Prison Worlds

*Noc, tak temná jako černý závoj plakající vdovy, tak čistá jako srdce panny, tak chladná jako led v horách. Přesně taková byla, když kráčela před dvaceti dvěma lety za synovcem. Musela opustit své malé štěstíčka, nechat je na chvíli bez dozoru, jenom aby mu pověděla všechno, co měl vědět. Společně s ní...po jejím boku jako následovníci kráčeli herektici. Všichni šli se vzpřímenou hlavou, jako kdyby jim patřilo všechno okolo. Domy, pozemky, lesy, stromy, květiny, zvířata a hlavně lidé. Postojem těla byla prázdná, avšak v očích měla nezhasínající lásku….lásku ke své rodině, lásku k lidem, které zachránila před újmou, ti, kteří dnes stáli vedle ní, ti, kteří pro ni bojovali stejně tak usilovně jako ona pro ně. Udělala jednu z největších chyb, věřila. Věřila, že všechno bude pokračovat podle plánu, že nikde neudělala chybu a její malá armáda, její rodina existuje bez povšimnutí, sama doteď netuší, co se stalo, kde nastal ten moment zlomu, ale bylo tomu tak. Na mýtině totiž nestál ten, koho očekávala, koho oni očekávali. Byl tam její velký bratříček a zdálo se, že je sám, tedy byla tak naivní, že si to myslela. Nechtěla ho nechat zabít, ne hned a ani nemohla, protože jenom díky němu žila, ten slavný vůdce covenu, který si to dle ní ani nezasloužil. Stále má před očima smrt druhého bratra, stále vidí tu tvář, která ani neuronila slzu po sloučení, jako kdyby nikdy nic neznamenal, jako kdyby nikdy neměl dvojče. Nastal krátký rozhovor, který se jím ani nazvat nedal. V tu chvíli zjistila jedno….neselhala úplně. Cami a Sean stále byli ukrytí, nevěděl o nich a to bylo její největší prioritou. S tím mohla žít a s tím taky mohla odejít do vězeňského světa. Kdyby byl sám, neměl by sebemenší šanci se bránit. Ona možná byla slabá, protože neměla magii, ale každý z osmi herektiků byl silný až příliš. Jenomže tam nebyl jenom on, ne...čekal tam na ně celý coven. Místo toho, aby je přivedla za Kaiem, tak je dostala do pasti ze které není úniku. A najednou všichni padli, jeden po druhém se v bolestech krčili na zemi a ona odcházela s hlasitým příslibem, že za tohle zaplatí vlastní krví ať už padne s ním a nebo bez něj. A najednou...se objevili tady a tím započalo dvacet dva let mučení a naprostého šílenství.
Věděla to o sobě, věděla, že ze všeho začíná bláznit, že její mysl je zdeformovaná každým dnem, každým měsícem, každým dalším rokem. A kdo mohl zůstat při smyslech? Nemohla je nechat vyschnout jako nějaké odpadky. Slíbila jim, zaručila, že už nikdy nebudou nechtění, že nikdy nepocítí zradu a tak se i toho držela. Co nejčastěji, aby je udržela při životě jim dávala svou krev, vždy postupně. Nakrmit osm hladových upírů, kteří ze začátku ztráceli sebekontrolu není nic, co by si člověk přál. Ale zvládli to, protože každý z nich byl silný nejenom duševně, ale i fyzicky. Dnes ještě více, než si dokázali ve svých nočních můrách lidé představit. Ale to nebylo to, co jí drtilo duši na kousky, co ji zabíjelo zevnitř. Přišla o své děti a to je něco co nikdy bratrovi neodpustí, něco, přes co se nepřenese protože jediné, co nikdy nemůžete udělat ani když jste čarodějka, ani kdybyste kurva byli čaroděj ze země Oz, tak nemůžete vrátit čas. I když se vrátí, i když jednoho dne opustí tohle živoucí peklo, tak nedostane zpět to, co ztratila. Možná byla prohnaná, možná byla temná, mohla být jakkoliv špatná, ale své děti by uchránila vždy před újmou, nedala by na ně dopustit, nedovolila by, aby se staly tím, čím byla nebo kdokoliv z jejich rodiny. Byli by chráněni, dala by jim možnost volby, zda chtějí žít jako lidé bez magie nebo naopak. Nedostali nic z toho...možná dostali dokonce náhradní matku, macechu a to ji ničilo, protože v okamžiku, kdy by se vrátila by ji roztrhala na kusy. Byli její, nic a nikdo to nezmění...tohle jí nikdo neměl vzít. Dnes už bylo pozdě něco zachraňovat, dnes už by nejednala tak jako dříve protože nebyla stejná. Všechno se změnilo, ztratilo a zahalilo tmou, kde nebylo světlo a nemělo šanci ani proniknout skrz. Srdcem byla svým dětem – herektikům tak blízko, ale po dalších stránkách tak daleko. Jednala s nimi po svém, vše se změnilo, ale oni stále zachovali loajalitu. Byli tím, čím je chtěla mít a za to si vysloužili více, než uznání.
Pomalu kráčí po ulici s tím, že není nic, co by ji dnes nebo jakýkoliv jiný den překvapilo. Opak byl pravdou, jak šeredně se zmínila při záblesku světla, který ji na pár vteřin oslepil. Nebylo to možné, nemohlo být, ale potvrdili jí téměř okamžitě, že stejně tak jako to viděla Christine sama, tak i oni. Musela vidět na vlastní oči, co se děje, musí zjistit, kdo přišel a pokud někdo přišel pro ně...och, tak tím udělal zároveň největší chybu ve svém životě ať už byl jakkoliv mizerný. Zanedlouho se dostane na místo, odkud kdysi sami přišli. Našlapuje kupředu tak zlehka, jako kdyby nechtěla porušit trávu na zemi, jako kdyby nechtěla aby si jí všimnuli. Pravdou bylo, že potřebovala jenom nahlédnout, aby zjistila, kdo to je. Jednu postavu nepoznávala vůbec, druhá jí však někoho připomínala. Nechtěla si to připustit, nechtěla v sobě zažehnout plamen naděje dokud...ano, byl to on. Kai se vrátil a vrátil se pro ni. Našel si cestu k ní a ona věděla, že to dokáže, že jednoho přijde na odporné činy nicotného otce a nedovolí, aby jeho tetičku nechal zavřenou zde s krvelačnými upíry prahnoucími po ničem jiném, než krvi a smrti. Lesem se ozývá hlasitý smích a kdyby ptáci mohli zpívat, kdyby tady jen žili, jistě by ho nesli dál. Nic jiného nebylo slyšet, jenom čistý hlas šílence a někde tam v dáli někoho, kým bývala před časem. V očích má jas, který vyhasl po dobu strávenou tady, ale on to v ní znovu zažehnal. Mírně předkloněná, jako kdyby se chtěla rukami zapřít o kolena, ale nepotřebovala to. Mohlo to někdy vypadat, že neudrží balanc, ale měla to už tak v natrénované za ten čas, že pro ni to bylo nemožné ztratit rovnováhu. Napřímí se a pozvedne tvář povýšenecky, avšak na rtech jí hraje úsměv. Dlouhé, kudrnaté vlasy ji spadají téměř do poloviny zad. Jsou vyčesané nahoru a přes tvář má pár neposedných pramínků. Je tak osvěžující na něj promluvit, tak krásné si popovídat s někým, kdo tady sní nebyl zavřený a vědět, že zanedlouho už bude kráčet ulicí plnou lidí...lidí, kteří budou pod jejími povely umírat. Změnil se a viděla to v něm. Vždy měl pohled psychopata, někoho prázdného bez citů, ale i tak ho milovala a měla to na něm ráda. Viděla ho v jiném světle a ví, že to oceňoval. Nebyla to jeho sestra, i když si to možná v hloubi srdce...pokud nějaké měl, přál. Osloví ho, stejně tak ho okamžitě přizve k sobě. Nelíbilo se jí to, že se zdráhal, proč to dělal? Chce v ní probudit vztek, který nechce pocítit? Nemusel se jí bát, jí ne. Nikdy by nejmilejšímu synovci neublížila, nikdy by nedovolila, aby někdo ublížil jemu. Nenechá se vyvést z míry a namísto toho opět promluví.
Lehkými pohyby háže hlavou z jedné strany na druhou, když se na něj usmívá, stejně tak jako on na ni. Z hrdla jí ujde další vlna smíchu a mávne u toho ledabyle rukou.* Zatímco ty jsi větší fešák, než naposled...naposled naposled. *Udělá rukou gesto, kdy zápěstím zatočí dokola, jako kdyby tím říkala, že nemyslí to naposled, kdy se měli vidět a nesetkali se, protože nastali menší komplikace, ale to naposled, kdy bylo...skoro už si to ani nepamatuje. Konečně postoupí blíže a ona ho nepřestává vábit k sobě. Normální člověk by se nikdy nepřiblížil, protože věděl, že ho nic dobrého u ní nečeká, ale on ano.* Oh...*Chytne se za srdce při jeho slovech a v očích se jí objeví na zlomek sekundy tolik lásky a laskavosti, jak je jen možné.*...tak moc si mi chyběl. *Smaže mezi nimi veškerý prostor, který on udržoval a přitáhne si ho pravou rukou k sobě. I kdyby chtěl, aby ho pustila ze sevření, neměl by šanci. Tiskla si ho k sobě na pár sekund, než se odtáhla a položila mu obě ruce na tvář.* Ty vousy ti sluší...nevypadáš jako malý spratek. *Poplácá ho po tváři a odtáhne se od něj úplně. Stále ho obdarovává šílenými úsměvy. Až teď po chvilce plné emocí si povšimne někoho, kdo ji ani zdaleka nezajímal, alespoň ne víc, než jenom malý pytlík pro osm upírů.* Ty jsi moje záchrana, tohle je nikdo...*Odsekne absolutně bez zájmu a už – už se chce otočit na herektiky a říct jim, ať si poslouží. Jenomže Kai nehodlá zavřít pusu a tak s ušklíbnutím se na něj podívá.* Ugh...dobrá tedy. *Zahýbe prsty na pravé ruce a vydechne ztěžka, jako kdyby to bylo to nejtěžší rozhodnutí v životě. To už i promluví Garett a musí se opět zasmát, avšak není to nic pobaveného. V očích nemá nic jiného, než smrt a chlad a žádný úsměv nelemuje její tvář.* Ještě jedno slovo, jedno takové oslovení a jsi roztrhán na kusy. Je to jasné? *Řekne až moc milým tónem a opět se natočí ke Kaiovi.* Máš pravdu...máš naprostou pravdu, ale...nejdřív to uděláme po mém. *Chytne ho za rameno a prudce ho natočí čelem k herektikům, přičemž se postaví za něj. Nakloní se tváři k jeho uchu.* Drahoušci...tohle je ten o kterém jsem vám tolik vyprávěla, Kai. *Usměje se jízlivě a podívá se z boku na Kaie.* Synovče, poznej mé herektiky. Budou ti vždy po ruce, když budeš potřebovat. *Poplácá ho po rameni a natočí ho směrem, kterým přišla přičemž do něj zlehka drcne zezadu, aby se pohnul z místa.* A teď si promluvíme. *Rozejde se tím směrem, přičemž začne promlouvat ke svým pokladům, aniž by se otočila.* Pokud udělá jediný krok do strany, vpřed nebo dozadu a nebo řekne něco nevhodného, tak ho zabte. *Usměje se pro sebe tak nějak vítězně a pokračuje v chůzi. Zanedlouho dorazí do domu, kde přebývají, přičemž prásknutím dveřím je zavře a hned se mu podívá do tváře.* Chci vědět jedno...potkal si je? Jsou v pořádku? *Poví se zatajeným dechem. Ano, chtěla vědět o svých dětech, chtěla slyšet o Seanovi a Camille.*

*Stáli uprostred ničoho, len stromov, ktoré sa rozprestierali všade okolo a zatienili všetko, čo ich oči aj tak nemohli vidieť. Objavili sa tam s ostrým zábleskom. Nebola to náhoda, nebolo to lusknutie stuhnutých bielych prstov, ktoré viac necítili chlad, netriasli sa pod vločkami snehu topiacich sa pri dopade na kožu.
Vytrčí hlavu, nechá si na tvár dopadať tak čerstvé slnečné lúče a zrak celkom utlmiť svetlom, do ktorého sa nedalo priamo hľadieť. V úškľabku zvraští obočím a prižmúri oči, podvihujúc v okamžiku pažou ruky a dlaňou nad nosom prekrývajúc žiarenie. Bola tu možnosť... Možnosť, že všetko, čo kedy mal, bude všetko, čo kedy dostane. Je to prosto preč, preč s tým mŕtvym pohľadom, slepým zízaním niekam pred seba. Akoby ešte včera cítil bitie vlastného srdca a dnes ani najmenší „ťuk.“ Možno Garett, možno sám diabol by mu vedel povedať, kedy zastalo. Čepeľou noža, prenikavou chuťou železa v jeho ústach alebo mrazivým dotykom ľadu pod jeho chrbtom? Už vtedy tušil, že to bola chyba, bola chyba sa vracať späť a čakať, že sa niekto stará. On bol len vedľajšou škodou, odpadom, ktorý nebol a nikdy nebude hodný záchrany. A tak mu nezostáva nič iné, než zachrániť sa sám, no to už viac byť nechcel. Nenávidel samotu, neznášal každú jednu z jej častí, ktorými postupne doháňa jeho myseľ k ešte väčšiemu šialenstvu. Mal by sa jej báť? Mal by sa báť vlastnej hlavy? Byť zdesený z jej predstáv, plánov, myšlienok, ktoré mu doslova našepkávajú priamo do ucha? Ich hlasy boli tiché a slová tvrdé. Nevykazovali známku po milosti, empatií, vine, či citov pre hocičo a hocikoho. A to bolo vecou, ktorú by si znovu želal zo všetkého najviac – nič necítiť.
Hľadel naňho kradmo, kútikom oka s ľahkým pobavením prečesával jeho nechuť nad ich novými „kamarátmi.“* Hybridov nie je nikdy dosť, aspoň nie týchto. *Prenesie pomerne nezaujato, pričom pomaly skloní hlavu do normálnej polohy a rukou si siahne k zipsu bundy, za ktorý automaticky zatiahne.* Potrebujeme ich moc-moc... *zahľadí sa do jeho tváre s nadvihnutým obočím a mierne pootvorenými perami,* teda ak máš na programe stále nemilo-srdnú pomstu a nie prehliadky po nových mestských atrakciách. Na to by ti stačil aj sprievodca. *V jeho tóne je počuť iróniu a zároveň nepatrnú výzvu. Bolo len na dlhovlasom čarodejovi, ako veľmi chce svoje plány uskutočniť. Či jeho najväčšie želania môžu vyhrať nad predsudkami, možno opovrhnutím, ktoré je až neskutočne zbytočné. Napokon pokrčí plecami a prekročí z nohy na nohu nechávajúc svoj zrak skĺznuť k špičkám topánok, z ktorých už úspešne vymizol všetok sneh.
Na prvý záber prázdne miesto, bez pohybu, bez jedinej ľudskej nohy, ktorá by za sebou nechala stopy prachu, šľapaje po podrážkach. Len hlasy ich dvoch, len tiché nádychy riedkeho vzduchu z dňa, ktorý preňho mohol všetko zmeniť. Dňa, kedy mu pred očami, namiesto dažďa, do trávy padala krv. Počítal vôbec s možnosťou, žeby boli preč? Žeby ona odišla z mesta, do ktorého sa pre ňu raz mohol niekto vrátiť, on sa mohol vrátiť... Nie, museli byť v Portlande, skoro to cítil elektrizujúcim, priam pulzujúcim pocitom na končekoch prstov.
Nakloní tvár do strany, prižmúri oči a ohrnie perami majúc tendenciu sa uchechtnúť.* Nie som dôverčivý. *Pokrúti zvraštene hlavou a nepatrne mykne celým trupom, strkajúc si prsty oboch rúk do vreciek džínsov.* Prakticky to tak teraz nevyzerá, vlastne poslednú dobu vôbec... Fajn, možno tak trochu, ale ne príliš. Myslím tým? Huh, znamená to, žeby som si mal nechať toho hlupáka? *Zvraští rozpoltene čelom a nakoniec na ňom zostane pohľadom uprene stáť.* Ale nie si ty tiež tak trochu dôverčivý hlupák, Garry? Prečo iné by si sa veriac slovám sociopata motal z jedného osobného pekla do druhého? *Niežeby to už bolo hocijako dôležité, ale jeho nekonečná dôvera ho neprestávala udivovať.* Buď si omnoho väčší hlupák ako ja, alebo... Nope, *zvláštny zvuk cuknutia pier mu prejde pomedzi zuby,* zostaňme pri tom.
*Akoby snáď tušil na čo myslí, potichu vydýchne a s ľahkým otrávením pretočí očami.* Vezú sa stále spolu. *Jeho tón bol sebavedomý, sebaistý. Christine musela byť ich jediným príjmom potravy, teda, ak ich nenechala niekde vyschnúť, tak či onak, ani jeden z nich by nebol bez nej a ani ona by žiadneho z nich neopustila. Aspoň predpokladal, že nie.* Povedal by som... na večnosť. *Pousmeje sa naňho uštipačne, než sa nejakým zábavným nedopatrením dostane k, očividne, Garettovmu momentálnemu najväčšiemu strachu. Stačilo by pol slova, jediné pohodenie ramenom a bol by mŕtvy, ak sú stále v plných silách. Možno Christine celkom nedôveroval, ale vedel, žeby nikdy nedovolila, aby sa mu niečo stalo. Nie teraz, keď bol vodca covenu, ktorého bola stále súčasťou. Predstava chodiaceho vrecka s krvou mu prišla až chorobne vtipná, zatiaľ čo v Garettovi pre zmenu momentálne začala vrieť. Divný popud tela.
Na niekoľko sekúnd zíde pohľadom k jeho prstom, ktoré ho už zvierali a ťahali za tričko. Jeho tvár bola blízko, jeho horký a tuhý dych ho skoro štípal po strane tváre. Zopne pery pevne k sebe a s pomerne povážlivým pohľadom hľadí priamo do očí. Jeho telo sa pohlo o kus dopredu, sprudka, nechcene, s rozhorčenosťou Garettovho náhleho zovretia.
Na chvíľu počas jeho slov pozerá s vážnosťou, má ju vpísanú do čŕt, ktoré akosi tmavli, akoby na ne snáď dopadal tieň. Mohol by sa mu vytrhnúť, mohol by ho odhodiť ďaleko na to, aby naňho čo i len dočiahol, ale nič také nemal za potrebu. Až pri poslednej vete sa jeho výraz vyjasní, prejde v dusený smiech, ktorý sa ozve tichom lesa, miesta, v ktorom ešte vždy stáli. Poslednýkrát mal pocit, že to bol práve on, kto všetkých tých členov zabil. Mal by byť najskôr zmätený. Mohol ich vôbec stratiť? Alebo mu ich zabitie bralo tieto práva?* Hotová procesia... Myslíš si, že pootvoríš ústa a všetci padnú mŕtvi? *Nakrčí mierne obočím a prakticky mu ukáže predný rad bielych zubov.* Nebuď príliš dôverčivý hlupák, buddy. *Vydýchne sarkasticky, než ho prakticky odsotí dozadu. Ruky automaticky vystrie pred seba a v ľahkom obrannom geste pokrúti hlavou.* Je to prístup, ktorý plánuješ použiť aj na nich? Pretože ťa pravdepodobne stihnú stiahnuť ako desaťkrát, než si vôbec spomenieš na správne kúzlo... Si AB negatív, pozitív, alebo nebodaj nula? *Viac ho nepodceňoval, dokonca ani jeho moc, lenže stáť proti niekoľkým upíro-čarodejom, ktorí roky prakticky nesnívajú po ničom inom, než zmene krvnej skupiny... No, povedzme, nemuselo by to byť najšťastnejšie rozhodnutie.* Len prevencia. *Pokrčí nezaujato plecami.
Neboli to kroky, ani slová, ktoré by túto ich malú konfrontáciu narušili, ale hrdelný, priam šialený smiech vychádzajúci zo ženského hrdla. Hrdla, ktoré by potrebovalo prerezať hrotom tupého loveckého noža. A zároveň mu na vlastnej tvári vytváralo ten zvláštny úškrn, skoro úsmev, ktorý sa tiahol z jedného kútika pier po druhý. Ak by v blízkosti bolo čokoľvek živé, pravdepodobne by si to šlo dolámať nohy útekom, záchranou života pred bláznovstvom, ktoré pred nimi stálo. Bolo to zvláštne. Starý a zároveň nový pocit hľadieť do tak známej tváre, familiárnej a už vzdialenej, inej... zmenenej. Mohol vidieť to zapálenie v jej očiach, postrehnúť každú jednu známku po radosti, ktorú z jeho príchodu pre ňu a herektikov pociťovala. Kto by sa koniec koncov divil po všetkých tých rokoch?
Najskôr len mlčky sleduje každý jej pohyb, na niekoľko sekúnd prechádzajúc zrakom po ôsmych postavách, ktoré sa za ňou skoro ani nepohli. Jeho oči sú prižmúrené tou malou diaľkou, jeho pery spojené k sebe, avšak stiahnuté v krivom poloúsmeve. Mal pocit, akoby ju celé tie roky čakal ako v ten večer, a ona konečne prišla. Bola jeho rodinou, nikdy ho nepovažovala ako smeť vesmíru, ako poslednú chodiacu bytosť, ktorá ma na niečo právo, ako defektné dvojča, ktoré nikto nechce. Rozumela mu a on rozumel jej, teda... Aspoň to tak bývalo, kedysi.
Niekoľkokrát sa musel spýtať, než sa odhodlal. Než vôbec uvažoval nad myšlienkou, že sem príde, že ju aj tie jej obludy vytiahne. Hral sa s ňou, pohrával na jazyku, ktorý napokon prehovoril ku Garettovi... A teraz boli tu, necelých pár krokov od väzňov z 1993, pre ktorých prišli. Prečo však? Prečo mal potrebu ju znovu vidieť, oživiť jej zabudnutú spomienku? Nebolo to ani tak ňou ako ním samým, pretože vedel, čo sa stane, keď sa znovu vráti do mesta. Všetko bude preč, všetci sa otočia chrbtom k stvore, akou je a on zostane sám. Znovu bez rodiny, bez hocikoho, kto by sa naňho pozeral inak, než na psychopata, sociopata, ktorý nie je hodný ničoho. On ju potreboval, chcel niekoho ako ona po svojej strane, chcel konečne niekam patriť a hlavne chcel žiť. A pri nej mal miesto, vždy ho bude mať, nech urobí hocičo. Neodsúdi ho, nenazve obyčajným „hovnom,“ a ničím iným.
Nezmenila sa... Ani o jediný deň. Niežeby to po dvadsiatich dvoch rokoch vo väzenskom svete vôbec výrazne šlo. Jej hlas mu naráža priamo do bubienkov. Vyslovenie jeho mena je ako tichá melódia prechádzajúca po stromoch, rozprestierajúca sa stále ďalej a ďalej až za obzory. Akoby tento svet ovládala, akoby s ním bola vžitá a zároveň ho nenávidela. Prestúpi z nohy na nohu, nie je výrazne ostražitý, ale istú známku po pozornosti z skryť nemohol. Naznačila mu, žeby ho chcela bližšie, rukami priam ťahá všetok vzduch okolo jeho tela, ktorý sa stláča. Nebol váhavý, nechcel otáľať pred prítomnosťou niekoho, kto sa zdal byť poslednou rodinou, osobou, ktorú teraz mal. Avšak, o tých niekoľko vyprahnutých krkoch a prekrútených jazykoch, sa to isté už povedať nedalo. 
Jeho postoj nie enormne pevný, nevyznie z neho strach, obavy, ani prezieravosť prehnúca od čarodeja po jeho strane. Ale on nie, on sa nemal čoho báť, pretože bol tým, kto pre nich prišiel, keď nikto, kto sa pre nich vrátil a nenechal ich tu všetkých zhniť na večnosť, i keď mohol. Akoby však potom prišiel ku všetkej zábave, ktorá sa od dnešného dňa začne?
Úsmev mal kuriózny, stále krivý, ako to len on mohol. Jej smiech bol ostrý, hlasný úkon blázna, šialenca, ktorý potreboval byť počuť. Zľahka k nej opäť prižmúri oči a nepatrne nakrčí čelom, kde sa mu rysujú ľahké vrásky. Vedel, že bude narušenejšie, než kedykoľvek predtým, ale ani v predstavách neuvažoval o tom, že skončí práve takto. Niekedy si hovoril, žeby mal byť covenu ešte vďačný. Namiesto ôsmych nenásytných upírov sa staral len o vlastnú krv, zatiaľ čo jej niekoľkokrát za deň tiekla zo žíl. Pomätenie bolo na mieste, možno časťou aj vítané, aj tak predpokladal, že všetko sa vráti, keď budú späť a nezostane tu viac nikto, kto by tomu ušiel.
Nakloní hlavou dopredu a na niekoľko sekúnd sa s ľahkým uchechtnutím pozrie niekam k zemi, než sa vráti späť na jej skvostnú tvár.* Stále máš dobrý zrak...*Mykne celým telom a už pomerne uvoľnene pustí plecia, prechádzajúc si jazykom po spodnej pere, ktorá sa zdala byť na pocit suchá.* Fajn vidieť, že ťa zmysli celkom neopustili. *Neznelo to ako provokácia, skôr ironická narážka voči jej vystupovaniu, ktoré mu miestami mohlo prísť zľahka mätúce. Ak by nebol na podobné veci zvyknutý, samozrejme.
Naposledy... Kedy to vlastne bolo? Poslednýkrát, čo s ňou hovoril, alebo videl jej oči prahnúce po niečom, na čo vtedy nedokázal prísť, až neskôr rozlúskol? Bolo to odhodlanie, sila v počte a moci, ktorá im všetkým prúdila do dlaní, len čakajúc, než ju niekto vypustí.
Nohy mu nasledujú samé, do nosa mu naráža teplý vzduch a hlina pod podrážkami jeho topánok sa spoločne s blatom odráža do strán, zanechávajúc mu nepatrné škvrny pod kolenami na rifliach. Nenútila ho, aby zastal v jej blízkosti, priamo pred ňu, prakticky sa týčiac pri svojej výške, on sám chcel. V jej očiach nevidel odpor, nevidel opovrhnutie voči osobe, ktorou bol, i keď najskôr ešte stále netušila, čo všetko mal na svojich rukách. Nikdy ho neodcudzovala, rovnako ako ani on ju, prečo by s tým teraz mala začínať?
Vzdialenosť, ktorú si od nej udržoval, bola minimálna. Jeho oči boli späté s tými jej, akoby v tichom pozdrave, strete ich životov späť dokopy, napriek tomu, že mu táto možnosť bola dávno ukradnutá, vytrhnutá z rúk, tých jej, ktorých dotyk cíti, ktoré si prisunú jeho trup bližšie a bez myšlienky pustiť, pevne stisnú. Nezáležalo na tom, koľko pohľadov ich sleduje, zazerá od chrbta, pociťoval radosť, že ju našiel, radosť, že je späť niekto, kto oňho vždy stál. Pomaly, zdvíhajúc obe paže, zachytí sa prstami medzi jej pásom a chrbtom, do ktorého sa mierne zaryje. Akoby ju chcel pôvodne stlačiť, vnímať jej ľahký dych na zátylku, spodnej časti ucha, cítiť šteklenie tmavých, dlhých kučier.* Vždy si bola tak precitlivená? *Cez doširoka pootvorené pery mu prejde tichý smiech, ktorý vzápätí ustane po tom, čo s znovu odtiahne a priloží mu obe dlane k čeľusti a ešte stále studeným lícam.
Spustí zovretie z jej tela a stiahne bradu už automaticky dole, reakciou na ten teplý dotyk, ktorý mu presakoval cez kožu až do mäsa.* Oh, nie-nie. *Prižmúri obočím, pravdepodobne by pokrútil hlavou, ak by mu to jej siah dovolil.* Tým stále som. *Na niekoľko sekúnd sa odmlčí.* Len viac geniálny. *Poznamená, akoby to snáď bolo niečo dôležité, avšak v konečnom dôsledku, ak by niečo z toho nebola pravda, práve teraz by tu nestál, nezistil by, že žije a už vôbec neprehovoril Garetta k tomu, aby sa kvôli niekomu, o kom ani nepočul, zdržal na mieste, kde strávil posledných osemnásť rokov. Ak už premýšľal nad Garettom... Obzrie sa dozadu jeho smerom, ako náhle ho Christine konečne celkom pustí. Dvakrát ho zabil s vedomým, že nemôže umrieť, on len včera takmer stratil život natrvalo, ak sa niečo ako „včerajšok“ vo väzenskom svete vôbec počítal. A on to zastavil, zachránil mu život ochotný zobrať ho späť so sebou, nemajúc jediný dôvod veriť hocičomu, čo vypustí z úst, napokon mu tak či onak dal ďalšiu šancu dokázať, že je tohto rozhodnutia hodný. Jeden život... za druhý, nič viac-nič menej.
Videl presne, na čo myslí. Chcela deťom dopriať malú desiatu, než zmiznú ďalším bielym zábleskom, ktorý ich všetkých konečne dostane na miesto, kde započne nová kapitola, nová éra, v ktorej nebude on, ten porazený.* Vlastne... To je Garry-Garett. *Pokrčí sucho plecami.* Má vážne vendeta problémy, pravdepodobne neliečiteľné... *Upriami na ňu svoj zrak, akoby mala tušiť, kam jeho slová smerujú, akoby už očakával, že pochopí jeho možné využitie.* Nikomu netreba vysvetľovať, že tohto magora by bola škoda. *Zájde na niekoľko sekúnd k ich tváram, prechádzajúc jednu za druhou snažiac sa zafixovať snáď každú črtu.
Jej úškrn nakoniec svedčil po tom, že dostal presne to, čo chcel, že si nechala budúci sáčok prekĺznuť pomedzi prsty a zuby jej „detí,“ o ktorých ostrosti by sa dali skladať stávky. Pretočí očami a uprene ich prižmúri jeho smerom, znovu obracajúc hlavou dozadu. Výraz, ktorý ho lemoval, bol zľahka pobavený, ironický. Iste, že ju tá stará troska bude provokovať, rýpať do ruky, ktorej stačí len lusknúť, než sa už nikdy nebude mať šancu vrátiť späť... A vykonať tú svoju nešťastnú pomstu. Čo vôbec čakal?  
Spojí pery pevne k sebe a s ľahkým zaujatím hľadí na jej počiny. Najskôr si nebol dvakrát istý, čo presne šialená myseľ môže pod tými slovami chápať. Kuriózne nakloní hlavou do strany, pričom už-už otvára ústa, keď ho Christine stisne za plece a prakticky prinúti obrátiť sa telom k už predtým zmieneným ôsmim postavám, ktoré ešte doteraz zostávali mlčať. Opäť mohol cítiť jej dych na uchu, rozliehal sa mu po bočnej strane krku, nútil ústa stisnúť ešte pevnejšie o seba. Sledovali ho pozorne, akoby si ho znovu a zase premeriavali, nenechávali uniknúť jedinú drobnosť jeho mimiky, jeho postoja. Boli prosto... Divní. A to sa pred rokmi, rokmi a rokmi dozadu mal stať ich súčasťou, jedným z nich, ktorí stoja za jej chrbtom a načúvajú každému povelu, skoro ako vycvičené zviera.
Výraz má prázdny, nie je tam jediná známka po emócií, všetko je stisnuté hlboko v ňom, v jeho krku, ktorý nie je tak zovretý, akoby sa dalo čakať. Ani jeden z nich nebol iní, než on sám. Všetci odpady spoločnosti, covenu, ktorý nemal záujem o členov bez vlastnej moci. Ironické, že niekto takí, sa nakoniec stal „vodcom“, ich všetkých. Zrazu sa jeho tvár vyjasní, zmení o niekoľko holých odtieňov, ktoré sa na nej už od začiatku striedajú. Na krátky moment nepatrne natočí hlavou ku Christine, opätujúc už na prvý pohľad spokojný pohľad, než sa vráti pomerne neurčito k nim.* Pekné poznať vás všetkých... Myslím. *Poslednú časť dodá až po niekoľkých sekundách, akoby mal záujem situáciu urobiť ešte divnejšiu, než už doteraz bola. Potichu vydýchne, jeho oči sa pretočia niekam dohora a rameno poniekiaľ ochabne pod jej dotykom.* Ugh-ugh, auntie... *Poznamená, ako ho opäť posotí do strany.* Vieš, že prehnaná intimita škodí? *Podvihne obočím zmierený s tým, že to nemohla vidieť, pričom pokročí dva krátke kroky dopredu, akoby čakal, než sa pripojí. Nezastavuje sa, len spomalí, upriamujúc zrak ešte na niekoľko posledných pár stotín k čarodejovi, než všetko, čo prechádza jeho mysľou, je blížiaca sa konverzácia, ktorá nebola ani zďaleka tak nezáväzná, akoby si želal. Navyše, už teraz mohol počuť jej prvú otázku. Mŕtvy syn a takmer mŕtva dcéra, čo môže matku potešiť viac?
Kráča popri nej, pravdepodobne, smerom z lesa, nechávajúc Garetta aj osem herektikov s ľahkou neistotou za sebou. Nečudoval by sa, ak by aspoň jednému z nich ušli zmysli a sladkú pachuť po novej krvi, nevydržal.* Aspoň, že si stále rovnako milá...*Prenesie pomerne ironicky k možnému zabíjaniu čarodeja, pričom s ľahkým pobavením ohrnie spodnou perou a obráti sa od jej tváre niekam pred seba, nechávajúc sa viesť cvokom, ktorý sa zdal byť stále jeho tetou.
Dom, do ktorého dverí vchádzal, bol veľký, honosnejší, ako obyčajné stavby z tenkých stien, ktoré sa už pri ľahkom zaviatí vetra, rozpadnú. Ani sa neobzrie späť, nereaguje na hlasný buchot za chrbtom, pretože mu nedá najmenšiu možnosť urobiť čokoľvek. Otázka bola položená, niežeby čakal hocijakú inú.
Sídlom sa na krátky čas ozve prosté ticho, jeho pery sú zvláštne našpúlené a výraz viac-menej neutrálny, neurčitý po emócií, odpovedi, ktorá by mohla byť dobrá a zároveň horšia, než by chcela počuť. Z očí mu však bolo patrné, že niečo rozhodne nebude tak, ako si to celé roky predstavovala.* Bolo to dvadsaťdva rokov, Chrissy...Tvoj syn je mŕtvy,* pokrúti pomaly hlavou hľadiac jej spriama do tváre,* vyhodil do vzduchu kostol...Rok, dva? *Akoby sa pýtal, avšak vedel, že mu nemôže dať odpoveď, niežeby po tak „šťastnej“ správe, bola odpovedí schopná*...Vyše roka predtým, než som prišiel do New Orleans. *Vydýchne napokon sucho, ohrňujúc pomerne trpko spodnou perou a otáčajúc sa od nej chrbtom. Hľadel pred seba, do priestoru, na nič určité.* Z čoho som počul, tak bol urieknutý mestským čarodejníckym covenom...*Dodá zvýrazňujúc slovo „coven.“ Nepremýšľal nad tým, žeby mu jeho smrť prišla vhod, jednoducho to tak teraz bolo. Dávala totiž Christine ďalších pár dôvodov, túžbu, celé mesto čarodejníc rozprášiť tak, že po nich nezostane... Ani len kvapka krvi. Ľahký úsmev lemuje jeho tvár, nemohla ho však vidieť, nemohla ho postrehnúť, nakoľko od nej bol stále odvrátený. Na chvíľu sa celkom zastaví, než nahlas vydýchne a už s omnoho väčšou zaujatosťou sa otočí späť.* Ale stretol som Cami. *Poloúsmev sa viac zakryť nesnažil, pretože tento bol celkom iným typom, ako ten predošlí. V jeho očiach sa niečo odrážalo, istá spokojnosť pri vyslovení jej mena, myslení nad človekom, ktorým bola, čo preňho znamenala... Aspoň predtým, pretože pri jeho návrate, bude všetko znovu inak.* Študuje psychológiu. *Uchechtne sa stroho, kútiky úst sa mu ešte o pár milimetrov roztiahnu do strán.* Dosť ironické, ak si človek predstaví, že jej rodina boli, či sú, samí cvoci. *Mykne plecami a zadíva sa niekam do rohu miestnosti, v ktorej ešte doteraz stáli, prechádzajúc si jazykom letmo po spodnej pere.* Úprimne, mám ju celkom rád. Akosi sa ku mne dostala, chápeš... Jej neodbytnosť a večné poúčanie psychopatovi ľahko prirastie k srdcu, dostane sa mu pod kožu, huh, to ona vie...*Kývne zľahka hlavou, viac-menej sám pre seba, upierajúc zrak opäť na jej tvári.* Vlastne som býval v meste u nej v byte, než som skončil opäť, tu. *Poukáže rukami ku okoliu, nemajúc na mysli, samozrejme, nič iné, než väzenské svety, ktoré sa pomaly nedali už ani spočítať.* Boli sme si, tak nejako, blízki. *Zopne čeľusť o niečo pevnejšie.* Možno ešte stále sme. *A možno nie... šanca, ktorú mu vlastne nikdy nemohla dať, už najskôr dávno zmizla, vyprchala, a tak si našiel novú, zobral si ju, pretože ostatní mu ju neboli ochotní poskytnúť. Ako sa to hovorí? Čo si neurobíš sám...*

*Milá...to bylo vážně nádherné, ale zároveň tak směšné slovo až se jí z hrdla prodral na povrch hlasitější smích, který trval pár vteřin. Vždy byla milá, nebyla snad? Alespoň k lidem jako je on...k těm, kteří si to dle jejího názoru zasloužili. V opačném případě to byl ale naprostý nesmysl, avšak bylo zcela jasné, že to myslel jenom jako pouhý sarkasmus. Nemělo význam odpovídat, ale upřímně ji tím hodně pobavil. Takový Kai byl už od malička. Vždy jiný svým vlastním způsobem, ale pro ni někdo výjimečný, někdo na koho se dívala druhým úhlem pohledu, někdo na koho svítilo slunce z druhé strany, někdo kdo zářil jako nablýskaný diamant i přesto, že ostatní ho viděli jenom jako nepatrný, zašlý a zcela zbytečný kámen na dně moře. Chápala jeho zvláštní humor, rozuměla slovům, co říkal, když jiní nechtěli poslouchat, snažila se mu dát to, co mu rodiče začali odepírat postupem času. Chtěla pro něj jenom to nejlepší, vždy to tak bylo a svůj názor by nezměnila ani po tisíci letech ve vězeňském světě a ani kdyby se snažil její dokonalý bratr to z ní vytlouct. Nemít nikdy sv vlastní děti, nikdy nepocítit mateřství, tak právě jeho by brala něco jako svého syna. Byl jediný člověkem z rodiny Parker, kterému kolovala naprosto stejná krev v žilách, protože si byli až tak moc podobní.
Přivede ho do domu, který s herektiky obývala po několik dlouhých dní a dnes to vypadalo, že to bude jejich poslední. Zdálo se to až příliš neuvěřitelné, aby to bylo reálné a zároveň to cítila na každém kousku těla, stejně jako v každém záhybu, že se to opravdu děje. Byl tady, ten u kterého to očekávala, doufala v to. Stojí přímo naproti ní, přímo ho má na dosah ruky a stačí se ho jenom dotknout, aby se přesvědčila, že to není žádná iluze, že její fantazie nesahá do končin naprostého, vyprahlého blázna, který nedokáže poznat, co je skutečnost a co výplod zlomené mysli. Zavře za nimi dveře, jako kdyby je snad měl někdo poslouchat a otočí se k němu čelem. Pohlédne do tváře, která se nezměnila a zároveň v jeho očích svítilo odlišné světlo, než kdysi. Byl stále tak mladý, stále tak odhodlaný...plný síly a potencionálu a zároveň v těch modrých očích byla jiskra, plamen, který se musel zažehnout v době, co neměla šanci to zpozorovat. Vnímá každý pohyb, každé slovo, všechno, co jí může naznačit kolik se toho změnilo, jak on se moc změnil. Možná na první pohled tam nebylo nic, nevšimla si toho, jelikož překypovala štěstím, že ji našel a stejně tak neukojitelnou touhou se konečně vrátit domů. Teď to vidí. Snaží se proniknout do hloubky jeho nitra, které bylo tak hluboké jako samotné jádro sopky. Možná by mu položila několik otázek, možná mu je stihne položit ještě dříve, než se vrátí nazpět, ale už dva a dvacet let její duši požírá pocit nevědomosti. Na první pohled se neprezentovala jako ta nejlepší matka na světě a ve svém nitru si to zcela jasně uvědomuje, avšak nemůže nikdo neříct, že nebyla tou nejvíce milující matkou a stále jí je. Snažila se její dvojčátka ochránit, znamenaly pro ni všechno...tvořily celý její svět a proto musela udělat opatření, které ji však stály tohle zamrzlé peklo. Uvízla v jednom bodě a zatímco čas tady nikdy neubíhal, tak tam? V tom reálném světě? Strhl se vodopád z toho největšího srázu, neplynulo to, ale přímo běželo nezastavitelnou rychlostí kupředu. Musí to vědět, musí vědět co s nimi je, potřebuje to. Je to jako kdybyste drogově závislému sebrali látku, kterou nutně potřebuje a po které prahne. Nikdy nekončící abstinence, nikdy nekončící touha, raději chcípnete v zatuchlé uličce jenom abyste dostali svou dávku a přesně tak to cítí. Dávka pro ni znamenaly děti o které přišla, které ji vytrhly z náruče, když ještě nedokázaly pořádně vnímat veškerý svět okolo. Pamatují si vůbec na ni? Sean nebo Cami...alespoň jeden z nich? Protože ona ano. Stále má před zrakem tu dokonalou tvář malé holčičky s plavými vlásky stočených do kudrlinek ve spodní části, stejně tak jako tvář chlapce tak roztomilého, že by i Bůh mohl závidět. Nasaje vzduch do plic nosem při krátkém tichu a ihned na to si sevře lem šatů, jako kdyby potřebovala ovládnout nejenom své tělo, ale i emoce, jako kdyby to byl nějaký způsob sebekontroly. Proč zatraceně nemluví? Je tak těžké odpovědět na tak jednoduché otázky? Rozčilovalo jí to, přivádělo jí to opět k bodu šílenství. Chce jenom zjistit, co s nimi je, chce vědět, že jsou v bezpečí. Čekala už tak dlouho a nehodlá čekat o něco více.* Mluv! *Promluví k němu přísným, rozkazovačným hlasem, který se ozýval někde v dáli, protože jeho váha byla až příliš silná. Semkne rty pevně k sobě a popojde do strany blíže k němu, přičemž si ho zostra prohlíží. V normální situaci by si člověk myslel, že z něj hodlá dostat informace před tím, než ho popraví. Dívala se na něj jako na lovnou zvěř...na něco, co musí ukořistit a roztrhat na kusy, ale nemohla si pomoct. Nechtěla to, nechtěla, aby o ní chytil byť jen nejmenší pochyby, jenomže se to nedalo zkrotit ať by se snažila sebevíc.
Položil ji tunovou kotvu na hruď, kterou nebyla schopná zvednout. Tlačí jí to na kosti, které pod náporem začínají praskat, všechen kyslík, který ještě měla okolo sebe najednou zmizel. Čeká jenom na moment, kdy jí to rozdrtí kosti v prach, kdy srdce udeří do posledního úderu a všechen život v jejích očích vyhasne. Byla to rána, kterou mohla očekávat, ale kterou si nechtěla nikdy připustit, protože nedokáže žít s tím, že její syn je pryč. Pamatuje si ho jenom jako čtyřletého chlapečka, který vyžadoval pozornost své matky, který byl dobrosrdečný v tak útlém věku a to je všechno co dostane? Několik zaprášených vzpomínek? Neuvidí ho jako dospělého muže, nikdy neuvidí po jeho boku dívku, kterou by jí představil a se kterou by vedl dál jejich generaci. V očích jí pálí slzy, které se však nedostanou na povrch, ani kdyby si razily cestu skrz samotné peklo. Avšak bolest ze ztráty jediného syna neskrývá, ale plakat? To nedokázala, ne teď. Jediné, co dokáže pořádně vnímat je narůstající vztek a žal, touha po odvetě, touha po tom donutit všechny trpět za to, že o něj přišla a nejvíce...nejvíce chce odplatu pro svého bratra. Přijde ke stolu ze kterého smete všechno v rychlosti na zem. Chytne jeho okraj a potáhne oběma rukama nahoru, přičemž ho převrátí na bok. Je jí jedno, co si o ní právě teď synovec bude myslet...je jí jedno, jak šílená v jeho očích bude, protože to bylo to jediné, co jí pohltilo skrz na skrz, co jí proniklo do kůže a masa, co se usadilo v každém orgánu. Opře se rukami o krbovou římsu, přičemž skloní pohled k zemi a přes tvář jí padne několik pramínků vlasů. Než stihne cokoliv říct, tak se opět rozezní v místnosti jeho hlas. Získá si její pozornost a prudce otočí hlavu k němu, avšak římsu stále nepouští, spíše do ní zarývá poměrně dlouhé nehty. Tvář se jí třepe z toho, jak silně zatíná zuby o sebe.* Kostel? *Procedí skrz zuby a pozvedne bradu nahoru. Spustí ruce podél těla a popojde jeho směrem o dva kroky blíže.* Nechceš mi snad tím naznačit, že se dal na víru, že ne? Protože O'Connellovi byli tím přímo posedlí a hlavně ten idiot Kieran. *Ušklíbne se nad tím a otočí se k němu zády. Začne přecházet z místa na místo a opět se rozezní její zvonivý smích okolo.* Hlupáci jedni naivní...*Zakroutí hlavou nad mrtvou vzpomínkou k jejich křesťanskému založení, přičemž se tomu vlastně naprosto vysmívá.*...jeden větší idiot, než ten druhý. Věděli v jakém žijí světě a věřili v Boha. *Zasměje se zhluboka a podívá se mu do očí.* Není to ironie? Kdyby ten jejich Bůh existoval, tak by jim dávno pomohl. Jak já nenáviděla ty řeči o míru a lásce. *Pomyslně si odplivne na podlahu a zastaví se, přičemž musí srovnat balanc, jako kdyby nedokázala stát chvíli v klidném stavu.* Udělali z mého syna další pobožné zombie, přičemž jsem jasně apelovala u svého muže na to, aby s tím počkal! Odejdu a všechno jde do sraček. *Řekne znechuceně, natož se ihned napřímí a zpozorní.* Uřknutý covenem čarodějek? Kterých? *Pronese až příliš povýšeně. Bradu má pozvednutou více nahoru, jako kdyby se nad něčím či někým tyčila. I kdyby všechny čarodějky byly mrtvé, které to měly na svědomí, tak hodlá potrestat celou jejich komunitu. Všechny čarodějky z New Orleans před ní pokleknou a ona se postará o to, aby zaplatily za to, co udělaly jejímu synovi. Všechny do jedné budou trpět takovou bolestí, že začnou žadonit o vlastní smrt, kterou jim nedopřeje tak zlehka. Rozdrtí je v ruce, roztrhá každý kousek jejich štěstí, nechá shořet jejich víru ať už je v cokoliv, nezůstane nic, než jenom nekončící bolest a utrpení. Pozoruje jeho záda a chystá se zeptat na Camille, protože o ní neřekl prozatím jediné slovo, ale naštěstí promluví první on. Dle jeho slov usuzuje, že je naživu, že její dceři stále bije srdce, koluje krev v žilách. Přišla o jedno dítě, což je tragické, ale neztratila obě...dostane ještě svou šanci. V očích jí vzplane naděje, touha po tom poznat ji a dozvědět se více, nekonečná radost, že jí alespoň ona zůstala. Pozoruje jeho tvář a vidí v ní změnu, něco, co u něj jen tak nepoznala. Líbí se mu, musí se mu líbit, když se na ni dívá tímto stylem, přičemž si nedokáže odpustit jistou žárlivost a zášť, že měl tu možnost se s ní nejenom setkat, ale i poznat ji, strávit s ní určitý čas. Převrátí pobaveně oči v sloup.* Skvělé...to vážně potřebujeme. *Ano, mluví v množném čísle a nejenom o nich, ale i o herekticích. Oni jsou rodina a Cami do ní automaticky patří, všechno to bere jako naprostou samozřejmost. Je trochu otravné, že si právě vybrala takový obor, ale měla by se divit? Je šťastná za to, že je naživu, co víc si může přát? Oh, jistě...přeje si spoustu věcí, ale tohle není nic, co by jí trhalo žíly.* Možná se snažila pochopit, proč tomu tak je. Chudinka moje malá...na to nemá šanci přijít ani s deseti diplomy. Zkrátka to máme v rodině a jak se to říká? Geny nevychčíš. *Poví zcela otráveně, ale jistým způsobem i pobaveně. Roztáhne rty do širokého úsměvu – spokojeného, takového, který by i zahřál na srdci, kdyby neměla oči šílence.* Pamatuji si na to, když si k nám poprvé přišel. Už tehdy se ti dostávala pod kůži, jenom si nebyl ochotný přijmout, že by se ti mohla zamlouvat čtyřletá holčička. *Rýpne si do něj a úsměv ji z tváře nemizí. Vlastně se jí velmi líbí, jak o ní mluví. Nic jí na srdci nehřeje víc, než to, že právě Kai pronáší taková slova vůči její dceři, která se zdá být naprostým opakem toho, co je ona sama. Nikdy pro ni nechtěla tento svět, ale normální život, chtěla pro ni více, než kdy ona sama dostala.* Neodbytná byla vždycky, alespoň to jí zůstalo...nehledě na to, že musela mít vždy pravdu a být po jejím, ugh...to bylo docela otravné. *Ušklíbne se při těch slovech, ale v tom dobrém slova smyslu. Nemyslela to jako narážku, která by ji obtěžovala, spíše naopak. Děti občas přivádějí rodiče k šílenství, vytáčí je a Cami byla v tomhle ještě více otravná, než ostatní děti. Avšak ji milovala a vždycky bude. Její tvář najednou roztaje a ten psychopat, ten blázen je na pár sekund pryč. Jediné, co může vidět je pohled milující matky, pohled spokojeného člověka, jako kdyby snad byla dítě, které dostalo vysněnou hračku. Ve tváři má vepsaný lehký úsměv, avšak plný vřelosti a lásky.* Nic mě netěší víc, než to že můj nejmilejší synovec si je blízký s mou dcerou. *Smaže veškerý prostor mezi nimi a přiloží mu zlehka ruku na tvář. Nakloní hlavu do strany a prohlíží si ho. Dívá se na něj jinak...možná trochu mateřsky, ale stále jako jeho teta, která ho vždy milovala.* Nehledě na to, co všechno se změnilo a změní...*Promluví k němu vážným tónem. Není tou osobou, kterou si pamatuje, ale zároveň to, jak ho vždy brala nezmizelo.*...Cami a ty budete pro mě nejdůležitější. Víš, věřila jsem v tebe a nezklamal si. *Koutek úst jí cukne a stáhne ruku opět k tělu. Odvrátí od něj zrak a všechno se vrátí do původního stavu, není tam už nic z toho, co před chvílí, ale jistá spokojenost stále okolo ní září jako aura.* Chci aby si mi o ní řekl všechno, co víš. Teď nebo potom...chci ale každý detail. *Poví přísně a narovná se v zádech.* A teď ta druhá část. Pověz mi, co všechno jsem promeškala ohledně tebe. Jo a ještě jedna věc...*Všechny svaly ve tváři se uvolní a podívá se na něj stylem vraha, chladnokrevného a bez špetky lítosti.*...zabiju tvého otce po tom, co mu vezmu všechno, co ho nechám trpět jako bídného červa. Oh, nedokážeš si představit, kolik krve můj bratr vypotí, než vydechne naposled. *Usměje se na něj ďábelsky a odhodlaně.*

*Hľadel na pevné múry, väčší dom, pred ktorými sa ich kroky zastavili, stratili na svojom rytme a s očakávaním sa nemohli dočkať, kedy prejdú jeho prahom. Bol to prah tvorení otázkami, závesom rokov, ale naozaj? Naozaj to bol jediný deň. Deň príchodu, ktorý bol skutočný, ale nikdy neprišiel, nikdy sa nestal. Ostrým bielym svetlom boli všetci preč, zmizli v tme, ktorá nasledovala a on si myslel, že zmizli naveky. V ten večer mohol prvýkrát cítiť krv na otcových rukách, krv, ktorá sa nedala zmyť, rovnako ako šialenstvo vo vlastných očiach.
Suché vetvy sa mu lámali pod nohami, všade v okolí sa ozývalo ľahké praskanie, tichý šuchot lístia a krakot vrán, ktoré zosadali na vysoké stromy, do ktorých špicov ani nedovidel. Cítil stud, chlad, ktorý mu ovieval telo, prenikal cez tenkú látku tmavomodrej bundy a tvoril nepatrné zimomriavky na premrznutej koži. Nemohol sa starať menej, nemohol sa zastaviť, všímať si drsný povrch konárov, ktoré mu narážali do dlaní, keď sa snažil dostať na dohodnuté miesto, jediné, na ktoré dokázal myslieť. Jeho hlava sa otáčala tmou, závojom temnoty, ktorá sa stáčala vo vzduchu všade okolo neho, akoby bol čerstvý, vlažný.... Zároveň tuhý a kyslý, nedal sa dýchať. Tlkot srdca mu hral do rytmu s dychom, bledá para mu vychádzala z úst každou sekundou rýchlejšie a rýchlejšie, nohy sa zabárali do blata, ktoré za sebou ťahal.
S nezaujatým výrazom sa letmo obzrie po miestnosti, do ktorej vstúpia. Už teraz vedel, čo má Christine na jazyku, už teraz cítil otázku, ktorú mu hodí rovno na plecia a jemu nebude robiť najmenší problém jej dať pravdivú a pomerne trpkú odpoveď. Vrátil sa pre ňu, prišiel po nich všetkých a nič ho nepresvedčí, aby svoje rozhodnutie zmenil, aby sa vzdal svojej novej šance na miesto, kam by patril. Dvere za jeho chrbtom sa sprudka zabuchnú, ich zvuk sa ťahá ako ozvena izbou, nútiac jeho telo otočiť sa od priestoru späť k nej, čeliť jej intenzívnemu pohľadu, bláznivej tvári. Bola presne taká, ako si ju pamätal a zároveň iná, poznačená okolnosťami, ktorými ich vlastná rodina, poznačila oboch. V jej očiach iskrila nádej, žiarivé vzrušenie nad lístkom z dvadsaťdva ročného pekla, v tých jeho? Tie boli vyprahnuté, dávno prázdne všetkým, čo kedy videl a čo by chcel zmazať, lenže rovnako ako to šialenstvo, ako tá krv z otcových rúk, ani toto zmazať nešlo. Normálny človek by sa v jeho koži desil vlastnej mysle, on radšej stisne rukoväť noža fascinovaný predstavou, ako preniká niečím mäsom.  Na konci dňa sa tak nezmenilo nič, psychopat v ňom rezonoval a v nej sa prehĺbil, prevzal kontrolu nad jej mysľou a oči všetkých, to budú môcť vidieť už v prvom okamihu. A ten moment vítal, bude naň čakať s otvorenou náručou, keď prejde popri ňom. Musí byť tak veľmi zvedavá, hovorí si. Nemalo by ma bolieť ju tak vidieť? Nakloní hlavou zľahka do strany, akoby nad niečím premýšľal, váhal. Naozaj len skúmal každú jej známu črtu, farbu očí, na ktoré ani napriek všetkým rokom, nedokázal zabudnúť. Pretože nechcel. Bola jedinou osobou, ktorá sa k nemu kedy správala inak, ktorú vpustil za chlad, pretože bola rovnako zaviata zimou. Vedľa jej boku, nebol psychopat. Bol niekým, kto započal zmenu, prevrat, ktorý odstrčené trosky, postaví pred ich tváre, a prinúti ich báť sa... Aj vlastného tieňa. Niekto, kto dokáže veľké veci, začnú so splatením dlhu, ktorý si preberie ako účet, účet za ich neprávo, ktoré na ňom kedy vykonali. A zoberie si dvakrát toľko, vytrhne im to z rúk, nech by sa bránili už akokoľvek, nedá im šancu. Ja som tiež nikdy žiadnu nedostal, tón v jeho mysli je horký a zároveň neurčitý, akoby viac nepoznal ublíženie, nepoznal žiaľ.
Jej slová boli zúfalé, jej myseľ najskôr zachvátená plameňmi nevedoma a on bol jediný, kto ich mohol uhasiť. Jej sladké deti, iste, možno trochu ťažkopádne nakrčí spodnou perou, než ich našpúli do strany a potichu vydýchne nosom. Mohol staviť, že to bude to jediné, čo ju po toľkých rokoch naozaj zaujíma, či zaujíma ako prvé. Dvojičky ukoristené, takzvaným, dobrom, správnosťou a právom, ktoré im umožňovalo nechať ju tu s herektikmi zhniť, zatiaľ čo ju ani jedinký z nich nikdy nepozná. Smutné, poznamená nečujne. Nikdy nepochopí, prečo ľudia okolo neho majú večne pocit, že stoja na tej dobrej strane, na tej, ktorá sa nikdy nemýli, na strane „hrdinov.“ Kto boli potom oni? Tí ostatní? Presne ako on, len monštrá a odpady, ktoré z nich ľudia mali na hanbu očí. Stvory, ktoré je nutné vykynožiť, zbaviť sa ich, než napáchajú ešte väčšie zlo, pretože je to, to jediné, čo robia. A v tom momente, keď od teba každý čaká to najhoršie, čo im môžeš dať? Niečo ešte horšie, než si vedia prestaviť. Tam oni stáli. Boli nepriatelia, pankharti v príbehu ich hrdinských činov, ktorými sa budú neustále obhajovať, dokonca sekundy predtým, než im z tela vypršia ich márnotratné životy a stotinu, než uvidí ich naozajstnú tvár. Tvár plnú zdesenia a strachu, tváre zbabelcov.
Jeho ústa boli zamknuté na kľúčik, ktorý odomykal zámku zjavne pomalšie, než by si priala. Zatiaľ čo jeho postoj bol pokojný, nemenný, ten jej sa vymykal kontrole, akémukoľvek zdravému zmyslu, ktorý by u nej tak či tak len márne hľadal. Naťahujem a naťahujem, aké detinské odo mňa, zvraští obočím a na čele sa mu začnú rysovať skoro prehliadnuteľné vrásky. Jeho pohľad stvrdne, v odraze očí sa roztriešti všetko sklo na malé kúsky a líca sa premenia na kameň, ktorý vyzeral, že sa už nikdy nepohne. Pochopiteľné, opakoval si v mysli. Bolo prirodzené, že trpela nedočkavosťou, žeby ho bola schopná mučiť, aby dostala každé jedno slovo, každú hlásku, ale naozaj jej mal chuť natárať niečo tak horké? Prižmúri zrak k jej tvári, rozkazovačný, priam podraďovací tón nie je ničím, čo by strpel, jej ostrý, skúmavý pohľad sa mu zarýva až hlboko do kostí. Pomaly pootvorí ústa a potichu vydýchne, než sporo pretočí očami a na niekoľko sekúnd obráti hlavou do strany. Predtým? Váhal. Avšak teraz... Teraz jej tú, poľutovaniahodnú správu, povie s tým najväčším pokojom, ktoré si len zaslúžila. Nikto, ani ona, ho nebudú podriaďovať, pretože on jej nič nedokazoval, nepotreboval to. Jej syn bol preč a ona ho viac nikdy neuvidí. Čakala snáď niečo iné? Pohliadne späť na ňu poniekiaľ kritickým výrazom. Niečo viac, radostnejšie? Mohol by sa s jej dovolením aj zasmiať. V živote nebola žiadna radosť, len spokojnosť a výhra. Ľudia prosto umierali, či už rukou iných... Alebo dokonca tou vlastnou. Jeho úvaha rýchlo opadne, začne sa prepadať do siva niekde v diaľke, a on nie je dostatočne rýchli na to, aby ju chytil. Bohužiaľ, nebolo to po prvýkrát, čo nebol.
Pretlačí sa popri poslednom strome, odhŕňajúc pažou ďalšiu dlhú vetvu, ktorá mu prekážala v ceste. Nestáli v tieňoch, nestáli v tme, ani sa neukrývali za stromami. Neboli tu, nikto tam nebol, len on sám. Opäť s vlastnými myšlienkami, s vlastnými démonmi formujúceho sa psychopata, ktorý dávno stratil normálne emócie. Všetko okrem zlosti a znechutenia.* Christine! *Jeho váhavý hlas sa výry vo vzduchu ako ozvena. Ale prečo tam neboli, preto tu nie sú?! Stál uprostred voľného priestoru otáčajúc sa do kruhu, jeho hlava smerovala na všetky strany, pootvorené ústa stále nahlas vydychovali. Bolo to sklamanie? Mohol ešte vnímať niečo tak malicherné, tak hlúpe? Mala tu byť, oni tu mali byť a teraz? Teraz bol opäť sám, všetko sa to začalo odznova aj keď si myslel, že dnes skončí. Nie, nemohla si to rozmyslieť, nemohla viac oňho nestáť, bol jej krvou, viac ako všetky jej pijavice dokopy. Bol ako oni, odpadom ich covenu, niečím pokazeným od narodenia, nepotrebným bez vlastnej moci s nulovým potenciálom. Niečo v jeho vnútri praskne, jeho dych ustane, upokojí sa, avšak prehĺbi v niečo apatické. Privrie oči, drží ich zavreté pevne po niekoľko sekúnd, možno minút, ani nevnímal plynúci čas. Chladné ruky má zovreté v päste a celé telo napnuto vystreté, akoby tlak zopnutej čeľusti a zatnutých zubov nemal už nikdy povoliť. Vietor mu prechádzal po čele, ovieval končeky vlasov a pokračoval k zemi, narážajúc do čerstvého lístia, ktoré sa odhŕňalo do bokov. Pootvorí rozostrený zrak, nahne hlavou jedným, určitým smerom. Akoby vedel, že tam bude, akoby počul jeho volanie, avšak naozaj? Naozaj zachytil ľahký odlesk len pár metrov od špičiek topánok. Zvraští obočím, na niekoľko sekúnd ustane v pohybe. Nevníma viac chlad, vietor, tmu, ktorou sa nemohlo prebiť ani svetlo Mesiaca. Dva krátke kroky dopredu, ľahké nahnutie a jeho prsty, ktoré uchopia pevný, lesklý povrch železa, zameriavajúc sa na čiernou lemovaný znak hada, ktorý prehĺtal vlastný chvost. Zopne pery pevne k sebe. Boli tu, museli tu byť, ale prečo odišli? Opäť sa pomaly vystrie, pričom prsteň pevne stisne v zovretej dlani, akoby mu mal snáď napovedať, kde jeho teta je. Nebola tam nikde ani známka po tom, čo sa muselo odohrať, ale ona ho tam nechala ležať veriac, že ho raz nájde. Nevidel ani kvapku krvi, no aj tak mal pocit, že dnes by tiekla z oblohy na zem, namiesto dažďa...
Jej zlosť bola nekonečná, neukojiteľná. Žiadne slzy, žiadne vzlyky, nie. Len ďalšie pomätenie, ďalšia rana ako klinec do jej rakvy, ktorú jej ich coven vystaval. A to bolo správne, to bol postoj, ktorý od nej očakával. Pretože pomsta musí byť to jediné, na čo myslia, odveta karta, ktorú obrátia a bolesť ich všetkých budúcnosť, na ktorú sa už nemôže dočkať. Mlčky sledoval každý jej pohyb, jeho tvár bola nečitateľná, neutrálna, avšak napätá zároveň. Buchot sa ozýva miestnosťou, drevený stôl, so všetkými vecami, ktoré už ležali všade okolo na zemi, narazí o murovanú podlahu a jeho telo, či jazyk na niekoľko ďalších sekúnd stuhnú, odmietnu sa pohnúť, či vydať akýkoľvek zvuk. Po toľkých rokoch šialenstva, blúznenia, mohol vôbec očakávať niečo iné? Zhlboka naberie stuchnutý vzduch do pľúc, jeho hruď sa v ľahkom kŕči nadvihne dohora a zostane tak lemujúc jeho vystreté ramená. Prižmúri zrakom,  pomaly od nej odvráti tvár a zahryzne si do spodnej pery. Smútila za ním, vnímal jej žiaľ, ale všetka nadobudnutá empatia akosi... zostudla, bola skrytá pod závojom odplaty, ktorá bola to jediné, čo ho zaujímalo. Necítil pri myšlienke na jeho smrť nič. Len prázdny otvor, dieru, ktorá nepotrebovala vyplniť. Poznal ho ešte ako dieťa, až priveľmi dávno, na to, aby mu zostalo čokoľvek viac, než chabá spomienka.  Potichu vydýchne, jeho hruď sa o niekoľko milimetrov stiahne a zuby konečne uvoľnia peru, z ktorej len zázrakom ešte nekvapkala karmínová krv. On presne vedel, kam sa chcel dostať, čo jej musí povedať, aby obrátil jej pozornosť od jeho otca a nasmeroval ju viac do New Orleans, konkrétne k jeho čarodejníckym obyvateľom. Nakloní hlavou do strany a nepatrne podvihne bradou, ako na ňu bez najmenšieho skúmania hľadí. Neurobil ani krok dozadu, keď sa k nemu rozišla, nepohol jedinou brvou, nech bol jej tón už akokoľvek odstrašujúci. Normálny človek by sa už dávno rozbehol preč, dávno bežal o vlastný život, stačila by mu len štipka sebazáchovy. Avšak on? Nie... Ona by si naňho nedovolila siahnuť, nech už ju zlosť a žiaľ mátali až do posledných lebečných záhybov. Mal sto chutí sa pousmiať, namiesto toho len slabo prikývol, akoby jej chcel ešte raz potvrdiť svoje predošlé slová. O jej synovi, Seanovi, vedel len toľko, čo mu povedala Cami, nič viac a nič menej, nakoľko preňho, pochopiteľne, mŕtvy človek nemal žiadnu cenu, aby sa oňho potreboval prehnane zaujímať.* Ak už spomínaš Kierana...*Vstúpi jej do toho na okamih, nemôcť zastaviť myšlienku, ktorá sa mu drela na jazyk.* Skončil presne tak ako tvoj syn. Bol už urieknutý, keď som prišiel do mesta, *uchechtne sa sucho, stroho, bolo v tom len ľahké pobavenie,* čarodejnice z New Orleans si očividne našli novú tradíciu na O´ Connellových. *Pokrčí nad tým neurčito plecami a opäť sa potichu nadýchne, hľadiac jej spriama rovno do tváre.* Vieš, že som z neho mohol urieknutie vysať... Ale nechal som ho zomrieť. *Kývne si sám pre seba hlavou.* Bez toho, aby to niekto vedel. *Vydychujúc posledné slová, našpúli nepatrne perami a jazykom si zľahka prejde po dolnom rade zubov.
Na to sa už Chrisitne opäť odvráti, otočí sa mu chrbtom a on tak môže hľadieť na jej chrbát a dlhé, kučeravé vlasy, skoro tak tmavé ako eben. Jej smiech mu dnes už po druhýkrát narážal do uší, klopal na bubienky, ozýval sa po miestnosti, akoby steny boli hluché a on ho musel vstrebať celý. Hrdlo sa mu opäť zovrie, dych zastane niekde v jeho prostriedku a pozorný pohľad doslova obrusuje každý jej pohyb.* Vždycky si im mohla vytrhnúť jazyk. *Poznamená krátko, ako odpoveď na jej slová o láske a miery. Iste, ak niečo ako Boh naozaj existovalo, mal bohužiaľ priúzke vedenie a takmer žiadnu moc na démonmi, ktoré prebývali v každého vnútri. Prestúpi z jednej nohy na druhú, pričom si prstami prejde zvnútra po palci, a tak na malý moment skĺzne pohľadom o čosi nižšie.*
Zo všetkých si si vybrala práve O´Connella... Čo si čakala? *Pohodí rukou zľahka do strany a nadvihne obočím.* Že z nich vychová malých sociopatov? *Jeho tón má známky provokácie, lenže už z jeho výrazu je patrné, že skôr nevidí najmenší význam, aby sa nad tým po dvadsiatich dvoch rokoch tak výrazne rozčuľovala. Naozaj jej to stálo za všetku tú energiu?* Každopádne, tvoj mužíček je mŕtvy tiež, ostatne... Rovnako ako zvyšok rodiny O ´Connell, z ktorej sa stal, akosi, ohrozený druh. *Ako to len povedala? Odznelo mu v hlave. Odišla a všetko šlo do sračiek, doslova. To sa však ešte ani nedostal k tomu hlavnému bodu, základnej časti príbehu, ktorú by mala vedieť. Na perách sa mu objaví ľahký poloúsmev, možno skôr trpký úškrn, za ktorým bola skrytá len spokojnosť pri jej reakcií.* Čarodejnicami deviatich covenov v New Orleans. *Prenesie ťahane posledné slovo a nakloní hlavou opäť do boku.* Samozrejme, ktorá z nich to bola, je už dávno tabu. Ale hádam... že je to celkom jedno. Nie je? *Vydýchne spýtavo a prejde k nej o jeden krátky krok bližšie.* Prečo by mal trpieť len jednotlivec, ak môžu trpieť všetci? *Pousmeje sa krivo.* A ty ich môžeš donútiť zaplatiť, Chrissy. *Díva sa jej uprene do tváre, jeho pohľad je intenzívnejší, ako hocijaký doteraz. Bolo patrné, ako veľmi si to želal, ako veľmi neprahol po ničom inom, než po tej pomste, než po mieste, ktoré by mohla ona a oni zaujať. Tak prečo sa tomu brániť? Prečo? Akoby ju spytoval zrakom, i keď nemal pocit, žeby to bolo dlhšie potrebné. Oni zabili jej syna, bolo správne im to vrátiť. Správne oplatiť vlastnou medicínou. Nie, oni neboli tí zlí v tomto príbehu, neurobia totiž nič, čo by niekto raz nespravil im.
Vo vrecku bundy zviera pevný povrch prsteňa, ktorý dnes stratil svojho majiteľa. Jeho kroky sú pomalé, nemal sa prečo ponáhľať, nemal dôvod chcieť sa vrátiť na miesto, ktoré nechcel vidieť už nikdy znovu. A myslel si, že už ani neuvidí. Že odíde spolu s Christine a jej herektikmi neobzerajúc sa niekedy späť za rodinou, ktorá ním opovrhovala a on ju za to nenávidel, neznášal. Neznášal ich všetkých. Kapucňu mal prehodenú na hlave, tvár sklonenú k zemi, zrakom prechádzal chodníkom pod jeho nohami, asfalte, po ktorom kráčal. Za sebou nechával len šľapaje od blata, či kúsky, ktoré sa mu odtrhli od podrážok, a on ich nemohol vnímať menej. Každú sekundu, každú stotinu sa mu to prehrávalo v mysli. Možno, ak by prišiel skôr... Čo by vlastne nastalo potom? Nemohol vedieť, čo sa stalo, ale teta by ho neodvrhla, vrátila sa poňho do mesta. A osem herektikov sa nevyparí lusknutím prstov, nemizne niekde v priestore. Mohlo byť pár hodín pred ránom, svetlá ich domu boli dávno zhasnuté, nerátal s tým, žeby mohol byť niekto stále hore, lenže opak bol opäť pravdou. Ako náhle odomkol zadné dvere kuchyne a do tváre mu narazilo teplo miestnosti, nestihol ich za sebou ani zavrieť, než počul tichší buchot z obývačky cez chodbu. Nepatrne privrie oči a vydýchne pred seba, pričom sa viac ani nesnaží, aby ho nikto nepočul, tak či onak už vedia, že bol vonku, tak či onak vedia, že nie je hore vo svojej izbe. Jednou rukou znovu zamkne a nechávajúc za sebou rovnaké stupaje od blata sa rozíde naprieč kuchyňou na chodbu so schodiskom. Jeho plecia boli napnuté v očakávaní, v ohlase, ktorý mal prísť, lenže on ho nechcel počuť, vnímať. Chcel sa len zavrieť v izbe a už nikdy viac nevyjsť von.* Malachai...*Tmu v obývačke mierne prerazí svetlo z lampy na stolíku pri kresle a ostatných sedačkách. Ten hlas, ten tón, ten spôsob, akým vyslovil jeho meno. Akoby mu bolo ľúto, že mu nejaké raz dal. Nakrčí obočím a siahne si rukou do vrecka stláčajúc prsteň, ktorý patril Christine. Pomaly sa odvráti od schodov a natočí do strany smerom ku svetlu, ktoré bolo to jediné, čo veľký obývací priestor osvetľovalo.* Poď sem. *Šla z neho autorita, monotónnosť, ktorej nemohol protirečiť, ktorú nemohol neposlúchnuť. Po odznený mužského hlasu len pevne zatne zuby, zopne čeľusť a urobí niekoľko pár krokov bližšie k foteli, z ktorej opierky mohol vidieť trčiacu hlavu, šedivé vlasy jeho otca.* Chceš niečo? *Prakticky odvrkne bez štipky záujmu, zaujatia nad zvláštnym nočným posedením. Stále zostával stáť za kreslom a nevyzeral, žeby sa mal v pláne pohnúť čo i len o milimeter bližšie.* Povedal som ti, aby si šiel sem! *Nebol to krik, len zvýšil hrubý hlas, pretože to bolo všetko, čo si mohol v tichu domu, ktorý už spal, dovoliť. Odseknutie, zamumlanie, precedenie cez zaťaté zuby, ktorý by chceli kožu vlastného dieťaťa trhať na kúsky. Na sucho prehltne a pristúpi o ďalšie dva kroky bližšie po boku kresla, v ktorom otec bez väčšieho pohnutia sedel.* Som tu... A ak ide o to, že som bol preč, tak mám dvadsať jedna. *Mal chuť pokrčiť plecami.* Môžem sa vracať domov a chodiť kam chcem. Nemáš mi do toho, čo kec...*Nestihne ani dopovedať, než sa otcova ruka, ktorú mal položenú na opierke, v stotine zdvihne a preruší ho jeho ostrý tón.* Je mi jedno kam chodíš, ver mi, nemohlo by ma to pri všetkých problémoch zaujímať menej. *Doslova vypľuje ako psovi na nos. Prečo by ho mal zaujímať niekto, ako defektný starší syn, pravda? Ale to sa zmení, zmení sa to v tom momente, kedy namiesto neho zaujme postavenie vodcu a on? On bude môcť ísť do čerta, vlastne... všetci budú môcť ísť do čerta. Skoro sa začal smiať, ale vážne len skoro.* Iste...*Poznamená potichu a zľahka ohrnie spodnou perou, pričom nakloní hlavou do strany a obíde malý stolík, dostávajúc sa konečne do otcovho zorného pola. Čakal jeho rozhorčenie, sklamanie, akým sa naňho večne pozeral, ale to zvláštne zmierenie...Tú zvláštnu pachuť, ktorú pritom cítil na jazyku, to nie. Prižmúri odmietavo oči, nemohol ním opovrhovať viac, ako v túto chvíľu. Mal to napísané na čele, nemusel mu povedať ani pol slova, jeho výraz, postoj, ktorým spokojne odpočíval v pohodlí kresla, trpké víťazstvo, ktoré k nemu kričalo cez medzeru pootvorených pier. Bol tak nechutný, bol len odpad.* Vždy som vedel, že z teba nikdy žiadnu radosť mať nebudem, Malachai. Ale, žeby si chcel klesnúť až tak nízko? Povedz mi, urobil by si to svojej matke? Bol by si až tak nevďačnou stvorou, synak? *Každá jedna hláska, písmeno sa mu zarezávalo do dlaní, akoby ich rezal nožom. Možno pred rokmi by s ním tieto slová niečo urobili, mali by preňho váhu, ale dnes? Dnes sa necítil dotknutý, či čo i len ponížený. Pretože takú emóciu cítiť nedokázal, nemal ju.* Otec, otec, ešte stále si nevymyslel nič lepšie ako „stvora?“...*Zasmeje sa potichu a pomaly pokrúti hlavou.* Ak som ja klesol, kde si potom ty? Alebo lepšie,* jeho tvár priam skamenie, tón je pevnejší,* kde je Christine? Tvoja sestra, pokiaľ viem. *Nestaral sa dlhšie o nič z tejto drámy, obaja dobre vedeli, že sa dnes večer mali stretnúť, aj kde ho mala čakať, obaja vedeli, že s ňou chcel odísť. Tak prečo chodiť okolo horúcej kaše? Nebola to ani sekunda, čo sa Joshua sprudka zdvihol z kresla a stlačením prstov ho prakticky uzemnil na jednom mieste. Mohol cítiť, ako sa mu dych opäť zastavuje v krku, ale tento krát to nespôsoboval jeho mozog, ale tlak moci, ktorú naňho vlastný otec vyvíjal. Mohol len stáť, prehltnúť všetky slová a dívať sa nepretržite do jeho tváre zvraštenej hnevom a pobúrením.* Christine mi nikdy nebola žiadnou sestrou! *Otcovo telo sa skoro triaslo, akoby pobláznene veril, že čokoľvek z toho, čo spravil, bolo správne.* Bola len sklamaním, zlom pre túto rodinu a pre môj coven. Zlom, ktoré sa muselo odstrániť, ale ty to nemôžeš pochopiť. Pretože nedokážeš rozoznať zlo od dobra, nikdy si to nedokázal. *Pokrúti hlavou, odvrhujúc celú jeho maličkosť.* Si len ďalšie sklamanie, rovnaké ako je ona. *Na niekoľko sekúnd sa odmlčí, akoby sa zasekol, než podvihne bradou nadradene do hora a stiahne ruku aj s mágiou, ktorú na Kaia používal, späť k telu.* Bola ona. *Opraví sa vzápätí tisnúc úzke pery o seba.
Prejde popri nej a zostane k nej otočený chrbtom, slabý úsmev lemuje jeho tvár, na ktorej sa nezračí žiadna ďalšia emócia, či cit. Do mysle mu zavíta len jediné meno, ktorého chuť mohol už o chvíľu na to, cítiť v ústach. Cami, dieťa, ktoré jej prežilo, jediné, ktoré mala. Samozrejme, ak neráta ôsmych herektikov, ktoré tak s radosťou prezývala. Nedokázal skryť určité známky pocitov, ktoré sa mu prebíjali do tváre, výrazu, ktorý sa zdal byť akosi spokojný s tým, čo o nej jej matke hovoril. Nepociťoval k nej zášť, niečo voči Camille, pretože vedel, že sa na tom nepodieľala, že sa ho nechcela len zbaviť, nechcela, aby znovu odišiel. Ak by to bolo inak, tak by ho nikdy nepriala späť. Horšie však bolo zmieriť sa snáď s desiatym miestom nad jej listine dôležitostí. Na listine, kde mal pôvodný hybrid nezmazateľné prvé miesto. Huh, bude vtipné sledovať, keď sa Christine dozvie, s kým presne sa jej dcéra ťahá, možno tá úvaha nebola najprajnejšia, ale on nikdy nebol dvakrát prajný, tak prečo s tým teraz začínať? Rovnako, ako si ona mohla všimnúť zmenu v jeho tvári, tak aj on v tej jej. Nikdy nedostala tú možnosť, nikdy jej nebolo dopriate znovu sa stretnúť s jej vlastnými deťmi, vlastnou krvou, zatiaľ čo on mohol, pretože sa dostal z väzenského sveta o niečo skôr, než sa dostane ona. Prejde si jazykom po spodnej pere a nezaujato mykne plecami.* Možno by si mala byť rada, že nie je mníška. *Sarkazmus priam prekypoval jeho telom, ktoré stálo už o čosi uvoľnenejšie len pár metrov pred ňou. Počkať. Ráta snáď s Camille v tej ich veľkej šťastnej rodine? Prejde mu mysľou otázka, ktorej odlesk sa mu rozplynie na tvári. Nechcel ju sklamať, ale brutálne pochyboval, žeby sa čohokoľvek z toho chcela jej dcéra zúčastniť, či vôbec stretnúť ďalšieho psychopata z Parkerovcov.* Najskôr máš pravdu...*Kývne krátko hlavou pri jej slovách.* Cami je tak nejako... Ako to povedať? *Nakrčí zľahka obočím, než sa mu na perách roztiahne široký poloúsmev.* Priťahovaná temnotou na každom kroku. *Len on sám vedel, ako to myslí, o to smiešnejšie mu to v tú chvíľu prišlo. Bola doslova priťahovaná k démonom. Za čo iné by sa dal Klaus považovať, všakže? Jeho veta tak mohla Christine potešiť, ale v jej samotnej podstate, pre ňu nič dobré neznamenala. Tak rád si z ľudí uťahoval, tak či onak sa to skôr či neskôr dozvie a už teraz môže vidieť všetko to nadšenie, ktoré sa prejaví opäť na nábytku. Možno by ho mal niekam odtiahnuť, než jej to povie... Jop, rozhodne s nábytkom preč. Jeho, na prvý pohľad, prázdne oči sa doslova prekopávajú jej vrelým úsmevom, skúmajú ho, akoby bol nejaká forma iného života a on nedokázal rozlúštiť, aká. Nebolo preňho ťažké si priznať, že sa mu drela priamo do mäsa, že preňho mala iný význam, ako len ľudia okolo, ktorých by dobodal na počkanie. Iste, dvakrát ju zabil, raz ho naštvala. Ale kde začína všetko to najlepšie? Nezačína to práve nenávisťou a chybou? Nikdy sa Camille nepriznal, že ju poznal už dávno predtým, ako prišiel do New Orleans.
Udělá několik pohybů a už je v kuchyni. Ze šuplíku rychlým tahem vytáhne kuchyňský nůž větší velikosti, zřejmě na maso a namíří ho naproti němu.* Je mi jedno, kdo jsi, Kaii. Je mi jedno, proč jsi tady. Ale trvám na tom, aby jsi odpustil můj byt a to hned. Dám ti jednu radu do života. Pokud chceš s někým mluvit a taky chceš, aby tě vyslechnul, tak příště zaklepej zdvořile na dveře a nepředstavuj se jako šmírak od vedle. Varuji tě, že pokud se ke mně jenom přiblížíš, tak ti neručím za to, co bude následovat...
Musel sa pousmiať nad spomienkou, ktorá sa mu začala prehrávať v hlave stále dookola a dookola. Bola celkom iná, dospelá, na rozdiel od malého, neodbytného a večne otravného dievčaťa, ktoré nikdy nemohol odstrčiť na stranu, pretože do pár sekúnd bola znovu späť. Prižmúri zľahka očami, jeho výraz sa zmení na jasne odmietavý, priam neveriacky.* Bola len otravná, stále za mnou lozila. *Pokrúti odmietavo hlavou, aj keď obaja vedia, že to tak celkom nie je.* Hovoril som ti, aby si jej povedala, že mi má dať pokoj. Ale ty si to nikdy neurobila... Samozrejme. *Pretočí zrakom a na chvíľu sa celkom odmlčí, akoby si snáď zrovnával myšlienky v hlave.* Oh, to stále musí...*Kývne zľahka, jeho pery kriví úškrn. Zahľadí sa na ňu, jeho nasledujúce slová sú tichšie ako všetky prechádzajúce, jeho tón sa celkom zmení.* Nie je nič ako ty. Ako my. *Poznamená stroho, sucho fakt, ktorý jej musel byť už aj tak známy, ktorý musela postrehnúť z jeho rozprávania. Ani jedno z jej detí nebol psychopat, nebol šialenec, ktorý by kráčal po ulici a bodal do ľudí. Mal k nej blízko a ona k nemu viac, než akýkoľvek iný človek z ich rodiny, aspoň v čase, keď ešte veril tomu, že Christine je mŕtva. Stála pri ňom, odpustila mu a nechala v svojej blízkosti, i keď občas posielala preč ako nepotrebnú hračku, s ktorou sa jej práve nehodí hrať. Ale nie pre svoju potrebu, viac pre potrebu hybrida, ktorého sa  chystal zaraziť medzičasom tiež. Očami intenzívne skenuje jej tvár, pery má spojené k sebe. Nikdy sa naňho nikto nepozeral tak ako ona, až skoro zabudol, aký je to pocit, aký to býval pocit. Možno preto cítil potrebu jej to vrátiť, vrátiť sa pre ňu a jej rodinu. Ako náhle ucíti dotyk jej dlane na líci, nahne pod ním hlavou do strany, akoby jej tým snáď chcel naznačiť, ako veľmi vítané to preňho je. Ľahký úsmev lemoval jeho ústa, kútiky pier boli podvihnuté do ľahkej roviny, ani píliš nadšene, ani príliš neutrálne. Na niekoľko sekúnd sa chcel len stratiť, vpíjať sa do jej dúhoviek a zostať tak o niečo dlhšie, než si mohli dovoliť. Bola preňho jediná krv, ktorá vždy niečo znamenala. Inak to bola len tekutina, voda, ktorá mu tiekla po rukách na zem, po ktorej pošliapal, a nestaral sa. Najdôležitejší...Potreboval vôbec niekedy naozaj niečo iné? Chcel niečo tak ťažké, rozličné od toho? Všetkých sklamal, už sa narodil ako sklamanie, ale Christine nie, ona v ňom stále videla niečo iné, niečo viac. Nemohol zmazať to ľahké prekvapenie, menší závoj neznáma z tváre, ktorej črty boli uvoľnenejšie, nenapäté. Camille. Camille a on, to by bolo všetko, čo stačilo. Všetko, čo mu mohla sľúbiť a čo bol ochotný prijať. Lenže nebol naivný, ani jeden z nich nebol. Vedel, že sa k ním nikdy nepridá, nie zozačiatku a nie bez toho, aby jej pomohli, aby ju... Ako sa to hovorí? Poštuchli. Zdvihne hlavu do pôvodnej polohy, keď jej dotyk zmizne. Jeho tvár sa rovnako ako tá jej, navráti na pôvodnú nôtu, lenže istá časť z toho, čo práve prebehlo, v nej zostane zafixovaná už po celý čas.* Huh... To by som ti mal spraviť nejaký zoznam. Vieš, taký s fotkami, krátkymi popismi, slabinami v odsekoch. *Kývne pomaly hlavou a na chvíľu sa pozrie niekam do strany, než s ľahkou iróniou napokon vydýchne. Až keď sa Christine prakticky dostane k nemu, tak všetko to predošlé pobavenie vyprchá, až do poslednej kvapky. Nahradí to prázdnosť, neurčitosť, ale žiadne obavy. Vedel, že sa nič z toho nezmení, že sa naňho nebude pozerať inak, pretože sama neurobila nič lepšie, ba naopak, rovnako „obludné,“ ako on. Už-už otvára ústa, ale jej hlas ho opäť predbehne. Vidí na nej len chlad, krutosť, nenávisť... nebola tam žiadna milosť pre niekoho, kto si ju v očiach ich oboch nezaslúžil, koho chcel dobodať na malé časti a potom nimi nakŕmiť poslednú sestru, ktorá ešte žila.
Konečne vydýchne, konečne mu kyslík začne znovu prúdiť hrdlom a jeho telo sa z kŕču uvoľní. Plecia mu prakticky hneď ovisnú dopredu a tvár nahne pod ľahkým osvetlením, ktoré vychádzalo z malej lampy.* To je to, čo urobíš, ak neznášaš svojho súrodenca? *Podvihne nepatrne obočím, pričom stále drží oči pevne v tých otcových, jeho pohľad bol intenzívny, možno viac, než ako uňho kedy videl.* Zabiješ ho...*Vydýchne napokon sucho, stroho, zároveň s uvedomením lekcie, akú mu vlastný otec dnes dal. Nedostal to, čo chcel. Neušiel pred úžasným vodcom covenu, pre ktorého to bola jediná vec a vždy na prvom mieste. Zabil ju... určite zabil ich všetkých. Musel to byť on, muselo to tak byť a on bol opäť odkázaný na toto peklo. A sám.* Čo to tam máš? *Vytrhne ho zo sekundového zamyslenia jeho hlas. Tvrdý, ostrý, prísny. Presne taký, na aký bol vždy zvyknutý. Mierne nadvihne obočím a pootvorí ústa, avšak než sa stihne vôbec pohnúť, Joshuova ruka siahne do vrecka jeho bundy, vyťahujúc Christinin prsteň, ktorý v lese našiel snáď len zázrakom. Automaticky ho sprudka stisne za predlaktie. Ich tvári boli len milimetre od seba a Kai nemal najmenšiu chuť vzdať sa snáď jedinej veci, ktorú po nej mal, len pretože to jeho otcovi nebolo pochuti.* Nič, čo by ťa malo zaujímať. *Odsekne doslova zadržujúc všetku tú zlosť, ktorú prenáša do zovretia prstov, ktorými otcovi drvil ruku, v ktorej prsteň držal.* Je to jej, všakže? *Joshua podvihne obočím, než opovrhujúc vydýchne.* Iste, že je... *Dodá tvrdo v druhom momente sotiac Kaia do strany a vyťahujúc sa z akéhokoľvek márneho pokusu, ktorý jeho syn učinil.* Bol by ti na nič...tak či onak. Nemáš vlastnú moc, aby si ho využil. *Tak dobre tie slová poznal, tak dobre mu vždy dali najavo, že sa narodil bez toho cenného, bez toho, čo jeho ostatní súrodenci mali, a to ho ubíjalo najviac. Znovu sa vystrie a na niekoľko sekúnd zahľadí k tetinmu prsteňu, než ho Joshua uväzní v zovretí dlane. Na sucho prehltne a slabo podvihne kútikom úst.* Zatiaľ. *Jediné, čo dodal, povedal, než sa s prázdnotou v mysli aj v srdci prakticky zamkol v izbe. Všetka tá krv na rukách jeho otca, vlastná krv, ktorá bola preňho očividne ničím, len vodou. Bola preč, nemohla mu pomôcť, už nikdy nebude môcť. A preto to musí odtrpieť, odtrpieť ešte jeden hlúpy rok s jeho hlúpou rodinou, než bude on ten, kto bude dávať príkazy, on ten, kto bude viesť a koho budú počúvať...Nikto ho potom viac nebude brať ako chybu, ako sklamanie, ako zbytočnosť.
Nezabiješ...*Prenesie k nej s istotou v hlase, so sebavedomím, ktoré sršalo snáď na každú stranu.* Pretože ho zabijem ja. *Ich úsmevy by sa dali kopírovať, ak už neboli. Široký, ničím nenarušený vo svároch samotného diabla, ktorý je hlavou ich erbu, znaku, ktorý bude viať nad ich hlavami a ktorý so strachom budú sledovať oči všetkých.*

*V hlavě měla bzučící roj vel v podobě myšlenek, které se chtěly rozutéct na všechny strany. Na jazyku ji šimrala jediná otázka, jako kdyby to bylo to jediné, co si ji ve skutečnosti zajímá. Vyslovila ji s intenzitou a nepřekonatelnou touhou po vědění. Ne, že by se nezajímala o synovce, kterého neviděla spoustu let a o kterém nevěděla prakticky vůbec nic, ale její děti zkrátka byly prioritou, kterou nemohla nechat „na později“. Celých dvacet dva let prožívala vnitřní utrpení, které ji zabíjelo, kousíček po kousíčku, když nevěděla, co s nimi je, co se děje v jejich životech, koho potkají a úplně nejhorší na tom bylo, že se bála o jejich životy. Nevěděla, či její bratr i s covenem je našli, zda byli O'Connellovi schopni je vůbec ochránit před tím vším, co na ně čekalo venku. Nelhala by jim, neměla to v plánu, jenom je chtěla ochránit do určitého věku a potom jim všechno povědět, chtěla si to udělat po svém a měla plán...geniální plán, jenomže všechno se to zhroutilo stejně jako když se v horách strhne lavina. Nemůžete udělat nic, nemůžete to změnit, protože to, co se stalo nelze zastavit. Nemohla se dostat odtud, když neměla vlastní moc a to nemluví o krvi a ascendentu, který potřebovali. Její herektici mohli být těmi, díky kterým by se jim podařilo uniknout, avšak stále jim chyběly do celé skládačky dva nejdůležitější kousky. Osoba, která před ní stála byla její krví, přesně takovou, kterou dokázala akceptovat, protože stejně tak on akceptoval ji. Nikdy se na ni nedíval jako zbytek jeho rodiny, nikdy neviděla v jeho očích strach, že by mu snad mohla ublížit, že by ublížila lidem, které miluje...protože on nemiloval nikdy nikoho, jenom sám sebe. Avšak to se nedalo říct o zbytku Parkerů, protože ti ji přesně tak viděli. Čím více Josette rostla, tím více vnímala okolí a lidi, přičemž se měnil i výraz ve tváři s jakým se na ni dívala při každé návštěvě (a to jich bylo velmi málo). Joshua jí opovrhoval dříve, než se ještě kdokoliv z jejich synovců či neteří narodil. Všechno se to změnilo jedním okamžikem, chvílí, kterou si nepřála nikdy vidět, nikdy zažít.
Přihmouří oči ke tváři, která chtěla mluvit, ale ústa se nepohybovala. Začal v ní narůstat vztek ze stále nevědomosti. Ví, že má odpovědi přímo před sebou, ví, že už se jich dotýká konečky prstů, ale stále je nedostává a to ji vytáčí do nepříčetnosti. Všechno v ní začne bublat jako když se vaří voda v hrnci s tím rozdílem, že se to nevypařuje, nýbrž narůstá. Zatne zuby silně o sebe, jako kdyby s nimi chtěla zaskřípat, ale žádný zvuk se nedostane na povrch. Po těle jí putuje horkost, která začíná zaplavovat i tváře, ale žádné ruměnce se neobjeví, jako kdyby snad i pleť za ty roky zde dostala bledou barvu, kterou nelze prolomit a která naznačuje o chladném povrchu, co prezentuje po většinu času. Uvnitř jí však bilo srdce...srdce milující matky a tety, srdce ženy, která chtěla být milovaná za to, jaká je bez ohledu na to, aby se musela nějak přizpůsobovat jiným, srdce dívky, která chtěla být skvělou, dobrou čarodějkou, předtím, než všechno šlo to hořícího pekla. Ať už v ní bylo dobro, ať už ji v žilách proudila láska, tak stále to neměnilo nic na tom, že srdce bylo z části prohnilé, že na rukou měla krev stovky lidí a hlavně svých nejbližších, že mysl měla poskvrněnou šílenstvím a krutostí. Nebyla ten typ člověka, který by si to nepřiznal, byla vychovaná vidět v sobě ten hnus a odpor, kterým byla pro ostatní, ale dokázala vidět i svou vnitřní krásu. Vždy se na všechno dívala s otevřenýma očima, bez žádných sklíček, které by jí zabarvovaly vidění, které by jí do hlavy natloukly nesmysly, jak svět může být dobrý a všechno může být tak, jak si člověk vysnil. Pravdou ale je, že co se týkalo vlastních dětí, co se týkalo Cami a Seana...v tom případě byla příliš bláhová, příliš zranitelná, protože oni dva představovali vesmír. Všechno okolo byl jen nepatrný hvězdný prach, zatímco oni dva byli galaxie.
Rozkaz, který mu dala byl naléhavý a rozhodně neočekávala jeho neuposlechnutí. Možná nebyl jeden z nich, ještě ne, možná nechtěl něco takového slyšet a už vůbec ne ji poslouchat, protože nebyl ten, kdo kdy poslouchal autority. Měl snad? Měl poslouchat otce, který mu dával každým dnem jasně najevo jakým odpadem a zklamáním je? Měl poslouchat matku, která raději dělala tak, aby nenaštvala svého muže a tudíž ho nakonec taky zavrhla? On ji potřeboval, věděla to. Viděla to v jeho očích, že mu byl otec ukradený, že mohl mít dvojče se kterým byl spojený, ale stále to nebyla matka, stále nezažil ten pocit, kdy by ho jenom tak objala a pověděla mu, co pro ni znamená. Nikdy neměl žádného člověka, který by mu dal najevo, jak moc dokáže zářit, i když je okolo jenom černočerná tma. Ona se snažila, chtěla mu to dát, vždy mu dokazovala, jak moc výjimečný je. Jako kdyby to bylo včera, kdy seděla u malého Malachaie na pohovce a společně procházeli jednu z dětských knížek. Hlavu měl opřenou o její hruď a váhu celého těla přenesou na tom jejím. Ruka byla okolo jeho ramen po kterém ho pohladila vždy, když uznala za vhodné, přičemž ta druhá svírala desky knihy položenou v klíně. Už tehdy ho to příliš nezajímalo, ale poslouchal ji a proč? Protože se mu věnovala, protože mu dávala všechno. Ano...v té době mu byla ještě matka matkou, v té době to bylo ještě všechno poměrně normální, alespoň u nich, ale byla tady pro něj vždy, když to potřeboval. Vidí se v jeho minulosti, stejně tak jako v budoucnosti. Jeden na druhého se dívají jako zvířata, která hodlají na sebe zaútočit, avšak je něco drží nazpět. V jejich případě pouto, co sdílí, rodinný vztah a značný respekt jeden ke druhému, ale bude to stačit? Pozoruje v jeho očích to zapálení, že ji nehodlá poslouchat, že s ním takhle nemůže jednat, protože stále není její herektik, ale může se jí divit? Má vůbec právo na to, aby ji věnoval tento pohled po tom všem, čím si tady prošla? Chce jenom, aby jí konečně řekl o dětech, aby jí dal to po čem prahne, tak proč zatraceně je tak tvrdohlavý a zaujatý sám do sebe? Neudělala snad pro něj za polovinu jeho života to, co nikdo za celý? Bude na něj vyvíjet všelijaký nátlak, dokud z něj nedostane všechno, co by měla vědět. Nakloní hlavu do strany při jeho postoji a odvrácení tváře, to, co jí však zvedlo ještě více tlak bylo přetočení očí, které nehodlá akceptovat.* Na něco jsem se tě ptala, Malachaii. *Osloví ho jeho celým jménem, dělala to tak vždy, když potřebovala dát na něco důraz.* Nebudu se ptát dvakrát, takže přestaň s těmi ksichty a odpověz mi! *Poví opět naléhavě, zvýšeným tónem, ale ne tak, jako kdyby po něm chtěla křičet. Chce jenom. Aby si uvědomil, že je to pro ni velmi důležité a nehodlá čekat.
Normálně by lidé litovali, že se vůbec zeptali, že chtěli znát odpověď na něco, co jejich uši nikdy nechtěly slyšet. Sean byl mrtvý. Taková byla pravda, taková je skutečnost a ona to nemohla zastavit, nemohla mu pomoct, stejně tak jako ho nemohla ochránit. Její syn umíral, zatímco tvrdla tady, aniž by měla ponětí, co se děje tam venku. Počítala s tím, že je velká pravděpodobnost, že své děti nikdy nepozná, že jednoho dne zemřou a ona si bude pamatovat jenom dva rozkošné andílky, avšak ne dospělé anděly s křídly. Je zlomená, zničená pravdou, která byla hořká jako zrnko kávy. Oči má skelnaté, odrážejí se v nich slzy a bolest ze ztráty člověka se kterým vždy byla spojená, ale žádná slza se nedostane ven. Jediné, co pustí je nepřekonatelný vztek a touha pomstít jeho smrt, donutit pykat všechny za to, kteří ji připravili o možnost bránit děti. Sean je pryč, je pryč. To byly jediné slova, které si stále přehrávala v hlavě, když její vztek nabíral většího spádu. Bez přemýšlení, bez vnímání světa okolo sebe přejde ke stolu ze kterého na zem strhne všechno, co na něm bylo. Chytí jeho povrch, který od sebe převrátí a poslouchá jenom těžké dopadnutí na podlahu, které se v místnosti ještě chvíli po tom ozývá. Krbová římsa zázrakem nepraská pod náporem prstů, které ji svírají. Šílenství v očích, pomsta v srdci a chuť cítit krev lidí na rukou je to jediné, co jí po něm zbylo...zaplatí za to, všichni a do jednoho. Ten, kdo se jí postaví do cesty bude rozprášen v prach, jako kdyby nikdy neexistoval. Naslouchá mu, všechno, co říká si ukládá do hlavy a nemůže se zbavit pobavení, nemůže zabránit smíchu, který ji šimrá v hrdle. Opravdu bylo směšné, jak O'Connellovi stále žili jako světci, jako ti, kteří věřili v Boha, i když žádný neexistoval, ne ten ke kterému se modlili. Podívá se jeho modrých očí. Tvář zdobí pobavení, stejně tak jako neskrývaný žal. Nakrčí obočím a v normálním případě by jí to přišlo i úsměvné, avšak se jí nelíbí fakt, že všichni padají jako švestky rukou čarodějek. Proč? Proč to nemohl být jenom idiot Kieran? Jak si mohl vůbec z jeho pozice dovolit zatáhnout do toho všeho Seana? Neměl ho bránit? Ovšem, že měl...taková byla dohoda, tak to mělo být. Ne, ne on ho musel zatáhnout do všeho, když ještě nebyl připravený, říct jim o jejich „dědictví“, jako kdyby to snad něco znamenalo, jako kdyby tím mohli porazit svět. New Orleans? Možná, ale ne svět.* Kierana mi líto rozhodně není. Vždy to byl pobožný blázen a ty jeho kecy mě unavovaly. Možná bych mu časem podřízla hrdlo sama, kdyby to však nebyl můj tchán a strýc mých dětí. *Převrátí u toho unaveně oči, jako kdyby jenom slova o něm jí přišly naprosto bezcenná. Na samém začátku s ním neměla problém, protože i ona se snažila být jiná, ale postupem času? Zjistila, že nemůže utéct od toho, kým je, protože by to ani nebyla ona a někdo jiný...našla si herektiky a všechno se změnilo.* Dobře si udělal. *Schválí mu jeho počínání. Trochu ho obejde a sjede pohledem, než se při něm opět zastaví. Necítila žádný smutek vůči osobě, kterou pár let znala, necítila žádnou empatii a ani nechtěla. Jediné na co nemohla přestat myslet byl její syn...a dcera. Ještě o ní neslyšela jediné slovo, nezmínil se o Cami. Mělo to snad svůj osobní důvod? Byla taky mrtvá a nebo jí Kai něco jenom nechtěl říct? Bude apelovat na to, aby o ní promluvil, aby jí řekl, co se s ní stalo. Nehodlá akceptovat, nehodlá přijmout to, že by byla taky pryč. Otočí se k němu zády a vlasy si přehodí dozadu, aby jí nepadaly přes obličej, ale jisté pramínky už tak byly naučené a nehodlaly se přizpůsobovat jí. Za chvíli už znovu padají přes tvář, jako kdyby tam zkrátka patřily, jako kdyby přesně tam bylo jejich místo. Zasměje se nad tou ironií, nad tím, že věří v něco, respektive někoho, kdo neexistuje. Kdyby ano, nenechal by své pozlátka trpět, ne? Vyslyšel by jejich modlitby, prosby, ale nežila za celý svůj život, že by se něco takového stalo nebo jenom k tomu přiblížilo. Otočí se k němu jedním prudkým pohybem.* Zbláznil ses? Poštvat si proti sobě ty, kteří mě mohli připravit o mé děti? Nebyla jsem tak stupidní. *Poté se šíleně usměje a pokrčí rameny, přičemž koutky úst svěsí dolů, jako kdyby se bavila sama nad sebou a taky, že tomu tak je.* Pravda, stejně jsem potom šlápla vedle a nakonec jsem se o ně připravila sama. Celé to zní jako z béčkové filmu nebo špatné grotesky. *Uchechtne se nad tím, avšak trpce. Možná jim opravdu měla vytrhnout jazyky, aby nikdy nepromluvili, protože právě kvůli O'Connellovým skončila zde. Milovala svého muže, opravdu ho milovala a to byla další chyba v její nekonečné cestě.
Přijde k němu do nebezpečné blízkosti a tváří se k němu nakloní. Dívá se mu zblízka do očí, jako kdyby se do nich chtěla vpít a později se v nich i ztratit. Vydechne mu těžký vzduch z plic do tváře.* Nebudeš mluvit o mých volbách, protože stále jsi tady...*Pozvedne ruku a položí mu ukazováček na čelo.*...moc nevyzrálý na to, aby si to chápal. *Stáhne ruku podél těla a odtáhne se jenom o pár milimetrů od něj. Možná byl trochu jiný, ale stále před ní stál kluk, kterému ztěžka mohlo být přes čtyřicet. Byl to pořád ten, kterého si pamatovala a jistým věcem neporozuměl a možná nikdy neporozumí. Kdyby věděl jaké je to milovat někoho, tak hluboce, že nehledíš na všechno ostatní, pak by neřekl nic z toho, čím se jí právě snažil provokovat.* Když jsem ho poznala nebyl to O'Connell. To příjmení nic neznamenalo, ale muž, který byl...*Odvrátí od něj zrak a odmlčí se, zamrzne v jednom bodě na zlomek sekundy, než jenom zavrtí hlavou a v její tváři není opět nic víc, než jenom chlad.*...na začátku jsem to nevěděla a potom jsem nechtěla couvnout. Utíkají jenom zbabělci, když uvidí byť jen malou překážku a víra? To opravdu nebylo nic s čím bych si nemohla poradit, kdybych neskončila tady. *Odfrkne si u toho a poodstoupí od něj o krok dozadu. Zarazí se, ztuhne v jednom pohybu, ale ne nad tím, že je její manžel mrtvý. Ne...ne to se dalo čekat, to není pro ni žádná rána, kterou by měla snést. Už jí na něm nezáleželo, ne teď opravdu ne. Místo po něm bylo prázdné, jako kdyby ani nikdy předtím neexistovalo. V uších ji však zní ty slova „ohrožený druh“. Chtěl jí snad tím říct, že je Cami taky mrtvá? Že všechny potkal stejný osud? Protože si není jistá, že by to zvládla, že by to dokázala snést. Jediné, co by jí zbylo by byla touha po tom vypálit celé New Orleans, nechat ho shořet na popel a potom? Potom by to samé udělala s celým covenem, přičemž Joshua by byl ten poslední, kdo by se jí podíval do očí, než by zemřel. Slova jí jdou z úst samy, jako kdyby musela být hned teď vyřčena. Všechny je zničí, sebere jim i poslední kousek toho, co je dělá šťastnými. Nikdo se nedotkne už těch na kterých ji záleží, nikdo. A ten kdo ano, zaplatí více, než jenom životem, zaplatí nejdříve tím vším, co kdy měl a až potom jeho skomírající plamen vyhasne a ztratí se v zapomnění. Kai se k ní vrátí o ten krok, který před chvílí udělala ona, akorát dozadu. Pozvedne koutky úst a pozoruje jeho tvář, která je neposkvrněná časem.* My jich donutíme zaplatit...*Opraví ho, přičemž má na mysli je dva, stejně tak jako dalších osm členů, kteří na ně čekají venku.*...protože jsme rodina a ta drží při sobě. Pokud jeden chce odplatu, pak ji chceme všichni. *Pozvedne hlavu nahoru a dívá se na něj s lehkým úsměvem na rtech, avšak velmi intenzivním a ďábelským. Jak, že se to říká? „Jeden za všechny, všichni za jednoho“ a to je pravidlo, které u nich vážně platí. Ať už Kai bude chtít na komkoliv pomstu, tak ho všichni budou následovat, stejně tak jako on musí následovat je, když kdokoliv z nich začne odvetu. Tohle je dělá silné, tohle je dělá neporazitelné, protože si stojí bok po boku, bez ohledu na všechno ostatní.
Sleduje záda, které je momentálně to jediné, co vidí. Nenutí ho se na ni podívat, ale taky není nadšená, že se k ní odvrací. Chce se dívat do tváře, kterou postrádala tolik let, chce mu být na blízku, protože jeho společnost jí chyběla. Chce vidět, že zatímco svět tam venku se změní z části k nepoznání až se vrátí, tak on bude stále ten, koho si pamatuje, kdo se nijak nezměnil. Konečně slyší i o ní, to jméno ji zvoní v uších jako rajská hudba…Camille. Jméno francouzského původu, jméno po její babičce. Vždy si nechávala říkat Cami, protože Camille se jí zkrátka nelíbilo. Vždy opravovala každého, kdo jí tak oslovil, zajímalo by ji, zda to té tvrdohlavé holčičce, co chtěla mít vždy pravdu zůstalo a nebo ne. Těší ji každé slovo, přímo jí to zaplaví pocitem štěstím. Nemůže se dočkat až ji konečně uvidí, až pozná jak moc vyrostla a co zůstalo u ní stejné a co se změnilo. Rozuměli si...vždycky si rozuměli a to byl fakt, který ji uspokojoval ze všeho nejvíce. Už jako malé dítě ho měla ráda, vždy jí to k němu nějakým způsobem táhlo a on? Nebránil se jí, měl s ní jiný vztah, než se Seanem. Našli se i po těch letech, mohou být opravdu všichni rodina a nepřála si nic víc, než aby to právě takto bylo. Hřeje jí to na srdci, konečně slyší něco, co je jí příjemné, co ji dává naději, že věci mohou být dobré a hlavně...hlavně si ji vezme, protože toho tolik promarnila. Vezme si všechen její čas, vynahradí jí to, ukáže jí všechno, co předtím nemohla. Je naplněná spokojeností a on to může vidět. Usměje se, tentokrát pobaveně, ale v tom správném smyslu. Pokroutí hlavou z jedné strany na druhou, přičemž se úsměv ještě o něco více rozšíří do stran.* Toho bych se nikdy nebála. Nesedělo by to k ní. *Poznamená s jistotou. Jediné, co chce je to, aby se Cami přidala k nim. Chce ji mít na blízku, chce jí být matkou a chce, aby poznala její rodinu, protože je úžasná. Možná ji svět vidí jako bestie, co se nikdy neměly narodit, co nikdy neměly získat vlastní moc a ještě být na půl krvelačnými upíry, ale ve skutečnosti jsou lepší, než ti, kteří je soudí. Musí je poznat, musí poznat je všechny a být s nimi, protože to je to jediné, co si bude přát. Jakmile si vytvoří jistou představu v hlavě, tak za ní půjde i přes mrtvoly a právě teď...právě teď si ji vytvořila. Pousměje se škodolibě, jako kdyby jí to snad těšilo, že je její dcera taková. Věří, že má dobré srdce, ale lidé nedokážou uniknout temnotě a hlavně ne té, která doprovází jejich rodinu už po generace. Má to v genech ať už ze strany Parker a nebo O'Connell. Ani jedno příjmení nenese na sobě nic dobrého, jakmile se jednou narodíte do světa příšer, stvůr, které vás straší pod postelí, tak nemůžete uniknout. Srdce vám zčerná, zahalí se tmou a tento boj nemůžete nikdy vyhrát. Můžete to jenom nechat pustit dovnitř a je lepší to tak udělat, nehrát si na něco, co nejste, i když O'Connell rodina to má docela v povaze by řekla. Všechno jí to naučí, jenom to chce jediné...odejít konečně domů. Zkoumá jeho pohledy ve kterých se snaží číst. Není to těžké, protože je právě teď pro ni otevřenou knihou ve které může listovat, číst jednu stránku za druhou, než zabouchne desky a nebude ji chtít na nějaký čas nechat číst. Hřálo jí to tolik na srdci, že spolu mají vztah, který si přála, aby přetrval, možná ještě lepší, než v který mohla doufat, že mu to hodlá dát najevo. Smaže mezi nimi veškerý prostor a jenom milimetry je dělí od sebe. Všechna ta šílenost, všechno to bláznovství je najednou pryč. Dívá se na něj očima milující tety, někoho, kdo by mu chtěl být klidně matkou, kdyby to tak chtěl. A možná to i chtěla ona, možná prostě chtěla zaplnit to místo v jeho srdci. Někdo by tvrdil, že žádné nemá a nikdy neměl, ale ne...ať už mu chyběly city, ať už postrádal emapatii, vždy tam něco bylo, vždy tam bylo místo, které potřeboval zaplnit a to mu mohla dát jenom láska. Pousměje se o něco více při jeho slovech a vydechne dlouze.* Byla zvědavá. *Nahradí tím jeho slovo „otravná“. Dobře, občas byla vážně otravná, tohle nemůže popírat, ale která matka nebrání své dítě? Možná byla zrůdou, ale ne krkavčí matkou, to nikdy. Zvědavá rozhodně její dcera byla, strkala nos tam, kde neměla, hledala všechno, co mělo být ukryto, vyptávala se na věci, když měla raději zůstat mlčet, občas už tehdy hledala sama odpovědi. Bylo to fascinující a zároveň neskutečně únavné, vysilující. Člověk ji musel mít na očích skoro pořád, protože když ne, najednou byla pryč a kde jste ji našli? Tam, kde by být neměla.* Bylo těžké jí něco vtlouct do hlavy, když si dělala věci po svém. Řekla jsem jí to jednou, podruhé, pak potřetí a po čtvrté už jsem na to opravdu neměla náladu. Navíc občas bylo zábavné sledovat tvůj výraz. *Pokrčí u toho ledabyle rameny, jako kdyby jí bylo úplně jedno, že jeho to otravovalo. Věděl, že má doma dvě děti, věděl, že když přijede na návštěvu, tak je velká pravděpodobnost, že se s nimi setká. Omlouvat se mu za to nebude a navíc je přesvědčená, že pro něj nebyla její přítomnost až tak otravná, jak se možná snaží dát najevo.* Měl si ji rád svým způsobem, přiznej to. A ona tebe...*Usměje se o něco více pobaveně.*...hodně. Tak moc až jsem se obávala, že jí jednoho dne nebude záležet na tom, že máte podobnou krev. *Uchechtne se. Stále to má před očima, stále to vidí, jako kdyby to bylo včera.*
*Stojí v kuchyni a krájí zeleninu. S nožem zachází tak, jako kdyby to nebyl nástroj na to, abyste mohli něco uvařit, ale jako kdyby to bylo něco, co jí je jako dítěti hračkou. Držela ho zlehka, pohrávala si s ním mezi prsty, avšak věnovala mu velkou pozornost už jenom proto, že se jí pod nohama motaly děti, kterým by nechtěla nijak ublížit. Sean právě odběhl do obýváku za svým otcem, protože se chtěl dívat na další pohádku, co právě dávali v televizi, Snažil se Cami dotáhnout za triko, aby šla s ním, ale ona odmítala, protože si chtěla povídat. Ta holka nikdy snad nezavře pusu a o to bylo více radostnější ji mít při sobě, ale zároveň nejvíce vysilující. Když máte doma dvojčata, tak většinou není klid, nemáte chvíli pro sebe, protože co začne dělat jedno, tak začne i druhé. Malá Cami si vezme dětskou stoličku, kterou si po zemi přišoupne blíže k ní, aby snad měla dobrý výhled. Pod paží má plyšového medvěda, kterého tahá sebou všude, ať už s ním spí nebo když se koupe, stejně tak jako si ho nosí ven. Byl to její talisman, zatímco talisman pro Christine byly její dvě ratolesti. Vyškrábe se s úsilím na stoličku a ještě, než stihne promluvit ji přeruší.* Srdíčko, běž za svým bratrem. Nemůžeš se mi tady motat, když vařím, říkala jsem ti to před chvílí. *Milým hlasem ji pobídne, aby opustila kuchyň. Není to nic příjemné, když máte dítě v takové situaci „pod nohami“. To malé dítě jí ale neposlouchalo, jako kdyby předtím nic neřekla. Seděla tam a pohupovala nožkami, přičemž v prstech žmoulala plyšáka.* Mami, kdy se Kai zase vrátí? *Zeptala se jí zvědavým hlasem. Musí se pousmát, přičemž odloží nuž do dřezu.* Nejsem si jistá, ale určitě brzy. *Podívá se na ni s úsměvem. Její dceři to ani zdaleka nevyhovovalo, nebyla spokojená s odpovědí, kterou dostala.* Kdy brzy? Já chci, aby přišel hned. Nedohráli jsme naši hru. *Povytáhne obočí a umyje si ruce. Hned na to se k ní skloní a přidřepne si.* A jakou hru spolu hrajete? *Pohladí ji po plavých vláskách, které má sepnuté na bocích sponečkami.* To ti neřeknu, to je naše tajemství. *Vyplázne na ni jazyk, čemuž se musí jenom zasmát a než jí stihne položit další otázku, tak pokračuje.* Má mě rád. *Všechno, co řekne jí přijde usměvavé, nešlo to ani jinak. Ale bylo občas smutné vědět pravdu. Znala ho, věděla jaký je, stejně tak jako věděla, že něčeho takového není jen tak schopný.* On ti to řekl? *Zeptá se ji zvědavě, přičemž je to jenom předstíraná zvědavost. Odpověď slyšet nemusela, protože ji znala.* ANO! *Vyhrkne ze sebe nadšením a zamává jí medvědem před očima. Povytáhne pravé obočí, přičemž se na ni podívá trochu přísně.* Cami, víš, že lhát se nemá. Stejně tak jako když ti řeknu, aby si ho nechala na pokoji, tak to máš udělat. *Upozorní ji, načež dítě před ní nafoukne tvářičky a začne ihned protestovat svým dětským, písklavým hlasem.* Má mě rád! Chce se mnou být a chce si se mnout hrát a až budu velká jako ty, tak si ho vezmu a budeme spolu a budeme mít mít ještě větší dům, než máme my. *Jedna věta jde přes druhou tak rychle, že by druzí mohli mít problém jí vůbec rozumět. Zasměje se při jejich slovech, přičemž ji chytne pod pažemi a vytáhne ji ze židličky.* Nemůžeš si ho vzít, sluníčko. Je to tvůj bratranec. *Snaží se jí to vysvětlit, i když to nemá příliš v lásce. Je těžké spoustu věcí vysvětlit dítěti, když nemůžete používat ani ty správné výraz a hlavně přesné. Cami je však tvrdohlavá, nechce si to připustit, nehodlá ji poslouchat, protože ona poslouchá jenom sama sebe a navíc, vždy musí být podle jejích slov, jakmile to tak není, tak je oheň na střeše.* Ale když se dva lidi mají rádi, tak se vezmou, ne? Já si ho chci vzít! *Její dcera se na ni zamračí na protest. Vydechne a položí ji na zem, přičemž ji pohladí po vlasech.* Jednoho dne si vezmeš někoho, slibuji. A teď utíkej za bratrem, než začne křičet na celý dům. *Popostrčí ji kupředu a otočí se nazpět ke kuchyňské lince. Bylo to usměvavé, stejně tak jako nemožné. Dokáže si představit výraz synovce, který by ani zdaleka nebyl tak příjemný, jak by si Cami představovala.*
Co mi tím chceš říct? *Řekne trochu zostra, přičemž nakrčí obočí. Nepromlouvá k němu nepříjemným tónem, spíše odmítavým.* Že nepatří mezi nás jenom proto, že má jinou povahu? Že se nedopustila takových činů, jako my ostatní? Na tom přeci nezáleží. Patří k nám a ať už to bude trvat jakkoliv dlouho, tak jednoho dne na to přijde a připojí se k nám. Jsme rodina a ta to nevzdává. *Připomene mu. Pokud k nim chce patřit, pokud se hodlá připojit do jejich komunity jako dříve, tak tuhle věc bude muset respektovat a dodržovat. Je to její dcera a nehodlá si připustit, že by je věčně odmítala, že by odmítla svou matku. Postará se o to, aby se začlenila a aby se stala nesdílnou součástí. Všechno, co kdy dělala, tak dělala pro ni a nic a nikdo jí nezastaví, nevezme jí její představy, které se naplní. Počká si, na tohle si počká a věří, že to přinese plody. Tak dlouho ho neměla při sobě, tak dlouho mu nemohla říct, co pro ni znamená. Obávala se, že tuto příležitost už nikdy nedostane, ale doufala, že jednoho dne přijde, že se pro ni vrátí a zjistí, co jeho otec provedl. Je mu vděčná, tolik vděčná, že přišel. Pozvedne ruku k jeho tváři a přiloží ji na ni, přičemž se zlehka otře polštářky o líc. Usměje se na něj spokojeně, milovaně, když jí to oplací nakloněným tváře jejím směrem, jako kdyby mu ten dotyk byl příjemný, jako kdyby ho potřeboval, jako kdyby ho celý ten čas postrádal. Palcem pohne nahoru a dolů, přejíždí po kůži, aby mu dala najevo, že vždy byla tady a nikdy neodešla, i když mu možná nebyla po boku tak, jak to chtěli. Dívá se mu do očí, tak láskyplně jak jenom může. Vychutnává si tento okamžik, protože ví, že je cenný a že oba nenesou povahu, aby jich bylo přehnaně moc. Promluví k němu laskavým hlasem. Její slova jsou pravdivá. Má herektiky, miluje každého z nich a dala by za ně cokoliv, ale nikdo se nevyrovná Cami a jemu. Nikdo se nemůže s nimi srovnávat, protože oni jsou tím středem pro který opravdu žije. Hned vedle nich jsou právě herektici, lepí se na ně, avšak jistá mezera tam zůstává. Kai jí byl něco jako druhým synem a je si jistá, že to v hloubi duše ví, že mu to dala najevo více, než jednou a právě teď to dělá znovu. Netrvá to příliš dlouho, protože si to ani nemůže dovolit. Stáhne ruku z jeho tváře a ve tváři má během další sekundy chlad, který byl její nesdílnou součásti a nehodlala se toho zbavit. Pobaveně se ušklíbne.* Vlastně to není vůbec špatný nápad. Ale svoje komentáře si piš na nějaký list označený se štítkem „extra“, aby tam nebylo více tvých připomínek než informací. *Rýpne si do něj, protože si nemůže pomoct. Nevěří tomu, že by se právě v tomto ohledu změnil, vždy toho namluvil mnoho, ale většina jeho slov vyčnívalo z kontextu a nebo byly naprosto zbytečné. Nikdy jí to však nevadilo tolik, jak možná dávala občas najevo.
Chtěl něco říct, viděla to na něm, ale nenechala ho. Opět ji ovládne vztek a touha po krvi, touha po tom zničit člověka, který ji vzal to nejdůležitější, zatímco on si žil poměrně spokojeně dál. Její bratr...jak moc ho nenávidí, jak moc ho chce roztrhat na kusy a vidět trpět. Zničil ji, zničil jí celý život, zničil všechno a čem jí kdy záleželo, zničil svého prvorozeného syna, chtěl mu všechno vzít. To on je strůjcem těch zrůd, kterými je nazývá, to on stvořil tohle peklo, které je dovedlo na pokraj naprostého šílenství a touze po doplatě. Pocítí to na vlastní kůži, všechno to zažije, bude litovat svých rozhodnutí, bude litovat toho, že se kdy narodil, že se kdy rozhodl sloučit a vyhrát. Zatne čelist, protože nechce slyšet to, co jí říká. Nezabije ho? Ona, že ho nezabije? Ne, ne o něco takového se nenechá připravit, tohle ji nemůže vzít. Ano, možná ho taky nenávidí tak moc stejně tak jako ona, ale je přesvědčená o tom, že z nich dvou má stále na to větší právo. Nebude reagovat nějak přehnaně, protože tak či tak..chtějí jedno, chtějí tu samou věc.* Myslím, že se budeme muset rozdělit. *Roztáhne rty ještě do širšího úsměvu. No nebyl by to epický konec? Dvě monstra, které chtěl zničit by nakonec zničili jeho, ti, kterými on pohrdal. Popojde pár kroků dozadu a nadechne se zhluboka.* Myslím, že je čas na to se vrátit domů. Koneckonců popovídat si můžeme i po návratu. *Usměje se na něj a pohodí hlavou směrem ke dveřím ke kterým se i rozejde. Otevře je dokořán a nasaje vzduch do plic, jako kdyby to mělo být naposledy a ono je. Už se tady nevrátí, dnes je její poslední den, dnes to všechno skončí a začne nová éra. Překročí práh domu s hrdostí a rozejde se směrem k ulici, přičemž se nehodlá otočit, nehodlá se podívat znovu na dům ve kterým nechce strávit už ani další noc. Po boku svého synovce se vydá nazpět k mýtině, kde se před pár hodinami objevil. S hlavou vztyčenou kráčí po betonovém základě položeným na zemi. Vlasy se jí v kudrlinách houpou z jedné strany na druhou a se spokojeným úsměvem se na něj podívá.* Dávám tři životy lidí na to, že ten tvůj mazlíček, kterého sis přivedl stojí na tom samém místě jako předtím. *Mrkne na něj spiklenecky a hned na se podívá před sebe. Tak jako dnes všechno končí, tak zítra něco nového začne.*

Ta mrcha. (Vyřkla poslední slova, která jí teď rezonovala všude v hlavě a ozvěnou se vracela k ní. Viděla záblesk světla, který ji poslal do světa samoty. Nikdy už neměla spatřit New Orleans, jak ho znala - plné lidí. Bolest hlavy ustala, její nitro se ale naplnilo zoufalstvím. Nekřičela, když ji Kai mučil, nebylo to pro to, že by se jí to snad líbilo, nebyla krotká pro to, že by snad toužila po těchto mukách. Ona se v nitru už připravovala na tento okamžik. Okamžik pravdu, kdy povstane nezraněná na těle, ale o to s většími šrámy na duši. Celé New Orleans vlastně bude patřit jenom jí. Kdyby to nemělo ten hořký podtext toho, že tu bude sama, jediná, možná by se jí to i líbilo, ale takhle? Mohla se jen zvednout ze země a jít, kam jí nohy zanesou. Kai ji tu zanechal a ona nemohla nic dělat. Možná by mu rozsápala hrdlo, ale to by neřešilo to, že by tu zůstala uvězněná, a to možná už navěky, protože by nikdo nevěděl, kde se přesně nachází. Kai byl vodítkem, které si nemohla dovolit ztratit, pokud snad doufala v to, že by to z Kaie mohl někdo vymlátit a zachránit ji odsud. Ale nemohla si být vlastně ani jistá tím, zda ji někdo bude hledat. Tedy zřejmě se po ní někdo shánět bude, ale co když vlastně nikdo neví, co se s ní stalo? Co když nikdo nezjistí, že se nachází ve vězeňském světě? Že ji sem nechala přemístit Esther, která měla jakousi dohodu s Kaiem, že pro ni tohle udělal? Byla zavřená někde, odkud nebylo úniku. Ne pro ni, protože ona byla upír a neměla ty prostředky na to, aby se odsud dostala a mohla pak v New Orleans řádit jako saň a pomstít se těm, kteří v tomhle měli prsty. Byla teď odkázaná sama na sebe. Osamocená se musela potýkat s tím, že zůstala tady a vlastně ani neví, jak takový vězeňský svět pořádně funguje a co to obnáší. Nikdy se s tím nesetkala. Ne do té doby, než tento „trend“ přišel do New Orleans. I když jak zjistila, do vězeňského světa se nepohodlní lidé i od nich posílali dost často. Jen o tom nikdo nikdy nemluvil. Věděla, že potřebuje krev nějaké Bennettové a taky ascendent, ale neměla magii, nevěděla, kde najít ten zatracený šutr, na kterém ta krev Bennettové je. Až tak do hloubky se o tom tenkrát se Sophie nebavila a teď toho začala litovat, protože se zřejmě měla zajímat mnohem víc. Nevěděla, že by tady mohla skončit taky a tak nevěnovala dostatečnou pozornost problému vězeňských světů. Udělala chybu, která ji zřejmě bude stát útěk odsud. Na druhou stranu měla zřejmě všechen čas světa, aby zjistila, jak se má odsud dostat. Něco už věděla a u toho by mohla začít. Odpíchnout se od toho a pátrat po místě, kde by se ta krev mohla nacházet. A potom se může pustit do další části a další a další, až bude mít všechny střípky složené dohromady a bude se odtud moci dostat. Ze všeho nejdřív by měla ale zjistit, v jaké době se to vlastně ocitla, protože ulice byly až moc prázdné a dýchaly na ni starý vzduch. Až moc starý na to, aby si mohla myslet, že je v současnosti, jen ve vězeňské dimenzi. Jako by se vrátila do minulosti, do doby, kdy žila. A jak tak procházela ulicemi, tak si byla čím dál jistější, že se opravdu vrátila do chvíle, kdy prožívala svůj zatracený život vedle Benjamina, i když se od něj pak odpoutala, stále měla na talíři, že je jeho sestra a že pro něj pracuje a špehuje a nevím, co ještě. Ulice byly tak strašidelně prázdné, až jí z toho běhal mráz po zádech. Vítr čechral její vlasy. Připadala si jak v nějakém zatraceném westernu, kdy před soubojem není na hlavní ulici ani živáčka a cowboy čeká na to, až se ukáže jeho protivník. Jenomže ona se žádného soka nedočká, jelikož tu byla úplně sama. Zatoulala se do ulice, která jí byla až moc známá. Uprostřed ní se tyčil dům, ve kterém prožila šest let života a nebyla to procházka růžovým sadem, ale teď v tuhle chvíli by to mohlo být jediné útočiště, které se jí tady naskytne a mohla by v domě najít něco, co by se jí mohlo hodit. Přidala trochu do kroku, jako by ji snad měl někdo pronásledovat, nebo jí mělo naopak něco utéct. Otevřela branku a vstoupila na pozemek, který jakoby vypadl z jejích vzpomínek. Na chodníku našla noviny, které hlásily datum 29. května 1919. No, takže už věděla, v jaké době se nachází. Byl to rok, kdy zemřela. Jak poetické. Vzala noviny s sebou, třeba se v nich něco dozví, a vyrazila k domu. Bylo odemčeno, což bylo trochu zvláštní, ale copak ona ví, jak to tady funguje, třeba jsou otevřené všechny domy. Vešla dovnitř a dělala docela randál, protože neměla, proč se chovat nějak tiše. Noviny položila na odkládací stolek, pak se otočila směrem do chodby a vydechla.)

(Už dávno přestal počítat dny, které tady strávil. K čemu by mu to stejně bylo? Byl smířený s tím, že se odsud už nikdy nedostane a pro něj samotného tady čas nic neznamenal. Nikdo na světě nevěděl, že Benjamin žije a je uvězněný tady v tom zatraceném alternativním světě. Vězeňský svět, jak nepřesné. Spíše osobní peklo, protože nic na světě není tak depresivní jako být na celém světě sám. Nebyl typ člověka, který potřeboval k životu ostatní lidi, ale den po dni si začínal uvědomovat opak. Bez ostatních lidí postrádal smysl a cíl života. Byl zvyklý pořád něco plánovat. Získat větší moc, zabít nepřátele, ovládnout New Orleans a to bez ostatních nešlo. Přiznejme si to, on potřeboval společnost jiných lidí. Ale doopravdy mu chyběla jen jedna osoba, jeho sestra. Bylo to celkem zvláštní. Celý život se k ní choval odměřeně, choval se k ní hnusně. Tyranizoval ji jak psychicky tak fyzicky, dalo by se říct, že si z ní chtěl udělat cvičnou opičku, která by ho poslouchala na slovo, ale pod tou maskou psychopatického šíleného bratra bylo i něco jiného. Láska? Pokud se tomu tak dá v jeho případě říct. Záleželo mu na ni, i když to nedával najevo. Vždycky ji chtěl chránit, ale vybral si k tomu špatný způsob. A ona ho nenáviděla. Jenže to už změnit nedokázal a možná ani nechtěl. Měl hodně času na přemýšlení a často přemýšlel, co by udělal jinak, kdyby to šlo. Popravdě by nezměnil nic. Jeho činy ho dělali tím kým byl. Nikdy by nedosáhl na vrchol, kdyby změnil jakoukoliv událost ve svém životě. Byl by nikdo jiný a to on nechtěl.
Bylo to ráno jako každé jiné v tomto světě. Vstal z postele a odešel do koupelny, kde se umyl. O nějakou chvíli později vešel zpět do své ložnice a oblékl si na sebe kalhoty, košili a sako. Samozřejmě si mohl vzít něco pohodlnějšího, přeci tady byl sám a nikdo ho neuvidí, nepotřeboval vypadat skvěle, ale byl to už jeho zvyk, jeho tradiční oblečení a nechtěl na tom nic měnit. Podíval se na sebe do zrcadla a chvíli tak spočinul. Bylo to jako vrátit se zpět do starých časů, kdy tady žil s Genevieve. Zíral na něj odraz minulého života. Jenže až sejde dolů, nebude na něj čekat Genevieve se snídaní, nepůjde do jejího pokoje, aby ji vzbudil a řekl jí, co ji čeká a co má udělat. Ze zamyšlení ho probere nějaký rachot, který se ozýval ze zdola. Že by se do domu zatoulala nějaká myš nebo jiné zvíře? Nepotřebuje mít v domě nevítaného hosta. Pomalým a neslyšným krokem zamíří ke schodům. Sejde jen jeden schod, než si uvědomí, kdo stojí v předsíni domu. Nebylo to žádné zatoulané zvíře. Pootevře ústa překvapením, ale hned je zas zavře. Bylo to neskutečné, snad nějaký sen? Měl halucinace? Už se snad dočista zbláznil z té samoty tady a jen si to po celou dobu neuvědomoval? Pomalu ztrácel rozum, začínal být šílený a teď se to začínalo projevovat?) Genevieve. (Vydechne a povytáhne obočí. V obličeji se mu zračil nechápavý výraz, ale byl zcela klidný. Potřeboval to jen celé nějak pochopit. Byla tady doopravdy jeho sestra nebo to byla jen představa?)

(Mohla si vybrat jinou budovu, kde bude trávit svůj čas tady ve vězeňském světě. Dokonce mohla vyhledat i dům, kde bydlela jako malá s babičkou a mohla se usídlit tam, protože v tom domě bylo mnohem víc krásných vzpomínek než v domě, kde žila se svým bratrem. Její kroky ale mířily přímo tam, kde to ze srdce nenáviděla. Docela velký paradox, ale nic s tím nenadělala. Bloumala po ulicích naprosto bezcílně, avšak její kroky svou konečnou stanici našly, aniž by to ona tušila. Nakonec stála před domem a bloumala očima po zdech, jako by se snažila prozkoumat za tak krátkou dobu historii tohoto domu. Jako by hledala každou skulinku, která jí před lety unikla a ona se tak nemohla těmi skulinami protáhnout na svobodu. Nakonec ale byla tady a před ní stálo rozhodnutí, jestli jít dál, nebo vejít. Nakonec si vybrala tu druhou možnost. Dům přeci za nic nemůže a ona tady bude přebývat sama. Možná, že bude vzpomínat na svého bratra a na všechny okamžiky s ním zde strávené, ale při nejhorším se může zkrátka otočit na podpatku a najít si jiné útočiště v tomto prázdném světě. Za chvíli měla zjistit, že její kroky ji sem snad zavedly účelně. Jako by ji sem táhla nějaká síla, která žádala, aby se dostala až za práh toho domu. Dívala se do prázdna v chodbě a zatím stála na místě, protože její chodidla se nemohly odlepit od podlahy. Jako by snad na něco ještě čekala, jako by mělo něco náhle přijít a ona by to zmeškala, kdyby se rozešla do další místnosti. A pak se to stalo. Zaregistrovala pohyb v horním patře. Možná, že to bylo nějaké zvíře, které se rozhodlo ji přimět, aby se konečně pohnula, aby v místnosti nakonec nezakořenila. Když zvedla zkusmo svůj pohled ke schodům, naskytl se jí pohled na něčí nohy. Skoro se až bála toho, že když pohledem pojede víc nahoru, nebude to pro ni ta nejlepší podívaná. Ten hlas, který vzápětí uslyšela, byl pro ni jako zásah kulkou. Jako by jí neviditelná střela zasáhla důležité vnitřní orgány a ona se začala dusit svou vlastní krví. Nic z toho samozřejmě nebylo skutečné, ale i ta představa stačila, aby dost zpanikařila. Mráz jí přejel po zádech a řezal ji na každém milimetru její kůže. Jen jeho hlas na ni měl takový účinek a ona si ani nedokázala představit, co přijde, až ho uvidí na vlastní oči. Vlastně by teoreticky ani nemusela zvedat svůj pohled, nemusela by se mu podívat do tváře, ale to je v celku nemožné, pokud by se okamžitě nehodlala sebrat a utéct z tohoto domu pryč. Nakonec tedy opravdu pomalu vzhlédla k Benovu obličeji. Překvapení. To se zračilo v jeho tváři a ačkoliv se to jistě snažil zamaskovat a zůstat stále tak klidným a chladným, jakým vždycky byl, dost dobře mu to nešlo. Tohle byl pro něj šok. Jenomže ještě větší dopad to mělo na ni. Dívala se na něj s otevřenou pusou a i když se na něj ještě před chvílí nechtěla ani podívat, teď naopak od něj nemohla odtrhnout oči. Měl být mrtvý! Už nikdy ji neměl obtěžovat svou přítomností, svým vlivem, který jen ničil. Už nikdy ho neměla vidět živého a bát se o to, co zase provede, co jí udělá tak hrozného, že se z toho bude muset opět vzpamatovávat dlouhou dobu. Už nikdy jí neměl stát před očima a jen tím pohledem jí způsobovat bolest. Tahle situace byla prosáklá ironií. Vlastně by měla být ráda, že tady v tom zatraceném světě není sama, že tu bude někdo, kdo s ní může sdílet okamžiky jejího vězení tady. Jenomže tohle vypadalo ještě na mnohem větší utrpení, než by tu zažívala sama. Tenhle vězeňský svět se náhle proměnil spíše v osobní peklo. Netuší ani, jak dlouho na sebe jen tak zírají. Zřejmě to nebude zase tak dlouhá doba, ale jí to připadalo jako věky. Věky, které se měly ještě prodloužit, protože tohle všechno je teprve začátek. Ona a Benjamin tady spolu měli strávit své chvíle vězení. Věděl o tom snad Kai? Udělal to schválně? Tušila to Esther, která snad nadiktovala Kaiovi přesně do jaké doby ji má uvěznit, aby se tak setkala znovu se svým tyranským bratrem, na kterého měla jen pomálu dobrých vzpomínek? Snažila se zpracovat ten šok, který ji ještě více přikoval k podlaze. Naposledy se se svým bratrem viděla, když jí prostupoval jako kotvou, když měl přejít na druhou stranu a už nikdy se neukázat. Jenomže on byl celou tu dobu zavřený tady. Nezemřel. Ne tak, jak si ostatní mysleli a představovali. Viděli se naposledy, když umírala i ona. Nezvládala to, nezvládala tolik duší najednou. Ten den se událo několik masakrů a její tělo nemohlo vydržet ten nápor. Nemohla se zbavit pocitu, že Benjamin to musel vědět. Musel vědět, co s ní to, že ji učinil kotvou, udělá. Jenomže tu byla další věc. Kol. Uřknutý Kol, který z ní udělal upíra a ona se tak po své smrti jako kotvy probudila. Proměna byla dokončena a z ní se stal upír. Neuměla s tou novou úlohou nakládat, jak by to asi bylo příhodné. Za všechno ale mohl on, ten, který tu před ní spočinul, ten, jehož pohled se na ni právě zkoumavě díval, jako by sám nemohl uvěřit, že se s ní setkává. To se mu ale zanedlouho mělo potvrdit, protože to, co se dralo na povrch z jejího nitra, byl teď momentálně vztek. Bublal v ní a jen čekal na erupci. Sopka nakonec opravdu vybuchla a Benjamin se ani nenadál a skončil přišpendlený ke zdi. Použila svou upíří rychlost. Zřejmě ho to překvapí, asi nečekal, že z ní bude upír, ale za to všechno mohl on.) Benjamine, zdá se, že se tady někdo drží zuby nehty jen, aby nezemřel. (Byla vážně naštvaná a cloumalo to s ní. Benjamin to mohl poznat na jejím výrazu v obličeji, který byl mírně děsivý. Zvlášť, když se vydraly na povrch žilky kolem očí a její upíří špičáky. Držela ho silně pod krkem, snad by ho i uškrtila, ale už toho bylo dost. Stačil jen jeden jediný moment na to, aby se všechno zase obrátilo naruby.) Vidíš? Líbím se ti teď? Měla bych, protože je to jenom tvoje práce! Teď můžeš vzít ten slibovaný kolík a vrazit mi ho do srdce, protože jsem parazit, kterého nemůžeš vystát. (Nakonec ho pustila. Nechala ho být. Musela pořádně vydechnout, aby jí to myslelo jasně. Tohle se jí snad jen zdá. Je to jenom hloupý sen, není to skutečné a ona tu není se svým bratrem. Vlastně tu vůbec není, určitě jenom spí a za chvíli se probudí. Do té chvíle, než se tak stane, tady nechce být ani vteřinu. Popadne druhý dech a rychle sejde dolů po schodech. Mířila ke vchodovým dveřím, které záhy otevřela a vyšla ven na chodník. Nebude znovu sdílet se svým bratrem ani další vteřinu navíc.)

(Ztuhne jakmile se mu naskytne pohled na jeho sestru stojící v předsíni. Dříve jeho uvolněná ruka teď drtí zábradlí u schodiště. Chtěl ji povolit, aby nevypadal tak křečovitě, ale bál se, že by mohl spadnout a výjev před jeho očima by zmizel. Zhluboka se nadechne, vydechne a lehce povolí sevření ruky. Pokud je to opravdu Genevieve a ne nějaká jeho halucinace, nesmí ho vidět v takovém stavu. Není přeci člověk, který se diví s otevřenou pusou. Ale kdo by se mu dnes mohl divit za něco takového? Jak dlouhý čas už uběhl ode dne, kdy se sem dostal? Nemůže si teď vzpomenout. Ještě před chvíli by dokázal říct přesný čas, který tu už strávil. Teď se zmůže jen na vyslovení jejího jména. Vidí na ní to překvapení, když se na něj podívá. Nejspíš si celou dobu myslela, že je mrtvý. Myslel si to každý, jen předci věděli pravdu a ti ji nikomu rozhodně říct nechtěli. Proč taky? A k čemu by to bylo? Neměl nikoho, kdo by za něj bojoval a snažil se ho dostat zpět. Byl to pro něj spravedlivý trest. Uvězněný ve světě bez života a bez naděje se odtud dostat. Sejde pomalu o jeden schod níže, jakoby snad nechtěl Genevieve nějak vylekat, aby neutekla pryč a on opět nezůstal sám. Jenže brzy si uvědomí, že v její tváři už se nezračí překvapení či šok, ale vztek. Prudce narazí do zdi. V první chvíli si myslel, že Genevieve použila magii, ale ne. Neměla magii, nebyla člověk. Byl z ní upír. Vlastně čemu se tolik divil? Udělal z ní kotvu, sebral magii a ona byla obyčejný člověk, který nedokázal ten nápor všech přecházejících duší zvládnout. Umřela, věděl, že umře. Ale rozhodně netušil, že v sobě měla upíří krev a stane se z ní tohle. Co bylo ale nejzvláštnější, necítil k ní odpor. Vězeňský svět ho změnil. Podívá se jí do očí, ale nevysloví ani jedno slovo. Byla opravdu hodně naštvaná a nebylo se čemu divit. Jen díky němu byla to co je teď. V tuhle chvíli jí nemohl odpovědět ani kdyby chtěl. Nedostávalo se mu kyslíku. Mohl se bránit, bylo by to jednoduché. V tomhle světě sice neměl přístup k předkům a jejich magii, ale stále měl přístup k černé magii. Jenže nechtěl použít svou moc na Genevieve, už ne. Dopadne na kolena, jakmile ho Genevieve pustí a konečně opět popadne dech. Několikrát se zhluboka nadechne a poté vstane. Jenže to už je Genevieve na cestě z domu. Zamíří ihned za ní. Nepospíchá, nesnaží se jí dohnat. Neví proč, ale má pocit, že i když jí už nedostihne a ona zmizí, opět se vrátí. Neměla k tomu důvod, celý život jí jen ubližoval. Dojde na přední terasu domu a uvidí Genevieve stát na chodníku před domem.) Omlouvám se. (Vyřkne pouhá dvě slova, která vyjadřují snad všechno, co teď cítí. Svá slova myslel vážně. Měl svou sestru chránit a ne jí ubližovat. Viděla v něm svůj vzor a on to celé zničil.)

(Benjamin nesplnil svůj úkol. Nepodařilo se mu zabít Hope, nepodařilo se mu přinést oběť, kterou předci tak vyžadovali. Jeho plán ztroskotal a ona moc dobře věděla, že když někdo zklame předky, nehezky se mu pomstí. Nebyli z těch, co by odpouštěli, promíjeli chyby a provinění. Mohli jste jim celá léta věrně sloužit, ale jakmile se vám nepodařilo splnit jejich důležitý úkol, co vám byl zadán, otočili se k vám zády a začali trestat. Benjamin selhal a byl zabit. Jenomže předci mu ani smrt nedali zadarmo. A tak ho uvrhli sem do samoty, prázdnoty a zapomnění. Měl tu strávit věčnost a nikdo se o něm neměl nikdy dozvědět. Časem by se z toho zbláznil, propadl by šílenství a už by mu vlastně bylo všechno jedno, ale zatím to nebylo zase tak dlouho, co tady hnil. Jeho vědomí nebylo zastřené a on si plně uvědomoval, kdo před ním stojí. A po nějaké chvíli si dokonce i připustil, že se mu to nezdá a ona opravdu stojí před ním. A pokud si stále nebyl jistý, to že ho přišpendlila ke zdi, ho jistě přesvědčilo dostatečně na to, aby věděl, že jeho sestra je opravdu tady. Pro něj je možná vysvobození, že se tu objevila. Nebude tu sám pokud má v tomto světě nakonec prožít šílenství, prožije ho s ní. Jenomže ona? Brala to jako mnohem větší křivdu a trest, než kdyby tu opravdu zůstala osamocená. Esther tohle musela vědět. Tahle podlost by jí byla podobná. Cítila vztek, tak obrovský, že kdyby se nerozhodla uklidnit se, tento dům by se asi za chvíli složil v základech, protože ona by vybouchla jako dobře časovaná bomba. Jen ať se ale její bratříček pokochá tím, co z ní udělal, jen ať vidí to monstrum v ní, které vždy odsuzoval a chtěl vyhladit, jen ať v ní vidí upíra. Ještě teď si pamatuje dobu, kdy byla malá a přála si, aby neměla magii, aby byla úplně obyčejná a mohla odejít daleko od všeho. Přála si nebýt čarodějkou kvůli svému bratrovi, který ji týral. To ale nevěděla, že jednou se opravdu stane, že svou magii ztratí a bude nešťastná. Její přirozenost ji opustila a o to víc trpí, že někdy, někdy cítí záchvěvy zbytku svého minulého já, jako by se jí chtěl někdo vysmívat. Ale proč? proč v ní zůstaly instinkty, které mají jen čarodějky s magií? Nikdy na to nenašla odpověď. Jistou odpověď má ale na otázku, jestli tu chce se svým bratrem setrvat. Rozhodně ne. Proto pustí Benjamina na zem a sama se vydá pryč. Přepadl ji záchvat paniky, jakmile vyšla ven ze dveří. Začala se třást a slzy jí kanuly po tvářích, až z toho viděla rozmazaně. Zastavila se uprostřed chodníku, objala se pažemi a snažila se uklidnit. Může se ztratit na druhou stranu New Orleans a svého bratra nikdy nepotkat, když bude mít to štěstí. Slyšela jeho kroky za sebou, ale nesnažily se utíkat, či nějak spěchat. Benjamin moc dobře věděl, že spěchem by v tomto případě nic nevyřešil. Vzhledem k tomu, že ona ale stála uprostřed chodníku na ulici, nebylo vlastně ani kam spěchat. Udělala ale pár dalších kroků, než uslyšela ta slova, která ji opět přiměla zastavit. On se jí omlouval? No, tak to ho tu ta samota asi opravdu musela užírat. Ale myslí si snad, že tímhle něco spraví? Že stačí říct omlouvám se a ona mu skočí kolem krku s tím, že mu odpouští a všechno dobré? Otočila se k němu a rozhodila rukama.) A co? Myslíš si, že ta slova něco spraví? Že se popadnu za srdce a s údivem, že ses omluvil, což je asi poprvé v životě, ti padnu kolem krku a řeknu ti, jak jsi mi chyběl? (Zakroutila hlavou a skousla si rty. Pak si promnula čelo a nos a znovu se na něj podívala.) Co bych tak měla dělat? Řekni mi to...

(Celý svůj život nenáviděl upíry. Tvory, kteří se živili krví a zabíjeli, aby mohli přežít. Teď když se dívá na svou sestru, která se stala jednou z nich, pokládá si otázku: Proč? Co pohánělo jeho nenávist k upírům? Byl jeden z těch, kteří si nedokážou vytvořit vlastní názor a podlehl nátlaku davu? Podlehl nátlaku předků. To oni nenáviděli upíry. Upíři se vymykali zákonům přírody. Byli mrtví, ale vlastně nebyli. Jenže byli stvořeni magií a on sám ovládal magii. Vlastně tolik odlišní nebyli. Upírům v těle kolovala magie stejně jako jemu, jenže oni ji nemohli na rozdíl od něj ovládat. Obě dvě rasy zabíjeli kvůli přežití. Až teď si uvědomuje, jak malý rozdíl mezi nimi je.
Dívá se Genevieve do očí a nedokáže jí nenávidět. Nedokáže jí prohnat kolík srdcem, jak slíbil. I když byla upír, stále to byla jeho sestra. Změnila se, ale pořád to byla ona. Jen s větším vztekem. S větším utrpením v očích. Znal svou sestru, ať se jí to líbilo nebo ne. Možná si myslela, že on nikdy nepoznal, když ji něco trápilo, ale opak je pravdou. Naučila se od něj mnoho věcí, jistým způsobem si byli hodně podobní.
Dopadne na kolena a nějakou chvíli mu trvá, než popadne dech. Ještě stále cítí na svém krku její stisk. Nejspíš se mu zítra vyrýsují pěkné modřiny, ale to ho v tuhle chvíli nezajímalo. Vstane ze země a rozejde se za Genevieve. Tu zahlédne stát uprostřed chodníku. Nepřemýšlí nad tím, co řekne. Jde to samo. Tyhle dvě slova měla vyjít z jeho úst už dávno, ale jeho hrdost byla až moc velká. Měl dost času přemýšlet o všem, co provedl. Jeho omluva byla zcela upřímná. Popojde o pár kroků blíže k ní a podívá se jí do tváře, jakmile se na něj otočí.) Nečekám od tebe nic. Nemyslel jsem si, že budu mít ještě někdy šanci ti to říct. Je jen na tobě, co uděláš. Můžeš se otočit, odejít a už mě nikdy nevidět. Nebudu ti v tom bránit, já jsem se svým osudem smířil. Nebo se můžeš vrátit a společně můžeme najít cestu pryč. (Pokrčí rameny. V první chvíli by člověk řekl, že tam stojí naprosto jiný Benjamin. Jenže on byl stále stejný, jen ukazoval světu něco, co držel v sobě dlouhá léta.)

(On, že se smířil se svým osudem? Benjamin? Ne, tomu nedokázala uvěřit. Benjamin se nikdy nemohl smířit s tím, jak dopadl. Ne, když nepřišel jeho triumf. Dvakrát se snažil dostat Původním pod kůži, dvakrát se je snažil zničit a neuspěl. Nevěří tomu, že se s tím jen tak smířil. Nedalo mu to spát poprvé. Když ho předci oživili, věděl, že Původní chce zničit a že se pokusí zabít Hope, nevinné dítě. Naštěstí mu to nevyšlo, Hope žila a mohla se radovat z pozornosti své matky a otce. Benjaminovo selhání vedlo k jeho uvěznění tady, ale že by se s tím smířil? Tomu snad sám nemůže věřit.) Smířil ses s osudem? Ty? (Zasmála se skoro až pološíleně, ale bylo to spíš způsobeno tím, že se jí přes smích stále dral pláč. Jako malá holka si nepřála víc, než aby ji měl její bratr rád, aby od něj měla taky trochu respektu. Vzhlížela ke svému bratrovi, když ještě žila se svou babičkou. Byl mezi nimi velký věkový rozdíl, hlavně kvůli tomu, že její matka dlouho nemohla otěhotnět. Ale její bratr na veřejnosti vždycky vystupoval tak charismaticky a váženě. Byla pyšná, když mluvil k celému covenu a když s ním coven souhlasil. Netušila ale, že její bratr vůbec nebyl hoden obdivu. Nevěděla to do chvíle, kdy překročila práh jeho domu a začalo jí peklo. Tvrdá výchova je něco úplně jiného než týrání. I tvrdá výchova odměňuje. On jí jen bral. Zasloužila si být slyšet, zasloužila si být vidět, zasloužila si lásku, ale od něj se jí dostalo jen bolesti a zklamání. Chtěla mu to odpustit. Už tolikrát. Už tolikrát si přála, aby jí alespoň náznakem dokázal, že není tak chladný, že je v něm špetka soucitu, že uvnitř něco cítí. Jenomže se toho nikdy nedočkala a její naivní dětská naděje den za dnem umírala, až se smířila s tím, že její bratr je bezpáteřní parchant, který jí nikdy neprojeví špetku lásky.) Nikdy jsem nechtěla víc, než abys mi někdy ukázal, že mě máš rád, že pro tebe nejsem jen špinavý hadr, se kterým můžeš kdykoliv vytřít podlahu. Ale nedočkala jsem se toho. Říká se, že naděje umírá poslední. Víš, je to pravda. (Semkla k sobě rty a podívala se na něj. Zároveň už přestala brečet. Benjamin vlastně věděl, jak si upoutat pozornost. A ona s ním teď díky tomu komunikovala. Ani si možná neuvědomila, že už chtěla být dávno pryč a s ním se tady nezahazovat.) Držela jsem se jí v tvém případě tak dlouho. Nechtěla jsem ji opustit. Doufala jsem, že se v tobě něco zlomí, ale místo toho jsi lámal ty mě... až nezbylo nic. Žádná naděje. Umřela. Zabil jsi ji. (Vydechla mohutně. Vážně si myslel, že společně teď něco vyřeší? Nikdy to nebylo o tom, že by spolu něco společně dokázali. Mohli, mohl jim u nohou ležet svět. On to chtěl, jenomže to by se k ní musel už od začátku chovat jinak. Ztratil její důvěru a když byla v jeho přítomnosti, cítila se jako ve vězení.) Společně? Copak my jsme někdy něco dělali společně? Vždycky to byly jen tvoje rozkazy, které já jsem měla plnit, tvoje tyranie, kterou jsem měla snášet. A... (poškrábe se na hlavě) neříkal jsi před chvílí náhodou, že ses smířil se svým osudem? Najednou bys chtěl vymýšlet, jak odsud ven? Chci se odsud dostat. Ale vážně nevím, jestli s tebou. (Vmete mu to do tváře, tvrdě, bez ostychu. Vážně ji nezajímá, jestli to Bena náhodou nějak raní. On přeci neměl city.)

(Dokud tady neuviděl Genevieve, každý jeho den byl stejný. Opravdu už se smířil s tím, že tady zůstane, nikdy se odsud nedostane. Na začátku hledal cestu pryč, jenže pro něho byl vězeňský svět něco nového. Věděl o něm, musel. Jenže nikdy se o to nezajímal. Pro něho existoval jen jeden trest a to smrt. Nikdy ho nenapadlo někoho poslat do vězeňského světa, tak proč se o to zajímat? Byl v pasti, z které nevedla cesta ven. Pokrčí rameny.) Přesně tak. (Neměl potřebu jí přesvědčovat o tom, zda mluví pravdu nebo ne. I když z jejího smíchu bylo patrné, že mu nevěří. Nemohl jí říct nic, aby ji tady udržel. Vlastně ani nechtěl. Bylo jen na ní, jestli zůstane nebo odejde a bude hledat cestu pryč sama.
Samozřejmě měl svou sestru rád a svým vlastním způsobem jí to dokazoval. Uvědomuje si, že na jeho způsobu lásky nebylo nic hezkého, ale Genevieve musela vědět, že ať se stane cokoliv, tak na ní nedá dopustit. Jenže on byl tak pohlcený touhou po moci, že zapomínal na to, co je v životě opravdu důležité. Rodina měla být na prvním místě, jenže v jeho případě to tak nebylo. Na prvním místě byla vždy moc.) Co chceš abych ti teď řekl? Litovat toho? Prosit tě o odpuštění? Chceš vysvětlení, proto jak jsem se vždycky choval? Nemohu říct nic, abych tě přesvědčil a nemohu říct nic, co by změnilo minulost. (On ani minulost nechtěl měnit. Minulost ho udělala takovým, jakým je teď. Nechtěl se měnit, chtěl být takový jaký je. Minulost ho naučila. Kdyby se choval jinak, kde by teď byl? Vydechne.) Je jen na tobě, jak se rozhodneš. Já tě do ničeho nenutím. Můžeš hledat cestu ven sama, já ti překážet nebudu. Sama víš, co je pro tebe nejlepší.

(Mezi ni a jejího bratra bylo vraženo tolik klínů, že si není jistá, jestli je vůbec něco ještě spojuje. Možná jemná vlákénka, která jí stále říkají, že Benjamin je jediná rodina, která jí zbyla. Myslela si, že Benjamin je ztracen už navždy, že je mrtvý a ona ho už nikdy neuvidí. Jenomže najednou tu před ní stál a její klid, který nastal, jakmile věděla, že Ben se už nevrátí, se najednou rozprášil. Ztratila znovu pevnou půdu pod nohama. O to víc, když si vlastně tak moc přála, aby veškerý její vztah s bratrem měl nějaký zdravý základ, jenomže ono to nešlo. Nešlo jen tak zapomenout a mávnout rukou nad tím, co se stalo. A přesto i teď v tuhle chvíli cítila, jak ve svém nitru bojuje sama se sebou, se svými myšlenkami a vzpomínkami. Tak ráda by všechno hodila za hlavu, vytloukla si ty strašné vzpomínky z mysli a začala nanovo, jenomže ten vztek a zklamání v sobě má už tak zakořeněné, že se ho nemůže jen tak zbavit. To břemeno ji táhne dolů. Takže co by chtěla slyšet? Stojí vůbec o to, něco od Bena slyšet? Pomohlo by jí to nějak? Ben měl pravdu. Minulost nezmění ničím. Mohl jí říct, jak toho všeho lituje, mohl by se lynčovat za to, jak jí ubližoval a přiznat, že tak nikdy učinit neměl, ale copak jí to pomůže? Ne. Nemůže. Ani všechna slova lítosti na světě by nebyla dost silná na to, aby ji přesvědčily o tom, že má Benovi odpustit a má ho začít brát jinak. Její zoufalství se dralo na povrch a ona věděla, že se s tím potřebuje vyrovnat o samotě, že se nemůže už dál dívat do Benova obličeje, aniž by jí nesvrběla pěst. Jejich vztah je až moc poškozený na to, aby společně začali nějak fungovat. Ale možná, že kdyby se o to snažili, nakonec by přišli na to, jak se odsud dostat. Benovi by to zřejmě problém nedělalo, jak vidno, ale ona, ona tu byla v tuto chvíli tím problémem. Benjamin Rousseau měl prostě zůstat mrtvý. K jinému závěru momentálně nemohla dojít. Moment nemilého překvapení pro ni byl až příliš čerstvý a zášť stejně tak. To, co se v ní uleželo a uklidnilo, teď znovu vyvstalo na povrch. Chtěla mít bratra, který by se o ni staral a zajímal, ale nedostala ho, i když se snažila. On teď nedostane spolupráci, po které možná i toužil, co ona může vědět. Pro tuto chvíli jí bylo jasné, že prostě odejde. V tuto chvíli je pro ni nejlepší právě to. Nemohla se dále rozptylovat Benovou přítomností. Co bude zítra, pozítří, za týden, za měsíc? To ona nevěděla. Možná si najde cestu zpět k tomuto domu a společně s Benjaminem najdou cestu ven, ale možná taky ne. Mlčela a opovržlivě se na Bena dívala. Na víc se teď už nezmohla. Když to vypadalo, že Ben konečně domluvil, ještě se na něj chvíli dívala a pak se mlčky otočila a vydala se pryč. Udělala pár kroků, než mu upíří rychlostí zmizela z dohledu.)

(Pár dní strávila v naprosté izolaci. Poté, co od Bena zamířila do nemocnice, aby si pro sebe nakradla pár zde zcela zbytečných pytlíků s krví, se její kroky ubraly k místu, které bylo v New Orleans proslulé už tenkrát. Bar Rousseau's před ní stál v celé své kráse. Pamatovala si, jak si sem chodívala odpočinout. Žilo to tady a ona ten ruch milovala. Mohla se tu bavit, aniž by ji tu někdo obtěžoval poznámkami o jejím bratrovi. Tohle bylo jejich území. Bar nesl příjmení jejich rodu, protože jim už od jeho založení patřil. Ona s Benjaminem ho zdědili, ale Bena nikdy moc chod baru nezajímal. Ani sem tak často nechodil. Za to ona tohle místo milovala. Sice se tady o to starali najatí lidé, ale to jí nebránilo v tom, aby i ona jednou za čas neobsluhovala za barem, nebo dokonce místním štamgastům nezahrála na piáno, ale to už se sama musela dostat trochu do náladu, protože nebyla zrovna typ, co by se předváděl na potkání. Na bar měla celkově pěkné vzpomínky, a tak jí nevadilo, když v něm začala obsluhovat pod vedením Sophie. Nahoře v patře byl i v těchto letech malý byt, který teď mohl skvěle posloužit jejím potřebám. A taky měla zajištěný přísun k alkoholu, kdyby na ni padl splín. A ona si opravdu nedělá iluze, že by byla v pohodě a zažívala tu prosluněné dny plné odpočinku. Odpočívat tedy může rozhodně dost, ale pro ni bylo trestem, že skončila tady zcela bezmocná. Upíří síla a rychlost je jí zde k ničemu. Nečinila si naděje, že by se odsud mohla dostat snad nějak jinak než za pomoci magie. Magií ona ovšem nedisponovala. Ať už bude chtít či ne, její kroky ji stejně jednou zavedou za Benjaminem, protože ten si vždycky našel způsob, jak se k magii dostat. Předci tu neměli žádnou moc, neexistovali tu, jenomže Benjamin svou moc neměl propůjčenou pouze od předků. Duše zemřelých ho sice dělaly mnohem silnějším, ale on by je ani nepotřeboval, aby mohl ovládat coven. Bylo to v něm a ona tušila, že v ní se to nachází též. Odřízla se od předků a sice si vzala moc Esther, ale pohánělo ji ještě cosi. Neměla nikdy dostatek indicií na to, aby se dopídila, proč, vlastně na to ani nebyl čas, ale zdálo se, že tady na nic spěchat nemusí, takže se možná porozhlédne po vodítkách, která by ji zavedla k odpovědím. Čarodějku to z ní sice znovu neudělá, ale něčím se tu zabaví, než přijde na to, jestli se s Benem chce znovu setkat, nebo ne. Tak nějak se ale tři dny vůbec nemohla vyhrabat z baru, kde jí dělal společnost přítel alkohol. Jako upír toho musela vypít sakra hodně, než se cítila alespoň trochu opile. Možná ale bylo na čase, aby se přestala litovat, že skončila zrovna tady. Ani si ještě nestačila všimnout, že den se opakuje pořád dokola, protože zrovna v tuto dobu bylo před lety zatmění. Musela se ale vzchopit, jestli se chtěla vrátit do normálního světa. A též věděla, že bude muset překousnout všechnu zášť a znovu se sejít se svým bratrem. Ovšem nebude to tak, že by mu padla kolem krku a všechno si hned rozmyslela s tím, že se oba dva dostanou ven. Chtěla si ještě nechat pro sebe, co všechno ví o způsobu, jak se dostat ven. Nejprve bude žádat po bratrovi pár odpovědí. A radila by mu, aby na ně taky odpovídal. Až teď si uvědomovala, jak málo toho vlastně ví o vlastní krvi. Nepočítala teď Benjamina, protože tomu se dokázala dostat pod kůži stejně tak jako on jí, ale svoje rodiče. Věděla, odkud pocházel její otec. Ostatně jeho matka Jacqueline ji vychovávala do jejích dvanácti. Ale co její matka Elianne? Nevěděla o ní vlastně vůbec nic. Její bratr se bude muset rozpovídat. Vlastně si tak ani neuvědomila, že toho vypila asi opravdu dost nad míru upíra, protože byla opilá. Ten všechen alkohol ji tak nějak dodal odvahu, aby se vrátila zpět do toho domu. Její bratr ji vlastně nikdy neviděl opilou. A už vůbec ne jako opilého upíra, který musel vypít snad celý sklad alkoholu, aby se dostal do takového stavu. Ale kuráže teď měla na rozdávání. Vydala se k domu, kde strávila část svého života, která pro ni byla hororem. Použila nakonec i upíří rychlost a poprvé se ji za celou dobu, co je upír motala hlava. Začínala si jakž takž uvědomovat, že toho zřejmě vypila víc, než si pamatuje, ale už stála před domem a rozhodně se nemínila znovu skrývat. Mžitky před očima rychle zahnala, zatřásla hlavou a vkročila do domu. Byl už vlastně večer, možná noc, co ona věděla. Nějak se posledních pár dní nezajímala, co je za denní dobu, nebo kolik těch dní vlastně uběhlo. Otevřela vstupní dveře dokořán a zakřičela na celý dům) Bene?! (Její tón hlasu zněl opile už teď a co teprve, až ji Benjamin uvidí. Podařilo se jí zakopnout o rohožku, jak se drala dovnitř. Upadla, ale opřela se prostě o stěnu a seděla na zemi. Ke své spokojenosti zjistila, že si s sebou vzala i lahev alkoholu. Tedy poloprázdnou lahev držela v ruce, a tak se napila. Možná, že takhle zřízená nebyla ještě nikdy v životě. Rozhodně ne. Vždyť má i výpadky. A to je u upíra vážně zlé. Možná, že kdyby se teď vrátila do baru, tak by zjistila, že tam žádná lahev s alkoholem vlastně nezbyla.)

(Ode dne, kdy spatřil po dlouhé době Genevieve toho moc nenaspal. Byl to pro něj celkem šok ji vidět ve vězeňském světě, kde trčel už pěkně dlouhou dobu. Bylo to skoro jak sen, nějaká halucinace. Netrvalo to totiž moc dlouho a Genevieve byla zase pryč. Nejspíš by věřil tomu, že to byla jen nějaká halucinace. Nikdo by se mu nemohl divit, kdyby se tady zbláznil. Osamocení je pěkná svině, člověka donutí vidět věci, které nejsou pravdivé a po kterých tolik touží. Jenže on stále cítil pohmožděniny na krku, jak ho Genevieve přišpendlila ke stěně. Nebyla to žádná halucinace, ale realita. Jeho sestra byla uvězněná na tomhle místě stejně jako on. Zajímalo by ho, koho tak naštvala, že skončila tady. O tomhle místě vědělo jen pár lidí a ještě méně vědělo, jak to celé funguje. Jelikož byla upír, předci na ni nemohli, takže tuhle možnost mohl vyloučit. Bylo by jednodušší, kdyby věděl, co všechno se děje v opravdovém světě. Netušil totiž vůbec nic a tak mohl jen marně přemýšlet.
Den za dnem se táhl jako obvykle. Vstát a obléknout se, poté následovala snídaně a procházka po hřbitově. Občas zabloudil i do jiného kouta města a pořádně ani nevěděl jak. Přemýšlel, jestli nemá vyhledat Genevieve, ale nakonec to stejně zamítl a nechal ji v klidu o všem přemýšlet. Nebude mu k ničemu, pokud na ní bude tlačit. Ona sama se musela rozhodnout. A tak dál žil v osamocení, jako by tu byl jediný člověk.
V noci ho probudil její hlas, který se rozléhal po celém domě. V jednu chvíli si myslel, že to byl jen sen, ale zvuky ze zdola ho přesvědčili, že tomu tak nebylo. Vstane z postele, oblékne si na sebe triko a tepláky a pomalu sejde dolů do předsíně. Genevieve najde sedět opřenou o zeď, v ruce flašku alkoholu. Už na první pohled bylo jasné, že je opilá a to velice opilá. Neví, jestli se tomu pohledu začít smát nebo na ní křičet. Zavrtí nesouhlasně hlavou a stoupne si před ní.) Myslel jsem, že budeš nad vším v klidu přemýšlet a ne že budeš chtít zabít pár mozkových buněk. (Povytáhne obočí. I když faktem je, že ona své mozkové buňky zabít nemohla, je upír a tudíž se dokáže uzdravovat. Podle toho jak vypadá, bude mít možná ráno lehce kocovinu, ale nic co by nespravila krev. Krev byl lék na všechno pro upíry.)

(Všechno kolem ní se pohroužilo do rozmazané skvrny. Snažila se zaostřit svůj zrak na konkrétní věc, aby se jí vrátily do zorného pole pevné obrysy. Zkoušela mhouřit oči, ale tak nějak to nepomáhalo, ne dostatečně. Svého bratra volala už před nějakou chvílí, moc dlouho to netrvalo, než se konečně ukázal, ale jí samotné to připadalo jako věčnost. Byla opuštěná a její jedinou útěchou v tuto chvíli byla lahev alkoholu, co držela v ruce. Jak zoufalá jen musela být, když toho tolik vypila? Všechno na ni dolehlo, ani se nedokázala pořádně bránit tomu, že ji Kai poslal sem do vězeňského světa. Mohla jen přijmout ten fakt a být poražena se vztyčenou hlavou, což také udělala, ale stejně ji to nepřinášelo žádnou útěchu. Jako upír byla k ničemu, to už by se pro ni bylo lepší stát obyčejným člověkem, který sice žádnou faktickou mocí nedisponuje, ale alespoň si může žít svůj vlastní život bez větších překážek. Kdyby se stala člověkem, nebyla by hrozbou pro absolutně nikoho, všichni by ji buď nechali být, nebo ji rovnou zabili a ona by nemusela svoje já vláčet v hnoji, ve kterém se vymáchala jako upírka. Nemyslela si, že by to pro ni mělo být tak těžké, ale přejít z čarodějnictví na upírství je mnohem těžší, než jen přijít o svou moc a stát se člověkem. Upíři stále disponují jistou mocí, která je v mnohých případech smrtící, ale tenhle život prostě nebyl pro ni. Spatřila před sebou nějaký pohyb a následně se před ní zastavily něčí nohy. Samozřejmě, že když vzhlédla nahoru, poznala Bena, i když to byly spíš jen neurčité obrysy, ale poznala ho. Kdo jiný by tu taky byl kromě něho? Nepředpokládala, že by tu s nimi trávil čas ještě někdo další. A pak uslyšlela jeho hlas. Byla od něj zvyklá, že na ni většinou křičel, bil ji, nikdy s ní moc nediskutoval. Možná ji trochu překvapilo, že si zachoval dekórum a nevyletěl jako čertík z krabičky. Podívala se mu do očí, tedy alespoň se o to snažila v souvislosti s tím, že z jeho obličeje byla vlastně jedna velká šmouha.) Přem.šl.la jsem. (Tak trochu odflakovala výslovnost, ale ráda by se tohohle neduhu zbavila. Benovi sice muselo být jasné, že mu sem přišla opilá pod obraz, ale alespoň trochu by se měla snažit, aby její projev měl nějakou úroveň. Proto začala po malé pauze znovu, teď už se snažila vyslovovat zřetelněji. A asi to bylo celkem roztomile k smíchu, protože to ve výsledku působilo asi mnohem hůř, než kdyby to vše oddrmolila.) Přemýšlela jsem. Ale potřebovala jsem k tomu společnost. Kamarád alkohol mě nezklamal. (Zamávala ve vzduchu už skoro práznou flaškou. Zároveň tak využila chvilku, aby znovu nabrala dech k tomu, aby hovořila co nejjasněji a nejsrozumitelněji.) Chci, aby za to zaplatila, za to, že mě sem nechala poslat. Za všechno, co mi udělala. (Vyhrkla ze sebe rozezleně. Nenáviděla ji, nesnášela Esther až do morku kostí. Tvářila se jako svatá, ale byla to mrcha toho největšího kalibru. Samozřejmě, že to, že ji poslala sem, byla poslední kapka. Všechno začalo mnohem dřív, když ji vydírala, mučila a nakonec přiměla Kola, aby na ni zapomněl. Vězeňský svět? Už jen poslední kapička. Možná to, že tu byla právě s Benem, bylo jakési znamení. Její bratr pro ni byl vždy noční můrou, ale právě teď nenáviděla Esther mnohem víc než jeho. Esther jí vzala šanci na štěstí, kterou si tak pracně budovala. Ben její život už nějakou chvíli neovlivňoval. Možná tedy bylo na čase, aby mu řekla, že nejlepší možností, kterou mají, je, aby spolupracovali a dostali se odsud. Ani jeden z nich zřejmě nemá šanci udělat to sám, ale každý z nich by mohl vědět určité věci, které by je ve výsledku mohly dovést k cíli.) Vím, že největší šanci máme společně. Může se mi to líbit, nebo nemusí, ale je to tak. (Když to říkala, jako by na tu chvíli vystřízlivěla, protože si uvědomovala, že je to důležité. Zároveň tím dávala Benovi najevo, že to není jen její opilecký žbleptanec, ale že to myslí upřímně.) Dostaňme se odtud.

(Za celý svůj život ještě nikdy neviděl Genevieve opilou. Viděl jí si dát nějakou tu sklenku alkoholu, ale že by se někdy takhle zřídila? Seděla na té zemi jak hromádka neštěstí. Pohled na ní byl vcelku i vtipný. Kdyby se tohle stalo v době, kdy společně bydleli, nejspíš by jí uštědřil lekci a pak by se šel věnovat svým věcem, jenže teď nežil v minulosti a neviděl smysl v tom, aby jí poučoval o tom, jak se má chovat. Byli v tomhle světě úplně sami a Genevieve se musela vyrovnat s tímto faktem po svým. Musela se vyrovnat s tím, že je tu uvězněná, a pokud jí v tom alkohol pomáhal, proč ne. I když pokud v tom bude pokračovat každý den, nikam se nehnou.) Zajímalo by mě, jak se v tomhle stavu dá přemýšlet. (Rýpne si do ní. Vlastně ho celkem zajímá, co z ní nakonec vyleze, i když neví, zda by to měl brát vážně vzhledem k jejímu stavu nebo ne. Nechá jí tedy říct, co má na srdci a nijak jí neskáče do řeči. Nejlepší by sice bylo, aby mu řekla všechno ráno, až vystřízliví, ale věděl, že přerušovat jí nemá smysl. Stejně by mu to řekla hned. To že sem přišla v tuhle hodinu a ne až ráno o něčem svědčilo. Možná potřebovala odvahu, kterou jí poskytl alkohol nebo jen nechtěla už dál čekat. Povytáhne obočí, když začne hovořit o tom, že za tohle má někdo zaplatit. Má se jí zeptat hned o koho se jedná nebo počkat do rána a v klidu si o tom s ní promluvit? V klidu promluvit. To bude nejspíš pro oba dva něco nového. Nikdy spolu nemluvili v klidu. Nikdy spolu nemluvili jako jeden rovnému, jako bratr se sestrou. Nechal jí domluvit a pak se zhluboka nadechl.) Jsem rád, že jsi přišla s takovým rozhodnutím. (Skloní se k ní a pomůže jí se zvednout na nohy, celou dobu ji raději podpírá, aby sebou opět nepráskla o zem.) Ale teď se půjdeš vyspat a ráno můžeme vymýšlet, jak se odsud dostat, aby ses mohla pomstít. (Rozhodl se, že to teď nebude nijak řešit. Nemělo cenu se teď na něco vyptávat. Hlavně nehodlal luštit její opilecká slova. Rozejde se s ní nahoru do ložnice, která patřila jí a pomůže jí do postele. Sprchu si může dát Genevieve ráno. Teď potřebuje hlavně spánek.)

(Ani moc nevnímala fakt, že se jí Ben vlastně nevyptává, kdo že má zaplatit za to, že je tady. Podle toho, co říkala, je jasné, že tou dotyčnou je žena, ale jméno žádné nezmínila. A vlastně možná ani není ve stavu, kdy by měla takové věci probírat. Padala na ni únava. I přesto, že je upírkou a spánek de facto nepotřebuje, zřídila se tak, že jediné, co teď potřebovala, bylo spát. Ještě před tím, než si ale mohla přiznat, že jít si lehnout do postele bude asi tím nejlepším řešením, potřebovala Benovi říct, s čím sem vlastně přišla. Toužila se odsud dostat a věděla, že s Benem má největší šanci. Sama bez magie, to by nefungovalo, ani kdyby chtěla sebevíc. Benjamin se zdál potěšený jejím rozhodnutím, ale hned poté dodal, že by se měla vyspat. Nehádala se. Neměla proč se hádat. Sama cítila, že už není úplně čerstvá a postel teď uvítá. Ben jí pomohl se zvednout, a dokonce ji dovedl do postele. Nikdy od něj tohle nezažila. Samozřejmě, že se před ním ještě nikdy neobjevila takhle opilá, ale věděla, že kdyby tohle udělala v minulosti, rozhodně by se to u Bena nesetkalo s úspěchem. Vlastně by za to i zaplatila, že se dovolila opít, když on je ten vážený čaroděj, který si musí zachovat pověst a nikdo mu ji nesmí zkazit. Tohle pro ni bylo nové. Překvapilo ji to. I když byla opilá, moc dobře si uvědomovala, že do postele nemíří sama, ale že ji Ben pomáhá po schodech nahoru, dokonce ji ukládá do postele. Že by samota jejího bratra až tak moc změnila? Dál už o tom ale moc nepřemýšlela, protože pomalu ale jistě usnula v posteli, ve které už hodně dlouho nelíhávala.
Probrala se ještě před svítáním. Kocovina. Nebylo to tak strašné, jako by to bylo u normálního člověka, protože obyčejný člověk by při její spotřebě alkoholu zemřel. Mohla se tedy radovat, že tak skončit nemohla. I přesto jí však nebylo zrovna nejlíp. Všechno ale spraví sprcha a krev. Sprchu vážně potřebovala a taky výměnu oblečení, protože v tom, v čem tu teď pár dní chodila, už se necítila zrovna dvakrát nejlépe. Jenomže její šatník jí zrovna také nenabízel kousky, které by byly ty nejpohodlnější. I z hlediska toho, že jí možná některé outfity budou i malé, jelikož se z tohohle domu dostala po svých osmnáctých narozeninách a zemřela, když jí bylo dvacet osm. Připadala si tak zvláštně. Stále vstřebávala to, že je tady a není sama. Normálně by to bylo to největší pozitivum na světě, ale trochu ji děsilo, že její společností je Benjamin. Bude ale doufat, že se odsud dostanou, nebo že pro ně někdo přijde. Přeci si někdo tam ve skutečném New Orleans musí všimnout, že zmizela, že se nikomu neozývá. Uvědomila si, že jejím největším strachem nebylo to, že je jejím novým domovem teď vězeňský svět, ale to, že by ji tam v reálném světě nemusel nikdo postrádat. Trřeba se nikdy nikdo nedozví, co se s ní vlastně stalo. Pomalu vstala a promnula si obličej. Zatím nebude přemýšlet nad takovými věcmi. Koupel je pro ni ta nejlepší vidina dneška, proto neváhá a zamíří do koupelny, kde si dopřeje asi hodinovou relaxační koupel. Ještě nebyl Benův čas na to, aby vstal, ona toho vlastně ani tak moc nenaspala - alespoň si to myslela, protože v reálu spala celý jeden den a jednu noc, takže se probudila až druhý den poté, co přišla sem za Benem. Ne, že by to nějak vadilo, když se tady den za dnem stále opakuje se stejným datem. Vychutnala si ten úžasný odpočinek. Hned se cítila lépe, ale bylo by naprosto skvělé, kdyby sehnala krev. Věděla, že lidskou krev jen tak nedostane. Transfuze tu zrovna neprobíhaly jako na běžícím páse a už vůbec ne s krví, která by nebyla přímo čerstvá ze žíly člověka. Přímá transfuze. Doufala tak, že tady narazí na nějaké zvíře. Jsou tu přeci zvířata, nebo ne? Všechno záviselo na tomhle jediném faktu. Protože pak, pak bude zatraceně nahraná. Už teď cítila, jak se na povrch dere její hlad. A co víc, když se nenapije krve, bude stále slabší a slabší, až vyschne. Nedělala si iluze, že kdyby teď šla za Benem a požádala ho o krev, tak by jí ji dal. K tomu by se nesnížil, ať už se o něco málo změnil, nebo ne, tohle bylo pod jeho úroveň. Usušila se a vrátila se do pokoje, aby si na sebe natáhla znovu oblečení, které ale nemínila na sobě mít dlouho. Potřebovalo dost urgentně vyprat.
Zmizela z domu, aniž by Benovi něco řekla, nechala ho spát, bylo opravdu ještě dost brzy. Vydala se ulicemi za nosem. Neměla přesný cíl, jen se modlila, aby zde narazila na nějaké zvíře. Jenomže čím déle chodila, tím více si uvědomovala, že je tu vážně pusto a prázdno. Žádný živý tvor kromě ní a Bena. Esther zřejmě zamýšlela, že ji tu nechá napospas tomu, že jednoho dne už se nepohne ani o píď, protože bude tak slabá, že to nepůjde. Její žíly by byly zcela vyprahlé a tělo vyschlé. A ona by neměla žádnou šanci, aby se odtud dostala. Geniálně ďábelský plán, který měl však jeden háček. Ona tu nebyla úplně sama. Jenomže Ben jí svou krev jen tak nedá, nezbývalo jí nic jiného, než aby se snažila přetlouct svůj hlad normálním jidlem a kávou či sklenkou alkoholu tak dlouho, jak jen to půjde. Ben přeci musel vědět, že dříve nebo později na tom ona nebude zrovna nejlíp, i když mu možná ještě nedošlo, že bez krve bude ona naprosto ztracená. Byl to tu problém za problémem, ale ona musí vztyčit hlavu a o to víc přemýšlet, jestli odsud existuje cesta zpět a jakým způsobem. Nějaké informace věděla od Sophie a tím by se mělo začít. Nejdřív si ale půjde sehnat nějaké šaty a hlavně musí zajít do obchodu pro potraviny, aby si udělala co nejvydatnější snídani a samozřejmě, aby uvařila oběd a tak dál. Věřila, že Ben jistě neměl prázdnou spíž, ale tak nějak si nedokázala představit, že by si vyráběl okázalá jídla, jak to bylo za dob, kdy vedla celou domácnost ona. Vlastně se tím chtěla tak trochu vrátit do starých kolejí, ale ona jídlo potřebovala.
Vracela se v nových šatech s nákupními taškami narvanými k prasknutí. Vlasy měla spletené poslušně do copu. Jak zvláštně se cítila. Už nebyla zvyklá na takovýto druh oblečení. A to si ještě vybrala šaty, které byly celkem pohodlné. Špinavé prádlo měla přeložené přes ruku. Jakmile otevřela dveře, praštila ji do nosu libá vůně. Ben byl rozhodně vzhůru a zdálo se, že vařil? Odložila prádlo na schody a zamířila i s taškami do kuchyně. Lívance, ovoce, sirup, čerstvá káva. To všechno se nacházelo na stole a nad tím vším Ben. Povytáhla obočí a ze stole se konečně podívala na Bena.) Ty vaříš? (Její tón hlasu byl dost nedůvěřivý, protože vidět Bena dělat nějakou domácí práci, to pro ni bylo opravdové posvícení. Popravdě nemohla uvěřit vlastním očím, ale dokázala by si na ten pohled dost rychle zvyknout, i když ví, že to se nestane. Ben možná dneska udělal snídani, ale to neznamenalo, že tak bude činit stále teď, když tu má ji, která mu vlastně vařila dlouhých šest let. A že to uměla. Odložila tašky s potravinami na kuchyňskou linku a usedla ke stolu. Ben ji ani nemusel vyzývat, byla hladová, až to pěkné nebylo. Nalila si čerstvě uvařenou kávu, přivoněla k ní a pak se napila. Nakonec se pustila i do lívanců s ovocem. Nebyly sice perfektní, ale naprosto dostačující vzhledem k jejímu dost prázdnému žaludku.) Nikdy bych si nemyslela, že s tebou budu po tak dlouhé době znovu snídat, ještě k tomu v roce 1919 a v těchto šatech. A vlastně doufám, že to nebude trvat věčnost. Nechci ztrácet čas. (Zároveň ale toužila po tom, aby jí Ben vyprávěl o její rodině. O tématu, které pro něj vždy bylo tabu. Už ne, už ji nebude stále odbývat, že se o tom nemíní bavit. Chtěla znát co nejvíc o své matce a otci. Nestačilo jí babiččino vyprávění, vždy měla pocit, že jí Jacqueline neříká všechno, nebo že si příběhy až moc přikrášluje, aby ukázala její rodiče v co nejlepším světlě. Možná, že takoví opravdu byli, bez jediné chyby, dokonalí rodiče, ale ona nevěřila v dokonalost. O to víc, když toho věděla tak strašně málo. Ale teď toto téma načínat nebude. Bylo až moc brzy, aby se pokusila uhodit hřebíček na hlavičku.)

(Benjamin i Genevieve se spolu znovu museli naučit žít. Genevieve někdy ani nevěřila, že Benjamin je jejím bratrem, ale to samé mohlo občas platit i o tom, že si Ben o ní mohl myslet to samé. Nejhorší na tom všem ze strany Genevieve bylo, že neměla přísun krve. Den za dnem byla nervóznější podrážděnější,den za dnem slábla, ale neřekla Benovi o krev, i když její útroby trpěly. Benjamin si možná všiml, že není ve své kůži, ale sám to nijak neřešil. Genevieve se svůj hlad snažila kompenzovat velkou konzumací kávy a jídla pro smrtelníky, ale takhle nemohla vydržet dlouho. Tento její stav vedl až k tomu, že jednoho dne, když se Benjamin při manipulaci s nožem pořezal a ona byla zrovna u toho, se všechno její odhodlání vydržet co nejvíc zlomilo. Kolem jejích očí se objevily žilky. Byla ale otočená zády k Benovi. Chytila se rukama za linku kuchyně a zaryla svoje nehty do ní, až se ozvalo hlasité praskání. Snažila se ovládnout, ale nešlo to. Upozornila Benjamina, aby odešel z místnosti. Než Benjamin stačil pochopit, o co se jedná a odejít z místnosti, skončil přišpendlený na zdi. Genevieve sledovala jeho krční tepnu, která jí mohla poskytnout jí tak kýženou potravu, ale nakonec se ovládla a Benjamina pustila. V místnosti po ní však zůstal jen rozvířený prach, zmizela...Po tomto incidentu se Benjamin rozhodl, že už se nesmí nikdy opakovat, tudíž se uvolil k tomu že bude Genevieve dávat svou krev. Ovšem jen tolik, kolik bude nutně třeba a ona z něj nebude pít. To on vždy sám naplní sklenici přiměřeným množstvím své krve.
Další dny plynuly jako voda, oba byli položeni do bádání po ostrově, který by mohl být tím kýženým cílem, který si přáli najít, aby získali krev Bennettů. To, jak získají ascendent, zatím Genevieve neřešila, protože by si musela připustit, že šance, že se odsud dostanou, je vlastně téměř mizivá. Oba dva se tedy upínali nejdříve k tomu, co je možné vykonat. Hledání jim zabralo opravdu hodně času, protože ona neměla od Sophie nijak konkrétní informace, avšak nakonec byli s bádáním u šťastného konce. Poté, co si oba dva ujasnili, co a jak, co vše je třeba, aby se odsud dostali, rozhodli se, že je nejvyšší čas opustit New Orleans a vydat se na cestu za krví Bennettů. Nova Scotia čekala. Jenomže, jak se tam dostat? Nejlepší by to bylo po moři, ale ani jeden z nich neovládal umění řídit loď. Benjamin se tedy rozhodl, že než opravdu najisto vyrazí, naučí se, jak zacházet s lodí. Bylo to buď a nebo. Buď dorazí na místo určení, nebo ztroskotají na volném moři. Když se to vzalo kolem a kolem, vlastně nebylo co ztratit.
Zabralo to hezkou řádku dní, ale nakonec se před nimi rozprostřel záhadný ostrov ukrývající jedno velké tajemství. Stačilo jen najít to pravé místo.)