French Quarter

*Velmi brzy ráno odešla do školy na přednášku, kterou si odseděla a zase odešla. Dnes toho neměla příliš mnoho do školy. Vlastně tímhle i skončila. Vzhledem k tomu, že toho v noci zrovna moc nenaspala, tak se rozhodla, že si zajde do čtvrti na kafé. vycházkovou chůzí prochází ulici a rozhlíží se okolo sebe, jako vždycky. Ráda pozoruje obchodní výlohy, i když to tady velmi dobře zná, když tudy chodí skoro každý den. Ve výlohách zase tak často sortiment neobměňují, ale i přesto se znovu ráda podívá. Taky s oblibou pozoruje lidi, ať už ty, kteří jenom spěchají v rychlosti do práce nebo turisty, kteří si fascinovaně prohlíží město a dívají se do svých map. Kdyby tak někteří věděli, co je tohle za města a hlavně, jak moc francouzská čtvrť dokáže být nebezpečná pro obyčejného člověka. Ona ale měla to štěstí, že ji ještě nic nepotkalo. Ale nikdy neví, co se může stát. Zastaví se u knihkupectví a vzpomene si na další knihu, kterou si chce koupit. Samozřejmě, že ji bude sloužit jako další učební pomůcka. Vejde do knihkupectví, najde si v patřičném oddělení knihu a koupí si ji. Tašku odmítne a dá si ji na další knihy a sešity, co drží v náručí. Zaplatí a už opravdu se vydá směrem ke kavárně, jinak s takovou by tam snad nikdy nedošla. Vejde dovnitř a cinknutí zvonečku dá najevo, že přišel další zákazník. U pultu si objedná latté a než se hodlá posadit, chce ho rovnou zaplatit. Všechny knihy si proto dá na levou ruku a snaží se je držet pohromadě. Pravou rukou se snaží v kabelce vylovit peněženku a ve chvilce její nepozornosti se knihy a sešity zhroutí k zemi. Podívá se na tu "spoušť" a potom na obsluhu za barem. Usměje se nevinně.* Omlouvám se. *Pronese jejich směrem a hned se skloní, aby všechno zase posbírala.*

*Časně ráno odejde ze sídla. V posledních dnech tam tráví ještě méně času, než dosud. Od doby, co mu přišla zpráva od Hayley a pak si zjistil podrobnosti, ho v domě už nic nenutí zůstávat. Nyní už má v nohách pár kilometrů městem. Mysl má prázdnou. Na nic konkrétního nemyslí. V daném okamžiku by to k ničemu nevedlo a ničemu by to nepomohlo. Vše je stále komplikovanější a on se tím nyní odmítá zabývat. Zrovna míjí muže, který se mu zdá povědomý. O pár vteřin déle na něm spočine pohledem. Zkouší si vzpomenout, kde ho již viděl.* Zátoka... *Zazní mu v hlavě. Sotva si to pomyslí a chce si ověřit svou domněnku, muž se ztratí mezi lidma, kteří stejně jako on zahli na ulici za roh. Zůstane mu tak, jen jeho podezření. Vydá se tedy ulicí pomalu dál. Nemá teď konkrétní cíl. Již si stačil zaopatřit dostatečnou dávku krve na dnešní den. Nyní má v úmyslu navštívit jednu z kaváren, kam chodí na kávu. Jedna taková se mu zrovna postaví do cesty. Neváhá, zamíří ke dveřím a vejde dovnitř. Mnoho lidí uvnitř není. Kromě obsluhy si všimne jedné drobné blondýnky. Pár zákazníků posedává u stolečků a popíjí své nápoje. Vydá se k pultu. Na sobě má jeden ze svých tmavě šedých obleků, bílou košili a hnědou kravatu. Na nohách pánské černé střevíce. Vidí že zákaznice před, která je před ním již dostala svou objednávku a chystá se platit. Cestou k pultu ji pozoruje s viditelným zájmem. Přemýšlí, jak obtěžkaná tolika knihami chce zaplatit a pak i s objednaným nápojem zase odejít. Sotva ho napadne, že tato situace zavání nehodou, stane se tak. Dívčin náklad se poroučí k zemi. Kromě upozornění zvonku na dveřích, když vešel se jinak pohybuje docela tiše. Dojde proto až k místu nehody, a než se blondýnka omluví obsluze, sehne se a docela rychle, hbitě posbírá popadané věci. Když se narovná a knihy a sešity srovná na uhledný komín.* Přeji hezký den, slečno. To bude vaše. *Pozdraví svým příjemným hlasem, ze kterého, ale zaznívá stopa pobavení a podá dívce co jí popadalo. Ve tváři má výraz absolutního pochopení k takovým nehodám, které působí docela vtipně.*

*Nestihne ani zareagovat rychlost muže, který ji právě posbíral její věci. Chvíli zůstane trochu skloněná, i když už zcela zbytečně, protože její sešity a knihy se neválejí po podlaze, nýbrž jsou v náručí toho noblesního muže. Roztáhne rty do širokého úsměvu. Až v momentě, co se napřímí se mu podívá do tváře a nezapomene si ho i trochu prohlédnout. Nejenom proto, že ho vidí poprvé a jeho tvář mu přijde zcela neznámá, ale i kvůli tomu, jak je ustrojený. Oblek má krásně upravený a zdá se, že někdo si dává hodně práce s žehlením košile. Zřejmě to bude nějaký podnikatel, kdo jinak chodí v obleku, když ne podnikatelé a manažeři? Určitě je to místní zbohatlík, ale od ostatních působí velmi příjemně. Neubrání se dalšímu úsměvu, když tak pozoruje jeho tvář, která značí rozhodně i značné pobavení nad jejím "představením", které se v uplynulých sekundách odehrálo.* Mockrát vám děkuji, já...mohla jsem to tušit, že se to stane. *Natáhne okamžitě ruce a převezme si věci, co ji patří. V hlavě ji sice víří myšlenka, jak to teď všechno udělá, když má opět plné ruce.* Taky vám přeji hezký den. Uhm, když jste mi tak pomohl, nechcete si dát kávu na mě? *Nakloní hlavu trochu do strany a v ten okamžik ji obsluha znovu zopakuje částku, kterou má zaplatit. Stočí svůj zrak směrem k obsluze a podívá se na ni trochu rozpačitě.* Jistě, omlouvám se, znovu. *Zavrtí nad svým počínáním hlavou a obrátí se znovu k tomu muži v obleku. Udělá grimasu typu, že se cítí teď trochu trapně.* Myslíte, že byste mi to mohl podržet, prosím? Bude to jenom vteřinka. *Pronese zcela omluvně a bez toho, aniž by čekala na odpověď, tak mu vloží svůj náklad opět do náruče. Udělala to jenom proto, že se ji ten muž zdá sympatický a proto, že jí pomohl to posbírat. V jiném případě by jí asi napadlo, že si věci může odložit na stůl u kterého zrovna nikde nesedí. V tuhle chvíli na to nijak zvlášť nemyslí. V rychlosti z peněženky vytáhne peníze a dá je obsluze, která se ji zbytkovou částku chystá vrátit. Zamává rukou na náznak, že to není třeba.* Ne, to je pro vás. *Usměje se, vrátí svou peněženku nazpět do tašky a přehodí si ji přes rameno, vystoupí z řady, aby nezdržovala už víc, než doteď. Podívá se na muže v obleku a knihy si opět převezme, snad už naposledy.* Ještě jednou vám vážně děkuji. *Zůstane stále stát v jeho blízkosti. Za prvé si stále nepřevzala svou objednávku, která tam už nějakou minutu na ni čeká. Zrovna teď ji ale nijak zvlášť nevnímá. Vrátí se zpětně k jeho prvním slovům a neubrání se mírnému uculení, když si uvědomí, že jí řekl slečno. Samozřejmě, že slečna je, ale taky by už teoreticky mohla být paní. Jistě, že ji to neurazí, prostě jí to jen na jednu stranu přijde trochu vtipné, ale ni víc. Přemýšlí, zda chce vyslovit otázku, kterou má na jazyku a nebo, zda má mlčet. Je to pro ni velmi těžké rozhodování vzhledem k tomu, že občas hodně mluví.*

*Než dívka zaregistruje jeho pomocnou ruku, pro něho to trvá o něco déle. Má tak možnost si ji prohlédnout. Něco takového využije. Díky tomu, že jí podává její věci to navíc vůbec nepůsobí nápadně nebo nevhodně. Blondýnka působí na první pohled velmi sympaticky, mile, příjemně. Když má po chvilce konečně příležitost pohlédnout jí do tváře, setká se příjemným pohledem jejich zelených očí. Následně její tvář ozdobí úsměv, kterým působí ještě příjemněji. Předá ji její věci a uvolní si tak ruce. Může a nemusí si tak všimnout na levém prostředníčku prstenu s tmavě modrým kamenem, než ruce spustí k tělu.* Rádo se stalo. *Odvětí s pousmáním. Rozhodně to pro něj nebylo nic těžkého, posbírat pár knížek.* Já si to myslel také hned. Sotva jsem vstoupil. *Odpoví na její poznámku. Zvuk jeho hlasu je velmi příjemný i s tím pobaveným podtónem. Na rtech mu pohrává mírný úsměv a v očích vesele jiskří. Musí shledat, že tohle ráno je zatím docela zábavné a vtipné. Přejde kousek blíže k pultu a objedná si u obsluhující černou kávu. Než se jí dočká, má opět hodně času na konverzaci s neznámou blondýnkou. Všimne si, že má opět stejný problém jako před tím, než jí knížky a sešity popadaly na zem - plné ruce.* To bych moc rád, ale musela byste si tu kávu dát se mnou. *Odpoví na její pozvánku, dát si kávu na její účet. On tohle sice neshledává vůbec nutným, za něco tak drobného jako posbírání několika sešitů a knih, ale dopřát si hezký den v příjemné společnosti, tomu jen málokdy dokáže odolat.* Nechcete s něčím pomoct? *Nabídne jí opět k dispozici své dvě volné ruce, když vidí, že je toho na ni opravdu hodně. Když mu následně podá opět celý svůj náklad s pobaveným úsměvem a jiskřením v očích jej od ní převezme. Zůstane stát v její blízkosti u pultu. Čeká na svou objednávku i na to až dívka zaplatí za své latte. Je to pro něho velmi výhodná pozice. Jeho černá káva je připravená za chvilku. Když si od něho dívka vezme opět své knížky, s pousmáním na její díky pokývá hlavou.* Vážně to nestojí za řeč. *Ujistí ji opět. S pobaveným zajiskřením v očích se podívá na pult, kde nyní stojí jejich nápoje. Vytáhne z náprsní kapsy saka peněženku. Zaplatí za svou kávu a nechá obsluze dýško velmi vysoké hodnoty, jak mívá ve zvyku. Peníze pro něj nejsou tolik důležité. Peněženku zase schová a pak vezme do každé ruky jeden z nápojů. Otočí se směrem k blondýnce. Při tom přelétne očima podnik.* Co říkáte tomu stolku u okna? *Pohlédne na ni a kývne bradou k jednomu ze stolků, který se nachází u jednoho z oken. Je na něm dost květin, takže tvoří příjemné a klidné zátiší. Ani nečeká na odpověď. Zkrátka k tomu místu zamíří i s jejich nápoji. Dojde ke stolku a na jednu stranu postaví její latté a na druhou svůj šálek s černou kávou. Než k němu ona stačí dojít, odsune židli u její poloviny stolku, aby se mohla posadit. Teprve až ona sedí, obejde stolek a usedne na židli naproti ní. Přisune si za podšálek kávu blíže k sobě. Se zájmem zvedne oči ke své společnici.* Co zajímavého čtete? *Zeptá se konverzačním tónem a ukáže očima na její hromadu knih a sešitů. Na rtech mu pohrává úsměv.*

*Usmívá se na muže a může působit poněkud příjemně. Když někdo působí tak na ni, většinou se to hned odrazí na jejím postoji. Ale je pravda, že ona se snaží být ke všem milá, pokud to jde. Jeho prstenu si nevšimla, měla spíše práci s tím shlédnout jeho oblečení, tvář a postoj, který o člověku dost prozrazuje. Jako studentka psychologie to tak dokázala vnímat. Obdaruje ho trochu stydlivým úsměvem, ne proto, že by se styděla s ním konverzovat, ale spíš za to, že i on tušil, co se jí přihodí a očividně to pobaveně sledoval a čekal na moment, kdy k tomu dojde. Semkne rty k sobě, ovšem úsměv z tváři ji stále nemizí a pokrčí rameny.* Myslím, že budu souhlasit. *Odpoví na to, že by si musela dát kávu s ním. A vlastně proč ne? Vypadá velmi sympaticky, příjemně vystupuje a určitě to nebude jeden z těch nepříjemných a zbohatlých lidí, co si dokazují své postavení. Ne, takhle na ni on rozhodně nepůsobí. Když byla jeho káva připravená, už se chystala vytáhnout nějakým způsobem peněženku, aby ji zaplatila, přes to, že měla opět plné ruce. Samozřejmě, že byl rychlejším a tak se nad tím jenom pobaveně pousměje. Stačí si všimnout papírovky, kterou dal slečně za pultem a mírně vykulí oči a přitom nezapomene i povytáhnout obočí. Chvíli se tak dívá na jeho ruce, které dávají peněženku zpět na své původní místo. Usměje se znovu pořádně a zadívá se do jeho očí.* Pokud se zastavíte někdy u mě v baru, slibuji vím, že vám připravím tu nejlepší kávu a nebo namíchám ten nejlepší koktejl, když dostanu taky takové dýško. *Zasměje se pobaveně a zavrtí hlavou, aby to nemyslel příliš vážně.* Samozřejmě, že je to jenom vtip. Ale zastavit se klidně můžete. *Nepřestává se usmívat, zdá se, že tahle holka se s úsměvem na rtech už narodila a nic jiného ani neumí. Tím dala jasně najevo, že taky pracuje v nějakém podniku, kde obsluhuje. bar, kavárna či restaurace, to už si může on sám jenom domyslet. Než stačí něco dalšího říct, tak se zaposlouchá do jeho příjemného tónu hlavu a podívá se směrem, který navrhuje na posezení. To místo se ji zdá vhodné, příjemné a ne ve středu pozornosti. Chce něco říct a proto otevře ústa, ale on už s její a jeho objednávkou zamíří ke stolu. Vydá se proto mlčky za ním a usadí se na židli, kterou jí odsunul. Posadí se a na další volnou židličku položí svůj náklad, který ji teď značně obtěžuje. Dá si nohu přes nohu, opře se o opěrku a sleduje ho s úsměvem, když se usazuje. Při jeho otázce očima zamíří ke knihám a sešitům, ale hned se vrátí zase k němu.* Oh, tohle by jenom hrstka lidí mohla považovat za zajímavé. Víte, co? Já vám odpovím, ale vy mi za to slíbíte, že rozhodně tady zůstanete sedět i po tom, co vám to prozradím. A dopijete si v klidu svou kávu. *Zasměje se a položí si obě ruce na stolek, přičemž se trochu předkloní.* Souhlasíte? A ještě jednu malou podmínku mám. Ráda bych znala vaše jméno. A abych nebyla tak nezdvořilá, tak se představím jako první. Jsem Camille, ale můžete mi říkat prostě jen Cami. *Nezapomene se usmát a pak jenom vyčkává na jeho odpověď. Doufá, že ho tím přístupem nijak zvlášť nevyděsí skrz to čtení, jako kdyby měla velké tajemství.*

*Když navrhuje, že si dnešní ranní kávu vypijí společně, ani nečeká, že by se setkal s odmítnutím. Počítá s tím, že bude mít po delší době příjemnou společnost. Je to pro něj osvěžující změna, kterou vítá. Blondýnka na něj působí stále lépe a příjemněji. Na její souhlas pokývá se spokojeným i potěšeným pousmáním hlavou. Okamžik se pak soustředí na zaplacení útraty a tak si své právě získané společnice moc nevšímá. Nezaznamená tak její údiv nad velikostí spropitného, které věnuje obsluhující v kavárně. Zvedne k blondýnce tázavě s očekáváním hlavu a koukne na ni, když ho začne "zvát" do své práce na něco dobrého. Její poznámka ho přiměje roztáhnout ústa do širšího úsměvu, než jaký se, co vstoupil do kavárny usadil na jeho tváři. Z jeho jiskřícího pohledu k tomu je patrné, že ho tím rozhodně pobavila.* Moc rád, když mi prozradíte, kde Vás najdu. *Odpoví jí na to, bez mrknutí oka. Stále se u toho uvolněně usmívá. Je tedy, jenom na Camille, jak si jeho reakci vyloží. Když se přesunou ke stolu a oba se usadí, se zájmem očekává odpověď na svou otázku. Vezme si lžičku, která je součástí jeho kávy. Vloží ji do šálku a párkrát si svůj černý horký nápoj zamíchá. Zvedne k dívce s úsměvem na rtech oči a poslechne si její reakci. Přiměje ho to více pobaveně se pousmát.* To znělo jako varování. *Poznamená s pobaveným podtónem. Při tom z ní nespouští své oříškově hnědé oči.* Můžu Vás ujistit, slečno, že mě, jen tak něco nevyděsí. *Odpoví jí s pousmáním a zábleskem tajemna v očích. Svým způsobem jí tak dá svou odpověď. Když se místo odpovědi shledá ještě s další podmínkou, kterou od ní uslyší, pozvedne v očekávání tázavě obočí. V zápětí je požádán o představení se a také uslyší jméno své společnice. Camille ho tak o něco předběhne. Měl to v plánu v příštích chvílích.* Camille. To je francouzské jméno. *Poznamená. Při tom si s tím jménem chvilku hraje na jazyku.* Hezké... *Ohodnotí je kladně.* Je mi potěšením, Vás poznat. *Zareaguje na její představení.* Já jsem Elijah. *Představí se jí rovněž a ačkoliv se mu to příliš nezamlouvá, přesto to udělá. V sedě natáhne nad stolkem svou pravici a pohlédne Camille do očí.*

*Na tváři se ji mihne výraz překvapení, když vážně chce vědět, kde pracuje. Takovou společnost tam určitě ráda uvítá a je si jistá, že to místo zná, pokud je místní. Na tohle se bude muset zeptat.* Pracuji v baru Rosseau's. Víte, kde to je? *Pronese poněkud příjemným tónem a jak jinak, než s úsměvem. Mezitím se s ním přemístí k jejich stolu. Nohu má přehozenou přes tu druhou. Zajímá ji jeho reakce na to, co navrhla a tak ho pozorně poslouchá. Nezapomene se při jeho prvních slovech usmát, na chvíli sklopí zrak, ale trvá to jenom zlomek vteřiny, než se znovu podívá na něj. Nepřerušuje ho a stále vyčkává, co řekne dál. Překvapí ji, když ji oznámí, že ho jenom tak něco nevyděsí. Ne, že by to nečekala, ale líbí se jí, jak s ní otevřeně mluví, alespoň v to doufá. Přikývne párkrát hlavou.* Nevypadáte jako typ člověka, co by se nechal vyděsit. A nebo lehce odradit. *Obdaruje ho úsměvem a natáhne se rukou pro své latté. Oddělá víčko a vypustí tak ven páru ze svého horkého nápoje. Odloží ho a zdá se, že dále ho nebude potřebovat. Nechává své latté vychladnout a potom se porozhlédne po stole. Zapomněla si vzít alespoň jeden cukr. Podívá se znovu k obsluze, ale usoudí, že jí je milejší sedět a konverzovat s mužem v obleku, než aby zbytečně narušovala rozhovor kvůli cukru. Znovu se na něj podívá a tentokrát nespouští z něj oči. Ještě víc se usměje, když okomentuje její jméno.* To je jméno po babičce. Ne, že bych ho příliš měla v oblibě. *Na chvíli se zamyslí a pátrá v paměti, buď se jí to zdá a nebo už někdo jí řekl podobnou poznámku o tom, že to jméno je francouzské. Nechce se ale tím momentálně zabývat, jelikož je to krajně nepodstatné. Pak už se jenom pousměje, nemyslí si, že by to jméno zrovna patřilo k hezkým, ale nechce se o tom nijak zvlášť hádat, bylo by to zcela zbytečné.* Potěšení je i na mé straně. *Hned na to se ji představí a pozoruje jeho ruku, jak se natahuje směrem k ní. Bože, zapomněla mu předtím podat ruku. Povzdychne si tiše spíše sama nad sebou. Okamžitě ji vystřeli ruka směrem k jeho, uchopí ho a opravdu jemně ji stiskne, až to skoro není cítit. Slabě s ní potřese a přitom se mu dívá do očí.* Máte pěkné jméno, Elijahu. Nebo máš. *Usměje se a krátce na to se zasměje. Pustí se jeho ruky, aby spojení moc dlouho netrvalo a položí ruku na stůl. Ani neví, zda mu může tykat a nebo stále vykat. Tykání je rozhodně příjemnější a nevypadá zase na typ člověka, kterému by to nějak zvlášť vadilo. Samozřejmě ho nezná, tak netuší, neví, co má od něj očekávat. Pak si vzpomene na jejich dohodu a zhluboka se nadechne.* A k těm knihám. No...ono to tak nejsou žádné knihy pro zábavu. Jsou to knihy o psychologii člověka. Studuji psychologii, chci si udělat titul a potom pomáhat tak lidem s jejich problémy. A tak to není nijak zvlášť zajímavé čtení pro někoho, koho to nebaví nebo ho to přímo nezajímá. *S úsměvem mu zodpoví jeho předchozí otázku. Teď si řekne "Páni, sedím tady se cvokařkou. Rychle pryč". Jenom doufá, že tohle si opravdu nepomyslí. Je ráda, že jí nemůže číst myšlenky, to by asi nebylo zrovna nejlepší.*

*Vyčkává jestli mu Camille prozradí, kde pracuje. Než se dozví odpověď, chvilku nad tím dumá a snaží si ještě před tím něco tipnout. Dočká se jí, ale dříve, docela ho překvapí. Camille pracuje v baru, kam v poslední době chodí docela často, přesto ji potká úplně na jiném místě. To překvapení nad zvláštní náhodou se krátce mihne v jeho pohledu. Hned se zase vytratí a on chápavě kývne.* Bar Rousseau´s znám. *Odpoví jí.* Chodívám tam. *Pokračuje a trochu udiveně na ni spočine pohledem.* Jak to, že jsem Vás tam ještě nepotkal... *Vysloví nahlas to, co ho na tom překvapuje. Ani ho v tu chvíli nenapadne, co si o něm Camille pomyslí, když jí řekne, že navštěvuje bar. Může a nemusí to pochopit i tak, že bary navštěvuje všeobecně, i když to vůbec není pravda. Nějak se tím nyní nezabývá. Ještě pár vteřin se nad tím zvláštním setkáním podivuje, ale pak to přisoudí náhodě a nechá být. Pousměje se pak potěšeně, když ho Camille posuzuje jako někoho, kdo se nenechá snadno odradit.* To rozhodně ne. *Ujistí ji. Nemá důvod něco takového tajit. Sleduje ji, jak si sundává víčko ze svého nápoje. Neujde mu tak ani její pohled k pultu. Se zájmem také pohlédne oním směrem a pak zpátky na Camille.* Je něco v nepořádku? *Zeptá se jí. Naznačí tak, že je velmi dobrý pozorovatel. Poslechne si následně o jejím jméně a mírně se u toho usmívá.* Co je na něm špatného? *Zajímá se a kouká na ni. Když se pak navzájem představuji a ona mu podá svou ruku, stiskne ji. Ne moc silně. Pamatuje na to, že má před sebou příslušnici něžného pohlaví.* Děkuji. *Pousměje se jejímu hodnocení jména.* Jak je libo, Camille. *Dodá pak stále s tím úsměvem na tváři. Dá jí tak najevo, že jestli si budou tykat nebo i nadále vykat nechává v její režii. Když povolí stisk ruky, tu svou spustí na stůl. Vytáhne lžičku ze šálku. Položí ji na talířek, zvedne šálek za ucho k tváři a napije se trochu své černé kávy. Stačila již vychladnout na tu teplotu, která mu nejvíce během pití vyhovuje. Postaví pak šálek zpět na talířek. Během toho poslouchá, co se sebou Camille tahá za četbu.* Takže studentka psychologie... *Zkonstatuje s úsměvem. Podle zápalu, s jakým o tom Camille hovoří, je mu jasné, že ji to jistě hodně zajímá. Nezdá se, že by ho tohle zjištění přimělo rychle vypít kávu a zmizet. Naopak dál ji se zájmem sleduje.*

*Dívá se na něj obzvlášť překvapeně, jakmile se dozví fakt, že Elijah navštěvuje bar. Její překvapení nelze zakrýt a ani se nesnaží, přesto stále vypadá pořád vyrovnaně. Není to přímo něco šokujícího. Pozvedne koutky úst a poslouchá ho. Několikrát přikývne během jeho mluvení.* To mě vážně překvapuje, že tam chodíte...ehm...*Podívá se směrem, dolů ke svému latté a nezapomene se pohledem vrátit k jeho tváři.* Zřejmě vám, tobě budu tykat. Alespoň pro mě je to víc osobitější. *Usměje se upřímně. Má radši tykání, vlastně není nikdo s kým by si vykala. A ráda by, aby si mohla tykat i s ním. Alespoň se nebude muset pořád hlídat, zda omylem místo vykání nepoužila tykání a nebo naopak. Pro ni to bude více vyhovující a snad i pro něj, jistá si být, ovšem nemůže. Rozhodne se proto pokračovat v tykání, přinejhorším ji prostě zastaví.* Pracuji tam už delší sobu, ale vážně jsem si tě tam nikdy nevšimla. Možná jsme jenom na sebe neměli, jak se to říká štěstí. Asi řeknu Sophie, aby přepsala směny. *Zažertuje s lehkým smíchem. Z toho, co říká vyplývá jasně, že Sophie je její nadřízená a že má s ní očividně velmi dobrý vztah. A ona nemůže ani trochu tušit, že Elijah ji nejenom zná, ale patří do jedné z nadpřirozených frakcí a vlastně je dokonce sám Původní. Po chvíli zavrtí nesouhlasně hlavou, pozvedne rukou a ledabyle s ní mávne.* Ne, všechno je v pořádku. Jenom jsem si uvědomila, že jsem zapomněla cukr. Ale není to vůbec potřebné. *Vysvětlí mu, proč na chvíli věnovala pozornost zcela něčemu jinému, než jemu. Uchopí svůj kelímek s kávou do ruky a napije se. Poté si oblízne vrchní ret a kávu opět položí před sebe. Ohledně svého jména jen pokrčí rameny.* Možná to, že ho nosila má babička, která mi stále cpala v jednom kuse nějaké sladké a já díky ní měla zkažené zuby? *Zasměje se, ale nemyslí to vážně. No, možná trochu ano, ale ne jako důvod k tomu, proč to jméno nemít v oblibě.* Ani nevím, prostě...je trochu zvláštní. *Řekne na vysvětlenou a zdá se, že nic jiného z ní už zřejmě nedopadne. Následně na to se jenom pousměje, takže přece jenom nebude to tykání vadit. Pozoruje jeho ruce, to s jakou elegantností a lehkostí bere šálek do ruky, jak pije. Trochu ji přijde, jako kdyby byl vážně vychován v lepší vrstvě lidí. Ani nemusel, spíše věděl moc dobře, co to znamená etiketa. V jejích očích jde vidět jisté fascinování tím, jak vystupuje. Neubrání se slabému úsměvu a ještě chvíli ho tak pozoruje, než se mu znovu podívá do tváře.* Ano, studentka psychologie. Něco už mám za sebou, ale na to, co chci dělat, to nestačí. Chci lidem pomáhat s jejich problémy a nebo prostě být jenom někým, komu se člověk svěří. Víte je to na jednu stranu příjemný pocit vědět, že s vámi mluví člověk, který vás vůbec nezná, vy neznáte jeho a přesto vám řekne všechno, co ho tíží. A můžete mu pomoct a nebo se alespoň o to co nejvíce pokusíte. Ten pocit, že vás někdo poslouchá je skvělý. *Usměje se a zdá se, že se trochu do toho ponořila, opět. Donutí ji to vzpomenout si na její rozhovor se Sophie, kdy se k tomuto tématu taky dostali. Občas vážně moc mluví, je ale pravda, že je společenský typ a mluví ráda. Nadechne se zhluboka.* A ty jsi místní? Někde odtud z francouzské čtvrti? *Zeptá se zvědavým tónem. Pravda, že ona je hodně zvědavá, nechce být rozhodně nijak vlezlá, ale fakt, že chodí do Rosseau's a ona ho tam nikdy nepotkala je zvláštní.*

*Všimne si, že i Camille vypadá překvapeně, když zjistí, že navštěvuje bar, kde pracuje a neznají se. Napadne ho k tomu snad, jen ten důvod, že nechodí v poslední době do baru, ale za Sophie a to většinou ráno, kdy je ještě zavřeno nebo v noci, kdy už je zavřeno. Když tam náhodou přijde dříve nebo později, zaměstnanců si obvykle moc nevšímá. Je si ovšem jistý, že Camille by si pamatoval, kdyby ji tam někdy viděl. Zaujme ho ten fakt, že Camille tu větu nedokončí. O to více by rád věděl, proč je vlastně tolik překvapená. Chvilku na Camille v očekávání pokračování kouká, ale ona místo toho rozřeší tykání a vykání. S pousmáním kývne. Jemu samotnému to nevadí.* Mně to tedy rozhodně nevadí. *Ujistí ji, že proti tykání nic nemá. I on se tak díky tomu o něco uvolní. Pak se vrátí opět k baru Rousseau´s. Když slyší, že tam pracuje delší dobu, přikládá to, že ji tam neviděl prostě náhodě.* Bude to nejspíš tím. *Přikývne, když to Camille svede na nedostatek štěstí. Přemítá, jestli by měl Camille říct, že tam chodí spíše za Sophie, nebo to ještě nevytahovat. Z jejich slov usoudí, že má Camille se Sophie docela dobrý vztah, jen netuší, kolik toho o městě ví. Zatím z jejího chování nepochytil, jestli ví o nadpřirozenu, či nikoliv.* Jednou se tam třeba potkáme... *Poznamená, když si uvědomí, že chvíli mlčel, když nad tím přemítal. Zaostří dosud mírně nepřítomný pohled Camille na tvář pousměje se.* Sophie trochu znám. *Dodá ještě. Úmyslně použije neurčité slova a nijak to prozatím nerozvíjí dále. Sleduje při tom výraz její tváře. Ne ovšem nápadně. Když se dozví, že Camille schází cukr, zadívá se k pultu.* Opravdu ti nechybí? *Pohlédne znovu na ni.* Mohu pro něj dojít. *Nabídne se. Rozhodně by mu to nečinilo sebemenší potíž, obstarat Camille do latte trochu cukru. S očekáváním odpovědi na ni kouká. Shlédne tak při tom její ochutnávku nápoje. Mírně pozvedne obočí, jak čeká její reakci po ochutnávce. Zpozorní, když se Camille rozpovídá o své babičce. Na tváři mu to vyloudí šírší úsměv, při kterém lze zahlédnou i jeho bílé zuby.* Já bych řekl, že je velmi hezké. *Zopakuje jí i potom jejím proslovu docela jednoduše a prostě svůj názor. Ten její jí, ale nevyvrací. Zaposlouchá se rovněž do její zapálené řeči na její budoucí profesi. Mezitím se znovu napije své černé kávy. Upíjí decentně, po malých doušcích.* Zníš opravdu jako člověk na svém místě, a že tě to velmi zajímá. *Zkonstatuje po té s pousmáním, co Camille domluví. On při tom postaví šálek zpět na talířek. On sám také velice často naslouchá problémům své rodiny. Ty své si nechává pro sebe. Před Camille se o tom zatím nezmiňuje. Když se ho pak zeptá, jestli je místní, položí mu svým způsobem složitější otázku, než by se na první pohled dalo říct. Chce být upřímný, protože to nemá za potřebí tajit, na druhou stranu úplnou pravdu jí říct nemůže. Ne dokud netuší, jak je na tom se svou znalostí nadpřirozených věcí ve městě.* Místní přímo ne. *Odpoví jí a koukne na ni.* Žil jsem zde se svou rodinou, ale pak jsme z města odešli. Teď není to dlouho jsem se zde za rodinou opět vrátil. *Svou odpověď trochu rozvine, aby Camille neměla pocit, že se ptá nevhodně. Taková konverzace mu nikdy nevadí.* A ty, Camille? Jsi odsud nebo si sem přijela, jen za studiem a za prací? *Považuje za správné, dozvědět se totéž o ní. Získá tak o ní nějaké informace.*

*Je ráda, že tu věc s tykáním a vykáním mají za sebou. Zmínka o tom, že zná Sophie ji mile překvapí. Netuší ale z jakého pohledu ji zná. V hlavě si tak trochu přemítá, co by měla říct takového, aby to nějak navázalo konverzaci v tom smyslu, zda je z nadpřirozeného světa a nebo ne. Prozatím se rozhodně, že to nechá tak a popřípadě to vyplyne ze situace. Když chce, umí být šťouravá, ale má pocit, že na něj musí opatrně, alespoň to z něj vyzařuje. Vidí z jeho postoje, vystupování, že je osoba, která dokáže mluvit o spouště věcech, ale stále má nějakou svou hranici a drží si odstup od lidí, nedůvěřuje hned. Dívá se někde k jeho vázaní kravaty, když o tom tak přemýšlí. Po chvíli se ale vrátí zase nazpět a pousměje se.* Takže se znáš se Sophie. Je to milá holka, že ano? Docela ji obdivuji ve spoustě věcech, hodně toho zvládá. *Usměje se ještě víc, teď může pochytit i to, že ji možná zná o něco důvěrněji. Pravda byla, že o Sophie nevěděla příliš mnoho, ale zase ne ani málo. Opravdu by byla ráda, kdyby měla možnost víc toho člověka poznat a když už je u toho poznávání, tak Elijah na ni působí docela tajemně, záhadně. zdá se, že i on je velmi zajímavou osobou, jediné, co by chtěla vědět je to do které přesně frakce patří a zda je nic netušící. Poté zavrtí hlavou se širokým úsměvem.* Ne, opravdu mi nechybí. Navíc bych tě nevyužívala k tomu, aby si mi donesl cukr. Mám ještě stále mladé nohy, i když roky plynou vážně rychle a je hrozné, jak jsem rok od roku starší. *Uchechtne se nad tím a nadechne se zhluboka a zase hned vydechne. Znovu pozvedne kelímek s kávou a napije se. Káva ji chutná i bez toho cukru, zase až tak moc ho nepotřebuje, přece jenom je to latté. Odloží kelímek, ale nepouští ho. Rukou s ním točí pomalým tempem dokola a dokola, moc dlouho ji to nebaví a tak přestane. Místo toho si jednu ruku položí na opěrku židle, palec a prostředníček si tře jemně o sebe, párkrát přejede i po ukazováčku. Hlavu má mírně nakloněnou do strany a usmívá se.* Děkuji za kompliment k mému jménu. *Vážně ji to těší, raději chce tohle téma uzavřít. Nepřijde ji to jako zajímavé téma ke konverzaci. Znovu pozoruje to, jak upíjí svou kávu a jde vidět, že si ji vychutnává. Trochu zvážní, ale ne kvůli tématu, spíš kvůli tomu, že ho opravdu pozoruje. několikrát zamrká a podívá se do jeho očích při jeho nadcházejících slovech.* Jak říkám, jenom chci pomáhat druhým. *Koutek úst ji cukne do strany. Má k tomu i své osobní důvody, proč se začala věnovat zrovna tomuhle. Její celá historie nepatří zrovna k nejpříjemnějším a moc dobře ví jaký je to pocit, když strašně moc chce, aby ji někdo poslouchal a neposlouchá. Tímhle Elijaha zatěžovat nehodlá a proto se k tomu dále nevyjadřuje.* A bude moc troufalé, když se zeptám, proč jste se svou rodinou odešli? *Pozvedne pravé obočí, asi na dalších deset sekund ho nechá pozdvižené a pak ho zase stáhne nazpět. Neví proč, ale připomíná jí to něco, něco, co jí říkal Kieran, připomíná mu jednu konkrétní rodinu, ale nemyslí si, že by měla čest poznat dalšího člena jejich rodiny. Možná je jenom prostě paranoidní a jediné na co teď dokáže myslet je nadpřirozený svět a ne ten normální. Jakmile se zeptá na ní, tak se na chvíli zarazí. Rozhodně nemá v úmyslu mu zatajovat to, proč je ve městě. Jenom neví, jak přesně to má zformulovat. Na chvíli se podívá jinde a porozhlédne se po kavárně, kolik je tam lidí. On nemůže tušit, proč to dělá, ale ona k tomu má velmi dobrý důvod. Jde o to, že jakmile by se zmínila o Seanovi, mohlo by to vyvolat nepříjemné pohledy na její osobu, kdyby je někdo zaslechl. Poté se podívá zpět na Elijaha a omluvně pozvedne koutky úst.* Upřímně se nedá říct, že bych byla úplně místní. Nepřijela jsem ani za studiem, ani za prací, přijela jsem za hledáním pravdy. *Poví mu zcela upřímně. Pokud je z nadpřirozeného světa, nebude to nijak hrozné. Pokud není, pak ji nebude plně rozumět a možná bude jeden z těch lidí, kteří Seana nazývají "vrahem" "monstrem" "stvůrou bez duše". Bohužel nemá tu moc na to, aby zjistila, kam Elijaha přesně zařadit a tak to prostě riskne.* Můj bratr, lépe řečeno mé dvojče žil v New Orleans. Stala se nehoda při které zabil nejenom sám sebe, ale i nevinné lidi. *Semkne rty pevně k sobě. Už to nebolí tolik, jak to bolelo kdysi dávno předtím. Ani neví, proč je tak moc upřímná, ale přemýšlela vůbec někdy nad tím, proč někdy moc mluví?* A já prostě vím, že tohle by můj bratr, kterého jsem znala neudělal. Nebyl to vrah, byl to milující člověk, co by nikomu neublížil. A tak jsem se usadila tady, začala studovat a pracovat v baru, abych se uživila. *Dívá se na něj a působí velmi kladně, klidně. V jejích očích jde sice bolest z toho, co se stalo jejímu bratrovi, dvojčeti, což je snad ještě horší. Ale jinak působí klidně.*

*Pozoruje Camille. Chvíli se mu zdá ponořená do něčeho, co jí nejspíše vrtá hlavou. Ne moc okatě ji při tom sleduje. Využije toho k tomu, že znovu upije něco ze svého šálku s kávou. Mezitím se Cami rozmyslí a znovu promluví. Když se zmíní o Sophie a charakterizuje ji slovem milá, bezděky mu to vyvolá na tváři pobavený úsměv. Camille nemůže tušit, jak různorodé to v průběhu doby, co do města přijel až do teď, mezi Sophie a jím bylo. Potom všem i on může použít tohle hodnocení, ale rozhodně ho napadají jako první trochu jiná přirovnání.* Ano, umí být i milá, když chce. *Odpoví nakonec, ale pořád se tváří, jako by řekl vtip, kterému Camille nemůže rozumět.* Skvěle vaří. Mimo jiné... *Řekne to první, co si u Sophie vzpomene. Úmyslně použije zcela obyčejnou činnost. Nic magického.* Slyšel jsem to. *Dodá ještě, aby bylo jasné, že nemůže tohle posoudit dle vlastních zkušeností, protože i přes Sophienino pozvání za ní kvůli jídlu ještě nezašel. Pozoruje Camille, když mluví o Sophie. Vypadá, jako její dobrá přítelkyně. Přesto neví, jak moc dobře ji zná. Jestli z profesního hlediska nebo i trochu více. Má čas tak nijak nevyzvídá. Třeba se to v průběhu jejich dnešního setkání a povídání ještě vyjasní. Cítí na sobě Camillein pohled, jak si ho přeměřuje, prohlíží. Přemítá, když už teď ví, co studuje, jestli je to proto, nebo je za tím něco více. Nedává ovšem nijak najevo, že mu to neušlo. Pousměje se, když odmítne jeho nabídku, že jí donese cukr.* Mně by to, ale vůbec nevadilo, Cami. *Ujistí ji opětovně s téměř neodolatelným úsměvem. Nad tím, když si ona stěžuje, jak čas rychle plyne se opět jen pousměje. On by mohl vyprávět. Tisíc let uteklo v jeho případě jako voda. Nemůže, ale s jistotou říct, kolik času mu ještě zbývá. Může to být klidně dalších tisíc let nebo, jen pár dnů, týdnů, měsíců, let... Neví. Svět se každý den mění a s ním přicházejí i pro něj a jeho rodinu nové hrozby. Mnohem nebezpečnější. Neví, co dalšího jim postaví do cesty. Bezděky nad tím chvilku dumá. Nezaznamená tak, jak si Cami hraje s kelímkem nebo to jak na židli pozmění pozici. Proberou ho až slova jejich díků, za kompliment k jejímu jménu.* Není zač, Camille. *Probere se a zaostří na ni pohled.* Říkám, jen to, co si myslím. *Dodá a tohle oznámení zní trochu všeobecněji. Jako by se tím rozhodl Camille na sebe něco drobného prozradit. Více to prozatím nerozvádí. Ke jménu se už více nevrací. Neujde mu opět, že si ho Camille prohlíží téměř ostřížím zrakem, když popíjí kávu. Možná, kdyby za sebou neměl těch tisíc let, znervózňovalo by ho to a nejspíše by tak hrozila i nějaká ta nehoda jeho bílé košili, ale takhle zůstává v klidu. Spíše ho to baví, ale umí to dobře skrývat.* Je hezké slyšet, že jsou na světě ještě i takoví, co chtějí pomáhat druhým. *Poznamená to docela klidně, leč s lehkým nádechem smutku v hlase, který se ihned vytratí stejně tak, jako se objeví. Jen okamžik nostalgie. Ono z jeho pohledu to nikdy nebylo na světě v tomhle směru moc růžové. Raději se k tomu už více nevyjadřuje. Pohlédne na Cami trochu pronikavěji, zkoumavěji, když se ho zeptá, proč odešli z města. Není to, ale kvůli samotné otázce, jako tomu, že má najednou pocit, že tím něco sleduje. Přemýšlí při tom, jak jí odpovědět.* Bylo to nezbytné. Kdybychom ve městě tehdy zůstali, nejspíše bych si tady s tebou už nemohl povídat. *Odpoví jí, jak nejlépe dovede. Dnes zatím nedospěl k tomu, aby jí vyprávěl o útrapách jeho a jeho rodiny, kdy utíkali před Mikaelem a on je vždy znovu a znovu dostihl a usiloval o jejich životy. Na tohle by musel Camille znát o něco více a déle. Pozoruje pak její reakci na jeho odpověď. Ví, že nebyla moc ozřejmující, ale pořád ještě shledává hodně času k tomu, kdy může být detailnější. Pak je řada na Camille a tak se na ni se zájmem podívá a zaposlouchá do jejího povídání. Je mnohem otevřenější a přesnější. Jak mu povídá o svém důvodu, proč je tady, pak o svém bratrovi dvojčeti, a co ho postihlo, je na něm vidět, že vše bedlivě poslouchá. Z jeho výrazu je patrné, jak postupně stále více nabývá zjištění, že Camille svým způsobem vlastně už zná a ví toho o ni docela dost. Ne osobně, ale s jejím strýcem se setkává dost často a něco o tom, co nyní slyší od ní už zná. Tohle poznání se postupně promítne do jeho výrazu, který se trochu změní. Už není tak uvolněný a v pohodě. Mírně se zachmuří nad tím, že i Camille svým způsobem patří do "jeho" světa. Je nyní, jen otázkou času, než jí postupně dojde s kým má nyní ona tu čest tady sedět, popíjet kávu a konverzovat a pak se uvidí, kolik toho ví ona o zdejším nadpřirozenu, frakcích, původních. Má pocit, že nezávazné povídání a setkání se nenávratně blíží ke konci. Neví, jestli je to dobře nebo špatně, jestli to má uvítat nebo se toho obávat a případných následků. Zatímco ji pozoruje, poslouchá a při tom přemýšlí, neujde mu, že pro ni není rozhodně snadné o tom mluvit ani se s tím vyrovnat.* Je mi líto, co tebe a tvou rodinu postihlo, Camille. *Vyjádří jí svou účast po té, co ona domluví a on se dostane ke slovu. Je jasné, že jeho postoj k ní už je trochu jiný.* Znám tvého strýce, Camille. *Poznamená.* Otce Kierana. *Doplní, aby bylo jasné, že opravdu ví s kým má nyní tu čest.* Párkrát se mi o tobě zmínil. *Podotkne. Než se pak dočká její reakce, sáhne pro svůj šálek a znovu se napije. Kávy v něm už moc nemá, tak šálek několika loky vyprázdní. Prázdný ho postaví zpět na stůl. Po očku při tom Cami po celou dobu pozoruje.*

*Zdá se, že on se Sophie má své zkušenosti. Usměje se nad jejich tématem a zdá se, že už se k ní nehodlá vracet, nechce se o někom příliš bavit za jeho zády. Podívá se do země, ale trhne hlavou hned, když se zmíní o jejím jídle. S úsměvem se na něj podívá. Ještě, než mu stačí odpovědět, tak zaslechne i jeho poslední slova o tom, že to jenom slyšel. Neubrání se tomu, aby se alespoň trochu zasmála.* Páni, takže ty už jsi to taky slyšel? Zrovna když jsem s ní naposledy mluvila, tak mi nabízela, že mi jednou uvaří. A vážně musím ochutnat její jídlo, taky jsem slyšela, že skvěle vaří, hlavně od stálých zákazníků. *Pokýve několikrát hlavou. Stále netuší, jaký má k ní vztah, ale zdá se, že dobrý a důvěrný. Nehodlá se v tom nějak rýpat, tohle není její věc a pokud Elijah nehodlá něco říct sám, nebude ho do toho v žádném případě nutit. Oslovení "Cami" ji potěší a vykouzlí slabý úsměv na tváři. Má to raději, než Camille a je pravda, že Camille ji říká jenom hrstka lidí, skoro nikdo. Dokázala by si vzpomenout na osobu, která ano.* Vážně je to v pořádku, ale děkuji. *Zopakuje mu vlastně to, co už řekla nebo alespoň naznačila předtím, že cukr do své kávy opravdu nepotřebuje. Stačí si všimnout jeho neodolatelného úsměvu a musí se přistihnout při tom, že je to další z okouzlujících mužů, které měla čest poznat. Ušklíbne se, ale spíše je to úšklebek a úsměv zároveň a přehodí si nohy. Teď má pravou nohu položenou na té levé. Stále má jednu ruku opřenou o opěradlo židle. Levá ruka uchopí kelímek a nezapomene se pořádně napít. Ještě tam čtvrtinu má a tak ho odloží a ruku položí na stůl. Trochu povytáhne obočí nad jeho poznámkou.* Myslím, že takových je spoustu, ale jenom jsou...neviditelní. Většinou si každý pamatuje jenom ty, co dělají "špatné" věci, protože to se vštěpí do paměti člověka více, než to dobré, co pro něj udělá. *Poví mu svůj názor. Snažila se to zformulovat nějak tak, aby to od ní pochopil. Občas dokáže říct věci špatně, ale snaží se co nejvíc je říkat tak, jak to opravdu myslí. Už jenom díky její budoucí profesi.
To, co ji poví následně ji trochu překvapí. Možná už odhalil její způsob zpovídaní a tak se trochu napřímí. Proč má stále větší pocit, že ví, kdo tady před ní sedí a s kým konverzuje? Bohužel neví, zda je to správně a nebo špatně. Najednou zvážní a přikývne na důkaz pochopení a toho, že dál od něj vyzvídat nehodlá.* Důležité je, že jste nazpět, ne? *Trochu se usměje, i když jestli je její teorie správná, zřejmě bývalý král města to tak nevnímá a ne tak všichni ve městě. Moc se o této rodině se svým strýcem zrovna nezdravila. Ale jak říká, může být paranoidní a za vším vidět upíry, čarodějky, vlkodlaky a bůh ví, co ještě existuje. Co když se třeba jednou ve městě objeví víla Zvonilka? Ne,neměla by si z toho utahovat, není to vůbec vtipné a ani netuší, jak jí něco takového mohlo napadnout, že by v tomhle směru vtipkovala. Během svého vyprávění o Seanovi všimne jeho výrazu a když dokončí její proslov o tom, proč je tady, tak zvážní. Nelíbí se jí, jak změnil postoj k její osobě. Jako studentka psychologie tohle velmi dobře vnímá a dokáže to z člověka vycítit. A proto se značnou nervozitou čeká na jeho vyjádření, reakci. První slova ji nijak nepřekvapí, tohle slyšela už mnohokrát a proto nedává na sobě nic znát, ani neví, zda na to má odpovídat. Byla to bohužel neskutečná tragédie a s dalším bohužel tohle jejich rodinu postihuje jako na běžícím pásu. Ale to další už ji přijde o něco zajímavější a bohužel i trochu ji to přinese zklamání. Zmínka o tom, že o ni vlastně ví a že zná jejího strýce Kierana v ní vyvolá hned velkou směsici pocitů. Vydechne dlouze a odvrátí od něj zrak. Jde vidět, že ji to nepřináší zrovna potěšení. Sundá nohu z druhé a posadí se normálně. Přisune se trochu židličkou blíž ke stolu. Obě ruce položí na stůl a zadívá se Elijahovi do očí. Sepne ruce, které má položené na stole a tváří se vážně, přesto může působit pořád mile. Teď už ví, že paranoidní rozhodně není a že její podezření bylo správné. Má štěstí na upíry, trochu i na rodinku Původních, ještě ale přesto se nesetkala se všemi členy. Hned si vzpomene na tu složku, co četla a jeho jméno tam bylo. Chvíli nemluví, protože neví, jak má začít. Začne tak, jak ji to říká její srdce.* Elijah Mikaelson, Původní upír. *Představí si ho teď sama tak, jak by se k němu představení hodilo ve světě nadpřirozena.* Nech mě hádat, můj strýc se o mě zmínil v tom směru, že je potřeba mě chránit, protože jsem člověk. *Ona je stále uvolněná, ne tak jako předtím, ale stále je. Jenom tep jejího srdce o něco zesílil. Hlavou trhne do strany a rozvíří tak trochu své blonďaté vlasy. Její pozornost se upírá stále na Elijaha.* A nech mě hádat podruhé, teď to už určitě bude důvod odejít, že ano? *Pronese neutrálně a zavrtí nechápavě hlavou. Neví, co všechno mu má říci, ale pokud bude jeho bratr, dostane přednášku a odejde.* Taky jsem o vás něco slyšela. Ne, že bych měla ráda drby, raději si všechno zjišťuji sama. Měla jsem tušení, že pocházíš z té rodiny v momentě, kdy si mi řekl o tom, že jste se museli odstěhovat a znovu vrátit do města. A taky...*Poukáže na něj trochu prstem a přinutí se do toho, aby se něj mírně pousmála.*...tvé držení těla, způsob chování. Nepřišel si mi moc, že by si měl něco společného s touhle dobou. Jsem docela vnímavá. *Pokrčí sama nad sebou rameny. Tím mu dává najevo, že tak trochu působí, jako kdyby byl z jiné doby. A nemyslí to vůbec špatně. Nezapomene se podívat na jeho hrníček, který je prázdný. Druhou kávu si už zřejmě neobjedná.*

*Všimne si, že Camille už o Sophie více nehovoří a tak se tomu přizpůsobí a nechá i on Sophie pro teď být. Ještě se, ale baví o jejím kuchařském umění, nad čímž neshledá nic špatného. Pousměje, když mu Cami řekne, že ji Sophie zvala na jídlo. Připomíná mu to, že jeho také pozvala.* Také jsem od ní dostal pozvání na její specialitu. *Odpoví a pobaveně se usmívá.* Dosud jsem neměl moc času a vlastně ani myšlenek to uskutečnit. *Dodá, že Sophienino pozvání ještě nevyužil.* Snad mi to někdy v blízké době vyjde. *Poznamená, ale on sám tomu moc nevěří. To už, ale Camille nepoví. Pozoruje, jak reaguje na jeho oslovení. Má dojem, že Cami je jí příjemnější. K tématu cukr se už nevyjadřuje. Když Camille nechce, už to neřeší. Nyní se nezabývá žádnou ze svých vtíravých myšlenek. Má tak více příležitostí chvíli pozorovat počínání Camille. Nedělá to moc okatě. Neujde mu její ušklíbnutí, na které by docela rád znal vysvětlení, ale nakonec se nezeptá. Vyslechne si její krátkou přednášku o dobrých a zlých lidech. Možná na tom něco pravdy shledá, ale on za těch tisíc let moc dobrých lidí nepotkal. Nejspíše to bude tím, co je on i jeho rodina zač. Kdo ví, ale jak by to bylo za jiných okolností. Třeba by na tom byl se svým názorem úplně stejně. Nepatrně se nad jejími slovy pousměje, ale Cami musí zaznamenat, že jeho názor tím co řekla nezměnila. Neujde mu její změna po jeho neurčité odpovědi. Možná trochu zalituje, protože nechtěl, aby získala dojem, že se nemá vyptávat. Jen ho nenapadl v danou chvíli lepší způsob, jak odpovědět.* To ano. *Přikývne pak raději na to, co k tomu Camille ještě poznamená.* Přivedly nás zpátky docela zvláštní okolnosti. *Dodá neurčitě.* Ale nemáme už důvod město opouštět. *Poznamená. Chce naznačit, že to, proč z města odešli tehdy, už není a jiný důvod, proč odcházet ho teď nenapadá. Zatímco o tom hovoří, pozoruje Camille. Neujde mu, že se atmosféra mezi nimi pomalu, ale jistě mění a ubírá směrem, který mu není zrovna milý a příjemný, protože s vzájemným poznáním se dostaví i následky, které to má. Vždy se chová trochu jinak, uvolněněji tam, kde neví, kdo ve skutečnosti je. Před těmi, kdo ale poznají jeho původ je zkrátka méně bezstarostný. Nikdy neví s jakou reakcí se setká. Neví to ani nyní u Camille, může se jen dohadovat, než to zjistí. Ví, že to nebude trvat dlouho, ale i jemu čas někdy ubíhá jinak, než by mu bylo milé. Když i on jí dá najevo, že ví kdo je zač, neujde mu rovněž nelibost v její tváři. Docela toho lituje. Jejich nezávazná konverzace se mu líbila více. Nyní už to ovšem nevrátí. Pozoruje její změnu nejen v chování, ale i ve způsobu sezení. V jeho výrazu nelze nyní poznat, co se v něm odehrává, když na ni kouká. Přesto je soustředěný v očekávání toho, co přijde. Poslechne si, jakým způsobem pronese celé jeho jméno i původ. Neví, jestli ho má těšit, že to tady v kavárně pronáší na jeho poměry příliš nahlas. Nepatrně nad tím stáhne nelibě obočí. Kolem nich, ale naštěstí nikdo nesedí a obsluha u baru si jich nevšímá. Předpokládá tedy, že kromě nich dvou to nikdo další nezaslechl. Pozoruje Camille dále, bez mrknutí oka a čeká na pokračování, které se dostaví hned v zápětí. Hned, když pronese svou první domněnku, vstoupí jí do toho.* Dovol mi jedno malé upřesnění, Cami. *Poznamená velmi mírně a klidně na rozdíl od jeho nečitelného výrazu ve tváři, v očích.* Protože o tebe má strach a záleží mu na tobě. *Nelíbilo se mu, že Camille žije v domnění něčeho takového, co mu tady pověděla. Pak ji nechá pokračovat. Když pronese její další odhad, zatváří se v danou chvíli nechápavě. Přimhouří při tom oči a snaží se z jejich slov zpětně něco pochopit.* Víš, že teď netuším, jak to myslíš? *Rozhodne se, že nebude hádat. Prostě se zeptá a nechá si to vysvětlit. Není si jistý, jestli tím Camille myslela, že se po tomhle zjištění, že je původní upír s ním už nechce dále bavit, a proto chce ukončit tohle setkání, nebo proč tohle řekla. Zkoumavě se na ni zahledí. Za svou dlouhou existenci se už setkal s mnoha reakcemi a už ho žádná nedokáže překvapit. Teď, jen čeká, jaká bude nakonec ta její. Zatím se netváří, že by se chystal odejít. Poslouchá soustředěně s mírně přivřenými víčky její další domněnky a odhady na jeho osobu, které mu odhaluje. Nepatrně kývne hlavou, když mu řekne odkdy pojala ona podezření, co je zač. Nepatrně pak semkne rty do uzší linky, když pokračuje a naznačí, že jeho vystupování se příliš neslučuje se současnou dobou. Z jejich úst mu to nezní zrovna jako kompliment, ale nehodlá na tom, jak se chová, a jak vystupuje nic měnit. Je to jeho neoddělitelnou součástí a dost si na tom zakládá. Přejde to tedy nakonec mlčky, bez komentáře.* Zdá se, že o tomto městě přece, jen něco víš. *Zkonstatuje pak po chvilce ticha. Když dopije svou kávu, tak se více opře zády o opěradlo. Se zájmem sleduje Camille. Jak na něj zapůsobilo její odhalení a názory nechává ve svém nitru.* Teď když už víš, kdo jsem, mám odejít? *Zeptá se jí znovu, trochu jinak na to, co pronesla prvně, a co dosud nějak nepochopil. Ptá se jí, ale zcela klidně. Takový závěr by ho sice nepotěšil, ale rozhodně by Camille nevnucoval svou společnost déle, než by jí bylo milé, pokud by o ni už nestála.*

*Usmívá se ohledně rozhovoru, který směřuje k Sophie a jejich kuchařských dovednostech. Zdá se, že ráda zve lidi na jídlo.* Víš, že jsem na tom úplně stejně? Ještě jsem neměla možnost od ní něco ochutnat, ale musím to napravit. A nejradši bych to udělala tak, když budu v práci a ona tam zrovna taky bude. Možná by ses mohl zastavit, společně bychom jí to zkritizovali. *Usměje se rozzářeně. Momentálně s ním mluví, jako kdyby bylo všechno okolo nich naprosto normální, jako kdyby se spřátelovali i díky společnému příteli a prostě jenom tak se v klidu bavili. Ani si nemyslí, že by Elijah něco z toho, co právě teď řekla bral něco vážně. Všechno to pronesla s určitým náhledem už jenom díky tomu, že mají něco málo společného. Neočekává, že by se snad tohle v blízké době odehrálo. Ona to jistě stihne v práci, když bude mít se Sophie směnu a nebo si prostě něco objedná a přijde si pro to a u něj to bude zřejmě při jejich osobním setkání. Dále nechává tohle téma být a věnuje se dalšímu.* Je dobře, že máte teď důvody zůstat a ne opouštět město. *Pousměje se a myslí to zcela upřímně. Není zrovna příjemné opouštět domov kvůli problémům, kterým musí člověk čelit. Když ovšem je překonají, vrátí se, tak je jasné, že další překážky ve své cestě nechtějí. Jednou to byl jejich domov a je pro ně jenom dobře, že mají důvody ve městě zůstat a neopouštět ho. Zhušťující atmosféry mezi nimi si všimne jenom ona, ale i on. Pozná to na jeho výrazu ve tváři a je jí to líto z nějaké části, jelikož je to osoba se kterou se dá vést příjemný rozhovor. Zvážní, nejde to ani jinak, ne, když vidí jeho různé odrazy ve tváři, zřejmě reakce na její reakce. Netuší, zda se ona tváří na něj nějak přívětivě či naopak, neuvědomuje si to. Jenom by ho nechtěla nějakým způsobem odehnat hned, co se s ním stihla seznámit. Nasaje vzduch do plic a chvíli ho nechá tam, než ho zase dlouze vydechne. To, co se jí snaží upřesnit je jí velmi známé. Nepotřebuje upřesnění, tohle sama ví moc dobře a slyšela to už i od Kierana.* Elijahu, taky mi záleží na mém strýci a strachuji se o něj. Je to jediná rodina, která mi zbyla. Oba neseme tohle jméno a jistou zodpovědnost, i když je pravda, že já se zase až tak neangažuji. *Odmlčí se na chvíli, ví, že mu teď lže. Nerada lže, nemá ráda lži, nechce lhát. Ale ví, že tohle nemůžeš nikomu říct, to, že Kieran souhlasil, že ji zasvětí do tajemství jejich rodiny. Dokud je Kieran tady s ní, dokud on o všem rozhoduje hodlá se řídit jeho pravidly, požadavky. Ne všemi, které by ji byly proti srsti, ale těmi, které by měla dodržet.* Ale dokážu se o sebe ještě postarat. On je ve větším nebezpečí, než kdy já jsem byla. *Mluví k němu klidně a její tón hlasu se o něco ztiší, přece jenom jsou na veřejném místě a baví se tady o věcech, které obyčejným lidem nejsou vůbec známé nebo jenom v nočních můrách či pohádkách. Snaží se uvolnit atmosféru, aby nebyla tak hustá, snaží se na něj působit stále mile, aby ho nějak od sebe neodehnala. Možná taky změnila postoj, ale není to žádná velká změna. Spíše je to díky tomu, že se obává o to, co bude u něj následovat. Neví, co může a má od něj očekávat. Přece jenom ho zná jen od dnešního rána a jednoho kafé, chvilkového posezení u stolu. Snaží se mu určitým způsobem, svým postojem dávat najevo, že je stále klidná a chce tuhle konverzaci ponechat ve přátelském a klidném rozhovoru. U jeho otázky se zatváří trochu překvapeně, no více, než překvapeně. Pár sekund se na něj jenom dívá, ale hned na to se mírně usměje.* Nemyslela jsem to vůbec špatně, pokud jsi to tak pochopil. Za to se omlouvám. Zřejmě já jsem jenom měla omylný úsudek. *Stále mluví klidně, vyrovnaně. Ještě mu přesně neodpověděla nebo spíše nevysvětlila to, co pravděpodobně chce vysvětlit, ale uvádí ho na pravou míru s tím, že nemyslela nic špatného. Pozvedne ruku a zajede si prsty do vlasů, které si prohrábne. Ne, že by si potřebovala snad zvýšit objem s tím je rozhodně spokojená. Zpětně ruku položí na stůl a nepřestává se Elijahovi dívat do očí.* Řekla jsem to proto, že jsem myslela, že ty budeš chtít odejít. Protože jsi zjistil, že ve skutečnosti nejsem člověk, který nemá o ničem ponětí a který rozhodně není z rodu O'Connellů. *Semkne rty k sobě a odmlčí se. Dále mu naslouchá a poznámku o městě přejde pokývnutím hlavy na souhlas, že patří k těm, co vědí víc. Ale může zaznamenat, že neví zase příliš mnoho. I když by mohla, kdyby se ve všem pořádně začala šťourat mohla by se zřejmě dozvědět o spoustě věcech. Mohla by se zeptat i Sophie, věří ji v tom, že by jí zasvětila do věcí na které by se zeptala. Pozoruje ho a ve chvíli, co se opře o opěradlo židle si pomyslí, že třeba od ní nechce utíkat. Možná ho odsoudila v tomhle dříve, než měla. Za což se teď nesmírně stydí, ale tohle má jenom uvnitř sebe a je to něco, co on nemůže vidět. Hned zavrtí u jeho otázky nesouhlasně hlavou.* Ne, naopak. Nechci, aby jsi odcházel. Ne proto, že já vím, kdo jsi a ty víš, kdo jsem já nebo spíše ke komu patřím. *Uchopí své latté, konečně ho dopije, i když je už studené. Říká se, že studená káva je dobrá na krásu, třeba pozná nějaký výsledek. Víčko odloží do kelímku a ten potom odsune trochu stranou.* Upřímně jsem ráda, že se to zjistilo takhle brzy. Ty možná ne, nevím, ale tohle už jsem jednou zažila a výsledek toho nebyl zrovna ideální, pro mě. A pokud se nechceš bavit o nadpřirozeném světě, nemusíme. Klidně ti mohu vyprávět o nudných přednáškách, které občas absolvuji nebo o příhodách z baru. Cokoliv. *Usměje se na něj. Chce atmosféru ještě odlehčit, ale není si jistá, zda to v jeho případu pomůže. Má pocit, nutkání, že by se mu měla ještě o jedné drobnosti zmínit a to, že není jediný z Původních, koho zná. Nějak si to ale nechává prozatím pro sebe.* Takže ještě jednou to řeknu. Opravdu to nemělo vyznít tak, že bych chtěla, aby jsi odešel, nechci. *Pozvedne koutek úst a víc asi už říct k tomu nemůže. To, že je člověk přece neznamená, že by se s ní neměly nadpřirozené bytosti stýkat. Ona se jich nebojí, nehodlá se před nimi skrývat i když ví, že nemá absolutně žádnou šanci se proti nim ubránit. Nechce být dostrčena jenom proto, že je právě člověk. Přitom do toho světa patří taky, díky rodině.*

*Pousměje se mírně tomu, když od Camille slyší, že s pozváním a přijetím pozvání od Sophie k jídlu jsou na tom stejně. Zkoumavě si ji měří a přemítá, jestli její zaměstnání a škola, kterou navštěvuje skutečně znemožňují navštívit Sophienin bar dát si její jídlo. Nahlas to nepoví. Poslechne si její návrh a krátce se tomu usměje. Jako nápad to nezní špatně, ale není si jistý, jestli je to v blízké budoucnosti z jeho strany uskutečnitelné. Nic proto neslibuje, ale ani to zcela neodmítne. Nechává to, ale spíše na náhodě. Společnost Sophie je mu v poslední době více, než příjemná a rozhodně ji nevyhledává kvůli jídlu. Pousměje se pak, když přejdou k jejich pobytu ve městě a důvodu zůstat.* Máme. *Přisvědčí a slabě se mu zablýskne v očích.* Naše rodina se velmi brzy rozroste. *Prozradí Camille a zkoumavě si ji měří. Uvažuje, kolik toho ona o původních ví a kolik novějších informací se k ní dostalo. Díky myšlenkám na nové přírůstky se jeho myšlenky rozeběhnou směrem k Zátoce, kde nyní tráví svůj čas Hayley. Jeho světlo v očích trochu zeslábne. Chybí mu, nemá se v sídle na koho těšit. Nemůže jí, ale nic zazlívat nebo vyčítat, potom, co se stalo. Již mnohokrát měl v úmyslu zajet do Zátoky a pokusit se ji přimět k návratu. Nemá k tomu, ale žádné užitečné argumenty, kterými by jí přesvědčoval. Jak ji může chtít vzít zpět do místa, kde již tolikrát byl život její i jejího dítěte v ohrožení a téměř vždy zatím byl někdo z jeho rodiny. Mírně si nad těmi úvahami povzdechne. Neví, jak to vyřešit a trápí ho to. Samozřejmě to nedává najevo, tak jako všechno ostatní, co ho znepokojuje či rmoutí. Vždy je tady pro druhé. Sebe odsouvá do pozadí. Během svých myšlenek je chvilku mimo a moc si nevšímá Camille ani okolí. Dokud na něj ona znovu nepromluví. To se probere ze zamyšlení a zvedne k ní hlavu. Před tím sledoval nepřítomně svůj prázdný šálek po dopité kávě a desku stolu mezi nimi. Poslechne si, jak Cami záleží na strýci Kieranovi , že on je její jediná rodina. To vše je mu známo. Mírně na to kývne. Při tom se na ni zadívá, když povídá dál. V daný moment rozpozná, že mu neříká pravdu. Tohle on na lidech vždy neomylně pozná. Mírně proto na pár vteřin pozvedne obočí. Snaží se přijít na to, v čem ho Camille mystifikuje. Uvažuje, jenom chvíli. Chce, aby mezi nimi bylo jasno. Upřímnost. Jedna z věcí, na kterých zakládá své vztahy s okolím.* Cami, dovol, abych tě upozornil na skutečnost, že poznám, když mi někdo neříká pravdu. *Pronese to zcela klidně, téměř nezávazně. Jeho pohled je, ale o dost pronikavější, než tón, se kterým s ní hovoří. Jen nepatrně se pousměje. Věří tomu, že Cami k tomu má jistě dobrý důvod. Chce, aby věděla, že v jeho případě její snaha vychází vniveč. Chvilku na ni kouká, ale pak pohled sklopí zase na desku stolu mezi nimi a pak ji natočí směrem ven k oknu a sleduje ulici. Všímá si lidí, jak chodí tam a sem. Někteří spěchají, jiní se procházejí. Jednotlivci, páry, i skupinky. V těch se pohybují většinou turisté. Když ho Camille začne po té přesvědčovat o tom, že se o sebe dokáže postarat, otočí hlavu opět k ní. V jeho výrazu je zvláštní směsice důvěry a pochopení v její slova. Skutečně i za tu krátkou dobu si je jistý, že Camille se o sebe postarat dovede. Ovšem ve světě lidí. Co se týká nadpřirozena, tam o tom silně pochybuje. Jako člověk moc možností nemá. I proto se o její ochranu postarala Sophie, jak je mu známo. Předpokládá, že mimo magie také používá sporýš, kvůli možnému ovlivnění. Je to, ale asi tak vše, co pro sebe sama může udělat. V jeho očích je vidět i jisté pochyby o jejich slovech. Nemá, ale chuť jí to vyvracet. Proč by ji měl děsit. Neřekne jí na to raději nic.* Tvůj strýc je velmi dobrý a moudrý člověk, Cami. Členové jednotlivých frakcí k němu chovají jistou úctu. Věřím tomu, že si k němu, jen tak nikdo nic nedovolí. *Mírně při svých slovech se nakloní nad stůl a ztiší svůj hlas. Nechce, aby jej slyšely třeba něčí uši, které by neměly nebo nemusely. Snaží se ji svými slovy trochu zbavit starostí, které zaslechne v jejím hlase, když mluví o Kieranovi. Jeho hlas je příjemný i uklidňující. To, co jí říká, tomu věří a proto to zní upřímně. Ze způsobu, jakým o Kieranovi hovoří je patrné, že i on chová k tomuhle člověku jistou úctu a váží si ho proto, jaký je. Když o něm domluví, zase se odtáhne, narovná v zádech a posléze opře o opěradlo židle. Během toho, co mluví a postupně si vyjasňují některé skutečnosti se zase trošku uvolní. Přestane se mračit. Potěší ho i její slova, že kvůli tomu, co o něm právě zjistila, nemá důvod jejich setkání ukončit. Když tak nad tím, ale během jejich slov uvažuje, dojde mu, že by ho to nemělo překvapovat, protože je Kieranova příbuzná a jistě toho mají hodně společného. Stejně jako její strýc i ona má tendenci pomáhat lidem ve svém okolí. Dovede si ji za čas docela dobře představit na Kieranově místě, jako zástupkyni lidské frakce. Na její vysvětlování a omluvy, jen s vlídným pousmáním pokývne hlavou.* Nevidím důvod, proč bych měl, jen kvůli trochu pozměněné situaci odcházet. *Poznamená k tomu.* Proti rodině O´Connellů nic nemám. *Dodá s pousmáním. Poslechne si pak její vysvětlení, proč tak reagovala a docela ho to zaujme.* Copak se ti stalo? *Zajímá se. Docela rád by si poslechl, kdo nebo co ji přimělo, si o něm dopředu něco takového myslet.* Už se tím netrap, Cami. Vysvětlili jsme si to a z mé strany je vše v pořádku. *Ujistí ji klidně, ale přesvědčivě, že už se tím nemusí zabývat.*

*Jedno téma mají uzavřené a nehodlá se k tomu nijak zvlášť vracet. Jakmile přejdou k tématu o jeho rodině, jenom přikývne na důkaz, že o přírůstku do rodiny ví.* Ano, jsem s tím obeznámena. Kieran mě s tím trochu seznámil. Hlavně, ať je v všechno v pořádku. *Usměje se jeho směrem. o té kauzi s dítětem ví a taky ví, čí je to dítě. Nechce se ale v jejich rodině nijak šťourat. On je Původní, kterého zná teprve chvíli a vyptávat se ho či něco zjišťovat by bylo krajně nevhodné. Proto když bude chtít Elijah něco říct, nechá ho mluvit, ale vyptávat se nehodlá. To by ho musela znát delší chvíli a museli by mít spolu důvěrnější vztah. Je dobrá pozorovatelka a proto ji neunikne to, jak se Elijah tváří. Nejenom, že v jeho očích vidí nějaký zvláštní pokles, netuší, čemu to má připisovat. Jestli problémům, kterým jeho rodina čelí nebo něčemu osobnějšímu. Jeho chvilkovou nedostupnost taky nijak nekomentuje. Mlčky ho pozoruje, každý jeho výraz, letmý pohyb. Nesnaží se z něj číst a nechce to ani narušovat. prostě jenom vyčkává, až se znovu vrátí zpět na zem. Každému se to stává a nemá mu to ani trochu za zlé, zřejmě si ani neuvědomil, že ho v tu chvíli pozorovala. To, co jí řekne ji zarazí, ale nepřekvapí. Omluvně se pousměje, ovšem nespouští z něj oči. Nemůže mu říct pravdu nebo nemůže mu říct to, co ví.* Částečně ji říkám, kdybych byla ve středu dění, už dávno by jsi mě znal. Ne jenom z vyprávění od Kierana. *Podotkne, kdyby se v tom vážně angažovala, zřejmě by stála po boku strýce a nimrala se ve stejných záležitostech jako on. Jenže tomu tak není, ona je spíš zasvěcená do rodinného tajemství a o tom mají vědět správně jenom oni. Nehodlá mu o tom říkat, až tak moc důvěřivá není. Alespoň teď zjistila, že nemá cenu před ním neříkat pravdu a nebo snažit něco zatajit. Jeho čas strávený na tomto světě mu dává hodně zkušeností a nediví se tomu, že dokáže poznat, když mu někdo neříká pravdu. Teď úplně odbočí od tématu, ale musí být těžké žít s takovým člověkem, který hned všechno na někom pozná. Přitom se trochu pousměje. On nemůže vědět proč se usmívá zrovna v takovou chvíli, ale ona je ráda, že upíři číst myšlenky nemohou. Teda alespoň v to doufá, měla by se Sophie zeptat na to, co všechno dokážou a vlastně všechny nadpřirozené bytosti. I když spoustu věcí si umí domyslet sama. U slovech, které pronese k jeho strýci se částečně pousměje, ale na konci vydechne.* Ano, já vím, Kieran je silná osobnost a taky jak jsi řekl je moudrý. Vím, že si k němu jenom tak někdo něco nedovolí, ale není to jisté. Hlavně ne u čarodějek. A taky člověku jde ublížit bohužel prostřednictvím i někoho jiného a na to můj už strýc doplatil. Mám o něj obavy i z tohohle úhlu pohledu. *Odpoví mu na vysvětlenou. Ví, že kdyby to někdo měl v plánu, prostě stačí vzít ji a provést ji to, co Seanovi nebo ještě něco horšího, i když ono už nic horšího ani být nemůže. nemá o sebe ani tak nijak strach, ale nikdy neví, co se může stát. O něj obavy má, vždycky bude mít. Tohle téma není jedno z nejvíce příjemných a proto se tváří neutrálně. Opět si přehodí nohu přes nohu. V klidné poloze prostě nedokáže sedět dlouho. Podívá se na své kafé a už se chtěla znovu napít, ale jak zjistila, tak její kelímek je prázdný. Nevadí, možná si objedná něco jiného na cestu domů až bude chtít vyrazit. Mluví stejně tichým tónem jako on. Je si vědoma toho, že jejich rozhovor jiným uším nepatří. Pozná na Elijahovi, že i on má nějaký respekt k jejímu strýci a těší jí to. Jistě ho to stálo velké úsilí, aby si ho vybudoval a nebo to mají chlapi O'Connellovi v krvi. Po chvíli se na něj opět usměje.* To jsem ráda, že někdo nestojí proti naší rodině. *Řekne to s úsměvem na rtech a s jistou lehkostí. Ví, že čarodějky to tak nemají nebo alespoň když mluvila naposledy s tou zrzavou čarodějkou tomu tak nebylo, ale je to hodně dlouho doba. Ani neví, zda mu má odpovědět na jeho otázku, co se stalo. Možná by mu to měla říct, teď už ví, že kdyby tu historku trochu upravila, pozměnila či nějak se snažila to jinak zamluvit, tak to na ni pozná. Vlastně ale proč mu to neříct, nic na tom není špatného.* Nestalo se nic hrozného. Jenom poznala jsem se kdysi s jedním z tvých bratrů. Vlastně jsem měla tu čest poznat ještě další dva tvé bratry. *Pronese s hlubokým nádechem a přitom se trochu usměje.* S Kolem jsem mluvila asi tak dvakrát, nic velkého. A potom jsem poznala i tvého dalšího bratra, Klause. *Jeho jméno pronese něco opatrněji, než to Kolovo a zadívá se mu do očí.* S Klausem jsem dříve vedla pár rozhovorů, ještě když jsem nevěděla, kdo je. A když jsem to zjistila a přiznala se k tomu, prostě se mu to nezamlouvalo. A tak mě nějak od sebe odstrčil, takže jsem trochu počítala s tím, že to uděláš i ty, když budu vědět, co jsi zač. *Při posledních slovech to řekne ještě o něco více potichu, ale moc dobře ví, že ji Elijah dobře i přes to dobře slyší. Je ráda, že on tohle nemel v úmyslu udělat a tak se pousměje. Nechce se s ním bavit o Klausovi a mohl by to číst z jejich očí, že ho klidně nechá se k tomu vyjádřit, když bude chtít, ale z nějakého důvodu tohle téma neshledává ji příjemným.*

*Pohlédne na ni v očekávání, co uslyší, když se mu zmíní o tom, že ví jejich očekávaném přírůstku. Slabě se pousměje, ale při uvědomění si, že se ta malá ještě nenarodila a už podruhé někdo usiluje o její život, dlouho mu na tváři úsměv nezůstane.* Děkuji. Snad bude. *Poděkuje a poznamená, ale zní to neurčitě. Chvilku hledí na Camille. Neví, není si jistý, jestli by jí měl zatěžovat rodinnými problémy a zasvěcovat do toho, co prožívají. Nepřijde mu to zrovna vhodné na jejich seznamovací setkání. Navíc netuší, kolik toho Camille ví o problémech ve městě, které se týkají víceméně všech, ale ne všichni a hlavně lidé o tom vědí. Stále u něho převažuje odhodlání ji příliš neděsit, neznepokojovat tím, že jí prozradí něco, o čem třeba nemá tušení.* Ta malá to nemá zrovna jednoduché. *Dodá tedy po chvilce něco málo na vysvětlenou. Tvář se mu zachmuří obavami o ni, o Hayley i o zbytek jeho rodiny. Benjamin jistě něco chystá a oni se ještě k ničemu pořádnému neodhodlali. Nepatrně stáhne obočí a zamračí se. Přemýšlí, co a kdy měl jeho bratr v plánu. Dny ubíhají a nic moc se neděje. Tohle čekání je pro něj chvílemi velmi náročné. Taková malá zpříjemnění v podobě neplánovaných setkání, třeba s někým, jako je Camille rád uvítá. Zase se trochu nechá unést svými úvahami, ale tentokrát vnímá i Camille, takže mu neunikne nic z toho, jak na něho kouká nebo, co dělá. Když pak zareaguje na tu jeho poznámku o tom, že na ni pozná, kdy nemluví pravdu, chápavě přikývne.* Nechci tě nutit prozrazovat něco, co bys nerada. Jen prostě na lidech a jejich reakcích poznám, kdy lžou. *Poznamená jí pak na to docela klidně. Znovu se trochu uvolní a mírně se usměje. V její společnosti se zkrátka moc mračit nedovede a ani nechce. Nepřeje si Camille znepříjemňovat den jeho problémy. Chvilku ji se zájmem pozoruje a uvažuje, co se jí nejspíše honí hlavou. Jejím slovům o Kieranově bezpečnosti i potenciálním hrozbám, pokývá hlavou.* Čarodějky jsou nevyzpytatelné. To máš pravdu. Coven je, ale teď v dobrých rukou. Sophie tvému strýci nic neudělá. *Odmítá uvěřit, že by se podobná situace jako se Seanem mohla opakovat. Neví sice, co má v plánu Benjamin, ale Kieran mu nepřijde jako někdo, kdo by ho mohl ohrozit. Nepředpokládá tedy, že by po něm šel. To, že si Benjamin vybral jako svou oběť pro uřknutí jeho bratra si nechává před Camille raději pro sebe. Když Camille sleduje, neujde mu její úmysl napít se znovu latté, aniž by si uvědomila, že ho již před chvilkou dopila. Mírně se nad tím pousměje. Ale nevysmívá se jí, jen mu ta její roztržitost přijde roztomilá a svým způsobem, jako by ke Camille i patřila.* Můžu teď na něco pozvat já tebe? *Zeptá se jí. Neví, jak dlouho se tady Camille hodlá zdržet, ale nechce, aby seděla u prázdného kelímku.* Pokud tedy nemáš jiný program. *Dodá rychle, protože jí nechce nijak nabourat plány. Tázavě v očekávání odpovědi na ni chvilku kouká. Pousměje se pak její poznámce, že nemá nic proti její rodině. Přijde mu to úsměvné. Nemá k tomu, co říct. Zaměří se na to, co mu Cami začne povídat o jejich setkání s jeho bratry, jak brzy zjistí. Mírně pozvedne v překvapení obočí.* Takže nejsem první z původních, koho si potkala. *Poznamená s pobaveným úsměvem.* Zdá se, že už znáš většinu mých sourozenců. *Odvětí. Uvědomí si, že měla velké štěstí. Ani po jednom z předchozích setkání totiž nemusela dnes už být na živu. Nedá to, ale najevo. Poslechne si o Kolovi i Klausovi. Docela ho překvapí, co od Camille slyší.* Můj bratr si nepouští nikoho příliš k tělu. *Prozradí pak Camille něco málo k chování Niklause. Při tom na ni koukne. Docela by ho zajímal její názor na Klause za dobu, co s ním mohla strávit. Neví, jestli se má ptát.* Považuje to za projev slabosti a nevýhodu proti nepřátelům. *Dovolí si dodat ještě jednu informaci. Chce dodat něco navíc, o sobě, ale nakonec si to rozmyslí a raději mlčí.*

*Nic víc k jeho rodině nedokáže říct, snad jenom se na něj může stále povzbudivě usmívat ohledně toho, co se týče jejich rodiny. Při zmínce o dítěti se znovu usměje se a pokýve hlavou.* Ano, opět jsem slyšela, že nemá. Je to hrozné, ani se ještě nenarodila a už má okolo sebe nepřátelé. To si nezaslouží, každé dítě by mělo mít dětství, které si zaslouží. Doufám, že to bude všechno v pořádku. *Řekne mu to s naprostou upřímností. Sice nezná moc členy jeho rodiny, dva jeho bratry, ale ne nijak zvlášť a teď poznala jeho. Ale opravdu jim přeje jenom to dobré a to samé i pro to nenarozené dítě. Je vážně smutné, co chtějí provést někomu, kdo neměl šanci ještě ani začít žít svou život. Navíc je to nevinné dítě, které nikomu nic neprovedlo a nemůže pykat za něco, co není jeho chyba a co nemůže ovlivnit. Jde na ni vidět, že je zásadně proti takovému chování. Kdyby mohla něco udělat, pomoct, udělala by to. Ale ví, že nemůže, vždyť je jenom člověk a takhle se na ni všichni dívají. Proto ani svou pomocnou ruku nenabízí, i když by se do od ní dalo očekávat. Stále se snaží na Elijaha působit příjemně, trochu veseleji i přes to, že jejich témata už nejsou tak veselá jako ze začátku. Moc dobře ví, že s pozitivní energií je všechno lepší, než s negativní. A ani nechce, aby z jejich seznámení se z toho vyklubal nepříjemný rozhovor. Je ráda, že si konečně může s někým otevřeně popovídat a to ho ani nezná. Většinu času je doma, sama a nebo je v práci. popovídá si tam občas, ale pořád je tam v práci. Mohla by si promluvit se Sophie, ale nechce ji zatěžovat už jenom proto, že ví, že má toho moc. A kdyby si chtěla promluvit s někým jiným, no, tak řekněme, že v tom jsou další překážky. Jak tak nad tím uvažuje, mohla by navštívit Kierana a možná to ve velmi brzké době udělá. Vrátí se zpět do reality a poslouchá ho.* Nechci ti lhát, nedělám to, příčí se mi to a jak vidím, tak v tom ani nejsem moc dobrá. Jen si nechávám něco pro sebe, každý máme svoje. *Usměje se na něj. Je ráda za to, že to chápe a hlavně za to, že s ní mluví naprosto upřímně. Tyhle typy lidí má velmi ráda. Upřímnost je to nejlepší, co může kdo druhému dát, i když někdy velmi bolí, zasáhne do nesprávných míst. Pořád je to lepší, než lži a manipulace. Tahle vlastnost se mu na něj zamlouvá a jedno už ví stoprocentně. On není jako jeho dva bratři, vlastně je naprosto jiný. A může to posoudit už teď, dokáže lidi odhadovat. Něco má společného, určitě, ale on je hodně morální, jak je vidět. Přinutí ji to se trochu pousmát. Nejde na Elijaha nemít kladný názor.* Vím, že Sophie by mému strýci neublížila. A vím, že ani ne mě, když mě chrání. U ní strach z ničeho rozhodně nemám. *Pronese to trochu sebejistě, ale je pravda, že ji věří. Sophie ji nejenom chrání, ale taky ji zasvětila do všeho a chce ji být nápomocná, zodpovědět ji dotazy, nějakým způsobem ji pomoct. Věděla o ní, že je dobrý člověk a nezáleží na tom, co kdysi chtěla udělat, to z ní nedělá špatného člověka, jenom špatné rozhodnutí. Chtěla by si s ní o tom promluvit, ale neví, zda je to vhodné. Ze zamyšlení ji vytrhne jeho pozvání nad kterým se široce usměje. Pozvedne ruku a pokrčí rameny.* Myslím, že nebudu protestovat. A rozhodně nemám nic v plánu na dnešní den. Snad ale já příliš nezdržuji tebe. Dáš si něco se mnou? *Položí ruku zpět na stůl a trochu se předkloní.* Když už, tak bych si dala jemně perlivou vodu, děkuji. *Klidně by tam zašla sama a objednala to, ale nechce mu to nějak nabourávat. Je to vážně gentleman a ji to nutí usmívat se, protože takových lidí je vážně čím dál méně. Samozřejmě, že se takový najdou, ale takhle doba je zlá sama o sobě a bohužel lidí jako on je čím dál méně. Zavrtí hlavou ze strany na stranu, když dojdou k jeho sourozencům. Trochu se ji tím zavlní její blonďaté vlasy.* Ne, to vážně nejsi. No, dnes jsem narazila na třetího z vaší rodiny, zřejmě na to budu mít štěstí. *Usměje se, vážně neví, zda to nazývat štěstím nebo něčím jiným. Ani by to sama nedokázala pojmenovat. Její úsměv z tváře zmizí, jakmile přejdou k tématu Klaus. Neusmívá se, ale netváří se ani nepříjemně. Spíše ji ještě stále nepřešlo to, že ji od sebe odstrčil jenom proto, že dokázala do něj trochu vidět a neodsuzovala ho tak, jak to mají očividně lidé ve zvyku. Polkne na sucho a nadechne se.* Ano, vím, že to nedělá. A není to slabost, alespoň já to tak nevidím. Spíše...*Opět se nadechne a netuší, jak přesně má začít, Jestli o tom vůbec má mluvit nebo nikoliv. Je to přece jen jeho bratr a neměla by ho definovat, on ho zná lépe, než ona. Ona ho nezná skoro vůbec.*...myslím, že má strach. Z toho, že ho někdo nevidí tak, jako ostatní. On necítí se v bezpečí, pořád se cítí naštvaný a je v něm tolik negativního myšlení. Pro něj je slabostí to, že někdo v něm vidí i to dobré, snaží se od sebe každého odstrčit jenom proto, aby se chránil a přitom sám ví, že potřebuje, aby ho někdo chápal. Ví, že je snadné někoho odstrčit a těžké smířit se s tím, když mu někdo řekne to, co by potřeboval slyšet. Vím, že je v něm dobro, možná pohřbené pod tím vším, co udělal, ale je tam. Nejhorší je, že on ty dobré věci, které ho obklopují nechce vidět a používá je za slabost. *Potom se odmlčí a podiví se nad tím, co mu právě řekla. Ani neví, zda je to vhodné nebo zda s tím Elijah bude souhlasit, nesouhlasit. Pak se usměje na něj.* Promiň, to je jenom můj názor. *Znovu se pousměje a opře se o opěradlo židle.*

*Pozoruje Cami při tom, když reaguje na to, co málo řekl k nebezpečí, které hrozí Hayleyině a Klausově dceři. Je rád, že existují i takoví, kteří mají takový pohled na daný problém. I v jeho očích je to nevinné dítě, které nemůže za své rodiče a přijít o život, kvůli předkům zdejších čarodějek, které si ně brousí zuby kvůli větší moci. I když se čarodějky dívají většinou na upíry skrz prsty proto, jací jsou a jaký styl života upřednostňují. Tohle v jeho očích, co chtějí udělat tomu dítěti nedokáže nic překonat. Má co dělat, aby znechucení, které nad tím pociťuje neukázal nyní Camille. Uvědomí si to na poslední chvíli a jeho tvář zůstane stejně klidná, jen slabě zachmuřená nad jeho myšlenkami. Mírně se na Cami za její slova pousměje, neboť jej to těší.* Je hezké slyšet, že ne všichni vidí v tom dítěti monstrum. *Vydechne děkovně. Raději si nyní zakazuje myslet na to vše, co se ve městě děje. Z tohohle setkání by se mohlo stát něco nepříjemného. Může tak pozorovat Camilleinu tvář. Vidí, že ani ona to nemá zrovna snadné, přesto se tváří a působí pozitivně. Cítí se tak v její společnosti o něco lépe.* Já to chápu, Cami. *Odvětí klidně, když ho ujišťuje, že mu nelže schválně.* Je mi jasné, že mi na první schůzce nemůžeš na sebe prozradit všechno. *Dodá. Dívá se jí do očí a v jeho hlase je slyšet pobavený podtón, protože to, co nyní pronáší myslí s jistou nadsázkou. V očích mu krátce pobaveně zajiskří. Sleduje pak zkoumavě Camille, jak vážně jeho slova vezme. Přesto se zase docela rychle uklidní, zvážní. Pokývá pak spokojeně hlavou. Sophie opravdu neshledává jako hrozbu pro rodinu O´Connellovu. Povzdechne si nad tím, jak je všechno v tomhle městě komplikované. Z toho jej probere její odpověď ohledně jeho pozvání Camille na něco více, než sezení u prázdného stolku. Přikývne, když nemá nic v plánu. On svým způsobem také ne. V sídle teď nemá důvod setrvávat. Sophie svou přítomností také nechce příliš obtěžovat a své sourozence... Každý si žije svým životem a tak jim do toho nechce zasahovat. Jediné, co by rád dal nějak do pořádku je to s Hayley. Chybí mu. Stále více se zaobírá myšlenkou, že jí, alespoň napíše a po té, se s ní pokusí sejít. Věří tomu, že jí je v Zátoce mezi vlkodlaky určitě lépe, než samotné mezi upíry v sídle. Přijde mu to velmi smutné.* Momentálně nic v plánu nemám, Cami. *Odpoví na její poznámku.* Možná. Cestou si to rozmyslím. *Dodá ještě. Kývne na její přání, ačkoliv se mu zdá velmi skromné.* Omluv mě na chvíli. *Požádá jí, než se zvedne ze svého místa a zamíří k pultu. Nikdo jiný na obsloužení nečeká a tak se ihned dostane na řadu. Objedná pro Camille její jemně perlivou vodu a pro sebe sklenici červeného vína. Než je mu jeho objednané připraveno, nechá na stole další bankovku vyšší hodnoty, která bohatě pokryje náklady. Pak si vezme od obsluhující menší podnos, na kterém jsou oba nápoje a vrátí se zpět ke Cami. Jeho chůze je lehká a jistá. Vyzařuje z něj elegance a jistá vznešenost. Není to něco, co by dával najevo úmyslně. Stalo se to již dávno před tím jeho součástí ve vystupování. Postaví před Camille sklenici i malou láhev s jemně perlivou čistou vodou. Vedle prázdného šálku po kávě pak postaví svou sklenici s vínem. Tácek položí na stůl blíže k oknu, aby nepřekážel a opět se posadí naproti Camille. Všechno mu to trvalo sotva několik minut. Věnuje ji na uvítanou příjemný úsměv.* Tak na tvé zdraví Cami. *Vezme pak svou sklenici s vínem a trochu se napije. Krátce si víno vychutná na jazyku, než jej polkne. Postaví sklenici zpět na stůl a poslouchá, co má Camille na srdci.* Když myslíš, že je to štěstí, potkávat ve městě původní, pak to tak nejspíš bude. *Podotkne na to s mírným pobaveným pousmáním. Konverzace o Klausovi trochu naruší docela příjemnou atmosféru, kterou si zase u stolu vytvořili. Docela se zájmem si poslechne její hodnocení, názor na bratra. Potěší ho na tom fakt, že v něm i Camille dokáže vidět dobro, které on sám pohřbil hodně hluboko, potom všem, čemu byl vystavený a co musel prožít. Trochu posmutněle se nad bratrem pousměje.* Klaus byl kdysi dávno skvělý člověk, Cami. *Povzdechne si. Kouká na ni, ale v duchu si představuje tu část jejich života, kdy byli lidmi.* Těžko bys našla někoho hodnějšího, chápavějšího, milujícího, lepšího. *Během toho, co popisuje bratrovy vlastnosti, které by v něm nyní jen stěží někdo našel snad kromě jeho rodiny a ani u některých členů to ne, se ještě slabě usmívá, ale pak jeho výraz zvážní.* Pak se stalo hodně věcí, které mého bratra změnily. *Kouká na Cami a je vidět, že ho to mrzí.* Já se, ale nevzdávám. Věřím a udělám proto všechno, že se jednou to dobré v něm probije navenek. *Nechce se dlouho utápět ve smutku. Tomu, co říká Camille dále on sám neochvějně věří a to mu dává i sílu a chuť za to bojovat dál i po těch tisících letech, co už jejich život trvá.* Tady v New Orleans měl můj bratr k tomu hodně blízko. *Vzpomíná na jejich začátky tady.* Pak jsme museli odejít. Teď dostal znovu další a podle mě ještě lepší příležitost. *Povídá dále a znovu se mírně usmívá.* To dítě, jeho dcera na něj má pozitivní vliv už nyní. Až se narodí, bude to ještě lepší. *Dodá a uzavře to pro danou chvíli. Natáhne se opět pro sklenici s vínem a trochu svlaží hrdlo po svých slovech.*

To dítě nemůže být monstrum, Elijahu. Je nevinné, nikdy nikomu neublížilo a lidé se nerodí špatní, to jenom ze sebe udělají. *Vydechne nad tím a trochu se pousměje, že má na to stejný pohled jako on. Očividně nikdy neporozumí tomu, proč mu chtějí ublížit. Ta myšlenka je sama o sobě strašná a vykonat něco takového je ohavnost. Nedokáže si představit to, že by to přeci jenom někdo udělal. Proto nad tím zavrtí hlavou na náznak, že něco takového je naprosto nepřípustné. Pokaždé, co jí řekne Cami, tak ji to těší a mírně se pousměje. Nečekala, že by si zrovna na tuhle zkratku jejího jména tak rychle přivykl, ale stalo. Je to lepší, než Camille. Ale ani proti tomu neprotestuje, ať ji říká tak, jak chce. Hned na to se trochu zasměje, ale jen lehce a jdou ji vidět její bílé zuby. U ní by stačilo se jenom pořádně usmát a hned by si člověk mohl myslet, že se směje. Je to díky její větší čelisti a šířce rtů.* Takže na další schůzce prozradím něco málo a na těch dalších a dalších budu stále odhalovat čím dál více? Samozřejmě, že tím myslím mé tajemství. *Zasměje se a vezme to celé vlastně s humorem, jelikož i na něm vidí, že to bere s jistým nadhledem. Netuší, jak moc je Elijah zapálený do humoru a nebo jak ho vidí on, ale ona se snaží nabudit příjemnou atmosféru pro ně oba a přeci nic není na tom, když občas člověk zavtipkuje. Kdyby byl jenom vážný, zbláznil by se z toho. Elijahova společnost je jí příjemná, dlouho si s nikým takhle nepopovídala. Stačí postřehnout jeho povzdych a tak zase o něco zvážní.* Nechci tě příliš dlouho zdržovat, kdyby přeci jen náhodou jsi něco měl. *Hned na to se pousměje. Určitě někdo jako on má na svém seznamu více věcí, co udělat a taky více starostí, než ona. Do práce dnes nejde, školu už nemá. Zřejmě by jenom strávila další den ve svém bytě osamotě u televize a u toho by si stejně četla a nebo pracovala na projektech do školy. Na to, že ho má na moment omluvit přikývne a sleduje ho, když přechází k pultu. Poté ale od něj zrak odvrátí a podívá se z okna ven na ulici. Sleduje lidi, jak rychle přecházejí. Občas se někdo podívá do okna a tak se s tou osobou na chvíli střetne pohledem, někteří lidé si kavárny vůbec nevšímají. Zvědaví turisti sem tam nakouknou dovnitř a najde si i teenager, který si upraví vlasy a nebo se na sebe podívá, jak vypadá. Nejde nad tím vším se alespoň částečně pousmát. Začne Elijaha vnímat v okamžiku, kdy se vrátí nazpět k jejich stolu a postaví před ní její objednávku.* Mockrát děkuji. *Usměje se, uchopí láhev s vodou a naplní sklenici do půlky. Postaví láhev opět před sebe, ale ještě se nenapije. Očima směřuje k jeho červenému vínu, možná si taky mohla objednat víno, ale to pije spíše večer, než odpoledne. Znovu se mu podívá do tváře.* Na mé zdraví? Děkuji, to je potěšení pro mě. *Nezapomene se pousmát a uchopí sklenici s vodou. Napije se a oblízne si poté rty. Odloží ji před sebe a ruce si položí na desku stolu.* S tím štěstím, no...to je na člověku, jak to vezme. *Pokrčí rameny, vůbec neví, jak to má nazývat a proto by se k tomu raději nevracela. Nakonec taky zvážní, stejně tak jako on. Atmosféra sice už není tak příjemná a uvolněná jako předtím, ale nijak ji to nenarušuje celý čas, který zatím s Elijahem strávila.* Já myslím, že dokáže být stále skvělý člověk. *Poznamená v průběhu jeho mluvení, dále se už nevyjádří, protože Elijah znovu začne mluvit a ona ho pozorně poslouchá při charakterizování jeho bratra. Neubrání se slabému úsměvu, ráda by věděla jaký byl dřív, ale tohle se nikdy nedozví. Jedině z vyprávění, ale co je vyprávění oproti tomu, co člověk může vidět na vlastní oči?* Věřím ti, že takový byl. *Pokýve hlavou a zadívá se do desky stolu. Ráda by v něm odhalila jeho skryté vlastnosti, ale je to téměř nemožné. Nečeká, že se s ním už někdy setká a pokud ano, nebude to příjemné. Zamrká několikrát, než pozvedne hlavu a pozoruje a poslouchá opět Elijaha.* Lidé se mění, ale v jádru zůstává stále něco stejné. Jak jsem řekla, Klaus potřebuje vidět i jiné věci, než ty, které jsou mu denní rutinou a potřebuje někoho, kdo ho bude poslouchat, i kdyby mu ten člověk neměl odpovídat, stačí poslouchat. *Uchopí sklenici s vodou do ruky, ale jenom ji drží a jemně přejíždí prsty po skle, přičemž se stále věnuje Elijahovi.* Jsem ráda, že to s ním nevzdáváš a nevzdávej. Mohl by přijít den, kdy by si toho mohl litovat a nešlo by to vrátit nazpět, věř mi, znám to. *Řekne poněkud vážnějším tónem, snaží se na něj nepůsobit příliš smutně. Ví, že se moc neznají a přesto mu toho říká hodně. Usměje se u toho, když mluví o něm a jeho dceři.* Zřejmě je to jeho naděje. Je dobře, že bude u sebe mít někoho takového. *Jak si tak o něm povídají, tak si na něco vzpomene. Vezme svou kabelku a položí si ji na klín.* Mohl by jsi pro mě něco udělat, prosím? *Podívá se mu do očí, ale pak uhne, jelikož se začne přehrabovat v kabelce ze které vytáhne knihu. Chvíli se mlčky dívá na její obal a přejede po ní prsty. Snad proto, že se rozhoduje, zda to má udělat a nebo ne. Nakonec se rozhodne tak, co ji nejvíc k jejímu rozhodnutí táhne. Natáhne ruku směrem k němu a podá mu ji.* Mohl by jsi mu to dát? *Zeptá se milým tónem hlasu. Ani neví, proč tu knihu má stále u sebe v kabelce, už ji přečetla. Nemyslí si, že musí nechávat Klausovi vzkaz, on to moc dobře pochopí, pokud na to nezapomněl.*

Zkus to říct těm, co usilují o jeho život, Cami. *Pomyslí si, když ji pozoruje, při její rozčílenější mluvě. Z jeho výrazu je i tak patrné, že s ní souhlasí.* Přesto je ve městě stále někdo, kdo ji chce zabít. A klidně i její matku, otce a všechny, kdo by snad mohli stát v cestě... *Poznamená. Snaží se, aby to znělo věcně a klidně, ale jistou hořkost v hlase nad danou skutečností nedovede skrýt. Více to před Camille nerozvádí. Nechce ji tím zatěžovat více, než považuje za nutné. Položí na desku stolu ruku dlaní dolů a pak poklepe prsty o stůl. Ruku pak opět spustí ze stolu dolů do svého klína. Skloní ke svým rukám oči a chvilku si prohlíží prsty a sleduje i svůj denní prsten, který jim matka kdysi dávno opatřila. V poslední době ho právě proto, že je od ní, pálí na prstě. Zvedne oči vzhůru ke Camilleině tváři, když reaguje podobně na jeho nadsazenou poznámku. Pobaveně nad jejími slovy roztáhne rty do širšího úsměvu. V takovém rozpoložení působí ještě sympatičtějším dojmem.* Nějak tak jsem to myslel. *Přikývne, už zase vážně, na oko. Pak se znovu usměje. Vydechne a pak si poslechne o tom, jak ho Camille nechce zdržovat.* Nezdržuješ mě. V posledních dnech je ve městě překvapivě klid. *Odpoví, ale nevypadá, že by ho to těšilo.* Před bouří. *Dodá, jak to na něho působí. Ví, že se něco blíží, jen netuší kdy a kde to vypukne.* Rádo se stalo. *Odpoví po návratu ke stolu a usednutí zpět na své místo na její díky. Když se napije na její zdraví a ještě shledá, že to Camille potěšilo, mírně se nad tím usmívá.* Ne všichni by nazvali setkání s mou rodinou jako štěstí. *Poznamená pak neurčitě. Nechce do toho moc zabředat. Tohle rozebírat v jeho očích nemá význam. Poslouchá jí, když mluví opět o jeho bratrovi.* Skvělý člověk. *Pomyslí si. Vídává u Klause, jen náznaky, v poslední době. I když je to teď o něco lepší, přál by si vidět něco víc. Raději mlčí, jen se mírně zachmuří, zatímco Camille dál poslouchá. Neví, co by k tomu Camille dodal. Neví, co by mohl pro Klause udělat více, aby zlepšil jeho stav, chování, postoje.* Myslím, že tisíc let by mohlo napovědět, jak dovedu být vytrvalý, Cami. *Poznamená pak na její doporučení, které opravdu nepotřebuje slyšet. Přeje bratrovi to nejlepší a doufá, že se mu toho dostane.* Pokud bude třeba, budu se o to pokoušet další tisíciletí. *Dodá. O dost, ale ztlumí svůj hlas. Tohle rozhlašovat nahlas nechce. Je to určeno pouze jejím uším. Při svých slovech se nakloní trochu více nad stůl, blíže ke Cami. Když domluví, opět se odtáhne a opře se. Pokývá pak souhlasně hlavou nad tím, co poví Camille o Klausově dceři. V duchu, jen doufá, že to pro jeho rodinu v tomhle směru dopadne dobře. Uchopí po té znovu sklenici a napije se vína. Zpozorní, když Camille začne hledat něco ve své tašce. Čeká, co z toho bude.* Samozřejmě. *Roztáhne rty do mírného úsměvu, když slyší její prosbu. Vyčkává, co po něm Cami bude chtít. Když pak vytáhne knížku a podá mu ji se slovy, aby ji vrátil Klausovi, natáhne se pro ni a od Camille si ji vezme. Letmo pohlédne na obal.* Předám mu to. *Ujistí ji. Knížku položí na stůl, protože se zatím, ještě nikam nechystá.* Mám něco vyřídit? *Zeptá se. Ví, co mu Camille povídala o jejich setkávání i o tom, když to Klaus utnul. Vzkaz, ale předá klidně a rád, pokud bude Cami chtít.*

Je to strašné, neměli by rozhodovat o životě jiných, zvlášť, když jde o dítě. *Opět zavrtí hlavou, tohle je něco nepochopitelného. Nediví se hořkosti v jeho hlase, ani její hlas nepůsobí zrovna příjemně, když se o tom baví. Tohle téma celkově není příjemné a každému by se to mělo příčit, protože je to jednoduše špatnost. Dívá se na jeho počínají i na to, že zřejmě pozoruje svou ruku. Trochu natáhne krk, aby snad viděla, co tak bedlivě pozoruje, ale než on se stihne podívat na ni, už zase upírá zrak na něj a trochu se pousměje. Na to hned zase o něco zvážní a naslouchá mu.* Elijahu, pokud něco budeš někdy potřebovat, tak mi můžeš říct. Já vím, zřejmě se to nikdy nestane, protože by jsi člověka k ničemu nepotřeboval a navíc by si to neudělal už kvůli Kieranovi, ale jenom chci, aby jsi věděl, že kdyby náhodou si nějakou pomoc potřeboval, něco vyhledat. Můžeš mi říct. *Nabídne mu pomocnou ruku, ví, že kdyby něco, tak by hledala u strýčka v těch archivech a různých věcech, co tam přechovává. On o tom nemá žádné ponětí a nemůže mu to říct, ale ví, že zase až tak bezmocná není. Zřejmě si teď řekne, co by tak mohl chtít od člověka, který nic nezmůže. Možná by byla raději, kdyby se nad tím jenom pousmál a nijak zvlášť se nevyjadřoval, než aby slyšela třeba něco, co nechce.* No, nebudu soudit tvou rodinu, když ji neznám. *Poznamená a pousměje se. Něco četla, něco slyšela. To ji ale i tak nedává právo na to, aby je soudila. Ráda si vytvoří obrázek sama, pokud má tu možnost. Má svůj názor na tři členy z jejich rodiny a špatné nijak zvlášť nejsou. Hlavně u Elijaha rozhodně ne, ten působí nejvíce příjemně. Skoro, jako kdyby to ani nebyl bratr. Všímá si všech jeho výrazů a když se občas trochu zamračí, nelíbí se jí to a proto si říká, že by o tom měla přestat mluvit. Hodně věcí přejde mlčením a místo toho pokýve jenom zlehka hlavou. Věděla, že načínat téma Klaus není zrovna nejlepší nápad a tak teď chce, aby se už od toho co nejdříve odprostili.* Obdivuji tvou vytrvalost. A vlastně i věk. Jaké to je žít takovou dobu? Vlastně abych byla upřímná, tak nedávno jsem nad tím trochu přemýšlela. Prožít tolik let, vidět toho tolik, zažít všechny ty události z minulosti. *Možná se i snaží už pozměnit téma, zřejmě jim to nepřináší žádné ovoce, když se baví o jeho bratrovi. Potěší ji to, že předá knihu Klausovi a tak ho obdaruje vděčným úsměvem. Sleduje, jak knihu pokládá na stůl a jenom doufá, že na ni nezapomene. Jinak by musela koupit novou a poslat další. Nad tím se taky usměje a poté se na něj podívá.* Ne, nemusíš nic vzkazovat. Tohle bude stačit, prostě mu to předej buď osobně nebo mu to polož na místo, kde si toho všimne. Je to vzkaz sám o sobě, dalo by se říci. *Usměje se. Pro ni to rozhodně vzkaz byl, jenom Elijah nemůže vědět, jak to přesně myslí. Mohl by si ale domyslet, že ta kniha byla při nějakém jejich rozhovoru důležitější. Natáhne se pro sklenici s vodou a znovu se napije. Vezme láhev ve které je ještě voda a dolije si ten zbytek. Odloží láhev stranou.* Když tě tak vidím s tím vínem, dochází mi, že si dnes asi večer dám jednu skleničku u televize. *Zasměje se. A nebo ve vaně, ale to nechtěla říkat nahlas. Zase tak důvěrně se neznají.*

*Pozoruje Camille, když se dále rozčiluje. Zůstává vážný, ale v klidu. Své jí k tomu pověděl a nechce se opakovat, takže už mlčí. Sklopí pohled dolů a pak zvedne opět k oknu. Sleduje chvilku dění venku. Vše vypadá klidně. Nevinně. Jen ti zasvěcení vědí, že je to pouhé zdání, klam. Pomalu pak otočí hlavu ke Cami, když mu nabízí svou pomoc. Zůstane vážný. Poslechne si a nedává najevo, že by mu to připadalo směšné, že ona coby člověk nabízí pomoc původnímu upírovi. Nic takového si ani nemyslí. Nikdy nikoho nepodceňuje, ale ani nepřeceňuje. Překvapit může každý. Kývne hlavou, když Camille skončí.* Děkuji, Cami. *Poděkuje jí s pousmáním.* Třeba toho někdy využiju. *Odpoví. Znovu se napije vína ze své sklenice. Mezitím pozoruje nenápadně po očku Cami a její reakce. Postaví sklenici na stůl.* Věř mi, že to by bylo na dlouho. *Poznamená na její slova k jeho rodině.* Pokud budeš mít někdy čas a náladu poslouchat rodinnou historii původních, třeba ti něco povím. *Pokračuje. Nevidí v tom nic špatného. Kavárnu, ale neshledává jako nejlepší místo, kde by o tom měl mluvit. Samozřejmě neví, jestli by to Camille zajímalo, takže jí to nabídne, jen tak. Nezávazně v mírné nadsázce. Nechá na ni, jak k tomu přistoupí. Vyhlédne opět ven. Přemýšlí, jak by se na ně Camille dívala potom. Sáhne po sklenici a přiblíží ji k ústům s úmyslem napít se. Cami znovu promluví a tak ten pohyb přeruší. Sklenici trochu spustí, ale ponechá si ji v držení. Se zájmem se na ni zadívá. Pousměje se jejímu obdivu a pak se zamyslí, co by jí měl říct.* Má to své jisté výhody. Čas začneš vnímat trochu jinak. *Odpoví a mírně se usmívá.* Vše má, ale i svá úskalí. Náš život nebyl a ani teď není právě nejklidnější. Stále musíme být ve střehu. Za tu dobu jsme si nadělali chtě i nechtě hodně nepřátel. *Už se tolik neusmívá.* Tady v tuhle chvíli je to nejcitelnější. Zrovna ve chvíli, kdy je naše rodina hodně zranitelná. *Letmo se zamračí.* Ale mě těší ta skutečnost, že mám své nejbližší téměř stále už po tisíc let u sebe. *Zakončí své krátké myšlenkové pochody, kterými se pokouší, alespoň trochu zodpovědět Camiiny otázky, zase trochu optimističtěji. Znovu se na závěr pousměje a pak vyčkává nějakou reakci Camille. Při tom konečně dokoná pohyb a upije ze sklenice zase trochu vína. Už se dostal za polovinu. Ruku se sklenicí spustí, ale ponechá si ji v držení. Přikývne, když mu Camille odpoví na jeho otázku ohledně předání knihy Klausovi. Okamžik zauvažuje. Skloní při tom pohled na moment ke knize a pak jej zvedne opět ke Camille.* Můžu vědět, co pro vás ta knížka znamená, Cami? *Zeptá se jí. Nechce být zvědavý, ale kvůli bratrovi by to docela rád pochopil. Není si ovšem jistý, jestli se mu dostane náležité odpovědi. Pokud ne, zlobit se nebude. Pokusí se to když tak případně zjistit od Klause, pokud tedy bude mít možnost. Od Camille shlédne krátce do své sklenice z vínem, když od ní slyší, že si dopřeje víno večer. Nepatrně se pousměje.*

*Usměje se při jeho poděkování a i při tom, že třeba toho jednou využije. Je si více jistá, že nevyužije pokud s něčím nepřijde sama, kdyby se šťourala v různých záležitostech. Možná by mu ta nabídka přišla zajímavější, kdyby věděl to, co ví ona. Ale umí a chce udržet rodinné tajemství a i dědictví a tak to přejde prostě jenom tím úsměvem a dále se k tomu nehodlá vyjadřovat. Na zlomek vteřiny nemůže uvěřit tomu, že ji opravdu nabízí to, že by se mohla dozvědět přímo od Původního něco ohledně jeho rodiny. V očích ji zajiskří nejenom ohromné překvapení, ale i taky radost z toho, co jí nabídl. Ona to bere jako poctu, pro něj to zřejmě tak důležité není, jako pro ni, ale když se snažila něco trochu dostat z Klause, tak věděla, že toho nedosáhne. Ihned přikývne na souhlas.* Samozřejmě, že bych byla ráda, kdyby jsi mi něco pověděl. Historii mám ráda a takovouhle taky budu mít ráda. Stačí se mi jenom ozvat, většinou mám času hodně. Možná bychom si o tom mohli povědět u mě. Tam je klid. *Navrhne mu, ví, že ho bude muset pozvat dovnitř a tak bude mít dveře otevřené pro dalšího upíra, ale nebojí se ho. Nebojí se toho, že by jí snad něco udělal. Tak nějak přemýšlí, zda by mu na sebe měla dát kontakt, na druhou stranu ji to přijde příliš rychlé, takže sama nic neudělá. Pokud by ji o tom požádal, neměla by s tím problém, pokud ji nepožádá, nenavrhne to. Velmi pozorně poslouchá i to, co ji opravdu zajímá. Žít jako upír, takovou dobu. Je ráda, že si může o tom s upírem popovídat a on jí to řekne. Není na to sice vhodné místo, ale jednou by se snad mohli sejít na nějakém klidnějším. Jak už před chvílí navrhovala.* Tomu věřím, já si to nedokážu představit, že bych před sebou měla dalších tisíc let. A nevím, zda ani chci. *Poví mu to naprosto upřímně. Váží si svého lidského života, to, že žije za nějakým cílem, ví, že musí pracovat, aby se uživila, že musí vystudovat, aby dělala to, co chce, že jednou zestárne a potom zemře. Kdyby před sebou měla tolik let, najednou by nevěděla, co dělat a zřejmě by panikařila z toho, že za pár let bude sama. Jak on říká, on má rodinu, která s ním bude, ale ona by byla sama. Proto se jí o tom ani přemýšlet nechce, jenom chce znát příběh z jeho pohledu.* Vážně je to fascinující. A je dobře, že máš u sebe rodinu a ty, kteří jsou ti nejbližší. Jistě se to pak všechno zvládá o mnoho lépe. *Podpoří ho mírným úsměvem, ale ví, že on žádnou podporu vlastně ani nepotřebuje. Nejde se nepousmát, když vidí úsměv na jeho tváři. O to vypadá ještě víc sympatičtěji, než předtím. Ani si nepamatuje den, kdy naposledy někdo takhle pozitivně na ni působil. Při jeho otázce se nervózně pousměje. Podívá se na obal od knihy, za moment se mu znovu podívá do očí.* Není to nic významného. Kdysi jsem stála u knihkupectví a on mi doporučil knihu, tak jsem si ji koupila. Chtěl znát na ni můj názor, ale než jsem ji stihla přečíst, tak mě napsal už na seznam lidí s kterými nechce mluvit. *Poví mu to velmi stručně, ale zase jasně. To nejdůležitější mu pověděla a tak nějak si uvědomí, že kdyby je právě teď slyšel, jistě by se mu to nelíbilo a přešel by to nějakou sarkastickou poznámkou a úšklebkem. Od těchto myšlenek se zase odvrátí.* Takhle bude vědět, že jsem ji přečetla. *Uzavře to nakonec a sepne ruce k sobě. Podívá se na svou sklenici s vodou a pozoruje bublinky, jak pomalu vyprchávají pryč. V tu chvíli se napije a nechá ve sklenici vody tak na dva poslední hlty.*