French Quarter

(Sledoval, jak se jí po tváři kutálí kapičky slz. Jakmile začal mluvit, Claire zastavila své slzy, aby se drásaly z jejích očí ven jako vodopád. Zahleděla do jeho očí a on mluvil. Snažil se jí promluvit do duše, napomoci ji. Ale neví, zda je to vůbec něčemu platné. Podíval se před sebe na zářivé město, naslouchajíc slovům Claire. Jakmile zmínila slovo "zamilovaná", otočil se směrem k ní. Jeho pohled byl plný překvapení, ale zároveň tam byl i náznak radosti. Je rád, že Claire zažívá něco jako je láska. Člověka to změní, častokrát v tom dobrém smyslu, občas ale i v tom špatném. Ale každý to potřebuje, musíme mít někoho, na kom nám záleží, komu záleží na nás. Zapřel svá záda do dřevěné lavičky a podíval se na Claire. Poslouchal její
příběh. Zní to jako hezký příběh, kamarád, jediný člověk, který jí zbyl. Avšak zasnoubený a ještě k tomu ani neopětuje její city. Krátce se pro sebe usměje, ví, jaké to je. Milujete někoho, ale on k vám nenese stejné city. Má vás možná rád, ale nic víc. Jsou zde jisté hranice mezi přátelstvím a láskou a ty je těžké překročit. Krátce chytil její ruku, když zmínila, že se cítila špatně. Špatně kvůli tomu, jaké má city. Stáhl ruku zpátky k tělu a nadále naslouchal jejím slovům. Docela ho začalo zajímat, co za debila to je. Nejdřív jí políbí i přes to, že miluje jinou a ví, jaké k němu má Claire city, pak se s ní porve a začne jí škrtit? Nemusel dlouho přemýšlet, jelikož Claire vyřkla jeho jméno a jemu to vše začalo dávat smysl.) Kol (Tiše se značným znechucením pronesl. Měl k němu už několik let odpor a věděl z jakých důvodů. Nikdy o něm nemluvil hezky, ví, jaké monstrum to je. Pamatuje si všechny věci, které provedl, jak zvrácenou mysl má. Zvedl ruku k jejímu krku a jemně přejel polštářky prstů po její jemné kůži.) Jak můžeš milovat někoho, kdo ti takhle ublížil? (Byla to řečnická otázka, na kterou nepotřeboval odpověď. Jak se říká, lásce neporučíš. Ruku položil zpět do klína. Chápe jí, sám stále miluje Camille. Ženu, se kterou nikdy nebude moci být. Nejde si jen tak říct "už tě nemiluji" a vše se změní, vše bude jiné. Bude volný muž, nezamilovaný. Avšak tak to bohužel nejde. Ne takhle jednoduše to bohužel nejde. Po chvilce znovu zvedl ruku do vzduchu a poklepal Claire na čelo, jakoby byla malé dítě. Poradil jí, co by měla provést, co by jí mohlo pomoci.) Vypadnout by ti možná pomohlo, myslím, že to nám všem.. (Bylo to snad poprvé, kdy uznal, že by klidně také někam na chvíli odešel. ) To jsem pro tebe jen černoch? (Uraženě pronesl.) To už na mě není nic zajímavějšího než má pleť? (Zněl poněkud ublíženě, avšak za chvíli se usmál.) Vždycky tě někde čeká něco dobrého… (Pronesl poněkud poeticky.) Piano? Máš to mít. (Přikývl. Ani ne vteřinu na to vstal a podal ruku Claire, aby jí pomohl vstát.) Jdeme někam do tepla. (Než však vstala, sundal její boty a nazul si je. Claire ani nestihla nijak protestovat a už jí nesl v náručích. Upíři rychlostí se přemístil do centra města. Zastavil se na rohu cesty u jedné lavičky, kam posadil Claire. ) Počkej tu chvíli. (Pronesl, než zmizel někam do temných ulic. Zamířil na náměstí, kde občas bývají pouliční prodejci, doufajíc, že najde nějaké boty pro Claire. Za pár minut byl zpět z párem kozaček. Asi nebudou žádná kvalita, ale pořád je to lepší než nic.) Lepší? (Pronesl s úsměvem.) Dlužíš mi 200$ (Naprosto vážně řekl a pak otočil zády ke Claire, se záměrem najít nějaký bar.)

(Brečela. Neustále brečela, jako kdyby byla malé dítě, co si odřelo koleno a nedokázalo přestat plakat, dokud se na něm nevytvořil strup a nezhojilo se. Možná že to je přesně to, co potřebuje. Musí to nechat zahojit. Musí přestat neustále strhávat ten strup. Je jí jasné, že jí zbyde na památku jizva, ale kdo nedokázal žít s jizvami? Každý je má. Nejen ty na první pohled viditelné. Ty jsou dokonce méně škodlivé, než ty co vidět nejsou.
Byla už unavená z toho, že před někým něco tajila. Unavená z těch všech lží a tajemství a špatných pocitů z toho, jak se cítila a proč se tak cítila. Netušila, proč si vybrala Marcela, aby se mu svěřila, aby se otevřela. Byl to vlastně docela risk. Nedávno ji chtěl vidět mrtvou a rozhodně na ní musí být ještě trochu naštvaný, ale přesto tady je. Nebyl to Kol, nebo někdo úplně jiný, kdo ji před chvílí zachránil život, ale on. On tady byl a díval se na ní. Snažil se jí porozumět.  Naslouchal jí. A to bylo přesně to, co potřebovala. Bylo to tak jednoduché, ale nikdo to pro ni nebyl schopný udělat. Jako kdyby za to nestála. Jako kdyby její problémy neznamenaly nic oproti problémům jiných. Je jí Marcela docela líto, že to musí všechno poslouchat. Vlastně tenhle její problém je docela klišé a píše se o tom spousta písniček a točí filmy, píšou knihy. Jako kdyby to bylo přirozené. Zlomené srdce. Kolikrát ona měla zlomené srdce. Tolikrát, že si už ani není jistá, zda ještě nějaké má. Zda není prostě zlomená celá.
Možná, že život prostě není pro každého. Možná že Claire už nikdy nebude šťastná. Ale nezemřela. Zase. I když si přála být mrtvá, držela se svého života tak pevně jak uměla. Jako kdyby měla devět životů. Možná i více. Sakra, musí v tom být něco většího. Proč je ještě tady. Proč ostatní umírají a ona tady stále je. Nemůže to být jen tak. Nesmí.
Přísahala by, že se v Marcelových očích zablýskla zlost jakmile uslyšel JEHO jméno. Nevěřila, že ho dokázala vyslovit. Ty tři písmenka, kdy se jí žaludek převracel a zároveň pociťovala zvláštní sladkou chuť v puse. Jako kdyby byla v horečce. Je vám tak příšerně hrozně, a zdají se vám hrozné sny, ale vlastně se máte docela dobře. Jste v jistém poblouznění a nemyslíte na věci, které vás dennodenně ubíjí, protože jediné, co je na vaší mysli je to, abyste přežili tuhle hroznou nemoc. Jakmile přejel po její holé kůži na krku, zavřela oči a zhluboka se nadechla, chtíc zastavit tenhle moment. Znala ho. Znala jeho mysl, jeho tělo, znala ho. Byl jí blízký. A v téhle krásné bolestné euforii ho chtěla po svém boku. Chtěla objetí, pocit, že tu někdo je. Chtěla lásku. Pocit, že je milována, že je chtěná. Chtěla to všechno, ale ne s Marcelem. Věděla, že kdyby se mezi nimi snad něco stalo, nebylo by to upřímné, ani skutečné. Narušilo by to jejich přátelství, a i když by ho teď tak ráda políbila a spočinula na jeho hrudi, jediný, kdo by byl na její mysli, by byl zpropadený nádherný hnědooček s tím nejsladším úsměvem, který kdy svět viděl. Vydechla vzduch z plic se zvláštním spalujícím pocitem na hrudníku.
Jeho slova jí na tváři vykouzlila smutný, lehce zlomený úsměv. Musela vypadat jako anděl. Tak krásná a křehká, ale poničená. Jako kdyby jí někdo zlámal křídla, aby už nikdy nemohla vzlétnout a dosáhnout výšky.) Možná by stačilo, kdyby někteří lidé odešli, nemyslíš? I když by ti pak zřejmě chyběli. Však víš, třeba já bych vyhnala Genevieve, ale po čase by mi začaly chybět její žárlivé scény a hádky o Kola, a musela bych si na to najít jiného obětního beránka. (Ušklíbla se a vzdechla.) Stačilo by odejít, na nějaký čas. Pokud bych jinde nenašla důvod proč zůstat, vrátila bych se. Vlastně, nedokážu si tady najít důvod proč se nevracet. (Podívala se mu do očí a potom znovu pohlédla na město před nimi.) Jestli jsi mě pozorně poslouchal, zmiňovala jsem především tvoje roztomilá očka, která na mě teď nepříjemně vykuluješ. Měla to být pochvala, urážlivko, tak to nepřekrucuj. (Vztyčila na něj výhružně prst a potom se znovu lehce pousmála.) Na tobě je spousta zajímavých věcí, Marceli. (Lehce ho dloubla do kolene a chvíli na jeho koleni svou ruku nechala, jako kdyby se zapřemýšlela, ale potom ji rychle stáhla k tělu. Nechtěla, aby si to Marcel vyložil špatně.
Nakonec chytla jeho ruku a nechala ho, aby si ji vyhoupl do náruče. Pevně se ho chytila a čelo si opřela o jeho. Dokázala by se nechat takhle nosit celé hodiny. Cítila se tak bezpečně, tak blízko, jako kdyby chránila jeho srdce za to, že ji nese v jeho náručí. Sedla si na lavičku jakmile jí řekl a pohlédla na něj, když někam zašel. Věděla, že se vrátí. Nebo že to má v úmyslu. Ne vždy se stane to, co očekáváme. A on přišel. I s párem bot. Překvapeně se na něj podívala. Vzala si boty a vlezla do nich. Nebyly špatné. Vlastně byly docela hezké, stačilo by je umýt a na pravé kozačce zašít zip. Jakmile Marcel udělal jeden krok směrem od ní, zvedla se a silně ho chytla za loket, vší silou snažíc se ho otočit k sobě.) Marceli… (Zašeptala jeho jméno skoro neslyšně.) Nemůžu teď být mezi lidmi. Ale nedokážu být ani sama. (Vydala ze sebe zvláštní zvuk, podobný zakňučení.) Nemůžu. Ne teď. Promiň. Já, nevadilo by ti, kdybys, tedy, můžeme, chci říct, že-. (Vydechla a pohlédla na chvíli pryč.) Právě teď bych potřebovala jít domů, dát si horkou sprchu a teplý čaj, nebo ještě lépe alkohol, dobré jídlo a hrát nějaké stolní hry nebo sledovat televizi prostě dělat něco takového hloupého, bavit se, ale jen lehce. Nemůžu se dnes ani smát, protože kdybych se začala bych brečet a potom bych už nikdy nepřestala, já prostě, nemůžu, nemůžu, já-. (Donutil ji přestat mluvit. Věděl, že tím někým myslela jeho. Oči měla vykulené a znovu se začínala v tom všem chaosu ztrácet.)

Dobře (Řekl hned potom, co mu vysvětlila, že to poslední, co chce je teď někam jít. Chápal to. Upřímně bar se pro něj stal už místem, kam chodil se zvyku. Jen aby na nějakou tu chvíli vypadl pryč od toho všeho. Je to pro něj jakási relaxace, může vypadnout, poslouchat rozhovory ostatních, poslouchat, jaké problémy mají jiní lidé. Když chtěl mít úplný klid šel do svého baru, sedl si za pult a jen poslouchal své staré desky. Poukázal na cestu a oba se rozešli směrem k jejímu bytu. Bavili se o tom, co Claire dělala, o její práci. On jí sdělil pár věcí o tom, co se děje v jeho životě. Ale hlavně se bavili o tom, co plánuje se svým barem, jak si představuje, aby vypadal. Chtěl, aby měla nějaké jiné myšlenky. Jakmile dorazili k ní domů, Claire si šla dát sprchu mezitím, co Marcel objednal nějaké dobré jídlo. Připravil jí teplý čaj a hned vedle to sklenku rumu. Chvíli potom, co Claire vylezla z koupelny, donášková služba donesla jejich jídlo a oni tak mohli začít jíst. K jídlu si pustili film, na který spolu dříve koukali hodně často. Jak noc plynula a alkohol ubýval, Claire začínala vypadat šťastněji. Smích, který opravdu dlouho neslyšel se roznášel místností. Okolo čtvrté hodiny ranní Claire už začínala být velmi unavená, vydala se tedy do postele. Marcel však čekal v jejím bytě do té doby než usnula. Ne, že by se nějak chtěl ujistit o jejím bezpečí nebo snad pěkném spánku. Spíš ho doma moc nečekalo, takže nijak nepospíchal. Chvíli potom, co Claire usnula, uklidil zbytky jídla, umyl nádobí, které ušpinil. A tím umyl je samozřejmě myšleno, hodil to do myčky. Následně pak tiše opustil její byt.)

Je až k nevíře, jak může něco tak rychle vyprchat. No, vyprchat je možná dost silné slovo v jejich případě. Řekneme, že to odeznělo? Kdyby se mě někdo před pár měsíci zeptal, abych jmenovala někoho, kdo má opravdu nerozlučné přátelství, odpověděla bych: Kol a Claire. Ale dnes? Jako by nic z toho nebylo. Vždyť ti dva se k sobě chovají jako nepřátelé, byli by schopni se pozabíjet. A to všechno kvůli čemu? Kvůli něčemu, čemu se říká 'láska'? Člověk by řekl, že tou se nechá pomátnout jen puberťák. Někdo, kdo o životě neví ještě skoro nic, a ne několik set let starý upír... Jistě že Kol má Claire rád. Je to jeden z mála lidí, kteří mu jsou (byli?) tak blízcí. A kdyby zapomněl na Genevieve úplně, možná by se stala jeho nejbližším člověkem. Ano. Pravdou je, že vždycky k ní cítil asi něco víc, než přátelství. Jen si to nechtěl připustit. Nechtěl si připustit něco, co by mohlo ohrozit jeho vztah a Genevieve. S ženou, které naprosto podlehl, a do které se bezhlavě zamiloval. Nikdy si nemyslel, že něco takového zažije. Vždyť je to přece Kol Mikaelson. Ten se do nikoho nezamilovává! A už vůbec se nestává to, že by měl 'na výběr' mezi dvěma ženami.
Zdá se ale, že mezi láskou či přátelstvím a nenávistí je velmi tenká hranice. A tu teď Claire překročila. Kol má jenom jedny nervy a známe Kola – on není zrovna ukázkový příklad sebeovládání. Ano, udály se mezi nimi jisté věci, ale kdyby to Claire tak nedramatizovala, normálně se spolu dneska baví. Možná už ne tak jako dřív, ale baví. A ne že si Kol jednou za čas zajde do baru trošku si povyrazit, narazí tam na ni a servou se tak, jako snad nikdy. A to by vlastně taky bylo v pořádku. Známe je, mezi nimi byly, jsou a budou vždycky nějaké šarvátky. Ale co je moc, to je zkrátka moc. Claire ho střelila. Kulkou napuštěnou ve sporýši. Střelila ho v té chvíli, když chtěl odejít. On ustoupil. Kol Mikaelson neustupuje, ale jemu na ni záleží natolik, že to udělal. Střelila ho do zad, vzala mu denní prsten a ještě s ním hraje nějaké hloupé hry, když mu v esemesce napíše, kde ho má hledat? Vážně?
Víte… jakmile se před tím barem probudil, měl na ni neskutečnou zlost. A stále má. Zlobí se na ni jako snad ještě nikdy předtím. Má ji rád, ale zároveň ji nenávidí. Je to vůbec možné? Jde to? Možná konečně začíná chápat to, co zažívá ona – miluje ho a zároveň ho nenávidí.

Nemůže uvěřit tomu, co právě teď uviděl. Zůstává stát bez jediného pohybu ve stínu jednoho vysokého domu. Díky tomu zůstává skrytý (aspoň v to doufá) očím ostatních lidí. Proč? Proč to udělala? Copak se nesnáší až tak, že chtěla ukončit svůj život? To si vážně myslí, že nemá pro co žít? Že nemá pro koho žít? Má Kola, i když to teď tak nevypadá. A má dokonce i toho debila, který ji chytil těsně před dopadem. Má pro co žít. A neváží si toho. Nejradši by jí nafackoval, dal pěstí a nevím co ještě.
Pozorně nastraží uši, když si ti dva začnou povídat. A snaží se, aby slyšel i viděl všechno. Neví, jestli ho překvapuje, co Claire říká. Je mu jasné, že je na dně i kvůli němu, ale… až tak?
‚Když jsem měla jenom jeho. On byl poslední člověk, který mi zbyl, víš?‘ Záleželo jí na něm. Už nezáleží.
‚Políbil mě a já si myslela, že to něco znamená. Ale neznamenalo.‘ Při téhle větě zavřel obě oči a povzdychl si. Ono to něco znamenalo. V té chvíli ano, jinak by to neudělal…
‚Myslím, že už mě také nenávidí …… Miluji Kola Mikaelsona a nedokážu se toho zbavit.‘ Láska a nenávist. Tohle budou dva největší kameny úrazu, pokud se budou snažit spolu ještě někdy vycházet. Nenávist, ta zmizí, ale láska?

Tohle mu stačilo. Už nechce slyšet víc. Mrzí ho to, ale kdyby se ho na to někdo zeptal, nepřizná to. Kdyby se ho na to zeptala Claire, dělal by, že ho to nezajímá. Už se před ní nechce tak otevírat jako doteď. Ona má teď taky jiného kamaráda, jak se tak zdá. Nedělalo by dobrotu, kdyby se spolu zase začali přátelit. Stejně by to dopadlo zase takhle. A nebo jinak, ale známe ty jejich scénáře. Není to pořád dokola? Alkohol, hádka, usmíření, hádka, alkohol… Má nějaký takový ‚vztah‘ cenu? Vždyť se víc hádají než aby si povídali.
Až doposud stál skoro bez hnutí, aby si ho nikdo nevšiml. Teprve teď se nějak pořádně hnul, a to pryč. Zmizel. Pryč. Daleko od ní. Od někoho, kdo o něj už nestojí.