Severní a Jižní Amerika

*Od Abattoiru zamířila k domu Alisey, který se naštěstí nenacházel v centru města, což byla vlastně jenom dobře. Cestou jí ještě poslala sms, že může očekávat její návštěvu. Jakmile přijela k domu, tak hned vzala Hope s auta a vešla poprvé do jejího domu. Chvíli si to tam trochu obhlížela, ale neměla na to příliš čas a ani náladu. Alisea udělala u Hope ochranné kouzlo, aby jí nikdo nemohl najít a taky si vzala její krev kvůli tomu, že by snad byla možnost vrátit díky tomu Klause nazpět. Nebylo jí to příliš příjemné, ale bylo to nezbytné. Nechala Aliseu, ať se taky rozloučí s její neteří a přitom si trochu popovídali o jejím nadcházejícím těhotenství. Jenom doufala, že nebude muset zacházet do takových věcí tak, jako Hayley. Nakonec se s ní rozloučila, vrátila se s Hope do auta a jela ke Kieranovi do kostela. Samozřejmě, že očekávala, že ho tam najde a tak se i stalo. Sedla si s ním a vysvětlila mu vážnost celé situace. Docela dlouho tam spolu seděli a diskutovali o tom všem. Nakonec souhlasil, že Hayley pomůže s hledáním rodiny a že nebude teď brát sporýš, aby mu mohla vymazat vzpomínky. Věřila tomu, že mu to muselo být dost nepříjemné nechat si hrabat v hlavě, ale věděl, že jiná cesta nebyla a stejně by si Hayley šla za tím, aby tak učinil. Kieran ji taky informoval o jeho stavu, přeci jenom kdyby náhodou. Samozřejmě, že měla obavy ale věděla, že kdyby cokoliv, tak by dokázala zasáhnout ještě dříve, než by se něco stalo. Čeká na Kierana, než si vezme nějaké své věci a zařídí po telefonu pár rodin, které chtějí adoptovat dítě. Mezitím, co vyčkává, tak vytáhne mobil a napíše Elijahovi sms.*

kód:

Ahoj, Elijahu. Doma jsem tě už bohužel nezastihla a tak ti to musím napsat. S otcem Kieranem budeme zanedlouho odjíždět, abychom našli vhodnou rodinu a tak mě nečekej nějakou chvíli doma. Dám ti průběžně vědět o tom, jak celá situace vypadá. - Hayley

*Odešle zprávu a mobil si zastrčí do kapsy. Otec Kieran za chvíli přijde tak on, Hayley a Hope vyrazí na cestu. Zanedlouho vyrazí z New Orleans. Atmosféra v autě je ze začátku trochu napjatá, ale postupně se začíná uvolňovat. Sem tam si povídají o situaci ve městě a o všem, co se dělo, i když se to Hayley zrovna rozebírat nechce. Potom jí i vypráví něco o své neteři Camille, takže ho pozorně poslouchá, alespoň se baví o něčem, spíše o někom, kdo nemá s Hayley nic společného. A když si zrovna nemají co říct, tak je tam hrobové ticho, které maximálně naruší Hope. Udělají po cestě i několik zastávek. Kieran ji vlastně naviguje, kde přesně má jet. Už jdou dost daleko za New Orleans a přijedou do jednoho menšího městečka, které vypadá už teď velmi útulně. Následně na to dojedou k domu, který leží kousek za městem. Ještě nevystupuje z auta, protože potřebuje čas chvíli pro sebe. Kieran to samozřejmě pochopí a nechá ji tak. Její srdce se začíná trhat hned na několik kusů při vědomí, že právě teď svou dceru dá někomu naprosto cizímu a nebude ji mít u sebe. Vypadalo to tady ale nádherně. Příroda krásná, poblíž byla louka a lesy. Dům byl rodinného typu a všechno se to zdálo jako perfektní útočiště pro její dceru, ale ona se jí tak moc nechtěla vzdát. Nakonec sebere všechny své síly a vystoupí z auta. Tašku, kde jsou věci její dcery si přehodí přes rameno a vytáhne ze zadního sedadla autosedačku s Hope. S rodinou se během chvíle seznámí a už teď ji připadají perfektní. Je to manželský pár, který nemůže mít děti, což ji na jednu stranu přijde strašné, když ví, že si pro svou dceru jednou přijde. Ale nedá se bohužel s tím nic dělat. Stejně je ke všemu ovlivní. Nějakou dobu si povídají a potom požádá Kierana o to, aby je nechal o samotě. Pozvou Hayley dovnitř a ona si s nimi sedne v obýváku, kde je ovlivní k tomu, aby Hope ochraňovali, milovali ji a dávali jí všechno, co bude potřebovat a to především lásku, bezpečí a místo, kde bude "patřit". I když její domov byl naprosto někde jinde. Seznámila je s celou situací a oni ji potom nechali, aby se s Hope rozloučila. V okamžiku, kdy byli z dohledu už neměla šanci na to to všechno zadržet a přímo se zhroutila jako domeček z karet. Slzy ji smáčely tvář a nešlo to zastavit. Tolik moc chtěla svou holčičku u sebe, tak moc se proklínala za to, co dělá, ale věděla, že jinou možnost nemá. Vezme si Hope do náruče a přivine si jí k sobě. Vzlyká a cítí tu neskutečnou, spalující, zdrcující a zničující bolest v hrudi. Právě teď se dostala na samotné dno a nebude už mít nic z čeho by se mohla těšit. Žádnou naději na to, aby byla alespoň trochu šťastná. Políbí Hope lehce na čelo.* Vrátím se pro tebe, maličká. Miluju tě.* Zašeptá a konější svou malou, jedinou a nejdokonalejší dceru v náručí. Celý její svět se jí zhroutil, všechno bylo špatně. Věděla, jak moc pro ní to bude těžké, ale tu bolest kterou cítí nečekala. Na to se ani nešlo připravit. Vrátí Hope nazpět do autosedačky a má to největší nutkání s ní zmizet někde pryč a do New Orleans se už nikdy nevrátit, ale to bylo jenom chvilkové. Ona tam má rodinu, Hope tam má rodinu. Nemůže to vzdát a taky to nevzdá. Zajistí ji tam bezpečné místo a vrátí se za nimi. Setře si slzy a když se rodina, která se má starat momentálně o Hope vrátí nazpět do obýváku, tak se i Hayley s nimi rozloučí. Ještě jednou se otočí a podívá se naposled na svojí sladkou holčičku, než dům opustí společně s otcem Kieranem a vracejí se potom do New Orleans. Den nebo dva mohli být pryč, ani si tím není jistá. Cestou ještě informovala Elijaha sms zprávou o tom na jakém místě se Hope nachází. Jen, co se vrátí do New Orleans, tak Kierana ovlivní k tomu, aby na všechno zapomněl a myslel si, že je Hope mrtvá, tak jak si to mají i ostatní myslet. Musí tím přesvědčit i ostatní a není si jistá, jak moc Kol pokročil v jejich plánu a proto se vydala k památníku, kde zanechala "fotku" s názvem "Baby Mikaelson" a položila tam kytici květin. Neubránila se slzám, nemusela předstírat smutek, protože ona ho vážně cítila. Všichni museli vědět, že Hope je "mrtvá".  nevydržela tam dlouho, nechtěla. Bylo to pro ni zdrcující. Ona sama byla naprosto zničená. Nevrátila se ale ještě domů do Abattoir, ne. Chtěla být sama, potřebovala být sama. A proto se vydala na konec města, vyšla na jeden kopec a pozorovala město, které najednou bylo tak prázdné, úplně bezvýznamné. Světla najednou nic neznamenala, ani krása toho města v tuhle chvíli nic neznamenala. Hayley najednou pociťovala nejenom nesmírnou bolest, ale taky touhu mstít se. Zabít každého, kdo tohle zavinil a hlavně Francescu. Ano, tohle byl teď její cíl. Zabít Francescu za to, že se spřáhla s Benjaminem a roztrhla napůl smečku z půlměsíce. Chtěla zabíjet čarodějky, které byly za to zodpovědné. Udělá tohle místo dokonalým domovem pro Hope. Musí se o to postarat, dluží to své dceři. Vlasy ji rozcuchává podzimní vítr. Rty má semknuté k sobě a s odhodlaným výrazem ve tváři se dívá na město. A v ten moment začne přemýšlet o tom, co napsala své dceři. Nad dopisem, který ji zanechala u její momentálně nové rodiny.

Mé milované dceři, Hope. Pokud tohle čteš a nebo ti to někdo předčítá, tak jsem tě dala někomu, kdo se o tebe postará, někdo, kdo ti zajistí naprosté bezpečí a ty budeš mít dětský život, který si zasloužíš. Věř mi, že tohle pro mě nebylo jednoduché, vlastně to bylo to nejtěžší, co jsem kdy v životě musela udělat a nikdy se toho pocitu už nezbavím. Taky věř tomu, že dělám já a tvoje rodina všechno proto, aby ses mohla navrátit k nám. Ke své mámě, ke své rodině, domů. S velkou bolestí ti teď oznamuji, že se bohužel nemůžeš vrátit ke svému otci, který dělal všechno proto, aby tě ochránil a který tě miloval více, než cokoliv jiného. Ujišťuji tě, že se o něm všechno dozvíš a taky ti každý den budu připomínat to, jak moc tě miloval. Máš už teď velkou rodinu, která je tady pro tebe a čeká, až se vrátíš domů a oni si budou moct užívat tvé společnosti. Věř mi, že více ochranitelkou rodinu jsi už dostat nemohla. A co se týká mě, tak ti chci dát slib. Slib, že budeš mít tři věci, které já jsem nikdy neměla. Bezpečný domov, někoho, kdo ti bude každý den připomínat, jak moc úžasná jsi a jak moc tě miluje a někoho, kdo bude za tebe bojovat bez ohledu na cokoliv jiného. Jinými slovy - rodinu. Tak jako je jasné, že slunce vyjde každý den, tak jako je jasné, že vyjde měsíc po setmění, tak stejně je jasné, že já se pro tebe vrátím a budeš se svou rodinou. Miluju tě a vždycky budu. Tvoje máma.*

(Už ani nevěděla, jak dlouho běžela. Cítila ostrou, bodavou bolest v nohách a vyčerpání. A také strach. Strach, jako nikdy předtím. Její dech byl přerývavý, srdce jí bušilo rychleji než normálně, a ona měla pocit, že jí vyskočí z hrudi. Oči měla otevřené doširoka a adrenalin se jí proudil do těla tak přirozeně, jako kdyby to byla voda, kterou právě vypila. Strach bodá hlouběji než nůž, stále si připomínala, ale bylo jí to k ničemu. Rychle se proplétala mezi hustým křovím a sem tam utržila menší škrábanec do holé kůže na jejích rukách či jinde. Zanechávala za sebou stopy v podobě kapiček krve a rozhrabaného listí. Nevěděla, kam běží. Měla pocit, že jí jsou stále v patách. Rychle prochládala, hlavně její bosé nohy. Měla je tak zmrzlé a podrápané, že už ani nevnímala studené kluzké listí, které pod jejíma nohama vydávalo čvachtavý zvuk. Zběsile mávala rukama, aby byla rychlejší, avšak její nohy začaly pomalu vypovídat službu. Začínala klopýtat a už ani s dechem nestačila. Stačil jen pařez, který se jí zničehonic zjevil pod nohama, ona zakopla a začala se kutálet z menšího příkopu, jako nějaký balvan. Přikryla si obličej rukama aby zabránila případnému poškození očí, nebo čemukoliv jinému a nechala se kutálet, neodporovala. Po chvilce se konečně zastavila. Začala se pomalu sbírat ze země. Přišlo jí, že jí to trvalo alespoň dvacet minut, než se vyškrábala opět na nohy. Vlasy měla rozcuchané, mastné, plné lupů a bůh ví čeho. Smrděla hůře než nějaký bezdomovec a její oblečení bylo potrhané. Teplákové kalhoty nad kolena, kalhotky a bílé tílko. To bylo vše, co na sobě měla, vše, co měla u sebe. Původně to bylo jen její pyžamo, ale věci se změnily a tento oděv se pro ni stal každodenním oblečením. Rozhlédla se kolem sebe. Snažila se rozhodnout, kudy, kam by měla jít. Všude byla tma a i přes to, že si její oči už přivykly, neviděla žádné světlo, kromě měsíce a hvězd na nebi. A byla tak vyděšená. Vyděšená, že se jim znovu dostane do rukou a skončí to pro ni tím nejhorším způsobem, jaký si dokázala představit. Najednou se chtěla rozbrečet, vzdát to a prostě tu zemřít, vypařit se. Být někde jinde, být někým jiným. Chtěla být pryč a necítit tu bolest, netrápit se. Kéž by se jen nechovala tak jak se chovala. Kdyby nikdy nebyla s Tobym, nikdy neotěhotněla, nikdy nepotratila a nestala se potom šílenou vražedkyní, neutekla z New Orleans, nejela sem a nevěřila tak okouzlujícímu a skvělému muži, netrávila s ním čas a nedůvěřovala mu, nemusela skončit takhle a tady. Mohlo to být všechno jinak. Opřela se o strom. Zhluboka dýchala. Bolelo to. Každý nádech a výdech, každý přísun kyslíku do těla, všechno, to bolelo. Kdyby se jen postavila svému osudu a Jackson ji zastřelil. Mohlo být dávno po všem a ona nemusela zažít toto. Uslyšela za sebou zašustění listí a zapraskání větviček a prudce se za tím zvukem otočila. Pokud se předtím trochu uklidnila, všechen její klid se teď vypařil pryč. Nečekala na nic a rozeběhla se, co nejrychleji mohla kupředu. Běžela tak rychle, že se vždy jen tak tak vyhnula stromu, nebo větvi, co byla před ní. Běžela a běžela, skoro, jako kdyby to už bylo automatické, kdyby při tom už ani nedýchala, ani nepřemýšlela. Najednou vyběhla na silnici. Byla opuštěná a nebylo zde žádné světlo, ale když se rozhlédla, spatřila benzínku, vcelku kousek od ní. Nečekala na nic, nikdo ji nemusel vybízet a ona se tam vydala. Jak jinak, než během. Za chvilku tam byla. Pro její neštěstí ale už měli zavřeno a světlo, které viděla, vycházelo z lamp a upoutávačů na benzínku. Začínala být zoufalá. Nevěděla, co to tam v lese bylo a zda to jde za ní, ale pomalu ale jistě začínala panikařit. Také u benzínky zahlédla telefonní budky. To byla její spása. Prosím, ať tam najdu alespoň jeden podělaný peníz, abych si mohla zavolat. Došla tedy rychle k budkám a začala na zemi a v dírách na vrácení v automatech hledat peníze. Snažila se najít něco tak zběsile a rychle, že málem přehlédla jednu minci za automatem. Sebrala ji ze země a vhodila do automatu. Funguj, funguj! Vzala si sluchátko a vytočila jediné číslo, které si pamatovala. Bylo to číslo Kola Mikalesona. Telefon začal vyzvánět a ona si přála a doufala, že to Kol vezme. Telefon vyzváněl a vyzváněl, až ho konečně někdo vzal. Jakmile uslyšela jeho hlas, tedy hlas muže, ve kterém teď přebýval, ulevilo se jí a ona konečně dostala prostor pro částečné ulevení v podobě pláče. Začala křečovitě svírat sluchátko a celá se třást. Tvář se jí zkřivila žalem a ona nemohla nějakou dobu mluvit. Bylo zde ticho, až ona nakonec promluvila.) Kole… (Vydechla jeho jméno mezi hlasitými vzlyky a tichým úpěním. Horké slzy jí stékaly po rudých tvářích jako vodopády. Zalapala po dechu a poslouchala jeho hlas.) Hrozně to bolí… (Zaúpěla bolestně do telefonu. Bolest myslela jak fyzickou, tak psychickou. Jestli si někdy myslela, že byla na dně, neměla pravdu. Až teď si připadala zlomená a zničená jak nejvíc to jen šlo.) Přijedeš pro mě, prosím? Prosím? (Zoufale mluvila do telefonu. Nevěděla ani kde je, aby mu to mohla říct.) Hledají mě, jdou mě zabít, prosím, Kole. Já - nevím, kde jsem. (Byla jako malé dítě, které volá mámě z táboru, nebo z nemocnice, aby se na něj přišla podívat. A ona se teď cítila jako malé dítě. Ztracená, daleko od domova a lidí, co by ji mohli pomoct. Stále se chvěla a brečela. Levá ruka ji v zápěstí příšerně bolela a nemohla s ní pohnout, ale nejhorší bolest pociťovala v zádech. Měla je rozdrásané, krvavé a některé rány se jí zanítily. Její tílko bylo zezadu celé od krve. Nohy měla pořezané od větviček a na rukách měla všude krev. Opřela se o zeď a sjela po ní bolavými zády. Hlasitě vykřikla a začala sténat Kolovi do telefonu. Její pláč neustával a ani její třas. Byla jí teď mnohem větší zima a uvědomovala si všechnu tu bolest, všechny ty místa, která byla poraněná.)

Kol právě teď spokojeně spal na pohovce v obýváku po krásné noci strávené s Genevieve. Nespal ani moc tvrdě a asi i díky tomu ho dokázal probudit telefon, který teď ležel na podlaze, na které se kvůli vibracím točil. Chvilku ho nechá být a doufá, že po chvilce zvonit přestane, ale ne, nepřestal. Kol ležel na kraji pohovky, Gen měla kolem něj jenom omotanou ruku, takže nebyl problém se zvednout a pro telefon si dojít. Sebral ho potichu ze země a už v obýváku ho zvedl. „Halo?“ řekne docela tlumeným hlasem, protože nechce Gen probudit. Jakmile ale uslyší sobě dost známý hlas vyslovující jeho jméno, zaleze do ložnice a zavře dveře, aby mohl mluvit normálním hlasem. „Tohle není vůbec vti…“ Ani nestačí doříct to, co chtěl. Nejdřív si myslel, že si z něj někdo střílí, nebo že je to snad zase nějaký trik jeho prohnané matky, ale ne. Ne. Tohle nikdo nemohl napodobit a ani Esther, to prostě nešlo. Tohle byla Claire, jeho nejlepší přítelkyně, kterou nikdy neslyšel mluvit takhle zoufale. Nestačil toho ani moc říct, protože po něm hned chtěla, aby pro ni přijel, prosila ho o to, potom zase hned říkala něco o tom, že ji jdou zabít a že neví, kde je. Tak tohle bude složitý. A hlavně hodně zlý. „Claire?“ osloví ji jménem, jako by se ujistit, že je vážně tam a že se mu to nezdá a hned vzápětí pokračuje, ,,Claire, musíš se teď hlavně uklidnit, rozumíš mi?“ Zdá se ale, jako by tohle, co zatím řekl, nemělo žádný účinek, protože slyšel její velmi hlasitý a zoufalý výkřik. „Claire! Zhluboka se nadechni a uklidni se! Musíš nějak zjistit, kde jsi, je ti to jasný? Všimneš si nějakýho nápisu, názvu nějakýho podniku, cedule, čehokoliv? Potřebuju něco takovýho vědět a najdu tě,“ ujistí ji. Mobil si nechá u ucha a hlavu nakloní na stranu, až k rameni, takže si teď nepotřebuje mobil držet rukou. Jde až ke skříni, kde si vyndá nějaké oblečení a co nejrychleji se do něj oblékne. Také vezme nějaké vytahanější tričko a tepláky Genevieve. Ona mu to promine.

(Prosila Boha, aby to Kol zvedl. Byl její jediná spása a možná i poslední. Ani nevěděla, jak dlouho bude moct telefonovat, ale doufala, že dlouho. Nebo alespoň tak dlouho, aby mohla říct Kolovi, co od něj teď momentálně potřebuje. Možná neměla volat jemu, měla zavolat třeba, třeba… Komu? Všichni to s ní vzdali. Všichni, o kterých si myslela, že jsou její přátelé, že by jí pomohli, když to bude potřebovat a jen tak jí neodhodí hned, když od nich bude potřebovat pomoc. Ale, neměla se čemu divit. Marcelovi zabila několik lidí, byla zlá na Davinu a Sophie, jejich rozchod stál za nic a ještě mu promáčkla oči svými prsty. Na Jacksona hodila nehezký stín díky tomu, co dělala, když neměla city. A Kolovi toho udělala hodně, ale i přesto mu volá a upíná se k jeho hlasu, k tomu konejšivému a sladkému tónu jako med. Jakmile se zeptal, zda to je opravdu ona, přikývla. Právě nebyla schopná vydat ze sebe ani jedinou hlásku. Přijela do nového města, jako Lily Luster. Blond, hnědooká dívka, co tam hledala práci zdravotníka v malé klinice, co tam měli. Co milovala hudbu a ráda tančila. Měla malý byt, pronajatý a milovala svoji práci. O víkendech chodila do lesa, kde sbírala odpadky a spřátelila se snad s každým. Měla jednu přítelkyni, kamarádku, která jí pomohla s novým začátkem a udělala z ní pomocí kouzla člověka s nespuštěnou vlkodlačí kletbou. Jednou na kliniku přijel muž, co měl, jak se později ukázalo, vymknutý kotník. Dostala ho na starost Claire a tak se ihned seznámili. Byl to milý muž, mladý, pohledný, sebejistý a cílevědomý. Brzy se s Claire začali stýkat, jako přátelé a jednoho večera se spolu příšerně opili a skončili spolu v posteli. Poslední, co si Claire pamatuje, je jak se probouzí, svázaná provazy, v puse roubík a na hlavě jakýsi pytel. Jakmile uslyšela hlas Toma, to bylo zřejmě jeho falešné jméno, muže, s kterým se sblížila, všechno jí došlo. Doufala, že ji jen využijí k převozu drog, ale mýlila se. Bylo to něco horšího. Mnohem horšího. Díky čemu si teď přála zmizet z povrchu zemského. Poslouchala ho, jak jí říká, aby se uklidnila. Jak se měla uklidnit? Někde tady venku jsou muži, co jí hledají, chtějí ji zabít, možná něco horšího. Každopádně jí chtějí ublížit. Určitě by jí potrestali, jako vždy. Jeho slova jí neuklidňovala, jen způsobovala, že se její pláč začínal prohlubovat a nabíral na síle. Nakonec po jeho otázce přestala na chvíli vzlykat, zhluboka se nadechla a rozhlédla se kolem sebe.) Je tu všude les. A je tu benzínka, je modro-zelená, a je tu u toho nápis „Alexandria fuel pump“. (Vysoukala stěží ze sebe. Bylo jí chladno, všechno jí bolelo, nespala několik dní, nejedla více než dva týdny a včera byl její příděl vody jedna lžíce. Byla tak unavená. Měla kruhy pod očima, propadlé tváře, asi okolo třiceti kil a nezdravou barvu. Jako kdyby vstala z hrobu. Takové přirovnání by asi použila stará Claire. Najednou byl hovor u konce. Peníze zde už žádné nebyli. Musela už jen čekat, až pro ni Kol přijede. Seděla tam na zemi, schoulená do klubíčka a celá se klepala zimou. Drkotala zuby a hleděla okolo sebe, uplakaná, zda někdo nejede, nebo snad nejde, aby před ním utekla. Brzy dostala do nohou křeče, které jakoby už ani nevnímala. Bylo pozdě v noci a ona nevěděla, jak daleko je Kol odsud a jak dlouho mu bude trvat, až se sem dostane. Zavřela oči. Najednou jí přišlo, že tu příšernou zimu necítí, že už nemá ani tolik žízeň a ani příšerný hlad. Každý den jim tam dávali dvacet gramů chleba a jednou jim do něj dali železné piliny. Další den jim do něj zapekli něco, co bylo tak odporné, že Claire radši zůstala o hladu. A vodu, byl to malý kelímek na celý den, a pokud jste nebyli poslušní, třeba když se jim nelíbilo, že brečíte či křičíte, když vám různě ubližují, dostali jste třeba jen lžíci anebo vám nedali napít vůbec. Jedna její spoluvězenkyně nedostala vodu tři dny. Byla tak zoufalá, že poprosila ty muže, aby jí nachcali do pusy. Zvedl se jí z toho žaludek a začala zvracet vedle sebe. Byly to jen žaludeční šťávy. Měla pocit, že zemře, než pro ni Kol stihne dojet.)

Moc dobře věděl, že ji ty jeho kecy vůbec neuklidní, ale doufal v to, že aspoň trošku, že se aspoň maličko uklidní a dokáže mu třeba říct, kde teď vlastně je. Samozřejmě, že nebude vědět přesnou adresu, ale Kolovi bude stačit, když mu řekne něco, cokoliv, co je v blízkosti toho místa, kde teď je. Čeká, jestli si všimne něčeho zvláštního, něčeho, podle čeho by ji mohl najít. Konečně se dočká odpovědi. Fajn, les, modrozelená benzínka a nápis Alexandria fuel pump. zopakuje si Kol jenom pro sebe v hlavě. Nepotřebuje si to nikam psát, on si to zapamatuje. "Claire, teď se někde schovej a buď potichu, jasný?" řekne ještě do telefonu, ale nevšimne si, že hovor už dávno skončil. "Do hajzlu," zavrčí a vezme těch pár kousků oblečení, co patří Genevieve a rozhodně se, že opustí byt. Ještě předtím ale otevře svůj šuplík v nočním stolku na své straně postele a vyndá z něj dopis, který dostal od Claire před více než dvěma měsíci. Zastrčí si ho do kapsy a potom se pomalu přes obývák vyplíží až do předsíně, kde si na botníku vezme klíčky od auta a potom byt opustí úplně. Když je před domem, ještě nenasedá do auta. Jenom ho otevře a z kastlýku u spolujezdce si vyndá docela podrobnou mapu severní Ameriky. Myslí si totiž, že ví, kde Claire přibližně je, podle toho nápisu u benzínky. Mapu si rozloží na zem vedle auta a klekne si k ní. Z kapsy také vyndá dopis a zapalovač. Nemá tady svíčky, krev Claire, ani nic, co by patřilo přímo jí. Ale to je jedno, nevadí, Kol si nějak poradí. Kolikrát už prováděl vyhledávací kouzlo a moc dobře ví, že není jen jediné, že to nezávisí jen na krvi a takových věcech. On má svou moc a ještě moc čaroděje v jehož je těle, zvládne ji najít i pomocí tohohle dopisu. Je opravdu ještě hodně brzy ráno a venku je tma, moc lidí na ulici není a to je jedině dobře. Dopis vyndá z obálky a drží ho v jedné ruce přímo nad mapou. V té druhé má zapalovač. S tím škrtne jednou, nic, nechce se zapálit. Škrtne podruhé, pořád nic. Do třetice všeho dobrýho... zamumlá si Kol a konečně se objeví malinký plamínek. Neváhá ani chviličku, protože nechce, aby zapalovač zhasl a zespodu podpálí jeden roh dopisu. Zavře oči a začne odříkávat kouzlo, díky kterému by měl zjistit, kde Claire je. Odříkává dlouho a dopis nepouští ani v té chvíli, kdy už cítí teplo ohně. Nepustí ho ani tehdy, kdy mu začnou plameny ožehávat prsty. To vydrží, to není nic. Plameny už dávno dohořely, ale on stále odříká nějaká latinská slova a má zavřené oči. S posledním vyřčeným slovem oči otevře a podívá se na mapu, na kterou celou dobu dopadal popel z hořicího dopisu. Díky kouzlu byla mapa nepoškozená a on tak mohl vidět všechen popel nahromaděný na jedné malé hromádce. Na hromádce, která označovala místo, kde Claire je. Takže to vyšlo. Mapu nechá mapou a nasedne do auta. Spálené prsty ho dost bolí a tak si je co nejrychleji ošetří. Nemá je uzdravené úplně, ale dá se to přežít. Rozjede se na místo, kde Claire čekala na jeho pomoc.
Po cestě se fakt nikde nezdržoval a docela dupnul na plyn, takže místo nějakých tři a půl hodiny tam byl asi o hodinu dříve. Už z dálky viděl modrozelenou benzínku osvětlenou jednou pouliční lampou. Je to na kraji města, je tu velmi rozlehlý les, jak Claire říkala. Zastaví se na kraji silnice a uvidí i tu ceduli s nápisem Alexandria fuel pump. Teď věděl, že je na správném místě a Claire tady někde je. Rychle vystoupí z auta a dojde až blíž k benzínce, ale nikde tam Claire nevidí. Až po chvíli uslyší vzlyky, které vycházejí z jen pár kroků vzdálené telefonní budky. Opravdu rychlým krokem, vlastně by se dalo říct, že to byl i běh, ale ne tak rychlý, nechtěl ji vylekat, protože vypadala opravdu strašně. Když je u budky, vleze do ni a klekne si, aby na Claire pořádně viděl. "Claire," osloví ji jménem. Pořád nemůže uvěřit, že ji vidí. Jakto? Jakto, že je tady? Vždyť má být mrtvá... Podívá se jí do obličeje, ale moc dobře jí nevidí do očí, protože má ve tváři spadlý pramen vlasů. Ten jí jednou rukou jemně zastrčí někam za ucho a teď se mu konečně nebrání nic v pohledu do jejích očí, které byly tentokrát tak zničené. Vyčerpané, vyděšené, ublížené, na dně. Ne nadarmo se říká, že oči jsou okna do duše. "Vezmu tě odsud," řekne jenom a pak ji opatrně zvedne a vezme do náruče. Je tak lehká. Jako nějaká hadrová panenka. Vyjde s ní z budky a rychlým krokem se vydá k autu.

(Seděla tam na studené zemi, opřená o stěnu u telefonní budky, schoulená do klubíčka a hledící na oblohu. Dnes byla tak krásná noc, pomyslela si a zdravou rukou si otřela slzy z tváří. Studený vítr jí ošlehával tvář a rozcuchával ještě více její vlasy. Bylo tak krásné a smutné. Jako kdyby to měl být konec. Zavřela oči a uvolnila svaly, spustila volně svou hlavu na rameno a jen dýchala. ‚Bude to dobré. Vezmi mou ruku a mysli na něco hezkého. Jsem tady s tebou.‘  Říkal jí vždy její bratr. Tak moc ho milovala. Někdy jí vyprávěl o matce. Vždy si představovala, jak asi vypadala. Prý byla nádherná.  Tak moc toužila poznat jí, mít matku, která by jí milovala, pomáhala jí a radila, jako nikdo jiný. Chyběl jí. Všichni, z její vesnice. Tlustý kluk od řezníka, který vždy voněl po pečeném masu a Claire tahal za vlasy, dívka do vedle s kaštanovými oči, co jí vždy ráno nosila čerstvý chléb od nich z pece, dokonce i mrzutý starý muž, co ji vždy peskoval a tahal za uši, když provedla něco nekalého. Ale nejvíc jí chyběl její bratr. Vždy jí šťouchal rukou do čela, až vždy Claire musela zaklonit hlavu a smát se. Někdy si spolu hráli s dřevěnými meči a Claire se vždy pak sestře chlubila svými modřinami, nebo chodili střílet z luku, sbírat lesní plody a lovit zvěř a někdy spolu chodili plavat do jezera, když bylo teplo. Najednou znovu otevřela oči a spatřila mladou, krásnou ženu, s uhelně černými vlasy, hnědými oči a vřelým úsměvem.)Už nebojuj, zlatíčko. (Zašeptala a přidřepla si ke Claire.) Kdo jste? (Zašeptala Claire a podívala se jí do očí. Tu ženu odněkud znala, byla jí tak povědomá, ale nemohla si vybavit, kdo to je, nebo kde se potkali.) Jsem tvá matka, Claire. (Slyšela jí říkat. Claire nesouhlasně zavrtěla hlavou.) Ne, to není možné, moje matka je dávno mrtvá. (Vysoukala ze sebe a posunula se kousek po stěně. Její záda boleli tak, že by si je nejradši uřízla, ale nemohla. Žena se pousmála a vzala její ruku. Claire ale necítila nic, než chlad. Než příšernou zimu a nějaký zápach. Železitý zápach, krev. Pozorně si tu ženu prohlédla. Měla na sobě bílou košili a od pasu dolů byla nasáklá krví, která skapávala na zem.) Věř mi, zlato. Poddej se tomu a pojď se mnou. Tvůj bratr a otec tě čekají, stejně tak tvůj syn a jeho otec. Všichni jsme tu spolu a čekáme na tebe. Pojď se mnou na lepší místo, bude ti líp. Není zde žádná bolest ani utrpení. Už to nebude bolet. (Pohladila Claire po ruce a vřele otevřela svou náruč, aby ji Claire mohla obejmout. Claire nepotlačila slzy. Nějaká náhodná žena nemohla vědět o její rodině. Musela to být její matka. Přikývla. Půjde s ní. Claire už roztahovala ruce, aby ji objala, když tu uslyšela někoho, jak ji jakoby z dálky volá. Znala ten hlas. Chtěla vykřiknout, zavolat na Kola, že už bude v pořádku, že se znovu uvidí, ale v tom jakoby se probudila ze snu, ucítí dotek na své tváři a ona pomalu otevře oči. Nemá sílu udělat nic jiného než se podívat na člověka, který měl teplé ruce a voněl jako život, jako naděje. Posune pomalu ruku po zemi, chce se ho dotknout, chce cítit jeho vůni, chce vidět jeho úsměv.  Zřejmě musela ztratit spoustu krve a začala bláznit. Hladem, nedostatkem spánku, žízní, vyčerpáním? Neměla ani sílu na to, aby promluvila. A nevěděla, co by mu měla říct. Viděla jsem svou mrtvou matku? Kdybys přijel později, možná bych s ní odešla na onen svět? Znovu těžce zavře oči. Dýchá tak pomalu, tak málo, jako kdyby její plíce měly velikost jablka a více vzduchu se do nich nevešlo. Nechá ho vzít jí do náruče, i kdyby to nechtěla, co by proti němu zmohla. Byla jako nějaký kus látky, úplně bezvládná, takže se ho nechytla kolem krku, ani nepřitiskla svou hlavu na jeho hruď. Hlavu nechala volně zakloněnou ve vzduchu, takže jí vlasy vlály a ruce a nohy se ve vzduchu komíhaly. Najednou už necítila ten hrozný strach, cítila se v bezpečí. A byl to krásný pocit, tak impulzivní, jako sama láska, ale mnohem příjemnější. Otevřela oči a naposledy se podívala na benzínku a přivřela oči. Přišlo jí, že někoho vidí, temnou postavu stojící u budky a pozorující je.) Kole… (Zašeptala vyděšeně a sevřela svou zdravou ruku okolo té jeho.) Jsou tady. (Viděla sice jen jednoho, ale je lepší říct Kolovi, že jich tady je víc, než aby se mu pak něco stalo. Ostatní jsou určitě už na cestě.) Ta děvka je moje! (Zahřímal jí tak známý a hluboký hlas za nimi a muž, který vyšel do světla, které bylo u benzínky, na ně nepříjemně ukazoval prstem. Chtěla, aby Kol utekl, nechtěla, aby mu něco udělali. Určitě u sebe mají nejméně nože. Zároveň ale chtěla, aby s ní zůstal a nepustil ji. Muž se k nim nebezpečně rychle přibližoval a Claire věděla přesně, kdo to je. Její nejhorší noční můra, muž, kterému věřila a který ji vždy do ucha šeptal, že ona je jeho oblíbená běhna. Jak romantické, že? Díky tomu, že byla jeho oblíbenkyně, někdy byla trestána o něco jemnějším způsobem, avšak on si to vždy vybral jinak. A pro ni mnohem horším způsobem. Kdyby ji dnes dostal zpět, trvalo by to několik dlouhých hodin, co by ji zraňoval a nutil ji přát si, aby se narodila jako muž, nebo aby se vůbec nenarodila. Měla chuť schovat se někam do země a plakat a naříkat a už nikdy nevylézt. Neměla už na nic sílu. I když ji Kol nesl sebejemněji, její záda příšerně bolela, její rány, jak ji Kol držel. Musela se kousat do rtu, aby nekřičela bolestí. A znovu, i přesto, se slzám neubránila. Otočila se na druhou stranu, kde spatřila druhého muže, který se v jejich mučení nikdy moc nevyžíval, jen hlídal jejich cely. ted ale vypadal nadmíru nespokojeně potom, co mu Claire dala loktem do nosu a tím mu ho i zlomila. Šel přímo k ní. Jen si přikryla dlaněmi obličej, schoulila se k sobě a přála si, aby to bolelo co nejméně. Jestli předtím brečela hodně, teď už měla přímo hysterický záchvat. Ucítila, jak jí chytl za vlasy a prudce s ní smýkl o zem. Něco přitom nepěkného říkal, ale Claire ho nevnímala. Jen zoufale naříkala. Znovu ji chytl za vlasy a vytáhl ji na za ně prudce na nohy. Zavřeštěla jako zvíře, které právě zaživa stahují z kůže. Koukal se na ní a vítězoslavně se usmíval. Spousta vlasů jí vytrhl a zůstaly mu mezi prsty. Stejně tak jako jí, krvavá místečka na její hlavě.)

Dojde k ní a ihned si k ní klekne, aby se mohl podívat, jak na tom je. Jemně jí z tváře rukou odendal vlasy a zastrčil jí je za ucho, aby jí viděl do obličeje, který byl tak zničený. Celkově byla Claire hrozně vyčerpaná, měla spousty zranění a jak byla hubená... Tohle byla zranění jenom na těle, ale co teprve její duše? Jak je na tom psychicky? Sice neví, co si za ty dva měsíce vytrpěla, ani v těch nejhorších představách si to nedovede představit. Kéž by se mu dostal pod ruku ten, který jí to udělal. Neváhal by ani vteřinku a zabil by ho za to, co jí udělal. Vždyť měla tak moc na mále, už tu polykala andělíčky. Stačilo, aby přišel o nějakou tu chvíli později a mohlo se stát, že už ji tady najde jen bezvládně ležet na zemi. Ale jako by jí to, že je tady, dodalo zase nějakou chuť do života, naději. No přece by mu neumřela v náručí, to by si teda mohla zkusit. Slíbí jí, že ji odtud co nejdřív dostane a opravdu to hodlá splnit. Vyjde s ní z telefonní budky a vydá se tím směrem, kde stálo jeho auto. Byli by už byli uvnitř, Claire by ležela na měkké zadní sedačce, Kol by byl za volantem a jeli by domů, kdyby se ovšem u benzínky nevynořila osoba, kterou Kol viděl poprvé. Claire ho sice varovala, že jsou tady, mohlo se zdát, že její slova ignoroval, ale nebylo tomu tak. On ji chtěl jen donést co nejdál, do bezpečí. Ale s každou vteřinou, co muže ignoroval, cítil, jak je Claiřin strach větší a větší. Takže se nakonec zastavil a jemně Claire opřel zády o sloup, který tam byl. Podíval se na ni takovým tím pohledem, kterým ji chtěl ujistit, že všechno bude v pořádku. To totiž zatím viděl jen toho jednoho muže. Zvedl se od Claire a šel tím směrem, kde muž byl. Ani jeden z nich se nezastavoval, oba dva šli celkem rychle. Jakmile byli dostatečně blízko u sebe, Kol neváhal ani chviličku a vrazil mu jednu pěstí do obličeji. Byla to taková rána, že chlap spadl na zem a bouchnul se o asfalt do hlavy. Kol doufal, že ztratí vědomí, ale ne, pořád se na něj díval těma svýma rozzuřenýma očima a ani nebyl nijak otřesený, jak si Kol myslel. Jedním rychlým pohybem nohy se mu totiž povedlo Kola složit k zemi a on se ani nenadál a muž teď stál nad ním, klekl si mu na břicho a začal ho pěstmi mlátit do obličeje. Kol zatím nepoužil svou moc, protože mu tak moc chtěl ublížit takhle. Zabije ho a nebude k tomu potřebovat magii ani žádnou jinou nadpřirozenou sílu. Další ránu mu už muž nedá, protože Kol jeho ruku zastaví ve vzduchu. Chytne ho za ni a pořádně mu ji zkroutí. Muž je teď chvíli rozptýlený, takže Kol má čas nějak jednat. Vrazí mu pěstí do hlavy a rukama ho ze sebe shodí. Poté zaujme stejnou pozici, jako předtím on. Klekne si na něj a začne mu silně udeřovat pěstmi do hlavy a obličeje. Dává do toho opravdu veškerou svou sílu. Je odhodlaný mu dát poslední ránu, když v tom uslyší Claiřin nářek a brek, což se mu vůbec, ale vůbec nelíbí. Ohlédne se za sebe a uvidí to, co ho rozzuří ještě mnohem víc. Obrátí se ještě na vteřinu k tomu muži, který ležel na zemi, už o sobě skoro ani nevěděl a stačilo málo, aby zemřel. "Její jméno je Claire." Za každým slovem mu dá pěstí a s vyslovením jejího jména se do toho opravdu opře a dá mu poslední ránu, která ho zabije. Teď už zbývá jen ten jeden, snad. Rychle se zvedne ze země a rychlým krokem jde za nimi. V jeho tváři je vidět obrovská zlost, která taky způsobí to, že se tomu muži začne vařit krev v žilách. Čím blíž je k němu, tím je to horší, za chvilku už od toho má i popálenou kůži na rukách a v obličeji. Ale Kol ho stále udržuje naživu. Čeká, kdy Claire pustí a je připravený její případný pád zbrzdit kouzlem. Když už je Claire volná, začne se mu pořádně věnovat. S vařením jeho krve přestane, protože si uvědomí, že by to měl urychlit, když se podíval na utrápenou Claire. Proto přišel až k němu a položil mu dlaň na hruď, na místo, kde je v případě normálních lidí srdce, ale u tohohle hajzla tam byl spíš kámen, a zamumlal nějaké kouzlo. "Pokud to umíš, začni počítat do deseti, až řeknu teď, jo?" podívá se na něj s až bláznivým úšklebkem na rtech a poté ho nechá být. Dojde až ke Claire, kterou zase zvedne do náruče a rozejde se s ní k autu. Ohlédne se, když neslyší, že by muž počítal. Asi stále čekal na to Kolovo 'teď', ale neuvědomil si, že on už to řekl. Otočí se ještě na něj, není si ani jistý, jestli Claire vidí taky. "Bum," řekne jenom a chlapovi doslova vybuchne srdce. Explodovalo mu v hrudi a krev teď byla všude kolem něj. I kousky toho srdce. Policie bude mít další nevysvětlitelný případ...

(Chtěla už být někde jinde. Dát si horkou sprchu, napít se, ošetřit si zranění, ulehnout do měkké postele, najíst se. Nabrat síly, zotavit se. Bude to tak skvělý pocit, bude určitě tancovat v noci, v doprovodu skvělé hudby a zpěvačky s dokonalým hlasem a písničkou, která je tak veselá a omamná. Ale právě teď, právě teď to tak bolelo. Ani nevěděla, jak dlouho ji tam věznili. Jak dlouho tam byla, ale zřejmě dost dlouho. Jí to připadalo jako roky, nekonečné a dlouhé roky, kdy si přála být mrtvá. Ale až se z toho dostane, začne znova. Líp, možná, že odjede z New Orleans, možná ne, to ještě uvidí. A taky se tak těší, až se převlékne. Až ucítí, jak krásně voní čerstvě vyprané a vyžehlené prádlo, jak měkká bude postel, jak teplá voda a voňavá koupel. Až půjde ven a bude běhat a dýchat čerstvý vzduch, až si koupí tuniku z té nejjemnější bavlny, až si koupí pohodlné tenisky, až si dá pořádně krvavý steak a hranolky a omáčku a zeleninu, až si zaplave v moři a projde se po pláži. Až bude pít alkohol a poslouchat hudbu v baru, až bude číst nějakou knihu, až se s Kolem budou smát a blbnout. Až se projede v autě tak rychle, až si bude připadat, že létá. Až znovu projede les na motorce. Tak moc se těší na ty obyčejné věci. Až bude zase zpívat, hrát na klavír, na kytaru, až bude znovu vařit a umývat nádobí horkou vodou. Až jí někdo dá pevné, přátelské a vřelé objetí, až znovu potká milé lidi, uslyší nějaký hloupý vtip, bude hrát kulečník,… Těšila se, jestli znovu uvidí Marcela či Jacksona, protože i po tom všem, co se stalo, jí na nich strašně záleželo. A na Kolovi. A on je teď tady s ní. On a nikdo jiný. Kol jí nakonec opřel zády o sloup a ona jen zaskřípala zuby. Bolest jí vystřelovala ze zad až do krku a hlavy a byla tak silná. Ale co měl Kol dělat? I když nechtěla, sledovala, jak se ti dva perou. Jen do té doby, než přišel druhý muž a začal jí tahat za vlasy. Bylo to bolestivé, ale když ji za ně vytáhl na nohy, myslela, že se zblázní. Měla zavřené vlasy a držela křečovitě ruce toho parchanta. Zaryla mu svoje nehty do jeho kůže, avšak jí to bylo platné asi jako její naříkání. Nakonec jí muž pustí a ona vydechne úlevou. Nakonec s ním Kol něco udělá, ale ona se nedívá. Oči má zavřené a je schoulená v jeho náručí. Hlavu si tentokrát schovala u něj a obličej zabořila do jeho hrudi. Už je to v pořádku, už je v bezpečí. Kol ji donese do auta a jemněji položí na zadní sedačky, kde si Claire lehne na břicho, aby jí nebolely záda a hlavně by tak zvracela na zem a ne na sedačky, pokud se jí udělá špatně. Kol za ní zavřel dveře a pod hlavu jí složil nějaké oblečení. Zavřela oči a pokusila se usnout. Byla tak moc unavená a spánek potřebovala více než sůl. Nakonec přijeli společně na plantáž. Claire se snažila usnout, ale nemohla. Jakmile jen zamhouřila oko, viděla všechny ty věci znovu a znovu. Znovu jí zraňovali a násilím si jí brali. Nakonec jen hleděla na Kola, zoufale. Nepociťovala již žádnou úlevu, jen frustraci a depresi. Nevydala ze sebe již ani hlásku a jen Kola pozorovala, jak ji vzal do náruče a odnesl ji dovnitř.)

(Od doby, co se Davina vrátila mezi lidi, do normálního světa, se cítil jinak. Šťastný, to stoprocentně, ale zároveň se o ní obával ještě víc, než předtím. Teď se obával, co udělá, protože moc dobře viděl, jak zničená je a zná jí až moc dobře na to, aby věděl, že rozhodně něco podnikne. A on jí hodlá podporovat, samozřejmě v rámci možností. Ví, že všechny tyhle čarodějnické věci jsou hodně složité a nebezpečné, takže se o ní stále bojí. Netuší, do čeho naběhne, co provede příště. Moc spolu nemluví, oba dva jsou si vědomi přítomnosti toho druhého a to jim tak nějak prozatím stačí. Nechce jí nutit, aby s ním mluvila, aby mu řekla, co se tam stalo. Zjišťovali různé informace o tom, jak je možné, že je Cami naživu, jak se dostat zase zpátky a tak podobně. Tímto způsobem si k sobě našli jakousi cestu, ale pořád to nebylo stejné. Možná ani nikdy nebude, ale jemu to nevadilo. Bylo hlavní, že je Dee zase zpátky a v pořádku..alespoň v rámci možností.
Ani nezačali řešit to, zda by se snad Davina měla vrátit do školy a navíc jsou prázdniny, takže ani jednoho nějak nevzrušovalo, že je pondělí. Pro něj to ale nebylo jen tak obyčejné pondělí. Už pár dní něco plánoval, jelikož ho nebavilo vídat Davinu jako naprostou hromádku neštěstí. Rozhodl se, že něco podniknou, společně. Nikdy spolu nebyli mimo New Orleans. Určitě ne tak daleko, jak se chystají teď. Teda aspoň on chystá, Davina o tom ještě tak moc neví. Ráno se vydal do města, aby si ještě vyzvedl lístky a letenky a koupil dva kufry, jelikož žádné nemá. Jeden byl černý a poněkud menší a druhý takový růžový, ale ne nijak dětský. Prostě normální růžový kufr trochu větších rozměrů pro Davinu.
Jakmile vešel do bytu, přivítal ho Marvin svým radostným štěkotem. Odložil si kufr v předsíni a s druhým se vydal do pokoje Daviny. Aniž by zaťukal, tak vešel do pokoje. Kufr hodil na postel a podíval se na Dee, která seděla u stolu s počítačem.) Sbal se. Jedeme pryč. (Přešel k jejímu stolu a položil vedle ní letenku spolu s lístkem na Coachellu, což je poměrně známý, obrovský, hudební festival. Poletí do Palm Springs, odkud pojedou do hotelu, který je už pak jen několik kilometrů od festivalu. Přijde mu to jako dobrý nápad, trochu se odreagovat někde na festivalu. A vzhledem k tomu, že Davina je pořád teenager, tak jistě snila o tom, že se jednou podívá na Coachellu. A od toho je tu on, její bohatý opatrovník. Vzal si svůj menší kufr, kam si v pokoji naházel několik tílek různých barev, různé košile a rifle, jedny náhradní boty. V koupelně si vzal potřebné kosmetické přípravky.) Jinak..do hodiny musíme vyrazit. (Zařve tak, aby ho dobře slyšela a pokračuje v balení. Po chvilce ho ale vyrušil zvonek a tak běžel ke dveřím. Byl to jeho kamarád, který je tu na hlídání Marvina. Předá mu nějaké informace o tom, co jí a nejí, co smí a nesmí, kdy a, kam s ním má chodit. Vedení mezitím předal na pár dní Gie, která z toho jistě je celá nadšená. Nechal Johna, ať se trochu víc pozná s Marvem a šel se dál balit. Nejdůležitější ale je pro něj krev, kterou ale nemůže přepravovat. Nechce, aby na letišti bylo nějaké drama, že si veze krev. Raději si někde dá mladou, ožralou slečnu, která se přišla pobavit na festival. 
On byl samozřejmě sbalený o hodně dřív než Davina, jelikož ta netušila, co vše si má vzít. Bylo to pro ní moc narychlo a to byl taky záměr, nemohla si to tak rozmyslet a nezbývalo jí nic jiného než si sbalit.) Pokud ti něco bude chybět, tak ti to koupím. Už musíme jít, hlavně si vezmi doklady. (Připomene jí a pak si sám zajde pro svoje doklady. Samozřejmě trochu upravené doklady a pak pro lístek a letenky. Lístek si schová do malé přihrádky v kufru a zbytek si nechá v kapse. Klíčky si brát nemusí, protože byt mu bude hlídat John. Spolu s Davinou vyrazil ven, kde už čekal taxi. Zanedlouho dorazili na letiště, kde prošli letovou kontrolou a pak už jen čekali, kdy konečně budou moci do letadla.
V letadle strávili poměrně dlouhou dobu, ale nakonec už vystoupili v Palm Springs, kde si vzali taxi a jeli do hotelu. Každý měli svůj pokoj, protože mu bylo jasné, že Davina nebude chtít trávit těch pár dnů s ním v jednom pokoji. Davina má krásný, poměrně obří apartmán s balkónkem. Jemu na druhou stranu bohatě postačil prezidentský apartmán. Oba dva byli po cestě poměrně unavení, takže si každý zalezl do svého pokoje. On si pořádně prohlédl svůj pokoj, který teď bude pár dní jeho domovem a vůbec by si nestěžoval, kdyby takto mohl bydlet pořád. Vybalil si těch pár svých švestek a na chvilku si lehl do postele.)

*Všechno bylo jiné, ona byla jiná. Kdo vůbec teď je Davina Claire? V minulosti to bylo jenom jméno dívky, která měla podstoupit Sklizeň, které slibovali věčnou slávu, velkou sílu a zajištěné místo v covenu. Bohužel skončila jako nějaký strašák na půdě s neschopností kontrolovat magii, kterou měla nejenom svou, ale i svých kamarádek. Už tehdy ztratila nejlepší kamarádku, která se jí nikdy nevrátila nazpět, ale za to dostala přítele, který je po jejím boku vždy, který nikdy neodešel, který pro ni nepřestal bojovat. Mohlo to být všechno jinak po dokončení Sklizně, mohla žít teoreticky v míru, jenomže to by jí to života nesměl vstoupit člověk, který všechno změnil, který změnil ji. Jsou lidé, kteří se bojí jeho jméno jen vyslovit, zatímco ji šimrá na jazyku každou chvíli...má ho zažrané v srdci a nechce to zmizet ani kdyby si to sebevíc přála. Změnil ji, změnil ji vězeňský svět. Tam, tam v pekle s ním prožívala jedny z nejlepších a nejkrásnějších chvílí svého života, tam byla jako roztavený kus železa se kterým mohl ohýbat jak chtěl, mohl si ho tvořit podle vlastního ideálu, ale kým je dnes? Co vůbec chce?
Srdce jí pumpuje chlad do žil, který ji stále dokola a dokola koluje po každém kousku těla. Objevuje se taky v její tváři a kdyby mohly oči zčistajasna chytit ledovou – mrazivou barvu jistě by se tak stalo. Uzavřela se do sebe před světem, protože ztratila dalšího člověka, který byl pro ni velmi důležitý. Jistě má hned vedle sebe sestru a Marcela, ale není to totéž. Neprošli si tím, čím si prošla ona, nemohou pochopit to, jaké to tam je, jaké to je být s jedním člověkem každý den, jaké to je, když nemáte možnost se bránit a někdo vám vrazí nůž mezi žebra. Nechá vás vykrvácet, nechá vás zalít zem vlastní krví a jediné, co v tu chvíli můžete je rozloučit se v myšlenkách s lidmi, které milujete a litovat toho, co jste neudělali. Všechno okolo ní je potemnělé, všechno ztrácí barvy a jediné, co vidí je černá a nebo šedá. Na jednu stranu je šťastná, že je doma po boku těch, kteří pro ní tvoří její svět, ale na druhou stranu postrádá důležitý kousek, který nemůže nikdo nahradit. Zkoušela se pro něj vrátit, snažila se zprovoznit ten pitomý ascendent, jenomže nic nezabíralo a ihned pochopila proč. Garett si s nimi hrál...byl to manipulátor, prohnaný čaroděj, který u sebe nosil falešnou krev, protože někde na místě, kde by mělo být srdce tušil, že ho Kai může podrazit a oni by tak odešli bez něj. Cami mrtvá nebyla, nevěřila tomu, že jeho ten osud potkal. Ví, co viděla, ale opravdu viděla správně? Udělala to, co každá čarodějka, udělala to, co má každý v povaze – zachránila se. Nemohla mu pomoct, nemohla udělat nic, protože to nebylo možné. Avšak cítí vůči němu zradu, cítí, že ho zklamala, protože to je něco, co on jí ve vězeňském světě neudělal. On ji zachránil, když to vzdávala, to on přinutil její srdce bít ve chvíli, kdy se chystalo k poslednímu úderu, to on byl důvod, proč nevzala nůž a nevrazila si ho po pár měsících do hrudi, protože na takovém místě zkrátka nelze vydržet žít. Nikdy by nevěřila, že bude jednou někoho tak milovat, že bude milovat právě jeho.
Sedí u svého laptopu do kterého prstem poťukává, když se dotýká touchpadu. Po její levé ruce leží přímo roztřískaný ascendent, kterým v zoufalosti hodila o stěnu. Nemá smysl se pokoušet ho dát dohromady, nemá smysl s ním dělat vůbec nic, protože ani netuší, kde by vzala krev, která je vstupenkou do světa bez života. Užírá jí to, ničí to každou živou buňku, nutí to její mozek stále přemýšlet nad způsobem, jak se pro něj vrátit a proto se snaží najít co nejvíce informací, které nedostala od Kaie, avšak má pocit, že jí řekl všechno, co mohl stejně tak jako své zatím živé sestřenici. Byla za ni ráda, byla šťastná, že je v pořádku, ale zároveň se obávala, co může přijít. Musí ochránit lidi, kteří jsou pro ni nejdůležitější, nemůže už o nikoho přijít. Marcel, Sophie, Cami, Tim a pár přátel ve škole...to byly momentálně ty nejdůležitější prvky, to bylo to, co si musí držet při sobě a nepustit, ale dokáže to vůbec? Dokáže vůbec dát najevo to, co cítí uvnitř? Protože povrch je jako povrch diamantu – tvrdý a neporušitelný. Vydechne dlouze, přičemž se snaží své myšlenky koncentrovat na text, co má před sebou, než k člověku, který tady s ní už není. Trhne sebou při štěkotu Marvina, který ji taky neskutečně chyběl každým dnem a automaticky vezme knihu, kterou přikryje ascendent. Nechce, aby to věděl, nechce, aby kdokoliv věděl, že se pokoušela vrátit nazpět, že by znovu riskovala odchod do jiné dimenze, kdyby znovu narazila na někoho jako byl Garett. Otočí hlavu ke dveřím, přičemž povytáhne nechápavě obočí na osobu, která právě vešla. Má štiplavou poznámku na jazyku, už – už ji chce vyslovit, ale zarazí se, jen co ta růžová věc přistane na její posteli. Otočí se na židli směrem k tomu a lze na ní vidět, jak moc zmatená právě teď je. Nechápe, co to do něj vjelo, protože nikdy nic takového nezažila a co hůř? Nevybral si dobrou chvíli na to, aby jí dával rozkazy. Proč se jí nezeptá, zda chce zatraceně vůbec někde jet?* Jedeme pryč? *Slyšela velmi dobře, ale ptá se ho znovu, aby mu tak dala čas si rozmyslet jaká bude jeho další odpověď a jakým stylem jí to řekne. Opravdu netouží po tom se s ním pouštět do nějaké hádky. Namísto toho se objeví před ní na stole dva lístky a z toho jedno je letenka, která ji momentálně nezajímá. Uchopí mezi palce a ukazováčky lístek na Coachellu. Vytřeští oči a dívá se na to jako na nějaký smaragd, který má nedocenitelnou hodnotu. Dech jí uvízne v hrdle, ale má pocit, že právě teď nepotřebuje dýchat, že právě teď nepotřebuje vůbec nic. Za celý ten čas se koutky úst roztáhnou do stran a ve tváři má tak vepsaný upřímný úsměv. Opravdu to udělal? Opravdu ji chce vzít na jeden z největších hudebních festivalů? Na místo, kde by si přál být alespoň jednou každý aniž by poslouchal muziku tohoto typu? Poprvé při návratu se cítí opravdu šťastně, aniž by to skrývala před světem. Ví, o co jde Marcelovi a to je pro ni více, než kdyby si k ní sedl a chtěl jí přinutit mluvit. Zvedne se ze židle a otevře kufr, co jí přinesl, přičemž do něj začne házet všechny věci, které uzná za vhodné, že by si měla právě tam vzít. Možná je to trochu odvážnější, možná to není úplně její styl, ale momentálně nemyslí na nic. Bude pryč, nebude neustále myslet na to, co se stalo, alespoň v to doufá, přeje si, aby to splnilo svůj účel. Při zvuku jeho hlasu a oznámení skutečnosti otráveně převrátí oči. Je dobře, že právě teď není s ní v jedné místnosti a nemá možnost to vidět.* Budu hned sbalená! *Zvýšeným tónem hlasu mu odpoví, přičemž ještě rychle zaběhne do koupelny a do kosmetické tašky shrne všechno, co bude potřebovat. Není ten typ dívky, který by se balil hodiny a rozmýšlel, co všechno na sebe si vezme. Nemá ani na to čas a čím více bude v časové tísni, tím lépe pro ni a pro její mysl, která se na moment vyčistí. Ignoruje zvonek u dveří, protože ví, že to není pro ni, tudíž se o to více nezajímá. Mají věčně nějaké návštěvy skrz jeho vysavače krví. Zrovna si dává pár párů bot do kufru, když za ní opět její „opatrovník“ přijde. Otočí se na něj  a ušklíbne se pobaveně.* Přestaň s těmi otcovskými...*Na chvíli se odmlčí, jako kdyby se snažila najít to správné slovo.*...pudy? *Řekne, jako kdyby se ptala i sama sebe, zda je to to správné vyjádření. Tohle byla věc, která ji zrovna nechyběla, protože on byl až moc ochranářský vůči ní, až moc starostlivý. Jistě na jednu stranu je to pěkné, ale na druhou je to těžké vzhledem k tomu, že se hodně osamostatnila. Vezme si ke kufru ještě příruční zavazadlo v podobě větší kabelky, kde si naskládá všechny potřebné věci, co musí mít při ruce a hlavně – doklady. Poté už společně vyrazí na letiště, kde projdou kontrolou a následně nastoupí do letadla.
Bylo to tak nečekané, tak nepředvídatelné, že se nemůže zbavit toho vzrušujícího pocitu, jistého adrenalinu, co jí pumpuje v žilách. V očích jí září nadšení a zvědavost. Nikdy nebyla v jejich světě za bránami New Orleans a vlastně jí ani právě teď nechybí magie. Cítí se zranitelná? Ano. Nechce už nikdy víc být taková, nikdy víc nechce nechat někoho, aby jí ublížil, ale momentálně si s tím starosti nedělá. Jsou v Palm Springs...na místě, kde si myslela, že se nikdy neobjeví a chystají se na Coachellu. Co by jí mělo právě teď zajímat více? A jako třešničku na dortu dostane vlastní pokoj, který překypuje naprostým luxusem. A ta postel...hlavně ta postel. Upustí všechno na zem a rozběhne se k ní, přičemž do ní skočí a dopadne na její povrch tak lehce jako pírko. Roztáhne ruce do stran a vydechne krátce. Jak se má právě teď cítit? Má být natěšená, překypující vzrušením a naladěná na všechny ty akce, které ji čekají a nebo má stále truchlit nad ztrátou člověka, kterého by chtěla po svém boku? Chtěla by, aby tady byl a už teď jí v hlavě zní jeho hlas a spousta poznámek, které by měl k celému festivalu. Zvedne se z postele a přijde ke kufru, který otevře a vezme si z něj věci na převlečení. Jakmile se převleče, tak zamíří do koupelny...rozhodně Marcel nešetřil penězma, které ani nebyly jeho. Mělo by ji vůbec zajímat, kolik do toho investoval? Triko jí odhaluje břicho a taky jizvu, co má z vězeňského světa. Lem trika posune mírně nahoru, přičemž se dívá na porušenou kůži, která se už nezahojí, zůstane jí to jako trpká vzpomínka na smrt, která ji málem stáhla. Nemůže tohle dělat, už ne...ne teď. Zadívá se na svůj odraz...na tvář, která ji patří a zároveň je tak vzdálená. Nemůže být v její hlavě pořád, nemůže nechat zničit něco, co bude perfektní, co musí být.* Usměj se, Davino. Není to přece tak těžké. *Roztáhne koutky úst do úsměvu a postává tam, než se rozhodne to všechno nechat za sebou a odejde do Marcelova pokoje. Přijde za ním s úsměvem na rtech.* Tak co? Připravený na pořádnou party? *Odhalí horní řadu zubů a popojde o něco blíže k němu.* Já už jsem festivalově naladěná. *Poukáže na svůj outfit a posadí se na jeho postel. Rukama se zapře o matraci a mírně se zakloní.* Co si bereš ty? Vytáhneš oblečení, co si nosil v hippie době? *Rýpne si do něj. Nedokáže si Marcela představit v šedesátých letech, i když pravda, že viděla spoustu jeho fotek a nedokázala si ho představit ani před sto lety. Koneckonců asi vypadal dobře v každé době. V tašce už má připravený lístek, ale zbývá jí ještě jedna věc. Natáhne jeho směrem ruku.* Víš, já jsem ještě student, který opravdu natahuje tu školu a tudíž nemám vlastní přívod peněz, tak...jestli by si mohl dolar, dva...tisíc. *Podívá se na něj roztomile a koutky úst jí cukají do stran. Přijela si to tady užít a taky si to užije a začne hned.*

(Město bylo po ránu poměrně mrtvé vzhledem k tomu, že všichni puberťáci vyspávají kocovinu. Jenže Davina ne, téměř nikam nechodila. Byla jen doma a snažila se pořád přijít na to, jak přivést člověka, do kterého se zamilovala zpáky. Nepotřeboval, aby mu řekla, co k němu cítí, věděl moc dobře, že ho milovala..nebo stále miluje. Změnil jí, vězeňský svět a Kai ji změnili. Není stejná  a už ani nikdy nebude, ale to není špatná věc. Je teď silnějším člověkem, i když si tak asi nepřipadá. Většinu svého času tráví v pokoji, kde se snaží přijít nad tím, jak ho přivést zpět. Ví, že se o to snaží, ale nic neříká. Nehodlá jí do toho kecat, dokud na tom nezávisí její život, tak ať si dělá, co chce, pokud jí to pomáhá. Nedávno se ale rozhodl, že jí aspoň na pár dní vytáhne pryč, přivede jí na jiné myšlenky. Ukáže jí, že se může bavit i když má právě zlomené srdce. Oba dva potřebují trochu času mimo město, mimo  všechen ten blázinec a být jednou dva normální lidi, kteří se chtějí bavit. Doma ho přivítal vřelý, šťastný štěkot Marvina. Opravdu si na něj zvykl a už pro něj byl součástí rodiny. Nikdy nebyl člověk, který by si zrovna potrpěl na zvířata a chtěl mít doma zvěřinec. Ale Marvin se mu opravdu dostal pod kůži, hlavně v době, kdy tu Davina nebyla. Byla to jediná živá věc, která mu jí připomínala. Vydal se s růžovým kufrem k Davině do pokoje. Nehodlal ani ťukat a moc dobře viděl ten pohled Daviny, který jakoby křičel „Neumíš klepat?!“. Jistě by mu dala nějakou přednášku, že už není malá a potřebuje soukromí, tak by aspoň klepat mohl, ale on jí nedal šanci. Okamžitě jí sdělil, ať si začne balit, protože odjíždějí pryč. Mohlo to ze začátku vypadat, že jde o něco vážného, protože na sobě nedával znát nějaké pozitivní emoce. Vlastně se tvářil velmi vážně a seriózně. Naprosto ignoroval její otázku, protože moc dobře věděl, že až uvidí ty lístek, tak rozteče a bude šťastná. Položil ho tedy vedle ní spolu s letenkou a chvilku čekal na reakci. Po dlouhé době vidí opravdu upřímnou a nefalšovanou radost. Nesmírně ho to potěší a zlepší mu to náladu, přijde si, jakoby mu tělem prošla obrovská dávka pozitivní energie. Věděl, že tohle je něco, co jí potěší. Davina je pořád jenom mladá dívka, která chce zažít to, co dřív nemohla. Chce poznat svět, zajít na festival, opít se..být prostě normální. A on jen chce aby byla šťastná a pokud tohle znamená její štěstí, tak jí zaplatí cokoliv. Vždyť to ani nejsou jeho peníze, takže mu to je jedno. Ale i kdyby si ty peníze vydělal vlastníma rukama, tak jí zaplatí ten hloupý lístek a letenku, pobyt v pořádném hotelu, jen aby viděl tenhle jedinečný a radostný úsměv. Nechá jí ve svém pokoji sbalit se a sám si zajde pro svůj kufr a sbalí si pár svých věcí. Hodí si nějaké to oblečení, ve kterém bude jako vždycky vypadat dobře. Hodí si do kufru i nějaké boty, voňavky a i pár doplňků, které různě dostal. Ještě si vezme v koupelně potřebné věci a hodí to ke zbytku věcí. Nikdy neuměl balit, protože to ani nepotřeboval. Necestoval nikde po světě a většinu času trávil v New Orleans. Dostal se mimo město jen, když šel do války a nebo jen na pár hodin, kdy nepotřeboval balit. Sdělí Davině přes zeď, že do hodiny musí vyrazit. Netrvá to dlouho a bytem se rozezní další zvuk, tentokrát zvuk zvonku. Dorazí ke dveřím a pustí dál jedno ze svých umpalumpů. Ten je tu na hlídání Marvina, je to jeden z mála, kterým by svěřil živého tvora. Nechá je se trochu více poznat a dojde za Davinou, které sdělí, že by měli jít a ještě jí sladce připomene, ať si něco nezapomene.) Nemůžu si pomoct. (Sarkasticky pronese a pokrčí rameny, než zase zmizí do svého pokoje, kde si vezme svůj kufr. Důležité věci si dá do kapes a pak už jen čeká na Davinu, se kterou vyjde z bytu a venku nasedne do taxi, který je zavezl na letiště. Tam v naprostém klidu a bez problému prošli kontrolou a nasedli do letadla.
Pro oba je to něco nového..být mimo New Orleans na tak dlouhou dobu. On samozřejmě byl několikrát mimo NO, ale nikdy ne za zábavou. Nikdy se nesebral a nešel si zapařit na festival. Tělem mu proudí nadšení. Musí uznat, že i on sám se těší na ten obrovský festival. Možná vedle Daviny bude vypadat divně, ale to je mu jedno. Jsou tu aby se pobavili a ne se báli, co si pomyslí ostatní. Zanedlouho potom, co vystoupili z letadla, už stojí v lobi velkého hotelu. Sdělí jim, kdo je zač a oni mu hned dají dvě karty od pokoje. Pokoje mají oba dva extrémně luxusní a věří, že i díky tomuhle si užijí těch pár dnů, co tu budou. Vleze do svého pokoje a přijde mu to neskutečné. Moc dobře zná luxus, ale tohle je jiný typ luxusu. Vybalil si nějaké své oblečení a tašku s kosmetickými věci si dal do koupelny. Musí uznat, že asi nikdy neviděl tak obrovskou vanu. Vešli by se tam aspoň tři lidi, což by možná někdy mohlo přijít vhod. Vrátí se zpátky a zalehne na pár chvil do postele. Přijde si jako vřelém, anděském objetí, ale netrvá to dlouho, protože ho vyruší Davina. Vstane tedy a jde jí otevřít dveře, prohlédne si její outfit a musí se dost ovládat, aby jí něco neřekl. Sluší jí to, to bezpochyby, ale možná to odhaluje trochu moc. Ale taky je fakt, že kdyby bylo na něm, tak Davina nosí skafandr. Zavře za ní dveře a následuje jí.Poslechne si její rádoby vtipnou poznámku k jeho stáří.) Hele jo, šedesátky byly moje. (Začne pomalu tancovat, jakoby byl pod vlivem trávy. Obrátí se k ní zády a přejde ke gauči, kde si vyložil pár věcí. Vezme si jedno tílko a rifle a jde se převléct do koupelny, kde se navoní i velmi kvalitní kolýnskou. Přehodí si přes krk řetízek, na jednu ruku si dá hodinky, aby si nemusel brát telefon. Hodlá si tyhle volné dny užít, takže nechce mít mobil při sobě, kdyby mu náhodou někdo volal. Je to i takový test pro jeho lidi, zda jsou vůbec schopni to bez něj zvládnout. Trochu doufá, že se něco pokazí, aby měl aspoň pocit, že někde je potřebný. Vrátí se k Davině, ruce roztáhne dokořán a pak se otočí, jakoby byl na molu.) Schvaluješ? (Zeptá se jí s úsměvem. Tílko, které má je hodně odhalující, ale on se nemá za co stydět. Má pěkně stavěné tělo, úžasnou barvu kůže a skvělé ruce. Hned jak se vrátí, tak po něm Davina začne roztomile koukat a usmívat se jako obrázek. Bylo mu jasné, co chce, takže rovnou přešel k tašce, kde měl peněženku.) Dolar, dva..tisíc. Hodně rychle to stouplo. (Pronese směrem k její poznámce a zasměje se na ní. Vytáhne několik stovek dolarů a jde k Davině. Ta peníze hned uchopila, ale on je hned nedal.) Nekupuj si nic od podezřelých lidí. Žádný prášky, hlavně ne s písmenky. Nic, co vypadá jako mouka a nebo tráva, fajn? (Vážně se jí podívá do očí a pak svůj stisk uvolní a nechá jí si tak vzít své peníze. Sám si vezme peněženku, kam si dá i kartu od pokoje a pak zamíří ke dveřím.) Let's get this party started. (Pozvedne obě ruce do vzduchu, jakoby už byl někde na festivalu. Jelikož je Coachella opravdu jen kousek od hotelu, tak šli pěšky. Po chvilce cesty už slyšeli hlasitou hudbu a oběma bylo jasné, že jdou správně. Dorazili k velké bráně, kde předali lístky na kontrolu. Oba dva dostali na ruku pásku, která byla jejich propustkou dovnitř. Dal jednu ruku okolo Daviny a přisunul si jí blíž k sobě.) Jseš ráda, že mě máš? (Zeptá se jí s úsměvem, když pomalu kráčí v davu. Všichni už se skvěle bavili, užívali si tenhle festival a to hodlají udělat i oni. Procházeli okolo několika stánků, když v tom jeho oko něco  zaujalo. Nebyla to jen ta pěkná prodavačka, ale hlavně to, co prodávali. Květinové koruny..věděl, že to k tomu patří a Davina musela mít jednu.) Chceš korunu, princezno? (Osloví jí takto schválně, jakoby byl opravdu její otec.) Dělám si srandu, dělám si srandu. (Poví, než ho začne mlátit a nebo házet nepříjemné pohledy.)

*V jejím světě ve kterém žila nikdy nevystrčila paty z New Orleans. Matka nebyla ten typ, který by ji vzal na dovolenou, který by jí povídal o světě, co na ni čeká. Nemohla už jenom z principu, protože jakmile by překročila hranici města, tak by ztratila veškerou moc. Hloupá magie...proč to vymysleli zrovna tak, že musíte být na někoho vázaný? Ona už nechtěla být na někoho vázaná, nechtěla, aby kdokoliv měl v rukách její život, chtěla být vlastním pánem osudu, chtěla se rozhodovat sama o svých činech, stejně tak o tom, kdy její srdce přestane bít, stejně tak o tom, kdy bude v jejích žilách kolovat magie nebo ne. Měla toho dost, dost všeho. Nechce být už slabá, nechce být tou naivní holkou, co si myslí, že svět dokáže být krásný, že když se bude snažit, tak se jí všechno vrátí. Byla to lež, pořád a stále žila v jedné velké lži...a to, co rozhodně nechtěla už nikdy slyšet bylo „bude lépe, chce to jenom čas“. Kolik času ale má? Rok? Dva? Třicet? Už dávno mohla být mrtvá, rozpadla by se v prach a nezbylo by po ní nic. Za pár let by už nikdo ani nevěděl, že dívka jako ona někdy žila. Lidé by zapomněli, čarodějky by zapomněli a je si jistá, že s upíří nesmrtelností by po čase zapomněl i Marcel. Nic netrvá věčně, všechno jednou pomine, zvyknete si na skutečnost ať už je jakkoliv krutá. Po jeho smrti, po jeho ztrátě není nic takové jaké bylo a už nikdy nebude. Na jednu stranu je mu vděčná, protože díky němu poznala nepoznané, zažila ten plamen touhy a pocit opravdového štěstí, ale taky jí otevřel oči. Oči, které měly mít světle modrou barvu, které měly být ledové, protože taková ona byla i teď. Už nikdy nebude stejná, nebude tou holkou z půdy, nebude tou, která věřila, že může mít normální život, nebude ani tou, která nechala nepřítele, aby ji porazil. Nikdy už nebude utíkat či se otáčet zády, nebude se bát. Pohřbí každého, kdo se jí postaví do cesty.
Člověk, ke kterému měla tolik blízko, který jí v jedné chvíli všechno vzal a v druhé hodně dal ji upřímně překvapil. Nečekala by to od něj, popravdě ho v této záležitosti velmi podcenila. To, co očekávala bylo věčné otázky, vyptávaní se na svět ve kterém strávila pár měsíců, zjištění, co se vlastně stalo, mluvení o pocitech. Možná by za ní dobrovolně poslal Cami, terapeuta, aby se vymluvila. Pravda je, že by neměla problém o tom mluvit právě s ní, ale nechtěla. Ať už to je Marcel, Sophie či kdokoliv, tak nechce teď mluvit. Bude připravená, možná bude připravená až se vrátí z Palm Springs. Coachella...známý festival, nebylo možné, aby ho neznal každý američan. Lidé se o lístky perou a jsou vyprodané během chvilky, alespoň tak o tom slyšela. A dnes? Dnes byla tady. V luxusním hotelovém pokoji, který patřil na nějakou dobu jenom jí...na místě, kde se paří od rána do večera a od večera do rána. I když se cítí zlomená, i když je všechno tak, jak si to nepřála, tak i přesto si to hodlá užít. Tohle je o mnoho lepší, než sedět v pokoji a stále přemýšlet nad tím, co měla udělat či jaká je vůbec pravda. Smířit se s jeho ztrátou nechtěla, přivedla by ho nazpět, i kdyby to mělo stát všechnu magii, kterou kdy dostala. Otázkou ale bylo, zda je opravdu mrtvý. Jizva, která se jí táhne pod žebra je připomínka na to, kým se stala. V noci se budí ze spaní, stále to má na mysli, věčně zabodávající se nůž skrz maso, pachuť krve v ústech. Byla to jedna nekonečná noční můra, která ji posilnila, udělala ji silnější, zocelila všechno, co bylo slabé. Odvrátí pohled od zrcadla a namísto toho si vezme tašku, kterou si přehodí přes rameno. Odejde do Marcelova pokoje, protože se už nemůže dočkat až jí myšlenky budou proudit jiným směrem, až se dostane do rytmu hudby a prožije úžasné chvíle se svým nesmrtelným přítelem. Zaklepe na dveře a vyčkává, než ji pustí dovnitř. Projde okolo něj a jediné, co po ní zůstává je příjemná vůně parfému. Prohlédne si v rychlosti hotelový pokoj, který je téměř stejný jako ten její. Nemusel to udělat, nemusel objednávat pokoj pro každého zvlášť, ale je mu vděčná, že jí dopřál soukromí a možná to udělal i z vlastních důvodů. Má práv na to se bavit, má právo na to, aby se přestal trápit kvůli ženě, kterou nemůže získat, i když mu to opravdu přeje. Sjede ho pohledem a přihodí menší komentář. Opravdu si ho nedokáže představit jako jednoho z těch hippie. Někde v parku s trikem,které má duhový vzor jak sedí na lavičce či dece a potahuje si jointa. Byl to vůbec jeho styl? Převrátí očima pobaveně a rty zkřiví do úšklebku, jakmile začne tancovat.* Takže mi tím chceš říct, že si bereš na sebe triko, které bude barvy duhy a kolemjdoucím budeš prodávat sáčky s trávou? S tím trikem by si mohl rovnou natočit reklamu na Skittles. *Přejde pár kroků po pokoji. Je tak krásný až jí přijde škoda chodit v botách po tak krásném koberci. Tak či tak zaplatili za to, ne? Tedy lépe řečeno on za to zaplatil penězma, které si nahrabal. Sleduje ho, když odchází a mezitím se usadí na jeho postel. Nadechne se zhluboka, jako kdyby se vnitřně připravovala na nejtěžší zkoušku svého života. Natočí hlavu na bok. Usměje se na něj a přikývne souhlasně hlavou, přičemž se vyhoupne na nohy.* Jo, to může být. *Pochválí mu outfit. Nepochybuje, že by se někdy oblékl špatně, protože musí uznat, že měl vždycky styl. On byl typ člověka, který by ani vrchní část nepotřeboval a nikdo by mu to neměl vůbec za zlé. Na tváři se zčistajasna objeví až moc podezřelý úsměv. Nezapomene přitom natáhnout ruku směrem k němu, přičemž má tendenci pohnout prsty a dát mu malým gestem najevo, co potřebuje. Vlastně nepotřebuje, protože na své kreditce má peněz dost, spíše si z něj jenom utahuje. Nemusela ani říct, co žádá, avšak je to docela zábavné a tak nějak má chuť ho provokovat. Pokrčí lhostejně rameny a nakloní hlavu mírně do strany.* Nikdy nevíš na co ty peníze budeš potřebovat. *Usměje se na něj a povytáhne obočí nahoru a hned nazpět dolů. Uchopí papírky, kvůli kterým lidé musí někdy dřít pomalu celé dny a přesto jich nemají dostatečně. Už – už začne tahat k sobě s nimi, ale on je nehodlá pustit. Podívá se na něj nechápavě a vzápětí vydechne ztěžka, jako kdyby jí to jeho věčné poučování unavovalo. Musí se ale nad tím pousmát a zavrtí hlavou. Našpulí mírně rty.* Říká někdo, kdo už zkusil snad všechno na světě. Nejsem malá holka, Marceli a pokud mě budeš stále poučovat, tak schválně si tam stopnu nějakého dealera. *Řekne jako výhrůžku, ale jde zcela jasně poznat, že nic z toho nemyslí vážně. Nezajímá jí to...drogy či nějaké povzbuzovače a už vůbec ne nic se sexuálním podtextem. Přijela se pobavit a nepotřebuje k tomu nic jiného, nestojí o to, není ten typ člověka. I když neříká, že by někdy přeci jenom nezkusila trávu, ale to by nesměla být po boku Marcela, navíc by jí něco takového ani nenapadlo, kdyby se o tom nezmínil. Vezme si peníze, které si zastrčí do podprsenky a usměje se na něj od ucha k uchu.*Děkuji. *Chvíli se na něj dívá vážně, ale potom se zasměje.* Měl by si vidět svůj výraz. *Zavrtí nad tím hlavou a vytáhne je. Vloží je všechny do peněženky, kterou dá do tašky. Občas je velmi zábavné ho provokovat, dělala to vždycky, stejně tak jako on jí to věčně oplácí, možná víc, než by si přála. Uchechtne se hlasitě a strčí do něj ramenem.* Přestaň o tom kecat a běž. *Pobídne ho ven z hotelového pokoje. Nemůže se dočkat až tam bude.
Stojí před bránami festivalu a dostane náramek na ruku, který je vstupenkou na celý víkendový festival. Okolo ní je tolik lidí, že má pocit, že zanedlouho jí to začne rozčilovat jak každý do ní bude vrážet. Je to rozdíl, když žijete poměrně dlouho na místě, kde není nikdo, nic a najednou? Najednou je při vás až velká populace lidí. Vytrhne jí však ze svých myšlenek osoba, která dá okolo ní ruku. Bokem těla narazí do toho jeho pod náporem, který na ni vyvinul. Otráveně se podívá před sebe a pousměje se. Možná, že to vypadá, že jí to otravuje, ale ve skutečnosti jí to nevadí. Je si jistá tím, že Marcel to moc dobře ví. Pozvedne hlavu a trochu ji zakloní, aby se mu podívala do tváře.* Asi tak jako ty jsi rád za to, že máš mě. *Mrkne na něj, přičemž ho loktem od sebe odstrčí.* A nechej toho...vypadám jako tvoje zlatokopka a přitom jsem na mladší a méně...*Sjede ho provokativně pohledem.*...černější. *Zasměje se a raději od něj odstoupí, než by jí něco provedl. Ani neví od jaké doby začali na sebe tak narážet. Možná to je tím, že jejich společné soužití je o něco více sblížilo. Co vlastně byli? Jednoznačně rodina, i když nemají stejnou krev. Marcel je její opatrovník, ne však otec, spíše bratr, kterého nikdy neměla a zároveň ani to ne, protože se o ni stará. Jejich vztah je příliš komplikovaný na to, aby se dal vysvětlit. Zastaví se po jeho boku a podívá se na stánek s květinovanými vzory a hlavně věnci. Podívá se na něj přímo vražedně, jakmile ji osloví „princezno“. Ihned ho jemně praští do ramene, i přesto, že se hájí tím, že si dělá jenom srandu. Avšak vezme si jeden věneček a položí si ho na hlavu, přičemž hned uchopí druhý. Postaví se na špičky a posadí mu ho jako nějakou korunu.* Když já, tak ty taky. *Vytáhne peníze a zaplatí za to. Otočí se směrem k pódiu, když slyší jeden ze songů, který má ráda.* Pojď! *Poukáže směrem, kterým se i vydá, přičemž začne pro sebe zpívat.* I'm on my way to the promised land. *Zavrtí hlavou do rytmu a i svým tělem.* I'm on highway to hell. Highway to hell...*Pozvedne obě ruce a zastaví se v davu. Samozřejmě, že se vždy ohlíží za Marcelem, aby ho náhodou neztratila.* Vezmi mě na ramena! *Zasměje se na něj. Chce pořádně vidět, co je na tom špatného? Je malá a lehce se v davu ztratí. Když už je tady, tak ať má pořádný zážitek.*

(Moc dobře věděl, jaké to je pociťovat ztrátu někoho blízkého. A pro něj bylo lepší to dusit v sobě, nechtěl nikomu vykládat, co se stalo. Nechtěl se nikomu sdělovat, chtěl to sám vstřebat. Přijmout tu skutečnost, že Davina byla pryč. A to právě potřebuje ona, vypořádat se s tím. Nepotřebuje, aby se jí někdo ptal, jak se cítí, co jí trápí, co se tam stalo a tak podobně. Pokud bude mít chuť mluvit, tak může. U něj jsou vždycky dveře otevřené a je kdykoliv připravený si s ní o čemkoliv promluvit. Věří, že těch pár dní mimo New Orleans jí pomůže, zaměstná svou mysl, přijde na jiné myšlenky. Zažije pořádnou zábavu, pozná nový svět. Pro něj to bude taky dobrý výlet, odpočine si od věčného stresu a, kdo ví..možná si taky užije. Neměl by se přece schovávat pro někoho, kdo o něj tímto způsobem ani nestojí. Na to je ho až moc velká škoda. Procházel velkou halou, která vedla k jejich pokojům. Pořád si nějak neuvědomoval, že je tolik kilometrů daleko od svého domova. Od domova, který tak nerad opouštěl, ale teď mu ani moc nechyběl. Věděl proč tu je a, že si to musí užít jako nikdy. Cesta byla poměrně náročná, nikdy necestoval takhle dlouho letadlem, nebylo to nic příjemného, takže okamžitě využil té obrovské postele a na pár chvil si odpočinul. Netrvalo to ale dlouho a někdo ho vyrušil, bylo mu jasné, že to nebude pokojová služba, ale Davina. Urychleně jí otevře a prohlédne si jí, co si vzala na sebe. Vzhledem k tomu, že si to tu mají užít, tak se naprosto zdrží komentáře. Moc dobře ví, že dokáže být extrémně otravný, co se týče Daviny. Je až moc ochranářský jako by byl pes, který chrání svého páníčka. Ale to ne..on je jen až moc ochranářský a získal až moc špatných otcovských vlastností. Davina ho ale zná a ví, jaký je a bere ho takového, i když to možná není vždy jednoduché. Následuje jí a poslouchá její poznámku směrem k jeho stáří. Ráda si z něj dělala srandu, ostatně i on si z ní rád utahoval. Už byli prostě takoví. V krátkosti jí odpoví a začne tancovat jakoby byl na nějakém reggae koncertu.) To v žádném případě. Jsem tvůj opatrovník, nemůžu prodávat drogy, když budeš poblíž. Ale to duhové triko si klidně můžu vzít. (Mrkne na ní a dělá jakoby snad nějaké takové tričko měl. Ale to on nikdy. Nesnáší něco, co má víc jak čtyři barvy a opravdu nechce být chodící gay vlajka. Ne, že by měl něco proti gayům to ne. Vezme si tílko a rifle a jde se převléct do koupelny. Trochu se navoní, nasadí si pár doplňků a pak se vrátí zpátky k Dee. Zeptá se jí na její názor a jakmile mu to schválí, tak přejde ke své tašce, odkud si vytáhne peněženku. Na pár vteřin se ohlédl na Dee, která se na něj začala až moc podezřele usmívat. Musel by být idiot, kdyby mu nedošlo, oč jí jde. Jasně, že chce nějaké ty peníze. Není to tak, že by byla chudá, ale proč by přece měla utrácet svoje peníze, když může utrácet peníze člověka, pro něhož peníze nic neznamenají, Zasměje se její poznámce a krátce zakroutí hlavou. Vyndá nějaký obnos peněz, který by jí na dnes mohl stačit a přejde pomalu k ní. Natáhne k ní ruku s penězi, ale i když za ně mírně zatáhla, tak je nepustil. Už musela vědět, co jí čeká. Přednáška. Byl víc než rád, že jí vidí se usmívat. Její úsměv bylo to, co mu chybělo ze všeho nejvíc.) Fájn. (Jen krátce dodal a uvolnil svůj stisk. Už se chtěl otočit a vypadnout, když v tom jí viděl, kam si strká ty peníze. Hodí na ní pohled, zda to opravdu myslí vážně a nebo mu jen chce přivodit infarkt.) Už nejsem nejmladší..přestaň si ze mě dělat takovou srandu. (Naprosto vážně jí připomene, než se zase začne usmívat. Sám si schová peněženku do kapsy a vydá se směrem ke dveřím. Nezapomene prohodit pár oslavných slov, ale to už do něj Davina strká, ať už mlčí a jde. Okamžitě sklapne a vydá se spolu s ní na festival.
Hlasitá hudba, tisíce lidí, obrovská brána, ohromné stage. Coachella, už jsou tady. Dají každému pásku, díky které se sem pak dostanou, aniž by museli mít lístek pořád při sobě. Doufá, že to tu na Davinu nebude moc přelidněné. Věří, že na ten počet lidí stejně za chvíli zapomene a bude si jen užívat každou minutu. Okamžitě si jí k sobě přistrčí a položí si ruku okolo jejích ramen. Zpozoruje ten její otrávený obličej, za kterým se ale schovává mnohem víc. Ví, že jí hodně otravuje, ale i tak jí to tak nevadí. Zvykla si na to, že už je prostě takový a nezmění se jen tak ze dne na den. Sladce se na ní usměje, když ho od sebe odstrčí a pak si dá ruce do kapes. Poslouchá její slova a rozhlíží se okolo, jestli náhodou něco nezaujme jeho oko. Jakmile začne Davina mluvit o jeho pleti, tak se na ní otočí s vražedným pohledem.) Já nejsem černý, ale čokoládový. A nebuď rasista. (Jemně jí praští do ramena. Nebyl na ní vůbec naštvaný, to ne. Chápe, že ne všichni by chtěli někoho jako je on. A navíc ví, že to myslí ze srandy. Přestane to řešit a znovu se rozhlédne po okolí, zaujme ho několik stánků, ale jeden obzvlášť. Když si zjišťoval různé informace, tak viděl, jak snad každá holka měla tuhle korunku, takže mu bylo jasné, že jednu Davina mít musí. Otočí se tedy směrem k ní a zeptá se jí, zda by princezna nechtěla korunku. I když jí ujišťoval, že šlo o pouhou srandu, tak to stejně schytal do ramene. Několikrát si přejel po místě, kam ho udeřila a tvářil se nesmírně ublíženě. Následuje jí ke stánku a pozoruje kolik vzorů a druhů tam mají.) Co s.. (Snaží se jí zeptat, co má v plánu s tou druhou korunkou, ale to už jí má na hlavě.) Vždyť budu vypadat jak šašek. (Chce něco namítnout, ale pak to vzdá. Podívá se do zrcátka, které tam vyselo a nakonec uzná, že mu to i sluší. Jak jinak. Nestihne se moc dlouho prohlížet, protože to už Davina mizí pryč. Okamžitě následuje jí a hlasitou hudbu, kterou až moc dobře poznával. Začal si taky trochu pobrukovat. Začal se pohybovat do rytmu hudby a zpívat si pro sebe. Okolo něj všichni řvali, skákali, zpívali a užívali si to. Otočil se na Davinu, která po něm chtěla, ať jí vezme na ramena. Je fakt, že je malinká, takže toho opravdu moc nevidí. Pokrčí tedy kolena, tak aby mu mohla Dee vlézt na ramena. Ruce položil na její lýtka  a držel jí tak, aby nespadla.) Už něco vidíš, prcku? (Musí zvýšit hlas, aby ho vůbec slyšela.
Připojí se k davu a začne hlasitě zpívat. Přesně v takovýchto chvílích se cítil, co nejvíc živý. Přišel si jako člověk, malá, nepotřebná bytost uprostřed obrovského davu. Ale necítil se špatně nebo snad bezmocně ba naopak cítí se úžasně, baví se, nezabývá se ničím negativním. Tělem mu proudí jen pozitivní energie. Stráví asi hodinu posloucháním této kapely, která se s nimi ale nakonec rozloučila. Navrhl Davině, že by se měli jít něčeho napít, takže odešli, aby našli nějaký stánek s alkoholem. Pro sebe si objednal pivo a pak se otočil na Dee) Co ty? (Zeptal se jí a pak jí nechal, ať si objedná, co jen chce. Zaplatil za oba dva a pak pomalu kráčeli po velkém poli, kde se akce konala.) Musíme se vyfotit. (Navrhne a ukáže na foto-budku, která byla jen několik metrů od nich. Postavili se do fronty, která naštěstí nebyla tak dlouhá jako fronta na pití. Po asi pěti minutách se konečně dostali dovnitř a vyfotili se. Fotky to jsou pořádně bláznivé a člověk by opravdu neřekl, že Marcel je 300 let starý upír.)

*Palm Spring bylo nádherné a to teprve viděla jenom zlomek toho. Avšak cesta z letiště a nádherný hotel jenom dokazoval, že toto místo je kouzelné. Místo pro Coachellu vybrali perfektní a už se nemůže dočkat až bude jejím účastníkem. Kdyby byla normální holka, kdyby nežila ve světě, kde nic normálního není, tak by věděla, co bude následovat – užila by si to, naplno a s prázdnou hlavou a po prázdninách by ve škole usedla do lavice, přičemž by svým spolužákům vyprávěla o jejím nejlepším zážitku v životě a jak by se okamžitě vrátila nazpět, protože to bylo přímo magické. Problém je, že i když si to v jednu dobu sebevíc přála, tak od normálnosti má opravdu hodně daleko. Už jenom to, že je tady po boku člověka, který žije přes sto let něco znamená. Na povrch vypadala jako obyčejný teenager, který se těší na spoustu muziky a nelegálního opíjení se někde vzadu na louce z nejlevnější vodky, kterou sežene. To, co se děje pod povrchem je však zdaleka jiné. Má pocit, že zanedlouho jí praskne hlava, že nebude mít kde uchovávat myšlenky, protože se stále rozutíkávají do stran a tlačí do koutků druhých myšlenek. Stále má nad čím přemýšlet, stejně tak jako její srdce pořád dokola do žil pumpuje bolest. Několikrát se musí zhluboka nadechnout, jako kdyby nechtěla, aby nic z toho nevyplynulo na povrch. Ví, že se Marcel snaží, dokazuje jí to a ona to nehodlá kazit, nechce to, brání se tomu. Jediné, co by si teď přála je mít nějaký spínač, kterým by to mohla na chvíli všechno vypnout. A to nemá na mysli ten upíří, nedělá ji problém zvládat své emoce, i když jsou těžké, ale vzhledem k tomu, čím vším si prošla? Je něco, co by ještě nemohla zvládnout? Zemřela jednou, umírala podruhé, viděla vlastní matku umírat, stejně tak jako pocítila její zradu, otce nikdy nepoznala a ta chvíle, kterou měli byla nic, neužila si ji. Dále ji využíval člověk, který je jí teď nejbližší, zažila šok z nového člena rodiny za kterého je ráda, byla zrazena, ukradli ji magii a ne jednou, bodli ji přímo do zad, využívali ji. A stále tady stojí, silnější, než kdykoliv předtím.
Opustí zákoutí svého „dočasného“ pokoje s jemným úsměvem na rtech. Jak, že se to říká? „Usmívej se, protože nikdy nevíš, kdo se zamiluje do tvého úsměvu“. Ne, že by to potřebovala, ne, že by se tím vůbec chtěla řídit. Nepotřebovala to, spíše potřebovala jeho. Kolik lidí na světě může pochopit to, čím si prochází? Miliarda? Milión? Tisíc? Sto? Nikdo? Zaklepe na dveře a dlouho nečeká. Projde okolo něj dovnitř a jen v rychlosti si prohlédne pokoj, jako kdyby chtěla zjistit, zda má lepší, než ona. Ve skutečnosti jí byla taková malichernost naprosto ukradená, protože na tom nezáleželo. Je vděčná, že vůbec může mít soukromí, které jí dopřát vůbec nemusel. A možná byl trochu sobecký a dopřával si ho on sám z vlastních důvodu a víte co? Dobře dělá. Zaslouží si žít, nemá smysl už po tolika měsících stále myslet na jednu ženu. Zná ho a taky ví, že dokáže milovat velmi hluboce a velmi dlouho, ale aby se tím pořád zabýval? Aby se tím trápil? Za to to nestálo. Nejsmutnější na tom je fakt, že jemu by tato slova tvrdila, dávala by mu rady, snažila se ho pošťouchnout kupředu, zatímco ona sama by dělala to samé. Nechtěla by se pohnout z místa, nechtěla by to vzdát, nechtěla by o to přijít, protože už to jednou začalo. Avšak tady byl velký rozdíl, protože zatímco on miloval anděla, tak ona monstrum. Jeho taneční schopnosti jí vykouzlí úsměv na rtech a zavrtí přitom hlavou, jako kdyby nerozuměla tomu, co dělá.* Takže tím chceš říct, že si nějaké drogy s sebou vzal? *Povytáhne zvědavě obočí. Z jeho slov by to tak normálně vyznělo, ale znala ho na to, aby věděla, že tomu tak není….nebo? V jednu chvíli jste si jisti, že svého blízkého znáte do detailu,že přesně víte, co udělá, jak se zachová a jaká je jeho minulost. Ale bylo tomu opravdu tak? Věděla o Marcelovi všechno? Jistě, každý má svá tajemství, to vyvracet nemůže, protože ona sama jich má až až, ale co když opravdu dělá věci o kterých netušila, že by je někdy vůbec udělal? Následně mu schválí jeho outfit, přičemž si od něj vyptá peníze netradičním způsobem. Mohla ho normálně poprosit, i když vlastně vůbec nemusela, protože své peníze má a světě div se, tak vlastně z každé strany má možnost mít velký příjem peněz. Její sestra je přímo obchodní expert na bary, kterým se daří a Marcel? Ten je dlouhoprsťák. Kdyby nebyly všechny ty šílené věci okolo ní, tak by teoreticky mohla být i šťastné „dítě“. Alespoň to je to, co by o ní tvrdil svět. Jako kdyby na pár papírech záleželo, protože tady...tady v té temnotě záleží jenom na tom, kolik času vám zbývá do posledního dechu. Uchopí mezi prsty dolary, které ji dává na dnešní den a potáhne směrem k tělu, ale z nějakého nepochopitelného důvodu ji brání si je vzít. Přijde jí usměvavé jeho poznámky a na jednu stranu naprosto zbytečné. Není ten typ, který by o takové zbytečnosti stál, i když říká se, že nikdy nemáte říkat nikdy. Možná jednoho dne to vyzkouší, ale rozhodně ne dnes a ne tady. Znovu s nimi zatáhne, jako kdyby mu dávala najevo ať je zatraceně pustí, což taky vzápětí udělá. Hodí na něj provokativní pohled, jako kdyby mu dávala najevo, že stejně bude po jejím ať už chce nebo ne. Chytí si lem trika, přičemž si za podprsenku začne strkat peníze, které ji dal. Poupraví si to a podívá se na něj s jistou vážností ve tváři, než se zasměje a vytáhne je. Ten jeho výraz byl k nezaplacení a tohle je něco, co jí ve vězeňském světě opravdu chybělo.* No jo, dědo. Aby si to dnes mezi tím mládím zvládl. *Našpulí pobaveně rty a poté ho už vystrkává ven z pokoje.
Jak by měla přesně nazvat to, co se jí nachází před očima? Kouzelné místo? Ohromná atmosféra a nebo naprosto přelidněná akce? Tak či tak bylo to všechno dohromady a mnohem víc. Srdce jí bije jako o závod a na konečcích prstů cítí vzrušení. Je to takový menší adrenalin, protože ani nevíte, co vás přesně čeká. Je to jiné, když se díváte na záznamy z youtube a jiné, když tady opravdu stojíte a slyšíte hlasitou hudbu, zpěv lidí, když zažíváte tu eufórii, kdy je vám všechno jedno, kdy se soustředíte jenom na jednu jedinou věc. Byla v jiném světě...v takovém, který doposud nepoznala a navždy bude Marcelovi vděčná, že jí sem vytáhl. Ani neví jak, ale zčistajasna má na ruce náramek jako vstupenku. Všechno je tak rychlé a zároveň pomalé, že to nestačíte ani vnímat. Nekonečné fronty, zástupy lidí vás nutí čekat, ale mnoho věcí vás taky rozptyluje. Ať už jsou to slavné skupiny, či individua, která jsou oblečená opravdu v originálním stylu, svítí náramky, přívěsky a nebo bublifuky v obrovské velikosti. Nutí jí to otáčet hlavu z jedné strany na druhou a pozorovat okolo sebe naprosto všechno, co je jejím očím viditelné. Vyruší jí z toho jemný stisk okolo jejich ramen, vřelé objetí, které by za každých situací ocenila u lidí, které miluje. Teď to bylo však divné, protože ona a Marcel...byl to nevysvětlitelný vztah, věděli, jak to mají a zároveň nikdy o tom nemluvili. Stačilo jenom jediné slovo - rodina. Otráveným pohledem se zadívá před sebe, než se rozhodně pohlédnout mu do tváře a odstrčit ho loktem, jako kdyby jí to bylo nepříjemné. Jeho provokativní úsměv mu oplatí naprosto stejně. Rýpne si do něj možná trochu více, než je zdrávo, ale nemůže říct, že to nebylo naprosto výstižné. Nikdy neměla problém s barvou jeho pleti...i kdyby byla zelená, tak by jí to bylo jedno. Nazývala by ho Hulkem...a co? Stále by to byl Marcel. Už – už chce něco říct, ale to by se nesměla posunout do strany.* Hej! *Křikne k němu a ruka jí vystřelí k místu, kde jí udeřil. Promne si ho a podívá se na něj ublíženě, ale stále je ve tváři pobavená.* Kdybych měla svou magii, tak by si skončil o moc hůř. *Je jedno, zda něco takového řekne právě tady, pochybuje, že by je někdo poslouchal a pokud ano, tak si budou myslet, že jsou sjetí, což by tady nebylo žádnou novinkou.* Nejsem rasista. *Ohradí se na něj nesouhlasně, přičemž se ušklíbne, jako kdyby se jí dotklo, že ji tak nazval. Nikdy by nenarážela na jeho barvu, nemyslela to ani zdaleka vážně. Společně se zastaví u jednoho stánku, přičemž si Marcel neopustí pár komentářů, které ji občas vážně drásají nervy. Hlavně jeho „přezdívky“ jsou občas hrozné a na jedinou na kterou si zvykla a kterou akceptuje je Dee. To jí vůbec nevadí, vlastně se s tím ztotožnila, stejně tak jako s cupcake, kterou jí dal Kai, ale princezna? Ne, to ne. Před chvílí to dostala od něj do ramene a tak má alespoň teď možnost mu to oplatit. I kdyby se snažila praštit ho více, tak je jasné, že by mu nějak nemohla ublížit. Vezme jednu z květinových korun a nasadí si ji na hlavu, přičemž vezme druhou a aniž by stihl něco říct, tak mu ji posadí na hlavu. Usměje se na něj provokativně a u jeho slov se ještě více rozzáří.* Oprava...vypadáš jako šašek. *Usměje se na něj ďábelsky. Když už si to mají užít, tak se vším všudy, ne? Ještě musí sehnat svítí náramky a bude to opravdu všechno.* Můžeme zajít i na bodypainting. *Navrhne to spíše s nadsázkou, ale je tam jistě nějaká pravděpodobnost, že by se toho mohl chytit. To už nevyčkává na jeho odpověď, protože začne hrát jedna z úžasných písní od legendární skupiny a tak ihned jde do vadu, přičemž Marcela pobídne, aby šel s ní. Začne si pro sebe zpívat, vlastně ani ne tak pro sebe. Pozvedne jednu ruku vzhůru a vrtí se do rytmu hudby, než se zastaví. Opravdu je pro ni chvílemi těžké pořádně vidět, ale spíše Marcela požádá o malou laskavost, ne kvůli vidění, ale spíše kvůli atmosféře a super zážitku. Zasměje se, když si přidřepne, přičemž mu vyleze na ramena a snaží se udržet balanc, když ji zvedá. Je to neuvěřitelný pocit, vážně omamný. Krásně vidí nejenom na kapelu, ale na ten dav okolo. Zvednuté ruce, hlasité výkřiky a úžasný zpěv. Připadá si, jako kdyby byla na extázi a to ani neví, jaký to je pocit. Ale tělem jí projíždí adrenalin, který ji nutí občas přivřít oči a nechat se unášet proudem hudby a atmosféry. Prozpěvuje si, přičemž má ruce pozvednuté a mírně kroutí tělem. Poplácá ho po tváři, jakmile jí opět provokuje.* To by ses divil co všechno mohu vidět. *Zasměje se. Pokud ráno neměla energii, teď cítí nekonečný příval, který chce jít na povrch, který potřebuje ze sebe dostat, ale on nehodlá ubývat, protože jí stále naplňuje dokonalost okamžiku. Uteče to rychle, jako kdyby to trvalo jen pár minut. Vystřídá je jiná kapela a na jednu stranu chce zůstat, ale na druhou potřebuje opravdu něco do sebe dostat. Společně tedy odejdou ke stánku s pitím, kde si musí vystát frontu. Povytáhne obočí, zda se jí opravdu ptá na to, jestli si dá nějaký alkohol. Pokrčí nad tím ledabyle rameny a ve tváři má výraz „proč ne?“.* A víš, co? Taky si dám pivo. *Usměje se mile na prodavačku, která po ní nechtěla vidět občanku, protože Marcel je tak hodný, že ji ovlivnil. Vezme si kelímek s pivem, jelikož láhve tady nejsou ani povolené a vyrazí s ním na louku. Ochutná ho, přičemž se ušklíbne nad jeho hořkostí. Není na to zvyklá, ale co se nestane po pár doušcích? Chutná to docela dobře, ale její rybízový džus to opravdu není. Usměje se nad jeho nápadem a přikývne souhlasně.* Jdeme na to. *Řekne s nadšením a oba zalezou do foto – budky. Žádná z fotek, kterou vyfotí není „normální“. A proč by měla? Jsou na akci na které je možná poprvé a naposledy a je potřeba si to pořádně užít a na si to užívá, jako kdyby svět okolo nich neexistoval a byli jenom oni dva. Vezme si je k sobě a prohlíží si je, přičemž je nakloněná tak, aby na ně viděl.* Jsou perfektní. Musíme je poslat Sophie. *Vlastně je docela škoda, že tady není s nimi, ale chápe, že ve své pozici si nemůže je tak ze dne na den odjet z města. Vyfotí na mobil fotky, které jim foto – budka vyjela a pošle jí zprávu.

kód:

Zdravíme z Coachelly, příště pojedeme všichni tři – Black Eyed Peas a Dee.

Zastrčí si mobil nazpět do tašky a vezme si do ruky kelímek s nedopitým pivem.* Ugh...mám pocit, že mi to brzo začne lézt do hlavy. *Uchechtne se na Marcela a oba se vrací směrem k davu, aby si užili další dávku hudby.
Všechno utichne, najednou tady není nic a nikdo. Celý svět se ztratí, jako kdyby nikdy neexistoval, jako kdyby se objevila na místě, kde je sama a všechno se točilo dokola. Najednou ani neví, kde je nebo co se děje. Ustrne v pohybu, její oči se dívají slepě před sebe, jako kdyby neviděla najednou nic a zároveň všechno. A potom záblesk bílého světla, ulice New Orleans. Je to jenom sen a nebo skutečnost? Devět postav rozprostřených na silnici, přičemž jedna z nich vyčnívá. Žena ve přední linii s hlavou pozvednutou vzhůru, jako kdyby na něco čekala, jako kdyby se chystala ke smrtícímu úderu. Po těle jí přejede mráz, šimrá ji v každém koutu. Žaludek se jí svírá...ze strachu. Ano, to je přesně to, co cítí v kostech, co ji mrazí po zádech, co jí tvoří kapky potu na čele. Strach, obavy a úzkost. Necítí to jenom za sebe, ale za všechny...za všechny obyvatele New Orleans, za všechny frakce a co je na tom nejhorší? Táhne se od nich pach smrti. Smrti, která má čekat každého z nich, jako kdyby byli odsouzeni padnout, jako kdyby nebylo úniku. Upustí kelímek s hořkou tekutinou na zem a mírně se zapotácí do strany. Cítí ruce, které ji svírají, které ji vrací do reality, stejně tak jako hlasitá hudba. Všechno je pryč stejně tak rychle jako se to objevilo a ona ví, co to znamená. Nezažila to jednou, možná ani naposled. Když měla poslední vizi, vyplnila se, cítila smrt, stejně tak jako ji cítila teď. Ani se na Marcela nepodívá a jenom vydechne.* Přicházejí...*Nadechne se zhluboka, přičemž se od něj odtáhne a konečně se mu podívá do tváře.* Nevím kdo, nevím proč, ale přicházejí do New Orleans.*Semkne rty pevně k sobě a ve tváři je stále pobledlá. Možná nemá magii, ale čarodějkou se narodila a Předci pravděpodobně chtějí, aby to věděla, aby to věděli všichni.*

(Vyleze hned po Davině z foto-budky a rozhlédne se okolo sebe. Nebe se začalo barvit do růžovo-červené a všechno za pár hodin pohltí tma, takže bude atmosféra ještě mnohem lepší, lidi se budou více bavit, hudba bude ještě hlasitější. Světla budou zářit na míle daleko a všichni budou tančit, zpívat jakoby to byl jejich poslední den na této Zemi. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, dlouho nebyl tak daleko mimo město. Mimo všechen ten ruch, žádná auta, továrny, nic. Jen louka s tisícem lidí, několika pódii, desítkami stánků. Z přemýšlení ho vyvedl hlas Daviny, která si prohlížela fotky. Koukl na ně a musel uznat, že jim to opravdu sluší. Teda vypadají trochu bláznivě, ale vždyť jsou na festivalu, baví se tu a musí to tak vypadat i na těchto fotkách.) Jasně. (Odpoví jí v krátkosti a dopije těch pár kapek piva, které ještě měl v kelímku. Na pár vteřin opustí Davinu, aby mohl jít vyhodit plastový kelímek do koše. Vrátil se k ní zrovna ve chvíli, kdy odeslala fotku Sophie. Docela ho mrzí, že nemohla jet i ona. Ale věří, že jim to přeje a možná s nimi pojede příští rok. Užijí si společnou „rodinou dovolenou“. Je mu jasné, že by opravdu vypadali jako rodina. Ale opravdu zvláštní rodina. Nad touto představou se krátce zasměje, než se začne věnovat Davině.) To brzo. (Podotkne a začne se smát. Úsměv na tváři mu ale ztuhne ve chvíli, kdy Davina začne padat k zemi. Urychleně se k ní přemístil a chytil jí do náruče. Všechnu tu dobrou náladu vystřídala nervozita a strach o Davinu. V tu chvíli vůbec netušil, co se děje, co má očekávat.) Davino. Davino. (Tiše pronesl a začal jí jemně hladit po paži. Vůbec mu nedocházelo, že jde o jednu z jejích dalších vizí. Úplně na ně zapomněl, takže ho to opravdu zaskočilo. Jakmile Davina začne otvírat oči, tak se s ní urychleně přemístí dál od veškerého hluku. Někam na konec obrovské louky, kde bylo jen pár odpadlíků. Davinu stále drží ve své náruči a dívá se jí do očí, když mu říká, co viděla.) Jsi v pořádku? (Naprosto ignoruje, co mu teď řekla. Zajímá ho nejdřív její stav. Po chvilce co se uklidní, tak začne přemýšlet nad tím, co vlastně řekla a viděla.) Nepřátelé? (Zeptá se jí krátce.) Popiš mi, co jsi viděla. (Klidným hlasem navrhne a vřele se na ní podívá. Chce, aby věděla, že už je to v pořádku. Už je zpátky tady, na zemi a nic jí tu nehrozí. Ne teď. Vůbec netuší, o koho by mohlo, kdo by mohl přicházet, ale nelíbí se mu to. Hlavně ne ten pohled v jejích očích. Věří, že by jí Předci tuhle vizi neukázali jen tak. Musí jít o něco vážného. A jemu se to ani trochu nelíbí. Nechápe, proč jednou nemůžou být jako normální lidi. Pokaždé když už si myslí, že jsou věci v pořádku, že můžou mít chvíli klid, tak se něco stane.)

*V ruce svírá pás s fotkami, které vyfotili a prohlíží si je se zájmem a úsměvem na rtech. Je to úplně poprvé, co něco takového prožívá a je to lepší, než když si vezme mobil a vyfotíte si selfie. Tohle je více...jak by to jenom měla nazvat? Tradičnější? I když je z nové doby, i když je přesně ten typ teenagera, který si všechno zjednoduše technikou, tak stále není nad to otevřít si album a prohlížet si fotografie v deskách, než za počítačem a nebo na velkoplošné televizi. Má to na víc větší efekt, dokážete se více vžít do vzpomínky, protože to je už jediné, co z toho okamžiku zbylo a vy víte, že se už nikdy nebudete cítit stejně, že nikdy už nepřijde pocit, který bude stejný – jedině horší či lepší. A tato fotka si zasloužila dát do rodinného alba, to by však s Marcelem museli ještě nějaké mít. Pravděpodobně si každý z nich odstřihne dvě fotky. Už teď ví, že si ji položí na stůl a pravděpodobně v blízké době na to pořídí rámeček. Až jakmile pozvedne hlavu a nadechne se čerstvého vzduchu, tak si uvědomí, že se začíná pomalu stmívat. Přicházející tma se začíná dotýkat jejich ramen, vzduch je o něco více snesitelnější, teplota mohla poklesnout maximálně o jeden či dva stupně. Mlčky se porozhlédne okolo sebe, vnímá každý zvuk, co doráží na ušní bubínky, každý pohyb člověka, který se okolo ní mihne. Světla se vyjímají ve tmě, probouzí město, které rozhodně tento víkend nebude spát. Necítí se jako na party v klubu, tohle je jiné. Nad sebou má čiré nebere pomalu zatahující se tmou, všechno je tak barevné, že i nejkrásnější duha by se zde ztratila. Je to jedna velká nekončící euforie, i když zrovna stojíte na místě, i když děláte poměrně „nic“, tak adrenalin v žilách vám nepřestává kolovat. Shlédne opět k fotkám a musí se znovu usmát, přičemž si vzpomene na svou starší sestru, která tady mohla být s nimi. Neptala se na to, proč není a ani nebude, ale nebyl by to pěkný výlet? Oni tři...dva nejdůležitější lidé společně s ní na místě snů. Rozhodne se jí alespoň poslat fotku s malým textem, aby o nich věděla, aby si byla jistá, že ji postrádají. Slova Marcela už více nevnímá a jakmile odešle zprávu, tak si mobil zastrčí do kabelky a podívá se na svého společníka. Niky nebyla taková, že by ji zajímaly večírky až do rána plné alkoholu a rána s kocovinou, kdy si říkáte, že se to příště nestane, přičemž další víkend jedete nanovo, úplně tou samou cestou, pijete, dokud se svět nezačne točit, dokud se všechno neztratí, myslíte si, že tím otupíte bolest, ale ta se vrátí...vždycky se vrátí. Má tendenci do něj opět drcnout loktem, když se zasměje její malé poznámce. Už – už se rozejde směrem k davu, aby se připojila k nočnímu životu, když v tu chvíli všechno utichne.
Pár vteřin se slepě dívá před sebe, než přitiskne víčka silně k sobě. Pravou rukou „sáhne“ do prostoru, jako kdyby se potřebovala něčeho nebo někoho zachytit, ale jediné, co se jí naskytne je prázdné mávnutí. Není nic, co by jí mohlo udržet na nohou, ne, že by to právě teď vnímala. Všechno se ztratilo, nic nezbylo po hluku lidí, po světel bez konce...byla doma. Čí pohled to byl? Její? Ženy, která se objevila v ulici jejího města, jako kdyby jí patřilo a zároveň, jako kdyby nikdy nebyla součástí? A kdo byli ti po jejím boku? Kdo byli ti, jejichž pohledy byly vyprahlé a bez špetky citu? Chlad, který se objevil na povrchu kůže se začíná vsakovat hluboko dovnitř...do masa a do kostí, kde se usazuje, jako kdyby nikdy neměl ten pocit zmizet. Všechno, co cítila bylo smrt, smrt lidí, které milovala, smrt nevinných, její smrt. Znamenalo to, že všichni v New Orleans jsou předurčeni k tomu, aby zemřeli? Aby padli rukou těch, kteří přicházejí? Chce, touží vidět víc, ale tohle je všechno, co dostane. V další chvíli se hroutí do náruče člověka, který ji zachytil právě včas, aby neupadla. Na čele se jí objeví kapička potu, přičemž jí srdce tluče jako kdyby každou chvíli se chystalo vyskočit z hrudi, protože její tělo nestíhá vstřebávat jeho funkčnost. Má obavy, že se každou chvíli předkloní a bude zvracet, že zkrátka musí ze sebe dostat ven ten pocit, který ji vlévá do těla nechuť. Nebyla to obyčejná vize, nebyla to vize jako ta poslední. Cítila Klausovu smrt, mohla cítit pocity, ale to byl jenom on, stejně tak jako když měla jiné vize, nikdy to nezahrnovalo všechny, alespoň si myslí, že tomu tak je. Možná zradila, možná nebyla čarodějkou, jakou si coven představoval, ale Předci ji stále brali, stále ji měli ve svých řadách a chtějí, aby to věděla, i když je za bránami města, které bylo v nebezpečí. Nadechne se zhluboka a sotva vnímá jeho dotyk, všechno, co je pro ni teď důležité je přetrvávající pocit. Natočí hlavu jeho směrem, aby se mu mohla podívat do očí. Nepřemýšlí nad svými slovy, nepřemýšlí nad tím, co říká...všechno to jde automaticky, jako kdyby její mozek pracoval, zatímco její mysl je otupělá. Nestačila ani vnímat, že se přesunuli na jiné místo. Teď na tom stejně nezáleželo. Jemně pokýve hlavou na souhlas, že je v pořádku. Nebylo to poprvé, možná ani naposled...dalo by se říct, že vize byly jejím darem. Objevovaly se výjimečně, horší však bylo to, že se vždy jistým způsobem naplnily. Odtáhne se od něj a projede si rukou ve vlasech. Znovu se zhluboka nadechne a vydechne, než se mu intenzivně zadívá do očí.* Ano, ale...*Zavrtí nad tím hlavou.*...ne jako Původní. Tohle je jiné, jako kdyby...*Ani sama netuší, jak to má vysvětlit, protože nejde popsat to, co zažila, nenašla by ta vhodná slova.*...jako kdyby nezáleželo o kterou komunitu půjde, protože všichni mají zemřít. *Ne právě přívětivě se na něj podívá, jen co ji požádá o popis toho, co viděla. Nejde o to sdělit mu vizi, ale říct, co přesně viděla. Popojde pár kroků dopředu a opře se zády o kmen stromu.* New Orleans..možná kousek od francouzské čtvrti, nejsem si jistá. Byla tma, prázdno a chladno a potom se objevilo devět postav. Jedna z nich byla žena, nevím kdo to je, nikdy jsem ji neviděla, nevím, kde ji zařadit, ale nemohla být člověk. Ti lidé okolo ní vypadali jako její...armáda? *Povytáhne pravé obočí, aby dala najevo, že sama neví, jak to přesně má popsat.* Jediné, co ti mohu říct je, že měla dlouhé, kudrnaté vlasy. *Popojde blíže k němu a nespouští zrak z jeho tváře.* Myslím, že bychom se měli připravit na válku, protože se nemohu zbavit pocitu, že už přišli, že si přišli pro nás všechny. *Řekne tvrdě a pozvedne bradu. Rozmete každého nepřítele na kousíčky, jejich těla zničí v prach a nechá vítr, aby ho rozfoukal. Už se nenechá porazit, nenechá si zabodnout nůž do zad, nenechá nikoho, aby ji srazil na kolena. Teď to bude Davina Claire, kdo přinutí nepřátelé, aby se ji báli.*

(Mezitím, co se oni fotili, tak venku to začalo ještě více ožívat. Slunce zapadlo za nedaleké hory a nebe pohltila tma. Okolo však zářilo tisíce barev, lidi, kteří na sobě měli různé svítící náramky, několik pouličních lamp, reflektory, jež vyzařovaly nespočet barev. Všechno tu bylo tak barevné, šťastné, pozitivní i přes to, že dávno byla tma. Taky se i mírně ochladilo, ale pořád šlo být venku jen v tílku. Jakmile vyšel ven, tak následoval Davinu, která si s nadšením prohlížela fotky, které pořídili. Vypadali šťastně jako dokonalí, šťastní přátelé, které nic netrápí. Ale nebylo tomu tak. Oba dva měli své problémy, každý se s nimi vypořádával jinak. Každý prožíval něco jiného a přesto měli něco společné. Oba měli zlomené srdce. U ní to ale bylo horší, byla to první láska, opravdová první láska. Viděla umírat člověka, kterého milovala a stále miluje. Nedokázali ho zachránit a ani nemohli vzít jeho tělo, aby mu uspořádali alespoň slušný pohřeb. Nemohli, protože by pak mohli skončit stejně jako Kai. Mrtví. Dnes tu však byli, aby se pobavili, zapomněli na to, co je trápí. A zatím se jim to dařilo. Užili si hudbu, kterou jim tento festival poskytoval. Něco málo se napili, koupili si suvenýr, vyfotili se, aby měli i hmotnou památku a teď měli pokračovat v zábavě. Měli jít na další kapelu, zatancovat si do rytmu hudbu, zaskákat si s davem, zpívat jakoby nikdo nestál okolo. Prožít něco jiného, nového. Prožít to, co normální lidé, ale něco se pokazilo. Davina pomalu začala padat k zemi, jakoby toho vypila už trochu moc. Nenapadlo ho, že jde o jednu z jejích vizí, protože netušil, že takové může být i mimo NO a taky na ně zapomněl. Minule mu její vize zachránila život, varovali jí o smrti Klause a ona tak mohla rozpojit jeho upíří linii. Je to něco, za co je nejen jí, ale i předkům vděční. Je mu jasné, že Předci jí to neukázali, aby snad mohla zachránit jednoho upíra, ale měli k tomu jiný důvod. Jistě i tentokrát mají pádný důvod, proč jí ukázali tuhle vizi.
Jakmile viděl Davinu padat k zemi, tak jí chytil několik vteřin před tím, než se složila na zem. Nervózně a se strachem v očích jí pozoruje a čeká na chvíli kdy se probudí. Naprosto ignoruje lidi, kteří okolo nich jen tak prochází a smějí se na Davinu v domnění, že toho vypila až moc a nezvládla to. Jemně jí hladí po rameni a ve chvíli, kdy zpozoruje pohyb a pak se na něj konečně Davina podívá, přemístí se dál od davu. Zeptá se jí, zda je v pořádku a čeká na odpověď, kterou dostane ve formě přikývnutí. Pozoruje jí, jak vstává, kdyby náhodou znovu padala k zemi. Postaví se a začne se jí ptát na její vizi. Bedlivě jí naslouchá a dívá se do jejích očí, když mu to vysvětluje. Vůbec ho nepotěší, když řekne, že nejde jen o jeden druh, ale o všechny. O celé město, ať jde o upíry, vlkodlaky, lidi a nebo čarodějky. Nikdo podle jejích slov nebude v bezpečí. Očima jí sleduje, když od něj udělá pár kroků ke stromu. Poprosí jí, aby mu vysvětlila, co přesně viděla. Všimne si ne zrovna milého pohledu, chápe, že asi není jednoduché mluvit o tom, co viděla. Nemohlo to být nic pěkného, když mluví o smrti, o smrti všech ve městě. Poslouchá jí, když mu o něco víc nasvětluje její vizi a snaží se do toho vžít, jakoby snad mohl přijít na to, o koho jde. Žena, nebezpečná žena s vlastní „armádou“, která se chystá zaútočit na New Orleans. Nechápal, jak by mohlo devět lidí představovat smrtelné nebezpečí pro celé město, kde žije ta nejsilnější rodina, Původní. Po celou dobu jen mlčí a dívá se do jejích očí, jakoby v nich chtěl vidět tu ženu, o které mluví. Ještě mu přiblíží jejích vzhled, čímž mu ale nějak nepomohla. Nic se mu nevybavilo, ale možná časem si vzpomene..třeba ještě nebude pozdě. Po dlouhé době sklopí pohled k zemi zrovna ve chvíli, kdy k němu dojde Davina. Pár vteřin skenuje zem, než se na ní zase podívá. Vidí na ní tu odhodlanost, bojovnost. Malinko mu teď připomínala její matku, byla to silná žena, i když měla poněkud bláznivé zásady. Věděl, že Davina je silná osobnost, ale teď byla ještě silnější, ochotná bojovat za lidi v tomhle město, bojovat za sebe.) Už jsem vyhrál několik válek. Tahle nebude výjimkou. (Rázně jí odpoví a položí ruku na její rameno a jemně jí stiskne. Vezme jí okolo ramen a pak s ní zamíří do hotelu. Dnes toho zažili až až a není bezpečné, aby tu někde pařila. Musí být po této vizi velmi unavená, takže jí spánek prospěje. Když dojdou za brány festivalu, tak jí vezme do náruče a přemístí si pár metrů před hotel. Doprovodí jí k ní do pokoje, kde ještě chvíli zůstane, než jí nechá odpočívat. Sám jde do svého pokoje a zalehne do postele. Avšak věděl, že odpočinek ho v blízké době opravdu nečeká. Mají toho teď hodně a musí být připravení bojovat s kýmkoliv, kdo je na cestě.)

*Celý ten čas to bylo jako záchvat paniky. Nemohla se nadechnout, nemohla přemýšlet pozitivně, cítila se jako kdyby byla sama ve stísněném prostoru, nemohla křičet a nikdo jí nemohl pomoct. Všechny ty měsíce nebyly nic víc, než jenom velké utrpení, než jenom zmar. A o to je to horší pro někoho, kdo má před sebou věčnost. Dýchala, krmila se, usínala večer a ráno se probouzela, ale jenom přežívala, protože neměla u sebe to jediné na čem záleží, někoho, koho si nemohla dovolit ztratit. Chtěla jediné – zničit příčinu jejího trápení, ale nebylo jí to dovoleno. Věděla, co se chystá, co bude následovat ale nevěřila jejich slovům, nedokázala to. Tolikrát chtěla převzít situaci do svých rukou, několikrát už stála na jejím prahu s neukojitelnou touhou ukončit život ženy, která ji vzala její malou holčičku, ale vždy tam byla ta stěna, která ji překážela, kterou nebyla schopná překročit. Nikdy nepoznala rodinou lásku, nikdy nechápala pouto sourozenců až dokud nepoznala Elijaha s Klausem, až dokud nezažila jejich rodinu, jak bojují bok po boku. I přes všechno, co se mezi nimi stalo, tak vždy za sebe bojovali, nenechali by jeden druhého zemřít a to bylo něco, co poznala ze soužití s nimi. Kdyby jen o krok šlápla vedle, kdyby nastaly škody, které by nešly napravit nikdy by jí to ani jeden z nich neodpustil, stejně tak jako ona jim. I přesto, že nenesla jejich příjmení, i přesto, že krví s nimi neměla nic společného, jenom Hope, tak si připadala jako člen rodiny. Možná ji zničili, srazili na kolena a vzali všechno, co mohli...nedokázala by se k nim otočit zády. Ušla příliš dalekou cestu od vlkodlačice, která se s nimi střetla poprvé. Nenávidí ten pocit bezcennosti se kterým teď musí sedět doma a čekat.
Vytlačí poslední kapky krve z pytlíku do sklenice a odhodí ho na stůl, přičemž se o nějaký úklid nestará. Uchopí chudými prsty sklenici a obrátí do sebe veškerý obsah. V krku se rozlije pocit spokojenosti, touze po tom dostat víc a do těla přichází síla, která je ovšem spíše fyzického rázu. S ťuknutím odloží pohár před sebe, přičemž ho stále nepouští. Napne krk a natočí hlavou zlehka do strany, když se zaposlouchá do kroků. Zhluboka se nadechne, aby tak  poznala, kdo přichází, i když je pravda, že jeho přítomnost je schopná rozeznat na velkou vzdálenost a to hlavně díky svým vlkodlačím smyslům. Zná každého člena domu už tak dobře, že jí nedělá sebemenší problém poznat, kdo se blíží do její přítomnosti. Věděla, že se s nimi brzy setká. Ještě před chvílí se mihla s Aliseou, když opouštěna její bezpečný domov, avšak s ní nemluvila, nechtěla. Odsune sklenici do strany přičemž se rozejde z pracovny do svého pokoje. Nemusela to udělat, teoreticky bylo jedno, kde ji sdělí úspěch či neúspěch jejich plánu, ale měla tu potřebu jít do svého pokoje a neřešit nic na místě, kde je může kdokoliv vyrušit. Během okamžiku stojí u okna a ramenem se zapírá o stěnu. Pozoruje lidi, kteří přechází z jedné strany ulice na druhou do doby, než se otevřou dveře a ona tak obrátí veškerou pozornost právě k němu. Pozvedne trochu povrchně hlavu nahoru a jemným výdechem popojde o krok dopředu. Nereaguje na oslovení, ani se nezabývá zbytečnými pozdravy. Chce vědět jenom jedno, chce to hned a podle toho bude jednat dál. Sám si je vědom, že už má všeho dost a nemůže nadále stát a nic nedělat. Ničí jí to zevnitř, stejně tak ji ničí fakt, že stále s Jacksonem nemá vyřešené jisté záležitosti a taky s celou smečkou. Pravděpodobně jim ona nechybí, ale to neznamená, že oni nechybí ji. Pootevře ústa v úžasu při jeho slovech a zároveň šokem, který ji projede celým tělem jako elektrický proud. Připadá ji to, že sní, že tohle není ta skutečnost ve které žije. Uvnitř je šťastná, ale na povrchu není nic z toho. Je to jako kdyby zamrzla v jednom bodě a nebyla schopná se pohnout kupředu či přijat to, co se právě teď děje. Nemyslí na to, že Esther je pryč, nezajímá ji, co se přesně stalo...jediné, co je důležité je to, že si jedou pro jejich holčičku, že bude mít konečně svou dceru, kterou už nepustí. V očích ji hrají plameny štěstí a nedočkavosti až sevře v náruči to jediné na čem záleží a na čem vždy záleželo. Nepotřebují slova, jenom činy a proto se rozejde směrem k němu. Obejde ho a rychlým krokem zamíří k autu. Automaticky nasedne na místo spolujezdce a společně opustí Abattoir.
Cesta je dlouhá pro obyčejné lidi, ale ne pro stvoření, které jsou jedny z nejsilnějších na zemi a pro které je čas ničím, než jenom tikáním hodinových ručiček. Nemá potřebu cokoliv říkat, ne právě teď. Téměř po celou dobu se dívá z okna a odpočítává sekundy do toho, než ji uvidí. Naposledy si ji pamatuje jako čerstvě narozenou, pamatuje si ten moment, kdy ji předávala do náruče jiné ženy a to byl pro ni jako pro matku jeden z nejhorších okamžiků. Dnes ji ji však vezme k sobě nazpět s úmyslem ji nedat nikomu jinému, než jen opravdové rodině. Sjíždějí z mírného kopce k domu, kde se jejich dcera nachází a teprve až teď se z boku podívá Klausovi do tváře. Dnes to bude poprvé, co bude moct ji mít i on v náručí, dnes se s ní poprvé setká. Ještě ani kola aut se pořádně nezastavila a ona už otevře dveře, přičemž vysedne v rychlosti z auta. Bezmyšlenkovitě se rozběhne ke dveřím domu u kterých se už nechce nikdy více objevit. Zaklepe na ně hlasitě a naslouchá krokům a dětskému hlasu, který se rozléhá po domě, hlasu její dcery. Jakmile jí žena s dítětem v náruči otevře, tak prožije druhý šok. Přiloží si ruku ke rtům a oči se jí zalesknou od slz. Je tak jiná a zároveň v ní vidí holčičku, kterou vidět má. Tolik vyrostla, tolik toho promeškala. Sjede prsty až ke své hrudi, kde si přidržuje ruku, jako kdyby se potřebovala chytit za srdce, jako kdyby ho potřebovala zastavit.* My baby girl...*Vydechne až téměř zoufale a ovlivní okamžitě ženu, aby na všechno zapomněla, přičemž si velmi jemně a hlavně opatrně převezme Hope do náruče a přitiskne si ji k sobě. Začne s ní zlehka pohupovat a rty se dotkne její hlavičky, vtiskne jí malý polibek a bolestně zkřiví obličej.* Všechno jsem...*Nadechne se zhluboka. Chce se jí usmívat, protože ji konečně má u sebe a odveze se jí domů a zároveň plakat, že toho tolik ztratila, tolik promrhaného času jenom kvůli jedné bestii.*...všechno jsem to promeškala. *Zavře oči a zlehka si její tělíčko přitiskne více k sobě. Na rtech se jí konečně objeví upřímný a šťastný úsměv z jejich shledání. Otočí se směrem ke Klausovi a pomalu se za ním vydá. Ani teď na sobě neskrývá radost, spokojenost a euforii, kterou je naplněná. Zastaví se u něj s úsměvem a ochotně mu začne podávat jejich dceru do náruče. Roztáhne rty do širokého úsměvu, když si ji převezme a Hope se dívá z jednoho na druhého. Přála by si vědět, co se odehrává v její hlavě, zda je zmatená a nebo cítí, kdo jsou její skuteční rodiči. Nějakou dobu pozoruje jenom ji, než se podívá jemu do očí.* Půjdu ještě pro její věci, které jsem tady přivezla společně s ní. *Ohlédne se za sebe směrem k domu.* A dám věci do pořádku. *Natočí se opět k němu. Když tady přišla musela vymyslet příběh, musí to teď i napravit, když si berou Hope nazpět, přeci jenom se jí starali o dítě a na to ona nezapomíná. Chytne její malou ručičku a přejede palcem po těch malých prstech. Usměje se na ni jak nejvíce může.* Víš něco o Rebekah? *Až teď, když má nazpět to nejdůležitější si tak nějak uvědomuje věci okolo. Chtěla by se s jejich dcerou vrátit do domu, kde na ni budou čekat všichni členové rodiny, to je to, co by si nejvíce přála. Poté je nechá o samotě a vezme si věci pro malou. Vyřeší všechno s náhradní rodinou, které nikdy nebude schopná vrátit to, co pro ni udělali, co udělali pro Hope.*

*Bolo na čase zobrať si späť, čo mu bolo vytrhnuté z rúk a nikdy navrátené. Nemal možnosť cítiť jej hladkú kožu na bruškách prstov, hľadieť na ňu dlhšie, než prebehlo niekoľko zvratných sekúnd v tej nočnej more, z ktorej ešte teraz počuje zvyšky kriku a plaču, ktorý mu navždy zostal vpísaný v ušiach a nechcel zmiznúť. Len bezmocnosť, slabosť, ktorú viac nechce zažiť, ktorá sa mu tak priečila a kvôli ktorej ju stratil, kvôli ktorej zomrel. Vždy si myslel, že je neporaziteľný, než padol priamo na kolená a čakal, než mu niekto podá ruku a vytiahne ho späť. Nakoniec to jeho súrodenci urobili, lenže zlosť, výčitky a vina boli silnejšie, než hociktorá iná emócia, preto si postaval steny, ktoré nešli zbúrať a ktoré nechal Camille prejsť, akoby stačilo len otvoriť bránu v strede kamennej hradby. Možno to však nebolo len tým... Možno nechcel, aby sa jeho dcéra raz vrátila do rozbitej rodiny, ktorú od seba odohnal, ktorú zničil a vzápätí ešte viac pošliapal, ako dovtedy. Chcel pre ňu viac, obaja pre ňu chceli to najlepšie, pretože im to nebolo dané, pretože poznali, čo je samota, opustenie, zažili trpkosť detstva, ktoré na každom niečo zanechá. Niektorí sa z toho dostanú lepšie, iní horšie... Mnohí nikdy. Chceli jej dať všetko a zároveň jej napokon dali len meno. Hayley ju pustila z rúk s vedomím, že je to tak lepšie, že je najlepším rozhodnutím opustiť vlastnú dcéru pre jej bezpečie, rovnako ako rodičia opustili ju. A celú tú dobu to preklínala, týralo ju to zvnútra a žiaden z nich sa nečudoval nad ničím, čo urobila, nad zlosťou, ktorú cítila a ktorú on cítil tiež. Jeho matka, žena, ktorá ich porodila, vychovala... Siahla na to najcennejšie, zašla priďaleko a spôsobila každú sekundu, ktorú museli prežívať v strate. A kvôli tomu ju nenávidel, nenávidel viac, než kohokoľvek iného, nikdy nedokázal odpustiť, či  dať milosť. Už len ten výber bol pre ňu milosrdný, prijateľný.
V okolí počuť len jeho kroky ozývajúce sa od schodiska, neváhajúce, nezastavujúce skôr, ako pred dvermi izby, z ktorej ju počul, v ktorej stála a čakala na to, čo jej povie. Vedel, ako na tom je. Vedel, že toho bolo už príliš, aby to zniesli a aj napriek tomu bolo ťažké to prijať, uvedomiť si, že ich delili nanajvýš hodiny od chvíle, kedy ju znovu uvidia, kedy ju privedú do jej skutočného domova. Jedným pohybom pootvorí dvere, stojac na prahu miestnosti a chodby, akoby už vtedy naznačoval, že sa tu nezdrží. Jeho oči si automaticky vyhľadajú jej tvár, pevnú, avšak vnútri zlomenú od nekonečného čakania, ktoré sa zdalo, že nemá konca, že nikdy nepominie. Najskôr len potichu vysloví jej meno, črty jeho tváre skamenejú, oči stvrdnú, pery sa spoja dokopy, akoby sa už nikdy nemali rozdeliť, akoby sa jej chystal povedať, že ich matka stále žije a peklo, v ktorom žila bude pokračovať. Že ich plán nevyšiel a všetko bolo márne, stratená v priestore a v čase, ktorý ešte ubehne a ktorý obaja premrhajú bez ich dieťaťa. Lenže to sa nestane, nedovolil by to, nenechal by ju. Kútik jeho úst sa slabo podvihne dohora, ako k nej povie tých niekoľko slov, ktoré pre nich oboch znamenali v ten moment viac, ako si uvedomovali. Mohol by tvrdiť, že vie, ako sa cíti, že vníma jej prekvapenie, šok, ktorý prechádzal jej telom a nekončiace šťastie, výdych, ktorý mu unikol, ako náhle jeho brat zlomil väzy tým najťažším okovám, ktoré musel ťahať za sebou. A ktoré dlhšie neboli dôležité, o ktoré sa ani jeden z nich nestaral.
Dal Hayley slová, ktoré tak veľmi chcela počuť, splnil sľub, ktorému už neverila, pretože až príliš dlho prežila v očakávaní na niečo, čo neprichádzalo. Lenže dnes bol koniec, dnes sa preňho zmení všetko a on cítil obavy, ktoré si len zriedka pripúšťal, strach z momentu, kedy ju bude mať v náručí a nebude vedieť, čo má robiť, nebude ju vedieť pustiť dnu, i keď to urobil ešte pred jej narodením. Obom sa im v očiach odráža šťastie a netrpezlivosť, obaja chcú to isté... Nestrácať čas a zmiznúť z tohto mesta, kde chýbalo to najpodstatnejšie. Počká, než Hayley vyjde z izby a hneď vzápätí sa rozíde bez zdržovania za ňou. Nič teraz nebolo dôležitejšie, nič nechcel viac a doteraz sa nedokázal zmieriť s tým, ako strašne to naňho vplýva. Za krátky moment už sedia v aute, smerujúc po noci von z New Orleans. Bolo zvláštne uvedomovať si to, ísť preč s vedomím, že keď sa vrátia späť...Už nebudú len dvaja, nebudú sami.
Cesta bola tichá, obaja mlčali preberajúc vlastné myšlienky, najskôr len jednu... Bol to prvýkrát od doby, než mal pred očami Hayley ležiacu na oltári s novorodencom v rukách...Než mal pred očami, ako jej ju vytrhli priamo z rúk a podrezali jej hrdlo. Jeho krik nič neznamenal, jeho vrčanie bolo zcestné... Plač jeho dcéry neutíchajúci. Poznamenalo ich to... Oboch. Nemohli tvrdiť, že nie...že sa niekedy môžu vrátiť k tomu, čo bolo predtým. A možno to tak malo byť, možno bolo správne ustúpiť znovu dozadu. Cítil strach, premáhal ho, pantal k sebe, ako jeho ruky kŕčovito zvierali kormán a oči hľadeli pred seba na cestu, ktorú ani nevnímal. Nechcel nič viac, než zastaviť pred domom, kde ju Hayley nechala, zároveň preňho bol čas, ktorý ešte mal, než tak urobí, niečím želaným, potrebným. Akoby si len pomaly uvedomoval, čo to znamená, koľko stien v jeho vnútri to zbúra bez možnosti, žeby ich znovu vystaval späť. Nezaslúžil si to... Nezaslúžil si ju, no aj napriek tomu ju dostal, bolo mu dopriate poznať šťastie, zmenu, ktorú jeho démoni, temnota tak urputne potrebovala. A on ju vpustí dnu... Nie pretože musí, ale pretože chce.
Auto v rýchlosti zíde menší kopec, po ktorom sa im priamo pred očami objaví dom... Dočasné miesto pre ich dcéru, kde bola nechaná, kde musela počkať, než sa bude môcť vrátiť domov. A ten deň práve nastal. Nemuseli sa nikoho pýtať, nikoho žiadať. Bola len ich. Nepatrne na tvári cíti Hayleyn pohľad, cíti jej oči, ktoré hľadia zboku na jeho tvár, akoby žiadna cesta nikdy neubehla a obaja až teraz konečne naozaj vnímali okolie. Na niekoľko sekúnd obráti hlavou do strany a zrak jej letmo opätuje, vediac, že sú na mieste,  vediac, kto ich čaká vo vnútri tých stien, ktoré by pokojne prerazil, ak by to bolo nutné. Napokon konečne zastaví auto pár metrov od verandy na kraji cesty. Neprekvapovalo ho to. Jej reakcia bola presne taká, ako ju čakal, ako ju videl toľkokrát, kedy si predstavoval, že je koniec a jeho mesto, bude pre Hope bezpečnejším. Nedokázal sa však pousmiať, nedokázal nič z toho, pretože vzduch sa zastavil niekde v jeho krku, jeho telo stuhlo a ticho vyčkávalo na moment, kedy ju uvidí... Kedy zbadá, že vyrástla, že premrhali toľko času, ktorý už nepôjde vrátiť späť. Vystúpi z auta niekoľko sekúnd po nej, zabuchnúc nahlas dvere a pristúpiac niekoľko krokov za Hayley, avšak stále zostávajúc v úzadí. Ruky mu viseli pri tele, ústa boli spojené dokopy, uši načúvali každému zvuku a oči sa chystali na ten jediný moment, kedy žena s dieťaťom na rukách otvorila dvere a on ju mohol vidieť. Hľadieť zatiaľ zo závesu priamo na jej drobnú tvár, nevnímajúc nič iné, než jeho krv. Skamenel, niekto ho priklincoval k zemi a nechal ho tam naveky stáť. Všetky pocity sa zmiešali do jedného, vnútro pulzovalo vecami, ktoré nezažil ani za tisíc rokov. Cítil radosť, cítil všetko to šťastie a istotu a zároveň obavy a ten nepopísatelný strach, ktorý ho na rozdiel od Hayley stále držal vzadu. Len sleduje, ako si ju berie do rúk, ako ju drží pri tele, vníma jej tep, jej blízkosť, dotyk jej malého tela, ktoré si po celý ten čas želala držať.
Mala pravdu. Zmeškali to, zmeškali tisíc dôležitých momentov, ale nie všetky...Ďalšie tisícky boli pred nimi a práve teraz si už mohli byť istejší, než kedykoľvek, že pri nich budú. Ona si mohla byť istá. Až keď sa k nemu aj s ňou otočí, jeho pery sa letmo rozdelia, akoby sa každú chvíľu mali začať chvieť, oči rozšíria pred prvou interakciou, ktorá bola konečne skutočná. Jeho tvár nekresala úsmev, nesršala spokojnosťou, bola viac upätá, zarazená v bode, ktorý nemohol prekonať. Hľadel na to malé dieťa s prekvapením, s tým istým strachom, nad ktorým v aute premýšľal... že to nebude vedieť, že si nebude istý tým, čo robí, čo chce urobiť. Len na sekundu váha, len na sekundu zostáva zmeravený a bez pohybu, než napokon podvihne paže a venuje krátky pohľad Hayley, ako jej podáva ich dcéru. Ale keď sa jeho prsty konečne dotknú niečoho tak krehkého, niečoho, čo prisahal, že bude chrániť, nech by sa dialo už čokoľvek, je to ako zázrak. Akoby ho niekto bodol do chrbta a neskôr povedal, že sa mu to len zdalo. Svojvoľne a ešte väčšmi roztvorí pery, opatrne ju dvíhajúc, v úžase a potichu na ňu hľadiac prvýkrát odo dňa, kedy zomrel a myslel si, že už nikdy nebude mať možnosť. Pomaly si jej malú hlavu priloží ku perám a sťažka privrie oči, slabo na ňu tlačiac. Potreboval ju... I keď si myslel, že dnes zbúra steny, bol to nonsens, pretože ich už dávno zbúral. Vpustil ju dnu, ako nikoho iného a nedokáže si predstaviť, žeby niekedy odišla, žeby ju niekedy nechal, či znovu pustil. Trvalo to len niekoľko sekúnd, no jemu to prišlo, ako hodiny, než sa zľahka perami odtiahol, stále ju pridŕžajúc v náručí a prikladajúc jemne k hrudi, ktorá sa konečne začala normálne zdvíhať. Tekala pohľadom z neho na Hayley, z matky na otca, ktorých doteraz nemohla naozaj spoznať.
Až keď prehovorí, nepatrne sa natočí hlavou k jej tvári. Mal jej chuť povedať, že nič z toho domu nepotrebuje, že ich jednoducho ovplyvní a konečne spolu s ňou odídu, konečne uvidí miesto, v ktorom mala už od začiatku vyrastať. Lenže vedel, že má pravdu a rozhodne nebol v situácií, kedy by sa jej čo i len snažil odporovať. Namiesto toho sa slabo pousmeje, až teraz si všimnúc svojho starého náhrdelníku s príveskom vlka, ktorý visel jeho dcére z krku. Pery sa mu snáď prvýkrát od chvíle, kedy vystúpil z auta roztiahnu do poloúsmevu, neskrývaného a skutočného.* Myslel som si, že som ho stratil...*Vydýchne potichu, dotýkajúc sa prstami šnúrky, ktorú mierne podvihne, než ju opäť spustí.* Padne jej však omnoho viac. *Uškrnie sa krivo a pozrie sa z Hayley na Hope. Jeho oči stále planú šťastím, iskrami, ktoré nemali nikdy zhasnúť. Slabo ňou pohupuje v náručí, užívajúc si konečne jej bezmedznú prítomnosť, niečo, na čo čakal od chvíle, kedy sa narodila. Jeho úsmev však krátko poklesne pri Hayleynej otázke, ktorá mu pripomenie, že nie všetci jeho súrodenci môžu prežívať podobné šťastie, že nie všetci cítia  voľnosť po matkinej „smrti.“ Jeho sestra bola stále nezvestná, stále nevedeli, kde je a ani kde ju majú hľadať. Za dôležité mohol brať len Aliseyné slová, ktoré boli všetko, čo mali. Nič viac a nič menej. Nepatrne mykne hlavou, dávajúc jej najavo, že žiadne nové správy o jej pobyte nemá, to však neznamenalo, že to niekedy hodlá vzdať. Nájde svoju sestru, vždy ju nájde.* Alisea skúsi každé kúzlo, aby ju našla... *Prenesie potichu, stále hľadiac na svoju dcéru.* A nájde. Nemohli by sme predsa ukrátiť Rebekah o opätovné stretnutie s jej neterou. *Usmeje sa zľahka, takmer nebadateľne, než sa Hayley rozíde dnu do domu pre veci, napravujúc mysle ľudí, ktorí sa im dovtedy starali o dieťa, ktorí ich mali nahradiť, pretože žiadna iná možnosť nebola. Teraz si však dcéru berú späť.
Zľahka ju položí do detskej sedačky, ktorú len niekoľko sekúnd predtým vybral z auta ľudí, ktorí sa o ňu dovtedy starali. Pomaly zapne všetky krátke pásy, akoby to nerobil prvýkrát, akoby jej bezpečie boli to najdôležitejšie. Ani potom sa však nevyrovná, namiesto toho zostáva stále naklonení do auta k nej, prstami jemne chytajúc jej drobnejšie. Široký úsmev bol nemiznúci, nekončiaci, radosť vpísaná v jeho vnútri sa rozplývala všetkým, čoho sa dotkol.* Vrátime sa späť domov...*Prenesie k nej potichu.* Pre tento krát už navždy. *Odmlčí sa na moment, akoby nad niečím premýšľal, než všetka roztržitosť vyprchá.* Tvoja rodina sa už nemôže dočkať, kedy sa s tebou znovu stretnú. *Jeho slová sú tiché, skoro nečujné... Určené len a len jej, tak isto ako jemu samotnému. Keď zachytí Hayleyne kroky, zľahka sa odtiahne z auta a jemne zavrie zadné dvere auta. Vzhliadne jej do tváre a na niekoľko sekúnd sa pousmeje, akoby jej pohľadom hovoril, že ju opäť majú, že je konečne späť a všetci traja idú domov... A nikto z nich ju už nikdy nebude musieť pustiť. Hayley napokon nechá tašku s vecami z domu v kufri auta a obaja nastúpia dnu, obhliadajúc sa ku dcére, nemôcť si nijako pomôcť. Bol to rok, odkedy ju videli naposledy, a teraz ju mohli vidieť stále, každý deň s ňou stráviť čas sa vynahradiť jej aj sebe, čo zameškali. Bol to nový začiatok, musel byť. S vrelým poloúsmevom sa obráti späť ku ceste a bez ďalšieho otáľania naštartuje motor, obrátiac auto ku smeru, z ktorého prišli. Od miesta, do ktorého sa vždy vrátia... Do domova, ktorý bude konečne teplejší, prijateľnejší s detským plačom. Do New Orleans. *

(Probrala se až za pár hodin. Po Kolovi nebyla stále ani památka, ale poté, co zjistila, jakými malůvkami ji to Claire obdařila, byla i ráda, že to Kol nemohl vidět. Drhla to opravdu dlouho, než konečně mohla říct, že má čistý obličej. Její pokožka, která byla vždycky dosti bledá, se zbarvila do ruda. Až Claire uvidí, tak ji přetrhne jako hada. Ale teď právě na ni znovu spadl splín z toho, jak pozdě bylo a Kol tu nebyl. Stalo se mu snad něco? Nebo mu přišlo vtipné, že ji tu nechá samotnou a on si půjde sednou do baru, aby to ze sebe všechno spláchl? Ta nejistota ji ničila.
Když se Kol konečně objevil, padla mu kolem krku. Bylo jí jedno, co si o tom v tu chvíli pomyslí. Hned na to mu ale dost vynadala za to, jak dlouho ji nechal čekat bez toho, aniž by věděla, co se děje. Kol si možná myslel, že jí není povinen něco říkat a že už vůbec nebyl povinen jít domů hned, aby jí všechno vylíčil, ale ona tu málem pošla strachy. Když se situace trochu uklidnila, Kol jí vylíčil všechno o té večeři a o tom, že Esther je mrtvá. Tedy že jí v žilách koluje upíří krev a je jen na ní, jestli zemře, nebo bude tak pokrytecká a sama se přemění v upírku. Tohle znamenalo velký obrat situace a možná i obrat pro ni a Kola. Tedy ne, že by to na něj hnedka vybalila, ale je to jisté ulehčení k její cestě získat Kola zpátky. Ulevilo se jí, ale ví, že tento boj pro ni ještě neskončil.

*****

(Byla opravdu nadmíru vytočená. Jak tohle Kol mohl udělat? Copak jemu opravdu nedocházelo, jak nebezpečné to je? Letí na Haiti za covenem Bokoran a nemají s sebou žádnou čarodějku. Bylo jí naprosto jedno, že pro ně Kol zařídil první třídu v letadle a že jejich hotel, na kterém měli na Haiti bydlet, byl vážně špičkový. Bylo jí jedno naprosto všechno, co Kol zařídil, aby se tam měli skvěle, protože jediné, co měl opravdu zajistit, byla čarodějka, na kterou by bylo spolehnutí a která by jim poskytla jakousi záštitu před tím, aby přišli k úhoně. Jenomže tohle zřejmě Kolovi bylo naprosto ukradené a myslel si, že všechno vyřeší ta jeho sebestřednost a věčná nadřazenost nad ostatními. Tohle je ale spíš ještě víc potopí, než aby jim to pomohlo. Dělal dost velké cavyky před tím, než nasedli do letadla, ale věděla, že Kol neměl problém si ji ovlivnit k poslušnosti, a o to ona nestála, protože pak by to znamenalo mít jen další okovy, které by ji poutaly ke Kolovým rozmařilým rozkazům. Byla v pasti, a tak se mohla jen rozhodnout mezi větším zlem, které zahrnovalo Kolovo ovládání, a tím menším, kdy mohla jet dobrovolně, i když s velkými protesty a výhradami. Zvolila samozřejmě tu druhou možnost, a tak teď společně seděli v letadle v první třídě. Nepromluvila na něj ani slovo, nestál jí za to, ne v tuhle chvíli. On se snažil s ní navázat konverzaci, ale ji to teď nehorázně otravovalo. Jak se vůbec opovažuje? Jak se opovažuje na ni mluvit po tomhle? On ji za to, že ho bodla do útrob zavřel do sklepa. V letadle žádný sklep není, takže ho prostě bude muset ignorovat, ale ať od ní nečeká žádnou odpověď na jeho slova. Nevyloudí ani jednu hlásku. Nakonec se zvedla a odešla kamsi do zadního prostoru letadla. Nemohla s Kolem sedět v jediné místnosti. I to letadlo teď bylo malé a ona by nejraději byla kilometry daleko, ale to nešlo, ne ve vzduchu. Rozhlížela se po turistické třídě, chtěla si sednout zde, ale bohužel bylo zrovna plno. Jako naschvál žádné místo nezelo prázdnotou. Pohled jí ale utkvěl na jednom pěkném mladíkovi, který byl celý nesvůj ze svého spolusedícího – trochu obtloustlého potícího se chlápka. A to mu ještě lichotila, protože by klidně mohla říct, že je to přežrané prase, které má opravdu dost velký problém s potními žlázami a smrdí jako tchoř. Ale pro ni je to teď naprosto ideální. Došla až k nim a podívala se na toho obézního muže.) Promiňte, pane, nechtěl byste si se mnou vyměnit místo? (Usmála se na něj a dovysvětlila mu zbytek. Chlápek slyšel na slovo první třída celkem okamžitě a už se ubíral za Kolem do prostoru, kam se člověk bez letenky na první třídu normálně prostě nedostane. Ona si vesele usedla vedle fešného mladíka a byla samý úsměv. Nutno říct, že i mladík docela pookřál a nebylo vyloučeno, že se spolu dají později do řeči. Obtloustlý chlápek se mezitím dosápal až do prostoru první třídy a sklonil se nad Kola.) Promiňte. Slečna říkala, že si sem mám jít sednout, že je jí tady strašně špatně a nemůže tu být už ani minutu a chce si vyměnit místa. (Vesele se usadil vedle Kola a pro něj teď mohlo začít peklo. Samozřejmě, že to, co muž říkal, byla od Genevieve narážka na Kola. Nechtěla tam s ním být a raději si sedla do turistické, než aby ho musela vnímat. A vlastně se Kolovi i tak trochu pomstila tím, koho za ním poslala. Ona sama v turistické teď spokojeně na chvíli zavřela oči a široce se spokojeně usmívala, než se s ní dal do řeči ten mladík. To ty oči zase otevřela a věnovala pozornosti jemu. Bavili se společně o naprosto běžných věcech, o kterých si asi cestující v letadle mohou běžně povídat. Rozhodně pro něj byla mnohem příjemnější společnost, než ten muž, co tu seděl před ní. Ten se teď může bavit s Kolem nebo Kol s ním.)

Ano, večeře se dost protáhla a ano, Kol věděl, že by měl co nejdříve pospíšit domů, aby pokud možno hned zítra odletěli na Haiti, ale tohle se jen tak uspěchat nedalo. Prostě událost jako je tohle… Nemohl zmizet uprostřed toho všeho. A navíc, byla tu ještě jedna věc, kterou si potřeboval před odjezdem ujasnit – Genevieve. Už několikrát mu někdo něco naznačil, ale on absolutně nevěděl co. Jediné, co věděl, bylo to, že se to týkalo jeho a Gen, nikoho jiného. Možná, kdyby nebyl tak hloupý, došlo by mu to. Ale aby si Kol Mikaelson připustil, že mezi nimi dvěma bylo něco víc? A tím něco víc myslím lásku. Jo, něco ho k ní asi táhne, je mu sympatická a líbí se mu, ale to je tak všechno. Láska? Ani náhodou. Právě proto, že chtěl zjistit, co mu ostatní neříkají, se sešel s Cami. Setkání to nebylo zrovna příjemné, a když se na to podívá zpětně, skoro nic nového se nedozvěděl. Akorát mu na mysl vypluly další a další otázky, na které nezná odpověď. Štvalo ho to, dost ho to štvalo a taky podle toho vypadala jeho nálada. Byl rozzuřený, a to i když dorazil domů. A co ho zmátlo ještě víc? Ona se mu vrhla kolem krku. Jo, přesně tak! Nerozumí tomu, vrtí nad hlavou, ale nic jí k tomu neřekl. Nejen, že ho nejdřív málem umačkala, potom mu začala ještě nadávat za to, že ji tu nechal dlouho samotnou. Buď je blázen a nebo… Ne, žádné nebo není. Asi je blázen. Když se Genevieve konečně nějak uklidnila a přestala se chovat jako hysterka, řekl jí všechno o tom, co se na večeři stalo. Samozřejmě kromě narážek sourozenců na jeho osobu a ji.

*****

Kol věděl, že jakmile s Genevieve dojede na letiště a tam nebude čekat čarodějka, která tam podle jeho slov má být, bude naštvaná. A to hodně. Sice nastoupila do letadla dobrovolně, ale to bylo stejně jenom kvůli tomu, že nechtěla, aby ji Kol ovlivnil, což by bezpochyby udělal, když by chtěla vzít roha a nikam s ním neletět. Nechce si to moc přiznávat, ale teď ji potřebuje. Vlastně ji potřebuje už nějaký ten pátek, protože nikoho jiného, kdo by toho věděl tolik o dýce, o denících, ve kterých o ní něco bylo a o kmeni, ke kterému jeli, neznal. Ona je jediná, kdo mu může pomoci. Tedy ne, že by to nezvládl sám, kdyby přišlo na věc, ale chápete, ne? Když s sebou bude mít Genevieve, bude to mnohem jednodušší. A však ona se rozpovídá a přestane trucovat, tím si je jistý. Nemůže vydržet být celou cestu letadlem zticha. Stejně tak to nevydrží, až budou na Haiti.
Koupil jim letenky do první třídy, samozřejmě. Přece se nebudou mačkat v nějaké turistické, kde nemáte nikdy jistotu, vedle koho budete sedět. Můžete chytit nějakou milou a pěknou ‚spolusedící‘, ale taky můžete mít takové štěstí, že si vedle vás sedne někdo, kdo si zapomněl přibalit deodorant a kdo by potřeboval přinejmenším jednu sedačku navíc. Naštěstí v první třídě se nic takového nemůže stát. Nikdo takový si vedle něj nesedne, v jeho případě totiž platí spíše ta první možnost – pěkná spolusedící. To slovíčko ‚milá‘ právě teď moc nesedí, protože kdykoliv se na ni podívá, má pocit, že ho zabíjí pohledem. Snaží se s ní nějak navázat konverzaci, něco říct, i nějaké pitomosti, jak je u něj ve zvyku, ale ne. Ona si bude hrát na uraženou jako nějaké malé dítě. „Však tebe to přejde,“ zamumlá a je vidět, že pro tuhle chvíli už na nějaké navazování hovoru kašle. Raději si z kapsy vytáhne svůj MP4 přehrávač, rozmotá si sluchátka a začne poslouchat písničky. Přece tu nebude jenom sedět, mlčet a nic nedělat. Díky písničkám a tomu, že si zavře oči, za chvíli usne. Nepostřehne tak, že Genevieve se zvedla a někam odešla. Vůbec si nevšiml, že vedle něj je najednou prázdné místo a jeho jediná ‚čarodějka‘, kterou má momentálně k dispozici, je jaksi někde jinde, kde by neměla být.
Spokojeně si pochrupoval až do té doby, než ucítil, že se o něj kdosi (nebo cosi?) otřelo a rozhodně to nebylo takové, jako kdyby se ho dotkla Gen. Tohle bylo chlupaté, zpocené, a mělo to několikrát větší objem než zrzka, která je teď bůhví kde. Okamžitě otevře oči, vyndá si sluchátka z očí a nechápavě se dívá na toho chlapa. Ještě si ani nevšimne, že místo po jeho pravici zeje prázdnotou. Po jeho slovech je chvíli zticha a až teď se podívá vedle sebe, kde je jen prázdná sedačka. Musí se sám pro sebe ušklíbnout. To snad není možné. To si jako teď budou dělat naschvály? Dobře, má to tedy mít. „Takže slečna říkala, jo?“ podívá se na něj tázavě a nechápavě zavrtí hlavou. Smotá si sluchátka a i s MP4 si je zastrčí zpátky do kapsy. Vstane a rukou pobídne chlápka, aby si tedy sedl na místo Genevieve. „Prosím. Ale taky mi není nějak moc dobře,“ řekne najednou a zatváří se tak, jako by měl každou chvíli zvracet. Dokonce si dá i ruku před ústa, aby to vypadalo důvěryhodně. „Být vámi, asi si nedávám nic z toho, co vám tu nabídnou. A teď mě omluvte…“ řekne a vypadá to, že se mu chce zvracet. Rychlým krokem od chlápka odejde a nakráčí si to do turistické třídy. Chvíli zůstane stát v průchozích dveřích, aby pohledem našel Gen. Jakmile ji uvidí, rozejde se tím směrem. Už z dálky vidí, že se dala do řeči s nějakým hezounem. Dojde až k nim, ale nedá se do řeči s Genevieve, ale s chlápkem, kterému se Genevieve evidentně dost líbí. A víte, proč si vybral zrovna tohle místo? Vedle tohohle chlápka seděla další docela pěkná holka. Ne sice taková jako Gennie, ale je mladá a zdá se, že je v letadle sama a že s tím chlápkem, který sedí vedle ní, nemá nic společného. To by bylo super sedět vedle ní a vedle Genevieve, ne? „Zdravím,“ usměje se na hezouna a tím ho vyruší v rozhovoru s Gen. „Omlouvám se, že ruším, ale potřeboval bych nutně mluvit se svou přítelkyní, když dovolíte…“ Dívá se jak na toho chlapa, tak i na Gen, která se netváří dvakrát nadšeně. A nebo se mu to aspoň zdá. „Přítelkyní?“ podívá se na něj překvapeně chlápek a poté se koukne nechápavě i na Gen. „Mimochodem, klidně si s vámi vyměním místo na zbývající část letu. První třída, sedadlo 28B, budete mít dokonce i příjemnou společnost,“ usměje se na něj mile. Kdybyste Kola neznali, nepoznáte, že lže. Podle jeho výrazu byste řekli, že bude sedět vedle někoho milionkrát atraktivnějšího, než je Genevieve. No bude, pokud se jako atraktivnější bere zpocený chlápek při těle. Kol ví, že má vyhráno a že tohle místo je jeho. „Omlouvám se, ale první třídou jsem ještě nikdy neletěl…“ řekne hezoun Genevieve, nevinně pokrčí rameny a s těmito slovy vstane a odkráčí si to tam, odkud přišel Kol. Ten zaujme jeho místo vedle Gen a ještě jedné pěkné dívky. „Zdravím,“ řekne mile a nakloní se k dívce po jeho levici. „Já jsem Kol,“ usměje se na ni a poté pokračuje. „Smím se zeptat, jak je možné, že taková sympatická mladá dáma letí někam sama?“ podívá se na ni tázavě a v čase, kdy čeká na odpověď, se rozhlédne po letadle a nezapomene se podívat i na Gen, která teď sedí vedle něj a nemá se už s kým bavit. A Kol pochybuje, že by si s ní teď někdo vyměnil místo.

(Opravdu se docela hezky bavila a nějaký Kol jí byl v tuhle chvíli ukradený. Mladík byl sympatický, příjemný a docela komunikativní. Normálně by se s ním asi do řeči nedala a hleděla si svého, ale jako by v tuhle chvíli zrovna měla potřebu s někým komunikovat, jako by tím chtěla zahnat všechny ty myšlenky na Kola a na to, jaký je to nezodpovědný blbec, do čeho ji to vůbec namočil a vlastně do čeho se to namočil i sám. Ale sebestřednému a sebevědomému narcistovi se těžko něco vysvětluje, protože on si bude stále prosazovat svoji pravdu a svůj názor. Tohle byla opravdu otravná stránka Kola Mikaelsona. Když byli spolu, Kol alespoň dokázal respektovat její názor, tedy většinou. Však když ne, tak z toho pak byla hádka. Kol ale teď, jako by si vůbec nepřipouštěl neúspěch a to, že coven Bokoran je prostě nebezpečný. Možná něco zmůže i bez čarodějky, ale s čarodějkou by to bylo o mnoho jistější.
Jak se tak bavila s mužem, který seděl vedle ní, uslyšela nad sebou Kolův hlas a musela se ušklíbnout. Takže on jí nechtěl dát pokoj ani teď. No, vlastně docela tušila, proč to tak je. Kdyby mu do první třídy poslala nějakou hezkou slečnu, třeba zrovna tu, co seděla vedle toho mladíka, zřejmě by se tady celý let neukázal a byl by spokojený, ale ona ho chtěla provokovat, takže on se jí to zřejmě rozhodl nějak vrátit. Když ale řekl, že si potřebuje promluvit se svou přítelkyní, tak mu věnovala poněkud překvapený pohled s pootevřenou pusou. Samozřejmě, muž vedle ní byl překvapený také, ale na její výraz to asi nemělo ani náhodou. Podívala se na muže a chtěla mu říct, že si Kol vymýšlí, že to tak není a ona je volná jako pták – i když tohle nebyla tak úplně pravda, protože jistým způsobem byla stále pod vlivem Kola, když nepočítala to, že je do něj zamilovaná. Kol ji ale ke slovu nepustil a hned pokračoval tím, že místo v první třídě je volné a muž ji s jistotou sobě vlastní prostě opustil. Dalo by se říct, že prodal její společnost za místo v první třídě. To je ale prevít. Chlapi jsou opravdu materialističtí ňoumové, co si nedokáží vážit dobré společnosti. A ona jí byla, protože se jen tak s někým prostě nebavila a dalo by se říct, že rozhovor s ní, kdy byla uvolněná, nekonvenční a prostě přátelská, bylo málo. Naštvaně se podívala na Kola, který samozřejmě zase vnitřně oslavoval svou výhru. Nakonec si opravdu sedl vedle ní, ale nevšímal si její osoby, nýbrž dívky vedle. No to si mohla myslet. Teď bude jako provokovat on ji? No, tak to se spletl, protože ať si budou říkat, co chtějí, ona to nebude poslouchat. Kol započne konverzaci a myslí si, jak ji tím nebude ohromně dráždit. Dívka se samozřejmě hnedka chytla a začala s ním komunikovat. Kol se ještě rozhlížel po letadle a nezapomněl zavadit pohledem o Genevieve, natož mu ona věnovala jeden otrávených obličejů a vytrhla mu jeho mp4 přehrávač z ruky. Nasadila si sluchátka do uší a pustila si hudbu jak nejhlasitěji to šlo. Samozřejmě, že díky tomu tak nemohla poslouchat Kolovy bláboly a balící kecy, které bude používat na tu holku. Jednak by ji to otravovalo, ale taky by ji to mohlo vnitřně bolet, kdyby náhodou řekl něco, co by jí nějak mohlo ublížit. Dokonce si místy i broukala slova písniček, když je znala. Samozřejmě ne nahlas, ale i ten šepot mohl Kol slyšet díky svému sluchu. Celou zbývající cestu si těch dvou nevšímala a hleděla si svého.
Přistání bylo hladké a neprovázely ho žádné komplikace. Kufry se jim neztratily a chaos na letišti pro ně nebyl nijak matoucí. Oni dva se uměli zkoordinovat a nasměrovat se přesně tam, kam chtěli. Alespoň ona to tak dělala. Co vyváděl Kol, to jí bylo upřímně jedno. Zjevně ale následoval její kroky, protože všude, kde byla ona, se nacházel též on. Byl její tichou společností a ona to zatím nehodlala měnit.
Vzala si svůj kufr a vyrazila ven z letiště. No, tady to bude už trochu horší, protože nevěděla, kde mají být ubytovaní. Jestli je to vlastně hotel, nebo nějaká jiná forma bydlení jako soukromý byt, bungalov na pláži a tak dál a tak dál. Zřejmě se tedy bude muset zastavit, vydýchat se a konečně se na Kola nějakým způsobem rozmluvit, i když by rozhodně neměl čekat, že bude bůh ví jak sdílná. Chce jen vědět základní informace, co a jak. A bude opravdu usilovně doufat, že Kol byl alespoň od té dobroty, že někde zarezervoval dva pokoje, nebo alespoň nějaké místo, které má dvě ložnice. Nechce ani slyšet o tom, že by měli spát v jedné místnosti, natož pak třeba i v jedné posteli. Za jiných okolností by to pro ni bylo potěšení a ona by se už nemohla dočkat, až budou spolu sami a až si budou užívat společných chvil v ložnici, ale teď tomu tak rozhodně nebylo a potom, co Kol udělal, že jí obalamutil s tou čarodějkou, už to tak nebylo tuplem. Nejradši by mu vrazila podpatek do oka. Zastavila se na chodníku v místě, kde nad ní stál nápis Port-au-Prince International Airport, a když se Kol postavil vedle ní, založila si ruce na prsou a podívala se na něj.) Takže, co teď, Einsteine? Stopnem si taxi? Nebo máš snad objednanou limuzínu se šampaňským? A kam vlastně pojedeme? (Od místa, kde se nacházel coven, kvůli kterému přijeli, se nacházeli dost daleko. Ale s tím se dalo počítat. Budou se tam muset dostat sami. Nejlepší by bylo, kdyby si pronajali nějaké auto a průvodce k tomu, který by je vzal na místo, kam měli namířeno, nebo alespoň k němu. To ale samozřejmě nebude dneska. Dneska by se měli ubytovat a snad si i naplánovat, co a jak. Možná, že už si Kol něco vymyslel a vlastně ji postaví před hotovou věc a její návrhy nebudou brány na zřetel. No, nechá se překvapit, ale když už ji do toho zatáhl, ať se stará teď. Nebude tady u letiště stát jak pecka věčně. Let byl únavný a i když byla upír, tak na létání prostě zvyklá nebyla a ráda by si odpočinula někde v klidu a soukromí. Čekala, co z Kola vypadne, aby se podle toho mohla zařídit.)

Jasně, že na něj Gennie celou cestu letadlem kašlala. A jemu vlastně ani její pozornost nechyběla – dokázal se totiž zabavit s mladou a sympatickou slečnou, která seděla po jeho druhé ruce. Gen si skoro vůbec nevšímal, dokonce jí ani nevzal tu svou MP4, kterou mu sprostě ukradla. To od něj bylo docela pěkné, ne? Bohužel let, a vůbec celá ta příjemná cesta, musel ke Kolově zklamání někdy skončit. Když se tak stalo, rozloučil se s tou slečnou a samozřejmě hned následoval Gen, protože by opravdu nepotřeboval, aby se mu někde ztratila. Nebo aby se ztratil on jí. To by se ale těžko stalo, protože Kol aby se někde ztratil? To nepřipadá v úvahu.
Společně a k jeho překvapení stále mlčky došli až úplně ven před letiště. Zdá se, že Gen stále nechtěla nic říkat a že by nejradši byla zticha celou dobu, ale teď byla jaksi donucena k tomu, aby konečně tu svojí, normálně prořízlou, pusinku otevřela. Když se tak stalo, Kolovi nezbývalo nic jiného, než se na ni překvapeně podívat. „Tak ono to se mnou mluví, jo?“ koukne na ni tázavě a pořádně překvapeně, i když ho to ve skutečnosti vůbec nepřekvapuje. Vlastně ji i docela chápe – něco jí slíbil, pak to nedodržel. Je jasné, že je na něj naštvaná, ale už by toho mohla nechat, ať si tuhle cestu taky trošku užijou. „Limuzínu jsem měl prve v plánu, ale když jsem viděl, jak hodně si vážíš toho, že jsem pro nás zaplatil první třídu, rozhodl jsem se, že dopřeju trošku luxusu taky někomu jinému,“ pousměje se na ni a podívá se směrem, kde právě teď stála limuzína a do ní nastupovala ta slečna, se kterou se Kol bavil v letadle. „A ještě než stačíš něco říct, tak jsem se od té milé slečny, která se mi mimochodem věnovala celý let, zjistil, kde by nám mohli říct, jak se dostaneme tam, kam potřebujeme. A zároveň se mi svěřila s tím, že se bojí, že moc lidí, kteří budou ochotní nás tam zavést, moc nebude, takže jsem na to zvědavý. Možná si budeš moct někoho zkusit ovlivnit. Pokud to teda vůbec umíš, ještě v životě jsem tě neviděl to dělat,“ ušklíbne se na ni a potom, když vidí kolem projíždět taxi, ho rukou zastaví. Taxikář vyleze, hodí jim všechna zavazadla dozadu do kufru, a když si sednou dovnitř, tak Kol nadiktuje, kam jedou. Samozřejmě pojedou nejdříve tam, kde budou ubytování. A že tady na tom Kol rozhodně nešetřil… Gen opět nebylo po cestě moc do řeči, ale Kola to nějak moc nežralo. Už si na to zvyknul a taky ví, že ona se jednou rozpovídá, protože člověk jako on nemůže vydržet mlčet nějak moc dlouho. Zatímco ona byla pořád naštvaná, Kol si povídal s taxikářem o tom, jaké to tu vůbec je. Naštěstí mluvil docela dobře anglicky.
Trvalo nejméně hodinu, než se dostali tam, kam chtěli. Taxík zajel až hodně mimo město, ale upřímně, Kol by se divil, kdyby se tu Gen nelíbilo. Kdyby se tu nelíbilo komukoliv. Zastavili na pořádně prašné cestě před malou chatkou, která už zvenku vypadala opravdu příjemně a útulně. Kolem nebylo široko daleko skoro nic, další obydlí byla až několik kilometrů daleko, takže tu opravdu budou jen a jen sami. Takže s ním začne mluvit, toho se nebojí. Kolem je jenom hromada písku, pár palem a hlavně kousek od nich se nachází i pláž, což znamená, že odtud mají výborný přístup k moři. Kol se s taxikářem rozloučí, poděkuje mu a samozřejmě mu i zaplatí za celou cestu. Poté společně vyhází z kufru všechna zavazadla, taxikář odjede a oni tam zůstanou sami dva. „Jsem zvědavý, jak dlouho se mnou ještě vydržíš nemluvit, zlato,“ ušklíbne se na ni, vezme si svůj kufr a vydá se k bungalovu, který je jen a jen jejich.

(Samozřejmě, že se před letištěm zastavila, protože nevěděla, co měl Kol v plánu a kam vlastně pojedou. Musela ho tedy oslovit, aby se dozvěděla, co má teď v plánu. Samozřejmě očekávala, že když s ním celou cestu vlastně nekomunikovala, teď bude mít nějakou svou poznámku na její účet a její náhlou komunikativnost, ačkoliv řekla jen pár vět. Reakce přišla opravdu za chviličku a ona se musela na Kola podívat s ušklíbavým výrazem. Takže on ji bude oslovovat slovíčkem ono?) Ono to bohužel neví, jak máš namířeno, jelikož jsi, k překvapení a utrpení všech, mozkem operace. Byla jsem tedy nucena se zastavit a zeptat se. (Vysvětlí té jeho zabedněné hlavě, co ji vedlo k tomu, že nakonec prolomila svoje mlčení. Samozřejmě, že si neodpustila ani poznámky o limuzíně. Vlastně ani nečekala, že by Kol nějakou pronajal, takže se docela s povytaženým obočím podivila, že to měl opravdu v plánu. Limuzínu však dopřál někomu jinému. Když zjistila komu, musela se pousmát. Ta holka bude mít alespoň zážitek, na který nezapomene. A jistě stejně jako muž, který ji vyměnil za první třídu, ona si za chvíli na Kola ani nevzpomene, protože bude uchvácená z jízdy limuzínou.) Přeju jí to. Alespoň bude mít nějaký zážitek. (Pokrčila rameny a podívala se zpět na Kola. Myslela to upřímně. Ona rozhodně žádnou limuzínu nepotřebovala. Spíše by uvítala čarodějku, která ovládá magii a která by tu teď byla s nimi a pomáhala jim. Poslouchala Kola dál, protože se zdálo, že k tomu měl ještě co říct. Aha, takže on zjistil a ona zařídil a on všude byl a všechno zná a všude se domluví a je ten naprosto nejlepší, ačkoliv Kol Mikaelson byl spíše právě Brouk Pytlík než Ferda Mravenec. ) Že nás tam nikdo nebude chtít navést? No tak tos mi vážně zjistil věc, Mikaelsone. To bych bez toho, žes mi to zjistil, vážně nevěděla, ty chytráku. Samozřejmě, že nás nebude chtít nikdo přímo zavést na místo, kde coven Bokoran sídlí. (trochu ztišila hlas, protože tento coven tady byl vážně neblaze známý a obávaný. Patřil k temné tradici této země a nikdo s ním nechtěl mít nic společného, protože to znamenalo, že je s ním zle. S covenem a jeho jménem tady bylo zacházeno s úctou a respektem. Nikomu nestálo za to, aby s ním byl coven spojován. A nejen lidí, ale i čarodějky to věděly, z Haiti i okolí. I v New Orleans to věděli, proto silně pochybovala o tom, že Kol někoho najde. Když jí ale oznámil, že čarodějka, která by jim pomohla, se přes všechnu její nedůvěru našla, uvěřila tomu, protože si nechtěla připustit, že by Kol byl až tak neuvážený a opravdu by to riskoval bez ní a jen s upírkou, která vlastně ani pořádně nevěděla, jak upírkou být, i když si už na to zvykla.) A koho bych asi tak v tvojí přítomnosti ovlivňovala, když jsi mi ani nedovolil pořádně vyjít z domu, který obýváš pouze ty? Navíc já opravdu neřeším situace zrovna tím, že bych měla potřebu někoho neustále ovlivňovat, jako to rád děláš ty. (Ušklíbla se na něj. Mohl jí klidně říkat, že to k upírství patří, ale to neznamenalo, že to na ni bude používat každou chvíli. A to on dělal velmi rád, protože si nedokázal vydupat svou převahu, nebo nedokázal někoho přesvědčit, no tak ho ovlivnil.) A klidně si říkej, že jsem upír na nic. Nebyl bys první a možná ani poslední, kdo by mi tohle řekl. (Něco podobného už slyšela i od Klause. Ne, jí nesedělo být upírem, ale zvyk je nakonec přeci jen železná košile a i když nevyužívala všech možných výhod, upírství pro ni už nebylo tak těžkou záležitostí jako v minulosti. Už si byla přeci jen mnohem jistější v kramflecích. Narodila se čarodějkou a chybělo jí to, ale nechodila jako tělo bez duše s tím, že je zatracená navždy. Už si zkrátka zvykla, i když si stále nebyla jistá sama sebou tak, jako tomu bylo dřív. Nasedli nakonec do taxi, které Kol zastavil. Ona automaticky zabrala zadní sedadlo, protože si nemínila s taxikářem povídat. Nebyla zrovna dvakrát sdílná. Jednak jí stále nepřešlo naštvání a jednak se nebavila s cizími lidmi, když opravdu sama nechtěla. Byla mírně odtažitá, ale to už k ní patřilo a překonávala to jen tehdy, pokud o to sama usilovala. Kol naopak s komunikací opravdu problémy neměl a s taxikářem se docela úspěšně bavil do doby, než dojeli na místo určení. Taxikář řídil docela dost dlouho, než se dostali k jakési pláži. Povytáhla obočí ještě v taxíku a zvědavě z něj vylezla ven. Nestál před nimi žádný hotel, ale bungalov, který měli společně obývat do doby, než se z Haiti měli zase ztratit a odjet zpět do New Orleans. Rozloučila se s taxikářem úsměvem a mávnutím ruky, vzala svůj kufr a zamířila směrem k bungalovu, i když se nejprve zastavila v půli cesty a pozorovala moře, jehož vlny klidně plynuly po hladině. Už bylo po setmění. Cesta byla vážně delší. Bylo jasné, že dneska už nepojedou nikam, kde by se pak snáze dostali ke covenu. Hlavně by vážně potřebovali půjčit auto a mít nějakého průvodce po místních silnicích, protože oni dva se tady nevyznali a na navigaci by se zas až tak spoléhat nechtěla. Měla tedy čas do zítřka do rána, aby se zrelaxovala a uklidnila svou rozbouřenou mysl, kterou narušilo Kolovo nezodpovědné chování. Zaslechla jeho slova a rty se jí roztáhly do úsměvu. Ona by to vydržela opravdu dlouho, ale vzhledem k tomu, že budou od zítřka čelit něčemu dost nebezpečnému, asi by nebylo dobré, kdyby s ním nemluvila a nemohli se tak pořádně domlouvat na tom, jak to všechno bude probíhat.
Vydechla a už si sundavala boty, pak svou letní sukni a pokud Kol pořádně zaostřil, tak viděl, že má na sobě ty vyzývavé sexy plavky od něho. Nakonec šlo dolů i její tričko a ona se rozeběhla k moři, kam posléze skočila šipku, když už věděla, že hloubka je dostatečná na to, aby si nenabila nos. Chvíli si užívala ve vodě a periferně viděla, že ji Kol ze břehu pozoruje. Za chvíli ale zase vyšla z vody ven, protože let a cesta sem byla přeci jen únavná a oni si potřebovali odpočinout, i když jsou oba nesmrtelní, co se týkalo věku a spát vlastně nepotřebovali, nikde nebylo psáno, že jim spánek tu energii alespoň trochu nepřidá. Pohodila mokrými vlasy, aby se jí všechny přesunuly na jednu stranu a ona si je tak mohla vyždímat. Prošla kolem Kola beze slova, vzala si svůj kufr a zamířila konečně dovnitř. Vybavení chatky bylo opravdu prvotřídní, ale už za chvíli jí něco bilo do očí tak, že se prudce zastavila a koukala se na jednu velkou manželskou postel s nebesy. Kousla se do rtu a otočila se na Kola, jehož kroky právě uslyšela, jak se kradou za ní.) Tohle má být vtip? (Rozmáchla se a ukázala rukou na postel.) Jenom jedna postel? I když… (Zarazila se pak a došla až k oné posteli na kterou sebou práskla a pořádně se přes ni přes celou roztáhla.) ...vlastně to nebude zase takový problém. Gauč je tvůj. (Usmála se na něj od ucha k uchu a zůstala ležet na posteli. Bude jí jedno, jestli Kol začne protestovat. Měl to zařídit tak, aby měl každý svou vlastní postel. Po nějaké chvíli, kdy svým ležením dala jasně najevo, že na posteli je její teritorium, zvedla se a vypakovala svoje věci ze svého kufru, aby to nemusela dělat zítra před odjezdem, protože budou jistě i tak vstávat brzy. Pak zabrala koupelnu, pořádně se osprchovala, ale se mohla znovu vrátit do hlavní místnosti s postelí. Na sobě měla jen spodní prádlo, ve kterém bude spát. Všechno dělala dost suverénně, jako by Kol ani neexistoval. Zalezla do postele a konečně se zase rozhodla věnovat pár pohledů Kolovi.) Měl by sis jít taky odpočinout. Zítra ráno jistě vyrážíme brzy… podle toho tvého úžasně bezpečného a bezchybného plánu. (Ušklíbla se a lehla si. Otočila se na bok, přikryla se opravdu slabou dekou a s Kolem až do rána už nepromluvila.)