The Abattoir

(K ránu se rychle vydal do města, protože už se domluvil na prohlídce bytu. Žena, na kterou získal kontakt od Cami, byla velmi milá a ochotná přijet zpět do města, a ukázat mu byt. Nemusel chodit nikam extra daleko, protože se byt nachází ve Francouzské čtvrti. Líbil se mu a hodně. Zatím jí jen řekl, že by měl zájem o koupi, ale ještě se nerozhodl, protože to chce probrat s Davinou. Respektive chce slyšet její názor na ten byt. Po prohlídce, která trvala docela dlouho, se vrátí zpátky do sídla. Projde dveřmi a usídlí se na dvoře, kde se posadí na nějakou lavičku. Nechtěl tu moc vysedávat, protože nechtěl potkat Rebeku. Nevěděl, co by si s ní řekl, ale taky věděl, že už je trochu na čase s ní mluvit. Rozhodně ale nehodlal udělat první krok a vyhledat jí. On s ní tak moc mluvit nepotřeboval.)

(Nevnímal okolí okolo sebe. Nikde okolo nikoho neviděl a tak se uzavřel jen do sebe a do svých myšlenek. Přemýšlel nad včerejším milým rozhovorem s Cami, ale i nad nedávným rozhovorem s Bekou. Přemýšlel i o Jacksonovi a i tom, že by si s ním měl už zase promluvit. Teda, že by už spíš mohli jít na ten plán. Chtěl by to už mít za sebou a vědět, že už nebude moct ta banda potrhlých vlkodlaků, nikomu ublížit. Avšak si byl trochu nejistý tím, co se stane potom a nebo, co se stane, když se to nepovede. Promýšlel všechno do každého detailu, protože se bál, že se zase něco zvrtne a nebo se někomu něco stane. Z jeho myšlení ho ale vyvede Rebekah, která na něho promluvila. Před tím si jí nevšiml a možná by si jí ani nevšiml,kdyby nepromluvila. Otočil se na ní a s ne moc radostným úsměvem řekl.)Ahoj, Beko. (Podotkl a otočil se obličejem do prostoru. Byl na ní stále trochu naštvaný, protože to ona ho vlastně vyprovokovala a pak utekla. Byl naštvaný i na sebe, ale nedokázal na sebe být naštvaný tak dlouho. Takže většinou svůj vztek buď zapil a nebo ho přenesl na někoho jiného. Zase ale nechtěl být nepříjemný na člověka, kterého má víc než jenom rád. Otočil se na ní, když začala mluvit. Už mu tak trochu došlo, že s ním chtěla mluvit, ale nechal si svojí pichlavou poznámku pro sebe a trochu se usmál. Nechtěl na to ani odpovídat, nevěděl, co má říct. Jediné, co by tak řekl, by byla nějaká hnusná poznámka. Protože těch ho napadlo docela hodně, ale nechtěl být hned hnusný. Zvláště teď, když se mu tak trochu omluvila. Přikývl jenom jako, že to bere v potaz a raději se k tomu nevyjadřoval. Její otázka ho ale trochu zarazila. Vlastně nad tímhle dost přemýšlel. Uvědomoval si, co vlastně řekl za hloupost, ale neuvědomil si, jak moc to bylo pro ní důležité. Sleduje jí se smutným výrazem a snaží se konečně promluvit, ale toho přeruší tím, že dokončí větu. Nadechne se zhluboka, protože moc dobře ví, že ho čeká smrt a nebo něco horšího.) Víš, Beko.. (Na chvíli sklopil zrak, ale hned se jí zase díval do očí.) Ne. Teda ano, v tu chvíli jsem to tak myslel. Ale promyslel jsem si to a vím, že jsem řekl hloupost. Byl jsem vystresovaný, protože jsem přišel o tolik svých lidí a nejen o svoje lidi, ale i o nějakou tu autoritu. Nikdo mě už nebral vážně a já.. chtěl jsem být jenom člověkem, který nikoho nebude zajímat, ale nedokážu to..(Začne na chvíli mlčet, ale po chvíli se znovu rozmluví.) Já tě miluji, ale ne..Nemyslel jsem to vážně. Nedokázal bych být člověkem na několik minut, natož na celý život. Promiň. (Smutně dořekne poslední slova a chvíli se jí ještě dívá do očí, ale pak už to nedokáže. Ví, jak hrozně moc jí ublížil, ale věděl, že jemu by to ublížilo ještě víc. Trpěl by jako člověk, nedokázal by být prostým chlapem, kterého zajímá jenom to, jestli má dostatek peněz. Postaví se, protože tohle je všechno, co by k tomu dodal, ale ví, že ona mu toho ještě řekne. Jen tam tak stojí a dívá se jí do očí.)

(Moc dobře věděl, že na něho bude nesmírně naštvaná. A hůř, že bude zklamaná a smutná. Znovu mu otevřela srdce a on si s ní pohrál. A nakonec jí odhodil jako kus papíru. Sám pro sebe doufal, že s ní bude jednou moct být, ale ne. Nedokáže to, prostě by nemohl opustit svůj skvělý život jen kvůli ní. Vzdát se všeho, čeho do dnes dosáhl k tomu, aby byl s ní. Byl až moc sobecký a nedokázal se toho vzdát. Ani kvůli ní. Viděl ten její smutný výraz a už na sebe byl naštvaný. Sledoval jí i přes to, že ona se dívala úplně jiným směrem. Její slova ho ranila, ale vzal je. Měla pravdu. Udělal to, co před několika lety. Odkopl jí. Kroutil hlavou. Byl na sebe naštvaný, ale přes to byl trochu pyšný, že konečně uznal, co je. Je to sobec. Sedí na lavičce do té doby, než Beka odejde pryč. Potom se rychle zvedne a jde do svého pokoje. Začne si pomalu balit věci z jeho pokoje. Sbalí si fotky, malby a všechno možné, co za tak dlouho dobu nasbíral. Všechno si to hodil do velké krabice, kterou našel pod postelí. Když už ho to nebavilo, tak se jen posadil na postel a přemýšlel.)

*S Klausem měli docela příjemnou konverzaci, ale bohužel se nedohodli na jménu pro dítě. Samozřejmě, že nějaké návrhy padly spíše z její strany a stačilo u něj jenom jeden pohled pro to, aby věděla, že to není správná volba. Dál se o tom už nezmiňovali a on si odešel zase dělat své. Mezitím dopsala svůj dopis pro malou, který si uložila do šuplíku v nočním stolku. Další den se prochází po sídle, zdá se ji tady pro dnešek až moc velké ticho. Přijde na terasu a jednu ruku si položí na zábradlí, jemně sevře železo v dlani. Druhou ruku má položenou na břiše a přejíždí si po něm, opět cítí pohyb miminka a usměje se pro sebe. Vážně už se těší, až ji bude moct sevřít v náruči, až tady bude s ní. Na druhou stranu má neskutečné obavy, které ji naprosto ubíjí zevnitř. Nedává na sobě nic znát, možná by si někdo mohl všimnout jen toho, že vypadá poněkud unaveně. Dívá se dolů na dlážděné kostky a přemýšlí, co všichni dělají. Rebeku neviděla od doby, co byly spolu ve městě. S Klausem se viděla včera, to je pravda a Elijaha viděla naposled...ani neví, jestli to jsou dva nebo tři dny. S Marcelem se nevídá vůbec a ani s tou jeho čarodějkou a tyhle poskoky nepočítá. Zavře na chvíli oči a nasaje vzduch do plic. Užívá si ten pocit, kdy cítí svou dceru a to ticho okolo. Netrvá to příliš dlouho a vyruší ji z toho dva upíři, kteří právě jdou do sídla a povídají si mezi sebou. Otevře oči a je připravená, že odejde, protože nemá zájem poslouchat jejich historky, ale zaslechne něco zajímavého pro její uši.* Ne, vážně. Viděl jsem je v tom parku. Normálně mu ta Deverauxovic čarodějka dala pořádnou ránu. Má sílu, to ti povím. A Elijah neudělal vůbec nic. *Druhý upír se na něj podívá a zastaví se uprostřed jejich cesty, hned mu na to odpoví.* Prosím tě, kecy. Máš zrak tak dobrý jako slepec. Je to Původní. *Namítne mu hned na to a ten první se zasměje a odpoví mu.* Viděl jsem, co jsem viděl. Dala mu pěstí a potom ji ještě hladí po ruce, jako kdyby byli dva milenci. Ty se tomu divíš? Vždyť tady se tahá naprosto každý s každým. Za vlády Marcela tady byl alespoň pořádek. Žádní Původní, žádní těhotní a žádné čarodějky, co si dělají, co chtějí. Do toho ještě ti špinaví čoklové, co rádi koušou. *Zmizí ji potom z doslechu, ale slyšela dost na to, aby začala být znovu jakýmsi způsobem ve stresu. Stojí na místě jako přikovaná a dívá se před sebe. měla by cítit vztek a na jednu stranu ho cítí, ale nejvíce převyšuje jakési zklamání a ona moc dobře ví z čeho. Dá se do pohybu a rychlým krokem vejde do svého pokoje, zapomene za sebou zavřít, jak je rozrušená z toho, co slyšela. Měla by se divit tomu, že Elijah s ní tráví čas? Nerozumí ale, proč s ní tráví čas, když si mu dovolí střelit facku. Jak si to může člověk v její pozici dovolit? Pokaždé, když něco udělá ona nese za to následky, jak u Elijaha, tak i u Klause, vlastně u všech. Ale ona? Ne, ne a proč? Proč je na ni Elijah za to ještě hodný a drží ji za ruku? Promne si obličej a přejde ke svému nočnímu stolku. Vytáhne si dopis pro malou a začne si ho číst, chce to převést na jiné myšlenky, možná by mohla něco dopsat. Ale nepomáhá to. Její myšlenky se ubírají naprosto někde jinde. Podívá se z okna ven a v ruce stále drží ten dopis. Jako kdyby to nebylo už tak dost všechno těžké, proč jí to neudělat ještě horší.*

*Když se pozdě v noci vrátí do sídla, vyhledá jednoho z upírů, které přece, jen snáší o něco líp, a kteří pro něj ve městě občas představují jeho oči a uši, aby byl také v obraze. Napsal mu, že pro něj má nějaké zprávy. Po krátkém setkání se dozví, že upír viděl ve městě jeho bratra Finna se Sage a následně se v tom místě motal i Benjamin Rousseau. Také viděl toho čaroděje mluvit se Sage, ale neví o čem. Neslyšel, o co šlo. Když se dozví zprávu, která ho zrovna nepotěší, vydá se k sobě a pozdě v noci si jde lehnout a spát. Mezitím ještě přemýšlel, o všem, co přes den probíral se Soph i o tom, co ho při tom napadlo.
Následující den vstane, osprchuje, převlékne se. Dnes ze sídla ráno neodejde. Jen se zastaví v kuchyni, kde si vezme sáček s krví, připraví si kávu a pak si v kuchyni sedne ke stolu. Vypije krev, kávu a při tom přemýšlí nad dnešním programem. Je mu po včerejšku trochu lépe. Rozhodne se, že dnes musí mluvit s Hayley. Slíbil jí, že před ní nebude nic tajit a tak se chystá povědět jí o tom, co s Klausem uskutečnili. Nemá představu, jak to přijme, ale kvůli tomu jí to rozhodně nezatají. Ponoří se do svých úvah tak hluboce, že za chvíli zapomene na čas. Probere ho z něj až příchod nějakých upírů do kuchyně. Krev už mezitím stačil vypít a káva mu vychladla natolik, že už se s ní neobtěžoval. Zbytek vylil, hrnek po sobě uklidil a kuchyň opustil. Zamíří zpět nahoru do patra. Nechce už návštěvu protahovat a tak nahoře zamíří k jejímu pokoji. Když k němu přijde blíže zaslechne z něj tlukot dvou srdcí. Ví, že Hayley bude uvnitř. Udiví ho ovšem, že jsou otevřené dveře. Dojde a zastaví se v nich. Uvidí Hayley s listem v ruce, jak kouká z okna. Zdá se mu zamyšlená, utrápená. Ví, že proto má nespočet důvodů. Jeden těžší, než druhý. Povzdechne si tiše pro sebe, když jí nyní chce zasvětit do dalšího. Zvedne pak ruku a zaklepe na rám dveří, aby na sebe upoutal Hayleyinu pozornost.* Dobré odpoledne, Hayley. *V kuchyni se opravdu zapomněl na dlouhou dobu. Promluví na ni.* Jak se vám daří? *Zajímá se následně a zkoumavě si ji prohlédne od hlavy až k patám a zase zpět. Z jeho strany to není pouhá zdvořilostní otázka. Hayley pro něj představuje jednoho z nejdůležitějších lidí v jeho životě.* Můžu s tebou mluvit? *Zeptá se jí hned po té.* Stalo se pár věcí, o kterých bys měla vědět. *Dodá na vysvětlenou. I když je jeho pohled vřelý, starostlivý jeho tvář je jinak vážná, má v ní vepsané další starosti, které ho tíží. Po celou dobu stojí mezi dveřmi, když na Hayley mluví. Neví, jestli na něho bude mít náladu. Jednou ho ze svého pokoje vyhodila a od té doby je ještě opatrnější. Čeká na její reakci. Je trochu napjatý. Na první pohled to na něm, ale nejde poznat. Jeho pohled během čekání trošku znejistí.*

*Dívá se z okna ven. Jako kdyby v polovině jejího těla se vařila krev a v druhé zase cítila neskutečný smutek. Bojuje s těmi pocity, tak moc s nimi bojuje. Když je šťastná, tak jí ten pocit nemůže vydržet příliš dlouho, prostě vždycky do toho musí něco vkročit. Podívá se znovu na dopis a začte se do posledních řádků. Možná by ho měla spálit, vyhodit ho, roztrhat, cokoliv. Jenom aby si pořád nepřipomínala, jak špatná situace je. Nevnímá ani kroky, které vedou z chodby. Je příliš zabraná do svých myšlenek a pocitů, které ji proudí tělem tak rychle jako elektrický šok. Až zaklepání na její dveře ji naznačí, že někde za ní přišel. A proto obrátí zrak směrem ke dveří a natočí se tak i tělem. Když v nich zahlédne Elijaha, neví, co má cítit, jak má reagovat. Normálně by byla šťastná, že ho uvidí, usmívala by se tak, jako tenkrát v Zátoce když si pro ni přijel. Ale teď? Dívá se na něj docela prázdným výrazem. Bylo jasné, že přišel v nesprávný moment. To zjištění bylo pro ni čerstvé a kdyby si myslela, že v Elijahovi je jenom špetka něčeho negativního, tak by si myslela, že je to snad i naschvál. Vážně se ji ptal jak se ji daří? Kdyby mu to měla říct z plných plic a naprosto upřímně, odešel by hned a asi by už spolu nikdy nepromluvili. Ten zatracený gen nenáviděla v těchto situacích, když bylo něco čerstvé, nedokázala prostě myslet s klidnou hlavou. Ne, vždycky se v ní všechno vřelo a chtělo to hned na povrch. Pozvedne bradu a stále se ho propaluje pohledem. Měla by mu odpovědět. Uvědomuje si to, ale jaksi se k tomu prozatím nemá. Hned na to se jí zeptá, zda s ní může mluvit. Co jí chtěl povědět? Co bylo tak důležitého, aby jí to teď řekl? V uších ji znělo stále to, co si říkali upíři a ona si neskutečně přála, aby to neslyšela. Zjistila, že někdy nevědět je lepší. Jen, co se dozví o tom, že by měla vědět o pár věcích, tak jenom přikývne hlavou a na chvíli sklopí zrak. Za celou dobu, co tady vešel, co si všimla jeho společnosti nebyla schopná ani promluvit. Bylo očividné, že se něco děje, že je něco v nepořádku a ne celkově, ale mezi nimi. Kdyby šlo o její celkový stav, tak by už dávno něco řekla. Polkne na sucho a přejde ke svému nočnímu stolku, otevře šuplík a odloží do něj nazpět dopis, který patřil někomu, kdo si ho ještě ani nemohl přečíst. Zavře ho a chvíli se dívá na svou ruku, jak svírá rukojeť od šuplíku, dokud ho nepustí a nepodívá se na Elijaha.* Daří se nám dobře. *Odpoví mu jednoduše a položí si ruku na tělo, vrátí se nazpět k oknu ze kterého se znovu podívá. Je k němu natočená bokem.* Mohl by jsi prosím zavřít dveře? *Její hlas je napjatý, opravdu v něm jde poznat, že ji něco tíží. Znovu se na něj podívá.* Takže se stalo pár věcí o kterých bych měla vědět. A čím jsem si zasloužila to, že jako první to půjdeš prodiskutovat se Sophie Deveraux? Nebo mi chceš vysvětlit to, proč ti vrazila pěstí? Víš, většinou, když mi někdo vrazí pěstí nemám potom tendence být k tomu člověku zrovna milá a ještě mu projevovat jakousi náklonnost. *Elijah byl chytrý muž, jistě mu muselo z jejího příliš vysokého sarkasmu dojít, že ví o tom, co v posledních hodinách dělal. Nebo spíše věděla o těch nejdůležitějších částech a možná ani nevěděla, ale jestli bylo ještě něco o mnoho více důležitějšího, než bylo tohle nechtěla to vědět. Nikdy nepřekousne fakt, že osoba, která pro ní znamenala tak moc se přátelila s někým, kdo se ji pokusil zabít a nejenom ji, ale i to nevinné dítě, které mělo být Elijahovi neteří. Nedokázala to pochopit, nedokázala to přijmout a v ní už to zůstane napořád a jedině, jak to vyřešit je to, aby ta čarodějka skončila mrtvá. Což se k její smůle nikdy nestane. Ví, že kdyby něco takového někdy udělala nebo by se o to alespoň pokusila, tak by jí to Elijah nikdy neodpustil, ale ona přece nebyla Sophie. Propaluje ho pohledem a nelze poznat, co cítí víc zda rozhořčení a nebo zklamání.*

*To ticho, které se rozprostře mezi nimi po té, co on pro daný moment domluví, se mu zdá nekonečné, a proto ohlušující. Pozoruje Hayley. Každý její pohyb, byť ten nejnepatrnější. Naslouchá tomu, co se odehrává v jejím nitru. V tichém pokoji je to hračka. Vnímá každou drobnou změnu, která se odehraje v její tváři. Když na něho nereaguje a jemu to začne připadat opravdu dlouhé, hlavou mu prolétne tisíc důvodů, proč. Co se děje, co je jí, proč s ním nemluví. Nechce, nemůže. Nechápe, co a proč se děje. Nadechne se a otevře pusu, že řekne něco dál, aby se případně dozvěděl důvod. Levou ruku během čekání strčí do kapes kalhot a pravou, kterou nejprve zaklepal zase nechá klesnout dolů podél těla. Když se na něj Hayley alespoň otočí, zadoufá, že se třeba, jen nad něčím zamyslela a trochu později si uvědomila, že přišel, že na ni mluvil. Ovšem to okamžitě zavrhne. V momentě, kdy se setká s jejím prázdným pohledem, tak odlišným od těch, které u ní byl zvyklý vídávat během posledních dnů, co se vrátila ze zátoky. Ať už chtěl říct cokoliv v momentě se mu to zadrhne v krku a nikdy nespatří světlo světa. Sleduje ten výjev jen pár vteřin a pusu zase zavře. V jeho očích lze ovšem vidět změnu, kterou v něm její výraz vyvolal. K nejistotě se přidá překvapení, úžas, neporozumění. Nemá nejmenší ponětí, co se stalo, že je na něj Hayley taková. Je mu jasné, že jí něčím opět ublížil. Něčím, čeho si dosud nebyl vědomý. Přemítá, jestli už neví o tom, co s Klausem vymysleli na Kate a Genevieve. Uvažuje, jestli to není důvod, proč se na něj dívá tak jako by provedl nějaký smrtelně vážný zločin. Stačí pár okamžiku a přesně takhle si před ní začne připadat. Opět je na něj naštvaná a on ani neví proč. Tohle neustálé střídání dobrých a špatných období mezi nimi z něj vysává hodně energie. Rmoutí ho to. Neví, co proti tomu dělat. Jak tomu zabránit. Předejít. Čeká, že něco poví, cokoliv, co mu napoví, jestli má zůstat a jít dál nebo raději odejít a nechat ji na pokoji. S nevěřícným úžasem pak kouká, jak jde pomalu k nočnímu stolku, schovává do něj list, který dosud držela a on tam stále stojí ve dveřích. Ta ignorace potom, pohledu na uvítanou. Začíná si připadat směšně. Kdyby to nebyl on se svými zásadami a vychováním, nejspíše by se otočil a naštvaně, uraženě odešel. Tak stále trpělivě čeká. Když má pocit, že u toho nočního stolku Hayley stráví zbytek dne k němu otočená zády, konečně si vzpomene na to, co chtěl před chvíli říct. Nadechne se a pootevře pusu, že tedy znovu položí svou otázku. Opět se k tomu nedostane, neboť Hayley ho znovu obdaří svým pohledem, který by si milerád nechal ujít, ale k tomu od ní poprvé uslyší nějakou verbální reakci. To ho přiměje pusu přivřít a vyčkává, co se dozví. Její krátká strohá odpověď obsahem vůbec nepřipomíná to, co před sebou vidí. Povzdechne si. Nerozumí, proč mu to vůbec říká, když to tak nemyslí. Sleduje ji znovu s úžasem, jak jde k oknu. Dříve, než dojde k nějakému dalšímu nápadu, co by mohl udělat od ní uslyší konečně něco, podle čeho se může řídit. Přikývne. Vstoupí konečně do pokoje a zavře dveře, jak si Hayley přeje. Udělá pár kroků do pokoje, směrem k oknu a k ní, kde stojí. Pak ustrne na místě někde na půli cesty, protože tím, co od ní slyší dál mu naprosto vyrazí dech. Zastihne ho nepřipraveného na takové otázky. Překvapeně zamrká a dál na ni kouká, zatímco ho zasypává dalšími slovy. Je naprosto nehybný jako by zcepeněl. S levou rukou v kapse a druhou podél těla. Je vidět, že nechápe, jak tohle o jeho setkání se Sophie může vědět a ještě tolik podrobností. Chvilku mu trvá, než přejde z toho že to ví a jak, k tomu kolik moc je jí toho známo. Z jejich slov pochopí, že neví o ničem, co probírali ani nic dalšího. Musel je tedy někdo vidět. Hned jak začne přemýšlet, překoná ten prvotní šok, údiv. Trochu se uvolní, ale stále stojí na místě. Předpokládá, že je se Sophie viděl některý z upírů a řekl to buď Hayley přímo nebo to zaslechla náhodou. Trvá mu několik vteřin, než je schopný vůbec začít uvažovat nad obsahem jejich slov, co k tomu říct, jak reagovat. Zamrzí ho, jakmile s tím začne, že se na něj obořila takovým způsobem, jako by něco provedl, jako by ho neznala a nevěděla jaký je, a že ke všemu, co dělá, má vždy dobré důvody. Není ten, co řeší události kolem sebe s horkou hlavou. Už toho zažili dost a stejně se vždycky znovu a znovu setká s obviňováním, osočováním, dříve, než má vůbec možnost říct něco na svou obhajobu. To zklamání se okamžitě, co přejde údiv a šok, promítne do jeho výrazu. Jeho pohled zvážní, posmutní. To pozitivní, co načerpal během dnes se Sophie se vytratilo závratnou rychlostí někam pryč. Jemu znovu zůstala, jen bolest, hořkost, zklamání s Hayleyiny reakce. Povzdechne si. Přeruší konečně pohled, protože je schopen se více pohnout. Sklopí pohled dolů a přemýšlí, co říct, jak začít, aby byl co nejstručnější.* Hayley, včera jsem se s Sophie v tom parku střetl náhodou. *Začne jako první, protože to obvinění, že šel nejdříve za ní ho bolí. Dost pomalu a ztěžka k ní opět oči zvedne. Včera nešel za nikým. Chtěl být sám, aby se mohl trochu vyrovnat s tím, co se stalo a byl schopen o tom mluvit. Sophie mu s tím pomohla, neplánovaně, nevědomky, ale to přikládá rovněž náhodě.* Chtěl jsem si utřídit myšlenky, abych byl schopen říct ti, co se stalo a připraven nést následky toho, co se stalo. *Pokračuje dále. Přes všechno, co cítí uvnitř, hovoří klidně, naléhavě, aby Hayley přesvědčil o svých slovech. Bolestný, zklamaný podtón je v jeho hlasu rovněž slyšet. Nyní se to již mísí i s tím, že si znovu více uvědomuje vážnost činu, který s Klausem napáchali, a že netuší, jak na to Hayley nakonec zareaguje, a že střet se Sophie, a nyní s Hayley, ještě není poslední, co ho čeká. Právě proto, že to poškodilo jeho reputaci, způsoby, vychování, na kterých si zakládá. I to a těžké svědomí, se odráží v jeho hlase, pohledu i chování.* To, že mě Sophie na "uvítanou" praštila, je jeden z těch následků. *Pokračuje zase dál.* Potom, co jsem udělal se nedivím. *Naznačí ji, že s něčím takovým počítal. On tedy počítal, že to bude mnohem horší. Nakonec byl rád, že to se Sophie proběhlo tak mírně.* Rozhodně také nebyl poslední. *Ujišťuje Hayley, že s něčím takovým ještě počítá.* Rozhodně nevím, co si myslíš, že jsem měl udělat. *Pozvedne tázavě v údivu obočí. Je to v jeho obličeji od chvíle, co ho Hayley zaskočila svým oznámením a otázkami první mimický pohyb. Tohle také nechápe. Co měl podle ní udělat.* Bylo to právem. *Dodá na závěr. Znovu uhne pohledem k zemi. Pro tuto chvíli skončil s obhajováním a vysvětlováním ohledně jeho setkání se Sophie.* Pokud mi dovolíš, řeknu ti, co tomu předcházelo, aby sis mohla udělat vlastní názor. *Vzhlédne k ní opět. Je vidět, že v tom krátkém okamžiku, kdy se díval k zemi v sobě potlačil všechny osobní pocity, dojmy. Nyní na ni kouká tázavě, věcně zkoumavě. Chce jí to odvyprávět, co nejdříve a pak se připravit na následky z její strany.*

*Ani se nediví, že je z ní nějak zklamaný. Vidí to na něm, vždycky je z ní zklamaný. Pokaždé, když řekne svůj názor, když se jí něco nelíbí, ale on prostě nerozumí jejím pocitům, nerozumí ji. Chápe každého jiného, jenom ji ne a vážně by ji zajímalo proč. Dívá se na něj a čeká na to, co jí na její slova řekne. Údiv, zklamání, nějaký ten prvotní šok. To všechno vidí v jeho očích. Rty se jí zahýbou, ale ne proto, že by snad chtěla něco říct, ale proto, že si jazykem přejíždí po zubech. Jako kdyby jí bolelo všechno, co se ji chystá říct. Jako kdyby jí zraňovala jeho přítomnost. Podívá se někde směrem k jeho hrudi a dívá se na úhledně vyžehlenou košili a upravené sako. Mezitím, co promluví se mu ještě nedívá do tváře. Bylo jí jedno, kde se s ní potkal. Jí šlo o něco úplně jiného, ale on tomu nerozuměl, zřejmě nechtěl. V jeho očích byla tou špatnou. Po chvíli to ale nevydrží a podívá se mu do očí. Vůbec netušila o čem to přesně mluví, co se vlastně stalo? Jaké následky? Co provedl a s kým? Stalo se něco hrozného? Zamračí se, protože neví o čem to hovoří. A právě v tuhle chvíli se ji zdá, že to ani vědět nechce. Ne, chtěla s ním probrat úplně něco jiného, vlastně mu chtěla říct to, jak se cítí, co cítí ohledně toho všeho. Nemohla snášet už dále to, jak pořád byla v jeho očích ta špatná. Samozřejmě, že byla, on byl někdo, kdo se choval vždycky správně, kdo nikdy neudělal nic špatného, žádné špatné rozhodnutí, nikoho nezavrhoval. Ona byla pravým opakem. Dělala špatná rozhodnutí, rozhodovala se tak, jak to cítila a celkově její povaha byla dost komplikovaná. A teď šlo vidět, že Elijah to špatně snášel. Alespoň tohle všechno si myslela. Pozoruje jeho tvář a vidí, jak se ji ani nedokáže dívat do očí, jako kdyby byla otravná. Co se změnilo? Proč se na ni začal dívat jinak, vlastně co mu udělala? Poznala to na něm už dávno. Změnu jeho chování, jeho postoj k ní. On si možná myslel, že to nevidí, ale ona to viděla moc dobře. Hodně jí znervózňuje fakt, že neví o čem to mluví a má obavy se to vůbec dozvědět. Musel udělat něco hrozného, pokud se on za to cítí špatně. Přešlápne z jedné nohy na druhou a její tep srdce se o něco zrychlí. Tato situace byla pro ni celkově stresující. Měla už tak toho dost, už předtím byla ve stresu a teď zažívá další. Má pocit, že by měla něco dělat, nějakou aktivitu si vymyslet, aby na sobě nedala nic znát. Několikrát zamrká a v očích se jí zaleskne. Avšak mu do toho nevstupuje, jenom drží v sobě to, co chce říct a čeká na to, co on jí vlastně chce oznámit. Jistě, Sophie ho praštila, nese následky za něco, co udělal. Nervozita ji proudí tělem o mnoho více, než doteď. Byla by ráda, kdyby právě teď přešel rovnou k věci, aby ona mohla mluvit i o něčem jiném. Ale chtěla? Mísilo se to v ní. V jedné vteřině nechtěla vědět, co se děje, ale mluvit o tom, co se děje právě teď mezi nimi. V druhé chvíli to bylo zase úplně jinak a v té třetí to měla naprosto pomíchané všechno dohromady, že nevěděla, co chce. A tohle se jí nestávalo. Po jeho dalších slovech to všechno vystřídá v její tváři obavy, obavy o něj. Neslyšela, že by o sobě někdy tak hovořil.* Začínám mít obavy, Elijahu. *Přizná se mu s delším vydechnutím a položí si ruku na břicho. Jak mohla teď normálně a v klidu uvažovat nad něčím, když v sobě měla jeden velký zmatkový guláš? Potřebovala to, co chtěla říct ze sebe vysypat. Potřebovala to nutně říct, ale on chtěl mluvit o něčem, co bylo taktéž velmi důležité a jí to neskutečně zajímalo. Nebylo pro ni překvapením, že nevěděl, co ona od něj očekává. Co by vlastně měla? Zavrtí nad tím hlavou a podívá se někde za něj. Čím dál víc chtěla ze sebe dostat to, co se jí už skoro dralo z úst. Zastaví ji ale slova, která pronese hned na to. Vrhne na něj jeden ze svých nechápavých pohledů. Pokud to bylo právem, tak to muselo být něco vážného, ale bude se o týkat čarodějek. Tak proč jí o tom chtěl vyprávět, když čarodějky jí vážně nezajímaly, pokud nebyly mrtvé? Diví se, že se ještě ptá, zda mu to dovolí. Vždyť mu v ničem nebránila. Potřebovala ale říct to, co chtěla. Nadechne se zhluboka a přejede si jazykem po rtech, jako kdyby je potřebovala trochu zvlhčit, než se jí opět vysuší.* Chci vědět, co se stalo, Elijahu. Ale nejdřív...nejdřív mě prosím...musím něco říct. *Rty se jí trochu zatřepou, očividně to pro ni není dost lehké. Ale držet to v sobě nebude. Dívá se mu do očí a s hlubokým nádechem začne.* Co se stalo mezi námi, Elijahu? Protože já opravdu nejsem slepá. Vidím to, jak ses na mě díval předtím a jak se na mě díváš teď. Co jsem udělala tak špatného, že se na mě díváš, jako kdybych byla největším zklamáním pokaždé, když se mi něco nezamlouvá? *Zavrtí hlavou a vážně se musí ovládat, aby jí nestekly slzy, aby nedávala na sobě víc znát, než dávala najevo teď. Její emoce, pocity byly právě v tuhle chvíli úplně rozházené.* Nemůžeš se mi přece divit, že nejsem nadšená z toho, jak blízko si seš s člověkem, který se mě pokoušel zabít a moje dítě taky! Já to prostě nemohu jenom tak zahodit, nemohu překousnout to, že mi někdo chtěl vzít moje dítě. A ty mě za to ještě viníš svými pohledy, že se mi nezamlouvá, jak moc blízko si jste. Jde o to, že cokoliv udělám já, tak jsem ta špatná, ubližuji ti. Ubližuji ti vším, co udělám, co řeknu. A dívka, která se pokusila zabít tvou neteř u tebe skládá obdivy? *Zeptá se ho nevěřícně a trochu od něj poodstoupí, jako kdyby na tohle všechno potřebovala spoustu prostoru. Nevadila jí vůbec jeho přítomnost, ale ona se v tuhle chvíli cítila tak slabě, tak stísněně. Měla obavy o sebe a o dítě a o potom ještě tohle. A také ještě netuší, co ji chce vlastně říct.* Já vždycky pro tebe budu prostě jenom ta zbouchnutá vlkodlačice tvým bratrem. Takhle mě vidíš a vlastně nejsi jediný. Takhle mě vidí naprosto každý. *Očí se jí zalesknou, ale nakonec to všechno rozmrká a jedním hlubokým nádechem a výdechem to smete ze stolu pryč, jako kdyby ani tahle slova neřekla.* Tak a teď můžeš říct, co se vlastně stalo. *Opět se na něj podívá a zůstane stát na místě. Ví, že po těchto slovech a po všem to zase pokazila. Protože ona zničí naprosto všechno, co může. Ví, že se od ní bude opět držet dál a pomalu a jistě budou nastávat dny, kdy ho ztratí úplně. Nikdo s ní nedokázal vydržet příliš dlouho. Byla vychovaná sama sebou, měla vlastní názory, šla si tvrdě za tím, co chtěla. Teď už jenom vyčkává na to, co za špatnou zprávu pro ni má.*

*Téměř po celou dobu nespouští z Hayley oči, ať už ho ona sleduje, či nikoliv. Neujde mu tak téměř nic, co je na její tváři viditelné. Všechny její pocity. Má z nich dojem, že ji opět ublížil, zklamal tím, co udělal. To vědomí, jako pokaždé před tím, je pro něj velmi těžké unést. Nerad těm na kterým mu záleží jakkoliv ubližuje. Hayley patří mezi ty, u kterých si to přeje ze všeho nejméně. Ty jejich rozpory kvůli tomu ho vždycky trápí, bolí ho, když ji vidí tak, jako právě teď a ví, že za to může sám. Ví, jaká Hayley je, jak reaguje na to, co se kolem ní děje. Nemá to jednoduché. Přesto když něco urovnají a je to mezi nimi dobré, doufá, že už to tak zůstane nebo při příštím problému na něj Hayley nevyjede nebo ne dříve, než on dostane možnost k tomu něco říct. Zatím se tak ještě nestalo, ale on i tak bude stále doufat v totéž. Jeho naděje je ve většině případu neúnavná. Během čekání na její reakci k jeho sluchu dolehne tlukot jejího srdce. Slyší, že je stále rozrušenější, znepokojenější. Nejspíše to způsobuje její nevědomost i to, že ji zklamalo jeho chování. Přemýšlí, jak to udělat, aby se dozvěděla pravdu a neohrozilo to její zdraví, i zdraví dítěte. Po její poznámce, že má obavy se do jeho pohledu promítnou zase obavy a starostlivost o ni. Mísí se to s tím, co už tam měl dosud. Smutek, bolest, zklamání. Chce být pro své nejbližší tím dokonalým, bezchybným, ale nedaří se mu a je to pro něj frustrující.* Hayley, já nevím, koho ve mě vidíš, ale rozhodně nejsem dokonalý a vůbec žádný svatoušek. *Odvětí na její slova. Mluví tiše, sklesle, posmutněle s bolestným podtónem plným hořkosti, ale i jakémsi smíření. Je to jeho úděl, se kterým nic neprovede.* Udělal jsem za svůj život věci, na které nejsem pyšný a nikdy nebudu. Děje se to dnes a denně. Ale nemám na výběr. Nemůžu jinak, jestliže se chci pokusit ochránit to nejdražší, co v životě mám... *Odvětí. Při tom na ni kouká. Čeká až se vyjádří. Když Hayley promluví, je připravený v tom pokračovat, ale ona jej zarazí svou žádostí a tak ji nejprve vyslechne. Její slova mu krátce po sobě již podruhé vyrazí dech. Upře na ni svůj šokovaný výraz. Netušil, že tohle je to, čím se nyní trápí. Je to pro něj šokující zjištění. Měl za to, že tohle už probrali, vyřešili. Tehdy jí řekl, jak to cítí, proč a kvůli komu a čemu to dělá. Je pravda, že právě potom rozhovoru si slíbil, že jim přeci, jen zkusí dát šanci a přesně, jak ho Hayley žádala nebude se bránit svým citům. Jenže sotva k tomu dospěl, krátce na to ji viděl líbat jeho bratra. Tehdy se cítil hodně špatně, když to sledoval. Bolelo ho to, ale Hayley ani Klausovi nechtěl dát najevo, že o tom ví. Tehdy byl rád, že se ani s jedním nesetkal o samotě a nemusel s nimi něco řešit. Byl by na ně a hlavně na Hayley opravdu nepříjemný. Naštěstí nemusel, protože brzy se s tím, že Hayley se rozhodla pro jeho bratra nakonec smířil. Přijal to, jako fakt. Viděl v tom něco, co si přál, i když on z toho potěšení neměl. Nakonec se s tím, ale smířil a rozhodl se, že Hayley bude brát jako přítelkyni a matku dítěte jeho bratra. Podle toho se od té doby chová, ale pravda, že Hayley tohle neřekl. Neměl k tomu příležitost. Zdá se, že teď k tomu, ovšem dospěli. Přemýšlí jak a co Hayley říct.* Hayley, neudělala si nic špatného. *Zavrtí hlavou a koukne na ni pohledem, jak jí něco takového napadlo.* Mrzí mě to, Hayley. Pokaždé, když se mezi námi něco stane, uvědomuju si, jak jsem nedokonalý, chybující. Vidět ve tvých očích to zklamání, bolest, odsouzení. Je to pro mě těžké se s tím smířit, vyrovnat. To, o co nejvíc usiluju se mi u tebe téměř vůbec nedaří. Rmoutí mě to. Nejhorší vědomí pro mě vždycky je, když vidím, že jsem ti nějak ublížil, zklamal tě. *Pokouší se Hayley dát své vysvětlení. Zatím to nerozvádí více. Nechá ji zopakovat mu to, co už slyšel ohledně Sophie včetně těch několika nových informací. Cítí z jejich slov žárlivost, pobouření, znechucení nad tím, že se s ní stýká. Tohle je problém, který on nedokáže vyřešit. Neví jak. Nenechá si od Hayley říkat s kým se stýkat bude a s kým ne. On by tohle po ní také nikdy nechtěl. Ať už Hayley chce nebo ne, ať už si to připouští či nikoliv, on má se Sophie svým způsobem hodně společného. Nedokáže změnit, jak ji vidí ani to, že ji chápe v tom, co udělala. Ví, jak se musela cítit před tím, i potom. Neměla to snadné. Tím nechce tvrdit, že pro Hayley to snadné bylo. Ani omylem. Chápe vážnost situace. Nemůže, ale změnit svůj pohled na to, ani jak to cítí.* Já to chápu, Hayley, snažím se o to. Ale tohle už jsme probírali. Já na tom nedokážu nic změnit. *Povzdechne si. Hrozně nerad tímhle Hayley ubližuje, ale neví, jak by to měl změnit. Nic ho v tomhle nenapadá.* Vysvětloval jsem ti, jak to vnímám. *Má pocit, že to probírají stále dokola. Přijde mu to marné.* Doufal jsem, že to budeš schopná tolerovat, Hayley, že mi to odpustíš. Nezatajuji ti to přece úmyslně. Jen tě tím nechci rozčilovat. Nechceš, abych o ni mluvil a pak o ní slyším od tebe. *Zavrtí hlavou a bezradně pokrčí rameny.* V tom se naše názory rozcházejí, ale já se pokouším ty tvé akceptovat. Zkus to prosím i ty, v tomhle případě... *Požádá ji. Je vidět, že ho to rmoutí ten jejich rozpor kvůli Sophie a přeje si, aby našli kompromis, který jim oběma bude vyhovovat. Podívá se na ni prosebně. Nemá ovšem moc času. Když od ní slyší, jak se na ni podle jejího názoru dívá, mírně se zamračí. Ví, že to není pravda. Hayley mu v tomhle křivdí.* Hayley, vidím tě jako přítelkyni a matku dítěte mého bratra. *Opraví ji.* Myslel jsem, že by to někdy mezi námi mohlo vyjít. Hlavně, když jsi chtěla, abych se přestal bránit tomu, co cítím. Pokusil jsem se. Jenže jsem viděl, že sis vybrala mého bratra. V to jsem po celou dobu doufal, i když to zjištění bylo velmi bolestivé. Nebudu vám stát v cestě. Nezaslouží si to ani jeden z vás tří. *Vysvětlí jí své stanovisko. Když řekne viděl, v očích se mu zvláštně zablýskne. Zdá se, že ví něco, o čem si Hayley myslí, že je to mezi ní a Klausem. Neřekne ji, ale přímo, že viděl, jak ho políbila. Neví, že to bylo vytržené z kontextu a to, co tomu předcházelo mu ušlo. Podle toho se, ale řídí. Nejspíš jí to dojde samo. Povzdechne si, protože tuší, že po tom, co jí řekl a ještě řekne, to mezi nimi už nikdy nebude takové, jak by si přál. Sklopí pohled dolů a pak se rozhlédne po jejím pokoji. Zamíří pak k jednomu z křesel, které stojí pár kroků od něj a posadí se do něj. Sbírá tak sílu k tomu, aby udělal to, oč jej nakonec požádala. Nakonec pomalu začne.* Hayley, Niklaus a já jsme využili Genevieve a její dceru... *Nejspíš Hayley překvapí, že o tomhle ví. Nikdy dříve o Kate nemluvil.* Abychom zjistili, jestli na ni Benjaminovi záleží. *Vypadá, že je informovaný o všem.* Unesli jsme ji a vyhrožovali Kate, Gen i jemu, že ji zabijeme... *Promlouvá věcně, ale je slyšet v jeho hlase, i výrazu v jeho tváři, že to nese těžce.* To, co jsme chtěli zjistit se potvrdilo. Kate se nemělo nic stát. Bylo to pouze na oko, kvůli jejímu "otci". *Ušklíbne se nad tím označením Benjamina. Nikdy mu to nejspíš nepůjde normálně přes ústa.* Ale nebylo to správné. Vůči Kate ani vůči Genevieve. *Pokračuje dál.* Tak se nediv, že Sophie reagovala, jak reagovala. *Poznamená a sleduje Hayley. Sleduje ji opatrně i posmutněle po celou dobu svého povídání o tom, co udělali. Bojí se, jak to Hayley vezme.* Genevieve jsem od té doby ještě neviděl, ale předpokládám, že to setkání, které mě dříve nebo později nemine, nebude moc příjemné. *Dodá a sklopí po té po delší době pohled dolů na své nohy a přeruší jejich oční kontakt. Detaily a jak to vnímá nyní nevytahuje. Pozorně naslouchá Hayleyině reakci. Tuší, že nebude vůbec dobrá. Má o ni kvůli tomu strach. O ni i o malou.*

*Ani si o něm nemyslela, že by snad byl nějaký svatoušek a nebo dokonalý. Ale kdyby ho měla přirovnat jeho chováním k tomu svému, tak v tom pohledu dokonalý byl. Na rozdíl od ní se vždycky rozhodoval tak, jak to bylo dobré pro ostatní, ne jenom pro něj. Byly mezi nimi opravdu velké rozdíly v jejich chování a právě proto se v jeho přítomnosti pokaždé cítila jako kdyby byla lepší člověk. Nelze přehlédnout ten tón se kterým s ní mluví. Opět cítí tu bolest u něj a opět to způsobuje ona tím, co mu vlastně říká. Nebylo to překvapující, alespoň pro ni ne. Jeho dalším slovům tak úplně zase nerozumí. Dle jejího názoru nikdy nedělal nic špatného, protože ochraňovat rodinu je přece základ, ne žádná špatnost. To, že někoho při tom musí zabít, tak to k tomu prostě patří. Nijak se na to slovně nevyjádří a jenom ho pozoruje. To už potom převezme zase řeč ona a vysvětlí mu, jak to všechno cítí a vnímá. Dle jeho výrazu ve tváři už teď odhaduje, že měla raději mlčet, než něco říkat. Je si jistá, že od něj dostane studenou sprchu po které se bude cítit ještě více mizerně, než kdyby mlčela a všechno si to nechávala pro sebe. A on to jenom svými slovy potvrdí. Proč to převádí na sebe, že on je ten, co ji vždycky zklame, když moc dobře ví, že z nich dvou je ta nejvíc chybující ona. V jednu chvíli má pocit, že ji to vyčítá, její chování, úsudky, to, když něco řekne, co se ho dotkne a v druhé chvíli je to zase on, kdo to všechno dává na vinu sobě. Velmi nechápavým výrazem ho pozoruje a mírně u toho zavrtí hlavou na náznak, že jeho slova vůbec nejdou pravdivá. On moc dobře ví, že prostě ten fakt se Sophie nedokáže přenést přes srdce a vždycky jí to zklame. Dle něj jistě nemá právo na to, aby si o tom myslela své. Je jí teď dost mizerně a pokaždé, co s ním vede vážnou konverzaci si připadá, jako kdyby byla štěně, které právě kárají za to, že udělalo nějakou chybu, která se nesmí opakovat. Lituje toho, že mu řekla o všem, co a jak cítí v tuhle chvíli, protože na to zase dojede a bude ji to užírat. A proto se teď rozhodla mlčet. Všechno, co jí řekne, vyčte přejde mlčením s tím, že to pro něj bude signál, že jeho slova bere na vědomí a byla hloupost se mu svěřit se svými pocity. O to víc ji v tom utvrdí v momentě, co mluví o tom, jak nedokáže se smířit s tím, že oba mají přátelský vztah. Ráda by viděla jeho toleranci v její pozici. Jak tomu mohl rozumět? Ne, nemohl. Nebyla to jeho dítě, nešlo o jeho život. On si z nepřátel prostě dělá přátelé, kdyby ona chtěla zabít Sophie za to, co udělala, odpustil by jí to? Vnímal by ji pořád stejně? Samozřejmě, že ne. Její výraz ze z toho všeho zklamání a bolesti změní na něco, co by se těžce mohlo přirovnat bolesti. Semkne rty pevně k sobě a zhluboka oddechuje, už tam není žádná známka po bolesti. Zmizelo to tak rychle jako pára nad hrncem. K tomuto už se hodlá vyjádřit.* Už jsem ti říkala, Elijahu, že jsem se smířila s tím, že vy dva jste přátelé a nic to nezmění. Jenom jsem ti právě teď vysvětlovala, že z mé pozice nemůžeš očekávat vlídnost k vám dvěma, protože já to beru úplně jinak. *Tón jejího hlasu je chladný. Najednou z jeho reakce úplně převrátila a nehodlá už se mu s něčím svěřovat a nebo mu dávat najevo to, co cítí. S tímhle skončila, tohle už udělala několikrát a pokaždé na to doplatila tak, že se jí to akorát vymstilo a nic neměla ve svůj vlastní prospěch. Jeho slova ji opět šokují, jen co zmíní o ní a Klausovi. Už mu chce namítat, že větší pitomost už si myslet ani nemůže. Že si vybrala jeho bratra a odkud na tohle přišel? Nebude jim stát v cestě? Vždyť ona a Klaus mají spolu ten nejkomplikovanější vztah na světě. V jednu chvíli spolu vychází skvěla a ve druhé se hádají a potom nedokážou vystát přítomnost toho druhého. Začíná přemýšlet nad tím, proč si něco takového myslí a proč ustoupil. A potom si vzpomene na tu noc, co se vrátila ze Zátoky, to jak Klausovi dala facku a on ji políbil a ona v tu chvíli mu to oplatila a zřejmě to nebylo právě moudré rozhodnutí. Byla šance, že by o tom Elijah věděl? Jistě, že byla. Tohle je sídlo, kde všichni jsou spolu pod jednou střechou a on měl možnost a šanci se o tom dozvědět a nebo to slyšet. Při úplně nejhorším vidět. Vydechne a přejde několika kroky k posteli, musí se posadit, což taky udělá. Začne se dívat někde před sebe a právě v tuhle chvíli by si přála být sama, aby to ze sebe všechno dostala, protože slzy ji přímo pálily v očích. A i přes to, co cítila se dokázala k němu chovat odměřeně.* Takže jsi to vzdal. *Řekne polohlasem a nemá, co už k tomu nadále říci. Vážně neměla z toho nic vytahovat, měla mlčet. Teď byla opravdu hodně zraněná a to ještě netušila, co bude následovat. Pro tuhle chvíli toho bylo na ni až příliš moc. Natočí hlavu do strany, aby viděla, jak si sedá do křesla. On teď na ni mohl vidět všechno, co cítila. Dívá se na něj, ale raději by se ani nedívala. Začne mu naslouchat a hned po prvních slovech se tváří šokovaně. Využili dceru Genevieve? On a Klaus? To, že to udělal Klaus nebylo pro ní novinkou, ale že by něco takového byl schopný udělat i on, to už pro ní novinkou bylo. Opět si stoupne při slovech, že vyhrožovali Genevieve a hlavně Benjaminovi její smrtí. Dívá se na něj s výrazem, že nemůže uvěřit tomu, co slyší. Dále ji ty slova ani nezajímala. Nepotřebovala slyšet, co bylo dál. Teď se to v ní neskutečně vařilo, ten vztek a za zlost, ale zároveň strach, že se jim mohlo při tomhle hloupém pokusu něco stát. Teď už se o Sophie ani nezajímá, nejradši by jí sama jednu vrazila za to, že vůbec ještě dýchá. Momentálně se soustředí na to, co udělali. Podívá se na něj pohledem, jestli se tomu dá vůbec divit, že Genevieve nebude reagovat zrovna příjemně. Podívá se na chvíli z okna a potom se zase posadí. Zavrtí několikrát hlavou a jako jediná z nich si asi uvědomuje, co opravdu udělali.* Vyhrožovat smrtí jediného dítěte Benjamina? Čaroděje, který má tolik moci, aby nás všechny zabil? *Řekne to spíše jako řečnickou otázku, neočekává na ni žádnou odpověď.* První věc, mohlo se vám něco stát, Elijahu. Mohlo se něco stát tobě nebo Klausovi na to jste nepomysleli? *Podívá se na něj a zavrtí hlavou, jak je to vůbec mohlo napadnout. Takhle vyhrožovat Benjaminovi.* Genevieve pomáhala Klausovi, pomáhala vám a chtěla pomáhat i mě, vlastně mi zachránila život a vy ji vyhrožujete s její dcerou? Co je to s vámi? *Řekne trochu zostra a teď už v sobě ty slzy prostě neudrží a několik jí jich sjede po tváři.* Doufám, že mi s Klausem necháte vyrobit stejně tak pěknou rakev jako má pro vás sourozence, protože já v ní za chvíli budu i s tím nevinným dítětem! Právě jste s Klausem uhodili do vosího hnízda a já za to zaplatím životem a to dítě taky. Je to nejmocnější čaroděj, který tady je. Ovládá polovinu vlkodlaků, ovládá polovinu čarodějek a má moc vaší matky. Mohl ti klidně ublížit a Klausovi taky, proč myslíš, že ho tohle zastaví? Já bych řekla, že ho to ještě více posílí, aby si šel za tím, co čarodějky chtějí. *Odvrátí od něj zrak a nemůže uvěřit tomu, že udělali právě takovou věc. Už jim vážně mohli vytisknout parte, protože tohle nemohlo mít dobrý konec. Nic proti němu neměli, zatímco Benjamin měl proti nim všechno a ještě k tomu se musela jeho touha po tom, aby jí zabil i s malou zvýšit. Co měla teď podle nich ona dělat?*

(Odpoledne psal sms Jackovi o tom, že by se už měli sejít. Hned na to od něho dostal odpověď. Sejdou se v kostele jako vždy akorát s tím rozdílem, že se k nim přidá i Davina. Chtěl s ní jít do města odpoledne, ale bohužel musel odběhnout něco řešit. A tak se s ní uvidí až večer, kdy půjdou do toho kostela. Večer se už konečně vrátil do sídla. Rovnou vyběhl nahoru po schodech a mířil k Dav do pokoje. Zaťukal a následně tam i vešel.)Ahoj, Davino. (Usmál se na ní a vešel do pokoje. Dveře ale nechal otevřené.) Vím, že jsem ti slíbil, že spolu půjdeme do města, ale teď jsem toho měl dost na práci s jednou věcí. (Neřekl jí, že celou dobu hledal ten byt a nakonec ho vlastně našel jen díky Cami, kterou potkal v baru. Kde byl čirou náhodou, protože on přece vůbec netráví všechen svůj čas v baru.) Dneska nás čeká schůzka s Jacksonem ohledně toho plánu. Měli by jsme už pomalu vyrazit, nechci Jacka nechat čekat. (Mírně se usmál a čekal na její odpověď. Možná by ta schůzka klidně i den počkala, ale on už to chtěl mít za sebou. Chtěl už pak jenom provést plán a následně se konečně vystěhovat. Trochu mu je líto, že opustí všechny svoje lidi, ale neopouští město. Jenom se stěhuje pryč. Navíc tu určitě bude i tak často, sice jenom je občas musí zkontrolovat.)

*Právě teď nic nedělala. Musela stále přemýšlet o tom, že měla tu vizi ohledně smrti Klause a nikomu se o tom nezmínila. Možná by měla Marcelovi, ale na druhou stranu nechtěla nic říkat. Stojí u okna a dívá se z něj na to malé nádvoří, kde se většinou slézá banda všech upírů ze sídla. V tom někdo zaklepe na dveře a očekává, že za nimi bude Marcel. Nikdo jiný za ní nechodil a tak se hned natočí tělem čelem ke dveřím. Jen, co v nich zahlédne Marcela tak se usměje.* Ahoj, Marceli. *Oplatí mu pozdrav a potom poslouchá důvod jeho návštěvy. Přikývne hlavou a moc dobře si vzpomíná na jejich poslední rozhovor. Netuší, co měl opět na práci, ale momentálně se nevyptává, možná později. Vlastně by spíše chtěla, aby se odtud přestěhovali a potom by mu i mohla říct o té vidině a co udělala. Do té doby ale bude mlčet. Jakmile se zmíní o Jacksonovi, tak se zvláštně usměje. Možná je to pobavení, ale taky i nějaké to překvapení. Netušila, že se dnes už setká s tím jeho vlkodlačím přítelem. Přikývne párkrát na znamení, že s ní může počítat.* Tak toho tvého přítele nenecháme čekat, ne? *Pokrčí nevinně rameny a jde k němu. Cestou si projede rukou ve vlasech a trochu s nimi prohodí, tohle už měla ve zvyku. Poté společně opustí sídlo a zamíří za Jacksonem. Upřímně je na to celé setkání zvědavá.*

*Když sleduje Hayley po té, co reagoval na její názory, výtky, protože tak mu to přijde. Často, když něco udělá nebo neudělá, tak se jí to nelíbí a pak je smutná nebo naštvaná. Dá mu to najevo, a když z toho není nadšený, protože ho to rmoutí, ještě mu to vytýká. Je z nich opět bezradný a neví, co má dělat, jak se chovat, aby těm konfliktům mezi nimi zabránil. V tomhle období o ně opravdu nestojí. Podle jejího mlčení usoudí, že není spokojená s tím, co řekl. Neví, co k tomu má ještě říct. Jestli se to snažit rozebírat nebo raději mlčet a nezhoršovat to ještě více. Jelikož Hayley nic neřekne, tuší, že si o tom nemyslí nic dobrého. Mají toho mezi sebou dost i bez dalších hádek, které nejspíš nic nevyřeší. On má z toho stále častěji takový pocit. Čeká ho ještě zasvěcení Hayley do posledních událostí. Rozhodne se to proto nechat být, alespoň dočasně, protože nevidí žádné východisko, jak s Hayley vycházet pokud možno v dobrém. Když, Hayley konečně promluví, vyjádří se, jen k tomu se Sophie. Mlčky si ji vyslechne, a jen ji na to kývne. Takto vyřčená slova chápe.* Chápu, Hayley, ale ty zkus prosím pochopit mně, že ačkoliv si toho jsem vědom, tak mě to netěší a neumím to před tebou skrývat. To neznamená, že jsi v mých očích špatná. Je mi těch nedorozumění, mezi námi líto. Nevím, co mám dělat. *Přeci, jen se částečně vrátí k tomu před tím, i přes to její mlčení. Více to, ale nerozvádí. Sklopí pohled dolů, aby si utřídil myšlenky. Vzhlédne krátce na to, protože nechce, aby si Hayley myslela, že se na ni snad nechce dívat. Sleduje tak její tvář, když nejspíš přemýšlí na to, co jí odpověděl. Trochu zpozorní, když přejde k posteli a posadí se. Sleduje ji jako ostříž a přeje si, aby to přestála v pořádku. Když mu pak řekne své konstatování, teprve na moment uhne očima dolů.* Ztratil jsem naději. *Odvětí tiše, ale nebude brát Hayley její názor. Nemá chuť ani sílu se s ní pořád hádat. Přejde k tomu, proč za ni dnes hlavně přišel a vypoví jí, co se stalo. Sleduje její reakce. Samozřejmě nevidí nic, co by ho překvapilo nebo, co by nečekal. Soustředí se na to, co jí chce říct. Teprve až domluví si vyslechne, co mu na to řekne. Nechá jí pak dostatek prostoru, aby ze sebe vydala to, co si o tom myslí, její názory. Teprve až skončí se vším, co má na srdci, přemýšlí, co jí na to říct.* Nemůžeme už čekat. Musíme vyzkoušet, co se dá a klidně i riskovat. Nemáme na výběr. *Poznamená tiše, klidně. Při tom se na ni smířlivě dívá.* Pokud má můj bratr nějaký plán, kterým bychom mohli Benjamina dostat, pomůžu mu, i kdyby se mi jeho průběh sebemíň zamlouval. *Pokračuje dál, jen jeho hlas je živější, zapálenější.* Udělám, co bude potřeba. *Ujistí ji.* Niklaus neměl v úmyslu Kate ublížit, jen potřeboval, aby to tak vypadalo. Aby tomu Benjamin uvěřil a proto o tom musel přesvědčit Genevieve. *Vysvětluje dál.* Jsem si jistý, že nás za tohle bude Genevieve dlouho nesnášet a nejen ona. *Je s tím víceméně srozuměný.* Vyhrožoval jsem její dceři, že ji zabiju, abych mohl ochránit své blízké. *Odvětí s kyselým úšklebkem.* A udělám to znovu, pokud to bude způsob, jak dostat Benjamina. *Pokračuje a jeho obličej je smrtelně vážný.* Tohle nebylo všechno. Bude to mít ještě dohru. *Vrátí se ke Klausovu plánu. Neví o něm moc, ale doufá, že vyjde stejně jako začátek a oni Benjamina konečně dostanou. Na Hayleyiny řeči raději nic nepoví. Hlavně na ty, které dávají najevo, že to, co slyšela je pro ni šokující. Neříká nic, ani k tomu, když mluví o tom, že jim Benjamin mohl něco udělat. Detaily toho, co se dělo vynechal a tak nemá Hayley tušení, co, kde a jak se událo. Vyhovuje mu to. Pozoruje dál téměř nepřetržitě Hayley a její reakce.*

*Poslouchá ho už jenom tak napůl, protože je příliš v tuto chvíli zaslepená svými pocity, které pro ni neznamenají nic dobrého. Jí taky bylo líto, že měli mezi sebou tolik nedorozumění a jejich vztah byl komplikovaný a to hodně. Hlavně od té doby, co se přestěhovala tady do sídla a potom se to začalo všechno bortit jako domeček z karet. Podívá se do země a pozoruje podlahu, avšak nic zajímavého na ni není. Prostě se mu v tuhle chvíli nedokáže příliš dívat do očí a konverzovat s ním na určité úrovni. Přes to k němu po chvíli opět vzhlédne.* Už se o ní nebudu před tebou zmiňovat a své pocity si pro příště nechám pro sebe. *Odpoví mu stručně a víc k tomu nemá co dodat. Byla to chyba, kterou neměla udělat, ale udělala ji. Za celý svůj život jich už stejně udělala hodně a nebyla tím překvapená, když udělala další. Nehodlala se už vážně o ní bavit, ať už kdy zaslechne cokoliv, nechá si to pro sebe a nebude nijak jednat. Jednom vážně doufá, že se jí ta čarodějka nepřiplete pod ruku, protože to by opravdu pro ni neskončilo dobře. A potom by ho ztrácela ještě více, pokud to bylo možné. Když jí řekne, že ztratil naději, má hned tendenci mu říct, že by ji neměl ztrácet. Chce mu toho říct tolik, už otevírá ústa, aby mu něco řekla, ale nakonec je zavře. Nemělo to smysl, nemělo smysl něco říkat, protože by to akorát tím ještě více pokazila. Ať už si teď myslí o ní cokoliv nebo o této situaci, nechá ho v tom. Pro ni to jako obvykle neskončí dobře. V tuto chvíli rozuměla Klausovi více, než kdykoliv předtím. On se nazýval tím horším bratrem a bastardem stále, když byl za něco vinný. Ona teď prožívala naprosto to stejné, vždycky byla na vinně ona ať už u kohokoliv. Proto tuhle kapitolu tím uzavře a ví, že už se k tomu nebudou vracet. Poté už reaguje na to do čeho ji Elijah zasvětil a její emoce jsou o mnoho rozházenější, než byly doteď. Měl pravdu v tom, že dál čekat nemohou a nemohou taky jenom sedět a nic dělat. Ale tohle se ji nezamlouvalo. Ne touto cestou, protože to bylo šílené a Benjamin bude před nimi vždycky o krok napřed. Sedí na posteli a dívá se před sebe. Přemýšlí nad celou tou situací, zda by nebyl nějaký jiný způsob, jak to udělat, než ohrožovat jeho dceru na životě i přes to, že to má být jenom na oko. Podívá se na něj.* A co když bude o krok napřed, Elijahu? *Potom se zarazí a její tělo se napne. Předtím nedával tak příliš najevo, že by to byl čistě Klausův nápad, ale po jeho slovech, kdy mluví o tom, co má Klaus v plánu ji to dojde.* Tohle byl čistě Klausův nápad? *Pozvedne obočí a upřímně má chuť se teď zvednout a dát za tohle pořádnou facku jeho bratrovi, protože jak může ohrožovat dítě Genevieve a Benjamina, když je to Benjamin, kdo hodlá zabít to jejich. Překoná v sobě to neskutečně nutkání a zůstane sedět, ale poznat to na ni rozhodně jde, že by nejradši něco takového udělala. Potom nechápe, proč by to měl za něj odnášet Elijah, když se snaží, opět jenom zachraňovat rodinu. Dále mu naslouchá a zavrtí u toho párkrát hlavou. Nechá ho, aby dořekl to, co chce doříct a potom se kousne do spodního rtu.* Takže hodláte v tom pokračovat? Ty vážně věříš tomu, že Klaus Kate neublíží, pokud se mu to nebude zdát potřebné, aby Benjamina zastavil? Co když se to nepovede? Co když Benjamin přijde s něčím, co nás zaskočí? *Mluví už o všech a i o ni. Nebude mu připomínat, že by se zrovna čarodějovi ubránit nemohla a už vůbec ne v tomhle stavu. Cítí z Elijaha určitou odtažitost vůči ní a že ji také neodpovídá na to, že se mu mohlo něco stát. Zřejmě s ní nechtěl trávit čas, bavit se s ní a rozebírat to. Přijde ji divné, že tenkrát v Zátoce, když pro ni přijel se zdálo být všechno skvělé a teď najednou je to všechno pryč. Najednou se netěší z její přítomnosti, nejenom, že ohledně ní ztratil naději. On se jí celkově úplně vzdal. Až teď si to uvědomila, že ho ztratila. Nebyl už tady pro ni tak jako předtím.*

*Pozoruje Hayley a snaží se něco vyčíst z její tváře o tom, co se v ní odehrává. Necítí z ní z jejího nitra, ale nic dobrého. Dává to za vinu sobě. V jeho očích to přisuzuje k tomu, že nesplnil její očekávání a zklamal. Vyvolal u ní svým chováním, jednáním ty negativní dojmy, pocity. Přesně pravý opak toho, co by u ní tak rád viděl. Ví, že v tuhle chvíli je to téměř nemožné, ale občas. Zpříjemnilo by mu to jeho existenci a dává mu to energii pro boj s nepřáteli a nepřízní osudu. Dívá se na ni, i když ona jeho pohled ne vždy opětuje. Po té, co na něj pohlédne a oznámí mu své stanovisko ohledně Sophie, tak na ni tiše kouká. Není z toho nadšený. Nechá si to pro sebe. Navíc má dojem, že se tohle opakuje. Není to tak dávno, naposledy, když pro ni přijel do zátoky, kdy žádala ona jeho, aby před ní o Sophie nemluvil. Dnes s tím začala ona. Vždy se k ní nějak jejich slova stočí. Velmi často ať už chce nebo ne, na to musí reagovat. Sliby podobného typu už Hayley dávat nebude. Co se týká toho, že mu nebude v tomhle směru říkat ani o jejich pocitech, o tom si myslí, také své. Hayley nikdy nevydrží dlouho mlčet o tom, co jí vadí nebo rozčiluje. Má dojem, že ani tohle jí nevyjde.* Můžu vědět, odkud víš o tom, co jsem včera dělal? *Zeptá se jí. V tom rozčílení a šoku ho to dříve ani nenapadlo. Položí si ruce na loketní opěrky křesla, kde sedí. Sevře její konec v ruce. Dřevo ho chvilku chladí v dlani. Její další dlouhé mlčení, mu napoví, že dnes si spolu opět vůbec nerozumí. Je to jako na horské dráze. Chvíli nahoře, chvíli dole. Teď byli v jeho očích zase na samotném dně. Chvíli ji pozoruje, zdá se mu, jako by přeci, jen chtěla něco povědět. Doufá, ale marně, že mu něco řekne, protože ona pusu zase zavře a mlčí. S tichým povzdechem na chvilku sklopí pohled dolů a přejede dlaní po dřevě loketní opěrky. Po té vstane. Křeslo pod ním, jako by ho pálilo. Přejde pomalu k oknu, kde před tím stála Hayley. Odhrne záclonu a vyhlédne ven. Všimne si, že už se stmívá a končí další den. Sleduje ulici dole, ale v myšlenkách se toulá u Hayley a dnešního setkání. Nechce se rozejít ve zlém. Chce to urovnat, ale neví, co proto udělat, aby to nedopadlo ještě hůře. Je k Hayley otočený bokem, ale periferně ji vnímá. Když se ona zeptá na Benjamina, otočí k ní hlavu. Zůstává vážný, ale v očích má starostlivost o ni, o její dítě.* Musíme věřit v to, že nepočítal s tím, že má dceru. Rodina je jeho slabina. To víme jistě. Na Genevieve i na Kate mu záleží. Použijeme to proti němu. Niklaus to má promyšlené dobře, dosud mu to vyšlo. Nevidím důvod, proč by nemělo vyjít i to další. Závěr. Konec Benjaminovy existence. *Odpoví jí. Jeho hlas je tichý, procítěný, plný naděje, přesvědčení. Opravdu tomu věří. Chce. Musí. Snaží se být co nejpřesvědčivější, aby tomu uvěřila i Hayley. Chce, aby se uklidnila a neznepokojovala se více, než už je. Když na Hayley během toho kouká, neujde mu pak změna, která se u ní udala. Zpozorní.* Hayley...? *Není si totiž jistý, co to způsobilo. Pochopí to z její další otázky. Přikývne jí na to. Doufá, že tím nezpůsobí Klausovi další problémy, ale neumí lhát, ani nechce.* Já netušil, že má Genevieve dceru. *Odpoví jí prostě. Mělo by jí to dojít. Jistě ví, že on s Genevieve moc dobře nevychází, tak se mu jistě s něčím takovým svěřovat nebude. Sleduje ji a čeká, jak na to zareaguje. V ruce po celou dobu spíše nevědomky svírá záclonu, kterou drží odtaženou, aby viděl ven. Když mu to dojde, tak ji pustí. Otočí se od okna čelem k Hayley. Pozoruje ji. Mrzí ho, jak to mezi nimi dnes začalo. Poslechne si její otázky. Semkne na moment rty do úzší linky, než promluví.* Věřím tomu, Hayley, že Klaus udělá všechno proto, aby ochránil své blízké a na kterých mu nějakým způsobem záleží, před tím, kdo je ohrožuje. *Odpoví jí. Je opět přesvědčivý, protože tomu skutečně věří.* A já mu pomůžu, jak budu moct. *Dodá.* Nechci, aby se tobě nebo malé něco stalo, Hayley. Nikdy v tomhle životě. *Pronese procítěně. V jeho očích se objeví ta vřelost, to měkké světlo, kterým se na ni dívá, když mezi nimi zrovna nevládne nějaké nedorozumění. Přejde pokojem blíže k ní. Dřepne si před ní, aby byli jejich oči ve stejné úrovni.* Můžeš mi odpustit? *Pohlédne jí do očí.* Nechci, aby to mezi námi bylo takové. *Zavrtí slabě hlavou a na moment při tom oči přivře, ale jen co dovrtí hlavou, zase se na ni podívá.*

*To ticho, které mezi nimi způsobuje hlavně ona je až ohlušující. Ale nemá příliš na výběr. Právě teď si myslí, že když bude mlčet, tak to bude to nejlepší, co pro něj udělá a on alespoň bude moc co nejdřív odejít z jejího pokoje. Ne, že by si to přála, ale dle jeho výrazů usuzovala, že on si tohle přeje. Není tomu zase tak dávno, kdy se hádali. Měsíc nebo dva to nazpět bude. A snad pokaždé tu hádku vyvolala ona. Ani nad tím nepřemýšlí a prostě zavrtí zničeho nic sama nad sebou, nad svým jednáním a myšlenkami. Cítí se poněkud zvláštně v tuto chvíli. Dívá se na něj a když ji položí tu otázku, nezbývá ji nic jiného, než na ni odpovědět. Nadechne se zhluboka a její tón hlasu už je klidnější, ale stále bolestivý.* Elijahu v tomhle sídle se nic neutají. Slyšela jsem rozhovor dvou upírů, když jsem stála na terase a oni si o tom povídali. Byla jsem prostě v nesprávný čas na nesprávném místě. Už jsem byla na odchodu, kdybych se rozhodla pro svůj odchod dřív, nic z toho bych nevěděla. *Víc mu k tomu nemá co říct, ani už nechce říct to k čemu se chystala. Pozoruje ho, když se zvedá z křesla a přemýšlí nad tím, kam hodlá jít. Sleduje každý jeho pohyb až k oknu a potom od něj odvrátí zrak, když se ani on na ni nedívá. Všechno to už bylo zkažená, celá atmosféra byla napjatá. Ruce měla složené na břiše a jemně si po něm přejížděla. Bylo to pro ni něco velmi uklidňujícího, na chvíli zavře oči a užívá si jenom to, jak se dotýká svého břicha a cítí svou dceru. Na nějaký moment ji to z reality odvedlo úplně někde jinde. Hned se do ní zase vrátila a začala mu pokládat otázky ohledně Benjamina. Podívá se směrem k Elijahovi, který teď stál u okna a držel v ruce záclonu. Docela se podivovala tomu, že jemu vůbec na někom záleželo. Jestli znamená "záležet" to, že mučíte vlastní sestru, tak teda ona o tom měla zrovna jinou představu. Ona spíše tvrdí, že se stará nějakým způsobem o svou krev, ale to je všechno. Benjamin místo srdce měl velkou černou díru. Dívala se na něj, přímo ho propalovala pohledem, který už nebyl tak zklamaný, jako ještě před chvíli a nebo snad nějak odsuzující. Zdá se, že on tomu věřil, jenomže ona byla na pochybách.* Benjamin je jeden problém, další jsou vlkodlaci. A já nemám čas, Elijahu., Nemohu ten porod zdržet, i kdybych chtěla. *Tím mu vlastně říkala, že i kdyby si přála tomu tak zapáleně věřit jako on, nedokázala to. Přála si to z hloubi duše, aby věřila tomu, že všechno vyjde tak jak má, ale její instinkty jí říkali něco jiného. A nebo to nebyly instinkty a prostě jenom příliš velký strach o svou dceru. Když je v jeden moment rozhořčená, nereaguje na její oslovení. Zase jí to přejde, ale stále to má v sobě. Vážně by právě teď nechtěla zahlédnout Klause, očividně by mu vmetla do tváře, jestli mu náhodou nepřeskočilo. Netušil, že Genevieve má dceru a ona o tom věděla už prakticky dávno. Tohle bylo ale jenom mezí ní a Genevieve. Nemohla mu to říct, i když k tomu měla předtím jisté pokušení. Podívá se proto do země.* Já o tom věděla. Když jsem se začala s ní trochu stýkat, tak jsem věděla, že Genevieve ví příliš mnoho o těhotenství a má ke všemu až velké pochopení a potom jsme k tomu dospěly a ona mi to řekla. Věř, že jsem měla nutkání ti o tom povědět, ale nechtěla jsem prozradit něco, co bylo jen její záležitostí. *Přizná se mu o tom, že tuhle věc věděla už nějakou delší dobu dopředu. Jen, co všechno věděla bylo to, že dceru má, ale absolutně netušila, kdo ta dcera je a jméno Kate ji ani teď nic neříká. Poté už jenom přikývne. Věděla, že Klaus udělá všechno pro ochranu svých blízkých a hlavně jeho dcery, jenom jí se zdálo, že právě udeřil nesprávně, protože Benjamina musel neskutečně vytočit a on už mohl střádat plány. a překazit jim to, co měli dalšího v zásobě. Pozvedne zrak po chvíli a zadívá se na něj, když mluví o tom, že nechce, aby se jí nebo dítěti něco stalo. Nakloní hlavu mírně do strany.* Tohle vnímáme stejně. Ale stejně tak i nechci, aby se něco stalo tobě nebo Klausovi. *Brala je už jako za svou rodinu, znamenali pro ni hodně a Klaus byl otec jejího dítěte, takže se ohlížela i na něj. Bála se o každého člena Původní rodiny. Její pohled o něco roztaje, když se teď na ni dívá jinak, než předtím. Překvapí ji i jeho kroky, které míří k ní. Nečekala, že by se dnes nějak dostal zase do její blízkosti po tom všem, co si řekli. Dívá se na něj, jak si přidřepává a podívá se mu do tváře. Nemůže uvěřit tomu, že on ji žádá o odpuštění. Trochu pootevře ústa a nedokáže nic jiného vnímat, než jenom jeho oči a slova. Dívá se na něj hodně překvapeně a ledy zase o něco roztají. Vydechne a chvíli nic neříká, protože se snaží zpracovat to, oč ji žádá. Přesto ale za chvíli promluví.* Ty mě žádáš o odpuštění? Neměla bych to být já, Elijahu? *Zeptá se trochu nejistě, protože najednou viděla chyby jenom v sobě, po tom, co jí řekl a jak se na ni díval najednou neviděla nic, že by on udělal něco špatně.* To, že mezi sebou máme neshody je čistě moje vina. Dělám věci, které bych neměla. Chci po tobě vyjádření, které ty nechceš vyslovit. A potom se divím, proč tě ztrácím. Měla bych prosit o odpuštění já tebe. *Dívá se na něj trochu nejistě. Zrovna něco takového moc často nevyslovovala a omlouvání a všechny ty věci okolo nebyla její parketa.* Odpustíš ty mě? *Nechtěla ho ztratit úplně, ne víc, než ho ztratila. Ještě stále v sobě byla rozhořčená za to všechno, ale když byl takhle u ní bylo to jiné.*

*Když čeká, jestli mu Hayley odpoví na jeho otázku, kouká na ni. Nechápe, proč zničehonic zavrtí hlavou. V očích se mu objeví němá otázka, ale nechce se ptát, když mu ještě nezodpověděla na předchozí otázku. To se změní v zápětí. Zjistí tak způsob, jakým se to k ní doneslo. Kdyby se to dozvěděl dříve, možná by chtěl vědět, kteří dva to byli a ti by nejspíše nevyvázli se zdravou kůží. V tuhle chvíli, kdy je Hayley klidnější a komunikuje s ním normálně, je klidnější i on. Když Hayley domluví, na její informace přikývne hlavou, že rozumí.* Mrzí mě to, Hayley. *Poznamená tiše.* Že si to zjistila takhle. *Doplní.* Viděl jsem ji včera po dlouhé době. Od té záležitosti s Finnem. *Pokračuje.* Byla tady, aby oduřkla Kola. Ani to jsem nevěděl. *Mluví dál. Opatrně sleduje Hayley. Rád by, aby pochopila, že se Sophie netráví každou volnou chvíli, která se mu naskytne. Jen tehdy, když je to nutné.* Včera jsem šel do města, se projít. Potřeboval jsem si pročistit hlavu a přijít na to, jak to povědět, co se stalo. Nečekal jsem, že ji potkám. *Má za to, že by měl mít možnost říct jí i svou verzi toho setkání nebo aspoň to nejnutnější, protože tím nechce Hayley zatěžovat.* Byla to náhoda, ne dohodnuté setkání. Taky podle toho vypadal její "pozdrav". *Tím to ukončí. Má dojem, že tolik stačilo. Když skončí semkne rty do uzší linky a trochu s obavami očekává Hayleyinu reakci. Z křesla pak přejde k oknu a i u něj naslouchá tomu, co se u ní odehrává.* Vlkodlaci tě nemůžou ohrozit, Hayley. *Poznamená. Kouká při tom právě ven na setmělou ulici. Pro něj je problém s vlkodlaky mnohem méně podstatný, než Benjamin. Nenapadlo by ho, ani ve snu, že by se mohli spojit.* Největší problém představuje Benjamin. *Poznamená s povzdechem. Je z něj patrné, že mu to působí velké starosti.* Ale pokud bude Klausův plán úspěšný, je to otázka chvíle, kdy Benjamin skončí. *Pronese to opět přesvědčivě. Když něco mají, je mnohem optimističtější. To už nevyhlíží z okna, ale má hlavu otočenou obličejem k Hayley. Opět je přesvědčivý, jak jen umí. Po té se od Hayley dozví, že o dceři Genevieve věděla. Zpočátku vypadá překvapeně, ale když mu Hayley řekne všechno, přijde mu to pochopitelné.* To je v pořádku, Hayley. *Zavrtí mírně hlavou, když ji ujišťuje, že jí nic nevyčítá. Chápe, že mu to nemohla povědět. Nebylo to tajemství Hayley, ale Genevieve.* Nakonec mi o tom řekl Niklaus. Před tím, než mi prozradil svůj plán. *Odpoví jí, aby bylo jasné, odkud o tom ví.* Hodně mě to překvapilo. Něco takového mě nenapadlo ani ve snu, že je možné. *Prozradí jí něco málo ze svých dojmů. Potřese při tom hlavou. Ještě stále to úplně nechápe. To už je otočený k Hayley. Pozoruje ji. Starostlivě, se zájmem. Přejde až k ní kde si dřepne. Provede to, když mu řekne, že se o ně také bojí. Jeho pohled zjihne a tvář roztaje do něžnějšího úsměvu. Dnes je to poprvé, co se tak zatváří od chvíle, co vstoupil do jejího pokoje. Zvedne k ní opatrně a pomalu ruku, když ji k ní přibližuje. Nejprve zlehka, jen konečky prstů se dotkne její tváře a teprve pak postupně celou dlaň. Jemně ji po tváři pohladí.* Hayley, Niklaus i já jsme až na pár možností nezničitelní. Přežili jsme spoustu pokusů našich nepřátel nás zničit. Nikdo neuspěl a neuspěje ani Benjamin dnes. *Přesvědčuje ji, že se o ně nemusí strachovat. Mluví tiše, ale přesvědčivě.* Nic se nám nestane a tobě ani malé, kterou nosíš pod srdcem také ne. *Pokračuje v tom dál. Spustí ruku z její tváře dolů a položí ji Hayley na jednu z dlaní, kterou tak překryje a lehce stiskne.* Dostaneme ho. Ty potom přivedeš na svět svou dceru a konečně budeme mít klid. *Řekne ji vizi budoucnosti, jak si ji představuje, jak v ni věří. Dotýká se po celou dobu hřbetu její ruky svou dlaní. Dívá se jí, ale velmi přesvědčivě do očí svým vřelým pohledem. Vnímá tak velmi zblízka každý její pohyb ve tváři. Neujde mu tak její překvapený výraz, ale on čeká na nějakou reakci, takže trpělivě vyčkává dál. Poslechne si její otázky.* Ano, Hayley. *Přikývne na to první. Vydechne při tom svá slova téměř šeptem.* Nechci, aby si se potom, co řeknu nebo udělám na to, co mi řekneš, cítila špatně, provinile. To nikdy. *Pokračuje dál tiše, ale procítěně. Záleží mu na tom, aby mezi nimi nedocházelo k těm nedorozuměním.* Nesu těžce, když udělám něco, co ty z nějakého důvodu neschvaluješ. Nechci, aby k tomu docházelo, ale neumím tomu zabránit. *Když k ní promlouvá se svou procítěností, naléhavostí v hlase, nespouští z ní oči. Sleduje ji, aby mu neušla žádná její reakce.* Vždy mě zajímá, co cítíš, co si myslíš. Chci to vědět, slyšet. Potřebuji to. Je to pro mě moc důležité, Hayley. *Ujistí ji, že si nepřeje, aby se před ním uzavírala.* Když se mi něco nelíbí, nehledej v tom nic hlubšího, než mou momentální reakci. Nic víc, prosím, Hayley a netrap se kvůli tomu. *Naléhá na ni, velmi mu na tom záleží.* Mezi námi to totiž nic nemění. Nikdy. To, jak tě vidím, vnímám, nikdy nic neovlivní, nezmění. *Ujistí ji procítěně. Nespouští z ní velmi přesvědčivý pohled. Následně ho sklopí k jejím rukám. Přeruší tak na moment jejich oční kontakt. Stiskne opět její ruku. Vzhlédne k ní zase hned, jak promluví. Soustředěně, pozorně jí naslouchá. Nechá ji domluvit.* Neztratíš mě, Hayley. Budu tady pro tebe vždycky, dokud mě budeš chtít. *Poznamená pak tiše, ale upřímně, vřele.* Víš, že pro tebe udělám všechno, co je v mých silách. *Odvětí. Je to odpověď i na její žádost o odpuštění. Jen on nemá už v tuhle chvíli, co, protože si vyříkali to, co je trápilo nebo Hayley mu to pověděla a on na to mohl reagovat. Tohle mu stačí. Pak už se tím nechce zabývat.* Už se stalo, Hayley. *Odpoví nakonec. Její ruku stále drží ve své a nespouští z ní oči.*

*Taky se jí nelíbil způsob, jakým tohle všechno zjistila. Ale bohužel se s tím už nedalo nic dělat. Nejlepší by bylo pro oba, kdyby to nezjistila vůbec, ale osud to chtěl zřejmě takhle. věřila mu to, že ho to jistě mrzelo jakým způsobem se o oné situaci dozvěděla. Nevěděla ale, zda má na to něco říkat. přála si, aby tohle téma už bylo za nimi a více ho neprobírali. Opět chce něco říct, ale Elijah se chopí slova a tak ho nechá, aby je řekl. Naslouchá jemu vysvětlení z jeho strany. Slovo Sophie ji opravdu drásá nervy, ale snaží se s tím vnitřně bojovat, snaží se s tím nějak smířit ačkoliv jí to jde velmi těžce. Poslouchá ho mlčky a celou dobu ho pozoruje, netváří se už příliš smutně, ale zase ani ne pozitivně. Tohle téma je stále pořád dost horké pro oba z nich a jistě by to chtěli už pro dnešní večer uzavřít. Poslouchá jeho verzi o tom, jak se s ní setkal náhodně a jak ho ona ne příliš vřele přivítala. Stejně je za ni na tohle naštvaná, že mu prostě dala facku, ale říkat mu o tom nebude. Vždyť on to sám i věděl. Bohužel zášť k této osobě u ní zase stoupla, protože ji musela opět řešit i po tom incidentu na hřbitově. Už nic na to neříká jenom několikrát přikývne na náznak, že to bere na vědomí a dále to nehodlá rozebírat. Elijah měl zřejmě pravdu, že vlkodlaci ji nemohou ohrozit. Ne, určitě ji měl. Jenom ji to trápilo kvůli tomu, že šlo o její smečku a o Jacksona, který s tím měl potíže a ona mu slíbila co největší pomoc jakou mu mohla nabídnout. Bohužel teď s Jackem spolu v kontaktu nebyli a mělo to za to určitě to, že je s Genevieve a je mu teď s ní dobře. Nebude mu ovšem teď psát. Nechává ho, ať si řeší své záležitosti. Teď už pro něj asi nic stejně udělat nemůže, když je tady v sídle a každou chvíli vyčkává na porod malé. Byla pravda, že největší hrozbu představuje Benjamin a tak si nad tím jenom dlouze povzdychla. Dívá se na něj a vážně doufá v to, že Klausův plán bude úspěšný, i když její obavy to stále nesmete. pořád tam jsou zakořeněné a budou do té doby, dokud neuvidí hnijící tělo Benjamina.* Vážně doufám, že ten plán bude úspěšný protože jinak si nedovedu představit, co by následovalo potom. Vlastně trochu dovedu.* Přizná se mu. Bylo mnoho možností, co by následovalo po tom, kdyby porodila. Buď by to dopadlo tak moc špatně, že by to skončilo její a smrtí její dcery. A nebo by to skončilo taky špatně, ale v menší míře, kdy by ji museli poslat pryč, dokud tady nebude bezpečno. A o tomhle už hodně přemýšlela a porto napsala i ten dopis, proto byla tak nesvá, vystrašená a ustaraná. V jednu chvíli vážně věřila tomu, že to zvládnou a překonají, že vítězství bude na jejich straně a potom na té druhé straně viděla ty nejhorší možné představy. Jejich téma se následně na to přehoupne k Genevieve a její dceři Kate. Nemůže nic jiného, než s ním souhlasit, že by to nikoho snad nenapadlo ani ve snu. Upírá na něj svůj zrak a obě ruce si semkne na břiše. Vypadá to, jako kdyby si ho držela, ale přitom je má jenom zapřené o vyboulené bříško, kde spočívá její dcera.* Když jsem se to dozvěděla byla jsem neskutečně šokovaná. Je to příšerné, že Benjamin se k něčemu takovému vůbec uchýlil. Kdybych neměla jisté tušení, že Genevieve něco skrývá taky bych to doteď nevěděla. *Řekne mu na vysvětlenou a trochu si poposedne o něco pohodlněji, než seděla doteď. Ruce položí na povlečení postele a zapírá se tak zároveň. Když u ní dřepí, tak je to pro ni ten nejhezčí okamžik z celé té doby, co k ní přišel. Ani nedoufala, že by snad něco takového udělal a proto je z toho překvapená a o to více, když zahlédne jeho mírný úsměv na tváři. Dokázal se usmívat i po tom všem, co mu opět vyčetla a dívat se na ni příjemným pohledem. Nerozuměla tomu, jak to dělal, ale byla mu za to vděčná. Její pohled zase o něco roztál, ale usmívat se ještě nedokázala. Začne pozorovat jeho ruku, která se pomalu přibližuje k její tváři a pootevře ústa, avšak nic neříká. Je potěšená z toho, co chce udělat a když ucítí konečky jeho prstů na svém líci, tak přivře na chvíli oči. Jen, co ucítí teplo z jeho dlaně, tak otevře oči a dívá se na něj úplně jinak, než doteď. Její pohled je vřelý a potěšený. Koutek rtů jí ucukne a užívá si jeho dotek na své tváři. Trochu pokýve hlavou, když se o nich zmíní jako o skoro nezničitelných. O něco má najednou lepší pocit, avšak uvnitř ní stále převládá strach.* Já vím, jenom mám o vás obavy. Doufám, že nikomu z nás se nic nestane. *Odpoví na jeho slova a semkne rty k sobě ve chvíli, kdy dlaň opustí její tvář a na tom místě ji pohladí na okamžik chlad. Přeci jenom za tu chvíli si kůže trochu navykla na to teplo. Poté ale ucítí jeho dlaň na své ruce a tak hned sklouzne pohledem dolů a dívá se na jejich ruce. Obrátí ruku vzhůru, aby se dlaní dotýkala té jeho a jemně ji sevře. Poté se mu podívá znovu do jeho čokoládových očí. Poslouchá ho a zatváří se trochu utrápeně. Ne z toho důvodu, že by ji trápila jeho slova, ale proto, že si to dává všechno za vinu on, i když očividně je na vině spíše ona.* Elijahu...tohle byla moje chyba. Víme to oba. Víš, že jsem občas vznětlivá a řeknu spoustu věcí a ty tě potom zraňují a až si to uvědomím, pak už je většinou pozdě. A ani nedělám správná rozhodnutí, které tě taktéž zraňují. *Nechtěla, aby si už něco vyčítali a ani aby bral ani sebe vinu on nebo ona. Teď už jenom chtěla, aby spolu normálně komunikovali a dokázali přejít to, co se tady odehrávalo před nějakou tou chvílí. Poté se jí opět trochu nahrnou slzy do očí a tak moc si přeje, aby to přestalo. Nebyla člověk, který by zrovna brečel a nebo projevoval city tímto způsobem, ale také prošla hodně velkými změnami od doby, co je tady v New Orleans a co je nastávající matkou. Celkově se hodně změnila, není už tou, kterou bývala předtím.* Pokaždé, co řeknu, jak se cítím, co vlastně cítím, co chci... *Nadechne se zhluboka, jako kdyby bylo pro ní těžké v tomhle vysvětlování dále pokračovat.*...nikdy to nedopadá pro nás příliš dobře. A potom to neseme těžce oba. *To, že by se uzavírala do sebe volila proto, že to celkově bylo jednoduší pro oba z nich. Ale velmi ji těšilo, že je to pro něj tak moc důležité a chce o tom vědět. Když tak na ni naléhá svými slovy o tom, že by to měla brát jenom jako jeho prvotní reakce, tak mu prsty přejede po těch jeho s trochu více mu stiskne dlaň. Ne příliš hrubě, stále je to jemné jenom o něco intenzivnější. Velmi na ni působí to, jak ji říká o tom, že mezi nimi to nic nemění. Nevěděla, jak to má vnímat. Myslel to tak, že prostě se nikdy nic nezmění na tom, že dle něj by měla být s jeho bratrem a nebo jak to přesně myslel? Chystala se ho na to zeptat, chtěla vědět přesně, jak to cítí, ale on jí to vlastně už dal najevo a tak semkne rty pevně k sobě a nic neříká. Sklopí zrak zároveň s ním, ale u ní je to spíše z důvodu toho, že netuší, jak to přesně Elijah myslí. Poté stejně něco řekne a opět se na něj podívá. Trochu se pousměje, když ji ujistí o tom, že ho přece jenom neztratí a vždy tady bude pro ni.* Tohle je asi to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl, abych byla upřímná. *Trochu odlehčí situaci jemným a krátkým úsměvem a potom zase zvážní.* Vážně tě nechci ztratit, Elijahu. *Řekne nakonec a je i ráda za to jeho odpuštění. Doufá, že ví, že i ona mu to odpouští. Ale pro jistotu mu to i řekne.* Samozřejmě, že já ti taky odpouštím. *I když by nejraději k tomu dodala, že nemá co. Znovu mu jemně stiskne ruku a dívá se na něj teď už i s jistou radostí, která je vepsaná v jejích očích. S radostí z toho, že nakonec to vypadá, že se to mezi nimi urovná.*

*Je Hayley vděčný za to, že mu umožní říct o tom "setkání" se Sophie z jeho pohledu. I když to nemá ve zvyku, aby ji moc nedráždil, nepoužívá moc její jméno, jen zájmeno. Ví, že z toho přesto není nadšená, ale s tím už je smířený, takže se nad tím nepozastavuje. Když řekne, co chce, tohle téma, které u nich vyvolalo další nedorozumění opustí a nemá v úmyslu se k němu více vracet. Teď se snaží Hayley, co nejvíce uklidnit a zmírnit její starosti, co má a on svým sdělením, ještě zvětšil. Další jeho přáním je, aby se usmířili. Udělá proto maximum.* Zkus na to nemyslet, Hayley. *Přesvědčuje ji mírně.* Vím, že je to těžké, ale neprospívá to tobě ani mé neteři. *Když mluví o Hayley, kouká na ni, sklouzne pohledem krátce na její bříško, když nazve dítě poprvé svou neteří. Je mu to známo už dlouho, ale dnes to použil oficiálně a nahlas, jako hotovou věc. Zní mu to neuvěřitelně. Něco takového nedoufal nikdy, že se může stát, ale přesto je to skutečné. Chvilku nad tím v mysli spekuluje a tak spočine svým pohledem na jejím bříšku o něco déle. Tváří se při tom, ale na chvilku šťastně a spokojeně, protože se mu to líbí. Probere ho až to, když si Hayley dá ruce na břicho. To k ní zase zvedne oči a omluvně se pousměje, že se na moment zapomněl na jejím bříšku. Pokývá chápavě hlavou nad tím, když slyší, že Hayley rovněž zažila překvapení nad zjištěním, že má Genevieve a Benjamin dceru. On teď, ale ani tak nepoukazoval na to, jako na to, jak se tady Kate tak najednou objevila.* Benjamin je monstrum. *Zkonstatuje podmračeně. Trvá to, jen okamžik. Hned na to tvář rozjasní. Už se nechce před Hayley mračit. Naváže hned na to, co chtěl říct.* Já, ale nyní poukazoval na to, že je Kate v současnosti tady s námi ve městě. *Upřesní a kouká při tom užasle na Hayley. Ne moc dlouho, neboť má na rozebírání další a pro něj důležitější věci. Když se chvíli dotýká dlaní Hayleyiny tváře, párkrát jí po líci pohladí palcem. Dívá se jí upřímně do očí.* Nemůžu ti slíbit, že z toho vyvázneme bez úhony. *Odvětí vážně.* Nebude to, ale nic, co během krátké chvíle zmizí. Nic neobvyklého a zanedbatelného, když vyhrajeme. *Dokončí to, co chce říct. I když chce Hayley uklidnit, neslibuje jí žádné pohádky. Vychází z toho, co již nesčetně krát zažil. Přesto, co jí říká se jeho tvář zase nepatrně rozjasní a rty roztáhne do povzbudivého úsměvu, jako by nechtěl, aby se takovými myšlenkami trápila. Jeho tvář se teď úsměvům či pousmání tolik nebrání. Rozradostňuje ho, když vidí, jaká změna se za tu chvilku, udála u Hayley. Je to pro něj to nejhezčí, čeho se od ní mohl dnes večer dočkat. Když spustí svou ruku z její tváře a vezme do ni tu její, potěší ho, když Hayley obrátí dlaň vzhůru a opětuje jeho stisk. V očích se mu mihne potěšení, radost. Pravý opak toho, co u něj viděla ještě před chvíli, když za ní přišel. Ta změna se u něj odehrála neskutečně rychle. Přesto není pochyb, že to vychází z jeho srdce. Poslechne si její vysvětlení. To, co mu říká, je svým způsobem pravda.* Já zase vím, že jsi taková, Hayley. Je to tvojí součástí a já jsem za tvou upřímnost, otevřenost nesmírně rád. Vážím si jí, že umíš říct, co si myslíš. Zůstaň taková. *Zareaguje na její přiznání. Je pravda, že je to jedna z vlastností, která se mu na ní líbí, kterou obdivuje. Nedovede si ji představit jinou. Dívá se jí do očí a svá slova myslí upřímně.* Pro mě to je trochu těžší ustát, ale je to vždy chvilkové. Jen mě zkrátka pokaždé mrzí ten fakt, že k takové situaci došlo. Vždycky se s tím, ale nějak srovnám. Neměj strach. *Promlouvá k ní dál.* Správná rozhodnutí? *Zopakuje po ní to slovní spojení a zní při tom, jako by to ve skutečnosti neexistovalo.* Každý něco takového vnímáme trochu jinak. *Řekne jí svůj názor a stiskne při tom jemně její ruku, kterou drží. Nepřerušuje při tom oční kontakt. Za tuhle chvíli tady a teď s Hayley je moc rád. Už nemyslí na jejich dnešní rozepři. Chce s ní zase vycházet nejlépe, jak jim to jejich situace dovolí. Když mu stisk ruky opětuje, opět ho velmi potěší. To, co jí říká, z její reakce, ale i sám si je vědomý toho, že jeho slova jsou nepřesná. Nejspíše si Hayley není jistá, jak je přesně brát. On sám teď neví, co chce. Ví, co k Hayley cítí, i když to pohřbil hodně hluboko ve svém nitru, jakmile nabyl dojmu, že není naděje. Potom co viděl ten polibek. Neví, co si o něm myslet, když má dojem, že Hayley to s ním stále nevzdává, i potom, co jí dal najevo, že si přeje, aby dala šanci jeho bratrovi. Nechce se unáhlit, jen se mu nelíbí ta nejistota, že neví, kdy se něco takového může opakovat nebo zajít ještě dál. Ta jeho rozpolcenost, kdy jim to přeje, ale zároveň ho to v tu noc nesmírně bolelo. Přesto to překonal a našel si jiný smysl života, než se přetahovat s bratrem o jednu ženu. Něco takového nechce. Zatímco nad tím přemýšlí, nelze to na něm nijak poznat. Na Hayley kouká stále stejně vřele. Roztáhne rty do šťastného úsměvu, když mu tak hezky zareaguje na jeho slova.* To mě těší, Hayley. Je to čistá pravda. *Odvětí s jemným pousmáním.* Netratíš, Hayley, slibuji. *Zvážní a to, co slíbí, myslí smrtelně vážně. Nikdy ji neopustí, pokud si to ona sama z nějakého důvodu nebude přát. Dívá se jí při tom upřímně do očí. Když z jejich úst slyší, že mu odpouští, skutečně pocítí úlevu, radost, štěstí. Jeho tvář se rozjasní asi nejvíce za dobu, co je tady. Na chvíli zapomene na starosti, co mají a užívá si ten příjemný pocit.* Děkuju, Hayley. *Vydechne vděčně s pousmáním. Aniž by pustil její ruku, zvedne se z dřepu, ale jen proto, aby se posadil na z pravé strany na postel vedle ní. Pravou rukou tak drží její, a levou jí ovine kolem ramen a přitáhne k sobě.*

*Přikývne na to, že se bude snažit na to nemyslet. Bohužel moc dobře ví, že když není nějak zaneprázdněná, tak pokaždé přemýšlí nad tím, co ji trápí. A možná tohle bude další věc na seznamu ke které se stejně myšlenkami jednou vrátí ať už dříve či později. Roztáhne rty do většího úsměvu, když nazve malou svou neteří. To je poprvé, co to od něj takhle slyší a překvapuje jí to. Samozřejmě, že i nesmírně těší. Sama nemůže uvěřit občas tomu, že bude mít dceru a vážně bude matkou. Dříve o takových věcech moc nepřemýšlela, protože hledala rodinu a žila na vlastní pěst, takže její starosti se motaly okolo něčeho jiného, ale teď má hodně času o všem přemýšlet. Pozoruje, jak si prohlíží její břicho a tak nakloní hlavu do strany a sleduje jeho oči. Občas se podívá i na své vyboulené bříško, ale hlavně pozoruje jeho a opravdu by si přála vědět, co se mu právě honí hlavou. Jeho pohled nesetrvává na tom místě jenom pouhý okamžik, nýbrž delší chvíli a tak její zvědavost o něco stoupá. Přeruší to ovšem v momentě, co si položí ruce na břiše, snad i proto, aby Elijaha vrátila zpět do reality a poukázala na to, že ona tady stále je. Jeho omluvný úsměv ji neujde a ona se na něj usměje krátce na to, že to vůbec nevadí. Narovná zase hlavu do původní polohy a pozoruje ho. Musí souhlasit s jeho poznámkou, že Benjamin je monstrum a tak se na to ušklíbne. Právě Elijah urazil monstrum, protože on je více, než jenom to. Ani ta nejsprostější slova, která ji právě teď vychází na mysl by ho nedokázala popsat. Nazvala by ho zplozením...no, ďábla taky nechce urážet. Na něj nebylo vhodné slovo a vážně nerozuměla tomu, jak Genevieve mohla být jeho sestrou, protože ona byla někým úplně jiným. Nedala se s ním vůbec srovnat. Až potom jí dojde, jak to Elijah vlastně myslel, když ji to objasní a až teď jí to plně dojde.* Máš pravdu. Až teď mi to dochází, že je Kate vlastně ve městě. Zajímalo by mě, jak tenhle fakt snáší. *Dodá k jejich tématu ještě než se přehoupnou k dalšímu. Užívá si jeho dotyk na tváři a jemné pohlazení palcem. V jejích očích jde vidět, že ji to velmi těší a dodává pozitivní energii. Nadále ho poslouchá a snaží se být příliš nerozptýlená jeho dlaní na své tváři. Nejde to, aby to nijak zvlášť nevnímala, právě naopak. V tuto chvíli to vnímá úplně nejvíc, ale snaží se, aby to na ni příliš nepoznal.* Já vím, Elijahu. *Zopakuje znovu svá slova s hlubokým nádechem.* Stále mám spoustu obav, ale budu doufat v naše vítězství bez příliš velkých komplikací. *Odpoví mu o něco tišeji. Právě teď přemýšlela trochu jinak, než když byla sama. Dal jí trochu naděje v to, že přeci jenom mohou vyhrát a nic z jejich obav se tak nenaplní. Věděla velmi dobře, že ji nic nemůže naslibovat a už vůbec ne něco příliš šťastného, protože takhle to nefungovalo. Ne v tomhle světě a ne v této rodině. Opět ji překvapí jeho úsměv na tváři. Vážně ani nepomyslela na to, že by se snad mohl tolikrát usmívat po tom, co bylo vyřčeno. Překvapoval ji vážně v posledních minutách hodně často, ale nevadilo jí to. Jí to alespoň obměkčovalo, cítila se díky tomu o mnoho lépe a on to na ní mohl zpozorovat. Jak ve výrazu ve tváři, tak i v jejích očích, které vždycky mluvily za ni. Poté mu opětuje stisk ruky a je zase o něco potěšenější. Velká změna proběhla u obou. Rozhodně od toho nepříjemného rozhovoru, vystřídali oba snad všechny emoce, až se nakonec dostali zase tady, kdy jsou si blízcí. Bylo to zvláštní. Nastala velká bouřka a oni nějakým způsobem dokázali rozehnat mraky a vyvolat na povrch slunce. Normálně by se tomu zasmála k čemu tuhle situaci přirovnává, ale teď nad tím nepřemýšlela. Byla potěšena z toho, že se věci dávaly do normálu jestli u nich nějaký normál vlastně existoval.* Myslím, že by ses nemusel bát toho, že bych se někdy právě v tomhle změnila. I když občas tvrdím, že už to dělat nebudu, stejně to jednou zase udělám. *Zavrtí nad tím hlavou a řekne to jako výtku sama sobě, ale neříká to rozhodně nepříjemným tónem, naopak.* Ale jsem ráda, že chceš, abych taková zůstala. *Usměje se na něj o něco vřeleji, vlastně se takhle na něj usmála poprvé od chvíle, co navštívil její pokoj. Bral jí takovou, jaká byla i přes nespočet chyb, které měla a přes její někdy otravnou povahu. Vážil si ji, i když mu občas křivdila, ubližovala mu svým jednáním a nebo slovy. Za to ho dokázala obdivovat jakou trpělivost s ní musí mít a i právě dnes. Většinou se nedokázala tak rychle z něčeho uklidnit, ale teď jí to pomalu opouštělo.* Já vím, že ti to občas dělám těžké. Jako třeba dnes. *Našpulí trochu rty při těch slovech, jako kdyby se teď za to trochu styděla, že opět na něj vyjela jenom, co ho uviděla. Nebyla schopná ho ani pozdravit, hned na něj všechno vybalila, aniž by věděl, co se přesně děje. A i její sarkasmus tomu občas nepomáhá a lidi jako Elijah to může ještě více rozčílit.* Ano, já vím. Definice dobrých a špatných rozhodnutí se liší u každého jinak. Myslela jsem tím, že...někdy jednám bezhlavě. *Zavrtí hlavou a na chvíli svraští obočí. Nevěděla, jak mu to vysvětlit nebo jak to podat, aby nedošlo k nějakému konfliktu o který vážně nestála. Třeba jako s tím polibkem, to bylo naprosto bezhlavé jednání. V jednu chvíli mu dala facku a v druhé ho políbila, to bylo jedno z jejich rozhodnutí o kterých ani nevěděla, co si má myslet. V jednu chvíli to chtěla tak, podruhé jinak a nebude tvrdit, že to nechtěla udělat. V u chvíli to vážně tak chtěla. Nadechne se zhluboka, protože mu teď prostě musí něco říct a nechce to nechávat zadupané v sobě. Dívá se mu do očí a poněkud zvážní.* Omlouvám se, že jsem ti o tom neřekla. Nebylo to k tobě fér. *Přizná se mu a teď se vážně na malý okamžik zase cítí mizerně, ale zasloužil si omluvu. Musí vědět, co tím myslela. Kdyby mu to řekla, možná by věci byly i jinak, kdyby to vysvětlila po svém. Bohužel to byla jedna z jejich neupřímností. Pohladí ho palcem jemně po hřbetu ruky a podívá se na chvíli na jejich roce, ale netrvá to dlouho a znovu s ním udržuje oční kontakt. Trochu očekávala, že jí Elijah objasní to, co tím přesně myslel, že to trochu upřesní, ale toho se nedočkala. Nehodlala se ho ale vyptávat a nechala to raději tak. Jeho úsměv ji nutí se alespoň o něco pousmát, protože doteď nabyla vážnějšího dojmu. U ní zase byla pravda to, co mu řekla. Nezná zrovna moc mužů, kteří by ji skládali komplimenty. Poté jenom přikývne, že jeho slova bere na vědomí o tom, že ho neztratí. To by si vážně nikdy nepřála. Je ráda, když vidí jeho šťastný výraz a ne ten, který je zarmoucený, protože mu to ona sama způsobila. Vždyť ji vůbec nemusel děkovat, neměl ani za co. Nasaje vzduch do plic a stále se na něj dívá. Pozoruje ho, když se začíná zvedat a přemýšlí o tom, zda je na odchodu. Jenomže on stále svírá její ruku a poté si sedne vedle ní na postel. Podívá se na něj a ucukne ji koutek úst na náznak, že je ráda, že ještě stále zůstává. Poté už má paži okolo ramen a tiskne si ji blíže k sobě. Vůbec tomu nevzdoruje, nechá se přitisknout a položí si hlavu trochu pod jeho rameno, ale čelem se opírá o jeho krk. Zavře na chvíli oči a i druhou rukou vezme do dlaní tu jeho, kterou ji stále držel.* Možná právě tomu teď nebudeš věřit, ale jsem ráda, že tady jsi. *A byla to taky pravda. Jeho společnost měla ráda a kdyby tady nebyl, akorát by to všechno bylo horší, kdyby si to nevyříkali, tak by to v ní vřelo ještě víc. Vážně byla ráda, že tady teď s ní byl a všechno bylo dobré.*

*Ví, že se to mnohem snadněji řekne, než udělá. Myslet pozitivně, když je okolo tolik nebezpečí a hrozeb. Přesto se o tom Hayley bude snažit přesvědčovat, jak nejlépe tomu věří. To, co se děje ve městě je, jen dočasné. Až to vyřeší, bude zase klid. Už se k tomu nevrací.* Zdá se mi to stále neuvěřitelné, že se naše rodina rozroste. *Odpoví pak na její pohled, se kterým se setká, když se probere ze svých myšlenek na touto skutečností.* Od chvíle, co z nás Esther udělala upíry jsem to pokládal za nemožné. *Vysvětluje.* Je to zázrak, Hayley. *Jeho pohled při těch slovech zjihne a něžně se pousměje, když na ni kouká. Je jasné, že jako ten zázrak vnímá i ji, protože je to ona, kdo nového člena přivede na svět. Chvilku se tou představou nechává unášet. Příjemné myšlenky jeho hlavu zaměstnávají, jen velmi vzácně, o to více si je pak užívá. K Benjaminovi se už nevyjadřuje. Výraz, který pro něj použil ho ani tak nevystihuje, jen ho nic vhodnějšího v danou chvíli nenapadlo. Dál se jeho otitulováním nezabývá. Trochu při tom zvážní a vrátí se zpátky na zem, ze svého vysněného světa. Zachmuří se více, když se Hayley zmíní o Kate.* No, myslím, že potom, co si prožila to tak ideální nebude. *Zavrtí hlavou a vypadá při tom provinile, protože ví, že se o to zasloužil hlavně on sám. Klaus to sice vymyslel, ale on byl ten, který Kate způsobil šok a děsil ji. Uvažuje okamžik, jestli to bude moct někdy napravit. Dlouho se tím nezabývá, i když je to u něj zase o něco naléhavější. Teď se chce věnovat Hayley. Při tom, když se dotýká její tváře a může se na ni dívat, si prožívá své malé osobní štěstí. Takové chvíle s ní jsou pro něj ty nejhezčí, nejpříjemnější. Vnímá hebkost její kůže. Roztáhne rty v úsměvu, když slyší její odpověď. Těší ho, že na ni má ten vliv, který potřebuje. Chce, aby myslela v to dobré a neužírala se obavami. Ví, že v něčí přítomnosti je to snazší, než o samotě.* Přesně takhle to bude. *Ubezpečí ji, jako by to mohl zařídit. I proto se s Hayley snaží udržovat kontakt, protože vnímá, že jí jeho doteky uklidňují, rozptylují. Po celou dobu má možnost se na ni dívat a rozhodně si toho užívá. Málokdy má k něčemu takovému příležitost. Poslouchá její poznámku, že se ve svých způsobech, jak dává najevo, co si myslí, hlavně, když se jí něco nelíbí, nezmění. Mírně se pousměje. Sklopí pohled k jejím rukám. Chvilku si je prohlíží. Nechá jí domluvit a pak k ní zvedne oči. V tu chvíli se v nich pobaveně zajiskří. Ano opravdu teď na okamžik vypadá vesele. Zacukají mu koutky, ale hned se opanuje a potlačí to.* Já vím, Hayley. *Ujistí ji, že si doopravdy nemyslí, že by se v tom jen tak lehce změnila. Doufá, že ji nenaštve, ale nemohl si v tu chvíli pomoct. Navíc to nemyslí nijak špatně.* Chci, přeju si to. *Ujistí ji znovu, že nechce, aby se měnila. Při tom se na ni stále usmívá, ale už ne pobaveně, ale vřele, něžně. Stiskne opět její ruku trochu více, ale stále je to velmi jemné. Pozoruje její tvář a přemýšlí,co se v ní odehrává.* To nic, zvládli jsme to. *Poznamená na to, když Hayley připomene jejich rozepři.* Myslím, že tohle o něčem svědčí a je to důležitější než ta nedorozumění. Vždy se nakonec dokážeme dohodnout. *Odvětí na to. Když Hayley našpulí rty, vždycky se mu to velmi líbí. Takový pohled si užívá o to více. Znovu uvažuje o důvodu, proč se tak zatvářila. Po té, co se Hayley vyjádří k pojmu "dobrá a špatná rozhodnutí", párkrát souhlasně pokyvuje hlavou. S tím souhlasí.* To je pochopitelné. Kdo tak někdy nejedná. *Poznamená, rozhodně se za to na ni nezlobí, nevyčítá jí to. Navíc u ní je to i genové. Je vlkodlak, má to v povaze.* Navíc to moc nemůžeš ovlivnit. Je to tvou součástí. Tvého rodového dědictví. *Řekne nahlas to, co si o tom myslí. I proto je tak trpělivý a velkorysý. Ví, že to Hayley nedělá schválně. Sleduje ji a ztrácí se v jejich očích. Proto, když se mu omluví, nějak to v tu chvíli nechápe. Nerozumí, proč, za co se mu to omlouvá. V jeho očích se mihne překvapení a trošku nechápavě se na ni podívá. Neví, o čem teď mluví. Z jeho překvapení ho rozptýlí její dotek na ruce. Skloní k němu oči a její ruku zase lehce stiskne. Pak se na ně dívá, prohlíží si je. V tuhle chvíli nepokládá za nutné ještě něco říkat. Stačí mu, že může být s ní. V její blízkosti, dotýkat se jí. Trávit s ní čas je pro něj jedna z nejhezčích činností. Po té, kdy se k ní posadí a přivine k sobě, ví jistě, že tuhle rozepři mají úspěšně za sebou, a že se mu podařilo urovnat škody, které napáchali dva užvanění upíři. Kdyby tak věděl, kteří to byli. Přejíždí jí dlaní po vzdálenější paži, když ji objímá. Hladí ji lehce nahoru a dolů. Nechá ji se o něj opřít. Druhou ruku Hayley nechá. Lehce stiskne tu její, kterou drží.* To mě těší. *Odvětí tiše na její slova.* Nic hezčího si mi nyní nemohla povědět, Hayey. *Dodá ještě stejně tiše s vřelostí jemu vlastní v jeho hlase. Když tak spolu zůstanou sedět v setmělém pokoji, zaregistruje, že Hayley je více zticha a když se zaposlouchá pozorněji, uslyší její klidný pravidelný dech. Trošku se odtáhne a shlédne k její tváři. Jeho obličej tak ozdobí něžný úsměv, když shledá, že mu usnula v objetí. Víc ho nemohla potěšit. Je hezké vědět, že na ni má tak uklidňující vliv. Vstane, vezme ji do náruče a uloží do postele. Přikryje ji a pak u ní zůstane sedět. Nejprve na posteli. Vezme a drží jí nějaký čas za ruku. Když noc pokročí a začne se blížit nový den, vstane a na chvíli pokoj opustí. Zamíří do toho svého, kde si dopřeje krátkou sprchu, vezme čisté šaty a vrátí se zpět do pokoje k Hayley. Přistaví si pak k její posteli jedno z křesel, do kterého se posadí. Dál ji tak pozoruje, dokud ho ten klid, ticho a hlavně jeho nitro, které je nyní mnohem klidnější nakonec neukolébá ke spánku též. Když se mu nakonec zavřou oči, skloní hlavu trochu dopředu a do strany. S rukama položenýma na loketní opěrky ztratí vědomí někdy brzy nad ránem.*

*Taky se jí to zdálo stále neuvěřitelné, že čeká dítě s Původním. To, jakým směrem se její život ubíral bylo celkově velmi neuvěřitelné a neočekávané. Mírně se pousměje a na malý moment se zadívá k oknu a přemýšlí nad jeho slovy. Podívá se na něj až ve chvíli, kdy znovu promluví a přikývne na pochopení.* Jo, vzala vám možnost mít rodinu. *Řekne trochu pochmurně. Jen, co se zmíní o zázraku, tak se nejde neusmát. Pro ni to byl taky zázrak, že nosila pod srdcem dítě, které ještě bylo ke všemu jakýmsi způsobem speciální. Je šťastná za to, že Elijah se teď usmívá a jeho úsměv a pohled je zase vřelý, tak jak na to u něj byla zvyklá za celou dobu, co ho znala. Od samého začátku se k ní choval mile, přívětivě a byl ji vždy po ruce, když ho potřebovala. Tohle na něm měla ráda a vlastně to i obdivovala, jak moc dokázal udělat pro své blízké a hlavně pro rodinu. Co se týkalo Kate, tak to pro ni celkově musí být hrozné, ale ji spíše zajímalo to, jak zvládá vědomí, že je dcerou z incestu.* To zřejmě ne, ale vždyť víš...je dcerou Benjamina a Genevieve. *Tím poukázala dost jasně na to, co se jí honí v hlavě a na co by chtěla znát odpověď, ale nebude po ní nijak pátrat, buď se to jednoho dne dozví nebo ne. Taky by jí zajímalo, zda je po své matce vzhledově. Na to se mohla zeptat už teď, ale nechala si to na potom. Jen, co ji Elijah dále ujišťuje, že všechno vyjde podle plánu s minimálními škodami se kterými by si v budoucnu neporadili nemá dále tendenci to nijak rozebírat. Věří v to, ale jenom z nějaké části, protože je stále naplněna příliš velkými obavami. Když sklopí pohled k rukám, tak ona ho stále pozoruje. Vnímá jeho výrazy ve tváři a je ráda, že konečně je to mezi nimi zase urovnané a on vypadá o něco spokojeněji. Mlčky ho pozoruje, než se zase vyjádří ke svém komplikované povaze. Po jeho slovech se musí opět usmát, alespoň přiznává, jak moc někdy komplikovaná umí být a jak je to s ní i v některých situacích těžké. Nijak jinak mu nedokázala teď vyjádřit potěšení z toho, že chce, aby zůstala takovou jaká je než úsměvem a nebo jemným stiskem ruky.* Máš pravdu, ale pokaždé tomu předchází hodně velká hádka a já v tu chvíli neumím zrovna přemýšlet pozitivně. *Tím mu i naznačuje, že je to hlavně on, kdo to poté uklidní, protože ona by na uklidnění potřebovala více času, než jenom pár minut. Byla mu vděčná občas za to, že ji takhle mohl zkrotit a nahodit ji svým způsobem do klidu. Ne vždy se mu to podařilo, ale dnes byl v tom úspěšný. Vděčně se na něj pousměje, protože ji to nemá za zlé, že občas jedná úplně bezhlavě. Hned na to musí přikývnout, protože měl pravdu. Vlkodlačí gen ji v těchto situacích dával hodně zabrat, hlavně její vznětlivost.* Jo, ten zatracený gen je občas nesnesitelný. *Poznamená s jistou dávkou sarkasmu a ušklíbne se. Netrvá to ale dlouho a už se na Elijaha dívá tak, jako před chvílí. Nemůže zase všechno svádět na vlkodlačí gen. Uměla ho už částečně ovládat ne vždy, ale v jistých situacích ano. Kdyby ho neměla, předpokládá, že i tak by byla dost vznětlivá, ale tohle raději nahlas neřekne. Elijah s ní měl opravdu velkou trpělivost a to byla další věc, co se jí na něm líbila. Jakmile vidí v jeho tváři neporozumění jejím slovům, přemýšlí o tom, zda to má dále rozvádět a vysvětlit mu, co tím přesně myslela. Jenže jí se o tom nechce bavit a tak nechá mezi nimi to ticho, které naplňuje její pokoj. Potom už se k tomu nevrací, protože se zdá, že to Elijah přešel a sedá si za ní na postel. Přivine se k němu a hlavu má opřenou o jeho tělo. Oři zavře a užívá si ten pocit blízkosti jakou teď k sobě mají. Právě v tuhle chvíli zapomíná na všechno, co ji trápí. Ještě samozřejmě něco dodá, co tak cítí a je za to opravdu ráda. Je jí velmi příjemné to, když ji hladí po paži a ucítí jemný stisk ruky, kterou svírá ve svých dlaních. Pousměje se spokojeně i nad jeho odpovědí. Slovně mu už na to neodpoví a on ji nemůže vidět do tváře, ale při jeho slovech se usmála. Když tak společně v tichosti sedí a ona má oči zavřené, začne pomalu, ale jistě upadat do spánku. Jako těhotná ho potřebuje více a občas spí poměrně dlouho. Neuvědomí si, že mu začíná usínat v objetí a její dech se čím dál více stává klidnějším. Zanedlouho usne úplně a potom už nemá ponětí o tom, co se děje dále. Když ji Elijah vezme do náruče a položí na postel, tak chvíli na to se překulí na další bok a spokojeně spí dál. Probere se až ráno a pomalu otevře oči. Uvědomí si, že vlastně vůbec netuší, jak se dostala do postele, když poslední na co si vzpomíná je to, jak byla opřená o Elijaha a byla ráda za jeho společnost. Zamručí trochu a překulí se na druhý bok. Zůstane překvapeně ležet, když uvidí před sebou Elijaha v křesle, jak spí. Zůstal tady s ní celou noc a ještě ji uložil do postele. Usměje se nad tím. Nemělo by jí to překvapovat, ale přesto ji to překvapilo a byla mu vděčná za to, že s ní tady zůstal, i když nemusel. Potichu se zvedne z postele a doufá, že ho nijak neprobudí. Pár kroky přejde do koupelny, kde si hodí sprchu a převleče se do jiného oblečení. Nechá ho spát v křesle, kdyby mohla tak ho přesune do postele, ale na to neměla sílu a už vůbec ne v tomto stavu. Na chvíli se vytratí z pokoje, protože si potřebuje dát něco k snědku. Dole v kuchyni se napije džusu a vezme si sebou hrušku. Vrátí se nazpět do pokoje a posadí se do tureckého sedu na postel čelem k Elijahovi. Vyčkává, až se probudí a přitom ho celou dobu pozoruje a u toho jí hrušku, která ji rozhodně pořádně nezasytí.*

*K Esther ani jejich minulosti se nevrací. Nechce se o tom bavit. Nemá to pro něj žádný význam. Je to dávno pryč. Nyní zažívají něco, v co přestal doufat už hodně dávno. Vnímá to jako něco neuvěřitelného. Nechce se zabývat minulostí. Nyní je středem jeho zájmu Hayley. Pozoruje ji a neskutečně ho těší, že se mu podařilo vrátit do její tváře pocity a emoce, které tam tak rád vídá. Velmi si to užívá. Pokaždé, když se něco takového stane a pak se to vyřeší, věří, doufá, že už je to naposledy a nebude se to opakovat. Pokaždé shledá, že se mýlil. Nyní tedy už nic takového neočekává. Bude odteď počítat s možností, že se může opět stát něco, kvůli čemu budou mít s Hayley výměnu názorů. Také, ale ví, že potom se dokážou usmířit a zase normálně navázat tam, kde skončili před hádkou. Když Hayley upřesní, jak to myslela s Kate, v očích se mu objeví pochopení a slabě přikývne. Hned na to, když se má vyjádřit k tomuhle, se mu v očích nehezky zablýskne a stiskne pevně čelisti k sobě. Nemá pro tohle vhodné slovo, které by mohl použít před Hayley.* Raději se k tomu nebudu vyjadřovat, Hayley. *Vydechne pak po chvíli, kdy je schopný čelist povolit. Jeho hlas je tichý a je v něm slyšet potlačovaný odpor, znechucení, nad Benjaminem. Semkne pak rty k sobě a už k tomu neřekne nic dalšího. Chvilku mu trvá, než se trochu uklidní. Mezitím Hayley mlčky pozoruje, i ona má na něj uklidňující vliv. Už se mu nechce rozebírat jejich hádání, ani její vlkodlačí gen. Na její poznámky jen s pousmáním kývne. Když mu po té Hayley usne v náručí, on ji uloží a zůstane sedět u ní, při pozorování jejího spánku má hodně času na přemýšlení. Nesoustředí se na nic konkrétního. Nechává myšlenky plynout volně, tak jak přicházejí. Není si vědomý toho, kdy se tohle přemýšlení změnilo ve spánek.*

*Probudí ho nějaký tichý zvuk. Otevře oči, aby zjistil, že se mu podařilo usnout, i když to neměl zrovna v plánu. Zvedne hlavu a pohlédne před sebe. První, co uvidí, je Hayley, sedící na posteli naproti němu. Uvědomí si, že si z něj udělala hlavní sledovací program. Přijde mu to vtipné. Koukne na ni, v očích mu pobaveně zajiskří a z její tváře na ovoce, které okusuje.* Já jsem usnul... *Je první, co řekne. Zní to pobaveně i nevěřícně, jako by se mu něco takového nemohlo nikdy přihodit. V křesle se narovná. Položí ruce na loketní opěrky. Prohlédne si Hayley a snaží se nějak nenápadně zjistit, kolik je hodin a jak dlouho byl patrně mimo.* Dobré ráno. *Popřeje jí, protože na to v tom údivu, co se mu to stalo trochu pozapomněl.* Jsi vzhůru dlouho? *Zeptá se jí.* Jak si se vyspala? *Zajímá se.*