The Abattoir

*Ráno sedí na posteli a okusuje hrušku, která ji vážně zasytí jenom na chvíli. Měla by si dát nějakou vydatnější snídani, ale jak by si mohla nechat ujít pohled na spícího Elijaha v jejím pokoji? Aby to ještě více pro sebe upřesnila, tak v křesle a v jejím pokoji. Tohle se ji nenaskytá každý den a vlastně je to poprvé, co se stalo. A tak mlčky sedí a vyčkává, až se probudí. Nečeká dlouho a uvidí, jak se jeho oči otevírají přičemž roztáhne rty do širokého, ale i trochu pobaveného úsměvu. Zdá se, dle jeho reakce, že i on to vnímá stejně. Až na to, že ona je zaskočená tím, že tady vůbec zůstal a on zase tím, že usnul. Přikývne na jeho slova o usnutí a mírně povytáhne obočí. Stále se na něj dívá s úsměvem a skousne si spodní ret, který chvíli drží, než znovu kousne do hrušky a polkne další sousto.* Dobré ráno. *Odpoví mu a její úsměv z tváře nemizí. Možná je to i trochu provokativní, ale ona si prostě nemůže pomoct. Tohle je pro ni nové, ale je za to ráda, že s ní zůstal.* Nejsem vzhůru příliš dlouho. Ale stihla jsem se z pokoje vytratit, osprchovat, převléct a zajít si pro předkrm před snídaní. *Pozvedne ruku ve které svírá už skoro dojezenou hrušku a podívá se na ni. Hned se vrátí zase pohledem k Elijahovi.* Já se vyspala skvěle, ale co ty? *Poukáže prstem na to křeslo, že to zrovna asi nebylo příliš pohodlné a taky v jeho oblečení ne.* Nespalo se ti špatně v křesle? *Má na něj spoustu otázek, ale právě se probral, takže ho tím nehodlá teď zahrnovat. Každopádně je dost možné, že na ně stejně zapomene během chvíle, co se rozpovídá.* Jsem ráda, že jsi tady se mnou zůstal. Nečekala jsem, že se probudím a budeš tady. Tedy vlastně jsem ani nečekala, že zničehonic usnu. *Dá si pramen vlasů za ucho a potom dojí zbytek svého ovoce. Pomalu začne vstávat z postele, tohle ji dělá vážně problém. Raději, ať už porodí nebo tahat se s tímto na břiše je vážně někdy obtížné. Vyhodí do koše zbytek z hrušky a potom se vrátí nazpět k posteli. Posadí se přímo na proti Elijaha.*

*Když se po probuzení na Hayley podívá, dle jejího výrazu usoudí, že se patrně velmi dobře baví a na jeho účet. Zůstane na ni proto chvilku koukat a přimhouří na chvilku soustředěně oči. Snaží si vzpomenout, jestli něco takového s ní už zažil. Ať se snaží sebevíc, nemůže si podobnou situaci vybavit. Nakonec to vzdá, moc dlouho se tím nezabývá.* Ty se mi směješ?! *Žasne na oko, ale v očích se mu nebezpečně zablýskne. Dnes ráno má opravdu dobrou náladu, a tak je uvolněný, v pohodě. Tudíž docela nevyzpytatelný.* Čím jsem si to vysloužil? *Vypadá chvilku nešťastně, že se mu Hayley směje. Vše to samozřejmě myslí v legraci. Poslechne si odpověď na svou otázku. Pozvedne užasle obočí, když slyší, co všechno stihla. Nechápe, jak mu to mohlo uniknout. Zavrtí nad tím zjištěním i sám nad sebou hlavou.* Neuvěřitelné, co jsem všechno zaspal. *Poznamená nechápavě. Sklopí pohled na chvíli dolů na své nohy. Zvedne je k ní až když se vyptává ona jeho.* Já spát nechtěl. *Odpoví jí, na její otázku jak. Ani sám neví. Prostě byl pár hodin mimo. Zatím to nedokáže zhodnotit.* Je docela pohodlné. *Odvětí na další otázku. I kdyby nebylo a on byl po něm rozlámaný nebo se mu spalo špatně, patrně by to Hayley nepřiznal. Zvedne se z křesla. Zamíří k oknu. Odhrne záclonu a otevře je. Vyhlédne ven do denního světla. Ačkoliv ho našla spícího má na sobě jiné šaty, než, když mu večer usínala v náručí. Když od Hayley slyší, že je ráda, že zůstal, do pohledu, kterým na ni pohlédne, když k ní od okna opět otočí hlavu se vrátí vřelost, něžnost, potěšení. Pousměje se na ni potěšeně.* Proč bych nezůstal? Ještě jsme to nedopovídali. *Odvětí, ale je jasné, že to nemyslí vážně. Nechtělo se mu odcházet sotva se usmířili. Zacukají mu po té koutky.* Víš, Hayley, já taky ne. *Vrátí se po její poznámce zase k tomu, že se mu podařilo neplánovaně usnout. Nechá okno oknem a přejde pokojem zpátky k ní. Posadí se vedle ni na postel a prohlíží si hrušku, kterou jí.* Tohle má být tvá snídaně? *Zeptá se. Teď působí jako starostlivý rodič, který má podezření, že jeho dítě zanedbává jídlo. Kývne bradou k zbytku hrušky.* Doufám, že ne. *Dá najevo, že se mu to zdá velmi málo. Sleduje ji pak, když vstane a ohryzek vyhodí a vrátí se zpět k němu.* Měli bychom se ti postarat o snídani. *Oznámí to, jako hotovou věc.*

*Naštěstí ji nedokáže rozhodit to, že on ji zrovna neoplácí pobavené úsměvy. Jí se to zdá prostě úsměvavé a v jeho očích stejně vidí to, že jemu to nijak nevadí. Jen, co ji položí tu otázku, tak nesměle pokrčí rameny a zatváří se nevinně. Jako kdyby ani nevěděla o čem to mluví a přitom se stále usmívá.* Já jen, že je to poprvé, co jsem se probudila a nebyla v pokoji sama. Byl jsi tady celou dobu. *Usmívá se a prohlíží si ho. Až teď si ale uvědomí, že to není tak úplně pravda, protože jeho oblečení se neztotožňuje s tím ve kterém přišel za ní včera večer. Když se tváří nešťastně, tak nakloní hlavu na levou stranu a našpulí rty, aby to na ni nezkoušel, že se snad cítí díky jejímu mírnému vtipkovaní špatně. Nevěřila tomu, že by měl snad špatnou náladu a tak si nic z jeho pohledů nedělala. Oči mluvily za všechno.* Elijahu, nic jsi nezaspal. Byly to nepodstatné věci. *Ujistí ho, že vážně o nic nepřišel. Zajímalo by ji, kdyby byl celou noc vzhůru, tak jestli potom nebude ospalý. Možná to byla ale úplně praštěná otázka, protože to byl upír a proto se ani neodvážila ji vyslovit nahlas. Překvapí ji, že vůbec spát nechtěl.* Nechtěl jsi spát? A co jsi měl v plánu dělat celou noc? *Tak tohle by vážně nevydržela nespat celý den a ještě k tomu, když je těhotná. Naštěstí to po ní ani nikdo nechtěl. Vždyť na tom nebylo nic špatného, že si pospal. Rozhodně to nebere za žádnou chybu, ale Elijah zřejmě ano. Při zmínce o spaní v křesle a jeho pohodlnosti se ušklíbne, protože mu to vážně nevěří. Podívá se na něj stylem, aby si nevymýšlel, že to křeslo je pohodlné a spalo se mu dobře. Vždyť to bylo křeslo z doby xxx před naším letopočtem. Ne, dobře, to teď přeháněla a hodně, ale i tak. Nedokázala mu věřit, že by z toho nebyl rozlámaný. Kdyby to bylo polohovací křeslo, možná by už nebyla tak podezíravá jako je teď.* Je to křeslo, Elijahu. *Poznamená a jde z jejího tónu jasně znát, že mu nevěří v této věci. Stále je její tón hlasu příjemný. Pozoruje ho po celou dobu a tak ho pohledem doprovodí až k oknu. Dívá se, když ho otevírá a několikrát zamrká, když tam vpustí denní světlo. Nadechne se závanu čerstvého vzduchu a užívá si příjemně chladivý vánek. Promluví opět na něj a jejich oči se zase střetnou.* Takže jsi zůstal jenom proto, že jsme si nedopovídali? *Pozvedne obočí, které po chvíli zase stáhne nazpět tak, jak by mělo být. I ona to nemyslí vážně a tak se po pár vteřinách usměje. Hlavně, když vidí, že mu zacukaly koutky. Stále ho pozoruje, takže ho sleduje když jde zase k ní. Při zmínce o její snídani, která se mu zamlouvá trochu převrátí očima, ale nemyslí to nijak zle. Jde vyhodit ohryzek z hrušky a vrátí se zase nazpět. Vzpomene si poté po jeho slovech na den, kdy byli ještě na Plantáži a Elijah jí dělal snídani. Byly to míchané vajíčka, pamatuje si to, jako kdyby to bylo včera. Ano, to byla ještě Plantáž, ale teď byli tady ve městě.* Ne, to není moje snídaně. To bylo jenom na chvilkové zasycení. Nemusíš se bát, že bych zanedbávala jídlo. *Zvedne se potom a přejede si rukou po břiše. Dívá se na něj trochu seshora, když ona stojí a on sedí.* Tak jdeme na tu snídani? *Natáhne ruku směrem k jeho kravatě a trochu mu ji upraví. Podívá se na něj a pousměje se. Ještě stále svírá v ruce jeho kravatu a potom ji upustí. Otočí se a vyjde z pokoje. zamíří si to poté společně s ním do kuchyně.*

*Vůbec mu ten fakt, že se na něm Hayley baví a směje nevadí. Naopak. Jen je to pro něho nezvyklé, ale o to hezčí. Spokojeně si to užívá. Spokojenost se brzy promítne do jeho tváře, úsměvu i očí, ve kterých se smísí s pobavením. Roztáhne rty do širšího úsměvu, když povídá o tom, že dnes něco zažila poprvé.* Celou dobu ne. K ránu jsem si na chvíli odskočil. *Odvětí, ale byla to z jeho strany nutnost. Byl pryč, ale jenom krátkou dobu, za kterou nemohl o nic přijít.* Bylo hezké tě sledovat ve spánku. *Odvětí a na chvilku jeho výraz zjihne. Chvilku Hayley pozoruje. Nemůže se vynadívat na její veselou, usměvavou tvář. V poslední době je to u ní tak vzácné.* Když to říkáš, budu ti věřit. *Poznamená, při tom se v křesle nakloní trochu k ní. Už se nad tím nepozastavuje ani to neřeší. Spíše ho to překvapilo, že něco takového dokáže. Většinou ho vzbudí sebenepatrnější zvuk, pohyb. Dnes ne. Přikládá to tomu, že byl natolik uvolněný a v pohodě, že se dokázal na chvíli přestat strachovat a prostě vypnul. Když už je chvilku vzhůru a překoná prvotní překvapení, cítí se příjemně odpočatý, i když si zdřímnul, jen pár hodin nad ránem ještě k tomu v křesle.* Co? Chtěl jsem být v noci s tebou... *Odpoví jí s úsměvem na rtech, ale tváří se při tom neurčitě. Když to totiž vysloví, zní mu to dvojsmyslně, ale uvědomí si to až pak. Raději se nad tím moc nepozastavuje. Přesto po očku sleduje Hayleyinu reakci.* Jsme spolu tak vzácně. A když jsme se usmířili. Chtěl jsem zůstat. *Trošku zvážní, když ještě dodává, co má na srdci. I když zvážní, projeví se to, jen tím, že místo pobaveně vypadá šťastně, potěšeně. Dlouho to pak nevydrží, neboť Hayleyina reakce k tématu křeslo ho rozesměje. Krátce, ale není to, jen úsměv, ale doopravdy smích.* Vážně je docela pohodlné. *Trvá na svém, když se uklidní, ale pořád má na tváři úsměv.* To je v pořádku, Hayley. Jednu noc k tomu necelou v křesle přežiju. *Uzavře tohle téma. Když se pak z křesla přemístí k oknu a kouká chvilku ven, Hayley na to, co se ptá už odpověděl před chvílí, proč zde zůstal. Takže se k tomu už nevyjádří. Jen se na ni usměje, když jejím směrem otočí hlavu. U toho okna stráví, jen chvilku. Brzy se k ní vrátí, aby dořešili její snídani. Hned po její odpovědi se přestane tvářit podezíravě a nesouhlasně, že chce posnídat, jen hrušku. Chápavě na to kývne.* Já vím, jen mám někdy drobné obavy. *Odvětí. Pamatuje, jak ještě před tím na plantáži na to, co jí moc nehleděla.* Půjdeme se podívat do kuchyně. Mezitím můžeš přemýšlet na co máš. *Na moment se zarazí, zablýskne se mu v očích, než pokračuje dál.* Promiň, stále to pletu. Na co máte chuť. *Navrhne a po opravě do výběru zahrne i malou v jejím nitru. Chce vstát hned po Hayley, ale vzhlédne k ní trošku překvapeně, když začne upravovat jeho kravatu. Je to, jen okamžik, protože to prostě v danou chvíli nečeká, hned jak si uvědomí, co se děje, na tvář se mu vrátí spokojený úsměv. Vstane a následuje Hayley ven s pokoje, do kuchyně.* Tak, co si dáš? *Zajímá se hned, jak vejdou dovnitř. Upíři, které tam potkají se co nejdříve posbírají a odejdou. Samozřejmě si neodpustí pár pohledů jejich směrem.*

Toho jsem si rozhodně nevšimla. Spala jsem docela tvrdě. *Poznamená na to, že v noci přeci jenom opustil její pokoj. Dávalo to smysl, když měl na sobě jiný oblek, než předtím. Ale u něj to šlo poznat jen převážně na košilích, že si je vyměnil. Málo kdy ho viděla v civilním oblečení a takové okamžiky ji připadaly poněkud vzácné. Poté ho obdaruje opět úsměvem. Je to potěšující, že se mu líbí, jak spí a nebo spíše to, že ho baví ji pozorovat. Kdyby o tom věděla, že ji pozoruje když usínala, tak by zřejmě neusnula, protože by z toho byla na rozpacích. Vlastně se diví, že se neprobudila. Potom se zarazí a podívá se na něj vyděšeně.* Neměla jsem otevřenou pusu, když jsem spala, že ne? *Zasměje se na malý moment. To by byl rozhodně trapas, spíše by se cítila trapně před Elijahem. Tohle jsou nevýhody toho, když vás někdo pozoruje při spánku. Nikdy totiž nemůžete vědět, jak vypadáte. Kdyby Elijah nebyl takový noblesní gentleman, určitě by ho to pobavilo. Nepředpokládala, že by jeho pobavilo to, kdyby vypadala směšně při spaní. Znovu se jen pousměje a už na to nereaguje. Nemá více co dodat k tomu, že vážně o nic nepřišel. Všimne si, že po úsměvu přijde neurčitý výraz, když vysloví to, že chtěl být v noci s ní. Ano, tohle byl poněkud dvojsmysl, ale moc dobře věděla, jak to myslel a taky na to potom hned poukáže. Celou dobu se na něj usmívá stylem, že tomu rozumí. Nebylo potřeba to ani vysvětlovat. U Elijaha snad ani nikdy neexistovaly žádné dvojsmysly, vždycky to myslel v tom lepším podání. Proto ji to nějak nerozhodilo a nebo nezměnilo to její výraz ve tváři.* Já jsem ráda, že jsi zůstal. *Odpoví příjemně a zdá se, že se vyspala skvěle, má dobrou náladu a tudíž by mělo být dnes všechno v pořádku. Ale člověk nikdy neví, co se stane. Jeho smích je pro ni milým a příjemným překvapením. Roztáhne rty do úsměvu, až jí jdou vidět bílé zuby a dívá se na něj rozzářeně. U Elijaha to bylo vzácné, když se opravdu zasmál a je ráda, že ho pobavila.* Dobře, ale stejně je nepohodlné. *Stojí si za svým a uzavře už tuhle konverzaci. Stejně si každý z nich bude tvrdit to své. Tohle ráno bylo naprosto jiné, než od těch jejich obvyklých. Dnes se usmívala, byla pobavená, byla s ním a všechno bylo v pořádku. Užívala si to dokud mohla, protože nevěděla, co bude za pár hodin a nebo zítra. Byly to poněkud vzácné okamžiky. Po celou dobu ho pozoruje, až s k ní opět přisedne.* Já vím, že svůj jídelníček nemám zrovna ideální, ale snažím se, aby malá měla všeho dostatek. *Odpoví mu na to a opět si přejede rukou po břiše. Pravda, tohle ji po porodu jistě bude chybět, ale zase bude mít svou dceru u sebe v náručí. Je to něco za něco. Trochu se pak zarazí a povytáhne nahoru pravé obočí, následně na to hned pochopí, proč se zarazil. Pousměje se na něj. Nemusel se vůbec opravovat, i když byly dvě. Jen, co vstane a upraví mu kravatu, tak se společně vydají bok po boku do kuchyně. Vejdou tam a upíři se začnou sbírat, aby odtamtud odešli a nechali je tam. Zatímco tam tak stojí s jednou rukou podél těla a druhou položenou na břiše, tak si všimne těch pár pohledů, které na ně mají. Buď se jí to zdá a nebo jsou vážně provokativní. Nemělo by jim být známo, že těhotnou vlkodlačici je lepší neprovokovat? Uvědomí si, že na ni Elijah mluvil a tak se na něj podívá.* Chceš mi udělat snídani? *Pousměje se na něj. Alespoň to tak vyznělo.* Pokud ano, tak si dám míchaná vajíčka. *Rozejde se víc do kuchyně a cestou se ještě ohlédne, jestli se za nimi nějací upíři nedívají. Ušklíbne se nad tím.* Opravdu mě to začíná iritovat, jak každého pozorují a potom si o tom vypráví. Jako kdyby tahle rodina neměla už dost problémů. *Přejde ke kuchyňské lince a s trochu ďábelským pohledem se podívá na Elijaha, samozřejmě, že se začne znovu usmívat.* Nechceš zopakovat ten tvůj smích? *Sáhne si do zadní kapsy kalhot a vytáhne svůj mobil. Zamává s ním trochu ve vzduchu.* Zdokumentovala bych to. Není to u tebe příliš obvyklé. *Usměje se na něj ještě více.*

(Po tom všem, co se dělo a stalo, se potřebovala uvolnit, a tak namíchala pár bylinných čajů a emulzí do koupele pro Hayley. Všechny tyhle byliny měly uklidňující účinky. V téhle konečné fázi těhotenství je to samý stres a hormony pracují. Zvlášť, když se jedná o Hayley, která to rozhodně teď nemá jednoduché. Byliny jí dá se říct opravdu naplňují. Společně s hudbou je to její oblíbená činnost. Práci s bylinami se naučila už díky své babičce a sama se poté hodně zdokonalovala. Možná by si mohla otevřít nějaký svůj obchůdek. Možná. Ale tohle si bude muset ještě pořádně rozmyslet. Ne, že by do Abattoiru chodila teď zrovna ráda, ale jinak Hayley teď asi zastihnout nemohla. A i když se stalo, co se stalo, ona rozhodně nezanevřela na to, že přislíbila Hayley pomoc. Jen doufá, že nepotká Klause nebo Elijaha. Asi by nebyla moc milá. I když s Klausem si něco už alespoň vyříkala, s Elijahem rozhodně ne. Ale brokovnici nechává doma. Jakmile dojde do sídla, tak se postaví na malé nadvoříčko a vydechne. Nechtěla Hayley hledat po domě. Chtěla se pokud možno vyhnout kontaktu s Původními bratry. Proto odchytila nějakého upíra, který z toho sice nebyl nadšený, ale nakonec kývnul na to, že zajde za Hayley a dá jí vědět, že je tady. Upír tedy zamířil do kuchyně, protože odsud nemohl přeslechnout hlasy Elijaha a Hayley. Vešel dovnitř a podíval se na Hayley.) Je tady ta zrzka a touží po setkání. (Samozřejmě, že to patřilo jen Hayley. Pak se otočil a odkráčel si dělat nějaké svoje věci.)

(SMS Genevieve:)

kód:

Ahoj, měla bys vědět, že Kolovo uřknutí bylo jen dočasné. Včera za mnou přišel. Už pracuji na kouzle a Kol je mezitím zavřený v jednom z mých bytů, takže si nemusíš dělat starosti. Napadlo mě jen, že bys to měla vědět. Opatruj se.

(SMS Elijahovi:)

kód:

Ahoj, měl bys vědět, že Kolovo uřknutí bylo jen dočasné. Včera za mnou přišel. Už pracuji na kouzle a Kol je mezitím zavřený v jednom z mých bytů, takže si nemusíš dělat starosti. Napadlo mě jen, že bys to měl vědět.

To jsi ani nemohla. Tvrdě jsi spala. *Odpoví jí s pousmáním na její poznámku. Pozoruje ji i potom a dál se usmívá. Roztáhne rty do širšího úsměvu, když slyší její obavy. Není to, ale pobavený, ale něžný úsměv.* Hayley, jsi pořád stejně krásná. I ve spánku. *Odpoví jí procítěným, vřelým tónem svého hlasu. Jeho něžný úsměv mu z tváře nezmizí ani na okamžik. Myslí to vážně, upřímně a doufá, že Hayley to také tak vezme. Uleví se mu, i když to zakrývá za své úsměvy, po té, co Hayley pochopí jeho poznámku tak, jak byla myšlená. Rozhodně by si nepřál mezi nimi v tomhle směru žádné nedorozumění.* Byla to jedna z nejkrásnějších nocí v mém životě. *Poznamená, jen tak mimochodem, ale nespouští z ní při tom oči. Až po chvilce je na moment sklopí dolů. Když Hayley trvá na nepohodlnosti křesla, tak se, jen slabě pousměje. Už jí to nevyvrací. Líbí se mu, jak je dnes veselá, usměvavá.* Já vím. *Přikývne pak. Ví moc dobře, že Hayley by pro své dítě udělala všechno na světě. Koukne na ni s upřímným a vřelým úsměvem.* Pro malou to nejlepší. *Přisvědčí. Když už jsou pak v kuchyni a ona se ptá na to, zdali jí udělá snídani, než stačí odpovědět, ačkoliv jeho výraz je více, než výmluvný, že přesně to má v úmyslu, hned si poručí, co chce. Upírů si již nevšímá. Má oči, jen pro Hayley. Oni moc dobře ví, že si s ním nechtějí zahrávat.* Dobře tak míchaná vajíčka, jak si přeješ. *Odpoví jí už na její přání. Při tom se na ni pousměje. Přejde k židli, která stojí u jídelního stolu. Sundá si sako a přehodí ho přes opěradlo židle. Rozepne a vyhrne si rukávy až k loktům. Soustředí se více na přípravu její snídaně, než na to, co povídá o upírech. Přejde k lednici a vytáhne odtamtud potřebné ingredience. Trochu nechápavě na ni pohlédne, když se ptá na zopakování smíchu. Pousměje se tomu a sleduje s úžasem, jak si Hayley chystá mobil. Možná by ji vyhověl, možná ne, ale to už se nedozví, protože je vyruší příchod upíra, který hledá Hayley. Vyslechne si jej, zatímco rozbíjí vajíčka do skleněné misky. Hned mu dojde, že je tady Genevieve a smích i úsměvy opustí jeho tvář. Zvážní. Pohlédne z upíra na Hayley. Ta informace je určená Hayley, takže nechá na ni, jak se zařídí. Než se to dozví, zapípá mu v kapse saka mobil. Přeruší tedy přípravu snídaně a s omluvným pousmáním na Hayley přejde ke stolku, kde sako visí. Vytáhne ho a přečte si zprávu od Sophie. Pozvedne nad tím, co píše překvapeně obočí, ale jeho tvář získá lehce znepokojený výraz.*

kód:

Pěkný den, Sophie, děkuji ti za informaci. Je trochu znepokojující. Vím, že si s tím poradíš. Když budeš cokoliv potřebovat, neváhej a ozvi se. Elijah.

*Odpoví jí, aby věděla, že zprávu obdržel. Odešle zprávu. Telefon zase schová a zamíří zpět ke kuchyni. Zůstává vážný. Nálada na smích a úsměvy ho přešla.*

*Při jeho komplimentu roztáhne rty opět do úsměvu. Dříve by si každý mohl myslet, že úsměv na tváři zrovna ona postrádá, ale dnes ho měla až příliš, skoro až na rozdávání. Ale to bylo tím, že se cítila skvěle. S Elijahem si všechno vyjasnili, poté usnula a on s ní tady celou noc zůstal. A když se probudila, tak byl tady prostě s ní a měla i ona možnost ho pozorovat ve spánku. Dnešek se zdál být skvělý, tedy alespoň v jejích očích. Na nic si nemohla prozatím stěžovat a nechtěla, aby to něco pokazilo. Úsměv na jeho tváři byl pro ní taktéž vzácností. Tedy alespoň za poslední měsíce. Při jeho dalších slovech se na něj stále usmívá a úžasle se na něj dívá. Hodně ji překvapoval dnes, hlavně jeho slova jí těšila. Na chvíli sklopí pohled dolů, ale ne proto, že by se na něj nechtěla dívat. je to proto, že se usmívá více, než u ní bylo obvyklé. Kousne se do spodního rtu a dá si vlasy za ucho. Tak tohle bylo asi to nejhezčí, co on řekl ji. Bohužel ona nikdy nevěděla, jak na něco takového odpovídat a byla z toho mírně v rozpacích. Ale její úsměv a pohledy, které byly jemu směřované mluvily za všechno. Potom už jsou společně dole v kuchyni. Přikývne souhlasně na potvrzení, že míchaná vajíčka jsou jejím přáním. Zatímco Elijahovi vypráví o tom, co si o upírech myslí, tak ho stíhá i pozorovat, když si sundává sako a vyhrnuje rukávy košile. Nakloní hlavu trochu do strany a ztratí se při tom pozorování. Tohle pro ni bylo zvláštní a tak na chvíli úplně vypnula a pozorovala každý jeho pohyb. Netrvalo to příliš dlouho a dostala se z toho. Začala přemýšlet nad něčím úplně jiným a nabádala ho k tomu, že by se přece jenom mohl zase zasmát, aby měla památku na takový úsměv. Zřejmě by to už nebylo tak přirozené, ale u něj to bylo tolik neobvyklé. Jenže, než dostane nějakou odpověď, tak je vyruší příchod upíra. Ihned se otočí a úsměv a pobavení z její tváře je najednou pryč. Jako kdyby to rozfoukal vítr. Nadechne se zhluboka, našpulí rty a dívá se na něj stylem, co potřebuje. Hned ji obeznámí, že na ni čeká někdo venku. Při oslovení zrzka se ji hned vybaví vlasy Genevieve a je hodně překvapená, protože ji tady nečekala a kdyby ano, nečekala, že by šla zrovna za ní.* Hned tam budu. *Odpoví mu stručně a otočí se omluvně směrem k Elijahovi. Určitě to chápal, nemohla přece říct, že nepřijde a ať pošle Genevieve domů. Buď se něco dělo a nebo ji přišla jen tak navštívit. Ačkoliv ta druhá možnost se ji zdála nějak nereálná vzhledem k tomu, že spolu nemluvily opravdu dlouho a Gen toho měla jistě hodně na starosti. Potom chce Elijahovi něco říct, ale jemu zapípá sms, kterou samozřejmě také slyší. Pohlédne hned směrem k jeho saku a její podvědomí ji nutí myslet na to, že mu píše Sophie Deveraux. Její tvář na moment zkamení. Nechtěla to, nepřála si to a byla za to stále rozzuřená, jenom už na to nemyslela. Tedy až doteď.* Budu hned nazpět. *Odpoví mu dříve, než on si začne číst sms a odejde z kuchyně. Ne, nemůže myslet hned nagativně. Třeba mu psal Klaus a nebo Rebekah nebo kdokoliv jiný, vždyť je to jedno, hlavně ne Sophie na kterou stále měla velký vztek, ale snažila se to překousnout kvůli němu. Všechno, co bylo doteď dokonalé se začalo sesypávat jako domeček z karet. Vyjde proto za chvíli na to malé nádvoří a pousměje se, když tam uvidí stát Genevieve, Zanedlouho už je u ní.* Genevieve. To je milé překvapení. *Uvítá ji s úsměvem a jednu ruku má položenou na břiše.* Nepůjdeme dovnitř? *Podívá se směrem k sídlu, že tohle zrovna není nejlepší místo na povídání, když okolo slídí upíři. Ani si neuvědomovala to, o čem ji Elijah večer vyprávěl a že právě teď se mohou setkat.*

(Chvíli tam jen tak stepovala a rozhlížela se kolem sebe. Možná i trochu kontrolovala, jestli nezahlédne nějakého Původního, protože potom by za sebe neručila, i když by stejně asi nic moc nezmohla. Je zrovna otočená bokem, když na nádvoří vejde Hayley, proto se její hlava prudce otočí, když ji osloví. Jakmile uvidí Hayleyin jemný úsměv, také nepatrně roztáhne koutky svým úst do úsměvu.) Zdravím, Hayley. (Kývne hlavou) Jistě, můžeme jít někam dovnitř, ale vlastně jsem ti přinesla jenom pár věcí, takže... (Na chvíli se odmlčí) Ale ano, proč ne, můžeme jít někam dovnitř. Tohle nádvoří je přeci jen trochu otevřené a na pohledy zvědavých a otrávených upírů zvědavá taky nejsem. (ušklíbne se a čeká, kam ji Hayley vlastně zavede. Nevěděla, jestli už ví o tom, co se stalo, ale na její tváři nebylo poznat, že by ze sídla měla být nějak nervózní, nebo že by se jí příčilo tady být. I když v tuhle chvíli by chtěla co nejdříve pryč, ale Hayleyinu žádost, aby šly někam dovnitř, neodmítne.)

*Než Sophie odepíše a odešle odpověď, Hayley opustí kuchyň. Vzhlédne k ní a krátce kývne na oznámení, že se hned vrátí. Slabě se na ni pousměje, ale je to nyní spíše cuknutí koutky rtů do stran. S jeho uvolněným šťastnými úsměvy až dosud to nemá nic společného. Když zůstane v kuchyni sám, vrátí se zpět k lince, kde nyní mlčky, ale docela rychle připravuje jídlo pro Hayley. Vejce smíchá nejprve v misce a pak je vylije na rozpálenou pánev. Při tom naslouchá rozhovoru Hayley a Genevieve venku. Přemýšlí, jestli si dnes odbude další část následků toho, co s Klausem provedli. Mimoto jeho mysl, ale zaměstnává zpráva od Sophie. Kol je ještě pod vlivem uřknutí. Těší ho ovšem, že je pod kontrolou a Sophie nyní pracuje na jeho "vyléčení". Věří jí. Mezitím se už v kuchyni rozline příjemná vůně míchaných vajíček. Stačí ještě pár zamíchání a je s výsledkem spokojený. Přemístí je pak z pánvičky na vyhřátý talíř. Připraví pro Hayley vidličku a vydá se s tím ke stolu.*

*Mile ji překvapí Gen s informací, že ji přinesla nějaké věci. Nečekala od ní, že by snad něco dostala a nebo ji přinesla nějaký dárek. Bylo to od ní milé gesto, které by ani nečekala. Přikývne souhlasně a rozejde se s ní do sídla.* Já taky ne. Upřímně mám těch slídilů už plné zuby. Nebaví mě to, jak...to je jedno. Vždyť víš o čem to mluvím. *Ušklíbne se a automaticky s ní míří do kuchyně,aniž by si uvědomovala jaké může mít následky střetnutí Elijaha a Genevieve. Pravdou bylo, že na to ani nepomyslela v tuhle chvíli. Vrtalo jí hlavou to, kdo psal Elijahovi a už se opět cítila nesvá, taky byla překvapená z této nečekané návštěvy a s Elijahem šli společně na snídani. Tyhle myšlenky si ji právě teď v hlavě honily nejvíc a nedokázala pomyslet na to, že tím může znepříjemnit den naprosto všem. Cestou stočí zrak k Genevieve.* Mimochodem co jsi mi přinesla? A jsi stále v Zátoce? *Zeptá se zajímajícím tónem. Právě teď si vzpomene i na Jacka. Ráda by věděla, jak se mu daří ačkoliv to muselo být více, než jasné, pokud tam byla s ním. Ani nevěděla, zda chce úplně vědět detailu a na druhou stranu zase ano. Byla v tom neskutečně nerozhodná. Vejde s Gen do kuchyně a koutek úst ji cukne do strany, když se podívá na Elijaha, který právě dodělal její snídani.* Děkuji, Elijahu. *Řekne jeho směrem. Měla hlad a tak ji ta vůně jídla hodně lákala. Znovu pohlédne na Gen.* Dáš si něco? Pokud se tedy chvíli zdržíš. *Kéž by si tak uvědomila, že něco takového neměla rozhodně podnikat.*

Jo, jistě. Taky bych nechtěla být zavřená pořád jen tady a poslouchat žvásty a chvástavosti upírů každý den. (ušklíbne se kysele, protože Marcela a jeho upíry prostě jednoduše nesnášela. Vydala se za Hayley. Vůbec vlastně netušila, že se za chvíli střetne s Elijahem. Kdyby to jen byla na chvíli tušila, jistě by ty věci prostě Hayley dala na nádvoří a odebrala by se rychle pryč.) Mám tady pro tebe pár bylinných čajů a taky emulze do koupele. V téhle poslední fázi těhotenství je všechno opravdu až moc hektické. Hormony pracují, stres kolem nepomáhá. Tyhle věci tě uvolní, uvolní to napětí, hladina hormonů by se měla ustálit v příjemnějších hodnotách. (pousměje se a když Hayley zmíní zátoku, jen zakroutí hlavou) Ne, už tam nejsem, i když to vlastně není tak dlouho. Ale vrátila jsem se zpět do města, zpět do svého bytu. V zátoce byl úžasný klid, to sice ano, ale já jsem přeci jen typ, který má raději větší ruch a je v obraze. (Potom už vejdou do kuchyně. Ona už vytáhla ze své kabely na chodbě ty věci a chtěla je položit na stůl, ale zarazila se, když uviděla Elijaha. Přeci jen pak položila to, co Hayley přinesla, na stůl, ale stále nespouštěla zrak z Elijaha. Dokonce ani tehdy, když odpovídala na Hayleyinu otázku.) Ne, nemyslím si, že se zdržím nějak dlouho. (potom se konečně zase podívá na Hayley.) Ten čaj ve žluté pixle pij ráno, ten v modré večer. Té emulze stačí tři kapky. Je docela silná. (pak polkne, protože Elijahova přítomnost v tuhle chvíli pro ni není nic příjemného, ale zatím se drží. To ovšem nebude trvat věčně.)

*Velmi snadno slyší všechno, co si Genevieve s Hayley povídají. Je rád, že jsou venku, protože k tomu by opravdu neměl, co říct. Donese a postaví talíř na stůl a položí k němu vidličku. Mezitím s úžasem zjistí, že Hayley zve Genevieve do kuchyně. Trochu to nechápe, potom, co jí předchozí den řekl. Je si naprosto jistý, že on je tou poslední osobou, kterou by teď Genevieve chtěla vidět. Povzdechne si. Kdyby mohl nejspíše by kuchyň opustil, ale má, jen jeden vchod. Musel by se s Genevieve minout a to nemá v úmyslu. Nedopustí, aby si myslela, že před ní utíká. Slyší, že Genevieve byla v Zátoce. Ano něco o tom ví. Od Sophie. Když připraví pro Hayley na stůl jídlo, vrátí se ke kuchyni, kde uklidí. Slyší, jak se hlasy přibližuji. Zrovna odkládá utěrku. Vzhlédne ke dveřím. Nejprve se setká s pohledem Hayley, na její poděkování, jen zavrtí hlavou.* Nemáš za co, Hayley. *Ujistí ji.* Chceš něco k pití? *Zeptá se, protože to před tím nestihl. Vycítí, jak v kuchyni vzroste napětí, sotva do ni vstoupí Genevieve a zmerčí ho. Je přesvědčený, že kdyby pohledy mohly vyhazovat do vzduchu, tak už se v jeho případě tak stalo.* Genevieve. *Osloví jí místo pozdravu. Jisté zásady jsou zakořeněné hluboko v něm a nezmění to, jen tak něco. V jeho hlase lze zaslechnout i jistý naznak otázky. Ví, že by se dříve nebo později někde setkali a ona by mu dala najevo, svůj názor k tomu, co udělali. Když si může vybrat, je proto dříve. Opětuje její pohled, když ho Genevieve sleduje. Přemýšlí, jestli má odejít nebo zůstat. Má za to, že si některé věci budou ty dvě chtít říct o samotě.* Já vás nechám o samotě. *Navrhne, když ho Genevieve přestane propalovat pohledem. Docela by jej zajímal způsob její pomsty, kdyby stále byla ještě čarodějka. Při své nabídce pohlédne tázavě na Hayley. Zařídí se podle toho, co od ní uslyší. Mezitím si upraví rukávy košile. Shrne si je dolů a zapne na nich knoflíčky.*

A to jsem teprve na začátku. *Poznamená o tom, že je neustále tady. Až se malá narodí, tak se už skoro vůbec nikde nedostane. Tedy alespoň ze začátku, protože jak ví, tak malé novorozeně vyžaduje hodně pozornosti a hodně péče. Navíc s těmi problémy okolo bude akorát z toho ještě více vystresovaná. Pokud se to ale všechno vyřeší, tak se ji o něco zase uleví. Opravdu si to přála, ale jistá si tím být bohužel nemohla. Kráčí si to vedle Genevieve a nadále ji naslouchá. Podívá se na ni a vděčně se usměje.* Vážně? Tedy děkuji. Tohle rozhodně budu potřebovat. Ty hormony s kombinací vlkodlačího genu je vážně příšerná kombinace. *Řekne poněkud otráveně. Byla Genevieve za to hodně vděčná, že jí to přinesla a vlastně, že si vůbec na ni vzpomněla. Ví, že se jí toho v životě děje příšerně moc a možná i proto byla v Zátoce. Věděla o ní jenom to, co ji Gen řekla při rozhovoru a nebo to, co se doslechla. Více informovaná nebyla, ale jedno ví jistě. Měla to komplikované. Přikývne několikrát hlavou na téma o Zátoce.* Musím s tebou souhlasit, že je tam příjemný klid. Je to vynikající místo na odpočinek. Vlastně jsem myslela, že tam stále jsi. Chtěla jsem nechat po tobě vyřídit pozdrav Jacksonovi. Vídáte se? *Teď už se zeptá trochu zvědavě. Přeci jenom šlo o ně dva. Nechtěla ale příliš vyzvídat, když měly namířeno právě do kuchyně. Vejde tam společně s ní a zastaví se v okamžiku, co se Genevieve začne dívat tak zvláštně na Elijaha. Pohlédne směrem k Elijahovi a uvědomí si, že tohle nebyl zrovna nejlepší a ani nechytřejší nápad. Pootevře ústa, aby řekla něco omluvného směrem k Elijahovi, ale opět se slova chopí Gen. Podívá se na ni a neunikne jí to jakým způsobem se dívá na Elijaha. V tuhle chvíli si říká, že je naprosto pitomá a měla nad tím přemýšlet. Měla si na to vzpomenout, jenomže to se nestalo.* Dobře, děkuji. Jsem ráda, že....že jsi mi to přinesla. *Dívá se na ni, ale pohledem se vrátí nazpět k Elijahovi. Jen, co zmíní, že je nechá o samotě, tak neví, co mu má odpovědět. Nakonec přikývne souhlasně hlavou, že to asi bude nejlepší, přičemž se na něj omluvně dívá, že si to neuvědomila. Kousne se do spodního rtu a vážně doufá v to, že se celá situace nijak nevyhrotí.* Já potom za tebou přijdu. *Doplní ještě k Elijahovi. Jde na ní poznat, že sama je z této situace nesvá. Nechce Elijaha odhánět, nechce odhánět ani Genevieve. Neměla ráda situace, kde někde působila jako prostředník nebo něco podobného. A teď to bylo tak, že s Elijahem trávila příjemné ráno, ale Genevieve přišla za ní. Vůbec se nezamýšlela nad tím jaké by tohle setkání ve třech mohlo mít případné následky.*

Jo, možná si tu kombinaci ani nechci představovat. I když já jsem to s magií v době těhotenství taky neměla tak na háku, jak by se mohlo zdát. Hormony opravdu dokáží hodně a stačí nějaké menší rozhození a člověk se může přestat kontrolovat. Ale jak tak koukám, nezvládáš to zase tak špatně. To je dobré. (usměje se na ni. Když se jí pak zeptá na Jacksona, pootevře mírně ústa, ale zatím z nich nic nevychází, jako by přemýšlela, co na to říct.) Ano, vlastně se vídáme. V poslední době docela často. (kývne hlavou a věnuje jí výmluvný pohled. Jisě to nemusí rozvádět nijak dál. Stejně si byla jistá tím, že Hayley ví, že Gen a Jack mezi sebou něco mají, jinak by se takhle neptala.) Ale jak jsem řekla. Vrátila jsem se do města a do zátoky budu zřejmě jezdit na návštěvy. (V kuchyni opravdu nepanuje zrovna nejlepší atmosféra. Když ji Elijah osloví, nic na to neřekne. Prostě jen mluví o tom, co a jak má Hayley používat. Jakmile Elijah poví, že půjde pryč, zakrutí hlavou.) To nemusíš, půjdu já, ale nejdřív bych ráda něco udělala. (Povytáhne zhnuseně jeden koutek úst. Nestojí od Elijaha daleko, takže se stačí jen trochu naklonit. Potom už mu plivne do tváře. V jeím podání to teď vypadalo, jako by to snad dělala každý den. Podívá se mu do očí. Její pohled je tvrdý a nekompromisní.) Myslela jsem, že jsi jiný, ale asi jsem se jenom šeredně zmýlila. (utrousí poznámku) Ještě jednou se ty, Klaus, který si jistě ještě teď živě vybaví, jak si bolestivě několik hodin vyndával třísky ze dřevěné kulky z brokovnice z ramene, nebo někdo, kdo k tomu od vás bude pověřený, dotkne mojí dcery a přísahám, že si to za rámeček nedá. (Není to výhrůžka. Je to varování. A to je mnohem horší, protože varování je předzvěstí toho, že člověk je opravdu ochoten udělat cokoliv, aby se to neopakovalo a pokud se to opakovat bude, je ochoten udělat cokoliv, aby se pomstil viníkům. Ona byla teď možná jen kotva bez magické moci, ale uměla v tom chodit. Uměla chodit v tomhle městě a jistě by nalezla rychle způsob, jak Původní potrestat po svém. A nemyslí tím prostřelené rameno brokovnicí nebo plivanec do tváře. Ale něco mnohem horšího. Potom se otočí, jesště jednou koukne na Hayley a kývne na ni. Ona s tím neměla nic společného. Ve dveřích od kuchyně se ale ještě zastaví a otočí se na Elijaha.) Mimochodem, podřízla jsem svému bratrovi hrdlo. Měl nad sebou ochranné kouzlo, takže se jistě probudil znovu. Ale teď, teď už mu stačí zasadit jen poslední rána. Já už to být nemůžu, ode mě to očekává. Naložte si s touto informací tedy podle svého, ale mou dceru z toho laskavě vynechejte. (svou větu zakončí velmi ostře. Pak už se opravdu otočí a odkráčí z kuchyně a následně ze sídla.)

*Je mu zcela jedno, co dělá Genevieve v zátoce, nebo jak to má s Jacksonem. Tyhle informace jsou pro něj naprosto nepodstatné a tudíž je sice poslouchá, ale okamžitě vypouští. Jejich rozhovor a výměna názorů ohledně těhotenství mu také k ničemu moc není, i když v případě Hayley ho to zajímá. Nemá rozhodně potřebu k tomu něco říkat. Když se setká s pohledem Hayley, vidí na ni, že si až, když si všimla Genevieveiny vražedné pohledy vysílané jeho směrem, že si uvědomí, že nebylo nejvhodnější ji sem vodit. Neujde mu její omluvný výraz. Nyní, před Genevieve na to, ale nijak nereaguje. Na Hayley kouká normálně, sice se neusmívá a do smíchu mu patrně ještě chvíli nebude, nevypadá to, že by se na ni za její opomenutí zlobil. Když mu Hayley nezodpoví otázku, kterou ji položil, tak na ni znovu nenaléhá. V tuhle chvíli to není podstatné. Od Genevieve pak jinou reakci, než mlčení na jeho "pozdrav" ani nečeká. Po očku ji chvilkami pozoruje, jen aby byl připravený, až si s ním bude chtít vyřídit účty. Když mu Hayley poví, že za ním přijde později, mlčky přikývne. Mezitím dojde k židli, kde má přehozené sako. Dostane se tak docela blízko Genevieve, která toho náležitě využije. Když pak promluví přímo na něj, zprvu ani nevěří, že je to pravda. Sice ji poslouchá a pozoruje docela klidně, ale je ve střehu. Přimhouří mírně oči, když se má začít něco "dít". Očekává všechno, jen ne to, čím ho Genevieve nakonec "odmění" za jeho spolupráci na Klausově nápadu. Je to pro něj tak nečekané a rychlé, že na to nedokáže zareagovat. Teprve, když na něj Gen plivne tak cukne hlavou dozadu a instinktivně přivře oči. Uhnout se mu, ale nepodaří. V danou chvíli je doslova, jako opařený. Ví, že to na čem se podílel nebylo správné, ale Genevieve ho nemohla urazit a pokořit víc. Kdyby se to stalo beze svědků bylo by to pro něj snesitelnější. Před Hayley je to pro něj nevýslovná potupa. I když na druhou stranu by to mohlo být i daleko horší. Hned, jak mu začne opět fungovat mozek, a uvědomí si, co se děje, oči otevře. Setká se s jejím tvrdým, nekompromisním pohledem. On v tu chvíli, ale také nevypadá nijak provinile nebo sklesle. V očích se mu nebezpečně zablýskne. Paže má podél těla, ale sevře velmi silně ruce v pěsti. Semkne pevně čelist. Genevieve má štěstí, že si i přesto všechno stále zachovává chladnou hlavu a drží se svého vychování. Drží se ho doslova všemi svými silami. V opačném případě by jí nejspíš v prvním okamžiku urazil hlavu. Pak by patrně litoval, ale už by bylo pozdě. Jen díky jeho zásadám a tomu, že má před sebou ženu se ovládne a skousne její "pomstu" za Kate. Její slova, která k tomu dodá, o tom, že se v něm zmýlila vnímá, jen zkresleně, protože mu vzteky hučí v hlavě. Její další vyhrůžky či varování sice také poslouchá, ale v tuhle chvíli je mu to jedno, co by příště udělala. Sleduje ji mlčky bez hnutí, ale jeho pohled je stále ještě divoký a nebezpečný. Postupně, ale během její řeči chladne až je z něj odměřený a neosobní. Uvolní nakonec mírně čelist, ale jeho tvář ztvrdne. Po té, co Genevieve domluví, pochopí, že tohle bylo z její strany všechno. On žádnou úlevu, že se s ní střetl, ale necítí. Je rozladěný, rozhozený z toho, čeho se od ní dočkal. Ač někde v nitru Genevieve chápe, odpustil a přešel by od ní cokoliv jiného, co by mu za Kate provedla. Tohle, ale ne a patrně to jejich vztah vrátí tam, odkud se ho pokoušel dostat. Teď z jeho strany vůči ní, ale patrně hodně ochladne. Není schopen teď uvažovat s chladnou hlavou, nedokáže to nyní s jistotou říct. Momentálně nemá nic, co by jí na to, k tomu mohl, měl nebo chtěl říct. Genevieve mu stejně nedá příležitost, takže se nenamáhá. Teprve až se od něj otočí, pochopí, že s ním skončila. Rychlým pohybem paže si setře do košile na předloktí z tváře plivanec. Pak sáhne po saku a jedním rychlým plynulým pohybem si ho oblékne. Pohybuje se rychleji, než by musel nebo mohl. Stále to v něm ještě vře zlostí. Tímhle se ji snaží trochu vyventilovat, aniž by to bylo příliš nápadné. Zapíná si knoflíky, když se Genevieve rozhodne mu věnovat ještě chvíli své pozornosti. Otočí jejím směrem hlavu. Dívá se na ni stejně chladně a odměřeně, jako před tím. Soustředěním přimhouří oči, aby byl schopen vnímat, co mu říká. Takovou informaci by zajisté přijal lépe, kdyby se nestalo to před tím. Vyslechne si ji a uloží si vše pečlivě do paměti. Když ho žádá, aby z příštích plánů jeho dceru vynechali, za jiných okolností by jí možná řekl, co má Klaus v plánu, ale dnes v danou chvíli se toho od něj Genevieve rozhodně nedočká. Uvolní ztuhlý výraz ve tváři. Pootevře ústa, jako by chtěl něco na to říct, ale zase je semkne. Ve skutečnosti si, jen potřeboval vyzkoušet, jestli ovládá mimické svaly v obličeji. Na její informaci nakonec, jen krátce kývne hlavou, kterou následně od ní zase otočí pryč. V tuhle chvíli mu nestojí ani za ten pohled do zad. Pohlédne rovně před sebe na desku stolu. Stojí pořád na jednom místě, před židlí, kde měl odložené sako. V hlavě mu to šumí, ale jeho smysl pro povinnost na něj huláká, že tuhle informaci musí, co nejdříve dát vědět bratrovi, aby toho mohli patřičně využít.*

To věřím, že i jako čarodějka si to musela mít těžké. Naprosto chápu, proč si některé budoucí matky stěžují občas na těhotenství. A ještě k tomu ten vlkodlačí gen. *Nezapomene se znovu ušklíbnout a raději se nevyjadřuje nijak k tomu, že si vede docela dobře. Nebyla to tak úplně pravda. Měla rozházené hormony a včerejšek dost mluví jasně za to, že jí jde lehce vytočit a potom nepřemýšlí nad tím, co udělá a nebo co říká. Ovládají ji právě ty hormony a vztek. Jenomže se o tom nechtěla bavit teď. Raději proto nic na to neříkala a pokračovala ve své chůzi do kuchyně. Pohlédne na ni a z jejího výrazu vyčte, že vyptávat se na Jacka není asi právě to nejlepší. Ani ne tak, že by Gen nechtěla nic říct, ale spíše jde o to, že obě věděly své. Nevěděla o nich teoreticky nic, ale uměla si to domyslet. Jackson měl pro Genevieve slabost a to velkou a zdálo se, že i Gen k němu má určité sympatie. Kdyby ne, tak by přeci nejela s ním do Zátoky a nestrávila tam pár dní, týdnů? U jejich slov se jenom chápavě pousměje a přikývne.* Chápu, prostě...dostal se ti svým způsobem pod kůži. *Znovu ji věnuje úsměv, trochu větší, než kterýkoliv předtím. Nechtěla do ní nějak rýpat, ale nemohla si tuhle poznámku odpustit naprosto se k tomu teď hodila.* A nebo Jackson bude jezdit na návštěvy do města. *Pokrčí rameny. Přála jim to, ale zároveň nepřála. Nevěřila tomu, že Genevieve už Kola nemiluje a že to prostě jenom takhle skončilo. Je pravda, že ji neskutečně ublížil a že toho mají hodně za sebou, jenom vážně nepředpokládala, že by to byl úplný konec. A nepřála Jacksonovi něco takového. Zasloužil by si někoho, koho by měl už po zbytek života, založil by rodinu a byl by šťastný. Byl to jeden z nejlepších lidí, mužů, které poznala a chtěla pro něj jenom to nejlepší. V kuchyni opravdu byla atmosféra tak napjatá, že stačilo jedno špatné slovo a přišla by katastrofální bouře. Její obavy se zvětšovaly společně s tím, jak vnímala Genevieve ve které to jistě vařilo. Chápala ji. Ví, jak hrozné to je pro matku, když někdo ohrožuje její dítě a neměla jí to vůbec za zlé, že se tak po Elijahovi dívala. Bohužel tady byl problém v tom, že Elijah pro ni tak moc znamenal a věděla o tom, že se mu to celé příčilo. Chtěl ochránit rodinu, ale přitom ohrožoval dítě někomu jinému, někomu, kdo jim pomáhal. Nemohla stát ani na straně jednoho z nich. Genevieve rozuměla víc, než kdokoliv jiný nebo jako kterákoliv matka, co se ocitla v situaci, kdy její dítě bylo ohrožené. Jenomže Elijah byl pro ní speciální, vždycky tady byl pro ni, ochraňoval ji, rodinu. Nesnažil se ji nikdy ublížit a bylo toho hodně, co k němu cítila. Vyslechne si Genevieve a její rady o tom, jak co má používat. Přikývne a dál se věnuje chvíli Elijahovi. Zpozorní ve chvíli, kdy se Gen zmíní o tom, že chce něco udělat. Otočí k ní prudce hlavu. Opravdu nestála o to, aby Elijah dostal další facku a nestála ani o to, aby se situace nějak vyhrotila, protože ona sama si sebou a svou reakcí nebyla jistá. Netrvá to příliš dlouho a naskytne se jí pohled na něco, co jí nejenom šokuje, vyrazí dech, ale neskutečným způsobem rozzuří. Byla by raději, kdyby Elijahovi dala právě tu facku nebo cokoliv jiného, ale tímhle ho neskutečně potupila. Jí se to dotklo, ačkoliv s tím neměla nic společného. Dalo by se říci, že to nebyl její problém, ale zároveň i byl. Chápala Genevieve, ale tohle dosahovalo za hranice. Pokud chce někdo někoho urazit, potupit a naprosto znehodnotit, tak to bylo právě plivnutím do tváře. Bylo jenom opravdu pár lidí v jejím životě, kteří pro ní byli natolik důležití, že by pro ně udělala prakticky cokoliv a on patřil přesně do této skupiny. A proto nebyla schopná překousnout to, co mu udělala. Nebyla schopná to vnímat v poklidu, protože teď pocítila něco, co už za dlouhou dobu ne. Tenhle pocit, ta hořkost a ten zápal se nedal srovnat s ničím v poslední době ani s včerejší hádkou s Elijahem. Automaticky ohrne vrchní ret a z úst se jí prodere zavrčení, které je směřované k Genevieve. Oči, které doteď měly zeleno - mírně hnědou barvu se jí začaly barvit do zlaté barvy. Teď v ní bylo více z vlkodlaka, než z normální Hayley Marshall. Popadala jí neskutečná zuřivost za takovou urážku a vztek. Udělá krok dopředu směrem k ní, ačkoliv ji byla dost blízko. Netušila, jak se k tomu staví Elijah, jak se tváří. Ale věděla jedno, tohle pro Původního muselo být obrovskou urážkou a i když byl noblesní, stále to byl upír. Její sebekontrola začíná chladnout, ale stále se hodně drží, protože už by zřejmě dávno po ní vystartovala. Ale měla v sobě bloky, které jí to zakazovaly, ať už to bylo to, že si rozuměly nebo snad to, že obě byly matky, ale také i to, že Genevieve tady přišla za ní, aby jí pomohla z toho stresu a ona to tak zničila. Tohle byla jenom její chyba. Neuvědomila si to, že by ji neměla brát za ním do kuchyně, ale už to nešlo vrátit zpátky. Než stačí něco říct, udělat, tak se Genevieve dá znovu do řeči. Poslouchá ji a hruď se ji pohybuje v rychlejším intervalu, než obyčejně. To je způsobené rychlejším dýchaním a tím, co právě cítí.* Takže Klaus si vysloužil dřevěnou kulku do ramene, zatímco Elijah takovou potupu? A proč? Protože si Klausovi kdysi vlezla do postele a proto je normální, že ho ušetříš něčeho takového a vůbec se nepozastavíš nad tím, že to byl právě on, kdo celý ten stupidní plán vymyslel. Vím, jak hrozné to je, když ti někdo ohrožuje dítě. Vím, jaká je touha za pomstou, jak co nejvíce tomu člověku uškodit, protože se dotkl někoho, kdo je pro tebe na prvním místě. Ale Elijah si tohle nezaslouží, Genevieve. *Má chuť ještě dodat pár poznámek o Sophie a o tom, že i ona už se s ním vypořádala s tou fackou. Ale tak rychle, jak to měla na jazyku, tak stejně tak to i spolkla. Nechtěla celou situaci udělat ještě horší, než byla. Sice byla rozzuřená, ale s Genevieve stále mluvila na úrovni. Nekřičela po ní, stačí to, že na ni zavrčela a nechala v sobě toho vlka trochu vypustit na povrch. Její oči měly teď medově zlatou barvu. S výdechem se otočí na Elijaha a všimne si jeho výrazu, který u něj neviděla snad nikdy. Ne takovou divokost. Zpětně se otočí na Genevieve, která na ni kývne, ale Hayley není právě teď schopná ničeho. Poslouchá její poslední slova, než odejde a je pravda, že tohle ji začne o něco zase uklidňovat. Byla to velmi cenná informace a po jejím odchodu se hned otočí k Elijahovi. Její oči už se začnou k její obvyklé barvě. Neví, co teď má říct nebo udělat. Obává se jeho reakce, protože se musí cítit naprosto příšerně. Proto opatrně pozvedne ruku a velmi zlehka mu ji položí na rameno. Pozoruje ho, jak se dívá před sebe a právě teď se začne cítit provinile.* Omlouvám se. Je to moje chyba, neuvědomila jsem si, že...*Ani to nedokončí. Ruku má stále položenou na jeho ramenu a dívá se na něj. Nechtěla, aby za to zaplatil takovým způsobem. Hayley musela Genevieve jistě urazit, když řekla to, co řekla. Ovládal ji vztek a v tu chvíli to prostě musela říct. Zdálo se jí to vůči Elijahovi nefér.*

*Vše, co bylo před tím, než ho Genevieve potupila svou urážkou, kterou mu doslova vmetla do tváře už dávno vypustil z hlavy. V prvních okamžicích tomu dokonce odmítá věřit tomu, že se to skutečně stalo. Přál by si, aby to byla, pouhá jeho noční můra. Když se kousek od něj ozve vlčí vrčení, tak se s naprostým úžasem, který v jeho tváři vystřídá nevyzpytatelný a nebezpečný pohled, kterým propaluje Genevieve, se otočí po zvuku. K jeho dál trvajícímu úžasu zjistí, že vrčení vychází z hrdla Hayley a nelze přehlédnout její zlaté oči. Užasle na to pár setin sekundy hledí, než mu to v hlavě potom všem, co se zde tak krátce po sobě odehrává sepne a on je schopný z toho vyvodit, alespoň jakési důsledky a potenciální hrozby, které mohou vyplynout z toho, co Genevieve provedla. Z jeho pohledu má nyní tak bezprostředně potom dojem, že tímhle si jsou víc, než kvit. Spíše naopak. Teď je jejím dlužníkem on. V tom negativním smyslu slova. Všechno to, co se chystal Gen k tomu říct, ač do poslední chvíle netušil, co to vlastně bude, jsou nyní pryč. Nemá potřebu se ji za to omlouvat, ospravedlňovat, ujišťovat ji, že byla Kate po celou dobu v bezpečí a nic jí nehrozilo. Jestli ho Genevieve znala tak dobře, jak mu zrovna vmetla slovy do tváře, měla by vědět, že se k tomu nepropůjčil, aby se tím bavil nebo si to užíval. Naopak. Udělal to hlavně proto, aby osobně dohlédl na to, že se Kate nic nestane a vyvázne z toho bez úhony, i když si za to vysloužil Benjaminovo mučení a téměř všeobecné odsouzení a zatracení od jeho okolí. Jeho pověst, o kterou se celou dobu snaží a usiluje byla v tu ránu pryč. Přesto to, jak těžké to pro něj všechno bylo a je to snáší mlčky a bez stěžování si. Pro své blízké obětuje cokoliv, co je v danou chvíli třeba. Aby byli v bezpečí, aby je ochránil. Právě proto je v okamžik, kdy Hayley sleduje a pozoruje ostražitý, pozorný. Kdyby snad chtěla udělat něco neuváženého. Shledá ovšem naštěstí, že už se začíná kontrolovat a dostává své vlkodlačí já pod kontrolu. Trochu se mu uleví, jestli je to v danou dobu jeho rozpoložení možné takto nazvat. Nerad by zasahoval. Ačkoliv Genevieve teď z celé své duše nemůže ani cítit, Hayley by něco takového nedovolil udělat. Velmi mu na ni záleží. Když vidí, že už je klidnější a Genevieve mu dává své "rady", co dělat a nedělat, tak k ní obrátí hlavu a zase ji sleduje odměřeně, mlčky. Je teď více ve střehu, pozorný, aby mu neuniklo nic podstatného, důležitého od Hayley. Nestane se nic z čeho má chvíli obavy. Přesto znovu zažije překvapení a to v tom dobrém slova smyslu. Hayleyiny slova na jeho obranu jsou pro něj na jednu stranu potěšující, posilující, protože takové zastání dokáže divy. Na druhou stranu mu, ale připomíná jeho potupu, a navíc si znovu uvědomí to, co za tohle udělala Genevieve Klausovi. Stejně tak jako Hayley, ani on tomu nerozumí. Je to pro něj těžké. Snaží se ovšem ze všech sil, aby to na něm ani jedna, ani druhá z přítomných žen nepoznala. Časem ho to přejde, ale teď, když je to čerstvé, je to velmi citlivé. Pohlédne na moment na Hayley, ale není schopen nyní projevovat navenek žádné emoce. Jeho tvář je kamenná, pohled chladný, neosobní, ale nepatří to Hayley, je to, proto, že na ni pohlédl z Genevieve. Je to pro něj stále stejné, i když u Genevieve přejde k tomu, co udělala Benjaminovi, a že o ni jsou nyní v obrovské výhodě, oproti minulým pokusům ho zabít. Nedokáže ji patřičně ocenit. Myslí, jen na to, že ji musí předat bratrovi, aby mohl, co nejdříve dotáhnout do konce to, co začali. Když pak Genevieve odejde a on se otočí tak, že má před sebou desku jídelního stolu, snaží se nějak zkoncentrovat, aby mohl, alespoň trochu normálně fungovat a nedal okolí najevo, co se odehrává v jeho nitru. Nejraději by zmizel všem z očí, ale nevěděl by ani kam jít, i kdyby si to mohl dovolit. Tahle doba mu to neumožňuje. Navíc, kdyby to udělal, projeví tak svou slabost a to si zakazuje. Místo na tváři, které si již očistil, ho přesto stále pálí a má dojem, že se toho pocitu, jen tak nezbaví. Nedokáže si představit, jak se teď někomu bude moct podívat do očí, aniž by v nich nebyl znát stud, který zaplnil jeho nitro. Soustředí se tak velmi na to, co se v něm odehrává, že moc nevnímá své okolí ani Hayley. Když se ho dotkne, tak sebou mírně trhne. Probere ho to, ale ze strnulosti. Pohyb, kdy zvedne hlavu a otočí ji jejím směrem a setká s jejíma očima je o něco rychlejší. Následuje totiž hned potom, trhnutí. Jeho pohled je proto ještě na okamžik nepřítomný, rozostřený. Pomalu si začíná uvědomovat to, že k němu promlouvá a její slova. Při tom na ni stále kouká, aniž by si uvědomoval, že ještě před chvilkou přemýšlel nad tím, jak něco takového vůbec dokáže. Přesto je v jeho očích vidět, že by tady raději nebyl, že je docela těžké pro něj teď s ní udržovat oční kontakt. Začne si, ale více uvědomovat, co mu Hayley pověděla a dojde mu, že se za tohle omlouvá a cítí se zodpovědná. Takhle to on rozhodně nevnímá. Nemohla vědět, co Genevieve udělá. Nemá jí to za zlé.* Neomlouvej se... *Požádá jí a trošku se narovná v zádech, aby nějak porušil svou strnulost těla.* Nemohla si vědět, co udělá. *Pokračuje, aniž by z ní teď naopak spustil oči. Zůstává vážný, přešlý z toho, co má teď čerstvě za sebou.* Stejně bych se tomu nevyhnul. Dříve nebo později bych ji potkal. *Povídá jí dál. Dál už to raději nerozebírá. Nad možnými variantami či případnými svědky jeho pokoření, které mohly nastat, odmítá přemítat. Těší ho, že se jej Hayley zastala, teď zase chvíli. Natočí se více čelem k ní a zvedne ruku k její tváři. Zlehka se jí dotkne nejprve konečky prstů a pohladí jí po líci. Nejprve se jí dívá do očí, ale pak sleduje ten dotek. Přiloží ji na tvář po té celou dlaň a pohladí ji.* Děkuji. *Řekne tiše, pouze jedno slovo. Věří, že to Hayley pochopí. Pohlédne jí při tom krátce do očí. Pak dlaň z její tváře spustí a přeruší jejich pohled. Otočí hlavu ke stolu. Podívá se do míst, kde leží na stole talíř se snídaní pro Hayley. Ztratil docela pojem o čase. Netuší, jak dlouho tohle trvalo. Má i tak pocit, že už to bude vychladlé. Přemýšlí nyní, co s jídlem. Na chvíli tak zaměstná svou mysl něčím jiným, než tím, co se mu stalo. Do řeči mu, ale teď není.*

*Nestydí se za svou reakci a ani za to, že se teď projevila více jako vlk, než jako Hayley. Tohle byla velmi vážná situace, alespoň z jejího pohledu. Nikdy jí nenapadlo, že by byla něčeho takového Genevieve schopná a ještě k tomu u Elijaha. U někoho jako je Klaus by to dokázala pochopit více. Nechce ji ale nějak odsuzovat, protože sama neví, čeho všeho je schopná, když půjde o její dceru. Ale zřejmě by jí nikdy nenapadlo na někoho plivnout. Ona touží spíše po jiné pomstě, než po takové potupě. Ačkoliv udělat tohle Sophie Deveraux přímo před covenem, ne ani na tohle by zřejmě neměla. To by dokazovalo jenom to, že její charakter klesá a to by nikdy nedopustila. Řekne vše, co Genevieve říct chtěla a dále se k tomu nijak nevyjadřuje, jelikož i Gen po chvíli opustí sídlo. Je ráda, že dokázala své vlčí já dostat záhadným způsobem pod kontrolu a neudálo se více věcí, než by muselo. Pak už se věnuje Elijahovi ze kterého je na rozpacích. Nikdy ho neviděla v takovém rozpoložení a nikdy i ani nenapadlo, že takovou situaci zažije. Nebyla právě nejlepším člověk pro uklidňování a nevěděla, jak se k tomu celému postavit. A tak udělala to, co jí přišlo v tu chvíli asi nejvhodnější. Položí mu ruku na rameno a promluví na něj, jenomže jeho reakce ji trochu vyleká. Jakmile on sebou trhne, tak v tu chvíli oddělá ruku z jeho ramene a nechá ji viset ve vzduchu. Střetne se s jeho pohledem a mlčky se na něj dívá. Trochu i ostražitě, sice si nemyslí, že by ji Elijah nějak ublížil to rozhodně ne, ale netuší, co se v jeho nitru odehrává. Navíc je to upír, nemůže všechno zakrývat. Pokud byl rozzuřený na co měl i právo, tak to mohl dávat najevo. Cítila se zvláštně, tohle nebyla jen tak nějaká situace a Hayley stále nevěděla, jak se má chovat a co má dělat. Co bude následovat? Nedivila by se, kdyby Elijah odešel do pokoje a chtěl být sám. Možná je prostě až příliš velký gentleman na to, aby jí řekl, že teď chce být sám. V jeho očích to dostatečně viděla. Možná mu měla říct, že raději odejde a nebo jestli potřebuje být na chvíli sám, tak ať jde. Na druhou stranu ho nechtěla nechávat v této situaci samotného. Jí to nepřipadalo, že by se neměla omlouvat a proto dlouze vydechne. Ruku potom už konečně spustí podél těla a prsty si protře o dlaň, aby se trochu uvolnila. Stále v ní koloval vztek, ale ne už v takové míře.* Já vím, ale nemuselo to dopadnout takhle. *Řekne provinilým tónem a stále nespouští z něj oči. Byla to částečně její vina, kdyby ji tady nezavedla, tak se to nestane a všechno mohlo být v pořádku. Genevieve by potkala Elijaha za pár dní, možná i za delší dobu a už by to nebylo tak čerstvé jako právě teď. Jen by jí zajímalo, čím si Elijah vysloužil takovou potupu a ještě před zraky svědků, věčně poslouchajících upírů a Klaus jenom dřevěnou kulkou do ramene? Jistě, neměl to asi lehké s vyndáváním třísek, ale i tak to byla nespravedlnost. A i když to nebyla Klausova vina, že Genevieve se takhle s nimi vypořádala, nemohla se ubránit pocitu, že je na něj za to nabroušená. Stále stojí na místě, zatímco Elijah se točí čelem více k ní. Pozoruje jeho ruku, která míří k její tváři a nechá ho, aby ji pohladil, přičemž z ně nespouští oči. Víčka se ji mírně zatřepotají, když ucítí konečky prstů na líci a následně na to celou dlaň. Pozvedne ruku vzhůru a uchopí jeho dlaň na pár sekund a jemně ji stiskne. Kývne na jeho poděkování na náznak, že to bylo samozřejmostí a potom svou ruku zase spustí k tělu. To už i on oddělá ruku z její tváře. Stejně jako on se podívá směrem k její snídani a uvědomuje si, že nemá vůbec hlad. Teď by do sebe nic nedokázala dostat ani kdyby ji k tomu někdo nutil. Hlad jí naprosto přešel a tak se rozhodně to uklidit. Projde okolo Elijaha a cestou mu položí ruku na záda a zlehka ho po nich pohladí. Nevěděla, jak znovu navázat konverzaci a nebo ho přinutit, aby myslel na něco jiného. Přijde potom k místu, kde byl odložený talíř s vajíčky, uchopí ho do ruky a jde s ním ke kuchyňské lince. Položí ho na ni a opět se k němu otočí.* Podle toho, co říkala, tak Benjamin je už smrtelný, že ano? Prostě teď stačí, aby ho někdo z nás zabil. *Promluví k němu. Tohle byla jediná pozitivní věc za celou tu událost. Nevyslovovala Gen jméno, určitě ho právě teď nechtěl slyšet.*

*So stiahnutými perami prejde cez oblúkový vchod dnu do sídla, pričom sa ani nenamáha rozhliadať po obrovskej "hale", či si všímať nejakých z upírov, ktorí sa tu stále potulovali. Okolo počuť rovno niekoľko hlasov, ale ani jeden z nich sa nesnaží nijako identifikovať, nakoľko to boli zväčša len bezpredmetné konverzácie, ktoré jeho nezaujímali. Nijako obzvlášť sa na prízemí nezdržuje, namiesto toho sa vyberie ku schodisku a s jednou rukou na zábradlí vyjde až na druhé poschodie. Dlhá chodba bola výnimočne prázdna. Nemohol sa však ničomu čudovať, už tu nezostalo práve veľa upírov. Niektorí sa radšej rozpŕchli po okolí, iní zomreli pri útoku na sídlo. Aj tak to boli upíri, ktorí neboli verní jemu, ale Marcelovi. Inak by nemusel využiť nátlak, aby si bol istý, že urobia, čo od nich chce. Omnoho viac sa mu pozdávali vlkodlaci, respektíve Jacksonova smečka, o čom sa však zatiaľ nehodlá nikomu zmieňovať. Pomalým, možno trochu tichým krokom, aj keď to nerobil zámerne, sa vydá naprieč chodbou smerom do svojej pracovne. Cestou míňa niekoľko dverí, aj do izby svojho brata, s ktorým musel čím skôr hodiť reč. Po pár metroch však zrazu jeho krok ustane. Sám netušil prečo proste nepokračuje ďalej, akoby pred ním bola nejaká bariéra, ktorá mu hovorila, žeby sa mal zastaviť. Natočí hlavou do boku, pričom sa mu pred očami zjaví chrbát jeho sestry v otvorených dverách do Marcelovej izby. Izby, ktorá bola zjavne prázdnejšia, než kedykoľvek. Mierne zvraští obočím a zopne svoje pery pevne k sebe, než sa k nej otočí celým telom a urobí menší krok dopredu, až zastane pred prahom. V tomto sídle sa nič neudrží a už vôbec nie odchod Marcela. Upíri viac-menej nemali na práci nič iné a on by musel byť hluchý a slepý, aby túto informáciu nezachytil. Avšak Rebekah bola pár dní preč, najskôr sa to dozvedela až teraz ako hotovú vec. Sám nevedel, akoby sa voči tomu mal cítiť, ale z istej časti to tak bolo lepšie. Mala by tu žiť ich rodina a Marcel ňou možno raz bol, ale teraz...Nedôveruje mu, nie potom, čo aj s jeho sestrou urobil. A ona? Znovu zaplatila len vlastnou naivitou.* Zrazu sú tie steny tak holé, všakže...*Prenesie po niekoľkých sekundách monotónnym tónom v hlase a pohľadom teká po miestnosti. Nábytok tu ešte samozrejme bol, ale inak bola väčšina vecí zbalená. Pohľad na jeho tvári v tento moment nevyžaruje vôbec nič.*

*Odchod Genevieve tak záhy byl pro něj v jeho rozpoložení tím nejlepším, co mohlo být. Když opustila kuchyň a následně dozněly její kroky postupně z jeho doslechu, přestala ho dráždit rudá z jejich vlasů a neustále připomínat, co musel ustát. Sice, jen velmi pomalu, pozvolna se začíná uklidňovat. Má v době stále velkou bouři pocitů, dojmů z posledních událostí, ale už se dovede trochu víc ovládat a navenek má vcelku pod kontrolou jeho chování. Zatím je to velmi nestálé a stačí málo. Drobná jiskra, která může zažehnout i katastrofu, pokud by to nezvládl. On něco takového nechce. Mají toho dost i tak a nepotřebuje to ještě zhoršovat nebo komplikovat. Potřebuje trochu času, ale brzy bude opět v pohotovosti a připravený ochránit společně s bratrem jejich blízké. Nyní je, ale trochu nestálý. Hayley na něj působí tak trochu dvojím dojmem. Stále by se před ní ještě chvilkami nejraději propadl do země, svou potupu zkrátka neumí, jen tak přejít. Na druhou stranu je, ale rád, že je tady teď s ním, protože z ní vnímá silnou podporu, porozumění. Za to je jí nepředstavitelně vděčný. Snaží se v sobě tu bouři uklidnit, aby mohl začít normálně fungovat. Začíná si uvědomovat, že než se objevila Genevieve, patřil tento den k těm nejhezčím, jaké v poslední době zažil a to díky Hayley. Nechce aby to mezi nimi dopadlo nějak nedobře, chtěl by navázat a pokračovat v tom příjemném. Rád by, ale je pro něj těžší udělat to, co chce. Stále je ještě rozrušený a rozhozený a je to u něj jako na houpačce. Nahoře, dole. Když nad tím chvilku bilancuje převládají více ty kladné důvody, že jí tady má u sebe. Vnímá ji velmi intenzivně hlavně, když se k němu přiblíží a dotkne se ho. Opětuje její pohled sice trhaně a trochu překvapeně v první chvíli, ale její dotek, který ona rychle přeruší, její přítomnost, stále více to na něj má uklidňující, utěšující dojmy. Vidí v jejich očích nejistotu. Stačí troška soustředění a hned tuší nad čím váhá. Zůstat nebo odejít. On má víc a více jasno. Jak to průběžně odeznívá a propadá se do doby minulé, přeje si, aby zůstala. Zatím jí to nepoví, nepřijde mu to vhodné. Nechce ji žádat o pár minut klidu, aby se dal do pořádku. Chce to zvládnout za pochodu. V jeho očích po té, co překoná prvotní vztek, zlost i stud je vidět pak i vděk i to, že je rád, že je tady Hayley s ním. Dá to tak najevo alespoň ve svém doteku, když ji pohladí po tváři a svým díkem, za to, že ho podpořila. V jeho nitru hluboko pod těmi negativními pocity z návštěvy Gen ho to krásně hřeje a těší a vnímá chvílemi, jen ten oheň. Upíná se k němu, protože pálí to špatné a čím déle hoří tím lépe se v danou chvíli cítí. Když mu položí Hayley svou dlaň na jeho ruku, je to pro něj další příjemná věc. Nechce aby se z toho, co se dnes událo vinila. To je to poslední. Překoná tak nyní svou zálibu v tichu a mlčení.* Hayley, nemohla si to vědět. Prosím, nechci aby si se tím trápila nebo se za to cítila odpovědná. *Promluví na ni tiše. Hlas má mírně přiškrcený, ale jde v něm již slyšet ta vřelost, se kterou s ní v převážné většině mluví. Ač je to v danou chvíli téměř neuvěřitelné, na krátkou dobu svou tvář malinko rozjasní a roztáhne rty do slabého něžného pousmání. Utápí se v té chvíli v jejich očích. Pohladí ji palcem po líčku, než pak spustí svou ruku Hayley a krátce na to i on. Když přeruší dotek, jako by se vrátil nohama více do reality, na zem, zpátky do situace, která proběhla. Pomohlo mu to, protože se přestává zabývat sebou, ale okolím. Všimne si Hayleyina výrazu, když se koukne k její snídani. Má dojem, že dnes si na nich nepochutná, i když on ví, že by něco sníst měla. Sleduje ji následně, jak míří k talíři, bere ho a odnese na kuchyňský stůl. Sleduje to mlčky, ale není z toho zrovna rád.* Měla by si něco sníst, Hayley. *Pronese po té do ticha kuchyně.* Ty i malá to potřebujete, bez ohledu na to, co se děje kolem. *Promlouvá k ní klidně, vlídně. Není to z jeho strany rozkaz nebo nucení, jen upřímná obava o jejich zdraví a dobrou pohodu. Všimne si, že na stole ještě zůstala vidlička a ubrousek, které tam pro ni nachystal. Aby se zaměstnal, přejde k tomu. Posbírá a odnese na kuchyň. Následuje tak svým způsobem Hayleyinu trasu. Pohlédne na ni soustředěně, když promluví. Poslechne si ji a přikývne. V tu ránu je zase vážný, klidný, soustředěný.* Musíme to říct mému bratrovi. Má stále ten svůj nápad s Kate. Měl by vědět, že teď máme velkou výhodu. *Odpoví jí na to věcně, ale trochu tišším hlasem, než by bylo nutné. Vytáhne během svých slov z kapsy saka telefon. Netuší, kde se jeho bratr nachází a nechce čekat až na něj náhodou narazí.*

kód:

Zdravím tě Niklausi, potřebuji s tebou mluvit. Týká se to Benjamina. Je to nutné. Ozvi se mi prosím, co nejdříve. Elijah.

*Zprávu napíše v rychlosti a hned ji odešle. Zatímco pak čeká na odpověď, pohlédne zpátky na Hayley, trochu zkoumavě, trochu tázavě, jako by se ptal, kde to skončili.*

*Od prehliadanie izby, očami znovu prejde na svoju sestru a opätuje jej pohľad. Už z jej postoja mohol vycítiť, čo si o tom všetko myslí. Hlavne teda o ňom a jeho reakcií. Možno čakala, že jej teraz bude niečo vyčítať, alebo ju poučovať, ako už tisíckrát. Nikdy to však k ničomu nebolo, prečo ju teda nenechať, nech si to vyčíta sama? Možno preto, lebo to bola jeho sestra a táto situácia mu až nápadne pripomínala minulosť. Nikdy to nechcel vidieť znovu, aj keď podvedome tušil, že to raz príde a ten moment bol tu. Nehodlá jej vyvracať fakt, že je vážne naivná, pretože bola. Až príliš verila každému slovu, každému čo i len najmenšiemu prejavu z mužskej strany, netušil, či je to preto, lebo tak veľmi chcela byť milovaná alebo sa proste len nudila. No len naivný človek dá svoje srdce každému, ona na to bola expertom. Pomaly pootvorí ústa, pričom mu z nich vyjde tichý povzdych, akoby sa chystal reagovať na jej slová.* Si naivná. *Kývne krátko hlavou ako na fakt, pričom sa na pár sekúnd pozrie niekam do zeme.* Vždy si bola. *Znovu zdvihne svoj zrak k nej, pričom ho uprie do jej očí a prejde niekoľko krokov dnu do izby smerom k nej.* Ale toto si nezaslúžiš. *Jeho tón je opäť monotónny a nízky, pričom už stojí priamo pred ňou.* Možno je čas, aby sa od neho naša rodina posunula ďalej. *Nahne hlavou nepatrne do strany, pričom jej položí jednu ruku na rameno a trochu stisne.* Veci sa menia a on sa už s našou rodinou viac nestotožňuje. *Pokrúti letmo hlavou.* Jeho odchod z tohto sídla nakoniec bude lepším riešením, ako si teraz myslíš, sestra. *Jeho tón je skôr rozhodný, než by nechával miesto k nejakým pochybnostiam. Nechcel sa teraz rozprávať o jej naivite, ani o tom, čo s Marcelom urobila. Tak isto, ako nechcel vyťahovať svoje prečiny voči nej. Toto nie je správny čas na výčitky. Ruka mu z jej ramena skĺzne späť k telu. Vedel, že Marcel so sebou zoberie aj Davinu, teda bol si tým viac ako istý, aj tak nikdy nebolo príjemné mať čarodejnicu pod jednou strechou, hlavne ak vedel, že príliš neoplýva v láske s Pôvodnými a Marcelovi už viac neveril, teda aspoň nie tak, ako predtým.*