The Abattoir

*Asi si ani nemusela myslet, že by Elijah ji tady vůbec nechal samotnou a odešel jenom s Hope. Netušila, kdy přesně se setkal s Klausem. Přeci jenom byla několik hodin mrtvá a za tu dobu nemohla vědět, co se odehrálo po tom, co zemřela. A v kostele se probudila sama, ale to teď nebyla podstatné. Nemá zájem se s ním nějak přít a proto jenom souhlasně přikývne, ať je tedy obě odnese domů. v tuhle chvíli ani jednomu z nich nebylo příliš do řeči, ale museli jednat. Rozhodně museli i zjistit, co se děje s Rebekou a Kolem. O Finnovi ani nepřemýšlela, zradil je a on by si zasloužil zabodnout kolík z bílého dubu rovnou do srdce, ne Klaus. Natáhne se poté po kolíku, aby si ho vzali a schovali někde do bezpečí pokud takové místo vůbec v New Orleans existovalo. Nejlepší by bylo, kdyby se tahle odporná věc dala zničit, aby už nemohla napáchat větší škody než doteď napáchala. Svírá kolík v ruce a zahlédne, jak ho uchopil i Elijah kousek nad její rukou. Jejich pohledy se střetnou, když se na sebe podívají ve stejný okamžik. Uvolní své sevření a nechá ho, aby si ho vzal. U něj rozhodně bude v lepších rukou než v těch jejích. I druhou rukou začne přidržovat Hope. Podívá se na Elijaha, když vstane, ale ona prostě nechce vstávat, i když ví, že musí. Nadechne se zhluboka a už je připravená se znovu postavit na nohy a opustit tohle místo. Za okamžik ucítí Elijahovi ruce, jak svírají její paže a znovu na něj pohlédne. Při jeho další otázce přikývne hlavou a pomalu se začíná zvedat na nohy, ale Elijah je rychlejší a vezme ji i s malou do náruče. Neprotestuje a vlastně je i ráda. Sotva má sílu na to, aby se zvedla. Dívá se před sebe a pozoruje, jak pomalu opouští hřbitov. Nechali ho tam, nechali za sebou Klause, kterému nemohli pomoct. Ten pocit byl nesnesitelný. Elijah to nakonec vyřeší tak, že si "vypůjčí" něčí auto a zdá se, že patří Sophie Deveraux. Jí je to ale jedno, potřebuji odjet do sídla, kde to jistě bude vypadat katastrofálně. Jen, co je posadí na přední sedadlo, tak se posadí pohodlněji a znovu se podívá na svou dceru. Je tak dokonalá. Pro ni to nejkrásnější dítě, co kdy viděla a hlavně byla její. Jenom její. Otočí poté hlavu směrem k Elijahovi a přikývne.* Musíme zjistit, co je s ostatními. *Vidí v Elijahových očích tu bolest a nedokáže si představit, co on právě teď prožívá. V těch jejích se všechno míchá dohromady. Celou cestu k Abattoir nemluví a jediné, co vydává zvuky je Hope, která několikrát cestou zamručí, ale potom usne. Záviděla ji, že může tak klidně spát a o ničemu nevědět. Když přijedou do Abattoir, tak už sama vystoupí a zavře za sebou dveře. Všude jsou naprostá jatka a neskutečně mnoho prolité krve. Chodí mezi mrtvolami a snaží se jim vyhýbat, což je občas dost těžké. Ještě, než se vydají po schodech nahoru, tak se k němu otočí. Zdá se, že jsou tady sami. Všichni byli mrtví a nebo někde pryč. Důležité bylo ale sehnat zbytek rodiny.* Můžeš se jít dát...do pořádku. *Sjede ho pohledem. Tím myslí, že se může jít zkulturnit. Polkne potom na sucho. ten odér krve ji pálí v nose. Je to příšerné a někdo by to měl brzy uklidit. Je jasné, že oni to nebudou. na to nemá čas a ani myšlenky.* Já se postarám o Hope a budu v jejím pokoji. *I když to nahlas neřekne, tak si musí promluvit a ona musí dokončit proměnu. Musí ji dokončit kvůli své dceři. Přišla o otce a rozhodně nesmí ztratit i matku. Rozejde se proto nahoru do pokoje Hope a první, co jde udělat tak to, že ji umyje a převleče ji do čistého oblečení, které pro ni už bylo přichystané. Hayley si stihne umýt jenom ruce, nechce se od své dcery teď odloučit. Ne, když by ji nikdo jiný nehlídal. Zabalí ji potom do peřinky a odnese ji do postýlky. Položí ji tam zlehka a zůstane u ní stát. Celou dobu se na ni dívá a přemýšlí nad tím, co bude dál. některé věci byly zcela jasné a na některé teprve začala přicházet.*

*Téměř po celou dobu mlčí. Mluví, jen, když potřebuje Hayley něco říct nebo se o něčem domluvit. Po zbytek cesty je obklopený svou bolestí ze ztráty bratra. Vnímá vedle sebe na sedadle spolujezdce Hayley a maličkou Hope. K jeho uším doléhá její broukání, které brzy vystřídá pravidelné oddechování. Dovolí si na ni během cesty otočit svůj zrak a shledá, že usnula. Vypadá teď jako ztělesněný klid, krása a dokonalost. Trochu to tiší jeho bolest, ale dosud to nedokáže plně vnímat a tak není schopen dát to jakýmkoliv způsobem najevo. K sídlu dojedou zanedlouho. Cesty naštěstí nejsou nijak zaplněné. Když před domem zastaví. Hayley z vozu vystoupí sama a tak ji nechá. Vstoupí rovněž a dveře zabouchne. Obejde vůz a připojí se k ní cestou do dvora. Prvně, když odsud pospíchal, to vnímal, jen okrajově. Teď to pro něj také není nikterak podstatné, ale i tak nelze přehlédnout krvavá jatka, která jsou všude, kam se v sídle podívá. Jeho bolest, ztrátu to, ale zvýšit nedokáže. Dívá se po mrtvých, jen letmo. "Naštěstí" to jsou, jenom upíři a vlkodlaci, kteří mu nejsou nijak známí. Nechává ho to navenek chladným. Mrtvá těla nebo jejich části, která se jim dostanou do cesty odstrkuje nohama stranou, dokud nedojdou ke schodišti, kde se k němu Hayley otočí a promluví na něj. Zvedne k ní hlavu a chvilku mu trvá, než pochopí význam jejich slov. Má za to, že jeho zevnějšek, je teď to poslední, co by měli řešit. Nevypadá jistě navenek o nic hůř, než se cítí ve svém nitru. Než se probere ze své letargie a stačí Hayley něco říct, ona pokračuje. Vyslechne si zbytek jejich slov. Usoudí, že nemá smysl se s ní přít. Nemá k tomu ani sílu, ani chuť. Proto, jen krátce přikývne.* Brzy za tebou přijdu, Hayley. *Ujistí ji a krátce se jí podívá do očí, aby dal svým slovům patřičnou váhu. Z její tváře pak na chvilku shlédne dolů na její dceru a zadívá se na její klidný spící obličejíček. V jeho očích prostoupené bolestí se na chvilku mihne něžnost, vřelost, když se dívá na Hope. Brzy se tyhle pocity z jeho výrazu zase ztratí. Stane se tak v okamžiku, kdy se Hayley otočí, začne stoupat po schodech a on ztratí z očí malou Hope. Následuje ji po schodech nahoru. Je pozorný, kdyby snad Hayley klopýtla nebo zavrávorala. Nedovede si představit, jak na tom je, potom všem, co prožila. Nahoře mají chvíli společnou cestu, než ona zamíří do svého pokoje a on se obrátí a zamíří do toho svého.
Cestou mine místo, kde ho Finn překvapil a vrazil mu do srdce Tundeho dýku. Až teď si uvědomí, že netuší, kde je jí konec. Naposledy ji viděl v rukách Genevieve. Jeden z bratrů ho zradí, druhého ztratí. Kde je Kol a Rebekah nemá teď ponětí. A to vůbec nepomyslí na Aliseu. Když se probere, uvědomí si, že se zastavil a dívá se na stěnu, u kterého ho Finn bodl. Pohne se a překoná to místo a zamíří do svého pokoje. Když za sebou zavře dveře, samota ještě více podpoří jeho bolest z bratrovy ztráty. Zde se nemusí přetvařovat, držet, ovládat. Přestože to v jeho nitru bouří, navenek působí docela klidně, jen strnulejším, nepřítomným dojmem. Pomalu ze sebe sundá šaty a vyhodí je. Pak se na nějkou chvíli zavře v koupelně. Osprchuje se, když voda odplaví všechnu krev, jeho i cizí, je mu o něco lépe. Když usoudí, že čistší už být nemůže, vypne vodu a osuší se. V pokoji si po té vezme čisté šaty. Kromě bílé košile, je vše ostatní černé. Na nějaký čas se tato barva stane jedinou v jeho šatníku. Kalhoty, sako, kravata. Velmi kontrastuje s jeho lehce pobledlou tváří. Ještě stále mu schází krev, aby mohl odstranit ten deficit. Když je převlečený, vyjde z pokoje. Vydá se dolů do kuchyně, kde jsou nějaké zásoby krve. Než půjde za Hayley a za malou, chce být v pořádku. Nechce riskovat nějakou nehodu. V kuchyni si vytáhne těch sáčků více, protože ví, že jeden mu teď rozhodně stačit nebude. Nechá je chvíli ležet na stole. Když čeká až se trochu ohřejí, vnímá to ticho, které v domě teď panuje. Předpokládá, že po útoku vlkodlaků už nezůstal žádný z upírů, který dům obýval. Marcel s Davinou odešli. Tenhle velký dům tak zůstal jen pro ně s Hayley. Při těch myšlenkách na něj znovu dolehne fakt, že Klaus je mrtvý. Je to pro něho tak neuvěřitelné tak nemožné, že kdyby to neviděl na vlastní oči, nikdy by tomu neuvěřil, kdyby mu to někdo vyprávěl. Dojde mu, že samota teď není to, co by měl vyhledávat. Přestane čekat až se krev ohřeje. Sáček jeden po druhém otevře a postupně vypije. Není to ani zdaleka tak dobré, jako teplá krev rovnou z člověka, ale svůj účel to splní. Brzy se po tělesné stránce cítí fit. Vyhodí pak prázdné obaly a vydá se z kuchyně zpátky nahoru do pokoje Hope. Než do něj vstoupí párkrát tiše zaklepe. Teprve pak dveře co nejtišším způsobem otevře a vejde dovnitř. Uvidí Hayley stát u postýlky a malou Hope v ní pravidelně oddechovat. Dveře za sebou tiše zavře a přejde k nim. Postaví se vedle Hayley a zadívá se do tvářičky Hope. Ovine svou paži Hayley kolem pasu a přitáhne si ji tak více k sobě. Nabídne jí tak svou oporu.* Je nádherná, jako její matka. *Poznamená tiše, obdivně. Neskutečně ho to bolí. Ten fakt, že tohle měly být chvíle a okamžiky jeho bratra, které měl trávit s Hayley a Hope. Přijde mu neskutečně nespravedlivé, že o to všechno Niklaus přichází a je to teprve začátek. Drásá ho to v jeho nitru na kusy, společně s vědomím, že tady bratr už není.*

*Byla ráda, že Elijah nic nenamítal po tom, co ho požádala, aby se trochu zkulturnil. Potřebovala být i totiž sama. Sama se svou bolestí a se svou dcerou. Nedostalo se jí tolik času, aby to nějak všechno vstřebala a nebo se uklidnila. Na to potřebovala spoustu času a ne jenom pár minut o samotě. Něco takového nebude schopná jenom tak přejít a nebude schopná v několika dnech a měsících utišit tu bolest nad ztrátou, to, že se z ní má stát někdo naprosto jiný. celý život byla vlastně vlkodlakem a teď? Měla se stát hybridem. A ještě k tomu její stvořitelkou byla její vlastní dcera. Co ještě mělo přijít? Co je ještě mělo potkat? Ví, že nebude schopná delší dobu normálně fungovat. Moc dobře si uvědomuje, že tohle je teprve začátek. Smrt je teprve začátek, ale pro někoho byl konec. Snažila se nevracet v myšlenkách ke Klausovi a k jeho smrti, kterou celou dobu pozorovala stejně tak jako on její. Jenomže on už se nemohl vrátit, ta šance byla pryč. Přikývne s mlčením k Elijahovým slovům a rozejde se hned na to nahoru po schodech až do pokojíčku Hope. Jak se vůbec mohlo stát, že je Klaus tady všechny nechal? O Hope se postará a ačkoliv neměla nikdy tušení o tom, jak se starat o dítě, tak jí to prostě jde samo. Stojí u její postýlky a drží se oběma rukama za dřevěné okraje. Na chvíli vzhlédla vzhůru a zadívala se na obraz, který pro Hope nakreslil její otec. Pamatuje si ten den tak jasně jako kdyby to bylo včera, když jí Klaus ukázal, co pro jejich dceru vytvořil. Nemohla se ubránit vlastním slzám. Zklame svou dceru, nedá jí to, co jí chtěla dát. Její rodina je už teď neúplná a ona je napůl sirotek. Znovu se podívá k nevinné tváři své dcery s pozoruje ji. Táhne jí to k ní čím dál více skrz krev, kterou potřebuje a taky za to může i mateřský cit. Uvědomuje si, že jakmile si dá kapičku její krve a projde proměnou, tak ní bude i připoutaná, což byla vlastně i teď. Nedokáže si představit, jak moc silné to všechno bude a děsí se toho. Nechce se stát tím, co ji bylo vepsáno do osudu, ale měla jenom jednu volbu. Vyruší ji tiché zaklepání a nemusí ani přemýšlet nad tím, kdo by to měl být. Byl to Elijah. Klaus se s nimi nevrátil a Rebekah s Kolem byli bůh ví kde. Doufala, že jsou relativně v pořádku a hlavně naživu. Neodvrátí pohled od Hope ani když vejde do pokoje. Její myšlenky se stále ubírají k tomu, co musí udělat. Rty má semknuté pevně k sobě. Jakmile Elijah ovine paži okolo jejího pasu, tak se na něj podívá a nechá se k němu přivinout. Po jeho slovech to nedokáže zastavit a znovu se ji z očí spustí příval několika slz. Zavrtí hlavou ze strany na stranu, kousne se do spodního rtu a opře se čelem o Elijahovu hruď. Velmi potichu vzlyká a snaží se k němu příliš netisknout i přes to, že krev, kterou měla na kůži i na šatech byla už zaschlá. Měl pravdu Hope byla nádherná, ale ani ne zdaleka tak jako ona. Velmi těžce teď přijímala komplimenty. Bylo to toho na ni příliš. Po chvíli, co smočila Elijahovi část košile svými slzami se na něj podívala a setřela si je z tváře.* Nevím, jestli to zvládnu, Elijahu. Jak mohu pomyslet na to, že bych vůbec měla vypít i kapku krve své dcery? *Samozřejmě, že mluvila o proměně. Potřebovala ji a to nutně. Cítila na sobě, že pomalu, ale jistě slábla a znovu se ji krátil čas dokud se ještě může přeměnit. Elijah na ni mohl vidět její obavy, ale taky i to, že i přes její slova ve kterých o sobě velmi pochybuje to udělá. Už jenom proto, že by Hope ztratila i druhého rodiče. Nedokáže udržet další slzy, tolik ji to ničí.* Já jsem ta, co ji miluje nejvíc na světě a musím se nakrmit její krve, abych přežila přeměnu na hybrida. To je...*Zavrtí hlavou a nedokáže ani vysvětlit, jak moc těžké to pro ni je. Nadechne se zhluboka a sebere všechny své síly, aby už dál nebrečela a postavila se k tomu tak, jak má.* Musím dokončit přeměnu, musíme najít Rebeku, Kola a všichni se sejít, abychom projednali to, co bude dál. *Řekne rozhodnutě. Rozhodně tohle musejí udělat. Hope není v bezpečí ani teď. Doufá, že Elijah s ní bude souhlasit.*

*Když stojí u postýlky Hope s Hayley po boku, otočí se více k ní a obejme ji kolem pasu i druhou paží, po té, co jí z očí začnou téct slzy. Cítí s ní, naprosto její bolesti a ztrátě rozumí, i když je trochu jiná, než ta jeho. Jeho výraz ve tváři je prostoupený stejnou bolestí, smutkem, zoufalstvím, ale oči jsou suché. Od chvíle, co mu slzy osušil vítr ještě na hřbitově nad pozůstatky jeho bratra, jeho slzy, jako by zamrzly nebo vyschly. Prázdnota v jeho nitru, která zůstala po Niklausově odchodu ho slz zbavila. Proto nyní Hayley, jen mlčky objímá a nechává ji vyplakat se a ulevit bolesti, i když nepředpokládá, že by ta úleva byla velká nebo trvalá. Než se s Niklausovým odchodem dokážou alespoň trochu vyrovnat, smířit, uplyne ještě hodně času. Opětuje Hayleyin pohled, když k němu zvedne uslzené oči, které si pokouší utřít rukou. Navenek je docela klidný a vypadá vyrovnaně. Pustí její pas a zvedne ruku k jejímu obličeji. Setře ji bříškem palce z tváře jednu zapomenutou slzu. Nechá ji vypovídat se ze svých obav a bolesti. V jeho očích je jeho bolest rovněž patrná, ale také je tam ta neochvějná důvěra v Hayley. Vždy u ni obdivoval její sílu a energii bojovat s osudem i nepřáteli. I nyní je v jeho očích ona důvěra v její sílu a tedy naprostá důvěra a přesvědčení, že zvládne všechno.* Dokážeš to, Hayley. Musíš to udělat pro sebe, abys mohla žít i pro svou dceru, naši malou Hope, abyste mohly být spolu. *I když ví, že Hayley je to jasné, přesto jí to zopakuje. Jeho tón je klidný, ale prostoupený naléhavostí, s jakou k ní promluví. Dále ji drží druhou paží kolem pasu a nechává ji opírat se o něj.* Musíš, Hayley, pro svou dceru, aby si ji mohla i nadále chránit a starat se o ni. *Promlouvá k ní dál tiše, vemlouvavě. Dívá se chvíli do tváře Hayley, ale pak skloní pohled do postýlky na Hope. Má konečně dostatek času i prostoru si ji prohlédnout. Její tvářičku, rysy v ní. Připomíná mu stejně tak Hayley, jako v ní vidi bratrovy rysy. Je to pro něj potěšující i bolestné. Bratra ztratil, ale zůstalo zde po něm něco krásného, nevinného. Musí se o ně postarat. Věří, že Klaus by si to tak přál. Nyní lituje těch ostrých slov, které mu vmetl do tváře před tím na hřbitově, než se objevila Hayley. Pak už si nic dalšího nestačili říct a jeho to bude mrzet do konce jeho života. Z jeho myšlenek, když upírá oči na Hope ho proberou další slova Hayley. Zvedne opět pohled k ní a nepatrně přikývne.* Předpokládám, že Kol bude s Genevieve. *Pronese trochu přiškrceným hlasem.* Když jsem od nich odcházel, nevypadala nejlíp. *Uvědomuje si zpětně, že Genevieve na tom nevypadala dobře ani před tím, než mu dala svou krev. Pak ji, ale i všechno ostatní vypustil z hlavy, protože nemyslel na nic jiného, než na Hayley a její dítě. Teď se mu pomalu zpětně vybavuje všechno, co se dělo v sídle i potom, co do něj Finn vrazil Tundeho dýku i potom, co ji z něj Genevieve zase vytáhla.* A už je v pořádku. *Vrátí se ke Kolovi. Alespoň jedna věc, která ho těší. Jeden z jeho sourozenců je zdráv a v pořádku.* To uřknutí už je definitivně pryč. *Má za to, že by to Hayley měla také vědět. Před tím jí to neměl pořádně kdy říct. Vše se seběhlo tak rychle. Uvědomí si, že jeho věty, občas nedávají smysl, neboť je pronáší během svých myšlenek a někomu méně zasvěcenému by nemusely dávat smysl. Věří ovšem, že Hayley ho pochopí.* Kde je Rebekah to netuším. Naposledy jsem ji viděl bojovat s vlkodlaky. Netuším, ale, co se s ní stalo. *Vrátí se k tomu, co chtěl původně Hayley říct. O jeho sourozencích. Finna a Aliseu vynechá. O obou nic neví a je ani Hayley nezmiňovala.* Teď bychom měli dokončit tvou proměnu, Hayley. *Usoudí, že všechno ostatní počká. Nejdůležitější je teď Hayley. Jestliže kolík z bílého dubu je nyní ukrytý v jeho pokoji, nic vážného jeho sourozencům nehrozí. Tázavě na Hayley pohlédne. Ta otázka v jeho očích je jasná. Ptá se, zdali je připravená.*

*Na moment sklopí zrak, když ji Elijah stírá ještě nějakou tu slzu, která ji zbyla na tváři. Takhle slabě ještě nikdy nevypadala a necítí se ani dobře, když svou slabost projevuje. Až nastane nový den, tak se ke všemu zase postavit jinak, ale teď to nechá ze sebe všechno vyjít na povrch. Dnes už projevila tolik slabosti a zoufalství, že tohle ji už nějak více nerozhází. Dívá se na něj a sem tam pohledem sjede k Hope, jako kdyby se potřebovala ujistit, že tam stále je a je prozatím v bezpečí. Stále ještě cítí odér krve, který naplňuje celé sídlo, ale je ráda, že pokoj pro její dceru zůstal nedotčený a nic se v něm neodehrálo. Začínala pomalu pociťovat i vztek. Vztek nad tím, že Klause zabili, že zabili ji, chtěli zabít její dceru a byly jenom sekundy od toho, aby se to vážně stalo. Od včerejšího dne, co se rozhodli pro to, že Benjamina konečně pokoří je to jedna velká katastrofa. Nic nevycházelo tak, jak bylo v plánu a i přes to, že se podařilo zachránit Hope i ji, tak prodělali ztráty. Ví, že Elijah má pravdu s tím, co říká a sama to věděla už předtím. Se souhlasným kývnutím se zadívá na chvíli někde do země a potom zase na něj. najednou nenachází slova a neví, co má říkat. Všechno bylo jiné. Sleduje Elijaha jak se věnuje pohledem jeho neteři a znovu na něj promluví ohledně toho, že to musejí oznámit ostatním. Úplně v tuhle chvíli ji vypadla Alisea a i přes to, že neřekla její jméno tak ji do toho zahrnuje taktéž. Finna se to ovšem ani zdaleka netýkalo. Zradil je a rozhodně s ním nehodlala mluvit. Velmi by se divila, kdyby Elijah ano. I když on byl přímo mistrem v odpouštění. Poslouchá jeho slova a uvědomí si fakt, že Genevieve je kotva a při těch jatkách musela cítit neskutečnou bolest. Všichni, co zemřel přes ní procházeli na druhou stranu a že jich nebylo málo. Neměla ani ponětí, kolik jich dnes zemřelo. Nadechne se zhluboka.* Kol se zřejmě bude starat teď o Genevieve, ale i tak ho musíme nějak přinutit, aby přišel. *Trvá si na svém. Měli by to všichni vážně pořešit a hlavně se jim musí oznámit ta nejhorší věc. Že Klaus už mezi nimi nebude, nikdy. Stále tomu nechtěla uvěřit, i když to bohužel byla pravda. Už nebrečí, alespoň prozatím. Snaží se být silná a zaměřit se teď na podstatné věci. navíc slzy Klausovi život nevrátí a nevytvoří to ani bezpečí ve městě. Když nad tím přemýšlí, tak se zamračí a podívá se. Takže Elijah se viděl s Genevieve a Kolem, ale kdy? Není se čemu divit, že je o tomhle neinformovaná, když rodila v kostele a potom zemřela. Jí se to ale nechce teď příliš rozebírat, opravdu neměla na něco takového vůbec náladu. Pár sekund přemýšlí, co Elijah myslí tím, že je Kol v pořádku. Další jeho slova ji připomenou jeho stav a jenom pokýve hlavou. Oddychne si nad tím. I když Kol a Hayley neměli spolu nejlepší vztah, tak i přes to chtěla, aby Kol byl v pořádku a momentálně to chtěla hodně. Nepotřebovala přijít o dalšího člena rodiny a tím byl i samozřejmě Kol. Její tvář vypadá o něco uvolněni i přes to, že je v nich vepsané únava, bolest a stále i strach.* Doufám, že Rebekah bude v pořádku a vlkodlaci se příliš na ni nevyřádili. *Nepřála ji znovu vlkodlačí kousnutí, které ale bylo dost pravděpodobné. Teď bohužel jí to ale neměl kdo vyléčit, když Klaus byl pryč. Musejí ji najít, zkusit jí zavolat, cokoliv. Při zmínce o přeměně se na něj podívá poněkud rozpačitě a přešlápne z jedné nohy na druhou. V jeho očích vidí tu otázku, kterou jí chtěl možná položit slovně a možná ne. Přikývne na souhlas, že je připravená. Ale kdyby nebyla, tak by stejně neměla moc šancí. Otočí se k Elijahovi zády a oddělá od spící Hope peřinku. Jednu ruku ji dá pod hlavičku a bohužel ji tím i vzbudí. Samozřejmě, že se rozpláče a nemá cenu ji ani utěšovat, protože plakat bude dál, když musejí udělat něco, co se Hope jistě nebude líbit a bude jí to bolet. Drží ji pod hlavičkou a za záda a zvedne ji poté ke své hrudi. Přiloží si ji na ni a podívá se k Elijahovi.* Budeme ji muset píchnout do prstu. *Navrhne mu asi jediné nejlepší řešení. Byla by i ráda, kdyby si ji Elijah potom vzal pro jistotu k sobě a proto mu ji i začne podávat.* Podržíš ji? *Samozřejmě, že mu nechá i chvilku, aby si užil první pochování své neteře.*

*Vnímá Hayley po celou dobu, co společně stojí u postýlky a střídavě se utápějí ve vlastních myšlenkách, sledují spící Hope nebo sebe navzájem. Hayley mu přijde stejná a přece jiná. Nepřemýšlí, ale nad tím, kolik toho má na svědomí její probíhající proměna a kolik to, co se událo a čím si prošla. Přesto je v jeho očích jedna z nejsilnějších a nejodhodlanějších bytostí, s jakými se dosud setkal. Ten obdiv občas překoná tu hustou záclonu bolesti a smutku zastírající jeho pohled, a problýskne na pár vteřin skrz. I proto jí po celou dobu drží v objetí a nabízí jí svou oporu, aby to pro ni bylo, aspoň o něco málo snesitelnější. Přesto tuší, že je to málo, co jí může nabídnout. Měl tady s ní být jeho bratr. S Hayley a se svou novorozenou dcerou. Přál by si to změnit, ale ví, že to není možné. Přesto si už dlouho nic tak vroucně nepřál. Své myšlenky a svá přání si ovšem nechá pro sebe. S tím se Hayley svěřovat nebude.* Můžu mu zavolat nebo poslat zprávu. *Odpoví pak na její starostlivost o zastihnutí Kola. Kol je pro něj teď ta nejmenší starost. Více ho znepokojuje, kde může být Rebekah. Jestli ji pokousali vlkodlaci, bude chvilku trvat, než bude v pořádku a on ani netuší, kde by ji měli hledat. Jak tak přemýšlí, nad jednou ze svých sester, pozoruje Hayley, její emoce, které se promítají v její tváři jako film na plátně v kině. Nedovede číst myšlenky, ale tuší, co se v ní odehrává, podle jejich výrazů. Neujde mu tak i její zamračení, když jí zřejmě poví něco, co jí nedává smysl. Týká se to Genevieve a Kola. Zřejmě netuší, jak se s nimi setkal. Sehne na chvíli pohled k postýlce a malé Hope. Uvažuje jestli a kolik jí toho má říct.* Genevieve se tady v sídle objevila krátce po svítání... Krátce na to i Kol. Pomohla mi, abych byl schopen jít vám pomoct... *Poví to velmi stručně a krátce. Některé detaily vynechá, protože jimi Hayley nechce zatěžovat, některé jsou pro něj až příliš bolestivé, aby je mohl vyslovit nahlas, takhle brzy. Je to pro něj všechno neskutečně citlivé a čerstvé. Nechá poslední větu vyznít do ztracena a více se k tomu již nevyjadřuje. Pozoruje Hayley dál a čeká, co ještě poví. Vyjádří se po chvilce až k Rebekah.* Jestli ano, bude chvíli mimo, ale nakonec se dá do pořádku a vrátí se k nám. *Tomu, co říká zase po delší době doopravdy věří a tak to z jeho úst zní velice přesvědčivě. Pak se, ale dostanou k tomu nepříjemnému, ale důležitému pro Hayley i Hope. Vidí na tváři Hayley, jak těžké to pro ni je. Moc rád by jí tohle břemeno, které ji tíží nějak ulehčil, ale v daný moment ho nenapadá, jak. Když se k němu otočí zády, aby vytáhla Hope z postýlky, pustí ji a ruku nechá klesnout k tělu. Sleduje jak Hayley bere svou dceru a přivine si ji k sobě. Je to pro něj velmi krásný pohled, navzdory všemu a neubrání se zjihlému pohledu na ty dvě. Je to však, jen okamžik, momentální situace. Hned to zase pomine, sotva se na něj Hayley podívá hned zvážní. Letmo přikývne nad tím, jak od Hope získají trochu krve.* To bude nejlepší a stačí jedna kapka, Hayley. *Odvětí jí na to. Rozhlédne se po pokoji Hope a hledá něco ostrého, čím by jí mohli píchnout do prstu. Přijde mu ta situace jako nějaká zvrácená verze pohádky O Šípkové Růžence. Musí jí píchnout do prstu, aby zachránila svou matku. Na chvilku se tím zabývá a zapomene hledat. Pak mu Hayley k jeho překvapení Hope podá. Velmi opatrně si ji vezme do náruče. Je tak drobňoučká, že si ji položí na předloktí. Tím jí podepře hlavičku i tělíčko. Přivine si ji blíže k sobě a druhou rukou jí chytne za nožičku, kterou má dále od jeho hrudi. Nožičku jí, ale drží, jen chvilku. Jak Hope mává drobnýma ručičkama a tiskne si pěstičky, neodolá. Se zjihlým výrazem zvedne ruku k její tvářičce. Jen bříškem prstu ukazováčku ji pohladí po líčku a pak ji nechá, aby mu chytla prst do jedné ze svých pěstiček. Shlíží k ní a díky malé Hope na chvilku zapomene na svou bolest. Jeho tvář roztaje a projasní se i jeho zastřený pohled. Nyní je plný něhy a lásky k té maličké. Něžně se nad ní usmívá. Může na ni oči nechat, že zapomene na okolí a věnuje se pouze Hope. Tiše jí něco povídá.*

Myslím, že ta zpráva bude ideální. A nebo mu zavolej, tohle nechám na tobě. *Klidně by se nabídla sama, ale ne za těchto okolností. Nese na sobě až moc velké břemeno teď. Ne, že by Elijah na tom byl lépe. Ztratil svého bratra, kterému stál po boku tisíc let a to je něco neskutečného. Jenomže ona byla teď hodně zaměřená na svou bolest, na to co cítila a co mělo přijít. Zřejmě to bylo sobecké, ale nějaká část Hayley byla sobecká. Naštěstí Elijah nemůže vědět o tom, co si myslí, ale přesto si myslela, že by jí to neměl v této situaci za zlé. U jeho vysvětlování párkrát pokýve hlavou na náznak, že tomu rozumí. Připomene jí to to, co viděla. Dnes viděla jak Elijaha jeho vlastní bratr zradil a ona mu nemohla pomoct. Jeho bratrovi nemohla pomoct a zemřel. Připadalo jí to jako jeden velký zlý sen ze kterého se chtěla probrat. Kéž by se probrala ve své posteli a jediné, co by zbylo po tomhle snu bylo to, že by měla zpocené čelo. Ale stále by měla ve svém břiše Hope, vyšla by z pokoje a viděla by Klause, jak někde odchází a mezitím, než odešel by spolu prohodili pár slov, než by k ní měl opět nějakou přihlouplou poznámku, kterou by ji namíchl, ale usmála by se nad tím. Stále by byl tady. V Kuchyni by potkala Elijaha, jak si dává ranní kávu a společně by se dali do konverzace. Možná by se k nim o něco později přidala Rebekah, která by kuchyň rozzářila svými zlatými vlasy. Nebylo by to perfektní, ale všichni by byli tady, tak jak měli být. Kol by se někde potuloval a dělal by problémy, jak mu bylo zvykem a Alisea by byla u sebe doma. Finn zavřený na Plantáži se svou Sage, kde měl také zůstat. Nic z toho ovšem nebylo. Zadívá se Elijahovi do očí.* Viděla jsem, co ti Finn udělal. Omlouvám se, ale nemohla jsem ti pomoct. Jeden z vlkodlaků mě napadl a když jsem se snažila utéct, tak mě už odchytly čarodějky. A potom jsem úplně ztratila pojem o čase a o všem okolo. *Přizná se, že přeci jenom ví, co se dělo s Elijahem, i když ne úplně přesně. Tohle byl jistě pro ně pro oba nejhorší den v životě a zároveň pro Hayley nejlepší, protože porodila svou dceru a přes to všechno ji měla při sobě. K Rebece se už nevyjádří, jenom na to opět přikývne. Nechtělo se jí skoro vůbec mluvit. nejradši by si vzala Hope, sedla si s ní někde, kde by měla klid a utápěla se ve svých myšlenkách. Když ji měla takhle u sebe, cítila její společnost bylo jí lépe. Dávalo jí to sílu, protože věděla pro co a pro koho žije. Pak už se natahuje a přebírá si svou dceru do náruče, když se rozhodně, že je na čase přeměnu dokončit. Chvíli ji konější, než ji předá Elijahovi a při jeho slovech nemá co k tomu dodat. Stačila kapka, ale byla to přece její dcera. Krmit se na vlastním dítěti, akorát ji z toho běhal mráz po zádech. Jenomže Hope ji potřebovala a ona si slíbila sobě i ji, přímo se zapřísahala, že tady vždycky pro ni bude a bude ji neustále opakovat jak moc ji miluje. Hope ji dávala naději pokračovat a bojovat. A pokaždé, když se k něčemu upnula, tak za to bojovala do posledního vydechnutí. A tak to měla i u své dcery. Zůstane stát na místě a pozoruje jeho tvář, když se dívá na svou neteř a poprvé se ji o trochu uleví. Koutek jí cukne do stran. Byl to krásný pohled. Dívat se na to, jak si ho Hope získala už teď. Nechá je o samotě a vyjde z pokoje. Začne v domě hledat jehlu nebo něco tomu podobného, aby od Hope získala jenom kapku krve. Když to tak hledala, tak se jí ruce trochu třásly. V jednom šití našla tenkou jehlu a podívá se na jeho konec. Bylo to pro ni nepředstavitelné, ale jiná možnost ji nezbývala. Po nějaké době se vrátí nazpět k nim a s jehlou v ruce přejde k Elijahovi a Hope. Podívá se na něj a zhluboka se nadechne. Ať už je to za ní. Uchopí ručičku své dcery a přidrží si její ukazováček mezi prsty. V pravé ruce svírá jehlu a třese se jí ruka, když se s jehlou přibližuje k prstíku její dcery. Zatne zuby a píchne jehlou svou dceru do prstu. Reakce Hope je jednoznačná. Okamžitě se rozbrečí svým dětským, pronikavým pláčem a jí to trhá uši ale i srdce. Zmáčkne jí trochu prstík, aby ta kapka byla o něco větší. Pootevře ústa a skloní se k ruce své dcery. Zavře bolestně oči a potom přiloží své rty na její prst. Vsákne do úst tu malou kapku krve a rty má něžně přiložené pár sekund na prstu. Potom ji ale pustí a rychle se otočí ke své dceři i Elijahovi zády. Nechce, aby se na ni díval. Dá si ruku před pusu a ucítí, jak jí bolí celá čelist, protože jí narostou upíří zuby. Jenomže nejhorší z toho všeho je to, co následuje teď. Zvýšené emoce, takže najednou všechno, co doposud cítila se zvětšilo nejméně na čtyřnásobek. Nedá se to ani trochu porovnat s lidskými pocity. Když cítíte bolest, cítíte ji naplno, když radost tak také. Ke své dceři jí to najednou táhlo o moc víc, ale ne už tak, že by se z ní potřebovala nakrmit. Ale vzniklo mezi nimi to pouto. Mezi stvořitelem a jeho "výtvorem". A potom ten neskutečný hlad, krvežíznivost. Nedokázala se na nic jiného soustředit. Pod očima se ji objevily žílky a její oči žhnuly zlatavou barvou. Chtěla se jít nakrmit, měla šílený hlad a taky touhu zabíjet. Touhu najít Francescu Correu a roztrhat její tělo na kusy za vlkodlaky. Najít všechny čarodějky a zabíjet je jednu po druhé. Chtěla jejich krev na svých rukách, chtěla je všechny mrtvé. Krvežíznivost ji začala ovládat. Naštěstí ji z toho vytrhnul hlas dcery, která stále brečela. To ji dokázalo uklidnit, dokázala zvítězit nad vším, co pociťovala a uvědomit si, co je její prioritou. Odloží na stůl jehlu a už s normálním obličejem se otočí nazpět k Elijahovi a Hope. A od tohoto okamžiku byla právoplatným hybridem.*

Samozřejmě. *Kývne slabě hlavou. Chtěl tím Hayley pouze ujistit, že se o tohle nemusí strachovat, že tohle zařídí sám a je to to nejmenší, co pro ni může udělat. Více s o tom už nezmiňuje. Pokusí se napsat i Rebekah a Alisea, aby je sehnal. To jej napadlo již dávno, ale nyní se tohle jeho rozhodnutí, jen utvrdí. Ví, že pro něj bude nejlepší udržovat se v činnosti. Jen tak se trochu zaměstná a rozptýlí a nebude stále myslet, jen na svou bolest a prázdnotu ve svém nitru. Zabývá se nyní vlastními myšlenkami a tak si moc nevšímá toho, čím se zabývá Hayley. Kdyby věděl, nejspíše by mu to moc nepomohlo. Spíše naopak, jen by to prohloubilo jeho zoufalství toho, co je skutečné. Z jeho dumání ho proberou až Hayleyina další slova. Pohlédne jí do očí, protože netuší, o čem chce mluvit. Dost nepříjemně ho, ale překvapí, když od ní slyší o Finnovi, a že viděla, co se stalo. V očích se mu blýskne stopa smutku, bolesti a zklamání z bratrovy zrady, ale je to jen, okamžik. Semkne pevněji rty, uhne pohledem dolů a zamračí se. Nemůže věřit tomu, že se Hayley omlouvá jemu, že mu nedokázala pomoct. Trochu frustrovaně si vydechne, když k ní konečně zvedne pohled, který je teď odhodlaný, pevný a možná trochu dotčený.* Hayley, ty nemáš žádný důvod k tomu, se mi omlouvat. *Odvětí přesvědčivě, tónem, který naznačuje, že se o tomhle dál nehodlá bavit.* Já měl dávat pozor na tebe a chránit vás. Selhal jsem. *Posteskne si. Je patrné, že je to v jeho očích další chyba, kterou si bude vyčítat.* Nepočítal jsem ovšem, že Finn naši rodinu nebo mě, nevím, co ho k tomu vedlo, opět zradí... *Z jeho hlasu je opět slyšet bolest, kterou cítí z bratrovy zrady. Nemůže to pochopit. Myslel, že je konečně šťastný a nemá už důvod jim vrážet dýky do zad nebo v jeho případě přímo do srdce. Nechápavě, nevěřícně se nad tím mračí a dívá se někam do prázdna. Uvědomí si to a chvíli po té se probere. Pohřbí všechny myšlenky na poslední události hluboko pod povrch. Teď nemá, kdy se jimi zabývat. Pohlédne opět na Hayley a chvilku ji pozoruje i s Hope v náručí. Pak si Hope od ní vezme. Chová jí v náručí, něco jí tiše brouká, hraje si s jejími ručičkami. Užívá si tuhle chvíli naplno. Nemyslí s Hope v náručí na nic špatného. Jen okrajově zaregistruje, že na chvíli opustila pokoj. Zaznamená jí po té, co se k nim vrátí. Vzhlédne k ní. Ve tváři má pořád ten šťastný výraz a pohled plný něhy, ale viditelně mu to z jeho tváře mizí a vrací se mu jeho pro události posledních hodin uplynulých, typický výraz. Chce Hayley předat Hope a vzít si od ní jehlu, kterou pak chce malou píchnout do prstu. Chce toho Hayley ušetřit. Prožila si toho hodně i bez toho, aniž by musela první den narození své dcery jí ubližovat. Z jejího odhodlaného výrazu vyčte, že se toho chce ujmout sama. Nechce se s ní začít přít a tak si Hope ponechá u sebe v náručí, a jen celý ten proces sleduje. Všimne si, jak se Hayley chvěje ruka a opět má pochybnosti o tom, že jí to dovolí udělat. Hayley se nakonec překoná a dokončí to, pro co se rozhodla. Sleduje každý Hayleyin pohyb. Píchnutí do prstu, po kterém se snaží malou plakající Hope utišit. I když se k němu i své dceři Hayley otočí zády, má docela živou představu o tom, co právě prožívá. Právě v sobě probudila "svou" upíří stránku. Vše je pro ni najednou mnohem intenzivnější, hlavně její pocity, vnímání. Musí být neskutečně zmatená rozrušená s novými touhami, kdy pravděpodobně převládá nejvíc ta po krvi. Čeká na ni trpělivě, na rozdíl od její dcery i tiše, než to nejhorší překoná. Zpozorní, když se Hayley opět otočí zpátky k nim. Vypadá na první pohled stejně, ale on vidí v jejich očích něco nového. Jakousi divokost, kterou tam nikdy ani jako vlkodlak neměla. Najednou se obává toho, co tahle proměna Hayley přinese. Své obavy, ale co nejrychleji potlačí. Podá jí malou Hope. Předpokládá, že ji bude chtít mít u sebe.* Máš jistě žízeň. *Pronese starostlivě.* Seženu ti nějakou krev. *Nabídne jí, zatímco čeká, než si od něj vezme Hope. Pohlédne jí při tom tázavě do očí.*

*Dále se už nezajímá o sehnání ostatních členů rodiny. Věří, že Elijah to zařídí a proto mu to i dá se říci "svěřila". Svěří se mu i s tím, že ji mrzí, že mu nedokázala nijak pomoct, když viděla, co mu bratr dělá. Možná, kdyby mu nějak pomohla tak to dnes mohlo skončit naprosto jinak. Jenomže osud to chtěl zřejmě takhle. Bohužel v jejich životech se nedočkávají úplného happy endu. Ačkoliv pro ni to i na jednu stranu šťastně skončilo. Měla svou dceru, nebyla mrtvá. Záblesk smutku a bolesti v jeho očích nelze přehlédnout. Naslouchá tomu, co ji říká a ví, že nemá cenu se s Elijahem nějak přít. Na to stejně nemají pomyšlení.* Elijahu, tomu se nedalo ani prakticky zabránit. Byly tady vlkodlaci a taky čarodějky. Navíc zradu od tvého bratra nikdo nečekal. *Zavrtí hlavou. Pravdou bylo, že tohle všechno se u ní dělo jenom díky její rodině. Převrátili ji život vzhůru nohama, ale nemůže jim nic vyčítat už jenom z toho důvodu, že to ona se zapletla s Klausem. Ani neví proč má teď takové černé myšlenky. Každopádně nikdy toho nelitovala a nelituje toho ani teď. Jenomže po tom všem přemýšlí jinak, než předtím. Navíc její osobnost se mění a v hlavě má toho tolik. I věci na které nikdy předtím nepomyslela. Bála se přeměny už jenom proto, že nevěděla, jak tohle dopadne. Jaký zmatek bude pociťovat po tom až se všechno znásobí. Chtěla mu říct, ať Finna rozhodně nekontaktuje, ale nemyslí si, že by to bylo nutné. Byl to zrádce a určitě ho nechtěl v tuhle chvíli vidět ani Elijah. Dále se už k tomu tématu nevrací. Místo toho vezme z postýlky Hope a podá ji potom Elijahovi. Když se rozhodnou, že je na čase projít proměnou, tak sežene špendlík, píchne svou dceru do prstu a všechno se to stane tak rychle. Její emoce, celá její osobnost. To všechno se během pár vteřin změní. Hlavně už není vlkodlakem. Teď je napůl upír a napůl vlkodlak. Stala se z ní nesmrtelná. Vážně je pro ni těžké se teď nějak ovládat. Všechno v ní je jeden velký chaos. Ale nejhorší je to pálení v krku, ta krvežíznivost. Nikdy si nemyslela, že na něco takového bude myslet. Dříve byla ochotná zabíjet proto, aby ochránila to, co jí je nejdražší. Ale teď? Teď chtěla prostě zabíjet pro to, že to chtěla. Nebyl k tomu žádný jiný důvod. Lákalo jí to. Otočí se k Elijahovi a podívá se mu do tváře. Je to pro ni jiné, nové. Najednou dokáže vnímat to, co předtím nevnímala. Stále je to Elijah, ale jeho rysy jsou jsou ostřejší. I ona byla jiná a musel to v ní vidět. Hlavně měla pocit, že ztratila navždy tu jemnost, kterou dříve měla vepsanou ve tváři. Teď byla prostě predátor, něco čím být nechtěla. Dříve, než si sama chce převzít od Elijaha Hope, tak on jí ji podá. Ochotně si ji od něj převezme a přitiskne si ji opět k sobě. Ta změna na ni působí už teď a to hodně. A ona si něco uvědomí, jenomže Elijah ji předběhne s mluvením. Zmínka o krvi jí zažehne plamen v krku. Má hlad, nespoutaný hlad.Ale má obavy, že jakmile by se napila nedokázala by jenom tak přestat. A teď bylo důležitější být se svou dcerou a přemýšlet, co bude dál.* Ne, nechci teď krev. Nakrmím se později. Teď chci být sama, Elijahu. *Promluví k němu s naprostou upřímností a potom pár kroky přejde k houpacímu křeslu a usadí se do něj. Chytne Hope za ručičku a něžně ji hladí palcem po ní. Vážně teď chce být sama. Najednou se začíná uzavírat do sebe, protože si začíná uvědomovat až moc věcí. Chce být jenom se svou dcerou.*

*I když je nyní tady v pokoji s Hayley, má pocit, že se mu čím dál tím víc vzdaluje. Nechá si to, ale pro sebe. Ve tváři, v očích má už i tak vepsáno hodně bolesti, ze ztráty, kterou dnes utržil, takže bolest z toho, že nyní svým způsobem ztrácí i Hayley se v tom snadno skryje. Snaží se již před ní nedávat tolik najevo, co se v něm odehrává, hlavně to nové.* Tak není nutné o tom teď mluvit, Hayley. *Poznamená, na to, když ho začne ujišťovat, že tomu nemohla zabránit. Tváří se u toho odmítavě a mračí se ještě víc, než dosud. Bratrovu zradu nechápe. Nerozumí tomu, nechápe to a neví, jestli se mu někdy dostane vysvětlení. Ať tak či onak, na událostech, které potom následovaly to nic nezmění. Jemu po nich zůstane v srdci, jenom další bolest. Víc už k tomu, co zde bylo nepoví. Přečká s Hayley a Hope její proměnu a když si od něho Hayley svou dceru vezme, chce se vydat dolů do kuchyně pro další krev. Její slova ho, ale zastaví uprostřed prvního kroku. Ustrne a dost překvapeně se na Hayley podívá. Nechápe, že odmítá nyní něco, co opravdu potřebuje. Chvilku na ni nesouhlasně hledí. Přemýšlí nad něčím, čím by ji přesvědčil o tom, že to není právě vhodné potlačovat to v sobě. Její další slova ho však naprosto odzbrojí a vezmou veškerá další přesvědčovací slova z úst. Její slova ho dost zabolí. Promítne se to v jeho pohledu. Sleduje ji pak, jak míří ke křeslu, usadí se v něm a jeho si už ani nevšimne. Nikdy dříve si nepřipadal víc sám, než právě v tuhle chvíli. Teď neměl nikoho. Všichni byli někde pryč. Jeho bratr je mrtvý. Hayley má Hope. Jemu zůstává, jen bolest, smutek a prázdnota, které ho zevnitř pohlcují. S tichým výdechem, nakonec mlčky pokoj Hope a Hayley opustí. Zavře za nimi dveře a s dalším výdechem přejde k zábradlí. Trochu se předkloní a opře se o něj předloktím. Výhled, který se mu naskytne není o nic lepší, než před chvílí, kdy mířil za Hayley do pokoje. S povzdechem vytáhne z kapsy saka mobil a zavolá na pár míst, kde ohlásí, co se v sídle událo. Samozřejmě si vymyslí verzi pro lidi, protože to budou oni, kteří budou likvidovat ostatky. Samozřejmě dá vědět i lidské frakci, aby si vymysleli, jak to odůvodnit obyčejným obyvatelům zdejšího města. Když vyřídí telefonáty, rozhodne se dát vědět svým žijícím sourozencům o tom, že s nimi potřebuje mluvit. Postupně vyhledá v telefonním seznamu jejich čísla a pošle krátkou zprávu.*

kód:

Kole, drahý bratře, potřebuji s tebou, co nejdříve mluvit. Je to důležité. Přijď, prosím, do Abattoir, co nejdříve to bude možné. Elijah.

kód:

Rebekah, drahá sestro, doufám, že jsi v pořádku a ten útok vlkodlaků ti příliš neublížil. Potřebuji s tebou, co nejdříve mluvit. Je to důležité. Přijď, prosím do Abattoir, co nejdříve to bude možné. Elijah.

kód:

Aliseo, drahá sestro. Potřebuji s tebou, co nejdříve mluvit. Je to důležité. Přijď, prosím do Abattoir, co nejdříve to bude možné. Elijah.

*Všem třem odešle svou zprávu a tak trochu očekává nějaké reakce. Schová telefon a vydá se pak po schodech dolů, neboť již slyší, že se k domu blíží někteří z těch, co se postarají o odvoz těl. Jde dohlédnout na to, aby vše proběhlo bez komplikací. Raději se upne celou svou osobou na své povinnosti, aby alespoň na chvíli nemyslel na svou bolest. Nikdo na něm nepozná, pokud nechce, co se v něm odehrává.*

(Zpráva pro Elijaha od Marcela.)

kód:

Jste v sídle? Beka by nutně potřebovala Klausovu krev. Marcel.

*Když mu krátce na to, co ze sídla odklidí poslední mrtvá těla a všichni zase odjedou - trvalo to nějakou dobu - zapípá v kapse saka mobil, přečte si zprávu. Trochu ho překvapí, že je od Marcela. Píše v ní, ale o jeho sestře a tak předpokládá, že je v pořádku a s ní. Z jeho zprávy pochopí, že ji pokousali vlkodlaci. Semkne rty do úzké linky, když Marcelovi napíše stručnou odpověď.*

kód:

Budu ti vděčný, Marceli, když mou sestru dovezeš do Abattoir. Postarám se o ni. Elijah.

*Chvilku na zprávu hledí, než ji odešle. Přemýšlí, jestli ještě přidat něco o tom, že by i s ním rád mluvil. I Marcel by měl vědět o Klausově smrti. Jistě se to dozví dříve nebo později, ale měl by to vědět od něj. Byli si oba dost blízcí. Na to nezapomíná. Nakonec zprávu odešle, jen tak a zbytek nechá, až se v sídle objeví i s Rebekah.*

Zpráva Elijahovi:

kód:

Budu tam za půl hodiny. -A

(Pousmál se nad její poznámkou, ale už se k tomu nijak nevyjadřoval. Už se jenom soustředil na cestu. Stál se Bekou před sídlem a přidržoval jí. Když se ho pustila, tak se jí pustil i on a schoval svoje ruce do kapes. Nad její lítostnou poznámkou se na chvíli pozastavil a přikývl. Neměl chuť jí říkat, že děkuje a nebo něco podobné. Není to nic za, co by snad měl děkovat. Vždycky mu to přišlo hloupé. Zatím ani neměl moc času nad tím vším truchlit. Byl zaneprázdněný staráním se o Beku. A vlastně i chtěl být, nechtěl znovu truchlit nad ztrátou své rodiny. Znovu o ně přišel, ale tentokrát nepřežil nikdo. Ani jeden upír. Pouze celá rodinka Mikaelsonů. Chtěl se otočit a odejít pryč, jít se znovu někam opít a zapomenout na to, co se včera událo. Chtěl jít do zátoky a zapálit to tam. Chtěl jít za tou sviní Francescou a Oliverem a mučit je neskutečně dlouho. Mučil by ji do té doby, než by litovali toho, co provedli. Jenže to nemohl udělat. Nemohl klesnout na stejnou úroveň jako oni. I když to nesmírně chtěl. Všiml si, jak těžce Beka jde a raději se k ní rychle přesunul. Chytl jí za loket a přidržoval jí. Otevřel dveře a pomohl jí vejít dovnitř.) Zatím, Beko. A kdyby něco, tak volej. (Pustil její ruku a nechal jí tam stát uprostřed místnosti samotnou. Zastavil se o několik metrů dál od sídla. Zhluboka se nadechl a běžel pryč. Nevěděl, kam běží a proč. Prostě jenom běžel pryč. )

To, že jí jenom sledoval, jak se trápí, jak vykašlává krev a pomalu tady umírá, mu trhalo srdce na kusy. Pořád z něj ještě dost zbývalo, ale co bude pak, až Gen umře? Má pocit, že to bez ní prostě nezvládne. Jak si vůbec mohl myslet, že kdyby se s Gen něco stalo, mohl by se zamilovat do Claire? Až teprve teď zjišťuje, že to nebude vůbec jednoduché. Je připravený na to, že mu všichni budou říkat, aby se přes to dostal, a šel dál. Jemu to ale bude trvat buď hromadu let, a nebo to nedokáže... Gen ale přece umře jako kotva... Musí být nějaký způsob, jak ji jako nadpřirozenou bytost dostat zpátky. Prostě musí. A on to nevzdá, bude ji chtít získat, stejně jako to udělal tenkrát. A taky, že ji získá, protože on je Kol Mikaelson. Hodně věcí se mu v životě povedlo, a tahle bude další. Celou dobu se na ni díval, i když jí moc dobře neviděl do obličeje. Když se k němu trošku natočila, smutně se na ni podíval. Pevně, ale zároveň jemně a ochranářsky ji držel ve svojí náruči, aby k ní měl teď, co nejblíž. Nemohl si nevšimnout, jak jí zářily oči. To i jemu, mohla si toho všimnout. Ale u něj to bylo v její přítomnosti už samozřejmostí. Vždycky se jeho oči rozzářily, když ji viděl. Dokonce i když byli posledně rozhádání. Mohl si říkat tisíckrát, že jí to neodpustí, že se s ní nebude bavit, ale nešlo to. Byla pro něj anděl, a na ty se přece nejde zlobit. Když mu řekla, aby vyřídil Sophie, aby se postarala o Kate, tak jenom přikývne. Vyřídí jí to, jen neví, jak jí říct, že Gen umřela. Sophie bude zdrcená podobně jako on. A co teprve její dcera? Poznaly se teprve před krátkou dobou - měla matku, o kterou ale zase hned přijde. Kdyby mohl, postaral by se o ni klidně sám, ale pořádně se neznali. Vlastně ani nevěděl, jestli tušila, že Genevieve byla s Původním upírem. Ale ne, když si to představuje... Sophie bude mnohem vhodnější kandidát. Musí se na ni pousmát, když se mu pořád dívá do obličeje. On se do toho jejího díval taky. Byla pořád stejně krásná, jako obrázek. Když k němu natáhne ruku a pohladí ho, chvilku si její ruku přidrží na tváři, a potom ji pohladí na oplátku též. Zeširoka, zamilovaně a zároveň i smutně, se na ni usměje, když řekne, že ho miluje. "Taky tě miluju, Genevieve Rousseau," pohladí ji jemně po vlasech, nahne se k ní a naposledy ji políbí. Když cítí, že mu její ruka z tváře zmizela, oddálí se od ní, zaposlouchá se a zjistí, že její srdce už nebije. Podívá se na ni s očima zalitýma slzami. "Ne," řekne dost nahlas, vlastně to zakřičí. Nebyl na to připravený, i když věděl, že to přijde. "Ne, ne, ne, ne..." řekne několikrát rychle po sobě a to už má to svoje čelo položené na jejím a pláče. Ano, opravdu brečí, a to hodně... Nevnímá čas a tak ani neví, jak dlouho tam s ní takhle je. Nemůže tu s ní být ale pořád, musejí pryč. Musí ji odnést někam jinam. A navíc musí rychle do Sídla. Ví, že kdyby to nebylo nutné, Elijah mu nepsal... Pomalu zvedne hlavu, ještě chvíli se na ni dívá a potom si otře obličej od slz do rukávu. Vezme bezvládné tělo Gen do náruče, zvedne se a vydá se s ní pryč. Z botanické zahrady vyběhne upíří rychlostí, nechce vzbuzovat moc rozruchu. Usoudí, že by nebylo nejlepší ji celou cestu nést, takže si prostě obstará auto a její tělo položí na zadní sedačku. Pomocí drátků nastartuje a vydá se do Sídla.
Za chvíli byl i s Gen u Sídla, a vlastně i mohl být rád, že to do něčeho nenapálil, protože byl naprosto mimo a ještě dlouho bude. Tohle jen tak nerozdýchá... Zaparkuje před Sídlem, zhluboka se nadechne, podívá se na zadní sedadlo a s povzdechem vystoupí z auta. Přejde k zadním dveřím, otevře je a vezme tělo do náruče. Nohou dveře zabouchne a za chvíli vstoupí dovnitř do domu. Je rád, že už se po zemi neválí mrtvá těla vlkodlaků a upírů. Kdyby ano, nenechal by ji tady a odnesl by ji někam jinam, pryč. Chtěl, aby měla aspoň po smrti klid od všeho toho nadpřirozena. Zabouchne dveře, docela nahlas, a vydá se nahoru do patra. Chce Genevieve prozatím uložit v jednom z volných pokojů.

*Po té, co ze sídla odvezli poslední mrtvé tělo a dostal zprávu od Marcela a Alisey, vydá se z přízemí zpět nahoru do patra. Hayley rušit nechce, a tak se nejprve zastaví ve svém pokoji, pro jednu důležitou věc, bez které by mu možná jeho sourozenci ani neuvěřili, že je Niklaus mrtvý. Vytáhne kolík z bílého dubu a pak ho v rychlosti odnese do bratrovy pracovny. Zatím ho ukryje do jedné ze zásuvek stolu. Během toho všeho se pohybuje víceméně automaticky, jako by byl robot. Na tváři má nečitelný výraz a prázdný pohled. Stráví pár chvil v Klausově pracovně a znovu na něj doléhá celá ta skutečnost, které stále ještě nemůže zcela uvěřit. Stále má pocit, že se mu to zdá. Jak tak přemýšlí nad bratrovou smrtí, uvědomí si jednu skutečnost. Když dostal zprávu od Marcela, bylo to již pár hodin po bratrově smrtí, ale zdál se v pořádku. Začne přemýšlet, jestli byl Marcel na živu ještě proto, že na něj nepřišla řada, nebo... nic dalšího ho nenapadá. Takže je to jediné, jak si to zdůvodní. Někde v koutku duše živí díky Marcelovi, ještě jiskřičku naděje, že snad Klaus mohl před smrtí skočit do jiného těla. Nebylo by to poprvé. Čím déle nad tím přemýšlí, tím zmatenější z toho je. Z jeho myšlenek ho rozptýlí zvuky venku. Vyjde z bratrovy pracovny ven a zamíří k zábradlí. Na sobě má jeden ze svých černých obleků, bílou košili a černou kravatu. Vypadá pobledlý i na upíry. Jeho tvář je potažená stínem bolesti a smutku a v očích, jako by mu vyhasl smysl jeho života. Jeho pohled je prázdný. Když dojde k zábradlí, naskytne se mu zvláštní pohled. Kol s Genevieve v náručí a kousek za nim Rebekah. Ani jeden z nich nevypadá líp, než on sám. Ačkoliv předpokládá, že každý pro to má zcela odlišný důvod. Když sleduje Kolovu tvář a bezvládnou Genevieve, nechce se mu věřit tomu, co je natolik patrné. Jeho tvář v tu chvíli ještě zvážní. Vydá se k vrcholu schodišti.* Kole... *Osloví ho, a jen těžko hledá slova pro to, na co se chce zeptat, protože má obavu z odpovědi.* Genevieve je... *Dnes mu slovo znamenající smrt nejde nijak dobře přes ústa. Nechá proto větu nedokončenou, ale i tak je patrné, co chce slyšet. Jeho hlas je tichý, jako by unavený a také trochu přiškrcený. Něco takového jej nenapadlo. Dnes mu nedochází spousta věcí. Chvíli se na Kola soustrastně podívá.* Rebekah, jsem moc rád, že je ti líp. *Pohlédne krátce na to na sestru. V hlase mu zazní úleva.* Můžete přijít do bratrovy pracovny? *Požádá je.* Musím vám něco říct. *Dodá. Chvilku na ně hledí. Chce tam hned zamířit, ale neujde mu záchvat kašle, který postihne Rebekah. Dojde jí naproti k e schodům a starostlivě se zachmuřeným výrazem ji chvilku pozoruje.* Pomůžu ti. *Vydá se jí po chvilce naproti ze schodů. Tam ji vezme za ruku a druhou jí obejme kolem pasu. Po té jí pomůže vyjít schody až nahoru a zamíří s ní rovnou do Klausovy pracovny, kde jí usadí do jednoho z křesel naproti jeho psacímu stolu. Po celou dobu je tichý. Zamlklejší, než bývá obyčejně. Dojde k psaímu stolu. Postavís e před něj a opře se pozadím o hranu desky. Založí si ruce na hrudi a čeká na Kola. Doufá, že rovněž Alisea dorazí brzy. Nejraději by tuhle věc říkal, jen jednou.*

Nejdřív si Rebeky nevšiml, zaregistroval ji až po chvíli. Její oči se zrovna zalily slzami - stejně jako před krátkou chvílí ty Kolovy. Už sice nebrečel, ale kdokoliv se na něj podíval, tak musel poznat, že před chvílí byl úplné slzavé údolí. Oči měl červené, kruhy pod očima... Celkově vypadal strašně vyčerpaně a smutně. Jak by taky ne, když mu umřela Genevieve, v náruči. Rychle zamrkal, aby rozehnal další slzy, které se draly na povrch. Sestře nic neříkal, teď mu vážně do řeči nebylo. Nechtěl mluvit, neměl o čem mluvit. Možná, později s Elijahem, který mu psal; ale teď chtěl být jenom chvilku sám. Jestli Rebekaj takhle reagovala na smrt Genevieve, jak bude potom reagovat na to, že je Niklaus nadobro pryč? Byla s ním celý život. To jejich heslo 'Vždy a navždy'. To už neplatilo, protože součástí toho slibu byl mimo jí a Elijaha i Klaus. Pokračoval v cestě nahoru a když slyšel, že se Beka zastavila, obrátil se na ni a když viděl, že začala vykašlávat krev, starostlivě se na ni podíval. "Jsi v pořádku, Rebeko?" zeptá se jí a čeká, co odpoví. Snad by jí šel i pomoci, kdyby se neobjevil Elijah. Když se tak hloupě zeptal/nezeptal, jestli je Genevieve mrtvá, jen přikývl. "Je mrtvá," řekne tiše a na konci se mu zlomí hlas. Proč ho nutil to říkat? Vždyť to bylo očividné. Nehýbala se, byla bílá jako stěna a kdyby se zaposlouchal, neslyšel by její srdce. Podle toho, jak ELijah vypadal, Kol usoudil, že určitě ví o bratrově smrti. Jenom přikývne, když se zeptá, jestli můžou jít k bratrovi do pracovny. Tuší, co jim chce říct - o smrti jejich bratra. Asi si myslel, že to Kol neví, ale to se pletl. On to nějak ustojí, ale Rebeka ne, tím si byl jistý. Nečeká, až Elijah pomůže sestře, ale s Genevieve se vydá do jednoho z volných pokojů. Vezme ji do svého starého, který byl stále volný a nevyužívaný. Opatrně ji položí na postel a chvilku nad ní jenom stojí a pozoruje její obličej. Už nepláče, ne, ale rozhodně k tomu nemá daleko. Když z pokoje odchází, nechá mírně pootevřené dveře, ani si to, jak je mimo, pořádně neuvědomí. Vstoupí do pracovny a sedne si do křesla naproti Rebecce.

*Když mu Kol potvrdí jeho temné podezření, smutek v jeho tváři se ještě prohloubí. Ať to mezi ním a Genevieve bylo všelijak, tohle jí nikdy nepřál. Navíc mu dochází, že Kate tak ztratila oba své rodiče a předpokládá, že o tom ještě nemá nejmenší tušení. Už se Kola na nic dalšího neptá, i když dnes není schopen domýšlet si nějaké složitější důsledky ani nic podobného. Věnuje bratrovi účastný pohled. Když pomáhá sestře do schodů, kouká chvilku za Kolem, jak odnáší Genevieve do jednoho z pokojů. Ztěžka si povzdechne. Měl za to, že tento den po Klausově smrti už nemůže být temnější, smutnější. Teď mu bylo dáno najevo, že se spletl. Když pak odvede Rebekah do bratrovy pracovny a usadí ji v křesle, poslechne si její otázky. Je jich na něj najednou trochu moc, navíc mu přijde zbytečné popisovat předchozí den, když to nejpodstatnější se odehrálo dnes ráno.* Já... pokusím se ti to povědět později, Rebekah. Teď ti... *Přeruší větu, protože v tu chvíli vstoupí do místnosti Kol a krátce za ním Alisea.* Vám musím říct něco jiného. *Dokončí nakonec. Pohledem vyhledá Aliseu. Krátce ji pokývne hlavou na uvítanou místo pozdravu a kývne bradou na volná místa v bratrově pracovně.* Posaď se, prosím. *Požádá ji. Vyčká až tak učiní. Mezitím obejde Klausův psací stůl a postaví se za něj. Povzdechne si, než začne mluvit. Během svých slov se střídavě pohledem plným smutku a bolesti dívá na přítomné.* Ani v nejhorší noční můře jsem nikdy nepomyslel, že někdy nastane takový den. Bohužel vám musím říct, že nás náš bratr ráno opustil. Zemřel, když se pokoušel zachránit život své dceři. Probodl ho jeden z čarodějů. Tímhle. *S těmi slovy sklopí pohled ke stolu. Vytáhne ze zásuvky stolu kolík z bílého dubu a položí ho před sebe na desku. Celou dobu mluví klidně, posmutnělým tónem. Přesto plynule a bez žádných přerušení či dramatických pauz.* Tváří v tvář se mu báli postavit, tak využili toho, kdy se nemohl bránit, nebyl pozorný a bodli ho zákeřně do zad. *Vzhlédne znovu k nim a pokračuje a v hlase se mu objeví zlost, vztek nad zbabělostí čaroděje, který Klause probodl.* Nedovedl jsem tomu zabránit... *Na konci věty mu selže hlas, jako by nevyšel se vzduchem, pro tato slova. Pohlédne při tom na kolík, ležící na stole. Nejspíše si bude dlouho dávat za vinu, že tomu nedokázal zabránit. Vydechne a znovu k ním vzhlédne. To nejhorší má za sebou, ale ještě chce něco říct.* Benjamin je také mrtvý. *Pokračuje, ale oznámí to jako hotovou nutnou věc. Nemá z toho žádnou zvláštní radost nebo potěšení. Pociťuje díky tomu, jen jakousi úlevu.* A Hope, naše neteř je v pořádku. Živá a zdravá. Je s Hayley nyní ve svém pokoji. *Tu nejlepší zprávu si nechá na závěr. Do jeho hlasu se vkrade jakási vřelost, když se zmiňuje o Hope. I jeho pohled na chvilku zjihne. Tohle jediné mu dokáže, vrátit trochu nálady. Myšlenky a slova na Hayleyinu a Klausovu dceru.* Je opravdu nádherná. *Nepatrně projasní na chvilku tvář. Jen ve chvílích, kdy o Hope mluví nebo na ni myslí.*

Kol si nevšiml, že mezitím, co odnášel Genevieve do jednoho z pokojů, přijela Alisea. Možná, kdyby se více soustředil, zaslechl by motor auta, kterým sem dorazila. Ale on se teď nedokázal soustředit, pořád byl dost mimo z Genniny smrti. Uložil tedy Gen na velkou postel, která v místnosti byla a vydal se do bratrovy pracovny. Nevšiml si, že za ním jde Alisea, zaregistroval ji teprve až když vstoupila chvilku po něm do pracovny. Podívá se na ni, když slyší, že chce pozdravit 'Dobré ráno', ale když se zarazí, nediví se ji. Musela na nich poznat, že něco není v pořádku, protože se tvářili strašně. Elijah byl stále elegán, ale v jeho tváři bylo tolik smutku, starostí... Rebekah vypadala ještě hůř, pořád byla od krve, a Kol? Ten kdyby se teď podíval do zrcadla, nepoznal by se. Jako kdyby každý z nich zestárnul za pár hodin o několik let, což byl docela paradox, protože jako upíři stárnout nemohli. Na její otázku neodpovídá, protože si je téměř jistý, že se slova ujme Elijah - a také že ano. Když znovu slyší ty slova, která mu k sobě rozhodně nepasovala - 'Klaus zemřel', sklopí hlavu a chvíli se dívá někam na podlahu. Pak hlavu zase zvedne, ale už se nedívá na Elijaha, ale na Rebeku. On překvapeně nevypada, protože o tom už věděl. Ale to ona? Jak se bude tvářit, jak na to zareaguje? Když Elijah něco vytahoval ze stolu, čekal, co to bude. Kolík z bílého dubu... Musel se zamračit - právě se díval na zbraň, kterou byl jeho bratr zabit. Chce vědět, kdo to má na svědomí, protože ho pomstí. Ten dotyčný se zapletl s Mikaelsonovými, a to v tom negativním slova smyslu. Zaplatí za to. Vyslechne si, jak byl zabit. Elijah nemohl zabránit smrti Klause, Kol nemohl zachránit Gen. Kdyby se to Elijahovi povedlo, třeba by žila...Znovu se na něj podívá až když řekne, že je jejich neteř, Hope, naživu. To jediné ho těšilo, a chtěl ji vidět. Možná by to do něj nikdo neřekl, že by se těšil na malé miminko, ale proč ne? Určitě si ho ještě nikdo jako strýčka Kola nepředstavoval. Když už Elijah nemluví, trošku si odkašle - jednak, aby upozornil na to, že chce něco říct a druhak proto, aby mu vůbec promluvit šlo. "Hayley by měla přijít. Měla by se dozvědět ještě o něčem..." Samozřejmě, že myslí Genevieve,

*Sedí v houpacím křesle a v náručí drží svou malou a jedinou dceru. Začne přemýšlet nad tím, co bude dál. Hope je naživu, ale je tady v bezpečí? Dokud bude žít, tak čarodějky budou usilovat o její život. Dokud čarodějky budou vědět, že je naživu, tak nikdy nepřestanou a ona ji nebude moct vychovávat, když se bude stále strachovat o tom, zda přežijí další den. Přesvědčila se i o tom, že i rodina Původních nejsou neporazitelní. Nemůže ji nechávat ve válečné zóně. Navíc se přidali k tomu vlkodlaci, kteří bojují o moc a Francesca nepřestane, dokud nedostane to, co chce dokud nebude mrtvá. Nemůže své dceři tohle udělat. Zapřísahala se, že bude vyrůstat v bezpečí a milovaná. Milována by byla, vždycky bude. Jí a ostatními členy Původní rodiny, ale tohle nestačí. Ne pro tuto chvíli. Nejhorší na tom všem je, že ani čarodějky něco jako smrt nezastaví, protože se mstí ze záhrobí. Možná je vážená u vlkodlaků, kde velí Jackson, ale je ona i ta malá hrozba pro Francescu a její smečku. Vždycky budou moct její dceru použít proti ní, když budou vědět, že je naživu. Přemýšlí nad těmi nejhoršími věcmi, ale taky nad jediným řešením, jak se dostat z toho, co tady napáchali. S malou v náručí se zvedne a vyjde z pokoje ven. Pomalým krokem jde po chodbě a nedaleko pracovny, který patřila Klausovi slyší hlasy. Takže všichni už musí být tady a Elijah je jistě informuje o tom, co se stalo na tom hřbitově a že Klaus je mrtvý. Nikdy nebudou schopni se z toho plně zotavit a ona nikdy nebude schopná přijmout fakt, že Hope ztratila svého otce a je polovičním sirotkem. Přes to ale musejí jít dál a postavit se svým nepřátelům. Natočí hlavu do strany a uvidí, že od jednoho pokoje jsou pootevřené dveře a někdo leží posteli. Celé její tělo polije horko a strach z toho, kdo tam je. Doufá, že už nikdo další není mrtvý, doufá, že to nikdo není z těch, kteří pro ni něco znamenají a nebo snad někdo z Původních. A proto se zastaví a vejde dovnitř do místnosti. Strnule stojí na místě, když uvidí ležet tělo Genevieve na posteli jak je bledé a bez jediné známky života. Ne, tohle už vážně nemůže, nesmí být pravda. oči se jí znovu zalijí slzami, nechce, aby byla mrtvá. Možná jenom odpočívá, možná...jenom si to namlouvala. Chtěla si namlouvat věci, které nebyly pravdou, protože pravda a skutečnost ji zabíjela zevnitř. Genevieve byla její přítelkyně, neznaly se příliš dobře, ale dokázaly si povídat o spoustě věcech a byly si i podobné. Nemůže uvěřit, že její poslední vzpomínka na ni je to, jak vrčela a řekla ji ostrá slova. Najednou ty všechny dobré zmizely a byla tady jenom tahle vzpomínka. Bude si to vyčítat, že poslední, co jí řekla nebylo na přátelské úrovni. Přijde k jejímu tělu a v jedné ruce drží Hope. Druhou rukou se přibližuje k její tváři, potřebuje se přesvědčit o tom, zda je vážně mrtvá, protože stále si to odmítá připustit. Konečky prstů se dotkne její studené tváře a hned si ruku stáhne k tělu s tím, že ji z očí spadne několik slz. Klaus byl mrtvý, Genevieve byla mrtvá. Kdo ještě? Jak se to jenom mohlo stát, že v jeden den se napáchalo tolik škody? Má pocit, že to neustojí, že už prostě takhle dál nemůže. Z toho ji probere zamručení, které pochází od její dcery a hned se na ni podívá. V tu chvíli okamžitě upustí pokoj a zavře za sebou dveře o které se opře. Byla to další rána, další jizva na jejím srdci, která tam zůstane už napořád. Připomene si, kde vlastně měla namířeno a znovu se rozejde už tentokrát rychleji k pracovně Klause. Čím více se přibližuje, tím více může slyšet, co si povídají, i když toho zrovna moc nebylo. Ani se není čemu divit. Cítila to už teď, že tam panuje velice bolestivá atmosféra a bohužel ani Hayley nepřicházela s něčím, co by mělo každého potěšit. Vejde tam i s malou Hope v náruči a Hayley stále vypadá naprosto příšerně. Neměla čas na to, aby si dala do pořádku oblečení a i sebe. Na jejím těle byla ještě stále zaschlá krev, vlasy měla slepé k sobě a oči stále zarudnuté a skleněné. Zřejmě nikdo z nich neví, že i ona zemřela a prošla přeměnou, ale to teď nebylo důležité. Pohledem vyhledala Kola, který jediný byl určitě nejvíce informován o Genevieve.* Ona...*Nedokázala vysvětlit to slovo. Nedokázala říct, že je mrtvá.* Jak? *Zeptá se ho roztřeseným hlasem a jde na ní vidět, že ji ztráta Genevieve zasáhla. Musel vědět, že mluví právě o té zrzavé lištičce, která ležela mrtvá v jednom z pokojů. Postoupí o několik kroků blíže k nim a dívá se na každého z nich. Co měla první udělat? Představit Hope? Říct jim, co má v plánu? Rozhodla se pro tu první možnost prozatím.* Tohle je Hope. *Přijde o něco blíž k Rebece, Alisee a Kolovi. Elijah už ji viděl a měl dokonce i tu čest si ji pochovat. Podívá se na Elijaha na malý moment, než znovu pohlédne na Hope a pohladí ji jemně po tváři.* Klaus jí dal jméno předtím, než zemřel. *Semkne rty pevně k sobě a na její tváři se značí bolest, slzy, které se derou na povrch už zase potlačuje v sobě. Nechtěla už brečet, už to prostě nechtěla. Podívá se na maličkou Hope a pohladí ji po tvářičce, než znovu pohled k nim. Těká pohledem mezi nimi, chvíli se dívá na Elijaha, potom zase na Kola a z něj na Rebeku, poté následuje Alisea a tak se to míchá. Nadechne se zhluboka.* Nechci, aby Hope žila jako vězeň. Ti, kteří usilují o moc a pomstu nás budou vždycky pronásledovat a to není pro ni bezpečné. Budou pronásledovat ji, protože stále je to krev Klause. Narodila jsem se ve válečné zóně a mí rodiče si mysleli, že mě mohou chránit, ale nakonec byli všichni povražděni a já své dětství strávila sama a nemilována. Slíbila jsem si sama sobě a i své dceři, že nedovolím, aby se jí stalo někdy něco podobného. Slíbila jsem, že bude vyrůstat v bezpečí a s lidmi, kteří ji budou milovat. Na světě je teprve jenom pár hodin a už když byla nenarozená, tak usilovali o její život. A nikdo z nich nepřestane. Čarodějky ji budou chtít stále obětovat. *Začne v tu chvíli popotahovat, jako kdyby se nemohla ani nadechnout. Už znovu začíná brečet, protože je tohle pro ni příliš bolestivé, příliš těžké. Slzy se jí začnou kutálet po tváři a skoro nemůže ani dál mluvit.* A nejhorší na tom je, že ji musela jako první ublížit její matka, aby přežila proměnu na hybrida. Miluji ji ze všech lidí nejvíc na světě, ale...*Zavrtí hlavou a skloní ji směrem dolů, když se dívá na Hope. Chytne jí za ručičku a pohrává si s ní. Tohle ji uklidní, aby dále nebrečela. Podívá se na všechny znovu a opět se nadechne. tentokrát už nebrečí.* Myslím, že to jediné, co můžeme udělat je to, že ji na chvíli pošleme pryč, zatímco my se postaráme o ten nepořádek, který tady nastal a vytvoříme tak pro ni bezpečný domov. A proto musíme i přesvědčit všechny ostatní, jak čarodějky, tak vlkodlaky, že Hope zemřela. *Dívá se na ně a nedokáže si teď představit, jaká bude jejich reakce na to, co jim tady navrhuje. Každopádně jde na ní poznat to, že je k tomu pevně odhodlaná a nehodlá svůj názor měnit. Klaus tady není a proto všechen osud Hope je v jejích rukách a jedině ona má právo plně rozhodovat, co s ní bude dál.* Protože dokud budou vědět, že je naživu, tak jí budou stále chtít obětovat. A my musíme zajistit to, aby si každý v tomhle městě myslel, že zemřela. Pravda zůstane ale jenom mezi námi...v rodině. *Dívá se na všechny a čeká na jejich reakce. Neměla už k tomu ale co více dodat. Jenom museli začít jednat.*

*Když svým sourozencům oznamuje tu tragickou zprávu o Klausově smrti, má je všechny pěkně na očích. Může tak dobře sledovat jednotlivé reakce. Na Kolově tváři vidí smutek, nikoliv překvapení. Přišlo by mu to zvláštní, kdyby před tím nepřišel s Genevieve v náručí. Napadne ho, že musel být u toho, když Klaus přecházel na druhou stranu, tudíž o jeho smrti už chvíli ví. Jediné neinformované tak jsou nebo byly obě sestry. Dlouho Kola nepozoruje. Bolí ho i těch pár okamžiků, kdy sleduje bratrovu pokleslou smutnou tvář, bez jiskření v očích, ani nic podobného. Dnešní den je pro tuhle rodinou jedna velká katastrofa. Přemýšlí, jestli je to trest za to, co všechno za tisíc let udělali. Pokud ano, pak, ale nechápe, proč za jejich hříchy musejí trpět i nevinní, jako je Hayley a Hope, které rovněž ztratily blízkého člena. Raději se tím přestane zabývat. Jeho myšlenky nyní zaměstnávají jeho sourozenci. Na reakci Rebekah vidí stejnou nevěřícnost a nepochopení, jako jistě mohla být i u něj, když mohl bezmocně sledovat, jak bratrovo tělo zachvacují plameny. Ještě nyní jsou okamžiky, kdy tomu odmítá věřit a stále čeká nějaký zvrat. Je pro něj velmi těžké vidět slzy smutku a bolesti na tváři Rebekah a vědět, že pro ni neexistuje žádná útěcha. Chvilku ji mlčky účastným pohledem sleduje, ale pak sklopí pohled k desce stolu před ním.* Hayley s vámi všemi chtěla mluvit. Půjdu jí říct, že jste tady. *Zareaguje na Kolova slova mírně přiškrceným hlasem. Hrozí se toho, až Hayley zjistí, že Genevieve také zemřela. Mezitím na Kola krátce pohlédne a pak obrátí pohled na Aliseu, která jediná vypadá docela klidně. Mlčky ji pozoruje. V jeho tváři je vidět smutek i bolest, kterou prožívá. Když se začne ptát, kdo Klause zabil, nedovede jí odpovědět. Sám toho čaroděje viděl jen chvíli a pouze zezadu. Nevšímal si ho, protože pro něj byl v tu chvíli přednější jeho bratr.* Jeden z čarodějů, kteří byli na hřbitově. Neviděl jsem ho dobře. *Odpoví jí tedy, jen to, co je mu známo. Nijak více se k tomu nevyjadřuje. Chvilku je v pracovně docela tíživé ticho, než jej přeruší Rebekah svou poznámkou. Zvedne k ní pohled. Evidentně jí napadalo totéž, co před tím jeho, když mu napsal Marcel. Má na to, jen jednu teorii, protože té další, že by Klaus stihle změnit tělo, před svou smrtí už zkrátka nevěří. Odmítá si dělat naděje, odmítá doufat. Neví, ale co by na to měl Rebekah říct. Že je to podle něj otázka času, než zemře i Marcel. Napadne ho, že už možná mrtvý je. Přeci, jen od bratrovy smrti už uplynulo hodně hodin. Tiše si povzdechne, ale raději mlčí. Krátce na to zaslechne za dveřmi téměř neslyšné kroky. Zvedne k nim zrak zrovna, když Hayley s Hope vejde dovnitř. Znepokojí ho, že Hayley i po těch několika hodinách vypadá stále stejně. Předpokládá, že celou dobu, jen seděla v křesle. Sleduje pozorně výraz v její tváři, každý pohyb, krok i malou Hope, která jediná vypadá v tomhle pokoji nyní jako živý tvor. Ostatní, jako by mezi živé již dávno nepatřili. Hned, jak se setká s pohledem Hayley, dříve, než promluví na Kola, je mu jasné, že už ví o Genevieve. Jeho obličej se tak stáhne dalšími starostmi a znepokojením o to, kolik toho Hayley ještě bude schopná zvládnout. Je proto pozorný, připravený jí jakkoliv pomoci, kdyby nabyl dojmu, že ji Hayley potřebuje. Sleduje ji starostlivým pohledem, který na chvíli překryje jeho smutek, bolest, skleslost. Hayley a Hope teď považuje ve svém životě ještě více důležité, než dosud. Zůstává téměř bez hnutí stát na svém místě a pozoruje Hayley, Hope i ostatní. Když začne Hayley poté mluvit, upře na ni svůj pohled a poslouchá, co má na srdci. V mnohém, co Hayley povídá jí musí dát za pravdu. Hope bude i nadále v nebezpečí. Tohle nebezpečí je pro něj ovšem, jen dočasné, protože má v úmyslu se o vlkodlaky co nejdříve postarat a čarodějky. Když je Benjamin po smrti, rozhodně za nepřekonatelnou překážku rovněž nepovažuje. Není to tím, že by je podceňoval, ale zkrátka věří, že si s nimi poradí. Pozoruje Hayley v očekávání, co má na srdci, dokud se nedostane k té části, kdy musela ochutnat krev své dcery, aby dokončila proměnu. Věří, že tohle je pro všechny ostatní v místnosti neznámá informace. Nikoliv pro něj. Během toho, proto znovu sklopí pohled k desce stolu a nepřítomným pohledem sleduje kolík. V myšlenkách je totiž někde mimo. Přimějí ho na Hayley dost nechápavě i nevěřícně znovu pohlédnout, její slova, kdy naznačuje a on má pocit, že špatně slyší, že chce Hope poslat pryč a všechny ostatní přesvědčit o tom, že zemřela. V jeho pohledu je rovněž šok z představy Hayley, ke které dospěla. Když vidí její odhodlaný výraz, ačkoliv tuší, že to pro ní není snadné, v tuhle chvíli ho nenapadá nic tak pádného, aby se jí pokusil přesvědčit, že to není třeba, že to zvládnou i tak. Tohle mu dnes připadá jako další zlá zpráva. Chvilku se z takového vývoje vzpamatovává. Hope pro něj byla jediné světlo, které dokázalo překonat tu prázdnotu, která zůstala po Klausově smrti v jeho nitru. Představa, že přijde i o ni... Upřímně se jí děsí a nedovede si představit, jak bez ní bude schopen vůbec dál existovat. Dívá se tak nepřítomně někam na stěnu kousek za Hayley. Nechá své sourozence, aby se s malou neteří seznámili.*