The Abattoir

Poèet pøíspìvkù : 475 Join date : 20. 08. 14

*Claire se nakonec zbavila, bohužel zbaběle utekla dřív, než to s ní mohla dokončit. Alespoň to tedy zakončila s těmi dvěma vlkodlaky, kteří ji předtím drželi. Teď byli bez srdce. Pak najednou zaslechne jeden výkřik. Těch tady bylo hodně, když tu byla bojová vřava, ale u tohohle poznala majitelku. Hayley křičela. Netušila proč, měla být nahoře a tam ji měl chránit Elijah. Během jedné vteřiny jí hlavou proběhla spousta teorií, která většinou zahrnovala to, že Benjamin něco provedl Klausovi a Elijahovi a teď si jde pro Hayley. V další vteřině už se ocitla opět u toho otevřeného boje a pátrala očima po Hayley. V jednu chvíli viděla Klause stále bojujícího s Benjaminem a následně hned viděla někoho, kdo táhne Hayley pryč. Bylo jí jedno, jesti to jsou vlkodlaci nebo čarodějové, tak jako tak byla rozhodnutá je hned zabít. Jenže to by neměla být uprostřed boje s vlkodlaky, takže hned na ní jeden z nich zaútočil. Bohužel upíři prohrávali a postupně ubývali, takže vlkodlaků zůstávalo stále víc a víc. Proto teď na ní zaútočilo hned několik vlkodlaků najednou. Trvalo jí než se jich všech zbavila a sotva to udělala, tak už tu byli další. Bylo jí na ni stále víc a víc. Neměla čas ani příležitost dostat se k Hayley. Musela doufat v Klause, že ji pomůže. Elijah nejspíš nebude moct, protože se mu něco stalo. Doufala, že nic vážného. Ale neměla čas na nějaké uvažování nad ním, byla plně zaměstnaná bojem. A bohužel pomalu, ale jistě prohrávala. Vlkodlačí kousance jí přibývali, jejich účinky se projevovali a ona byla postupně slabší. Nakonec to skončilo tak, že dva vlkodlaci se jí zakousli ze stran do krku. To už nevydržela a padla pak v bezvědomí k zemi. Nějací vlkodlaci jí pak odnesli ze sídla pryč.*

Poèet pøíspìvkù : 175 Join date : 01. 09. 14

(Pomalu kráčí vchodem ven, kam odhodil Klause. Jenže najednou letí vzduchem a skončí na jednom autě. Naprosto tohle nečekal. Klaus měl pořád ještě dost díly a on ho potřeboval zneškodnit. Ale bolest, kterou cítí po pádu na auto ho na chvíli ochromí. Má rozseknutou hlavu, bolí ho celé tělo, ale ví, že se musí sebrat a dokončit to. Nemůže nechat Klause zvítězit. Sebere v sobě všechnu sílu a skutálí se z auta na zem. V tu chvíli uvidí jednoho vlkodlaka, který se přibližuje ke Klausovi. Tohle byla jeho šance. Začne se pomalu zvedat ze země a přitom má pohled upřený na Klause a toho vlkodlaka. Jemu jedno, co se stane s vlkodlakem. Zajímal se právě jen o sebe a svůj plán, který nesměl selhat. Zatím to vycházelo podle jeho představ. Vlkodlaci dorazili přesně na čas. Využije chvíle, kdy se Klaus soustředí na vlkodlaka. Přejde do hloučku vlkodlaků, kteří právě mířili do sídla, aby si ho Klaus jen tak nevšiml. Benjamin ho ale sleduje obezřetně. Když uvidí, jak si vytáhne tu železnou tyč z hrudníku, zabodne ji do vlkodlaka a otočí se, ví, že tohle je jeho šance. Klaus netuší, kde Benjamin je. Rychlým krokem přejde ke Klausovi a postaví se za něj. Během pár sekund se odehraje několik věcí. Benjamin chytne Klause za spánky a začne rychle odříkávat kouzlo. Uvnitř Klause to začne vařit. Kouzlo mu začne způsobovat nepředstavitelnou bolest a ubírat energii. Svěsí ruce zpátky k tělu, ale kouzlo stále působí. Bude působit stále.) Nevyjde ti to, protože já mám lepší plán. Zatímco vy zkoušíte všechny možnosti, já vymýšlím dokonalé plány. (Zlomyslně a vítězně se usměje a poté zlomí Klausovi vaz. Nechá ho ležet na chodníku před sídlem a vydá se zpět dovnitř. V sídle už panoval chaos a jatka. Všude byla krev a mrtvá těla. Hluk z boje se rozléhal všude a bylo těžké se zorientovat. Pár upírů se na něj vrhnou, ale než stačí cokoliv udělat, skončí na zemi mrtvý. Na tohle teď neměl čas, potřebuje se přesvědčit, zda jeho plán jde, jak má. Rozhlédne se kolem a brzy uvidí Finna Mikaelsona, který se schovává za vlkodlaky a míří za Elijahem. Rychle přejde ke schodům a vyjde nahoru. To už má Elijah dýku v sobě a leží na zemi. Musí se při tom pohledu usmát. Tenhle pohled byl k nezaplacení. Finna si v tuhle chvíli nevšímá. Přejde k Elijahovi a skloní se nad ním.) Zrada bolí, že ano? (Ví, že ho Elijah vnímá, ale nemůže absolutně nijak reagovat a to na tom bylo nejlepší. Pak se konečně otočí k Finnovi.) Díky za odvedení špinavé práce. A teď mám dárek i pro tebe. (Přejde až k němu a chytne ho za spánky. Začne se mu hrabat v mysli a odhalovat Finnovo nejhorší vzpomínky. Tenhle chlap vážně nenáviděl čím je a přitom stejně zabíjel nevinné lidi, i když jich nebylo tolik. Pronese kouzlo a dostane se Finnovi ještě hlouběji do hlavy. Začne na něj mluvit, ale Finn ho slyší v hlavě. Slyší hlas své milované matky a ne Benjaminovo.) Tolik utrpení kvůli tvé existenci. Nenávidíš být upírem, ale i tak jsi zavraždil nevinné lidi kvůli krvi. Zrada vlastní rodiny, když tě zavřeli na 900 let do rakve a nikdo za tebe nebojoval, dokonce ani tvá milovaná Sage. Ale už se nemáš čeho bát, jsem tady synu. Odtrhni se od své lidskosti a zahoď všechnu tu bolest. Všechny ty emoce ti přivádí jen větší a větší utrpení. Až je vypneš, budeš se cítit lépe. (Spustí zas ruce podél těla a odkráčí pryč. Ví, že to zabralo. Jak by nemohl tenhle Původní upír neuposlechnout svou matku? Dneska Benjamin obrátil hodně osobám život vzhůru nohama a to ještě není u konce. Projde mezi několika vlkodlaky a upíry, kteří jsou zabráni do boje a vydá se pryč ze sídla do kostela.)

Předmět: Re: The Abattoir Sun Jan 25, 2015 5:28 pm

*Vo chvíli, keď sa začne otáčať, aby sa pozrel na auto, kde Benjamin dopadol, ucíti na oboch stranách svojej hlavy niečí dotyk. Následne sa mu celým telom začne šíriť neprestajné bodanie, akoby sa proti nemu búrila každá bunka, každá kosť v tele sa mu tavila na prach. Jediné, čo v tú chvíľu vnímal, ako mu z tela uniká všetká jeho sila a jeho nohy slabnú. Nezmohol sa na nič, len roztiahol ruky do bokov, podvihol hlavu dohora a stratil sa vo svojej vlastnej agónií. Akonáhle ho Benjamin pustí, jednoducho sa zrúti na zem, ako bábka, ktorú dovtedy držali na špagátikoch a za oponou ju hodia niekam do kúta. Niekto by povedal, že ak ho Benjamin konečne pustí, kúzlo začne vyprchávať, strácať účinok, ale v tomto prípade bola pravda presným opakom. Bol slabší každou sekundou. Bezmocne počúvajúc hlas svojho nepriateľa, hlas víťazstva, hlas moci sa pokúša rukami zaprieť o zem a opäť postaviť. Z úst mu ako odpoveď na jeho slová ujde len tiché zavrčanie. Musí ho zabiť, nemôže mu dovoliť vyhrať a dúfať, že Elijah jeho dieťa ochráni. Až teraz si uvedomoval, ako mu nenávisť voči nemu a túžba po jeho páde zatemnila úsudok. Prvoradá mala byť ochrana jeho dieťaťa, na to už teraz bolo neskoro. Vedel to v momente, keď mu uši zaplavil krik, ktorý preňho znamenal v tejto chvíli všetko, krik, ktorý nenávidel a nikdy nechcel počuť. Dostali ju a on, ani jeho rodina, ju nedokázali ochrániť. Chvíľu nepočuje nič iné, nevníma hlasy upírov, ani vlkodlakov navôkol, počuje len Hayleyn hlas, ktorý prosí o život ich dcéry...Hluk v hlave zmizne až s tmou, ktorá ho nakoniec obklopí.*

Poèet pøíspìvkù : 218 Join date : 08. 09. 14

*Po tom, co se Elijah zhroutil, hleděl na něj a absolutně nevnímal okolí. Ruce měl od krve, jeho "štěstí" bylo zachráněno, ale on se necítil dobře. Z Elijahových očí vyčetl, že ho nejenom zklamal, ale zachytil jakousi nevyslovenou otázku... Poprvé se cítil špatně z toho, co právě udělal. Možná, že to byl jen špatný žert a tvář jeho bratra mu v tom vůbec nepomáhal. Zalapal po dechu, už vůbec nebyl tak zaslepen jako předtím, kdy mu Sage hodiny a hodiny mlela do hlavy, co chystá Elijah udělat. Zůstávala jen jedna otázka: proč? Náhle ucítil někoho vedle sebe a uviděl neznámého muže, jak se nad bratrem sklání. Měl pocit, že pokud se hne, shoří.* Kdo jste? *Řekl, téměř duchem nepřítomen a podíval se na Benjamina. Mračil se a pomalu mu začalo docházet, co se vlastně stalo. Špinavá práce? On byl využit na to, aby zabodl svého bratra tímhle chlápkem? Samozřejmě, tehdy to bylo něco jiného, když usiloval o to, aby oni všichni, Původní, zemřeli, ale teď si připadal podveden. Dost velkou část na tom mělo využití Sage. Aniž by o tom někdo tušil, řekl si, že nechá sourozence být, protože byla matka pryč, otec byl pryč a on si připadal sám. Naštěstí mu čarodějky přivolaly nazpět Sage a on ve svém rozhořčení udělal vše proto, aby si tak už nikdy nepřipadal. Náhle ucítil, jak mu muž chytil spánky, aniž by se mohl hnout. Cítil ho uvnitř své mysli. Otevřel trochu ústa, když muži vytanuly ty největší tajemství a pravdy. Jejich dlouhé rozhovory s matkou, s otcem... všechny hádky se sourozenci, nejintimnější vzpomínky. Zalapal po dechu, jelikož mu v jeho mozku začal znít ten nejkrásnější hlas - hlas jeho drahé matky. Přikrčil se, ale muž jeho spánky stále nepouštěl. Slyšel to naléhání, slyšel to tisíckrát za sebou a hlas ho nutil, aby tomu uvěřil. Ano, bylo to dlouhých tisíc let, byly to ošklivé chyby. Když zaslechl oslovení synu, z jeho očí vytryskly slzy. Chtěl matku uposlechnout... vážně. Bylo to jediné východisko. Zapomenout na to, co bolí, co se miluje, co se nenávidí... Chtěl se tomu poddat, Benjamin byl silný, natolik silný, že na vteřinku Finn zauvažoval, jaké by to bylo. Všechno by bylo dobré, neměl by starosti. Matku však přerušoval slabý hlásek a nedovoloval mu, aby uposlechl. Hlas řval z plných plic, ale čím víc byl silnější, tím víc sílil i hlas jeho matky. Žadonila o to, povídala, že na něj bude pyšná, že bude svět vypadat lépe. Benjamin spustil své ruce a prostě si odešel. Finn padl na kolena a bojoval. Skutečně bojoval proti hlasu své matky, jež mu stále zněl v hlavě. A nebylo to jenom v něm, ucítil prudkou bolest, která se táhla z hlavy do celého těla. Lapal po dechu, nemohl dýchat... Chytil se za hlavu, protože měl pocit, že mu pukne a i v té chvilce si uvědomoval, že to, co bude následovat, správné není. Zahekal a zaryl si nehty do lící. Tímto byl sice z Původních nejslabší, ale roky mu dávaly možnost se ještě chvilku vzpírat. Snažil se postavit, ale nohy ho zradily a on se skácel podél zdi vedle Elijaha. Zmítal se v křečích. A v hlavě mu stále duněla tatáž slova: poddej se, můj synu... bude ti líp, nám bude líp... Z jeho hrdla se vydal přidušený skřek a Finn už neměl sílu. Nic z toho nebyla pravda, nikdo mu fyzickou bolest nezpůsoboval, ale z jeho hlavy se to převtělovalo v to nejhorší, co zažil. I smrt byla lepší, ale to už on nemohl posoudit. Natáhl se po Elijahovi - vztáhl ruku přesně na to místo, kam mu zabodl dýku s marnou snahou jí najít a jako poslední odčinit to, co způsobil. Nic z toho nebylo platné. Převalil se na záda a vykřikl. Ozvěna se vlekla po celém sídle a on zavřel oči. Jeho tělo se uklidnilo. Finn se vzdal.
Otevřel oči a celým obličejem mu proběhlo žilkování. Na jeho tváři se rozhostil ošklivý polo-úsměv a upíří rychlostí se zvedl. Poupravil si bundu a přešel k zábradlí, kde končila bitva o sídlo. Tvář měl již kamennou a byl prázdný. Prázdnota však přinášela jisté uspokojení. Bylo mu to vlastně jedno. Nic necítil. Vztek, zášť, láska... Nic z toho ho neprostupovalo a on krokem anglického gentlemana sestoupil do dolního patra. Viděl, jak vlkodlaci vítězně kráčí pryč. Upírů mnoho nezbylo. Pak pohlédl na jednoho, který měl polovinu stolu zabodnutou v těle. Stále žil a vypadalo to, že triko bylo z původně bílé barvy přebarvené na zkrvavený karmín. Aniž by to tušil, zbytky stolu si z těla právě vytáhl Diego a svalil se před něho na zem. V těle mu zůstávalo pár třísek, bolelo to příšerně.* Kdo jsi? *Zachrčel upír a zvedl se ze země.* Těší mě. Finn... Finn Mikaelson. *Pronesl Finn tónem, který u něj nebyl běžný. Ušklíbl se, ošklivě a bez známky emocí. Pak si jen oprášil zbytky prachu z bundy a upíří rychlostí byl pryč.*

Předmět: Re: The Abattoir Sun Jan 25, 2015 8:51 pm

(Konečně přijede k sídlu. Vystoupí a už teď cítí krev. Nemusela se na to ani moc soustředit. Vzduch byl krví přímo prosáklý. Pomalu se vydala dovnitř. Už když chtěla otevřít dveře, byl to pro ni problém, protože jí v tom bránily mrtvoly. Nakonec je ale otevřela a vešla na nádvoří, které bylo k nepoznání. Zůstala stát jak tvrdé Y s otevřenou pusou a koukala se na tu spoušť. Stále byla bledá a slabá. Stále nevypadala dobře a tohle jí na jejím vzhledu příliš nepomáhalo. Udělalo se jí špatně a na chvíli se musela odvrátit, aby se nepozvracela. Byly to jatka. Všude byla krev, všude se válely mrtvoly a části těl. Odhodlala se a pomalu vykročila. Poznávala tváře, které jí v noci procházely. Tenhle masakr. Vlastně to byla i její vina. Ona vyrobila prsteny, které daly vlkodlakům potřebnou sílu a sebedůvěru. Ona tím pomohla Benjaminovi, protože ten se s nimi spojil a využil tak momentu překvapení. Byla si skoro jistá, že tady Hayley už rozhodně nenajde. Musela být pryč. Benjamin ji dostal. Ale kde jsou Původní? Vydali se snad na záchranu Hayley? Doufala v to. Doufala v to, že další, který jí bude procházet bude Benjamin a pak už bude konečně pokoj. I Marcel musel být naživu, protože ten jí také neprošel. Ale spousta jeho upírů byla mrtvá. Řekla by, že většina. Když se porozhlédla po nádvoří, podívala se nahoru k zábradlí schodiště a její výraz zkameněl. Viděla tam ležet Elijaha, nehybného. Ale Elijah přeci nemohl být mrtvý, neprošel jí. Začala se šoupavým bolestným krokem dostáváat po schodech nahoru. Když k němu konečně došla, všimla si, že má oči otevřené. Ale nepřirozeně otevřené dokořán. Nemrkal.) Elijahu? (řekne slabým hlasem a nakloní se k němu) Slyšíš mě? (podívá se na něj s obavami v očích. teď zapomněla na veškerou nevraživost vůči němu. Pokud je Hayley pryč, potřebuje, aby ji a Hope někdo zachránil. Nevěděla, kde je Beka, kde je Klaus, musela z toho nějak dostat Elijaha. Poté si povšimla rány v jeho košili. Roztrhla mu ji a při pohledu na jeho hruď vydechla, protože už věděla, co způsobovalo Elijahovi takovou agónii.) Tundeho dýka. Máš v sobě Tundeho dýku. (podívá se znovu na něj a vytáhne si zpoza pasu dýku, kterou si nezapomněla vzít.) Tohle teď bude bolet, nebude to příjemné, ale musím to udělat, protože pak poleví ta muka, která právě zažíváš. (vysvětlí mu. Ví, že ji vnímá, jen ji zkrátka nemůže odpovědět. S polknutím přiloží dýku na Elijahovu hruď a rozřízne ji. Všude se vyvalí Elijahova krev. Ale ona ještě neskončila. Vezme svou ruku a zaboží mu ji do hrudi, než prudce vytáhne zkrvavenou dýku. Teď ten výjev vypadá, jak kdyby mu ji tam ona chtěla zabodnout, i když ji právě vytáhla.)

Předmět: Re: The Abattoir Sun Jan 25, 2015 9:09 pm

*Leží na podlaze kousek od stěny, kde do něj Finn zabodl dýku. Navenek nehybný s nepřítomným pohledem, jen občas dokáže škubnout rukou nebo nohou. Uvnitř však zažívá něco s čím se za celých dlouhých tisíc let svého života nesetkal. Není slyšet ani nijak poznat, ale v jeho nitru křičí bolestí. Nepopsatelná a k ničemu nepřirovnatelná bolest ho mučí. Jako by se mu vevnitř vařila krev v žilách a všechny orgány a při tom zároveň byl zvenku spalován nepředstavitelným žárem. Stane se vězněm ve vlastním těle a nedokáže s tím nic udělat. Bolest a utrpení jej ochromuje natolik, že si naštěstí nebo naneštěstí neuvědomuje, co se kolem něj děje. Vnímá, ale nedovede to ve své hlavě nijak využít, zpracovat či cokoliv jiného. Bolest je stále stejně silná, neustává ani na okamžik. Velmi brzy vyčerpá všechnu vnitřní energii a sílu, v křiku ani na moment neustává, ale nic se nemění. Nikdo mu nepřichází na pomoc, aby ho vysvobodil z toho utrpení. Brzy přejde z doufání v záchranu, alespoň v prošení o smrt. Když ne nikdo z živých, tak aspoň smrt, která by měla být milosrdná ať ho přijde zbavit utrpení. Neví, jak dlouho se to všechno děje, ale vnímá, krátkou chvíli ženský zoufalý křik o pomoc. Ten hlas by poznal všude. Hayley. Nedokázali ji navzdory všemu ochránit. Vnímá i část postavy jeho bratra, který je opět zradil. Stojí neustále kousek od něj a nenapadá ho nic, než že se nejspíše kochá pohledem a slaví vítězství nad tím, že opět zradil. Po nějaké době, netuší jak dlouhé se nad ním skloní tvář může, kterou si nyní při tom utrpení přál nikdy nevidět, nikdy nepoznat. V tuhle chvíli proklíná všechny členy rodiny Rousseau. Benjamina, ale ze všech lidí na tomhle světě nejvíc. Vidí jeho vítězoslavný úsměv a slyší jeho slova. Nemůže pochopit, že zase vyhrál, podle všeho. Nedokáže proti Benjaminovi ani proti tomu, co nyní páchá vůbec nic dělat. Vnitřní muka ho zaměstnávají natolik, že si to nyní neuvědomuje, není toho schopen. Jakoby zdáli pak slyší Benjaminova slova adresována Finnovi. Vnímá je, ale stejně jako nic dalšího si to nyní neuvědomuje. Bolest ho spaluje nekončícím, neutichajícím žárem. Slabě se sebou cukne, při něčím doteku. To se Finn pokouší napravit svou chybu. Jeho naděje na malou chvilku zaplesá, než bratrova ruka zmizí. Znovu ho plnou silou zachvátí muka, která prožívá a on se propadne do agonie nepřestávajícího utrpení a bolesti. Znovu touží po jediném - umřít. Naprosto ztratí pojem o čase. Netuší, jak dlouho se to odehrává, ani, co se děje kolem. Doléhá k němu, jen ticho, ale už ani neví, jestli se mu to zdá nebo je skutečné. Možná jen postupné přibývání světla mu napoví, že tady tráví nejméně několik hodin. Když nad sebou zaregistruje zrzavou hlavu s bledou tváří, napadne ho, že je to konečně ona milosrdná smrt, která ho přišla zbavit utrpení. Proč, ale zní jako Genevieve. Vnímá její slova, ale, jen stěží rozumí. Ucítí další bolest, ale odlišnou, na hrudi. To, když mu Genevieve vyrábí dýkou řeznou ránu na hrudi. Není to rozhodně nic příjemného, ale nemůže se bránit a tak jen bolestí zasténá. Ono mít ve svých útrobách cizí ruku není nic příjemného. Všechno to vnitřní utrpení je najednou na krátkou chvíli neskutečně silné a pak najednou začne odeznívat. Ten žár slábne a bolest se vytrácí. Je to, ale velmi pomalé. Vnímá stále silněji bolest na hrudi, která se začne zvedat a klesat při jeho dýchání a cítí, jak mu po kůži z nehojící se řezné rány vytéká krev. Ačkoliv agónie a ochromení pomalu mizí, je tak slabý, vyčerpaný, že sotva dokáže pohnout očima. Stále trochu nepřítomným pohledem koukne na Genevieve nad sebou. Vidí že v ruce svírá dýku pokrytou jeho vlastní krví.*

Předmět: Re: The Abattoir Sun Jan 25, 2015 9:21 pm

Kol k Sídlu přijede za chvilku. Ale kdyby věděl, co se tam dělo, rozhodně by šlápnul na plyn, a to pořádně. Už když vystoupí z auta, cítí hromadu krve. Myslel si, že si jen přijel promluvit s Elijahem, ale docela se obával toho, co na něj bude čekat za dveřmi Sídla. Svižným krokem si to namířil ke vchodu Sídla, vzal za kliku a otevřel. Když to všechno uviděl, nemohl tomu uvěřit. Dokonce trošku pootevřel ústa údivem. Dřív by se nad tím určitě tak nepozastavoval, jako teď. Vždyť dřív byl schopný udělat takový masakr i on. Sice menší, ale prostě toho byl schopný a nedělalo by mu to žádné problémy. Začal procházet mezi mrtvolami a naslouchal, jestli neuslyší nějaké srdce, které by ještě bilo. A uslyšel, jedno srdce nedaleko od něj a další dvě někde v poschodí. Nejdřív se vydal k tomu, ke kterému měl blíž. Když toho dotyčného viděl, poznal, že je to vlkodlak. Asi ho viděl někdy v Zátoce, na obličeje měl dobrou paměť. "Co se tady stalo?!" podívá se mu do obličeje, který byl celý od krve a dřepne si k němu. V jeho tónu hlasu je slyšet, že vážně o odpověď hodně stojí. A byla tam zároveň jistota, že ji dostane. Kdo by taky odporoval Původnímu upírovi Kolu Mikaelsonovi? Místo odpovědi ale uslyší slabý vlkodlakův smích. "Prohráli jste," podívá se na Kola vítězně. Komu se tohle podařilo? Kdo mohl tohle Původnímu říct? Po tom, co to dořekl, začal kašlat krev, ale stále žil. Kolovi netrvalo dlouho, než mu došlo, co se asi tak mohlo stát. V tuhle chvíli cítil neskutečnou zlost. Hlavně na Benjamina. Hayley proti němu mohla mít, co chtěla, nemusela ho mít ráda, ale kdyby tady byl, chránil by ji stejně tak, jako se o to jistě snažila Rebekah, Elijah i Klaus. Jeho smích ho rozčiluje, úplně strašně. Proto jeho ruka okamžitě vystřelí k jeho hrudi a skrz ni se dostane až k jeho srdci. Přiblíží obličej k tomu jemu a dívá se mu do očí. "Pamatuj si, že Mikaelsonovi nikdy neprohrávají," zavrčí na něj a při posledním slovu mu vytrhne srdce z hrudi, zase si stoupne a odhodí ho někam na hromadu, kde byla těla ostatních. Ruku si otře o kalhoty, sice byly čisté, ale to bylo i bílé tričko, které si kvůli němu zašpinil. Potom napne uši a vydá se nahoru po schodech, kde okamžitě vidí zrzavé vlasy. Tyhle mohly patřit buď Genevieve a nebo její dceři, ale byly Gen. To prostě on poznal. Nad někým se skláněla a když přišel blíž, zjistil, že je to Elijah. Byl úplně mimo, a to se Kolovi nelíbilo. Právě teď potřebovali všechnu pomoc, a ne, aby měli ještě starosti s Elijahem. "Co se mu stalo?" podívá se na Genevieve a dřepne si vedle Elijaha. Už nesleduje Genevieve, ale jeho.

Předmět: Re: The Abattoir Sun Jan 25, 2015 9:49 pm

(Vydechne, když z něj tu dýku vyndá. Skloní ruku a dýku položí na zem. Oči stále upírá na Elijaha. Ještě se ani nepohl, nepromluvil. Musí být velice zesláblý, ale teď bylo hlavně potřeba, aby nabral sílu. Podívala se na jeho ránu na hrudi, která se nehojila. Zamračila se. Tohle je zlé. Původní tak zesláblý, aby se mu nehojily rány? To je skoro nemožné, ale přesto je toho teď svědkem. Ani si nevšimne, že do sídla přišel někdo další. Až poté uslyší Kolův hlas. Podívá se na něj skrz zábradlí a chce na něj zakřičet, ať nezabíjí toho vlkodlaka, protože ona sotva lezla a neví, jak bude zvládat další smrt. Ale už je příliž pozdě. Otevřela ústa a on v tom momentě vyrval vlkodlakovi srdce z těla. Pak se zmohla už jen na hlasitý výdech. Pomalu se připravuje na to, jak jí za chvíli projde další vlkodlak. Ale zatím se ještě rozhodla věnovat Elijahovi. mezitím Kol přišel až nahoru a kleknul si k nim též.) Kole... (osloví ho, jako by mu chtěla říct ještě něco víc, ale nakonec to neudělá. en potom koukne na Elijaha.) Měl v sobě Tundeho dýku. Je hodně zesláblý. Benjamin má Hayley. Nevím, kde je Klaus ani Beka, našla jsem tady takhle jen Elijaha a vytáhla z něj tu dýku. A pak jsi přišel ty. (vysvětlí mu polohlasem, protože mluvit nahlas jí moc nejde z toho, jak je ona sama stále vyčerpaná. Pak si ale vzpomene na tu zprávu od Sophie. Podívá se na Kolovu ruku a nic tam není. Uleví se jí. Snad už je Kol naprosto v pořádku.) Potřebuje krev (Sklouzla pohledem zpět k Elijahovi. Čerstvou krev. Vyhrne si rukáv zakrváceného trička a vezme svou dýku. Řízne se do zápěstí a přiloží ho k ústům Elijaha. Té krve potřebuje hodně. Žádné sáčky, žádná odleželá krev. Pěkně ještě teplá, z lidského těla. Cítí, jak slábne, když Elijah pije. Naopak pozorovala, že Elijahovi se vrací barva a snad se mu i začalo hojit to zranění. Nechá Elijaha pít do té doby, než se jí začnou dělat mžitky před očima, potom se svou rukou uhne a na chvíli zavře oči. Když je otevře, zaregistruje před sebou něčí nohy. Vzhlédne nahoru a vidí tam toho vlkodlaka, co ho Kol zabil. Ten se jí dotkne a jí projede vlna bolesti. Zakřičí hlasitě a chytne se rukama za svůj pas. Po tvářích jí stékají slzy a spustí se jí zase krev z nosu. Musí se opřít o zábradlí. Podívá se pak na Elijaha, který vypadal o dost lépe.) Běž. Musíš zachránit Hayley a dítě. Běž. (Pak se podívá na Kola) Ty běž taky. (polkne. je opravdu slabá, na pokraji dalšího kolapsu)

Předmět: Re: The Abattoir Sun Jan 25, 2015 10:44 pm

*Leží na zemi dál stále ve stejné poloze. Nedokáže se hýbat. Je tak zesláblý z toho, co prožil a navíc trochu ztuhlý z té dlouhé paralýzy. Když je Tundeho dýka z těla pryč, dokáže, alespoň trochu lépe vnímat, přes bolesti, které z jeho nitra pomalu odeznívají. Brzy je nejbolestivějším místem jeho řezná rána na hrudi a nitro, kde mu Genevieve lovila rukou tu zbraň. Je z toho všeho rozlámaný, jako by ho přejeli parním válcem pro původní. Pomalu se, ale uvolní, protože zjistí, že to nebolí. Leží bezvládně, jen ztěžka oddechuje. Vnímá sice, že je u něj Genevieve, ale nedovede na ni reagovat. Zaslechne přes hukot v hlavě další blížící se kroky. Z největším sebezapřením obrátí hlavu jejich směrem. Spatří k nim mířit Kola. Jeho myšlení je též zpomalené z té slabosti. Ani mu nedochází, že byl ještě před chvílí uřknutý. To, že je tady, neví, jestli brát jako dobré znamení, nebo další část Benjaminova plánu, který mu přijde nekonečný. Sleduje bratra a v očích se mu objeví obavy. Otočí je k Genevieve, když Kola zasvěcuje do událostí. Díky tomu získá pár informací, ale ani jedna z nich ho nepotěší. Ba právě naopak. Znovu si uvědomuje, jak žalostně selhali. Vydechne a zkřiví tvář do bolestné grimasy. Ozve se rána na jeho hrudi, ale i vědomí, že zklamali. Na celé čáře. Sleduje, jak se spolu Kol a Genevieve chvíli domlouvají a pak Genevieve dostane nápad, jak ho probudit opět k životu. Krev tu potřebuje, ale nelíbí se mu, že by měla být od ní. Není slepý a i přes svůj handicap vidí, že sama na tom není zrovna nejlíp. Otevře pusu a chce protestovat, ale tím jí nahraje do karet. Jakmile ucítí na rtech první kapky její teplé krve, ztratí sílu bojovat se svou potřebou. Krev mu stéká do pusy a s každou kapkou vnímá, jak se mu vrací síla. Po chvilce již dokáže pohnout pažemi. Zvedne je a chytí Genevieveino zápěstí a nyní si ho již u pusy přidržuje. Aby bylo krve více, tak použije své upíří špičáky a její kůži na zápěstí prokousne. Začne ji více aktivně sát. Je tak vyprahlý a uvědomuje si to s každou kapkou krve, která se dostane do jeho těla. Všechny zlé následky se velmi rychle vytratí a on cítí, že je schopný normálně fungovat. To si uvědomí, že může Genevieve ublížit, když bude pít ještě chvíli. K jeho uším dolehne zrychlený tlukot jejího srdce. Ucítí z její strany mírný odpor, jak chce odtáhnout ruku. Hned ji pustí a vydechne si, úlevou. Slízne ze rtů poslední kapky krve. Posadí se a zjistí, že už jeho tělo funguje docela dobře. Je toho na něj pořád hodně a tak se nezmůže na jediné slovo vůči ní. Váznou mu v krku. Pohlédne na Kola. Vypadá, že už je zdravý. Nemůže popřít fakt, že ho rád vidí.* Kole, jsi v pořádku? *Jsou první slova, která nakonec vyřkne. Hlas jemu samotnému zní cize. Pak spíš instinktivně vyskočí na nohy a pozoruje Genevieve, když vykřokne bolestí. V první chvíli nechápe, nedochází mu, co se děje. Kouká na ni nejistě. K životu ho proberou opět až její další slova.* Hayley, dítě... *Uvědomí si, že jsou v nebezpečí. Netuší, že všechno prošvihl a přijde pozdě. Chvilku pozoruje ještě Genevieve, jestli to zvládne, ale nemůže otálet. Hayley a její dcera jsou důležitější. Neřeší v tu chvíli, jak vypadá. Upíří rychlostí se vydá ke schodům, po nich dolů a následně ze sídla pryč.*

Předmět: Re: The Abattoir Sun Jan 25, 2015 10:52 pm

Když ho Genevieve osloví, podívá se zase na ni. Rozhodně mu neujde, jak teď vypadá. Vypadala strašně vyčerpaně, naprosto bez energie, tohle nebyla ta Genevieve, kterou znal. Tahle Genevieve vážila čtyřicet kilo i s postelí, byla pobledlá, slabá... Teprve teď si uvědomil, že se na jejím stavu museli podepsat také všichni ti mrtví. Všichni museli skrze ní projít na Druhou stranu a to jí muselo stát strašně moc sil. A on jí to tím, že zabil tohohle vlkodlaka, rozhodně neulehčil. Za chvilku jí projde taky. Ale bylo jen otázkou času, kdy zemře. Copak by něco změnilo pár minut? Poslouchá, co mu Genevieve říká. Je to přesně tak, jak si myslel - v tomhle všem měl prsty Benjamin. Hajzl. "Kdy se začne hojit? Potřebujeme někoho, kdo půjde pomoct Hayley a Klausovi." Vlastně i docela počítal s tím, že půjde taky, teď se hodila každá pomoc. Kéž by mohl toho šmejda svýma holýma rukama zaškrtit a roztrhat na kusy. Udělal by to hned, bez váhání. Taky počítal s tím, že kde je Hayley, bude i Klaus. Protože on by ji nenechal jen tak někde samotnou, bez pomoci. Na to mu na jeho dceři až moc záleželo. Když řekne, že potřebuje krev, jen nesouhlasně zavrtí hlavou, ale v tom už je Gennino zápěstí u jeho úst a on z ní pije. Sakra, co jí to zase napadlo? Už takhle je hodně slabá a ještě mu dává napít svojí krve. Vždyť je jí tady hromada. Mohl se napít i z toho vlkodlaka, kterého před pár minutami zabil. Ale ne, Genevieve se zase obětuje pro dobro všech. Už ho to unavuje, vidět to, jak pořád riskuje svůj život za život někoho jiného. "Stačí," řekne, když vidí, že Elijah už vypadá trošku líp, ale Genevieve je mnohem víc bledá. Když z ní pořád pije, zamračí se ještě víc, než doteď. "Dost!" zakřičí, protože na Genevieve už vidí, že chybí opravdu málo a zhroutí se. Tohle by dalo zabrat i zdravému člověku, ztratit tolik krve, jako teď ztratila ona. Hned na to, co to zakřičel, Genevieve zase oddálila svojí ruku od Elijaha. Ulevilo se mu, protože stačila chvilka a ona se mu tady poroučela k zemi. Když se ho ELijah zeptá, jestli je v pořádku, jen přikývne. Rozhodně je víc v pořádku než všichni ostatní. Vyvázl z toho vážně dobře, když se to tak vezme. Když Gen zakřičí, tak ví, co přišlo. K tomuhle všemu jí ještě prochází to zpropadený psisko. Jakmile se jí spustí krev z nosu a opře se o zábradlí, Kol k ní přispěchá a pro jistotu ji chytne někde kolem pasu, aby nespadla na zem. Pobaveně se na ni podívá, když řekne, ať jde s Elijahem zachránit Hayley s dítětem. Vážně si myslela, že někam půjde, když je na tom ona takhle? To si o něm vážně myslela, že by ji tam nechal v tomhle stavu? "Jo, nechám tě tady samotnou, ty si za půl hodiny usmyslíš, že už jsi při síle, nasedneš do auta a pojedeš za námi, abys nám všem zase nějak zachránila zadek. Cestou to do něčeho napálíš a bude po tobě. Ne, nikam nejdu," řekne, jako by to byla hotová věc, a taky že je. Asi se jí to nebude líbit, ale to je mu v tuhle chvíli úplně jedno. Stačil zaregistrovat, že jeho bratr už odešel, ale neměl v plánu ho následovat.

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 11:25 am

(Neodpověděla přímo na Kolovu otázku, kdy se začne hojit, protože odpovědí byla vlastně následující věta, že potřebuje krev. Věděla, že by Kol jistě protestoval, kdyby měl prostor, ale to už ona přikládala ruku k ústům Elijaha. Cítila, že Elijah také zprvu není moc sdílný, jako by o její krev nestál, což byla možná pravda, ale ona ho potřebovala dostat na nohy. Záhy se k ní ale Elijah přisál a ona věděla, že prostě neodolal. S každou kapkou její krve, která končila v útrobách Elijaha, byla slabší a slabší. Zaznamená dokonce, že Kol opravdu začal protestovat. To už ale i ona sama chtěla,aby Elijah její ruku pustil. Naštěstí Elijah zaznamenal její odpor a byl natoliko při smyslech, že uznal, že má přestat pít. Stalo se tak v okamžiku, kdy Kol dokonce vykřikl, že už je to dost. Opřela se o to zábradlí a neušlo jí, že Kol jí v tom pomáhal. Přidržoval jiza pas, abysi mohla v klidu sednout a opřít si záda. Byl u ní tak docela blízko a ona se na něj podívala ve chvíli, kdy jejich obličeje od sebe byly jen na centimetry. Možná, že na něj chvíli i zírala, ale pak si to uvědomila a stočila svůj pohled raději na zvedajícího se Elijaha. Snažila se nevnímat ty elektrické výboje, které jí procházely tělem při každém Kolově doteku. Už s ním není, vzdala se ho, teď začíná s Jacksonem vztah, který, jak oba vědí, je už na začátku předurčen ke zkáze, ale ona se rozhodla to zkusit. Třeba bude potom příjemně překvapená. Stále se ale nemohla zbavit myšlenek na Kola a už vůbec ne v případě, že byl tak zatraceně blízko. Když se Elijah zeptal Kola, jestli je v pořádku, tak nějak jí došlo, že též věděl o tom, že Kolovi se uřknutí vrátilo. Takže Sophie dala tedy vědět i jemu. Poté znovu stočila pohled ke Kolovi, který už od ní byl trochu dál. Zajímala ho jeho reakce.Dočká se, stejně jako Elijah, pokývnutím jeho hlavy. Takže Kol je už opravdu v pořádku. Snad to tak bude už napořád. Vnímá pak i Eloijahovy uvědomující se pohledy, když ona promluví o tom, že by měl jít zachránit Hayley a dítě. Ani se nenaděje a před ní už zůstane jen vzduch. Elijah je pryč, snad v dostatečné kondici na to, aby mohl Hayley a její dceru zachránit. Poté se podívá na Kola a provrtává ho pohledem. Čeká, až se zvedne taky a odejde za Elijahem, ale on to neudělá. Dokonce to dost razantně s komentářem odmítne. Najednou se musí usmát. Sice jen lehce, protože jí všechno bolí a je vyčerpaná, ale jeho slova pro ni byla úsměvná, protože byla rozhodně pravdivá. Až tak moc ji Kol znal.) Ano,myslím, že tak bych to opravdu udělala. (kývne lehce hlavou) Ale určitě bych to nikam nenapálila, prostě bych vám ty zadky zachránila. (brání se, ale sama dobře ví, že Kol měl absolutní pravdu. V tomhle stavu by to napálila do první značky nebo stromu. Náhle se před ní objeví další postava. Čaroděj, kterému Klaus urazil v kostele hlavu. Někdy jsou duše chvíli ztracené, než najdou svou kotvu, která je odvede na druhou stranu. Někdy bloudí i několik hodin a také záleží na vzdálenosti. Ale jestliže je tenhle čaroděj mrtvý, ještě není pozdě. Podívá se tomu čaroději do tváře a natáhne ruku, aby se jí mohl chytit a projít jí. Když to udělá, zase zařve z plných plic,i když i ten výkřik ji teď v tuhle chvíli vysiluje. Slzy se jí kutálejí po tvářích, předkloní se bolestí. Její srdce tluče jako o závod, ale najednou pár úderů vynechá, než se zase rozběží. Zalape po dechu, než to začlo být zase dobré. Ale už teď ví, že jestli to takhle půjde dál, tak dneska zemře, protože to nevydrží. Krev se jí spustila už z obou nosních dírek.)

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 3:37 pm

Kol si nemohl nevšimnout toho, jak na něj chvilku Genevieve dokonce zírala, když měli obličeje tak blízko u sebe. Nejradši by ji hned políbil, ale to nešlo. Určitě to nechtěla, a kdyby to udělal, skončil by přinejmenším s obtiskem její dlaně na svém obličeji, protože ona by si to jistě nenechala líbit. A navíc posledně se nerozešli nějak moc v dobrém, aspoň to tak vnímal Kol. Genevieve mu řekla, že je nadobro konec a on na ni byl naštvaný za tu dýku. Říkal si, že jí to nikdy neodpustí... Ale teď? Viděl ji před sebou, jak je slabá, dokonce se bál, aby se mu tady naprosto nezhroutila. Nebo aby neumřela. Ale to si nechtěl připouštět, to se prostě nestane. Prostě nešlo jí neodpustit. Když se na něj Gen usměje, koutky mu cuknou taky o něco výše. Je dobře, že se usmívá - asi ji pořád dokáže rozveselit, i když v téhle situaci... "Genevieve Rousseau, hrdinkou za každých podmínek..." řekne a usměje se. Gen by byla blázen, kdyby si v tomhle stavu sedla za volant, protože to by nepřežila ani ona, ani ti, které by na silnici potkala. Za chvíli vidí, že Genevieve se kouká trošku někam jinam. Trošku tázavě poozvedne obočí, ale pak si uvědomí, co se děje. Když Gen natáhne ruku, tak už očekává hlasitý výkřik, který pár vteřin na to opravdu přijde. Kéž by mohl něco dělat, nějak jí pomoci... Ničí ho vidět ji takhle. Když se předkloní bolestí, znovu ji chytne, tentokrát trošku silněji, aby se mu tam neskácela k zemi. Samozřejmě mu neunikne, že její srdce tluče strašně rychle, a vyděsí ho to, když pár úderů vynechá. Nejradši by jí teď dal svou krev, aby neumřela, kdyby na to přišlo. Měl za to, že by se upírem stala jenom když by z ní kouzlo kotvy sejmuli kouzlem. Když se jí spustí krev z obou nosních dírek najednou, už na nic nečeká, a prostě ji položí na zem, aby si sedla. I kdyby nechtěla, byla moc slabá na to, aby mu odporovala. Dřepne si k ní a prostě ji jen sleduje.

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 3:58 pm

Hrdinkou za všech okolností asi ne. (Podívá se na něj s úsměvem) Umím být náhodou i padouch. Zvlášť, když přejdu do módu bezcitné mrchy. (zasměje se velice tiše. Už nemá moc sílu se nějak projevovat. Bude tenhle den pro ni konečná? Dočká se dalšího úsvitu, nebo je tenhle její poslední, který zažila? A co když ano? Co když to nezvládne? Je si jistá, že těch duší, které budou procházet jejím tělem bude ještě víc, je si jistá, že to neskončilo. Nemohlo to skončit do té doby, dokud nebude Benjamin mrtvý. A doufá, že to bude právě Benjamin, který jí bude procházet. I kdyby to měla být její poslední duše, i kdyby se pak měla skácet k zemi a už se neprobudit, chtěla, aby to byl Benjamin. Bylo by to docela poetické. On, který ji nikdy nechtěl zabít, ji teď zbíjí tím, že z ní udělal kotvu druhé strany. Je zesláblá, začíná se třást a přichází na ni takové vlny, kdy vnímá zkresleně. To, že je najednou na zemi, že se o to Kol postara, ani nevnímá. Možná, že začíná upadat do šoku, ale ona sama se ještě snaží vydržet. Ještě ne. Ještě to neskončilo. Chce vidět Benjamina poraženého a doufá v to. Zavře na chvíli oči a pak je zase otevře. Uvidí před sebou Kola. Veškerá její krása se vytratila někam do neznáma. Teď je z ní jen hromádka čehosi, co je jen těžko popsatelné.) Přála bych si, aby to už skončilo. (Vydechne. A Kol vlastně ani nemůže poznat, jestli myslela tu situaci, nebo to, že už by konečně chtěla, aby měla klid. Aby teď a tady zemřela a už nemusela zažívat, co zažívala doteď.)

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 4:11 pm

"Jo, to teda umíš. Ale stejně bych řekl, že jsi spíš hrdinka. I když ze začátku ses možná chovala trošku víc jako padouch," usměje se na ni. Chtěl ještě dodat, že se zachovala jako padouch, když ho zabodla dýkou, ale to jí asi teď nemohl vyčítat. Kdo ví, jestli má právo jí to vůbec někdy vyčítat - vždyť ona to udělala proto, aby nezemřel defacto nevinný člověk. Taková ona byla. Pořád zachraňovala zadek někoho jiného, ale ten její, jako by nebyl moc důležitý. Vidí na ní, že tohle už dlouho nevydrží. Za chvilku určitě upadne nejméně do bezvědomí, a Kol s tím nic neudělá. Ani ona ne. Mohla si říkat, jak moc silná je, ale tohle se nedalo vydržet do nekončena. Chtěl by vidět člověka, který by ještě teď žil, kdyby za sebou měl to všechno, jako Genevieve. Mezitím, co Gen říká, že by si přála, aby tohle všechno už skončilo, si sedne vedle ní, opře si záda o zeď a obrátí na ni hlavu, aby ¨na ni pořádně viděl. Zatím nic neříká. Vezme ji kolem ramen a opře si ji o sebe. "Neboj se, brzy bude po všem..." řekne tichým a utěšujícím hlasem. Ani ho nenapadlo, že tím mohla myslet, že by i umřít chtěla, aby už měla od všeho klid. Ne, nenapadlo ho to proto, protože to nechtěl. Nechtěl, aby umřela. Co by dělal, kdyby jí tady přestalo bít srdce, a on by jí nedokázal už pomoct?

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 5:08 pm

Já nejsem hrdinka. (zakroutí hlavou... Nikdy si to o sobě nemyslela, zvlášť taky proto, že hrdinové by neměli dělat špatné věci. A ona jich udělala nesčetně moc. A navíc má krev na rukou. A ta krev rozhodně nepatří jen zatvrzelým padouchům. Má na svém kontě i pár nevinných životů.) Dělám jen to, co sama uznám za vhodné. To není hrdinství. (Ale dál se s ním už nehádala, pokud si to myslel, nebude mu to brát. On ji viděl nějak, ona sebe jinak. Každý na ni měl naprosto jiný náhled. A ona se ho nikdy nikomu moc nesnažila vyvrátit. Někdo si o ní myslel, že je ta hodná, jiný zas, že je ta zlá. A ona to tak vždycky nechávala. O svou reputaci se nikdy moc nestarala. Teď jí ale smrt dýchá za krk a ona se cítí opravdu slabá. Věděla, že kdyby se kouzlem proměnila z kotvy na člověka, vlastně by nebyla tak úplně člověk, ale probíhala by u ní přeměna na upíra. Ale tohle je podle ní něco úplně jiného. Ona teď právě umírá důsledkem toho, že je kotva. Zemře tedy a už se prostě neprobere, tak to brala. Jen jí byla líto, že rozhodně nebude mít čas se rozloučit se svou dcerou a se Sophie. Ale snad to pochopí. Uvažovala ve svých myšlenkách už takhle, jako by opravdu čekala, že smrt přijde. Ale v tuhle chvíli je potřeba uvažovat střízlivě a ona rozhodně věděla, že jí síly docházejí. Ale kolik průchodů ještě vydrží? Jeden? Dva? To neví. Zatím se, i když smířená s tím, co přijde, drží zuby nehty, aby ještě nezemřela, aby následující výdech nebyl její poslední. Prostě musí vědět, že Benjamin nakonec prohrál. Musí to tak dopadnout, prostě musí. Podívá se na Kola, který si právě objal kolem ramen, aby se o něj ona posléze mohla pořádně opřít. Je opravdu ráda, že jí nenutí žádnou svou krev, protože ona ji nechce. Pokud má tohle skončit, chce, aby to skončilo na dobro, protože být upír by pro ni bylo další trápení.) Jsem ráda, že jsi tady zůstal. (Přizná mu. Opravdu je vděčná za to, že neodešel s Elijahem. Nechtěla by umírat sama. Celý život byla de facto sama, protože to Benjamin až moc dobře zařídil. Dokonce i s Benjaminem se cítila sama, poprvé taky zemřela sama, protože Clara zemřela před ní. A teď? Je tu s ní někdo, koho milovala. Nemůže si v tuhle chvíli přát víc. Opře si hlavu o jeho rameno.) Nerada bych tu zůstala sama. Dnes ne. (dodá ještě)

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 7:37 pm

Už se s ní nehádal, protože věděl, že to nemá cenu. Ona měla svoji hlavu a častokrát byla tvrdohlavá a nenechala si vnutit jinou pravdu, než tu svoji. Pro Kola byla prostě hrdinka. Už jenom to, že se zapletla s Původními, že se do jednoho zamilovala, a že je neustále zachraňovala, to byla odvaha. Postavila se svému bratrovi (a to ještě nevěděl, že ho zabila), vzdala se své dcery... Tohle vyžadovalo notnou dávku odvahy. Samozřejmě, že věděl, že zabila pár lidí, určitě i nevinných, ale kdo ne? Kdo v tomhle světě plném nadpřirozena někoho nezabil? A zvlášť v New Orleans, městě prolezlém skrz na skrz upíry, čarodějkami a teď i vlkodlaky. Vůbec netuší, že Genevieve teď přemýšlí nad svou smrtí. Kdyby to tušil, jistě by jí to rázně zatrhl, protože to ji ještě více oslabovalo. Začíná uvažovat nad tím, že jí prostě svojí krev dá. Jen tak, pro jistotu, aby bylo jisté, že mu neumře. Ale věděl, že Genevieve by si ji nevzala. Tedy rozhodně ne dobrovolně, a nutit ji k tomu? Neví, co dělat. Po opravdu dlouhé době vůbec netuší, jak Genevieve pomoct. "Muselo ti být jasné, že s ním neodejdu, a zůstanu tady s tebou; na to mě znáš až moc dobře." Kol byl také tvrdohlavý, prostě by od ní neodešel. Vlastně by nešel, ani kdyby na tom byla líp. Chtěl mít jistotu, že bude v pořádku, a tu by neměl, kdyby běžel zachraňovat to mrně. "Skoro nikdy jsem tě nenechal samotnou. Zůstal jsem s tebou, když jsi to potřebovala. A i když jsi to nepotřebovala, lezl jsem za tebou jako ocásek, to moc dobře víš," mírně se pousměje. "Akorát posledních pár dní jsem ti dal pokoj - přesně, jak sis přála." Jakmile to dořekne, zvedne ruku a kousne se do zápěstí. To dá Genevieve před obličej - ať se rozhodne sama, jestli se krve napije a nebo ne. Vždyť by se mohla jenom posilnit, uzdravila by ji.

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 8:19 pm

(Na chvíli prostě jen zavřela oči na Kolově rameni a snažila se pravidelně nadechovat a vydechovat. Oevřela je, až když znovu promluvil. Taktéž se musela usmát, protože Kol měl pravdu. Věděla už od začátku, že neodejde, on takový nebyl. Nenechal by ji jen tak tady, i kdyby vypadala lépe, i kdyby jí nešlo o život, nenechal by ji tu.) Ano, bylo mi to jasné, ale zkusit jsem to musela. (polkne a pak se rozesměje, protože Kolova následující věta je opravdu k pobavení. Alespoň pro ni teď určitě.) Ano, věrný ocásek. Jen tak jsem se tě zbavit nikdy nemohla. Pamatuju si, jak jsi mě uháněl. Byl jsi vážně k nezastavení a já jsem z tebe akorát byla nervózní a otravovalo mě to. Ale ty ses prostě nezvdal i přes všechno moje odmítání. (řekne tiše. Nepotřebuje mluvit nahlas, protože on by ji slyšel, i kdyby šeptala na druhé straně chodby. a navíc ji hlasité mluvení vysilovalo ještě víc, takže opravdu jen šeptala.) Ano, to dal. I když jsem tě k tomu byla nucená popostrčit. (ušklíbne se, ale ona teď prostě nechce mluvit o tomhle. Nechce mluvit o těch špatných věcech. A to možná i tak trochu napovídá tomu, s čím ona počítá. Počítá s tím, že umře. Začala vzpomínat. Pak se její zrak zasoustředil na ruku, kterou před ni Kol dal. Nabízel ji možnost se posilnit, nebo možná spíše možnost být upírkou, protože ona ví, že nevydrží. A stejně, i kdyby se teď jen posilnila, dneska ještě jistě zemře hodně osob, protože počítá s tím, že jistě ještě padne pár čarodějů a hlavně Benjamin. A to bude na ni hodně silná duše. Jenomže ona nechtěla, nechtěla být upírkou, nechtěla se ani posilnit, protože by to dopadlo stejně. Byla by to pro ni muka. A on to věděl. A vlastně mu teď byla vděčná, že jí dal tu možnost, ale do ničeho ji nenutil. Nechal ji, aby se rozhodla. Pousměje se. Natáhne se k ruce, ale nepřiloží si ji k ústům. Chvíli se prostě dívá na tu ránu, dokud se nezacelí. Pak vezme jeho dlaň do té své a přiloží si ji ke tváři a zavře s úsměvem oči.) Vzpomínáš na Bali? Všechno bylo tak... bezstarostné a krásné.

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 8:47 pm

(Ráno ho probudila Davina přesně tak, jak mu slíbila. Vyrazili do města okolo osmé ráno a v bytě strávili vcelku dost času. Prohlédli si snad každý píď bytu a pak se tam jenom posadili, a popovídali si. Byl z toho hrozně nadšený, protože už konečně splnil to, co jí sliboval. Byt se jí líbil stejně tak jako jemu. Rovnou tedy zavolal té ženě a řekl, že o byt má zájem. Smlouvu však podepíše někdy jindy, zatím ho má jen zamluvený. Okolo jedenácté hodiny se šli ještě kouknout do města, prošli pár krámů a něco koupili, většinou to spíš bylo oblečení pro Davinu. Myslel si, že dnešek bude skvělý den a taky prozatím byl, jenže to ještě netušil, co všechno se pokazí. Odpoledne se rozloučili a každý šel svým směrem. Ona šla pravděpodobně do sídla a nebo za nějakou kamarádkou. A on šel na pravidelnou obhlídku barů. Vyzkoušel jeden zapadlý bar skoro na konci města. Zakusil nejen místní alkohol, ale i jejich servírku. Nevěděl, co z toho bylo lepší, ale pravděpodobně to byla ta servírka. K večeru pomalu vyšel z baru a mířil do sídla, kde se mezitím začalo všechno odehrávat. Dorazil před sídlo ve chvíli, kdy to vlastně celé skončilo. Cítil všude jenom krev a věděl moc dobře, že to není lidská, ale upíří a místy i vlkodlačí. Vběhl dovnitř a spatřil hrozné množství mrtvých lidí. Vypadalo to tam jako na nějakém bojišti. Bylo mu skoro do breku, protože tu teď před ním leží hromada jeho mrtvých přátel. A nejen přátel. Byla to jeho rodina a teď jsou mrtví. Všichni. Promnul si oči a okamžitě se přesunul k místu, kde zbyly nějaké židle. Začal s nimi naštvaně házet o zem a nebo na zeď. Nevšímal si toho, že nedaleko od něho stojí Kol a Genevieve. A oni si ho vlastně taky nevšímali, protože byli moc zaneprázdnění sami sebou. Byl naštvaný, zoufalý a hlavně byl úplně mimo. Nevěděl, co všechno se tu událo. Nevěděl, kde je Beka, Davina, Klaus, Hayley. Nevěděl vůbec nic. V ruce mu už zůstala jenom noha od židle. Pustil ji a sledoval, jak se kutálí k mrtvému tělu a nabírá na sebe rudou barvu. Otočil se na ty dva a mírně se zamračil. Přešel k Gen a díval se jen na ni, protože toho debila vedle ní prostě nemohl vystát. Bylo mu docela jedno, že je vyrušil ze jejich rozhovoru o nějakém Bali. Chtěl získat svoje odpovědi a to, co nejdříve. Všiml si, že je velmi vysílená a jenom se na ní chvíli soucitně podíval, ale hned potom se jeho pohled změnil v naprosto prázdný.) Kde jsou všichni? Co se tu stalo? (Mluvil nejen zdrceně, ale i naštvaně a trochu i sklesle. Byla to vcelku hloupá otázka, protože moc dobře věděl, co se stalo. Vlkodlaci. Nenávist k jejich rase znovu začíná růst. Doufal v to, že to mezi nimi už bude dobré, ale byla to hloupá naivita. Oliver a ostatní toho nikdy nenechají. Ne dokud nebudou všichni upíři trpět. A nebo budou při nejlepším mrtví. )

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 8:56 pm

Byl rád, že jí dokázal na tváři vykouzlit úsměv, i když se rozhodně neměla nejlíp. Kdyby nebyl jenom tak pitomej, došlo by mu, že se má teď třeba dobře s ním, aspoň v rámci možností. Že jí hodně pomáhá, že ho tu má. Někoho, koho miluje. Není si jistý, jestli by tu s ní ten pitomec Jackson zůstal, kdyby věděl, že je v ohrožení i Hayley a její dítě. Jistě by se jim šel vydat na pomoc, hned jak by mu to Genevieve rozkázala. A jí by tu nechal, samotnou, svíjet se v bolestech a trpět. A možná i pomalu umírat. Všichni vlkodlaci byli stejní, tedy až na Claire. Tu měl rád, důvěřoval ji a mrzelo ho, co se stalo naposledy, co se viděli. Musí jí zavolat a promluvit si s ní. Ale až později. Teď je tu s Genevieve a musí se věnovat jenom jí. Už nebude myslet na Claire, už bude myslet jenom na tu, kterou má rád ze všech nejvíc. "Jsem rád, že jsem tak vytrvalý, a že jsem se nenechal odkopnout. Párkrát jsem si už myslel, že to vzdám, protože ses mi zdála strašně nepřístupná, nedobytná... Ale tak jaká žena by odolala šarmu Kola Mikaelsona?" koukne se na ni a trošku se zasměje. Potichu. Tohle si prostě neodpustil, třeba ji tím trošku rozveselí. K tomu dalšímu se už nevyjadřuje. Vidí na ní, že se o tom nechce bavit. A on vlastně taky ne. Proč tohle dělat ještě mnohem horší, než to je? Naprosto stačilo, že Genevieve tu ležela naprosto vysílená, a ještě by se s ní měl hádat o takových, v porovnání s tím, blbostech? Ne, to ne. To nemělo cenu. Potom už jenom čekal, jestli si vezme jeho ruku a napije se krve, která jí zajistí 'život', a nebo jestli se toho všeho vzdá. Jestli se vzdá možnosti žít, i když jinak, než doteď. Když už se nahne k ruce, myslí si, že se napije, ale vzápětí pozná, že se mýlí. Když si al jeho ruku přiloží na tvář, pousměje se. "Samozřejmě, že vzpomínám. Nejdřív jsem se s tebou chtěl jenom celý dny válet v posteli, ale tys mě dokázala přesvědčit a vytáhnout z postele. A bylo to super. Hlavně ti naši sloni, vzpomínáš? Ten můj, to bylo ale číslo," usměje se zeširoka, když na to všechno vzpomíná. Potom vytáhne z kapsy mobil a za chvilku už jí ukazuje jednu fotku z dovolené. Tuhle měla vystavenou i u sebe v bytě... Mohli by tady být do zítra, kdyby to všechno měl vyjmenovat. Třeba to, jak pozorovali hvězdy... Nebo ty cesty autobusem, to bylo úsměvné. "A taky jsem ti slíbil, že ještě někam pojedeme. Kam, že jsi to chtěla?" zeptá se jí a pohladí ji palcem po tváři. Potom jí dá malou pusu do vlasů. Teď už věděl, že jí to vadit nebude. Potom zvedl hlavu, když uslyšel Marcelův hlas a jeho otázku. "Copak to nevidíš? Všichni ti tvoji upíři jsou mrtví. Vlkodlaci zřejmě taky. A Elijah s Klausem jsou bůhví kde a snaží se zachránit život té malé. To ti musí stačit, víc toho nevím. Teď vypadni." Je mu úplně jedno, jestli je tohle jeho Sídlo. Teď ho tady nechce. Prostě ne. A vlastně teoreticky je tohle Sídlo Mikaelsonů, takže ho může vyhazovat, jak chce.
The Abattoir - Stránka 7 10460825_10201776979140856_2393412457299782528_n

The Abattoir - Stránka 7 10460825_10201776979140856_2393412457299782528_n

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 9:31 pm

(Znovu se musí tiše zasmát. Ano, v tomhle hlavně bylo Kolovo kouzlo. Dokázal ji rozesmát i při tom nejnevhodnějším okamžiku. Vždycky měl na situaci nějakou vtipnou poznámku, kterou vše odboural. A ona tak alespoň na chvíli mohla zapomenout na to, že tady, sedící a opírající se o zábradlí, vlastně čeká na svou vlastní smrt, až si pro ni přijde.) Samozřejmě, že by nemohla odolat žádná, ale já jsem to tehdy nechtěla dávat hned tak okatě najevo. To by potom přeci nebyla žádná legrace a ty bys mě měl vlastně zadarmo. A já nejsem zboží, které by se nabízelo zdarma. (Na chvíli odkloní svou hlavu z jeho ramene a podívá se mu do očí. Samozřejmě, že Kol věděl, že ona by se těžko kdy dávala úplně zadarmo. Ale ráda mu to připomínala. Trochu ho tím i popichovala. Ano, i teď si našla čas na popichování. Bude jí to chybět. Ano, to věděla už teď. Budou jí chybět potyčky s Kolem, budou jí chybět jeho přiblblé vtípky, jeho přehnané seběvědomí a sebeláska. Milovala na něm vlastně úplně všechno, protože s takovým člověkem, jako je Kol, se vlastně nikdy neměla šanci nudit. Po chvíli si zase položila svou hlavu na jeho rameno, protože udržet ji zvednutou byl pro ni teď trochu těžší úkol. I když by to rozhodně zvládla, ale nechce mrhat sílu zbytečně.) Ano, donutila jsem tě něco dělat a když jsem potom chtěla lenošit já, tak tys chtěl stále někam chodit. (Musela se široce usmát, protože na Bali se opravdu cítla s Kolem šťastná. Nemuseli ještě řešit, že je v městě Benjamin, i když nějaké náznaky už probíhaly.) Ano, ten slon byl úplně stejný jako ty. Nedal si pokoj. (zasměje se přerývaně, protože jí trochu zradila její kapacita plic. Potom zvedne zrak k té fotce, co jí Kol ukazuje. Usměje se, i když trochu smutně.) Byli jsme šťastní. To jsme vůbec ještě ani netušili, že Benjamin je naživu a udělá nám ze životů peklo. (Dívala se na tu fotku, vlastně ji skoro hypnotizovala pohledem. A on se začal zmiňovat o tom, že jí slíbil, že spolu ještě někam pojedou. Začaly jí stékat po tvářích slzy, protože věděla, že už se nikam nepodívá a s Kolem už vůbec ne, ale do toho se usmála a nakřáplým hlasem se zmínila o destinaci, kterou by ráda viděla.) Egypt a jeho pyramidy a nebo Madagaskar, ostrov koření, hlavně bych chtěla vidět ty pobíhající lemury všude kolem. (Zlomí se jí na konci věty hlas a už nemůže pokračovat dál. Zavře prudce oči a semkne rty k sobě. Oči otevře, až když uslyší Marcelův hlas. Kol mu dal mezitím ale jasnou odpověď, ale ona k tomu ještě něco dodala.) Nevíme, kde je Rebekah. Pokus se ji najít. Davina ti jistě pomůže s lokačním kouzlem. (Pak už se mu přestane věnovat)

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 9:56 pm

(Bylo mu vcelku jedno, že jim narušil jejich sentimentální chvíli. Chtěl toho vědět víc, než mu už došlo. Zatne pevně zuby, protože na něho promluvil ten slizký had. Kroutil hlavou a pak mu věnoval jeden vražedný pohled. Nesnášel ho a věděl, že to nikdy jiné nebude. Naštvalo ho, že ho odsud vyhazuje. I když to chápal, narušil jim jejich chvíli. Otočil se na Genevieve, která začala mluvit. Davina. Zadíval se do země. Netušil, kde je a toho děsilo. Potřeboval jí, aby mohl najít Beku. Věděl, že na něho je sice naštvaná, ale nemohl by někam odejít a nevědět, co s ní je.) Díky za pomoc. (Ironicky řekl a vzhlédl k oběma.) Teď se můžete vrátit k tomu, co jste tu dělali. Ať je to cokoliv. (Se zpevněnou čelistí se na ně usmál. Snažil se působit, co nejvíc sarkasticky. UR vyběhl do pokoje Beky a vzal tam nějakou její věc. Stejnou rychlostí jako se dostal do pokoje, se dostal ze sídla. Na ulici se jenom rozhlídl a vytáhl mobil. Rychle vytočil Dav, která mu to nebrala. Neměl teď čas řešit, kde je a věřil v to, že se o sebe postará. Telefon zase schoval a vyběhl do centra města. Věděl o jedné čarodějce, která by mu byla ochotná pomoct najít Beku. Dorazil k ní hodně pozdě, tudíž ji vyrušil ze spánku. Přemluvil ji, aby mu pomohla s lokačním kouzlem. Bylo už skoro ráno a čarodějka právě dokončovala lokační kouzlo. Snažil se na ni být milý, protože věděl, že mu vůbec pomáhat nemusí. Už jí neovládá. Beka byla na místě, kde už se nacházelo jenom jedna budova. A to sanatorium. Moc dobře si na to místo vzpomínal. Poděkoval čarodějce a následně se za ní vydal.)

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 10:04 pm

Nezmýlil se, když si myslel, že ji to rozveselí. A rozveselilo ji to mnohem víc, než doufal. Čekal by, že se třeba jenom hodně usměje, ale ona se i tiše zasmála. Miloval její smích, a zvlášť v takových chvílích. Vždycky mu dokázal vykouzlit úsměv na rtech; byl tak jemný, ale i přesto ho dokázal pohladit na srdci i na duši. Prostě Genevieve miloval, jako nikdy nikoho. Ani kdyby chtěl něco víc cítit ke Claire, nikdy by to nebylo takové, jako s Gen. Nikdy. "To je dobře, že ses jen tak nenechala, protože teď mám pocit, že jsem si tě vybojoval a že jsem si tě zasloužil mnohem víc," usměje se na ni a usmívá se pořád, i když se mu dívá do očí. A teď udělá něco, co buď vyjde a nebo ne. Prostě to riskne, protože kdy jindy by měl? A navíc, Gen nemá sílu na to, aby ho tu fackovala. Na to už přišel před nějakou chvílí. Jednou rukou, kterou má teď volnou, jí chytne jemně obličej a políbí ji. Ten polibek nebyl dlouhý, ale byl intenzivní, plný citů, lásky. Potom se od ní trošku oddálí a dívá se jí do očí. Když vidí, že je moc vyčerpaná, zase se opře a nechá ji, aby si položila hlavu na jeho rameno. "Celý den jsme někde chodili a cestovali, a lenošili jsme večer. Třeba venku pod hvězdami," pousměje se, když vzpomíná na to, jak společně pozorovali hvězdy. Byly to nádherné vzpomínky. "Nevyslovuj to jméno, nechci o něm slyšet už ani slovo, Gen," podívá se na ni, i když jí teď nevidí do obličeje. Nesnášel ho. Nesnášel ho ještě víc než toho slavnýho Jacksona. Všechno, ale naprosto všechno pokazil. Zničil jejich vztah, bůhví, co teď bylo s Hayley a dítětem. Měl teď tolik moci, že mohl něco provést i jeho sourozencům. Radši to ani nechtěl vědět. Společně s ní sledoval fotku. Byla opravdu povedená, oba dva na ní vypadali šťastně, což taky před několika měsíci byli. Po chvilce mobil zase uklidí do kapsy a povzdychne si, když Gen začne plakat. Jednou rukou jí slzy setře, ale stejně to nepomáhá, protože tečou dál. "Dobře, takže co nevidět pojedeme do Egypta a potom i na Madagascar. Bude to dlouhá dovolená," usměje se na ni a přitiskne si ji k sobě ještě blíž a pevněji. Na další Marcelova ironická slova už nijak nereagoval - ten upír mohl být rád, že mu vůbec něco řekli..

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 10:27 pm

(Milovala Kola jako nikoho ve svém životě. S ním poprvé zažila to, čemu se říká láska. Poprvé pocítila ten pocit, kdy když někoho vidíte, tak se uvnitř celá chvějete. Když ho vidíte, tak se musíte usmívat, protože to jinak nejde. Když ho vidíte, máte podivný pocit v žaludku, který jen tak nepřestává. Kol tohle všechno pro ni byl. Když byla v exilu a viděla ho, poznala ho, možná že na první pohled se to nezdálo, ale točil se s ní celý svět, protože mohla strávit jeden den s ním. A teď si to všechno nechala Benjaminem sebrat. Neměla být tak tvrdohlavá, měla Kolovi odpustit, měla se k němu vrátit, protože on byl její pravá láska. Něco, co člověk jen tak nezažívá. A ona se ho vzdala. Zahodila to a teď? Teď umírá a už s ním nikdy nic nezažije. Mohla by být upírem, to ano, ale byla by nešťastná. Nechtěla to a věděla, že to kouzlo, které vrací osobu do stavu před upírstvím, by na ni nefungovalo, protože ona byla Kotva. A kotvou se člověk už zpětně stát nemůže. Zůstala by uvězněná v upířím těle a to by pro ni byl obrovský trest.) Žena by se měla dobývat. (pousměje se a stále se mu dívá do očí a on, on ji najednou jemně políbí. A jí to nevadilo. Naopak mu polibek opětovala. Byl něžný a plný lásky, ale taky zároveň omluvný, protože vše jenom zomplikovala. Nechala Kola jít a to neměla nikdy udělat. Když se od ní odvrátí, tak mu předtím, než sklopí znovu hlavu ještě něco řekne.) Nikdy jsem tě nepřestala milovat, Kole. (Potom znovu na chvíli na jeho rameni zavře oči a předtavuje si ty výjevy, které z Kolem v Bali prožili. Hvězdy, výlety. Byla to nádhera. Na to, že nemá vyslovovat Benovo jméno jenom slabě kývne. Ano, nebudou se jím zaobírat. Ne teď. Svůj pláč jen tak nezastaví. I když jí Kol utírá slzy, ona zkrátka nemůže přestat brečet, i když ji to vysiluje ještě víc. Chtěla toho s Kolem eště hodně zažít, hodně v jejím smrtelném životě, ale ten bohužel znovu končí. Ale Kol neztrácí optimismus, nebo to o té dovolené možná říká jen proto, aby ji nějak uchlácholil, ale ona ví, že už se nikam nepodívá.)

Předmět: Re: The Abattoir Mon Jan 26, 2015 10:59 pm

Celou dobu ji Kol hladil po tváři a po vlasech, tak jemně, jako ještě nikdy předtím. Jako kdyby byla z porcelánu. Jako kdyby se jí stačilo jen dotknout a ona se rozbila na tisíc kousků. A bál se, že přesně to se dneska stane. Nechtěl si to připustit, ale musel. Gen na tom byla hodně špatně, a je si jistý, že hodně nadpřirozených bytostí skrze ní ještě projde na Druhou stranu. To ale ještě netušil, že mezi nimi bude jak Benjamin, tak i Klaus. Přechod těhlech dvou pro ni bude strašně náročný... Nechtěl o ni přijít, ne teď a ne tady. Vždyť si toho spolu tolik naplánovali - dovolené, a Kol dokonce přemýšlel nad tím, že by se stal zase člověkem, kdyby přišlo na věc a ona chtěla třeba rodinu. Jak si jen mohl myslet, že ho přestala milovat a že ho opustila nadobro? Proč byl tak slepý? Možná, že neměl polevovat ani když ho požádala o to, aby ji nechal na pokoji. Možná, že by ji zase 'dostal', a zažili by spolu několik dní navíc. Mělo mu dojít, že ještě šanci měli, i když ona říkala, že ne. Toho vlka určitě nikdy nemilovala. Měla ho ráda, to ano, ale nebylo to to samé, jako láska. Oni dva byli podobný případ jako on a Claire. Měl ji taky hrozně moc rád, ale nedokázal ji milovat, protože miloval někoho jiného - Gen. Když řekne, že se by se žena měla dobývat, jenom se pousměje. Jistě, že měla. A hlavně po téhle stránce si ji Kol zasloužil. Dobýval, dobýval, až ji nakonec dobyl celou. A to nikdo jiný nedokázal. Nikdo nebyl tak vytrvalý, všichni nakonec v jejím dobývání polevili. Když mu polibek opětovala, musel se do něj jemně usmát. Nakonec neschytal ani facku, ani kopanec někam mezi nohy, ale polibek. Když pak uslyší ty její slova, pousměje se. 'Ta jedna mizerná čarodějka měla přece jenom pravdu,' řekne si v duchu a usměje se. A on to Sophie nevěřil. Vážně by si mohla otevřít nějakou poradnu, protože se zdá, že tomuhle dost dobře rozuměla. Když si hlavu zase opře o jeho rameno, skoro šeptem poví: "Miluju tě." Víc není potřeba říkat. Bylo z jeho slov cítit, že to myslí naprosto upřímně, miloval ji a položil by za ni život, jen kdyby to šlo. Možná i trošku doufal v to, že jí tahleta dvě, na pohled obyčejná slůvka, ale uvnitř slova plná citů, dodají aspoň trošku síly, kterou teď potřebuje. Sedí tam s ní takhle v objetí a hladí ji po vlasech. Sem tam jí otře z tváří slzy. Nevěděl, jestli to o té dovolené říká jenom, aby ji utěšil. Doufá, že tam spolu někdy pojedou, ale každou chvíli se ta představa vzdalovala a vzdalovala...

Předmět: Re: The Abattoir Tue Jan 27, 2015 12:23 pm

(Každý jeho dotek v ní probouzel záchvěvy, které cítila pokaždé, když se jí Kol dotknul. A dneska to nebyla výjimka. Při každém jeho doteku, i když byly velice jemné, jako by snad dával pozor, aby ji tím nějak neublížil, jí běhal mráz po zádech. Tohle nikdy u žádného jiného muže nezažila. Jen u něj. I jeho pohled s ní dokázal dělat divy, natož jeho doteky. Vzpomíná čím dál tím víc na ten den, kdy byla ve vyhnanství a on ji náhodou našel. Vzpomíná si, jak si tehdy poprvé připustila, že Kola miluje, že by s ním chtěla strávit víc krásných chvil. Vzpomíná si, jak byl pro ni ten den výjimečný. I když dělala potažmo skoro stejné věci jako každý den, on tam byl s ní. A to ten den dělalo naprosto výjimečným. A i když ho jiní považovali za floutka a psychopata, ona v něm vždycky viděla něco víc a něco jiného než ostatní. Ona v něm dokázala najít to, co ostatní neviděli nebo nechtěli vidět. Svou vytrvalostí ji dokázal naprosto odzbrojit a prostě si ji vzít. A i když v poslední době tvrdila, že není jeho, nebyla to pravda. Ona vždycky byla jeho. Vždy a napořád. Nikdy ho nepřestala milovat a nikdy nepřestane. Nezbývalo jí už mnoho času, ale i tak je ráda, že ten čas tráví právě s ním. Samozřejmě myslela taky na svou dceru, ale nechtěla, aby ji viděla takhle. Nechtěla, aby ji viděla umírat. Chtěla, aby zůstala v bezpečí u ní v bytě. Tedy, je si jistá, že tam samozřejmě nezůstane dlouho, přeci jen to byla její dcera, ale alespoň do té doby, než to všechno skončí, tam jistě vydrží. Pak jí ale její zvědavost nedá. Ale to už tady ona nebude. Sbohem, Kate. Řekla si pro sebe v duchu a pak se musela pousmát, protože jí Kol právě řekl, že ji miluje. Stiskla jeho ruku, i když ji hned zase povolila, protože neměla sílu na to, aby ji tiskla déle. Stále více a intenzivněji vnímala pach krve, který se linul po celém sídle. Dostávala se jí do nosu, dokonce i na jazyku cítila tu železitou chuť krve. Bylo to tu po ni čím dál víc depresivní a ona si uvědomila, že nechce umřít tady, na místě, kde se odehrála taková jatka.) Vezmi mě odsud. (řekne chraplavým hlasem) Vezmi mě někam, kde budu cítit čerstvý vzduch a ne odér krve. (požádá ho. Ona sama je slabá na to, aby se někam přemisťovala, ale on se s ní přemístit mohl)

» The Abattoir