Hotel Palace Royale

Sophie a Marcel určitě dokážou vymyslet něco, jak přechytračit ty lidi z covenu, kde byli evidentně všichni tak trošku blázni. Možná nebude nejlehčí něco vymyslet, ale oni dva to zvládnou, protože potřebují dostat Davinu zpátky a to pokud možno, co nejdřív. A kdyby se jim to nedařilo a přeci jenom by potřebovali pomoc, může mu Sophie zavolat, společně dají hlavy dohromady a třeba něco vymyslí. Adam by se dokonce překonal v tom, že by spolupracoval s upírem, to by byl docela úspěch. Když by tam s nimi ale byla Sophie, tak by to bylo všechno v pořádku snad. Adam by byl určitě v pohodě a ten upír snad taky, když se ještě nikdy neviděli... Ale to přemýšlí nad věcmi co by kdyby. "Určitě něco vymyslíte," řekne už jenom a víc toho k tomuhle tématu neříká. Prostě věří tomu, že se něco vymyslí a Davina bude odtamtud co nevidět zpátky. Doufá v to, ale stále má obavy o to, co by se jí tam mohlo stát. Sice řekl, že Davina se o sebe dovede postarat sama i bez svojí magie, ale upřímně? Byla tam s klukem, který je psychopat. Nebo byl? Teď se musí jenom věřit v to, že byl a že se opravdu změnil. Protože jestli ne a jestli mu zase rupne v kouli, nemuselo by to dopadnout nejlíp. Davina je drobná dívka, na chlapa by prostě nestačila. Ale co, nebude na tohle myslet, nebude si v hlavě malovat ty nejhorší scénáře. Prostě se všechno povede a Davina bude za chvíli zpátky, tak to bude. A on ji konečně vezme na nějaký ten koncert, jak slíbil. Doufá, že Sophie o jeho pomoci bude aspoň trošku přemýšlet a ozve se mu, až budou hledat toho člověka, od kterého potřebují krev. A i kdyby nepotřebovala pomoc, tak by se mu možná mohla ozvat, ne? Rád by věděl, jestli je v pořádku. A kdo ví, třeba už v té době bude na tom turné. Potom se uděje to, že ji Adam říká něco povzbudivého a přitom ji chytne za rameno a pohladí ji po něm. Všimne si, že na okamžik zavřela oči a když je zase otevřela, rameno jí pustil a ruku si stáhl k sobě. K jeho překvapení ale není takovým letmým dotekům dneska konec, protože ho Soph chytne za ruku a poděkuje mu přitom za to, že ji vyslechl. On si toho váží, že za ním přišla a taky jí to tak řekl. Musí se jenom pousmát, když řekne, že dneska to rozhodně nebyla náhoda, že sem k němu přišla. Najednou jí položí i svou druhou ruku na tu její a také k jejich rukám sklopí pohled, stejně jako Sophie. Když se na něj potom podívá a pousměje se na ni, úsměv jí opětuje. Sophie se k němu potom o kousek přišoupne a položí si svou hlavu na jeho rameno. A stále ho drží za ruku. Adam neví, co se to dneska děje, ale ví, že je mu to příjemné a je za to opravdu rád. Po tomhle všem oba dva nějakou chvíli mlčí a až za několik minut si Adam všimne, že Sophie usnula. Musela být vyčerpaná, jistě toho moc nenaspala po tom všem. A on nemá to srdce ji budit. Proto tam s ní takhle zůstane. Sophie spokojeně oddechuje a Adam se skoro nehýbe, aby ji neprobudil. Možná dneska ani nezaujme žádnou takovou polohu, ve které by mohl spát. Ale upřímně? Jemu to nevadí.

(Musela se usmát nad tím, co jí Lorent řekl k tématu, upír vlkodlak její život a tak dále. Bylo to od něj milé, což je divné, protože si ho pamatovala úplně jinak. Už se k tomuto tématu dále nevyjadřovala, protože nechtěla a hlavně se bála, že by to mezi nimi mohlo vyvolat určité spory. Naštěstí jejich rozhovor plynul docela dobře, smáli se a pili a Claire si párkrát během jejich rozhovoru zapálila. Pamatuje si, jak se bavili o čarodějce, co ji pomohla zvrátit její kletbu. Sice jen tak, že byla nespuštěná, ale i to byla od ní velká pomoc. Nevěděla, jestli jí opravdu pomohla, nebo jestli nebyla spiknutá s jejími únosci, aby se jim o úplňku nepřeměnila, nezabila tam úplně všechny, nevyléčila se a neutekla. To by se jim asi moc nelíbilo. Lorent pak něco řekl, čemu se docela pěknou chvilku smála, což rozesmálo i Lorenta a smáli se takové hlouposti oba dva. Ani si nevšimla, že začala hrát písnička, kterou se naučila na klavír, když v tom ji Lorent trošku nečekaně vytáhl na nohy a vzal ji za ruku. Na rozdíl od ní byl příjemně teplý, i když jí už také nebyla zima po tom všem alkoholu. Byla celá malátná a dobře naladěná, spíše si neuvědomovala, než uvědomovala, co všechno dělá a nedělá.) Jmenuje se Stay with me a jestli tě to zajímá, tak jí dokonce umím zahrát i zazpívat, ale teď se mi nějak motá jazyk a všechno… (Škytla a zasmála se, polo opřená o Lorenta. Nechala ho, aby si ji přitáhl velmi blízko k sobě a ona se ho rukama chytla kolem krku. Přejela mu pravou rukou přes lem trika, který měl u krku a částečně mu i zajela do vlasů. Dívala se mu zpříma do očí a postupně se v nich ztrácela. Jako kdyby to byla propast, kterou padala a padala a neměla konce. Jenže ona nepanikařila. Nechala se tím ukolébat, zklidnila se a pocítila příjemnou únavu po dlouhém dni. Pohupovala se do rytmu, a když byl refrén, vždy se připojila ke zpěvákovi, dokud neskončil. Zná ji celou nazpaměť, ale teď si na ty slova nemůže vzpomenout. Zná je, vidí je před sebou, ale nemůže je přečíst. Nic nenamítala, když Lorent zajel svýma rukama do její kapes na zadku, ba se k němu dokonce o to víc nalepila. Nepřemýšlela, prostě jednala a dělala, co se jí zlíbilo. Chovala se jako předtím. Bohémský život, muži, pokaždé na jednu noc, alkohol a cigarety, občas i drogy, umění a zábava a hlavně volnost. Nebyl to zase tak špatný život, ale nebyl správný. Písnička už se blížila ke konci a Claire to bylo tak líto, jako když vám umře rybička, nebo křeček. Zachvátil ji zvláštní pocit melancholie. Podívala se mu do očí, když jí vzal jemně za bradu, věděla, co přijde, a spojila své rty s těmi jeho. Políbila ho a cítila se skvěle. Naposledy se líbala s Kolem, když byli oba dva opilý, a vyspala se s ním a ráno, než aby s ním zůstala, radši se vypařila jako pára nad hrncem. S Lorentem, byli přátelé, asi, s Kolem taky, akorát ona k němu cítila něco více. Lorent bude dobré rozptýlení, možná přímo skvělé a užije si to s ním. Bude to dlouhá a divoká noc, tím si je jistá už teď. Prohloubila jejich polibek o něco víc a rukama sjela k jeho trupu, kde mu přes triko přejela nedočkavými prsty. Po chvilce se od něj malinko odtáhla, podívala se mu roztouženě do očí a zašeptala.) Myslím, že je čas jít na pokoj. (Usmála se, zaplatila za ně útratu v baru, vzala si všechny svoje věci a spolu s Lorentem se vydali do hotelu na její pokoj. Nebylo to daleko, vlastně pár minut chůze a na obou dvou bylo vidět, jak jsou nedočkaví. Docela jim trvalo, než odemkli, ale jakmile se za nimi zaklaply dveře, začali ze sebe strhávat oblečení a zuřivě se líbat. Netrvalo dlouho a oba dva už byli nazí, společně v posteli a Claire nad Lorentem. Svýma rukama se ho dotýkala snad úplně všude, putovala jimi od jeho obličeje po jeho hruď a břicho, kde se jemně zapřela a druhou rukou si dopomohla, aby na něj správně dosedla. Pootevřela ústa, když do ní pronikal a přivřela slastně oči, když se svým tělem začala pohybovat nahoru a dolů. V jedné fázi jí Lorent otočil a byl ve vedení on. Přes noc se to střídalo, stejně jako s polohami a praktikami. Užili si toho dost, než konečně vlezli do postele úplně vyčerpaní, kde se Claire k Lorentovi maximálně namáčkla a objala ho kolem trupu, jako kdyby nechtěla, aby někdy vůbec odešel. A taky že nechtěla. Přikryli se oba dva společnou peřinou a než usnuli, Claire mu se zavřenými oči v polospánku do ucha pošeptala jedno slovo.) Zůstaň. (Oba dva se ponořili do země snů a nočních můr, kde už byli oba dva úplně sami a nikým nerušení.)

kód:

Tenhle obrázek můžeš brát jako bonus k mojí omluvě. Zůstal bych, než se probudíš, ale povinnosti mě volají. L.

*Luko se nemohl dočkat nového města, nové zkušenosti. Zvláště takové které mu nabízí New Orleans. Helen, jeho sestře se nikdy nechtělo měnit místo kde žili, nejraději by zůstala na jednom místě, Luko ale vždy věděl jak na ní a tak byly teď tu, v New Orleans. Mezitím co Helen jako vždy po příjezdu na nové místo trucuje, Luko se zase rozhodl držet zase své tradice což bylo prozkoumávání nových míst. Rychle si oblékl svou koženou bundu a vyrazil do města. New Orleans ho naprosto oslnilo. Zastavil se před cedulí "The Palace Royale Hotel". Nejdříve chtěl pokračovat dál v cestě ale pak se rozhodl do hotelu podívat*

(Strávila v hotelu Palace Royale už hodně dlouho. Vlastně by se dalo říct, že si ho se svými upíry zabrala téměř pro sebe. Měla ráda luxus, nevěděla, proč by si ho nemohla užívat, když měla tu možnost. Žila už přes sto let a za tu dobu zažila mnoho věcí. Ale nechtěla světu jen brát bez toho, aniž by mu něco nedávala zpět. Byla lékařkou a zachraňovala životy. Dokonce si našla za u dobu, co tu byla i práci v místní nemocnici. Možná by se měla usadit, najít si byt, dům, měla by nechat svoje upíry, aby se usadili. Možná by si mohla koupit nějaké takové sídlo, které má i Marcel, ale bylo by zřejmě divné, kdyby k ní přijel někdo z práce a pak ji tam našel obklopenou čtyřiceti muži. To by byl asi docela zvláštní pohled. Mohla by vlastně koupit jeden velký dům pro své upíry a sama bydlet v jiném domě, někde poblíž. Bude si to muset ještě hodně promyslet, ale vypadalo to, že tady hodlá opravdu zůstat. Pár let rozhodně, protože když už si tu našla i práci, bylo to vážné. Ona se zodpovědnosti nevyhýbá. Ve Francii prožila celý svůj dosavadní život. Teď změnila prostředí po hodně dlouhé době. Práce pro ni byla velká zodpovědnost zvlášť, když je doktorka. Kardiochiruržka. Kdo by to byl do ní kdy řekl. Ale zdravotní sestrou byla od útlého mládí. Válka jí toho hodně naučila a ona se rozhodla, že zkrátka bude pokračovat v získávání nových zkušeností. Tak to dotáhla až tam, kde teď je. Opravdu vysoko. Seděla právě na baru v hotelové restauraci. Popíjela martini a bavila se s barmanem, který pro ni byl už docela jako starý známý, protože ji už tady v hotelu znal z personálu opravdu každý. Od války se její vzhled docela změnil, ale stále se její rysy daly dost dobře rozpoznat. Místo brunety s dlouhými vlasy, která nebyla zrovna nijak výrazná, seděla na stoličce krátkovlasá blondýna, která byla dost šik. Ve válce mezi vojáky ani tak nebyla známá svým vzhledem jako svým postojem k životu, nadhledem a smyslem pro humor, který vždy provázel její nezapomenutelný smích. Dalo by se říct, že s barmanem tak trochu laškovala, protože se smála zrovna hodně.)

* Vešel do hotelu a rozhlédl se, hotel se mu líbil. Chvíli se rozhlížel, než se rozhodl dojít k baru a dát si pár skleniček. Nevěděl proč, ale vždy když popíjel vzpomněl si na válku a co v ní všechno prožil. Došel k baru a sedl si na volnou stoličku, poté k sobě zvednutím ruky přivolal barmana aby si mohl objednat*

(Ráno tady v restauraci moc lidí nebylo. A už vůbec zde nebyli takoví, kteří by popíjeli v těchto hodinách. Ona dneska tvořila výjimku. Měla zrovna volný den a neměla ani pohotovost, takže svůj pager sice měla při sobě, ale nepředpokládala, že by ji měl dneska někdo "obtěžovat", službu měl dneska zkrátka někdo jiný. Jí bylo vždycky celkem jedno, v jakou hodinu pila. Nikdy se neopíjela pod obraz. U upíra je to o dost těžší se opít než u člověka, ale taky to jde. Do té míry ona nedošla. Možná jen párkrát, ale tady v New Orleans ještě nikdy. Opíjet se nepotřebovala, alkohol si spíše vychutnávala. Barman se teď věnoval jenom jí, takže měla o zábavu postaráno. Byla to taková ta společnice, kterou byste chtěli mít po svém boku na každé párty. Dokázala všechno obrátit v něco, čemu se dalo zasmát, dokázala se bavit i z naprostých prkotin. Jenomže pozornost barmana jí někdo uloupil. Někdo, kdo právě vešel do hotelové restaurace. Divila se tomu, že sem někdo takhle ráno zamíří. Možná, že někdo zabloudil do těchto končin, aby si dal snídani, ale obsloužen by byl klidně i někde jinde, proč zrovna hotel? Nebyl to nikdo z jejích upírů. Znala je příliš dobře na to, aby věděla, kdyby sem zamířil někdo z jejích. Barman i tedy opustil, aby mohl nového hosta obsloužit a jí to prostě nedalo a musela svým pohledem zabrousit na muže, který právě přišel. Naklonila mírně hlavu do strany a podepřela si svou dlaní. Upřela zrak na neznámého cizince, ale vlastně začala zjišťovat, že to není až takový cizinec. Alespoň měla takový pocit. Znala ho, ví to, ale zrovna v tomhle momentě nevěděla, kam by si ho měla zařadit. Nezná ho odsud, zas tak hodně dlouho tady nebyla, aby se jí nevybavil okamžik, kdy by ho potkala. Utkvěl jí v paměti proto, že něco znamenal, něco v její paměti. Měl tam svoje místo, jinak by si na něj ani nevzdechla. A najednou jí svitlo. První světová válka. Stan Červeného kříže. Vystřídalo se jí tam pod rukama opravdu dost vojáků, ale jen dvěma, jako by se rány vyhýbaly. Marcelovi a tomuto muži. Marcel jí utkvěl v paměti o něco lépe, tedy i kvůli tomu, že jí odhalil svoje tajemství, že ji stvořil, ale jak teď viděla, ve válce byl minimálně ještě jeden další upír. Alespoň s těmito se setkala osobně, když přiváděli svoje muže na ošetřovnu. Ani tento voják zřejmě nebyl zase tak hloupý, aby léčil svoje muže svou krví a způsobil tak, že celé válečné pole by bylo jednou vlastně plné upírů. Jmenoval se Luko. Luko Simmons. Ano, už si dobře vzpomíná.) Důstojník Luko Simmons. Tak tohle bych vážně nečekala. (Mluví konverzačním tónem. A oslovila ho důstojník. Bylo jasné, že ho znala z války. Otázkou spíše bylo, jestli si on vzpomínal na ni. Vzhledem se vlastně změnila hodně.)

* Jakmile si u barmana objednal, ztratil se zase ve svých myšlenkách. A jako vždy se to týkalo jeho sestry, poslední dobou, tedy posledních 100 let se zamilovala nejméně 3x což se Lukovy vůbec nelíbilo. Bylo jasné že by Helen nejraději potkala lásku, odstěhovala se na nějaký venkova a tam žila svou věčnost, ale to pro Luka Simmonse prostě nebylo. Vždy rád poznával svět a lidi, i když byla pravda že jim moc nevěřil, to vše ho alespoň naučila válka. Nevěř nikomu. Zrovna se chystal napít ze své sklenice kterou před něj položil barman, když se ozval dívčí hlas, který znal jeho jméno a co více, oslovoval ho důstojníkem, což se mu už dost dlouho nestalo. Se zamyšlenou tváří se otočil na mladou blondýnku která seděla o kus dál. Nemohl jí nikam zařadit, nepoznával jí. Když se ale pak zadíval do jejích očí, vzpomněl si. Byla to žena která zachránila život nejednomu jeho vojáku.* Slovo nečekané je opravdu na místě, slečno Germain.

(Seděla si uvolněně na stoličce, podepírala si hlavu a zírala na Luka. Vážně by nečekala, že se tu vlastně bude konat jakýsi válečný sraz. Ona sem přijela za Marcelem a najednou tady narazí na dalšího vojáka z války, kterého by tu opravdu nečekala. Byl to Brit a ona si myslela, že ve válce je prostě s nějakým britským oddílem. Tehdy bojovalo hromady národů a ona se setkávala s mnohými národnostmi a jazyky a od pár vojáků se dokonce naučila i pár vět řečí, které pro ni byly v té době neznámé. Francouzsky a anglicky ale mluvila plynně a většina vojáků také, nebo se alespoň nějakými posunky vždycky domluvili. Luko jí pod ruce přivedl hodně zraněných vojáků a ona se je snažila nejen vykurýrovat, ale taky jim zvednout náladu, vlít jim do žil trochu víc života, aby zvládli další a další boje. Někteří se do války už nikdy nevrátili, protože zemřeli, jiní se tam nevrátili, protože jejich zranění bylo příliš vážné, ale jiní šli do boje znovu a znovu. Oslovila ho, protože byla vážně překvapená tím, že ho tu vidím. On netušil, že se stala upírem, netušil, že umírala a Marcel ji přeměnil. Možná netušil vůbec, že je ve válce ještě nějaký další upír. Ale pamatoval si ji. To ji překvapilo ještě víc.) Páni. Vy si mě pamatujete, to jsem docela vážně překvapená. Byla jsem taková šedá myška, co se vzhledu týkalo. Byla jsem neatraktivní, ale alespoň vtipná. (Zasmála se a napila se ze své sklenky.) Teď hraju všemi barvami. Ale smysl pro humor mi zůstal. A co vlastně, že na vás narážím zrovna tady? (Povytáhla obočí.)

*Jakmile spatřil Jeanine, vše se mu znovu vybavilo. Válka a to všechno kolem. Luko neměl strach ze smrti, ale vždy se bál smrti svých vojáků, proto vždy udělal vše aby jim zachránil životy. Kolikrát bylo opravdu těžké jim nedat upíří krev, ale hned na začátku války si slíbil že takto vojákům nikdy nesmí pomoct, a svého slibu dodržel. O to více si pamatuje na ty, kteří pomáhali jeho vojákům za něj a mezi nimi byla i Jeanine Germain, žena která opravdu neoslnila ničím jiným než vtipem a velkou snahou pomoct ostatním, teď s ní byl úplně jiný člověk. Luko se ani nedivil, že jí ze začátku nepoznal. Zasmál se nad Jeaninou otázkou* Slyšel jsem že New Orleans je kouzelné a nemohl jsem odolat, ale co vy tu děláte? Říkám si že je to už hezkých pár let co jsem se naposledy viděli ale vy vypadáte pořád dokonale. *Byl pro něj opravdu osvěžující potkat někoho známého*

(New Orleans. Bylo to vážně krásné město, to měl pravdu. A atmosféra zde byla opravdu kouzelná. Obzvlášť tady ve Francouzské čtvrti. Na člověka dýchala historie z každého rohu. A ty oslavy, průvody, festivaly. Tohle město zkrátka vědělo, jak žít a uctívalo svoje tradice, které vznikly v minulosti. Lidé tu jistým způsobem vážně věděli, jak si užívat života. Jenomže po městě se nepohybovali jenom lidé, ale taky další frakce. Některé osoby o nich tušily, některé o nich na sto procent věděly a jiné, jiné žily ve sladké nevědomosti, že nic jako nadpřirozeno prostě neexistuje. Ona byla kdysi dávno jednou z nich. Ani ve snu by jí nenapadlo, že po světě se nepohybují pouze lidé. Všechny nadpřirozené historky považovala za pohádky a povídačky, ale uvěřila, uvěřila v situaci, kdy umírala, šlo jí o život a jistě by o něj přišla, kdyby nebylo Marcela Gerarda, který ji ho, sice po svém, ale zachránil. A tak se z ní stala upírka a mohla nahlédnout do zcela jiného světa, než ve kterém žila do té doby. Do té doby byla nevýraznou brunetou, které by si nikdo ani nevšiml, kdyby neměla přístup k životu, jaký měla. Věčná optimistka, která uměla rozesmát snad každého. Byla to právě její energie a entuziazmus, co si na ní lidé pamatovali nejvíce. Ale poté, co se stala upírem, se změnila. Ne ve své povaze. Byla stále taková, ale se svým vzhledem začala trochu víc experimentovat a nebála se ničeho. Teď momentálně byla blondýna, ale nevylučovalo se, že se zítra probudí a řekne si, že chce vlasy růžové. Změnila taky svůj šatník, který hrál barvami, oblíbila si podpatky a začala se líčit. Samozřejmě, všechno šlo s dobou a ona se zrovna v téhle cítila možná nejlépe, co se jejího zevnějšku týkalo. V současnosti panovala v tomhle ohledu vážně naprostá svoboda.) New Orleans zřejmě opravdu umí nalákat návštěvníky... nebo jste tu snad na delší dobu? (Podívala se na něj a nakonec sklouzla ze stoličky, vzala skleničku a udělala pár kroků k Lukovi. Tedy ke stoličce, která byla přímo vedle něho. Vyhoupla se na ni a seděla tak přímo u něj.) Doufám, že vám to nevadí, ale okřikovat se na dálku, to je trochu divné. (Nakrčí nos a posléze se usměje. I kdyby mu to vadilo, jí by to bylo zřejmě jedno. Konverzovala s ním, nebude kilometry daleko.) Přijela jsem navštívit jednoho svého přítele z dávné minulosti. Už je to taky pěkná řádka let, co jsem ho naposledy viděla, pokud tedy už nepočítám ta setkání tady. Vlastně to bylo stejnou dobu, jako co jsem neviděla vás. (Bylo tedy jasné, že tím taky myslela někoho, koho potkala ve válce.) Ale... (Mávla rukou nad jeho lichotkou. Že vypadá stejně dokonale? Jestli vypadá dokonale teď, což by netvrdila, i když to potěšilo, rozhodně nevypadala dokonale před sto lety.) Před lety jsem měla k dokonalosti hodně daleko, ale děkuji za uznání. Snažím se. (Našpulí mírně rty a pak se musí pobaveně usmát. Vlastně si ze sebe dělala legraci. Ona to uměla na rozdíl od některých.)

*Luko se neubránil a musel se zasmát, tato dívka byla opravdu úplně jiná než tu kterou potkával kdysi. Ne jen že vypadala lépe, také byla i více sebevědomá. Luko se nikdy o ženy příliš nestaral, i když slova že by je ignoroval by byly taky velká lež. Prostě vždy věděl kdy se má držet zpátky a kdy naopak vypustit ven své "svůdné já". Jen málo která žena v něj probuzovala respekt jako jeho sestra, ale Luko musel uznat že Jeanine k ní neměla daleko, vlastně ani neví proč. Možná protože byly až moc sebevědomá, nebo možná proto že jí zná ještě z krutých časů války. Luko si vzal do ruky svou skleničku a napil se* Opravdu záříte všemi barvami, to se musí nechat* Usmál se a znovu si několikrát lokl* Město mě na tolik okouzlilo, že tu nejspíš na nějaký čas zůstanu. Podle vašeho důvodu navštívit New Orleans hádám že těch co se čas nedotkl bylo ve válce víc. * Znovu přiložil skleničku se svým rtům a tentokrát celý její obsah vypil*







33

(Takže se tady chystal zůstat. Minimálně na pár dní určitě, ale ona moc dobře věděla, že on to nemyslel tak, že by si sem udělal jen výlet a zase jel o dům dál, takže pokud se tu rozhodl zůstat, nebude to ani na pár měsíců, spíš to budou léta. Upíři se možná museli leckde chránit před tím, aby někdo nepoznal, že vlastně nestárnou. Aby nepojal podezření, že je něco špatně. I ona to tak samozřejmě měla. Zvlášť, co se jejího povolání týkalo. Deset let, tolik si dávala v každé nemocnici, ve které pracovala. Celou dobu byla sice ve Francii, ale vystřídala mnoho měst a musela taky ovlivnit hodně lidí, aby se náhodou nepřišlo na to, že před dvaceti lety pracovala v té a té nemocnici a že je mírně podezřelé, že stále vypadá na ten samý věk. Ale časem si na tyhle okolnosti zvykla. Tak i tak, zachraňovala životy stále, jen na jiných místech. Všude po světě je to potřeba, takže se změnou prostředí problémy neměla. Taky vlastně netušila, že se tady usídlí tak nějak na delší dobu, ale nakonec, tohle město si taky zamilovala a Marcelovi tak mohla být partnerem ve zločinu, když se to tak vzalo. Už se dohodli na tom, že budou spolupracovat a že budou partneři. Ona mu vypomůže, když bude potřebovat, on zase vypomůže jí. Jinak budou fungovat samostatně a rozhodně se nebudou nijak vzájemně brzdit.) To je milé poznání. Alespoň tu budu znát dalšího člověka. (Pousmála se. Sice se s Lukou neznala až moc soukromě. Tedy párkrát se spolu samozřejmě za války bavili a i on párkrát přišel na ty tancovačky, které sestry pro vojáky pořádaly jako malé rozptýlení. Ale nemohla říct, že si byli blízcí jako přátelé na smrt. K Marcelovi měla tenkrát mnohem blíž. Před přeměnou i po ní.) Ano. Minimálně jeden takový další tam byl. Ten, který mi zachránil život tím, že mě přeměnil a já se můžu zdokonalovat. (Podívala se na něj a usmívala se očima. Samozřejmě by to nebyla ona, aby i když k vážné věci, neměla nějakou poznámku, která byla vyřčena v nadsázce.) I když se dá říct, že jsem se opravdu zdokonalovala. Už nejsem zdravotní sestra. (Zakroutila hlavou a objednala si další martini, které jí barman přinesl docela rychle. Ona se tak mohla rovnou napít, než znovu pokračovala v rozhovoru.) Stala jsem se lékařkou. Vím, docela ironie vzhledem k tomu, kým jsem, nebo bych alespoň měla být. Noční tvor bez přístupu denního světla, který saje dobrým lidem krev. (Zvedla ruku a podívala se na svůj prsten s lapisem lazuli.) Díky bohu za tenhle modrej kámen. A krevní banky. (Otočila se znovu na na Luku a zazubila se.) A taky za New Orleans, kde může upír žít klidně několik století a nikomu nepřijde divné, že je stále stejný. (Pokrčila rameny. Lidi byli někdy opravdu nevšímaví.)

*Luko se nad Jeanine slovy zamyslel, to že v New Orleans bylo více upírů a to že tu lidé byly tolik nevšímavý byly dobré zprávy, alespoň pro něj. Ale dobré zprávy se mohli taky velmi rychle stát špatnými, protože Luko prozatím nevěděl jaký tito upíři jsou. Těch nemálo upírů které potkal za celý svůj život nebyly zrovna přátelští, ale alespoň díky nim přišel na výhodu hak jsou třeba sluneční prsteny. Nikdy ale nepotkal město kde by bylo více jak 3 upíři. Objednal si u barmana další skleničku a hned se napil* No, jak je vidět, musím si toho o New Orleans ještě hodně zjistit* poté se na Jeanine usmál* Nepřekvapuje mě ale že je z vás lékařka. Vlastně jde vás tehdy ve válce obdivoval, musela jste mít nervy zaželena protože já bych nezvládl ani půlku toho stresu, co vy.

(Nedalo se o něm říct, že by to byl zrovna moc mluvka a extra výřečný typ, ale zatím jí odpovídal a reagoval na ní, i když ona se vyjadřovala rozhodně víc a mluvila mnohem víc než on. To už k ní ale patřilo. Nikdy si nevystačila jen s pár slovíčky a musela všechno okomentovat a rozebrat mnohem víc. Někdy možná víc, než bylo zdrávo, ale taková už ona byla. Nemohla ale říct, že by Luko nebyla příjemná společnost. Vlastně alespoň mluví taky s jiným člověkem, než s personálem hotelu, svými upíry, Marcelem, kolegy v práci. Tohle bylo o něčem jiném. I když to byl stále stejně člověk, kterého už znala z dřívějška. Opravdu by tady měla začít potkávat i víc nových lidí a trochu si začít užívat života i tady v New Orleans. Je tady k tomu tolik možností. No, dneska už měla o zábavu postaráno, ale třeba někdy, až zase nebude mít službu ani pohotovost, zajde do nějakého klubu a pořádně se pobaví. Teď se ale myšlenkami vrátí zpět k Lukovi a jeho komentáři, že se vlastně ani nediví, že se stala lékařkou. No, ne, že by jí to nepolichotilo. I když Luko jen těžko mohl znát její cíle z minulosti. Znali se, ale ne natolik, aby o sobě věděli dostatečně věcí na to, aby o sobě navzájem prohlásili, že se znají dobře. Ale možná, když sledoval ve válce její práci, tak ho napadlo, že by se jednou mohla stát lékařkou. Rozhodně ráda slyšela, že si někdo myslel, že by jí něco takového mohlo vyjít a vlastně se vůbec nediví tomu, že to vyšlo.) Zřejmě jsem vás svou prací musela vážně zaujmout, když se nedivíte, že jsem pokročila o několik levelů dál. (Pousmála se a pak se na chvíli zarazila, než se začala hlasitě smát.) No samozřejmě, to byste jistě nepřežil tak velký stres a nátlak, jaký jsem zažívala. Vždyť vy jste jen každý den se stovkami mužů bojoval proti nepříteli a to vůbec nebylo stresující a k zbláznění. (Zakroutila hlavou. Tohle samozřejmě myslela ironicky. Vlastně ani nevěřila tomu, že Luko něco takového z pusy dostal. Ale to, že ji obdivoval, to jí samozřejmě bylo po chuti.) Co přejít ta formální oslovení a vykání a přejít prostě k tykání? Já jsem Jeanine či Jean, je mi to celkem fuk, jak mě kdo oslovuje, když před svým jménem zrovna nemám plno sprostých titulů. (Ušklíbne se a pak se napije.)

*Musel se usmát, Jean byla opravdu svým způsobem zvláštní. Byla to milá změna popovídat si taky s někým jiným než svou sestrou nebo prohodit pár slov ze svou "večeří". Luko nikdy moc nebyl na slova, to ale neznamenalo že si rád nepovídal, právě na opak, jakmile někoho poznal, nezavřel ústa ale raději za sebe nechal mluvit své činy. Jeho sestru to někdy děsilo a jeho zase bavilo. A při pohledu na Jean ho napadlo že zrovna ona se řídí příslovým že "slova jsou silnější než meč" ale taky se mohl mýlit, jeho sestra také vypadá jako by se vše snažila vždy vyřešit jen slovně ale opak je pravdou. Když mu Jean nabídne tykání, uleví si. Jakoby by z něj padlo napětí a více se uvolní* Jsem Luko *neubrání se úsměvu* Ani nevíš jak jsem rád že tu věc s vykáním máme za sebou, nerad si z lidmi vykám, přijde mi to tak falešné a neosobní. *Rozhlédne se po prázdné místnosti* No, nevypadá to tu zrovna 2x živě * pak se ale zasměje* To sedí od chlapa který je 500 let mrtvý.

(Vypadalo to, že mu nabídka tykání celkem zvedla náladu, za což byla rozhodně vděčná. Dokonce se od něj dozvěděla, že on vykání nijak extra v lásce nemá a za tu nabídku je rád, protože si pak nebude muset připadat tak neosobně. Ona byla vlastně naprosto ten stejný případ. Některé situace si vyžadovaly vykání a někteří lidé samozřejmě taktéž, ale ona by nejraději tykala naprosto všem bez ohledu na to, jestli je to její kamarád, přítel, známý nebo naprosto cizí člověk či třeba její nadřízený v práci. Věděla, že někteří vyžadují respekt, ale ona by věděla, jak prokázat respekt taky jinými věcmi, než je zrovna vykání.) No, tak to jsme dva, protože já si připadám naprosto stejně. Přijde mi, že když člověka oslovuji jménem a tykám mu, tak se vlastně můžu mnohem víc uvolnit a být přirozenější. I když v mém případě to znamená ukecanější a tak trochu někdy mám i nemístné poznámky či dost zajímavá přirovnání. Ale to spíš používám ve sféře svých bližších přátel. (Pousměje se na něj. Alespoň si může odškrtnout další osobu ve městě, kterou zná trochu víc, než jen pohledem na ulici. Ačkoliv byla vážně hodně společenská, tady ji zatím hodně zaměstnávala její nová práce a na zábavu moc místa už neměla. Když jste v práci noví, je to tam složitější a náročnější, ať jste dobří, jak chcete.) I když s tou falešností bych to až tolik nesrovnávala. Neosobní to ale jistě je. (Přitaká a napije se ze své sklenky. Bylo faktem, že po ránu tu opravdu život nebylo a její upíři byli buď rozprostření po hotelu, nebo někde po městě. Vlastně tuto hotelovou restauraci ani moc nevyhledávali, to jen ona. Zasmála se, když podotkl, že tu není moc živo, ale on má co říkat, když je už tolik let mrtvý. Naklonila se k němu, aby mu mohla něco pošeptat.) Chceš znát tajemství? Já už jsem taky nějaký ten čas vlastně mrtvá. Takže je to tady teď dva jedna. Ten barman je v nevýhodě. (Zasměje se znovu a odtáhne se od něho.) A jsi tady v New Orleans sám? (Zajímá se.)

*Zasměje se na Jeaninou poznámkou o barmanově nevýhodě. Když se ho zeptá na to jestli je ve městě sám, přemýšlí jestli by nebylo lepší sestru zapřít ale po chvíli si to zase rozmyslel, Jean jako by po svými pohledy nutila říkat jen pravdu* Vlastně tu jsem se sestrou, ta ale nevyleze z domu ještě několik dní, trucuje. *Protočí nad sestřiným chováním oči a napije se ze své skleničky, pak se podívá zpátky na Jean* A co ty, jsi tu sama? Pokud tedy nepočítám toho kamaráda za kterým jsi přijela.

(Takže tu s ním byla jeho sestra. Samozřejmě, že ta byla také upírka. Možná by se oba dva měli seznámit s pravidly New Orleans. Tohle město bylo sice ráj pro upíry, ale musel jsi dodržovat jistá pravidla, jinak jsi taky mohl skončit v jiném ráji, tom nebeském, i když pro upíry by spíš bylo otevřené peklo. Člověk tu nemohl jen tak zabíjet, koho se mu namanulo. Byly tu jisté dohody a ten, kdo je nedodržoval, skončil většinou pod drnem. Samozřejmě, že mu je neřekne všechny hned. Jen ho na ně upozorní. Bude mít tak alespoň o zábavu postaráno, až je bude zjišťovat. A jeho sestra třeba přestane trucovat a přidá se k němu.) Měli byste si se sestrou zjistit místní pravidla. Tohle je sice město upírů, ale úplně zadarmo a bez pravidel to není. (Pousmála se na něj a napila se ze své sklenky martini. Pohledem bezděky zabrousila ke vstupním dveřím do restaurace. No, možná to tak nevědomky nebylo, protože na sobě cítila něčí pohled. Byl to jeden z jejích mužů, který ji, který ji provrtával pohledem a jakmile se na něj koukla, pokynul hlavou směrem z restaurace a uhnul pohledem. Tím naznačoval, že si s ní chce promluvit někde v soukromí. Kývla na něj slabě a pak se podívala znovu na Luku a usmála se. Dopila svoje martini a zvedla se.) Dáma nikdy nemá cestovat sama. Co kdyby se jí něco stalo? (Mrkla na Luku. Tenhle hotel byl plný jejích lidí. Asi čtyřicet mužů, to bylo konto, se kterým cestovala. Položila bankovku na bar a podívala se na barmana.) Platím i za pána. Ať si klidně ještě něco dá. (Bankovka měla dost velkou hodnotu na to, aby se zaplatilo i několik lahví alkoholu.) Omlouvám se, ale budu muset běžet. (Zmizela z restaurace.)