The Abattoir

*Ani nečekala, že by na její poznámku nějak odpověděl, ale moc se ji nelíbí to, jak pozvedne obočím. V jednu chvíli to vypadalo, že to podává vtipně, i když jeho tón hlasu o tom neznačil a v té další se zdálo, že se mu ani trochu nezamlouvá, co na to odpověděla a tudíž to ani vtipné být nemělo. Má z něj opět rozpačité pocity a proto se na nějakou dobu odmlčí a místo toho pohledem sklouzne k jeho hrudi, kde se na chvíli zastaví. Znovu se mezi nimi rozhostí ticho a stále má na mysli to, že by mu měla říct něco o včerejší noci. Cítí nervozitu po celém těle a nejraději by měla tenhle rozhovor za sebou, protože očekává, že nebude příjemný. Pro ni to bude akorát jenom další hořké zklamání a znovu uslyší ty známá slova, aby se od něj držel dál, protože tak to chce a tak je to správně. Znovu se mu podívá do očí a prostě se na něj několik sekund dívá, než se rozhodně promluvit. Stačí si všimnout toho, že i on chtěl něco říct, ale předběhla ho a nepustila ho ke slovu. Přizná se mu k tomu, jak to cítí a jak celo záležitost bere. Po celou dobu se mu dívá do tváře a tak si nemůže nevšimnout jeho pohledů, toho jak pozvedává obočí. Nechtěl to slyšet, nechtěl se o tom bavit, takhle to na ni působilo. I přes to, že se tak tváří stále pokračuje, dokud neřekne to, co chce. A i tak je zklamaná, že to opět skončí tam jako vždycky. Možná to bylo zbytečné pro něj, ale pro ni však ne. Má mu to tajit? Má mu zatajovat top, jak všechny věci, které se jeho týkají vnímá? Bude to mít takhle za sebou a nebude už muset ničemu jinému čelit. Odvrátí od ní pohled a v tu chvíli sklopí na chvíli zrak někde k polštářům. Nechává mezi nimi rozhostit ohlušující ticho. Pozvedne zrak k jeho očím až za nějakou chvíli. Poslouchá jeho slova a u první věty trochu povytáhne obočí. Nebylo tady žádné ale z její strany, tedy vlastně bylo v podobě Marcela. Ale ona měla jasno, ví, co chce, jenomže stále neví, co chce Klaus. Stále nemá od něj jedinou odpověď, jediný náznak, nic. Potichu vydechne a rty sevře pevně k sobě. Nespouští z něj zrak a trochu natočí hlavu do strany, když se zapře loktem o matraci, aby snad na ni lépe viděl. Stále se na něj dívá zespodu a nezdá se, že by měla v plánu i ona změnit nějak svou polohu. Rty od sebe odlepí po jeho přiznání, avšak stále netuší, kam tím přesně míří. Jeho slova ji však překvapují, nečekala, že by řekl právě něco takového. Poté se ale zarazí. Nečekala, že řekne něco takového, vůbec nedoufala, že by si od ní už nechtěl držet odstup. Ústa má pootevřená a jenom ho propaluje pohledem, jako kdyby se z toho snažila vzpamatovat a hledala ty správná slova, co mu na to říct. Když přihmouří oči, tak neočekává něco dobrého, tohle u něj neznamená nic dobrého. Poslední věta jí projede ušima jako písklavý tón, který vám dráždí ušní bubínky. Uvědomí si o kom přesně mluví a co přesně tady bylo za problém, co přesně pro něj je to ale a ta největší překážka. Netuší jak ví o jejím a Marcelovém vztahu, ale má za to, že jsou spolu. Vždyť ani ona sama neví, jak jejich vztah měla bát a nebo má brát. Všechno se seběhlo tak rychle. Zavře na zlomek vteřiny oči s dlouhým výdechem a pak se na něj znovu zadívá. Tentokrát i ona se nadzvedne a zapře se lokty o matraci nevnímajíc to, kde teď sahá kousek peřiny a kolik z části jejího těla to odhaluje. Avšak si stále byla jistá, že prsa měla zakryté. Teď je svou tváří blízko té jeho a mezitím, co se mu mlčky dívá do tváře, tak v mysli hledá ta správná slova, jak začít, co říct.* Nevím, kolik toho víš o mě a Marcelovi, ale mohu tě ujistit, že nemáme spolu vážnější vztah, protože kdyby ano, tak nejsem tady a nic z toho, co se stalo bych nedovolila. *Tohle by měl především vědět, protože pokud si myslí, že je to mezi nimi vážné, tak má o ní velice špatné mínění, že by všechno to, co se mezi nimi odehrálo dovolila.* Pořád jsi mě od sebe odháněl, Klausi. Ať už jsem se snažila sebevíc ti dát najevo, že do tohoto světa patřím dělal jsi to stále dokola a dokola...*Povzdychne si u toho a její výraz ve tváři je teď velmi vážný.*...a potom jsi zemřel. Mezitím jsem poznala Marcela a on mi pomáhal, nikdy mezi námi nic nebylo. Když jsem tě viděla na tom silvestrovském večírku, což jsi vlastně nebyl ty mělo to na to taky efekt. Strávila jsem s ním nějaký čas, ale nic z toho by se nestalo, kdybych věděla, že se vrátíš a že mě nebudeš v jednom kuse odhánět stranou, protože se bojíš si někoho pustit do srdce. Kdyby jsi mi při tvém návratu neřekl to, co jsi řekl. Neviním tě za to, chtěl jsi to tak, ale on byl někdo, kdo při mě stál, když ty jsi tady nebyl. *Na nějakou chvíli se odmlčí a sklopí zrak, než se znovu na něj podívá a nadechne se zhluboka.* Pokud se nechceš držet dál, tak to nedělej. Já vím, co chci a Marcel to není a neměla jsem ještě možnost s ním o tom všem promluvit. *Řekne v konečném výsledku. Ano, ví, že s Marcelem by to bylo všechno jednodušší, že by ji dával to, co přesně potřebuje, ale pokud něco cítí, tak je to ke Klausovi a není to Marcel. Nedá se říct, že Marcel byl jakási náhrada, ale byl tady v době, kdy Klaus ne, spíše ji dával něco, co postrádala. Ví, že by si stejně o tom s ním musela promluvit a řekla by mu to. Jenomže k tomu ještě nedošlo a vážně se nechce mezi tyto dva muže zaplétat, když ví, jak to cítí.*

*Netušil, čo od toho čakala, čo čakala od dnešného rána, čo čakala, že sa potom všetkom stane, prečo sa tvárila tak nervózne, keď jej úsmev ani nič podobné neoplácal. Myslel si, že to pre ňu bola chyba, myslel si, že je šťastná s niekým, s kým to síce nečakal, s kým ho to netešilo a všetko sa stalo len kvôli udalostiam, ktoré na ňu včera dopadli. Nechcel, aby to hovorila, to mohla radšej pokojne mlčať ďalej a odísť, on by ju nezastavoval, ak si to tak želala, nemal na to dôvod, sám tam tú bariéru postavil a teraz ju nemôže v jej očiach prosto spochybniť, akoby tam nikdy nebola. Vedel, prečo tam stála a vedela to aj ona sama, ale to nemenilo nič na tom, že to bol on, kto s tým započal a kto to väčšinou aj ukončil. Práve preto od nej v tejto chvíli radšej odvráti pohľad, hlavne pri jej prvom slove, ktoré len nadväzovalo na to, čo čakal, práve preto patrne pootvorí ústa, akoby ju chcel prerušiť, ale ona ho predbehne a všetko, čo si myslel, pomaly vyvracia. Chcela to? Áno, včera jej to možno veril, ale nie dnes, nie po tom, čo videl, nie pritom všetkom, čo jej povedal, čo sa dialo. Prakticky jej naznačil, že je preňho ničím, že jej život nič neznamená, že ničomu nechápe, nič nevie a aj tak tu stále bola a zatiaľ nevyzerala, žeby sa niekam zberala, aj tak mu hovorila, že nič z toho neľutuje a neľutuje žiadnu z ich strávených chvíľ, nedalo sa povedať, že on by na tom bol inak, avšak ho to rozhodne prekvapovalo viac ako ju, alebo to preňho bolo možno len ťažšie priať. Podobné prejavy náklonnosti, ktorú si ničím nezaslúžil, pri ich rozdieloch pritom, že on bol čisté zlo a ona čisté dobro...Znelo mu to priam smiešne na jazyku, ktorý sa v jeho ústach stále nijako nehýbal. Mal by jej na to niečo povedať? Možno bol čas na to, aby sa vyjadril, aby jej odhalil, že vie o jej čase s Marcelom, že vie všetko, čo mu z nejakých dôvodov zamlčala. Bála sa ho? Verila snáď, žeby ho mohol ovládnuť hnev a mohol by jej kvôli tomu ublížiť? Nie, niečomu takému neveril, ale u Marcela si už tak istý nebol a ona tiež určite nie. Jeho pohľad sa stáva stále zamračenejším a zamračenejším, akoby jej slová nebol schopný akceptovať, alebo aspoň časť z nich. Bol si istý, že z jeho pohľadu už časť z jeho pocitov vyčítala, nebol si však istý, že ich pochopila správne, a ona ich teda správne pochopiť potrebovala. Neznášal nedorozumenia, práve kvôli nim sa mu už mnohé veci pokazili priamo pod rukami, priamo pred očami a on tomu nemohol zabrániť, kvôli takej banálnej veci, akou bola nezrozumelosť. Všimne si, ako od neho odvrátila pohľad, akoby ju snáď niečo sklamalo, akoby od neho čakala len to najhoršie, možno by to mal urobiť, mal by jej povedať, že je to tak lepšie, pretože už predsa mala niekoho iného, on však nebol na tieto dramatiká, bol niekto, kto vždy dokázal dostať, čo chcel. Do niekoľkých sekúnd konečne pootvorí ústa a naznačí jej jeden krásny fakt, menom Marcel, ktorý ona zjavne nepochopila, nakoľko si nemyslela, žeby o ňom mohol vedieť. Vlastne, dalo sa povedať, že to bola náhoda, obyčajne by za ňou nešiel, obyčajne by nič také nerobil, ale v ten večer to spravil a videl niečo, čo pre jeho oči nebolo určené, avšak bol rád, že sa tak stalo, a to práve kvôli dnešnému ránu. Ich oči sa opäť stretnú, ako začne rozprávať, pričom na nej môže vidieť, že to očividne nebolo nič, čo by čakala. On však nevedel, čo presne od neho práve teraz čaká, že jej povie, že to je v poriadku a môže si pokojne utekať za Marcelom? Pretože toho schopný bol, je to jeho spôsob ako sa brániť, ako sa obrniť pred tým všetkým. Mierne sa lakťom vydvihne na matraci, aby na ňu snáď lepšie videl, ale pravdou bolo, že mu proste viac vyhovovalo dívať sa na ňu z vrchu. Opäť k nej prehovorí a povie jej to, čo mal tak dlho na jazyku, ale ešte nebol rozhodnutý či mlčať alebo nie, už sa však rozhodol a najskôr sa mu už nenaskytne lepšia chvíľa, ako bola táto, aj keď to bolo vzhľadom na včerajšok tiež diskutabilné. Ak neočakávala jeho predchádzajúce slová, pri týchto si bol istý, že ju prekvapia, už ani nedúfala, žeby to mohol povedať, žeby to mohol priznať, lenže on s tým nemal problém, aspoň práve nie. Bolo to tak, nemal viac dôvod držať sa stranou, ak samozrejme neráta ich matku, ktorá by si aj tak našla miesto, kde doňho môže uderiť, takto aspoň bude vedieť, že jej to nevyjde, že sa s ňou poráta, nech už skôr alebo neskôr, ich matka zomrie, rovnako ako Mikael. Jej pohľad ho prepaľoval až do hlavy, mohol ho cítiť, mohol ho vnímať, ale ona stále mlčala, akoby snáď stratila reč. Bolo to pre ňu až tak zarážajúce, alebo jej to len nesedelo do plánov, ktoré mala s Marcelom? Možno to nakoniec bude jedno s druhým. Mierne prižmúri oči a pod týmito myšlienkami sa jej rozhodne naznačiť jeho myšlienky viac ako doposiaľ, zatiaľ čo ona sa ich chytila. Jeho uši zachytili jej hlboký výdych, akoby ju niečo otrávilo, akoby sa chystala na niečo, čo jej vôbec nebolo po chuti a vlastne sa jej ani nečudoval. Vlastne jej vysvetlenia možno ani nechcel celkom počuť, pretože vedel, ako skončia. Opätuje jej pohľad, aj keď ten jeho je omnoho letmejší ako jej, vždy pripravený sa odvrátiť niekam do strany. Nechá ju, aby sa tvárou dostala na rovnakú úroveň, na ktorej bol on, pričom na chvíľu skĺzne zrakom ku prikrývke, ktorá sa jej stiahla po tele, akoby to snáď jeho oči robili samé. Ak by sa sústredil, mohol na tvári cítiť sklonky jej dychu, ale on sa nechcel sústreďovať. Svoj pohľad k nej znovu zdvihne až keď prehovorí. Nevedel prakticky nič, ale videl viac než dosť na to, aby si isté veci dokázal uvedomiť, odvodiť. Preto sa nad jej slovami trochu ironicky uškrnie, pričom mu z úst vyjde dusený výdych.* To, čo som videl, rozhodne neznamenalo nič. *Prenesie pomerne trpko, aj keď sa to stále snaží skryť pod podvihnutou tvárou a vyrovnaným pohľadom, no pravdou bolo, že jej prakticky dával najavo žiarlivosť, žiarlivosť voči nemu, všetku tú neochotu, s ktorou sa na nich v ten večer pozeral, čo tiež nebolo dvakrát dlho.* Tvoje myslenie bolo zatienené tým, čo si prežila. *Odôvodňoval si vzápätí niečo, čo mu predtým vyvrátila, akoby si stále chcel trvať na tom svojom a nič z toho, čo mal priamo pred očami nepripustiť. Jej ďalšie slová naňho prehovoria z ostra, pre jeho uši nie sú lichotivé, nepočúvajú sa dobre, aj keď vedel, že sú pravdivé, sám jej priznal, čo robil a toto vedel priznať aj sebe, odháňal ju od seba.* Mal som isté dôvody, prečo som tak robil, Camille. *Prenesie neurčito, než pokračuje s tým, že on zomrel a Marcel tu v tom čase bol s ňou. Samozrejme, že bol, po smrti svojich upírov mal kopec času, ktorý s ňou mohol strácať a vlkodlaci sa stále presúšali v meste, akoby im to tu patrilo. Ona však ide ešte hlbšie, začne mu vysvetľovať ako presne to bolo a on to vlastne ani nechcel počuť, nechcel to všetko počúvať, ak mu tým chcela naznačiť, že je s Marcelom tak to už vie, nebolo nad tým treba plytvať slovami. Hlavne pri jej vysvetlení s „nejakým časom“, nemohol sa nad tým ani pozastaviť, pretože jeho pohľad by vtedy nebol práve najpríjemnejší. Nechcel ju už ďalej počúvať, ale tiež ju nedokázal stále zastaviť, len ju nechal, aby hovorila o tom, čoby sa nestalo ak by...O tom, ako sa bojí niekoho k sebe pustiť, čo nebola pravda, on sa nebál, nebál sa ničoho. Len bolo ľahšie nič necítiť, pretože tu potom nie je žiadne sklamanie, ktoré by ho mohlo čakať. V momente od nej odvráti pohľad a pootvorí ústa, akoby jej tým chcel snáď naznačiť, že mu to už celkom stačí. Samozrejme, že tu nebol, bol mŕtvy a jediné, čo zmohol bolo všetko sledovať z druhej strany, bezmocný a...A zabudnutý. Keď Camille sklopí zrak, bolo to ešte jasnejšie, nebolo tu treba premýšľať nad niečím, čo je dávno vyriešené, niečím, čo ani neexistovalo. Jeho oči si opäť nájdu tie jej, pričom nepatrne podvihne obočím, keď mu začne hovoriť, aby sa od nej nedržal ďalej, ak nechce. Nevyhovovalo jej snáď presne to? Po jej slovách na chvíľu nič nehovorí, než mierne nakloní hlavou do strany a zahľadí sa jej uprene do očí.* A čo teda je to, čo chceš? *Spýta sa jej otázkou vpísanou vo výraze, aj keď jeho slová boli bez tónu.*

*Nerozumí občas tomu, co vlastně chce. V jednu chvíli na ni mluví a zdá se, že na to očekává nějakou reakci a v dalším momentu by nejraději neslyšel nic a zastavil ji. Najednou už to nevypadalo na příjemné ráno a vlastně nezačínalo být příjemné. Jak mohla jenom doufat, že by snad mohlo být po tom, co prožili? Mělo smysl si tady vůbec všechno vyříkávat, když on ji nechtěl poslouchat? Když nestál o její vysvětlení? Už má toho všeho taky dost, aby byla upřímná, ale práh její trpělivosti je o moc větší, než kdy byl a bude jeho. Ani nevnímá skoro to, že pohledem sklouznul na chvíli dolů, když jí peřina odhalila o trochu více z jejího dekoltu. Pro tuhle chvíli jí to nijak zvlášť nezajímalo. Byly tady důležitější věci. Mohl si všechny ty pohledy pro dnešek odpustit, protože to upřímně nepotřebovala. Po tom, co odejde se chystá vyřešit pohřeb, musí se vrátit do kostela, uklidit to tam, postarat se o Kieranovo tělo a doma ji čeká její bratranec se spoustou poznámek, které ji v sekundě vytočí do nepříčetnosti, protože její trpělivost je taky jenom jedna. Neměla náladu na hádky, nechtěla se rozhodně s ním hádat a nestála o jeho nerozhodnost. Už tohle téma však načali a tak ho museli dokončit, ať už tedy dopadne jakkoliv. Tolik se snažila mu to všechno podávat jemně, klidně, ale on tohle neuměl. Nemůže ho však za to vinit, protože jejich povahy jsou naprosto rozdílné. Zatímco ona je jen člověk, tak on v sobě má stránky z vlkodlaka, upíra a člověka. Vydechne dlouze a začne se svým vysvětlováním, tedy se o to alespoň pokusí. Avšak on ji znovu zarazí ihned, co se zmíní, že je viděl. To bylo snad ještě horší, než kdyby jenom o nich slyšel. Netuší, kde to bylo, kdy to bylo, ale něco ji našeptává, že to muselo být od té cesty z Rousseau's k němu domů. Nelíbilo se jí, že to viděl, akorát to pro něj bylo ještě horší a ví moc dobře jak se v tu chvíli tvářila, jako kdyby neexistovalo nic jiného, než Marcel. Jeho žárlivost je vepsané nejenom v jeho slovech, hlasech, ale taky to vidí v jeho očích. Nemá však důvod žárlit, alespoň tohle si myslí, on jí ale nevidí do nitra. Z velké části mohl za to on sám, protože ji stále dokola odháněl od sebe a čekal na co? Co očekával po tom všem, co se mezi nimi odehrálo? Jeho smrt, jeho návrat, i když nejdříve v něm byl někdo jiný. Nemohl ji mít za zlé, že o tom netušila. A potom ten rozhovor, kdy jí nazval nikým. Nadechne se zhluboka, jako kdyby potřebovala hodně vzduchu do plic. * To, co jsi viděl byl odraz toho, co jsi z poloviny zavinil i ty, Klausi. *Připomene mu. Její hlas není nepříjemný, ale on si musí vážně uvědomit, že jí nemůže mít za zlé naprosto všechno, co se událo.* Měla jsem o tebe obavy a ty jsi mi nepověděl právě milá slova. Marcel tady pro mě byl v tu chvíli a staral se o mě víc, než kdokoliv jiný. Ale stále to neznamená, že ty jsi nebyl ten první, že ty jsi nebyl ten, kterého jsem chtěla na jeho místě. *Dodá a potom začne mluvit dál. Další slova jí však popudí, ale nedá to na sobě znát. Nedokázal si přiznat pravdu, i kdyby ji věděl, nechtěl si ji přiznat. Čeho se bál? Proč mu to dělalo takový problém? To, co říká je pravda a bude mu to opakovat klidně pořád dokola, aby si to vštípil do hlavy a začal jí věřit. Není člověk, který by lhal o tomhle musel být snad už dávno přesvědčený a rozhodně není ani ten typ, co by něco dělal unáhleně. Nebyla taková, takovou povahu neměla. Nebude tvrdit, že se to nikdy v životě nestalo, ale její smysly byly naprosto v pořádku, moc dobře věděla, co dělá a co chce.* Moje mysl nebyla zastíněná. A klidně ti to budu stále opakovat, protože tohle je pravda. Ty jenom chceš, aby bylo pravdivé to, co si myslíš, protože ti dělá problém věřit slovům jiných. Ale těm mým můžeš věřit. *Nemluví s ním nijak naštvaným tónem, stále je klidný, i když občas trochu nabere vyššího tónu. Ale stále se ani trochu nepřibližoval k tomu s jakým tónem mluvil on s ní, pokud se to tónem dalo vůbec nazvat. Ve všech jeho slovech byla skoro pořád suchost, jako kdyby se toho snažil hodně zakrývat. Ano, určitě měl k tomu své důvody a jak řekla, tak ho za to neviní, jenom jí to nebylo příjemné.* A já to po celou dobu respektovala, i když jsem to tak nechtěla. *Nechce se už dál o tom bavit, ale i přesto začne nadále mluvit o tom, jak je to s Marcelem, jak to všechno bylo. Musí mu to říct, musí to vědět a musí si to poslechnout, i když to možná poslouchat nechce. Když od ní odvrátí pohled, tak jí to není příliš příjemné, ale ví, že on má s tímto problémy, dalo by se říct. Toho si všimla už před několika měsíci, že má problém s člověkem udržet delší oční kontakt obzvlášť při rozhovoru, který mu není právě po chuti a tohle mu určitě nebylo po chuti, když vysvětluje celý její vztah s Marcelem. Nepomáhá ani to, že se to snaží podat všechno co nejjemněji, co nejšetrněji. I když se na ni nedívá, tak ona stále nespouští z něj zrak a stále mu vysvětluje to, co má na srdci a co chce říct. nebude zastavovat své myšlenky jenom proto, že on to nechce slyšet. Jednou už toto téma započalo a tak bude nejlepší, když si to teď vyříkají a raději ne právě poklidně, než aby to potom dopadlo ještě hůř. Nakonec i ona po tom všem už musí sklopit zrak alespoň na pár vteřin. Prakticky se mu přiznává, co vlastně chce a že to není Marcel. Podívá se na něj a nastane opět to známé ticho. Jenom se jeden druhému dívají do tváře, že on tu svou mírně nakloní do strany a položí ji jednu prostou, jednoduchou a zároveň tak složitou otázku. Zarazí jí to, ne proto, že by na ni neznala odpověď, moc dobře ji zná a už teď jí hraje na jazyku, prakticky ji tam šimrá, aby to vyslovila, ale zaráží ji to, že se vůbec na to zeptal, jako kdyby to nebylo dost jasné z toho, co se mu celou dobu snaží říct. Na druhou stranu je to muž a muži to potřebují prostě slyšet přesně, ne žádnou obklikou. Přejede si jazykem po rtech. Potřebuje je navlhčit, protože po tomto rozhovoru byly vysušené. Nadechne se zhluboka.* Myslela jsem, že už to dávno víš. *Její tón hlasu je jemnější, jako kdyby nic z toho, co si právě teď řekli nebylo. Na chvíli se opět odmlčí, ale poté promluví.* To, co chci jsi ty. *Zašeptá. Znovu se začne vpíjet do jeho modrých očí a teď je jasné, že to bude buď a nebo. Může si to nakonec rozmyslet a rozhodne se, že to takhle nepůjde a nebo se může toho chopit. Vyčkává v tichosti na jeho odpověď nebo na co, co jí tu odpověď dá. Nemůže zakrýt i jisté obavy, které teď cítí. Právě teď se mezi nimi rozhostilo i jisté napětí.*

*Možno mala snahu sa s ním rozprávať s jej prirodzeným pokojom, ale ten on nepoznal, ak naozaj nechcel a práve teraz tu bolo niekoľko rôznych pocitov, ktoré sa v ňom vynárali naraz a nedávali mu priestor na premýšľanie. Na jednu stranu tu bol Marcel, na druhú jeho bariéra, za ktorú sa staval a bolo preňho ťažké obe tieto veci prekročiť. Ona nevedela ani z polovice o tom, kým bol, mohol jej to všetko ukázať, ale niečo také by jej nikdy neurobil, pretože vedel, žeby ju to zlomilo na dve časti, práve to ich robilo ešte rozdielnejšími, než už boli z princípu a na pohľad. Ich názory, vnemy, všetko, bolo celkom rozdielne a aj napriek tomu si k nemu nejakým spôsobom nachádzala cestu, čo si on stále nedokázal vysvetliť. Pripustiť však už bolo niečo iné. Dávala mu svoje odpovede, na otázky, ktoré sa jej síce nepýtal, ale mala pocit, žeby ich mal poznať, istú časť z nich však počuť nechcel, nemyslel si, že to priamo potreboval. Mohol ju v tom nechať, ale on nebol práve osobou, ktorá by zostala ticho, keď jej niečo príde na jazyk. Samozrejme, že ich videl, inak by o tom možno ani nebol tak strašne presvedčený, ako sa dialo práve teraz, ale to, čo mal ešte stále priamo pred očami, to bola jeho pravda, tomu veril, a to nemohla nijako spochybniť, pretože by jej to nedovolil. Aj keď sa snažil, jednoducho to nemohol zakryť, nebolo mu to príjemné, nič z toho, priam tým pohŕdal a štítil sa toho, avšak to nemohol pokladať len na jej plecia, pretože to tam nepatrilo. Pripadalo mu to, akoby ju táto debata už unavovala, ale nebola jediná, kto už nemal chuť počúvať. Samozrejme, že ju od seba odháňal, že si chcel držať odstup, na jednu stranu tu bola jeho dcéra, po ktorej šiel celý coven ešte predtým, než sa vôbec narodila, na druhú jeho brány, ktoré mohol len ťažko otvoriť. Nechcel niekoho vpúšťať dnu a o to ju od seba odháňal viac, pretože vedel, že pre ňu by bolo ľahké prekĺznuť, čo sa jej nakoniec aj tak darí. Nepotreboval to viac komentovať, Marcel preňho stratil svoje meno, ktoré mu sám dal, namiesto toho radšej opäť na chvíľu odvráti pohľad a pootvorí mierne pery, ktoré nakoniec zavrie, keď začne opäť hovoriť o tom, ako tu pre ňu Marcel bol, keď ho potrebovala, o tom, že sa oňho bála, pričom možno trochu nechápavo nakrčí obočie a pri jej posledných slovách k nej prudšie opäť natočí tvár.* Chcela si, aby som sa o teba staral a zaujímal? *Spýta sa možno trochu neveriacky, nakoľko to robil celý čas, aj keď sebe vlastným spôsobom. Akurát Marcel si niečo také môže dovoliť, môže si dovoliť na podobné záležitosti myslieť, zatiaľ čo Klaus mohol len sotva. Nedokázal si to priznať, žeby sa v jej odhade mýlil, pretože mal vlastnú pravdu, ktorá bola zafixovaná hlboko v jeho mysli a bolo len ťažké ju prebiť. Proste to šlo doslova automaticky, to, keď niečomu celkom neveril a snažil sa to hneď spochybniť. A ona mu to všetko vysype priamo do tváre, akoby mu snáď videla priamo do hlavy a vedela presne, čo má povedať.* Môžem? *Spýta sa jej nakoniec, pričom jej na chvíľu len uprene hladí do očí. Už vedela, že je osoba, ktorá s tým má problém, dôvera bola prakticky jednou z jeho najslabších stránok a on ju jednoducho nedokázal vstrebať, ani keď to možno videl a mal priamo pred očami. Držal sa od nej z nejakého dôvodu, nerobil to pretože by potom nejako túžil a ona si to musela uvedomiť, aj keď si bol po jej slovách istý, že sa tak už stalo. Áno, rešpektovala to, aj keď sa jej to nepáčilo, ale teraz mu to vyhadzovala priamo na oči. Bola jeho chyba, čo sa deje? On to tak nevnímal, nič a nikoho si nepripúšťal za chybu. Nič jej na to nepovie, nemal pocit, žeby to bolo treba ešte nejako rozvádzať. Nechcel viac rozvádzať nič z toho a už vôbec nie Marcela, stačilo, že mu to už potvrdila, nepotreboval počuť podrobnosti o ich krásnom a intímnom vzťahu. Mohla na ňom vidieť ako veľmi nepríjemné mu to bolo už len z toho, keď od nej odvracal pohľad, ona však pokračovala, akoby ju to vôbec nezaujímalo. Opäť sa na ňu pozrie až po tom, čo dohovorí, pričom si myslí, že vie, čo bude nasledovať, ale opäť sa v nej poniekiaľ zmýlil. V izbe opäť nastane skoro ohlušujúce ticho, ktoré nakoniec preruší svojím hlasom. Samozrejme, že sa dovtípil, čo tým myslela, ale potreboval to počuť, také veci by proste mali byť vyslovené. Práve preto nakloní hlavou do strany a čaká na jej odpoveď, aj keď jej výraz už zo začiatku vyzeral nejakým spôsobom prekvapený. Celý čas sa jej díva uprene do očí a ani na chvíľu z nich nestrháva pohľad. Pri jej prvých slovách len trochu nakrčí obočím, jej tón, jej tvár, všetko to bolo razom jemnejšie, menej poznačené ich predošlou konverzáciou. Tlačí pery pevne k sebe a keď vysloví tých pár slov, ku ktorým si v okamžiku nevedel celkom presne určiť postoj, zostane na ňu proste mlčiac hľadieť. Akoby jej už ani nechcel odpovedať, alebo sa k tomu aspoň nijako nechystal. V ďalšej sekunde už od nej však opäť svoj pohľad odvráti niekam do strany, čo najskôr nenasvedčovalo ničomu dobrému.* Je to naozaj tak? *Prenesie smerom k nej ďalšiu otázku, aj keď v jeho hlase tento krát nie je ani stopa po otázniku, akoby to myslel celkom rečnícky. Na chvíľu sa opäť pozrie niekam do strany, akoby jej chcel práve povedať niečo, pričom sa jej nechce dívať do tváre.* Chceš v svojom živote niekoho, ako som ja? *Bol monštrom a najhoršie na tom bolo, že to o sebe vedel a kráčal s tým so zdvihnutou hlavou, akoby bol na tento titul hrdý, dokonca mu nerobilo problém to počúvať, ak mu tak niekto povedal, ale práve v tejto chvíli to bol ten najväčší rozdiel medzi nimi.* Chceš doň vpustiť číre zlo akoby ho už nebolo dosť?  *Začne opäť, pričom jej slová nijako nespochybňuje, len sa ich snaží pochopiť a možno práve to bola tá chyba. Opäť jej prejde očami po tvári, pričom zastane v tých jej a pomaly nadvihne ruku, ktorou sa chytí jej líca, jej hlava bola len niekoľko centimetrov od neho, takže mohla cítiť jeho dych, keď mu z úst unikali slová.* Prečo ma staviaš do pozície, kde sa mi nechce povedať...*Prenesie skoro šeptom, pričom sa k nej začne ešte o niečo približovať a jeho  pohľad pomaly ale isto sklzne k jej perám, pred ktorými sa tesne zastaví, tak, že sa ich skoro dotýka tými svojimi.*...Nie? *Vydýchne už skoro celkom nečujne, než ju poniekiaľ nežne pobozká, aj keď po niekoľkých sekundách sa rozhodol bozk o niečo prehĺbiť, pričom rukou pritiahol jej tvár ešte bližšie k tej svojej, akoby si ju tam chcel pridržať, alebo si myslel, žeby s ňou snáď uhla do strany. Keď sa jeho pery začnú opäť oddeľovať od tých jej, mierne pootvorí oči a znovu potichu vydýchne, ako tak palcom prejde od jej sánky až k brade, ktorú prstami chytí, a tak jej hlavu o niečo podvihne, aby sa jej díval spriama do tváre.* Viem, že sú tu teraz celkom iné veci, na ktoré musíš myslieť a ja rešpektujem tvoju stratu, Camille. *Prenesie k nej takým tým vľúdnym tónom, ktorý naznačoval tomu, že ju chápe a vie o zákutiach, v ktorých sa jej myseľ práve pohybuje. Pomaly spustí ruku z jej tváre a opäť sa od nej celkom odtiahne.* Práve preto som si istý, že sa chceš čo najskôr dostať domov. *Kde včera z nejakých dôvodov nechcela ísť, on sa však práve teraz veľmi nezamýšľal, aké jej dôvody boli.* I hope you let me drive you. *Dodá po niekoľkých sekundách, pričom sa posadí na posteli a odhodí zo seba plachtu dotýkajúc sa nohami dlážky pod sebou. Pomaly vstane a niekoľkými krokmi sa presunie od postele ku svojmu šatníku, pričom si z neho vytiahne nejaké oblečenie, z ktorých nohavice si dá ešte v tej chvíli na seba a s tričkom v ruke sa otočí späť k nej.* Netuším, ako je na tom moja sestra, ale dokáže byť občas kvôli všetkému až príliš dramatická, takže by som to radšej neriskoval. *Oznámi jej poniekiaľ vecne, nakoľko Rebekah občas dokázala byť ešte horšia ako on, ak chcela, čím jej asi naznačil, že jej domov bude musieť vydržať jeho tričko, aj keď si nemyslel, že v aute by jej to robilo nejaký problém.*

*Upřímně neví, jak mu na tuhle otázku má odpovědět. Možná i to tak bylo, možná chtěla, aby se o ni staral a zajímal. Spíše ze začátku její zájem byl čistě z psychologického hlediska, jelikož jeho osoba ji zkrátka fascinovala. Ne, že by byl snad nějaký experiment, takhle by to nikdy nenazvala, ale zkrátka tam bylo něco, co chtěla poznat. Chtěla se dostat časem pod tu jeho bariéru. Stále jí jeho osobnost fascinuje, už jenom proto, že ho nedokáže odhadovat a možná i proto, že ví, že po tom všem je uvnitř zlomený a ona mu chce pomoct. Dívá se po celou dobu na něj a ani při jeho prudším pohybu hlavou neucukne tou svojí, i když měla na chvíli tu tendenci. Nikdy neví, čeho se od něj dočká, není to tak, že by si myslela, že ji ublíží, spíše nechce poznávat opět jeho hněv takhle na blízku. Zažila to před pár dny, nechce to pocítit znovu a už vůbec ne teď.* Chtěla jsem, aby jsi mě od sebe neodháněl. *Řekne mu to tímto způsobem. Nepotřebuje a nechce zacházet do detailů. Tahle odpověď by mu měla stačit a navíc je jako vždy pravdivá. Tak či tak si k sobě vždycky našli cestu. Nijak neklade váhu na jeho nevěřícný tón se kterým to řekl. Tyhle detaily se snaží ignorovat, ví, že pro něj je něco takového k neuvěří. Kdyby se však alespoň trochu nestaral, nebyl by tady, nechtěl by ji od sebe odhánět. Ujistí ho, že ne všechno je tak, jak on si myslí, jak on to chce. Chce mít stále tu svou pravdu i přes vědění, že ji nemá. Řekne mu, že jí může věřit a jeho dotaz ji ani nijak nepřekvapí, i když jí trochu zamrzí fakt, že si snad myslí, že nemůže. Nikdy ho přeci nezradila, nikdy se proti němu v něčem neobracela a ví, že by to ani nedělala, pokud by k tomu opravdu nebyl důvod.* Dala jsem ti někdy důvody k tomu, aby jsi mi nevěřil? *Zeptá se možná trochu nevěřícně, protože si není něčeho takového vědoma. Možná považuje to všechno ohledně Marcela za velkou zradu i od ní a proto si myslí, že ji nemůže důvěřovat, ale ona za jejich vzájemné vztahy není zodpovědná a o spoustě věcech ani nemá tušení, jak by taky mohla, Ani jeden z nich se ji s ničím nesvěří a všechno je jenom na ní, musí věci odhadovat nebo si je jak dohledat sama, pokud chce něco vědět. Ale opravdu nikdy neměl sebemenší důvod k tomu, aby ji nedůvěřoval a nejhorší na tom je, že na důvěře je postavené všechno, všechny základy vztahu ať už je jakýkoliv. proto jí tohle uvnitř ničí a možná i v jejích očích jde vidět, že je z toho trochu zklamaná, ale respektuje to. Zatímco ona mu věří, on k ní až příliš důvěru nemá. Bylo lepší se o Marcelovi nebavit, viděla na něm, jak moc ho to užírá a jak moc to nechce slyšet, už jenom z těch náznaků, že od ní odvracel pohled. Ale ona mu to prostě musela všechno vysvětlit. On neměl rád nedorozumění, stejně tak i ona. ne všechno bylo tak, jak to vypadalo a jak on to viděl. Nejhorší je, že se obává, že dokáže věci trochu zkreslovat, vidět v nic o moc více, než je. Odmlčí se potom na nějakou dobu a opět mezi nimi zavládne to známé ticho. On vysloví jednoduchou otázku, která ale může znamenat tak moc. Zná na ni odpověď hned, ale chvíli s ní otálí. Nakonec však ty slova vysloví, řekne mu, co přesně chce a že to, co chce je právě on. Ani teď neví, co od něj může očekávat, ale chtěl to slyšet. Chtěl její upřímnou odpověď a ona mu ji dala. Teď je už jenom na něm, jak s tím hodlá naložit a postavit se k tomu. Buď to dopadne špatně a nebo dobře, žádné jiné východisko není a nemůže z toho už vycouvat, když se jí na to zeptal. Nabrala dojmu, že však to musel už vědět v půlce jejich rozhovoru, ale potřeboval to slyšet. Je to muž, potřebují slyšet všechno a je pravda, že i kdyby mu ona položila tu samou otázku, tak by odpověď chtěla slyšet stejně tak moc jako on i přes to, že by ji už dávno znala. Pozoruje jeho oči do doby, než se od ní znovu odvrátí. Na chvíli ty své přivře možná trochu bolestně, protože i když i s touhle možností odmítnutí počítala, tak ji nechtěla. Člověk nikdy nechce být odmítnutý, ale ne všechno v životě je tak, jak chceme my. Otevře oči, když opět promluví. Nechce mu odpovídat, nechce mu to říkat zas a znovu, ale možná bude muset. Všechno, co mu povídá myslí upřímně a i tahle odpověď byla upřímná. Potřeboval snad další? nebylo to vidět v jejich očích, že chce jeho? Nakloní hlavu do strany, jen co od ní znovu odvrátí zrak. Musí si více přivyknout na to, že nedokáže s ní vždycky udržet oční kontakt, protože je to pro něj až příliš osobní, až příliš do nahlíží do jeho nitra. Zaposlouchá se do jeho slov. Proč stále o tom pochyboval? Stále i když možná teď nevědomky se ji snaží do poslední chvíle od sebe odtrhnout, ale ona prostě nechce. Ví, co udělala, ví, co je za člověka, ale taky v něm vidí světlo. Vidí světlo v té tmě. Vydechne dlouze, ale není to tím, že by jí to snad nějak otravovalo, spíše už je to trochu bezmocné, protože neví, jak více mu má naznačit, že ať už udělal cokoliv, ať už je jakýkoliv, nic to nemění na tom, jakou náklonnost k němu chová. Nemění to nic na jejím rozhodnutí.* Ty už jsi v mém životě, Klausi. *Řekne šeptem. Tohle už tak bylo, byl v jejím životě i když možná nechtěl, ale byl tam.* A já jsem v tobě viděla dobro a vím, že tam uvnitř je, vím, že ho máš v sobě. *Stále se mu dívá do tváře a konečně se jejich pohledy opět střetnou. Mlčky ho pozoruje a je ráda za jeho dotek na tváři, přímo ji to hladí na kůži. Dýchá mu do tváře a tělem ji projíždí jistý pocit, klidu, když je takhle blízko při ní. jen, co promluví, tak pocítí jeho dech. Vnímá velmi zřetelně každé jeho slovo a neuhýbá pohledem. Svýma zelenýma očima se vpíjí do těch jeho a její dech je teď velmi klidný, pomalý. Čeká na dokončení jeho věty, ale z jejího čekání jí vyvede to, když se k ní přiblíží ještě o něco více. Skoro cítí, jak se jejich rty dotýkají. Tolik se chce těmi svými o ty jeho otřít, tolik je chce znovu cítit, vpíjet se do nich. Oči má přivřené a vydechne v momentu, co jí naznačí, že nedokáže s tím dál bojovat. Její přání se ji splní. Teplo z jeho rtů předává těm jejím. Zapojí se do něžného polibku, který přeroste po chvíli v něco více vášnivějšího. Ruku mu položí zezadu na krku a přitáhne si jeho tvář více k sobě zrovna ve chvíli, kdy on to samé dělá i u ní. Jako kdyby v tomhle byli oba sehraní, jako kdyby to tak mělo už od samého začátku být. Užívá si těch pár polibků, které ji dává a které mu ona oplácí, přičemž ho palcem hladí na krku. Za chvíli se však mezi nimi rozhostí mezera a na rtech ucítí chlad po tom, co už na nich nejsou přitisknuté jeho rty. Ještě chvíli má zavřené oči, jako kdyby si snad ještě užívala ten požitek z jejich polibku. Podívá se na něj až ve chvíli, kdy jí pozvedne hlavu, aby snad na ni lépe viděl. Teď jí připomene to na co zase na moment zapomněla. Musí už vážně odejít, musí se jít věnovat tomu, co je potřeba. Nemůže tu bolest v sobě pořád držet a snažit se od ní nějak rozptýlit. Přikývne mírně hlavou, že je si toho vědoma. Odtáhne se tváří od jeho ve chvíli, co on od její, ale ještě zůstává v posteli. nehodlá odmítnout jeho nabídku, vlastně potřebuje odvoz domů už jenom proto, že její oblečení je v hrozném stavu a nedokáže si představit, že by tak měla jít po ulici v tuhle dobu.* Samozřejmě. *Potvrdí tak, že se nechá odvézt domů a vyhoupne se do sedu, přičemž si na hrudi drží peřinu, aby ji stále zakrývala. Sleduje ho, když vstává z postele a přechází ke skříni. Nejde ho nepozorovat, i přes to, že její myšlenky se ubírají opět ke Kieranovi. Potěší ji, když se k ní vrací s trikem. Natáhne pro něj ruku a převezme si ho od něj.* Chápu. Snad žádná žena nemá ráda, když někdo používá její šatník. *Pokud to tedy nejsou kamarádky. Tedy ona k nim nepatří, ale asi by jí taky nebylo příjemné, kdyby jenom tak někdo pro někoho cizího odcizil její věci ze šatníku. Natáhne na sebe ihned triko a oddělá peřinu do strany. Vstane z postele a přejde ke svému spodnímu prádlu, které si obleče. Natáhne na sebe kalhoty a triko vezme jenom do ruky. To je už stejně na vyhození vzhledem k tomu v jakém je stavu. I kalhoty má potřísněné krví, nemyslí si, že to z toho dostane. Ještě jednou použije jeho koupelnu, aby se trochu zkulturnila, než se vydají k jeho autu. Poté už odjedou z Abattoir a cestou začíná přemýšlet nad vím, co musí udělat a co je pro ni nejdůležitější právě teď a proto s ním ani obzvlášť nemluví. Když jí přiveze k panelovému domu, kde bydlí, tak ještě chvíli zůstane sedět v autě a poděkuje mu znovu za to, co pro ni udělal. Pro ní to znamená opravdu hodně. Pak už se s ní rozloučí, vystoupí a zamíří domů.*

*Uplynulý týden byl pro ni hektický a vlastně všechno bylo úplně špatně. Nejdřív se dozvěděla o smrti Kierana a je sice pravdou, že ho příliš neznala, ale pomohl jí ohledně Hope. Jel s ní všechno zařídit a taky měli společnou delší cestu. Mrzí ji, že Kieran zemřel, protože to byl jeden z těch, kteří si opravdu něco takového nezasloužili a taky to byl jeden z pozdějších následků Benjamina. I po jeho smrti tady za ním stále zůstávaly odkazy. Jenomže to nebyla jediná smrt. Bohužel se dozvěděla od Jacksona, že zemřel i Oliver, lépe řečeno byl zavražděn a je jí nad míru jasné, kdo to musel být. Pamatuje si na to, že s Elijahem jednou o Oliverovi mluvila a byl schopný brát to, že o jeho osudu rozhodne Jackson a vlastně tak nějak i ona, ale Klaus byl jediný, kdo si za jeho smrtí tvrdě stál. Nejdříve proběhl pohřeb Kierana, kterého se samozřejmě zúčastnila. S Elijahem promluvila jenom pár vět za ten týden, protože by se dalo říct, že po zprávě od Jacka z sídla odešla do Zátoky, aby pomohla nejenom Jackovi, ale aby byla s ním po tom, co ztratil bratra. Aby vlkodlaci věděli, že je stále jednou z nich, že je chce chránit a to, že bydlí s Původními neznamená, že by se už o ně dál nestarala. I když její vztah s Oliverem byl velmi napjatý, tak či tak ho měla svým způsobem ráda a hlavně byl jedním z nich i přes to všechno. Dnes se po týdnu vrací nazpět do Abattoir, i když si ani není jistá tím, zda je to ta nejsprávnější volba. Až se jí Klaus dostane pod ruku, rozhodně to nebude nic příjemného. Stále neví, jak si usmírnit vlkodlaky, stále nemají s Jackem žádný plán a to jí vážně rozčiluje. Chce svou malou holčičku už zpátky. Je to pro ni čím dál těžší, den po dni. Samozřejmě, že jak Alisey slíbila, tak se i stalo. Přinesla z jejího domu postýlku a dala jí ji do jednoho pokoje vedle toho jejího a ještě jí nakoupila nějaké hračky, které tam na Nikol čekají. Vejde do Abattoir a zastaví se na malém nádvoří. Opět to tady vypadá tak prázdně, jako kdyby tady snad ani nikdo nebyl. Rozhlíží se okolo sebe a nesnaží se zjisti, kdo je tady nebo není. Znovu se dá do kroku a rozejde se směrem ke kuchyni. Vejde dovnitř a hned si jde dát pytlík s krví. Neobtěžuje se ohříváním pytlíčku, prostě jenom utrhne zátku a začne pít. V hlavě má tolik myšlenek, že neví na co pomyslet první.*

*Během uplynulého týdne se rozhodně nestihl nudit. Kromě účasti na Kieranově pohřbu, kde se krátce viděl nejen s Hayley, Klausem i ostatními, kteří se rozloučení zúčastnili. S Klausem spolu od jeho návratu moc nekomunikují. Hayley mu naopak svou přítomností hodně pomohla. On sám se tím, co k ní cítí, co v něm probudila už nijak netají. Hayley mu jako jedna z mála v téhle době vnáší do života štěstí a radost a on se jí to snaží oplácet, jak mu to, jen umožňuje její přítomnost nebo spíše nepřítomnost ve městě, v sídle. Nese těžce, že se Hayley trápí a smutní pro svou dceru a on jí nedokáže pomoci ani utěšit. I proto tráví v sídle minimum času. Dalo by se říct, že tam, jen občas přespává.
Rozloučení s Kieranem bylo důstojné, jak se na muže jeho postavení slušelo. Kieran mu bude scházet, jako zástupce lidské frakce. Dobře si s ním rozuměl a neměl problém s ním komunikovat a řešit problémy ve městě. Zatím neví, kdo ho nahradí. Nevadilo by mu, kdyby tahle funkce zůstala v Kieranově rodině. Netuší, ale jestli by Camille něco takového chtěla dělat. Neměl moc času ani příležitosti, aby s ní na dané téma zavedl řeč. Nezdálo se mu to ani vhodné. Co jej v jejím případě docela překvapilo, jejich sblížení s jeho bratrem. Na pohřbu mu to tak chvílemi připadalo, když je pozoroval. Raději se tím, ale příliš nezabýval. Od bratra si drží jistý odstup. Ne, že by ho to těšilo.
Konečně si také udělala během týdne čas a navštívil v nemocnici Aliseu a Nikolasu. Pověděl ji, co se událo nového. Jak to má teď s Niklausem. Jak proběhlo jejich setkání po návratu a proč pak od ní potřeboval to kouzlo. Zmínil se jí také o návštěvě jejich matky, když pobýval v Zahradách. Kromě Alisey také vyhledal v sídle Rebekah a zjistil si od ní, co nejvíce podrobností o Lorentovi. Nechal si z jejich myšlenek ukázat také jeho současnou podobu.
Pak po něm většinou pátral. Nejprve ve městě. Chtěl pak zkusit i Zátoku. Plány mu trochu zkřížil sám jeho bratr neboť zjistil, že v rámci svého mstícího se tažení Olivera zabil. Hayley do Zátoky odjela na Oliverův pohřeb a tak se rozhodl pár dnů počkat, než se tam situace trochu uklidní.
Zašel během týdne i za Sophie. Chtěl vidět, jak se jí daří, jak zvládá to, co musela udělat. Po Esther nebylo celou dobu ani vidu, ani slechu. Nebyl si jistý, že by to měl brát jako dobré znamení, spíše naopak. I když si promluvil se Sophie a díky ní se mu trošku ulevilo, ale svých tíživých myšlenek se přesto zcela nezbavil. Pronásledovalo to, stejně jako výčitky, hlavně během nocí. Kvůli tomu toho moc nenaspal. Ta únava i těžké černé svědomí se na něm podepsaly. Nechává si to, ale pro sebe. Nikoho tím už nezatěžuje. Snaží se s tím bojovat sám.*

*Nové ráno, nového týdne pro něho začne stejně jako ta předchozí. Procitne po té, co v jeho velmi živém snu opět tekla krev a slyšel křik svých obětí, které za svou existenci zabil. Nejhlasitější byl hlas jeho lásky z minulosti. Vstane a vydá se do koupelny, kde se probere pod sprchou. Oblékne se, ale když kouká do zrcadla, před kterým si upravuje kravatu a dolaďuje některé detaily na svém bezchybném zevnějšku, v hlavě slyší pořád ten křik a jekot a matčin hlas, jak nebezpečný je pro své okolí. Hlavně pro ty, kteří mu jsou blízcí. Má dojem, že z toho tlaku zešílí. Se vším ustane a zůstane před zrcadlem nehybně stát, jen zavře oči a snaží se to potlačit, aby mohl zase normálně fungovat. Z toho jej rozptýlí tiché kroky, které k jeho sluchu dolehnou z nádvoří. Otevře oči a zaposlouchá se do nich. Díky nim se jeho mysl začala zabývat něčím jiným. Podle toho, co slyší má pocit, že se vrátila domů Hayley. Na její způsob chůze už je svým způsobem naladěný natolik, že ho dokáže rozlišit od ostatních. Už, jen to vědomí, že je v sídle mu trošku zvedne náladu. Dokončí oblékání a vydá se ke dveřím svého pokoje. U nich se zastaví a krátce se otočí do míst, kde má skrýš a v ní kolík z bílého dubu. Dnes nejspíše opět bude muset odložit to, co chce udělat... už od Klausova návratu. Otevře dveře, opustí pokoj a zamíří po té dolů. Slyší šramot z kuchyně. Má tam také namířeno pro svou porci krve. Když vstoupí dovnitř, uvidí Hayley, jak sama pije ze sáčku krev. Přijde mu pokaždé tak nádherná a okouzlující, jako když ji uviděl poprvé. Zůstane chvilku stát ve dveřích a kochá se pohledem.* Vítej zase doma, Hayley... *Pronese po té tiše na uvítanou. Je na něm vidět, že mu chybí, a že ji opravdu rád vidí zase tady.*

*Chuť krve se ji vlévá do úst a ona cítí, jak její tělo sílí a její potřeba se tak uspokojuje na nějakou chvíli. Vlastně už si zvyká na ten fakt, že je hybridem, protože ví, že se to tak či tak nezmění. A možná je to dobře i kvůli Hope. Ona je také hybrid, dokonce je víc, než ona a Klaus a to znamená, že bude taky žít věčně. Kdyby zůstala vlkodlakem, tak by byla spokojená díky sobě, když však zůstane hybridem, což taky zůstane, tak to bude pro její dceru, aby tady pro ni mohla celou věčnost být. Pomalu už se obsah krve v sáčku blíží ke konci, když zaslechne jak někdo vchází do kuchyně. Jelikož je otočená zády ke dveřím, tak netuší, kdo to může být a opravdu právě teď nechce, aby to byl Klaus. otočí se čelem k někomu, koho vidí vždycky ráda, kdo je pro ni jedním z nejdůležitějších lidí v jejím životě. Dopije poslední zbytek krve a ústa odtrhne od sáčku, přičemž cukne koutkem úst, jen co ji přivítá opět doma. Odloží sáček na kuchyňskou linku. nezabývá se teď nějakým vyhazováním, protože je pro ni důležitější to, že se vidí s ním. Neměla právě na Elijaha v poslední době moc času a to díky tomu veškerému zmatku, který hlavně nastal díky smrti Olivera. Rozejde se k Elijahovi a cestou pozvedne ruce, které obmotá okolo jeho krku, když už je v jeho těsné blízkosti. Na krátkou chvíli ho obejme a zavře přitom oči, aby si ten pocit, co nejvíce užila. Potřebuje cítit jeho blízkost a tak v této poloze chvíli setrvává, než se od něj odtáhne. Popojde poté o kousek dozadu a zastrčí si pramínek vlasů za ucho.* Promeškala jsem něco svou nepřítomností v sídle? Jinak se vracím nazpět. V Zátoce je to už trochu klidnější po Oliverové smrti. *Nedá se říct, že by tam nastal úplný klid, protože od té zrady tam není. Jacksonovi slíbila, že se zase brzy zastaví, ale že teď se musí vrátit do sídla. Potřebuje mluvit s Klausem a to, co nejrychleji. Jenomže ještě na něj neměla příliš štěstí a na tom pohřbu se s ním bavit nechtěla, jelikož to vážně nebylo vhodné.*

*Když na Hayley promluví, tak chvilku trvá, než se k němu otočí. Jemu to, ale nevadí. Má ji na očích a tak si klidně ještě pár vteřin počká. Důležité pro něho je, že se vrátila. Po té, co se k němu otočí a setká se s jejím pohledem, ten jeho navzdory všemu, co prožívá, jak bídně se cítí, roztaje, zjihne a objeví se mu v očích vřelá světýlka. Šťastně se na Hayley pousměje. Vydá se jí naproti a je vidět, že se najednou nemůže dočkat, než ji bude mít u sebe. To přání se mu v následujících vteřinách splní. Rozevře jí náruč a když k němu přijde, obejme ji a přivine k sobě. Když ji má u sebe, obklopí se její vůní, v tu chvilku si připadá úplný.* Moc rád tě vidím, Hayley. *Poví jí tiše během obětí.* Stýskalo se mi. *Dodá ještě. Než ji pustí a odtáhne se, políbí ji na spánek. Pak na ni pohlédne, při její otázce. Zůstane stát u ní. Nyní má možnost si ji prohlédnout, zjistit, jak na tom je, vyčíst z jejich očí, tváře, jak se cítí. Nad její otázkou chvilku uvažuje.* Záleží na tom, o čem už víš. Co jsi slyšela, co ne... *Odpoví jí pak popravdě.* Už nějakou chvíli jsem s tebou chtěl mluvit a to už uplynul další týden... *Dodá, na rtech mu ještě pohrává slabý úsměv a láskyplně na ni kouká. Přesto se pomalu vrací do reality. V přítomnosti Hayley je, ale v růžovějších odstínech.* Jak je ti? *Zvážní a starostlivě na ni koukne. Zvedne k ní ruku. Obkreslí konečky prstu její tvář až po bradu a nespouští z ní oči.*

*Zavře oči, když je v jeho objetí a trochu se musí pousmát i nad tím, co řekl. Jeho slova ji těší a dávají ji pocit klidu, kdyby tady byla ještě Hope a situace s vlkodlaky se uklidnila, jistě by si nemohla připadat šťastnější. Ale bohužel tomu tak není, alespoň má teda Elijaha. Dlouho to takto chtěla a předtím už ani nedoufala, že se to v něco takového vyvine, ale stalo se tak. To, co slyší ji hladí na srdci, protože cokoliv od něj v tomto smyslu ji potěší.* I já tě ráda vidím. *Odpoví mu šeptem a začne se od něj odtahovat, přičemž se mu po celou dobu dívá do jeho hnědých očí. Musí se pousmát i nad jeho přiznání, že se mu po ní stýskalo. Ona to cítí stejně. Je už na jeho přítomnost zvyklá, prakticky s ním je od samého začátku, dříve se viděli každý den, bohužel od té doby, co se z ní stal hybrid už tomu tak není. Vlastně od doby, co je tady v Abattoir, ale tak či tak pořád bydleli pod jednou střechou, takže vědomí, že každý z nich je snad někde jinde je pro ni divné. Přivykla si na to, že bydlí společně.* I mně. *Usměje se o to víc, když ji políbí na spánek a poté si zastrčí pramínek vlasů za ucho. Ihned se zeptá na to, zda je něco nového, protože zná své štěstí a ví, že když někde není tak se většinou děje něco důležitého. Vydechne zhluboka a uvažuje nad jeho slovy. Nedokáže mu přesně odpovědět, protože netuší, kolik toho ví Elijah. Proto si promýšlí, co by mu řekla, nakonec se rozhodně to velmi jednoduše shrnout.* Vím o tom, co Esther udělala Genevieve a že jí Alisea se snažila pomoct. *Nezmiňuje Sophie, nepotřebuje a nechce se o ní bavit a tak jí z toho úplně vynechá.* Asi vím to nejpotřebnější a nejvíc by mě však zajímalo, kdo je ten zmetek, co byl v Klausovém těle. Nemáš ponětí, zda Esther je už obeznámená s tím...s tím, že je Hope naživu? *Zeptá se ho trochu rozpačitě, protože tohle ji trápí nejvíc. Stále neví, zda má Esther o tom nějaké informace, ale pořád má v hlavě ten varovný hlas, který ji říká, že to ví od chvíle, co se snad vrátila a jenom je nechává čekat. Ale proč? Čeká na správný moment, aby udeřila?* Nevím, zda se to k tobě doneslo, ale tvá matka vyrábí prsteny pro vlkodlaky. A já pořád nemám tušení, co s nimi dál. *Podívá se na chvíli do země a skousne si spodní ret, ale opět se pohledem vrátí k Elijahovi. Netuší, zda s ní chtěl mluvit jako mluvit o něčem závažnějším a nebo jenom s ní trávit nějaký čas. Ale z jeho výrazu usuzuje, že by spíše mělo jít o to druhé a tak se lehce pousměje.* Tento týden byl trochu náročný. Pohřeb otce Kierana a potom ještě ten Oliverův. V Zátoce to nevypadá právě nejlépe. *Řekne s jistými obavami v hlase. Vlastně ani neví, jak mu má odpovědět na otázku, jak se cítí. Její tvář trochu zjihne, když se jí dotkne a nechá svou dlaň položenou na tváře. Mírně se pousměje a nakloní hlavu do strany. Ten dotyk jí je příjemný.* Já ani nevím, Elijahu. Je toho hodně. *Jak se vlastně může mít? Po většinu času je to jedna velká mizérie, nic jiného. Vzpomene si na to, na co se ho chtěla zeptat a tak to vysloví.* Mluvil jsi už s Klausem? *Potřebuje vědět, zda nějak řešili celou tu situaci a jestli se nezmiňoval o Hope. Ona totiž bohužel tu šanci neměla, aby si s ním promluvila.*

*Užívá a vychutnává si ty okamžiky, kdy drží Hayley v obětí plnými doušky. Zavře na chvilku oči a obklopuje se tak ještě intenzivněji její vůní. Její slova, kterými mu naznačuje, že je na tom podobně jako on v jejím případě, ho naplňují štěstím. Rád by tuhle chvíli zachoval navždy a když ne navždy, tak alespoň na nejbližší tisíciletí. Bohužel jim, ale není dopřáno mít pro sebe mnoho příjemných chvilek. Napadne ho, že čím dříve společně proberou, nejnovější události, budou se moct zase těšit ze vzájemné přítomnosti, blízkosti. Nerad, ale přesto i kvůli tomu se od Hayley odtáhne. Zadívá se na ni a poslouchá její odpovědi o tom, co ví. První, co zmíní je Genevieve a její problém s pitím krve. Nad tím se mírně pousměje. Těší ho, že tohle je problém, který se podařilo vyřešit.* To se už podařilo vyřešit. *Odpoví Hayley a je na něm znát, že je za to rád. Neujde mu, že se vůbec nezmiňuje o Sophie.* Kouzlo, které použily fungovalo. *Dodá ještě. Respektuje Hayleyinu taktiku a zmíní se o tom dost všeobecně, ale oba si jsou vědomí, že Sophie se na tom také podílela a má na tom svou zásluhu, že Genevieve může opět pít krev.* Genevieve je v pořádku. *Doplní. Viděl ji na pohřbu a Hayley jistě také.* Pojď se posadit. *Navrhne pak. Nechce s Hayley řešit všechno to, co se děje uprostřed kuchyně. Odvede ji ke stolu, kde ji odsune jednu z židlí aby si mohla sednout.* Nechceš něco? *Zeptá se jí pak. Zamíří po té ke kuchyňské lince, kde si začne připravovat svou ranní kávu.* Udělám si kávu. *Oznámí jí, co si chce vzít. Nachystá vše k přípravě kávy. Mezitím poslouchá, co Hayley povídá, co ji znepokojuje. Otočí se zády k lince, čelem k ní. Opře se pozadím o hranu desky.* Jmenuje se Lorent, je to vlkodlak. Rebekah mi pověděla, že žil ve vedlejší vesnici, kdysi dávno. *Poví Hayley to, co zatím zjistil.* Esther ho oživila a poslala sem k nám. Nejspíš nás měl zlákat k její nabídce. *Přemýšlí nahlas dál.* Vždyť jsi to slyšela sama. *Zamračí se a zlostně se mu zablýskne v očích, když si vybaví tu výměnu názoru. Tehdy si bláhově myslel, že se hádá se Klausem. Teď už má zlost, jen na to, že Lorenta neodhalil dříve, a že se od něj nechal vodit za nos. Také to má u něj dotyčný vlkodlak dobře schované, a jen tak mu to neprojde. Za tohle si ho rozhodně podá.* Teď musí být někde tady. Má novou podobu. Už několik dnů po něm pátrám, ale ve městě jsem ho nikde neobjevil. *Pokračuje po chvilce dále, kdy se zase zklidní a začne řešit to podstatné, ne své pošramocené ego.* Napadlo mně, že se možná ukrývá v Zátoce. *Pohlédne při tom tázavě na Hayley, jestli si během svého pobytu tam, nevšimla někoho nového.* Chtěl jsem se tam zajet podívat, ale raději tomu dám pár ještě pár dnů, než se situace kolem Olivera trochu uklidní. *Dodá ještě. Pak se zase otočí ke kuchyni, protože se mezitím káva připraví a tak si ji nalije do hrnku. Poslouchá mezitím o aktivitách Esther. Hayley to nemůže vidět, protože je k ní nyní zády, ale nespokojeně se nad tím, co slyší zamračí.* Zdá se, že kromě své rodiny, chce ovládat i zdejší vlkodlaky. *Poznamená nenadšeně. Vezme hrnek a i s kávou se vrátí zpět ke stolu k Hayley. Vezme při tom hrnek navíc i konvičku s kávou, kdyby na ni Hayley dostala chuť. Postaví vše na stůl a pak se posadí k Hayley, na židli po její pravé ruce. Poslouchá dál a zamračí se.* To mě mrzí, Hayley. *Koukne na ni účastně, když si stěžuje na situaci s vlkodlaky. Natáhne k ní ruku a položí ji na její a lehce stiskne. Chce ji povzbudit, potěšit. Druhou zvedne svůj hrnek s kávou a trochu se napije. Po té ho postaví na stůl a s mírným zamračením přikývne. Musí dát Hayley za pravdu. Rukou drží tu Hayleyinu dále.* Hodně toho je pořád... *Poznamená, při tom na ni kouká. Zůstane podmračený i nadále a vydrží mu to i tehdy, když se Hayley zeptá na Klause. To se zachmuří ještě více. Uhne očima stranou.* Dalo by se to tak říct. *Podotkne.* I když spíše mluvil Niklaus. *Dodá s hořkým podtónem. Po té krátce roztáhne koutky rtů do stran v jakémsi posmutnělém úsměvu. Je na něm víc, než patrné, že se mezi nimi něco událo, co jej rmoutí.*

*Jen, co jí Elijah potvrdí, že přeci jenom se to vyřešilo, tak jenom přikývne s mírným pousmátím. Takže Alisea a Sophie dokázaly to kouzlo zvrátit. No, alespoň ta ničemná čarodějka něco dokázala, když už. Alespoň k něčemu konečně je a neuvažuje nad tím, že bude zabíjet malé a nevinné děti. prostě si nemůže pomoct, zkrátka k Sophie nikdy nebude cítit sympatie a neodpustí jí to, co chtěla udělat. proto se jejímu jménu co nejvíce vyhýbá a jakémukoliv tématu ohledně ní. On si však neodpustí tu poznámku o množném čísle. Jako kdyby potřeboval upozornit, že to kouzlo nedělala jenom Alisea. V její tváři nejde však vidět to, co má uvnitř sebe. I když se chce u toho ušklíbnout a nebo utrousit nějakou poznámku, tak přesto to neudělá. Respektuje jejich přátelství, ale není z toho nadšená, nelíbí se jí to a stále to nedokáže pochopit, jak může s ní být v kontaktu za to, co chtěla udělat jí a jeho neteři. Nedává jí to zkrátka žádný smysl.* Jsem ráda, že Genevieve je v pořádku. Měla jsem obavy, když se to poprvé projevilo. *Netuší, zda je informovaný o tom, že poprvé se to ukázalo, když mluvila s Gen, ale to je jen nepodstatný detail. Jenom přikývne a jde se poté usadit ke stolu. S úsměvem se na něj podívá, když jí odsune židličku a posadí se na ni. Zavrtí hlavou, že opravdu nic nechce.* Ne ta krev mi stačila. *Odpoví mu a opře se zády o opěrku židle. Pozoruje ho, když si připravuje kávu a začne vyprávět nejdříve o tom, že by jí zajímalo, zda už poslíček Esther donesl novinky z Abattoir. Neuvěřitelně jí to znepokojuje, pořád na to musí myslet. Jednu ruku si položí na desku stolu a upírá na něj zrak. Pozorně ho poslouchá. Vlastně o jeho jménu věděla, ale ne o tom, že je to člověk z minulosti a že Rebekah ho znala. Zatne na chvíli pěst, protože si uvědomí, že kvůli tomu ho Bekah bránila. Jí je to jedno, ať je to kdokoliv, zabije ho. Tady není žádné jiné východisko, ne pro ni a je jedno, jak moc tím Rebece ublíží. Tady jde o její dceru.* Já vím jak se jmenuje. Byla jsem Aliseu navštívit v nemocnici a ona se o něm zmínila. Upřímně je mi jeho jméno jedno. Na tom nebude stejně záležet až ho zabiju. *Neřekne to právě příjemným hlasem. Je to tím, že cítí vážně spalující nenávist k tomu vlkodlakovi. Není to nic osobního, že by snad chtěla být na Elijaha nepříjemná, proto nechce. Jen však nedokáže své pocity držet na uzdě.* Rebekah ho znala důvěrně? *Zeptá se ho a povytáhne obočí.* Když Alisea oživovala znovu Klause, spíše ho vracela do jeho těla, tak jsme se pohádali. Já, Alisea, Rebekah a Kol. Rebekah ho snad ještě hájila, že si nezaslouží zemřít a od té doby jsem s ní nemluvila. Teď už chápu, proč to dělala. *Nezakryje ten ušklebek na její tváři. Možná to úplně nebylo tak, že by ho hzájila, ale ty její připomínky jí vytočily. Navíc měla mysl zastíněnou tím, že Esther se všechno dozví a půjde po její dceři. nakloní hlavu do strany a přemýšlí o tom, zda někoho nového v Zátoce neviděla. Jenomže tady je spoustu nových vlkodlaků, kteří se potulují jak po městě, tak i občas po Zátoce, i když tam někteří ani nemají co dělat. Jak si má zatraceně někoho takového všimnout? Ovlivnit je nemůže k tomu, aby se přiznali, kdo z nich je nějaký Lorent, co stojí za zadkem Esther. Zavrtí hlavou ze strany na stranu a povzdychne si.* Viděla jsem spoustu nových tváří a opravdu netuším, kdo z nich by to mohl být. Obávám se, že situace se neuklidní jenom tak brzo, Elijahu. *A to nejde rozhodně jenom o Olivera. Stále ho pozoruje, i když je k ní otočený zády a její stisk v pěst za tu dobu už povolil.* Myslím, že Esther si spíše buduje armádu. Chce mít co nejvíce frakcí asi nakloněných k sobě, ale já ji nehodlám dát vlkodlaky jenom tak. *Řekne rozhodnutě. zatraceně, vždyť je Alfa. Jackson je Alfa a není možné, aby neexistoval způsob, jak to udělat všechno jinak. Všechno má nějakou obkliku a i tahle situace, tak proč ještě na něco nepřišli? Dívá se na to, jak pokládá všechny věci na stůl. Dojde jí, že je to tam nachystané i pro ni, kdyby si to náhodou rozmyslela, ale ona stejná kávu nijak zvlášť nepije. Odvrátí od toho zrak a zadívá se znovu na Elijaha. Jenom se na něj dívá, když jí řekne, že ho to mrzí. Nemá k tomu co říct, protože jí samotnou to dost mrzí. Stiskne jeho ve stejnou chvíli, kdy on tu její a nepouští ji. Ani se mu nediví, že se na všechno tváří právě takhle. Její výraz není taky příjemný. Pořád mají nějaké starosti, pořád je něco špatně. Pohladí ho palcem po hřbetu ruky. Nakloní hlavu do strany a zamračí se, když přijde řeč na Klause. Zdá se jí, že je něco špatně, že se něco stalo a ani by se tomu nedivila vzhledem k tomu, co slyšela o chování Klause.* Co se stalo, Elijahu? *Řekne tak nějak naléhavě, že rozhodně bude trvat na tom, aby jí o celé situaci informoval a tak jenom vyčkává, co jí odpoví.*

*Kouká na Hayley. Nijak zkoumavě, ale z toho důvodu, že spolu mluví. On se stále raduje i z toho, že mohou být zase chvíli spolu, že ji má u sebe. Když se proto baví o kouzle, které pomohlo Genevieve, nevšimne si na ni žádné nelibosti. Hayley k tomu, ale moc nepoví a to mu stačí k tomu, aby pochopil, že téma Sophie je pro ně stále tabu. Nijak na sobě nedá znát žádnou nelibost nebo zklamání. Vždy mu to bude trošku líto, ale nečeká, že by se to v blízké době mohlo změnit. Nechává tomu volný průběh. O Sophie se před Hayley nijak více nezmiňuje. Raději se tématům o ní vyhýbá. Nechce Hayley dráždit. Pokývá hlavou.* Já také, Hayley. Ta zpráva, že se kouzlo povedlo byla pro mě jednou z mála příjemných za poslední týdny. *Přizná Hayley. Nepatrně se mu rozjasní tvář, když mluví o Genevieve. Pak opět zvážní. Když Hayley usadí a jde si připravit kávu s tím, že ona nemá na nic chuť.* Kvůli tomu ho hledám. Potřebuji zjistit, jestli něco Esther prozradil nebo ne. *Odpoví Hayley, že se snaží zjistit, co ví Esther a jí se zeptat nemůže. Když čeká na to, až se mu připraví káva a Hayley povídá o tom, co se dělo v sídle, před oživením Klause, pozoruje ji a poslouchá. Díky ní se mu zase objasní několik věcí. Raději nijak nepoukazuje, proč tam tehdy nebyl.* To nevím, jestli ho Rebekah tehdy znala důvěrně. *Pokrčí rameny. Tohle nezjišťoval.* Škoda, že nemáme nic, co mu patří. *Poznamená a kouká zamyšleně na Hayley. Stále nad tím přemýšlí, jestli by se nedalo použít něco, co používal po dobu jeho pobývání zde v sídle, když se vydával za Klause. Neměl by pak problém zjistit, kde se nachází.* Našel bych ho snadno. *Podotkne, jak to neupřesňuje. Nejprve má v úmyslu "ukázat" Hayley zprostředkovaně z mysli Rebekah, jak Lorent vypadá. Když, ale vidí její touho ho zabít, tak si to rozmyslí. Raději se ho rozhodne vyhledat sám a promluvit si s ním. Doufá, že bude první, protože netuší, jak by Lorent dopadl v případě, že jako první potká někde Hayley nebo Niklause. Na její odpověď, kdy si není jistá, jestli Lorenta v Zátoce viděla, jen pokývá krátce chápavě hlavou.* Neměj obavu, Hayley. *Ujistí ji s pousmáním.* Je to, jen otázka času, než ho objevím. *Pokračuje.* Pak si zjistím, co ví, a co řekl Esther. *Dodá ještě. Promlouvá k ní tiše, ale rozhodně, odhodlaně. Když Hayley zmíní v jedné větě jejich matku a budování armády, tak se znepokojeně zamračí a povzdechne si. Opět ho napadne, proč je Esther nenechá být. Během těch úvah se vrátí i s kávou zpátky k Hayley a posadí se k ní. To znepokojení z Esther, ale sevře jeho srdce v obavách o Hayley jako ledové ruce. Obavy se mu vepíší do tváře. Než může Hayley říct o tom, že už i za ním byla se svým návrhem, ona se ho zeptá na Klause. Zůstane dál zachmuřený, ustaraný. Přemýšlí, co Hayley říct.* Potkali jsme se tady v sídle na nádvoří. Krátce potom, co ho Alisea přivedla zpět... tedy Esther, jak mi řekl. *Začne mluvit. Její dotek, když drží Hayley za ruku mu dodává sílu, aby se mu o tom lépe mluvilo.* Tehdy jsem si myslel, že je to Lorent. Bylo toho tolik a tak rychle se měnící, že jsem nevěděl, komu, čemu věřit. *Pokračuje dále. Mluví tiše. Chce, aby jeho slova byla určená, jen Hayleyiným uším.* Neproběhlo to moc dobře. *Řekne a zavrtí krátce hlavou. Sklopí oči na chvilku k desce stolu, než zase pokračuje.* Klaus by rozhořčený, zlobil se za to, že jsme ho pokládali za mrtvého a potom, že jsem nepoznal, že to není on, když se v jeho těle vrátil Lorent. *Povídá Hayley dále. To, jak se Niklaus vyjadřoval k tomu, co mezi nimi vzniklo a o Hope, o tom zatím pomlčí. Není si jistý, jestli o tom Hayley říkat. Nechce ji tím trápit, protože to z jeho pohledu není nutné. Jenže podle její řeči ona s Klausem ještě nemluvila a on neví, jestli by ji přeci, jen neměl varovat. Zvedne k ní oči a znepokojeně na ni kouká.* Vkládal do mně naděje a já ho zklamal. *Pokračuje dále.* Dal mi jasně najevo, co si o mně myslí. Pak mě kousnul a místo rozloučení, zlomil vaz. *Dopoví. Hayley moc příležitostí k reakci nenechá, protože se rozhodne hned pokračovat, aby se dostal k Esther.* Nechtěl jsem nikoho ohrozit, takže jsem pak odešel pryč ze sídla a strávil den v bývalých Marcelových zahradách. Nechal jsem na ně seslat kouzlo, abych nemohl ven a nikdo za mnou dovnitř. *Povídá dál.* Tam si mě pak našla Esther. Snažila se mě přesvědčit, že její úmysly jsou ty jediné správné, ale neuspěla. I když byla hodně přesvědčivá... *Poví Hayley i o Esther a když mluví o přesvědčování dívá se na Hayley starostlivě.* Odmítl jsem ji, ale ona se, jen tak nevzdá a já se bojím, čeho všeho je schopna, aby dosáhla svého. *Řekne jí o svých obavách. Při tom pustí její ruku a zvedne tu svou k její tváři a položí ji na ni. Palcem ji pohledí po líčku. Dívá se jí do očí, má v nich strach, což u něj nebývá často k vidění.* Bojím se, že ti ublíží, tak jako Genevieve, kvůli Kola. *Povzdechne si. Dál na ni kouká. Ruku z jejího obličeje zatím nespouští.*

*Má rozhodně pravdu v tom, že ta zpráva je jedna z těch dobrých za poslední dny. Je dobře, že je Gen v pořádku a že Esther nedostala to, co chce a nebo dostane? O tom nemá sebemenší tušení, ale teď už Genevieve nebude hladovět. Možná by si s ní taky mohla v brzké době promluvit. Předtím si toho nemohly moc říct už jenom z toho důvodu, že Gen nemohla o jistých věcech mluvit. Teď už to bude jedno, když se o Esther ví. Dále se k už k tomu nevrací a jenom ho pozoruje, když si připravuje kávu. Jasně se vyjádří k tomu s Lorentem, že není v jejím zájmu ani vědět jeho jméno. Chce ho prostě mrtvého ať už Esther něco řekl nebo ne. Ví to největší tajemství a s ním prostě nemůže žít a promenádovat se po New Orleans.* Když ho poslala ona, tak už to bude vědět. Nemá důvod k tomu, aby jí to neřekl. Právě proto tady byl, aby odhalil naše tajemství.*Ušklíbne se znechuceně. Tohle téma je na první příčce v jejím seznamu o nejméně oblíbené. Má díky tomu tak neskutečný vztek a hlavně strach. Strach a pocit nevědomosti, nenávidí tyhle pocity. Povídá mu o tom, co se stalo tenkrát v sídle a je dobře, že jí teď nepřijde důležité se ho zeptat na to, kde byl on. Ale je možné, že si po dobu jejich konverzace na tuhle část vzpomene. Přihmouří oči. Takže ani on netuší, zda Rebekah měla co dočinění s tím Lorentem. Vlastně je to jedno, určitě měla jinak by ho tak nebránila. Má ten pocit, že Elijah ho hledá spíše kvůli odpovědím, než kvůli stejnému záměru jaký má ona. Přijde ji tak lepší se k tomu dále nevyjadřovat, protože ví, že by se tím dostali do sporu. Proč s ním vůbec vést nějakou konverzaci? Jednoduše ho zabít, vždyť nemůže ani přemýšlet nad jinou variantou. V tomhle se jejich cesty vždy rozdělovaly. Zatímco ona se chce prostě zbavit hrozby, on to chce vyřešit po elijahovsku. Jenomže její dceru právě tento zmetek uvádí do nebezpečí. Proč se nezaměří na tohle? Vždyť je to jeho neteř. Ujistí ho, že nemá ponětí o tom, zda je Lorent v Zátoce nebo ne, protože netuší, jak vypadá a taky je tam spoustu jiných vlkodlaků, spíše zahlédla neznáme vlkodlaky. Přikyvuje na jeho slova, i když by si ho raději našla sama. věří Elijahovi, ale není si jistá, že by ho odstranil z cesty.* A co s ním uděláš potom? *Zeptá se ho s jistou zvědavostí.* Nemůže žít, když ví o mé dceři. Já nedovolím, aby jakákoliv hrozba byla poblíž. *Ujistí ho. Nehodlá tady v něčem smlouvat, klidně tedy ať si zjistí, zda o tom jejich matce pověděl ale ať ho nenechává dýchat. Navíc měl být mrtvý, nikdo ho tady nepotřebuje. Není to vlkodlak od nich a tohle je někdo, koho by vlastoručně zabila bez ohledu na to, zda je stejného druhu jako ona. Spíše jakého druhu byla, ale ten poloviční vlkodlak v ní stále dřímal. Elijah za ní zanedlouho přijde a jejich téma se přehoupne ke Klausovi. Začne mít okamžitě obavy z toho, co se stalo, protože jeho výraz napovídá, že se rozhodně mezi nimi něco událo a nebylo to nic příjemného. A navíc Alisea taky o něm nemluvila právě v dobrém, takže se dá očekávat, že Klaus zuří a vybíjí si vztek na ostatních. Nedokáže si představit, co bude následovat, až se s ním setká ona. Přihmouří oči už jenom u zmínky, že Esther přivedla Klause zpět. Jak je možné, to byla právě Esther a ne Alisea? Nic však neříká a jenom mu naslouchá. Stále ho drží za ruku a dívá se mu do očí, nepřerušuje oční kontakt. Dle jeho slov usuzuje, že netušil o návratu Klause, taky jak by mohl, když tam nebyl? A proč tam vlastně nebyl? Ale nehodlá se teď tím zabývat, spíše ji zajímá to, co se mezi nimi odehrálo. Když říká, že to neproběhlo moc dobře, tak se ušklíbne. Jestli Elijahovi nějak ublížil, tak vážně si od ní vyslechne právě ne pěkná slova, protože má toho dost jak s lidmi jedná a přitom k tomu nemá důvod. Ano, možná částečně má, ale on všechno až příliš zveličuje a dramatizuje. Zavrtí hlavou u jeho slov a vydechne.* Nemohli jsme to přeci jen tak poznat a navíc měli jsme podezření. Já a Genevieve určitě. *Vstoupí mu na chvíli do řeči, než se zase odmlčí a přenechá slovo jemu, aby mu nenarušovala vyprávění. Zarazí se v jednu chvíli a ihned ze sebe vyrhkne to slovo.* Co? *Řekne ne právě příjemným tónem. Její výraz je podmračený a taky v ní stoupá zloba. Takže Elijah, který vždy při něm stojí byl pokousán bratrem, který prostě nikdy nemá dost? Nikdy není spokojený. Co měli asi tak podle něj všichni dělat? Klaus se dočista zbláznil. Tohle jí opravdu rozčílí a proto stáhne ruku k tělu, aby si ji promnula. Už - už se připravuje něco říct, ale Elijah pokračuje dál ve své řeči. Zůstane na něj nevěřícně zírat, jen co se zmíní o tom, že odešel do Marcelové zahrady a tam si ho dokonce našla Esther. Esther byla tady v sídle a ona o tom neměla ani tušení. Pravděpodobně nebyla doma. Takže nabízela mu nové tělo, nový život a on to odmítl. Co je teď bude čekat? Pochybuje, že se jejich matka jenom tak vzdá, to by bylo až příliš jednoduché. O důvod víc tu prohnanou čarodějku ihned zabít. Vrátí svou ruku k té jeho a znovu ho uchopí, ale on jí vzápětí pustí a přesune se se s ní na její tvář. Dívá se mu do očí a vnímá teplo z jeho dlaně na líci. Vyslechne si jeho obavy a pozvedne ruku, kterou položí na tu jeho.* Budu v pořádku, slibuji. *Přikývne mírně hlavou.* Nenechej se tvou matkou zastrašit. My to zvládneme, dostaneme se z toho a ji vrátíme tam, kam patří. *Téma Klaus teď přesune stranou, protože tohle je větší hrozba. Rozhodně nenechá Esther, aby jí něco udělala a pokud ano, pokud ji bude chtít využívat kvůli Elijahovi, tak si může být jistá, že za to potom velmi draze zaplatí.*

*K Genevieve a k tomu úspěšnému kouzlu se už nevrací. Lorent je nyní zajímavější téma. Vidí na Hayley, jak velkou averzi k dotyčnému má. Než nad tím může zapřemýšlet, ona mu to svou reakcí sama objasní. Hayley se bojí o Hope, o to, že může být v nebezpečí. Nyní je rád, že Hayley neumí číst myšlenky, ani do něj nevidí. Nejspíše by z jeho nechápavosti byla zklamaná, že mu to nedošlo hned. Přejde to, ale mlčky a už se k tomuhle nevyjadřuje. S Lorentem má své plány a doufá, že mu je nikdo nezhatí. Rozhovoru na to téma se, ale ještě chvíli věnují a on tak nakonec musí Hayley zodpovědět, co ji zajímá.* Nejprve si zjistím, co ví, co řekl Esther, a jestli nám v boji proti ní nemůže být nějak užitečný. *Odvětí. Zní pevně a odhodlaně. Z jeho hlasu zaznívá jistý chlad a nevraživost, když o Lorentovi mluví. V očích mu nebezpečně jiskří. Kdyby to bylo na něm, zakroutil by mu krkem okamžitě. Nemůže, ale dát na svůj hněv, který v něm tenhle vlkodlak svým chováním probudil. Musí si zachovat chladnou hlavu a nejprve zjistit, co a jak, a jestli ho nebudou moct nějak využít.* Kdyby to bylo tak snadné, tak už nežije, Hayley. *Odpoví jí nakonec po té, co se na chvíli odmlčí, protože přemýšlí, jak Hayley nejlépe odpovědět, a nezamotat se příliš do myšlenkových pochodů.* Ale neměli bychom se unáhlit. *Pokračuje dále a tentokrát na ni naléhavě pohlédne, jako by o to prosil i jí.* Ne kvůli němu, ale Esther je silný a nebezpečný soupeř. Pokud proti ní můžeme Lorenta nějak použít tak to udělám. *Oznámí jí, co s ním zamýšlí.* Jestli ne tak pravděpodobně zemře... *Pokračuje dál chladně, ale na konci věty mu trochu zakolísá hlas.... Esther a to její přesvědčování, je velmi vtíravé a i teď si to chvílemi dost jasně uvědomuje. Hlavně, když mluví o Lorentově zabití.* Nemám důvod ho nechávat žít. *Hned to překoná a pokračuje dále pevně.* Ne potom, co udělal naší rodině. *Dodá a i to je důvodem, proč to od něj teď zní skutečně pevně, odhodlaně. Zpříma se při tom dívá na Hayley. Myslí to upřímně. Čeká, jak na to bude reagovat. Než se toho dočká, poví Hayley o jeho konfrontaci s Klausem. Když při tom pozoruje a poslouchá její reakce, ví, že má částečně pravdu.* Vy možná ne, ale já jsem s ním strávil tisíc let. Je to dost dlouhá doba na to, abych svého bratra znal. *Poznamená na to se smutným pousmáním.* Zdál se mi divný hned, jak se tady objevil. Netušil jsem, že to kouzlo nakonec nedokončili, protože Alisea začala rodit. Zjistil jsem to až nedávno. Před tím jsem se neptal. Myslel jsem, že Klause poznamenal pobyt na druhé straně, že mu vrátil trochu více lidskosti, v což jsem pořád a stále doufal, že v něm někde zůstala. Ne, že je to ve skutečnosti někdo jiný. *Rozpovídá se opět o něco více. To, co je teď mezi ním a Klausem nese těžce, ale nemá to, jak změnit, jak napravit. I kdyby něco z toho zkusil říct přímo jemu, nepočítá, že ho vyslechne nebo to u něj něco změní. Jeho hlas je tichý se smutným podtónem. Chvilku kouká na stůl, ale pak se zadívá na Hayley. Pohled do jejich očích ho zvláštně uklidňuje. Nemůže se do nich vynadívat. Drží její ruku, dokud ji nestáhne k sobě. Pak tu svou nechá ležet na stole. Stále bojuje s tím, aby ji varoval před tím, co si může od Klause poslechnout.* Z toho, co mi řekl si myslím, že nejvíce ho rmoutil ten fakt, že on zemřel a já tady zůstal. S tebou a hlavně s Hope. *Pokračuje nakonec po chvilce dále. Docela tiše, přiškrceným hlasem.* Nesl těžce, že se musel vzdát své role otce, která by v jeho očích nejspíš časem připadla mně... *Dodá ztěžka na jeden nádech.* Byl na druhé stráně a musel to sledovat. *Podotkne. Pak, jen zavrtí hlavou. Dál o tom zatím nemluví. On sám ví, jak těžce nesl bratrovu ztrátu a nejen kvůli sobě, ale i kvůli Hope. Pokud si Klaus myslí něco takového, křivdí mu, ale on mu to nemá sílu vymlouvat a hádat se s ním o tomhle. Když se nad tím chvilku zamýšlí, probere ho z toho Hayley, když se opět dotkne jeho ruky. Chvilku tu její vezme do své a stiskne. Je rád, že má za sebou i povídání o Esther. Hayleyina ruka mu nestačí a tak ji položí dlaň na tvář a zadívá se znovu do očí. Poslouchá její sliby a nepatrně se nad nimi pousměje. Věří Hayleyiným slovům. Chce jim věřit. Hezky se mu poslouchají.* Já se nevzdám. Nebudu dělat to, co si Esther usmyslí, že je podle ní správné. *Ujistí Hayley, že neuvažuje o ničem jiném.* Musíme přijít na něco, jak se jí zbavit jednou pro vždy. *Dodá, ale podle toho, jak na Hayley při tom kouká, myslí na něco jiného. Její pohled ho uklidňuje, že se na něco takového jako likvidace jejich matky nedovede soustředit.*

*Vážně se ji nelíbí, že přemýšlí o něčem takovém jako je to, že by snad ten Lorent mohl být na jejich straně. Esther ho přivedla nazpět, aby jí dělal špeha v Klausovém těle, tudíž nevidí jediný důvod k tomu si myslet, že by se snad dal nějak přesvědčit, aby se přidal k nim. Je to totální pitomost a rozhodně tomu nevěří. Vidí jenom to, že je velkou hrozbou pro Hope a nic jiného ji vlastně ani nezajímá. Musí být jednoduše zničen, ale má cenu se o tom s ním hádat? Vlastně se hádat ani nějak nechce, stojí o to. přikyvuje na jeho slova a je pravda, že jí neunikne nic z jeho tónu hlasu. Vidí i v jeho očích jisté nebezpečí možná se prostě jenom v Elijahovi mýlí, možná ho taky chce zabít, ale proč s ním tedy chce mluvit? Pořád jí to nedává logiku a možná bude lepší se tím nezabývat. Ona ví, co udělá až ho někde potká. Povzdychne si při jeho slovech. Neměli by se unáhlit? Vždyť to není unáhlené, tady jde o její dceru. Trochu se nad tím zamračí, protože si nepřipadá, že by jednala unáhleně. Nikdo jí prostě nemůže v tomto pochopit.* Tohle si vážně myslíš? Já si tím nejsem jistá, Elijahu. Tady jde o mé dítě a já prostě nevěřím tomu, že by byl nějak užitečný a že vaše bláznivá matka má vůbec nějakou slabinu. Zabila by vlastní vnučku. *Řekne nevěřícně a zavrtí přitom hlavou.* Já...já prostě ho nemohu nechat žít. *Řekne tak, že dále to rozebírat nechce, protože pro ní je jenom jedna možnost. Určitě byl tady Lorent proto, aby splnil misi a pokud by to neudělal, tak by ho klidně zabila. Tohle jí asi Elijah jenom tak nevyvrátí nehledě na to, jaký má na ni vliv. Tvář se jí ale o něco rozjasní, když řekne, že nemá důvod k tomu ho nechávat žít. Je to jako na houpačce, jednou má takový pocit a podruhé zase jiný. Asi bude nejlepší Loeranta neprobírat, akorát jí to přivádí do ještě většího stresu. Ví, že tohle téma by měla taky probrat s Klausem, když jde o jejich dceru. Ano Lorent si vlastně sám vykopal tímto hrob. Neměl se spolčovat s Esther, neměl se vydávat za Klause. Když si vzpomene na to jejich setkání, tak je jí z toho upřímně špatně. Dnešní konverzace není právě nejpříjemnější a obzvlášť, když jí Elijah začne obeznamovat s tím, co se událo mezi ním a Klausem. Přichází tak akorát na to, že Klaus je zase naprostý šílenec a předpokládá, že znovu začíná být i paranoidní, protože to je u něj naprosto běžné. V takových stavech ho většinou nemůže ani vystát, protože jejich názory se vždycky úplně liší. Možná ho zná Elijah tisíc let, možná by ho měl hned poznat podle Klause, ale taky není multifunkční. Bylo tady něco divného i Elijah to tušil, jenom na to podle Klause nepřišel v čas a to ho rozzuřilo.* Přišel by jsi na to jednoho dne. Klaus se prostě nemůže smířit s tím, že to nebylo hned. Navíc taky nebyl Lorent stále jenom v sídle a hodně utíkal od konverzací. Zase až tak snadné to nebylo. *Opět se ušklíbne. Vidí na Elijahovi, že ho to trápí. Elijah v něm vždycky viděl něco víc, vždycky stál po jeho boku a snažil se Klause nezklamat a teď pravděpodobně cítí jisté selhání. Neví, jak ho má utěšit nebo snad mu v tom pomoct. Jediné, co asi zbývá je dát tomu čas, nechat Klause vychladnout, pokud je to vůbec možné. V této rodině jsou spory na denním pořádku. Rozzuří ji to, když se dozví, že ho Klaus pokousal. Vlastního bratra, nechápe občas jeho chování a asi ani tomu nechce rozumět. Oddělá v tu chvíli od něj ruku a jde na ní vidět ta nelibost. Rozhodně už teď má toho tolik, co by mu vmetla do tváře. Poslouchá ho a jeho další slova jsou snad o to horší a akorát jí to potvrzuje to, co si už dávno o Klausovi myslí. Dívá se na něj částečně překvapeně, částečně nechápavě. Zavrtí hlavou a posune se trochu na židli, jako kdyby snad hledala vhodnější polohu na sezení.* Klaus je paranoidní. Všechno, co vidí si přebere jenom podle sebe a jakmile si utvoří nějaký názor, tak se ho nevzdá. Může si za spoustu věcí sám, Elijahu. Vždycky by byl jejím otcem tohle by nikdo z nás neskrýval. S jeho smrtí jsme nemohli nic dělat. *Nevyjadřuje se k tomu s její osobou. Tomuhle totiž nerozumí, nechápe, proč Klaus plete vůbec do toho ji. To, že je paranoidní ohledně Hope to ještě dokáže pochopit, ale neví, co měl Elijah přesně na mysli s tím, že byl pravděpodobně rozzuřený, že zůstal Elijah s ní. Neříká více k tomu, aby se nerozčílila. Položí opět svou ruku na jeho, která se však přesune k její tváři. Ujistí ho, že bude v pořádku a že to nějak překonají, vždyť jim ani nic jiného nezbývá. Pousměje se při jeho slovech a potom jenom přikývne.* Na něco přijdeme. *Pohladí ho palcem po jeho hřbetu ruky a potom ji stáhne dolů a položí si ji do klína.* Budu si taky muset promluvit co nejdříve s Klausem. *Oznámí mu. Předtím se o to snažila bohužel s tím Lorentem, teď je však Klaus zpátky a musejí si promluvit o Hope, co bude dál.*

*Vidí na Hayley, že se jí nelíbí, jak přemýšlí v případě Lorenta a to, co má v jeho případě v úmyslu. On jí to nezazlívá. Když se o něm zmiňuje, tak se netváří právě vlídně a z jeho hlasu zaznívá nevraživost. Lorent si s ním i celou jejich rodinou pohrával a vodil je za nos. Chtěl je přimět, aby spolupracovali s Esther. To samo by stačilo k tomu, aby mu vytrhnul jeho zrádné srdce z hrudi. Co, jej ale vytáčí do nepříčetnosti je ta skutečnost, že se mu nakonec podařilo získat informaci o Hope. Tohle byl v jeho očích velmi pádný důvod, proč ho umlčet jednou pro vždy.
Jenomže je tu Esther. Jejich šílená matka, která oplývá velkou mocí, a kterou musejí zastavit. Proto je v daný moment ochotný udělat cokoliv. I když s velkým sebezapřením, nechá Lorenta žít, pokud bude mít jen slabý dojem, že by jim mohl nějak prospět. V tom všem už má jasno. Měl již dost dlouho k tomu, aby nad tím uvažoval. Jedním z hlavních důvodů, proč se o to snaží, je ochránit Hope, aby se mohla jednou vrátit domů. Přál by si, aby to bylo, co nejdříve. Nyní i o to více, že je zpět i její otec.
Ponoří se do svých myšlenek, zatím co se Hayley mračí. Z toho jej probere Hayleyin hlas. Pohlédne znovu na ni. Okamžik mu trvá, než pochopí na co Hayley naráží. Soustředěně přimhouří oči a mírně svraští čelo. Poslechne si ji. Během toho jeho tvář roztaje. I když se Hayley nad tím, co má v plánu pohoršuje a nelíbí se jí to, on se za to na ni nezlobí. Ví, že má strach o Hope a chce pro ni to nejlepší. On, ale taky a doufá, že si to Hayley uvědomuje. Nechá ji domluvit. Neskáče jí do řečí. Když domluví, tak už se ji nesnaží zasvěcovat do svých plánů a úmyslů s Lorentem.* Hayley, věř mi, prosím, že chci pro Hope udělat to nejlepší, co se v téhle situaci dá. *Promluví pak na ni klidně, ale procítěně, co nejupřímněji a nejodhodlaněji.* Proti Esther nic nemáme, a já nechci nic opomenout. Chci se ujistit, že nám Lorent k ničemu nepomůže, že nemůže být nijak užitečný, než ho zabiju. *Promlouvá k ní dál stejným tónem. Jen ke konci, když se zmiňuje o zrádném vlkodlakovi jeho tón zledovatí. Jeho pohled je v tu chvíli vražedný. Je více, než patrné, že by tohohle muže opravdu rád zabil, kdyby mohl a také hned zabije, jakmile zjistí, že jim k ničemu není. Když domluví do očí se mu vrátí normální výraz, ale je v něm i smutek. Hayley mu připomněla, jak zvrácená je jejich matka. Zavrtí slabě hlavou. Proti tomu nic nezmůže a sám takové jednání Esther nedokáže pochopit. Neví, co by k tomu Hayley mohl říct vhodného a tak mlčí. Sklopí pohled dolů. Lorentovi se už nevrací a neříká nic ani k Esther. I když ani téma Klaus není právě příjemné. Přesto si poslechne, co říká Hayley. To už sedí u ní, drží ji chvíli za ruku a dívá se na ni. Je pro něj příjemné, povzbuzující, když to slyší i jiný názor na tenhle problém, než je ten bratrův. Nepatrně při tom rozjasní tvář.* Snad mi to časem odpustí... *Poznamená pak.* Není to poprvé, co je mezi námi dusno. Jen jsem si přál, doufal v to, že některé věci už máme za sebou a nebudou se opakovat... *Řekne Hayley svůj názor, to co si přál. Hayleyina podpora ho těší, hřeje na srdci a dává mu sílu to zvládat. Má v ní ohromnou zastánkyni. Musí se nad tím chtě nechtě pousmát. Když se ona zlobí a rozčiluje na Klausovým chováním, chvilku ji pozoruje. Když po delší chvíli spustí ruku z její tváře, vezme do ni opět její ruku. Chce ji pomoct uklidnit se a hlavně je mu ten dotyk příjemný a nechce se ho vzdát ani na chvíli, pokud je to možné. Poslouchá pak to, co Hayley poví k tomu, co jí říkal o Klausovi, Hope a tomhle jejich sporu. Je rád, že ona to vidí stejně jako on sám. Klaus ho obviňoval neprávem a i když ho to mrzí, zlost na bratra za jeho slova ho pomalu přechází, možná už přešla.* Jsem si jistý, že s tebou si Niklaus také chce promluvit. *Poznamená pak, když Hayley domluví. Její ruku nepouští. Naopak pevněji ji stiskne.* Buď opatrná. *Nabádá ji starostlivě.* Jestli ti nějak ublíží... *Po té se z jeho hlasu vytratí obava a vřelost, se kterým promlouval k Hayley. Naopak ochladne a v očích se mu varovně zablýskne.* Přísahám, že toho bude litovat... *Pronese tiše, ale jeho hlas je v tu chvíli mrazivý, až z něj běhá mráz po zádech. Je schopný Klausovi odpustit hodně, ale zase ne všechno. Žena, kterou má právě nyní před sebou, je mu nejdražší bytostí na světě. Kvůli ní dá Klausovi klidně, co proto, jestli by se jí dotkl. Pevněji sevře její ruku, jak se nechá trochu unést, ale pro Hayley to není naštěstí nic, co by nezvládla. Hned, jak se vzpamatuje, tak sevření povolí, ale její ruku nepouští. Hayley svými slovy, jen potvrdí to, s čím počítá i on sám. Nepatrně jí to odsouhlasí kývnutím hlavou. Krátce na to si všimne na stole hrnku kávy, který tam stojí téměř netknutý. Docela na své ranní občerstvení v její přítomnosti zapomněl. Aby se mohl napít, musel by Hayley pustit a kousek se odtáhnout. Jelikož to nemá v úmyslu, klidně se své kávy vzdá.*

*Přikývne na jeho slova, že pro Hope chce to nejlepší. Tomu věří, nikdy by si nedokázala myslet, že by pro ni snad nechtěl to nejlepší, ale neví, co a jak s tím Lorentem. Prostě by ho zabila, co nejdříve a neuvažovala by ani nad něčím jako je si s ním popovídat a zjistit, zda se dá použít proti Esther a nebo zda se dají využít nějaké jeho informace. Naslouchá mu a dále už nic neříká, jenom našpulí rty. Tohle bude jeho taktika, pokud ho první potká Elijah. Bohužel ta její bude stále taková, že pokud to bude ona, kdo ho první najde, tak ho zabije. Jak by se jí mohl ubránit vlkodlak, když v ní jeden dřímá a do toho má ještě upíří část? Vždyť je dokonce silnější, než normální upír. Mlčky se na něj dívá a občas na chvíli sklopí pohled směrem dolů, to však netrvá příliš dlouho a znovu se mu zadívá do očí. Vidí mu v očích ten chlad, který cítí k jistému vlkodlakovi a to ji upřímně těší. Pokud je něco takového u něj může si být jistá, že s ním nebude mít slitování, akorát když s ním bude promlouvat, tak mu tím bude dávat šanci na to, aby zdržel právě Elijaha a on utekl. Proto se jí to nelíbí. Jakmile nepřítel uvidí, že má šanci, tak ji využije a pokud ne, tak je to idiot. Zmíní se o jejich matce a sleduje jeho výraz ve tváři. Ani se mu nediví, že nechce příliš o ní mluvit. Kdyby ona měla v rodině takovou matku, tak by se za ní styděla. Jak může být vůbec Elijah syn jí a Mikaela? Vždyť on takový není, není jim vůbec podobný. Vlastně ani Rebekah nebo Kol jim nejsou podobní. A Finn je stejný jako jeho matka, ten je rozhodně její syn, i kdyby nechtěl. Nijak se k tomu nevrací. Jen, co jí vypráví o tom, co se přihodilo mezi ním a Klausem, tak se k tomu taky vyjádří. Klausovo chování se prostě někdy nedá pochopit. Najde se něco, čemu rozumí, co by udělala stejně jako on a nebo by jednala stejně, ale není to vždycky a rozhodně ne v této situaci. Jak si vůbec může dovolit po tom všem, co pro něj Elijah udělal na něj stále útočit? Celých tisíc let jeho sourozenci musejí sklízet jeho hněv, musejí se s tím vypořádávat. Copak nenastane den, kdy si přestane vybíjet zlost na nich a vybije si ji na vinících? Vůbec by se nedivila, kdyby jednoho dne zůstal sám. A stejně by to byla jen jeho chyba a i tak by dokázal vinit všechny okolo. Pozvedne nechápavě obočí.* On a tobě odpouštět? *Uchechtne se nad tím. To ani nejde jinak, protože tohle nemůže myslet vážně. Co by mu zatraceně měl Klaus odpouštět? A navíc on neodpouští, tohle ví každý. Přijde jí to zkrátka směšné, že chce snad čekat na jeho odpuštění, kterého se stejně nedočká.* Ty nejsi v pozici, kdy by jsi měl doufat v nějaké odpuštění, Elijahu. Copak to nevidíš, proč to Klaus dělá? Dovolí si k tobě všechno, protože ty ho necháš, aby si ty věci dovolil a potom ještě čekáš na to, až ti on odpustí. Klaus ví, že jediný koho to bude mrzet budeš ty a ne on. Ví, že vždycky za ním přijdete. *Zavrtí hlavou. Tomuhle nejde ani rozumět, ano ví, že Elijah je ten, co hlavně drží rodinu pohromadě a nikdy to s nimi nevzdává, ale nechává si od něj přímo srát na hlavu. Tohle by ona nikdy nedovolila a je dobře, že Klaus to ví od samého začátku, že s něčím takovým by u ní nikdy neuspěl. Jenomže taky ona není jeho sourozenec, ale musejí spolu tak nějak vycházet, protože mají dítě. Po mu ještě o tom jak moc Klaus paranoidní je. Kdyby se s ním teď setkala, pravděpodobně by dostal od ní takovou sprchu, že by i on se z jejich slov musel vzpamatovávat nějaký ten čas. Sleduje jeho pousmátí a těší jí to, těší ji, že ho dokáže jistým způsobem uklidnit. Jen, co jí znovu položí ruku na tu její, tak mu jí jemně stiskne. Od doby, co se poprvé políbili se dá říct, že se jejich vztah v tomto směru vyvíjí. Oznámí mu, že si musí s ním taktéž promluvit. Přeci jenom to nemohou nechat na náhodou dobu až se setkají. Bůh ví, co teď Klaus dělá. Přikývne na jeho slova, ale trochu nechápavě ho sleduje, když jí řekne ať je opatrná. Klaus jí opravdu pokousat nemůže, nemyslí si,že by jí nějak ublížil. A pokud ano, tak by to bylo slovně. Nadechne se zhluboka, aby už něco řekla, ale on ještě pokračuje. Dívá se na něj trochu překvapeně. Vidí na něm, že kdyby jí Klaus nějak ublížil, tak překročí u něj všechny hranice, že by to jenom tak nenechal a neohlížel se na to, že je to jeho bratr. Sklouzne pohledem k její ruce, kterou jí silněji sevře, ale není to nic, co by nezvládla. Vrátí se pohledem k němu.* On mi nemá jak ublížit. Pokousat mě nemůže, tohle na mě neplatí a nemyslím si, že by mi nějak fyzicky ublížil. Navíc bych mu to ani nedovolila, aby to udělal. *Nadechne se zhluboka.* Mohl by tak akorát slovně a to není nic z čeho bych se za nějakou chvíli nedostala. Bude to v pořádku. *Ujistí ho. On by jí mohl ublížit jedině ohledně Hope, ale tohle už snad mají za sebou. Takže nevěří, že by to ani v tomto stavu udělal.*

*Zdá se mu, že o Lorentovi teď mluvili dost dlouho, a každý řekl to své, ze svého pohledu. Oba na to mají odlišný názor a neshodnou se v něm. Přesto by ho nenapadlo pochybovat o Hayleyiných úmyslech. Ví, že chce stejně tak, jako on pro Hope to nejlepší a tím se budou oba řídit. Nebude už Hayley dále přemlouvat nebo přesvědčovat. Doufá v to, že s Lorentem bude moct nejprve promluvit, než se dostane do rukou Hayley. Stejně tak o Esther toho nemá Hayley, co říct. Ví, že jejich matka se, jen tak nevzdá. To mají v rodině. Ještě si s ní užijí, než se jí zbaví a to je teď jedna z jeho hlavních starostí, ačkoliv ho nenapadá zatím jediný způsob, jak to provést. Tohle by potřeboval probrat s Klausem. Nikdo mu nepřijde vhodnější, než jeho bratr. S ním toho nyní, ale moc probrat nemůže. I kdyby za ním zašel, těžko spolu teď něco vyřeší. Zatímco nad tím přemýšlí, na čele se mu vyrýsují vrásky nad těmi problémy. Ten rozpor s Klausem ho oslabuje. I když nad tím přemítá, nenechá si ujít jedinou chvilku, kdy může věnovat svou pozornost Hayley. Její další slova ho přimějí více vnímat ji a méně své myšlenky. Zaostří na ni více svůj pohled a poslouchá, co mu říká na jeho názor. Nejprve se nadechne a chce něco říct, ale Hayley pokračuje a tak vydechne a nechá ji mluvit. Během jejich slov ho přejde chuť k tomu něco říkat. Každý na to má svůj názor. Každý to vidí, ze svého pohledu. V tom se také neshodnou.* Dobře, asi jsem to neřekl nejlíp... *Odvětí pak mírně, když si nakonec promyslí to, co řekne. Koukne při tom znovu na Hayley.* Oba víme, jaký můj bratr je a jak těžké je s ním někdy vyjít. Já se s ním nechci hádat. Nemá to smysl. Měli bychom teď stát při sobě a pokusit se zbavit naší matky. Nevím, ale jak toho teď dosáhnout. *Poznamená a kouká při tom vážně na Hayley.* Takže doufám, že mi odpustí to, čím jsem se v jeho očích provinil, abychom mohli řešit to podstatné. *Řekne jí své přání znovu, ale více to rozvede. Má na tenhle rozpor taky svůj názor, ale nechává si ho pro sebe. Nechce jitřit rány víc, než už jsou. Je rád, že je bratr zpět, i když ho netěší, jak ho to změnilo. Před tím se mu zdálo, že je to na dobré cestě, aby se jeho bratr změnil k tomu lepšímu. Teď má pocit, jako by byl zase na samém začátku, a vše bylo od znovu. Nekonečný příběh. I když je z toho unavený a zklamaný, něco v jeho nitru mu nedovolí vzdát to s bratrem ani potom všem. Má teď navíc novou motivaci - Hope - Klausovou dceru. Nemůže dovolit, aby bratr šel dál přes mrtvoly a pokračoval ve tvorbě nepřátel jako na běžícím pásu. Jestliže Klaus ne, tak on vidí, kam je to dostalo a jaké následky to mělo. Tohle už takhle dále nemůže pokračovat. Mírně se na Hayley po té pousměje.* Tisíc let je dost dlouhá doba na to, abychom měnili zaběhnuté návyky. *Poznamená.* Ale něco se změnit musí, protože už to není jako dřív. *Dodá ještě o něco vážněji, odhodlaněji. Ví, že po bratrově smrti se pár věcí změnilo, jak kolem něho, tak i v jeho nitru. Drží Hayley dál za ruku. I díky tomu docela rychle překoná svou malou chvilku nevraživosti ke svému bratrovi. Ví, že na Hayley ho vztáhnout ruku nenechá, stejně tak, jako to udělal při jejich setkání, kdy se o ní otíral. Pokud to Klaus udělá jejich rozpor to ještě rozšíří, namísto toho, aby jej urovnali. Když si uvědomí, že drží Hayleyinu ruku moc pevně, rychle ji uvolní, ale nepouští. Dívá se do jejich očí a za chvilku se v nich ztrácí. Doufá pak, že Hayley má pravdu, a že setkání s Klausem zvládne. Zvedne k její tváři druhou ruku a pohladí ji po ni.* Niklaus ti nemá, co vytýkat a jestli s tím nepřestane, tak uvidí. *Poznamená to klidně a věcně. Kochá se u toho výhledem na Hayleyinu tvář.* Přál bych si trochu více klidu a mohl trávit čas s tebou... *Poznamená tiše s něžným úsměvem. Zlehka jí konečky prstů hladí po tváři.*

*Vidí na něm, že by rád něco řekl, ale nedá mu k tomu žádný prostor. Už to má všechno na jazyku a tak řekne svůj názor. Jeho slova dost naznačovaly tomu, že snad čeká od Klause nějaké odpuštění. Prostě něco takového nemohl myslet vážně, jelikož Klaus ani neodpouští. Po celou dobu se na něj dívá a poslouchá ho. Jejich názory se opět v tomto nijak neshodnou a není si jistá tím, že by měla k tomu ještě něco říkat. Je pravda, že by rozhodně měli všichni stát při sobě, ale když to takhle Klaus nechce, tak proč mu stále lozit do zadku? Ať nikdo nečeká, že to bude dělat ona. Jednou na ní nějak slovně zaútočí a nebo snad jí bude chtít něco udělat a konec. Jejich cesty budou naprosto jiné. Možná jenom tak ochrana Hope bude to jediné na čem se shodnou, ale jinak by si Klaus mohl být jistý, že by při něm v ničem nestála. Nikdy nebude jako jeho sourozenci, aby dělala to, co on chce a nebo snad čekala na nějaké to odpuštění o kterém teď mluví Elijah. Je ráda, že ji do hlavy vidět nemůže. Pravděpodobně by nebyl rád za její myšlenky. Bude asi nejlepší, když i tohle nechá být a nebude to nadále rozebírat, i když má co k tomu ještě říct. Ani jeho další slova ji moc nepotěší.* Myslíš zaběhnuté zvyky jako dýky a rakve? Tohle by se rozhodně mělo změnit, Elijahu. *Neřekne právě příjemným tónem, ale zase je to spíše směřované k té situaci. Něco takového by se změnit vážně mělo, jelikož s takovou nikdo z nich nemá jistotu, kdy Klaus se zase nerozhodne jednu z nich vzít a zapíchnout ji do sourozenců. Aby nepřišel náhodou den, kdy tam strčí všechny. Dalo by se říct, že Kol jediný si od Klause drží odstup a dobře dělá. Nechce být v rakvi znovu a možná by to tak měla udělat Bekah, Elijah a dokonce i Alisea. Aby Klaus vážně byl sám a i tak či tak by si neuvědomil, že je to všechno jeho vina. Ujistí ho že opravdu nemusí mít strach, že by jí Klaus snad něco udělal. Po celou dobu ho drží za ruku a občas přejede palcem po jeho hřbetu ruky. On zase ruku však pozvedne k její tváři a díky tomu se mírně pousměje. Jeho dotek ji hladí na kůži a je to příjemný pocit. Raději na Klause už nic neříká, ale u jeho dalších slov se pousměje ještě o něco více.* Bohužel nám něco takového není dopřáno. Nikdy nebudeme mít klid s tolika nepřáteli za zády. *Vydechne. Ani si nepamatuje den, kdy měli opravdu klid. Možná to bylo ještě na Plantáži a to je opravdu už dlouhá doba. Možná jednoho dne přijdou dny, kdy to bude lepší a budou mít na sebe více času. Jenomže to nebude asi tak brzo.*

*Sleduje Hayley a vidí na ni, že toho má na jazyku ke Klausovi mnohem více, ale z nějakého důvodu se drží zpátky a neříká to. Neví, jestli má být rád nebo ne. Nejspíše to nebude nic příjemného na poslech, ale jemu by nevadilo, kdyby to řekla. Vždy ji ujišťoval, že mu její upřímnost nevadí, a že by si nic z toho, co má na srdci, neměla nechávat pro sebe. Nechce se s ní, ale v téhle, pro něj vzácné chvíli s ní hádat kvůli Klausovi. Vždy mu na něm záleželo a bude záležet i dále. Stejně jako na všech ostatních v rodině. Nyní, ale našel i své vlastní štěstí, které ho naplňuje a působí radost. Toho se už odmítá vzdát, ani kvůli Klausovi, ani kvůli jeho ostatních sourozencích. Tohle je něco, co si chce uchránit a mít, jen pro sebe. Tohle je jedna z věcí, které se z jeho pohledu změnila a na to také poukazoval. Hayley podle jejich slov to, ale pochopila trochu jinak. Chvilku na ni vážně hledí, když to poví. Zůstává vážný, a je vidět, že s ní i souhlasí, ale v jeho pohledu je vidět, že svými slovy myslel mnohem více, než jen dýky a rakve.* To také, Hayley. *Přikývne nakonec po chvilce. V jeho tónu, když jí osloví je tolik vřelosti a lásky, kolik k ní cítí.* Důležitější pro mně, ale je to, co jsem našel u tebe. Už dlouho jsem něco takového necítil. Tohle vlastně nikdy. Vždy byl někde kolem můj bratr a já nevěděl, co zamýšlí. *Povídá k ní tiše, ale procítěně.* Teď jsem mohl poprvé okusit, jaké to je někoho milovat, aniž bych se musel dívat na Niklause. *Pokračuje dále. Chvilku je jeho pohled rozostřený, ale brzy se dívá na Hayley znovu soustředěně, ale něžně.* Už se toho nechci vzdát, ani kvůli bratrovi. *Dodá a dál na ni kouká.* Záleží mi na tobě, Hayley a nechci tě už nikdy ztratit. *Poví jí tiše. Ne, že by svá slova nemyslel vážně a upřímně. Více to v jeho případě snad ani nejde. Ví, že je, ale nebezpečné, tohle pronášet nahlas. Je to něco, co může být použito proti Hayley, jemu a toho se bojí. Když domluví, dál na Hayley kouká. Zvedne k ní pak ruku a je vidět, že nad něčím přemýšlí, nad něčím váhá. Zvedne pak ruku k její tváři a pohladí jí po ní. Přejede jí konečky prstů po lícní kosti a nakonec přes rty. Poslechne si, co mu poví k tomu, že na sebe nemají příliš času. Nakonec svou ruku z její tváře stáhne. Tou druhou stále drží její ruku. Trošku zvážní. Na moment uhne pohledem dolů k desce stolu a pak zvedne oči opět k Hayley.* Chci odsud odejít, Hayley. *Pronese pak na jeden nádech a sleduje pak její reakci.* Nikdy jsem se tady necítil jako doma a teď, když se bratr vrátil a je to mezi námi takové... nemám důvod zůstávat v jeho domě. *Dodá ještě. Dá pak Hayley chvilku na vstřebání nové zprávy a možnost k reakci.*

*Všimne si, že je v jeho pohledu mnohem více a ona to věděla už předtím, že tím nemyslel jenom rakve a dýky. Spíše to byl takový příklad, který uvedla. Ví, že jejich rodina má mnoho dalšího, ale nechce se jí to příliš rozpitvávat. Ujistí ji, že nejde jenom právě o ty zmíněné dýky a rakve a na to jenom krátce přikývne. Nelze ani přeslechnout jakým tónem říká její jméno a musí se nad tím pousmát. To je poprvé, co s ní někdo takhle mluví. Jakmile začne mluvit o ní, tak zase o něco zvážní, ale i její pohled se změní. Je vřelejší, ale je v něm i jisté překvapení z jeho slov. Nečekala, že by se jí právě Elijah někdy otevřel, protože i když dával předtím své city tak nějak najevo nebo se je snažil dávat najevo, nikdy nic nevyslovil. A právě proto jí to překvapuje, že se teď k tomu rozhodl. Pozorně ho poslouchá a v očích ji jiskří. Může jenom odhadovat, proč tomu tak je. Nic neříká, protože mu do toho nechce vstupovat a taky proto, že si to potřebuje všechno přebrat v hlavě, ujistit se, že se to vážně děje. Jeho slova ji těší, hřejou jí na srdci. Jen, co přizná jeho city k ní, tak se o něco více usměje. Tahle chvíle je opravdu výjimečná a vyvolává v ní opravdu zvláštní pocit. Pootevře ústa, aby něco řekla, aby reagovala, ale on mluví dál a tak ho nechává, aby řekl vše, co má na srdci. Těší ji, že se nehodlá držet nazpět kvůli Klausovi jako to dělal ještě donedávna, že už mu nestojí nic v cestě a nedrží se nazpět. Usměje se zářivě, když jí řekne, že mu na ni záleží. V tu chvíli se už rozhodně promluvit.* Víš, že to cítím stejně, Elijahu...*Zašeptá k němu a stále se mu dívá do jeho čokoládových očí.*...to všechno jsem cítila snad od prvního momentu, co jsem tě poznala. *Ano možná to ty slova trochu zkreslují, nezamilovala do něj hned, ale bylo to po chvíli. Ale od první chvíle jí to k němu přitahovalo, vždycky tady pro ni byl, vždycky se o ní staral. Všechny ty city začaly u ní skoro hned a proto říká, že to bylo od první chvíle. Nikdy nic podobného nepocítila.* Nikdy mě neztratíš, příliš mi na tobě záleží. *Ať už se mezi nimi stane cokoliv, tak ví, že by jí nikdy neztratil. To, co k němu cítí jenom tak nezmizí a vždycky pro ni bude jednou z nejdůležitějších osob. Pozoruje ho pozorně, když pozná, že nad něčím váhá, ale nedokáže určit nad čím a proč vlastně váhá. Znovu ucítí jeho ruku na své tváři a přivře na chvíli oči, když ji hladí po lícní kosti. Zadívá se mu do očí ve chvíli, kdy se prsty dotknou jejich rtů a ona vydechne, takže může pocítit její horky dech na prstech. Dívá se na něj a on může vidět v jejich očích i jisté vzrušení. Jeho doteky mají na ni obrovský vliv. Poté se vyjádří k tomu, že nemají na sebe právě mnoho času. Je toho okolo nich až moc. Stále ho drží za ruku, ale potom se zarazí, jen co Elijah řekne, že chce odejít. Začne se u toho mračit a její pohled je nechápavý. Dívá se na něj docela dlouho nechápavě, jako kdyby si ty slova přehrávala v hlavě, zda jsou vůbec pravdivé. Pustí potom jeho ruku a vstane ze židle. Přinutí své nohy do pohybu a přijde ke kuchyni, ale potom se vrátí znovu nazpět a střelí po něm pohledem.* Odejít? *Řekne poněkud nevěřícně.* Ty chce odejít z Abattoir? Já chápu, že to Klaus přehání a že je těžké být v jeho společnosti, ale myslím si, že je to unáhlené. Elijahu, co tady budu dělat? *Oblízne si rty, jako kdyby si je potřebovala navlhčit a znovu spustí.* Já nemohu odejít. Už jsem si poměrně zvykla na život v sídle a taky je tady pokoj Hope. Až se jednoho dne vrátí tohle bude její domov a já ho nemohu jen tak opustit. A kdyby ano bylo by to s Hope a to by znamenalo problémy s Klausem. *Mluví i o sobě, protože je zvyklá na to, že je po jeho boku, že je Elijah s ní a on teď chce jenom tak odejít. I když se nevídali často, i když na sebe několikrát nenarazili, stále věděla, že tady je, že je tady doma.*

*Možná to nedělá moc často, ale ne proto, že by nic necítil nebo neprožíval. Většinou to byl on, kdo poslouchá a naslouchá svému okolí a snaží se pomoct, poradit, být oporou. Stalo se to jeho součástí a on si zvykl, že mu to za nějakou dobu už ani nepřišlo, že by to mělo nebo mohlo být jinak. Jak zjišťuje poslední dobou tak nic nikdy není definitivní a nic netrvá věčně. Téměř tisíc let žil v domnění, že s jeho bratrem je to vždy a navždy. Stačilo, ale málo, trocha nepozornosti, štěstí nepřátel a on svého bratra ztratil. Během rozmezí několika málo hodin, nejprve ztratil Hayley a jeho svět se rozpadl na kousky. Naštěstí se ukázalo, že to není definitivní. Když opět začal věřit a doufat, že pro tuhle rodinu existuje naděje a spása v podobě příchodu bratrovy dcery, že ji zachrání a budou moct začít žít a radovat se s drobných lidských prožitků, přišel o bratra. Zdálo se, že tentokrát je to definitivní, i když se nakonec ukázalo, že se mýlil. To vše v něm zanechalo stopy, něco hlubší a trvalejší, něco jej, jen lehce ovlivnilo. Každopádně potom všem už nikdy nebude stejný. Ten zásah byl příliš silný a těžký.
I proto od něj dnes může Hayley slyšet jeho slova o tom, co k ní cítí, co v něm ona probudila a i když se to snažil ve jménu svého bratra skrývat, potlačovat, nedávat najevo, bylo to v něm. Přetrvávalo to, téměř celou dobu, co Hayley poprvé uviděl a směl poznat. Vidí na ni to překvapení a údiv, ale také skutečnost, že jí to těší a není to, jen z jeho strany. Hayley mu to svými slovy potvrdí, ujistí ho, že to tak skutečně má i ona. Na rtech se mu objeví šťastný úsměv, když slyší, že to tak měla od prvního momentu.* Pak to bylo vzájemné, Hayley... *Dodá, proč neodhalit i tohle, když se dostali až sem. Zpátky se dlouho držel, jen kvůli Niklausovi, aby jim dal možnost, najít k sobě cestu, když spolu počali dítě. Přesto to pro něj bylo těžké a náročné, držet se od Hayley v tomhle směru dál. Slyšet od ní její slib, že o ni nikdy nepřijde je další z těch krásných a pro něj hodně znamenají. Kochá se chvilku pohledem do její tváře a užívá si její přítomnost, to že se jí smí dotýkat. Přesto to netrvá dlouho, protože se potýká s tím, nad čím přemýšlí už od té roztržky mezi ním a Klausem. Připadá si v sídle ještě víc jako vetřelec, který zabírá Klausovo místo. Bratr ho zde chtěl mít stejně, jen kvůli tomu, aby byla Hayley ve větším bezpečí a on se o ni nemusel tolik starat. Možná i proto, aby ho měl na očích a mohl ho tak jednodušeji kontrolovat.
Nyní je, ale Hayley již v bezpečí, kromě jejich matky ji nikdo neohrožuje. Podle Niklause selhal a zklamal na celé čáře. Neznamená pro něho nic, jak se vyjádřil.
Jeho zde proto nic nedrží. Sotva se s tím, ale svěří Hayley, vidí na ni, že se jí to ani trochu nezamlouvá. Trošku zpozorní, ale opravdu, jen nepatrně a sleduje ji i její reakci, která není nijak potěšující. Když pustí jeho ruku, vstane a začne chodit po kuchyni, tu svou stáhne zpátky, nechá klesnout do klína a pootočí se na židli tak, aby Hayley viděl. Vzhlédne po té k ní, když se k němu vrátí a zahrne svými argumenty, díky kterým to jeho rozhodnutí, které se mu nedělalo snadno, dost nahlodá. Ne tak kvůli Niklause nebo čehokoliv jiného. Jediné, co mu to rozhodnutí znesnadňuje, znepříjemňuje, je právě skutečnost, že bude od Hayley ještě vzdálenější, než dosud. Bydlí spolu v jednom domě, ale vídají se občas velmi zřídka. Když od ní slyší, že se unáhluje, nadechne se a chce něco říct, ale ona pak pokračuje a tím, co řekne mu tak trochu vezme vítr z plachet. Ano, chtěl navrhnout, aby odešla teď s ním. Klaus teď o nikoho nestojí a tak v tom nevidí problém. Neví, ale co bude dál, ani jestli by odsud odešel, jen dočasně nebo nastálo. Tak dalece neuvažoval. Chce, jen změnu. Hope zde teď není a oni dva by měli s Hayley více času pro sebe. Když mu, ale ona ještě před tím oznámí, že nemůže odejít a její důvody, tak s výdechem pusu zase zavře a sklopí pohled dolů. Ne kvůli tomu, co říká Hayley, ale kvůli tomu, co mu to znovu a opět dává jasně najevo. I kdyby sebevíc chtěl a přál si to, Niklause ze svého života, jen tak nedostane. Pak se postaví, aby nemusel k Hayley vzhlížet a zadívá se na ni.* Vidíš to sama. Niklaus ať chceme nebo ne bude stále kontrolovat a řídit naše životy, naši budoucnost, Hayley. *Poznamená pak se smutným pousmáním a jakýmsi smířeným výrazem ve tváři, že žádná změna, ať by chtěl sebevíc, není možná. Znovu k ní zvedne ruku a pohladí ji po tváři. Vypadá, jako by z něj to odhodlání udělat to, k čemu se už rozhodl, zase opadlo a on byl tam, kde před tím. Ale Hayley to nevyčítá. Není to její vina, jen mu to svými slovy dost jasně připomněla.* Nemám tedy nakonec na výběr... *Poznamená, když spustí ruku z její tváře. Vážně na ni kouká.*

*Prozradí mu, že od samého začátku k němu cítila mnoho. Už když ho poznala, tak ji zaujal a během pár dní to začalo přerůstat v něco víc a víc. Byl po celou dobu s ní, dá se říct, že prakticky nikdy neodešel. Vždy ji byl po boku a snažil se ji chránit, díky němu měla nějakou tu naději, že po příchodu své dcery ji Klaus nezabije a ona ji taky nikdy nepozná. Měla v něm neskutečnou podporu a ví, že ji má i teď, že ji nikdy neztratila. Usměje se na něj zářivě, když ji ujistí, že to bylo vzájemné, že i on to cítil od samého začátku. Kdyby to věděl dřív, možná by se tohle i odehrálo dříve. Ale ona se mu to snažila dávat najevo, nikdy se s tím netajila, že k němu má blízko. Bohužel Elijah si stále myslel, že když s Klausem čeká dítě, tak automaticky s ním i musí být. Věděla však, že by mezi nimi k ničemu takovému nedošlo. Tedy jedna věc se stala, doteď si to nedokáže tak úplně vysvětlit a proto se k tomu už ani nijak v myšlenkách nevrací a rozhodně ne v nějaké konverzaci. Poví mu, že ji nikdy neztratí. Nemyslí si, že by k něčemu takovému mohlo snad dojít. Vždycky tady pro něj bude ať už se stane cokoliv. Je pro ni hodně důležitým a i kdyby se mezi nimi něco stalo, něco se pokazilo, přesto ji vždy nějakým tím způsobem bude mít. Sice se říká, nikdy neříkej nikdy a hlavně, když máte před sebou věčnost, ale co jí je po tom, co se říká a co ne? Teď si tím je jistá a nechce myslet na nic negativního. Bohužel ani tato pěkná chvíle dlouho nevydrží. Elijah se zmíní o svém odchodu ze sídla a to ji rozladí. Vstane ze židle a nejdříve přejde z jednoho místa na druhé, než se usadí. Nemůže stále uvěřit tomu, co slyšela a co jí právě teď oznámil. Okamžitě na něj spustí těch pár slov. Vidí na něm, že chce promluvit, že chce něco říct, ale ona ho nenechá. Pokračuje dál a jasně dá najevo, že nehodlá odcházet, i kdyby chtěla. A kdyby odešla ze sídla, tak by to pravděpodobně byla Zátoka. Stěhovala se z Plantáže do Abattoir, mezitím pobývala i v Zátoce a i když to tam není žádný luxus a je to poměrně dál od města, tak se jí tam líbilo, cítila se tam opravdu jako doma a hlavně byla mezi svými. Nedokáže si představit, že by znovu někde odešla na úplně cizí místo a zvykala si na něco nového. Nejenom, že je tady pokoj Hope a že tohle bude jejím domovem, ale taky má k tomu i osobní důvody, proč nechce odejít. Akorát tak tímto rozhodnutím Elijah mezi nimi začne vytvářet propast, protože se budou setkávat jen tehdy, když se na tom domluví. Netuší, jak si to představuje, ale v jejích očích to rozhodně nevypadá dobře. A je rozhořčená, vlastně se i trochu obává jaký by to jeho stěhování mělo na ně dopad. Co by se asi tak stalo, kdyby Klausovi řekla, že se stěhuje a až se vrátí Hope, tak bude převážně s ní a on...on co? Bude si ji moct brát na víkendy? Tohle byla naprostá pitomost, která by jí nikdy neprošla. Věří tomu, že by ji Klaus raději zabil, než aby něco takového dovolil. Tady není pro ni příliš mnoho možností. Sleduje ho, když se postaví a nic neříká, ale na srdci toho má poměrně hodně. Uvidí se, zda ještě něco řekne a nebo se rozhodně prostě mlčet. Nakrčí obočí.* Ale tady nejde jenom o Klause. Tady jde o Hope. Tohle celé je převážně o ni, protože je to naše dcera a já prostě mu nemohu oznámit, že až se vrátí, tak bude bydlet se mnou a tebou a on si ji bude brát...kdy? Po tomhle by mě raději zabil, než aby na něco takového přistoupil. A ona potřebuje stabilní domov, tohle pro ni chci. Chci pro ni to, co já jsem neměla, takže musí vyrůstat po boku nás obou i přes to, že nejsme jako normální rodiče. *Vydechne a dívá se mu do očí. Jeho dotek na tváři ji je příjemný, ale nereaguje na to tak, jako obvykle. Momentálně je rozladěná a ani on ji neuklidní tím, když ji hladí po tváři.* Říkáš to jako kdyby jsi tady zůstával jenom z povinnosti a tou jsem já. Pokud...pokud je to takhle, tak běž, Elijahu. Nechci to, přijde mi to unáhlené, ale pokud tady máš být jenom z povinnosti, tak...*Povzdychne si u toho.*...je to na tobě. *Vlastně i ona je tady tak trochu z povinnosti, ale to je úplně něco jiného a úplně jiná situace. A navíc si tady na pobyt v sídle už tak nějak přivykla. A ví, že do Zátoky by s Elijahem jít nemohli.*

*K tomu pěknému se nyní už nevrací, protože se mu podařilo svou poznámkou, že chce odejít, Hayley rozladit. Nečekal, že to vezme nadšeně, ale doufal, že ho pochopí, proč tohle dělá. Je, ale pravda, že v tomhle teď myslel převážně na sebe a na své ukřivděné, zraněné ego, které mu vnuklo tuto myšlenku do jeho hlavy. Přesto se mu to svým způsobem začalo zamlouvat. Téměř neustále se o vše dělí s Klausem. Chtěl by mít něco vlastního. U Hayley se to, ale setkalo s odmítnutím. Připomněla mu svými argumenty i to, co dosud nepokládal za nutné řešit. Budoucnost její, Hope a Klausovu. Ať už se mu to líbí sebeméně, Hayley svou budoucnost úzce spojila s jeho bratrem. Nakonec tu bude on ten navíc, přestože Hayley miluje. Hayley a Klaus jsou rodiče, mají spolu překrásnou dceru. O něčem takovém on může, jen snít, až do konce své věčnosti. Přeje jim, to, tohle jejich štěstí. Pro něj je to také štěstím, ale zároveň utrpením. Být toho součástí, mít to před očima, na dosah ruky, ale bez nároku, bez možnosti se toho dotknout, byť jen konečky prstů. Klaus si neuvědomuje, jaké štěstí má, a přesto si toho neváží. Je zlý, vzteklý a nevděčný. Jemu předhazuje a vyčítá, že by chtěl něco, co je nemožné, zatímco on tím oplývá. Nepatrně se zachmuří, když o tom Hayley hovoří a on přemýšlí nad možnostmi, jaké má. Když to tak poslouchá, tak veškeré žádné. Buď odejde a svým způsobem ztratí i Hayley, což by pro něj byla poslední těžká rána, jaké by se nyní dočkal nebo zůstane a bude muset dál žít s tím, že se nikdy od svého bratra neoprostí. I kdyby si to sebevíc přál. Je tak zamyšlený, že vypadá trošku i mimo, ale Hayley i tak dobře vnímá. Když, ale Hayley najednou obrátí a řekne, že může odejít a k tomu řekne i svůj důvod, tak se na ni téměř šokovaně podívá. Klesne zpět na židli.* Povinnost, Hayley? *Zopakuje to po ní a je na něm vidět, že nevěří, že tohle myslí vážně.* Jsi moje štěstí a nechci tě opustit... *Ujistí ji nakonec pevně, odhodlaně.* Kvůli bratra je, ale pro mně těžké tady zůstávat... *Povzdechne si a na chvilku sklopí smutně pohled dolů.* Jak už jsem řekl, tohle se změnilo. *Pár vteřin přemýšlí, ale po té znovu vzhlédne a odhodlaně na Hayley koukne.* Nebudu se na Niklause stále ohlížet. Takže zapomeň na to, o čem jsem před chvilkou mluvil. *Poznamená a požádá Hayley na závěr. Jeho pohled po té zjihne, když se tím přestane dál raději zabývat.*