The Abattoir

*Neví, jak dlouho je mimo, ale první, co ucítí, když začne opět vnímat svět kolem sebe, je něco mokrého na rtech a vůni krve. Pohne slabě hlavou a semkne rty pevněji k sobě. Tím se trocha krve, jak hned zjistí dostane do úst a on ji slízne. Vůně krve, která je stále kolem něj ho svádí a láká. Kolem očí, stále ještě zavřených mu zapulzují žilky. I když už přijde k sobě a začíná vnímat, cítí, jak ho uvnitř spaluje nepříjemná horkost a tlukot srdce, které se již rozběhlo mu zní až příliš hlasitě a zrychleně. Přesto nějak mělce, jako šum křídel. Na to, že se zrovna probírá a měl by se necítí zrovna nejlíp. Tyhle věmy a pocity u něj proběhnou během pár sekund. Když se zaposlouchá do svého okolí uvědomí si, že je někdo v jeho těsné blízkosti. Z krátkého zmatení a nevědomosti, co se stalo, a kde je se začne pomalu vzpomínat na to, co se stalo. Než otevře oči, vybaví se mu jeho setkání s Klausem, včetně závěru, kdy mu bratr věnoval obtisk svých zubů na jeho krku a zlomil mu vaz, než se vydal kdo ví, kam. Vnímá, jak se mu s jeho vracenou paměti rozhoří i bolest v jeho srdci. Těžce vydechne.
Po té otevře oči a uvidí Rebekah jak se nad ním sklání a zjistí, odkud se line ta vůně krve. Jeho vidění je již nyní trochu rozostřené a chvilku trvá než se mu sestřina tvář vyjasní a uvidí ji zřetelněji. Krátce na ni pohlédne. Pak se vyhoupne rychleji do sedu a ruku zvedne podvědomě z kmístu, kam ho Klaus kousnul. Přejede si po kůži, ale zjistí, že rány po zubech se mu už zacelily. Přesto vnímá, jak je jeho kůže vhlká. Kousnutí stačilo zmizet, ale jed v jeho těle přetrval. Neví, jak dlouho byl mimo, jen to, že už je tma. Neví, kolik času mu ještě zbývá, než ho kromě horečky a dalších nepříjemných tělesných projevů, které vlkodlačí kousnutí způsobuje, přibudou ještě halucinace a bludy. Opět to trvá pár vteřin.
Pohlédne pak na svou sestru trochu soustředěněji, neboť dosud se spíše vzpamatovával a uvědomoval si, co se vlastně stalo.
V jeho pohledu je němá otázka. Neví, jestli něco neprošvihl nebo je to náhoda, že je tady teď s ním.
Vůně krve ho láká o to více, že se cítí vyprahlý horečkou, která se u něj po procitnutí docela rychle rozmůže. Jako by chtěla dohnat ty hodiny, kdy zde ležel bezvědomí. Koukne ze sestry na pytlík s krví před sebou. Je vidět, že by si dal, ale je pod jeho úroveň, aby se ji pokusil sestře vzít, jen tak.*

*Chvíli na Rebekah kouká, jestli mu něco neřekne, jen tak sama od sebe, ale jelikož prozatím mlčí a cítí na sobě její zkoumavý pohled, tak usoudí, že během svého bezvědomí nic nepropásl. Když mu Rebekah podá sáček s krví, tak si ji od ní vezme trošku rychleji, než by musel, ale opravdu cítí, jak ho uvnitř spaluje žízeň. Zůstane ještě sedět na zemi, narozdíl od jeho nitra ho příjemně chladí. Roztrhne sáček s krví a žíznivě se napije. Vypije najednou nejméně polovinu, než to trochu poleví. V tu chvíli vnímá Rebekah, jen okrajově, protože se soustředí na pití krve. Stále, ale cítí, jak si ho zamyšleně měří. Přeruší pití a oddálí pytlík od úst. Pak se konečně trochu s obtížemi zvedne. Přesto se mu to nakonec povede, aniž by se třeba polil zbytkem krve nebo na něm v tu chvíli bylo vidět, že má v krvi vlkodlačí nebo lépe řečeno hybridí krev svého bratra. Slabě vydechne a koukne znovu na Rebekah, když mu položí svou otázku. Vydá se pak méně jistým krokem k jednomu z křesílek, které se na nádvoří nacházejí a posadí se do něj. Rozepne si sako a povolí uzel na kravatě, protože ho mírně škrtí. Opře se zády o opěradlo a zvedne hlavu ke své sestře. Neví, co by jí měl vše říct, protože se mu o tom nyní nechce moc mluvit.* Byl tady Niklaus... *Poví jí pak prostě. Způsobem jakým to poví není pochy, že myslí jejich skutečného bratra. Při vyslovení bratra vypadá sklesle, posmutněle. Jako by bratrovi provedl nějaký neodpustitelný čin. Uvnitř se tak trochu i cítí, i když ví, že to na něj tlačí jeho svědomí. Skloní pohled níže, někam před sebe, ale nekouká na nic konkrétního. Po té se mírně zamračí a znovu soustředěněji k ní vzhlédne.* Rebekah, uniklo mi něco? *Zeptá se jí nechápavě. Netuší, co, ale cítí, že mu stále něco uniká.*

*Než Rebekah vstřebá a pochopí odpověď na svou otázku, znovu se napije krve. Nejrpve má v úmyslu, jen trochu svlažit své hrdlo, ale z pár hltů je vzápětí prázdný sáček. Když už nemá v pytlíku ani kapku, odloží no na stolek u kterého stojí křesílko, kde nyní sedí. Po komentáři Rebekah zavrtí nesouhlasně hlavou a zamračí se. Její předpoklady ani zdaleka nevystihují Klausovo chování.* Není naštvaný, Rebekah. *Hlesne. Krátce na ni koukne, ale pak sklopí pohled někam před sebe. Má v mysli docela jasně viditelnou bratrovu tvář.* Je nepříčetný zlostí, bolestí, zklamáním. *Snaží se sestře popsat Klausův stav.* Nejbližší, na které spoléhal a vkládal naděje, že mu pomůžou, nesplnili jeho očekávání. *Povídá dále. Jeho hlas je slabý trochu zastřený, protože se necítí moc dobře. Jeho oči jsou kalné od horečky, kterou pociťuje. Přesto, když už s tím začal, tak se snaží říct své sestře svůj názor.* Je ukřivděný, vzteklý. Zradili jsme ho, když jsme ho pokládali za mrtvého a potom ani nepoznali, že to není on... *Poznamená, zavrtí při tom hlavou.* Zradu náš bratr neodpouští. *Připomene něco, co je jim oběma dobře známé.* Tohle byl... je důsledek. *Dodá a kývne bradou do míst, kde se před pár minutami probral z bezvědomí. Pak se bolestně ušklíbne.* Dokonce si myslí, že mi jeho smrt přišla vhod. Mohl jsem získat Hayley a potom i Hope. *Řekne Rebekah nakonec i to, co ho nyní od Klause bolí nejvíce. Tohle obvinění nese hodně těžce. U toho ostatního by mohl bratrovi uznat tak padesát procent jeho obvinění, výčitek. Ale tímhle mu křivdí a to ho hodně mrzí. Během toho, co si Rebekah vylévá srdce, tak k ní zvedne oči. Rád by věděl nebo zahlédl nějaký náznak, jestli to ona náhodou nevnímá podobně.* Kope kolem sebe jako raněné zvíře... *Přirovná Klausovo chování k něčemu, jak mu to připadá. Po té se odmlčí a pro změnu poslouchá Rebekah a zjistí tak to, co se zde událo. Něco už si stačil domyslet sám, něco pochopil po předchozím setkání s Klausem, ale pár věcí si objasní. Obzvláště ho zajímá ta část o tom vetřelci, co se vydával za Klause.* Chci vědět dvě věci, Rebekah. *Odvětí po té, co Rebekah domluví. Jeho hlas i pohled jsou i přes jeho stav nyní ostřejší.* Kdo se vydával za Klause? A proč mi o tom, co se tady dělo nikdo nedal vědět?

*Podle Rebekah vidí, že si tím, co jí nyní o Klausovi řekl moc hlavu ani výčitky nedělá. Sleduje ji mlčky a čeká jestli k tomu něco poví. Když poví, že Klaus přehání, strefí se do těch padesáti procent jeho argumentů proti Klausově výčitkám. Niklaus to, ale vnímá jinak a jeho chování je teď nevyzpytatelné. Bratr mu teď přijde stejně nebezpečný tomuhle městu jako Esther. Napadne ho při tom, že Niklaus je skutečně syn své matky. Rozhodně to nezapře. Neví, co chce bratr podnikat a po dnešku ani nevěří, že by snad měl zájem o jeho pomoc či spolupráci. Pokud bude mít, ale pocit, že se Niklaus zase vydává na sebevražednou misi, kdy bude okolo sebe trousit mrtvoly, jen aby ukázal jak mocný a silný je, tak ho v tom, nejen nepodpoří a udělá vše proto, aby mu zabránil udělat další podobné chyby jako v minulosti, aby se jim to zase jednou vymstilo. Klaus už zase žije v domění, že je nepřemožitelný a staví kolem sebe zdi, aby na něj nikdo nemohl najít žádnou slabinu. Dříve nebo později... bohužel tentokrát se přiklání více k tomu později si uvědomí, že to byla chyba. On se tentokrát pokusí předejít nebo zabránit bratrovi dělat opět totéž, co v minulosti. I když je to mezi nimi nyní takové, nenechá bratra na pospas jeho nenávisti a zlobě, která ho nyní ovládá. Dělá to, teď nejen pro Klause, ale také pro jeho dceru. Navzdory všem bratrovým obviněním si přeje, aby Hope měla svého otce i matku.
Uvědomí si, že se na chvilku zamyslel a byl trochu mimo.* Já nevím, co má Niklaus v plánu. Pochybuji, že mi teď něco vůbec řekne. *Odpoví pak Rebekah se slabým ironickým úšklebkem. Co Klaus dělá nebo nedělá nyní dál se sestrou nechce řešit. Spíše ho zajímá ten problém jestli Esther ví, že je Hope naživu. Se živějším zájmem se podívá na Rebekah když o tom mluví. Zpozorní, když začne mluvit o tom muži, který se ukrýval v Klausově těle. Jméno si zapamatuje, teď ještě potřebuje zjistit, jak vypadá. Pak si ho najde a když to nepůjde jinak informace, které potřebuje z něj vymlátí. Dnes už to, ale nechce řešit. Teď je pro něj prioritou číslo jedna přečkat někde stranou Klausovo kousnutí. Po té si zjistí více podrobností a najde si Lorenta. Když mu Rebekah řekne, že mu posílala zprávu, dívá se na ni poněkud nechápavě. Vytáhne z kapsy saka svůj mobil. Otevře si zprávy a zkontroluje ty, které v poslední době dostal. Shledá, že je to přesně tak, jak si myslel. Poslední zpráva je od Sophie, kdy mu psala, že se může stavit. Zavrtí odmítavě hlavou.* Žádnu zprávu tady od tebe nemám. *Pronese to jako hotovou věc. Už to více neřeší. Telefon zase schová zpět do kapsy a trochu s obtížemi vstane.* Omluv mě, sestřičko, ale musím teď jít. *Oznámí jí. Popojde blíže k ní.* Buď opatrná. *Nabádá ji, protože má obavy, jestli si Niklaus nebude vyřizovat účty také s ní.* Vrátím se zítra večer. *Slíbí ji, aby věděla, kdy bude znovu k dispozici.* Pak mi povíš více o Lorentovi. *Je více, než jasné po kom půjde ze všeho nejdříve.* Dobrou noc. *Popřeje ji a věnuje jí jeden vřelejší úsměv. První a jediný během jejich dnešního setkání. Po té ji obejde a vydá se z sídla pryč. Nyní chce být sám, daleko od ostatních, které by mohl nějak ohrozit blížící se nepříčetností. Cestou vytáhne z kapsy mobil. Když opusti zdi domu, na ulici zamíří nejkratší cestou do míst, které si vybral jako své "útočiště" pro souboj s Klausovým jedem, napíše zprávu své druhé sestře. Doufá, že mu pomůže zajistit bezpečí jeho okolí.*

kód:

Dobrý večer sestřičko, odpusť, že tě ruším tak pozdě. Potřebuji od tebe jednu laskavost, jedno kouzlo. Chci aby si pomocí kouzla zajistila, aby na příštích čtyřiadvacet hodin nemohl nikdo dovnitř ani ven z místa, které je známé pod jménem Marcelovy zahrady. Je to pro mě hodně důležité a nutné. Ozvi se mi, až to bude. Děkuji Elijah.

*Do zprávy ještě přidá adresu daného místa a přibližnou polohu ve městě.*

*Sms Elijahovi.*

kód:

Ahoj, Elijahu. Vím, že jste si byli s Kieranem blízcí a tak ti píšu, abych ti dala vědět, že Kieranovi už moc času nezbývá a pokud se s ním chceš rozloučit, tak jsme v kostele. Mám ale obavy, že z toho starého Kierana už moc nezbylo. - Cami

*Nevšímal si to teraz, nevnímal, nech sa jeho brat tváril nad jeho počínaním už akokoľvek, Elijah teraz nebol dôležitý, nebol ten, kto ležal polomŕtvy na zemi a pri ňom ležalo telo jeho mŕtveho strýka, ktorý sa ho práve pokúšal zabiť. Vzťahy medzi ním a jeho bratom budú teraz prosto napäté, vlastne také budú ešte dlhšiu dobu, nič z toho, čo už bolo povedané, nešlo prosto vrátiť späť a on to ani nechcel vracať, ani jeden z nich. Každý mal tú svoju pravdu, on sám najlepšie vedel, ako to ohľadom Hayley bolo, ale k nej sa už vracať nechcel, nebolo to ani tak kvôli nej, ako kvôli tomu, že sa chopil šance zaujať jeho miesto, ako náhle zomrel. Elijah to možno videl inak, pohľady...Boli tak podobné a pritom tak strašne odlišné a hlavne, mohli sa meniť každým zlomkom sekundy. Jeho pohľad bol práve teraz uprený len na jednej veci, jednej osobe a tou bola Camille, niekto, kto si jeho hnev nezaslúžil, teda aspoň nie tak, ako ostatní, ktorým všetko to, čo cítil on, oplatí. Chvíľu po tom, čo odtiahne ruku z Camilliných úst a posledný krát jej prejde dlaňou po tvári až ku zátylku, jej oči si pritiahnu tie jeho a on v nich zakotví svoj pohľad. Nepatrne ich prižmúri, pery má zatvorené pevne pri sebe, jeho výraz by sa práve teraz dal nazvať vrelým, určite nebol tak chladný ako naposledy, čo sa stretli. Sophie ho teraz nezaujímala, vlastne nepamätal si, žeby k tomu niekedy došlo, práve preto úplne obchádza to, že mu na jeho slová nič nepovedala, že tam len neprítomne sedí a bez slova pozoruje, čo robí. Ešte raz si ohliadne Camillino telo, než sa rozhodne, že je najvyšší čas ju zdvihnúť a položiť na niečo mäkšie ako bola tvrdá zem, že je čas ju odniesť od miesta, kde leží jej strýko a všetko to, čo práve teraz prežila. Mohla byť už mŕtva a on by to nijako neovplyvnil, pretože to nebolo v jeho moci, nebola ohrozená kvôli nemu, vlastne sa dalo povedať, že s ním nemala skoro nič spoločné, držal ju od seba a nemalo to žiadny zmysel, aj tak dnes skoro prišla o život. Jej oči boli znovu zavreté, neočakával by, že ich dokázala udržať otvorené dlho, ešte stále bola slabá, napriek tomu, že jej dal svoju krv, že ju Sophie liečila, jej zmysli stále zatieňovali obrazy toho, čo sa pred niekoľkými minútami stalo. Rozhodol sa, že sa o to postará, že sa o ňu postará, už teraz vedel, že to bude môcť urobiť len jedným spôsobom, ktorý bol vzhľadom k tomu, koľko krvi stratila otvorenou cestou. Pomaly ju začne zdvíhať do svojich rúk, aj keď nie dostatočne na to, aby to nepocítila, vlastne niečo také ani nešlo, stačilo, že sa s ňou pohol o milimeter a ona cítila všetok ten nápor zlomených kostí, ktoré sa museli napraviť. Jeho uši zachytia bolestné syknutie, ktoré sa jej vydrie medzi pootvorenými perami, jeho stisk sa v tej chvíli stane ešte o niečo vrúcnejší, aj keď pravdou bolo, ak by ju niesol už akokoľvek, cítila by to. Očami prejde k jej tvári, pričom si všimne, ako sa jej spod viečok vynárajú pramienky sĺz. Zadržovala to v sebe, alebo sa aspoň snažila, všetku bolesť, čo teraz cítila, vnímal jej hlbokých dych, ktorý sa stával miestami prerývaným, a tak vždy poznal, kedy sa to pre ňu stávalo neznesiteľným. Následne ucíti jej ruku, ktorá sa mu zachytí o rameno, akoby mala ešte myšlienky na to, aby sa ho udržala, akoby nevedela, že by ju nepustil, nech by sa dialo už čokoľvek. Pozrie sa jej opäť uprene do tváre, ako na krku cíti jej slabý dych, ako vníma jej blízkosť a ako kráča von z dverí kostola. Nepatrne pootvorí ústa, keď sa mu jej pery otrú o pokožku a jej hlava sa nakloní bližšie k jeho uchu, akoby mu snáď chcela niečo povedať. V tom momente jej chcel povedať, aby sa nenamáhala, že ju odnesie domov, ale ona ho svojimi slovami trochu zrazí, nijako však nepríjemne, skôr počítal s tým, žeby chcela ísť práve do svojho bytu, nevedel o tom, žeby tam na ňu čakal psychopat, ktorý ju vtedy zabil, v takom prípade by ju tohto problému rýchlo zbavil.* Pššt...*Prenesie k nej šeptom, pričom potichu vydýchne k jej čelu a vrchu hlavy.* S ničím sa netráp, budeš v poriadku...*Hovoril k nej chlácholivo, akoby sa jej snažil povedať, že to bude v poriadku, že nemá na nič z toho myslieť. Pomalým krokom prejde k autu, ktoré zostalo odparkované pred kostolom, v túto chvíľu mu bolo úprimne jedno, či si to jeho brat zoberie chôdzou, nehodlal ju celou cestou niesť, v aute bola predsa len stabilnejšia, nemusela sa vôbec chýbať. Otvorí zadné dvere a opatrne sa s ňou zohne ku sedačkám, na ktoré ju položí, mohol sa len prizerať tomu, ako so sebou zápasí, ale bolo to nezbytné. Nakoniec autom vyjde smerom k Abattoir, nakoľko to bolo jediné miesto, ktoré mal práve teraz v mysli, to jediné, čo mu vzišlo na um a on nemal čas premýšľať nad tým, či by to bolo práve vhodné, či sa od nej nemal držať ďalej a robil teraz presný opak. Odparkuje skoro tesne pred vchodom, pričom v druhú chvíľu si ju už opäť berie do náruče.* Bude to v poriadku, láska. *Pošepne skoro nečujne, ako sa rozíde dnu do sídla neobzerajúc sa po niečej prítomnosti, pričom rovno zamieri po schodoch hore do svojej izby, nakoľko nehodlal práve teraz hľadal po pamäti žiadnu inú vhodnú. Jeho dvere boli pootvorené, stačilo do nich len trochu drgnúť nohou a bokom prejsť dnu, než ju opatrne položil na svoju posteľ do plachiet, tak aby jej noha bola v čo najlepšej a najpohodlnejšej polohe, pričom si sadol povedľa nej a jednou rukou jej opäť odhrnul niekoľko pramienkov vlasov z tváre, než jej dlaňou prešiel jemne po líci a naklonil hlavu do strany.* Musím ti napraviť kosti...*Prenesie potichu, nakoľko musela vedieť, čo to bude znamenať.*

*Musela mu povědět o tom, že domů nechce. Přesně tam by ji vzal, kdyby to nevyslovila a přesně tam se v tento okamžik nechtěla dostat. On nemohl vědět, kdo tam s ní žije, tedy alespoň to předpokládala, že nemá o tom ani ponětí a nechtěla mu právě teď nic vysvětlovat. Netušila, kam ji vezme, netušila, co bude dál jenom doufala, že ji vyslechne a bude její přání respektovat. Hlavou se ji honí tolik myšlenek a všechny směřují ke Kieranovi, avšak bolest, kterou díky zlomeninám cítí to všechno právě teď přebíjí. Může to působit tak, že ho nevnímá, ale nebyla to pravda. Vnímala každý jeho pohyb, každý jeho dotek a i každé jeho slovo, jenom byla příliš slabá na to, aby nějak reagovala. Cítila se o něco lépe díky jeho krvi, co se týkalo té fyzické stránky, ale stále to nebylo ono. Ujišťuje ji, že bude v pořádku a ona mu věří. Nikdy neměla ani důvod k tomu, aby mu něco nevěřila, ale právě teď spoléhá na jeho slova. Na to, že se o ni postará a že bude v bezpečí. Chtěla se cítit bezpečně a rozhodně nechtěla být sama. Možná proto se k němu ještě o trochu více čelem přitiskne o jeho krk, jako kdyby mu snad dávala najevo, ať ji nepouští. Potřebovala společnost a nikdy jí nebyla právě ta jeho nepříjemná, i když se to při posledním setkání tak mohlo zdát. To byla ale naprosto jiná situace. Chladný vzduch se ji otírá o tvář a o každý centimetr holé kůže. Nedalo by se říct, že cítí chlad. Pro ni je to právě teď příjemnější díky bolesti, kterou stále cítí. Jako kdyby jí v těle hořel oheň, který nelze uhasit a tento vítr se ho snažil alespoň trochu zmírnit. Otevře na moment oči, jen co se ji snaží dostat do auta na zadní sedadla. Ačkoliv nechce ze sebe vypustit další bolestivé stény, tak se přesto tomu neubrání. Ví však, že není jiná možnost. Musí to zvládnout, musí být silná a z toho co cítila předtím to není nic, co by nepřekonala. Jízda autem ji připadá nekonečná, jako kdyby utekly hodiny a přitom to trvalo opravdu jenom pár minut. Nechá se vyložit z auta a stále má zavřené oči. Nemá sebemenší ponětí, kde se nachází a kam jí to nese, ale jí to nijak zvlášť nezajímá. Dokud bude s ní, dokud bude takhle při ní, nebude jí to ani zajímat. Jeho slova sotva zaregistrovala, ale musí uznat, že jí dokážou alespoň trochu zahřát na srdci v té temnotě ve které se nachází. Tohle celé je horší, než její předchozí smrt. Před očima se jí nezjevil celý její život, jen okamžiky a dívala se při smrti svému bratranci do očí, ale teď Teď to bylo všechno jiné. Tak tak uvízla smrti a to už opravdové, její strýc je mrtvý a ona už delší dobu prožívá přímo neskutečné mučení. Chce, aby to skončilo, chce, aby ta fyzická bolest už zmizela. Znovu nabere trochu vědomí až ucítí jak její tělo dopadá na něco měkkého. Ihned si uvědomí, že leží v posteli a v tu chvíli zase otevře oči. Vyhledá si znovu jeho tvář a jenom si ho prohlíží. Chce něco říct, ale jeho dotek, který cítí na tváři jí je příjemný. Několikrát zamrká, když jí přejede dlaní po lící. Mohl vidět, že na ni má jeho dotek vliv a že i když se zdálo, že z něj bude mít po posledním rozhovoru strach a nebude si ho pustit k tělu, tak to nebylo pravdou. Mohl vidět, že má na ni značný vliv a že si přeje, aby byl tady u ní. Předpokládá, že jsou právě teď v jeho pokoji, ale jistá si tím být nemůže. Nikdy tady předtím nebyla a ne, že by to bylo teď důležité. Při jeho slovech se pokusí o příkyvnutí,což se jí taky povede. Ví, co to znamená a ví, že znovu přijde neuvěřitelná bolest, ale pomůže jí to.* Udělej, co musíš...*Vydechne ztěžka, jako kdyby se už na to začínala připravovat.*...jen mě té bolesti už prosím zbav. *Řekne prosebně. Ano, nechtěla už tu bolest víc snášet, ne tu fyzickou. Odhánělo jí to od její pravé bolesti od té, co cítila v srdci. Tu měla prožívat. Tuhle fyzickou už dál nechtěla. Sjede pohledem směrem ke své noze, jako kdyby mu říkala, ať první začne s tím nejhorším. Co bude ruka oproti noze? Ještě dříve, než se stačí zachytit zdravou rukou matrace či čehokoliv jiného, tak jí začne napravovat zlomenou nohu. Vyjekne bolestí, protože nečekala, že to bude až tak příšerně bolestivé. V další chvíli zatne zuby o sebe a zdravou rukou uchopí polštář, který křečovitě svírá. Snaží se zadržet svůj bolestivý křik, ale i přesto se něco dere ven. Nedokáže v sobě udržet všechno. Víčka tlačí tak silně k sobě, že jí vystoupnou i jemné vrásky. Tvář má opět smočenou slzami. Zanedlouho se jí na čele objeví i pot. To už Klaus se přesune k její ruce. Je to bolestivé, velmi, ale není to tak příšerné jako noha a netrvá to ani tak dlouho. Opět ji dá svou krev, takže oddělí od sebe rty a na chvíli je přitiskne k jeho zápěstí. Teď už začne všechna ty fyzická bolest mizet. Kosti se jí dali do pořádku a cítí se lépe. Tuhle část měla za sebou, začne pomalu oddechovat a podívá se mu do očí. Ještě na rtech mohla cítit chuť jeho krve.* Děkuji...že jsi se mnou. *Vydechne slabě. Byla mu za to neskutečně vděčná. Pozvedne ruku, kterou měla zraněnou a položí si ji na břicho, asi proto, aby se přesvědčila, že jí už žádný pohyb nebude bolet. Teď na ni začíná doléhat to, co se stalo. Ale slzy ještě stále drží v očích, i když to vypadá, že každou chvíli to nevydrží.*

*Po tom, čo ju pomaly položí na posteľ a očami znovu zastane na jej nohe, najskôr si nevšimne, že sa už prebrala z omráčenia a letmo naňho hľadí. Až keď si k nej sadne na posteľ a pohľadom prejde späť k jej tvári, ich pohľady sa konečne stretnú a jeho ruka automaticky nežne prejde po jej líci, akoby Camille bola len nejaká krehká bábika, na ktorú musí práve teraz dávať pozor, aby sa nerozbila. Možno chvíľu váhal, lenže svojím pohľadom mu dala najavo, že sa jeho dotyku nijako nebráni, že to bolo presne to, čo potrebovala, a tak jej to teraz dával. Bolo to zvláštne, napriek všetkému na ňu jeho osoba mala stále väčší vplyv, akoby si po ich poslednom rozhovore myslel, vtedy v nej vyvolal len strach, čo bolo to jediné, čo mohol cítiť, teraz to bolo pochopenie, cítil, že mu je vďačná, že s ňou je, aj keď nechápal prečo. Jeho spoločnosť bola len málokedy milá a slovo príjemná, bolo zaručene to posledné, ktoré ju nejakým spôsobom vystihovalo. Možno mala svoj čas strávený s Marcelom, ale on bol ten, kto bol teraz s ňou, kto bol teraz pri nej, kto jej chcel možno pomôcť, pričom bolo prekvapivé, že o jeho pomoc napriek všetkému stála. Na druhú stranu po tom všetkom by ju priala najskôr od kohokoľvek. Jej pokožka bola tak jemná, že sa na niekoľko sekúnd vôbec štítil po nej dlaňou prejsť. Napriek všetkému sa dnes potvrdili jeho slová, nehodlal jej to pripomínať, to nie, ale musela vedieť, ako veľmi slabá je a možno práve preto bola aj dnes závislá na niečej záchrane. Mierne nakloní hlavou do strany, ako si ju tam skúmavo premeriava zrakom, ako mlčiac hľadí do jej zelených očí, akoby ju tými svojimi chcel nejako upokojiť, zobrať jej časť z bolesti, ktorú práve cítila. Netušil, čo sa dialo v jej vnútri, jediná pomoc, ktorú jej najskôr mohol dať, bola práve tá fyzická a zbaviť ju všetkých zlomenín ich nápravou bude najskôr jedinou cestou, práve preto to chcel urobiť čo najrýchlejšie. Musela však najskôr vedieť, čo bude nasledovať, čo bolo nezbytné, aby sa jej telo mohlo uzdraviť celkom. Chvíľu len čakal na jej reakciu, možno očakával, že ho zastaví, aby sa na to mohla pripraviť, aj keď si nebol celkom istý, že sa to vôbec dá, ale ona nakoniec len prikývne. Na chvíľu prižmúri oči, pričom nepatrne pootvorí ústa a zostáva jej stále hľadieť uprene do očí. Jej slová boli rozhodné a aj napriek tomu naplnené strachom a nevôľou, nemohol sa jej však vôbec čudovať, napravovanie kostí bola strašná bolesť a on vedel o čom hovorí, vie, ako bolí, keď sa ti začne lámať každý jeden stavec v tele a ty to nemôžeš nijako zastaviť ani ovplyvniť, ale koniec koncov, on stále nie je a nikdy nebol celkom človek a práve to ho robilo silnejším. Všimne si, ako jej pohľad skĺzol k nohe, ktorá na tom bola už z pohľadu horšie ako ruka, tak isto kosť bola omnoho dlhšia a tým pádom aj bolestivejšia.* Zbavím...*Uistí ju len monotónnym hlasom, akoby to bolo to najistejšie, čo kedy povedal, akoby o tom bol sám až do hĺbky presvedčený, pretože bol, v momente odtrhne zrak od jej tváre a prejde ním k jej nohe, ktorú s miernymi okolkami chytí medzi prstami a v jednom momente sprudka vykĺbi späť do strany. Preňho to bolo ničím, jej telo bolo slabé, jej kosti šli na svoje miesto prakticky samé, ak trochu zatlačil, lenže pre ňu to bolo všetkým. Nepredstaviteľnou bolesťou, agóniou zároveň. Chvíľu jej nohu len pevne držal na posteli, aby s ňou zatiaľ veľmi nehýbala, keď sa pod náporom bolesti mykla, počul jej výkrik, výkrik, ale obaja vedeli, že to musel urobiť a nebolo to posledné, čo dnes bude napravovať. Druhou rukou sa načiahne opäť k jej tvári, pričom sa znovu dotkne jej líca.* Všetka bolesť skoro zmizne, Camille...Môžeš mi veriť, že áno. *Pošepne k nej, aj keď si nie je istý, že ho v tom všetkom počuje, jej čelo bolo stále zvraštené a po lícach jej pomaly stekal pramienok sĺz, ktorý dlaňou zotrel. Jej nohu pomaly pustí a pohľadom prejde z jej tvári k ruke, ktorá bola ďalšia v poradí. Rovnakým spôsobom ju sprudka vsadí späť do kĺbu, bolo to lepšie, akoby to robil pomaly, vtedy by bolesť bola omnoho intenzívnejšia a hlavne by trvala omnoho dlhšie, takto si to najhoršie pretrpela v jednu chvíľu a v druhú už bolesť doznievala. A presne to sa dialo aj v tomto prípade, ruka bola oproti nohe už len slabým odvarom a tiež ju po tom všetkom už ani poriadne nevnímala. Do niekoľkých sekúnd si opäť zahryzne do zápästia, rovnako ako v kostole a pomaly priloží svoju ruku k jej ústam, čím sa k nej mierne nakloní. Druhou rukou jej dvakrát prejde hore-dole po jej blonďavých vlasoch, akoby ju tým chcel povzbudiť, aby si zobrala toľko, koľko potrebuje, aj keď to vôbec nemusel robiť, nakoľko sa sama chcela vyliečiť viac ako čokoľvek iné. Presne ako jej povedal, bolesť mizla a nebude to tá jediná bolesť, ktorá sa pre dnešok vyparí, vedel, čo musí urobiť. Jeho oči si opäť vyhľadajú tie jej, ako pomaly sťahuje svoju ruku od jej úst a tú druhú pomaly spúšťa dole po jej ramene, až sa jej celkom pustí. Pri jej slovách len krátko podvihne kútikmi úst, pričom mierne prižmúri oči a znovu ich stiahne do úzkej línie. Chvíľu jej len bez slova zostáva hľadieť priamo do tváre, než potichu vydýchne a opäť sa k nej trochu nakloní.* Tvoj strýko bol dobrý muž, ale človek, ktorého si dnes videla už nebol on, smrť bola preňho vykúpením z toho všetkého. *Hovorí k nej potichu.* Nikdy by ti neublížil. *Bola to pravda, bol si istý, že ju miloval, nakoniec bola jeho jediná rodina a on si bol istý, že všetko, čo jej povedal, si Cami naplno uvedomuje, lenže tu neboli žiadne iné slová, ktoré by jej práve teraz mohol dať. Opäť jej prejde dlaňou po vlasoch, než sa od nej začne odkláňať.* Môžeš použiť kúpeľňu, ak chceš. *Určite so seba chcela zmyť všetku tú krv, nemohlo to byť pre ňu nič príjemné. Pomaly sa postaví na nohy, pripravený jej pomôcť vstať, nakoľko jej kosti už boli v poriadku, ale mohla ľahko stratiť stabilitu, pretože napriek všetkému stále zostávali vratké.* Poď, pomôžem ti...*Načiahne sa k nej očakávajúc, že sa ho chytí.*

*Požádá ho o to, aby ji zbavil té bolesti. Ať už bude muset udělat cokoliv, ať už si bude muset díky tomu vytrpět jakoukoliv bolest hlavně ať už je to pryč. Nechtěla se nadále trápit fyzickou bolestí, už to nechtěla snášet. Měl pravdu, prostě je jenom člověk a všechno snáší o moc hůř. Její práh bolesti je postaven velmi nízko oproti tomu jemu, byla teď vážně křehká a velmi zranitelná. Věděla, že měl ve spoustu věcech pravdu, ale na druhou stranu to nikdy nevzdávala. Ona má ráda to, že je člověkem a neměla by to jenom kvůli tomu, aby byla fyzicky silnější. Pohledem mu naznačí, aby jako první zvolil napravování její nohy. Ukrutné bolesti se dočká prakticky ihned, ale je ráda, že to dělá rychle. Čím rychleji jí kosti napraví, tím dříve se bolesti zbaví. nemohla však udržet výkřik a ani slzy. Šlo to samo, aniž by chtěla. Na čele jí vyrašil pot z toho, co znovu musela prožívat, ale bylo to na druhou stranou i úlevou. Věděla, že to bude brzy v pořádku.  Oči má zavřené až do doby, než pocítí jeho dlaň na své tváři. Opět se na něj podívá a zhluboka oddechuje. Jeho dotyk byl tak příjemný. Nikdy by snad ani nevěřila kolik něžnosti dokáže Klaus v sobě mít, dnes jí to však dával najevo a ona za to byla neskutečně šťastná. Věděla, že je v něm dobro už od začátku a je ráda, že to nikdy nevzdala, protože teď v něm to dobro vidí. Přikývne několikrát hlavou na jeho slova. Jedno věděla jistě a hodlala to říct nahlas.* Věřím ti. *Zašeptá. Věřila jeho slovům, věřila jemu. Pro něj se to možná mohlo zdát prakticky nemožné, ale ne pro ni. Nikdy ji neublížil. Měl tu možnost a ne jednu, ale nikdy se to nestalo. Možná se k ní párkrát nechoval správně, ale nikdy neměla důvod k tomu, aby mu nevěřila. Napravování ruky není tak bolestivé jako nohy, ale přesto tam ta bolest je a není malá. Hned na no ji dá svou krev a ona ji ochotně přijme. Chtěla se cítit lépe, chtěla mít už konečně od toho klid a on jí ho dopřával. Sophie jí dnes zachránila život a on jí zase dával do pořádku, byl její oporou a to bylo to poslední v co mohla od něj doufat. Ale neměnila by, neměnila jeho společnost za jinou, protože se s ním opravdu cítila v bezpečí. Za dnešní večer se od něj dočkala více doteků, než kdykoliv jindy. Užívá si to, když jí hladí po vlasech, zatímco ona pije jeho krev. Nechutnala jí, vůbec se jí to nelíbilo, ale pomáhala ji a proto je schopná ji více pozřít. Odtáhne se rty od jeho zápěstí a v puse cítí tu kovovou příchuť. Díky však této chuti se jí do těla vlévá pocit úlevy a ona ví, že teď už může teoreticky znovu fungovat. Dívá se mu do očí a chvíli mlčí. Poté mu však poděkuje za to, že je s ní. Je mu vděčná za více věcí, co pro ní dnes udělala, ale to nejdůležitější je, že je stále s ní. Mohl ji vzít a odvézt do nemocnice, kde by ovlivnil lidi, aby se o ni postarali, klidně ji mohl odvézt i domů, ale nic z toho neudělal. Stále byl s ní. Vidí jak mu cuknou koutky, pravděpodobně by mu v normální situaci oplatila úsměv, ale dnes to nešlo. Jí se začínali oči opět naplňovat slzami, protože jí v hlavě stále zněl hlas, který šeptal "Kieran je mrtvý". Jako kdyby vycítil, co se v ní začínalo odehrávat a možná ani to ne. Muselo to být zcela jasné, že začíná prožívat svou noční můru, když po fyzické stránce na tom už byla dobře. Poslouchá jeho slova a ví, že jsou pravdivá. Začne ji o to více bolet u srdce. Nemohla ten příval slz udržet, nemohla udržet v sobě nic. Tolik to bolelo, cítila takovou prázdnotu, která ji uvnitř zabíjela. Po celou dobu se mu dívá do očí, než je však zavře opět při jeho doteku. On ji dával sílu to o trochu lépe zvládat. Než se však stihne do svého zármutku plně potopit, tak jí z toho vytáhne tím, že může použít koupelnu. Ano, potřebovala se osprchovat, potřebovala tu krev ze sebe smýt co nejrychleji. Natočí hlavu do boku a pozvedne zrak vzhůru, protože on už vstal z postele. Jen, co se k ní sehne, tak dá jednu ruku okolo jeho krku a druhou mu položí na rameno. Pomůže ji vstát a je dobře, že to udělal, protože při prvním kroku ihned ztrácí balanc. Pomalým krokem a přitisknutá svým tělem na to jeho s ním přijde do koupelny. Vnímá jeho hlas, který ji říká, kde jsou ručníky, ale jako kdyby nedokázala se pořádně soustředit. Hlavou ji stále běhá to, co se stalo a že je Kieran mrtvý. Pravdou rukou sklouzne z jeho ramena po jeho hrudi dolů a začne se pomalu odtahovat. Zadívá se mu do tváře.* Zvládnu to. *Ujistí ho, že zvládne se o sebe postarat. Dívá se na něj dokud neopustí koupelnu a nenechá ji tam samotnou. Ještě však se k ničemu nechystá. Podívá se na sebe do zrcadla a vidí v něm svůj doraz. Pohled na sebe samou ji upřímně děsí, ale co hůř. Nechá vyplout všechny pocity na povrch. Mohl by slyšet její dušené vzlyky. Skloní zrak směrem dolů k umyvadlu a nechá do něj skapávat slzy, které se ji řinou po tváři, jako kdyby to nikdy nemělo skončit. Kieran je mrtvý a ani se s ním pořádně nerozloučila. Neobjala ho, nemohla mu říct jak moc mu za všechno děkuje. Místo toho se stala ta nehoda při které skoro zemřela. Už nikdy mu nebude moct říct ani jediné slovo, nikdy znovu už neuslyší jeho hlas. Nemohla mu říct prosté "Goodbye uncle Kieran...I love you...I'm proud of you". Přetáhne si přes hlavu triko a odhodí ho na zem. Zapře se rukama o umyvadlo a nechává ze sebe stále dostat tu bolest. Ani neví, jak dlouho přesně strávila v této pozici, poté si však uvědomí, že je na čase, aby se konečně osprchovala. Svleče ze sebe všechno ostatní a vleze si potom do sprchy. Opře se čelem o studené kachličky a nechá na sebe pustit horkou vodu. Jen, co se osprchuje, tak si obmotá okolo sebe ručník a sesbírá z podlahy své oblečení. Vrátí se do jeho pokoje, ale Klause tam nevidí. Místo toho si všimne trika na posteli, které pro ni pravděpodobně přichystal. Má tendenci se trochu pousmát vzhledem k tomu jaký k ní je, ale nejde jí to. Odloží své věci do jednoho volného křesla a přejde k posteli. Ručník odloží na chvíli na postel a obleče si jeho triko. Ještě si pak vezme spodní prádlo, které si taky obleče a ručník vrátí nazpět do koupelny. Přejde k jeho posteli a povšimne si sklenice s vodou na nočním stolku. Nemá však chuť se napít, nepřipadá jí, že to teď potřebuje, ale i přesto se ke sklenici natáhne rukou, uchopí ji a přiloží si ji ke rtům. Napije se trochu vody a pak si lehne do jeho postele, přičemž oddělá peřinu na stranu, kterou se hned zakryje. Hlavu položí na měkký polštář a peřinu si přitáhne blíže k tělu. I kdyby chtěla, tak nemůže zastavit pláč, který ji teď ovládá.*

*Nemusela mu to dávať nijako najavo, videl to v jej očiach, videl na nej, že mu práve teraz verí, že má jej plnú dôveru, ktorú nesmel, alebo skôr nechcel pošliapať. Dôveru, ktorú mu nevyjadrila len pohľadom, ale aj slovami, dôveru, ktorou k nemu teraz oplývala a ktorú vpúšťal dnu, aj keď to nebolo celkom v jeho pláne. Nebolo to tak, žeby sa všetky jeho emócie vrátili späť, nie, väčšina z nich stále zostala pochovaná hlboko v ňom, ale neznamenalo to, že niečo predsa len necítil. Bol upírom už tisíc rokov, nedokázal to všetko len tak vypnúť, to bola vec, ktorou sa od normálnych upírov líšil, ale popravde, nepamätal si, žeby to niekedy vôbec vypnúť potreboval. Ak chcel, všetky emócie, pocity, čokoľvek, jednoducho stiahol do seba alebo ich vypustil na niečej smrti, nebol by jediný, kto to tak však robil. Jeho brat Elijah, večne skrývajúci sa za morálkou a tvárou pretvárky odetej v saku a kravate, vrchol vyrovnanosti a úplnej čistoty, ktorá bola na poznanie jeho synonymom, ale v hĺbke obaja vedeli, že skôr opakom. To však teraz nebolo podstatné, nebolo to niečo nad čím by sa donútil vôbec premýšľať, keď mu Camille s prosbou hľadela rovno do očí čakajúc, že ju zbaví všetkej bolesti, ktorá ňou teraz lomcuje a on sa na to podal, podal sa jej pomôcť. Sprudka jej napraví kosť v nohe, než by sa stihla akokoľvek zaprieť, alebo pripravovať na niečo, na čo sa ani pripraviť nešlo. Počul jej výkrik, videl jej slzy, ako jej stekajú dole po lícach, ale nemohol ich nijako zastaviť, vlastne si ani nebol istý, žeby mal. Hneď po tom, čo jej dal do poriadku aj poslednú zlomenú kosť v ruke, priložil tú svoju k jej ústam a nechal ju, aby sa napila jeho krvi a tak proces liečenia zavŕšila už kompletne. Cítil ako sa to z nej pomaly odčerpávalo, ako sa jej tep stával pravidelným a pokojným, ako sa cítila o poznanie lepšie. Možno ju dokázal zbaviť fyzickej bolesti, od tej psychickej to však prirodzeným spôsobom nikdy nešlo. Voľnou rukou jej hladkými pohybmi mierne prechádza po vlasoch, nikdy by ani nepomyslel na to, žeby sa niečo podobné mohlo naozaj stať. Zakazoval si čokoľvek cítiť, ale stále to bolo v ňom, lenže s bežnými vecami prichádzala aj bolesť, zranenie a trpkosť, ktorá sa rozliehala všade v jeho tele. Možno však pre tento večer, mohol to pre ňu urobiť a mohol to urobiť tiež pre seba. Aj keď je vážne tragické, že isté veci si človek uvedomí až potom, keď nastane niečo podobné, ako nastalo dnes. Ona bola zraniteľná, mohla by byť jeho možnou slabosťou, ale tou už predsa bola, nenechal by ju len tak niekde zomrieť, nenechal by ich matku, aby jej ublížila len kvôli nemu, mohol byť už akokoľvek manipulatívny, ale nakoniec by urobil, čo by bolo treba. Na druhú stranu bola len človek, v porovnaní s ním, bol jej život celkom nepatrný, ale stále sa oň nejakým spôsobom staral, a to bola vec, ktorú si či chce alebo nie, musí pripustiť. Robil si to ťažšie, všetko si vždy robil ťažšie, lebo aj to bola cesta, nikomu neveriť, možnosť, tak prečo sa jej nechytiť? Uvedomiť si, že má niekto jeho dôveru a on jeho, bolo predsa tak smiešne, tak naivné, tomu veriť a presa niečo také chcel, chcel lojálnosť, chcel dokázať prehliadnuť zradu, lenže nemohol a vždy sa mu to nakoniec vrátilo to, že sa mohol spoľahnúť len sám na seba. Nebolo žiadnym prekvapením, že jej jeho krv nič nehovorila, jej horkastá a hlavne kovová chuť nebola práve výberovým pitím, ale pomáhala jej, dávala do poriadku posledné veci, ktoré sa ešte dali dať. Pomaly odtiahne obe ruky od jej tela, než sa ich pohľady stretnú a ona mu poďakuje za to, že tu s ňou je. Kde inde by práve teraz mal byť? Mohol sa snažiť nájsť vlkodlaka, ktorý sa na čas zmocnil jeho tela alebo ich matku, ktorú by namieste zabil, lenže na to by najskôr potreboval nejakú stratégiu, aspoň z časti však svoj trest už vykonal. Svojmu bratovi aj Oliverovi sa s pokojným svedomím predsa len oplatil, jednému z nich viac, jednému menej, tiež to záležalo na uhle pohľadu. Mlčky sa k nej na krátku chvíľu pousmeje, než sa jeho úsmev stratí a nahradí ho opäť vážny, ale napriek tomu pokojný výraz. Keď sa fyzická bolesť vytratila, prevalila sa ňou tá psychická, všetky emócie, všetky obrazy toho, čo sa stalo jej museli hrať rovno pred očami a ona s tým nemohla nič urobiť, len sa to snažiť zadržať v sebe. Mierne sa k nej nakloní, akoby sa ju snažil utešiť, ale dalo sa to vôbec? Mohol jej povedať, že to bude v poriadku, že bol mŕtvy vlastne už niekoľko týždňov a nebolo v jej moci ho zachrániť, ale k čomu by to bolo dobré, ak to už sama vedela. Mohol jej len pripomenúť to, na čo teraz musela myslieť, nebola to jej chyba, nič z toho. V jej očiach tento krát nevidel nič, len bolesť a prázdnotu, ktorú tak veľmi dobre poznal, ktorá mu bola na dlhý čas známejšia, než komukoľvek inému. Všimne si, ako pri jeho dotyku zavrie oči, akoby to bolo to, čo práve potrebovala. Nebolo to však to jediné, musela ju zo seba sňať, všetku tú špinu, ktorá pokrývala jej tvár, jej telo, svoju vlastnú krv, ktorá jej spôsobila toľko utrpenia. Práve preto ju nenechá, nenechá ju, aby sa zrútila pred ním. Pomaly sa vstane a nahne sa pre ňu, aby jej pomohol postaviť sa na nohy. Cíti jej ruku, ktorá sa obkolesí okolo jeho krku a následne druhú na svojom ramene, ktoré zovrie, pričom ju podoprie tou svojou okolo chrbta a prstami ju trochu pevnejšie chytí za bok, aby mohol prípade udržať jej vykoľajený balanc. Ako náhle sa postavila a pokročila do strany, cítil ako jej váha padá nabok, a tak si ju dlaňou pritiahol bližšie k svojmu telu, aby mal istotu, že nespadne. Pokračujú až do kúpeľni, pričom voľnou rukou pomaly otvorí dvere a keď prídu dnu pohľadom opäť prejde k jej tvári.* Nájdeš tu, všetko, čo budeš potrebovať, na poličkách by mali byť nejaké čisté uteráky. *Prenesie pomerne pomaly a tichším tónom, než cíti, ako tlak jej rúk z jeho ramien povoľuje, až celkom klesá, následne dotyk jej prstov po jeho hrudi a jej slová, ktoré ho uistia o tom, že ju môže pustiť. Krátko kývne hlavou a opatrne sa od nej celkom odtiahne. Ešte chvíľu jej hľadí do tváre, než sa následne otočí, opustí kúpeľňu a zavrie za sebou dvere. Postúpi pár krokov smerom von z izby, keď zastane na hlasné vzlyky, ktoré sa za ním ozývali. Nepatrne pootvorí ústa, pričom na chvíľu len hľadí niekam pred seba, ale nakoniec predsa len podvihne tvárou dohora a vyjde von zo svojej izby. Možno jej pomôže, ak bude chvíľu sama. Keď sa už vracal späť aj s pohárom vody, ktorý položil na stolík pri posteli, vytiahol jej zo skrine jedno zo svojich tričiek, vážne sa mu nechcelo prehrabovať v šatách jeho sestry, to bolo vážne posledné, po čom dnes túžil, a položil ho na posteľ. Z kúpeľne už nepočul vzlyky, len kvapky vody, ktoré stekali na dlážku, rýchlo či pomaly, stekali dole po jej tele až k nohám. Na chvíľu sa opäť zastaví a pozrie k oknu, z ktorého sa v nepatrných paprskov spod závesov odrážalo svetlo z ulice. Do niekoľkých sekúnd sa však opäť otočí a trochu rýchlejším krokom opustí svoju izbu, pričom za sebou tento krát zavrie dvere smerujúc do svojej pracovne, kde si sadne na jednu zo sedačiek a zo stola schmatne sklenenú fľašu Tequilou, z ktorej si odleje do pohára. Pomaly si ho priloží k ústam a prevráti ho rovno celý do seba, pričom na niekoľko sekúnd privrie oči a nakloní hlavou do strany. Nebolo to tak, žeby ju počúval celú dobu, ale zachytil, keď voda konečne prestala tiecť a Camille prešla z kúpeľne späť do jeho izby. Potichu vydýchne a nakloní sa ku stolu, na ktorý pohár znovu položí. Následne sa postaví z kresla a tichými krokmi sa vracia späť za ňou istý tým, že už oddychuje v jeho posteli, teda lepšie povedané plače, ako oddychuje. Skoro nečujne otvorí dvere a pozrie sa jej smerom. V izbe tento krát už bola úplná tma, svetlá boli vypnuté a on nemal jediný dôvod ich zapínať. Niekoľkými krokmi sa dostane k posteli a chvíľu jej len zvrchu hľadí do tváre, než potichu vydýchne a opäť si pri ňu sadne ako keď jej napravoval kosti. Nakloní hlavou nepatrne do strany a pootvorí pery.* Môžem ťa toho zbaviť, všetkej bolesti...*Pošepne smerom k nej.* Všetko to bude sekundou preč. *Rukou sa opäť načiahne k jej lícu, pričom sa tvárou nahne k tej jej zahľaďujúc sa jej uprene do očí. Musí jej byť jasné, čo sa chystá urobiť a vzhľadom na to, koľko krvi dnes stratila, bola to cesta, ktorá sa mu otvorila.*

*Vyhledá si jeho oči hned, jen co ji začne říkat o tom, kde co je. Ne, že by to právě teď bylo nějak důležité, protože tak či tak by si to dokázala najít sama, ale možná měl tu potřebu něco říct, aby mezi nimi stále nebylo to ohlušující ticho. Jí to však dnes vůbec nevadilo, protože nebyla snad žádná slova, která chtěla říct a ty které opravdu požadovala za nutné, tak ty už řekla. Nechce se jí mluvit, nechce se jí nic. Chtěla by teď upadnout do nějakého zapomnění. Ví, že si však touhle bolestí musí projít a ona ji přijímá, ale proč se to všechno děje? Nebylo toho už dost v její rodině? Matku teoreticky nikdy nepoznala, otec zemřel, když byla ještě dítě, ale pamatuje si ho. Babička, děda, ti už taky dávno byli mrtví, co se týkalo strany O'Conellů a tu druhou od matky nikdy nepoznala tedy až do doby, než přišel Kai. Byl jediný, koho z matčiné strany poznala a nedalo se to považovat za nějaké vítězství. Ano, získala znovu dalšího člena rodiny, ale za jakou cenu? On byl jenom sociopat, který se staral převážně o sebe a jenom čekal až ona přijde na to, co on už ví a co bude potom? Co když ji čeká další smrt? Zemře tentokrát a nebo ji znovu z toho někdo dostane a Klaus tak bude mít další důvod k tomu, aby tak moc pochyboval o její slabosti. Začne se od něj pomalu odtahovat a ihned ho ujistí, že to zvládne. Chtěla jeho přítomnost, chtěla ho mít při sobě, ale teď to nebylo vhodné, ne, když se rozhodla, že půjde do sprchy. Ke všemu ji v očích přímo tlačily slzy, které chtěly jít na povrch a ona s tím nemohla nadále bojovat. Potřebovala to pustit ven, potřebovala tu bolest nechat vyjít na povrch. Pozoruje jeho tvář do chvíle, než odejde, jako kdyby potřebovala být zcela ujištěná, že je vážně pryč a ona se tam může psychicky zhroutit. Několik minut oplakává smrt Kierana, nemůže si pomoct. Bolí to tak moc, že i každý nádech ji přijde bolestivý. Cítí v srdci takovou prázdnotu po jeho ztrátě. Nejhorší je asi to uvědomění si, že tohle byl konec a oni se nerozloučili tak, jak měli. Všechno bylo špatně, tohle se nemělo stát, mělo to být úplně jinak. měli se rozloučit klidně, měla mu říct to, co měla na srdci a měla ho ještě naposledy obejmout, nic však z toho se nestalo. Oči jí už pálily od slz, ale nechtělo to přestat. Hlava jí bolela, ale byla to bolest, kterou sotva vnímala. Je unavená, slabá a dnešní den zavrcholil jakýsi ten práh její trpělivosti se vším. těžce to zvládala předtím, ale teď měla pocit, že je to ještě horší. Alespoň ví jednu věc. Teď je na dně a zbývá už jenom cesta nahoru, která nebude lehká a obzvlášť, když jí v tom stojí ještě mnoho překážek. Přesto však konečně vleze do sprchy, kde taktéž stráví několik minut, než se vrátí nazpět do pokoje. Najde tam přichystané triko na spaní, které si ihned obleče a na nočním stolečku položenou sklenici s vodou se které upije, ale spíše jen proto, aby tam nebyla úplně zbytečně. Když si lehne do jeho postele, tak v celém pokoji je už tma, kterou trochu narušuje měsíční svit, který se vkrádá do pokoje skrz okno. Netuší, kde je Klaus a ani kdy přesně přijde. Jen upírá zrak před sebe a kapičky slz dopadají na polštář avšak ne už tak intenzivně jako před chvílí. Bylo zvláštní, že dokázala ještě plakat po tom, co už dnes uronila dost slz. Potichu oddechuje a nemá v plánu jít ještě spát, nemyslí si, že jen tak usne. Jen, co vejde Klaus do pokoje, tak se podívá tím směrem, ale nic neříká. Leží stále nehnutě na boku, jako kdyby se neměla už nikdy pohnout a navždy zůstat v této poloze. Pozoruje a neví, co má očekávat, když si k ní znovu přisedne, ale předpokládá, že jí chce něco povědět a přesně tomu tak bylo. Po jeho slovech nedokáže přesně pochopit, co má v plánu. Buď jí chtěl na to nechat zapomenout a nebo ovlivnit k tomu, aby nic necítila, aby necítila tu bolest, která ji užírá. A možná jenom chtěl, aby to teď zaspala, aby si odpočinula od toho všeho, protože moc dobře věděl, že jen tak nezahmouří oči. Odlepí rty od sebe a zhluboka se nadechne, aby něco řekla, ale zasekne se v momentě, kdy ucítí jeho dlaň na tváři a přiblíží se k ní blíž. Teď poprvé uhne pohledem a hlavu odvrátí trochu do strany. Byl to jasný signál k tomu, že něco takového nechce, že nechce, aby jí ovlivnil. Než stačí něco udělat, tak se na něj znovu podívá a promluví.* Mohla bych ti lhát, že jsem na sporýši a nemusíš se namáhat, ale...já tohle nechci. *Doufá, že i přes její vůli se k tomu neuchýlí. Nebyla by z toho vůbec nadšená.* Nechci se toho zbavit...ne takhle. *Upřesní šeptem. Chtěla by na to alespoň na chvíli zapomenout, chce, se zaměřit na něco jiného, ale nechce to touhle cestou. Raději by se trápila dál, než aby jí ovlivňoval. Tohle se jí příčilo, že by někdo dělal něco s její myslí. Ani neví, jak může pomyslet na něco takového, co se jí právě teď začíná honit hlavou. Byl to však jeden ze způsobů, jak na chvíli zažehnat myšlenky ke svému strýci a k celému večeru. Přiblíží se o něco blíž svou tváří k té jeho, přičemž se i loktem zapře o matraci postele, aby se trochu vyzvedla. Její tvář je jenom pár milimetrů od něho a on může cítit její slabý dech. Nakloní hlavu mírně do boku a ještě o kousek posune tvář dopředu, přičemž se její rty otřou o ty jeho, než se jimi na ně přitiskne. Může v tom cítit něžnost, může cítit jak zlehka se jeho rtů dotýká, jako kdyby i na jednu stranu měla strach z odmítnutí. Možná to nebylo úplně správné, ale chtěla to udělat. Chce cítit hebkost jeho rtů a hlavně to teplo, které z nich sálá. Pootevře poté ústa o trochu víc, aby jejich polibek o něco prohloubila, než se zase tváří odtáhne, ale ne nijak daleko, šlo opět jenom o milimetry. Znovu se mu podívá do očí, snad proto, že neví jaké reakce se od něj dočká.*

*Po tom, čo potichu vojde do izby a kráča smerom k posteli, môže na sebe cítiť jej pohľad, ktorý jej s letmosťou vpísanou v očiach opätuje. Všade okolo bola len tma a priam hrobové ticho, ktoré jemu trochu rušil hluk z ulice, ktorý ona skoro nemohla počuť. Prakticky sa od doby, než vstúpil dnu ani nepohla a bol si istý, že tomu tak bolo odkedy si položila hlavu na vankúš. Len tam hľadela do stropu a premýšľala nad všetkým, čo sa dnes stalo, robila všetku tu bolesť intenzívnejšou a čerstvejšou, jej vnútro ju priam nútilo všetko to vidieť, všetko si to uvedomovať a on jej od toho mohol pomôcť, aspoň dnes večer a zajtra, keď vyjde Slnko, príde aj nový deň. Mal teda dve možnosti, mohol ju nechať, aby sa celú noc trápila alebo jej tej bolesti zbaviť a tento krát zvolil tú ľahšiu cestu. Mierne pootvorí pery a zastane nad ňou, než si k nej pomaly sadne na kraj postele a neprestajne jej hľadí priamo do tváre. Bol rozhodnutý, že to urobí, ak tu táto možnosť bola, tak prečo ju nevyužiť? Tiché slová, ktoré sa mu drali z úst jeho myšlienky len opisujú, dostávajú na povrch a posielajú priamo k nej, chcel, aby vedela, že jej tým chce len pomôcť, že je to pre jej vlastné dobro, aj keď si vedel predstaviť, ako nerada si necháva manipulovať s mysľou. Predsa len jej to však nechce zobrať úplne, chce to z nej sňať len pre túto noc, to nebolo niečo, čo by musela odmietnuť. Opäť jemne prejde rukou po jej tvári, než sa k nej tou svojou nakloní a zadíva sa jej uprene do očí, možno si na nej všimol, nejaké pochybnosti, že tu bolo niečo, čo mu chcela povedať, ale práve teraz to v žiadnu úvahu nebral. Ona sa však vzápätí rozhodne uhnúť pohľadom, a to bolo jedinou a jasnou odpoveďou, ktorá mu stačila, aby pochopil, že niečo také nechce, lenže dával jej na výber?* Zajtra mi za to ešte poďakuješ, láska...*Prenesie stále tichým hlasom, pričom mierne nakloní hlavou do strany a čaká, kým sa naňho opäť pozrie, ona však namiesto toho prehovorí. Popravde netušil, či užíva železník, ale ak by aj, dávno jej so všetkou tou krvou vyprchal z tela, a tak by ju mohol ovplyvniť pokojne aj v tejto chvíli. Nepatrne zvraští obočím, než krátko prižmúri oči a ruku z jej líca pomaly stiahne.* Takže si vyberáš bolesť, aj keď ti dávam cestu k tomu, ako sa toho zbaviť? *Pokrúti nad tým mierne hlavou, nakoľko to bola skôr už len rečnícka otázka, akoby na ňu čakal nejakú odpoveď. Očividne bola rozhodnutá, že niečo také nechce, problém bol ten, že on nebol rozhodnutý, či ju nechá. Potrebovala si oddýchnuť a nie celú noc prebdieť v vzlykoch, bol si istý, že to ráno celé bude vidieť celé inak. Než by však stihol niečo urobiť, opäť ho preruší ona a tento krát spôsobom, ktorý bol snáď ten posledný, ktorý očakával,  alebo naň v tejto situácií len pomyslel. V momente, keď sa tvárou začala približovať k tej jeho vedel, čo sa chystá urobiť, videl jej to priamo v očiach. Chcela na chvíľu zabudnúť, chcela na chvíľu prestať myslieť, ale nebolo to ovplyvnením, ktoré jej dával. Mohol doslova cítiť jej dych, ako mu udiera rovno do pier, ktoré sa už o krátku chvíľu pretláčajú o tie jej. On však nijako nereagoval, prekvapilo ho, čo spravila, aj keď z časti rozumel tomu, prečo. Mohol byť pre ňu dnes v noci rozptýlením, mohol byť tým, čo ju donúti na chvíľu zabudnúť, ale mal by to byť práve on? Pred očami sa mu vybaví jej obraz spolu s Marcelom, vyzerala s ním šťastne, spokojne, to ho len doháňalo k záveru, že to teraz robila z čistej zbrklosti, nepremýšľala nad tým a zajtra to bude ľutovať. V ústach sa mu rozľahla sladkastá chuť po jemnosti, akou jej pery chutili, aj keď on ich zatiaľ nechutnal, celkom stačilo, že to ona robila zaňho. Bozk bol jemný, nepatrný, ale stále v ňom bola istá intenzita, aj keď mu to pripadalo tak, akoby sa toho bála, akoby sa bála dotýkať sa ho viac, bála, že ju odstrčí, pretože niečo také by už asi nezvládla. Robila mu to proste ťažké, na jednu stranu tu bola jej impulzívnosť po tom, čo sa stalo, na druhú vyzerala, že niečo také teraz potrebuje. Cítil, ako sa ich bozk začal prehlbovať a on nemohol poprieť, že sa mu to páčilo, ale nebol si tým celkom istý, nebol si istý tým, že si niečo také môže dovoliť. Aj potom, čo sa od neho začala nepatrne odťahovať, stále ju mohol na perách cítiť, a tak si do spodnej mierne zahryzne zubami, ako tak pristane pohľadom z jej očí na ústach. Bola tak strašne blízko a jeho ovládanie práve nebolo na tých najvyšších priečkach. V jednej chvíli prejde zrakom späť k jej očiam a v druhej sa k nej možno trochu rýchlejšie nakloní a opäť pritlačí svoje pery o jej, pričom položí ruku zozadu na jej chrbát, ktorý bol ešte stále podvihnutý nad posteľou a doslova vdychuje jej vôňu.  Následne ju svojím telom donúti opäť klesnúť hlavou na vankúš a tak aj seba skloniť sa celkom nad ňou. Rukou pomaly prešiel pod prikrývku, ktorej roh stiahol na stronu, pričom voľnou rukou stále prechádzal končekmi prstou po jej tvári, akoby si ju chcel pridržať a tak svoje bozky prehlbovať ako veľmi to len šlo. Sálalo z nej teplo, cítil, ako pod ím prúdila jej krv, vnímal doslova každý jej pohyb a každý svoj, ktorý bol pre dnešok len jemným hľadením. Následne rukou zájde do jej blonďavých vlasov a dostane sa celkom nad ňu, než perami začne postupne schádzať po jej sánke až k uchu, o ktoré sa nimi mierne otrie. Jednou rukou sa nad ňou pridŕžal o posteľ, ako sa mierne podvihol, aby jej mohol vidieť do tváre. Jeho pery boli stále mierne pootvorené a jeho oči boli zahmlené pod tým, čo teraz vnímal. Nakoniec k nej opäť klesne a jeho bozk je teraz ešte o niečo intenzívnejší, o niečo naliehavejší, avšak stále sa snaží byť nežný a jemný, bolo tam z každého niečo.  Jednou rukou sa uvoľní a začne z nej pomaly odťahoval plachtu, robiac presne to, čo potrebovala, čo možno chcela a čo chcel aj on.*

*Jen, co uhne hlavou do strany, že nechce, aby jí ovlivnil doufá, že jí k tomu nebude nijak nutit. Ani přesně neví, co má od něj očekávat, protože si jeho chováním nikdy není jistá. Skoro pokaždé je jeho chování jiné a může jenom odhadovat, jak se zachová v další chvíli. proto ji nepřekvapí jeho slova, která moc dobře slyší. nelíbí se jí to, nelíbí se jí, že jo chce ovlivnit i přes to, že si to nepřeje. Trochu nakrčí obočím, jak moc se jí to příčí. Proč by to dělal? Proč chce právě dnes dělat něco, co si výslovně nepřeje. Už tak si prožila toho dost a ví, že trochu pravdy je v jeho slovách. Možná by přeci jen byla ráda, kdyby ji na jednu noc smazal všechny starosti, jako kdyby ani neexistovali. Mohl jí je smazat úplně, ale to by mu nedovolila, bránila by se. Místo toho promluví. Opravdu brala normálně sporýš, ale teď ho ani nepotřebovala navíc při těch všech starostech lehce na něco takového dokázala zapomenout. Mohla by mu lhát, ale k čemu? Velmi snadno by se dokázal přesvědčit o opaku a navíc nelže. Nelže, protože sama nemá ráda lži a není ten typ člověka, který by lhal. Jen tehdy, kdyby to bylo nezbytně nutné a nechtěla rozhodně lhát právě jemu. Ani jeho další slova ji nepotěší. Podívá se teď na něj, i když to mohlo být chybou. Mohl toho klidně teď využít, ale možná byl zklamaný tím, že odmítla jeho nabídku. Po celou dobu mu byla a je za všechno, co pro ni dělá vděčná a až teď dá se říct mu odporuje. Odpoví mu ještě, že takhle to nechce, ne touhle cestou a nadechne se pro další slova, která musí říct.* Já se nebojím bolesti. *Poví znovu šeptem, skoro nehlasně, ale je si více než jistá, že on ji i tak dobře slyší. Takhle to má být, když vám na někom záleží a ztratíte ho, má to bolet. Musíte se s tím vyrovnat, musíte znovu vstát po tom pádu a tak to chtěla i Cami. Nemůže ji jenom tak vzít bolest, protože i to dělá člověka člověkem a tím, kým je. Byla to na jednu stranu lákavá nabídka a ne špatná, ví, že myslí teď na její dobro, ale i přesto všechno odmítala to přijmout. Rozhodne se pro něco, co i ji samou překvapuje, ale nemůže popřít, že to takhle nechce tak, či tak. Pomalu se přiblíží tváří k té jeho, přičemž mu do ní dýchá. Setrvává tak několik vteřin, než přitiskne rty na jeho a ochutná tak znovu jejich chuť. Je to už dávno, co se mezi nimi něco podobného stalo a nemělo to nic znamenat, avšak pro ni to přeci jen něco znamenalo. Ano, tohle teď bylo částečné rozptýlení, ale ví, že je v tom i víc. On nemohl vidět do jejího nitra, nemohl číst její myšlenky a nemohl vědět, co a jak cítí. Ale musel si všimnout, že i předtím v ní vzbuzoval zájem. Nemůže necítit to, že na její polibek nijak nereaguje i přes to, že pootevře trochu více ústa, aby ho políbila ještě jednou, než se znovu odtáhne. Byla k jeho tváři stále blízko, mohla cítit jeho dech stejně tak, jako on její. Otevře oči a zadívá se do těch jeho. Právě teď neví, co si má myslet a tak nějak začíná mít obavy z toho, že ji odmítne. Netuší, že ji a Marcela tenkrát viděl, netuší, že něco ví o jejich vztahu. Možná by měla, přeci jenom věci se rozléhají rychle a možná by měl vědět, že to byl on, kdo byl před Marcelem. Možná tohle, co udělala byla jedna velká chyba a prostě by bylo lepší přijmout jeho nabídku. Ale nelituje toho, co udělala, chtěla to tak a pořád chce. Připadá ji to jako hodiny, co se na něj dívá a očekává jeho reakci. Pootevře ústa, aby už něco řekla, aby tuhle chvíli zastavila. Ale teď je to on, kdo jejich rty opět spojí a to je pro ni jasným signálem, že nějaká jeho část chce to, co ona, že nechce odporovat. Netuší, proč se tak rozhodl, ale pro tuhle chvíli to nechává být. Ruka na jejich zádech je pro ni jenom dalším bodem v tom, aby pokračovala. Tře se svými rty o jeho a přidává do toho i trochu vášně, ale stále to působí tak něžně. Volnou ruku pozvedne a přiloží ji na jeho rameno po kterém začne přejíždět pomalu směrem nahoru až k jeho zátylku. Ruka, která byla zapřená o matraci položí ihned, co ucítí tlak jeho těla na svém a opět se položí na záda, přičemž položí ruku na jeho bok. Chce, aby se ji dotýkal, chce cítit jeho těsnou blízkost. Bylo jí to příjemné a ještě víc ji to zpříjemňoval, když cítila jeho doteky jako právě teď na tváři. Přejíždí mu rukou po boku, přičemž zachytí lem jeho trika, které pozvedne mírně nahoru a tak se dostanou její konečky prstů i na jeho holou kůži po které mu přejíždí. Prohlubovala jejich polibky, co to jenom šlo a i když se stalo dnes to, co se stalo, i když neměla na něco takového předtím ani pomyšlení, teď tomu bylo jinak. Dokázal ji rozptýlit už teď natolik, aby projevila ve svých polibcích i jistý chtíč, který pomalu, ale jistě začal ovládat její tělo. Jeho rty se následně odtáhnou od těch jejích, ale ucítí je vzápětí na svém uchu. Nakloní hlavu mírně do strany, přičemž se ji z úst vydere na povrch slabý vzdych. Otevře poté oči a zadívá se mu do tváře, když je takhle nad ní. Dívá se na něj s jistou touhou v očích a může poznat, že je tam i něco více, že tohle není jenom pouhé rozptýlení. Hlavu trochu pozvedne nahoru, jako kdyby ji chtěla zaklonit, avšak nic takového v plánu nemá, jenom se k němu nahýbala ve stejnou chvíli, co on k ní. Cítí, že jeho polibky stoupají na intenzitě a ona mu to nemůže jinak, než oplácet. Stále však v tom byla něžnost i přes to, že svůj chtíč začali o něco více projevovat. Začne z ní oddělávat peřinu do strany a ona mu ještě jednou rukou pomůže. Právě teď jim to překáželo, právě teď to mezi nimi dělalo nějakou mezeru, kterou tam nechtěla a on také ne. Teď už obouma rukama sjede k jeho triku, které začne táhnout směrem nahoru a svleče mu ho za jeho pomoci přes hlavu. Ani netuší, kde přesně dopadlo, zda ještě na postel a nebo na zem. No v tuto chvíli to bylo nedůležité. Ruce začnou putovat po jeho těle, jako kdyby si potřebovaly připomenout jeho stavbu. Nezapomněla na to, znala ho, ale ne úplně. Konečky prstů mu přejíždí po zádech nahoru a dolů a její rty ochutnávají ty jeho. Když je u jeho beder, tak sjede pomalu po bocích dolů a zachytí se o jeho pásek, který mu rozepne a tak i začne s jeho kalhotami. On to u ní bude mít velmi jednoduché, má na sobě jen dva kusy oblečení. Přeci by nespala v podprsence. Shrne mu kalhoty trochu dolů, ale ještě mu je nesundává. Vrátí se rukama na jeho záda a rty se přesune k jeho čelisti, kterou mu zasypává polibky. Od středu zad pravou rukou mu jede směrem nahoru až přes rameno, poté ke klíční kosti a nahmatá si jeho přívěsek za který ho uchopí. Podívá se mu na zlomek vteřiny do očí, než mírně zatáhne za přívěsek a znovu ho políbí.*

*Keď sa ich pohľady opäť stretli a ona na ňom nechala svoj pohľad, bol rozhodnutý, že to urobí, že ju ovplyvní a pomôže jej v jej strate. Áno, bolesť formovala ľudí, robila ich tým, kým sú, to vedel z vlastnej skúsenosti, vlastná myseľ mu na povedala, že by ju mal možno nechať, lenže on nechcel, aby sa trápila, nechcel počuť jej plač, nechcel vidieť jej slzy, vnímať jej vzlyky do ticha, ktoré tu práve teraz panovalo, nie, ak ju toho mohol zbaviť, bolo to tak strašne prosté, tak strašne jednoduché. Stačilo sa jej pozrieť do očí a preniesť tých pár slov, ktoré potrebovala počuť, aby jej myšlienky opäť našli pokoja, ona mu však pohľadom naznačovala, aby to nerobil. Aby jej všetku tu bolesť nechal, aby ju nechal sa trápiť a kvôli čomu? Nejakej ľudskej tendencií, že bolesť je správna? Nebola a nikdy nebude, aspoň nie, pokiaľ ju niekto nedokáže uniesť. Áno, práve teraz ju do niečoho skoro nútil, nedalo sa povedať, že na ňu priamo tlačil, ale spochybňoval jej vôľu, nerozumel jej, aj keď z časti možno v hĺbke vedel, že si to len navrával a je to obyčajná lož. Ak by niekedy niekto pomohol jemu, od bolesti, od toho, čo si za tých tisíc rokov prežil, nebol by teraz asi tam, kde je teraz, nebol by osobou, ktorou sa stal, či už to bolo dobre alebo zle, nič by nemenil, pretože práve bolesť niekomu dokázala dať silu, dokázala ho obrniť do pevnej skaly, ktorá sa nedá len tak zrútiť. Bolesť človeka naučí neveriť, nemať očakávania, jednoducho priať realitu a stotožniť sa s ňou, priať bolesť bez žiaľu. Pri jej slovách na chvíľu len pootvorí pery, akoby chcel v okamžiku niečo povedať a v druhom si to rozmyslel a mal na mysli už niečo iné. Opäť mierne prižmúri oči a na chvíľu sa pozrie niekam do priestoru.* Ja viem, že nie. *Znovu na nej zastane očami, do ktorých sa jej uprene zadíva. Chápal to a vedel, že ona z toho strach nemá, možno bola slabá, ale len po fyzickej stránke, inak v nej videl silu, mala ju, mala silného ducha. To však neznamenalo, že to nechá tak, bol rozhodnutý s tým, že jej pre dnes pomôže, aj keď si to neželá, ona sa však začne pomaly tvárou približovať k tej jeho a tak mu plány celkom zmarí. Na chvíľu na ňu možno trochu nechápavo hľadí, niežeby si jeho pohľad mohla celkom všimnúť, keď pri ňom bola tak veľmi blízko. Prekvapila ho a v prvej chvíli nevedel, či od toho má niečo očakávať, alebo sa len snaží nájsť iný spôsobom ako na chvíľu prísť na iné myšlienky. Netúžil byť niečím rozptýlením, hlavne ak mal stále pred očami ju a Marcela, práve preto mu to prišlo tak strašne zarážajúce. Keď sa jej pery prvýkrát otrú o tie jeho, ani z toho nijako nespolupracuje, len zostáva vo svojom zamyslení, premýšľajúc ako sa rozhodne a či to už náhodou neurobil dávno, len si to nechcel pripustiť. Keď sa ich bozk prehĺbi, čím ho k sebe Camille ťahala ešte viac, čím ho vlastne nútila naozaj prebudiť to, čo si myslel, že pochoval, pomaly zatvorí oči, to už sa od neho však začne odťahovať, akoby to chcela nechať na ňom. Neprišlo mu to príliš férové, nič z toho od nej nebolo dvakrát férové. Mohol by jej povedať nie? Niečo také sám nechcel, ani vzhľadom ku situácií, ani vzhľadom k ničomu, ale nechcel, aby sa teraz pre niečo rozhodla nepremýšľajúc na následky a ráno to ľutovala a oplakávala spoločne so smrťou svojho strýka. Jej pohľad však hovoril o niečom inom, chcela to, chcela to rovnako ako on. Netušil, čo sa jej práve odohrávalo v hlave a nebol si istý, žeby to vôbec chcel vidieť, ale ak týmto chcela niečo započať, tak to aj urobila. Už-už videl, ako otvára ústa, už-už videl obavy v jej očiach, nakoľko dlhých pár sekúnd nijako nereagoval, ale nechcel, aby niečo hovorila, chcel jej dať, čo chcela, chcel jej dať, čo chceli obaja. Prudšie sa hlavou nakloní späť k tej jej a tak vyplní tú niekoľko milimetrovú medzeru, ktorá nastala, keď sa odtiahla. Jeho ruka automaticky poputuje k jej chrbtu, ktorý roztvorenou dlaňou podoprie, než vníma jej dotyk na svojom ramene, ktorý prechádza až hore k jeho zátylku, čím ho len povzbudzovala, aby ďalej pokračoval. A tak ju telom donúti klesnúť späť do perín. Cíti všetku tú intenzitu, ktorú do toho dávala, zlomok vášne prekrývaný nehou, ktorá sa do nich tento krát oboch vkradla. Práve teraz tu bolo všetko, všetko, čo malo byť a on vedel, že je to správne, aspoň z jeho pohľadu istotne. Dávala mu svoje dotyky a on jej dával tie svoje, jej prsty na jeho boku, jej dych, ktorý mu vydychovala priamo do úst, ktoré boli stále pritlačené pevne o seba. Rukou pomaly zašiel k jej tvári, ktorú si uprene pridržal pri sebe, akoby si snáď myslel, že niekam uhne, alebo klesne, na to už však jeho dotyk zjemnel a doslova ju palcom masíroval po líci. Cíti, ako jej ruka prechádza po jeho boku, než mu zájde pomaly pod tričko a trie sa o jeho kožu. Nepatrne pootvorí ústa na tých jej, než sa radšej presunie pomaly po jej krku, pričom sa jej perami doslova vstrebáva do pokožky až po jej ucho, ktorého lalôčika sa len letmo dotkne. Mohol začuť tichý výdych, ktorý sa jej vydral priamo z úst, výdych, ktorý mu hral v mysli ako spleť pián. Pomaly sa od nej odtiahne, pričom sa rukami zaprie pri jej hlave a zostane jej hľadieť, možno trochu zastrene, do tváre, nevidel tam nič, čo by ho odradzovalo, bol to len čistý chtíč a...Dávala mu najavo, že je to pre ňu niečo viac? Prečo ju vtedy videl s Marcelom, prečo to všetko? Nie, nemal myšlienky na to, aby to teraz riešil a tiež to nechcel riešiť, Marcel preňho bol už skoro ničím, a to málo, ktoré tam niekde hlboko zostalo pomaly ale isto vyprchávalo. Vidí, ako Camille nepatrne prehýba hlavou dozadu, akoby sa k nemu chcela dostať ešte bližšie, nebolo tu žiadne slovo ako – váhanie, prosto sa k nej opäť celkom naklonil a pevne pritisol svoje pery na tie jej, akoby sa naliehavosť v jeho hlave stávala neznesiteľnou a on jej ju potreboval trochu predať. Jednoducho už nemyslel opäť na nič, celkom sa nechal zastrieť tou túžbou, ktorú voči nej teraz mal. Už to proste nešlo zastaviť. Avšak nikdy neprekročil tú mieru medzi jemnosťou, chcel sa jej držať, chcel k nej byť dnes nežný, pretože vedel, že presne to potrebuje. Voľnou rukou pevne zovrie lem jej periny a začne ju z nej ťahať do strany, na čo môže cítiť, že mu znateľne pomáha, takže o chvíľu tam nie je už nič, čo by medzi nimi stálo, nič, čo by im bránilo v priamom dotyku. Jednou rukou sa stále podopiera postele pri jej hlave a druhú položí na jej holé koleno, na ktorom nebola žiadna látka, ktorá by ho teraz zakrývala, pričom pomaly postupuje vyššie až k lemu jej spodného prádla, ktoré na jej boku uchopí medzi prsty a mierne potiahne do strany, následne sa však rukou vráti k jej kolenu, ktoré trochu potiahne do strany a tým ju donúti už automaticky obe nohy trochu roztiahnuť za jeho pás, ktorý bol tento krát už skoro celkom na nej. Z pier jej zase prešiel až dole ku krku, do ktorého sa priam vpíjal vo všetkej intenzite, ktorú zo seba práve vydával. Mohol cítiť jej ruky na svojom tričku, mohol cítiť, ako mu ho začína ťahať hore, práve preto pomaly upustí od jej krku a pomôže jej prevliecť si ho cez hlavu, pričom sa vôbec nestará kde nejaký kus látky dopadne. Na chvíľu sa na ňu opäť zhora zahľadí, vnímajúc každý jej dotyk na svojej už nahej hrudi, každý jeden pohľad, ktorý mu dala. Opäť sa skloní perami k tým jej, perami, ktoré sa do seba priam vpíjajú, ale stále tam nebola žiadna tvrdosť, nič drsné, len prostá vášeň a neha, ktorú jej práve prejavoval. Doslova ju cítil pod svojou hruďou, cítil jej prsty, ktorými mu prechádzala po chrbte, čím ho k sebe tlačila len bližšie a bližšie, než sa zastavia na jeho páse a začnú ho rozopínať, nijako jej s tým nepomáha, namiesto toho sa dostane k jej zátylku, na ktorú s istou intenzitou pritlačí. Jeho nohavice šli už dolu prakticky samé, lenže ona mu ich zjavne ešte neplánovala celkom stiahnuť, niežeby sa nad tým nejako zamýšľal. Jemný dotyk jej pier na jeho čeľusti ho donútil trochu pootvoriť tie svoje, pričom jej vydýchol rovno na krk a časť líca. Jej prsty sa mu rozliehali od chrbta až ku ramenu a kľúčnej kosti, na ktorej sa mu stále hojdal náhrdelník, ktorý sa končil príveskom v tvare kríža, vlastne by sa to dalo považovať za drevené pátričky. Krátko zahmlene prižmúri oči, keď ho za ne chytí a vyhľadá si jeho pohľad. Nepatrne podvihne jedným obočím, to zaň však už zatiahne a jej slabý tlak ho donúti klesnúť tvárou ešte o niečo nadol a tak prisať svoje pery o tie jej. Doslova sa svojím telom, svojimi bedrami vtesnal medzi jej nohy, aj keď na nej stále bolo oblečenie, ktoré obom prekážalo a on netúžil po ničom inom, než ho z nej sňať. Práve preto jej tričko, ktoré jej predtým dal, začne jednou rukou ťahať smerom nahor cez hlavu, pričom jej jednou rukou mierne podoprie už nahý chrbát, aby ho mohol z jej pomocou zahodiť niekam za seba, približne na miesto, kde putovalo to jeho. Krátko sa nad ňou zastaví, akoby si ju premeriaval očami, akoby ju snáď skúmal pohľadom, ale nebolo to úplne tak. Bola prosto nádherná, vedel to od prvého momentu, kedy ju videl a bude to vedieť vždy. Na nič nečaká a skloní sa opäť k jej krku, pričom jednou rukou opäť siahne k poslednému kúsku oblečenia, ktoré na nej zostalo. Perami začne pomaly skĺzať po jej kľúčnej kosti až ku dekoltu, kde zanechá niekoľko jemných bozkov, tak isto pokračuje aj na prsia, dáva do toho všetku tú vášeň a intenzitu, stále sa drží nehy, ktorú započali a preto sa perami len jemne dotýka jej hebkej pokožky, akoby ju skôr hladil ako bozkával. Následne sa trochu nahne a ústami putuje nižšie až k jej brušku, na ktoré vsadí posledný letmý bozk a na niekoľko sekúnd sa jej pozrie očami do tváre, než sa vráti celkom späť k nej, pričom jej rukou začne ťahať za lem nohavičiek, ktoré pomaly skĺznu dole z jej nôh.*

*Touží po jeho těle teď víc, než po čemkoliv jiném. Hluboko ve své mysli má stále to, co se dnes stalo, stále to tam je zakořeněné, ale je to právě teď zastřené pod tím vším, co pociťuje. Jeho rty, které se otírají o ty její, jeho jemné a letmé doteky na její kůži, sotva se ji dotýkal a možná o to víc to bylo příjemnější. Bylo to jako pohlazení peříčkem, jako kdyby jemný vánek zavadil o její tělo. Nechává se unášet tím příjemným pocitem a touhou, která ovládá každou mozkovou buňku, každý nerv v těle. Pro tuhle chvíli je jenom jeho, jako kdyby se to nikdy nemělo změnit, jako kdyby to tak mělo už zůstat. Oddávala se mu, užívala si jeho blízkost plnými doušky. Všechno nabíralo na intenzitě a na chtíči, ale stále tam zůstávala ta něha. Kdyby se o sebe neotíraly těly, sotva by se dalo říct, že se jeden druhého dotýkají a i přesto to bylo tak silné. Cítí jeho dotyk na koleně a jak poté postupuje rukou směrem dolů. Trochu nohou sjede po matraci směrem dolů, ne proto, že by jí to snad bylo nějak nepříjemné a dávala mu tím něco najevo, ale proto, že jí to právě proto, že jí to přinášelo pocit takového vzrušení, že nedokázala být úplně klidná. Ani si neuvědomovala jak moc velký vliv na ní má a pravděpodobně i on to nemohl vědět, teď to však všechno mohl poznávat. Každý jeho dotek ji spaloval, jeho blízkost jí doslova brala dech. Trochu nadzvedne pánev a přitiskne se tak více svým tělem na jeho v momentu, co uchopí lem jejího spodního prádla. Překvapí ji, když se však vrátí zpětně k jejímu kolenu, spíše očekávala, že jí toho kusu oděvu zbaví a tak znovu klesne do matrace. Ne, že by jí to vadilo. Ví, že by dokázala na jednu stranu takhle se mazlit dlouhou dobu, jenom vnímat jeho kůži pod svými prsty, vnímat hebkost jeho rtů na svých, vnímat jeho těsnou blízkost. Na druhou stranu tady byl chtíč, který ji popoháněl kupředu, aby ho zbavila přebytečných kusů oblečení, aby cítila jeho nahé tělo na tom svém, jak se otírá o její kůži. Aby znovu slyšela jeho vzdechy, které naznačovaly jak moc se mu její přítomnost zamlouvala. Chtěla to všechno. Roztáhne trochu více nohy do stran, nejenom proto, že jí to naznačoval, ale i proto, aby k ní měl lepší přístup. Jakmile opustí její rty, tak musí uznat, že ty jeho postrádá, postrádá je na těch svých, ale jakmile je ucítí na svém krku, tak to přestane vnímat. S hlubokým výdechem nakloní hlavu opět do strany a trochu napne krk, když cítí tu jemnost se kterou ji dává na tenkou kůži na krku jeden polibek za druhým. Chvilkami se ji tají dech z toho, jak moc ji dokáže uvrhnout do euforie a to ještě nepřišlo to k čemu to všechno spělo. Ruce jí putovaly po jeho zádech a zanedlouho si vyhledaly jeho triko. Ihned začne táhnout směrem nahoru ve snaze mu ho sundat a zbavit se tak něčeho, co bylo jenom překážkou. Pomůže ji s tím přetáhnout ho přes jeho hlavu a nadále ji už nějaký kus hadru nezajímá, hlavní bylo, že byl pryč a ona se mohla opět dotýkat jeho nahé hrudi a mohla mu přejíždět prsty po zádech. Mohla zkoumat každý detail jeho těla a to přesně i dělala. Střetne se s ním pohledem a vpíjí se do jeho očí na tu chvíli, kdy se dívají jeden na druhého. Všechno to bylo jiné, než tenkrát, kdy se tohle stalo poprvé. Teď v tom bylo více, alespoň u ní. nemůže tušit, co se odehrává u něj, zda jeho něha má co dělat s tím, co se stalo a nebo i u něj nastala malá změna. Pootevře ústa ve chvíli, co se k ní začne opět sklánět a vpije se opět do jeho rtů. Na chvíli zavadí zuby o jeho spodní ret a jemně ho v zubech sevře. Bylo to jenom chvilkové, stále v tom byla jemnost, která však byla nasáklá vášní. Hladí ho po zádech, spíše mu jen tak zlehka přejíždí polštářkami prstů po těle, než se rozhodne najít jeho pásek a rozepnout ho, stejně jako jeho kalhoty, které trochu stáhne dolů, ale ještě mu je nevysleče. Přesune se k jeho čelisti, kde ho zasypává polibky a je to pro ni potěšení, když jí vydechne do tváře. Dává ji tím najevo, že je mu to všechno příjemné a to ještě popohání více její touhu se ho dotýkat, zasypávat ho polibky, aby mu to bylo příjemné co nejvíce. Od zad, přes rameno a klíční kost mu sjede rukou, aby uchopila jeho náhrdelník, který se mu pohupoval ze strany na stranu dle toho, jak se jeho tělo pohybovalo. Vyhledá si opět jeho oči do kterých se dívá jen pár sekund, než si jeho tvář přitáhne k té své a znovu se začne vpíjet do jeho rtů. Stále její polibky se stávaly chtivějšími, ale ne drsnějšími. Zachovávala tam pořád tu něžnost se kterou se dnes rozhodli to všechno započat. Jen, co se ještě více získá přístup mezi její nohy, tak jednu z nich pozvedne, pokrčí v koleně a otře se o jeho bok. V další chvíli ji začne svlékat triko, ihned mu začne být nápomocná. Pomůže mu s tím, i když si je jistá, že žádnou její pomoc nepotřeboval, ale ona ho chtěla mít ze sebe taky co nejrychleji pryč. Překáželo jim to čím dál více. Klesne znovu zády na matraci a prohlíží si jeho tvář, když on si prohlíží ji. Netuší, co za tím je, ale nechává to tak a nijak více se nad tím nezamýšlí. Zavře opět oči, jen co se k ní skloní a začne se věnovat znovu jejímu krku. Vzrušení nabývá u ní na síle a proto znovu vzdychne hned několikrát za sebou. Kousne se do spodního rtu, když jeho rty cítí putovat směrem dolů ke klíční kosti, dekoltu a následně ňadrům, kde zanechává několik letmých polibků. Její dech je rychlejší a hlasitější, naplněný vzrušením, které ji putuje v celém těle. Prohne se v zádech a uchopí látku prostěradla do jedné ruky, když se jeho rty otírají o její kůži v oblasti bříška. Pevně ji sevře v ruce už jenom proto, jak moc chce, aby jejich těla byly spojeny v jedno. Právě teď je v naprosté euforii. Podívá se na něj, když se vrátí opět k ní tváři a pozvedne zadeček, aby jí mohl poslední kus prádla sundat, přičemž trochu pokrčí nohy, aby mu to šlo snáze. Teď už zbývalo jenom jeho oblečení. Znovu mu začne dávat o něco chtivější polibky, přičemž jí ruce začnou putovat od jeho předloktí až směrem k ramenům, ale nezastaví se tam. Hned na to sjíždí k lopatkám a dolů po jeho páteři k bedrům a o něco níže, kde má ještě stále kalhoty a boxerky. Mezi palec a ukazováček uchopí obojí zároveň a odtrhne se na chvíli od něj tváří, aby mu mohla sundat kalhoty včetně boxerek. Stane se tak během chvíle a odhodí to všechno někde vedle postele. Znovu si lehne a roztáhne nohy ještě více do stran, přičemž jednu nohu pozvedne a opře se lýtkem o jeho bedra. Podívá se mu do očí a nemyslí si, že mu musí dávat nějaké svolení, to už přeci dostal ve chvíli, kdy ho políbila. Jednu ruku položí na jeho paži a trochu ji sevře, ne však nějak hrubě. Druhou ruku mu položí zezadu na krk a začne si tlačit jeho tělo na to své. Může na ni vidět, že po ničem jiném netouží, než jen po tom, aby spojil jejich těla.*

*Každá časť jej tela, ktorej sa dotkol, od tej najcitlivejšej až po menej citlivú vstrebávala aj jeho najslabší dotyk, najslabší vnem jeho kože o tú jej. Videl to, videl, že má na ňu obrovský vplyv, ktorý práve v tejto chvíli nemohla zakrývať ani keby sa snažila, ani keby to chcela, horšie na tom však bolo, že ani on nedokázal celkom zamaskovať jej náklonnosť smerom k nej, niežeby sa o to v túto chvíľu vôbec pokúšal. Bolo mu to už jedno, bolo mu teraz jedno, čo z toho všetkého jej ukáže, akú vysokú časť z múrov, ktoré si postavil práve niekto ako ona zbúra, už to proste aj tak nešlo zastaviť. Od sekundy, kedy prvýkrát ucítil jej pery na tých svojich až po chvíľu, kedy si ju celkom zoberie so všetkým, čo si len obyčajný človek dokáže predstaviť. Bola to ako zmes prostého chcenia, vášne a jemnosti, ktorú vkladal do každého svojho pohybu, každého svojho bozku, ktorým obdarúval jej hebkú kožu, nosom doslova vnímal jej vôňu, ako sa jeho prsty prechádzali po jej nohe, ako schádzali nižšie, ako sa dotýkali lemu jej spodného prádla, s ktorým nechcel robiť nič iné, než ho stiahnuť. Túžba, to bolo niečo, čo mohlo pomiasť hlavu aj niekomu, ako bol on, zastrieť myseľ, zastrieť zrak, v tejto chvíli nič nevidel a nič nepočul, proste sa vpíjal svojím telom do toho jej a dával jej všetko, čo si myslel, že potrebovala a naopak, si od nej bral všetko, čo potreboval on. Len letmo zachytí, ako sa nohou pomaly zosunula po matraci, a to ho ešte viac presvedčí o tom, že nebol jediný, ktorého túžba ovládla, aj keď jej myšlienky mohli byť teraz niekde inde, vedel, že nechcela aby boli, že sa to teraz dialo práve preto, aby na to nemusela myslieť a vzhľadom na jej počínanie si bol istý, že jej to vychádza. Že sa to postupne odplavuje preč do jej vnútra, kde to zostane až kým nezaspí a ráno sa prebudí s tým, že jej strýko je preč a musí sa posunúť ďalej. On zastával názor, že mal zomrieť už dávno, bol to dobrý muž, to áno, ale bol mŕtvy, ako náhle ho posadlo urieknutie, nikto mu nepomohol, nikto mu vážne nemohol pomôcť a Camille za z toho mohla dostať už dávno, navyše...Vôbec sa to nemuselo stať práve týmto spôsobom, zomrel, keď ju chcel zabiť, bolo až ironické, kam nás spleť udalostí a rozhodnutí občas môže zaviesť. Napríklad jeho rozhodnutie, že pôjde do kostola, že jej pomôže alebo ju pobozká späť, všetky tie cesty priam povznášali k tomu, aby sa to dnes skončilo práve takto a on sa nijako nesťažoval, nijako nebránil, práve teraz bol otvorený, bol povoľný každému jej dotyku, poháňaný tým jediným, na čo myslel. Na druhú stranu to bolo zvláštne, stále sa nedokázal vzdať myšlienky, že to bol práve Marcel, s kým ju videl, akoby na to už ani nemyslela, on však nemohol vedieť, čo medzi nimi je, áno, bolo očividné, čo tam je, ale vzhľadom k tomu, čo sa práve teraz dialo jednoducho neveril tomu, žeby...Vlastne on netušil, čomu má veriť, sám povedal, že viera je len pre hlupákov a Camille tento večer nepotrebovala vieru, ale rozptýlenie, ktoré si užíval aj on, nepremýšľajúc nad tým, čo prinesie ráno. Všetky zákutia, ktoré preňho predtým zostali skryté teraz pomaly a postupne odhaľoval svojimi perami, dlaňami a prstami, ktorými priam spaľoval každé jedno nepoznané. Krása sa dala opísať mnohými slovami, ale jemu na to teraz celkom stačilo jej meno, ktoré jej bolo synonymom. Spôsobom, ako sa mu dotýkala hrude, spôsob, ako sa naňho pozerala ako ho vnímala, netušil, čo z toho to bolo, možno to bol len ten pocit, ktorý pritom všetkom vychádza. Cítil ju pod sebou, cítil ju od samého začiatku, ako ju niesol, ako ju podopieral do kúpeľne, cítil jej bolesť, aj keď si ju nevpúšťal dnu, nevnímal ju ako ona, ale vedel, že tam je a preto sa ju svojimi perami na jej krku, po jej kľúčnej kosti, snažil dávať preč. A ona mu na to dávala priestor, prehla sa v bokoch, akoby jeho telo hovorilo k tomu jej samé, nepotrebovala žiadny signál, ani jeden z nich, celkom do seba zapadli a samé presne vedeli, čo majú robiť. Ona však bola len krehkým človekom, zatiaľ čo on pred nedávnom ešte nesmrteľný hybrid, ktorý sa nakoniec dostane vždy zo všetkého a nebolo tomu nakoniec tak? Je to práve on, kto je späť, či už zásluhou niekoho iného alebo nie. Teplo z jej pier mu na tých jeho rýchlo nahradí teplo, ktoré vychádzalo z jej pokožky, opäť mal pocit, akoby pred ním ležala bábika, ku ktorej nemohol oplývať inak ako s jemnosťou, aby sa nerozbila. Bola z porcelánu a jej vlasy boli v túto chvíľu hebkejšie, než čokoľvek iné. Občas sa ich proste len dotkol rukou, akoby ich potreboval cítiť na končekoch prstov. Bolo to príjemné, počuť každý jej výdych, každé napnutie jej svalu, ktoré len zaváňalo po rozkoši, ktorú jej chcel dopriať, jej dych, ktorý sa občas zadrhol a hlavne jej krv, ktorá prúdila priamo pod jeho perami, ktorými sa jej doň doslova prisával. Jej pohyby mu to všetko len uľahčovali, priam kričali po tom, aby pokračoval ďalej, aby v ničom z toho neprestával a ona si mohla byť už len pri pohľade do jeho tváre istá, žeby to ani neurobil. Čoskoro jej ruky konečne vyhľadajú jeho tričko, ktoré mu s jeho pomocou námatkovo prevlečie cez hlavu a zahodí niekam na zem. Brušká jej prstov mu pomaly prechádzali po nahej hrudy až k chrbtu, pričom sa mu z úst vydrel tichý výdych priamo na jej krk. Akoby sa ho snažila skúmať, akoby sa ho snažila opäť ochutnať a on ju nechával, nechával ju, aby to robila, pretože robil to isté. Poznal jej telo, ale stále nie celkom, nikdy nenájde všetky zákutia, vždy sa nájde nejaké nové, ktoré musí preskúmať a on to dnes robil s jemu vlastnou intenzitou. Na chvíľu zastane a pozrie sa jej do tváre, jej oči si vyhľadajú tie jej, akoby k sebe prehovárali, akoby si chceli niečo povedať a zároveň celkom mlčali, nijako sa nad tým nezamýšľal, možno nechcel, možno bol na to až príliš ponorený do toho, čo sa práve dialo. Práve teraz ju chcel, rovnako ako ona jeho potrebovala, práve teraz nebola nikým, bola dôležitá. Vlastne, nikdy nebude nikto, vždy preňho bude znamenať istú vec, vždy si pod jej menom predstaví jej tvár a niečo, čo príde s tým, čo zatiaľ nevie identifikovať ale raz to určite spozná. Cíti slabý tlak na spodnej pere, ktorú Camille zovrela medzi zubami, akoby tu bolo vôbec ešte miesto, ako ho vydráždiť viac, ako ho vydobiť. Potichu jej vydýchne priamo do úst, pričom je znateľné, že jeho dych je zafarbený túžbou, ktorú v ňom práve teraz vyvolávala, než si po perách prejde krátko jazykom a opäť ich pritlačí k tým jej. Len letmo vníma jej ruky, keď si vyhľadajú aj jeho opasok, ktorý začne povoľovať na jeho bedrách, nakoľko tento pohyb celkom zatienia jej bozky dole po jeho čeľusti. Opäť jej vydýchne priamo do tváre, opäť jej dá jasne najavo, že ani uňho niečo také nezostáva nepovšimnuté, že boli tu isté veci, ktorými na neho vplývala, ak chcela a ak ju nechal. Rovnako ako pohyb jej ruky smerom k jeho kľúčnej kosti, na ktorej mu visel prívesok v tvare kríža, za ktorý ho chytila, akoby ho tým chcela prinútiť presunúť sa k nej tvárou ešte bližšie. Než by sa nad tým však dokázal akokoľvek zamyslieť, znovu spojí svoje pery s tými jeho a on nerobí nič iné, než rovnako náruživo spolupracuje, opätuje jej všetko čo do toho dáva a možno niečo viac. Napriek tomu, aké napätie teraz panovalo medzi ich telami, ktoré prakticky ležali jedno na druhom, jeho dotyky boli stále jemné a hladivé, nebola v nich ani známka po drsnosti alebo hocičomu, čo by tomu mohlo byť podobné. Chcel ju prosto bozkávať, chcel cítiť jej pokožku pod svojimi perami a na to svoju silu nepotreboval, dávala mu to všetko sama bez toho, aby sa musel pýtať. Jeho pás spočíval priamo medzi jej nohami, kde zapadol, akoby tam snáď patril odjakživa, cítil ako sa nohou otrela o jeho bok, a to bola posledná kvapka, rukami nahmatal lem jej trička, ktoré jej bez nejakého váhania či okolkov prevliekol cez hlavu, zatiaľ čo ona výrazne spolupracovala. Kusy látky, to bolo jediné, čo mu teraz bránilo, čo mu prekážalo zobrať si ju celkom, preskúmať a ochutnať všetko, čo chcel, niečo tak nepotrebné a bezcenné, niečo čo sa už po väčšine konečne váľalo po dlážke alebo na kraji posteli. Musel na chvíľu zastať, musel si ju prezrieť, musel si tento obraz zapamätať a zafixovať niekde hlboko v mysli, pretože bolo otázne, čo bude nasledovať. Ak by svetlo spod záclon dosiahlo až k posteli, určite by sa odrážalo od jej pokožky, určite by tancovalo priamo po jej povrchu a tvorilo dokonalý kontrast. Nedokázal sa na ňu len pozerať, aspoň nie na dlho, do niekoľkých sekúnd sa opäť skloní perami k jej krku, intenzita na neho dolieha a necháva to so všetkých bozkov aj cítiť, aj keď ich postupne zjemňuje, hlavne ako skĺzla dole po jej kľúčnej kosti až ku dekoltu, ktorý jej bozkami obsypáva, alebo sa jej skôr len letmo dotýka, akoby bozky už ani neboli potrebné. Jej vzdychy priam lahodili jeho ušiam, tvorili dokonalú harmóniu, dokonalú melódiu, ktorá potichu udierala do jej bubienkov. Pomaly začne perami skĺzať od jej pŕs ešte nižšie až k jej brušku, po ktorom už len letmo prejde, nakoľko reakcia Camille bola očividná už nazačiatku. Jej dych sa výrazne zrýchli a on mohol cítiť vzrušenie, ktoré jej práve putovalo po celom tele, a to bolo presne to, čo od toho očakával, čo chcel vidieť, práve preto sa jej v ten moment na chvíľu zahľadí letmo do tváre. Po tom, čo mu pomohla s posledným kusom oblečenia, ktorý mu na nej zavadzal, odhodil ho niekam ku ostatným, ktoré už ani jedného z nich nezaujímali. Ich bozky sa opäť o niečo prehlbovali, stávali sa rezavejšími, naplnenými túžbou, ktorá o chvíľu prepukne naplno. Bolo mu jasné, kam svojím dotykom smerovala a práve preto nespúšťal ústa z tých jej a nechal ju, aby sa o to postarala sama, pričom sa od nej na jeden moment krátko oddelil tvárou, aby jej to umožnil. Nechal si všetky nepotrebné šaty skĺznuť z tela a opäť sa bedrami položil medzi jej nohy, pričom vnímal jej blízkosť viac ako doteraz, bolo to omnoho intenzívnejšie ak tu nebolo nič, čoby medzi nimi stálo, čoby bránilo teplu, ktoré z nej sálalo, aby prechádzalo až k nemu. Mierne pozdvihnutou nohou jeho pás pritlačí ešte bližšie k tomu svojmu a on sa ochotne nechá. Doslova sa svojím telom ponorí do toho jej, než jej oči opäť nájdu tie jeho, aj keď to nepotreboval, mohol z nej cítiť, že to teraz bolo presne to, čo chcela a presne to, čo chcel on. Pomaly sa prehne v chrbte, pričom sa tvárou nakloní k tej jej a jemne do nej vstúpi najskôr len nepatrne prirážajúc letmým pohybom v bedrách. Nepatrne pootvorí pery a potichu vydýchne do tmy, ktorá bola všade okolo nich, pričom sa otrie hruďou o tú jej a opäť sa v nej začne pohybovať. Jeho ústa sa v okamžiku stretnú s tými jej, pričom špičkou jazyka pomaly prejde po jej spodnej pere a jednu ruku položí pevne na jej nohu, ktorá stále spočívala na jeho bedrách. Jeho zrýchlený dych po chtíči, ktorý sa rozlieval jeho vnútrom sa prelínal s tým jej a jeho intenzita aj rýchlosť mierne narastala, jeho dotyky však boli stále nežné. Cítil všetko to zrušenie, ktoré sa tvorilo priamo v ňom a prenikalo do všetkých častí jeho tela, prenikalo do jeho mysle, ktorú celkom pohltilo. Niekoľko krát jej vydýchne priamo do úst, ako sa tak druhou rukou zapiera pri jej hlave o matrac, ako sa jeho čelo občas dotkne toho jej a on na chvíľu zavadí pohľadom do jej očí. Pomaly rukou prechádza po jej nohe až ku pásu a potom späť ku stehnu, pri ktorom na chvíľu postojí a poniekiaľ intenzívnejšie ho zovrie. Ku koncu sa jeho pohyby stávali ešte rýchlejšími, aj to mohlo byť znakom toho, že sa blížilo niečo tak dobre známe. Jeho zrýchlený dych jej narážal priamo do povrchu tela a z jeho pier sa krátko po tých jej vydral trochu hlasnejší, než tichý, výdych, ktorým razom zmizol všetok ten tlak, ktorý ho dovtedy priam dobíjal v každej prostej bunke.*

*Až dnes večer poprvé dokáže poznat, že i on k ní má jistou náklonnost. Vždy, když se s ním viděla, tak měl okolo sebe ty zdi za kterými se schovával, ale dnes jako kdyby je tolik neskrýval, jako kdyby je nechával pro tuto noc spadnout a ona netuší, čím to může být. Možná to tak chce, možná je chce nechat spadnout a nebo je mu to pro tuhle chvíli ničím a začne se s tím zabývat až bude po všem, až přijde ráno. A teď ani nechce, aby ráno přišlo, protože tahle chvíle byla perfektní i přes to, že měla v srdci obrovskou bolest, kterou teď potlačovala díky jeho dotekům, díky jeho polibkům uvnitř sebe. A taky chtěla, aby tam na nějakou dobu zůstala, než se vykrade znovu na povrch. Všechno, co teď prožívají je naplněné vzájemnou něžností, jemností, ale taky touhou. Jeho polibky na kůži ji způsobují jemné elektrické šoky, které ji šimrají v každém koutu těla a dostává se jí tak neuvěřitelného vzrušení. Právě v tuto chvíli patří jenom jí a ona si to jednoduše užívá. Oddává se mu, nechává ho, aby si s ní teoreticky dělal co chtěl. Její dech začne nabírat na intenzitě s tím, jak jeho rty putují od krku, přes klíční kost až k dekoltu a ňadrům. Znovu se musí prohnout v zádech, znovu se musí z jejích úst vydrat na povrch stén naplněný vzrušením a tentokrát i více hlasitější. Jeho hebké rty cítila skoro v každém koutu těla, mohl ji zasypávat polibky kdekoliv a stále by z toho měla husí kůži po celém těle jak moc jí to bylo příjemné. Tohle všechno nebylo jenom o chtíči, bylo v tom i něco víc, protože on ji zajímal už od samého začátku. Jeho osobnost ji přímo volala k sobě, aby ho zkoumala, aby se snažila dostat se tam, kde jiní ne a čím více se ho snažila poznávat a čím více se on tomu všemu bránil, tím víc jí to popuzovalo, aby to nevzdávala, aby se snažila najít nějakou skulinu v jeho bariéře, kterou má okolo sebe postavenou. Na chvíli se jejich pohledy střetnou a zadívá se mu do očí. Ústa má stále pootevřené a i to, jak se na sebe teď dívají ji dostává. Nejsou to jenom obyčejné pohledy, ale jsou naplněné touhou, kterou jeden k druhému cítí. Pomůže s posledním kusem svého oblečení a v další chvíli na nic nečeká, protože nemá na co. Chce z něj strhnout i jeho oblečení, chce ho cítit na svém těle, chce, aby byl v ní co nejdříve. Poté už to nechává převážně na něj, když mu sundá kalhoty. Jednu nohu si položí na jeho bedra znovu se na něj podívá. Nepotřebovala nic říct a on nepotřeboval nic slyšet, kromě jejich sténů. Nepotřeboval ani žádné svolení. Jednou rukou se drží za jeho paži a druhou má položenou na jeho zádech. Začne si ho k sobě tisknout a tím dává najevo, že chce, aby se jejich těla spojily. Ucítí menší tlak ve spodní části, když do ní vstoupí a v ten moment slastně vydechne. Může slyšet jeho vzdych a přímo to lahodí jejím uším, alespoň tak ví, že si to užívá stejně jako ona, že je to pro něj taky neskutečně příjemné a jí to dává ještě větší chtíč ho dráždit svými doteky a nebo polibky víc a víc. Vyhledá si jeho rty a začne ty své na ně přitláčet o něco intenzivněji, přičemž často nezabrání tomu, aby z jejich úst vycházel ten známý zvuk po slasti. Nohu, kterou nemá položenou na jeho bedrech nakloní ještě více do strany, snad proto, aby se mohl dostat ještě hlouběji. Přejíždí mu rukou po zádech směrem nahoru a dolů, poté taky do stran. Všude, kde dosáhne a prozkoumává každý záhyb jeho těla. Ruka, která je položená na jeho paži ho nějakou chvíli jenom drží, než se taky začne pohybovat směrem nahoru až k ramenu. Líbí se jí, jak si s ní pohrává, jen co jí špičkou jazyka přejíždí po spodním rtu. Vydechne mu do úst horký vzduch a přesune se rukou ze zad k jeho vlasům do kterých mu prsty zajede. Cítila teplo z jeho těla na tom svém, když se jejich těla o sebe třely. Cítila jeho ruku na svém stehně a to všechno ji úplně zastínilo mysl. Byl tady jenom on, ten neskutečně lahodný pocit, který právě teď prožívala. Občas se odtrhne rty od jeho a zabloudí s nimi k jeho krku a nebo čelisti, kde ho zasypává něžnými polibky. Taky se jejich pohledy střetnou, ale většinou jen na malou chvíli, než se rozhodnou je zase zavřít, užívat si vzájemné polibky a vnímat všechno srdcem. Může přímo cítit, jak jeho dotek o trochu zesiluje a jí se tak dostává ještě většího vzrušení společně s jeho narůstajícím tempem. Dech se stane opět nestabilním, rychlejším, silnějším. Obě ruce má právě na jeho zádech a po celou dobu ho hladila polštářkami prstů, ale teď začne po zádech přejíždět nehty, ne hrubě, ne silně, stále je tam zachovaná ta něžnost, ale nemůže i od toho zkrátka pomoct, když tlak ve spodní části zesiluje a i tak její vzrušení. Cítí v konečkách prstů, že zanedlouho přijde ten jeden z nezapomenutelných a nejlepších pocitů. Zastaví se rukama na jeho lopatkách a rozevře dlaně, přičemž použije trochu síly a přitiskne si jeho na své. Nohu, kterou měla mírně pokrčenou pokrčí v jedné chvíli ještě více a rty se odtáhne od těch jeho, přičemž se lícem opře o jeho. Teď má ústa někde u jeho ucha a on může slyšet ten jasný stén naplněný neskutečným vzrušením, který udává, že dosáhla svého vrcholu. Na chvíli se její dech zastaví, jelikož si užívá doznívání slasti a opět ho políbí. Chvíli poté vnímá, jak i on začíná dosahovat toho, čeho před chvíli dosáhla ona. Proto ho líbá chtivěji, proto mu přejíždí rukama po těle tam, kde dosáhne, aby mu to udělala ještě příjemnější, pokud to vůbec ještě šlo. Jeho hlasitější výdech je jako rajská hudba, takhle dosáhla úplné spokojenosti když ví, že oba dosáhli toho největšího vrcholu. I potom zůstává ještě nějakou chvíli v ní. Znovu se jejich rty spojí a teď jsou polibky ještě více jemnější, ještě více něžnější. Hladí ho velmi pomalu po zádech a nechává všechno doznít. Její mysl je ještě stále zastřená, ještě stále je jen u něj. Po chvíli se od ní odtáhne a dopadne zády do peřin, přičemž oba potichu oddechují. Natáhne se poté pro peřinu, kterou přehodí přes jejich těla, přičemž se k němu otočí zády, ale přitiskne se k němu. Ještě chce cítit teplo jeho těla, chce cítit jeho přítomnost. Netuší, co přijde ráno, netuší, co bude za pár hodin, ale nechce teď nad tím přemýšlet. Když její mysl začne znovu fungovat a vracet se k předcházejícím událostem, naštěstí ji v tu chvíli dopadne únava po tom všem a ona usne. Pak už není slyšet nic jiného, než jenom její oddechování.

Ráno ji začne probouzet sluneční svit, který ji přímo hladí po víčkách. Několikrát je stiskne pevně k sobě, než se rozhodne oči otevřít. Leží teď skoro na okraji postele a necítí u sebe jeho přítomnost, takže předpokládá, že během noci se od něj odtáhla ze spaní ona a nebo to byl právě Klaus. Moc dobře si uvědomuje, co se stalo. Pamatuje si to všechno do posledního detailu. Dívá se přes sebe na sluneční paprsky, které putují od podlahy až někde k její tváři a možná sahají ještě dál. Vidí přes sebou celý ten večer a noc. To, jak přišla za Kieranem, jak jí napadl, jak si přála, aby přišla pomoc a přišla z ní Sophie, která zabila Kierana, potom Klaus a Elijah. Několik okamžiku má rozmazaných, protože ztrácela občas na vědomí a nebo měla zavřené oči a vnímala jinými smysly. Kieran je pryč...vážně tomu tak je a ona to nemůže změnit. Jediné, co může udělat je poslední rozloučení, které musí začít ihned řešit. V tu chvíli, co na to myslí ji po tváři sjede pár slz, ale nezačíná plakat. Ne, musí to vzít tak, jak to je a ví, že bude mít ještě mnoho času na to, aby truchlila. A vlastně ona truchlí po něm pořád, protože má teď po něm díru v srdci. Teď však musí vyřešit i další záležitost. To, co se odehrálo v noci, nelituje toho. Chtěla to tak a udělala by to klidně znovu, udělala by to, i kdyby nebylo toho incidentu a nechtěla se rozptýlit. Nebylo to jenom rozptýlení. Nejhorší na tom všem je, že se zamotala do něčeho do čeho nechtěla. Dnes je s Klausem a předtím byla s Marcelem, ale ve svém srdci má jasno a nehodlá v něčem takovém pokračovat. Ví, co chce, ale nemá sebemenší tušení o tom, jak to cítí osoba, která leží vedle ní, alespoň předpokládá, že tam stále je. Tohle byl jeho pokoj, ne její a tak neočekávala, že by odešel. Rozhodne se to zjistit a proto se pomalu překulí na záda a následně na druhý bok směrem k ještě stále spící osobě. Jednu ruku si položí pod hlavu a druhou má položenou na peřině. Dívá se mu do tváře a prohlíží si každý detail. Vidí ho takhle poprvé, poprvé vedle sebe spícího a je to zvláštní pocit. Možná proto nedokáže od jeho tváře odtáhnout zrak, protože ji jakýmsi způsobem fascinuje. I kdyby chtěla, nedokáže odhadnout, co bude až se probudí.*

*Len letmo cítil dotyk jej líca na tom jeho, letmo vnímal jej pohyby, ktoré boli pokryté všetkým, čo medzi nimi teraz panovalo, čo nastalo, ako náhle ho pobozkala a otvorila mu tak dvere niekam, kde si nemyslel, žeby sa mohol dostať. A pre túto noc, vošiel, bez nejakých otázok, bez dlhých úvah, či myšlienok. Cítil, ako jej noha klesala ešte nižšie a jeho bedrá sa tak mohli dostávať ešte hlbšie a hlbšie k nej, jeho tempo by sa nedalo nazvať pravidelným, vlastne malo od toho slova ďaleko. Každý jeho pohyb bol vyvolaný tým jej, tým, ako veľká vlna vzrušenia ním prebehla, avšak každý jeho dotyk stále zostával jemný a len zbežne patrný. Jediné, čo mu stačilo bol jej prostý vzdych, ktorý bol poniekiaľ hlasnejší a intenzívnejší, ako tie ostatné, ktorý priam lahodil jeho ušiam, na ktorých ešte stále cítil jej vrelý dych. Jej ústa si opäť vyhľadali tie jeho a on mohol cítiť jej hebké pery na tých svojich. Jej ruky, ktoré sa dotýkajú snáď každej časti jeho tela, ku ktorej sa im len podarilo dočiahnuť, mohol sa do nej doslova vpiť a nikdy nechcieť prestať. Trochu nimi pritlačí, ako cíti, že sa tiež dostáva až na špičku svojich slastí, ktorá onedlho prišla rovnako ako pred chvíľou tá jej. Z úst sa mu vydrie pomerne hlasnejší výdych, po ktorom však stále zostáva v nej, akoby potreboval chvíľu na to, aby sa od nej dokázal oddeliť. Opäť sa pomaly nahne k jej ústam a jemne nimi prejde tými svojimi, pričom nežne zatlačí a mierne pootvorí oči. Jeho zrak bol stále zahmlený po všetkom, čo začínalo pomaly ale isto doznievať, jeho dych sa stal stabilnejším, jeho telo sa viac tlačilo k tomu jej, práve preto sa od nej konečne pomaly odtiahol a položil svoj chrbát vedľa do plachiet, pričom sledoval jej ruku, ktorá cez nich začala ťahať plachtu, ktorú potiahol o niečo vyššie a po tom, čo sa pritisla k jeho hrudi, nepatrne sa dotkol jej pása. Stále cítil všetko to teplo, ktoré z nej sálalo, do nosa mu mohla udierať vôňa jej vlasov, nakoľko jej hlava ležala priamo pred tou jeho. Opäť pomaly zavrie oči, pričom počúva jej pravidelný tep a súmerný dych, ktorý ho po niekoľkých minútach uspí. Jeho spánok bol však nestabilný, niekoľko krát sa v noci prebudil, akoby ho k tomu snáď niečo nútilo.

Nepokúšal sa ani odhadnúť, čo prinesie ráno, ale jednou vecou si bol istý, podstata jeho dôvodu, ktorý mu hovoril, aby si od nej držal odstup, aby sa držal ďalej sa začínala pomaly vytrácať, akoby tam snáď ani nikdy nebola. Vedel, prečo to robil, nepotreboval žiadnu ďalšiu slabosť, ktorú by mohol predložiť svojím nepriateľom, avšak ona z časti jeho slabosťou už bola, a to si včera uvedomil, keď ju jeho oči zahliadli ležať skoro mŕtvu v kaluži krvi. Musel jej pomôcť, musel sa o ňu postarať, byť si istý, že sa z toho dostane, že bude v poriadku. Bola až príliš slabá, až príliš rozdielna na to, aby sa mohla stotožniť s týmto svetom, ale stalo sa to napriek jeho odstupu. Už len jej priezvisko naznačovalo, že do toho patrí, či už to chcel, alebo nie, nebolo to na ňom, aj keď pravdou bolo, že jeho bariéry by mali zostať tam, kde sú. Táto noc bola len rozptýlením, niečím, čo sa nedalo zrovnať pri výraze na jej tvári, keď ju videl s Marcelom, s niekým, koho smrť by si najradšej vychutnával po malých dúškach priamo pod rukami, koho krvou by chcel mať pokropenú tvár, niekým, kto ho v jeho očiach zradil a za zradu musí trpieť. Trávila čas s jeho nepriateľom a aj napriek tomu práve teraz ležala v jeho posteli, čo sa nedalo vysvetliť inak ako impulzívnosť, nepremýšľala nad tým, čo robí, nevedela to, že o nej a Marcelovi vie, ale to neznamenalo, že to tu nebolo, že to zmizlo. A presne s tým sa jeho myseľ začala ráno preberať zo spánku späť do vedomia. Mohol cítiť jej stály dych, mohol doslova cítiť jej tep, ktorý k nemu prechádzal po matraci, ako ležala neďaleko neho na kraji postele. Musel sa od nej odtiahnuť a vedel, kvôli čomu. Ani jednému z nich by nebolo príjemné, ak by sa zobudili pri sebe, hlavne nie, ak sa zobudí a uvedomí si, čo spravila a čo sa stalo. Znovu sa zaplietla s niekým, ako bol on, a to po tom všetkom, čo jej povedal, niečo také proste nemohlo byť vážne, nemohla to chcieť, nebolo to možné. Nepripúšťal si to, ale aj napriek tomu sa od nej viac nechcel držať ďalej, nemal k tomu dôvod, jeho nepriatelia tu boli a vždy budú a či už ich matku zabijú skôr alebo neskôr, ak bude chcieť Camille využiť, bude jej v tom musieť zabrániť a nie sa tváriť, že neexistuje. Bol rozhodnutý, že jej povie, aj keď si nebol istý, či o to bude ona naopak vôbec stáť. Bral to tak, že už našla to, čo chcela, to čo ju robilo šťastnou, a to nikdy nebude a nebol on. Avšak, aj keď si to možno nepripúšťal, chýbali mu ich rozhovory, jej spoločnosť, nehodlá meniť to, čo si určil, odkedy sa vrátil z Druhej strany, nehodlá meniť svoju pevnosť, nehodlá búrať svoje múry, ale stále ich mohol prestavať, ak to už neurobil. Z časti to bolo stále v ňom, z časti všetky pocity držal niekde hlboko vo vnútri a na povrch nenechal vyjsť ani polovicu, ale jeho oči už neboli tak prázdne ako predtým. Oči, ktoré mal stále zavreté, akoby ešte spal, akoby si len nechcel na chvíľu zafixovať túto chvíľu, akoby tu na druhej strane jeho mysle nebola jeho dcéra a on netúžil nič iné, než ju opäť vidieť alebo sa jej dotknúť, pretože mu tá možnosť bola priamo vytrhnutá z rúk, vzali mu ju a nič sa nepýtali, nebola to Hayley, ani jeho súrodenci, ale jeho matka, ktorá ju chcela zabiť, chcela zabiť vlastnú krv, ona bola tá, ktorej by sa mal pomstiť ako ďalšej, ale najskôr si potreboval zariadiť jednu vec, vec, ktorá mu dá akú-takú imunitu pred tým, čo sa nedalo zničiť. Jeho dych je stabilizovaný, tichý, jeho napol odhalená hruď, na ktorej má položenú jednu ruku, sa súmerne zdvíha pri jeho nepatrne pootvorených ústach, pričom mu druhá ruka spočíva voľne na matraci. Cítil svetlo prenikajúce cez stále zatiahnuté závesy, ktoré sa mu začalo odrážať od ucha až k jeho viečku a nosu, na ktorom zastalo, nakoľko druhú časť tváre mal mierne odklonenú. Jeho nateraz uvoľnené zmysli mohli zachytiť jej nepatrný pohyb a následný dych, ktorý sa stával menej pravidelným, ako keď spala. Vedel, že sa zobudila ešte predtým, než otvorila oči, niežeby to mohol aj vidieť. Nepokúšal sa príliš premýšľať nad tým, čo sa jej práve teraz honí mysľou, nebol si istý, či to vôbec chcel vedieť, ak by mohol, ale jedno vedel určite, bude sa mu snažiť vysvetliť, že konala bez zmyslov a práve v tejto chvíli tu bol niekto, koho meno mu radšej zamlčí, možno by si to ani tak veľmi nepripúšťal, ak by to nebol práve Marcel. Lenže on to nechcel počuť, nechcel to počúvať, na druhú stranu jej práve zomrel strýko, žiadne vysvetlenia mu tak ani nedlhovala, on bol ten, ktorý ju od seba odháňal a ak to tak bude chcieť, nebude to meniť, aj keď to nebude robiť z vlastnej perspektívy. Vníma, ako sa jej telo pomaly otáča na stranu jeho smerom, čomu sa dovtípi kvôli tomu, že na sebe doslova cíti jej pohľad. Cítil, ako mu prechádzala očami po tvári a aj keď mu to nebolo ani zďaleka nepríjemné, rozhodol sa, že túto chvíľu nebude zbytočne dlhšie naťahovať.* Mám na tvári niečo, čo ťa tak strašne fascinuje, láska? *Prenesie pomerne sucho, aj keď vnútri tým bol skôr pobavený ako otrávený, než konečne pomaly otvorí oči a upriami ich aj so všetkou ich modrosťou na nej. Svetlo z okien sa mu už neodráža od viečok a mihalníc, ale tancuje mu priamo po zreničke. Nemohol si pomôcť od toho, aby nemyslel na to, ako krásna mu práve teraz pripadala, lúče sa jej odrážali od bledých vlasov, ktoré mala ešte stále mierne rozstrapatené po spánku, vedel, že ak by chcel, dokázal by sa na ňu pozerať aj omnoho dlhšie.*

*S hlubokým nádechem se otočí jeho směrem. Srdce ji bije nepravidelně, už jenom proto, že trochu pociťuje po těle nervozitu, i když ještě stále Klaus spí. Je nervózní z toho, co přijde, neví, jak on to bere, jak to vnímá. nemyslí si, že to cítí stejně a očekává, že opět řekne, že prostě nemohou být přáteli. tak ale proč si k sobě vždycky našli cestu? Vždy se jejich cesty střetnou, odmítne ji, shledají se a tak je to pořád dokola. A i přes jeho slova, která ji tak velmi jednoho večera zranila je tady a i přesto se nedokáže bránit tomu, že je v tom všem něco víc. Nejhorší na tom je ta nejistota, kterou teď má. Pod hlavu si dá jednu ruku a pozoruje jeho tvář o kterou se mírně opírá slunce. Bylo to pro a je fascinující. Nikdy ho takhle neviděla, nikdy k tomu neměla možnost a tento obraz, který vidí právě před sebou si zapamatuje. Zapamatuje si to, co právě teď cítí. Ani nepoznala, že by byl snad už vzhůru a proto se zarazí, když na ni promluví. V první chvíli ji to tak trochu šokuje, protože přeci jenom na něj ne právě malou chvíli upírá svůj pohled. Ale jeho slova ji přinutí k tomu, aby se trochu pousmála. Vlastně když otevře oči a zadívá se do těch jeho, tak se jí úsměv o trochu více automaticky rozšíří. Zdá se, že stále na ni působí něco z té noci, kterou spolu prožili, jako kdyby se tím stále nechala unášet. Přejede ji jazykem po rtech a poté ústa pootevře, aby mu odpověděla.* Ne všichni mají tu příležitost se vedle tebe probudit a pozorovat tě, když spíš. Jenom využívám situace. *Koutek úst ji cukne do strany a očima sjede k jeho trochu odhalené hrudi. Líbil se jí ten pohled na něj, líbí se jí to, že může být tady s ním. Ale začne být o něco více nervózní, protože neví, co bude dál. Zatím to všechno vypadalo, jako kdyby byli dva milenci, co se právě probudili, jenomže takhle to u nich nebylo. Co byli? Nad tím se opravdu musela zamýšlet. Prakticky se diví sama sobě, že i po tom, co se stalo dokáže řešit něco jiného. Opět zvážní a její oči si vyhledají ty jeho, přímo se vpíjí do jeho modrých očí. Trochu si pozvedne hlavu o něco výš. Přidržuje si jednou rukou peřinu u prsou, ale i tak má napůl odhalený dekolt. Má začít s tím, že by si o tom měli promluvit a nebo to nechat být? Nechce odejít jenom tak, nechce se prostě zvednout, obléct se a odejít s tím, že nebude vědět, co si o tom všem vůbec myslí. Jenomže stále ji brzdí uvnitř ta nejistota, stále netuší, co má dělat a v jejích očích může vidět, že je nějaká nejistá,. že se uvnitř ní něco děje a není to tím, že by truchlila po strýčkovi, což určitě přijde hned po tom, co od něj odejde. Kéž by ráno nikdy nepřišlo a zaseknuli se v té noci. Nadechne se zhluboka.* Podívej...nechci, aby sis myslel, že to, co jsem v noci udělala bylo jenom proto, abych se rozptýlila. Jistě mělo to svůj podíl a opravdu jsem nechtěla, aby jsi mě ovlivnil, ale udělala jsem to proto, že jsem to chtěla. Ne jenom kvůli nějakému rozptýlení, nelituji toho. Stejně tak jako jsem nikdy nelitovala toho našeho prvního společného času. *Stále zůstává na něm pohledem a teď už se odmlčí. Potřebovala mu to říct, prostě chtěla, aby to věděl. Není ten typ, co by s někým spal jenom tak, jenom pro to, že to v tu chvíli snad potřeboval. U něj to tak vážně není a rozhodně to tak nebylo dnes v noci. Netuší, jak na to bude reagovat a neví, zda nakonec nebude zklamaná z jeho slov, ale je ji lépe, když mu to řekla. Stále je tady to, že nedokáže odhadovat jeho chování.*

*Nedalo sa povedať, žeby oplýval jej emóciami, nič podobné ako nervozita v ňom práve teraz neprevládalo, pretože nemal byť z čoho nervózny. Vedel, kde veci stoja, videl ich farbu, vedel ich popísať v mysli, nemal žiadne očakávania, nedovoľoval si mať a prečo by aj niečo očakával? Mohol si to vôbec dovoliť vzhľadom na to, že za oknami im stála ich matka aj s bratom a jeho dcéra bola u ľudí, ktorých ani nepoznal, ktorí ju nemohli ochrániť lepšie ako on, na ktorých sa nedokázal spoľahnúť, ktorým neveril? Znamenalo to vôbec niečo a nie pre Camille, ale preňho? Bolo v tom snáď niečo viac ako istá náklonnosť, ktorú k jej osobe pociťoval alebo len sympatie, ktoré nedokázal vždy celkom zakryť. Nie, z istej časti sa o ňu staral, to vedel už dlhšie, práve kvôli tomu sa od nej držal ďalej, aby ju nijako neohrozil, aby ňou neohrozil seba, mohol sa len snažiť zistiť, či to bol celý dôvod, či to bolo všetko, čo voči nej mal. Ako náhle na seba ucíti jej pohľad, ešte viac sa celým telom uvoľní, jeho oči zostávali stále zavreté, akoby ešte spal a dovoľoval jej ďalej ho bez pristihnutia pozorovať. Netušil, ako si to má vysvetliť, čo každé jej gesto znamená, pretože mal na jasno v tom, čo predošlá noc znamenala, pre ňu nebola ničím, len rozptýlením a tým pádom aj preňho, pretože nebude hľadať niekde niečo, kde to nie je. Počul jej plytký tep, akoby v nej snáď niečo vyvolávalo strach, alebo...To možno nebolo najlepším vysvetlením, skôr sa niečoho obávala, možno jeho reakcie, keď mu povie, že konala impulzívne, ale to už vedel, nemusela mu vysvetľovať vôbec nič, nemusela mu nič hovoriť. Jej pohľad by rozhodne ešte zniesol, ale ticho, ktoré sa v izbe rozprestieralo a jej stále rastúce napätie, ktoré sa pomaly donášalo až k nemu už tak príjemné nebolo, práve preto sa rozhodol ticho prerušiť a vytrhnúť ju z domnienky, žeby snáď ešte spal. Keď otvorí oči, môže si v jej výraze všimnúť istú dávku zarazenia, akoby tu už zostalo vážne niečo, čím by ju ešte stále mohol prekvapiť. Táto situácia ho pobavila, klamal by, ak by tvrdil opak, ale nedával jej to nijako najavo, jeho slová boli poniekiaľ suché, nezafarbené ničím len prostou otázkou a jeho zrak bol stále upretý na jej tvári, ktorej pery sa následne skrivia do širšieho poloúsmevu. Nemyslel si, že dnes ráno na nej niečo také uvidí, vlastne skôr očakával, že si začne zberať veci hneď po tom, čo sa prebudí, preto mu to prišlo možno tak zvláštne, to, že sa rozhodla zostať a pozorovať ho z kraja postele. Nepatrne prižmúri oči, ako sa snaží preskúmať jej výraz, akoby sa jej práve snažil nahliadnuť niekde hlboko do hlavy a rozoznať jej myšlienky, ale nebolo tomu tak, skôr sa jej snažil bez slov spýtať, prečo to všetko. Prečo sa tvári, že to je v poriadku, keď to nebolo? Prečo na ňu stále pôsobí niečo, čoby ani nemala chcieť, aby sa stalo? Očami na chvíľu skĺzne k jej perách, po ktorých si prejde jazykom, než nepatrne pootvorí tie svoje a vráti sa späť k tým jej, do ktorých sa možno trochu uprenejšie zahľadí. Nad jej odpoveďou len trochu nakrčil obočím, akoby to bolo niečo, čo sa mu nepáčilo, alebo niečo, čo priamo zavrhoval, aj keď pravdou bolo, že to bol skôr nechápavý výraz, akoby to snáď celé nebolo len niečo, pričom sa snažila na chvíľu zabudnúť na smrť svojho blížneho. Všimne si, ako pohľadom skĺzla k jeho hrudi, ale rovnako ako na jej slová, nijako nereagoval, stále len mlčal, zatiaľ čo v hlave viedol veľký boj sám so sebou, rozhodujúc sa, či jej povie to, čo pôvodne zamýšľal. Mal jej to snáď povedať a ničiť všetko ešte viac, ako to už bolo? Alebo mal pre dobro oboch zostať mlčať a nechať ju bez jediného slova odísť? Vedel, čo chcel, bohužiaľ si to však nemohol dovoliť. Opäť v izbe zavládlo ticho, ticho, pri ktorom len hľadeli jeden na druhého, akoby ani jeden z nich nevedel, čo povedať, on to však vedel, len nebol rozhodnutý, akoby to všetko dopadlo a on si nemôže dovoliť stávkovať a improvizovať, musí ísť na istotu, a to pri všetkom. Len tam ležala, stále celkom nahá, pridržiavajúc si plachtu na prsiach a zjavne o niečom pochybujúc. Videl, že to nemá nič spoločné s jej strýkom a to znamenalo, že sa to týkalo jeho, aspoň si to teda myslel, doslova vytušil, kedy jej slová začnú a hlavne ako. Vedel, čo bude nasledovať a preto po ich začiatku len odvrátil pohľad niekam na stranu, prosto a jednoducho do priestoru, vlastne sa nemusela vôbec obťažovať, prečo to celé robila a prosto neodišla? Bola snáď s Marcelom, aspoň podľa toho, čo videl a bola s ním šťastná, niežeby mu to prial. Už-už pootvára ústa, aby ju v jej vete zastavil, ale ona pokračuje a donúti ho na chvíľu pribrzdiť v jeho myšlienkach. Možno to nespravila len preto, ale nebola z toho dvakrát nadšená, akoby aj? Letmo ju počúva a za každou jej vetou prižmúri oči stále viac a viac, vedel, čo tým chcela povedať, ale stále tam niekde zachytil istú medzeru, ktorá jej priamo tancovalo nad hlavou. Na chvíľu opäť mlčí, než sa k nej očami vráti a potichu vydýchne.* Avšak, napriek tvojím tvrdeniam tu stále počujem nejaké, ale. *Posledné slovo trochu zvýrazní jemu prirodzeným prízvukom, pričom mierne ohrnie spodnou perou a zdvihne sa smerom k nej na lakti, aby jej mohol lepšie vidieť priamo do tváre.* Nemôžem ti však nič zazlievať, od začiatku som si od teba udržiaval odstup, pretože na krásu každý ľahko naletí, lenže to nebola jediná vec, ktorú som v tebe videl, a to bol ten problém...*Na chvíľu sa odmlčí, pričom nepatrne pootvorí ústa a zadíva sa jej uprene do zelených očí.* Možno sa už viac nechcem držať ďalej...Možno je celkom jedno, či to budem robiť alebo nie. *Prenesie s tichým výdychom, než opäť trochu prižmúri očami.* Ty však už máš lepšiu spoločnosť, nie je tak, láska? *Poniekiaľ ostrejšie podvihne jedným obočím, než nakloní hlavou mierne do strany a čaká na jej reakciu, ktorá preňho bola už nepotrebná, pretože vedel, aká bude. To isté si však myslel aj predtým.