrátená na to, aby sa to mohlo zmeniť. Mierne nakloní hlavou do strany, ako stále sleduje svojho brata, ako nič nehovorí a len pomaly dopíjajúc pohár whiskey vníma jeho dohady, ktoré netušil, či boli viac smerované k nemu, alebo k Elijahovi samému. Mierne pootvorí pery a potichu vydýchne, ako sa zmieni o tom, žeby matke zdanlivo pomohol nájsť Finna a tam prípadne preukázať svoju lojalitu voči rodine, ako náhle však zmieni Rebekah, jeho výraz o niečo opadne. Vyzeral byť mimo, akoby splietal niečo, čo zatiaľ celkom nedávalo zmyseľ a on ohľadom toho nemohol byť nič viac, ako nechápavý.* Nemyslím si, žeby ti to zaberie veľa práce, naposledy, čo som s Rebekah hovoril, vyzerala viac ako rozhodnutá, že za matkou pôjde. Predsa len, Rebekah vždy chcela byť človek a teraz má možnosť. *Pokrčí nad tým prosto plecami, akoby mu to ani nevadilo, akoby ich sestrou viac nebol rozhorčený a nejakým spôsobom sa s tým zmieril, ale opak bol pravdou. Ich sestra však Elijahovi najskôr hrala ešte viac do plánu. Chvíľu mal pocit, akoby pred sebou už nevidel svojho brata, ale celkom inú osobu, zmýšľavú, manipulatívnu, čiastočne šialenú zo všetkého okolo. Zvraští obočím a počúva ďalšie jeho dohady ohľadom večere, na ktorú matku pozve. Až po pohľade, ktorý z toho všetkého brata vyplynie, si uvedomí, že to nie sú žiadne teórie, viac plán, ktorý to všetko presadí. Viac stratégia, ktorú chce Elijah využiť. Nepatrne podvihne obočím a poniekiaľ spokojne našpúli pery.* Mám pocit, že lepšia večera by bola za účelom malej oslavy, kde jej naša sestra oznámi, že sa pre ňu rozhodla, rovnako ako ty a chce sa vydať na strasti svojmu krásnemu životu v ľudskom tele. *Pousmeje sa nad touto skutočnosťou poniekiaľ trpko a keď Elijah zmieni pitie, má pocit, že presne vie, kam tým smeruje. Samozrejme, bola to perfektná príležitosť, ako jej podstrčiť krv, prinútiť ju veriť, že všetko je tak, ako to chce ona a potom? Potom jednoducho zatiahnuť a zlomiť ako detskú hračku. Po tom všetkom, nevidel dôvod, prečo by tomu matka nemala uveriť, ak jeho brat plánuje zájsť do všetkých možností, ktoré práve zmienil a ktoré boli premyslené chytré, ako ťahy na šachovnici, kde sú práve teraz na rade oni a matka musí čakať. Pri jeho otázke len ohrnie spodnou perou a pomaly kývne hlavou.* To je to jediné, o čo ti šlo vždy a za každých okolností, bratu. *Zamrmle s istou rozhodnosťou v hlase, než si opäť priloží pohár k ústam. Hneď na to však príde ďalší bod v programe, akoby si to potreboval číslovať, alebo niečo podobné. Mierne prižmúri oči nad myšlienkami, ktoré sa mu pod tým vybavili v hlave. Pokrčí nad tým plecami a pootočí tvárou niekam do strany, ako sa zadíva do priestoru.* Nuž, mohol by som, predsa len, všetci moji súrodenci sa ma rozhodli zradiť a stáť po tom všetkom pri nej. *Vydýchne čiastočne trpko, čiastočne konštatovačne. Prísť niekam pod ostrými pohľadmi všetkých navôkol, pripravený im to vyhovoriť. Otočí sa tvárou späť k Elijahovi.* A ja som na druhú stranu predsa nikdy nedokázal udržať svoj hnev, nie je tak? *Spýta sa ho skôr rečnícky, akoby čakal nejakú odpoveď, pričom skloní pohľad k zemi a pomaly otáča skleneným pohárom v ruke.* Vidieť, ako sa všetci pripravujú prijať jej ponuku, stáť proti mne, zatiaľ, čo ja zostanem sám, ona vyhrá a bude mať všetko. *Prenesie s istou dávkou frustrovanosti, než do seba prevráti celý zvyšný obsah pohára a pomaly ho položí na stolík, kde ich Elijah nalieval.*  
A možno svoju zlosť neudržím a po niektorých jej slovách ju v amoku zabijem...*Otočí sa k nemu od dreveného stola, zatiaľ čo sa mu na tvári zračí nerozhodný pohľad.* Ale prečo by som sa mal starať,  keď ako „čarodejnica“ aj tak nájde spôsob, ako sa vrátiť späť? *Pokrúti nad tým hlavou, než na niekoľko sekúnd zopne pery patrne pevne k sebe.* Jedine, žeby sa táto moc niekam vyparila, než sa zobudí. *Mykne ramenami nad víziou.* A možno by som mohol byť veľkorysí a dať jej dokonca dve možnosti. *Prejde pomalým krokom po jeho izbe, než sa zastaví opäť niekde v jej strede, zadívaný niekam do priestoru.* Umrieť a hniť v súžití so svojou prírodnou rovnováhou...Alebo žiť ako monštrum, ktoré nenávidí? *Jeho tón je skoro nečujný, hútavý, akoby nad tým len uvažoval, ako niečo viac. Nakoniec len potichu vydýchne a zadíva sa do bratovej tváre.* Nuž, poďme hrať teda hru, ak inak nedáš. *Nepatrne rozhodí rukami do strán, ako sa mu na perách objaví poniekiaľ krivý úškrn, za ktorým je patrne viac, ako sa na prvý pohľad zdá.*Budeš ale prvý na ťahu, bratu. *Pripomenie mu niečo, čo sám dobre vedel, než mu úškrn zmizne a niekoľkými krokmi prejde ku dverám, pričom zatiahne za kľučku a potiahne. Než  však vyjde z jeho izby, ešte k nemu na chvíľu otočí tvár.* Nieže sa ma v najbližšej dobe rozhodneš poctiť svojou prítomnosťou...Vieš, že o ňu nestojím. *Prenesie prosto, skoro až chladne, než sa od neho opäť odvráti, spojí pery pevne k sebe a jeho pohľad zostane zomknutý. Nasledoval už len krátky vrzgot a zavreté dvere, od ktorých bol stále ďalej a ďalej.*

*Jak plyne čas tohoto dne s nečekaným programem, pro něj samotného, podaří se mu s Klausem probrat a vyřídit většinu potřebných a důležitých věcí, na které ovšem musel tak dlouho čekat. To čekání, jak zjišťuje mu za to stálo. Nejen, že s bratrem mohl vyřešit tisíc let starou křivdu a hřích, který spáchal, ale nějakým zázrakem mu to Klaus je schopen odpustit a on tak i díky tomu zažívá obrovský pocit úlevy a klidu. Díky tomu mu opadla jedna velká a nepříjemná starost, která ho v poslední době užírala, ačkoliv to nejhorší, nejtěžší, co se pokoušelo o jeho zdravý rozum, se podařilo zmírnit a rozehnat už Camille. Přesto, jak mu po celou dobu občas naznačovala, rozhovor s Klausem byl pro něj rovněž důležitý bod k tomu, aby se z toho mohl dostat. Nyní je mu jasné, že potřebuje mluvit ještě s jednou osobou, aby mohl ty nejdůležitější body uzavřít. Připadá mu to jako celá věčnost, co viděl a mluvil s Hayley. Ve svém temném období, ačkoliv věřil, že by mu její přítomnost, její blízkost pomohla, odmítal riskovat, že jí ublíží a skutečnost, že se nevídají kvůli tomu vítal. Čím delší doba to ovšem byla a je tím více mu v jeho životě schází a stýská se mu po ní. I když se nerozešli v dobrém a neví, jak by nakonec přijal fakt, kdyby si vzala Jacksona. Naštěstí pro něj se to nestalo a od chvíle, co to ví, doufá, že se mu podaří se s ní usmířit. Patrně by to udělal za každých okolností, ale bylo by to pro něj nesnesitelné, žít s vědomím, že ji ztratil. Teď když mu spadl ze srdce obrovský balvan, může se jeho mysl ubírat i směry vedoucími k Hayley.
Mnohem důležitější je pro něj, a nejen pro něj, ale troufá si tvrdit pro celou jejich rodinu, zbavit se jednou pro vždy Esther a jejich nejstaršího bratra, který dal již tolikrát jasně najevo, na čí straně je. Musí se zbavit matky a bratra, aby ve městě bylo konečně bezpečno a Hope se mohla vrátit domů. Je to jedna z nejdůležitějších věcí, pro něj, protože si až příliš dobře uvědomuje, jak hrozný dopad to má na Hayley a on si přeje, aby byla opět šťastná. Své úvahy si v tomhle směru nechá pro sebe. Ví moc dobře, že mají s Klausem naprosto stejný cíl a to je také nepochybně jeden z hlavních důvodů proč se dali dohromady a jsou schopni spolupracovat.
On před bratrem téměř nikdy nic netajil a i nyní, když se od jeho hříchů a odpuštění dostanou k matce a poslouchá bratrova slova o její strategii, chce a potřebuje mu říct, že i on patří mezi ty, které Klaus odsuzuje za to, že matce na její nabídku kývli. Udělal by to hned a bez okolků, ale měl obavu z toho, že ho Niklaus nebude dále poslouchat a zase se rozejdou ve zlém. Z toho důvodu mu o tom začal povídat velmi pomalu. Nejprve chtěl, aby pochopil, že on o žádný "nový život" podle matčiných představ nestojí ani v nejmenším. Něco takového se mu příčí od prvního okamžiku, kdy se dozvěděl, že Finn má nové tělo a bavil se s ním o tom. Pro něj to není žádné řešení. Jestliže se matce podaří z neznámých důvodů uspět, a nebude cesty zpět, stane se to pro něj doživotním utrpením. Tohle si on, ale nepřipouští. Nesmí. Drží se svého plánu, svého předsevzetí, že udělá všechno, aby Esther a Finna dostali. Ví, že to, co dělá je riskantní a nebezpečné, ale musí, aby nakonec dosáhli svého.
Nakonec se mu bratrovi podaří říct, co a jak. Vidí na něm, že se mu to nezamlouvá ani v nejmenším. Přesně totéž je vepsáno v jeho tváři, v jeho očích. Klausovi to nemůže uniknout, že to všechno dělá s velkým sebezapřením a hnusí se mu to, jenže musí, protože nevidí jinou možnost.* Udělám pro to, co bude v mých silách, Niklausi. *Odpoví mu odhodlaně, pevně, a v tu chvíli nespouští pohled z bratrovy tváře.* Já vím, že se pohybuji po hodně tenkém ledě, ale musím riskovat, abychom dosáhli svého. *Odpoví mu, nenadšeně, leč věcně, smířený s tím, co je, co bude, a co v nejhorším případě musí být. Neujde mu Klausova nedůvěra a pochybnosti. Samozřejmě jej to mrzí, ale nemůže bratrovi jistou obezřetnost vyčítat. Chce, hodlá mu ukázat, že se v tomhle v jeho případě mýlí. On nemá nejmenší důvod přijmout matčinu nabídku. Pro něj v tom nic dobrého, pozitivního není. Právě naopak. Postupně se mu snad daří bratra přimět k tomu, aby pochopil jeho jednání, chování i to riskování. Poslechne si k tomu bratrův komentář a nesouhlasně se zamračí. Přistoupí k němu blíže a zadívá se mu pevně, zpříma do očí.* Přijal jsem to jako nutné zlo, abych mohl získat čas. Já doufám v to, že ji do doby, než usoudí, že můj čas vypršel bude dávno mrtvá a já něco takového nebudu muset podstoupit. Já to nechci. Pro mě z toho nic dobrého nekouká. Nemohl bych se na sebe do konce života dívat cizíma očima, na cizí tvář každé ráno v zrcadle. *Promlouvá k němu. Je vidět v jeho pohledu, že ho, jen ta představa děsí a hnusí se mu.* Raději zemřu, než tohle prokletí. *Ujistí ho.* Pokud to, ovšem z nějakého důvodu budu muset podstoupit, bude to, pouze na dobu nezbytně nutnou k zabití Esther. Ta výměna pro mě bude dočasná. Hned jak to bude možné, budu chtít zpět své tělo.... *Poví mu jeho nejhorší možnou variantu, se kterou tak trochu počítá, ale v tom nejhorším případě.* Musím věřit tomu, že tak daleko se Esther nedostane. *Uzavře to nakonec. Nechce to nyní načínat, spekulovat nad něčím, co nemusí nastat, ale věří i v to, že by ho Klaus nenechal na holičkách, že by mu v případě potřeby a nutnosti pomohl, získat zpět jeho tělo, kdyby ho Esther přenesla.
Tím to uzavřou a z balkónu zamíří dovnitř, do jeho pokoje, kde Klausovi konečně po té dlouhé době předá kolík z bílého dubu. Při tom přehlídne a přejde velkoryse jeho komentář k místu, kde má schovaný trezor, ve kterém schovává důležité věci. Má také možnost říct Klausovi to, co chtěl už dávno, sotva zjistil, že je zpátky, a že je to skutečně on. Dříve, ale nedostal příležitost a tak toho využije dnes. Dříve za jiných okolností by váhal a nejspíše by se tolik bratrovi neotevřel. Vše se, ale pro něj změnilo a on už nikdy nebude váhat nebo si nechávat to důležité pro sebe. Vidí, jak na jeho slova Niklaus reaguje. Samozřejmě je to pro něj krásná odměna, za to čekání i za to, co od něj slyšel minule, když se setkali. Napadne ho na okamžik, jak by to mezi nimi bylo, kdyby mu Klaus dal možnost říct to, co chtěl už tenkrát. Je to, ale jen pouhá zbloudilá myšlenka, kterou se příliš nezabývá. Už je to pryč a on si to nyní náležitě vynahrazuje. Když Klausovi předá kolík z bílého dubu a poví, co chce, co potřebuje, vrátí se zpátky k řešení problému číslo jedna a tím je smrt jejich matky a "povedeného" bratra.
On sám už ztratil iluze i naději na to, že by s Finnem kdy mohla být rozumná věc. Poslední kapkou bylo, když viděl, jak se podepsal na Genevieve, když ji unesli a mučili, aby přiměli Kola kývnout na nabídku jejich matky. Tehdy pro něj Finn přestal být bratrem, rodinou. Vyhostil jej ze svého srdce a pevně je před ním uzavřel. Poví svůj postoj Klausovi. Samozřejmě na něm vidí, že je to voda na jeho mlýn a patřičně si tu změnu názoru užívá. Chvílemi má pocit, že na to Klausovi něco poví, ale nakonec se ovládne a nechá bratra užívat si své malé vítězství, kdy měl pravdu a on se mýlil. Nemůže mu ovšem nikdo vytýkat, že se nepokusil dát Finnovi šanci. Zkoušel to dokonce i potom, co je opět zradil a uvěřil Benjaminovým lžím. Teď už jsou jeho dobrá vůle pryč. Když řekne Klausovi, co má na srdci, jak se na Finna i matku dívá nyní, dostanou se i k tomu, co jej přimělo změnit názor. Klaus se jej zeptá a on nakonec odpoví, i když se mu to nechce rozebírat do detailů. Klaus se přesto vyptává dál a tahle část, kdy se zajímá přímo o Genevieve, a co jí udělali ho přiměje znovu chvilku přemýšlet. Nejraději by to Klausovi ukázal, protože ten výjev, který se mu vryl do paměti, když vešli do skleníku a uviděl Genevieve zavěšenou v řetězech na pokraji sil, pokrytou krví a při tom bledou jako sama smrt. To vědomí, kdo je za to zodpovědný, a že ten někdo patří do rodiny. Ještě dlouho to bude mít před očima. Na druhou stranu si ovšem nemyslí, že by tohle měl vidět ještě někdo další. Během svých úvah se chvíli dívá před sebe do prázdna. Nakonec se podívá zpět na Klause a zavrtí krátce hlavou.* Když jsme ji s Kolem našli, vypadala jako hadrová panenka, zavěšená na drátkách. Bledá, na pokraji smrti. Esther s Finnem ji několik dnů trýznili. Bylo vidět, jak moc si užívali tu možnost, že jim byla vydána na milost. *Poví mu nakonec stručně. Vypadá zdánlivě klidně, i když v hlase mu zaznívá nenávist, odpor k těm dvěma. Oči má lehce rozšířené hrůzou. Stále ho děsí ta představa, že na místě Gen mohl skončit kdokoliv z jejich blízkých, kdyby se Esther rozhodla pro takovou taktiku u některého z ostatních. Pak se na chvilku odvrátí a přelétne očima pokoj.
Raději změní téma z popisování toho, čeho byl svědkem na to, co má v plánu. Co vymyslel, pro Finna a jak to skloubit s likvidací Esther. Během toho dojde k baru, kde má alkohol a nalije do dvou sklenic jednu z těch lepších whisky. Zatímco Klausovi povídá detaily, donese mu sklenici a s vybídnutím, aby mu pověděl svůj názor, případně něco dodal si s ním připije. Chce, aby jejich plán, který pomalu dají dohromady vyšel. Když popisuje Klausovi možnosti, které by mohly na závěr vyplynout, samozřejmě si to v tu chvíli také náležitě užívá a vychutnává. Neshledá u Klause nic, žádný náznak, že by s něčím nesouhlasil.
Když si připijí, tak mu začne detailněji líčit, co si vymyslel, aby uspěli. Zmíní se o "záchranné" misi Finna i o jeho snaze, přimět Rebekah, aby kývla na matčinu nabídku. Poslechne si na to Klausovu poznámku k jejich sestře. Neví, co si o tom myslet. On o tom se sestrou v poslední době příliš nemluvil. Kdo ví, co řekla Klausovi, ale je mu jasné, že to muselo být podbarveno i jejím hněvem z toho, že ji znovu, opět probodl srdce dýkou a zavřel do bedny.* No uvidíme, bratře, jak v tom budu úspěšný. *Poznamená věcně s mírným povzdechem. Skloní na chvíli pohled do sklenice, kterou drží v ruce a pozoruje světlo, kterak se odráží na hladině jeho drinku. Uvažuje, jaký to bude mít průběh, a jak sestra zareaguje, až zjistí, že to z jeho strany byla jen fraška. Do hloubky se moc nenoří. Nechce teď myslet, na příliš vzdálenou přítomnost. Pro něj je nyní důležité, aby uspěli. Tomu chce podřídit všechno. Vzhlédne k bratrovi, když navrhne večeři, ale jako malou oslavu toho, že se všichni rozhodnou matčinu nabídku přijmout. Tedy všichni až na Klause. Tenhle důvod zní mnohem lépe a tak na to bratrovi souhlasně přikývne. Rozhodně to zahrne do svých plánů.
Líbí se mu, jak se s Klausem vzájemně doplňují. Nejprve mu popisoval své důvody a postup on a jeho do toho zahrnul. Nyní se Klaus k jeho plánování přidá a on pro změnu poslouchá jeho. Zůstává vážný, soustředěný. Jeho pohled, je jen o něco jasnější z toho, jak hezky spolupracují. To jej upřímně těší. Klausova slova podpoří a odsouhlasí občasným kývnutím hlavy a odhodlaným pevným pohledem. Když se Klaus dostane k popisování, toho jak Esther může přijít o život, slabě se pousměje a opět pokývá hlavou.* Musíme pro to udělat vše, co je třeba. *Poznamená.* Nemůžeme si dovolit neuspět. *Dodá pevně. Semkne na chvíli rty pevněji k sobě.* Chci vidět, jak se matka rozhodne. Jestli bude tak pevná a zásadová nebo podlehne... *Odvětí a chvilku přemítá, co by se mu zamlouvalo více. Má jasno. Přál by si, aby neodolala. Aby si vzala krev a dokončila proměnu. Přál by si, aby pocítila to, co museli zažívat oni. Aby věděla, jaké to je, mít tak velký hlad, že pro něj zabíjejí a pijí lidskou krev.
Během toho dopijí drink. Dokončí své plány.* Začnu hned. *Ujistí Klause, když mu dá najevo, že je na řadě. Má v plánu, co nejdříve kontaktovat Genevieve aby Finna uřknula a pak ho vysvobodit z jeho vězení a dovést k Esther.
Potřebuje si, jen s Camille domluvit, krátkou pauzu v jejich terapii prací. Samozřejmě bude chtít pokračovat a pomoct dokončit Kieranův byt. Bude, ale potřebovat i nějaký čas na realizaci svých plánů. Když zalétne pohledem na hodiny, zjistí, že dnešní den ač se mu zdál chvílemi nekonečný, už je téměř u konce a on se nedostavil na jejich schůzku. Je myšlenkami u Cami, když se Klaus dá k odchodu. Vzhlédne k němu, když se ještě zastaví u dveří se svou poznámkou. Zůstane vážný, ale nemračí se ani nic podobného. Vyprovodí bratra pohledem a když se za ním zavřou dveře, naslouchá vzdalujícím se krokům.
Hned po té zavolá Cami a omluví se jí za dnešek. Pak se dá pomalu, ale jistě do plnění svého plánu, který si vymyslel.*


*Jako by se snad vše spiklo proti němu. Neměl štěstí ani na jednu z těch tří, co chytili a uvěznili Finna do toho skladiště. Sophie byla mimo město, Genevieve se nedokázal zkontaktovat a Hayley, ta se mu dál úspěšně vyhýbala. Dny plynuly a jeho netrpělivost s každým dalším stoupala. Raději nechtěl myslet na to, že ze dnů už to jsou týdny. Nemohl nic podnikat a znepokojovalo jej to. Přemítal, jak by se k Finnovi mohl dostat, ale nakonec to za něj potají vyřešila Alisea. Možná to byla náhoda nebo to moc dobře věděla. Každopádně ho tak trochu postavila před hotovou věc, když se rozhodla Finna zachránit sama a pak ho ještě dovedla do sídla. Nemohl tomu věřit. Musel se hodně ovládat, hodně držet, aby nešel a bratra okamžitě nezabil. Tím by, ale narušil své úmysly a tak s největším sebezapřením nakonec odolal. Za Alisein přístup se ovšem rozhodl, vynechat ji z toho a neříct, co má s Finnem v plánu. Podařilo se mu přes Kola spojit s Genevieve. Prozradil jí svůj plán s uřknutím. Domluvili se. Genevieve po té zavítala do sídla. Byl to pro něj trochu nezvyk, vidět ji v jiném těle. Bylo to, ale užitečné pro jeho záměry.
Zatímco on hlídal, aby nebyli rušeni, Genevieve vešla do pokoje, kde Finn pobýval. Nejprve ho kouzlem uspala, načež ho proklela a nakonec mu vymazala paměť, aby si to nepamatoval. Bude si myslet, že prostě usnul. Když bylo vše vykonáno, než se rozloučili, tak ji požádal, aby nikomu neříkala, že Finnovo uřknutí byl jeho nápad. Nikdo to nesmí tušit, aby mu vyšlo to, co má v plánu. Chtěl nechat Finnovi ještě pár dnů na to, aby v něm uřknutí mohlo zakořenit, aby nebylo snadné se jej zbavit. Teprve pak měl v úmyslu ho pustit a dovést za matkou.
Hned, jak měl dořešenou tu část s Finnem, začal se shánět po Rebekah.*

kód:

Rebekah, potřebuji s tebou, co nejdříve probrat jednu věc. Ozvi se mi, prosím, Elijah.

*Pošle ji zprávu a doufá, že se mu, co nejdříve ozve.*