The Abattoir

kód:

Kole, potřebuju tě v sídle, ale cestou sem ještě vyzvedni Aliseu z nemocnice a zavez jí sem taky. Je to hodně důležité, takže na chvíli bude muset opustit Nikol, vysvětli jí to nějak, když nebude chtít. Rebekah

kód:

Až budeš mít čas, tak přijeď do sídla. Nastaly problémy s "Klausem", které tě budou zajímat. Rebekah

kód:

Al, potřebujeme tě na jedno kouzlo tady v sídle. Věř mi, že je to hodně důležité, a že malé se mezitím nic nestane. Kol se pro tebe staví, všechno vám vysvětlím tady. Rebekah

(Sms pro Elijaha.)

kód:

Ahoj, ráda tě uvidím. Dej mi půl hodiny a můžeš se stavit u mě.

Po té hádce s Genevieve, která vlastně ani nebyla hádka, protože k hádce jsou potřeba dva a Genevieve vlastně celou dobu mlčela, šel do jednoho svého oblíbeného baru a strávil tam celý večer. Byl tam vlastně až do rána, zbožňoval non-stop bary. Ani nevěděl, kolik je hodin, když mu v kapse zabručel mobil s esemeskou od Rebeky. Zrovna se procházel parkem a mířil k autu, které zaparkoval nedaleko. Otráveně kliknul na 'přečíst' a potom trošku zvědavě pozvedl obočí. Rebeka ho potřebuje a je to tak důležité, aby musel vyzvedávat ALiseu z nemocnice, když tam má s Nikol ještě zůstat? Pokračuje v cestě k autu, ale už teď ví, že nepojede na Plantáž, ale do nemocnice pro svou sestru. Upřímně, na Plantáž se mu moc nechtělo, teď nechtěl Genevieve ani vidět. Možná, že to vůči ní nebylo fér, ale tamto vůči němu taky ne.
Za chviličku je u auta, nasedne do něj a odjede do nemocnice, kde se zeptá, na jakém pokoji leží Alisea. Když ji najde, ona už je připravena na cestu, Beka jí musela asi taky psát. Ale ani jeden z nich nevěděl, proč musí tak rychle do Sídla... Alisea tam nechávala svoji dceru jen s těžkým srdcem, ale Kol ji uklidňoval tím, že to jistě nebude na dlouho a za chvilku už bude u ní. Vlastně svou neteř viděl poprvé, byla překrásná. Až na to krapet podivné jméno. Chudák holka. Kdyby se to nedalo zkrátit na Nikol, asi by ji musel za pár let chodit bránit do školy před ostatními dětmi. Protože jméno Nikolesa bylo zvláštní.
Nasednou do auta a rozjedou se směr Sídlo. Kol jede docela rychle, naštěstí už ale není opilý, takže se Alisea nemusí bát, že by se jí něco stalo. Netrvá to dlouho a už parkují před Sídlem. Vystoupili z auta a okamžitě se vydali dovnitř. Kol šel po sluchu k Rebecce a sestra ho následovala. "Tys zlomila vaz Klausovi? Ty?" Ano, tohle je první věc, kterou řekne, když na zemi uvidí ležet bezvládné tělo svého bratra.

*Ráno odešla ze sídla do Zátoky, ale ne do obydlené části. Vlastně si šla jenom tak posedět do lesa a přemýšlí nad tím vším, co se stalo. To, jak je Klaus jiný, to, co jí řekla Genevieve. Opravdu je toho na ní moc a nezvládá to. Zkrátka i přes to úžasné s Elijahem, prostě je to pro ni příliš těžké a o to víc, že vlastní babička chtěla zabít svou vnučku. Tudíž nemohla ani slyšet Rebeku a Klause, který vlastně není Klaus, když se hádali. Nemá o ničem sebemenší ponětí a ani sama netuší, kdy se vrátí domů. To by jí však nesměla přijít sms od Rebeky, že s Klausem nastaly problémy. ušklíbne se pro sebe a zvedne se ze země. To by jí opravdu zajímalo, co se děje. Že by se ještě více zbláznil, než se zbláznil doteď? I když vážně má tušení, že Klaus není Klaus, že její a teorie Gen byla správná. Nakonec ani neodepíše a prostě se upíří rychlostí přesune do Abattoir. Jen, co vejde na nádvoří, tak slyší Beku, Kola a Aliseu. Nerozumí tomu, co se přesně tady děje, ale musí to být něco vážného a obzvlášť, když už je tady i Kol a Alisea, která by měla být ještě v nemocnici. Rychle za nimi tedy přijde a naskytne se jí pohled na Klause se zlomeným vazem. Zarazí se hned ve dveřích a dívá se na jeho nehybné tělo, přičemž se krapet ušklíbne a podívá se směrem k Bece a Kolovi.* Čí je to práce? *Kývnutím hlavy je všechny přivítá. Zeptala by se Alisey, jak na tom je a co malá Nikolasa, ale jí teď momentálně zajímá ten problém okolo Klause. Podívá se k Rebekah.* Co se s ním děje? Je ještě šílenější, než byl? *Pozvedne pravé obočí. Zajímalo by jí, proč tady zatraceně není i Elijah. Vždyť on přeci jenom nechodí až tak často mimo Abattoir a nebo je ona moc pryč a proto o tom neví. Vyčkává na nějaké vysvětlení a dále nic neříká.*

Nevěděl, že se má objevit ještě Hayley. Teď z toho byla taková rodinná sešlost bez Dinna, Elijaha a Genevieve. Ty další už nepočítá. Ale nepřekvapilo ho, když se tady objevila i Hayley, protože jde evidentně o Klause, kterému, jak jim všem později Rebeka potvrdí, zlomila vaz ona. Klaus byl Klaus, ten jistě nebude moc nadšený, že mu jeho drahá sestřička zlomila vaz. Taky pokývew hlavou směrem k Hayley na pozdrav a potom už společně s ostatními poslouchá, proč jsou vlastbě tady a proč leží Niklaus na zemi se zlomeným vazem. Nějak pořád nic neříká, snaží se přijít na to, kam tím vším Rebekah míří. Pak to řekne - samozřejmě, že chtěla, aby Alisea čarovala, proč by ji jinak tahala z nemocnice? Ty dvě si povídají tak nějak mezi sebou, takže se jim do toho nevměšuje. Popravdě chtěl říct pár jedovatých a sprostých poznámek směrem k Esther, ale nakonec si to rozmyslel, protože přece jenom, Alisea ji neznala tak jako oni... Nepřeje jí samozřejmě, aby ji poznala tímhle způsobem, ale měla by vědět, co je zač. Buď poznat její pravou tvář a nebo jï nepoznat vůbec. Když řekne Alisea tu svou poslední větičku, chvilku přemýšlí a potom jako by se mu nad hlavou rozsvítila malá žárovička. "A byl by velký problém trošku Esther to kouzlo narušit? Bude oživovat Klause s tím, že ho dá do těla vlkodlaka, ale rozhodně nebude čekat, že by přišla Alisea a začla by se jí do toho míchat tak, že by toho vetřelce v jeho těle nějak dostala ven a kouzlem tam vrátila Klause.. O toho v Klausově těle se starat nebudeme, je to jen Estheřin poskok. Čím míň jich má, tím líp," řekne rozhodně. Klidně ho obětuje, je mu jedno, nezná ho.

*Pozvedne obočím to víc, když se Rebekah zmíní, že to na mu zlomila vaz. Nečekala by, že by snad Bekah někdy lámala Klausovi vaz, i když jistě za tu dobu, co s ním žije měla chuť to udělat a upřímně se ji ani nediví. Ona sama měla chuť to udělat několikrát za tu dobu, co se znají. A potom tady byly chvíle, kdy...zarazí se a dívá se s mírně pootevřenou pusou stále na Bekah. Takže Klaus není Klaus? noční můra se potvrdila. Klaus nebyl Klaus, ale někdo jiný. Ten někdo ví o Hope, ten někdo ví o její dceři a teď má v rukou přímo eso. Vlastně mu to teoreticky naservírovala přímo pod nos ještě i s Elijahem. Tohle je špatný sen, tohle nemůže být pravda. Ne, ne už je to prostě moc. Musejí ho vyndat z toho těla a zabít ho a nebo prostě půjde pro kolík a zabije ho. Co na tom? Klaus tady není, Klaus se nevrátí a co je po nějakém tělu? I kdyby jí v tom chtěli zabránit, prostě to udělá. Život její dcery je důležitější, než někdo v Klausovém těle. Začne těkat očima sem a tam a vypadá, že je naprosto nepřítomná. Ano...v tuhle chvíli jí úplně přeplo. Úplně cítí ten nával emocí, všechnu tu bolest, všechen ten strach a úzkost a ví o tom spínači. Ví, že tam je a tolik...tolik moc chce to prostě zastavit, tak strašně moc by chtěla se alespoň na chvíli zbavit té bolesti. Úplně ji to k tomu nabízí, vždyť je to tak blízko. Stačí jeden moment, stačí tak málo. Pokouší jí to, přímo ji to pokušení spaluje uvnitř, ať to udělá, ať zahodí všechno, to co cítí. Ta bolest bude pryč, ta neskutečná bolest, strach...všechno to zmizí. Ale ona nemůže, nemůže to udělat kvůli Hope. Musí ji dostat nazpět do města, nemůže svou dceru takhle zradit. Když si vybaví její tvář, vzpomínky, kdy ji držela v náručí. Odpustí od toho, co chtěla udělat a znovu vnímá slova Rebekah avšak stále působí tak, jako kdyby tady ani nebyla. Všechny ty emoce ji užírají. Esther chce živit Klause, ale do jiného těla? A v tomhle přebývá nějaký vlkodlak? Což znamená, že Esther musí vědět o Hope. Pokud má Esther minulost s tímto bastardem, tak ví o Hope. Položí si obě ruce na spánky a sjede si rukama do vlasů. Rty se jí začnou třást a buď se to jenom tak zdá a nebo právě dostala panický záchvat. Jako kdyby nemohla dýchat, jako kdyby nechtěla dýchat. Zavře bolestně oči a snaží se z toho stavu co nejrychleji dostat. Oni tady řeší jak Klause vrátit nazpět, co a jak udělat a nikdo z nich si neuvědomuje to, že Esther může vědět o její dceři? Copak to se z nich nikdo nestará o ní? Tohle je vážně rodina za velké h....Úplně k ničemu. Podívá se potom na ně.* Takže...co? Prostě mu dáme nové tělo a pustíme ho na svobodu? Ví o NÍ! *Zvýší na ně hlas.* Ví o Hope. *Řekne přím s panickou hrůzou v hlase a potom poslouchá Kola.* Musíme se ho zbavit, prostě...prostě vraťme Klause a zbavme se toho...toho...*Podívá se ke Klausovi a ušklíbne se. Je naprosto rozrušená, psychicky úplně na dně.*

Nešlo si nevšimnout toho, jak začala Hayley panikařit. Bylo pochopitelné, že má strach o Hope, protože ten, co byl v těle Klause o ní věděl. A jistě musel být spojenec Esther, jak jinak by se do toho těla dostal? Chtěl by vědět, kdo je to zač. Nějaký další čaroděj v těle upíra akorát? Nebo obyčejný člověk, Estheřin poskok? Jenom se na Hayley podíval a ona mohla vidět, že ji naprosto chápe, ale nemohl s tím nic dělat. A ať se uklidní jí už řekla Alisea. "Co chceš pořád řešit, Aliseo? Prostě věděl o Hope, zabijeme ho. Nikdy nevíš, komu by to mohl říct. Ani Genevieve to nemůže vědět, a ta je v naší rodině rozhodně na jiný úrovni než nějaký chlápek, který se vetřel do těla našeho bratra." Kol byl prostě Kol. Jeho názor mu nikdo nevezme, toho zmetka by nejradši zabil. A další vlkodlak? Tím líp! "Jsi normální, Rebeko? Věříš někomu, kdo očividně spolupracuje s naší matkou? Pojďme si to shrnout - vlezl do těla Niklause; vlezl tam pomocí Esther, takže musem mít nějaké plány proti nám; vodil nás za nos s tím, že je Niklaus... A to hlavní - ví, že žije Hope. Prostě ho za-bi-je-me." Poslední slovo zřetelně vyslabikuje. Už už chce říct Alisee, že nezáleží na tom vlkodlakovi, co s ním bude, ale Rebekah promluví. "To jako vážně, Rebeko? Další nějaká tvoje obrovská životní láska? Zastáváš se ho, nechceš, aby zemřel, chceš aby měl zase svoje tělo, znala jsi ho už předtím... Kdo to je?" zeptá se jí narovinu.

*Těká pohledem mezi Rebekou a Alisou. Nějak nechápe tomu, jak mohou věřit jenom tak někomu cizímu. Prostě je to nějaký magor v Klausově těle a oni mu jen tak věří, že by všechno Esther neřekl a nebyl i klidně sám schopný zabít malé dítě? A to jako všichni teď spadli na hlavu nebo co? Dívá se na Rebeku hlavně nevěřícně.* Ty jsi asi taky spadla na hlavu, co? *Vyjede na ni. Nehodlá na ni být hodná, protože proč? Její dítě je v ohrožení, ne její. Její dcera může být brzo mrtvá o co jde, vždyť v této rodině je ještě další dítě, které pravděpodobně není ohrožené vůbec. Její dítě je ohroženo touhle rodinou, jenom touhle rodinou a Rebekah to bere na lehkou váhu, jako kdyby o nic nešlo. Prostě ho necháme žít, však co ono se to nějak vyvrbí. Budeme jak idioti předpokládat, že náhodou nestojí na straně Esther a nechtěl by ublížit dítěti. Má ji chuť říct, ať se jde léčit a nebo ať se vrátí nazpět do Mystic Falls, protože očividně přišla cestou o rozum a buď si ho vyzvedne nazpět a nebo ať raději zůstane někde pryč. Už jí chce říct velmi ostrá slova, ale zavadí pohledem o Kola. Nikdy by nečekala, že právě v něm bude mít podporu, že to uvidí v jeho čích. Dívá se na něj a nějakým zvláštním a nevysvětlitelným způsobem ji on dokáže uklidnit. Dokáže ji dát nějakou jistotu, že bude stát po jejím boku a že mu na Hope opravdu záleží a hlavně, že přemýšlí mozkem a ne něčím jiným. Rebece v tento moment v hlavě cinkají dvě kolečka, když věří nějakému podvodníkovi, který se vydával za jejich bratra. Poslouchá po celou dobu Kola a musí uznat, že je rozhodně na jeho straně.* Kol má pravdu. Tady není co řešit! *Řekne velmi rázně.* Zabijeme ho, ať už je to kdokoliv. Žádné slitování, nic. Co si myslíte? *Dívá se na Alisea a Bekah.* Že se Klaus vrátí a nechá ho žít? Že bude mít nějaké slitování? To v jeho slovníku ani nenajdete! Zabijeme ho, tím to končí já nebudu vyjednávat a žádná jiná alternativa neexistuje. Mně jde tady o dítě. O MÉ dítě. *Dá velmi zřetelný důraz na slovo "mé". Tohle je na ni příliš, prostě je už toho zkrátka na nic jednoduše moc.* A já nenechám žít někoho, kdo má něco společného s Esther. Vždycky si vyberu svou dceru! *Zavrčí a potom se prostě bez dalšího slova sebere a je na odchodu. Ale ještě se otočí na Kola.* Dej mi prosím vědět až bude jisté, že se Klaus vrátí. *Nehodlá teď mluvit s Rebekou ani Aliseou po tom, co předvedly. Je toho na ní zkrátka už moc, už to přechází hranice jejího ovládání. Kolovi je vážně vděčná za tu podporu. A potom odejde do jiné místnosti.*

Trošku mu cuknou koutky úst nahoru, když vidí, že Hayley s ním ve všem souhlasí. A to ji ještě před nedávnem neměl rád. A to jakože vůbec. Měl by se nějak spravit, poslední dobou začíná vycházet s lidmi, s kterými by si nikdy neřekl, že vycházet bude. Třeba taková Sophie, vždyť tu chtěl dokonce zabít... A málem se mu to povedlo. Ještě, že tomu Gen zabránila, protože kdyby ne, asi by teď s ní nebyl. Kdo by taky byl s vrahem svojí nejlepší přítelkyně? "Ne, nic jsi o tom neřekla, jenom to tak vyznělo," podívá se na ni stejně nepříjemně, jako ona před chvilkou na něj. "A kde seženeš nějaké tělo, které ti nebude líto zabít? Tedy ono to vlastně nebude tak úplně jenom tělo, co? Zabiješ tím i toho člověka. Ale co se o to starám, to mě nezajímá. Hlavně, že zemře." zamračí se nepříjemně a kývne na Hayley, že jí rozhodně vědět dá. "Takže Rebeko, tobě v tom něco nehraje a proto mu věříš v tom, že Esther vážně o Hope nic neřekl... Aha? To trošku nechápu," podívá se na ni pobaveně a potom protočí oči, když ho Alisea poprosí, aby jí došel pro nějaké věci k ní do pokoje. "Vám ještě budu dělat poskoka," zavrčí potichu, ale odejde nahoru po schodech a jde do jejího pokoje. Tam vezme všechny věci, co Alisea potřebuje a odnese jí je dolů. "Myslím, že všechnu svou práci tady už jsem splnil, takže s dovolením půjdu. Mám taky jiné věci na práci."

*Bol to koniec. Cítil, že sa to blíži a nebola tu cesta, aby tomu unikol, bolo tu len ticho, ktoré cez neho prechádzalo. Svet živých vnímal stále menej a menej, nad svetom, ktorý bol preňho teraz domovom sa pomaly ale isto zaťahovali mraky a všade navôkol bola postupne len tma. Tma, ktorá ho nakoniec predelí na kúsky a on sa v nej stratí, netušil, čo ja za ňou, čo je za touto oponou a nikdy si nemyslel, že to niekedy zistí. Ale stále veril, veril tomu, že sa z toho nakoniec dostane, že jeho rodina odhalí, že ten, kto sa skrýva v jeho tele nie je ich brat. Ale neprichádzalo to, nebolo tu žiadne svetlo a jeho nádej pomaly prchala, až ho celkom opustila. Teraz už len odratúval čas, ktorý mu zostáva. Bol predsa mŕtvy, to mal byť jeho koniec, nemal? Nikto si nevšimne, keď odídete, naozaj odídete. Nie je to o tom, žeby ste sa preto rozhodli, nie je to o tom, žeby ste mali na výber. A on by v túto chvíľu urobil hocičo, len aby sa mohol vrátiť späť, urobil by preto doslova všetko. Ale aspoň to už ustalo. Všetká tá nahromadená bolesť v jeho vnútri, teraz tam z toho nebolo nič, len prázdnota. Pretože s tým nedokázal byť, nedokázal sledovať a nezasahovať, musel to potlačiť a popravde si nedokáže predstaviť, žeby to niekedy dokázal pustiť späť, niežeby na to mal ešte šancu. Do jeho chrbta udrie ďalší nápor vetru, silnejší, neoblomnejší a on si hovorí, či to má ešte význam. Utekať...Na chvíľu len hľadí niekam pred seba, než sa sprudka premiestni ku jednému zo stromov a pevne sa ho chytí. Ani ten tu už nebude stáť dlho, nemohol tu zostať, ale tiež nemohol ísť preč, pretože nemal kam ísť, všetko padalo. Jediné, čo potreboval bola šanca a on vedel, žeby ňou neplytval. Bolo to tak veľmi veľa? A kde boli všetci tí, ktorí mali stáť po jeho boku, ktorí ho mali poznať? Boli preč, ale nezmizli naraz, zmizli postupne aj s jeho nádejou. A tak v ňom zostala len zlosť, neprekonateľná zlosť a zatrpknutosť, že jeho vlastné telo kráča po zemi zatiaľ čo jeho duch je stále v tomto pekle a nikto, ani ten, s ktorým strávil dlhých tisíc rokov to nespozná, jeho vlastná krv. Prstami sa pomaly zarýval do kôry, ako tak pevne tisol chrbát ku kmeňu. Nechcel sa pozerať, nechcel nechať svoje oči otvorené, v tej chvíli si želal, aby sa radšej narodil slepý. Pevne spojí viečka očí a nepatrne pootvorí pery, ako sa vietor všade okolo začína zdvíhať. Zakázal si premýšľať, slová boli aj tak zbytočné, dokázali len ublížiť, aj keď on už nedokázal byť ublížený. A v sekundu, kedy si myslí, že prišiel zlom a všetko to konečne skončí, necíti nič. Žiaden vietor, nepočuje žiaden hluk, nevníma nič okolo, pretože nič okolo nebolo. Takže toto bolo ono? Druhá strana je preč a on je niekde v pekle? Zrazu len cítil, ako ho niečo ťahá, najskôr na jednu stranu, potom na druhú, akoby si jeho duch proste nedokázal vybrať, kam chce ísť. Nakoniec si však predsa len zvolil smer, ktorý ho priťahoval o niečo viac.   Pocítil potrebu sa pozrieť, ale bolo tu niečo, niečo ťažké, čo mu to nedovoľovalo. Áno, naozaj cítil ťažobu, ktorá sa ukladala po jeho tele. Telo, ktoré by už malo byť dávno preč, ktoré by už cítiť nemal. Lenže on ho vnímal po tak dlhom čase viac, ako si predstavoval, že ešte kedy bude. Mohol sa pohnúť? Alebo sa mu to všetko len zdalo a už bol v tej tme? Nie, vážne začínal cítiť, že niekde je, že sa jeho chrbát opiera o tvrdú zem a tiež pery, ktoré sa mu začali nepatrne pootvárať, prešlo možno niekoľko sekúnd. Sekúnd, počas ktorých sa konečne rozhodol a jeho modré oči sa sprudka otvorili a zaostrili niekam na strop miestnosti. Z jeho úst sa vydal hlasný a trhaný výdych, ktorý bol sprevádzaný zdvihnutým jeho hrudníka. V prvú chvíľu nevedel, kde je, v prvú chvíľu nevedel nič, len tam ležal a snažil sa opäť zlúčiť so svojím vlastným telom. Následne sa pomaly zaprie rukami o zem a vytlačí sa do sedu. Najskôr mohol vyzerať poniekiaľ zmätene, vlastne viac dezorientovane. Jeho oči tekali zo strany na stranu a jeho stále pootvorené pery nevydávali ani jedinú hlásku. A v tej chvíli ju zbadal, lenže nevnímal nič podobné tomu, čo väčšinou, keď ju videl. Stále to tam bolo, prázdnota. Nevedel si to vysvetliť, bol živý, nebol? Svoje emócie však stále potlačoval vnútri, nechcel to všetko zažívať odznova, bolo to tak lepšie, robilo ho to silnejším.* Alisea. *Povie nakoniec prosto, poniekiaľ bez tónu, bez vďaky, ktorú by mal najskôr cítiť, ale necíti. Bolo to len jednoduché vyslovenie jej mena, akoby to bol niekto, koho videl prvýkrát v živote. Jeho výraz jej mohol prísť nečitateľný, ale pravdou bolo, že tu nebola emócia, ktorá by sa mu doň mohla dostať. Jeho sestra nevyzerala dvakrát najlepšie, ale jeho to nejakým spôsobom nezaujímalo. S nazbieranou vyrovnanosťou sa do niekoľkých sekúnd postaví na nohy, pričom sa začne skoro nepríčetne ohliadať okolo seba, akoby niečo hľadal, lepšie povedané niekoho, jej prítomnosť už vníma len zbežne.* Kde je?! *Vyletí na ňu, keď si uvedomí, že nikto okolo nikoho iného nevidí, pričom sa k nej presunie o pár krokov bližšie a zatne sánkou pevne k sebe. Z jeho očí tento krát už nesrší prázdno, je tam zlosť, nenávisť, neprestajný hnev, všetko, čo nedokázal potlačiť a čo by ho inak mohlo zlomiť.* Kde je ten bastard, ktorý bol v mojom tele, Alisea? *Precedí pomedzi zuby trochu jej upresňujúc osobu, ktorý zjavne myslel. To už stojí niekoľko centimetrov od nej, nijako sa nezaujímajúc o to, ako veľmi nevďačné to od neho bolo. Huh, vďaka? Nie, nič také viac nevnímal a nikdy nebude. Potreboval ho zabiť, chcel ho zabiť za to, že si dovolil byť v jeho tele, že si ho dovolil užívať, akoby bolo jeho vlastné a ešte viac chcel zabiť ich prekliatu matku, ktorá za to všetko mohla. V druhej chvíli sa od nej s tichým zavrčaním odvráti, než sprudka kopne do jedného z pultov a rozpolené drevo nechá prepadnúť do vnútra.* Kde je?! *Otočí sa a niekoľko kusov vymrští do steny a sklenenej vitríny, ktorá sa v momente začne rozbíjať a sklo z nej padať na zem.* Zabijem ho. *Otočí sa pomaly opäť smerom k nej jasne preťahujúc obe slová, vlastne sa dalo povedať, že nech už bol v dome ktokoľvek, niečo také prepočuť rozhodne nemohol. Jeho oči sú sfarbené do jeho známej žltej farby a pod nimi sa mu rysujú naskakujúce žilky. V druhej chvíli už miesto, kde stál obýval len prah. Bol znovu preč a tento krát si nedovolí padnúť, nedovolí slabostiam, aby ho ovládali, to on bude ovládať ich.*

*Jeho izba bola celú noc prázdna, akoby snáď nikdy neožil a nikdy sa nevrátil späť z druhej strany. Tých niekoľko hodín si však pripadal živší než predtým, pretože predtým nechal slabosť, aby ho zatemnila, nechal ľudí okolo seba, aby naňho príliš vplývali, nechal svoju dcéru, aby ho stiahla dolu, namiesto toho, aby práve kvôli nej zostal na nohách. On však netúžil len tak niekde bez činne postávať, to už robil až pridlho, pridlho na to, aby to jeho túžba po krvi zvládla, vlastne sa dalo povedať, že bol na stope niekomu, koho život sa mal už dávno skončiť, práve preto nechápal, ako je možné, že ešte aj po mesiacoch od doby, než sa to všetko stalo, stále kráča mestom, namiesto toho, aby radšej utiekol snáď na kraj sveta, kde by ho tak či tak našiel. Nerozumel tomu, prečo ho niekto z jeho súrodencov nezabil, Elijah, vedel vôbec o tom, že bol jeden z hlavných pôvodcov všetkého, čo sa  v ten deň odohralo? Vkladali doňho dôveru, zaručovali sa zaňho, tak smiešne, tak detinské. Vlastne to od neho bolo celkom ľahkomyseľné, na druhú stranu mal informáciu, že aj Francesca zomrela len pred nedávnom vďaka Hayley, z čoho usúdil, žeby nebolo na škodu trochu experimentovať, a v takom prípade sa mu asi skončil exil. Aspoň on to tak pri svojom návrate videl. Nebude sa nikoho pýtať, nebude sa o tom dokonca s nikým ani rozprávať, krysu ako je Oliver prosto nemôže nechať len tak dýchať. Ale, aby sa jeho brat nemal na čo sťažovať, prinesie ho domov, do bažín, kam vždy patril a radšej z tadiaľ nemal nikdy odchádzať. Chcel mu dať náskok kvôli Hayley, a to bola zásadná chyba. Zmilovanie je len obyčajnou slabosťou, ktorá sa nikdy nikomu nevypláca a už vôbec nie ich rodine, už vôbec nie niekomu ako je on. Mal radšej utekať, kým mohol, teraz mu na to už nedá šancu, nech by zaňho prosil už ktokoľvek. Už na to nedá šancu nikomu, každý si odnesie to, čo si zaslúži, rovnako ako to raz stretlo jeho. A ako to čoskoro stretne aj ich drahú matku. Pomalým krokom vojde cez oblúkový vchod dnu do sídla, letmo sa obzerajúc okolo seba po  nádvorí. Nakoľko mu na tmavomodrom tričku zostali nejaké zaschnuté škvrny od krvi, musel si takto cez poludnie zapnúť bundu, predsa len by bolo trochu zvláštne, keby kráčal celý krvavý po námestí. S nečitateľným výrazom na tvári zopne pery pevne k sebe, než zastane pár metrov od schodiska a tvárou sa natočí mierne do strany, pričom si zachováva vzpriamený a vyrovnaný postoj.* Jeden, aby sa musel dovolávať po svojich vlastných súrodencoch...*Prenesie dostatočne hlasno na to, aby ho ktokoľvek s upírskym sluchom dnu počul, než mierne našpúli pery a utne pohľadom niekam do strany.* Ktorí tu buď opäť nápadne nie sú, alebo robia nič...Ako obvykle. *Dodá už poniekiaľ tichšie, nakoľko by vážne rád konečne stretol svojho brata, ktorého ešte od svojho príchodu nemal šancu vidieť, očividne necítil potrebu a snahu ho tu zastihnúť, niežeby mu to vyčítal, to vážne nie. Výčitky už neboli jeho metódou, povedzme, že teraz bol omnoho...Drastickejší.*

*Od okamžiku, kdy opustil Sophie, i když se zdálo, že někam spěchá, ve skutečnosti, jen chtěl být sám. Nejprve si chtěl znovu promyslet vše, co se událo v poslední době. Nyní, když se mu objasnilo a doplnilo několik věcí, během rituálu, kdy Alisea měla snahu přivést zpět jejich bratra, je mu jasné, že to není Niklaus, kdo se to vrátil. Přišel mu zvláštní hned od začátku, ale připisoval to jeho pobytu na druhé straně. Co jej nahlodalo byl jejich poslední rozhovor, kdy se tak vehementně snažil, aby přijali matčinu nabídku. Tehdy měl silné pochybnosti o bratrově zdravém rozumu. Až po rozhovoru se Sophie, pochopil, proč se Klaus choval tak neuvěřitelně. Ten, kdo se za Klause vydává, teď už jasně vidí, že velmi bídně, je spolčený s Esther. Esther, která usilovala o život Hope. On mu neopatrně naznačil, že Hope stále žije.
Zbytek noci stráví mimo město. Od Sophie se vydal k domu s plantáží. Nechtěl, ale navštívit ani Genevieve, ani Kola. Šel na to místo kvůli rozsáhlým pozemkům, kde se mu líbilo od samotného počátku, co tohle místo objevili. Procházel se daleko od domu. Nikdo z jeho obyvatel jej nemohl slyšet. Nejprve dlouho chodil sadem, ale pak zamířil i dál a hlouběji do lesů, které tohle místo obklopovaly. K ránu si pak našel místo, kde se na chvíli posadil do trávy, aniž by bral ohled na rosu v ní. Téměř po celou dobu byl ponořený do svých myšlenek. Ať to probíral ze všech stran, vycházel mu stále stejný výsledek. Musí si promluvit s Klausem. Nebo s tím, kdo se za něj vydává. Už nebude vyčkávat, jestli se nějak prozradí. Uhodí na něj přímo a pokusí se zjistit, co chce. O jejich rozhovoru má docela jasnou představu. i když je to tělo jeho bratra nebude se držet zpátky, dokud nezjistí, co potřebuje. Také musí zjistit, jestli o Hope stačil říct Esther. Ať tak či onak, musí to dát vědět Hayley. Když se rozmyslí a nakonec relativně uklidní vstane a vydá se zpět do města. Tam už dorazí za dne. Přemýšlí, kde by mohl "bratra" touhle dobou zastihnout. Rozhodne se začít v sídle. Někoho tam snad zastihne. Cestou se občerství kávou.
Pak už zamíří k sídlu. Poněkud zrychlí, protože to chce vyřídit, co nejdříve. Dojde ke dveřím a po té projde průchodem na nádvoří. Zdá se mu již zvenku, že slyší uvnitř hlas, toho, co právě potřebuje.
Když projde na nádvoří, všimne si, rozbitého okolí, což mu napoví, že se zde něco muselo dít. V tu chvíli je ve střehu, protože nemá tušení, co to má znamenat.
Muž, který stojí kousek od něj, mu na to ovšem jistě dokáže odpovědět. Na Klause se dívá chladně, nepřátelsky. Měří si ho nedůvěřivě. Prohlédne si jeho zevnějšek. Na něm je také vidět, že poslední dobu trávil někde mimo město.
Zastaví se několik kroků od Klause a probodává ho pohledem.* Chci vědět, co tohle "všechno" má znamenat?! *Zeptá se ho odměřeně. Je vidět, že chce vysvětlení, a že se tentokrát oblafnout už nenechá.* Kde je Niklaus? *Upřesní svou otázku. Chce dotyčnému před sebou dát jasně najevo, že už o jeho infiltraci ví. Bohužel se spožděním, ale přesto se toho dovtípil. Přimhouří mírně oči.*

*Samozrejme, nebol tu nikto, kto by sa mu mohol ozvať, niežeby aj čakal niečo iné, vlastne žili pod jednou strechou, ale aj tak mali problém sa stretnúť, občas to bolo naozaj zarážajúce, ale už si na to predtým našťastie zvykol a očakávania mu po tak dlhom čase vážne opadli. Pomaly vydýchne, je to niečo medzi ťažkým a hlbokým povzdychnutím nad tým, ako strašne tragická táto situácia bola. Vlastne celá ich rodina bola poniekiaľ tragická. Ich znovu oživená matka, ktorá sa opäť pokúšala siahnuť aj na vlastnú krv, Finn, ktorý opäť bez jediného problému zradil, niežeby niekedy získal jeho dôveru v to, že to neurobí, on vážne nebol tak naivný ako jeho starší brat, na a napokon jeho ostatní súrodenci. Kol, ktorý očividne celkom prišiel o rozum a rozhodol sa spojiť svoj už dlhotrvajúci život s nejakou podradnou čarodejnicou, ktorá by už hádam mala patriť do ich rodiny, všakže? Znelo by až veľmi tvrdo, ak by jej dokázal opak? Nakoniec jeho sestra, ktorá si opäť našla chodiace vrecko s krvou, ktoré nazývala svojím „priateľom“, po tom, čo jej nevyšla premena na človeka, nakoniec celá tá šaráda s Aliseou, ktorá prakticky nepriamo zapríčinila jeho smrť, áno, obviňoval ju, nemal dôvod sa nad tým povzniesť, a to, že ho nakoniec oživila, to mu jednoducho nestačilo. V túto chvíľu  však nepotreboval vidieť ani jedného z nich, aspoň nie tak ako Elijaha, ktorý sa snažil na pohľad opäť zachraňovať situáciu a dostať ho späť, ale túto skutočnosť celkom zatemnil iný fakt, o ktorom by sa mu s radosťou zmienil. Pár sekúnd na to začuje prichádzajúce kroky od brány, ktorou len pred necelými troma minútami prešiel aj on, pričom samozrejme nezaregistruje nikoho iného, než práve osobu, ktorú tak veľmi očakával. Spokojne sa k nemu pousmeje, vlastne je to skôr široký úškrn ako úsmev, niežeby niekto u Klausa dokázal spoznať ten rozdiel. Letmo ho prebehne očami, pričom si všimne ako sa rozhliada okolo seba po veciach, ktoré sa mu ešte včera večer podarilo zničiť. Nazval by to len krátkym zvítavaním sa s životom, nebolo to treba nijako príliš rozoberať. Na chvíľu ho však prekvapí, ako chladne sa naňho brat díva, vlastne si nepamätal, žeby niekedy zažil niečo podobné, možno krátko predtým, keď ho chcel v Mystic Falls zabiť, ale nakoniec to neurobil. Niečo s tým prosto nebolo v poriadku, ale Klausovi bolo tak nejako jedno, čo mal jeho brat práve na srdci. Vlastne, Elijah si ho doslova meral pohľadom, akoby pred ním stál nejaký úhlavný nepriateľ a nie vlastný brat, vlastná krv.* Brat môj, priam som po tebe prahol...Čím je to, že sa vždy objavíš, keď ťa potrebujem a zároveň vôbec nechcem vidieť? *Spýta sa ho celkom rečnícku otázku, na ktorú nečaká žiadnu odpoveď. To sa už však rozhodne prehovoriť aj jeho starší brat a jeho slová teda neznejú nijako povzbudzujúco alebo prajne do obživnutia. Na chvíľu len nechápavo nakrčí obočím, než pomaly vydýchne.* Oh, ty myslíš to, že v mojom tele bol niekto iný a ty si si to vôbec nevšimol, prezradili ste mu to, že moja dcéra žije, aby to mohol povedať našej nejakou nešťastnou náhodou oživenej matke a nerobil s tým vôbec ale vôbec nič...*Krátko ohrnie spodnou perou, pričom pokrúti ironicky hlavou.* Nie, o to si už nemusíš robiť žiadne starosti, našťastie to niekto urobil za teba...*Prejde k nemu o niekoľko krokov bližšie, než pevnejšie zovrie čeľusť a prižmúri oči k tým jeho. Pootvorí ústa a tvárou sa k nemu nakloní.* Bratu...*Vydýchne, než sa mu pery skrivia do ostrého úškrnu, ktorý nenasvedčoval ničomu dobrému. Hneď na to sa však znovu vystrie, hlavne teda pri jeho otázke, na ktorú poznal veľmi výstižnú odpoveď.* V posteli našej drahej Hayley očividne nie. *Komentuje s krivým poloúsmevom na perách, pričom mierne nakloní hlavou do strany a celý čas naňho hľadí.* Ale možno by si sa mal ísť presvedčiť,  som si istý, že cestu poznáš lepšie ako ktokoľvek iný. *Poukáže rukou smerom ku schodisku, pričom naňho ďalej jasne ironicky hľadí. Avšak jeho oči sú stále prázdne, napriek tomu, že hľadia práve na niekoho, kto je jeho bratom, nebolo tam nič, ani holá známka po nejakej emócií okrem pobavenia.*

*Sleduje Niklause téměř nepřetržitě od chvíle, kdy vstoupil na nádvoří. Kromě krátké obhlídky a zjišťování, že se zde něco událo. Něco, o čem on neví, protože tady nebyl. Nechápe, proč mu někdo nedal vědět. V jeho výrazu se to krátce projeví jako nepochopení a frustrace nad tím zjištěním. Netuší, co se to děje.
Dlouho nad tím, ale nepřemítá, protože jeho plnou pozornost nyní poutá muž před jeho očima. V bratrově těle. Je tak snadné podlehnout tomu, že si moc přál, aby se jim podařilo přivést ho zpátky. Když se to podařilo, byl až příliš zaslepený radostí, že se něco podařilo, že si nevšímal těch odlišností. Nyní zpětně si to uvědomuje, jak naivní a lehkovážný byl. Důvěřivým. Netuší, jak tohle vysvětlí ostatním ne-li jeho skutečnému bratrovi, že něco takového nepoznal.
Ačkoliv je tady ta stoprocentní podoba, on už je vyléčený z té šarády. Kdyby nepotřeboval zjistit, co je zač, a co stačil prozradit Esther, nedržel by se zpátky ani v případě, že se jedná o tělo jeho bratra.
Klausova slova na uvítanou s ním tentokrát nehnou. Jeho výraz stejně chladný a odměřený, jako by vůbec nic neřekl. Jeho důvěru, náklonnost a bratrskou lásku ten muž před ním už nevzbuzuje. Nijak na ta slova nezareaguje. Sleduje ho během toho, co se ptá on a následnou "bratrovu" reakci. Jestli ho překvapí jeho první slova, kdy otevřeně přizná, že tohle tělo měl v držení někdo cizí, nedá to na sobě nijak znát. Téměř bez mrknutí oka ho pozoruje a poslouchá dál. Jeho slova dnes znějí poněkud jinak. Možná za jiných okolností by se nad tím pozastavil a uvažoval o tom. Dnes, ale žádnou důvěru v sobě nemá. Muži před sebou nevěří ani nos mezi očima - naneštěstí - a tohle, jen pokládá za nějakou jeho novou taktiku. Ta nedůvěra a nepřátelství k tomuhle muži je na něm viditelná. Probodává ho chladným pohledem. Ruce má podél těla. Párkrát si promne bříška prstů o vnitřek dlaně. Udržuje se tak v jakémsi soustředění, pohotovosti. To, co od Klause slyší nyní pokládá za výsměch jemu jeho nevšímavosti, což je bohužel pravda, ale dotyčný za tohle divadlo draze zaplatí až pro něj přestane být užitečný. Sleduje ho jako ostříž, když se k němu přibližuje. Jeho blízkost mu nyní není vůbec příjemná, ale vydrží to, protože mu nehodlá ukázat, jak moc se mu tenhle člověk hnusí, protiví. Vydrží, ještě chvíli jeho "hru". Pak si bude "hrát" on.* Co to má být? *Odpoví mu chladně, odměřeně a probodává ho pohledem.* Další z tvých her, bratře? *Zeptá se ho a tentokrát z jeho hlasu i výrazu přímo čiší ironie. Promne si znovu prsty a sevře na krátko ruce v pěst.* Namáháš se zbytečně. *Upozorní ho, že už na něj jeho komedie neplatí. V okamžiku, kdy se Klaus před ním zmíní o Hayley, její posteli a vidí ten jeho úšklebek, je to jedna z posledních kapek. Klaus netuší, že se právě vydal na velmi tenký led, který začíná rychle praskat a bortit se. Sotva dokončí svou další větu, plnou ironie. Díky blízkosti, která mezi nimi právě panuje se přestane ovládat. Jeho výraz je už teď smrtelně vážný. Z hrdla mu unikne vzteklé krátké zavrčení. Zablýskne se mu zle a nebezpečně v očích. V mžiku dá Klausovi pořádnou ránu pravou pěstí do nosu až to nehezky křupne. Silou opravdu nešetří. Díky tomu se Klaus proletí pár metrů vzduchem. Než dopadne na zem, upíří rychlostí se přesune k němu a praští ho ještě jednou, tentokrát druhou pěstí do zubů, že ještě chvilku pokračuje v letu vzduchem, než dopadne pár metrů od něj na zem. On sám se teď, jen tak tak drží, aby mu ještě nepřidal pár dalších ran, za jeho slova. Jestli byl před tím odměřený a nepřátelský, teď je téměř nepříčetný zlostí a vztekem. Nenávistně si měří muže před sebou. Zůstane stát s pažemi podél těla a zatnutými pěstmi i čelistí. Párkrát vydechne.* Nebudu se ptát znovu... *Procedí skrz zuby, zatímco se na něj nenávistně dívá.* Doporučuji ti lépe volit slova nebo se vrátíš hezky rychle tam odkud tě před pár dny má sestra nebo matka vytáhla... *Zavrčí na něho varovně. Nyní je ve stavu, že by na něj bez váhání použil kolík z bílého dubu, který se nachází jen pár metrů od nich v jeho pokoji, pokud usoudí, že z něj nic užitečného nedostane. Tentokrát váhat a otálet nebude.*

*Nečakal, žeby po ňom jeho brat vyštartoval, skôr si myslel, že z jeho slov pochopí, že to nie je tak ako si myslí a je späť, aj keď žiadne privítanie už vážne neočakával Zatiaľ, čo on sa k nemu však priblížil, jeho ostrý pohľad stále neustával, prakticky sa stával stále ostrejším a ostrejším. Niklausa to však nezastavilo, tento krát ho predtým, čo chce urobiť už nezastaví nič a on dni a dni na druhej strane čakal na túto chvíľu. Kedy sa s Elijahom stretne tvárou v tvár a on ho uvidí. Kedy mu bude môcť vrátiť to sklamanie, ktoré mu stále zostávalo niekde hlboko vo vnútri, aj keď ho na teraz úspešne potlačoval. Vlastne potlačoval všetko, čoby mohol cítiť, všetko, čoby sa mu mohlo dostať na povrch a bolo nejako neprospešné, čoby ho oslabovalo, vlastne každá jedna emócie okrem hnevu ho mohla urobiť slabším.  Napriek všetkému tam však jeho brat stále len stál a najskôr čakal, čo presne mu mieni Klaus povedať, i keď očividne stále nebol presvedčený o tom, že to jeho brat naozaj je. Bol z toho troch zmätený, keď chcel, aby zistil, že v jeho tele sa ukrýva niekto iný, tak to nerozpoznal a keď bol opäť späť, tak si myslel presný opak, práve teraz sa v Elijahovi vážne nevyznal. *To mi povedz ty, vďakabohu ti do hlavy ešte nevidím. *Prenesie sucho bez nejakého výrazu na tvári, na ktorej mu nezostalo už ani to pobavenie, ktorým oplýval predtým. Vážne netušil, o čo presne mu ide, ale mal pocit, že si priam pýta po nejakej odpovedi. Možno ju aj dostane, ak ju tak veľmi chce. Ale zatiaľ nie, zatiaľ na neho len neurčito hľadel a vyčkával, čo urobí a koľko presne mu vydrží ten upravený gentleman v saku, v ktorom vždy tak rád chodil.* Hier? *Naoko nechápavo sa podiví k jeho otázke, než nad tým letmo pokrúti hlavou.* Neviem ako ty, ale ja žiadne hry nehrám, brat môj. *Zopakuje opäť svoje obľúbené oslovenie približne rovnakým tónom ako predtým Elijah, pričom mu trochu provokačne hľadí do očí, akoby ho nimi vybádal, aby snáď niečo urobil, aj keď bola pravda, že s tým nepočítal. Nad jeho slovami sa musel v duchu trochu zasmiať, aj keď navonok sa opäť tváril len pobavene o tom, čo práve povedal.* Namáham? *Spýta sa ho opäť trochu prekvapeným hlasom, než krátko ohrnie spodnou perou a nakloní hlavou letmo do strany.* Pripadám ti ako niekto, komu stojíš za nejakú námahu? *Prenesie tento krát ostrejšie, pričom mierne prižmúri oči a venuje mu trochu káravý pohľad.* A buď k sebe úprimný. *Dodá nakoniec sarkasticky, nakoľko sa vážne nehodlá predrať za niekoho, kto to neurobil zaňho. Vlastne, dalo sa povedať, že sa dokáže vžiť s tým, že každý dostane len to, čo si zaslúži, áno, možno si zaslúžil zomrieť, ale v tom prípade na tom jeho brat nebol o toľko inak. Pri jeho otázke si naozaj nemohol pomôcť, bolo tak očividné, že Niklaus stojí priamo pred ním, že si proste potreboval trochu rýpnuť, aj keď to skôr bolo nepríjemné ako smiešne. A za žartom sa skrývala len podlá trpkosť. Avšak, zjavne zahral na citlivú strunu a ona sa odtrhla, vážne netušil, že je voči nej jeho brat tak veľmi citlivý, možno sa s tým nakoniec prerátal, niežeby mu to v konečnom dôsledku nejako vadilo. Sotva dopovie svoje posledné slová, keď pohár jeho brata konečne pretečie a on počuje len jeho tiché zavrčanie predtým, než urobí niečo, čo Niklaus tak celkom neočakával. Rukou sa natiahne priamo k jeho tvári a udrie ho päsťou do nosa tak, že mu ho zlomí a Niklaus letí niekoľko metrov dozadu, než by však stihol skončiť na zemi zapierajúc sa rukami o zem, opäť sa pred ním objaví jeho brat v tom momente jeho tvár utŕži ďalšiu ranu, pričom cíti ako sa mu z ďasna začína stekať krv na jazyku. Letí ešte kúsok dozadu, než pristane v kľaku zapierajúc sa rukami o zem. Potichu sykne ako cíti, ako sa mu nos začína uzdravovať, pričom mu k ústam stečie pár pramienkov vlastnej krvi, o ktoré sa v túto chvíľu nijako nestará. Prekvapil ho, dá sa to tak povedať, ale dnes nebol jediný, kto je plný prekvapený. Istý čas mu trvalo, než sa spamätal, nakoľko Elijah na sile vôbec nešetril.  Na chvíľu doslova zastal, len hľadel do zeme, než jeho uši zachytia jeho slová. Jeho hlas ho teraz priam dráždi a nakoľko, toto bola vec, ktorú si čakajúc na Druhej strane predstavoval už niekoľko krát, žiadny pohár trpezlivosti uňho neexistoval.* Chceš odpoveď? *Zavrčí potichu, pričom k nemu zodvihne tvár a pozrie sa mu rovno do očí, ak mu nestačil tento pohľad na to, aby to konečne pochopil, tak si bol istý, že to, čo bude nasledovať už stačiť bude.* Áno, musela to byť naša matka, kto ma z tadiaľ konečne vytiahol! *Doslova zvrieskne smerom ku svojmu bratovi, znovu prišla chvíľa, kedy nevážil slová a kedy to nehodlal robiť.* Mesiace pekla len kvôli tomu, že sa moji súrodenci nestarajú či žijem alebo som mŕtvy! *Prenesie zostra, pričom doslova tlačí všetky emócie hlbšie a hlbšie, aj keď pomaly vychádzajú na povrch.* Mesiace samoty, mesiace ničoho len sledovania vašich primitívnych hrátok. *Zatiahne trpko, než si prosto odpľuje krv na zem a znovu sa vráti pohľadom k nemu.* Napríklad tvoja malá maškaráda s Hayley...Ku ktorej som ti svojou smrťou uvoľnil cestu... ? A vždy svätý a vyrovnaný Elijah po tej príležitosti skočí, akoby to snáď bola posledná žena na svete, pretože sa viac nestará o niekoho, kto už mŕtvy trčí na druhej strane a čaká! *Tento krát to už nevydrží, jeho oči sa mierne zalesknú od sĺz, ale neboli to slzy zúfalstva, boli to slzy nenávisti, hnevu, všetkého, čo sa v ňom stihlo nazbierať.* Koľko by presne trvalo, než by sa Hope vrátila, vyrastala by a nazývala by teba otcom? *Zavrčí priam obviňujúcim hlasom, než zvraští obočím zatne prstami o zem.* Ona je moja dcéra, moja krv! *Dá dôraz na posledné slová.* A ty? *Spýta sa ho posmešným tónom.* Ty si mi v túto chvíľu ničím! *Vypľuje smerom k nemu nekompromisne, akoby tu už nebolo o čom hovoriť, akoby bolo koniec, aspoň na túto dobu, aspoň v tento čas.* Veril som ti, až do poslednej chvíle som veril, že si mojím bratom, žeby si si uvedomil, že v mojom tele je niekto iný! *Vyhŕkne, než krátko pokrúti hlavou zo strany na stranu.* Vlastný brat, tisíc rokov! Moja vlastná sestra! *Zahriakne a jeho oči sa opäť zalesknú od niečoho, čoby sa dalo považovať za vrchol jeho nosnosti.* Priviedol som ti sen, vkladal som do teba svoje nádeje, pretože som to robil vždy, ale už toho mám po krk. *Zavrčí, než sa upírskou rýchlosťou odrazí rukami od zeme, pričom sa premiestni priamo k nemu a chytí ho pod krkom. Na čo celou svojou možnou silou pevne stisne. Jeho zuby sú v tento moment zaťaté pevne o seba, vlastne si nebol istý, že mu pri toľkej zlosti vôbec dokáže ešte niečo povedať.* Vážne, neverím, že si tak strašne patetický, bratu...*Precedí pomedzi ne.* Všetky nádeje, všetky milosti, všetka láska, všetky slabosti všetko! *Opäť zdôrazní posledné slovo, pričom sa jeho výraz opäť mení na číru prázdnotu.* Môže ísť do pekla, drahý bratu...*Sotva to dopovie a tvárou vyrazí proti jeho krku, pričom sa mu doň z boku v okamihu zahryzne a chvíľu drží, aj pritom ako sa Elijah jasne vzpiera, než ho pretlačí a on brata po chvíli pustí, rovnako ako aj stisk jeho zubov na jeho koži. Vykonal, čo malo byť vykonané.* A teraz?....Uži si halucinácie. *Prenesie s krivým úškrnom na tvári. Oči sa mu sfarbia do žlta, pričom mu rýchlym obratom, než by sa spamätal, zlomí väzy a nechá ho spadnúť na zem. Následne sa opäť vystrie a pozrie na zem k jeho telu, než pohľad odvráti pozrie sa prosto do priestoru. Nakoniec sa opäť vyberie ku schodom nechávajúc svojho brata v predsieni túžiac po dlhšej sprche, ktorú po včerajšej noci a dnešnom útoku od brata vážne potreboval. Stratí sa na poschodí.*

*Ať už sem do sídla dnes přišel s jakýmkoliv úmyslem, začíná být z Klause opět víc a více zmatený a netuší, co si o něm, o jeho chování má myslet. Stále méně se v muži, který stojí před ním, orientuje. Jako by měl rozštěp osobnosti a každou chvíli se choval jinak.
Čím déle je v jeho přítomnosti, tím více přemýšlí nad jeho chováním v danou chvíli. Navenek to nedá najevo, protože nepotřebuje, aby si Klaus nebo koho to má před sebou, něčeho všiml a nějak toho třeba nechtěl využít. I z toho důvodu, jako by chtěl prohlédnout až do Klausova nitra a zjistit koho to má ve skutečnosti před sebou z něj téměř nespouští oči a ostražitě ho pozoruje. Od jeho návratu z druhé strany se v něm nevyzná a neví, čemu u něj má a může věřit. Proto je s ním dnes tak těžké vyjít. Už jednou k sobě pustil naději z toho, že je bratr zpět, už jednou byl rád, že ho vidí, že je tady. Ještě si ji ani nestačil pořádně užít a znovu o ni přišel. Nyní jako by se proti něčemu takovému obrnil, hlavně své srdce. Už prostě nechce, odmítá uvěřit tomu, že by před ním mohl skutečně stát Niklaus ve svém těle. Bolest a smutek z jeho opětovné ztráty, jako by o něj přišel dvakrát, nosí ukrytý hluboko ve svém nitru. Nedává ho najevo před nikým. Pamatuje Aliseyna slova o tom, že svůj pokus přivést Klause zpět chtěla utajit, aby je uchránila bolesti. Nechce, aby si něčeho všimla a z něčeho se vinila. Nepřipouští si tak nic, co by ho v případě Klause mohlo v tomto směru potěšit. Raději věří v to horší a počítá už dopředu se zklamáním a jeho ztrátou. Někde v jeho nitru, ale stále hoří malý plamínek naděje. I proto je jako ostříž, ve střehu a nepřetržitě si ho měří. Po celou dobu je, ale odměřený, chladný. Zatím nemá moc důvodů věřit v nějakou změnu. Má, ale v případě Klause i toho, co našel na nádvoří v sídle dojem, že mu něco uniká. Něco důležitého. Co udělá jedna nedoručená zpráva, o které neví.
Když Niklaus občas prohodí nebo zareaguje na něco, co se ho ptá nebo mu říká, nijak to s ním nehne a sleduje ho stále stejně nedůvěřivě a odměřeně. Nevidí v tom nic, než hru a výsměch muže před ním, o kterém netuší, co si myslet. Přesto poslouchá pozorně každé slovo, pohled, pohyb Klausův výraz. Jako by ho studoval a čekal na cokoliv. Nějaké potvrzení nebo vyvracení koho to má před sebou.
Teprve ve chvíli, kdy se Niklaus otře svými slovy o Hayley a o to, co je mezi nimi, ať už je to jeho bratr nebo ne, jeho pohár trpělivosti přeteče. Už dlouho touží dostat ze sebe nahromaděný vztek. Niklaus udeří na velmi citlivou a osobní strunu. Tímhle se ho velmi dotkne, ale také v jeho očích hrubě urazí Hayley a tohle on nehodlá tolerovat ani poslouchat. Dá mu tak svou pádnou odpovědí najevo, že tady opravdu narazil.
V jeho očích na něco takového nemá právo ani Niklaus. Od něj ho ta slova urážejí mnohem více a hlouběji. I proto se neovládne a dá mu nejprve pěstí do nosu a pak do zubů. Díky tomu se trochu uleví od toho napětí, které v něm už delší dobu stoupá.
Přesto zůstává ve střehu a ještě pozornější od chvíle, kdy Niklaus skončí na zemi několik metrů před ním. Nespouští ho z očí. Je v nich stále vztek za to, co si dovolil povědět. Během toho mu doporučí, aby mu dal vysvětlení, kterému bude moct uvěřit, protože ho to přestalo bavit. Zdá se mu, že tohle byla poslední kapka i pro muže před ním. Zpozorní snad ještě více, i když se zdá, že to není možné. Zaposlouchá se do jeho slov. Při tom jej sleduje. Jeho ostrý pohled mu tak neunikne. Přijde mu tak povědomý, známý, ale ten dojem měl i před tím, když si myslel, že se Alisey povedlo přivést ho zpět. Je tím hodně ovlivněný a má strach připustit si něco dobrého. Poslechne si, jak mu říká, že ho z druhé strany vytáhla Esther. Opět se mu to kříží s tím, co už si domyslel, poskládal z těch nových informací, co získal od Sophie. Přimhouří nedůvěřivě oči a čeká, co z Klause vypadne dál.
K jeho uším dolehnou první z mnoha výčitek a obvinění, kterými ho Klaus postupně zahrne. Je toho náhle tolik, že má chvilku problém to vstřebávat. Hlavně, když se u toho Klaus tváří téměř nepříčetně. Ať se snaží sebevíc zakrýt své emoce, vidí na něm všechno to rozhořčení, zlobu, vztek a mnoho dalšího, co nechce specifikovat, jak to v něm vře. Cítí se ukřivděný, ublížený kvůli tomu, co jej postihlo a teď se ohání a kopá kolem sebe jako zběsilý divoký tvor. Hází vinu na všechny, kolem něj za to, co se mu stalo i za to, co následovali. Vše, co dělali nebo neudělali je v jeho očích špatně a nedostačující.
Ani si neuvědomí, kdy přejde z té nedůvěry z toho, koho má před sebou, že je to Klaus. Jako by někdo otočil vypínačem. Nyní již zkrátka věří. Neví, jak dlouho je zpět, ale nejspíše se teď bude mstít a vylévat si zlost na všech v okolí za to, co se mu stalo. Jelikož je on Klausův bratr a nejspíše nejvíce spoléhal na něj a na jeho pomoc, podle toho se z Klausovy strany také dočká výčitek a je si jistý, že to je teprve začátek. Klaus na něj štěká a vyčítá mu, jako by v něm teď viděl toho největšího zrádce, největší zklamání.
Jeho odměřený, chladný výraz se postupně změní v jakýsi nevěřícný, nechápavý, z těch obvinění, až je toho na něj tolik, že to, jak moc ho bratrova slova tvrdá slova a výčitku zraňují a bolí, nechá zmizet za jakýsi prázdný výraz, bez života. Jako by byl někdo, kdo právě vypnul své emoce a je, jen prostý posluchač.
Když to vidí nyní zpětně s odstupem a slyší od Klause, zdá se to snadné a jednoduché jako facka. Na hodně toho teď není hrdý, že nebyl vnímavější, pozornější, že se nesnažil více, tak jak mu to vytýká bratr. Ví, že Klaus v něm teď vidí, je zklamání a zrádce. Taky si tak před ním stále více připadá. I to je důvod, proč Klausovi do jeho slov nezasahuje. Nejspíše by neměl kdy mu něco říct a vidí na bratrovi, že je zaslepený bolestí a zlobou a stejně by ho neposlouchal a nic by to pro něj neznamenalo. Svým způsobem to chápe. Je si vědomý, že je to nyní jednostranné. Niklaus něčeho takového nejspíše hned tak schopný nebude a možná to mezi nimi změní na dlouhou dobu. Nechce Klause ztratit, ale má dojem, že teď je to vážnější, než by si mohl kdy představovat. Má pocit, že ho svým způsobem ztratil nyní. Téměř vše, co mu vytýká bere tak z poloviny. Z druhé strany mu přijde tohle obviňování o Klause nespravedlivé. Jako by to snad udělal schválně, ale Klaus tady nebyl a i když to vše nejspíše pozoroval, zůstalo to na něm, aby žil v domnění, že ztratil svého bratra, se kterým strávil tisíc let. Který stejně jako on přísahal, že spolu budou vždy a navždy a pak ho zde nechá. Ačkoliv ho ujišťoval, že je neporazitelný, nesmrtelný a nic mu nehrozí, byl to on, který zemřel. Byl to on zemřel v plamenech a on sám tomu nedokázal zabránit. Nechal ho tady s pocitem naprostého selhání, budoucí samoty. Zradil ho stejně tak, jako mu to vyčítá on sám. Navíc je dostihly důsledky jejich zlých činů, které se proti nim obrátily v ten nejméně vhodný okamžik. Mohl by to Klausovi vrátit naprosto stejným způsobem. Bratrovy výtky z něj, ale postupně vytáhnou všechnu energii se o něco takového pokusit. Vidí to jako zcela zbytečnou snahu. Nejvíce ho, ale dorazí tím, co mu vytýká k Hayley, k tomu, že je to mezi nimi nyní takové. Jako by to snad udělal schválně, jako by to bylo to jediné na co čekal, o co mu šlo. Jeho obvinění vůči Hope, je už snad poslední kapka. Semkne pevněji rty do úzké linky. Tímhle opravdu zašel daleko. Něco takového by od něj nečekal ani v nejhorší noční můře. Přesto nebo i právě proto pohledem neuhýbá po celou dobu, i když je to pro něj chvílemi hodně těžké, ustát tolik nevraživosti, obviňování a zloby ve výrazu Klause.
Je to pořád dokola. Po bitvě je každý generál. Z toho všeho má ten dojem a on za své chyby teď tvrdě platí. Klausovi to nyní nevyvrací. Nechá ho ať si na něm vylije svou zlost. Když se mu Niklaus zmíní o snu, znovu nerad a pozdě zjišťuje, že to nebyl, jen obyčejný sen. Tehdy poprvé uhne pohledem, protože se k němu na krátko vrátí ve své mysli. Sklopí pohled níže z Klausovy tváře. Je to, jen okamžik jeho nepozornosti, kterou Niklaus využije. Když po něm tentokrát vystartuje on a chytí ho pod krkem, nestihne zareagovat dříve, než ho bratr pevně sevře a dost mu omezí přívod vzduchu. Tiše při tom zachroptí. Chytne Klause za zápěstí ruky, kterou ho drží a pevně ji sevře. Tímhle činem si Klaus vyžádá znovu jeho plnou pozornost. Znovu se mu zadívá do očí. Není hloupý, ví, že tohle vše si Klaus nejspíše už dlouho plánoval a nemohl se dočkat až to udělá. Každý, kdo ho zklame, zradí tak za to zaplatí. Je mu jasné, že nyní bude platit on. V jeho výrazu je to vědomí patrné. Pootevře po chvilce ústa a snaží se vstřebat trochu vzduchu, protože to začne být stále méně příjemné. Vnímá bratrova slova. Spíš, ale čeká, kdy to skončí. Ještě pevněji sevře bratrovo zápěstí a pokouší se uvolnit jeho stisk. Zavře na chvilku oči, protože se mu začnou dělat černé mžitky. Jako by je tím mohl rozehnat. Ujde mu tak ta chvíle, kdy se mu Niklaus zakousne do krku. Teprve až ucítí ostrou bolest, tak trochu i leknutím a neočekávanou bolestí vyjekne. Na moment se mu zatmí před očima, ale nějak podvědomě se snaží vymanit z Klausova držení a odstrčit ho od sebe. Když se mu to konečně podaří rozkašle se a zalapá po vzduch, který jeho plíce už opravdu nutně potřebují. Střelí nevěřícným pohledem po Klausovi a zároveň si svou rukou chytne za krk a mírně si ho promne. Prsty si nakonec přejede po Klausově kousnutí. Bratrovo přání raději ignoruje. Víc už nestihne, protože mu Klaus vzápětí zlomí vaz a on se propadne do tmy a nevědomí.*