Prison Worlds

*Malo by ho to užierať. Všetky emócie ako nenávisť, zlosť, hnev, zášť, zloba...Lenže nič z toho necítil. Akoby to pre jeho telo nebolo citovo možné, pre jeho myseľ čo i len predstaviteľné. Letmo prižmúri oči na cestu pred sebou, sneh nepoznačený ničím, než nedotknutou belobou. Čistou, hladkou, na pohľad nevinnou. Stačil však jediný krok, aby sa to všetko prevrátilo v odtlačky podrážok na jeho topánkach. Niečo kruté spievalo spoločne so vzduchom, i keď necítil najmenší vánok. Akoby na niečo čakal, očakával diablov tanec, ktorý nemal nikdy skončiť, ktorý mal pretrvať večne. Chladom, mrazom, ľadom i snehom, ktorý sa zachytával na látke jeho bundy padajúc nepretržite z oblohy.  Vedel, že tu je, vedel, že ho pozoruje, že stačí jediný pohyb k tomu, aby si pritiahol jeho pozornosť. A to bolo presne vecou, ktorú dnes urobí, ktorú chce a potrebuje zo všetkých najviac. Spojí pery zľahka k sebe, akoby sa ich v každej sekunde chystal znovu pootvoriť, pričom postúpi dopredu ďalších pár krokov zastavujúc rovno v strede prázdnej cesty. Nebol obťažovaný ľuďmi, hlukom veľkomesta, akým New Orleans bolo, nemusel sa uhýbať autám, pretože v celom prekliatom svete podľa správnosti nezostal nikto. Len psychopat...Psychopat a magor. Ruky má založené vo vačkoch bundy, ktorej obsah netvorilo nič, než ľahký, vreckový nožík po jeho pravej strane. Občas ho uvoľňoval, len tak pre potešenie, inokedy potreboval trochu zabaviť prsty, a tak ho stále zatláčal a otváral. Pre niekoho zvláštne, preňho, uvoľňujúce.
Jeho vnútro bolo rozdelené na dve časti, ktoré sa v samotnom strede prelínali do jednej. Prvá si prikazovala odcudzovať muža, ktorého pred týždňami stretli, ktorý ich však pozoroval mesiace pred tým, muža, ktorý mu tak strašne pripomínal seba samého. Zarazil nôž do jej hrudníka, dobodal ju a nechal ležať v jej vlastnej krvi uprostred mesta, obklopenú ničím, než chladom a snehom. O čo viac bol on iný? O čo viac bol...Lepší? Poznal jeho dôvody, poznal celý príbeh, ktorý podľa jeho domnienky potrebovali Davinine uši počuť, než ju zabije. On vedel, čo znamená, keď je pomsta silnejšia, než čokoľvek iné, keď je nevraživosť a hnev všetko, čo človeku zostane po tom, čo strávi roky...Osemnásť rokov sám na mieste, z ktorého jedného dňa, takého istého ako všetky predtým, zošalie. Možno preto ju v sebe nedokázal vybudovať. Možno preto to nebola zloba, čo ho v tejto chvíli poháňalo, len jediná prostá vec. Chcel sa dostať späť a...Mal vôbec tušenie do čoho sa vráti? Marcel, Sophie – pri ich mená sa mu hruď zvierala v napätí, v zúrivosti, ktorá raz bude musieť vyjsť von. Otázkou zostáva len kedy.
Nenarušeným tichom, ktoré k nemu dopadalo zo všetkých strán, sa ozve jeho hlas, zvýšený, prázdny, neutrálny, nepodmienený hnevom, ani ničím z toho, čo by po správnosti mal cítiť, lenže necítil. Možno emócie, ktoré v zlomku sekundy nadobudol, pomaly vyprchávajú, rovnako ako kedysi mágia, ktorú nasal, možno miznú, tlmia sa všetkým z toho, čím bol.* Neskočíš pozdraviť, Garry?! *Spýtavo, možno provokatívne podvihne obočím rozhliadajúc sa letmo okolo seba.* Emočne zdrvený psychopat vonku pred barákom! *Vytrhne si ruky z vreciek zľahka špúliac perami do strany, podvihujúc bradou trochu povýšenecky dohora. Musel ho počuť, vedel, že ho počuje. Nenechal by si ujsť ani najmenšiu šancu k tomu, aby získal to posledné, čo mu chýbalo, to jediné, čo stačilo k tomu, aby mohol vypadnúť z miesta, ktoré zanechalo stopy na všetkom, čo dovtedy poznal, rovnako ako tie odtlačky v snehu po jeho topánkach. Priamo za chrbtom, možno niekoľko metrov od neho, sa ozve hlasné hvizdnutie, ktoré ho vytrhne doslova zo všetkého. Jeho pozornosť, jeho pohľad, to všetko sa upriami priamo na postave, ktorá stála pár krokov od neho a ku ktorej sa v druhej sekunde bez váhania otočil čelom.* Čo myslíš? *Zavolá za ním ironicky dostávajúc presne to, čo očakával. Garett nebol niekto, koho hnev ovláda pre malichernosti, akou bola jedna smrť, ktorá ho v konečnom dôsledku nakoniec ani nezabila. Aké potešujúce. Nepohne sa dopredu, prakticky viac neurobí jediný krok, ktorým by sa k nemu čo i len trochu priblížil, to všetko necháva na ňom. Na osobe, ktorá si ich spokojne berie, zaiste, nechávajúc istú bezpečnú zónu medzi osobami, ktoré sa radšej nikdy nemali stretnúť. Nad jeho návrhom len s ľahkým pobavením ohrnie spodnou perou, akoby mu snáď povedal niečo, čo sa nedá prosto odmietnuť, nad čím sa nedá jednoducho pokrútiť hlavou.* Mám to brať tak, že si na komplet znudený a cnie sa ti po cudzích kecoch? *Podvihne poniekiaľ vyzývavo obočím, než opäť, rovnako ako na chodbe pred dvermi motelovej izby, pokrčí nezaujato plecami.* Prečo nie. *Vydýchne sucho, bez najmenšieho zatrpknutia, či výčitky v hlase. Aj napriek tomu, že nezomrela, muž pred ním ju s tým zámerom dobodal. Preto by ich po správnosti mal počuť. Lenže nič na ňom nebolo správne a on by nenávisť nedokázal predstierať, ani keby chcel. Obaja sa tak tvárili, akoby sa nič nikdy nestalo, akoby boli starí známy, ktorí sa stretli niekde na rohu ulice a už dlho nepreniesli spoločné slovo. * To je vážne blbé. Myslím po toľkých rokoch. *Komentuje svojim typickým štýlom, postojom, ktorý bol na jednu stranu pobavený, na druhú chcel sekať do všetkého okolo.* Koľko to vlastne je?...Oh, počkaj, už viem. Šestnásť. *Jeho pery sa roztiahnu v krivom úškrne, ktorý prakticky lemoval provokačnosť jeho slov.
Jeho ostražitosť bola samozrejme na mieste, vlastne viac než to. Neplánoval nič iné, než získať krv, odstrániť problém a spakovať Davinu spoločne s ascendentom, ktorý bol to jediné, s čím im stačilo vyjsť z domu. Musel sa uchechtnúť. Naozaj podarené, vážne.* Vieš...Ak by som rok dozadu nerobil to isté, pravdepodobne by som si myslel, že si totálne uletený. *Prenesie chvíľu po tom, čo poukáže na domy stojace oproti sebe, pričom mu stále neodpovedá na otázku. Namiesto toho len stojí v snehu, do ktorého sa mu stále viac a viac zabárali nohy a otočí tvár niekam do strany spočívajúc pohľadom na dome, z ktorého pred pár minútami vyšiel.* Našiel som jej telo. Stále ho mám. *Prenesie pomerne potichu.* Vkuse som si hovoril...“Ešte včera mi držala kokot, to nemôže byť pravda“....A dnes je mŕtva. *Jeho tón nebol poznačený žiadnym typom smútku, bolesti zo straty, či žiaľu. Len známkou po skľúčenosti, ktorú tak perfektne lemoval ten psychopatický humor, s ktorým sa snáď už narodil. Opäť sa vráti očami k jeho tvári, pričom zľahka zopne pery k sebe, akoby nad niečím uvažoval.* Nechce sa mi vracať. Navyše...čo je lepší začiatok dňa, než susedská návšteva? *Chladný, spokojný poloúsmev, s ktorým vykročil presne opačný smerom,  než z akého predtým prišiel.*

*Hlas, který očekával takovou dobu se rozlehne v ulicích a on nemůže jinak, než ho následovat. Čekal na to od doby, co ji zabil, čekal na moment, kdy za ním přijde, protože mu ani nic jiného nezbývalo. Jeho slova ho pobavily, vytvořily mu jemný úsměv na tváři který však byl cítit po chladu a ne po vřelosti. Byli si podobní, věděl to...věděl to téměř od samého začátku, věděl, že ho nebude moct odsuzovat za to, co udělal té dívce, protože byl vevnitř stejně a ještě hůř prohnilý jako on. Trčet tolik let ve vězeňském světě a jediné, co vám po všech těch letech zbude je zahořklost a nevraživost vůči těm, kvůli kterým jste se tady dostali. Nehledíte na to, že vás možná pomsta po tolika letech neuspokojí tak, jak jste očekávali, prostě ji musíte vykonat ať se děje, co se děje. Nikým a ničím se nenecháte zastavit, nelitujete toho, protože už ve vás nezbyla ani špetka lítosti. Měl chuť na něj zakřičet, aby šetřil dechem, protože ho slyší moc dobře, ale na druhou stranu byl pobaven. Nikam nespěchá, vezme si kabát, který si jedním tahem přehodí přes ramena a vyjde na terasu pokrytou sněhem a potom dále na chodník. Jenom pár metrů je od něj, stačí tak málo...všechno to má na dosah ruky, teď to jenom sebrat vší silou a nepustit. Na hrudi cítí lovecký nůž, který mu ještě zůstal v kapse, rukojeť mu každým krokem, každým pohybem tlačila do hrudi. Nabere vzduch do plic a tentokrát je to on, kdo upozorní na sebe.
Zadívá se na jeho vysokou postavu a s rukami v kapsách postává na jednom místě, alespoň prozatím. Roztáhne rty do úsměvu a zavrtí zlehka hlavou z jedné strany na druhou.* Myslím, že by si neměl tak prznit mé jméno. *Zvýšeným hlasem hned odpoví. Zdál se být klidný, vyrovnaný, jako kdyby její smrt vůbec nic neznamenala. Buď to opravdu bylo tak, buď jenom k ní cítil nějakou potřebu jí oplatit to, že tady zůstala trčet s ním a nebo byl zatraceně dobrým hercem. Doufal v to první, protože kdyby se pokusil o druhou možnost, kdyby se mu pokusil vrazit nůž do zad, no...řekněme, že by nedopadl ani zdaleka dobře. Nemá sebemenší problém razit nůž i do jeho hrudi, sebrat mu ascendent a vypadnout z tohoto pekla. Jenomže proč by na sebe pořád útočili? Nebyl to jenom holý nesmysl, když oba měli zatracený potenciál k tomu být přátelé a být tak silní, jak jen to jde? O tom jim šlo...o moc, o nadřazenost nad ostatními, o to, aby jejich jména vyslovovali se strachem. Převezme tohle setkání do svých rukou, protože koneckonců to byl on, kdo si ho vyžádal, kdo ho přinutil přijít. Ocitne se v jeho blízkosti, ale ne takové, aby si nebyli příliš blízko. Přeci jenom stále si pamatuje na to, že při posledním malém rozhovoru mu zabodl nůž do krční tepny, nic příjemného btw.* Mám rád konverzace na úrovni a v teple. *Pokrčí ledabyle rameny a pronese to takovým tónem hlasu, jako kdyby to byla naprostá věc a nechápal, proč se ho vůbec na to ptá. Ví, že by si mohli rozumět, že jejich povahy a názory se zas tak od sebe neliší a mají jednu společnou věc a to je dostat se domů. Proč by se měl bránit něčemu, co stejně přijde? Sebere si to, co chce ať už to bude stát cokoliv. Přikývne souhlasně s úšklebkem ve tváři. Nemohl ho odmítnout, protože už ani neměl nic a nikoho, kdo by mu v tom bránil. Výčitky neměl, neměl ve tváři vepsanou ani žádnou lítost, ani stesk, nic, co by nasvědčovalo tomu, že mu ta jedna, naprosto bezcenná osoba nijak nechybí, nepostrádal ji, protože pro něj nebyla ničím. Bylo to opravdu smutné, ale pro něj uspokojivé, přesně to v co doufal. S neutrálním výrazem ve tváři sleduje tu jeho a jen mírně přihmouří oči.* Děkuji za připomenutí, skoro už jsem na to zapomněl. *Ušklíbne se. Na jeho provokaci nijak zvlášť nereaguje, protože kdyby ano, tak tady s takovou budou stát ještě týden a vyměňovat si zatrpklé věty a na to on upřímně nemá čas.
Rozhodně mu nevěří a jak by mohl? Stejně tak ví, že ani on nevěří jemu, ale potřebují se navzájem a proto se ho zeptá, zda půjdou do jeho domu a nebo k němu, což bylo trochu ironické vzhledem k tomu, že jejich domovem nebyl žádný dům a přitom celý svět.* Huh, tak to jsme si hodně podobní, že ano? *Usměje se na něj tak nějak rýpavě. Zhoupne se na nohách, když stále vyčkává na jeho odpověď ke které se nemá, což ho začíná z části unavovat. Vydechne horký vzduch z plic a jenom pokýve hlavou.* Oh jistě, že jsi ho našel. *Pronese trpce a hned na to rozesměje, přičemž vytáhne ruce z kapes v gestu, jako kdyby se bránil.* Easy, man….snad tady na mě nejdeš s historkou o nekrofilii. *Stáhne ruce k tělu, ale v další chvíli se zarazí. Koutek úst mu cukne do strany, přičemž nakloní mírně hlavu do boku, jako kdyby se ho ptal „WTF?“. Možná je jenom zaražen slovním spojením, možná skutečností, na co přesně myslel, ale mužská mysl se hodně ubírá těmito směry. Připravil ho o potěšení, které s ní měl...jak tragické. Podívá se na chvíli do země a nakrčí mírně čelo, přičemž se mu objeví širší úsměv na tváři, když se na něj znovu podívá.* Takových, co ti ho podrží budeš mít po návratu spousty. Ještě mi poděkuješ, když najdeš něco kvalitnějšího. *Poukáže hned na to pravou rukou k domu, kde přebývá a rozejde se hned za ním. Společně vejdou do domu a sundá si kabát, který v obývacím pokoji odloží do křesla. Z minibaru vezme sklenici skotské a dvě skleničky k tomu do kterých nalije do čtvrtiny krásně zlatavou barvu a podá mu jednu ze sklenic.* Tak co kdybychom už konečně probrali náš návrat domů? *Pozvedne sklenici do výše své tváře a ušklíbne se.* Přeci jenom nám nic nebrání v tom, abychom opustili tohle místo. Můžeme začít od znovu...buddy. *Přiloží si sklenici ke rtům a stále se na něj dívá s jistou vypočítavostí. V ústech se mu rozplývá chuť skotské, která ho pomalu začne pálit na pár sekund v hrdle.*

*Mohol čakať, že sa zjaví znenazdajky a bez akéhokoľvek ohlasu priamo za ním. Iste, bolo to asi tak prekvapujúce ako všetko na tomto zmyslom opustenom svete...Ale naozaj, čo s tým tí podliaci stále majú? Bolo by asi blbé sa na to pýtať práve jedného z nich. V sekunde sa obráti na opačnú stranu a poniekiaľ ledabolo nakloní hlavou do strany. Bez štipky nenávisti, pohŕdania, zlosti, či hnevu, ktorý by k nemu podľa všetkého mal vnímať, ktorý by mal byť to jediné, čo pri pohľade naňho cíti. Lenže v jeho očiach nebolo nič, ani ťuk po hocičom, čo by zášť pripomínalo. Nepribližoval sa k nemu, nemal potrebu stáť kdekoľvek v jeho blízkosti, teda pokým v ruke nebude držať krv Bennettov, s ktorou by boli už dávno späť a nič z tejto unavujúcej šou, by nemusel riešiť. Davina mala byť mŕtva, teda aspoň Garett si to mal myslieť, pretože tu nebola iná šanca, akoby sa čo i len dostal do jeho blízkosti, bez toho jasného a očividného podozrenia. Nebol hlúpy, ani slepý, už raz ho zabil a obaja veľmi dobre vedeli, žeby nemal jediný problém urobiť to znovu. Ale prečo? Prečo by sa zaoberal nejakými šarvátkami, ak každý z nich mal presne to, čo ten druhý potrebuje? Prakticky už nešlo o nič viac, než formality.
Tvár mu na niekoľko sekúnd zdobí ľahký úškrn, ktorý doplní len myknutie ramien a nepatrné ohnutie spodnej pery.*  A ja si myslím, že je lepšie, jak originál. *Odvetí k jeho predchádzajúcim slovám s poniekiaľ nižším tónom v hlase, avšak istý tým, že Garett ho stále počuje. Možno očakával, že z jeho postoja nebude vyčnievať nič, než nevraživosť, než opovrhnutie a nejaká patetická bolesť nad stratou, ale v tom prípade, mu nemohol dať, čo chcel. Nikdy by nebol tým typom, nebude, ani keby ju naozaj našiel v tom snehu ležať mŕtvu a nemohol robiť nič preto, aby ju zachránil. Žiaľ nebola jeho parketa. Netušil, ako veľmi mu muž pred ním všetko zhltne, no nemohol sa dočkať momentu, než konečne vyjde s tým, čo má snáď ešte dnes na večer sa budú môcť dostať konečne preč z tohto pekla a navždy uzavrieť tému menom „väzenský svet.“ Pretože tu nie je šanca, žeby sa niekedy vracal do nejakého späť. On sám nebol tak odlišný od neho, vlastne si boli viac podobní, než si možno pripúšťal. Mali rovnaké záujmy, rovnaký potenciál, teda aspoň pred rokom by neváhal ani na jedinú sekundu, ale dnes...Dostal svoju prvú a jedinú šancu, akú mu kedy kto dal a nechystal sa ho nechať, aby mu ju zničil. Veril, dôveroval tomu, že keď sa vrátia späť, tak tam stále bude, najskôr ani netušil, ako veľmi sa už vtedy zmýlil.
Letmo prižmúri oči, ako sa k nemu priblíži o pár krokov stále medzi nimi vytvárajúc istú medzeru. Nemohol sa sťažovať, on k nemu nespravil jediný pohyb.* Tak by sme najskôr mali skočiť kecať do radnice, myslím...Kvôli tej úrovni, istotne. *Bola tu vôbec situácia, v ktorej by si dokázal uštedriť poznámku? Najskôr to jednoducho nemal v krvi, nemal na jazyku, ktorý nedokázal udržať jedinú hlásku. Vždy to každému bolo otravné, nikto sa nedokázal zlúčiť s typom jeho humoru, s jeho povahou, ktorá z neho robila v ich očiach len parazita, ktorého sa snažili tak urputne zbaviť. Nepremýšľal nad tým, žeby ho odmietol, bolo samozrejmosťou, že sa niekam budú musieť pohnúť a čím skôr od neho získa tú krv, tým rýchlejšie bude môcť ísť pre Davinu a celú hru konečne ukončiť. Už ho nedržalo nič, len pár hodín, než nastane zatmenie. Znelo to skoro, akoby prijatím jeho návrhu prijal aj nejakú tichú dohodu, ktorá medzi nimi prebehla pri prvom pohľade. Už sa nemal prečo zdráhať, nebola tu ona, ktorá by ho držala na nohách, ktorá by ho ťahala za ruku, a tak sa nikdy nedotkol tej Garettovej, nikdy si ju s ním nepodal.
Dívali sa jeden druhému do tváre, ani jeden z nich na nej však nemal nič vpísané. Nič zo všetkého. Možno práve prázdnota bola pre nich spôsobom, ktorým ukazovali svoje emócie, chlad a občasné pobavenie ťažiskom, s ktorým prenášali svoje slová. Na krátky moment odvráti pohľad niekam do strany, pričom sa miestnom ozve jeho strieme uchechtnutie.* Akoby si aj mohol, pravda? *Zvýrazní posledné slovo v otázke, ktorá vlastne ani nebola otázkou. Nemusel mu pripomínať, koľko rokov tu už trčí, bol si viac ako istý, že to veľmi dobre vie aj bez toho, aby ich už vôbec počítal. I keď on rátal každý deň. Nedôvera v ich očiach bola patrná, postoje kričali po prezieravosti a vypočítavosti, s ktorou tu dnes obaja stáli priamo pred sebou snažiac sa získať poslednú skladačku k večnému úspechu. Boli psychopati, magori, ktorí sa nemuseli zastaviť pred ničím, nerobilo im problém niekoho dobodať, nerobil im problém zabiť pre vyššie a svoje vlastné hodnoty, nemali morálku, nie viac. Bola zničená tými ostatnými, pošliapaná po tom, čo strávili roky vo svete bez hocikoho po svojej strane. Ich mysle neboli v poriadku, už nikdy nebudú. A sladko trpké pomsty sa javilo ako všetko, čo im zostávalo.
Nemohol ho pustiť do domu, kde stále bola dýchajúca a viac než živá Davina, o ktorej zabíjaní istotne sníval každú poslednú noc. Možno práve preto sa namiesto odmietavej reakcie poniekiaľ pobavene uchechtne, akoby ho myšlienka na to, že naozaj obýval dom hneď o oproti, zahŕňala kuriozitou.* Si niečo ako moje staršie ja...Dokonca podobne psychopatické, po tom všetkom. Oh, a s horšími vlasmi. *Kývne si viac-menej sám pre seba niekoľko krát neurčito hlavou, nerobilo mu najmenší problém uznať podobnosti, ktoré mal rovno pred očami. Stále mu však neodpovedá na otázku, ktorá sa zdala byť vyslovená už minúty dozadu. Namiesto toho sa zadíva na dom, ktorý doteraz obýval a zopne pery patrne pevne k sebe. Bolo pochopiteľné, žeby ju našiel, že ju videl mŕtvu, pretože v opačnom prípade by mu najskôr zišli na um celkom iné veci. Na niekoľko sekúnd sa odmlčí, keď sa miestnom rozliahne ten zvláštny hlasný smiech, ktorý mu tak dobre rezonoval v ušiach. Slabo podvihne bradou a s podobným pobavením pretočí očami, ako sa mu jeden kútik pier ohrnie do boku.* Nie som ten, kto nosil fotku svojej, podľa všetkého mŕtvej, nabúchanej ženy šestnásť rokov v peňaženke...*Vydýchne neberúc žiaden ohľad na žiadne zo slov, ktoré mu vyjde z úst. On to pri Davine taktiež nerobil, nemal mu čo vyčítať. * Navyše, mŕtva je až príliš bledá. *Pokrčí nad tým nezaujato ramenami, než pokračuje vetou, ktorá akoby vykĺzla celkom znenazdajky, aspoň pre Garetta určite. Jeho postoj ho musel naozaj veľmi, veľmi pobaviť, aspoň podľa výrazu, ktorú mu s tak štedrou uštipačnosťou venuje. Opäť sa nemohol ubrániť irónií a sarkazmu, ktorý mu celý ten čas hral na perách. Poniekiaľ štipľavo nakrčí čelom, podvihujúc obočím snáď do jeho polky.* Beriem to ako kompliment..Milé vedieť, že ma vidíš tak atraktívne, Garry. *Zľahka naňho žmurkne, akoby pred ním ani nestál muž, ktorého to unavuje, ale niekto komu tie hlúpe narážky imponovali. Naozaj to však nebolo nič iné, než holé doberanie.
Po tom, čo prejde dvermi domu veľmi podobnému tomu naproti, v ktorom prebýval on s Davinou, na nič nečaká a rozopne si zips bundy, ktorú len nezaujato prehodí na pohovku, akoby sa za tých pár sekúnd naplno zdomácnil s prostredím, Koniec koncov, miesto nepatrilo ani jednému z nich. Nepatrne našpúli perami, pričom sa krátko zahľadí na pohár, s ktorým sa načiahol jeho smerom.* Ugh, Škótska fakt nie je moje pitie...*Bolo zaujímavé, ako presne to muž po jeho strane dokázal odhadnúť. Letmo nakrčí nosom a nepatrne zovrie pohár v ruke, keď si ho nakoniec predsa len vezme, i keď ju ani pri najmenšom nezdvihne do výšky ako Garett. Z hrdla mu unikne krátke uchechtnutie, pričom nakloní hlavou do strany a zľahka si zahryzne do spodnej pery.* Takže...Buddy, myslel som, že budeš chcieť vyvraždiť polovicu mesta...* Jeho tón je naplnení neutrálnosťou. Nemohol tušiť o ničom z toho, čo Garett povedal Davine, ale obom muselo byť jasné, že hocikto, kto by tu strávil toľko rokov by neprahol po ničom inom, než odplate všetkým, ktorí ho sem strčili.* ...a pritom ty nemyslíš na nič iné, než na nové začiatky. *Na malý moment sa zadíva s vypočítavosťou, ktorú sa tak veľmi snažil skrývať, do pohára, pričom si ho v druhom priloží k ústam a nepatrne pre chuť odpije.* Ale budem ťa musieť sklamať, ja nemám chuť začínať čokoľvek nové, pokým nedotiahnem to staré. Niekto sa ma tu totiž rozhodol pred mesiacmi nechať trčať...*Vydýchne s nižším tónom v hlase.* Nepotrebujem nič preberať, bro...Je čas vypadnúť z tohto pekla. *Jeho tvár zostane zdobiť priam široký polúsmev, ktorý sa trochu zháči, keď znovu pootvorí ústa.* No, vieš...Stále som akosi nepostrehol jediný náznak toho, žeby si niečo ako krv Bennettov naozaj mal. Niežeby som o tom pochyboval, alebo čokoľvek. Len, povedzme, je to v poslednom čase vzácna žbrnda...

*Nijak se nepozastavuje nad tím, že nechce aby šli do jeho domu. Ostatně nepotřeboval se dívat na mrtvé tělo Daviny, která tam jistě někde ležela...možná ji už dal do nějakého pytle či vaku, protože kdo by chtěl mít mrtvolu při sobě? Ani takový psychopat snad Kai nebyl, nehledě na to, že se za chvíli začne rozkládat a ohavně páchnout. Při té myšlence se měl chuť trochu otřepat a opravdu nedoufá v to, že by ji někde zamrazil, aby tak zabránil rozkládání těla. Ušklíbne se při jeho slovech.* Až na fakt, že stále nejsem na takové úrovni psychopata, který by bez mrknutí oka vyvraždil celou svou rodinu. A mimochodem k mému účesu...holky to měly rády. *Usměje se provokativně. Byla pravda, že jsi sou podobní, ale ne jako vejce vejci. Nikdy by neudělal nic své vlastní rodině, protože nikdy dřív takový ani nebyl. Měl daleko do muže, kterým byl dnes, ale svět...tohle zatracené peklo ho změnilo k nepoznání. Přišel o to, co mu bylo nejcennější a to nikdy nemůže osoba, která stojí naproti němu pochopit a ani nikdy nic podobného nezažije, protože právě o někoho přišel a neznamenalo to pro něj nic. Vyčkává na odpověď a nerozumí tomu, proč má potřebu mluvit o něčem jiném. Vážně se musejí zdržovat zbytečnostmi a nepřejít k tomu, co oba chtějí? Ještě dnes se mohou vrátit...na povídání budou mít mnoho času později, i když ono žádné příště ani zdaleka nebude. Jejich cesty se rozejdou jiným směrem a každý si půjde za tím svým. Možná, opravdu možná mu bude časem chtít oplatit jistou smrt, kterou mu ani zdaleka neodpustil, i když se zdá, že odplata proběhla na dívce ze Sklizně, teoreticky ano, prakticky ani zdaleka ne. Na chvíli ustane v překvapení z jeho slov, ale netrvá to příliš dlouho. Už pár let je ze světa pryč a netušil, že takové vyjadřování ve společnosti je naprosto normálním faktem v tom novém, modernějším světě. Sám vtipkuje, nepoužívá pokaždé správné a spisovní výrazy, ale stále je mužem, který má jistý charakter, i když jeho úroveň klesla na samotné minimum, jak jenom to šlo. Vzpomínky na dobu, než byl poslán na oné místo udržují nějakým způsobem naživu to, co v něm ještě zbylo, i když je toho pramálo. Semkne rty k sobě a pozvedne bradu mírně nahoru. To poslední o čem by chtěl hovořit je Clara a jeho nenarozená dcera. Lze poznat, že toto téma je naprosto nepřípustné a že by měl se nad sebou zamyslet, pokud chce, aby jeho nabídka jisté smíru platila dokud se nevrátí do New Orleans.* Protože nerozumíš základním věcem lidského života...nikdy si to nezažil a nikdy to ani nepoznáš. *Přihmouří oči k jeho tváři. Netajil se tím, že i po takové době je to pro něj citlivé téma, ale teď už po té vzpomínce, nezbylo nic...jenom prázdnota.* Musel ses dobře pobavit nad tím, když ji roztrhala, že ano? *Pronese sarkasticky a nakrčí nos, přičemž se mu rozšíří nozdry, když se zhluboka nadechne. Nadále tohle téma nijak nerozvíjí. Přešlápne z jedné nohy na druhou a nakloní hlavu do pravé boku.* Ty jsi přímo stroj na přezdívky. Lidé tě musí nenávidět...oh, vlastně nenávidí. *Nakrčí čelo nad jeho výrazem. Tohle ho začínalo pomalu, ale jistě unavovat. Bylo to stejné, jako když je pozoroval a přesně takhle se choval k ní...brr, brzo z toho dostane kopřivku. Mělo by to skončit, nemělo? Raději se k němu otočí zády a zapadne co nejdříve do domu.
Je to on, kdo první promluví, jako kdyby předtím venku žádný rozhovor neproběhl. Pohostí je pitím, které bylo pro opravdové muže, protože to nebyl jenom tak ledajaký ročník, ale opravdu vyzrálá skotská. Pohárkem zatočí párkrát do strany, jako kdyby chtěl, aby se tekutina v něm převalovala z jedné strany na druhou.* Ano, ty raději kakao po ránu. *Rýpne si do něj s lehkým úsměvem a jako kdyby jeho poznámku ignoroval, jako kdyby ji nikdy neslyšel mu podá sklenici se skotskou, kterou jim nalil. Pozvedne tvář nahoru a nezaujatě ho pozoruje. Celou dobu mlčí, nijak nekomentuje nic z toho, co říká, tedy až na samém konci. S hlubokým nádechem a popichovačným tónem v hlasu promluví.* Pro mě to znamená nový začátek, protože nic nebude takové jaké to bylo, když jsem odcházel a já už vůbec ne. *Přejde po místnosti a stále svírá sklenici v ruce. Koutkem oka se zadívá k němu a postaví se ke křeslu, kde má přehozený kabát.* To, co ty budeš dělat po návratu mě vážně nezajímá. *Cukne koutkem úst do křivého úsměvu a přikývne.* Teď, když už je ta malá nečarodějka mrtvá, tak není důvod schovávat něco, po čem tak toužíš. *Otočí kabát tak, aby měl k sobě náprsní kapsu ze které vytáhne malou ampulku s krví. Pozvedne ji do výše očí a zadívá se na tekutinu v ní.* Jak někdy může jedna krev tak moc znamenat...*Podívá se na něj a odloží sklenici na stoleček při něm.*...teď stačí vytáhnout ascendent, počkat na zatmění a voilá.

*Už len čakal, kedy sa mu v očiach objavia slzy a on sa pred ním zrúti ako vrecko s pieskom, ako kameň, ktorý sa odtrhne z útesu a dopadne až na dno vody pod ním, pretože je príliš ťažký, aby sa udržal na hladine. Tak malicherný, patetický citlivý k niečomu, čo po tých rokoch nemalo už nič znamenať, lenže očividne znamená. Pohľad upiera na jeho tvár, ktorá sa zvraští odporom nad témou, ktorú snáď nikdy nemal načínať. Preňho citlivosť nemala miesto v dnešnej hre, žiadna empatia, súcit, niečo tak smiešne a hlúpe. Akoby ho to len mohlo napadnúť? Pretože ak Garett čakal, že sa bude pred čímkoľvek zdráhať, asi ho štyri mesiace nepozoroval skrytý za závesmi okien, ako tvrdil. Jeho mŕtva žena aj s nenarodením deckom, mu boli ukradnutí, muž pred ním nebol ničím lepší, ničím sa nelíšil od neho. Možno nebol psychopatom, avšak...Nechá normálny človek vykrvácať mladé dievča v strede ničoho len pretože jej matka bola zbehna? Myslieť si, že zabitím niekoho, kto vtedy ešte ani nebol na svete, zmaže svoje pomsty, že mu to prinesie odplatu, po ktorej tak veľmi prahol...To by nazval – choré. Nie, nebol o nič menej narušený ako on sám.
Pri jeho slovách na niekoľko sekúnd zvážnie, jeho oči sa prižmúria, jeho jazyk pre tentokrát zostane v ústach, ktoré našpúli do strany. Všetko to však zmizne rýchlosťou svetla, jeho zdržanlivosť a strohosť prejdú do vlny nového pobavenia. Krátky a hlavne tichý smiech mu prenikne spomedzi pery, jeho tvár sa automaticky na niekoľko sekúnd skloní dole a zrak pristane na stenu centimetre od špičiek jeho nôh.* Oh, vďakabohu, že nie...*Prakticky mykne celým telom zo strany na stranu a jediné, čo zostane obmývať jeho sánku je krivý, spokojný úškrn. Ten však opäť vystrieda niečo iné, akási kuriozita, sekundová neistota, prekvapenie, ktoré rýchlo zakryje pod poniekiaľ opovrhujúci, až posmešný pohľad.* Si tak dramatický...*Vydýchne sucho, že už v tom pomaly nie je ani len tá provokácia. Zľahka pretočí očami a potichu vydýchne horký vzduch niekam pred seba, do toho chladu, ktorý cítil na každej časti tela. Netušil, prečo si Garett myslel, že to bola Davina, kto jeho hlúpu tretku roztrhal, ale rozhodne sa mu to v tejto chvíli nechystal vyvracať. Aspoň zatiaľ nie.
Čelo má zvraštené, pery zopnuté pevne k sebe, akoby sa už nemali nikdy otvoriť. Bolo to zvláštne, ale jedna jeho stránka nedokázala tak dobre stráviť slová, ktoré vyzneli do vzduchu. Už nebol psychopatom bez emócií, bol spychopatom s nimi, i keď to tak často príliš nevyzeralo.* Hádam, že teba nemali v láske tiež...Keď si skončil práve tu. Myslím. *Pokrčí nezaujato plecami.* A nebol tu nikto, kto by pohol prstom, aby ťa dostal spátky. Si presne tak sám ako aj tu. *Poznamená nakoniec bez prílišného rozčarovania v hlase.* Je to vtipné alebo smutné? *Podvihne spýtavo obočím, akoby bol v tú chvíľu niekde celkom inde a rozprával sa sám so sebou.* Huh, teraz mám znovu trochu zmiešané emócie. *Sykne napokon s ľahkým úsmevom na tvári, než opäť podvihne hlavu a venuje mu jeden zo svojich dramatických pohľadov.
Po tom, čo sa konečne poberú dnu do domu, ktorý obýval práve Garett, všetko vyznie tak, akoby sa vonku nič nestalo, akoby nepadli slová, ktoré k sebe navzájom s nekonečnou trpkosťou prenášali. Zvliekne si bundu, ktorú nechá prehodenú na pohovke, pričom prejde niekoľko krokov bližšie k nemu, pozorujúc fľašku, z ktorej odlieva automaticky pre dvoch ľudí.* To je des...*Vydýchne sucho preberajúc si od neho pohár so škótskou.* Myslím, ako nechutne dobre ma poznáš. *Komentuje pri jeho zmienke o kakae a slabo pokrúti hlavou nad opätovnou myšlienkou toho, čo všetko musel za tie mesiace vidieť.
Uštipačnosť v jeho hlase bola patrná, nezaujatosť ešte viac. Stála pred ním len ďalšia z osôb, ktorú jeho monológy unavovali, ktorá by ho najradšej sotila do steny a nechala ležať navždy pod ňou. Zľahka sa pousmeje pri jeho ďalších vetách o novom začiatku, ktorý si očividne tak veľmi vysníval. A sny boli pekná vec, naozaj. Hlavne tie, čo sa nikdy nesplnia. Znovu si odpije z pohára, zatiaľ čo horká chuť je všetko, čo sa mu rozliahne v ústach, ale tak prevratne to už nevníma, aspoň nie v tomto momente.* Odchádzal? *Nakrčí spýtavo obočím.* Ja by som skôr použil slová ako – bol vykopnutý. *Dodá znovu niečo úplne nepodstatné a maximálne irelevantné k situácií. Sleduje priam každý jeho pohyb, možno sa zdá neprezieravý, neočakávajúci nič zo strany muža, ktorý sa začal presúšať miestnosťou mieriac ku kreslu, na ktoré si predtým šľahol kabát, ale opak bol pravdou. Mal plán, no najskôr od neho potreboval tú krv. Už neurobí rovnakú chybu ako predtým v moteli. * Mal som zvláštny pocit, žeby mohlo...Hovorí ti niečo meno Deveraux? Celý čas premýšľam nad tým, žeby mohlo. A tak nejako, nie práve v pozitívnom zmysle, pravda? *Nakrčí nepatrne čelom, než pozornosť na niekoľko sekúnd upriami znovu ku kabátu, na ktorý Garett siahal. Na jeho ďalšie slová nijako nereaguje, výraz, ktorý sa mu zračil na tvári, odpovedal prakticky za všetko. Jeho pohľad sa zakotví na malej ampulke s krvou, krvou, ktorá nepatrila nikomu inému, než čarodejnici z rodu Bennettov. Krv, ktorú tak veľmi potrebovali, aby sa mohli dostať domov.* Bol by si prekvapený...*Prenesie potichu, nechávajúc poloprázdny pohár položený pri fľaške, kde ho plnil. Na zmienku o ascendente len pomaly vydýchne a bez nejakého váhania sa rozíde tých pár metrov za ním, zastavujúc sa tak, aby ich vzdialenosťou delila možno dĺžka ruky. Jeho očú sú v tom momente zamerané na krvi, nič iné nevidel, nič iné nevnímal. Načiahne sa pre ňu, ale naozaj vie, že mu nikdy nedovolí, aby sa jej dotkol. Ako náhle Garret trhne rukou, v ktorej stále zvieral ampulku od tej jeho, nechá ju znovu spadnúť popri tele, avšak už s ľahkým uchechtnutím, ktoré pretne chvíľkové ticho v miestnosti.* Myslel som, že už sme all-buddy, buddy. *Pobavene pokrúti hlavou, odvráti sa o niekoľko centimetrov do strany a siahne si do zadného vrecka nohavíc, vyťahujúc prstami ascendent, ktorý zostane ležať na jeho dlani.* Hm...Možno by sme si obaja mali svoju vec ponechať, aspoň zatiaľ.  *Chvíľu sa odmlčí, pohľad má upretý viac-menej na ascendente.* Na druhú stranu...*Nestihne ani dohovoriť, sprudka sa natočí do strany hodiac mu menší prístroj rovno do rúk.* Chytaj! *Prenesie so zvýšeným hlasom ani sa neobávajúc o to, žeby Garettovi vykĺzol, či spadol, na to ho až priveľmi chcel. Avšak v sekunde, čo ho chytí do dlaní, môže cítiť ostrú bolesť, ktorá sa pri kontakte kovu s jeho kožou, tvorí.* Vieš, čo je vtipné, Garry? *Prenesie vzrušený situáciou.* Bol som to ja, kto tú tvoju patetickú blbosť roztrhal...Teraz, keď nad tým tak premýšľam, mohlo to byť na viac ako len dve časti. *Vydýchne pobavene, než napne celým telom a zovrie prsty na podvihnutej ruke lámajúc Garettovi v stotine väzy.  Po tom, čo jeho telo padne na zem a krv sa skotúľa do blízkosti jeho nôh, zľahka sa pre ňu zohne, zdvíhajúc rovnako neporušený ascendent, ktorý nenarazil na toľko, aby sa mohol rozbiť na časti. Malé, šikovné kúzlo, ktoré si dopredu pripravil, stačilo ho len spustiť, nič viac, nič menej.* Chytil. *Kývne zľahka hlavou, keď sa ešte na krátky moment zahľadí na jeho nehybné telo.* Možno si si mal tú krv predsa len ponechať o niečo dlhšie, bro... *Ohrnie spodnou perou a konečne sa odvracajúc od jeho nateraz mŕtvej maličkosti, smeruje rovno ku dverám, cestou jednou rukou zdvíhajúc bundu, ktorú predtým nechal ležať na pohovke.*

*Mohly to být dny, ale jí to připadalo jako včera, kdy se to stalo ačkoliv rána vypadala mnohem lépe, než by za takovou dobu bylo možné. Jenom díky Kaiovi se to hojilo lépe, ale ne však dostatečně rychle. Nemohla se na to ani podívat, sotva se mohla podívat na sebe samotnou, protože v odraze zrcadla viděla tu dívku, která málem prohrála boj o život, někoho, kdo byl tak slabý, bezmocný a úplně k ničemu. A přesně to prezentuje celou dobu, co je ve vězeňském světě a až tímto okamžikem si uvědomila plnou hodnotu své bezcennosti. Jak někdy vůbec chtěla být normální, když žije ve světě plném psychopatů, co se jí snaží zabít? Mohla by hned teď vyjmenovat nejméně čtyři lidi, kteří se jí za poslední dva roky pokusili zabít a nebo si její smrt přáli více, než cokoliv na světě. Vlastně ne čtyři...ani neví, kolik je Předků na hřbitově, co ji chtěli mrtvou. Jako kdyby smrt byla jejím posláním, jako kdyby bylo nutné, aby zemřela, protože na světě ztratila už svou hodnotu. Zachránil ji...to bylo víc, než by si kdy mohla od něj přát. Udržel ji na životě, i když to dávno vzdala. Znamená to pro ni všechno, ale co když si tím uvědomil, jak moc to k němu nesedí? Že když je v její přítomnosti, tak není tím, kým je normálně. Co když se to zhroutí všechno dříve, než to stihlo ještě nějak začat?
Sedí dole u krbu a okolo ramen má ovinutou deku. Sleduje plameny jak si spolu hrají, cítí teplo, které ji hřeje na kůži, ale nedokáže se usmívat, necítí se šťastně, ale ani smutně. Je jenom prázdná, uvnitř sebe cítí prázdnotu a vztek, který proudí jenom k jediné osobě. Někomu, koho chce mrtvého, koho nechce nechat trpět v tomto světě nadále až navěky, ale chce, aby zažil přesně to, co zažívala ona. Nemohla se bránit, neměla jak, byla naprosto bezbranná a on ji napadl, nechal ji umírat v chladu a samotnou. Stejný osud by si přála pro něj, ale s jeho konečnou smrtí. Nemá sebemenší ponětí, co se děje tam venku mezi nimi a ubíjí ji to, když tady musí jenom sedět a čekat a vlastně to dělá po celou dobu, od chvíle, kdy se ocitla ve vězeňském světě. Přitáhne si deku více k tělu a nasaje vzduch do plic, když v tom uslyší zvuk dveří a následné kroky. Zvedne se z křesla a nechá deku sjet po jejím těle dolů. Otočí se směrem k chodbě ze které by měl přijít a je přeci jenom trochu ostražitá, nebude předstírat, že nemá strach, když ho má. Uvolní se při pohledu do jeho tváře a popojde k němu blíže.* Vyšlo to? *Možná to byla pitomá otázka, protože kdyby Garett měl nějaké podezření, tak by už byl tady a nebo by Kai vypadal více znepokojivě. Jenomže nic takového jako znepokojení a nebo neúspěch u něj neviděla. Jakmile vytáhne ampulku s krví, ihned k ní sklopí zrak a pozvedne ruce, přičemž se zlehka dotkne prsty skleněného povrchu. Jejich propustka z pekla byla právě v jejich rukou, měli obě potřebné věci k návratu a teď už zbývalo si jenom počkat na zatmění, které už pomalu ťukalo na dveře tím, jak se blížilo. Stáhne ruku k tělu a pozvedne hlavu, kterou mírně zakloní, když se mu zblízka podívá do tváře.* Konečně půjdeme domů. *Roztáhne rty do úsměvu. Vrátí se a celé tohle peklo skončí. Nechce a nebude přemýšlet nad tím, co bude potom, ale tohle všechno...bude to pryč. Noční můra, která se opakovala každý den skončí a ten parazit tady zůstane. Hned na to si jdou pro věci a v rychlosti se obleče do bundy, ovšem už ne v té ve které přijela, protože ta byla zničena. Zastaví se na chodbě a ještě se vrátí do obýváku, kde vezme kameru na kterou za poslední měsíce nahrávali jejich život tady.* Tohle tady nenecháme, ne? *Pozvedne to více nahoru a potom to už vloží do jeho vaku. Společně vyjdou z domu pryč a zasněženou ulicí míří k místu, kde se poprvé objevili a z tama taky odejdou.*

*Domy boli od seba vzdialené len niekoľko metrov, na dĺžku oboch strán chodníka a cesty, cez ktorú bez  rozmyslu prešiel. Vrecká a myseľ, mal plné, tvár a slová vyprahnuté, prázdne. Chlad mu narážal do chrbta, hral sa s končekmi jeho krátkych, tmavých vlasov poznačených snehovými vločkami, ktoré sa neustále rútili z oblohy na zem. Bol výnimočný deň, dôležitý. Bol to deň, kedy sa dostanú späť domov a uniknú peklu, ktorému naoko utiecť ani nemožno. Po druhýkrát zhodí všetky okovy a bude sa môcť postaviť so zdvihnutou tvárou tým, ktorí sa ho tu rozhodli zo strachu nechať. Zmenil sa, bol si vedomí svojho posunu, svojho prechodu na inú stranu a odhalenia tých nových, ktoré boli dovtedy len ukryté hlboko v ňom...Alebo ani neexistovali. Bola však práve zmena to, čo naozaj chcel? Nič z toho, čo sa stalo, nebolo tak, ako čakal, nebolo tak, ako chcel a jeho dobrota, jeho empatia, city – to všetko sa zdalo vyjsť celkom navnivoč. Akoby sa nikto nestaral, akoby tu nikto nebol. Len bolesť, žiaľ, sklamanie, zrada v jej očiach. Nie, po ničom z toho netúžil. Pokazilo sa to, jeho šanca sa pokazila a naňho to doliehalo, o to viac, že to bola tá jediná, ktorú kedy dostal. Musí sa vrátiť, musí vidieť, čo z nej po tých mesiacoch ešte zostalo. Avšak, koho to bola chyba? Koho chybou to bude považovať? Svojou, tou ich? V hlave mal zmätok, jazyk zostával nehybný, mlčiaci.
Rýchlejšími krokmi prejde pootvorenými dverami dnu na chodbu. V sekunde môže cítiť teplo, ktoré ovievalo jeho telo, chlad, ktorý mizol. Slabo sa otrasie, pričom zľahka podvihne bradou mieriac bez zdržovania priamo do obývačky, v ktorej predtým, než odišiel za Garettom, zostala aj Davina sediaca pri plameňoch z krbu. Na jeho tvári nebol žiadny úsmev, úškrn, či čo i len malí náznak radosti. Bola prázdna, na druhú stranu sústredená, neutrálna a opäť spokojná. Prakticky k sebe nakráčajú, akoby pre nich nebolo možné viesť rozhovor v hocijakej vzdialenosti. Neodvetí jej, nie hneď a nie pozitívne. Namiesto toho kývne hlavou letmo do strany a trochu našpúli perami, akoby jej otázku kládol on sám. Tichý výdych, jeho ruka siahajúca do vrecka bundy, prsty nahmatajúce sklený povrch, ktorý pomaly vytiahne hore, rovno pred jej tvár.* Posledný kus skladačky, „è finito.“ *Zdôrazní posledné slová, ktoré prakticky prehltne v hrdle, než sa mu na perách konečne roztiahne tak prehnane sebaistý poloúsmev. Len sledoval, ako sa o ňu jej prsty zachytili, akoby sa jej musela dotknúť a presvedčiť sa tak, že je naozaj skutočná. Mohol cítil teplo jej ruky.* Kto by kedy povedal, že ťa bude trocha krvi tak fascinovať, cupcake. * Prižmúri oči a zatiaľ čo ona zostáva hľadieť na ampulku, on bezpodmienečne na ňu. Prstami, ktoré nezvierali krv, pomaly pohne do strany, pričom letmo sa zachytí o tie jej, než ich opäť pustí, keď ruku stiahne.* Nemôžeš byť viac vo veci...Je pravý čas prejsť cez brány pekla. *Prenesie žmurknúc jedným okom, zatiaľ čo jeho úsmev sa rozšíri značne do strán. Ampulku s krvou si vloží späť do vrecka, než si zoberú posledné veci, bez ktorých by sa neobišli, pretože nič ostatné už potrebovať nebudú. Zastane pri dverách z chodby a krátko pootočí hlavou jej smerom spočinúc zrakom na staromódnej, čiernej kamere, ktorú držala tak, aby na ňu mohol vidieť. Slabo pokrčí plecami a našpúli spodnou perou.* Ah, spomienky...Aké sentimentálne. *Rýpne si predtým, než pretočí očami a znovu odvráti pohľad.* Hoď ju do tašky. *Zamumle už nakoniec, než konečne vyjdú z domu, v ktorom strávili nespočet dní. Nezdržujú sa, nezastavujú sa mieria rovno na miesto, kde sa prvýkrát objavili. Jeho myseľ je po celú cestu upnutá ku Garettovi, dokonca jeho oči ešte pri odchode vyhľadajú dom cez ulicu, ktorý sa zdal tichý, nehybný, akoby v ňom na dlážke neležal mŕtvy človek.
Cesta nebola dlhá, to však neznamenalo, že sa nezdala nekonečná, ako ich delili doslova posledné minúty k finálnemu odchodu. Zastaví sa v stopách, ktoré pred mesiacmi opustili, nevracali sa späť, aj keď dívať sa neprestali. Potichu vydýchne do zimy a zľahka otrasie celým telom postávajúc pomedzi stromami pred voľnejším priestorom, kde akoby všetko čakalo práve na biely záblesk, ktorý ich dostane domov.* Ugh, dúfam, že sa to blbé zatmenie dostaví, čo najskôr. *Postaví sa pred Davinu, jeho ruky automaticky stisnú ascendent vo vrecku bundy, ktorú si nikdy nevyzliekol. Vážne by si neželal, aby ich niekto...Niekto s menom na „G“, stihol vyrušiť, pretože túto situáciu až dôverne zažil na vlastnej koži. Na niekoľko sekúnd od nej odvráti pohľad vyťahujúc ampulku s krvou, ktorú jej prosto podá, aby náhodou nespadla na zem nakoniec vyberie aj ascendent a nechá si ho ležať voľne v dlani zahľadiac sa k oblohe, na ktorú kvôli prázdnemu priestoru bez stromov, dovidel. Bola tmavšia, zafarbovala sa odleskami svetla, oranžová prenikala jej lemom.* No...Myslím, že bude čas povedať 1997, zbohom. 

*Všemi smysly vnímala kroky, které se pomalu blížily směrem k ní. Strach, obavy, úzkost, úleva, radost, pocit bezpeční. Všechny tyto emoce se prolnuly z jedné vteřiny na tu druhou. Dívá se mu do tváře a hned se rozejde k němu, jako kdyby potřebovala být co nejdříve v jeho blízkosti, protože bez něj se cítila ještě více zranitelněji, než byla. Jak dokáže jeden jediný okamžik všechno změnit, hlavně vás. Stále to má před očima a nemůže se toho zbavit a nedokáže si představit, že by se tomu člověku ještě někdy měla podívat do tváře. Nedočká se možná přímé odpovědi, ale ampulka s krví je všechno, co chtěla vědět. Nezajímala se o to, co mu udělal nebo co si povídali, bylo to tak lepší se o toho parchanta vůbec nestarat, neslyšet jeho jméno, protože jí přímo zvonilo v uších. Široce se na něj usměje při jeho poznámce. Jeho komentáře jí už nevadily, nebyly něčím neobvyklým. Zvykla si na každou jeho stránku a byla s ní tak nějak ztotožněná. Sleduje jeho oči, alespoň do té doby, co se zaleskne sklo od ampulky a to právě přitáhne její pozornost. Bylo to až neuvěřitelné, že po takové době to konečně vlastnili, opravdu se dostanou domů a už nebude nic a nikdo, co by je zastavilo. Pomalu se dotkne hladkého povrchu a přejede po celé délce prsty, přičemž zavadí o jeho kůži a trochu se uchechtne. Zavrtí hlavou a zadívá se mu do modrých očí, které jsou jako oceán po bouři.* Ani já bych to sama nikdy nečekala...občas mě fascinuje hodně věcí. *Přejede si jazykem po rtech. Možná tak trochu narážela i na něj, že on je velkým překvapením a to hlavně tady. Něco jí fascinovalo na něm při samém začátku a stále objevuje věci, které ji fascinují a asi nikdy nepřestanou. Ucítí jeho letmý dotek na své ruce a koutek úst jí cukne, načež ruku stáhne podél těla. Přikývne souhlasně hlavou. Měl pravdu, naprostou, protože tohle bylo samotné peklo, které by bez něj vlastně vůbec nezvládla. Nedokázala si představit, jak těžké to je trčet ve světě bez času, dokud to nepoznala na vlastní kůži. Poté už odejde pro věci, přičemž si při oblékání bundy vzpomene na jednu věc, kterou by tady nerada nechala. Sentimentálnost, ano...ale nestyděla se za to, protože to pro ní něco znamenalo. Přijde ke stolečku na kterém je položena kamera a kterou hned uchopí. Vrátí se s ním k němu možná s otázkou, ale tak nějak nepotřebuje odpověď, protože pro ni je už rozhodnuto.* Nebuď bručoun. *Promluví na něj takovým tím dětským a zároveň provokativním hlasem, přičemž kameru hodí do jeho vaku. Jakmile vyjdou z domu, tak se nesnaží otáčet se či se vůbec rozhlédnout. Nechce to, nechce se dívat za sebe, ale právě naopak.
Chtělo se jí utíkat, chtěla být hned na místě ze kterého odejdou, stejně tak chtěla to pitomé cvaknutí ascendentu, bílý záblesk a ocitnou se v New Orleans, kde bude nádherný letní večer a ne věčně nekončící zima. Postaví se přímo naproti němu, přičemž si vytáhne obě ruce z kapes a promne si je na chvíli. Chlad byl silnější každým dnem, co tady byli, neustupovalo to, spíše sílilo. Ona nikdy nebyla zvyklá na zimy, nikdy je neměla ráda a nezvykla si ani zde. Podívá se vzhůru k nebi a opět na něj.* Nebude to trvat dlouho. *Pousměje se. Vraceli se domů a jí to připadal jako sen, až moc pěkný na to, aby to bylo realitou. Teď už se přeci nemůže nic pokazit, může? Kai se postaral o Garetta, měli všechno, co potřebují a ten jediný okamžik byl od nich jenom pár minut. Tak proč zatraceně stále cítí menší obavy, že při jejich štěstí se zase něco pokazí? Ne, neměla by na to myslet. Převezme si od něj ampulku naplněnou červenou tekutinou a uchopí ji pevně, jako kdyby se bála, že ji ztratí, ale zároveň ne tak silně, aby ji rozdrtila v ruce.* Ano...*Porozhlédne se okolo nich a znovu se na něj podívá.*...ale nemůžeme říct, že nám ty měsíce strávené tady něco nedaly. *Pousměje se na něj, ale hned na to zvážní ve tváři. Možná to bude jiné, až se vrátí, možná ne, ale něco se tady u nich změnilo a to je něco za co může být i peklu vděčná. Pomalu se přiblíží svou tváři k té jeho, přičemž volnou ruku mu položí zezadu na krk a tím se tak přitáhne k jeho rtům, které nejdříve ochutná, než na ně více přitlačí. Trvalo to jenom pár sekund, ale přitom to bylo tak intenzivní. Pomalu uvolní stisk a zase se odtáhne s úsměvem.* Připraven?

*Nebyl připraven. Ano, to byly přesně ty nejvíce výstižné slova, které mohl pro tuto situaci použít.  Nebyl připravený na to, že mu opět vrazí nůž do zad. Bylo tady něco, co přehlédl. Možná slepě věřil tomu, že ta čarodějka je mrtvá. Co když prostě nezemřela? Co když našel způsob, jak ji zachránit a to byl ten důvod, proč jeho plány, proč všechno v co doufal selhalo. Stal se jeho terčem, jeho kořistí a nebude nic, co by ho zastavilo v tom toho ubožáka odstranit z cesty. Podepsal si svoje vlastní parte v okamžiku, co ho jenom napadlo ho zradit, znovu ho zabít. Není však idiot, i když si to ten malý hlupák myslel. Opravdu byl tak naivní, že mu věřil? Věděl, že to nemá dělat, protože ani on nevěřil jemu, jenom doufal, že bude idiot, že udělá tak, aby si vzájemně pomohli. City...ty hloupé city k Davině mu v tom bránily a v něm díky tomu narostl ještě větší vztek a krvežíznivost. Krev, kterou dostal byla jenom ubohou náhražkou té, kterou si schoval.
Začne přicházet k sobě, přičemž si promne krk, který mu před jistou chvíli zlomil. Nezdržuje se ničím, díky čemu by mohl promeškat jedinou šanci na to, aby mu jeho malý odchod překazil. Okamžitě se zvedne ze země, přičemž uchopí kabát a obleče si ho v rychlosti. Vytáhne z náprsní kapsy nůž, přičemž otočí spodek nože rukojetí k němu a oddělá víčko, co si tam vytvořil. Vypadne mu tak z ní malý ampulka s opravdovou krví Bennettů a tu si zastrčí do kapsy džínových kalhot. Jestli si myslel, že s ním odteď uzavře nějakou dohodu, tak se mýlil. Zastaví se na ulici a zadívá se směrem k obloze. Dá si před tvář ruku, aby mu do ní nepadaly sněhové vločky a on tak měl lepší výhled na zatmění, které se každou chvílí blízko. Ještě má čas, ještě stále má čas toho hajzla najít a zničit každou naději na šťastná návrat, kterou v sobě má. Přesně věděl, kam půjde a netuší proč, ale byl si jistý, že ta holka je s ním. Proč by jinak hodil klacky pod nohy právě jemu? Nadechne se zhluboka a rychlým krokem se rozejde do ulic. Přímo křečovitě svírá rukojeť nože, který přímo prahne po krvi, po jeho krvi.
Zahne za rok a cítí, jak ho chlad šimrá na tvářích, které přímo pálí zuřivostí. Hruď se mu zvedá v nepravidelných intervalech, jak se snaží v sobě potlačit křik, který se mu dere v hrdle. Má chuť zakřičet, má chuť si do něčeho praštit vší silou, až by si na ruce zlomil klouby a poranil veškerou kůži. Chtěl ho zabít teď hned, chtěl vidět jeho vyhasínající oči, chtěl ho tady nechal shnít. Objeví se nedaleko prázdného placu na okraji lesa. V dálce vidí dvě postavy, nejenom jednu a tím se jeho noční můra naplnila. Přežila to a on hodlal s ní utéct domů, avšak k něčemu takovému nebudou mít příležitost. Oba je čeká trpký, zahořklý konec, který se nenávratně blíží. Postará se o oba a vrátí se domů sám, bude to muset být rychlá akce, ale ví, že to zvládne, protože ty dvě hrdličky jsou až moc zabrané do sebe, až moc jsou šťastní a přitom v dálce na ně číhá netvor, který jim to jejich štěstí opět překazí a tentokrát navždy. I kdyby se ti zamilovaní hlupáci pokusili o útěk, velmi rychle by zjistili, že selhali, že to on je tady ten pravý hráč a ne oni dva. Chtěl se zasmát, ale nemohl...ne teď. Nadechne se zhluboka, přičemž pro sebe zašeptá těch pár slov a skryje sám sebe maskovacím kouzlem.
Jsou to vteřiny, co se objeví ihned za Kaiem a zasměje se tak hlasitě, že se po okolí rozlehne jeho hlas, přičemž přeruší své kouzlo.* Kdyby to byla jiná situace,  tak byste mě možná i dojaly. *A v tu chvíli, v ten moment, co se Kai otočí čelem k němu mu zabodne nůž do hrudi tak rychle, jak jenom to šlo. Pronikne přes veškerou látku až do masa, kde ho nechá zabodnutý. Potáhne s ním mírně nahoru a druhou ruku pozvedne směrem k Davině.* Motus...*Odhodí ji od nich a vrátí se rukou k němu, kterou mu položí na rameno, přičemž si ho přidržuje u sebe.* To nám to pěkně vyšlo, že ano...buddy. *Poslední slovo mu přímo plivne do obličeje s úmyslem ho pustit a vrátit se domů. V tom však ho mírně oslní jistý záblesk světla a tak Kaie pustí na zem, přičemž se otočí za světlem, které získá jeho veškerou pozornost. To není možné...nemůže tady být někdo další, nemohl tady snad právě teď a v tuto chvíli pro ně přijít záchrana a jemu tak zkazit jeho veškeré plány. Nesmí Davině dovolit opustit tohle místo, ne když stále dýchá, stejně tak jako se musí za každou cenu vrátit dnes  domů.*

*Obaja nemysleli na nič iné, než sa cestu, ktorá bola pred nimi, než na dvere, ktoré viedli priamo tam, kam si obaja želajú najviac – domov. Bol tak blízko, na dosah ruky, jedného prstu, ktorým sa ich stačilo dotknúť a pochopiť jeho skutočnosť, realitu. Už teraz cítil to teplo, vánok, ktorý sa mu v sekunde začne hrať s končekmi vlasov na čele a nikdy ich nepustí. Na pár sekúnd nemyslel na hnev, nemyslel na psychopata v sebe, na povrchu, jediné, čo chcel, bolo dostať sa z toho pekla, zúfalo, nenásytne, dezolátne. S ľahkým pousmiatím prejde pomedzi stromy na rozľahlejšie miesto v lese, ktorého poloha bola pre blížiace sa zatmenie priam perfektná. Už automaticky sa jej otočí čelom a v dlani zovrie prvú z dvoch vecí, ktoré potrebovali a ktoré dnes konečne získali. Boli to pridlhé mesiace, avšak nič oproti rokom, ktoré vo väzenskom svete predtým strávil osamote. Zdalo sa to ako malý zlomok momentu, stotina, ktorá konečne odbila na tak detailných hodinách niekde na stene v kuchyni. Už necítil ten chlad, to prázdno...Na konci dňa všetko bolo presne tak, ako malo byť. Oni dvaja naproti sebe chystajúci sa ujsť zo svárov dna, ktoré ich k sebe stále ťahali.
Nenasleduje jej pohľad k nebu, aspoň nie hneď. Namiesto toho sa zameria na jej tvár, akoby bola niečo výnimočné, delikátne pre jeho oči a možno to bola celý ten čas pravda. Možno to všetko bol len sen. Jedenkrát zľahka kývne hlavou, keď sa ich zraky nakoniec stretnú.* To si povedala, aj keď sme sem šli. A ako to dopadlo? *Uškrnie sa na ňu s ľahkou provokáciou v hlase. Nebola v tom žiadna výčitka, nemohla byť, ani keby chcel. Ona bola tá, ktorá tu zostala s ním, ktorá ho tu nenechala, aj keď mohla, ktorá sa opäť postavila za jeho osobu aj po tom všetkom čo jej urobil. Už nemal obavy, žiaden strach, či tieseň, ktorá by mu zastávala v hrdle. Žiaden otravný čarodej, ktorý nevie, kedy stiahnuť ruky preč, nič, čo by im to mohlo pokaziť. Letmo nakrčí obočím, keď v jej očiach uvidí niečo iné, než by očakával. Stále sa bála, stále bola zhrozená z tieňov, ktoré sa okolo odrážali od snehu. Spojí pery pevne k sebe a pomaly z vrecka vytiahne krv, ktorú jej bez zdržovania podá. Nakoniec vytiahne aj ascendent, ktorý si nechá prakticky voľne ležať na ruke, akoby sa pripravoval na odchod, ktorý onedlho nastane. Jeho slová sa dali považovať za záverečné, celé jeho vnútro, osoba, ktorá sa mohla zmeniť a nemusela natoľko, ako si predstavovala, bola pripravená odísť. Rovnako ako tá jej, až na jeden malý fakt. Fakt, ktorý sa mu dostával pod kožu, nútil ho nespúšťať z nej zrak, vnímať na chvíľu len ju. Nepatrne pootvorí ústa a naoko arogantne nakloní hlavou do strany.* Možno by si mala občas skúsiť hovoriť len za seba, cupcake. *Poznamená opäť v známke provokácie. Pretože to presne to bolo, nekonečné poznámky a rýpanie, ktoré jej viac ani nemohlo prísť otravné. Nakoniec jeho výraz predsa len ustanie, o niečo zvážnie, akoby všetka tá provokácia vyprchala a nehradila ho tá pravá emócia. Zľahka sa k nej nakloní, priblíži čo i len o milimetre tvárou k tej jej, než sa ich pery najskôr letmo dotknú. A on to cítil, cítil to všetko, čo nikdy predtým. Sýty, intenzívny, naliehavý...Pevný, nie tak ako jej ruky na jeho krku, ako jeho voľná zachytávajúca jej pás, za ktorý si ju v priebehu toho malého, krátkeho momentu, pritiahol k sebe. Pomaly znovu otvorí oči, ako sa Davina odtiahne a jeho pery opäť ochladnú, už necítil jej dych, ani dotyk, ale ona bola stále pri ňom. Nedokázal sa usmiať, ako ona, nedokázal prekopať tunel, ktorý si jeho krkom tvorili tie slová. Bol pripravený, bol pripravený ako nikdy predtým. Pootvorí ústa a nasaje nejaký vzduch, než pohľadom spočinie na jej očiach, vnímajúc každú farbu, každý ich pohyb, vnem.* I lo...*Začne tak jednoducho, prosto. Nebolo to odmlčaním, nebolo to stratením slov, nie...Ale smiechom za jeho chrbtom. Smiechom, ktorý zničil všetko, čo mal. Tvrdý, známy hlas prenikal jeho ušami, nútil ho sprudka natočiť telom do strany, natočiť...Jeho ústa zostanú pootvorené, oči vytrieštené dokorán do mužskej tváre. Chladnej, bezcitnej, prázdnej. Nebola to tá jeho? Len pachuť krvi, železná, horká, sladká, nevedel to rozoznať...zmiešalo sa to dokopy a všetko okolo bolo tak rýchle, hmlisté. Ten sen viac nebol reálny, skutočný, ale pri dotyku jeho prstov vyprchal do vzduchu, rozplynul sa v prach, v bodavú bolesť prenikajúcu jeho hruďou, nervami, bunkami, do každej časti tela. Stále ho mohol cítiť, jeho kovovú čepeľ zarývajúcu sa hlbšie do jeho mäsa, každým pohybom viac a viac. Bol ťažký, príliš ťažký. Krv sa mu kradla pomedzi pery, vypĺňala hrdlo, zapchávala všetko, čím sa potrebovala dostať von. Vyprskne ju, vypľuje z tendencie, ktorú nemohol zadržať, ovplyvniť. Mal by byť na zemi, už dávno na nej mal ležať, rovnako ako všetci ostatní, ako tí, ktorých zabil. Prelietne mu to cez myseľ, pred očami....Jeho súrodenci, jeho sestra, každý život, ktorý zahubil, a to že dnes, bude zahubený ten jeho. Konečne.
V očiach má len...strach, nič viac. Bál sa smrti, prvýkrát za celých dvadsať rokov, sa jej naozaj bál. Nevnímal, že ho Garett drží, len letmo vôbec zachytil jeho slová, kúzlo proti niekomu, koho sa nemal už nikdy dotknúť. Lenže on jej už nemohol pomôcť, nemohol pomôcť ani sebe. Chcel byť lepší, chcel byť tak moc lepší, že to nakoniec všetko zničil. Šanca bola dávno preč, to len on to nevidel, on veril v malichernosti, patetickosti. Prvý jeho inštinkt, pud, ho nútil pustiť ascendent, siahnuť k rúčke noža, ktorý stále vyčnieval z jeho hrude, druhý bol toho protichodného názoru. Chabo rukami z oboch strán zovrie Garettove paže, akoby sa oňho chcel pridržať, akoby ho chcel stiahnuť k zemi spolu so sebou. Lenže nemusel, on ho držal sám. Cítil jeho dotyk na svojom pleci, jeho ústa stále dávili krv a celé jeho telo sa triaslo pod neprítomnosťou kyslíka, ktorý nedokázal vdýchnuť. Moment, kedy mu hľadel priamo do očí, až po moment poslednej vety, po ktorej biele svetlo oslepí všetko navôkol. A on padá, spadne na chbrát a nemá silu sa zdvihnúť, pohnúť. Len chlad na jeho tvári, krv, ktorá sa rozlievala po čerstvom snehu, myšlienka toho, že sa niekto vrátil. Že po nich dnes niekto prišiel...spomienka na tvár sesternice, ktorú už neuvidí, ktorú stiahne so sebou a ktorá čoskoro vyprchá...A nič viac. Stál priamo pred dvermi. Boli pootvorené, centimetre od jeho nôh a jediné, čo v nich mohol vidieť, bolo svetlo. Biele, ostré, prudké, trvalo len sekundu, než sa opäť zatvorili. Zatvorili sa rovnako ako jeho oči.*

(Těšilo ho, že se už Davina konečně vrátí. Ale měl i obavy a to jen a jen o ní, o to, jak moc je bude nesnášet, jak špatně na tom bude a, jak přijme jejich omluvy. Přehrával si tento den, okamžik, který za několik minut nastane, několikrát a pokaždé to dopadlo špatně. Vždycky si představoval ta nejhorší scenéria, protože se až moc obával, stále se obává. Ale snaží se spíše radovat, než bát se. Zajímá ho i, jak bude reagovat Kai, zda se na něj nepokusí třeba rovnou zaútočit nebo tak podobně. Doufá v to, že ho ten vězeňský svět nějak nepoznamenal a, že je stále ten..lepší Kai, jak říká Cami a Davina.
Vejde do už od pohledu opuštěné místnosti a jako první zahlédne člověka, kterého už dlouhou dobu neviděl. Oba dva si teď procházeli těžkým časem, věří tomu, že ani ona si stále neodpustila a ještě si asi dlouho neodpustí. Oba dva stále cítí ten stres z toho, co se stane, který ale asi opadne, až ve chvíli, kdy budou držet Davinu v náručí. Pokud vůbec. Raději, než aby znovu přemýšlel černě a negativně, pozdraví jí s jemným úsměvem. Několik vteřin mlčí, než znovu promluví a vytáhne telefon.. Vytočí Camille, která trvala na tom, že půjde s nimi. Avšak asi teď dělá něco důležitého a nemá čas mu to zvednout. Je vidět, že ho to moc netěší, ale nehodlá to jen kvůli tomu, že něco dělá, odložit. Ne, bude muset pochopit jejich situaci. V krátkosti Sophie sdělí, že mu to Cami nebere, tudíž musí bez ní. On na její odpověď jen souhlasně přikývne a přijde o něco blíž k ní. Prohlédne si ascendent, krev, která voněla moc pěkně, i když jí už moc nebylo a pak amulet, který už si ale Sophie pověsila okolo krku. Pozoruje krev, která pomalu kapala na starý ascendent a pak chytne Sophie za ruku. Oslepí je zářivé bílé světlo, které jakoby mu znovu oživilo jeho vzpomínky. Pohlédne směrem doprava, kde předtím viděl Davinu celou zdrcenou a pak se začne otáčet na Sophie. To ho ale do nosu praští silný pach krve, za kterým se otočí. Zahlédne Kaie bezvládně ležícího na zemi v kaluži rudé čerstvé krve a, jak nad ním stojí naprosto neznámý muž, netrvalo mu dlouho, aby usoudil, že to nebude jejich kamarád. Snažil se na něm najít jen malý náznak po životu, ale nic. Nic neslyšel a tak se rozhodl udělat něco riskantní. Upíří rychlostí se přemístil k Davině, která se pomalu blížila k těm dvěma a chytil jí pevně za ramena.) Musíme hned vypadnout, takže se nevzpírej. (Nechtěl být takhle drsný a nepříjemný, ale nemohl jinak. Mohla by se snažit vzpírat a to nemohl dopustit. Nemohl už jí to znovu nechat a už vůbec ne s člověkem, který zabil Kaie. Kaie, kterého považoval za toho nebezpečného. Přemístil se vedle Sophie a stále držel Davinu za ramena.) Kai je mrtvý, Davino. Musíme odsud vypadnout. (První větu položí směrem k Davině, ale tu druhou už směřuje na Sophie, aby rychle provedla to kouzlo.)

(Jakmile je oslepí zářivé bílé světlo, instinktivně zavře oči. Poprvé na něco takového nebyla připravená, nevěděla, co čekat, ale teď už ano. Moment před tím, než provedla zaříkávání kouzla, si začala pokládat další otázky. Jako by jich v hlavě už teď neměla dost. Marcel a Sophie nevědí, kde Davina a Kai budou. Jak je vlastně měli najít? Mohli být kdekoliv. Měli pro sebe celý svět. Neměla na přemýšlení moc času. S plánem budou muset přijít až budou ve vězeňském světě. Je jí jedno, zda bude trvat hodiny nebo dny, než je najdou, ale najdou je a dostanou zpět domů.
Otevře oči a chvíli se rozkoukává, než si zvykne na místní světlo. Ocitli se přímo na stejném místě jako poprvé, když sem šli. Pootočí hlavu a rozhlédne se kolem sebe. Jako první uvidí Davinu. V tu chvíli z ní opadnou jakékoliv obavy, které o ní měla a vydechne úlevou. Je živá a zdravá a to je teď pro Sophie to nejdůležitější. Otočí hlavu na druhou stranu, snažíc se někde v okolí najít Kaie. Je možné, že se rozdělili a nebyli celou dobu spolu, ale více předpokládá, že tu druhou možnost. Nikdo nechce být přeci sám na takovém místě. Nikdy ale nečekala scénu, která se jí naskytla před očima. Kai ležící bezvládně na zemi zalitou krví a u něho cizího muže. Pootevře ústa šokem a pohled upne na toho muže, který je očividně ten, kdo může za Kaiovo stav. Čím déle se na něj dívá, tím více jí přijde povědomý. Už ho někdy viděla, ale nemůže si vzpomenout kdy a kde a hlavně, kdo ten muž je. Než se ale stačí rozpomenout, uslyší Marcela vedle sebe. Ani si nevšimla, že se přemístil k Davině a zpět k Sophie. Nemůže uvěřit tomu, že Kai je opravdu mrtvý. Nikdy ho neměla ráda, ale jeho smrt si nepřála. Marcel měl pravdu. Musejí odtamtud vypadnout. Neměli moc času na rozhodování a už vůbec ne na to, aby vzali Kaie sebou nebo spíš jeho tělo. Když už tak si aspoň zasloužil pohřeb. To díky ní a Marcelovi se ocitl ve vězeňském světě a umřel tady. Díky její chybě umřel další člověk. Tohle musí být její prokletí. Dělat pořád chyby, za které někdo jiný zaplatí životem. Jako by už neměla na svědomí dost promarněných životů. Podívá se Davině do očí s upřímnou lítostí. Věděla, že Davině na Kaiovi záleží. Už jen to, že ho tady nechtěla nechat o něčem svědčilo a teď byl mrtvý. Zhluboka se nadechne a vytáhne z kapsy ampulku s krví, kterou nakape na ascendent, který stále držela v ruce. Prázdnou ampulku upustí na zem a poté natáhne ruku směrem k Davině.)

*Nakloní hlavu do boku s výrazem ve tváři, který jasně říká, ať jí něco takového nepřipomíná, protože si sama velmi dobře uvědomuje, co řekla a jak to nakonec dopadlo. Byl tady z části i její vinou, protože jí hodlal pomoct, zatáhla ho do toho a on povolil, protože chtěl ukázat, že je lepší. Nakonec tady neskončil jenom on, ale oba...nelituje toho, že se tak rozhodla.* Hej...*Drcne mu do ramene jemně pěstí a na tváři má něco jako úsměv smíchaný s úšklebkem.*...netušila jsem, že se to pokazí. *Naštěstí to neznělo jako jeho obvyklý tón plný výčitek, který měl snad ke každému jenom ne k ní. I přesto, že to byla z části i její vina nic na to neříkal, moc dobře ví, koho za to bude obviňovat a má tak trochu obavy jaké to bude až se vrátí. Možná nebude prahnout po odplatě a možná ano, což by nebylo dobré pro jejich vztah, protože by nikdy nedovolila, aby on ublížil jim anebo aby oni ublížili jemu. Je si jistá, že Marcel a Sophie teď litují svého činu, protože nenechali tady jenom jeho, ale i ji a jim lhostejná nebyla. I přesto, že jedna část v ní byla šťastná, těšila se na návrat tak ta druhá měla obavy, že věci nevyjdou tak, jak mají a všechno to se jí zračilo v očích. Nechtěla už zažít další zklamání, nechtěla už dál trpět, nechtěla to pro žádného z nich, protože po tom, co tady prožili si to nezaslouží. Převezme si od něj ampulku s krví a pro ní to i něco znamená. Dal jí do ruky něco, bez čeho nemohou odejít, vkládal do ní důvěru a nedokazoval jí to jenom poprvé. Dříve by od ní držel všechny ty věci dál, jako když tady přišli...a možná to bylo jen proto, že by s tím nemohla udělat nic bez magie, byla by to jenom krev pro ni. Pohlédne do jeho očí, upíná na něj zrak a v jejím pohledu je všechno, co k němu cítí. Už to není něco, co by měla skrývat, ale něco, co mu dávala dobrovolně, co chtěla, aby viděl.* Nechtěj mě naštvat před odchodem, Kaii. *Udělá na něj pobavenou grimasu. Provokovali se navzájem téměř každý den, každou chvíli. Bylo to tak nějak v nich, tedy alespoň u něj od samého začátku a ona se naladila na jeho vlnu až časem. Přestalo to pro ní být otravné a nechtěné, vlastně tomu občas i rozuměla a snažila se mu to oplácet stejnou mírou. Semkne rty do tenké linie, když se mu dívá do očí. Pravou ruku položí zezadu na jeho krk, přičemž konečky prstů mu zajede zlehka do vlasů. Jeho rty přímo volají po jejím jméně, ta neodolatelná chuť ji vábí každou vteřinou, kdy je v její blízkosti. Ochutná je, jako kdyby to bylo naposledy a poté na ně více zatlačí. Tělem jí projede ten známý pocit touhy dostat víc, ale i spokojenosti, že se ho může takhle dotýkat, že si může brát to, co druhý ne. Hrudí se přitlačí na tu jeho a má tendenci být k němu blíže, zintenzivnit spojení jejich rtů, ale ví, že na to teď není čas, že se musí nejdříve vrátit domů. Odtáhne se od něj, přičemž oči má ještě chvíli potom zavřené, jako kdyby se chtěla dívat srdcem. Opravdu pomalu je otevře a podívá se se očí, které chce vidět každé ráno po probuzení a každý večer, co bude usínat. Usměje se na něj a ani neví proč, ten pocit v ní ji k tomu nutí, cítí ho v hrudi, cítí ho v každém koutku těla...tancuje jí na kůži. Nikdy se necítila tak, jako s ním a ona ví, ví že je pro ni tak speciálním jak jenom může být. Vydechne úžasem všechen vzduch plic a její oči nabudou zvláštního lesku, když zaslechne počáteční písmena těch slov. Nemůže tomu uvěřit, že se jí to chystá říct, že opravdu...přejede jí po těle mráz, tak chladný, že by jí to mohlo spálit každou buňku v těle. Nikdy to už nechtěl slyšet, ten hlas...nikdy nechtěla vidět jeho tvář, už nikdy nechtěla více o něm slyšet. Nemohla to být pravda, nemohl se tady právě teď objevit, nemohl zkazit tuto chvíli ať už to byly nevyřčené slova, po kterých toužila a nebo jejich odchod. Automaticky, bez přemýšlení a se strachem a hrůzou v očích postoupí o krok dozadu, protože ano...bála se ho.
Ruce jí vystřelí k její tváři, když zahlédne záblesk čepele, která se zabodne do hrudi člověka, kterého milovala. Strach, bezradnost, úzkost, beznaděj, zoufalost a naprosté zdrcení ji přímo bubnuje do hrudi.* Nééééé...*Zakřičí tak hlasitě, jak jen může přičemž ruce jí padnou podél těla, jako kdyby ztratily život. Její hlas se ozýval ještě daleko v dáli...hlas plný bolesti a zoufalství. Než stihne ten šok vůbec zaregistrovat, vstřebat ho býť jen na sekundu, tak už její tělo letí vzduchem a dopadá opodál od nich. Dopadne bokem do zasněžené země, přičemž ani na sekundu neuvolnila svůj stisk ze sevření malé, sklenění věci. Třeští ji hlava, bolí ji celé těle, zašitá rána ji pálí tak moc, že by normálně měla obavy z potrhaných stehů, ale nic tam nebylo. Jenom hruď plná bolesti, čistého strachu a beznaděje. Ani neví, kdy se z očí začaly valit slzy jedna za druhou, byly zaplněné tak, že její zrak byl rozostřen. Pozvedne hlavu a podívá se k místu, kde Kaiovo tělo dopadá k zemi bez jediné známky života a pro ni v tu chvíli ten její taky vyhasl. Zůstávala naživu, ale nežila. Jedno vzlykání hned následuje další a další, neschopná přijmout fakt, že by byl mrtvý, že by ON, ten kdo vždy vyhrával byl pryč. Zvedá se ze země, když ve chvíli ji na chvíli oslepí záblesk světla a ona si tak dá ruku před tvář. Nebylo to možné, nereálné. Byli tady? Opravdu po tak dlouhé době právě teď se pro ně vrátili? Bylo ale už pozdě...neskutečně pozdě, protože Kai byl mrtvý. Musel být, nehýbal se, nebojoval o svůj život, nedělo se nic. Nemohla nic jiného dělat, než využít své chvíle, protože...protože by další nedostala. Zemřela by tady a možná tady i měla zemřít, jak ho může tady nechat? I když jenom jeho tělo. Se slzami v očích a z bolestí na hrudníku, která se na ni tlačila čím dál více se rozběhne za Sophie a Marcelem. Má však pocit, že každou chvíli klopýtne, spadne a nebude schopná se zvednout. Zastaví se, aby se nadechla, když v tom se před ní objeví Marcel a ona mu může po takové době znovu pohlédnout do tváře. Tvář má smáčenou od slzy, kterých se hromadí čím dál více, její dech je nepravidelný. Pocítí jeho ruce na ramenou a v tu chvíli cukne, protože je pro ní těžké se udržet.* On...*Vydechne bolestivě a přitiskne se na jeho hruď, jako kdyby se potřebovala podepřít. V další sekundě už stojí společně s ním u Sophie. Za normálních okolností by byla šťastná, že je vidí, i když se stalo to, co se stalo. Těšila se na ně, ale teď bylo všechno pryč. Kai byl mrtvý, společně s ním se zničí vězeňské světy a zemřou všichni členové Gemini covenu, včetně Cami. Znovu se zadívá na Marcela a jenom zavrtí hlavou, i když si skutečnost uvědomuje, avšak slyšet ji nechce. Byl mrtvý...opustil ji, zatímco on ji nenechal odejít v její čas. Nemohla mu pomoct.* Nemůžeme odejít bez jeho těla. *Otočí se k Sophie, ke své starší sestře a i když ví, že něco takového je nemožné díky Garettovi a nedostatku času, přeci jenom je pro ni nepřípustné ho tady jenom tak nechat. Nezaslouží si to, tohle ne. Podlomí se ji kolena, ale naštěstí je v Marcelově blízkosti a on jí to nedovolí. Poté už jenom vidí ascendent s krví v rukách sestry. Dostane se domů, ale bez něj, všechno bude jiné a ne takové jaké si to vysnila. Uchopí Sophie za ruku a tou druhou se drží Marcela, přičemž se ještě naposledy ohlédne za sebe. Nastane zatmění a přesně v tu chvíli se objeví další záblesk bílého světla a vrátí se do New Orleans.*

*Pro něj to byla ta nejlepší chvíle na překažení jejich malého návratu domů. Nejenom, že mu to vyšlo tak, jak si přál, že se nůž zabodl do jeho hrudi a na rukou opět cítil krev, jeho krev, kterou měl  mít na rukou už dávno předtím, protože měl očekávat jeho další zradu. V tom byl bláhový on, ale tentokrát je to Kai, kdo se vážně přepočítal. Druhá ta nejlepší věc byla, že se chystal říct ty krásné slůvka ze kterých by mu padala k nohám a to pro něj tvořilo nejlepší okamžik. Vzal jim ho, vzal jí jednou šanci na to, aby to uslyšela a jemu jedinou šanci na vyslovení. Stiskne o něco více rukojeť, protože má obavy, aby mu nevyklouzl nůž z ruky díky krvi, která se na jeho rukou hromadí. Dívá se na něj se vzpřímenou hlavou a s výrazem ve kterém není nic než jenom prázdnota a zároveň jisté potěšení z toho, že mu teď bude umírat před očima, že zachránil život někomu jinému, místo aby si zachránil ten svůj. Stal se tím největším hlupákem v celém vězeňském světě. Co čekal? Že ho Davina nějak zachrání, když nezmůže vůbec nic? Že lidi, kterým ublížil mu vůbec někdy odpustí? Monstrám, jakým byli se neodpouštělo, ale on byl tak naivní, že to snad očekával a teď zemře s pocitem, že se stal z něj jenom slaboch. Pozvedne ruku a křičící Davinu pravděpodobně na protest a  ušetření jeho života odhodí do strany, přičemž se na ni podívá s lehkým úsměvem, jak dopadne opodál.* Neboj se, květinko...však na tebe taky přijde řada. *Zkřiví rty do úšklebku. Postará se o ni hned, jakmile jeho tělo nechá spadnout na zem. Ona už nebyla žádnou přítěží, už nebude někdo, kdo by jí pomohl a on jí může zabít, mohou zemřít vedle sebe jako dva milenci ze Shakespearovi knihy...jak poetické. Odvrátí od ní pohled prozatím se o ni víc nestarajíc a napne hruď v nádechu. Sleduje jeho tvář, krev, která mu vytéká z úst a potáhne nožem více nahoru, jako kdyby ho snad chtěl rozpůlit, jako kdyby mu chtěl rozřezat všechny orgány v těle a dostat se k jeho srdci, jako kdyby chtěl, aby cítil tu největší možnou bolest, kterou mu může způsobit. Drží ho pevně za rameno a nakloní se blíže k jeho tváři, přičemž na něj promluví. Nakloní hlavu do boku a v očích se mu značí pohrdání, které k němu pociťuje.* Co, že jsi to říkal? Hm? *Nakloní se k jeho rtům, jako kdyby snad očekával odpověď, ale sám ví, že se jí nedočká. Jenom ho zesměšňoval, chtěl z něj udělat naprosto bezvýznamného člověka, chtěl, aby s tím pocitem zemřel. Cítí jeho ruce na svých pažích, ale pro něj to není žádné sevření, jenom chabý pokus o něco, co nemohl zvládnout. Usměje se se mu posměšně do tváře.* Máš ponětí, jak směšně teď vypadáš? K čemu ti byla ta empatie...k čemu ti byly city, když na nich si padl? *Pustí v tu chvíli jeho tělo a nechá ho dopadnout do sněhu zbarveného krví. Záblesk světa, šok, kterým projel jeho tělem se nedal popsat.
Přihmouří oči kvůli tomu nepříjemnému světlu a trochu se stáhne, než si uvědomí, co se děje. Otočí se za utíkající Davinou k lidem, kteří si pro ně přišli, určitě to byli ti, kteří je zde i zanechali.* Myslíš si, že mně můžeš utéct?! *Zakřičí na ni hlasitě a rozejde se jejich směrem.* Nebudeš mít pořád někoho za sebou, Davino. *Zničehonic se zastaví, protože si uvědomí jednu podstatnou věc na kterou v tuhle chvíli zapomněl. Podívá se k obloze a v tu chvíli nastane zatmění. Davina a zbytek její party zmizí, zatímco on prošvihne svou šanci na dnešní návrat. Zatne pěsti a zařve z plných plic. Hned na to zatne zuby k sobě a trhne hlavou do strany rezignovaně. Promrhal svou šanci jenom kvůli svému vzteku a rozptýlení. Nevadí, nevadí...zítra se vrátí domů. Otočí se čelem k jeho tělu a nazpět se rozejde za ním, když v tom okamžiku se země pod ní začne lehce třást. Do stromů se opře závan větru, který nepocítil těch několik let. Začne se zmateně rozhlížet okolo sebe, když v tom pochopí příčinu dění.* Ty malý, parchante...*Vždyť je to Gemini vůdce. Nepomyslel ani zdaleka na to, že na něm závisí nejenom jeho coven, ale i vězeňské světy. A pokud padne on, tak padne všechno, zhroutí se celá svět a on upadne do zapomnění, nikdy se nevrátí domů a to je něco, co nemůže dopustit. Přijde k němu a podívá se na něj z vrchu.* Hej...*Sehne se k němu a rozepne mu bundu, kterou oběma rukama rozhodí do strany, aby se podíval na jeho ránu.*...jak se opovažuješ mi tady umřít? *Nakloní hlavu do strany a prohlíží si ji, přičemž pozvedne obě ruce kousek nad ránu.* Zdá se, že tě budu ještě potřebovat, buddy. Jeden by si myslel, že jsme si souzení. *Zavře oči a z jeho úst vychází slova v šepotu. Cítí, jak mu černá magie koluje v žilách, jak ho dělá silným a zároveň si na něm bere svou daň, která je lidskost, co mu ještě zbyla. Nejdříve ustupuje krvácení, které se kompletně zastaví a hned na to se kůže začne stahovat do původního stavu, avšak rána není zahojená úplně. Bude to vypadat, jako kdyby spíše měl jenom ošklivé škrábnutí po kterém zůstane jizva jako připomínka. Otevře oči a položí si jednu ruku na druhou. Pravou ho poplácá po tváři.* Ani to nebolelo, co? *Povytáhne pravé obočí a zvedne se na nohy. Se záchranou života Kaie zmizelo i všechno ostatní.*

*Nemohol viac počuť jej hlas, vnímať jej prítomnosť, niečo cítiť. Pretože pravdou bolo, že necítil vôbec nič, odchádzal, strácal sa z miesta, ktoré nenávidel zo všetkých najviac. Z ktorého mal strach, obavy, že sa z neho už nikdy nedostane a nakoniec? Tam zomrie. Bolo to ironické, tragicko-komické, rovnako ako celý jeho život. Nikdy za nič nestál, nikdy nežil pre niečo, čo by ostatní neodcudzovali, nemal zmysel a predsa vždy prežil. Až do dnešného dňa, kedy sa všetko vrátilo, spočítalo rovno pred jeho očami a následky? Tie si zo sebou ponesie. Vina však vyprchala, výčitky boli preč a on vedel, že sa už nikdy nevrátia, tak isto ako už nikdy neotvorí oči. Stále tu bola tá nepríjemná pachuť na jazyku, stále bubnovala po jeho bunkách, ako strácal viac a viac tak nezbytnej krvi. Každý jeho zmysel, vnem, nerv vypovedal, prestal vykonávať svoju základnú funkciu a jeho telo podobnú nefunkčnosť nedokázalo zvládnuť. Lenže on sa už narodil s chybou, s chybou vpísanou v kóde už od detstva. Nehýbal sa, nedýchal, žiadna jeho časť nejavila známky po tom, žeby v jeho vnútri stále bilo srdce a predsa. Pomaly, potichu, skoro nepatrne, pumpovalo jeho žilami tak blahodarnú tekutinu, ktorá unikala z jeho hrude, úst, ktoré sa ňou dusili. Hlasy sa strácali v diaľke, nebol schopný na ne reagovať, nebol schopný kričať z plných pľúc, ktoré boli stiahnuté ako balón, do ktorého pichnete ihlou a všetok vzduch z neho celkom vyprchá. Jeho vedomie sa aj tak strácalo, už bolo neskoro, až príliš neskoro.
Prišiel niekto? Vrátili sa po nich teda nakoniec, pretože oľutovali svoj čin? Sneh ho chladil na tele, mokro, voda a chlad prenikalo jeho oblečením, tenkou látkou, ktorá sa dotýkala jeho kože. Jeho pery boli fialovo-modré, všetko tuhlo, tavilo sa, zúfalo. Beznádej zachvátila všetko, v čo veril. Nechcel, aby ho tu nechali, ona ho tu nemohla len tak nechať. Nechcel zomrieť v chlade uprostred ničoho, nechcel, aby jeho posledná myšlienka patrila väzenskému svetu, v ktorom prežil polku celého života. Lenže ona sa vzďaľovala, zmizla spoločne so zábleskom svetla. Ako to, že ešte žil? Dusil sa, nemohol dýchať, nemohol sa pohnúť, mal by byť mŕtvy. Mal zomrieť v sekunde, čo ho Garett nechal zviesť sa na zem, pretože všetko by bolo lepšie než ten pocit. Pocit zrady, pocit, že nič z toho, že všetko to, čo urobil, všetky city, empatia, emócie, ktoré sa rozhodol priať, vyšli v nič, obrátili sa v prach. Možno mu nikdy nebolo nič z toho súdené, možno mal zostať tým psychopatom, ktorý verí, verí tomu, že to najdôležitejšie, je on sám. Vtedy by sa nenechal bodnúť nožom do hrude, vtedy sa nenechal zaslepiť niekým ako ona, niekým, kým sa teraz cítil tak moc zničený.
Jeho telo sa začalo triasť, bolesť konečne utíchla, utíchlo všetko okolo. Tvár sa mu letmo nadvihovala, z pootvorených úst mu vychádzali trhané pokusy o nádych, ktorý neprichádzal, jeho dlane sa brodili do snehu pod ním. Pootvorí ich, je  to priamo nad ním, zatmenie, na ktoré toľko čakal. Zatmenie, ktoré prinesie len tmu a on zmizne spolu so všetkých. Do tváre mu narazí vzduch, prudký a ostrý vánok sa začne hrať s končekmi jeho vlasov a on si spomenie, že to bolo presne to, na čo čakal. Už sa netriasol, nesnažil nadýchnuť, nechal srdce vypovedať. Vedel, čo nastane, vedel, že všetko okolo sa zrúti a neodíde len on, nie...Stiahne ho spolu so sebou, stiahne ich so sebou všetkých.
Zrazu ho niečo zatieni, nebo nad ním, jeho zahmlený zrak, ktorý sa začal pomaly zatvárať, stále ho však vnímal. Ten hlas, ten známy, mužský tón, ku ktorému ho poháňala všetka ta zlosť, apatický hnev v jeho vnútri, ktorý zatienil každú inú emóciu. Zmizlo to, všetky ostatné city zmizli a nahradila ich len ublíženosť, túžba po pomste. Nemôže sa pohnúť, nemôže mu zabrániť, aby sa dotkol, rozopol mu bundu nasiaknutú krvou, ale vnímal ho, všetky jeho slová. Jeho hrudník sa začne opäť nadvihovať, mohlo to vyzerať, akoby cukal celým telom, ale jediné, že sa dostane von jeho pootvorenými ústami, je dusený smiech, zúfalý, posledný, ktorý mohol počuť. Okolo zubov mal vlastnú krv, ďalšia kvapka mu stekala dole bradou. A predsa sa mal chuť smiať. Vysmievať sa tomu, že ak ho nechá umrieť, spáchal by prakticky samovraždu. Akoby mu tým hovoril – „toto si pokašlal...Buddy.“ Jeho mysľou prejde posledné zrnko nádeje, vlna, ktorej sa chytil. Neumrie, Garett by si nedovolil stratiť jedinú šancu, ktorá ho môže dostať domov. Nebola to ani Davina, kto mu oplatil život, nebol to nikto iný, než jeho nepriateľ, aspoň zatiaľ. Letmo načúval jeho šepotu, ktorý ho uspával, nejakým spôsobom však robil silným, silnejším, než si dokázal predstaviť, že kedy znovu bude. Energia mu prúdila žilami, nervy znovu začali pracovať a jeho telo pumpovať zbytkovú krv do orgánov, srdca, ktoré rýchlo pracovalo. Stále cítil to ľahké bodanie na koži, ale jedna vec bola dôležitejšia. Podstatnejšia, než akákoľvek bolesť. Nádych. Červenkastá tekutina sa mu uvoľní z hrdla a jeho doširoka pootvorené ústa znovu pocítia tú páperovú vzdušnosť. Do pľúc mu narazí z ostra, zhlboka. Akoby to bolo prvýkrát, čo sa kedy nadýchol. Stuhnutými prstami na rukách zovrie sneh, na ktorom stále ležal, pretože stratil príliš veľa krvi na to, aby sa mohol postaviť.
Nepatrne pootvorí oči, ako náhle ucíti na tvári niečí dotyk. Huh, niečí...Netrvalo dlho, aby mu došlo, komu patril, nakoľko hocikto iní, bol dávno preč. Jeho pohľad svedčil všetkému. Zobral mu jedinú šancu na to, aby sa z tadiaľto niekedy dostal a zobral ju aj sebe. Jeho dych bol stále zrýchlený, v jeho očiach bola len zrada a zlosť.* Budem ťa zabíjať...*vydýchne dusene, potichu,* stále dookola...a dookola, až kým tento poondiaty svet neprestane baviť ťa stále oživovať. *Zatiahne so stiahnutou hruďou, cítiac sa každým slovom opäť slabší. Cítil sa ako smeť, hovno, ktoré z neho mali všetci ostatní, všetci okolo, kopa ničoho ležiaca na zemi. Zostane na chvíľu mlčať, hľadieť niekam nad seba, jeho tvár je strohá, trpká.* Odišla...*Nebol v tom smútok, skôr uvedomenie. Realita, ktorú nemohol prehliadnuť a tento krát...Už ani nechce.*

*Mohl se mu smát do tváře, jak chtěl, mohl se cítit nahoře, ale s ním to nic nedělalo. Ano, měl více štěstí, než rozumu, byl vůdcem světů, to jeho život držel právě teď naživu i jeho. Jeho plány se taky zhatily, když očekával, že se vrátí ještě dnes s dalším zatměním domů, ale nechal se rozhodit nečekanou návštěvou a útěkem Daviny. Neměl se nechat vytrhnout se soustředění, ale sebrat v prvním okamžiku ascendent a odejít. Jeho chyba, poučil se pro...ne, žádné příště nebude, protože se tady nikdy nevrátí a nikomu už nikdy nedovolí, aby ho zde poslal. Nakloní hlavu do strany, když pozoruje umírajícího šťastlivce před sebou. Do zad se opírá zesilující vítr a pod nohama cítí třesoucí se zemi. Všechno se blíží ke svému konci stejně tak jako osoba pod ním. Něco takového nemohl dovolit, ne dnes. Ačkoliv Kai ho bodl dvakrát do zad, hodlal ho tady nechat shnít, utápět se v plánu své pomsty, tak stále v něm viděl potenciál. Viděl to, co by měl vidět i on, možná to tak bylo jenom si to nechtěl přiznat, protože doteď měl okovy na nohou a rukou, byl svázán něčím, co ho drželo nazpět. Ale co ho drží teď? Naděje? Odpuštění? Láska? Ne...ne ten psychopat tam je a on ho probudí. Ví, že to nebude trvat dlouho, že to půjde s velkou pravděpodobností i samo od sebe až zjistí, že osoba, která na začátku tady s ním zůstala ho vlastně nechala tady zemřít. To bylo tak tragické až mu to přišlo směšné. Nemohl ho nechat skapat, i kdyby si to sebevíce přál. Proto se k němu skloní a začne odříkávat slova, která začnou léčit ránu, co byla pro něj smrtelná. A v tom okamžiku všechno mizelo v dáli, jako kdyby se to předtím nikdy neobjevilo. Už teď mu začal chybět lehký vánek, protože to bylo na tváři příjemné pohlazení po tolika letech v izolaci a bez ničeho. Nasaje vzduch do plic a prohlédne si ho, snad se přesvědčuje, že je opravdu naživu. O svých schopnostem však zdaleka nepochyboval, věděl, že ho vyléčil.
Poplácá ho lehce po tváři, jako kdyby ho chtěl provokovat. Jeho slova o tom samém efektu taky naznačují. Zvedne se a pohne rameny v protáhnutí. Nasaje vůni zachráněného světa a rozhlédne se okolo. Mohl být už doma, ale trpělivost...chce to jenom trpělivost. Vrátí se, vykoná svou pomstu a zařadí se ke covenům v New Orleans, převezme všechno do svých rukou. Skloní pohled k zemi a dívá se mu do tváře s absolutním nezájmem po jeho slovech. Vyhrožoval mu? Právě teď se snažil o něco tak patetického? Uchechtne se nad tím a spojí si ruce vepředu k sobě, když nakloní hlavu na druhou stranu.* Vážně? Protože já být na tvém místě...*Popojde krok do strany a obejde si ho, přičemž teď stojí u místa, kde mu upadl ascendent. Vezme si ho do ruky a potěžká ho jako nějaký drahokam nesmírné hodnoty. Sfoukne z něj všechen sníh, který na něm zůstal a strčí si ho do náprsní kapsy.*...tak bych si to velmi rychle rozmyslel. *Zastrčí dva prsty do kapsy džínových kalhot a vytáhne ampulku s krví. Mezi prsty si s ní pohrává a rty se mu rýsují do pobaveného úšklebku.* S Davinou byste se nikdy nevrátili domů, protože jste neměli správnou krev. Myslíš si snad, že jsem ti věřit? Nebuď hlupák. *Nakrčí obočím a vyhodí ampulku do vzduchu, přičemž mu hned spadne zase do dlaně. Právě teď vypadal na jednu stranu jako spokojený kluk, ale ta druhá strana přímo běsnila vzteky. Vrátí ji zpět na své místo. Vydechne přebytečný vzduch z plic.* Ano, odešla. Tak smutné, že tě tady nechala....ty ženy. *Vydechne poslední slova, jako kdyby to byla pro muže ta největší zkáza a pravdou bylo, že je. Našpulí rty a otočí se k němu zády. Zadívá se směrem ke městu.* Co kdyby ses teď trochu prospal? *Natočí se zase k němu a rukou mávne ve vzduchu, aby jeho mysl ponořil do klidného spánku.
Stojí v kuchyni a pozoruje vycházející slunce z okna. Ano, bylo časné ráno, začínal nový den, ale on se na něj těšil, vítal ho, protože dnes už nebude nic a nikdo, kdo by ho zastavil. Poslední den ve vězeňském světě, poslední odporný šálek kávy, kterou měl položenou před sebou na kuchyňské lince. Těší se na nový svět na ten druhý z kterého nedobrovolně odešel. Vítá to s otevřenou náručí a jemným úsměvem na rtech, avšak pohled chladného člověka v něm zůstává. Lidskost se pomalu ztrácí za zavírajícími dveřmi, padá do hlubin propasti ze které nebude úniku. Pozvedne hrníček s hnědou tekutinou a přiloží si ji ke rtům. Hořkost kávy ho pálí na špičce jazyku, ale nedokáže dnes myslet negativně. Po pár doušcích ho odloží a otočí se zády ke kuchyni. Několika většími kroky se dostane do obýváku. Postaví se ke gauči, kde odložil Kaie hned po tom, co se s ním dostal nazpět do domu. Nohou se zapře o okraj, přičemž několikrát na ni přenese váhu, aby s ním zacloumal. Nebude nadále čekat, než se sám probudí, potřebuje odpovědi, potřebuje je teď hned a případně se o něj postarat.* Vstávej semínko holala...*Téměř ihned se posadí naproti němu do křesla. Ruce si položí na dřevěné opěrky a lehce je stiskne.* Přemýšlel jsem a co takhle nechat minulost minulostí? Účty byly vyrovnány, téměř….a tebe tady nechali. *Poukáže prstem na jeho osobu, když pozkazuje na holý fakt u kterého nebylo možné, že by si to nepřipustil.* Bude to zábava, buddy. Ty, já, společný příchod do New Orleans...a sladká, neodolatelná chuť pomsty. *Na konci slov, se ďábelsky usměje, jako kdyby to byla ta nejlákavější nabídka, kterou mu doposud dal.*

*Akoby časť z neho chýbala, bola vytrhnutá z jeho vnútra a nikdy sa nemohla vrátiť späť, pretože ju nepustil, nechcel pustiť. Možno dnes nakoniec prežije, možno tá smrť, na ktorú čakal, nepríde, ale jedna časť z neho umrie určite. Vlastne už sa tak stalo. Čo mu to prinieslo? Čo mu kedy naozaj dalo dobro, empatia, vina, láska? Nič, len pomalú a osamelú smrť niekde, kde v okolí nie je nič, na čo by mohol upriamiť myseľ, len ten bezočivý pocit, ktorý ho najskôr tak zasiahol, než sa zmenil na zlosť, zradu, a tá bolela zo všetkého najviac. Ani jeden z nich nemal odísť bez toho druhého, také bolo pravidlo a ona sa ho rozhodla porušiť a nechať tu zhniť jeho telo, vlastne nie...Nechať ho zmiznúť spoločne so svetom, z ktorého sa ona zachránila aj s ľuďmi, ktorí ich tu predtým nechali, ktorí mohli za všetko to, čo sa stalo. On jej to neurobil, zachránil ju, neustále si ju vyberal pred niekým, kto mu podával lístok späť na roztvorenej dlani. Predtým? Neváhal by ani na sekundu a podal by Garettovi svoju ruku, teraz? Obalamutila mu myseľ, presvetlila to, čo malo zostať temné, urobila ho slabým, tak patetickým, hlúpym. Nenávidel sa za to, opovrhoval ňou aj sebou a hlavne tými malichernými, sprostými slovami, ktoré by jej povedal, ak by ho niekto nezastavil. Ak by ho nezastavil smiech, ktorý mal patriť jemu, bodnutie noža, na koho rúčke, mali byť jeho prsty. On bol psychopat, on sa nestaral o nikoho a o nič a vždy prežil, vždy sa zo všetkého dostal, nikdy nebol...Slabý a smiešny. Možno by bolo na čase ním znovu byť. Nikdy viac sa nebáť...Smrti.
Mohol cítiť jeho dlaň na svojom líci, ktoré neustále ovieval pocit chladu a konca, ktorému unikol doslova o vlások. Pričinením nikoho iného, než muža, ktorý mu to spôsobil. Vnútri mu prahla zlosť, vysýchala všetko ostatné, doslova nútila jeho telo opustené duchom vydať poslednú energiu, a prehovoriť. Mal chuť to robiť stále, dookola a dookola všetkými možnými spôsobmi, ktoré by mu len vzišli na um, cítiť tlak noža zabodnutý hlboko do jeho mäsa, teplú krv stekajúcu mu z rany, od jeho lemu po prstoch. Znovu ho to ovládlo, znovu ho ovládal psychopat, ktorým bol, je a vždycky bude. Díval sa mu do tváre, ktorá bola nad ním, ktorá presahovala všetko, čo vždy on, pretože človek nad ním sa nenechal pohltiť emóciami, zatratiť svoju podstatu do malichernosti a dramatickosti. Hnev nevyprchal, práve naopak, násobil sa každým Garettovým nezáujmom, každým jeho uchechtnutím, či pohybom. Opäť pootvorí pery, akoby mu z nich malo niečo vyjsť, ale hrdlo má stále stiahnuté a vzduch prechádza do jeho pľúc na striedačku, na dlhé sekundy, ktoré mu trvajú, než ho opäť vydýchne. Vníma jeho kroky, ale nie je schopný pohnúť hlavou do strany natoľko, aby ho mohol vidieť. Nemusel ho však vidieť, aby vedel, čo drží v ruke a čo mu bez krvi, ktorú si ona vzala spoločne so sebou, ktorú jej on dal, a ktorú vzala ako všetko ostatné, čo sa jej odchodom vyparilo.* Huh, vážne? *Vyprostí predsa len ironicky, akoby viac na ničom nezáležalo, akoby všetko bolo stratené a oni navždy budú tvrdnúť na mieste, z ktorého niet úniku ani návratu. Celý jeho prístup sa však v sekunde zmení na niečo odlišné. Zarazenie na jeho strhanej tvári bolo patrné, neveriackosť sa jeho telom dala krájať. Letmý, kradmý pohľad cez prižmúrené oči, pohľad na jednu z najdôležitejších vecí, ktoré človek vo väzenskom svete môže mať, v úchope muža, ktorého mal zo sekundy na sekundu o niečo radšej. Avšak vážne len o nepatrnú, zanedbateľnú časť. Jeho slová boli ako dýky do chrbta, ako výsmech, ktorý si najskôr zaslúžil zo všetkého najviac, pretože bol slepý. Nevidel prísť niečo také, ani netušil, žeby krv, ktorú mu zobral, nemusela patriť Bennettom. Zrazu ho pochytí tichý, dusený smiech, ktorý nebol ničím, než vlnou stupidity a nerozumnosti, ktorej sa dopustil poslednýkrát.* Ale hovno...*Prenesie preglgnúc posledné zvyšky krvi, ktoré cítil v ústach.* Vychytralý neuroticky narušený pomätenec...*Mal mu dolámať nohy, nie väzy. Krátky moment sleduje ampulku s krvou v jeho ruke, ktorá si ju vyhodí do vzduchu, akoby mu tým dával najavo, že má všetky esá, než zmizne v jeho vrecku. Prezretie prišlo ako facka, ako bodnutie do chrbta, kopnutie, keď už aj tak leží na zemi. Garett mal pravdu, mal pravdu po celý ten čas, ohľadom Daviny, ohľadom jeho patetických citov, ktoré musel zahasiť, ktoré nechcel vnímať už nikdy viac, pretože ho znovu len zabijú. Nič nehovorí, mlčí a díva sa niekam nad seba, na nebo, ktorému už nevládlo zatmenie, ktoré bolo opäť bezpočetné ako všetky dni, ktoré tu už strávil. Snažil sa dýchať, len prijať vzduch a znovu ho dostať von, pretože to preňho bolo najdôležitejšie.* Čo budeš robiť?...*Vydýchne potichu istý tým, že to počul.* Necháš ma tu? *Potreboval to vedieť, pretože nechcel nič iné, než sa zúfalo vrátiť späť. Teraz však bez empatie, dobroty v srdci a lásky vpísanej na tvári. Namiesto odpovede však príde niečo iné, Garettova veta, pri ktorej nakrčí obočím a zľahka sa zaprie rukami o sneh, než by sa však stihol akokoľvek pohnúť, hlavou sa zrúti dozadu a jeho oči nevidia nič viac, než čiernočiernu tmu. Bol to pokojný spánok, akoby v okolí nebolo nič, čoby ho mohlo narušiť. Žiadne sny, nočné mory, obavy, strach, všetka realita zmizla, chlad, zima, aspoň na tých pár minút, hodín. Než sa znovu prebudí a všetko to bude späť ako mávnutím ruky, lusknutím prstov.
Cítil tlak, ktorý narážal do jeho tela, hýbal s ním, vnáralo sa doňho. Zľahka pomyká hlavou zo strany na stranu, pričom zvraští obočím na bolesť, ktorá prenikne každou jeho stuhnutou končatinou. Tvár mal stiahnutú, pery pootvorené v hlasom výdychu, ktorý sa už na počutie sťažka niesol miestnosťou. Ten hlas bol ešte otravnejší ako včera, vlastne otravnejší, než kedykoľvek predtým.* Ugh...*Prejde mu hrdlom v stotine, čo otvorí oči a jedna ruka mu automaticky vystrelí pred tvár v snahe obmedziť prísun ostrého svetla, ktoré prenikalo oknom. Už v prvej chvíli si uvedomí, že leží na pohovke v dome, v ktorom predtým nechal on ležať telo magora, ktorý práve sedel len niekoľko centimetrov od neho naproti v kresle.* Skvelé...*Zamumle potichu a pomaly zvesí ruku späť na gauč, o ktorý sa zľahka zaprie pokúšajúc sa posadiť.* Nehovor...*Precedí sarkasticky k jeho slovám neubrániac sa opäť spomienke, ktorá mu prenikne do mysle. Zostal tu trčať, po tom všetkom a jediná jeho cesta bola uletená stará strieska pár metrov od neho. Vážne nepotreboval, aby mu to pripomínal. So zvrašteným obočím konečne podvihne tvárou jeho smerom očami si vyhľadávajúc tie jeho. Mal pocit, že bude grcať, v tomto momente.* Yeah, znie to ako veľká prča...Nemôžem sa dočkať. *Zatiahne s miernym prekvapením v hlase, pričom si potichu odkašle a skloní bradou niekam k zemi, ako náhle sa jej dotkne nohami a rukami sa zaprie o hranu pohovky po oboch bokoch.* Takže, si sa ma tu rozhodol nenechať. *Poznamená bez nejakého určitého tónu, než sa ohne dozadu a natiahne si svaly na rukách.* A zobrať ma so sebou po tom, čo som ťa dvakrát zabil a ty si takmer zabil mňa?  Už natrvalo...*Nakrčí zľahka obočím.* To znie trochu naivne. *Prehltne nasucho, pričom sa jazykom dotkne vrchného radu zubov. Mohlo to byť zvláštne, nemožné, ale...Mal pocit, akoby ho väčšina vecí, ktoré predtým poznal, opustila. Stačilo to už len doladiť, nič viac a nič menej. Jeho pery sa ohnú krivého úškrnu, prázdneho a chladného ako všetko na ňom od momentu, čo znovu otvoril oči.* Prečo nie...*Prenesie po tretíkrát slová, ktoré predtým neznamenali nič, avšak teraz všetko. Davina bola preč, Garett mal veci, ktoré potrebujú na to, aby sa mohli vrátiť do New Orleans, skutočného New Orleans. Na niekoľko sekúnd sa pozrie k okraju pohovky, o ktorú sa na dlážke opieral jeho vak, ktorý s najskôr vyzeral ešte horšie, než on sám.* Takže tvoj plán je nakráčať do mesta s niekoľkými covenmi a pôvodnou rodinkou na krku...a nezabiť sa pritom? Za mojej asistencie, samozrejme...*Obráti k nemu opäť pohľad a prosto vydýchne niekam pred seba.* Nechcem ti tú pomstu kaziť, ale možno mám lepší nápad. *Nahne hlavou letmo do strany, jeho výraz je prázdny, niektorým ľuďom by mohol prísť dokonca na pohľad neprítomný, lenže jemu bol charakterovo daný. Tak známy pocit, hrajúci sa s končekmi jeho prstov. Po takej dobe sa konečne cítil ako on sám, ako niekto, koho poznal a kto pozná jeho.* Teda, za predpokladu, že sme, ako tvrdíš...All-buddies, buddy. *Prenesie s ľahkou spýtavosťou a provokáciou na jazyku.*

*Stále může vidět před očima jeho výraz. To překvapení nešlo zakrýt, myslel si pravděpodobně, že je to idiot, kterého může obalamutit smrtí, pouhými triky a přitom zapomněl na jednu podstatnou věc. On nebyl odlišný, ne až tak moc. Jeden by si mohl pomyslet, že jsou dávno ztracení bratři...jeden z nich, co měl všechny ty city, emoce, ale přišel o ně, protože podlehl temnotě, černé magii, která zničila všechno, přišel o ženu a nenarozené dítě, stalo se z něj monstrum. Druhý, který nikdy neměl nic, než jenom prázdnotu v srdci, jednoho dne dostal to všechno a další den mu zase vše bylo sebráno. Byly polapeni do pasti ze které nebylo úniku a ani nechtěli, protože si nemohli dovolit být slabý. Slabost je jenom pro lidi, kteří neumějí snést moc, kteří sní neumějí zacházet a láska? Co vám v konečném výsledku dá? Nic, než jenom strach, úzkost a nevědomost. Jeden vždy zradí, jeden vždy všechnu tu krásu rozbije a teď to Kai pocítil na své vlastní kůži. Pro něj to znamenalo výhru, to, že odešla, protože věděl, že v té chvíli ho má na své straně, že nebude nic a nikdo, kdo by ho stáhl nazpět. Ráno začínalo s dalším svítáním pro něj tak sladce, jako kdyby ochutnal tu nejlepší whisky světa a prožil ty nejkrásnější požitky, které vám život nabízí. Vrátí se domů a čeká ho hodně práce, dnes si je však jistý, že v tom nebude sám...změní svět, oni dva změní svět. Dokonce i Předci před ním pokleknou, udělá všechno proto, aby to tak bylo, aby hlavně zemřeli všichni ti, kteří si to zaslouží. A Davina? Oh, tu si nechá na samotný, hořký konec. Bude se nejdříve dívat, jak umírají všichni ostatní, dokud sama nepoprosí o milosrdnou smrt, kterou pro ni připravenou ani zdaleka nemá.
Snaží se ho probudit co nejdříve, i přesto, že mají do zatmění ještě čas. Rád by s ním projednal pár záležitostí a připravil se na cestu a možná taky nerad na něco čeká. Ke všemu s nikým si nepopovídal tak dlouho jako s ním, nač čekat na další chit – chat? V kapse saka ho na tělo tlačí ascendent společně s krví a ani jedno z nich nehodlá pustit, dokud nebudou nazpět. Byly to jeho trofeje, jeho výhry, které byly to nejcennějším, co tady měl a nevzdá se toho. Posadí se naproti do křesla a s těžkým výdechem pozoruje jeho mladou tvář, která pomalu přichází k sobě, konečně.* To ti to trvalo...*Okomentuje suchým, znuděným tónem a poposedne si něco pohodlněji. Jemným stiskem svírá opěrky křesla. Tak nějak měl stále tendenci do něj narážet, stejně tak jako to i dělal Kai pokaždé, co byli v přítomnosti toho druhého. Ano, rozhodl se mu dát třetí šanci a ne nadarmo se říká do třetice všeho dobrého, že ano? Možná tomu těžce Kai uvěří, vlastně tomu i on sám věří, ale dnes neotevřely oči Kaie Parkera, který se snažil všechno napravit, který se staral o dívku, co ho opustila a o druhou, která byla jeho rodinou. Ne...dnes se probraly ze spánku oči psychopata, toho monstra, který zabil celou svou rodinu, téměř. Ten, kdo před rokem unikl vychytralostí a bez špetky lítosti z vězeňského světa, ten, který se nestaral o nic jiného, než jenom o sebe. To je přesně ten muž na kterého čekal a který ještě dobrovolně bude chtít, aby spojili své síly. Jeho sarkasmus byl možná na místě po tom, že včera skoro zemřel a ne právě přívětivou smrtí. On však na to nemá náladu, ne. Nehodlá s ním hrát právě teď nějaké hry, protože chce odpovědi. Ty na které už čeká takovou dobu, chce vidět toho nenapravitelného sociopata, chcete toho, koho neměl šanci poznat, avšak stále dřímal v něm. Povytáhne zlehka pravé obočí a nahne se jeho směrem, přičemž si zapře lokty o stehna. Dívá se mu do očí a na tváři se objeví kradmý úšklebek.* Nechat tady někoho, kdo je schopný zabít i vlastní rodinu? To by byla škoda. *Zvedne se z křesla a popojde pár kroků od něj do prostoru. Sepne si ruce za zády a zlehka zakloní hlavu, když se mu z hrdla ozve smích.* Naivně, vážně? Mě nemůžeš zabít, ne tady. Já bych řekl, že si jenom pokoušel mou trpělivost. *Popojde pár kroků dopředu a otočí se na podpatku, aby znovu k němu mohl stát čelem a podívat se do té psychopatické tváře, protože byl více než přesvědčen, že tam byla.* Co bylo, to bylo. Hříchy odpuštěny. *Směšně se nad tím ušklíbne. Samozřejmě, že to nebylo nic více, než jenom sarkasmus, protože normální člověk by tvrdil, že ho hříchy nemohou být nikdy odpuštěny, protože se stal zrůdou bez špetky lítosti. Možná by už neměl věřit těm slovům „proč ne“ slyšel je dvakrát a nikdy z toho nevyšlo nic dobrého, ale dnes? Dnes to bylo jiné, všechno bylo jiné. Zůstali tady jenom oni dva a nebyla žádná zábrana, která by jim bránila v odchodu. Poví mu svůj plán, plán, kterého se měl chytit, něco v co doufal. A jakmile uvidí ten pohled, ten úsměv a prázdnotu v jeho očích, tak se mu vykouzlí psychopatický úsměv na tváři.* Tady ho máme...*Poví chladně a hned na to si odfrkne a mávne rukou, jako kdyby to pro něj nic neznamenalo.* Z Původní rodiny opravdu strach nemám. Slyšel jsem o nich žvásty, jak je nelze zabít, blah, blah...*Přejde ke křeslu na kterém ještě před chvíli seděl. Ruku si opře o její opěradlo a poklepe párkrát o povrch prsty.*...postaví se mi do cesty, zničím je. O coveny neměj starost, jediné, co musíš udělat je připravit je o regenta a nasadit na jeho místo někoho, kdo bude loajální tobě. S tou starou bábou nepůjde manipulovat, ale...nikdo neřekl, že nejde zabít. *Znělo to možná složitě, ale bylo to tak prosté. Možná je vyvrhelem, parazitem o kterém si povídají, ale vždy se najde někdo, kdo se postaví s trochou inspirace na jeho stranu, kdo bude chtít být více, než kým je. Samozřejmě, že po Josephine by měl na její místo přijít někdo, kdo si to vysloužil Sklizní, to byli právoplatní dědicové a ze všech dívek žila jenom ta, kterou nenáviděl nejvíce. Nebylo to však pravidlo, protože byli i ti, kteří se toho mohli ujmout, další nástupci a ty si získá, všechno co potřebuje jsou správně zvolená slova. Nakrčí čelo a přihmouří oči při zmínce o jeho plánu. Koutek úst mu cukne do stran a přikývne souhlasně hlavou.* Pověz mi tvůj plán, buddy. *Nepotřeboval snad jiná slova, ne? Byl to jasný souhlas, že teď se stali spojenci, že konečně přišel k rozumu a postavil se na stranu na které měl stát od okamžiku, co se ukázal. Zajímalo ho,co má na srdci a netrpělivě vyčkával každou sekundu až uslyší plán psychopata. Poté už zbývalo jenom zvážit všechna pro a proti a voilá...mohli se vrátit v plné parádě.*

*Tolerancia sa stratila. Nechcel viac počúvať niečo hlúpe, sentimentálne a melodramatické, nie, ak si mal zachovať tú lepšiu časť tváre, pretože tá druhá už pokročila dostatočne ďaleko na to, aby ho opäť pochytila do svojich sietí. A každý bude musieť ustúpiť, každý bude musieť cítiť len obavy a strach, zdenesie z vlastnej smrti, pretože on tam bude stáť pripravený zničiť všetko, čo majú, všetky šance, ktoré oni premrhali a on nikdy nedostal. Vždy bol tou beštiou, tým monštrom, tým zvieraťom a bolo by naivné, ak by v ňom niekto s vierou v jeho zmenu, emócie, ktoré sa prevrátili dnešným dňom, videl niečo iné. Bolo to smiešne, detinské, rovnako ako každé slovo, ktoré mu od narodenia vyšlo z úst. Rovnako ako tí, ktorí pred jeho očami padnú na zem a budú sa chcieť dostať preč, lenže on im to nedovolí. Akoby mohol po tom všetkom, čo mu spravili? Nič zo svojej dobrej stránky nevyťažil, emócie mu nepriniesli ani zrnko z toho, čo vzali a on má po krk výčitiek a viny, ktorú mu každý pripomína. Vždy bude tá čierna ovca, to vadné dieťa, o ktoré nikto viac nestojí...A nestál. Nechali ho tu, zhniť, zmiznúť v snehu, ktorý chladil každú časť jeho tela, nestál im za tú námahu, nestál za nič. Ani jej a ani nikomu inému. Chcel pomôcť, chcel napraviť svoje krivdy, skutky a všetko, čo dostal boli ďalšie mesiace, ďalší život vo svete, ktorého sa tak zúfalo bála, v ktorom ho nechali zomrieť. Môže...Byť vôbec niečo také zradné niekedy odpustené? On nemal ten pocit.
Trvalo niekoľko dlhých sekúnd, než konečne otvoril oči, než sa mu z hrdla vydral ten neznesiteľný výdych. Ako kýbel hovien, kôš plný smetí, s každou časťou zlomenou na polovicu. Zlomili ho, zlomili všetko, v čo sa stal a snáď čakali dobrotu? Čakali, že ho bude hriať srdce a obdarí ich odpustením, tým najúprimnejším úsmevom z dobrej vôle? Aký prostodušní si mohli myslieť, že je? Že oni sú. Chcel pomstu a muž sediaci len niekoľko centimetrov od neho, mal doslova všetky kľúče ku klietke s týmto menom. Bol by rovnaký blázon, ako oni všetci, keby to nevidel, keby si to už v prvom momente zhliadajúc zo spánku, neuvedomil.* To bude najskôr hlavný problém mojej takmer-smrti, díky za starosť, by the way. *Zamumle so značnou iróniou v hlase, absolútne nekladúc ohľad na nezáujem v tom jeho. Bolo mu jedno, či ho jeho kecy unavujú, mal kopec dôvodov na svoj postoj, po včerajšku určite. Obaja si zabodli dýky rovno do chrbta a o deň na to sa majú spojiť do spojenectva, ktoré by ani jeden nemal pretrhnúť svojou nedôverou. Vážne? Neverili si, najskôr nikdy nebudú a už vôbec nie dostatočne na to, aby sa spoliehal na jeho činy, vôbec na slová, ktoré vypustí z úst. Bohužiaľ, momentálne nemal tristo iných možností, ktoré by mohol uprednostniť. Garett však videl to, čo Kai zatiaľ len okrajom, videl spoločný záujem, a to sa rovnalo potenciálu, ktorý by spoločne mohli dotiahnuť až do vyhovujúceho konca. Konečne sa posadí a nohami dotne dlážky, pričom rukami letmo zovrie hranu pohovky po oboch stranách tela. Jeho tón je poniekiaľ uštipačný, spýtavý, niežeby sa mu fakt, že ho tu Garett nemieni nechať nepozdával, alebo čokoľvek, skôr nevidel jediný dôvod, prečo by mu tak pomáhal po tom, čo ho dvakrát nechal ležať na podlahe. Prižmúri oči k jeho tvári, k úškrnu, ktorý sa tiahol celým výrazom, ktorý mu zo srdca predával.* Môžeš mi rovno založiť fandom, ak chceš. *Prenesie so značným pobavením v hlase, než všetko trochu opadne.* Vyzeráš ako verný fanúšik a všetko to svinstvo, však vieš...*Zľahka pustí pohovku a mávne rukou skláňajúc hlavu niekam do strany, keď sa Garett postaví, nasledujúc pohľadom jeho kroky. Spojí pery pevne k sebe, ako mu do uší udrie jeho smiech, ktorý bol reakciou na jeho slová. Slová, ktoré jemu už tak vtipné naopak neprišli.* No, možno ťa nemôžem odrovnať tu, aspoň nie nastálo....Ale som si viac, než istý, že budem môcť, keď sa z tadiaľto dostaneme. A to bude presne o...*Pohliadne niekam za seba cez vchod prepojenej kuchyne a obývačky, v ktorej sa nachádzali.*...päť hodín, stridsať sedem minút aj...dvadsaťštyri, dvadsaťdva...dvadsať jedna...*Vyčíta z nástenných hodín, než sa na chvíľu konečne odmlčí a otočí hlavou späť k nemu.* Oh, znovu som sa zakecal? Neuvedomil som si. *Vydýchne naoko sťažka a pootvorí ústa, prechádzajúc si jazykom po spodnej pere.* Tvoje odpustenie ma hreje na srdci, vážne. *Teda, ak by mu nejaké zostalo, tak by istotne hrialo. Tak dobročinnú vec predsa nevidel každý deň a už vôbec mu ju nemal ako oplatiť, vlastne sa na to ani nechystal. Pravdou však bolo, že aj keď nešlo o nič, než iróniu, nepotreboval ho. Nemal výčitky, viac neniesol vinu, s ktorou by sa musel budiť, kvôli ktorej nemohol spávať. Nechcel, aby mu ktokoľvek čokoľvek odpustil, chcel, aby zaplatili. Neľutoval svoje činy, neľutoval to, že zabil svoju rodinu ani všetkých tých, ktorých čaká rovnaký osud a tých, ktorí umrú od dnešného dňa práve jeho rukou. Pretože ich bude mnoho, viac než mnoho.
„Prečo nie?“ Prečo neprijať ponuku, ktorá sa nedala odmietnuť, ak tu už nezostalo nič, čo by ho miatlo k opaku? Všetky zábrany sa stratili, ona zmizla a s tým aj jeho jediný dôvod stále odporovať. Pretože tlačila na jeho pery slovíčko – „nie.“ Dnes tu už nezostal nikto, kto by pokazil jeho spokojné, krátke – „áno.“ Mal to urobiť už na samom začiatku, nikdy sa nemal nechať zaslepiť citmi a emóciami, už bolo však príliš neskoro plakať nad ničím rozliatym, nepotrebuje vrátiť čas, nahradiť si to, o čo prišiel. Nie, chce to len nahradiť niečím...Lepším. A Garett bol to lepšie. Len prázdno, všetko ostatné už vyhaslo, stratilo svoj plameň a psychopat tak mohol opäť ovládnuť jeho zmysli. A on ho prial, pretože bol príliš vypočítavý na to, aby mohol odolávať. Bez citov, bez hocičoho, čo by ho mohlo zastaviť, alebo obmedziť sa jeho pery skrivia do širokého poloúsmevu. Nie, on dostane, čo chce, dostane svoju šancu, avšak bez ľudí, ktorí mu ju odmietali dať. Už ich nepotrebuje, nikoho z nich. Boli rovnakí, obaja poháňaní starými krivdami, nespravodlivosťou, ktorej sa nemohli brániť. Keď sa každý rozhodne, že ich zhodí, je na čase ich zhodiť všetkých tiež. Áno, tu bol a bude tu ešte veľmi dlho.* To pretože si ani jedného z nich ešte nestretol a poslednýkrát, čo viem, tie žvásty stále platili, buddy. *Vojde mu do malého monológu bez vďaky, pričom nakloní hlavou zľahka do strany zatiaľ sa nechystajúc postaviť. Najskôr musel znovu pocítiť ten cit v svaloch, mať vôbec predstavu o tom, že sa niečo tak stuhnuté vôbec pohne. Pohľadom prejde ku vaku, ktorý ležal len pár centimetrov od neho opretý o pohovku, na ktorej stále sedí. Krátko sa pri jeho posledných slovách uchechtne špúliac perami poniekiaľ vypočítavo do strany.* Hej, a všetky čarodejnice sú totálne vymleté, takže budú po tom, čo im ty zabiješ regenta, nasledovať nejakého exota, ktorému budeš po večeroch šepkať do uška – „satan ovládni ich, ovládni ich všetkých.“ *Prenesie sarkasticky a pri posledných slovách si dá jasne záležať napodobením jeho o niečo hrubšieho hlasu, než aký sám mal. Vidina samotná bola pekná, ale on by sa po včerajšom zranená vážne nerád púšťal do niečoho podobne riskantného. Preto mal vlastný plán, lepší, než aký by si od neho Garett mohol kedy želať. Stačili tie štyri slová, ktoré ho pohnali dopredu, pri ktorých si letmo pomädlil dlane rúk a konečne sa postavil na nohy, ktoré boli pevnejšie, než sa zdali byť. Potichu vydýchne a pokrčí ramenami, podvihujúc bradou dohora.* Môj plán? *Nakrčí čelom a pootvorí ústa.* Môžeme sa vrátiť v našej viac než smrteľnej dvojke, alebo si urobiť krátku zastávku v 1993 a pridať pár rovnako narušených, nie tak kompletne čarodejov, do spolku za pomstu...*Nikdy by sa niečo také ani nedozvedel, ak by okrem Davininho otca nevypátral celkom iné, známe meno, ktoré nemohol dostať z hlavy a pre ktorý bol ochotná stráviť vo väzenských svetoch ešte o nejaký deň navyše.*...Pretože som si viac, než kompletne istý, že pomsta bude to jediné, čo ich bude po dvadsiatich dvoch rokoch, zaujímať. *Široký úsmev opäť spočinie na jeho tvári, než sa zľahka skloní k čiernemu vaku, ktorý bez váhania otvorí a jednou rukou vytiahne väčšiu kameru, ktorú si nepatrne nadhodí na dlani a na niekoľko sekúnd sa očami nezameria na nič iné.* Dúfam, že ti zostalo nejaké drevo...Na New Orelans totiž idú sakra prekliate chlady. *Vedel, čo urobí, vedel to presne. Zničí všetko, čo milujú, čo majú im zoberie a nikdy nedovolí, aby sa za tým čo i len ohliadli späť. Spáli to na popol, spáli to rovnako ako kameru v zovretí jeho prstov, každú jednu patetickú spomienku.*

*Už nikdo mu nebránil v odchodu s člověkem, který se právě teď probouzel. Bylo to únavné čekat, ale uvnitř sebe ho hřeje pocit, že přeci jenom trpělivost mu přinesla jisté ovoce. Možná ho to stálo život, dvakrát, zradu, kterou od něj nečekal, ale dokázal ji chápat. Věděl, jakou k tomu měl motivaci, sám to před několika lety zažil, stál na straně někoho, koho bezmezně miloval a dá se říct, že ty city tam stále jsou, kdyby ne, tak by nešel za pomstou. A nebo to jsou jenom hloupé kecy, slabé myšlenky toho muže, kterým byl předtím. Teď byl někdo jiný, teď byl někým na koho by se ani nepodívala, teď byl ten, kterým coveny v New Orleans opovrhovali, protože mu tělem koluje černá magie, tak temná, jak jenom může být. Srdce má jako uhel, avšak hoří plamenem, který udržuje ještě něco málo z citů, co mu po tom všem zbyly.
Jednu ruku si přiloží k tváři a podepře si tak bradu, když se uráčí probrat. Musí se slabě uchechtnout nad jeho slovy, tohle si opravdu myslel? Pak byl blázen, že ano.* Proč máš pocit, že se starám o tebe? *Povytáhne pravé obočí a odtáhne hlavu mírně dozadu, přičemž ukazováčkem pohne z jedné strany na druhou, aby mu dal jasný signál.* Ne, ne, ne...já se starám o tom monstrum v tobě. *Tohle byla jediná pravda. Kai mu byl takhle ukradený, stejně tak věděl, že i on je jemu. Byli si jenom výpomocní a právě teď více, než kdykoliv předtím. Spolu toho mohou dokázat hodně, oba to vědí, protože nemají jenom sílu, ale taky vychytralost se kterou jedinou můžete vyhrát velké bitvy a co víc? Nemají žádné zábrany, nic, co by je brzdilo, nic o co by se starali, alespoň už ne teď. Teď zbývá jediné...musí i jeho přinutit otevřít oči, donutit ho vidět, co vidí on. Musí si uvědomit, jak prospěšní si vzájemně mohou být. Oba chtějí jediné, cítit krev na rukou těch, kteří si to zaslouží, chtějí pomstu a alespoň z jedné části se bude týkat stejných lidí. Proč by měli být rozdělení? Proč by si měli stát v cestě, když mohou jít jistý čas tou společnou? A možná na samotném hořkém konci...možná tam bude další cesta k něčemu dalšímu. O budoucnost se příliš nezajímá, ne tak dalekou, která sahá až za to, co bude po všem, kteří zaplatí krví.* Ugh, asi jsem to trochu přepískl, moje chyba. *Ušklíbne se sarkasticky. Nic takového v plánu neměl, aby si myslel, že ho považuje za někoho speciálního. Stále se může zvednout, odejít domů a jeho tady nechat. Jde jenom o princip, nic víc, nic míň. Vstane z křesla a opět je pobaven a zároveň unaven z jeho věčných připomínek. Opravdu si myslí, že by se nechal nějak porazit, když teď má trumf v rukou?* Nemyslím si, že mě budeš chtít zabít teď a ani potom...*Už – už se chystá pokračovat další větou, jakmile se ho snažil přerušit, avšak Kai stále pokračuje a teď se u něj objevuje stránka, kterou nepotřeboval. Ta děsně otravná na kterou ani on nemá náladu. Možná byl alespoň z poloviny stejný psychopat, možná byl někdo jemu dost podobný v jistých ohledech, ale vždycky bude v něm někdo z minulosti, protože všechno nedokáže vymazat. Mohl dělat vtipy, mohl být plný hořkosti, arogance a výsměšnosti, ale nemluvil zbytečně, zatímco tady ten malé pískle ano. Pro něj takový byl, ačkoliv mohl mít let kolik chtěl, duševně tak vyspělý nebyl. Převrátí nad tím unaveně oči a raději i povzdech zadusí v sobě. Zastaví se ve své chůzi a trhne k němu hlavou tak zprudka až mu pár pramínků vlasů spadne do tváře. Sepne ruky o něco pevněji za zády.* Odpuštění? Tohle není o odpuštění, nepotřebuji dělat něco tak patetického. Přehlédnu zbytečné a zvážím to výhodné pro mě. Pokud ovšem nehodláš zavřít klapačku, tak tady můžeš koneckonců zůstat. *Koutek mu ucukne do strany a hned na to se v jeho očích, stejně tak jako tváři objeví chlad. Vůbec to nemělo být o odpuštění, alespoň slova „hříchy odpuštěny“ nemělo nést ten význam ke kterému si jeho slova přikládal. Bral všechno až moc doslova a to bylo na něm to nejotravnější. Vše si přizpůsoboval tak, jak se jemu hodilo a to bylo něco tak ubíjejícího, něco, co vás dokázalo vytočit do nepříčetnosti. Naštěstí se uměl ovládat a nedat to na sobě příliš znát.
Tak když už konečně přestane mluvit a namísto toho bude plně souhlasit? Když už uslyší t správná slova na které čeká? Dohady ho nebaví, nudí ho to a co hůř? Vykolejuje ho to i z jeho sebeovládání. Pokud ještě nějakou dobu bude stále mluvit, stále z jeho úst budou padat slova připomínek, faktů o které se nijak nestaral, nelámal si s nimi hlavu, tak ho donutí k odpovědi po svém a může věřit, že se mu to ani zdaleka nebude líbit. Pro své vnitřní uklidnění přechází z jednoho místa na druhé, protože on nebyl mužem trpělivosti až takového rázu, ne když to měl na dosah ruky. Postaví se ke křeslu a opře se o něj jednou rukou. Původní...co na nich může být tak úžasného? Ano, opravdu nesmrtelní upíři, ne však nezničitelní a vždy je nějaká zbraň, vždy se dá najít skulinka, jenom jediné co musíte udělat je být o krok napřed a on bude, tentokrát ano.* Ale ty ano, což nám dává jistou výhodu, ne? Stačí ji jen využít. *Poukáže na něj rukou, kterou zpětně položí na opěrku a zlehka ji sevře. Zamyslí se taky nad čarodějkami a pro ně už teď má plán, jenomže mu to tvoří menší zádrhel. Avšak i o to se postará, protože mu stojí v cestě. Ten maličký, nepatrný problém, který měl být po správnu mrtvý, jenomže člověk, co byl poblíž něj to nedopustil. Jeho chyba. Usměje se, jako kdyby ho pobavil, ale nebyl to ten správný důvod k tomu, proč se usmíval.* Víš, co je opravdu vtipné? Že si neuvědomuješ jednu podstatnou věc. Pokud zabiju regenta, kterým je teď ta stará babka, tak na její místo po právu má dívka ze Sklizně. Můžeš jenom hádat, která to ze čtyřech dívek je, když tři z nich jsou mrtvé, oh ano...Davina. *Pronese její jméno s ironií a stejně tak i odporem.* Což by znamenalo, že musí znovu zemřít a nebo druhá možnost...vyhodit z covenu, což by pro ni znamenalo, jako kdyby se nikdy nenarodila. Huh, to mi připomíná, že je to možná pro ni lepší osud, než smrt. Díky, bro. *Poklepá prsty spokojeně o opěrku.
Hned na to se zastaví nad jeho plánem. Zajímá ho to, získal si jeho pozornost a sám je zvědavý, co má přichystané, protože od někoho jako byl Kai to nemohla být více, než jenom prohnanost. Pobídne ho, aby ho tedy sdělil, přičemž má uši nastražené. Zasměje se po pár slovech.* To myslíš vážně? *Dívá se mu posměšně do tváře a potom několikrát zamrká nad tou absurdností.* Oh bože, myslíš. *Vydechne ztěžka.* Dobrovolně mám jít z jednoho pekla do druhého a spoléhat na bandu nějakých čarodějů, které ani neznám? Oh, c'mon...to ne. *Ani jeho další zmínky ho přestanou zajímat, jenom si nad nimi odfrkne. Nemůže myslet něco takového vážně. Kdo by je jenom tak slepě následoval, proč má ten pocit, že by to mělo vyjít?* Nejsi ani z New Orleans, jenom zbloudilec, který tam někoho našel. Proč si zatraceně stále myslíš, že by se k nám jenom tak přidali? Jak ses už přesvědčil a když znáš všechny ty příběhy, tak víš, že nikomu z našich všech covenů nejde věřit a já jsem toho důkazem. *Nemá ani sebemenší tušení o tom, že někdo o kom se zmínil do New Orleans vlastně taky nepatří. Přihmouří oči a nakrčí jemně čelo, až se mu na tváři objeví pár vrásek. Zadívá se na kameru v jeho rukou.* Něco tady je, posluž si. *Poukáže elegantním pohybem ruky směrem ke krbu. Hodlal zničit všechny vzpomínky a to mu vykouzlilo úsměv na tváři. Za moment už opravdu nebude nic, co by ho drželo nazpět.*

*Monštrá sú len tragédiou života, smutnou existenciou, ktorá sa nikdy neroztriešti, vždy bude držať pokope. Rodia sa prehnane vysoké, priveľmi silné, príliš ťažké, na to, aby ich obyčajná ľudská psychika dokázala uniesť v tak krehkej mysli. Nie sú kruté, chladnokrvné ani zlé z vlastnej voľby, nevyberajú si tmu samé, a presne to je ich tragédiou, večnou kliatbou. Neútočia a nenapádajú ľudí, pretože by to chceli, ale pretože ich veľkosť, ich sila, im nedáva na výber, než sa brániť. Monštrá, od ktorých ľudia utekajú sú tie, ktoré môžu vidieť, lenže tie svoje, mal on v hlave. Šepkali mu, navrávali do uší, ich hlas sa ozýval ako šuchot lístia vetrom v lese, vánok v tme, ktorý prejde popri tvojej koži a zľahka sa o ňu obtrie. A on ním viac neopovrhoval, neobviňoval ho, nenútil ho cítiť výčitky ani vinu, pretože nezáležalo na tom čo povie, čo urobí, aj tak nikdy nebude ničím lepším, aspoň nie v ich očiach. Žiadny svet, ktorý by bol opozitom samoty neexistoval, a to z jedného praktického dôvodu. Ľudia si neuvedomia, že sú samy, až pokiaľ neumrú, a vtedy je príliš neskoro. Už včera preňho bolo príliš neskoro. Prestalo ho baviť snažiť sa veci napraviť, prestalo ho baviť snažiť sa o odpustenie, ktoré nikdy nepríde, o druhú šancu, ktorú nikdy nedostane. Bolo smiešne, ako bol naivný, bolo na výsmech, že vôbec chcel niečo tak malicherné a zbytočné, doslova hlúpe. Nepotreboval tých ľudí ani ich blbé kecy, nepotreboval ich vinu ani častovanie menami, ktoré prislúchali k jeho koži, nepotreboval ich vypisovanie odmien na svoju hlavu. Na čo tam vôbec boli? Prečo ešte všetci žili? Chcel niečo zabiť a chcel, aby to zostalo mŕtve. Koniec koncov, ako sa to hovorí? „Ak dlho hľadíš dole do priepasti, priepasť bude hľadieť rovnako na teba.“*
Moje monštrum je potešené. *Komentuje opäť už na počutie s väčšou protivnosťou, ktorú mu Garettove slová niesli. Neboli lžou, neboli klamstvom. Zľahka prižmúri očami zvraštiac poniekiaľ roztržito obočím. Chcel sa vzdať myšlienky, že ešte má nejakú kontrolu. Triasť vecami, triasť ľuďmi, byť zachránený chaosom, ktorý prepukne okolo. Chcel vedieť, či ešte môže rásť, či sa môže vrátiť o tých pár krokov dozadu, zničiť svoju pokojnú a komfortnú zónu. Z úst mu unikne ľahké uchechtnutie, pričom pohodí rukou do strany a pokrčí prosto plecami.* Necítim sa o nič menej výnimočne, tak či tak. *Predsa len, musel mu zachrániť život, nemohol si dovoliť jeho smrť, aspoň nie, kým z tadiaľto nevypadne. Jeho odchodom, by zmizlo aj všetko ostatné, coven by kompletne zanikol a väčšina z vecí mohla ísť do pekla, rozhodne sa necítil presahovaný svojim menom. Garett nemal ani tušenia, čoho by bol schopný a čoho nie, možno ich sledoval celé mesiace, možno sa dozvedel to najobludnejšie svinstvo, ale do hlavy mu stále nevidel. Teraz mohol byť on ten, kto nosí vo vrecku všetky esá, ale po tom, čo sa vrátia späť, sa to veľmi, veľmi rýchlo zmení.* Nechcel som zabiť už množstvo ľudí, nie nutne, ale aj tak som ich nakoniec ukončil. *Oponuje mu s ľahkým zamyslením v hlase, než sa na chvíľu zastaví a našpúli perami.* Nič konkrétne, samozrejme, len konštatujem. *V jednej veci mal muž prechádzajúci sa miestnosťou pravdu, momentálne si nemôže dovoliť vyvodiť ešte väčšie pochybnosti, než o ňom už mal, pretože zostať tu trčať, to bolo naozaj to posledné, čo by chcel. Jeho monológy sa zdali byť nekonečné, otravné, unavujúce, bolo množstvo prirovnaní, ku ktorým ich ľudia častovali, práve preto ho nikdy neprestane baviť v tom pokračovať. Bola to len jedna zo stránok jeho psychopata, trochu menej využiteľná pri pomstách, nad ktorými sa Garett tak ukájal, iste. Nakloní hlavou do strany a pretočí očami, pričom prstami o niečo pevnejšie zovrie okraje matraca pohovky, na ktorej sedel.* Mal by si sa naučiť rozoznať iróniu, hlavne ak ma plánuješ vytiahnuť so sebou, čož plánuješ...Inak by si mi nedával všetky tie kompletne neodolateľné, výhodné, ponuky. *Zvýrazní predposledné slovo, pri ktorom trochu podvihne tónom v hlasu, než od neho odvráti zrak niekam ku dlážke. Jeho tvár bola prázdna, takmer. Vedel, že všetky city sú stále niekde tam, aj keď mal pocit, akoby vyprchali, lenže boli prekryté sklamaním, ublíženosťou, ktorá bola spáchaná tak nedávno a on ju nedokázal prehrýzť. Viac nemohol. A preto sa uprel k jedinej veci, ktorú poznal najlepšie. K svojej najosvedčenejšej stránke, ktorá...Nikdy neprehrávala. Bol si istý, že Garett musí o jeho prítomnosť stáť viac, než dáva najavo, nakoľko pri všetkých komentároch a unavujúcich kecoch by tu už dávno nestál, minimálne stratil trpezlivosť a nechal ho uspať, až pokiaľ nezmizne pri zatmení.
Slabo kývne hlavou a neutrálne sa zahľadí niekam pred seba.* Pravda. Stále ich môžeš všetkých zadýkovať a uložiť tak zhruba...Navždy do truhiel. *Vydýchne sucho automaticky prechádzajúc spomienkou na Davinu. Spomienkou, ktorej sa snažil brániť, pretože už bola posledným človekom, na ktorého mal práve chuť myslieť. Tak či onak, dýka, ktorú načali, drahokam, ktorý našli, to všetko boli až príliš využiteľné veci na to, aby to len tak pustil, zabudol na ne. Chcel tú dýku dokončiť, hlavne teraz, ak bude potrebné naozaj sa zbaviť ich všetkých. Niekoľko covenov, ktoré okupovali mesto, do ktorého si chce vo veľkej paráde nakráčať a polovicu z neho vyvraždiť kvôli túžbe po krvi a súkromným dôvodom. Vážne mu to nechcel brať, ani kaziť, ale nechystal sa obrátiť proti sebe niekoľko desiatok čarodejníc, stačila mu jedna z nich. Staršia s menom Deveraux, konkrétne. Úsmev na tvári muža pár metrov od neho nesvedčil o ničom dobrom, ale z dobroty tak prehnitého srdca vážne obavy nemal, šlo skôr o malú nevinnú vypočítavosť, ktorú mu doslova bez servítky vyhodil na nos. Davina, Davina a Davina...Prečo stále? Odvráti od neho zrak a potichu vydýchne snažiac sa zakryť fakt, aké nepríjemné mu práve podobné myšlienky boli. Nepríjemnosť sa však veľmi rýchlo zmení v rozhorčenie. Zovrie pery pevne k sebe, aby nepovedal niečo, čo by ani náhodou nesedelo k psychopatovi, ktorý sa mal vrátiť. A on sa vrátil. Lenže vždy tu bola aj tá časť...Keď za všetkým sklamaním a ublíženosťou, ležali emócie, ktoré mu nedovolili nad ňou premýšľať takto, ktoré mu zakazovali predstavovať si jej smrť, či potupu, ktorú by prinieslo vyhodenie z covenu. Aj keď je ten coven kompletne vymetený. Prižmúri zľahka oči a rýchlo prekryje všetky podobné črty na svojej tvári.* A ty zabúdaš na jeden ďalší podstatný fakt...To dievča zo Sklizne, o ktorom hovoríš, má veľmi Staršiu sestru...Znovu, Deveraux, známe? *Podvihne obočím a znovu sa pozrie spriama naňho.* Myslím, že medzi Staršou a mladou neskúsenou zradkyňou covenu, ktorá sa ťahala s upírmi a čas od času šla proti ním všetkým, to pre nich bude jasná voľba, bro. *Žmurkne bez vďaky jedným okom, akoby mu chcel dať najavo, že akokoľvek sa s tým bude snažiť pohnúť, sám to nikdy nezvládne. Práve preto tu bola možnosť B, kde by sa aj pomsta dala ešte okoreniť. Mal jeho pozornosť, tá sa však rýchlo zmenila na neveriackosť, ktorá bude istotne spôsobená nedostatkom informácií. Potichu vydýchne a pretočí sťažka očami, nakláňajúc hlavou s úsmevom dozadu pri jeho otázkach. Už dávno stojí na nohách snažiac sa trochu vyrovnať stuhnuté telo, než budú musieť odísť aspoň nejaký čas pred zatmením.* Ako si prišiel na to, že hovorím o niekom z mesta? Prosím ťa...*Podvihne zľahka rukou dohora.* Na tie vaše blbé coveny sa môžem vysrať. Čarodejnice sú všade, začína to byť pomaly otravné, dokonca viac, než moje monológy. *Nakrčí čelom a ohrnie spodnou perou.* Preber si to ako chceš, ale...Na rozdiel od teba, buddy...Mám stále rodinu, tak nejako. *Pokýva hlavou zo strany na stranu, jeho výraz je skoro prázdny, oči na chvíľu znovu upreté niekam dole v priestore.* A nie je nič lepšie, keď tá rodina...Prakticky vlastní početnú armádu psychopatických čarodejo-upírov, ktorých sa tie vaše blbé coveny, rozhodli strčiť do väzenského sveta, najskôr ani nesnívajúc o tom...žeby sa raz mohli vrátiť späť. *Poloúsmev, možno úškrn, ktorým oplývali jeho ústa.* Nelám mi srdce a povedz, že sa tam zastavíme...*Prenesie ironicky prechádzajúc si jazykom po dolnom rade zubov.*...Pretože ja sa nemôžem dočkať. *Garett si musel uvedomiť, že je to lákavé, pretože bolo, pretože niečo ako „herektici,“ rozhodne nie sú bábky na hranie. A v správnych rukách, povedzme, tá hra by mohla byť veľmi, veľmi zábavná.
Vak padne na zem, zatiaľ čo čierna kamera zostane v jeho rukách, na niekoľko sekúnd sa na ňu zahľadí, než sa pozornosťou vráti späť k čarodejovi, ktorý mu prakticky popodstrčí cestu ku krbu, nad ktorým sa neskôr zohne strkajúc kameru medzi menšie polená dreva. Znovu sa vystrie sťahujúc ruku späť k telu. Stačili dve slová, malé prosté kúzlo a vzbĺkli, plameň zožieral ich kôru, nútil ich praskať a plať. Drevo nebolo to jediné, čo horelo, čoho sa oheň dotýkal. Každá jedna spomienka, všetky videá, všetko, čo chceli zobrať so sebou a nikdy na to nezabudnúť. Davina ho zradila, nebola zmenou, ktorú potreboval a on nestál o tú malichernosť, nestál o sentimentálnosť a slabotu, ktorú v ňom vytvárala. Bolo preč. Tak ľahko a jednoducho, ako jeho oči hľadeli do plameňov a nechali sa nimi pantať. Bez emócie, bez citu, s tým ľahkým, psychopatickým úsmevom na tvári. Toto bolo nové ráno, nová éra jeho života a všetko, čo sa stane, všetko, čo príde, prijme s nožíkom v ruke a krvou na prstoch.
Po pár hodinách vyrazili do lesa na miesto, z ktorého sa nevrátili späť, zatiaľ nie. Najskôr potrebovali niekoho vyzdvihnúť, on sa pre niekoho, kto nikdy neprišiel, potreboval vrátiť, pretože tu bolo mnoho, mnoho vecí, ktoré si mali povedať.*

*Nevěděl nic, než bylo nutné a to ho upřímně ubíjelo. Nikdy neslyšel o někom, kdo by mohl být napůl čaroděj a napůl upír. Vždy existovalo jedno jediné pravidlo a tím bylo, že buď můžeš být stvoření přírody a nebo noci. Nemohl si být obojí, tak jak je možné, že někdo našel způsob, aby to obelhal? Svět se začínal hroutit čím dál více, zákony přírody to neměly vůbec pod kontrolou, nikdo neměl. Hybridů začalo být více...nejdříve Původní hybrid, napůl vlkodlak, napůl upír a teď existují ještě další? Pro obyčejného čaroděje to nebylo nic víc, než jenom další problém. Možná to byl napůl váš druh, ale dokážete si vůbec představit šíleného čaroděje s krvežíznivostí? A teď si představte hned několik takových. Nezáleželo na tom, zda jste dva, pět, dvacet či padesát. Tvořili coven, komunitu a hodně silnou, což byla hrozba. Přemýšlel nad tím s dvěma úhly pohledů. Jeden byl ten, kdy to pro něj neznamenalo nic dobrého, protože budou silnější, rychlejší, ale nikdy to neznamená neporazitelní, protože mají více slabin, než kdokoliv jiný. Ten další znamenal mít armádu lidí a po jejich boku můžete dosáhnout velkých věcí, obrovských, můžete mít nadvládu o jaké se vám ani nesnilo. Jak zatraceně Kai může mít takové štěstí, že jeden z nich je členem jeho rodiny? Netuší, kdo je to, nemá ponětí o tom, jak to vzniklo, ale možná i z těchto důvodů s tím souhlasil, aby se jednoho dne dozvěděl všechno potřebné.
Nevěděl do čeho jde a možná bylo lepší to ani nevědět. Avšak pomsta, která mu proudila každým dnem tělem byla silnější, než cokoliv jiného a zatemňovala mu úsudek. V jednu chvíli stáli na zasněžené mýtině a dávali sbohem roku 1997, jeho peklu, světu, který chtěl tak rychle opustit. V dalším momentě stáli na další mýtině, ale tentokrát byli o další čtyři roky v minulosti. V době, kdy ještě jeho žena žila...v době, kdy ještě jeho srdce bylo naplněno čistou láskou a ne černým inkoustem, který nešel odstranit, ani kdybyste se sebevíc snažili. Už byl zkažený a nebylo cesty nazpět a upřímně? Ani o to nežádal. Není mu příjemné být v dalším světě, znovu se zdržovat ve vězení, kde máte spoutané ruce a nemůžete nic. Alespoň nic, díky čemu byste chtěli žít, díky čemu byste našli smysl života, jenomže tady žádný není. Tohle je jenom mizérie a utrpení, které nevede konce. Jeho ale už skončilo, dnešním dnem a skončí oficiálním příchodem do města, kdy pocítí to, co dlouho ne, kdy uslyší všechno. Jednu výhodu to však mělo...nepanoval tady chlad, konečně neviděl padat bílé peříčka z oblohy, ne. Tentokrát vidí jasně zářící slunce, čímž odhaduje, že se to stalo někdy v létě. Všechno okolo nich hrálo veselými barvy, všechno bylo rozkvetlé jako za horkého červencového léta. Avšak stále to bylo jedno nekonečné peklo a jediné,co chtěl bylo sebrat tu „jeho armádu“ a vypadnout okamžitě domů. Byl z toho mírně nesvůj, ale nebál se, proč by taky měl? Mají to být spojenci. Od samého začátku věděl, že se vyskytnou s velkou pravděpodobností v Portlandu. Pokud to měla být i jeho rodina, nebylo jiné místo, kde by mohli být, protože právě odtamtud pocházel. Rozepne si jednou rukou knoflíky na kabátu a pohne rameny, jako kdyby se chtěl protáhnout.* Tohle je ten slavný rok 1993? *Povytáhne zlehka obočí a podívá se mu z boku do tváře. Stále stojí čelem ke světu, dá se říci, ale hlavu má natočenou k jeho tváři.* Zajímalo by mě, jak je budeme tady hledat, protože tě nechci znepokojovat, buddy, ale tví kamarádičkové mohou být kdekoliv. *Uchechtne se a opět se zadívá před sebe. Nasaje do plic….nic. Nebyl to ani vzduch, alespoň on to tím nenazýval. Každým nádechem vás to tížilo čím dál víc na plících a cítil, jako kdyby mu měly každou chvíli shořet. Vzduch byl něco, kde byl i jemný vánek, něco, co jste mohli cítit uvnitř sebe a na kůži, ale tohle? Tohle nebylo nic víc, než jenom nezbytně nutná věc potřebná k dýchání. To poslední na co by měl náladu by bylo hledat skupin nenasytných lidožravců po celém světě. Bohužel tady něco jako mobilní telefon nebo vysokorychlostní internet nefunguje, aby se mohli spojit.* Uvědomuješ si vůbec, že my dva zcela smrtelní čarodějové jdeme naproti někomu, kdo tady hladoví už...no, pěkných dvacet tři let to bude. Řekl bych, že budou mít trochu hlad a my dva jsme zrovna ten nejvhodnější příjem potravy. *Ušklíbne se a až teď se otočí čelem k němu. Byl bláhový, pokud si myslel, že jenom tak bez nějakého pořádného plánu zkrotí pár upírů s mocí. Jistě, on měl černou magii, Kai zase byl vůdce covenu a super čaroděj, ale stále to neznamenalo, že nemohou být překvapeni. Bylo to jako když myš vleze dobrovolně do pasti a teď je jenom otázkou času, zda se pastička spustí a myš se v ní chytne a nebo bude natolik chytrá, aby se z ní dostala ven. Než stihne něco dalšího říct a nebo udělat, tak se téměř za jeho zády ozve hlas, který mu není příjemný...přesněji řečeno smích. Zvážní a mírně přihmouří oči, když se natočí na stranu, kde by daná osoba měla být. A taky, že byla...nejenom ona, ale i dalších osm upíro – čarodějů, tedy pokud počítal správně a pokud jich nebylo někde schovaných více. Pozvedne bradu mírně nahoru a dívá se na každého z nich.* Nezmínil ses, že mají vůdce. *Pronese k němu a ohrne u toho ret. Vypadalo to tak, protože je to přesně jako v amerických filmech. Ten, který všemu velí, ten ředitel všech mafiánů stál vepředu a co víc...směšnější na tom bylo, že to byla právě žena. A za ní její mazlíčci, kteří vypadali více, než hladově. Stále neměl sebemenší strach či obavy, ale nic nemůže být více příjemnějšího, než když se na vás dívá někdo jako na nějaký kus masa, který je připraven k rychlé konzumaci.*

*Dlouhých dvacet let v zapomnění, jako kdyby nikdy neexistovala, jako kdyby se rozpadla v prach. Celý svůj život nebyl nic víc, než jenom velký zmar, zastíněná v rodině, vyvrhel, který si zasloužil být potrestán, protože tak její rodina rozhodla...a hlavně ten úžasný, mírumilovný vládce covenu – její starší bratr Joshua. Ach...jaké velké břemeno neslo na sobě příjmení Parker. Prolitou krev tisíce lidí, promrhané lidské životy, nový svět, kde jste nemohli zestárnout, kde smrt neznamenala vůbec nic, parchanti bez moci, kteří nebyli více než jenom ostudou, něčím, k čemu se musí obracet zády, zrádci a zmetci, co podlehli temnotě, sloučení a zabíjení se sebe navzájem pro větší moc, coven plný bídáků, kteří si hrabali jenom pro vlastní kapsu. „Oh můj velký bratříčku, nechal si malou holčičku v lese stát v šatičkách, potřísněné krví lidí zachycené v jejich pastičkách“….zpívala si to tolik let v hlavě, vytvořila si svou vlastní melodii, kterou si opakovaně pobrukovala každý den. Bylo to peklo stvořené pro ni a její děti. Ach její děti, nebozí, odkopnutí členové Gemini covenu, rodina, kterou si vytvořila. Každý z nich jí patřil, každý z nich nazývala svou rodinou, protože i když nebyli spjatí krví, tak byli spjatí poutem, které je k sobě vázalo. Každého z nich si našla, každého z nich postavila na nohy a dala jim něco o čem se jim dříve nesnilo. Herektici, říkali si. Napůl čarodějové, siphoners a napůl upíři. Stvoření temnoty a přírody zároveň, ti, kteří měli obrovskou sílu, ti kterých se ostatní měli bát. Vychovala si je, dala jim všechno, co jenom mohla...nekonečnou lásku, chránila je, byla s nimi v časech dobrých i zlých, dávala jim něco, co jejich rodiny nechtěly. Pocit cítit se výjimečně, protože takový byli. Jejich neúplná moc byla na jednu stranu darem, dala jim vůli na to dál žít, pohnout se kupředu a neohlížet se za bastardy, kteří je vyhodili jako nějaké raněné zvíře, aby chcípli. A to všechno chtěla dát i svému synovci, kterého měla v plánu přijat do jejich řad jako právoplatného člena, chtěla pomoct vlastní krvi, protože jí byl tolik podobný, byl speciální. Malachai, narušené, nepochopené dítě...její malý synovec, ten, který měl být vůdcem. Jak asi dopadl? Co se s ním stalo? Doufá, že nenechal ostatní vyhrát, doufá, že je rozdrtil v prach, každého z nich, který si to zasloužil. Věděla, že má šanci na to vyhrát, bylo to jisté, protože Josette neměla ten potenciál, neměla to zkrátka v sobě. A nejvíc ze všeho doufala, že přijde na ohavnost, kterou udělal jeho otec a jednoho dne ji a její milované odtud dostane. Avšak její denní myšlenky přicházely naprosto k něčemu, někomu jinému. To, co jí sžíralo duši nejvíce, co ji přivádělo k naprostému šílenství a úzkosti. Její dvě malé děti, dvojčátka. Dnes už po tolika letech nemohli být ani zdaleka malí, ne takoví jaké si je pamatovala. Už jako dítě věčně laskavý Sean a jeho sestra vždy zvědavá a usměvavá Camille. Byly to ty největší poklady, které v životě dostala a které se snažila chránit od samého začátku. Gemini dvojčata, něco, co bylo diamantem covenu, někdo, kdo by se měl sloučit, kdyby to nebyl Kai a Jo. A to nemohla dovolit, nemohla nic ztratit, nemohla přijít ani o jednoho z nich, protože to bylo to největší štěstí, které ji kdy potkalo a nejvíc, co dostala. Proto si odebrala i svou vlastní sílu, nechtěla, aby byli nalezeni, nechtěla nic jiného, než jenom je ochraňovat před zrůdy a přesto šlápla vedle. Jedna její část, ta zbloudilá, temná si nemohla pomoct. Shromažďovala siphoners jako své děti, ale i jako armádu. Žila dvojím životem a skončilo to tak, že jedny děti jsou tady po jejím boku, ti, kteří ji vždy budou následovat a její krev je v New Orleans. Nikdy je neviděla vyrůstat, nikdy nemohla vidět všechny ty věci, jako první den ve škole, promoce na vysoké, první lásku a zlomené srdce apod. Vzali jí její andílky a to je něco, co nikdy nepřekousne, co nikdy neodpustí. Odtrhnout matku od dětí, které miluje více, než samu sebe? To je ten největší zločin, co může být spáchán. Stále myslela na to, jak je dávala každý večer do postýlek, zpívala jim, stále myslela na to, jak ji oslovovali „mami“. Nebyla pro ně Christine, ale matka. Všechno, co se tady odehrávalo,každý další den ji přiváděl k šílenství.
Ruka natažená směrem k jednomu z jejich milovaných, stejně tak jako i druhá. Pocit, který pro ni neznamenal už žádnou bolest, nic. Krmili se z ní, protože byla pro ně jediným zdrojem potravy a to je možná vázalo k sobě ještě blíž, než kdykoliv předtím. Mohla je nechat seschnout, mohla si ponechat jenom jednoho z nich, toho, kterému ze všech nejvíce věřila, muže ve kterého dávala všechnu svou důvěru, protože věděla, že může. Ví, že by to pochopili, ale nechtěla to tak udělat, protože každý z nich byl důležití a oni museli být připravení, kdyby osud hodlal přetočit karty. Uvolní ruce, přičemž si kapesníkem setře zbytky krve po otlačených upířích zubech. Pozvedne v mávnutí ruku nahoru v náznaku odmítnutí.* Nepotřebuji vaši krev. *Aniž by se za jedním z nich ohlédla, tak se rozejde směrem ke dveřím. Otevře je a její tělo se mírně prohne, když tak nějak „s úmyslem zavrávorá“. Kurnaté vlasy ve spletitých spirálách se rozhodí do strany, co v rychlosti trhne hlavou a obdaruje je úsměvem plný šílenosti.* Myslím, že je dnes perfektní den na procházku. Tak šup šup, ven. *Překročí práh domu a sejde schody z terasy. Dlouhé, černé šaty s korzetem za ní vlají, jako kdyby byla princeznou. Na krku se jí přehupují přívěsky různého tvaru, avšak žádný z nich nemá význam dobra. Její chůze je ladná a zároveň nestabilní, jako kdyby měla v krvi jistou hladinu omamným látek, avšak tomu tak ani zdaleka nebylo. Stalo se to její přirozeností, ne, že by neuměla chodit jako obyčejní lidé, jako každý koho jste mohli potkat na ulici, ale proč by? Vždy dokazovala, že ona je někdo jiný, někdo, kdo je víc, kdo se stal odlišným. Chtěla, aby to celý svět věděl, aby to pocítili ti, kteří ji zkříží cestu ať už jakýmkoliv způsobem. Necítila se tím nějak vadná, i když její mysl chromá jistým způsobem byla. Narodila se jako někdo, kdo byl podobný ostatním, ale odcházela z domu jako někdo, kdo byl odlišný, kdo byl vyvrhelem a zklamáním. Ve vzduchu si pohrává s prsty na pravé ruce, jako kdyby hrála na piáno, přičemž občas o ně zavadí paprsky slunce a díky nim se zalesknou. S prázdným výrazem ve tváři a plnou hlavou myšlenek bloudí dál ulicí, jako kdyby za ní právě teď nebylo osm herektiků, kteří ji následují, kteří ji následují vždycky a to už po několik let. Nezáleželo na tom, zda jsou tady, v jejich světě a nebo klidně na Plutu...vždy ji budou následovat. Jediné, co ji vede kupředu jsou nohy, ale to je všechno, protože nad tím ani zdaleka nepřemýšlí. Zhluboka se nadechne a zavře na sekundu oči, jako kdyby vzduch, který dýchala byl omamný. Najednou se zastaví v půli cesty a trhne hlavou do strany, přičemž několik pramínků vlasů ji zůstanou přes tvář.* Viděli jste to?! *Řekne zostra a zadívá se k nedalekému lesu, který byl rozprostřený okolo nich.* Světlo...*Pronese pro sebe, přičemž si přejede jazykem po zubech a ve tváři se jí objeví šílený úsměv. Nebylo to možné, ale blouznit taky nemohla, tím si byla jistá. Tak moc šílená ještě nebyla, tak moc jí v hlavě nehráblo. Chytne lem šatů, který si odhodí do strany a směrem dozadu, jako kdyby jí překážel a rozejde se rychlým krokem k místu o kterém si myslí, že to z něj mohlo vycházet.
Zanedlouho se objeví přímo za zády dvěma mužům...bylo to šokující a zároveň vzrušující. Nikdo se tady niky neobjevil a teď? Teď tady její děti měli potravu a co víc...teď přišla příležitost k návratu. Ustrne v pohybu, jen co se zadívá jednomu z nich do tváře. Nezestárl ani o den...je to ten stejný chlapec, kterého si pamatuje. Vykulí oči, jako kdyby jí měli každou chvíli vypadnout z důlku a pozvedne ruku nahoru, aby jim dala „povel“ k zastavení. Nechtěla, aby udělali něco nerozvážného, alespoň ne dokud jim sama nedá povolení. Chvíli jenom stojí na místě, než si plně uvědomí, že to není jenom tak nějaká návštěva a její blouznění, ne...tohle je záchrana, lístek z pekla. Celým světem se rozezní její hluboký, písklavý až dětský smích, který je podtrhnutý bláznovstvím. Předkloní se zlehka a pustí ruku k tělu, přičemž nepřestává hnědé oči upírat na zrak svého synovce. Nějakou dobu to trvá, než se přestane smát a hned na to se napřímí. Ve tváři ji zůstává pohled blázna, ale úsměv tety, která vždy k němu měla blízko.* Malachai Parker...*Pronese hlasitě a její tělo ztratí mírně balanc, ale pořád se drží na nohou.*...tak si na to přišel, vždycky jsem věděla, že jsi chytrý chlapec. Pojď...*Poukáže mu rukou k sobě hned několikrát za sebou.*...no pojď, chci ti někoho představit. *Stáhne ruku k břichu a položí si ji na korzet o který párkrát poklepe. Nahne se do strany a už ne ani zdaleka s přívětivým pohledem se podívá na osobu poblíž něj.* Co je to za bídného červa? Návštěvy neberu, takže mi nezbývá nic jiného, než dopřát mým pokladům to, co dlouho neměli. *Pokrčí nad tím ledabyle rameny. Ještě neřekla, že mají povolení, ale brzy to řekne. Možná sám byl natolik chytrý, aby jim donesl alespoň jeden mini zákusek před hostinou, která je čeká. Nemusela ani nic dalšího říct, protože věděla hluboko v srdci, stejně tak i na povrchu, že Kai přišel pro ni a zbytek její...jejich rodiny.*

*Bola to vypočítavosť, rafinovanosť, istou stránkou prefíkanosť jeho mysle. Slabý úsmev lemoval jeho tvár, spokojný, ničím nenarušený, vychytralý pod záštitou ostrého záblesku svetla, ktoré prišlo pod nebom rozliehajúcim sa zatmením, ožiariac všetko do kilometrov. Vždy bol manipulatívny a vždy mal svoje záujmy na prvom mieste.  Možno na krátky čas prestrihol tú tenkú šnúru, dnes sa však opäť spojila za oba konce, hrubšia, než kedykoľvek predtým. Niektorí ľudia si vytvárali vlastné búrky s bleskami a neskôr plakali nad nespravodlivosťou osudu, keď začalo pršať, jeho sa to netýka, on sa viac nenaštve, on viac nebude pohltený tak slepým hnevom, ktorý pohlcoval zmysli. Ničím, len chladom, prázdnotou, ktorá sa mu odrážala z očí, ktoré boli niekde hlboko zlomené. Jeho telo sa však necítilo zlámané, každá jeho časť bola silná, naplnená energiou a chuťou po devastácií, ktorá ho držala za ramená. Oni netušili, nebdeli, neboli v pozore a v strehu, a to bola ich najväčšia chyba, pretože on sa nemohol dočkať ich pádov, nemohol sa dočkať toho, čo im prichystajú. Už nebola cesta späť, za ním bol len hrubý, vysoký múr z toho najpevnejšieho kameňa, z toho najtvrdšieho železa a neexistovalo nič, čoby ho dokázalo zničiť. Ani emócie, ani city, ani ten najmalichernejší z nich. Len tiene mohli povedať, kde sú, aj tie sa totiž budú triasť, keď z nich vystúpia.
Prichádzal po ňu, prichádzal po nich všetkých so zaviazaním, nad ktorým nemohli pokrútiť hlavou, ktoré sa nedalo odmietnuť. Aké milé prekvapenie, staré tajomstvo, ktoré roky ukrýval jeho coven, pretože by nemohli dovoliť, aby niekto priviedol všetok ten chaos späť. Chladnokrvnosť, monštrá z nočných môr jeho otca, ktoré sa po rokoch spánku opäť prebudia. A on bude tým, kto ich prebudí, kto im dá pohliadnuť na tak krásne mesto, na New Orleans, než ho zničia a všetky ulice poznačia práve krvou tých, ktorí zradili, ktorí sa kedy postavili proti nim. Dvadsať rokov si myslel, že je mŕtva, že je navždy preč, pretože neprišla. Nechala ho tam stáť a čakať, ale nikdy sa neukázala. Dnes on prichádza za ňou, a to čo nesie, sú samé dobré správy, nezabúdajúc na niekoho tak hlúpeho kto si myslel, že mu nechá všetky esá. Ten niekto sa priam šeredne mýlil. Nebol skúpy, ani sebecký, chcel len dostať to, čo mu patrí, chcel svoju šancu, ktorú mu nedá nikto, až pokiaľ nepotečie krv. A teda ju nechá, nechá ju tiecť.
Na jednu stranu čarodeji, ktorí sa narodili ako on - s ničivými účinkami, ktoré im zabraňovali tvoriť vlastnú mágiu. Na druhú upíry, prahnúci len po jednej veci, ktorej nikdy nemajú a nebudú mať dosť. Dokopy? Sali moc sami zo seba neobmedzení ničím a nikým, kto by im ju mohol vziať. Dokonalý coven. Prejde mu mysľou, ako náhle záblesk opadne a obaja namiesto snehu pod nohami a chladu, ktorý im ovieval tváre, nepociťujú nič, než náhlu horúčavu a ostré Slnko, ktoré sa nestotožňovalo s jeho očami. Zľahka ich prižmúri a odvráti niekam do strany sťahujúc ruky pomaly späť k telu. Nebolo tak pochabé sa vracať do ďalšieho väzenského sveta, namiesto toho, aby im dali už navždy zbohom? Nie, ak tým niečo získajú, nie, ak na ich stranu dostanú tie monštrá, ktorých sa oni nebudú musieť báť. 1993. Roky predtým, než zabil svoju rodinu a bol uväznený v ráne potom, ktoré sa stále opakovalo. Dookola a dookola, ako otravná a nekonečná zvonkohra, ktorá jednoducho nechce sklapnúť. Vedel, aký dátum je, pamätal si ten deň, pamätal si na jej odkaz, ktorý mu povedal o jej príchode. Niekto ju však našiel skôr, než mohol Kai, ktorý bol práve jej najväčšou chybou. Vrátila sa späť do Portlandu, a to ju stálo roky, ktoré premárnila čakaním. Čakaním na mieste, ktoré je peklom pre každého uväzneného, každého, kto doň kedy čo i len nazrie. Vnímal jeho nervozitu, prechádzala k nemu po dúškoch a on sa mohol konečne zhlboka nadýchnuť. Možno bude prekvapený, možno by nakoniec nečkala, že on sám počíta s možnosťou, že prvé stretnutie nedopadne práve ideálne. Je si koniec koncov istý len jednou vecou, Christine by naňho nikdy nedovolila siahnuť...O Garettovi, dajme tomu, sa to isté už povedať nedá. Pre väčšiu moc a silu v pomste skočil rovno debni s hadmi, ktoré boli pripravené hrýzť.
Znovu podvihne hlavou dohora a letmým pohľadom prejde po okolí známeho prostredia v meste, kde vyrastal, kde žil prakticky celý život a ktoré bolo domovom rodiny, ktorá nikdy nebola tou jeho.* S ešte slávnejším osadenstvom. *Zazrie naňho zboku a prakticky zomkne oči s tými jeho siahajúc rukou k zipsu novej bundy, ktorým bez rozmyslu potiahne nadol, až kým ho celkom nerozopne. Zbytočnú látku si zhodí z pliec a prehodí cez predlaktie zostávajúc v tenšom tričku a holými pažami, na ktoré mu zľahka dorážalo teplo. Zvraští obočím a zahľadí sa niekam do diaľky, nechávajúc poloúsmev lemovať jeho perami.* Oh, nemaj obavy...*Prenesie sebavedomo, akoby o nič nešlo, akoby si nemohol byť istejší, že sa vo veľmi skorej dobe stretnú.* Pochybujem, že niekedy naozaj odišli. *Vydýchne sucho a pomyká hlavou zo strany na stranu.* A neprehliadnuteľné biele svetlo sa dá len ťažko nevšimnúť. *Mykne prosto ramenami a otočí hlavou dozadu rozhliadajúc sa niekam medzi stromami.* S veľkou pravdepodobnosťou sú už na ceste, cítiš ten zatuchnutý puch chodiacich krvných vysávačov? *Zhlboka nasaje vzduch do úst, privierajúc oči a podvihujúc bradou dohora, než ho nahlas vydýchne. Iste, Garettove slová nosili svoju časť pravdy, tou druhou bol zase kompletne mimo. Bolo by zábavné ho v tom nechať, možno by uňho dokonca vyvolal aj ten malý náznak po strachu, ktorý by ho aspoň trochu potešil. Hlavu nechá natiahnutú naproti Slnku, len kradmý pohľad jeho očí svedčil, ho vôbec vníma.* Omyl, buddy. *Zamumle so zvláštnym tónom v hlase, ktorý mal možno až príliš blízko k ľstivosti. Opäť vydýchne pred seba a tento krát konečne tvár mierne sklopí.* Ty si ten najvhodnejší zdroj potravy. Úplný chodiaci sáčok s krvou, len sa na seba pozri...*Uškrnie sa naňho široko s rovnakou vypočítavosťou, ako kedykoľvek predtým. Áno, mali medzi sebou isté spojenectvo, ale aj to mohlo ľahko pominúť. Hlavne vo svete, ktorý mu už nepatril, kde jeho mágia bola ničím oproti moci herektikov, ktorí budú stáť pri jeho boku.
Ani jeden z už nemal možnosť čokoľvek preniesť, alebo si snáď vybrať smer, ktorým by sa vydali z lesa do mesta. Pretože nič z toho nebolo potrebné. Mal pravdu, neopustila toto miesto, neodišla z neho, práve naopak. Čakala, rovnako ako on čakal v tento istý deň, na ňu. Hlasný, nezmazateľný smiech, ktorý sa mu ozýval v hlave ako tisícky ozvien. Dobre známy a pritom tak cudzí, odlišný, poznačený šialenosťou, ktorú z jej výrazu vyčítal už v prvý moment. Zlomilo ju to, celé roky tu so stvorami, ktoré sa z nej, predpokladala, museli kŕmiť, ju rozdelili na časti. A zároveň urobili silnou, veľkolepou už len postojom, ktorým sa týčila na ich čele. Bola ich vodcom, ich súčasťou, ich...matkou. Hľadel na ňu s podvihnutou hlavou, so stálym chladom, avšak zadosťučinením v tak studených očiach. Pootvorí pery a jazykom si prejde po dolnej rade zubov myknúc celým telom do strany. Osem. Osem herektikov, ktorí nečakali na nič iné, než na moment, kedy im budú môcť rozdrásať hrdlá, zatiaľ čo jej stačilo jediné mávnutie rukou a ich túžba po krvi, musela zostať uhasená, nevypočutá. Fascinujúce. Všetko na nej bolo presne také, ako si pamätal, spomínal, teda až na tú pomätenosť, ktorú trochu podcenil.* Vážne nie? *Nadvihne pobavene obočím.* Huh, musel som zabudnúť, moja chyba. *Zopakuje posledné slová s rovnakou uštipačnosťou, s akou ich on predtým preniesol k nemu, pričom zrak drží po celú dobu priamo na jej tvári. Nebola tak ďaleko, avšak ani dvakrát blízko, jej smiech sa stále rozliehal pomedzi stromami nechcejúc ustáť a on len s ľahkým ohromením sledoval jeho cestu. Každý jej pohyb za sebou niesol bláznovstvo, kroky šialenca, ktorému neprislúchalo nič viac, než spoločné pomenovanie – Psychopat. A napriek tomu všetkému tam niečo našiel, videl ten slabý úsmev osoby, ktorá ho pred rokmi nevnímala ako odpad, ako smeť, ktorá nie je ničoho hodná. Nebola ako zvyšok rodiny, naopak, niesla so sebou také krivdy, čo aj on. Pri vyslovení jeho celého mena sa musel uškrnúť. Bol to krivý, pobavený a hlavne trochu chladný prejav starých dobrých vzťahov, ktoré ešte stále trvali. Necítil sa podozrievavo, keď ho volala bližšie, keď ho volala k sebe, ale ľahká ostražitosť ešte nikdy nikomu nepadla na škodu.
Musel sa zasmiať, potichu, dusivo, jeho hruď sa mykala, ako keby jeho telu dochádzal kyslík a on sa odmietal nadýchnuť. Neveriacky pokrúti hlavou ukazujúc jej vrchný rad bielych zubov, ktoré lemovala vrchná pera.* Si ešte väčší cvok ako naposledy, auntie. *Poznamená s tichým uchechtnutím, než sa na chvíľu pozrie niekam do priestoru a pomaly pokročí o niekoľko krokov ich smerom.* Ako strašne mi to chýbalo...*Vydýchne naoko sťažka nakloniac hlavou do boku a zastavujúc sa dĺžkou paže od Christine. Musel sa obzrieť, keď sa jej pozornosť upriamila na Garettovi. Oh, iste, skoro by naňho zabudol.* Hádam si nenecháš zožrať záchranu, nebuď barbar. *Pretočí sporo očami nateraz neplánujúc dožičiť čarodejovi za ním žiadnu ujmu. Nemal dôvod ho nechať vysať do sucha, nie ak im bol viac na osoh, než k ničomu.* Aj tak by im nechutil, má príliš podlú krv. *Pousmeje sa smerom k upírom a jazykom si prejde po spodnej pere.* Akoby si im naliala železník. Deti by to určite neocenili. *Zamumle poniekiaľ detinsky vracajúc sa očami späť ku Christine.*  Ugh, tej sentimentality bolo na jeden deň až-až. *Mávne nad tým s krátkym výdychom rukou, pričom mu tvár znovu lemuje jeden a ten istý úškrn.* A ja som si istý, že sa nemôžeš dočkať, kedy doženieš posledných dvadsaťdva rokov. 

*Znovu byl tady, jako kdyby nikdy neodešel, ale všechno okolo něj se změnilo. Ať už to bylo počasí, co na něj mělo asi největší vliv vzhledem k tomu, že ve své izolaci byla jenom jedna dlouhá, nekončící zima a nebo i jiné sestavení domů či věcí. V Portlandu už byl, možná byl i na tomto místě, ale přeci jenom je o čtyři roky nazpět a za ty roky se toho může změnit tolik a zároveň nic. Nenáviděl to, nenáviděl další den strávený ve vězeňském světě. Chtěl už domů, tolik se na to těšil a namísto toho kde skončil? V dalším pekle, akorát i teď měli propustku nazpět a on se nemohl dočkat, až tohle všechno opustí jednou provždy. Souhlasil jenom proto, že neměl ani příliš na výběr a navíc mu to dávalo skvělou příležitost přímo do rukou. Samozřejmě, že je ostražitý a nevěří jenom tak všemu, co Kai řekne, vlastně mu nevěří vůbec, jenom v některých věcech by měl...alespoň to předstírá. Oba jsou stejně vypočítavý, nedá se věřit ani jednomu a to je asi něco, se nikdy nezmění. Zatímco Kai si přišel pro svou rodinu, on šel do pasti přímo lvovi. Budou tady vyprahnutí herektici, kteří nebudou toužit po ničem jiném, než jejich krvi a pokud by jim někdo měl být předhozen jako první je si jistý, že to bude on. Porozhlédne se okolo sebe, přičemž si rozepne kabát, ale nesundává si ho, možná se tady zdrží, ale tak nějak má v něm jisté věci, které si odnesl ze svého světa a s kterými se i chce vrátit domů. Bez jakýchkoliv známek po jistých obavách, které neměl bezdůvodně k němu promluví.
Ohrne nad tím nos a zlehka přikývne.* Jistě...slavní čarodějo – upírové. Jako kdyby svět neměl svých hybridů dost. *Ušklíbne se u toho. Bohatě jim stačili ti, co byli napůl vlkodlak a napůl upír a nebo kryplové, kteří byli jenom lidské rasy, ale stejně tak mohli být zdeformovaní dostatečně. A do toho tento druh? Bůh jim pomáhej. Hah, jak směšně teď smýšlel. Vždyť on z nich neměl strach, ačkoliv by měl mít, protože právě teď je tady ve značné nevýhodě, ne, že by si to neuvědomoval, spíše nechtěl připustit, že po tom všem by byl tak naivní a místo odchodu si vybral smrt. Ať se rozhlédne, jak se rozhlédne, tak nevidí nikoho, kdo by se k nim jen blížil, natož tak aby tady vůbec byli. To, co nehodlá dělat je hledat. Buď odejdou s nimi až přijde zatmění a nebo bez nich. Tohle je něco o čem nehodlá s Kaiem diskutovat, ani kdyby ho sebevíce prosil. Ještě dnes se vrátí do New Orleans.* Pokud si dobře pamatuji, taky ses nezdržoval celou dobu na jednom místě a ani já ne. Nebuď příliš důvěřivý hlupák. *Podívá se na něj s povytaženým obočím. Udělal si výlet do Portlandu, stejně tak jako on si dělal výlety několikrát, protože nemá žádný smysl zůstávat na jednom místě, když víte, že tady budete zavření celou věčnost. Možná se i rozdělili, možná už nebudou tak pospolu, jak si bláhově myslel. Má chuť v jednu chvíli se mu za to vysmát do obličeje, protože až příliš věří něčemu, co už nemusí ani zdaleka být. Převrátí očima nad jeho monologem a raději se k tomu nevyjadřuje. Jeho ironie pro něj právě teď nebyla na místě, protože chtěl pryč a netoužil ani po neovládajících se upírech, což mu dal jasně najevo. Pozvedne jednu ruku chytí ho v dalším okamžiku za triko. Přitáhne si ho blíže k sobě.* Teď mě dobře poslouchej...*Nadechne se zhluboka.*...mohl jsem tě tam nechat shnít a nikdo by si pro tebe nepřišel, takže si dávej pozor na jazyk a postarej se o to, že ani jeden z nich neudělá chybu. Není pro mě problém všem zlomit vaz a potom jim vyrvat srdce, pokud nechceš ztratit dalšího člena rodiny, tak bych ti radil mě poslouchat. *Pustí ho, přičemž ho od sebe odstrčí. Na tohle nemá náladu a on si s ním nebude hrát, ne teď. Dokud nebude venku, tak nebude tolerovat nic.
Dívá se mu do očí, když v tu chvíli ho vyruší ze soustředění hlas, který mu nebyl ani zdaleka příjemný a něco uvnitř něj mu říkalo, že nechce ani tu osobu, které hlas a smích patří poznat. Natočí se do boku a nejenom, že uvidí ženu, která vypadá více, než šíleně, ale i dalších osm...ano, přesně tak osm poskoků, kteří si říkali herektici. Napřímí se a zaujme tvrdý postoj, avšak mu není ani zdaleka příjemné, že opodál stojí krve nasávající násosky, co čekají jen na to, až se budou moct na něj vrhnout. Nedovolil by jim to, ne, když má tu moc je zastavit, alespoň v to doufá. Stále jsou to upíři, stále na ně budou platit jejich slabiny, kterých mají více, než dost. Odhadoval dobře, když si myslel, že ta žena bude nejenom vůdcem celé „smečky“, ale i rodinou pro Kaie. Bože...byla to rodina plná luneticů a to jeho tak nazýval jeho coven. Měli by vidět tohle, pravděpodobně by si to velmi rychle rozmysleli. To, co si o ní myslí nenechává skrývat ve výrazu v tváři. Při jejich malém rozhovoru a velmi dojemném setkání se vážně nudí a tak si musí nad tím povzdychnout a zlehka převrátit očima. Mohou skončit a bavit se o něčem záživnějším? Zbystří, když se zmíní o něm. Musí se zasmát, ani tomu jinak nejde. Ve tváři má posazený lehký úsměv.* Tak s tím bych nepočítal, milady. *Pozvedne obě ruce a zlehka s nimi zamává ve vzduchu, že stále má jak se bránit a bude, klidně zabije někoho z těch zvířátek, co má na vodítku jenom aby přežil. Naštěstí Kai není až taková podrazácká svině, jak by si jeden o něm myslel. Jenom párkrát přikývne a přehoupne váhu z jedné nohy na druhou.* Jen dodatek..já bych řekl, že je až moc vzácná a tudíž by jí byla škoda. *Vloží se jim do malého rozhovoru o jeho krvi, spíše jenom naruší Kaiové poznámky. Stále si ostražitě nezapomíná prohlížet každé z nich.*