Prison Worlds

*Len cesta. Ponurá, vyhasínajúca svetlom, dotknutá poslednými zvyškami vedoma. Večná a nekončiaca. Aspoň na zdanie, na oko. Dych zatrhnutý niekde hlboko v jeho krku, pery spojené mlhavo k sebe, akoby sa nikdy nemali oddeliť, akoby bol kyslík niečo smiešne a nepotrebné. A tá cesta? Cesta pred jeho očami bola to jediné, čo videl. Mihajúci sa asfalt pod kolesami auta, v ktorom mlčky sedeli každý z nich hľadiac na niečo celkom iné, než na seba. Každou sekundou, každým prekročením tmy prahom, ktorý sa priam rozbíjal o cestu a rozvíril pod kolesami, ako svetlá do diaľky boli to jediné, čo tmavou záclonou prenikalo. Akoby snáď bolo vystrelené do priestoru. Nezastavajúc, skoro nespomaľujúc, pretože tam nič nebolo. Za nimi nezostalo viac, než tma...A chladný závan niečoho zvláštneho. Vzduch bol zrazu hustejší, badateľný v kolmom žiarení, ktoré vychádzalo zo svetiel. Akoby snáď padal dole, akoby sa snáď zachytil o každý milimeter auta a snažil sa preniknúť dnu, lenže nemohol, a tak len skĺzal k zemi.  Možno to tak malo byť, možno to bolo to jediné, čo mohli vidieť. Pretože za oknami nebolo nič viac ako prázdno. Žiaden koniec sveta, žiadna diera v strede chodníka, ani tunel, z ktorého sa nemožno dostať, len miesto, kde nie je možné nájsť nič, okrem večného ticha.
Bezútešné, tajomné, zatemňujúce...Presne také mohli byť. Dopady na samotu. A vtedy proste vyprchajú, všetky zmysli, ktoré by neboli prospešné hlavnému zámeru. Mal ho mať už na dlani, mal to robiť už od začiatku. Nájsť cestu von a zmiznúť z pekla raz a navždy, nech by ho prosil ktokoľvek, nikdy sa nevracajúc späť.
Nie, nebol to ten typ samoty, ten typ ticha, nebol to väzenský svet, ktorý vznikol kvôli nemu. Žiadne ticho z 1994, toto bolo iné, poniekiaľ...Ohlušujúce. Akoby svojou intenzitou prenikalo do každej sféry v jeho mozgu a nútilo ho nechcieť priať akýkoľvek vzduch. Nebolo to nič okolo, všetko bolo rovnaké, až smiešne stále a nemenné. To stisk jeho rúk na kormáne, jeho tvár v zábleskoch odrátavajúca každý meter, ostro-biela zahmlievajúca odraz jeho očí od čelného skla, noha, ktorá tlačí do plynu...Bolo to vo všetkom, v každom pohybe, v každom, čo i len nepatrnom nadvihnutí hrudníka, v mlčaní, ktoré jeho pery výnimočne ustávali. Zamknuté na kľúčik, ktorý niekde stratil, zmizol v tráve a kvôli tme ho dnes nie je možné nájsť. No nebol melodramatický? Stále to bolo až príliš nové...Bolo ich veľa a naraz. Emócie, ktoré predtým nepoznal, ktoré mu boli cudzie a teraz mu po prvýkrát naozaj...Nedovolili prestať myslieť na jeden a ten istý moment stále dookola a dookola. Bol už niečo viac, než len psychopat. Možno sociopat, ktorý je niečím posadnutý, až kým to nedostane. Posadnutosť. Bolo to skôr to pravé slovo, bolo to lepšie vyjadrenie pre to, čo sa práve odohrávalo? Nemohli to byť žiadne city, nemohla to byť ani len náklonnosť, pretože ju nechcel cítiť, možno predtým, tesne než ho tu nechali a zobrali mu jeho šancu k tomu, aby to chcel. Napriek tomu však zasahovala priamo doňho, drela sa na povrch a on nechcel nič iné len sprudka šliapnuť na brzdu, ktorá sa už niekoľkokrát priam tlačila o podlahu auta.
Bola to ona, jej prítomnosť, jej slová, ktorými si dnes nahlas priznala, čo je skutočnou a viac nepopierateľnou pravdou. Záležalo jej na ňom. Neodišla, ani sa neotočila na nohe, stála pred ním dotýkajúc sa prstami svojej ruky jeho dlane, raziac sa do jeho kože ako nepatrný letmý uhlík, ktorý ju rýchlo poškodí, ale nezostane po tom ani stopy. Predtým by ani nehádal, ani nemyslel na to, žeby celú tú vec mohla vidieť práve tak, práve z jeho pohľadu, v jeho očiach, z ktorých sa nikto iný nikdy nepozrel...Takmer nikto. A on to vedel, vedel to lepšie než ktokoľvek, pretože ju poznal, spoznal časom viac, než kedy predpokladal. Mohla tu byť jedna vec, ktorú sa mu tým všetkým snažila povedať, len jedna jediná, ktorá viedla od samého začiatku až ku koncu, avšak akoby jediné, čo počul...Bola prostá otázka, ktorú sa nesnažila ani len naznačiť. A po tom všetkom? Zavrela oči a tvárila sa, že nesedí hneď vedľa neho. Možno spala, možno len chcela spať, ale rovnako ako on nedokázala dostať z hlavy prítomnosť toho druhého. Nechcela s ním hovoriť, nechcela hovoriť o tom, či sa niečo stalo alebo to, čo obaja jasne vidia ani neexistuje. Pretože on to mal rovno pred očami, ako unikajúcu cestu, ako každý jej nádych, ktorý bol preňho možno hlasnejší, než si myslela.
Mohol prehovoriť, mohol to byť jeho hlas, čo by sa predral sedačkami, možno ju prebral. Ale žiadne provokácie, žiadne podpichovanie, žiadna irónia mu z úst akýmsi spôsobom nevychádzala. Namiesto toho sa rozhodol zaujať presne rovnaký postoj ako ona. Či už na svoju vlastnú smolu, alebo nekonečné šťastie.
Skoro piskot...Len tiché lámanie sa drobných kamienkov pod gumami, ktoré celkom zastali, ktoré sa konečne zastavili pred vyšším komplexom budov, akoby vystrihnutým zo starých typických časopisov, ktoré v noci upadnú do šera. Motor celkom zhasne a on má v jednu sekundu pocit, akoby všetko to ticho ešte zintenzívnelo, priam prenikalo všetkými útrobami a nútilo ho pootvoriť ústa. Mohol ho na sebe cítiť, možno len na sekundu, možno len letmo, ale predsa. Niekoľko sekúnd, dlhých sekúnd, kedy sa tvárou konečne obráti k tej jej a jeho oči sa utnú niekde medzi jej nosom a rozširujúcimi sa zreničkami.  Jeho jazyk mu len zľahka prejde po spodnej pere, pričom kútik úst automaticky v nepatrnosti poputuje do strany. Len cuknutie, ktoré najskôr zmizlo skôr, než sa na jeho tvári vôbec objavilo. Na niekoľko sekúnd skĺzne pohľadom k jej ruke odopínajúcej pás, ktorý ju ešte stále pútal k sedačke.* Povie dievča, ktoré rok sedelo v zavreté v podkroví kostola, pretože ju jej mŕtvi predkovia nestihli obetovať pre väčšiu moc. *Podotkne značne uštipačným tónom v hlase, v ktorom však nebolo ani známky po akejkoľvek provokácií, či výsmechu.* Nie si creepy o nič menej ako ja, cup-ky. * V každom prípade by človek predpokladal, že si zvykla, že si na hocičo, čo mu vyjde z úst zvykla už dávno.
V priebehu niekoľkých sekúnd vystúpi z auta opäť len v krátkom závese za ňou vyberajúc si z kufra vak s tým najpotrebnejším. Prázdnym parkoviskom sa nakoniec dostanú hlavnými dverami z boku až do väčšej miestnosti s menším dreveným pultom a kopou kľúčov, ktoré boli povešané v radách a rôzne očíslované.* Nie príliš šťastné číslo. *Vydýchne prosto, ako sa postaví priamo za ňu a zľahka sa hlavou nakloní nad jej rameno zameriavajúc sa pohľadom na objekt v jej ruke. Pri jej otázke len zľahka natočí tvárou do strany, akoby  snáď z uhla, v ktorom stál, mohol vidieť niečo viac, než časť jej nosa a pery. Jeho ústa nezdobí nič iné, než kradmý poloúsmev. Znovu sa pomaly odtiahne a odstúpi necelý krok od jej chrbta, než sa obaja rozídu späť von ku bočnému schodisku, za ktorým stálo hneď niekoľko dverí.* Myslíš celý motel alebo len izbu? *Nepatrne podvihne pravým obočím.
Nevyzerala, žeby ju to vyviedlo z miery, žeby to bolo hocičo viac, než čistá zvedavosť a záujem, žeby to v nej vyvolávalo strach.* Pravdepodobne nie viac, ako v New Orleans za týždeň. *Bolo mu jasné, o čo jej ide. Snažila sa prelomiť ticho, možno napätie, ktoré priam sálalo z nich oboch a on jej príliš nepomáhal. Prosto, stručne a sucho, akoby snáď ani netušil, o čom je vlastne reč, akoby ju naozaj nevnímal. Vak na pravom pleci sa mu začal stáčať do strany pod náporom vetra priam sa hrajúcim s končekmi jeho vlasov.
Mienené zacvaknutie kľúčika v zámke, zmes chladu. Cítil...Stud. Ale ten nebol to jediné, čo cítil, bolo tu toho viac, aj keď by bol radšej, ak by to bolo všetko. Pretože nič iné by nemalo byť prípustné. Nezmysel, všakže? Ako si mohla osoba ako on niečo prikázať? Kázať si do konania všeobecne, ak mu nebolo proti srsti zabiť ani člena vlastnej rodiny?  Nemohol, všetko riadil psychopat v ňom. Vlastne bol jeho súčasťou, zvykol si naňho i s opletačkami, možno schizofrénia? Nie, nebol blázon, nebol šialený. Stál len niekoľko centimetrov za Davinou, keď mu pohľad, ktorý si prakticky zvykol na šero strhlo tak priame svetlo z lustra na strope. Automaticky zúžené zreničky niekoľkokrát ponechané absolútnej temnote pod prižmúreným zrakom. Nepoznal to tu, nikdy tu prakticky naozaj nebol, nemal dôvod vyhľadávať motely, keď len o niekoľko kilometrov späť býval. Vážne to znelo však omnoho viac logicky, než naozaj bolo. Dvadsaťdva rokov, bez väčších zásob, nervov a nejakého kúska sebaovládania...Pokročilé štádium pychopatie a sadizmu – bežný člen covenu Gemini.  Izba sa skoro nelíšila od akejkoľvek inej, trochu podpriemerný štandard so zvláštnymi vyblednutými záclonami a prachom na parapete. Automaticky prelietne celú miestnosť očami, než pohľad ukotví na menšom televízore, na ktoré si za celé mesiace opäť navykol...Popravde, ak by mu dal Marcel možnosť si niečo zobrať so sebou, než ho tu nechá...Bol by to istotne plazmový z Caminho bytu. Nepočítajúc fakt, že každý deň beží dookola to isté, takže si bez problémov zapamätáte, čo sa udeje v nasledujúcej sekunde. *
Dalo by sa tu existovať...Ale chcelo by to mini-chladničku. *Prenesie skoro bez hocijakého tónu v hlase, akoby len konštatoval svoj momentálny pocit z miesta, kde strávia noc. Pomaly za ňou vojde dnu a ešte pomalšie zavrie dvere, za ktoré sa predtým ešte na niekoľko stotín pozrie von do tmy. Jeho výraz je poniekiaľ neutrálny, vzhľadom k tomu všetkému, jeho vnútro zmiešané, akoby nevedelo, ktorú z tých nepoznaných emócií si má vybrať.  Zatiaľ bez ďalších slov prejde popri nej, jednou rukou odhadzujúc čierny vak z pleca niekam ku stene po boku postele.* Trochu príliš aktívna, nato že si pred chvíľou sedela prilepená tvárou o bočné okno. *Komentuje neurčito pri jej automatickej potrebe vykladať si tašku v prvých dvoch sekundách po príchode. Akoby snáď očakával, že ako náhle sa dostanú na izbu, bude prosto pokračovať  v tom, čo robila doteraz nesnažiac sa svoj spánok hocijako zdržovať.  Nepatrne nakloní hlavou do strany a prakticky sa hodí do stredu postele nehľadiac na jej roztvorený kufor pri kraji, ktorý len silou vôle nezhodil na zem. Rukou si pohodlne podoprie hlavu o vankúš a prakticky mapuje celú jej cestu až k dverám kúpeľne.* Mám fakt, že mi to oznamuješ, chápať ako pozvánku? *Trochu zvýši hlas, akoby si chcel byť istý, že ho perfektne počuje, zatiaľ čo zľahka podvihne pravým obočím. V momente, čo sa dvere za ňou zatvoria mu ten známy a nekončiaci úsmev už o trochu povädne.* Nie znamená nie. *Vydýchne už normálnym hlasom a o pár milimetrov sa stiahne na jednu stranu matracu načahujúc sa rukou smerom k ovládaču, ktorý ležal na drevenom stolíku pri telke.* Motus...*Zamrmle pomerne znudeným tónom, zatiaľ čo si prenesie ovládanie priamo do prstov a so značnou spokojnosťou vpísanou snáď v každej časti jeho tela stlačí „ON.“
Prakticky to nevnímal, jediné slovo, jednotlivý obraz, boli to lez zmeny odrazov v jeho zatvárajúcich sa očiach. Neznášal tento deň a ešte viac seba za svoju malichernosť, ktorá bola všetko, čo predviedol. Najskôr len matne počuje, ako sa dvere z kúpeľne znovu otvoria a Davina vojde späť do izby, priam tiché, nepatrné kroky jeho smerom...Smerom k posteli, na ktorej ešte stále ležal jej kufor. Nepatrne pootvorí jedno oko a automaticky vyhľadá jej tvár teraz, ktorá teraz byť celkom upriamená do jeho obsahu. Než sa zdvihne k nemu, akoby snáď na sebe cítila jeho pohľad, ktorý priam prekopával bledý župan siahajúci jej priamo na kolená. Niežeby ju v podobnom duchu nikdy nevidel, ale dnešok sa zdal bohužiaľ nejakým spôsobom rozdielny od ostatných dní. Zdalo sa mu to, alebo sa nehýbala až príliš dlho?* Plánuješ tam stáť celú noc? *Vydýchne poniekiaľ ironicky trochu nakláňajúc hlavou dozadu na vankúš. Vyzerala...Nervózne. Akoby sa pred niečím zdráhala, akoby sa niečoho bála...Tušil čoho, ale nemal ani páru, prečo. Zďaleka to nebolo po prvýkrát a dávno sa nad tým ani nepozastavila, ani len nežmurkla...Muselo to byť pre dnešok všetko iné?
Keď sa konečne dostane až k posteli, otočí sa tvárou znovu smerom k obrazovke, pričom už na pohľad nezaujato spojí pery. Ľahla si hneď vedľa neho na druhú časť matraca – zo sprchy, v župane a naozaj únavnými slovami.* Mmh, Baywatch skončil pred dvoma hodinami...Čo už vieš, pretože všetky programy poznáš naspamäť. *Prenesie pomerne sucho pootáčajúc hlavou do boku. Ruka, ktorú mal položenú povedľa ovládača sa už automaticky mykla jeho smerom, akoby si ho chcel zoberať späť, alebo ho minimálne nenechať v jej prstoch. Ale akú cenu by to vôbec malo? Nech to, čo šlo, bolo už akokoľvek stupidné, nekládol tomu pozornosť.
Iritovala ho, každé prepnutie obrazu ho otravovalo stále viac a viac. Vlastne už sa pomaly opäť načahoval  s cieľom jej ho bez ľútosti vytrhnúť, keď jeho smerom pre zmenu tento krát natiahla pažu ona.* Ďakujem.*Vďačne si ho v prvom momente zoberie, zatiaľ čo v druhom asi po dvadsiatich sekundách stisne tlačidlo, po ktorom zo staršieho nezáživného filmu zostane maximálne čierna obrazovka.* Už to nemôžem vystáť...*Odvetí, akoby to snáď ma byť dôvod k tomu, že to nebude sledovať ani jeden z nich a hodí ovládač niekam na dlážku pri svojej strane. Ako zmizol obraz, tak zmizol aj zvuk a jediné, čo na chvíľu zostalo v miestnosti bolo ticho, ktoré pretáčajúci sa nabok prerušil.* To...Čo si v tej izbe dnes povedala, *na niekoľko sekúnd sa odmlčí a mierne našpúli perami dívajúc sa jej priamo do tváre,* niečo to znamenalo. *Dodá následne skoro tichým, až nečujným hlasom. Možno to bolo len tou tmou, ktorá zavládla v izbe, ale faktom, že ležal naboku natočený priamo k nej.* Neviem čo presne...*Pomaly skĺzne pohľadom niekam medzi jej krk a bradu, pričom sa popri posteli načiahne k jej vlasom, skoro presne tak, ako predtým.* Ale niečo to pre mňa bolo. *Spojí ústa opäť k sebe a zrakom zľahka sledujúc povrch jej pramienkov, si opäť jeden zoberie pomedzi prsty. Akoby sa len hral, akoby ho to istým spôsobom fascinovalo. Nakoniec len opäť zdvihne oči, pomaly, sústredene, intenzívne. Doslova sa zaryje do tých jej, prižmúri ich, koncentruje...Pootvorí pery, akoby potrebovali lepší prístup ku vzduchu, akoby na nich boli nevyslovené slová. Vyzeral...Pohltene? Sústredene? Možno príliš zabrane do momentu. Neprestával sledovať jej tvár, jeho prsty však už neboli pri jej vlasoch, nie...Skĺzali nižšie, celá jeho ruka sa posúvala o pár centimetrov ďalej...Pri jej hrudník, trup, ku zaviazanej šnúrke, len prehodenej cez dva konce. Šnúrke, pod ktorú nimi siahol a začal pomaly, postupne ťahať od Daviny k sebe...Rozväzujúc ju.
Sledoval každú mimiku jej tváre, každú zmenu výrazu, čo i len najmenší pohyb, akoby skúšal nejaké medze, prekračoval stupienky jeden za druhým a čakal, dokedy mu to prejde. Možno ho zastaví, možno mu chytí lakeť a odsotí ho preč, alebo sa úplne odtiahne...A možno nie. Musela to vedieť, musela to na ňom vidieť, čo chce, na čo myslí – bolo to ľahšie ako jednoduchá hádanka. Šnúrka od župana  sa stále uvoľňovala, až mu skoro celkom vykĺzla pomedzi prsty.*

*Srdce jí po celou dobu jízdy tluče tak silně, že jí to dráždí ušní bubínky. Možná to neslyší osoba, která sedí vedle ní, zatímco jí to připadá jako kdyby stála u kostelového zvonu. Jako kdyby znovu byla zavřená na půdě kostela a nemohla se na nic jiného soustředit, protože jí do uší udíral zvuk zvonu, který byl časem čím dal hlasitější. Alespoň jí se to tak zdálo. Několikrát se musela zhluboka nadechnout, jako kdyby očekávala, že to přestane, že přestane být nervózní z jeho přítomnosti. Tento pocit měl už navždy zmizet ve chvíli, kdy si na něj zvykla, kdy si už téměř nedokázala představit, že by se ráno probudila a během pár minut nespatřila jeho tvář. Už jenom kvůli jejímu dechu mohl poznat, že je větší pravděpodobnost, že se snaží vyhnout spolčené konverzaci, než to, že by spala. Připadá ji, že celý její metabolismus je zrychlený, že každá buňka pracuje více, než na sto procent. V jednu chvíli cítila po celém těle záplavu horka, ale v další jí byla zase taková zima, že nechtěla nic jiného, než si lehnout do postele a zakrýt se peřinou. Bylo to až směšné, co s ní dokázala udělat jedna chvíle, jeden jediný, krátký moment, kdy řekla těch pár slov. Pár slov, které změnily všechno.
Celou dobu si byla plně vědoma toho, že sedí přímo vedle ní, ale tolik se snažila to nevnímat. Jenomže to bylo přesně to jediné, co vnímala. Jeho a vzpomínku na ten jeden moment. Musela však otevřít oči ve chvíli, kdy kola zastavily a vypnul se motor auta. Věděla, že nemá na výběr a že bude muset znovu čelit jeho přítomnosti. Nebylo jí to nepříjemné, tento pocit už před nějakou dobou vymizel, ale byla nervózní a to bylo horší, než kdyby ho musela „přežít“ jen proto, že nemá ani na výběr. Mohla ho už znát dobře, mohla očekávat, kdy a jak na co zareaguje, ale tohle bylo nové. Teď si nebyla jistá ničím a to jí ubíjelo. Proto zvolí taktiku, že bude předstírat, jako kdyby to nic neznamenalo, jako kdyby nic neřekla a všechno bylo tak, jak přijeli do Portlandu. Jenomže už předtím se začaly věci měnit, ale Portland a jeho dům to jen zpečetily. Jako kdyby spisovatel uzavřel jednu velkou kapitolu a inkoustová kapička sama udělala za příběhem tečku, protože to přesně tak mělo skončit, jako kdyby to bylo dáno osudem. A teď znovu spisovatel namáčí své pero do inkoustu a začíná psát novou kapitolu, která kompletně změní příběh jeho postav.
Rychlostí blesku otevře oči a podívá se okolo sebe, jako kdyby se přímo snažila vyhnout jeho tváři, jako kdyby se bála okamžiku, kdy se jeden druhému podívá do očí a bude tam zase ta chvíle. Namísto toho se podívá směrem k motelu, který jen krátce sjede pohledem už jenom proto, že sotva na něj v té obklopující tmě vidí. Nakonec je to ona, kdo se rozhodne promluvit jako první. A potom už ani nemá na výběr a přesune svůj zrak k jeho tváři, kdy se mu na pár sekund zadívá do jeho modrých očí. Sekundy jsou spíše hodiny a hodiny jako měsíce, alespoň to právě tak vnímá. Snaží se však zůstat poměrně klidná a vyrovnaná, takže si hned začne odepínat bezpečnostní pás. Rty se začnou rozšiřovat do úsměvu při jeho slovech, jako kdyby řekl něco, co ji těší a přitom je to jenom připomínka toho, co tak v minulosti nenáviděla. Trhne hlavou do strany, aby tak odstranila pár padajících pramenů vlasů z tváře a opět se její pohled vpíjí do toho jeho.* Na mou obranu nebyl to přesně rok. Kdyby ano, tak tady teď spolu nejsme a...*Zarazí se v půli věty a i když její ústa jsou otevřená, jako kdyby se chystala pokračovat, tak přesto z ní nic nevychází. Jenom další o něco větší úsměv.*...nemám argument *Zavrtí hlavou při své další slovní prohře.* Jo, to asi jsem. *Přikývne souhlasně hlavou. Tuhle hru hraje už s ním delší dobu, není to takové jako na začátku, kdy se ho snažila ignorovat a všechno, co vypustil z úst bylo pro ni sprosté, urážlivé a pro její uši naprosto neposlouchatelné. Vzápětí vystoupí z auta, kdy si i převezme ze zadních sedadel svou tašku, kterou si přehodí přes rameno. Stačí jen pár kroků, než se dostanou do místnosti, co by měla být označená jako recepce. A proto, že potřebuje nějakou činnost, aby snažila uklidnit jak své tělo, tak i mysl, tak převezme vše do rukou právě ona. Natáhne se po prvním klíči, který ji zaujme už od pohledu s tím, že je jí vlastně jedno, co je to za pokoj. Záleží snad na tom? Je to jenom pokoj, kde stráví jednu noc a ke všemu mají celý motel pro sebe. Možná nebyly všechny klíče volné, ale do „obsazených pokojů“ se teď asi těžko někdo vrátí. Má v úmyslu se otočit čelem k němu ve stejnou chvíli, kdy pocítí jeho blízkou přítomnost přímo za sebou. Stačilo by jenom pohnout hlavou mírně do strany a už by se mu dívala do očí. Cítila by jeho dech na své tváři a byli by k sobě tak blízko jako tenkrát, kdy se rozhodla ho ostříhat. Stačí to však zarazit ještě před tím, než to opravdu udělá. Namísto toho sevře v dlani klíč s číslem a ruku si dá podél těla. Postoupí raději o krok dopředu a až v ten moment se na něj podívá.* A záleží na tom? Po tom všem, čím jsme si prošli nás nemůže vyděsit jen tak nějaké „nešťastné“ číslo. *Samozřejmě, že to nemyslela jen čím si prošli společně, ale čím si prošli celkově. Její hlas je plný sarkasmu, ale tentokrát to není směřované na jeho osobu. Začne si pohrávat s klíčem v ruce a hlavu nakloní na pravou stranu.* My už se můžeme bát jenom toho, že peklo zamrzne. *A po těch slovech se rozejde znovu ven a pak ke schodišti. A opět je to ona, kdo začne mluvit. Snad si pro dnešní večer vyměnili role, kdy ona pokládá otázky, které svým významem nejsou vlastně vůbec důležité, jako kdyby to měla být dnes večer ona, kdo ho bude zatěžovat zbytečnostmi. Bylo to tak netradiční až jí samotné se příčilo, co dělá. Kdyby zůstala mlčet, tak by možná udělala lépe, ale znovu se ponořit do ticha? Znovu být nervózní z toho, zda se mají ještě bavit o tom, co vyslovila a nebo to prostě nechat být a čekat na to, co bude? Možná bude lepší mluvit, než naslouchat tichu a snažit se dívat se všude okolo sebe jenom ne na něj. Byla směšná...opravdu si tak momentálně připadala a jenom čekala na chvíli až jí to on sám připomene. A možná by to tak bylo lepší, kdyby to zlomil. Kdyby jí tím akorát urazil a vrátilo by se to celé tam, kde to bylo. Čekala na to, čekala, kdy uvolní to napětí mezi nimi, kdy zpřetrhá všechny pouta, co si mezi sebou vytvořili. Proto se na něj podívá s jistou naléhavostí v očích, proto se připravuje na všechno a hlavně na to až to z ní vše odpadne. Jenomže on to neudělá, nic z toho. Pokračuje v tom nadále a nechává je, aby se v této situaci brodili, aby je to celé pohltilo. Přesně tak jako on pozvedne obočí, ale u ní je to způsobené údivem. Její očekávání, že přijde s nějakou vtipnou a urážlivou poznámkou, že se tady dnes jedna sebevražda klidně může stát se roztříštilo na milion kousků. Její krok o něco zpomalí a zatímco se na něj dívá, tak si nelze nevšimnout, jak si vítr pohrává s jeho vlasy. Jak jí zatraceně může rozhodit i taková pitomost? Proč to teď všechno vnímá o moc víc a s nepřekonatelnou intenzitou? Jako kdyby před ní stála ztělesněná dokonalost a ona ji vnímala každým smyslem. Vždyť je to Kai...vraždící, manipulativní a přehnaně sebevědomý sociopat. A ona se na něj dívá jako na krásu, která je jako zapadající slunce za obzor, jako na vodní hladinu, která se třpytí po slunečních paprscích, jako na zabarvené listy stromů v podzimní čas a jako na noční oblohu posetou hvězdami. Sklopí pohled směrem k zemi, jako kdyby už neměla dál sílu na to vůbec mluvit. Na jednu stranu jí ten člověk vůbec nepřipomínal toho typického Kaie, kterého znala, ale na druhou stranu to byl pořád on. Jenom to bylo zastíněné tím, co se stalo. Proč to vůbec udělala?
Zasune klíč do klíčové dírky a následně na to ihned otevře dveře. Překročí práh do místnosti, která se měla na dnešní večer stát jejich pokojem, než se nazpět vrátí do New Orleans. Tak moc by si přála dnes večer zavřít oči a ráno je otevřít s tím, že by ležela ve vlastní posteli. Že by už hned z rána potkala opilého Marcela, který se teprve vracel z nějakého večírku a na tváři by měl ten svůj zářivý úsměv. Marvin by se po ní vrhl v prvních vteřinách, co by ji zahlédl a určitě by si vyměnila s Marcelem nějakou kousavou poznámku nad kterou by se stejně při přípravě snídaně usmála. I když jí zradil, tak cítila po jeho přítomnosti stesk. To samé se týkalo i Sophie, možná ji taky zradila a ví, že za to bude na ně naštvaná až je znovu uvidí a pravděpodobně oba pocítí její hněv nějakou dobu, ale nemůže popřít, že by jí ani jeden z nich nechyběl, že by se jí neulevilo, kdyby viděla jejich tváře, ale taky by pocítila šílený záchvat vzteku. Všechno by se to v ní spojovalo do jednoho a ona by nevěděla, co si vybrat.
Pokoj přejede v rychlosti pohledem, jako kdyby jí to ani nemělo zajímat. A co by jí mohlo zajímat na obyčejném, motelovém pokoji? Na to se jí hlavou honily jiné myšlenky, které byly důležitější a naléhavější, než aby se zajímala takovými detaily. Rozejde se automaticky k posteli a ani se neotočí, když za sebou uslyší jeho hlas. Namísto toho s výdechem hodí svůj malý kufr na postel a začne ho otevírat.* I můj pokoj na půdě byl lepší, než tohle. *Podívá se na něj na pár sekund, než se narovná a uchopí do ruky přehoz, který je na posteli. Jenom na moment ho drží mezi dvěma prsty, než ho opět pustí.* Alespoň o posteli by se to dalo povědět. *Není divu, když se o ní „staral“ Marcel. Byla to sice půda, ale i tak jí mohl obstarat to nejlepší vybavení. I když je pravda, že snad kromě té postele tam nic jiného nemělo ani tak velkou cenu. Bylo to skladiště pro věci z kostela, dá se říci. Ale pořád útulnější, než tento pokoj. Znovu ponoří ruce do kufru a vytahuje si první nejpotřebnější věci. Možná jenom co nejrychleji si chce lehnout a usnout, aby ten zvláštní pocit a nervozita byly pryč. Vezme si do rukou župan a ručník s nejpotřebnějšími věcmi, když v tom se opět napřímí a zadívá se mu do obličeje s přihmouřenýma očima a mírně našpulenými rty. A to byl moment, který mohl připomínat skoro každodenní rutinu, kdy něco pronesl a ona ho probodávala pohledy, které ho tak strašně otravovaly, které dávaly najevo, že na jeho poznámky nemá náladu. Teď za to však částečně byla ráda, protože to byl zase více on. A druhá její část chtěla, aby byl lepší, aby byl jako je teď jenom s tím, aby je oba nenechával v trapné, tiché situaci. Byla opravdu patetická...ani nevěděla, co přesně chce, co by chtěla od něj. Je zmatenější víc, než kdy předtím. Už – už se rozejde ke dveřím do koupelny, když v tom Kai dopadne na postel a málem shodí i její obsah v kufru na zem. Naštěstí kufr zachytí dřív, než se stihne převrátit a tak se na něj zadívá otráveným pohledem.* Kdyby to celé spadlo, tak bych to zvedala zase já. Dávej taky někdy pozor. *Pozvedne ruku ve které svírá ručník a „praští“ ho tím někde v oblasti nohou, jako kdyby ho snad chtěla nějak napomenout. Nemohlo to ale být víc, než jenom otření látky o jeho spodní část těla. Po těch slovech se k němu otočí zády, přičemž mu oznámí svou nadcházející činnost. Po cestě se jí rty zformují do úsměvu a pozvedne vzhůru jednu ruku ve které drží sprchový gel.* Kdybych měla v ruce něco vhodnějšího, tak už bych to po tobě hodila. *Řekne trochu se zvýšeným hlasem a zajde za roh do koupelny. V dalším okamžiku se ale ještě z něho nakloní a usměje se provokativně.* Ne. *Přeci jenom mu odpoví. Co kdyby náhodou? On je schopný brát neurčitou odpověď jako souhlas. Zapadne tedy do koupelny a zavře za sebou dveře. Nechá na sebe dopadat nějakou dobu kapky horské vody, ale nedá se říct, že by si tento moment přímo užívala a nebo se chtěla v koupelně více zdržovat. Nevypadalo to tam...vábivě. A tak brzy opustí koupelnu. Po cestě k posteli si ještě zavazuje šňůrku od županu a rukou se prohrábne ve vlasech, které si stočí na pravou stranu, jako kdyby jí snad překážely. Opět přijde ke kufru a vrátí tam jisté položky. Než se rozhodne ho vzít a odložit na zem kousek od postele. Možná jenom hledá další důvod, jak se zaměstnat, protože ví, že jediné místo, kde si může lehnout je vedle něj. Zadívá se mu do tváře a jenom mlčky na něj zírá nevědíc, co říct a nebo udělat. Je nervózní a lze to na ní vidět, i když se to tak moc snaží skrýt. Její nohy se nechtějí pohnout kupředu či snad udělat něco jiného. Není to poprvé a s velkou pravděpodobností ani naposled, co by měli ležet vedle sebe, ale od toho minule je tady dnes značný rozdíl. Pozvedne bradu více nahoru, když k ní hovoří a jí to tak vytrhne z jejího zamyšlení. Zavrtí hlavou nesouhlasně a pro tentokrát jeho ironický tón hlasu s ní nic neudělá – přinejmenším jí to nenaštve.
Aniž by mu odpověděla, tak si lehne na volné místo vedle něj. Neměla by to řešit, že ano? Vždyť o nic nejde. Musí to brát jako jeden z normálních večerů, který strávili u televize. Snaží se do toho „módu“ dostat co nejrychleji a proto na něj promluví jako první a ihned sáhne po ovladači s tím, že hodlá přepnout blbost, kterou právě vysílají a která jí už brnká na nervy, protože přesně ví jak to začne a i jak to skončí. Začínala nenávidět televizi, začínala nenávidět každý program, který tam šel. Všechno se opakovalo a to bylo přímo nervy drásající. Ani nemusela vědět kolik je hodin, protože pokud šel Baywatch před dvěma hodinami, tak přesně věděla kolik je a co bude nadále v televizi následovat. Přepínala jeden program za druhým se snahou něco vybrat, i když v hloubi duše věděla, že nic jí nezaujme. Nakonec mu podá ovladač nazpět a zároveň se na něj i podívá. To, co následuje je jakýsi poloúsměv a zároveň ušklebek při jeho poděkování. Hned na to se však zadívá na televizní obrazovku a sjede mírně dolů v nějaké snaze se lépe uvelebit. Překvapí ji, když obrazovka zčerná a proto se hned s nechápavým výrazem k němu otočí. Pootevře ústa, jelikož hodlá hned něco namítat, ale on jí předběhne a tak spojí rty opět k sobě. Iritovalo je to...oba to nenáviděli a možná pro ně bylo lepší, když raději nic nehrálo. Ale pro ní samotnou to lepší nebylo, protože tak musela čelit naprostému tichu okolo nich. Vnímat jen jeho přítomnost a to jí znervózňovalo ještě více. Jediné, co do pokoje skrz okna prostupovalo byl měsíční svit, ale z té největší části převažovala naprostá tma. Leží na zádech, ruce položené na břiše a hlavu otočenou jeho směrem s výrazem, který jasně naznačuje tomu, že chce vědět, proč to udělal a na druhou stranu jí je to úplně jedno. Možná jenom po něm vyžaduje nějakou konverzaci, protože to ticho začíná být čím dál víc ohlušující i přes to, když se natočí směrem k ní. Oddělí rty od sebe při zvuku jeho hlasu, jako kdyby chtěla hned na jeho slova něco namítat a nějak protestovat, ale i když se Kai odmlčí, tak přesto nic neřekne. Jako kdyby věděla co, ale nemohla. Stejně tak jako on se překulí na bok směrem k němu, přičemž stále s ním udržuje oční kontakt. Snad proto, že se nemůže od jeho očí odtrhnout, jako kdyby jim nedokázala zkrátka odolávat. Nadechne se zhluboka, když pokračuje a nadále zůstává mlčet. Má ho snad zastavit? Má tvrdit, že to nic neznamenalo, když znamenalo? Byla to náhoda, neplánovala nikdy s něčím takovým přijít. Přijde další hluboký nádech, přičemž nechá rty od sebe. Jenom se nechává potápět víc a více do hloubky jeho očí, jako kdyby se dívala do oceánu a nechávala vlny, ať ji celou pohltí. Vyruší ji však z toho jeho ruka a nelze se na ni podívat, když se k ní natahuje. Trochu nakloní hlavu tím směrem, ale nevěnuje tomu příliš velkou pozornost, protože už se zase dívá na něj. Neví, co mu má říct a snad je i vhodné neříkat vůbec nic. To, co právě teď řekl je pro ni více, než cokoliv jiného. Jeho slova ji hrají v hlavě jako plamínky nad ohněm. A díky tomu si uvědomí, že v tom nebyla sama...netuší přesně, jak dlouho to trvá, ale i pro něj je to něco víc. Nemusí vědět, co přesně, protože tohle ji dokonale stačí. Je to víc, než mohla od něj kdy očekávat.
Celý ten čas se mu dívá intenzivně do očí a její srdce začne vydávat více úderů, než obvykle. Cítí stoupající napětí v místnosti, stejně tak jako vnímá každý jeho pohyb, když si začíná hrát s pramínky jejich vlasů. Jako kdyby vyčkávala, než se ji znovu podívá do očí, jako kdyby to přímo žádala a tak se i stane. V ten moment se její dech znásobí, protože i pocit nervozity stoupá. Když se mu dívá do očí, tak se ocitá v naprosté euforii, něco, co by sama nedokázala slovy popsat. Dokáže to v ní vzbudit jenom on. Neodvrátí zrak ani ve chvíli, co jeho ruka pomalu putuje po jejím těle a on tak může cítit, že se napnula. Celé její tělo je napnuté, ale není to tak, jako kdyby byla v křeči. Spíše se nedokáže uvolnit, protože na něco takového není zvyklá a i když už se jí jednou podobně dotýkal, tak stále je to pro ni něco neznámého. Začíná být o mnoho více nervózní, ale taky se jí ten pocit líbí, když se ji dotýká, když může cítit, že má o ni zájem. Nemusí se ani podívat dolů, aby věděla, co přesně dělá. A v tu chvíli se její dech zmnohonásobí. Hruď se jí pohybuje v nepravidelných intervalech. Žaludek má jako ve svěráku a srdce bije rychleji, než kdykoliv předtím. Rty začaly být od hlubokých nádechů sušší a sušší a ona neprahla po ničem jiném, než je zvlhčit tím, že to bude on, kdo to udělá, že jeho rty se opět dotknou těch jejích. Byla neskutečně nervózní, ale nebyla to nervozita ze které vám je zle, tohle byl přesně její opak. Po celém těle mohla cítit záchvěv jistého vzrušení a pro ni to byl i nadále neznámý pocit. I tohle bylo jiné, novější. Ani na chvíli nepomyslí na to, že by ho zastavila, že by udělala jediný pohyb k tomu, který by tuhle chvíli zničil. Nechá ho, aby jí uvolnil šňůrku, kterou měla přes pás a která držela župan pohromadě. I když má strach z toho, že by ji měl vidět odhalenou, tak i přesto ho nechá si dělat to, co chce. Musela by být úplně pitomá, aby nevěděla, kam to přesně směřuje, aby jí nebylo jasné, co může následovat, když se mu oddá. Ale neudělala to skoro už předtím? Podlehla mu už dávno, ale teď se chystala k tomu, aby mu podlehla úplně. Oči jí sklouznou k jeho rtům na které se zadívá a jsou to jen vteřiny, co oddělují okamžik, kdy se k němu přiblíží svou tváří a dýchá mu přímo do úst. Smaže veškerou vzdálenost, která byla mezi nimi tím, že se přisune tělem blíže k tomu jemu, přičemž už teď odhaluje ze svého těla více, než si uvědomuje. To je ale něco, co se snaží nevnímat, i když někde v hloubce její mysli to stále má. Otře se svými rty o ty jeho, jako kdyby je opět zkoumala, zda chutnají stejně a nebo ještě lépe. A pár vteřin poté je na ně ještě více přitiskne...o něco dychtivěji, vášnivěji. Pozvedne ruku, kterou položí na jeho rameno a přitáhne si tak tělo ještě více k tomu jemu. A následně ho nutí klesnout do matrace zády, když jeho rameno tlačí dolů a lehá si na něj. Dá nohy obkročmo a tak nějak se na něj posadí, i když je stále v předklonu, protože se neoddaluje rty od těch jeho. Tentokrát přesune ruce k lemu jeho trika, které uchopí mezi palce a ukazováčky. Nemá jinou možnost, než se od něj odtáhnout tváří a pomalu pozorovat, jak mu táhne triko směrem nahoru a odhaluje tak jeho hruď. Následně mu triko přetáhne přes hlavu a nechá ho spadnout někde vedle postele. Rty se vrátí nazpět k těm jeho a políbí ho o něco chtivěji. Stále je velmi nervózní, ale nechává své tělo zaplavit pocitem vzrušení, který bije do každé buňky jejího těla.*

*Prakticky bez slov. Bez jedinej hlásky si po niekoľkých sekundách konečne sadla na posteľ vedľa neho nijako nereagujúc na jeho poznámku. Iste, že to bolo zvláštne, celý je prístup bol v konečnom dôsledku iný, rozdielny. Akoby sa dneškom malo všetko meniť, akoby mali prejsť na celkom inú líniu alebo sa niečo malo prosto posunúť do ďalšej sféry. Vrátila by mu to. Všetky jeho úsečné komentáre, každú jeho provokáciu, pretože presne tam sa za tie mesiace spolu dostali. A jemu to imponovalo, priam svedčalo k jej tvári a vlasom. To jediné, čo od nej práve v tejto chvíli dostal, však bolo ticho. Skoro nepríjemné, premlčané, trápne ticho, v ktorom nie je čo dodať. Akoby si viac nemali čo povedať, a tak radšej obaja pre vyššie dobro zmĺkli, o tom by však nejeden človek, ktorý by ich videl, pochyboval. Bolo to jednoducho nové, ním celkom nepoznané. Nikdy nevnímal žiadnu z vecí, ktorú vníma teraz, nikdy necítil ani tretinu z toho pri hocikom. Netrápilo by ho to, len zbytočná malichernosť, hlúposť, pošetilosť tak patetickej ľudskej mysle. Teraz taký bol sám – patetický, melodramatický, malicherný. Všetky veci, ktoré neznášal, ktorými opovrhoval priam vtiekli do jeho žíl a on s tým nebol schopný nič urobiť. Nie, keď si vedľa neho ľahla, len niekoľko centimetrov, ani na vzdialenosť ruky. Mohol sa jednoducho načiahnuť a dotknúť sa jej kože, cítiť ju pod bruškami prstov, pozorovať ju kútikom oka. Lenže on sa zdráhal, pretože to nemali byť jeho záujmy, nemalo by to byť to, čo chce. Jediné, na čo mal myslieť bola cesta von a čo príde potom. A Davina? Len smiešne rozptýlenie, ktoré mu istotne bude stáť v ceste. Až tak smiešne, že sa z neho nedokáže ani smiať.
Na konci dňa však nebol jeden z tých, ktorý si niečo zakazujú, hlavne ak to je niečo, čo chcú, po čom bažia. Naozaj si mohol povedať tak trpké „nie?“ Bol manipulatívny, až príliš nevyspytateľný, využíval ľudí okolo seba bez jediného žmurknutia. Prečo by sa na ňu nemal pozerať práve tak? Práve tým spôsobom, ktorým ju už dlhšie vnímal a skrývať niečo, len pretože sa to nehodí do jeho záujmov? Bolo to aj tak jedno, v konečnom dôsledku mu dnes nič a nikto brániť nebude, dokonca ani ona nie. Predsa len obyčajné sledovanie televízie v tak obyčajný večer v zapadnutom moteli za Portlandom, nič viac a nič menej. Nikdy však nezmienil nič o ovládači práve v jej rukách, aj keď mu bolo popravde celkom jedno, či prepne na ďalší program, ktorý už aj tak obaja niekoľkokrát videli. Nech tam šlo už hocičo, pamätal si každé slovo od začiatku až po koniec. Rozumel jej. Najskôr lepšie než ktokoľvek, ale nech sa z prepínania snažila vyťažiť už hocičo, žiadnej zmeny sa nedočká. Nie tu a nie teraz. Nebolo to možné, pretože to niečo nedovoľovalo. Možno to boli len zákony tohto sveta, ktoré neprepúšťali nič živé a nič nové. Aj tak sa preň načiahol, nebolo to nič viac, než automatické gesto jeho ruky, ktorá snáď potrebovala cítiť jeho umelý povrch.
Možno sa snažila niečo povedať, chcela narušiť ten zvláštny kolobeh, ktorý obaja zaviedli, odkedy nastúpili do toho auta, lenže nemohla...On jej to neumožňoval, aspoň zatiaľ nie. Bolo to kruté, zavádzajúce? Len sa s ňou hral, alebo to preňho bolo na vlas rovnaké ako pre ňu? Z každého trochu. Stačilo pár slov a mohol to prelomiť, celkom pokaziť tú hustú hmlu, divný vánok, ktorý sa im obom niesol nad hlavami, lenže bol prakticky bez poznámok. Bez irónie, provokácie a sarkazmu, ktorý bol väčšinou hlavou náplňou jeho myšlienok. Len stručné odpovede, ktoré ničomu nepomáhali, nezaujatý výraz na tvári a poniekiaľ naklonená hlava pohodlne sa opierajúca o väčší biely vankúš. Rovnako znudený, rovnako frustrovaný, práve trochu zabratý do vnútorných pochodov, ktoré nikdy nedopadali dobre.
Pozrie sa na ňu, jeho pohľad je kradmý, radšej nesústredený na žiadnu konkrétnu vec z jej tváre. Prosto vyhľadá očami tie jej a pomaly si od nej zoberie ovládanie, ktoré mu podávala zmierená s tým, že sa k ničomu nedopracuje. Akoby presne v tom momente pochopil, čo bude nasledovať, akoby hneď vedel, čo má robiť a že nenechá žiadnu z vecí premlčanú, presne ako to robili obaja doteraz. Prečo sa zmieriť s jednou časťou, keď môže mať všetky? Len krátke, ironické slovo, ktoré predstavovalo niečo ako výdych do tmy, ktorá onedlho bola to jediné, čo sa miestnosťou rozprestrelo. Žiadne svetlo z obrazovky, len ľahký odraz lesknúceho sa mesačného svetla naprieč oknom spod záclon. Svetla, ktoré obťahovalo ich telá, vďaka, ktorému mohol aj v šere vidieť detaily jej tváre, ktorá bola bližšie, než si doteraz myslel. Omnoho bližšie, ako sa otočil nabok a doslova sa do nej zavŕtal pohľadom. Viac nemal záujem, aby niečo hralo v pozadí, pretože...Bolo to naozaj nutné? Nikdy si neprehltol jazyk, ani nepotreboval s tak prostej a očividnej veci robiť drámu na celý mesiac. Najskôr to ani zďaleka nevnímal tak ako ona, mohla si to myslieť, ale opak bol pravdou. Pretože to neboli city normálneho človeka, nemohol by ich nikdy poznať, nie celkom. Boli to stále tie jeho, len nejakým pričinením, upravené. Stavené do formy, kedy na niekoľko sekúnd nechce nič iné, než sa jej dotknúť, vyjadriť hocičo, čo mu v momente, keď naproti sebe stáli a ona sa chytila jeho ruky, priam bubnovalo v mozgu na poplach.
Len ticho. Chvíľkový prechod medzi tým, na čo sa chystal. Nemal nekončiace rady slov, nebol zvyknutý vyjsť s niečím takto na povrch, či to povedať nahlas. Ale mal pocit, žeby pre ňu bolo dobré to počuť, žeby to bolo lepšie, akoby na seba celý večer len mlčky hľadeli. Znervózňoval ju. Vedel to už dlho, ale na začiatku si ani nepredstavoval, žeby to mohlo prerásť v niečo podobné. Mohol to vidieť. Mohol na nej priam pozorovať, že to chce, chce, aby niečo povedal, ale zároveň si možno ani neželala počuť, čo to bude. Nebolo to tak ťažké, tak nemožné, prišlo mu to, akoby mal otvoriť ústa a všetko okolo zmizlo. Ako večne, vždy, keď sa jeho slová stretli s opovrhnutím a neprajnosťou. Potichu vydýchne niekam do priestoru a miestnosťou sa neozve nič iné, ako jeho hlas. Snažila sa k niečomu priznať alebo jej len opísať svoj uhol pohľadu? Možno by nemal mať ani potrebu, možno by jej nemal povedať vôbec nič a nechať to, čo sa dnes stalo plávať, pretože nemohla ani tušiť, čo to preňho znamenalo. Nikto mu nikdy nepovedal nič podobné, nikdy sa ho nezastal po tom všetkom, čo urobil nehľadiac na to, že to bol práve on, kto zničil, pošliapal ich rodinu, zabil svojich súrodencov, ktorí v ten večer nemohli ani tušiť, k čomu sa schyľuje. Čo sa skrýva v mysli ich psychopatického brata túžiaceho po moci, túžiaceho byť taký ako všetci ostatní a nič menej. Nie stvora bez vlastnej mágie, nepotrebný syn, ktorý sa radšej nemal nikdy narodiť. A ona to videla, vnímala, dala mu dostatočne najavo, že ním za jeho činy viac neopovrhuje, chápe ho aj prečo urobil to všetko...Čo má na rukách. A to mu týmto spôsobom nikdy nikto nedal, jedine ona. Preto bola výnimočná, vždy sa na ňu pozeral inak, než na ostatných, dokonca inak, než na Camille. Už keď nemal city, imponovala mu, priťahovala ho, nech to bolo už hocičím. Mal možnosť ju zabiť, ale neurobil to, rovnako ako ani ona nie, pretože nebola ako on. V ten moment nechcel, aby niečo dodávala, nechcel, aby vôbec reagovala, aspoň kým to nepovie celé, práve preto sa jeho zrak ani na sekundu nestiahne z jej očí. Očí s odrazom svetla, odrazom jeho čiernej tváre, ktorá bola celá obklopená temnotou. Nakoniec sa odmlčí, akoby potreboval čas, akoby ešte nemal tie pravé slová priamo na jazyku, ale opak bol pravdou. Vedel to presne, vedel, že to nebude nič, čoby mohlo hocijako zavážiť, či niečo zmeniť, ale nikdy nemohla dostať viac, aspoň nikdy teraz. Vo chvíli, čo sa Davina pretočí na stranu čelom k nemu, rovnako ako on pred niekoľkými sekundami, myslí len na to, ako strašne by chcel, aby bola ešte bližšie a tiež na spôsob, ktorým jej to dá najavo. Už vtedy v ňom bola ponorená, doslova v ňom plávala na zlomenom kuse dreva, ktoré sa čoskoro potopí hlboko pod povrch. Musela to myslieť vážne, všetko to, čo dnes počul nemohli byť len výmysly, nemohlo byť len zavádzanie, nie, taká ona nebola. Ak s tým za ním prišla, práve za niekým, ako bol on, tak to bolo úprimné.  Možno mal byť opäť ticho, možno to na dnes už stačilo, lenže on nechcel. Nemohla tvrdiť, že jej to bolo ukradnuté, pretože na nej videl, že to tak ani zďaleka nebolo. On jej nebol ukradnutý, už dlho nie. Tak prečo by sa mal zastavovať, neustále sa presviedčať o následkoch, keď môžu ísť aj do pekla? Nemal dôvod si od nej držať odstup, dávno jej naznačoval, že ho nemá. Spojí pery pevne k sebe a bez hocijakej patrnej emócie ďalej sleduje jej tvár. Doslova sa do nej zatína, zabodáva tisíckami nožov. Intenzívny pohľad jeho prižmúrených očí ani na sekundu neskĺznucich z tých jej, len na moment...Kradmo, k pootvoreným ústam.  
Ani nad tým viac nepremýšľal, prosto natiahol ruku smerom k jej tvári zľahka sa dotýkajúc končekmi prstov jej vlasov, ktoré mala prehodené na ramene. Vlasov, ktoré by skoro necítil, ak by sa nezačal letmo hrať s ich pramienkami. Čakal, že mu na to vôbec niečo povie? Niežeby aj mala čo, všakže...Aj tak z nej vždy všetko vyčítal, nepotreboval jej slová, aby sa niečo dozvedel. Bola preňho ako otvorená kniha, v ktorej pretáča stránkami, kniha položená priamo na jeho dlaniach a on len po krátkom pohľade do nej, pozná celý obsah. Bola viac než len rozptýlenie, než len čítanie na dobrú noc, či si to už prizná alebo nie, či to bude odmietať, zavrhovať alebo tomu nechá voľnú cestu, čistý priebeh. A ona to nepotrebovala počuť, nechcela od neho žiadne ďalekosiahle vyjadrenia, žiadne vyznania, ktoré by jej aj tak nedal, pretože to jednoducho nebolo v ňom...To, čo jej povedal, čo jej dával najavo...Jej stačilo.
S dlhším, hlbším a úsečnejším tichom prichádzal aj tlak v jeho ušiach, napätie, ktoré na niekoľko stotín vždy napínalo jeho hrudníkom, ktorý sa však vzápätí hneď uvoľnil, pretože mal v krku až príliš veľa vzduchu. Na chvíľu by prisahal, že ho mohol počuť. Jej hlasný tep, ktorý akoby kričal jeho meno, tep prekrývaný len upreným a ešte žieravejším pohľadom, než kedykoľvek predtým. Odvrátil ho, zosunul niekam medzi jej hrudník a bradu viac sa neobťažujúc znovu ponoriť. Znovu sa stretnúť s tým jej, pretože nebol ani z polovice tak napätý. Necítil nervozitu, ani kúsok z podobnej emócie, jediné, čo mohol vnímať bola všetka intenzita  a chtíč, ktorým ho k sebe priťahovala. Nebol ľahkovážny, ani naivný, vedel presne, kam chce, aby to smerovalo. Opäť sa jej zahľadí do očí, akoby vycítil jej žiadostivosť. Vedel, čo chce. V tú dobu už áno, rovnako ako dotyk jeho ruky, ktorý sa od jej tváre začal posúvať stále nižšie a nižšie. Akoby niečo hľadal, než sa zastaví, akoby sa potreboval dostať na jedno určité miesto. Jej hrudník sa zdvíhal rýchlejšie, všetok stres z jej očí priam sálal na všetky strany, zatiaľ čo on nedával najavo, žeby si ho vôbec všimol. Len sa do nej zabáral, hypnotizoval ju zrakom, v ktorom bolo tisíc otázok a zároveň ani jedna. Prázdno, sucho, ničota. Chcel od nej len aby sa uvoľnila, potreboval, aby sa uvoľnila, aby mu to dovolila, aby ho nechala urobiť to, čo obaja chceli. Už vtedy, už v tej kúpeľni myslela presne na to, len sa bála, mala strach, ktorý jej to nedovolil, tu a teraz sa však nemusela báť ničoho. Boli tu len oni, v celom celučkom svete nebol nikto, kto by ju súdil, kto by jej povedal čo i len slovo proti. Potichu vydychoval niekam pred seba, do priestoru, ktorý delil ich tváre, akoby to bola stena, ktorú zatiaľ ani jeden z nich neprekročil. Nebola jediná, kto nič také nepoznal, kto nič podobné nezažil. Nikdy nad tým naozaj nepremýšľal, nepotreboval to k životu, mal celkom iné ciele ako straty času, ktoré to zo sebou nieslo a preto ani nemohol vedieť, čoby pritom vnímal, keby ešte nemal žiadne city. Áno, bol na tom snáď ešte horšie ako ona. Nikdy s nikým nebol, nie takto. Napriek všetkému to nebola nervozita, žiadny stres ani napätie, čo cítil...Len vzrušenie po niečom nepoznanom, novom. Pomaly, postupne jeho prsty doslova odťahovali dva konce jedinej veci, ktorá držala obe strany jej županu pokope, ktorá držala jedinú vec, ktorá zakrývala jej telo. Už to vedela tiež. Ako náhle sa jej dotkol...A neurobila nič preto, aby to zastavila. Niekto by mal pocit, že sa nemohla ani nadýchnuť, niekto, že sa jej akýkoľvek vzduch zastavil v krku a nemohol dostať do pľúc, ktoré jej z vnútra priam narážali do hrude. Rozviaže ju. Celkom uvoľní a povolí, než ju nechá padnúť späť na posteľ, akoby ho viac nezaujímala, akoby už ani neexistovala, prestala tvoriť tak zbytočnú prekážku medzi ním a tým, čo chce.
Okamih. Len krátky, nepostrehnuteľný okamih jej dychu narážajúceho priamo na jeho pery, ktoré akoby sa automaticky, už po pamäti, nepatrne otvorili v potrebe ho vdýchnuť do úst a cítiť jeho chuť. Možno jej nervozita nebolo to jediné, čo ňou pulzovalo, možno sa v samotnom jadre bilo rovno niekoľko spletí emócií a ona sa im konečne rozhodla celkom poddať. Presne tak, ako chcel, presne tak, ako si predstavoval jej blízkosť, jej zatiaľ len letmý dotyk, ktorý bol stále bližšie a bližšie, zatiaľ čo priestor na posteli, ktorý ich od seba delil sa stával stále tesnejší a tesnejší. Nemohol si pomôcť, nemohol tomu zabrániť ani na chvíľu, ani na moment, kedy jeho oči skĺzli z tých jej opäť nižšie, tento krát však o niečo ďalej ako predtým. Bývali, doslova žili spolu celé mesiace, jeden vedľa toho druhého, ale nikdy ju naozaj nevidel, nikdy naozaj nepoznal všetko z nej, až teraz...Akoby si aj mohol brániť a nepozerať sa? Aj tak toho uvidí omnoho viac aj tak uvidí úplne všetko, pretože dnes už pred ním nemôže skryť absolútne nič. A ona to vedela, vedela to veľmi dobre, dokonca bola dosť chytrá na to, aby vedela, že je lepšie to nevnímať, že je lepšie na to zabudnúť a pre jedenkrát konať čisto v zmysle toho, čo naozaj chce, bez obmedzení. Nakoniec len zavrie oči a doslova sa vpije do jej pier, tlačí na ne s rovnakou potrebou, s rovnakým nutkaním, ako predtým. S nutkaním, ktoré sa nikdy nestratilo, ktoré tu bolo vždy, keď sa na ňu zahľadel. Všetka dychtivosť, všetka nenásytnosť, všetko to, čo musel držať na uzde, pretože ešte nebola pripravená, sa jednou sekundou prevalí hore nohami a začne doslova sálať z každého jeho pohybu. Nepotrebovala dýchať, pretože jej bral kyslík, nepotrebovala vnímať nič okolo, pretože jej to nedovolil, nepotrebovala sa ukrývať, pretože ju vždy odhalil. A v ten moment, v ten dlhý, nekončiaci moment...Ani nechcela. 
Mohol cítiť jej prsty, ktoré sa zabárali do jeho ramena, mohol cítiť ako tlačí dole do matraca, ako tlačí presne tam, kam už dlhšie chcel a on ju nechal. Akýkoľvek nátlak, akýkoľvek odpor jeho tela, bol nulový, neexistoval. Proste sa zvalil späť na chrbát cítiac jej nohy okolo pása, cítiac neprestajný tlak jej pier, pier ktoré stisne medzi zubami a nepatrne potiahne pootvárajúc oči. Až keď sa od neho začne odťahovať, až vtedy ho pustí, až vtedy prvýkrát môže vidieť skoro celé jej telo, ktorému zavadzal už len jeden roh tak prebytočnej látky, látky, ktorá musela zmiznúť. Doslova po nej skĺzne očami, než sa s pootvorenými perami vráti späť k jej tvári pomáhajúc jej so svojím tričkom, ktoré skončilo na zemi skôr, než by stihol žmurknúť. V jednu sekundu sa jej díva do očí, kútiky jeho úst sa už znateľne rysujú do krivého úškrnu, v druhú mu ruky doslova vyštartujú k jej chrbtu, pásu, ktorého sa dotknú, keď sa opäť nahne k jeho perám, keď ich zatlačí o tie jeho  a on len po dúškoch stotín vydychuje. Nemohol zastať, stále a sprudka jej nimi prechádzal zozadu po tele zarýval brušká prstov do jej mäkkej kože, akoby sa si myslel, že preniknú dnu, akoby mu do mozgu prúdilo stále viac a viac krvi a on ju potreboval vypudiť. Konečne sa dostane k jej plecu, konečne sa dostane k lemu prekážky, ktorá bola to jediné, čo na sebe mala a ktorú jedným rýchlym pohybom stiahol až k jej predlaktiu, zachádzajúc prstami spod paži až k prednej strane jej tela.  Nemusel otvoriť oči, nemusel vidieť nič viac, celkom mu stačil hmat, dotyk, ktorým prešiel zboku po jej prsiach letmo sa dotýkajúc palcom jej bradavky. Tam však nezastal a pomaly siahal nižšie...Po jej plochom bruchu až po vnútornú časť stehna, ktoré sa dotýkalo jeho bedier. Musel sa pousmiať, akoby si jeho tvár doslova vyžiadala úškleb medzi bozkami. Medzitým jej druhou voľnou rukou prehodí vlasy z ľavého pleca na stranu celkom z jej ramena zvliekajúc poslednú časť županu, ktorý už nadobro skĺzne z jej tela. Odpojí sa, celkom uvoľní akýkoľvek tlak z jej pier, ale stále zostáva v ich tesnej blízkosti, tak že jej opäť doslova dýcha do úst a vníma každý záchvev jej tváre.* Kto by kedy povedal, *vydýchne skoro nečujne,* že budeš mať slabosť pre psychopatov...*Jeho hlas bol poznačený nádychmi, jej blízkosťou, aj hĺbkou, ktorú mala žiadostivosť, s ktorou na ňu hľadel a ktorá sa v druhej sekunde zmenila na pohyb jeho tela, ktoré ju doslova stiahlo pod seba. Jeden by tvrdil, že si musí dávať pozor, že sa musí zapierať, aby ju celkom nepriľahol, ale práve v tej chvíli nad tým ani nepremýšľal, bolo to prirodzené, akoby to nebolo prvýkrát, akoby presne vedel, čo má robiť a zároveň by mal byť z časti neistý. Pomaly sa nad ňou vystrie, stále zostávajúc mierne v predklone, zatiaľ čo jednou rukou doslova stlačí obliečku vankúša vedľa jej hlavy, o ktorý podopieral hodnú časť svojej váhy. Jeho druhá ruka putuje opäť niekam k jej pásu až na stehno, ktoré len nepatrne potlačí do druhej strany. Než by stihla čo i len otvoriť ústa, jeho pery sa doslova prisajú zboku na jej čeľusť, presúvajúc sa po krku, kľúčnej kosti až na dekolt zľahka zasahujúc spodnou, ktorá sa nepatrne ohne pri dotyku jej bradavky, zatiaľ čo jeho oči opäť vyhľadajú tie jej a prstami, ktoré mal predtým na jej stehne, si pomaly rozopne opasok.*

*Celé tělo přinutí otočit se jeho směrem, aby se mohly její oči setkat opět s těmi jeho. Část vlasů ji hladila po tváři a jenom čekala na okamžik, než neposedné pramínky zastíní výhled na něj a ona je tak bude muset odhodit na stranu, aby jí nic nepřekáželo v tom pozorovat linie jeho tváře. Naslouchala každému slovu, které řekl a čím více jich přicházelo, tím více cítila nervozitu v každém koutu těla. Neměl sebemenší ponětí o tom, co to pro ni všechno znamenalo...každé slovo, každý jeho význam. Nutil ji vracet se do okamžiku, kdy na něj promluvila, kdy vlastně řekla všechno, co se v ní vytvořilo za tu dobu, kterou spolu strávili. Do chvíle, kdy se dotkla prsty těch jeho a mohla cítit teplo, které z něj sálalo, které ji hladilo po kůži. Věděla přesně, co říká, ale vůbec nad tím nepřemýšlela. Mozek vysílal signály, které mají její rty vyslovit a tak se stalo. Už před nějakým časem se začala dívat na věci z jeho pohledu, protože to zkrátka nebylo k němu fér, aby to alespoň nezkusila. Ta, která byla schopná zabít každou čarodějku ve městě, ta, která by zabila klidně i svou matku za to, co jí udělala, ta, která byla ochotná zabít svou nejlepší kamarádku za kterou by dříve zemřela. Byla čarodějka...měla na rukou krev ještě dříve, než se poprvé nadechla, když přišla na svět. On nebyl autorem sám sebe, on si jenom dopsal svůj příběh, avšak vlastník předmluvy byl jeho otec. Nárokoval si jenom to k čemu byl veden už do samého začátku jeho existence na této zemi. Jak mohl celou vinu svalit jen na svého syna a přitom se nepodívat sám na sebe? Možná se jeho otec bál, možná se bal podívat se na svůj vlastní stín, protože by viděl do hloubky své duše, která je černá jako uhel. Nechtěl si přiznat to, že je jeho chybou, co udělal z Kaie, protože všechno, co chtěl bylo dokázat, že i jako neúplný čaroděj má dost síly na to být vůdcem, být tím z nejsilnějších a nejlepších. Sama nikdy netušila, že k takovému okamžiku uvědomění u ní dojde, protože v sama v něm viděla monstrum a on jím opravdu byl, ale někde tam uvnitř toho všeho byla ta část, která je zlomená, která touží po tom, aby ho někdo pochopil. A tak to udělala.
Dívala se na něj vlastníma očima, všechno se změnilo, všechno bylo tak...jiné. Nastala u ní převratná změna, jako kdyby z černobílého příběhu se stal najednou barevný...spletitost barev oživovala všechno, co bylo ponuré, zkažené a napravovala to. Na chvíli pootevře ústa, aby snad něco řekla a možná ho zastavila, ale nakonec nic z toho se nestalo. Chtěla mu naslouchat a zároveň už nepotřebovala nic slyšet, protože to všechno mohla nejenom vidět v jeho očích, ale i cítit na každém záhybu jejího těla. Jenom stačilo zavřít oči, stačilo, aby své tělo přisunula blíže k němu a udělala to, co jí lákalo nejenom srdcem, ale všemi smysly. Stačí jen tak málo, stačí odhodit zábrany, které odolávají hořkému pokušení a jenom si vzít to, co chce...po čem touží. Dokázal ji kompletně rozhodit emoce a zapálit v ní jistý oheň, který byl však už teď podnícen nervozitou a jistým vzrušením, jako kdyby jí to kolovalo v žilách a snažilo se co nejvíce rozproudit krev. A i přes to, co se v ní odehrávalo nedokázala prozatím udělat nic, než jenom se mu dívat do očí a oddechovat zhluboka. Znamenal pro ni víc, než si dokázal ve své psychopatické mysli představit a možná i připustit, že by tady byl někdo, kdo by se na něj díval jinýma očima, než kdokoliv jiný. Nedalo se to srovnat s tím, co doposud zažil...tím si byla jistá.
Další hluboký nádech, další silný úder srdce. Kdyby všechno, co teď cítila mělo vyjít na povrch, tak by se její tělo pod tím náporem třáslo, ale naštěstí tomu tak nebylo. I když se nedotýkal její kůže, tak i přes látku byl jeho dotyk natolik intenzivní, že se cítila omámená a hlavně nervózní. Možná neměla být proč, ale věděla to...věděla, co se přesně má stát, pokud mu to dovolí a neměla jediný důvod k tomu, proč by to tak nemělo být. Přes veškeré její uvažování padl závoj, který měl být jakousi oponou pro to, aby přestala přemýšlet, aby se úplně oddala všem pocitům a hlavně jemu. I přes to, že odvrátil od ní pohled, tak se mu nepřestala dívat do tváře, jako kdyby se v ní snažila vyčíst, co si přesně teď myslí a jestli vůbec něco. Netrvalo to příliš dlouho a jejich pohledy se znovu střetly, pohledy, které nabíraly na větší a větší intenzitě, jako kdyby zkrátka byly pro sebe stvořené a až teď si našly cestu, která se spojovala dohromady. Místo hlubokých nádechů pomalu přestávala lapat po kyslíku, když šňůrky pomalu povolovaly a jenom sekundy je dělily od toho, než se úplně rozvážou a odhalí tak více, než kdy mohl u ní vidět. Přesně věděla, kde ho jeho mysl zavádí, stejně tak jako její, ale nemohla se zbavit té nervozity, ne teď, když napětí bylo větší, než kdy předtím. Měla strach...samozřejmě, že ho měla. Nešlo jenom o to, že by měla zpřetrhat lana, které svazovaly všechno, co ještě nepoznala, ale byl tady i ten problém, že nikdy neviděl víc...nikdy neměl tu příležitost. Co když zklame jeho očekávání, co když prostě doufá v moc a jemu nebude stačit to, co mu může nabídnout? Protože nikdy to nepoznala...nikdy dřív tomu nepodlehla.
A najednou jako kdyby spadla opona, protože chvíle, kdy se rozhodla mu být blíže, než doposud byla přišla hned vzápětí. Snažila se potlačit tu nervozitu a všechno ostatní, co ji s tím spojovalo. Namísto toho se nechala ovládnout neukojitelným chtíčem, který přímo prahl po tom, aby znovu ochutnala jeho rty a nejenom to...aby pocítila teplo jeho těla na tom svém, aby věděla, jaký je to pocit, když se bude její kůže třít o tu jeho. Chtěla mít zastřenou mysl, chtěla se tím nechat ovládnout a poprvé mu dávala i povolení k tomu, aby ji ovládal on, aby si vzal všechno. Cítí jeho hořkosladký dech ve svých ústech, který ji přímo šimrá na horním patře. Jsou to jen milimetry, které odděluji vzdálenost rtů od jeho, než se rozhodne se o ně otřít a přitlačit po krátkém ochutnání. Chutnaly ještě lépe, než poprvé a jejich měkkost a hebkost byla taky větší, něco jako kdyby své tělo položila do peřin povlečené egyptskou bavlnou. Vydýchne mu do úst a nechá rty pootevřené, přičemž se mu dívá do tváře. Věděla, že si nemohl pomoct a musel prozkoumat alespoň na chvíli její částečně odhalené tělo. Nehýbala se, jenom zhluboka oddechovala a nechávala ho. Nenechávala své mysli proniknout tam, kde by mohla snad začít zpochybňovat svůj úsudek. Ne...ne to neudělá, nebude se bránit, protože kdyby ano, tak nedosáhne toho, po čem tak moc touží. Ten pocit touhy, který ji začíná kompletně ovládat je silnější. Posune hlavou o pár centimetrů dozadu a její rty spolupracují s těmi jeho...nabývají na větší chtivosti, nenasytnosti. Přímo se tiskne na jeho rty, jako kdyby se chtěla dostat skrz ně, jako kdyby mu dávala najevo, že nejenom on má teď na ní kontrolu, ale i ona nad ním, že si taky hodlá brát všechno a nepřestane, i kdyby si ho měla podmanit...a on jí to všechno dával.
Ruku položí na jeho rameno a prsty mu začne tlačit do kůže, jako kdyby se jí snad líbilo nutit ho dělat to, co ona po něm právě teď chce, jako kdyby najednou chtěla převzít kontrolu. A tak i učinila, když se svým tělem začala naklánět nad to jeho, když rozkročila nohy a posadila se na něj. Kůže na rtech se jí napne, když ji jeho zuby uchytí a ona nemůže jinak, než se nad tím mírně pousmát. Otevře oči a podívá se mu do těch jeho, přičemž se začne pomalu od jeho tváře odtahovat a narovnávat v zádech. Na pravém rameni měla látku shrnutou do strany, zatímco u druhého bylo zcela zakryté. Hruď má tudíž na jedné straně odhalenou více, než na té druhé a upřímně jediné, co chce, tak aby ji zbavil přebytečného kusu látky, stejně tak jako ona se to rozhodla udělat u něj, když si vyhledala prsty triko uchopila jeho lem. Během pár vteřin už leželo na zemi a mohla si tak prohlédnout jeho hruď, kterou sice neviděla právě dnes poprvé, ale vnímala to naprosto jinak. Položí mu ruku na břicho a pomalu s ní jede nahoru, přičemž zkoumá polštářky svých prstů jeho kůži až ke klíční kosti, kde pak trochu pevněji sevře rameno. Podívá se mu do očí a automaticky se jí rty roztáhnou do úsměvu, který jen naznačuje tomu, jak moc je právě teď spokojená, jak moc se jí líbí pohled na něj. Pokud si doteď myslela, že v něm vidí dokonalost, tak netuší, jak by popsala právě tuto chvíli...a bude mít příležitost vidět o mnoho víc. Jakmile se dotkne jejího pasu, tak se hned prohne v zádech, jako kdyby její tělo vědělo, jak přesně má reagovat, jako kdyby to bylo v ní a ona o tom celou dobu netušila. Z jeho doteku ji přímo mrazí po těle, ale tím příjemným způsobem, vzrušujícím. Přitiskne se tak ještě více svým tělem na to jeho a jejich rty se sebe opět dotýkají...dravěji a dravěji každým dalším polibkem. Vydechuje mu do úst vzrušením, když ji přechází po zádech prsty, když se snaží dostat skrz její kůži. Ruku má položenou na části jeho tváře, přičemž palec otírá o jeho líčko a zanedlouho ho přinutí mírně zaklonit hlavu, když na něj rukou vyvíjí nátlak. Zuby drží v sevření jeho spodní ret a ona opět nemůže jinak, než se mírně usmát, potáhne s ním trochu k sobě, než ho pustí. Chlad, který na chvíli pocítí na další odhalené kůži jejího těla je jen známkou toho, že i z ní začíná pomalu mizet látka, která jim brání naplno vnímat doteky jejich těl. Uvolní obě ruce, aby neměl pak žádný problém s tím jí sundat župan úplně až se tak rozhodne. Zatají dech, když cítí, jak jí putuje rukou po těle a dostane se k jejím prsoum o které se otře palcem. Tělo ji zaplaví další vzrušení, touha a ještě větší chtíč. Z úst se jí dostane na povrch krátký vzdech a mírně zakloní hlavu dozadu, přičemž si skousne spodní ret, když přechází níže až k jejímu bříšku až následně k vnitřní straně stehen. Její tělo se napne, a on to může tak dokonale cítit, avšak to je jen důkaz toho jak moc je jí to příjemné, jak moc chce, aby pokračoval, aby se ji dotýkal. Cítí v polibcích jeho úsměv a jí to jenom dodává jakousi sebejistotu a spokojenost. Což se taky začíná na ní postupně projevovat, když si je čím dál více jistější sama sebou, když vidí, že to, co mu může nabídnout mu dokonale stačí. Trochu se nakloní hlavou do strany, když se dotýká jejich vlasů a pomůže mu dostat se ze županu. Ve chvíli, kdy její tělo opustí to jediné, co ji zahalovalo, tak pozvedne ruce a dá je okolo jeho krku, i když se od ní tváří odtáhne. Otevře oči a zadívá se na něj ve snaze pochopit, proč tak učinil. Její pohled zůstává rozostřen, jako kdyby i chtěla, aby tomu tak ještě nějakou dobu bylo, avšak naprosto ho vnímá. Zajede mu rukou zezadu do vlasů a konečky prstů si s nimi pohrává, když na ni promluví. Hlavu má nakloněnou na pravou stranu a prakticky dýchá to, co on vydechne. Koutky úst cuknou do strany v širokém úsměvu, kdy odhalí i i řadu horních zubů. Nakloní hlavu na druhou stranu a pohled jí sklouzne někde k jeho rtům, přičemž i ruka sjede od jeho zátylku až k čelisti. Dívá se jen a jen na jeho rty, tak zapáleně, fascinovaně.* Dnes je to asi poprvé, co nemáš vůbec pravdu...*Přejede mu palcem po spodním rtu a na chvíli ho napne , než ho zase pustí a pozvedne ruku k jeho tváři, přičemž se mu podívá do očí s jistou intenzitou.* ...protože já nemám slabost pro psychopaty. *Vydechne při jeho tváři a pohladí ho po líci hřbetem ruky, než se rozhodne ji vrátit k jeho zátylku.* Jen pro tebe. *Vydechne při jeho rtech, ale tak, aby to dost zřetelně slyšel. Mluvila naprostou pravdu...nikdy nad nikým neuvažovala tak, jak uvažuje nad ním, nikdy nemyslela na nikoho tak moc, jako na něj a nikdy předtím ji nikdo nepřinutil cítit se tak, jak když je s ním. Neměla ráda lidi jako on, ale Kai byl pro ni výjimka, která nepotvrzovala pravidlo, věc, která ji sváděla téměř od chvíle, co se poznali. Neměla žádný důvod mu už teď neříct pravdu, když se dostali až tam, kde jsou dnes. Všechno už bylo řečeno a nemohlo být nic, co by ho mohlo nějak překvapit...věděla, že se už nemusí tajit tím, jak moc blízko k němu má a proto se už nebála ani nic říct. Zády dopadne v dalším okamžiku na matraci a tentokrát je to on, kdo převzal kontrolu, alespoň pro tuto chvíli. Zadívá se mu do tváře a vnímá každý jeho detail. Vypadá to, jako kdyby z ní nervozita odpadla a oddávala se jenom tomu pocitu stejně jako on. Její dech však byl stále hluboký, nepřirozený, ale za to mohlo vzrušení, které bubnovalo v každé části jejího těla. Nepřetržitě s ním udržuje oční kontakt, zatímco si ruce položí na jeho záda a začne mu po nich přejíždět, jako kdyby ho zkoumala, jako kdyby prsty ochutnávaly jeho kůži. Jakmile potlačí její stehno do strany, tak s ním ochotně spolupracuje, nijak se mu nesnaží vzdorovat a navíc by to byla naprostá pitomost, kdyby to udělala právě teď, když jsou už tak blízko k tomu jedinému momentu. Vydechne možná trochu hlasitěji při tom, co jeho ústa obkreslují její čelist, krk a následně se přesouvají ke klíční kosti. Kousne se pevněji do rtu a hlavu má natočenou do strany. Kůže na krku je napjatá tak, že by pomalu šlo vidět, jak jí pulzuje krční tepna. Její nádechy a výdechy jsou čím dál větší, ale taky i o něco hlasitější a to hlavně ve chvíli, kdy rty zavadí o její prsa. Opět se trochu prohne v zádech a navrátí hlavu do původní polohy, aby se na něj mohla podívat. Její zrak je naprosto rozostřen díky intenzitě a vzrušení. Chvíli ho jenom mlčky pozoruje a přesně ví, co by měla teď udělat a opět ji trochu přepadne nervozita, avšak se snaží to na sobě nedat nijak znát. Tělo posune trochu níž, jelikož by neměla jinak možnost dosáhnout k jeho kalhotám. Bohužel je mezi nimi výškově značný rozdíl a tak musí být více pod ním, aby uchopila obě strany jeho pásku na náznak, aby ji nechal to udělat. O pásek je už možná postaráno, ale ne o ten zbytek, který převezme do svých rukou. Odepne mu kalhoty a rozepne mu zip na nich. Na chvíli, opravdu jenom na okamžik se zastaví, jako kdyby netušila, co má dělat dál. Opak je ale pravdou, jenom potřebovala nějakou tu pauzu na to, aby si uvědomila, že se není čeho bát, že jsou tady jenom oni dva a pokud to neudělá ona, tak on určitě. Nejenom, že uchopí lem jeho kalhot, ale zároveň i boxerek a obě části tak začne stahovat dolů, aby zbytečně tu chvíli neprodlužovala. Za jeho pomoci ho konečně zbaví posledního oděvu, který jim překážel a podívá se mu do očí. Může to na ní vidět, že má jisté obavy, protože přeci jen to má být její poprvé, přeci jenom je to něco, co je pro ni opravdu důležité. Chce mu dát něco, co nikomu předtím nedala a téměř pro každou dívku to něco znamená. Jedna její ruka je položená na jeho zátylku a tu druhou má podél těla, alespoň prozatím. Pozvedne trochu hlavu, aby se dotkla jeho rtů a mohla se jim věnovat, zatímco druhou ruku mu položí nejdříve na bok, kde ho silněji svírá, než pomalu začne putovat až k jeho podbříšku a následně jeho chloubě, kterou uchopí do ruky. Pomalejším tempem ho začne dole dráždit, přičemž její polibky začínají být čím dál tím více hlubší a chtivější.*

*Ani na sekundu. Akoby mohol po tom všetkom, čo mu dnes naznačila ešte pochybovať? Čo i len na tak krátku chvíľu...Zastaviť sa, napnúť telo a hľadieť niekam nad obzor svojich bežných možností. Jednoduchšie povedané, už od samého začiatku muselo byť určené, kde skončí – vo väzenskom svete motelovej izby „číslo 17,“ pritisnutý chrbtom do nie práve najpohodlnejšieho matraca na akom kedy ležal, hľadiac do tváre jedinému záujmu všetkých jeho myšlienok.  Aspoň momentálne, určite. A možno v tom bol ten stret, spleť náhod, ktoré vždy nekončili šťastne a v samotnom jadre im chýbalo mnoho do dokonalosti. Nikdy k tomu nemal šancu, nie naozaj. Predtým nič z toho nepotreboval, bolo to zbytočné, malicherné. Mohol len kráčať v úzadí a hľadieť na tak patetických ľudí, ktorých tá ničota napĺňala, robila ich...šťastnými a nútila ich myslieť si, že zo dňa na deň sa ich životy stávajú o niečo menej bezvýznamné. Nenávidel tých ľudí, vždy ich odcudzoval, vždy nimi pohŕdal, v tichej mysli preklínal a hanobil. A dnes sa ňou stal. Tou naivnou osobou, voči ktorej necítil nič viac, než holý odpor. Predsa to bolo všetko nové, nepoznané, neznáme pre niekoho, kto len pred niekoľkými mesiacmi necítil ani zrnko z toho, čo sa práve odohráva v jeho vnútri. Ako sa behom jednej sekundy môže niečo tak odlíšiť od svojej podstaty? Ako sa mohlo stať, že sa naviazal na niekoho, koho by predtým s pokojom v srdci zabil, ak by nejaké mal? Nie, nikto mu na to nedá odpoveď a jeho mozog, ktorý bol teraz bohviekde, už vôbec nie. Práve preto preňho stratilo význam pokladať  si akúkoľvek otázku. Koniec koncov, dnes večer o to aj tak ani jeden z nich nestál, dnes sa nezrazili kométy ani neprevrhli väzenské svety – nič z toho. Len malá, nedôležitá, priam nepodstatná drobnosť.
Jej nohy mu priam lemovali boky, tlačili ich k sebe, napínali všetky jeho zmysli, ktoré sa teraz dali umiestniť ďaleko za pohotovosťou. Akoby mu nad hlavou v jednom kole blikalo výstražné svetlo pred blížiacim sa vlakom, zatiaľ čo on predávajúc sa v ústrety jeho oslepujúcich svetiel, kráča naproti po koľajniciach. Ten muž necítil strach, robil to dobrovoľne, pretože už nikdy nechcel zažiť nič viac, ako tento okamžik, do ktorého sa ponoril, akoby sa mu podrážky topánok po poslednom žmurknutí zrazili dole pod hladinu vody, ktorú si predtým nevšimol. Ktorá tam nikdy nemala byť, aj keď bola tá jediná, ktorá ho mohla zachrániť. Davina bola tá hlbočina, to, čo ho preberalo, trhalo od všetkého zlého, čoho sa snažil tak strašne a bezhlavo zbaviť. Rozbehnutý vlak, nakoniec, všetky životy, ktoré zahubil, zničil. Musel zavrieť oči, potreboval to, potreboval ju nechať viesť, pre jedenkrát zabudnúť na ruky od krvi, ktorými sa jej dotýkal. Možno sebecké, možno príliš jednoduché po tom všetkom, ale to bola aj ona samotná – niekto, koho si nezaslúžil, kto sa nikdy nemal pozerať na niekoho ako on štýlom, akým sa dívala ona.  Všetko to tajomné, to, čo ju mohlo pohltiť...Lákalo ju to, volalo k sebe ako do otvorenej brány, cez ktorú stačil jedinký krok, než sa ocitla obklopená temnotou. Jeho temnotou, v ktorej z jedného dňa na druhý zažala svetlo škrtajúc zápalkou, ktorá mohla hocikedy dohorieť a spadnúť na zem. Každý plameň zhasne, každý má svoj definitívny koniec. Len je rozdiel, či zápalku zlomíš v polke, alebo necháš vyhasnúť. A ona nevyhasínala, človek, ktorým teraz bol, ani nevidel na jej koniec, nemyslel na to, žeby sa to niekedy mohlo stať. Šťastie, spokojnosť, obalamutený žalúdok, ktorý sa každým nádychom len-len neprevrátil, uviaznutý dych v krku, predsa nejaký prenikal priamo do jej úst. Pootvorených, jemných, s chuťou po horúcej pare. Žiadny rozum, ani predvídavosť, len zmyselnosť, ktorá obklopovala každú jeho bunku, slabý stisk zubov, ktorými ju musí preťať, ktorými potrebuje preniknúť do ich mäkkosti, nežnosti, s ktorou sa tlačili na tie jeho. Prisahal by, že ho cítil, čo i len kradmo zachytil kútikom prižmúrených očí, ktoré boli zastreté tou najhustejšou hmlou, cez akú kedy hľadel. Úsmev, ktorý nepatril nikomu, než jemu, ktorý znamenal, že je šťastná, že je šťastná kvôli nemu. Akoby tá prostá vec, ktorú dovtedy nevnímal, naberala rovno pred jeho zrakom stále väčší a väčší rozmer, siahala za horizonty, rozširovala ich, prelínala sa so všetkým, čo sa tlačilo dnu a čo necítil už niekde hlboko, ale priamo na povrchu, cez ktorý predtým prepadol.
Až príliš hlboké, žiadna pozemská bytosť by ich nemala mať, nikdy si nemyslel, že také budú. Ak by sa ho zajtra niekto spýtal, čo v nich videl, odpovedal by neisto, možno vôbec, v kútiku vediac, že na to nikdy nezabudne.  Ani na otázku a už vôbec nie na odpoveď, ktorá sa mu hrala s jazykom ako zvonkohra, ktorá sa spustí presne o polnoci a hrá stále hlasnejšie so stúpajúcim strachom. Opäť sa nebál, nedokázal cítiť strach, ani obavy z iných dní, neprenasledovala ho paranoja ani desivé predstavy žijúce v škárach jeho hlavy. Opúšťalo ho to s výdychom, až tu nezostalo nič, než hmla a prach, ktorý sa zvíjal pod svetlom spod závesov na drevených parketách. Jej koža, priam prenikajúca bruškami jeho prstov, ktoré ju prechádzali, ako siahol pod lem županu a dotkol sa hladkého povrchu jej nohy. Nesálalo z nej nič, než teplo, horký a zároveň sladký pocit, ktorý nikdy neodznel. Ale jej tvár, tá bola stále ďalej, akoby sa snažila zmiznúť niekde v tme, ukryť sa pred svetom, pred jeho očami, ktoré ju viac nemali vidieť. A ten chladný, priam prázdny pocit, ktorý zostal na jeho perách, ich tvrdo zvieral. Nútil znovu pootvoriť a vydýchnuť niekam pred seba všetko, čo predtým uviazlo v krku.
Lesk sa jej odrážal od holého pleca, zatiaľ čo druhé zostávalo pod rúškom tmy, nehľadiac na jeho nutkanie. Na naliehavosť vpísanú v jeho tvári, spoveď o slovách, ktoré znamenajú všetko, len trpezlivosť. Už ju nesledoval, nedíval sa jej uprene do tváre, ale zrakom úpenlivo putoval po jej tele, ktoré mu bolo nejakým spôsobom bližšie než kedykoľvek. Jeho hruď sa pomaly zdvíhala a v krátkych intervaloch znovu klesala obopínajúc svaly na jeho trupe, ktorý už nepokrývalo nič. Jeho tričko ležalo na zemi, jeho nahá koža zapadala do belasej plachty pod ním, chrbát zápasil s jej nie práve najjemnejším povrchom. Na druhú stranu ho vôbec nevnímal, nebadal. Pery skrivené v ľahkom pousmiatí - samoľúbe, sebaisté, provokatívne. Nikdy by jej to nezabudol dať najavo. Fakt, že pohľad naňho jej od samého začiatku lichotí a ona to od zistenia jeho skutočnej tváre naozaj nešikovne odmieta. Až na tento večer, až na konečný okamih, kedy si prizná všetko bez toho, aby potrebovala slová. Dlaň s končekmi prstov,  ktoré mu v jemnom závese lemujú kožu. Hruď sa mu automaticky napne a brucho zovrie vo výdychu, ktorý mu prejde cez pootvorené pery. Akoby ho dotykom skúmala, snažila sa zistiť či je drsná alebo jemná, chcela po nej prechádzať a zároveň ju chcela zvierať. Hlava na vankúši sa mu posunie mierne do strany, pričom jeho oči automaticky spočinú na ramene, do ktorého mu v nepatrnom tlaku zabárala bruškami. V ďalšej sekunde zdvihne ruku a v prudkom stisku jej obopne prstami zápästie, presúvajúc druhú ruku k pásu, ktorý sa už akoby prirodzene prehne. Nepotrebovala viac, stačil letmý dotyk a jej telo presne vedelo, čo robiť, akoby to, čo sa medzi nimi práve odohrávalo bolo len niečo všedné, pudové. Jeho stisk je pevnejší, jeho oči nenásytnejšie. Pomaly ju potiahne bližšie k sebe, pričom sa jej v skoro nepatrnej vzdialenosti zahľadí  do očí. V jeho zraku bola náruživá, intenzívna, doslova rozmarná a hlavne...Bezchybná, ako naňho s príkrym úsmevom vzhliadala. Kto by povedal, že sa práve oni dvaja raz dostanú do tohto momentu?
Jazykom si na pohľad povrchne prejde po spodnej pere výslovne ohnutej v pozvoľnom úškrne, ktorý sa opäť stratí v bozkoch. Ctižiadostivé, baživé, náruživé, celá jej váha doslova prilepená o prednú stranu jeho osoby. Obtierajúca sa vlastným povrchom o ten jeho, nútiac ho vydychovať studený vzduch rovno na jej jazyk.  Mohol cítiť horkosť jej dychu, mohol vnímať, ako sa jej telo napínalo, keď jej žiadostivo prechádzal prstami po chrbte, akoby sa snažil zaboriť dnu, akoby sa jej ju snažil narušiť, než ju nakoniec sám napraví. Bol to len jemný kontakt jej dlane s jeho tvárou, možno jemnejší, než akýkoľvek cítil doteraz, ktorý ho ňou prinútil trochu zakloniť. Poddával sa jej, v tej chvíli mohla urobiť hocičo a on by nemal námietku, pripomienku, ktorá by okúsila svetlo sveta alebo bubienky v jej ušiach. Cítil ju na líci, na sánke, bola všade. Hýbala sa hore a dole a on mal pocit, že celý čas to bola presne tá vec, ktorú potreboval. Necítil sa ako čierna ovca, ani to vadné dvojča, ktoré nikto nechce nič také. Konečne mal pocit, že má dôvod, že tu nie je len preto aby žil pre smrť.
Tento krát to boli jej zuby, ktoré zachytili tenkú kožu jeho úst, tisli ju, až stuhla, ale mala sa chuť znovu roztiahnuť pri jej pousmiatí. Akoby sa tým tavila a stávalo sa z nej niečo tekuté, niečo priehľadné a prosté. Jeho prsty putujú vyššie po jej tele, až ku plecu zachytávajúc látku, ktorá ho hriala na ruke a ktorá potrebovala zísť nižšie, najlepšie sa celkom stratiť v tme, ktorá ich obklopovala. Na tvári mu stále hrá jeden a ten istý úškrn – žiaden prázdny, chladný typ. Len vrelý...Taký, ktorý nepoznal, šťastný. Ako náhle mu pustí peru a jedna strana županu padne dole z jej ramena, môže vnímať uvoľnenosť jej tela, akoby sa stačilo vydýchnuť a všetok strach, ktorý z nej drásal na začiatku, lusknutím prstov zmizol. Lenže on nechcel, aby bol preč, pretože ho k sebe ťahal ako magnet. Možno niečo hľadal, možno len chcel cítiť presne to, čo ona, keď sa dotýkala jeho hrude. Okrajom palca letmo zachytí bočnú stranu jej pŕs, o ktoré sa slabo otrie. Znovu cítil stuhnutie, znovu vnímal, ako jej dych zastal niekde v krku istý tým, že nič z toho pre ňu nie je nechcené, nepríjemné.
Bruškami putuje ďalej po obvode jej tela, až k bruchu počujúc jej hlboký výdych, vnímajúc ako zakloní hlavou, nemusel na ňu ani hľadieť, nemusel nič z toho a aj tak cítil každý jej pohyb. Nemohol si pomôcť a nezísť o niečo nižšie, nechcel sa zdráhať, keď mu to sama dávala, keď mu to priam ponúkala rovno do zovretia a všetko čo musel urobiť, je uchopiť. Zavadí o vnútornú stranu jej stehna, len niekoľko centimetrov od miesta, kde zatiaľ nesiahol. Ak mal doteraz pocit, že trochu stuhla, teraz to mohol cítiť priam dokonale.* Mohla si povedať omnoho skôr,* prenesie potichu na niekoľko sekúnd sa perami sťahujúc od tých jej,* že si zo mňa tak strašne mimo. *Vydýchne, pričom krivé pousmiatie na jeho ústach je skoro automatické. Len rýpnutie, na druhú stranu pravda, ktorú už ani jeden z nich nezakryje. Vtedy...V tej kúpeľni, nebola pripravená, neprijala ho tak, ako ho prijala dnes, nestotožnila sa ani s jeho konaním v minulosti, ani s jeho životom. Ona si vyžadovala jeho dotyky, vyžadovala si každý jeden...aj ten najslabší, najletmejší, keď sa skoro nedotýkal jej kože. Tie jeho však neboli také. Ani striedme, ani neplynulé, práve naopak. Pevné, pútajúce si každú jej bunku k sebe.
Na chlad pier mu znovu pristanú tie jej, ešte žiadostivejšie, dokonca istejšie svojím konaním. Jej tvár sa naklonila tak, aby priam lemovala jeho dlaň, brušká, ktoré sa nepatrne plietli do jej vlasov, než sa dostali k poslednej časti tak nepotrebnej látky, ktorú viac nedržalo nič a ktorá sa zosunula dole na posteľ odhaľujúc všetko, čo doteraz zakrývala. A on to chcel vidieť, hneď teraz a všetko. Tvárou sa odtiahne od tej jej, ústa sa opäť uvoľnia a jeho oči skĺznu od jej tela až po oči, ktoré boli stále zastrené hmlou. Ruky držala na jeho krku, prstami sa mu zozadu skoro hrala s končekmi tmavých vlasov, ktoré v tomto momente istotne stáli na všetky strany. Možno v tej chvíli nechápala, prečo to urobil, možno sa to snažila vyčítať z jeho výrazu, pochopiť. Stále cítil jej dych, rozliehal sa mu v ústach, po perách, po koži...pri slovách, ktoré vyzneli  jej smerom, prakticky nemyslel na nič iné. Nikdy, ani na samom začiatku nebola nevinná, vedel to a vítal zároveň, pretože hocijaká nevinnosť aj všetko, čoby ju pripomínalo, v nej bolo roztrhané na časti, zničené. Či už dňom, u nich tak známej, Sklizne, alebo dňom, keď jej podrezali hrdlo pre vyššiu moc. Ale nie je, nebude...taká ako on. Nie je psychopat, nie je osoba, ktorá zabila vlastných súrodencov a napriek tomu ho akceptovala, napriek tomu pri ňom vníma všetko to, čo mu dnes dáva najavo. A to ho udivovalo, vytváralo to v ňom otázky, ktoré nechcel zodpovedať. Kto by len kedy...kto by na ňu kedy povedal niečo také?
Zľahka si zahryzne do pery, ako sa tie jej roztiahnu v úsmeve, ktorý mu imponoval viac, než hociktorý doteraz.* Snáď som ťa nepobavil, cupcake. *Trochu prižmúri oči, akoby mu výraz v druhej sekunde vystriedal trochu kuriózny zjav. Jeho hlas však zostáva tichý, zastrený, možno si nechcel dovoliť narušiť paralelné ticho, ktoré vládlo v miestnosti. Bola len pár centimetrov nad ním, ale neboli to oči, do ktorých mu hľadela. Pery, do ktorých si ešte stále hrýzol sa razom pootvorili ako na strunkách nechávajúc sa hypnotizovať jej zrakom. Opäť potichu vydýchne, keď rukou prejde až k jeho čeľusti, nikdy z nich nespustiac zrak. Jej dotyk bol jemný, avšak dostatočne patrný na to, aby sa mu zabáral do nervov. Hecoval ich, nútil vnímať každý záchvev. Zvraští čelom, z časti nechápavo, z časti opojene, pútavo. Jej slová mu vsakujú do uší ako ľahký vzduch, jeho ústa sa nechávajú pantať jej bruškami. Palcom, ktorý po nich zíde, napne ich a chvíľu drží, než napokon znovu pustí. Pousmial sa...Akoby sa jej niečo pýtal, akoby ju okusoval, vyzýval k nejakej tichej vojne. Naozaj? Naozaj ju nemal?
Konečne zachytí jej pohľad, opätuje ho, saje do seba ako likér. Snáď mu nechcela pripomenúť ten malý a holý fakt jeho zmeny. To, že ju nemal chuť pobodať všade okolo, neznamenalo, že to v ňom nie je, že to v ňom už navždy nezostane. Spýtavo podvihne bradou nahor, ako mu okrajom ruky prejde jemne po líci, ako ho znovu pohladí tak, ako nikto pred ňou. Už to vedel, priamo a čisto. Bola v ňom stratená a tie city, ktoré voči nemu vnímala...Každý jeden, ju len poháňali vpred. Spojí pery pevne k sebe a jeho hruď sa nadvihne o niečo prudšie, než doteraz. Slabosť – ale bola vzájomná? Bola ona jeho slabou stránkou? Stránkou, ktorá vždy bude predstavovať fakt, žeby na ňu nesiahol, žeby jej nikdy viac neublížil? Bola to slabosť? Nemala ho dvakrát v láske, skoro nenávidela a teraz sa všetky tieto emócie prekopali o stoosemdesiat stupňov, nehľadiac na dôsledky.* Do you love me? *Prehltne ani nevediac, prečo. Nepotreboval to vedieť, na druhú stranu, nemala dôvod mu to nepovedať, klamať, či tajiť. Hľadel jej v ústrety, keď bola nekonečne otvorená a jeho hruď sa už nenadvihovala, priam stŕpla v tichu, ktorý usadal pomedzi jeho vlasy. Hľadel na ňu, akoby z nej chcel niečo vymámiť, akoby naozaj chcel, aby mu odpovedala. Tak jednoduchá, prostá otázka...Pre niekoho ťažšie než hocičo iné. Na druhú stranu, mal právo sa pýtať, keby jej sám neodpovedal?
Doslova prenesie váhu svojho tela, tlak, ktorým zatlačí do toho jej, než ho prevráti do matraca, na ktorom dovtedy ležal. Bolo to, akoby vnímala aj jeho tieň, každý detail, ktorý ju istým spôsobom upokojoval, tíšil akúkoľvek nervozitu, ktorá v nej predtým pretrvávala. Dych sa zmiešaval s chladnejším prostredím, vzduchom, ktorý pulzoval okolo nich, hlasnejší, nestály, zrýchlený. Ich pohľady sa zvierali dokopy, ako sa nad ňou týčil, ako na ňu hľadel na tak krátku chvíľu bažiac po každom dotyku jej dlaní na jeho chrbte. Znovu skúmala jeho kožu, znovu sa prstami vpíjala do jej útrob až po samotné dno. Pomaly, ale intenzívne vyvinie tlak na jej stehno, ktoré v druhej sekunde tlačí bez hocijakých prekážok do strany. A ona ho nechala, nebránila sa tomu, nechcela sa vyhnúť, ani ustúpiť, naopak. Automaticky privrie oči a perami sa najskôr zľahka dotýka jej čeľuste, než omnoho naliehavejšie prechádza k jej napnutom krku a kľúčnej kosti, ktorú obkolesuje celým ich obvodom a saje jazykom.  Každý jej výdych, zovretie hrudníka, či pohyb ruky ho poháňalo ďalej, nútilo nezastať, nikdy nepoľaviť.  Pomaly zíde ďalej, po dúškach, ktoré si berie, ktoré od nej trhá pre seba, akoby to bola tá najsebeckejšia vec na svete. Spodnou perou zľahka ohne pri jej bradavke na malý okamih utápajúc svoj zrak v tom jej. Jej výdychy lahodili jeho ušiam, vkladali doňho istú dávku spokojnosti, zvláštnu, pantavú a predsa tak potrebnú.
Jej pudy, vnemy reagovali skoro samé, nepotrebovala ich riadiť, nepotrebovala na ne dávať pozor, jej pás bol automaticky prehnutý, jej koža napnutá v zrušení, ktoré jej najskôr spôsoboval. Dívala sa naňho, akoby si nebola istá akýmkoľvek svojím pohybom, akoby ju niečo zastavilo. Prišlo to náhle, z minúty na minútu, kedy si rukou siahne k opasku, ktorý začne oddeľovať s snahe sa ho čo najskôr zbaviť. Videl to na nej, cítil to z nej. Ten pokoj, tá nekonečná uvoľnenosť bolo niekde zastrené nervozitou. Jej prvýkrát, nikdy pri nikom nezašla sem a ani on nie. Trvá to len niekoľko sekúnd, nanajvýš pol minúty, než sa prstami zachytí o lem jeho opasku dávajúc mu najavo, že vie, čo robí, že to chce urobiť. V okamžiku ruku opäť stiahne a zachytí sa ňou v pästi o matrac povedľa jej hlavy, akoby sa snažil prenášať váhu. Nepatrne prižmúri oči a potichu vydýchne, ako cíti jej dotyk v podbrušnej časti. Cítil ako sa pás nohavíc uvoľnil, ako nechcel nič viac, než aby boli konečne preč. Lenže ona opäť stuhne. Možno stotiny, možno nezastihnuteľný okamih, lenže pri tichu a napätí, ktoré pri ňom prenikalo, vnímal aj to hlbšie, než si myslela. Zahľadí sa jej do tváre, jeho zreničky sa zväčšujú a zmenšujú s ubiehajúcou chvíľou. Mohol to urobiť on, ale vedel, že je pripravená, že nemá jediný dôvod dlhšie otáľať...A ona to nerobila. Všetka látka, ktorá by zavadzala, ktorá by bránila, sa lusknutím prstov strácala preč. Nohami obe časti oblečenia stiahne dole a nechá spadnúť niekam pred posteľ podobne ako tričko, na ktoré si už ani jeden z nich nepamätá. Pre ňu to bolo zásadné, dôležité, niečo, čo prežije len raz a nikdy sa to nevráti späť. Videl jej ich v očiach, obavy, strach, všetko zmiešané dokopy.
Ich ústa sa opäť tlačili k sebe, ako sa sklonil bližšie, len niekoľko centimetrov nad jej tvárou dotýkajúc sa hruďou tej jej, doslova ležiac lemovaní jej nohami, ležiac medzi nimi. Zvierala jeho bok, doslova tlačila svojou silou medzi prstami, zatiaľ čo sa zvyšoval jeho dych. Každým milimetrom, o ktorý svoj dotyk ťahala nižšie, sa jeho pery pootvárali viac a viac. Hlboký nádych, oči prižmúrené v omámení. Mohol to byť jej prvýkrát, ale bol to prvý raz aj preňho. Na niekoľko sekúnd sa oddelí od jej úst a nahlas vydýchne niekam nad jej plece. Cítil jej zovretie na tom najcitlivejšom mieste jeho tela, ako prechádzalo vyššie a nižšie, privádzalo ho doslova do pomätenia, ak by sa podvolil. Jeho úškrn lemuje ich bozky. Jeho hlasné vydýchnutia sa vpíjajú do jej jazyka. Trvá to len chvíľu, pár minút, ktoré sa stratili niekde v priebehu, než sa tvárou opäť odtiahne z jej pier a pomaly presunie k uchu, o ktoré sa otrie spodnou.*  Môžeš to robiť častejšie. *Jeho hlas bol zastrený, avšak stále mohla zreteľne počuť každé slovo.  Jednou rukou zľahka pustí matrac, pričom celú svoju váhu prenesie do druhej a nôh, ktoré ho podopierali na plachte. Vtedy na nej len ležal, nič viac a nič menej. No ako náhle jeho brušká zavadia ďalej než o vnútornú stranu stehna a jeho oči spočinú na jej tvári, doslova nehľadiac na nič iné, skoro nepatrne sa dotkne špičkou jej klitorisu pomaly prechádzajúc hlbšie, akoby sa do nej snažil ponoriť, lenže nič také sa nedialo. Nemohol, či už kvôli tomu, ako veľmi by ju to muselo bolieť, alebo pre tlak, ktorý do jej tela práve vytváral. Bolo to len niekoľko milimetrov, než na chvíľu zastal dotknúc sa perami zľahka jej čeľuste a v procese pokračujúc hlbšie nechávajúc svoje čelo klesnúť ešte nižšie. Jeho hruď sa zdvíhala zhlboka, jeho orgány pulzovali v jej vnútri. Mohol cítiť letmý náznak po krvi na špičke, ktorá preňho nebola nič patrné ani rozrušujúce. Znovu zdvihne tvár a pootvorí oči, ktoré doslova skĺzajú jej výrazom, keď sa konečne stiahne nižšie a pohne smerom dole. Jeho telo je stále napnuté, ako sa v nej začne hýbať zatiaľ do polovice celej dĺžky, akoby mu snáď niečo bránilo ísť ďalej. Naozaj, práve on kedy bol tak ohľaduplný?  Letmý bozk jej vsunie do kútika pier otierajúc sa nosom o jej líce a rukou prechádzajúc k jej boku, ktorý o niečo pevnejšie uchopí. Dych bol stále zrýchlený, srdce bubnovalo do jeho kostí, pootvorené pery vydychovali všetko, čo neuviazlo v krku. Bolo to nové, nepoznané, avšak eufória, ktorá z toho prichádzala sa skoro nedala opísať slovami. Chcel viac, potreboval viac. Mierne zrýchli tempo a slastne privrie oči snažiac sa brániť všetkým pudom, ktoré mu kričali v hlave, aby zašiel ďalej, hlbšie. Hruďou sa otieral o tú jej, ich telá boli spojené v ľahkom súznení, ktoré kazila len jej bolesť.*

*Každý moment, každý dotek, každý pohled byl stejně omamný jako vůně šeříku. Pronikal do morků kostí, nutil její srdce uhánět kupředu, jako kdyby závodilo s útočícím ohněm. Ohněm, který spaloval každou živou buňku v těle a ona díky tomu upadala do ztracena. Nakloní hlavu do strany a dívá se mu upřeně do očí, stejně tak jako on se dívá do těch jejích. Může v nich vidět všechno, nepolapitelnou touhu, nezkrotnou vášeň, každý nový cit, který se každým dnem projevoval čím dál více. Jako kdyby jeho city bouchaly na dveře, které nemohl udržet zavřené. Cítí teplo jeho těla, které se odráží od toho jejího a ona chce, aby ji zahříval po celou dobu, aby se konečky jeho prstů dotýkaly linií jejího těla, aby rty zkoumaly každý záhyb, aby ji hladily po těch jejích a ona vdechovala hořkosladký dech vycházející z jeho úst. Skloní zrak ke smyslným rtům, které na ni křičí každou sekundu více a více, aby se jich dotýkala. A ona se dotýká, otírá se o ně s intenzitou tak velkou, jako kdyby do vás někdo pustil elektrický proud, který by vám koloval v žilách a doháněl vás k naprostému šílenství. Přesně to bylo to, co jí způsoboval každým dalším činem ke kterému se rozhodl. Bylo to s ní jako na horské dráze, kdy jeden pocit se převaloval přes ten druhý a žádný z nich nevydržel příliš dlouho. Strach se měnil na odvahu, úzkost přecházela v sebevědomí a v dalším momentě místo sevřeného žaludku cítila uhánějící roj motýlů, kteří ji hladili svými křídly a ona se cítila jako ta nejšťastnější holka na světě, stejně tak jako i nejvíce nevyrovnaná. Zatímco on vypadal sebevědomě, jako kdyby nic z toho, co se právě teď odehrávalo nebylo nic, než jenom přirozený akt. Pro ni to bylo tak moc nepoznané, tak nové, že v jednu chvíli se bála a v druhou sama sebe přesvědčovala, že se nemá čeho bát, protože její instinkty ji vedou, táhnou kupředu. Jenomže vzrušení jí to nedovolovalo. Celý její systém byl rozhozený a měla pocit, že se každou chvíli začne mírně třást z blaha, které ji způsoboval. Nemohla však něco takového dovolit, nemohla ani teď ukázat naprosto všechno, protože by věděl, že má nad ní až příliš velkou kontrolu. Avšak bojovat s tím nešlo, nemohla. Podvolování přicházelo samo, dávala mu všechno, úplně všechno. Ať už mohl vidět, jak moc jí to k němu poutá citově, tak mohl i vidět, jak moc její fyzická stránka touží po té jeho. Prsty, které cítí na zádech se naprosto vpíjejí do povrchu kůže. Ještě více se tělem přitlačí na to jeho, ještě více se otře prsy o hruď a mírně pozvedne zadeček, když se koleny zapírá o matraci, jako kdyby se nad tím pro změnu chtěla tyčit ona, jako kdyby se mu chtěla dívat z vysoka do tváře, ale stále mezi nimi byl velký výškový rozdíl, který jí něco takového nikdy nemohl umožnit. Pozvedne ruku a zlehka, jako kdyby se dotýkala toho nejdražšího a nejkřehčího porcelánu mu ji přiloží na část tváře. Prohlíží si každý úhel jeho dokonalé tváře, prsty jí putují nahoru a dolů v pomalém intervalu, jak zkoumají pokožku na obličeji. Dokázala by takhle s ním být celou noc, dokázala by mu dát najevo všechno, oč by si požádal, protože právě teď byla ovlivněná okamžikem a sílou citů.
Povrchem zubů si nejdříve dotkne jemné kůže na rtech a poté ji uchopí a s jemností je sevře. Potáhne směrem k sobě a zase pustí, pohrává si s ním, protože cítí, že může udělat cokoliv, že ji nebude bránit, stejně tak jako ona by se nebránila jemu. Dnes patřil on jí a ona němu, nebyly žádná pravidla, žádné zábrany, žádné výčitky...nebylo nic, co by je zastavilo, nemluvě o tom, že už to ani nebylo zdaleka možné. Koutky úst se samy pozvednou, jako kdyby vůbec neovládala své smysly. Nutilo jí to do úsměvu, protože byla ovlivněná hormonem štěstí. Nechává ho, aby stáhl z ramene župan, který ji ještě částečně zakrýval, nechávala ho, protože sama chtěla, aby ho už nadále na sobě neměla. Nezajímá se o přebytečný kus látky, který ji už nehřál na ramenou ani na těle. Právě teď byla natolik uvolněná, jak jenom mohla být. Napne se, jen co zavadí prsty  o citlivé místo na prsou. Prohne se mírně v zádech a tím se přitlačí na jeho hruď. Nechtěla mu bránit v pohybu, nepokoušela se o to, ale nemohla si pomoct, jak moc příjemné jí to bylo. Cítila to všude, to jemné vybrování a hlavně ve spodní části těla. Chtěla být jemná a zároveň náruživá. Bylo něco, co jí drželo nazpět, stejně tak něco, co ji popohánělo kupředu a bylo velmi těžké uspokojit oba pocity.
Přivře oči při dotecích, které jí putují po těle, přičemž vydechne zhluboka vzduch, který ji tížil v plicích. Kousne se silněji do spodního rtu, když cítí jeho ruku v oblasti podbříšku a ještě níže. Z hrdla se jí vydere tichý sten, který je naplněn žádostí po dalších dotecích, po žádosti jeho těla. Tělo má napnuté a o něco pevněji ho sevře zezadu na krku, jako kdyby se prsty chtěla zarýt do kůže. Nečekala, že je to až tak příjemné, že to může být až tak intenzivní. Oči si vyhledají ty jeho ve chvíli, co uši postřehnou jeho hlas, který narušil ticho v pokoji. Dívá se na něj a jediné, co teď dokáže je roztáhnout rty do slabého úsměvu. Dívá se na něj stejně jako v jeho pokoji, když řekla více, než měla na mysli, ale zároveň i jinak. Jako kdyby se otevřela ještě více, jako kdyby v otevřené knize odhalila skryté stránky, které měly být před ním ukryté, ale ona už zkrátka nedokázala bojovat. Teď už to bylo zcela jedno, zda uvidí všechno, protože on viděl i do toho nejhlubšího nitra, nutil ji dovolit mu tam nahlédnout. A to nebylo jenom právě teď a tady, to bylo pokaždé, co se ocitl v její přítomnosti. Vždy tam něco bylo, od samého začátku jí nutil do věcí, které dělat nechtěla, kterým se snažila celou vnitřní sílou bránit a zároveň jí to imponovalo. Vydechne vzduch při jeho ústech.* Věděl jsi to. *Připomene mu fakt, který byl pravdou. Vždy to věděl, že jí to nějakým, nepochopitelným způsobem k němu táhlo. Viděl to i v té největší psychopatické fázi, viděl to i s jeho novější stránkou. Vždy jí to dával najevo a nepřestával, právě naopak. Ani dnes si to nemohl odpustit, ale je tady ten rozdíl, že jí to nevadí. Doznává se k tomu, protože když už se chystá mu dát jednu z věcí, která je pro ni nejcennější, tak nemá vůbec žádný smysl, aby mu oponovala, aby se snažila skrývat něco, co ani skrýt nelze. Ještě před pár okamžiky se jí přiznal k něčemu, co ani nečekala, ani v to upřímně nedoufala. Ale její srdce si přeje vědět, jak to vnímá, co všechno cítí, jenomže ona není povahy jako on. Nedokáže to jenom tak říct, zeptat se ať už v jakékoliv podobě. Stejně tak jako si je jistá tím, že odpovědi by se ani nemohla dočkat, pokud nebude chtít. Proto ho nechává, nechává mu otevřenou cestu a nesnaží se na něj vyvíjet nátlak, protože právě díky tomu začne mluvit sám. Neptala se ho na nic a sám jí řekl, že to, co mu pověděla pro něj něco znamená. Musí být jenom trpělivá a počkat si na moment, kdy se jí sám znovu otevře.
Nedokáže se ovládat, chce ho. Chce ho cítit, chce, aby jejich těla splývaly v jedno, jako kdyby byly jenom pro sebe stvořené. Přitlačí znovu, rychleji, ctižádostivěji rty na jeho. Možná trochu drsněji se o ně otírá, ale nemůže si zkrátka pomoct. To, jak se ji dotýká, jak ji hladí ve vlasech, jak cítí na pokožce opouštějící poslední kus látky ji nutí jednat právě takto. Jako kdyby chtěla, aby se už tělo ocitlo pod jeho, jako kdyby vyžadovala spojení po kterém toužila a na druhou stranu se ho bála. Jenomže zároveň i chtěla užít si plnými doušky právě tyto okamžiky. Bylo to zvláštní, jak nevěděla, co chce více, jak chtěla všechno naráz, jak moc ztratila kontrolu nad vším. Víčka se od sebe odlepí a ještě zastřeným pohledem se mu zadívá do tváře, přičemž vydechne do jeho úst, které se pomalu odtahovaly. Ruce jí putují v jeho vlasech a pohrávají si s nimi, jako kdyby se potřebovala něčím zaměstnat než zjistí, proč se od ní znovu odtáhl. Ano, popadne ji lehká nervozita, protože neví, co má očekávat, co možná udělala špatně. Snaží se číst v jeho tváři, ale nedaří se jí to, nedokáže najít nit, které by se mohla chytnout a to ji přivádí do rozpaků, čemuž naznačuje hlasitější tlukot srdce. Uvolní se při jeho slovech, protože to nebylo nic, čeho by se měla bát a proto se jí na rtech objeví úsměv, který je možná širší, než by sama očekávala. Věděla přesnou odpověď a byla si ji jistá více, než kdykoliv předtím. Sama si nemyslela, že by někdy ji přitahoval někdo jako je on. Rozhodně ani nic podobného nechtěla, nechtěla to zažít a ani se tím nechat pohltit. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak by pravděpodobně nedovolila mu přijít tak blízko, jako to dovolila jemu. Jenomže on byl speciálním, cítila to. Stačil první pohled v baru do jeho tváře, aby věděla, že ji naprosto zaujal, že v něm bylo něco, co u nikoho jiného nepoznala. A i přes všechno, co o něm ví, co jí udělal a nebo jejím blízkým v něm vidí více, dokáže ho pochopit, protože ať už byl jakýkoliv, tak jeho chování si nezavinil sám. Dlouho jí trvalo, než poznala to, co doopravdy chtěl a možná proto, že to předtím ani vidět nechtěla. Potřeboval jenom cítit, že znamená více, než jenom bezcenné dvojče, sériový vrah a nenapravitelný psychopat.
Úsměv se jí změní do škodolibého úškrnu po jeho slovech. Neodpoví mu na to, protože to nepokládá ani za důležité a navíc všechno, co z ní vyzařuje právě teď mluví za vše. Sjede od jeho očí zrakem o něco níže a zadívá se na rty, které mají tolik smyslnosti. Přitahují ji k sobě každou chvílí, volají její jméno. Dívá se na ně zapáleně, přičemž nakloní halvu do boku. Ruka jí putuje po jeho tváři a hladí ho po ní tak jemně, jako kdyby se dotýkala sametu, jako kdyby hladila povrch obroušeného diamantu. Rty má pootevřené a sotva vdechuje vzduch, jako kdyby ani teď nepotřebovala kyslík, jako kdyby jí živila jeho přítomnost. Ani si neuvědomuje, že je v jistém tranzu, že právě teď může vidět, jak moc pro ni znamená. Zlehka, nepatrně zavadí palcem o spodní ret, který mírně napne a v další sekundě pustí. Může sledovat jeho úsměv, který ji dráždí, který ji přímo vyzývá k akci.
Pozvedne zrak a zadívá se mu do modrých očí ve kterých se dokáže ztratit jako v hloubce oceánu. Sleduje ho s jistou intenzitou a vážností, kterou má vepsanou jak v očích, tak i v celkovém výrazu. Nenechá se rozhodit jeho pohledem, kterým ji pokládá otázku, jak přesně svá slova myslí. Zůstává stejně vážná, stejně zapálená. Opět ho pohladí po líci zlehka, opatrně ale s důrazem na to, že on je pro ni jediný psychopat, který dokázal obelhat všechny její smysly a který si ji získal. Vnímá jeho změněnou pozici, to jak se mu hruď o něco víc nadzvedla. Zadívá se mu do očí, aby z nich zjistila, co přesně to mohlo způsobit. Její slova? Její chování vůči němu? Mohlo ho to snad ještě překvapovat a nebo zkrátka zašla až příliš daleko? Možná ho vyděsila, možná si uvědomil, že to nechce, že ji nikdy nemůže dá to, co ona je schopná dát jemu. Přepadne ji úzkost a proto pomalu opustí ruka jeho tvář a sklouzne po krku směrem k ramenu za kterého jen nepatrně uchopí. Právě teď si nebyla jistá ničím a nevěděla, co přijde, zda vůbec něco dalšího přijde. Avšak otázkou, kterou vysloví ji naprosto vyrazí dech. Srdce přestane na setinu bít a kompletně se zastaví, celý její systém se zamrazí v jistém bodě a jí to připadá jako hodiny, co ji v uších zvoní jeho otázka a fakt, že její tělo přestalo  fungovat. Vidí v jeho očích žádost po odpovědi, ale může mu jí dát? Ano, může a odpověď má přímo na jazyku. Stačí jenom pootevřít ústa a říct to, jenomže úzkost, která ji svazuje to nechce dovolit. Bylo to obrovské přiznání, něco, co když vyloví, tak už nikdy nemůže vzít nazpět a on tak dostane už všechno, co mu může nabídnout, co mu může dát. Právě teď se mu oddává tělesně, nechává ho, aby si bral po čem touží. Ale dát mu i své srdce do vlastnictví? Přiznat se k pravdě, kterou ví už nějakou dobu a nechat ho, aby ji vlastnil celou? Oheň uvnitř ní se stáhl, ale za to jí udeřil do nejdůležitějšího lidského orgánu v těle, jako kdyby ji chtěl popohnat k nějaké reakci. Pootevře ústa a rukou se znovu přesune k jeho krku, přičemž palcem ho pohladí někde v oblasti tepny.* Yeah...*Vydechne slabě, skoro neslyšně, ale pro ní je to jako kdyby křičela.*...I think I do. *Zadívá se s leskem v očích do těch jeho a semkne rty k sobě. Nedokázala se tomu bránit a taktéž si je jistá, že by trval na tom, aby mu odpověděla. Neřekla to nešťastně, ale ne zároveň ani tak, jak by to mělo být řečeno. Byly v tom obavy z jeho reakce...z faktu, který nastane hned po tom, co si uvědomí, že ho nepochybně, hluboce a nenapravitelně miluje.
Padne zády do matrace, která se pod náporem těla mírně prohne. Dívá se mu do tváře, která se nad ním tyčí, do tváře, která ji nepřestane nikdy fascinovat, nikdy nepřestane na něm objevovat linie, kterých si za dobu, co se znají nevšimla. Chtěla si jeho tělo přitáhnout k sobě, aby mohla cítit blízkost, která ji byla více, než příjemná. Prsty přejíždí po jeho zádech, někdy tak jemně, že se ho sotva dotýká, ale postupem je to čím dál silnější, drsnější tím, jak uvnitř ní opět stoupá nezkrotná touha. Nohu nakloní do strany nátlakem, který na ni vyvíjí, ale dělá to i dobrovolně. Nepůsobí to nijak křečovitě, že by snad mu odporovala, že by se snažila mu bránit k lepšímu přístupu. Znovu se v ní objeví jistá nervozita, ale tu bude mít až do chvíle, kdy k tomu nedojde, kdy ochotná ten první pocit spojení. Zakloní hlavu dozadu už ve chvíli, kdy cítí rty na čelisti a poté níže. Krk má napnutý, stejně jako zbytek těla a nohama se více zapírá do matrace, protože její tělo nedokáže zůstat uvolněné a ve stejné pozici. Kroutí se pod vzrušením, které je v celém těle a není zákoutí, kam by se nedostalo. Dech začíná být hlasitější a o to více, co se znovu dotkne prsou. V tu chvíli znovu vydechne sten a hruď pozvedne mírně nahoru, přičemž jí trochu vystoupnou kosti. Otevře oči a zadívá se na něj s jistým strachem, že možná očekává příliš a ona nebude schopná mu to nabídnout, protože to bylo její poprvé, její první moment. Kdyby tušila, že u něj je to na stejné vlně, možná by to bylo jinak, ale problém je to, že něco takového nepoznala, neměla ani tu nejmenší šanci to zjistit, protože se o tom nezmínil a ani to nedal najevo. Byl sebevědomý po celý čas, tak jistý vším, co dělá, každým pohybem, že by nikdy nemohla odhalit to, co se skrývalo uvnitř něj. Jakmile si začne odepínat pásek, jako kdyby do ní udeřil jistý signál. Ví, že by to měla být ona, kdo by to měl udělat a nebojí se toho, jenom je to zvláštní. Má strach, že bude mít daleko k dokonalosti, velmi daleko i k tomu být vyhovující. Natáhne se proto rukama k těm jeho a uchopí opasek tak, aby dala najevo, že ji to musí nechat udělat. Nabere vzduch do plic a pár tahy rozepne pásek, stejně tak i uvolní knoflík na kalhotech. Jenomže znovu to přijde. Ten nával pochybnosti o sobě samotné, nikoliv o tom, co se chystají udělat. Ona nechce, nechce aby si říkal, že to nestálo za to, nemůže něco takového dovolit. Podívá se mu do očí a nevidí v nich nic, co by bylo negativní, právě naopak. Nechává ji, dává jí ten prostor i přesto, že by už nejraději chtěl mít oblečení ze sebe dole. A to je něco, co ji popožene kupředu. V další sekundě stáhne všechno, co ho v dolní oblasti zahalovalo směrem dolů a za chvíli už není žádná látka, která by jim překážela k tomu, aby oba pocítili teplo ze svých těl, aby se jejich nahé kůže mohly o sebe otírat.
Rty splývaly s těmi jeho, zatímco rukou se snažila putovat čím dál níže. Musela se ale posunout, aby byla o něco více pod ním, protože jinak by neměla žádnou šanci se dotknout pohlaví, které je nejcitlivější. Druhou rukou svírá bok, který si tlačí prsty k sobě, skoro se mu nehty do něj zarývá. Oddálí se jenom na milimetry ústy od těch jeho a rukou sklouzává ještě níže až dokud neuchopí jeho chloubu a pomalým tempem začne pohybovat dolů a nahoru. Otevře oči a zadívá se mu do těch jeho, aby viděla, jak moc příjemné mu to je, co všechno dokážou její doteky udělat s ním. Líbí se jí to, líbí se ji vidět, že je mu to více, než příjemné. Právě proto přidá a pohybuje rukou o něco rychleji, než předtím. Spojí rty znovu s těmi jeho a užívá si každého polibku, který ji bere a zase dává. Při dalším odtažení zmírní i tempo, kterým ho dole dráždí. Přivře oči nepatrně, jen co se otře o její ucho a na tváři se jí rozlije spokojený úsměv.* Shhh...*Vydá ze sebe, jako kdyby ho tím chtěla jenom provokovat, přičemž posune hlavu tak, aby se mohly rty dotknout jeho čelisti. Ruku pomalu začne stahovat zpět k sobě a nakonec ji přesune na jeho rameno, které uchopí. Podívá se mu do očí a přepadá ji zas a znovu pocit nervozity. O to více, jen co se dotkne špičkou klitorisu a pomalu putuje níže. Napne se, ale stále se snaží působit uvolněně, i když to právě teď moc nejde. Jednou rukou mu svírá rameno a druhou položí na matraci, přičemž uchopí bílou plachtu mezi prsty. Srdce jí dvakrát poskočí a hlasitě udeří ve chvíli, kdy pocítí dole jistý nátlak doprovázen ostřejší bolestí, která ji bodala do podbříšku. Nechce, ale neubrání se tomu, aby ze sebe nevydala sten, který není stejný jako ty předtím. Cítila bolest, ne však nepříjemnou, ale takovou jinou, kterou nelze popsat. Pevně sevře plachtu v dlani, když se snaží dostat se hlouběji a tudíž tlak a bolest uvnitř ní ještě o něco zesílí. Sotva dokáže vnímat rty na své čelisti, protože ještě stále se snaží vstřebat ten první okamžik, všechno to, co se uvnitř ní odehrává. Není to nepříjemné, ale není to ani něco úžasného a to moc dobře věděla, stejně tak jako to musel očekávat i on, když je to poprvé. Vydechne trhaně a noha jí sjede o pár milimetrů níže, když se začíná více podvolovat a uvolňovat. I přesto všechno se jejich těla půvabně prolnula do jediného. Intenzivní prožitek stále přitahuje pozornost k tisíci rozličným míst v těle. Dýchá zhluboka, jak jen to plíce dovolí, sevře o něco pevněji jeho rameno a když si dalším a dalším pohybem začne přivykat na pohyb v ní, tak pomalu začne stisk uvolňovat, stejně tak jako opustí bílou látku pod prsty a namísto toho mu položí ruku na záda. Podívá se mu do očí a zadívá se do nich. Začne se v nich ztrácet a to je pro ni ještě více uvolněnější. Pomalu napětí z jejího těla odpadá a může zpozorovat, že se zdráhá a to jenom kvůli ní, kvůli tomu, aby jí to nebylo nepříjemné. Vážila si toho, vítala to a právě proto se dokázala cítit úžasně. Všechnu tu malou bolest odstranila někde na stranu a vnímala jenom krásu prvního okamžiku, dokonalost spojení, které mezi nimi vládlo. Zavře oči a nechává se unášet pocitem, který od této chvíle bude chtít zažívat častěji, protože až teď pochopila, jaké kouzlo v tom je. Je ji blíže, než kdykoliv předtím a to doslova, dokonce i tváří. Natočí hlavu tak, aby se plně dotkla rty těmi jeho a mírně na ně přitlačí. Zatlačí prsty do zad, jen co zrychlí na tempu. Začínala si na to postupně zvykat, avšak bolest nemizela, možná jenom trochu ustála. Byl ohleduplný, celou dobu na ni bral ohled a proto se na něj podívá tak, že se může o něco více uvolnit, že může ze sebe vydat více, než doteď. Nohou, kterou se posunula níže se vrátí nazpět do původní polohy, ale nezůstane s ní tak. Pozvedne a opře ji o jeho bedra, přičemž mu tak dá lepší přístup k ní, hlubší. Možná pro ni to bude ještě více bolestivější, protože se tak dostane dál, pokud bude chtít, může se do ní ponořit celý, ale je to cesta, kterou si vybrala, dala mu přístup, chce to nehledě na to, že občas dole pulzuje ostřejší bolest. Dech je rychlejší a plnější každou chvílí. Nemá ponětí o tom, jak dlouho už to trvá, jak dlouho se v ní pohybuje, ale je to pro ni jeden z nejslastnějších pocitů, které kdy zažila. Oddala se mu naprosto celá a nelituje toho, nikdy nebude. Hladí ho celou tu dobu po zádech, přejíždí mu prsty nahoru a dolů a občas zavadí nehty o jeho kůži, když je to intenzivnější. Uplyne jistá doba od toho, co se do ní dostal a jakmile jeho nádechy a rychlost začne nabývat na síle, tak si hned uvědomí, že ten pocit, že to, co vás přivede do naprosté eufórie na něj právě teď přišel. U sebe věděla, že to nepřijde, protože to nebylo možné, ne dnes, ani ne podruhé, možná ani potřetí. Jednoho dne to však přijde, ale pro ni to bylo krásné a nezapomenutelné i teď. Hladí ho všude, kam její ruce dosáhnou, když se přestane pohybovat. Zlehka ho políbí na rameno a po jisté chvíli ho nechá se od ní odtáhnout úplně. Zavře oči a ještě stále cítí tlak ve spodní části, ještě stále nasává vůni, která zůstala od něj na těle. Otevře oči a překulí se na bok směrem k němu, přičemž ji uchopí okolo ramen a ona se tak k němu přitiskne. Hlavu má položenou na jeho hrudi a poslouchá tak tlukot srdce, který ještě stále není v normálu, ale postupně se začíná uklidňovat. Není třeba slov, není třeba něčeho dalšího, protože vše bylo v tuto noc, tento den vyjádřeno. S postupně odeznívajícím pocitem blaha oba zaspí.*

*Nikdy nemal srdce. Nikdy si nemyslel, že ho má, jedine v tichu tak ohlušujúcom, že aj to najtichšie bitie znelo ako zabodnutie ostrého noža do mäsa. Znelo ako tmavá karmínová látka na holej koži, ako kvapky po nej stekajúce do škár medzi parketami zošúchaného dreva. Prach sa ich nikdy nezbaví, bude nimi usadať, bude nimi dýchať, bude sa tvoriť krvou. Pretože len z krvi a prachu sa dá zdvihnúť ako za svetla, v ktorom poletuje, z bielej plachty ešte stále nasiaknutej tou chuťou. Tou, ktorá pozná všetky odpovede, tou, ktorá nikdy nezabúda. Na nej ležiace telá, zdvíhajúca sa hruď, po dlhom čase voľná zo železnej klietky, nerušená melódiou jej drsných odleskov. Priehľadný dych, nezastaviteľný vzduch, tlačiaci sa medzi suché pery, avšak stále hladké na dotyk. Bol priťažký, masívne narážal do každej bunky, ktorá mu prišla do cesty. A zastavil sa. S výdychom do šera, do fádna, ktoré obklopovalo štyri steny tejto miestnosti. Hľadiac hore, zatiaľ čo sa sivá a modrá zmiešavala dokopy, bez citu, bez emócie. Žiaden odraz, žiadna myšlienka, len tisíce spomienok bez hlasu. Nechcel ich zavrieť, akoby sa tej tmy bál, lenže preňho bola tíšivá, aj vzduch robila páperovým. Nepatrné pohnutie hlavy, len kradmý pád zraku do obrazu jej tváre, letmé pohliadnutie stále zastrených očí na tie zavreté. Žiadny pohyb, nič, čo by nezvučné ticho narušilo. Len žmurknutie, záblesk.
Tak neisto, vratko...Akoby odrátavala sekundy pred koncom, akoby sa chystala otvoriť dvere a zároveň ich v druhej chvíli navždy zabuchnúť o pánty. Nikdy viac neotvoriť. Prečo sa pýtal, čo nepotrebuje počuť? Mohol vidieť ako jej hustý dych zapcháva ústa, tlačí sa späť do pľúc odmietajúc prejsť hrdlom hore. Hľadel jej do tváre, ktorá sa týčila len niekoľko centimetrov nad tou jeho, bližšie a zároveň vzdialenejšie, než kedykoľvek. Cítil jej stuhnuté telo, napnutú kožu, pod ktorou sa všetko zastavilo, pod ktorou zmizlo aj to tiché bitie. Pre ňu to boli hodiny, ktoré už nevnímala, preňho nepostrehnuteľné sekundy, o ktorých už stratil pojem. Vedel, že ju pozná, že jej zlieza na špičku jazyka a on nemohol robiť nič iné, než čakať. Nemal obavy, nepociťoval strach, nech by vyslovila čokoľvek, nedokázal ho vytvoriť, rovnako ako nikdy nedokázal vlastnú moc. Rukou pomaly prejde hore po jej páse, pričom trochu pevnejšie zovrie jej jemnú kožu medzi palcom a zvyškom prstov. Akoby sa jej snažil dať niečo najavo, akoby sa ju snažil dostať k bodu, kedy mu dá konečne všetko, čo mohla a on si to zoberie. Bez váhania, bez otáľania a bez čakania. Vytrhne to od nej, ak bude musieť, pretože po tom všetkom, čo sa stalo, to bude všetko na konci dňa aj tak jeho. Avšak, pre ňu to vždy bude znamenať viac, tak ťažko vysloviteľné, pritom tak krátke slová. Stačil len jej dotyk, každý jeho nerv reagoval, stačil slabý záchvev a jeho hruď sa napla pod tak malicherným tlakom. Nepatrne pootvorí ústa, ako mu palcom prejde dole ku krku, ako sa jeho tenká koža stiahne pod bruškami jej prstov a ona môže doslova cítiť jeho pulzujúcu tepnu. Ak by sa medzi nimi nerozliehalo to ticho, do ktorého sa obaja ponárali, nepočul by ju. Jej hlas, ktorý ho zrazu preťal, ktorý bol pre ňu tak horký, ako len mohol. Jeho pery zostanú pootvorené, oči prižmúrené tak, že ich intenzita mohla doslova prebodávať tie jej. Hruď viac neklesne, ustane bez ďalšieho pohybu, akoby všetko okolo zamrzlo a v ďalšej sekunde sa znovu pohlo, avšak rozdielnym smerom. Nikdy a nikto. Neveril by tomu, že tie slová bude niekedy naozaj počuť, že k nemu bude ktokoľvek cítiť hocičo podobné a teraz sa to stalo. Bola to pravda, ktorú už nebolo potrebné zakrývať, ktorá sa už nedala skryť. V jeho ušiach sa to ozývalo, ako tá najhlasnejšia ozvena, ktorá preniká stále ďalej a ďalej až pod bubienky. Neskúsil cítiť lásku, netušil, aká je, netušil, čo môže priniesť a dnes mu ju niekto dobrovoľne dal, vyložil na dlani bez hocičoho skrytého, čo i len bez jedného „ale.“ Nechceli ho, odstrkovali ho, bol len chlapcom s chybou, dieťaťom, ktorému sa nikdy nedostane nič z normálneho života, pretože raz chladnokrvne zavraždí väčšinu svojej rodiny. Ona bola prvá, ktorá mu konečne ukázala inú stranu. Bolo to vôbec možné, mohol jej vôbec veriť, že to, čo zaznelo z jej úst, bola pravda? Pretože nikdy pri nikom naozaj nepoznal opak. Ešte nie, možno ani raz jej nebude môcť dať to, čo ona jemu. Napriek tomu to snáď ani nečaká, mohol vidieť na jej tvári, že nie. Rukou na jej páse pomaly, po dúškach prejde vyššie  po jej ramene, kľúčnej kosti až k jednej strane hlavy opäť si prepletajúc končeky prstov s jej vlasmi. Jeho zrak je uprený niekde medzi jej ústami a nosom, akoby sa ani nechcel zachytiť o niečo konkrétne.* I knew it all along. *Vydýchne nezvučne nechávajúc zvyšok miznúť do zrniek prachu, ako jej telo, už pod ním, narazí do tvrdšieho matraca.
Vyjsť z toho tepla, odtrhnúť sa od tváre, ktorá ešte stále kričala po jeho dychu, po jeho perách, na ktorých ju mohol nepretržite cítiť. Opatrne stiahne ruku z jej tela, nechcel, aby sa zobudila, aspoň zatiaľ nie. Bielu plachtu prakticky odhodí z nôh, ako sa posadí na posteli a jeho bosé nohy narazia do zaprášeného dreva, okolo ktorého popri svetlu spod zatiahnutých závesov, ešte stále poletoval prach. Toto ráno bolo iné, zvláštne a zároveň niečím výnimočné, nové. Popri všetkých emóciách, ktoré len objavoval, rástla skoro nepatrná potreba, starosť, ktorú predtým nepoznal, ktorá bola neznáma. Niečo v ňom sa tak rozhodlo, niečo v ňom sa s tým letmým pousmiatím postavilo, prekrylo kožu oblečením všade po zemi a vyšlo z dverí. Neboli to oči psychopata, nebola to myseľ maniaka, ktorá na ňu hľadela, než šla von, ktorá sa ešte raz zastavila pri strane postele a prstami odhrnula tých niekoľko zblúdilých pramienkov ďalej od čela.
Stále bol vo väzenskom svete, žiadna vec, ktorá sa stala to nezmenila a predsa sa všetko okolo zdalo byť menšie peklo, než zvyčajne. Ulice boli stále tmavé, okrem auta, v ktorom sedel a jeho palci klepajúcom už trochu nervózne po volante, nebolo nič, čo by sa pohlo. Okolie poznal, bolo mu známe už len z vlastného sveta, popravde známejšie, než hociktoré iné. Na zadnej sedačke už pár minút stála taška, v ktorej bolo niečo, čo on nazýval „raňajky.“ Ani netušil, prečo, mlčal by, ak by sa ho na to spýtala. Jediné, čo vedel bolo, že ich chcel zobrať do izby a pozerať sa po ráne do jej už nespiacej tváre, možno ju provokovať tisícimi poznámkami, na ktoré si dávno zvykla. Letmo očami prejde spätné zrkadlo a na chvíľu sa zadíva do svojho vlastného odrazu, akoby si myslel, že uvidí niekoho iného, akoby naňho mali hľadieť iné oči. Lenže všetko, čo videl, boli stále črty svojho bezcitného ja. V stotine odvráti zrak a zahľadí sa pred seba na ubiehajúcu cestu, ktorou konečne zatočil rovno na parkovisko pred hotelom.
Doslova zabuchol predné dvere, než sa vrátil k zadným, zatiaľ čo zo sedačky pomaly zdvihol tašku nijako sa nenáhliac dnu. Jeho výraz je istým spôsobom ponurý, zabednený niekam hlboko do seba skoro nevnímajúci živé okolie, ktoré len letmo prejde pohľadom, než sa konečne rozíde hore po schodisku. Ak by len tušil, čo sa tam deje, najskôr by ho žiadna taška, ani zvláštna pachuť vnútorného rozpoloženia viac netrápili. Najskôr určite nie...Mohol by si pískať, mohol by mykať hlavou zo strany na stranu, ak by chcel. Výkričník s veľkým červeným písmom, ktoré doslova kričalo slovo „pozor.“ Dramatická hudba v pozadí, alebo hrajúca rovno v jeho ušiach, či len výplod hlavy? V sekunde sa zastaví v pohybe, vnímajúc hlasné kroky, ktoré zďaleka neboli pokojné, práve naopak – zúfalé, dezolátne. Otočí sa hlavou na druhú stranu dlhšej chodby, ktorá však bola celkom prázdna, než mu z druhej strany rovno do hrude ako na počkanie narazí Davina s omotanou plachtou okolo stále nahého tela. Poniekiaľ nechápavo prižmúri oči a snáď prvýkrát po dlhom čase vyvedený z mierny pootvorí pery. Než by však stihol čokoľvek povedať, než by však stihol zdvihnúť ruku, či vôbec zareagovať, odstúpi od neho ďalej a schladí ho pohľadom, ktorý bol...Popravde, to posledné, čo čakal, keď sa vráti späť. Nemohol byť preč tak dlho, mohol? Pri jej slovách automaticky nakrčí čelom a niekoľko krát našpúli perami hore-dole, ako ho pichne tenkým prstom rovno do hrude. Jeho nie práve chápavý výraz snáď svedčil za všetko. Jeho telo sa o pár milimetrov prehne dozadu, ako rovnakú vec zopakuje znovu zo zovretou päsťou. Mal chuť ju v momente chytiť za predlaktie a ťahať za sebou, až kým sa konečne neupokojí. Jeho tvár o niečo spevnie, jeho pery sa zopnú v úzkej línií, akoby stratili chuť k čomukoľvek, dokonca k slovám, ktoré od nej dostával. A za čo? Pretože bol taký blbec, že šiel do obchodu, než sa zobudí? Bol naozaj zmätený a z časti možno rozhorčený tým, že si naozaj myslela, že s ňou niečo hrá. Už dávno to neboli jeho hry, pretože všetko, čo v ňom zostalo bola apatia. Automaticky pootvorí ústa pri zmienke o tom, žeby odišiel. Naozaj jej mienka o ňom siahala až tak hlboko? Pohľad jej opätoval, nie dvakrát nadšene, nie dvakrát prívetivo, viac zarazene, než akokoľvek inak.
Ako sa začne odťahovať, v sekunde ju sprudka chytí za ruku a prakticky nasilu pritiahne späť k sebe, nenechajúc znovu pohnúť vzad. Druhou rukou stále zviera tašku, ktorú ešte len nejakým zázrakom nepustil na zem. Jeho stisk je silnejší, než mohla byť zvyknutá, je silnejší, než si sám myslel, dosť silný na to, aby ju bolel.* Počúvaj ma...*Tvár je zovretá hnevom, ktorý sa snaží držať na uzde, snaží kontrolovať, ale mohla vidieť, že mu to ani zďaleka nešlo tak dobre.* Bol som v prekliatom obchode, kvôli sprostým raňajkám a nemám do pekla ani tušenia, o čom žvatláš. *Odsekne pomerne tichým a pomalým tónom, pričom konečne trochu uvoľní zovretie na jej ruke a jeho výraz sa o niečo uvoľní. Akoby si snáď uvedomil, čo robí, akoby doňho niečo udrelo a on padol nohami späť na zem. A práve ona...Bola naozaj ten posledný človek, ktorému by ublížil.* Ja...*Vydýchne slabým pokrútením hlavy, pričom na niekoľko sekúnd odvráti pohľad niekam do strany.* Nechcel som. *Znovu sa to vracalo, všetko to, čo za tie mesiace tu s ňou pomaly mizlo. Mohol si dnes na pár minút myslieť niečo iné, ale stále to bolo v ňom.* Prepáč. *Pohliadne jej znovu do tváre, akoby sa chystal ešte niečo dodať, to by sa ich však niekto, kto zapríčinil všetko z toho, čo práve nastalo, nesmel rozhodnúť prerušiť.*

*Přichází další ráno ve vězeňském světě a neobvykle ji probouzí sluneční paprsky, které pronikají skrz nedotáhnuté závěsy. Několikrát zamrká a s přivřenými oči se podívá přímo do světla, které obkresluje část její tváře. Může vidět smítka prachu, které padají pomalu k zemi ve spletitých spirálách. Sní ještě a nebo se dnes dívá na svět jinýma očima? Stále může cítit jeho doteky na svém těle, teplo, které ji zahřívalo, paže, které ji objímaly, jako kdyby ji neměly nikdy pustit. Tlukot srdce, který v tu chvíli bilo pro ni, stejně tak jako její srdce vydávalo údery jenom pro něj. Na tváři se jí rozlije úsměv, který je nový. Nikdy se tak pro sebe neusmívala, nikdy se necítila tak šťastně, nikdy nezářila jako nejasnější hvězda na tmavé obloze. Cítila ten pocit v hrudi, cítila ho v žaludku, v konečcích prstů. Přitáhne si bílou plachtu více k tělu a sevře ji na hrudi v pěst, přičemž zavře oči a s úsměvem na rtech se oddává pocitu naprostého štěstí. Opravdu byla šťastná, byla jiná. Všechno bylo jiné a hlavně se probouzela vedle toho, který jí dal všechno, co dnes mohla cítit, kdo ji udělal šťastnou. Mohly to popírat fyzické zákony, přírodní, jakékoliv, ale opravdu člověk jako Kai ji přinutil se cítit výjimečně.
Potřebuje ho vidět, potřebuje se podívat do jeho tváře a zjistit, jaké je pro něj nové ráno. Otočí se z jednoho boku na druhý, ale zarazí se v momentě, co uvidí vedle sebe jenom prázdnou postel. A všechno to, co jí dělalo šťastnou, všechno, co jí kolovalo tělem je v mžiku pryč. Pootevře ústa a posadí se do sedu, přičemž si stále plachtu přidržuje na hrudi. Zmateně se podívá okolo sebe a svraští nad tou prázdnotou obočí. Kdyby okolo ní nebylo až ohlušující ticho, tak by předpokládala, že může být v koupelně, ale vzhledem k tichosti, která naplňovala motelový pokoj věděla, že tady není, že je sama. Nemohl ji tady nechat, mohl? Jsou spolu takovou dobu...neodešel by, nenechal by ji tady. Otočí hlavu směrem k židli, ale jeho oblečení je pryč, zatímco vak, který měl s sebou leží opodál. Neodešel, ví to. Proč ale není tady? Proč se neprobudila vedle něj a kde zatraceně mohl jít? Povzdychne si dlouze a zajede si rukou do vlasů, které si mírně rozháže z jedné strany na druhou. V tom zaslechne, jak někdo přichází venku k pokoji a proto se ihned podívá ke dveřím s očekáváním, že uvidí za nimi člověka, kterého momentálně postrádá. Položí si jednu ruku na kolena a s úsměvem se dívá ke dveřím, které se vzápětí otevřou, avšak jediné, co projde do pokoje je závan chladného vzduchu, který jí přejede po celém těle a jí hned naskočí husí kůže. Jenomže za dveřmi není ten, koho čekala, není tam nikdo. Nejistě se dívá směrem na venkovní chodbu a zhluboka oddechuje.* Kaii? *Vysloví jeho jméno polohlasně s nádechem obav. Očekává, že zaslechne jeho hlas, že se ukáže s uštěpačnou poznámkou, ale nic. Jenom ticho a chlad, který se jí dere až do morku kostí.* Tohle není vtipné. *Odsekne nepříjemně. Proč to dělá? Proč musí kazit každou pěknou chvíli, kterou mezi sebou mají? Copak po včerejší noci je mu to všechno lhostejné? Nepamatuje si na to, že to něco pro něj znamená, stejně tak jako pro ni? Zvedne se z postele a ještě více se zahalí do plachty. Pomalu, jako kdyby se bála našlapovat vyjde ven ze dveří a oklepe se zimou. Avšak adrenalin, který ji koluje v žilách je silnější, než chlad. Proto přejde k zábradlí o které se opře jednou rukou a nahlédne dolů, přičemž se rozhlíží z jedné strany na druhou, zda nezahlédne jeho postavu. Jenomže okolo není nic...jen prázdno a její maličkost, která hledá někoho, kdo už tady možná není. Dostal to, oč se snažil jistý čas. Už jako ten kluk bez citů jí dal najevo, že ho něčím imponuje. Co když to byl jenom jeho plán a potom se vrátí domů bez ní, protože ona zkrátka pro něj nic neznamená? Nebyla nic víc, než jenom panáček v jeho hře bez pravidel se kterým může hýbat podle jeho libosti. Zradil ji a co víc? Vzal si něco, co pro ni tak moc znamenalo. Jak naivní a hloupá je...dovolila mu dostat se jí pod kůži, dovolila mu přinutit ji cítit k němu více. Necítí chlad, necítí bolest, necítí nic. Připadá si jako na druhé straně...zima, prázdno a okolo ní je jenom tma a nejhorší je, že to má trvat navždy. Prudce se otočí za sebe, když se dveře od pokoje za ní zavřou. Mírně nadskočí a srdce jí začne tlouct ještě o něco silněji, žaludek se jí sevře a nohy se začnou pohybovat samy. Ustupuje dozadu, přičemž se vyděšeně dívá na dveře, které se samy od sebe otevřely a zase zavřely. Jestli je tohle jen jeho pitomá hra, tak není vůbec vtipná a pokud není, tak by měla odtud co nejrychleji vypadnout. Proto se začne rozbíhat, aby co nejrychleji utekla k autu, přičemž se otočí, aby viděla dopředu, když v tom narazí prudce přímo do Kaie. Úder ji přinutí o krok ustoupit a podívat se mu do tváře. Najednou cítí neskutečnou úlevu, ale i vztek, který jí přímo zatemní všechny smysly.* Idiote! *Žduchne mu do hrudi jednou rukou a tou druhou si stále přidržuje na hrudi.* Jsi ten největší...*Znovu mu vrazí pěstí do hrudi.*...idiot v celém vězeňském světě a i na zemi! *Křikne na něj v afektu a nedovolí ho pustit ke slovu.* Hraješ jednu ze svých her? Musíš to dělat i teď? Protože to není vtipné. Vyděsil si mě tím tvým fórem s dveřmi tak, že jsem si myslela, že si odešel. Všechno si zničil, gratuluji. *Dívá se mu do tváře. V jejích očích může vidět hned směsici pocitů – úlevu z toho, že je pořád tady, vyděšenost a zároveň zuřivost, kterou nedokáže kontrolovat.* Použil si maskovací kouzlo, abych tě neviděla, že? Snad ti to stálo za to. *Odsekne při jeho tváři a odtáhne se od něj. Nejenom že ji naštval, ale i zklamal. V tu chvíli neviděla, neslyšela. Byla rozzuřená zlostí, která ji pálila do morků kostí, nevnímala jeho výraz a nedovolila si zamyslet se nad faktem, že právě teď, snad poprvé za celou dobu, co se znají nemá ponětí o čem to mluví a co hůř? Byla to chvíle, moment, kdy nic nezavinil, kdy nic nebylo jeho chybou, jenomže jak si mohla něco takového vysvětlit, když v celém celičkém světě...bez času a nekonečného prostoru byli jenom oni dva?
Trhne celým tělem a pomalu mu znovu narazí do hrudi, přičemž automaticky sykne bolestí. Sevře pěst pevně, jako kdyby snad měla díky tomu pulzující bolest ustoupit, jenomže ta neodeznívala. V očích ji jiskří údiv, strach, bezmocnost a hlavně šokovanost. Není schopná se pohnout kupředu či do strany, není schopná mluvit a ani dýchat. Rty jsou oddělené od sebe, ale do plic se jí nedostává ani trocha vzduchu. Jenom se dívá do jeho tváře ve které může vidět všechno a zároveň nic. Hněv, který se mu odráží v očích je pro ni jako elektrický proud, projíždí celým tělem a varuje ji, že to může být mnohem horší, nebezpečnější než doposud, pokud okamžitě neudělá krok dozadu. Věděla kým je stejně tak dobře, jako to věděl on, ale naivně si myslela, doufala, že k ní se takhle nebude chovat...už nikdy. Nestáhne ruku k tělu, ani když ji pustí. Polkne na sucho a snaží se pochopit o co tady jde. Může jí lhát? Možná ano, když je schopný ji ublížit. Dívá se na něj s opovržením a opět ustoupí o krok, dva dozadu. Nevnímá ani chlad na svém těle, nevnímá nic, než jen jeho.* Ublížil by si mi. *Není to otázka, ale holý fakt, který nemůže vyvrátit, ne teď. Otázkou ale zůstává, co se to tedy děje? Kdo je zodpovědný za její chování? Pokud to nebyl on...kdo tedy? *

*Tolik let žije v izolaci, odloučen od lidí, odloučen od dalších živých tvorů….ani si nevzpomíná na pocit, jaké to je stát venku, když na vás dopadají paprsky slunce v horký letní den, kdy jste šťastní za jediný, chladivý vánek. Tady je všechno jiné. Čas zastaven v jednom bodě, který se nepohne ani o další sekundu kupředu. Jeden stále opakující den, stále ty sama místa bez jediné změny. Ale víte, co není stejné? Vy. Kolik dnů může trvat, než z toho zešílíte? Jak velká je šance na to, že člověk, který tady přišel bude ten samý člověk, který odtud odejde? Pokud odejde. Žít nebo zemřít...kdyby jste se ho zeptali na to před pár lety, tak by byla jeho odpověď naprosto jasná, stejná jako normálně uvažujícího člověka. Ale ještě před nedávnem? Kolikrát už si sáhl na život? Kolikrát prosil peklo či nebe, ďábla či Boha o to, aby si ho vzali? Nelze to vydržet, začnete upadat do šílenství, do zoufalosti, protože to, co vás užírá zevnitř jako jed jsou vzpomínky na činy, díky kterým jste tady. Na činy, které vás donutily být špatným, ohavností, bídákem. Vzpomínky na lidi, které jste milovali více, než vlastní život a taky na ty, kteří vám život vzali. Říká se, že má smutek pět fází a také je jich přesně pět. První je odmítání. Odmítáte skutečnost, nedovolíte si připustit to, co se stalo. Druhá fáze je vztek k tomu, že jste o danou věc či osobu přišli. Něco, co vás zabíjí, co vám tlačí na hruď a vy to chcete dostat ven. Třetí fází je vyjednávaní. Prosíte kohokoliv, cokoliv, aby vás či někoho druhého bylo ušetřeno, protože nedokážete se smířit s bolestí, která vám trhá duši na kusy. Čtvrtá fáze začíná depresí. Váš zármutek postupuje hlouběji do těla a zaplňuje zbytky prázdných pocitů, které jste odmítali akceptovat. Tvrdí se, že poslední fází je smíření, ale to je pro něj jenom velká lež. On se nikdy nesmíří se skutečností, nikdy neodpustí...právě naopak. Nechá je za to platit a začne s člověkem, který je nejblíže k tomu, který zavinil jeho zkázu, jeho neštěstí. Nikdy si nemyslel, že toto místo opustí, že v něm vzplane jiskřička naděje na návrat domů...toto není začínající příběh o milosrdenství a odpuštění. Tohle je příběh o pomstě.
Nějakou dobu se držel vedle toho všiváka, ale po čase ho opustil. Procestoval si svět, teoreticky. Proč by se měl zdržovat na stejném místě? Za chvíli z toho magoříte, nevíte, co máte dělat, kam se pohnout, těžce se vám dýchá, protože už ani nechcete dýchat. Jenomže vždy se vrátíte domů a jeho domov byl New Orleans. To, co tam našel nebo spíše koho mu dalo naději. Dva lidé, puberťáci...opuštění, zanechání na místě bez života. Sledoval je z dálky. Den co den, týden co týden až se to přehouplo na měsíc. Občas to bylo otravné, ubíjející, ale potřeboval zjistit, kdo jsou zač. Dcera Chrise Claire, dcera té bestie, která zničila jeho a jeho rodinu. Kluk tolik arogantní, samolibý a psychopatický. On byl šancí na návrat, protože byl i vůdcem celého tohoto podsvětí. Jak patetické, směšné, že se právě tady dostal a že on sám okusil peklo vězeňského světa na vlastní kůži a to ne jenom jednou. Dnes byl však den, kdy konečně vyjde ze stínů na světlo. Byl to den jasnější, než kterýkoliv jiný...už žádné skrývání. Počkal si na nové ráno a na správnou chvíli, která byla lepší, než očekával. Zatímco Kai opustil pokoj nasátý vůní čerstvé zamilovanosti, tak jeho malá koroptvička zůstala tam. Nemohl si odpustit malé pozdvižení a proč? Protože to ona byla bezbranná, bezcenná a bez magie. Zatímco on jí měl docela dost, ne tolik, kolik v normálním světě, ale ta černá, ta špatná mu kolovala v žilách, rozproudila se i s nadějí, kterou cítil v každé buňce. Nechal ji se bát, nechal ji dopustit se malého nedorozumění, nechal ji svalit vinu na člověka, kterého milovala. Poslouchá jejich malý rozhovor a rozhodne se do toho vstoupit v tu nejsprávnější chvíli. Vyjde zpoza druhého pokoje, přičemž mu na rtech pohrává slabý úsměv, avšak ve tváři má vepsanou jenom vážnost. Opatrně, zlehka za sebou zavře dveře a popojde dva kroky k nim.* To malé nedorozumění bude asi má vina. Omlouvám se, neměl jsem v úmyslu vás takhle rozhádat po...*Podívá se ke dveřím pokoje, kde strávili noc a opět se jim zadívá do tváří. Těká pohledem z jednoho na druhého.*…oné noci. Navíc nikdo nemá rád špatně začínající rána, že ano? *Mluví s nimi, jako kdyby byli snad staří přátelé, jako kdyby se znali už léta, ale zároveň tak odtažitě, že by z toho člověku mohl běhat mráz po zádech.* Nerad děsím děti, ale snad pochopíte, že jsem trochu nervózní po tolika letech, co jsem strávil sám. *Usměje se na ně ďábelsky a spojí si ruce vepředu.* Pěkné roucho, cupcake. *Tu přezdívku pronese s jistou provokací v hlase, jako kdyby chtěl děsivým způsobem dát najevo, že on o nich ví všechno, zatímco oni nemají ponětí, kdo to před nimi stojí.*

*Naháňačky o polnoci, zvonkohra s tenkou detskou melódiou, ktorá sa rozprestrie po okolí a vy nepočujete nič viac, nič iné. Akoby sa diabli rozhodli tancovať, akoby sa vzduch rozhodol šeptať do múrov a stien, víriť prachom na dlážke a nábytku. Nie ste si istý, že môžete utiecť. Nie ste si istý, že chcete hrať hru, v ktorej vás vždy nájdu, naháňačku, kde stoja priamo pred vami, zatiaľ čo vy neustále narazíte. Neboli dobrí, nebolí svätí, temnosť im zanietila zmysli. Kričali po nespravodlivosti, bláznili po sklamaní a hneve, ktorí sa im leskol v očiach, ako odraz bez duše. Akoby ho nepočula, akoby ho nevnímala, nepozerala sa priamo do jeho tváre a nevidela tak prázdnu zmätenosť, ktorou bola obalamutená.  Ani slovom, ani činom ju k tomu nedohnal, nedonútil. Jeho ruky boli dnes čisté, jeho myseľ doposiaľ takmer spokojná, ako veľmi to len pri osobe, akou bol, šlo. To všetko sa však zmenilo. Niekto za nimi, niekto tretí luskol prstami a vzduch začal tuhnúť, padať mu na plecia, na malé ničivé kúsky, ktoré mu ako časti skla preťali zrak. A jej zlosť prešla naňho, jej rozhorčenie v agresiu, ktorá už pomaly stúpala hore žalúdkom, hore krkom až na jazyk a všetkými nervami do rúk, ktoré sa doslova prosili po stisku, ktoré doslova žadonili po výleve. Vždy s tým mal problém. Kontrolovať sa? Zavrieť oči a niekoľkokrát po sebe vydýchnuť, zastaviť sa v pohybe?...Do niečoho udrieť, spôsobiť bolesť, zničiť, uvaliť do zániku. On bol niekým, kto sa neriadi pravidlami, komu nezáleží na žiale, živote, či strachu, okrem toho jej.
Musel sa jej dotknúť, potreboval ju zovrieť, potreboval cítiť jej tep, ktorý mu prúdil do žíl, možno po tom všetkom vidieť tie obavy, to uvedomenie. Vyvolala v ňom apatickú zlosť, psychopata, ktorý do dnešného dňa spal, než sa toto ráno zobudil, oči, ktoré naňho hľadeli v spätnom zrkadle a patrili len jemu. Nevnímal, ako sebou trhla, keď ju k sebe sprudka stiahol, akoby mu to bolo v tú chvíľu ukradnuté, akoby mu bola jedno. Nepočul jej syknutie, nevidel jej skrivenú tvár, žiaden strach, žiadne prekvapenie, tento krát to bol on, kto mal zatemnené zmysli. Pery mal zvraštené, hruď napnutú pod tlakom, kedy všetok vzduch zastal v pľúcach a on ho nedokázal vydýchnuť. Nikdy jej nechcel ublížiť, nikdy nechcel nič z toho, lenže človek, monštrum, ktorému s čistým zdesením hľadela do tváre, len tak nezmizne, nezmení sa zo dňa na deň. V sekunde pootvorí pery a až keď konečne vydýchne, zovretie na jej ruke uvoľní, stiahne, akoby sa mu priečilo, akoby sa priečil sám sebe. Nemohol...nebol by toho schopný, bol snáď? Na moment sa zahľadí niekam do strany, než nepatrne pokrúti hlavou a nechce nič viac, než aby ho pochopila, aby vedela, žeby to neurobil, že to nechcel. Lenže opovrhnutie v jej očiach, odmeranosť, s ktorou ustúpi do strany...Stáli na začiatku, lenže on dávno nebol  ten Kai. Jej slová ho pália na koži, zbierajú všetky bunky k sebe a on má pocit, že stratil slová, že po tak dlhom čase...Jej nemá, čo povedať.* Davina...*Osloví ju potichu menom, pričom pomaly pristúpi o krok k nej, letmo podvihujúc ruku, akoby sa jej chcel dotknúť. Nemá však to šťastie, žeby niečo zmohol, žeby mu boli dopriate čo i len sekundy. Cudzí hlas, ktorý nepatril ani jednému z nich, človek, o ktorom až do tejto chvíle, nemali ani tušenia. Krv mu stuhne v žilách, avšak zlosť nezmizne, práve naopak, prevalí sa do jeho pohľadu, len centimetre nad jej ramenom, len meter od miesta, kde stáli. Zvraští obočím a spojí pery pevne k sebe nakrčujúc ich v znaku, že situácia bude mať ďaleko od pokojnej. Celý ten čas, po celú dobu, kedy nič nevidel, kedy si nič neuvedomil. Úlohy sa vymenili, oni boli iní, lenže on zostal rovnaký. Ten Kai z väzenského sveta, ten manipulatívny, otravný chlapec, ktorý teraz hľadel priamo v ústrety...Svojmu, staršiemu, ja. Nepatrne pootvorí ústa a takmer nečujne vydýchne do chladu, ktorý sa zbieral všade okolo nich.* Musíš si zo mňa robiť...*Prejde ho neveriacky zrakom, avšak prvotný šok rýchlo vystrieda iná emócia. „Cupcake,“  jeho oslovenie z úst niekoho, kto by ho nemal poznať. Na niekoľko sekúnd s napnutím v tele vzhliadne do jej tváre a nakoniec zíde bielu plachtu, ktorá bola stále všetko, čo zakrývala jej telo, než sa zostra vráti späť k neznámemu deviantovi.* No, no, no...Pozor na kecy, úchylák. *Odsekne chladne, ako v druhej chvíli pristúpi pred Davinu a prakticky mu celkom zastrie akýkoľvek ďalší výhľad. Mohol to byť len obranný takt, alebo menšie opatrenie.* Nechaj ma hádať. *Zľahka nahne hlavou do strany a poniekiaľ zvláštne pootvorí pery. Na jednu stranu pobavene, na druhú kuriózne, žeby sa všetky  jeho narušené stránky na konci vracali? Možno nie, možno to nikdy nikam nešli.* Vieš o nás všetko a chceš sa z tadiaľto dostať von. *Konštatuje pomerne sucho fakty, ktoré najskôr neboli žiadnou záhadou.* Tak prečo si to nepovedal hneď? Nejakou náhodou nám tiež nejde o nič iné...Teda, ak máš čo ponúknuť, samozrejme. *Nadvihne v tak rečníckej otázke obočím. On nebol Bonnie, jemu nezáležalo na tom, kto pred ním stál, koho pustí preč. Ak mal to, čo potrebovali a oni to, čo potreboval on, prečo si vzájomne nepomôcť? Jeho ústa sa skrivia a je ho slabý úškrn, ktorý ich neprestáva zdobiť.*

*Chtěla jeho stisk cítit na svém těle po včerejší noci pořád a pořád dokola, ale takhle? Ne, tak si to nepředstavovala. Ne tak agresivní, impulzivní a pevný. Ne takový, jako když ji tenkrát na hřbitově chytl za ruku a táhl ji na smrt. Vrací se ve svých myšlenkách k tomu okamžiku, protože se na ni právě dívaly oči toho psychopata a ne osoby ve kterou vložila svou důvěru, které se otevřela. Nikdy nebude dobrý, nikdy nebude stát na správné straně a to věděla moc dobře, jenomže její mysl byla příliš zastřená nadějí, že se změnil více, než čekala, že ona bude jeho kotva, že ji nikdy víc neublíží. Byla tak naivní, tak směšná. Přinutil ji se cítit znovu poníže, pateticky. Už jednou ji oklamal a teď ji oklamal podruhé. Jak mohla být tak hloupá? Jak mohla dělat stále ty samé chyby dokola a dokola? Copak se nikdy nepoučí? Copak bude pořád tou malou holkou z půdy? Dívá se do jeho tmavě modrých očí ze kterých cítí větší odpor, než strach. Měla by se bát a taky má obavy, ale více se cítí jeho chováním znechucená. Zničil to...zničil to všechno. Bylo to krásné ráno, alespoň mělo být a teď? Je to všechno pryč. Jediný pohyb, který udělá je donucen z tlaku, který na ni vytváří. Přitiskne se k němu, ale nadále se nepohne. Jenom vnímá v ruce bolest, co se dostává dál a dál a ona se snaží ji co nejvíce vypudit z mysli. Nemyslí na to, co právě teď říká, co za lži se jí snaží namluvit. Má zatemněnou mysl, stejně tak jako on. Hlava mírně zakloněná dozadu a oči stále upínajíc soustředěnost do jeho. Vydechne nosem až teprve povolí stisk, tak se stáhne. Nedokáže, nechce být v jeho blízké přítomnosti. Až tehdy odhalí i zklamání, které z ní vyzařuje na všechny strany. Změna v jeho tváři je znatelná, avšak ne pro ni akceptovatelná. Vysloví těch pár slov, jako kdyby jí nešly přes hrdlo, jako kdyby se bála to vůbec vyslovit, protože stále je upadnutá do šoku. Možná se jí omlouvá, možná to myslí vážně, ale měl to v očích...udělal by to, kdyby nemlčela, kdyby se vzpírala. Zavrtí hlavou, jen co k uším dolehne jméno, které říká už klidnějším tónem, jako kdyby to, co se stalo před pár sekundami bylo pryč, zapomenutá minulost. Jenomže v ní to vře, jeden pocit je silnější, než ten druhý a nedokáže se rozhodnout, co je pro ni horší. Ustoupí automaticky o další krok v okamžiku, co natahuje ruku jejím směrem. Přichytí si pravou rukou látku.* Nedotýkej se mě! *Zvýšený hlas se rozlehne na pár sekund okolo naplněný varováním. Posune se jenom o milimetry a celé tělo se oklepe zimou, která už zmrazila všechno teplo v ní, alespoň jí to tak připadá. Rty se jí třesou a chytají nafialovělou barvu, ale nic z toho nedokáže vnímat. Jenomže všechen ten vztek, všechno to zklamaní směřované k němu se vzápětí změní, jako kdyby to vítr rozfoukal do stran a navždy to zmizelo v temnotě.
Prudce se otočí za sebe a při pohledu do neznámé tváře muže popojde ke Kaiovi, jako kdyby se nic nestalo. On byl jejím bezpečím, on byl její ochrana ať už tady a nebo venku. Ať už mu ležela v náručí, ať byla jenom poblíž něj, tak se cítila chráněná, což bylo trochu teď jako na lodi vzhledem k tomu, že ještě před pár sekundami měla právě z něj strach. Nemohla to být pravda, nemohla se historie opakovat, akorát v jiné sestavě. Příběh Kaie znala tak dobře, jak jenom mohla každý detail, každou informaci měla ukotvenou v paměti. Neznamenalo to nic dobrého, ne pro ně a vůbec nechápala, jak o tom nemohli nevědět. Kai byl vůdce covenu, měl informace, když tady přišli, tak zatraceně jak je možné, že je tady někdo s nimi? Pozvedne bradu více nahoru se rty semknutými pevně k sobě. Obavy naplňují její tělo a nervozita vzrůstá. Cítila už teď k němu zášť a to ani neměla proč. Viděla však v jeho očích, že on bude ten zlý, že on bude ten problém. Orhne ret a nakrčí nos, jakmile ji osloví přezdívkou, kterou jí dal Kai. Od něj? To bylo v pořádku, ale od parazita, naproti nim? Ani zdaleka. Nevěřícně zavrtí hlavou a automaticky si přitáhne bílou látku blíže k sobě, jako kdyby se chtěla více zahalit. Zadívá se Kaiovi na záda, když před ní přestoupí a za normálních okolností by byla ráda, že ji brání. Vykoukne mu za ramenem, aby viděla na oba dva, jenomže je to těžké vzhledem k tomu, že je o něco vyšší než ona. Se svraštěným obočím trhne hlavou ke Kaiovi.* To si ze mě musíš dělat srandu...*Zavrtí nechápavě hlavou.*...nemůžeš uvažovat nad nějakou spoluprací. Očividně nás tento...*Podívá se na muže a sjede ho pohledem znechuceně.*...nechutně perverzní magor sleduje týdny! Jeden se psychopatickými sklony nám stačí. *Poslední pohled věnuje Kaiovi, než se otočí a v rychlosti zapadne do pokoje, kde si vezme své věci a zavře se v koupelně. Začne se převlékat, přičemž nedokáže myslet na to, že mají o moc větší problém, než sami tušili.*

*Možná si mohl vybrat jiný den, jinou chvíli na to, aby se jim ukázal, ale proč se mu jednom dnešek zdál tak dokonalý? Stvořený na to, aby se všichni tři sešli tváří v tvář? Možná jenom chce nechat tu malou holku trpět, možná jí chce jenom ukázat, jakého hada si to hřeje na prsou, možná chce vidět v jejich očí bolest, zklamání než se rozhodne si s ní vyřídit účty, které se jí týkat správně vůbec neměly. Avšak v žilách jí koluje krev člověka, který mu vzal všechno mrknutím oka, který ho přivedl na scestí a poslal až do pekla bez úniku. Bohužel ji nečekal nikdy šťastný konec a on bude ten, kdo jí ho v každém případě nedopřeje. Bylo tak zvláštní se na ni dávat právě teď a předstírat, že vůči ní, vůči jménu, který nese necítí žádnou zášť. Jeho pohledy byly prázdné, jako kdyby při pohledu na něj jste se dívali do hadích očí, tak nevyrovnaných, zvrácených, ale přitom bez kousku emoce. Byla to jenom maska, kterou nosil, která se na jeho tváři namalovala sama časem, co tu strávil. Uvnitř sebe měl až příliš emocí, až moc toho držel po podkličkou. Neměl však důvod to pustit ven, ukázat to, protože těm, kterým by to dal už na světě nebyli. Stejným způsobem se i díval na chlapce, který mu byl z jisté části podobný a přitom natolik rozdílný. Nedá se říct, že by svou omluvu myslel upřímně, ale na druhou stranu mu nebyla ani lhostejná. Bylo to zvláštní, osvěžující zase s někým mluvit, vědět, že jsou skuteční a ne obyčejný výplod fantazie. Jeho prvotní slova přejde letmým pohledem a neubrání se dalšímu zadívání do tváře dívky, která se snažila držet po jeho boku, avšak ještě před chvílí ho ve své přítomnosti nemohla ani vystát. Nemůže od ní odtrhnout pohled, ne teď. Možná si jeden z nich všimne jisté zaujatosti vůči ní a možná to budou připisovat jenom jeho deformaci, kterou prošel časem stráveným ve vězeňském světě. Nakloní hlavu mírně do strany a neodpustí si poznámku. Odvrátí od ní zrak a přešlápne z jedné nohy na druhou, přičemž trhne hlavou do boku, aby si oddělal neposedné pramínky vlasů, které mu padaly do tváře. Pozvedne levý koutek úst a bradu dá níže. Pozoruje ho s nakrčeným čelem a pobaveným úšklebkem na tváři.* Je to ještě dítě. Opravdu si myslíš, že bych měl sebemenší zájem o ní takhle smýšlet? *Odpoví bezbarvým hlasem, přičemž se uchechtne tomu, kam bloudí jeho myšlenky. Začne být o něco uvolněnější, ale stále má tak trochu tendenci si do obou rýpnout.* I když pěkné tváři dokáže muž podlehnout v každém věku. *Dodá a přidá k tomu ještě dalších pár slov. Promne si ruce a podívá se na špičky bot, jen co si začne hrát na hrdinu a jejího zachránce. Musí se zasmát a jakmile pozvedne hlavu, tak se podívá někde do stropu. Vydechne horký vzduch z plic.* Ach ta mladá láska...skoro jsem zapomněl jaké to je. *Zadívá se jim do tváře. Odmlčí se i přesto, že měl ještě pár slov na srdci. Stojí vzpřímený přesně naproti němu a je těžké odhadovat, co se mu honí hlavou. Ve tváři je vážný, zapálený, ale jeho postoj naznačuje i něčem dalšímu.* Možná jsem tady příliš dlouho, ale stále nepřemýšlím jako idiot, abych přišel s prázdnou. *Trhne hlavou k jeho malé přítelkyni a převrátí unaveně očima nad jejím chováním. Měl by ji zabít hned, protože pak by byla vzájemná výpomoc mnohem snadnější. Usměje se fascinovaně jejím směrem.* Ouch...asi jsem si to zasloužil. *Okomentuje to sarkasticky a vyprovodí ji pohledem k pokoji, kde momentálně přebývali.* Co kdybychom si promluvili jako muž s mužem? *Navrhne mu klidným, vyrovnaným tónem, jako kdyby vůbec o nic nešlo, přičemž udělá pár kroků k pokoji, kde se před chvílí ztratila Davina.* Mohu? *Poukáže na dveře, ale nečeká na odpověď. Překročí práh a zastaví se hned vedle stolečku s televizorem.* Pokud správně vím, tak vlastníš ascendent, který je jedním z klíčů pro to, abychom mohli opustit tohle zatracené peklo. Jelikož jsem tady už delší dobu a trochu jsem pátral, tak mám zase krev Bennetů, která doplňuje naší skládačku, což nás dělá užitečné. Ale...*Položí jednu ruku na televizi, aby se zapřel a nakloní hlavu do boku.*...nějak mi uniká potřebnost tvé malé přítelkyně. *Pozvedne druhou ruku, kterou gestikuluje.*Čekal jsem na tuhle chvíli dlouho a ještě déle, aby ty si dostal to, co si chtěl. Měl si to, nepotřebuješ to už více...takže co obrátit karty a dostat se domů? *Lze vidět, že mluví vážně. Nepotřebuje hrát hry, tedy pokud nebude muset. Jediné po čem touží je splnit to, co si slíbil.*

*Neublížil by jej. Musel to vedieť, jeho ruky museli vnímať tú chabosť, s ktorou ju púšťali, s ktorou sa priečili samým sebe, keď si uvedomili, čo konajú, keď si uvedomili, že spôsobujú bolesť osobe, ktorej nikdy nemal skriviť už ani jediný vlas. Mal k nej predsa city, jeho emócie ním museli hádzať do strán, do steny, keď sa naňho dívala toľkým sklamaním, toľkou odmeranosťou, akú mala v ďalšom momente vpísanú na tvári. A on to nenávidel, nenávidel to od nej, pretože si znovu pripadal ako stvora, ako monštrum, ktoré nikto nechce, ktoré si nič z toho, čo mu dala, nezaslúži. Lenže ona ho predsa chápala, ona ho prijala ona ho...Miluje. Jeho ďalšie slová, akoby nič neznamenali, akoby akékoľvek ospravedlnenie nemalo zmysel, nepočula ho, nebrala ho vážne. Lenže celá situácia bola len tak vážne, ako mohla byť a on potreboval, musel ju prinútiť k tomu, aby mu verila, aby sa mu teraz nezatvorila rovno pred nosom, keď konečne niekoho mal. Na sucho prehltne, ako pokrúti hlavou v sekunde, čo prenesie jej meno. Čo ju osloví ako už dávno nie, pretože chcel vyvolať jej pozornosť. Stalo sa vôbec niečo? Nevedela to snáď celú dobu, nevedela, že je ten psychopat, ktorý zabil svoju rodinu, ten psychopat, ktorý osemnásť rokov hnil vo väzenskom svete, kvôli krvi na svojich rukách, krvi, ktorá tam bola stále a stále jej bolo viac a viac? Vedela o ňom všetko, vedela, kým je a napriek tomu, teraz cúvala, zdráhala sa jeho dotyku, len čo k nej vystrel ruku chtiac sa jej dotknúť. Nezniesol ju takto, nie po tých mesiacoch, nie po tom čase, ktorý spolu strávili, čase, ktorý niečo znamenal, ktorý preňho nebol len hrou, či prechádzkou, ktorá sa lusknutím prstu skončí. Len kradmo sleduje, ako si prstami prichytí plachtu na tele, keď k jeho ušiam doľahne ten nepríjemný hlas. Vlastne to nebolo hlasom, skôr tónom, tak obviňujúcim, tak ostrým, ako si ho len vedel predstaviť. Pootvorí pery, prekvapene, s údivom v očiach a istou známkou po ľútosti, ktorá sa mu v nich neprestajne odrážala. Lenže ona ju nevidela, prehliadala, akoby jej viac nezáležalo na ničom v okolí, akoby jediná cesta, ktorou mohla ísť, bola tá jej. Do čela mu udrie chlad, ktorý sa letmo hrá s končekmi jeho tmavých vlasov, na prsty siaha zima, ktoré rovno pred jeho zrakom ovieva Davininu kožu.* Nerob to. *Prenesie prosto, ale zároveň sťažka, akoby ju o to prosil, akoby ju žiadal, aby sa už teraz neodvracala, aby mu nebrala jeho šancu. Lenže jeho žiadosť nemohla byť vypočutá, a tak sa jeho slová len stratili niekde vo vzduchu, v inom hlase, ktorý prakticky sekol nimi obomi.
Pamätal si ten pohľad. Tvár, ktorá hovorí o ničom, pretože muž pred nimi nemal nič viac, čo by stratil. Chcel len jednu vec, vec, ktorá Kaiovi bola už od samého začiatku jasná. Ako to, že o ňom nevedel? Ako to, že o ňom nebolo nič v záznamoch, kde bol aj Davinin otec? Žiadna ďalšia osoba z roku 1997, žiadne meno, ktoré by si mal pamätať. Ako sa to hovorilo? Psychopat rozpozná psychopata? Jeho oči boli prázdne, vyschnuté, bez hocijakej známky po emócie, či citu k hocičomu na svete. Skazené, zbastardené, ale nie narušené, nie tým spôsobom. Akoby mal osud zmysel pre humor, akoby si toto ráno povedal, že mu dá okúsiť vlastnou medicínou, ktorá priamo pred jeho nos postaví...Istú kópiu jeho samotného. Na niekoľko sekúnd sa vrátil do vlastného sveta, do dní tichého pozorovania dvoch ľudí, ktorí nemali ani potuchy, že niekto stojí za oknami a hľadí priamo na nich, na každý pohyb, ktorý urobili. Hľadeli na seba rovnako, ani jeden z nich pritom necítil holú vec, nič...Len opadávajúci prach. Davina sa dlhšie nestranila, nie v tejto situácií, nie keď tu bol zjavne niekto horší, koho by mohla obviniť zo sklamania, ktoré jej on privodil. Cítila sa vedľa neho v bezpečí? Bolo to ironické, tak hlúpe vzhľadom k tomu, že práve on mal byť ten, kto by jej podľa slov, ublížil. Garett sa nesnažil o nič iné, než manipuláciu, od samého začiatku až po samý koniec, ktorý čo nevidno nastane. Na druhú stranu, bol ich šanca, možno jediná, ktorú dostanú, jediná, ktorú budú mať, teda v prípade, že mal to, čo im chýbalo. Pootvorenými perami mu automaticky unikne tých pár ani nedokončených slov, akoby akékoľvek ďalšie stratil v procese a nie práve pozitívne prekvapenie na jeho tvári sa dalo priam krájať. Druhým odbitím hodinovej ručičky, už znovu tisne ústa k sebe, špúli v poniekiaľ zabratom úškľabe, ktorý neznačil nič dobré. Až príliš dlho, až príliš zaujato si ju obzeral. Díval sa niekoho, kto stál tesne po jeho boku a jemu to z pochopiteľných príčin nebolo ani trochu príjemné. Prižmúri oči a zostra zdvihne tvár, pričom ho prakticky prepáli skrz na skrz pohľadom.* Ja som tu tiež...*Prenesie upriamujúc zvýšený takt na posledných slovách, akoby sa snáď snažil jeho pozornosť uprieť viac-menej na seba. Čokoľvek sa chystá urobiť, bude lepšie, ak pôjde po ňom, ako po niekom, kto sa nemohol ani patrične brániť, nie bez mágie a nie ona. Možno by sa zasmial, možno by mu jeho myslenie, poznámky, čo i len postoj, prišli istým nepochopiteľným spôsobom vtipné, nie však smerované na Davinu. Jazykom si prejde po dolnej rade zubou a trochu pokrčí pravým plecom, akoby sa snáď potreboval konečne pohnúť.* Možno by bolo najlepšie sa toho držať, ber to ako väzenskú radu. *Jedna jeho časť mala tendenciu naňho žmurknúť, druhá len zľahka podvihla kútikom úst a skoro nepatrne naklonila hlavou do boku. Avšak, komentár, ktorý nasleduje len o niekoľko sekúnd neskôr, je kompletne proti srsti všetkému, čo sa práve vykopávalo proti jeho bunkám. Miestnom sa ako zákonite ozve jeho tichý výsmech smerovaný len a len ku Garettovým predchádzajúcim slovám.* Pochybujem o tom, žeby akákoľvek mladá tvár bola rovnakého názoru, starký. *Neodpustí si ďalšie oslovenie jasne naznačujúce spôsobu, akým vníma jeho charakter. Mohlo by sa stať pravidlom, že podobných ľudí bude častovať? Pri vyslovení jeho prezývky z úst osoby, od ktorej znela ako jed pre uši, si viac nemohol pomôcť. V stotine predstúpi pred Davinu a celkom zakryje jej osobu pred zrakom človeka, ktorý mal na rukách zjavne ešte viac než predpokladal. Už bez ďalších slov sleduje každý jeho pohyb, ostražito, so vzduchom nazberaným v hrudi a ktorý jeho ústa nie a nie vydýchnuť von. Nezáležalo mu na tom, ako to práve vyzerá, či je to patetické, malicherné, alebo hodné jeho pobavenia. Každá jeho časť doslova kričala po tom, aby to nedovolil, aby mu nedovolil sa k nej čo i len priblížiť.* Najskôr problémy s pamäťou. *Komentuje stroho, sucho, akoby každé jeho slovo potreboval niečím preťať, zničiť. Nemyslí nad to, čo povedal, práve teraz mu bola všetka láska, či hocičo podobné, ukradnuté. Stála pred ním chodiaca šanca a zároveň možná hrozba, jediné, čo potreboval vedieť bolo, ktoré prevládalo. Po jeho vete s ľahkým pobavením na tvári natočí hlavou niekam do strany, než sa vráti späť k nemu.* Ako môžeme vedieť, čo si? *Vydýchne poniekiaľ posmešne.* Na rozdiel od teba, som sa mesiace neukájal za zastrenými záclonami. *Pokrúti pomaly hlavou a rozhodí rukami prosto do strán.* Vidíš môj bod, ty idiot? *V jeho prípade to ani nemohla byť urážka, nič z toho, čo povie alebo povedal. Ruky stiahne k sebe prakticky v momente, čo sa pri jeho chrbte snáď prvýkrát ozve aj jej hlas. Stále nie dvakrát príjemný a už vôbec nie spokojný s jeho rozhodnutím. Zľahka sa k nej natočí hlavou a jemne zvraští obočím.* Snažím sa nás dostať von. Kedy to pochopíš? *Vydýchne sťažka, ako Garettove poznámky prejde už takmer bez reakcie.
Snáď prvýkrát za celý ten čas mu trochu odľahlo, keď odišla do izby, keď sa s určitosťou zavrela v kúpeľni a hádzala na seba šaty tak rýchlo, ako len mohla – aspoň v to dúfal.* Myslíš psychopat s magorom? *Opraví jeho otázku o dve trefné oslovenia, ktoré k ním najskôr obom sedeli.* Prečo nie...*Dodá do sekundy o niečo pokojnejšie, ako predtým, avšak Garett znovu urobí niečo, čo celý novo-vytvorený pokoj prebije. Nakloní hlavou striedmo do strany a prakticky prebodáva jeho chrbát, ako pokročí smerom k dverám, ktorými len pred niekoľkými sekundami prešla aj Davina. Na svoju otázku nepotreboval odpoveď, tak veľmi mu niekoho pripomínal...Pretočí očami a vykročí automaticky za ním.* Yeah, len poď dnu... *Okomentuje ironicky jeho počin prechádzajúc dnu do miestnosti, kde už obaja stáli. Prekvapivo, nepotreboval poháňať k tomu, aby začal, nepotreboval nič, len jeden prekliaty ascendent, aby všetci z nich mohli žiť šťastne až do smrti. Akoby však cítil nejaký zádrhel, malé „ale,“ na konci vety, nad ktorým sa nepremýšľalo práve ľahko. Mal krv Bennettov, presne to, čo chceli, to čo im chýbalo, bol tak blízko k tomu, aby sa dostal späť, aby...Nakrčí obočím a prižmúri oči na miesto, kde Garett stojí, kde sa rukou zapiera o telku, ktorá im včera prišla tak neužitočná.* Ona nie je tvoja vec...*Skoro ho nenechá dokončiť vetu, ale mužovi pred ním je to ukradnuté, je mu ukradnuté zjavne všetko, pretože má dôvod, dôvody, pre ktoré by tu chcel Davinu nechať napospas. Mlčí, len naňho hľadí, s rovnakým zapálením na tvári, s odhodlaním, s doslova prahnutím po navrátení sa späť. Mal to na dosah ruky, stále má.* Máš pravdu...*Prenesie nakoniec prosto, pričom si jednou rukou siahne do vačku bundy, ktorý bol zľahka pozdvihnutý od predmetu, ktorý sa v ňom nachádzal. Jeho pery už v tej chvíli zdobil krivý úškrn, tak spokojný, tak vyrovnaný, tak bezcitný. Pomaly prejde niekoľko krokov bližšie k nemu a môže byť jasné, čo sa chystá vytiahnuť. Môže byť jasné, že práve teraz zviera ascendent medzi prstami a chystá sa...*Je čas obrátiť karty. *Dokončí, ako sa miestnosťou ozve cvaknutie. Mohlo byť jasné, že zvieral ascendent, jedine, žeby to bol vreckový nožík. V jednej sekunde ho vytiahne z vrecka a druhej mocou pošle priamo Garettovi do krku. Do tepny, kde sa zapichne, ako krv začne striekať na dlážku a niekoľko kvapiek omaľuje biele steny. Nebolo to rozhodnutie, pretože sa nemal nad čím rozhodovať. Zoberie mu krv, Davinu a ešte dnes sa obaja dostanú domov.*

*Dívala se na něj skrz clonu, která zatemňovala všechno. Nechtěla to vidět, nechtěla cítit lítost vůči němu, protože si ji nezasloužil, ne teď, ne po tom všem, co se mezi nimi odehrálo. Dala mu všechno, všechno! Oddala se mu, protože si myslela, že za to stojí, přiznala se mu se svými city, protože věděla, že je to pravda. A co na oplátku dostala? Slova o tom, že dávno ví o jejich citech k němu? Možné ublížení jenom proto, že se nechovala podle jeho představ? Žil v něm ten psychopat, spal tam a dnes se rozhodl probudit, ale opravdu mu stála za tak málo, že to muselo být právě u ní? Nebyly tady spolu dny, ani týdny, ale měsíce. Soužití bok po boku, sbližování se, poznávání svých předností a nedostatků, které neodhalili za dřívější dobu. A teď? Jako kdyby to nic neznamenalo. Zranil ji, protože v tomto směru byla ještě nevyzrálá. Byl a je prvním člověkem do kterého se opravdu zamilovala, kterému dovolila cokoliv a dokázala odpustit. Jenomže čekala něco na oplátku, i kdyby jen málo. Stačilo jí to, co jí dával...jeho úsměvy, vtipné poznámky, hluboké pohledy, letmé doteky a to všechno se posouvalo mnohem dál. Jediné, co chtěla bylo cítit, že ji patří, stejně tak jako ona patří jemu a teď? Teď to bylo pryč. Nechtěla ho už tak nikdy vidět, nechtěla už nikdy pocítit sebemenší strach, protože doufala, že už se ho nemusí bát...už nikdy.
Nezamyslela by se nad svým jednáním, ani by nepomyslela na to, že by možná měla couvnout, protože v něm byla lítost, opravdová a nepředstíraná lítost, kdyby neslyšela ty dvě slova. Dvě slova, které se jí lehce zabodly do srdce jako nůž. Vzalo jí to dech, rozhodilo všechny emoce a mlha, která  pokrývala smysly se začínala rozplývat a pomalu mizet. Nebyly to jen slova, ale skrytá žádost. Je to snad poprvé, kdy ji opravdu o něco požádal, kdy dal najevo více, než by si sám přál. A právě díky těmto okamžikům nepotřebovala slyšet ty dvě slova nazpět, nepotřebovala žádné slova, protože jeho činy, jeho změna to dělaly za něj. Pravděpodobně by se nad tím zamyslela, pokusila by se v sobě zkrotit vztek a zklamání, které ji stále ovládalo, ale ta chvíle jim byla vytrhnutá z ruk a nikdy už nebude možné ji nahradit.
Čekala spoustu překážek na cestě k návratu domů, ale nikdy nepočítala s další osobou, protože to nemělo být možné. Ten, kdo byl tady uvězněn byl dávno pryč a oni dva správně měli být taktéž doma. Jenomže je asi stále vesmír pořád za něco trestá, dokonce i za činy, které ještě ani nespáchali a tak se musel objevit někdo, kdo zničí vše. Nevěřila, že bude dobrý, nechtěla poslouchat jeho kecy, protože viděla v jeho tváři to, co viděla u osoby, které už teď stála po boku. Ironické, že ještě před pár sekundami si hodlala držet ten největší odstup, jaký byl možný a teď? Teď by k němu klidně byla přitisknutá, kdyby to bylo třeba. Občas to s ní bylo těžké, protože se její emoce měnily, stejně tak i názory na danou situaci a navíc jednala v afektu. Neznamenalo to, že všechno to bezpečí, které při něm cítila bylo úplně pryč, ale povyhaslo tím malým gestem. Kai měl přeci vědět, že je tady někdo další, protože o všem si ti zatracení vyvolávači světů vedli záznamy, není tak? Tak proč do pekla jim unikl docela velký kus skládačky? Neměla možnost si pořádně promluvit s otcem, tudíž nedostala šanci zjistit, že mu někdo dělal společnost. Vždycky je v příběhu více, než se dozvíte, vždycky jsou tam tajemství a tohle bylo nebezpečné...rozhodně pro ni. V žilách jí už nekolovala žádná moc, necítila magii a tu omamnou auru okolo sebe, necítila se silná. Dívá se na s jistou opatrností a mírným vyděšením. Proč se na ni tak dívá? Proč ji pozoruje jako hmyz, který musí okamžitě zašlápnout? Chce vědět, kdo to je a taky proč se ukázal až teď. Ohrne nosem, jen co od ní odvrátí zrak, ale ona ho nepřestává pozorovat. Snad proto, že bude lepší ho mít neustále na očích vzhledem k její zranitelnosti a jeho nevraživosti vůči ní. Nelíbí se jí to, příčí se jí, že takhle o ní mluví, jako kdyby nestála přímo naproti němu. Jestli doteď nevnímala chlad okolo sebe, tak teď už by to vůbec nedokázala, ne když je v takovém rozpoložení. Pozvedne bradu a stiskne si látku na hrudi, jak se snaží zakrývat co nejvíce ze sebe. Dělalo se jí z něj špatně a znechucenost ve výrazu jenom stoupala. Kaie vnímá po celou dobu, ale od toho slizáka nedokáže odvrátit pohled už jenom z principu. Pohne se o milimetr dozadu, jakmile ji zastíní. Nejdříve se mu zadívá na záda, ale poté hlavu nakloní do boku, aby mohla nadále sledovat situaci. Normálně by měla výhrady, že se dokáže bránit sama, ale dnes mlčí, dnes jí to nevadí a možná někde v hloubi duše je potěšená reakcí. Nepřijdou jí vtipné poznámky ani od jednoho z nich. Tak nějak má pocit, že se dívá na Kaiovo starší já a přitom si tak moc přeje, aby to nebyla pravda. Mlčky poslouchá rozhovor o kterého nemá žádnou tendenci se zapojovat, tedy až do chvíle, kdy přijde něco s čím razantně nesouhlasí a nemůže s tím souhlasit ani on. Podívá se na Kaie a ihned promluví nesouhlasně už jenom proto, aby přitáhla jeho pozornost. Nemůže něco takového myslet vážně, nemůže vůbec nad tím přemýšlet. Trhne hlavou dozadu a zadívá se mu do tváře nechápavě.* Oh, vážně? Tím, že hodláš spolupracovat s někým, kdo si pravděpodobně brousí kudlu v kapse? Nepustím ho do našeho města, jako kdybychom neměli vlastních problémů dost. On přišel za námi, takže je pravděpodobně více ztracený, než my! *Odsekne hrubě a tak, jako kdyby ho chtěla přesvědčit o pravdě jejích slov. Nehodlá tam už dále stát, nezůstane venku už ani další sekundu, protože má pocit, že umrzne a navíc si nenechá líbit úchylné poznámky vyvolané jejím směrem. Nepřipadá ji o moc větší teplo ani v pokoji. V koupelně hned ze sebe pustí plachtu, která pokryje skoro celou část podlahy a roztřesenými rukami si začne oblékat jednu věc za druhou. Nějakou dobu jí to trvá, než to na své zmrzlé tělo nasouká. Rozhodne se ještě neopouštět koupelnu a právě proto se přitiskne bokem na dveře a oddělá si vlasy u ucha z levé strany. Sádrokartonové zdi a ticho okolo ní jí umožňuje slyšet velmi dobře, co si povídají. Přihmouří zlehka oči, jakmile začne vysvětlovat, kdo co vlastní a nějak nechce věřit tomu, že opravdu vlastní krev Bennettů. Co když si s nimi jenom zahrává a potom je bodne do zad? Alespoň ji, protože ať už kruci řekne cokoliv, tak tohle byla pravda. To ona je tady tou přebytečnou, tou, která nemá žádnou moc, která nemůže nic udělat a která je už vůbec nemůže dostat domů. Ztěžka vydechne a naslouchá dál. Neví, jak má vnímat jeho slova a netuší, zda s ním hraje hru a nebo opravdu uvažuje o spolupráci, když s ním teoreticky souhlasí. Mírně se odtáhne ode dveří a opře se zády o ně, přičemž se podívá nad sebe. Zavře bolestivě oči, protože zkrátka nehodlá věřit tomu, že by se obrátil proti ní, že by se jí chtěl zbavit. Nemůže utéct, nemá se odtud jak dostat, protože je zavřená v zatracené místnosti v zpropadeném motelu bez oken, téměř. Oddechuje zhluboka a snaží se uklidnit stoupající tep srdce. Ne...ne, ne on by jí neublížil, ne smrtelně. Tomu věří, nevyměnil by ji za prázdná slova, nenechal by ji tady, protože už to nebyl ten stejný Kai jako na začátku.
Otevře oči, když zaslechne dávivý zvuk. Okamžitě se otočí ke dveřím a položí obě ruce na kliku, avšak směrem dolů ještě nepotáhne. Chvíli vyčkává, než se rozhodne pomalu otevřít dveře a nahlédnout z nich. Překvapeně se zadívá na tělo Garetta a poté pohlédne na něj.* Tohle je snad poprvé, co se mi zamlouvají tvoje metody. *Otevře dveře dokořán a přijde k němu, přičemž se podívá na tělo toho ubožáka.* K naší smůle nebude mrtvý na dlouho, že? *Povytáhne pravé obočí a poté se k němu skloní, přičemž mu začne rozepínat bundu a prohledávat všechny kapsy.* Musím vědět, kdo to je. Byl tady s mým otcem, takže mám obavy, že nám něco uniká. *Ani sama neví, proč mluví v množném čísle, ale jako kdyby byl zkrátka součást jejího života, jako kdyby byl někdo, kdo je její druhá polovina se kterou má tendenci sdílet všechno. O něco více zběsileji hledá v každé kapse něco, co by tam mohlo být. Ale nic...ani ta krev o které mluvil. Nakonec v náprsní narazí na peněženku, kterou vytáhne. Postaví se na nohy a otevře ji. Vytáhne z ní občanský průkaz a podívá se na jméno.* Garett Blackwell. *Ušklíbne se a je natočená ke Kaiovi tak, aby i on mohl na to dobře vidět. Nic jí to neříká, nepřipadá ji, že by někdy o nich slyšela. Zastrčí to nazpět a prohledává každou část peněženky až zpoza jedné kapsičky vytáhne fotku těhotné ženy. Zarazí se a mlčky si ji prohlíží. Ani neví proč, jako kdyby ji popoháněl nějaký instinkt, tak ji otočí druhou stranou k sobě, kde je napsáno „Pro mého manžela s láskou – Clara a Diana Blackwell“. Přejede jí po zádech mráz a v žaludku má nepříjemný pocit, jako kdyby byl tohle důvod, proč je tak vysazený právě na ni, alespoň se to tak zdálo. Podívá se Kaiovi do očí a může vidět, že je více, než znepokojená.* Jako čarodějka jsem byla narozená s krví na rukou, ale tohle...doufám, že to nemá nic společného s mou rodinou. *Semkne rty k sobě a znovu se podívá na fotku těhotné ženy. Netuší co se stalo, ale nemůže s tím mít nic společného. Vždyť jí byly dva roky, když ho tady zavřeli...tohle je šílené.*

*Dnešní den pro něj není ničím jiným, než jízdenkou z pekla. Čekal až příliš dlouho a nechce čekat další den, když má téměř na dosah ruky ascendent, který ho může vrátit nazpět. Stačí se jenom natáhnout, stačí jenom pár slov k tomu, aby ho viděl a následně se ho dotkl. Ten, kdo ho vlastnil a s velkou pravděpodobností celý čas nosil co nejblíže u sebe stál přímo před ním. A vedle něj? Malá, otravná holka, co přežila a co byla vybrána. On jí takhle vnímal, protože podle něj přežila nejenom jednou. Byla ještě nemluvně, když se vyhnula první újmě, kterou chtěl způsobit, ale byl slaboch. Byla ještě dítě, bezbranná, teoreticky naprosto čistá. Něco takového nemohl udělat, i když tenkrát prahl po pomstě. Po pomstě, která se mu nedostala, ale právě teď? Nic mu nebrání v tom, aby jí zpřetrhal vazy, aby jí zabodl nůž do srdce a nebo do břicha, aby viděl světlo v jejích očích, které pomalu uhasíná, ústa, které lapají po kyslíku, který se vytrácí. Nebyla pro něj ničím, jenom překážkou, kterou musí okamžitě odstranit. Je pro něj tak těžké předstírat, že je to jenom holka z New Orleans, co se připletla jemu do cesty nešťastnou náhodou. Odpor, který k ní cítí a k celému příjmení Claire je nepřekonatelný. Dříve takový nebyl, ne...ale to už neplatilo, protože to ztratil, zmizelo to ve chvíli, kdy jim vyhasl život, kdy cítil jejich krev na rukou a nemohl s tím nic udělat, protože to bylo zpečetěno.
Ten kluk musel vědět o co jde hned v první vteřině, co tak dramaticky přišel na scénu. Věděl o něm, co je zač, kým byl předtím a kým je teď. Vlastně se ve skutečnosti až tak moc neliší, tedy...jistě, ten hoch je na tom ještě hůře, než kdokoliv jiný. Kdyby si peklo mělo vybrat,koho sežere dříve, tak on je jasnou volbou. Mohl mít černou magii, mohl udělat spoustu špatných věcí, ale aby byl takovým druhem psychopata? Ne, to nikdy. On by se opravdu spíše nazval člověkem, který zešílel a zároveň zůstal při smyslech. I přes všechny prázdné pohledy, arogantní a nadřazené chování má v sobě tolik emocí, které jsou potlačené a které potlačené už navždy zůstanou. Naučil se trpět tiše, příliš nevzpomínat na bolest, která nikdy nevymizí. Pozoruje jeho tvář bez zájmu, bez špetky zaujetí, i když je pro něj mnohem cennější, než Davina. On byl pro něm východiskem a ona? Zbytečností, kterou by tady raději zanechal...jenomže život za život, že ano? Opět se v myšlenkách zaobírá jí a tak se zadívá směrem k ní na delší dobu, než je zdrávo. Věnuje se mu až ve chvíli, co na sebe upozorní. Tmavě hnědé oči ho probodávají, jako kdyby se snažil vidět skrz něj. Koutky úst cuknou do stran a přikývne hlavou.* Ano, všiml jsem si. *Odpoví stroze a pokračuje dále. Není v jeho sebemenším zájmu mít nějaký vztah s ní. Byly to jenom suché, pobavené poznámky, které se mu v tu chvíli hodily a i přesto, že on se snaží odpovídat vtipně, tak nelze nepoznat, že ji jenom brání, i když svým vlastním způsobem. Jeho potenciál se ztrácí, když se zaobírá takovou malou žabkou, která stejně skončí mrtvá, protože se o to postará ať už s ním a nebo bez něj. Nebude se držet zpátky, jediné, co potřebuje dostat se domů, kde bude ještě silnější a potom i vůdce celého Gemini covenu se bude moct jít zahrabat hluboko do země. Teď jenom musí přečkat bouři a potom? On bude ten, kdo ji způsobí a koho se ostatní budou bát. Povytáhne znovu koutek úst a mírně povytáhne pravé obočí, jako kdyby mu tím snad chtěl položit nějakou otázku. Rozhodne se to přejít bez komentáře, jelikož stále je zásadový a ne dlouho ho baví si „pohrávat“. Chce mít to, kvůli čemu přišel rychle za sebou a hašteření s puberťákem? To může počkat. Tentokrát je to on, kdo se musí zasmát stylem, jako kdyby ho vážně od srdce pobavil.* Pokud nemluvíme o mladých slečnách, které pro jisté věci udělají cokoliv. Zdá se, že si svět ještě pořádně nepoznal, ale budeš mít k tomu šanci, když na chvíli zmlkneš a necháš mě říct mou nabídku. *Mohl být klidně z roku 1997 ale nebyla žádnou novinkou, že mladým holkám kolikrát nedělalo problém žít s lidmi, kteří by mohli být jejich otcové. On sám na nic konkrétně nenarážel, ale v tomhle měl chlapec jistou mezeru. Možná jim jejich podobnost zabraňovala akceptovat názor toho druhého. Zbytečnost nechá zbytečností a neodpustí si tak nějak nostalgicky promluvit sám k sobě, když vidí toho rytíře v něm, který se snaží bránit to, co je jeho. Opravdu mu to za to stojí? Bylo to krásné, ano...ale ne pro něj. Možná před několika lety, ale teď mu to bylo jedno, nestaral se, neměl proč. Pokrčí zlehka rameny a jeho tvář začíná nabírat více na vážnosti. Musí mu být zřejmé, že je tak nějak pomalu, ale jistě unaven zbytečným tlacháním. Nejlepší bude, když přejdou rovnou k věci, čím déle tady setrvává, tím více je nervóznější. Pozvedne pravé obočí a nechá ho tak po nějakou dobu.* Podle toho, co jsem z vašich rozhovorů poznal si byl přesně v té samé pozici jako já teď. Takže...opravdu ti mám odpovědět, když odpověď dávno znáš? *Stáhne obočí do původní polohy. Vypadá stále vyrovnaně, ale pomalu už ho to začíná nudit. Nesmí však ztratit kontrolu, ne teď. Jeho potřebuje na své straně a na to se snaží myslet nepřetržitě. Může ho urážet jak chce, prozatím se nenechá nějak rozhodit. Znuděně nakloní hlavu do strany a těká pohledem z jednoho na druhého, přičemž se musí vážně pousmát při jejich slovních výměnách a smýšlení Daviny o jeho maličkosti.* Námitka...*Upozorní na sebe a tělem se nakloní mírně dopředu s ďábelským úsměvem na rtech.*...řekl bych, že je to přesně fifty – fifty. *Pokýve hlavou a narovná se v zádech. Navrhne mu, že by bylo nejlepší promluvit si, když je dáma opustila. Pousměje se při jeho opravě.* Může být. Pořád jsi na tom hůř, než já...není to smutné? *Samozřejmě, že naráží na fakt, že ti dva si jsou velmi blízcí a přesto magor je stále lepší úroveň, než psychopat a ještě k tomu jeho kalibru. Sice se ho zeptá, zda může jít dovnitř, ale jelikož přijal nabídku na jejich malý rozhovor, tak neočekává, že by nemohl vejít. Zaslechne ironii v jeho hlase, ale taktéž nemá potřebu okomentovat všechno, co řekne. Otočí se na něj, aby mu viděl do tváře. Přejde rovnou k věci a vyjmenovává fakta, která jsou více, než pravdivé. Zapře se jednou rukou o televizi, jako kdyby jen kus nějakého nábytku a pokračuje dál. Musí se znovu usmát, ale teď trpce, zlostně. Opovrhuje jeho slovy a nedokáže zakrýt jistý odpor k někomu, kdo naštěstí nebyl s nimi ve stejné místnosti.* Je moje věc víc, než si dokážeš ve své psychopatické mysli představit. *Ohrne vrchní ret. Nebude nic předstírat, ne teď. Stojí naproti sobě, říká všechno tak, jak to je a zdráhat se nebude. Musí vědět, že má v plánu se vrátit, že si mohou pomoct, ale jejich návrat bude bez ní. Nedovolí jim odejít, stejně tak jako nedovolí Davině dýchat. Se zájmem ho pozoruje, když souhlasí s jeho nabídkou, ale stále je tak nějak obezřetný. Jenomže výraz, který se změnil v jeho tváři začíná být už o něco přesvědčivější a i věc, která ho zaujme ze všeho nejvíce. Popojde o krok k němu, přičemž se dívá na váček, co vytáhl. Chce to vidět, chce si to vzít a nepustit, protože je to výtah odtud...stačí ho jenom zprovoznit. Je to tak blízko, tak lákavé...svoboda ho volá. Ani se nepohne, když se i Kai přiblíží. Všechna pozornost je však upnutá k váčku s ascendentem. Při jeho slovech se mu podívá do tváře a široce se usměje. A to byl jeho moment chyby, to bylo přesně to, co neměl dělat, protože upnul pozornost k němu, zatímco měl očekávat jistý podraz. Do krční tepny se mu zabodne nožík a on vydechne přidušeně. Krev vystříkne do všech možných stran a on cítí její horkost. Pozvedne ruku ke krku, jako kdyby si chtěl vyndat tu zatracenou věc z ní, ale namísto toho se složí k zemi a vzápětí je mrtvý, avšak s vědomím, že on se probudí. Avšak oni takové štěstí mít nebudou, protože nejsou vězni tohoto světa.*

*Potreboval ho, potreboval ho viac, než čokoľvek iné. Možno preto to prehliadal, prešiel každú poznámku uchechtnutím, pohľadom, čo i len výdychom, ktorý značil, ako veľmi únavné a otravné to preňho najskôr bolo. Po tom, čo sa Davina vrátila späť do izby, všetka jeho pozornosť čnie na Garettovi, priam sa upína do každého pohybu, ktorý tak kradmo sleduje. Mal pravdu, rozhovor znel fajn, i keď sa každou sekundou mohol zmeniť na niečo celkom iné. Už menej pokojné. Jeho pousmiatie prejde prakticky bezvýrazným pohľadom, akoby snáď jeho pripomienka vyznela do vzduchu, alebo snáď nevyznela vôbec.* Definuj slovo „smutné.“ *Prenesie sucho, pričom zľahka podvihne jedným kútikom pier do strany. Nemal jediný problém si to priznať, už dávno ho stratil, už dávno sa vôbec zastavil nad pomenovaním, ktorým bol neustále častovaný. Prakticky, bol s ním zvláštne spokojný, divne...Zmierený. Nebolo mu práve po chuti, že zamieril dnu, nakoľko z nejakého vnútorného pocitu ho chcel mať od Daviny najďalej, ako to len šlo. Garettovi boli však akékoľvek jeho vnútorné pocity srdečne ukradnuté. Očividne. Nečaká na pozvánku a Kaiove kroky ho tak môžu len nasledovať miestnosti už zaviatej chladom, ktorý prechádzal cez pootvorené dvere. Díval sa mu do tváre a jedna jeho časť, čo i len tá najmenšia...Mu rozumela, rozumela každému slovu, jeho neukojiteľnej potrebe, dostať sa z pekla, kde ho niekto uväznil a kvôli čomu? Netušil a bolo mu to ukradnuté. Nikto by nemal mať právo vystaviť človeka niečomu takému, nech už spravil hocičo, väzenský svet mu to stokrát oplatil všetkými možnými spôsobmi, na všetky stránky. Na druhú stranu, bolo tu niečo na ňom, celkom mimo, mimo z osoby, ktorá sa v tomto momente najskôr prezliekala hneď vo vedľajšej miestnosti. Davina ho naozaj nemusela zaujímať, nebola jeho starosťou a už vôbec nemal dôvod ju ťahať práve sem, práve do tých nezmyslov, ktorými sa mu snažil naplniť hlavu. Nepatrne prižmúri oči, ako sa opäť pousmeje. Tento krát je to  však iné, plné toho, čo Kai tak veľmi dobre poznal. Jeho výraz je skúmavý, zainteresovaný všetkých emócií, ktoré mužovi pred ním už chtiac či nechtiac vyplávali na povrch, udreli rovno do tváre ako tá najprudšia facka.* Dám ti radu. Ber alebo neber. *Vydýchne po niekoľkých sekundách ticha, jeho tvár je pokojná, vnútri sa však hromadí agresia.* Drž sa od nej ďalej. Najlepšie na ňu vôbec nezazeraj. *Netušil, prečo by niekto opovrhoval práve osobou, akou bola Davina a v tomto momente to naozaj ani nechcel zisťovať. Šlo im predsa o jedinú vec, všetci traja sa chceli dostať späť. Garett však zjavne s jej návratom ani omylom nepočítal. Mohol vidieť ten malicherný záujem v jeho očiach, ako náhle prakticky potvrdil, žeby jeho ponuku prijal, žeby sa jeho slová naplnili. Vedel, čo musel urobiť, vedel, čo ho vyruší, celkom stiahne jeho pozornosť, pretože to sám poznal. Nemyslí na nič iné, než na to, že cestu má na dosah, že je priamo pred ním a jediné, čo musí urobiť, je načiahnuť sa. Presvedčil ho, mohol vidieť, že áno. Možno to bolo momentom, kedy si siahol do vrecka zjavne vyťahujúc niečo, čo by sa preložil ako malý prístroj, ktorý ich dostane domov. Najskôr sa dostane do jeho blízkosti, prakticky cíti prepaľovanie jeho pohľadu na svojej ruke, akoby nečakal na nič iné, než na sekundu, kedy ho vytiahne. Huh, to najskôr bude prekvapený, keď to urobí. Krivý úsmev zdobiaci tváre ich oboch, tváre, ktoré na seba hľadeli v naoko rovnakej myšlienke, v súznení, než jediné, čo potom zostalo bol vreckový nožík zapichnutý priamo v jeho krku, pachuť krvi, ktorú mohol nasať nosom, keď sa miestnosťou ozve jeho dusený výdych, keď jeho ruka nahmatá rukoväť, ale nikdy ju nevytiahne von.* No povedz...Nie je to smutné? *Rovnaký výraz na tvári, presne ten psychopat, ktorý zavraždil súrodencov, ktorý si brata nechal na koniec a nikdy nepochopil, prečo bol tak nevďačný a vzpieral sa. Len zopakoval Garettove slová, akoby v tom nebolo nič viac, než irónia, než pošetilosť. Bez záujmu sleduje, ako sa jeho telo zrúti na zem, pričom jediné, čo ho nasleduje je jeho tichý výdych.
Chvíľu trvá, než sa Davina opäť objaví vo dverách, akoby snáď čakala, akoby stála priamo za nimi so strachom potiahnuť kľučkou, so strachom ich otvoriť. Lenže ona bola už tá posledná, ktorá sa musela niečoho báť, nikdy by ju tu nenechal, nech si už Garett po tých mesiacoch sledovania myslel čokoľvek, tak to mal veľmi dobre vedieť. Letmo natočí hlavou do strany a jeho oči sa prakticky zaryjú do jej prekvapenia, akoby snáď nepredpokladala, žeby sa to mohlo stať. V konečnom princípe, Kai najlepšie vedel, kto pred nimi stojí, čo chce a aj to, že urobí všetko preto, aby to dostal. On bol rovnaký, ale ešte horší, jeho nepoháňali žiadne emócie, žiadne výčitky, city, ktoré by niekde vnútri spali a čakali, než ich vypustí von. A presne týmto malým, holým faktom, sa s Garettom líšili najviac. Zdalo sa, že akákoľvek odťažitosť spred pár minút vyprchala, zmizla v momente, keď sa za nimi ozval tretí hlas.* Naozaj prvýkrát? *Nakrčí krátko obočím a opäť pohľadom zíde k ležiacemu telu Garetta len niekoľko centimetrov od špičiek jeho topánok. Krv sa dostala do škár podlahy, Kaiov vreckový nožík prakticky trčal z jeho hrdla. Pomaly sa zohne a jedným rýchlym pohybom ho vytiahne von sledujúc niekoľko pramienkov krvi, ktorá opäť pre uvoľnený tlak vystrekne niekam povedľa.* Mal som pocit, že moje metódy sa ti včera v noci pozdávali viac ako dosť. *Komentuje sucho otierajúc si červenú tekutinu z noža priamo o Garettovu bundu, než by nejakou nešťastnou náhodou snáď stihla zaschnúť. Ako náhle jej kroky ustanú po jeho boku, opäť natočí tvár zdola jej smerom.* Máme nanajvýš pár hodín, tepna chvíľu potrvá. *Odvetí takmer nezaujato, pričom si vloží vreckový nôž späť do vrecka bundy a trochu nechápavo prižmúri oči, keď si všimne, ako sa Davina skláňa nad telom.* Dúfam, že sa nechystáš spraviť to, čo si nemyslím, že urobíš.  *Prenesie v sekunde po tom, čo mu začne rozopínať bundu.* Oh, vďakabohu...*Vydýchne sledujúc jej ruky, ktoré súmerne prehľadávali vrecká tak márnej osoby, ktorá ešte stále bez pohybu, bez života ležala pred nimi na zemi. Mala pravdu, niečo im obom výrazne unikalo a nebol to len fakt, že ich niekto prakticky každý deň sledoval za zastrenými oknami, vedel o nich všetko a predpovedal každý ich pohyb...Teda, aspoň mal. Znovu sa očami vráti ku Garettovi, pričom pootvorí pery a pomaly pokrúti hlavou.* Nebola tam o ňom ani bodka. *Prehltne nasucho. * V záznamoch o tomto roku, o väzenskom svete, o tvojom otcovi...Mali sme tu byť sami. *Dodá napokon nie práve nadšený opakom.* Vyzerá to tak, že coven toho zatajoval viac, než je psychicky zdravé. *Pokračuje, ako ju prakticky nechá, aby prešla všetky možné vačky, v ktorých by sa s menšou pravdepodobnosťou mohla nachádzať aj malá ampulka s krvou. Také šťastie však nemajú, oni nikdy.* Super...*Zdvihne sa konečne na nohy a slabo podvihne jednu nohu, ktorou potočí Garettovou hlavou na druhú stranu.* Chytrý bastard. *Mohol hovoriť pravdu a zároveň nemusel, veď on vedel, prečo sa ho zbavil, čo najrýchlejšie to šlo. Opäť otočí tvár do strany a nepatrne skriví ústa nad peňaženkou v Davininých rukách.* Nikdy som si neuvedomil, že máš tak dlhé prsty...*Opäť ju provokuje, opäť ju pokúša, ale už celkom iným štýlom, akoby po tom, čo sa stalo jeho poznámky naberali úplne nový rozmer. Prakticky sa postaví tesne za ňu, dotýkajúc sa hruďou jej chrbta a lícom vlasov, keď sa nahne v snahe lepšie prečítať kartičku medzi jej prstami.* Už jeho meno smrdí. *Komentuje sucho, pričom vydýchne priamo pri jej uchu a jednu ruku prakticky drží na jej boku, ako stále zostáva zameraný papierik, ktorý začne vyťahovať z jednej z prepážok. Jeho oči sa automaticky prižmúria, akoby tam bolo nejaké heslo, ktoré nevedel prečítať, lenže pravdou bolo, že nič viac, než prostá fotka. Tehotnej ženy, o ktorej pochyboval, že nič neznamenala. Ale vážne, kto si necháva nejakú ženu zastrčenú v peňaženke? Od začiatku vedel, že je to idiot.* Skvelé, pravdepodobne zbúchal nejakú nánu a potreboval to zdokumentovať...Môžeme ísť? *Trochu potiahne jej bok do strany, než sa však stihne hocijako pohnúť, Davina pretočí fotku na druhú stranu, kde už neležia len prázdne pohľady. Spojí pery pevne k sebe a chvíľu mlčky hľadí na perom napísané písmo, než konečne zachytí Davinin nie práve najpokojnejší výraz. Pri jej slovách len nakrčí obočím a prižmúri očami, ktoré sa už opäť vpíjali do tých jej. Nechcel, aby sa na ňu už dívala, prečo to vôbec robila?* Naozaj by sme mali ísť. *Stiahne ruku z jej pásu a prakticky jej vytrhne fotku z rúk, pričom ju jediným rýchlym ťahom pretrhne od vrchu až dole na dve časti, ktoré následne nezaujato hodí niekam pri Garettovo telo.* Nech si spomenie, že je to všetko, čo mu zostalo. Pretože nič viac, než roztrhaný kus papiera...Mať nebude. *Prenesie bez hocijakej známky emócie v hlase, pričom pomaly prejde okolo nej a zohne sa pri stoličke pre vak, v ktorom sa okrem iného nachádzal aj ascendent, po ktorom krátko prejde očami, než tašku znovu zapne a prehodí si ju cez jedno plece.* Nechce sa mi tu stáť, keď sa prebudí...Viem, aká je to otrava. *Pousmeje sa poniekiaľ trpko a jednou stranou dlane letmo pootvorí dvere, pri ktorých čaká, až kým si Davina nezoberie prakticky všetko, čo nahádzala do tašky. Nezdržovali sa, nie viac, zabuchli dvere od auta a prešli na cestu, ďalej, prakticky čo najviac od motelu a miesta, kde už neležalo žiadne telo. Nič viac, než krv na dlážke a niekoľko kvapiek značiacich biele steny.*

*Probrání ze smrti nebylo pro něj ničím novým, ničím překvapivým a nerozzuřilo by ho to tak moc, kdyby vedle sebe nespatřil fotku Clary s jejich nenarozeným dítětem roztrženou napůl. Popadl ho šílený, nepřekonatelný vztek, protože zničili jeho poslední „žijící“ vzpomínky, která ho ještě udržovala ve stavu jakém byl. Ano, chce a bude chtít zabít Davinu Claire, jenomže s tím hochem měl jiné plány a teď? Teď zpečetil její smrt, smrt někoho, koho tak moc chtěl bránit. Oko za oko, zub za zub. Jeho smrt za její, to zní dost férově, nemyslíte? Připadalo mu to, jako kdyby mu někdo vyrval z hrudi to, co zbylo z jeho srdce. Momentálně tam měl prázdnotu, tmu, která zahalila všechno dobré, co v něm ještě bylo. Nevěřil mu, ale upřímně nečekal, že bude takový idiot a poštve si ho proti sobě. Odtud se dostane ať už z jeho dobrovolnou či nedobrovolnou pomocí. Opustí okamžitě motelový pokoj a vydá se na další hledání dvou osob, které by se měly bát zahmouřit oka, protože on vždy bude schovaný za závěsy a připraven zasáhnout.
Trvá to pár dní, než je najde a jak jinak, než překvapivě v New Orleans. Ne právě příliš chytré se tady vracet, když je to první místo, kde by mohli utéct od něj. Asi bláhově doufali, že když se budou na tomto místě zdržovat, že jednoho dne přijde záchrana, aby ale nebylo příliš pozdě, protože od dnešního dne jim bude dýchat na záda. Ne, vlastně ne...dnes něco změní a bude doma dříve, než by si myslel. Stojí opodál s rukama zastrčenýma v bundě na opuštěném chodníku nedaleko domu, kde momentálně přebývají. Sněhové vločky mu padají do vlasů a ve tváři nemá nic, než jenom prázdný výraz. Potřebuje mít plán, potřebuje najít tu správnou chvíli, kdy zasáhnout, protože nemůžeš riskovat fakt, že je Kai vyruší a překazí mu jeho úmysly. Nabere chladný vzduch do plic s úmyslem se otočit a zabydlet se v domě hned naproti, když v tom ta malá, hloupá holka vyjde ven ze dveří a rozejde se po ulici zády k němu. Rozejde se za ní, ale s jistým odstupem. Alespoň do doby, než vejde za roh. Zná tyto ulice velmi dobře a tak si to obejde z druhé strany a objeví se přímo u ní zpoza malé uličky. Velmi rychle a silně ji chytí za bundu a přitiskne si ji zády na jeho hruď, přičemž jí položí ruku na rty. I když se snaží vzpírat, tak pro něj je to nulová síla, protože co taková malá holka může mít v sobě za fyzicky sílu? Ach...ti mladí jsou tak bláhoví a naivní až je to smutné. Druhou ruku má obtočenou okolo jejího pasu, aby si ji co nejvíce držel při sobě. Nahne se k jejímu uchu, přičemž se polovinou tváří opře o její hlasu nepovolujíc svůj stisk.* Shhh...*Začne ji konejšit, jako kdyby byla malé dítě, přičemž z ní houpe z jedné strany na druhou.* Co kdybychom se uklidnili, Davino, hm? *Zašeptá do jejího ucha a vydechne krátce, přičemž nepřestává se s ní pohupovat do stran.* Uděláme takovou malou dohodu, co na to říkáš? Ty se nebudeš snažit křičet, ani volat jeho jméno a já tě nechám žít...prozatím. Máme si toho co tolik vyprávět. Pokud souhlasíš s mým návrhem, můj malý kvítku, tak stačí jenom přikývnout. *Rty se roztáhnou do ďábelského úsměvu a odhalí tak řadu horních zubů. Netrvá to dlouho a dá mu signál, který přesně od ní očekával. Nejdříve uvolní ruku z jejich úst, aby se přesvědčil, že to hodlá dodržet.* To je hodná holka. *A hned na to odtáhne tu druhou z jejího pasu a odstoupí od ní. Konečně se jejich pohledy setkají a on se na ni usměje, jako kdyby byli staří známý.* A teď...můžeme začít? Na úvod ale chci vědět jedno. Kdo zničil tu fotku? *Zeptá se nebezpečně a z jeho očí srší zlost. Potřebuje to vědět a dozví se to.*

*Po odjezdu z motelu se všechno změnilo. Nemají klid, protože vědí o přítomnosti dalšího člověka, stejně tak jako je to jiné i v jejich vztahu, protože se jeden druhému otevřeli více, než kdy mohli doufat. Nevracela se k incidentu, kdy se zdálo, že ji ublíží, protože už jí to nepřišlo vhodné, i když uvnitř ní ji to stále trápilo. Nemělo to ale smysl řešit, ne teď, ne když si uvědomila, že v jeho očích byla opravdová lítost a to, že vždy bude psychopatem, vždy to bude v něm a nikdo a nic to z něj nevypudí, protože už se takový narodil. Možná, jednoho dne, až budou doma se ho zeptá, promluví si o tom, ale ne teď. Mají větší starost, kterou je Garett, člověk, který je nenechá jenom tak být a poklidně odejít domů. Stále jim chybí krev, kterou má právě on, něco, co nezbytně potřebují. Oba jsou z toho dá se říci nesví a to mezi nimi vyvolává hádky, ale fakt, že jsou spolu, že si dali najevo city, které k sobě chovají je dokáže spojit dohromady a hodit všechny ty nesmyslné hádky za hlavu. Cítí se šťastně, když je s ním, když je vedle něj a může cítit jeho doteky na svém těle, dávat a brát polibky, které si vymění den co den, noc co noc, ale nemění to nic na tom, že uvnitř sebe cítí úzkost a nepřekonatelný stesk po domově. A na tom všem je nahromaděný strach...strach, kdy se Garett ukáže a co bude dál, protože stejně tak jako Kai dobře ví, že jim nedá pokoj, dokud nedostane to, co chce.
Ráno začalo dobře, ale odpoledne se začalo hroutit jako domeček z karet. Nejdříve to začalo výměnou názorů, kterou měli poměrně často, ale potom se začala jedna věc hromadit na druhou a už se začal zvyšovat hlas, začal v obou stoupat adrenalin a vztek, protože jak moc vytáčel on ji, tak moc vytáčela i ona jeho. Byli si v jistých ohledech tak podobní a v dalších naprosto rozdílní. Rozhodne se ukončit to tím, že se sebere a odejde z domu, aniž by poslouchala jeho další slova. Bude lepší, když si na chvíli od sebe odpočinou, pročistí si hlavu než si uvědomí, že je to naprosto zbytečné a pak budou sledovat díl Baywatch, který viděli už stokrát nejméně. Nevnímá nic a nikoho okolo sebe, dokonce nemyslí zdaleka na to, že by tady mohl být. Jde si svou cestou a zajde za roh do jedné z menších uliček, aby si obešla čtvrť a poté se mohla zase vrátit. Hlavou se jí honí toho tolik, že neví na co má myslet více a i když je to zvláštní, tak po chvíli začne postrádat jeho přítomnost. Copak se stala na něm závislá? Trhne sebou, jen co si ji někdo přitáhne k sobě a přiloží ji ruku na ústa. Automaticky, bez přemýšlení její mozek vyšle signál v rámci sebeobrany a začne se cukat, přičemž se snaží z hrdla dostat co nejhlasitější křik který je v tu chvíli ze sebe schopná dostat. Jediné, čeho se však dočká je jenom tlumený zvuk a síla, kterou na ni daná osoba vytváří. Nemusí se ani otočit, aby věděla, kdo to je, nemusí slyšet jeho hlas, protože už teď jí zvoní v uších. Ano, je vyděšená...vyděšená přímo k smrti, protože právě teď a doslova padla jemu do náruče. Ona je ta bez moci, ona je ta, která se nedokáže sama bránit a Kai je momentálně dost daleko, aby jí vůbec pomohl. Nepřestává sebou házet, ani když se ji snaží upokojit, protože jestli si myslí, že se uklidní a nechá ho, aby ji zabil teď a tady, tak je na omylu. Oči má vytřeštěné, plné hrůzy a strachu. Snaží se pohnout dozadu, snaží se ho praštit, jenomže její síla nic neznamená. Ještě větší obavy v ní narůstají, když se k ní chová jako naprostý psychopat, jako kdyby byl horší, než kdy Kai. Ona sama moc dobře ví, jaké to je čelit někomu takovému tváří v tvář, ale právě teď je vyděšená ještě více. Možná je to jeho věkem, jeho narážkami, to, jak s ní mluví a nebo jak si ji drží při sobě. Fakt, že se ji snaží ukonejšit, jako nějakou malou holčičku, co to potřebuje. Zakloní hlavu mírně dozadu, přičemž se stále snaží ze sebe dostat nějaký zvuk, žádost o pomoc i přesto, že ji prosí, aby se uklidnila. Jak by mohla být zatraceně klidná? Snaží se naklonit do strany, když jí šeptá do ucha jako nějaký sériový vrah, co si pohrává se svou obětí předtím, než ji rozřezá na kusy. Vydá ze sebe sten, který je plný zděšenosti a podlomí se mírně v kolenech. Garett ji nenechá však spadnout, právě naopak...pomůže jí postavit se na nohy a ještě více se na ni natlačí, jako kdyby se ujistil, že mu neuteče. Zavře bolestivě oči, protože je jí to tak nepříjemné, příčí se jí to, potlačuje v sobě veškerý odpor. Nakrčí nos, jen co k ní znovu promlouvá a pomalu se mu přestane vzpírat, protože její odpor je naprosto beze smyslu. Přihmouří oči a dívá se před sebe. Vztek pulzuje v jejím těle, stejně tak jako strach. Musí se z toho dostat, ještě neví jak, možná ho zdrží do doby, než ji najde Kai, možná najde svůj způsob, ale potřebuje, aby ji hlavně pustil. Navíc je zvědavá, co po ní přesně chce. Přikývne proto dvakrát souhlasně hlavou a nadechne se, jen co znovu pocítí chlad na rtech a celkově ji pustí. Okamžitě od něj odstoupí a otočí se na něj. Nedává znát najevo svůj strach, to, jak moc je právě teď vyděšená. Ušklíbne se na něj a jeho poznámku ignoruje. Hnusí se jí, tak moc se jí hnusí, že jí dělá i problém se na něj jenom podívat. Slizák jeden úchylný, nejraději by mu vrazila nůž přímo do srdce. Dívá se na něj, jako kdyby chtěla, aby pocítil to, jak moc jeho existencí opovrhuje. Nadechne se zhluboka a odpověď má jasnou, jasnější, než kdykoliv předtím.* Já. To já zničila tu fotku. *Nechce, aby věděl, že to udělal Kai, zkrátka ho hodlá bránit a dělá to bez jakéhokoliv přemýšlení. Nedopustí, aby měl vůči němu ještě větší zášť, než už má a navíc s ní má samotný problém od samého začátku, takže proč to nevzít na sebe? Nic tím neztratí a ani nezíská. Věří tomu, že nebude o jejich slovech pochybovat, obzvlášť, když se na něj dívá tímto stylem.* A není mi to ani trochu líto, protože by jsi mě zabil bez mrknutí oka. Udělala bych to znovu. *Semkne rty pevně k sobě. Teď už nic nehodlá říkat, jenom vyčkávat, co bude dál.*

*Byla tak hloupá, když se rozhodla jít sama ven, bez ochrany, bez možnosti bránit se, protože on byl tady a čekal na ni. Je to jako v té pohádce o červené karkulce, když jí varovali, aby nechodila sama lesem, protože tam na ni číhal velký, zlý vlk. On byl teď tím vlkem a ona malou, naivní holkou, která by se měla bát. Tohle není pohádka, tohle není příběh o šťastném konci, protože ten ji rozhodně nečeká a jako čarodějka New Orleans by to sama měla dobře vědět. Kai nebyl o moc více inteligentní, když ji pustil ven samotnou a přitom se tak obával, že by se jí mohl jen dotknout. Jemu to však hraje přímo do karet.
Chytí ji a přitáhne si jí k sobě, přičemž má ruku položenou na jejich ústech. Může se bránit, jak chce, může se zmítat, odporovat mu, ale nikdy se jí nepodaří dostat se z jeho sevření, protože on nepovolí, alespoň ne teď. Přijde mu ten okamžik usměvavý, protože je u něj tak blízko. Kdyby se rukou posunul více dolů, kdyby se dotkl jejího krku, tak by mohl cítit pulz živoucí tepny, mohl by přímo cítit její krev pod rukama. Je tak blízko, tak jednoduché to může být. Stačí jenom jediný správný pohyb, mírné trhnutí. Zlomil by jí vaz a Davina by už nikdy nespatřila světlo světa. Nikdy dřív se nechoval tak, jako se právě teď chová k ní a možná, že je to v něm, že to celou dobu bylo v něm a nebo taky je to jenom proto, že ji chce co nejvíce vyděšenou, že si přeje cítit její strach vidět hrůzu v očích, sledovat, jak se bojí o svůj křehký život. Chce, aby cítila to, co cítila jeho žena. Neschopnost se bránit, neschopná utéct, nemožné, nereálné. Matce Daviny už nemůže ublížit, protože hnije pod drnem, ale proč by nemohl její dceři? Proč by se měl držet zpátky, když kvůli ní přišel o své dítě...o svou malou holčičku. Navrhne jí, že by se mohla uklidnit a mezitím by si hodili malý chit – chat. Měla by to vědět, chce ji nechat umírat s pocitem, komu se narodila a že by bylo lepší, kdyby se tak vůbec nikdy nestalo. Po jejím souhlasu ji začne pomalu pouštět a uvolňovat tak své sevření, přičemž si hlídá každý její pohyb. Stačí jedenkrát zvýšit hlas, jedenkrát se pokusit o něco velmi nerozvážného a on jí zabije v okamžiku, bez možnosti se rozloučit se světem, bez možnosti si vzpomenout na lidi, které miluje. Tak moc milosrdný je, není? Chce, aby zemřela, ale pomalu...aby měla čas se nad sebou zamyslet. To jeho ženě dopřáno nebylo, umírala v bolestech, několikrát bodnutá. Clara mohla přemýšlet jenom nad tím, že neumírá jen ona, ale i jejich nenarozená dcera. Stále tuhle malou čarodějku čeká lepší osud. V očích vidí jenom odpor, který k němu cítí a jeho to naplňuje, protože ví, že za tím vším je jenom strach a beznaděj a to je to, co chtěl v ní vyvolat. Než však začnou s rozhovorem, tak musí vědět, kdo roztrhl fotku jeho ženy. Celé tělo se napne při přiznání, které vychází z jejich úst. Má chuť jít k ní, udeřit ji, zabít ji teď hned jakkoliv možným bolestivým způsobem, ale musí se ovládnout. Musí se nejdříve dozvědět pravdu a proto jen zatne jednu ruku v pěst, aby svůj vztek filtroval někde jinde. Avšak slova, která přijdou jako další jsou ostřejší, horší, než fakt, že jí vůbec v její malé hlavičce napadlo něco takového udělat. Přistoupí k ní okamžitě a chytne ji zezadu za hlavu, přičemž drží v dlani její vlasy se kterými potáhne směrem dolů, aby měla zakloněnou hlavu a dívala se mu do očí. Ohrne vrchní ret ve snaze něco říct, ale když se zadívá do těch očí, tak vidí v nich oči její matky. Zapomene na to, co chtěl udělat či říct ještě před chvílí a namísto toho se zaměří na začátek příběhu.* Ve tváři ji nejsi vůbec podobná, ale ty oči...*Nakloní hlavu zlehka do boku.*...ty jsou stejné jako tvé matky. *Pustí ji, přičemž s ní trochu trhne a nechá ji ustoupit o krok dozadu.* Všechno to začalo ještě, než ses vůbec narodila. Těhotné čarodějky, které očekávaly dívky, co by jednou mohly mít potenciál ke Sklizni. Už tenkrát se to řešilo, už tenkrát z toho byla obrovská sláva, ne však pro každého. Někdo tomu bezmezně věřil, někdo tvrdil, že jsou to povídačky a někdo tím byl přímo posedlý. Jako tvá matka nebo Jane – Anne Deveraux a mohl bych jmenovat další. *Odsekne a přejde z jednoho místa na druhé, než se na ni opět zadívá.* Clara nebyla taková, nebyla hloupá a ani o to nestála. Já o to nestál! *Zvýší na ni trochu hlas, protože tohle bylo všechno na co tady myslel, tohle bylo to, co ho sužovalo ve snech a vytvářelo ty největší noční můry.* Jenomže ony se nestaraly, nezajímalo je to. Nechtěl si? Nevěřil si? Nebyl si oddaný? Pak zemři. *Pronese poslední slovo o moc důrazněji a podívá se na ni s přihmouřenýma očima.* A ona zemřela...rukou tvé matky. Bodnutá ne jednou, ne dvakrát do břicha s dítětem uvnitř, mou dcerou. *Poukáže na sebe a potom na ni.* A ty...*Sevře ruku v pěst a nechá ji ještě chvíli ve vzduchu, než ji stáhne zase k tělu. Chtěl mluvit dál, ale nemůže ztrácet čas. To hlavní slyšela, ví kvůli komu zemře a proč. Víc ji nedá.*...ty zaplatíš za svou matku. *Sáhne si do kapsy kabátu ze kterého vytáhne lovecký nůž. Než by Davina se stihla rozutíkat na jakoukoliv stranu, začít křičet, tak ji chytí za paži a přitáhne si jí k sobě, přičemž bez jakéhokoliv přemýšlení ji vrazí přímo pod žebra nůž. Je to úžasný pocit cítit, jak se jí protrhl skrz všechno oblečení a zajel až do masa tak hluboko, jak to jenom dovolil. Hned na to ho vytáhne a bodne jí znovu do stejného místa. Dívá se jí do tváře s odporem a jistým uspokojením.* Umírej s pocitem, že jsi nikdy nebyla nic, než jenom dcerou zrůdy a přítěží pro všechny, kterým jsi zkřížila cestu. *Podruhé z ní vytáhne nůž a nechá ji dopadnout na zasněženou zem, která zanedlouho bude nasákla krví. Ještě chvíli se na ni dívá, než si vytáhne z kapsy kapesník do kterého utře krev z nože. Bez jediného ohlédnutí, bez jediného pocitu viny opustí místo a nechá tam za sebou umírající dívku.*

*Měla myslet na to, že nebude sama, měla si uvědomit, že stejně tak jako byl za okny předtím, tak bude i dnes. Jenomže ona nad tím nepřemýšlela. Neměla by v tu chvíli kde utéct, že ano? Venku byl Garett, který čekal na příležitost, aby ji mohl zabít, vzít ji život, tak jako jí ho před rokem vzali Předci a ona stále nevěděla proč, co udělalo dvouleté dítě před tolika roky. Uvnitř domu byl zase Kai u kterého usoudila, že bude lepší se mu vyhnout právě teď, že nejlepší způsob jak dát věci do pořádku bude tím, že si na chvíli od sebe odpočinou a nebudou ve stejné místnosti. Kolikrát za její život se stalo a ještě se stane, že bude jednat nerozvážně? Nenávidí ten pocit, kdy se nemůže bránit. Nenávidí sebe samu za fakt, že je teď naprosto zbytečná. Měla se naučit bránit alespoň fyzicky, když nemůže používat magii, měla vytrénovat sílu v sobě, protože teď je balvanem na noze, přítěž, která musí být hned odstraněna. Uvědomovala si to čím dál víc a to hlavně teď.
Teď kdy ji Garett držel při sobě a ona se tak urputně snažila dostat z jeho sevření, křičet hlasitě jako siréna, utíkat tak rychle, jak by jí nohy dovolily. Bojovala, ale ne duševně. Jenomže k čemu jí to teď bylo? Co znamenalo mít duši bojovníka v tuto chvíli? Můžete nad druhými vyhrát chytrostí, jenomže nedokázala příliš přemýšlet. Byla vyděšená, bála se toho, co přijde a zároveň byla i znechucená z toho, že se jí jenom dotknul. Nechtěla to, nechtěla, aby byl tak odporný člověk v její blízkosti, aby cítila jeho dech na své tváři, aby jeho ruce držely jakoukoliv část jejího těla. Mohl ji zlomit, mohl ji udeřit, mohl ji srazit na kolena, ale jenom ne aby se jí dotýkal. Vzpírání nebylo k ničemu, jenom tím přidávala na problémech, přímo tím krmila jeho sílu, jenomže ona mu nehodlala dovolit ji zabít. Stejně tak jako na hřbitově při Sklizni bojovala, vzpírala se, křičela a prosila, aby přestali, tak stejně teď hodlá bojovat do posledního dechu, nebude ničí loutkou, panáčkem ve hře, protože jim nikdy nebyla. Možná už není tou malou holkou, ale v jistých věcech se pravděpodobně nikdy nezmění. Pokud chce přežít, pokud chce dostat svou šanci, pak ví, že by ho měla uposlechnout. Možná ho zdrží natolik dlouho, že je Kai najde a pomůže ji, možná sama vymyslí způsob, jak se ho zbavit a utéct, možná ho dočasně zabije a to si přála právě teď nejvíc. Přikývne souhlasně a jakmile ji pustí, tak ustoupí. Jejich oči se setkají a on může vidět tu nechuť, kterou k němu chová. Ano, uvnitř je plná strachu, úzkosti a obav, ale to mu nehodlá ukázat. Nebude tady před ním stát jako zlomená panenka do které by mohl ještě více kopat, aby se úplně sesypala. Cítí v hrudi tu nenávist vůči němu, užírá jí to a kdyby právě teď v sobě měla magii, tak si je jistá tím, že by ji neudržela, stejně tak jako tenkrát s Kaiem, Připadá ji to menší deja vu, kdy nechtěla nic jiného, než cítit krev na svých rukou. Přizná se, že to byla ona, kdo roztrhl fotku jeho ženy, i když to byla jenom čistá lež. Zahrávala si s ohněm, rozžhavovala železo, ale právě teď toho nelitovala, bylo jí to jedno, chtěla to. Chtěla vidět jeho vztek, chtěla ho vidět zničeného. Proto mu i oznámí, že jí to líto není a udělala by to zas a znovu. V tu chvíli jí bylo jasné, že překročila hranice, že plameny, které ji obepínaly ji už chtěly spálit na popel. Trhne sebou, aby ustoupila od něj, jen co se pohne z místa, ale není příliš rychlá. Cukne sebou a vydechne bolestně. Snaží se držet hlavu vzpřímeně a pevně, aby neměl možnost s ní zacházet tak, jak se mu zlíbí, ale příliš to bolí, aby to dokázala. Opět sykne a její oči se zalesknou, avšak víc nedostane. Semkne rty pevně k sobě a dívá se na něj se stejnou nechutí jako předtím. Nezlomí ji, to mu nikdy nedovolí ať už udělá a nebo řekne cokoliv. Rty se jí začnou mírně třást, jen co se zmíní o její matce. Mohl mluvit o komkoliv, jenom ne ji. Nenáviděla svou matku tak hluboce, jak jenom to šlo. V noci ji budila její tvář, která se od ní odvracela, když jí prosila, ať to zastaví, ať ji a její kamarádky nenechá zemřít pro jejich hloupost. Nechtěla jí být podobná, ani vzhledově, ani po vnitřní stránce. Ona nebyla její matka, ona nebyla ta žena, která se zajímala jenom o sebe a nechtěla mít ani její oči. Vydechne a ustoupí od něj, přičemž natáhne krk nejdříve do jedné strany a potom do druhé, aby si ho protáhla. Stále cítí menší bolest vzadu na hlavě, ale nezaobírá se tím. Mlčky ho sleduje, protože si nemá co s ním říct. Nechápe, proč jí tohle vypráví, nerozumí tomu, co s tím má společného. Ano, byla vybrána pro Sklizeň, možná si čarodějky nechávaly udělat dítě jenom proto, aby byla jejich rodina „poctěná“, nedivila by se tomu, protože Sklizeň byla pro ně něčím, co považovaly za svaté. Proč se jí snaží do hlavy vnutit právě tohle? Ještě ani nebyla na světě v té době o které vypráví, ještě neměla svou hlavu a nemohla přemýšlet a rozhodovat sama za sebe. Neříká ji nic, co by prozatím nevěděla. Jakmile však vysloví to jméno, jméno jeho ženy, tak o něco zpozorní. Nechtěla to slyšet, nechtěla, aby se obavy staly skutečností. Nakrčí čelem a má chuť popojít dál, jen co zvýší hlas. Jenomže ví, že kdyby to udělala, tak ji dostane a ona skončí hůře dřív, než by předpokládala. Přenese se přes ten pocit a zůstává stát na místě. Tak, jak chtěla zůstat neoblomná, vytrvalá, tak se to zhroutí stejně dům při demolici. Pootevře ústa a zavrtí nesouhlasně hlavou nad jeho slovy. Věděla, že její matka je bezcitná bestie, ale že udělala něco tak odporného? Zabila nevinnou ženu s dítětem uvnitř a proč? Protože to chtěli Předci? Protože nevěřila v něco, o čem bylo tak snadné pochybovat? Srdce jí uhání kupředu, zatímco dech se zkracuje. Nechce, aby to byla pravda, ale zároveň ví, že ona s tím nic nemohla udělat, že to není její vina. Copak už toho neměla za život dost? Musela se dozvědět něco tak odporného, musí být dcerou monstra? Vytřeští na něj oči, když na ni poukáže a ustoupí dozadu.* Možná jsem ve svém životě udělala spoustu chyb, ale za to, co udělala má matka zodpovědná nejsem. Pláčeš na špatném hrobě, Garette. *Upozorní ho a nervozita, strach v ní narůstá čím dál více. Očima rychle přelétne místo, kde jsou s nadějí, že tady bude něco po ruce, čím by se mohla bránit. Vrátí se k němu pohledem a opět zavrtí hlavou.* Ne...*Vydechne ztěžka a už – už se chce rozběhnout pryč od něj, pryč od místa kde ji drží, jenomže ji zastaví. Cukne sebou prudce.* Pusť mě! *Zvýší hlas a z hrdla se jí dere křik, který by se mohl rozlehnout ulicemi, kdyby jí do těla neprojel ostrý, chladný kov. Všechen křik jí uvízne v krku a není schopná ze sebe dostat víc, než jenom bolestný výdech. Myslela si, že ji nechá ta, že udělal to, co udělat chtěl, ale jenom co na to pomyslela, tak do stejného místa ji vrazí nůž znovu a ona opět vydechne bolestí. Bolestí, která ji prostupuje do celého těla, která je to jediné na co teď dokáže myslet. Dívá se mu do očí...do očí, které nechce vidět, které nenávidí a které ji přináší jenom trpký konec. V ústech cítí krev, která začne zabarvovat rty do ruda, stejně tak jako přes oblečení prosakuje krev a v kapkách dopadá na krásně bílý, třpytivý sníh. Z pravého oka jí steče slza a celé tělo automaticky začne klesat k zemi a on ji nechá. Nechá ji dopadnout do sněhu, nechá ji umírat v bolestech, protože podle něj si to zaslouží. Každou sekundou, každým okamžikem se jí dýchá čím dál hůř. Pozvedne ruku a přiloží si ji na ránu, jako kdyby chtěla zastavit krvácení, ale sama moc dobře ví, že je to k ničemu. Ruku má během pár vteřin celou od krve, která ji v této zimě přímo pálí na dlani. Polkne a dívá se na něj, poslouchá jeho poslední slova a nesnaží se nad nimi zamýšlet. Nechce, aby bylo to poslední na co bude myslet nesmysly, které se ji snaží vnutit do hlavy. Natočí hlavu do boku, když odchází a poté se překulí na břicho. Sníh, který se ji dostává na ránu, který ji chladí by mohl být i příjemně uklidňující, kdyby jí tělem nekolovala ostrá, smrtelná bolest.* Kaii...*Vydechne jeho jméno tak hlasitě, jak jenom dokáže, ale není to nic víc, než jenom bolestivý šepot. Zaboří ruce do sněhu snažíc se posouvat kupředu, přičemž za sebou nechává krvavé stopy. Nemůže zemřít, ne takhle ne dnes a ne tady. Nějakým způsobem musí dojít za ním, musí vydržet alespoň do doby, než ho neuvidí, musí vstát na nohy. Se vší silou, kterou ještě má se postaví na nohy a udělá několik kroků kupředu, než jí selžou a ona znovu dopadne na zem. Začne plakat bezmocí, tím, že umírá a nemůže se omluvit. Nemůže se omluvit Marcelovi a Sophie za to, co jim řekla. Nemyslela to tak, nechtěla, aby to poslední, co od ní slyšeli byly výčitky, že jsou lháři. Překulí se na záda a z kapsy si vytáhne mobil u kterého šetřila baterií, takže byl skoro po celou dobu vypnutý. Zapne ho, ale na dotyk displej nereaguje, když má ruce potřísněné krví. Rozpláče se ještě o něco více a nechá ruku padnout do sněhu stále v dlani svírajíc mobil. Je jí to tolik líto, tak moc by jim chtěla říct, jak jí to mrzí, jak by chtěla s nimi sedět v na gauči a povídat si, smát se, sledovat televizi, dělat cokoliv, jenom se cítit znovu šťastně po jejich boku. Chtěla by znovu sedět v kavárně s Cami a povídat si o normálních věcech, jako kdyby tento nadpřirozený svět nikdy neexistoval. Tolik moc by chtěla být vedle Kaie, aby ji držel v náručí, aby ještě viděla jeho úsměv a pronesl by k ní nějakou ze svých rýpavých poznámek, ještě jednou by mu chtěla říct, co k němu cítí, ale tentokrát tím správným způsobem. Dívá se do nebe na sněhové vločky, které dopadají ve spirálách pomalu k zemi a na její bezmocné tělo. Z očí jí steče několik slz a polkne náznak krve, kterou cítí v ústech. Už ani necítí teplo krve, která zbarvuje pod ní sníh do ruda, necítí chlad zimy. Všechno to začíná pomalu mizet a ona ví, že umírá, že za chvíli už nebude žádná bolest, kterou by cítila.*

*Naozaj neuveriteľné, jednoducho nemožné pre jeho už tak dosť narušenú psychiku, ktorá momentálne doslova praskala vo švíkoch, praskala ako triesky dreva zanietené ohňom. Pretože ten bol to jediné, čo cítil, na koži, na jazyku, ktorý akoby si stále niečo potichu šomral, vo vnútri, ktoré bolo podnietené hnevom. Ten však nezvyčajne vyprchával, možno rýchlejšie, než by ho nechal, než by naozaj chcel. Ticho domu lemuje len slabý výdych, ktorý mu unikne spomedzi nepatrne pootvorené pery. Výdych, ktorý bol to jediné, čo mohol počuť, jediný zvuk, ktorý nepatril inej osobe, pretože žiadna taká tu viac nebola. Len on sám so svojou zlosťou, nekonečnou samotou a myšlienkami, ktoré sa mu doslova hrali s mysľou. Akoby to boli tlačidlá na ovládanie, akoby stačil jeden stisk a všetko mohlo byť preč, zmiznúť nikde vo vetre, rozprášiť sa v snehu, ktorý pokrýval snáď každý milimeter povrchu. Biely, čistý, nenarušený ničím a nikým, kto by ho mohol pošliapať, kto by mohol čo i len siahnuť rukou. Bolo to patetické, všetko okolo také vždy bolo. Hlavne nezmyselné hádky, jeho večné komentáre, ktorý jej zadierali rovno do mäsa ako ten najostrejší nôž. Lenže preňho to nič neznamenalo, preňho bolo rozhorčovanie smiešne, dramatické. Ona bola dramatická.
Zľahka našpúli pery, pričom nakloní hlavou do strany a poniekiaľ sprudka vstane z pohovky, na ktorú sa predtým bez rozmyslu hodil. Už to dlhšie nebolo v ňom, nechcel ticho, ktoré prebíjala telka, nechcel cítiť chlad pod končekmi prstov a hlavne, aby sa niekde motala celkom sama. Tento svet im už nepatril, neboli tu sami a v tom horšom prípade bola, popravde, totálne bezmocná, ak by sa ich rozhodol vyhľadať. A on veril tomu, že skôr či neskôr vyhľadá, pretože on by urobil to isté. Poznal ten pocit lepšie, než ktokoľvek iný, čo však nepoznal, boli jeho motívy. Musel si prehrávať ten pohľad, jeho slová dookola a dookola, akoby sa všetky tie obrazy len mihali cez prižmúrený zrak a nemali tendenciu skončiť. Rukou sa letmo dotkne vrecka nohavíc, ktoré kričalo prázdnotou. Sťažka prevráti očami a poniekiaľ otrávene ohrnie spodnou perou, než v rýchlosti prejde na druhú stranu izby pri dvere, vedľa ktorých ležala komoda s jeho bundou, ktorú tam prakticky hodil v momente, čo sa vrátili späť. Bez premýšľania ju zdvihne a siahne do už na pohľad vypuklého vačku, prstami jemne nahmatajúc vec, ktorú nemal nikdy pustiť. Ktorú si v deň, keď odchádzal od Cami prisahal, že nikdy nepustí. Avšak stalo sa, stalo sa toho viac, než by jeho chorú hlavu vtedy len napadlo. Bundu z nejakých dôvodov nepúšťa, nekladie späť na drevený povrch, i keď jeho telo sa nehýbe, ani vzad a ani vpred. Len stojí na mieste a bez hocijakého náznaku emócie hľadí na prístroj vo svojej dlani. Chcel sa vrátiť späť, chcel to viac než čokoľvek. Po osemnástich rokoch čakania na svoju možnosť...To jediné, čo dostal...Bol lístok späť do pekla. Naozaj to bol všetko, čoho bol hodný, naozaj tento svet malo byť miestom, kde to navždy skončí? Nepatrne zvraští obočím, než ho vzápätí hneď uvoľní, akoby sa tak prostá myšlienka zo sekundy na sekundy skončila.* Davina, Davina...Prečo si vždy tak otravne zatvrdlá? *Prenesie viac-menej sám pre seba, než konečne odvráti pohľad od veci, ktorá sama od seba aj tak nič neurobí a zahľadí sa niekam do stredu vchodových dverí.* Fajn...*Vydýchne bezmocne, pričom zvesí plecami, na ktoré si snáď o stotinu neskôr hodí bundu prudšie strhávajúc vrchným lemom dopredu. Však prečo nie? Prečo sa za ňou netrepať do zimy, prečo sa nebrodiť snehom, ktorý nemá kto odsypať...
Jeho kroky sú pomalé, jeho tvár letmo prechádzajúca okolie, v ktorom patrne niekoho čakal, hľadal. Telo stiahnuté rukami vo vreckách, na ktoré sa aj tak nedostane žiadne teplo, pretože to jediné, čo mohol cítiť...Bol nemiznúci chlad, ktorý mu badateľne prechádzal cez ústa do priestoru. Veľmi skoro to nebolo nič viac, než pominuteľný pocit, ktorý zatienila celkom iná emócia. Prepadli ho pochyby, možno obavy, ak sa to tak dalo vôbec nazvať.* Cupcake... *Jeho hlas sa rozlieha okolím, avšak nie je žiadna odozva, ktorá by doľahla k jeho ušiam. Vyhýba sa mu snáď zámerne? To naozaj bola tak detinská? New Orelans mohlo byť priveľké na to, aby ju našiel, lenže ona by nikdy nešla príliš ďaleko, rovnako ako od domu, v ktorom zostávali a ktorý stál zhodou náhod na konci ulice, bol len jeden chodník, ktorý viedol ďalej, na jednu stranu. Nebolo možné, aby ju nenašiel, nebolo možné, aby ju už nestretol, nevidel. Opäť sa ľahko otrasie zimou, pričom na niekoľko sekúnd stiahne tvár niekam k zemi. Nebol to však čistý sneh, ktorý našiel, nebol to neporušený bieli povrch, ktorý sa mu zračil rovno pred očami. Zľahka nakrčí obočím a stiahne pery o niečo pevnejšie k sebe. Boli to jednoznačne stopy, nemal jedinej pochyby. Avšak ani zďaleka nepripomínali veľkosť tých jej. Zrazu doňho niečo uderí, priam mu bodne do chrbta, ako sa mu zovrie dych v hrdle.* Davina! *Tento krát hrdelnejšie, hlasnejšie, než predtým. Ruky mu už vyseli pozdĺž tela, tvár sa rozhliadala na všetky strany, akoby bol niekto, kto sa stratil a potreboval nájsť cestu späť. Lenže to nebola cesta, ktorú teraz potreboval. A potom ten tichý, skoro nečujný zvuk. Bolo skoro nemožné, aby ho počul a predsa. V tú chvíľu však nebol prekvapený, možno ho prepadol mierny šok, možno sa zarazenie zbieralo v jeho očiach, lenže červená na bielom, prebila všetko ostatné. Jeho ústa sa pootvoria, hlasný nádych, ktorý sa mu opäť zasekne v krku, neprirodzene napne jeho hruď.* Nie...nie, nie. *Precedí do vzduchu nestarajúc sa o nič a o nikoho, okrem tela ležiaceho len niekoľko metrov pred ním v snehu, ktorý bol dávno zafarbený krvou. Nemohla ho tu naozaj nechať, mohla?
Netušil, ako, netušil, kedy sa ocitol klačiac centimetre od nej, kedy jeho oči našli jej tvár, než sa s obavami, ktoré už nemal dôvod skrývať, ukotvili pri jej bruchu. Netušil, kedy sa rukami pokúšal tlačiť do jej rany, kedy pootvoril ústa, z ktorých najskôr nevyšlo vôbec nič.* Hej...Zostaň pri mne, rozumieš?...*Vydýchne, jeho hlas je zvýšený, avšak slová skoro zúfalé.* Nenecháš ma v tomto pekle samého. *Akoby si bol istý a zároveň pochyboval. Pochyboval o všetkom. Naraz len zavrie oči, jeho strhnutým telom prejde vlna sústredenia, ako keď  sa všetky zmizli v jednej sekunde skĺbia do jedného. Nie on...On by tu s ňou nemal byť, nikdy ju nemal nájsť, pretože nebol tá osoba, ktorá by ju zachránila. On zabíjal, ničil, bral životy...Nezachraňoval ich, nedával ich. Vlna bez-emócie mu prejde po chrbte. Psychopat však zmizne skôr než kedy predtým, tak ľahko, ako len život, ktorý z nej odchádzal.* Asinta Mulaf Hinto, Sho Bala... *Zopakuje niekoľkokrát, oči však otvorí omnoho skôr. Potreboval vidieť do jej tváre, do pier, ktoré boli podliate vlastnou chuťou jej krvi. Opäť vydýchne, má pocit, že mu bitie srdca priam naráža zvnútra do kostí.*  Davina... *Zdvihne jednu ruku, ktorými ešte doteraz tlačil na jej ranu, pričom si najskôr jemne položí jej hlavu na kolená.. Celé jeho vnútro sa zomklo, stuhlo v momente, než stihlo odbiť na poslednú.* Nezatváraj si oči...Kriste Pane, počuješ ma?...Davina! *Jazykom si prejde po chlade pier, než prsty jeho ruky sprudka narazia do jej líca a nakoniec zovrú jej bradu, ktorú natočia k sebe. V tom momente ju potreboval udržať pri vedomí, to bolo jediné, na čom záležalo. Nikdy sa necítil takto, nikdy nevnímal všetko to, čo teraz. Mal voči nej city, bol si istý, že tam boli.* Nepokúšaj sa tu umrieť...*Precedí pomedzi zaťaté zuby, než znovu zopne čeľusťou a jeho ruka sa o niečo uvoľní. Jej rana bola stále otvorená, avšak krv sa zastavila, už nestúpala von, nevytekala na sneh a nefarbila ho pod látkou jej bundy. Doslova zhrabne jej telo zo zeme. Jeho dych je zrýchlený, pery však spojené k sebe, musel sledovať jej tvár, musel sa pohnúť k domu, dnu. Prakticky si ju bokom pritisne k hrudi, nestarajúc sa o mobil, ktorý spadne z jej ruky na zem, nestarajúc sa už viac najskôr o nič, ak to dnes neprežije.*

*Tohle přece nemělo být tak, jak to skončí. Všechno bylo špatně, nikdy se to nemělo stát. Nikdy se neměli dostat do vězeňského světa, nikdy tady neměli zůstat, stejně tak jako nikdy se neměl objevit někdo další. Možná k sobě ani nikdy neměli mít větší city, možná nikdy neměl získat své emoce, protože by se to nestalo. Nepřišel by za ní, neomluvil by se, nezůstal by v New Orleans a jak se říká...sejde z očí, sejde z mysli. Ona by ho nikdy nepustila blíže k sobě, tím pádem by se nerozhodla tady s ním zůstat a všechno by bylo úplně jinak. Neměla ho žádat o pomoc, měla to udělat jinak, nemohl on být jediným způsobem, jak se dostat do vězeňského a zase nazpět, že ano? Jenomže osud to tak chtěl, vysmíval se jim do obličeje, hrál s nimi hru, kterou oba dva prohrávali, i když on by si něco takového nikdy nepřiznal. Přijde jí to jako hodiny od chvíle, kdy jí zabodl dvakrát nůž do břicha a nechal ji tady ležet jako kus zbytečného hadru, jako odkopnutého psa, který si nezaslouží nic jiné, než zemřít. Pomalá, bolestivá smrt je jedna z nejhorších, protože nejenom že trpíte fyzicky, ale i psychicky. Až teď si uvědomuje, jak moc se těšila domů, jak moc se těšila na okamžik až uvidí Marcela a bude s ním. Tolik by ho chtěla obejmout, říct mu, jak jí to mrzí a že to nemyslela vážně, protože v tu chvíli byla rozzuřená, stejně tak by se chtěla omluvit své sestře Sophie, protože dělali jenom to, co by udělal každý – chránili ji.
Víčka začíná přivírat pomalu k sobě. Chce se jí spát, alespoň jí to tak přijde, jako kdyby se jí chtělo spát. Přestává cítit tu pulzující, otupující bolest. Chlad na každé části těla ji pomalu taky opouští a před očima se jí zanedlouho začnou dělat mžiky, cítí to. Její chvíle nastala a nebude nic, nikdo, kdo by jí přivedl nazpět, protože si je jistá, že by ji Předci už nikdy nepustili. Vždy ji chtěl mít mrtvou, vždy byla tím vyvrhelem a teď, když není druhá strana je všechno jiné. Kde vůbec skončí? Co když se rozplyne v zapomnění, protože teď není v jejich světě? Tady ani nejsou Předci, tady není čarodějkou, ale člověkem...což znamená, že umře trvale. Možná to tak prostě mělo být. Otevře oči, jen co slyší hlas, který je jí tak známý. Je mrtvá? Je to jenom její představa, protože on je přesně ten, koho by chtěla slyšet? Trvá to jenom pár sekund, co zahlédne nad sebou tvář člověka, který ji byl momentálně tím nejbližším a jediným, co ve vězeňském světě měla. Pootevře ústa a cítí v nich hořkost krve, jako kdyby ochutnávala železo.* Už jsem mrtvá? *Zašeptá k němu a nechává víčka, aby jí padaly pomalu směrem dolů. Chce jediné, chce zavřít oči a ztratit se. Už takhle dál nemůže, už prostě nemůže s tím dál bojovat. Snažila se, ale prohrála ten boj a musí to přijmout, protože ne vždy je vítězství na její straně. Vydechne bolestí při tlaku na krvácející ráně. Teď si mohla být stoprocentně jistá, že to není sen, že ještě nezemřela a že její srdce se snaží bít, že pomalu selhávající orgány chtějí bojovat. Tak proč nebojuje právě teď i ona? Vnímá každé jeho slovo, snaží se mu dívat do tváře, ale cítí únavu, cítí se slabě.* Potřebuji...*Vydechne hlasem, který ztrácí barvu, který ztrácí na své hlasitosti, který je jenom šeptem zhasínajícího života.*...jen na chvíli...*Vypustí z plic další vzduch, jako kdyby to mělo být naposledy. Nedokáže to říct, nedokáže najít v sobě sílu mluvit dál. Musí mu být jasné, že jediné, co chce je zavřít oči a připadat si, že spí, dokud její srdce neudeří naposledy. Potom to už bude věčný spánek ze kterého se nikdy neprobudí. Teď už nevnímá jeho hlas, ani slova, které říká. Tohle nemůže jenom tak zachránit, nemůže jí pomoct. Možná, kdyby přišel dřív, kdyby Garett si nedal na své práci záležet a bodl jí jenom jednou, ale teď? Byla tady dlouho sama, alespoň si to myslí. Tělo se snaží odmítnout tohle utrpení, zatímco ona je pohlcovaná temnotou, která ji odstřihává od bolesti. Nebylo to jako ta první smrt, ani zdaleka. Neovládá své tělo, tudíž neovládá ani svaly a když s ní Kai pohne, když položí její hlavu na kolena, tak jí to připadá, jako kdyby se točil celý svět. Už je to na dosah, už pomalu před sebou nic nevidí a víčka se kompletně zavřou, to by však nesměl přijít šok, něco, co jí vytrhlo z „usínání“. Natočí hlavu do boku při tlaku na její líce. Cítí bolest a taky ji to donutí otevřít oči a znovu se na něj podívat, když jí chytne za bradu. Rty se jí zformulují do „o“ zadívá se do těch krásných, modrých očí. Snaží se jí udržet naživu, zatímco ona v mysli nebojuje. Jak mu to může udělat, když poprvé za celý jeho život se snaží někoho udržet naživu? Kdyby mohla, kdyby měla sílu, promluvila by, sjela ho za jeho čin nějakou ostrou poznámkou, protože si je jistá, že v nitru si to užívá.
Kdyby mohla, chytila by se ho, ale ruce měla jako prázdné gumové hadice a pomalu je přestávala cítit, vlastně přestávala cítit sebe samu kompletně. Tak lehké by bylo podlehnout temnotě, tam, kde není žádná únava, žádné starosti, žádná bolest, žádný strach. Bylo to tak unavující stále s tím zápasit, dívat se do jeho tváře a udržovat ten malý plamínek při životě. Neví, jaká doba utekla od toho, co se dostali domů, ale vzápětí se objeví v jídelně, kde všechny věci ze stolu popadají v okamžiku na zem a ona tentokrát necítí pod sebou chladný sníh, ale pevný povrch stolu. Opět víčka pomalu klesají, zatímco se snaží je nezavřít. Věděla, že zastavil krvácení, cítila to, ale opravdu to stačilo? Oblečení, které měla nasákle krví se pomalu ztrácí z těla, když jí ho sundává. Nic nenamítá, nechává ho udělat všechno, co považuje za vhodné. Sebere všechnu sílu a s hlubokým nádechem na něj promluví.* Potřebuji spát. *Vydechne ztěžka a pozoruje ho přes mlhu, kterou má před očima. Teď by potřebovala upíří krev, která by ji vyléčila, která by zacelila ránu a zachránila jí život. Takhle to bude o moc náročnější a ne jisté, že to zvládne. Pozoruje ho, když se snaží něco hledat. Co se chystá udělat? Zašít ji?* Nezvládnu už další bolest. *Ať nezapomíná na to, že je přímo k smrti vyčerpaná, nemůže to zvládnout, vždyť to není z lidského hlediska možné, každý má jenom jeden práh bolesti. Bylo těžké věřit i tomu, že ještě stále zůstávala naživu.*

*Vrátil by sa aj z temnoty, len aby získal späť jej dušu, aby samota, prázdno, nebolo opäť to jediné, čoby cítil, ak by zmizla, ak by sa rozplynula v prach, ktorý by poletoval snehom do diaľky, preč od neho, preč od všetkého, čo jeho zmysli, emócie, stále drží ako tak pokope, na mieste. Či si to už chcel priznať, alebo nie, či si už myslela, že je úplne nepotrebná...Tak on ju potreboval. Každá jeho časť po ňom momentálne kričala jej meno, kričala, aby ju našiel, ozývala sa priamo v jeho ušiach, nikdy neodznievala. Už by jej nedovolil odísť, nikdy bez neho. Pretože aj on to mohol urobiť, mohol ju tu nechať trčať a ísť späť, pozvánka mu bola podstrčená priamo pod nos, stačilo len aby ju zdvihol, lenže on to neurobil, neopustil ju tu. A pri nej...Nemal na výber, musel sa spoliehať na to isté, musel, ak jej chcel veriť, ak jej dôveruje, pretože ešte nikdy túto dôveru nesklamala a on to urobil už toľkokrát. Ak sa vráti jeden, tak aj druhý, ak tu jeden zostane, druhý tu bohužiaľ bude musieť zostať tiež. Jediné pravidlo, ktoré má, jediné slová, ktorými sa kedy jeho  nakazená myseľ riadila. A práve teraz, vo chvíli, kedy mu chladný dych tuhol v krku, kedy sa mu krv zlievala dokopy a nervy pracovali na plné obrátky, ju nehodlal pustiť, nehodlal nechať, aby odišla, zatiaľ čo on bude ten, ktorý tu zostane.
Možno to boli celé kilometre, možno pár metrov, než sa prakticky zrútil pri jej tele, než sa snažil pohľadom vyhľadať snáď každú škodu, ktorá na nej bola spáchaná. Jedna jeho časť je celkom skľúčená, zovretá bolesťou zo stavu, v akom ju našiel, v akom mu umierala rovno pred očami. Už poznal empatiu, okúsil jej horkosladkú chuť a neželal si nič iné, než aby vyschla, aspoň na chvíľu celkom vypla a stratila účinky nad každým jeho pohybom, telom, ktoré bolo napätejšie, stuhnutejšie, než kedykoľvek predtým. Na druhú stranu, bol sebecký, príliš sebecký na to, aby ukončil jej bolesť, utrpenie, ktoré ju zmietalo každou sekundou viac a viac, pretože prišiel príliš neskoro. Lenže nič z toho si nepripúšťal, nie v tej chvíli, nie v stotine, kedy sa hodiny opäť pohli, kedy ručičky začali dostávať ten správny smer, ku ktorému sa pomaly dookola a dookola blížili. Zachráni ju, bol dostatočne silný, bol prvýkrát v svojom živote pripravený na to, aby život nezobral, ale jeden udržal stále biť. Jej slová preniknú mrazom, ľadom, jeho tvárou plnou odleskov všetkého, čo sa práve odohrávalo v jeho hlave.* Nie a nebudeš...Prisahám, že nie. *Vydýchne kľačiac len niekoľko centimetrov nad ňou očami vyhľadávajúc tie jej, akoby potreboval jej pohľad, akoby to bolo niečo životu dôležité. Jej životu. Možno ju chcel len uistiť, možno uisťoval seba, nech to bolo už akokoľvek, nehodlal ju nechať umrieť, mohla veriť tomu, že nie. Automaticky zatlačí rukami do jej rany, čím jej spôsobí dostatočnú bolesť na to, aby znovu vnímala okolie, aby neupadala do temnoty, ku ktorej sa rútila rýchlejšie, než by obaja chceli.* Pozri sa na mňa, cupcake, som tu s tebou...*Prenesie dostatočne nahlas na to, aby sa ju mohol aspoň snažiť udržať pri vedomí, aby sa mohol aspoň pokúsiť udržať jej oči otvorené. Lenže jej viečka padali, spájali sa, zapadali do dna, v ktorom sa znenazdajky ocitla bez toho, aby jej niekto povedal, ako sa znovu zdvihnúť.* Chceš ma tu po tom všetkom nechať?! *Musela bojovať, či už ju k tomu má priviesť výčitkami alebo trpkosťou, ktorá znela v každom jeho písmene, v každej hláske, ktorá sa von dostane len spoločne s výdychom. Ešte nebol koniec. Nebol by jej priateľom, jej spojencom, ak by ju nechal skončiť takto. Sústredí sa na ranu prenášajúc jediné kúzlo, ktoré poznal, s ktorým mohol niečo robiť natoľko, aby ju udržal nažive, aby zamedzil krvi, ktorá sa pod ňou na snehu stále šírila ďalej, akoby plánovala vytiecť všetka. Jeho hlas k nej doliehal neustále, avšak jej pozornosť sa vytrácala, zmysli zoslabovali, skoro nevnímali. Len nôž, lovecký nôž zabodnutý priamo v jej hrudníku, bez výčitky, bez viny, bez ten najmenšej známke po emócií. Akoby sa vrátil, vrátil k večeru, keď on bol ten, kto zvieral jeho rúčku a nechal ostrú čepeľ pomaly zapadnúť, preťať kožu, vojsť do mäsa jeho sestry. Vtedy bol on tým, kto ju nechal krvácať na zemi, prežiť len kvôli tomu, aby ju mohol neskôr zabiť pri zlúčení. Dnes bol na inej strane, bol osobou, ktorá vtedy jeho sestre chýbala, bol Davininou jedinou pomocou, jedinou nádejou, ktorú mala. Aké ironické pomenovanie pre človeka ako on.
Jej hlas bol tichý, skoro nepatrný, akoby ho mohol rozfúkať aj záchvev vetra, akoby sa nikdy nechystal dokončiť, čo začal.* Shhh...*Prenesie v snahe ju prerušiť, zastaviť pred tak zbytočne premrhanou energiou, ktorej jej už tak veľa nezostávalo.* Len dýchaj, počúvaj môj hlas, Davina...*Prenesie snáď najzreteľnejšie, ako len mohol, pričom k nej neprestáva po celý čas hovoriť, neprestáva opakovať kúzlo, ktoré postupne a hlavne príliš pomaly zastavovalo tok krvi. Mal byť dosť silný na to, aby niečo zmohol, lenže...Ak by ju mal zabiť, bola by mŕtva v priebehu sekundy, avšak udržať nažive, to...To bolo niečo nové, nepoznané, neznáme pre jeho charakter, zmysli, či psychiku. Možno si myslela, že odchádza, že jej naozaj nikdy nedokáže pomôcť, lenže on ju stále držal a nikam nepúšťal, prežila až doteraz, jej srdce možno odchádzalo, ale to neznamenalo, že viac nebilo. Odchádzala priamo pod jeho rukami, akoby mágia stratila svoje slovo, jeho moc bola bez účinku a jej dych pomaly tuhol, vysychal v krku. Zhlboka nasaje vzduch do pľúc, než si jednou rukou opatrne položí jej hlavu na kolená, snažiac sa podoprieť rovnováhu toku krvi, ktorá sa objavovala okolo jej pootvorených pier. Lesk jej očí doznieva, všetko čo môže vidieť je temnota, ktorá sa neustále približuje a ona nebola jediná, ktorá ju mohla vidieť. Akoby cítil, že prichádza, akoby ju vnímal pod končekmi prstou, zľahka sa napriahne rukou a jeho dlaň pristane na jej líci. Bez ostychu, bez váhania, len s letmým obliznutím spodnej pery jazykom, akoby sa jeho teplom snažil zmierniť chlad. Aj keby sa jej jeho čin akokoľvek priečil, bol to práve ten popud, ktorý ju udržal pri vedomí, keď bola na prelome priepasti. Cíti slabý pohyb jej hlavy na kolenách, znovu môže pohliadnuť do očí s tou zvláštnou farbou, ktorú teraz videl úplne jasno, čisto. Prstami poniekiaľ pevnejšie zovrie jej bradu, akoby chcel jej pozornosť aj naďalej udržať pri sebe. Musel ju zdvihnúť zo zeme, akoby v tom snehu nemohla ležať ani o sekundu dlhšie. Jej nohy nechá voľne visieť k zemi, hlavu pritisnutú pár centimetrov pod jeho ramenom. Akoby držal bábiku, niečo umelé a bez života.
Jediné, čo ho udržovalo v presvedčení, že stále dýcha, bol slabý tep jej srdca, ktorý cítil na koži, ako ju zvieral a letmý pohľad očí, ktoré držala na tých jeho, keď sa blížili k domu, do ktorého s ňou mieril. Boli to len minúty, ale pre ňu ubehli hodiny, ktoré bude potrebovať dohnať, hodiny, ktoré sa jej míňali, strácali každým úderom. Všetko je tak automatické, neriadené jeho zmyslami, ale inštinktom, pudom. Dvere sa rozletia do strany, ako stúpi na drevené parkety rovno mieriac do kuchyne, kde mocou odhodí na zem do poslednej bodky všetko, čo sa nachádzalo na stole a na čo nemal čas.* Musíš to vydržať...Ešte chvíľu. *Prenesie k nej pokladajúc ju na jeho pevný povrch, pričom v ďalšej sekunde rozopína jej bundu, na ktorej sa krv sústreďovala viac-menej okolo rany a rukávoch, ktoré museli nasiaknuť, ako sa snažila rukami zastaviť jej tok. V momente jej ju zvlečie z tela, než sa zameria na jej tričko, ktoré na tom bolo omnoho horšie. Bez rozmyslu zovrie jeho lem a trochu stisne perami, ako ho pretrhne po výške na dve časti, ktoré nakoniec zhrnie niekam na dlážku. Na kúzlo mohlo byť prineskoro, nemohol sa zdržovať zvlieknutím všetkého jej premočeného oblečenia, teplo nebolo vec, ktorá ju zachráni. Jediné, čo potreboval je dobrý prístup k rane, ktorá vyzerala všelijako, len nie dobre. Príliš široká, príliš otvorená, príliš podliata krvou, ktorá síce už nevytekala, ale mohla sa stále zapáliť, ak ju nevyčistí. Niečo podobné uňho nemohlo spôsobovať odpor, nemohlo mu prísť nechutné, ani zarážajúce. Pootvorí ústa a potichu vydýchne niekam pred seba pohliadnuc jej na chvíľu do tváre, keď k nemu prehovorí.* Ešte nie...No ták, toto zvládneme, ty to prehryzieš. *Jednou rukou sa dotkne jej čela, pričom odhodí pár slabých pramienkov jej vlasov, ktoré sa jej naň lepili. Následne sa jej otočí chrbtom, ako pohľadom prakticky prečesáva šuflíky, ktoré za sebou necháva pootvorené, ktoré sa neobťažuje zavrieť. Až do pár sekúnd s horného regála na stene zhrabne ihlu napichnutú na malom kotúči čiernej nite, pri ktorej naozaj dúfal, že bude pevnejšia, než vyzerá. Vráti sa späť ku stolu, na ktorom ležala, pričom si položí obe veci povedľa jej hlavy, spoločne s jeho vreckovým nožíkom a poloprázdnou fľaškou od Vodky, ktorej sa ani jeden z nich našťastie predtým nedotkol.* Zvládneš...Ak ti pomôžem. *Odvetí pomerne sebaisto, ale jediné, čo chcel bolo, aby tomu aspoň na chvíľu verila, aby verila jemu. Zhlboka vydýchne snáď všetok vzduch, ktorý sa mu nahromadil v hrdle, pričom pomaly zdvihne nožík, s ktorým si prudkým trhnutím prejde po obvode dlane, na ktorej sa automaticky začne šíriť niečo, čoho dnes obaja mali už viac než plné zuby. Na chvíľu sa jej opäť zahľadí do tváre, než ruku zovrie v päsť a nadvihne ju nad jej ranou, na ktorú začnú stekať kvapky jeho krvi. Potreboval kúzlo spevniť, zdokonaliť. Pevne zavrie oči a pootvorí ústa.* Venez sanguis. Venez sanguis, Venez sanguis la force de la bête à moi. *Zopakuje niekoľkokrát po sebe, ako mu kvapka potu zíde letmo po čele a on môže konečne vydýchnuť prebytočný vzduch z pier. Jeho krv na jej koži začne automaticky vysychať, vyparovať sa do miestnosti. Bolesť nebola preč, bola len stlmená, ponechaná niekde v kútiku jej mysle, paralelne a na veľmi, veľmi krátky moment, ktorý bol snáď jedinou šancou, ktorú mala.* Toto bude musieť byť fakticky mega-rýchle...*Poznamená sucho, pričom položí nôž späť na stôl a nevnímajúc vlastnú krv, ktorá mu stekala dole po dlani, otvorí fľašku s alkoholom, ktorú zdvihne a letmo nakloní pri jej tele, ako obrúskami zo stola zatlačí tekutinu hlbšie do jej rany, prechádzajúc okolo po jej záhyboch v snahe ju trochu prečistiť, než sa...Pokúsi robiť čokoľvek iné.* Chcem ti len povedať, že to je prvýkrát, čo držím v ruke ihlu pre šitie, takže...Niežeby som ťa chcel znervózňovať alebo hocičo.*Prenesie slová, ktoré by niekomu tretiemu možno neprišli, ako vhodné, ale jediné, čo robil neustále bolo zachytávanie jej pozornosti. Nemohol k nej prestať hovoriť, pretože aj keď jej bolesť na chvíľu trochu odznela, nijako viac jej to nepomohlo.
Rukou pomaly siahne na jej brucho, pričom sa tvárou nakloní o niečo nižšie a prižmúri oči. Jeho hruď bola v letmom kŕči, mal doslova šťastie, že sa mu netriasli ruky, to jediné, ktoré by im chýbalo. Znovu očami vyhľadá tie jej, než ihlou jemne prepichne okraj jej rany, kože, ktorá bola ešte stále otvorená.* Veríš mi...aspoň trochu, všakže? *Prenesie, keď pokračuje ťahajúc ihlu až na druhú stranu, ktorou sa niť prevlečie, než ju opäť zapichne.* Vieš, videl som kopec ordinácií, naozaj, mal som za sebou pár sérií, než ma to prestalo baviť. *Snaží sa viesť niť pomerne rovnako, na medzery, na vzdialenosť, na presnosť.* Určite som zdedil nejaké gény po sestre a zostane ti len malá...nepatrná čiara. *Vydýchne napokon, ako ihlou poslednýkrát prejde do jej koži, než kúsok nite spoločne s ňou jednoducho zotne nožíkom. Rana bola stále krehká a bolesť, ktorú jej predtým vzal, sa musela postupne, ale isto, vracať späť.* Vidíš...*Vydýchne potichu a rukou sa letmo dotkne jej líca, možno to ani necítila, možno nemohla znovu vnímať cez prichádzajúcu bolesť.* Prehryzla si to. *Jeho hlas je priam chlácholivý, teplý, snáď rozdielny od akéhokoľvek doposiaľ.* Len sa...Nepokúšaj sa hýbať, ok? *Prenesie, akoby sa uisťoval, že neurobí blbosť a štichy zostanú na svojom mieste. Skoro však pochopí, že nič z toho nebolo nutné, pretože sa nechystala pohnúť, nechystala sa urobiť vôbec nič, než zavrieť oči. Tento krát však bez toho, aby odchádzala, bez toho, aby jej život pomaly vyprchal. Stisne pery pevne k sebe, pričom ju pomaly zdvihne z tvrdého povrchu stola a prakticky prisunie k svojmu telu. Vyjde niekoľko schodov hore na poschodie, ako už automaticky vojde do izby, ktorú poslednou dobou prebývali spoločne. Položí ju na posteľ a opatrne zvliekne jej nohavice, než zostane len spodná bielizeň. Následne cez ňu prehodí deku, ktorú prekryje bielym paplónom sadajúc si na kraj postele. Musel neustále premýšľať nad tým, čo jej urobil, ale...Pociťoval len hnev, istý záchvev odporu v každej svojej bunke. Nebola to však nenávisť voči Garettovi, nebola tu žiadna.
Trvá možno niekoľko minút, než sa odhodlá odísť, než ho vôbec napadne, žeby ju nechal v miestnosti samú, lenže krv, ktorá pomaly zaschýnala na stole, dostávala sa hlboko pod škáry dreva na dlážke...Nebola vecou, ktorú chcel, aby videla, keď sa zobudí. V skrinke v kúpeľni tak o pár hodín nájde niekoľko náplastí, ktoré bude v momente, ako rana prestane dýchať, vehementne potrebovať. Stále to mal rovno pred očami, ten holý, prostý a pritom tak ťažko uveriteľný fakt. Dnes život nevzal, ale jeden udržal, zachránil pod myšlienkou, že všetka vina, ktorú doteraz cítil, pomaly vyprcháva z jeho vnútra. Bolo len otázkou času, než vyprchá celkom.*

*Opravdu si myslela, že už je mrtvá. Své tělo téměř necítila a chlad, který ji měl mrazit na celém těle ustál. Není to přeci tak? Neříká se, že poznáte svůj konec ve chvíli, kdy přestanete všechno cítit? Protože to znamená, že vaše orgány selhávají, že bolest, kterou jste zprvu cítili se otupuje a potom už není nic. Jenom tma a velké prázdno. Tedy alespoň když se dostanete na druhou stranu, tak tam není nic a nejhorší na tom je, že to má trvat na věčnost. Nebyla si jistá, kam se dostane teď a zatímco mysl se zastavila, přála si zemřít, tak tělo uhánělo kupředu bojující o život, který ji ještě zbýval. Snažilo se udržet krev v žilách, tep jejího srdce, funkčnost všech hlavních orgánů, které jsou nezbytně nutné pro život. Možná za to mohla jeho přítomnost, možná se jenom prostě nechtěla vzdát, i když to na první pohled tak vypadalo.
Hlas, který k ní promlouval byl jako lehce dopadající závoj na duši. Bylo to příjemné, až skoro v tuto chvíli omamné. Umírat v náruči někoho koho milujete je jedna z nejbolestivějších smrtí, protože to útočí zároveň na srdce i mysl. Jenomže jí to už nebolelo, přála si to, byla v tu chvíli ráda, že je při ní, že se může podívat do jeho očí, že může říct sbohem alespoň jednomu člověku na kterém jí záleželo. Polkne krev nahromaděnou v ústech a rty jí vytvoří malou skulinku přes kterou se dostává vzduch do plic. Slabě, skoro nepatrně cukne pravý koutek úst do strany, jako kdyby se na něj chtěla usmát.* Já vím...*Vydechne a nepřestává pozorovat jeho tvář.*...a je to krásné. *Opravdu bylo. Dívat se mu do tváře a ne na prázdnou oblohu, cítit se sama. Nečekala, že by se k ní dostal a už vůbec ne, že by se k ní dostal včas. Tohle bylo lepší, než umírat sama, skoro jako když umírala při Sklizni. Možná tam byla Sophie, ale tenkrát to bylo všechno ještě jiné. Víčka pomalu padají směrem dolů, chtějí se zavřít úplně, chtějí se nechat pohltit tou tmou, která pomalu, ale jistě nastávala. Už teď viděla jeho tvář a okolí přes jistou mlhu, která se z jedné minuty na druhou měnila. Dnes jeho hlas byl tolik jiný, takový, který ještě nepoznala a jí to těšilo. Nemusel nic říkat, nemusel se ji vyjádřit, aby věděla, že něco k ní cítí, protože i když se možná snažil to zakrýt sebevíc, tak v jeho hlase to bylo a i v činech. Neodpoví mu, protože slábne a nechává se vtáhnout do spánku...do spánku, který bude znamenat smrt. Musí ji nechat, musí ji nechat alespoň na chvíli zavřít oči, protože to potřebuje. Je vyčerpaná, vždyť to bude jenom na pár sekund, nic víc nechce. Nadechne se zhluboka, aby byla schopná promluvit, jenomže jsou to jenom slabé pokusy o složení věty. Poslouchala jeho hlas, opravdu to byla ta první věc, kterou vnímala nejvíce. Drželo jí to naživu, jeho slova, jeho snaha...nebyla to ona, ale Kai. Což bylo poněkud ironické vzhledem k jeho povaze, ale teď to nevnímala, alespoň se o to nesnažila. Možná zastavil proud krve vytékající z dvou bodných ran na břiše, ale nic to neměnilo na to, že stále měla otevřenou ránu, že postrádala krev a že její energie byla na bodu mrazu. Měla jí natolik, aby ještě přežívala, ale příliš málo na to, aby zvládla přežít sama. Přeci jenom podléhá pocitu, který je teď pro ni o moc snadnější každou sekundou čím dál víc. Další stroužek krve sjede po rtech směrem k bradě, další kovová chuť na jazyku, kterou už nemohla více cítit. Byla u něj, ale necítila teplo jeho těla, necítila nic z toho, co předtím, když ležela vedle něj, když se jí dotýkal, všechno to bylo pryč, schované ve vzpomínkách, co byly právě teď jediné, co jí zůstalo. Nechá víčka klesnout ještě níže, když v tom jí udeří dlaň do tváře. Tvář se nahne na stranu pod tím náporem. Efekt to rozhodně mělo, protože na pár sekund je její vnímaní ostřejší, než kdykoliv za těch posledních pár minut, co tady ležela. Kdyby měla na to sílu, kdyby mohla, pravděpodobně by k němu pronesla ostrou poznámku, že si něco takového vůbec dovolil, ale moc dobře si uvědomuje, že jediné o co se snaží je udržet ji při životě. Na jeho místě by udělala to samé, kdyby musela, ví, že to nebylo nic osobního, i když si je jistá, že možná ta psychopatická část si to užívala. Zadívá se do hloubky jeho modrých očí, než se tělem přitiskne na jeho a on ji zvedne ze země.
Jedna ruka ji bezvládně visí směrem dolů a tu druhou má okolo jeho krku, i když se ho nějak nedrží. Není dost silná na to, aby mohla, takže všechno je jenom na mě. Věří mu, ví, že ji nepustí, že se ji bude snažit udržet naživu, i když to vypadá naprosto beznadějně, popírá něco, co se může každou vteřinou stát skutečností. Závan čerstvého, chladného vzduchu zmizí, jen co překročí práh domu. Tolik se snaží udržet víčka od sebe, ale je to asi to nejtěžší, co kdy dělala. Pro něj je lehké na ni mluvit, protože mu nikdy něco takového nedělalo problém, ale pro ni je příliš těžké zápasit s prahem mezi životem a smrtí. Obzvlášť, když je tak strašně jednoduché zemřít, člověk, který se na tomto okraji propasti nikdy neocitl netuší, jak moc je to snadné. Jediné, co vnímá je zvuk dopadajících zbytečností na podlahu a poté suchý, tvrdý povrch pod jejím tělem. Zabloudí očima k němu a nadechne se zhluboka, jak jen může. Neodpoví mu, opět. Tuší, že je to pro něj frustrující, protože čím více přestane reagovat, tím větší je pravděpodobnost, že už bude brzo pryč a on nestihne udělat nic, nestihne ji zachránit tak, jak jí slíbil. Sotva vnímá svlékání bundy a následné roztržení trika, aby se dostal k ráně, kterou potřebuje vyléčit, potřebuje kůži znovu zcelit dohromady, aby nebyla jediná šance, že by znovu mohla krvácet. Prolomí ticho mezi nimi, jako kdyby mu oznamovala skutečnost a zároveň to byla žádost o to, aby ji nechal. Potřebuje se vyspat, chce zavřít víčka, tak proč zatraceně s tím má bojovat, když už nemůže? Je fyziky i psychicky vyčerpaná, nebaví jí to, ten boj ji unavuje ještě více. Chce přežít, chce se vrátit domů, chce se vrátit do svého starého života s jistými změnami, chce stárnout, chce si splnit své sny, ale copak to jde, když cítí, že život v ní kompletně vyhasíná? On sám ví, jaké to je zemřít, jak snadné je tomu pocitu podlehnout, protože není nic jednoduššího, než zavřít oči. Jeho dlaň na tváři je pro ni utěšující, jako kdyby to ještě více otupovalo zbytky bolesti, které jí zůstaly. Je jí nadmíru jasné, co se chystá udělat a nemyslí si, že zvládne další nápor bolesti, že ještě něco vůbec může v tomto dezolátním stavu zvládnout. Oznámí mu to, ale neposlouchá ji. To ji opravdu alespoň jednou nemůže poslouchat? Sama ví nejlépe, jak na tom je, nedívá se na svůj životní stav skrz růžové brýle. Avšak je obdivuhodné, že se stále drží naděje, že to nevzdává a snaží se i ji přimět, aby neprohrávala, protože takový oni jsou. Neprohrávají, nemohou si to dovolit, i když jim jisté události v životě zkříží cestu, tak na samém konci to budou oni dva, kdo vyjdou jako vítězové. Letmo se podívá na věci, které má připravené na sešití a upřímně? Děsí ji to, sama se diví tomu, že právě teď dokáže cítit něco jako děs, ale je tomu tak. Stačí to udělat špatně, chytne infekci a bude mrtvá za pár dní. Není milosrdnější ji nechat zemřít teď, než na nepovedenou operaci? Možná to zkoušel, možná je něco, co o něm neví a asi by to ani nechtěla vědět, ale právě teď by se hodilo pár informací. Nejde jí o jizvu na těle, kterou bude jistojistě mít, nejde jí o nic jiného, než o fakt, zda si věří natolik, že se jí rána nezanítí, místo toho, aby se zahojila. Tolik naděje, tolik nezhasínající naděje v jeho hlase...v jeho tváři. Nikdy nic podobného neviděla. Měla by bojovat, když už ne pro sebe, tak alespoň pro něj, protože on bojuje, nevzdává to, nenechává smrt si pro ni přijít, i když přímo klepe na dveře a pomalu je otevírá. Přihmouří oči, když se řízne do ruky a nechává krev skapat na otevřenou ránu. Ani neví, kde se to v ní bere a možná to je tím, že je po jeho boku až příliš dlouho a zkrátka ani v takové situaci si nedokáže pomoct.* Teď budeme krevně spojeni….paráda. *Semkne rty k sobě a zlehka se usměje. I v nejdelší hodině dokáže být ironická, vlastně se to vůbec nepodobá té dívce, kterou byla před rokem. Ne, že by to v sobě neměla, ale pravděpodobně v takové situaci by nic podobného neřekla, ale s ním bylo všechno jiné, dokonce i ona. Vnímá ho, každý jeho pohyb, každé slovo, které řekne, každé kouzlo, které udělá. Snaží se utišit její bolest a cítí to téměř hned. Je skoro pryč, jenom jemný náznak po ní zbyl a to je něco, co může zvládnout, protože si už prožila i horší věci, jako třeba ještě před chvílí. Nemyslí si, že potřebuje děkovné slova, když nejsou ani u konce, ale je mu vděčná. Už jenom za to, že bojuje společně s ní, že ji nenechá, že se snaží utišit její bolest...není bezohledný, už ne, alespoň ne k ní. I když jí utěšil bolest, přesto nelze necítit alkohol, kterým se snaží dezinfikovat ránu. Svaly na břiše se jí napnou, jak se snaží zatínat, jako kdyby to její tělo dělalo automaticky. Nebylo to nic, co by nemohla vydržet, ale nebylo to ani tak, že by mohla být naprosto uvolněná. Ještě, že myslel na kouzlo, protože tohle by jinak štípalo jako čert, pravděpodobně by v tu chvíli byla schopná se i kroutit v bolestech. Kdyby mohla, tak by si odfrkla při jeho slovech, místo toho jen slabě vydechne.* Nepřekvapuje mě to. *Skoro neslyšně k němu promluví. Ano, má obavy, ale buď riskovat a nebo zemřít, tak co to bude?
Necítí to, necítí zabodnutí jehly do kůže a následné potáhnutí, necítí nic z toho. Byla to bolest, kterou nemohla ani vnímat po tom všem, co dnes už okusila. Plně se soustředí na jeho tvář a oči, které se od ní odtahovaly jenom ve chvíli, co se potřeboval podívat na průběh své práce.* Věřím ti. *Přizná se a na čele se jí vytváří kapičky potu, které pomalu stékají směrem dolů. Za normálních okolností by jí to chladilo, ale teď? Nebylo tam nic. Ach bože...jenom to ne. Jenom ne jeho historky nad kterými má chuť převrátit oči, kdyby to bylo možné. Bylo by lepší, kdyby na ni nemluvil, protože to není to, co se jí chce poslouchat a zároveň je ráda, že ji tak vytrhne ze soustředění se na to, co právě teď dělá.* Byl si její dvojče, ne syn. Nemůžeš to zdědit. *Namítne na jeho slova. Vléval se jí snad znovu život do těla? Protože právě teď to tak vypadalo. I když byla k smrti vyčerpaná, tak přesto mu dokázala odpovídat, soustředit se na něj a na jeho slova, které vážně občas byly otravné a to on ji sám nazýval často otravou. Pravděpodobně to bylo něco, co měli společné. Akorát méně mluvila. Tohle jí připadlo rychlé, jako kdyby se vůbec nic z toho nestalo. V jednom okamžiku jehla prošla skrz kůži poprvé a v druhém už byl konec. Bolest se začínala pomalu vracet...nejdříve v menších doušcích, které se postupně zvětšovaly. Usměje se na něj, přičemž by si tak moc přála cítit jeho dotek na tváři, ale nebylo to tam a to bylo asi to jediné, čeho v tuto chvíli litovala.* Díky tobě. *Poví tak jemným hlasem, plný vděčnosti k němu. Nikdy ho takhle dřív neviděla a ví, že to stane jednou z nejsilnějších vzpomínek, které má. Slabě přikývne hlavou a zhluboka se nadechne. Potřebuje ještě něco říct, než konečně propadne spánku, kterému už tak dlouho odolává.* Tohle je poprvé, co si zachránil někomu život, že ano? Vždy jsi ho jenom druhým bral, ale dnes...*Snaží se pousmát o něco více, snaží se do toho vložit skoro všechnu energii, kterou má v těle.*...moje city k tobě už nemohou být silnější, takže...mě už prosím nadále nepřekvapuj. *Ještě chvíli ponechává úsměv na rtech, než pohasne a konečně, pomalu nechá padat víčka.* A teď...*Vydechne slabě, jak jenom může a konečně zavře oči, konečně se nechá pohltit tmou. Ale bití srdce neustává, možná pokulhává vyčerpáním a slabostí, ale neztratí se, protože její život bude pokračovat dál. Než aby si uvědomila, co se děje dál, že už je v jeho náručí a on jí nese nahoru a následně pokládá do postele, tak upadne do hlubokého, bezesného spánku.*

*Ještě stále mohl cítit krev na rukou. Byla rudá jako šťáva ze semínek granátového jablka, byla horká jako rozpálený plech v letním dni. Ani si ji nechtěl v tu chvíli umýt, nechtěl, aby proud vody smyl důkaz, že dcera té bestie je mrtvá. Měl na rukou krev Claire, měl na rukou krev dítěte někoho, kdo vzal život jeho dvěma nejcennějším bytostem na zemi. Na ničem mu tak moc nezáleželo jako právě na nich a na dceři, kterou nikdy nemohl poznat, kterou nikdy nemohl sevřít v náruči a vychovat ji, vidět ji růst, slyšet, jak ho nazývá otcem. Pomsta byla vykonána, ale stále se necítil plně uspokojen, stále mu něco chybělo. Chtěl vidět mrtvé všechny, kteří byli potomci těch, co tento čin měli na svědomí. Musí se okamžitě vrátit do New Orleans, musí zjistit, kdo všechno ještě dýchá a postarat se o ně, aby už nikdy víc nebylo napácháno takové zlo. Cítí, že má návrat na dosah ruky, teď už ano, když jedna z hrobe byla odstraněna. Nic nemohlo tomu klukovi bránit v tom, aby přišel a uzavřel s ním dohodu. Jeden měl ascendent, druhý zase krev tak kde zatraceně stále vězí? Proč ještě nepřišel? Už je to nějaký ten den po „malé“ nehodě a stále ho nevyhledal, stále nezaklepal na jeho dveře. Vždyť musel vědět, že je blízko, že je přímo naproti domu, kde se právě zdržuje a jenom čeká na to až bude připravený. Určitě sám pochopí, že to byla jenom malá, skoro bezvýznamná a ne nenahraditelná holka. Takových jako ona může potkat ještě stovky, tak proč se ní zaobírat? Nic jí přeci nedlužil, neměl už žádnou kotvu, která by ho k něčemu poutala, tak proč to do pekla tak trvá?
Bouchne pěstí do sádrokartonové zdi a prorazí ji, přičemž začíná cítí stupňující se bolest v kloubech. Opře se čelem o zeď a zavře oči. Ruka mu dopadne podél těla a on začne zhluboka dýchat, jak musí stále přemýšlet nad tím, že by možná měl zabít i jeho, vzít si ascendent a zmizet dříve, než se rozpadnou všechny světy. Potřebuje jít domů, potřebuje cítit závan teplého vzduchu, potřebuje se projít po ulici plno lidí a chce poznat ten nový svět venku, který na něj čeká. Semkne rty pevně k sobě a snaží se ovládat v těle každou buňku, která mu přivolává agresi a dovádí ho přímo k naprostému šílenství. Je pro něj těžké se ovládat, když je tady už tolik bez a s možností útěku, která je přímo naproti a nemůže ji jenom tak dostat. Ani smrt Daviny ho nepotěšila tak moc, jak správně měla...možná ji měl lovit, možná ji měl nejdříve mučit a až potom zabít, ale on to chtěl udělat hned, protože přímo prahl po tom, aby naposledy vydechla. Proč? Proč všechno nemůže být o moc jednoduší a proč mu stále někdo hází klacky pod nohy? Ale on to všem vrátí, každému jednotlivci, protože se stane silnějším, mocnějším a teprve poznají, proti komu se opovážili postavit. Zapře se dlaní o zeď, jako kdyby se obával, že znovu do ní udeří, ale místo toho ho vytrhne hlas, který volá jeho jméno na ulici. Napřímí se a rty se mu zkřiví do ďábelského úšklebku. Cestou ke dveřím vezme kabát, co měl přehozený přes opěradlo křesla a obleče si ho, než vyjde ze dveří na zasněženou terasu a pokračuje směrem k ulici, kde nedaleko zahlédne toho jediného na kterého čeká. Založí si ruce do kapes kabátu, kde ještě stále v náprsní kapse má vložený lovecký nůž, jako kdyby ho snad potřeboval mít vždy při sobě pro všechny případy. Kdyby náhodou, tak bude používat svou magii, ale nemá takové obavy, protože v celém celičkém světě jsou už jenom oni dva.* Úúúúú...*Zahvízdá, když stojí pár metrů za jeho zády, aby na svou maličkost upozornil.*...nějaký problém, mládenče? *Promluví trochu zvýšeným hlasem, aby měl možnost ho slyšet, načež se rozejde směrem k němu stále ale udržujíc vzdálenost mezi nimi.* Ať už je to cokoliv, co takhle to probrat u skleničky něčeho ostřejšího? *Povytáhne jemně pravé obočí a pousměje se. Tváří se, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby před pár dny neubodal jeho malou přítelkyni k smrti.* Ta zima mi začíná docela lézt na nervy. *Oklepe se a porozhlédne se okolo a hned se vrátí očima k jeho tváři. Potřebuje ho mít stále na pozoru.* Takže tvoje místo a nebo moje? *Nejdříve očima ukáže na dům, kde bydlí on a potom na ten protější. Není přeci už žádný důvod, aby mezi nimi byla nějaká nevraživost, ne? Bylo to život za život. Kai vzal ten jeho a on zase vzal druhý, aby se skóre v úmrtí vyrovnalo.*