French Quarter

*Její úsměv na to, co odpověděl na její nabídku bere jako ukončení daného tématu. Už jí k tomu nic dalšího nepoví, už se nad tím nepozastavuje, ani nepřemýšlí. Teď a tady ne. Sleduje v lehkém údivu její nadšenou reakci, na jeho návrh. Nedovede nad tím zakrýt pobavený i potěšený úsměv. Ani netušil, že bude tak snadné získat pozvání do jejího bytu. I to mu připadne úsměvné. Samozřejmě v tom dobrém smyslu. Pomyslí si, že její strýc, Kieran z toho patrně nebude nadšený. Camille je, ale dospělá a může se rozhodovat za sebe. Nepatrně kývne, že proti tomu, co navrhla on nic nemá.* Rád se zastavím, abych ukojil tvou zvědavost po informacích, Cami. *Odvětí s pousmáním. V klidu mezi čtyřma očima nebude mít problém jí prozradit něco o rodině původních. Během krátké přestávky v mluvě opět upije další doušek ze své sklenice. Během toho Camille sleduje. Pousměje se lehce, když mu řekne, že něco takového je pro ni nepředstavitelné.* Nepředstavitelné je to pouze do doby, než se to stane reálnou skutečností ve tvém životě. *Naznačí. Myslí to všeobecně nebo částečně mluví o svém pohledu na danou věc.* Vše se tím změní. Začneš vše kolem vnímat jinak. Měli jsme na začátku také zcela jiné starosti. Museli jsme se naučit žít s tím, co nám ta změna přinášela a nebyly to, jen výhody. *Pokračuje a raději to zde v kavárně nespecifikuje. Co má na myslí ze všeho nejvíce, je žízeň po lidské krvi, se kterou se museli naučit žít a ovládnout. O tom zde, ale nechce mluvit.* Sžít se, ale dá se vším a pokud ne, přizpůsobíš si to tak, aby se dalo. *Uzavře to opět raději optimističtěji pro Cami. On na všem v převážné většině hledá to dobré a z toho pak vychází. Tak se postupně naučil vnímat i upírství.* Rodina je v mém životě alfou i omegou mého bytí. *Poznamená s výdechem. Nechce se mu to více rozvádět. Nechává si to na jindy. Na vhodnější čas i místo.* Jak co... *Dodá neurčitě. Krátce se zadívá jinam, někam za Cami. Ano s rodinou a hlavně s některými si prožil svoje. Pohlédne na Camille opět, když mu zodpoví jeho otázku ohledně jejich setkání s Klausem. Pozorně si ji poslechne a na znamení toho, že ji vnímá párkrát kývne hlavou.* Chápu. *Ujistí jí pak, že nyní je mu to o něco více srozumitelné.* Knihu bratrovi předám. *Ubezpečí ji ještě jednou.* Nevím jestli osobně. V poslední době na něho nemám štěstí. Při nejhorším mu ji nechám v jeho pracovně na stole. *Načrtne Camille, jak bude nejspíše postupovat. Pak se opět napije vína.* A jaký je tvůj názor na tu knihu? *Zeptá se pak. Docela ho to zajímá.*

Nechci tě samozřejmě k tomu nutit. Ale když už mi někdo nabídne příležitost, proč ji nevyužít? *Usměje se na něj zářivě a pokrčí rameny. Vážně by ráda se dozvěděla více a přímo od takového zdroje to bude ještě víc, než zajímavé. Docela se na to už hodně těší. Nebude se mu zmiňovat o tom, co se všechno o jejich rodině dozvěděla z té složky, i kdyby to slyšela od něj to, co už ví, tak bude za to ráda. Dále mu naslouchá a o něco zvážní.* Ale přijmout to nemusíš, ne? Tedy já nevím, jak probíhá přímo přeměna na váš druh. Můžeš se rozhodnout, zda to chceš nebo ne? *Zeptá se zvědavě. Docela ji to zajímá, zda prostě se nějak člověk přemění v upíra a nemá možnost výběru, prostě už upír je. A nebo zda je tam nějaká šance, že si může vybrat, zda upírem chce být a nebo raději zemřít. Stále ho pozorně poslouchá a přikyvuje.* Muselo to být hodně těžké, obzvlášť, když jste byli novým druhem. Jak říkám je docela těžké si to představit z vašeho pohledu. Tu sílu, moc, nesmrtelnost, vaši stravu. *Oblízne si rty a nadechne se zhluboka. Hlavně to pití krve by zřejmě jenom tak nepřenesla přes srdce, rozhodně by nechtěla nikomu ublížit. Její tón hlasu je stále tichý, možná ještě víc tišší, než předtím.* Pokud nemáš na výběr, tak ano, musíš si to nějak přizpůsobit k tomu, aby ti to alespoň trochu vyhovovalo. *Usměje se nad jeho přístupem. Jak vidí na všem to dobré, líbí se mu jeho chování, jeho způsoby. Vážně na ni hodně zapůsobila jeho osobnost. K jeho rodině se dále už nevyjadřuje, přesto na ni znovu zapůsobil. Je dobře, že je pro něj rodina tak moc důležitá. Pro každého by měla být rodina nejdůležitější částí ve svém životě. Sice je pravda, že ona sama na nějakou dobu zavrhla strýce Kierana a nekomunikovala s ním, ale to neznamená, že pro ni nebyl a stále je tou největší prioritou. A to hlavně po smrti svého bratra.* Hlavní bude, když se k němu ta kniha dostane. Ještě jednou za to děkuji. *Usměje se a a trhne sebou při zvuku jejího mobilu, který ji několikrát zazvoní. Vytáhne ho z kabelky a podívá se na displej, kde má zmeškaný hovor a hned na to ji přijde sms zpráva. Nestačí si ji přečíst, jelikož Elijah na ni opět mluví a tak se podívá na něj a poslouchá ho.* Mohu ti to říct při dalším setkání? Nejdřív si ten názor chci nechat pro tvého bratra. Ne, že bych nevěřila tomu, že by si mi to nepověděl, ale mohu ti prozradit, že ta kniha na mě zapůsobila. *Usměje se na něj a očima sjede nazpět k displeji svého telefonu.* Omluv mě prosím na vteřinku.* V rychlosti přelétne sms zprávu očima a povzdychne si, zadělá mobil nazpět do kabelky.* Elijahu, omlouvám se, ale budu muset jít. Kamarádka ze školy po mě potřebuje nutně nějaké skripta. *Věnuje mu omluvný pohled a v momentě dopije poslední doušek vody, co měla ještě ve své sklenici.* Ale jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost se s tebou poznat. *Roztáhne rty do velmi širokého úsměvu, který ji na tváři přetrvává po nějakou dobu.*

*Pobaveně se pousměje.* Myslíš, že bych se nechal, do něčeho nutit, Cami? *Pozvedne na konci otázky mírně hlas a nepatrně obočí. Slabě mu zajiskří v očích. Jistě, i on má svá slabá místa, která by někdo dobře znalý mohl využít proti němu. To, co, ale nabídne sám, jako dnes Camille pár informací při příštím setkání, rozhodně nepovažuje za nucení.* Ale neboj, kdybych to nechtěl, nebudu ti to nabízet. *Trochu zvážní. To, co říká, myslí upřímně. Chvilku na Camille kouká. Po té se znovu napije vína ze své sklenice. Mírně přimhouří víčka, protože zprvu nechápe, na co se ho to Cami ptá. Až svou otázku dokončí, v očích mu zasvitne pochopení. V tu ráno je hned doma.* Ne, nemusíš proměnu dokončit. Máš jeden celý den na rozhodování. Pokud nechceš, proces nedokončíš a zemřeš. *Odpoví jí stručně, ale bez toho, aniž by popsal detaily, co musí nebo nemusí udělat.* Musíš ovšem vědět, co se s tebou děje, a co v takovém případě smíš nebo čeho se musíš naopak vyvarovat. Jinak můžeš proměnu dokončit, ani nevíš jak. *Dodá a pak se ušklíbne.* My tuhle možnost nedostali. *Podotkne při tom. Jich se matka neptala, jestli se chtějí stát upíry. Nedala jim na výběr. To zde v danou chvíli, ale nerozebírá. Nechává si to na jindy.* Bylo, hlavně z toho důvodu, že nebyl nikdo, kdo by nás vedl nebo nám pomohl s tím, co jsme získali, a co ztratili. *Poznamená a pozoruje Camille. Věří tomu, že nejvíce se jí příčí to pití krve. Pak už, jen kývne na to, co ona svými slovy jemu potvrdí. Během jejich úvah pomalu dopije víno a prázdnou sklenici postaví na stůl vedle šálku.* Dostane ji. Můžeš se spolehnout. *Ujistí jí pak. Když se kavárnou rozezní zvuk telefonu, hned je mu jasné, že to bude její, a tak se malinko odtáhne, vyhlédne z okna a vyčkává, dokud si nevyřídí, co potřebuje. Mezitím opět chvíli pozoruje ulici a lidi za oknem. Otočí k ní pohled tehdy, když na něho promluví.* Dobře. *Kývne.* Počkám. *Neví sice, jestli se dočká, když Niklaus přerušil s Camille kontakt, ale konec konců na ten názor zase tolik nespěchá. Pozvedne v mírném překvapení obočí, když mu pak oznámí, že musí odejít.* Vypadá to, že tvůj volný den skončil, Cami. *Pousměje se.* To je v pořádku. Nebudu tě zdržovat. *Ujistí ji, že ji nebude držet násilím někde, kde nechce být.* Mohu mít tedy poslední prosbu? *Pronese.* Abychom nemuseli naše příští setkání ponechat náhodě, mohu požádat o tvé telefonní číslo? *Zeptá se jí. Než se dočká nějaké reakce, trochu si poopraví sako.*

Ne, to si rozhodně nemyslím. Přesto jsem to zkusila. *Odpoví s úsměvem na rtech a tak zase odlehčí atmosféru mezi nimi. Už není sice tak napjatá, jako hlavně ve chvíli, kdy odkryli své karty. On to pochopil hned, kdo ona je, když si vyslechl její příběh a ona hned po něm pochopila zase jeho postavení. Teď se zdá být nálada na přátelské úrovni, za což je vděčná.* Tvé nabídky si cenit už více ani nemohu. Nečekala jsem, že mi něco takového nabídneš. *Přizná se mu. Ne každému se poštěstí to, že dostane do "rukou" Původního i s jeho historií se kterou nemá problém se svěřit. Věří tomu, že ji neřekne příliš, ani to po něm nebude žádat, bude vděčná za cokoliv. U přeměněny na upíra pokyvuje hlavou na náznak, že rozumí tomu, co říká. Uvědomuje si ale, že tohle není vážně vhodné rozebírat tady. Rozhlédne se po kavárně a za celou dobu, co tady sedí si nestačila všimnout, že se to tady pomalu, ale jistě začíná zaplňovat. Vždyť už je taky odpoledne a ne ranní hodiny. Zpětně se otočí k Elijahovi. Zadívá se do jeho hnědých očí a naslouchám mu.* Zdá se, že tahle věc okolo vaše druhu je docela komplikovaná. *Nedokáže a nechce si ani prozatím nějak představovat to, že by se snad ona dostala do takové situace, kdy by se musela rozhodovat, zda bude žít, ale věčný život s tím, že pije lidskou krev a nebo že prostě zemře v tak brzkém věku. Zamračí se nad tím, když se ji zmíní o tom, že možnost neměli. Přijde ji to tolik nefér, sice to věděla, ale i tak.* Nebylo to vůči vám vůbec fér. Nikdo by neměl rozhodovat za druhé. *Doufá, že se o tomhle dozví víc, až budou mít nějakou společnou chvíli někde, kde nebude tolik rušno jako tady.* Ale zvládli jste to, to je to nejhlavnější. *Podívá se na jeho sklenici s vínem, na stůl, který je od sebe odděluje a potom na své ruce. Promne si je, ani neví, proč to vlastně udělá. Za chvíli už v nich svírá mobil a vyřizuje si své záležitosti, které ji bohužel vstoupili do příjemného dopoledne, které se přehouplo i v odpoledne. Vyťuká v rychlosti odpovědět a v pravé ruce svírá mobil. Levou rukou si přehodí kabelku přes rameno a nezapomene se podívat na Elijaha.* Vážně mě to mrzí. Normálně bych to přesunula, ale nejde to. *Řekne ještě jednou omluvně a v jejích očích jde vidět lítost se kterou mu to říká. Opravdu by jenom tak neodcházela, kdyby věděla, že nemusí. Bohužel, okolnosti to chtějí jinak.* A rozhodně mě nezdržuješ, to vážně ne. *Usměje se na něj a hned na to se usměje o něco víc při poznámce, zda mu dá své telefonní číslo. Ihned si kabelku zase sundá, položí si ji na klín a vytáhne z tama propisku a svůj diář. Z něj vytrhne kousek stránky a napíše mu tam své číslo a pod to se i podepíše, kdyby přeci jenom náhodou to někde založil a nemohl si vzpomenout, čí je to číslo. S úsměvem natáhne ruku směrem k němu a předá mu ho.* Ještě jednou za příjemně strávený čas, Elijahu. *Kabelku nezapomene nazpět hodit přes rameno a mobil si zastrčí do zadní kapsy kalhot. S povzdechem se podívá na tu hromadu knih a sešitů a vezme si je ze židličky. Nohou zasune nazpět svou židličku a podívá se na knihu, kterou má předat Klausovi a pak se ještě podívá na Elijaha.* Přeji ti příjemný zbytek dne, budu ráda, když se ozveš. Měj se hezky. *Usměje se a potom v rychlosti opustí kavárnu. U vchodu ji nějaký muž podrží dveře, když vychází ven. Na to zareaguje poděkováním s úsměvem a když vykročí na ulici, ještě se podívá do kavárny přes okno a naposledy zahlédne Elijaha, než se ztratí někde potom v davu lidí a zamíří nejdřív domů a potom na setkání se svou přítelkyní.*

*Pousměje se pobaveně její reakci. Při tom na ni kouká. Je rád, že je to mezi nimi docela pohodové. Nemusí se už nyní přetvařovat nebo si dávat pozor na to, co smí a nesmí říct. Camille není někdo, komu by musel věci o nadpřirozenu tajit, což mu nyní už vyhovuje.* Proč ne? *Podiví se, když slyší, že něco takového od něj nečekala. To, jak moc je z toho Camille nadšená přejde, jen s pousmáním.* Určitě se dozvíš pár zajímavých a ne typických věcí. Můžeš ti tak udělat svůj obrázek. Nevidím na tom nic špatného. *Dodá ještě. Je zvědavý, jak na to pak Camille bude reagovat. Pozoruje ji poté, jak se rozhlíží. Přelétne v rychlosti místnost, aby se přesvědčil, že je vše v pořádku. Kavárna je o něco zalidněnější, než ráno. Proto už moc nerozebírá nic kolem proměny a podobných věcí.* Bude líp, když si to necháme na jindy, Cami. *Poznamená a pak na chvilku semkne rty do užší linky, když na ni kouká. Poslechne si ještě pár dalších jejich názorů, ale už k tomu nic neřekne. Jen se slabě uchechtne nad tím, když to hodnotí tak, že to zvládli.* To ano, ale za jakou cenu. *Pomyslí si. Pozoruje ji, jak si bere své věci a nepatrně se pousměje, když si vybaví to ráno.* To nic. Necháme si něco na příště. *Poznamená s pobaveným podtónem. Chce ji trochu pobavit, když vidí, že se opravdu nerada loučí. Přijde mu to milé. Chystá se rovněž vstát, aby mohl opustit kavárnu, ale Cami vše přeruší, aby mohla vyhovět jeho žádosti. Zůstane tedy sedět a čeká a po té i převezme od ní lístek s číslem a jejím vlastnoručním podpisem.* Děkuji, Cami. *Poděkuje a lístek si zastrčí do náprsní kapsy svého saka.* Já tobě také. *Odpoví na její díky. Vezme ze stolu knihu pro bratra a také vstane.* Bylo mi potěšením. *Ujistí ji. Sleduje pak opět trochu pobaveně, jak zápasí se svým nákladem a zasunuje židli po knihách nohou. Úplně klidně by se o tohle postaral sám, ale už to nechá tak.* I já tobě. Budu se těšit na shledání. *Odpoví a rozloučí se s ní. Vydá se z kavárny hned za ní. Jeho cesta ovšem vede opačným směre, než měla namířeno Camille.*

*Jelikož se jí nechtěl další večer trávit doma o samotě, tak se rozhodla zajít do čtvrti. Nechtěla jít ale k Rosseau's. Ano, milovala to tam, ale bylo to přeci jenom její pracovní místo a buď byla právě tam, ve škole a nebo doma. Ne, dnes se jí tam nechtělo, ne tento večer. Doma už jí to samotnou v posledních dnech nebavilo, ačkoliv byla na to zvyklá. Dnes má ale poněkud zvláštní náladu. Velmi pomalým krokem se prochází po ulici francouzské čtvrti. Do obličeje se ji opírá už poměrně studenější večerní vítr, který jasně naznačuje příchod zimy. Vlasy jí vlají ve větru ze strany na stranu, pramínky si pohrávají jak chtějí. Její kroky doprovází klapot nízkých podpatků od kozaček. Zdá se, že ani neví, kam má přesně namířeno a také je to pravda. Neví jistě, kam by přesně měla jít. Zda se jenom projde po jedné z nejvíce rušných ulic tohoto města a nebo prostě zapadne do nějakého baru a tam si dá něco k pití. Vlastně to ani nebyl tak špatný nápad. Natočí hlavu doprava a dívá se po nejbližším baru. Netrvá to dlouho a jeden najde. Nikdy předtím tam nebyla. Nepatří zrovna k těm, kteří navštěvují bary. Otevře dveře a vejde dovnitř. Hned se rozhlédne po lokále, není přeplněno a zase není ani prázdno. Atmosféra se ji zdála býti v pořádku, celkově to tady vypadalo hezky. Zamíří k prvnímu volnému stolu, kde se usadí. nečeká příliš dlouho a obsluha k ní přijde s tím, co si dá. Sama to moc dobře nevěděla, přemýšlela nad sklenicí vína, ale neměla na ni ani tak moc chuť jako spíše na něco ostřejšího.* Prosím, dvojtého Jacka Danielse. *Usměje se na servírku. Ano, potřebuje to. Navíc dnes ráno měla tu "terapii" s Genevieve a bylo to dosti vyčerpávající pro obě dvě. Dozvěděla se spoustu věcí, které si nechá samozřejmě pro sebe. Ví toho jenom málo a už teď se jí to zdálo moc. Moc tragédie na jednoho člověka. Vzpomene si na tu tisícovou dolarovku, co jí tam nechala a hned ji to přinutí k úsměvu. Bylo to šílené, že ji vůbec za to zaplatila. Rozhodně další sezení bude zdarma. Servírka ji přinese její objednávku a k tomu ve druhé sklenici led, ačkoliv si nemyslí, že by ho potřebovala. Uchopí sklenici, ale ještě se nenapije. Jenom si prohlíží její obsah a zaposlouchá se do hudby, která právě teď hraje. Buď se jí to zdá a nebo je to opravdu písnička z 80. let.*

(Pomalým krokem vychází ze svého, teda ne ze svého, vlastně to už ani není jeho sídlo. Teď už tu nevlastní nic a toho trochu mrzí. Chtěl by zase mít pocit, že něco vlastní a i kdyby to byl jen nějaký malý byteček. Prochází se nočním New Orleans a vzpomíná na časy, které tu zažil. Hlavně na ty dobré časy. Usměje se, když zahlédne jednu malinkou restauraci, ve které potkal jednu pěknou, ale opravdu divokou, čarodějku. Nikdy proti čarodějkám nic neměl, teda pokud ho nechtěly zabít, což bylo skoro pokaždé. Ale ona byla jiná, nechtěla zabít, ne hned. Potom, co jí odkopl už po jeho smrti toužila, ale bohužel se toho nedožila. Raději se s úsměvem na tváři a s pohodovým krokem vydá dál. Teď se může zdát, že je v dobré náladě, ale vlastně ani moc není. Už několik dní se snažil najít nějaký byt, který by stál za to, aby v něm mohl bydlet spolu s Dav. Jenže se mu nedařilo. Buď byly moc malé a nebo moc starodávné, a nebo taky stály úplně za nic. Je prostě těžké ohromit, někoho jako je on. Přeběhne přes silnici a zamíří k jednomu baru, třeba se tam nějak odreaguje a nabude nějaké nové nápady na to, kde by mohl hledat byt. Vejde do malé baru, ve kterém to hýří pozitivitou. Usadí se k volnému stolku a rozhlíží se po místnosti. Zahlédne vedle sebe blondýnku, která si povídá s číšnicí. Při pohledu na její vlasy si vzpomene na Rebekah a na jejich nedávný rozhovor, který nebyl zrovna nejlepší. Teda začátek ano, ale pak se to nějak zvrtlo. Ale nějak se tím nezabýval řekl si, že prostě spolu asi nemají být a dál se k tomu ani nevracel. Chce se teď soustředit na dvě důležité věci a to je Davina, a plán ohledně vlkodlaků. A tohle jsou jediné věci, které by teď měl řešit, ne vztahy. Na ty bude čas, až to všechno někdy přejde. Konečně zahlédne obličej blondýnky a hned si vzpomene, že jí vlastně zná. Teda ne nijak osobně, jen ví, co je zač. Je to Camille, její strýc je otec Kieran.) Docela silné pití. (S úsměvem podotkne a otočí se na Cami, která sedí kousek od něho. Poukazuje na toho Jacka, který má v ruce. Musí uznat, že by o ní zrovna neřekl, že bude pít takový alkohol.)

*Je vážně zabraná do hudby, poslouchá hlas zpěváka a nevnímá nic jiného. Dívá se někde úplně do prázdna a její výraz je nepřítomný. Když se po pár sekundách vrátí nazpět k sobě a hodlá pozvednout sklenici, aby se napila, tak se ji zdá, že někdo k ní promluvil. Proto svou činnost prozatím přeruší a natočí hlavu směrem doleva, kde zahlédne někoho, koho by tady vlastně pro dnešní večer vůbec nečekala. Marcel, moc dobře si ho pamatovala. ten obličej a jeho vystupování nejde zapomenout. Ne, že by se znali, vlastně se neznali vůbec, jenom spolu prohodili pár slov jednou v Rosseu's a to bylo všechno. Od té doby ho vlastně ani neviděla. Nebo si na to prostě jenom nevzpomínala, avšak ona měla dobrou paměť a hlavně na obličeje. Usměje se zeširoka při jeho poznámce a očí ji sjedou směrem dolů ke sklenici. Udělá zápěstím krouživý pohyb proti směru hodinových ručiček a opět se podívá na něj.* Dnes to opravdu potřebuji. *Pozvedne sklenici a poté si ji přiloží ke rtům. Napije se, spíše by se dalo říct, že jenom ochutná. Nehodlá to do sebe lít, navíc má dvojtého panáka. Bude pít pomalu, není přece ani kam spěchat. Polkne a vychutná si tu chuť na jazyku, kdyby na to nebyla alespoň trochu zvyklá, zřejmě by se musela ušklíbnout. Byl to přece jenom čistý alkohol, který ji při spolknutí trochu zahřál. Odloží sklenici nazpět na stůl a znovu pozornost přesměruje k Marcelovi.* Nechceš si přisednout? *Vážně by uvítala společnost. Mohou se alespoň o trochu lépe poznat, popovídat si. Raději bude mít společníka, než aby seděla u stolu sama a popíjela. Popřípadě by se našel někdo, kdo by ji chtěl poctít přítomností, ale náladu neměla na to, aby se bavila s nějakým chlápkem, který by měl ohrané flirtovací hlášky. Na to opravdu neměla chuť.*

(Všimne si, že je zabraná do svých myšlenek. Pomyslí si, že ho asi ani nevnímala a nebo ho jenom ignorovala. S ignorováním se většinou nesetkal. Vlastně ho buď poslali někam a nebo si s ním dál povídali. Ale nikdy ho nikdy neignoroval, ono je to taky vesměs nemožné. Ale když se na něho otočí, tak mu dojde, že ho slyšela, ale asi chvíli jí trvalo, než si to uvědomila, že na ní někdo mluví. Opětuje jí úsměv, v jeho očích jsou vidět malé jiskřičky radosti.) Špatný den? (Prohlédne si jí a zadívá se jí do očí. Jeho den ani nebyl tak špatný krom toho, že znovu selhal v hledání bytu. Ale to nebylo nejhorší, co se mu v posledních dnech událo. Teda dnech, spíš týdnech. Otočí se na číšnici, která k němu právě došla. Přikývne na její omluvu, že jí trvalo, než přišla a dál to nechá být.) Morgana. S ledem, díky. (Usměje se a pak se otočí zpátky ke Cami. Natočí hlavu doleva na znak toho, že nad něčím přemýšlí. Přitom ví hned, co řekne.) Rád tě potěším mojí přítomností. Třeba ti ten den trochu zlepším. (Mrkne na ní a mile se usměje. Odsune si židli a sedne si na ni. Musí uznat, že i jemu bodne jiná společnost, než je banda ožralých upírů. Prostě mu bodne si popovídat s někým normálním. S někým koho se tohle všechno vlastně ani netýká. Otočí se na hudebníky a při pohledu na muže, který hraje na trubku, trochu zesmutní. Vzpomene si na Thierryho, který před nedávnem byl zabit. Zakroutí hlavou a otočí se na Camille.) Líbí se ti tenhle typ hudby? (Natočí hlavu mírně doleva a usměje se na ni. Tohle byla jedna z jeho oblíbených písniček. Na dobu, ze které je má několik dobrých vzpomínek. On si najde snad na každou věc dobrou vzpomínku. Asi to bude tím kolik toho už prožil, ale oproti třeba Klausovi neprožil nic. Zhluboka se nadechne a snaží se vrátit zpátky do reality. Už se nechce zabývat minulostí. Minulosti už měl dost. Otočí se na číšnici a poděkuje jí za svoje pití. Vezme si ho do ruky, ale jen ho drží v ruce.)

Ale ne, vůbec. Spíše ráno jsem měla trochu náročné. *Odpoví na vysvětlenou a jak jinak, než s úsměvem na tváři. Neměla vůbec špatný den, jenom to byla její první velká zkušenost s jejím budoucím oborem. Bude to rozhodně těžké, obzvlášť, když za jeden den bude mít více pacientů. Kdyby jí tak teď viděla Genevieve do hlavy, že ji přece jenom opět nazvala pacientem. Už teď si dokáže představit její obličej, jak se mračí za to označení a dává patřičně najevo, že se ji to zdaleka nelíbí. Možná vypadala tak, že měla špatný den, ale opak byl pravdou. Byla naplněná pozitivní energií, měla dobrý pocit z toho, že Gen aspoň částečně pomohla. Jenom, když je člověk skoro pořád sám, tak nemůže vždycky vypadat šťastně. V poslední době ovšem měla více společnosti, než normálně. A musí se přiznat, že se jí to zamlouvalo, i když většinu jejich známých či přátel byla nadpřirozená komunita. Když tak nad tím přemýšlela, tak i právě teď se bavila s upírem. Začínala se do toho dostávat více a více, ale tomu se nemůže divit. Když tráví hodně času v této čtvrti a za rodinu má někoho, kdo se stará o lidskou komunitu, stejně tak jako její předchozí generace. Opět se dívá směrem k Marcelovi a zaslechne jeho objednávku. Rum taky nebyl špatná volba, takže už ví, co pije. určitě si to zapamatuje, pro jistotu, že by navštívil Rosseau's a ona měla směnu. Znovu se na něj usměje a pozoruje ho, jak si sedá k ní.* Já vážně nejsem smutná, ale klidně si nechám večer o něco více zlepšit. *Zavrtí hlavou s úsměvem. Zdálo se, že s ním se opravdu nudit nebude. Vypadal na velmi komunikativního člověka. To bylo dobře, pokud spolu měli strávit večer a popíjet pár drinků, tak to nebude na škodu. Ráda se něco nového zase dozví, ať už čistě jenom o něm a nebo i o jeho komunitě. Nebyla si ale jistá, že by dnes nějak zvlášť chtěla rozebírat upíry a všechno okolo toho. Všimne si jeho posmutnělého výrazu, jen co se otočí na hudebníky. Nechce se ptát, nechce se momentálně šťourat v něčem, co mu zřejmě vyvolávalo nepříjemné vzpomínky. Taktéž se podívá k hudebníkům a pozoruje je se zájmem, přičemž stále vnímá Marcela.* Ano, líbí. Starší styl hudby je kolikrát o moc lepší, než ten novodobý. A co si budeme povídat, živé hudbě se prostě nic nevyrovná. *V tu chvíli se k němu otočí a oplatí mu úsměv. New Orleans na tohle bylo úžasné. město hudby, umění, zajímavé kultury. Milovala to, hlavně ty pouliční malíře, pouliční hudebníky. Několikrát si prostě jenom zašla do města pozorovat to, co se děje v ulicích.* Jakou dobu jsi měl nejradši? *Zeptá se ho, tak nebude se tajit tím, že neví o tom kdo je. Neví ani přesně, jak dlouho je na tomhle světě, nevěděla o něm nic. Ale zajímalo jí to, zda má přímo nějakou oblíbenou dobu. Přišlo ji zajímavé se bavit o historii s někým, kdo toho tolik prožil a zažil i různé události.*

Fajn, fajn. (Usměje se. Sice tomu moc nevěří, protože nevypadala zrovna šťastně. Ale možná je jenom vyšťavená. Nebude ptát, co se jí událo. Nevypadá, že by se o tom chtěla dělit a ještě k tomu s ním. Zajímalo by ho, jestli o tom všem, co se tu děje ví. Připadá, že to snad už musí vědět každý, sice jenom po těch několika útocích. A ještě k tomu, když je její strýc hlavou lidské frakce, tak by měla mít přehled. Sice jenom to asi jednou podědí. Zní to trochu zvláštně. Dědit tuhle funkci, ale vlastně by ani nenašel nikoho, kdo by se na to místo hodil líp. Teda zatím je nejlepší otec Kieran, ale taky tu nebude navždy. Musí se trochu pousmát nad tím, že ve svých myšlenkách pomalu už zabíjí jejího strýce. Raději se odvrátí od takových myšlenek a věnuje se Cami.) To je jasný, že nejsi smutná. Nikdo přece nemůže být smutný, když mu společnost dělám já. (Sebevědomě poví a s úsměvem přikyvuje. Vždycky byl sebevědomý a ani v její přítomnosti se měnit nebude. Neměnil se už před nikým. Nerad se přetvařoval a vlastně mu to většinou ani moc nešlo. Ne, že by byl špatný lhář, jen se neuměl chovat jinak, než je u něho zvykem. Moc se mu líbí její uvažování. Má na tohle stejný názor. Novodobá hudba se ani nedá nazvat hudbou, je to jen slátanina hrůzných pazvuků.) To je naprostá pravda. Miluji živou hudbu. A všechno ostatní. Proto taky tak moc miluji tohle město. Všechno se tu točí okolo umění. (S úsměvem na tváři se vrátí od hudebníků k ní. Rád se jen tak prochází městem a obchází místa, kde se nacházejí malíři a hudebníci. Tohle mu do hlavy vnukl asi Klaus. Ten taky vždycky obdivoval umění a vlastně je i sám velmi nadaným umělcem. Vždycky obdivoval jeho nadání a talent. Rád se jako malý kluk kochal jeho obrazy. Na chvíli se zadívá do skleničky, ale když se ho zeptá, jakou dobu měl nejradši, tak se trochu zasekne. Nejen, že ho teď utvrdila v tom, že ví o tom, co je zač. Ale taky ho překvapila taková otázka.) To je vážně, vážně těžká otázka. (Zamyšleně se zadívá do zdi. Na každé době bylo něco dobrého. A bylo těžké říct, kterou měl nejraději.) No, 20. léta. Po první světové válce. (Přikyvuje a stále zamyšleně pozoruje zeď. Otočí se zase zpátky na Cami a zakroutí hlavou.) Ne vlastně ne. Asi to budou ty 80. léta. Ale i ta 20.léta měly, co do sebe. Měl sem rád to oblečení. Tu hudbu. Vlastně na každém období je něco. (Usměje se na ní. Líbí se mu, že to někoho zajímá. Nemá si moc s kým pokecat. Davinu by takové kecy určitě nezajímaly a jeho kamarády už vůbec ne. Sice jenom to několik i zažilo s ním. Teda ne všechno, ale něco ano. Vlastně nemá nikoho, s kým by si jenom tak popovídal. Prožil si toho už hodně a má toho taky hodně vyprávět. Rád by se s někým o něco podělil, ale některé věci by si raději nechal pro sebe.)

*Musí se opravdu od srdce zasmát, jen co zaslechne jeho poznámku. Další fakt, co mohla zpozorovat byl ten, že má velkou sebedůvěru. Vůbec jí to ovšem nevadilo, akorát ji utvrdil v tom, že se s ním opravdu nudit nebude a konverzace zřejmě taky nebude váznout. Navíc pokud ji takhle bude bavit po celou dobu, co tady budou, tak z toho bude opravdu příjemný večer. A za to by byla velice ráda. Nakloní hlavu do strany a pořádně si ho prohlédne. Náhodou byl i velmi okouzlující. A ještě k tomu vtipný, přátelský. Jistě musel mít hodně obdiv u žen. Na druhou stranu to byl upír, skoro si ho jako upíra ani nedokázala představit. Ne toho, který před ní seděl a jevil se jako obyčejný člověk. Opře se o něco pohodlněji o opěrku židle a přehodí si jednu nohu přes druhou.* Zřejmě na tom něco pravdy bude. *Přitáká na jeho poznámku. Ten jeho úsměv na tváři ji taky nutí do úsměvu. Dlouho nepotkala někoho takového, hodně dlouho. Ale ví, že pod tím vším se ukrývá i někdo jiný, alespoň takové tušení měla. Samozřejmě, že nikoho neodsuzovala dopředu.* Ano, tohle město je opravdu plné hudby, umění a různé kultury. I architektura je tady velice zajímavá. New Orleans je velmi oblíbené město a to hlavně večer, kdy se některé z ulic mění na jednu velkou nekončící párty. Což ho ale na druhou stranu dělá i nebezpečným. *Nemyslí to nijak zle a proto ani její tón hlasu nenaznačuje nic špatného. Na rtech má stále úsměv. Byla to pravda, ale nebezpečí bylo úplně všude na světě. Mohl to pochopit tak, že to myslela kvůli nadpřirozenu, které právě v této čtvrti převládá. Tak trochu to tak i myslela, zároveň to brala i z druhého pohledu, kdy prostě v hluku lidí nemůže člověk vědět, kdo se mezi nimi pohybuje. Tohle město bylo díky upírům, čarodějkám a vlkodlakům ještě více nebezpečné. Nechá to na něm, jak si to vyloží. Pozoruje ho, když si prohlíží obsah jeho skleničky, načež se mu zadívá do tváře. Nemůže si nevšimnout jeho překvapení při její otázce. Nebylo ale na tom nic špatného a také nemělo žádný smysl hrát si na to, že o ničem neví. Nedokáže si představit, že by ještě teď byla v nevědomosti a nic netušila, neměla ponětí o tom, co se okolo ní děje. Usměje se a nechává ho porozmýšlet nad tím, jakou dobu si vybere. Mezitím se znovu napije svého Jacka o něco více, než předtím. Skleničku ale neodloží, stále ji svírá v ruce. Zadívá se mu do očí, když začne mluvit o 20. letech a o 80tých. Musí se usmát a na chvíli se podívat na desku stolu. Usmívala se proto, že právě dvacátá léta ji zajímala, přišlo ji zajímavé s čím přišla Coco Chanel. Účesy, styl, hudba, oblečení - zřejmě měl na to podobný názor jako ona a to tu dobu ani neprožila. Hned se vrátí zrakem k němu.* Je pravda, že ženy tančily vždycky tak dlouho, dokud pomalu neodpadávaly? Jinak se mi styl dvacátých let také líbí. Muselo to být opravdu zajímavé. Viděla jsem Velkého Gatsbyho. *Zasměje se a opět se napije a pro tentokrát odloží sklenici. Nechce to mít v sobě hned a také by se lehce mohla opít na to, že zrovna moc nepije, pokud nepočítá občas tu skleničku vína. Zajímalo by ji, proč je tady ale dnes sám. Vždyť toho musí mít hodně na práci.* Jak to, že trávíš dnešní večer o samotě? Lépe řečeno trávil ještě před chvílí.

(Potěší ho její upřímný smích, byl rád, že se jí líbí jeho sebedůvěra. Některým lidem to může vadit, protože oni tak sebevědomí nejsou. A nebo jim to připadá jako vychloubání. Opravdu byl rád, že narazil zrovna na tuhle pohlednou a milou blondýnku. Ne, že by měl svůj typ, ale blondýnky se mu vždycky líbily. A ještě k tomu pokud měly takhle krásně modré oči. Na Cami je, ale rozhodně něco víc. Není to jen její blonďatá hlavinka a modré očka, je v ní něco víc. Rozhodně si toho už taky hodně prožila. Sice je v jejích očích vidět radost, ale za každou radostí se skrývá smutek. I on skrývá hodně smutku. Koutkem oka si všimne, že ho pozoruje a tak se trochu uculí. Ženská společnost mu vždycky dělala dobře a zvláště, když tu ženu nemusel ovlivňovat, aby se ho nebála. Poslechne si, jak básní o New Orleans. Moc dobře ví, že tohle město působí magicky. Není to jen takové obyčejné město a nejen kvůli tomu, že se to tady hemží nadpřirozenem. Musí uznat, že tohle město je nebezpečné. A to on je taky jeden z důvodů, proč je to tady tak nebezpečné.) Večer je nejlepší část z celého dne. A myslím si, že je to právě tím, jak je nebezpečné. Ten adrenalin a neznalost toho, co tě čeká,  nebo ne? Já už to bohužel nemůžu posoudit. (Sklopí na několik vteřin zrak ke své sklence a trochu z ní upije. Sám je překvapený tím, že pije tak pomalu. Většinou to do sebe kopl a na nějaké čekání se vykašlal. Ale teď má společnost a nechce vypadat jako tvrdý alkoholik. Kterým se on může někdy zdát. Někdy bylo prostě třeba se opít a jelikož on je upír, tak má o něco větší výdrž. Ještě chvíli držel sklenku v ruce, ale po chvíli ji zase položil zpět a dál se v ní pohledem utápěl. I přes to překvapení, které bylo na jeho tváří, je rád, že se nemusí skrývat. Podívá se na ní zrovna, když se hezky usmívá. Dívá se jí do očí a koutky mu cukají  , protože jí její úsměv nutí, se usmát.) To je stoprocentní pravda. Bylo to víc, než zajímavé. Ta hudby byla (hledá nějaké správné pojmenování.) prostě skvělá. Dokázali jste se odvázat, i když jste měli ten nejhorší den. A to oblečení bylo taky moc pěkné. Ale myslím si, že to všechno bylo skvělé hlavně tím, že byl konec války. Lidi byli rádi a chtěli se bavit. (Musí se hned pousmát, protože si vzpomene na večírek, který mu uspořádal Klaus. Vracel se zrovna z války a všechno to okolo mu hned vykouzlilo úsměv na tváři.) A toho Gatsbyho jsem ještě neviděl. Stojí to za můj drahocenný čas? (Přimhouří oči. On na filmy nikdy nějak neměl čas, asi to bylo tím, že se okolo něho pořád něco dělo a vlastně i děje. Na chvíli se zase zadívá na hudebníky a poklepává si prsty do rytmu hudby. Otočí se na Cami, když se ho zeptá na to, proč je tu dnes sám.) No, po dlouhém dni, který mi nepřinesl nic, jsem měl chuť si na chvíli jenom popít v nějakém baru. A nějak jsem neměl náladu na věčně ožralé upíry, ale neříkej jim, že jsem je takhle nazval. (Poslední dodá potichu jako, že to kdejaké obří tajemství a pak se usměje. A vlastně ani neví, je to pravda. V poslední době toho moc neměli na práci a tak se jenom flákali, a popíjeli.)

*Je nadšená z této pohodlné a přátelské atmosféry. Možná by neměla být, možná by se měla bát, protože tady přeci jenom sedí s upírem a popíjí s ním. Ale ne, ona se nebojí. Vždycky byla odvážná, měla to v sobě a někdy by se dalo říct, že hloupě odvážná nebo odvážně hloupá? O tom by mohla polemizovat a určitě by nebyla jediná. Řekne to, co si myslí a jedná tak, jak ji to říká většinou srdce, než rozum. Občas se řídí i rozumem, vlastně to má tak půl na půl. Ale takhle to snad má každý. Neměla by v tuhle chvíli myslet na negativní věci. Ne, když se prozatím dobře baví. Pousměje se nad jeho úvahou, jistě, že pro něj to bylo naprosto jiné. Co on velice mohl mít za adrenalin, když byl jedním z nejsilnějších tvorů na zemi? Zajímalo by jí, jak tohle všechno vnímá upír, ale nebyla si jistá, zda o tom chce právě teď konverzovat. Měla za dnešek psychologie a rozebírání životních situací hodně. Jenomže v tomhle byla nezastavitelná, bylo to v ní a měla nutkání to probírat odborněji, více do hloubky. Avšak se v tom zdráhala, něco jí říkalo, že pro dnešek už toho bylo na jednu stranu dost.* Večer je jistě nejlepší část dne, ale nevím zda souhlasit s tím adrenalinem. Každý ho má rád, ale jde o to, jak moc člověk toho adrenalinu unese. Tohle téma je velmi spekulativní. *Usměje se o něco víc a prozatím na něj upírá pohled. Jo, Marcel byl rozhodně pohodář, alespoň teď se tak jevil. Otočí hlavu do strany a zadívá se znovu na kapelu a hudebníky. Neumí hrát na žádný nástroj, ale jako malá se pokoušela hrát na klavír občas. Nedá se říci, že by jí to nešlo, spíše potom přestala a vlastně doteď neví důvod, proč. Měla se tomu věnovat dál, alespoň by se tak někdy odreagovala. I když pravda, ono stačilo vyjít ven na ulici nebo si zajít do nějakého baru a tam měla o zábavu postaráno. Ale vytvářet skladbu, nějaké umění a pozorovat ho je zase velký rozdíl. Po nějaké chvíli se otočí zase na něj a když vidí, jak mu trochu cukají koutky, nejde to, aby se neusmívala. Jestli to takhle půjde dál po celou dobu, zřejmě bude mít potom problém s tím, aby z toho nebyla aspoň trochu rozpačitá. Stejně jako on se dívá do jejích očí, tak i ona do těch jeho.* Ano, určitě konec války na tom měl jistý podíl. I když dlouho se neradovali, myslím, že jsem to někde četla a nebo jsme se to na gymnáziu učili, že chvíli na to už byly náznaky na druhou světovou válku. Avšak ta druhá přišla až o pár let později. Každopádně to muselo být zajímavé. *Přikývne na svá slova s úsměvem a jen, co se ji zeptá na film Gatsby, tak se musí hodně usmát, protože tohle je docela těžká otázka. Trochu si poposedne.* Těžké na to odpověď. Obzvlášť, když jsi tu dobu zažil a proto film pro tebe může být nezajímavý, ale dle mého názoru opravdu stojí za to. Tedy já si to užila. *Natáhne ruku ke sklenici s Jackem a opět se napije. Zjistí, že už tam má skoro na dně a to si dávala dvojtého panáka. No, zřejmě konverzace s Marcelem je zajímavá a tak nemá ani ponětí o tom, kolik toho ze sklenice upila. Znovu se pobaveně uchechtne se a zavrtí hlavou ze strany na stranu. Očividně mají "zajímavý" život, když neznají nic jiného, než jenom pití. Možná je to samotné nudí ty "věčné" roky.* Říkáš po dni, který ti nic nepřinesl. Takže jsi něco od dnešního dně očekával je to tak? A nebo jsi jenom čekal na to, zda něco přijde? *Ani nemá cenu se nějak vyjadřovat k těm upírům, už jenom proto, že s nimi v kontaktu vůbec není.*

(Překvapilo ho, že se jí ani trochu nebojí. Je úplně v klidu i přes to, že tu sedí s bývalým králem tohohle města. Byl nejmocnější muž a stále má nějakou tu moc, ale ona se ho stejně nebojí. Je úplně v klidu a ještě se usmívá. Stejně se ani nemá čeho bát, dneska už jedl a nemá chuť krmit se na někom tak pěkném. A hlavně by si to ani nedovolil, musí na ní být hodný, pokud si to nechce pošlapat u Kierana. V hodně ohledech mu ho připomíná. Oba mají stejný zápal v očích. O'Connel je sice jenom taky hodně nebojácný člověk. Nebojí se říct něco vůči vlkodlakům, čarodějkám a nebo upírům. A i přes to, že by ho mohl každý zabít jediným pohybem. Teda pokud by chtěl, což snad nikdo nechce. Pousměje, nad tím, jakým způsobem vzala to, co řekl. Je opravdu chytrá, to je vidět na tom, jak mluví.) To je asi pravda. Bohužel to můžu posoudit jen z mého pohledu. (Zvedne trochu obočí a usměje se na ní.) Můžu se zeptat? Ty jsi nějaká učitelka a nebo něco takového? (Trochu se zasměje. Docela bych ho zajímalo, co je zač. Krom toho, že je člověk, tomu už tak trochu došlo. Ale určitě v ní bude něco víc, to jak mluví a pozoruje ho. Pozoruje jí, když sleduje hudebníky. Usmívá se na ní, vypadá velmi zamyšleně. Taky se na ně na chvíli koukne a pak se zase podívá zpátky ke své skleničce. Upije z ní a všimne si, že už Morgana skoro vypil. Nějak mu nepřišlo, že toho vypil už tolik. Ale tomu nepřijde nikdy a to většinou vypije víc, než se u normálního člověka sluší.) Ano, ano. Máš naprostou pravdu. Ale myslím si, že většina lidí tušila, že se stane něco špatné a proto si toho chtěli ještě hodně užít. A u nás to nebylo tak hrozné, teda ne tady. V New Orleans to probíhalo dlouho dobu pohodově, na rozdíl od některých měst v Evropě. (Historie mu vždycky šla a tohle všechno měl, skoro zmáknuté. Sice jenom si to prožil, věděl spíš o tom, co se děje v Americe.) Pokud se to líbilo tobě, tak to někdy zkusím. Najdu si na něj místo ve svém nabytém programu. (Zasměje se. On vlastně měl čas skoro pořád, pokud zrovna nemusel řešit problémy, které způsobili upíři a nebo vlkodlaci. Což bylo v poslední době skoro neustále. Jelikož se to ve městě přímo hroutí všechno, co dřív fungovalo, teď už nefunguje. Snaží se srovnat, co se dá, ale když si něco urovná, tak se druhá věc zase pokazí.)  Očekával jsem, že konečně najdu perfektní byt, ale bohužel to nevyšlo podle plánů. (Svěří se jí s jeho hrůzným problémem. V porovnání s tím, co se tu děje, to bylo vlastně nic. Ale jeho to trápilo, protože chtěl už něco najít, aby se tam mohl co nejdříve s Dav přestěhovat. Konečně by spolu zase mohli trávit nějaký ten čas a nejen se potkat, když je to už nutné. A navíc by jí prospělo bydlet někde jinde, než na místě, kde je obklopená ''lidmi'', kteří nemají v lásce čarodějky. On sice čarodějky taky zrovna nemiloval, ale Davina byla jiná a to samé i Soph. Avšak Dav byla úplně něco jiné. V jednu chvíli ji sice využil, ale za tu dobu, co ji zná, mu na ní nesmírně záleží. Někdy si připadá jako přehnaně starostlivý otec není.)  Asi nevíš o nějakém bytě, co? Pro dva lidi.. (Dodá rychle.)

*Ano, z jeho pohledu to muselo být naprosto odlišné, než z jejího. Tedy ona se na to dokázala dívat z různých úhlů pohledu. Z jeho, jako nadpřirozené bytosti, bývalého krále města a upíra. Z jejího jako člověka, který by se fyzicky proti němu nebo komukoliv jinému neubránil a taky z pozice úplně obyčejného člověka, který o tom nemá ani ponětí. Sama si tohle zažila a upřímně už by to nechtěla vrátit zpátky. Sice je tohle všechno v jistém smyslu šílené, to jak se všichni nenávidí, jak touží po pomstách a přitom jim to ve skutečnosti ani nic nepřináší, všude je jenom smrt. Vždycky čeká na ně smrt, ostatně jako na každého. Nemělo cenu se v tomhle tématu déle pitvat, protože by tady s tím mohli být až do rána. Zarazí se ve chvíli, co se ji zeptá, zda je učitelka a nebo něco tomu podobného. Roztáhne rty do opravdu širokého úsměvu a odkryje tak i své bílé zuby. Zavrtí nesouhlasně hlavou a tím i trochu pohodí vlasy. Opět si poposedne a přehodí si nohu přes nohu, spíše si je vystřídá, jelikož v té jedné ji pomalu začíná mravenčit a to není zrovna příjemný pocit. Dívala se trochu tomu, kde na něco takového přišel. Mluvila snad jako učitelka? Sice nestudovala na učitelku, ale je pravda, že i učitelé musí mít základy psychologie. Možná dle její mluvy už začínalo být poznat, že studuje něco takového. Každopádně Marcel byl první, co ji položil takovou otázku a proto je z toho překvapená.* Ne, učitelka opravdu nejsem. Spíše příliš zapálený maniak do psychologie. *Usměje se nad tím a vypije poslední zbytek Jacka. Sklenici odsune stranou, aby servírka potom viděla, že už má dopité. Když tak nad tím přemýšlí, asi si už dalšího panáka nedá. Tohle ji vlastně úplně pro dnešní večer stačilo. Znovu se podívá k Marcelovi s úsměvem.* Studuji už nějakou dobu psychologii a chtěla bych se tomu potom věnovat. Získat si diplom, pomáhat lidem, kteří to potřebují. *Řekne mu na vysvětlenou. Vážně by ráda znala důvod, jak je možné, že ji odhadoval na učitelku. Možná se ještě v průběhu jejich konverzace zeptá. Poslouchá ho pozorně. Jde vidět, že o historii ví opravdu hodně. Buď to zažíval všechno sám a nebo to má nastudované. Koneckonců byl to přeci jenom upír. Věděla ty základní historické události a taky něco o New Orleans věděla, avšak ne příliš mnoho, to byl její nedostatek. O tomhle městě věděla snad ze všech obyvatel nejméně. Jak se teď za to neskutečně stydí.* Musím se přiznat, že o New Orleans až tak moc informovaná nejsem. Vím to, že shořelo a bylo znovu obnoveno nebo jeho část, nejsem si přesně jistá. Spíše ohledně historie mám přehled o těch nejdůležitějších událostech. *Poté se zasměje společně s ním. Byla potěšena, že si chce udělat nějaký čas na film, který mu doporučila.* Tak mi potom řekneš na to svojí recenzi. Ano, ten tvůj nabytý program. Vysedávání v baru. *Řekne s úsměvem, tak trochu si do něj rýpla, ale proč by ne? Byl to přeci jenom vtip a jemu to snad nevadilo. Vždyť on sám byl očividně vtipálek, alespoň se tak projevoval, že rád žertuje. Jenom, co se zmíní o bytu, tak se ji vybaví jedna známá ze staršího ročníku, co už vlastně odpromovala a věnuje se své práci, že bude prodávat byt. Nebo už ho prodává, teď si přesně není jistá. Není si ani jistá, co za typ bytu to byl. Ale pokud Marcel někoho sháněl, mohla mu ji doporučit. Už se nadechuje, že něco řekne, ale on ji předběhne. Opět se usměje.Trochu ji překvapovalo, že shání byt pro dva. Pro něj a koho? Přítelkyni? Vyptávat se ale nebude.* Vlastně náhodou vím. Jedna známá se stěhuje pryč a ten svůj prodává. Buď je to 3+1 a nebo dokonce 4+1. Nevím teď přesně, ale...*Uchopí svou kabelku do ruky a vytáhne z ní deník, kde má zastrčenou i propisku a poté svůj mobil. V mobilu si vyhledá její číslo a na jednu čistou stránku svého deníku, který je pracovní, nikoliv deníček, kde by si psala své zážitky napíše číslo. Vytrhne stránku a přisune mu ji po stole. Poté si své věci schová a ještě se podívá na čas na mobilu. Vzhledem k tomu, že ráno brzo vstává by už měla nejspíše odejít.* Zavolej ji a zeptej se, ano? Klidně řekni, že to máš ode mě, třeba ti dá potom přednost. Hodně štěstí s bytem. A já se budu muset omluvit, protože už musím jít. Ráno jdu na přednášku. *Usměje se omluvně a vytáhne si peněženku, položí určitý obnos peněz na stůl i s dýškem a zvedne se. Kabelku si přehodí přes rameno a ještě stále se dívá směrem k Marcelovi.* Děkuji za příjemný večer. Jak jsem řekla, tak hodně štěstí a...no, určitě se ještě někdy uvidíme. A také dobrou noc. *A s úsměvem na rtech opustí lokál, zamíří potom do svého skromného bytu, kde udělá všechny potřebné věci včetně hygieny a jde spát.*

(Zajímalo by ho, jaký má názor na všechno, co se tu děje. A nebo celkově, jaký je její názor na nadpřirozeno. Pravděpodobně nebude jeden z těch lidí, co upíry soudí podle jednoho člověka. Někteří mají za to, že jsou všichni upíři krvežíznivý hajzlové, ale tak to není. Jistě většina z jeho rasy, jsou přesně ten typ krvežíznivých zmetků. Ale existuje několik výjimek. Avšak Cami k těm, kteří odsuzují lidi jen podle toho, co jsou zač, rozhodně nepatří. To by se s ním tady taky nebavila a raději by už někam utíkala, a nebo by na něho zavolala nějaké lovce. Pokud tu teda ještě nějací jsou, vlastně potkal možná jen jednoho, ale ani to možná nebyl lovec, ale jenom nějaký hlupák. Všimne si její pohledného úsměvu, který následoval hned po jejím zaseknutí. Asi jí pobavil tím, že jí nazval učitelkou a něčím podobným. Neví, proč jí to připadá, tak vtipné. On by si jí rozhodně dokázal představit jako nějakou učitelku, ale asi spíš někde na prvním stupni a nebo ve školce. Ale zase neví, jak je na tom z dětmi. Někteří lidi děti nemusí. Usmívá se na ní a čeká, až mu teda odpoví na jeho otázku. Takže je to tedy budoucí psycholog. Není to až tak velký rozdíl. Obojí je hrozný povolání, teda psycholog dostane mnohem větší výplatu, ale obojí musí být velmi těžké a někdy to člověka může i vytížit.) Aha..takže ty jsi maniak do psychologie. (Chtěl by dodat nějakou trefnou poznámku, ale zrovna ho nic nenapadalo. Teda napadalo, ale nechtěl, aby to vyznělo nějak hnusně. Vážně by si to u ní nechtěl pokazit. Zahlédne její prázdnou sklenku a pak se podívá i na jeho už prázdnou. Ani nemá chuť si dát další jako obvykle. Pro dnešek mu jedna sklenička stačila.) Je to vcelku pěkný plán, ale nebojíš se, že ti to jednou přeroste přes hlavu? Sice jenom trávit každý den s lidmi, kteří se potřebují podělit o své problémy, musí být těžký. Ale já si myslím, že ty jsi silná osobnost a určitě tě jen tak kdejaký člověk neskolí. (Chtěl místo slova člověk užít blázen, ale rozhodně to nechtěl užít právě před Cami. Na chvíli se věnuje hudebníkům, kteří už oznámili, že za chvíli budou končit. Určitě toho už za dnešek nahráli dost a není divu, že končí tak brzo. Otočí se zpátky ke krásnému obličeji Camille a usměje se na ní. Avšak jeho úsměv mírně ztuhne, když zmíní to, že New Orleans vyhořelo. To vskutku ano. Vyhořelo a on byl u toho, a nejen u toho on byl důvod, proč vyhořelo. Byla to asi největší, ale přitom nejlepší chyba, kterou kdy udělal. Po té, co z cesty ''odklidil'' Klause, tak mohl získat město pro sebe. A to přesně udělal, zrenovoval to tu a využil vědomosti, které získal od Klause k tomu, aby z města, které tu dřív stálo, udělal tohle.) Ano, to je pravda. Vyhořelo, požár vypukl ve zdejší opeře a následně zničil značnou část města. Naštěstí požár nebyl, až tak obří a nezničil toho tolik. (Chystal se pořádně nadechnout a mluvit dál, ale pak se jen mírně nadechl a usmál se.) Myslím si, že asi nechceš poslouchat moje bláboly, takže se radši utnu. (Krátce se zasměje a poslechne si její rýpavou poznámku. Pobaví ho to, ale hraje uražené. Hrát uraženého mu ujde už opravdu dobře.) To bolelo. (Zamračí se, ale hned na to se usměje.) Já mám ale opravdu nabitý program. Většina z toho je sice kontrolování kvality zdejších barů, ale dělám i něco jiného. (Přikyvuje přesvědčivě a jen se mile usmívá. Je fakt, že trávil dost času v barech, ale měl rád alkohol a raději se napil v nějakém baru, než v sídle, kde by mohl narazit na někoho, koho vidět nechce. Přikývne na to, že jí sdělí jeho názor. Opravdu ho zajímá, jak pojmou tu dobu v tak novodobém filmu. Hned jak se zmíní, že ví o někom, kdo prodává byt, se usměje. Opravdu by se mu teď něco hodilo a pokud je to její známá, tak určitě bude mít trochu styl. A pokud je to tak veliký byt, je to ještě lepší. Teď už jen, aby mu ho ještě prodala a, no při nejhorším ji může trochu přinutit. Opravdu už se těší, až si byt prohlédne. Má pocit, že by to mohlo být ono. A i přes to, že ten byt ještě ani neviděl. Prohlíží si ji, jak se hrabe v kabelce a hledá nějaký bloček. Pravděpodobně mu na něj napíše kontakt, aby se mohl s tou ženou domluvit.) Nejsi ty anděl? Zachránila jsi mě. Zavolám jí hned ráno, děkui moc Cami. (Mile se usměje a dívá se na ni, jak se zvedá.) Já děkuji. Nejen, že jsi mi zachránila stěhování, ale ještě k tomu jsi mi zlepšila den. Dobrou noc. (Vstane několik minut potom, co odešla. Položí peníze na stůl a pak vyjde pomalým krokem z baru. Dorazí do sídla, kde se rychle vykoupe a vyčistí si zuby. Zalehne do měkké postele a po několika vteřinách usne.)

*Ráno se vydá do čtvrti. Předchozí den strávil převážně zvažováním, co bude následovat. Na Klause neměl od toho plánu s Kate štěstí, tak nyní, jen vyčkává, co bude následovat. Teď se prochází ulicemi. Zastavil se u jednoho v jedné kavárně pro černou kávu. Popíjí ji pomalu, zatímco pokračuje dál po cestě. Dnešní den zatím nemá nic v plánu. Doufá, jen že bude moci, co nejdříve mluvit s Hayley. Ostatním se většinou úspěšně vyhýbá. Přejde cestu a zamíří z ulice do jednoho z parků. Je tam větší klid, který mu v současné době vyhovuje víc.*

(V noci toho moc nenaspala, ale aspoň byla brzy na nohou a mohla dodělat práci, kterou včera nechala být po rozhovoru s Genevieve. Když to konečně dodělala, rozhodla se jít ven. Koupit nějaké zásoby jídla, svíčky a další různé věci, které jí došli. Po cestě se zastaví v jedné kavárně, kterou vlastní jedna z čarodějek. Vezme si čaj sebou a pokračuje dál v cestě. Prochází parkem a pozoruje lidi, které míjí. Většinou v parku byli rodiče s dětmi nebo mladé zamilované páry. Krátce se pousměje při pohledu na ty lidi, kteří netuší, co se tady děje a žijou si dál svůj bezstarostný život. Občas by si přála být jednou z nich, nemít žádnou moc a netušit nic o nadpřirozenu. Jenže všechno má své výhody a nevýhody. Nikdy by neoživila Genevieve a nestali se z nich kamarádky, nikdy by taky nejspíš nevlastnila Rousseau's bar, pravděpodobně by byla naprosto jiná, než je teď. Ale její jediný největší problém by byl, jak tenhle měsíc zaplatit účty. Zavrtí hlavou a raději svůj pohled upře před sebe. Zarazí se při pohledu na velmi známého a elegantního muže. Udělá ještě několik kroků vpřed, než si je naprosto jistá, že to je Elijah. Zastaví se uprostřed cesty a jen chvilku přemýšlí, zda jít dál nebo se otočit a rychle odejít. Rozhodne se pro první možnost. Narovná se a rozejde se přímo proti němu. Zastaví se přímo před ním a vrazí mi celou svou silou pěstí. Ani nepřemýšlela nad tím, co dělá a prostě to udělala. Jenže Elijahovo čelist byla o dost tvrdší, než čekala a nevyužila žádné své schopnosti.) Do pr.... (Ušklíbne se, když ucítí palčivou bolest. Ani se nemusí dívat na svou ruku a ví, že klouby bude mít červené. Po chvíli se opět vrátí do reality a snaží se nemyslet na svou ruku. Podívá se Elijahovi do očí, ale nic neřekne. Má chuť na něj začít křičet, ale drží to v sobě. Divné na tom bylo, že měla největší vztek na Elijaha, i když to zpunktoval celé Klaus. Jenže Elijahovi věřila a pak se dozví něco takového. A nejhorší bylo, že o něj dokonce v tu chvíli měla starost, když jí to vše vyprávěla Genevieve.)

*Kávu vypije poměrně rychle. Prázdný kelímek vyhodí do prvního koše, který v parku potká. Pak se na jedné z křižujících se cest vydá tou, která vede k sídlu. Své okolí vnímá tak napůl. Jeho smysly jsou jako vždy ve střehu, ale myšlenkami je jinde. Rychlost jeho chůze není rychlá ani pomalá, takže ho občas mine někdo rychlejší, on cestou minul snad jen jeden pár, který se loudal pomalu před ním, ale bylo vidět, že jejich starosti jsou úplně odlišné, od ostatních v okolí. Po nějaké době, je to spíš něco v jeho nitru, co ho upozorní na Sophie. Zaregistruje ji když k němu blíží. Její rychlost a rázovitost ho přiměje zpomalit. Měří si při tom její výraz. Přemýšlí při tom, jestli už ví o tom, co s Klausem udělali. Má silné tušení, že Genevieve se jí jistě byla svěřit. Kdyby se setkali někde jinde, možná by se její ráně vyhnul. Měl dost času na to uhnout, ale zde na veřejném místě, nechtěl riskovat potenciální prozrazení. Problémů měli i tak dost. Sophienina rána je docela silná, ale protože nepoužije žádnou magii, nijak mu tím neublíží. Spíše by ho to překvapilo nebýt jeho podezření. Jen při setkání Sophieniny pěsti s jeho čelistí otočí hlavu do strany, ale jiný efekt na něho to nemá. Hlavu zase narovná. Zvedne ruku k obličeji a promne si bradu. Nemusí se ptát, na Sophie vidí jasně, jak na tom je. Tohle byla jedna z věcí, na které myslel už, když se Klaus o tom všem zmínil prvně. Obával se, že to, co se mu podařilo "vybudovat" u Sophie jejich vzájemné sblížení, tímhle utrpí. Ty negativní následky si svým způsobem více uvědomoval až všechno proběhlo a on měl pak spoustu času nad tím přemýšlet. I přesto o rizicích, se kterými počítal si, ale nemohl dovolit říct bratrovi ne. Nevypadá proto ani nijak překvapeně, že ho praštila. Po minulých zkušenostech s něčím takovým počítal. Nezdá se, že by ho to naštvalo. Sleduje Sophieninu následnou reakci. Napadne ho, komu to ublížilo více. Opětuje její pohled, pak si mírně povzdechne a shlédne na moment k zemi.* Sophie. Předpokládám, že za tebou byla Genevieve. *Zkonstatuje místo pozdravu a znovu se na Sophie podívá. Snaží se navenek působit klidně, ale v jeho nitru to nese hůře, než se jeví. Vždy a téměř za všech okolností si své pocity, problémy, starosti nechává pro sebe.* Prosím, posluž si. *Spustí nakonec ruku z obličeje dolů. Mírně pak rozpaží. Ze Sophie při tom nespouští oči. Předpokládá, že to byl z její strany teprve začátek. Dává jí prostor k tomu, vyjádřit se, než jí k tomu pak něco poví. Paže zase spustí k tělu. Zůstane na ni koukat.*

(Lehce ji udiví Elijahovo chování, když řekne, aby si posloužila a pak ještě rozpaží ruce. Jako by snad čekal, že to byla teprve první rána. Měla chuť do něj začít bušit, ale neudělala to. Jednu svou ruku spustí podél těla a v druhé pevně svírá kelímek s čajem. Vře to v ní a dere se to i na povrch. Ani neví jaká emoce v ní právě převažuje a vítězí. Má vztek, ale zároveň je opravdu zklamaná tím, co Elijah udělal. Je si dobře vědoma toho, že ona je asi poslední člověk, který by ho měl odsuzovat za něco takového. Ještě před několika měsíci přeci chtěla zabít jeho nenarozenou neteř a Hayley. Unesla jí a držela nad ní dýku, rozhodnutá provést tenhle nemyslitelný čin. Jenže i přes to všechno svým pocitům nemohla zabránit. Za tu krátkou dobu, co zná Kate ji opravdu přirostla k srdci a fakt, že to byla dcera Genevieve to všechno ještě více umocnilo. Měla potřebu jí chránit stejně jako chtěla chránit každého člena covenu a vlastně ještě více. Elijahovi věřila a mysleli si, že se na něj vždy může spolehnout, ale jak už věděla dříve, tak ho pořádně neznala a teď jí přijde, že ho nezná vůbec. Jako by před ní stál nějaký cizinec. Všechny ty emoce se odrážejí v její tváři. Hněv, zklamání, bolest.) Co sis sakra myslel? Nechat unést Kate a ohrozit jí na životě? A hlavně na mě nechoď s tím, že bys jí nikdy neublížil, že to bylo všechno jen hrané. Lidé nejsou loutky, aby jste je mohli využít, kdy chcete a hrát si s nimi. Mohlo se jí stát cokoliv. Mohlo to na ní mít klidně i psychické následky. Nehledě na to, že to je nezkušená čarodějka, která díky svému strachu nemusela ovládnout svou moc a ublížit o si. Je to dcera Genevieve a čarodějka, která patří do mého covenu. Co by jste dělali, kdyby Benjamin nepřišel? Zabili by jste jí nebo jen řekli "Hej holka, bylo to celé divadlo pro tvého psychopatického otce, ale nevyšlo to, nejspíš mu na tobě vůbec nezáleží a teď se můžeš vrátit k tomu, co jsi dělala, než jsme tě unesli." (Rozmáchne rukama a zhluboka se nadechne, aby popadla dech. Nekřičí, ale hlas má zvýšený a rozrušený.) Nehledě sakra na to, že tobě se mohlo stát taky něco špatného. Benjamin má tolik moci jako nikdy nikdo dříve. S takovou mocí je možné, že by ani nemusel potřebovat ten zatracený kolík z bílého dubu, aby tě zabil. (Nějakou chvíli se vydýchává. Mezi větami se často zapomněla pořádně nadechnout a teď skoro nemohla popadnout dech. Srdce jí buší jako o závod a má pocit, že jí brzy exploduje hlava. Včera se rozhodně takhle necítila, když se to dozvěděla. Jenže včera před ní nestál Elijah a nedívala se mu do očí. Včera cítila jen zlomek emocí, než dnes. Konečně se trochu uklidní. Vlastně jí docela pomohlo, když to ze sebe všechno dostala.)

*Sleduje Sophie. Vnímá díky svým dobrým smyslům, jak to v jejím nitru bouří, její vztek, rozhořčení nad tím, co od Genevieve slyšela. Připadá mu v danou chvíli, jako natlakovaný kotel, jen bouchnout. Než se tak stane přemýšlí, jak nakonec ze sebe všechno to, co ji užírá vydá. Kromě vzteku si začne všímat i dalších emocí. Zklamal ji. To ho na tom všem tíží opravdu hodně. Na Sophie mu od jisté doby záleží a přeje si s ní vycházet. Vždy mu pomohla a toho si cení. I když zjistil, že se jí to právě nezamlouvalo. To jej zklamalo více, než myslel, že by mohlo. Ani ne tak to. Nediví se, kdo by s nadšením pomáhal původním. Více ho mrzelo a mrzí, že mu to neřekla a musel se to dozvědět od Alisey. To mu proběhne hlavou před tím, než se Sophie rozpovídá. Vydechne a nechá ji mluvit. V klidu ji poslouchá. V jeho pohledu, protože jedině jeho oči vyjadřují nějaké emoce, které se ukrývají v jeho nitru, je vidět jistá skleslost, smutek, zklamání. Nijak si to, co musel v plánu vykonat, neužívá. Bylo to pro něj nutné zlo. Nemůže a nechce svého bratra nechat bez pomoci. Pro něj, pro Hayley a dítě stejně tak pro zbytek rodiny by udělal cokoliv. Ne vždy je to, ale něco co chce, co se mu zamlouvá. Svým způsobem nemá na výběr. Tahle rozpolcenost mezi jeho rodinou a tím, jak na to doplácí lidé v jejím okolí. Vždy ho to rmoutilo. Přemítá nad tím během Sophienina proslovu. Když má pocit, že už skončila, tak přemýšlí, co jí k tomu říct. Ví, že tohle ničím neomluví. Škody, které to napáchalo, jen tak neodstraní, jestli vůbec někdy. Mrzí ho to, ale neměl na výběr. Nemohl jinak. Sophie, ale po chvilce ještě pokračuje a to, co od ní slyší, ho opravdu překvapí. Svým způsobem příjemně, protože to nečeká, že by se o něj ona bála. Navzdory všemu ho to zahřeje na srdci. Krátce, protože o to více si uvědomí, že to, na čem se podílel napáchalo tolik škod. V jeho pohledu se tak na chvilku objeví záblesk potěšení, vřelost, na moment zjihne. Jeho vážný výraz se na krátkou dobu uvolní a opravdu slabě na chvilku roztáhne rty do letmého pousmání. Působí to blahodárně na jeho utrápenou duši i svědomí. Trvá to opravdu krátce. Brzy na to se jeho tvář opět potáhne stínem smutku, skleslosti, jakéhosi věcného smíření s tím, co je jeho údělem. Tváří se stále navenek v celku klidně. Více patrné to je v jeho očích, ale v jeho tváři se to nyní promítne o něco více. Naslouchá Sophieninu vnitřnímu rozrušení, když nakonec domluví. Na krátkou dobu sklopí pohled k zemi, jak uvažuje, co jí říct, protože toho má na srdci hodně, ale na druhou stranu mu to přijde zbytečné, protože jeho slova na tom, co se stalo nic nezmění. Může jí jen vyjádřit to, jak to všechno vnímá ze svého pohledu, ale neví, jestli ho bude poslouchat. Má, ale pocit, že jestli to, co udělal může někdo pochopit, měla by to být právě Sophie, která ne tak dávno byla v podobné situaci. I ji ohrožení jejich blízkých ji přimělo jednat tak, jak se zachovala.* Jsme bezradní, Sophie. *Poznamená docela tiše, když k ní pak zase zvedne. Stojí ho hodně Sophie něco takového přiznat.* Benjaminovi vychází vše na, co sáhne a my nemáme stále nic. Když přišel Klaus s tím, že něco na Benjamina má, teprve jsem zjistil, že má Genevieve dceru a on také. *Pokračuje dále. Mluví mírně, nechce, aby je někdo z okolí slyšel. Tohle mu nepřijde jako nejlepší místo na rozebírání jejich problémů. Když se zmiňuje o tom, že Benjamin má dítě s vlastní sestrou, trochu hlas sníží, ale je z něj slyšet opovržení, znechucení nad někým jako je Benjamin. Sophie může vidět, že něco takového je pro něj nepředstavitelné.* Řekl mi, co chce udělat. Nelíbilo se mi to, ale samotného mě nic nenapadá, co proti Benjaminovi podniknout. Klaus nechtěl, aby se Kate při tom něco stalo. Vše bylo podle toho zařízené. I kdybych řekl, ne stejně by to nejspíš udělal, ale to jsem nemohl dovolit. Nechat to na někom jiném. Musel jsem, Sophie. Neměl jsem na výběr. Jestli si, ale myslíš, že jsem z toho měl nějaké potěšení nebo mě to snad bavilo... *Zavrtí hlavou a na chvíli opět přeruší oční kontakt se Sophie. Shlédne k zemi a pak se podívá okolo.* Musel jsem dohlédnout na to, aby se Kate nic nestalo. *Pokračuje po krátké pauze. Kousek od místa, kde se zastavili, vidí stát lavičku. Pohlédne jejím směrem a pak s tichým výdechem k ní pomalu přejde a posadí se na ni. Je tam dost místa i pro Sophie, kdyby se k němu přidala.* Je to hrozné, ohrozit něčí dítě, kvůli tomu, že tomu našemu, co teprve přijde na svět málem od jeho početí jde neustále o život. *Poznamená a zvedne při tom pohled k Sophie. Nijak ho to netěší, je z toho přešlý, i když to nedává moc najevo.* Kate nic nehrozilo. *Zavrtí pak hlavou zatímco na ni stále kouká.* Nedotkl bych se jí. Byl jsem tam, jen kvůli tomu, aby to pro Benjamina bylo přesvědčivé, a abych se ujistil, že Kate odtamtud odejde v pořádku. Nic se jí nestalo. *Povídá Sophie své stanovisko.* Navzdory všemu to zvládla skvěle. *Dodá uznale.* Jen teď bude nesnášet upíry, včetně mně. Velmi se podobá své matce. *Zkonstatuje a nijak neupřesňuje, jestli ty dvě poznámky se sebou souvisejí nebo to řekl nezávisle na sobě. Přesto není nadšený, že si musel Kate takhle znepřátelit.* Vlastně ten "únos" odnesli, jen její únosci. *Uzavře to. Více to nerozebírá. Nepotřebuje v tomhle zacházet do detailů. To, co musel od Benjamina snést má za sebou. Trochu se uvolní. Opře se zády o lavičku. Loktem se opře o opěrku pod ruku, natočí hlavu někam do strany. Nepřítomným pohledem sleduje dění tím směrem. Bezděky si promne dlaní bradu.*

(Při svém rozhořčeném pohledu sleduje Elijahovo tvář, ale nezkoumá ji. Ale ani tak jí neujde jeho pohled. Pohled vypovídal za vše i bez nějakých slov. Vidí v jeho očích smutek a věří, že tohle rozhodně není hrané. I když jí Elijah zklamal a má pocit, že mu nebude už věřit tolik jako dříve, jeho emocím věřila, i když je nedával zrovna často najevo nebo aspoň ne v takové míře. Někdy jí to štvalo. Neviděla do něj, a i když se vždy jevil jako férový a soucitný muž, občas nevěděla, co si myslet. Ale když člověk v jeho případě upír, žije přes tisíc let, je nejspíše těžké se každému otevřít a dát najevo před všemi své emoce. Vždyť ani ona se neotevírala každému a své emoce většinou skrývala za drzé poznámky, ignoraci a lhostejné výrazy. Bylo to pro ni snadnější, ale ne před každým tohle dokázala a ne za každé situace. Někdy prostě člověk potřeboval se vším vyjít na světlo, aby se mu ulevilo a před nějakými lidmi se nedokázali přetvářet. Ona to nedokázala ve společnosti Genevieve. I když se sebevíc snažila, vždycky na ní Genevieve všechno poznala. A muž, který před ní právě teď stál, v jejím životě měl už také určité místo. Vždyť jemu jemu se svěřila i s věcmi, které s Genevieve nerozebírala. Dokázala s ním mluvit o Monique. Dokonce mu i řekla, že jí upozornila na jejich plán ohledně Benjamina a Tundeho. Sice mu to řekla, až když bylo po všem, ale řekla.
Jenže teď nebrala takový zřetel na jeho projevy emocí. Potřebovala mu říct vše, co si myslela. Potřebovala mu dát najevo, jak moc je díky tomu naštvaná, rozhořčená a zklamaná. Když se dostane do části, kdy mu vlastně řekne, že si dělala starosti dokonce i o něj, je už docela klidnější a tudíž více vnímavá. Vážně se teď pousmál nebo se jí to jen zdálo? Zamrká očima, ale ten výraz na jeho tváři tam zůstává. Ne, nezdálo se jí to. A popravdě to moc nechápe. Skoro tady na něj křičí a on má radost z toho, že se o něj bála. Jí taky vždy zahřálo u srdce, když si o ní někdo dělal starosti, i když na druhou stranu před tím musela nastat znepokojivá situace, která k úsměvu jistě nebyla. Jenže ona na něj teď byla naštvaná a před chvílí mu vrazila pěstí, což jí připomíná lehké pálení kloubů. Nejspíš to celé nechápala, protože v ní bublal vztek, mírněji, ale byl tam.) Jsem si moc dobře vědoma toho, že Benjamin vyhrává na plné čáře a my jsme za tu dobu odstranili jen Tundeho, i když podle všeho to Benjaminovi nijak neublížilo. Ale využít mladou zranitelnou dívku, která nemá ani z poloviny tušení, co se tady děje? (Nenechá Elijaha vše vypovědět, jako to udělal on. Nepřekvapí jí jeho hlas, z kterého je slyšet opovržení nad tím, že Kate je zrozená z incestu. Je si jistá, že to nepatří Kate osobně, ale spíše Benjaminovi. Kate přeci jenom za tohle nemohla. Nemohla za to, že její otec je zvíře, které znásilnilo svou sestru a to dvakrát a podruhé z toho vzešla ona. Ona tohle nijak neřešila. Pro ni je Kate prostě dcera Genevieve. Ale za to, že Benjamin znásilnil Genevieve k němu cítila obrovský odpor. Po jeho dalších slovech začínala být opět o něco klidnější. Nemůže říct, že by Elijaha nechápala. Chápala ho a moc dobře, ale neschvalovala to a nijak to nemírnilo její zklamání. A v jednom měl pravdu, Klaus by to udělal i bez něho. Jenže pak by aspoň nebyla zklamaná a dál by Elijahovi věřila. Na druhou stranu zas by byla Kate v rukou někoho jiného. Neví, co by bylo lepší. Nejlepší by určitě bylo, kdyby se to vůbec nestalo. Najednou neví, co by na tohle všechno měla říct a tak ho prostě jen dál poslouchá. Otočí hlavu Elijahovo směrem a její pohled padne na lavičku. Pár vteřin zůstává stát na místě, ale nakonec k ní zamíří také a sedne si vedle něj. Sklopí pohled a zadívá se na své ruce, v kterých svírá kelímek s čajem. Začíná být studený, ale tohle teď vůbec neřešila. Jednu ruku pak položí na své stehno a prsty se dotýká kolene. Začne se hrát se svými džíny, přesněji řečeno s roztrženou dírou na koleni, kterou ještě více rozšíří. Vzhlédne a podívá se mu do tváře, když opět začne mluvit. Jeho nepřímá narážka na to, že i ona ohrožovala život jeho nenarozené neteře, jí lehce bodne u srdce. Nebyla na sebe za tohle vůbec pyšná. V ten den byla někým, koho sotva poznávala. Byla svou noční můrou a málem se stala vrahem. Kdyby to dokončila, neunesla by to. Bůh ví, co by s ní teď bylo. Nejspíš by byla mrtvá, což by si zasloužila. Ale také by to pro ní bylo nejspíše jistým vysvobozením. I když se zdála být tvrdou a schopnou čehokoliv, doopravdy tak tvrdá nebyla. Nebyla by schopná někoho chladnokrevně zabít, a pokud ano, nedokázala by na to přestat myslet.
Copak může Elijahovi něco vyčítat? On aspoň Kate doopravdy zabít nechtěla, ale ona to dítě ano. V tu chvíli to chtěla udělat, i když pak si to rozmyslela. Vyslechne si Elijaha až do konce. Vydechne a napije se čaje, aby neměla, vyschlo v puse.) Já vím, že nejsem ta pravá osoba, která by tě měla soudit. Vlastně jsem ta poslední, která na to má právo. A naprosto chápu, že se snažíš ochránit svou rodinu, vždyť já dělala to samé, a kdyby hrozilo mé sestře či neteři nějaké nebezpečí, udělala bych cokoliv, abych tomu zabránila. Jenže, i když tě chápu a sama jsem se pokusila o něco hrozného, nesouhlasím s tím. Genevieve je má nejlepší kamarádka, Kate je její dcera a obě jsou má rodina, i když Kate znám pouhé tři měsíce. A tobě jsem věřila. Takže se mi nediv, že jsem na tebe vyjela a mám chuť ti ten čaj chrstnout do obličeje nebo jsem měla. (Povzdychne si a zavrtí hlavou. Přehodí si nohu přes nohu a opře se o opěrku lavičky. Podívá se před sebe a pozoruje nějaký pár, který se drží za ruce a prochází parkem se svým psem, který kolem nich běhá a skáče.) Kate mohlo hrozit nebezpečí, i když si myslíš, že nehrozilo. Na každém rohu tě může čekat nebezpečí. A mohlo se stát cokoliv. Jo bude tě rozhodně nesnášet a vysoké dýško to nespraví. (Několika doušky pak dopije konečně čaj a prázdný kelímek hodí do koše, který je nedaleko do lavičky, na které sedí.) K čemu to vlastně všechno bylo? Unesli jste Kate, málem přivolali Genevieve infarkt, naštvali Benjamina. Zjistili jste, že Benjaminovi na Kate záleží. A co teď? Hodláte Benjaminovi vyhrožovat? Uděláte výměnný obchod? „My necháme tvou dceru žít a ty necháš žít zase tu Klausovo?“ (Povytáhne tázavě obočí a pootočí na něj hlavu, aby mu viděla do tváře. Cítila se mnohem klidněji a dokázala se i klidně bavit s Elijahem. Nic jiného jí ani nezbývalo. Nemohla na něj neustále křičet a dávat mu najevo svůj vztek a nesouhlas vůči tomu plánu. A nemohla ho ani odsuzovat. A hlavně na něm vidí, že to pro něj nebyla procházka růžovým sadem a nemá z toho radost.)

*Ani se nediví tomu, jak Sophie nakonec zareagovala a to ještě neví jistě, že už skončila. Musel to pro ni být šok, když se to dozvěděla, stejně jako před tím pro všechny zúčastněné, které to postihlo. Doufal sice, že by ho ona jako jedna z mála mohla pochopit, ale uvědomoval si, že to, co s Klausem udělali je čerstvé a tudíž velmi citlivé. Ani on neví, jak by se zachoval tehdy, těsně po útoku na Hayley, kdyby Sophie někde potkal. Vše si to ujasnil až postupem času. Předpokládá, že si toho ještě hodně vyslechne, v tom lepším případě i od ostatních, kteří se toho zúčastnili nebo se to v průběhu dozvědí. Ve chvíli, kdy mu Klaus povídal o plánu, nebyl z něj nadšený, ale přesto se více upnul k naději, že jim to něco přinese. Teprve po té, co se plán uskutečnil, ačkoliv byl úspěšný, s odstupem a možností přemýšlet nad tím si uvědomil jaké důsledky to mělo. Před tím ho nejvíce trápilo, jak to zapůsobí na Sophie a na to, co mezi nimi vzniklo dobrého, pozitivního. Až to proběhlo, začal více uvažovat i nad názorem Hayley. Ví, moc dobře, jaký názor má právě na Sophie, která se pokusila zabít její dítě. Zanevřela na ni, nesnáší ji, a to je jen mírně řečeno. On svým způsobem udělal tohle Kate a Genevieve. Ví, že Hayley s Genevieve docela vycházejí. Přemítá, jak se bude dívat na něj, až zjistí, k čemu se rozhodl přidat. Tíží jej to na srdci jako velký kámen. Užírá to jeho černé svědomí. Má z toho obavy. Přemítá nad tím i nyní, ale poznat to nejde. Snad, jen jeho čelo se pokryje vráskami znepokojení a starostlivostí, neboť se při těch úvahách ještě více zachmuří. Pohled má nepřítomný, i když přítomnost Sophie velmi dobře vnímá. Ona není tak trpělivá jako on a když mu krátce na to, co promluví vstoupí do řeči, nechá ji. Vyslechne ji a po její poznámce, že využili nevinnou dívku, ví, že má pravdu. V jeho výrazu, očích je to patrné. Netěší ho to, naopak. Není to pro něj nic čím by se měl chlubit. Sklopí proto pohled a shlédne k zemi na špičky svých bot a na prach na cestě, kde se setkali. Krátce pokývá hlavou a zase koukne na Sophie.* Já si tohle uvědomuji, Sophie. Není to nic chvályhodného, a je mi líto, že to muselo dospět až sem. *Nehádá se s ní. Přizná jí to docela mírně, lehce provinilým podtónem v jeho hlase.* Ale Hayley a její dítě, ta malá, která ještě nespatřila světlo světa je stejně tak nevinná, jako Kate. Ještě se ani nenarodila a už musí bojovat o svou existenci, o svůj život. *Pokračuje dále. Jeho hlas je hned živější, procítěnější, rozhořčenější, bolestnější nad tou skutečností, kterou Sophie připomíná.* A proč? Protože jejím otcem je můj bratr. Proto na ni mají všichni spadeno, proto ji chtějí všichni zabít, obětovat. Každý si proto vymyslí jiný vznešený cíl, kterým omlouvá chladnokrevnou vraždu nemluvněte. *Když se dostane až sem, jeho rozzlobení nad tou nespravedlností už není, jen slyšitelné, ale i velmi dobře viditelné v jeho rozvášněném pohledu jeho očích, ve kterých to plane upřímným rozhořčením.* Benjamin, ti vaši předci. Kdo si myslí, že jsou? *Rozhorlí se a položí jí svou otázku, která je ovšem více řečnická, než, že by na ni od Sophie chtěl slyšet odpověď.* Na "nás" se dívají skrz prsty, ale sami jsou snad stokrát tisíckrát horší... *Dokončí. Místo slova upíry použije slovo "nás". Přeci, jen stojí za bílého dne zhruba někde ve středu New Orleans a okolo nich procházejí nic netušící lidé. Ve svém názvosloví je opatrný. I přes své rozhořčení. Nakonec po svém výlevu, a je to nejspíše zase po hodně dlouhé době, kdy se takhle projevil, se trochu uklidní. Vydechne a z jeho pohledu i hlasu vymizí zlost, rozhořčení, protože téměř hned pokračuje zase klidněji, smířlivěji.* Já vím, že nebylo správné to, co jsme s bratrem udělali. Kate si to nezaslouží. Stejně tak jako Klausovo dítě ani ona nemůže za svého "otce". *Pokračuje. Na slovo otce dá opět znechucený důraz. Tohle zkrátka ještě dlouho nepřejde, jen tak.* Vůči Genevieve to také nebylo spravedlivé, takhle ji vyděsit. *Povídá dál.* Ani nevím, co si pro ni Klaus připravil. Detaily mi nesvěřil. *Udělá přestávku a potřese nad těmi úvahami krátce hlavou, než se znovu rozmluví.* Hlavně potom, co udělala ona pro Hayley a dítě. Nedá se to omluvit, ale snad až opadne ten šok, zděšení, byste to ty, ona i Kate mohly pochopit, proč jsme to udělali. A i proto, že Klaus nikdy nechtěl Kate ublížit. Jen zjistit jestli na ni Benjaminovi záleží. *Když mluví o pochopení od těch tří, v jeho očích se na chvilku objeví záblesk naděje. Nese hodně těžce, jaký názor si na něho vytvořila potom všem Kate, že zklamal důvěru Sophie i to, že ho Genevieve bude mít patrně ještě ve větší nelibosti, než dosud. Ví, že to byla nutnost a pro Klause a Hayley to udělal a udělal by to znovu. Pro jeho osobní život a vztahy se svým okolím, v tom nevidí nic dobrého. Působit na některé osoby takovým dojmem pro něj není nic, o co by stál. Když poví Sophie, v co doufá, zase trochu vydechne, udělá přestávku a uhne pohledem z její tváře, jen tak kolem ní. Byl teď docela rozrušený, potom, co Sophie pověděl. Je nejspíše jedna z mála, která od něj něco takového uslyší. Je jedna z mála, které se občas otevře o něco více a poví jí, co a jak vnímá. Neví pravý důvod. V její přítomnosti ho něco v jeho nitru nutí být k ní upřímný. Je to něco, co nedokáže téměř ovlivnit a pokud občas ano, je to, jen minimální. Pro tento okamžik, to rozhodně neplatí. I během jeho proslovu ji stíhá sledovat, její chování, tvář, emoce. Neujde mu, že na něm nejspíše prvně zaregistrovala jeho potěšení, na obavou, kterou o něj projevila. V tomhle případě, ale je natolik rozhorlený, že se k tomu nemá už kdy vrátit. Možná později. Také si uvědomí jednu věc a nechce, aby ho Sophie špatně pochopila. Když už se pak přesunou na lavičku, tak se k ní natočí mírně horní polovinou těla a zadívá se na ni.* Nechci, aby sis něco z toho, co jsem říkal o dítěti a Hayley osobně. Tohle je pro mě uzavřená kapitola z minulosti. *Pronese přesvědčivě.* Předci vašeho covenu, ale stále usilují o jejích životy. *Povzdechne si nad tím a sklopí pohled z její tváře o něco níž. Je ponořený do svých úvah, tak moc nevnímá, kam se zrovna dívá. Pak zase chvilku on poslouchá Sophie. To se probere a zvedne oči k její tváři. Poslouchá zase klidně. Nechá ji mluvit. K něčemu se již vyjádřil a tak se nechce opakovat.* Já se nedivím, Sophie. *Ujistí ji pak s krátkým zavrtěním hlavy, když mu říká o svém rozpoložení i o své reakci na to, co provedl. Řekne to klidně, upřímně, smířeně s vývojem událostí. Po očku při tom koukne na její nedopitý kelímek s čajem. Doufá, že v tomhle případě Sophie, jen vyhrožuje.* Opravdu mě mrzí, že jsem tě zklamal, Sophie. *Pokračuje dále stejným tónem. Sklopí při tom posmutněle oči.* Byly okamžiky, kdy jsem přemýšlel, že bych ti o tom, co Klaus vymyslel řeknu. Abych tě varoval a nemusela si tak zažít ten šok. *Přizná se jí. Znovu na ni koukne. Jeho hlas je upřímný. Nemá důvod jí o tom lhát.* Nakonec jsem to neudělal. Varováním mi byl neúspěch našeho předchozího plánu a Klaus trval na tom, že o tom nesmí nikdo vědět, aby to bylo přesvědčivé. *Pokračuje dál. Pak znovu uhne očima. Nejprve dolů a pak se zadívá někam do parku před sebe. Periferně sleduje, že Sophie čaj nakonec dopije a kelímek vyhodí. Teprve pak si je jistý, že potenciální hrozba toho, že by její zbytek čaje skončil na jeho tváři, pominula. Poslouchá pak znovu Sophie.* Kate se nemohlo nic stát a nestalo, Sophie. *Otočí k ní opět hlavu i pohled, když se zmiňuje o potenciálním hrozbám Kate. Je vidět, že si za svým tvrzením pevně stojí. Naprosto tomu věří, nic jiného si nepřipouští.* Žijeme všichni v New Orleans a skutečně zde číhá nebezpečí na každém rohu i pro Kate. *Nehádá se.* To jsme, ale někde jinde. *Odvětí. Rozebírat hrozby, které se neudály mu přijde krajně zbytečné.* Cokoliv se může přihodit nezávisle na našich plánech. *Dodá a dívá se na ni. Přesvědčivě, ale i smířlivě. Když se Sophie zmíní, že si to u Kate, svou reputaci tak snadno nenapraví, v očích se mu mihne záblesk smutku a skleslosti. Znovu tak pronikne na denní světlo skutečnost, že to dost těžce nese. Pohledem rychle uhne pryč. Sklopí ho a pak se zadívá tak, že od Sophie i částečně otočí hlavu, aby na něj neviděla. Tiše si pro sebe povzdechne, ale už k tomu prozatím nic neříká.* Klaus má něco v plánu, záviselo to na výsledku, který ho potěšil. Nic konkrétního mi, ale dosud neřekl. Nejsem si jistý, co bude následovat.*Odpoví jí pak věcně, prázdným, jako by unaveným tónem. Při tom se, ale nepohne. Dál se dívá někam před sebe do prázdna.*

(Nechápe moc dobře, proč využili zrovna Kate. Benjamin měl v tomhle slabost i pro Genevieve a ona by nejspíš souhlasila, aby jí využili pro takový plán. Určitě by s tím souhlasila, kdyby tím měla ušetřit svou dceru od šoku. Ale ani si není jistá, zda to Klaus a Elijah vědí. Ona to věděla, ale pořádně jí to došlo, až když jí Genevieve řekla o Francesce. Kdyby si Benjamin myslel, že Genevieve hrozí nebezpečí, zachránil by jí. Ale to už stejně bylo jedno. Kate využili a podařilo se jim, co chtěli. Jenže co bude dál? Bojí se, že pak už by Klaus mohl chtít zabít Kate. Poprvé to nechtěl, ale co třeba podruhé? Co sakra plánuje Klaus dál? Měla už dříve špatný pocit, že Kate je dcera právě Benjamina. Bála se, že by toho někdo mohl využít a to se také stalo. Jenže, kdo by neměl špatný pocit? Její otec byl nepřítel tohoto města nebo aspoň části teď, když se k němu přidala i část covenu. Nemyslela si, že toho právě využil Klaus. Na něco takového ani nepomyslela, ale stejně ten fakt neřekla ani Elijahovi. Byla opatrná a navíc, proč by mu to říkala? Neřekla mu více věcí a hlavně jednu věc, kterou neřekla nikomu. Kvůli tomu by na ní byl jistě Elijah naštvaný. Začíná mít pocit, že toho napáchala hrozně moc a do toho ještě stále o některých věcech lže. Nejen že chtěla zabít Hayley a to dítě, ale klidně i spolupracovala s Mikaelem. Nechala by ho zabít Klause a pak by umřel Marcel. Pane bože, vždyť pak chtěla dokonce zabít i Mikaela a tím by umřel i Elijah. Vzala Alisee kousek její moci a teď nevěděla, co s tím. Má pocit, že pořád jen svýmu okolí lže. A všechno by si to neuvědomovala, kdyby Elijah neudělal, co udělal. Byla na něj naštvaná za jeho čin, ale o co byla vlastně lepší ona? Vždyť toho udělala víc, než on. Nebo spíše toho chtěla udělat více. Cítí se hrozně. Nemůže se přeci teď takhle cítit. Má být naštvaná na Elijaha a ne na sebe. Nejraději by si teď dala facku, ale to by nejspíš bylo hodně divné takhle se mlátit na veřejnosti a ještě před Elijahem. Nemysli na to. Chce to prostě jen klid. Napomene sama sebe a zhluboka se nadechne. Raději se zaměří na Elijaha a jeho slova, aby své myšlenky zahnala někam hodně daleko do svého nitra.) Věřím ti. Že toho lituješ. (Upřesní svá slova a pokračuje.) Nejspíš bych ti to nevěřila, kdybych sama neudělala několik šílených chyb svého života. A nechtěla provést tolik šíleností. (Skousne si spodní ret a vydechne. Genevieve by na ní jistě teď hleděla jako na blázna, kdyby jí slyšela. Má přeci jenom stát na její straně a ne chápat Elijaha. Všechno to je na ní až moc zamotané. Klid a spokojenost, kterou cítila těch pár dní, kdy byla a pryč a ten jeden den, kdy se vrátila, byla pryč.) A taky, protože je z části čarodějka nebo spíše bude. Předci její obětí získají větší moc. (Zkonstatuje. Nezastávala se předků, ale jen říkala Elijahovi fakta. Předkům vždy šlo jen o větší moc a obětováním toho dítěte by jí získali.) Ale jsem si jistá, že Benjamin to dělá hlavně kvůli tomu, že to je dcera hybrida, Klause. Hříčka přírody. (Mluví teď opravdu klidně na rozdíl od Elijaha. Je to jako by si to vyměnili. On pociťuje rozhořčení nad tím, co se chystá Benjamin provést jeho neteři a ona jen v klidu konstatuje fakta. Na jeho otázku neodpoví, i když by mu tady mohla vylíčit, co si předci myslí. Ale je si jistá, že Elijah doopravdy odpověď slyšet nechce. Svraští obočí.) S tím musím nesouhlasit. Předci a Benjamin jsou opravdu šílení maniaci, ale určitě nejsou tisíckrát horší než vy. Všechno záleží jen na jedincích. Někteří jsou chladnokrevní vrazi a psychopati a někteří zase ne. A ne všichni předci jsou krutý, jen těch krutých převládá. (Nechce bránit předky a schvalovat, co chtějí, ale také přeci nedovolí, aby někdo její rasu strkal do jednoho pytle. Vidí, že Elijah už se uklidňuje. Nejspíš taky potřeboval dát najevo své rozhořčení jako ona. Už se moc nevrací k tomu, co Elijah s Klausem provedli. Dala mu najevo svůj názor a on jí dal zas najevo, že toho lituje a že to rozhodně nebylo správné. Není třeba už to dál rozvádět a opakovat se.) Prý na ní čekal. Ona na něj vystřelila brokovnicí. A až když ty si dal vědět Klausovi, že to vyšlo, tak jí řekl pravdu. (Pokrčí rameny. Víc toho nevěděla a nejspíš toho ani víc nebylo. A nemusí zas Elijahovi říkat, že se tam Genevieve složila, i když to bylo pochopitelné.) Já to chápu, věř mi. Chápu, že chceš chránit svou rodinu a museli jste přistoupit k radikálnějšímu řešení. Ale prostě to neschvaluji, protože se to týká Kate. Ale pochybuji, že Genevieve a Kate to tak rychle pochopí jako já. (Podívá se mu do očí, než stačí uhnout pohledem. Sama se pak na chvíli zahledí někam jinam, než se zas pohledem vrátí k němu.) Neberu si to osobně, ale nemůžu si při takovém rozhovoru nevzpomenout na to, co jsem udělala a chtěla udělat. Hlavně díky tomu tě chápu a vím, jak se nejspíš cítíš. Pro tebe to uzavřená kapitola je, ale pro mě a pro Hayley ne. (Pro ni to uzavřená kapitola nebude nejspíše nikdy. Člověk jako ona nezapomíná na své činy a rozhodně si je ani neodpouští. Snaží se na to nemyslet, ale vždycky se najde něco, díky čemu si na to vzpomene a objeví se jí před očima všechny ty scény.) Zažila bych ten šok i tak, protože by si mě stejně nesehnal, kdyby ses rozhodl mi to říct. (Nechce to už celé řešit do podrobností. Stejně by se nikam nedostali. Ona by mu opakovala, že to byl blbej nápad a on by se omlouval a litoval toho. Ani pro jednoho by to nebylo lehké. Rozhodla se proto odpovídat jen ve faktech a své rozhořčení nedávat už nijak najevo.) Bezva, takže máme čekat další šílený plán? Genevieve má strach, co bude chtít Klaus udělat příště.