Prison Worlds

*Od momentu, čo otvorí oči, má pocit, akoby nič nevidel. Okolo bola len tma a slabé svetlo odrážajúce sa niekam od schodov spod zavreté dvere. Tma však nebolo to, z čoho mal strach, z čoho mal priam paniku, chaos, ktorý ho zachvátil, strach, ktorý sa mu zračil na tvári každou sekundou viac a viac. Akoby to všetko prasklo, všetky emócie v ňom, a toto? To bolo niečo nové. Nebola to ani jedna z nocí, ktorá ho prebrala zo spánku, ani výčitky, ktoré nešli nikde otriasť, bola to čistá hystéria. Amok, ktorý napĺňal každú jeho bunku a zrýchľoval jeho tep. Ruky mal náhle slabé, jeho nervami akoby prenikala stále ostrá bolesť šíriaca sa niekde od krku, ktorý mal celý zatienený vlastnou krvou. Pootvorí ústa a pozrie sa niekam do strany, ale nič konkrétne nevidí, len strop vyššej miestnosti, ktorá sa strácala v ničote. V ničote, v ktorej zostane, ak sa hneď nezdvihne, ak niečo neurobí, pretože vedel, že oni odídu. Nechajú ho tu, ako kus odpadu, ako monštrum, ktoré musí byť zastavené a zoberú mu to jediné, čo má...Jeho druhú šancu. Nechcel tu zostať a nechcel tu zostať sám. Pretože to by ho zabilo, s emóciami alebo bez, už nikdy to nechcel zažiť znovu. Cítil sa akoby ho niečo hodilo o stenu a on sa rozbil na kúsky. Kúsky, ktoré musí teraz poskladať znovu dokopy, ale niekde hlboko vie, že to nestihne. Nahlas vydýchne a rukami sa zaprie o tvrdý betón, ako sa začne pomaly zdvíhať zo zeme pod sebou. Všetky jeho zmysli boli upriamené len na jednej veci. Mal však pocit, akoby uzdravovacie kúzlo bolo až príliš pomalé, až príliš sa zastavovalo v procese, do ktorého nemohol nijako viac vstúpiť. Nádej? Čo vôbec znamenalo také slovo? Už nevedel. Nech sa všetka strčí do pekla, nech všetko ide do pekla, on tu nezostane. Lenže nikto, nikto zaňho nebude bojovať, len on sám. Pripomenulo mu to všetky tie veci, a to, čo je najdôležitejšie. Starať sa sám o seba, pretože len na tom záleží, nik to neurobí za teba. Zopne pery pevne k sebe a použije krátke kúzlo, ktoré mu nezabralo veľa energie nakoľko bolo len na príliš malú vzdialenosť, ktorú si mohol dovoliť. Premiestni sa do veľkej haly v Abattoir, v ktorej ešte len pred chvíľou stál, nevediac, čo ho čaká. Potom už môže len ísť, kráčať snehom, ktorý ani nevnímal, snehom, ktorý sa mu zachytával na krvavej bunde, zatiaľ čo mu mráz tlačil do rany na krku, ktorú si stále držal jednou rukou. Nikdy sa necítil slabšie, dokonca ani keď nemal svoju vlastnú moc. A čím ďalej sa dostal, tým viac jeho nohy povoľovali. Stratil až príliš veľa krvi, aby mohol kráčať rýchlejšie, až príliš veľa krvi na to, aby sa miestami niečoho nechytil, či to bola už stena, alebo zábradlie. Zatmenie mal už prakticky v šľapajach, bolo za jeho chrbtom a každou sekundou ho dobiehalo, každým krokom. Sekundová ručička odpočítavala tie posledné, jediné, ktoré ešte mal. Lenže boli až príliš krátke na to, aby to stihol. Mohol ich len sledovať, ako vyšiel spoza rohu, o ktorý sa oprel. Sledovať štyroch ľudí, ktorí mu pred očami zmiznú a on tu zostane sám bez možnosti dostať sa späť. Malo by to vôbec ešte zmysel? O niečo sa snažiť, znovu čakať ďalších dvadsať rokov, možno viac, kým bude maž znovu nejakú príležitosť? Najskôr nie, najskôr to bolo stratené. Jeho čelo sa celkom zvraští, jeho oči sú sklenené od beznádeje, ktorá ho celého pohltila. Dokonca si nemyslel, že vôbec môže niečo povedať, lenže jeho ústa sa otvorili akosi samé. Nemohla ho tu nechať,  on jej veril. Veril tomu, že ho sem nechcela nalákať len za pomstou a ona ho celý ten čas klamala. Prečo mu hovorila všetky tie reči, tie blbosti? O tom, ako v ohrození bude ona, o tom, že chce jeho pomoc, žeby boli spojenci? Nie,  len jeden veľký podraz. Od Sophie a Marcela to nebolo až také prekvapujúce, ale od nej...V tichu, ktoré mu hralo v ušiach sa ozve jej meno, mohla ho počuť, ale nemohol si tým byť ani istý. Už si nebol istý ničím. Videl len postavu, jej obrys v menšej diaľke a potom obrysy štyroch ľudí, než jediné, čo mu preťalo zrak bolo ostré biele svetlo, ktoré mu zároveň zobralo všetko. S ním odišlo jediné, čo mal a zostala potom už len tma. Tma, ktorá sa odrážala všade okolo, skoro ako ten sneh, ktorý sa spolu s ním zrútil dole na zem. Pootvorí ústa a niekoľko krát prižmúri očami, akoby to snáď mala byť nejaká nočná mora, z ktorej sa prebudí. Lenže toto bolo reálne. Oni sa vrátili späť a on tu zostal...Sám. Zaslúžil si to? Zaslúžil si to opäť, aby už nikomu neublížil, bolo to tak lepšie? Jeho rodina sa rozhodla, že nie je nič viac ako smeť a on bol znovu tu. Niekde, kde nemôže siahnuť na nič, pretože tu nebol niekto živý. Jeho výdych bol zúfalý, akoby tu už nebolo vôbec nič, čoho by sa chytil. Všade bol len chlad, ktorý mu udieral do kolien, ako kľačal na doslova zamrznutom snehu, ktorý stále pribúdal a pribúdal. A potom len pootočil tvárou do strany. Znovu na miesto, kde predtým stáli, akoby si potreboval byť istý. Lenže nie, už tu nebola žiadna otázka, nič z toho. Proste ho využili a nechali tu napospas. V tom však jeho zahmlený pohľad zaujme niečo iné, len malý pohyb v snehu, na ktorom niečo ležalo, lepšie povedané, niekto. Prižmúri lesknúcimi sa očami do diaľky, ako sa jeho výraz zmení zo zúfalého na neveriacky. Naplní sa niečím, čo sa dá len ťažko identifikovať. Nebol tu sám? Pomaly sa jednou rukou opäť chytí za krk, pričom sa druhou odrazí od snehu, ktorý ho už ani nechladil. Jeho dych sa opäť o niečo zrýchlil, nemohol čisto myslieť, nemohol robiť nič.  V okolí nepočuť skoro nič, než jeho tiché kroky v snehu, ktoré boli stále trochu nestabilné. Davina? Prižmúri oči k osobe rovno pred ním, k osobe, ktorá ležala na zemi a snažila sa zdvihnúť. Jeho vnútro zachvátila zmätenosť, úplný šok z toho, čo práve teraz videl. Prečo tu zostala? Marcel so Sophie by ju tu nikdy nenechali, jedine, žeby sa im vytrhla...Nepodrazila ho? Nemala s tým nič spoločné, alebo toto bola len nejaká trhlina v ich pláne? Jeho oči ho začnú priam páliť, jeho pery sú celkom pootvorené a jeho nohy majú chuť opäť klesnúť, ako sa brodia hustým snehom.  Prakticky sa zastaví len niekoľko centimetrov od nej a keď k nemu otočí tvár, keď sa naňho pozrie, len skoro neveriacky vydýchne, akoby si nebol istý, či ešte vôbec vidí dobre, alebo sa mu to len nezdá. Jej pohľad bol priam panický, jej oči boli plné sĺz, nikdy...Nikdy si nepamätal, žeby ju videl práve takto. S rovnakou beznádejou, akú mal on, pretože bola všetko, čo im zostalo. Pomaly pootvorí ústa a trochu zvraští obočím.* Davina? *Jeho hlas je tichý, stratený...Ale niekde hlboko v jeho vnútri sa už klíči niečo ďalšie, známe, nová emócia, ktorú poznal vždy a je len otázkou času, než sa ju rozhodne prejaviť...Až apatický hnev.*

*Od chvíle, co jí Marcel dal jasně najevo, že bude poslouchat jeho, že udělá to, co řekne nebyla schopná jediného pohybu. Ucítí teplo jeho ruky na té své a nechá se potáhnout do strany, aby se k nim připojila na návrat domů do kterého zbývalo už posledních pár sekund. Není v tu chvíli cokoliv udělat a nebo snad říct. Naprosto ji tím odrovnal. Myslela si, že tohle měli za sebou, že si mohla dělat, co chtěla a ne, že by se ptala, zda vůbec může. Ona mu věřila...věřila mu tolik, že chtěla, aby tady šel s nimi. Nečekala od něj takovou zradu a i když si on možná nemyslí, že ji nezradil, protože to není ona, koho chce tady nechat, tak či tak ji bodl nůž přímo do zad. Měla dohodu s Kaiem a teď to bude všechno na její triko, že ona ho podrazila a zahrála na něj pěknou šarádu na kterou ji skočil. Jenomže takhle to nebylo...tohle nebyla pravda. Vypadá, jako kdyby byla v nějakém tranzu ze kterého se nebude schopná už nikdy probrat. To by jí však v uších nesměl zaznít jeho hlas...hlas toho, kdo tady měl zůstat, toho, kdo byl taktéž zrazen a hlavně ten, který je na toto proklaté místo dostal. To ji přinutí vrátit se nazpět na zem, opět používat všechny smysly a stát si za tím, co chce. Překazit jejich odchod, všechno to zastavit a vzít ho s sebou, protože on prostě měl s nimi odejít a nemělo tomu být jinak. Ví, že musí zareagovat rychle, že to musí překazit a proto se Marcelovi vytrhne z jeho sevření tím jak prudce škubne rukou. Poté už jen udělá krok dozadu...jediné, co chtěla bylo zastavit je. Přimět je změnit jejich pitomé rozhodnutí. Nic jiného neměla ani v plánu, jen nechtěla bez něj odejít. Jenomže ne vždy vyjde všechno tak, jak chceme. Ve chvíli, co se od nich odpojí a naposledy cvakne ascendent, tak ji záblesk bílého světla odhodí o pár metrů dozadu, přičemž spadne do záda a okolo ní se rozvíří sníh z jejího dopadu. V prvním momentu není schopná se nadechnout a nebo snad vnímat. Jediné, co si přejede je to, aby to byl sen. Sen ze kterého se probudí a bude všechno jinak...změní své rozhodnutí, že do vězeňského půjdou jen oni dva, aby měla jistotu, že taková situace nenastane. Jenomže tohle nebyl sen...ne...tohle byla realita. A tato realita nabrala nový spád...velmi krutý spád. Jen, co popadne dech a nabere do plic trochu vzduchu, tak otevře i oči a uvědomí si, co se stalo. Ne, že by tomu chtěla věřit, protože nechce. Nechce ani pomyslet na to, že by tady zůstala. Tohle je to poslední místo, kde by chtěla zůstat ve společnosti naprostého psychopata. Možná se změnil, ale psychopatem zůstane. Přinutí své tělo se pohnout a překulí se tak na bok. Rozostřeným zrakem se podívá na místo, kde ještě před chvíli stáli, ale teď už tam nikdo nebyl. Její nejhorší obava se naplní a celé její tělo zachvátí naprostá panika smíšená se strachem. V očích ji pálí slzy, které se derou na povrch samy, jako kdyby její tělo naprosto přestalo fungovat, jako kdyby její mozek už nedával signály, ale všechno v ní si začalo dělat to, co chtělo a ona nebyla schopná to kontrolovat, nějak ovládat. Z očí ji stéká jedna slza za druhou a čím dál více jich dopadá do sněhu, kde zanechává za sebou stopy, avšak sněhové vločky se snaží každým dopadem to zakrýt. Hruď se ji rychle zvedá a na hrudi cítí tlak, jako kdyby jí tam někdo položil těžkou kotvu a ona nebyla schopná ji zvednout a ani trochu posunout, aby se mohla nadechnout, aby na pár sekund odstranila tu bolest, která se ozývala v každé buňce jejího těla. Beznaděj...ano to je to slovo. Slovo, které popisuje všechno. V jejích očích to bylo vepsáno stejně tak jako ve tváři. Byla zoufalá, naprosto zlomená. Tohle přeci nechtěla...nechtěla tady zůstat. Přišla o všechno, naprosto o všechno. Zůstane trčet s ním ve světě, kde není nic...žádný život, naprosto nic. A možná to už bude navždy, zemře tady s pocitem, že ničeho nedosáhla, že teoreticky její život byl jeden velký omyl a že nezažila pořádně nic. Vždyť jí je teprve necelých osmnáct let a za tu dobu? Už stihla jednou zemřít a viděla tolik lidí umírat. Ale tohle? Tohle je naprostý konec. Ano...dostala se na samotný konec. Z úst jí vyjdou neutišující vzlyky, přičemž se rukou zapře o zem, aby zvedla své tělo, které bylo těžší, než kdykoliv předtím. Nic z toho se jí však nepodaří a klesne znovu do sněhu. Mráz jí postupuje až do morku kostí a ona necítí nic jiného, než jenom chlad a naprostou bezmoc, totální zoufalství. Její oči si najdou Kaie, který se pomalu blíží k ní. A ona neví, co má dělat...co má dělat? Má vzít ještě poslední zbytky síly a začít okamžitě utíkat a nezastavit se dokud nebude od něj nejméně tisíc mil daleko? Co když ji nebude poslouchat? Co když ji neuvěří a bude ji chtít zabít, protože ho zradila, i když nezradila? Jaká je asi pravděpodobnost, že mu teď naprosto nepřeskočí, protože znovu trčí v jeho pekle? Jenomže ona není schopná se pohnout, není schopná udělat nic. A hlavně ví, že proti němu by neměla šanci. Nemá magii, nemá nic...ona tady znamená naprosté nic. I ta sněhová vločka byla více, než ona. Podívá se před sebe na zasněženou zem, přičemž se jí v pohledu objeví jeho boty, když už k ní přijde. Nedívá se na něj, nedokáže se mu podívat do tváře, protože nechce vidět to, co v ní je. Z úst ji vyjde další bolestný vzlyk a není ani schopná zastavit slzy. Dlouho to ale nevydrží a pozvedne tvář k té jeho a zadívá se mu do očí. To, co vidí je pro ni něco neuvěřitelného, něco, co v něm nikdy ještě neviděla a pravděpodobně je to poprvé a naposled, co něco takového vidí. Jeho pohled byl totiž naprosto stejný jako její. Bezmoc, zoufalství a strach...všechno to měl vepsané v očích. Oba byli naprosto ztracení, bylo jim vzato všechno a nezůstalo jim nic. Ale to není jediné, co ji zaujme a znepokojí. Její oči sklouznou k místu na jeho krku, které má zakrvácené a jí je jasné, co s ním musel Marcel udělat. Nemá už ani sílu na to být naštvaná nebo přímo rozzuřená. Na to cítí až moc velkou úzkost v hrudi. Všechno to byl jen plán Marcela a Sophie, který nakonec vyšel, i když s něčím s čím nepočítali. Znovu se mu zadívá do očí a zaposlouchá se do jeho hlasu, když ji osloví. Co mu má říct? Má vůbec něco říct? Vždyť sotva poznává jeho hlas...sotva poznává jeho. Stále k němu vzhlíží neschopná se zvednout a cítí jak jí na řasy dopadají sněhové vločky, takže několikrát zamrká. Nadechne se trhaně a pootevře ústa.* Měli jsme tady jít sami...*Řekne poraženecky. Jako kdyby snad na tom v tuto chvíli záleželo. Co se stalo, stalo se a čas nelze vrátit zpátky. Může mu být však jasné, že to nebyla ona, kdo ho zradil. Ona byla ta jediná, kdo stál na jeho straně. Naprosté zoufalství jí přemůže a už se nedokáže udržet v této poloze. Celé její tělo klesne do sněhu a ona si přeje jen to, aby začátek noční můry skončil.*

*První dva měsíce s Kaiem ve vězeňském světe.*

*V životě mohou nastat situace, které můžete změnit, ale taky takové, které změnit nemůžete, i kdybyste sebevíc chtěli. Jsou věci, které zkrátka nelze ovlivnit a vy se musíte jen vypořádat s tím, co vám osud opět připravil. Říká se, že všechno, co se děje ve vašem životě má nějaký smysl. A víte co? Asi je to pravda. I když se stane ta nejhorší věc, které se obáváte...co když se z ní zkrátka stane jedna z nejlepších věcí? Na samém začátku to vidíte černě, ale postupem času se začnou barva měnit a chytat světlejší odstíny. Ano...není to takhle vždy, není to žádné pravidlo, jelikož pravidla ani neexistují, ale co když se to stane? A přesně to je to, co právě teď Davina cítí. Když přišli do vězeňského světa neměla ani ponětí o tom, že by mohla strávit jistý čas na tomto místě a co se stalo? Rozhodla se tady nenechat největšího psychopata, kterého kdy mohla poznat a zůstala tady s ním. První dny byly pro ni náročné...snad ty nejtěžší v jejím životě. Uzavřená ve světě, kde neexistuje žádný život s člověkem, který pokaždé pokoušel její trpělivost. Bez rodiny, bez přátel...bez života. Měla pocit, jako kdyby slzy nešly zastavit, jako kdyby nikdy nemohly dojít. Dokázala sedět při televizi i hodiny a sledovat filmy či seriály, které se den za dnem opakují ve stejný čas a na stejném kanále. Ne, že by s Kaiem nepromluvila a nebo jeho přítomnost ignorovala, ale nedokázala ho plně vnímat a pravdou bylo, že ani nechtěla. Jedna její část věděla, proč je tady a že to bylo jen její dobrovolné rozhodnutí, ale ta druhá nedokázala ho jistým způsobem nevinit. Beznaděj, smutek a strach ji užíraly a sužovaly každou vteřinu, minutu, hodinu. Ale byl to právě Kai, kdo během chvíle dokázal tohle všechno změnit, když jednoho dne ji vytáhl ven. Vždyť na jednu stranu...měli všechen čas světa, měli neomezené možnosti a mohli vyzkoušet všechno na co jen pomysleli. A tak se ta temnota pomalu, ale jistě...každým dnem začala rozpadat a mizet v dálce. Jako kdyby po obrovské bouřce přicházelo slunce, které trhalo mraky a mezi nimi se objevovaly sluneční paprsky, které začínaly zářit. Den za dnem trávili společně skoro všechen čas, užívali si toho, co jim může vězeňský svět nabídnout a vymýšleli různé druhy zábav, které mohly být v jistých případech až dětinské, ale proč by se o to starali? Proč by se starali o cokoliv, když v celém světě jsou jen oni dva? Mohou dělat cokoliv, být čímkoliv. Na druhou stranu čeho je moc, toho je příliš. Mělo to i jisté následky v podobě dlouhých hádek a ne právě příjemných. Když jste s někým každý den, každou minutu a nemůžete si promluvit i s někým jiným, tak to na vás má jistý dopad. Dokázali se hádat a to i několikrát za den a vyčítat si spoustu věcí, tak či tak zanedlouho se to dalo zase do pořádku, protože co jiného jim zbývalo? Oba moc dobře ví, že tady mají jen jeden druhého, že ať už si řeknou cokoliv, pohádají se do krve, tak stále to nemůže zajít za hranice, kdy by se rozdělili. Co by jim potom zbylo? Nic. A to byla věc, které se hlavně obávala, protože to poslední, co by chtěla je být sama. Za tu dobu už může s klidem na srdci říct, že  se stal jejím kamarádem. Nelze změnit to, aby vám člověk za takový čas, který trávíte jen spolu nepřirostl srdci. A i kdyby se sebevíc bránila, tak by jí to nebylo nic platné, prostě se to stalo samo. Ano, jak byl její přítel a jistým způsobem jí začalo na něm záležet. Ale na druhou stranu...jak si může být jistá, že se dožije dalšího dne? Protože ať už se změnil nebo ne, tak stále to byl psychopat. Stále to byl někdo, kdo měl na svých rukou až příliš mnoho krve, někdo, komu jednou přeplo v hlavě a stal se tím, kým se stal...sociopatem. Jak může vědět, že se to jednoho dne nestane? Že přestane čekat na záchranu a nevybije si tu zlost a frustraci na ní tak, že jí vezme život? Nemůže nemít obavy...nemůže v to věřit.
Ráno po snídani usedne k televizi, přičemž dopíjí ještě zbytky kakaa. Na sobě má dlouhou károvanou košili, která ji sahá až někde do poloviny stehen a rukávy jí pomalu zakrývají i dlaně. Vlasy má stažené do culíku a sedí v tureckém sedu. Sleduje jeden ranní televizní pořad a zívne si u toho, jelikož když to vidíte po několikáté a přesně víte, co tam dál bude, tak se nelze u toho nenudit. Ohlédne se přes rameno a podívá se směrem ke kuchyni, přičemž se snaží zjistit, zda Kai uklízí nádobí nebo ne. Párkrát do týdne mu dá něco za práci a co se stane? Z poloviny případu to ani neudělá. Dopije kakao a zvedne se z gauče. Zamíří tak do kuchyně, aby ho šla zkontrolovat a když uvidí, že ve dřezu je stále špinavé nádobí a jeho přítomnost je někde jinde, než právě tady, tak semkne rty pevně k sobě a odloží hrneček do dřezu, přičemž se otočí a rozejde se ihned ke schodišti. Poté už jen vyjde schody a zastaví se u jeho pokoje, přičemž pozvedne zaťatou ruku  a zaklepe mu několikrát na dveře.* Hej! *Křikne, ale stále stojí za dveřmi.* Říkala jsem ti ať umyješ nádobí...neopovažuj se to ignorovat. *Sáhne rukou po klice a zatlačí směrem dolů. Dveře se otevřou a ona mu vejde do pokoje. Opravdu to má zapotřebí ji rozčilovat hned po ránu?*

*Deň plynul. Jeden a ten istý stále dookola a dookola. Jeden sa skončil, ale žiadny nový nezačal. Keď sa ocitnete v paralelnej realite, ktorá je mimo normálny svet, čo urobíte? Budete čakať, kým vás z nej niekto vytiahne alebo budete hľadať možné alternatívy, ako sa z nej dostať sám? Prežívate vždy ten deň inak, akoby ste si neuvedomili, že čas zastal? Žijete na tej hrane dňa, ktorá sa nikdy nepohne, nikdy nevykročí vpred, ale predsa je vždy niečím iná, zvláštna. Ak ste tu sami, počítate ich, až raz zastanete, pretože si tú skutočnosť nechcete opakovať, možno už ani uvedomiť. Je to ako pokúšať sa opraviť niečo zlomené, rozbité. Ako kľačať na kolenách s rukami spätými v beznádeji.  Prečo by to niekto robil? Dalo sa to nazvať posledným štádiom alebo to bol ešte záchytný bod, ktorého sa chytali poslední, čo prežili? Na niektoré otázky nikdy nedostaneme odpoveď, a toto bola jedna z nich. Máte vtedy pocit, že nikto nevie o tomto mieste viac ako vy, pretože kdekoľvek už ste, nič nie je cudzie. Môžete si dupnúť a povedať „dosť.“ Môžete sa občas cítiť voľne, čo je ironické vzhľadom k tomu, že ste uväznený. Ale nikdy neprestanete dúfať, že sa z toho pekla jedného dňa dostanete. Nikdy. Jedna hlava za druhou, čakáte, kým padne znak.  Celý svet sa zdá akosi menší, plytký, akoby vám stačilo pár krokov na to, aby ste ho celý prešli. Lenže vy viete, čo je prioritné  a nezabúdate na to, prečo sa musíte vrátiť.  Už necítite ani výčitky, necítite sa mizerne a choro, dokonca ani to, žeby vám niekto chýbal. A keď sa ten a ten istý kolobeh neustále opakuje, za dva mesiace vám to proste udrie na mozog. Ale nestratíte sa, pretože niekto vám stále svieti. Aj keď niekde hlboko vo vnútri tuší, čo bude nasledovať. Čo vždy príde za priateľstvom, čo vždy príde pred hocijakú emóciu. Môžete vôbec zabudnúť? Môžete sa posunúť ďalej bez toho, aby ste sa cítili ako odpad, pre ktorý sa všetci okolo rozhodli, že ste. Nie, to nebolo tak jednoduché.  Máte dva spínače, ktoré prepínate, ale keď sa vám jeden prepne sám, je to ako rupnutie, ktoré sa nedá nijako zastaviť.  Dni nemuseli byť šedé ani čiernobiele, ale stále neprichádzalo to, na čo ste tak trpezlivo čakali, až nakoniec máte pocit, že to nepríde nikdy, a vy s tým musíte niečo urobiť. Nepotreboval týždne na to, aby si zvykol, nepotreboval ani dni, ako náhle ďalšie ráno otvoril oči, presne vedel, kde leží a nebol to Camin byt. Urobil všetko, všetko čo mohol, aby dostal novú šancu, aby nejako odčinil všetky tie veci, ktoré vykonal, ale výsledok bol nakoniec nulový. Namiesto toho skončil tu s osobou, pri ktorej mal aspoň istotu, že sa pre ňu vrátia, pretože by ju tu nikdy nenechali, pričom mu už nebude záležať na tom, čo sa stane, ak sa rozhodnú, že tu bude napriek všetkému stále trčať. Spravil by hocičo, aby sa dostal späť, napriek všetkému je však 1997 menej otravný, ako očakával. Možno to bude tým, že sa nemusí rozprávať sám so sebou, a tak rozširovať svoju schizofréniu alebo tým, že posledné týždne sa dali považovať v zmesi za čiastočne zábavné.  Takže aj keď on si na väzenský svet zvykať nemusel, na jednu vec si predsa len zvykol - Davina. Mať spoločnosť mohlo byť naozaj fajn, navyše ak to bola spoločnosť niekoho, kto vás nakoniec najskôr vytiahne von, čo bolo len ďalšie pozitívum na celej listine. Jednoducho bolo všetko hneď svetlejšie, ako v prvej chvíli, keď si myslel, že zostal sám a stratil všetku nádej, pretože, popravde, preňho by sa nikdy nikto nevracal, práve naopak. Napriek všetkému však prešli už mesiace a nič sa nezmenilo. Nič sa nestalo a on akoby každý deň na niečo čakal. Bolo až ironické, že práve ten, koho predtým skoro zabil bol jeho prvým a vlastne jediným priateľom, akého kedy mal. Aj keď vo svete, kde celú populáciu tvoria asi dvaja ľudia, si veľmi nenavyberáš, všakže?
Bolo ráno. Ďalšie z mnohých, od ktorých každý vie, čo očakáva, pretože všetko zostáva po starom a nič sa nebude meniť. Hodinové ručičky sa točili stále rovnako, v telke bežalo dookola to isté a nad hlavou mám svietila nechuť k niečomu, čo by ste mali urobiť, ale dobre viete, že s tým ani nepohnete. K tomu sa aj tak hodil niekto flegmatickejší. Dohodli sa na niečom takom vôbec? Možno by ju občas mal vnímať o niečo viac. Huh, už videl, ako ju tým opäť naštve, ako mu príde klopať na dvere, nakrčí nosom do strany a nedá mu pokoj, až kým neurobí presne to, čo chce. Bola otravná, niekedy ešte otravnejšia ako on. Každopádne to počká, alebo sa proste presťahujú, keď už nebudú mať tanier a vidličky, kto by sa tu len staral o také maličkosti?  Mierne našpúli pery a potichu vydýchne nad svojím odrazom v zrkadle. Nebol to žiadny ťažký výdych, skôr akoby sa rozhodoval nad dvomi vecami, pričom si jednu z nich nevedel veľmi dobre predstaviť. Alebo ho proste v premýšľaní rušila hudba, ktorá hrala v pozadí toho všetkého a ktorú trochu rušilo priam neprestajné klopanie na dvere. Pomaly si prejde jazykom po spodnej rade zubov, pričom pretočí očami, ale stále sa od zrkadla nijako neotáča, práve naopak, celkom ignoruje otvorenie dverí aj niečí hlas na prahu jeho izby.* Počula si to? *Prenesie trochu spýtavým tónom v hlase, pričom si jednou rukou vojde do vlasov a prstami si prejde po končekoch nad čelom.* Znelo to, akoby niekto kecal...*Poznamená bez nejakého určitého tónu, ale z jeho hlasu plynie aj istá irónia, akoby si proste nemohol pomôcť a nenaťahovať ju. Pomaly nakrčí obočím a zomkne pery sucho k sebe, ako sa k nej konečne do pár sekúnd otočí a spokojne sa jej zadíva rovno do tváre.* Hej, niečo mi napadlo, nakoľko si určite celá mimo s nudou...Strihala si už niekedy niekoho? *Niežeby na tom tak veľmi záležalo.*

*Prsty poklepává po železném zábradlí, když pomalým krokem míří k jeho pokoji. Ve tváři nemá právě přívětivý výraz, ale kdo by měl? Když ho o něco požádá, tak to neudělá, pokud by to nebyla věc, které by byla jemu prospěšná a nebo něco, co by ji vytočilo do nepříčetnosti. Každý den se opakuje jedno a to samé dokola a vy máte pocit, že z toho začnete velmi brzo šílet. Kdyby ale měla právě ona z něčeho zešílet, tak to nebude ani tohle místo jako osoba se kterou tady je. Přijde ke dveřím jeho pokoje a několikrát na ně zaklepe, přičemž se nedočká žádné reakce – jak nečekané. Povzdychne si a semkne rty k sobě, což už značí jistému rozhořčení. Nemá právě ráda, když ji ignoruje. Položí poté ruku na kliku a otevře si dveře, přičemž začne mezi nimi stát, jen trochu nahlédne na pokoje. Prakticky ihned ho má před očima a jen se ušklíbne nad tím, když se prohlíží v zrcadle. Založí si ruce na hrudi a promluví na něj. Nemusí ani přesně říkat o čem mluví, vždyť on sám nejlépe bude vědět kvůli čemu je mírně rozhořčená. Ne, že by její slova měly nějakou váhu, protože všechno, co řekne jde u něj jedním uchem tam a zase ven. Udělá krok do jeho pokoje a porozhlédne se okolo sebe. Avšak hned po něj hodí ostrým pohledem a nezapomene přihmouřit oči. Několikrát přikývne hlavou a rty se ji zkřiví do posměšného úšklebku.* Vtipné...*Okomentuje suchým tónem a přejde k rádiu, které o nějaký tón ztlumí a přejde ke stolečku s telefonem. Vezme sluchátko do ruky a promluví.* Haló? Ostrov lízátek? Mám tady zakyslého chlapečka, co potřebuje přisladit...*Podívá se poté na něj s úsměvem na tváři, který je spíše provokační a natáhne ruku tak, jako kdyby mu chtěla sluchátko podat a očekávala, že si ho vezme.*...pro tebe. *Řekne o něco více sarkasticky a odhodí sluchátko nazpět na stůl. S hlubokým nádechem přijde k němu o něco blíže. Opravdu ji začíná vytáčet ten jeho pitomý humor. Poslouchá to každý den a jí to nutí mu to oplácet stejnou mincí, ale hádejte co? On vždy odejde jako vítěz z této hry...a ona to nenávidí. Zadívá se mu do očí, když se k ní otočí a opět si překříží ruce na hrudi. Povytáhne pravé obočí při jeho otázce a zprvu mu věnuje nechápavý pohled.* Mám na čele napsáno kadeřnictví? Ne. *Zavrtí nad tím hlavou. Pozvedne ruku a trochu se sehne, když se začne škrábat na stehnu, načež hned přestane a zadívá se mu opět do tváře.* Počkej...ne...*Usměje se trochu pobaveně a poukáže pravou rukou směrem k jeho vlasům.*...ty chceš, abych tě ostříhala? *Nahne se do strany a ramenem se opře o zeď, přičemž se na něj stále dívá. To přeci nemůže myslet vážně, že by ho ostříhala. Tedy, ne, že by nikdy nedržela nůžky v rukou, ale tohle bylo něco naprosto jiného, že ano? Tady šlo o jeho vlasy a kdyby to pokazila a ona by to jistě pokazila, tak by pravděpodobně neskončila dobře. Pokud to ale bude chtít vzít strojkem, tak to nebude žádný problém. Na tom se přeci nedá nic zkazit, dá? Může se o to pokusit, ale výsledek práce už zaručit nemůže a tak je to jen na něm, jak se rozhodne.*

*Normálny človek si zvykne na všetko, ale čarodej so psychopatickými sklonmi s tým má trochu problém. Správala sa, akoby si snáď myslela, že urobí presne to, čo chce a nie pravý opak. Akoby nevedela, čo bude nasledovať za každým a zase, pretože sa to opakovalo skoro celé dva mesiace a ešte ju to nijako neomrzelo. To jej rozhorčovanie sa nad blbosťami a teoreticky všetkým, čo povie, malicherné príkazy a jeho neschopnosť ich plniť, snaženie sa o vrátenie jeho provokácie – poznal ju skoro ako hodinky. Vedel nad čím sa bude rozčuľovať a aj kedy sa bude rozčuľovať, väčšinou to však prišlo ešte o niekoľko sekúnd skôr, ako očakával. Práve preto by sa patrilo, aby aj ona poznala jeho, nie?  Aj tak ich nakoniec bude umývať sama, ako mnohokrát. Mali tu snáď pravidlo – jeden robí raňajky a druhý stojí pri drese s riadom? Nie. Takže to vôbec nemusel robiť a mohol ju s tým ďalej ignorovať, presne ako to robil doteraz. Bolo to tak zábavné, sledovať jej výrazy, oči, ktoré ho prepaľujú pohľadom, akoby niekoho zabil a jeho mŕtvolu jej položil do postele alebo rovno do kuchyne na stôl. Teda niežeby tu okrem nich vôbec niekto, s kým by to mohol urobiť, bol. Vlastne by jej pokojne mohol povedať, že jej to tu všetko lezie až príliš na mozog, ale nemal chuť zažiť jej reakciu – túto jednu naozaj nie. Nakoľko ju však neplánoval priviesť do nepríčetnosti, aj keď je to od jej normálnej nálady len o trochu horšie, nastali aj chvíle, kedy podobné veci ignoroval len z polovice. Čo v preklade neznamenalo „na pol umytý riad.“ Aj keby to bolo komické.  Teraz ho však tak či onak zaujímala celkom iná vec, ktorá sa netýkala ničoho na dolnom poschodí. Ak by mal svoje vlasy s niekým porovnať, boli by na obrázku hneď pri fotke s Kevinom Baconom – nie je tak potešujúce, ako to znie.  Ale vážne, Bacon bol strašný herec so strašným priezviskom, to by nechcel nikto.  Ako v pozadí hrá hudba, má prakticky veľkú tendenciu si začať niečo mumlať, ale od pohľadu do zrkadla ho celkom preruší neprerušované klopanie na dvere. Huh, hádaj, kto to je.  Nemusel ju ani vidieť, dokázal si jej tvár predstaviť prakticky veľmi živo – stiahnuté pery, prižmúrené oči – celá Davina.  Mimochodom, kedy jej povedal, že môže vojsť dnu? Mierne nakrčí spodnou perou, ako si prejde prstami po končekoch a len veľmi letmo venuje pozornosť jej prítomnosti. Nerobil to náročky, vážne nie, bol taký jednoducho od prírody. Možno práve preto je jeho odpoveď skoro nulová nerobiac nič iné, ako ju provokovať stále dookola a dookola. Jeho pozornosť je však stále zameraná viac-menej v zrkadle, v ktorom len zbežne vidí jej odraz, ako prejde ku stereu, ktoré stíši prakticky na minimum – teda aspoň preňho, nakoľko je takto väčšia pravdepodobnosť, že sa mu chystá niečo povedať.* Hej...*Prenesie skoro okamžite.* Kto ti povedal, že sa toho môžeš dotknúť? *Pootočí hlavou do strany jej smerom, pričom trochu nakrčí čelom, čo ho pri jej komentáre prejde prakticky hneď. Nakoľko...Nech sa snažila volať už komukoľvek, bol by zázrak, ak by sa jej niekto ozval. Trochu kuriózne podvihne obočím, pričom zopne pery pevne k sebe a prižmúri oči priamo do tých jej, akoby celkom pobral všetku provokáciu, ktorá z nej prakticky sálala na všetky strany. Na niekoľko sekúnd sa nahne trochu dopredu, pričom našpúli ústa v miernom poloúsmeve a konečne ich pootvorí. Ku slúchadlu, ktoré mu podávala sa však nijako nenačiahol.* Máš imaginárny ostrov? *Poznamená možno trochu príliš sucho.* Cool...*Kývne pomaly hlavou a potichu vydýchne, ako Davina hodí slúchadlo späť na stolík.* Hej, hej...*Krátko zvýši tón hlasu a mávne jedno rukou do strany* Prečo neobjednáš imaginárne cupcaky?...Spravíme si iluzionistické posedenie pri čaji.  *Jeho pery sa skrivia do letmého úškrnu.* Možno by sme mohli niekoho...*Začne, akoby to naozaj chcel dokončiť, ale pravda bola niekde inde. Jeho tvár v jeden moment vyzerá, že sa celkom zarazila.* Oh, vlastne nie. Sme tu sami. *Ohrnie nad tým spodnou perou v trochu skrývanom pobavení, pričom sa opäť otočí ku zrkadlu - napriek čomu jeho bočné zmysli spozorujú, že prešla o niečo bližšie.  Popravde, bavilo ho, ako mu to vracala, akoby jeden úder za druhým, pretože bola až príliš tvrdohlavá na to, aby to vzdala a prestala sa pokúšať.  Mnohokrát sa však pri jej komentároch cítil...Tak...Všelijako. Áno, presne to bol ten pocit. Pomaly sa k nej znovu otočí, prakticky jej pokladajúc jedinú otázku, ktorá ho teraz zaujímala, aj keď jej obsah skoro vôbec nebol dôležitý, nakoľko to v konečnom dôsledku aj tak vyjde na rovnako. Opätuje jej zľahka pohľad, pričom pod tým pohľadom trochu našpúli pery, akoby snáď opäť niečo skúšal. Fajn, jej výraz svedčal asi o všetkom...Takže nie.  Na tvári sa mu objaví priam široký úškrn, ako ňou nahne do strany a nespúšťa z nej oči.* Stačí len povedať...*Prenesie sarkastickým tónom v hlase, v ktorom je ukrytý istú druh presladenia.. Tiež na čele nemal napísané „umývačka riadov.“ Nuh, a stále to musel robiť.  Fajn....Jeden, dva, tr...* Bingo! *Prenesie pričom spojí ruku v päsť a sprudka si ňou mykne pri tvári, celkom preskakujúc jej pobavený výraz. Aj keď pohodenie jej dlane malo za následok to, že si prstami znovu prešiel po vlasoch, akoby snáď už ani nevedel, na ktorú stranu si nechať visieť dlhšie konce.* Prestaň tak čumeť...*Trochu prižmúri oči a mierne sa vystrie v postoji sledujúc jej pohľad.* Nie je to akoby som od teba chcel nejaké kúzlo, alebo tak...Nakoľko nemáš žiadnu moc. *Prenesie niečo, čo jej občas pripomínal, akoby len mimo reči, pričom hneď pokračuje znovu sa otáčajúc k zrkadlu mávajúc si rukou okolo dlhších vlasoch nad čelom.* Takže,  toto musí ísť preč...*Nie, prakticky vôbec nevedel, ako to chce. Jediné, čo vedel bol fakt, že potrebuje nový strih.* Máš predstavu?*Vydýchne, ako sa k nej od zrkadla znovu obráti tvárou a zadíva sa jej rovno do očí.*

*Den za dnem se začali poznávat čím dál více. Tedy...ono to spíše bylo tak, že on ji znal lépe, než kdokoliv jiný a ona jeho? Z poloviny ho znala, věděla, co očekávat, ale ta druhá polovina? Ta si nebyla jistá ničím, netušila, co přinese další den. A má pocit, že ho ani nikdy nepozná tak dobře, jako on ji. A je to vůbec dobře? Že se až tak začínají poznávat? Protože upřímně...ona nebyla ta, kdo byl psychopatem, to on. Takže pro ni to vážně neznamenalo nic dobrého. A co bylo zatraceně tak těžké na tom, aby udělal nějakou povinnost? Šlo jen o blbé umytí nádobí...vážně je to až takový problém? Myslí si, že se dá všechno řešit tím, že budou chodit z jednoho domu do druhého? Možná teď ze začátku je to fajn, ten pocit, že nejsou na jednom místě a obměňují to, ale upřímně? Nebude ji to dlouho bavit, takže když tady zůstanou nějaký ten týden, tak by mohl přeci jenom něco udělat. Jenomže jeho zájem byl naprosto nulový a možná by to s ním zkrátka měla vzdát. No...nevzdávala. Stále a dokola se nad tím musela rozčilovat. Přijde k jeho pokoji a zaklepe několikrát na dveře a ne právě s příjemným výrazem ve tváři je otevře, přičemž se hned zadívá na jeho postavu, která je k ní otočená zády. Opravdu začal trpět už i narcismem, aby se takhle prohlížel v zrcadle? Neměl těch špatných vlastností už i tak nad hlavu? Vydechne a založí si ruce na hrudi. Ihned se ušklíbne při jeho slovech na které si s velkou pravděpodobností nezvykne nikdy. Když už má pocit, že to může ignorovat, že přeci jen už to nebude vnímat tak zle, tak přijde moment, kdy se zpětně dostane do toho samého stádia a vytáčí jí to na největší míru. Opravdu se občas choval jako dítě a to je tady ona, kdo je o několik let mladší. Měla by na to větší právo, než on. Jak dlouho bude trvat to, že se smaže všechno dobré, co tady prožili a začnou jeden druhému lézt na nervy tak, že to skončí oddělením od sebe a něco hůř...její smrtí? Přejde pár kroky k rádiu, které trochu utlumí. Hned na to ji dá najevo svůj nesouhlas, přičemž povytáhne koutky úst nahoru a zadívá se na něj.* Je to snad tvoje? Ne. Když budu chtít ztišit hlasitost, tak ji ztiším. Je to tak těžké pochopit? Ne? Fajn. *Odsekne směrem k němu a zadívá se na něj. Občas už má vážně dost těch jeho připomínek a hodně dlouhou dobu je snášela prakticky bez odporování. Jenomže když jste spolu 24 hodin denně, tak je to už o něčem naprosto jiném. Přihmouří opět oči a chce se zeptat, co to vlastně předvádí před zrcadlem. Jenomže to by nesměl povědět svou rádoby vtipnou poznámku. Proto přejde k telefonu a uchopí sluchátko do ruky. Začne mu to oplácet stejnou mincí a natáhne ruku jeho směrem, aby si vzal sluchátko. Jako kdyby snad na druhé straně někdo byl, že ano? Opět převrátí oči a odloží sluchátko. Hned na to se na něj zase podívá a usměje se přeslazeně...takový ten úsměv, který je předstíraný.* Oh...jistě. Co kdybych zašla támhle naproti do cukrárny a rovnou objednala celý dort? *Poukáže rukou někde směrem k oknu, přičemž se tím směrem i natočí a vrátí zpět k němu.* Bez tebe bych to nevěděla. Děkuji za připomenutí...každý den.*Přiloží si opět hraně ruku na srdce a hlavu nakloní do strany, když si ho tak prohlíží. Přejde poté pár kroky blíže k němu a stále má tendenci se zeptat na to, proč se tak prohlíží. Ne, že by to bylo zapotřebí, jelikož jí prakticky hned objasní to, co má v plánu a co by po ní chtěl. Nejdříve tomu nerozumí, proč se jí na něco takového ptá a ne příjemně mu i na to odpoví, spíše znovu používá jistou dávku sarkasmu. Vzápětí ji dojde, co přesně po ní chce a nad tím se musí usmívat, jelikož je to na jednu stranu šílenost. Při jeho gestu sebou trochu cukne a hlavu nakloní mírně dozadu, jako kdyby snad měla strach, že ji každou chvíli praští. Poté se opře ramenem o zeď a její oči tentokrát zavadí o jeho vlasy. Vrhne na něj opět jeden ze svých pohledů a už otevírá ústa, aby něco řekla. Ale jeho další slova se jí částečně dotknou, takže spojí rty pevně k sobě přihmouří oči k jeho tváři.* Lepší byl ten čas, kdy ty si byl ten bez moci. *Odsekne a otočí se k němu zády, takže už ani nevnímá to, že se znovu prohlíží v zrcadle. Už chce zamířit z jeho pokoje pryč, když se však za jejími zády ozve jeho hlas. Tiše vydechne a přivře na chvíli oči, než se k němu otočí a zadívá se mu na pár vteřin do očí a poté se podívá na jeho vlasy.* Možná bych měla. *Řekne poněkud už klidnějším, přátelštějším tónem.* Tak pojď. *Kývne k němu hlavou na náznak, aby šel s ní. Odejde společně s ním do koupelny, kde začne hledat strojek, nůžky a i nějaký lepší hřeben. Zatímco ona se přehrabuje ve věcech a u některých ani neměla ponětí, že tam jsou, tak Kai se mezitím posadí na židličku. Odloží si věci tak, aby je měla při ruce a přejde k němu, přičemž si stoupne těsně před něj a pozvedne ruku, kterou mu zajede do vlasů a prohrábne je zlehka.* Jak moc budeš naštvaný v případě, že to nedopadne dobře? *Řekne možná trochu posměšně, i když v tu chvíli by to vtipné asi ani nebylo. Nadechne se zhluboka a nakloní hlavu opět do boku, přičemž si i mírně přidřepne, jak se snaží vymyslet, co by mohl mít za nový účes a jak ho ostříhat. Její pravá ruka si stále pohrává s jeho vlasy a poté s ní sjede na bok. Konečky prstů mu začne přejíždět po boku hlavy a zajíždí s nimi do vlasů. Hned na to promluví.* Co kdybych ti to po stranách vzala trochu strojkem? *Stále si však prohlíží jeho vlasy a už si tak nějak představuje jak by to mohlo vypadat.* A tu horní část necháme delší? *Pravá ruka se vrátí nahoru a opět prohrábne jeho vlasy, přičemž si chvíli pohrává s jeho konečky, než ruku spustí nazpět k tělu a podívá se mu do očí, kdy se ho prakticky táže, zda s tím souhlasí.*

*Niektoré veci, ktoré robila alebo hovorila, či len jej výraz, ho občas čiastočne deptali. Aj keby to nikdy nepriznal. Avšak, ak máš niekoho na očiach každý deň vkuse a vkuse, určité veci si uvedomíš, isté emócie zaradíš do tej správnej kategórie, pretože si v tom nemôžeš dovoliť úplne plávať. Nikdy si nemyslel, že ju spozná práve takto. Teoreticky ako priateľa, niekoho, s kým je množstvo vecí iných, než s ostatnými ľuďmi, kto ho po tom všetkom každý deň neodcudzuje, práve naopak, akoby naozaj verila, že sa zmenil. Aj keď stále na nej mohol vidieť to, čo v očiach všetkých, ktorým niekedy ublížil. Strach –čistý reflex z toho, že to urobí znovu. Že zo sekundy na druhú prepne a nebude úniku ani žiadnej cesty späť, lenže popravde...Aký dôvod by mal na ňu čo i len siahnuť? Teda, samozrejme, nie doslovne. Teda ju skôr udrieť, omráčiť, bodnúť, utopiť, udusiť, proste vážne poškodiť jej fyzický stav? Veď práve, žiadny. Nebol žiadne monštrum, žeby zabil polovicu populácie a tiež sa desil z toho, žeby tu mal byť celkom sám, pretože to bola najhoršia vec na tom celom – samota. Všetko iné sa vo svete, aký je tento, dalo prežiť, teda skôr prehrýzť.  Možno tu nemala žiadnu moc, a tak bola prakticky neužitočná, ale stále bola tá, pre ktorú by sa každý vrátil skôr, než preňho. Teda ak si odmyslí tie dva mesiace čakania, v ktorých sa ničoho podobného ani nedočkal. Žiadna záchranná misia, žiadna Sophie a žiadny Marcel. Teda niežeby chcel hociktorého z nich silou mocou vidieť, ale vo väzenskom svete by ho taká návšteva istotne potešila a je si istý, že Davina nebola nikde pozadu. Lenže nie. Také šťastie oni nemali, namiesto toho tu trčali prakticky bez vlastného plánu spoliehajúc sa na niekoho iného a jeho to pomaly ale istotne prestávalo baviť. Namiesto toho musel počúvať reči, ktoré nastali, ak niečo neurobil, alebo to urobil len z časti, ktoré v podstate aj tak príliš nevnímal, po čom prišla ignorácia, ktorá vyvolala ďalšie. Prakticky to bol cyklus, ktorý už poznali obaja, ale pobavenie z neho mal väčšinou len on sám. Vlastne mu to dosť pripomínalo staršiu situáciu, ktorú zažil, až na ten fakt, že on bol ten tretí – pozorovateľ – a pokiaľ vie, tak tu boli celkom sami, takže sa nemusí obávať, žeby narazili na nejakú jeho kópiu, ktorá by sa veľmi, ale veľmi chcela dostať preč.
Keď hudbu z rádia prehluší výrazný zvuk úderov hánok na dvere, ani sa neobťažuje otočiť od zrkadla, vlastne sa ani neunúva hocijako odpoveď, akoby snáď najdôležitejšou a jedinou vecou v okolí boli práve jeho vlasy a Davina mu práve nevošla do izby, akoby snáď on stále behal do tej jej. Fajn, možno tam bol častejšie, ako mal, ale nikdy až tak výrazne neprotestovala. Vlastne sa práve teraz tvárila, akoby ho nepoznala a nečakala, že bude reagovať presne takto. Namiesto toho sa to celé pretočilo a jej výraz naznačoval výsostnému podráždeniu, ktoré bolo mierené len a len k jeho osobe, ktorá v tom bola ako vždy celkom nevinne. Len kútikom oka zaznamená, ako sa prechádza za jeho chrbtom. Avšak slabšie sa rozoznievajúcu skladbu od Wild Cherry? To už bol trochu problém, vlastne akoby sa v jednom momente celkom prebral zo svojho odrazu a začal si všímať aj okolie. Pomaly sa k nej natočí a trochu zvraští obočím uvedomujúc si toho, prečo to urobila. Teraz tu plánuje hodinu stáť, až kým ho nakoniec nedonúti, aby sa s nimi šiel piplať, pretože ona nebude nič robiť zaňho – to už poznal a nepáčilo sa mu to. Automaticky prehovorí dávajúc jej jasne najavo časť svojej nespokojnosti – čo je naopak jej vrcholné blaho. Na niekoľko sekúnd sa jej zadíva priamo do tváre, jeho výraz však nie je nijako zvraštený, skôr poniekiaľ kuriózny, akoby ju pozoroval, či len skúmal jej zrak. Opäť trochu našpúli perami a na chvíľu privrie pobavene oči, pričom jej najskôr nepovie vôbec nič, akoby snáď plánoval mlčať už celú dobu, následne trochu nakloní hlavou do strany a podvihne kútikmi úst.* Ooh, *vydýchne, ako si prejde jazykom po hornom rade zubov a celkom pootvorí ústa,* páči sa mi, keď si drzá...Je to sexy. *Dokončí s takým tým letmým poloúsmevom na perách, pričom na ňu žmurkne jedným okom a následne si zľahka zahryzne do spodnej pery, priam ju provokujúc pohľadom. Huh, najskôr s ňou v tejto chvíli mierne flirtoval, alebo k tomu bolo iné slovo? Vlastne ani nevedel, prečo mal tú potrebu, nie je to trochu detinské? Na niekoľko sekúnd sa otočí späť k zrkadlu, pričom si rukou prejde po niekoľkých pramienkoch, ktoré mu stáli nad čelom. Obráti sa k nej späť až po tom, čo znovu prehovorí naťahujúc sa so slúchadlom od telefónu jeho smerom, akoby na druhej strane naozaj niekto čakal na hovor. Čo bol samozrejme nonsens, nakoľko tu boli celkom sami. Vlastne jej odpovedal rovnakými nezmyslami ako ona jemu, čo viedlo, prekvapivo, len k ďalším nezmyslom. Jej presladený úsmev však hovoril za všetko, mal sa nad tým chuť minimálne uškrnúť, ako veľmi sa snažila. Keď sa rozpriahne rukou ku jeho oknu poukazujúc zjavne na nejakú imaginárnu cukráreň, trochu podvihne kútikmi úst, pokrúti hlavou a na niekoľko sekúnd sa pozrie niekam von.* Huh, myslíš, že pád z druhého poschodia na čerstvý sneh by mohol niekoho, kto má okolo metra päťdesiat, zabiť? *Pomaly podvihne obočím, akoby nad tým snáď naozaj premýšľal, než nepatrne mykne plecom a so širokým úsmevom na perách sa otočí priamo k nej.* Nah, cupcake, len žartujem...Nemusíš mať stresy, vážne...*Mávne nad tým rukou, akoby to snáď chcel zahovoriť, alebo niečo. Áno, občas mal všelijaké myšlienky, a to doslova, ale nikdy ich nezhmotnil. Pretože sa zmenil, presne ako tvrdil, už nebol psychopat, aj keď čas z toho v ňom vždy zostane, a to má za následok presne takéto momenty. Akoby jeho osobnosť bola rozpílená na polovicu a on si s tým nedokázal nijako sám poradiť. * Oh, nemáš za čo...Som rád, že som mohol pomôcť. *Krátko sa pousmeje nad jej pózou a zmyslom pre dramatickosť, pričom jeho tvár opäť nosí taký ten zvláštny pohľad, ktorý mal za tie dva mesiace pomerne často a stále ho nikto neidentifikoval. Po chvíli sa už díva opäť do zrkadla, prakticky hodnotiac svoje možnosti, nakoľko popravde nemal ani páru, čo by chcel...V podstate, vedel len čo nechcel a že toho nebolo málo. Jej hlas bol samozrejme sarkastický, ale čo by čakal od otázky, ktorej v podstate ani nerozumela? Istotne, najskôr by si nikdy nemyslela, že od nej bude chcieť práve niečo také, ale všetko niekedy musí byť po prvýkrát, všakže? A potom prišiel zase taký moment, v ktorom bol on skoro nevinne, ale ten strach – reflex, bol jednoducho silnejší, než všetky ostatné faktory. Ako náhle zovrie ruku vo vzduchu, nemôže nepostrehnúť, ako sebou cukne a prakticky stiahne tvár čo najďalej od jeho dosahu, akoby ju mal snáď každú chvíľu udrieť. Stiahne ruku späť k telu a trochu zvláštne zomkne sánkou nijako to nekomentujúc. Vlastne sa naňho v tejto chvíli pozerala, akoby plánoval niečo šialené a chcel do toho zatiahnuť aj ju. Všimne si jej pohľadu na jeho vlasoch, bol síce len letmý, ale predsa len to muselo znamenať, že nad tým uvažuje, nie? Avšak namiesto toho, aby mu akokoľvek odpovedala, opäť zomkne ústa a zostane na chvíľu mlčať. Huh, asi povedal niečo, čo nemal, ale bolo to tak časté, že si to skoro ani neuvedomil. Niežeby sa jej snáď plánoval dotknúť, alebo niečo podobné, aj keď konečnom dôsledku urobil presne to, a to sa vlastne nijako nesnažil, iba spomenul jednu holú skutočnosť, ktorú obaja veľmi dobre vedeli. Nie, nie...Jej pohľad nebol práve najšťastnejší a čo boli horšie jej slová, teda tón respektíve. Vôbec nevedela, o čom hovorí. Keď nemal moc, tak ju nepotreboval na to, aby získal, čo chcel a ak áno, tak jednoducho niekoho vysal. Trochu podvihne tvárou dohora a kuriózne podvihne obočím.* Takže...Podľa teba bolo lepšie...keď som bol bez emočný psychopat spokojný sám so sebou? *Áno, vážne sa jej to teraz pýtal, aj keď to bola trochu podpásovka.* Hej! Kde si myslíš, že ideš? *Prenesie sucho, ako za sebou počuje kroky po tom, čo sa znovu otočí ku svojmu odrazu. Zabudla snáď, že od nej niečo chcel, alebo? Znovu sa k nej obráti čelom, možno v tom istom momente, čo sa ona vráti späť do dimenzie jeho izby a znovu zavadí pohľadom o jeho vlasy. Slabo sa pousmeje, ako mu konečne odpovie s tým, že to urobí a z jej tónu nesála nič odpudzujúce.* Huh, už sme skoro ako BFF, pravda? *Možno trochu príliš nadšene nadvihne jedným obočím, pričom mykne hlavou zo strany na stranu a pomaly ju nasleduje do kúpeľne.* Vlastne by sme si mali zohnať nejaké náramky...Vieš..na zápästie...s iniciálami a alebo nejakým malým mottom. Videl som to niekde vo filme. *Pokrčí nad tým plecami, pričom len kútikom oka sleduje, ako niečo hľadá, zatiaľ čo on si spokojne sadá na stoličku.  A presne vtedy prišiel ten moment, keď sa cítil...No proste všelijako. Na jednu stranu to bolo nejakým zvláštnym neznámym spôsobom príjemné, na druhú vôbec, pretože sa nemohol sústrediť na nič iné, ako na ten dotyk, ako na jej tesnú blízkosť. Ak by chcel, stačilo sa pohnúť o niekoľko milimetrov a mohol sa jej chytiť.  Potichu vydýchne a pomaly pootvorí ústa, pričom zdvihne zrak k jej tvári a poniekiaľ vyvedene sa na ňu zadíva. V tej chvíľu akoby vôbec nedýchal, len jej hľadel do očí, skoro akoby ho zhypnotizovali a jeho telo? To bolo jasne napäté. Pár krát žmurkne, než trochu pohne hlavou do strany, akoby sa snáď prebral z čohokoľvek, čo to bolo, pričom si potichu odkašle a hneď na to skriví pery do širokého úškrnu.* To nechceš zistiť...*Prenesie ponikiaľ ironicky, ale jeho pohľad svedčí po niečom celkom inom. Myslel to snáď vážne? Huh, ešte nikoho nezabil pre vlasy...Celý čas ju pozoruje, teda lepšie povedané - jej tvár, z ktorej pohľad je upretý na jeho hlave zjavne premýšľajúc o alternatíve, ktorá by dopadla najlepšie. Vlastne to bolo celkom odvážne. Nechať takú dôležitú vec z tela v rukách niekoho iného. Jeho zrak však pomaly zíde o trochu nižšie, akoby naschvál. Akoby sa niekto rozhodol, že dnes je proste ten deň a jeho oči sa riadili  celkom automaticky. Samoľúbo, možno trochu arogantne našpúli pery a niekoľko sekúnd jej zostáva hľadieť rovno do výstrihu, než pohľad opäť odvráti, než by si to snáď všimla. Neustále cíti jej ruku, ako mu prechádza po končekoch, dokonca môže vnímať aj jej teplo, jemné brušká prstov, ktoré sa mu skoro zarývajú do kože. Spojí pery pevne k sebe, prakticky zomkne sánku a opäť prižmúri oči k tým jej, zatiaľ čo jej pozornosť je upätá stále na tom istom mieste. Mal pocit, akoby sa mu s nimi skôr hrala, než hocičo iné. Prečo sa mu do pekla hrala s vlasmi?! Jej hlas akoby ho celkom vytiahol zo zamyslenia, prebral.*  Hej...Ale nebudem vyzerať ako idiot, všakže? *Prenesie, akoby sa skôr uisťoval, než čokoľvek iné, ale človek na druhú stranu nikdy nevie.* Vieš, nerád by som si zničil image...Mám ho tak nejako rád. *Poznamená vzápätí a s letmým poloúsmevom na perách opäť vníma dotyk jej prstov.* A viem, že ty tiež. *Dodá nakoniec už o niečo tichšie ako predchádzajúce slová, ale jeho tón vôbec neuberá od istoty, práve naopak. Opätuje jej pohľad a trochu našpúli perami, pričom pomaly kývne hlavou, než nakoniec len prosto vydýchne.* Znie to fajn...V podstate. Ale ak to pokazíš, tak si vymeníme miesta a beriem si druhé kolo. 

*Ani se neměla s klepáním na dveře vůbec otravovat. Tak či tak on by ji nevyzval, aby vešla a ani by jí neotevřel. Možná ho chtěla jen upozornit na svůj příchod, i když prakticky vůbec nemusela. Co by tak asi mohl dělat, aby ho z toho nevyrušila? Ke všemu mu tam hraje rádio, tak pravděpodobně ani její klepání nevnímá. S výdechem chytne kliku a otevře dveře. Zůstane chvíli stát na prahu a ihned na něj spustí, že by neměl ignorovat to, co mu dá za úkol. Stále se to opakuje dokola a dokola, jedna a ta samá věc a možná se i sama sobě diví, že to ještě nevzdala, že nepřestala se snažením, aby něco dělal. V tomto byli ale velmi rozdílní...jemu bylo všechno tak nějak jedno, vždyť je to jen nádobí, proč by se o to staral, že ano? Ale ona nehodlá žít v nepořádku. Ať si má ve „svém“ pokoji nepořádek jaký chce, to jí jedno, jelikož u něj žádný čas netráví, ale mohl by ho udržovat v dalších místnostech. Byl to takový problém? Nezdá se, že by ji nějak vnímal a když to hold nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Proto přejde k rádiu, které ztiší prakticky na minimum. Ne proto, že by se jí ta písnička nelíbila...na tento styl si už přivykla. Ale proto, aby ji konečně začal pořádně vnímat, což se taky stane. Jeho poznámky ji ale opět nepotěší a proto je její výraz dá se říci zapšklý a mírně podrážděný. Zvykne si někdy vůbec na tento kolotoč a nebo to bude trvat navěky? Nebo...možná lépe řečeno do doby, co se budou scházet a nad takovou vzdálenou budoucností ani raději přemýšlet nechtěla. Když mu poté trochu drze odsekne, tak už ani neočekává nějakou jeho reakci. Alespoň to tak soudí dle jeho významu a ona si zkrátka nemůže pomoct s tím, že cítí nějaké vítězství a tak pozvedne hlavu mírně nahoru a trochu povytáhne obě obočí. Jenomže velmi rychle přijde strmý pád, když pronese těch pár slov. Její výraz zvážní, vlastně se spíše zarazí. Jako kdyby ji dokázal jeho slovy stále a stále překvapovat, i když od někoho jako je on se to dalo očekávat. Jeho úsměv, to, jak se na ni dívá a prohlíží si ji. Jasný způsob jeho provokace a i flirtování? Na okamžik se opět podívá, jak si skousne spodní ret a hned na to se mu zadívá zase do očí, přičemž nebezpečně přihmouří oči. Nedokáže na to nic říct a nemyslí si, že by měla. Vždy, když ji přivede do takové situace, tak jen mlčí a nebo od něj odvrátí pohled. Nemá to ráda, rozčiluje jí to. Ale někde uvnitř ní ji to...lichotí? I přesto, že ví, že to nemyslí upřímně. Raději to nechá být a místo toho mu začne provokaci oplácet, ale trochu v jiném směru. Rýpne si do něj s falešným telefonátem a po celou dobu ji z tváře nemizí škodolibí úsměv a dokonce ani ne po jeho poznámkách u kterých se však ušklíbne. Samozřejmě, že ani neočekává, že by si vzal sluchátko, které mu podává. Přeslazeně se na něj usměje a odloží sluchátko, přičemž pronese další komentář a mávne rukou směrem k němu. Opět se na něj zadívá. Ani neví, proč oba mají tu tendenci takhle do sebe stále rýpat a oplácet si to, jako kdyby to byl jejich největší druh zábavy a nebo snad už něco naprosto běžného. Většinou to však přicházelo z jeho strany, než z její. Opět se zarazí, ale tentokrát ji z tváře vymizí všechno to pobavení a provokace. Zůstane na něj nevěřícně zírat a i když dle jeho úsměvu to vypadá, že to stále myslí ve srandě, tak jí to tak už vtipné nepřijde. Jeho další slova jen svědčí o tom, že to nebylo myšleno vážně, ale může se ji divit, že má stále obavy? Tento divný druh humoru měl i jako naprostý psychopat a kdy by vůbec poznala, že se jim znovu stal? Když chtěl, tak se uměl chovat poměrně normálně.* To neberu. *Pronese k němu zostra, že mu na to upřímně kašle. V jistých mezích se už naučila žertovat společně s ním, ale tohle nebyl humor, ne pro ni. Možná mu tím přijde nudná, beze smyslu pro humor, ale on zkrátka zachází za hranice, aniž by si to uvědomoval. A možná...možná si to uvědomuje, ale jemu to zkrátka jedno. Poděkuje mu hned na to, že ji každý den musí připomínat, že jsou tady sami a jen tak se to nezmění, pokud někdo...lépe řečeno Sophie a Marcel se pro ně nevrátí. Poté by asi museli hledat sami způsob, jak se dostat nazpět, ale hledal by ho vůbec s ní? Chtěl by ji stále při sobě a nebo by mu už byla zcela zbytečná? Udělá na něj jen grimasu. Je to něco mezi falešným úsměvem a úšklebkem...těžko si z toho vybrat. Více se už k tomu ale taky nevyjadřuje. Sleduje ho, když se opět prohlíží v zrcadle a překvapivě ho nejvíce zaujímají jeho vlasy. Má v plánu změnit image? Oh...ano má. Během chvíle jí to dá jasně najevo a zpočátku se jí to zdá zábavné, že žádá tu změnu právě od ní. Nedá se to brát jako vtip, jelikož vypadá snad, že by někdy někoho stříhala? Naposledy držela nůžky v ruce na Vánoce, kdy balila dárky a i tak s nimi neumí žádné zázraky. Poté ale přijde ten moment, ta chvíle, kdy nedokáže zabránit tomu, co udělá. Při pozvednutí jeho ruky do vzduchu už má zkrátka reflex, který v ní vyvolává pud sebezáchovy. Proto cukne hlavou směrem dozadu a dá se říct, že i trochu poodstoupí, jako kdyby snad už čekala, že se jí dotkne, že jí nějak ublíží. Nechtěla, aby to vypadalo tak, že má strach, že si opravdu myslí, že by jí zničehonic udeřil. Spíše jde vážně jen o reflex, který si u ní vybudoval a nejde to vrátit zpátky. Možná časem se to změní, ale možná taky ne. Zadívá se mu do očí, když vidí jeho pohled, který nic neříká. Raději se k celé záležitosti taky nevyjadřuje a bude lepší, když to oba celé přejdou. Možná proto se zadívá k jeho vlasům s myšlenkou, že by mohla zkusit ho ostříhat. Už mu chce oznámit, že ho tedy ostříhá, když však řekne něco o čem by raději mluvit neměl. Zadívá se mu do očí naštvaně, ale i dotčeně. Žertovat o tom, že tady nemá magii, když moc dobře ví, jak se cítí? Že je to pro ni neskutečně těžké a doteď to není schopná přijat? To je přesně jeden z důvodů, proč je pro ní těžké tady být...a hlavně po jeho boku. Svou magii potřebuje, jen tak se může ochránit, jen tak je silná. Proto odpoví tak, jak odpoví a její tón hlasu je štiplavý, jako kdyby mu to chtěla oplatit stejnou mincí. Je ale vůbec něco takového možné? Nechce se s ním bavit o magii, i když on je jeden z těch, kteří moc dobře ví jaký to je pocit, když ji nemáte, když ji nemůžete cítit. Zažila to jednou a upřímně? Od té doby si dávala velký pozor na to, aby jí o ni nikdo nemohl připravit. A teď si sama skočila do připravené propasti, teoreticky se o ni sama připravila ale kvůli komu? Kvůli jemu. A to byl fakt, který by si měl uvědomit. Trčela tady jen kvůli němu, i přes to všechno, co jí udělal se rozhodla ho tady nenechat. Měl by se někdy sám nad sebou zamýšlet. Při jeho otázce však na něj mírně vyvalí oči, jako kdyby mu úplně nerozuměla a hned na to zavrtí hlavou, protože si uvědomí smysl jeho slov a vydechne.* Ne...takhle jsem to nemyslela. *Pronese o něco tišším hlasem. Neměla na mysli to, že by ho snad měla raději v jeho původní verzi. Bože, byla by šílená, kdyby ano. Kdyby byl stále ten stejný psychopat, tak by ho tady bez mrknutí oka nechala a neměla by žádné výčitky vůči němu.* Magie byla jediná věc, která mě před tebou chránila. Když ty si ji neměl, tak to bylo...*Povzdychne si a zavře na chvíli oči, přičemž opět zavrtí hlavou.* Prostě...prostě to nechme být. *Mávne nad tím rukou na náznak, že tohle je to poslední, co by s ním chtěla řešit. On se otočí mezitím k zrcadlu a ona zase zády k němu, přičemž se už zdá, že má v plánu opustit jeho pokoj. Zastaví se však, když po ní křikne a otočí se k němu. Podívá se opět na jeho vlasy a souhlasí s tím, že ho ostříhá...jak si žádal. Pobídne ho, aby šel s ní a zamíří do koupelny. Při jeho slovech se musí usmát, ani to nejde jinak. Podívá se na něj a rty má zkřivené do letmého úsměvu, který směřuje jen a jen k němu. Povytáhne pravé obočí při jeho návrhu a nelze se nad tím usmát. Ne, že by se její myšlenky ubíraly k tomu to zrealizovat, protože by to byl totální nesmysl a ví, že by ani do toho nešel. Spíše jí to pobavilo a rozhodne se na to tentokrát odpovědět. Ve tváři má stále pobavený výraz.* Jistě. A co takhle rovnou tetování? *Zastaví se v koupelně a obrátí se čelem k němu.* Víš, náramky můžeš ztratit a nebo se s nimi může něco stát. Tetování ti vydrží napořád. Byl by tam nápis...*Podívá se někde za něj, jak přemýšlí, ale poté se zadívá do jeho očí a její tón hlasu nemá v sobě žádnou vážnost.*...“Kaivina – Nejlepší přátelé už od roku 1997.“ *Sama se mírně uchechtne nad tou pitomostí, co právě řekla a otočí se k němu zády. Začne hledat pomůcky pro stříhání. Jakmile najde vše potřebné, tak si to odloží a vrátí se k němu. Stoupne si mezi jeho nohy a pozvedne ruku, kterou mu zajede do hustých vlasů. Pokaždé, co je v jeho těsné blízkosti je to pro ni částečně nervózní a částečně zvláštní. Nedokáže v sobě potlačit ten pocit, kdy se jí jeho blízkost líbí, ale tady jsou tam i obavy ať už z čehokoliv. Přejíždí mu prsty po konečcích a spíše to vypadá, že si s nimi pohrává, jako kdyby jí na jeho vlasech něco zaujalo. Co proboha může někoho zaujmout na vlasech? Zanedlouho však cítí, že se na ni dívá, jako kdyby propaloval pohledem nejenom její tvář, ale chtěl si tak získat i její pozornost. Ruku nechá v jeho vlasech, přičemž mírně sklopí pohled a zadívá se mu do očí. Má něco říct a nebo pokračovat dál? Pravda je však taková, že ani nedokáže nic říct. Její dech se začne stávat nestabilním z toho, jak intenzivně se mu dívá do očí a i tím, jak moc si uvědomuje jeho blízkost. Možná právě proto trochu zpanikaří, jelikož nechce poslouchat další jeho připomínku, ke které se možná ani nechystá. Všimla si toho...snad poprvé. Bylo to zvláštní pro oba, nejenom pro ni. Cítí, jak ji po zádech začne běhat nervozita, která se pomalu rozšiřuje do celého těla. Stáhne ruku z jeho vlasů, když pohne hlavou do strany a hned na to promluví. Povytáhne koutky úst do úsměvu, který se po jeho odpovědi o něco rozšíří. Ano...měl pravdu. Raději to nechce zjistit, jelikož by asi dopadla špatně. Zadívá se na něj, jako kdyby chtěla v jeho očích vyčíst, zda v jeho slovech nebyla vážnost. Opravdu by ji dokázal zabít kvůli vlasům? No...od psychopata můžete čekat cokoliv. Pak se začne opravdu soustředit jen na jeho vlasy. Potlačí v sobě to, co se spíše chce soustředit na něco jiného..respektive na něj. Znovu mu zajede rukou do vlasů a přemýšlí, která z možností by byla nejlepší. Překvapivě má v hlavě více, než jen jednu alternativu jak ho ostříhat. Vlastně se do toho zabere tak, že ani nevnímá jeho pohledy, které jsou směřované k její tváří a nebo...no, je dobře, že o tom nemá tušení. Aniž by si to uvědomovala, tak si opět pohrává s jeho vlasy, jako kdyby si i přesně rozdělovala, které části sestříhá více a které méně. Konečky prstů mu do nich zajíždí a tak stále dokola to opakuje, než už se rozhodne a zadívá se na něj. Usměje se trochu ironicky.* Neměj obavy, nebudeš. Už tak vypadáš. *Rýpne si do něj. Ne, že by to myslela vážně a on moc dobře věděl, že její slova vážná nebyl. Což jí prakticky hned připomene v jeho následujících slovech. Vydechne a zadívá se mu do očí, prakticky ho začne propalovat pohledem. Co mu má na to říct? Má s ním bojovat? Stejně ví, že tomu tak je a ví to už delší dobu.* Nezničím ti ji...doufám. *Poslední slovo dodá o něco tišeji, jako kdyby přeci jen měla trochu obavy, že to nezvládne. Podá mu tedy návrh, který on vzápětí přijme a přikývne hlavou, když jí dá povolení k tomu, aby začala. Trochu se i pousměje.* Nevyhrožuj. *Otočí se k němu zády a vezme do ruky strojek. Jeho konec zastrčí do zásuvky a začne si pohrávat s nástavcem, kdy si to nastaví tak, aby mu nevzala příliš mnoho vlasů. Nechce mu ty boky vyholit, to vážně ne. Ještě se však natáhne pro ručník, který mu dá okolo krku a podívá se na něj.* Nechceš mít přeci vlasy za trikem, ne? *Povytáhne obočí a zadívá se na jeho vlasy, přičemž se zhluboka nadechne. Má vůbec odvahu to udělat? Ještě, než však začne, tak opět pozvedne ruku a prsty se jemně dotkne jeho brady na kterou mírně zatlačí. Vybízí ho tak, aby hlavu pozvedl mírně vzhůru. Nejenom, že je nervózní z toho, jak to dopadne, ale i z toho, že se ho může takto dotýkat. Stáhne ruku nazpět k tělu a zadívá se mu do tváře.* Prosím, snaž držet hlavu v této poloze. *A potom už zapne cvaknutím strojek, kterým mu zajede na straně do vlasů a pomalu táhne k zadní části hlavy. Nějakou dobu trvá, než mu udělá jednu stranu se kterou je tak nějak spokojená a přejde poté k té druhé. Když se zaměří na detaily, tak se trochu skloní a je svou tváří blíže k té jeho. Nedá se však říct, že by ho vnímala. Soustředí se jen na to, aby to dopadlo co nejlépe.*

*Hej, mohol by niekto spočítať, koľkokrát si otvoril ústa, keď nemal? Teda vo všetkých prípadoch, kedy sa to hodilo čo najmenej a on prišiel s tou najhoršou vecou, s ktorou mohol? Taký patetický chlapec, detinský. Len mu podať hračku do ruky, aby ju mohol okamžite rozbiť. Niektoré deti sa chcú predsa len stále hrať, horšie však je, že sa ešte nenaučili, ako sa hrá. Boli v tom nejaké pravidlá, alebo to šlo jednoucho automaticky? A prečo to vždy nakoniec skončilo niečím rozhorčeným výrazom? Huh, možno práve to bolo to kúzlo – v niečej reakcií. Pretože, ak  by po všetkom tom snažení neprišla žiadna odpoveď, chlapčeka by to skôr či neskôr omrzelo. Každý, aj deti, však vedia, že nuda je len nedostatok kreatívneho myslenia, takže ak sa niekto nudil, chyba bola jednoznačne v ňom. S touto teóriou by u Daviny najskôr neuspel, ale on predsa len nebol ten, ktorý by sa šiel pretrhnúť, aby ho niekto uznal. Nepotreboval to, preňho boli iní menejcenní, ich životy bývali zbytočné. Nemohol sa o ne starať menej. A potom to prišlo ako blesk z čistého neba a celý tento jeho malý svet sa obrátil o stoosemdesiat stupňov, alebo sa len roztopil ako mliečna čokoláda. A sledovať to bolo smutné, tragické. Pretože s tým zmizlo aj všetko, čo dovtedy poznal, čo vedel identifikovať. No a teraz bol tu, premýšľajúc o tom, prečo si nikdy nemôže pomôcť a prestať sa hrať.  Bolo to akoby každý deň potreboval svoju dávku patetickosti. Vybiť si to na niečom živom, špúliť pery, premýšľať, prečo každý deň sneží a nikdy sa to nezmení...áno, život bol pestrý. Jej pohľad ho prebodával, iným by určite tuhlo v ústach, zasekával sa vzduch, ktorý sa nemohol dostať ďalej, v krku, možno by dostali nejaký panický záchvat. Ale on nie. On sa mal chuť uškrnúť, presne tak ako vždy. Nebola to bez-emočnosť, ani apatickosť, dokonca k jej pocitom nebol ani úplne ľahostajný. To ona bola neustále zatrpknutá a každá jeho zmienka sa jej automaticky dotkla, alebo ju smrteľne urazila. Bolo to pre ňu ťažké, on musel najlepšie vedieť, aké to je, nie je to schopná vstrebať, rozhorčuje ju to, frustruje ju to, je to pre ňu ťažké...bla, bla, bla. Pomaly pretočí očami a trochu ohrnie spodnou perou, pričom sa jej zadíva niekam na čelo, akoby ho tam niečo neprestajne iritovalo. Možno to bol jej štipľavý tón, s ktorým by otrávila nejdeného človeka, alebo jej ešte otrávenejší pohľad, pri ktorom sa museli všetky jedovaté plazy skláňať. Kedy konečne pochopí, že mu nikdy nedokáže nič oplatiť? Jednoducho nebol osoba, ktorej by sa hocičo naozaj dotklo. Nemala tu moc, a čo? On nemal vlastnú moc vyše štyridsať rokov a Biely dom stále stojí, a čo? Nebude prehodnocovať názory a zamýšľať sa nad sebou len kvôli tomu, že to chce, bol tu predsa stále kvôli nej, obaja tu zostali trčať kvôli nej, a to by si mala uvedomiť. No a nakoľko mu jej slová prídu trochu z cesty, rovnako ako ich hlavná náplň, ktorú najskôr nepochopil tak, ako ju ona myslela, reaguje na to tak, ako reaguje. Takže, bola radšej, keď nemal moc. Keď nemal moc, nemal emócie. Takže ho mala rada ako emocionálne disfunkčného sociopata s rodinnými problémami – tie má mimochodom stále. Hej, ale vážne, žeby to pochopil a znovu ju len naťahoval? Z nejakých dôvodov mal teraz pocit, že mu naopak nerozumie ona. Čo na tom treba vysvetľovať, keď to niekto nepochytí? Trochu nakrčí obočím pri jej vypúlených očiach, aj keď popravde mal chuť vyvaliť oči tiež a dať jej tým jasne a provokačne najavo svoju otrávenosť.* Očividne. *Artikuluje so širokým úsmevom na tvári, akoby ho na tom niečo náramne pobavilo.* Nabudúce by si mohla byť trochu presnejšia, vieš, predsa len...Nemôžem vedieť, čo všetko ti lozí hlavou. *Nie, on predsa vedel, že to tak nemyslela, že bola určite radšej, keď bol emočne funkčný sociopat, musela by byť šialená, ak by to bolo naopak. Ale na konci dňa sme všetci tak trochu šialení, pravda? Mierne prižmúri oči a odvráti pohľad niekam do rohu miestnosti, akoby si jej slová nechával na chvíľu prejsť hlavou.*  Takže je asi fajn, že ju tu nepotrebuješ. *Opäť k nej vzhliadne s letmým poloúsmevom na perách hovoriac celkom vážne.* Myslím tým, prečo by som ubližoval jednej polovici z celej populácie? *Krátko podvihne obočím a pomaly pokrúti hlavou trochu ohŕňajúc spodnou perou.* Nie som predsa monštrum. *Poznamená po niekoľkých sekundách so suchým uchechtnutím celkom ignorujúc fakt, že to z Davininej strany bolo najskôr celkom seriózne a naozaj sa bála, žeby mu preplo, čo si celý ten čas uvedomoval. Prečo by sa mal ale starať? Nie je to tak, žeby sa na niečo také chystal alebo hocičo podobné. Predsa sa zmenil, nie? Po celý ten čas, po celé dva mesiace sa jej „prakticky“ ani nedotkol, to znamenalo, že žiadnu mágiu na obranu tu ani nepotrebovala, takže netušil, prečo je tak citlivá hocikedy, keď to spomenie.* Yeah, nechajme to ísť. Neznášam sa pozerať na to, ako sa trápiš.  Je to strašný pohľad, naozaj. *Podotkne s neutrálnym tónom v hlase, pričom zomkne ústa pevne k sebe a znovu sa otočí ku zrkadlu len letmo si všímajúc jej prítomnosť za sebou. To sa teda nedalo povedať o sekunde, kedy začul jej kroky smerujúce von z jeho izby. Huh, bolo sa jej treba pýtať dvakrát? Aký typ človeka vlastne bola? Už automaticky ju ohlási, akoby na niečo veľmi dôležité zabudla. Pomaly sa obráti späť k nej a niekoľkokrát pomyká hlavou zo strany na stranu všímajúc si jej pohľadu, ktorý bol chvíľu smerovaný len a len k jeho vlasom. Nemohla ho predsa odmietnuť, mohla? Navyše ju niekoľko minút, ktoré by aj tak zabila sledovaním toho istého stále dookola a dookola, rovnako ako to robila celé dva mesiace, akoby čakala, že tam bude niečo nové, rozhodne nezabije. Obaja sa sprevádzaní jeho ďalšími rečami rozídu do kúpeľne, pred čím zachytí jej pobavený výraz, ktorý prejde krivým nadvihnutím spodnej pery. Huh, ich vzťah nebol tak tŕnistý, ako sa to občas zdalo, vlastne mal pocit, akoby si po tých dvoch mesiacoch vcelku rozumeli, teda aspoň v istých situáciách. Boli predsa najlepší priatelia, nie? Jeho slová boli síce čisto ironické, čo vedeli obaja, ale na rozdiel od Daviny on tie svoje plánoval aj zrealizovať. Trochu sa uchechtne nad spojením ich mien, než spojí ústa pevne k sebe a krátko nimi našpúli do strán. Na chvíľu ju len uprene sleduje, akoby sa ju snažil opäť skúmať, alebo mu len imponoval jej krátky smiech.* Páči sa mi to...Kaivina znie fajn. *Mierne kývne hlavou a zahryzne si do spodnej pery, pričom hornou trochu podvihne, a tak odhalí vrchný rad zubov.* Vieš, v prípade, že sa z tohto cvok-housu dostaneme späť, čo sa dostaneme, tak by si sa ma ako najlepšia priateľka nemohla tak ľahko zbaviť, nakoľko by som sa ti dostal ako najlepší priateľ priamo na kožu. Chápeš? *Trochu podvihne obočím, ale po niekoľkých sekundách odmlčania pokračuje ďalej.* A ako bonus by o našom večnom priateľstve každý vedel. Čo by mohlo byť krajšie? *Prenesie s takým tým sladkým úškrnom na tvári, než prejdú dvermi do kúpeľne, kde si automaticky sadne na stoličku a kútikom oka sleduje, ako hľadá rovno niekoľko blbostí, ktoré bude potrebovať na strihanie. Mal pocit, akoby z nej nemohol spustiť oči, akoby ho niečo na jej tvári neustále hypnotizovalo a on jednoducho nedokázal odvrátiť zrak. Niečo zaujímavé? Možno, nebol si úplne istý, čo to vôbec bolo. Ani keby chcel, ani keby sa snažil. Bolo to tým, že stála tak blízko? Alebo bruškami jej prstov, ktoré sa predierali končekmi jeho vlasov? Ten jasný dotyk, ktorý ho viedol do štádia, kedy netušil, čo má presne robiť, alebo ako sa má presne cítiť. Všetky tieto emócie boli niečo nové, ale s každou z nich si vedel poradiť, okrem tejto. Mal pocit, akoby bol zarazený, nesmelý, akoby ani netušil, čo presne má povedať, pretože nikdy sa nenaučil, čo by bolo vhodné. Nervozita, divná pachuť rovno na jazyku, ktorý sa mu začne drieť von z úst a prechádzať mu po spodnej pere. Mohol ju pri sebe doslova cítiť, ale v tejto chvíli nedokázal vnímať nič iné, ako jej tvár a spôsob, akým sa mu hrá s vlasmi. Na jednu stranu to bolo príjemné, možno viac ako príjemné, na druhú to nechcel, nechcel sa cítiť divne alebo neisto, nechcel, aby v ňom vyvolávala niečo podobné. Pomaly pootvorí ústa, ako sa ich oči konečne stretnú, pričom stále cíti jej letmý dotyk na hlave, ktorý nijako nespúšťa. Jeho hruď sa začne zdvíhať trochu plynulejšie, omnoho viac ako doteraz. Mal pocit, že jej tvár je až príliš blízko a jej pohľad až príliš intenzívny, priam ho to vybudzovalo k tomu, aby niečo poznamenal, aby niečo povedal, lenže z jeho úst nevyšlo vôbec nič, akoby si odhryzol jazyk. Pomaly spojí pery späť k sebe, pričom nimi trochu našpúli, ako letmo skúma jej výraz. Mal na ňu vplyv, či si to už chcela priznať alebo nie, jeho prítomnosť, blízkosť, či už len pohľady alebo slová na ňu mali vždy istý dopad. Vedeli to obaja a už od samého začiatku a po dvoch mesiacoch, ktoré spolu museli stráviť...Všetky tieto podobné momenty naberali na obrátkach. Akoby sekundová ručička niečo odpočítavala, ale nevedel ešte, čo presne to bolo. Bolo to pre ňu rovnako zvláštne? Alebo ju privádzal len do rozpakov? Pomaly prižmúri oči a nakloní hlavou mierne do strany, ako Davina spustí ruku, ktorú mala dovtedy v jeho vlasoch, späť k telu. Tou chvíľou, akoby to bolo preč, všetky tie jeho pocity zmiešané s bohviečím, čo nechcel cítiť už nikdy viac, pretože ho to privádzalo do neistoty. Jeho odpoveď nebola ani tak vážna ako ironická, ale popravde...Ak by to celé pokazila, netušil, čo by spravil. Existuje kúzlo na rýchly rasť vlasov? Davina sa bude môcť modliť, aby áno. Každopádne to ani jeden z nich nechcel zistiť. Jej úsmev nijako neopätuje, jeho výraz je naopak k tomu trochu neutrálnejší až konštatívny, akoby to, čo pred chvíľou povedal, myslel celkom vážne, alebo sa nad tým minimálne zamýšľal.
Ona možno skúmala jeho vlasy, možno sa v túto chvíľu radšej nesústredila na nič iné ako na ne, on však pohľad neodvrátil ani na sekundu. Uvedomovala si, ako blízko pri ňom bola, alebo nechcela? Zopne ústa pevne k sebe a nechá jej prsty predierať sa mu korienkami, nechá ju, aby mu ich rozhadzovala do strán, akoby to snáď robila každý deň. Pravdou však bolo, že to podobné nebolo absolútne ničomu. Na niekoľko sekúnd jeho oči skĺznu o niečo nižšie, ako boli jej brada či krk. Vlastne to bolo celkom normálne, nebolo? No, pokiaľ si to nevšimne, tak mu to mohlo byť aj tak jedno, teda až na ten fakt, že znovu urobil niečo, pred čím si nemohol pomôcť.  Musel sa uškrnúť – arogantne, povýšene...Ktoré vyjadrenie by to lepšie vystihovalo? Snáď žiadne, snáď žiadne by nezabránili tomu intenzívnemu pocitu jej prstov, ktoré stále prečesávali jeho vlasy. Zrak zdvihne späť v momente, čo ho jej hlas vytiahne zo zamyslenia a ich pohľady sa znovu stretnú.  Pri jej odpovedi trochu nakrčí obočím, než nechá svoj úškrn ešte viac rozplynúť do strán.* V tom prípade máš vážne zvláštny vkus, cupcake. *Prenesie k nej sarkasticky, pričom žmurkne jedným okom, akoby sa ju snáď opäť snažil provokovať. A možno to nakoniec robil neustále, možno mu nešlo ani o nič iné, možno nemal žiadne vedľajšie pocity a robil to všetko čisto z vlastného pobavenia.  Nemalo zmysel, aby mu nejako oponovala, nemalo zmysel, aby k jeho ďalším slovám hovorila čokoľvek, nakoľko obaja už dávno vedeli, kde veci stáli. Áno, stáli, pretože sa  nikde nehýbali a on si nebol istý, či sa niekedy pohnú. Vníma jej krátky výdych, pričom nakloní hlavou pomaly do strany a opätuje jej pohľad približne s rovnakým upretím.* Hej, nesabotuj moju dôveru. *Krátko našpúli pery a na niekoľko sekúnd sa zadíva niekam do strany.* Nemám rád to „dúfam“ na konci. Čo ak by si ho nahradila slovom „istotne“ alebo „určite“? Znejú omnoho lepšie. *Kývne pomaly hlavou, akoby si snáď sám dával za pravdu a žiadnu jej reakciu ani nepotreboval.
S krátkou neistotou nakoniec príjme jej návrh, nakoľko z toho nemal taký zlý pocit, ako z myšlienky strojčeka na vlasy v jej rukách.  Avšak cítil, že to vážne potreboval, istú zmenu, iný pohľad na seba v zrkadle, možno aby sa zmenilo vôbec niečo. Vlastne tu bolo najskôr viac dôvod, prečo to robil, jeho vlastných dôvodov.* Ja a vyhrážať sa? *Podvihne jedným obočím a letmo pokrúti hlavou, pričom trochu divne nakrčí perami do strán.* Duh, duh...Chcel som ťa len varovať. Varovať v maximálne priateľskom duchu. *Dodá po niekoľko sekundovom odmlčaní, než trochu pootočí tvárou do boku, akoby chcel vidieť, čo presne robí. Mohol vážne dúfať, že to vôbec sama vie. Zľahka si zahryzne do spodnej pery, ako mu položí na plecia a okolo krku uterák, než by začala naozaj strihať, pričom sa mu na tvári objaví taký ten zvláštny pohľad, ktorý už mával pomerne často.*  Môžem si ho dať pokojne dole, ak ti tak vadí. *Znovu ju pokúša, znovu sa ju snaží zbytočne provokovať, ale tento krát to už vyzerá, že s ňou viac flirtuje ako hocičo iné.* Ale na tvojom mieste by som si urobil fotku. *Prenesie skoro neutrálnym tónom v hlase, pričom prosto pokrčí plecami a ohrnie spodnou perou.* Vydrží ti dlhšie. *Akurát by sa obával, žeby sa v tom prípade nemohla príliš sústrediť a jeho vlasy by nedopadli veľmi dobre. Kto by chcel koniec koncov pokúšať osud, všakže? Jeho výraz sa však celkom zmení v momente, čo sa ho opäť dotkne. Tento krát jej prsty však nezablúdia do jeho vlasov, ale začnú mu tlačiť na bradu nútiac ho, aby podvihol hlavou mierne dohora. Zahľadí sa jej uprene do očí, akoby si snáď až teraz po dlhšom čase všimol, akej farby vlastne sú. Nepatrne prižmúri zrak,  keď si opäť všimne jej ľahkú nervozitu, nervozitu z neho. A nejakým, zvláštnym spôsobom mu to imponovalo, všetok ten vplyv, ktorý na ňu mal, aj keď sa skoro vôbec nesnažil. Bolo by to tak ľahké, proste niečo povedať alebo čokoľvek skúsiť, ale vlastná neistota ho držala ďalej. Či už bohužiaľ alebo vďakabohu.* A si si istá, že je to tá správna poloha? *Prejde si jazykom po hornej rade zubov, pričom zľahka podvihne jedným obočím a trochu našpúli pery.* Vieš, aby si mala čo najlepší prístup. *Prenesie opäť snáď v rovnakom dvojzmysle ako doteraz, než trochu nakrčí obočím, keď konečne zapne strojček a zájde mu zboku do vlasov. Nedalo sa povedať, žeby z toho mal celý ten čas najlepší pocit, ale vedel, že sa snaží. Aj keď snaha bola niekedy málo, teraz to bude musieť pri všetkom šťastí stačiť. Pretože on by predsa nemal obavy, nebál by sa z nejakého strojčeka a dvoch párov nešikovných rúk, pravda?  Zomkne ústa pevne k sebe a uprene sleduje jej sústredenú tvár, jej zelené oči, ktoré boli uprené len a len na jeho hlave. Ale ako náhle sa zohne ešte o niečo bližšie k nemu a nakloní sa zľahka do strany, jeho oči automaticky zídu k jej perám, mohol prakticky cítiť jej sladký dych na líci, uchu. Bola až príliš blízko na to, aby sa dokázal sústrediť na čokoľvek iné, na to, aby dokázal odvrátiť pohľad. Intenzívne prižmúri oči a jeho ústa sa pomaly rozdelia, ako je jeho tvár už len niekoľko krátkych centimetrov od tej jej.  Vyzerali tak zvláštne jemne - letmo ružové, nepatrne pootvorené, akoby mu niečo hovorili, ale zároveň úplne mlčali. Ako sa jeho hruď opäť patrne podvihne a jeho myseľ zostane v jednej sekunde celkom prázdna, uvedomí si to. Akoby prišiel na to, čomu sekundová ručička na imaginárnych hodinách celý čas odpočítavala. Ale chcel niečo také? Potreboval to? Nie, on to nepotreboval, on si to vybral, a to bez jasného dôvodu, bez toho, aby mu to snáď niečo prinieslo. A všetky tie jeho postranné pocity sa vsunuli do jedného. Bol to ten, s ktorým na ňu hľadel, s ktorým sa lesk v jej očiach odrážal v tých jeho, v ktorých sa jeho dych zmiešaval s tým jej.  Potichu vydýchne, priam zúfalo, frustrovane, akoby si snáď vo svojej psychopatickej mysli chcel niečo vyhovoriť, ale nevyšlo mu to. Jeho ruka poniekiaľ sprudka vyrazí k jednej strane jej tváre, pričom medzi prstami letmo zovrie jej vlasy a pootočí ňou do strany nenechávajúc jej žiadny priestor na reakciu a dotknúc sa perami tých jej. Najskôr trochu neisto, vlastne neistota tam bola celý ten čas, ale ako ho prepadla istá chtivosť, istý chtíč, ktorý celých štyridsať rokov prakticky úplne ignoroval, bolo to intenzívnejšie, potrebnejšie. Akoby mu bolo celkom jedno, či v tej chvíli spolupracuje, alebo či svoj stisk stále neuvoľňuje a prakticky jej hlavu núti, aby bola v polohe, ktorá mu najviac vyhovuje. Áno, bolo mu to asi jedno, pretože všetko, čo vnímal boli jej mäkké pery priamo na tých jeho. Tlačili sa k sebe, chceli cítiť ich chuť, vnímať ju, možno sa ňou dokonca omámiť, ak by to šlo. Trvá to niekoľko ďalších sekúnd, než pomaly pootvorí oči a začne vnímať aj niečo iné. Potichu vydýchne, ako sa jeho stisk konečne uvoľní a ich ústa sa mierne rozdelia. Ale len o niekoľko milimetrov, ktoré medzi nimi teraz opäť tvorili tenkú bariéru, ktorá sa dá stále ľahko prekročiť. Bolo to zvláštne a bolo divné na to myslieť, ale...Bol to jeho prvý bozk, ako...Naozajstný bozk. Jeho ruka pomaly zíde po jej ramene až k predlaktiu, pričom si zľahka zahryzne do spodnej pery neodvracajúc pohľad z jej tváre, na ktorú stále intenzívne hľadel, akoby na niečo čakal. Hocičo. Alebo mal niečo povedať? Čo presne sa v podobných situáciách hovorí? Možno by sa jej mal spýtať, či jej to vadí. Jasné, prosto a priamo.*

*Zajede mu prsty do vlasů a cítí, jak ji jeho vlasy hladí po polštářcích. Na čtyřicetiletého muže měl opravdu hodně silné, husté a hladké vlasy. Dobře, dobře...Teoreticky tak starý ani nebyl, ale prakticky ano. Je to zvláštní se mu takhle přehrabovat ve vlasech, jako kdyby to byla každodenní rutina a nic neobvyklého. Něco, co dělá každý den, ale pravda je taková, že takhle blízko mu ještě nebyla za celou tu dobu a ani se ho ona tak dlouho nedotýkala, ne takhle. Dá se říct, že jí to na jednu stranu baví mu zajíždět prsty do vlasů a přehazovat je z jedné strany na druhou. Normální člověk by si řekl, co na tom může být do pekla zajímavého. A možná to dělá právě proto, aby se soustředila na něco jiného, než na jeho blízkost, než na obličej, který má trochu pod sebou a který na ni upírá zrak. Trochu přihmouří oči k jeho vlasům a nechá v nich ruku, přičemž je nahne trochu do strany, jako kdyby je zkoumala a to taky dělá. V hlavě si vytváří jistý návrh toho, jak by to mohlo vypadat v konečné části a teď může akorát doufat, že se to opravdu povede, protože pokud ne...uh, nechce vědět, co by následovalo. Na moment nastane mezi nimi chvíle ticha, kterou však prolomí a sklopí svůj zrak, aby se mu podívala opět do tváře. Je zvláštní se na něj dívat poprvé teď jako kdyby z vrchu, protože je to ve většině případů on, kdo se na ni tak dívá a ona má co dělat občas, aby nezakláněla hlavu, když se mu chce dívat do očí. Jejich výškové rozdíly jsou vážně velké, ale teď? Teď je to naprosto vyhovující a má ten pocit, že to tak vyhovuje oboum stranám. Po jeho odpovědi se musí posměšně ušklíbnout. Hned na to však povytáhne obočí, když na ni opět mrkne. Nedá se říci, že by na to už teoreticky nebyla zvyklá, ale tentokrát je to více...laškovnější? Jako kdyby se s ní opravdu teď snažil flirtovat a ne proto, aby ji provokoval, což dělal vlastně neustále, ale možná proto, že by chtěl? Ne, ne tohle byla pitomost největšího kalibru. Je to přece Kai, on nikdy nic nemyslí vážně a už vůbec nejeví o někoho zájem, jedině tak o sebe, což dokazuje skoro vším, co vypustí z úst a o jeho činech raději ani nemluvit.* Vážně? Mám? Stále mi připomínáš, jak se mi na tobě líbí to a tamto...uh a teď říkáš, že mám špatný vkus? Zvláštní, že tím podrážíš tak nějak sebe. *Koutky úst ji na pár sekund vystřelí nahoru, jak se na něj provokativně pousměje. Tak nějak nedokáže s ním přestávat tu hru, hru, kterou hrají snad každý den. Buď je tomu opravdu tak a nebo se jí to jenom zdá, ale začínají se snad provokovat den ode dne více? Je to jako závislost...nedokážete s tím přestat ani kdybyste chtěli. Možná jen na chvíli, ale zase se vrátíte nazpět, protože hra zkrátka ještě není u konce a vy chcete hrát dál a dál. Otázkou je...co je vítězství a jak vlastně chutná? A co znamená prohra? Na chvíli poté odvrátí pohled do strany a dlouze vydechne, snad proto, že si uvědomí, že tohle nemá stejně žádný smysl a možná mu na to neměla vůbec odpovídat, protože tak přilila ještě více benzínu do ohně. Znovu se však na něj podívá a jejich pohledy se opět střetnou, když okomentuje další věci. Opravdu řekl „jeho důvěru?“. Nikdy by neřekla, že by snad právě on mohl v ní mít nějakou důvěru, koneckonců ale chce, aby ho ostříhala, takže v ní nějak mít musí, ne? I kdyby to měl být maličký kousek. Mlčky se na něj dívá a stejně tak jako on nakloní hlavu do strany a i tím stejným směrem. Jen už převrátí očima, jako kdyby tuhle konverzaci naprosto vzdala a nijak se k tomu dále nevyjadřuje. Občas je to jako – já si z tebe mohu utahovat dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu a ty? Ty to raději nezkoušej nebo to bude ještě horší.
Uchopí strojek do ruky a s výdechem se na něj podívá. Nemůže neříct, že nemá z toho smíšené pocity, protože má. Ani v jejím zájmu není, aby to všechno pokazila ať už proto, že by pak nemohla ani usnout, aby se nebála, že ráno bude bez vlasů a nebo proto, aby nevypadal jako Jim Carrey z filmu Blbý a blbější a ona neměla tendenci se mu vysmívat do obličeje každou chvíli, kdy se na něj podívá. Vlastně ji upozorní, co by mohlo následovat, kdyby neuspěla, přičemž mu na to ihned řekne, aby nevyhrožoval. Pozvedne obočí a založí si jednu ruku v bok, přičemž ho má pozvednuté po celou dobu a rty poté zkřiví do úšklebku.* Nepoužíváš teď nějak moc slovo „přátelé?“ *Stáhne obočí do původní polohy a vydechne. Buď sám sebe přesvědčuje, že jsou opravdu přátelé, protože tomu nemůže možná ani sám uvěřit a nebo proto, že je to pro něj neobvyklé, když nikdy žádného přítele neměl...což je trochu tragické, ale ne, že by měl proporce k tomu, aby si jich mohl mnoho udělat. Porozhlédne se po koupelně a hned jak zahlédne to, co hledá, tak se natáhne po ručníku, který mu ihned dá okolo krku, přičemž musí být zcela jasné k čemu slouží. Tak či tak se mu zadívá do očí a raději mu to připomene, jelikož nechce poslouchat nějaké jeho pitomé poznámky a nebo cítit pohled, kterým ji propaluje. Nelze si nevšimnout jeho zvláštního pohledu a upřímně? Jí to akorát znervózňuje. Netuší, co to znamená a ani neví, zda chce vědět, co to má znamenat. Rty oddělí od sebe, jako kdyby chtěla něco říct, ale nevydá ze sebe ani hlásku. Možná proto, že sama zatraceně netuší, co na to říct a ani neví, jak se přesně má zachovat. A nebo možná proto, že ji k tomu ani nedá příležitost, jelikož zase mluví dál. Stále se dívá do jeho modro - šedých očí a nakonec odvrátí pohled tím, že ho sklopí směrem k zemi a jen jemně se pousměje, sotva by to mohl zaregistrovat. Je to jen na pár sekund, než se na něj opět podívá.* Myslím, že v zájmu nás obou to necháme takhle. *Pokýve na svá slova hlavou, jako kdyby je snad uznala za pravdivé z obou stran. V prvním momentu jí to samotnou napadlo, že by si mohl sundat triko, ale když si představí, když vlastně ví, jak jeho tělo vypadá bez trika, protože už nejednou měla možnost ho takhle zahlédnout a přitom by ho měla stříhat? Uh...neriskovala by to za žádných okolností. Navíc mu nechce ani dát žádnou záminku k tomu, aby si z ní znovu utahoval. Prohlédne si jeho vlasy a je už téměř připravená pustit se do práce, avšak je tady ještě maličký problém. Pozvedne ruku, přičemž mu ukazováček a prostředníček položí na spodní část brady a pozvedne ji mírně nahoru, tak, aby jí to vyhovovalo. Možná by bylo na čase už prsty z jeho brady sundat, ale ještě to neudělá. Nechá je tam přiložené, jako kdyby snad zkoušela drsnost strniště, kterým má posetou část tváře. A nebo to může za to chvilkový výpadek, když se zadívá do jeho očí a ona po těle ucítí opět tu známou nervozitu. Nejenom z toho, že ho má ostříhat, ale celkově z jeho blízkosti. Zatraceně...proč jí právě on dokáže vždy přivést do takových rozpaků? Bylo to vůbec normální? Nenechá se tím však unést, protože ani nemůže, zkrátka nesmí a to hlavně kvůli sobě. Požádá ho, aby měl po celou dobu hlavu takhle nebo se o to alespoň snažil při jeho hyperaktivitě co nejvíce. Stáhne ruku opět k tělu a trochu vyjeveně se mu zadívá do tváře, když začne mluvit v jasném dvojsmyslu. Možná by jí to mělo vyděsit nebo odradit, ale nic takového se nestane. Místo toho spíše má co dělat, aby se nezačala přihlouple usmívat a nepřevrátila nad tím oči. Zdá se, že nemůže od ní očekávat vůbec nějakou reakci, ale tak nějak má chuť se znovu zapojit do hry. Nadechne se zhluboka a zadívá se na něj možná trochu flirtovním pohledem.* Znáš nějakou lepší? *Povytáhne pravé obočí.* Protože mně se zdá, že mám přístup velice dobrý. *Semkne rty k sobě a poté si po nich přejede jazykem, jako kdyby si jich potřebovala ovlažit, přičemž pozvedne v ruce strojek a přiloží prst na tlačítko, ale ještě ho nezapne, nýbrž se podívá na něj.* Co si pamatuji, tak výdrž máš vážně dobrou, takže...*Pobídne ho tak tím, aby to vydržel po celou dobu, ale nemohla to říct taktéž ve dvojsmyslu. Je si jistá, že ta Davina, kterou poznal v New Orleans by s ním takto normálně nekomunikovala, ale tohle je jiné. Tohle je vězeňský svět a oni jsou spolu každičký den, neustále. Věci se začínají měnit a ona to vidí...otázkou je, zda to vnímá i on. Poté už vážně zapne strojek a s hlubokých nádechem začne. Zajede mu s ní z boku do vlasů a tentokrát se nesoustředí na nic jiného, než jsou jeho vlasy. Ne, že by neměla tendenci se párkrát podívat do jeho očí, protože jsou jí tak blízko, že kdyby se mu do nich zadívala, tak by mohla vidět ne jenom modrou a šedou, ale další odstíny barev, které by ji zaujaly, pohltily. Nemůže si však dovolit, aby jí rozptyloval, aby ji nutil nad tím přemýšlet i v jiném smyslu, protože...on ji k tomu nutil občas, aniž by se o to snad snažil. Nakloní hlavu trochu do boku, přičemž mu kontroluje každý kousek, který mu vzala strojkem a popřípadě to upravuje. Občas mírně přihmouří oči, občas posune hlavu o pár milimetrů ještě blíže, aby lépe viděla. Vážně se snaží dosáhnout výsledku, který má v hlavě a chce, aby byl spokojený. Možná za to nedostane takový vděk, jaký si zaslouží pokud se to povede, ale bude spokojená alespoň sama se sebou, že to zvládla. Pootevře ústa, aniž by si to nějak uvědomovala a nabírá tak více vzduchu do plic. Jedna její část křičí, aby se na něj podívala, protože cítí, že se na ni dívá, cítí jeho pohled na své tváři, ale ta druhá část je momentálně silnější. Nenechá se jim zkrátka rozptýlit a proto se začne ještě více soustředit na jeho vlasy až se do toho úplně ponoří a začne prakticky ignorovat jeho tvář. Už dodělává poslední stranu a strojek oddělává z jeho hlavy, aby ho vypnula, když v tom dostane přímo šok, který začne ubíjet do každého koutku jejího těla. V jedné sekundě se cítila tak volná, soustředěná jen na jednu jedinou věc a v další? V další cítí jeho ruku, jak je přiložená na jejím líci a části čelisti, přičemž svírá i jistou část jejich vlasů. Nakloní hlavu mírně do strany, aniž by si to přála, protože nepřála...on ji k tomu svým prudkým pohybem přinutí. Ještě stále si neuvědomuje, co se děje, ale v momentu, co ucítí na svých rtech ty jeho ze kterých sálá teplo, tak roztříští naprosto všechno, co v ní bylo. Její soustředěnost, šok a volnost se rozpadnou na milióny malých kousíčků, které se začnou měnit v prach, co rozfouká vítr do stran a nezbude naprosto nic. Oči vytřeští a automaticky ji jedna ruka vystřelí vzhůru a vyhledá jeho rameno o které se zapře, jako kdyby ho chtěla od sebe odtáhnout a možná přesně to má v úmyslu. Může cítit, jak vyvíjí svou rukou tlak na jeho rameno, který však v další vteřině začne zničehonic povolovat. Nejdříve je v tom jistá nejistota a možná toho měla využít v tu chvíli, aby ho od sebe odtáhla, ale jakmile ucítí větší tlak na rtech, větší naléhavost a chtíč, tak její smysly přestanou pracovat a všechna její kontrola spadne, zbourá ty zdi. Její tělo přestane reagovat na jakékoliv signály a začne pracovat naprosto samo. Víčka se jí zatřepotají jako motýlí křídla a zavře je, protože nechce právě v tuto chvíli vidět očima, ale srdcem. Jen nepatrně pohne rty, jako kdyby si nebyla jistá tím, že se to opravdu děje, jako kdyby se bála jakéhokoliv opětování. Celé její tělo zachvátí příjemný pocit, který ji naplňuje, něco, co ještě nikdy dříve necítila, něco, co ještě nepoznala a nedokáže to ani popsat. Jediné, co ví je to, že se jí to líbí, že chce víc. V žaludku má přímo roj motýlů, kteří ji hladí svými motýlími křídly a zanechávají tak příjemný pocit, který neodeznívá. Připadá ji, že ani nepotřebuje žádný kyslík, že už nikdy ho nebude potřebovat. Vnímá jen jemnost a sladkou chuť jeho rtů, které má potřebu ještě více ochutnat, poznat je. V takových chvílích si uvědomíte, že to není gravitace, co vás drží na zemi, ale že je to okamžik, to, co cítíte, že vás drží člověk, který vás přinutí to všechno cítit. Žádná věda, žádné přírodní zákony...jen on. Pomalu začne otevírat oči, když cítí, jak se jeho rty vzdalují od těch jejich, ale ne příliš daleko. Jsou to jen milimetry, stále se jich může dotknout, stačí se jen pohnout a znovu ucítí jejich sladkou chuť. Její mysl je stále rozostřená stejně tak jako její vidění. Několikrát zamrká, když se mu zadívá do očí a vdechuje jeho dech, stejně tak jako on může ten její. Neodvrací od něj pohled ani v momentě, kdy jeho ruka sjede z jejího ramena k předloktí. Jen se intenzivně dívá do jeho očí snažíc se uvědomit, co se vlastně stalo. Chce si to však uvědomit? Chce vůbec přemýšlet? Tak nějak si však uvědomí, že jednou rukou stále svírá jeho rameno a druhou ještě pořád drží ve vzduchu strojek na který úplně zapomněla, když ji naprosto vyvedl z míry. Hluboko, opravdu velmi hluboko v ní je ten hlas, který se snaží zakřičet, aby to zastavila...zastavila dřív, než to zajde až příliš daleko. Na to je ale moc nesoustředěná, vyvedená z kontroly. A navíc to nechce, nechce ten hlas poslouchat. Přesně ví, co teď chce a nebo se zkrátka jen nechává unášet okamžikem. Upustí holící strojek na zem a ignoruje zvuk nárazu o podlahu. Ruka, kterou má položenou na jeho ramenu v okamžiku sjede po jeho klíční kosti až nahoru ke krku, přičemž palec nechá položený na straně krku a zbytek prstů se zapřou o kůži vzadu na jeho krku a mírným tlakem ho přinutí pohnout hlavu směrem k ní. Ale ono to není ani potřeba, protože tentokrát je to ona, kdo přitiskne své rty na ty jeho o něco naléhavěji, dychtivěji, vášnivěji. Zavře oči a nechá se opět unášet tím pocitem, přičemž si řekne, že nad tím nehodlá přemýšlet. Ne teď, ne v tento okamžik. Je to poprvé, co něco takového prožívá, protože to, co měla a že toho bylo opravdu, opravdu jen málo se nedá srovnat s tímto okamžikem. Tato poloha jí však vůbec nevyhovuje, protože je skrčená a nahnutá do strany a aniž by nějak nad tím přemýšlela, tak automaticky se posune ještě blíže k němu, přičemž se na něj obkročmo posadí. Pozvedne i druhou ruku, kterou mu dá taktéž za krk stejně tak, jako tu druhou. Jen palcemi se dotýká jeho lící a otírá se s nimi o čelist. Zatlačí mu mírně na tvář, aby ho přinutila hlavu trochu zaklonit, přičemž se otře svým tělem o to jeho. Její polibky začnou nabírat na intenzitě a chtíči, který prosakuje do každé buňky v jejím těle.*

*Bola zvyknutá. Rozhodne to bolo jediné vysvetlenie toho, prečo ju to ani tak neprekvapilo ako zarazilo. Ale pravdou je, že podobné rozhovory neviedli až tak často. Teda niežeby sa ju každý deň nesnažil provokovať, ale vážne málokedy to bolo podobné ako pre tento krát. Bolo to omnoho laškovnejšie, omnoho menej ironickejšie, akoby mu snáď v druhej sekunde nerobilo najmenší problém sa zariadiť a pretiahnuť si voľnejšie tmavé tričko cez ramená. A možno to tak presne bolo, možno ju rád rozptyľoval, možno sa rád pozeral, aký vplyv na ňu má a možno len chcel zistiť, prečo nad tým vôbec premýšľa. Áno, isté veci sa uňho zmenili, vlastne možno polovica všetkého, čím predtým žil, ale zmenilo sa aj toto? Nikdy, nikdy ho podobné veci nezaujímali, prakticky mu boli ukradnuté, považoval to za zbytočnosti, stratu cenného času, odkročenie od toho hlavného. Od moci. Ale teraz mal moc, k tomu všetkému bol novo nabitý emóciami, akoby snáď ani nebolo dlhšie možné to ignorovať. Pretože, ak prídeme veci na koreň, bol trochu starší „puberťák“ s rozbúrenými hormónmi, ktoré sa štyridsať rokov skoro vôbec neprejavili. Až teraz. Až teraz mal tú potrebu pokúšať osemnásť ročnú čarodejnicu – momentálne bez moci – ktorú predtým skoro zabil a ktorá skoro zabila jeho. Bolo to snáď tým, že bola jediný objekt v ďalekom okolí alebo by to proste robil aj tak? Tak či onak nevyzerala, žeby ju to vôbec nejako odradilo, alebo by z jeho pokusov snáď mala ešte divnejší pocit, ako bolo potrebné, ako mal aj on sám. A koniec koncov ju to možno len pobavilo, pretože ho nebrala vôbec za slovo a neverila, žeby to myslel vážne. Vlastne už ani nečaká, žeby na to reagovala viac ako vyjaveným pohľadom a trochou sarkazmu v očiach. Prečo by aj mala, keď to robil neustále a ju to už muselo unavovať? Namiesto toho sa však jej výraz zmení na niečo iné, niečo, s čím už ani nepočítal. Istá známka po flirtovaní, istá známka po rovnakej karte, ktorú stále podáva on jej a ktorú sa teraz rozhodla opäť vrátiť. Trochu pri jej otázke našpúli perami, ale pravdou bolo, že si do nich mal chuť skôr zahryznúť. Dala mu pocítiť vlastné dvojzmysly, na rozdiel od nej sa mu však počúvali vcelku dobre. Nepatrne nakrčí obočím a potichu vydýchne na niekoľko sekúnd skláňajúc pohľad trochu nižšie, ako bola jej tvár.* O niekoľkých by som vedel. Ale vyhovovali by skôr mne ako tebe...*Mykne nad tým zľahka plecami. Jeho tón je stále mierne ironický, provokačný a jeho oči si opäť nájdu tie jej v letmom prižmúrení.* Predsa len, bude fajn, ak to pôjde čo najľahšie. *Kútiky jeho úst v stotinovej súhre cuknú do strán, pričom sa na chvíľu zamyslí nad tým , ako často sa to v poslednej dobe deje. Vlastne to už ani nebolo provokovanie, bolo to čisté flirtovanie, ktoré mu bez problémov oplácala, či ho už brala ako niečo vážne alebo sa len bavila. Len kradmo sleduje, ako si do ruky berie strojček, s ktorým mu plánuje každú chvíľu zájsť do vlasov, než sa ešte predtým obráti k nemu, a tak opäť môže zachytiť jej pohľad. Jeho úškrn sa v tú chvíľu zmení na neskrývaný až samoľúby, akoby snáď tiež na jednu stranu vedel, že to bol čistý sarkazmus a na druhú presný opak. Každopádne ho jej novoobjavený zmysel na dvojzmysly nijako nezneistil.* A ty máš veľmi dobrú pamäť. *Kývne nepatrne hlavou, akoby tým chcel dať ešte niekoľkonásobný dôraz svojím slovám, konečne urobiac to, na čo mal chuť už od začiatku. Zľahka si zahryzne do spodnej pery a so zvláštnym úškrnom na perách ju prejde trochu skúmavým zrakom.* Koniec koncov budeš rada, ak ma dokážeš zvládnuť, cupcake. *Vydýchne, zatiaľ čo v jeho hlase nie je jediná známka po irónií alebo hocičom podobnom. Práve naopak. Jeho pohľad je až vyzývavý, akoby jej to snáď oznamoval, akoby si tým bol úplne istý. Patrne prižmúri oči k jej tvári, než stiahne pery opäť do krátkej línie a snaží sa príliš nehýbať hlavou, ako sa mu pomaly pustí do jednej strany vlasov, ktoré začnú po kúskoch padať na uterák okolo jeho krku alebo na dlážku okolo stoličky, na ktorej sedel. Občas premýšľal nad tým, kam presne sa pohli, a či vôbec. Či sa niečo za tie dva mesiace zmenilo, alebo stále zostali na tom istom. Pretože, popravde, ich konverzácie sa možno podobali, ale často naberali smerov, nad ktorými predtým ledva rozmýšľal. Bola voči nemu iná, otvorenejšia, omnoho priateľskejšia, ak sa to tak dá nazvať. Oplácala mu komentáre, všetky provokácie, stále sa ním dala rozhodiť. Huh, práve teraz mal vážne zmiešané pocity. Nevedel, či sa tak veľmi ponorila do strihania, alebo sa naňho proste odmietala pozrieť čo i len na sekundu, pretože si myslela, že ju to zbytočne rozptýli. On z nej svoj pohľad však nespúšťal vôbec. Jasné, bolo len fajn, ak bola sústredená, pretože popravde...Nemal poňatia, čo by spravil, ak by to celé pokašľala, sám z nej cítil, že to nechcela pokašľať, čo je len dobré znamenie, pravda? Avšak mal pocit, že nikdy nebola tak blízko ako v tejto chvíli. Sám ju občas tlačil do premýšľania nad inými vecami, ako sama chcela, ale nemohla povedať, žeby sa tomu príliš bránila, pretože ak by naozaj chcela, nikdy by na ňu nemal podobný vplyv, ako mu sama dovoľovala mať. Áno, teoreticky si bol viac ako istý, že je to čisto v jej hlave a on je v tom skoro nevinne. Potichu vydýchne, ako sa tvárou presunie ešte bližšie, akoby to snáď robila naschvál. Na druhú stranu nevyzerala, žeby si to vôbec uvedomovala, žeby si uvedomovala, ako blízko k nemu každým pohybom je. Spojí pery pevne k sebe a na niekoľko sekúnd odvráti pohľad niekam do strany. Samozrejme, jeho vlasy preňho boli dôležité, vyžadoval od nej trocha snahy, trocha predstavivosti, ale hlavne ho v konečnom dôsledku zaujímal výsledok, pretože ten bol predsa len najdôležitejší. Ak by si však myslel, že to nezvládne, nikdy by sa jej to ani nespýtal, už len toľko svedčalo o jeho letmej dôvere smerom k nej. Tiež tu však bola druhá strana, ktorá by nasvedčovala tomu, čo všetko sa jej môže stať, ak to pokašle. A strach, obavy...To bola pekná motivácia, väčšinou jasne účinná. Znovu na nej upriami svoj zrak, pričom si všimne, že pootvorila ústa, akoby sa snáď potrebovala lepšie nadýchnuť, alebo akoby nebojovala sama so sebou, či sa na neho pozrie alebo nie. Mohol to na nej priam vidieť, niekoľko sekúnd, kedy chcela zakotviť svoje nazelenalé oči v tých jeho. Neboli však len zelené, bol v nich istý nádych modra, ktorý sa v šedosti zmiešaval s hnedou. Zaujímavý postreh, avšak celkom zbytočný. Aspoň preňho taký bol, pretože on nad podobnými vecami predsa nepremýšľal, všakže? Bolo to trápne a smiešne, nič viac nič menej. Nakoniec však predsa len zostane zameraná na jeho vlasy, akoby si snáď pohľad naňho výlučne zakázala a jednoducho sa chcela celkom sústrediť na to, čo robila. V tú chvíľu však nič z toho nevnímal. Neboli tu žiadne ťahy po jeho hlave, ktoré pomaly ustávali, nič z toho. Bola tu len jej tvár, ktorá bola až príliš blízko na to, aby ju mohol nevnímať, aby sa mohol sústrediť na niečo iné, alebo nevypustiť z úst  frustrovaný povzdych, ktorý svedčil len po jednom. Vzdával to, zvysoka kašľal na to, či to bude chcieť, alebo čo si bude myslieť, kedy sa o to každopádne staral? Nikdy. Pomaly pootvorí ústa a zadíva sa jej na niekoľko sekúnd uprene na pery analyzujúc ich povrch, ktorý sa zdal jemnejší, než čokoľvek v okolí. Nepatrne prižmúri oči, všetko sa zintenzívni, všetko naňho tlačí, tlačí mu priamo do hlavy, na všetky svaly a hovorí mu, že ničomu nepodlieha, že ak niečo chce, tak si to jednoducho zoberie. A on si to chcel zobrať. Automaticky a možno trochu rýchlejšie, akoby to Davina mohla postrehnúť, podvihne ruku k jej tvári, pričom ju chytí za líce a jeho prsty sa zamotajú do jej vlasov, ktoré stiahne do strany obracajúc jej tvár viac svojím smerom. Akoby mu bolo jedno, akú silu bude musieť vyvolať, či sa bude brániť, alebo zostane v šoku a nepohne sa vôbec. Možno to bolo tým, že v tom proste nevidel nič zlé, že to vnímal, ako niečo, čo je v úplnom poriadku. Bola to snáď jeho chybná psychika, ktorá teraz vyhrávala? Než by jej dal nejaký priestor na jeho dotyk vôbec reagovať, ako lusknutím prstov sa perami dotkne tých jej. Najskôr to bolo neistejšie, let letmé otretie, len slabé testovanie, ktoré sa každou sekundou stávalo silnejším. Do nosa mu neustále udierala jej vôňa, sladká chuť jej dychu, ktorá sa mu dostávala do hlavy celkom mu zatemňujúc mozog. Nedovolil jej to, celý ten čas jej nedovolil nijako odvrátiť tvár, nijako prekaziť to, o čo sa práve snažil, pretože nikdy nespustil stisk z jej vlasov, akoby ju k tomu snáď nútil, akoby jej ani nedával na výber. A možno ani nie. Obaja dobre vedeli, že jej rozhodne nebol ľahostajný, na to mal až príliš veľký vplyv na každú jej reakciu, na to ju vedel až príliš pantať, tak prečo sa tomu brániť?  Trochu podvihne hruďou, ako sa kyslík pre jeho telo stáva nepotrebným, zbytočným, nemyslel na to, že potrebuje aj dýchať. Zrazu však ucíti trochu pevnejší stisk jej ruky na svojom ramene, ruky, ktorá akoby sa ho snažila odtlačiť, ktorá bola pripravená zápasiť, ak by jej to dovolil. Avšak sa nepohne ani o milimeter, namiesto toho tlak svojich pier na tých jej ešte znásobí, ešte zintenzívni, čím sa stane naliehavým, akoby to bolo presne to, čo potreboval. To jediné, čo v túto chvíľu vnímal. Tiež nemal pocit, žeby sa bránila, nie, to nebolo bránenie, to bol pokus o niečo, čo sama nechcela, čo sa mu len potvrdí, keď sa jej stisk začne už do niekoľkých sekúnd uvoľňovať, rovnako ako celé jej stuhnuté telo, ktoré stále nijako nespolupracovalo, niežeby to potreboval. Rozliehal sa v ňom len pocit po chcení, chcel ju pri sebe cítiť, aj keď to nepotreboval, vybral si to. A ten chtíč bol stále silnejší, nijako neodznieval, ani keby to možno bolo lepšie. Aj keby to možno bolo lepšie pre ňu, pretože prestať v niečom, čo raz načal, mohlo byť ťažšie, ako sa zdalo. Hlavne, ak prestať nechcel, práve naopak. Potreboval vedieť, kam sú schopné jeho pocity zájsť a aké vlastne sú. Bolo to všetko nové, niežeby predtým necítil isté sympatie, možno atraktívnosť, ale bolo to podobné len zo širokého okruhu a práve preto tak strašne nepoznané. Skoro niečo ako experiment, ktorý ho celkom pohltil. Jeho oči sú zatvorené v úplnej tme, avšak má pocit, akoby mohol napriek tomu vidieť, pretože každý jeho iný vnem pracoval na plné obrátky. Jej pery boli vlhké, teplé, akoby sa od nich nikdy nemal odtrhnúť, akoby všetko okolo na čas zmizlo a v miestnosti zostali len oni dvaja. Nechcel, aby proti nemu bojovala, nechcel aby bojovala proti tomuto, chcel, aby sa podvolila, aby to nechala plynúť, napriek všetkému, čo medzi nimi bolo predtým, toto je iné. A presne to nakoniec spraví, akoby mu snáď dávala nejaké zvolenie, nechávala ho, nech ju ochutná, jej sladkosť, ktorá bola inokedy horká. Mohol to cítiť, to, že sa jej to páči rovnako ako jemu, že to chce a chce toho možno ešte viac. Jeho dych sa o poznanie zrýchli, jeho tep mu len bubnuje po každej bunke v tele, ktoré majú chuť po niečom omnoho väčšom, ako bol jeden bozk. Predsa len to nebolo nič zvláštne, nič čo by prekročovalo prah normálnosti. Dvadsať rokov vo väzenskom svete bolo dvadsať rokov. Avšak jeho postoj stále nie je nijako tvrdý, aspoň nie taký, na aký sa cítil, namiesto toho jemne odznieva. Možno sa len potreboval nadýchnuť a možno vedel, že ak by to pokračovalo, tak by nedokázal predpovedať svoju reakciu. Zadržal by sa, ak by chcel, alebo by to proste nešlo? Nepatrne otvorí oči, jeho dych je stále mierne zrýchlený, ako ho po dúškach naberá do úst, ako náhle sa ich pery len o niekoľko milimetrov rozpoja. Stále ju však mohol cítiť, stále mu na jazyku pretrvávala jej chuť, stále k nemu dosahovalo jej teplo. Ak mal niekedy zmiešanejšie pocity, bolo to práve teraz. Mohol na ňu hľadieť, mohli byť v tejto polohe bez toho, aby sa vôbec pohli až do večera, alebo možno mal niečo povedať. Ale čo sa v podobných situáciách hovorí? Nie, vysvetľovať jej, prečo to urobil teda nebude, aj tak nemal pocit, žeby to práve teraz bolo dôležité. Až frustrujúce, až pochabé, ako strašne opantaný bol, ako strašne ho zanietilo to, čo sa pred chvíľou stalo. Nikdy si nemyslel, žeby to mohlo byť podobné, žeby to mohol všetko tak strašne vnímať. Zľahka si zahryzne do spodnej pery, na ktorej ešte stále cítiť hebkosť tých jej, pričom pomaly zíde rukou z jej líca cez rameno až ku predľaktiu, púšťajúc jej vlasy, a tak celkom uvoľňujúc stisk z jej hlavy. Ani na sekundu sa však jeho pohľad neskríži s niečím iným, ako boli jej lesklé oči, či trochu červenšie pery, ktoré kričali len po tom, aby sa ich znovu dotkol. Stále môže cítiť jej ruku na svojom ramene, akoby sa snáď opierala, alebo ho proste len potrebovala držať, pretože stále bola vyvedená z miery netušiac, čo sa vôbec stalo. On nad tým však nepremýšľal, pretože to chcel zistiť. Chcel zistiť, čo to presne znamená, a to šlo len jedným spôsobom. Možno to chcela zastaviť, možno sa chcela otočiť a zavrieť sa v izbe, ale sama vedela, že to bol dopredu prehratý boj, Prehrala ho v momente, ako sa tomu poddala, ako prestala zbytočne protestovať. Stále sa nedokáže sústrediť na nič iné, ako bola ona. Už však dokáže vnímať aj jej výraz, skúma jej tvár, v ktorej sa zračí toľko vecí, že aj preňho je ťažké ich vôbec nejako utriediť. Musela sa predsa raz rozhodnúť, čo chce, inak si mohla byť istá, že to urobí za ňu, či s tým už bude spokojná alebo nie. Zrazu sa miestnosťou rozhrnie len krátky náraz strojčeka o podlahu, strojčeka, ktorý si vôbec nevšímal, a tak ani netušil, že ho ešte stále drží. Než by sa však hocijako ohliadol, alebo hocičo povedal, môže cítiť prudší dotyk jej ruky, ktorá sa v jednej sekunde presunie z jeho ramena po kľúčnej kosti, pričom nakoniec zastane pri jeho krku, o ktorý sa zozadu zaprie, akoby snáď chcela donútiť jeho hlavu nakloniť sa dopredu, a tak znovu predeliť tenkú bariéru, ktorá sa medzi nimi vytvorila. Trochu nakrčí obočím, keď na nepatrný chvíľu prejde zrakom od jej ruky až k tvári, akoby sa jej chcel niečo spýtať,  alebo niečomu nechápal. On to však poznal veľmi dobre. Vybrala si. S intenzitou prižmúri oči k tým jej, pričom pootvorí ústa a nahlas vydýchne, čím sa jeho hruď opäť patrne nadvihne dohora, akoby sa snáď pred niečím ovládal. To všetko však padlo, padlo to v momente, keď opäť ucítil jej pery, ktoré na tie jeho tento krát pritisla ona. Už si nemohla klamať, nemohla povedať, že niečo z toho nechcela, vnímala to rovnako ako on, vlastne to možno bola len otázka času. A všetka tá náruživosť sa zmiešala do jednej, nechcel nič, len sa jej dotýkať, cítiť jej kožu pod bruškami prstov, skoro ako nejaký maniak, ako maniak, ktorý sa nemohol nabažiť. Posadnutosť, búrlivosť, žiadostivosť to všetko sa mu hrnulo do rúk, ako pevne obkolesí prsty okolo jej predlaktia s úmyslom ju tak ľahko nepustiť. Skoro však pochopí, že sa ani nechystá nikam cúvnuť, že sa nechystá odvrátiť. Trochu nakloní hlavou do strany, pričom jeho ruky automaticky prejdú k jej pásu, kde ju prichytí, akoby snáď chcel, aby k nemu bola ešte bližšie, než to, že na ňom teraz prakticky sedela. Nie, to nebolo v poriadku, nevnímal to tak ako ona, bolo to omnoho intenzívnejšie, omnoho hlbšie. Provokovala ho viac ako si myslela. Mal chuť zahryznúť jej do pery, alebo ju opäť potiahnuť za vlasy, tento krát však omnoho tvrdšie, ako predtým. Mal chuť zatnúť prsty do jej kože nehľadiac na to, či by ju to bolelo, nehľadiac absolútne na nič. Nevnímal to ako posadnutosť, ako fanatickosť, jednoducho to bolo v ňom a cítil, že presne tak by to chcel. Nikdy, nikdy by nedokázal byť celkom jemný, ani keby chcel a on nechcel, tak prečo sa o to snažiť? Keď ucíti na krku aj jej druhú ruku, tak pomaly zíde z jej pásu o niečo nižšie, pričom ju zovrie tak pevne, že donúti jej telo nepatrne nadskočiť nad tým jeho, akoby chcel, aby bola ešte vyššie. A jej dotyk? Nútil ho nakloniť sa dozadu, akoby ani na sekundu nemohli zostať v presnej polohe, akoby si nemohol pomôcť a nezachádzať rukami pod lem jej košele, zatiaľ však nikde vyššie. Jej telo sa priam otieralo o to jeho, udieralo mu do hrude, nútilo ho do nezáujmu, do štádia, kedy sa nestaral o nič iné, než o to, čo chcel. Jeho prsty sa priam zatnú do jej mäkkej kože, zovrú ju, akoby jej snáď nemali zostať žiadne modriny, akoby sa snáď zarývali do papiera. V sekunde odtrhne pery od tých jej, pričom na chvíľu zatne zuby, ako doslova pripevní jej telo k tomu jeho zdvihnúc sa spolu s ňou sprudka zo stoličky, ktorá sa automaticky prevráti na zem.  Možno trochu zúrivo narazí jej chrbát do steny len niekoľko metrov ďalej vysadiac ju na poloprázdnu komodu, ktorá sa zakolísa pod tlakom a nechá úzky pás z nárazu vzadu na múre, keď sa z nej väčšina vecí skotúľa k dlážke. Jeho ruky tento krát prejdú od jej bokov znovu hore pod košeľu. Prechádzajúc hore dole, akoby sa jej snáď snažili zodrať kožu, alebo na nej minimálne zanechať červené obrysy. Končekmi prstov mohol miestami cítiť lem jej podprsenky. Jednu ruku nakoniec uvoľní, prechádzajúc od jej pása až k nohe, ktorú za stehno tvrdo zovrie ešte viac ju oddeľujúc od druhej do strany, akoby k nej chcel byť ešte bližšie ako doteraz.  Jeho pery sa pritom nevrátia k tým jej, namiesto toho priam pohltia tenkú kožu jej krku, jej čeľuste a kľúčnej kosti, po ktorej schádzajú dole, pričom nechá rukáv jej košeli skĺznuť trochu nižšie z jej pleca. Mohla doslova cítiť aj jeho zuby, každý jeho dotyk, každé jeho zovretie, v ktorom nebolo nič nežné, nič iné, ako horlivosť. Pomaly stiahne zovretie z jej nohy, pričom rukou prejde k jej hlave znovu zachytávajúc jej vlasy, za ktoré jej tvárou potiahne do strany, uvoľňujúc si ešte lepší prístup k jej krku. Teraz nemyslel na to, žeby mal možno prestať, že to možno zachádzalo tam, kam nechcela. Akoby mu to bolo jedno, akoby sa nestaral.*

*V normálním případě by s ním jeho hru nezačala hrát, ale tentokrát? Rozhodla se jinak. Uchopila do ruky figurku a táhla s ní na svém poli, přičemž v očích měla zažehnutou jiskru, že si půjde po vítězství a nenechá ho, aby ji jen tak vyšachoval ze hry. Bylo to zvláštní, protože vždy to zastavila ještě dřív, než se začalo hrát. On byl ten, kdo ji provokoval v jednom kuse a nepřestával a ona zase ta, která se nechytala, která se ho snažila zastavit a nebo raději nereagovala, aby se zbytečně nemusela nad vším rozčilovat. Dnes tomu však bylo jinak, celkově dnešní den byl jiný. Provokace už byla na denním pořádku, ale tohle začínají flirtování? Ty hlubší pohledy, laškování. To už nebylo tak obvyklé a začalo to právě v posledních dnech. Dá se říct, že vždy tam mezi nimi něco bylo, ale to šlo spíše jen o to, že byli pro sebe atraktivní a nevnímali to, ne tak jako teď. Alespoň ona to tak může říct ze své strany. Musí se trochu pousmát nad jeho slovy a stále je zahleděná do jeho očí, které na jednu stranu velmi dobře zná a na druhou má na nich stále co objevovat, pořád ji dokážou fascinovat a upoutat její pozornost, což bylo...zvláštní. Nelze si nevšimnout toho, když jeho oči sjedou o něco níže a může jen odhadovat, kde přesně se zadíval, i když ve svém nitru to tak nějak ví. Ne, tentokrát si nechystá žádnou poznámku a nebo snad sebou netrhne do strany, aby si vynutila jeho pohled. Nechává ho v tom a ani neví pořádně proč to dělá. Je k němu otevřenější a má k ní o mnoho větší přístup, než kdykoliv předtím. Už se tolik nebrání, právě naopak. Nechává ho, nechává ho si teoreticky dělat to, co chce. Buď už to zkrátka vzdala a nebo je ještě tady ta možnost, že už se nechce bránit, protože ztrácí důvody k tomu, proč by to dělala. Všechno, co je mezi nimi se začíná pomalu měnit, každým dnem, každým společným okamžikem.* Ale teď jde přece o mě, abych na tebe měla dobrý výhled. *Jejich pohledy se opět střetnou a v tu chvíli pozvedne pravé obočí, jako kdyby mu snad pokládala nějakou otázku a chtěla odpověď, ale zároveň to bylo čistě jen provokační, jelikož na nic žádnou odpověď nepotřebovala a co více – žádnou otázku mu ani nepoložila.* Myslím, že lehčí už to být nemůže. *Pronese o něco tišeji, ale stále tak, aby ji dobře slyšel. Našpulí mírně rty a jeden koutek úst roztáhne do strany. Právě teď se na něj dívá typickým svůdným pohledem. Jsou dvě možnosti – buď si to sama plně neuvědomuje, co dělá a nebo je to přesně to, co chce dělat, provokovat ho, oplácet mu vše stejnou mincí a nutit ho, aby se cítil tak, jako ona, když neustále má k její osobě narážky. Teď však v tom nehraje roli žádná ironie a ani pobavení. Zašlo to až za ty hranice a přesunulo se to k opravdovému flirtování a...svádění? Ano, to slovo bude naprosto výstižné pro tento jev. Natáhne se pro holící strojek a prozatím ho nezapíná. Její oči si vyhledají opět ty jeho a na malý moment se podívá na jeho rty, které tvoří ten samolibý úsměv, který už tak velmi dobře zná. Zadívá se na ně déle, než by sama čekala a ne, že by jí to nějak vadilo...už ne. Věděl moc dobře, že ji dokáže rozptýlit, když se o to vážně snaží. Hlavně je si vědomý toho, že má na ni jistý vliv, který přetrvává už nějakou dobu. Podívá se mu do očí ve chvíli, co promluví a hned na to se ji na tváři vykouzlí úsměv. Problémy s pamětí opravdu nemá a už vůbec ne u něj, protože on je ten typ člověka, který se vám vryje do paměti, aniž byste si to přáli. I kdybyste chtěli zapomenout, tak nemůžete. Při jeho dalších slovech pootevře ústa a mírně přihmouří oči k těm jeho, přičemž se trochu skloní a přiblíží tak svou tvář blíže k jeho. Vydechne mu do tváře.* Sleduj mě. *Řekne takovým tím tišším hlasem, který však můžete slyšet a který je naplněný smyslností. Jako kdyby tím přijala jeho výzvu a byla si jistá, že jeho dokáže zvládnout a upřímně? Jistá si tím byla, ať už to znamenalo cokoliv. Dokázala to jednou, dokáže to i teď. Teoreticky ho i vybídla k tomu, ať to zkusí a jen ji pozoruje, jak zvládne všechno, co si pro ni připraví. Narovná se v zádech, avšak pohled z něj stále nespouští. To až v okamžiku, kdy se rozhodne celou jejich hru přerušit, ne však ukončit, jelikož si je jistá, že tohle je jenom začátek. Zapne strojek a zajede mu s ním z boku do vlasů. Právě teď sama sebe ani nepoznává, nikdy taková nebyla. A nebo byla? Co když taková prostě je a on je jenom ten, kdo v ní odhaluje i stránky o kterých nemá sebemenší ponětí? Je pravda, že všechno, co zažívá s ním je vlastně poprvé. Ne, že by nikdy nezažila ten pocit, kdy vás někdo bodne do zad a nebo vás chce využít, což taky později udělá. Ale všechno, co prožila s ním bylo opravdu jiné a o to více zvláštní je to teď ve vězeňském světě. Netuší, zda se tomu má bránit, zahnat to všechno a nebo to má nechat vyplout na povrch a nechat se tím unášet, protože na jednu stranu je to skvělý pocit, líbí se jí to, líbí se jí, když může někoho provokovat a přijímat provokace i od druhé strany. Vždy s tím bojovala, teď se však nechala podmanit. Je pro ni zatraceně těžké soustředit se jen na jednu věc, když jeho oči jsou tak blízko, že by stačilo jen těmi svými o trochu pohnout a mohla by se ponořit alespoň na pár sekund do jeho pohledu. Jenomže něco takového si nemůže dovolit, ne teď. Určí si tak svou prioritu, svůj cíl a to je nepokazit mu image, ale naopak...udělat mu ji možná ještě lepší. Navíc něco takového jako je stříhání dělá poprvé a zrovna typ člověka jako je on není nejlepší pokusný králík, když stále v něm dřímá ten známý psychopat. Polovina mysli si uvědomuje, jak moc blízko k němu je, že kdyby chtěla, tak by mu mohla skoro dýchat do tváře a ta druhá polovina se zase nesoustředí na nic jiného, než jsou jen jeho vlasy, které pomalu padají na podlahu a nebo na připravený ručník na jeho ramenou. Zdá se jí to a nebo jeho oči jsou jako magnety s kladnými póly, které ji k sobě přitahují, volají? Chce se mu podívat do tváře, i kdyby jenom na chvíli, prostě se ujistit, zda ji pozoruje a nebo vnímá něco naprosto jiného. Ale překonává samu sebe, opravdu. Zabíjí ten pocit, který ji nutí to udělat a její silná vůle odolává...díkybohu? Vydechne možná trochu bezradně, jako kdyby jí to ubíjelo, že se tomu nenechává podmanit a bojuje. Ale zase může být i hrdá sama na sebe, že stále dokáže zvládat jisté věci a mít je pod kontrolou, když si za tím sebevíce stojí. Přihmouří oči a sleduje jeden ze svých tahů po jeho hlavě, který se zdá být konečný, alespoň co se této strany týče. Zatím nemůže posoudit, zda to vypadá dobře nebo ne, ale nezdá se, že by to bylo nějak křivé a nebo, že by na pár vlasů zapomněla. Oddělá do strany strojek od jeho hlavy, ale ještě si prohlíží to, co prozatím udělala, jako kdyby chtěla, aby to zkrátka bylo perfektní, jako kdyby na ničem jiném momentálně nezáleželo. Soustředěnost má jen a jen k jeho vlasům a možná právě proto se dostane do takového šoku, kdy se zastaví všechny její životní funkce a napne se každý sval v těle, jako kdyby zažila totální selhání funkcí, které ji udržují na živu. Srdce pronese svůj poslední úder a potom nic, ticho. Neovládá ani své tělo, takže ho nechá, ať si ji nahne do strany jak se jemu líbí. Může vnímat jeho ruku na svém líci a polštářky prstů zasunutých do vlasů, ale její mozek to není schopný ještě tak vstřebat a vyslat jí do těla jisté signály, něco, co by mělo rozvířit její pocity. Je to tak rychlé, tak intenzivní, že je naprosto vyvedená z kontroly. Avšak v momentu, co se jeho rty přitisknou k těm jejím, tak jako kdyby se rozbouřil oceán a vlny narážely do skal, jako kdyby je chtěly zničit. Bylo to jako...když najednou vybouchne sopka a žhavá, ničící láva se začne roztahovat do všech stran...vezme si všechno a nezbude nic. Přesně tak v ní zažehne plamen, který přinutí její srdce znovu bít a tentokrát v silných úderech, znovu přinutí mozek přemýšlet a hlavně v ní rozbouří vlnu emocí. Emocí, které přebíjejí jednu za druhou a žádná z nich nemůže vyhrát. Její tělo zaplavuje tisíce pocitů, ne..miliony. Vykulí své zelené oči, aniž by to nějak ovládala, prostě se to stalo. Mozek jí automaticky napovídá, ať přestane, protože si uvědomuje, kdo se jí snaží přinutit k něčemu, co nemůže být zkrátka správné. Volná ruka ji vystřelí k jeho ramenu do kterých zaboří konečky prstů a ty se snaží vyvíjet na něj nátlak. Nátlak, který ho má odsunout od její tváře, přinutit ho, aby přestal. Tento boj má však už dopředu prohraný a to ze dvou důvodů. První je ten, že jí nedovoluje se odtáhnout, nedovoluje jí se jen pohnout, zkrátka si bere to, co chce a nehledí na její rozhodnutí. Druhý byl, že ačkoliv mozkové buňky ji vybízely k tomu, ať okamžitě přestane, tak zbytek jejího těla říkal něco jiného a hlavně silný tlukot jejího srdce jasně napovídal, že je to přesně to, co chce a po čem touží. Nakonec se stane to, co bylo silnější...podlehne mu, naprosto tomu propadne. Pomalu, ale jistě začíná uvolňovat své prsty a přestane vyvíjet jakýkoliv nátlak. Víčka sevře k sobě a nechává své tělo zaplavit pocitem z požitku. Z toho, jak ochutnává hebkost jeho rtů, které chutnají sladce. Ale ne takovou tou sladkou příchutí, která vás dokáže až odradit, právě naopak. Sladká příchuť, která vás vábí, která vás nutí ochutnávat a dopřávat si jí co nejvíce. I když tlak jeho rtů zesílil, tak stále necítí nic po drsnosti a možná to bylo jenom proto, že jeho rty byly jako peříčka, které vás jemně hladí po kůži. Mysl začíná mít rozostřenou a v těle má přímo bouři z pocitů. Pohřbívá všechno to negativní, to, co jí udržuje zdravou mysl v sobě a nechává vyplynout na povrch všechno ostatní. Nechává se unášet okamžikem, nechává, ať jí to celou pohltí a možná nikdy nepustí, protože nechce, aby jí to pustilo, aby to skončilo. Stále není schopná nijak spolupracovat, ale to, že už se nebrání, že mu dala k sobě samotné přístup je jasný signál k tomu, že nestojí právě teď o nic jiného. Je to poprvé, co se cítí takhle a víte co? Je to úžasný pocit. Ne, že by za svůj život nabrala příliš zkušeností, dá se říci, že prakticky žádné a tohle je něco, co ještě nepoznala, co neměla šanci prožít. Právě teď poznává nepoznané a chce vědět více, vybízí sebe samu k tomu, aby pokračovala. Zdá se jí že už ani nikdy nebude potřebovat kyslík k dýchání, jako kdyby tohle bylo to, co ji bude udržovat naživu. Tlak jeho rtů na těch jejích povolí ve chvíli, kdy se začne odtahovat a ona pocítí na rtech chlad po té horkosti, kterou ještě před chvílí dostávala. Pomalu otevře oči a zadívá se do těch jeho se stále rozostřeným zrakem. Možná už ani nebude možné ho vrátit do normálu, protože je ještě pohlcená celým okamžikem. V ústech cítí stále jeho chuť a i dotek jeho rtů ji stále šimrá po těch jejich. Znovu má v mysli dva hlasy, avšak jeden přetrvá, překřičí naprosto ten druhý a v ní se objeví zdi, které zazdí všechno, co jí dovolovalo bránit se a nechat to tímto odtrhnutím ukončené. Pravda je taková, že chce víc, že chce ochutnat znovu a že chce nechat svou touhu rozplynout po těle, ať si vezme všechno, ať ji ovládne. Zastíní mysl, rozvíří opět ten skvělý pocit. Dech má stejně zrychlený jako on a ten jeho nasává do úst a poté zase vydechuje. Přetrhne jejich oční kontakt, když se zadívá, jak si opět drží spodní ret. Nemá ani sebemenší tušení, jak moc ji to dráždí, jak moc velký vliv to na ni má. Možná měl jisté podezření už předtím, kdy se ho tenkrát v hrobce snažila přinutit k tomu, aby jí řekl, proč to vlastně dělá. Ale teď? Po tom, co se stalo? Nedokáže udržet své sebeovládání a o to více, když vnímá jeho dotek od ramena, který pomalu sjíždí k předloktí, jako kdyby na jednu stranu ji chtěl pustit a na druhou čekal, že ho nenechá, aby ji pustil, že bude pokračovat, protože oba chtějí jednu a tu samou věc...mají společný cíl. Vzít si a ochutnat od toho druhého co nejvíce, vše, co je schopný nabídnout. Očima se vrátí k těm jeho a zadívá se do nich s jistou intenzitou s chtíčem, který bubnuje všude po celém těle. Už je rozhodnutá, zná verdikt a právě proto upustí strojek na zem a nechá ho dopadnout na podlahu. Nevnímá však žádný zvuk, nevnímá nic, než jen jeho. Teď existuje jen on a nic nemůže být důležitější. Ruku, kterou má položenou na jeho ramenu pomalu, trochu hruběji posouvá směrem dolů k jeho klíční kosti a poté zase nahoru, kde zamíří ke krku o který otře svou dlaň, zatímco palec nechá položená na části jeho líce a čelisti a zbytek prstů vyvine tlak zezadu na jeho krku, jak se ho zachytí a potáhne ho blíže ke své tváři, blíže ke svým rtům, jako kdyby chtěla mezi nimi odstranit tu milimetrovou vzdálenost. Nevnímá jeho nakrčené obočí, ani výrazy v jeho tváři, protože je to teď ona, kdo se bezprostředně nechává unášet vším a přestává přemýšlet a nebo nad něčím rozmýšlet. Do uší jí přímo bije jeho výdech a ačkoliv nemusel být tak hlasitý, pro ni to byl značný signál. Bylo v tom tolik a zároveň nic. Kašle na všechno, nepotřebuje právě teď sebekontrolu...k čemu? K tomu, aby nedostala to po čem zoufale touží? Ne, nenechá si to vzít, nenechá se o to ochudit. Trhne hlavou a zuřivěji přitiskne své rty na ty jeho, přičemž do toho dává veškerou vášeň a intenzitu, jako kdyby chtěla přesně vyjádřit, co se odehrává uvnitř ní a co spaluje každou buňky v jejím těle. Dychtivě až přímo hladově tře své rty o ty jeho, jako kdyby po něm žádala víc a víc, jako kdyby ho vyzývala, ať ji dá všechno, co může nabídnout, protože ona to chce přijat, chce to okusit, chce to zažít. Nabádá ho všechny jeho smysly ať tomu podlehnou stejně tak, jako ona a možná je to naprosto zbytečné, protože se už tak u něj stalo. Každopádně chce, aby to cítil, aby vnímal to, že mu oddala a nehodlá s tím bojovat. Pohne se do strany a i její tělo se mírně oddálí od toho jeho, avšak ne s úmyslem se od něj odtáhnout, což Kai v první chvíli asi nepochopí, když ucítí nátlak jeho rukou na předloktí. Proto se zastaví v pohybu, aby mu snad dala najevo, že nic takového nechce udělat, jen ať ji dá trochu volnosti, aby mohla zvolit lepší polohu pro oba. Pravděpodobně tomu porozumí velmi brzy a proto se obkročmo na něj posadí a uvelebí se v jeho klíně. Cítí jeho ruce v pase a nabere trochu vzduchu do plic, když má tu možnost a její hruď se o něco napne, přičemž se otře o tu jeho a mírně zakroutí pánví. Provokuje ho, dráždí ho a líbí se jí jaký efekt to na něj má, může to cítit, může to vnímat každým kouskem těla a každým pocitem. Prohloubí o něco jejich polibek a dává do toho všechen chtíč, který je k němu směřován. Nikdy něco podobného nezažila, nikdy by nečekala, že se v ní dokáže tohle rozbouřit, že by se jí postupně nabývající drsnost mohla líbit. Ale jí nejenom, že se to líbí...jí to popohání k tomu, aby nepřestávala, aby ho dráždila ještě více, pokud to bude možno. Proto pozvedne druhou ruku a stejně tak ji přiloží zezadu na jeho krk, přičemž se zapře polštářky prstů o jeho kůži a zatlačí na ni. Nutí ho, aby zaklonil hlavu, aby se ona mohla ještě více nahnout, ještě více zapřít své tělo o to jeho, ještě více třít rty o jeho, ještě více si brát a dávat. Po zádech ji přeběhne mráz, ale příjemný, kdy jeho ruce klesnou níže a on ji přinutí se nadzvednout, což akorát způsobuje, že svou hruď přitlačí na jeho a na chvíli odtrhne rty, aby z úst mohl vyjít jediný výdech, který značil o všem. Byl naplněný touhou, horlivostí...přímo po něm dychtí. Otře se o jeho rty, přičemž špičkou jazyka přejede po jeho spodním rtu a opět ho s jistou vášní políbí. Nemůže nevnímat dotyky prstů na své kůži. Do těla jí to vysílá slabé, elektrické šoky, které jsou však příjemné a možná až moc. Ty šoky bourají naprosto všechno yyvolávají větší chtíč, větší zuřivost. Nenechá se rozladit ani tím, když jí sevře o něco pevněji, když jeho prsty se ji zarývají do kůže a místo toho, aby ji to snad nějak odradilo, tak ji to ještě více rozvášní. Normálně by se tomu divila, nechápala by to, ale na něco takového právě teď nemá myšlenky. Mezi polibky opět slabě vydechne. Zapře se rukama více o jeho krk, když s ní vstane ze židle a začne vyvíjet nohama tlak na jeho pas, když se ho pevně drží. Ne, že by mu nevěřila, že by jí pustil, spíše to je automatická reakce. Využije této chvíle, kdy má volné rty a nezabývá se těmi jeho a tak nakloní hlavu jemně do strany, přičemž ho několikrát políbí na spodní části čelisti, jako kdyby chtěla směřovat ke krku, jelikož tam přesně její rty začnou mířit. Vyruší ji však z toho náraz jejich zad o stěnu, přičemž se trochu tělem od něj odtáhne a vydechne hlasitě. Ano..rozhodně pocítila bolest, ale ne takovou, kterou by nezvládla a ani takovou, která by ji vadila a odradila ji od toho. Bylo to zvláštní, ale líbilo se jí to, snad i proto, že to ještě zůstávalo v mezích. Teprve poznává své hranice a už teď je překvapená z různých poznatků, ale je si jistá, že ví, kam přesně budou sahat...do jakých mezí. V uších ji zní nárazy padajících věcí, které se tříští o podlahu a je pravda, že se jí nesedí právě pohodlně a tak jednu ruku oddělá z jeho krku a rozmáchne s ní do strany, přičemž shodí na zem všechno ostatní, co ještě na komodě zbývalo. Na pár sekund se mu podívá do tváře, když cítí jeho ruce, jak se posouvají směrem nahoru pod košilí a vůbec to není pohled, který by naznačoval něčemu, že má přestat. Může cítit tu drsnost a kdyby mohl, tak ji pravděpodobně začne pálit kůži tím silným třením. Nohy má stále obmotané okolo něj a tu jednu mírně pozvedne a vyvine na něj tlak, aby ho přitáhla ještě více k sobě, přičemž jedna její ruka zajede pod lem jeho trika a začne prstama zkoumat jeho tělo. Pravděpodobně stejně tak jako ona i on chce být k ní ještě blíž, když sevře její stehno a tlačí jí nohu do strany. Ochotně s ní do strany pohne, přičemž se trochu prohne v zádech, když cítí ten tlak, který na ni vyvíjí. Je mu naprosto oddaná, jako kdyby si s ní mohl dělat to chce, mohl vysílat signály a ona na něj reaguje přesně tak, jak chce, aby reagovala. Jednu ruku má stále položenou vzadu na jeho krku a jakmile se přesune rty na její krk, tak mu zaryje nehty do kůže, jelikož přijde další vlna vzrušení, která ji pohlcuje, spaluje. Pohne hlavou do proti směru, aby měl ještě lepší přístup ke krku, aby měl co nejvíce prostoru. Zavře oči a zakloní hlavu dozadu, když cítí, jak jeho rty hladí každá centimetr kůže. Z úst ji vychází čím dál hlasitější vzdechy a hruď se jí zvedá ve velmi nepravidelných intervalech. Její nádechy jsou hluboké. Když od klíční kosti se přesouvá rty ještě více dolů a po rameni jí sjede lem košile, tak se zakousne do spodního rtu a rukou pod jeho trikem začne přejíždět po jeho zádech, ale nikoliv ne polštářky, ale nehty. Jakmile uvolní sevření z jejího stehna, tak mu začne nohou přejíždět po boku, jako kdyby se ho snažila rozdráždit ještě více, což se možná i stane, když ji přinutí, aby dala hlavu ještě více do boku a trochu ji zaklonila tím, jak ji potáhne za vlasy. Opět se jí z úst vydere výdech a otevře na chvíli oči. Podívá se do stropu a hned je zase zavře stále se nechává unášet pocitem a možná až moc. Ještě ho nějakou chvíli nechává, ať si s ní dělá, co chce, ale potom prudce chytne jeho ruku, kterou drží její tvář a oddělá jí do strany, přičemž vrátí hlavu do původní polohy. Hned na to ji však nakloní do druhé strany a přitiskne své rty na jeho krk. Tělem se přitiskne na to jeho a obě ruce položí někde k lemu jeho trika, přičemž ho uchopí, ale ještě nezačne táhnout směrem nahoru. Zkoumá rty jeho kůži na krku a poté ji uchopí mezi zuby a trochu stiskne. Až teď začne pomalu táhnout jeho triko směrem nahoru, přičemž mu prsty přejíždí po kůži. Stále se věnuje jeho krku a začne to nabývat na zuřivosti. Už se pomalu přibližuje k jeho pažím ochotná mu přetáhnout triko přes hlavu, když však na chvíli otevře oči a přímo naproti sobě má možnost se zadívat na jeho odrazy v zrcadle. V ten moment ji to udeří tak silně, jako když vás někdo praští v nečekanou chvíli do hlavy a vy se nemůžete vzpamatovat. Nepoznávala se, nepoznávala to, co měla v očích a to je, co ji vyděsí. On už tak může poznat, že se něco děje, jelikož naprosto ustrnula v pohybu. Sleduje v odrazu zrcadla svou tvář, která je částečně zakrytá jeho tělem, stejně tak jako pozoruje i jeho postavu. Nechala se tím až příliš unést, až příliš se nechala ovládnout svými pocity, ale teď jako kdyby tam ty stěny znovu narostly. Ne, že by nechtěla pokračovat, stále v ní je to, co ji nutí pokračovat a chce víc a víc, ale strach je jeden z nejsilnějších pocitů, který dokáže zastínit všechno. A ona má strach. Strach z toho k čemu by to vedlo, protože ještě nikdy předtím to nezažila. Strach z toho, co by bylo potom...co kdyby dostal to, co právě teď chce, co oba začali a potom? Ne, nechce přemýšlet nad tím „potom“. To v ní vyvolává ještě větší obavy. Hlavně to nechce takhle...ne teď, když mezi nimi byl první polibek. Nechce to zažít bez žádných citů, bez žádné jistoty. Stáhne ruky z jeho těla a konečně se mu podívá do tváře. V jejích očích může stále vidět tu touhu, ale teď už i obavy. Jak mu to má jenom vysvětlit, když ani netuší jaká může být jeho reakce? Jen se dívá do jeho očí, přičemž začne už pomalu v sobě panikařit. Snaží se to však nedávat příliš najevo.* Já...nemohu, ne takhle. *Zavrtí hlavou, přičemž si povzdychne a porozhlédne se po koupelně, než se na něj opět zadívá.* Ještě nikdy jsem..já...*Snaží se mu to říct, ale neví jak. Jak mu má oznámit, že ještě nikdy neměla sex? Má vůbec cenu to říkat? Lze to vůbec říct nějak...normálně? Měla poslechnout ten hlas uvnitř ní. Měla to zastavit...ne, ne měla nechat je se políbit, ale nic víc, nenechat to zajít až tady, až do tohoto stádia. Seskočí potom z komody, přičemž trochu popojde do strany a jednou rukou si poupraví košili na ramenu. Ještě stále může cítit jeho rty na svých, stále může cítit jeho ruce, jak se dotýkají její kůže, jak ji dráždí. Nechce, aby se to mezi nimi nějak pokazilo, když to utnula právě v tuto chvíli, ale ani neví, jak se přesně chovat. Zadívá se na jeho vlasy, které nejsou ještě dokončené a jí se chce pousmát nad tím, jak to teď vypadá, ale neusměje se. Pozvedne ruku a poukáže na jeho vlasy a znovu ji stáhne k tělu.* Měla bych to dokončit. *Oznámí mu, přičemž si vyhledá pohledem holící strojek a sehne se pro něj. Nejdříve ho zkontroluje, zda je ještě použitelný po tom pádu a poté se na něj podívá, očekávajíc, že se vrátí k původní činnosti. Nelze však přestat myslet na to, co se odehrálo a otázkou je...dokáže se ovládat? Dokáže být klidná?*

*Víčka začíná oddělovat pomalu od sebe, když se začíná probouzet do nového rána. Jedna ruka ji visí dolů z postele a leží na břiše. Otevírá oči, přičemž několikrát s nimi musí zamrkat, jako kdyby měla problém se probrat. Žádné světlo neproniká skrz závěsy, tudíž nedokáže ani určit, kolik může být hodin. Tak či tak je stejně tady každý den stejný, každý den ponurý. Ani nemusí roztahovat závěsy, protože moc dobře ví, že jediné, co uvidí bude padající sníh. Cyklus, který se opakuje pořád dokola a dokola, který nechce přestat. S povzdechnutím oddělá od sebe peřinu, kterou přehodí na druhou stranu a vyleze z postele. Automaticky zamíří do koupelny a provede ranní hygienu, přičemž se vážně nijak nestará o svůj vzhled. Tak jak vstala, tak i vychází z pokoje. Na sobě má volné černé triko, kraťase a vlasy má rozhazané z jedné strany na druhou. Promne si obličej a zamíří ke schodům, ale zastaví se v polovině cesty, když si uvědomí jak moc hrobové ticho v domě je. Místo toho, aby šla ke schodům, tak pokračuje dál v cestě a zastaví se u dveří od jeho pokoje. Položí ruku na kliku a velmi opatrně s ní táhne směrem dolů. Velmi pomalu otevře jeho dveře a nahlédne mu do pokoje. Nakloní hlavu do strany a podívá se směrem k posteli. Jediné, co teď může vidět jeho tělo zakryté peřinou. Jen chtěla vědět, zda ještě spí nebo ne, takže by měla zase jít. Už se otáčí, aby za sebou zavřela dveře, když v tom se zasekne a podívá se zase směrem k posteli. Povytáhne koutky úst a nakonec vykročí do jeho pokoje, přičemž velmi pomalu za sebou zavře dveře. Jemně našlapuje na špičky a každým krokem se přibližuje k jeho posteli. Přijde až k němu a dřepne si, přičemž se jednou rukou zapře o postel, ne však tak, aby ho nějak probudila. Druhou si položí na koleno a zadívá se do jeho tváře. Musí uznat, že vypadá vážně nevinně, když spí. Nakloní hlavu do strany, když pozoruje každý detail jeho tváře a úsměv na tváři se ji tvoří automaticky sám. Možná by ho měla nechat spát, když ho tak vidí, ale na druhou stranu...teď má možnost ho provokovat ona. Po většinu času je to on, co ji vždy něco vyvede a dnes snad poprvé to má v rukou ona. Měla by toho využít, ne? Kdy se jí ještě taková šance naskytne? Navíc by se neměla příliš rozmýšlet, než se stihne z jejího malého „stalkování“ probudit. Spustí ruku z postele a pomalu začne vstávat, přičemž přemýšlí o nějakém vhodném způsobu. A vlastně...proč by přemýšlela? Udělá to, co ji napadne jako první a vážně doufá v to, že nechytne žádný reflex a ona neskončí zraněná. Nechá své tělo, aby dopadlo na to jeho. Dopadne jen na jednu polovinu jeho těla, přičemž se svalí hned vedle něj. Překulí se na břicho a zasměje se, ne však nijak nahlas, spíše jenom tak pro sebe. Vzhledem k její váze to na něj nemohlo mít ani žádný dopad, ne? Nemohlo to být až tak hrozné. Vždyť na něj ani neskočila, sotva se o něj otřela. Tak dobře, nechala celou svou váhu na něj dopadnout, ale on přeci toho vydrží hodně. Nakloní se tváří blíže k té jeho.* Dobré ráno. *Mrkne na něj provokativně, jako kdyby měla radost z toho, že ho právě teď asi (ne)pěkně probudila.*

*Keď človek spí, obyčajne nevníma nič okolo seba, jednoducho je celkom ponorený do stavu svojej mysle a okolitý svet neexistuje, stráca na význame. Hlavne, ak nemáte jediný dôvod k tomu, aby ste sa vôbec postavili. Prečo? Aby videl dookola a stále to isté? To mohol rovno vzdychnúť do vankúša a nezdvihnúť sa už nikdy. Aký bol rozdiel v tom, ak vstane o päť minút alebo o hodinu? Žiadny. Aj tak sa nič nezmení. V každom prípade pohodlná posteľ bola dostatočná motivácia k tomu, aby na niečo také ani nemyslel, niežeby bol dostatočne pri zmysloch na to, aby myslel v konečnom dôsledku vôbec nejako. Jeho hlavný cieľ na tento deň – opäť nerobiť nič len čakať, kým to niekto urobí zaňho, všetku tú špinavú prácu, ktorá ho opäť privedie späť a on...On mal v hlave doslova predstavu toho, ako im obom v amoku ubližuje stále dookola a dookola, ako nechce nič iné, než vidieť ich krvácať, než vidieť ich bolesť. A ten obraz, už len ilúzia toho stále pretrvávala, akoby už nikdy nemala zmiznúť. Ale to viac nebol on, zmenil sa, pravda? Najskôr áno, v konečnom dôsledku všetci, ktorí tvrdili, že je stále psychopat, mali pravdu, len sa to naučil nedávať tak očividne najavo. Jeho telo leží uvoľneným dojmom na mäkkom bielom matraci, zatiaľ, čo okolo neho sa rozťahuje buď zvyšok deky, ktorá je zaseknutá z časti pod ním, alebo paplón, ktorý má prehodený cez seba. Zima v 1997 nebola nič moc a už vôbec nie pre niekoho, kto predtým strávil dvadsaťročnú dovolenku prakticky pod slnkom. Napriek tomu mu však jedna noha mierne vyčnievala z postele, na ktorej vyzeral byť roztiahnutý snáď najviac, ako mohol. Bol to najskôr už zvyk, keďže vždy spával sám, teda ak si odmyslí Camille a nepoužiteľný gauč, na ktorom sa mu viac nechcelo krčiť. Keď sa však dvere jeho izby otvoria, jeho zmysli sú práve celkom inde, ako v miestnosti.  Výraz na jeho tvári prakticky vyzerá až zmierene, spokojne, akoby na tomto svete nebolo nič, čoby mu mohlo chýbať, alebo mohol ku šťastiu ešte potrebovať. Vyzeral, ako niekto, kto má ruky čisté a nie poškvrnené toľkou krvou, ktorá sa nikdy nedala zmyť. Len letmo vnímal niečí pohyb, blížiace sa kroky, ktoré mohli patriť len jednej osobe, niežeby v tomto svete bol ešte niekto, kto by sa ich rozhodol navštíviť so sušienkami, všakže. Dalo sa povedať, že naozaj ho prebudila až jej blízkosť, pohľad, ktorý na sebe cítil a nemusel mať ani otvorené oči, aby si vedel predstaviť úsmev rysujúci sa jej na tvári. Bola už ako otvorená kniha, v ktorej mohol listovať prakticky bez pravidiel, bez zákazov. Avšak to, že je viac ako pri vedomý, nedáva vôbec najavo. Jeho hruď sa neustále zdvíha v súmerných výdychoch, zatiaľ čo jeho zrak zostáva zakotvený v čírej tme. Nepatrne pootvorí ústa a vyzerá to tak, akoby sa jeho telo ešte viac ponorilo priam do vnútra postele. Chcela niečo? Alebo sa naňho z nejakého dôvodu potrebovala pozrieť? Vlastne sa naňho dívala práve teraz a jej pohľad? Nebol mu síce nepríjemný, ale nachádzal v ňom istú kuriozitu. Bolo niečo na jeho tvári alebo ju snáď nevidela už každý deň? Ak by však vedel, čo má Davina na mysli, tak by tam najskôr tak spokojne neležal dúfajúc, že znovu odíde a on bude môcť pokračovať v tom, čo robil dovtedy. Bol to čistý reflex, ktorý ho donútil myknúť sa do strany, avšak vďaka odporu plachty a zavadzajúcej duchne stále prakticky zostával ležať na tom istom mieste. Niekoľko krát prižmúri očami, ktoré si pomaly ale isto začínali zvykať na svetlo, pričom si prstami prejde cez čelo až do vlasov, akoby si snáď chcel postávajúce končeky prehodiť dozadu. Mohol ju vedľa seba doslova cítiť, cítiť jej nápor tela, ktoré teraz bolo skoro celou svojou váhou položené na tom jeho a tlačilo ho o niečo nižšie. Z úst mu unikne hlasný a hlavne značne frustrovaný výdych, pričom trochu pootočí hlavou do strany a s prižmúrenými očami sa zadíva rovno do jej pobavenej tváre. Oh, áno, jej smiech bol ohromne iritujúca vec, o to viac jej hlas, pri ktorom znovu privrel oči, akoby snáď čakal, že keď ich otvorí, Davina bude preč. Bože, mohol doslova cítiť jej dych na svojej sánke, prechádzal mu hore a dole, bolo to otravné. Stiahne pery pevne k sebe a stále napol mimo zmyslov otvorí zatiaľ nerozostrený pohľad, ktorý sa upriami rovno do jej provokačného žmurknutia, akoby si túto situáciu, nech v jej predstavách už bola hocijaká, nadmieru vychutnávala. Na niekoľko sekúnd nič nehovorí, prakticky sa ani nepohne, len jej hľadí do očí, všetko, sa však zmení vo chvíli, keď si jazykom pomaly prejde po perách, ktoré to po noci s určitosťou potrebovali a jeho ruka automaticky zachytí jej pás, ako leží na posteli a prakticky sa nad ním mierne nakláňa.* Zlé, zlé, zlé dievča. *Vydýchne, avšak v jeho hlase nie je jediná známka po irónií, skôr naopak, svoje slová myslel celkom vážne. Pomaly zíde prstami od jej pása niekoľko centimetrov nižšie, nikdy nespúšťajúc zrak z jej očí, akoby tým snáď niečo sledoval. V druhom momente ju však od seba sotí mierne do strany vyzerajúc, že ju chce snáď zhodiť dole, lenže na niečo také by musel vyvinúť omnoho väčšiu silu, ako len mierne šťuchnutie. Celkom ju pustí a pretočí sa na bok, chrbtom od nej, zľahka si napravujúc vankúš pod hlavou.* Choď preč... *Zamrmle sucho.*

*Mohla sejít schody dolů, vzít si něco z lednice a zasednout se snídaní k televizi. Ostatně jako každý den, znovu by se opakovala ta stejná rutina, nic nového, noc zvláštního. Jedna a ta sama činnost pořád dokola, stejně tak jako jeden den. I kdybyste se modlili, prosili nějakou větší sílu, aby přivedla alespoň malou změnu, aby se stalo něco, co bude nové. Ne...nic takového tady nezabíralo, protože tady nebylo nic, žádný život. Jen vytvořené vězení bláznivým covenem, co vás dovádělo do naprostého šílenství. Kdyby tady měla být úplně sama, pravděpodobně by to vzdala už před několika dny. A ani když máte někoho po boku, tak to není o nic snadnější. Pořád je to noční můra, jen ji můžete přežít. Možná právě proto se rozhodne dnes jít zkontrolovat Kaie, zda ještě spí, možná se rozhodne ho i probudit, kdo ví? Jako kdyby chtěla zažít další změnu, jako kdyby chtěla něco jiného. Přijde k jeho dveřím, které velmi potichu otevře, aby ho neprobudila ještě dříve, než bude sama chtít. Nejdříve to vypadá, že se otočí a opustí pokoj, ale nakonec se rozhodne zůstat. Přijde k jeho posteli, přičemž se snaží našlapovat tak, aby pod náporem jejího těla nevrzala podlaha, což se tak či tak stane. Nezdá se, však, že by ho to vzbudilo – dobře pro ni. Přijde až k němu a přidřepne si. Začne pozorovat jeho tvář, která vypadá tak nevinně, i když od nevinnosti má opravdu daleko. Normálního člověka, který ho nezná by mohla zmást, ale ne ji. Na to ho zná až moc dobře a i přesto všechno, co udělal se na něj dokáže pousmát. Pousmát se nad výrazem, který má právě vepsaný ve tváři. Nemá sebemenší ponětí o tom, že je už vzhůru a že jeho mysl už pracuje. Kdyby to jen tušila, pravděpodobně by nedostala jeden z šílenějších nápadů. Nechce ho příliš dlouho propalovat svým intenzivním pohledem a proto se zvedne, přičemž si ho pár sekund prohlíží. Začíná přemýšlet nad tím, jak nejlépe ho probudit, ale nakonec to naprosto vypustí z hlavy. I když se jeho tělo mírně pohne stále to vypadá, že spí a nebo ne? Probouzel se už? Ne, tím by jí zkazil všechno. Proto už na nic nečeká a nechá svá tělo dopadnout na část jeho, přičemž se hned svalí automaticky vedle něj, aniž by ovládala jediný sval a nebo se o to nějak snažila. Do uší ji dolehne jeho hlasitější výdych, přičemž se musí zasmát – ne hlasitě, ale tišším hlasem a hlavně pobaveným. Jako kdyby byla malé dítě a měla ze svého „úspěchu obrovskou radost“. Zůstává však ležet při něm, skoro se opírá částí těla o to jeho. Leží na břiše, přičemž má ruce dané pod sebou někde u hrudi a zapírá se jimi o matraci. Pozvedne zrak a na tváři se jí rýsuje úsměv. Zadívá se mu do očí a je to snad poprvé, co ho může vidět takhle. Jistě setkávali se každé ráno, ale probouzel se každý zvlášť. Trochu provokativně pronese ty dvě slova a stále z něj nespouští zrak. Ne, právě, že pozoruje každý detail jeho tváře u které je blíže, než by měla být. Nezapomene ani na něj mrknout asi tak nějak jako to dělá on téměř každý den. Docela ji baví pohled na něj. Zatímco ona působí naprosto svěže, odpočinutě a plná energie, tak jemu tohle všechno schází. Čeká nějakou jeho připomínku, ale překvapivě se žádné nedočká. Mlčí? Co se to s ním zatraceně děje? Úsměv ji z tváře nemizí, možná jen o něco málo poklesne, když pocítí jeho ruku na svém pase. Nakloní hlavu do strany, přičemž jí do tváře spadne několik pramínků vlasů. Stále se nad ním naklání. U jeho slov se musí opět pousmát a jen trochu pokrčí rameny, jako kdyby snad s jeho slovy souhlasila a říkala „S tím už nic nenaděláš“. Přihmouří oči k jeho tváři, když jí sjede rukou o něco níže, ale nezdá se, že by jí to bylo nějak nepříjemné a nebo by mu v tom chtěla zabránit. Vlastně je to pro ni příjemný dotyk. Pootevře ústa, aby něco řekla, ale to by ji od sebe nesměl prakticky odhodit. Zaboří se tělem do matrace a vydechne dlouze. Položí hlavu na polštář a pozoruje ho, když se k ní otáčí. Opravdu si myslí, že ji tím nějak odradí? U jeho slov nakrčí obočím a zapře se rukama o matraci, přičemž pozvedne tělo a přesune se hned za něj. Chytne si do rukou všechny své vlasy a přehodí si je na stranu tak, aby jí nepřekážely v obličeji. Nakloní se k jeho uchu a on může tak cítit její teplý dech, jak se mu otírá o kůži.* Opravdu mám odejít? *Zašeptá tiše. Rty zavadí o jeho ucho a vydechne všechen vzduch z plic. Pár sekund tak zůstane dýchajíc mu za krk, ale poté pozvedne ruku, kterou mu položí na rameno a zatlačí na něj pokoušejíc ho k sobě otočit. Zapře se i tak o jeho rameno, pozvedne tělo a přinutí ho se otočit na záda, přičemž se na něj posadí obkročmo. Zajede si rukou do vlasů a přehodí si je dozadu, když tak na něj sedí a mírně se sklání. Nechce, aby jí vlasy překážely ve výhledu.* Je to opravdu hrozný pocit, když ti někdo nedá pokoj, co? *Povytáhne pravé obočí a ve tváři má tázavý výraz. Ano, možná mu to právě teď všechno oplácí. Vždyť ona ho měla za zadkem prakticky pořád a nemohla ho setřást. Teď může ochutnat vlastní medicínu.*

*Aj keď je jeden deň rovnaký, aj keď sa neustále opakuje s už známou rutinou a kolobehom, ktorý nikdy nekončí, neznamenalo to, že musíte vždy robiť nutne to isté. Prečo si to ešte sťažovať a zvyšovať šancu, že vám to čoskoro celé vbehne na mozog a každá aj tá najmenšia cieva prosto praskne? Vaše podvedomie nezaregistruje, že vonku začne snežiť v rovnaký čas, nezaregistruje, že vietor vanie rovnakým smerom ako včera, ani že všetko okolo sa opakuje. Aspoň nie, kým mu to sami nedovolíte. On vedel, čo hovoril, on vedel, v čom bola tá zmena, než vám celkom preskočí. Niečo nové, niečo, čo vám do krvi poženie aspoň trochu adrenalínu. A dnes bol jeden z tých dní, trochu iných, ako boli všetky tie ostatné. Síce sa to ani zďaleka netýkalo žiadnej akcie, ale predsa len  sa budil s inou chuťou na jazyku. Možno to bolo tým, že ešte stále leží v polospánku na posteli a ani mu nenapadne sa zodvihnúť, alebo fakt, že mu niekto teraz nie páve vítaný vpadne do izby. Ak by tu s Davinou neboli jediní ľudia, najskôr by si na dvere musel dať ceduľku, vážne netúžil po tom, aby sa mu tu ráno niekto premával a očumoval ho. Fajn, tá časť s očumovaním nebola z tých horších, vlastne mu celkom imponovalo, že mala tú tendenciu sem prísť a najskôr sa pozrieť, či ešte spí. Veľmi dobre si uvedomoval, o čo jej šlo, ako náhle videla, že ešte leží. Myslela si, že stále nič a nikoho okolo seba nevníma, a tak každý jej krok bol zaviazaný tichom, ktoré aj tak prehlušilo mierne vŕzanie parkiet. Bolo tak zábavné nechávať ju v tom, hlavne ak na tvári cítil jej zrak a nebol to žiadny letmý pohľad. Avšak ani necítil, žeby ho jej oči nejako prepaľovali, skôr len skúmavo hľadeli na každý detail. A jeho výraz? Zmierený, neutrálny, spokojný – to všetko sa z neho v tejto chvíli dalo vyčítať. Ak by to však nevydržal, s určitosťou by ho už dávno zdobil široký úškrn sprevádzaný ďalšími provokáciami, ktoré vždy po ňom nasledovali.  Obaja však vedeli, že nie vždy je všetko také, ako sa na prvý pohľad zdá, vlastne tu nebolo už nič, čoby pred Davinou mohol hrať. Vedela o všetkých veciach, ktoré spravil a za tie dva mesiace ho spoznala prakticky lepšie ako ktokoľvek. A to bolo...Proste zvláštne. Otvoriť sa pred niekým tak veľmi, že presne vie, ako budete reagovať, či presne vie, čo od vás môže čakať. I keď pri psychopatovi, ako je on, si jeden nemôže byť istý nakoniec nikdy. Vlastne jej pridlhé pohľady sa dali preložiť aj ako istá forma špehovania. Snažila sa ho snáď prebudiť nejakou neviditeľnou silou, alebo sa chystala k niečomu, čo sa mu ani náhodou nebude páčiť? Bolo tak ťažké pochopiť, že ak človek spí, chce spať? Krátko sa mykne a nepatrne pootvorí ústa, ale oči zatiaľ necháva zatvorené. A v tom sa to stane. Jednu sekundu mohol úplne voľne nadvihnúť hrudník a v druhú mu do jednej časti tela narazí iné. Okamžite môže cítiť jej teplo, mäkkú kožu a počuť, ako dýcha. Všetky tieto veci neboli samozrejme nepríjemné, aspoň nie ako fakt, že sa musel konečne vytiahnuť z tmy a jeho zrak si začal zvykať na letmé svetlo spod zatiahnutých závesov. Z úst mu skoro automaticky unikne frustrovaný výdych, po čom nasledoval jej tichý smiech, ktorý mu udieral priamo do uší. Vážne mala tú tendenciu ho provokovať alebo sa len niečo zmenilo tým, čo sa stalo?  Vlastne bolo dosť deprimujúce na to myslieť, možno preto na to radšej ani nemyslel, nechcel to jednoducho príliš rozoberať, či meniť svoj postoj, prečo by aj? Pokúšal ju aj tak už od začiatku, na tom nebolo nič nové. Ešte stále v polospánku obráti zrak priamo k jej tvári, pričom má tendenciu pretočiť očami nad jej detskou radosťou. Možno by mu proste stačil vankúš, alebo hrubšia sila, ktorá by ju skopla priamo z postele a on by mohol pokračovať v tom, čo robil dovtedy – polobdení. Na druhú stranu, vedel by si na to zvyknúť? Bolo to snáď prvýkrát, čo za ním takto prišla, čo si ľahla hneď vedľa neho a hľadela mu do očí, akoby to bolo celkom normálne, akoby to robila každý deň. Mohla mať z neho vôbec ešte strach? Vnímala ho z časti stále ako psychopata, alebo tam už videla len Kaia? Možno sa jej to raz spýta, možno mu to povie sama. Koniec koncov, ani jeden z nich nevie, kedy sa z tadiaľto dostanú a čo príde potom. Provokovala ho, akoby čakala, že jej to nevráti, akoby čakala, že dnes môže vyhrať všetky kolá a on sa pred ňou skloní v prehre. Nie, on bol majster, ona sa ešte len učila. Aj keď, popravde, na učňa jej to šlo občas až neznesiteľne dobre. Zdalo sa mu to, alebo jej tvár bola tak veľmi blízko? Videl priam každý jej detail, každý aj ten nepatrný pohyb, jej mimiku mal už celkom prečítanú, jej oči boli vpísané v tých jeho a nedokázal si predstaviť, že sa to niekedy zmení. Na to poznal všetky jej výrazy až príliš dobre, na to si až veľmi zvykol na jej prítomnosť. Nepatrne pootvorí ústa, ako naňho žmurkne, akoby si náramne užívala každú sekundu, čo na ňom prakticky leží, ale uvedomovala si vôbec, čo robí alebo jej to po včerajšku bolo už jedno? Frustrovane prižmúri oči a zhlboka vydýchne, ale inak celkom mlčí. Vždy niečo povedal, vždy jej to nejako oplatil, ale tento krát nie, teraz akoby len vnímal to, ako veľmi blízko je a nepotreboval jej povedať čokoľvek späť.  Trochu sa nahne do strany, pričom pomaly podvihne rukou k jej chrbtu, ktorého sa najskôr len letmo dotkne, než prstami začne prechádzať po celej dĺžke jej šiji smerom dole, jeho zrak bol stále upretý priamo v jej očiach, v ktorých sa niečo odrážalo. To, čo mu tak imponovalo. Najskôr akoby ju len pokúšal, akoby chcel vedieť, či mu to dovolí, alebo sa odtiahne, ako predtým, ale nič z toho sa nestane. Jej telo vyznie uvoľnene, pokojne, rovnako ako vlasy, ktoré jej začali padať do tváre a ktoré jej mal chuť dať v momente za ucho. Bolo to zvláštne? Nikdy sa pri nikom nesprával podobne, nespomínal si, žeby sa to dialo, lenže ona bola iná. Nemohol ňou manipulovať, nemohol ju už viac využiť a ani nechcel. Urobil by snáď všetko, len nie to. Nedala sa podriadiť, bola jednoducho príliš silná na to, aby to dovolila, aj bez moci, aj keď sa možno cítila slabo. A hlavne ho bavila, i keď často tvrdil opak. Znovu ju len pomenuje, akoby snáď káral dieťa, ktoré niečo urobilo, jeho ton bol však hravejší, ťažší, ako keď niekto vydýcha všetok vzduch a vy po ňom lapáte. Pred časom by sa mu to snažila vyhovoriť, oponovať, znovu by od neho žiadala, aby s tým prestal, pretože to pre ňu nie je nič príjemné. Dnes? Dnes na tým pokrčí plecami, dnes ju to pobaví, akoby si to snáď konečne vedela priznať. A možno nie. Možno si len zvykla na to, že isté veci sa nikdy nezmenia. Nikdy. Pomaly jej zíde rukou od chrbta ešte nižšie ku panve, pričom len slabo zastaví, akoby snáď plánoval ísť ešte nižšie. Nepatrne nakloní hlavou do strany, keď k nemu prižmúri oči, možno jej chcel lepšie vidieť do tváre, možno jej tým pokladal tichú otázku a možno sa ju chystal odstrčiť, aby sa jej mohol otočiť chrbtom v domnení, že odíde. Za sebou počuje len jej výdych, ktorý veľmi skoro nahradí jej blízkosť. Jej teplo, ktoré ho ovanie, vôňa, ktorej zdroj mu skoro tlačí do chrbta a hlavne dych, ktorý mu naráža do každého centimetra krku. Jej šepot sa mu rozliahne v uchu, akoby nikdy nevychádzal z jej úst, akoby sa mu vytváral v hlave, v mysli, kde ho mal celý ten čas. Znovu pomaly pootvorí oči, ktoré s prižmúrením uprie niekam pred seba. Ale popravde? Mal sa chuť otočiť v prvej sekunde, ako ucítil jej pery, ktoré sa otreli o jeho kožu, v prvej sekunde, kedy ucíti jej ruku na svojom ramene. Bola to všetko naozaj len provokácia? Pretože snáď ešte nikdy nebola účinnejšia než v tejto chvíli. Tlak, ktorý vydávala prstami tlačiac priamo do jeho pleca nebol nijak silný, ak by chcel, mohol by ho ľahko striasť, ľahko jej prekaziť hocičo, o čo sa snažila, lenže jeho dôvod sa akosi stratil. Už nemyslel na to, že ho unavuje, že ho otravuje, dokonca ani na to, žeby mala odísť. Znovu sa otočí na chrbát plánujúc pokračovať do strany jej smerom, to by však Davina nemohla urobiť niečo, čo bola po dlhom čase snáď prvá z vecí, ktorá ho naozaj prekvapila. Nepatrne pootvorí ústa a zahľadí sa jej rovno do tváre, v ktorej mu stále prekážalo niekoľko uvoľnených pramienkov jej vlasov. Bola priamo nad ním, minimálne polovica z jej váhy ho tlačila chrbtom do matraca, tlačila jeho hlavu o vankúš a on nemohol robiť nič iné, než na ňu spokojne hľadieť, samoľúbo, akoby mu táto pozícia náramne vyhovovala a skoro zabudol na niečo, ako únava. Pri jej slovách si len letmo zahryzne do spodnej pery, pričom konečne zdvihne jednu ruku a položí jej ju na pravý bok klepajúc prstami po látke jej trička stále dookola a dookola.* Nerád ti to kazím, ale bol som už hore a chcel som vidieť, kam by si zašla. *Prizná po pravde a bez mučenia, pričom jej spokojne opätuje žmurknutie a trochu divne nakrčí ústami prechádzajúc druhou rukou k jej tvári.* A to tvoje zízanie...*Na chvíľu mal tendenciu cuknúť, ako palcom zľahka prejde po jej líci, pričom sa zastaví niekoľko milimetrov od jej ucha, než jej zozadu prenesie niekoľko pramienkov vlasov pred tvár, akoby mu tam snáď chýbali.* Tak roztomilé. *Pokračuje takým tým zvláštnym hlasom, ktorý by sa dal považovať za neprítomný, než stiahne ruku späť na posteľ.* Vieš, čo musí byť ešte horšie? *Prenesie spätne k jej otázke nepatrne podvihujúc obočím, avšak nijako nečakajúc na jej odpoveď.* Keď nikdy nevyhráš, cupcake. *Skoro pošepne, ako sa mu ústa začnú rysovať v krivom úškrne. Zaprie sa rukou do jej boku a telom ju pretočí do strany zhadzujúc ju z toho svojho a celkom púšťajúc akúkoľvek jeho časť. Spokojne vydýchne, zatiaľ čo sa v druhej sekunde posadí a letmo sa dotkne nohami dlážky zachytávajúc lem svojho trička, ktoré si pretiahne cez hlavu a položí ho kúsok za seba ohliadajúc sa jej smerom.* Asi si hodím sprchu. *Prenesie prosto, než si zľahka prejde jazykom po spodnej pere a kývne hlavou ku dverám.* Chceš sa pridať? *Podvihne jedným obočím, akoby to snáď myslel vážne, akoby sa jej to naozaj pýtal a čakal, že mu na to kývne. Veľmi skoro však príde jeho tiché uchechtnutie, ktoré sprevádzajú jeho kroky od postele ku skrini, ako náhle sa konečne postaví.* Každopádne, ak z nejakých neznámych dôvodov, nechceš, môžeš si ísť zatiaľ nahádzať nejaké svoje, *na niekoľko sekúnd sa odmlčí, akoby premýšľal, aké slovo má použiť, pričom ju otvorí a vytiahne si rifle, ktoré mali nahradiť ľahšie tepláky, ktoré mu viseli na bedrách,* veď vieš...hovná do tašky, ale nič veľké. *Komentuje neutrálnym tónom v hlase, pričom ju za sebou šmahom zabuchne a otočí sa jej opäť čelom.* Mal som menší nápad...*Začne, ako nepatrne našpúli pery a aj s oblečením v rukách prejde o pár krokov bližšie k nej.* Spravíme si výlet, pozrieme sa po krvi Bennettov, ukážem ti môj dom v 1997. *Áno, znelo to ako dobrá zábava, snáď najlepšia, čo mali za posledné dni. Aká bola šanca, že mu povie „nie?“* Vlastne, som zvedavý, či môj otec niečo zmenil. Ale najskôr vymenil tapety, všakže? *Keď už nad tým tak premýšľal, bude to zaujímavé, opäť vidieť ich dom bez všetkej tej krvi, bez tej príchute smrti, ktorá sa ňou ten deň niesla stále dookola a dookola. Na niekoľko sekúnd od nej odvráti pohľad niekam do strany a trochu nakloní hlavou, akoby snáď zamrzol.* Huh, *vydýchne po niekoľkých sekundách znovu upierajúc oči v jej tvári,* to mi pripomína...Rada lietaš? *Popravde, bolo to z časti celkom jedno, nevadilo by mu, ak by to celé prespala, nakoľko jeho pilotné zručnosti jasne neboli nijako dokonalé, ale počas celej tej doby sa zrútil len dvakrát, vlastne by už pokojne mohol mať preukaz, ak by chcel. Aj tak o nič nešlo, nie je to, akoby ich oboch plánoval zabiť.*

PORTLAND

*Ne, ne, ne a NE! To byla její hlavní slova od doby, co zamířili na letiště, aby se dostali do Portlandu. Kai se musel zbláznit, naprosto zešílet, jeho mysl musí být velmi pomatená, když si myslí, že by s ním snad sedla do letadla, které bude ON pilotovat. Ne...ne, nikdy, zkrátka ne. Ale i přes všechny její protesty, přes všechny její neúnavné řeči se na letiště dostali, což už byl taky úspěch v jejím případě, když velice dobře ví, co má přijít. Raději by strávila několik hodin, dní, klidně i měsíců v autě, než aby ho nechala pilotovat letadlo. Asi si neuvědomuje, že oba jsou smrtelní a ona více, než kdy předtím. Proč musí bydlet zatraceně tak daleko od New Orleans? Proč tady nemůže být někdo, kdo má s létáním opravdu velké zkušenosti? Má svěřit takovému psychopatovi do rukou svůj život? Může si říkat co chce, může ji přesvědčovat o tom, že to umí a že měl dost času na to se všechno naučit. Jenomže nic z toho ji zatraceně nepřesvědčí natolik, aby mu věřila. Řekněme, že zvolení slov jako „Klidně si tady zůstaň“ bylo o mnoho přesvědčivější, než cokoliv jiného. Nechce rozhodně zůstat sama, nehnula by se od něj za žádnou cenu. Ne, že by ho snad potřebovala k životu, ale...a co když ano? Co když ho opravdu potřebuje k tomu, aby v tomhle světě přežila? Protože co si bude namlouvat. Nezvládla by to být tady sama a po tom, co spolu prožili by bylo pro ni ještě těžší zvykat si na samotu. S velkým odporem a opravdu špatným pocitem v žaludku souhlasila, že do letadla s ním nastoupí. Není ale vůbec, vůbec nadšená a dávala mu to dostatečně najevo, i když nemluvila. Kdyby ho mohla zabít pohledem, tak by byl už několikrát mrtví a to hlavně teď. Ještě ke všemu ani nikdy v životě letadlem neletěla o čemž se mu samozřejmě nezmínila a ani nemusela. Moc dobře si je vědom toho, že nikdy nevytáhla paty z New Orleans a tudíž neměla možnost okusit tenhle dopravní prostředek. Let to pro ni nebyl příjemný, prakticky celou cestu musela zatínat zuby a je ráda, že si tak nepoškodila zubní sklovinu. Nedokázala přemýšlet ani nad něčím pozitivním, jelikož nic na tom nebylo pozitivního. Možná to, že vzlétli a i přistáli v pořádku, ale něco takového mu vážně neodpustí a obzvlášť, když to bude muset absolvovat ještě nazpět. Poté, co přistanou s ním nemluví už jen z principu. Jistě, nic se jim nestalo, všechno bylo v pořádku a blah, blah, blah...kecy, kecy, kecy. Ona si však dost cení svého života na to, aby ho svěřovala do rukou právě jemu. Bohužel v úplném závěru je i tak na něj odkázaná, jelikož on je ten, kdo má moc, že ano? Objevit se zde jisté nepříjemnosti (což je nemožné), tak bude na něm závislá. Ne, že by něco takového přiznala nahlas, ale moc dobře to ví.
Co se týče cesty z letiště k jeho domu, tak to přenechává opět na něj. Posadí se do auta, které vybere na místo spolujezdce a tašku si odhodí na zadní sedadla. Aby byla upřímná, tak celá ta šaráda okolo létání a samotný let ji docela unavilo. Proto už po pár metrech jízdy si opře čelo o okýnko a zavře oči. Nejdříve jen tak podřimuje, ale stále vnímá všechno okolo, jako kdyby zkrátka nedokázala jeho kontrolovat, jako kdyby potřebovala vědět, že i jízda autem s ním je trochu bezpečná. Nakonec jí ale únava zcela pohltí a obklopí ji tma. Propadne do říše snů a nevnímá okolo sebe už nic.
S cuknutím celého těla otevře v rychlosti oči a zadívá se před sebe, přičemž se nemůže nějak vzpamatovat. Možná je to tím šokem a možná místem, které nikdy v životě neviděla. Promne si oči pravou rukou a natočí hlavu do boku, kdy ukotví svůj zrak na Kaiovi.* Už jsme tady? *Vydechne. Stále se snaží „probudit“ a opět se podívá před sebe. Naskytne se jí pohled na...na nic. Přihmouří oči a nakloní se trochu dopředu, přičemž se dívá jenom na..louku? Otočí se pak s opravdu naštvaným výrazem ve tváři na něj.* Ty jsi vážně idiot. Výlet k tobě domů, jo? *Povytáhne pravé obočí a natáhne jednu ruku po klice ode dveří, které následně otevře.* Myslíš si jaký nejsi vtipálek...*Vystoupí z auta a práskne za sebou dveřmi. Nasaje vzduch do plic a ruce si zastrčí do kabátu. Ihned se na něj zase otočí.* Táhneš mě přes celou Ameriku jenom kvůli tomuhle? *Vytáhne z kapsy ruku a poukáže s ní někde do prostoru.* Na takové výlety se ti mohu vykašlat. *Stáhne ruku k tělu, otočí se k němu zády a rozejde se ani neví kam. Potřebuje chvíli pro sebe a nevidět ten jeho obličej, jinak neručí za to, že ho do něj opravdu nepraští. Má jeho „vtípků“ dost a tenhle byl obzvlášť nepovedený.*

*Úprimne, nechápal, čo presne jej tak strašne vadí. Jeden by mal pocit, že potrebuje byť jednoducho zaujímavá a stále na seba upútavať niečiu pozornosť...Nie, to bol on. Hľadel na ňu. Pobavene, provokačne, s jasnou istotou v očiach, akoby jej mal jeho pohľad niečo naznačiť. Niečo, na čo ani nepotreboval slová. Áno, vyžíval sa vtom. Celou cestou na letisko. Spokojnosť mu patrne hrala priamo na perách, z ktorých mal miestami tendenciu vychádzať hlasný piskot. Obaja vedeli rovnako, nech sa bude brániť a zdráhať už akokoľvek, aj tak nebude mať na výber. Pretože, ak sa chceli niekde dostať, museli preto aj niečo urobiť. Nebol tu nikto, kto by sa pre nich vracal, aspoň nie doteraz. A čakať? Koho by bavilo čakať na vlastnú slobodu? Nikoho, ak si ju môže zabezpečiť sám. Ale dnes nie...Ešte nie. Preletí mu mysľou za hukotu motora auta, akoby mu to snáď pomáhalo pri koncentrácií, alebo snáď hlasný zvuk rozvíjal menšie pochody v jeho hlave, ktorá nikdy nebola celkom v poriadku. Dnes ešte nebol ten deň, kedy sa vráti späť a dokáže, že niečo ako „väzenský svet“, je preňho viac ničím, len krátkym prechodom, z ktorého sa vždy nakoniec dostane.
Každopádne, nič ako ticho sa v aute nekonalo. Jeden protest za druhým, problém, ďalší protest, spôsob, akým prinútiť lietadlo doviesť sa do Portlandu autopilotom. Bolo tu naoko mnoho možností, ktoré sa dali využiť bez toho, aby za riadiacou plochou musel sedieť práve Kai. Jedna by však bola pridlhá a celkom zbytočná a druhá by sa končila, pravdepodobne, ich smrťou a pádom krátko nad Oregonom.  Huh, bola bez neho proste totálne stratená. Či si to už chcela priznať alebo nie, nedokázala by sa ani pohnúť. Bolo zlé vyžívať sa v jej nešťastí a nechuti? Možno bola podráždená, možno nechcela nič iné, než otočiť sa na päte a utekať ďaleko od veľkých lietajúcich strojov, ktoré sa teraz už v plnej kráse týčili priamo pred nimi.
Myslela si, že ju bude ťahať autom naprieč celý kontinent? Taká blbosť. Ak by nebol pred dvadsiatimi rokmi poslaný práve na miesto, v ktorom opäť skončil, určite by mal dávno letecký preukaz, minimálne by si ho zadovážil...Avšak, čo človeka lepšie naučí pilotovať lietadlo ako pokus a omyl? Pokúsi sa vzlietnuť, lietadlo spadne, je na oblohe a nezvládne riadenie...Najskôr najlepší učiteľ na svete. Fajn, možno jeho zručnosti ešte neboli celkom dokonalé, ale aj psychopati majú nejaké pudy sebazáchovy. A on sa mal rád, až príliš na to, aby to riskoval, ak by vedel, že to nezvládne.
Vážne, mal pocit, že to už majú za sebou. Nechápal, naozaj nechápal, prečo bol tak obrovský problém, aby mu verila v tak malichernej veci. Jasné, možno bolo trochu ťažkopádne zveriť mu niečo, ako svoj malý, nezmyselný život, ale nebolo to tak, žeby sa ho chystal ukončiť alebo niečo. Liezlo mu to na nervy, priam ho to iritovalo, jeho spokojnosť však zároveň vôbec nepoľavovala. Akoby sa to všetko vyrovnávalo a on vedel, že aj tak nakoniec vyhrá. Až príliš tvrdohlavá, príliš zaťatá, celá situácia zbytočne únavná a dramatická. Koniec koncov, mohol ísť aj sám. Nájde krv Bennettov, celú ju vyleje na ascendent, puf, pokojne mohla zostať trčať v New Orleans a zatiaľ, čo on bude dávno späť, ona sa bude užierať tým, že vtedy nenastúpila do jedného prekliateho lietadla a zostala trčať na riti v 1997. A on by sa pre ňu nevracal, nie je imbecil. S tendenciou ju nechať na mieste, sa Davina nakoniec konečne rozhýbe a obaja tak skončia v lietadle na ceste do Portlandu. Vedel, žeby za ním šla radšej aj do samotného pekla, než aby tu zostala celkom sama, než aby ju tu nechal a ona ho nechala niekam ísť bez nej. Bola až príliš málo zvyknutá na samotu. Naozajstnú samotu. Pocit, keď vieš, že vonku nie je nikto.
Samozrejme, celú cestu bolo jasné, čo sa jej premáva hlavou. Nechcela tu byť, viac ako to, tam však nechcela zostať.  To však nič nemenilo na fakte, že sa jej celý čas najskôr otvárala britva vo vačku. Akoby ju dokázal cítiť zozadu na krku a nepotreboval nič. Ani jej uštipačné slová, ani zatrpknutý výraz. Stále mal pocit, že to celé až zbytočne hrotí. Iste, tušil, že je to v lietadle jej premiéra, že sa jej každou sekundou dvíha žalúdok a jediné, čo dokáže robiť je zatínať zuby a zabárať nechty do všetkého pevného snažiac sa upokojiť, ale...Nie, stále to príliš nebral. Najskôr nebol vhodnou osobou na nejaké upokojovanie, tak či tak by na ňu hocijaké reči nezabrali, na to mala vlastnú hlavu a malý, blbý rozum. Jediná motivácia, ktorú najskôr mohla mať je fakt, že pristanú. On bol naopak v poriadku, žiadny stres, žiadny strach, obavy, nič, akoby to robil bežne, akoby lietanie bolo niečo ako rutina. Avšak nie, to nebol ten prípad. Jeho to bavilo, sedieť v niečom, nad čím má určitú moc, kontrolu. Často sa hovorí, že pre sociopatov je všetko o kontrole. Kontrole nad niekým, kým sú posadnutí, na kom si myslia, že im záleží, ale opak je pravdou. Nemajú radi tú osobu, len tú moc, ktorou ju ovládajú.
Nakoniec, bol si tak či onak istý, že ju to prejde, skôr či neskôr. Nemôže mlčať, tak isto, ako sa naňho nemôže pozerať cez prižmúrené oči do konca vekov, nakoľko bol jediná spoločnosť, ktorú môže mať a možno ešte dlhšie aj bude mať, ak nebudú mať z pekla šťastie a nenájdu to, po čom sem prišli na prvý pokus. Zatiaľ, čo ona si dávala očistu tichom, jeho ústa sa skoro nezatvorili. Buď si ju doberal, alebo jej naznačoval, aké strašne detinské celé jej protestovanie vlastne bolo. Možno by od nej nakoniec mal vyžiadať ospravedlnenie, opäť ho spochybnila a on jej opäť ukázal opak. Jej zajačí život už znovu chodil po zemi a ona namiesto toho, aby bola konečne spokojná, naňho hľadí, akoby snáď bola jeho chyba, že Portland je na druhom konci kontinentu.
Niekto by to popravde mohol brať ako urážku, ale ten niekto nebol on. S poloúsmevom na perách si uvedomoval, kde vlastne je. Kam povedal, že už nemá zmysel sa kedy vracať, ale napriek tomu to opäť urobil. Mohol by oponovať, že musel, že nemá na výber, pretože to tak naozaj je, ale...Na druhú stranu bol zvedavý, zaujímalo ho to. Akoby jedna jeho časť potrebovala vedieť, čo sa o tri roky stalo, akoby to potreboval vidieť. Dom jeho detstva, dom jeho rodiny bez všetkej krvi a čerstvých spomienok, ktoré každý deň v jeho väzenskom svete niesol. Až to bolo zvláštne, nechcené. Nemal by mať tú potrebu, nechcel ju mať, pretože on bol ten, kto to spôsobil, kto ich všetkých zabil. Lenže „jeho“ rodina ňou nikdy naozaj nebola. Vždy bol len čierna ovca, nechcené dieťa, ten bez mágie, ktorého nikto nechce, pretože nie je dostatočne dobrý. Nakoniec mali všetci pravdu. Bol lepší. Lepší, ako oni všetci dokopy. Možno to teraz bolo iné, možno mal všetky tie trpké emócie, ale to neznamenalo, že to niekedy oľutoval. Nikdy.
Jeho prvý pohľad zachytáva len detaily, niečo ako body miest, na ktoré nikdy nezabudne. Po tom, čo nájdu ďalšie auto, do ktorého v závese nastúpia, pomerne rýchlo naštartuje a vyrazia ďalej do mesta, možno jeho druhý okraj, ku ktorému by došiel aj slepý. Cesta bola tichá, akoby medzi nimi bolo snáď niečo, čo potrebovalo byť premlčané, pretože k tomu vlastne nikdy celkom neprišla reč. Najskôr to bola len ďalšia z vecí, ktorá niesla názov...“Nie dnes.“  Mierne ohrnie spodnou perou a potichu vydýchne, ako spred seba mierne natočí hlavou do strany jej smerom. Jediné, čo ho utvrdzovalo v tom, že je stále hore, boli jej prižmúrené oči upreté niekam do priestoru. Mal chuť jej povedať, nech ich zavrie, na niekoľko sekúnd, že mu môže veriť, že nevrazí do prvého stĺpu, ale nič z toho mu z úst nevyšlo. Namiesto toho sa znovu otočí na cestu a o niečo pohodlnejšie si zaprie chrbát o sedačku, na ktorej sedel.
Musel by klamať, ak by tvrdil, že sa mu ani na sekundu neprivrel pohľad, že sa mu oči nesnažili spojiť a zostať tak dlhšie, než si mohol za volantom dovoliť. Našťastie mal až príliš veľkú vnútornú pozornosť na to, aby k tomu došlo. Predsa len, najskôr lietadlo, potom auto...Ku domu mu našťastie chýbal možno necelý kilometer, ktorý sa nejakým spôsobom snažil predlžovať maximálne to šlo. Akoby zrazu zmenil názor a nič z toho už vidieť nepotreboval. Bude to preč? Jeho izba, každá jedna maličkosť, ktorá kedy dokazovala, že vôbec žil? Jeho otec ho vymazal, celkom odstránil, fotky, nábytok, obrázky, bolo jedno, čo z toho, všetko bolo istotne preč. Prečo inak by si Liv nič nepamätala? Pochyboval, že ak by niekde na fotke videla jeho ksicht, tak by sa tvárila tak ako vtedy...Z celej pozornosti, ktorá bola zameraná na ubiehajúcu cestu pred ním ho vytrhne až príliš známy pohľad. Len dlhý prázdny pozemok. Naoko. Zaručene to nebolo miesto, kde si pozveš kamarátov zo školy, alebo hocikoho, kto o tom nemá ani poňatia, niežeby to bol práve jeho prípad, nakoľko žiadnych takých priateľov nemal. 
Auto sa zastaví niekoľko metrov medzi tehlovým základom na oboch stranách, ktorý sa podobal len nejakým ostatkom z brány. Zvláštna pachuť priamo na jazyku, upätý pohľad na tvári, ruky vypínajúce motor a vzďaľujúce sa od kormána.
Krátko pretočí očami a mierne nakloní hlavou do strany.* Takže si sa rozhodla, že sa so mnou už opäť bavíš?  *Nepatrne podvihne obočím a trochu našpúli spodnou perou, akoby nad niečím premýšľal. Vlastne si pravdepodobne len predstavoval jej reakciu, keď sa pozrie po okolí. Najskôr si dá opäť hodinu zamlčania. Nemá potrebu jej hocijako odpovedať na otázku, vlastne ani nemá pocit, žeby to bolo vôbec nutné, nakoľko veľmi skoro sa o mieste ich terajšieho pobytu presvedčí aj sama. Vlastne by si už ani nepamätal, ako jej tvár vyzerá bez smrtiaceho pohľadu. Zopne pery pevne k sebe, než ich opäť pootvorí, než by však stihol niečo povedať, Davina šmahom otvorí dvere a on ju v tesnom závese nasleduje.* Idiot? Vážne? *Vydýchne sucho, než za sebou zabuchne dvere auta.* To ťa naučil Marcel alebo zoznam zlých výrazov pre prvý ročník? *Prenesie, akoby len mimochodom, nakoľko Davina má opäť vlastný svet, v ktorom si opäť melie to svoje. A to je v tomto prípade rozhorčenie nad niečím, čo vôbec nepozná, o čom prakticky nič nevie. Fajn, fajn...Nemohla tušiť, že niekoľko metrov od nej stojí naozaj neprehliadnuteľný dom skrytý nejaký blbým kúzlom, ktoré o chvíľu prelomí.* To si nemyslím...Viem to.  *Pokrčí plecami a zíde prstami od kľučky prechádzajúc pár krokov od auta pohľadom skenujúc okolie. Všetok vzduch, ktorý mu vyjde z úst automaticky vidno, studený vzduch, ktorý sa mu priam derie pod bundu na krk mu ochladzuje celé telo. Jeho výraz je trochu zvraštený, avšak pery stále svedčia po ľahkom pobavení, možno provokácií, v ktorej Davinu bez problémov nechal.
Nebol si príliš istý, čo proti nemu stále má. Naozaj, akoby mala problém snáď so všetkým. Ako rozpriahne ruku do priestoru, jedným okom sa pozrie na paralelne prázdne miesto, ktoré bolo najskôr všetko, čo tam videla ona. Naoko nechápavo pokrúti hlavou a zvraští obočím, než zrak ukotví niekde v strede toho všetkého a trochu ohrnie spodnou perou.* Naša rodina vždy žila skromne. *Nezaujato mykne plecami, akoby sa nič nedialo a situácia, ktorá práve nastala, bola celkom v poriadku.* Ah...Bože. *Otrávene pretočí očami  a trochu podvihne rukou, keď sa Davina rozíde opačným smerom niekam do neznáma.* Motus...*Vydýchne už na počutie suchým tónom. Akoby to bolo nejaké prosté slovo, bežná časť ľudskej komunikácie, ktorou ju donúti zastaviť sa v pohybe, zatiaľ čo ňou jeho moc sprudka trhne do strany priamo čelom k nemu.* Vážne to robíš všetko ťažšie, cupcake... *Možno to nemal urobiť, možno na ňu vôbec nemal používať svoju moc, ale akákoľvek iná forma konfrontácie s ňou sa aj tak zdala byť ten moment zbytočná.* Odchádzaš tak skoro? *Jeho ruka stále spočíva vo výške, jeho moc ju stále drží na mieste, akoby sa v tom snáď vyžíval, akoby s tým ani nechcel prestať.* Ale to by si si nechala ujsť moje veľké odhalenie...A to predsa nechceme, pravda? *Krátko nakloní hlavou do strany, pričom pomaly začne uvoľňovať všetko pôsobenie, ktoré na ňu svojou mocou mal, nechávajúc ruku zísť nižšie späť vedľa tela.* Videla si niekedy neviditeľný dom? *Prestúpi z nohy na nohu, ako sa pohľadom na niekoľko sekúnd zavŕta niekam do zeme a prejde o pár dlhších krokov ďalej, avšak zastavujúc na mieste, neprechádzajúc ani o milimeter ďalej. Akoby pred ním snáď bolo obrovské sklo, cez ktoré sa nedalo dostať. Nepatrne pootvorí ústa a zhlboka nasaje nejaký vzduch priamo do pľúc na niekoľko sekúnd privierajúc oči.* Pravdepodobne nie...*Pootočí opäť hlavou do strany pozerajúc sa jej do tváre.* Vyzerá to tak, že dnes je tvoj deň premiér. *Pomaly zdvihne ruku a ako prejde cez líniu, ktorú predtým neprekročil, namiesto prázdneho priestoru sa pred nimi objaví pomerne veľký, biely dom, ktorý sa v jeho očiach nezmenil ani o deň, ani o sekundu. Akoby bol znovu späť tam, kde začal. Znovu v roku 1994 stojac pred verandou na miesto masakru vlastnej rodiny. Spojí pery pevne k sebe a na chvíľu celkom stíchne, než sa opäť pozrie na Davinu a trochu našpúli sánkou.* Mi casa es su casa. *Poukáže rukou ku dverám, než sa rozíde tromi schodmi hore na verandu.* A prepáč mi ten neporiadok...

*Od samotného začátku věděla, že její protesty budou naprosto bezvýznamné. Jako kdyby snad někdy, kdy mu v něčem oponovala měla šanci na výhru. Ať už se s ním hádala nebo s něčím nesouhlasila, tak či tak všechno šlo tak, jak on chtěl. Není to o tom, že by měl nad její osobou moc, ale bylo naprosto bezvýznamné stát na opačné straně, než on. A i když si tohle všechno uvědomuje a ví, tak pořád dokola dokola dělá tu stejnou chybu. Samozřejmě pro něj to není nic jiného, než jisté potěšení, zvýší mu to ještě více jeho ego, že akorát podlehla. Kolikrát sama sobě říkala ať raději mlčí, jenomže tohle není její povaha. Stále v ní je něco, co mu chce oponovat za každé situace. Ale teď šlo přeci i o její život, nešlo? Neměla chuť se s ním bavit, když dorazili do Portlandu a dávala to jasně najevo ať už mlčením a nebo pohledem, který nebyl ani zdaleka přívětivý a zdálo se, že každou chvíli vybouchne. Stále to byl ten egoistický sociopat, kterého poznala na začátku a už si za tu dobu, co s ním strávila uvědomila, že tohle se nikdy nezmění ani když bude mít city. Tak či tak někde uvnitř sebe doufá, že se přeci jenom k ní bude chovat o něco lépe, že se bude v jistých ohledech hlídat, protože ať už si to zatraceně uvědomuje nebo ne, tak ona ho nezradila. Dokonce zůstala tady s ním a nemusela. Za to všechno co jí udělal, tak to s ním nevzdala. Možná to bere tak, že jejich účty jsou vyrovnané, ale tohle není rozhodně názor, který by sdíleli. Měla jeho život ve svých rukou? Ano, měla...ale zabila ho? Ne. A že k tomu měla zatracený důvod.
Netuší, zda se má těšit na to až pozná místo, kde vyrůstal a jí to přiblíží tak o něco více k němu. A nebo má mít obavy z toho, že bude právě v domě, kde měl v úmyslu zabít všechny své sourozence, ale nevyšlo mu to tak, jak chtěl. Možná by se měla těšit jen z toho, že konečně vytáhla paty z New Orleans, ale jak to můžete vnímat pozitivně na místě, kde není nic živého, kromě ní a Kaie? A on byl právě osoba, která nebyla nevhodnějším adeptem na skvělé výlety. Možná se sblížili, možná to nebylo tak na nože jako před tím, než tady spolu skončili, ale to nic nemění na tom, že jí ten kluk brnká na nervy každou chvíli, kdy otevře pusu. A ani to nemusí dělat. Stačí, když se na ni dívá, jako kdyby byla naprostý idiot, který je tady a teď úplně k ničemu. Ticho, které mezi nimi v autě vládlo bylo až nepříjemné. Alespoň ona to tak vnímá a možná proto nechává únavu, aby ji pohltila a možná svůj mozek nutí do toho, aby na tomhle principu pracoval, protože nechce vnímat to napětí mezi nimi, které je už vybudované nějaký ten čas. Víčka má stlačená k sobě a pokouší se zaspat, jenomže její mozek odmítá přestat pracovat a všechny její smysly se chtějí soustředit na cestu, která je před nimi. Není to tak nebezpečné jako let, ale kdo ví, co vyvede? Jistě není ani v jeho zájmu, aby je zabil, ale on je tady ten čaroděj s mocí. Ona momentálně představuje opotřebované koště, které vám leží v kumbálu a vy víte, že ho už nikdy nebudete potřebovat, ale přesto ho tam máte. Sama neví, zda je to více k smíchu a nebo k pláči. Pro ni asi ten druhý případ. Její „odpočinek“ přeruší až trhnutí jejím tělem a zvuk pneumatik, které jasně naznačují, že zastavili. Jakmile otevře oči očekává, že budou stát před domem...možná řadou domů, klidně i panelovým domem a i kdyby to byla chalupa v rozpadu. Očekávala zkrátka nějakou budovu, ale ne pár cihel naskládaných na sobě a….nic. Vůbec nic nenaznačovalo tomu, že by tady někdy stál dům, že by vůbec tohle byla obydlená část. Před nimi bylo jenom něco, co se možná podobalo louce, která je momentálně zasypána sněhem. Zadívá se před sebe a přímo nutí své víčka, aby několikrát zamrkaly. Pro jistotu jako nějaký hlupák se ho zeptá, zda už jsou tady. Protože jestli je tohle nějaký vtip, tak jí to ani trochu směšné nepřipadá. Začíná se v ní zvedat nejenom hladina vzteku, ale taky i adrenalinu. Už má toho zkrátka za dnešní den po krk. Už překročil hranice, které díky němu musela stále posouvat a posouvat, ale tohle už došlo do bodu, kdy cítí přímo v tvářích, že začíná vzteky rudnout. Ne možná moc, ale přeci jen. Zažehl právě oheň, který byl už tak rozpálený, ale teď přímo prskal na všechny strany. Na jeho slova nereaguje, když jí není schopný ani odpovědět a co víc jí rozčiluje tak to, že dělá, jako kdyby se nic nedělo. Proto se předkloní k čelnímu sklu a s přihmouřenýma očima se zadívá před sebe, jako kdyby se snažila sama sebe ujistit, že viděla špatně a tentokrát už něco zahlédne. Ale nic, nic se neděje. Stále vidí to, co viděla před pěti sekundami a nebo před minutou. Jelikož nechce dělat hysterickou scénu, kdy po něm bude řvát všechno, co si myslí a co má právě teď na srdci, tak zvolí opravdu mírná slova. Má chuť ho ale nazvat více, než idiotem a věřte, že i člověk jako ona má ve svém slovníku spoustu nevhodných výrazů a nadávek všeho kalibru. Okamžitě jí vystřelí ruka k otevírání dveří a stejně tak rychle i vystoupí z auta. Nemůže...už zkrátka nemůže s ním být v takové blízkosti, vlastně vůbec už nemůže strávit jeho společnost a jeho „smysl pro humor“. Bere jí to veškerou energii z těla. Připadá si za ty měsíce s ním tak vysátá, že se ještě diví sama sobě, že dokáže nějak fungovat. A nejhorší na tom je, že on se nad tím stále baví. Nikdy neuzná, že už to možná přehnal, že by na chvíli měl mlčet. Její ústa jako kdyby mluvily samy. Snaží se říct to, co má v mysli, ale říká to úplně špatně a stále v takové té klidné verzi. Ale uvnitř jejího těla to vře. Práskne naštvaně dveřmi od auta, ale není to nic, co by jí ulevilo. Ani studený vzduch, která ji šimrá po tváři jí nepomáhá, vzduch, který ji studí v plicích ji nechce zchladit. Sněhové vločky se snad roztopí ještě dříve, než dopadnou na její tělo. Jako kdyby měla okolo sebe auru, která spaluje všechno díky hloubce jejího vzteku. Absolutně nevnímá nic, co říká. Teď záleží jenom na tom, co chce říct ona. Odmítá ho poslouchat, protože teď je čas, aby poslouchal on ji, aby si uvědomil, co tím vším způsobuje a jak už nemá na to, aby zvládala jakýkoliv jeho vtip a nebo vtipnou poznámku. Otočí se prudce jeho směrem, když sám souhlasí, že je vtipálek a přitom to vůbec nemyslela jako kompliment, i když on to tak pojal.* Sklapni! *Vykřikne po něm. Možná to od ní nezní jako povel, který by měl udělat, ale v jejích očích je jasně vidět, že to myslí vážně a že pokud to neudělá, tak za sebe neručí. Možná je mladší, než on, ale Kai je přesně ten, kdo se z nich dvou chová naprosto dětinsky. Opět se rozmluví, přičemž nezapomene poukázat rukou na místo, kde by mělo něco být, ale čeho se místo toho dočkala? Prázdného pozemku...nanejvýš. Pozoruje jeho výraz ve tváři, který je téměř neměněný. Jako kdyby to snad bylo v pořádku, jako kdyby se tady právě teď nerozčilovala a to je něco, co jí dokáže rozproudit krev v žilách ještě více. Semkne rty pevně k sobě při jeho odpovědi, tak moc až musí i v kapsách kabátu zatnou pěsti.* Strč si své kecy někde...mám už toho dost. *Zavrtí nad ním samotným hlavou a snad po dlouhé době mu dává najevo, jak moc pohrdá jeho existencí a přitom na druhou stranu tomu tak ani není, protože ať už si to chce připustit nebo ne, tak si k němu vybudovala jistý vztah. Vztah, který ona stále nechápe a neví, zda se má vůbec snažit o to ho pochopit. Už má toho tak dost, že se rozhodne na neznámem místě a v nezmámém městě, dokonce i na neznámém kontinentu opustit jeho společnost, alespoň na nějakou chvíli. Nemá v plánu od něj odejít úplně, protože to by byla ztracená a tak pitomá není, ale aspoň na chvíli. Už – už přidává do kroku, jako kdyby jí hnalo něco kupředu. Možná jenom strach z toho, že jí během pár kroků dožene a ona si tak neužije ani dvě pitomé minuty osamotě. Jenomže jakmile chce udělat další krok, tak se zastaví v pohybu tak prudce, že okamžitě vytáhne ruce z kapes. Nutí nohy pohnout se kupředu. Hrudí se snaží podpořit zbytek těla, aby se pohnul, ale jako kdyby před ní byla neviditelná bariéra, která ji nechce pustit dál. Ne, že by si v další vteřině neuvědomovala, co to znamená a že právě teď na ní použil magii, kterou jí provokuje už nějakou dobu a kterou se ona nemůže bránit, protože v tomhle pekelném místě žádnou nemá. Něž stihne jakkoliv začít nadávat na jeho mizernou osobu, tak jí kouzlo přinutí k tomu, aby se otočila jeho směrem. A to možná neměl dělat, protože výraz, který zdobí její tvář je vražedný a plný vzteku. Zatíná prsty o svou dlaň tak silně, že kdyby měla dlouhé nehty jistě by se jí tam objevily kapičky krve z porušení kůže. Jeho hlas je pro ni teď ještě více iritující, než kdykoliv předtím. Skrz zaťaté zuby mu ihned odpoví.* Zruš to kouzlo. *Kdyby byla zvíře, tak by na něj právě teď vrčela jako nějaká šelma, co se chystá každou vteřinu na něj vystartovat. Nakloní hlavu do strany a kůži na tváři má tak napnutou z toho, jak zatíná zuby k sobě. Přes tvář ji spadne několikrát pramínků vlasů, které ji překáží ve výhledu na jeho stále spokojenou tvář. Neví proč, ale místo toho, aby na něj seslala hromadu nadávek a urážek, tak ho poslouchá. Určitě mu dělá dobře, že má nad ní moc, že ji může ovládat a ona nemůže dělat nic, aby to zastavila. Zhluboka nasává vzduch do plic a ve chvíli, kdy cítí jisté uvolnění po celém těle, tak se oklepe a postoupí o krok dopředu. Uvolní sevření rukou a promne si o sebe ruce, snad proto, aby si protáhla prsty z křečovitého sevření. Povytáhne obočí a dívá se na něj trochu nechápavě.* Neviditelný dům? Vážně? A to jsme teď v nějaké reality show? *Zavrtí posměšně hlavou, protože jí to přijde už stupidní. Má pocit, že si z ní stále utahuje. Ne, že by to však ve světě magie nebylo možné. Čarodějky dokáží magií zakrýt téměř vše, když chtějí. Zatímco on se pohne kupředu, tak Davina stále zůstává stát na místě a mlčky pozoruje, co se chystá udělat a nebo říct. Stále je velice podrážděná a stále to v ní vře, jenom už jí došla síla na to s ním soupeřit. Není vůbec překvapením, že si na svou otázku sám odpověděl. Proto ani to nijak nekomentuje a stále čeká. Na jeho poznámku ohledně premiér na něj hodí jednu ze svých grimas, když se na něj mračí, jako kdyby mu říkala „trhni si“. Sleduje jeho ruku ve vzduchu a v dalším momentě se pro ni všechno změní. Odpadne veškerý vztek a rozzuřenost a nahradí to překvapení. I v jejím výrazu to lze znát. Na sucho polkne, když si uvědomí, že celá ta scéna, kterou převedla byla zbytečná. Ale na druhou stranu má na tom i svou zásluhu, protože kdyby neotálel a zastavil ji hned, tak se nic z toho nestane. Dívá se mlčky na bílý dům, který je větší, než očekávala. Vlastně čemu se diví, když měl další pět sourozenců? Asi ano...pokud si správně pamatuje. Pozvedne zrak, aby se mu podívala do tváře a konečně se rozejde k němu. Zastaví se vedle něj a ušklíbne se.* Na překlad se ptát nebudu. *Sice právě teď přiznala, že mu nerozumí, ale to není to, co by ji trápilo. Ihned ho následuje ke dveřím. Natočí hlavu směrem k němu, aby mu viděla do tváře.* Jako kdyby si v tomto roce byl doma. *Okomentuje to možná trochu více rýpavěji, než by měla, ale ví, že jeho nikdy nic takového nerozhodí. Drží se v jeho těsné blízkosti, když otevírá dveře a hned za ním vejde dovnitř, přičemž se hned rozhlíží okolo sebe. Ano nemůže neříct, že není zvědavá a proto pozoruje všechno, nábytek, stěny, dokonce i podlahu. Nahlédne do kuchyně a pak se zastaví.* Půjdu se podívat po té krvi. *Oznámí mu v rychlosti a hned se od něj odpojí, přičemž zapadne do kuchyně. Možná je to jenom výmluva proto, aby byla chvíli sama. I když to je právě ten důvod, proč tady vlastně jsou. Ale zároveň je i pravdou, že chce vidět více z jeho života, když už má tu příležitost. Projde kuchyní a vrátí se zpět na chodbu u schodiště, ale nemá v plánu ještě jít nahoru. Proto jde rovně a vejde do obýváku. Všude okolo už teď může vidět spoustu fotografií a proto zamíří k těm, které jsou na krbové římse. Prohlíží si velmi pozorně jednu po druhé a musí se občas usmát, když vidí, jak vypadali jeho sourozenci. To, co ji ovšem zarazí je to, že ani na jedné z nich není Kai. Jako kdyby neexistoval, jako kdyby nikdy v tomhle domě nebyl. Možná se nemá proč divit, ale zase...tak či tak to byl jejich syn. Opravdu odstranili všechno, co jim ho připomínalo? Pro jistotu se ještě podívá do všech zákoutí, ale opravdu není nikde žádná fotka s ním nebo cokoliv jiného. I kdyby pitomý obrázek, který namaloval, když byl ještě dítě. Dokonce ani v rodinném albu nic nenašla. Vydechne a odloží jednu z fotografií jeho sestry Jo u vánočního stromku zpět na stůl. Rozejde se směrem ke schodišti u kterého se zastaví. Položí ruku na zábradlí, ale nahoru prozatím nejde.* Kaii? *Hlasitě na ní zavolá, jako kdyby sama sebe potřebovala ujistit, že ji prostě musel slyšet. Možná by se s ním neměla o tom vůbec bavit, ale pro tuto chvíli jí to prostě nedá.*

*Kolesá auta sa pomaly zastavia a celým autom trhne dopredu, rovnako ako telom človeka, ktorý sedel po jeho pravici. Vlastne, skôr spal ako sedel, možno by sa to dalo nazvať „polo-ležaním,“ ak by si odmyslel jej tvár, ktorá bola stále nalepená na bočnom okne. Chcel tým len povedať, že bol vážne rád, že ju to prebralo, pretože sa mu vážne nechcelo zažívať ďalší jej dramatický záchvat, ktorý by nikam neviedol. Ale vôbec nikam. Akoby musela mať neustále tendenciu sa s ním hádať, oponovať mu, pochybovať o všetkom, čo povie a argumentovať s tými svojimi sprostými názormi, nad ktorými sa už ani nezamýšľal. Áno, naozaj niekto dokázal byť ešte viac otravný ako on sám. A Davina? Byť to na ňom, už dávno získala zlatú štafetu  a nemusí do smrti pohnúť ani prstom. Nie, vlastne bude lepšie, ak sa hýbať bude. Je bez moci, bez hocijakých dobrých vlastností, bez nejakej normálnej fyzickej sily a sleduje ho ostrejšie, než kedykoľvek predtým. Možno by sa dalo povedať, že na jej výraz bol už zvyknutý, že ho na ňom nedokázalo ani nič prekvapiť, nie po čase, ktorý spolu strávili, ale...Povedzme, často si kládol otázku, kde sa v nej môže nabrať toľko zlosti, ktorá by dokázala byť pre väčšinu ľudí snáď odstrašujúca, on našťastie nebol väčšina. Bavilo ho to, možno až interesovalo, istá časť jeho mozgu dokonca premýšľala nad tým, ako veľmi roztomilá je, keď krčí nosom. Áno...Vážne otravné myšlienky, plné nezmyslov a malicherností. Bol tak patetický, tak detinský ako dieťa, ktoré ani nevie, čo presne chce, alebo očakáva. On to však vedel, práve teraz by mal mať jeden a jediný záujem. Dostať sa von z tohto pekla nehľadiac na to, či z neho vyjde spolu s ním. Jeho život bol preňho ten najhlavnejší, musel byť. A ona? Len niečo bočné, niečo, na čom by mu vlastne ani nemalo záležať a na čo by vôbec nemal myslieť tak, ako práve myslí. Čo ho znovu privádza k tomu, žeby mal vážne prestať.
Bolo mu jasné, čo čakala – hocičo, čo by sa aspoň trochu podobalo budove so štyrmi stenami a strechou. Namiesto toho mohla vidieť...Povedzme, nemohla vidieť nič, len holý priestor plný snehu a „opäť“ ničoho. Nie vždy je však všetko naozaj tak, ako to vidíme. Ona v tom videla jeden z jeho naozaj nepodarených vtipov. On? Ich záhradu, miesto, kde vyrastal, kde prešiel tým všetkým, až do večera, ktorý to zmenil. Mohol tušiť, že to v nej vrelo až príliš na to, aby niečo také mohla tolerovať, aby ju nechal v omyle a myslel si, dúfal, že to bude v poriadku a zabaví sa na jej vyjavenosti. Opak bol však pravdou...Mohol sa tak maximálne zabávať na jej zlosti, ktorá sa mu zarývala snáď do každej bunky v tele. Akoby doňho naraz bodali tisícky nožov a on nemal kam utiecť. Presne takú schopnosť mohla mať, ak by si namiesto toho nemyslel, že jej hnev vpísaný na tvári až príliš pristane. A tak na ňu len hľadel. Samoľúbo, spokojne a bez hocijakej známky naozajstného záujmu, čo ju najskôr vytáčalo ešte viac. Každou sekundou prekračoval a prekračoval hranice, jediný, kto si to však uvedomoval, bola ona. Nevnímal to, len pozoroval jej načervenavú tvár, akoby na niekoľko minút zabudla dýchať, alebo sa kvôli ohrievaniu kopilo v aute až príliš tepla. Niekto, kto ich len z diaľky pozoruje, by najskôr tvrdil, že ho nenávidí. Že k nemu má tak veľký odpor, ktorý by nikdy nedokázal niekam zmiznúť alebo sa prosto vypariť do vzduchu. Že ním pohŕda a nechce nič iné, než to, aby ho už v živote nevidela. Našťastie, tu nebol nikto taký, kto by ich práve mohol vidieť, len oni dvaja a obaja veľmi dobre vedeli, že to tak ani zďaleka nie je. Mala k nemu isté väzby, či si to už chcela priznať alebo nie. To bol fakt. Otázkou však bolo, kedy niečo také vôbec vzniklo, kedy sa niečo, ako spojenie medzi tak rozdielnymi a zároveň podobnými osobami, stihlo utvoriť. Bolo však niekedy dostatočné? Na hocičo? Najskôr nie a možno nikdy nebude. Nakoniec sa všetko skončí tam, kde sa to začalo. Na dvoch cudzincoch, ktorí na seba hľadia trochu inak, než obyčajne.
Samozrejme, nijako sa neobťažuje odpovedať jej na otázku, namiesto toho prejde k niečomu inému, a to narážke na jej predchádzajúce a zároveň veľmi zdĺhavé chvíľky mlčania, ktoré ho pomaly ale isto prestávali baviť. Nemala k ním najmenší dôvod a už vôbec nie nejaké právo byť naozaj napálená. Najlepšie by bolo, keby sa jednoducho ignorovali navzájom, ale na mieste, kde je ten druhý jediná spoločnosť, ktorú môžete dostať, to nejde veľmi dobre. Navyše by niečo také ani nezvládol a nechcel. Bavilo ho provokovať ju a pozorovať všetky jej reakcie. Ona ho bavila...A zároveň unavovala. Ako na hojdačke, z ktorej nechcete zoskočiť, pretože vás na nej stále niečo drží. Mierne podvihne obočím a ešte o niečo viac našpúli perami, akoby snáď jeho naklonená hlava a skúmavý výraz na tvári mali značiť všetkým jej otázkam. Alebo minimálne nedôvere vpísanej v každom pohybe. Vážne? To už neverí ani vlastným očiam? (Kedy sa stala tak paranoidná? ) Prejde mu hlavou, akoby len mimo záznamu, než sa opäť upriami na to, že sa vôbec niečo deje. Pretože preňho bolo všetko v poriadku a akákoľvek jej reakcia naňho nemala najmenší účinok, či tiaž. Netušil, či si myslela, že sa kúzlo ruší zatvorením očí a v momente, čo ich otvorí, pred ňou bude stáť kompletne niečo iné, to by bolo predsa nezmyselné, pravda?
Buď jej robili problém nadávky, alebo sa stále snažila aspoň trochu ovládať každý svoj zmysel, aby mu v tomto momente nevysolila celý svoj zoznam ako na faktúre. Než by jej však stihol čokoľvek povedať, jediné, čo pred sebou vidí sú zatvárajúce sa dvere auta, z ktorého práve vystúpila a z ktorého ju hneď v tesnom závese nasleduje, akoby jej nemohol dopriať čo i len sekundu osamote.  Časť z neho možno tušila, žeby to bolo všetko, čo jedovatá osoba len niekoľko centimetrov od neho potrebuje, ale neboli tu kvôli jej či jeho potrebám. Každá sekunda, ktorú tu musel stráviť na vyše len viac zabárala klinec do rakiev tých, pre ktorých sa vráti. Nedokáže to prejsť, nedokáže na to nemyslieť, striasť zo svojho vnútra tú apatickú zlosť, ktorá sa v ňom začala už od prvého dňa klíčiť. Bola to len otázka času, nič viac a nič menej. Niečo, lepšie povedané, niekto, mu však stál v ceste. Davina...Len malé rozptýlenie, ktoré už nie je celkom len rozptýlením, či si to chce priznať alebo nie...Muselo sa niečo stať. Pretože...Pretože si nedokázal predstaviť, žeby jej ešte niekedy ublížil snáď čo i len podobne ako predtým, alebo hocijako inak. A to ho priam iritovalo, tá bezmocnosť v tom robiť hocičo. Otázkou bolo len, či si to všimne aj ona, alebo to úspešne zakryje.
Musela si myslieť, ako veľmi sa na nej baví, ako veľmi ho uspokojuje jej rozhorčenie a každý jeden vražedný pohľad. A pravdou bolo...Stále viac-menej premýšľal len nad tým, ako veľmi roztomilá pri tom celom je. Poznala ho už nejakú dobu, snáď nečakala, že zostane naozaj celkom ticho, len preto, že nejaký vnútorný pocit mu hovorí, žeby to tak teraz bolo lepšie. Nie je snáď smiešna...Bolo by príliš jej zatlieskať? Naozaj, muselo to stáť veľa úsilia. Udržať si všetky tie nervy na uzde a nezačať po ňom vrieskať tu a na mieste. Buchot dverí, ktoré môžu byť radi, že sa stále udržali na zvyšku auta, studený vzduch narážajúci im do tvár. Ani na sekundu sa neprestal hrať s končekmi jeho vlasov, ktoré boli už omnoho kratšie, než predtým, od chvíle čo vystúpil z auta až doteraz. Neusporiadané pády snehových vločiek všade navôkol, nedalo sa však povedať, žeby naozaj snežilo, tiež však pochybovať o tom, že onedlho začne. Všetok chlad mu doslova prenikal pod bundu, dotýkal sa jeho kože, chladil mu líca, čelo, ruky, ktoré mal práve strčené pevne vo vačkoch, ale nič z toho nepomáhalo. Vnímala vôbec, že jej niečo hovoril? Najskôr nie...Bola celkom zabratá do seba. Sebecké, dramatické a príliš patetické dievča, ktorého sa nemôže zbaviť. Ona ale nič nechápala. Stála tu, rozhliadala sa po okolí, nič nevidela...Automaticky to celé znamená, že tu nič nie je a on ju sem zobral cez celý kontinent z nejakého lacného fóru, na ktorý by mrhal čas aj energiu. Možno si z nej rád strieľal, ale s niečím takým by sa rozhodne neobťažoval. Mal by jej povedať, že jeho dom je pod neviditeľným kúzlom, alebo ju v tom nechať ešte trochu dlhšie? Možno jej to mal povedať už na začiatku a predísť ďalšej scéne, ku ktorej pravdepodobne dôjde, vlastne už dochádza.
Iste, že si to myslel. Jeho zmysel pre humor bol naozaj dôležitým faktorom v jeho živote. Bol preňho doslova dôležitý, podstatný. Tvoril vlastnosť, ktorá sa mu hodila priam v každej situácií. Ak by nebol vtipný, akoby sa dokázal baviť? Polovica z toho všetkého by potom bola len nuda, nuda a nuda...Zmienil sa už, žeby to bolo nudné? Každopádne, akýkoľvek jeho zbytočný myšlienkový pochod preruší opäť Davina, ktorá sa k nemu otočí rýchlejšie, ako čakal. Mohol na nej vidieť, že všetka zlosť sa preliala a zlúčila do jej reakcie, pri ktorej by mal človek pocit, že jej snáď dochádzajú slová.  Mierne pootvorí ústa, než si zľahka prejde jazykom po spodnej pere a opäť trochu nakloní hlavou do strany prechádzajúc rukou po kľučke auta.* To už znie trochu tvrdšie... *Prenesie, akoby jej snáď niečo uznával, podtón jeho hlasu je však značne ironický. Pomaly sa vzdiali niekoľko centimetrov od auta a upriami pohľad niekam k zemi, než sa pozrie opäť na ňu.* Možno by to chcelo ešte trochu viac dôrazu, vieš...Keby som tvoj otravný krik náhodou prepočul. *Mierne zvraští obočím a nepatrne podvihne kútikom úst, akoby snáď všetok jeho sarkazmus potreboval ešte nejaké podčiarknutie. Bolo zrejmé, že si z nej nič nerobí. Bolo mu ukradnuté, ako veľmi ju naštve, ako veľmi to v nej vrie a aj spôsob, akým naňho hľadí. Nakoľko, úprimne...Nebolo by smiešne, keby sa k nemu z ničoho nič rozbehla? Nepatrne od toho, žeby istotne skončila v snehu.
Ako jej ruka prejde po okolí, zľahka sa opäť rozhliadne, akoby snáď videl niečo iné a nechápal, kde presne tkvie jej problém. Tváril sa...Pomerne nezainteresovane, neutrálne, nič z toho, čo sa dialo ho jednoducho nežralo a nehodlal sa tváriť, že to tak nie je. Nedala mu vlastne ani možnosť jej to vysvetliť, okamžite po ňom vyštartovala, ako náhle sa pred ňou neobjavil obrovský dom so šťastnými fotkami detí všade po stenách. Človek musí mať naozaj, čo robiť, ak sa s ním snaží aspoň trochu vyjsť. Nebolo to ani jeho dokonalou osobnosťou, alebo bezchybným výzorom, skôr...Nie všetci oplývali podobnými názormi.* Huh...*Vydýchne sucho, ako bez hocijakej inej reakcie na jej slová sleduje jej tvár, ktorá mala každú chvíľu prasknúť.* Vážne sa prekonávaš, baby-boo...*Prenesie takým tým maznavým až zdĺhavým hlasom, ktorý ju mal najskôr vyprovokovať ešte viac. O čo mu vlastne šlo? Už teraz to mal značne nahnuté a...Ak jeho hlavným záujmom bola jej neznášanlivosť voči nemu, darí sa mu priam výsostne. Lenže on dobre vedel, že nič také tam nie je. Nedokázala by bez neho už ani prežiť, natož si to naozaj myslieť.
V momente, keď sa mu otočí chrbtom a začne kráčať niekam do neznáma, vie, že ju musí zastaviť. Teda, aspoň by mal, než sa mu celkom stratí z očí a nebude jej môcť predviesť pravú podstatu toho, prečo sem vlastne prišli. Nahlas zakľaje a už naozaj unavene pretočí očami, akoby ho to celé otravovalo, akoby mal sám tejto smiešnej hry dosť a bolo na čase do nej zasiahnuť, než zájde do neznesiteľných rovín.  Nakloní hlavou zľahka do strany a pomaly podvihne ruku jej smerom, pričom pri jednom „kúzelnom“ slovíčku, automaticky zastaví akýkoľvek jej pohyb. Niežeby ho to nejako napĺňalo, alebo sa snáď vyžíval v tom, akú kontrolu nad ňou momentálne má, ale...Doslova mu nedala na výber. Panovačná, tvrdohlavá, skoro hlúpa, ak by mal byť presný. Bolo na čase, aby jej hlúposť konečne skončila a obaja sa dostali k tomu, prečo sem vlastne leteli a prečo s ním bola ochotná nasadnúť do lietadla, na čo ešte teraz s chuťou spomína. Nedovolil jej niekam prejsť, nedovolil jej urobiť ani jediný krok navyše, priam to zamedzil jej telu, ktoré by mohol ovládať, ak by chcel, ale o to mu nešlo, chcel len upútať jej pozornosť.  Na chvíľu mohol sledovať len celý proces dochádzania, ktorý trval trochu dlhšie, ako očakával. Vlastne by jej to malo dôjsť už prvú sekundu, kedy istotne pocítila všetok tlak, ktorým sa na ňu tlačili vlastné zmysli. S hlasným výdychom pootvorí ústa a možno trochu prudšie, ako mal v pláne, ju pretočí jeho smerom, akoby jej snáď potreboval vidieť do tváre, ktorá ho práve bez servítok, či hocijakého štítenia zabíjala. Ak naňho bola naštvaná predtým, tak slovo, ktoré by bolo schopné opísať jej terajší pocit...Ešte bohužiaľ nebolo vymyslené. Všimol si, ako zatína ruky v päste, ako sa otrasie pri jeho hlase, ako v jej očiach tancujú stovky malých diablov, pri ktorých by každý radšej ustúpil. Áno, dokázala by byť rázna, až tvrdá...Ale nie preňho.* Prečo ten tón? *Trochu prižmúri očami, akoby stále nechápal, o čo jej vôbec ide.  Prejde niekoľko sekúnd, než opäť pootvorí ústa, akoby práve na niečo prišiel a pomaly kývajúc hlavou, pravdepodobne  vlastným úvahám, nakloní hlavou do boku pozerajúc sa jej priamo do očí.* Máš ten týždeň v mesiaci, všakže? *Prenesie, akoby to bola snáď celkom normálna otázka, ktorá by jej či jemu vôbec nemala byť nepríjemná až nevhodná, celkom ignorujúc jej požiadavku o uvoľnenie z moci. Jeho tvár je pritom všetkom opäť bez výrazu, možno až na všetku tú spokojnosť, ktorá sa mu zračila neprestajne v očiach.
Hľadela naňho ako na odvekého nepriateľa, na ktorého sa chystá skočiť a roztrhať ho na časti. On jej naopak venoval niekoľko svojich značne pobavených poloúsmevov, ktoré sa vždy nejakým spôsobom menili na úškrny. Musela veľmi zatínať zuby, aby to bolo všetko, čo povie. Prakticky by čakal, že po ňom bude vrieskať, snažiť sa hádzať o zasneženú zem, možno z diaľky naťahovať ruky a hádzať po ňom topánky, ale nič z toho neprichádzalo. Imponovalo mu to....Keď mala vlasy v tvári. Akoby sa tak už narodila, akoby k nej na stotinu presne pasovali...Nepatrne si zahryzne do spodnej pery, než pomaly ale isto uvoľní zovretie svojej moci nad jej telom, nakoniec ho celkom odstraňujúc. Hľadí na ňu, na niekoľko sekúnd na ňu prosto hľadí, akoby ho snáď zaujal každý jej pohyb, či predošlá bezmocnosť, ktorú nad ním teraz má a ktorú si obaja veľmi dobre uvedomujú. Nejakým spôsobom sa mu podarí prehovoriť skôr, než jej. Čo môže vnímať ako malý úspech pri všetkých jej dnešných výlevoch. Fajn, možno to bola až príliš neurčitá otázka...Alebo mala jednoducho primalú predstavivosť. Z úst mu unikne mierne uchechtnutie, akoby mu snáď tie najväčšie nonsensy prišli ako najvtipnejšie.* Myslíš, žeby niekto pchal do telky kúzlom miznúce domy? *Nadvihne prosto obočím, akoby to bola otázka nejakej jej vnútornej mentality. Huh, najskôr mu vážne neverila ani slovo...To jej to prišlo až tak neuveriteľné? Pritom všetkom, čo videla, zažila a dokonca sama bola čarodejnica...Niečo ako kúzlo neviditeľnosti pre ňu nemohlo mať tak strašnú váhu.
Prejde niekoľko dlhších krokov naprieč zasneženou záhradou, vlastne to vyzerá tak, akoby ani neplánoval zastaviť, akoby to chcel prejsť snáď celé, naraz však celkom ustane. Davina to z miesta, kde bola nemohla cítiť. Bariéru, ktorá sa týčila priamo pred ním a ktorú jedným dotykom strhne, akoby to bola nejaká plachta, pod ktorú sa potrebujú pozrieť. Vlastne bolo celkom potešujúce, že mlčala, že sa nehýbala a že ho...Na jej pomery, plne vnímala a počúvala. Aj keď...Všetko má svoje plusy a mínusy, všakže? Len sa jej dotkol a všetko, čo predtým nevideli, sa zračilo priamo pred nimi. Na chvíľu sa ani nepohne, len hľadí na verandu jemu dobre známemu domu, ktorý je im teraz celkom otvorený, do ktorého za chvíľu vojdú a on nebude myslieť na nič iné, než na všetky spomienky, ktoré sa mu práve vybavia. Lenže niečo také nechcel. Bol len zvedavý, to bolo všetko. Nechcel si však niečo príliš pripomínať, nechcel spomínať. Keď sa konečne hlavou znovu natočí k Davine, akoby do nej niečo udrelo, alebo ju vymenilo nejaké omnoho príjemnejšie dvojča, z ktorého sa všetka zlosť vyparila niekam do nebies. Áno, teraz môže vidieť, ako veľmi márna je.
Netušil, či mala nejaké očakávania, či vôbec premýšľala nad miestom, v ktorom vyrastal, alebo či jej to bolo celkom ukradnuté...Každopádne, ich pohľady sa konečne stretnú. Trvá len niekoľko sekúnd, než sa Davina zastaví priamo vedľa neho a s prevráteným odrazom na perách, mu opätuje úškrn.* Keď sa z tadiaľto dostaneme, môžeš si to hodiť do Googlu. *Prenesie prosto, zámerne nepoužívajúc slovíčko „ak“, ale „keď.“ Pretože si bol istý, jednoducho presvedčený, že sa vrátia späť, pretože s ničím iným by sa ani nezmieril. Následne na ňu, ako obyčajne, žmurkne jedným okom pomaly vykračujúc na verandu smerom ku dverám. Než vojde, ešte ju trochu uštipačne prejde pohľadom, akoby si nemohol navyknúť na to, že mu jeho provokáciu opláca. Návyk bola však jedna vec...Tá druhá robila faktom, že sa mu to istým spôsobom páčilo.
Bol vo vnútri. Po všetkom tom čase bol opäť tu. Tam, kde to všetko začalo sledujúc drevené parkety a presne ako čakal, vymenené tapety, pod ktorými sa skrývali steny, ktoré pokrývala krv. Všade v jeho spomienkach, predstavách tam bola, nikdy nechýbala. Na dverách, na dlážke, na skle...či už len na zábradlí, kde sa ešte doteraz húpalo mŕtve telo jeho brata...Ktorého zabil pod myšlienkou, že to snáď bude vtipné, ak ho tam povesí. Pery drží pevne pri sebe, nechce sa mu hovoriť, nechce sa mu povedať čokoľvek, len ich ticho špúliť a s miernou nechuťou sa rozhliadať po hale. Skoro aj zabudol, že tam nie je sám. Že len pár centimetrov od neho stojí Davina, ktorá nič z toho, čo sa mu práve ronilo hlavou, najskôr nemohla vedieť. A nevytiahne ho z toho nič, ani jej hlas, ktorý celkom odignoruje automaticky sa posúvajúc smerom ku schodisku. Nepočul, čo mu hovorila, nezaujímalo ho to. Žiadna krv tu v tú chvíľu nebola, len jeho potreba, jeho najväčšia zvedavosť. Nemusel sa prechádzať po dome, vedel, že žiadne svoje fotky tu nenájde, ale...Bolo to len pár schodov, dlhšia chodba, ktorá ho delila od tých dverí – jeho dverí. Jediné miesto, kde mal pokoj, kde sa necítil ako čierna ovca rodiny, kde ho nikto nesúdil, pretože bol sám. Často sa tam zavrel, skoro bez potreby vôbec niekedy vyjsť. Občas mal dokonca pocit, žeby to nikomu nevadilo, ak by tam zostal zamknutý navždy. Áno, mal množstvo spomienok, o ktoré nestál a zároveň niekoľko, ktoré by si nikdy nezmazal.
Pomaly siahne rukou po kľučke a prižmurujúc očami, jednoducho pootočí a potiahne. Nebol žiadny dramatický typ, ktorý bude stáť pred cieľom so strachom sa vôbec pohnúť. Chcel vedieť, čo tam nájde a zároveň...Mal mierne obavy, ako to naňho bude pôsobiť. Pred očami mal svoju izbu, všetok nábytok, jeho posteľ, veci rozhádzané na stoličke, záclony, ktoré neznášal. A potom žmurkne a nie je tam nič. Len biele plachty, ktoré pokrývajú niečo, čo mu nepatrí, nikdy nepatrilo. Jediný, kto tu mohol dlhšie byť, bol prach. Nepoužívaná izba, v ktorej nezostalo nič, čoby ho mohlo hocijako pripomínať, čo by mohlo vôbec dosvedčiť, že kedy žil, že tu býval, vyrastal, obedoval, chodil každé ráno do školy. Nič. Steny boli biele, zjavne prekryté pod bývalou textúrou. Jediné, čo zostalo pôvodné, bola podlaha a dvojité okno v strede steny. Nie, toto nemohla byť miestnosť, kde strávil toľko času, nespomínal si na ňu, nikdy tu nebol.
Pomaly pootvorí pery, prakticky ich bez myslenia oddelí od seba stojac niekoľko centimetrov v izbe pred dvermi hľadiac niekam do priestoru, na nič konkrétne. Prvýkrát po dlhom čase, akoby celkom stratil slová, onemel, nemal čo dodať, alebo na čo myslieť. Pretože nechcel. A v tom to prišlo...Všetky emócie. Prosto...Mu to bolo ľúto. Ľúto, že od roku 1994 vlastne neexistoval. Zvraštená, zamračená, podnietená ľahkým hnevom, ale aj sklamaním, ktoré snáď nikdy nevnímal podobne ako teraz. Muselo to prestať. Nechcel to, nestál o to, chcel sa toho zbaviť. Jedna ruka mu automaticky vystrelí medzi oči a čelo, akoby mu to malo pomôcť a mal sa celkom koncentrovať, zbaviť sa všetkých emócií. Práve preto ich nikdy nechcel, potreboval ich, otravovali ho. Na čo je dobré vnímať všetky tie veci? Po tom všetkom? Ani si neuvedomil, že niekde v pozadí hrá Davinin hlas, že ho ohlásila. Mal by proste vyjsť, zavrieť za sebou dvere a nechať to plávať, nestarať sa o niečo tak blbé, hlúpe, nebyť dramatický.*

*Nečekala, že by na ni použil svou moc. Popravdě očekává od něj mnoho, ale tohle byla jedna z mála věcí, co si myslela, že neudělá. Ne v takové situaci. Pokud to mělo být ve chvíli, kdy se bavili celkem normálně a on jí chtěl jenom provokovat? Fajn, tak ať si poslouží. Ale tohle bylo něco jiného a právě kopl do hnízda ve kterém nebyly ani včely a ani vosy, ale nýbrž sršně. A hodně naštvané. Už tak je to pro ní dost těžké, že necítí ve svém těle ani špetku magie, ani náznak toho, že by někdy vůbec čarodějkou byla. A on toho právě teď využívá ve svůj prospěch. Pochopila to hned, co se nemohla pohnout z místa, ale jako kdyby odmítala fakt, že ji drží svou sílou a nehodlá ji pustit. Proto se snaží posunout se i jenom o milimetr kupředu, avšak to nemá žádný efekt. Možná mu dávala jenom čas, nějakou sekundu na to, aby si velmi dobře rozmyslel, zda ji hodlá takhle držet a nebo ji k jeho štěstí raději pustí. Jenomže Kai nebyl ten typ člověka, co se narodil na šťastné hvězdě a tudíž vždy schytal naprosto všechno za to, co udělal a nebo řekl. Tak moc se k němu nechce otočit a podívat se mu do tváře, kdy uvidí v jeho očích vítězství...sílu, kterou bude cítit z toho, že nad ní má moc. Jenomže co může udělat? Jak se mu může bránit, když nemá nejenom magii, ale je snad i o polovinu menší, než on sám? Opravdu se jeho a její síla nemohla teď měřit. Byla proti němu jako raněná laň, která se bez pomoci nepohne kupředu a zemře. Kdyby stála blízko něj, tak by mohl cítit, jak moc ho propaluje pohledem a je si jistá, že to cítí i teď, protože už ji moc dobře zná a tohle je denní rutinou, ničím, čím by ho mohla nějak překvapit. Byla vytočená, tak moc rozzuřená, že měla pocit, že každá její buňka v těle se roztříští na milion kusů, že jí za chvíli přestane bít srdce tím, jak moc to v ní vřelo. Snažila se zhluboka nadechovat a oddechovat, ale bylo to trhané, nepravidelné. Několikrát musela zatajit dech, aby nevybouchla, aby neudělala ještě větší scénu, než předtím. Kdyby se tak stalo, akorát by mu dávala ještě větší důvody k tomu, aby o ní smýšlel jako o dítěti. Až na to, že z nich dvou byl více on to dítě. A možná na něj svaluje dětinskost jenom proto, že v hloubi duše ví, že jakmile jeden z nich přesáhne hranice svého rozhořčení, tak jedná v naprostém záchvatu vzteku bez přemýšlení, možná i bez emocí. Byla výbušná, velmi...horkokrevnost byla jedna z jejich vlastností a pokud někdo zapálil ten oheň v ní, tak ho nelze jenom tak uhasnout. Nebylo to tak, že by přemýšlela nad tím, že by ho právě teď chtěla snad vidět mrtvého, protože ji vytáčí do nepříčetnosti a bere jí poslední zbytky sil, spíše jen nekontrolovala svůj vztek. Sama velmi dobře ví, že by mu nijak neublížila a ani by si nepřála, aby se mu cokoliv stalo. Ne, že by mu teď jakkoliv ublížit mohla, pokud by se nezaměřila na slova. Normální člověk by pochopil, že by ji měl nechat raději být, pustit ji a utíkat, co nejrychleji. Jenomže tohle nebylo nic pro něj. Zatíná ruce v pěsti, jako kdyby jí to snad mělo nějak pomoct. Ale hladina vzteku tím nějak neklesá, jenom se snaží soustředit na něco jiného, než na něj. Musí se zatraceně naučit v jeho přítomnosti kontrolovat, ale jak to má zvládnout, když ji dokáže opravdu vytočit skoro vším, co udělá a nebo řekne?
Nerozumí tomu, proč se ji snaží ještě více vyprovokovat. Nevidí snad dost jasně, že je už tak vzteky bez sebe? On ale vždy měl tu tendenci být příliš klidný i v těch nejhorších situacích. Buď byl naprosto dobrý herec a hrál to a nebo se snažil opět jen provokovat. Neodpovídá. Mlčí a jenom se na něj dívá se zaťatou čelistí. Přímo si drtí zuby o sebe až má obavy, že by si mohla nějak poškodit zubní sklovinu...ovšem na to tolik síly pravděpodobně ani nemá. Nemůže se nechat vyvézt z míry ještě více, než doposud. Pravděpodobně to ale už není možné, protože hranice překročil dávno. Přihmouří oči k těm jeho, když jí tak pozoruje. Člověk by řekl, že se nechá o to více vykolejit při jeho poznámce, možná by jiní dokonce i tvrdili, že už to teď nevydrží a vystartuje po něm, že se přestane ovládat. Nic takového se však nestane. Jenom zatíná pěsti tak silně až jí zbělejí klouby na rukou. Opravdu naráží momentálně na její periodu? Dokazovalo to jenom jak moc dětinský byl...navíc to byla jen čistá provokace, jelikož z logického hlediska nic takového nebylo možné, když jste ve světě, kde se nemůžete posunout dál. A kdyby trpěla tímto „problémem“ pravděpodobně by už dávno o tom věděl. Na pár sekund nechá zatajený dech a neopovažuje se nadechnout, jako kdyby měla obavy, že když to udělá, tak z ní vyletí nespočet nadávek. Po pár sekundách vydechne a požádá ho, i když stále rozhořčeně o to, aby kouzlo zrušil. Jeho poloúsměv jí tak dráždil a to ze dvou důvodů – vypadalo to, jako kdyby se vysmíval jejímu stavu ve kterém se nacházela a na té druhé straně jí to imponovalo. Líbilo se jí, když se tak na ni díval, když se na ni úšklíbl, ale jenom proto, aby viděl jak moc velký vliv to na ni má. Nenáviděla to a zároveň se jí to líbilo a to byla příšerná kombinace. Sleduje každý jeho pohyb a i každou změnu ve tváři. Jeho skousnutí rtu ji přinutí sklopit zrak k zemi, aby se nenechala vyvést ze soustředění. Dříve by to jenom ignorovala nebo se o to snažila, ale dnes tomu musela odolávat. Odolávat pokušení, které k němu měla a odolávat pocitu, který ničil všechen vztek uvnitř ní. Pomalu, ale jistě se začíná její tělo uvolňovat a i tím více se začne cítit spokojeně, když už může všechno ovládat dle vlastní vůle. Děkovat mu za to ale rozhodně nehodlá, protože nemá ani za co, i když Kai by si jistě důvod našel. Pozvedne zrak opět k němu a nechává jen na pár sekund rozhostit mezi nimi ticho, kdy se jeden druhému dívá do tváře. Stále byla naštvaná, ale pomalu to začínalo ustupovat, jako kdyby pohled do jeho očí, jeho grimasy, cokoliv, co se jí na něm tak líbilo ulevovalo vzteku. Možná trochu ironicky mu odpoví a přešlápne z jedné nohy na druhou, jako kdyby se ujišťovala, že už na ní nepůsobí žádné kouzlo. Jenom se na něj ušklíbne a trochu nakrčí nos, přičemž mu už nadále neodpovídá. Jistě, že věděla, co čarodějky dokážou a co dokáže magie schovat, jenomže právě teď na to nemyslela. Nemyslela na to, že dům by mohl být pod kouzlem. Navíc jak mohla něco takového tušit a nebo jí to v první sekundě napadnout, když ani žádnou magii cítit nemůže? Byla bezmocná a nenáviděla to...tak moc to nenáviděla. Stále je od něj v dostatečné vzdálenosti, i když se posune o pár kroků kupředu. Opět se zastaví dál od něj a zastrčí si ruce do kapes. Před chvíli chlad nedokázala vnímat, ale teď ho znovu pocítila na rukou a na tváři. Dává mu svou pozornost, kterou si přímo vyžádal. Stačilo jen jedno pozvednutí ruky na to, aby se před nimi objevilo něco, co nečekala a s čím měla počítat jako čarodějka, která má něco za sebou. Udiveně se dívá na bílý dům, který tam ještě před pár vteřinami nebyl. Rty má oddělené od sebe, ale jen na moment, než je spojí dohromady a v tu chvíli lituje toho, že udělala scénu. Ovšem část viny byla i na něm. Mohl to říct hned, mohl to zastavit hned ve chvíli, co vystoupila z auta, ale neudělal pro to nic. Omlouvat se mu nehodlá, stejně tak ví, že ani on by se jí neomluvil. Něco takového ani u nich nebylo možné. Zavrtá pohled do země a nechá ze sebe odpadnout všechen vztek, který k němu měla. No...možná něco malého tam přeci jenom zůstalo. Něco, co však lze potlačit do sebe a naučit se to ignorovat. Jako kdyby věděla, že se jejich pohledy znovu střetnou a ve stejné chvíli, kdy se podívá on k ní, tak i ona k němu. Mlčky se mu dívá do tváře a není u ní ani stopy po tom, co tam před chvílí ještě bylo. Nemá ponětí, co se v něm může odehrávat, zda to na jeho nové já má nějaký větší efekt, ale i tak by mu právě teď chtěla vidět do hlavy. Nemá ale odvahu na to se ho zeptat, alespoň prozatím. Rozejde se k němu a zastaví se hned po jeho boku. Možná proto, že ho chce nechat prvního, aby vešel do domu. Koneckonců z nich dvou je tady doma on. Převrátí očima a koutek úst jí cukne do strany, přičemž se podívá před sebe.* Pokud si to zapamatuji. *Pokrčí bez zájmu rameny. Snad oba ví, že to stejně neudělá, jenom to nenechala bez poznámky. Je zvláštní jak v jednu chvíli na sebe dokážou štěkat jako dva vzteklí psi, spíše ona na něj a v další se spolu baví jako staří přátelé. Jeden by si opravdu myslel, že tohle je nějaká pitomá, klasická, americká reality show. Oni dva by měli rozhodně mnoho diváků. Na jeho mrknutí zareaguje až ve chvíli, co se rozejde k verandě. Koutky jí ucuknou a skoro se u toho pousměje. Pro ni jenom dobře, že nic takového nevidí, když je k ní otočený zády. Hned na to ho následuje na verandu, kdy vystoupá pár těch schodů a postaví se hned na něj až se skoro svým tělem dotýká jeho. Vzhledem k jejich výškovému rozdílu to může působit trochu komicky, jako kdyby se za ním schovávala před potencionální hrozbou. Očekává, že hned vejdou do domu, ale on si ještě neodpustí ji sjet pohledem, který ji rovněž velmi imponuje. Na to už se neubrání většímu úsměvu a tělem se nakloní k němu, přičemž ho drcne do ruky hrudí, jako kdyby ho tím snad napomínala ať přestane. Přejede si jazykem po rtech a poté překročí práh domu, když je už vevnitř. Zavře za nimi dveře a začne se rozhlížet okolo. Už teď na stěnách visí obrazy či fotografie rodiny, avšak ani na jedné z nich nevidí Kaie...alespoň prozatím. Nepřikládá tomu velkou pozornost, prostě mohou být fotky i někde jinde, ne? Možná jich je málo, když opustil svou rodinu. Taky tady byla ta možnost, že žádné fotografie nebyly, že všechno zničili po tom, co udělal. Ale dokázali opravdu vymazat každou věc, která by naznačovala tomu, že vůbec někdy existoval? Párkrát se otočí sem a tam, když si prohlíží přesněji řečeno každou pitomost v domě. Nijak nevnímá to, jak se tváří Kai a kde přesně jde. Drží se ho, ale není mu v těsném závěsu, což ani nemá v plánu. Zastaví se při kuchyni do které nahlédne, přičemž mu oznámí svůj plán. Překvapí ji však jeho mlčení, protože co si budeme povídat – on nikdy nemlčí. Podívá se na něj mírně nechápavě, ale nechá ho jít ať už jde kamkoliv. Nepřikládá na jeho neobvyklé chování žádnou pozornost. Místo toho, aby se opravdu dívala po krvi, kvůli které tady dnes jsou, tak se rozhlíží po něčem, co by bylo od Kaie a nebo jediná fotka na které by byl. Ať ale hledá sebevíc, ať už prohlíží cokoliv a i to rodinné album, tak nemůže najít nic. Vůbec nic...ani blbý otisk dětské ruky do sádry. Opravdu jako kdyby nikdy neexistoval, jako kdyby byl jenom legendou o které nikdo nechtěl mluvit. Mohla poznat jeho sourozence z fotek, dokonce i jeho rodiče a nad jeho otcem automaticky musela ohrnout ret. Odloží fotografii jeho sestry, protože začíná mít obavy. Neslyší nic, jenom svůj dech, který naplňuje místnost a stupňující tlukot srdce z nervozity. Proč tady je takové ticho? Proč neslyší Kaie a jeho uštěpačné poznámky, kterých měl více, než kterýkoliv člověk na světě? Bylo to jiné, zvláštní a nelíbilo se jí to. S hlubokým nádechem se vrací zpět na chodbu a poté zahne směrem ke schodišti. Položí na něj jednu ruku a zvolá jeho jméno s očekáváním, že odpoví. Jenomže když jediné, co slyší je její hlas, tak se naplní ještě více obavami. Jako kdyby tam byla sama...ale nemůže tam být sama, může? Podívá se sama sobě pod nohy a přinutí se vystoupat prvních pár schodů. Ticho je stále ohlušující a narušuje to jenom zvuk, když jde po schodech a občasné zavrzání dřevěného prkna pod kobercem. Na posledním schodu se zastaví a rozhlédne se z jedné strany na druhou. Nemusí dlouho přemýšlet nad tím, kde přesně má jít. Proto zamíří k prvním otevřeným dveřím. Nakoukne dovnitř a jako první se zadívá na postavu, která stojí jenom kousek od ní. Neviděla ho ještě takhle...viděla ho bezmocného, skoro mrtvého, naštvaného, spokojeného, dokonce ve stavu, kdy litoval svých činů, ale tohle bylo nové. Nemusí mu vidět ani do tváře, aby věděla, že je frustrovaný. Nedokáže ho v tu chvíli oslovit nebo cokoliv říct. Jen se na něj mlčky dívá. Až po pár vteřinách se přinutí do toho, aby se porozhlédla okolo sebe. Ta bílá okolo bije člověku přímo do očí. Holé stěny, které jsou neúhledně přemalované, jenom aby zakryly něco, co tam bylo předtím. Plachty, které jsou přehozené přes všechno, co je pod nimi, aby zakryly něco, co mělo být ukryto už napořád. Ani nepotřebovala nad tím přemýšlet o co se přesně jedná. Dokáže si dát dvě a dvě dohromady a je jí jasné, že tohle musel být jeho pokoj...a to pod plachtami je něco, co z něj zbylo. Možná by ho měla nechat být a odejít, ale nedokáže to. Její vztah k němu se přesunul na takovou úroveň, že ho nedokáže opustit, i když by to možná pro oba a hlavně pro ni bylo nejlepší. Překročí práh jeho pokoje, ale nejde k němu. Namísto toho popojde do strany k prvním věcem ukrytých pod bílou látkou. Opatrně vezme její rožek a oddělá jí tak, aby nakoukla, co je pod ní. Krabice, která není ani přelepená, protože si s tím nikdo nechtěl dát práci. Pohled jí ukotví znovu na Kaie, ale jenom na sekundu, než hrábne do krabice a vytáhne z ní první věc, která ji přijde pod ruku. Opět to jsou fotografie, ale tentokrát je na nich i on. Dívá se na fotku s jeho sestrou a vůbec jí to nepřipadá jako ten člověk, který před ní stál před několika měsíci, kdy ho poznala a který před ní stojí teď. Vypadá spokojeně, alespoň na jeho poměry spokojeně a i když v jeho očích lze zahlédnout prázdnota, která mu zůstala ani zdaleka není taková jako když ho poznala. Nemohl přece vůbec nic necítit vždycky nebo snad ano? A i kdyby tomu tak bylo, tak před tím vším, než se to stalo vypadal jako obyčejný kluk. Odloží rychle fotku nazpět, přičemž přes krabici opět přehodí plachtu, jako kdyby se toho nikdy předtím nedotkla. Uvědomí si totiž, že by tady vůbec neměli být a že by on se neměl trápit tím, že jeho rodina ho teoreticky odstranila, i když to ani jeho rodina není. To, čím je z něj udělal jeho otec. To on byl posednutý vůdce covenu a nasoukal mu do hlavy všechny věci ohledně vůdcovství a on se toho už jako malý kluk chytl a potom, když to chtěl mu to bylo odebráno. Všechno je to vina převážně jeho otce, než Kaie samotného. Jistě udělal příšerné věci a stále je jich schopný, ale on není strůjcem toho, čím je. Nechce ho vidět takhle, vlastně už tady nechce strávit ani další minut, pokud to bude možné a on by taky neměl. Možná by bylo lepší se rozhodnout mlčet, odejít a počkat na moment až přijde sám. Jenomže to je něco, co právě teď udělat nechce. Nadechne se zhluboka a popojde o krok k němu blíže. Neví, jak má začít a ani neví, zda všechno to, co mu chce říct bude mít nějaký smysl, ale i tak se o to hodlá pokusit. Možná je čas na to si nahlas přiznat, že jí není lhostejný.* Podívej...nevím, co se ti právě teď honí hlavou, když vidíš tohle. *Poukáže rukou do prostoru, aby poukázala na něco, co býval jeho pokoj.* Ale jestli hledáš domov, tak si nemyslím, že tohle je to správné místo. Tohle není tvůj domov...už ne. *Dívá se mu do tváře a opět popojde blíže. Nechce mu to dělat ještě horší a ani nemá v plánu ho rozčílit, ale taky ještě neskončila s tím, co mu chce opravdu říct.* Myslím, že bychom měli najít krev a vrátit se co nejdříve domů, protože v New Orleans je tvůj domov, ne? *Nakloní hlavou do strany a přijde před něj. Stojí v jeho blízkosti a stále se mu dívá do očí, jako kdyby nedokázala uhnout pohledem ani na vteřinu.* Možná ses tady narodil a vyrůstal jistý čas, ale...nebyl si s těmi správnými lidmi. Ne, když se tě snažili vymazat, jako kdyby si nikdy neexistoval. Ale...*Nadechne se zhluboka a sklopí na chvíli pohled k zemi. Pozvedne pravou ruku, přičemž se pomalu přiblíží k té jeho a jemně se svými konečky prstů dotkne těch jeho. Nedá se říct, že by ho přímo vzala za ruku, spíše se jenom zahákla o jeho prsty. Pozvedne tvář a opět se mu zadívá do očí.* ...jsou někteří, kteří s tebou chtějí být, i když ty jsi ty. *Udělá opravdu krátkou pauzu, než znovu promluví.* A hlavně je tady jedna osoba, která ti dala nejednu šanci. Takže si myslím, že kde je ona, tak tam je i místo, které se více podobá domovu, než tohle. *Samozřejmě, že teď mluví čistě o Cami. Řekla by, že jedině ona je jeho opravdová rodina, protože i přes to všechno, co jí udělal ho znovu přijala. A to je víc, než jeho skutečná rodina, která ho zavrhla, která z něj udělala to, co je. Stáhne ruku opět k tělu a mírně od něj poodstoupí. Ať už to vezme jakkoliv, tak jí přišlo vhodné mu to říct, aby to věděl. Kdyby neměl emoce, pravděpodobně by taková situace nenastala a nikdy by se neodvážila něco takového vyslovit. Ale právě teď a tady je má a rozhodně pracují.*

*Akoby ani nestál pred dvermi domu, akoby sa nikdy nevrátil z väzenského sveta a jediné, čo za nimi našiel bola krv jeho súrodencov, ktorých pred vyše dvadsiatimi rokmi 10.mája 1994 pripravil o život. Avšak všetko bolo iné, čas pokračoval, aspoň na chvíľu nestál a on si mohol byť istý, že za tými dverami žiaden krvou pokrytý nábytok nenájde. Nebolo to však všetko, čo si bol istý, že zmizlo. Že sa vyparilo, akoby snáď nikdy nebolo, nikdy neexistovalo. On. Všetky fotky, obrázky, každá jedna vec, ktorá s ním mala čo i len najmenšiu spojitosť, bola preč či ukrytá pred zrakom všetkých, vymazaná z ich zmyslí, stratená z očí, aby sa na ňu naveky zabudlo. Naoko však všetko zostalo po starom, nemenné. Tie isté schody, ten istý dvor, tá istá veranda a tie isté dvere. Snáď to jediné, čo ho utvrdzovalo v tom, že naozaj nezostal v 1994 bola Davina, ktorá stále len niekoľko centimetrov od neho a ktorej telo mohol veľmi nepatrne cítiť pri svojom. Pomaly sa k nej natočí hlavou a v druhom momente jeho oči trochu uštipačne prejdú snáď po celej dĺžke jej maličkosti, akoby snáď reakciou na to, čo mu povedala chvíľu predtým. Iste, nedokázala to zo seba zmyť, nedokázala by v sebe ukryť práve tú podobnosť, ktorú v istých ohľadoch obaja niesli. Kútik jeho úst sa automaticky podvihne do strany nesnažiac sa ho nejako zastaviť, či vôbec odporovať chvíľkovému rozptýleniu od toho, čo naňho čakalo priamo pred nosom.
Všetko to proste zmizlo, vyparilo sa niekam do vzduchu alebo uzamklo hlboko vo vnútri. Akákoľvek zloba, hnev, či zlosť z jej očí jednoducho vyprchala a jej široký úsmev za všetkým podobným robil naozaj obrovskú bodku. Zvláštne. Ako sa v jednej chvíli všetko zmení. Mohla to byť len prostá irónia, alebo jednoducho normálna súčasť života, jeho života, v ktorom jej bolo naozaj dosť.  A ona? Stála tam, s úsmevom na perách mu hľadela priamo do tváre a hruďou sa tlačila na jeho ruku, akoby to tak bolo od začiatku, akoby to bolo bežné...Akoby boli priatelia, ktorí sa poznajú roky a nikdy sa nechceli navzájom zabiť. Áno, život mal niekedy veľmi zvláštny zmysel pre humor, nikdy však zvláštnejší než Kai. Automaticky pretočí očami a mierne našpúli perami, ako jej venuje posledný pohľad, než sa otočí znovu ku dverám a potiahne kľučkou.
Samozrejme, vedel, že jeho fotky nebudú vyvesené na každej stene, prakticky si bol istý, že ani na jednej z nich, ale niečo tam po ňom predsa muselo zostať, nie? Štyridsať rokov, dvadsať z nich videl dookola tú istú scenériu, ten istý dom v ten istý deň. Teraz? Teraz to bolo inak, celé to bolo inak. Tri roky po tom, čo ho tam uväznili, tri roky po tom, čo celkom zmizol, akoby nikdy neexistoval, akoby nikdy nežil a prečo? Pretože nikdy nemal, aspoň podľa jeho otca nie, bol nechcené dieťa, ktoré sa nemalo narodiť a ako náhle mal šancu ho vymazať...Urobil to rýchlejšie, než jeho súrodenci ležali pod zemou. To si bol istý. Žiadna krv, žiadne rozhádzané vrecúška od čipsov, len čistá chodba s vyleštenými drevenými parketami a prelepenými stenami. Nemusel sa rozhliadať, nemusel sa pozrieť do kuchyne, nepotreboval ísť do obývačky, pretože presne vedel, čo tam nájde ...Nie, jeho to ťahalo do jednej jedinkej miestnosti, o ktorej v tomto momente nevedel absolútne nič. Akoby zrazu neexistovala žiadna krv, akoby tu bol práve kvôli tomu a celý väzenský svet aj s Davinou sa vyparil niekam do neznáma. Len mlčí, jeho pohľad je zameraný na schodoch, nevníma jej hlas, nevníma jej pohľad, nevníma, keď sa niekam rozíde. Potrebuje vyjsť hore, potrebuje otvoriť tie dvere, byť frustrovaný, naštvať sa alebo to celkom ignorovať, akoby mu to bolo jedno, akoby ho to nemalo trápiť, keď to konečne uvidí. A to bolo presne tou otázkou, čo tam uvidí...
Dalo sa to čakať, to všetko sa dalo čakať. Kto by už len chcel spomínať na niekoho ako on? Kto by chcel mať pred očami jeho tvár alebo niečo, čo by ho pripomínalo, kto by ho chcel mať vo svojom okolí? Ani jeho vlastná rodina. Nikto, pretože naozaj nikdy nikoho nemal. Ani jedného z nich, kto by stál za jeho pozornosť. Vlastne, nič okolo ani nenasvedčovalo, žeby nejaký Malachai Parker niekedy žil. A pravdepodobne nie, nikdy tu naozaj nebol, nebol už tá osoba, ktorá tu vyrastala, alebo niekde hlboko stále áno? Pomalým krokom začne vychádzať prvé schody až na druhé poschodie, kde mával každý z nich izbu, nakoľko prízemie by najskôr nebolo dostatočne originálne. Druhé dvere napravo, druhé dvere od zábradlia, za ktorým bolo jediné miesto, kde sa tu dalo prežiť. Nestál pred nimi dlho, nepotreboval celú situáciu dramatizovať viac než už bola, prakticky nechcel nič, len sa pozrieť dnu a znovu bez hocijakých následkov a pocitov odísť. Presne tak by to totiž bolo, ak by ich nemal...Tie prekliate emócie, ktoré ho robili niekým iným, osobou, ktorá nakoniec skončila tu...Ktorá sa potrebovala ospravedlniť, odčiniť svoje skutky a bola nechaná napospas bez šanci urobiť hocičo z toho. Chcel to ešte vôbec? Človeka vždy nakoniec omrzí všetko, na čo musí príliš dlho čakať a on čakal každý deň dookola a dookola, možno by mal prestať.
 Jeho tvár by sa nedala popísať ako uvoľnená, skôr skľúčená, napnutá ako celé jeho telo. Jeho prvý pohľad smeruje ku bielym plachtám, pod ktorými bolo niečo, čo sa zjavne potrebovalo zakryť pod svetlom sveta. Mohol by ich odokryť, mohol by sa chcieť pozrieť, čo tu zostalo a čo nie, ale...Nehodlal sa toho dotknúť, hocičoho z toho. A potom to prišlo, zaplavilo ho to ako vlna nechuti. Všetka frustrácia, odpor a...Prostá spomienka niečoho, čo tu kedysi bolo. Áno, naozaj ho vymazali, úplne a dokonale. Prekryté steny, okno bez záclony, ktoré sa nikdy neotvára, pretože sem nikdy nikto nevstúpi.  Pomaly pootvorí pery, ale nenadýchne sa, jeho hruď sa prakticky zopne v kŕči a on nemá ani tušenia, čo to znamená, čo presne sa deje a prečo sa to deje. Jediné, čo vie je, že chce aby to hneď prestalo. Rukou sa dotne čela, zatiaľ čo si prstami automaticky prejde oči, akoby si chcel niečo prikázať, akoby mu to malo pomôcť a potreboval sa udrieť na to, aby sa vrátil do prítomnosti. V tej chvíli nepočul nič, jedna časť jeho hlavy pomaly odumierala a druhá sa snažila koncentrovať. Aj keby Davinu od schodov počul, najskôr by jej neodpovedal, nepokúsil by sa niečo hovoriť, či ju sem nebodaj volať. Nechcel by, aby sem chodila, nie, to musel on a sám. Mal odísť, v momente, čo otvoril dvere a videl, čo potreboval, mal ich znovu zavrieť.  Lenže on vošiel do miestnosti a zostal tam stáť, nechal všetko okolo, aby naňho vnímalo, bol patetický.
To ticho...To nenarušovalo nič, preňho nebolo žiadne praskanie drevených parkiet, ani  kroky, ktoré smerovali po schodoch a do miestnosti, v ktorej stál. Až potom, keď priam cítil na chrbte niečí pohľad, akoby znovu stál na nohách a uvedomil si, prečo sem vlastne prišiel. Pretože inak by sa nevracal, nemal by dôvod nebodaj spomínať na niečo také. Ruka mu automaticky sklesne z tváre, zatiaľ čo trochu podvihne hlavou dohora a spojí pery pevne k sebe celkom vyprázdňujúc z výrazu akúkoľvek známku po tom, čo tam bolo predtým. Prečo vlastne? Nechcel snáď, aby na ňom čokoľvek videla, aby snáď tušila, že to vníma horšie, akoby mal, aby videla ako strašne patetický práve je? Mal chuť jej niečo povedať, mal chuť na nejakú ironickú poznámku, ktorou by ju znovu provokoval...Na druhú stranu nemal chuť povedať vôbec nič, ani slovo. Mlčiac nasaje vzduch nosom a letmo sa natočí tvárou k Davine, ako vníma jej kroky prechádzajúce k jednej z plachiet. Musela to vedieť. Musela tušiť, kde sa práve nachádza, rovnako pozorovať, ako to naňho vplýva. Bolo to až rozčuľujúce, priam bijúce do očí. Mohla proste odísť. Mohla sa otočiť na nohe a ísť späť dole, počkať kým sa vráti, nevenovať tomu žiadnu pozornosť, ale ona robila presný opak. Prečo? Prečo by sa starala o to, čo je pod plachtami? Netýkalo sa jej to, nebola to ona, kto bol vymazaný. Chcel vôbec naozaj, aby odišla? Chcel, aby ho tu nechala stáť opäť s vlastnými myšlienkami a nič mu nehovorila? Mierne nakrčí tvárou, doslova do nej zatne zrak.
Bez slova sleduje, ako pomaly podvihuje bielu prikrývku, z ktorej pomaly v krúžkoch schádzali nepatrné zrnká prachu. Mal by jej povedať, že nechce, aby to robila, že nechce, aby niečo z toho videla, lenže...Už dávnejšie to začal. Nechal ju, aby ho spoznávala, priam ju k tomu nútil. Hovoril jej o rodine, o jeho otcovi, súrodencoch, zobral ju do domu, kde žil. Celé jej to ukázal on sám a teraz? Stáli v tom, čo zostalo z jeho izby a ona chcela vidieť viac. Trochu našpúli pery, akoby mu snáď všetko to ticho nesvedčalo. Nenakláňal sa, prakticky skoro nepohol, akoby ani nechcel vidieť to, čo tam vidí ona. Hnedá, prelepená krabica bez mena...čo viac by mu mohli dať, než debny na odpad? Ich pohľady sa prvýkrát od momentu, čo prišla za ním, stretnú. Bola to snáď len sekunda, ale nejakým spôsobom dlhšia, postačujúca. Zľahka prižmúri oči, ktoré na chvíľu skĺznu niekam ku dlážke, akoby sa snáď pokúšal odvrátiť pohľad, ale bol príliš zvedavý na to, aby mohol. Mohol vnímať, ako z nej niečo vybrala, ako sa pre niečo načiahla a zdvihla v ruke. V tých krabiciach mohlo byť prakticky čokoľvek, akákoľvek vec, ktorú nespálili alebo neodniesli preč. Ale fotky? Prečo by vôbec niekde nechávali jeho fotky? Potichu vydýchne a prešliapne z jednej nohy na druhú, akoby sa potreboval konečne pohnúť. Pozoroval ju. Videl, ako ju skúma, nech už na tej fotke bolo hocičo. Vlastne nie...Bol si istý, že to bola jedna z tých sviatočných, pretože to bol jediný čas, kedy bol ochotný sa fotiť, teda okrem detstva, samozrejme. Nepatrne nakloní hlavou do strany a namiesto toho, aby sa snažil vidieť fotku, skúma len jej tvár. Pohľad, výraz, akúkoľvek mimiku. Netušil, čo si myslí, netušil, či má nejaký názor na to, čo vidí, ale nezdalo sa, žeby ju čokoľvek z toho pobúrilo, či rozladilo. Nie, jediný, kto tu bol rozladený bol stále on, a to celkom z malicherného dôvodu.
Fotka bola opäť v krabici rýchlejšie, než predtým von. Mohol hádať, že jej to stačilo, že je  to všetko, čo snáď potrebovala vidieť, čo chcela vidieť.  Je to teraz iné? Pozerá sa naňho inak alebo sa jej názor naňho o niečo zmenil? Možno tam vždy niekde bol, vlastne...Chcel, aby niečo povedala, on sám by chcel niečo povedať, lenže výnimočne tu nebolo nič ironické, čo by mu vzišlo na um. Ako na potvoru, akoby sa diabol v túto chvíľu rozhodol, že si s ním zahrá vážne zákernú hru. Odíde? Zostane? Vlastne by mali odísť obaja a vôbec sa k tomu nevracať, zabudnúť, že tu kedy stáli, že sa hocičo z tohto práve deje. Lenže jeho nohy boli stále zarezané k podlahe. Nepatrne ohrnie spodnou perou a znovu skĺzne pohľadom niekam nižšie do priestoru, ktorý naruší až jej prítomnosť, jej telo, ktoré bolo už o niečo málo bližšie k nemu. Rýchlo zdvihne tvár a pozrie sa jej priamo do tváre pomaly pootvárajúc ústa a chystajúc sa prehovoriť, povedať jej, žeby mali ísť, že je mu to všetko ukradnuté a nemala by tu vôbec byť, lenže než stihne nájsť nejaké slovo, prebehne ho jej hlas. Opäť spojí ústa letmo k sebe zameriavajúc sa len a len na nej, akoby mala jeho úplnú pozornosť, akoby si nič iné nevšímal a bola tu len ona, a to čo hovorila. Najskôr nijako nereagoval, jeho tvár síce zostala mierne napätá, no zároveň prázdnejšia než predtým. Než už dlho.
Ani netušila, aký význam jej slová majú, nemala o tom ani poňatia. Nemohla, nemohla vidieť, čo sa mu odohráva v hlave, ako sa na ňu díva, ako vie, že má pravdu a nechápe, prečo mu to hovorí, prečo ju vôbec zaujíma, prečo sa kvôli nemu namáha. Prižmúri oči a ešte viac zopne pery. Nie...Nebol to jeho domov, už roky tu nebýval. Bolo to len miesto, kde...Prežíval, než ho poznačil krvou. Hľadeli na seba, akoby ich oči boli stvorené práve k tomu, akoby sa dialo niečo dôležité, čo ich zrak nesmie zmeškať. Ďalší krok. Stále bližšie a bližšie. Nedalo sa povedať, žeby ho to nefrustrovalo. Videla niečo, čo nechcel, aby videla, čo netúžil, aby pozorovala. Ona tu však stále stála a starala sa. Naozaj sa oňho zaujímala, nech jej dôvody boli už akékoľvek a on...Nevedel správe reagovať, snáď sa to ešte ani nenaučil. Krv. Znovu mu prejde hlavou, prečo sú vlastne tu, prečo sem prišli a čo potrebuje, aby konečne mohol vyjsť z ďalšieho pekla, do ktorého sa dostal. Aby sa mohol vrátiť do New Orleans, aby mohol vidieť Cami a bývať s ňou v ich byte, kde sa znovu aspoň na chvíľu vrátil. Mala pravdu, bol to jeho domov, pretože tam bol spoločne s posledným členom rodiny, ktorý o to nejako stál. A to znamenalo byť doma...Najskôr. Jeho hruď bola napätá, jeho tvár ponorená len do jej pohľadu, jeho oči zúžené pod intenzitou. Bola to sekunda, než stála priamo pred ním. Len chvíľa, čo mu do nosa udrela jej vôňa a myseľ mu zaplavovalo všetko to, čo povedala. Čo sa najskôr snažila vyjadriť. Či si to už dnes prizná alebo nie...Zaujímal ju, viac než si predstavoval.
Niekedy si ani neuvedomoval jej vnímavosť. Iste, nenašla žiadne fotky a jediné, kde zostalo niečo po tom, čo mu patrilo, bola nepoužívaná izba pod plachtami. Namiesto toho, aby povedala, že je to jeho vina, že za to môže sám a žeby sa nič z toho nikdy nestalo, ak by ich nezabil...Prakticky prejde na presný opak. „Nebol s tými správnymi ľuďmi.“ Nie, nikdy takých nestretol, aspoň pokiaľ neprišiel do New Orelans a nenašiel Cami. Vtedy to bolo iné, nemal emócie, ale aj tak...Aj tak bol rád v jej prítomnosti, aj keby nemusel, chcel by s ňou zostať, lenže nie všetko je vždy také, ako chceme, všakže? Prekvapilo ho to. Že to videla práve takto, že to videla aj z jeho uhľa, že mu rozumela. Imponovalo mu to, uspokojovalo. Už len čaká, vníma jej blízkosť a čaká, čo dopovie. Ona však predtým opäť urobí niečo, po čom ho donúti na chvíľu odtrhnúť zrak z jej očí. Teplo jej prstov sa mu priam rozlievalo na ruke, na koži...Díval sa na ne, sledoval ich skoro spojené ruky, akoby snáď nechápal, čo sa deje. Znovu prižmúril oči. Priam zvraštil tvár, ktorú hneď vzápätí aj uvoľnil. Rukou však nepohol, nechal ju, aby sa ho dotýkala. Prečo to vôbec robila? Trochu spýtavo k nej zdvihne tvár a zahľadí sa jej späť do očí, tento krát však omnoho uprenejšie, než minútu dozadu.
Nemohol, jednoducho nemohol prejsť tú vetu. Automaticky pootvorí ústa, o milimetre, nepatrné, skoro neexistujúce, ale dopad, reakcia v jeho očiach zrejmá. Počkať...Povedala práve to, čo si myslel, že povedala? Znovu skĺzne pohľadom k ich rukám. Myslela tým, že by s ním chcela byť? Zvláštna pachuť na jazyku sa mu priam razila ústami. Cami. Samozrejme, že ona. Jediná rodina, ktorá mu zostala a on bol jediná rodina, ktorá zostala jej. Celý ten čas, čo bol preč z New Orleans nechcel nič iné, než sa k nej vrátiť, lenže nevedel, či by mu mohla odpustiť, či by ho bola schopná po tom všetkom prijať a ona...Ona to urobila, keď nikto iný nie. Naozaj jej na ňom záležalo, bola snáď jedinou osobou, ktorej naozaj veril, ktorej veril, žeby sa ho nikdy navždy nevzdala, žeby to neprešla, žeby zostala jeho rodinou napriek všetkému. Možno sa jeho a Davinu dokonca snaží dostať späť...Ona vždy predsa hľadala spôsoby, vždy. Mohla si všimnúť zmenu v jeho výraze, ako náhle padlo jej meno, bol o niečo uvoľnenejší, pokojnejší, menej upätý do toho, kde sa práve nachádza.
Neobzrel sa späť, ani keď ho pustila, ani keď odstúpila, stále pozoroval jej tvár, pretože sa od nej nevedel odtrhnúť. Naozaj sa však díval inde, niekde v sfére, kde vstrebáva to, čo pred chvíľou počul. A potom bol na dlážke, divný, zvláštny, neidentifikovateľný. Bol to len kútik jeho pier, kútik, ktorý sa podvihol nepatrne do strany, zatiaľ čo si po spodnej prešiel jazykom.* Takže...*Vydýchne najskôr bez tónu, ale dostatočne nahlas.* So mnou chceš byť? *Jeho poloúsmev prejde v úškrn, s ktorým na ňu opäť upriami zrak a mierne nakloní hlavou do strany zahryzujúc si zľahka do pery.  Iste, všetko, čo z toho pochytil bolo práve toto, lenže on nechcel reagovať na ten zvyšok, nechcel, aby vedela niečo z toho, čo si o tom myslí. Len malý krok do jej tesnej blízkosti, akoby jednoducho potreboval byť bližšie než stáli. Áno, bolo to márne. Hľadel na ňu, prakticky zhora, ale nijak mu to nezabraňovalo skoro cítiť jej dych. Jeho ruka, ktorej sa predtým dotkla sa začala pomaly zdvíhať popri jej tele, než sa končeky prstov zvoľna dotkli pramienka jej vlasov, ktoré mala prehodené na pleci. A vtedy mlčal, len špúlil pery a prebodával ju pohľadom. Jeho ruka však rýchlo skĺzla späť, možno rýchlejšie, než sa jej vôbec dotkla.* Poďme nájsť tú krv...Nech môžeme vypadnúť. *Prenesie s opäť rozdielnym tónom, akoby sa zrazu ocitol preč z miestnosti, v ktorej doteraz stál a opäť ho zaujímala len ich priepustka preč. Celkom uvoľní tvár a rozíde sa k dverám na chodbu, do ktorej obaja z jeho izby prejdú. A potom už nezostávalo nič...Nič, len za sebou zavrieť dvere a nechať ich tak navždy.
Ako neúprosne hľadali, tak nič nenašli. Žiadna známka po žiadnej Bennett, len ampulky z bohviečím, čo nepotrebujú, čo im je na nič a čo môže celý tento dom zapáliť nech zhorí do pekla. Iste, možno nepredpokladal, že to tu nájdu, ale dúfal...V istých medziach dúfal a nemohol robiť nič iné, než znovu frustrovane odísť. Bolo však jasné, že tu bol naposledy, pretože sa sem nikdy nehodlal vrátiť, nikdy nehodlal vidieť tie steny či múry znovu. Stmievalo sa a bolo im jasné, že prehľadali všetko a nenájdu nič, kvôli čomu by sa im tu snáď oplatilo zostať. Vlastne najskôr ani tak, ani jeden z nich by to nechcel. A tak ho tam nechali. Zavreli dvere a nastúpili do auta, akoby snáď nikdy nevošli dnu. Ale niečo bolo inak, niečo sa zmenilo, možno to boli oni, možno sa dnes stalo niečo viac, než by obaja predpokladali. Mohol to byť akýkoľvek iný dom, ale po ceste na druhú stranu mesta bolo jasné, kam smerujú na noc, ktorá im už hrala za oknami auta. Stál tu pred tromi rokmi, bol presvedčený o tom, že tam stojí stále – motel krátko za mestom. Motel, ku ktorému sa každým metrom blížia.*

POTRLAND - MOTEL

*Hlavu má opřenou o sklo a mírně pozvednutou nahoru. Pozoruje, jak se jí za oknem míjí každá část města, kterou právě teď projíždějí. Obloha se začíná zatahovat čím dál tmavším odstínem modré a zahaluje všechno okolo sebe. Jenom měsíc, který je v polovině jim svítí na cestu, stejně tak jako světla auta. Jinak je okolo pohlcuje temnota, která začíná být čím dál hustější. Je to frustrující, když to vidíte znovu a znovu a čím dál víc si uvědomujete prázdnotu okolo. Prázdné ulice, bez života a taky nekonečná, táhnoucí se tma. Nikde nejsou rozsvícené lampy a nebo zářící neony či snad billboardy, které ukazují na každou pitomou reklamu. Ani v žádném z domů, hotelů nebo restaurací nejsou rozsvícená světla. V noci jako kdyby svět okolo váz zmizel, jako kdybyste se rozplynuli ve tmě.
V každé kosti v těle cítí napětí, které ji doprovází už od okamžiku, co překročili práh jeho domu a už se neohlédli. Bylo něco jinak a museli to cítit oba. A pravdou je, že se během jediného okamžiku změnilo všechno. Zavře na chvíli oči a vrátí se myšlenkami do chvíle, co stála před ním v jeho pokoji a promlouvala k němu. Snažila se najít nějaká vhodná slova, která by vyjádřila to, co se odehrávalo uvnitř ní. Ať se snažila sebevíc, neřekla to přesně tak, jak cítila a možná měla více uvažovat nad tím, jaký význam jejich slov je. Jenomže oni dva mají naprosto jiné myšlení, i když jsou si v jistých ohledech tak moc podobní. Zatímco před ním stála a snažila se mu vysvětlit, že i když je tím, kým je, tak ho chce mít ve své blízkosti, protože mu na něm záleží a to je něco, co nemohla skrývat. Viděl to už dávno, jenom to nechtěla přiznat sama sobě nahlas. Dnes to však porušila a vzalo to na sebe i jisté následky.
Její hruď se napne, když se zhluboka nadechne a chvíli v sobě zadrží dech, který po pár sekundách vypustí z plic. Stále má zavřené oči a vypadá, jako kdyby spala, ale není tomu tak. Jen je ve svých myšlenkách u jisté chvíle, kterou si asi dnes bude přehrávat několikrát, aby pořádně pochopila, co se stalo, co udělala. Možná je tohle i jistá „výmluva“ k tomu, aby nemusela s ním mluvit. A ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné, tak je to snad poprvé, co jeden či druhý nevěděl, co má přesně říct. Stalo se toho tolik a zároveň nic.
A v její mysli už je zase ta chvíle, kdy se polštářky svých prstů dotýká těch jeho a drží ho tak zlehka, jako kdyby se něčeho bála. Dívá se na spojení jejich rukou, ale nevydrží to dlouho a opět se mu zadívá do jeho modrých očí. Měla ten pocit, jako kdyby se ztrácela v lesku jeho očích, protože se na ni dívaly tak, jako ještě nikdy. A jí se to líbilo...měla ráda ten pocit, kdy se na ni díval jako na někoho, kdo pro něj něco znamená. Sama nevěděla, co z toho má vyčíst a co to má znamenat, ale potřebovala to vědět? Ne. Jenom potřebovala, aby to dělal a nepřestal. Nechtěla se ho vyptávat, nechtěla na něj tlačit s tím, aby se jí svěřil, co se přesně odehrává v jeho hlavě. Jediné, co chtěla bylo to, aby věděl, že chce aby si uvědomil, co je jeho pravým domovem a kdo je pro něj opravdu rodina. Především ho chtěla dostat pryč z pokoje, který by už měl nechat minulostí, protože ten dům to byla minulost. A taky mu ve skrytu svých slov chtěla říct, že i ona je ta, kdo se o něj stará...kdo chce být po jeho boku. A on to pochopil. Viděla to v jeho očích a i ve výrazu, který měl na tváři. To, co ale následovalo jí samotnou umlčelo, jako kdyby najednou nevěděla, co říct. Dech se jí zatajil a její srdce přesto tlouklo tak hlasitě. A stačila k tomu jenom slova „Takže se mnou chceš být?“. V první sekundě, jako kdyby nevěděla o čem to přesně mluví a v té další si zděšeně uvědomila, co mu vlastně řekla a co se mu snažila povědět. Pootevře ústa, aby něco řekla, ale nic z nich nevychází. Jenom se ztrácí v hloubce pohledů, které jeden dává tomu druhému a zase naopak. Co měla vůbec říct a nebo bylo potřeba něco říkat? Z jeho tváře se její oči přesunou na jeho rty, které sledují jemný pohyb do strany a následné skousnutí rtu. Tohle byla jedna z věcí, která se jí na ní tak líbila a co jí dokázala naprosto vyvést ze soustředění. A hlavně už s tím pocitem nebojovala, nechávala, ať zaplaví celé její tělo. Konečně se znovu nadechne, konečně může zase dýchat. Z jeho rtů se opět přesune k jeho očím a spojí rty k sobě, přičemž je mírně našpulí. I když nic neříká, tak lze z ní číst jako z otevřené knihy, že to je přesně to, co chce. To, co neměla v plánu navrhnout a vyslovit, ale udělala to. Pochopil to tak, jak to mělo být pochopeno. Doteď si však význam svých vlastních slov neuvědomovala. Pozvedne bradu mírně nahoru, když se k ní o něco přiblíží. Ani na sekundu už neuhne pohledem a stále se mu dívá do očí. Pokaždé v nich může zahlédnout něco jiného. Možná je to tím, že ho poznává každým dnem čím dál víc, možná je to světlem v místnosti, které se mu odráží v očích a možná je to jenom spletitostí barev, které mu tam vytváří dokonalost. Nepohne se ani o milimetr, když ucítí, jak si pohrává s pramínkem jejich vlasů. Dívali se na sebe a v tu chvíli nebylo okolo nich nic a nikdo, jako kdyby okolní svět neexistoval. Jenom oni dva. Ale tak rychle jako to přišlo, tak rychle se to i rozplynulo, když stáhl ruku k tělu. A potom už následovala ta chvíle, která je změnila.
Otevře zběsile oči, když auto zastaví na poloprázdném parkovišti u jednoho z motelu v Portlandu. Vydechne a uvědomí si, že celou tu dobu byla příliš intenzivně zabraná do toho, co se stalo u něj doma. Otočí hlavu směrem k řidiči, kde sedí Kai a nakloní se mírně dopředu, přičemž se podívá na budovu za ním.* Trochu creepy...*Zabloudí očima k jeho tváři a odepne si bezpečnostní pás.*...ale přesně tvůj styl. *Neřekne to nijak jízlivě, spíše naopak. Jako kdyby už prostě byla smířená s celou jeho identitou a neměla s tím ani trochu problém. Vystoupí z auta a zavře za sebou dveře, přičemž hned vytáhne ze zadních sedaček tašku se svými věcmi a přehodí si ji přes rameno. Pak už zamíří společně s ním na recepci, aby si vzali klíče od nějakého pokoje. Sáhne po prvním klíči, který je tam pověšený a je to číslo sedmnáct. Prohlédne si klíčenku s číslem.* Kolik si myslíš, že se tady stalo sebevražd? *Zeptá se ho, zatímco míří k pokoji, kde by měli dnes přespat. Snaží se s ním navázat nějakou normální konverzaci, protože asi ani jeden z nich se nechtěl bavit o tom, co se stalo u něj doma. Bylo lepší tomu nechat volný průběh a komunikovat spolu tak, jako vždy. Navíc to nebyla otázka jenom tak do vzduchu. Motely jsou většinou spojované se sebevraždami. Jen, co přijdou k pokoji, tak zastrčí klíček do klíčové dírky a dvakrát s ním otočí. Zatáhne za kliku a otevře dveře, přičemž hned začne hmatat po stěně, aby našla spínač. Rozsvítí  v pokoji a nahlédne dovnitř. Klasický motelový pokoj – jedna velká postel a na ní ložní prádlo, které je staré několik let. Noční dřevěné stolečky s lampou a telefonem, kdybyste si náhodou potřebovali zavolat. Skříň – jedna větší a druhá jenom na odklad nějakých věcí. A naproti na stolku televize. Nic víc a nic míň. Samozřejmě taky další dveře, které vedou pravděpodobně do koupelny. S výdechem vejde dovnitř a odloží tašku s věcmi na postel, kterou hned rozevře.* Jdu do sprchy. *Oznámí mu v rychlosti a s pár věcmi v rukou se odebere do koupelny, kde za sebou hned zavře. V rychlosti se osprchuje už jenom proto, že se jí právě nezamlouvá zařízení. Přehodí přes sebe župan a vrátí se do pokoje za Kaiem, kde už klasicky hraje televize a běží jeden z pořádku, který už párkrát viděli. Podívá se na televizi, ale jenom na sekundu a víc si toho nevšímá. Odloží své věci nazpět do tašky a pak se podívá na něj. Je pravda, že v jedné posteli s ním ještě nespala, ale už se párkrát stalo, že usnuli spolu na gauči, tak proč by si měla z toho dělat hlavu? Jenomže i když si říkala, že by to měla brát klidně, tak byla nervózní. A to hlavně po tom, co se dnes stalo. Nejdříve se posadí na postel, jako kdyby testovala, zda vůbec může. Upraví si polštář tak, aby se jí na něm dobře leželo a nakonec si lehne vedle něj. Chvíli se mlčky dívá na televizi, ale dlouho to nevydrží.* Není tam něco lepšího? *Posune se blíže k němu a vezme si od něj ovladač, co ležel vedle něj. Hned přepne na jiný kanál a potom na další a další. Nakonec natáhne ruku jeho směrem, aby mu ovladač podala nazpět.* Už mě to začíná nudit. *Stáhne ruku zpět k tělu a sjede po polštáři o něco níže, přičemž upne svou pozornost na televizi, kde běží nějaký starý film.*