Jackson's and Nailah's House

Nový dům Jacksona a Nailah, který vlastnoručně Jackson postavil. Dům se nachází blízko chatek smečky ze zátoky, ale je dost daleko na to, aby tam měli soukromí.

*Od toho dne, kdy mu Nailah pověděla o svých citech k Lorentovi to s ním šlo opět z kopce. Pár dnů zůstal ve městě a dokonce si domluvil s Aliseou i nějaké to rozptýlení. I tak jej, ale všechno užíralo, byl rozmrzelý a vzteklý. Na jednu stranu měl chuť vyhledat Lorenta a dát mu přes hubu, ale na druhou stranu to nedokázal udělat, kvůli Nai, protože už bez toho to mezi nimi bylo na nic a provedl jí už tolik špatných věcí... Nechtěl jí dál ubližovat. Vylíval si tak svou nadměrnou energii a zlost, jak se dalo. Zaměstnával se prací. Vždy rád dělal se dřevem a tak si na zahradě městského domu spravil dílnu a skoro celé dny něco vyráběl a tvořil. Na konci dne to pak rozmlátil. Trochu to pomáhalo, ale nikdy to nemělo dlouhého trvání. Pak nadešel den, kdy zničehonic během poledne, možná o něco později k němu od Nailah skrze jejich pouto pronikly takové pocity, tolik smutku, bolesti, neštěstí, že v tu chvíli nemohl vůbec nic dělat, na nic se soustředit, protože ho ta síla a intenzita zcela ochromily. Tou dobou už byl zpět v Zátoce. Navzdory všemu, nechtěl a nemohl zanedbávat své povinnosti vůdce smečky. Jakž takž to v Zátoce už šlapalo a on nechtěl, aby se to zase rozpadlo. Zůstával sám v jejich novém domě. Byl jako v kleci, ale neměl kam jinam jít. Do starého domku se vracet nechtěl. Byl by to pro něj krok zpět a to odmítal. V ten den to bylo tak silné a nepřestávalo to. Mohl se, jen dohadovat, co to způsobilo, ale čím si byl jistý určitě, že to má, co dočinění s Lorentem. Vědomí, že někdo takový u Nai dokáže probudit tohle a oni dva jsou stále jako dva cizinci. Probudilo to v jeho nitru vlastní bolest. Když se to smíchalo dohromady, myslel si, že zblázní. Nemohl před tím nikam utéct. Nakonec se to pokusil vyřešit alkoholem. Měli doma s Nai nějaké zásoby a tak do nich nahlédl. Vzal si whisky a otevřel si ji. Hned na začátku si několikrát pořádně přihnul. Snažil se svou mysl i tu bolest otrávit alkoholem. Chtěl se opít do bezvědomí. Za nějakou dobu, kdy z flašky už řádně ubylo se mu to trochu začalo dařit, ale nešťastný byl pořád. Vypotácel se z domu ven. Ani se nenamáhal se zavíráním dveří. Dovrávoral až k lávce vedle domu, kam si sednul. Zeď použil jako opěradlo. Sledoval zamlženým pohledem les kolem sebe a dál při tom popíjel. Dostal se až tak daleko, že mu v tu chvíli bylo jednu, jestli to přežije. Stanovil si svou metu - tu flašku vypít celou. Zbývala mu zhruba polovina.*

(Lorent byl pryč a ona svoje pocity zlomu, které v sobě zadržovala, snažila zahnat prací. Brala si každou směnu, která jen byla volná a tak se stalo, že neměla vlastně skoro vůbec čas být v Zátoce. S Jacksonem se nepotkávala, protože byl stále pryč a možná to v tu chvíli bylo taky to nejlepší. Všichni si potřebovali srovnat v hlavě priority a ona chtěla být sama, což se jí dařilo. Práce ve zverimexu nebyla zrovna rušná, jak by teď potřebovala. Chtěla být sice v zápřahu, ale v tomto krámku to nešlo, nemohla být v jednom kole, protože práce tady byla dost nárazová záležitost, ačkoliv s denní tržbou to nikdy nebylo zas tak špatné. Rozhodla se, že dá přednost svému manželství před Lorentem, protože nešlo jen o city, ale taky o osud celé smečky. Jenomže od té doby, co Lorentovi vlastně dala košem, se nesnažila ani vyhledat svého manžela, aby si s ním promluvila nebo ho zpravila o tom, co se stalo a že teď už se nemusí obávat, že by mu Lorent nějak kradl pozornost, která má po právu náležet jemu jako jejímu muži. Nechávala mu čas, až se ukáže sám, nebo až na něj náhodou někde narazí a už si budou muset promluvit a dál neprotahovat to ticho, které mezi nimi panovalo. Jacksona neviděla už dlouho a když se vracela z práce domů, nečekala, že by se mohl vrátit. Byla tedy docela překvapená, když ho spatřila vedle domu, jak se opíral o zeď a... popíjel. Takže ona dohnala Jacksona k pití. No, tak to si vážně mohla zatleskat, protože jeho sebevědomí trpělo už dávno předtím, než se ona stala jeho ženou a jak se zdálo, ona to dokázala posunout na nový level. Jackson se rozhodl řešit věci alkoholem, což nikdy nedopadalo dobře. Ale možná, že kdyby se napila s ním, tak by je alespoň to sbližovalo. Chlastací partneři, kteří se zoufale plácají ve svém soukromém životě. Ale ona se nechtěla opít, jenomže ani nestála o to, aby takhle dál nechala Jacksona utápět žal na dně flašky. Proto se k němu přiblížila, mlčky, alespoň zatím. Sedla si na zem vedle něho a pomalu natáhla ruku k flašce, kterou mu vzala, aby se napila. Jeden doušek jí stačil, aby lahev odložila, ale položila ji na druhou stranu, takže Jackson se k ní moc dobře nemohl dostat, leda by se přes ni celou natáhl, aby si pro ni sáhl. Nevěděla, co by měla říct, jestli by měla vůbec otevírat ústa a nechat slova plynout. Možná by měla raději mlčet a nechat to na Jacksonovi. Možná tu budou jen tak mlčky sedět hodiny, než jednomu z nich přijde vhodné promluvit, ale ona to podstoupí.)

*Upíjel z láhve docela často. Se sklenicí se odmítal obtěžovat, neviděl důvod. Nebude tak muset umývat nádobí. Seděl u domu a zeď za sebou používal jako opěradlo. Pozoroval les kolem domu. Byl tichý a ve tmě toho moc neviděl. Jistě by jeho vidění zlepšily jeho vlčí oči, ale neměl zájem. Nezajímalo ho skoro nic. Ne teď a tady. Zkoušel tady najít trochu klidu a zkoušel se zbavit té bolesti, kterou poslední dobou vnímal. Hlavně od Nailah. Neviděl ji od té doby, co mu řekla o svých citech k Lorentovi. Nejsmutnější bylo, že potom o to ani nestál. Nechtěl s ní mít nic společného. Chvílemi mu bylo jedno i to, co by se stalo se smečkou. Bral to od ní jako podraz, zradu jejich slibů, které dávali před všemi během svatebního obřadu. Hodně ho to ranilo a připomnělo mu, že to není prvně, co žena, ke které měl blízko dala přednost někomu jinému. Popravdě byl vzteky nepříčetný a jeho svět se mu opět rozpadl na malé kousky. Stalo se to už před tím, ani neví kolikrát, přestal počítat. Bylo pro něj, ale těžší s každou takovou ránou se sebrat a jít dál. Možná, že některé něco takového posilovalo, ale on měl pocit, že je slabší a slabší. Navenek se to před smečkou a okolím snažil skrývat, ale o to více jej to ničilo o samotě. Dnešní večer spoléhal na to, že bude sám, nic se nestane a nikdo ho nebude potřebovat. I proto sáhl po flašce a šel si sednout ven. Tam to na něj všechno nepadalo tolik, jako uvnitř. Ten dům, který opravdu rád stavěl a těšil se na budoucnost, kterou v něm s Nai prožijí, mu teď připadal jako past. Dlouholeté vězení. Nějakou dobu v něm bude muset zůstat. Společnou budoucnost s Nai už neviděl a byl ve stadiu, kdy o ni ani nestál. Dala přednost jinému, i přesto všechno. Nemohl se ji divit, ale on má na druhou stranu taky svou hrdost a teď se odmítal snížit k tomu, aby pro smečku něco dělal. Nechtěl ji vidět a tak nehrozil ani žádný společný rozhovor. Připadal si opět sám. Více, než kdy před tím. Vypil toho už dost a jeho mysl byla otupělejší, ale stejně tak mu v ten moment bylo i všechno jedno. ´Ať se děje vůle Boží či jaká...´ Znělo mu hlavou. Po nějaké době mu hlava ztěžkla a tak si ji opřel o zábradlí vedle sebe. Zavřel oči a zkoušel naprosto vypnout. Láhev držel v ruce za hrdlo a občas se ještě napil. Pak, ale k jeho alkoholem oblbnutém sluchu dolehly nějaké kroky. Otevřel oči a před sebou viděl rozmazaně nějakou postavu. Chvilku trvalo, než se mu obraz zaostřil. Uviděl před sebou Nailah. Nebyl rád, tedy on nebyl rád, ale někde uvnitř ucítil radost, uspokojení, že ji tady měl. To se radoval jeho vlk, kterému se po jeho družce už stýskalo. Přestože byl jeho vlk rád, on to nijak najevo nedal. Jeho pohled ztvrdnul a díval se na ni chladně, odměřeně. Chtěl tak zakrýt svou bolest a smutek. Neměl chuť s ní mluvit, ale byl ochotný ji vyslechnout. Podle jejího chování a jednání, ovšem nic takového nepřišlo. Sledoval ji, jak se pak vydala k němu a posadila se vedle něj. Když se tak stalo, měl v ten moment nutkání vstát a odejít. Jenže byl už natolik na mol, že si netroufal. Nejspíše by daleko nedošel. Odtáhl se tedy od ní, jak jen mu to stísněný prostor mezi zábradlím domu a jí dovolil, což nebylo skoro nic. Díval se dál před sebe do lesa jako by tady nebyla. Chtěl se napít. Nyní mu bylo jasno, že potřebuje mnohem, mnohem více alkoholu, aby tohle mohl vydržet. Nailah mu ovšem láhev drze vzala. Zvedla se v něm v tu chvíli taková bouře vzteku, že se na ni ne právě hezky podíval a z hrdla mu uniklo zavrčení.* Co si sakra myslíš, že děláš?! *Zavrčí na ni nevraživě.* Vrať mi to... *Požádá ji, ale je to spíše rozkaz. Nepoužívá na ni svou moc, tohle je pod jeho úroveň, ale prostě chce dostat to, co teď pokládá za své. Nenechá si to od nikoho vzít. Natáhne k ní paži a nastaví ruku. Varovně se na ni podívá. Očekává okamžité splnění své žádosti.

(Seděla vedle něj a hledala slova, která by mohla vysvětlit všechno. Jenomže ta kýžená slova nepřicházela a ona jen mlčky koukala před sebe, protože zatím snad neměla dost odvahy, aby se podívala zrovna na Jacksona. Mohla jít rovnou dovnitř a vyhnout se tak tomuto střetu, ale to by od ní bylo až moc zbabělé a navíc, takhle to nejde dál. Museli si to spolu ujasnit a pokud možno si taky sdělit, co očekávají od dalších dní. Mohli se navždy rozejít, Jackson tohle prostě nemusel překousnout. Ale taky mohli dál nějak bojovat, usilovat o to, aby jejich vztah fungoval, i když se mu přiznala ke skutečnosti, která tuhle možnost dost brzdila. Ona si ale vybrala Jacksona a jejich manželství a poslala Lorenta pryč. Mohla s ním nějak utéct, měli ten amulet, který by potlačil Jacksonovu moc nad ní, i když by stále byla jeho, ale ona to takhle nechtěla. Jackson byl její manžel a ona mu ublížila už dost. Lorenta šťastného neudělala. Ublížila mu též. Nezamýšlela to ani s jedním. Nikdy nestála o to, aby čímkoliv zrovna těmhle dvěma ublížila, ale situace byla taková, že mohla jednoho úplně zničit, aby byla s druhým, nebo mohla bolest a žal rozložit mezi oba dva a pokusit se to všechno nějak vyřešit. Zvolila si druhou možnost a jen doufala, že se časem věci spraví. Alespoň do takové míry, aby se s tím dalo normálně žít. Nerada Jacksona viděla, jak se opíjí, věděla, že je to její vina a chtěla mu tak nějak zabránit v tom, aby pokračoval. Jenomže to byla asi ta nejhorší věc, co mohla v tuhle chvíli udělat. Jackson se proti tomu dost ostře ohradil a vypadalo to, že pokud mu tu lahev nedá zpět, mohlo by se stát něco nepěkného. Alespoň tak v tu chvíli působil. Když vezmete opilci jeho hračku, jeho prostředek pro uklidnění, nikdy na to nereaguje dobře. Mohla mu říct, že mu ten alkohol zpět nedá, ale necítila se být zrovna v pozici, kdy by mohla něco takového zkoušet. Podívala se na něj a nakonec vzala tu lahev a podala mu ji.) S novým kamarádem sis zřejmě přirostl k srdci. (Okomentuje to, ale nebylo to pichlavé, jak se mohlo zdát. Spíš takové tiché špitnutí, protože ona se teď opravdu nenacházela v pozici, kdy by mohla Jacksonovi cokoliv vyčítat.) Chápu, že se mnou nechceš mít nic společného. Ublížila jsem ti. Snad jsem měla mlčet a vyřešit to všechno sama, ale slíbili jsme si upřímnost a já jsem ti nechtěla lhát. (Když ta slova říkala, dívala se před sebe na les, který je obklopoval, ale potom upřela přeci jen zrak na Jacksona, protože ta slova patřila jemu a on by si z nich měl něco vzít, i když ji na druhou stranu mohl jen odpálkovat a nechat ji, ať si jde po svém a neobtěžuje ho se svými slovy, které se jí rozhodně nevolily snadno.) Nikdy jsem netoužila po tom, abych ti ublížila, abych takhle někoho zranila. Do New Orleans jsem přijela, abych zjistila něco o rodině a o tom, kým jsem. Nečekala jsem, že bych se tu vůbec delší dobu zdržela, natož prožívala tohle. Stalo se tu toho hodně a spoustu věcí jsem absolutně neměla v úmyslu. Včetně toho, že bych tě nějak ponížila, zradila. (Sklopila na chvíli zrak, než se znovu vrátila pohledem na Jacksona. Není jisté, jestli jí to odpustí, jestli ji nezapudí, jestli ji nebude chtít soudit za zradu. Mohl by. Pokud je jeho pýcha uražená natolik, že by si na ní chtěl vylívat vztek, mohl by ji zničit mávnutím ruky, kdyby na to přišlo. Smečka by ji odsoudila, to ví. A pak by se všichni hrnuli za Hayley a snažili by se jí lézt do zadku, jakou chybu to udělali. Tahle smečka je na to dost pokrytecká. I když se situace začala zlepšovat, tohle všechno by to zase obrátilo k horšímu.) Nežádám tě o odpuštění, protože vím, že na to je příliš brzy. Jen bych ráda věděla, jaké budou tvoje kroky. (Samozřejmě, že tím myslela to, co s ní hodlá udělat. Chtěla na to být připravená, pokud ji Jackson hodlá předhodit smečce.)

*Sotva se Nailah objevila u domu, cítil se jak na trní nebo lépe řečeno v pasti. Její přítomnost, její blízkost jej dráždila, provokovala, vytáčela k nepříčetnosti. Nemohl ji od chvíle, kdy mu řekla o Lorentovi, vystát. Lorenta neměl rád od samého začátku a on sám svým chováním a přístupem tohle vše ještě zhoršoval, až se z toho stala nevraživost. Od momentu, kdy se dozvěděl, co k němu Nailah cítí, tak toho přivandrovalého vlkodlaka nenáviděl, snad jako ještě nikoho před tím. Nailah se stala jeho ženou a on se opravdu snažil k ní najít cestu. Byly chvíle, kdy to mezi nimi vypadalo více, než nadějně a on začínal věřit, že by jim to jednou mohlo klapat. Začínal si tak znovu užívat života a těšil se na to, co přinese nový den. Když si tím začínal být až příliš jistý, tak se to vše zhroutilo jako domek z karet. Nejdříve ty divné pocity a krátce na to její přiznání. Vše bylo opět v troskách a on byl oslepený bolestí, vztekem a nenávistí. Neviděl tak žádnou možnou budoucnost. Ne jeho s Nailah. A ona si, jenom tak odešla. Ano udělala dobře, protože ji nemohl vystát, připomínala mu Lorenta, ale i tak. Byl a je od té doby jako tygr zavřený v kleci, nepříčetný vzteky a zároveň neschopný se toho zbavit. Jediným řešením by bylo zabít Lorenta. Sprovodit ho ze světa. Pak by měl jistotu, že od něj má pokoj navždycky. Ale zařekl se, že navzdory všemu, takhle Nailah už nemůže ublížit. Byl tak v pasti a nevěděl, jak dál. Jedna jeho část už ji nechtěla vidět, chtěl zůstat sám a tentokrát pevně rozhodnutý k sobě už nikoho nepustit. Ta druhá část se, ale nechtěla vzdát své družky. Připadal si jako ve svěráku a měl často dojem, že se zblázní. Alkohol, ale vzal do rukou až tehdy, kdy od Nailah znovu přicházelo tolik nepříjemných pocitů, že už to navíc nemohl snést. Chtěl se opít do bezvědomí a umlčet je. Je všechny. Chtěl mít klid, netoužil po ničem víc. Když už to začínalo zabírat, tak se zjevila ona, nečekaná, nezvaná a veškerá jeho snaha šla do háje. Opět mu připomněla všechno, co mezi nimi je a on díky tomu viděl vše včetně jí v rudém oparu. Dovolila si přijít k němu, sednout si a vzít mu jeho láhev. To opravdu byla poslední kapka a tak na ni vyjel. Poddal se svému vzteku, zlosti. Natáhl k ní ruku a varovně se na ni podíval. Měla by vědět, že teď by ho neměla pokoušet. Když mu láhev podala, tak ji sevřel v dlani. Chtěl se od ní odvrátit a přestat si ji všímat. Neměl náladu na konverzaci s ní. Ona si ovšem nemohla odpustit jednu ze svých poznámek. Ta v něm zažehla další bouři vzteku. Nechtěl od ní slyšet nic a tím méně nějaké popichování. Zlostně sevřel ruce v pěst a zapomněl, že drží láhev s whisky. Sevřel ji tak silně, že sklo nevydrželo. Rozdrtil ji v ruce a tak se rozpadla na jednu větší část a spoustu střepů, které se mu vryly do dlaně, společně s alkoholem a zbytek se rozprsknul po blízkém okolí. Byl tak vzteklý, že ani nevnímal bolest nebo krev, která se smíchala s pálivým alkoholem. Pohledl na Nailah a s hrdla mu uniklo varovné vrčení.* Nemyslím, že jsi v pozici, aby sis mohla dovolit podobné poznámky... *Varuje ji a provrtává zlým pohledem. Ten už není hnědý, ale žlutý, vlkodlačí. Pomalu při tom vydechuje a nadechuje, soustředěním se na to se snaží, alespoň trochu ovládnout. Nailah při tom promluví a tak jí dá prostor. Doufá, že třeba poví něco, co mu pomůže s uklidňováním. Sleduje ji a číhá na každé její slovo, jako šelma na svou kořist. Na tu první větu nemůže, než souhlasně kývnout. Vystihla ji přesně. Přimhouří oči a nehezky se mu v nich zablýskne. Ano ublížila mu, ale to před ní nechce, odmítá dávat najevo. Dál už poslouchá bez toho, aniž by nějak reagoval. V té větě se skrývala mnohá kdyby. Mohlo to při každém kdyby dopadnout zcela jinak.* Ano slíbili jsme si upřímnost a ještě hodně jiných věcí, na naší svatbě, před celou smečkou, jako svědky. Pro mě ta slova, sliby byly svaté, posvátné a chtěl jsem se jich za každou cenu držet. Dělal jsem všechno proto, abych jim dostál. Ne proto, že jsme si to slíbili. Protože jsem chtěl s tebou být, najít k tobě cestu, potom všem, co se stalo. Dokázal jsem si představit budoucnost po tvém boku. Pro tebe, ale nebylo problém věnovat své city někomu jinému. Mohl jsem dělat vše možné, stavět se i na hlavu, a stejně jsem sváděl předem prohraný boj. Tvé srdce patřilo jinému. I přesto všechno, co se stalo. Nikdy jsem po tobě nechtěl více. Žádal jsem, jen ať se od něj držíš dál. Udělala si pravý opak. Je to jako výsměch. Je vidět, jak málo ve tvých očích znamenám. Vždy to tak bylo, je a bude. Nikdy ani jednou jsem u tebe neviděl ten výraz, kterým ses dívala na něj. Tu jiskru, vášeň, která z tebe vyzařovala, když ho bránila před smečkou. Vždycky jsi bojovala za něj, bylas na jeho straně. Na mé nikdy. Nejsem pro tebe nic, nikdy jsem nebyl. *Zareaguje na její slova a sotva začne, tak se to z něj začne sypat a navazuje jedno na druhé. Nedokáže přestat. Vypoví jí vše, i když nečeká nic. Když se konečně zastaví, tak si trochu vydechne, ale odvrátí od ní hlavu a zadívá se prázdným pohledem do lesa. Po té nechá mluvit Nailah. Možná i proto, že ta řeč z něj odčerpala docela dost energie a on se tak trochu i vydýchává a vzpamatovává. Poslouchá její slova, ale i intonaci a barvu hlasu. I když by nemusel a jistá jeho část, ta uražená, ješitná, nechce, prostě nemá důvod jí nevěřit. On sám taktéž hodně věcí nechtěl, neplánoval a jak se to vyvinulo. Pomalu pak natočí hlavu jejím směrem, i když se dívá spíše skrze ní, než na ni. Teprve, když pokračuje dál, tak na ni konečně zaostří a podívá se na ni. Když ji poslouchá, jasně dokáže číst mezi řádky. Chce vědět, co ji čeká. Nad tím se posměšně ušklíbne, když se na ni dívá. Musí ji, ale připsat body za odvahu, že si na tohle troufá.* Bojíš se o krk? *Zeptá se jí narovinu. Když upřímnost, tak tentokrát upřímný je.* Nemusíš se bát. Já nejsem taková svině, abych tohle řešil před smečkou. Nejde o ně. Jde o nás, o mě a o tebe. Už jednou jsem tě donutil si mě vybrat. Teď bych si přál tohle zvrátit. Chci, abys byla volná. Chci, aby až se rozhodneš být se mnou nebo s ním, tak aby to byla tvá svobodná vůle, žádné naše pouto, žádná moje moc. *Promluví k ní. Jeho hlas je chvílemi chladný, odměřený a chvílemi prostoupený tím, co si opravdu od srdce přeje.* Při nejlepší vůli ti nedovedu říct, co bude dál. Je to pro mě stále moc čerstvé. Vždyť ho z tebe ještě pořád cítím... *Pokračuje a ohradí se podrážděně, při čemž se mu zablýskne zlatě v očích.* Dej mi čas vychladnout. Smířit se s tím, že má žena navzdory všemu cítí více k jinému chlapovi. Ty sama jsi volná. Nemáš ke mě žádné závazky, ani ke smečce. Podívej, jak dlouho už nejsme spolu a stále máme moc nad šelmou v sobě. Chci, aby tvé rozhodnutí, zůstat se mnou, zůstat s touhle smečkou, vycházelo z tvého srdce, ne z povinnosti. Zůstaň proto, že chceš ne protože musíš. Chci tě mít celou ne se o tebe dělit s někým jiným. *Navzdory všemu, že jej to hodně bolí, a že se může stát, že zůstane sám, což by nebylo poprvé, řekne Nailah jasně, jak to vidí, vnímá, cítí. Svým způsobem jí dává volnost, i když je dohromady stále váže manželství. Pokud se, ale nerozhodne pro něj, dá se lehce zrušit. Už ji nechce k ničemu nutit, ani kvůli smečce. Taky je ovšem rozhodnutý zůstat sám, pokud Nailah odejde.* Jsme dva dospělí lidé, takže nechci, aby si se někam stěhovala nebo odcházela. Tenhle dům jsem stavěl pro nás, pro tebe, takže doufám, že to tady se mnou budeš schopná vydržet, než se to mezi námi nějakým směrem vyjasní. *Poví jí ještě jedno své přání. Minule, když zjistil, že zmizela, nebyl z toho nadšený. Když domluví, tak shlédne s ní dolů do svého klína. Všimne si tak spousty střepů i to, že má ruku ještě od whisky. Třepne s ní, aby se zbavil přebytečných kapek.* Skvělé... *Zavrčí, protože má mokré i kalhoty.* Podívej, co děláš... *Neodpustí si rýpnutí tentokrát on.*

(Cítila z něj tu nevraživost, nenávist, která právě kolovala jeho žilami místo krve. Neskrýval to a ona se nemohla divit. Jackson dělal všechno pro to, aby jejich vztah klapal. Postavil jim dům, všechno se zdálo, že bude mít prosluněnou budoucnost. I oni dva se dokázali domluvit, už se nehádali jako ještě před několika měsíci. Jenomže když už to opravdu vypadalo dobře, ona selhala. Na plné čáře. Nechala se unést svým city a dovolila Lorentovi, aby se k ní přiblížil víc, než bylo zdrávo. Dovolila mu ji líbat a co víc, ona sama líbala jeho. A cítila se naprosto jinak než s Jacksonem. Jako by se vrátila do let prvních lásek a poprvé ucítila ten zvláštní pocit v břiše. Jenomže ona se do někoho jen tak nezamilovala a její opravdovou první láskou, při které mohla jistojistě říct, že ho miluje, byl Adam. A teď se objevil Lorent a ona ani neměla tušení, že toho muže bude jednou milovat, že se bude trápit tím, že patří jinému muži, který nad ní měl svou moc a byl jejím manželem. Vybrala si lehkovážnost nad zodpovědností a musela za to platit. Měla se ubránit tomu všemu, neměla Lorentovi podlehnout, neměla podlehnout sama sobě, protože věděla, jaké následky to může mít. Jenomže ona to nevydržela. Možná, že na světě byl někdo dostatečně silný na to, aby odolal lásce, ale ona tou osobou nebyla. Její city ji v jediný okamžik pohltily a ona si uvědomila až příliš pozdě, že nebude cesty zpět. Zahodila svůj dobře se rozvíjející vztah s Jacksonem, aby mohla okusit něco, co jí nebylo pořádně dopřáno. Adama si moc neužila, jenomže nebyla tak naivní, aby snad doufala v to, že s Lorentem to bude jiné. Byl pro ni zapovězený, jejich vztah byl už od začátku souzen k záhubě, ale jediná síla okamžiku stačila k tomu, aby si utrhla zakázané ovoce a ochutnala. A Jacksona to zlomilo a ona akorát zapříčinila to, že Lorent nemá smečku. Nevedla si dobře a napravit to všechno půjde hodně ztěžka, ale musí se o to pokusit. Lorentovi sice smečku už asi nevrátí, ale rozhodla se ve chvíli, kdy Lorenta poslala pryč, čemu dává přednost. V tuhle chvíli to pro ni je povinnost, ale ví, že to tak být nadosmrti nemusí. Zkomplikovala si to, ale stojí o to, aby to s Jacksonem urovnala. Ovšem hodně bude záležet na něm. Nechtěla, aby pil. Netoužila po tom, aby mu do vínku přidala neduh opilství jen proto, jak se zachovala, co udělala. Jackson by to neměl řešit alkoholem. Jenomže jak se v tuto chvíli zdálo, flaška s whiskey byla teď to jediné, co ho doopravdy zajímalo. Zlověstně se mu zablýsklo v očích, když špitla svou poznámku, ve které ani nebylo dost sarkasmu na to, aby ho vůbec měla nějak rozčílit. Má pocit, že od doby, kdy bylo jasné, že ona a Jackson budou manželé, jí veškerý její sarkasmus opustil a ona už si ani neumí do někoho pořádně rýpnout. New Orleans ji změnilo a ona s tím mohla jen pramálo dělat. Jak se ale zdálo, tak i tahle malá poznámečka v tuhle chvíli Jacksona dost rozlítila. Samozřejmě, že ji to donutilo zavřít pusu, alespoň na malou chvíli, než Jacksonovi sdělila, co chtěla. Čekala pak na jeho reakci, protože ta bude pro další její řeč ohromě důležitá. Ví, co chce Jacksonovi sdělit, ale nepůjde to bez toho, aniž by jí dal alespoň špetku naděje.) Myslíš, že já jsem od začátku plánovala ta slova při svatebních slibech zneuctít? Pro mě to nebyl žádný vtip, kterému bych se mohla vysmát, Jacksone. Ta svatba byla dost vážná věc na to, abych se opravdu snažila přimět všechno okolo, aby to klapalo, abychom neměli problémy. Jenomže to... moje city k Lorentovi, obávám se, ve mně byly zakořeněné mnohem dřív. Nechtěla jsem si to spíš jen připouštět. A když jsem to udělala, byla ta nejnevhodnější doba. Snažila jsem se to v sobě držet, nedat nic najevo, jakýkoliv náznak Lorenta odmítat. On se též snažil, nemysli si, že jeho cílem bylo odloudit mě tobě. Moc dobře jsme oba dva věděli, co svazek mezi námi dvěma, Jacksone, znamená. Člověk ale jednou zákonitě své slabosti povolí, zvlášť, když je mu souzeno se s ní každý den vídat. Nemůže na svou slabost tak zapomenout, jak by bylo vhodné. Ty sám to víš, víš, jaké to je milovat a vědět, že ti to není souzeno. Genevieve, Hayley, nevím, kdo další ještě... (Na chvíli se odmlčela. Možná proto, aby popadla dech, možná si chtěla rozmyslet, co řekne dalšího, protože slova jí z úst vylétala sama a ona upřímně Jacksonovi teď vypovídala, o má na srdci a co se jí teď honí hlavou. Musela si ale přeci jen trochu utřídit myšlenky.) Nechtěla jsem ti ublížit Jacksone, ale nešlo si poručit, i když jsem chtěla. Nevydržela jsem to, selhala jsem. Nedokázala jsem na něj nemyslet a zapomenout, když mi byl neustále na očích. Teď je pryč... (Jako by snad chtěla říct, že teď by se konečně mohla pokusit zapomenout na to všechno a vytěsnit Lorenta ze své hlavy a svého srdce, i když Jackson musí sám dobře vědět, že to nebude tak snadné. Říkal věci, které ji docela bolely. To, že nikdy nebyla na jeho straně, že pro ni nikdy nic neznamenal a znamenat nebude, že je pro ni snad jenom červ, kterého je třeba zašlápnout, aby se konečně mohla cítit volná. Ona to ale tak necítila a už vůbec si nemyslela, že by pro ni Jackson byl vzduch a nic neznamenal. Nechce mu to ale v tuhle chvíli vymlouvat, protože byl ublížený a ona by ho jen těžko přesvědčovala o opaku. Nebyla ta správná chvíle na to, kdy by mu měla zarputile tvrdit, že neříká pravdu. Nechala ho proto být, nechala ho myslet si, že všechno, co říká, je pravda, že nemá slova na jeho narážky a obvinění, že se nemá jak hájit. Byl až moc rozhořčen na to, aby ho přesvědčovala o svých vlastích myšlenkách. Místo toho se teď zaměřila na jinou věc. Co tedy Jackson zamýšlel dělat? Mohla být ohrožena na životě, samozřejmě, ale Jackson to nemusel tahat před smečku. Mohlo to být jen jejich soukromé trápení. Jestli se bála o krk? Nenazvala by to strachem. Spíš chtěla být opravdu připravená na jakoukoliv možnost.) Nedá se tomu říct strach. Chci zkrátka vědět, co bude. (Podívá se mu do očí. Odpověď od Jacksona na sebe nenechá dlouho čekat. Poslouchala další Jacksonovu řeč bedlivě. Nechtěla, aby jí uniklo jediné slovo. Teď se tu rozhodovalo o tom, jestli tohle všechno skončí, nebo to bude pokračovat. Jackson si možná myslel, že je příliš brzy na to, aby se cokoliv rozhodlo, ale ona ví, že tohle je ten klíčový moment, od kterého se bude odvíjet jejich další bytí, počínání, život. On se nedokázal právě teď rozhodnout, ale z jeho řeči bylo jasné, že to hlavní nechává vlastně na ní. To ona má rozseknout, jak to bude. To ona se má obrátit zády k Jacksonovi a jít za Lorentem, nebo tu má zůstat a Lorenta nechat jít. Ale Jackson stále neví, že ona tohle rozhodnutí učinila už před pár dny. Ona Lorenta jít nechala, ačkoliv měla v ruce něco, co jí mohlo pomoci se odpoutat od Jacksonovy moci alfy, nikoliv ale od jejich manželského pouta a pouta druhů. Měla možnost se rozhodnout sama, kdyby použila moc skrytou v tom amuletu, ale ona tak neučinila. A možná, že to bylo dobře, protože tak může udělat nyní. Teď byla ta chvíle na to, aby se odpoutala od Jacksona jako svého pána. Aby se mohla svobodně rozhodnout. Věděla moc dobře, co zapříčiňuje to, že ho z ní cítí. Lorent jí ten amulet dal jako památku na něj a ona ho nosila. Ne jako náhrdelník, tam měla svoje vlčí zuby. Nosila ho připevněný jako náramek.) Jacksone, co kdybych ti řekla, že mám něco, co mě odpoutá od tvé vůdčí moci. (Podívala se na něho a přitom si odmotávala náramek, na kterém měla amulet.) Tohle je něco velmi vzácného. Amulet, který může prolomit sílu tvého podrobení. A pokud vážně chceš, abych se rozhodla sama za sebe a nepůsobila na mě přitom tvá moc, protože ač bys chtěl sebevíc, aby na mě tvá moc nepůsobila, vždycky by tu bylo jisté pnutí z tvojí strany na to, abych se rozhodla tak, jak chceš ty. (Vzala jeho zdravou ruku a položila do něj amulet. Neřekla, odkud ho má, to teď vážně nebylo důležité a nebylo potřeba to rozmazávat. Sevřela amulet svou dlaní v té jeho a zavřela oči. Cítila značné pulzování, které vycházelo z amuletu. Bylo čím dál tím silnější. V ten nejsilnější moment jim oběma zasvítily oči a potom jejich zlatá a modrá barva pohasla. Mocenské pouto bylo zlomeno a ona cítila okamžitou svobodu. Jako by z ní spadla cihla. Byla volná, byla volná, co se jejích rozhodnutí týkalo a Jackson už nemohl ovlivňovat její vůli. Samozřejmě, že na ni mohl uplatňovat svou moc jako alfa na každého člena svojí smečky, ale nebylo tu to neustálé pnutí, které ji nutilo jít Jacksonovi po vůli ve všem. Provázek s amuletem si zase obmotala kolem svého zápěstí. Podívala se Jacksonovi do očí.) Teď jsem volná ve svých rozhodnutí. Břímě tvé síly mě již netíží a já se můžu rozhodovat tak, jak sama chci a nikdo mi nezabrání v tom, abych činila jinak. (Nadechla se a oblízla si suché rty. Hodlala pokračovat ve své řeči.) Rozhodla jsem se už předtím a ani tahle skutečnost na mém rozhodnutí nic nezměnila. Jsi můj manžel a druh, a to pro mě znamená hodně, ačkoliv si teď myslíš něco jiného. (No dobře, netrvalo tak dlouho, jak si myslela, než mu začne vyvracet jeho mínění, ale vzhledem k tomu, jak se situace náhle vyvinula, teď jí to připadalo vhodnější než před chvílí.) Mocenské pouto je pryč, ale... (Vzala ho za ruku a přiměla ho, aby cítil jejich pouto druhů, pouto, které prostě nezmizí. Oběma znovu zasvítily oči. Dívala se mu přímo do zlatavé záře.) Tohle nám zůstalo a bude tomu tak navždycky. Nezmizí to. (V tuhle chvíli cítila jakousi radost v tom všem zmatku a zklamání. Její vlčice se tak cítila ve společnosti svého druha, svého alfy. A věděla, že Jackson to tak v tuhle chvíli cítil naprosto stejně. Pomalu to nechala všechno odeznít a barva jejích očí se vrátila k normálu. Pustila jeho ruku. Ano, byli dospělí a jako dospělí by to měli řešit. Postavit se tomu čelem a to ona dělala. Nehodlala se za nic schovávat a už se nehodlala vymlouvat na pouto moci, které ji drží v šachu. A tak se rozhodla sama za sebe. Poprvé od chvíle, kdy si ji Jackson podrobil mohla říct, že tohle je její svobodná vůle. Jackson je její svobodná vůle. Poslala Lorenta pryč a udělala by to tak, i kdyby byla volná už předtím. Jackson sice nechce, aby s ním zůstávala jen z povinnosti, ona zatím cítí povinnost, ale ví, že Jackson je správný chlap a učiní ji šťastnou. Jen musí přestat žít ve vybájeném světě, kde láska je vždycky na prvním místě a porazí úplně všechno. Takhle to prostě nechodí.) Nikam nepůjdu. (Zakroutí hlavou. Opravdu nemá v úmyslu opouštět dům. Ona to tu vydrží, protože chce. Spíše teď záleží na Jacksonovi, jak se k tomu postaví a jakou šanci jim dvěma dá, pokud vůbec nějakou.) Moje stanovisko znáš, teď je to na tobě a já ti dám tolik času, kolik jen budeš chtít. (Zdálo se, že Jackson si začal více všímat okolního světa a tak přišla na přetřes jeho ruka. Podívala se na ni, chtělo by to z ní vytáhnout střepy, ale to jistě Jackson zvládne sám. Ona by to všechno dneska pokoušela až moc.) No, měla jsem v plánu tě přimět přestat pít. Sice o nezahrnovalo krev a rozbitou flašku, ale podařilo se to. (Vstala a udělala pár kroků směrem od něj. Pak se na něj otočila.) Jdu dovnitř a budu dělat, že jsem si nevšimla, že jsi opilý. (Mírně povytáhne jeden koutek nahoru. Na větší úsměv si teď netroufá. Pak se otočí a opravdu zapluje dovnitř. Chce dát Jacksonovi prostor, aby se sebral.)

*Když se tady ukáže Nailah, původně neměl chuť ani náladu s ní něco probírat, něco řešit. Stále vidí vzteky rudě. Stačí malý náznak něčeho souvisejícím s Lorentem nebo s ní. Po té, co se zde dnes Nailah objeví, se nakonec rozpovídá. Je to, jako by někdo zvedl stavidlo rybníka. Všechno se to z něj pak sype ven, tak jak se to v něm za tu dobu nastřádalo. I když má na ně oba neskutečnou zlost, a Lorenta opravdu nemůže vystát, nejvíce se zlobí na sebe, že to všechno vůbec dopustil. Ví přesně, kdy udělal chybu. Jen si není jistý, jestli by něco změnilo, kdyby se rozhodl nárokovat si Nai hned tehdy v Zátoce. Neohrozil by ji na životě a neskončila v nemocnici. Jenže to, co bylo mezi Nailah a Lorentem, nejspíše trvalo dávno před tím. Nejspíše by se nic nezměnilo. Stejně by s ním byla z povinnosti, kvůli smečce a jejich poutu a tajně myslela a milovala toho všiváka, který se vetřel do smečky. Od začátku byl podlý, zákeřný. Nikdy mu nešlo o smečku. Celou dobu myslel, jen na sebe. Když měl možnost se ho zbavit, Nailah se ho zastala. Chtěl je oba potrestat za takové chování a tak Lorenata učinil Nailyným osobním strážcem. Možná, ale tajně doufal, že to, co mezi těmi dvěma pozoroval je jen zdání. Chtěl se přesvědčit jak moc je Nailah k němu upřímná, jak moc otevřená k němu je, když to sama stále opakovala, že spolu musejí mluvit. Kdyby za ním tehdy přišla a řekla, že se jí to nelíbí a proč, ví, že by neměl to srdce ji takhle trápit. Takhle si tímhle vším ušil bič i na sebe. Obrátilo se to proti němu. Nejen, že se to mezi ním a Nailah nijak výrazně nezlepšilo. Dokázali se snést, ale žili spíše vedle sebe, než spolu. Naopak úplně ji ztratil. Proč by se měla snažit sblížit se s ním, když měla Lorenata. Když se Nailah rozpovídala, tak ji poslouchal. Z části jeho smysly ovšem zastíral alkohol, z části zlost a také jeho mužská ješitnost, ego, které se cítí ublíženě, raněně. Slyšel v tom, jen to, co on sám chtěl. Nevěřil Nailah ani tečku na konci věty, když ho přesvědčovala, že i Lorent myslel na dobro smečky. Zhnuseně se pro sebe ušklíbne. Tomu vlkodlakovi nikdy nešlo o víc, než o jeho samotného. Přesto si to nechá pro sebe a nezasahuje jí až do konce jejich slov. Poslouchá a nestačí se divit, jak najednou mluví o tom, že každý podlehne své slabosti. Před tím měl z jejího chování dojem, že je bezchybná a dokonalá a jediný, kdo je neschopný a neumí se postarat o sebe natož o smečku je on. Nailah to neví, ale je to pro něj docela pěkné zadostiučinění. Když mu ovšem Nailah připomene jeho předchozí neúspěchy ve vztazích, semkne pevně čelist k sobě a probodne ji nevraživým pohledem. Tohle bere jako pod pásovku. Na tuhle životní etapu chtěl, chce zapomenout, a dlouho věřil v to, že se mu to po Nailiném boku podaří. Opravdu v tom byla úspěšná. Do teď. Teď naopak. Svým jednáním mu, jen o to více připomněla, že byl vždy ten druhý. Teď je to tady znovu. Bere to jako bolestnou ironii, se kterou se mu osud opět chechtá do obličeje. Už nevěří v to, že by někdy mohl potkat někoho, kdo by o něj stál. O něj samotného. Ne kvůli jeho postavení. Pro koho by byl jediným, ne tím druhým, nakonec odvrhnutým. Když se Nailah odmlčí, je natolik ponořený do svého nitra a opět své zpackané minulosti, která se proměnila i v přítomnost, že se nejdříve na žádnou reakci nezmůže. Nailah je tak rychlejší a opět krátce promluví. Když se mu omlouvá, ospravedlňuje, tak na ni mlčky kouká. V tu chvíli neřeší Lorenta, ale jenom Nailah.* "Proč si mi to neřekla, Nai?" *Zeptá se jí pak s tichým výdechem. Má světlejší chvilku, kdy potlačí své pochroumané ego a zase chvíli myslí na ni a na to, že jí nikdy nechtěl ublížit a dělá to pořád.* "Vím, že jsem ti to neusnadňoval, ale věděla si, že vlkodlaci jsou rapli. Stejně jako já. Když se naštvu nejdříve jednám a pak přemýšlím. Po té co vychladnu se, ale většinou snažím naslouchat." *Pokračuje dál.* "Chtěl jsem vás oba potrestat, ale za to, že jste neposlechli a stýkali se, i když jsem nechtěl. Jednou jsem chtěl být obávaný alfa a podívej, co z toho zbylo. Všem to, jen ublížilo..." *Povídá dál a na konci se výsměšně ušklíbne. Nad sebou samotným. Vždycky dopadne špatně, když se snaží chovat a jednat jinak, než jaký je. Dál už nepokračuje. Připadá mu to zbytečné. Už je to vše v troskách a on ztratil naději, že by se to mezi ním a Nailah vylepšilo, obzvláště natolik, aby byl schopen zapomenout, že ve skutečnosti její srdce patří jinému. Už se nechce dělit. Raději sám, než s někým, kdo je s ním z povinnosti nebo z donucení.
Na chvíli se pak odmlčí. Snaží se vzpamatovat. Opět je toho na něj moc a on to moc nezvládá. Je rád, že alespoň ve smečce to jakž, takž klape, když jeho osobní život se potácí od neúspěchu k neúspěchu. Ví, že za to se smečkou může děkovat Nailah. To je ovšem z jeho pohledu jediný úspěch, kterého spolu dosáhli. Dokážou se snést, to také bere jako úspěch. Tím to, ale končí.
Nailah pak opatrně naznačí své obavy či nevědomost a nejistotu z toho, jaké následky to pro ni bude mít. Jako by snad tohle chtěl a mohl tahat před smečku. Nemá chuť ani náladu na další procesy, které stejně nic nevrátí ani nezmění. Ujistí ji, že v tom směru může být klidná. Není pomstychtivý ani žádný hajzl, který by jí to takhle chtěl spočítat.
Nailah po něm chce mimo jiné vědět, co bude mezi nimi. Je na něj brzo a nedokáže to říct. Někde ve svém nitru ovšem cítí, že si to možná, jen sám ještě nechce přiznat. Neví, co je pro něj horší představa. Být sám nebo s někým, kdo by byl raději s někým jiným. Jak z toho má zvolit to menší zlo. Ví, že to bude muset rozhodnout, ale ještě si není jistý, kterou cestou se dát. K Nai je proto více, než upřímný. Kromě toho jej štve, že ji stále ovlivňuje svou mocí alfy. Chce, aby byla volná, svobodná. Hlavně proto, kdyby jim to nevyšlo. Neví ovšem o ničem, co by to mohlo změnit. I proto jej překvapí její slova, kdy ho víceméně vyvede s omylu. Překvapení se promítne do jeho pohledu, když se na ni podívá. Sleduje ji a pak skloní pohled k jejímu zápěstí. Pozoruje, jak z něj sejme jakýsi náramek či co to je. Přemýšlí, odkud to má. Není si jistý a neví, jestli není lepší potom nepátrat. Jestliže, ale díky tomu může zlomit jejich pouto, tak je mu to jedno. Když ho vezme za ruku, zase k ní se zvědavým výrazem plným očekávání vzhlédne. Sleduje pak, co dělá a zanedlouho začne vnímat moc amuletu. Když mu po té zasvítí oči, ucítí, že je mezi ním a Nailah něco jinak. Jestliže už ji skutečně neovládá, je to jeden z mála příjemných okamžiků jeho dnů v poslední době. Stáhne pak svou ruku zpět a vstřebává nejnovější okamžiky. Při tom poslouchá její slova. Nailah je teď volná a on už ji nemůže ovlivňovat. Je to hezké zjištění. Trochu si oddechne. Pak ji znovu poslouchá. Zní to jemu sluchu moc pěkně. Rád by tomu věřil, ale znovu se začne ozývat jeho pochroumané ego, které mu připomíná, že dala přednost Lorentovi. Její slova znějí pěkně, ale on ví a nikdy nezapomene, co od ní vnímal a cítil, když byla patrně s Lorentem. To štěstí a radost a pak následně tolik bolesti, že se z ní mohl zbláznit a raději začal pít, aby ji, alespoň trochu zmírnil, utišil. To navzdory všemu, jen tak nezmizí. Když mu předvede jejich pouto, tak se na chvilku pousměje. Ano je to velmi hezké, příjemné. Kéž by to záleželo, jen na jejich vlcích. Bylo by po starostech. Úsměv mu vydrží, jen chvíli. Pak zase zvážní, protože ho to všechno trápí. Když to hezké mezi nimi znovu odezní, tak si zase připadá, jako by kolem nich někdo zhasnul a svět pokryl temnotou a šedí. Nebo je to možná závěs, clona, přes kterou teď své okolí vnímá on. Povzdechne si. Kvůli množství alkoholu má trochu omezené, zpomalené reakce. Poví ještě Nailah, aby zůstala tady v jejich domě, který pro ně postavil. Je jeho stejně jako její. Pokývá hlavou, když slyší, že souhlasí. Je mu o něco lépe. Bez ní je mu smutno. S ní si nepřipadá tak bídně z toho, že toho tolik zpackal. Přikývne pak na její slova. Musí ještě chvíli zvažovat, co je pro něj více přijatelné.
Pak se ovšem ozve jeho pořezaná ruka. Ihned jej to rozladí, protože tohle je Nailina práce. Kdyby ho neprovokovala s tím, že mu vzala láhev s pitím, tak by se mu to nestalo. Také jí to dá najevo s nevrlým zavrčením. Její odpověď... Neví, jestli se má začít smát nebo jí zase někde zvěčnit svůj vlčí chrup. Nebezpečně se mu zablýskne v očích. Než stačí udělat nějaké rozhodnutí, tak se Nailah zvedne a se svou poznámkou odejde dovnitř. Tiše si pro sebe zavrčí pod nos. Zůstane sedět na lavičce. Jen se sveze trochu níž a natáhne nohy před sebe. Překříží je v kotnících a chvíli civí nepřítomně někam do lesa před sebe. Pak si vzpomene na svou ruku. Zvedne si ji před oči. Rány se už zahojily, ale má v dlani na několika místech do kůže zarostlé skleněné střepy.* "Skvělé, vážně..." *Hudruje si pod nosem dopáleně. Má stále větší chuť Nailah přetrhnout. Zvedne druhou ruku a nemotornými prsty v alkoholovém opojení si pokusí jeden ze střepů vytáhnout. Jeho pohyby jsou nepřesné a nedokáže zkoordinovat své oko a ruku. Díky tomu si sklo zarazí hlouběji do kůže, což znovu způsobí, že mu začne téct červená a ještě se o střep pořeže i na druhé ruce. Bolestně sykne. Zkusí to ještě několikrát. Daří se mu sporadicky. Nakonec se jich zbaví, ale pořádně se ještě dořeže. Podrážděně si tak vrčí do vousů a nadává celému svému širému okolí. Když s tím skončí, odmítá se už odsud hnout. Dovnitř se mu nechce. Mnohem pohodlnější, než sezení na dřevěné lavičce mu přijde něco jiného. Promění se do své vlčí podoby. Přejde ke dveřím a pohodlně i lehne těsně za dveře. Má tak na očích celý les a Nailah, kdyby se někam chystala, by se o něj za dveřmi nejdříve přerazila. Má tak všechno důležité a podstatné pod kontrolou. Za chvíli usne.