French Quarter

*Jsou věci, které se dokážou zažrat pod kůži, které trápí vaší mysl, démoni, co vás nenechají spát. Nedá se říct, že by jí někdo vůbec znal perfektně ze všech lidí, které si kdy pustila k tělu více, či méně. Nemluví o sobě, neotvírá se příliš často a proto je i těžké se jí dostat do hlavy, zatímco ona umí velmi dobře nahlédnout do těch ostatních. Tudíž ji nemůže rozhodit jeho provokace, slova, kterými se snaží zavrtat se do její hlavy, nasadit jí nějaké pochybnosti. Možná získala odolnost díky studování psychologie, možná díky tomu, co se stalo jejímu bratrovi a možná to je jenom ona sama, kdo si postavil silné zdi přes které není snadné projít. Ví, jaké je její místo a rozhodně to není to, aby dělala náhradní matku dítěti, které rodiče má po svém boku celé dny. Nikdy by se nesnažila zaujmout místo, které patří Hayley. Chránila by tu malou, udělala by spoustu věcí pro její ochranu, pro to, aby byla šťastná, kdykoliv by tady pro ni byla ať už v jakékoliv situaci, ale nikdy by se nesnažila být někým, kým není. Zaujímá stále stejný postoj, stejně tak jako pohled, kterým ho provrtává. Přihmouří zlehka oči, přičemž stále naslouchá jeho teoriím ke kterým nemá důvod se vyjadřovat. To, co je mezi ní a jeho bratrem je čistě jejich věc, nikdo do nich nevidí a právě on už vůbec ne. Převrátí otráveně oči v sloup a věnuje mu dalších ze svých pohledů, který říká „vážně?“. To by nebyl on, aby si neodpustil takovou narážku.* Ušetři mě těch řečí. *Jediné na co nemá opravdu náladu je hašteřit se s ním jako děti. Ne, že by se neuměla bránit, že by neuměla to všechno odplatit sarkastickou poznámkou, ale jaký to bude mít význam? Protože on nepřestane, nezmlkne, pokud druhá strana raději neustoupí. Pousměje se zlehka.* Nežárli tolik. *Poví s neskrývaným pobavením. Není to nic víc, než jenom menší provokace, protože si vůbec nemyslí, že by žárlil v tomto ohledu, že je jeho terapeutkou a ví toho víc, než on nebo kdokoliv jiný. Ale možná to v něm i z části bude, protože přeci jen byl ten, kdo byl mimo jejich rodinu, kdo nespadal mezi všechny plány, které kdy měli a kdo byl zavřený v rakvi příliš dlouho na to, aby ztratil důvěru ve své sourozence. To prázdné místo, které měl zaplnila Genevive, ale teď? Je to pryč...a zase je to ten člověk, který netouží po ničem jiném, než aby někde patřil. Roztáhne rty do úsměvu a několikrát zavrtí hlavou.* Jistě, proč nemyslet na to, že můžeš strávit nějaký čas se svou neteří, když jednoduše na ni můžeš balit jednorázovky. *Odpoví s úsměvem. Neodsuzuje ho za to, koneckonců je to jeho věc, co bude dělat a jak naloží se svým životem, ale za celou existenci už z toho přeci musí být unavený, ne snad? Stále dělat to samé dokola, nemít osobu po svém boku. K čemu mu to je? Dokazuje si tím snad jak velký muž je? No, asi se plete v tom, když si myslí, že tohle je nějaká frajeřina, protože ve skutečnosti je ten člověk osamělý, nešťastný a ztracený. A tohle je přesně osoba, která stojí před ní.
Ačkoliv netoužila po tom, aby probíraly věc, která by měla být raději zapomenuta, tak přesto se k tomu dostanou. Nemá tendenci rozebírat všechno do detailů, ale měl by dostat menší upozornění, že je lepší držet jazyk za zuby před určitými lidmi. Překříží si na okamžik ruce na hrudi, přičemž prsty svírá konce rukávů svetru, který má delší rukávy.* To je spekulativní. *Odpoví jednoduše na jeho poznámku s humorem. Zvláštní, jak každý člen této rodiny je jiný a zároveň mají i stejné prvky. Všímá si toho čím dál více, ale všechny poznatky si nechává čistě pro sebe. Neustoupí ani o krok, když se odtáhne od zdi a je jí o nějaký ten krok blíže. Stáhne ruce podél těla, přičemž si ho prohlíží zkoumavým pohledem a zároveň sebejistým. Ano, ví, že jí Klaus věří, že si dokázal u ní vybudovat důvěru a že ona není ta, kdo by se postavil proti němu, protože vidí do jeho hlavy. Ne každý dokáže vnímat dobrý účel na těch špatných věcech, které udělal. Pozvedne bradu nahoru.* Neřekla jsem, že nahrazuji něčí místo a už vůbec ne jeho sourozence. *Zavrtí nad tím hlavou.* Ale je značný rozdíl mezi nim a mnou. Navíc sám si před chvílí tvrdil, že vím toho více, než kdokoliv jiný. *Nemyslí si, že má význam nadále v tomto tématu pokračovat, protože on je ten typ, který musí mít vždy svou pravdu a který ji nebude poslouchat, i kdyby věděl, že má pravdu. Ví, že právě Elijahovi věří, stejně tak i ostatním sourozencům, ale lži či činy, které mezi nimi byly napáchány pošlapaly jistou část důvěry, kterou nelze vrátit nazpět. Podívá se do země s úsměvem, že právě tohle řekl člověk, který by kvůli lásce zemřel, alespoň předtím tomu tak bylo. Stačilo, když slyšela všechno, co byl schopný pro ni udělat, stejně tak jako ona pro něj. Vzhlédne k jeho očím, ale není nic, co by vycházelo z jejich úst, nic, co by k tomu chtěla říct. Na jazyku má hned několik poznámek, ale necítí žádné nutkání je vyslovit. Upřímně tato verze Kola, která stojí před ní jí není ani trochu po chuti, spíše naopak. Hraje si tady na někoho mocného, toho nejlepšího, všechno okolo něj mu přijde patetické a směšné aniž by si uvědomoval, že tím je z jisté části právě on. Smutné, jak lidé, kteří vypadají jako ti nejvíce šťastní a spokojení jsou právě ti nejsmutnější. Snad jednoho dne znovu nalezne to, co ztratil, přeje si to pro něj.
Nechce o ní konverzovat právě s ním, vlastně ani s kýmkoliv jiným. Věci, které ji řekla jsou jenom mezi nimi a ona si je uchovává v srdci ze kterého je nikdo ven nedostane. Ať už to bylo řečeno z kamarádského hlediska a nebo jako terapeut a pacient, tak stále hodná mlčet, ale nehodlá jenom stát se zaťatými pěsti a pozorovat, jak druzí ubližují těm na kterých ji záleží. Měla by litovat, že je tady, že se s ním sešla, protože tušila, že jejich setkání nemusí dopadnout právě v dobrém duchu, ale na druhou stranu neodmítne, když vycítí, že někdo potřebuje jistou pomoc. Otázkou je, zda mu ji dá, zda bude tím, kým ji chce Kol právě teď mít. Cítí něco ve vzduchu, nelíbí se jí, jak mluví, stejné tak pohledy, kterými ji propaluje. Dává jí důvod se začít zabývat tím, co se opravdu děje s ženou, která se až příliš dlouho neukázala na veřejnosti a není to u ní příliš zvykem. Ačkoliv jemu přijde situace směšná, jí nikoliv. Dívá se na něj se semknutými rty, přičemž k něj přistoupí o krok blíže, avšak stále dodržujíc si jistou vzdálenost.* Ne, nevyhrožuji. Já tě jenom varuji. *Má v sobě dost odvahy na to stoupnout si i před Původního a dávat mu výhrůžky, ale tohle není ta situace. Nepřišla sem dnes bez ničeho, nechce už být jenom obětí, kterou je pořád u všech. Ale nechce přijít ani do žádného konfliktu, jenom by si měl uvědomit, že ubližovat lidem se nevyplácí ani někomu v jeho postavení. Trochu si plete pojmy s dojmy, ale pokud si chce myslet, že je to vyhrožování a bavit se na tom...tak ať. Nebojí se ho, nemyslí si, že by byl natolik pitomý, aby jí ublížil. Nevěří mu, ani neví proč, ale cítí to na svém těle, ten pocit, kdy si je nejistá a chce se přesvědčit o tom, zda je všechno tak, jak bylo řečeno. Něco se děje, otázkou je, co a zdá by se vůbec měla do něčeho takového plést, protože sama má svých starostí až přespříliš. Přikývne chápavě hlavou na náznak, že jeho slova bere na vědomí.
Přišel za ní z toho důvodu, že si myslel, že právě ona bude ta, kdo mu řekne pravdu a řekla by, kdyby to nebylo jenom její rozhodnutí. I když nesouhlasí s rozhodnutím Genevieve, protože nemůže rozhodovat za někoho jiného, když ty vzpomínky, které ztratil nepatřili jí a navíc je to děsně sobecké, jelikož je samozřejmé, že ona sama by si to nepřála, tak hodlá respektovat to, co se po ní žádalo. Vždy je tady cesta, kterou můžete jisté věci obejít neřeknete je přímo, ale taky to neznamená, že jste se o tom nezmínili. Záleží na tom, jak si to ta druhá strana přebere, ale to už není její starost, ne snad? Pobídne ho k tomu a dle reakce se zdá, že to není přesně to, co očekával. Bude se muset porvat s odpovědí, kterou dostane, protože ona není povinná mu cokoliv říkat.* Tak nad tím přemýšlej víc, snaž se složit si všechny části dohromady. *Odpoví mu stejným tónem. Dala mu více náznaků, než by potřeboval a docela se diví tomu, že si všechny kousky skládačky nedokáže dát do sebe. Všichni mu říkají,že si má vzpomenout, jenomže on nemůže….není to dostatečný náznak? Není snad nadmíru jasné, že když si nemůže vzpomenout, tak je to přesně to, co postrádá? Je zmatený, chápe ho, dokáže s ním v tomto smyslu soucítit a stejně tak i to, že jeho nevědomost ho přivádí k šílenství, avšak po jistých věcech bude muset pátrat sám, nemůže mu dát to, co chce, protože to není v jejich silách.* To je ten problém, Kole...*Zavrtí hlavou, přičemž tón hlasu jí o něco poklesne, když zahlédne v jeho očích zlobu, stejně tak ji slyší i v hlase. Začíná přicházet o kontrolu a to je něco, co opravdu nechce, proto začíná ustupovat, snaží se mu to vysvětlit, jenom kdyby ji nechal. Chce dokončit větu, dát mu víc, než dostal teď, ale jakmile se otočí k ní zády, tak zatají dech. Přes rty se jí sotva dostává vzduch do plic, když nehybně stojí na místě a pozoruje jeho záda. V těle začínají stoupat obavy, možná i trochu strachu. Nemělo by smysl utíkat, nemá jediný význam se ani pohnout do strany, protože on to ucítí a akorát by ho to popudilo ještě víc.* Kole? *Osloví ho obezřetně a hned na to celým tělem ucukne při ráně do zdi. Jemně vytřeští oči a zůstává mlčky na něj zírat, přičemž její nádechy jsou hlubší, srdce vydává hlasitější údery. Shlédne dolů k jeho ruce ze které skapávají kapky krve na zem a zanechávají za sebou stopy, které smyje akorát déšť. Polkne na sucho a už už raději chce ustoupit o nějaký krok dozadu, nechat ho, aby se z agónie vzteku dostal po svém, když v tom se k ní otočí a jejich pohledy se setkají. Může to všechno na něm vidět, rozčílení, bezmoc, nekontrolovatelnost. Strach jí znovu projede tělem.* Dobře...*Pronese k němu a pozoruje ho svýma zelenýma očima, přičemž se posune o pár milimetrů dozadu.*...ale musíš se uklidnit. Soustřeď se na svůj dech. *Promlouvá k němu tiše, ale za to zřetelně, tak, aby zaujala jeho pozornost, aby ji vnímal a naslouchal jí.* Pak si o tom znovu promluvíme. *Řekne upřímně. Pokud to nedokáže, pokud zůstane rozčílený, pak bude muset zasáhnout po svém. Nepřišla nepřipravená a už nikdy nechce stát po boku někoho, kdo by jí mohl ublížit a nemít nic, čím by se mohla bránit. Je unavená z toho, jak vždy je ta, která čeká na záchranu.*

Jenom se na ni sladce usměje, když ho upozorní na to, že ona mu nevyhrožuje, ale jenom ho varuje. To je faakt obrovský rozdíl. Ona je na takové pozici, kdy by neměla dělat ani jedno ani druhé. Kdyby chtěl, mohla by být už dávno mrtvá. A když ne mrtvá, tak přizabitá. Protože Kol opravdu nemá daleko k tomu, aby jí něco provedl. Štve ho to. To, že není schopna mu říct jedinou věc, o kterou ji žádá. "Být tebou, tak nedělám ani jedno, zlato. Nejsi v pozici, kdy bys mi mohla říkat, co mám dělat, kdy bys mi mohla vyhrožovat nebo mě jenom varovat," usměje se na ni zase, ale může v jeho výrazu vidět, že to myslí smrtelně vážně. Nenechá si od nějaké Klausovy další známosti rozkazovat, co by měl a co by neměl, to ani náhodou. Doufá, že se s ním o tomhle už nebude dohadovat, protože to nemá cenu. A když se s ním hádat bude... No řekněme, že by se mohl trošku rozzlobit a to nechceme, že ne?
Dneska Cami opravdu nechápe. Chce po ni jen jedno, aby mu řekla, na co si má vzpomenout, ale ona místo toho, aby mu to řekla, jako by ještě přilévala do poháru Kolovy trpělivosti, který za chvilku přeteče. Už dlouho se snaží přijít na to, co mu hodně lidí okolo něj naznačuje. Ať už je to Klaus nebo třeba Alisea. Ani jeden mu neřekl nic, z čeho by mohl usoudit, na co by si měl ohledně Genevieve vzpomenout. Gennie sem, Gennie tam, ale když přijde na věc a Kol už se na to někoho na rovinu zeptá, ten někdo mu nic neřekne? To teda ne, to ani náhodou. Cami je tu proto, aby z ní něco dostal, ne aby si jen přátelsky popovídali. Tedy... Nejdřív si myslel, že mu to řekne, zajdou si na skleničku nebo tak něco, prostě kamarádi, ale dneska to nevypadá moc nadějně. A nevypadá to ani moc klidně, protože když se podíváte na Kola, v něm to opravdu vře. Dost nabroušeně jí řekne, že nad tím přemýšlí už dost dlouho, opravdu ano, ale prostě na nic přijít nemůže. Na nic, co by dávalo smysl. Dobře, možná tu byly takové myšlenky, jako že Gen a on, že něco mohlo být, ale to byly jen takové záblesky; něco, co hned zamítl, protože to by se nikdy nestalo. A kdyby ano, proč by mu na to někdo mazal vzpomínky? Prostě ničemu nerozumí a to ho hrozně štve. "Tak mi nějak pomoz, ne?!" zavrčí na ni, když mu odvětí to, aby se snažil přemýšlet víc a všechny části si dal dohromady. Kdo je tady ten natvrdlý? On nebo ona? Nějak bych si tím teď nebyla jistá. Na její další slova už ani nereaguje, protože mu přijde, že právě teď je chvíle na to, aby se uklidnil. Kdyby to totiž neudělal, neručil by za své činy a za to, že se z této schůzky vrátí Camille celá. Za to neručí vlastně ani když se otočí zase zpátky čelem k ní, ruku celou od krve a ve tváři stejný výraz jako před chvílí. Jestli se mu podařilo uklidnit, tak to opravdu nebylo vidět. Diví se, že ještě nevzala nohy na ramena. Když nad tím ale víc přemýšlí, dojde mu, že není tak hloupá, aby utíkala před upírem a ještě k tomu Původním jménem Kol Mikaelson. Jakmile se jejich pohledy setkají, vidí na ní, že je docela dost vyděšená. Jestli se to snažila skrývat nebo ne, to bylo jedno, prostě to vidí a dokonale. Takže nakonec ji dokázal vyvézt z míry? "Co to tady meleš, Camille?" zeptá se a už se ani neusmívá, neušklíbá ani nic takového. Je úplně vážný. "Žádné uklidni se, žádná pak si o tom promluvíme. Já jsem v klidu, to za prvé," řekne, ale takovým tím hlasem, který vůbec, ale vůbec v klidu není. "A za druhé, prostě mi to řekneš teď, je ti to jasné?" podívá se na ni a vlastně to nebere ani jako otázku, jako spíš rozkaz. V tuhle chvíli už je dokonce i nebezpečně blízko k ní. Kdyby chtěl, může udělat spoustu věcí - zlomit jí vaz, přelámat zápěstí, zakousnout se jí do krku a nebo ji třeba ovlivnit, aby mu řekla všechno, co chce. A k tomu se nakonec rozhodne, protože mu dojde, že z ní nic nedostane. Po dobrém rozhodně ne. Zadívá se jí tedy upřeně do očí a položí ji znovu otázku, na kterou chce znát odpověď. "Co přede mnou všichni tají? Co bych měl ohledně Genevieve vědět, Cami?"

*Podívá se mu do tváře se vzpřímenou hlavou, jako kdyby neměla žádný strach z člověka, který stojí přímo před ní. Někde hluboko v sobě obavy má, přeci jenom nemůže být naivní holčička a myslet si s jistotou, že by jí nikdy neublížil, protože kdyby ano, pravděpodobně by si vysloužil pěkných pár let v rakvi. Avšak mu nehodlá dávat strach najevo, ne teď a ne v této pozici. Tohle je kým je, kým vždy byla a kým se snaží být, stejně tak jako její rodina. Stáli a bojovali proti těmto monstrům a i přesto, že to vždy dopadlo stejně, tak nikdo neutíkal, nebál se jich a ona nehodlá být ta, která by to udělala. Nebude mu dávat najevo nic z toho, co chce vidět, co chce v ní vzbuzovat, protože ať už si myslí, že jsou to jen plané řeči nebo ne, tak ho může ujistit, že neblafuje. Jeho slovy se jí snaží dostat pod kůži, aby si uvědomila jejich význam, aby jí mráz z nich přejížděl po zádech a na čele se tvořily kapky potu. Stojí naproti němu s pevným výrazem ve tváři, stejně tak i postoj je vůči němu stejný, ale prozatím nic neodpovídá. Pozoruje každou mimiku či jediný pohyb a všechno nasvědčuje tomu, že k ní mluví vážně. Jeho úsměv je tak falešný jako hodinky na trhnu od vietnamského prodavače až má tu tendenci se křivě pousmát. Nehodlá ho a ani nechce vyprovokovat a nebo snad celou situaci ještě více zhoršit. Možná to právě teď vypadá, že je jí jedno, zda s ním přijde do konfliktu, ale opak je pravdou. Jenomže její ego, hrdost a prořízlá ústa ji nedovolí mlčet. Ví ve kterých situacích má mlčet, jenomže to už většinou zajdou příliš daleko a bohužel...není jenom O'Connell a druhá krev, ta která je nejvíce pošpiněná to má v genech a ty se nezapřou.* Lidé jako vy si myslí, že lidem jako já mohou vyhrožovat svou sílou a nadřazeností. Zapomínáš ale pořád na to, že i obyčejný člověk vás může zastavit s dostatečnými prostředky. *Dívá se mu intenzivně po celou dobu do očí. Nemyslí si, že nepochopí význam jejich slov a nemůže se ani bránit tím, že je jeden z nejsilnějších upírů, které kdy potkala. V tom by měl pravdu, ale za to ona žije v tomhle světě dostatečně dlouho, aby vypozorovala, jak se v něm chovat, aby věděla, kdy být ta chytřejší a nejenom, že její bratranec je psychopatický génius, kterého mohla studovat několik měsíců, ale i jeho bratr je někdo, koho zná lépe, než kohokoliv jiného a všechno, co o něm ví, co zná jí naučilo mnohé.
Nepochybuje o jeho inteligenci, ale právě teď má vážně obavy, že občas si stojí na vedení, když nerozumí tomu, co mu naznačila. Není typ člověka, který by přišel a povyprávěl vám všechno jenom proto, že se znáte a že se zeptáte. Soukromé věci a hlavně žádosti si nechává pro sebe, i přesto, že s nimi například nesouhlasí jako právě teď. Nebyla to ona, kdo už mu o tom teoreticky pověděl, stačilo ho jenom šťouchnout, aby pochopil, co se mu tím snaží říct. Rozumí jeho zmatenosti, zažila si to samé...teoreticky, ale občas člověk musí přijít na určité věci sám, aby opravdu pochopil. Nemohl si natolik věřit, že dostane přímo to, oč si požádá a hlavně, když se to netýká jí samotné. Velmi brzo pochopí, že jeho trpělivost je velmi nízká a sebeovládání téměř nulové, jenomže právě teď ani jeden z nich nehodlá ustoupit. Nebude dělat to, co on chce, nebude to dělat u něj a ani u nikoho jiného a snad to každý dostatečně pochopil, protože nejednou to dala najevo. Žádný z nich ji nebude kontrolovat či snad ovládat, nikdy se nebude podřizovat druhým ani na základě vlastního strachu a pokud někomu dá to, co přesně chce bude to mít jiné příčiny, než strach o sebe. Nechce být jen loutkou v jejich světě, protože přesně za to je upíři mají a co víc? Nechce to ani pro zbytek lidstva. Jeho vztek a zmatenost ji v jistých ohledech připomínají sebe samotnou, když na samém začátku nevěděla, co se to vlastně děje, když zjistila, že osoba, která je jí velice blízká ji zasáhla do vzpomínek a nechala je vymazat, vlastně celkově je změnila v okamžik, který se nikdy nestal.* Pomáhám ti celou dobu, Kole! *Poví rázně. Neustoupí od svého rozhodnutí, ale začne se stahovat v okamžiku, co na ni zavrčí. Přinutí jí to ustoupit v mysli o krok dozadu, zatímco nohy se ani nepohnou. Semkne rty pevně k sobě a bedlivě s ostražitostí pozoruje každý jeho další krok. Pravděpodobně zašla příliš daleko, ale ani on se nekontroloval a teď? Teď to bude muset být ona, kdo ho snad přivede do stavu klidu, aby mohli pokračovat v konverzaci. Sleduje jeho záda, přičemž ona sama zhluboka dýchá, jako kdyby měla obavy z toho, co přijde až se setkají opět tváří v tvář. Tep jejího srdce o něco zesílí, přičemž ustoupí o mírný krok dozadu a osloví ho. Na moment sebou cukne při ráně do zdi, ale nevěnuje tomu příliš velkou pozornost, protože už se znovu dívají jeden druhému do očí a v těch jeho není nic víc, než jen čirá zlost směřovaná jen a pouze k ní. Promlouvala k němu klidně, snažila se ho uvést do stavu klidu, avšak nic z toho nezabírá, právě naopak...popuzuje ho to čím dál více, protože si ani zdaleka neuvědomuje, co dělá špatně a na čí straně je chyba, vidí ji jenom na ní. Ach, jak moc je ten člověk zaslepený a zahleděný do sebe a možná to je i jeho zkázou. Neuhýbá ani na vteřinu pohledem, vlastně za celou dobu ani nezamrkala, není to ani tak strachem, který z jisté části má, ale spíše obezřetností. Nepřišla tady bez ničeho, ne za ním, ne když ví, jaký teď je a udělala dobře, teď jenom záleží na tom, zda bude muset zasáhnout a kdy přesně. Nemá sebemenší smysl mu na nic z toho odpovídat, protože by ještě tak více podnítila jeho rozzuření, které mu koluje v žilách a on nemá momentálně žádnou sílu na to, aby to zastavil.
Jeho rozkaz jí projede ušima tak silně, jako kdyby stála hned vedle kostelních zvonů které do sebe udeří. Nestačí se ani vzpamatovat či jakkoliv zareagovat a v další sekundě už stojí přímo před ní, tyčí se nad ní, aby si vzal to, co chce a aby ji dal najevo, kde patří on a kde ona. V pravém rukávu svetru svírá stříkací jehlu s plnou dávku sporýše. Udržuje s ním oční kontakt, aby neměl žádné podezření, že se cokoliv snaží udělat a pomalu dvěma prsty sejme ochranné víko z jehly. Už – už je připravená pozvednout ruku a zabodnout mu jí do krku, avšak nic takového se nestane, protože si uvědomí, co dělá. Zůstane v první chvíli stát na místě jako v tranzu zadívaná do jeho očí. Všechno by mu to vyšlo, dostal by přesně to, co chtěl, kdyby jejím systém nekolovala bylinka, která jim k tomu brání a kterou už vždy bude brát, aby on nebo kdokoliv jiný ji nemohli přinutit udělat něco, co nechce. Zorničky se vrátí do původního stavu a rty zůstávají stále semknuté k sobě. Pokud teď někdo cítí neuvěřitelný vztek, tak je to právě Camille a může si být jistý, že je větší, než ten jeho, protože jednoho dne dostane odpověď na všechny své otázky, ale on už nikdy nevrátí nazpět to, co chtěl udělat a co ona považuje za něco nepřijatelného.* Budu tě muset zklamat...jsem na sporýši. *Promluví zostra, přičemž od něj ustoupí o krok dozadu, ale stále je mu na blízku. Může vidět v jejích očích ten oheň, všechno to, co nasvědčuje jedinému – že zašel příliš daleko.* Pokud chceš něco vědět ohledně Genevieve, zeptej se přímo jí. *Uzavře celou jejich konverzaci. Vlastně je zvláštní, že za celou dobu, co tak touží po odpovědi se ještě nerozhodl vyhledat ji a zeptat se ji přímo a tak nějak tuší, že i k tomu by byl schopný použít nátlak a násilí jenom aby dostal svou odpověď.* Ještě jedna věc, udělej to znovu a budeš toho litovat. *Natočí se bokem do strany připravená k odchodu, když v tom se otočí čelem k němu. V její tváři není víc, než odhodlání a tvrdost.* A ano...tohle je výhrůžka. *Otočí se k němu zády a rychlým krokem přejde k autu do kterého nasedne. Pevně uchopí volant a vydechne ztěžka všechno, co jí tíží na hrudi. Odloží na sedačku spolujezdce injekci a ihned nastartuje. Rychlým odjezdem se vrátí nazpět do Abattoir.*

*Toulá se ulicemi města už dobrých pár hodin. Své okolí moc nevnímá. Jen klade nohu před nohu a kráčí v před. Rovnou za nosem. Už je to několik dalších dní, které si nechává na rozmyšlenou, jakou cestou se dá. Bude jeho budoucnost zase osamělá a prázdná, jako dosud nebo ji spojí s Nailah. Nailah je jeho žena, ale při tom její srdce patří jinému. Ještě k tomu ten někdo je zrovna Lorent, kterého nemůže vystát. Tahle kombinace se zhoubná. Vražedná. Stále to v něm vře, když na něj, jenom pomyslí. Poslední dny netráví v Zátoce, ale v domě ve městě. Když zrovna nepřemýšlí nad svou budoucností, tak se věnuje tomu, co jej baví a v čem alespoň trochu nachází uspokojení. Tvoří ze dřeva různé věci. Nábytek hračky a tak podobně. Teď už je na konci dne neničí. Zatím je skladuje na zahradě domu. Napadá ho, že by se tím mohl začít živit. Došly mu hřebíky a tak se vydá do města, aby si obstaral další a mimo ně i něco málo dalšího, co mu doma již dochází. Po cestě se ovšem vrátily jeho myšlenky na to, co bude dál a tak zapomene na to, kam vlastně měl namířeno a jen se tak potuluje. Prochází kolem parku a rozhodne se vzít to přes něj. Zahne tedy s ulice na chodník a pokračuje dále. Ruce má vražené hluboko v kapsách vesty, co má na sobě. Lítá všude, co, kde lítá a hledá inspiraci, náznak nějaké znamení, snad všude, kde se dá. Občas se koukne po těch, co míjí. Nijak si ovšem nikoho nevšímá. Pomalu dál kráčí parkem. Příroda kolem něj na jeho rozjitřené nitro působí blahodárně. Udělá se mu trochu líp. Uvědomí si, kam to má namířeno a tak trochu přidá do kroku, aby tam došel ještě dnes. Parkem si trochu zajde, ale vracet se nehodlá.*

(Dnes večer nedokázala vydržet v bytě. I když tam byl Lorent, a i kdyby tam byla sama, nedokázala by tam vydržet. Cítila neklid a taky měla chuť něco rozbít. Připadala si jako na jehlách. Bylo to od té doby, co se střetla s Genevive na plantáži. Nemohla si o tom popovídat s Kolem, Lorentovi o tom říkat zase nechtěla, ani Marcel nebyl vhodný kandidát pro tohle téma, jediná možnost byla Cami. Volala ji, ale nezvedla jí to, takže jí zanechala hlasovou zprávu. Nejdříve šla do baru, kde si dala pár skelniček dobrého pití, ale ani to jí neodkázalo upokojit. A tak se vydala městem, náhodnými uličkami, až narazí na park. Přesně to potřebuje. Už je trochu chladněji a tak si bundu přitáhne blíže k tělu. Má na sobě trochu vytahané džíny a tenisky, je spíše pohodlně oblečená, takže se prostě rozeběhne. Ví přesně kam má namířeno. Docela zvláštní po dlouhé době něco vědět na 100%. Běží, jedna noha míhá druhou, předbíhá lidi, kteří zde pomalu jdou. Chladný, mírný vánek jí vhání vlasy před oči a ona občasně vidí a nevidí. Před sebou vidí svojí cílovou zastávku. Začíná být trochu zadýchaná. Na tváři se jí vykouzlí spokojený úsměv. Běží, zavře si oči a rozpřáhne ruce, když do něčeho prudce narazí. Donutí jí to obmotat okolo toho něčeho neohrabaně ruce, aby zabránila pádu. Bylo to bolestivé. Otevřela oči a lehce zasípala. Připadala si, jako kdyby hrudníkem narazila na kámen. Okamžitě pustila toho muže, couvla a přiložila si ruku na bolavé čelo. Všechno se jí zhouplo a ona udělala ještě několik nemotorných kroků všemi směry.) Já se moc omlouvám, netušila jsem, že naproti mně někdo jde, špatně jsem se podívala, já-… (Teprve teď se muži podívala do obličeje. Byl to Jackson. Jackson. Nevěděla, co má dělat. Nejdříve se zeširoka usmála, podívala se mu do očí a najednou si připadala, jako kdyby bylo všechno odpuštěno, na všechno zapomněla, a vrhla se mu okolo krku. Pevně ho objala a nepřestávala se smát. Tak dlouho ho neviděla. Je tak ráda, že je v pořádku. Po chvíli se od něj odtrhla a koukla se mu do očí.) Jacku. (Vydechla jeho jméno. Chtěla se s ním sejít už dávno, ale bála se toho, co by přišlo. A teď ho potkala. Konečně. Neřeší teď, co mu řekne, nebo co bude dál. Prostě si užívá toho krásného okamžiku, té radosti a euforie.)

*Pokračuje dále rovnou za nosem. Dojde zhruba do poloviny parku, kde je křižovatka a on zahne doprava, aby si tu nadcházku zase trochu zkrátil. Neujde daleko, když si všimne, že proti němu někdo běží. Jde, ale dále, pořád rovně v domnění, že ho běžec, tedy běžkyně, oběhne. Místo, aby se o tom ujistil na vlastní oči, tak se zadívá stranou a sleduje skupinku stromů. Periferně pak na poslední chvíli zaregistruje, že běžkyni přecenil. Když otočí hlavu po směru, je už tak blízko něj, že se nestihne uhnout do strany. Možná, kdyby použil vlkodlačí rychlost, tak by to klaplo. Zde uprostřed parku, ale nechce riskovat, že by to někdo viděl. Stačí tak, alespoň použít svou sílu, aby tu srážku ustál. I proto tak ta srážka bude více nepříjemná pro ni, než pro něho. Když ho ještě tou setrvačností obejme, tak se opravdu dobře pobaví.* Slečno, s někým si mě pletete. Určitě jste chtěla obejmout někoho jiného... *Poznamená pobaveně. Dívka pak odstoupí a jemu se na tváři objeví pobavený úsměv. Určitě by se za to na ni nezlobil. Pozvedne obočí a trochu pozorněji ji sleduje, když před ním vrávorá a snaží se najít ztracenou rovnováhu.* Jste v pořádku...? *Zajímá se a sleduje její ruku, jak se drží za hlavu. Jak ji tak pozoruje, něco mu říká, že ji zná. Je mu povědomá, ale hned neví, kam ji zařadit. Pak už si všimne, že je to patrně vzájemné. Teprve, když se na něj zeširoka usměje a znovu tentokrát cíleně se mu vrhne kolem krku, tak mu to dojde.* Claire... *Vydechne, protože ho obejme docela pevně, takže mu to spíše uteče. Chvilku je jak opařený, takže jí obětí ani neopětuje. Nějak se mu nechce věřit, že je zpátky. Potom všem. Okamžitě se mu vybaví, jak se chovala a jak se zachovala, když mu naposledy utekla. To v něm probudí vztek. Připadal si tehdy tak neschopně. Z překvapené strnulosti tak velmi rychle přejde do napjaté. Naštěstí pro ni se Claire odtáhne. Když se na něj podívá a osloví jej, může vidět jeho vážnou, odměřenou tvář. Nechce se mu věřit, i když jej to nepřekvapuje, že má tolik drzosti se tady ukázat, a ještě dělat jako nic. První, co k ní pociťuje je obrovský vztek, který zastiňuje jiný pocit. Ten je nyní ukrytý hluboko v něm. Kdyby neutekla, tak by ji patrně musel zabít. A to bylo něco, co opravdu nechtěl, ale musel. Neví, jestli ho to má více těšit nebo štvát. I kdyby byl rád, rozhodně to nedá Claire tak brzy najevo.* Tvá drzost je tak velká nebo tvůj pud sebezáchovy tak mizerný, že máš odvahu se tady ukázat. *Jsou to první slova, kterými ji přivítá. Pronese je chladně, odměřeně a při tom se mu v očích zablýskne jeho zlatá vlkodlačí barva.*

(Prostě se zničehonic rozeběhla a běžela se zavřenýma očima. Zní to docela hloupě, ale Claire měla jistou potřebu to udělat, udělat něco bláznivého, spontánního, prostého. Běžela, jedna noha míjela druhou, běžela docela rychle, takže mohla předpokládat, že pokud do něčeho narazí, bude to bolet. Myslela si, že se dobře rozhlédla, ale opak byl pravdou. Pár metrů před ní šel muž, do kterého v mžiku vrazila. Narazila do něj hlavně hrudí, ale i čelem. Netušila, jestli si dali oba dva čelem, nebo se bouchla o jeho rameno, všechno se to stalo tak rychle, a navíc okolo muže obmotala ruce, aby pád ustála. Bylo šťastné, že muž náraz ustál, protože kdyby ne, oba dva by leželi na zemi, ona na něm a vypadalo by to dost zvláštně. A hlavně ona by si připadala příšerně trapně. Srazit se s cizím chlápkem je jedna věc, a válet se s ním na zemi, to už je jiná. Ihned se od muže odtáhla a začala se mu omlouvat. Taky měla za co. Je příšerné kopyto. Měl počítat s tím, že naproti ní někdo může jít, ale jí to v tu chvíli nenapadlo. Chytla se za hlavu, protože se jí lehce točila. Upřímně, docela se lekla, protože to prostě nečekala. Jeho první poznámku nějak nepostřehla, ale na jeho otázku, jestli se jí nic nestalo, jen přikývne a pousměje se. Chvilku se z toho všeho vzpamatovala a až potom se muži podívala do očí. Jackson. Bez jakéhokoliv dlouhého rozmýšlení se mu vrhne do náruče a pevně ho obejme. Radši ho ale, zase rychle pustí. Je to už dlouhá doba, co se naposledy viděli a situace, ve které se nacházeli, nebyla úplně příjemná. Doufá ale, že ji nebude chtít zabít. Určitě najdou nějaký způsob, jak to společně vyřešit. Po chvilce od něj odstoupí a dívá se mu do očí, vyčkávající na jeho reakci. Je to zvláštní, ale Jacka se nebojí tolik, jako se bála Marcela. I s ním našla určitý způsob, jak se přes to dostat. Možná, že jí neodpustil její činy, ale snažil se jí pochopit. Doufá, že s Marcelem budou takhle dobře pokračovat i nadále. Jackson bude ale oproti Marcelovi větší oříšek. Možná že není tak nebezpečný, ale zato je tak sedmsetkrát tvrdohlavější jak Marcel. Je to pravý vlkodlak, to mu nemůže upřít. Všimne si, jak se tváří proto se radši přestane usmívat. Nechce ho zbytečně dráždit. Vyposlechne si jeho slova a malinko se zamračí. Chápe, proč jí takto obviňuje, ale i přesto se jí to nelíbí. Nejdříve se na něj upřeně dívá a potom konečně promluví.) Možná je to obojí, ale věř mi, neměla jsem v úmyslu se sem kdy vracet. Pak se stalo ale pár věcí, kdy jsem neměla na výběr. Bylo to buď zemřít, nebo žít. A vlastně jsem to rozhodnutí ani neučinila já. Ale teď jsem prostě tady. A chci nějak přijít na to, jak napravit věci, které jsem udělala. (Lehce naklonila hlavu na stranu a oblízla si rty. Byla nervózní. Z toho co se stane. A taky se cítila divně. Hlavně proto, že už necítila Jacksonovu sílu, jako když byla vlčice. Vidí, jak v sobě dusí vlkodlačí vztek. Naštěstí, ona vlkodlakem není. Nebo naneštěstí? Jako člověk proti němu nemá žádnou šanci.)

*Sleduje Claire po celou dobu, co čeká na nějakou její reakci, na jeho "uvítání", stále stejně chladně a odměřeně. Když ji vidí stát před sebou, vybavují se mu všechny ty věci, co se od ní dočkal a naneštěstí není zrovna v nejlepším rozpoložení, tak si pamatuje více to negativní. I když jí to, co mu prováděla před tím dokázal prominout, tím posledním útěkem, jako by to vzalo za své, pozbylo platnosti. Nevidí v ní nic dobrého. Jen faleš, vypočítavost. Nevěří jí. Má, co dělat, aby své znechucení z téhle ženské nějak ukočíroval a nedal tady a teď před ní najevo. Sevře pevně své ruce v pěsti, drží je spuštěné podél těla. Má ovšem silnou obavu, že se stane něco, a on se neovládne. Nastřádalo se toho v něm za tu dobu již tolik, že mu stačí malinko. Jeho vlkodlačí podstata je mu teď trochu na obtíž, protože může napáchat hodně škody. Má zatnutou čelist a zuby drží silně u sebe. Přistihne se, že zrychleně oddechuje a tak se snaží trochu zklidnit a zaměřit svou mysl na něco jiného, aby se pokusil, alespoň malinko vychladnout. Stačí ovšem málo a zase se v tom plácá. Sotva Claire otevře pusu a on uslyší zvuk jejího hlasu. Je to pro něj, jako rudá barva na rozzuřeného býka. Přimhouří oči a provrtává ji pohledem. Snaží se přes silný tlukot srdce, který vnímá slyšet i to, co mu říká, i když ho její hlas, jeho intonace neskutečně dráždí. Poslouchá, co mu chce říct. Od první chvíle má ovšem co dělat, aby se nezačal smát. Přijde mu to směšné její řeči, jak se opět obhajuje a dělá ze sebe oběť, svatouška a jak ona za nic nemůže. Nehne s ním v danou chvíli ani to, když se zmiňuje, že mohla zemřít. V hlavě mu zazní, jen slovo "opět". Zůstává po celou dobu lhostejný k jejím slovům, alespoň navenek.* V tom bude možná ten problém, Claire. Já už ti potom všem, co si mi předvedla nevěřím. Ani nechci. *Odbude jí téměř okamžitě, co ona domluví.* Všechno to, co si chtěla, nechtěla, měla, neměla... Je mi to jedno. Nezáleží na tom, co bylo. Svým odchodem nebo spíše útěkem před tím sis vybrala. *Pokračuje. Jeho hlas je tichý, ale je z něj slyšet potlačovaný vztek a zloba. Probodává ji očima. Je v těch jeho vidět, jak moc ho zklamala.* Každé rozhodnutí má své následky. Tvé způsobilo to, že s tebou už nechci mít nic společného. Dělej si co chceš. *Ušklíbne se na ni zlostně.* Varuji tě, ale jen jednou. Zkřiv vlásek na hlavě někomu z vlkodlaků nebo se jen přibliž k Zátoce a slibuji ti, že dokončím to, o co si mě před tím požádala. *Poslední slova na ni varovně zavrčí a jeho pohled se zbarví do žluté. Pak ji tam nechá stát. Otočí se na patě a bez ohledu na to, co měl před tím v plánu se od ní svižným krokem vydá opačným směrem.*

(Vidí na Jacksonovi, že je na ni nahněvaný. Možná i více než to. Tváří se, jako kdyby ji nenáviděl. Nemůže se mu divit, ale doufá, že se jí pokusí porozumět, že to, co mezi sebou měli, to silné přátelství, jen tak nevymizelo. Jacka chce a potřebuje na své straně. Ne proto, aby se cítila bezpečně před vlkodlaky, ale potřebuje ho zpátky na své straně jako přítele, kamaráda, rádce. Sledovala ho, s lehce přivřenými oči a maličko skleslým pohledem. Nevyčítá mu, jak se k ní chová. Kdyby jí někdo provedl to co ona jemu, zřejmě by mu podřízla hrdlo. A to byla jedna z mála věcí, co se jí na Jackovi líbila, kterou nesmírně obdivovala. Slitování. Někteří si mohli myslet, že je to slabost, ale podle ní to byla síla, kterou měl. Mít srdce nikdy nebyla slabost. Jack možná nebyl nejlepší alfa, kterého smečka v New Orleans bude mít, ale rozhodně nebyl špatný. Podle ní byl dost dobrý. Dost dobrý na to, aby si tento post udržel až do své smrti, která nastane až ve vysokém věku, třeba 80 let. Chtěla, aby měl dlouhý šťastný život. Možná, že by mu měla z života odejít, pokud mu to chce dopřát, ale jak to jen říct? Byla prostě sobec. Chtěla si Jacka udržet blízko, a pořád o to usiluje, záleží jen na něm, jestli to samé bude chtít on. Vidí v jeho obličeji hněv, pohrdání a nenávist. Doufala, že není trvalá. Malinko od něj ustoupila, jako kdyby se snažila, aby mezi ně začal proudit čerstvý vzduch. Claire se přistihne, jak si dává instinktivně ruce před tělo, kdyby se musela krýt. Začíná pochybovat o tom, zda byl dobrý důvod na něj vůbec mluvit, natož se mu vrhnout okolo krku. Sleduje, jak se v sobě snaží potlačit hněv, který ještě přiživoval jeho vlkodlak. Znala Jacksona, je to horká hlava, někdy mu trvá, něž vychladne, ale je to dobrý chlap. Párkrát ho viděla se zlobit, ale nikdy ne takhle. Tohle jí přišlo jiné. Děsilo jí to. Bála se ho, ale přesto zůstávala. Její odvážnost, nebo hloupost, jí nutila dělat ještě mnohem riskantnější věci. Lehce nakloní hlavu do strany a smutně, lítostivě, podívá na Jacksona. Poslouchá ho. Nepřerušuje ho. Všimne si i jeho žlutých očí. Měla by prostě odejít. Měla by držet jazyk za zuby a děkovat mu. Ale ona to neudělá. Místo toho, ho doběhne, zastaví ho v chůzi tím, že ho jemně chytne za zápěstí a otočí si ho k sobě, druhou ruku připravenou krýt si obličej.) Máš pravdu. Uznávám. Jsem hrozný člověk, co dělá strašné věci. A máš pravdu, nezasloužím si už nic dobrého. Nic mi nedlužíš, vlastně víc než to. Dal jsi mi život, dal jsi mi šanci žít. Chci, abys věděl, že ti budu navždy dlužná, že ti nikdy nebudu moct splatit, co jsi pro mě udělal. (Podívala se mu do očí, už dávno jeho ruku pustila, nadechla se.) A žádná slova neomluví, nebo nespraví, rány, co jsem ti a všem ostatním způsobila. A je mi to líto. Opravdu je. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Záleží mi na tobě, ano? I když to pro tebe nic neznamená, pro mě to je důležité. Jsi pro mě důležitý. (Oblízla si suché rty. Vyndala z kapsy měsíční prsten, co jí kdysi daroval a dala mu ho.) Tohle ti vracím. Teď mě můžeš pořádně uhodit, abys ulevil svému vzteku. (Podívala se mu odhodlaně do očí.) Nebyl bys první.(Tiše zašeptala, aby to snad ani neslyšel.)

*Když se otočí na patě a vydá se od Claire, chce být od ní co nejdál, v co možná nejkratším čase. Chce se od ní dostat tak daleko, jak je to reálné, protože mu svým zjevením se tady uprostřed New Orleans, jen připomněla ne tak vzdálenou minulost, a co se všechno událo. Nikdy jí nezapomene to, jak se nakonec zachovala, i když na druhou stranu, v koutku, v hloubi duše byl nakonec rád, že ji nemusel zabít. Přesto jí to nikdy neodpustí. Nechce s ní mít už nic společného, nechce se s ní dál zaplétat. Vždy jí byl dobrý, jen když něco chtěla a pak mu pokaždé ukázala to, jak jí na něm "záleží". V jeho očích to byla už jen prázdná slova. Stejně tak, jako k němu doléhala ještě před chvilkou. Nevěřil jí, už ne. Přišlo mu spíše směšné, že se opět vrací k její strategii. Možná, že ona si myslela, že můžou pokračovat dál, ale on ne. On už nechtěl. Byla to pro něj další osoba, se kterou chce skončit. Další žena, která dala přednost pro změnu sobě a své vlastní sobeckosti. Krach jeho vztahu s Nailah měl v jeho očích pro něj jedno pozitivum. Od teď se odmítal zabývat těmi, kteří mu dají najevo, že je až na druhém místě. Nikoho z nich už za svého přítele či blízkého člověka považovat nebude a společnost takových vyhledávat pro své potěšení nechce a nebude. Bohužel daleko nedojde a Claire dnes dál pokouší jeho trpělivost a dráždí vlka v něm, který by jí chtěl strašně rád předvést, že za tohle zaplatí. Jakmile na sobě ucítí její dotek a ještě si ho dovolí zastavit a otočit k sobě... Vážně hodně riskuje. Jejím jediným štěstím je, že jsou na dosti veřejném místě, a on by na sebe nerad přivolal nechtěnou pozornost. Je to jeden z mála důvodů, co jej drží zpátky. Přesto se mu v očích zablýskne žlutá barva a z hrdla mu unikne tiché varovné vrčení. Svou ruku jí okamžitě vytrhne a odstoupí od ní, jako by měla nějakou nakažlivou nemoc a on to od ní mohl chytit. Jen on ví, že je mu Claire v tuhle chvíli tak odporná, že s ní odmítá být v jakémkoliv kontaktu. Když k němu znovu začne promlouvat úžasem na chvíli rozevře více oči a hledí na ni, jako by jí na čele vyrostl roh. Hned po té, co uslyší její obhajobu, jak se najednou kaje, oči zase podezíravě přimhouří. Netuší, co to na něj zkouší, ale je mu to i jedno, protože se zatvrdil a nehodlá ustoupit nebo změnit názor ani o milimetr. Jakmile Claire domluví tak toho využije a zavrčí na ni v odpověď. Při tom k ní o krok postoupí blíže, ale ruce sevře v pěst a drží je vší silou podél těla, aby neudělal něco, čeho by pak litoval.* Nic mi nedlužíš, Claire. My dva jsme spolu skončili. Nic od tebe nechci. *V jeho tónu je slyšet odpor a pohrdání. Přesto každé slovo říká pomalu a zřetelně, protože má dojem z jejího snažení, jako by ho prvně nepochopila.* Řekl jsem ti, že každé rozhodnutí sebou nese následky. Ty se teď smiř s těmi, co udělal tvůj odchod. *Poví jí to znovu, protože chce, aby se nad tím zamyslela. Nehodlá jí to, jen tak prominout a dělat, jako že se nic nestalo. Tentokrát zašla až příliš daleko. Sleduje ji znechuceně přimhouřenýma očima. Zlost v něm bublá a on cítí, jak se mu opět zrychluje nejen dech, ale i tep. Nechá jí opět prostor pro to, co chce říct. Je to z jeho strany poslední laskavost a možná to dělá i proto, že ví, že je to naposledy, protože hned jak mu poví, co má na srdci, tak odejde a tentokrát už ho nezastaví.* Je mi líto, ale namáháš se zbytečně, Claire. *Ušklíbne se pohrdavě.* Tvá slova už pro mě nic neznamenají. Nevěřím jim. Jsou přesně tak prázdná a vypočítavá, jako všechna před tím, kterým jsem věřil a dopadlo to pokaždé stejně. Znovu už stejnou chybu neudělám. Namáháš se zbytečně. *Odpoví a téměř to zní jako výsměch. Možná i varování, za jakého hlupáka ho Claire považuje, když si myslí, že jí znovu uvěří, aby ho za nějakou dobu opět vypekla nebo zradila pro nějaké své důvody, které si najde, a které si vždy nakonec nějak omluví a počítá s tím, že to udělají i ostatní. Ostatní možná ano, ale on už mezi nimi nebude.* Jistě jsem pro tebe důležitý hlupák a idiot, kterého můžeš vždycky vodit za nos, protože se nechá a ještě za to bude rád, že tě má. Jako by to byla nějaká milost ze tvé strany. *Ušklíbne se.* S tím je konec. *Utne to rázně a neústupně. Když pak Claire sáhne do kapsy a vytáhne měsíční prsten, v jeho očích se nebezpečně zablýskne a tváří se, že ji každou chvíli skočí po krku. Poslechne si, co s tím prstenem chce a znovu se tváří pohrdavě nebo jako by pochyboval o Claireině inteligenci. Když mu chce prsten vrátit, nemá jak, protože má ruce spuštěné podél těla a zatnuté v pěsti a drží si od ní odstup, aby se ho znovu nemohla dotknout. Už, jen z jeho výrazu by měla pochopit, že žádný prsten nechce a nyní lze, jen těžko určit, jestli nenávidí více prsten nebo Claire, která mu svým návratem a vším, co vypouští z pusy a dělá, otevírá staré rány.* Ten prsten jsem ti jednou dal, takže je tvůj. Dělej si s ním, co chceš, ale mě s tím nezatěžuje. *Má dojem, že už se opakuje, ale jelikož opět chce, aby ho pochopila, artikuluje pomalu a srozumitelně.* A jestli si myslíš, že mě vyprovokuješ k tomu, že bych tě praštil, aby ses cítila lépe, tak mi opět, jen dokazuješ, jak málo mě znáš, Claire. Ani kvůli tobě neklesnu tak hluboko, abych uhodil ženu, i když mě k tomu hodně pokoušíš. *Procedí k ní skrz zaťatou čelist a nevraživě ji probodává pohledem. Pak se krátce nadechne, vydechne a rozhlédne se. Stojí zrovna na místě, kde jsou, jen oni dva a nikdo jiný v dohledu.* Už za mnou nechoď. Varuji tě naposledy. Sbohem. *Už se s ní nechce dál zdržovat a tak tentokrát využije své nadpřirozené rychlosti, kterou mu dává jeho šelma a než může Claire nějak zareagovat, zmizí mezi blízkými stromy, které nestojí ani metr od místa, kde stáli a zmizí jí z očí. I s měsíčním prstenem jí tam nechá stát.*

*Zvláštní pocit v žaludku ji budil už nějaký den ze spaní. Sny ve kterých nemohla rozeznat tváře postav jí provázely téměř každou noc, stíny zahalovaly ten její, pohltily ho, jako kdyby byla obklopená hustou mlhou, která se nechtěla pustit její kůže. Ten pocit je s ní pořád, ať už dělá cokoliv, nedokáže to ze sebe setřást. Nikdy nebyla typem člověka, který by se příliš svěřoval ostatním, byla tady pro druhé, pomáhala jim, vyslechla si všechno, co je tížilo na srdci, ale nevyhledávala takovou osobu pro sebe, i když věděla, že někoho má, někoho, komu se může svěřit. Co by měla říct? Že několikrát za den nutí sebe samu, aby se ohlédla za rameno? Že hledá něco, co nemůže sama jenom tak vysvětlit? Věci měly být správné, mělo všechno být bezstarostné, není tak? Hrozby jsou zažehnány, ti, co byli pohřešovaní se našli a jediná starost starost, která všem ležela na bedrech bylo, co budou dělat další den, jak s ním naloží. U ní je tomu jinak, jako kdyby někdo chtěl, aby se necítila dobře, necítila v bezpečí. Možná jsou to vlastní démoni, kteří ji začínají kontrolovat. Strach, že znovu bude muset čelit někomu pro koho nebude nic víc, než jenom tragickou obětí ve válce. Ona už nechce být, nemůže stále čekat na někoho, kdo ji zachrání. Možná proto zastrčí jednu z papírových krabic nazpět do skříně a zadělá ji víkem. Na protější stůl odloží malý zápisník, který má koženou vazbu. Lze poznat, že je už desítek let starý o čem vypovídají i zažloutlé stránky, které mají ohnuté rohy nebo vůbec žádné. Není těžké pamatovat si, který předmět k čemu přesně slouží, těžké je ho najít ve všech věcech, které si neustále převáží z jednoho místa na druhé. Buď nemá ten pocit, že by byly v bezpečí a nebo zkrátka něco hledá, něco, co by mohla mít pořád, kdyby to bylo potřeba. Na onen deník odloží stoh papírů, které lehkým pohybem ruky rozloží po stole. Není v jejím zájmu, aby si někdo pročítal slova, které jim nejsou určeny. Očima zabloudí k mobilnímu telefonu na kterém se rozjasní obrazovka s sms zprávou. Rychlým tahem přejede po povrchu skla, než se začte do zprávy, kterou jí poslala osoba se kterou se na rozdíl od ostatních lidí ráda uvidí. Odepíše jí téměř okamžitě, přičemž už si vytáhne oblečení, které zvolí pro dnešní večer. Tyrkysové triko bez rukávů s výstřihem do V, se dvěma dlouhými šňůrkami, které si může o krku zavázat dle libosti. Černé upnuté kalhoty s vyšším sedem a k tomu béžové boty na silnějším podpatku se šněrováním. Do kabelky hodí pár potřebných věcí a zkontroluje čas na hodinách. Odejde z Abattoir, aniž by dala o svém odchodu někomu vědět, nicméně to nepovažuje za žádnou nutnost a i když levý prsteníček zdobí zásnubní prsten a za normálních okolností je povinností oznamovat, co a jak, tak tohle je jiné, protože...tohle není normální svět. Za bránou se postaví více do ulice, blíže k silnici a pozvedne pravou ruku vzhůru, aby zastavila žluté auto pod názvem taxi služby. Nasedne do zadní části a sdělí svůj cíl.
Vytrhne se ze zamyšlení až když je jí oznámena částka, kterou musí uhradit za přepravu. Ještě, než uchopí železnou kliku od dveří podniku se za sebou opět ohlédne, přičemž si přejede pravou rukou po levé straně krku a části ramena. Něco je špatně, naráží to do každé buňky v těle, cítí to v kostech, tělem ji projíždí ten známý pocit nervozity a nespokojení z nevědomosti. Věci jsou jinak, než by měly být, než je každý z nich vidí, tak proč všichni mají nasazené brýle jenom ona ne? Má chuť se otočit, odejít rázným krokem na opačný konec města, možná až za samotnou značku opouštějící New Orleans, možná ještě dál, jenom aby ten pocit na chvíli setřásla. Na druhou stranu jsou zde okovy, které ji drží, drží ji na místě na kterém stojí teď, ať už je to její povaha, která neutíká, která se za každých okolností snaží najít příčinu nebo lidé, co ji zde drží. Potáhne směrem dolů a do nosu ji udeří známý závan alkoholu, uši naslouchají hudbě a hlasům lidí a její oči těkají z jedné strany na druhou ve snaze se zorientovat a nebo najít osobu se kterou zde má mít schůzku. Nadechne se předýchaného vzduchu v místnosti a vstoupí více do prostoru, přičemž nepřestává vyhledávat osobu, která buď tady ještě není a nebo ji zahaluje mužská společnost. Zanedlouho spatří hnědovlasou ženu s kočičím pohledem u baru. Stačí pár kroků ke překonání vzdálenosti a už stojí po jejím boku, přičemž si obě ruce pokládá na barovou desku před sebou. Rty se zformují do přátelského úsměvu.* Ahoj Claire. *Pozdraví ji milým hlasem, než si ji v rychlosti sjede pohledem.* Byla jsem trochu překvapena s výběrem místa, protože přeci jenom to není jako naše obvyklé schůzky, ale...*Usadí se na volnou židli vedle ní.*...ta změna se mi líbí. *Mluvila pravdu. Dlouho se nebyla nikde bavit a ve většině případů to nekončilo právě podle jejích představ. A neříká se náhodou, že ty neplánované akce bývají nejlepší? Každý občas potřebuje vypnout, uvolnit se, nechat své myšlenky volně plout po vodě až se začnou ztrácet za horizontem.* Mimochodem sluší ti to. *Pochválí její zevnějšek. Občas nerozuměla, jak žena jako ona nemá svou druhou polovinu, protože už by teď mohla napočítat na prstech jedné ruky, kolik mužů se podívalo směrem ke Claire a to teprve přišla, ale na druhou stranu, když vaše srdce patří někomu, koho nemůžete mít, pak je to těžké. * Všechno v pořádku? *Zeptá se tak nějak automaticky. Je zde pravděpodobnost, že se chtěla jen sejít, protože jsou kamarádky, ale taky jsou tady i další možnosti. Potřebuje někoho s kým se odreaguje od svých problémů nebo možná chtěla změnit lokaci k dalšímu vyprávění, které by jí chtěla případně sdělit.*

(Poslední dobou to bylo opravdu těžké. Každé ráno se budila s pocitem, že na svých bedrech nese tíhu světa. Její neustálá nervozita, bolest hlavy a podráždění se projevovala na všem, co dělala. Ať už to bylo vaření či čtení, na nic se nedokázala soustředit. Žádný sport, pohyb, cokoliv, co jí dříve pomáhalo, bylo teď úplně neužitečné. Měla hned několik věcí, co ji trápily. Na prvním místě to byl Kol. I když se kvůli němu stále cítila zklamaně, rozhněvaně a možná i trochu nenávistně, nemohla na něj přestat myslet. I když smazala jeho číslo, vyházela věci, co by jí ho snad mohly připomínat, jako nic, s přívěskem, co od něj jednou dostala, měla problémy. Nejdříve ho různě mnula a hrála si s ním v ruce, až ho nakonec vložila do peněženky s tím, že tím třeba jednou zaplatí nějaké pěkné barmance. Nebo ho věnuje dobré umělkyni na ulici. Nechce ho obyčejně vyhodit. Mohla by ho věnovat nějaké charitě. I potom, co se zbavila tolika věcí, neustále měla v hlavě slova, co jí řekl, co mu řekla ona, jak to pokazilo celý jejich vztah, jak ošklivá hádka to byla. Jak ztratila někoho, kdo jí byl tak blízký. Také jí tížila slova, co jí řekl Jackson. Věděla, že má ve spoustě věcí pravdu. A že všechno pokazila. Nabyla pocitu, že přišla i o Jacksona. Snažila se, tak moc se snažila to všechno napravit. Místo toho jako kdyby všechno jen zhoršovala. Nevěděla, co má dělat, aby se její život zlepšil, nebyla si už ničím jistá. Připadala si, jako kdyby se svět kolem ní jen míhal, zatímco ona stála, neschopná jakéhokoliv pohybu, zoufale sledující dění kolem sebe. Často chodila tajně do polorozpadlého Marcelova baru hrát na piano. Ale ani to jí neposkytovalo dostatečnou útěchu. Chyběla jí společnost někoho, s kým by si mohla promluvit. Někoho, komu by mohla říct, že má znovu noční můry, že znovu nemá chuť k jídlu, že se nemůže skoro soustředit a většinou jen tak bezcílně bloudí New Orleanskými ulicemi se snahou najít alespoň na chvilku klid pro svoji duši. Ani doma se už necítila dobře. Lorent, tedy spíše jeho vlk, jí naháněl hrůzu. Nebyli to ale jen současní lidé, co jí nechtěli nechat spát. Vraceli se jí různé věci, které jí strašily především ve snech. Poslední dobou to byla jedna ta samá noční můra. Stála v šedivé místnosti bez dveří a oken s pistolí v ruce. Před ní stál zástup lidí, které ve skutečném životě zabila. Každého z nich po jednom musela zastřelit. Nebyli to ale jen lidé, které zabila přímo. Byl mezi nimi i její bratr, sestra, otec, matka, spousta lidí, co milovala, ale přišla o ně. Nemohla to zastavit. Jakmile na ně přišla řada, její ruka, i navzdory všemu odporu, zmáčkla lehce spoušť. Každou nocí to bylo horší a horší a pro Claire byl spánek spíše utrpením než oddechem. Byla už příšerně unavená, celkově ztrhaná, a i přes to všechno, nakonec po dlouhém přemýšlení napsala Cami SMS, že by se ráda sešla. Potřebovala si s někým promluvit, s někým, kdo není jen její kolega z práce, někdo, kdo ji pochopí, vyslechne, poradí s jejími problémy a pomůže se jí trochu bavit. Její nálada se lehce zlepšila, když dostala kladnou odpověď. Začala se tedy připravovat. Na tvář si nanesla hodně make-upu, především proto, aby její obličej dostal jinou barvu než zeleno-bílou a hlavně kvůli tomu, aby zakryla velikánské kruhy pod očima. Vlastně se nakonec docela pěkně namalovala, a nevypadalo to ani tak nepřirozeně, jak si myslela, že bude. Oblékla si černé, volnější šaty, boty na menším klínku a přehodila přes sebe radši lehký propínací svetřík, kdyby se večer udělalo chladněji.
Do baru přijela o trochu dříve, hlavně proto, aby si mohla pořádně zakouřit, aniž by to viděla Cami a také proto, aby se trochu dostala do nálady. Všímala si pohledů různých mužů a žen, ale dnes byly spíše nepříjemné, než aby jí nějak lichotily. Doufala, že jí nikdo dnes kromě Cami a barmana neosloví, protože nemá náladu na žádné nadržené muže. Vlastně se jí dost hnusí poslední dobou všichni muži, co potkává v barech. Okamžitě co vejde do klubu, vleze si za bar a objedná si panáka tvrdého alkoholu. Naštěstí, barman nemá žádné narážky, vlastně nic neříká, jen jí nalije a věnuje se dalším zákazníkům. Hodí to do sebe jako nic a rovnou si objedná Bourbon s málo ledem. Položí si ruce na bar a sleduje se zvláštním zaujetím barmana. Vlastně nevypadá tak hrozně, jak si napoprvé Claire myslela. Dlouhé světle hnědé vlasy smotané na temeni v provizorním drdolu, potetované ruce a tmavě hnědé oči, jejichž pohled sem tam zabloudil k ní. Lehce se pousměje, když uvidí Cami a pokývá hlavou.) Ahoj Cami. (Ukáže na místo vedle sebe, aby se usadila, a kývne na barmana, aby přinesl Cami pití.) Ano, souhlasím, není to místo, kde se obvykle scházíme, ale myslím, že takhle změna by se nám oběma mohla líbit. (Barman konečně položil před Cami sklenku s Bourbonem a když Claire zavrtěla nesouhlasně na jeho otázku, zda to bude ještě něco jiného, odešel za dalšími lidmi. Na lichotku, co jí řekla Cami, jen lehce kývla hlavou a pousmála se.) Děkuji. Myslím ale, že ty vypadáš mnohem lépe. A nic nenamítej. (Dodala nakonec. Nad její další otázkou se lehce zasmála, zamračila a nakonec jen s povzdechnutím mávla rukou.) Vlastně není nic v pořádku, ale věci se nejdříve zhorší, než se zlepší, nebo tak se to alespoň říká, nebo ne? To ale dnes řešit nechci. Chci se bavit, chci mluvit o něčem, co mě nedonutí nahodit ten strašně nudný vážný výraz. (Lehce se pousměje a na ex vypije svůj Bourbon se slovy, že už začínal být teplý. Ihned si objedná další. Mohlo by se někomu zdát, že vyměnila Kola za Cami, ale nikdy by nemohla sladkou milou Cami vyměnit za takového sobeckého idiota jakým byl Kol. Tak moc ho nesnášela a zároveň milovala.)

*Jejich vztah se dal nazývat přátelstvím. Pamatuje si na den, kdy se potkaly poprvé, i když je to teprve nedávno, co si na to vzpomněla. Claire byla jedna z prvních nadpřirozených bytostí se kterými měla tu čest se potkat...dalo by se to vůbec nazývat slovíčkem „čest?“ Každopádně byla rozhodně první z těch, co se ji snažili ochránit, aniž by k tomu měla sebemenší důvod. V hlavě stále jí blikalo červené světýlko upozornění, které dávalo jasné signály, že se jednoho dne musí zeptat, proč. Byla jenom obyčejná barmanka, člověk, který pro lidi jako je ona, jako byla ona neznamená nic, než jenom věc v potravním řetězci a nebo zábavu. A pořád jím je, i přes všechno, co jí potkalo, co poznala stojí na místě lidské frakce. Její podstata je však zcela jiná, narozená jako člen Gemini covenu, avšak nikdy neměla žádné pravomoce v něm, nikdy se nemohla ukázat a za to je na jednu stranu vděčná...ať už komukoliv. Že by osudu? Má ráda to, kým je, svou podstatu, není nic, co by ji ovlivňovalo, žádná moc, žádné nadřazení nad někým druhým, je to jenom ona. A poté je tady ta část, která to nenávidí, která nechce být slabá, která to nechce vzdát, která chce žít tak, jak si to přeje, která nechce být obětí...už nikdy víc.
Při vstupu do baru cítí ten známý pocit, který ji každým dnem více znepokojuje. Možná by přeci se o tom měla zmínit, cokoliv říct, možná je to jenom nesmyslný strach, který v ní zakotvil po tom všem. Dnes by na to neměla myslet, přišla se pobavit se svou přítelkyní, dát si pár drinků a možná v mírném stavu opilosti se dopravit domů, kde druhý den se probudí s lehkou kocovinou a nebo to její tělo unese. V prvním momentu se rozhlíží okolo sebe, její zelené oči vyhledávají tvář sympatické ženy, kterou následně objeví hned u barového pultu. Projde okolo lidí, kteří se pomalu, ale jistě začínají tlačit jeden na druhého a v druhé chvíli už jí stojí po boku, přičemž nemůže přehlédnout upřený pohled chlápka od naproti, který její společnici sjíždí pohledem jako lovná zvěř. S úsměvem na rtech ji pozdraví a věnuje jí jeden ze svých přívětivých pohledů ze kterého lze přečíst radost z jejich setkání. Ohlédne se na volnou židli, kterou jí ponukla Claire a usadí se na ni. Automaticky si přehodí nohu přes nohu a ruce položí na barovou desku. Není fanouškem posezení právě v této oblasti, avšak nikdy si na to ani nestěžuje. Pro rychlou obsluhu a popíjení je to nejlepší místo, ale pro klidně strávené večery a rozhovory už ani zdaleka. Něco uvnitř ní ji říká, že dnes nepřišly kvůli rozhovoru, ale naopak...kvůli zábavě. Těžce si vzpomíná na svůj poslední „večírek“ vlastně...ano, vzpomíná. Doprovodila Elijaha na valentýnskou party, kdy si sotva pamatuje, jak se dostala do auta a následně do postele. Neměla by tak prožít i dnešní večer, ale jak zná divokou povahu své přítelkyně, pak může opravdu jenom v hloubi duše doufat. Přikývne souhlasně hlavou jejím směrem.* To rozhodně. Kdyby si mě dnes nevytáhla, pravděpodobně bych se takhle ve společnosti, kdy jsem zákazníkem neobjevila pěkně dlouho. *Pousměje se nad tou ironií a podívá se před sebe na nabídku láhví s alkoholem.* Když si to tak vezmu jedna má kamarádka tráví většinu času v práci, druhá je nezvěstná, třetí pomalu neopustí svůj pokoj...a ty jsi tady. *Zelené duhovky upře do těch jejích čokoládových a roztáhne rty do širokého úsměvu. Bylo zvláštní na ně všechny vzpomínat. Neviděla se s nimi dlouhou dobu a musí se přiznat, že jí chyběly, každá z nich. Bohužel jejich svět je místem, kdy si nemůžete vybírat, zkrátka se musíte přizpůsobit okolnostem. Co se týkalo přátel z vysoké školy, neudržovala s nimi takový kontakt jako předtím. Ať už z důvodu pracovní vytíženosti a nebo osobních, nemůžete jim jenom tak říct, že nemůžete vyrazit s nimi ven, protože se vás pokouší někdo zabít. Proto je i ráda, že k jejímu seznamu blízkých přibyla i ona...možná by nikdo ostatní nesouhlasil, ale udělala si na Claire svůj vlastní názor, viděla jí do duše a ta nebyla špatná, i když si to mohl každý myslet, nebyla zlá. Podívá se na sklenici s bourbonem, která se před ní objeví dříve, než by se stačila trochu aklimatizovat. S úsměvem poděkuje barmanovi a než by stačila něco dalšího říct, tak je na odchodu. Zasměje se zvonivě a pozoruje její tvář při opětování lichotky. Neodpovídá na ni, pokud si přeje aby nenamítala, pak nebude. Jenom na její slova pozvedne sklenici se zlatavou tekutinou, jako kdyby jí dávala najevo, že to vzdala. Zeptala se čistě provizorně, zda je všechno v pořádku. Její instinkt jí napovídal, že není už jenom při prvním očním kontaktu. Můžete zakrýt vrásky, které vznikly z utrpení, můžete ztratit váhu, ale zamaskovat to oblečením, můžete se nalíčit k nepoznání, můžete se usmívat, všechno to budou klamstva, iluze, které vás mají zmást, ale pokud danou osobu dobře znáte, pak uvidíte v očích všechno, co nejde na povrch. Znala ji, už jenom z pohledu terapeuta ji znala. Nadechne se zhluboka.* Ano, lidé říkají, že když člověk padne na samé dno, pak už jenom existuje cesta nahoru. *Koutek úst ucukne do strany, přičemž nakloní hlavu do boku. Více to nerozebírá už jenom proto, když to není něco, co by dnes chtěla s ní řešit. Ihned pochopí význam dalších slov. Jedná se jen o jedinou osobu, vlastně je to začarovaný kruh ze kterého Claire nemůže vystoupit, jako kdyby bloudila v bludišti, neschopná nalézt z něj cestu ven, přičemž nevidí žádné světlo, žádnou naději.* „Kdo vítr seje, klidí bouři.“ Jedno přísloví z Bible. *Zadívá se na ni pronikavým pohledem, přičemž obě velmi dobře ví o kom přesně mluví a co jí tím chce říct.* Přijde čas, kdy to všechno bude správné. *Sleduje, jak rychle mizí alkohol v její sklenici, zatímco ona má před sebou stále svou dávku. Uchopí prsty sklo na kterém zanechá otisky a převrátí do sebe tekutinu, co ji nejdříve pálí v hrdle a následně do těla rozlije pocit tepla a uvolnění. Jakmile přijde barman znovu, tak jim objedná hned dvě zlaté tequily. Natočí hlavu k ní.* Jdeme smazat ten nudný výraz z tváře, ne? Ale varuji tě...pokud uvidíš, že už je toho na mě moc, prosím, hlavně mi nedovol žádné telefonáty, ano? *Uchechtne se. Naposledy totiž volala svému snoubenci, kdy...no, lepší na to nevzpomínat.* Je něco nového od doby, co ses vrátila nazpět do svého bytu? Musím říct, že v tom mém už je usazená pořádná vrstva prachu, když tam teď nikdo není.

(Claire seděla v baru, ponořená ve svých myšlenkách, lehce skleslá, snažíc se předstírat, že se v jejím životě neděje nic, co by jí trhalo na kusy. Nepřišla si, že by byla úplně na dně, to ne, tak hrozné to ještě nebylo, ale přesto neměla důvod se usmívat. Její situace byla více než komplikovaná, a ona si nebyla jistá, jestli se jí o tom chce mluvit. S kýmkoliv. Problémy, co řešila, jí přišly úplně triviální, oproti problémům ostatních. Největší zklamání a zármutek jí ale právě způsoboval Kol. I když se ho snažila odstřihnout, a rozhodla, že už s ním nikdy nepromluví, že ho úplně vyřadí ze svého života, stále mu patřilo její srdce. Byla do něj tak bláznivě zamilovaná, ale byla v tom až po uši. Ubližovalo jí všechno, co se kolem nich dělo. Genevieve, to, co si řekli, předtím a potom, jak jí dal falešnou naději, když jí tenkrát políbil. A všechno co jí řekl, jak mu na ní záleží, jak chce, aby to fungovalo, byla to jen prázdná slova. Vnímá ho jako lháře a podvodníka. Sebestředného, manipulativního, bezcitného parchanta, který jí jen namotával, který si s ní jen hrál jako s hadrovou panenkou. Přilnula k němu jako mokré tričko ke kůži, jako kdyby k němu od vždycky patřila. On byl, bůh ví kde, s Genevieve, zřejmě se dobře bavil, užíval si, a ona seděla sklíčená v baru, doufající, že Cami, která brzy dorazí, jí dokáže rozveselit. Přišla si trochu zoufalá. Vyhledávající zábavu, tam kde nechtěla, hnaná možností se bavit. Všichni ti lidé jí zde připadali marnotratní. Tak ubohá zábava, opíjení se, najednou jí to připadalo dětské, hloupé. Ne že by neměla ráda večírky, ona je dříve milovala, ale preferovala teď spíše klidnější život, vzdělanější, na úrovni. Vlastně netuší, proč sem šla, proč zrovna sem zvala Camille, ale jedno věděla jistě. Chtěla se opít. Chtěla se smát, klidně i bezdůvodně, hloupým a nesmyslným věcem, chtěla tančit, možná si někoho večer přivést domů, užít si, bez ohledu na to, jestli tam Lorent bude, nebo ne. Ať si koneckonců, dělá, co chce. Nebude mu mluvit do života, a ani on by jí neměl. Zvlášť ne, když je teď ještě větší idiot, než byl předtím.
V baru hraje hudba, která není dvakrát styl Claire, ale že by jí vadilo to poslouchat, to říct nemůže. Je to prostě moderní, takže jí nic moc blízké. Pomalu začíná utápět svůj žal v alkoholu, jako to má ve zvyku dělat. Nedokáže se svým problémům postavit čelem, utíká od nich, v tom má Kol pravdu. Jenže ona už nemá sílu se jim ani postavit, natož je nějak řešit nebo s nimi nějak bojovat. Cami konečně přijde a vytrhne jí z takového pochmurného přemýšlení. Její sklenka už je skoro prázdná. Pozdraví se, a Claire se dokonce lehce pousměje. Opravdu ji ráda vidí. Je teď snad jediná, komu 100% věří, kdo je jí blízký a o kom ví, že se na ní může kdykoliv obrátit s čímkoliv. Pravdou bylo, že Claire se necítila jenom osamělá a zoufalá, ale také nenáviděná. Měla pocit, že ji všichni nenávidí, a z části nenáviděla sama sebe. Bylo to vcelku snadné. Nebyla dobrým člověkem, i když se o to možná sebevíce snažila, nebyla dobrá. Zrazovala, kradla, lhala, vraždila. Její duše nesla tolik hříchů, že pokud by se od nich měla někdy oprostit, bude to, až zemře, definitivně a nenávratně. Nechtěla ale dnes přemýšlet nad těmito věcmi.) To jsem ráda. Ale, ani jsem si nemyslela, že bys chodila do barů nebo klubů, jako zákazník, chodila nějak často, takže… (Lehce se pousmála a pokrčila rameny, jako že to nic nebylo. Prostě přátelské gesto.) Sice nevím, jaké kamarádky myslíš, ale když to vezmeme kolem a kolem, tak jich máš pořád víc než já. Já mám jen jednu, tebe a pak no, jednoho kamaráda, jestli se to tak tedy dá říct, nejsem si jistá, jestli mi Marcel vůbec odpustil. A to je všechno. Jackson mě nenávidí a řekl mi, že až mě příště uvidí, asi ze mě udělá dvě. No, poradce na vztahy bych asi dělat nemohla. (Zasmála se. Kola nezmiňovala, protože ten pro ni už neznamenal nic, už byl nikdo, a nebylo potřeba mluvit o nikom.
Možná nebylo adekvátní říkat Cami že není v pořádku, s takovou ironií a nadsázkou, zvlášť proto, že její kamarádka je terapeutka, a to dokonce i její, a ta vidí za vším, co děláte něco víc. Claire se tedy radši znovu napila alkoholu, který pila jako vodu. Podívala se lehce překvapeně na Cami a sladce se pousmála.) Myslím, že to je pravda, ale na dně se necítím. Ne, na dně jsem byla, když mi vyvraždil rodinu a spálil celou vesnici do základů muž, kterého jsem milovala, a přeměnil mě na upíra. Na dně jsem byla, když jsem sledovala muže, kterého jsem milovala nejvíce ve svém životě umírat, aniž bych mu mohla pomoci. Na dně jsem byla, když mě drželi, možná čtyři měsíce v nějaké cele, kde mě každý den mučili a znásilňovali. Já myslím, že ještě nejsem na dně. (Všechno to říkala, jako by to byla sranda. No, také trochu byla. Jako kdyby to byla její spravedlnost za všechno špatné, co kdy udělala. Stejně se tomu mohla už jen smát. Na její citování Bible jen přikývne a znovu se lehce usměje. Claire ji četla tak tisíckrát. Vlastně toho přečetla tolik, že už si z toho většinu ani nepamatuje. Ani nějak nepřemýšlí nad tím, co by to mohlo znamenat, a nepřisuzuje tomu žádný hlubší smysl, ani vlastně netuší, co jí tím chtěla říci.) Upřímně, dost se bojím toho, kdy bude všechno správné, jestli vůbec někdy. To by byl příšerně nudný život, nemyslíš? (Mrkne na ni šibalsky. Vlastně ani neví, proč říká takové věci, proč se chová, tak jak se chová, ale všechnu vinu přikládá alkoholu.) Už bylo na čase. Myslím, že i kdybych tě viděla, tak tě nezastavím, protože už budu sama tak na sračky, že budu ráda, že se postarám o sebe. (Zašklebí se na ní. Ano, ožere se jako prase, úplně se zmastí, určitě se několikrát za noc pozvrací, ale bude to stát za to.) No, nastěhoval se mi do něj Lorent, který vypil tonikum, které jsem dříve užívala na utlumení emocí, a chová se jako idiot, ale doufám, že to brzy přejde. A ne, děkuji, nepotřebuji s ním pomoct, já to nějak zvládnu. (Lehce se pousměje a koukne se na ní. Opravdu jí to sluší. Má takový pocit, že je na ní něco nového. A také že je. Jakmile spatří snubní prsten, vyvalí oči úžasem a chytne její ruku, na které si začne zkoumavě prohlížet její prstýnek.) Můj bože, Cami! Jak…? Proč… Proč o tom sakra nevím?! (Koukne na ní lehce ublíženě, ale nejvíce překvapeně a šťastně, je za ní ráda, přeje jí jen to nejlepší, protože Cami si to opravdu zaslouží.)

*Pokud člověka alespoň z části znáte, pak vás nedokáže obelstít úsměvy, pohledy, kterými si snaží zakrýt tu očividnou bolest v očích. Ani postoj těla nedokážete tak ovládat, váš mozek se snaží, protože vy mu to chcete přikázat, ale srdce je orgán, kterému nelze poručit, nelze s ním manipulovat, nemůžete necítit to, co nechcete. Přesně takhle to bylo mezi ní a Claire, která seděla po jejím boku, která ji dnes zavolala, aby se pobavily. Nemůžete jenom tak oklamat psychologa, protože ten je specializován na to, aby poznal všechno, co může, aby do vás viděl, zatímco vy nikdy neviděli do něj. Stačilo jí pár pohledů, gestikulace k tomu, aby věděla, že není v pořádku. Věci jsou znovu špatné, temné, ví, že její přítelkyně bloudí ve stínech, které ji chtějí polapit. Vzhledem k jejich nabývajícímu přátelství dokázala být ještě o něco více empatická, protože mezi nimi nebyly žádné hranice.
Usměje se pobaveně, ale ihned na to svraští obočím a podívá se na ni stylem „To myslíš vážně?“. Všechno je to ale spíše v nadsázce, jako kdyby jí ty slova bavily, i když by se mohl najít někdo, kdo by cítil urážku.* Opravdu vypadám jako suchar? *Zeptá se jí s jistou obavou v hlase, ale taky pobavením. Úsměv jí z tváře nemizí, právě naopak.* Je pravda, že od doby, co jsem přišla do města jsem se upínala na jiné věci, než byla zábava v barech. Ke všemu jsem začala v jednom pracovat a zamilovala jsem se do toho dělat barmanku. Bylo skvělé poslouchat příběhy ostatních, prostě jednou nepřemýšlet nad sebou a i když občas dokázali být lidi vlezlí, stále jsem na tom viděla pozitiva. *Narovná se v zádech, jako kdyby se jí sedělo na svém místě nepohodlně. Přehodí si jednu nohu přes druhou a ruce stále nechává položené na baru při skleničce se zlatavým obsahem.* Měla jsi mě ale vidět svého času na vysoké. Téměř každý večer jsme chodily se spolubydlící na pivo a když jsem o víkendu zůstávala, pak jsem v pondělí litovala, že jsem raději neseděla doma při modlitební knížce. *Zasměje se zvonivě a uchopí prsty pravé ruky sklenici.* Musím se přiznat, že to byly skvělé časy. Všechno, co mě trápilo byly zkoušky, nic víc. *Její slova nebyla úplně pravdivá, ale tohle měla v rodině. Umí lhát, nikdy v tom nebyla špatná, nikdy nedávala na sobě byť jen znát, že nemluví pravdu. Uměla to ona, její rodiče, její bratr, její strýc, její bratranec a další generace před ní. Dokáže se dívat do očí, tak upřímně, intenzivně, že můžete mít pochybnosti, ale stále v nich má nějakou přesvědčivost. Byl čas, kdy stránka, kterou se snažila odjakživa potlačit vyplula na povrch, protože ať už chceme nebo ne, tak s temnotou se narodíme a je jenom na nás, zda ji necháme vyjít na povrch. Jednoho dne se tak stalo, nebyl to příjemný večer, ani pro ni, ani pro její spolubydlící a už vůbec ne pro toho zmetka. Zakrývání stop je pro ni stejně jednoduché jako lhaní. V tomhle jsou O'Connellovi dobří, obzvlášť, když se podíváte do spisů. Příčina smrti – jednoduchý infarkt, jak její otec, tak její strýc. Může se to očekávat i u vás a přitom velmi dobře víte, že nic z toho se nestalo, že to byla jenom vražda. Neměla by na to myslet dnešní večer, když je ve společnosti, proto to raději rychle vytěsní z mysli. Na jednu stranu bylo zvláštní, že nemá ponětí o kom se teď zmiňovala. Cíleně nevyslovila jména, protože každá z nich chovala ke Claire jistou zášť a ví alespoň o jedné z nich, kdy to má žena sedící naproti ní podobně. Nadechne se zhluboka, nechá ji říct všechno, co má na srdci a jakmile přestane, tak hned ze sebe vysloví všechno, co měla už téměř ihned na jazyku, ale předtím se ještě zasměje její konečné poznámce.* Někdy je lepší mít jenom jednoho opravdového přítele, než několik dalších, kteří by v době tvého smutku za tebou nepřišli. Nezáleží na kvantitě, i když je na tom dnes postaven celý svět ať už se jedná o cokoliv. *Teď mírně odbočovala od tématu, ale stále se držela pointy, toho, co jí chce říct, co chce naznačit.* Chápu, že si někdy musíš přijít osamělá, ale to zažívají i lidé, kteří mají pořád někoho okolo sebe. Pokud máš někoho, komu věříš a u koho víš, že za tebou vždycky přijde...pak jsi šťastný člověk. *Pousměje se na ni zlehka. Možná je to i jistá narážka na to, že i když možná začaly jako terapeut/pacient, tak či tak se z nich staly kamarádky a ona by za ní přišla vždy, když to bude či nebude potřebovat.* Co se týká Marcela, to už bohužel není v mé režii. Sama s ním mám poněkud komplikovaný vztah, pomalu už ani nevím, co se děje v jeho životě, ale to je cena za to, že jsem si vybrala jinak. A Jackson...možná je to složité, ale neznamená to, že jednoho dne se to nemůže napravit. Věci už nikdy nebudou stejné jako kdysi, ale mohou být takové, jako ještě nikdy. *Koutek úst ucukne do strany v náznaku povzbuzení. Postřehla, že v ani jedné části nezmiňovala Kola, což znamenalo jediné...ublížil ji natolik, že už za to nestál.
Došly nakonec k tématu jejího psychického stavu, což vůbec nebylo překvapením, i když smysl jejich schůzky k tomu určený nebyl. Koneckonců takhle to v přátelství chodí, vždy si povíte všechno bez ohledu na to, kde jste, co děláte. Jakmile cítíte jistou potřebu se alespoň trochu svěřit, pak to uděláte a navíc to neznamená, že po pár trpkých či bolestivých slovech nemůže přijít ta opěvovaná zábava. Výraz ve tváři se změní na vážný. Slyšela část jejího příběhu už dávno, přesto to bylo citlivé téma, nic, co by ji však překvapovalo, co by neslyšela už i od jiných – vždy to bylo o vraždách, prolité krvi, zradách. A rozhodně nejméně příjemná čas byla ta se znásilněním a mučením, což je odporné a ještě více to, že existovali a stále existují lidé, kteří dokáži člověku udělat něco tak ohavného. Claire má štěstí, že všechno ustála, poznamenalo jí to, ale díky silné osobnosti to zvládla. Jsou ti, kteří se z toho nikdy nedostanou, kteří si raději vezmou život, než aby s něčím takovým žili.* A přesto všechno jsi tady. I když teď nejsi na tom samotném dnu, tak pointa je stejná. Pokaždé se zvedneš, odrazíš se a zanecháš věci za sebou. Nezapomeneš, ale naučíš se s tím žít, jít dál, protože i přesto všechno jsou na světě věci, které za to stojí. Vím, že tohle všechno je o Kolovi. *Konečně pronese jeho jméno, které ji pálilo na jazyku už nějakou chvíli. Nechtěla ho říct, nechtěla jí ho připomínat, i když na něj jistě myslí neustále. Jenomže to na jednu stranu nemohla vydržet.* Nedávno jsem s ním mluvila. Nic příjemného to nebylo a pořád zastávám názoru, možná víc, než kdy předtím, že je lepší se od něj držet momentálně dál. *Rozhodně teď nikdo od něj nemohl očekávat nic dobrého, protože se zdálo, že v něm ani nic dobrého není. Ví, že je to jinak, že je stále tím, kým chtěl být, stále je v něm dobro, jenom potlačené. To, co jí řekla mělo být, že jedině on může utišit její bolest, kterou jí způsobil, bohužel nemusí to tak být v každém případě a obzvlášť, když druhá strana ani nechce. Věří tomu, že jednoho dne jí bude líp a to i bez něj, i přesto, že teď se to zdá nemožné. Láska je nejsilnější věc, kterou člověk může cítit, která nás zraňuje nejvíc a zanechává v našem srdci jizvy, které tam už zůstanou a co víc? Mění nás...ať už k dobrému nebo špatnému, vždycky nás změní. Pousměje se a konečně pozvedne znovu sklenici ke rtům a nechá své tělo pohltit příjemnou tekutinou.* To je pravda, ale každý z nás potřebuje někdy klid. *Uzavře tohle celé téma, které není právě příjemné. Navrhne, aby se přesunuly k té lepší části večeru, takže jim objedná hned další pití. Nedalo by se říci, že je s tímto druhem alkoholu právě kamarádka, ale na druhou stranu je to lepší než bublinky, které s vám dokážou zamávat během chvíle a ani nevíte, jak se to stalo. Zasměje se o něco hlasitěji.* No...asi jsme si měly vzít někoho třetího, kdo se o nás případně postará. *Samozřejmě, že to byl jenom žert. Dnešní večer si měly užít pouze spolu a tak to i bude. Její zvědavost opět nad ní vyhraje a zeptá se, co je nového. Zmínka o Lorentovi ji překvapí, protože o něm neslyšela od doby, co se potkali v baru a prohodili spolu pár slov. To ji připomíná, že i když neměla o jejich setkání mluvit s Klausem, přesto si myslí, že by ho měl navštívit, jelikož i přesto všechno...jsou bratři. Svraští obočí k sobě, zajímalo by ji o jaké tonikum jde a něco ji říká, že to nebude nic obyčejného z lékárny. Pousměje se ihned.* Kdyby si ale náhodou potřebovala, tak víš, kde mě najít. Můžeš ho ale ode mě případně pozdravovat, vlastně bych si s ním někdy zase ráda promluvila. Mimochodem...co je to přesně za tonikum? *Claire jí nemusela odpovídat, pokud nebude chtít, ale ona se rozhodně mohla zeptat. Zajímá ji, co se asi tak mohlo stát, že potřebuje něco na utlumení emocí, čehož fanouškem rozhodně není, protože život zkrátka není jednoduchý a ať už cítíme jakkoliv velkou bolest, měli bychom se ji naučit snášet v každé podobě. Rozhodně ale nechce, aby jí nějak případně ublížil, protože nikdy nevíte, kdy vám i někdo blízký ublíží. Tohle zná velmi dobře z vlastní zkušenosti a o to hůř, že ve většině případů to byla její rodina. Dost smutné, nemyslíte? Barman za nimi přijde s objednanou tequilou. Přisune dva panáky směrem ke Claire a chce uchopit jeden z vlastních, když v tom ji chytne za ruku a zastaví ji tak v pohybu. Otočí hlavu směrem k ní, přičemž si prvních pár sekund neuvědomuje důvod jejího jednání, ale jakmile sama zjistí, že je to ruka na které je posazen zásnubní prsten, tak si ihned uvědomí, oč jde. Usměje se na ni šťastně, protože se i tak cítí pokaždé, když si uvědomí, co ten prsten znamená a že je to skutečnost, která už nějaký den trvá. Normálně by měla mít strach, že ji někdo bude chtít přepadnout jenom proto, aby jí vzal prsten, který mí jistojistě větší hodnotu, než všechny její majetky dohromady. Byl to jeho styl – naprostý luxus a něco velkého, co bije do očí, aby každý věděl, že někomu patří. Rty oddělí od sebe ve snaze něco říct, reagovat na její slova, ale stačí si všimnout pohledu, který je lehce ublížený. Rozumí tomu, proč. Usměje se na ni a v jejím úsměvu lze opravdu vidět, jak moc vnitřně šťastná je. Nechává jí svou ruku tak dlouho, dokud si pořádně neprohlédne prsten.* Neví o tom téměř nikdo. I když jsem měla první tendence to oznámit jako normální člověk lidem, kteří jsou mi nejblíže, tak přesto...muž, který mi ho dal není právě na tento styl, řekla bych. *Shlédne očima k prstýnku a zadívá se na diamanty ve kterých se odráží světlo.* Je to ještě čerstvé. Možná by se to ani nestalo, kdybych ten prsten nenašla. *Přizná se jí a lehce se pousměje. Po chvíli stáhne ruku zpět na barovou desku a poukáže Claire na panáka, co na ni čeká.* Doufám, že se na mě za to nezlobíš, každopádně by ses to jednoho dne dozvěděla. Marcel byl první, komu jsem to řekla, protože jsem to považovala za správné. Obávám se, že Klaus by mu to jednou chtěl říct ne právě v příjemném stylu a to bylo něco, co si nezaslouží. *Pozvedne panáka se zlatou tekutinou a usměje se na ni přátelsky.* Pevně doufám, že až ten den přijde, tak neodmítneš mou pozvánku, protože tě tam rozhodně budu chtít. Takže to ber už jako předběžné pozvání. *Obrátí do sebe další alkohol a polkne. Když už se teď zamyslí nad tím, kdo všechno by v den tam měl teoreticky být, tak se zdá, že to opravdu bude zábava.*

(Seděla v baru, se sklenkou v ruce a neznámými lidmi okolo sebe. Nevěděla, co tu dělá, říkala si, že se chce bavit, a že zde je největší šance, kde se jí to může podařit. Ale ve skutečnosti chtěla být někde jinde. Její srdce vědělo, kam patřilo. Ke komu patřilo. Chtěla být u Kola, chtěla se mu podívat do očí a vidět podporu, vidět něco, co ještě nikdy neviděla. Lásku. Chtěla být v jeho náručí, chtěla se cítit v bezpečí, milovaná, úplná. Chtěla ho políbit. Něžně a tak jako kdyby to bylo poprvé a naposled. Jako kdyby to bylo reálné. Ví, že mu bude navždy patřit její část. Jako každému, koho milovala. Tolik částí, které někomu patřily, které s někým zemřely. Tolik pohřbů. Jako kdyby byl její život jeden nekončící pohřeb. Neustále v černém, dávající navěky sbohem, s uslzeným očima a novou ránou na srdci. Nikdy to nebylo lehké, když jste někoho ztratili. A čím déle, čím lépe jste ho znali, čím více jste ho milovali, tím horší to bylo. U Claire by se dalo říct, že si za tu dobu zvykla, ale opak byl pravdou. Vždy to pro ni bylo hrozné, když o někoho přišla. A většinou to bylo tím definitivním způsobem, úmrtím.
Zasměje se.) Ne, to jsem říct nechtěla, spíše že vypadáš jako hodná holka, co nevymetá každý večírek. (Lehce se pousmála. Ne, pro ni Cami byla opravdu ztělesněným dobrem. Nedokázala by si ani představit, kdyby udělala něco špatného, jako třeba vraždu. Kdyby to byla sebeobrana, tak by se to nepočítalo, ale kdyby to úmyslné. Ne, to by nebyla Cami. Milá lidská Cami. Nemyslí si, že by Cami mohla být čímkoliv nadpřirozeným, hlavně ne upírem, možná čarodějkou, tou hodnou, co pomáhá a dělá různé masti a chce ukončit války a tak. Ale Cami a upírem? Myslí si, že pro ni by bylo upírství jako kletba. Nelíbilo by se jí to. Na její další slova přikývne.) Chápu to. Já totiž také jednu dělám. V baru kousek od parku, takový spíše starší, zapadlejší, nevím, jestli ho znáš. Jmenuje se St. Anne? A občas beru směny i v kavárně, která je hned na rohu Francouzské čtvrti. (Lehce se pousmála. Je pravda, že teď si brala hodně volno, ale její nadřízení s tím neměli žádný problém. Se zaujetím poslouchá její vyprávění. Lehce se uchechtne.) Já už si na svoje vysoké moc nepamatuji. Vím, že jich bylo asi pět, ale pak v tom mám nějaký zmatek. Na jedné to bylo ale opravdu divoké. Každý večer večírek, kde se míchal alkohol, drogy, krev a dobrá hudba s nahými těly. Musím říct, že jsem se bavila, dokud mě nevypátral lovec. Potom už to taková zábava nebyla. (Ušklíbla se. Pamatuje si ty články v novinách o mrtvých studentech. Většinou se z nich jen napila a nechala je jít, ale občas se neudržela. Ona nebyla dobrý upír. Vlastně nebyla dobrá ani jako vlkodlak a ani teď, jako člověk, není dobrá. Ale nebývala vždy zlá. To události, věci, co se jí staly, jí sebraly její nevinnost, její naději, její dobrou část. A teď ji znovu hledala. Hledala pozůstatky svého starého já, aby mohla být zase šťastná. Možná že na to šla špatně, ale ona nevěděla, jak jinak by to měla udělat. Občas si přála, aby v ten den, kdy přišla o všechno, o svou rodinu, o svůj domov, o svou lásku a o sebe, také zemřela. Jenže ten den se tak nestalo. Někdo s ní měl jiné plány. A zřejmě ještě má, když je i přes to všechno co prožila tady. Nepřisuzovala to žádnému Bohovi. Nikdy v nic takového nevěřila a ani nebude, ale byla si jistá, že něco víc než ona, než Cami a Marcel a všichni Původní, něco velkého a mocného. Něco, co může za jejich narození a smrt. Něco, co určuje, jakou cestou se vydají. Podívá se na Cami a zahledí se jí do očí. Je tak krásná, skoro božská. Tak dokonalá, až příliš pro tento svět. Bála se, že kvůli tomu, jak je Cami čistá, jak je zapletená do všeho toho dění, nadpřirozena, jak brzy bude Klausovou ženou, že kvůli tomu přijde o život. Dobří lidé v tomto světě umírají nejvíce a nejhůře. Vždy je čekal příšerný osud. Věděla to, znala to. Viděla to. Nepřála si, aby Cami zemřela. Ne dokud bude ona naživu. Nejradši by byla, kdyby Cami mohla navždy žít spokojený a klidný život v okolí těch, které miluje. Přála jí to ze všech nejvíce. Poslouchá jí. Opravdu poslouchá a bere si její slova k srdci, snaží se řídit jejími radami. Bere ji jako svoji rádkyni, přítelkyni a pomocníka. Jako někoho, komu může bezmezně věřit.) V tom případě jsem ta nejšťastnější žena pod sluncem, protože tím jediným přítelem jsi ty. (Pousmála se, opravdově. Bylo to upřímné a Cami to z ní mohla vycítit. Je ráda, že ji má, že s ní má tak dobrý vztah. Sice se s ní nezná tak dobře, nebo dlouho, jako s Kolem, ale i přes to všechno je pro ni Cami více, než kdy pro ni byl Kol. Lehce zpytavě se na ni dívá, jakmile začne mluvit o Marcelovi. Vypadá to, že se mezi nimi něco stalo, něco ne úplně dobrého, a Claire dost zajímá co, ale neví, jestli se na to Cami má ptát.) Sice nevím, co se mezi tebou a Marcelem stalo, a věř mi, že mě to zajímá, ale nemyslím si, že dnes není vhodná doba o tom mluvit, takže mi to řekneš při našem příštím setkání, tedy pokud budeš chtít samozřejmě, ale chci jen říct, že si myslím, že on to časem pochopí, přijme to a bude to v pořádku. (Povzbudivě se na ni usměje. Marcel není špatný člověk a ví co to je odpuštění, a jakou má cenu.) Nemyslím si, že se to s Jacksonem někdy urovná. Zradila jsem ho už tolikrát. Ani se mu nedivím. Zřejmě si nezasloužím jeho odpuštění. (Teď se lehce ušklíbla, jelikož to bylo značně ironické. Jemu udělala skoro to nejmenší a stejně jí to nedokázal odpustit. Marcelovi rozmačkala oči a Jackson se choval jako ten nejvíce ublížený. Bylo docela vtipné, že Claire dnes nechtěla řešit žádné problémy, její starosti a špatné věci co se dějí v jejím životě, ale stejně u toho skončily. Claire dostane zase tu náladu, kdy vše bere lehce odlehčeně, jako kdyby to nebylo nic vážného, co zde Cami říká. Jako kdyby se to nestalo jí, jako kdyby jí to neničilo. Bylo to ale poprvé, co takhle mluvila o tak vážných věcech na veřejnosti. Viděla, jak zvláštně se k nim barman díval, možná něco málo zaslechl, ale nemluvily tak nahlas, aby to mohl slyšet někdo kormě nic, tedy, pokud je ten někdo nechtěl úmyslně poslouchat a neměl vylepšený sluch, třeba jako upíři. Podívala se na ní.) To zní tak šlechetně. (Pousměje se. Její úsměv ale ihned zmizí, jakmile zaslechne jeho jméno. Stále to pro ni jejich hádka a její výsledek čerstvý. Neví, co na to má říct, a tak na ni jen překvapeně kouká. Nemělo by jí to překvapovat, Cami o Kolovi ví a musela to na ní poznat. Pomalu se jí ale na jazyku formulí slova, co chce Cami říct.) Odpusť mi, co teď řeknu, ale od mého posledního rozhovoru s tím parchantem si ze všeho nejvíce přeji, aby se ode mě držel co nejdále a už nikdy mi nevstoupil do života. Ať shoří v pekle i se svou drahou Genevive. (Na chvíli se odmlčí a vyklopí do sebe další rundu alkoholu, který měla ve sklence.) Cituji: ‚Kurva prober se, zajdi si k psychiatrovi nebo já nevim co! Jestli vůbec existuje něco, co ti dokáže pomoct!‘ nebo ‚ Chceš, abych ti zmizel ze života?! Fajn. Fajn! Co když jsem to už dávno chtěl udělat? Co když právě proto jsem ti nevolal a nedal jsem ti o sobě vědět? Možná mě už nebavíš, Claire. Ty tvoje výstupy, tvoje kecy, že mě miluješ. Bla bla bla. Taky tě už mám dost!‘ a třeba ‚ Jen až budeš zase v prdeli a budeš se válet někde v lese, zmlácená do krve, tak mi nevolej, jasný? Zavolej si nějakýmu jinýmu pitomci, co nechá všeho a přijede jen proto, aby ti zachránil zadek!‘. (Všechno to říká tak hořce, jako kdyby se měla každou chvíli pozvracet. Dělá se jí z něj špatně. Vždyť je úplně ubohý. Nechápe, proč ho ze svého života nevymazala už dříve.) Takže, byl to velice výživný rozhovor a dovedl mě k tomu, že pro mě je Kol Mikaelson mrtvý. Ať si dělá co chce. Nezajímá mě, jestli zemře, dokonce to v našem rozhovoru vyznělo, že chce umřít. A musím říct, že to jedno z nejlepších rozhodnutí co jsem v životě udělala. (Mrkla na ni. Myslela to vážně. Zbavit se Kola bylo to nejlepší, co mohla pro sebe udělat. Nezněl, že by mu to vadilo, a i kdyby, musí její rozhodnutí respektovat.) Jediný problém je, že ho stále miluji. (Povzdechne si. Potřebovala by ho ze své mysli vymazat úplně.) Cami, něco mě napadlo. Ale potřebuji, abys mi řekla svůj názor. (Podívá se na ni upřeně a zhluboka se nadechne.) Možná by se mi ulevilo, možná bych byla šťastna, kdybych na Kola úplně zapomněla. Kdybych si na něj nechala ovlivněním vymazat vzpomínky. Všechny. Nebo tedy alespoň většinu. Jen ty pěkné. Nemilovala bych ho a všechno by se pro mě obrátilo k lepšímu. Co říkáš? (Sleduje její reakci a poslouchá, co jí říká. Byl to spontánní nápad. Claire to předtím nikdy nenapadlo, nepřišlo jí to správné, ale teď? Teď jí to přijde jako to nejlepší možné řešení jejího problému. Pousměje se, když Cami začne mluvit zase strašně pozitivně, jako vždycky.) Šťastný, krásný klid. Někdy si myslím, že se ho dočkám až v hrobě. To už bude věčný. (Pousměje se. Smrt nemusí být tak špatná. Je to jako spánek. Pokud bezesný, ani si nevšimnete, že se něco takového děje. A pokud v něm sníte, určitě to jsou krásné sny. Nevěří, že by vás někdo po smrti nechal prožívat další noční můry. Také se zasměje.) No, to možná měly. Ale zase, kdo je tak zodpovědný, že by neskončil stejně jako my? Možná tak Elijah. Ten vypadá tak morálně, zvláště s tím oblekem. Tedy, nechci ho nějak urazit, ale musíš uznat, že to je elegán za všech okolností, takový cnostný muž. Rytíř na bílém koni. (Ušklíbne se. A potom se zasměje.) Musíš uznat, že Původní jsou sakra zajímavá a vcelku přitažlivá rodina. No, řekněme, že já jsem zabouchnutá do Kola, ty do Klause, Elijah také není k zahození, Bekah, no, ta také nevypadá špatně i když je to taková potvora, hlavně ke mně, a Finn, s tím jsem nikdy neměl tu čest, ale prý není moc oblíbený. Zapomněla jsem na někoho? (Zasměje se. Alkohol jí začíná lézt do hlavy, a proto mluví takhle uvolněně. Na její další slova horlivě přikývne hlavou a usměje se na ní.) Já vím, ty jsi takový můj anděl strážný. (Zasměje se a napije se ze sklenky.) Dobře, můžu mu říct, ať se za tebou někdy staví. No, pamatuješ si, jak jsem byla jednu dobu bez emocí a vraždila lidi? To je to tonikum. On spíše dělá to, že nad tvým tělem převezme kontrolu tvůj vlk, který se tam chce mermomocí udržet, takže jakmile si ho jednou vezmeš, sám ho prostě nepřestaneš užívat. Ale o tom toniku nikomu neříkej, ano? A hlavně si na něj dávej pozor, má jisté plány, a když se ho někdo bude snažit nějak donutit přestat pít tonikum, zřejmě se ho zbaví. A víš jak to myslím. (Podívá se na ní. Je to varování. Varování, aby si na něj dávala pozor. I Claire je okolo něj teď mnohem obezřetnější. A pak si všimne prstenu na její ruce a je jako kdyby jí někdo píchl adrenalin. Je nadšená.) Panebože Cami, já ti to tak moc přeji! (Skoro vyjekne a silně jí obejme. Po chvilce jí pustí.) Zlobit se na tebe? To bych snad ani nedokázala. Já z tebe mám takovou hroznou radost. Z vás tedy. Z toho, že se budeš vdávat. Ten prsten je nádherný. Ná-dher-ný! To jsou tak skvělé zprávy! (Zářivě se usměje a lehce přikývne.) Sice nevím, co se stalo mezi tebou a Marcelem, ale to dnes ne, ale chápu to. Klaus umí být někdy nepříjemný. (Pousměje se na ní.) Ale s tebou bude určitě mnohem lepším člověkem. Oba dva vás to změní k lepšímu a učiní šťastné, jsem si tím jistá! (Také pozvedne panáka, co jim přinesl barman a koukne na Cami.) Tak na vás. (Pousměje se a kopne to do sebe jako nic.) Já že bych nešla na tvoji svatbu? Já svatby miluji a ty jsi člověk, co je mi nejbližší, takže odmítnutí nehrozí! Já z toho mám takovou nepředstavitelnou radost! (Usměje se zářivě. Tak zářivě že by její úsměv mohl nahradit všechno osvětlení v klubu a stejně by tam bylo až příliš moc světla.)

(Nebe mělo tmavě rudou barvu právě v moment, kdy slunce pomalu ale jistě zapadalo za obzor. Ostrý vítr rozháněl vlasy Claire do všech stran a ošlehával její bílé tváře. Pouliční umělci se začínali připravovat na večerní představení a vzduchem se nesla příjemná vůně léta. Všechno bylo v tu chvíli tak melancholicky krásné. Z dálky k ní doléhala hudba klavíru a ona se na chvíli zase cítila úplná. Nabrala zhluboka do plic čerstvý vzduch a chvíli ho v sobě podržela, než ho vydechla. Tak trochu se do toho města zamilovala. Vždy se jí líbil večerní ruch New Orleans. Ta vřelá atmosféra co se rozlévala všude v ulicích, usměvaví lidé, různě se mísící hudba i vůně. To město pro vás dokázalo být čímkoliv, vy jste ho chtěli mít. Stačilo jen hledat. A Claire v něm našla spoustu krás a zajímavých míst. Každý den jí něčím překvapilo. A jí se to líbilo. Všechno.
Dnešní výhled na něj byl ale jiný. Krásný, ale smutný. Zkoumala ho jiným pohledem. Pohledem, který se snažil si zapamatovat každý detail, pohledem, který říkal, že je to naposledy. Byla s tím smířená. Se vším. Co ztratila, co získala, co dostala, co dala, co vyhrála a co prohrála. A nemůže říct, že by svůj život žila špatně. Občas udělala špatná rozhodnutí, někdy přímo příšerná, ale nakonec se s tím smířila. Nehodlá si určité věci vyčítat až do smrti.
Pohlédla pod sebe. Ulice pod ní byla ještě docela tichá, ale za pár hodin to bude jedna z nejrušnějších. Rozprostíralo se v ní několik barů a kaváren, sem tam nějaký obchůdek a hlavně zde končil park. Tohle bývalo její oblíbené místo. A pořád je. Objevila ho sama. A později sem vzala Marcela. Seděli, popíjeli víno a sledovali dění pod sebou se značným zaujetím. Seděli u sebe tak blízko a ona cítila jeho dotek na své ruce. Tiskl jí tak něžně. Pousmála se. Krásné vzpomínky.
Už mu nic nezazlívá. Ani Jacksonovi, nebo Kolovi. Nezáleží na tom. Už ne. Na chvíli zavřela oči a připomněla si všechno hezké, co zažila. Bylo to ale bolestivější, než si dokázala připustit. Každá dobrá vzpomínka přivolala i nějakou špatnou. A znovu se cítila mizerně. Úplně sama. Tak nějak to vždy byla jen ona sama za sebe. Občas jí do života přišli dobří lidé, kteří jí tou cestou doprovázeli, ale nikdy tu nebyl nikdo, kdo šel s ní celou tu dobu.
Cítila, jak se její ruce třesou. Byla trochu nervózní, to připustit dokázala. Určité věci jí budou chybět. Zvuk, jaký vydává klavír, Kolův smích, když je opravdu šťastný, krásná Cami s její pozitivní náladou a laskavým srdcem, Marcelovi nádherně čokoládové oči, ve kterých by se vždycky nejradši utopila, Jacksonův starostlivý pohled a ta jeho paličatost. Když si na to tak zpětně vzpomene, musí se tomu zasmát. Bude se jí stýskat, ale bude už na lepším místě. Takhle je to správné.
Přijde jí, že celý její život směřoval k tomuto momentu. Už od narození. Neměla zemřít v bitvě, nebo stářím, nebo vedle lásky svého života. To nebyl osud pro ni. Jí bylo předurčeno, aby její život skončil dnes a tady. Černé šaty přilnuly těsně k jejímu tělu díky silnému náporu větru a lehce jí zašimraly na bosých chodidlech. Udělala pár kroků dopředu a vystoupala na římsu. Hluboko pod ní se nacházel šedivý chodník. Pohlédla pod sebe a potom na nebe. Mělo teď stejnou barvu jako rtěnka, kterou měla potřené rty. Nechtěla zemřít v teplácích. To by nebyl její styl. Pohledná až do jejího posledního nádechu.
Bylo to jednoduché. Všechny překážky, starosti, nechala na té římse. Otočila se zády a povolila. Její tělo se řítilo k zemi rychle, ale jí to přišlo, jako kdyby to byly hodiny. Černé šaty a vlasy vlály jako na poplach a ona těsně před dopadem zavřela oči.)

(Bytem se roznášely hlasy z televize, občasný štěkot a hudba z dětského pokoje. Marcel seděl na gauči a hrál si s Marvem, občas mu hodil nějakou tu hračku nebo se přetahovali o provaz. Pohlédl na hodiny, ještě bylo poměrně brzo, rozhodl se proto, že půjde ven. Vstal ze sedačky a přes zavřené dveře oznámil Dav, že odchází. Vzal si sebou jednu flašku a s prasknutím dveří zmizel z domu. Pomalým krokem procházel téměř prázdnými ulicemi. Většina lidí byla doma a teprve se připravovala vyrazit do víru velkoměsta. Jediní, kdo tu byli, jsou pouliční umělci, kteří se pomalu začínali připravovat na večer. Prošel okolo několika malířů, kteří si vystavovali své umění. Zaujal ho jeden obraz, poměrně malý, plný tmavých, krvavých barev. Byla na něm zobrazená mladá dívka, v nějakém temném lese, krvavý měsíc zapadal za obzor a slečna byla celá od krve. Něco na něj z toho však působilo pozitivně a to pohled, který dívka měla. Nadějný. Měla jakousi jiskru v očích. Každý by si tento obraz asi nevyložil jako pozitivní, ale on ano. Ještě několik minut pozoroval obraz, jakoby se snažil najít nějaké další detaily. Potom už však pokračoval v cestě, směrem k parku, kde taky trávil hodně času. Ale dnes neměl namířeno tam a ani do baru, ale na jedno z míst, které mu přináší ty dobré vzpomínky. Poprvé to místo objevila Claire a později to ukázala i jemu. Začali tam chodit společně, občas když měli dobrou náladu, ale taky se tam několikrát sešli potom, co se pohádali. On se tam naučil chodit i dlouho po jejich rozchodu. Miluje místa, odkud má skvělý výhled a navíc mu to stále přináší dobré vzpomínky a radost. Pozoroval krásně zbarvené nebe, měsíc, který pomalu ale jistě začínal zářit nad New Orleans. Hudba, která se potichu začala rozeznívat městem, lahodila jeho uchu. Už byl jen pár kroků od vchodu na to místo, když si všiml, jak se někdo řítí k zemi právě z onoho místa, kam měl namířeno. V mžiku vteřiny upustil láhev drahého alkoholu a utíkal, aby mohl dívku chytit. Nemohl použít upíří rychlost, na to je tu moc rušno. Naštěstí nebyl úplně pomalý a stihl doběhnout, než se před ním dívka rozplácla na zemi. Nastavil náručí a chytil onu sebevražedkyni do svých paží. Dlouhé černé šaty, vlasy, jež zakrývaly její tvář a hubené tělo, to bylo první, co dokázal zaznamenat. Bylo mu jasné, že podle oděvu to jistě plánovala a chtěla odejít se stylem. Ale on jí tomu zabránil. Neví, kde se v něm vzalo to hrdinství, ale v tu chvíli ji prostě nechtěl nechat zabít se. Odhrnul jí z tváře její dlouhé vlasy a zjistil, že to není nikdo jiný než Claire. Ze všech lidí, které mohl zachránit, zachrání právě ji. Upustí jí na zem a podívá se na ní nechápavě.) Co si myslíš, že děláš? (Pohodil rukama a sledoval jí, jak pomalu vstává ze země.) Dlužíš mi flašku… (Pomohl jí vstát.) A vysvětlení. (Dodal poněkud vlídněji. Nechápal, proč se rozhodla skoncovat se svým životem. Přišlo mu, že už se to zlepšuje, že je na dobré cestě k jakémusi klidu.)

(Dopadla. Nespadla však na zem, jak původně plánovala, ale do mohutných paží, které ji silně uchopily a přitiskly k hrudi muže, jenž jí právě zachránil život, i když to přesně Claire nechtěla. Silný náraz způsobil, že jí prudce klesla hlava k jeho kolenům, stejně jako většina jejích končetin. Stále měla zavřené oči. Byla v šoku. Nevěděla, co má dělat. Měla na něj začít křičet, nebo mu děkovat? Nezvládla nic. Jakmile jí ale cizinec odhrnul vlasy z čela a spatřil její tvář, otevřela oči a spatřila ho. Chtěla vyjeknout, ale z hrdla se jí vydral jen přidušený chrapot. Tentokrát dopadla na zem, ačkoli to nebylo tak bolestivé jako prvotní dopad do Marcelovy náruče.
Ležela na zemi jako hromádka neštěstí. Nebyla schopná se zvednout. Ruce se jí klepaly a nakonec se k třasu přidal i zbytek jejího těla. Byla zdrcená. Proč zrovna on? Pohlédla mu do očí. Chtěla mu říct proč, chtěla mu říct všechno, ale místo slov se z jejích rtů vydralo tenoulinké zasténání. Začala kroutit hlavou a rychle si schovala obličej do dlaní. Chtěla si tváře smáčet slzami, ale neměla už co plakat. A on k ní jen natáhl ruku. Jako kdyby jí chtěl říct, že tu je a že jí je ochoten pomoci. S jeho pomocí se konečně postavila na bosá chodidla. Všechno jí bolelo a nohama jí do těla prostupoval chlad.
Měla chuť odsud utéct. Utéct od Marcela a nemuset mu nikdy říkat proč. Proč to udělala, co ji k tomu vedlo? Není si jistá, jestli to zvládne teď, a co bude dál dělat. Nepočítala s tím, že by tohle přežila. Nemá ani sebemenší ponětí, co teď bude dál dělat. Nemůže prostě dál žít, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Cítila se zrazená a zoufalá zároveň. Začínala se jí zmocňovat panika.)
Musím odtud pryč. (Zašeptala zprvu úplně neslyšně.) Musím dotud pryč. Musím pryč, pryč. Musím pryč. Musím hned pryč. Prosím, dostaň mě odtud, Marceli! (Opakovala stále dokola čím dál tím naléhavěji, možná až hystericky. Začínala být nepříčetná. Jediné, co potřebovala, bylo dostat se pryč. A to hned, nebo se zblázní. Srdce jí prudce bušilo a ruce se jí klepaly. Očima těkala sem a tam a potom prostě chytla jeho ruku do své a znovu zašeptala.) Prosím. (Její tvář prozrazovala jak moc je to teď důležité. Jak moc chce někam, kde nebudou lidé, kde bude klid a kde mu možná dá odpovědi, které chce tak moc znát. Pozorovala ho vytřeštěnýma oči plnýma děsu.)

(Vysokou rychlostí mu spadla do náruče. Mírně pokrčil kolena a jemně jí přitiskl ke své hrudi. Mohl slyšet její srdce, které jakoby se na pár vteřin zastavilo a hned na to začalo pumpovat jako o život. Volnou rukou jí odhrnul vlasy z tváře, aby se na onu dívku mohl podívat. Dlouhé černé vlasy zahalovaly tvář někoho, koho znal více než se mu možná i líbilo. Claire. V tu chvíli byl poněkud překvapený, že je to právě ona. Pustil jí na zem, čekal, že na něj začne řvát. Vynadá mu, poví mu, jaký idiot je, co si myslí, že dělá. Čekal nějakou reakci, ale nic nepřicházelo. Sledoval výraz v jejích očích, vypadala jako opuštěné stěně. Zničená, připravená skončit s jejím životem. Několik vteřin potom, co promluvil, natáhl ruku k ní. Chtěl jí pomoci, chtěl vědět, co jí trápí a pokud je nějaký způsob, tak jí chce pomoci. Pomohl jí vstát na její bosé nohy, mohl cítit její chladnou kůži a viděl, že se každou chvílí zhroutí. V jejích očích bylo tolik smíšených emocí a všechno, co teď držela v sobě, začalo vycházet ven. Téměř hystericky na něj řvala, že chce pryč. Přitlačil jí ruku na ústa a podíval se do jejích očí.) Dýchej. Klid, Claire. (Jakmile se její dýchání zlepšilo, sundal ruku z jejích úst. Díval se do jejích očí s klidem, vřele, a jakmile na něj krátce kývla. Vzal jí znovu do náruče. Tentokrát to však bylo o něco méně bolestivé, hlavně pro ni. Obešel jeden blok, a jakmile byli na místě, kde nebyl nikdo. Upíří rychlostí se přemístil na odlehlejší místo. Sundal si svou bundu a hodil jí okolo Claire, zul si boty a položil je před ní. Usadil se na lavičku v poměrně opuštěném parku a zadíval se dolů na město, jehož světla jasně zářila až sem nahoru. Zhluboka se nadechl a otočil se směrem na Claire. Nedával jí žádný naléhavý pohled, naopak vypadal naprosto klidně a vyrovnaně. Chtěl, aby mu vše řekla jistě, ale nechce to z ní páčit. Chtěl by, aby to řekla sama, až se na to bude cítit.)

(S největší pravděpodobností si něco narazila, možná zlomila, ale zajisté bude mít na spoustě míst modřiny. A jednu jizvu. Velice ošklivou i přes to, že se nebude vyskytovat na jejím těle. Bude mít však nejhorší následky. Právě se pokusila zabít. Znovu. A někdo jí zachránil. Znovu. A nebyl to jen tak někdo. Byl to Marcel. Nikdy by si nepomyslela, že by to mohl být zrovna on. Muž, který ji měl rád, možná miloval, potom nenáviděl a nakonec, nakonec ji zachránil. Byl ochromená. Měla zemřít, ale nestalo se. Zachránil ji. On ji zachránil. Nemohla. Nemohla udělat nic. Hrdlo se jí stáhlo a ona si na něj instinktivně sáhla. Stále na něm měla pozůstatky modřin od rvačky s Kolem. Byla příliš slabá. Co by měla dělat? Měla by na něj začít křičet? Nadávat mu, co si jako myslí, že dělá? Nebo mu měla poděkovat? Měla vůbec něco říkat? Ať už měla dělat cokoliv, neudělala nic. Byla tak příšerně zmatená, že se jen třásla a těkala pohledem sem a tam. Nevěděla, jak mu vysvětí, co se právě stalo. Jak to vysvětlí ostatním. Cami, nebo Kolovi. I když mu dala jasně najevo, že s ním nechce mít nic společného, určitě se bude zajímat. Věří tomu. Promluvila. Hystericky po něm žádala, aby ji odvedl. Potřebovala to. Zblázní se, pokud tu bude muset zůstat ještě chvíli. Ale nezešílela. Upřeně se zahleděla do jeho klidných očí, když jí k puse přitiskl svou teplou dlaň. Nesnažila se přes ni křičet, nebo jí ze svých rtů sundat. Zklidnila se. Její dech se pomalu stával pravidelným. Byl to jen obyčejný, jemný dotek, který jí donutil upokojit se. Sledovala jeho oči. Viděla v nich překvapení, touhu po odpovědích, ale i laskavost. Štědrost a trpělivost. Lehce kývla hlavou. Záchvat prozatím odezněl. Nechala ho, aby vyzvedl její tělo a opřel ho o svou hruď. I přes všechno oblečení cítila, jak klidně bije jeho srdce. Zaposlouchala se do jeho rytmu jako do rajské hudby. Rukama ho pevně objala kolem ramen a svůj obličej schovala do jeho trika. Nedívala se, kam jí nesl. Ale bylo jí jedno. I kdyby s ní chtěl odejít až na samý konec světa, bylo by jí to jedno. Nezáleželo jí na tom. Už jí nezáleželo na ničem. Posadila se vedle něj na lavičku a překvapeně na něj pohlédla, když na ní přistála jeho bunda a postavil před ní jeho boty. Nechápala, co to Marcel dělá. Neměl by na ní být milý. Nikdo na ní nebyl milý už tak dlouho. Připadala si, jako kdyby zapomněla, jaké to je, když se k vám někdo štědře chová. Okamžitě si bundu přitiskla k prochladlému tělu a nazula velké boty, ze kterých její malá chodidla neustále vypadávala. Pohlédla na něj. Vypadal úplně jinak, když se díval na něco, co miloval. New Orleans ukradlo část jejího srdce také. Nebylo pro ni ale tak důležité jako pro Marcela. Potom stočil svůj pohled na ní. Bylo jí jasné, že bude muset dřív nebo později něco říct, nebo řekne něco Marcel, což ona nechtěla. Pokud mu má říct proč, potom musí začít sama. Polkla a oblízla si popraskané rty. Stále se do jejího těla zakusovala zima i přes to, že na sobě měla jeho bundu. Několikrát zavrtěla hlavou.) Nemůžu, Marceli,… (Zasténala tiše a zkroušeně se na něj podívala.) Prostě… já… nemůžu… (Na chvíli umlkla a křečovitě si sevřela ústa ve snaze potlačit sípavý výkřik. Odvrátila od něj pohled a potom se na něj znovu podívala.) Nevím, nevím, co mám dělat. (Zhluboka se nadechla a pomalu pokračovala dál.) Všechno to špatné, co se mi stalo, co jsem udělala, vrací se to. Každý den se mi to přehrává před očima, jako nikdy nekončící film. Všechno to utrpení, ta bolest, nevím, jestli to někdy zvládnu. (Zalkla se a do očí se jí nahrnuly slzy.) Nevím, jestli dokážu žít sama se sebou. (Horká slaná tekutina se jako kapka prodrala zpod jejího víčka a razila si cestu po její tváři.) Everybody hates me. I’m a mess. I‘m a failure. (Znovu tiše zasténala.) Nezasloužím si žít. Nestojím za to. Víš, kdybys mě nechal zemřít, určitě bys udělal spoustě lidí radost. (Tentokrát se její hrdlo stáhlo tak moc, že začala prudce lapat po dechu, jako kdyby se dusila. Slzy se jí prudce kutálely po tvářích a ona se jen předklonila a skryla své uplakané oči do ledových dlaní. Propukla silnému pláči. Třásla se a zoufale lapala po vzduchu.)

(Ve chvíli, kdy zjistil, koho právě zachránil, pustil jí na zem. Byl to jakýsi reflex, překvapilo ho, že je to právě ona. A taky byl trochu naštvaný. Je hodně věcí, kterými pohrdá a sebevražda je jednou z nich. Zvláště pokud jde o někoho jako je Claire, u které si myslel, jak už se vše zlepšuje. Sledoval, jak se její hubené tělo svírá na zemi, jak bojuje se sebou samotnou. Netušila, jak má reagovat, co má dělat. A upřímně on by v této situaci taky netušil. Právě se pokusila ukončit svůj život, „zbavit se” trápení. Jenže jí v tom někdo zachránil, což jistě nepředpokládala. Kdo by taky počítal s tím, že vás někdo zachrání, když se pokoušíte zabít? A už vůbec nebude přemýšlet nad tím, jak byste asi reagovali. Pozoroval, jak tiká pohledem z místa na místo, zcela zmatená a zničená. Natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát, ale zároveň ukázal, že teď jen tak nikam neodejde. Mohl by, mohl by odejít, nechat jí tu ať si tu mrzne, ať tu leží bosa na zemi, ale neudělá to. Nějaká ta lidskost v něm přeci jen je. Jakmile jí však pomohl vsát na nohy, začala vyvádět. Snažil se jí rychle uklidnit a hlavně ztišit. Přitiskl svou ruku na její rty a s klidem se na ní podíval. Se stejným klidem promluvil a čekal, než se její dech trochu zklidní. Jemně jí chytil okolo pasu a vyzvedl do vzduchu. S Claire ve své náručí mířil někam daleko od města, někam, kde bude větší klid. Jakmile dorazili na místo, usadil se na lavičku, která byla jaksi jediné, co tu je. Sundal si svou bundu a hodil jí Claire na ramena. Není žádné teplo na to, aby tu chodila jen v tom, v čem je. Zul si i své boty a přisunul je před Claire. Nějaké gentlemanské manýry přece jen má, není to až takový hulvát, jak se o něm říká. Dále už se ale věnoval výhledu před sebou. New Orleans, město, které miluje, které mu ale přineslo více bolesti, než cokoliv jiného. Několik chvil jen tiše sledoval záři nočního města, než se otočil na Claire. Čekal, zda z ní něco vyleze, zda mu řekne, co se děje tak strašného, že se kvůli tomu chtěla zabít. Po celou dobu, co se snažila mluvit, jí pozoroval, díval se do jejích očí, na její suché, třesoucí se rty. Chápal to. I jemu se vrací to, co provedl a, že toho není v jeho životě málo. Je tolik věcí, kterých lituje, které ho trápí, ale jsou to věci, se kterými už nic nedokáže. Krom toho, aby se s tím srovnal, přijal to jako část sebe samotného. Sledoval, jak znovu pláče. Kolikrát už jí viděl brečet, by snad ani nedokázal spočítat. Přisunul se o něco blíž a chytil jí krátce za ruce, za kterými se schovávala.) A ty si myslíš, že jim chci dělat radost? (Byla ledová, viděl, že jí je stále zima, ale už nevěděl, co s tím dál dělat.) Claire… udělala jsi něco špatného, každý jsme udělali něco, čeho litujeme… (Pustil její ruce, ale stále se na ni díval.) Ale s tím nic už nedokážeš… ať je to sebevíc těžší, tak ti nezbývá nic jiného, než se s tím srovnat. (Krátce pohled zabodl do země, než se otočil zpět na ní.) Ale zabít se…to není řešení. (Jemně pronesl a zadíval se do jejích skleněných, rudých očí.)

(Všechna ta bolest, to zoufalství, se v ní postupně hromadilo, až dosáhlo hranice snesitelnosti a donutilo Claire k tak zoufalému činu. Její tělo se třáslo a ona měla pocit, že nemůže dýchat. Jako kdyby byla znovu přišpendlená silnýma Kolovýma rukama u zdi, jako kdyby se znovu snažila natahovat špičky, aby dosáhla na zem, znovu do jeho rukou zarývala nehty a nakonec to vzdala, nechala svůj osud v rukou někoho jiného. Z jejího hrdla se draly prapodivné zvuky, znějící více jako zvíře než člověk. Přitáhla si Marcelovu bundu k tělu a začala se pomalu kolébat sem a tam, ve snaze poskytnout si alespoň nějakou úlevu. Vlastně to ale vůbec nepomáhalo. Hruď jí svírala příšerná, tupá bolest, která se rozlévala jejím tělem jako strašlivý jed. Cítila se, jako kdyby právě teď umírala. Jako kdyby se na té ulici její lebka roztříštila a tohle byl jen sen, který se jí zdál. Jako kdyby teď měla šanci říct, že je jí líto, jak se k němu zachovala a že ho nikdy nechtěla zklamat nebo ztratit. Jako kdyby teď měla šanci říct sbohem. Najednou si nebyla jistá, zda je to opravdu skutečnost. Zda opravdu nezemřela. Nevěděla. Nevěděla a to jí dohánělo k šílenství. Pohlédla letmo na Marcela a snažila se přijít na to, co se teď děje. Na chvíli zavřela oči a znovu je otevřela. Byla tu. Chtěla se rozplakat ještě více, ale nemohla. Nebylo jak jinak vyjádřit co cítí. Zavřela oči a přikryla si je dlaněmi. Proč se to všechno děje právě jí? Přála si, aby mohla zmizet. Daleko odsud a nikdy se nevrátit.) What’s… What’s happening to me? (Zašeptala zkroušeně mezi dalším hlasitým zavzlykáním. Hlavou kroutila sem a tam. Neokázala to. Neodkáže se přes to přenést. Není dostatečně silná. Nikdy nebyla. Nohy si přitáhla k tělu a objala se rukama. Trhla s sebou, když j chytil za ruce a na malou chvíli přestala plakat. Podívala se na něj, tělo nehybné, jako kdyby byla z kamene. Bylo překvapující, jak moc zvládl udělat jeden prostý, vlídný dotek. Pustil jí a ona měla zase chuť začít plakat. Ale nezačala. Neměla především co by plakala. Právě si vyplakala oči a zároveň i srdce. Stále tu byl ten smutek, co pociťovala, ale jen lehký nádech. Nahradil ho jiný pocit. Pocit prázdnoty. Necítila nic, jen chlad. Všechna ta bolest na chvíli odešla.) Co když se s tím nedokážu srovnat? (Pohlédla mu do očí a potom své oči nasměřovala na město.) Pochop, Marceli, mám na duši i na těle, tolik jizev, že už nevím, jestli zvládnu nést ještě nějaké další. Ztratila jsem všechny a všechno. Nemám žádnou rodinu, žádný domov, nebo přátele. O všechny jsem přišla. A je to moje vina. Za jejich úmrtí a odchody jsem zodpovědná já. (Hlasitě polkla.) Nevím, jestli se sebou dokážu žít. Jestli dokážu žít s tou bolestí, co cítím každé ráno, když se probudím a každý večer když usínám. S nočními můrami, co mě budí ze spaní. S výjevy z mé minulosti, co se mi vrací. Všechny ty hrozné věci, co se stali. Je jich tak moc. (Zakroutila nesouhlasně hlavou a na chvíli se odmlčela. Potom na něj znovu pohlédla.) Je to špatně. Všechno je tak špatně a já mám takový pocit, že se to nikdy nespraví. Že se ty hrozné věci budou dál dít. Už nemůžu. Nemůžu už takhle dál žít. Nemůžu v tom pokračovat, jako kdyby se nic nestalo. Nevím, jak se s tím mám srovnat, Marceli. Je to jako žít v pekle. Ve svém vlastním pekle. (Zmlkla. Sledovala jeho oči a vyčkávala tiše na jeho odpověď. Většina jejích slz již z rozpálených tváří uschla, avšak v jejím obličeji byly stále památky po nedávném pláči.)

(Přemýšlel nad tím, co vše se jí muselo stát za poslední dobu, aby jí to vedlo, až k něčemu takovému. On sám si v poslední době prošel mnohým. Poznamenalo ho to, změnilo. Ztratil důvěru hned dvou lidí, na kterých mu záleželo víc než na komukoliv jiném. Zklamal je, udělal něco příšerného a taky za to samozřejmě pykal. Jak se říká karma je svině, že? Vše, co se mu za poslední rok, úplně vše na něm něco zanechalo. Asi už nikdy nepůjde zpátky k tomu, jaký byl, už nikdy to nebude jako dřív. Ale neříká, že to je špatné, změna je přece dobrá ne? Avšak i přes ty všechny špatné věci ho nikdy nenapadlo sáhnout si na svůj život. Možná, že ho nepotkalo něco ještě tak příšerně špatného a nebo se prostě má až moc rád na to, aby se zabil. Ví, že Claire si prošla mnohým, ale zase jí na druhou stranu považoval za někoho silného. Někoho, kdo to vše vydrží. Ale něco se muselo změnit, něco jí muselo zlomit ještě víc. Jakmile Claire začala plakat, chytil její ruku a podíval se do jejích očí. Chtěl by jí pomoci, ale netuší jak. Neví, co by měl v téhle situaci dělat. Upřímně takovéhle situace pro něj byly vždy nepříjemné. Tak jen tiše naslouchá jejímu proslovu. Ztratila hodně lidí, prošla si mnohým a teď už to vše na ní je moc. Chvíli potom, co domluvila, odvrátil pohled. Vydechl hlasitě, jakoby pro něj teď bylo těžké dýchat a pak se otočil zpět na ní.) Mně se ti povedlo odpustit, odpustila si tolika lidem..ale ten komu musíš odpustit nejvíc jsi ty. (Prstem se dotkl jejího čela a jemně se usmál.) Není to jednoduché, ale pomůže ti to. Nemůžeš si to vše vyčítat na věky věků.. (Ruce složil do svého klína a celým tělem se otočil směrem k městu.) Přátelé? Nemáš žádné? Tak tu nebuď jako hromádka neštěstí a jdi ven. Najdi si nové přátelé. (Zní poněkud nadšeně, když to říká.)Jdi a najdi i nějaký nový koníček. Snaž se najít něco, co tě bude bavit, najdi si přátelé, rodinu.. A proč? (Otočí se na ní hlavou.) Protože to je, co teď potřebuješ. (Jemně se usměje, než se zase začne dívat před sebe. Doufá, že si to vezme k srdci a zapřemýšlí nad tím. Nechce, aby se z jeho proslovu stalo jen další snůška keců, kterou brzo zapomene a půjde si dělat, co chce.) Víš, co? (Poví z ničeho nic.) Mohla by jsi mi pomoci s mým barem.. (Nadhodí. Už v něm byla, ví, jak to tam vypadá. Oběma by to mohlo pomoci, měli by něco, kde si jen tak vyčistí hlavu. Přijdou na jiné myšlenky, oba dva se zaměstnají. A možná z toho jednou vzejde něco dobrého.)

(Plakala a plakala, jako kdyby neměla nikdy přestat. Ale přestala. S vypětím všech sil a zatnutými zuby zastavila slzení svých očí a pohlédla na Marcela. Vyslechla jeho slova snažíc se vzít si je k srdci, ale nevěděla, jestli ještě nějaké má. Jistě, na místě, kde se nacházelo, lpěla neustálá tupá bolest, to však neznamenalo, že tam je. Jen že tam může být. A že tam bylo. Prudce si skousla ret a svůj obličej obrátila k záři města.) Je to těžké. (Povzdechla si a hlavu na chvíli sklopila.) Tak strašně těžké. (Lehce, pošetile se usmála.) Víš, možná to bude znít zvláštně, ale myslím, že jsem zamilovaná. Tedy alespoň jsem byla. (Pohlédla mu do očí, vyhledávající oporu.) Začalo to, když si všichni ještě mysleli, že jsem mrtvá. Když jsem měla jenom jeho. On byl poslední člověk, který mi zbyl, víš? Jediný člověk, který mi chtěl pomoci a chtěl abych se uzdravila. Můj nejlepší přítel. (Na chvíli zadržela dech a potom se zhluboka nadechla.) Ale on byl zasnoubený. A zřejmě stále je. Miluje jinou. A já jsem byla tak naivní, tak poblázněná, že jsem stále věřila, že by si mohl vybrat mě, namísto ní. Měl bys vidět tu hádku, když jsem mu řekla, co k němu cítím. Donutil mě cítit se tak špatně. A pak jsem začala plakat a on mě políbil. Políbil mě a já si myslela, že to něco znamená. Ale neznamenalo. (Oblízla si suché rty a na chvíli se odmlčela. Sledovala dění před nimi.) K lásce se později přidala nenávist a chtíč, aby navždy zmizel z mého života. Dala jsem mu to najevo. Tuhle k baru, kde pracuji. Servali jsme se. Bylo to úplně normální, do té doby, než mě chytl pod krkem a vyzdvihl do výšky, pevně svírajíc, rozhodnut nepustit. Zarývala jsem mu nehty do kůže a snažila popadnout dech. Dívala jsem se mu do očí a viděla v nich zvíře. Monstrum, poháněné vztekem. Jen jsem slabě zašeptala „Kole“ a on mě pustil. Viděla jsem, jak se jeho výraz změnil, jak zmatený byl. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem mu vytáhla zbraň, namířila na jeho hlavu a vystřelila. Znovu a znovu a znovu, dokud mi nedošly náboje. (Povzdechla si a pohlédla na Marcela. Odhrnula si vlasy a ukázala mu pozůstatky modřin na jejím krku.) Myslím, že už mě také nenávidí. A i přes to, že mě málem zabil, i přes to, že ho nenávidím, ho miluji. Miluji Kola Mikaelsona a nedokážu se toho zbavit. (Zatnula zuby a pokračovala.) Vím, že se ho stranit není správné, že není správné ho nenávidět za to, že miluje někoho jiného, a že nejhorší z toho všeho je milovat ho, ale nemůžu si pomoci. Ať dělám, co dělám, vždy se to jen zhorší. (Pohlédla na jeho ruku, když se dotkla jejího čela a musela se taky pousmát. Připomněl jí jejího bratra. Vždy jí jemně poklepal na čelo a řekl něco ve stylu, že je jeho malá sestřička. Tak moc se jí po něm stýskalo.) Asi máš pravdu. (Přitakala mu tiše a spustila nohy pomalu z lavičky.) Najít si přátele. Napíši si to na seznam, co všechno potřebuju. Hned pod bod: Vypadnout z tohohle propadenýho města. Ne že by mi zase tak vadilo, ale mám takový dojem, že tady mě už nic pěkného nečeká. Možná tak usměvavá blondýnka co umí skvěle naslouchat a rozlévat Bourbon a černoch s těma nejkrásnějšíma hnědýma očima co jsem kdy viděla. (Letmo se pousmála a pohlédla na něj. Vlastně nepatrně vykulila oči a naklonila se k němu. Nemusela se dlouho rozmýšlet.) Možná že mě v tomhle městě čeká ještě pár dobrých věcí. (Pousmála se.) Chci tam mít piano. (Neubránila se zívnutí. Byla unavená a zmrzlá, vyhladovělá, potřebovala nějaký alkohol, cigaretu, a něčí společnost. Věděla, že dnes večer nezvládne být sama. Ne po tom, co se stalo.)