Rok 1907 - část druhá: Poslední vzdor?

Genevieve vyšla na ulici a rozhlížela se kolem. Musela se dostat co nejdál od domu. Prošla několika opuštěnými ulicemi až na hlavní třídu a tam začala stopovat auta. Moc jich v tuhle dobu nejezdilo a nikdo jí nechtěl zastavit. Rozhlížela se po silnici. Snažila se zastavit nějaké auto, ale nic se nestalo. Tedy, doprava v tuhle noční hodinu nebyla opravdu nijak valná. Maximálně tři auta za hodinu. Pomalu se vydá ulicí, aby zkusila jinou lokalitu. Možná, že dojde i na konec města, i když to se asi ušmajdá, ještě stále se necítila moc dobře, ale už to nebylo tak hrozné. Věděla jen, že musí pryč, musí pryč za každou cenu. Je jí naprosto jedno, co si o tom bude myslet coven, jaké světlo to vrhne na Bena, je jí všechno jedno. Nechce mít s covenem nic společného, ne, pokud ho vede někdo, jako je její bratr a pokud jsou předci takoví, jako je její bratr. Byla jí zima. Moc se neustrojila. Měla na sobě jen šaty a byla chladná noc. Naskakovala jí husí kůže a občas se i zaklepala zimou.

Po nějaké době hledání, ji konečně zahlídne jeden z Oliverových mužů. Chvíli si ji prohlíží a ujišťuje se, jestli to je opravdu ona, ale mladých zrzavých dívek v tuhle hodinu člověk moc nepotká a rozhodně ne v tuhle chladnou noc. Pomalu ale jistě k ní dojde a prohlédne si ji ještě jednou z blízka. Nakonec se na ni mile usměje. „Nepotřebuješ pomoct? Ztratila ses nebo tak něco?“ mluví naprosto jistým a milým hlasem i jeho pohled napovídá, že je opravdu milý, ale poté, co slyšel, že utekla a potřebují ji najít, si byl jistý, že by s ním nešla, kdyby řekl, komu pomáhá.

Trhne sebou, když ji osloví nějaký muž. Přejede jí mráz po zádech. Teď za vším vidí nebezpečí, i když se ten chlap usmívá mile, nevěří teď nikomu. Možná je to paranoia, ale možná je to jen pud sebezáchovy, který se v ní konečně probudil. „Neztratila jsem se,“ odsekne mu. Snaží se zahřát tím, že si tře dlaněmi paže, ale moc to nepomáhá, vážně se klepe.

„Holka, ty se celá klepeš. Tohle nebyl zrovna nejlepší nápad jít v tuhle hodinu ven, a ještě tak nalehko oblečená. Kam vlastně míříš, mohl bych ti nějak pomoct, jestli chceš.“ Svleče si svoje sako, které má na sobě a přehodí jí ho přes ramena. Opravdu se hrozně klepala zimou a přeci ji nenechá zmrznout.

Když jí dá sako, tak se na něj podívá. „Díky, ale budu vám ho muset vrátit,“ svlékne si ho a podá mu ho. „Už musím jít. Nepotřebuju s ničím pomoct,“ říká to chladně, bez emocí. „Prostě teď půjdu zase dál. Nechoďte za mnou,“ pronese docela varovným tónem a vydá se znovu na cestu. Jde trochu svižněji než předtím. Tentokrát připravená použít svou magii včas.

Tak tohle po dobrém rozhodně nepůjde, pomyslí si a vezme si od ní zpátky to sako. Když mu poví varovně, aby za ní nechodil, rozhodně ho to nevystraší. Dívá se na ni, jak odchází. Bohužel, on není čaroděj jako Oliver, takže nemůže dát nikomu ani vědět. Vytáhne si z kapsy kapesníček a malou lahvičku chloroformu. Chloroform naleje na kapesník a vydá se za Genevieve.

Jde tiše, neslyší ho za sebou. Když zašla za roh, ohlédla se, nikde nebyl. Myslela si, že za ní opravdu nešel, ale stále byla připravená použít svou magii.

Musí opravdu zrychlit krok, aby ji dohnal, ale je o dost vyšší než ona, takže dělá větší kroky. Během chvíle ji bez problému dožene, chytne ji zezadu kolem těla a druhou rukou jí přiloží kapesník na ústa i nos. Doufá jen, aby to působilo co nejrychleji a ona nestačila použít svou moc. Pokud ji přivede zpátky, mohl by si vysloužit něco na oplátku od Olivera nebo toho Benjamina, který po téhle dívce pátral.

Jakmile ji zezadu chytil a přiložil jí kapesník na nos a ústa, je jí jasné, která bije. Buď se Ben vzbudil a tohle je nějaký jeho poskok, nebo je to prostě nějaký další násilník. Zasoustředí se a ten chlap odletí ulicí daleko. Dopadne tvrdě a rozsekne si ruku. Dost ho překvapí jakou silou ho od sebe Genevieve odhodí svou mocí. Dopadne na zem s rozseknutou rukou a tvrdě se bouchne do hlavy, že po chvíli prostě omdlí. Jí už se ale motá hlava a začíná se jí rozmazávat zrak. Zamrká a rozejde se. Tedy snaží se jít, ale najednou sebou práskne o zem.

Benjamin dál prohledává ulice, ale už opět se svojí získanou jistotou a klidem. Rychle ho vztek přešel, protože si byl jistý, že ji najde, i kdyby měl jít zpátky domů a provést lokační kouzlo. Ale na tuhle možnost hned nepomyslel. Chtěl ji prostě najít, a tak jednal rychle, že naprosto zapomněl na nějaká kouzla a výhody, které jeho druh má. Po nějaké chvíli zahlédne Genevieve ležet uprostřed chodníku a zcela mimo. Dojde k ní a nejdříve se ujistí, zda není pokousaná od upíra a hlavně jestli je živá. Rozhlédne se a nedaleko zahlédne nějakého muže, ale cítí z něj, že je obyčejný člověk. Musel to být nějaký ten chlap od Olivera a ona odrazila jeho útok. Jinak všude kolem je úplně mrtvo a ticho. Jen občas projede kolem po silnici nějaké auto, ale lidi si všímají svého. V téhle části města se tomu ani nediví. New Orleans není zrovna vyhlášené město bezpečí, hlavně od té doby, co coven vede válku proti upírům. Všude se nacházejí mrtvá těla jak upírů, tak čarodějů, dokonce i lidí. Někteří upíři prostě nedbají na to, aby skryli své činy, a nechávají vysáté oběti ležet přímo na ulici nebo dokonce i v baru na toaletách.

Skloní se k Genevieve a silně ji chytne za paži a vytáhne na nohy. Poté ji chytí za obě paže a začne s ní slině a prudce třást, aby se probrala. Nebude na ni brát žádné ohledy ani poté, co jí udělali on a jeho přátele, ani že teď ležela na zemi v bezvědomí. Za všechno si může sama, kdyby ho jen poslouchala a neodmlouvala, všechno by mohlo být v naprostém pořádku, ale ona si vybrala tu horší cestu.

Gen je v bezvědomí, ale pak ucítí, že s ní někdo lomcuje dost silně a intenzivně. Začíná se probírat, pomalu otevře oči, a když před sebou spatří Benjamina, rychle mrkne, jestli se jí to jen nezdá. Podaří se jí vymanit z jeho sevření a ucouvne pár kroků. „Já s tebou nikam nejdu. Rozumíš? Je mi jedno, co si myslíš, je mi jedno, co si o mně myslíš!“ vykřikne. „S tebou už nikam nejdu.“

Zadívá se na ni chladně a tvrdě. „Budeš mě poslouchat a je mi jedno, co chceš ty!“ křikne na ni.

Bez varování proti němu vztáhne ruku a Benjamin odletí na druhý konec ulice. Ale ona ještě nepřestala. Láme svou silou patníky a dokonce ulomí i hydrant. To vše posílá na Bena. Hydrant ho zasáhne do břicha. Jistě to muselo hodně bolet. Na silnici teď stříká voda, ale jí je to jedno. Využije toho, že Ben je chvíli trochu mimo, a prostě uteče do postranních uliček. Jsou pro ni jako bludiště, ale ona se z něj musí dostat a musí být vítěz.

Během sekundy už letí přes celou ulici a pak dopadne na zem. Tohle zrovna nečekal. Nečekal hned takový útok. Chce se zvednout, ale zasáhne ho do hlavy patník. Tohle zrovna nebolelo, ale znemožnilo mu to zvednout se opět na nohy. Pak ho zničehonic zasáhne hydrant do břicha a to už sakra bolelo. Křikne bolestí a lehne si na záda. Drží se za břicho a zatíná čelist. Zhluboka se nadechuje a vydechuje, aby přestal myslet na bolest a začal se soustředit na magii. Po nějaké chvilce se mu to konečně podaří a on pomocí své síly zažene bolest pryč. Zvedne se ze země a opráší si kabát, který má na sobě. Rozhlédne se po ulici, ale Genevieve nikde nevidí. Jako předtím, je tady jen ticho a tma. Zasoustředí se a začne se rozhlížet kolem. Snaží se vycítit svou sestru. Má hodně moci, takže svou sestru cítí i na několik desítek metrů. Pomalu se vydá do jedné z postranních uliček a pokračuje dál po směru, kterým utekla Genevieve. Přidá do kroku a cítí ji čím dál víc. „Přede mnou se neskryješ, Vie. Najdu tě, i kdybys byla na druhém konci světa. Vždycky tě najdu,“ křikne a jeho hlas se odrazí od stěn domů a vytvoří se tím ozvěna. Svůj hlas slyší ještě chvilku poté, co to dořekl.

Když Gen prochází uličkami, slyší jeho hlas. Slyší, jak jí říká, že se před ním neskryje, že ji najde, i kdyby se snažila sebevíc. Nahání jí to hrůzu. Nahání jí hrůzu už jen jeho hlas a ozvěna k tomu také přidává na dramatičnosti. Otáčí se, kdyby ho náhodou zahlédla, ale zatím ho nikde nevidí. Prostě je jen tma a ona se proplétá uličkami za světlem. Připadá si jako v nějakém bludišti, které nemá konce.

Jakmile Ben dojde na rozcestí uliček, chvíli váhá, ale nakonec se vydá doprava. Tím směrem ji cítí více. Po nějaké době ji konečně spatří před sebou, jak se snaží utéct a hlavně se dostat z těchhle uliček někam jinam. Zastaví se a zavrtí hlavou. Hloupá holka, která si myslí, že vyhraje. Natáhne ruku a svojí silou jí odhodí na zeď, která je přímo před ní. Nechává jí přišpendlenou na zdi a jen jí otočí, aby mu viděla do tváře. Zase nad ním zvítězil vztek a to se odráží i do jeho magie, má tendenci vždy používat černou magii. Jeho barva očí se změní na neproniknutelnou černou, ve které se odráží jen temnota a nic víc. Jako by on sám celý byl zahalen do temnoty a měl jím naprosto zastíněný mozek.

Najednou letí ke zdi, ani neví, jak se to stalo. Když si ji Ben kouzlem otočí, podívá se mu do tváře. Vidí, že jeho oči zčernaly. Je hodně rozzuřený. Začal zase používat černou magii. Genevieve teď začne téct krev z nosu, začne, cítí nepředstavitelnou bolest hlavy a v uších se jí začne ozývat hlasitý vřískot, které trhá uši. Vykřikne bolestí. Je to, jako by jí v hlavě zatloukali hřebíky mohutným kladivem. Snaží se to utlumit, snaží se tu bolest odstřihnout, nevnímat ji. Ale pak jí začne ke všemu ještě vřískat v uších. Neví, na co se soustředit dřív. Ne, jistě. Nesmí se soustředit na nic, na nic z toho, co se jí děje, jen tak to může utlumit.

Její vykřiknutí bolestí je pro jeho uši naprostá slast. Užívá si ten pocit, kdy jí může ubližovat. Právě teď kvůli tomu cítí nesmírné potěšení. Pozoruje jí bedlivě a vidí, jak zápasí s tou bolestí a snaží se jí zahnat. „Myslela sis, že mi utečeš?“ Nakloní tázavě hlavu na stranu. „To ses hodně mýlila, holčičko, protože přede mnou neuteče nikdo. Jsem nejmocnějším mágem v tomto městě. Nebojím se nikoho a rozhodně se nebojím tebe a těch tvých malých hloupých pokusů o mé zastavení. Chtěla jsi mě dneska zabít tou svou athame? Proč jsi to neudělala?“ Povytáhne obočí a opět narovná hlavu. „Protože jsi moc slabá a vždycky budeš. Vždycky budeš nicka,“ pronese znechuceně.

Podívá se na něj s nenávistným opovržením ve tváři, snaží se dýchat a rozehnat bolest, aby pak mohla mluvit. „Proč? Protože nejsem vrah. Protože nejsem jako ty. Já nejsem monstrum!“ Poslední slovo důrazně odartikuluje.

Vytáhne z kapsy kabátu její dýku a hodí ji po ní, dýka se ale zastaví přesně před jejím obličejem a začne se otáčet ve směru hodinových ručiček. Genevieve sebou škubne a jen se dívá na špičku hrotu.

Benjamin roztáhne ruce a začne se mohutně smát. „Já jsem monstrum? Tohle jsou hodně silná slova, má drahá. Ale vypadá to, že předci mě mají rádi jako monstrum. Dokonce zabili poslední Starší, která by mi mohla překazit plány.“ Spráskne ruce a v tu chvíli se dýka rychle přesune dolů na její nohu a zabodne se do ní.

Takže je to pravda. Předci vážně zabili Starší, jak si už dávno myslela. Bože můj. Zabíjejí i vlastní druhy jen proto, aby měli prostor k moci, aby utlačili upíry, aby je vyhubili. Co je tohle za směšnou válku? Kdyby chtěli, mohli by tu žít všichni v míru. Ale to je to, oni nechtějí. Baží jen po moci, jak Ben, tak předci. A nikdy nebudou mít dost. Vždycky, když dosáhnou svého, najde se něco, co budou chtít zase. Když se jí zabodla dýka do nohy, hlasitě zakřičela a vytryskly jí slzy bolesti.

Nediví se ani, že v jejích očích nevidí překvapení. Byla to vlastně chytrá holka, ale zatím nevěděla, jak toho využít. Jak využít ostatní lidi. Pořád byla v hloubi srdce ta malá naivní holka, která si myslí, že svět je úžasné místo plné lásky, až na coven. On věděl, jak celý svět je odporný a hlavně monstra jako jsou upíři. Tvorové, které neměli nic společného s přírodou. Byli jen výplody ohavnosti, i když tohle si spíš myslí jeho sestra o něm.

„Možná ses měla stát vrahem a zabít mě, protože pak bys nejspíš měla klid, ale do té doby tě budu ovládat tak, jak chci já a nikdy se mě nezbavíš. Vlastně se mě nezbavíš ani po mé smrti, protože já budu koordinovat coven i ze záhrobí.“ Pomalým krokem dojde až přímo před ní a zvedne hlavu, aby se jí díval přímo do očí. Z jeho pohledu nejde rozpoznat žádná emoce jako vždy, ale teď je to ještě horší. Předtím sice potlačoval všechny své city, ale byl jich schopen, ale teď není schopen žádné emoce a má potřebu jen ubližovat a zabíjet. Během několika minut se ještě více ochladí a jemu začne od úst vycházet pára, jak se jeho dech mísí s okolním studeným vzduchem. „Půjdeš se mnou domů, ať se ti to líbí nebo ne, a zítra budeš obětována při Sklizni. Ber to něco jako dovolenou. Budeš mít ode mě rok klid, a to za to stojí ne? Pokud ti teda nebudou ztrpčovat život předci, ale myslím, že to se nestane.“

„Hnusíš se mi, ty i předci. Jste jenom obludná pakáž, která neumí nic jiného, než brát,“ vyštěkne. „Je mi jedno, ať si mě předci třeba proklínají, mně je to jedno, protože se mi hnusíte všichni! Nikdy nebudu souhlasit s někým, kdo pro mě nemá hodnotu. Ano, já pro tebe nemám žádnou cenu, ale stejně tak ji ty nemáš pro mě.“ podívá se na něj. „Přišla jsem k tobě jako holka, která byla ochotná poslouchat tě, vzhlížela k tobě a měla tě ráda,“ zakroutí hlavou, jako by nemohla uvěřit tomu, že to tak vážně bylo. „Ale ty jsi mi nikdy, nikdy neprojevil ani špetku citu. Shazoval jsi mě, týral. Ne, ty jsi pro mě skončil. Jsi posedlý,“ řekne zhnuseně. „Dovolená,“ začne se smát, „ne, nemyslím si.“ Podívá se mu do očí, protože je jí jasné, že poté, co teď řekla, jí předci pokoj rozhodně nedají.

„Ne, my chceme jen odstranit ty odporné tvory, kteří nemají na tomto světě co dělat. Jsou to jen nechutnosti, které se krmí lidskou krví a zabíjejí jen, aby ukojili svůj hlad. Tohohle prohlášení budeš ještě jednou hodně litovat, Vie. Předci umí být krutí, dokonce ještě více než já.“ Jeho barva očí se opět najednou změní na jeho původní. Jistě on pro ni neměl žádnou cenu, ale ona pro něj vlastně ano, i když to nedával najevo a spíš ji od sebe odháněl každou chvíli ještě víc. „Přišla jsi ke mně jako malá ufňukaná a naivní holka a všechno, co ses naučila, máš ode mě!“ Ne, neprojevil jí ani špetku citu, protože to si zakázal už ve svých devíti letech. Nemohl se upnout na dalšího člověka, nemohl projevit žádný cit před nikým ani sebou samým, i když sem tam projevil nějaké ty emoce, ale byl to vždycky jen vztek.

„Vážně? A jsou takoví jenom upíři?“ podívá se na něj ještě víc znechuceně než předtím. „Ne, já si myslím, že teď jsi tu naprosto dokonale popsal sám sebe. Ty jsi odporný tvor. Vždyť ty ani nejsi člověk. Tvoje moc tě zatemňuje natolik, že zapomínáš na to, jaké to je být člověkem.“ Upře na něj svůj zrak a oblízne si suché rty. Chvíli si ho prohlíží, když se mu zbarví oči znovu tak, jak to má být. Někde hluboko tam ale člověk být musí. „Určitě není pozdě. Jsi můj bratr, já... můžu ti pomoct. Chci ti pomoct být zase člověk. Věřím, že to půjde, Bene. Prosím tě, stačí chtít, prosím.“ Poslední prosím řekne slabým, ale přesto naléhavým hlasem. Tak moc by chtěla, aby její bratr dokázal cítit alespoň něco, aby našel něco jiného, pro co by mohl žít. Moc je zhoubná a táhne lidi ke scestí. Ano, přistihne se při tom, že opravdu touží po tom, aby její bratr byl jejím bratrem a ne slepým monstrem. Podívá se na něj, plná naděje, že snad v jeho očích uvidí... něco.

„Možná jsem kvůli své moci zabíjel, a abych dosáhl svého, ale všechno to dělám jen pro dobro covenu. Nezabíjím lidi na potkání a nevysávám z nich krev,“ řekne přesvědčeně, protože on si rozhodně myslí, že dělá všechno proto, aby se jeho lidé cítili opět v bezpečí před upíry. „Můžu kdykoliv umřít, takže ano, jsem člověk, i když ty si myslíš něco jiného.“ Zadívá se na ni, když mu řekne, že ještě není pozdě. Její slova se mu vrývají do hlavy. Její pohled, ten pohled plný naděje… Vydechne a představí si sebe jako devítiletého kluka, který stojí před matky postelí a dívá se na ni, jak pomalu umírá. Zavrtí hlavou a zažene všechny tyhle vzpomínky a pocity. Nasadí svůj obvyklý neutrální pohled a dívá se bez zájmu na Genevieve. Ne tuhle slabost si on nemůže dovolit. Nemůže si dovolit být znovu člověkem, jak řekla Genevieve. „Všechno, co já chci, už mám,“ řekne jednoduše.

Nic. Nic tam není. Sklopila pohled zrovna v momentu, kdy si Ben dovolil na malou chvíli pochybovat. Bohužel to neviděla. Když k němu znovu vzhlédla, byl zase ledově chladný a nejevil žádný zájem. „Možná, že máš vše, co chceš, ale rozhodně nemáš vše, co potřebuješ,“ ukončí tuhle jejich debatu těmito slovy. Ona není hloupá a vnitřně je na úrovni velice dospělého a vyspělého člověka. Ale už ji opouští síla snažit se dál, snažit se Bena přimět něco cítit, snažit se ho znovu vzkřísit. Ano, vzkřísit, protože on je mrtvý. Uvnitř je mrtvý. A jí nechybělo moc, aby byla mrtvá taky. Ne, že by snad nic necítila, ale on ji ubíjel, ubíjel ji tak, že z jejího ohně, se kterým přišla k němu do domu, je už jen malinkatý plamínek, který to ještě nevzdal. A i ten pomalu uhasíná. Snad jí v životě zůstane alespoň nějaká jiskra, aby mohla ten oheň znovu zažehnout, pokud jí to bude přáno, i když tomu nevěří.

Ben povolí kouzlo a oslabí Geninu moc a sílu, aby se nemohla pokusit znovu o nějakou svou malou vzpouru. Gen spadne na zem a cítí, jak začíná slábnout. A taky cítí, že znovu prohrála. Ben přejde k Genevieve, chytne ji za paži a vytáhne na nohy. Nepouští jí tu ruku a vydá se zpátky směrem k domu. Venku se mezitím o pár stupňů ochladilo. Všude je naprostá tma a ticho, auta už přestala jezdit a jediný zvuk, který jde slyšet, jsou jejich kroky, jak jdou k domu. Gen kulhá po jeho boku. Vypadá příšerně. Bodná rána na noze, zaschlá krev pod nosem, zarudlé oči a k tomu se neovladatelně třese zimou.

Po cestě domů Benjamin přemýšlí o tom, co se stalo v té uličce. Vztek nad ním převzal kontrolu a pak i černá magie. Ví, že si zahrává s hodně nebezpečnou magií a mohlo by to zničit i jeho samotného, ale ta rizika věděl už od začátku. Jenže kdyby nebyl tak silný, mohla by nad ním černá magie převzít zcela kontrolu a on by dneska svou sestru zabil. Chtěl to, naplňovalo ho, když jí ubližoval a cítil se tak mocně a spokojeně, když ji slyšel křičet bolestí. Kdyby ji ale opravdu zabil, neodpustil by si to. Vypadal sice, že mu na ní nezáleží a klidně by ji dokázal zabít, ale nedokázal, ne při smyslech. Byla to přeci jeho sestra a on to v hloubi srdce cítil. Měl hodně času na to, aby si to v hlavě všechno po cestě srovnal, protože šli obzvlášť pomalu, kvůli tomu, jak kulhala.

Noha ji strašně bolí. Ta rána jí krvácela celou cestu, ale ona si po kousíčkách ulevovala magií. Neměla jí dostatek na to, aby si tu nohu prostě vyléčila, ale vyhrazovala malé doušky energie tak, aby ta noha alespoň přestala krvácet.

Po delší době konečně přijdou zpátky domů a on ji odvede přímo do pokoje, zavře za ní pak dveře a pomocí kouzla jí tam uzavře. Neměla by být schopná to kouzlo prolomit, když její moc oslabil, takže může jít klidně spát a ráno s jistotou bude vědět, že bude Genevieve doma a připravená na Sklizeň.

Chtěla se ještě předtím alespoň umýt, ale neprotestovala, prostě si jen sedla na postel a celá špinavá a zakrvácená tak seděla a koukala z okna. Nevěnovala Benovi už jediný pohled. Nechala ho, aby ji tam zavřel. Ví, že ji uzamkl kouzlem, protože už nebude riskovat, že by se o něco pokusila.

Ben šel do své ložnice, nejprve poslal pomocí kouzla Oliverovi vzkaz, aby přestali hledat, že ji našel a pak se převlékl do oblečení na spaní a lehl si do postele. Myšlenky ho provázeli stále, takže nemohl usnout a jen zíral do stropu. Po nějaké době konečně usnul.

Gen dlouho jen nehybně seděla a dívala se ven z okna, jako by ji tam snad mělo něco zaujmout. Pak se prostě za několik desítek minut svalila na postel, schoulila se do klubíčka a vlivem všeho, co se dneska stalo, usnula. A probudit se už nechce.


Autoři: Benjamin a Genevieve