The Abattoir

Předmět: Re: The Abattoir Thu Jan 29, 2015 8:39 pm

Jen tak tam seděl v křesle a všechno poslouchal a sledoval, i když se mohlo zdát, že je duchem úplně někde jinde. No, vlastně přemýšlel nad něčím úplně jiným (spíš někým), ale vnímal, i když věděl, kvůli čemu si je Elijah zavolal. Vlastně si mohl cestu sem ušetřit, a mohl jet rovnou za Sophie, ta by se spolu s ním postarala o tělo Gen, zařídila by pohřeb... Musí zamrkat párkrát za sebou rychleji, aby se tady přede všemi nerozbrečel, to by byla ostuda. Sledoval Rebeku, jak se tváří, když se tu smutnou novinu dozví. A vypadala tak, jak čekal - byla naprosto zdrcená. Vypadala ještě hůř než doposud, jako by se měla každou chvilku sesypat. Elijah na tom byl už o poznání lépe, ale nejspíš to bylo tím, že měl čas, vyrovnat se s tím. Jistě to pro něj byl strašný šok, když se to dozvěděl. O to horší to muselo být, když byl u toho a nemohl tomu zabránit. Ta bezmoc... Kol to znal. Ten pocit, když nemůžeš zachránit milovaného člověka nechtěl nikdy nikdo zažít. Rád by teď svojí sestře nějak pomohl, ale absolutně nevěděl sám. Nedokázal pomoct ani sobě, natož jí. On byl skoro na dně a potřeboval se od něj odrazit, jinak se utopí. Někdo ho odtamtud musí vytáhnout, ale kdo? Claire? Sesypaní sourozenci? Hayley? Nebo snad ten maličkatý zázrak, Hope? Když si Beka schovala obličej do dlaní, obrátil svůj zrak na svoji druhou sestru, která to snášela opravdu mnohem lépe než Rebekah. A není ani divu, vždyť s Klausem neměla vůbec dobrý vztah, tedy aspoň co věděl. Vždyť jí vlastně zničil celý život, to kvůli němu 'přišla' o své dítě, o manžela. Přišla o svůj život. Vlastně nevěděl, jestli je jí líto to, že je mrtvý, a nebo jestli je za to ráda. Byla ráda, že zemřel její tisíciletý nepřítel, ale zároveň bratr? Nepřineslo by jí potěšení, kdyby ho mohla zabít sama? Ne, to snad ne. Ona taková nebyla, nezabila by bratra, zvlášť, když očekával příchod svojí malé dcery. Když se zeptal, kdo ho zabil, jenom napjatě poslouchal, protože to chtěl vědět. Chtěl vědět, jakej hajzl zabil jeho bratra a tím i jeho lásku, Genevieve. Když Elijah odpověděl, že neví, kdo to byl, zamračí se. Jak mohl nevědět, kdo to je? Jak vůbec mohl nechat uprchnout jeho vraha?! On by ho nenechal uprchout, nikdy. A i kdyby, zapamatoval by si jeho tvář a potom by si ho našel. A podřízl by mu hrdlo, rozcupoval by ho na kousky... Když Rebekah řekla to, co řekla, musel se na ni tázavě podívat. Není možné, aby byl Marcel naživu, protože Klaus zemřel, dá se říct, že to viděl na vlastní oči. "Marcel nemůže být naživu, protože Klaus zemřel, viděl jsem to, byl jsem u toho. Klaus byl poslední, jehož průchod Genevieve zvládla," podívá se na Rebeku, snad jí tohle bude stačit jako potvrzení toho, že je vážně pryč. Jistě, mohl říct, že tu nějaká naděje byla. Mohl 'skočit' do jiného těla, ale o tom by jistě někdo věděl. A navíc, on byl u toho, když procházel Genevieve. Prostě je nadobro pryč, a všichni se s tím musejí nějak vyrovnat. Uslyší za dveřmi nějaké kroky a když se pozorně zaposlouchá, může slyšet, že bijí dvě srdce. Jedno sice trošku méně, než to druhé, ale obě jsou stejně silné. Samozřejmě, byla to Hayley s Hope, jak se mu za chvíli potvrdilo, když prošly dveřmi. Okamžitě jeho pohled zůstal na malé holčičce, Klausově dceři. Bude silná, to věděl už teď. Její srdce to prozradilo, ale nevěděl, jestli to má spíše po tátovi či matce. Klaus i Hayley byli silní. Když ji viděl, jeho pohled už nebyl smutný tak jako předtím, ta malá byla úžasná. Tak maličká, roztomilá, a podobná Klausovi a i Hayley. Zatímco Hope byla oblečena do krásně čistého a voňavého oblečení, Hayley vypadala strašně. Měla na sobě ještě pořád krev a vypadala dost sešle. Ještě aby ne... Když ho pohledem vyhledá, dívá se jí do očí a tak nějak očekává tu otázku, která vzápětí přijde. Kolikrát se ho na to ještě budou ptát, sakra? To aby vydal nějaké tiskové prohlášení, aby to už víckrát říkat nemusel.. Slyší, že je jí to vážně líto, měla Genevieve asi ráda. "Prostě nevydržela to, když přes ní přecházelo tolik nadpřirozených bytostí najednou. Poslední dva byli Benjamin s Klausem. A Klaus byl ten poslední, který projít dokázal," dívá se na ni, ale potom pohledem uhne a dívá se někam za ni. Když se k nim trošku víc přiblíží, zase obrátí pohled k ní a když jim představí jejich malou neteř, musí se trošku pousmát, byla krásná. Rád by si ji pochoval, ale teď nechá tu čest dámám. Třeba někdy jindy... Ale žadonit o to opravdu nebude - pokud mu ji Hayley nedá, asi si ji v nejbližší době nepochová. Na Hayley viděl, že to snáží opravdu velmi špatně, protože začínala plakat, a dneska určitě brečela už poněkolikáté, to poznal. Potom poslouchá, co říká. Nepřerušuje ji, i když ona sama si udělá pár pauz. Chápal, kam vším tím míří. Ano, oni ji milovali, chránili ji. Ale co když se ukáže někdo podobný, jako Benjamin? Kdo ji ochrání? A navíc, pořád tu byly čarodějky a předci, který se chtěli Hope zbavit pro vždy. Překvapeně a trošku smutně pozvedne obočí, když řekne, že je z ní hybrid. Hayley teď byla ještě víc spoutána se svou dcerou, když k přeměně potřebovala její krev. Když dořekne všechno, co měla na srdci, chvilku mlčí, ale pak se jako první ujme slova: "Souhlasím s Hayley," podívá se po všech ostatních po místnosti, "Hope tady nemůže zůstat a čarodějky nemůžou vědět, že je naživu, jinak už dlouho nebude. Přece nedopustíme, aby Klausův a Gennin život přišli vniveč. Musí pryč, jedině tak ji ochráníme..." Celou dobu se dívá střídavě na všechny, ale potom skončí pohledem u Hayley a svojí neteře. "Musím se postarat o Gen..." řekne jenom, vstane z křesla a už chce vyjít z místnosti, ale zastaví se před Hayley. Pár vteřin se na tu malou dívá a pak se mírně pousměje. Mlčky odejde. Dojde do pokoje, kde před nějakou chvílí uložil Gen a opatrně ji vezme do náruče. Spolu s ní nastoupí do stejného auta, jakým přijeli, a rozjede se směr bar Rousseau's, kde bydlí i Sophie.

Poèet pøíspìvkù : 475 Join date : 20. 08. 14

*Bohužel ke smůle Alisey Elijah nevěděl, který z těch čarodějů to byl. Ale už věděla, že to nebyl Benjamin či nějaký čaroděj, kterého Elijah znal. A ona měla pořád to neblahé tušení, že se jednalo o Rodericka. Pokud Benjamin věděl o Roderickově nenávisti ke Klausovi, tak by určitě věděl, že není vhodnější člověk na tenhle úkol.* Můžeš mi ukázat vzpomínku na něj? Třeba část jeho tváře, vlasy, postavu... Možná bych ho dokázala poznat. *Kdyby byl Roderick ve svém těle, tak by ji stačil pouhý záblesk pohledu na něj a poznala by ho. V tomhle jeho novém těle si nebyla až tak jistá, ale doufala v to. Poznámka Rebekah ji pak na chvíli zarazila. Pokud je Marcel naživu, je šance, že Klaus také. I když krevní linie mohla být odpoutána nebo Marcel přišel na způsob jak přežít. Bylo tu tolik možností, že šance na Klausovo přežití byla stejně velká jako možnost, že opravdu zemřel. Ale když viděla, jak se Rebekah tvářila, jak se zoufale držela téhle naděje, tak jí nechtěla říkat o těch možnostech, když si není jistá. Nevěděla, jestli je pro ní lepší, aby si držela tuhle naději, nebo aby přijala Klausovu smrt. Elijah ten jí na to nic neřekl, ale Kol ten jí její pravdu vyvrátil. A pokud byl u Genevieve, když Klaus přecházel na druhou stranu, tak už měli jistotu, jak to doopravdy je. Klaus opravdu zemřel a Marcel měl způsob jak přežít. Rebekah tuhle hořkou pravdu nesla hůře, protože pokud Klaus opravdu přešel, tak už to bylo definitivní. A jestli je mrtvá Genevieve, nebyla druhá strana a Klaus byl bůh ví kde. Opět se zadívala do země a dál jí stékaly slzy po tváři. Byla jediná, která v téhle místnosti brečela, ale to jí bylo jedno. Zrak pozvedla až po chvíli, kdy se podívala na Aliseu.* Dokázala bys ho přivést zpátky? *Nevěděla, co odpoví. Věděla, že tohle je velmi těžké, ale Kol, Finn, Mikael, Genevieve, Benjamin a Sage se vrátili. Většina z nich za rozdílných podmínek, ale Alisea měla sílu po matce. Mohla by přijít na nějaký způsob.

Alisea v první chvíli zaváhala, když se jí na to zeptala. Netušila, jestli by byla něčeho takového schopná. Předtím jí o něco takového žádal Finn ohledně Sage, ale ona mu odmítla pomoct, protože neviděla v tom žádnou šanci. Ale Sage nebyla Klaus, který tu měl sourozence, rodinu, nově narozenou dceru, zatímco Sage měla jenom Finna. Ale přesto nechtěla Rebekah odpovídat, protože nevěděla, co ji říct. Nechtěla ji dávat naději, aby pak o ní později přišla, ale zároveň nevěděla, jak ji teď odmítnout.

Naštěstí ji vyrušil příchod Hayley do místnosti, která v náruči nesla Hope. Obě, Rebekah i Alisea, se na ní podívali. Ani si moc nevšimali toho, jak Hayley vypadala, protože dnešek byl všelijaký a většina vypadala hrozně. Ale pouze Alisea se zvedla a přešla blíže k Hayley a Hope, přičemž se dívala pouze na malou. Rebekah by udělala to samé, ale její nohy jí dnes obtížně poslouchali a navíc se obávala toho, aby se k Hope přiblížila. Už tak ji ještě jako nenarozenou jednou ohrozila svojí halucinací a nechtěla riskovat, že by zrovna v tuhle chvíli přišla další. Příchod Hayley s Hope aspoň na chvíli způsobil, že se její pláč utlumil. Byla zvědavá, jak ta malá vypadá, jestli je podobná tátovi nebo mámě. Zmínku o Genevieve ignorovala, ta překvapila pouze Aliseu, které o Genevieve nevěděla. Ještě si nedala dohromady, co Kol před chvíli naznačil. Ale teď už to věděla. Krátce pohlédla soucitně na Kola a snažila se ho nějak pohledem podpořit. Kromě toho, že ztratil bratra, dnes ztratil i milovanou osobu. Dnešní den a včerejší večer se zdá být tragický pro celou jejich rodinu. Hayley pak začne mluvit o Hope. Rebekah to jméno věděla už dopředu, když jí tak Klaus označil v Marcelově pokoji. Alisea se nad tím jménem pousmála. Bylo pěkné, že stihl před smrtí svojí dceru pojmenovat. Její jméno bylo trefné, protože byla symbolem naděje pro tuto rodinu. Alisea v jednu chvíli využila té pauzy v Hayleyině řeči, kdy si těkala pohledem mezi nimi. V tu chvíli se dívala na Hope a usmála se na ní.* Je krásná. *Poznamenala. Hayley pak mluví dál a Alisea má v jednu chvíli pocit, jakoby jí kradla její vlastní slova, když mluvila o svém dětství a že tohle pro svojí dceru nechtěla. Přesně tu samou věc před tisíci lety svojí nenarozené dceři slíbila ona. Ani nevěděla, že Hayley si tohle prožila, o její předchozí život se nikdy nezajímala. Hayley poté zmíní i fakt, že se stala hybridem. Tohle je novinkou jak pro Rebekah, tak pro Aliseu. Ani jedna z nich nevěděla podrobnosti toho, co se stalo. Hayley tedy musela zemřít a bylo štěstí, že stále s dceřinou krví ve svých žilách. Hayley se nakonec dostane k tomu hlavnímu ohledně Hope. Musejí ji dát pryč. Alisea hned pochopila, že to bude pro ni nejlepší řešení a snad se brzy vrátí.* Máš pravdu. *Přikývla.* Můžu nad ní udělat ochranné kouzlo, aby ji nikdo nenašel. Ale hlavně budeme muset najít někoho, komu budeme důvěřovat a kdo se o ní postará. Když by to byl někdo z nás, bylo by to moc podezřelé. *Nenapadal ji nikdo, komu by v tomhle mohli dostatečně věřit, ale možná někdo přijde s návrhem. Rebekah nikdo nenapadal a ona vlastně ani nepotvrdila, že s tímhle plánem souhlasí. Bylo jí líto, že Klausova dcera musí být poslána pryč, i když se to zdálo nezbytné. Přála by si, aby ji byli schopni ochránit, ale jak by mohli, než nedokázali ochránit sami sebe navzájem? Museli to udělat takhle. Ale přestože s tím souhlasila, tak nic neříkala, jen se dívala zdálky na Hope. Ani se nepodívala na Kola, když se rozhodl odejít. Alisea se na něj podívala, když procházel okolo ní a využila toho, že byl hned vedle. Na chvíli ho zarazila tím, že mu dala ruku na rameno.* Je mi líto, Genevieve. *Řekla mu soucitně. Věděla, že tohle je pro něj těžké a chtěla mu nějak pomoct. Jenom neměla jak a tak mu alespoň vyjádřila nějakou podporu, než odešel.*

Předmět: Re: The Abattoir Fri Jan 30, 2015 10:09 am

*Jako první ji samozřejmě odpoví Kol, jak Genevieve zemřela. Věřila tomu, že bylo otravné stále dokola vysvětlovat každému, co se přesně stalo. Bohužel neměla možnost si to vyslechnout s ostatními. teoreticky měla, ale mezitím, co oni se tady sešli, tak přemýšlela nad tím, co udělat s Hope. Úplně zapomněla na to, že Genevieve je kotva a že přes ní museli ten den přecházet všichni, co zemřeli a že jich nebylo málo. Nálož upírů a vlkodlaků pro ni musela být příliš a přechod Klause ji jenom přihoršil. Další člověk, kterého měl Benjamin na starost, co se týkalo smrti. Jak mohl zabít vlastní sestru, jak jí vůbec něco takového mohl provést? Tuhle otázku si pokládala dlouho. Nechtěla to dále rozebírat, protože na něm viděla, jak moc těžké pro něj je ztráta ženy, kterou miloval.* Mrzí mě to. *Také věděla, že mu tyhle slova nepomohou a ani mu Genevieve nazpět nevrátí, ale chtěla mu to říct. Nic teď nemohlo stejně utišit jeho smutek. Na tváři všech z rodiny bylo vidět, že si je Hope získala už teď. Byla potěšena za to, jak se na ni dívají a to ji vlilo do tváře toho více světla. Ona sama byla v přítomnosti své dcery šťastná, tedy alespoň v rámci možností. Dávalo jí to něco dobrého v situaci, která byla špatná. Poté už se začne věnovat svému vyprávění, kdy jim všem objasní to, co má v plánu a co se jí zdá jako nejlepší řešení pro bezpečí Hope. během toho se na každého dívá nějakou chvíli a pozoruje výrazy v jejich tváři. Starosti ji dělá Rebekah, která nevypadá vůbec dobře a věděla, že příčina toho je vlkodlačí kousnutí. Nad jejich pohledy ohledně její přeměny se nezastavuje, jistě byli udivení z toho, co musela udělat. Ano, bylo to strašné, ale nezbytné. U Elijaha vidí jeho rozpolcení a nesouhlas nad jejími slovy, spíše očekávala, že on ji bude nejvíce podporovat a že on i jako první k ní promluví, aby se vyjádřil. Ale ničeho takového se nedočkala. Místo toho si vyslechla názor Kola. trochu se jí uleví, když má souhlas jednoho z nich. Trochu i očekávala právě od Kola podporu a právě s ním chtěla pořešit jednu důležitou věc. Ačkoliv jejich vztahy byly na bodě mrazu, tak mu věřila v tom o co ho chtěla požádat. U něj měla jakousi jistotu, že to udělá, že s tím bude souhlasit. Nerozebírala to ovšem teď, vyslechla si další jeho slova, která byla pravdivá a o kterých mluvila. Přikývne na jeho slova souhlasně. Chce něco dodat, ale Kol ji předběhne, že se musí postarat o Genevieve. Nic na to neříká a nechá ho jít. Ještě se za ním ohlédne přes rameno. Napíše mu potom sms a nebo mu zavolá, aby si promluvili. Chápala, že se musí postarat o Gen a tak zůstala tady s Rebekou, Aliseou a Elijahem. Podívá se potom směrem k Rebece. Slova Alisey ji potěší a taky její návrh rozhodně hodlá přijmout. Přejde k ní o něco blíž. Ona si ještě Hope nepochovala a neměla možnost s ní být v kontaktu, chtěla ji ji dát před tím, než ji dají pryč na nějakou dobu.* Budu ráda, když se toho ochranného kouzla ujmeš. Budeme ho potřebovat. Napadlo mě, že bych zašla za otcem Kieranem. Když jsem byla novorozeně já, tak mě taky poslal pryč a má s tím zkušenosti. Já bych ale odjela s ním najít vhodnou rodinu a ovlivnila bych potom jak je, tak i jeho. Chci vědět, kde Hope bude a že ta rodina pro ni bude ideální a budou se o ni starat jako o vlastní dceru. *Pronese svůj nápad a podívá se i na ostatní, potom se vrátí pohledem k Alisee a na nic nečeká a ani se neptá. Nemyslí si, že je to potřeba. Ze své náruče předá Hope do náruče Alisey, aby si mohla svou neteř pochovat přičemž se nezapomene podívat na její bříško. Připomene jí to sebe a že ještě před několika hodinama měla svou dceru pod srdcem. Teď ji má už u sebe. Nechá ji, aby si užívala společnost Hope a otočí se na Rebeku.* Jak se cítíš? *Samozřejmě, že se ptala na fyzický stav nikoliv na psychický. Tak pitomá nebyla, všichni na tom byli psychicky špatně po ztrátě Klause a Genevieve. Snad to Rebekah pochopí správně a ještě si ji chvíli prohlíží. Ráda by ji dala taky Hope do náruče, ale nebyla si v tuhle chvíli jistá, zda je to dobrý nápad. Potom se podívá na Elijaha a v její tváři jde vidět, že chce, potřebuje, aby něco k tomu řekl a vyjádřil se. Jeho názor byl pro ni velmi důležitý, i když byla pevně rozhodnutá, tak přes to potřebovala vědět, co si o tom myslí. Proto se na něj teď dívá s jakousi naléhavostí.*

Předmět: Re: The Abattoir Fri Jan 30, 2015 2:01 pm

*Tento den se mu zdá nejčernější za celých jeho tisíc let existence. Pravděpodobně je ovlivněný tou čerstvou, silnou bolestí a ztrátou. Rozhodně je to jeden z dnů, na které nebude vzpomínat rád. Napadne ho to, když sleduje tváře svých sourozenců, jak se každý snaží přijmout, vstřebat a vyrovnat se smrtí jejich bratra, přítelkyně. To ještě netroufá domýšlet, co za tragické zprávy či události tento den ještě přinese. Bylo pro něj stejně silným utrpením vidět sourozence a nemoci jim pomoct. Nemít pro ně žádná slova útěchy. Naopak ve své mysli stále uvažovat, co mohl udělat jinak, aby tomuhle zabránil. Ať se snaží sebevíc, nedokáže dnes nic smysluplného vymyslet ani říct. Chtěl i nechtěl vědět, co se každému honí hlavou. Všiml si bratrova zamračení, když neuspokojil jeho touhu po zjištění, kdo byl vrah jejich bratra. Raději na to nereaguje a tváří se, že si toho nevšiml, ale pro něj, pro jeho bolavé nitro je to další rána, která přidá na sílu jeho bolesti. I na Alisee viděl, že by patrně chtěla slyšet něco jiného. Nemohl jim, ale vyhovět. Viděl, co viděl, skoro nic, a pak rozhodně myslel na to, jak pomoct bratrovi a ne chytat jeho vraha. Pohlédne pak na ni trochu nechápavě, možná až bolestně, když ho žádá, aby jí ukázal bratrova vraha. Musel by jí ukázat spolu s tím i Klausovu smrt a jeho zoufalou snahu jí zabránit. Je to pro něj mučivé, i když to nemusí oživovat. Stále to má před očima a bude mít, velmi dlouhou dobu. Troufá si tipnout navždy. Okamžik uvažuje, že to sestře odmítne, protože nevidí jediný důvod, ale nakonec si to rozmyslí.* Pokud na tom trváš, tak ukážu. *Přikývne nakonec slabě. Jeho hlas je nyní přiškrcený, s bolestným podtónem.* Ale později. *Dodá ještě, že teď to neudělá. Vidět Rebekah, jak se v zoufalství chytá stébla ve snaze získat bratra zpátky, na to také nikdy nezapomene. On sám je v tuhle chvíli tak otupělý, že téměř nedokáže nijak adekvátně reagovat, takže to zůstává na Kolovi a Alisee. Dnes si připadá naprosto neschopný. Když je přijde rozptýlit Hayley s Hope, tak má na nějakou dobu před očima Hope jako světlý bod v jeho temnotě bolesti a smutku. Když nesleduje sourozence nebo Hayley pozoruje malou Hope, která jediná je bezstarostná a nesmutní nad událostmi dnešních dnů. Vidí i na ostatních, že je dovede rozptýlit a potěšit v jejich žalu. Po té, co jim Hayley nastíní svůj plán s budoucností a osudem Hope, nemá v první chvíli sílu ani energii na to jakkoliv reagovat. Když se zadívá někam do prázdna, snaží si to promyslet, i když si není jistý, že dnes něco takového zvládne. Nedokáže se hlavně tak snadno smířit s tím, že by měl o Hope přijít. I kvůli tomu věřil, že by to zvládli, ochránit ji, aniž by musela pryč. Když, ale poslouchá argumenty svých sourozenců, stále více chápe, že je to z jeho strany, jen touha a přání mít Hope nablízku. Samozřejmě, že by pro její ochranu udělal všechno. Nedokázal, ale zabránit smrti ani svého bratra. Z jeho lehce nepřítomného stavu ho probere až odchod Kola. Krátce na něj pohlédne. Nepoví nic, ale je vidět, že lituje odchodu Genevieve. Nechce to říkat nahlas. Přemítá, jestli by dokázala přežít, kdyby mu nedala svou krev. Má pocit, že všude, kam se podívá, má prsty v tom, že dnes ty ztráty má na svědomí on. Navenek ovšem nejde poznat, co se odehrává v jeho nitru. Argumenty na něj, ale vždy platily a platí i dnes. Trošku se uvolní a poslouchá po té, co Hayley začne detailněji popisovat svůj plán. Nakonec s ní chtě nechtě také souhlasit. Ve tváři se mu objeví jakési smíření s dalším vývojem. Když na sobě ucítí znovu Hayleyin pohled, je mu jasné, že chce slyšet i jeho stanovisko. Sklopí na chvíli hlavu níž, aby se odtrhnul od místa, kam se nepřítomně díval. Párkrát zamrká, protože se chce probrat a po té koukne na Hayley.* Myslím, že to bude pro Hope to nejlepší a nejbezpečnější. *Promluví pak. Z kraje je jeho hlas trochu nejistý, rozechvělý, ale velmi brzy získá na jistotě a síle. Když k Hayley promlouvá, dívá se jí pevně do očí.* Souhlasím s tvým návrhem. *Přikývne pak. Hayley v jeho očích nyní už může vidět podporu, a že za ní v tom rozhodnutí stojí. Věří, že to nebude trvat dlouho a Hope se k nim pak vrátí. Nabídl by Hayley, že kontaktuje Kierana, ale nakonec to neudělá. Ona je s knězem také v kontaktu, takže tu domluvu nechá na ní. Rovněž pochopí, že rodinu si chce vybrat sama. Chápe to.* Kdybych pro tebe mohl něco udělat, Hayley... *Poznamená nakonec a krátce na ni spočine očima. Je v nich na moment vidět vřelost a starostlivost, se kterou ji sleduje velmi často.* Stačí mi to říct. *Dodá. Věří, že si toho Hayley je vědomá, ale přesto jí to připomene.* Teď mě, prosím omluvte... *Požádá je. Má za to, že řekl vše, co potřeboval a nyní na chvíli potřebuje tu ponurou atmosféru, i když ji prosvětluje Hope opustit. Navíc on si ji chvilku již užít mohl. Nyní chce totéž dopřát svým sestrám. Sebere ze stolu kolík z bílého dubu, obejde bratrův psací stůl, projde kolem Hayley a ostatních a pracovnu opustí. Mimo jiné, také chce kolík, zase ukrýt. Má pro něj prozatímní skrýš, ale rozhodně pro něj hodlá vymyslet něco jiného.*

Poèet pøíspìvkù : 475 Join date : 20. 08. 14

*Alisea se od Elijaha dozvěděla, že jí ten okamžik ukáže. Doufala, že jí ukáže jenom jeho, ale nějak podvědomě tušila, že přitom uvidí i smrt Niklause. V tomhle byla trochu sobecká, když bude nutit Elijaha, aby to prožíval znovu, ale ona musela vědět, jestli to byl Roderick. Potřebovala to vědět, aby věděla, jestli je to její vina, a také aby věděla, koho bude její rodina nenávidět a pronásledovat. Na Kolově pohledu viděla, že by toho vraha nejraději zabil. A ona nevěděla, jak by se k tomu postavila, kdyby se opravdu jednalo o Rodericka. Klaus byl její nevlastní bratr, ale Rodericka milovala, nebo možná stále miluje. Teď nevěděla, co k němu cítí, zda je to pořád láska, nebo přešla v nenávist. Ale on stále zůstával otcem jejího dítěte, nemohla ho zcela nenávidět.

Po odchodu Kola se Alisea obrátila zase k Hayley a především k Hope, na kterou se podívala. Při pohledu na ní zároveň myslela i na svoji dceru. Na to, jak bude vypadat, jestli si budou nějak podobné. Nemohla se dočkat té chvíle, kdy svojí dceru bude držet v náručí, stejně jako teď Hayley svojí. Pozvedne od ní zrak, až když na ní Hayley promluví. Otce Kierana neznala dobře, ale pokud mu věří Hayley a Elijah, tak nejspíš na něj bude spolehnutí. Obzvlášť když ho nakonec bude možné ovlivnit. Nakonec Hayley podá Hope Alisee a ona si ji od ní opatrně převezme.* Ahoj, Hope. Já jsem tvoje teta. Ta, za kterou si budeš jednou chodit pro kouzla lásky, až se ti na střední zalíbí nějaký kluk. *Usmála se na ní a trochu se zamyslela nad tím ochranným kouzlem. Napadlo ji, že by mohla přidat ještě jedno ochranné, kdyby se Hope něco stalo, tak aby se vrátila zase do života. Byla by to jen taková pojistka, která snad nebude nikdy potřeba.

Mezitím se Hayley ptala Rebekah jak jí je. Ať se ptala na její psychický nebo fyzický stav, bylo to jedno, protože ty stavy na tom byly stejně špatně.* Mizerně *Odpověděla jí upřímně. Nemělo cenu říkat, že jí je dobře, když to bylo očividné.*Kdybych náhodou začala něco blábolit, tak si toho nevšímejte, to je jenom další halucinace. *Podívala se pak krátce po Hope, jak ji Alisea držela v náručí. Přála by si jí pochovat a doufala, že bude mít tu možnost, než Hope odjede pryč.

Slova Rebekah na chvíli upoutaly pozornost Alisey a ta se po ní podívala.* Možná bych ti mohla pomoct. Sice nedokážu odstranit ten jed na rozdíl od... *V tuhle chvíli se zarazila, protože se dostala ke Klausovi. Ten by jí mohl pomoci, jenže on už tu není. Raději proto větu nechala nedokončenou.* Bude ti pořád blbě, ale aspoň už nebudeš mít halucinace. Trochu ti uklidním mysl.

*Alespoň nějaká úleva pro ní. Rebekah se obávala, že by mohla mít halucinaci, ve které by byl Klaus a nebyla si jistá, jestli by to zvládla. Pořád měla v hlavě tu vzpomínku na mrtvého Klause v sanatoriu a nedokázala se jí zbavit. Alisea se podívala po Hayley a předala ji Hope. Potřebovala mít volné ruce na kouzlo. Rebekah mezitím vstala pomalu z křesla a nějak se k nim dobelhala. Zastavila se u Alisey a ta pak pozvedla ruce a dotkla se jejích spánků. Zavřela oči a začala mumlat kouzlo, pomocí kterého se probírala její myslí. Nehledala žádné konkrétní myšlenky, pouze se snažila zabránit halucinací. Přesto na pár vteřin zahlédla její předešlé halucinace, ale bylo to tak rychlé, že pořádně nic neviděla. Po chvíli stáhla ruce.* Hotovo. *Vydechla a Rebekah se na ní s vděkem podívala.* Děkuju. *Pohledem pak přejela k Hope, která byla vedle nich. Stále si netroufala na to, aby si ji pochovala, pořád se mohla náhodou zrovna zhroutit. Usmála se na ní a vzala aspoň její drobnou ručičku do dlaně. Na chvíli ji tak držela, než pocítila, že na ní jde další záchvat kašle. Pustila pro Hopeinu ručičku a odklonila se stranou, prakticky se k Hayley a Hope skoro úplně otočila zády. Zakryla si rukou pusu a na ruce se pak ocitla trocha krve. Pomalu už neměla, co vykašlávat. Přitom ji trochu podepřela Alisea, která měla obavy, aby se nezhroutila.* Rebekah, běž si odpočinout. A dej si trochu krve, potřebuješ ji. *Doporučila jí. Rebekah na to přikývla, stejně chtěla zavolat i Marcelovi. Ale ještě před odchodem se obrátila ještě jednou na Hope.* Ahoj Hope. *Rozloučila se s ní a doufala, že to není naposled, že ještě bude mít možnost ji vidět před odjezdem. Pak už se vydala ke dveřím. Mířila do kuchyně, kde si vzala několik krevních sáčků, a pak se vydala do svého pokoje. Cesta pro ní nebyla jednoduchá, ale cestou se opírala různě o nábytek, zdi, zábradlí a nakonec skončila i s krevními sáčkami u sebe na posteli. Sáhla na noční stolek pro mobilní telefon a vytočila Marcelovo číslo.*

Předmět: Re: The Abattoir Fri Jan 30, 2015 8:59 pm

(Potom, co doběhl na nedalekou pustinu, se posadil na zem. Seděl tam vcelku dlouho a jenom se díval do země. Přemýšlel nad svými kamarády. Nad svojí rodinou a nad tím, že musí, co nejdříve vypadnout. Už to v tom sídle nezvládá. Je to tam pro něho těžké. Už jenom to, jak tam musel jít dnes s Bekou. Na zemi, kde před několika hodinami leželo nespočet těl, nebylo nic. Bylo tam uklizeno, vybíleno. Jako kdyby se to ani nestalo. Jenže ano. Stalo se to. Znovu mu zabili jeho přátele. Jeho rodinu, která tu pro něho vždycky byla. A tentokrát to nebyla jeho chyba. Nepřišli za ním, protože on tam vlastně ani nebyl. Šli tam za Původními a hlavně za tou vlčicí. Chtěli dostat Původní, ale to se nejdříve museli dostat, přes už tak malou, armádu. Vstal z poměrně studené země a pomalým krokem se vracel zpátky do města. Cestou do města vzal útokem jeden malý domek. Žila v něm mladá dívka, která se nedávno přistěhovala. Seděl tam s ní chvíli, ovlivnil ji k tomu, aby mu řekla všechno o jejím životě. Netušil, proč to dělá. Nikdy ho moc nezajímali lidské životy a jejich historie. Ale tentokrát mu to bodlo, na chvíli zapomněl na svoje problémy a mohl se věnovat jenom těm jejím. Ke konci jeho návštěvy se z ní ještě napil, vymazal jí vzpomínky a ještě jí sebral dvě lahve dobré kvalitní vodky. Jednu otevřel hned, jak odešel z domu a upíjel z ní dokud jí konečně nevypil. Což bylo, když došel do města. Prázdnou flašku hodil do koše a pomalou chůzí se procházel městem. Nevěděl, kam jde. Neměl žádný cíl. Prostě jenom šel a už upíjel z druhé flašky. Posadil se na lavičku a díval se lidi, jak prochází okolo něho a prohlíží si ho. Všichni se na něho dívali jako na chudáka. Litovali ho. Měl chuť po nich hodit tu flašku, ale na to si svého alkoholu moc vážil. Podíval se na telefon, který mu začal zvonit.) Beka. Beka. Beka. (S posměškem řekl a telefon ještě chvíli ignoroval. Dopil poslední kapky vodky a hodil jí do koše. Když už si myslel, že telefon přestane zvonit, tak vyzváněl dál. Co ksakru chce? pomyslel si. Nechtěl s ní teď mluvit. Nechtěl mluvit s nikým. Odfrkl si a vzal telefon.) Co pak se děje? Hlavně neříkej, že potřebuješ zachránit, protože právě nejsme ve stavu, kdybych tě mohl zachraňovat. (Trochu se zasměje a pomalu pokračuje v jeho cestě do neznáma.)

Poèet pøíspìvkù : 475 Join date : 20. 08. 14

*Telefon vyzváněl dlouho, v jednu chvíli už se začínala obávat toho, že Marcel nakonec opravdu leží někde mrtvý na zemi a mobil mu vyzvání v kapse. Ale on to nakonec přece jen vzal.* Marceli... *Vydechla úlevou, když slyšela jeho hlas. Byl naživu.* Jenom jsem chtěla vědět, že jsi naživu, protože... *V tuhle chvíli nedokázala mluvit, musela se na chvíli zarazit. Po tváři ji opět stékaly slzy, ale to Marcel vědět nemusel. Chvíli bylo ticho, než znovu promluvila.* Klaus je mrtvý. *Řekla potichu, jako kdyby tím to nebyla tolik pravda.*

Předmět: Re: The Abattoir Fri Jan 30, 2015 9:38 pm

(Stále s úsměvem na tváři šel po obrubníku a snažil se držet rovnováhu. Měl už o něco lepší náladu, protože v sobě měl dostatek alkoholu, aby všechno špatné potlačil někam do postranní.) Ano, tak se jmenuji. (Pochválil ji jako nějaké malé dítě ve školce. Kdyby věděl, co se dozví hned potom, tak nevtipkuje a drží hubu. Zastavil se a snažil se udržet rovnováhu, aby nespadl na silnici. Přešel k nejbližší lavičce a čekal, co mu řekne po tak dlouhé pauze. Byla to pro něho rána. Nemohl uvěřit něčemu jako je tohle.) Beko, jsi si jistá, že nemáš halucinace? Protože pokud jo, tak sis vybrala fakt blbou dobu. (Musela mít nějaké halucinace. Klaus nemůže být mrtvý. Vždyť on žije a to není možné. Pokud je mrtvý, tak on by už měl být taky. A on není, takže Klaus taky nemůže být mrtvý. Dožadoval se své odpovědi a nemohl si přestat nervózně mnout ruku.)

Poèet pøíspìvkù : 475 Join date : 20. 08. 14

*Marcelovu první poznámku přešla. Jindy by se nad tím pousmála, ušklíbla nebo by si do něj rýpla, ale ne v téhle situaci, která byla až příliš vážná. A Marcel jí pak nevěřil. Ani se nebylo čemu divit, nedávalo smysl, že on je ještě pořád naživu.* Marceli, prosím, nenuť mě to opakovat nebo tě o tom přesvědčovat. Je to prostě tak. *Z její hlasu bylo poznat, že znovu brečí.* Já taky nevím, proč ty jsi pořád naživu, ale jsem za to ráda. Aspoň tebe neztratím. *Nebyla si jistá, zda by ustála i ztrátu jeho. Stačil Klaus.*

Předmět: Re: The Abattoir Fri Jan 30, 2015 10:13 pm

(Seděl na lavičce a zíral na špinavou zem. Ne. Tohle už je na něho moc. Dneska už ztratil tolik lidí a teď ještě Klaus? Jeho adoptivní otec. Jeho mentor, vzor a člověk, který ho naučil všechno, co umí. Nebyl to jen jeho adoptivní otec. Dřív byl i víc. Dřív ho opravdu bral jako otce, ale dnes? Pomalu ho nesnášel. A teď už je pryč. Tolikrát si přál, aby zmizel a on už je skutečně pryč.) Beko! Ne, ne, ne. On nemůže být mrtvý. Já jsem na živu. Takže on určitě neumřel. To on mě proměnil, měl bych už být dávno mrtvý, takže on musí žít. (Vstal z lavičky a začal chodit sem tam.) Ne. ne. To není přece možný, jak? Jak by mohl umřít? Vždyť je přece nesmrtelný. Je to Klaus Mikealson. Původní hybrid. Nemůže být po něm. (Na jeho otázky ani nečekal odpověď. Nečekal už odpověď na nic. Včera mu umřela jeho rodina, kterou si vytvořil. A taky Klaus. Člověk, který udělal z Marcela to, co je. To on ho všechno naučil. Poučil ho a snažil se mu pomoct. Daroval mu nový život a nic za to nechtěl.) Beko, promiň. Musím jít. (Položil to a ještě chvíli stál na chodníku. Nemohl by už s ní mluvit. Ne, to už by nezvládl. Mačká svůj telefon div, že se celý neroztříští na několik kousků. Schoval ho do kapsy a odešel od místa, kde se málem rozbrečel. Bylo na něm vidět, že měl namále. Měl skleněné oči a zdrcený výraz. Mířil do sídla. Musí zjistit, kde je Davina a zda s tím nemá, co do činění. Pošle jí předem zprávu.)

kód:: Davino, kde sakra jsi? Co nejdřív mi zavolej nebo napiš. Musím s tebou nutně mluvit. -M

(Odeslal zprávu. Šel velmi rychlou chůzí a tak byl zanedlouho před sídlem. Otevřel vchodové dveře a všechno to na něj znovu spadlo. Vzpomínky. Nejen na jeho přátele, ale hlavně na Klause. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, upíří rychlostí vyběhl po schodech a zastavil se před pokojem Dav. Otevřel dveře dokořán a Davina nikde nebyla.) Sakra! (Naštvaně řekl a kopl do postele. Vyšel z pokoje a zastavil se na chodbě.)

Poèet pøíspìvkù : 475 Join date : 20. 08. 14

*Zpočátku nic neříkala, jen poslouchala reakci Marcela. Věděla, že i pro něj je to těžké, Klaus byl pro něj důležitý. Pamatovala si dobu, kdy byl pro něj vším, to bylo krátce poté, co se Klaus ujal Marcela a Marcel se stal součástí jejich rodiny.* Já vím. Taky jsem si to myslela. Že třeba zase přeskočil do jiného těla, nebo něco takového. Ale Kol byl u toho, když přešel na druhou stranu. *Tohle byl ten nejdefinitivnější důkaz, že je Klaus vážně mrtvý. Marcel se pak rozhodl jejich rozhovor ukončil a vypnul hovor. Ani se s ní nerozloučila, prostě dala mobil stranou a pak už jen seděla na posteli a brečela.*

Předmět: Re: The Abattoir Sat Jan 31, 2015 6:47 pm

*Když opustí bratrovu pracovnu, vydá se i s kolíkem z bílého dubu rovnou do svého pokoje. Ukryje ho opět tam, odkud ho před chvílí bral. Tahle skrýš je dočasná. Hned jak bude mít příležitost, postará se o to, aby tenhle kolík, jen tak někdo najít nemohl. I když se nesnaží poslouchat, k jeho citlivému sluchu v tichém domě dolehne téměř vše. Vypne a snaží se příliš nevnímat slova. Hlasy a intonace mu ovšem neunikají. Slyší tichý rozhovor Hayley a Alisey a krátce na to i hlas Rebekah. U toho trochu zpozorní. Dává pozor, jestli je v pořádku. Jestli ji snad netrápí další halucinace způsobené vlkodlačím jedem. Slyší, jak s někým telefonuje. Podle jména vytuší, že s Marcelem. To jej přiměje znovu se zamyslet nad tím, jak je možné, že Marcel žije a zdá se, že je v pořádku a Klaus je již téměř půlku dne... mrtvý. To slovo na něj zapůsobí opět jako něco neuvěřitelného, neskutečného, přesto viděl bratrovu smrt na vlastní oči. To vědomí dál bolestně drásá jeho nitro. Chvíli se bezcílně "potuluje" po svém pokoji. Nemá ovšem nikde stání. Nedokáže na ni myslet, na nic se soustředit. Jeho myšlenky neustále prodlévají u Klause. U toho nejčastěji, ale rovněž myslí i na Genevieve a její odchod z tohoto světa. Tohle jej ani v nejmenším nenapadlo, že jí předchozí den vidí naposledy. Nedokáže se zbavit myšlenky na to, zdali by ještě žila, kdyby mu nedala tolik své krve. Už před tím nevypadala nejlépe, a potom... Vyjde z pokoje ven a zamíří k zábradlí, které se nachází několik metrů od dveří pokoje. Mírně se předkloní a opře se o zábradlí předloktím. Zadívá se dolů do dvora. V myšlenkách je, ale úplně jinde. Jeho tvář je ponořená do stínů smutku a bolesti. Jeho pohled je nepřítomný, toulá se na místech tragických událostí. Již od rána má na sobě stále stejný černý oblek i kravatu. Pouze košile je sněhově bílá. Zcela vypne a tak moc nevnímá své okolí. Z jeho letargie jej probere až velmi hlasitý příchod, jak hned zjistí, když zpozorní, Marcelův. Zůstane přesto stát nehnutě na svém místě u zábradlí a sleduje jej, jak míří nahoru a pak k jedněm dveřím. Krátce na to zmizel uvnitř a netrvalo dlouho, uslyšel z pokoje ránu. Pomalu se zábradlí půstí, narovná se a zamíří za Marcelem. Z telefonátu s Rebekah postřehl, že už ví o Klausově smrti. Docela rád by ovšem pochopil, jak to, že Marcel stále žije.*

Předmět: Re: The Abattoir Sat Jan 31, 2015 7:08 pm

(Ještě si poslechl, co mu řekla, ale spíš to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Byl z toho už dostatečně mimo a nedokázal vstřebat víc věcí. Stále mu vrtá hlavou to, že je vůbec na živu. Napadla ho i možnost, že v tom má prsty Davina, která je stále k nenalezení. Když probíhal po schodech, tak si ani nevšiml Elijaha, který od něho nestál nijak daleko. Je fakt, že se vlastně ani nějak nerozhlížel. Jediné, co ho zajímalo, byla Davina. Chtěl jí znovu volat a volal by jí dokola, a dokola dokud by to konečně nevzala. Jenže nechtěl vypadat jako opravdu starostlivý otec. Stačí, že už tak si to o něm myslí. Chvíli nehnutě stojí na chodbě a znovu si všechno promýšlí. Přemýšlí nad vším, nejen nad Klausem a jeho smrtí, ale i nad Davinou, nad jeho upíry a nad celým městem. Na chvíli zabrousí i k té vlčici a k tomu, jak to asi dopadlo s tím jejich miminem. Otočí se ke dveřím a zavře je.)Elijahu. (Pověděl, když se otočil ode dveří. Všiml si ho chvíli potom, co vyšel z pokoje, ale nijak to nedával najevo. Postoupil dva kroky k němu a tvářil se smutně, zdrceně a naštvaně.) Já..Já. Upřímnou soustrast. (Přišlo mu to hrozně ironické. Nikdy by ho nenapadlo, že by k tomuhle mohlo dojít. Nikdy by nepomyslel na to, že Klaus bude mít svojí vlastní rakev.) Mluvil jsem s Bekou. Je na tom hodně špatně? (Z jejich rozhovoru toho moc nepoznal. Většinu času totiž mluvil jenom on a snažil se vstřebat tu hroznou zprávu. Je mu naprosto jasné, že to pro ní byla rána. Jeho otázku nemířil k její psychické stránce, měl na mysli spíš ten incident s pokousáním. Ona byla pokousána a jediný lék byla Klausova krev, která nebude k sehnání. Doufá, že třeba její sestra na něco přijde. Sice jenom je to vcelku mocná a dobrá čarodějka. Prošel okolo Elijaha, ale stále s ním držel oční kontakt. Zastavil se u zábradlí a opřel se o něj. Díval se dolů a prohlížel si to nezvykle prázdné místo. Nikde tam nikdo nebyl a už asi ani nebude.)

Předmět: Re: The Abattoir Sat Jan 31, 2015 7:36 pm

*Když už se blíží k pokoji, ve kterém Marcel zmizel, ten vyjde zase ven. Jakmile tak učiní, má konečně více času si ho prohlédnout. Chvílemi přemýšlí, jestli Marcel není, jenom duch nebo výplod jeho fantazie. Pořád nechápe, jak to, že on tady je a vypadá, že je živ a zdráv, alespoň dle možností upíra, a Klaus podle všeho zemřel a prošel na druhou stranu, těsně před smrtí Genevieve. Slovům svého bratra Kola, který to potvrdil totiž věřil. Jediné, co vidí v Marcelově tváři je starost, znepokojení. Také je v ní vepsán šok, smutek a další pocity ze zprávy o Klausovi.* Marceli. *Pokývne mu mírně hlavou a krátce se na něho zadívá. Když vyšlo najevo, že Marcel žije, chtěl mu o Klausově smrti rovněž říct. Marcel byl něco jako Klausův adoptivní syn a byli si dosti blízci v dřívějších dobách. Pokládal to proto za vhodné. Po telefonu by takovou zprávu zrovna nikomu neříkal, ale Rebekah na tom není zrovna nejlépe a svým způsobem mu ušetřila i trochu práce. Pozoruje Marcela, když k němu popojde blíže. On sám vypadá navenek klidně, jen jakoby zestárl o několik let. Nejvíce o tragédii, která se udála vypovídají jeho oči, které jsou naplněné smutkem, skleslostí. Na Marcelovu kondolenci pokývne krátce hlavou, místo díků. Pohlédne mu krátce do očí.* Nikdy mě nenapadlo, že se tohoto dne dožiju. *Poznamená posmutnělým hlasem. Je patrné, že tím má na mysli Klausovu smrt.* Rebekah. Není na tom nejlépe, ale drží se. Má druhá sestra se jí snaží pomoci od halucinací pomocí kouzla. Zatím úspěšně. *Odpoví Marcelovi.* Rebekah je silná, zvládne to. *Poznamená ještě. Ví, že jeho sestra nad vlkodlačím jedem zvítězí. Když Marcel zamíří k zábradlí, otočí se a zamíří za ním. Postaví se vedle něj. Tentokrát stojí vzpřímeně. Nepředklání se ani neopírá o zábradlí. Sleduje výhled na dvůr.* Víš, Marceli, je mi záhadou, jak se ti podařilo zůstat naživu... *Poznamená zamyšleným tónem po chvilce do ticha.* Nechápej to nijak špatně... *Doufá, že to Marcel pochopí, jak to myslí a proč se o tom zmiňuje.* Jsi Klausův potomek, stvořil tě. Podle toho, co vím by si měl být touhle dobou také po smrti. *Podívá se tázavě na Marcela. Přemítá, jestli je to nějaká náhoda, na které nevěří nebo to má nějaké rozumnější vysvětlení.*

Předmět: Re: The Abattoir Sat Jan 31, 2015 8:15 pm

(Dlouze přikyvuje a zatím s ním nepřerušuje oční kontakt. Naprosto s tím souhlasí. Stále nemohl uvěřit tomu, že už neuslyší ten jeho otravný hlas a ještě otravnější přízvuk. Ty jeho citáty a rady do života. Všechny ty věci, které ho na něm iritovali jsou teď pryč a jemu se po nich stýská. Raději k tomu však nic neříkal, protože ani moc dobře netušil, co by měl říct. Prohlíží si ho. Elijah, noblesní v každém případě. Nemůže uvěřit tomu, že se tváří tak klidně. Nemůže to být ani den, co je jeho bratr pryč a on se tváří pořád stejně. Uvnitř však musí být zdrcený, moc dobře ví, co pro ně rodina znamenala. ) To je dobře. Ty její halucinace jsou opravdu příšerné. (Kupodivu neřekl nic jako: "To je fajn, protože když má ty halucinace, tak je z ní fakt sebevražednej psychouš", ale jenom to, co řekl. Před Elijahem se trochu klidní a hlavně ani nemá moc náladu na vtipkování. Ne teď a ne tady.) Já vím, že je, ale stejně se o ní bojím. Nemusela by to psychicky zvládnout. Víš, jak hodně citlivá může být. (Musí uznat, že i on na tom má dost velkou zásluhu. Zahrával si s jejími city a nestále ji oblboval, odkopával. A ničil jí a onu mu pokaždé věřila. Je opřený o zábradlí a dívá se dolů do dvora. Prožil tu nespočet let a má odsud tisíce vzpomínek. Myslel si, že pro něho bude těžké odejít, ale potom špatném, co ho tu potkalo, to už bude jednodušší. Koutkem oka se podívá na Elijaha a trochu se usměje.) A myslíš si, že pro mě to není záhada? (Otočil se na něho hlavou a pak se napřímil.) Já mám být mrtvý a ne tu stát, truchlit nad Klausem a mými lidmi. A věř mi, že bych rád věděl, proč jsem pořád na živu. (Trápilo ho to, ale víc než to byl rád, že je pořád naživu.) Já to moc dobře vím, Elijahu. Ale zklamu tě. Netuším, proč pořád žiju. (Nervózně si poklepával na kapsu, kde měl telefon. Byl nervózní, že netuší, kde je Davina. Byl nervózní z toho, že netuší, kdo stojí za tím, že je naživu. Byl nervózní z toho, že sem může nakráčet zbytek vlkodlaků a zabít ho. Byl asi jeden z mála upírů, kteří jsou pořád naživu a nejsou to Původní. Chtěl se ho zeptat na to, jak to dopadlo s vlčicí a jejím mega mocným, nebezpečným dítětem, ale nepřišla mu to jako vhodná doba. Zvlášť pokud je to dítě mrtvé, nechtěl mu to nějak připomínat. Musí už být těžké to, že mluví o jeho mrtvém bratrovi.)

Předmět: Re: The Abattoir Sun Feb 01, 2015 6:15 pm

*Opětuje Marcelův pohled během svých slov. Stávalo se docela zřídka, hlavně v poslední době, aby s ním Marcel v něčem souhlasil. Když nad tím zauvažuje, tak spolu ani moc v kontaktu nebyli. Přesto jejich názory byly většinou docela odlišné. Zdá se mu smutné, že to jsou schopné vyvolat tragické události, jako úmrtí někoho blízkého. Své myšlenky nad těmito věcmi si nechává pro sebe. Zakrývá je za svůj navenek klidný, ale přesto smutný, skleslý výraz. Má dost prostoru ke sledování Marcela.* Myslím, že už jsou halucinace Rebekah pod kontrolou. *Alisee v tom důvěřuje. Nedovede si ovšem představit, jak se Rebekah vyrovná s Klausovou smrtí. Nedovede si to představit ani v jeho případě. Těmto myšlenkám se rovněž vyhýbá. Marcel krátce na to vysloví nahlas jeho tiché obavy o Rebekah. O něco více se zachmuří. Přeruší jejich oční kontakt a zamyšleně shlédne k zemi.* Nevím, co bych pro ni měl v tom ohledu udělat. *Zavrtí krátce záporně hlavou, zatímco k Marceli opět zvedne oči. Fakt, že nad něčím takovým, teď není schopen přemýšlet Marcelovi neprozradí. Zadívá se dolů do setmělého dvora domu. Nemůže věřit, že uplynul sotva den od okamžiku, kdy se Klausovy představy nevyplnily a vyústilo to v nejčernější den rodiny Mikaelsonů. Netrvá dlouho a jeho pohled znepřítomní. Už zase se ponoří do vzpomínání na ty události. Z těch ho probere až Marcelův hlas. Pohlédne na něj. Docela ho překvapí, že o svém přežití sám nic netuší. Okamžik si ho měří trochu podezíravě. Přijde mu to velmi podezřelé. Snaží se v jeho tváři, pohledu, vyčíst nějakou neupřímnost, ale nic takového nevidí. Pokývá tak krátce hlavou.* Nemáš nějakou teorii? *Zeptá se ho nakonec. Tázavě se na Marcela dále dívá.*

Předmět: Re: The Abattoir Sun Feb 01, 2015 6:57 pm

(Doufá, že ta její sestra ty halucinace Beky zvládne. Protože kdyby měla přístup ke kolíku z bílého dubu, tak by to pro ni mohla být jistá smrt. Stále si nemůže představit Beku, jak to zvládá bez Klause. A vlastně si ani nedokáže představit Elijaha. Kola to asi nebude tak trápit, ale oni dva? Prožili s ním tolik let a pokaždé ho měli při sobě, ale teď? Oba dva tu jsou sami.) Víš, vždycky jsem tě obdivoval. Nechápu, jak to děláš. Právě ti umřel bratr a ty si stejně pořád klidnej. (Otočil se na chvíli na něho a pak se zase díval dolů do dvora. Chyběl mu ten kravál, ty jejich ožralé kecy a výkřiky. Dokonce mu i chybí to, že neměl žádné soukromí.) Možná by jí pomohl nějakej psychiatr. Teda pokud najdeš nějakého, který by se z toho všeho sám nezbláznil. (Na chvíli se otočil na Elijaha. Prohlížel si ho, když byl v agónii. Pro všechny to musel být hrozně těžký a emotivní den. Každý musel někoho ztratit a někteří ztratili i víc než jen jednoho člověka. Odešel od zábradlí a přešel ke dveřím od Davinina pokoje. Prohlédl si ho, když se ho zeptal, zda nemá nějakou teorii. Má. Ale rozhodně nebude říkat Elijahovi, že by v tom mohla mít prsty Davina. Mohl by si to špatně vyložit. Třeba tak, že ho plánovala zabít a nebo, že v tom má dokonce i prsty. Raději jen zakroutil hlavou a tvářil se, že nemá ani tucha.) Bohužel. Netuším, nechápu to. (Pokrčil rameny a přešel ke schodům. Chytl se zábradlí, připravoval se, že odejde, ale pak se zastavil. Musel se prostě zeptat, otočil se na Elijaha.) Kdo ho zabil? (Přišla mu to jako trochu nemístná otázka, ale on potřeboval vědět odpověď. Hlavně ho to i zajímalo a pokud by neukojil svojí zvědavost, tak by asi ani neusnul. Což pro něho bude problém, i kdyby to věděl.)

Předmět: Re: The Abattoir Sun Feb 01, 2015 7:50 pm

Alisea je dobrá čarodějka, Marceli. *Poznamená, neboť si všimne jistých pochybností v Marcelově výrazu. Přesto zůstává vážný, zachmuřený a znepokojený tím, že netuší, co dělat dál. Nedokáže se na nic soustředit. Kdyby mohl, šel by za Rebekah ve snaze ji utěšit, ale nenachází žádná vhodná slova nebo argumenty. Když Marcel znovu promluví a on slyší jeho poznámku, pohlédne na něj. Tváří se při tom stále stejně. Docela klidně, ale ten, kdo jej zná, snadno odhalí, že se, jen s největším vypětím drží a stojí ho to velké množství energie a sebeovládání, aby navenek působil tak, jak ho vidí Marcel. Když mu Marcel svými slovy připomene Klausovu smrt, sklopí oči dolů. Skryje tak tím bolestný záblesk. Tiše si povzdechne. Natáhne ruku a položí ji na zábradlí. Sevře v dlani vrch zábradlí. Marcel by měl pochopit, proč se stále tak drží. Nemůže si dovolit polevit a pustit tu bolest pořádně do svého nitra. Musí se postarat o ostatní. Dokončit, aby město bylo opět bezpečné a nastal zde klid. Jeho slova nakonec přejde mlčením. Zaujme ho Marcelův nápad s psychiatrem. Ne, že by chtěl něco takového pro Rebekah. Promluvit si o tom by, ale měla.* O tomhle se nedá, jen tak někomu svěřit. *Zavrtí krátce hlavou.* Udělám pro ni, co bude v mých silách. *Svá slova jsou pro něho závazný slib, který svým způsobem dá sobě samotnému. Když chvíli nepřítomně dumá nad bratrovým osudem a údělem téhle rodiny zaznamená vedle sebe pohyb a tak se probere. Pootočí se za Marcele, aby ho měl na očích. Po té, co Marcel nemá dle jeho slov tušení, co se stalo, přimhouří zkoumavě oči, když se dívá na jeho vzdalující se záda. V ruce stále svírá zábradlí, stiskne ruku o něco silněji. Nakonec ji, ale opět uvolní.* Kdyby tě něco napadlo, rád si to poslechnu. Měli bychom zjistit, co to znamená. *Poznamená nakonec. Doufá, že si Marcel vezme jeho slova k srdci a bude se jimi řídit. Dívá se za ním, jak po té zamíří ke schodišti. Předpokládá, že je na odchodu. Trochu ho překvapí, když se zeptá na Klausova vraha. Jeho pohled potemní. Ví, že ho nedokáže moc uspokojit, neboť vlastně netuší, kdo to byl. Zavrtí tak nakonec hlavou.* Na to ti nedovedu odpovědět, Marceli. Byl to mladý čaroděj, který se nacházel na hřbitově společně s ostatními. Neviděl jsem mu do tváře. Pak zmizel dříve, než jsem byl schopen zjistit, kdo je to. Ať jsem se snažil sebevíc, ať jsem chtěl sebevíc, bratra jsem nedokázal zachránit. *Odpoví mu. Ačkoliv se tváří v celu klidně, v jeho očích je vidět, kolik bolesti a síly ho stojí o tom nyní, jen hovořit. Jeho hlas je stejně tak podbarvený smutek, skleslost, bolest. Na konci svých slov, sklopí hlavu a pohlédne k zemi. Znovu se vrátí v myšlenkách do dnešního časného rána na hřbitov. Znovu to všechno vidí, před očima. Jak Klaus vzplane přímo, před jeho očima a on se k němu snaží, co nejrychleji dostat, ve snaze zabránit plamenům, vzít si jeho tělo. Akorát si při svých pokusech spálil ruce, ale v ten okamžik si to neuvědomoval a i kdyby ano, bylo by mu to jedno. Chtěl, jen zachránit Niklause.*

Předmět: Re: The Abattoir Sun Feb 01, 2015 8:38 pm

(Neodpovídal mu už na to. Neznal Aliseu a netušil, jak skvělá čarodějka je. Ale rozhodně musela být dobrá, když se pokusila zabít Původní, což je trochu zvláštní, když se nad tím zamyslíte.Avšak nemohl posoudit, jak silná a dobrá je, dokud to sám nepoznal. Nechápe Elijaha, nechápe, jak může být pořád tak klidný. Moc dobře ví, že to všechno skrývá za tou obří slupkou klidu. Ale stejně nechápe, že to vydrží. On by se nedokázal zachovat, tak klidně kdyby mu umřel jeho bratr. Nemohl by předstírat, že mu to vůbec neubližuje. Ale Elijah byl jiný, byl doslova posedlí kontrolou a sebeovládáním. Pravděpodobně si myslí, že by bylo špatné, kdyby na sobě dal vidět, že se trápí.) Nechci znít jako psychiatr, ale neměl by jsi to v sobě dusit. Vím, že se musíš o všechny postarat, ale.. (Nedokončí svou myšlenku a raději to přejde. Nechtěl ho nějak poučovat, protože on sám je naprosto emočně nevyrovnaný, zvlášť teď. Všimne si, jak pevně tiskne zábradlí. Asi neměl znovu zmiňovat Klausovu smrt, ale aspoň ho donutil k nějakému vyjádření emocí.) Taky, že nemluvím jen tak o někom. (Nevěděl, zda zná Camille a nebo jestli o ní aspoň přemýšlí. Nechtěl ale ani nic naznačovat, protože i ona toho musí mít hodně.) Ani by to nemusel být psychiatr, myslím si, že by stačil někdo, kdokoliv, komu se bude moct svěřit. (Na chvíli se na něho podíval a pak s ním přerušil oční kontakt. Byl zase až moc starostlivý hlavně na to, že ještě nedávno Rebeku, znovu, odkopl. Když se k němu otáčí a odchází od něho, tak cítí jeho zrak na jeho zádech. Využije toho, že je k němu stále zády a jen se pro sebe zašklebí. Určitě mu nepoběží říct, kdo mu vesměs zachránil život. Hlavně ne, když to bude Davina, na kterou sází ze všech možností, kterého napadli, nejvíc. Otočí se na něho hlavou a drží se zábradlí. Všimne si překvapení v jeho obličeji , asi nečekal, že se ho zeptá na takovou otázku. Když však zavrtí hlavou, tak tu svojí sklopí. Dívá se na schody, které jsou naprosto čisté i přes to, že ráno byli od krve. Poslechne si všechno, co ví, i když toho není hodně, o tom vrahovi. O člověku, který si tím, že zabil Klause, podepsal rozsudek smrti a ta rozhodně nebude rychlá nebo bezbolestná.) Promiň, neměl jsem se ptát. (Poví mu, když si všimne bolesti v jeho očích a jeho hlas mu taky napovídal, že je na tom vážně blbě. Sešel jeden schod a pak se zastavil, ještě se otočil na Elijaha a věnoval mu smutný, soucitný pohled.) Nashle, Elijahu. (Odvrátí od něho zrak a seběhne ze schodů. Projde dvorem a už se ani nezastavuje, vyběhne ven a pak míří do nejbližšího baru. Sedne si někam do rohu a rovnou si objedná dvě flašky.)

Předmět: Re: The Abattoir Sun Feb 01, 2015 9:35 pm

*O tom, jak se cítí nebo, co prožívá se s Marcelem odmítá nyní bavit. Momentálně se o tom nechce bavit s nikým. Stačí, že mu to stále víří hlavou jako větrná bouře. Když se na to chvíli soustředí je to i stejně tak hlasité. Nechce to rozebírat. V tuhle chvíli by mu to nic dobrého nepřineslo. Poslechne si přesto Marcelovu radu. Sleduje ho bez mrknutí oka, nelze poznat, co si o tom myslí. Nakonec pohled sklopí a mírně si povzdechne.* Momentálně se musím zabývat trochu jinými věcmi, Marceli. Ne sám sebou. *Odpoví mu nakonec. Klidně, ale věcně a způsobem, který naznačuje, že už to dále odmítá rozebírat a řešit. Je rád, když s tím Marcel nakonec přestane stejně, jako s tím začal. Uhne na chvíli pohledem. Natočí hlavu rovně a pohlédne před sebe. Jelikož stojí k zábradlí částečně bokem, kouká někam na podlahu těsně u okraje. Začne mít pocit, že se Marcel nějak zasekl u té psychiatrické pomoci. Znovu se na něj zkoumavě podívá a přimhouří mírně oči.* Můžeš mi říct, kam tím míříš? *Poznamená. Přestává ho bavit, jak Marcel krouží pořád okolo, ale neřekne nic jasněji. Nemá, ale rozhodně v úmyslu nechat nějakého doktora vyslechnout jeho sestru nebo snad i jeho samotného a pak mu vymazat paměť, protože by s tím nemohl nikdy vyjít na denní světlo, co by se o nich dozvěděl. Když pak sleduje Marcelova vzdalující se záda, má docela silné podezření, že mu neříká úplně všechno, co si o tom svém zázračném přežití Klausovy smrti myslí. Marcelova neupřímnost ho docela zklame, ale zařídí se podle toho. Už se ho nevyptává dál. Pokusí něco zjistit nějak jinak. Ke Klausovu vrahovi už se také více nevyjadřuje. Sám se od první chvíle snaží přijít na to, jak zjistit, kdo stojí za bratrovou smrtí. Má chuť tomu dotyčnému vyrvat srdce z jeho hrudi a ještě bijící, rozdrtit před očima toho čaroděje. Jenom si vzpomene tu jeho podlý a zákeřný přístup, stoupne v něm hněv a musí se dost soustředit na to, aby na něm Marcel nic nepoznal. Ta zlost se objeví, jako letmý záblesk v jeho očích.* Musím zjistit, kdo zatím stojí. *Poznamená s mrazivým podtónem ve svém hlase. Rozhodně po něm půjde. Najde si ho a bude litovat toho, že se dostal do povědomí původních zrovna takovým způsobem. Marcel se má po té k odchodu. Pokývne na jeho rozloučení hlavou a dívá se za ním, jak schází ze schodů a pak opouští dům.
Natočí se nyní čelem k zábradlí, předkloní se a opře se o něj předloktím. Nyní, když zůstane sám, znovu se více ozve jeho nitro a nepříjemné, nehezké pocity, které ho zevnitř drtí. Ačkoliv kouká do setmělého dvora, jeho oči nevidí. Má dojem, že nejspíš každým okamžikem zešílí bolestí, která ho svírá na srdci a drásá ho v nitru na kusy. V myšlenkách dlí u svého mrtvého bratra. Nechápe, jak je možné, že tady není s ním. Nerozumí tomu, že je pryč. Samota a žádná činnost mu nesvědčí. Jeho výhled se mu chvíli po Marcelově odchodu rozostří, zamlží. Skloní hlavu trochu níže, pevně semkne víčka k sobě. Zvedne ruku a sevře si mezi palec a ukazováček kořen nosu. Snaží se ze všech sil zahnat slzy, které se opět snaží protlačit ven. Nemůže si dovolit něco takového. Zakazuje si to. Bojí se toho, že když s tím začne nebude moct přestat.*

Poèet pøíspìvkù : 768 Join date : 24. 08. 14

*Volá Hayley.*

Předmět: Re: The Abattoir Thu Feb 05, 2015 12:58 pm

*Po odchodu všech se odebrala i ona do svého pokoje, tedy vlastně do pokoje Hope. Měla to hned vedle a už to brala jako za svůj pokoj. I když se jí sebevíce nechtělo, tak i přesto Hope odložila do postýlky a na chvíli odešla do koupelny, aby se mohla konečně upravit. Nemohla být v tom oblečení a těch šatech po tom incidentu, co se stal. Nejenom, že vypadala hrozně, ale taky jí to připomínalo to, co se stalo. Potřebovala ze sebe smýt všechno, co jí tížilo. Kéž by to bylo možné, ale nebylo. Osprchuje se a potom si stáhne vlasy do culíku. Hned na to se obleče a nazpět se přemístí za Hope do pokoje. Už teď je jako její naprostá závislost. Po tom, co se stalo má neskutečnou potřebu mít ji u sebe. Neví, co se může stát a ona o ni má opravdu velký strach. Vezme si ji opět do náruče a posadí se s ní do houpacího křesla. Dívá se jenom tak mlčky před sebe a nedokáže si stále dokola a dokola přehrávat to, co se všechno stalo. Jako kdyby to byl špatný sen. Bohužel to byla krutá realita. Vytáhne si potom z kapsy mobil a napíše Kolovi sms.*

kód:: Ahoj, Kole. Potřebovala bych, aby ses za mnou stavil v Abattoir co nejdříve to půjde. - Hayley

*Odešle ji a vážně doufá, že Kol bude schopný i po tom, čím si prochází jí pomoct. Vždyť půjde i o jeho neteř, ačkoliv vlastně ani nevěděla, netušila, jak se k tomu všemu staví. Už si chce mobil schovat zase nazpět do kapsy, když se jí v tu chvíli rozezvoní. Okamžitě stáhne hlasitost, aby nevzbudila Hope. Ta se v jejím náručí jenom lehce zavrtí a spí spokojeně dál. Na displeji si všimne jména "Jackson" a opravdu teď váhá, zda to má vůbec vzít a nebo to položit. není to tím, že by na něj neměla náladu. Ona byla zdrcená, byla úplně rozebraná a ještě k tomu se připravovala na to dát svou dceru pryč o které on rozhodně vědět nemohl. Co chce? Proč ji volá? Proč právě teď? Ví už o tom, co se stalo? Tyhle otázky ji vířily hlavou a ani na jednu nedokázala znát odpověď. Už chce zmáčknout červené tlačítko, které jasně dává najevo ukončení hovoru, ale nějaká část v ní to nedokáže a tak se prstem přesune na zelené a stiskne ho. S hlubokým nádechem si přiloží mobil k uchu.* Děje se něco, Jacku? *Její hlas nezní vůbec příjemně, spíše tak, jako kdyby s ním nechtěla vůbec mluvit, jako kdyby se jí vůbec nechtělo mluvit. Ani si neuvědomuje, že by to na něj mohlo udělat špatný dojem.*

Poèet pøíspìvkù : 768 Join date : 24. 08. 14

*Když nechá vytáčet číslo Hayley, uleví se mu v tom, že slyší vyzvánění. Je to, ale nějakou dobu jediný zvuk, který z mobilu vychází. Nemá proč se v domě Genevieve zdržovat, a tak velmi brzy vyjde ven a zamíří k autu. Telefon stále, jen vyzvání a jeho úlevný pocit už zase někde zmizel. Pravděpodobně ho ztratil někde na chodbě. Vědomí, že nemůže nikoho sehnat ho, čím dál tím více znepokojuje. Neví, co se to děje. U Hayley si není jistý, jestli není naštvaná, když jí nedal tak dlouho vědět, ačkoliv si dohodli, trochu jiný postup. Dojde k autu a telefon, jen vyzvání. Už se to chystá típnout a začít přemýšlet nad náhradním plánem, když se dočká změny. Trochu se mu uleví, ale opět, jen na pár vteřin, dokud nezaslechne Hayleyin dosti nepříjemný tón ve sluchátku. Není si zcela jistý, co zatím vězí. Nejvíce to přisuzuje skutečnosti, že se jí ozývá po tak dlouhé době.* Hayley... *Vydechne s úlevou do telefonu. Musí na něm i takovým způsobem poznat, že se mu značně ulevilo.* Ani nevíš, jak rád tě slyším... *Pokračuje hned dál. Mezitím už se posadí za volant a zavře dveře.* Jak se máš? Jsi v pořádku? *Zasype ji okamžitě spoustou otázek, ale ani ji nepustí ke slovu, protože pokračuje dále.* Já..., promiň, že jsem se neozval dřív. Měl jsem toho zase trochu víc. *Pokládá zá nutné, jí vysvětlit, tu dlouhou prodlevu v komunikaci. Detaily, ale nechce moc rozebírat.* Byl jsem teď pár dnu mimo město. Jsem kousek od Abattoir, můžu tě vidět? *Konečně se dostane k jádru věci. Ať už doteď dělal cokoliv, teď, když už plán získává svou podobu, chce o něm Hayley říct a tuhle příležitost pokládá za velmi vhodnou. Jakmile udělá pauzu a pustí ke slovu Hayley, nastartuje a pomalu se vydá od Genina domu k sídlu. Doufá, že ho Hayley neodmítne.*

Předmět: Re: The Abattoir Thu Feb 05, 2015 1:35 pm

*Není to dlouho, co čeká na jeho hlas. Slyší u něj, že se mu tak nějak ulevilo, když mu zvedla hovor a ozvala se. Samozřejmě, že je ráda, že je Jackson v pořádku a hlavně, že je naživu.* Taky tě ráda slyším. *Odpoví mu trochu stroze, ale rozhodně je v tom slyšet pravda. Nedovedla by si představit fakt, že by se mu něco stalo. V tu chvíli by se už asi zbláznila. Jackson patřil mezi ty, kteří pro ní znamenali hodně. Tím, že je teď hybrid dokáže vnímat i věci na druhé straně a to velmi dobře. Její sluch je totiž dalo by se říci prakticky dokonalý. Slyší, jak zavírá dveře od auta a v tu chvíli jí přepadne pocit nervozity, že by snad jel za ní. Jakmile se ji zeptá na to, jak se má a na spoustu dalších otázek, tak jenom sklopí zrak ke své dceři a říká si v duchu, jak se vůbec na něco takového může ptát. Jackson pravděpodobně neví o ničem, co se stalo a tak proto se jí ptá. Nechce se jí na to odpovídat a naštěstí k tomu ani nemá prostor, protože on jí ho nedá.* Nemáš se za co omlouvat. *Ani ona se mu neozvala, takže vážně nepředpokládá za nutnost, aby se jí Jack omlouval. Zřejmě by se mu ani teď velmi dlouho neozvala. Jeho otázka ji zaskočí. Nečekala, že by snad se chtěl stavit, tedy trochu ano ale doufala, že se to nestane. Má chuť hned říct ne, že to není vhodné a že se uvidí někdy jindy, ale její rozpoložení ji nedávalo sílu na to, aby ho odmítla. Nutně někoho potřebovala, i když si to nechtěla připustit. Nechce mu vysvětlovat vše, co se stalo a vidět jeho lítostivé pohledy směřované na její osobu, jeho bolest, když se dozví o Genevieve. Jen, co slyší motor auta, který pracuje tak usoudí, že Jack už je přeci jenom na cestě.* Počkám na tebe na tom nádvoří. Za chvíli se uvidíme. *A potom mu hovor položí. Musí ho držet co nejdál od své dcery, aby se o ní nedozvěděl a neslyšel ji, kdyby třeba začala náhodou brečet. Jedna její část křičí, ať mu to řekne, protože mu věří. Druhá část ji říká, že by o tom neměl vědět nikdo a ani Jack kvůli bezpečí. Vezme Hope a dá ji znovu do postýlky, přikryje ji a pohladí ji po tvářičce. Bude ji bohužel muset na chvíli odpustit, ale stále bude poslouchat a bude ve střehu. Zavře potom dveře od pokoje, když z něj odejde a v kuchyni si dá dva pytlíky s krví. Většinou se tedy krmí v noci, ale hlad má stále větší a větší. Alespoň jí to tak přijde. Poté už zamíří na nádvoří, které je naprosto prázdné a ticho, které tam panuje je ohlušující a hlavně nezvyklé. Co by teď dala za tu bandu upírů, která tady chodila sem a tam, co by dala za to mít svou dceru ještě v břiše a za to, aby její otec byl nazpět. Trochu se obává Jackové reakce, hlavně prvního čeho si na ní určitě všimne je to, že už není těhotná.*

Poèet pøíspìvkù : 768 Join date : 24. 08. 14

*Slyší Hayleyin hlas, ale to, co mu říká a způsobem, jakým to pronáší... Je z toho více, než zmatený, protože naprosto netuší, co si o tom myslet. Poslechne si její reakce na jeho otázky, které jí položí. Neujde mu tak, že na jeho otázku, jestli je v pořádku a jak se jí daří nezareagovala. Když to přidá k jejímu tónu, znovu ho napadají v hlavě důvody, co se děje. Mohl by se zeptat, ale upustí od toho hned, jakmile mu Hayley odsouhlasí jeho návštěvu.* Už jsem na cestě, Hay... *Chce říct, ale nestihne to. Konec jejího jména přeruší opět ticho, protože Hayley hovor ukončí. Má z té návštěvy špatný pocit. Jako by jí tím obtěžoval a to by rozhodně nerad. Potřebuje Hayley zase vidět. Potřebuje s ní mluvit. Dozvědět se o ní, co se dělo, když byl pryč a možná se dozví i o Genevieve. Slíbí si, že podle situace nebude Hayley dlouho zdržovat, pokud o to nestojí. Sotva telefon oněmí, ukončí hovor a schová ho do kapsy v bundě. Pak znovu sešlápne pedál plynu o něco více, aby byl u sídla, co nejdříve. Také se tak zanedlouho stane. Zastaví kousek od vchodu. Vypne motor, vystoupí a vydá se dovnitř. Dům se mu zdá nezvykle tichý. Vždy už z cesty slýchával při dřívějších návštěvách hlasy upírů. Projde podloubím a shledá že na dvoře je pusto prázdno. Jediná osoba, která se na nádvoří nachází je Hayley. Pozna ji hned sotva ji spatří, ale hned si uvědomí, že se něco změnilo. Její postava je útlá jako na začátku, kdy ji poznal, a kdy ještě její těhotenství nebylo vidět. Zpomalí ve své chůzi a prohlíží si ji překvapeně, zkoumavě. Hayley rozhodně nepůsobí jako šťastná matka a to je něco, co nechápe. Neví, proč, co se děje. Má dojem, že, co se vrátil do města, ničemu nerozumí.* Ahoj, Hayley. *Pozdraví ji. Tím tak na sebe upoutá pozornost, kdyby si ho snad nevšimla, o čemž pochybuje. Po tváři se mu mihne úleva a potěšený úsměv, že ji vidí. Po té dlouhé době, a že ona sama vypadá, alespoň na první pohled v pořádku. Zamíří rovnou k ní. K jeho sluchu doléhá okolní téměř hrobové ticho. Když dojde k ní, na uvítanou ji obejme a přivine k sobě.* Moc rád, tě vidím. *Vydechne tiše úlevou, když ji drží v objetí.*

» The Abattoir